2011. v š Uplíku

l

0

LŽIČKA

v šUplíku

Občasník pro literárně-kulturní degustátory

ProstěŽena

reportáž|makréta lančová modlitba k spícímu obrovi ~ poezie|kratochvilné lžičkočtení|světlana kopřivová michaela rykrová|jiří mareček|anica jenski ~ recenze|natáhnout ruku a dotknout se svých snů probuzení hráči perfektní dny s reklamou perfect days – i ženy mají své dny|nechte se opojit arabskou nocí arabská noc rozhovory|jiří mareček|anica jenski|petra soukupová ~ z oranžové země|literární klenotky: indonéský svět helly s. haasseové próza|lena slípková|lucie faulerová|magdaléna stárková|magdaléna krybusová ~ příloha|anica jenski mé levé prso|komiks

4/2011

LŽIČKA V ŠUPLÍKU

reportáž z batohu markéta lančová|modlitba k spícímu obrovi

U

2

na světlo světa zveršovaná věta kratochvilné lžičkočtení|poetický workshop světlana kopřivová|hýbe se michaela rykrová|sladkovodní myšlenky jiří mareček|ve škvírách obrazů anica jenski|z připravované sbírky už jdu, mami

4 8 11 14 20

na čaji s… jiří mareček|„lyrika bude vypadat líp, když jí nebude tolik.“

16

etudy z kredence natáhnout ruku a dotknout se svých snů (recenze na básnickou sbírku probuzení hráči)

18

na kávě s… anica jenski|„ženskost zemitá, bahenní“

23

z oranžové země literární klenotky: indonéský svět helly s. haasseové (představení knihy lidah boeaja)

25

Milí lžičkočtenáři, čtvrté číslo Lžičky v šuplíku voní ženskýma rukama. A čáry, které tyto dlaně otiskly na papír, jsou cestami do tajného světa žen složeného z barev, tvarů, tónů, fantazie, touhy a něžností, ale zároveň z návratů na tvrdou zem, z bolesti, strasti a obětí. Lžička jako žena se s vámi chce podělit o tuto vůni, kterou jinak zamyká do prostoru svého šuplíku, a doufá, že ji budete cítit ještě dlouho po tom, co ji prolistujete a začtete se do ní.

upro střed na zaro stlém

vyrů stá ob na

s trnovým

lžička filmofilka perfektní dny s reklamou (recenze na film perfektní dny – i ženy mají své dny)

28

zjevení z jeviště nechte se opojit arabskou nocí (recenze na divadelní představení arabská noc)

30

divnodění eva johnová|divnodění v skrytu

32

je to prozaické, přátelé lena slípková|cesta domů lucie faulerová|rem magdaléna stárková|lajka magdaléna krybusová|vánoční

33 35 37 44

lžičkultura|projektoru čelem s feministickým humorem (pozvánka na přehlídku animovaného filmu)

46

pět otázek pro… petra soukupová|„nejraději bych byla majitelkou kavárny.“

47

příborník|redakce doporučuje

48

příloha|anica jenski|mé levé prso (komiks)

Redaktorial

pole ostrově

ruka

♂ Žena zásnubním

prstenem

ve tvaru mužského symbolu kolem dokola jen oceán zorané půdy a vůně slov: vydej se tudy nad můj krov strom v poli 25.11.2011

Renáta Svobodová šéfredaktorka http://lzicka.wbs.cz

redaktorial

Obsah

o l

o l U

1

reportáž z batohu

OBROVI

2

S kapsou plnou mušlí stezkou ke kostelu. Ze středu ostrova Cape Clear je vidět oceán na všech světových stranách. Průzračné modro všude kolem. Před kostelem, ve kterém se káže v irštině a jen o nedělích, potkávám Fionu. S rozevlátými vlasy a ve vytahaném svetru, jedna ze stovky stálých obyvatel tohoto zapomenutého kousku světa. Jí právě skončila práce v malém etnografickém muzeu, já koupila dva kalíšky mátové zmrzliny z místní kozí farmy. Jdeme spolu. Přes kopce vřesu, nachovou starou poutní cestou, až k jejímu stavení. Tam pozdravíme poníky a kuřata a před deštěm rychle zalezeme do kuchyně. S hrnkem černé kávy a se psem v klíně naslouchám vyprávění životního pří‑ běhu, který začal v exotickém Singapuru v bohaté rodině se služebnictvem, vedl k prá‑ ci na rozvojových projektech v Kambodži a po čase i k osamělým nocím u polských jezer se snahou přinést angličtinu i do východního bloku. Po cestách přišlo usídlení a návrat k irským rodinným kořenům. Jednoduchý život na malé farmě, s přírodou a se zvířaty. Když si ale chce dát s přáteli sklenku červeného, musí zavolat na pevninu, aby jí ze supermarketu po trajektu poslali zásilku. Návštěvy Fiona nejlépe hostí domá‑ cím chlebem z žitné mouky a podmáslí. Takovým, že jsem si recept napsala do deníku hned druhý den. Na malou chvilku ukotvená v jejím domově, probírám se hromadami knih z různých období a zemí, kterými prošla. A během tichých večerních procházek si začínám alespoň trochu uvědomovat vděčnost za tak bezprostřední přijetí a blízkost. Jako by se tu lidé ještě nenaučili stavět kolem sebe rezervované hradby opatrnosti. O pár týdnů později piju stejně omamnou černou kávu s Jane, umělkyní země, která hlínu přetváří v biomorfní tvary a jezdí s nimi po výtvarných sympoziích po celém světě. Experimentální výpaly na festivalech a hledání inspirace v knihách i lesích. Ve zbylém čase Jane bojuje s těžařskými koncerny bezostyšně ničícími irské pobřeží. Odpovědné zanícení pro všechno, čím se zabývá, se nebojí sdílet. Během večera se dozvídám, že s uměním začala až po čtyřicítce, poté co vychovala čtyři děti v lesích, v domku bez elektřiny. Při nekonečném praní plen na valše má prý člověk dost času na přemýšlení o svých přáních. Irsko je pomalá země, zastavit se a podívat do nitra je tu LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

„Hloupý má srdce na jazyku,

MARKÉTA LANČOVÁ|po bakalářských studiích žurnalistiky a češtiny přeběhla na olomouckou teologickou fakultu k Mezinárodní humanitární a sociální práci. V současnosti žije s batohem na zádech a nejvíce času tráví ve vlakových kupé. Až jednou dospěje, chtěla by být dobrým člověkem. moudrý jazyk v srdci.“ irské přísloví

[email protected]

markéta lančová

MODLITBA k SPÍCÍMU

tak nějak jednodušší. Zase prší, ale stromy už se zbarvují do podzimna. Nad starými fotoalby neznámých příběhů si pokouším uvědomit linii vlastního putování. Někdy si připadám spíš jako houba, která nasává esence okolního světa, ale sama ze sebe těžko‑ kdy co vymáčkne. Při putování, kdy se vědomě odtrháváme od své každodennosti, je však jednodušší mluvit o svých niternostech s cizinci. Terapie cestováním. A tak na západním pobřeží, kdesi uprostřed časové linky předchozího psaní, stanu sama na útesu Slye Head. Horizont se spojuje s nebem v mlhavé nicotě. Proplouvám myšlenkami a těším se z vlastního bytí. Z přítomnosti okolních černohlavých ovcí i teplého spacáku ve stanu za kopcem. Snažím se pamatovat si všechnu tu odvahu a srdečnost, se kterou jsem se tu setkala. Odlesky v očích Fiony i kousance od mladého poníka, kterému nevoněly kopřivové sušenky. Obzor je ale nezměrný, a i když se sna‑ žím ukotvit v pozici stromu, neubráním se nejsilnější lidské emoci. Strach. Je i tady, na zeleném ostrově. Chvíli ho zkouším odhánět. Stojím na kraji útesu, vlny se pode mnou rozbíjejí o skálu, nad hlavou létají racci. Couvat není kam. A tak mi nezbývá, než ho přijmout. Koneckonců, všechny ty rezaté ženy možná také nebyly vždycky tak neo‑ hrožené, jak vypadají, když vytahují z trouby pecen chleba. Statečnost v tuhle chvíli znamená nechat věci plynout. Z hladiny oceánu vystupuje jediný skalnatý ostrov. Má tvar vrásčité pupkaté postavy ležící na zádech na hladině, místní mu říkají Spící obr. Promlouvám k němu tedy do spánku o svých straších. A on se jen usmívá, protože ví, že všechny vytoužené odpovědi k nám stejně nakonec přicházejí skrze lidi, které po‑ tkáváme. V Irsku vás naštěstí nikdo nemá za blázna kvůli tomu, že mluvíte se skřítky, stromy a kameny…

3

KRATOCHVILNÉ LŽIČKOČTENÍ|poetický workshop|říjen 2011; tyto texty vznikly na poetickém workshopu Jakuba Urbance v rámci prvního čtení autorů spřízněných se Lžičkou v šuplíku. Po krátké meditaci s představou světelného sloupu, kterým je skrze nás spojeno nebe se zemí, byla vytvořena přehršel spontánních básní, jejichž výběrem se můžete pokochat. Škrtací technika „vyber si z textu slova, která se ti líbí“ je představena o pár stran dál. Stojí za zkoušku. Děkujeme všem, kteří se na autorském čtení zpřítomnili.

V ohniskovém kdykoli volný s bílými havrany stále žasnu

týden smutku v lahvi procedit mezi zuby celý život až do dna

V žaludku plno a v srdci prázdno prorážím sebou díru do toho, co je okolo a to se hned za mnou zaceluje, jakoby nikdy nebylo… Prý kdo nemá v hlavě, má v nohách. Já v břiše mám chleba se sádlem a zatmění slunce v duši. Červená modrá fiala tralalala. Danica palica z druhé strany oči na mě kulí jako zlomocník rulí.

4

Jsem tmou prosvětlenej sloup Vytušit co na to Vymyslet jak na to Jsem tmavej sloup Srát na to

LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

V lahodném tom propojení duše moje světy mění V lásce svitu slunce hvězd čekám tady na rozjezd Myšlenky se zvolna vlečou. Moje sny už neutečou.

kratochvilné lžičkočtení

na světlo světa zveršovaná věta

na dně země jako na dně ženy zpívá do tmy jako labuť – divozemí vnitrozem rázem dál sivo lživo přesahují slova znova znova znova na hranicích nevyslovitelna na na na následuje zastávka čaj a chvíle klidu

http://lzicka.wbs.cz

5

6

světem uvnitř jsme bděni oním já já já já já bez teorie já bez konce já o pětiminutové pauze bez myšlenek prázdno dokud neodkokrhá


kratochvilné lžičkočtení


Tápete životem? Je pro vás vše utrpení? Kupte si žárovku Buddha, ta zaručeně osvítí váš život. Nejste spokojena s partnerem? Je zde Platón, váš ideální partner! Tíží vás okolnosti, naléhá na vás svět? Netahejte svůj kříž sami. Jesus logistics. Má váš rozum špatné kategorie? Nedokážete je rozlišit? Instantní prášek Kant. Můžete si být jisti, že váš rozum bude skutečně čistý. Ontologicky testováno. Transcendentalita zaručena.

[email protected]

7

SVĚTLANA KOPŘIVOVÁ|hýbe se|je redaktorkou lžičky v šuplíku, studentkou bohemistiky, korektorkou kulturních novin a na klíně má kocoura. ráda hledá zamlčená místa v těle, brodí se mlhou a ani nedutá. (a už zapomněla psát velká písmena)

tisknu se k sobě a nevím která bije to bije duše – na potlach sevřu rty v pěst

plížím se slovy jen toužím po tichu lžu kudy chodím – což tak chvíli mlčet

leden 2011

tam za koncem kde sdílí se jen mlčení v koncích jsme bez konce a sucho v ústech ucpi sněhem

březen 2010 ticho

dvě kuchyňské židle dvě kávy jedna sestra a její ticho dvojí bezdomoví sesuvy vůle jak radúz po polibku matky zapomněla bych úzkost – jen další zkouška sirén co sis ji spletla s poplachem

leden 2011 sestra

potkali jsme se v dalším životě kde nikdy nesmí padnout slovo láska ani nic co by se mu podobalo

září 2010 zkouška sirén

8

je do prázdna je do pláče je na smrt jemno pohrabáčem přetáhni linii svých cest

mezi nos a ústa pokládám pírko – hýbe se

světlana kopřivová


únor 2011 inkarnace

květen 2011 pírko

říjen 2010 cesty



9

na malé mezi u velkého mezi říčí placatý kristus z kříže na nás shlíží trhliny boha ucpáváme slovy trhliny sebe nebem duše zalátaná duben–květen 2011 trhliny

být listem z kaštanu na zemi před tasovským kostelem květen 2011 tasov

MICHAELA RYKROVÁ|sladkovodní myšlenky|je to štírka. Bydlí v Rokytnici v Orlických horách. Láká i leká ji život. Ráda píše – jak poezii, tak prózu, hraje divadlo. Bude jí osmnáct, ale odmítá přijmout fakt, že bude dospělá. Zajímá se o pozitivní myšlení, psychologii, věci mezi nebem a zemí, věří, že každý svého štěstí strůjcem.

