2012 Digitální verze časopisu zdarma

září - říjen / 2012

Cena 59 Kč / 2,50 € 09-10/2012

Digitální verze časopisu zdarma

www.stabilo.cz www.stabilo.cz www.stabilo.sk

www.stabilo.cz

® STABILO ® STABILO EASYoriginal PRAVÍ FANÚŠIKOVIA SI EASYoriginal ŽIADAJÚ IBA

STABILO EASYoriginal

® ORIGINÁL. plnícího Nová interpretace Najobľúbenejší roller pera: roller v ergonomickém s novým menom designu azvlášť praváky novýmpro viečkom Nová interpretace plnícího a leváky.

pera: roller v ergonomickém designu zvlášť pro praváky a leváky.

STABILO® EASYcolors STABILO® KRESLIŤ PEKNE® EASYcolors STABILO A ĽAHKO JE EASY. Ergonomicky Ergonomicky EASYcolors tvarovaná pastelka

STABILO® ® EASYergo 3.15 STABILO ® ABECEDA A MALÁ EASYergo 3.15 STABILO NÁSOBILKA NA JEDNOTKU. Inovatívna, ergonomická EASYergo 3.15 Inovativní, ergonomická

tvarovaná pastelka

pre ľavákov Ergonomicky pro leváky a praváky. a pravákov.pastelka tvarovaná pro leváky a praváky.

grafitová ceruzka špeciálne

grafitová tužka speciálně Inovativní, ergonomická pre deti, ktoré sa učia písať. pro děti, kterétužka se učíspeciálně psát. grafitová pro děti, které se učí psát.

® STABILO ® ® STABILO STABILO EASYgel

STABILO ®® STABILO STABILO EASYgraph EASYgraph ®

EASYgel EASYgel Ergonomický gelový

EASYgraph

Ergonomický VŠETKO OSTATNÉ roller pro gelový školáky rollerMALÉ pro školáky JE PRE DETI. od 12 let. Ergonomický od 12 let.gelový roller pre školákov od 12 rokov.

Ergonomická Ergonomická TU NÁJDE KAŽDÝ grafitová tužka PRST SVOJE MIESTO. grafitová tužka pro děti, které Ergonomická grafitová pro děti, které se začínají učit ceruzka pre deti, se začínají učit ktoré začínajú učiť písať. psát. sa psát.

STABILO®®® STABILO STABILO EASYergo1.4 1.4 EASYergo 1.4 EASYergo Ergonomická grafitová JEMNÝ ROZDIEL PRI PÍSANÍ. Ergonomická grafitová tužka s tenkou tuhou pro Ergonomická grafitová ceruzka tužka s tenkou tuhou pro s tenkou tuhoujižpre deti, ktoré děti, které zvládají první děti, které již zvládají první užpísmenka. zvládajú prvé písmenká. písmenka. STABILO International GmbH, email: [email protected], www.stabilo.sk

Psací pomůcky STABILO® EASYergonomics experts, které byly vyvinuty ve spolupráci s odborníky, jsou lehké,

Psací pomůcky STABILO®dětské EASYergonomics byly vyvinuty spolupráci s odborníky, jsou lehké, anatomicky přizpůsobené ruce, mají trojhrannýexperts, úchop, kterýkteré umožňuje intuitivněvesprávné rozložení prstů na peru. Psací pomůcky STABILO® EASYergonomics experts, které byly vyvinuty ve spolupráci sleváka odborníky, jsou lehké, anatomicky přizpůsobené dětské příjemný ruce, mají trojhranný úchop, který umožňuje intuitivně správnépro rozložení na peru. Měkké úchopové zóny garantují pocit i při delším psaní. Každá tužka či pero je ve variantě aprstů pro praváka. anatomicky přizpůsobené dětské ruce, mají trojhranný úchop, který umožňuje intuitivně správné rozložení prstů Měkké úchopové garantují příjemný pocit i přimuset delším psaní. co Každá tužkasíluči apero je vejejich variantě protakleváka pro praváka.na Pouze tak jezóny zajištěno, že děti při psaní budou používat nejmenší svalstvo ruky se rychleaneunaví. peru. Měkké úchopové zóny garantují pocitpoužívat i při delším psaní.sílu Každá tužkajejich či pero pro leváka Pouze tak je zajištěno, že děti při psanípříjemný budou muset co nejmenší a svalstvo rukyjeseve takvariantě rychle neunaví. STABILO International [email protected], a pro praváka. Pouze tak je zajištěno, že děti při GmbH, psaní email: budou muset používatwww.stabilo.cz co nejmenší sílu a svalstvo jejich ruky STABILO International GmbH, email: [email protected], www.stabilo.cz se tak rychle neunaví. STABILO International GmbH, email: [email protected], www.stabilo.cz

STABILO_produkty_210x297mm CZ.indd 1

21.08.12 22:17

Editorial I Leona Gergelová Šteigrová

Editorial

obsah čísla

Vážení čtenáři a čtenářky, do nového školního roku vstupuje i náš časopis s celou řadou změn, kterými se budeme snažit podporovat vaši práci ve školách a napomáhat tak naplnění cílů a očekávání, která jsou na školy kladena. Digitální verze Moderního vyučování zdarma Připravili jsme pro vás digitální verzi Moderního vyučování, která je nyní se zářijovým číslem časopisu a online archivem otevřená zdarma po zaregistrování všem čtenářům. S dalšími vydáními časopisu bude k dispozici zdarma všem učitelům a rodičům žáků předplatitelských škol a institucí. Stačí se zaregistrovat na www.modernivyucovani.cz Otevřenost rodičům Abychom podpořili komunikaci ze strany škol a i odborné veřejnosti s rodiči, nabízíme školám, aby rodičům svých žáků nabídly přístup k digitální verzi časopisu a napomohly tak zvýšení informovanosti rodičů o moderních trendech, příkladech dobré praxe a aktualitách v oblasti vzdělávání. Stačí jen, aby vaše škola měla předplatné a rodiče se tak při zaregistrování přihlásili právě k vaší škole. Moderní vyučování tak budou mít zdarma, vždy s aktuálním vydáním a archivem dalších čísel. Využít můžete i náš leták, který je ke stažení na www.modernivyucovani.cz Ředitelská diskuse Nově jsme pro Vás připravili některé pravidelné rubriky. Jednou z nich je „ředitelská diskuse“, v rámci níž bude vždy vybráno některé z důležitých témat či problémů řešených řediteli škol, k níž se v tištěné verzi vyjádří několik ředitelů. Na webu Moderního vyučování pak bude otevřena online diskuse k tomuto tématu, kde jste vítáni přispět svými názory.   Stejnou diskusi otevřeme i pro učitele a odborníky v oblasti vzdělávání. Jsme otevřeni Vašim podnětům, které otázky a výzvy považujete za aktuální a přáli byste si je prodiskutovat s Vašimi kolegy. Nová témata Spolu s našimi partnery, zástupci škol či odborníky na vzdělávání jsme připravili souhrn témat, kterým bychom se chtěli v nadcházejícím roce věnovat. Tato témata korespondují i s výstupy rozhovorů, které vám v tomto vydání nabízíme. V příštím čísle se tak zaměříme na profesi učitele z hlediska přípravy, podpory dalšího vzdělávání, inspirací pro výuku, atd. Opomíjet dále nebudeme témata jako inkluzivní vzdělávání, hodnocení a testování, leadership ve vzdělávání, škola a veřejnost, klima ve škole, atd. Věříme, že vás tato malá ochutnávka nových nabídek a možností časopisu Moderní vyučování oslovila a že se s vámi budeme moci těšit na spolupráci. Přejeme vám úspěšný školní rok a neutuchající energii a optimismus do vaší práce. Za redakci Moderního vyučování Leona Gergelová Šteigrová

Moderní vyučování Časopis na podporu rozvoje škol XVII. ročník, číslo vydání 9-10/2012 Vyšlo dne: 24. 9. 2012 Vydává AISIS Kladno, občanské sdružení, IČ 67 79 88 53 Reg-MV ČR VS1/1 - 1/38514/98-R Náklad: 6500 ks

Adresa redakce: Floriánské náměstí 103, Kladno 272 01 Šéfredaktorka: Leona Gergelová Šteigrová e-mail: [email protected] Inzerce: Kateřina Vágnerová e-mail: [email protected] Grafický design, sazba, tisk: Tiskárna Macík. s.r.o. www.tiskarnamacik.cz

Editorial

3

Jana Straková

4-5

Jan Kovařovic a Jana Nováčková

6-7

Ondřej Hausenblas

8-9

Petr Hýl

10-11

Taťána Le Moigne

12-13

Ondřej Šteffl

14-15

Zdeněk Somr

16-17

Petr Fiala

18-19

Eliška Hašková Coolidge

20-21

Šimon Pánek

22-23

Jiřina Šiklová

24-25

Edita Hippová

26-27

Soutěž Future City

28

Markéta Pánková

29-31

Ivo Jupa

32-33

Dan Franc

34-35

Pavel Borovička

36-37

ActivConference 2012

38

Zahraniční inspirace

39

Téma: Mezigenerační učení Milada Rabušicová

40-41

Vyhodnocení červnové soutěže Moderního vyučování

41

Téma: Testování

42-43

Ředitelská diskuse

44-46

PIAAC 365+1

46

ECVET v chemii

47

Téma: Média a děti

48-49

Projekty: Matematika trochu jinak

49

Téma: Kariérní řád

50-51

Celé Česko čte dětem

51

Projekty: Extra třída

52-53

Partnerství ve vzdělávání

53

Inovativní centra pro ICT

54

Rozhovor: Inkluzivní učitel

55

Projekty: Sdružení Tereza

56-57

Projekt: Šance pro vaše dítě

58

Distribuce: Česká pošta, s.p. Předplatné: Předplatné si můžete objednat · přes web modernivyucovani.cz, · e-mailem na adrese [email protected] · telefonicky na bezplatné lince České pošty 800 300 302 nebo na čísle 954 302 001 Registrace: MK ČR E 7091, ISSN 1211-6858 Cena: 59 Kč / 2,50 €

3

Rozhovor I Jana Straková

Jana Straková Jana Straková se celý svůj profesní život věnuje vzdělávání – a to ze všech úhlů pohledu. Dlouhodobě se věnuje mezinárodním srovnávacím výzkumům a statistikám v oblasti vzdělávání. Právě s odkazem na ně zmiňuje hlavní problémy českého školství, přičemž za jeden z největších považuje zvyšující se rozdíly ve výsledcích žáků a ve složení žáků jednotlivých škol, jejichž jednou z příčin je časná selekce žáků do výběrových a nevýběrových škol. O kurikulární reformě se domnívá, že předběhla dobu, ale v řadě momentů zůstala nepochopena a neadekvátně realizována. Je však otázkou, do jaké míry skutečně přemýšlíme o tom, k čemu vlastně školu potřebujeme?

Primárním cílem vzdělávací politiky musí být, aby všechny školy poskytovaly stejně kvalitní vzdělání. A to není nic nedosažitelného, to je realita řady zemí. Řadu let se věnujete vzdělávání, především v oblasti mezinárodního srovnávání. Jak na tom Česká republika skutečně je, a kde má své silné a slabé stránky? Podíváme-li se na mezinárodní srovnávací výzkumy, které v ČR probíhají od roku 1995, pak dlouhodobě zaznamenáváme problém se čtenářskou gramotností, kde výsledky jsou trvale horší než v ob-

4

lasti matematiky a přírodních věd. Toto platí ve všech věkových skupinách – od prvního stupně, přes druhý, až do dospělé populace. To potvrdil výzkum funkční gramotnosti dospělých v roce 1998, kde jsme jako ČR byli ve čtenářské gramotnosti podprůměrní, v matematice jsme se naopak umístili na 3. místě. Na podprůměrné výsledky ve čtenářské gramotnosti však vzdělávací politika nijak nereagovala, a tak v posledních letech došlo k dalšímu zhoršení. V posledních letech však také došlo k významnému zhoršení v matematice, a to jak na prvním, tak na druhém stupni povinného vzdělávání, což je určitě fenomén, kterým bychom se měli co nejdříve zabývat. Matematika je úzce svázána se školou - mnohem více než zmíněná čtenářská gramotnost, která se rozvíjí velkou měrou i v rodinách. Zhoršení tak ukazuje na určitý nežádoucí vývoj, který se ve školách odehrává. Z testů je například zřejmé, že se naši žáci nepouštějí do řešení neznámých úloh, u kterých na první pohled nevidí správný postup. Dětem chybí návyk o úlohách samostatně přemýšlet, experimentovat. Je ovšem samozřejmě otázka, do jaké míry jsou výsledky zkresleny tím, že se děti při vyplňování těchto testů nesnaží o co nejlepší výsledek, protože to není „známkované“. Dalším negativním trendem, který je v mezinárodním srovnání evidentní, jsou velké rozdíly ve výsledcích žáků a ve složení žáků jednotlivých škol, přičemž tyto rozdíly se stále zvyšují. Jednou z příčin je jistě z mezinárodního pohledu časná selekce žáků do výběrových a nevýběrových škol. O charakteristických vlastnostech čes-

kého vzdělávacího systému se můžeme poučit také z mezinárodních statistik. Z nich vyplývá v mezinárodním srovnání vysoká míra ukončování středoškolského vzdělání. Zde si nicméně musíme uvědomit, že vysoká míra ukončování je vykoupena v mezinárodním srovnání vysokým podílem studentů v učňovských oborech, které velmi často neposkytují odpovídající vědomosti a dovednosti pro budoucí uplatnitelnost na trhu práce. Jinak si nedovedu vysvětlit fakt, že statistiky Úřadů práce ukazují nejvyšší krátkodobou i dlouhodobou nezaměstnanost právě u absolventů učňovských oborů. To je v přímém rozporu s veřejným míněním, které často poukazuje na nedostatek učňů na trhu práce. Podle mého názoru je třeba přizpůsobit obsah vzdělávání na odborných školách aktuální situaci a navýšit podíl všeobecného vzdělávání, tedy například čtenářskou gramotnost, rozvoj kompetencí k řešení problému, komunikační dovednosti, adaptaci na nové podmínky, práci v týmu, výuku cizího jazyka, apod. Je důležité si také uvědomit, že za posledních dvacet let se zdvojnásobil počet maturantů a ztrojnásobil počet těch, kteří vstupují do vysokoškolského vzdělání, což přirozeně s celým systémem významně pohnulo, nicméně v mezinárodním srovnání se nejedná o nic výjimečného. I s ohledem na zvyšující se přístup k terciárnímu vzdělávání jsme v tomto směru stále průměrní. Jednu skutečnost bych chtěla ještě zdůraznit, přesto, že se zdvojnásobil počet maturantů, procento gymnazistů zůstalo stejné, případně se jen nepatrně zvýšilo – z 20 na 23%. Čili nářky na nedostatek absolventů odborných škol rozhodně nejsou oprávněné. V podílu studentů všeobecněvzdělávací střední školy je ČR na jednom z posledních míst mezi vyspělými zeměmi. Chybí nám charismatická osobnost, která by se postavila za zásadní reformy ve vzdělávání – a uměla je komunikovat Podíváte-li se na vývoj ve vzdělávání za posledních, řekněme, 10 – 20 let, máte pocit nějakého kontinuálního zlepšování nebo spíše jistých nárazů, úkroků a kroků zpět?

Rozhovor I Jana Straková Osobně je mi asi nejvíce líto promarněných příležitostí, které jsme u nás měli po roce 1989, kdy byla obrovská vůle ze strany učitelů ve vzdělávacím systému něco změnit. Vzpomeňme na schůzky Přátel angažovaného učení, kde se učitelé snažili naučit nové věci a předávat je dál svým kolegům. Bylo zde patrné obrovské nadšení a potenciál, který jsme určitě dostatečně nevyužili. Navíc si myslím, že pro řadu lidí, kteří se tehdy tolik angažovali, byl celý další vývoj určitou deziluzí. V té době se objevila řada přirozených lídrů, kteří se ale po určité době spíše stáhli do ústraní nebo do svých škol. Současně řada velmi osvícených lidí s mezinárodním rozhledem byla otevřena spolupracovat s Ministerstvem školství. Tito lidé vítali možnost účastnit se debat v mezinárodních organizacích, kde se už v té době, tedy v polovině 90. let, diskutovalo o tom, jak škola zaostává za vývojem společnosti a co je nutné změnit. Dokumenty a záměry vznikající v té době byly podle mého názoru skutečně velmi kvalitní a z mezinárodního pohledu velmi progresivní – vezměme například Zelenou či poté Bílou knihu. Negativem byla jakási víra v to, že pokud se něco uzákoní, automaticky se to i stane. Vždy chyběla snaha přesvědčovat ostatní aktéry, a také charismatická osobnost, která by se za nové myšlenky postavila a přesvědčila společnost, že změny jsou nutné. Řada myšlenek tak zůstala nepochopena. To se pak odrazilo i na kurikulární reformě, jejíž realizace prokázala, jak málo lidí si uvědomuje důležitost určitých progresivních změn. Nicméně je velmi škodlivé, pokud se ve vzdělávání jedna názorová skupina přetlačuje s druhou a závisí na volbách, která pro danou chvíli zvítězí. Vidíme to nyní na příkladu inkluzivního vzdělávání. Na jedné straně stojí příznivci inkluzivního vzdělávání, kteří ale často nemají zkušenost s praktickou výukou, a na druhé straně jsou speciální školy, které preferují status quo.  Rozpory mezi nimi se nedají řešit tak, že se spolu nebudou snažit domluvit, ale jen čekat, která ze skupin získá v daný moment převahu. Neschopnost diskutovat a domluvit se je jeden z hlavních důvodů, proč jsme tam, kde jsme. A platí to i o kurikulární reformě, která podle mého názoru předběhla dobu, bohužel nebyl dán důraz na její komunikaci a realizaci, a tak hrozí, že nakonec převáží názory, že reformu nepotřebujeme a že nejlepší cestou je vrátit se k tradičnímu modelu. Proto současnou situaci považuji za velmi nešťastnou. Škola musí zajistit všem dětem stejné podmínky a možnosti učení se Podíváme-li se na dnešní svět a všechny možnosti učení, které nabízí, jaké role a cíle by vlastně dnešní škola měla primárně naplňovat? V prvé řadě by měla zajistit pro všechny děti stejné podmínky. Některým dětem jejich rodiči zajistí nejlepší moderní technologie a výborný přístup k informacím a možnostem učení, ale škola by měla být místem, kde tuto možnost mají všich-

ni. Primárním cílem vzdělávací politiky přece musí být, aby každá škola byla kvalitní, resp. aby všechny školy poskytovaly stejně kvalitní vzdělání. A to není nic nedosažitelného, to je realita řady zemí. Obecně si ale myslím, že velmi často ani nepřemýšlíme, k čemu školu vlastně potřebujeme. A zejména by o tomto měli přemýšlet rodiče, protože doba, kdy certifikát byl jistotou pro uplatnění na trhu práce, je už dávno pryč. A právě názor rodičů ohledně jejich očekávání, co by měla škola dětem dát, a názory odborníků či tvůrců politik mohou pomoci vydefinovat požadavky a cíle, které na školu klademe, a tím i zadání pro jejich učitele a ředitele. Ti mají totiž v současnosti mnohdy vcelku rozporuplná zadání. Důležité je navýšení prostředků do vzdělávání - zejména do základního Velkým problémem našeho školství je jeho financování. Lze ještě u nás v ČR vůbec někde šetřit nebo je současná situace spíše neudržitelná? Kam by bylo určitě klíčové finance přidat? Otázka, jak nastavit efektivní financování škol, je mimořádně složitá a snaží se ji zodpovědět ekonomové a tvůrci vzdělávacích politik ve všech vyspělých zemích. U nás je zřejmé, že financování podle počtu žáků spolu s poklesem porodnosti vede k velkému boji o žáka, což má za následek na úrovni středního a vysokého školství snižování nároků, na úrovni základního školství snahu ředitelů za každou cenu přilákat co největší množství rodičů. Při nastavování modelu financování je třeba se zaměřit na to, jak tyto nežádoucí jevy omezit. V případě ČR by bylo ovšem zároveň žádoucí navýšit celkový objem prostředků plynoucích do vzdělávání, neboť výdaje na vzdělávání v ČR patří dlouhodobě k nejnižším mezi zeměmi OECD a stejně tak platy učitelů. Zároveň by bylo třeba přehodnotit rozdělení výdajů mezi jednotlivými stupni vzdělávání a zvážit navýšení prostředků na předškolní a zejména na základní vzdělávání. Investice do základního vzdělávání jsou u nás tradičně nízké, základní vzdělávání je přitom stěžejní z hlediska poskytování základů a motivace pro další vzdělávání a procházejí jim všichni žáci, tedy by se mělo těšit největší péči a pozornosti. Navýšení finančních prostředků je potřebné také pro zvýšení podpory učitelů: metodickou pomocí a prostřednictvím dalších pomocných pracovníků: asistentů, psychologů, pomocných učitelů a podobně. Zpřísňování výběru studentů učitelství může být vhodná inspirace ze zahraničí Často zmiňovaným tématem je otázka přípravy a vzdělávání učitelů. Jak tuto situaci vnímáte u nás? Myslím, že řada fakult vzdělávajících učitele se snaží studium nějakým způsobem reformovat, ale jde to pomalu a na jednotlivých fakultách to probíhá velmi různě. Při ovlivňování kvality uchazečů pedagogic-

kého studia se můžeme inspirovat v zahraničí. Tam se osvědčilo zpřísňování výběru studentů učitelství a také umožnění snazšího vstupu do učitelské profese z jiných povolání. Také se ukázalo, že z hlediska kvality učitelů je důležitá výše nástupního platu. Důležitější, než následný platový nárůst. Je důležité, aby mladí lidé, kteří po studiu nastupují do učitelské profese, nebyli zásadně znevýhodněni proti jiným profesím, aby neutíkali hned po studiu jinam. Další platový nárůst už není tak důležitý, neboť v profesi pak učitelé setrvávají zejména z jiných důvodů než finančních. Jak podle vás bude vypadat vzdělávání v České republice 1. září 2022? Obávám se, aby nevypadalo podobně, jako vypadá nyní. Ale to už by asi děti do škol pomalu přestávaly chodit. Které předměty byly vaše oblíbené? A které naopak? Já jsem do školy chodila hlavně kvůli spolužákům, školní předměty mě moc nezajímaly. Neměla jsem ráda hudební výchovu, protože neumím zpívat a bylo mi nepříjemné zpívat před celou třídou. Také mě hodně nebavil dějepis, proto jsem se z něj vůbec nic nenaučila, což mě teď mrzí a musím si vědomosti pracně doplňovat. Kterou osobnost byste zmínil jako svůj vzor či jako významný zdroj inspirace pro svá rozhodnutí? Já trpím velkou neúctou k autoritám: od dětství, kdy byl mým vzorem Vinettou, žádné vzory nemám. To ale neznamená, že nejsou žádné osobnosti, jejichž moudrosti a odbornosti bych si nevážila. Několik takových osobností je i v české pedagogické komunitě. RNDr. Jana Straková, Ph.D., vystudovala matematicko-fyzikální fakultu UK, postgraduální studium absolvovala na Masarykově univerzitě v Brně. Pracovala ve Výzkumném ústavu matematických strojů a v Ústavu anorganické chemie ČSAV, posléze vyučovala přírodovědné předměty na Prvním obnoveném reálném gymnáziu (PORG), které spoluzakládala. Od roku 1995 se věnuje pedagogickému výzkumu. Koordinovala českou implementaci řady mezinárodních výzkumů v oblasti měření výsledků vzdělávání. V letech 2002-2010 působila v Sociologickém ústavu AV ČR, kde koordinovala longitudinální výzkum navazující na výzkum PISA 2003. Od roku 2008 koordinuje výzkum vědomostí a dovedností dospělých. Zastupovala ČR v řadě mezinárodních expertních skupin. V letech 2006 – 2009 působila jako poradkyně ministrů školství. Od roku 2002 také aktivně působí v nevládním sektoru, v o.s. Aisis byla šéfredaktorkou časopisu Moderní vyučování. Spolupracuje s řadou nadací a nevládních organizací. Vyučuje na Pedagogické a Filosofické fakultě UK a příležitostně rovněž v kurzech dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků.

5

Rozhovor I Jan Kovařovic a Jana Nováčková

Jan Kovařovic a Jana Nováčková Jana Kovařovice a Janu Nováčkovou jistě netřeba představovat. Svým celoživotním působením v oblasti vzdělávání a snahou podporovat a rozvíjet nové trendy se jednoznačně zapsali do povědomí (nejen) všem těm, kteří se v této oblasti profesně pohybují. Jak hodnotí vývoj českého vzdělávacího systému v posledních 10 až 15 letech? A proč nám chybí diskuse o vzdělávání jako takovém? Je tomu 11 let od doby, kdy byla publikována Bílá kniha, tedy Národní program vývoje vzdělávání. Podíváte-li se na zmíněných 11 let zpět, jak hodnotíte její vznik a realizaci? J.K.: Pokud jde o Bílou knihu, je nejprve nutné zmínit, že její zpracování navazovalo na řadu iniciativ, diskusí a aktivit probíhajících v 90. letech. Již v roce 1994 byla připravena rámcová strategie transformace obsahující 21 opatření, které se ministerstvo chystalo realizovat. Další studie, České vzdělání a Evropa, plnila funkci tzv. Zelené knihy, obsahovala expertní rozbory pro přípravu Bílé knihy. Bílá kniha byla dokumentem nejen koncepčním, jejím cílem bylo vydefinování 4-5 klíčových opatření, které rozhýbou celý systém. K tomu však již nedošlo. Sice byly učiněny některé dílčí kroky, nicméně byly izolované a příliš na sebe nenavazovaly, často se začíná znovu od začátku. Ministerstvo neplní svou dlouhodobou strategickou funkci, která patří mezi jeho nejdůležitější. Osobně si myslím, že u nás velice chybí diskuse o vzdělávání jako takovém. Ve Velké Británii mě překvapilo, že pravidelné články o vzdělávání jsou ve všech denících a je mu věnována skutečná pozornost. U nás by jakékoli médium, které se bude otázce vzdělávání systematicky věnovat, sehrálo obrovskou roli. Proč u nás tato diskuse, resp. zájem o vzdělávání chybí? J.K.: Důvodem je zřejmě fakt, že za tímto tématem není žádná osobnost v oblasti politiky, která by se mu skutečně věnovala, pojala ho jako svou prioritu. Myslím, že se o tuto roli velmi snažil Ondřej Liška, chápe, že vzdělávání je výsostné politické téma. Realizaci kurikulární reformy chyběla adekvátní příprava a podpora realizace Co bylo hlavní prioritou v oblasti školství, kterou se snažila Bílá kniha komplexně řešit? J.K.: Jednoznačně připravit kurikulární reformu propojenou se systémem evaluace a podpory učitelů. Následná realizace kurikulární reformy byla bohužel spíše její diskreditací, neboť se dělala bez nezbytné podpory. Podle zahraničních zkušeností úspěšnost realizace velké reformy ve škol-

6

ství závisí na pěti faktorech, přičemž u nás nebyl splněn ani jediný. Jedním z nich byla právě podpora nejvyšších politických představitelů, tedy i samotného premiéra, dalším pak osvětová kampaň zaměřená na rodiče a vysvětlení jim, co reforma přináší. Klíčovým faktorem byla masivní podpora učitelů. A v neposlední řadě zásadní změna vysokoškolské přípravy učitelů. V tomto směru nemohu souhlasit s argumentem, že kvůli autonomii vysokých škol nelze na podnět ministerstva přípravu učitelů zásadně měnit. Jsem přesvědčen o tom, že ministerstvo má možnosti, jak tyto změny od vysokých škol požadovat, a to mj. z pozice krajů i obcí jako hlavních zaměstnavatelů jejich absolventů

J.K.: Zásadní byla rovněž povinnost autoevaluace školy. Seberexlexe byla a je klíčovým prvkem kurikulární reformy, tzn. aby sama škola přemýšlela o své práci, o tom, co dětem dává, jaké metody využívá. Musí být prováděna kolektivně, aby se do ní zapojila skutečně celá škola, neboť se jedná o týmovou práci všech. A zmiňuji-li týmovou práci, pak nejen v rámci školy, ale i mezi školami, kdy by například ti nejlepší pedagogové mohli mít úvazek pro výuku jen zkrácený a ve zbytku mohli dělat metodickou podporu pro učitele v jiných školách.

Jak byla pojatá, resp. realizovaná podpora učitelů? J.K.: V té době vznikl i plán profesionalizace učitelů, který byl velmi komplexní – obsahoval oblasti jako příprava učitelů, další vzdělávání, kariérový a platový systém, atd. Ale opět zde chyběla vůdčí osobnost, která by takto zásadní změny prosadila a získala pro ně i veřejnou podporu. Velkou chybou bylo nevyužít obrovského potenciálu těch učitelů, kteří změny vyžadovali a podporovali. Právě ti mohli být i tahouny pro ostatní, kteří na změnu připraveni nebyli, nebo jim nebyla dostatečně vysvětlena a necítili podporu pro její uskutečnění. Takto zásadní změny vždy vyžadují velkou přípravu a dostatek času pro realizaci. Osobně mám obdobnou zkušenost z Velké Británie, kde takto rozsáhlá reforma proběhla na prvním stupni a kde jsem mohl navštívit jednu z nejlepších škol. Tam mi paní ředitelka vysvětlila, že nejprve změny ve škole pět let chystala, připravila a zformovala celý pedagogický sbor, aby pak mohla říci, že jsou již připraveni učit podle nových metod a pravidel dané reformy. Někteří z učitelů ze školy i odešli, protože nebyli takto zásadní změny schopní. My jsme však toto opomněli a bohužel ani systematicky nepodporovali a nevyužívali ty, kteří se již k tomu sami dopracovali. Řada výborných učitelů za tu dobu již vyhořela.

Zmiňujete-li týmovou spolupráci, jejíž neschopnost či nedostatečnost je jednou z hlavních výtek zaměstnavatelů vůči absolventům – proč je ta tak velký problém našeho vzdělávání? J.N.: Souvisí to jednoznačně s vnější motivací a známkou, která není zpětnou vazbou o kvalitě mého zvládnutí dané věci, ale jen ukazuje na to, jaké je mé postavení ve skupině, resp. ve třídě. Vede tak pouze k porovnávání dětí mezi sebou a k větší soutěživosti. Vzpomenu-li film „Proč mají děti rády školu“ o 8-9 velmi inovativních školách v USA, zaznělo v něm jedno klíčové resumé: nesoutěživé prostředí podporuje učení. My jsme ale bohužel naopak přímo posedlí soutěživostí, a to od první třídy. A právě tento prvek soutěživosti blokuje jakoukoli týmovou spolupráci. Stejně tak je i zabijákem kreativity v dětech. Proto věřím, že tradiční systém hodnocení je skutečně devastující. Vnější motivace je jednoznačným zabijákem pedagogiky. J.K.: Evaluace proto měla být jedním z důležitých pilířů realizace kurikulární reformy. A je třeba zdůraznit úlohu formativní evaluace, aby učitel i žák získali to, co skutečně potřebují – tedy zpětnou vazbu, nikoli „ocejchování“.

Byl pro úspěšnost reformy důležitý ještě jiný moment?

Nesoutěživé prostředí podporuje učení My jsme ale bohužel posedlí soutěživostí, která pak blokuje týmovou spolupráci

Mozek funguje na dvou principech – bezpečí a smysluplnost. Proto děti musí při učení smysluplnost jasně vnímat. Vy jste již před 13 lety napsala své Mýty

Rozhovor I Jan Kovařovic a Jana Nováčková ve vzdělávání. Cítila jste ve vizi kurikulární reformy podporu pro naplnění vašich doporučení, resp. pro zboření těchto mýtů? J.N.: Osobně se mi zdálo, že RVP jsou stále velmi obsažné, svázané s jednotlivými předměty a že mnoho z toho nemůže děti vůbec zaujmout. Víme-li, jak mozek funguje, tedy že je postaven na dvou principech - bezpečí a smysluplnosti, nebyla jsem si jistá, kde mám v tzv. očekávaných výstupech vidět onu zásadní změnu. Pokud děti nevidí ve věcech smysluplnost a nejsou tedy vnitřně motivovány, nezbývá, než sahat k vnější motivaci, tedy známkování. Hned v devadesátých letech měli progresivní učitelé, kteří zkoušeli např. slovní hodnocení, motto: Jesliže chceme jinak hodnotit, musíme jinak učit. Myslím si, že řada lidí se sice shoduje na úrovni obecných proklamací (např. klíčové kompetence), ale že si pak už nepropojí, co to znamená na konkrétní úrovni. Jak máme děti vést ke kompetenci k učení, když k jejich vzdělávání používáme „cukr a bič“ známek?

ní pohled fungují, zdánlivě vyřeší aktuální problém, takže málokdo pak zvažuje jejich dlouhodobé negativní důsledky. Pak rodiče přirozeně ani nenapadne, že by škola měla fungovat jinak. J.K.: Ale ono to stejné platí i pro vysokoškolské studium, kde zase certifikát je onou vnější motivací. Kolik vysokoškoláků studuje jen pro diplom! J.N.: Nebo vezměme příklady, které jsem slyšela z odborných škol, kde někteří studenti přesně znají minimální požadavek na čtyřku, aby prošli. A neudělají ani kousek navíc. J.K.: Ona otázka vnitřní a vnější motivace se projevila právě i při realizaci reformy, resp. zpracování ŠVP. Na školách, které byly motivované připravit si vlastní program, využít své tvořivosti a změnit například dosud zaběhlé tradiční přístupy, to funguje výborně. Pokud to ale některá škola učinila jen jako formální povinnost, tam to určitě fungovat nemůže. Podívejme se například na chrudimskou základní školu dr. Malíka, kde vše probíhá naprosto výborně, což ale trvalo řadu let příprav a postupné realizace.

Proč si myslíte, že nejsme schopní pro profesi učitele získat ty skutečně nejlepší studenty středních škol? J.K.: Faktorů je v tomto ohledu zřejmě více, nicméně vzpomeneme-li zprávu McKinsey, ta toto téma otvírá na příkladu Jižní Koreje. Tam je skutečně počet míst pro přípravu pedagogů pro první stupeň zásadně omezen, a to s ohledem na počet míst ve školách, tedy striktní plánovací politikou. Motivací pro tuto kariérní volbu je zajištěné pracovní místo a kariérní dráha. Tím se obor stává prestižní a dostává se na něj jen velmi omezený počet studentů. Naopak na úrovni sekundární již zaměstnání zaručeno není, není tedy ani omezen počet studentů, ale i kvalita je následně nižší.

Rozhodující pro práci učitele je postoj k dítěti – respektovat ho

Jaký je váš pohled na roli rodičů v realizaci reforem? J.N.: Bohužel musím říci, že rodiče jsou často brzdící složkou snah učitelů o změny ve výuce. K nám na kurzy Respektovat a být respektován už chodí určitá „elita“ rodičů, kteří se snaží vyhledávat školy, které již umí učit novými metodami. Nicméně problém je, že většina rodičů se zaměřuje jen na známky na vysvědčení, mají představu, že „učení musí být mučení“ a jiné formy u nich vzbuzují nedůvěru, že to není kvalitní vzdělávání. Pro změnu tohoto postoje rodičů je však potřebná právě již zmíněná celospolečenská diskuse. V tomto směru mi v paměti utkvěl příklad Ontaria z McKinseyho zprávy, kde taková celospolečenská diskuse proběhla a která tak pomohla nastavit podmínky pro skutečně zásadní změny, které vedly k výraznému zlepšení vzdělávání. Proč jsme vlastně tak posedlí známkami? J.N.: Známky jsou jednoduše nástrojem vnější motivace, na níž funguje i výchova v řadě rodin - tedy princip odměny a trestu. Jejich „zrada“ je v tom, že na prv-

Jakým způsobem je tedy nutné tradiční přístup učitelů k dětem změnit? J.N.: Pro mě, pokud jde o práci učitele, je alfou a omegou jeho postoj k dítěti. Respektovat ho. Nechovat se autoritativně. Mám-li respektující postoj, pak budu hledat nejlepší nástroje a metody pro aktivitu dětí, budu společně s dětmi hledat pravidla, budu příznivcem kooperativního učení. Cokoli ponižující vůči dítěti je absolutně vyloučené. Jak lze tento přístup podpořit? J.N.: Podporovat kreativní učitele, kteří budou moci působit ve svobodném prostoru. Existují nejrůznější přístupy, které opouštějí tradiční rozdělení předmětů a známkování. Není jen jedna cesta, ale všechny mají společné prvky – aktivitu dětí, spolupráci, propojenost s reálným životem, smysluplnost, možnost volby. J.K.: Nicméně třeba projektovou výuku bylo možno vidět například již v 70.letech ve Velké Británii. Pamatuji si, jak vyhlásili téma „moře“, které žáci zpracovávali. A mohu říci, že přitom byli aktivní, kreativní, naučili se diskutovat a prezentovat. V zahraničí ale i u nás je mnoho inspirací, u nichž se bojím jediné věci – aby to někdo nenařídil. Školy musí poskytovat stejně kvalitní vzdělání všem dětem – jinak budou rodiče vyhledávat alternativní cesty učení Pokud tedy k určitým změnám ze strany škol ve velké míře nedojde, co může následovat? J.N.: Obávám se, že si rodiče, pro které je vzdělání a vzdělávání svých dětí skutečnou prioritou, začnou hledat alternativní cesty učení, například si najmou učitele a využijí domácí výuku, apod. To už nastá-

vá, počet rodičů nespokojených s tím, co současná škola nabízí, narůstá. J.K.: To je však skutečně alarmující, protože pak budou nejlepší vzdělání získávat jen děti těch, kteří na to mají. Školy by ale měly poskytovat všem dětem stejně kvalitní vzdělání. A další otázkou je, jakou roli mohou – či mají – školy sehrávat v mimoškolním vzdělávání. Utopií by neměla být ani role školy jako vzdělávacího i kulturního centra dané obce, které by dokázalo poskytnout adekvátní nabídku pro dospělé. Ing. Jan Kovařovic, CSc. pracoval v oboru školských staveb, v němž absolvoval externí aspiranturu, byl na dlouhodobé pracovní stáži v Greater London Council a na studijní stáži na Norské technické univerzitě a na univerzitě ve Victorii (Kanada). Od roku 1989 pracuje převážně v různých oblastech vzdělávací politiky, na projektech programu Phare, v Národním vzdělávacím fondu a na MŠMT, od roku 1998 pak ve Středisku vzdělávací politiky Pedagogické fakulty UK v Praze. Je spoluautorem projektu NEMES Svoboda ve vzdělávání a česká škola, studie České vzdělání a Evropa (a dalších prací pro OECD a jiné mezinárodní organizace), byl členem týmů připravujících Národní program rozvoje vzdělávání v ČR (Bílá kniha) i následné dokumenty. Byl členem autorského týmu monografie Úloha školy v rozvoji vzdělanosti a spolupracoval na studiích a projektech z oblasti středního a terciárního vzdělávání.

PhDr. Jana Nováčková, CSc., psycholožka, má praxi v poradenské práci i v psychologickém výzkumu. Členka a lektorka Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání. Podílela se na mezinárodním projektu Zdravá škola. Je spoluautorkou projektu NEMES Svoboda ve vzdělávání a česká škola. Publikovala řadu článků v odborném i populárním tisku, které přibližují veřejnosti myšlenky týkající se změny školy (seriály Základní lidské potřeby a škola a Slovníček pojmů transformace v časopise Rodina a škola, seriál Mýty ve vzdělávání v Lidových novinách, který byl v r. 2001 vydán i knižně). Přeložila knihu S. Kovalikové Integrovaná tematická výuka. Od r. 1990 se věnuje lektorské činnosti. Je spoluautorkou vzdělávacích programů Učitel ve škole 21. století, Cesty k efektivnější výuce a Respektovat a být respektován. Společně s dalšími členy Společnosti pro mozkově kompatibilní vzdělávání napsala knihu Respektovat a být respektován.

7

Rozhovor I Ondřej Hausenblas

Ondřej Hausenblas Ondřej Hausenblas zasvětil svůj profesní život českému jazyku, čtenářské gramotnosti a čtenářství. Díky svému vzdělání a přístupu ke vzdělávání nabízí však i velmi komplexní pohled na roli školy a učitele v životě dětí. Právě z pohledu dětí klade velký důraz na smysluplnost předávaných informací při výuce, radost ze společného pídění a také na rozvoj osobní integrity každého dítěte. Při otázce, jak bude vypadat vzdělávání v českých školách 1. září 2022, nicméně vyjadřuje jistou obavu z rozdílu mezi školami pro chudé a bohaté. Vývoj českého vzdělávacího systému sledujete již celou řadu let, proto se na prvním místě nabízí otázka - jak na tom tedy v ČR skutečně jsme? Pokud se zeptáme takto obecně, musím říci, že pro odpověď máme málo výzkumů, ale zato hodně názorů. Myslím si, že obecně o komplexním stavu systému toho moc nevíme – kritici se často drží své izolované zkušenosti, dojmu, nebo testů PISA, které ale nebyly interpretovány ve vztahu k výuce. A už vůbec se nemluví o tom, že děti, které jsou nyní ve školách, zase umějí velké množství jiných věcí, o kterých ti starší nemají často ani ponětí. Výzev pro školy z hlediska přínosu pro žáky je celá řada. Neměli bychom však zapomínat ani na takové, jako je osobní štěstí, vnitřní vyrovnanost a spokojenost v životě. Mění se podle vás výzvy, před kterými naše školy stojí (tj. jak děti připravovat na jejich budoucí život, jaké dovednosti a kompetence by měly nabývat, apod.) nebo se sice proměňují požadavky trhu práce, ale hlavní úkoly a mise školy zůstávají obdobné? Před školou určitě stojí nové výzvy související s tím, jak se změnila povaha života, jak se člověk ve svém osobním životě vyrovnává s novými věcmi. O tom se sice často diskutuje, ale málokdy to chápeme jako skutečnou novou výzvu pro školy. Přemíra neutříděných informací, které na dítě tečou ze všech stran, je enormní. Dříve byly všechny informace velmi utříděné - od pana učitele, od pana faráře, od tatínka – a nikdo nezpochybňoval jejich pravdivost. To je zřejmě největší výzva, se kterou se však škola zatím neumí vypořádat. A nezvládne ji řešit ani ředitel, ani učitel ve škole, jedná se zejména o systémovou otázku, co, jak a proč děti učíme. Pokud jde o výzvy trhu práce, není zřejmě nutné opakovat, že v dnešní době i ty nejjednodušší práce vyžadují určité kompetence a dovednosti. Ale měli bychom více hovořit i o takových věcech, jako je osobní štěstí, vnitřní vyrovnanost a spokojenost v životě, harmonické soužití v rodině. Dřívější instituce, jakými byla rodina a ješ-

8

tě dříve kostel, již přestaly sehrávat svou původní roli. Jsem si jistý, že tyto výzvy již řada učitelů slyší a ví, že je nutné děti ve škole více vychovávat v osobnostním rozvoji. Tato role školy je mnohem důležitější než věnovat se nějaké látce. Podle některých průzkumů v oblasti kreativity a inovací má škola vcelku neblahý vliv na tvůrčí myšlení dětí. Obdobný průzkum proběhl i v oblasti matematiky (viz rozhovor s prof. Milanem Hejným v červnu 2012). Co se s dětmi vstupem do školy tak zásadního – a v tomto směru negativního - děje? Myslím, že jednu příčinu je nutné hledat v režimu prvních dvou let ve škole, kdy se děti musí výrazně zkáznit od řekněme nespoutaného života doma a částečně asi i ve školce. Teď přicházejí do režimu, který jim byl do té doby cizí. Musí se přizpůsobit v rozdělení času i v chování, což přirozeně vyvolává velký stres. Jdete-li do školy Montessori, žádný takový stres tam nezaznamenáte. Jakmile ale výuka probíhá u všech dětí společně, nutně se musí určitým způsobem „zamáčknout do svých škatulek“, v nichž se učí číst, psát a počítat. Mám přesto radost, že v případě čtení se situace určitě zlepšuje, což mi potvrzují zejména paní učitelky pracující s genetickou metodou. U dětí pak zaznamenávají radost, že už v listopadu si přečtou kratičký příběh, že jsou už skutečnými čtenáři. A to i přesto, že schopnost čtení nemáme vrozenou, na rozdíl například od mluvení. Proto je dětem tak cizí louskat slabiky, když v nich nenalézají nějaký smysl či příběh. Proto je nutné využívat metody, které nebudou v prvních dvou letech, jež jsou skutečně náročné, děti stresovat. A vím, že to lze zvládnout tak, aby děti ve škole zažívaly radost. Učitelé v tomto směru samozřejmě potřebují podporu, například asistenty apod., aby přešli od tradičního způsobu výuky k moderním metodám, což trvá i dobrých pět let. Dítě se tak často nejprve ztrácí v prvních letech školní docházky a podruhé pak na začátku puberty, kdy zase klíčovou věcí je naučit se zejména sebeúctě, nadhledu

Vzdělávání v českých školách v roce 2022? Obávám se, že chudí budou dávat děti do veřejných škol, kde přibude dozorců kvůli kázni a bezpečí, ač výuka bude o maličko modernější, a bohatí vysvobodí své děti do řady rozmanitých typů vzdělávání privátního, taky jen o málo modernějšího.

a schopnosti se nad sebou zamyslet. V pubertě to je těžké, pokud předchozí výchova nepomohla dítěti vybudovat si vlastní identitu, která jim poskytne určité bezpečí v období typickém stálým zpochybňováním všeho, včetně sebe sama. Pokud jim v tomto škola nepomůže, nastoupí období vzdoru a boje – a v něm jim škola poskytuje ideální hřiště: zde mohou bojovat proti učitelům, látce, učení, … Začínajícím učitelům chybí praktická příprava – na klinických školách by přitom mohli získat i psychologickou průpravu Aby učitelé, zejména začínající, tuto výzvu zvládli, co si potřebují více osvojit už na vysoké škole? Zejména pokud jde o první stupeň, jsem přesvědčen, že na fakulty přichází většinou dobrosrdečné, hodné studentky, které se nemusí učit otevřenému vztahu k dětem. Naopak by studenti potřebovali víc připravit na méně příjemné situace, na problémy s kolegy a řediteli nebo na občas nelehké vztahy s rodiči, jejichž přehnané ambice, anebo naopak tupá lhostejnost mohou ztrpčit život učiteli i dítěti. Určitě jim chybí praktická příprava, která by se měla odehrávat na klinických školách, kde by mohli získat i určitou psychologickou průpravu, jak empatii a dobré vztahy vůči dětem aplikovat i při samotné výuce nějaké látky, nejen při povídání v třídnické hodině a o přestávkách. Musíme si uvědomit, že na vysokou školu přicházejí maturanti, a ti sami ještě potřebují pomoc v tom, aby se stali vyrovnanými osobnostmi, ze kterých se mohou stát dobří učitelé.