Zas… Chci postavit svět na hranu hrát s klaunem v ruce místo toho zas polykám slaný piky káry nevim proč a postupka nepřichází utýct z obrazu z rámce možností zrecyklovat Ikarova křídla místo toho zas trhám nehty zítřkům nevim proč a zítřky přicházejí… Tehdy


květen 2011 luna

10

čím víc v tom všem tím míň je slov a tím míň skutečná pláč zaseknutý za očima zírá květen 2011 skutečná


schody politý… smíchem jako špačci v říčce nikdy se nepotopíme jsme jen korkový zátky od vína štěstí a i když růžový brejle spadly do kopřiv, sedíme dál. ze společný paluby zpátky do přístavů každý sám „Zase někdy, ty moje pravdo…“ řekla… odraz ve skle a i když nejste, víš, že jste byli… tehdy ti tam [email protected]

světlana kopřivová | michaela rykrová

spálené paty od brždění světa prošly jí lůnem popelavé stopy − ještě že to se každou lunu hojí

11

Respirátor

Vínem to začalo utopili jsme fantazii spláchli hranice polili noc a strach slepil ubrus červená v krvi koluje dál nevíme proč nic jsme nepili ty jsi abstinent mouchy ráno zpytují svědomí krabatí se na slunci a tys mě jako na mucholapku přilepil

Obzory na šňůře Pořád neschnou Tak nějak rozmazaný Mi ležej v žaludku Sladkovodní myšlenky Mi tonou v oceánu Mořská pěna už Asi šplouchá na maják Nic moc melodie V srdci kolísá Ve rzi na zdi Teče inspirace Pro příští nádech.

Jsem jen zastavárna Jedno vím určitě,


cinkneš mi na poslední nerv jsi tu jen na skok hned zas musíš letět

12

nad prahem podám ti nohavice který jsem ucourala v blátě už zas ten výraz: tos nemusela žehlit s omluvou ve slinách ne a ne plivnout jí skrz futra slibuješ další příště, na který mě přešla chuť. to se nestane.


Fuckírské lože Nepláču nad rozlitým vínem, nad podivnou verzí u s n u t í na vavřínech. L e ž í m na hřebících a nevstanu p r o to ž e č e k á m že je někdo přitluče i se mnou zpátky na zem

michaela rykrová

Plno much


13

JIŘÍ MAREČEK|ve škvírách obrazů|se narodil 29. ledna 1979 ve Zlíně. Vystudoval Integrovanou střední školu v Luhačovicích, knihkupecký obor. Od roku 2007 pracuje jako novinář a editor v Olomouci. Básně a recenze knih současné poezie publikoval časopisecky ve Tvaru, Hostu a Psím víně. V roce 2008 zahajoval spolu s výtvarníkem Alešem Lochem olomoucký Festival básníků výstavou grafik a textů bibliofilsky vydaného alba Stébla zkoušet (2007). Stejnojmenný debut nyní připravuje nakladatelství Kniha Zlín.

*** Waldteufel prý nechával dřevěné nohy opřené o kmeny místo kořenů. K těm stromům pak chodívaly močit služky.

Křehké věci v lodích vážou se lýkovými provazy.

Portrét


To aby každé páté zranění paže zasáhlo křídlo, snili jsme o prstech dětí ve škvírách obrazů Adrieny Šimotové a zvířatech zadušených kaší z modlitebních knížek.

14

Odchod

Buničina

Napřením sochorů zastavit to drkotání, bočnice dvoukoláků vylámané podepřít. Po korbách děcka rozházené klacíky brousí jako břit.

Je slyšet řev nočních ptáků. Mnozí na síti mluví o smutku. Kdosi nasdílel video z Mnichova – patnáct minut statického záběru do stroboskopicky nervního neónu. Mnozí na síti mluví o tom, že se nebojí smrti, která nemá, co by odebrala.

***

A on nahrál část svého jména do každé hlasové schránky. Velkou Tóru mrazu. Krvácivý hvězdolet.

V průzorech sluchátka aparátu tuší dehtová sloupořadí natažených drátů a jiskření porculánových jističů.

A ty? Na seřazovacím nádraží smiřuješ v masách oceli vrozenou touhu po rychlosti. Po pronikání pojízdných pancířů. Po drcení písku v ozubí kol.

Pod nimi pak dálková světla sem tam osvítí ohořelý vrak.


[email protected]

jiří mareček

Rány se nahé stydí, proto obvazy.

15

„Lyrika bude vypadat líp, když jí nebude

tolik.“ S Jirkou Marečkem si povídala

na čaji s jiřím marečkem

JITKA MAIXNEROVÁ.

16

Vystudoval jsi celkem neobvyklý obor, knihkupecký, jak tě to napadlo, co tě k tomu přivedlo a splnilo to tvé očekávání? Měl jsem tehdy představu, že se na gymnázium hlásí jen premianti, a na to jsem se necítil. Nakonec jsem tedy šel na knihkupeckou do Luhačovic. Iniciova‑ li to spíš rodiče, kdosi jim říkal, že je to kvalitní škola, a s tím musím souhlasit. Nakonec mě logicky přivedla i k soustav‑ nějšímu čtení a pak k psaní. Proč jsi dále nepokračoval ve studiu na vysoké škole? Než jsem se stačil po maturitě roz‑ koukat, tak mi byl doručen povolávací rozkaz na civilní službu, kterou jsem ab‑ solvoval, a následně mi byla nabídnuta zajímavá práce. Poté jsem už na vysokou školu nešel a dnes jsem celkem hrdý na to, že titul nemám. Kdy jsi začal psát – do šuplíku i mimo něj? Na střední, škola organizovala semi‑ nář Literární Luhačovice, tam jsem si také poprvé zkusil, jaké to je, vytáhnout věci ze šuplíku. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

foto|Eva Krhutová

Nakladatelství Kniha Zlín připravuje vydání tvé prvotiny s názvem Stébla zkoušet. Proč vychází tato sbírka právě teď? Oslovil mne básník Pavel Petr, který má edici Walt na starosti. Kdyby se tak nestalo, sbírka by vyšla nejspíše mnohem později, zdali vůbec. Při její přípravě mi došlo, že je to vlastně juvenilie a zároveň jakési sebrané spisy, což je situace docela paradoxní. V jakém časovém rozpětí tedy vznikaly jednotlivé básně či oddíly v připravované sbírce? Časový rozptyl je velice široký. Některé věci třeba pamatují dobu, kdy básně psal ještě Bogdan Trojak. Starší věci vznikaly na přelomu století, novější práce kolem roku 2008, 2009. „Muž neumí přežít tolik utrpení,

Proč sbírka nese název Stébla zkoušet? Spojení „stébla zkoušet“ je částí jed‑ noho mého staršího verše, stejné jméno neslo i bibliofilské album, které vytvořil grafik Aleš Loch. Většina z textů obsaže‑ ných v albu vyjde i v připravované sbírce a mně se prostě nechtělo název měnit. Významově se celkem jasně dotýká zaži‑ tého lidového rčení o tonoucím a stéblu. Nějak mne zaujalo to pnutí, člověk neví, jestli v ruce nepraskne. Podobně je to asi i s verši, slovy, sdělením obecně. Ne‑ jsme si jistí, jestli unesou to, co po nich chceme. Jakého vlastního textu si vážíš nejvíce? To je složité, neskromně mohu říci, že jsem spokojený asi se třemi čtyřmi věc‑ mi. Navíc jsem zrovna v období hledání nějakého nového výrazu ve svých textech, snahy o vykročení z klasické reflexivní lyriky, takže ty čerstvé nevidím dostateč‑ ně s odstupem. Proto je snadnější hod‑ notit ty starší, nicméně ty vnímám dost kriticky. Co básník Jiří Mareček a současná poezie? Co spatřuješ nyní jako životné a životaschopné? Samozřejmě sleduju vyostřenou pole‑ miku ohledně takzvané angažované poe‑ zie, ale nevidím to tak bipolárně. Vždyť přeci nejde o to, zda angažovanost v poe‑ zii obrodí již velmi vyčpělé vody současné lyriky. A myslím, že sama o sobě ani ne‑ obrodí. Jde asi spíš o jakési kritické uznání pozic angažovanosti či dalších autorských přístupů v poezii. Tomu mohu jen při‑ takat, zaujala mne třeba i konceptuální řešení některých současných autorů. Jde jen o to, jak se zbavit homogenity výrazu, která tady vznikla a přebujela. Ona pak i ta drobná reflexivní lyrika bude vypa‑ dat líp, když jí nebude tolik. kolik dokáže přežít žena.“ Osho

Každého většinou zajímá, kde a kým se nechává umělec inspirovat… Každá umělecká tvorba v sobě zřejmě má i jakousi terapeutickou část, snahu po orientaci ve vlastní existenci. K té inspira‑ ci se váže humorná historka: Jiří Kuběna se mne v Olomouci kdysi ptal, jestli mám radši Halase či Nezvala. Když jsem od‑ pověděl, že Halase, přísně se na mě podí‑ val a řekl: „Tak vy jste tahle větev.“ Takže asi ano, byť se snažím neustrnout, jsem asi právě tahle větev. Tvá poezie se vyznačuje důrazem na jazykovou a výrazovou přesnost, může nás tato snaha po nezastupitelném vyjádření dovést k vlivu básníka Vladimíra Holana? Holan, to je monolit. Kroužím kolem něj už přes deset let. Za svou iniciační sbírku bych označil Na sotnách, se kterou jsem se seznámil v šestnácti a byl jsem uhranut. Poprvé jsem se setkal s tím, že text dokáže tak urputně vzdorovat a také odměňovat. Holan byl pro mě stěžejním autorem. Přiznávám se, že má tvorba byla silně inspirovaná jeho prací. Poté přišla fáze, kdy jsem se naopak Holana chtěl zbavit. Potřeboval jsem ho v sobě upozadit, umenšit, abych se mohl posu‑ nout dál. Snad se mi to podařilo. Autorů ale bylo samozřejmě více: Diviš, Kolář, Blatný, Rilke, Benn… A co Jiří Mareček a umění? Zajímá mě výtvarné umění a hudba. K tomu prvnímu mi otevřela cestu výtvar‑ nice Eva Krhutová. Pomohla mi překonat takovou tu povšechnou znalost a více některým věcem porozumět. A hudba, ta je prostě s poezií spojená velmi těsně. V obou případech se snažím najít a po‑ stihnout takové estetické kvality, které mě vyvádějí ze strnulosti a nutí mne přehod‑ nocovat způsoby chápání a hodnocení. http://lzicka.wbs.cz

jitka maixnerová s jiřím marečkem

Jiří Mareček:

17

Natáhnout ruku a dotknout foto|Petr Francán

se

ENS EC

E

RECE

R

R

O

svých snů D

NSOR

Lžičk

a v š

ED

uplík

u

INKA MACHULKOVÁ|(*8. 11. 1933, Praha) básnířka, překladatelka. Spolu s Václavem Hrabětem a Vladimírou Čerepkovou se podílela na činnosti poetické vinárny Viola, ve které za doprovodu jazzové hudby zněly verše Ginsberga, Ferlinghettiho a jiných beatniků. Žije v Mnichově. V současné době píše česky a německy.

etudy z kredence

Útlá sbírka Probuzení hráči básnířky Inky Machulkové sestává z krátkých, převážně retrospektivních básní. Autorka, známá u nás především v 60. letech, v nich propojuje vzpomínky z dob emigrace do Mnichova s fragmenty snů, které jako by se probouzely právě po vyvolání starých vzpomínek. Jsou ale opravdu probouzeny? A co je vlastně probuzení? Je to jen vytržení ze spánku? A co je potom spánek?

18

Tvorba Inky Machulkové je oproštěna od všech přebytečných metafor, které by báseň narušovaly. Autorka o sobě říká, že hodně věří na rytmus, ne tolik na rým, a právě ryt‑ mus jí zbytečná slova vyškrtává. Ač je tematika básní místy vážná, jsou verše Machul‑ kové hravé. Pohrává si se zvukomalebností („klekni si k leknínu“, „hlasitou loučí se loučí noc“, „lupeníze zelený“, „přikolejil se ke mně vlak“), tvoří jednoduchými obměnami nová slova („přizimuje“, „zapomínky“) a nechává čtenáře přemýšlet nad tím, proč byla která báseň věnována právě tomu člověku – ať už básníkům Christianu Morgensternovi a Konstantinu Bieblovi, nebo lidem z autorčina okolí – hlídačce vorů na Výtoni, přátelům… Autorčiny verše v sobě s nadhledem glosují uplynulá léta, Machulková se nebrání ani tématu stáří. Některé konfrontují prožité momenty s těmi současnými, jiné jsou časově neohraničené. Právě do nich proniká básnířčina ženskost, ve vzpomínkových básních trochu opomenutá: „Přišlo jich míň / a zkoušeli / jak pevná je tma // Ještě vydrží / řekli si dva / a opřeli ji o strom // Zbylo jich víc“. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

„Jedna ženská vidí často dál

Machulková vzpomíná nejčastěji na přátele a dobu před emigrací. Právě tyto vzpomínky jsou v celé sbírce tím jediným jistým. Vystupují zde v kontrastu s hádající‑ mi se nočními chodci, opuštěnými domy a křivým, mlčícím měsícem. Kontakt s přáteli je pro ni hodně důležitý („Ze svých oken vidím / do tří a půl světových stran // Přátelé a známí / mi v pozdravech zasílají / zbylý svět“), často se zmiňuje o návštěvách a řada básní je věnována právě přátelům. Možná, že právě pro ně se snaží být „tou první Inkou“, její rodné jméno se zde stává symbolem něčeho dobrého, čistého („Kolikrát čtu tady / své rodné jméno / a v polovině / vztahuju ruce / po mých snech“). S přáteli zůstávala v době emigrace v kontaktu především prostřednictvím korespondence, motivy rozep‑ saných dopisů, popsaných papírů a psaní samého je protkána celá sbírka. Z Probuzených hráčů dýchá touha dotknout se svých snů. Nebýt jen pasivními kolemjdoucími, kteří vnímají snění pouze jako obyčejnou etapu všedního dne, tu chvíli před probuzením. Natáhnout ale ruce a trochu z toho snění si nechat v sobě… A hrát svoji hru co nejlépe, ne jen v tichosti přihlížet. Právě k tomu mírnou, laskavou formou vybízí nejnovější sbírka básnířky Inky Machulkové, kterou vydalo loňského roku na‑ kladatelství dybbuk. Rozhovor s autorkou, považovanou za jeden ze symbolů 60. let, najdete pod názvem Ještě jsem tady v internetové databázi České televize. V přílivu letních snů

Probuzení hráči Hráli karty Na kufru hráli karty a vlak jel rychleji rozkývaný kýval svou ospalou noční hlavou Cestující ze spánku Do spánku Mezi slovy Sudí karty rozmíchal

zahlédnu odrazy norských krajin Zeslábly vzpomínáním Na nás

Pod cizím jménem Od šera vyčkává V povyrostlé tmě odmyká svůj dům Pronajímá vzpomínky

ZUZANA KOHOUTOVÁ|studuje bohemistiku. Má ráda podzim, pouliční muzikanty a žlutý pastelky. než pět mužských s dalekohledem.“ J. Werich

[email protected]

zuzana kohoutová o poezii inky machulkové

Inka Machulková|Probuzení hráči

19

ANICA JENSKI|z připravované sbírky už jdu, mami|žije se svou pětiletou dcerkou a mužem v Děčíně. Zabývá se právy lidí s mentálním postižením, zejména způsobilostí k právním úkonům. Spolu s Alicí Prajzentovou vytvořila scénář k připravovanému grafickému románu. Podílela se na hudebně-poetickém projektu Wittgenstein circle & Anica Jenski. Blog: anicajenski.blogspot.com Sbírka Dnes půjdu za ženu (H_aluze, 2009)

už je na cestě v zimě si nazuje bačkory a jde ven přepírat prádlo v kalhotkách přes sebe tři ručníky svléknu se v kalhotky nazuji bačkory mýdlo a nějaký prádlo už jdu mami jdu naproti

pieta usadila se na peróně v ruce tašku plnou košil, kalhot a bot všechno to původně drželo zvlášť a rádo na patřičném místě těla smrdělo kouřem startek a teď se to tlačí na jedné koleji vedle sebe a je tomu zima taška se vyprázdnila a matka s ní promlouvá mlčím ne nejdu k ní ne na peróně je zima a já nemám tašku ani startky

20

má malá shrbená maminka když jí dám pusu z výšky

---

říká mi komické věci co obvykle matky říkávají dětem co obvykle zatlačují své uši do lebky tam kde uši obvykle spočinou po obvyklých řečech obvyklých matek

prokládá své pohyby malými ústupky v prostoru jejího ticha upravím i svůj prostor

má malá shrbená maminka zkusím to zespoda

pro prokládání

/co na to uši anica jenski


---

LŽIČKA v ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena


21

Anica Jenski:

„Ženskost zemitá, bahenní“

--je to tak ženské říkají o mně bože, co?

S Anicou Jenski si povídala

SVĚTLANA KOPŘIVOVÁ.

je to tak ženské bože, co? odloupnout si tvou kůži mezi jednotlivými prsty matko?

na světlo světa zveršovaná věta | na kávě s…

hůl

22

nakročuji napadám a hůl cos mi předala má zvláštní výlis jak do mé ruky jak přesně


Pohybujete se v sociální sféře, staráte se o dceru a zároveň píšete básně. Také se účastníte autorských čtení. Jak to jde dohromady? Hekticky, někdy až trochu šíleně, vět‑ šinou můžu tvořit, až když malá usne. Šetřím časem, kde se dá, takže nezbývá než málo spát. Můj muž mě také udržu‑ je v mezích normálna a poskytuje spolu s malou potřebné zázemí. Inspirují se pro vás tyto oblasti vzájemně? Za rok mi projde před očima na dvě stě klientů. Mám sice nastavené manti‑ nely, ale byla bych z kamene, kdyby mě tolik lidí a smutných slov alespoň nelíz‑ lo někde o okraj duše. Obráceně to ne‑ funguje, nechci. Maximálně mi běžná schopnost psát plus znalost problemati‑ ky umožnily podílet se na psaní stínové zprávy k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením iniciované Ligou lid‑ ských práv a MDAC. (Mental Disability Advocacy Center, pozn. red.)

Jak jste se vlastně dostala k psaní poezie? Prvních pár textů podobajících se bás‑ ni jsem napsala tak ve čtrnácti patnác‑ ti letech, tuto exkurzi mezi slova v mé hlavě inicioval učitel češtiny na střední. Trochu jsem se té křehkosti v sobě za‑ lekla a dalších patnáct let jsem psala už jen úvahy a deníkové útržky nebo vůbec

foto|archiv Anicy Jenski

nepsala. Po narození holčičky se ve mně otevřel další rozměr. Co pro vás poezie v životě znamená? Vonící vítr, matčino křižování na čele, motýlí polibky mé malé, tichý křik, ře‑ zání těla, při tom všem uspokojení, až opojení. V jaké denní době píšete a v jakém prostoru? Kdykoli cítím potřebu a nemám před sebou plačící dceru, muže, klienta apod. Nejčastěji se mi ale zklidňuje mysl mezi osmou a dvanáctou večer, prostě když rodina spí nebo odpočívá a také při ces‑ tách ve vlaku z práce a do práce. Někdy si přeju, abych jezdila alespoň hodinu, ale Ústí je blízko, s délkou tratě nic ne‑ svedu. V ostatních chvílích mám v myš‑ [email protected]

světlana kopřivová s anicou jenski

sklonit se k sobě v měsíčných dnech a vdechnout své skvrny ano ještě přicházejí

23


nou zapomenu, při mé špatné paměti ve mně zůstane jen pár slov, obrazy a vůně knihy. Přesto uvedu např. Irenu Šťast‑ nou, Violu Fischerovou, Kateřinu Rud‑ čenkovou a Hanu Fouskovou. Zajímavý je váš hudební projekt s Wittgenstein circle, ve kterém čtete své texty. Hudba na mě působí trochu strašidelně – jsou vaše texty „strašidelné“? To je spíš otázka pro posluchače/ čtenáře. Nevnímám svou tvorbu jako strašidelnou, pro mě je prostě jen má. Otázka zachycení chvíle, pocitu, vazby. Mimochodem autorem projektu je Radek Hendrych z Děčína, jsem součástí čás‑ ti tohoto projektu, vytvořila jsem texty a vypustila svůj hlas, toť vše. Ale mám jej strašně ráda, chtěla bych v něčem obdob‑ ném pokračovat, ať už s Radkem nebo s jiným hudebníkem. Wittgenstein circle je pro mě další větví trčící z mého dřev‑ natého těla, chtěla bych, aby rostla dál, klidně i pod hůře vyslovitelnými názvy. Na webu je možné se o vás dočíst, že se „v současné době ubíráte směrem k dramatu a poetry-komiksu“. Proměňuje se s vývojem formy, ve které se pohybujete, také obsah? Ne příliš. Pořád mne zajímají vztahy mezi dvěma a více bytostmi. Jak vznikal komiks Mé levé prso, který otiskujeme v tomto čísle Lžičky v šuplíku? Náhle, pudově, před nějakou dobou kresby a koncept, zkoušela jsem s malou nové tempery, zejména kraplak tmavý, pila kávu, rudá připomínala krev a lógr zanechával skvrny. Grafik časopisu H_aluze, Miloš Makovský, mi pak po‑ mohl vložit mé obrazy a koncept do for‑ my, jakou vidíte.

Literární klenotky: indonéský svět Helly S. Haasseové Jeden ze zajímavých jevů nizozemského literárního prostředí jsou takzvané Literární klenotky (Literaire Juweeltjes). Jedná se o speciální knižní řadu, ze které už pět let každý měsíc vychází jeden čtenářsky dobře přístupný text, jehož tvůrcem je některý ze známých, nizozemsky píšících spisovatelů. Cílem edice je přitáhnout nečtenáře a zvýšit zájem čtenářů. Myšlenku i její fyzické provedení (drobná knížka formátu A6 se slevovým kupónem na další knihu/y autora daného textu) považuji za sympatický marketingový tah (edice se stala i sběratelskou záležitostí), který je ve svém důsledku přínosem nejen pro čtenáře, ale i pro spisovatele a jejich nakladatele. Letos v říjnu se stala Literárním klenotkem kniha Lidah boeaja spisovatelky Helly S. Haasseové, nazvaná podle první ze dvou povídek obsažených v tomto mini souboru. Na pultech knihkupectví se objevila dva dny po autorčině smrti.

HELLA SERAFIA HAASSEOVÁ|(*2. 2. 1918, †29. 9. 2011) byla velkou osobností nizozemské literatury, oblíbenou u laické veřejnosti a uznávanou kolegy i odborníky. Získala řadu literárních ocenění a patří k nejvíce překládaným nizozemským autorům. Do češtiny však bylo zatím přeloženo jen jediné její dílo, a to Páni čajových plantáží, 2003 (Heren van de thee, 1992).

Knihy této spisovatelky by se daly za‑ řadit do kategorie „unisex“ – kdyby ně‑ jaká taková škatulka existovala. Autory ženského pohlaví si leckdo spojí s určitý‑ mi tématy, Hella Haasseová však nebyla ani frustrovanou ženou bez partnera, ani manželkou frustrovanou svým mužem, nebyla ani lesbičkou. Byla „normální manželkou“, matkou dvou dětí a spisova‑ telkou bez nějakých projevů výstřednosti. Napsala řadu románů, esejí a divadelních i písňových textů. Její díla jsou dobře či‑ telná a zároveň mají hloubku, poukazují na některé lidské hodnoty a zachovávají si uměleckou kvalitu. Její tvorbu charak‑ terizuje především hledání kořenů a pří‑ čin, je prostoupena tajemstvím a mýty.

Přítomnost těchto rysů je zřejmě výsled‑ kem spisovatelčiny životní zkušenosti. Hella S. Haasseová se totiž narodila holandským rodičům v tehdejší Nizo‑ zemské Indii, v hlavním městě Batávii. Její otec tam vykonával funkci úřed‑ níka koloniální správy. V Indonésii strávila část svého dětství i dospívání a vracela se tam také v dospělosti. Jako asi v každém z nás, i v ní zůstala pevně zakoře‑ něna krajina jejího dětství. Krajina plná zeleně deštných pralesů, tajemných jezer, legend a duchů, v něž místní obyvatelstvo věřilo. I z hlediska společnosti to byla velice specifická oblast. Vedle sebe, někdy spolu, žili tzv. západní lidé a domorodí obyvatelé, dvě skupiny s tolik odlišným

foto|Jürgen Bauer

Hella S. Haasse: Lidah boeaja. Uitgeverij B for Books B. V., Maartensdijk 2011.


z oranžové země | zuzana vaidová

na kávě s anicou jenski

24

lenkách takový chaos, že se v něm jedna smysluplná věta/verš zlehka udusí. Vaše první sbírka Dnes půjdu za ženu vyšla v roce 2009 jako příloha časopisu H_aluze. Jak jste s tímto časopisem, respektive s jeho redakcí propojena? Později jsem se spřátelila s Alicí Prajzentovou, redaktorkou H_aluze, syn‑ chronizovaly jsme se v mnoha oblastech. Tento rok jsme spolu vytvořily scénář ke grafickému románu, který nám rozkres‑ luje Eva Žižkovská, studentka UJEP UL. Chodíte někdy jinak než za ženu? Za matku, robota, logika a technika v naší rodině, kamennou vílu, motýla a občas za téměř mrtvou duši. V jedné z básní z vaší připravované sbírky Už jdu mami ženskost dost ironizujete, když píšete „je to tak ženské / bože co?“. Skoro to působí, jako by vám ta škatulka „ženskosti“ vadila? Byla to spíš otázka, co bylo míněno ženskostí, kterou mne ostatní plácali po ramenou. Přišli mi uklidnění tím, že ví, kam patřím. Podrážděná otázka, co je pro ně samé vlastně pod tou jejich známkou „ženskostí“. Když píšu, tak zarytě, někdy asi i surově, tak jak se odřezává nějaké to zbytečné odpadlé maso, v nějaké jiné části Anicy mlčím. Nevím, jestli je v tom ženskost. Jestli, tak zemitá, bahenní. Divá a bezohledná. Občas netušeně, a čeho se bojím, křehká. Které autorky jsou pro vás v současnosti inspirací? Jsou to spíše autoři. I když, jestli se opravdu jedná o inspiraci autorem, ne‑ vím. Možná spíše výřezem věty, odstav‑ cem jeho myšlenky. Výjimečně celým dílem. Někdy je to řemeslem, jindy duší knihy nebo jen nádechem. Obsah větši‑