Rozhovor I Ondřej Hausenblas Děti mají vlastně velmi zdravý přístup, pokud učivo nedávající jim smysl jednoduše z hlavy gumují V čem by se tedy měl přístup vysokých škol připravujících budoucí učitele změnit? V prvé řadě je nutná zejména proměna pojetí oborů na fakultách, k čemuž máme ještě daleko. Podívám-li se například na obor český jazyk, je celá příprava velmi akademická. Chybí fungující převodní páka mezi tím, jaké máme znalosti o jazyce, a tím, co se děje v lidské hlavě při dorozumívání. A podobně to bezesporu platí i v dalších oborech. Věřím, že výuka vědního oboru pro budoucího učitele má být mnohem víc spojená s výukovou praxí, aby absolvent víc rozuměl tomu, jakým způsobem se děti danému jevu učí, jak jim „leze do hlavy“. Při tom se totiž musí respektovat fakt, že každé dítě je jiné a jinak se tedy i učí. Tzn. nahlížet na studovaný vědecký obor očima dítěte, které se má danou látku naučit. Zároveň však učitel musí vědění ve svém oboru opravdu rozumět. Nejde tedy o to puberťákovi vyložit Nerudu, ale pomoci mu v něm najít něco zajímavého, přínosného, blízkého, aby se žák dostal i tomu, co je v Nerudovi cenné a krásné pro nás všechny. A umět jim i vyprávět, nejen vykládat. Uvědomme si, kam se z hlediska výzkumu procesu učení v dnešní době věda posunula. Například z výzkumu mozku víme, že pro uložení informace, tedy vytvoření potřebného paměťového spoje, musí daná informace dávat smysl, jinak ji mozek přirozeně vygumuje. A tak děti mají vlastně velmi zdravý přístup, pokud učivo nedávající jim smysl jednoduše gumují. Proč však všechno, co o procesu učení víme, tak málo reflektujeme při výuce? A v neposlední řadě bych chtěl dodat, že co nám rozhodně chybí, jsou fakultní, resp. klinické školy. Současná několikatýdenní praxe, kdy se studenty vtrhneme do škol, stačí těmto studentům tak akorát na to, aby zjistili, zda učiteli být chtějí nebo ne. Semestr či rok během studia vysoké školy strávený přímo ve škole při řízené praktické výuce by znamenal zásadní zlepšení. Ale to vyžaduje změnu přístupu fakult i systému praxí, a chce to i peníze.

nemusí žáci sedět ve třídě. A uvědomme si, že v dnešní době se řada dětí některé věci naučí mnohem líp z programu v počítači, než z výkladu učitele. Co jim však žádný program nedá, je kladení otázek a společné bádání a „pídění“. Podívejme se například na nejlepší vědce, jak přicházejí na nejgeniálnější řešení – často je to pozorováním, přemýšlením o vazbách mezi jevy a zejména diskusí s ostatními spolupracovníky, týmem. A v tom je to podobné škole – ta má být tým a učení v ní týmovou prací. Prestiž profese učitele? Především se změnilo samotné chápání autority

Žádný počítač nedá dětem možnost společného bádání a pídění

Často je diskutována společenská prestiž profese učitele. V historii byla tato profese společensky ceněna, byl uznávanou osobností. Proč se pohled společnosti na učitele změnil? Nejprve bych chtěl říci, že možná učitel nebyl vždy tak váženou osobností, že byl někdy bídný, nebo že byl jindy podivínský nebo například na středních školách se věnoval své vědecké dráze a za sebe nechával učit suplenta. Avšak je pravda, že přetrvávala důvěra v to, že učitel má být moudrý a spravedlivý. V průběhu doby se ale významně změnilo také samotné chápání autority, v němž dříve hlavní roli sehrávala prostá poslušnost a podřízenost. Takto pojatá autorita už je samozřejmě pryč, a tak ji ztratil i učitel. Navíc možná někteří rodiče či prarodiče si mohou pamatovat učitele ještě z dřívějšího režimu, kdy, ať chtěli či ne, byli více či méně „přiohnutí“ – stejně jako ostatní – a museli s dětmi probírat Velkou říjnovou revoluci. V dnešní době pak mohou důvěru ztrácet ve chvíli, kdy tradiční metodou vyučují látku, která nedává dětem smysl. Děti už nejsou tak poslušné jako my v dřívějších dobách, kdy jsme byli ochotní sedět a počkat si, až někdy v budoucnu onen smysl v učivu najdeme. A nezapomínejme, že dříve mohl být učitel skutečně znalý téměř všeho v dané oblasti, což je v dnešním množství poznatků a jejich inovací nemožné. Musí se naučit přiznat i chybu či fakt, že něco neví – to už ale opět souvisí s novým chápáním autority a schopností zvládnout i obtížné situace. V tomto novém přístupu samozřejmě učitelé potřebují podporu – adekvátní počáteční i další vzdělání, asistenta, zkušenost s novými metodami, apod.

Moderní technologie nabízí řadu možností, jak rozvíjet své vzdělání úplně mimo školu – a často prostřednictvím předních světových expertů z prestižních škol. Jakou roli tedy z tohoto pohledu sehrávají školy?

Často zmiňovaným problémem jsou platy učitelů, které podle některých brání v tom získávat pro tuto profesi skutečně kvalitní osobnosti. Je to skutečně hlavní problém, bez jehož řešení se neposuneme dál? Nebo chybí spíše jiná motivace?

Zásadně důležitý je přímý kontakt žáka a učitele a žáka s druhými žáky. Škola by se tedy měla soustředit na to, že může tak hojně využívat fyzické přítomnosti učitele s dětmi, možnosti diskutovat s nimi. Tzn. také omezit přetrvávající důraz na výklad, ale více využít interakci ve třídě. K samotnému získávání informací se moderní technologie určitě výborně hodí a navíc u toho

Myslím, že platy nejsou ani problém jediný, ani problém hlavní. Za posledních několik let se pozvedly alespoň z té úplné ostudy, v níž byly, na určitý průměr. Neříkám, že se s tím dá lehce žít, a je pravda, že to ani nepřidává prestiži této profese. Co ale v profesi drží výborné učitele, je podle mého názoru možnost tvořivým způsobem se realizovat. Hledat si programy, zapojovat

se do projektů, apod. Myslím, že nejlepší strategií pro získání výborných lidí pro učitelskou profesi je opustit ve školské politice témata jako „minimální standard pro maturity“, ale zaměřit se na podporu kreativních a otevřených učitelů a umožnit jim tvůrčí realizaci v práci s dětmi. Podívejme se na lidi v neziskovém sektoru, kde je spousta chytrých a tvůrčích lidí, kteří mají prostor a chuť přemýšlet a něco konstruktivně vytvářet. Takoví lidé, přijdou-li do školství, potřebují znát jen obecné cíle vzdělávání, kdežto cestu, jak je naplní a realizují, jsou schopni si tvořivě naplánovat sami. Když jich bude ve školách víc, nastane i celková změna. Tento princip je tedy v souladu s vizí kurikulární reformy… Ano, a to nejprve podotýkám, že rámcové vzdělávací programy se mi osobně zdají ještě příliš konkrétní. Problém ale je, že na to učitelé nebyli připraveni. Samozřejmě za dobu, co RVP máme, to řada učitelů výborně zvládla a už by se nikdy nechtěli vrátit zpět. Ale od počátku bylo nutné – a zanedbalo se to - připravovat na zásadní změnu „osnov“ učitelský terén. Další otázkou je testování, o kterém se poslední dobou tolik diskutuje. Pokud ale jsou cíle vzdělávání založeny na komplexních klíčových kompetencích a pokud učivo chápeme jako nástroj pro získání těchto kompetencí i jako jejich součást (samozřejmě jedno bez druhého nemůže být), je absolutně nesmyslné zavádět jednoduché testy na zjištění povrchových znalostí dětí. Ovlivnil Vás osobně nějak významně váš učitel/ka na základní škole? Češtinář pan Hach, kterému po roce 68 už dali vyučovat jen dílny, byl poctivý a neuvláčený. Kterou osobnost byste zmínil jako svůj vzor či jako významný zdroj inspirace pro svá rozhodnutí? Vůbec se k němu nemohu přirovnávat, ale inspirativní a modelový pro mě byl češtinář prof. Vladimír Šmilauer. O čtenářství a čtenářské gramotnosti si s Ondřejem Hausenblasem budeme povídat v příštím vydání Moderního vyučování. Ondřej Hausenblas vystudoval Filozofickou fakultu UK, obor čeština a angličtina. V letech 1978–1987 prošel Ústavem pro jazyk český (zaměření na dialekty), Československým rozhlasem (vzdělával redaktory), nakladatelstvím Československý spisovatel (vydával mrtvé české autory). Od roku 1987 vyučuje češtinu a literaturu, zejména didaktiku, na Univerzitě Karlově (na Filozofické, nyní na Pedagogické fakultě). Posledních dvanáct let působí i jako lektor učitelů v mezinárodním programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení (www.kritickemysleni.cz), zaměřuje se hlavně na čtenářskou gramotnost a čtenářství.

9

Rozhovor I Petr Hýl

Petr Hýl Petr Hýl je zakladatelem a předsedou správní rady Inovace výuky, o.p.s., a předsedou Čínského investičního fóra. Dlouhodobě se věnuje tématu vzdělávání a do českého prostředí se prostřednictvím svých aktivit a každoročních konferencí snaží přinášet inspirace pro zkvalitnění výuky a vzdělávání obecně. Studoval jste na univerzitách v Evropě, USA a Asii a měl jste tak možnost se velmi zblízka seznámit s různými vzdělávacími systémy, jejich výhodami i nevýhodami. Zmínil byste tři věci, které vás na jiných systémech upoutaly nejvíce a přál jste si je přenést i k nám? Osobní zkušenost mám z univerzit v USA, Evropě a východní Asii. V USA mě oslovil způsob výuky, která byla de facto diskusí připravených lidí a týmovou prací. Každá drobnost byla zakomponována do celku, který jsme řešili jako určitý projekt či problém v rámci týmu lidí. Výborná zde byla přímá propojenost s praxí, neboť jsme vždy řešili témata, která byla konkrétním problémem určité firmy. V Evropě mi právě toto propojení s praxí chybělo. Naopak mě oslovila velká volnost – dostali jsme návrhy, na čem můžeme pracovat, my jsme si vybrali a pracovali na nich. V Číně je skvělý zejména obrovský respekt vůči škole a vůči učiteli, resp. ke vzdělání jako hodnotě, která je na druhém místě hned za rodinou. Koncepty a systémy jsou přenositelné, nikoliv jejich dílčí části Jsou podle vás zahraniční zkušenosti a praxe vůbec přenositelné do jiného systému, jedná-li se o vzdělávání? Vyjdu-li z manažerského řízení, pak vždy platí, že koncepty a systémy jsou přenositelné, ale ne jejich dílčí části. To ale často bohužel děláme u nás. Příkladem může být výstupní hodnocení žáků, které možná jinde v rámci systému funguje, u nás ale vytržené z kontextu ne. Detailně sledovaným modelem je bezesporu vzdělávací systém Finska, který je však obtížně přenositelný zejména z toho důvodu, že jej Finové velmi pečlivě budují od konce druhé světové války, a to s dlouhodobou koncepcí, která není narušena periodicitou voleb. V tom je jejich přístup jedinečný. Učitel a ředitel jsou alfou a omegou – další problémy jsou podružné V rámci rozhovorů pro toto vydání jsme si vyslechli řadu názorů, které byly kritické vůči fungování našeho systému vzdělávání. V čem vidíte největší problémy a kudy může vést cesta pro jejich řešení? Podíváme-li se na vzdělávací systém jako na celek, se všemi problémy, kte-

10

Konečný výsledek a kvalita vzdělávání závisí jen na lidech – tedy na učiteli a řediteli. Hledejme, podporujme a oceňujme ty nejlepší. ré s sebou nese – ať již na úrovni systému, zřizovatele, školy, učitele, žáka, rodiče, atd., jedná se téměř o neřešitelný problém. To stejné platí ale i pro soukromé společnosti, které jsou však schopné zaměřit se na jádro své činnosti a činitele, které toto jádro formují, ovlivňují a rozvíjí. V případě vzdělávání, které lze zařadit do sektoru služeb v rámci činností uvnitř státu, lze inspiraci pro změny a řešení hledat právě v tomto sektoru, který se vyznačuje maximálním důrazem na lidský potenciál a lidské zdroje. Pouze na nich závisí konečný výsledek a kvalita poskytnuté služby. Podíváme-li se na věc tedy touto optikou, pak klíčovými tématy, na které je nutné se ve vzdělávání zaměřit, je učitel a ředitel. Učitel, který jako jediný je schopen poskytovat tuto službu – tedy vzdělávat, a na němž jako na jediném závisí i konečný výsledek procesu vzdělávání té které osoby. A tento vý-

sledek je snadno měřitelný podle toho, co budou děti nakonec umět. Vedle něho stojí ředitel, který má v daném místě rozumět nejlépe situaci dané školy/komunity/samosprávy, a tudíž může převzít celou odpovědnost za školu a její výsledky a nepotřebuje „shora“ – kromě přidělených finančních prostředků - další řízení. Učitel a ředitel jsou alfou a omegou celého problému a troufám si říci, že další problémy jsou podružné a měly by být řešeny až na sekundární úrovni. Jediné, na co se musíme zaměřit na úrovni systému, je získat nejlepší lidi na pozice ředitelů a učitelů – všechno ostatní je úplně irelevantní. Toto je podle mě základní pravidlo manažerského řízení, vzpomeňme například guru manažerského řízení Jima Collinse a jeho „Good to Great“, který klade důraz na jedinou prioritu – získat kvalitní lidi a vyhodit neschopné. Ze všech reforem se ani jedna nezaměřila

Rozhovor I Petr Hýl na získání nejlepších lidí pro pozice učitele a ředitele. Které reformy v českém vzdělávacím systému napomohly tomuto principu? Ani jedna z nich. Za posledních deset let, kdy český vzdělávací systém sleduji, ani jedna z reforem necílila na zmíněné jádro problému – na učitele a ředitele. Je-li pravda, že se realizovalo či připravovalo 27 reforem, ani jedna se nezaměřila na získání nejlepších lidí na tyto dvě pozice. Vzdělávání ředitelů by mělo být o manažerských dovednostech, ne pouhé byrokratické školení Proč podle vás tento základní princip – tedy učitele a ředitele – stále opomíjíme či přehlížíme? Napadají mě tři odpovědi: ta první je, že nevím. Ta druhá je, že si možná myslíme, že to děláme. V průběhu let jsem například viděl několik dílčích aktivit, které se snažily tvářit, že se na tyto priority zaměřují. Například vzdělávání ředitelů, které sice bylo prezentováno s cílem zlepšení manažerských dovedností, ale ve skutečnosti se jednalo o nějaké byrokratické školení. Nebo návrh na kariérní řád učitelů, který souvisel s počtem osvědčení za odsezené hodiny na kurzech. A třetí odpověď je, že politici, kteří mají být odpovědní za kvalitu vzdělávacího systému v zemi, řadu problému nejsou schopni vidět či je přehlížejí. Problémem je tak nevědomost a neznalost reálných problémů vzdělávacího systému a možností jejich řešení. Dvojnásobek průměrného platu pro učitele? Ano! A chceme vůbec tyto problémy vidět, znát a řešit? Podíváme-li se například na učitele, je řešení složité v tom směru, že všichni jsme školou prošli a vzpomínáme si na dobré i špatné učitele. Když pak někdo navrhne reformu pro získání výborných lidí na pozici učitele a současně řekne, že by měl učitel pobírat například dvojnásobek průměrného platu, vstoupí do hry osobní zkušenost se špatným učitelem, česká závist a pocit, že učitel má hlavně spoustu prázdnin, a realizace reformních kroků jde stranou. U nás rovněž chybí povědomí – či spíše přesvědčení – o přímé vazbě mezi vzděláním a uplatnitelností na trhu práce. Zajímavý trend v tomto ukázal výzkum společnosti Člověk v tísni, který zjistil, že studenti mají pocit, že se ve škole naučili, co měli, ale druhým dechem říkají, že největší obavu mají z nezaměstnanosti. To je zřejmý protiklad. Stejně tak skutečnost, že nezaměstnanosti se nejvíce obávají učni, o kterých však často říkáme, že jich je nedostatek. V této oblasti skutečně existuje řada kontrastů a nejasností. Jedna hypotéza tak přirozeně může říkat, že jich je dostatek, ale nemají potřebné dovednosti. K tako-

výmto otázkám by však měla být směřována diskuse, a to včetně zdůraznění skutečnosti, že jakýkoli „certifikát“ nemůže nahradit to, co se skutečně člověk naučí, jaké dovednosti si osvojí. Osobně si myslím, že takto principiální debata je často zastíněna podružnými otázkami, jako je například téma zápisného a školného. Studoval jsem na řadě míst, někde jsem školné platil vysoké, jinde nízké, ve Švédsku studentům dokonce platili za to, že studují, ale vždy to mělo pramálo společného s kvalitou výuky a kvalitou vzdělání. Certifikát nemůže nahradit to, co se skutečně člověk naučí Vrátila bych se ještě k vašim zkušenostem s Čínou. Po svém studiu jste se zaměřil právě na tuto zemi, jste výkonným předsedou Čínského investičního fóra. Měl jste čas seznámit se i jejich vzdělávacím systémem? Co si o něm myslíte? V Číně žije 1,3 mld. lidí, kteří si mezi sebou konkurují. Pro Číňana je velmi důležité postavení ve společnosti – pro jakou firmu pracuje, v jakém autě jezdí, jaký má mobil. Chtějí-li lidé pracovat ve státní správě, musí procházet velmi těžkými testy, povýšení nevyjímaje. Je vyloučené přejít na vyšší pozici, aniž by daná osoba neprošla náročným testem. Lidé se tak přirozeně musí mezi sebou „bít“, aby uspěli. Děti se tak usilovně snaží být nejlepší, dostat se na nejlepší školu, kde je velký převis poptávky. Poté se stejně tak usilovně snaží dostat do nejlepší firmy atd. Tento styl však s sebou přirozeně nese nedostatky z hlediska měkkých kompetencí a tvořivosti, protože celý systém se orientuje na oblasti, jež je možné testovat. Primárně se také soustředí na technické obory a na přípravu nejlepších inženýrů, kteří nejsou sice příliš schopní kreativního vytváření produktů, ale jejich kopírování a zlepšování. Mimochodem inženýři zaujímají i většinu postů v čínské vládě.

technologických oborech, nanotechnologiích, biochemii, na strojírenství postaveném na sofistikovaných technologiích, pak všechny profese vyžadují chytré, vzdělané lidi, a to na všech úrovních. I učni již v dnešní době nemohou být jen zruční, ale i vzdělaní – musí si zakázku zajistit, pracovat se zákazníkem, zajistit tým, komunikovat, rozumět základním věcem finančního řízení atd. Proto by kvalita všech škol měla být skutečnou prioritou budoucího vývoje. Které předměty byly vaše oblíbené? Mně přišla zejména základní škola velmi snadná. Možná fyzika mě bavila nejvíc. Kterou osobnost byste zmínil jako svůj vzor či jako významný zdroj inspirace pro svá rozhodnutí? Nemohu říct jednu osobnost. Ale rozhodně je pro mě obrovskou inspirací setkání s každým člověkem, který vyčnívá ve svém oboru. Příští rok v únoru uspořádá Petr Hýl další ročník konference Inovace výuky. Tím oslaví 10 let existence své firmy, která poskytuje metodickou podporu učitelkám a učitelům v Česku. Představu o moderním vzdělávání si Petr Hýl vytvářel nejprve na studiích ve Švédsku, Nizozemsku, Skotsku, Spojených státech a Číně. Řídit tvorbu vzdělávacího obsahu a metodik se naučil v indonéské Jakartě, kde pro Lufthansu budoval a rozjížděl e-learningové centrum. Vedle školství se angažuje v propagaci obchodu a investičních toků mezi Českou republikou a Čínou. Působí jako výkonný předseda Čínského investičního fóra.

Obávám se rozevírání nůžek mezi dobrými a špatnými školami Jak podle vás bude vypadat vzdělávání v České republice 1. září 2022? Obávám se, že ve vzdělávání nenastane výrazný posun a že se navíc budou více a více rozevírat nůžky mezi dobrými a špatnými školami. Že bude vznikat více soukromých škol, aby uspokojily poptávku rodičů, pro které je zajištění kvalitního vzdělání jejich dětem velkou prioritou. A kteří si to samozřejmě budou moci dovolit. Nicméně musíme si uvědomit, že v dnešní a budoucí ekonomice nelze spoléhat na to, že někdo bude mít výborné vzdělání, a bude tak moci zastávat nejvyšší pozice, a na druhou stranu většina jiných s podprůměrným vzděláním bude ve výrobním sektoru. Je-li současné hospodářství postaveno na velkém sektoru služeb, na rozvíjejících se

11

Rozhovor I Taťána le Moigne

Taťána le Moigne

Připravila: Leona G. Šteigrová

Taťána le Moigne, ředitelka českého zastoupení společnosti Google, bezesporu patří mezi nejrespektovanější ženy českého byznysu – v roce 2011 vyhrála i anketu Hospodářských novin o 25 nejúspěšnějších žen ČR. Co jí na cestě k úspěchu pomohlo? Bezesporu respekt ke vzdělání, pracovitost a nalezení vlastního přirozeného talentu pro práci, která ji baví. Zastávala jste významnou pozici v Microsoftu v Londýně, od roku 2006 jste šéfkou českého zastoupení Googlu. Jak vás pro tuto kariéru připravilo vaše vzdělání? Určitě mi hodně dala výchova doma, kdy platilo, že když se něco dělá, tak pořádně, a že pracovitost je jednou z velmi důležitých vlastností. A pro školu to tedy platilo také. Oba rodiče mě také ke vzdělanosti a k respektu ke vzdělání vedli. Osobně věřím, že jak se člověk ke vzdělávání postaví, závisí především na jeho „genetické výbavě“, tedy souhrnu nejrůznějších předpokladů, schopností a talentů. Navíc vzdělávání je celoživotní proces. Výchova a škola je jen začátek. Pokud jde o školu, ráda vzpomínám na Gymnázium Nad Štolou, kde jsme měli skutečně výborné učitele, kteří byli poměrně nároční. A poté na vysokou školu, kdy byl člověk poprvé postaven před ohromné množství informací, které se tehdy ještě negooglovaly, ale musely se „někde“ zjistit, bylo nutné zorientovat se v nich a hledat v nich souvislosti. To mělo ale samozřejmě velmi daleko ke kontextové výuce, se kterou však máme dosud problém. Je ale také spousta věcí, které mi škola určitě nedala. Co jste vy osobně ve škole postrádala a co by i dnešním žákům měla dát na prvním místě, aby v životě uspěli? Jmenovala bych několik věcí, které považuji za nejdůležitější. Zaprvé, schopnost přemýšlet. Myslím tím zjistit si kontext, čísla, klást si otázky, apod. To považuji skutečně za klíčové, neboť tak rozvíjíme intelekt dětí. Zadruhé, tvořivost. Předpokládám, že na uměleckých oborech je situace jiná, ale přistupovat k učení tvořivě a tvořivost rozvíjet se určitě dá i na ekonomických, humanitních a jiných oborech. Zatřetí, rétorická schopnost. Tuto dovednost považuji za stěžejní mj. i v kontextu České republiky, kdy my nejsme rozenými obchodníky, kteří jsou od přírody vybaveni schopností komunikovat, přesvědčovat, vyjadřovat se a vyjednávat. Naše země má silnou průmyslovou tradici, může být kolébkou řady důležitých start-upů, ale k tomu je důležité získat i dovednost o nápadech komunikovat a přesvědčit. Nedávno jsem měla možnost slyšet Billa Clintona, který zmínil, že aby mohl být člověk prezidentem, musí vypadat jako prezident a musí umět mluvit jako prezident. Může to znít banálně, ale je to tak. Začtvrté, strukturované myšlení. Roz-

12

voj strukturovaného přemýšlení vidím zejména v amerických školách, které na tuto schopnost kladou skutečně velký důraz. U nás podle mě stále chybí. A v neposlední řadě bych zmínila integritu, která s sebou nese i hodnotový kontext. Myslím si, že u nás je vzdělávání až příliš o didaktice, o tradičním vzdělání, ale úplnou základnou vzdělání by mělo být poskytnutí či nalezení určitého kompasu v každém z nás, který nám pomáhá rozeznávat, co je dobře a co špatně. Za špatné tak považuji například nedostatečné trestání podvádění, tedy opisování, které alespoň za nás bylo považováno téměř za normální. No, ale naučit se systematicky podvádět prostě není normální. Těchto pět oblastí by podle mého názoru mělo být integrováno do samotného DNA každé školy. Učitel pro mě představuje propojení osobní vzdělanosti, která je celoživotně rozvíjena, s životní zkušeností Jak lze podle vás kombinovat při výuce zmíněné cíle s tím, jak má škola předávat žákům potřebné znalosti? Vzpomněla bych na svou zkušenost s jedním z mých pedagogů, panem učitelem Milanem Černým, který směl v tehdejší době učit jen tělocvik a zpěv, přičemž vedle toho dostával hodně hodin suplování – od matematiky až k dějepisu a zeměpisu. Nikdy nezapomenu, jak vyprávěl a my ho rádi poslouchali. On byl jednoduše vzdělaný člověk, skutečný pedagog, který měl svůj „příběh“ a uměl jej zasadit do jakéhokoli předmětu. Nebo má učitelka dějepisu, paní Vlasta Toulová, která dějepis vyprávěla jako povídky, kterých jsme se nemohli dočkat. Skutečně si tedy myslím, že to lze, jen se vždy musí jednat o propojení osobní vzdělanosti, která je celoživotně rozvíjena, s životní zkušeností. Důležité je také uvědomit si, že děti odcházejí ze škol do praktického života, a že je tedy naprosto klíčové naučit je získané znalosti a dovednosti aplikovat v jejich budoucí profesi. Leader nebo týmový hráč? Podporovat musíme obé – stejně jako rozeznávat, kdy kterou roli zastáváme Mění se požadavky kladené na školu s dobou? Jsou tedy dnes některé, na něž bychom se měli určitě zaměřit v kontextu současných výzev? Určitě bych zmínila dvě důležité věci:

Schopnost přemýšlet, tvořivost, rétorické dovednosti, strukturované myšlení a integrita jsou klíčové dovednosti pro profesní úspěch. Škola by měla dětem pomoci je rozvíjet.

zaprvé, naučit děti rozeznávat, kdy by měly být leadery a kdy týmovými hráči. Pokud je člověk vzdělaný a chce ovlivňovat dění ve společnosti, pak je leadership, tedy schopnost vést lidi, určitě naprosto zásadní. A uvědomme si, jak málo skutečných a respektovaných leadrů dnes ve společnosti máme, zejména v politické sféře, a to platí jak u nás doma, tak i ve světě. Máme tu takovou globální krizi hodnot. Druhou věcí, která se myslím na školách neděje, je včasná analýza přirozeného talentu dětí. Věřím, že je k dispozici řada testů (například http://www.silnestranky. cz/testy/strengthsfinder.aspx), které v dětech umí objevit jejich silné stránky již v raném věku. Uvědomme si, že je prokázáno, že úspěšní lidé vždy postavili svou životní dráhu na vlastnostech, které jim jsou přirozené a blízké – a tudíž je práce i baví. A naopak, že řada lidí tento svůj přirozený talent nenalezla, a celý život se tak spíše zmítají v profesích, které je nebaví, nejsou blízké jejich vnitřní dispozici, a velmi často jsou tak odsouzeni k průměrnosti v zastávané profesní dráze. Pokud by škola sehrála v této oblasti svou roli, možná by bylo na světě více šťastných lidí.

Rozhovor I Taťána le Moigne Úspěšní lidé staví svou životní dráhu na svém přirozeném talentu – proto je práce baví Myslíte, že pokud bychom poznali slabé a silné stránky každého dítěte, že by je měly nějakým způsobem rozřazovat, nebo by měly děti zůstávat ve skupinách, jak jsou? Myslím, že to bude kombinace obého, nicméně zásadní je, aby se individuální přístup stal nedílnou součástí vzdělávacího procesu na všech úrovních školy. V tomto si také myslím, že do vzdělávání v mnohem větší míře proniknou psychologie a technologie, které individuálnímu přístupu mohou zásadně pomoci. Je to podobné jako v byznysu, kdy se přizpůsobujeme požadavkům a potřebám klientů – i školství by mělo být na tomto principu postaveno, mělo by zvážit dispozice a talent žáka a podle toho mu nabízet obsah výuky. Lze uvést i příklad takového přístupu? Například on-line kurzy, které před pár týdny spustil Harvard. Ty jdou dvěma cestami – první je masové zpřístupnění kvalitního vzdělání prostřednictvím technologií, druhá je možnost získání privátního tutora, se kterým se lze díky technologiím spojit a mít výuku 1:1. Věřím, že cesta ke zlepšení situace ve vzdělávání vede jedině zdola – od samotných škol a jejich vynikajících ředitelů Zmínila jste řadu výzev, se kterými by se měly školy vypořádat. Je to ale hodně nelehký úkol… To s vámi souhlasím a roli učitele považuji za nelehkou, protože se často nepohybuje v prostředí, které by ho vedlo nejnovějšími trendy a novinkami a pomáhalo se mu na ně připravit a zvládnout je. Za klíčovou v tomto tedy považuji roli ředitele a rodičů. Podíváte-li se na základní školy, přesně poznáte, kde je ředitelem člověk, kterého práce baví, je motivovaný, považuje svou profesi za poslání, kterému se chce věnovat. Nevěřím proto, že situaci může zlepšit někdo shora, že by se změnil systém, ale naopak, že jedinou cestou ke zlepšení je posun zdola, od samotných škol a jejich vynikajících ředitelů. A stejně tak věřím v tlak rodičů na školy. Jaké máme pro tuto nastíněnou cestu startovní podmínky? Věřím, že velmi dobré. Díky svému působení v zahraničí mám možnost srovnávat. Český národ považuji za vzdělaný, bohužel však za mravně velmi narušený, a to s ohledem na dobu, kterou si musel projít. Jsem přesvědčená, že je důležité více se věnovat identifikaci a podpoře talentu. To ovšem stačit nebude. Jasné pojmenování a důsledná ochrana hodnot, na kterých chceme stavět svět pro své děti, musí být nedílnou součástí kultivace české společnosti. Jak praví Kant: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“. Srovnáte-li z pohledu nadnárodní fir-

my české a zahraniční absolventy, v čem se liší? Ti zahraniční mají rozhodně více dovedností, které jsem zmínila na počátku. Je však pravdou, že Google si vybírá jen ty nejlepší absolventy, proto mám i zkreslený pohled na úroveň absolventů obecně. V naší firmě je výběrový proces nastaven tak, že jednáme pouze se studenty, kteří byli již během studia nějak aktivní, například se zúčastnili výměnných pobytů Erasmus či se zajímají o svět, mají chuť se na něm podílet – resp. podílejí se na něm svými mimoškolními činnostmi. Myslím si, že žádná škola, ani ta nejlepší, nemůže pokrýt celou škálu aktivit, kterým se mohou žáci a studenti věnovat. Je jen na nich, jak si uspořádají čas a jakým tématům či aktivitám se budou vedle školy (tvořivě) věnovat. Pokud hovoříme o mimoškolních aktivitách, v čem vidíte jejich největší přidanou hodnotu? Zejména v podpoře týmové spolupráce. Člověk může mít IQ přes 150, ale to nestačí. Musí umět spolupracovat s ostatními. A stejně tak tyto aktivity mohou pomoci podporovat přirozený talent a přirozené leadry. Podívejme se na příklady iniciativ, jako je prázdninová škola Lipnice – takovéto aktivity by měly být více rozvíjeny, protože umí mj. přirozeně rozvíjet osobní dispozice každého jednotlivce. Nebo vezměme sport, který možná dělá jméno naší země nejvíce. Ten je často postaven na obrovském množství dobrovolníků, kteří se mu věnují. Nečekají na systém. Jdou a něco udělají, protože chtějí a věří tomu. Ve volných chvílích se věnujete vytváření her pro děti, které pilotně testujete na svém synovi a kterými se snažíte reagovat na problémy, které rodiče při výchově svých potomků mají (tedy slušné chování, opatrnost, zvládnutí šikany i návyk ke zdravému stravování). Co vás k vytváření her přivedlo? První hra, Nešťourej se v nose, byla mou reakcí na chybějící integraci etiky ve školách a obecně na návrat po několika letech do ČR, kde mi významně chybí povědomí o určitých pravidlech etiky, etikety a společenského chování. V tomto směru podle mého názoru škola dětem nedostatečně pomáhá, často vše spíše přenechává rodičům. Podíváme-li se na změny, které se ve společnosti odehrály za posledních 20 let, jak významně se naše společnost posunula, pak ale i vystupování, jednání a chování by mělo být mnohem více součástí priorit, na které se zaměřujeme. Hnízda tvořivosti a nápadů se mohou rozvíjet právě okolo škol Jakou cestou mohou zlepšení situace ve vzdělávání pomoci také firmy? Každá z větších firem má svou politiku vůči vzdělávání, my například poskytujeme Gmail a další věci na něj napojené pro školy zdarma. Jednou cestou pomoci z naší strany je podpora škol, aby mohly držet krok s trendy, které se v ICT odehrávají.

Dobře fungující komunikace firem s vysokými školami by však měla začít mnohem dříve, tedy již na základních školách. Vezměme si, pokud by například každá škola měla svého patrona, který by byl respektovanou osobností či právě schopným manažerem, který by ze svého pohledu byl schopen navrhnout určité nápady, podpořit komunitu kolem školy. A toto jsou podle mě věci, které tvoří občanskou společnost, jak o ní mluvil i pan prezident Havel. Pamatuji si tento přístup velmi dobře z Londýna, kde právě tyto komunity byly hnízdem tvořivosti a nápadů, které bylo možné dále rozvíjet a které byly velmi důležité pro danou věc či instituci, hovoříme-li o školách. Již zmíněný prezident Clinton v tomto směru hovořil o klíčové roli sítí tvořivé spolupráce („Creative Networks of Collaboration“), které sdružují lidi z akademického prostředí, z byznysu, neziskového sektoru a veřejné správy. Tyto skupiny mohou významně posunout celou věc kupředu právě díky rozličným pohledům z různých oborů lidské činnosti, rozvoj škol a vzdělávání nevyjímaje. Věřím, že takovéto komunity mohou podpořit rozvoj těch nejlepších škol a stát se inspirací pro ostatní. A vůbec to není otázka peněz, jen zájmu a angažovanosti. Co tomuto na první pohled snadnému řešení brání? Bohužel v Čechách až příliš často čekáme na změnu systému a na iniciativu ostatních. Pokud ale věřím v obrodu společnosti, pak jedině cestou zdola nahoru, nikoli shora dolů. Ale všimněte si, pomalu se to mění. Každý z nás může být součástí té změny. Taťána le Moigne řídí české zastoupení společnosti Google od roku 2006. V oboru informačních technologií pracuje již 20 let, v jejím životopise najdete firmy jako Abakus nebo Digital Equipment. V letech 1994–2003 pracovala ve společnosti Microsoft, kde působila na rozličných obchodních a marketingových pozicích v České republice, v Německu a Velké Británii. V roce 2003 založila vlastní konzultační firmu, o dva roky později i společnost 4bambini, v rámci které postupně uvedla na trh čtyři tituly dětských společenských her, prostřednictvím kterých se děti ve veku 4–7 let seznamují za základními životními hodnotami. V roce 2009 získala Taťána ocenění Osobnost českého internetu. V letech 2008, 2009 a 2010 se umístila v anketě Hospodářských novin na žebříčku 25 nejúspěšnějších žen v České republice, v roce 2011 tuto anketu vyhrála. Taťána le Moigne je mentorkou v nekomerčním mentoringovém programu Odyssey, podporujícím profesní rozvoj talentovaných žen v České republice. Příležitostně spolupracuje s VŠE, NY University a s European Leadership & Academic Institute v Praze. Je členkou YPO Česká republika (Young President Organisation) a Aspen Institute Praha. Taťána le Moigne vystudovala informatiku na Vysoké škole ekonomické.

13

Rozhovor I Ondřej Šteffl

ONDŘEJ ŠTEFFL

Ondřej Šteffl je již 12 let ředitelem společnosti SCIO, která se od zaměření na hodnocení výsledků vzdělávání posouvá i k obecnějším tématům souvisejícím se vzděláváním. Budoucnost vzdělávání v širokém slova smyslu vidí Ondřej Šteffl pozitivně, ale pokud jde o budoucnost samotného školství v ČR, je jeho vize značně pesimistická. Hrozí nám eroze škol a posilování sociálně-ekonomické segregace? Jakou vidíte budoucnost českého školství v horizontu dalších 10 let? S ohledem na současnou rychlost změn ve světě je samozřejmě těžké na tak dlouhou dobu dopředu říci, jak bude systém vypadat. Pokud však nedojde ke katastrofičtější variantě, která by měla dopad na život celé společnosti, pak si myslím, že z hlediska škol a školství to bude vypadat spíše špatně. Stát má čím dál méně peněz a šance, že by začal vzdělávání více a lépe financovat, je velmi malá. Výsledek tak bude, že školy budou erodovat. Potřeba kvalitního vzdělávání ale poroste. A tak všichni ti, kteří na to budou mít, budou vyhledávat vzdělávání někde jinde, což povede k velmi nežádoucím jevům. Sociálně-ekonomická segregace, diskriminace se tak ještě více přenese do diskriminace ve vzdělávání, kterou máme už nyní nepoměrně velkou oproti jiným zemím. Do budoucna se však situace může ještě dále zhoršit, protože budou přibývat vzdělávací příležitosti mimo školy, ale často zase jen pro lidi, kteří si to budou moci koupit. Budou také přibývat školy, které se sice označují jako výběrové, ale velmi často v nich nejde o nadání dítěte, ale o aspirace a možnosti  rodičů si školu dovolit, přispět škole, denně dítě vozit, pomáhat mu s učením atd. Tento trend sociální selekce, který je v českém školství již nyní velmi silný, tak podle mého názoru bude pokračovat. Většinu z toho, co umíme a skutečně využíváme, jsme se naučili mimo školu – v rodině, v práci, ve světě, zkušenostmi, z médií… Netajíte se názorem, že vzdělávání přestane být reprezentováno školou, ale stane se procesem. Jakou roli v této změně však bude škola i dále sehrávat? Mnoho lidí si vzdělání ztotožňuje s tím, co se naučili ve škole. Málo si všímají, že mnoho nebo většinu z toho, co umějí a skutečně využívají, se naučili jinde, v rodině, v práci, ve světě, zkušenostmi, z médií. A pokud vzdělání chápeme takto šířeji, pak nejde o to, že školy někdy v budoucnosti přestanou být reprezentanty vzdělávání – ony už přestávají teď. To je současný stav. Napadá mě jeden příměr – pokud by nyní někdo úplně vypnul televizi, nemělo by to na vzdělávání dětí a jejich socializaci větší dopad, než kdyby se zrušila škola? A to stejné platí o internetu. Celý veřejný prostor dnes vzdělává – v širokém slova smyslu – mnohem více než samotná škola.

14

Škola bezesporu vzdělává. Otázkou je, zda i vzdělá. A dalším problémem je, že škola sice vzdělává, co jí síly stačí, otázkou však je, zda i vzdělá. Rodiče i mnohé školy si už ale postupně uvědomují, že důležitá část procesu vzdělávání se odehrává mimo školu. Otázkou je, kdy se toto uvědomění stane masovým a jak na to bude systém reagovat. Vadí mi zejména to, že škola potlačuje aktivitu dětí, že je vede k pasivitě V čem podle vás nyní škola nejvíce ztrácí? Vadí mi zejména to, že škola omezuje či dokonce potlačuje aktivitu dětí. Že je vede k pasivitě. Učitelé si pak v diskusích i stěžují, že nedokážou děti přimět k aktivnímu zapojení do výuky, ale to je návyk, který získaly ve škole. Dítě je pak logicky aktivní někde jinde, ale školu již bude mít spojenou hlavně s vlastní pasivitou.

Pokud jsme zmínili horizont 10 let v oblasti školství a vzdělávání – jak byste si tedy přál, aby vypadalo? Nejvíce bych si přál, aby se skutečně řešila ona sociální selekce ve vzdělávání. Neboť sociální segregace v této oblasti v dlouhodobém horizontu nutně povede k nárůstu počtu „sociálně nepřizpůsobivých“ lidí, a to není prostředí, které bych přál svým dětem. Podívejme se na výsledky PISA. Ani v jednoduchém textu se není schopno orientovat skoro 31 procent patnáctiletých chlapců. Co budou jednou dělat? Budou vůbec zaměstnatelní? Ministerstvo školství by se mělo přejmenovat na Ministerstvo vzdělávání a začít se konečně starat o vzdělávání jako celek, tedy včetně vzdělávání odehrávající se mimo školy. Pak by nebylo možné, aby třeba Česká televize zakládala program speciálně pro děti a Ministerstvo školství, tedy pardon Ministerstvo vzdělávání, do toho

Rozhovor I Ondřej Šteffl ve větší míře nevstupovalo. Proč někdo nemonitoruje a nedoporučuje rodičům kvalitní televizní vzdělávací programy pro děti? Nebo nemonitoruje internet a nedoporučuje rodičům skutečně kvalitní internetové stránky? Například Khan Academy, to je úžasný zdroj pro vzdělávání, který my nyní společně s dobrovolníky překládáme. Kdyby do tohoto Ministerstvo školství investovalo pár milionů, namísto miliardy do maturity, byl by dopad na kvalitu vzdělání dětí určitě větší. Ale všechny tyto zajímavé věci nejsou ve školství – jsou mimo něj. Můj názor je tedy takový, že chceme-li něco udělat se vzdělaností a vzděláním národa, je mnohem snazší, levnější a efektivnější dělat to mimo školství. To školám skutečně nedáváte příliš důvěry… Tak především nejde o nějaké bezprostřední ohrožení, eroze škol, jak o ní mluvím, bude trvat řadu let. A do té doby je rozhodně třeba o školy a učitele podle možností pečovat, pomáhat jim, zlepšovat jejich podmínky. A že by to šlo dělat mnohem lépe než dosud, o tom není pochyb. Na druhé straně, nějaká hlubší změna je v daném systému nemožná. Je-li někde zhruba 120 tisíc zaměstnanců, od kterých chceme, aby začali dělat něco výrazně jiného než dosud, něco jiného, než na co se na vysoké škole připravovali, je to prostě nereálné. Jak je podle vás možné získávat pro tuto profesi nové, kreativní osobnosti, které dětem nebudou vykládat, ale budou je provázat jejich vlastním procesem učení? Těžko. A pokud bychom chtěli začít od reforem na pedagogických fakultách, bavíme se o dopadu v horizontu kolem dvaceti let. Ale co bude v roce 2032 a jaké budeme potřebovat vzdělávání, to prostě nevíme. Vize kurikulární reformy je správná. Musí však platit, že rozhodující mají být kompetence, nikoli původní obsah osnov v jednotlivých předmětech. Ve vašem projevu na TEDx.com jste vcelku jasně kritizoval kurikulární reformu postavenou na RVP a klíčových kompetencích. Byla tato kritika namířena proti principu reformy, nebo proti některým konkrétním oblastem? Vize kurikulární reformy je určitě správná. Hrozná byla a je samotná realizace. Z hlediska obsahu se tam např. prakticky zachovaly obsahy osnov v jednotlivých předmětech. Tím tam zůstala spousta věcí, které by se děti vůbec učit nemusely. A neměly. Rozhodující mají být kompetence jako sociální dovednosti, flexibilita, adaptabilita atd. Nikoli zapojení diody a organismy ve stélce lišejníku. Sám odkazujete na celou paletu možností, jak se lze v dnešní době vzdělávat (TED.com; KhanAcademy, využívat aplikace na iPadech atd.). Neskrývají tyto

možnosti i některá úskalí a nebezpečí, resp. myslíte si, že jsou děti schopny kriticky si vyhodnotit informace, které jim tyto možnosti nabízejí? Jistěže nejsou. Ale to je přesně to, co by je měla škola naučit. A škola, namísto aby pomohla dětem vyznat se v záplavě informací, které se na ně valí, jim do této záplavy ještě přidá další a orientaci v nich nijak neusnadňuje. Nicméně platí, že například TED.com je podle mého názoru vzdělávací instituce sama o sobě. Vyslechnout si zde přednášku předních osobností je mnohem přínosnější než cokoli jiného. Stále však platí, že škola vede k získání formálního certifikátu o dosaženém vzdělání. Neočekáváme však od tohoto certifikátu více (například záruku zaměstnatelnosti), než je v dnešní době možné? Osobně doufám, že nám toto mylné přesvědčení už dlouho nevydrží. Podívejme se na Španělsko, kde je celkově 40% nezaměstnanost mladých lidí a 35% nezaměstnanost absolventů vysokých škol. Každý třetí čerstvý vysokoškolák tak má v ruce papír s titulem, ale nemá práci. Takový člověk pak začne přemýšlet, co by měl umět, aby našel práci, co ho škola nenaučila. U nás sice stále ještě platí, že trh práce je schopen zaměstnat téměř všechny absolventy, ale je otázkou, jak dlouho ještě. Bohužel je to nesmyslně podporováno státními a veřejnými institucemi tím, že mnohé pozice se vyžadují vysokoškolský titul, ale o to, co uchazeč umí, vlastně nejde. Studium vysoké školy člověka bezesporu kultivuje. Problém je, pokud přikládáme příliš velkou váhu jen samotnému titulu V EU byl nicméně schválen cíl 40 % osob ve věku 30–34 let s VŠ vzděláním (v průměru zemí EU). V diskusích pak zaznamenal řadu příznivců i odpůrců. Jaký je v tomto váš pohled? Osobně si myslím, že tomu, kdo chce studovat, by to měl stát umožnit. V tomto souhlasím s prof. Zlatuškou, že pobyt na vysoké škole člověka kultivuje. Problém je, pokud přikládáme příliš velkou váhu jen samotnému titulu. Takto přistupuji i ke svým zaměstnancům – vím, že na titul se nemohu spolehnout, a snažím se přijímat lidi podle jejich schopností, ať už titul mají, nebo ne. Diskusi o stavu vzdělávání v ČR považuji za velmi nepoučenou – nemůže tak vést ke zlepšení situace Jak vnímáte diskusi, která o stavu vzdělávání a školství u nás probíhá? Zejména jako velmi nepoučenou. Neočekávám od ní, že by mohla vést k jakémukoli zlepšení situace. Impuls naopak očekávám od rodičů – zejména pak od těch, kteří už vyrůstali ve svobodných poměrech a naučili se o věcech jinak přemýšlet. Tito rodiče pak již budou přemýšlet o tom, k čemu jejich dětem škola je a bude a zda a kam budou své děti posílat. A tuto změnu očekávám v horizontu pěti let.