25


Jako dítě slyšela příběhy o ženách, které se v noci mění v krvežíznivé lišky; jsou neskutečně krásné, ale kdo se jim dobře podívá do očí a na rty, pozná, jak jsou zrádné. Etsu se zdálo, že Asuko se takovému démonovi z vyprávění podobá. Nejraději měla míšence, asi proto, jak těžko někdy hleda‑ li své místo ve společnosti. Pan Yamanda se chtěl co nejvíce přizpůsobit západním zvykům v Batávii. Zařídil si holičství a své ženě později krejčovství. Jeho podnik zel prázdnotou, zatímco v salonu Etsu se dveře netrhly. Ani přes svou snahu vystu‑ povat na veřejnosti zdvořile nebyl v sou‑ sedství oblíbený. Jeho žena tam naopak vzbuzovala soucit: „…tihle Japončíci se chovají ke svým ženám jako k otrokyním. Tohle není muž pro ni.“ (…) Non ukázala pohybem hlavy na jasmínový plot mezi pavilonem a domem. V té zelené mase s bílými hrozny květin podepřené kůly byly díry a prolákliny. Tak měli výhled na pavlač a na zahradu k Yamandovým. Paní Yamandové přibyla do krejčovství posila. Byly to dcery pana Noguchiho, manželova obchodního partnera, s nímž téměř den‑ ně vedl tajemná jednání v prázdném ho‑ ličství. Díky jejich pomoci si mohla čas od času vyjít ven. Když sedávala na schodech u pavlače, stávala se, zprvu nechtěným, svědkem tajných rozhovorů svého muže a jeho kumpánů. Jednoho dne se pak rozhodla, že si odhalené tajemství nene‑ chá pro sebe a odešla s balíčkem důkazů z domu. Když Etsu vešla zadní pavlačí do domu, Noguchi už tam stál a čekal. Pohybem hlavy jí naznačil, že musí jít dál. V holičství seděl Yamanda. (…) Dlouho čekat nemusela. V zrcadle uviděla, jak do místnosti vstupuje její muž a za ním Noguchi. Pan Yamanda držel v ruce malý lesklý předmět – nůžky, břitva? Mlčky jí ho podal. „Největší předností některých mužů

Druhá povídka, Příběh Egberta (Een Perkara), začíná v divadle v Nizozem‑ sku. Vypravěč Egbert se setkává s paní Van H., jež byla před dvaceti lety „pří‑ telkyní“ jeho otce. Setkání ho okamžitě ve vzpomínkách vrací zpět do Indonésie. Vybavuje se mu dům, kde s rodiči bydlel, čas trávený s dětmi paní Van H. i posled‑ ní okamžiky života jeho otce, který ze‑ mřel v japonském lágru. Žadonil, křičel o milost. Nevěřím, že trpěl bolestí. Spíš si najednou uvědomil, že jeho život končí. Úporně se mě držel, jako bych mu mohl pomoci. A přece jsme se ani v lágru nesblížili. Rodina paní Louis Van H. odjela před vypuknutím japonské okupace do Ho‑ landska. Rozhovor Egberta a bývalé ot‑ covy milenky ve foyer se prolíná s útržky událostí z minulosti. Některé informace o jeho otci, rodině a rodině Van H. jsou pro něj nové, ledaco mu začíná do sebe zapadat. Sám toho má na srdci spoustu. „Mohu Vám to všechno vyprávět, jestli chcete,“ řekl jsem. Podívala se na své zlaté náramkové hodinky. „Ale ne teď, Egberte, přestávka je skoro u konce.“ Vlna hněvu ve mně vzrostla, kvůli té sebejisté ženě, tak neuchopitelné v hávu z vůně santalového dřeva; ošklivá, nepřitažlivá, lhostejná, ledová královna, elegantní starší paní s očima stále plnýma žáru: čarodějnice, aristokratka, absolutní antipod mé naivní, vážné, holandsky odměřené, červenolící robustní matky. Chápal jsem lépe než kdykoli jindy, jaký půvab muselo mít pro mého otce jednání s paní Van H., ale také jsem věděl, že pro ni vlastně nebyl žádná partie, že mu znova a znova unikala a že

to všechno věděl i on, ale odmítal přiznat svou porážku. Moje matka, kterou nemiloval, která ho rozčilovala, se k němu hodila. Byla předurčená druhá polovina pro muže, jako byl on. Druhá část příběhu se odehrává několik dní po setkání, v domě strýce a tety Louis Van H. Povídání, ale i fotky rozmístěné po domě pomáhají Egbertovi doplňovat mozaiku jeho rodiny a rodinných přátel. Příběh končí návštěvou dcery paní Van H., slovy v podstatě charakterizujícími zmí‑ něný problém identity, typický pro celý tento druh literatury. Moje nevlastní sestra; žijící znak rozpolcenosti, který já sám vnímám, rozděleni mezi tady a tam, mezi touhou po pořádku, chladnou zřejmost obyvatel Nizozemí a touhou po blikajících zelených odlescích Goenoeng Hidjau. Obě povídky spojuje prostředí Indoné‑ sie, pro Etsu to byla cizí země, pro Egber‑ ta stejně jako pro Hellu Haasseovou kra‑ jina dětství a vzpomínek, i když ne vždy idylických. Lidah boeaja i Příběh Egberta jsou příběhy problematických lidských vztahů, které navíc bývají často zamo‑ tané v síti tajemství. Ukazují, jak člověk může měnit svou skutečnou i vnitřní tvář na pozadí různých okolností. Nebo nao‑ pak, jak si může zachovávat stále stejnou vnější slupku, i když uvnitř už je všechno jinak. Ani v těchto příbězích nechybí fas‑ cinace přírodou východního světa a vždy je tam přítomno alespoň zrnko nadpři‑ rozena. Je třeba dívat se pod povrch, i když je předem jasné, že vždy zůstanou některé věci nepochopené.

ZUZANA VAIDOVÁ|tři věci, které mě kromě rodiny a přátel ovlivnily a navíc přivedly do Lžičky: bohemistika, nederlandistika a deset měsíců v Nizozemsku. Jiné věci, co mě těší, se Lžičkou však mají menší souvislost: podzim, léto, jaro, mlha, slunce, foťák v ruce, běhání, mountain bike, brusle, dvacítky v bazéně u letadla, nové i staré země, hlína, jídlo, spánek, kapučíno a bílé víno. je jejich žena.“ G. Sandová

[email protected]

zuzana vaidová

z oranžové země

26

vnímáním světa. Právě ono vedle- a spo‑ lužití přinášelo i řadu střetů, fyzických i kulturních, a zejména problém defini‑ ce vlastní identity, tedy zmíněné hledání kořenů a příčin. Kam patřím? Kým jsem? Kdo jsou mí předci? Otázky, jež vrtaly hla‑ vou těm, kteří změnili, ať už více či méně dobrovolně, prostředí. Japonská okupace v Indonésii, zkušenosti z lágrů a následný boj Indonésanů za nezávislost, i to se sta‑ lo součástí nizozemské koloniální a post‑ koloniální literatury, s níž je jméno Helly Haasseové spojováno především. Obě povídky ze svazečku Lidah boeaja vyšly již dříve v jiných souborech. První vyprávění je příběhem japon‑ ského manželského páru, pana a paní Yamandových. Spojení těchto dvou by‑ tostí rozhodně není naplněno štěstím. Všechno začalo už v Japonsku, kdy pan Yamanda trávil celé dny, někdy i noci mimo domov. Když doma byl, ležel v do‑ kumentech a cosi do nich nenápadně za‑ pisoval. Jeho žena zůstala bezdětná a on jí dával na srozuměnou, že jen díky jeho dobré vůli může pořád plnit úlohu paní domu. Už tehdy Etsu pochopila, že její muž se chová jinak ve společnosti a jinak, jsou-li sami. Ona mlčela a poslušně dě‑ lala, co měla, tak jak velela tradice. Když se přestěhovali do Batávie, uvědomovala si paní Yamandová, jak jí chybí příroda a vůně Japonska. Zahrada patřící k jejich novému domu ji spíše rozčilovala, než těšila. Bylo pro ni těžké najít si přátele. K Indonésankám chovala nedůvěru, Holanďanky se jí až na jednu zdály namyšlené a hlasité a ani krajané, kteří se přátelili s jejím mužem, jí k srdci ne‑ přirostli. Například k paní Okamurové, k jejíž rodině chodili Yamandovi ob‑ čas na návštěvu, chovala Etsu antipatie a z její dcery Asuko měla dokonce strach.

27

ENS

O

C Alice Nellis|Perfektní dny – I ženy mají svéR Edny (2011) R

E

RECE

D

Perfektní dny

NSOR

Lžičk

a v š

ED

s reklamou

uplík

u

film|Perfect Days – I ženy mají své dny (2011) režie|Alice Nellis hrají|Ivana Chýlková Zuzana Bydžovská Zuzana Kronerová Ondřej Sokol Vojtěch Kotek Bohumil Klepl Jan Vondráček Igor Chmela Martha Issová

Den matek… I postava Chýlkové je celá taková sváteční, s dokonalou kariérou a „vy‑ stajlovaným“ bytečkem, kde se dá po širokém parapetu stejně dobře válet s milencem jako s miminem. Na film si stojí za to zajít kvůli hercům, Ivana Chýlková je v hlavní roli výtečná a Vojta Kotek mě rozhodně příjemně překvapil. (Asi vážně má to charisma, jak všichni tvrdí.) Páreček Bohumil Klepl – Martha Issová (jako dva divácky dostatečně známé a vděčné ksichty) podle mě krásně podtrhuje další aspekt filmu – reklamní potenciál! Erika má kadeřnický salon, kde se dají nenápadně ukázat značky kosmetiky, na sushi si ne-rozvedený bývalý pár skočí do „restaurace Samuraj“ a hlavní hrdinku oblékla tuším Max Mara. Tak trochu se obávám, že právě tyto informace si má divák z kina odnést. Zcela v duchu moderní doby – užívej si, o nic se nestarej, kupuj naše věci! Tak jo, Alice. Jsem fakt ráda, že jsem si ten lístek nemusela kupovat.

28

Takže ten film. Viděla jsem ho včera v noci, a pak se vracela domů pustým nákup‑ ním centrem těsně před půlnocí. Jestli jste viděli film Stanleyho Kubricka Osvícení, tak ty pusté pasáže Nového Smíchova se náladou dost silně podobaly pustým chod‑ bám hotelu, v jehož útrobách šílený údržbář zmasakroval svou rodinu. Nejnovější film Alice Nellis ve mně nicméně zanechal neurčitý pocit jakéhosi „aha, život je – fajn?“ a to mě na tom trochu víc štve. Netvrdím, že ty zdlouhavé všeříkající dialogy nebyly místy vtipné a že herectví nebylo civilní a ze života. To je totiž fakt, ale nestačí to. Máme tu hlavní hrdinku Eriku, ženu po čtyřicítce, samotnou a toužící po dítěti. Na chlapy má smůlu a my už v momentě, kdy sedí opilá vedle svého kamaráda gaye (mimochodem mile ztvárněného Ondřejem Sokolem) víme, o co ho vzápětí požádá. A že na to vážně dojde. Celou situaci „komplikují“ Eričin bývalý, se kterým sice už deset let nežije, ale nebyli schopni se rozvést, a o dvacet let mladší zajíček Vojta Kotek. Kdo čeká kolotoč šílených zvratů, bude asi dost zklamaný – vztahy se proplétají vcelku dost předvídatelně a postavy se objevují a odcházejí v momentě, kdy už samou nudou nevíte, jestli tedy odejít z kina, nebo si na toho Kotka ještě chvilku počkat. Titulek v úvodu každé epizody dává divákovi na vědomí, že všechno důležité v Eričině životě se zásadně odehrává o svátcích. Narozeniny, Vánoce, Velikonoce, LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

„Příliš mnoho líčidel a příliš málo oblečení

Uzávěrka zasílání příspěvků do pátého čísla je 15. ledna 2012. je u ženy vždy příznak zoufalství.“ O. Wilde

[email protected]


anna bobreková

lžička filmofilka

Tohle měla být recenze na film s ženským tématem, film Alice Nellis Perfect Days – I ženy mají své dny. Ve svém současném rozpoložení to spíš vidím na fejeton.

29

Nechte se opojit Arabskou nocí

R

E

RECE

D

zjevení z jeviště

NSOR

30

ED

foto|archiv Moravského divadla

O

divadelní představení|Arabská noc Moravské divadlo režie|Martin Glaser j. h. hrají|Tereza Richtrová ENS EC Klára Klepáčková R Ivan Dejmal Jiří Suchý z Tábora Petr Kubes scéna a kostýmy|Jaromír Vlček j. h. překlad|Josef Balvín Lžička v šup líku premiéra|21. 10. 2011 další uvedení|29. 12. 2011, 5. 1. 2012, 24. 1. 2012, 15. 2. 2012

Horký letní večer. Panelák o deseti patrech. Prasklé potrubí. A Šeherezáda jako by z dáli začínala vyprávět svůj příběh. Nastražte uši světu fantazie. A také oči. Tři muži a dvě ženy, pět prosklených kvádrů zavěšených v prostoru. Izo‑ lace, samota. Šumění vody. Fantazijní svět a magický prostor, to jsou dobré ingredience pro opravdový divadelní zážitek. Novinka této sezóny budí v Moravském divadle bouřlivé reakce. Není divu. Zdejší publikum (skládající se převážně z abonentů na jedné straně a o několik generací mladší skupiny studentů na straně druhé) se po jejím uvedení rozdělilo na dva tábory: zatímco jeden pobouřeně odchází, druhý se stejnou energií tleská. Otázku, zda je olomoucké diváctvo připraveno na současnou dramatiku, zodpoví to, jak dlouho se Arabská noc v repertoáru divadla udrží. Studenti a divadelníci mohou jen doufat, že toto představení není jen osamělým výstřelem a že se takových kontroverzních inscenací nejen současné dramatiky dočkáme i v další sezóně. Arabská noc je hra významného německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga (*1967), která vznikla roku 1999. Svou specifičností se v mnohém podobá rozhlasové hře, čehož nyní využil také Český rozhlas 3 Vltava, potažmo režisér Petr Mančal, a tak měli v listopadu letošního roku možnost si tuto hru užít také posluchači. V Moravském divadle se režie Arabské noci chopil hostující režisér, umělecký šéf činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, Martin Glaser. Výrazným prvkem inscenace je scéna: pět velkých průhledných kvádrů zavěšených vertikálně na jevišti. V nich uzavřených pět herců, oblečených pouze do bílých košilek a spodního prádla téže barvy. Takto úderná a funkční scéna a její neobvyklost drží divá‑ ka neustále v očekávání. A nezklame. Když se herci osvobodí ze svých klecí, zjistíme, že LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

„Některý ženský jsou strašně dětinský… Nedávno mi

chodí ve vodě, po celém prostoru jeviště je jakýsi bazének. Voda se snáší i ze stropu, prší na herce malinkými sprchami. Odraz klidných vlnek, místy rozbouřených divokými pohyby herců, se klikatí jak na zadním prospektu scény, tak na stropě nad hledištěm. V jednom momentu vytryskne voda dokonce i v kvádru, který obývá Františka. Teprve pak divák zjistí, že vodní plocha je i pod herci, je všude na jevišti, herci jsou promáčení a cákají kolem sebe při každém pohybu. Kromě vody a jejího tichého šumění dokresluje inscenaci i vhodně vybraná hudba. Autorem této impozantní scény je rovněž hostující Jaromír Vlček, mimo jiné držitel Ceny Alfréda Radoka za scénu k inscenaci Odcházení pražského Divadla Archa. Na začátku představení jsou herci izolovaní, každý sám ve svém malém prostoru, v proskleném boxu, který vyžaduje zdůraznění herecké akce a klade na herce vysoké nároky. Jejich osamocenost však nemizí ani poté, co se z boxů dostanou ven. Skrze vy‑ právění každého z nich se začíná pomalu odmotávat linka příběhu. Dozvídáme se, že se všechny postavy nalézají na jednom místě, v panelovém domě, ve kterém je rozbitý výtah a v horních patrech je zřejmě prasklé potrubí, neteče voda. Pět lidí uzavřených ve svých vlastních opevněných světech. Pět lidí zakletých do svého příběhu. Střídání jejich promluv vyvolává iluzi běžného dramatu. Postavy ale nemluví spolu, mluví pro sebe a pro diváky, vypráví. Příběh přesto funguje, kolečka velkých hodin do sebe přesně zapadají a vše plyne k neodvratnému konci. Arabská noc je tvořena nezávislými monology pěti postav, kde se divákovi občas může zdát, že za snovou stěnou slyší dialog, i to je ale jeho fantazie. Postavy na sebe reagují jen zdánlivě, stále vyprávějí pouze svůj příběh, ač jím doplňují příběhy ostatních. Popisují, co dělají, co si myslí, co slyší, jak vnímají svět kolem sebe – a to vše pouze v přítomném čase, vše se odehrává právě teď. Ve svých vyprávěních se potkávají a mluví spolu, v dramatické akci však ne. Jeden z mužů, Kalil, jede za svou přítelkyní Fatimou do sedmého patra, tak jako každý večer po setmění. Výtah se s ním zasekne a on v něm zůstane uvězněný. Přesně jako ostatní herci, v prostoru čtyř stěn, nikdo na dosah. Poznáváme dvě podoby Františky, Fatiminy spolubydlící, kterou mužům není radno líbat, neboť nikdo neví, co všechno se s nimi pak může stát. Petr se například ocitne v lahvi od koňaku, Kalil nedokáže odolat sexuál‑ nímu pudu, kdykoliv zahlédne ženu. Františčinu polibku neunikne ani poslední z pětice postav, domovník Hans… Postavy hledají, ale také se snaží utéct, vymanit se. Jako protiklad k životní realitě 21. století a její stereotypnosti tu na nás dýchá pohádkovost, surreálná snovost. Panelo‑ vý dům funguje jako bludiště, postavy se míjejí, nemohou se domoci svého cíle. Atmo‑ sféra je zamlženě snová, na povrch vyplouvají orientální motivy, za stěnami paneláku můžeme slyšet přesýpání zrníček písku, stejně jako cítit opojnou vůni harému. Strůjcem toho všeho je však v první řadě divákova imaginace, kterou Arabská noc pečlivě prozkouší. Sám Schimmelpfennig o Arabské noci říká: „Hra žije z vyprávění a ne bezpodmínečně z obrazu.“ Spíše než o drama se jedná o poetické vyprávění, o „poezii skrytou v obyčejných věcech“. Arabská noc je hra slov a imaginace, kterou hrají herci na plátnech fantazie diváků.

kateřina valášková

Martin Glaser|Arabská noc

jedna vlezla do koupelny a potopila všechny moje lodičky…“ W. Allen [email protected]

31

divnodění | eva johnová

V SKRYTU

32

Vesnice na polské hranici, je z ní všude daleko a vlastně nikam nepatří, ani do oblasti Broumovska, ani Sudet. Vše začíná několik kilometrů od ní. Má vesnice leží v údolí, obklopená horami, na které ovšem čtyřicet let nebylo možné jen tak vylézt. Uzavření hranice je odtrhlo od Čech a přiřklo lidem osud pohlížet k nim jako k tajemnému úze‑ mí, které je sice nadosah, ale přesto se k němu nedá dostat jinak než po hodinové jízdě autem a obstrukcích na státní hranici v Náchodě. Lidé byli uvězněni v údolí, z něhož vedla pouze jedna cesta. Proto se jí říkalo Konec světa. Konec cest. Před válkou bylo jinak, cesta pokračovala do vesnice kladských Čechů. Hospoda, obchod, statky, víc jak tisíc obyvatel. Poté Hitler a nucená účast ve válce na jeho straně, z mužů se vrátilo jen, co by se na jedné ruce dalo spočítat, vystěhování. Příběhy o útě‑ cích přes skalní rozsedliny s dětmi a peřinami, ukrývání hrnců a vybavení domácností v lesích, co kdyby se ještě někdy mohli vrátit? Živoření v jedné místnosti z milosti cizích a pak odchod do neznáma. Vracejí se, v poslední době vznikají dokumenty, pro‑ tože za chvíli už nebude, kdo by příběhy vyprávěl. A rána přitom stále hnisá. Tři gene‑ race a proces hojení je na počátku. Často bezcílně bloudím mezi jen sotva patrnými pozůstatky domů této ztracené vsi. Postupně si je bere les. Zdi se bortí a mezi nimi hustý nálet jasanů. Když jsme sem před lety, natruc zákazu a se strachem z dopadení, pronikaly s babičkou, procházely mezi domy a hledaly připomínky bývalého života ve staveních, které ona pamatovala plné lidí a jmen, les se ještě držel v povzdálí. Dnes už je zde svrchovaným pánem. Teď se proplétám mezi jasany směrem ke zvonici, jež jediná přežila smrt vsi. Vím, že zde byla obrovská hospoda, kam se o nedělích chodívalo za hudbou a kremrolemi. Pár kamenů. A ještě… pár kroků přede mnou pod povalenou jabloní temno. Studna. Nezakrytá, ne‑ viditelná pod kmenem stromu a listím. Opatrně se přiblížím. Sbírám kámen a pouštím ho dolů. Počítám… ale vlastně nevím, jak vypočítat hloubku. Dole voda, mnoho metrů pod zemí. Studna uprostřed ničeho, nezakrytá, neviditelná a nezměrně hluboká. Možná místo do vody kámen dopadl na hladinu naděje, že tahle země není ztracená pro lidi, že až přijdou zpět, vyjde jim vstříc, obrozená, nevinná. A znovu schopná mluvit jejich jazykem.

„Jestli se domníváš, že celý svět je špatný, pak si uvědom, že se skládá i z lidí, kteří jsou jako ty.“ M. Gándhí


Lena Slípková

Cesta domů

Dlouhé hodiny seděla před oknem a čekala. Nic a mnoho se stalo. Obloha se posu‑ nula o pěkný kus doleva a rozčlenila se na dvě odlišné vrstvy, přičemž spodní vrstva připomínající studenou ranní mlhu měla velký náskok oproti té druhé. Byla si jistá, že tady se pohybuje obloha a ne ona. Když chvíli zůstala nehybně sedět, zdálo se, že čas uhání dvakrát rychleji, společně s těmi šedými mraky. Ta obloha jí připomněla chvíli, kdy byla šťastná. Ležela tehdy na trávě, která ji šimrala po holých lýtkách a částeč‑ ně zakryta stínem z obrovského rozvětveného dubu naslouchala tichu a závanu větru a s ním zkoumala miliony vůní. On ležel vedle ní a jeho přítomnost byla pouze fyzická, nepromluvil ani slovo. Cítila vůni jeho těla – hřejivá vůně s nádechem tabáku – zapálil si cigaretu chvíli předtím, než se rozhodli jít do parku. Ten den jí to nebylo proti srsti. V té vůni bylo něco ochranitelského a jí se to tehdy líbilo – vůně mýdla a tabáku. Rych‑ lým pohybem se zhoupla z polstrované židle, na které seděla dlouhé hodiny. Nechtěla vzpomínat. Ani si neuvědomila, jak jí za tu dobu ztuhla kolena. Byl čas se obléct. Celý den, který sice nebyl zdaleka tak dlouhý, jak se zdálo, byla v podivném transu. Cítila neustávající tlak na týl, jako by ji někdo předtím silně uhodil a ona stále cítila ozvěny předchozí rány. Vždy když byla nesvá nebo nervózní, cítila podivné svírání na krku, ale dnes byla naopak podivně vyrovnaná. Uvědomovala si, že ta bolest není fyzického rázu, ale i tak si radši zkontrolovala týl. Tentokrát nenašla žádné stopy předešlé noci nebo té předtím. Většina nocí se jí nakonec slila dohromady. V jednu dlouhou neustávající noc. Sedí a potichu brečí na levé straně postele. Snaží se nepohnout a nedat o sobě vědět. On klidně sedí na druhé straně a už ji nevnímá. I když by se vzdálenost jejich těl mohla měřit na centimetry, byli od sebe na míle daleko. Ve chvíli, kdy sešla strmé úzké schodiště, vše bylo definitivní, a tak se naposledy rozhlédla kolem sebe. Uvědomila si, že to nikdy předtím pořádně neudělala. Kolikrát scházela ty stejné schody a samotná cesta byla jen pouhým meziobdobím, jak se dostat z bodu A do bodu B. Vnější svět a vnitřní svět, vytyčený pouhými sedmi metry čtve‑ rečnými. Naposledy se ohlédla, aby spatřila dům, který pro ni byl po dlouhé měsíce peklem. Naposledy viděla známé červené cihly, úzké dveře natřené oprýskanou bílou barvou a zašlou mosaznou kliku, roh domu mizící za rozvětveným stromem a pak už nic, jen vzpomínky. Nastoupila na první autobus mířící do centra. Sedla si do druhého patra. Dneska si chtěla užít výhledu a představovat si, že je jen turistkou vracející se domů. Toužila před‑ stírat. Vystoupila a poděkovala řidiči. Všichni tady řidičům děkují, ale nikdy jí to nepři‑ šlo tak podivné jako dneska, jelikož opravdu měla za co děkovat, jede pryč. Nádraží na rušné ulici hned naproti gigantického nákupního centra bylo přeplněno lidmi. Všichni se tak rychle pohybovali, že kdyby přivřela oči, z lidí by se staly jen šmou‑ hy, vměšující a spojující se do sebe, jako když mícháte barvy na paletě a po chvíli nevíte, ze kterých barev výsledná barva byla namíchána. Zapadla velmi rychle mezi desítky pří‑ http://lzicka.wbs.cz

je to prozaické, přátelé | lena slípková

divnodění

33

LENA SLÍPKOVÁ|je mi 21 a studuju druhým rokem anglickou filologii. Pamatuju si, že jsem psala už v sedmi letech. Jsem nadšená cestovatelka a to se nejspíš odráží i na mém psaní, jelikož většinu příběhů jsem vymyslela a sepsala ve vlaku nebo autobuse. Ráda si vždycky přečtu dobrý příběh, který mě jakýmkoliv způsobem překvapí nebo šokuje, a proto doufám, že i vy najdete zájem v tom mém. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