Zmiňoval jste i iniciativu Velké Británie „Beyond Current Horizons“ http://www. beyondcurrenthorizons.org.uk/scenarios nabízející šest scénářů, kudy se bude vzdělávání v budoucnu ubírat. Která z nich vás upoutala či překvapila? Především jde o hloubkou i rozsahem nevídané dílo o budoucnosti vzdělávání, které rozhodně stojí za přečtení. Zmíním jen dvě dílčí zajímavosti: úvaha o vzniku určitých komunit dobrovolníků, které jsou nyní například okolo Wikipedie. Ti, aniž bychom o nich věděli, vytvořili dosud největší encyklopedii na světě. Jeden ze zmíněných scénářů hovoří právě o rozrůstání takových komunit, což může být do budoucna možné, neboť mladí lidé dnes mají k sociálním sítím a obecně takto sdílenému prostoru otevřený přístup. Další velmi jednoduchá myšlenka v tomto dokumentu upozorňuje na skutečnost, že řadě mladých lidí už současný vzdělávací systém a podoba školy dávno nevyhovuje, jsou to například ti čeští mladí mužové, o nichž už jsme mluvili, kteří neumějí pořádně číst. Tím se však nikdo nezabývá a neustále je chceme vzdělávat tak, jako to bylo dřív. Ale to nefunguje a nebude fungovat. Přemýšlí třeba někdo dnes nad tím, jak za pár let budou ve škole pracovat s dětmi, které od tří let vyrůstají s tabletem v ruce? Ovlivnil vás osobně nějak významně váš učitel/ka na základní škole? Asi paní učitelka Turková, která mě na základní škole naučila matematiku. Lidsky a z hlediska kompetencí mě ovlivnil náš třídní učitel na gymnáziu, pan Emil Calda, který byl velmi tolerantní a otevřený, a pak až asi na vysoké škole pan doc. Zdeněk Hedrlín. Které předměty byly vaše oblíbené? Matematika a fyzika. Kterou osobnost byste zmínil jako inspirativní, která vás zaujala? Napadá mě například Richard Feynman, který mě upoutal mj. knihou „To nemyslíte vážně, pane Feynmane“. Ondřej Šteffl je ředitelem společnosti Scio. Absolvoval matematicko-fyzikální fakultu a je kandidátem věd ze sociologie. V roce 1990 založil první soukromou školu u nás – PORG. V roce 1995 založil společnost Scio (viz www.scio.cz ), která se zabývá hodnocením výsledků vzdělávání, a stále intezivněji i obecnějšími otázkami vzdělávání a to nejen ve školách, ale i vzděláváním, které se každému stále více dostává ve veřejném prostoru mimo školy, paralelnímu vzdělávání. Scio má vlastní výzkumné oddělení. Ondřej Šteffl se mj. věnuje i otázkám další budoucnosti školství jako systému  a otázkám, kdo a jak bude postupně přebírat jeho úkoly, kdo bude vzdělávat.

15

Rozhovor I Zdeněk Somr

Zdeněk Somr Zdeněk Somr je viceprezidentem Hospodářské komory ČR, dlouhodobě se věnuje oblasti vzdělávání a odborné přípravy a rozvoje lidských zdrojů. Podporuje zlepšení a zefektivnění spolupráce škol a firem, zejména v oblasti praxí, vzdělávání dospělých v kontextu systému uznávání výsledků učení a do budoucna by si přál, aby se školy staly skutečným komunitním centrem obce. Ze strany Hospodářské komory je často zdůrazňována role učňovského vzdělávání a potřeba jeho posílení s ohledem na požadavky trhu práce. Kde však leží aktuální hlavní problém učňovského školství – v nedostatku učňů způsobeném neatraktivitou učňovských oborů, nebo v kvalitě výuky na učilištích, která neodpovídá aktuálním potřebám trhu práce? Problém vidím zejména v odtržení učňovského vzdělávání od praxe v 90. letech. Neadekvátní spolupráce těchto škol s firmami, která byla ještě umocněna rychlým technologickým vývojem, vedla k situaci, kdy představa zaměstnavatelů o tom, co by měl absolvent umět, se vzdálila skutečnosti. Současně se přirozeně i snížil praktický potenciál škol učně na požadavky zaměstnavatelů dobře připravit. Nelze tedy říci, že by školy či ředitelé byly lepší či horší, ale chybí pravidelné střetávání představ na obou stranách, a tím se snižuje i možnost kontinuálního zlepšování situace. Uplatnitelnost absolventů je jasná a podložená čísly – řemeslníci jsou trhem práce žádaní a oceňovaní. Co vidím nicméně jako chybu nás zaměstnavatelů je, že jsme dostatečně nepropagovali tento typ vzdělání, respektive neinformovali především rodiče o tom, jak v dnešní době řemeslo vypadá. Tedy že se již nejedná o umaštěné, špinavé dílny, ale o čisté, úžasně vybavené haly, kde zaměstnanci již vykonávají úplně jinou práci, než si většina z nás představuje. Klíčovou roli však ve výběru budoucí profese hrají vedle rodičů i kariérní poradci, kteří jsou na školách bohužel stále často v roli spíše výchovných poradců, jimž na skutečné kariérové poradenství nezbývá příliš prostoru. Jejich role by měla být významně posílena a měli by pravidelně navštěvovat zaměstnavatele ve svém regionu. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že velmi často byli kariérní poradci překvapení, jak v dnešní době vypadá například strojírenská dílna. Zmínil byste příklad iniciativy, která v tomto pomohla posílit učňovské vzdělávání v regionech? Příkladem může být iniciativa některých krajů, první byl v tomto Zlín, které daly jednoduchá drobná stipendia podmíněná nulou neomluvených hodin a určitým prospěchem. Tento krok během krátké doby významně změnil zájem o obory a pomohl posílit právě volbu žáků pro učňovské vzdělání. Důležité však je rozšířit informaci o tom, že řemeslo je volbou pro dlouhodobé, perspektivní a zajímavé uplatnění na trhu prá-

16

ce. V neposlední řadě bych proto chtěl zmínit i iniciativu Hospodářské komory, aby studenti i na odborných středních školách mohli získat výuční list. Je totiž možné, že středoškolák odejde na vysokou školu, nicméně zjistí, že to pro něho nebyla vhodná volba, že například studium vysoké školy nezvládne. Chtěli bychom mu tedy nabídnout

Přál bych si školu jako skutečné komunitní centrum obce s nejrůznějšími možnostmi pro setkávání a osobní rozvoj možnost, aby se v případě neúspěchu mohl uplatnit v řemesle, kterému se na střední škole věnoval. Naším cílem je podporovat uplatnitelnost studentů na trhu práce a přitom musíme myslet i na ty, kteří v některých momentech neuspějí a nenechávat je v pocitu frustrace mimo trh práce. Praxe jsou o dlouhodobém budování vztahů, poznání se a o spolupráci na projektech Důležitou roli v celém procesu bezesporu hrají praxe ve firmách. Jak vidíte situaci z hlediska praxí u nás? V tomto je situace velmi tristní – praxí je zoufale málo, žáci se nedostávají v odpovídající míře do podniků, a pokud ano, pak na nedostatečně dlouhou dobu. Pro učně je důležité, aby byl u celého procesu řešení úkolu – tedy zadání, řešení, ale i výstupu a mohl tak za výsledek převzít odpovědnost. Praxe nejsou o tom, že po škole musí absolvent povinně nastoupit tam, kde jeho výcvik probíhal. Jsou především o dlouhodobém budování vztahů, o poznání se a o spolupráci na projektech či úkolech.

Může této situaci pomoci zavedení některých prvků duálního systému? Musíme si uvědomit, že duální systém je dlouhodobé, komplexní řešení odborného školství, které je však velmi finančně náročné z pohledu firem a zejména regionů. To nevytváří problém v době, kdy hospodářství roste, ale v takové době se nenacházíme. Jsem si bohužel úplně jistý, že každý, kdo hovoří o potřebě zavedení duálního systému u nás, nezná skutečně všechna jeho pravidla, úskalí a především nároky na fungování. A navíc jsme nedávno zavedli systém rámcových vzdělávacích programů. Jeho fungování bychom měli nejdříve vyhodnotit a na základě tohoto hodnocení řešit, zda je třeba přejít na jiný systém. Naše zkušenosti ukazují, že bude třeba stávající systém upravit hlavně v oblasti praxí a podpoře účasti firem na praktické výuce, ale systém jako celek má být zachován. Jak lze tedy v této situaci praxe podpořit? Bylo či je možné využít prostředky ze strukturálních fondů? V prvé řadě je zásadní změna politiky, tedy otevřené potvrzení potřebnosti praxí ve firmách, na které by navazovalo vytvoření vhodných podmínek pro obě strany. Nelze jít cestou, že veškerá zátěž bude stále ležet jen na firmách. Škola musí být nucena jít naproti technologickému pokroku, a to včetně kontinuálního vzdělávání vyučujících. Učitel je v celém procesu klíčový, mnohem důležitější než všechny ostatní věci, o kterých zde hovoříme. A jeho pravidelné další vzdělávání je nutnou podmínkou pro jeho kvalitní práci. Schopnost komunikovat, týmově spolupracovat a převzít odpovědnost absolventům stále chybí Zaměstnavatelé jsou často obviňováni z toho, že od škol požadují absolventy s aktuálně potřebnými kvalifikacemi, ale nedefinují požadavky, které budou na absolventy kladeny v dlouhodobějším horizontu. Do jaké míry je toto tvrzení opodstatněné? Bezesporu má škola žáka či studenta vést k základním – tedy klíčovým - kompetencím a dovednostem, jako je komunikace, flexibilita, adaptabilita, práce v týmu atd. A tyto kompetence absolventům skutečně chybí. Neumí komunikovat – zejména mezigeneračně, neumí pracovat v týmu, nejsou ochotní převzít odpovědnost, chybí jim základní pracovní návyky. Tato situace začíná být větším problémem, než samotné znalos-

Rozhovor I Zdeněk Somr ti. Pokud jde o praktické předměty, měly bychom si uvědomit roli zaměstnavatelů, kteří drží krok s aktuálním technologickým vývojem a jsou schopni v tomto školám pomoci. S ohledem na délku cyklu ve vzdělávání (analýza situace, změna osnov, příprava materiálů atd.) školy samotné na tento překotný vývoj reagovat jednoduše nemohou. Vezměme si „baňkové“ televize – jak rychle šel vývoj kupředu. Během deseti let je to, co jsme považovali za absolutně normální, úplně pryč. Rozvoj podnikatelského myšlení není o předmětech, je o hluboké změně v přístupu Na trhu práce se otevírá stále širší prostor pro všechny, kdo nechtějí být „jen“ zaměstnancem, ale rádi by sami podnikali a rozvíjeli vlastní činnost. Do jaké míry nás vzdělávací systém vybavuje dovednostmi z hlediska podnikatelského myšlení, smyslu pro iniciativu a tvořivost? Osobně jsem přesvědčen o tom, že školy rezignovaly na podporu podnikatelského myšlení, které je pojímáno hlouběji než jen jako výuka některých předmětů o podnikání. Podpora podnikatelského myšlení, které je vnímáno komplexně v kontextu tvořivosti, ochoty riskovat, rozvíjet smysl pro iniciativu a inovace atd., není dnes ve školách vůbec rozvíjena. Učitelé na něco takové nejsou ani připraveni a vzděláváni. Jedná se totiž o velmi hlubokou změnu přístupu, který by nás vedl od pouhého plnění povinností k vlastní aktivitě, která tu byla dlouho potlačována.

Velmi aktivně jste zapojen do budování Národní soustavy kvalifikací, NSK (pozn. red. NSK je budována v ČR od roku 2005), která je logickou reakcí na zvyšující se důraz na celoživotní učení, resp. v tomto ohledu na uznávání výsledků učení. Jak hodnotíte vývoj NSK v ČR? Národní soustava kvalifikací byla v první fázi spíše pilotním projektem, který hledal možnosti mnohem širšího uplatnění a realizace. V současné fázi je již NSK reálně naplňována ve spolupráci se zaměstnavateli. A ač je mnohdy kritizována, že v prvé řadě pokrývá kvalifikace, jako je například hrobník, chtěl bych na tomto místě říci, že se jedná o plánovaný záměr – tedy pokrýt kvalifikace, které nemají svůj odraz v počátečním vzdělávání, a nejsou tedy nijak z hlediska požadavků na kvalifikaci vydefinovány. V tuto chvíli je již třeba jen rok či dva práce, aby byla kompletně naplněna a aby ji zaměstnavatelé a personalisté mohli plnohodnotně využívat. Na to pak může lépe reagovat i nabídka vzdělávání dospělých. Jak podle vás bude vypadat vzdělávání v České republice 1. září 2022? Nevím, jak bude vypadat, ale vím, jak bych si přál, aby vypadalo. Cílem by mělo být, aby absolvent školy byl všestranný člověk s kvalifikací uplatnitelnou na trhu práce. Formy, jak tohoto dosáhnout, by měly být různé a mnohem méně formální. Vždy si představuji, že škola by vypadala jako velké nákupní centrum, kde by se celý den lidé volně pohybovali, bylo by skutečným komunitním centrem dané obce či města a nabí-

zelo nejrůznější možnosti pro učení, setkávání a osobní rozvoj. Například by již v obci nebyla špatná tělocvična a výborné fitcentrum, ale obě možnosti by propojily. Které předměty byly vaše oblíbené? Tělocvik a matematika. A na gymnáziu také deskriptiva, protože se v ní nebylo co „biflovat“. Kterou osobnost byste zmínil jako svůj vzor či jako významný zdroj inspirace pro svá rozhodnutí? S velkou pokorou se inspiruji dílem Jana A. Komenského. I když si musím až příliš často přiznat, že to, co my dnes pracně zjišťujeme a prosazujeme, to ON už věděl před čtyřmi sty lety. RNDr. Zdeněk Somr vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Od doby vzniku Hospodářské komory (1993) byl jejím prezidentem a tuto funkci vykonával až do roku 2002. V současnosti je veřejně činný jako viceprezident Hospodářské komory ČR s garancí za oblast vzdělávání a lidských zdrojů, předseda Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR, člen Národní rady pro kvalifikace, člen monitorovacího výboru operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, člen Koordinačního a implementačního výboru Strategie celoživotního učení ČR, hlavní manažer projektu MŠMT Koncept – koncepce dalšího vzdělávání v ČR a člen Rady pro reformu vysokoškolského vzdělávání MŠMT.

Dům zahraničních služeb Národní agentura pro evropské vzdělávací programy vyhlašuje

výzvu pro podávání žádostí v rámci Programu celoživotního učení (LLP) Pro decentralizované aktivity LLP: COMENIUS  Individuální mobilita žáků – 3. 12. 2012  Další vzdělávání pedagogických pracovníků – 16. 1., 30. 4., 17. 9. 2013  Asistentský pobyt a hostitelské instituce Comenius – 31. 1. 2013  Projekty partnerství škol Comenius – 21. 2. 2013  Partnerství Regio Comenius – 21. 2. 2013 LEONARDO DA VINCI  Multilaterální projekty – přenos inovací – 31. 1. 2013  Projekty mobility – 1. 2. 2013  Projekty partnerství – 21. 2. 2013 ERASMUS  Organizace intenzivních jazykových kurzů EILC – 1. 2. 2013  Mobility studentů a zaměstnanců VŠ a VOŠ – 8. 3. 2013  Intenzivní programy – 8. 3. 2013

GRUNDTVIG  Mobility osob (vzdělávací kurzy) – 16. 1., 30. 4., 17. 9. 2013  Projekty partnerství – 21. 2. 2013  Workshopy – 21. 2. 2013  Asistentské pobyty – 28. 3. 2013  Dobrovolnické projekty – 28. 3. 2013  Stáže a konference – průběžně od března 2013, min. 6 týdnů před zahájením akce PRŮŘEZOVÝ PROGRAM  Studijní návštěvy pro odborníky ve vzdělávání (SVES) – 28. 3., 15. 10. 2013  Ostatní aktivity – 28. 2. 2013

Pro centralizované aktivity LLP:  Multilaterální projekty, sítě a doprovodné aktivity – 31. 1. 2013  Jean Monnet – 15. 2. 2013

Více informací o možnostech získání grantu z Programu celoživotního učení naleznete na www.naep.cz.

17

Rozhovor I Petr Fiala

Petr Fiala

Připravila: Leona G. Šteigrová

Prof. Petr Fiala se ujal role ministra školství, mládeže a tělovýchovy v době, kdy na ministerstvo směřovala velká vlna kritiky a kdy odborná veřejnost a zřejmě i většina společnosti vnímala nutnost rychlých změn. Problémy s využíváním prostředků z fondů EU, nepodařená maturita, špatné financování českého vzdělávání, ale i řada dalších méně mediálně zdůrazněných témat zasluhuje dlouhodobější práci a pozornost. Do řádných voleb však již velký prostor nezbývá, je tedy otázkou, na jaké priority se pan ministr skutečně zaměřil či zaměří. Osobnosti, které jsme oslovili při přípravě tohoto vydání časopisu, se často shodují na potřebnosti reforem vzdělávacího systému, který mnohdy nedrží krok se současnými výzvami rychle se měnícího světa. Na druhou stranu se nemohu zbavit dojmu, že řada lidí inklinuje k zachování status quo – jako protikladu k řadě „reforem“ v českém vzdělávacím systému, které však přinášely spíše kosmetické úpravy či dokonce jistý chaos. Jaký je váš postoj k těmto (protichůdným) pohledům a jak ovlivňují aktivity vašeho ministerstva? V rozhovoru krátce po nástupu na ministerstvo jsem použil jeden svůj bonmot, že v oblasti školství by největší reformou bylo, kdyby žádná reforma chvíli neprobíhala. Školství je často vystaveno různým změnám, experimentům, úpravám a ne všechny jsou dobře promyšleny a ne všechny souvisejí s  celkovou představou o tom, jak má celý vzdělávací systém vypadat a k čemu má vést. Proto velmi dobře rozumím těm, kdo jsou spíše opatrní a konzervativní, protože do vzdělávací soustavy, která má jen určitou absorpční kapacitu, nelze zasahovat neustále. Uvědomuji si, že reformy musí probíhat, vyžadují to změny ve společnosti a celá řada dalších faktorů. Musí to být ale změny promyšlené, koncepční, změny, které jsou zasazeny do určitého rámce a kde můžeme domyslet jejich důsledky. Pracujeme nyní na strategii vzdělávací soustavy do roku 2020, která by měla definovat celkovou představu o vzdělávacím systému, a z něj pak bude možné odvodit další konkrétní reformní kroky. Takže reformy ano, ale promyšleně a v rámci určité kontinuity na základě poučení. A vždycky reformovat jen to, co opravdu nefunguje, kde je potřeba provést změnu a nikoliv to, co někoho napadne, že by se mělo momentálně zlepšit. V práci s učiteli a řediteli škol má české školství deficit V oblasti regionálního školství řada expertů upozorňuje na tři klíčové prvky, které jsou kruciální pro skutečné zlepšení systému: učitelé, ředitelé a kvalita vzdělávání. Plánujete v tomto směru některé zásadní kroky, které školám nabídnete?

18

Kvalita školy je přímo závislá na kvalitě učitelů. Vidím zde několik věcí, které jsou navzájem provázány. Samozřejmě je potřeba pracovat na tom, aby příprava učitelů na vysokých školách byla co nejlepší, ale to nestačí. Povolání učitele by mělo mít také nějakou perspektivu, definovaná pravidla, nějakou cestu vývoje. To nazýváme kariérním řádem, který pokládám za velice důležitý a na jehož přípravě pracujeme.

Pro učitele není podstatný jen meziroční nárůst platu, jehož důležitost nezpochybňuji, ale zásadní je, aby vykonávali povolání, které má prestiž a respekt. Toho lze dosáhnout mj. tím, že bude jasně definována jejich kariérní cesta. Není to nic neobvyklého, funguje to tak v řadě zemí, ostatně mezinárodní srovnávací studie poukazují na to, že právě v práci s učiteli a řediteli škol má české školství určitý deficit a nevý-

Rozhovor I Petr Fiala hodu. Je také potřeba dál pracovat na rámcových vzdělávacích programech, rozvíjet standardy a definovat výstupy z učení. Další reforma rámcových vzdělávacích programů by měla být založena na tom, že jsou velmi intenzivně zohledňovány zkušenosti z praxe. Připravena by měla být během roku 2013. Správné financování regionálního školství si vyžaduje okamžitou reformu Řada odborníků upozorňuje rovněž na skutečnost, že nezajistíme-li kvalitní veřejné vzdělávání pro všechny děti, může to v nejbližší době vést k tomu, že bohatší rodiče budou svým dětem dopřávat lepší vzdělání než chudším. To však povede k větším sociálním rozdílům a segregaci ve společnosti. Jakými kroky chce MŠMT této hrozbě zabránit a nabídnout kvalitní vzdělání všem? Samozřejmě nesmíme připustit, aby sociální rozdíly hrály roli v dosažení vzdělání. V českých zemích vždy získávaly kvalitní vzdělání široké vrstvy společnosti. Je to součást naší tradice, naše bohatství a na tom nesmíme nic měnit. Stojíme před otázkou, jak správně financovat regionální školství. Proto v nejbližší době budeme muset provést jeho reformu. Nebezpečí nevidím ani tak v tom, co popisujete ve své otázce, ale určitou negativní tendenci spatřuji například v tom, že by se nám vytvořilo čtrnáct rozdílných školských systémů, které by měly rozdílné finanční podmínky a to by v důsledku mělo vliv i na kvalitu vzdělávání. To si v naší zemi nemůžeme dovolit, proto musíme vytvářet takové finančně metodické nástroje, abychom udrželi podobnou kvalitu vzdělávání na celém území a pro všechny sociální skupiny.

je prostředky snaží vytvořit motivační nástroj nejenom pro děti, ale hlavně pro učitele, aby dokázali získat mladé lidi pro větší zájem o matematiku. To je jeden příklad z mnoha. Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M., ministr školství, mládeže a tělovýchovy, vystudoval český jazyk a dějepis na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, poté pracoval jako historik v muzeu v Kroměříži. V osmdesátých letech se účastnil některých občanských aktivit, např. tzv. podzemní univerzity, spoluorganizoval nezávislé studentské hnutí (samizdatový časopis Revue 88). Po listopadu 1989 krátce působil jako novinář a redaktor, poté se podílel na založení oboru politologie. V roce 2002 byl jmenován prvním profesorem politologie v ČR. Zakládal a vedl řadu politologických pracovišť, byl mj. vedoucím katedry politologie, katedry mezinárodních vztahů a evropských studií, ředitelem Mezinárodního politolo-

gického ústavu, ředitelem Institutu pro srovnávací politologický výzkum a děkanem Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Petr Fiala byl po dvě funkční období rektorem Masarykovy univerzity (2004–2011), poté zde působil jako prorektor pro akademické záležitosti. Od září 2011 do května 2012 byl hlavním vědeckým poradcem předsedy vlády ČR. Ve své vědecké práci se specializuje na srovnávací politologii a evropskou politiku. Je autorem nebo spoluautorem 14 monografií a více než 200 odborných studií publikovaných v řadě zemí, podílel se na řešení mnoha národních i mezinárodních výzkumných projektů. Za svou akademickou činnost získal řadu ocenění u nás i v zahraničí, v roce 2011 byl vyznamenán Zlatou plaketou prezidenta republiky. Petr Fiala je rovněž dlouhodobě činný v institucích a orgánech zabývajících se vysokým školstvím a výzkumem v ČR i v zahraničí.

PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ 2012 MĚSÍC FILMU NA ŠKOLÁCH – 8. ROČNÍK NABÍDKA PRO PEDAGOGY – TÉMA: NORMALIZACE

Věřím, že důležitost spolupráce škol se zaměstnavateli si uvědomuje již většina lidí Jednou z oblastí, na které upozornilo již i české předsednictví v Radě EU, je oboustranný přínos spolupráce škol a firem, a to i z hlediska všeobecného vzdělávání na úrovni základních a středních škol. Schopnost firem názorně ukázat dětem i jejich učitelům, jaké dovednosti jsou skutečně potřebné a jaké možnosti pro budoucí uplatnitelnost skýtají často neatraktivní obory (např. přírodní vědy). Jak vy tyto možnosti nahlížíte a jak je podporujete? Tato spolupráce je samozřejmě důležitá a myslím si, že většina lidí, kteří se školstvím zabývají, si už uvědomuje, že chceme-li například probudit v mladých lidech zájem o to, aby studovali na vysoké škole technické a přírodovědné obory, tak práce na tom nezačíná až v okamžiku, kdy se rozhodují, kam půjdou studovat před maturitou. S dětmi se musí pracovat už na základní škole, někdy i dříve, a rozvíjet v nich zájem o tento typ oboru. Důležitá je i spolupráce se zaměstnavateli. Vezměme si například iniciativu podnikatelů Matematika s chutí, kdy se podnikatelé sami za svo-

PŘIHLASTE SE DO PROJEKTU, USPOŘÁDEJTE V LISTOPADU NA VAŠÍ ŠKOLE PROJEKCI FILMU A BESEDU S HOSTEM ZDARMA ZÍSKÁTE: • DVD S FILMEM NA TÉMA NORMALIZACE DLE VLASTNÍHO VÝBĚRU • VÝUKOVOU SADU „NORMALIZACE“ OBSAHUJÍCÍ TEMATICKOU PŘÍRUČKU A 3 DOKUMENTÁRNÍ FILMY NA DVD UZÁVĚRKA PŘIHLÁŠEK: 5. 10. 2012 Projekt je uveden v metodickém doporučení MŠMT k výuce dějin 20. století.

WWW.PRIBEHYBEZPRAVI.CZ Verze loga se stínem určená pro hlavičku novin

Generální partner Jednoho světa na školách

Partner Jednoho světa na školách Základní verze loga v ochranné zóně

Finanční podpora:

Hlavní mediální partner:

Inverzní verze loga v ochranné zóně

Černobílá verze loga v ochranné zóně

Mediální partneři: Barva loga

Pantone 287C

PB_inzerce_MV_105x148.5_01.indd 1

CMYK 100 • 70 • 0 • 15

HTML XXXXXX

RAL XXXX

19

8/28/12 11:19:23 AM

Rozhovor I Eliška Hašková Coolidge

Eliška Hašková Coolidge Eliška Hašková Coolidge je v Čechách známá především svým důrazem na společenské chování a etiketu, které ji provázely i při jejím působení v administrativě pěti amerických prezidentů, kterým radila k čemu a jak se vyjádřit. Že se jí tato práce dařila, potvrzuje řada děkovných dopisů a výtečných doporučení. Podle své celoživotní zkušenosti ví přesně, co by osobně chtěla děti naučit - být poctivý, slušný, otevřený, nebát se přiznat chybu, umět více děkovat a prosit, respektovat druhé a snažit se jim porozumět a pochopit je. set let. Proto jsem nakonec nastoupila do Bílého domu, kde jsem nejen psala vystoupení a projevy pro pana prezidenta, ale musela dělat i rozhodnutí, k čemu se jak vyjádřit. A mohu říci, že žádného z prezidentů jsem nikdy nedostala do jakýchkoli nesnází, protože jsem vždy pečlivě vážila, jaká doporučení mu k veřejným vystoupením dát.

Věřím, že problémy dneška, které se týkají morálky a hodnot ve společnosti, vyřešíme pouze postupnými krůčky nás všech. A začít musíme právě u dětí.

Pracovat v administrativě pěti prezidentů USA a navíc od mužů číslo 1 ve světové politice získávat pravidelně výtečná doporučení a děkovné dopisy může být snem řady dětí a dospívajících. Jak jste se vy osobně vůbec dostala k takto zajímavé práci v Bílém domě? A které vaše zásady vám pomohly v této významné pozici uspět? Určitě píle a hodně tvrdé práce. Nejprve ale musím říci, že příchod do Bílého domu byla i velká míra náhody, protože po škole jsem se primárně hlásila na Ministerstvo zahraničních věcí, kam ale bylo podmínkou vstupu být občanem USA de-

20

Pokud nyní sledujete projevy amerického prezidenta, nenapadne vás někdy, že to či ono byste připravila určitě jinak? Mě spíše šokuje, jak málo ze všech věcí média zveřejní. Jak velmi se orientují na senzační věci. A to platí po celém světě. Osobně si myslím, že média by měla cítit i odpovědnost za ovlivňování dění. Neříkám, že mají souhlasit s tím, co se děje či o čem zpravují. Ale orientovat se pouze na prodejnost a úspěch, to není správně. Z ČR vám mohu říct jeden příklad týkající se projevu prezidenta Klause k 28. říjnu. Zde klíčovou myšlenkou bylo, že žádné vládní opatření nevyřeší problémy, které nás obklopují; že to chce tisíce maličkostí od každého z nás, ale nesmíme čekat, až začne ten druhý. Tato myšlenka byla klíčová, ale tisk ji ignoroval. Kdyby toto řekl Kennedy, bylo by to hned na prvních stránkách. Vaše práce v Bílém domě byla postavena na společenském vystupování, znalosti etikety. Jak jste se to tak rychle naučila? 100% všeho mám od své české babičky. Ta mě naučila vše - jak pro mé působení ve společnosti, tak pro mé profesní vystupování. Ne každý velký politik je přijatelný ve vysoké společnosti, ale určitě si uvědomuje, že musí svůj vzhled a své způsoby životu ve Washingtonu přizpůsobit tak, aby mohl efektivně komunikovat a zastupovat své spoluobčany. Nezáleží ani na penězích, ani na rodinných kořenech. Jde o slušné chování a základní znalosti v oblékání. V USA je však celá řada starých rodin, které mají vysoko postavené své hodnoty a které například cítí, že státu chtějí ze svého postavení a bohatství vrátit to, co od státu dříve získaly. V této společnosti jsme se po příchodu do USA s tatínkem pohybovali, protože ač jsme nebyli bohatí, jeho zázemím jsme do této společnosti byli zváni. Zde jsem se tak naučila všemu, co jsem potřebovala z hlediska společenského chová-

ní v této zemi, včetně správného přízvuku, vhodného zvolení slov a výrazů, ohleduplnosti a respektu v chování. Zmínila jste bohaté rodiny a podnikatele v USA a cítění, že mají státu vrátit, co od něho získali. Jak tomu mám rozumět? Demokracie neznamená, že od narození jsme si rovni. Demokracie je založena na rovnosti příležitostí pro všechny. Být bohatým podnikatelem je úplně v pořádku, pokud se člověk chová slušně, je férový a respektuje ostatní. Nicméně své bohatství si člověk nikdy nevybuduje sám. Bez týmové spolupráce to prostě nejde. Úspěšný člověk má určitou povinnost svůj úspěch společnosti vrátit. O tomto krásně píše Jon Huntsman ve své knize „Winners Never Cheat“ („Vítězové nikdy nepodvádějí“), se kterým jsem se setkala v Bílém domě. Jon Huntsman založil největší chemickou společnost, ale také největší privátní nemocnici na léčbu rakoviny. Často u nás postrádám soudnost, osobní odpovědnost a důvěru. A také národní hrdost. Několikrát jste zmínila srovnání hodnot a přístupů u nás a v USA. Co vám v tomto srovnání připadá nejmarkantnější? Myslím, že po listopadu 1989 jsme měli velkou snahu dohnat, co jsme během čtyřiceti let zanedbali. Pro mě nebylo překvapivé, že v devadesátých letech si chytří lidé urvali, co mohli. Ale nemůže to tak pokračovat. Převzali jsme řadu postojů a návyků, které jsou pro společnost spíše škodlivé. K řadě věcí se stavíme spíše negativně a kriticky, než abychom hledali pozitivní a konstruktivní řešení. Zbytečně jsme zatratili i to, co bylo v dřívější době pozitivní. Vytratily se soudnost, osobní zodpovědnost a důvěra. A nejvíce mi vadí, že nám tolik chybí národní hrdost. I ten nejobyčejnější Američan si při hymně dá ruku na srdce… Národní hrdost by jsme měli mít v sobě, vnímat své národní bohatství z hlediska historie, kultury a našich význačných osobností. Kdo neumí vybalancovat ambice s pokorou, nemůže být nikdy dlouhodobě úspěšný. Co vám přijde v USA ještě inspirativní? Myslím, že schopnost vybalancovat ambice s pokorou. Uznat, že svoboda si vy-

Rozhovor I Eliška Hašková Coolidge žaduje sebekázeň a zodpovědnost. Vzpomínám si na projev Margaret Thatcherové v Praze k 10. výročí sametové revoluce, kdy měla ten nejkratší projev. Tehdy řekla, že nebudeme mít svobodu, dokud nebudeme mít osobní zodpovědnost a zákony. A právě osobní odpovědnost u nás dodnes pokulhává. Stejně jako pozitivní přístup k životu a společnosti. Důležité je něco dále konstruktivně budovat. Kdo totiž neumí vybalancovat ambice s pokorou, nemůže být nikdy dlouhodobě úspěšný. Již odmlada je tedy nutné budovat v dětech zdravé ambice a etiku práce.

postavení chovat, jak se má oblékat, jaký má mít účes. Každá firma či organizace má svá pravidla. Zabýváte se především kurzy etikety a společenského chování. Máte i kurzy pro děti. Pro jakou věkovou kategorii je vlastně určen? Od 6 do 12 let, ale nyní se rodiče hlásí i s teenagery. Chodí k vám jen děti společensky významných osob, které musí svou rodinu brát do společnosti pravidelně? Ne a to je na tom to nejhezčí. Rodiče, kteří si na kurz museli našetřit, tam se svým dítětem zůstanou, pozorují ho, chtějí slyšet vše to, co mu pak mohou poradit. A příjemné je i vidět, jak jsou dnes již některé děti schopné komunikovat a vyjadřovat se. Často to i závisí nejen na rodičích, ale i na škole, kterou navštěvují. Jakou roli sehrává z hlediska společenského chování a etikety škola? Myslím, že škola v tomto hraje obrovskou roli. Vůbec naučit děti, jak se k sobě mají chovat. Učitelé by se měli soustředit zejména na pochvalu – ocenit, když děti něco udělají dobře, pozitivně je motivovat, pozdvihovat dobrými příklady.

V české politice nejvíce postrádám sebeovládání Již dlouho žijete v ČR a vím, že velmi bedlivě sledujete politiku. Co Vám v naší politice nejvíce chybí? Sebeovládání. Největší hřích je často samotné chování lidí, kteří nás reprezentují. Přijde mi nepochopitelné, jak zástupci lidu, které lid navíc platí, mohou veřejně trávit čas nesmyslnými malichernými debatami a urážkami a navíc tak často ignorovat problémy společnosti. Ale to nyní platí i v Americe. Ač jsem prezidenta Obamu nevolila, brala jsem jeho zvolení jako ukázku toho, že Amerika vyspěla. Že černoch se může stát jejím prezidentem. Ale s ohledem na poslední čtyři roky budu znova volit jeho protikandidáta. V citlivosti vůči společenským problémům a jejich řešení jsou na tom podnikatelé často mnohem lépe než politici. Své chování, oblékání a vystupování bychom vždy měli přizpůsobit tomu, čím chceme být Zde v Čechách se nyní věnujete především společenskému chování. Jak velkou roli v našem životě sehrává? Obrovskou. Své chování, oblékání a vystupování bychom vždy měli umět přizpůsobit tomu, čím chceme být a kde ve společnosti se chceme pohybovat. To vše se dá naučit. Můj dědeček se také nenarodil do bohaté rodiny, musel si své postavení vypracovat. Nicméně když se podívám na jeho fotky, vidím bankéře. Ale vidím také morálního důvěryhodného člověka, který když výzva přišla, dal život za svou vlast. Člověk musí vědět, jak se má ve svém

Společenské způsoby vycházejí z ohleduplnosti k druhým. Proto je nutné umět naslouchat a projevit empatii. Jak to vlastně se společenským chováním a působením ve společnosti obecně je? Je to něco, co musí mít člověk částečně „v krvi“, nebo se stačí naučit správně všechna pravidla? Absolutně všechno se lze naučit. Ovšem je nutné si uvědomit, že společenské způsoby pochází ze srdce s ohleduplností pro druhé. Na to je nutné naslouchat a projevit empatii. Máme přece dvě uši, ale jen jedna ústa. Nesmíme být arogantní. Bohužel často se mezi lidmi, kteří rychle přišli k penězům a bohatství, objevují dva extrémy – buď přehnané lpění na přesných pravidlech etikety (etiketa rozhodně není strojená), nebo úplná arogance vůči těmto pravidlům – v domnění, že se svými penězi si to mohou dovolit, že mohou jejich společenské nedostatky oslavovat namísto, aby je napravili. Oboje je špatně. Vy sama jste si prošla během svého dospívání velmi nelehkým osudem, mj. po emigraci z Československa vaše matka odešla s vaším bratrem do Velké Británie, vy jste zůstala sama rok ve Francii, než jste mohla odejít za otcem do USA. Další výzvy na vás čekaly v průběhu života. Jak všechny tyto zkušenosti ovlivnily vaše zásady a přístup k životu? Nejprve bych chtěla říci, že ve své rodině jsem měla řadu inspirativních osobností, které mi pro život pomohly najít správné hodnoty a silné morální cítění. Dědeček, bankéř a prezident burzy, byl jedním ze tří akcionářů v Melantrichu. Hned na počátku roku 1939 za ním přišli nacisté, aby své akcie prodal. On si ale uvědomil, že tím by

si Češi ani neuvědomili, že došlo ke změně a že České slovo, které četlo přes 2 miliony lidí, by se stalo nacistické. Tak jim odmítl pětkrát, až pošesté pro něho v noci přišli a večer ho bez soudu popravili. To pro mě byl velmi silný příklad, který mě velmi ovlivnil. Někoho takového má však v rodině určitě každý a děti tyto příklady potřebují. Potřebují je i kvůli tomu, aby nepodceňovaly individualitu a sílu jednotlivce a aby se jednou nechovaly jako ovce. Jak tyto zkušenosti ovlivnily vaše dnešní působení v ČR? Osobně si velice vážím otevřenosti a poctivosti. Vždy říkám, že nelze být napůl poctivý, stejně jako nelze být napůl těhotný. Člověk buď je, nebo není. A to je nutné v dětech vychovávat od samého počátku. Charakter se v dětech formuje do deseti let, pak už je pozdě. Proto se angažuji v iniciativě ASET – Adoptujte si školu pro etickou výchovu našich dětí a důvěru v naší společnost http://www.etickavychova.cz/ops/aset/, jejímiž partnery jsou MŠMT, Americká obchodní komora (AmCham) a Etická výchova, o.p.s. V tuto chvíli je projekt otevřen na pilotních školách. Stát to nestojí žádné peníze, ani naše, ani evropské. Je postaven na skromné podpoře firem, které v rámci své společenské odpovědnosti (Corporate Social Responsibility, CSR) se rozhodnou adoptovat školu a v ní cíleně budovat spolupráci mezi učiteli, rodiči a dětmi, tak aby jejich škola dýchala etikou v celém školním životě. Nejde tedy o to zavést jeden strohý předmět. Jde o to budovat nutnou spolupráci tak, aby se vrátilo do našich škol slušné chování, ohleduplnost a aby se naše děti učily kladnými příklady, a ne strachem a trestem. Eliška Hašková Coolidge se narodila v Praze v rodině významného českého bankéře Josefa Haška. V roce 1949 s rodinou emigrovala, od roku 1950 pak se svým otcem žila v USA, kde i s vyznamenáním vystudovala Georgetown University School of Foreign Service. Kariéru začala v Bílém domě, kde pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností. Po osmnácti letech přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné jako náměstkyně šéfa protokolu a jako alternující zástupce velvyslance v Organizaci amerických států. Od roku 1991 do Čech často cestovala a v roce 1998 se do rodné země vrátila trvale. Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství mj. v otázkách protokolu, etikety, personalistiky a public relations. V roce 2003 získala ocenění Významná Češka v zahraničí. Má dceru Alexandru, která žije v USA. Ve volném čase ráda chodí na procházky po Šumavě, cvičí aerobik, jezdí na koních či běžkách. A vášnivě sleduje politiku.

21

Rozhovor I Šimon Pánek

Šimon Pánek Šimon Pánek je již dvacet let ve vedení jedné z největších neziskových organizací působících v ČR, resp. ve středoevropském regionu, která si vybudovala významné postavení jako profesionální humanitární organizace působící v krizových oblastech a podporující dodržování lidských práv ve světě. V současné době hospodaří pro své projekty s rozpočtem kolem půl miliardy korun ročně. ňují dobré vztahy, smysluplnost své práce, otevřenost různým názorům. Navíc nejsme svázáni normami, ale zodpovídáme jen našim dárcům. Osobně jste byl vždy veřejně činný, ale politice jste se vyhýbal, ač byla již řada snah vás do politiky vtáhnout. Bráníte se tomu především z toho důvodu, že jak jste sám zmínil, je pro vás důležitý konkrétní výsledek a dopad? Je to určitě jeden z důvodů. Současně věřím, že jako ředitel ČvT mohu udělat mnohem více než jako řadový poslanec. Nemyslím si také, že by to člověk jako jednotlivec zachránil. Obávám se, že je nutné projít si jistou katarzí a poté kultivací politické scény jako celku. A v neposlední řadě je v tom kus osobních, či chcete-li sobeckých preferencí, proč se mi nechce do této „společnosti“ vstoupit. Nejsem si ani jistý, že bych to uměl, a když sleduji, jak v dnešní době politika funguje, že bych to chtěl umět.