Lucie Faulerová

Rem Okolo očí měla ještě ty vlhký klikatý pěšiny po slzách. Oči jí zvlhly hned, jak jsem se škrcením začal. Nevěděl jsem, jestli to byla jen bezděčná fyzická reakce, nebo se lekla. Občas brečela, když se bála. Daniela už taková byla. Nejdřív nechápala, nedošlo jí, co se děje, když jsem ji strhnul na zem, obkročmo nasednul na její břicho a kolenama jí drtil žebra, aby se nemohla pohnout. Palci jsem jí tlačil na chrupavku tak silně, až se mi rozklepaly svaly. Cítil jsem, jak jí poskočil ohryzek, když se snažila polknout. Projelo mi to pod prsty, jako když jsem byl malej a chytal s bratrancem ryby v potoce za chalupou. Stáli jsme po kolena ve vodě a s rukama pod vodou po proudu čekali, kdy nám tam vpluje okoun nebo úhoř. Snažili jsme se je pak udržet v těch mizerně malých dlaních, ale nakonec většinou uplavali. Že měla otevřený oči, to bylo to nejhorší. Dívala se na mě, otevírala pusu, ale nevydala ze sebe vůbec nic. Připomněla mi zase ty ryby. Nejdřív chrčela a sípala. Ale pak zmlkla. Mlátila do mě rukama. Nejdřív hodně. Potom míň. Předloktí mi rozškrábala do krve, ale v tu chvíli jsem to vůbec necejtil. Mě to nebolelo. A ji potom už taky ne. Že se blížím ke konci, jsem poznal ve chvíli, kdy jí začaly usychat ty zvlhlý oči. Ruce už jen chabě sem tam pohladily nehtama podlahu, ztrácela sílu. Nohy se jí rozklepaly a patami v malých rychlých úderech narážely do podlahy. To jsem musel ucpat arteria karotis. Otevřel jsem oči. Zíral jsem před sebe. Nahoru. Do stropu. Hvizdot ptáků a hodiny strašně nahlas řvaly tik tak. Nevěděl jsem, co se děje, dokud na mě nepromluvila. „No to je dost,“ podívala se na mě přes brejle na čtení. Ležela vedle mě, v klíně roze‑ čtenou knihu. „Už je skoro jedenáct.“ Zíral jsem na ni, jako bych ji viděl poprvé. Úkosem jsem se kouknul na její krk. „Co je?“ zeptala se a trochu zmateně se usmála. Neřekl jsem nic, jenom jsem ji objal a tisknul ji k sobě hrozně silně. Snad bych jí i roz‑ [email protected]

lucie faulerová

je to prozaické, přátelé | lena slípková

34

chozích a odcházejících a těch, kteří ve spěchu hledali správný vlak. Ona vlastně hledala jakýkoliv spoj, který ji zaveze do hlavního města a pak? Prostě dál! Najednou s ní za‑ cloumala únava a celým tělem projel mráz. Poslední půl hodinu se necítila příliš dobře, ale musí to ještě chvíli vydržet, potom může v klidu usnout. Nespala od včerejška. Vzpomněla si na předešlou noc, když přišel domů a chtěl po ní to, co mu nechtěla dát. Nebylo to správné. Měla na sobě modrou košili s hnědými knoflíky, kterých poté zbylo pouhých pět. Dva pod nátlakem jeho rukou odletěly do kouta. Bolelo ji levé rameno, jak ji tiskl ke zdi, zatímco jí druhou rukou rozepínal zip od kalhot. Bránila se levou nohou, jelikož pravou měla zaklíněnou jeho tělem, které celou vahou tlačilo na její bok. Vůbec se jí nepodíval do očí. Cítila nepopsatelný strach. Zip se zasekl na půl cesty a ona za to děkovala. Využila situace a vší silou, kterou našla v levé paži, ho udeřila do boku a cítila, jak se v pase zlomil. Tlak jeho těla povolil a ona se snažila vymanit z jeho sevření. Nebylo to k ničemu, ještě víc se rozzuřil a ruku posu‑ nul po klíční kosti ke krku a vší silou stiskl. Nemohla dýchat. Myslela si, že se zardousí. Začala se jí motat hlava a před očima viděla výstražné rudé plamínky. Přestala se bránit. Tělo vypovědělo službu a přestalo se zmítat. V té stejné chvíli zip povolil a jeho ruka jí stáhla kalhoty. Trvalo to jen pouhé dvě minuty, dvě minuty naprostého fyzického zhnu‑ sení. Pro ni to byly hodiny, čas zas přestal ubíhat, jak měl. Čas ji zradil. Když bylo po všem, celé tělo ji bolelo. Svalila se na zem, jelikož měla slabá stehna, jak se je snažila silou přitahovat k sobě a vypudit ho. Znovu se probrala z minutového transu. Někdo za ní hlasitě práskl dveřmi a závan ledového větru jí přejel po zádech. Zamířila k nástupišti sedm, ze kterého jí jel vlak. Přešla hlavní pasáž a ucítila zápach smažené ryby a hranolek. Zvedl se jí žaludek. Ně‑ kolik dnů nebyla schopna pozřít ani sousto a teď ji představa samotného jídla znechu‑ covala. Podlomila se jí kolena a v tu ránu se ze všech stran sápaly cizí paže. I když byly studené a chladily ji po celém těle, připadala si, jako když padá do záchranné síťě… Jako ze snu se k jejím uším linuly trhavé útržky a slova, která jí nedávala smysl. Někdo na ni mluvil a druhý zas mluvil k někomu, kdo klečel vedle a podpíral jí hlavu. Musel ji podpírat, protože sama už neměla sílu ovládat své tělo natolik, aby jen pohnula prstem. Byla to žena. „Zavolejte ambulanci, to ubohé dítě je celé pobledlé. Já ji přece znám!“ Druhá osoba zamručela: „Vždyť jí není ani šestnáct, co tu dělá sama s těmi zavazadly? Kde bydlí? Má nějaké příbuzné?“ „Žije vedle mě v garsonce jen se svým tatínkem, velice milý člověk. Nikoho jiného nemá… měli bychom mu zavolat, ať se o ni nestrachuje…“ Na tom už přece nesejde, pomyslela si. Já ležím tady a on leží tam. Jediný rozdíl mezi námi je ten, že já ještě aspoň na krátkou chvíli budu žít a dýchat. On touhle dobou už tuhne a krev se vsakuje do fialového povlečení, které tak pracně vybíral tři hodiny. Kdybych mohla, smála bych se. Tvrdil mi, že nejsem nic, ale já z něho nic udělala. S pocitem klidu usnula, aniž by věděla, jestli se ještě vůbec probudí.

35

LUCIE FAULEROVÁ|je jí dvaadvacet let a žije v Pardubicích. Vzhledem k tomu, že vždy včas a pilně přistupuje ke svým povinnostem, již druhým rokem studuje třetí ročník editorství na Katedře bohemistiky v Olomouci. Do osmnácti let se věnovala tanci, nyní jí čas zaplňuje především psaní a šití. Má ráda kafe, béčkové horory, knihy Chucka Palahniuka, představení Divadla v Dlouhé a dokumenty o sériových vrazích. Příliš si nerozumí s klauny, holuby a sousedy. Již odmalička se intenzivně věnuje psaní a nyní doufá, že brzy najde někoho, kdo bude chtít vydat její román. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

Magdaléna Stárková

Lajka Ты течешь, как река. Странное название! И прозрачен асфальт, как в реке вода. Ах, Арбат, мой Арбат, ты — мое призвание. Ты — и радость моя, и моя беда B. Okudžava

Nad Starým Arbatem se rychle smrákalo. Září pozvolna upředlo červený koberec mladému podzimu, ale zima ještě nebyla, alespoň ne taková, jaká v Moskvě umí být. To jen teplejším klimatem zhýčkaní turisté se už halili do šál a bund a batůžky se svetrem na večer se jim legračně pohupovaly na zádech. Lačně okukovali výklady s nablýskanými suvenýry, rudými prapory, ušankami z napodobeniny sobolího kožíš‑ ku, barevnými matrjožkami a vodkou a nervózně v kapse převalovali bankovky, aby náhodou nedošly k úhoně. Diktát západních průvodců je zmátl natolik, že v každém Moskvanu spěchajícím nacpaným metrem do práce viděli přinejmenším kapsáře, ne-li něco podstatně horšího. Pouliční lampy zalévaly srdce Moskvy bledou září, která lichotila pleti mladičkých dívek plujících Arbatem s elegancí a majestátem sovětské lodní flotily, oděné do po‑ sledních výkřiků módy a s výrazným make-upem, aby zakotvily v jednom z drahých západních řetězců na kávu a dortík a popovídly s kamarádkou o posledním shopping tripu do Milána. Potom tam byly ještě jiné slečny, o celou cenovou kategorii níže, kterým nedostatek financí vynahrazovala upravená mladistvá krása. Ty ale přešly Hard Rock Cafe i Starbucks a spěchaly ulicí nahoru až k soše Puškina, kde na ně už čekali unifor‑ movaní mládenečkové se sotva rašícím knírem, frekventanti školy pro důstojníky na večerní vycházce. Zavěšeni do sebe kráčeli zase zpátky, nebo jeli metrem o stanici dál do parku na procházku a kvas do plastového půllitru. Byla sobota odpoledne, přede všemi vlála představa ještě jednoho volného dne jako barevný fáborek a půl Moskvy přišlo korzovat právě sem. Odbila devátá, pouliční umělci, malíři a karikaturisté všeho druhu a rozdílného ta‑ lentu sbalili štětce a palety a pomalu se chystají domů. Jen někteří se ještě zdrží a s ka‑ http://lzicka.wbs.cz

magdaléna stárková

je to prozaické, přátelé | lucie faulerová

36

mačkal kosti, kdyby nevyjekla. Lekl jsem se a pustil ji. Zkoumavě se mi zadívala do očí a sundala si brejle. „Jsi v pořádku?“ „Jsem tak rád, že seš tady. Jsem tak strašně rád.“ „Kde bych byla,“ zasmála se. „Marku…“ Nenechal jsem ji nic říct. Chtěl jsem ji jen držet, mít ji hrozně blízko, nejblíž jak to jde. Dostal jsem na ni hroznou chuť. Vzal jsem jí z ruky brejle a položil je na stolek, knížku jsem shodil na zem a Danielu položil na záda. Líbali jsme se. Když mi jazykem zapátrala po patře, připadalo mi to podivně cizí. Jako bych ji líbal prvně. Jako bych její rty neznal. Znal, ale dlouho nechutnal. Jezdil jsem jazykem po jejím těle jak šílenej. Vzdychala mi do ucha a z toho jsem byl hned hotovej. Skoro skuhrala, ať už jsem v ní, drápala mě do zad a já se do ní dostal úplně snadno. Křičela a křičela čím dál víc, až mi to nepřišlo jako její hlas. Přirážel jsem, jako bych byl mimo sebe. Tempo bylo čím dál rychlejší, až už to snad nebylo lidský, postel pod náma nestíhala vrzat. Tahal jsem ji za vlasy, kousal do ramene a ona křičela moje jméno. Pak jsme se vyměnili, ležel jsem na zádech a Daniela si na mě nasedla. Nadzdvihovala se na stehnech a proužky vlasů se jí plazily po ramenou a padaly do obličeje. Mezi tou záclonou z hadů se míhala její tvář, která řvala mý jméno, a já jí jednou rukou sevřel krk. Slastně zaklonila hlavu a nechala mě, ať jí tisknu hrdlo o něco víc. Natáhnul jsem k ní i druhou ruku. Propletl jsem si prsty na jejím zátylku, hlavou mi prolítlo, že má tak útlej krk. Stisknul jsem palci ohryzek. Zasténala. Stisknul jsem víc. Zrychlila tempo. Stisknul jsem víc. Zalkla se a strašně zvláštně se na mě podí‑ vala. Stisknul jsem vší silou. Plácala mě rukama do hrudníku a zastavila se. Vyhrkly jí slzy. Pod prsty mi proplula ryba. „Marku!“ Otevřel jsem oči. Zíral jsem do stropu. Promluvila. „Něco se ti zdálo?“ Posadil jsem se na posteli a snažil se nadechnout. Prohlédla si mě pozornějc. Tik tak. „Jsi v pořádku?“ sáhla mi na čelo. „Jsi hrozně zadýchaný… a zpocený.“ „Zdálo se mi…“ „Ty úplně hoříš.“ Ptala se, co se mi zdálo a já na ni jenom zíral. Pak jsem to ucítil. Podíval jsem se na svoje ruce, kterýma jsem ji pak objal a zkoušel, co vydrží její kosti. Vyjekla pod tlakem mýho těla. Pustil jsem ji, pohladil krátce po vlasech a odhodil jí je za ramena. Nechápavě ke mně vzhlížela. A já jí pak přejel dlaní po krku. Zastavil jsem se na cartilago thyroidea, čekal, než mi pod prsty propluje ryba a doufal, že pořád spím.

37


trochu jako Gruzín, když mhouří tmavá špendlíková očička. Dělají se mu u toho doce‑ la sympatické vrásky od smíchu, i když umí být i docela ubručenej dědek. Už je to dlouho, co jí někdo řekl Naděnko, naposledy možná její starej, dej mu pán‑ bů nebe. Nebyl to špatnej chlap, mohlo bejt hůř. Ani moc nechlastal a dělal ve fabrice na hřebíky. Býval to mohl dotáhnout o dost dál, ale měl moc prořízlou hubu a to se mu ne vždycky vyplatilo. Poznali se, když on studoval ve třetím járu medicínu a ona angličtinu. To už je celá věčnost. On potom něco spískal, nějakej průser, a tak skončil v továrně. Když dodělala Naděžda školu, vzali se a měli dvě děti, moc hodný děti. Z Maxima se stal inženýr, jenže se pak tak nějak blbě zamiloval a s mámou nemluví, Táňa sbalila turistu ze západního Německa a vdala se tam. Takže další průser. Její Jurij


je to prozaické, přátelé

38

marády na rohu povečeří pečenou bramboru s kysanou smetanou, obligátní černý čaj a někdy i vodku. Jejich místa na ulici však neosiřela, v okamžiku je zabydlují umělci jiní, herci, klauni a písničkáři, kteří pro svou práci nepotřebují tak nutně denní světlo. Před sochou Okudžavy se zastavil dědek s flašinetem a obrovským dřevěným prk‑ nem, ze kterého trčí zabodnuté nože. Pravděpodobně jeden z vysloužilých státních cir‑ kusáků, který si přilepšuje k mizernému důchodu. Kousek dál rozložil stoličku mladý muž s klasickou kytarou a linií knírku pod nosem. Vítr mu čechrá šusťákovou bun‑ du, zatímco on propojuje kytaru a zesilovač. Válečný veterán s tuctem vyznamenání na saku se na chvíli zastavil, zadíval se na vrhače nožů kalným pohledem a odklátil se v alkoholovém oblaku ke stanici metra Smolenskaja, právě, když tytéž podzemní chodby vyvrhly Naděždu Alexandrovnu s jejím objemným nákladem narychlo zakry‑ tým teplým barevným šátkem. Ač jí ještě nebylo ani sedmdesát, chodila už lehce shrbená a oranžový svetr zakrýval i to, co zbylo z její ženskosti. Ještě včera se vodila s oficírky jako děvčata všude kolem a dnes skládá silný vlňák na trojnožku na kraj ulice hned naproti vrhači nožů. Z jed‑ noduchého vozíku sundává dvě prostorné klece, sama si sedá doprostřed a kulatá záda balí do šátku, který ještě před chvílí zakrýval její poklad. V přepravkách se protahují dva tlustí angorští kocouři, Gríša a Míša, jeden rezavý jako veverka a druhý krémový s karamelovou kresbou na zádech. Naděžda Alexandrovna se na ně usmívá, sype jim trochu granulí do misky a sobě zalévá z termosky první čaj. Z příruční tašky vylovila ještě dvě veliké lepenkové cedule, na kterých stojí: PO‑ HLAZENÍ: 50 R a FOTO 100 R. Trochu nevraživě loupne modrým okem po venkovském děvčeti před Hard Rock Café, která drží na bidýlku dvě hrdličky bílé jako mouka a vybírá po sto rublech za foto. Zabrala jí fleka, můra jedna, procedí Naděžda přez zuby. Brzy ale svůj hněv zase spolkne a říká si, ať si to žábě vydělá. Nakonec to, že ona, stará bába, tady nedůstojně pro pár rublů blbne s kočkama, je sice smutné, ale žádná tragédie, ale ta mladá holka by tu stát neměla, dávno měla mít ženicha a houfek dětí a poskakovat spíš u plotny, než tady na zimě nabízet prodejnou lásku (tak tomu obchodu se zvířecí náklonností Naděžda říkala a byla hrdá, že našla ten správný termín). Jenže co má chudák dělat, práce není ani pro mladý, ani pro starý, tak aspoň má ty holuby. Beztak si tu, chudera, leda tak nachladí vaječníky. Revmatem zkroucenou rukou nalila horkou vodu do druhého hrníčku a zavolala na vrhače nožů, evidentně starého známého: „Míťo, pojď si dát čaj, nebo tu někoho ještě přizabiješ!“ Míťa trochu nervózně zabručel, ale šel stejně. Dneska není jeho den, vnuk, který mu měl dělat asistenta a riskovat přizabití, to radši vzdal a neukázal se, takže Míťovi zbyl jen ten flašinet a naděje, že se najde odvážlivec z ctěného publika. Zatím tomu nic nenasvědčovalo, takže se vrhač nožů klidně posadil na obrubník a srká horký čaj s plátkem citronu. Odněkud sem dolehl zvuk akordeonu, někdo zpívá Okudžavu a kasíruje od turistů. Starý Dimitrij znovu smočil knír do čaje, ale u toho si brouká: „Ach Naďo, Naděnko, bývali jsme šťastní.“ a šibalsky mrká na Naděždu Alexandrovnu a její kocoury. Vypadá

[email protected]

39


„Jak si mladá, tak si blbá, vole,“ uplivl si Kluk směrem ke psu. Několik amerických turistů se zastavilo před Fenou, ukazovali na ni prstem a smáli se. „Hele, čéče, Lajka!“ pronesl jeden. Druzí se rozchechtali a podupávali u toho noha‑ ma. „Fakt Lajka, jenom ji vystřelit do vesmíru!“ Kluk rozuměl jenom „Lajka“, ale i tak mu přílišná pozornost cizinců nedělala dobře. „Já vám dám Lajku, debilové!“ zavolal za nimi. Partička se ani neotočila. Kluk, aby dodal své ofenzívě na vážnosti, ještě chvíli volal za skupinou: „Debilové zasraný americký! Debilové zasraný!“ Jenže volal rusky a i jemu došlo, že mu nikdo nerozumí, tak aspoň frustrovaně kopl do kamínku, až odletěl, a znovu si odplivnul. „Kdybych aspoň uměl anglicky…“ V tu chvíli zbystřila Naděžda Alexandrovna zrak, trochu se narovnala a jakoby vy‑ lezla z tlustého oranžového svetru. Míša s Gríšou znuděně spali, tak přešla ulici, nalila Klukovi posledních pár kapek teplého čaje z termosky do svého hrnečku a její měkké oči modré jako nebe na Sibiři, kde se narodila, na chvíli potkaly ty jeho těkající, nedů‑ věřivé, ale přesto ještě dětské a malilinko protažené do stran. „Fucking idiots,“ řekla. „Co?“ vybafl nezdvořile Kluk, ale rychle chňapnul po plecháčku s teplým nápojem. „Fucking idiots,“ zopakovala stará žena. „Debilové zasraný. Anglicky,“ vysvětlila lakonicky. „Aha, jo, dík,“ usmál se mladej. Debilové zasraný americký se právě vraceli nahoru na metro. Kluk se shýbl pro zmačkaný kelímek od McDonalda, který se válel na dlažbě, a ener‑ gickým pohybem ho hodil po turistech, kteří se opovážili smát se JEHO psovi. Zajíma‑ vé, pomyslel si, už je to MŮJ pes. Teda fena. Ale já jsem v životě nikoho svýho neměl, tak teď mám aspoň psa. To není špatný, někoho mít. A ti blbouni se mi nebudou srát do rodiny! Rozhodl se s nově nabytou hrdostí čerstvého vlastníka domácího mazlíčka. Trefil. Když hráli v děcáku vybíjenou, vždycky zasazoval smrtící údery. Jeden z hou‑ fečku Američanů se otočil. „Fákin idjots! Fákin idjots!“ volal nadšeně Kluk. Naděžda odkryla všechny své zlaté zuby v hrdém úsměvu učitelky pyšné na svého studenta. Bravo, mladej. Asi porozuměli, tvář jim zvážněla v hrůze před všemi nebezpečími popsanými v je‑ jich travel guide a chvatně pokynuli na kolemjdoucího policistu na večerní obchůzce. Obrovská tlapa muže v nejlepších letech sevřela Klukův límec jako bronzová pěst par‑ tizána v metru. Včera ho pustili z děcáku a teď asi půjde rovnou do lochu. Stejně je to všem egál. „Vo co de, mladej?“ zaburácel uniformovaný chlap. „Sral se mi do čokla, fákin idjot,“ odpověděl oslovený rádoby statečně, ale ve sku‑ tečnosti se v něm dětská dušička tetelila strachy. Vzpomněl si na děcák a na tety, který byly vlastně celkem oukej, i když prudily. Klidně by tam byl zůstal, ale úřady jsou neúprosné. Jsi plnoletej, tak padej. http://lzicka.wbs.cz



40

to těžce nesl, chlapi jsou takový májový sračky, a brzy umřel. Ani ten vdovský důchod po něm za moc nestál. Ale po jiných už taky nekoukala, ona, stará bába, tak ji překva‑ pil její vlastní náhlý zájem o kolegu z Arbatu. Rychle tu myšlenku zaplašila, ale i přesto si uhladila bezděky na červeno nabarvené vlasy, co kdyby. Míťa se na ni letmo usmál, poděkoval za čaj a zmizel zpět na svou stranu ulice. Nad vším bděl velký Bulat v nadživotní velikosti a zdálo se, že protahuje koutky do zasně‑ ného úsměvu. Holka s holubicemi se už taky posadila, ač je sobota, kšefty moc nejdou. Pohodila pihovatou hlavou a ukryla dlouhý zrzavý cop pod svetr. V zádech ucítila dva rozpálené uhlíky něčích zvídavých očí. Několikrát se ošila, otočila se na podpatku, ale nikoho neviděla. Zato Naděžda Alexandrovna si nemohla nevšimnout vytáhlého mladíka na rohu ulice, kterému se mladá venkovanka očividně zalíbila. Postával s hraným sebevědomím okolo stánku s vodkou a pečenými bramborami, dělal, že dlouho a pečlivě vybírá, ale Naděždě bylo jasné, že si nic nekoupí, ale jenom zevluje a prohlíží si tu holku. Za výrostkem v ušmudlané teplákovce poskakoval střed‑ ně velký pes neurčité rasy s bohatým kožíškem a napřímenýma ušima, takové odrost‑ lejší štěně. Kluk na něj laskavě mluvil přiškrceným pubertálním hlasem, ze kterého snad někdy bude pěkně uleželý mužný baryton, ale to si ještě mládeneček počká. Co chvíli vytáhl z kapsy kus mazlavého černého chleba, ulomil kousíček ne větší než palec a hodil ho dolů psovi. Zvíře se vděčně olízlo a zavrtělo chlupatým bílým ocasem, když do něj spadl i poslední kus okoralé kůrky. „Tak a teď nemáme nic, když jsi všecko sežral,“ pokrčil rameny Kluk. „SežralA, sežralA,“ upozornil na pohlaví psa jeden z opilců u stánku. „Copak nepo‑ znáš, že tvůj vlastní čokl je fena, cucáku?“ „To ale nejni můj pes.“ „Jak nejni?“ „No, nejni. Přidal se ke mně už na kazaňským nádru a vod tý doby ho mám v patách. Asi ještě nepobral, že ze mě už víc nekápne. Tak co s nim, teda s NÍ?“ „Nevim,“ řekl ožrala, „tak jí nakopni, vona vodjede.“ Kluk napřáhl nohu, ale Fena se mu dívala upřeně do očí s nefalšovanou psí důvěrou, že se Kluk opět napřímil. „Do prdele s váma taky.“ „Chceš po tlamě?“ zeptal se opilec jen tak pro formu. Kluk se radši rychle klidil, rozhodně nechtěl žádný voplejtačky, s policajtama už si užil svý. „Tak poď, ty pse,“ mlaskl na Fenu a posadili se spolu naproti vesničanky s holubice‑ mi, on na obrubník a Fena k jeho umolousaným teniskám. Teprve teď si Naděžda Alexandrovna všimla, že Kluk by holce s holuby mohl dělat maximálně mladšího bratra, rozhodně mu nebylo víc než osmnáct. Což o to, Naděžda má mladé lidi ráda, celý život učila na gymnáziu angličtinu, ale takovýho vejlupka na žádné střední škole pochopitelně neviděla. Přehoupla se desátá, ti šťastnější se vraceli z kin a divadel. Kluk a Fena se ještě váleli na chodníku, zima se oběma zažrala hluboko do kostí a jenom ruch ulice přehlušil dvojhlas hladových žaludků. Fena i přesto neúnavně bila ocasem do dláždění.