Největším úspěchem je pro mě ten velký počet lidí, kterým jsme mohli pomoci. Vaše působení v Člověku v tísni (ČvT) je bezesporu velkým úspěchem. Nicméně podíváte-li se na těch dvacet let zpět, které momenty hodnotíte jako velmi úspěšné a rád na ně vzpomínáte? Úspěchem je pro mě rozhodně ten velký počet lidí, kterým jsme mohli pomoci. Současně mě těší, že se nám i za těch dvacet let podařilo uchovat v Člověku v tísni to, co stálo na samém počátku – že se věci dělají tak, aby měly smysl, aby měly skutečný dopad, aby něco měnily. Vždy říkáme, že tu nejsme pro realizaci projektů, ale pro pomoc a podporu konkrétním lidem a konkrétním věcem. Důležité jsou pro nás výsledky, dopady a změny, které se nám podařilo díky projektům realizovat. Zůstala nám, myslím, i velká míra sebekritiky a schopnost přemýšlet, zda je ta která aktivita přínosná a smysluplná. Rozhodně jsme nikdy nestavěli „PR pro PR“, ale zaměřili jsme se na informování o věcech, které přinesly nějaký výsledek. Třetím pravidlem, které rovněž po celou dobu dodržujeme, je zůstat u věcí až do konce, a to zejména v zahraničí, kde jsme vnímáni jako organizace, které je v terénu – která chce vidět příjemce pomoci, mluvit s tamějšími zemědělci, zkontrolovat distribuci pomoci. A v neposlední řadě je pro mě i úspěchem skutečnost, že se nám podařilo zachovat,

22

řekněme, demokratickou atmosféru v ČvT, tedy zdravé prostředí, příjemné vztahy, otevřenost názorů, ocenění proaktivity atd. To jsou i důvody, proč u nás lidé rádi pracují, ač samozřejmě platy u nás odpovídají neziskové sféře. Které momenty naopak vnímáte jako určitou deziluzi či zklamání? Programově se nám nedaří měnit nazírání většiny na to, jak máme řešit tzv. romský problém, tedy soužití s romskou menšinou. Nedaří se nám tedy změnit ono povrchní, hloupé, stereotypní nahlížení na tuto otázku, kterému velmi často chybí racionalita přemýšlení. Stále častěji narážíme na neochotu mluvit o těchto věcech rozumně. Celou věc vnímám jako problém obou stran, který vyžaduje rozumnou debatu. Asi v tomto cítím určitý smutek, že se snažíte deset let něco vysvětlovat a diskutovat, ale přitom většina odpovědí na obou stranách je ona prvoplánová, povrchní reakce. Zmiňoval jste otázku nízkého platového ohodnocení, což je často zmiňovaným tématem i ve školství. Jak se vám daří motivovat své zaměstnance? Určitě to je díky svobodné atmosféře, která u nás v organizaci panuje. Lidé oce-

Vy jste i zmínil, že stav české politiky není dlouhodobě dobrý. Nicméně politici jsou stále jen pouhým vzorkem společnosti. Neodráží tak stav české politiky určitou hodnotovou nerovnováhu společnosti? To asi ano. Bezesporu je naše společnost stále ještě zatížena minulostí. Ukazuje se, že hodnotové postoje dětí překvapivě hodně kopírují hodnotové postoje rodičů, a to více, než by člověk čekal. Na druhou stranu nejsem až tak pesimistický. V rámci našich projektů jako Festival Jeden svět, Jeden svět na školách apod. vidíme aktivity celé řady studentů, mladých lidí, dobrovolníků, které zajímá, jak vše funguje, jak se svět mění, jaká bude budoucnost. Skutečně si tedy myslím, že stav, kdy většina politické elity v ČR není elitou, je přechodná fáze a že se to zlepší. Což si určitě zasloužíme. 80 % mladých lidí si myslí, že nemohou ovlivnit veřejné dění V rámci Jednoho světa na školách jste realizovali dotazníkové šetření na středních školách týkající se postojů a názorů dospívajících http://www.jedensvetnaskolach.cz/test/File/DOTAZNIKOVE_SETRENI_STREDOSKOLACI_JSNS_2012. pdf. Jak jste si výsledky tohoto šetření vyhodnotili? Co vás překvapilo – příjemně i méně příjemně? Velmi naléhavé jsou informace ze šet-

Rozhovor I Šimon Pánek ření, které například ukazují, že 80 % mladých lidí si myslí, že nemohou ovlivnit veřejné dění, je tedy vidět demotivaci, která je pro budoucnost demokracie nebezpečná. Dalším varujícím faktem je prvoplánovost pohledu na soužití s menšinami, zejména s Romy, kde je vnímání problémů, tedy jakési viny za špatnou situaci téměř výhradně na straně menšiny. Sebevědomí je klíčem k úspěchu Připravili jste rovněž sérií debat studentů s politiky v jednotlivých regionech ČR. Jaké měly tyto debaty úspěch? Určitě byly velmi úspěšné – studenti o ně projevili velký zájem, velmi kompetentně se ptali a s politiky diskutovali. Což vnímám skutečně pozitivně, protože z mých zkušeností se na škole příliš nediskutovalo, správné bylo spíše splynout s ostatními. Pamatuji si, že sebevědomí bylo na škodu – osobně jsem měl i v poznámkách, že „je příliš sebevědomý.“ Což je v dnešní době přesně naopak – sebevědomí je klíčem k úspěchu. Pocit spoluzodpovědnosti i za světové dění a problémy je zejména u mladých lidí stále patrnější Vaše organizace působí zejména v zahraničí. Jaká je vaše zkušenost s přístupem v ČR – orientujeme se oproti jiným více na své domácí problémy a co je za hranicemi, je nám vcelku cizí? Rozhodně se situace zlepšuje. Myslím, že je to dáno ve velké míře uzavřeností během komunismu a poté pocitem v 90. letech, že se musíme starat primárně o sebe, v čemž nás bezesporu řada politiků utvrzovala – a stále utvrzuje, což je patrné u současného prezidenta. Oproti němu bývalý prezident právě vždy kladl důraz na naši spoluzodpovědnost i za světové dění a problémy. Nyní ale vnímám zvětšující se zájem zejména mladých lidí o zahraničí, o problematiku globálních posunů, o rozvojovou spolupráci. Určitě tomu velmi pomáhá i fakt, že dnes snad již téměř každý student vysoké školy stráví semestr v zahraničí a je v kontaktu s jinými zeměmi a lidmi. Jak je to vlastně se zájmem mladých lidí o zapojení do vámi realizovaných aktivit? Roste jejich počet? Určitě zájem mladých lidí roste. Nicméně možnosti působení v zahraničí jsou omezené, neboť působíme v krizových oblastech, kde ne vždy můžeme dobrovolníky vystavovat krizovým a náročným situacím, kde je spíše místo pro manažera, na kterého připadá větší skupina místních lidí. Do řady globálních aktivit se investuje velké množství prostředků, přičemž jejich reálný dopad je zpochybňován. Jak vy si vyhodnocujete svou angažovanost, tedy efektivitu vynaložených prostředků a úsilí s ohledem na jejich dopad? Nelze to úplně jednoduše kvantifiko-

vat. Je rozdíl mezi velkou humanitární operací, kde jen několik lidí řídí distribuci pomoci v řádu milionů či desítek milionů korun a kde se související administrace vejde do 10 % rozpočtu, a úplně jinak vypadá finanční rozložení u složitého koncepčního projektu – např. budování podpůrných sítí mezi marginalizovanými mladými lidmi ve městě někde v Africe. Vybudovali jsme si vlastní systém hodnocení efektivity, kde sledujeme zhruba 3 - 4 veličiny, které sice nelze změřit šuplérou, ale zkušení odborníci dokáží vyhodnotit, zda je či není daný projekt finančně udržitelný. Podle toho pak projekty upravujeme. Inkluzívní školství je pro společnost jako celek dobrou investicí Řada vašich aktivit se zaměřuje na sociální integraci a inkluzi obecně. Jak vnímáte situaci na školách? Vnímáme, že naše školství není dostatečně inkluzivní, existuje řada segregačních stereotypů i škol. Zejména zařazování tak velkého počtu dětí do škol praktických - na úrovni první, druhé třídy jsou děti rozřazeny a ty méně šťastné čeká již jen vzdělání druhé, či spíše třetí kategorie s malou šancí později uspět a například uplatnit se na trhu práce. Snažíme se tedy na straně jedné realizovat osvětové a vzdělávací projekty, na straně druhé pak spolu s Českou odbornou společností pro inkluzivní vzdělávání usilovat o to, aby se segregovanost ve školství zmenšovala, a ne naopak zvětšovala. A to se určitě netýká jen Romů. Ideální stav by byl, aby speciální pedagogové působili dostatečně v běžných školách, vnikne tak škola, která díky odbornosti umí integrovat v podstatě všechny děti. Na řadě škol se tak již ostatně děje. Inkluzívnější školství je pro společnost jako celek dobrou investicí. Které kroky ze strany Ministerstva školství jste v tomto směru vítali? Určitě přípravu Národního akčního plánu inkluzivního vzdělávání, která začala za ministra Ondřeje Lišky. Všechny tyto aktivity byly zastaveny za ministra Dobeše, a tak můžeme jen doufat, že se situace zase zlepší a zkonsoliduje. Zmínil jste, že svou roli vidíte v nadcházejících 5 - 10 letech v ČvT, kde je jistě váš přínos nezpochybnitelný. Jaké jsou vaše osobní priority pro toto období? Prioritou je určitě zůstat v ČvT oporou

svým kolegům a kolegyním a pokračovat v našich aktivitách, které se skutečně rozrostly do podoby, kdy by mohly fungovat jako velké separátní organizace. Vedle toho bych se chtěl věnovat více celospolečenské diskusi a zapojit se do veřejných debat. V neposlední řadě přemýšlím i o přednáškové činnosti a předání svých zkušeností, které jsem za ta léta získal, těm, kteří se chtějí neziskovému sektoru věnovat. Co vám z hlediska přípravy na vaše profesní uplatnění nejvíce dala vaše škola? Asi nejvíce dovedností jsem získal díky tomu, že jsme si na gymnáziu mohli jako studenti založit tzv. Komisi ochrany přírody – hnutí Brontosaurus, v rámci níž jsme mohli organizovat řadu věcí – od brigád v lese, přes cesty po horách, víkendové aktivity až po cesty do zahraničí. Tím jsem se naučil zejména řadu organizačních dovedností. Která osobnost vás v životě významně ovlivnila či byla zdrojem inspirace pro vaše rozhodnutí? Určitě můj otec, dále Václav Havel, ale z dětství také hrdinové londonovského typu. Šimon Pánek se po celý svůj život věnuje dění ve světě a pomoci ať již v krizových situacích, či v rozvojových zemích a jinak postižených regionech. Již při studiu na vysoké škole (na Přírodovědecké fakultě UK) zorganizoval v roce 1988 největší humanitární sbírku organizovanou v komunistickém Československu od roku 1969, a to na pomoc zemětřesením postižené Arménii. V roce 1989 se angažoval při přechodu Československa k demokratickému režimu, nicméně svého místa v Parlamentu se i přes velký volební úspěch vzdal. Po svém novinářském působení v regionech zasažených konflikty působil i v kanceláři prezidenta Václava Havla jako specialista na Balkán a taktéž byl odpovědný za prezidentovy návštěvy v tomto regionu. Od roku 1992 je jeho profesní život již pevně spjatý s organizací Člověk v tísni, kde působí doposud. Je rovněž členem správní rady Českého fóra pro rozvojovou spolupráci.

23

Rozhovor I Jiřina Šiklová

Jiřina Šiklová Paní Jiřinu Šiklovou jistě netřeba představovat. Svými aktivitami významně přispěla mj. k rozvoji občanské společnosti v České republice. U dnešních mladých lidí pozitivně hodnotí zejména to, že nejsou tak konformní jako jejich rodiče a nebojí se sdělit svůj názor, což považuje i za znak vyššího sebevědomí. Od škol očekává především důraz na předávání hodnot, které jsou ve společnosti považovány za nosné, správné, homogenizující společnost a umožňující se všem dětem vřadit do pozdějšího zaměstnání. Vaše celoživotní angažovanost pro společnost je obdivuhodná. Jaký je váš pohled na osobní angažovanost a aktivitu v české společnosti? Osobní aktivita souvisí s pojetím občanské angažovanosti. Po většinu svého života jsem žila v režimu, ve kterém byl tzv. demokratický centralismus, tedy ideologie hlásající, že napřed o něčem rozhodnou vyšší orgány a pak se to teprve může dostat mezi základní organizace. To platilo jak v KSČ, tak i třeba ve Svazu československých žen či ve svazu invalidů nebo u chovatelů králíků. A tak není divu, že mě to provokovalo a nepřímo vedlo k osobní nebo skupinové angažovanosti. Ale hned po roce 1989 se zde začala rozvíjet občanská společnost, obnovovaly se organizace nebo znovu zakládaly a dnes je evidováno více jak 40 tisíc různých občanských sdružení a obecně prospěšných společností. K tomuto oboru jsou i specializace na řadě vysokých škol, nebo alespoň jednosemestrové přednášky. Občanská společnost se tak začala rozvíjet velice dobře i přesto, že u nás zatím není dostatek podnikatelů – velkorysých dárců, a jsou zde i jedinci, kteří zesměšňují iniciativy občanů, tedy tzv. NGO, a nazývají je samozvanými spasiteli a endžiouisty a endžíouismem. V současné době, kdy moderní technologie umožňují získávat neomezené množství informací a vzdělání často jen prostřednictvím připojení k internetu, jsou stále častější diskuse o samotné roli školy. V čem vy osobně spatřujete hlavní úlohu školy? Získat informace je jedna část vzdělání, umět tyto informace vidět v kontextu a propojit si je, to je také nesmírně důležité. A na to by se měli zaměřit pedagogové. Na středních i pokračovacích školách. Nicméně v první řadě má každá škola předávat hodnoty, které jsou ve společnosti považovány za nosné, správné, homogenizující společnost a umožňující se všem dětem vřadit do pozdějšího zaměstnání. Tedy připravovat děti pro zaměstnání, pro budoucí profese. Dnes se ale tak rychle mění společnosti, a to nejen ta naše, a tak rychle se mění i názory na to, CO budou naši potomci potřebovat znát, že to vytváří nejistotu nejen u učitelů, ale i mezi těmi, kteří osnovy připravují. Když neexistuje pevná

24

Rozhovor I Jiřina Šiklová škála hodnot ve společnosti, tak ani škola nemůže tuto škálu předávat. Proto je důležité učit studenty samostatně myslet, vidět informace v kontextu, dovést si je zařadit do souvislostí i v jiných státech či v celoevropském nebo dokonce celosvětovém kontextu. Toto naučit je úloha učitele či učitelky. Pokud byste měla formulovat hodnoty, na které by se školy při výchově dětí měly zaměřit, které by to byly? Školy by se měly zaměřit na několik oblastí, zejména mezilidské a interkulturní vztahy, roli občana a postoj vůči státu a společnosti, osobní a osobnostní kompetence a dovednosti a postoj vůči svému pracovnímu uplatnění. A to nejen v nějakém speciálním vyučování, třeba v tzv. občanské výchově. Tyto hodnoty by se měly prolínat všemi, i odbornými obory, tedy nejen dějepisem, ale i přírodními vědami a matematikou. Zavádět předměty speciálně zaměřené třeba na postoje občana či osobní kompetence považuji za scestné. Setkala jsem se i s názorem, že s dnešními dětmi je mnohem složitější vycházet, je těžké je zaujmout, o učení už vůbec nemají zájem. Jaký je váš pohled na současnou generaci dospívajících lidí? Nemám ráda generalizace, tedy povrchní zevšeobecňování odvozené někdy jen ze skupinových postojů. Srovnávat „dnešní“ děti s předchozí generací je zavádějící a často nepodložené znalostmi. Děti znají něco jiného než jejich rodiče a jinak vnímají společnost. V dnešní době již učitel musí k výuce přistupovat jinak než před x lety. Pokud učitel učí tak, že děti nezaujme, tak to je jeho vina, ne vina dětí. Ale opravdu, nemohu se vyjádřit k otázce pohledu na generaci dospívajících, neboť nemáme žádná šetření, která by se zabývala celou generací bez vymezení věku, fází dospívání a stratifikacemi, tedy sociálním začleněním. Jedno ale určitě na dnešních mladých lidech hodnotím pozitivně – nejsou tak konformní jako jejich rodiče, natož pak prarodiče. Nebojí se sdělit svůj názor, i když tuší, že za to nebudou oceněni. Naopak! Je to znakem jejich vyššího sebevědomí. S jakými zásadami a hodnotami jste vy sama vychovávala své dvě děti? Byla jsem „normální matka“, takže jsem určitě neměla pevně stanovený kánon hodnot, které bych naplánovala. Snad jedině to, že jsem jako novopečená maminka byla zpitomělá brožurkami od prof. Švejcara, že se má již u kojence dodržovat kázeň při krmení. Naštěstí mne to za 2 - 3 měsíce přešlo, když jsem si přečetla další knížku od Zdeňka Matějčka a Josefa Langmeiera „Psychická deprivace v dětství.“ Rodiče by neměli „hrát“ na svoje dítě, že vyznávají jiné hodnoty než ty, dle kterých sami jednají. Děti nejsou tak naivní, jak si někdy někteří pedagogové myslí. A když jejich paní učitelky „hrály“ třeba uvědomělé soudružky, aby se tehdy zalíbily svému vedení, tak

to většina dětí stejně poznala. Jak vnímáte postavení žen v české společnosti? Vím, nejen domnívám se, že ženy v naší společnosti jsou výrazněji emancipované než ženy na Západě. Na rozdíl od těch zápaďaček, totiž musely nejméně po dvě generace být zaměstnané, tedy pracovat mimo domov a spoléhat na vlastní příjem. Emancipace jim často byla vnucena a redukována na pracovní povinnost. V každém případě je emancipace pro ně samozřejmostí. Neznají ideologii feministických proudů. Snad by si měly více uvědomovat, jak významné postavení mají ve společnosti, o čem všem rozhodují a nestěžovat si. Většinou však formulace stěžující si na postavení žen ve společnosti neuvádějí samotné ženy, ale jejich mluvčí, které si myslí, že zdůrazňováním nedostatků zvyšují sebevědomí té které skupiny. Totéž dělají naši důchodci a taky Romové. Když člověk sám sebe předvádí jako chudinku, tedy se podceňuje (jako jednotlivec nebo jako skupina), tak se pak nesmí divit, že je i od ostatních považován za ubohého.

www.portal.cz

E. Zoller

Učíme děti ptát se a přemýšlet

Publikace vychází z  metodiky „Filosofie pro děti“ a představuje program, kde se prolínají metody zážitkové pedagogiky. Dítě v  dialogu pod vedením pedagoga zkoumá pojmy, využívá vlastní zkušenost, pomocí her ověřuje hypotézy, hledá paralely v  příbězích, formuluje a prezentuje vlastní názory. brož., 96 s., 149 Kč

G. Fisher, R. Cummings

Jak přežít s poruchami učení

Rádce pro děti Tato kniha ti ukáže, že existují různé podoby problémů s  učením (např. dyslexie a  dysortografie) a  také že je spousta cest, které ti mohou pomoci, aby se ti lépe učilo a hlavně aby ti ve škole bylo dobře. brož., 96 s., 189 Kč

Portál, s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail: [email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1 Klapkova 2, Praha 8 Dominikánské nám. 8, Brno

A pokud jde o samotné soužití v rodině, se svými partnery – myslíte si, že získávají větší prostor pro seberealizaci? Mj. například v otázce, kdo z partnerů půjde na rodičovskou dovolenou, apod.? Ani v zemích, ve kterých je vysoká emancipovanost žen (a za tyto země jsou zjednodušeně považovány státy ve Skandinávii), si nebere mnoho mužů rodičovskou dovolenou. Je to sotva jedno procento. U nás necelé půl procento. Souvisí to s tím, že v průměru jsou platy mužů vyšší než platy žen, proto rodina – tedy pár muže a ženy, který žije pohromadě – by na to doplatil. Tam i u nás. Na to pak doplácejí ženy tím, že po letech mají dokonce i v průměru nižší penze, než mají muži. Ale většina dětí v ekonomicky vyspělých zemích na Západě a hlavně ve Skandinávii se rodí do nesezdaného soužití. Proto ve Skandinávii, kde je procento mimomanželských porodů vyšší než u nás či v jiných postkomunistických zemích, se snaží muži alespoň pár týdnů se věnovat dítěti, o kterém většinou pak již nerozhodují. Toto až příliš dominantní postavení matek ve výchově nepovažuji za správné. U nás je těch mužů, kteří se plně vystřídají se svými ženami a přenechávají jim zajištění výděl-

ku pro rodinu a sami se starají o děti, jen několik desítek. Tito muži si nestěžují, sami si toto vybrali. Ale i v těchto případech se jedná spíše o ekonomickou motivaci než o volbu. Neznám muže, kterému by se ostatní muži, partneři ze zaměstnání, smáli jen kvůli tomu, že převezme péči o dítě. Ale znám mnoho žen, které se obávají, že kdyby jejich partner zůstal na tzv. rodičovské dovolené, tak by byl vysmíván ostatními. Znám ženy, které říkají, že ony samy by to nechtěly, že pak by si svého muže samy dost nevážily. To je ale promítání vlastních postojů do svého okolí. Říkáte o sobě, že nejvíce vás charakterizuje neschopnost „splynout“ – přiřadit se k některé skupině, názorovému proudu apod. To vyžaduje obrovskou míru odvahy. Co byste poradila všem těm, kteří se cítí špatně, protože prostě neumí splynout – liší se a přemáhají, aby se „zařadili“? Aby se nenechali manipulovat ani od rodičů ani od učitelů a snažili se utvořit si svůj názor a raději přijali skromnější plat i společenské postavení, než se intelektuálně prostituovali.

25

Rozhovor I Edita Hippová

Edita Hippová Edita Hippová je generální ředitelkou firmy BASF v České republice. Ve slovenské pobočce této společnosti začínala jako hlavní účetní. Po jedenácti letech svého působení ve firmě byla v roce 2004 pověřena finančním řízením v Business Centre Europe Central pro region Slovenska, ČR a Rakouska. Kudy vedla cesta Edity Hippové k tomuto významnému postu? A jaká je kariéra v chemickém průmyslu z pohledu ženy?

V současné pluralitní spoločnosti s volným přístupem k jakýmkoliv informacím a názorům je úloha učitele ješte důležitější než v minulosti. Co stálo na počátku vašeho rozhodnutí zasvětit svůj profesní život chemickému průmyslu? Jaký byl vlastně Váš vztah k chemii ve škole? Takéto cielené rozhodnutie som na začiatku svojej kariéry neurobila. Povolaním nie som chemik, študovala som financie. Jediným dôvodom môjho rozhodnutia pre prácu v BASF bola možnosť zaujímavej práce vo veľkom koncerne s možnosťou ďalšieho rastu. Môj vzťah ku chémii, či už na základnej škole alebo gymnáziu, nebol až taký pozitívny. Bolo tam príliš veľa teórie.

26

Děti ve škole bohužel chemii příliš rádi nemají... V čem je podle vás největší problém? Napriek tomu, že chémia je fascinujúca veda, často je pre učiteľov náročné ju zaujímavo sprostredkovať aj deťom v škole. Väčšinou sa zvykne vyučovať formou tvrdých faktov, poučiek, definícií a deťom chýba možnosť si pod tými všetkými odbornými pojmami predstaviť niečo konkrétne. Pretransformovať teóriu do bežného života - to je podľa mňa najdôležitejšie pri výučbe. Všeobecne, v dnešnom svete moderných technológií, kedy deti

majú možnosť neobmedzeného prístupu k akýmkoľvek informáciám, je nesmierne dôležité vedieť deti v škole zaujať. To platí aj pre chémiu – deti je potrebné prilákať a možno i hravým spôsobom priblížiť svet chémie. Jak mohou případně využít iniciativy firmy BASF? Na Slovensku sme minulý rok úspešne spustili globálny vzdelávací projekt BASF zvaný Kids‘ Lab, ktorý je zameraný na podporu vzdelávania v oblasti prírodných vied a je venovaný deťom vo veku 6-12 ro-

Rozhovor I Edita Hippová kov. Jedná sa o detské laboratórium, ktoré ponúka deťom možnosť vyskúšať si, aké to je pracovať v laboratóriu, robiť pokusy ako skutočný vedec a hrou načerpať nové vedomosti. Tento rok otvárame brány laboratória Kids‘ Lab po prvýkrát aj v Českej republike, v priestoroch Národného technického múzea v Prahe. Laboratórium bude otvorené od polovice októbra tohto roku a bude ponúkať dva typy pokusov zvaných „Voda miluje chémiu“. Tento program učí deti, že chémia hrá dôležitú úlohu v našich životoch. Malým výskumníkom dáva príležitosť robiť pokusy a vidieť, ako chémia prispieva k zodpovednému používaniu vody. Vďaka tomuto experimentálnemu modulu deti veľmi ľahko pochopia, že chémia je našou súčasťou už od nepamäti - je to naša minulosť, prítomnosť a čo je najdôležitejšie, aj naša budúcnosť. A zároveň, že chémia je aj veľká zábava a nie je nutné sa jej báť. BASF prichádza i s riešením, ako zaujať deti vo vyššom veku a ukázať im, že chémia nie je nudný či nepotrebný predmet, ale práve naopak. V rámci Strednej Európy sme spustili virtuálnu učebňu chémie Chemgeneration.com, ktorá predstavuje unikátny, interaktívny študijný nástroj odhaľujúci technologické míľniky, históriu i súčasné plány chémie. Tento nástroj môže veľmi dobre pomôcť nielen mládeži pri pochopení danej témy, ale i učiteľom pri výučbe chémie. Tento rok spúšťame aj nadstavbu tohto projektu, internetovú hru zvanú Future City, kde opäť nenásilnou formou spájame princíp vzdelávania a hrania sa. Často diskutovanou otázkou je, jak je pro ženy složité dostat se na pozice ve vrcholném managementu firem. Myslíte, že je to skutečně pro ženy mnohem složitější? Určite nie je jednoduché pre ženu dostať sa do vedúcej pozície, ak sa má súčasne venovať rodine a s tým súvisiacim povinnostiam. Problém podľa mňa nie je v tom, že spoločnosť je nastavená tak, že manažment a riadenie patria do rúk mužom. Myslím, že v tomto ohľade sme moderná spoločnosť, kde je takýto názor skôr okrajový. Problém skôr je, že spoločnosť je nastavená tak, že hlavným zodpovedným za rodinu je žena, a tým pádom väčšinu domácich povinností má zabezpečovať žena. Práve v tejto oblasti je potrebné prehĺbiť diskusiu, aby toto rozdelenie bolo vyváženejšie. Osobne nie som zástancom žiadnych kvót, vo vedení majú byť len tí najlepší, a je jedno či sú to muži alebo ženy. Jedná sa predsa len o skupinu ľudí, ktorá robí strategické rozhodnutia pre firmu. Bylo získání této vrcholové pozice pro vás spojeno s ústupky na úkor osobního života? Myslím, že všetci vrcholoví manažéri musia viac či menej robiť ústupky na úkor osobného života. Vrcholová pozícia prináša so sebou väčšiu zodpovednosť a nie vždy môžete byť pánom svojho času. Je

však dôležite zachovať rovnováhu medzi pracovným a osobným životom. I tu ale platí, že hranice každého z nás sú individuálne. Dôležité je , aby Vás práca bavila a mali ste podporu svojho okolia, či už v práci alebo doma. Mám naozaj šťastie, lebo tieto dve veci som vždy mala splnené a to je môj zaručený recept na úspech. Možno to znie trochu ako klišé, ale naozaj to funguje. Jak vám k získání vaší pozice napomohla škola? Každý stupeň môjho vzdelania mi pomohol k tomu, čím som teraz. Avšak nemôžem jednoznačne povedať, že by som po štúdiu bola pripravená na kariéru. Vlastne som ju ani nemala cielene v pláne. Tešila som sa z príležitosti, ktorú som od života dostala. Chopila som sa jej a podávala som vždy tie najlepšie výkony. Keď ste obklopený správnymi ľuďmi a zároveň ste súčasťou nejakého celku tak dlho, záleží Vám na tom, ako sa firma vyvíja, či napreduje a či sú kolegovia tiež spokojní. Je to ako Vaša rodina. A ak to každý cíti rovnako, úspech je jej prirodzenou súčasťou. Děti si možná rádi představují, že jednou budou na čele velké firmy, budou úspěšní a vyvíjet zajímavé produkty a služby. Nač by se však měly ve škole zaměřit, pokud si svůj sen chtějí splnit? Pri štúdiu je dôležité uvedomiť si, pre koho sa učím. Nie je to pre známky, pre rodičov, ale pre seba. Vzdelanie je to, čo Vám nikto nemôže ukradnúť, ani o to nemôžete prísť žiadnou katastrofou. Je to Váš kapitál a na to je potrebné myslieť počas celého štúdia. Možno sa Vám zdajú niektoré predmety nepotrebné, ale nikdy neviete, kam Vás vietor zaveje a kedy sa Vám získané vedomosti budú hodiť. Preto, nasávajte informácie ako taká špongia, trieďte si ich a nechávajte si ešte priestor. Teória sa nerovná prax, a tej sa priučíte hneď, ako opustíte školské lavice. Život a osobná skúsenosť budú Vaši dlhodobí učitelia.

Edita Hippová je od roku 2008 je generálnou riaditeľkou spoločností BASF Slovensko spol. s r.o. a BASF spol. s .r.o. (ČR), od roku 2012 i konateľkou spoločnosti BASF Coatings Services (SR). V BASF pôsobí takmer od jej vzniku, kedy zahájila svoju profesijnú kariéru po štúdiu v roku 1993 ako hlavná účtovníčka. Následne pôsobila ako výkonná riaditeľka BASF a BASF Coatings na Slovensku a v roku 2001 nastúpila na pozíciu finančnej riaditeľky pre spoločnosti skupiny BASF v Čechách a na Slovensku. Od roku 2005 je Edita Hippová zodpovedná za oblasť financií v Business Centre Europe Central (celkovo 15 krajín strednej Európy ). Je absolventkou Vysokej školy ekonomickej v Bratislave a vo voľnom čase sa venuje čítaniu, cestovaniu a počúvaniu hudby.

BASF je celosvětově největší chemickou společností - její nabídka sahá od chemikálií, plastů a zušlechťujících komponentů přes chemické přísady a přípravky na ochranu rostlin až po surovou ropu a zemní plyn. V roce 2011 měla společnost BASF zhruba 111 000 zaměstnanců a vykázala obrat 73,5 miliard eur – tj. zhruba 1 837 miliard korun (pro srovnání – výdeje rozpočtu ČR v roce 2011 byly 1 155 miliard korun). Jen v České republice tak v roce 2011 dosáhl koncern BASF obrat ve výši 403 miliónů eur.

Jak podle vás bude vypadat vzdělávání a škola v našem středoevropském regionu 1. září 2022? Verím, že kvalita štúdia, študijné materiály i pomôcky pôjdu s dobou a vychováme si mladých, múdrych ľudí, ktorí nebudú musieť kvôli práci utekať do zahraničia. Které předměty byly vaše oblíbené? A které naopak? Dejepis a matematika boli obľúbené. Vytvarná výchova a telesná výchova patrili medzi neobľúbené. Jaké jsou vaše životní a/nebo manažerské zásady, které vás provázejí na cestě profesním i osobním životem? 1/ Práca ma musí baviť. 2/ Pragmatický postoj – neustále sa pýtať ako sa veci dajú urobiť, a nie naopak. 3/ Dobrá komunikácia je kľúčová pre úspešných chod každej firmy.

27

Soutěž I Future City

Future City – postavte si své město budoucnosti Projekt Future City je pokračovatelem loni započatého úsilí společnosti BASF pozvednout úroveň obliby chemie především u dospívajících, ukázat, že chemie je nejenom vědou významnou pro další roz-

voj společnosti, což je běžně uznáváno, ale taktéž přitažlivou a zajímavou. V roce 2011 společnost BASF započala své aktivity projektem Chemgeneration.com – multimediální učební pomůcka, která přívětivou formou přibližuje dětem svět chemie. Animace molekul, srozumitelná vysvětlení zdánlivě nepochopitelných tajemství techniky, milníky oboru, bohaté vědecké a studijní materiály, grafy – to vše a mnohem více se na webových stránkách snoubí v jednotný celek. Smysl stránek je zatraktivnit vědní obor u dětí a mládeže, protože bez využití chemie by současný svět nemohl existovat. Mladí lidé si mohou chemii doslova “osahat“, zjistit, že de facto vše kolem nich je chemie. Stránky Chemgeneration.com navštívilo jen v loňském roce 55.000 lidí ze 143 zemí. BASF se proto rozhodla ve svých aktivitách přibližující svět chemie mladým lidem pokračovat. Future City, internetová hra spuštěná na přelomu září a října tohoto roku v České republice, má jednoduchý cíl: hravou formou navázat na aktivity Chemgeneration.com, tj. na příkladu výstavby jednoho jediného města ukázat, za co vše moderní člověk vděčí chemii, a to včetně aspektů ochrany přírody. Nenásilnou formou si

28

tak hráč osvojí základní principy fungování moderního města a přínosu chemie, stejně jako jej hra přivede k tomu, aby dbal na trvale udržitelný rozvoj, protože bez atributů sloužících k ochraně přírody bude jeho město chátrat. Hra bude mít 12 hracích úrovní a spustit ji bude možno na základě registrace na sociální síti Facebook. Nejlepší hráčská města (tj. ta, která získají nejlepší bodová hodnocení) budou oceněna hodnotnými výhrami. Města budou oceňovaná zejména z hlediska funkčnosti a trvalé udržitelnosti, což je kritérium, které BASF chápe jako naprosto zásadní a zabudovalo jej i do dlouhodobé strategie „We create chemistry“.

„Strategie hry je zaměřena na stavebnictví, výrobu a udržitelný rozvoj. Na každé úrovni hry musí hráč splnit úkoly, které jsou čím dál složitější a propojeny na trvale udržitelné technologie. Každá úroveň má jasnou misi, kolem které jsou vystavěny jednotlivé úkoly. Věříme, že se mládež při hře Future City pobaví i něco přiučí,“ řekla o projektu Edita Hippová, jednatelka společnosti BASF spol. s r.o. v České republice. Ambasadorem tohoto projektu BASF se stal český populární zpěvák Ben Cristovao, který má rozsáhlou základnu posluchačů u žádané cílové skupiny, a jehož přítomnost by tak propagaci projektu měla zásadním způsobem napomoci. Hra je v současnosti spuštěna v Polsku, Maďarsku, Chorvatsku, Srbsku, Slovinsku a Bulharsku a dosud zaujala více než 30 000 lidí, kteří si tuto hru od jara 2012 zahráli.

Rozhovor I Markéta Pánková

Markéta Pánková Markéta Pánková je ředitelkou Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského. Právě odkazu J. A. Komenského se věnuje většinu svého profesního života a jeho osobnost zmiňuje i jako významný zdroj inspirace pro svá rozhodnutí. Na roli a fungování škol a vzdělávacího systému jako celku proto pohlíží právě prostřednictvím své detailní znalosti odkazu J. A. Komenského pro českou i světovou vzdělanost. Snad i proto tolik zdůrazňuje roli učitele, který má být pro děti zdrojem motivace a inspirace, nikoli, jak si sama vzpomíná, deprivace či dokonce ponížení. Jak by podle vás J. A. Komenský (J.A.K.) komentoval současnou situaci ve vzdělávání v ČR? Myslím si, že by byl svým způsobem zklamaný. O výchově a vzdělávání toho bylo už mnoho napsáno a možná by ho zamrzelo, jak málo si ceníme jeho odkazu. Napsal řadu pedagogických knih, ze kterých můžeme čerpat i v dnešním čase postmoderny. Čerpáme z nich opravdu pro naše reformy ve školství? Neobjevujeme již objevené? A nepokřivujeme jeho hluboce promyšlený pedagogický odkaz některými praktickými opatřeními ve školství? Taky bych se zmínila o Dni učitelů-28. března. Široká veřejnost a také především komeniologové v čele s naším Pedagogickým muzeem a Unií Comenius za podpory Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, především skupiny 1, se dlouhodobě snaží, aby 28. březen, tedy den narození J.A.K., byl zapsán do kalendáře jako významný den. Pokud by se to podařilo, určitě by český Den učitelů napomohl posílit prestiž učitelského povolání. Naše žádost byla vládou odmítnuta, přestože Komenského dílo má pro českou společnost obrovský potenciál a má co říci i lidem v Evropě, v celém světě. J.A.K. by si toto gesto určitě zasloužil. Přitom si vezměme, jak často Komenského ve svých projevech politici či jiní představitelé citují a používají některé jeho myšlenky ve svých prezentacích. Bohužel mám často pocit, že Komenského známe opravdu málo a hlavně že málo využíváme toho, co ve svých zhruba 250 dílech napsal. Na které z jeho myšlenek či děl byste v kontextu dnešní doby upozornila? Bohužel vzniká nebezpečí, že současná společnost bude stále více informovaná, než vzdělaná. Komenský kladl obrovský důraz na výchovu a vzdělávání. Věřil, že vzdělaná a dobře vychovaná společnost dokáže lépe řešit své problémy a že výchovou a vzděláním lze změnit stávající neutěšený svět. V podstatě podřídil celé své dílo tomu, aby prokázal, jak nesmírně důležitá výchova a vzdělanost jsou. Vzdělávání a tvůrčí schopnost jsou prostředkem k dosažení svobody člověka, říká Komenský. Pokud člověk nebude svobodný – rozumějme svobodný ve svém myšlení, jednání apod. – a zároveň zodpovědný za své činy, může být kýmkoliv a jakkoliv ovlivňován

a manipulován, není schopen rozhodovat se s důstojností zralé lidské osobnosti. Kde podle vás tedy definoval hranici mezi pouhým získáváním znalostí (u nás tak často zmiňovaným „biflováním“), na straně jedné, a vedením každého

ke kritickému myšlení a obecně ke klíčovým kompetencím, na straně druhé? J.A.K. je pozoruhodný v tom, že na lidech žádal vnitřní disciplínu a určité penzum znalostí získané memorováním, třeba i formou hry. Například formou divadelní hry se žáci naučili svou roli latinsky. Tím

29

Rozhovor I Markéta Pánková ovšem člověk nemůže skončit. Získané vědomosti, ať už jazykové či z různých oborů, by měl dál člověk umět zařadit do daného kontextu a tvořivě s nimi zacházet. Vzdělání a informovanost by měly být v edukačním systému v rovnováze. Cílem usilování je vždy harmonicky vzdělaný , vychovaný, společensky užitečný, tvořivý, ale ve svém oboru kvalifikovaný člověk. Bohužel to u velké části absolventů našich škol zatím zůstává pouhým ideálem. Komenský svým dílem reagoval na potřeby společnosti v dané době. Změnily se tyto potřeby a výzvy v průběhu oněch 350-400 let nějakým zásadním způsobem? Nebo se sice proměňují některé vnější proměnné, ale hlavní úkoly školy zůstávají obdobné? Myslím si, že antropologická podstata člověka se nemění, charakterové typy zůstávají. Stále jsou lidé dobří a zlí. Historie se v mnoha ohledech neustále opakuje, takže základní principy chování, a tudíž i vzdělávání, jak je Komenský popsal a žádal, jsou do značné míry stále platné i pro současnost. Ne nadarmo se říká, že Komenský je zakladatelem moderní výchovy, který vytýčil požadavek systematického všeobecného vzdělávání pro všechny. Kdybychom si přečetli jeho Velkou didaktiku, kde formuloval základní principy vzdělávání, poznali bychom, že jsou celosvětově platné dodnes. Stále živý je, je jeho důraz na názorné vyučování (zvláště  při propojení výuky jazyků a dalších předmětů), a byla by škoda, kdybychom se nějakými nepromyšlenými reformami od jeho základu vzdalovali. Mimořádně aktuální je však snaha Komenského připravit pro život člověka vzdělaného, chápavého a mravného, který bude schopen převzít zodpovědnost nejen za sebe, ale i za svou rodinu a za lidské společenství, v němž žije. O současné generaci žáků a studentů se hovoří jako o síťové generaci, kultuře 2.0, jež je úzce svázaná s využíváním nových technologií, sociálních sítí, apod. Kde by tedy nyní viděl hlavní roli školy? J.A.K. ve své době rovněž hledal moderní způsoby výuky. Myslím, že i nyní by se snažil využít různé nové techniky a technologie ke zdokonalení vzdělávání a určitě by se jim nebránil. Škola by ale neměla jít cestou, že by žáka jen informovala. Měla by ho naučit se v informacích orientovat a dál s nimi pracovat. Zde je nyní její možná nejvýznamnější role. Stejně jako on i my hledáme účinné prostředky, které by se mohly díky rozvoji techniky a myšlení člověka stát moderním nástrojem výchovy a sloužit skutečné vzdělanosti. Například v sedmém díle Obecné porady o nápravě věcí lidských J.A.K. zdůrazňuje význam vědeckého pokroku, protože každé „ jak říká „rozmnožení světla“ vede k lidskému prospěchu. Někdy se setkávám s názorem, že s dnešními dětmi je mnohem složitější vycházet. Hodnoty mají „divné“, nemají o učení zájem, apod. Jak si myslíte, že by se J.A.K. k této otázce postavil?

30

Komenský by si nemyslel, že děti jsou jiné, spíš by asi poukázal na to, že je zde zanedbávána péče ze strany rodičů. Ti své děti často nenaučili základním hodnotám, včetně hodnot být vzdělaný a vzdělávaný. Často se nyní setkávám s přístupem dětí, jenž pochopitelně pramení z přístupu jejich rodičů, že považují za normální mít více práv než povinností. Jedná se tak vlastně i o roli učitele, který pak čelí tomu, že by měl mít naopak více povinností než práv. Komenský by tak možná nyní ještě více zdůrazňoval disciplínu, která v rodinném i školním prostředí současným dětem mnohdy velmi chybí. Výchova a vzdělávání ve škole jim může samozřejmě určité hodnoty doplnit, ale jejich hodnotový základ bude vždy v rodině. Zmínila jste nadhodnocená práva a naopak upozaděné povinnosti dětí. Není to ale všeobecný trend v naší společnosti? Určitě ano. Nesmírně si v tomto vážím Ko menského stále aktuálního pansofického a vševědného díla „Obecná porada o nápravě věcí lidských“, které má přesah z pedagogické roviny do všeobecné, tedy společenské. On nejenže kritizoval tehdejší politicko-společenskou situaci, ale hledal i způsoby nápravy jedince a společnosti. V tom byl geniální. Tyto způsoby spatřoval právě ve výchově a vzdělávání, které povedou k harmonii společnosti a k její nápravě. Někdy mne až mrazí, jak je tato kniha stále aktuální a současná. Náprava začíná u každého člověka a pokračuje v rodině a ve škole. Logicky vrcholí i v reformě vzdělanosti, církví a států. Zřejmě zásadní otázkou z hlediska dalšího vývoje vzdělávacího systému v ČR je, jak jej nasměrovat s ohledem na současné výzvy. Přiklonil by se Komenský k zásadním reformám, například v otázce inkluze ve školství? To je velmi těžká otázka. Je zde důležité říct, že výchovným a vzdělávacím cílům podřídil celý svůj život a zcela určitě by se nyní přiklonil k reformě vzdělávání. Myslím ale, že by nereformoval za každou cenu a vše. Naše společnost byla připravená v 90. letech minulého století k reformním krokům a je dobře, že se spousta věcí kvalitativně zlepšila a změnila. Na druhé straně bych ale připomenula slova jednoho významného komeniologa a historika, který v 90. letech řekl: „Proč chcete reformovat své školství, když po celém světě vám závidí vaše vzdělané lidi, kteří se prosazují na významných univerzitách a jsou velmi úspěšní?“ Obával se toho, abychom zbytečně nepřekombinovali a nereformovali za každou cenu. Každá konkrétní společnost má svá specifika, která prošla určitým historickým vývojem, a tudíž nemůžeme za každou cenu přebírat cizí modely. Řekla bych, že si málo vážíme toho, čeho se u nás dosáhlo a že není nutné reformovat za každou cenu a naprosto vše. Určitě si bereme málo z našich klasiků. Tvrdíme, že pro státnost a občanství je důležitý odkaz Masarykův. Pro výchovu a vzdělávání

by pro nás měl být důležitý odkaz Komenského a na jeho díle všeobecnou reformu školství stavět. Často diskutovaným tématem je kvalita přípravy učitelů – zejména jejich příprava na praxi, tedy samotnou práci s dětmi. Jak tuto otázku pojímal právě Komenský? J.A.K. se vzdělávání učitelů věnoval nesmírně mnoho. Komenský ve své Velké didaktice poukazuje, jak důležitou roli má ve škole i v samotné společnosti učitel. Říká: „Učitelé musí být přesvědčeni, že jsou na vysokém místě důstojnosti a že jim byl svěřen vznešený úřad, nad nějž nic není pod sluncem většího.“ Sepisoval učebnice, metodické příručky, žádal reformu školství, nejplodnější období svého amsterodamského pobytu věnoval právě systematizaci a sjednocení všech učebnic do jediného komplexního díla Opera didactica omnia. Snažil se v něm učitelům poskytnout základní principy, jakým způsobem by měli pracovat a vyučovat. Co se týká otázky, zda jsou současní učitelé dostatečně vzdělaní – základní kámen úrazu vidím v tom, že v současné době na vysoké školy chodí ze středních škol stále více nedostatečně vzdělaných studentů. Jejich znalosti jsou čím dál tím slabší. V čem to tkví? Neklademe důraz jen na to, že si nyní budeme jen hrát či planě „diskutovat“ a pomineme to, že je nutné mít určitý minimální základ vědomostí? Setkávám se i s tím, že se na vysokou školu hlásí člověk, který o vybraném oboru naprosto nic neví a nejde mu o vzdělanost, ale jen o potvrzení, že danou školu vystudoval. To, že vzdělanost budoucích vysokoškolských absolventů upadá, se logicky projevuje i na úrovni pedagogických a filozofických fakult. Komenský se ve velké míře věnoval i rodičům. Jakou roli ve vzdělávacím procesu svých dětí jim přisuzoval a na co kladl velký důraz?

Rozhovor I Markéta Pánková Rodina, jako malý mikrokosmos, v základních principech, na kterých Komenský stavěl vzdělanost, hraje nesmírnou roli. Rodina je vedle školy v procesu vzdělávání nezastupitelná. Když Komenský mluvil o celé společnosti, tak samozřejmě zmiňoval i rodinu. Bohužel naše současná rodina se rozpadá, naše společnost nepodporuje rodičovství. My se tak nyní dostáváme do situace, kterou J.A.K. nikdy neřešil – nedostatek dětí. A pokud jde o rodiče samotné, připomněla bych zde jednu jeho velmi důležitou myšlenku, kterou uvádí ve své Velké didaktice. Vzdělávat by se neměli jen malé děti nebo mladí lidé. J.A.K. přichází s otázkou celoživotního vzdělávání dospělých tzn. i rodičů. Toto není žádná nová myšlenka 20. či 21. století. Systematické vzdělání všech bylo u Komenského zásadní. Jeho známé heslo: „omnes omnia omnino“ (všichni, všechno všestranně) se zatím bohužel v celém světě nepodařilo prosadit. Podle Komenského má vzdělávání pokračovat, a to „školou dospělosti“ a dokonce i „školou stáří“, kdy je třeba „moudře využít dosavadní životní práce“, tj. předat mladším vlastní zkušenosti.

Jak podle vás bude vypadat vzdělávání v České republice 1. září 2022? Určitě je nutné počítat se změnami, nicméně škola samotná asi nebude příliš jiná. Spíše by politická reprezentace měla hledat cesty pro lepší postavení a roli učitelů. A jakékoli změny by měly více pamatovat na odkazy Komenského. Ne nadarmo je nazýván Učitelem národů. Komenský je též považován za myšlenkového předchůdce moderních celosvětových institucí. A proto není divu, že se již v r. 1956 Komenský stal patronem prestižní mezinárodní organizace – Organizace spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO). Jak bylo napsáno v rezoluci valného shromáždění UNESCO v r. 1956 v New Delhi – „...Komenský byl jeden z prvních lidí, kteří propagovali ideje, kterými se UNESCO řídilo v době svého založení, tím, že připisoval vzdělání důležitou roli při zlepšení údělu a kultury lidské společnosti, přinesl originální myšlenku univerzálního vzdělávání a vzdělávání dospělých; byl zastáncem myšlenky spolupráce a mírové organizace mezi všemi národy světa; byl proto jednou z autorit, na které odkazovaly Spojené národy v době svého založení...“.

Markéta Pánková vystudovala historii a sociologii. Svou pracovní kariéru začala v Muzeu J. A. Komenského v Uherském Brodě. Od roku 1993 pracovala na MŠMT, v odboru zahraničních vztahů a evropské integrace. Když se šest let poté vytvářel na Ministerstvu vnitra nový úsek reformy veřejné správy, stala se v něm vedoucí oddělení styku s EU. Byla delegátkou ČR v Radě Evropy a v OECD, zastupovala stát na různých bilaterálních jednáních, byla členkou pracovního výboru pro integraci ČR do EU. Po celou dobu však neztratila vazby na komeniologii. V letech 1999 2005 byla předsedkyní nevládní organizace Unie Comenius. Od roku 2005 působí jako ředitelka Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského v Praze. Je autorkou řady článků a publikací týkajících se J.A. Komenského, jeho doby a významu. Aktivně se účastní řady komeniologických a historických konferencí. Spolupracuje s mnoha významnými osobnostmi a institucemi z ČR i ze zahraničí. Foto k článku : Petr Šolar

Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského ní sbírky patří sbírka učebnic pro základní a střední školy od začátku 19. století a jedinečná sbírka našich i zahraničních slabikářů, učebních osnov, plánů, učebních textů všech vysokých škol bývalého Československa, dále sbírky pedagogických časopisů, sbírku literatury pro děti a mládež a také sbírku komeniologické literatury. Součástí knihovny je nově i e-PK, tedy elektronická pedagogická knihovna, která čtenářům nabízí řadu nových možností. Veškeré podrobné informace o Národním pedagogickém muzeu a knihovně naleznete na webových stránkách: www.npmk.cz

Pozvání

Pedagogické muzeum Pedagogické muzeum vzniklo v roce 1892 jako výraz snahy českých učitelů o uchování a dokumentování historických tradic českého školství a pedagogiky. Patří mezi nejstarší muzea v České republice. Od roku 1991 je státním rezortním muzeem MŠMT. Sbírkový fond tvoří knihovna specializovaná na vývoj českého školství v evropském kontextu, archiv písemností klasiků české pedagogiky, fotoarchiv, sbírka vzácných

školních pomůcek včetně školních obrazů, grafických listů, uměleckých tisků a map. Pedagogická knihovna J. A. Komenského Pedagogická knihovna J. A. Komenského - oddělení Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského (sídlí na adrese Mikulandská 5, Praha 1) je veřejně přístupnou odbornou knihovnou. Knihovna se zaměřuje na oblast výchovy, vzdělávání a školství. Mezi speciál-

na mezinárodní konferenci u příležitosti oslav 120. výročí založení Národního pedagogického muzea a knihovny Komenského v Praze na téma Úloha osobností a institucí v rozvoji vzdělanosti v evropském kontextu (Prezentace školství a vzdělanosti) Konference se uskuteční 25. října 2012 na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Pro více informací: www.npmk.cz

31

Rozhovor I  Ivo Jupa

Ivo Jupa Ve své profesní kariéře se zabývá propojováním světů státní správy, businessu a neziskových organizací a jejich vzájemnou spoluprací nad společenskými tématy - zejména nad vzděláváním. Má rád systémové změny a jednoduché, chytré inovace. Je velmi rezervovaný k hurá nápadům, které se snaží lokální nebo subjektivní zkušenost přetavit v celonárodní spásné řešení. Celý svůj profesní život se věnujete vzdělávání – ať již v rámci neziskového sektoru, tak i státní správy. Které změny ve školství považujete za posledních řekněme 15-20 let za nejdůležitější? Takový výčet změn a událostí určitě začnu Bílou knihou a Rámcovými vzdělávacími programy. Druhá taková událost je převedení škol na právní subjekty, jejich zřizování obcemi a kraji a s tím související změny ve financování. Třetím krokem je náš vstup do EU a mohutné financování v rámci operačních programů. Čtvrtým krokem je zákon o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání a strategie celoživotního učení. Dokumenty, které pro nás, kdo už nejsme ani žáky ani studenty, ošetřují jak si prohlubovat a doplňovat kvalifikace a nemuset kvůli tomu několik let chodit do večerní školy. Změny ale nemusí být vždy jenom k lepšímu. Za sebe proto ke čtyřem uvedeným změnám dodávám, že minimálně tři z nich (za druhou bych nedal ruku do ohně) – jsou prospěšné a výborné. Jen způsob jakým s nimi nakládáme a jak je mícháme, mi někdy připomíná stokrát dobrý dort pejska a kočičky. Jak se podle vás to nesprávné míchání dobrých změn projevuje? Bílá kniha, to bylo to slovo na počátku, opravdu výzva a dokument pro budoucnost. Byl to přelomový popis toho, proč nestačí učit (se) látku podle osnov. Byl to popsaný směr kam se vydat a proč. Společně s rámcovými vzdělávacími programy to byly zásadní počiny, které vytvořily pro naše vzdělávání velkorysý a moderní prostor. Vedle toho se děly změny praktické a organizační. Školy se měnily na samostatné právní subjekty, základní školy začaly být zřizovány obcemi a střední školy krajskými úřady. Příslušně se k tomu změnil i systém financování škol. Dopad těchto změn na každodenní život ve škole byl nesrovnatelně větší, a svojí praktičností a naléhavostí tak trochu překryl všechno ostatní. Evropské fondy potom, kromě peněz, přinesly od obojího trochu – nabídly prostor k řešení dalších dobrých témat (dokonce i těch, ke kterým bychom se sami nerozhoupali), ale k jejich každodenní realizaci přinesly také další komplikovaná pravidla. No a nám se stalo, že jsme většinu energie věnovali tomu, jak a kdo bude věci řídit, financovat a realizovat. Tak trochu automaticky jsme přitom předpokládali, že všem

32

Jednotlivé změny ve školství by samy o sobě mohly být prospěšné. Jen způsob, jak je mícháme a jak si je servírujeme, mi někdy připomíná stokrát dobrý dort pejska a kočičky je jasné proč se to dělá, jak to má na konci dne dopadnout a co z toho má dále být. To je ale bohužel taková chiméra. Jednotná představa je sice ve výše zmiňovaných dokumentech popsaná, ale není jednotně sdílena a vykládána. Té podstatě nerozumí nejen kritická většina kantorů a ředitelů škol v prvních liniích, ale ani mezi politiky, úředníky a experty, kteří mají do vzdělávání na celostátních a krajských úrovních co mluvit nenajdeme mnoho srozumitelných vykladačů. Neopomíjíme některé úlohy, které může škola v životě dětí sehrávat? Samozřejmě, že asi opomíjíme. Ve škole se vždy nějaké opomíjely a dále opomíjet budou. Otázka je, jestli jsou to funkce pro život doplňkové, nebo zásadně důležité… Podstatná je tedy shoda na tom, které jsou které. Tady například vidím velkou mezeru mezi strategickými dokumenty a každodenním životem ve škole. Strategické dokumenty vždycky budou říkat CO se má ve škole dělat a PROČ je to důležité… a budou pojmenovávat právě ty zásadně důležité věci. Praktický školní život bude oproti tomu vždycky více opřený o to CO učit a hlavně JAK to učit. Tyto dva pohledy nikdy nebudou totožné, ale musí na sebe pasovat, musí se napojit. Ne-

smí mezi nimi být ani skulina, natož mezera nebo propast… My, prostě milujeme taková ta štábní cvičení, kdy řekneme „ano, uděláme to… a potom si stejně děláme co chceme“ … naznačujete, že u nás je mezi nimi propast? Propast je moc silné slovo, ale asi je to více než skulina. Překlápění strategií a záměrů do praxe je věčné téma nejen ve školství, ale i v byznysu, ve státní správě... všude. Naše potíž by nebyla v tom, že nám to jde ztuha. Spočívá v tom, že se více než obratně pohybujeme v takových hrách, kdy si (jako) řekneme a napíšeme, že prvořadé jsou klíčové kompetence a průřezová témata. Nikoho nás ale ani ve snu nenapadne, myslet to vážně. Do dětí potom bez skrupulí smažíme láčkovce, zkoušíme je z nich a dáváme jim známky podle toho, jestli ze sebe vysypou to, co jsme do nich před týdnem nasypali. My, prostě milujeme taková ta štábní cvičení, kdy řekneme „ano, uděláme to… a potom si stejně děláme co chceme“ Chápu, že historicky se nám tato strategie na ochranu našich legitimních zájmů proti „těm venku“ často vyplácela, ale dnes ji

Rozhovor I  Ivo Jupa bez mrknutí oka uplatňujeme i na ochranu svého osobního pohodlí, abychom zachovali zatuchlý status quo. Učitel musí věrohodně a přesvědčivě nabízet svůj postoj k životu. Nabízet to, jak si s ním sám umí poradit... a potom taky musí umět třeba matiku Vždy se říká, že děti má učení bavit, mají jej považovat za smysluplné a že je má učitel zaujmout. To je pravda, ale snadno se to říká a těžko dělá. Je totiž zřejmé, že jdete-li starými cestami, nepřijdete na nová místa – tedy používáme-li ve třídě „osvědčené“ postupy, nelze očekávat, že výsledek se změní jen tím, že si to přeji a napsal jsem to do školního vzdělávacího programu. Viděl jsem třídu, kde se žáci, mohli sami o sobě zvednout a jít do zadní části na koberec a tam dělat něco, co jim v tu chvíli přišlo zajímavější než výuka. Fungovalo to. Ta učitelka, ale byla excelentní. To nedokážeme všichni. Tak vysoko posazenou laťku nemůžou skočit všichni kantoři v republice. K jakési minimální výšce - nepodkročitelné hranici - bychom se ale měli jako kantoři dostat všichni. Už jen z pohledu jakési reciproční spravedlnosti. Pokud si jako učitelé v roce 2012 na jedné straně užíváme komfort elektřiny z jádra, mikrovlnnou troubu a v autě s klimatizací používáme GPS navigaci… tak bychom té společnosti na oplátku měli nabízet stejně moderní způsoby vzdělávání dětí. Pokud dnes ještě někdo lpí na režimu absolutní kázně a předávání informací metodou “výklad”, tak nabízí něco tak překonaného, jako kdyby sám ve své vlastní kuchyni používal plotnu a topil pod ní šiškami. Učitel musí dětem věrohodně a přesvědčivě nabízet svůj postoj k životu. Nabízet to, jak si s ním sám umí poradit... a potom taky musí umět třeba matiku. Musí být jakýmsi uvěřitelným garantem toho, že s ním děti neztrácí čas. Že mají pocit, že je to k něčemu dobré. Myslíte si, že si dnes již žáci a studenti odnášejí ze škol to, co potřebují pro své osobní i profesní naplnění? Ne, tak to si rozhodně nemyslím. Potíž však není v tom, že si to myslí Jupa ze Smečna. Potíž je v tom, že nám to vychází jako tvrdá data z poměrně rozsáhlých mezinárodních srovnávacích výzkumů. Samozřejmě, dá se na to dívat i tak, že ještě je dost zemí za námi... ale bohužel to nejsou ty, se kterými bychom se chtěli srovnávat. Naplňování koncepcí a strategií, nám v počítačích běhá jako srnka. V praxi už to tak přesvědčivě není Co podle vás jiní dělají lépe, nebo co my děláme špatně? Já mám pocit, že úspěch těch nad námi spočívá v tom, že berou vážně ty výše zmiňované strategie a koncepce. Když si řeknou, že je něco problém a priorita, tak se tomu věnují se vší vážností. Ne-

hrají to jako štábní cvičení - myslí to vážně, dělají to vážně. Náš problém v této věci je, že koncepcí a strategií máme tucet a jejich realizace a naplňování nám funguje zejména v počítačích. V powepointu nám to běhá jako srnka. Jen v té praxi to už tak přesvědčivé není. Koncem roku 2010 například česká pobočka renomované auditorské společnosti McKinsey zpracovala v rámci svých veřejně prospěšných aktivit studii “Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení.” Výborné, úderné, jasné. Nevšiml jsem si, že by to tehdejší vedení ministerstva nějak inspirovalo. Věnujete se i společenské odpovědnosti firem a jejich možné roli pro řešení některých společenských výzev, vzdělávání jistě nevyjímaje. Jakou roli mohou firmy v procesu vzdělávání sehrávat a v čem mohou školám pomoci? Já v tomto ohledu firmám nejen věřím, já na ně docela vsázím. Mám pocit, že jejich vstup do prostoru vzdělávání a rozšiřování této spolupráce je naší velkou příležitostí. Není podstatné, zda přímo spolupracuje firma a škola, nebo zda spolupracují střešní zaměstnavatelské organizace s ministerstvem nebo s kraji. Ten posledně jmenovaný typ spolupráce je podle mého názoru dnes zcela nezpochybnitelný, protože zaměstnavatelé a vzdělavatelé se musí být schopni domlouvat na co nepřesnějším zadání požadavků na kvalifikace absolventů/zaměstnanců v různých oborech a na různých úrovních. Tyto požadavky se navíc musí v několikaletých intervalech revidovat. O takovém idylickém prostupu ze vzdělávání na trh práce, kdy se někdo “...vyučí jako knihkupec, nastoupí jako knihkupec a celý život bude pracovat jako knihkupec...”, tak o tom budeme čím dál tím častěji slýchat už jen ve filmech pro pamětníky. Je tedy například spolupráce škol - zejména základních škol - a firem realitou, nebo může být jen deklarací a přáním? Spolupráce základních škol a firem je možná, potřebná a existují opravdu výborné a ověřené projekty, kde se školy i firmy učí a objevují potenciál té spolupráce. Není divu, že po těch letech co spolu téměř nemluvili, do toho zatím nejsou úplně žhaví. Moc to zatím neumíme... a když říkám neumíme, tak záměrně přehlížím těch pár funkčních modelů, které u nás fungují. Z pohledu systémového dopadu jsou to ale projekty příliš malé, které zatím čekají na svůj rozlet.. Pět dobrovolníků z páté třídy si rozebere do skupinek dvacetičlennou výpravu dospělých cizinců a jednoduchou a srozumitelnou angličtinou je hodinu pyšně provádí po své škole Jak byste si přál, aby česká škola vypadala za deset let? Tak, jako dnes vypadá jedna městská škola na předměstí Barcelony, kde umí v klidu a pokoji vzdělávat děti migrantů

z celého světa a společně s místními dětmi je všechny vybaví minimálně dvěma jazyky a vyšlou do dalšího stupně vzdělání – včetně naší romské dívenky, která nám vysvětlila, že tady už s rodiči přes dva roky žijí, že půjde dál na střední, a že u nás chodila „do pomocný“. Naše škola by za deset let také mohla vypadat tak, jak vypadá jedna obyčejná městská škola uprostřed Švédska v městečku Boras, kde se ředitel zeptá páťáků, kdo bych chtěl ukázat školu návštěvě – a pět dětských dobrovolníků si rozebere do skupinek dvacetičlennou výpravu dospělých cizinců a jednoduchou a srozumitelnou angličtinou je hodinu pyšně provádí po své škole. Nebo by ta naše škola mohla vypadat třeba tak jako městská škola na sídlišti v Chrudimi, nebo jako malé vesnické svazkové školy Regionu Karlovarský venkov nebo škola „V údolí Desné“ pod Jeseníky. To všechno jsou moc dobré školy. Ta “průměrná česká škola” na kterou se ptáte ale proti nim má – a pozor, teď se pokouším o vtip – minimálně desetiletý náskok. Když se totiž zeptáte ředitelů výše jmenované pětice, jakou školu by si přáli za deset let, asi budou muset složitě přemýšlet. Když se ale zeptáte ředitele „průměrné české školy“… má desetiletý náskok! Může vám bez potíží odpovědět: „Jak by to u nás mohlo vypadat za deset let? To vám mohu popsat naprosto přesně! Pokud byste to ale chtěla i vidět a zažít, tak se na to běžte příští týden podívat do Chrudimi.“ V té poslední větě je klíčové to slovo „zažít“. My totiž máme tendenci chodit do škol a dívat se tam na ten „hardware“ – na budovu, výzdobu, vybavení, počítače – a to se snažit napodobovat. Kouzlo je ale v „software“. V lidech, jejich vizích a nasazení... a to se musí zažít. Napodobit to jde také, ale ne za čtvrtletí. To trvá několik let. Ivo Jupa vystudoval učitelství na přírodovědecké fakultě a obor mimořádného studia CŽV na filosofické fakultě v oboru sociální komunikace, v současné době frekventant executive studia MBA. Svoji představu o vzdělávání naplňuje a naplňoval jako manažer projektu Národní soustava kvalifikací, ředitel a partner ve společnosti CSR consult zabývající se poradenstvím v oblasti corporate social responsibility, ředitel odboru na ministerstvu školství odpovědný za tvorbu a realizaci koncepce státní politiky v oblasti využívání Evropského sociálního fondu v oblasti vzdělávání a byl členem týmu hlavního vyjednavače kohezní politiky ČR s Evropskou komisí, ředitel občanského sdružení AISIS, člen správní rady Institutu svazu průmyslu, expertní konzultant pro Radu Evropy v oblasti vzdělávání menšin, lektor a přednášející na FHS UK, FTK UPOL. Je autorem projektu DMS umožňujícím vybírat dárcovské příspěvky prostřednictvím mobilních telefonů.

33

Rozhovor I Dan Franc

Dan Franc Jméno Dana France je často spojováno s e-Learningem, se sociálními sítěmi, s využitím internetu a ICT. Nicméně již méně se ví, že poprvé se ke vzdělávání dostal jako zážitkový pedagog s Prázdninovou školou Lipnicí a Českou cestou, kde se na vzdělávání soustředil stranou civilizace a často i přípojky k elektřině. A to dělá i doteď, s koňmi, kompletně offline. Jak o sobě sám říká, není propagátorem virtuálního života za každou cenu, vždy si uvědomuje všechny limity, které bezkontaktní vzdělávání má. Člověk si tak musí najít svou hranici a vyvažovat virtuální svět s fyzickým. Jak vlastně poznáme, že jsme překročili hranici mezi tím, kdy my ovládáme ICT, a tím, kdy ony ovládají nás? Resp. jak poznáme u našich dětí, že čas strávený u počítače již překročil zdravou míru? Ohledně závislosti jako takové, můžeme vyjít z medicínské definice, která je v tomto jasná. Pokud jde o děti, nezastupitelnou roli zde hraje učitel, který může pomoci dětem objevit hranici mezi světy zážitků fyzických a počítačových. A tím nechci mluvit o zážitcích reálných a virtuálních, neboť vnímaná intenzita prožívání u počítače či na internetu může být stejně reálná a stejně intenzivní, jako když člověk například visí někde na laně. Ona hranice je právě v tom umět si ve svém životě nakombinovat tyto dva světy a tyto typy zážitků. Osobně to řeším například u svého 3,5letého syna, který už perfektně ovládá tablet, ale sám si řekne, že chce něco jiného. Ale to jen kvůli tomu, že ví, že něco jiného, stejně zajímavého a zábavného, existuje. Myslím si tedy, že je klíčové nabídnout jiné možnosti prožitků, které dítě zažívá u počítače. K tomu mě právě vede zmíněná zážitková pedagogika, protože řadu velmi silných, intenzivních prožitků na počítači zažít jednoduše nelze. Učitel nemusí do virtuálního světa vstupovat, nemusí s ním souhlasit, může být ve výrazné opozici, ale je nutné mu alespoň trochu porozumět, aby uměl ukázat alternativy, při nichž lze objevovat mnohem silnější zážitky – a ty pak dětem nabídnout. Moderní technologie nabízejí možnost individualizace, již není nutné za věcmi a událostmi cestovat, stačí je najít na internetu a připojit se. Virtuální konference. Virtuální komunikace. Netlačí nás však tento trend k osamocení a ztrátě mezilidských kontaktů, empatie, řeči a dialogu? Nejprve nutno říci, že již slovo „virtuální“ je v tomto kontextu zavádějící, neboť znamená „zdánlivý“, „neskutečný“. Například virtuální pracovní týmy nejsou „neskutečné“, jsou reálné, jen díky technologiím sedí lidé daleko od sebe a přitom spolu vytvářejí nějakou hodnotu. Proto raději používám termín distribuované týmy. A stejně tak tomu je u Facebooku nebo sociálních sítí obecně. Na straně jedné si můžete někde vytvářet při hře nějakou virtuální farmu, virtuální město. Co ale není virtuální, je spolupráce

34

se svými přáteli při této hře. To je již komunikace s reálnými lidmi. K tomu bych zmínil jednu zkušenost ze setkání s žáky. Jedna asi 13ti-letá dívenka prozradila, že hraje hru, která je poněkud „tvrdá“, spíše „klučičí“, nicméně v ní vede klan zhruba 60 dalších teenagerů. Což znamená, že ona je schopná spojit 60 většinou kluků, se kterými společně hrají, ona je vede a přijde jí to velmi zábavné. Proč to ale říkám, je, že se zde rozehrává její talent určitých manažerských schopností. Proto by mě zajímalo, zda se tyto dovednosti projevují i mimo svět počítačů, případně zda a jak jí tyto dovednosti lze pomoci rozvíjet. Je totiž škoda, aby se realizovala jen ve hře na počítači. Počítač či internet poskytují lidem i příležitost rozvinout svůj talent „Virtuální svět“ nám tedy může pomoci i najít vlastní talent? Ano. Podle mého názoru často právě počítač či internet poskytují příležitost rozvinout lidem talent mnohem více, než jakou v tomto měla možnost například naše generace. A to nemusí být jen příklad lidí, kteří na YouTube dali své video s nahrávkou, které nasbíralo velký počet fanoušků, a oni pak získali smlouvu s velkými nahrávacími společnostmi. Ale vrátíme-li se zpět k otázce osamocení a ztrátě kontaktů s lidmi… V tomto směru existuje řada výzkumů – nicméně s protichůdnými závěry. Některé výzkumy potvrzují, že ztrácíme schopnost empatie, socializování, závazku a podpory vůči druhým, jsme více egoističtí. Stále je totiž mezi námi bariéra prostoru a, v případě např. emailu, také času. Vztahy rozvíjené na internetu jsou povrchnější, nevedou k žádným závazkům. Když někdo potřebuje pomoci, buď o tom nepíše, nebo my to můžeme nevidět a ignorovat. A sociální sítě se navíc chovají jako reklama, protože se tam spíše dávají věci pozitivní, hezké, příjemné. Kdežto realita vztahů je v tomto komplexnější. Naopak ale existují i výzkumy, které potvrzují, že lidé, kteří v reálném světě mají problémy jednoduše vztahy navázat, jsou spíše introverti, ve virtuálním světě ožijí a začnou se zde lépe a snadněji socializovat. Jednoduše našli v online prostředí možnost

více komunikovat a realizovat se. Abych tedy shrnul, internet je nástroj, který může vést k neblahým věcem, může osobnost zdeformovat, ale také naopak – může pomoci osobnost rozvíjet. A zde bych uvedl ještě jeden příklad. V roce 1997 jsem byl studentem personálního managementu v USA a v rámci magisterského výzkumu jsme měřili, jak moc může internet zlepšit život starých lidí. Postaveno to bylo na zkoumání skupiny mexických babiček migrujících dělníků v Pensylvánii, které tam chřadly, nicméně významně začaly zatěžovat místní rozpočty, protože bylo nutné se o ně postarat. My jsme je tedy naučili pracovat s počítačem, číst mexické noviny, psát maily lidem v Mexiku a hrát jednoduché hry. Konečné měření potvrdilo, že babičky na internetu na tom byly zdravotně lépe, než babičky bez internetu. Výzkum tedy potvrzuje, že ve vhodném kontextu, ve vhodné míře a s určitým vedením má internet i pozitivní výsledky z hlediska vztahů a života. A proto tak rád pracuji s učiteli, protože mi přijde

fascinující a důležité, jak mohou oni naučit další lidi s internetem vhodně pracovat. Zmínil jste introverty. Je to pro ně tedy možnost lepší seberealizace, kdy nebudou tlačeni do pravidel extrovertů, které firmy většinou od zaměstnanců vyžadují?

Rozhovor I Dan Franc Opět je to dvousečné – internet jim může pomoci, pokud to nebudou brát vyloženě jako únik od fyzického světa. Stále zřejmě platí, že ve světě mají většinu extroverti, kteří dále tvoří svět pro extroverty. Ve firmách je to velmi dobře vidět – zvyšuje se tlak na týmovou práci, a to v oblastech, které byly doposud doménou introvertů, například programování. Pravdou ale je, že introvert má v online prostředí velkou možnost komunikace a navíc tak postupně může získávat vlastnosti, které si přenese do fyzického světa. A opět je zde velká příležitost pro učitele, kteří mohou rozeznat talent dítěte, které se například realizuje pouze v online prostředí, a pomoci mu tento talent rozvíjet i navenek. Aktuálním trendem je podpora učení se prostřednictvím mobilních technologií Co je nyní vlastně hlavním trendem v ICT a komunikaci? Podíváme-li se na mladé lidi, pak například v USA je na prvním místě komunikace prostřednictvím sociálních sítí na mobilních zařízeních. Tedy aplikace sociálních sítí na tabletech. Množství poslaných zpráv touto cestou již předčilo i množství sms zpráv. V tomto směru je nutné si uvědomit, že aktuálním trendem je již podpora vzdělávání, resp. učení se, prostřednictvím mobilních technologií. Pokud jsme tedy ještě ve vzdělávání nezvládli plnohodnotně využit počítač a internet, pak nám nyní vlak již ujíždí dvojnásobně rychle. Pozornost mladých lidí se definitivně přesouvá na mobily a tablety, které zvyšují dostupnost, rychlost reakce, aktuálnost a navíc i práci s obrázky a multimédii, což celý proces učení posouvá úplně někam jinam. V dnešní době je již dostupná i celá řada publikací a článků, jak využít právě mobilní technologie ve výuce. V předminulém čísle (2/2012 – téma: ICT ve škole) jsme zmiňovali vaše vystoupení na konferenci Inovace výuky, kde jste charakterizovat hodnoty, normy a chování současné tzv. síťové generace. Jakými předsudky ve vztahu k ní nejčastěji trpíme? A v čem pro nás může být inspirativní? Je sociologicky dáno, že se k sobě generace vymezují. Jinak to vlastně ani nejde. Často nerozumíme hodnotám, normám a chování „jejich“ generace a oni nerozumí těm našim. Vzájemně se tedy vnímáme jako problém. A asi je to tak v pořádku, protože z každého zpochybnění status quo vzejde kromě řady špatných věcí i důležitý pokrok. Pozitivní tedy může být, pokud budeme sledovat, v jakém směru oni zpochybňují naše normy a chování. A zde bych zmínil tři oblasti, které pro nás mohou být inspirativní: Zaprvé, obrovská publikační svoboda. Mám-li co sdělit světu, mohu. A svět mi dá zpětnou vazbu, zda mé sdělení má pro něj hodnotu. Nemusím tedy být v roli zneuctěného spisovatele, ale mohu svou knihu umístit online, a pokud to udělám šikovně, svět mou práci ocení a mohu prorazit. Zadruhé, spolupráce na dálku. Schopnost pracovat s lidmi, kteří jsou daleko ode mě,

nás může významně posouvat, z hlediska profesního naplnění i pozice na trhu práce. Zatřetí, přístup k sociálním kurátorům. Pro naši generaci je internet zdrojem informací s možností jejich rychlého vyhledávání. Pro žáky je internet synonymem zábavy, kamarádů, Facebooku. Rozdíl je v tom, že hledáme-li informaci, naše generace si ji vygooglí. Tzn. že stroj vyhodnotí počet přečtení a za nás vybere nejrelevantnější zdroje. My to tak považujeme za správné – informace vyhodnocuje nějaký objektivní algoritmus, nikoli člověk. Na druhou stranu mladí lidé sledují tok informací, které jim přicházejí od přátel. Lidé tedy přebírají informace zvenku, sdílí ji se svými přáteli a v interakci zjišťují, jaký je názor ostatních na danou věc. Informace, které tak dostávají, jsou filtrované jinými lidmi, které jste označili za své přátele. A tak informace již negooglí, ale vytvoří si komunitu přátel, kterým věří a kteří jim sdílí důležité informace z té či oné oblasti. A v tomto směru ještě jedna poznámka, kterou si musíme uvědomit – my slovo „přítel“ vnímáme v jiném rozměru, než jak je chápe nastupující generace s ohledem na sociální sítě. Jak lze povědomí o hodnotách, normách a chování síťové generace využívat v procesu vzdělávání – tedy ve škole? Pohled na hodnoty a normy druhého člověka je pro nás klíčový, protože nám dává informaci, co je pro druhého důležité a „normální“, čeho se nechce za žádnou cenu vzdát. Když vy porozumíte mému hodnotovému světu, pochopíte, proč se chovám tak či tak, čemu se bráním, ale také odhadnete, jak se budu chovat v situacích, ve kterých mě neznáte. To stejné platí v porozumění dětem – abychom rozuměli, proč se tak či onak chovají, kdy s námi bojují, proč s námi nesouhlasí, co jim přijde smysluplné. A to by v procesu učení mělo být důležitým prvkem. Dětem dnes chybí role Gatekeepera – tedy někoho, kdo dětem pomůže informace adekvátně vyhodnotit Jako je to s kritickým vyhodnocením informací a obsahů na internetu? Často v rozhovorech pro toto vydání časopisu zaznělo, že právě to je má škola učit - a často neučí. Určitě platí, že s ohledem na množství informací na internetu zde chybí role Gatekeeper (neboli strážce brány). V generaci vyrůstající za socialismu to bylo jasné, informace byly důkladně střeženy. V porevoluční (před-internetové) generaci to byla nakladatelství, mediální domy, školy. My jsme se tak dostali jen k informacím, které nám tyto instituce přefiltrovaly. V současné době však role těchto institucí padla, protože publikovat může na internetu každý. Roli onoho strážce brány, který nám filtruje informace, převzali například přátelé na Facebooku, kteří nám posílají či doporučují určité informace. Pro děti jsou tak většinou „filtrem“ informací jejich vlastní spolužáci či vrstevníci, kteří tak sehrávají roli tzv. sociálních kurátorů. Průšvih je, že těmto „kurátorům“ chybí

klasický přehled či hodnotový rámec klasické vzdělanosti. Důležité je tak alespoň pomoci dětem tyto kurátory si vybrat, či jim poskytnout nějaký rozlišující rámec mezi informacemi, by si mohly vybudovat vlastní hodnotový systém. A to je skutečně velmi složité. Mimořádným přínosem současného světa je množství možností a voleb, které každému z nás nabízí Podíváme-li se na některé úspěšné osobnosti v zahraničí i u nás, je jich řada, kteří propadly ve formálním počátečním vzdělávání a hledaly svou individuální cestu. Umožňují současné technologie skutečně jít jinou, než standardní cestou? Svět v dnešní době má jednu velkou hrozbu a současně jednu velkou šanci a příležitost - a to obrovské množství možností a voleb. A tyto volby jsou přímo či nepřímo spojeny se světem internetové komunikace a spolupráce. Hrozbu zde vidím v tom, že v takovém světě se dá velmi jednoduše ztratit. Zkoušet spoustu voleb a nezakotvit v ničem. V tom je opět obrovská role učitele pomoci dětem najít vlastní cestu, zjistit, co vlastně chtějí, a učinit vlastní volbu. Na druhou stranu velký potenciál je zde v tom, že nenajdeme-li uspokojení v té „standardní“ cestě, můžeme v dnešním světě zkusit několik dalších. A v tomto rozhodně vidím mimořádný přínos současného světa. Často zmiňovaným problémem je kyberšikana. Jak velký je tento problém ve skutečnosti? Nepodceňujeme jej? Nebo jej nepřeceňujeme? Myslím, že tento problém určitě nepřeceňujeme. Často si navíc ani neuvědomujeme, že vztahy v online prostředí jsou pro děti mnohem intenzivnější, než my si umíme představit. Pro děti jsou vazby na sociálních sítích důležité a být v tomto směru sociálně vyloučen je pro dítě velký problém. Uvědomme si, jak jednoduché na internetu, resp. na sociálních sítích je, pokud se do člověka ve zlém pustí větší množství lidí. Jsou popsány případy sebevražd, které byly způsobeny právě kvůli cílenému útoku na danou osobu na internetu. V tomto musí být ať už rodiče nebo škola pro dítě podporou, připravit ho na tyto možnosti, případně mu vysvětlit, že tím svět nepadá, že vše je pestřejší, než se zdá. Dan Franc v současné době působí jako konzultant komunitního managementu zejména pro společnost Google, je také zakladatelem několika komunit a výkonným ředitelem ve společnosti Unisona Studio s.r.o. Je zakladatelem elearningové společnosti WebStudy a poradce pro elektronické vzdělávání, jako konzultant rovněž pomáhá firmám při vytváření a fungování virtuálních týmů (jeho slovy distribuovaných týmů). Vystudoval sociologii na UK v Praze a personální management na West Chester University of Pennsylvania.

35

Rozhovor I Pavel Borovička

Pavel Borovička Společnost PROFIMEDIA patří k průkopníkům a k největším propagátorům zavádění interaktivních metod práce ve školách všech typů i stupňů v ČR i na Slovensku. Klíčovým projektem je učebna ActivClassroom, která v sobě zahrnuje všechny moderní nástroje interaktivní výuky, které respektují rozmanitost přístupů ke vzdělávání, učebních stylů jednotlivých pedagogů, potřeb žáků a studentů různého věku i cílů každé jednotlivé školy. Vedle zaměření se na technologie, jejichž dodávky jsou podporovány i množstvím atraktivních školení, konferencí a seminářů, se společnost orientuje i na podporu badatelské práce ve výuce přírodovědných předmětů. Na nové trendy v oblasti ICT pro vzdělávání jsme se ptali Pavla Borovičky, marketingového ředitele spol. Profimedia. jako takové, jde zejména o jejich metodicky správné začlenění do výuky. A zde, v této zcela triviální skutečnosti, je největší úskalí současného vývoje používání moderních ICT ve školách. Pokud se na vývoj podíváme z hlediska množství dostupného vybavení, pak si školy zajisté polepšily, pokud se ale zaměříme na kvalitu tohoto vybavení a hlavně na metodiku jeho využití, celá situace již tak růžově nevypadá.

Interaktivní výuka není synonymem pro používání interaktivní tabule. Snažíme se proto ukazovat i další účinné metody, které motivují k učení a přispívají ke kvalitnějšímu poznání. Jak dlouho se již vaše společnost pohybuje v oblasti ICT řešení pro školy? Společnost PROFIMEDIA s.r.o. stála u samého zrodu interaktivní výuky v českých školách. Je to již téměř deset let, co jsme začali ukazovat její přednosti prvním nadšeným učitelům. Mimochodem, víte co je „STEM“? Že ne? Nezoufejte, není na tom nic divného. Stejně tenkrát reagovala většina učitelů, když slyšela zcela neznámý pojem „INTERAKTIVNÍ TABULE“. Jak vidíte, ušli jsme za tu dobu kus cesty. Jaký za tuto dobu sledujete vývoj na poli moderních ICT? Vývoj technologií samotných je překotný, v tomto směru se vzdělávání od ostatních oblastí života neliší. Ve škole však nejde v první řadě o technologie

36

Jak je složité se v tomto vývoji vyznat? Pro člověka, který se této oblasti nevěnuje, je to věc vskutku složitá. Techniky je na trhu velké množství a firem, které ji nabízejí, snad ještě víc. Speciálně se spuštěním projektu EU peníze školám se objevila celá řada nových, mnohdy ne zcela korektních, firem. Každý den čteme informace o nově dostupných zařízeních či o různých akčních nabídkách. Jsou mnohdy lákavé, nelze jim však podléhat. Škola však musí být v tomto ohledu podstatně konzervativnější než teenager, který mění chytré telefony snad každý týden. Pokud by se školy chovaly podobně, a takové případy nejsou výjimečné, skončí ve stavu absolutního chaosu, vybavené různými značkami interaktivních tabulí a různými typy projektorů. Učitelé se pak musí školit snad na všechny dostupné software, a to jen proto, že se výrobci ve vývoji i v cenách předhánějí. Vy jste v tomto směru odborníci, ale jak se může například ředitel školy nejlépe zorientovat v tom, do čeho investovat – co je skutečně výhodné (i s ohledem na např. náklady pro provoz) a co má i budoucnost (tj. nebude po roce zastaralé, bude kompatibilní s novými řešeními, apod.)? Do čeho má nyní smysl investovat? V prvé řadě bych rád podotkl, že je to právě ředitel a užší vedení školy, kdo by se měl o rozvoj využívání ICT zajímat. Ve velkém množství škol se bohužel setkáváme s přístupem, kde hlavním koordinátorem projektu je zaměstnanec zodpovědný za správu IT. Implementace ICT se ale zdaleka nerovná správě IT. Je to věc metodic-

ká, v mnoha ohledech pro školu strategická a technické parametry zařízení přitom nejsou tím nejdůležitějším. Základem kvalitní výuky zůstávají učitelé, kteří za pomoci výukových materiálů přenášejí své zkušenosti a vědomosti žákům. Ani s příchodem nových technologií se nic nemění. I v současné době je potřeba nejprve řešit otázky typu „Kdo bude s novými technologiemi učit?“, „Bude umět techniku používat?“, „Bude mít k dispozici potřebné materiály?“, „Jak využijeme naše současné vybavení?“. Až následně je možné zabývat se otázkou, jaké prostředky (technika, software) budou pro realizaci stanovených cílů nejvhodnější. I když vše vypadá samozřejmě, opak je mnohdy skutečností, neboť se nejprve řeší cena a až poté účel zařízení. Při výběru dodavatele je pak zásadní, dobře si prověřit jeho odbornost. Není všechno interaktivní, co se tak jmenuje, a „něco“ interaktivního se najde v nabídce snad každého obchodu s výpočetní technikou. Je škoda, pokud špatným přístupem k ICT dostává slovo „interaktivní“ někdy až negativní konotace, neboť stále vyjadřuje přesně to, o co nám jde, tedy o zprostředkování efektivní a dvoustranné komunikace mezi žákem a učitelem, žákem a světem kolem něho. Žáci a studenti nemají vůči ICT žádné zábrany – velmi intuitivně zacházejí s čímkoli, co dostanou do ruky. Jakou podporu v tomto směru ale dostávají sami učitelé, aby i oni cítili klid a radost z využití jakýchkoli technologií ve své výuce? Ptali jste se, do čeho investovat. Na prvním místě musí být lidé, v prostředí školy tedy učitelé. Investice do jejich dalšího vzdělávání je velmi podstatná. Na trhu se nabízí množství kurzů, nicméně při jejich výběru je potřeba obezřetnost. Koncepčně pojaté další vzdělávání nevystačí s jedním základním školením v rámci dodávky techniky. Skutečné výsledky je možno očekávat nejdříve po jednom roce pravidelné práce s kvalitními lektory. Na tom si i my velice zakládáme.

Rozhovor I Pavel Borovička Co nového školám nabízíte ve svém portfoliu? Interaktivní výuka není, i když je tak často vnímána, synonymem pro používání interaktivní tabule. Tato forma výuky je pouze jednou z forem frontální práce se studenty. Snažíme se proto ukazovat i další účinné metody, které motivují k učení a přispívají ke kvalitnějšímu poznání. Mezi všemi mohu jmenovat experimentální výuku přírodních věd, kdy se z žáků při studiu okolního světa v rámci přírodovědných předmětů stávají malí badatelé. Velmi populární je využití testovacích a zpětnovazebných systémů, které velmi pomáhají individualizovat přístup k jednotlivým studentům. Jelikož mohou studenti v tomto případě využívat i svých chytrých telefonů nebo tabletů, dostává se k nim výuka formou, která je jednoduše baví. Na jakém zajímavém projektu se školami spolupracujete? Jak jsem již zmiňoval, je za námi již mnoho realizovaných projektů. Nerad bych na někoho zapomněl, ale zmínil bych pár zajímavých příkladů. Za všechny „tabulové“ projekty bych vyzdvihl ty, které se největší měrou podílely na vytvoření obsahu na portále www.activucitel.cz. Do 7 projektů se zde zapojilo 44 SŠ a 50 ZŠ. 536 učitelů společně vypracova-

lo 13094 digitálních učebních materiálů a svou prací ovlivnilo 29206 žáků. Z přírodovědné oblasti mohu pro příklad uvézt projekty „Jdeme na to od lesa“ Gymnázia Frýdlant, „Experiment ve výuce na ZŠ Frýdlantska, „Experimentem k poznání“ na Gymnáziu Polička, „Můj multimediální a virtuální studijní svět“ na Gymnáziu Nový Jičín, atd. Příkladem škol, které „klasickou“ interaktivní výuku a experimentování úspěšně kombinují budiž např. 1.ZŠ ve Zruči nad Sázavou či ZŠ Nerudova v Českých Budějovicích. Mnoha dalším školám se kterými realizujeme „běžné“ projekty v rámci programu EU peníze školám se za jejich výslovné neuvedení omlouvám. Vy sám jste rodičem dvou dětí. Podle čeho jste vybíral školu? Ano, mám patnáctiletou dceru a o osm let mladšího syna. Musím přiznat, že při výběru školy hrály roli jiné aspekty, než počet interaktivních tabulí. Jako pro mnoho rodičů byly i pro nás důležitější věci jako poloha školy a osobnost učitele. Jsem i nadále přesvědčen, že speciálně v případě prvního stupně, je konkrétní učitel důležitější než škola samotná. S rostoucím věkem se však situace mění. Jak podle vás bude vypadat vzdělávání v České republice 1. září 2022? Žádné sci-fi předpovědi o technolo-

gickém vývoji ze mě nedostanete. Z hlediska budoucího vývoje jsem optimista, i když vím, že to učitelé zvláště v dnešní době mají nelehké. Věřím však, že význam investic do vzdělávání nebudeme podceňovat. Kterou osobnost byste zmínil jako svůj vzor či jako významný zdroj inspirace? Vždy jsem si vážil lidí, kteří i přes svoji velkou popularitu, úspěch či bohatství zůstali sví a nepodlehli pokušení doby. V politice je jasnou volbou Václav Havel, v kultuře Zdeněk Svěrák, mezi sportovci například Tomáš Dvořák. Pavel Borovička vystudoval inženýrské studium na ČVUT (obor Lékařská přístrojová technika). Již na vysoké škole se jeho největší inspirací stala návaznost humanitních a technických oborů. Konstrukci čidel pro monitorování činností lidského těla však vyměnil za rozvoj technologií ve vzdělávání - ve společnosti PROFIMEDIA, kde je marketingovým manažerem, pracuje již 8 let. Jeho soukromý život naplňuje rodina, ve které pečuje s ženou Janou o syna Martina (7 let) a dceru Markétu (15 let). Pokud zbude trocha času, je jeho další volbou sport (horské kolo, tenis, atletika) a fotografování.

Vyhrajte iPad a ceny v hodnotě 126.000 Kč

Soutěžte o nejlepší DUM (digitální učební materiál) na téma testování a zpětná vazba. Pro šťastného vylosovaného účastníka je připraven iPad, další tři nejlepší získají odpovědní systém ActivExpression, ActivEngage a ActiVote! Úvodem Již tradiční soutěž je letos zaměřena na aktuální téma testování. S oblibou se žáků ptáte a očekáváte jejich správné odpovědi? Rádi si ověřujete účinnost výkladu malými testíky? Motivujete studenty otázkami? Připravte výukový materiál, který tyto metody práce využívá a cena může být Vaše.

Jak na to? V nejjednodušší situaci jsou ti z Vás, kteří již některý z odpovědních systémů Activ vlastní. Použijte dobře známý ActivInspire či MS PowerPoint s nainstalovaným ActivOffice a v něm DUM vytvořte. Ani ostatní však nemusí zoufat. Pokud budete mít chuť, se do soutěžení pustit a vše si ve třídě

vyzkoušet, cesta, jak Vám zařízení zapůjčit, se jistě najde! Organizace Hlavním partnerem soutěže je i letos portál ActivUčitel. Uzávěrka soutěže je 14.10.2012. Bližší informace a podmínky soutěže jsou k dispozici na www.activucitel.cz/activ-soutez.

V případě dotazů či zájmu o zapůjčení odpovědního systému nás prosím kontaktujte na [email protected] nebo telefonicky na čísle 222 312 451.

37

Testování a zpětná vazba aneb zveme Vás na ActivConference 2012

Dne 13. listopadu 2012 proběhne již 7. ročník celostátní konference aktivních učitelů. Tentokrát se bude konat v Praze v Konferenčním centru City. Bohatý program bude probíhat paralelně ve čtyřech sálech, na své si tak přijde skutečně každý. Úvodem Již sedm let je hlavním cílem konference ukazovat nové výukové postupy a pomáhat Vám sdílet Vaše vlastní praktické zkušenosti z jejich implementace do výuky. I letos tomu nebude jinak. Zaměříme se přitom na metody práce související s aktuální problematikou testování a zpětné vazby.

V neposlední řadě bude zastoupena i část tzv. „praktické interaktivity“, tj. té kdy dochází k interakci ne mezi žákem a učitelem, ale přímo mezi žákem a reálným světem. Přínos tohoto badatelského způsobu výuky si ukážeme na již realizovaných projektech, chybět nebude ani možnost si vše vyzkoušet v naší přírodovědné laboratoři.

O čem to bude? Kdo by v poslední době neslyšel o nutnosti kvalitní zpětné vazby či se sám nezabýval např. testováním žáků v pátých a devátých třídách či nepřipravoval studenty k maturitě? Zajímá Vás problematika individualizace výuky s ohledem na nadané žáky nebo naopak na ty potřebující speciální péči? Připravené prezentace a semináře se budou věnovat jak stránce metodické, tak praktickým ukázkám využití moderních pomůcek, jako jsou tablety či odpovědní systémy. Na své si zajisté přijdou i ti, kteří učí na interaktivních tabulích. Naleznou zde jak inspiraci, tak se budou moci od lektorů naučit nové tipy a triky do výuky.

Kdo bude přednášet? Opět to budou zejména učitelé, kteří to se zkvalitňováním výuky myslí vážně a k tomu jsou ochotni, podělit se o své radosti i strasti. Mezi řadou dalších pozvaných odborníků mi dovolte v tuto chvíli jmenovat jednoho. Opět po dvou letech k nám dorazí zakladatel firmy Promethean, pan Tony Cann. I ve svých 73 letech je stále plný optimizmu a bývalý učitel se v něm nezapře. Ti z Vás, kteří měli možnost vidět jeho poslední prezentaci, jistě potvrdí, že už kvůli této jediné přednášce, konference za návštěvu stojí. Pan Cann se bude opět věnovat testování a individualizaci výuky pomocí metody práce vlastním tempem.

Organizace V rámci konference je o účastníky plně postaráno, součástí je občerstvení a oběd. Cizojazyčné přednášky jsou tlumočeny. Účast na konferenci je zdarma. Organizátorem konference je společnost PROFIMEDIA. Něco navíc Kromě drobných dárků, které si odnese každý účastník, je i tentokrát součástí programu tombola s množstvím hodnotných cen. Další možností, jak neodejít s prázdnou, je zapojit se do soutěže o nejlépe zpracovanou hodinu využívající odpovědní systém. Více informací najdete na www.activucitel.cz/activ-soutez.

V případě zájmu o zaslání programu konference s přihláškou nás prosím kontaktujte na [email protected] nebo telefonicky na čísle 222 312 451.

38

Téma I zahraničí inspirace

Zahraniční inspirace Spolu se společností SCIO vám budeme pravidelně zprostředkovávat zajímavé informace a inspirativní příklady ze zahraničí z anglicky psaných zdrojů. Tentokrát jsme pro vás připravili souhrn letních zpráv, v budoucnu se již zaměříme na aktuálně diskutovaná témata – příště tedy na otázky, které souvisí s profesí učitele. Studie Jižní regionální vzdělávací rady v USA ukázala, že vliv velikosti třídy na akademické výsledky žáků je patrný zejména v nižších ročnících – v předškolním věku až do 3. třídy ZŠ jsou výsledky žáků v menších třídách lepší. U vyšších ročníků se tato souvislost neprojevuje. Počty žáků na učitele do roku 2008 v USA klesal, od té doby opět stoupá, prostředky na učitele jsou omezené. http://www.huffingtonpost.com/2012/06/15/ class-size_n_1600419.html?utm_hp_ref=education STEM Academy ve Wisconsinu zavádí individualizovanou výuku s pomocí technologií: 20% času je věnováno klasické výuce a 80% času stráví učitel vedením malých skupin. Každý žák má laptop, je neustále připojen na síti. Žáci pracují ve skupinkách podle potřeby, nemají pevně stanovené místo ani čas. Celý týden je např. věnován baseballu: skupina žáků navštíví zápas, studují marketing, sílu úderu (fyzika), statistiku zápasů a plochu hřiště (matematika) apod. V dalším programu Academy 21 skupinky studentů dvakrát týdně pracují s poradcem-učitelem na projektu, který zahrnuje angličtinu, přírodní vědy, matematiku a další. Žáci musí být samostatní a stanovit si vlastní úkoly. Mění se role učitele, pro konzultace je dostupný online třeba i večer, kdy žáci studují doma a mají otázky k látce. http://www.eschoolnews.com/2012/06/21/laptops-personalized-learning-replace-lectures-in-schools/ New Media Consortium vydalo zprávu o trendech ve využití technologií ve vzdělávání

(předškolní výchova až po konec střední školy) pro rok 2012. Zpráva označuje mobilní zařízení a aplikace a tablety za trend, který nastoupí do hlavního spotřebitelského proudu během nejvýše jednoho roku, do horizontu dvou až tří let řadí vzdělávání založené na hrách a personalizovanou výuku, do nejvzdálenějšího horizontu 4-5 let řadí rozšířenou realitu a snímání dotyku/pohybu. Součástí zprávy NMC Horizon Report 2012 o nastupujících technologiích ve vzdělávání je také výčet překážek a problémů, se kterými se pedagogická komunita potýká při zavádění a využívání technologií. Podle pořadí důležitosti: 1. narůstá význam digitální gramotnosti, je třeba ji rozvíjet ve formálním vzdělávání, připravit učitele, 2. je třeba víc rozšířit a propojit formální a neformální vzdělávání, učení mimo třídu, využívat model převráceného učení a netradičních alternativ, 3. narůstá požadavek na personalizaci výuky, to se však neodráží v praxi, 4. tradiční systém formálního vzdělávání je konzervativní a to často brání širšímu využití technologií, 5. ve výuce je málo využívána reálná zkušenost a její význam je podceňován, 6. mnoho učení a vzdělávání probíhá mimo školu http://www.nmc.org/news/its-here-releases-horizon-report-2012-k-12-edition http://blogs.kqed.org/mindshift/2012/06/ six-lingering-obstacles-to-using-technology-in-schools/#more-22218 Prof. Leadbeater mapoval vzdělávací projekty v rozvojovém světě a na základě svých poznatků shrnuje základní požadavky na vzdělávání: naučit se jazyk, který přesahuje lokální pro-

středí (angličtina, španělština, čínština..), ovládnout základy matematiky a praktickou matematiku, digitální gramotnost. Dlaší součástí jsou sociální dovednosti, jako je empatie a pochopení, ale i dovednost spolupracovat a řídit sebe sama. K tomu všemu je třeba ještě podnikavost a kreativita. To je ale jen půlka úspěchu: další je také způsob, jakým se vyučuje, a smysl výuky, propojení s realitou, které podporuje motivaci. Článek je součástí iniciativy OECD Skills Strategy, která byla představena v květnu a klade důraz na rozvíjení dovedností. http://oecdeducationtoday.blogspot. cz/2012/06/curriculum-for-next-billion.html V USA sílí protesty proti standardizovaným testům a tomu, jakým způsobem jsou využívány výsledky testů. Rodiče nejsou spokojeni s tím, že výuka se věnuje hlavně přípravě na testy na úkor předmětů jako jsou přírodní vědy, společenské vědy a umělecká výchova. Výsledky testů rozhodují o dalším studiu žáka, výši mzdy učitele, často o existenci školy. Není zřejmé, zda se výsledky žáků díky testům zlepšily. Testů přibývá, testování vyžaduje nákladnou organizaci a jednorázové testování nevypovídá o celkové úrovni žáka. Testové otázky s výběrem jedné správné odpovědi nejsou považovány za dostatečně kvalitní. Obamova administrativa udělila granty, za které by měly být vypracovány moderní testy, ale od testování upustit nehodlá. http://www.reuters.com/article/2012/06/12/ us-usa-education-testing-idUSBRE85B0EO20120612

Tablety, které mění DNA školy a šance na úspěch všech dětí Na začátku léta byla publikována zpráva britské NAACE (Asociace v oblasti ICT) a 9ine Consulting k dopadu plošného zavedení iPadů ve výuce na Longfield Academy, která je nevýběrovou střední školou pro studenty ve věku 11-18 let v britském Kentu. Tato studie, která je jednou z nejrozsáhlejších v oblasti zkoumání využití tabletů ve vzdělávání potvrdila významný a velmi pozitivní dopad jak na samotný proces učení se, tak i na pedagogiku obecně. Bylo mj. zjištěno, že 1) převážná většina učitelů iPad zahrnula do své výuky, zejména v předmětech jako je angličtina, matematika a přírodní vědy, přičemž je zřejmá vysoká poptávka studentů po jejich dalším rozšíření ve výuce; 2) učitelé sami potvrzují významné výhody pro jejich práci a úsporu nákladů, 3) využití iPadů se rozvinulo především pro domácí přípravu a mimoškolní aktivity, 4) studenti jsou v učení více motivovaní, 5) zvýšila se kvalita, standard práce žáků a rovněž jejich pokrok v učení, 6) jak učitelé, tak i studenti cítí zefektivnění své práce, 7) zlepšila

se úroveň spolupráce, 8) oceněna na obou stranách byla snadnost využití iPadů a souvisejících aplikací. Podle vyjádření učitelů znamená využití iPadů revoluci ve výuce. Studie je dostupná na: http://www.naace. co.uk/publications/longfieldipadresearch Příběh, v němž každý uspěje Velmi zajímavou a inspirativní zkušenost přináší i zavedení iPadů na ESSA Academy ve Velké Británii. Příběh této školy, která dosahovala ještě před pár lety velmi špatných výsledků a stála jen krok před zavřením, je jedním z příkladů dobré praxe. Tuto střední školu navštěvují z 80% studenti z nejnižších příjmových skupin, ve velké míře imigranti z nejrůznějších koutů světa s velmi smutnými životními osudy. V jedné třídě se tak snadno nachází děti hovořící šesti různými jazyky. Nové vedení školy, které díky decentralizaci získalo velký prostor pro leadership, definovalo novou vizi a motto školy: Každý uspěje. Cílem školy bylo, aby studenty ze zmíněných podmínek připravila na život, kte-

rý již bude vypadat úplně jinak, než jejich dosavadní životy. Zavedení nejprve různých IT pomůcek sloužících k tomu, aby se studenti s učitelem vůbec dorozuměli, a posléze iPadů (tedy jejich nákup školou a distribuce žákům) přirozeně vyžadovalo důkladné řízení, nicméně po několika letech se škola umístila na 33. místě v pořadí všech škol – s tím, že všechny děti uspěly v testech GCSE. Výsledky školy byly oceněny i hlavním školním inspektorem, který se vyjádřil, že jen velmi zřídka viděl tak rychlou změnu ve výsledcích školy. A pokud jde o náklady? Investice do nákupu byly významně kompenzovány všemi úsporami, které iPady přinášejí: využití všech aplikací a řešení, které jsou zdarma či za minimální prostředky, minimální náklady na infrastrukturu, softwary či údržbu IT zařízení, významné úspory v nákupu učebnic a knih, dále v tisku a kopírování materiálů (o 70%), výrazné snížení (až o 80%) administrativních nákladů školy, atd. Více o ESSA Academy na: www.essaacademy.org

39

Téma I Mezigenerační učení

O MEZIGENERAČNÍM UČENÍ … s Miladou Rabušicovou

áv

ša k m se á ko do liv su ra lid d čn é s í í m ho e on uče og n r

ce

í

O

račním

i. af

su d

O mezigeneračním učení

m

e

en e g i z

po do loho ě c b y ps odo p í. o ét tivn ek sp

je

978-80-210-5750-0

Le nk

M il vá a K ada Rabušico ama a nová, Kateřin Ma 1 sary ko

01 va univerzita, Brno 2

Paní profesorko, ač zřejmě všichni více či méně detailně víme (nebo alespoň tušíme), co je mezigenerační učení, můžeme obsah a zejména šíři tohoto pojmu (stručně) vysvětlit? Jedná se o učení, jehož hlavním atributem je, že probíhá mezi různými generacemi, a to nejen v očekávaném směru, tedy učení se mladších od starších, ale také obráceně, tedy od mladších směrem ke starším. Mohou to být jak dvě generace jdoucí za sebou, tak generace ob jednu. Obecně řečeno, jedná se jak o učení záměrné, tak nezáměrné, jak vědomé, tak nevědomé, z hlediska obsahu se může týkat jak vytváření dovedností a získávání znalostí, tak zvládání různých sociálních situací, tedy sociální učení. V termínech, které jsou dnes hojně užívané, se jedná o učení celoživotní, neboť probíhá po celou délku života, a všeživotní, neboť k němu může docházet v nejrůznějších životních situacích a prostředích. Dalo by se tedy říci, že ona antropologická konstanta „učení“ je v případě mezigeneračního učení primárně vymezena přítomností více generací v procesu učení.

40

Jak velká pozornost byla mezigenerační učení dosud věnována? Samotný jev mezigeneračního učení není ničím novým. Vždy musel existovat nějaký způsob, jakým se z generace na generaci přenášely různé znalosti a zkušenosti. Ať už to bylo cestou vyprávění příběhů, sdílení tradičních pracovních postupů či prostého „dívej se, jak to dělám“. To je ale ve skutečnosti jen polovina mezigeneračního učení, neboť chybí ten obrácený směr, tedy od mladších ke starším. Teprve v okamžiku, kdy také mladší začali starším pomáhat získávat kompetence a zvládat životní dovednosti hlavně v souvislosti s požadavky informační společnosti, objevil se onen potenciál pro reciprocitu v učení mezi různými generacemi. Co je tedy nového, respektive jiného, je kontext, v němž mezigenerační učení probíhá dnes. A právě ten je podle mého názoru oním spouštěčem výzkumného zájmu o mezigenerační ná v Pe učení. Sama jsem byla překvapená, když jsme začínali s našim výzkumným projektem, kolik už dnes existuje ve světě výzkumných iniciativ zaměřených právě na mezigenerační učení v jeho aktuálních kontextech, dokonce se etabluje interdisciplinární obor tzv. mezigeneračních studií.

uč e

n í

Proč nabývá v dnešní době na významu? Snažili jsme se rozpoznat konkrétně, co tento výzkumný zájem vyvolalo. O jedné změně jsem se už zmínila, jsou to nároky života v současné společnosti, jež je velmi dynamická a v mnoha ohledech komplikovaná. Nemůžeme prostě počítat s tím, že vše potřebné pro život se jednou provždy naučíme od svých učitelů ve škole. Právě zde se otevírá prostor pro mezigenerační učení, v němž se mohou spojovat jak prvky změny, tak prvky kontinuity. Dalším podstatným momentem, řekla bych, že nejvýznamnějším, který navodil změnu, je fakt stárnoucí populace a z něj plynoucí věková struktura obyvatelstva. Přibývá věkových kohort, které jsou z ekonomického hlediska závislé. To je považováno za problém, je ovšem potřeba se na ně podívat také v širších souvislostech sociálních a rodinných a položit si otázku, čím mohou přispívat. Prostor pro mezigenerační učení je tu obrovský. Nejen, že

je starší generace, pokud je slyšena, neocenitelnou studnicí zkušeností a poznatků a nositelem tradic, ale současně může mladším generacím přinášet mnoho silných a uspokojujících prožitků emocionálních, může ovlivňovat jejich hodnoty a měnit stereotypy. Ale abych tato poněkud vzletná slova doložila konkrétním příkladem: dnes už mnozí zaměstnavatelé zjistili, že „mladý dynamický kolektiv“ není pro všechna pracovní zadání tím ideálním řešením, že naopak věkově smíšené týmy mohou díky různorodým vkladům svých členů přinášet lepší výsledky. To je ale samozřejmě velmi zjednodušeně řečeno, mnohem důkladněji se tím zabývá dnes už i u nás prosakující tzv. age management. A jak tento trend mění vztahy v rodině? Velmi významně. Dochází k početnímu nárůstu generace prarodičů, generace spolu nebo vedle sebe žijí mnohem déle, vztahy rodičů s dětmi a prarodičů s vnoučaty mají tedy delší trvání, než tomu bylo dříve. Tento proces demografové popisují jako tzv. rektangulaci. Znamená to, že stejně jako se proměňuje populační věková pyramida, proměňuje se i pyramida rodinná: prodlužuje se a zeštíhluje, protože ubývá dětí a přibývá starších členů rodiny. Rodiny dnes jsou už nejen třígenerační a čtyřgenerační, ale dokonce i pětigenerační. Hovoří se o tom, že lidé budou prožívat svoje životy spíše ve spojení mezigeneračním než vnitrogeneračním, a to po dlouhou dobu. Jednotlivým členům rodiny se tak dostává většího prostoru pro interakce napříč generacemi, přičemž soužití ve společné domácnosti není nutnou ani obvyklou podmínkou. To ovšem také znamená, že komunikace mezi nimi je náročnější, náročnější je také péče o starší generace a obecně soužití všech členů rodiny. Na druhou stranu potenciál pro to, aby generace prarodičů přispívaly k mezigeneračnímu učení v rodinách, tu je. A v mnoha rodinách je využíván a oceňován, jak se ukázalo v našem výzkumu. Kde všude a v jaké míře se s mezigeneračním učením setkáváme? Jak probíhá mezigenerační učení v kontextu školy? Dalo by se říci, že mezigenerační učení je všudypřítomné. Přirozeně a neformálně se objevuje především v rodině, ale dnes už ve světě existuje i řada formálně vytvářených příležitostí k mezigeneračnímu učení. Typickým příkladem jsou programy a kurzy, v nichž se setkává více generací a jejichž základním účelem je podporovat mezigenerační dialog a redukovat stereotypy mladších o starších a obráceně. Jak ukazují výzkumy, profitují z nich jak mladší, tak především starší účastníci. Ti oceňují hlavně sociální přínosy takových aktivit, možnost být v kontaktu s mladšími, být

Téma I Mezigenerační učení aktivní, podílet se, přispívat. Totéž potvrdil i náš výzkum. První vlaštovky se objevují už také u nás. Jedním z velmi zajímavých a podnětných projektů je např. Experimentální univerzita pro prarodiče a vnoučata, kterou založila Dana Steinová v Praze, nebo týdenní prázdninový kurz „Mokoša“ s podtitulem „mezigenerační setkávání žen“, který organizuje Prázdninová škola Lipnice, zajímavé jsou také mezigenerační programy, jež nabízí Centrum současného umění DOX či brněnské Centrum pro rodinu a sociální péči. Jiným příkladem jsou projekty na základních školách, které se zaměřují na mezigenerační učení např. formou počítačových kurzů pro starší generaci, které vedou žáci.

Zaměřujete se především na rodinu. Jaké jsou atributy soužití generací v dnešní době? Možná i v porovnání s předchozí dobou? Otázka je tak široká, že na ni nelze ve stručnosti odpovědět. Mohu se zaměřit jen na to, co přímo souvisí s mezigeneračním učením v rodině. Především je to podoba mezigeneračních kontaktů, jež jsou v obecném povědomí v současnosti oslabovány. Existují ale také doklady o opaku, tedy že současná společenská mobilita a pokročilé technologie umožňují rodinám nacházet nové podoby kontaktů, byť se nejedná o kontakty fyzické. Je to také mezigenerační komunikace a vztahy, jež jsou významně tvarovány právě příslušností k určité skupině definované věkem. Generační stereotypy a kategorizace samozřejmě existují. Ale existuje jedna velmi zajímavá teorie označovaná jako „hypotéza mezigeneračních zájmů“, která vy-

světluje, s čím každá generace do vzájemných vztahů v rodině vstupuje. Rodiče se více starají o rodinnou kontinuitu a udržování blízkých rodinných vztahů, zatímco děti mají sklon se více soustředit na obhájení své vlastní individuality a udržení své autonomie a nezávislosti. Z toho důvodu mají tendenci odmítat hodnoty a tradice starších generací. Jinými slovy, starší generace emocionálně vkládají do generačních vztahů více než mladší generace, mají na dobrých vztazích větší zájem. To přesně se potvrdilo také v rodinách zařazených do našeho výzkumu: prarodiče prakticky ve všech ohledech hodnotili svoji rodinu nejpozitivněji, následovali rodiče a teprve potom děti, respektive vnoučata. Ale v okamžiku, kdy přijde na mezigenerační solidaritu, což je další důležitý generační atribut, nejsou ani vnoučata indiferentní. Oproti obecnému skeptickému názoru není mezigenerační rodinná solidarita ničím na ústupu. Je reciproční, je individualizovaná a je generačně diferencovaná: zatímco finanční pomoc směřuje spíše od starších k mladším, praktická pomoc zase od mladších ke starším. Je tedy jiná, ale existuje. Zmiňujete pojem „pro-učící se rodinná kultura“. Jaké atributy takové prostředí má a jak rodinné učení probíhá? Co všechno se zde učíme? To je pojem, kterým jsme se snažili pojmenovat podmínky, bez nichž k mezigeneračnímu učení v rodině, pokud nepočítáme vysloveně negativní příklady, může docházet jen stěží. Těmi podmínkami jsou komunikace v rodině, rodinná atmosféra a soudržnost. Nebylo snadné tyto podmínky v rodinách zjistit. Jinou cestu, než se ptát na souhlas či nesouhlas s konkrétními výroky jednotlivých členů rodiny, kterými by bylo možné danou oblast vymezit, a pak je porovnávat mezigeneračně, jsme nenašli. Ve výsledku se ukázalo, že ona pro-učící se rodinná kultura je pro učení v rodině skutečně důležitá a především, že je vnímána generačně: generace prarodičů vnímá nejvíce ze všech tří generací svoji rodinu jako místo, kde probíhá otevřená komunikace, kde je dobrá atmosféra a projevuje se velká soudržnost. Opakem je generace nejmladší, jež je vůči své rodině v těchto ohledech nejméně pozitivně naladěná. Zdá se, že má jiné priority. Stačí počkat?

centem je zejména sociální a kognitivní učení a že důležitou roli v tom hrají všechny generace v rodině. Podle očekávání pak zejména ty starší. Přesto nějaká „dělba práce“ v těchto procesech existuje: starší drží tradice a rodinnou historii, mladší zase krok s dobou a vzájemně se o tom poučují. Občas „poučují“ někteří z tzv. rodinných edukátorů, zejména ti, které jsme pojmenovali jako rádcové a experti. Takový rodinný konzultant, jehož postoj je „jsem připraven pomoci, ale musíš projevit zájem“, má mnohem větší pravděpodobnost pozitivního přijetí od adresáta učení. Zajímavé je, že to zdaleka nebývá jen babička, děda či otec, ale také syn či vnučka. Prof. Milada Rabušicová vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Vedle své pedagogické činnosti byla i jazykovou redaktorkou v české sekci Radia Peking. Od roku 1989 působí v Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Ve své pedagogické činnosti se zaměřuje především na srovnávací pedagogiku, vzdělávací politiku, pedagogiku rodiny a pedagogiku předškolního věku. Je řešitelkou či spoluřešitelkou řady výzkumných projektů a členkou národních i mezinárodních expertních týmů.

Soutěž červnového vydání Moderního vyučování Měla by být maturita z matematiky povinná? Vyhodnocení Vašich odpovědí: A) Ano, určitě by byla prospěšná – 14% odpovědí B) Ne, vedlo by to jen k dalšímu biflování pro účely testu a žáci a studenti by měli matematiku ještě méně rádi než nyní – 32% odpovědí C) Asi by to bylo prospěšné, ale obával/a bych se toho, aby se matematika nezvrhla jen v přípravu na úlohy v testu – 48% odpovědí D) Mám jiný názor: – 6% odpovědí Výherci, kteří získávají sadu učebnic matematiky FRAUS pro 1. až 5. ročník ZŠ a předplatné časopisu Moderní vyučování na jeden rok, jsou: Helena Tajcová, Litoměřice, Alena Příhodová, Vodňany, Jiří Kotlík, Rakovník. Děkujeme Vám za Vaše názory. Partnerem soutěže je nakladatelství FRAUS

A kdo se od koho učí? Mladší od starších? Jedním z našich výsledků bylo zjištění o obsazích učení v rodině, směrech a způsobech učení. Ukázalo se, že důležitým ak-

41

Téma I Testování

Negativní postoj rodičů vůči zapojení škol do projektů zjišťujících vědomosti, dovednosti a postoje žáků: proč se s ním setkáváme a jak na něj reagovat Na konci školního roku 2011/2012 proběhla na českých základních školách pilotáž testů, které by od roku 2014 měly sloužit k posuzování práce žáků a škol. Informace o tom, co přesně bude obsahem testu, jak se bude pracovat s jeho výsledky a jaké dopady budou mít tyto výsledky na osudy žáků a učitelů, byly nedostatečné a rozporuplné a z toho důvodu se proti testům zvedla vlna odporu ze strany části pedagogické a rodičovské veřejnosti. Část rodičů zašla ve svém odporu dokonce tak daleko, že zakázala svým dětem účast v tomto testování. Mnozí rodiče si stěžovali, že je školy o této aktivitě dostatečně neinformovaly. Ostražitost rodičů vůči testům a dotazníkům, kterým jsou jejich děti ve škole vystavovány, se promítá i do ostatních aktivit, do kterých se škola zapojuje. Tedy například do aktivit výzkumných, jejichž cílem je získat informace o stavu a vývoji vědomostí českých žáků a práce škol a učitelů, a do aktivit autoevaluačních, v rámci kterých škola zadává žákům vlastní testy a dotazníky nebo využívá služeb externích agentur, aby získala zpětnou vazbu ke své práci. Stále častěji se setkáváme se stížnostmi rodičů na nedostatečnou informovanost o zapojení žáků do těchto aktivit i s tím, že rodiče svým dětem účast v těchto aktivitách přímo zakazují. Ředitelé reagují na stížnosti rodičů tím, že žádost o zapojení do výzkumů odmítají a více zvažují rovněž zapojení do autoevaluačního testování či dotazování. Jaká jsou negativa a pozitiva tohoto vývoje? Určitě je dobré, že se rodiče více zajímají o to, co se s jejich dětmi ve škole děje, že si přejí být informováni, chtějí školní dění ovlivňovat. Na druhé straně by ovšem měli pečlivěji zvážit, zda tím, že zakazují svým dětem účast v autoevaluačních a výzkumných projektech, jim naopak neprokazují medvědí službu. Tvůrci vzdělávacích politik potřebují informace o fungování systému, aby mohli koncepčním a promyšleným způsobem pracovat na jeho zlepšování. Totéž platí i o ředitelích škol. Zapojení do projektů, které jim poskytují informace o výsledcích jejich žáků, svědčí o tom, že mají zájem o získání zpětné vazby a chtějí ji zohlednit ve své další práci. Zlepšování práce školy je v zájmu žáků a rodiče by tedy logicky měli podobné snahy podporovat. Situaci ředitelů komplikuje skutečnost, že vlastně nevědí, jak mají v situaci, kdy chtějí, aby se žáci některé třídy zúčastnili nějakého zpětno-

42

vazebního projektu, správně postupovat. Jaké jsou názory jednotlivých aktérů? Ptali jsme se ředitelů škol, zástupců rodičů, realizátorů výzkumů ve vzdělávání a zpětnovazebných projektů i Úřadu pro ochranu osobních údajů.

Jana Matoušová, ředitelka ZŠ a MŠ Červený vrch, Praha Testy považuji za důležitou zpětnou vazbu. Možnost porovnání výsledků našich žáků a stejně starých žáků v republice nás vedlo k tomu, že využíváme testy Kalibro  již od jejich prvního ročníku. Sledujeme nejen to, jak si stojíme v porovnání s ostatními školami, ale i jakého pokroku dosáhl žák či třída v průběhu několika let. Je to tedy pro nás důležitou autoevaluační aktivitou. S výsledky testů vždy seznamujeme rodiče. Klub rodičů nám i hradí nákup testů. Snad tato otevřenost vedla k tomu, že nám rodiče  důvěřují. Vědí, že jsme výsledky nikdy nezneužili, a proti testování neprotestují. Ani jeden náš rodič se nepřipojil k hysterické kampani, kterou zdatně přiživovali novináři,  a do květnového testování se zapojily všechny děti. Jsme fakultní škola a výzkumy u nás probíhají často. I o nich rodiče s předstihem informujeme, vysvětlujeme cíl výzkumu, žádáme je o souhlas se zapojením dítěte do něho. Pokud náhodou rodič z nějakého důvodu souhlas nedá, pak je třeba to respektovat. I to přispívá k důvěře rodičů, že škola postupuje čestně a otevřeně.  Neseznámit je s tím, může v některých rodičích vyvolat různé pochybnosti a zbytečně tak může být i zdrojem konfliktu.

David Greger, Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání Od ledna letošního roku realizuje Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy (Ústav výzkumu a rozvoje vzdělávání) významný dlouhodobý výzkumný projekt CLoSE (zkratka z Czech Longitudinal Study in Education), který navazuje na účast ČR v mezinárodním výzkumu TIMSS a PIRLS 2011. V této souvislosti jsme oslovovali na začátku roku 177 základních škol, které se výzkumu TIMSS a PIRLS v roce 2011 účastnily, s žádostí o zapojení do našeho navazujícího výzkumu. Z mnoha telefoná-

tů s řediteli škol a jejich zástupci bylo patrné, že se doba výrazně změnila, že je testování najednou nějak mnoho a že postoj rodičů k účasti v těchto testováních a výzkumech bývá také velmi kritický. Dlouholetá dobrovolná účast škol v projektech testování Dle rozhodnutí ředitele již mnoho let využívá velké množství škol různých nabídek zapojení školy do ověřování výsledků žáků formou testů, nejčastěji nabízených soukromými společnostmi (SCIO, Kalibro). Výsledky umožňují školám porovnat znalosti a dovednosti svých žáků s výsledky žáků na jiných školách. Přestože se nejedná o reprezentativní výběry škol zapojených do těchto šetření, škola získává zpětnou vazbu a srovnání s velkým množstvím jiných škol. Při opakované účasti školy pak mají i možnost jistého meziročního srovnání výsledků žáků. Kromě této nabídky jsou školy čas od času osloveny k účasti v některém z výzkumných projektů. Mezi ty nejprestižnější patří mezinárodní výzkumy PISA, TIMSS, PIRLS, zjišťující zpravidla matematickou, přírodovědnou a čtenářskou gramotnost na reprezentativním vzorku škol z celé ČR. Z těchto šetření pak škola může získat zpětnou vazbu a přesnější srovnání svých žáků s ostatními žáky v ČR, na podobném typu školy apod. Na rozdíl od komerčních nabídek se zde však škola nemůže přihlásit a je náhodně vybrána pro účast v šetření. Školy se však již v minulosti účastnily dobrovolně taky testování v 5. a 9. ročnících v rámci testů zadávaných CERMATem, či dalšími subjekty působícími jen v některých krajích. Kde se vzal odpor (některých) rodičů a škol k testování? Nicméně kromě výše uvedených dobrovolných účastí na testování se objevila i řada testování, která nově zavádí stát. Nejznámějším a nejkontroverznějším projektem testování je „státní maturita“, kde se objevily problémy s kvalitou testů, jejich vyhodnocením a negativními důsledky na životy některých studentů a jejich rodin. V souvislosti s maturitou se u nás patrně objevil první organizovaný odpor rodičů a studentů proti testování, či spíše vůči konkrétní podobě jeho realizace. Testování totiž samo o sobě není špatné, ale některá využití testových výsledků mohou být nebezpečná pro žáka, školu i celý vzdělávací systém – například sestavování žebříčků škol či odměňování škol podle výsledků v testech.

Téma I Testování testování plošná – tj. všech žáků v ČR) pro to, abychom mohli rozumět našemu vzdělávacímu systému a hledat účinné cesty k jeho zlepšování. V tom ČR výrazně zaostává za mnoha jinými zeměmi a i náš výzkum CLoSE se snaží tuto výzkumnou mezeru zaplnit. Zjišťování výsledků žáků je však důležité i pro školy a učitele. Pokud slouží testy především jim, a pokud škola dostane z testování kvalitní zpětnou vazbu za jednotlivé třídy a jednotlivé žáky, mohou s těmito informacemi učitelé a škola pracovat tak, aby zlepšili výsledky učení žáků. Testy tak tvoří jednu z mnoha informací o žákovi, a učitelé samozřejmě znají děti lépe než kdokoliv jiný a umějí výsledky žáků v testech interpretovat v kontextu, s přihlédnutím k tomu, jak se žák v daném předmětu projevuje. Zde tedy nehrozí nějaká újma žákovi. Také ředitel získává informaci o tom, jak si která třída vede, a může výsledky interpretovat v kontextu své školy, opět s cílem zlepšit práci školy a tedy i přínosy pro školu a žáka. V neposlední řadě se domnívám, že přestože testová situace může přinášet nějakou stresovou zátěž pro žáka, pokud výsledek testování nemá dopad na žákovu budoucnost, lze i tuto zkušenost považovat za užitečnou, neb v budoucnu se s podobnými zátěžovými situacemi bude stejně muset vyrovnávat.

Maturita se tedy nepovedla a tato zkušenost vyvolala větší ostražitost rodičů i širší veřejnosti vůči testování obecně, a možná i podkopala důvěru v to, zda státní instituce dokážou testování připravit kvalitně, profesionálně a tak, aby přispívalo ke zlepšování vzdělávání. Proto ani projekt NIQES, který realizuje ČŠI v rámci ESF projektu, a jehož součástí je zavádění plošného testování žáků v 5. a 9. ročníku povinného vzdělávání už se nerodil do doby, která byla testování vstřícná. A ani nemohla být, neb samo ministerstvo za vedení exministra Dobeše přicházelo s protichůdnými informacemi o tom, k čemu má toto testování vlastně sloužit. Exministr Dobeš tak dokázal vyjmenovat řadu použití výsledků testování, které odborníci považují dnes za škodlivé – ať už se jedná o odměňování škol na základě výsledků žáků v testech, sestavování žebříčků škol, použití jednoho testu pro více účelů, včetně výběru žáků na střední školy apod. V tomto ohledu bylo sympatické vidět, že se i rodičovská veřejnost zajímá o vzdělávání svých dětí a že dokáže občansky a organizovaně vyjádřit svůj kritický postoj ke vzdělávání svých dětí. Mezi zástupci rodičů, kteří se stavěli proti testování, se však vyskytla řada argumentů, od těch lépe zdůvodněných, až po obecnou nechuť a nelibost k testování. Někteří zástupci upozorňovali na nebezpečí zneužití testů či jejich nesprávného využití (stejně jako na ně upozorňují výzkumníci a také já osobně), jiní se stavěli odmítavě k testům jako takovým s názorem, že jakékoliv testování je v podstatě neužitečné a nebezpečné. Obecně se tak rozšířila nechuť k testování nebo přinejmenším obezřetnost před testováním. Iniciativa rodičů vybízející k omluvení žáka z účasti na celoplošném testování NIQES tak může snadno dopadat i na jiné druhy testování (SCIO, Kalibro) nebo na výzkumné projekty jako PISA, TIMSS, CLoSE, aj., které jsou pro školy, žáky i náš vzdělávací systém potřebné. Když jsme oslovovali školy s žádostí o účast v našem výzkumu CLoSE, setkali jsme se s tím, že se školy účastní již několikerého testování (v tomto roce např. PISA, SCIO testy, ČŠI NIQES, apod.). Několik málo škol z tohoto důvodu účast na projektu odmítlo, většina však uvítala možnost další kvalitní zpětné vazby a především dlouhodobého sledování posunu žáků, které náš projekt nabízí. Nicméně již při sběru dotazníků na školách na konci minulého roku, jsme se setkali také s odporem některých rodičů ke sbírání výzkumných dat i údajů o žácích, které jsou potřebné pro výzkumné účely. Uvědomili jsme si, že musíme více a lépe rodičům vysvětlovat, jak jsou data o výsledcích žáků pro školu i vzdělávací systém důležitá a že se nemusejí obávat zneužití výsledků jejich žáků.

Jaké testování je užitečné pro školy? Obecně lze říci, že mezinárodní výzkumy a také výzkum CLoSE přinášejí přesnější zpětnou vazbu než u nás nabízené testy komerční. Je to dáno především výběrem škol – jedná se o znáhodněný výběr a tak nejsou srovnávány jen školy, které se dobrovolně do testování přihlásily a měly na to prostředky. Zároveň jsou v těchto výzkumných projektech vybírány celé třídy (TIMSS, PIRLS, CLoSE) nebo náhodně vybraní žáci (PISA) a velmi často i chybějící žáci jsou dodatečně testování. Ve výzkumných projektech (PISA, TIMSS, CLoSE) navíc probíhá zadávání testů za stejných podmínek na všech školách, kdy jsou testy administrovány nezávislým zadavatelem (jsou to tedy standardizované testy). Mezinárodní výzkumy i výzkum CLoSE také doplňuje testy o žákovské dotazníky, které mapují rodinné zázemí žáků a zjišťuje jejich postoje apod. Díky těmto informacím může lépe srovnávat porovnatelné, např. vztáhnout výsledky školy ke školám, které mají podobné složení žáků, nebo dokonce prezentovat výsledky různých skupin žáků dané školy ve srovnání s národním průměrem. Výzkumné projekty mají pro školy mnoho výhod, navíc jsou bezplatné. Mají však také jednu zásadní nevýhodu - školy se do nich nemohou přihlásit, jsou vybírány náhodně.

Proč by měli rodiče podporovat testování pro zpětnou vazbu? Již výše jsme uvedli, že potřebujeme kvalitní výzkumy (to jsou však výběrová šetření na vybraném vzorku dětí, nikoli

Co nabízí zapojeným školám náš projekt CLoSE a v čem je jedinečný? Kromě výhod výzkumných projektů, které jsme popsali výše, má projekt CLoSE velkou výhodu v tom, že se jed-

ná o tzv. longitudinální výzkum (či panelová studie), který sleduje vybranou skupinu žáků (škol a tříd) po mnoho let. Navazujeme na testování žáků 4. tříd v matematické, přírodovědné a čtenářské gramotnosti v rámci mezinárodních výzkumů TIMSS a PIRLS v roce 2011. Tyto žáky budeme testovat na počátku 6. ročníku (letos v říjnu) a následně pak v 9. ročníku. Zapojeným školám tak dáme zprávu nejen o tom, jaké mají jejich žáci výsledky ve srovnání s žáky na jiných školách, ale budeme schopni měřit tzv. „přidanou hodnotu“, tedy posun či přírůstek vědění žáka mezi 6. a 9. ročníkem. Přidanou hodnotu školy budeme navíc počítat s přihlédnutím k socioekonomickému statusu rodiny dítěte. A gymnázia zapojená do našeho projektu navíc získají zprávu o pokroku žáků mezi primou, kvartou a dále pak až po kvintu a septimu. Tím je projekt naprosto unikátní a v ČR dosud žádný takový projekt nebyl realizován. Doufáme, že se nám i nadále bude dařit přesvědčit jak rodiče, tak i školy o důležitosti sběru dat pro náš vzdělávací systém, a také o užitečnosti zpětné vazby, kterou náš projekt školám poskytne. Navíc v době, kdy mezinárodní výzkumy ukazují na stále se zhoršující výsledky českých žáků, potřebujeme lépe porozumět tomu, proč ke zhoršování výsledků žáků dochází. Potřebujeme kvalitní výzkumná data, která pak budeme moci interpretovat, což bez podpory škol a rodičů není možné.

Iniciativa rodičů „Stop plošné testování žáků 5. a 9. tříd“, H. M. Chalušová: Iniciativa vznikla v reakci na povinné plošné testování žáků 5. a 9. ročníků základních škol a příslušných ročníků víceletých gymnázií. Se žádostí o zastavení testování, nebo o jeho změnu na testování vybraného vzorku, byl dopisem požádán i ministr Fiala. Dopis svým podpisem kromě rodičů podpořila velká řada odborníků, učitelů a ředitelů škol. Pan ministr na dopis nereagoval, proto iniciativa nabídla rodičům a školám vzor dopisu, ve kterém rodiče informují školu o svém rozhodnutí nenechat své dítě testovat. Tento dopis byl opřen o právní rozbor, který dokládá, že toto rozhodnutí rodičů není v rozporu s právním řádem ČR. Mnoho rodičů tuto možnost nenechat své dítě testovat využilo. Iniciativa rodičů Dopis STOP plošné testování nadále usiluje o veřejnou diskuzi v oblasti vzdělávání. Jako aktivní rodič, který se považuje za partnera školy v dosažení cílů vzdělávacího procesu svého dítěte, chci být (nejen) školou informována o postupech, které tento proces ovlivňují. V těchto ohledech chci být také požádána o „informovaný souhlas/nesouhlas“. Úřad pro ochranu osobních údajů Odpověď ÚOOS si můžete přečíst na internetových stránkách Moderního vyučování (www.modernivyucovani.cz).

43

Ředitelská diskuse

Ředitelská diskuse tentokrát na téma

Jak rozvíjet pedagogickou kvalitu ve škole a zlepšit úroveň vyučování?

u a web n i á bíh ování se pro Disku rního vyuč kolegům. Mode ke svým jte se připo

Novou pravidelnou rubrikou je i ředitelská diskuse – tedy debata ředitelů a ředitelek škol nad tématem, které pro svou práci považují za důležité. Diskuse k tématu probíhá i na webu Moderního vyučování, kde jsou vítány i vaše postřehy. Vít Beran, ředitel ZŠ Kunratice

Každý obor má definovanou svou kvalitu. Má kvalitáře, kteří popsanou kvalitu hlídají. Českému školství však chybí „Standard profese učitelství“. Chybí nástroj, který učiteli pomůže v plánování a realizaci průběhu vzdělávání a v jeho vyhodnocování. Popsání kvality je proto důležité jak pro školu, tak pro práci učitele a samozřejmě i pro práci ředitele školy. Svým způsobem chybí lidé, kteří rozvoj kvality ve škole řídí nebo podporují. Kvalita školy se bude odvíjet od kvality práce ředitele školy – tedy bude potřeba, aby vznikl „Standard práce ředitele školy“. Od kvality řízení školy – tedy týmu, který pod vedením ředitele školu řídí až k delegaci kompetencí. Jak rozvíjet kvalitu pedagogického procesu do doby vzniku a zavedení standardu? Vše je na nás ve školách. Podporovat rozvoj pedagogické kvality bude však vždy úzce souviset s odborníky ve škole i se strategiemi, které ji budou podporovat. Jsem ředitel pražské školy. Tím, že se nemůžeme spoléhat na promyšlené kroky v řízení kvality školství od státu (prostředky ONIV nestačí ani na nákup učebnic) a tím, že pražské základní školy nemohou využívat podpory projektů financovaných z ESF, jsme museli hledat jiné cesty na podporu kvality pedagogického procesu. Vážíme si toho, že pedagogický rozvoj školy je umožněn novým projektem. Jako jedni z prvních v ČR jsme se zapojili od školního roku 2010/2011 do projektu „Pomáháme školám k úspěchu“. Získáváme tak významnou podporu pro naše učitele, aby uměli co nejlépe rozvíjet každého jednotlivého žáka a spoluvytvářet pro to přátelské a motivující podmínky. Projekt realizuje obecně prospěšná společnost „Pomáháme školám k úspěchu o.p.s.“ z prostředků nadace „THE KELLNER FAMILY FOUNDATION“. V rám-

44

ci projektu se všichni pedagogové podílejí na tvorbě a realizaci Projektu pedagogického rozvoje školy (PPRŠ). Svůj osobní rozvoj plánuje každý pedagog v Plánu osobního pedagogického rozvoje (POPR), který mapuje ve svém Pedagogickém portfoliu. Projekt výrazně podporuje kvalitu pedagogického procesu a rozvoj pedagogických dovedností. Ve škole je jedna ze zástupkyň členkou vedení školy zodpovědnou za pedagogickou kvalitu a současně je koordinátorkou školního vzdělávacího programu. Pedagogickou podporu vytváříme i díky zavádění učitelských mentorů. Učitelů, pedagogických leaderů, kteří prochází mentorským výcvikem a při sníženém úvazku o dvě vyučovací hodiny podporují práci svých kolegů. Rozvoji pedagogických dovedností pomáhá nejen cílené vzdělávání sborovny, či týmů pedagogů, ale i moderované sdílení skupin učitelů. Díky projektu můžeme využívat i externí podpory pedagogické konzultantky. První rok v projektu „Pomáháme školám k úspěchu“ nám ukázal, že pedagogický rozvoj školy může probíhat zcela jinak, než jak jsme si doposud mysleli. Cesta rozvoje pedagogických dovedností učitelů musí být vedena k jasným cílům, s porozuměním, v bezpečném a inspirativním prostředí, s možností si vyžádat zpětnou vazbu. Uvnitř školy je potřeba promyšleně tvořit nástroje a podporovat mechanismy, které rozvoj školy dlouhodobě udrží. Cesta k prosperitě školy vyžaduje spolupráci všech partnerů ve vzdělávání. Druhý rok projektu byl ve znamení tvorby Projektu pedagogického rozvoje školy (PPRŠ) a Plánu osobního pedagogického rozvoje (POPR). Jedno ze zásadních zjištění na konci druhého roku projektu je to, že formulace cílů v první verzi našich strategických plánů nebyla vždy dostatečně výstižná. A špatná formulace cílů znesnadňuje nejen jejich evaluaci ale především jejich realizaci. Co toto zjištění pro nás bude znamenat ve školním roce 2012/2013? Nejen cíleným vzděláváním podpořit znalosti a dovednosti učitelů, ale promýšlet, jak sdílením učitelů, jejich vzájemnou spoluprací, například při vzájemných hospitacích,

ale také bezpečnou podporou učitelských mentorů dosáhnout požadovaného stavu. Kvalita pedagogické proměny školy je ovlivněna těmi, kteří řídí realizaci sepsaného školního kurikula – dokumentu který se jmenuje Školní vzdělávací program. Hledejme tedy odpovědi na otázky: Máme ve škole pedagogy metodology, kteří jsou skvělí učitelé a současně podporují své kolegy? Je koordinátor tvorby a realizace ŠVP ten nejzkušenější učitel - učitelka? Má koordinátor ŠVP plný učitelský úvazek nebo má snížený úvazek? Je koordinátor ŠVP další (například druhý) zástupce ředitele, nebo již stávající, který má na starosti i všechny ostatní zástupcovské povinnosti? Má koordinátor ŠVP ve svém pracovním úvazku plánovaný čas na spolupráci a vedení svých kolegů? Jsou učitelští lídři proměňováni v učitelské mentory, kteří podporují práci svých kolegů? Pokud jsou ve škole ustaveni, mají snížený úvazek a výcvik mentorů? Jak podporují pedagogický rozvoj uvádějící učitelé? Jaroslav Nádvorník, 2. základní škola – Škola Propojení Sedlčany

Škola jako celek, tedy výuka, výchova, hodnocení, způsoby komunikace, vztahy…atd. je nádherným nekonečným procesem. Nikdy nenajdeme ono místo či bod, ve kterém se může konstatovat, že je hotovo. Nikdo asi netouží po neustálé změně, ale z pohledu časové a sociálně personální křivky školního prostředí k ní stejně dochází. Množství očekávaných nebo překvapivých proměnných, které vstupují do samotného vyučování, nám mění nejen zaběhlé způsoby výuky a samotné pedagogické vzorce chování, ale klade před nás nové potřeby čistě studij-

Ředitelská diskuse ní a teoretické. Otázku PROČ? tedy přináší život sám. Mířím tím samozřejmě k prostému konstatování, že kantor, sborovna, škola budou kvalitní jedině tehdy, když onu potřebu změny, přizpůsobování se novým skutečnostem a s tím pravděpodobně související potřebu hlídání kvality bude vnímat. Ne jako nepřátelskou ohrožující změnu, ale jako přirozený důsledek vývoje a jako profesní výzvu. Pro někoho to je denní, vnitřně prožitá nutnost, pro druhého to může být nepřekonatelná hráz. Po tomto poznání a aktivní vůli se sám vnitřně zdokonalovat, abych jako učitel obstál v tlaku doby (abych mohl dát žákům potřebné směřování, impulsy, odbornost, motivaci a také akceptovanou autoritu, abych nezaostal za kolegy, za konkurenční školou, abych obstál před rodiči či šéfem…) přichází ono JAK? Ideální je, aby se učitelé rozvíjeli ve dvou základních proudech. Prvním je individuální rozvoj podle svých vlastních potřeb. Buď z důvodů eliminace nedostatků nebo zlepšení profesních znalostí a dovedností a to jak ve svém vlastním oboru, tak obecně v pedagogice nebo psychologii. Tento druhý cíl bývá většinou náplní druhého proudu, kterým je společné vzdělávání, společné prožívání změny, společná příprava na situace apod. Je dobré a efektivní, když se cíle druhého proudu definují společně s vědomím časového omezení. Ano, zvládli jsme například problematiku hodnocení, ale začíná nás pálit tvorba výukových materiálů na interaktivní tabuli a v tomto školním roce by měla na řadu určitě ještě přijít problematika talentovaných žáků. Učitel musí rozumět tomu, proč bude věnovat čas a práci daným námětům. Téma musí být uchopitelné a upotřebitelné. Učitel je zpravidla praktik, nikoli pedagogický vizionář či výzkumník. Obvyklé je vzdělávání učitelů formou seminářů, kurzů, u nich by ovšem nemělo platit dosud převládající kriterium nahodilosti. Efektivnější než individuální výjezdy a tlumočené zkušenosti jsou výjezdní sborovny s lektory a s aktivitami, na které máme dobré reference. Kupování zajíce v pytli i u seminářů, které mají vznosný nebo zajímavý název, se nemusí vyplatit. Ještě efektivnější forma zlepšení pedagogické kvality jsou vzájemné hospitace. Každý kantor ví, že pro žáky je nejefektivnější forma učení učit druhé. Podobně je tomu u učitelů s tím rozdílem, že zde nejde o samotné učení pro sebe, ale vědomé ukotvování svých kvalit. Potřeba uznání i seberealizace stojí ostatně nejvýše v hierarchii potřeb. To ovšem vyžaduje nejen jistotnou erudici, ale také dostatečnou míru sebeprezentace, která je slabšími jedinci ve sborovnách vnímána negativně. Co je ale pravděpodobně nejpřínosnější, jsou výjezdy za novými impulsy, za hledáním odpovědí k praktikům do jiných škol. Naprosto za jedinečné považuji osobně výjezd učitelů za hranice. Každý, kdo má možnost pobývat den, týden, měsíc na jiné škole, srovnává. Aplikuje vlastní pohled na úroveň výuky u hostitelů, přejímá to lepší, porovnává vztahy, způsoby

komunikace atd. Naskytne-li se možnost strávit tuto dobu v cizině, jsou zkušenosti a dojmy posíleny nesdělitelným poznáním jiných sociokulturních vazeb. Získáváme také nadhled spolu se sondou do jiných národních „povah“ našeho stavu. Očekávanou otázku ZA CO? snad nemá smysl ani rozvíjet. Stát jednoznačně hřeší na přísun financí z EU peníze školám. Ovšem tyto prostředky se mnohdy „utopí“ v zoufalé jámě nedostatku prostředků na pomůcky a učebnice, na promyšlené zvýšení kvality výuky formou investice „do lidí“ není tato dotace celkově stavěna. Platí i zde, že košile bližší než kabát. Jenže… co je košile a co kabát? Kromě toho tento dotační titul zcela míjí pražské školy. Nabízí se možnost získání prostředků z dalších grantů. Jistě, ale tato cesta je z hlediska republikového státního školství zoufale nesystémová. Vnucuje se tedy místo odpovědi na otázku „za co?“ otázka jiná. Lze vůbec v době nedostatku rozvíjet věci zdánlivě zbytné? Nebo jinak. Lze rozvíjet pedagogickou kvalitu a zlepšení úrovně vyučování bez prostředků? Bohumil Zmrzlík, ředitel ZŠ, Mendelova (Karviná)

Ve škole, která skutečně pečuje o rozvoj pedagogické kvality, se kantoři intenzívně vzdělávají; ať už společně, aby mohli působit jako sladěný tým, tak samostatně v souladu se svými individuálními vzdělávacími potřebami. Ale jak to udělat, aby to nové, co semináře přinášejí, časem nevyprchalo do ztracena, aby se to naopak stalo opakovanou součástí praxe školy? Tak co třeba si něco, co jsme společně trénovali, vyzkoušet pod poučeným pohledem svých kolegů? U nás ve škole k tomu využíváme systém vzájemných náslechů, kdy učitelé spolupracují v malých, zpravidla tříčlenných minitýmech. Střídají se v nich ve třech různých činnostech. Jeden učitel zve své další dva kolegy na svou vyučovací hodinu, druhý mu při následném rozboru poskytuje k této hodině zpětnou vazbu a třetí z nich se pak pokouší vyhodnotit celý tento zpětnovazební rozhovor. (Oceňovat silné stránky kolegova vyučování, a zejména hledat a formulovat pomocí zvídavých otázek, jak naši výuku dále zlepšovat, není zrovna snadné, a proto se i to tímto způsobem učíme.) Říkáme o sobě, že jsme učící se škola. Jsme učící se škola, a tak se často stává, že když někdo z našich pedagogů zkouší ve své výuce něco nového, co mu připadá inspirativní i pro ostatní, pozve nejen své dva kolegy ze „sdílecího minitýmu“, ale i další prostřednictvím stručné upoutávky na tzv. otevřenou hodinu. Společný náslech je samozřejmě opět ukončen její společnou reflexí. V takovéto učící

se atmosféře pak učitelé sami zvou ředitele a jeho zástupce na hospitace, které se tak víc než kontrolním nástrojem stávají prostředkem pedagogického rozvoje. Jsme učící se škola. Na co se zaměří ve svém pedagogickém rozvoji, si učitelé u nás plánují. Své cíle si zpravidla na jeden rok stanovují v souladu s rozvojovými cíli školy (které samozřejmě spoluvytvářejí). A protože dodnes v Česku neexistuje nějaký společný standard kvalitní pedagogické práce, vycházejí při tom i z naší školní „Charakteristiky mistrovské práce učitele“, kterou jsme si před pěti lety společně vytvořili. Je v ní popsáno, co za kvalitní pedagogickou práci v naší škole považujeme. Podle této charakteristiky mohou učitelé vyhodnocovat úroveň, jaké již dosahují, mohou k ní vztahovat i své nové rozvojové cíle. Jak se jim je v daném roce podařilo splnit, potom na konci školního roku vyhodnocují společně s ředitelem školy. Zní to jednoduše: další vzdělávání, vzájemné hospitace a otevřené hodiny, systém plánů osobního pedagogické rozvoje a jejich vyhodnocování … Jenže v současnosti, kdy je výše finančních zdrojů pro veřejné školství (nejen na platy, ale i na ONIV, tedy i na jejich vzdělávání, ale také třeba na pomůcky či učebnice) již několikátý rok pod únosnou hranicí, nejsou ani tyto elementární postupy bez využití jiných zdrojů realizovatelné. My tyto postupy používat můžeme. Naše škola se totiž stala před dvěma roky jednou ze dvou pilotních škol projektu „Pomáháme školám k úspěchu“, financovaného rodinou nadací Renáty a Petra Kellnerových THE KELLNER FAMILY FOUNDATION. Díky tomuto projektu však můžeme navíc zkoušet i další potřebné, byť prozatím nadstandardní, prostředky podpory rozvoje pedagogů. Všem učitelům naší školy je k dispozici několik dní v týdnu tzv. pedagogická konzultantka, která jim poskytuje odborné rady při všech pedagogických činnostech. Její pomoc doplňují i naši interní mentoři, specializovaní na některou oblast pedagogického rozvoje (koordinace rozvoje čtenářské gramotnosti, metodika individualizace výuky…). Aby se těmto činnostem mohli věnovat, mají tito učitelé snížený úvazek. K rozvoji našich pedagogických kvalit využíváme rovněž sdílení zkušeností s partnery v postupně vznikající síti těchto škol, ale i s mnoha pedagogickými odborníky. Učíme se tyto způsoby podpory efektivně využívat a zároveň věříme, že se i díky našim zkušenostem některé z nich stanou někdy v budoucnosti běžnou součástí našeho školského systému. Tak, aby úsilí všech škol mohlo směřovat k  naplňování smyslu školství – skrze zlepšování úrovně vyučování umožnit všem žákům dosahovat co nejlepších učebních výsledků, aby se z nich postupně stávali občané, kteří budou umět smysluplně žít a přitom budou usilovat o to, aby se o pedagogické kvalitě pouze nemluvilo, ale aby se konečně začala promyšleným způsobem podporovat.

45

Ředitelská diskuse Mgr. Jiřina Klírová, řediteka ZŠ a MŠ Regionu Karlovarský venkov, Sadov Základem možnosti rozvíjení pedagogických kvalit je zcela určitě stanovení standartu kvality pedagogické práce Otázkou zůstává, zda standarty kvality mají být centrálně dané státem ( což by odpovídalo tomu, že školství je státní a stát očekává nějakou předem danou kvalitu vzdělávání občanů svého státu.) Zatím to spíš vypadá, že kvalitu pedagogického procesu si řídí škola sama respektive jí řídí ředitel školy. Jelikož není stanoven žádný Standart kvality práce ředitele školy, tak i úroveň řízení kvality pedagogických procesů je u nás závislá od manažerských schopností toho kterého ředitele respektive vedení školy jako celku. Nastavená úroveň kvality v každé jednotlivé škole je pak úzce závislá také na místních podmínkách. Z mé dvanáctileté praxe ředitelky svazkové školy v Karlovarském kraji vím, jak složité je najít kvalitního kvalifikovaného pedagoga, který je ochoten na sobě pracovat a zlepšovat úroveň vyučování. Dále jsou jednoznačně rozdílné pohledy široké veřejnosti v posuzování kvality vyučování. Vzdělaný rodič s Oxford univer-

365 + 1 úloha pro každý den

zitou vidí kvalitu vyučování ze zcela jiného pohledu než zedník s výučním listem. O tom mluvím proto, že je nutné přihlédnout i k tomuto faktu při stanovování strategie pedagogické kvality. Neboť i obyčejný zedník musí být přesvědčen, že tato kvalita, kterou škola nabízí je pro jeho dítě dobrá. A protože vysokoškolák s Oxford univerzitou má přehled o světových trendech ve vyučování, je pro něj odpovídající kvalita výuky pro jeho dítě ve zcela jiné úrovni než jsou možnosti člověka, který sotva vychodil základku. A tak je třeba vysvětlovat a pracovat i na osvětě nově zaváděných pedagogických postupů ve výuce. Je –li škola v Praze nebo v Plzni, má dotyčný ředitel, pokud je trochu manažersky schopný jinou výchozí pozici, než ředitel venkovské školy sídlící v oblasti bez pedagogické fakulty a se zcela odlišnou sociokulturní komunitou rodičů. Stanovením vize a strategického plánu rozvoje naší školy došlo k ujasnění trendu, ke kterému směřujeme a poté bylo možné nastavit vlastní standardy pedagogické kvality. Na základě zpracovaného vlastního školního vzdělávacího programu vedení školy uplatňuje své vlastní nároky na pedagogickou kvalitu a zlepšová-

Připravila: Věra Weinerová, Dům zahraničních služeb

V  dubnu tohoto roku  byl úspěšně ukončen sběr dat k  Mezinárodnímu výzkumu dospělých PIAAC (Programme for International Assessment of Adult Competencies), který zkoumá předpoklady pro uplatnění v běžném životě a na pracovním trhu u  občanů ve  věku 16 – 65 let. Výzkum koordinuje OECD, účastní se ho 33 vyspělých zemí, v ČR výzkum realizuje Dům zahraničních služeb (DZS) pod záštitou MŠMT. U dotazovaných respondentů byly formou úloh zjišťovány numerické a čtenářské dovednosti a dovednost pracovat v prostředí informačních technologií. Výsledky výzkumu budou zveřejněny v r. 2013 a budou využity k rozvoji počátečního a dalšího vzdělávání. Během října, tj. rok po zahájení výzkumu, bude veřejnosti zpřístupněn elektronický soubor 365+1. Jedná se o kolekci úloh na procvičování funkční gramotnosti pro každý den určený věkové kategorii 11-99 let. Je možné ho využít pro zpestření vyučování, jako každodenní rozcvičku podporující rozvoj čtenářské a  matematické gramotnosti. Úlohy jsou určeny pro všechny typy škol a vzdělávacích zařízení, ale stejně tak je mohou využít i jednotlivci se zájmem o procvičování kognitivních schopností. Úlohy sestavil český realizační tým PIAAC, který jejich část využíval již v rámci propagace výzkumu v ČR. Soubor 365+1 bude možné od  září 2012 zdarma stáhnout z webových stránek PIAAC: www.piaac.cz.

www.piaac.cz www.facebook.com/piaac.cz

46

ní úrovně vyučování. Vedení školy k tomu samozřejmě systematicky využívá veškeré možné nástroje od hospitací či náslechů v hodinách, přičemž toto není výsadou pouze ředitele a zástupce, ale taktéž koordinátora pro ŠVP a metodiků jednotlivých sekcí až po koučovací rozhovory s vedením školy či mentorské rozhovory mezi učiteli. Pro vlastní rozvoj pedagogů využíváme systematické tematické semináře, které podporují představy školy o kvalitní výuce. Vše se vyvíjí v čase a je pro nás nezbytné stále sledovat, co se v oblasti vzdělávání děje. Jako ředitelka svazkové školy bych uvítala možnost kariérního řádu pro učitele či stanovení standartu pedagogické kvality. Zatím mi nezbývá nic jiného ,než se spolehnout na vlastní schopnosti, intuici a evaluační nástroje, které se čas od času objeví v rámci nějakého projektu či jsou předkládány některými agenturami. V našem Regionu Karlovarský venkov jsme si vlastní očekávání nastavili společně se zastupiteli všech tří obcí ve kterých funguje naše škola a na jejich rozvoji dále spolupracujeme. Známe naše vzájemná očekávání, víme jaké jsou trendy rozvoje regionu a z toho vyplývající požadavky na kvalitu výstupů v naší škole.

Téma I Výzkum

Čeští žáci otestovali v chemii funkčnost Evropského systému přenosu kreditů

Připravila: Michala Čičváková, Národní ústav pro vzdělávání, oddělení pro sociální partnerství a mezinárodní spolupráci, email: [email protected]

Ve všech sektorech odborného vzdělávaní napříč Evropou probíhají aktivity, které využívají ECVET – tedy Evropský systém kreditů pro odborné vzdělávání a přípravu. Systém ECVET na první pohled vypadá velmi jednoduše. Žák odjede do zahraničí, kde nasbírá znalosti, dovednosti a kompetence popsané v jednotce výsledků učení. Této jednotce jsou přiřazeny kredity, které jsou doma uznány jako součást kvalifikace. Prakticky si funkčnost systému mohli ověřit i učitelé a žáci ze tří škol z České republiky (Střední odborná škola a Střední odborné učiliště - Kralupy nad Vltavou, Střední průmyslová škola chemická - Pardubice a Integrovaná střední škola, Centrum odborné přípravy a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky - Valašské Meziříčí), kteří v rámci evropského projektu CREDCHEM, který ECVET testoval v oblasti chemie, absolvovali stáže v zahraničí a získali tak zkušenosti s fungováním ECVET v praxi. Po prvním setkání zástupců všech pěti zapojených zemí se ve zdánlivě jednoduchém sytému ECVET objevily první trhliny. Bylo zjištěno, že vzdělávací programy mezi sebou nejsou kompatibilní, neobsahují jednotky výsledků učení a odborné vzdělávání ani v jedné zapojené zemi v současné době nepracuje s kredity či body. Partneři projektu se museli zaměřit na svět práce, konkrétně na práci v laboratoři. Hledali společně ty pracovní úkoly, které vykonávají žáci a absolventi středních odborných škol u nás či na Slovensku, ale například i absolventi lycea v Itálii. Na základě těchto pracovních úkolů bylo možné popsat výsledky učení nezávisle na prostředí a vzdělávacím kontextu. Vypracované jednotky výsledků učení a konkrétnější pracovní úkoly tak vytvořily společný jazyk pro všechny zapojené země. Dalším společným jazykem jsou kredity přiřazené k jednotlivým jednotkám učení. V současné době je však žáci nemohou na svých školách prakticky využít. V průběhu projektu Credchem školy podaly žádost o grant na podporu mobilit v rámci programu celoživotního učení Leonardo da Vinci a uspěly. Získaly finanční podporu a mohly tedy vyslat své žáky (za českou stranu celkem 24 žáků) do Německa, Slovenské republiky a Itálie. Všechny zapojené české školy zároveň hostily zahraniční studenty. Celkem se tak projektu zúčastnilo 79 žáků. Díky konkrétně vypracovaným jednotkám výsledků učení a pracovním úkolům probíhala komunikace mezi školami snadno. Před každou mobilitou byla podepsána studijní smlouva, ve které se přijímající a vysílající instituce spolu s žákem závazně dohodli, jaké výsledky učení budou během mobility získány a jaké pracovní úkoly žák absolvuje. Součástí smlouvy bylo i rozdělení odpovědností týkajících se například zajištění ubytování, pojištění, ochranných pomůcek, ubytování apod. Vlastní mobilita trvala 2-3 týdny a probíhala výhradně v laboratořích dané školy. „Vstávali jsme brzo ráno, šli na snídani a hned poté do laboratoří. Ráno byla asi hodinu teoretická příprava a potom vlastní

praktická činnost, kdy jsme přibližně 8 hodin pracovali na stanoveném úkolu“, říká Martina Novotná, která se účastnila mobility v Drážďanech. Získané znalosti, dovednosti a kompetence byly přijímající institucí zaznamenány do dokumentu Europass-mobilita, pomocí kterého každý žák může, například při pracovním pohovoru, zdokladovat praktickou zkušenost v zahraničí. Žáci po skončení kladně hodnotili zejména to, že celá mobilita byla orientovaná na praxi. „U nás na škole máme laboratoře pouze tři hodiny týdně, zatímco v Německu jsme pracovali každý den v laboratoři a vždycky před prací jsme dostali instrukce, co musíme ten den udělat“, popisuje Martina Novotná. „Praxe byla kolektivnější, zajímavější, pro mě určitě živější než praxe a výuka u nás“, dodává Michaela Šimuniová. Všichni účastníci mobility se také shodli, že se naučili pracovat s jiným vybavením. „Naučili jsme se spoustu nových věcí, které bychom si na naší škole neměli příležitost zkusit“, tvrdí Gabriela Suchá. Studentka z Bratislavy, Mária Vencelová, která byla tři týdny v Kralupech nad Vltavou, doplňuje: „ Absolvovaním tejto stáže som

získala viac skúseností a praxe v laboratóriu, ktoré by nám mohli pomôcť pri ďalšom štúdiu, či už na vysokej škole či na našej strednej škole. Naučila som sa pracovať s novými prístrojmi, pracovať s niektorými úlohami inak.“ Žáci by podobnou prakticky orientovanou stáž doporučili i ostatním spolužákům: „Vřele bych všem doporučila podobnou stáž v zahraničí. Přináší to mno-

ho poznatků do života, poznání života v jiném městě a jiné škole, nových studijních oborů a hlavně rozdílnost prací v oboru“, zdůrazňuje Michaela Šimuniová. Během stáží se objevily i komplikace vyplývající zejména z jazykové bariéry, a to jak na straně žáků, tak i učitelů. „Nejtěžší bylo hlavně dorozumět se s učiteli, protože my jsme neuměli moc dobře německy a učitelé nám nedokázali v angličtině přesně vysvětlit, co budeme dělat“, vysvětluje Martina Novotná. I přes drobné obtíže všichni žáci absolvovali dané pracovní úkoly a získali během stáže cenné odborné i životní zkušenosti: „Teď vím, že i skvělá laboratorní technika a přístrojové vybavení jsou zbytečné a k ničemu, když chybí chuť, zapálení a radost to všechno předvést“, říká Dominik Toman. Učitelé ocenili zejména vypracované jednotky výsledků učení, zajímavou nabídku pracovních úloh a jasně definovanou pracovní náplň. „Účastnil jsem se mobility Credchem, protože jsem chemický odborník, mám potřebné jazykové schopnosti a snažím se získat další zkušenosti z organizace laboratorní praktické výuky, ale i porovnat laboratorní vybavení u nás a v zahraničí. Mám radost, že můžu svým studentům pomoci získat nové odborné informace a zkušenosti obzvlášť, když jsou spojené s nutností komunikovat v zahraničí“, shrnuje Ing. Pavel Lacko z pardubické střední školy. I po skončení projektu CREDCHEM chtějí školy ve spolupráci pokračovat. Důkazem toho je i síť, která byla 31. 8. 2012 založena v Drážďanech, a jejímž cílem je usnadnit i dalším evropským školám, poskytovatelům odborného vzdělávání a podnikům v chemickém sektoru vzájemnou spolupráci a výměnu žáků a učitelů na základě vypracovaných jednotek výsledků učení a pracovních úkolů. Právě ty přilákaly do sítě i další země, které původně do projektu zapojeny nebyly. Jednotky učení zatím kredity nemají, ale zapojené školy a jejich žáci si svůj kredit díky stážím v zahraničí jistě zvýší. Více o ECVET naleznete na stránkách www.ecvet.cz.

47

Téma I Děti a média Připravila: Mgr. Hana Friedlaenderová

Děti a média

Dnešní děti je stále obtížnější něčím zaujmout, domnívá se drtivá většina českých učitelů. Převládá též názor, že děti jsou jiné a pro řadu učitelů je obtížné jim rozumět. Je to snad tím, že vyrůstají ve zcela jiném světě plném technologických vymožeností obklopeni zábavou na každém kroku? Jak vypadá mediální svět dětí a do jaké míry jej my dospělí umíme regulovat a usměrnit? Jsou dnešní děti stejné jak dřív? Ačkoliv v poslední době převládá názor, že výuka by měla děti především bavit, zdá se (a výsledky řady studií tomu nasvědčují), že škola děti baví naopak čím dál tím méně. Je proto namístě ptát se, proč. Děti mají všechno, nač si vzpomenou, škole konkuruje velké množství mimoškolních lákadel, říkají někteří učitelé. Je vůbec v silách a možnostech dnešních učitelů, aby v době internetu, elektronických her, mobilních telefonů, desítek televizních kanálů, YouTube a Facebooku děti škola bavila?

internet mají k dispozici v dětském pokoji již téměř dvě třetiny 13-14 letých dětí. (viz. LSS děti 2012, ATO, Mediaresearch). Přístup dětí k médiím je dnes neomezený.

tak samy vybírají svou zábavu a my rodiče často žasneme nad tím, jak takový „chytrý“ kluk nebo holka může sledovat takovou „hovadinu“ a ještě se u toho náramně baví.

Jak dnešní děti tráví svůj volný čas a jak se baví? Na rozdíl od nás rodičů tráví děti svůj volný čas stále častěji ve společnosti médií. Výzkumníci v řadě zemí se shodují v tom, že způsob trávení volného času dětí se v průběhu posledních 30 let změnil především ve dvou ohledech.

Jak to vidí učitelé? Výsledky studie Profesní přesvědčení pedagogů (PaedF UK 2011) ukázaly, že přestože se většina učitelů (cca 60%) přiklání k názoru, že jsou ve výchově a jednání se studenty benevolentnější než byli jejich vlastní učitelé a přestože většina učitelů deklaruje, že ve škole učí jinak, než jak to zažívali sami ve svých žákovských dobách, je dnes pro většinu učitelů (80%) stále obtížnější své žáky něčím zaujmout.

Volný čas dětí je stále více organizován. Děti již méně tráví svůj volný čas s vrstevníky hraním ve svém okolí, ale navštěvují po škole různá další vzdělávací, sportovní či volnočasová zařízení jako umělecké školy, sportovní oddíly, jazykové školy atd. Významnou část svého volného času děti věnují mediální konzumaci, která ovšem láká děti stále častěji k trávení volného času doma – ve svých pokojíčkách. Celkem dnes děti tráví mediální konzumací srovnatelné množství času jako ve škole, někteří dokonce ještě více. Navíc se často věnují více činnostem najednou (tzv. multitasking). Přepínat svoji pozornost mezi různými obrazovkami (například televizní, počítačovou a mobilní), jim nedělá žádný problém.

Je možné ještě v dnešní době děti kontrolovat a usměrňovat mediální konzumaci dětí? Bývaly doby, kdy se mediální obsah konzumovaný dětmi dal poměrně snadno regulovat (v případě televize například vysílacím časem či označením hvězdičkou). Dnes s rozmachem internetu je to však stále obtížnější. Kontrola mediálního obsahu se díky internetu více přesunula ze státu na rodiče. I jejich schopnost regulace je však omezena například nižší počítačovou gramotností, ale i neznalostí, neinformovaností a laxním přístupem. Čeští rodiče jsou navíc ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, co se týče kontroly mediální konzumace velice liberální a benevolentní, což prokázaly mimo jiné i výsledky výzkum EU Kids online nebo Eurobarometr 2008. Nejde však jen o regulaci množství stráveného času nebo ochranu dětí před vyloženě škodlivým obsahem (sex, násilí, drogy atd.). Je třeba si přiznat, že my dospělí ovlivňujeme výběr mediálního obsahu svých dětí čím dál tím méně a tím se snižuje i náš vliv na vkus dětí. A ten se postupně mění. Staré známé večerníčkovské postavičky například vytlačují Šmoulové, jejichž tvůrci kromě kresleného seriálu nabízejí dětem interaktivní hru na počitači, Facebooku, tabletu či smartphonu. Není třeba se médií bát, je třeba s nimi začít pracovat

Dětské pokojíčky se staly multimediálními laboratořemi – děti v nich nalézají své soukromí i klid na konzumaci mediálního obsahu dle vlastního výběru Dětské pokojíčky se postupně změnily v multimediální laboratoře a jsou vybaveny celou řadou mediálních předmětů za účelem zábavy a vzdělávání dětí. Z výsledků kontinuálního výzkumu životního stylu a mediálního chování českých dětí (LSS 2008 – 2012, ATO, Mediaresearch) například víme, že zhruba polovina dětí (4-14let) má v dětském pokojíčku k dispozici televizi, dvě pětiny dětí mají dnes v dětském pokojíčku internet, bezmála dvě pětiny dětí vlastní MP3 nebo iPod. S věkem dětí však vybavenost pokojíčků rapidně roste, takže například

Většina dětí dnes sleduje televizi bez přítomnosti rodičů Přestože televize stále patří mezi nejoblíbenější a také nejčastější společnou zábavu rodičů a dětí, sleduje dnes většina dětí televizi nejčastěji bez rodičů. Děti si

Kontrolují rodiče některé z následujících činností? 70

LSS Děti 2008

LSS Děti 2009-2010

62 63

46

LSS Děti 2011-2012

56

53 50

LSS Děti 2010-2011

60

60 49 45

42

Procenta

V jakém prostředí dnešní děti vyrůstají a čemu se věnují ve svém volném čase – co je baví? Drtivá většina dnešních dětí vyrůstá v demokratickém prostředí s liberálním výchovným přístupem rodičů, v materiálním dostatku až blahobytu, obklopena médii a technologickými novinkami všeho druhu. Současní rodiče vnímají své děti jako individuality, s právem na vlastní názor a vlastní soukromí. Tomu odpovídají také standardy bydlení dnešních dětí a vybavenost jejich pokojíčků.

40

39

38 38

34 30

32

31

26 22

33

30

22 23

30 26 21 22

20

26 19 18

10 0 co sleduješ v televizi

kolik času strávíš celkově s televizí

kolik času strávíš s počítačovými hrami

kolik času strávíš na internetu

kolik času sleduješ video/DVD

kolik času protelefonuj eš

ne, nekontrolují žádné

Zdroj: LSS děti (2008 - 2011), ATO, MEDIARESEARCH, základ n = 800 (2008), n = 731 (2010), n = 730 (2011), n = 705 (2012)

48

Napsali jste nám Je těžké říci, zda jsou dnešní děti jiné nebo stejné jako dřív. Ukazuje se, že je to spíš otázka názoru a přístupu. Ti pesimističtější z nás tvrdí, že dnešní děti jsou opravdu jiné, baví je jiné věci, nebo je prostě nebaví nic. Optimistický pohled říká, že přes veškerý technologický pokrok se základní potřeby dětí příliš nemění. Stejně jako předešlé generace si potřebují hrát, vzájemně komunikovat a mají rády silné příběhy. Na rozdíl od předešlých generací si však dnešní děti stále častěji tyto potřeby uspokojují prostřednictvím medií a nových technologií. Mediální svět dětí však rozhodně nelze opomíjet. Jsou to právě média, která v dnešní době spolu s rodinou, školou a vrstevníky nejvíce ovlivňují chování dětí i jejich názory a postoje. My rodiče, ale i škola se musíme naučit s mediálním světem našich dětí více pracovat. Jde o to maximálně využít pozitivní potenciál, která

média bezesporu v sobě mají. Především jejich vzdělávací a také sociální rovinu. Důležité rozhodně je, zajímat se o to co děti ve volném čase dělají, co sledují v televizi, co dělají na internetu, jaké elektronické hry rády hrají a diskutovat s nimi o tom. Pokusit se vtáhnout média i do výuky, pokud je to jen trochu možné. Zapojit nové technologie do vyučování v maximální možné míře. Protože to děti baví. Na druhé straně neklademe si někdy ohledně „zábavnosti“ výuky nerealistické nároky? Vyučování možná nemusí děti přímo „bavit“. Alespoň ne vždy a ne všechny děti. Spíš by se děti neměly ve škole nudit. A v tom je rozdíl. Vyučování není zábava, je to spíš práce, ale ta práce by měla být aktivní a především z pohledu dětí smysluplná.

Mgr. Hana Friedlaenderová Vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy obor učitelství pro SŠ. V letech 1991-1994 pracovala v týmu PORG jako učitelka matematiky a hudební výchovy. Od roku 1995 pracuje v oblasti výzkumu trhu a veřejného mínění, speciálně v oblasti výzkumu médií. Spolu s doc. Milanem Tučkem CSc. ze Sociologického ústavu AV vydala několik publikací z oblasti životního stylu české populace: Češi na  prahu nového tisíciletí (Slon, 2000), Evropa na prahu sjednocení (MEDIAN, KMR 2001), Jak se máte Slováci, ako sa máťe Česi? (Praha, MEDIAN 2003). Od roku 2006 pracuje ve společnosti MEDIARESEARCH. V minulých letech se podílela na řadě významných výzkumných projektů z oblasti výzkumu dětí, rodičů nebo učitelů.

Rohatecký projekt - aneb „Matematika trochu jinak“ Ve čtvrtek 3. května 2012 jsme měly to potěšení navštívit Základní školu v Rohatci na Hodonínsku. Přestože se jedná o vesnickou školu, (obec Rohatec má okolo 3,5 tisíce obyvatel), zapálení místního pana ředitele Mgr. Bc. Zbyňka Andrýska i celého učitelského sboru jim mohou závidět i nejlepší pražské školy. Zdejší učitelé se snaží svým žákům ukázat, že učení nemusí být jen nuda a nabízí jim řadu zábavných a motivujících aktivit. Příkladem je projektový den s názvem „Matematika trochu jinak“, který se právě 3. května uskutečnil již pátým rokem. Projektový den je součástí projektu „Pavučina vědomostí“, je realizo-

ván v rámci grantu CZ.1.07/1.1.02/02.0173OP VK Zvyšování kvality ve vzdělání, Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost, spolufinancovaného ze státního rozpočtu ČR a Evropského sociálního fondu. Hlavními iniciátorkami akce jsou paní učitelky PaedDr. Zdeňka Bachelová a Mgr. Marcela Hujňáková ze ZŠ Rohatec a vše probíhá ve spolupráci s Katedrou matematiky Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. S pomocí učitelského sboru si žáci s hlubším zájmem o matematiku od 6. ročníku a dále bývalí žáci školy připravili aktivity pro své mladší spolužáky. Obdivuhodně si uměli udržet pozornost a soutěživost. Rohatečtí si ale nenechávají tuto „zábavu“ jen pro sebe, a tak se projektového dne

každoročně účastní i desítky žáků z okolních základních škol. Všichni účastníci projektového dne vytvořili čtyřčlenné týmy a v několika kategoriích plnili dané úkoly na jednotlivých stanovištích. Oproti názvu, jenž poukazuje na matematiku, se navíc projekt rozšířil i o další předměty. Žáci si tak mohli otestovat své schopnosti z českého jazyka i angličtiny a dovědět se zajímavosti třeba z historie. Naučili se skládat origami, tangram nebo pentomino. Vyzkoušeli si hlavolamy se zápalkami, stavění těles z Polydronu, stavby z krychlí, řešení hlavolamu Kakuro i počítání v číselných soustavách, seznámili se s magickými čtverci, rýsovali složité ornamenty, dělili kruh a pochopili důležitost Pascalova trojúhelníku. V jazycích si procvičili porozumění textu, znalosti literárních postav a jejich autorů. Práci skupinek odpovědně a spravedlivě hodnotili samotní žáci a studenti, kteří jednotlivé aktivity prezentovali. Za správně vyřešené úkoly získávaly skupinky žáků

nejvíce 10 bodů. Po sečtení bodů byly vyhodnoceny nejlepší řešitelské týmy, které byly odměněny zajímavými cenami. Ale tento den nikdo neodchází s prázdnou - každá škola si odnáší účastnický diplom a jistě i dobrý pocit z příjemně stráveného dne.

Zkrátka nepřišli ani učitelé, kteří své žáky na projektový den doprovázeli. Přednášku a následnou diskusi pro ně připravil a vedl Prof. RNDr. Milan Hejný, který působí na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Dle jeho vyjádření celá akce pomáhá odbourávat u žáků strach z matematiky. Zdůraznil také význam sociální. „Obvykle, když se vytvoří soutěžní klima, vzniká v něm pnutí, ale to jsem tady nezažil. Děti se učí spolupracovat, starší žáci jsou schopni pro ty mladší připravovat úkoly a hodnotit je, a to je docela ojedinělé. Viděl jsem, že dítě ví, co říká, že nic nepapouškuje, protože se samo podílelo na tvorbě přednáškového materiálu. Tato schopnost vystoupit ve společnosti je u tak malých dětí, podle mého soudu, také ojedinělá“ Celý den byl tedy pro všechny účastníky projektu inspirující, motivující a zábavný. Vše bylo skvěle a pečlivě zorganizováno a každý si kromě nějaké drobnosti ve formě odměny odnesl také spoustu zážitků a pocit, že i předměty jako matematika, angličtina a český jazyk mohou být zajímavé a zábavné. Mgr. Alena Šťastná, Mgr. Magdalena Janků Doktorandky Katedry matematiky Pedagogická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci

49

Téma I Kariérní řád

V učitelské profesi je klíčový férový a transparentní systém odborného uznání a odměny O potřebě odborného uznání a odměňování v profesích veřejného sektoru se v Anglii a Walesu začalo diskutovat od počátku 60. let a v průběhu 70.let minulého století. Tyto dekády byly svědkem zlepšení podmínek v učitelské profesi od velmi nízkého platu a malého počtu kariérních stupňů v organizační struktuře na počátku k dnešnímu stavu dobře placené a odměňované profesi s mnoha možnostmi prokázat vynikající schopnosti učitele ve třídě i mimo ni a být za tyto schopnosti odměněn. Ve stejné době, na druhé straně Atlantského oceánu, na konci 60. let ve Spojených státech amerických dostala vládní agentura pro zdraví doporučení zavést v profesi zdravotních sester „systém klinických kariérních stupňů, které zohledňují vynikající výkon v sesterské praxi” (Zimmerová, 1972). Na základě výzkumů bylo toto doporučení obhajováno tím, že by mohlo vést nejen k udržení dobrých sester ve zdravotnictví, ale zajistilo by také “vyšší úroveň odbornosti” pro pacienty a jejich rodiny. Zimmerová (tamtéž) pokračuje zdůrazněním nezbytného předpokladu pro odpovědnou péči. “Jelikož primární rolí zdravotních sester je péče o pacienty, předpokládáme, že udržení zdravotních sester v klinické či přímé péči o pacienty závisí na jejich spokojenosti, která u zdravotních sester pramení z míry odpovědnosti, dosažených úspěchů, profesního růstu a uznání v praxi.” O něco později, v průmyslovém světě, Bishop (1987) provedl výzkum zabývající se souvislostmi mezi produktivitou a výdělky. Zkoumal, kdy a do jaké míry závisí mzda jednotlivce na jeho relativní produktivitě, tedy produktivitě vztažené k výkonu ostatních jedinců, kteří pracují na stejné pozici. Zjistil, že “nástupní mzdy byly ovlivněny dosaženým vzděláním a zkušenostmi… ale nikoliv relativní produktivitou.” Po jednoleté praxi nastalo jen nepatrné navýšení mzdy bez ohledu na rozdíly v produktivitě, výše platů závisela také na velikosti společnosti. Ve výzkumu provedeném v první dekádě 21. století, tedy zhruba o čtyřicet let později (Riley et al. 2009), byla potvrzeny a podpořeny předchozí výzkumy a myšlenky: “vnímání spokojenosti zdravotních sester v klinickém kariérním systému zahrnuje profesní uznání na všech úrovních – uznání mezi kolegy, osobní uspokojení, profesní růst, finanční ohodnocení a administraci.” Balascová a Blacková (1988) zdůrazňují důležitost přispění Zimmerové: “Na počátku 70. let minulého století byly učiněny pokusy uznat a odměnit progresivní

50

a zkvalitňující se péči zdravotních sester pomocí rozvoje klinického kariérního systému. Zimmerová popsala jeden z prvních kariérních žebříčků… a byla obhájcem uznávání odbornosti prostřednictvím horizontálního systému kariérních stupňů. Věřila, že odborné uznání práce těch zdravotních sester, které se koncentrují na vynikající výkony ve své praxi vede k jejich většímu udržení ve zdravotnictví a zajišťuje vyšší úroveň odbornosti ve zdravotní péči o pacienty I členy jejich rodin.” Na poli vzdělávání, ve shodě s Zimmerovou, bych rád parafrázoval: jelikož primární funkcí vyučování je usnadnění učení, mohli bychom předpokládat, že udržení nejlepších učitelů v systému zlepší vzdělávací příležitosti pro studenty. Odměna za jejich práci by byla odvozena od uplatňování jejich učitelských schopností. Od jejich kompetence studenty povzbuzovat a usnadnit jejich vzdělávání ve třídách pomocí individuálního přístupu coby důležitého prvku jejich práce. Jak praktické by bylo mít systém odborného uznání a odměňování, který by umožnil těm učitelům, jejichž vynikající profesionální výkon je evidentní a jež chtějí zůstat učiteli, pracovat spolu s kolegy se svými studenty. I když je u všech profesí v oblasti vzdělávání mnoho společných kompetencí, neznamená to, že vynikající učitelé mladých lidí se musí nutně stát dobrými řediteli, dobrými lektory a dobrými inspektory. Neobhajoval bych tedy horizontální systém kariérního odměňování, ale diferencovaný soubor různých úrovní, v němž by byly odborně uznávány a odměňovány výsledky práce učitelů I ředitelů tak, aby ti, kteří dělají nejlépe to, co dělají, zůstali a nehledali lepší možnosti odborného uznání v jiných profesích. Ve druhé dekádě 21. století v současném vzdělávacím systému v České republice neexistuje profesní kariérní žebříček pro učitele a ředitele, kteří pečují o vzdělávací zdraví této země. Jsou zde příležitosti pro některé specialisty, někteří se mohou stát řediteli, inspektory nebo mohou přednášet na univerzitách, pokud chtějí zůstat v oblasti vzdělávání. Tato situace je analogická se zkušenostmi zdravotních sester v USA , jak byla popsána Balascovou a Blackovou (1987): “Problémy spojené s odborným uznáním a odměňováním zlepšující se profesionální praxe zdravotních sester…. byly dobře popsány. Tradičně, ty sestry, které prokázaly odbornost v praxi, byly povýšeny do manažerských pozic nebo začaly vzdělávat, což bylo spojeno s kariérním postupem a bylo to považováno za prestižnější pozici.” Mnoho ostatních učitelů, kteří nebudou mít možnost kariérního postupu, mohou hledat lepší odměnu mimo školský

Připravil: Glynn Kirkham, Konzultant pro vzdělávání a leadership ve vzdělávání [email protected] Z angličtiny přeložila: Eliška Křížková

systém a dobří učitelé budou ztraceni pro následující školní ročníky. Od té doby, co žiji v České republice, jsem měl to štěstí a navštívil jsem několik dobře vedených škol. Měl jsem také to štěstí, že jsem mohl sedět ve školních třídách, pozorovat hodiny a mluvit s mladými lidmi a jejich učiteli (a rovněž pracovat s několika mladými lidmi). Některé hodiny byly stejně dobré jako hodiny, které jsem viděl během svých profesních cest, které zahrnují velkou část Evropy, severní Ameriku, Jihoafrickou republiku a části Asie. Studenti byli aktivně zapojeni do vlastního vzdělávání a učitelé je inspirovali a motivovali k individuálnímu rozvoji a k týmové spolupráci. Viděl jsem ale také několik vyučovacích hodin, při nichž jsem si vzpomněl na moudrá slova své babičky: “Když o tom nebudeme mluvit, rychleji na to zapomeneme.” Při účasti na finále soutěží Zlatý Ámos a Nejlepší česká škola v roce 2012 jsem měl další možnost vidět, že někteří čeští žáci a studenti mohou potenciálně mít vynikající zkušenosti se vzděláváním. Moje otázka, tady i kdekoliv jinde, je, proč by žákova nebo studentova zkušenost coby vzdělávajícího se jedince a v některých případech i jeho budoucí kariéra a zaměstnání měli záviset na náhodě (nebo na pomoci rodičů v případě, že školy selžou). V první kapitole knihy “Vytváření nové učitelské profese” uvádějí autoři Goldhaber a Hannaway (2009 ) následující tvrzení či analýzy založené na výsledcích mezinárodního výzkumu, který nebyl omezen pouze na Spojené státy americké: “Učitelé jsou nejhodnotnější investicí škol. Náklady na platy učitelů představují největší podíl výdajů škol, ale na mnoha místech, na nichž učitelé požívají rozsáhlých ochran pracovního místa poskytováním definitivy, mohou být počáteční investice do učitelů považovány (např. nábor, profesní rozvoj, apod.) za trvalý závazek platit učitelům platy po celý jejich profesní život ve školním okrsku. Velmi důležitým zjištěním je, že výzkum zřetelně ukazuje, že kvalita učitelů je nejdůležitějším faktorem ve vzdělávání, který ovlivňuje studijní výsledky. Mít jednoho velmi efektivního učitele nebo naproti tomu mít jednoho velmi neefektivního učitele může mít ve výsledcích vzdělávání studentů za následek rozdíl v pokroku o vice než jeden rok. Mít vícero efektivních učitelů nebo naproti tomu vícero neefektivních učitelů může pozitivně nebo naopak negativně ovlivnit zkušenost studenta či studentky pro celé období jeho či jejího vzdělávání. A mít efektivní či naproti tomu neefektivní učitelskou pracovní sílu může

Téma I Kariérní řád mít velmi silný vliv na trajektorii ekonomického růstu země.” Tato zjištění mohou být doplněna zjištěními o vlivu kvalitního vedení školy na vzdělávání, který byl zdůrazňován mezi jinými Pontovou a kol. ve zprávě pro OECD (2008). To znamená, že existuje jasná shoda o důležitosti dobrých a dobře motivovaných učitelů a ředitelů. Učení je příliš důležité na to, aby se kdokoliv mohl vzdělávat a logicky se poté ucházet o tak privilegovanou pozici v životě mladých lidí, i v životě dospělých a celé společnosti. Pochybuji, že mezi čtenáři tohoto článku existuje někdo, kdo se během školní docházky nesetkal s učitelem, který se téměř nezajímal o jeho osobnost a kterého už dávno nezajímal ani předmět, kterému vyučoval. Někteří z vás ztratili jakýkoliv zájem o předmět kvůli postoji učitele k vám i k vašim schopnostem v tomto předmětu čehokoliv dosáhnout. Ekonom Hanushek (in Goldhaber and Hannaway, 2009) uvádí, že ve Spojených státech amerických “by propuštění 6 až 10 procent nejméně efektivních učitelů po určité době vedlo ke zvýšení výkonu … studentů” k akceptovatelnějším úrovním výsledků vzdělávání v mezinárodním srovnání a dává tím silný finanční důkaz pro politiku revize výběru učitelů, jejichž studenti nedosahují výsledků, kterých by měli dosahovat. Bez ohledu na dosažené vzdělání musí každé “dítě obstát na národním trhu práce” prohlásil Schleicher (2012), zastánce šetření OECD PISA. K tomuto tvrzení bych do-

dal, že v dnešní době děti nemusí obstát jen na národním, ale I na mezinárodním trhu práce. Je pro mě obtížné porozumět tomu, proč učitel jedné školy s totožnými zkušenostmi vykonávající rozsah práce porovnatelný s prací učitele na jiné škole by měl nutně dostávat totožný plat. Obzvláště pokud jeden z nich prokazuje lepší odborné i didaktické znalosti svých předmětů, inspiruje a motivuje své studenty v jejich aktivním vzdělávání, poskytuje individuální i kolektivní zpětnou vazbu k výsledkům vzdělávání, zatímco druhý učitel zahajuje svoji hodinu slovy: “Otevřete si učebnice na straně x.” … Vyučování je sociální interakcí stejně tak jako přenosem znalostí; přístup učitele ke svým studentům i k předmětům, které vyučuj a jeho postoj ke kolegům a rodičům jsou velmi důležité , jsou zaznamenatelné a měřitelné. To, co je v učitelské profesi potřeba, je férový a transparentní systém uznání a odměny. Takový systém by měl platit v celé zemi a neměl by se lišit na krajské či lokální úrovni. Určitě by neměl být závislý na politické příslušnosti učitele či ředitele nebo na vztahy učitele s ředitelem či představiteli místní a krajské samosprávy. Každé průmyslové odvětví vyžaduje důkaz své produktivity a opodstatnění, jinak zanikne. Vzdělávání je průmyslové odvětví. Produktivita ve vzdělávání je nejen důležitá, je nezbytně nutná pro budoucnost země. Učitelé podávají důkaz o své

produktivitě prostřednictvím výsledků svých student, spolupráce se svými kolegy a (pokud chtějí být považováni za intelektuály a experty ve své profesi) prostřednictvím svého vlastního profesního rozvoje (Vašutová, 2009). Hodnocení výsledků vzdělávání založené na jasných kritériích je známým charakteristickým prvkem ve vzdělávání. Hodnocení práce učitelů a ředitelů založené na jasných kritériích začíná sebekritikou a osobním profesionálním sebehodnocením (systematicky a přesně zaznamenaným v osobním profesním portfoliu) by bylo částí podkladů pro poskytování důkazů. Pozorování nestranné osoby, reflexe a zpětná vazba (opět v souladu se stanovenými kritérii) zejména spolu s důkazy dosažených výsledků ve vzdělávání by bylo dalším podpůrným důkazem. Komplexní soubor několika úrovní kompetencí, který umožňuje prokázat aktuální dosažené výsledky profesního rozvoje se zdá být spravedlivou cestou pro učitele a ředitele k uznání jimi dosažených výsledků a pro požadování odměny bez ohledu na to, ve které části republiky pracují. Transparentní a celostátní kariérní systém pro učitelskou profesi je tak dosažitelným výstupem. Článek byl vytvořen v rámci individuálního projektu národního Kariérní systém. Tento projekt je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.

Zdroje: Barber M, Whelan F & Clark M (2010) Capturing the leadership premium: How the world’s top school systems are building leadership capacity for the future London: McKinsey & Company Bishop J “The Recognition and Reward of Employee Performance”, Journal of Labor Economics Vol. 5, No. 4, Part 2: The New Economics of Personnel (Oct., 1987), p. S36-S56 Balasco EM & Black AS (1988) “Advancing nursing practice: description, recognition and reward” Nursing Administration Quarterly, 1988, 12 (2), p. 52-62 Clotfelter CT & Ladd HF (1996)”Recognizing and rewarding success in public schools” in Holding Schools Accountable: Performance-Based Reform in Education edited by Helen F. Ladd, Washington DC: http://books.google.cz/books/about/Holding_Schools_Accountable.html?hl=cs&id=AkkEaOlHr5QCBrookings Institution Press Goldhaber D & Hannaway J (eds.) (2009) Creating a New Teaching Profession, Washington DC: Urban Institute Press Pont B, Nusche D & Moorman H (2008) Improving school Leadership Paris: OECD Publications Schleicher A in Coughlan S 08 May 2012 “China: The world‘s cleverest country?” http://www.bbc.co.uk/news/business-17585201 (publikováno 21. srpna 2012) Riley, JK, Rolband, DH, James, D & Norton HJ (2009) “Clinical Ladder: Nurses‘ Perceptions and Satisfiers”Journal of Nursing Administration: April 2009 - Volume 39, Issue 4 s. 182-188 Vašutová J Specifika vzdělávání učitelů z praxe http://www.ucitelske-listy.cz/2009/09/jaroslava-vasutova-specifika-vzdelavani.html (publikováno v srpnu 2012) Zimmer MJ 1972 Rationale for a Ladder for Clinical Advancement Journal of Nursing Administration: November/December 1972 - Volume 2 - Issue 6, s. 18-19

Čtenářský maraton Svou třídu jsem vyučovala od třetího do pátého ročníku – 2009-2012. Abych k pravidelnému čtení získala co nejvíce žáků, zvolila jsem, inspirována časopisem Moderní vyučování, metodu soutěže. Soutěž jsem nazvala „Čtenářský maratón“ (ČM). Na konci školního roku byl odměněn každý žák, který ve třetí třídě četl pravidelně alespoň 20 minut denně. Na letní prázdniny jsme s žáky po absolvování třetí třídy vyhlásili soutěž, „O největší počet přečtených knih“ a na konci čtvrté třídy to byla soutěž, „O co největší komínek přečtených knížek“. Ve třetí třídě se do ČM zapojily hlavně soutěživé typy dětí. Ve čtvrté třídě se do vede-

ní dostali svědomití a „velcí“ čtenáři. Tito čtenáři četli až 8000 minut v měsíci. Navíc jsme ve třídě vyhodnocovali knihu týdne. Na konci čtvrtého ročníku jsme společně s žáky navštívili knihkupectví, kde si každý vybral knížku. Tu si poté s rodiči koupili. V páté třídě již úspěchy spolužáků v ČM namotivovaly ke čtení také původní „nečtenáře“, kteří v uplynulých dvou letech naříkali, že vyhrávají stále jedni a ti samí. Výherci z třetí a čtvrté třídy zvolnili a na přední místa se dostali čtenáři, kteří dříve patřili k průměrným. Každý měsíc po dobu tří let jsme navštěvovali knihovnu. Abychom s paní kni-

Připravila: Mgr. Ludmila Opltová, uč.I.st., ZŠ nám. 28. října, Tišnov

hovnicí směrovaly děti k hodnotné literatuře, vyhlásila paní knihovnice soutěž v knihovně - O co největší počet přečtených knih paní knihovnicí vybraných a označených. V každém měsíci byly děti odměněny diplomy a drobnými cenami. Poslední měsíc páté třídy se děti ptaly, jakou soutěž vyhlásíme na prázdniny. Byly zaskočené mým konstatováním, že po prázdninách už budou každý v jiné šesté třídě s jiným učitelem. Těžko jsem se se svými žáky – čtenáři loučila, ale věřím, že většina z nich si cestu do knihovny našla a čtení jim pomůže najít kamarády a obohatí jejich další život.

51

Projekt I Extra třída

Nový program Extra třída usiluje o propojení školy s místní komunitou

Připravila: Silvie Pýchová

„Naše nápady nezůstávají jen ve škole“ je slogan nového programu Extra třída (www.extratrida.cz), který spouští od září tohoto roku obecně prospěšná společnost EDUin v partnerství s Nadačním fondem Tesco. Navazuje na iniciativu Rodiče vítáni, která podporuje kvalitní komunikaci s rodiči a otevření školy směrem k místní komunitě.

Na

Opět

1. S

p

2. 3.

4.

Co přináší program Extra třída školám nového? Snaží se oslovit a zaujmout přímo ty, jimž je určen, tedy žáky 8. tříd ZŠ (a odpovídajících ročníků víceletých gymnázií). Vychází z předpokladu, že takto staří žáci jsou už schopni pod vedením učitele převzít odpovědnost za své jednání, a proto jim nabízí možnost seberealizace prostřednictvím projektů, které mají sami vymyslet a díky poskytnutém grantu i sami zrealizovat. S jakými nápady mohou uspět? S jakýmkoliv záměrem, důležité je, aby jejich projekt měl za cíl pozitivně ovlivnit kvalitu života v obci nebo čtvrti, kde se jejich škola nachází. Aby toho mohli dosáhnout, má až 50 projektů šanci získat letos v prosinci grant ve výši až 30 tisíc Kč. Hlavním principem programu Extra třída je, aby žáci sami vytvářeli celý obsah projektu, úkolem učitele-patrona je, aby aktivity koordinoval a autorizoval výstupy. Žáci se tak učí sami řídit procesy a zároveň přebírat odpovědnost za celou iniciativu. Rovněž je to nutí ke kritickému zamyšlení nad úrovní výsledku své práce, jelikož je v jejich zájmu, aby publikovaný produkt vypadal co nejlépe. Samotná realizace konkrétních projektů Extra tříd se může velmi lišit. Může se jednat jak o organizaci různých typů akcí od představení, přes festival po happening, nebo může jít o přeměnu vzhledu určitého místa, např. vybudováním naučné stezky, instalací výstavy, zkrášlením nějakého místa výtvarnými projevy nebo například výsadbou květin či stromů. Důležité je, aby změna vycházela z potřeby lidí, kteří tam žijí, a byla to změna k lepšímu. Proč to mají dělat právě žáci? Ambicí programu je přiblížit školu místní komunitě a motivovat žáky k aktivnímu přístupu k místu, kde tráví svůj čas. Zároveň si mají žáci osvojit dovednosti, které se jim budou hodit v dospělosti. V projektové kanceláři webu Extra třída na ně čeká 12 kroků, které je provedou přípravou a realizací jejich projektu. Nejprve je potřeba, aby se žáci jako třída domluvili na jednom projektovém záměru, do jehož přípravy se pustí. Aby mohli žáci dospět ke společnému projektovému záměru, je potřeba, aby si poradili se tříděním a kritickým hodnocením informací a dokázali je využít v rámci vlastní argumentace během diskuzí o projektu. Žáci jsou rovněž vedeni k tomu, aby dobře nadefinovali cíl projektových aktivit tak, aby byly smysluplné a realizovatelné. Ne-

52

dílnou součástí přípravy projektu je stanovení harmonogramu a rozpočtu. Při rozdělování rolí v projektu je důležité, aby byli zapojeni všichni žáci Extra třídy a v rámci prací na projektu byl využit jejich potenciál. Úkolem samotných žáků je ale ujmout se i propagace projektu. K tomu, aby se jejich projekt stal atraktivním, mají k dispozici online editor na tvorbu animovaného spotu. Jejich výsledný propagační spot

formou pohyblivé animace si bude moci kdokoliv prohlédnout v Galerii projektů na www.extratrida.cz. Vzhledem k tomu, že celá příprava projektu probíhá v online projektové kanceláři na webu programu, mají žáci možnost vyzkoušet si práci v novém prostředí a s novými aplikacemi, což by mělo mít rovněž pozitivní dopad na rozvoj jejich dovedností v oblasti ICT. Součástí přípravy projektu jsou reflexe, které mají žákům umožnit uvědomit si proce-

5

6

Projekt I Extra třída

Můj notes /

krok 5

o nesmíme

Na co všechn Opět začínáte

t? zapomenou

společně s cel

první papír Někdo si vezme

a napíše na něj

du prázdných

ma ožíte na zem hro

třed mezi vás pol

u řad a dopros

dvo naproti sobě do 1. Stoupnete si papírů a fixy.

2.

a.

m svého patron

pod vedení ou Extra třídou

START a položí

nu řady.

ho na jednu stra

jektu, ovený záměr pro y. íšete na něj stan druhý konec řad hý papír a nap a položíte ho na “, vod prů rní ustní maška například „Masop em“. „cíl a “ rtem stor mezi „sta livými kroky pro e vyplnit jednot íše to na papír 4. Úkolem bud a vykonat, nap , která je potřeb ost inn t. nějaký krok/č ona e vyk adn t nap nos o čin 5. Jakmile někoho bude nutné tut na časové ose h a bude a položí tam, kde tupně po papírec přejde někdo pos ny, ove mněli. stan ky na nic nezapo všechny kro jste ou že bud tit, až ujis c, 6. Nakone Je potřeba se jednotlivé kroky. k, vyjmenovávat ou pro každý kro časovou rezerv íny. Počítejte s term tem dopište nos čin k om 7. Pot SMART! viz „R“ z kritérií

dru 3. Pak vezmete

Harmonogram

ního listu.

enej do pracov

ram si zaznam Celý harmonog nost Datum / Čin

sy, jichž se účastní. Žáci mají zároveň možnost se přesvědčit, že činnosti, při nichž se učí něco nového a zabývají se jimi ve škole, mohou mít význam a smysl jak pro ně samotné, tak i pro někoho jiného. Program vede žáky k tomu, aby efektivně spolupracovali v malých skupinách, ale i jako celek – Extra třída. Důraz je kladen na to, aby se v rámci Extra třídy mohli uplatnit všichni žáci a přispět tak k výsledku celku, aktivity by měly vést k tomu, aby se žáci navzájem respektovali a z pestrého složení osobností ve třídě dokázali těžit. Program rovněž reflektuje existující sociální sítě žáků. Aby mohli projekt dobře připravit a zrealizovat, potřebují se také zamyslet nad tím, s kým se poradit mimo školu, koho případně oslovit jako dobrovolníka, který jim pomůže s uskutečněním naplánovaných aktivit. Extra třídy mají možnost dostat v rámci programu grant na realizaci projektu, ale za kvalitní projekt hodný finanční podpory bude považován takový záměr, při jehož realizaci bude maximálně využit potenciál žáků a oni

sami zastanou většinu činností, které budou v jejich silách a u nichž nebude například nějaké bezpečnostní omezení. Grant je tedy určen výhradně na nákup materiálu a specializovaných služeb. Posledním krokem, kterým mají Extra třídy projít, je evaluace. Žáci si zpracují hodnotící dotazník, který distribuují lidem, kteří měli příležitost seznámit se s tím, co uskutečnili. Hodnocení by pro ně mělo být zajímavou zpětnou vazbou ohledně potřebnosti jejich nápadu a kvality jejich práce. Program Extra třída si sice žádá určitý čas, který je mu potřeba ve výuce věnovat, ale aspiruje na to, aby u žáků rozvíjel kompetence komunikativní, pracovní, občanské, řešení problému a kompetence k učení. Žákům bezpochyby poskytne užitečné zkušenosti, které se jim budou hodit v budoucnu jako dospělým občanům. A místní komunita jejich iniciativu jistě ocení. Program je ale určen jen pro školy vlastnící značku Rodiče vítáni. Není-li vaše škola v této síti, není problém ověřit si na www. rodicevitani.cz, zda splňuje stanovená kritéria týkající se komunikace s rodiči. Pokud ano, může škola zažádat o certifikát. S certifikátem Rodiče vítáni nebude už nic bránit vaší škole, aby se do programu Extra třída zapojila.

Novinky, iniciativy a jiné aktivity v programu Partnerství ve vzdělávání společnosti Microsoft Září Spuštění Inovativních vzdělávacích center v ČR 15 center po rozmístěných v krajích ČR, jedná se o střediska ve kterých Microsoft realizuje nejrůznější aktivity směřující k akademické veřejnosti na úrovni základních a středních škol (www.icstic.cz) Spuštění Klubu Moderních Učitelů Setkání aktivních pedagogů, zaměřené na nejrůznější témata vzdělávání. Pravidelná setkávání pedagogů budou realizována několikrát během školního roku prostřednictvím Inovativních Center. Říjen Spuštění Komunitního webu: www.pil-network.com Web komunit pedagogů a ředitelů škol z celého světa. Zde budou umístěny různé příručky, samovzdělávací kurzy, novinky nástroje pro výuku. Pro nejaktívnější, po registráci pro ČR a nasdílení nového obsahu a vytvoření komunity pro diskusi možnost získat Windows Phone! MOS certifikace pro studenty a učitele: www.icstic.cz Certifikát Microsoft Office Specialist, je celo-

světově uznávaným certifikátem dokladujícím znalost v oblasti Microsoft Office. Inovativní Centra budou nabízet studentům možnost jeho získání nejen pro učitele,ale i pro studenty za zvýhodněné podmínky Spuštění Studentských Trenérských Center Vzdělávání a příprava studentů pro lektorskou činnost. Jedná se o několikaroční cyklus výuky a přípravy studentů středních škol. Ve výsledku mohou získat certifikace Microsoft Student Profesional. Listopad Global PiL Forum Celosvětová konference inovativních pe dagogů,která se koná v Praze na konci listopadu. Info na www.pil-network.com Zahájení soutěže Office Arena Soutěž pro studenty středních a žáky základních škol, ukazuje,že používaní Office je zábava. Krajské finále se uskuteční v březnu, celostátní v květnu Vyhlášení soutěže inovativních projektů škol Partners in Learning (finále soutěže v únoru, Evropské finále v březnu)

„Tento školský rok sme pripravili zaujímavé rozvojové aktivity pre pedagógov a žiakov, ktoré umožňujú ľahší a zábavnejší prístup ku technológiám. Vzdelávací systém prechádza v súčastnosti veľkými transformáciami a my sa snažíme pružne reagovať, byť flexibilný v plnení našich záväzkov voči vzdelávaniu. Preto sme sprístupnili cloudové služby Office365 v základnom pláne zdarma, ktoré prispievajú k znižovaniu nákladov na IT v škole, nižšej administratíve a väčsej efektivite pri komunikácii, zdielaní informácii. Vybudovali sme fungujúcu sieť inovatívnych centier v každom kraji, kde sa jednotlivé školy a akademickí pracovníci môžu obracať s otázkami a požiadavkami na aktuálnu problematiku napr.testovania, digitálnych učebných materiálov a pod. Nezabúdajme aj na iné nástroje,ktoré umožňujú ľahšiu a kreatívnejšiu prípravu vašej hodiny a to prostredníctvom registrácii na našom komunitnom webe.“ Tešim sa na naše spoločné stretnutia a spoluprácu! Katarína Roháčeková, Programový manažér pro školství o novom školskom roku

53

Články I Vzdělávací centra

Inovativní vzdělávací centra společnosti Microsoft Společnost Microsoft již delší dobu realizuje vzdělávání pedagogických pracovníků v oblasti informačních technologií. Posláním nově vznikajících center je poskytování kvalitního vzdělávání pedagogů, ale zároveň informovanost pedagogické veřejnosti o všech technologických i softwarových novinkách. V současnosti je společností Microsoft realizováno 15 inovativních center. V každém kraji české republiky existuje jedno vzdělávací centrum, na které se mohou pedagogové obracet v případě nesnází nebo pro získání nejaktuálnějších informací o aplikačních či serverových řešeních. Činností inovativních center však nebude jen klasické prezenční školení, ale zároveň zde budou realizovány ostatní aktivity, jakou jsou například on-line semináře vedené vždy ke konkrétnímu odbornému tématu. Semináře budou realizovány prostřednictvím Office 365 a jeho komunikačních nástrojů. Mezi tématy nebudou chybět například Windows 8, cloudové služby, Office 365, nové verze aplikací Microsoft Office nebo technologie Windows Server. Obdobné semináře chystáme i na témata programování na platformě .NET. Ve vybraných inovativních centrech budou od počátku měsíce října realizována Studentská Trenérská Centra, tedy projekty, ve kterých jsou vybraní studenti vzděláváni ve dvou sférách. První zaměření je čistě technologické a směřuje ke zdokonalení znalostí aplikací Microsoft Office, kdy po roční výuce studenti budou skládat testy k získání certifikátu Microsoft Office Specialist. Druhá oblast bude zaměřena na prezentační dovednosti se zaměřením na didaktiku v IT. Cílem projektu je ze studentů získat komunitu kompetentních lektorů, jež by realizovali výuku IT na různých seminářích, školeních apod. Přípravu studentů budou zajišťovat kvalifikovaní odborníci a vysokoškolští pedagogové. V každém Inovativním centru bude také realizován Klub Moderních Učitelů. Zde se mohou setkat pedagogové různých předmětů a mohou společně diskutovat s odborníky na daná témata. Klub se bude scházet 6x za rok bude vždy zaměřen na konkrétní oblast, dle požadavků pedagogů. Společnost Microsoft zároveň pro tento školní rok připravuje soutěž Office Arena, jedná se o soutěž určenou základním a středním školám. Studenti postupně prochází školním a krajským kolem až do národního finále. Zde se utkají nejlepší o vítězství a věcné ceny. Pro letošní školní rok bude vyhlášen již druhý ročník této soutěže. Krajská kola budou probíhat vždy v Inovativním Centru v každém kraji České republiky.

54

Inovativní Centra jsou plně podporována společností Microsoft a jednotliví koordinátoři mají vždy ty nejaktuálnější informace, proto se v případě zájmu o jejich činnosti neváhejte obrátit na jakékoliv centrum. Bližší informace o Inovativních centrech naleznete na portálech:

http://www.pil-network.com/ http://www.microsoft.com/cze/education/ http://www.icstic.cz

Jiří Chytil, Koordinátor vzdělávání pro ČR, Microsoft Partners in Learning. Inovativní Centrum Ústecký kraj Gymnázium, Střední odborná škola a Střední odborné učiliště, o. p. s. v Litoměřicích Naše škola je již několik let vzdělávacím centrem společnosti Microsoft v rámci programu Partneři ve vzdělávání. Během doby existence tohoto tzv. Center of education jsme proškolili stovky učitelů nejen z Ústeckého kraje, poskytujeme konzultační služby pro využívání produktů společnosti Microsoft, stejně tak umožňujeme ostatním školám přímo se na využívání těchto produktů podívat. Během roku 2012 se společnost Microsoft rozhodla z některých Centers of education vytvořit Inovativní centra, která budou jakýmsi komunikačním bodem mezi učiteli, školami a společností Microsoft. Od nového školního roku 2012/2013 se tak mohou zájemci těšit na rozšířenou nabídku poskytovaných služeb. Kromě již stávajícího poradenství budeme připravovat pravidelné on-line i prezenční semináře, budeme vytvářet pravidelné zpravodaje s aktuálními informacemi z oblasti IT ve školství a spolupořádat celostátní akce typu Office Arena a další. Případní zájemci o informace se mohou mj. těšit na informace o Windows 8, Windows Server 2012, Windows MultiPoint Server 2012 a další. Ing. Karel Klatovský, Vedoucí Inovativního centra Microsoft Inovativní Centrum – 1. základní škola v Novém Městě na Moravě Specializované třídy se zaměřením na výpočetní techniku jsou na 1. základní škole v Novém Městě na Moravě zřizovány od roku 1994. Škola se úspěšně zapojuje do různých projektů, grantů a soutěží. Žáci specializovaných tříd prokazují nadprůměrné výsledky v celostátním srovnávacím testování informační gramotnosti (TIGR). Jako jediné centrum v kraji Vysočina provádíme certifikované školení pedagogických pracovníků, pořádáme kluby moder-

Připravil: Jiří Chytil

ních učitelů, informujeme pracovníky v oblasti školství o novinkách v oblasti IT, pořádáme LiveMeetingy na různá témata z oblasti počítačů. Vznik Inovativního centra v roce 2012 přinese naší škole nové možnosti realizace v oblasti informačních technologií Předpokládáme vznik inovativních učeben, kde se budou moci prezentovat IT firmy v oblasti hardware Škola s novým školním rokem začíná využívat Office 365 cloudové služby, žáci kompletně přechází na Exchange server Office 365, dokumenty žáci zálohují na webové uložiště Skydrive. V červnu letošního roku byla škola jako jediná v ČR vybrána jako Microsoft Innovative Pathfinder School. Jedná se o komunitu inovativních škol v globálním měřítku.

Inovativní Centrum – Moravskoslezský kraj Kluby moderních učitelů – aktuální témata neformálně V uplynulém školním roce nastartovala společnost Microsoft v síti Center of Education nový projekt, jehož cílem bylo podpořit neformální setkávání učitelů k tématům výuky, které řeší Kluby moderních učitelů (dále jen KMU), a to zejména s důrazem na síťování a také zkoumání možností využití moderních ICT pro inovaci výuky. Krajské zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a informační centrum, Nový Jičín, (KVIC) vstoupilo aktivně do této oblasti spolupráce učitelů a podpory škol v oblasti ICT. Tématem roku se bezesporu staly digitální učební materiály, jejich příprava a evaluace ve výuce. Celkem se klubových setkání podařilo uspořádat více než 20 na 10 místech v kraji. V KMU je nyní zaregistrováno přes 200 členů. Na KVIC a v dalších KMU máme připraveny technologické novinky, se kterými se mohou účastníci setkání osobně seznámit a vyzkoušet si je. Více informací: http://www.kmu.cz. Mgr. Blanka Kozáková, Vedoucí útvaru řízení projektů a rozvojových programů ICT, KVIC

Rozhovor I Inkluzivní učitel

Inkluzivní učitel - proměna v řízení celé třídy

Připravila: Jana Korábová

Jamal Abdul Nasir Sheikh studuje inkluzivní vzdělávání v programu Erasmus Mundus Pochází z Pákistánu, kde spolupracoval jako projektový manažer pro Organizaci pro společenský rozvoj. Zajímá se o inkluzi a demokracii ve škole. Inkluzi považuje za nový přístup ve vzdělávání budoucí generace. Přinášíme Vám rozhovor o jeho zkušenostech z Norska, Anglie, ČR, ale i rodného Pákistánu. Přijel jste do ČR v dubnu 2012. Jaké jsou vaše dojmy z českého vzdělávacího systému? Než jsem přijel do ČR, studoval jsem inkluzivní vzdělávání v Norsku a předtím jsem měl možnost být 4 měsíce v Anglii, takže když to srovnám s Londýnem nebo Norskem, je to celkem rozdíl. V porovnání s Norskem bych zde uvedl nedostatky ve vzdělávání žáků se speciálními potřebami, zejména málo asistentů ve třídách. A jak jsou tedy tyto děti vzdělávány v Norsku? V Norsku obvykle nemají žádné speciální školy, ale všechny školy jsou inkluzivní. To znamená, že všechny děti chodí do stejné školy. Pokud je závažnost postižení vysoká a žák již nemůže být zahrnut do hlavního vzdělávacího proudu, tráví nějakou dobu ve speciálních hodinách. Neexistují tedy speciální školy, ale mají zvláštní hodiny, kde se žákům dostává speciální péče odpovídající jejich specifickými potřebám, nebo podpůrná výuka. Tyto speciální hodiny mohou být organizovány pro několik škol zároveň, třeba až pro 8 škol a obvykle jich není mnoho, protože není tolik žáků, kteří by museli být vzděláváni odděleně. Pokud jsou všichni žáci vzděláváni společně, znamená to tedy, že učitel musí umět pracovat se třídou, ve které jsou různí žáci. Jak by měla probíhat příprava učitelů pro takovou práci? No, to je zajímavá otázka! Víte, když přijdete k dítěti - nemám rád slovo speciální, ale musím ho zde použít - se speciálními potřebami a jako učitel budete věřit, že všichni žáci by měli být vzděláváni společně, dostatečně, a dobře, změní se celé řízení třídy a to nejen kvůli specifičnosti jednoho dítěte. A to je stejné v Norsku i v ČR. Nejde tedy o integraci - jakou je například individuálně upravený program pro jednoho žáka, ale o inkluzi – tedy o proměny na úrovni celé třídy. A pro tuto výuku musí být učitelé připravováni v rámci základního učitelského vzdělávání. Vím o tom, že v ČR je inkluzivní vzdělávání chápáno jako speciální vzdělávání a mám na to celkem vyhraněný názor: inkluzivní vzdělávání by mělo být oddělené od speciálního vzdělávání. Pokud chcete učit skutečně inkluzivně, tedy tak, abyste zahrnula všechny žáky, musíte mít znalosti o minoritách, nadaných, poruchách učení, zdravotních posti-

žení a další potřebné. Tyto jednotlivé znalosti mohou být součástí studia speciální pedagogiky. Ovšem je zároveň nezbytné vyslat jasnou zprávu, že zapojení těchto žáků do běžné výuky ještě není inkluze, že inkluze znamená změnu ve vzdělávání všech dětí. Inkluzivní vzdělávání by proto neměl být speciální předmět jako například kooperativní vyučování. Je to základní součást učení. Inkluzivní učení je součástí podstaty učení samotného. A pokud tohoto docílíme, pak každý učitel, který přichází učit novou generaci porozumí, že učit inkluzivně znamená změnu pro celou třídu. Protože žák s velmi speciálními potřebami se ve Vaší třídě objeví možná po roce Vaší praxe, možná po dvou a možná vůbec, ale z inkluzivního způsobu řízení třídy budou žáci těžit po celou dobu a mělo by být tedy obecným principem. Takže by to mělo být běžnou součástí učitelovy práce a nikoli otázkou speciální pedagogiky. To není součást učitelovy práce, to je jeho práce samotná! Je to učení samotné – je to jiné pojetí učení. Jací jsou čeští učitelé? Učinil jste při sledování českých vyučovacích hodin nějaké zajímavé a pozitivní zkušenosti? Nemohu to vztáhnout na české učitele obecně, neboť jsem byl zde, abych viděl učitele, kteří jsou považováni za úspěšné v inluzivním vzdělávání. Navštívil jsem 3 školy, ve kterých takoví učitelé působili. Tito učitelé velmi dobře pochopili koncept inluze. Tedy že inluze je pro všechny žáky a nikoli jen pro žáka se speciálními potřebami. Že každý žák je specifický, a proto každý potřebuje speciální potřeby. Neboť každé dítě má své individuální zájmy, každé přichází z různého rodinného zázemí. Potkal jsem učitele, kteří velmi dobře pochopili, že žáci jsou odlišní a že třída není homogenní skupina. A to je důležitá věc. Druhá velmi důležitá věc, kterou jsem zde pozoroval, je, že většina učitelů byla přesvědčená, že kooperace je lepší strategie, než kompetice. Domnívají se, že kooperace rozvíjí vzájemný respekt, což zvyšuje výkon. Takže jsem zde pochopil, že kompetice by měla být individuální záležitostí každého žáka – žák tedy nesoutěží s ostatními, ale sám se sebou a to mu pomůže v jeho vlastním rozvoji a zlepšování se.

Kde spatřujete stinné stránky českého vzdělávacího systému? Už jsem o tom mluvil. Myslím, že hlavní problém je, že inkluze je zde i na národní úrovni chápána jako začlenění jednoho žáka, který vyžaduje speciální přístup, do hlavního vzdělávacího proudu, což je spíš integrace, ale rozhodně to není inkluze. Celkově charakter vzdělávacího systému není inkluzivní. Mluvím o rozčleňování žáků do různých proudů, o školách pro nadané žáky a to rozhodně nesměřuje k inkluzi. A v praxi jsou zde učitelé, kteří zcela nepochopili, co inkluze v pravém slova smyslu znamená. Nejsou přesvědčeni o výhodách inkluze a neví, k čemu je koncept inkluze dobrý. Což je logické, neboť dokud nepochopí, co je to inkluze, nemohou vnímat její přínosy. A také jsem viděl učitele, kteří si mysleli, že učí inkluzivně, ale jejich třída byla vedena frontálně, bez snahy o zapojení všech žáků. V mnoha ohledech to nebyli dobří učitelé. Já si myslím, že všichni dobří učitelé mají inkluzivní přístup. Poslední otázka je, co si myslíte o vybírání intelektově nadaných žáků v 11 letech? Na gymnázium? To samozřejmě nepředstavuje inkluzivní vzdělávání. Žáci by měli být vzděláváni společně. Což je možné, nikoli nemožné. Tak abychom skončili pozitivně: měl byste nějaká doporučení pro ČR? Na úrovni školní praxe zajisté. Zaprvé: je velmi důležité, aby sami učitelé věřili ve výhody inkluzivního vzdělávání. Zadruhé: k tomu je nezbytné správné pochopení jeho podstaty. A za třetí: ti, kteří porozumí inkluzi a jsou o ní přesvědčeni, musí být odvážní a inovativní. Rozhovor připravila Jana Korábová, absolventka  Učitelství pro 1.stupeň, FJ a Pedagogiku na PedF a FF UK. Účastnila se dobrovolnických projektů v Maroku a Izraeli, kde vyučovala cizí jazyky. Nyní působí jako asistent učitele francouzského a českého jazyka v Cardiffu. Zajímá se o rovné přístupy ve vzdělávání a kvalitu vzdělávání. Cestuje, učí a učí se nové jazyky.

55

Projekty I Sdružení Tereza

Studenti z Českých Budějovic odhalili původce znečištění potoka Na česko-anglickém gymnáziu v Českých Budějovicích se studenti v rámci programu GLOBE zaměřují na pozorování přírody a ochranu životního prostředí v okolí své školy. Pomocí jednoduchých výzkumných metod sledují  vývoj počasí, měří meteorologické ukazatele, zkoumají  kvalitu vody nebo např. mapují druhy porostů. Výsledky pravidelného měření využili studenti v praxi, když pomohli ochránit čistotu vody potoka, který jim teče u školy.

Pravidelná měření kvality vodního toku provádí studenti již 5 let. Již pátým rokem zkoumají studeti Dobrovodský potok. V tomto roce se zaměřili na vliv lidské činnosti na kvalitu vody v potoce a prakticky ověřovali hypotézu, že výrazná změna kvality vody ovlivňuje množství živočichů žijících ve vodě. Studenti pravidelně měří různé vlastnosti vody (teplotu, průhlednost, vodivost, pH, obsah dusičnanů a dusitanů, alkalinitu a množství rozpuštěného kyslíku). V listopadu zaznamenali na hydrologickém stanovišti významné zhoršení kvality vody. „Poté, co jsme si všimli výkyvu měřených hodnot, jsme začali pátrat po příčinách,“ vysvětluje gymnazista postup činnosti badatelského týmu.

Při pátrání objevili, že v blízkosti kory-

56

ta proběhla přestavba vodovodního řadu a došlo k porušení kanalizace. V dubnu provedli průzkum výskytu vodních bezobratlých živočichů na několika stanovištích po celém toku Dobrovodského potoka. Porovnání s předchozími lety bylo alarmující. V horním úseku potoka studenti objevili stejné druhy živočichů, ale v úseku pod přerušenou kanalizací byl potok téměř bez živočichů. Jejich hypotéza se tedy bohužel potvrdila. Studenti upozornili na zhoršení kvality vody odbor ochrany přírody magistrátu města České Budějovice. Firma, která přestavbu vodovodního řadu prováděla, dostala pokutu, ale hlavně okamžitě opravila poškozené části kanalizace. Podobné projekty, ve kterých žáci zkoumají a poznávají přírodu, pečují o oko-

lí své školy či zvelebují školu zevnitř, realizují i další školy zapojené do dlouhodobých programů Sdružení TEREZA. Sdružení TEREZA se snaží školy podporovat v jejich úsilí i prostřednictvím finanční pomoci, proto vyhlašuje v průběhu roku grantové výzvy. Přehled aktuálních výzev naleznete na další straně.

Projekty I Sdružení Tereza Projektové výzvy pro školy v roce 2012/13 Připravujete s vašimi žáky zajímavé školní projekty? Přihlaste se do některé z Projektových výzev, které vyhlašuje Sdružení TEREZA se svými partnery v rámci dlouhodobých programů GLOBE, Ekoškola nebo Les ve škole, a získejte finanční i metodickou podporu pro projekt na vaší škole! Pomáháme vyrůst Výzva podporuje projekty zlepšující životní prostředí ve školách a jejich okolí. Vyhlašuje Sdružení TEREZA a IKEA ČR pro školy zapojené do programu Les ve škole. O vítězných projektech rozhoduje hlasování veřejnosti. V roce 2011/12 rozděleno 320 000 Kč. Uzávěrka přihlášek: 31. října 2012. Realizace projektů na školách 22. dubna 2013 na Den Země. lesveskole.terezanet.cz Život svítidel Celková částka 100 000 Kč bude rozdělena mezi 10 – 20 projektů Ekoškol zaměřených na životní cyklus svítidel. Vyhlašuje Sdružení TEREZA a Ekolamp s.r.o. pro školy zapojené do programu Ekoškola. Projekty zpracované ve formě plakátu nebo filmu mohou být realizovány buď přímým opatřením, nebo formou osvěty. Uzávěrka přihlášek: 27. září 2012. Realizace projektů na školách 7. listopadu 2012 (Světový den Ekoškol). www.ekoskola.cz Za hranice Ekoškoly Devět školních projektů zaměřených na témata šetrný spotřebitel, doprava, biodiverzita nebo klimatické změny bude podpořeno celkovou částkou 100 000 Kč. Vyhlašuje Sdružení TEREZA a Nadační fond TESCO pro školy zapojené do programu Ekoškola. Projekty zpracované ve formě plakátu nebo filmu mohou být realizovány buď přímým opatřením, nebo formou osvěty. Uzávěrka přihlášek: 27. září 2012. Realizace projektů na školách 7. listopadu 2012 (Světový den Ekoškol). www. ekoskola.cz Zelená akce s Providentem Cílem výzvy je podpořit školy ve zlepšování životního prostředí ve škole a jejím okolí. Vyhlašuje Sdružení TEREZA a Provident Financial, s.r.o. k přiležitosti oslav Dne Země pro školy zapojené do programu Ekoškola. V roce 2012/13 rozděleno 100 000 Kč. Realizace projektů na školách: 22. dubna 2012. www.ekoskola.cz E.ON Energy Globe Award 2013 Uznávané ocenění, tzv. „Ekologického Oskara“ a finanční podporu můžete získat pro vaši školu, pokud uspějete se svým ekologicky zaměřeným projektem v dalším ročníku soutěže Energy Globe Award 2013. Partnerem kategorie Mládež je Sdružení TEREZA. www.energyglobe.com Více informací o výzvách na www.terezanet.cz

Sdružení TEREZA je akreditovaná vzdělávací organizace, která spolupracuje se základními a  středními školami z celé ČR. Od roku 1990 vytváří vzdělávací programy a materiály, které s  využitím metod aktivního učení napomáhají učitelům s realizací environmentální výchovy ve školách. Programů se v současné době účastní přes 67 000 dětí z více než 550 základních a středních škol v ČR.

Studenti odhalili alarmující úbytek vodních živočichů ve spodním úseku potoka.

Asociace waldorfských škol ČR Vás zve na konferenci Může být učitel tvůrcem vyučování v podmínkách dnešní školy? 1.listopadu 2012 od 9,30 hodin v Praze Prof. PhDr. Zdeněk Helus, DrSc., Prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc. Prof. PhDr. Vladimíra Spilková, CSc., Prof. PhDr. Tomáš Zdražil Prof. Michael Zech Přihlášky zasílejte do 19.10.2012 na adresu [email protected], dotazy na 723 539 983. Přihlášeným bude zaslán program, upřesnění místa a další pokyny. Konference je podpořena grantem EU z operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.

57

Projekty I Šance pro vaše dítě

Šance pro vaše dítě Na co je zaměřen projekt Šance, který společnost Montessori realizuje? A pro koho je určen? Projekt Šance je určen pro předškolní děti, které nemohou docházet do MŠ pracujících na principu Montessori a také pro jejich rodiče. Vycházeli jsme z nároků na připravenost dítěte pro vstup do školy. Projekt jsme nabízeli dětem s určitým handicapem. Pod tím se ale skrývá velká škála různých specifik. I to, že dítě umí v pěti letech číst a psát může být pro něho ve škole handicap. Takové dítě zase může mít ve škole s frontálním způsobem práce problém s dodržováním pravidel nebo spoluprací s ostatními dětmi. Kolik dětí a rodičů se projektu účastnilo? Projekt probíhal v osmi centrech, mateřských nebo základních školách, kde pracují s principy Montessori pedagogiky a účastnilo se ho na 240 dětí se svými

rodiči. Pilotní centra byla v různých částech ČR, ve městech i na malých obcích. V každém z center se jednou týdně setkávaly skupiny deseti dětí s rodiči, těm se věnovaly tři lektorky programu Šance, vyškolených v Montessori kurzech. Práce s dětmi tedy mohla být velmi individuální. Lekce trvaly devadesát minut a byly rozděleny do tří částí – společné úvodní části, volné práce dětí a společné závěrečné části. Současně probíhal také program pro rodiče. Co bylo součástí jednotlivých částí lekcí? Úvodní společná část umožnila dětem zlepšit verbální dovednosti a zkušenosti s komunikací ve skupině. Učily se přijímat a řídit se společenskými pravidly a pravidly pro komunikaci ve skupině. Probíhala v komunitním kruhu a v průběhu této části si děti například povídaly o uplynulém

Společnost Montessori Vám nabízí tyto semináře: HUDBA V MONTESSORI 10. – 11. 11. 2012 Cena 1800 Kč Budete mít možnost sesnámit se s hudebními pomůckami a materiály a jejich využitím při práci s  dětmi v  MŠ a  mladšími školáky. Hudební aktivity respektují potřeby dětí dle Montessori pedagogiky. Seminář představuje obohacení pro ty, kdo se zabývají Montessori pedagogikou a inspiraci pro ty, kdo se s Montessori hudebními pomůckami ještě nesetkali. Je určen učitelům, rodičům, dalším zájemcům o inspirace z Montessori prostředí. TÉMATICKÉ PROJEKTY V MŠ 18. 11. 2012 Cena 800 Kč Ukážeme vám tematické projekty, které přináší dětem nové zážitky a  informace a jsou založeny na praktických činnostech a smyslovém prožitku dítěte. Seznámíte se s náměty na činnosti dětí pro samostatné objevování, poznávání a experimentování. Organizace času zahrnuje volnou práci dětí a  respektování jejich individuálních možností, ale podněcuje také ke  spolupráci mezi dětmi. Je určen pedagogům MŠ a  1. stupně ZŠ, pracovníkům mateřských a komunitních center. INFORMATIVNÍ KURZY 11. října 2012 – 6.11. 2012 Cena 2 800 Kč Během 30 hodin vzdělávání se dozvíte základní informace o  výchově a  vzdělávání podle Montessori pedagogického systému. Kurzy jsou určeny zájemcům z řad rodičů, pedagogů, pracovníků školství a dalším zájemcům o Montessori vzdělávání. MONTESSORI KURZ PRO PEDAGOGY ŠKOLNÍCH DRUŽIN 1. 11. 2012 – 5. 11. 2012 Cena 3 500 Kč Seznámíte se se základními principy konceptu výchovy a  vzdělávání pedagogiky Montessori a  vývojovými potřebami dětí pro 6 – 12 let. Poznáte pojetí praktických činností, smyslové výchovy a  školní práce dětí v  rámci Kosmické výchovy. Určeno pro pedagogické pracovníky školních družin, přednostně ze škol se ŠVP s  využitím pedagogiky Montessori. Kontakty: Společnost Montessori o.s., Meteorologická 181, 142 00 Praha 4 – Libuš, email: [email protected] , tel: 774 828 213 Podrobnější informace včetně přihlášek na všechny kurzy najdete na stránkách Společnosti Montessori: www.montessoricr.cz

58

Autorka: Mgr. Kamila Randáková

týdnu nebo prezentovaly své domácí úkoly. Součástí úvodní části mohlo být i cvičení pro zklidnění a koncentraci. Během volné práce si děti samy vybíraly pomůcky a aktivity, kterým se budou věnovat. Program probíhal podle stanoveného postupu - dítě si vybírá materiál z připraveného prostředí - lektor mu předvede, jak se s materiálem pracuje – dítě pokračuje v práci vlastním tempem - dítě si samo nebo s pomocí lektora kontroluje práci - srovnaný materiál dítě uklízí na místo. Během této doby probíhala instruktáž rodičů s jedním z lektorů. V druhé části volné práce dětí rodiče aktivně pozorovali své děti dle pokynů lektorů. Závěrečná společná část byla určena pro sdílení a reflexi. Děti mohly sdělovat ostatním, co se jim dnes líbilo, co se jim povedlo a co jim nešlo. Děti a rodiče také dostali náměty pro domácí práci do příštího setkání. Na co se kladl u dětí největší důraz? Pokud jde o děti, největší důraz se kladl na samostatnou práci dětí s materiály a pomůckami. Děti si zvykaly na to, že s rodiči nekomunikují a soustředí se na svoji činnost. Zvolí si určitou aktivitu, pracují podle zadaného postupu, plně se jí věnují a dokončí ji. V případě potřeby mohou požádat o pomoc. Nakonec svou práci samy nebo s pomocí lektora ohodnotí, a použité pomůcky uklidí. A co bylo nejpřínosnější pro rodiče? Rodiče si díky aktivnímu pozorování svého dítěte při práci a možnosti diskuze s ostatními rodiči a lektory uvědomili, jak přednosti svého dítěte, tak i oblasti, kde ještě dítě potřebuje pomoci. Také si uvědomí, že koncentrace, tedy umět se soustředit na danou věc, je klíčem k učení. Díky tomu se tedy naučili lépe se svým dítětem spolupracovat, respektovat ho a ponechat mu nezbytný prostor pro samostatnou práci. Mgr. Kamila Randáková je lektorka Společnosti Montessori, autorka pomůcek pro individuální práci dětí a pro práci dětí se  SPU, spoluautorka interaktivních učebnic českého jazyka. Projekt Šance je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky - „Investice do rozvoje vzdělávání“

 

· · ·



  

22:17

eTwinning – komunita evropských škol Zapojte se do jedinečné evropské sociální sítě určené školám, učitelům a žákům Školy mohou na portálu www.etwinning.net snadno a rychle vytvořit mezinárodní partnerství, žáci se mohou virtuálně setkávat s ostatními žáky v Evropě. V rámci vzdělávacích projektů rozvíjejí důležité dovednosti. Učí se spolupracovat v mezinárodních týmech, prakticky využívají cizí jazyk a informační a komunikační technologie.

Pro koho je eTwinning? eTwinning je aktivita iniciovaná Evropskou komisí a ministerstvy školství evropských zemí a je určen učitelům a žákům všech typů mateřských, základních, středních a vyšších odborných škol v evropských zemích. Po registraci na portálu www.etwinning.net získá škola přístup k databázi partnerů pro své mezinárodní vzdělávací projekty eTwinning, Comenius a jiné. Jak vypadá eTwinningový projekt? Projekty eTwinning jsou typem vzdělávací aktivity založené na vzájemné internetové spolupráci učitelů i žáků evropských škol na dálku. Mohou mít podobu jednoduchých aktivit – seznamování se s evropskými spolužáky, výměna informací o škole, městě a zemi nebo rozsáhlejších tematicky zaměřených aktivit v různých výukových oblastech – společná tvorba webové prezentace, časopisu, blogu apod. Kde se dozvědět více o aktivitě eTwinning? Na evropském portálu www.etwinning.net jsou všechny potřebné informace. Můžete se obrátit na Národní podpůrné středisko, které poskytuje zdarma poradenství a prostřednictvím internetové stránky www. etwinning.cz informuje o aktuálních seminářích poskytovaných zdarma pro učitele, o národních oceněních kvalitním projektům a dalších aktivitách.

Národní podpůrné středisko pro eTwinning, Dům zahraničních služeb, Na Poříčí 1035/4, 110 00 Praha 1, tel: +420 221850306, e-mail: [email protected], www.etwinning.cz, www.naep.cz, www.dzs.cz

eTwinning-inzerce-210x297.indd 1

6.9.2012 12:58:34