41

42

Fena ještě chvilku nedůvěřivě vrčela, ale potom ji zaujaly znuděné kočky v prostor‑ ných přepravkách a jala se je přátelsky očichávat. Míša a Gríša jí nevěnovali ani jeden povýšený pohled. Bylo to nakonec jen pár měsíců, co Naděždě umřel ten protivný královský pudl. Půl hodiny před odjezdem posledního nočního metra přikryla Naděžda kočky vlňá‑ kem, Míťa složil prkno a flašinet na vozík a Kluk schoval prokřehlé ruce do teplákovky. Teď už byla zima i na rodilé. Naděžda vylovila z kapsy od zástěry veliký balík v umaš‑ těném papíru. Uzené kuře, chleba a vajíčko na tvrdo na oslavu konce šichty. „Na, jez,“ vrazila Klukovi do ruky kus chleba. Ten se zakousl, ale nezapomněl ani na vyhladovělou Fenu. „Tak pojď, vrabčáku,“ prohodila kočičí bába směrem k výrostkovi. „Aspoň mi po‑ můžeš vláčet ty kočky.“ Kluk nesměle vstal, naložil klece na vozík a sledoval Naděždu Alexandrovnu smě‑ rem na stanici Smolenskaja. „Hele, a ukaž se zejtra zas, mladej, pokud budou kšefty, tak se šábnem!“ volal za podivným párečkem vrhač nožů s gruzínskýma očima. Pět kroků za nimi pobíhala Fena a vesele mávala ocasem sem a tam. Do dálky svítil mrakodrap Lomonosovy univerzity, pár opozdilců dojídalo pirožky u stánku a semtam se ještě ozval klapot podpatků. …Asi mi opravdu přeskočilo, přemítala v duchu Naděžda Alexandrovna, když zalé‑ vala ranní čaj a chystala chleba s máslem a vejce. Co já s tím cucákem budu dělat? Ještě mě zamorduje. Ale hned v pondělí pomaže na pracák! Já mu dám! Kluk slezl z ustlaného gauče ze sedmdesátých let, protřel si oči, zahýbal prsty u no‑ hou a trochu neobratně odsunul Míšu a Gríšu z polštáře. Potvory jedny. Rozespale vrávoral tam, co tušil kuchyň a snídani, a div, že si nepřišlápl plandavou noční košili po Naděždině muži. „Vobleč se, čekám na oběd Míťu,“ poručila. Pokrčila omluvně rameny a otočila se ke psu, který nepříliš trpělivě čekal, co upad‑ ne. „No, nic lepšího nemám.“ „Hele, mladej, asi by se měla nějak jmenovat, ne, když už tady s náma teda bude?“ navrhla. „Hm, asi jo.“ „Napadá tě něco? Je to přece tvůj pes.“ „Já nevim,“ poškrábal se na hlavě Kluk. „Třeba Lajka?“

MAGDALÉNA STÁRKOVÁ|vystudovala judaistiku v Olomouci a nyní působí v Curychu. Je věčná dobrodružka a nevyléčitelná cestovatelka. Někdy píše, aby nezapomněla, a někdy zase, aby zapomněla. Píše, jako by psala mrtvému a minulému, ale těší se, když udělá radost živým a současným. Babička z ní vychovala přesvědčeného levičáka :-), a proto má ráda lidi a nemá ráda snoby. Má ráda taky psy a jiná zvířata, se kterými si povídá, a staré věci, které toho ale příliš nenakomunikují. A pokud ji dosud nezavřeli do blázince, tak si spřádá své cvoklé sny ještě dnes. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

[email protected]



Jenom Naděžda Alexandrovna a Míťa od flašinetu si všimli slzy, která naprosto ne‑ hrdinsky skanula mládenci za límec teplákovky. „Co jsi zač? No tak občanku, člověče, nemám na tebe půl dne!“ štěkl policajt, jehož revírem byl Arbat už dlouho. I proto ho rozčiloval fakt, že tohohle výtečníka ještě neznal. „Nechte ho, Borisi Ivanoviči, je to můj vnuk. Hodnej kluk, ale trochu horká hlava. Ti Amíci byli fakt protivný,“ vstoupila do diskuse kočičí bába. „No jo, fakt nekecá, Borisi Ivanoviči, mladej si přišel tady ke mně k prknu přivydě‑ lat,“ ukazuje Míťa na své vrhací proprietky. „To víte, kluk na gymplu, brigády žádný a bába má taky málo prachů, co má teda, chudák dělat, že jo?“ dodává. Že tě, dědku plesnivá, huba nebolí, myslí si Naděžda, ale horlivě přitakává a usmívá se na Míťu. Vypadá u toho trochu jako ty adolescentky pod Puškinem. Boris Ivanovič povolil ocelový stisk, mává dobromyslně rukou a odchází. Má ten kluk pravdu, fákin emerikn idjots. Už abych si moh dát na stanici polívku. „Ať už o tobě neslyším, smrade!“blafne, aby si udržel autoritu. „Tak jo, kamaráde, pěkně k prknu!“ volá už Míťa. „Nemysli si, že tě tady tahám ze srabu zadarmo.“ Kamarád neochotně rozpažil a přilákal tak dav čumilů, ze kterého občas i něco káp‑ lo. Bude na pirožky a vodku.

43


Vánoční

44

V nádražní hale je prázdno. Tři vlaky mají zpoždění a já tu sedím jako každý večer. Štědrý den. Vím, že bych měl být jinde. U vánočního stromku. Zvedám se a odcházím. Dnešek nechci strávit tady. Venku začalo sněžit. V břiše mi kručí. Napadl by mě Night club, ovšem ne po včerejšku. Zatančit a píchnout si. Zašít se někde s Terkou a Lukášem. Jsem úplně švorc, ale oni by mě určitě založili, jako já je, když neměli. Nevím proč, ale pořád mě to táhne domů, kde jsem to nesnášel. O Štědrém dnu jsme si vždycky zahráli na fajn rodinu. Jenže lodičky ani lití olova nezachrání, že má táta milenku. My s brá‑ chou jsme to věděli dávno. Vadilo mi dělat z mámy blbce, ale brácha mi zakázal jen ceknout. A tehdy jsem se mu ještě nedokázal postavit. Byl starší, silnější a rád mě trápil už odmalička. Schovával mi hračky a já brečel. Smál se. Párkrát to schytal od mámy. Jenže potom byl vynalézavější. Trápil mě, když nikdo nebyl doma. Nechal mě stát přes hodinu na chodbě bosky. Nedal mi jídlo. Nepustil mě na záchod a já se musel počůrat. To ponížení cítím ještě dnes. Hráli jsme spolu různý hry. Teda já nedobrovolně. Kdo bude dřív doma. Utíkal jsem z družiny jako šílenec. Ale většinou byl doma první brácha a zabouchl mi před nosem. Jednou se mi podařilo ho předběhnout o pořádný kus, jen‑ že jsem zakopl a rozplácl se na zem. Neustálé hry na kočku a na myš. Měl jsem to říct LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

MAGDALÉNA KRYBUSOVÁ|je mi osmnáct let. Studuju třetí ročník Gymnázia Olomouc – Hejčín. Ráda čtu beletrii a chodím do divadla. http://lzicka.wbs.cz

magdaléna krybusová

Magdaléna Krybusová

mámě, ale bylo mi jasné, že by se pomstil. Když jsem ho přerostl, už si tak netroufal, ale nebránilo mu to v tom urážet mě slovně. Pak ta tátova milenka. Doma to bylo pro mě nepříjemný. Začal jsem chodit ven a protahoval svůj návrat, co to šlo. Chodil jsem se domů jen vyspat a najíst. Nejdřív jsem jen popíjel po hospodách, ale seznámení s Ter‑ kou a Lukášem všechno změnilo. Nejdřív mě přemlouvali, ale pak jsem si s nimi špeka vždycky rád dal. Ztratit zábrany. Časem nás to začalo nudit a chtěli jsme vyzkoušet něco nového. Bohužel jsme se nezastavili před ničím a dostali se až k perníku. Ze začátku jsem ty stavy miloval. Zapomenout na všechno. Na bráchu, na tátu, který mě nesnáší. Nikdy mi to přímo neřekl, ale vidí se v bráchovi. Já jsem podle něj moc bábovka. Jednou jsem přišel naštvaný domů. Táta se zase chystal na jednu ze svých „pracovních večeří“. „Mám dost toho divadla!“ zařvu. „Jdeš za ní, tak to řekni, ty srabe!“ Táta nevě‑ řícně hledí. Brácha není doma a máma je v šoku. Myslel jsem, že vypadne, ale to ho ani nenapadlo. Pokud mě před tím nesnášel, teď mě začal přímo nenávidět. Každý den mě nenávistně probodával pohledem. Máma se mě brzo na to zeptala: „Petře, ty něco bereš?“ „Ne“ odsekl jsem. „Ale prosím tě, nelži,“ zaprotestovala zoufale máma. „Problémy to nevyřeší a těch peněz. Určitě jsi v tom utopil všechny vydělané peníze z brigády, nemám pravdu?“ Neodpověděl jsem. Tohle jsem zrovna nepotřeboval slyšet. Pravdu totiž měla. Začala mě kontrolovat. Lhal jsem a píchal si tajně na záchodě. Nechtěl jsem ji podvá‑ dět. Já ne. Ale absťáky byly hrozné a já měl slabou vůli přestat. Vlastně jsem ani neměl důvod. Ten poslední den doma mi přijde jako včera. Přitom je to skoro rok. Ráno vytáhnu z pračky sražený svetr, můj oblíbený. Brácha mi schová mobil a táta má debilní poznám‑ ky. Takhle ne. Moje trpělivost přetekla. Práskl jsem za sebou dveřmi a zatím se nevrátil. Chudák máma, nechal jsem ji tam. Přespával jsem na nádraží jako bezdomovec. Peníze mi došly skoro hned. Musel jsem si najít práci, abych měl na dávku. Dělal jsem v Night clubu. Brzy mi ale výdělek přestal stačit, protože dávky se zvyšovaly. Proto jsem tam občas nějaké peníze otočil. Včera na to přišli a vyrazili mě. Sněží drobně a hustě. Stojím asi tři bloky od naší ulice. Ve všech oknech svítí stro‑ meček. Rychle se rozhoduju. Běžím. Třeba mě máma vyrazí a třeba taky ne. Táta se nakonec odstěhoval za tou svojí, napsal mi to brácha až z Ameriky, kde je na stáži. V našem okně blikají lucerničky. Schody beru po dvou. U dveří zastavím. Tady jsem se něco nastál, brácho! Zaváhám, ale pak prudce stisknu zvonek. Ozve se známý chrčivý zvuk. Máma. Než stačím cokoli říct, vtáhne mě dovnitř a objímá. Tečou jí slzy, mně taky. Nevím, co mám říct. Někdy jsou slova zbytečná. Aspoň jí vtisknu mýdlo Fa, kradené, ale o tom samozřejmě pomlčím. Pod stromečkem je dárek. Na visačce – Petr, a v balíčku svetr. Amen.

45

Obdobně jako jihlavský festival dokumentárního filmu i jeho nevlastní olomoucký bratr letos oslaví jubileum. Osmého prosince 2011 bude zahájen již desátý ročník PAFu (Přehlídky animovaného filmu). Čtyřdenní festival filmové animace a současného umě‑ ní se věnuje širokému pojetí fenoménu animace v kontextu kinematografie. PAF je originální nejen svým univerzitním podložím, kombinací nových technolo‑ gií s tradičním náhledem na filmovou animaci, ale i rozsáhlou editorskou, publikač‑ ní a nakladatelskou činností. Od roku 2008 vykazuje také celoroční dramaturgickou a produkční aktivitu, spolupracuje na přípravě kurátorských výstav, projekcí, seminářů a workshopů v Česku i v zahraničí. PAF se několik dnů po nezbytném mikulášském úřadování rozběhne po Olomouci a obsadí nemálo lokací vhodných pro hlavní i doprovodné programy (projekce, prezen‑ tace, výstavy, přednášky, workshopy, performance, diskusní fóra atd.) Na PAF aktivity bude tedy možné narazit v Uměleckém centru Univerzity Palacké‑ ho, kině Metropol, Café Tungsram Transit, Galerii U Mloka, Klubu Vertigo, Jazz Tibet Clubu, vitríně Deniska a na dalších místech v Olomouci. Letošní ročník festivalu nabízí tři hlavní témata, jak už je patrné z názvů programo‑ vých sekcí – Holci a kluky v animaci, Světlo a tma živé animace, PAF Rewind. Sekce Holci a kluky v animaci je zastřešena tajemným, v současnosti nadměrně po‑ užívaným a v nevhodných souvislostech skloňovaným, termínem gender. PAF vyhlásil těmto předsudkům uměleckou válku a do první linie vyslal několik genderově zamě‑ řených tematických bloků (Pohádky naruby, Hrdinky, Sexualita žen atd.), které nabíd‑ nou účastníkům festivalu „jiné čtení“ tradiční narativní animace, jež svým výtvarným pojetím může mást tělem, lépe řečeno plátnem, a na první pohled vypadat pouze jako dětská hra. V rámci programové sekce Světlo a tma živé animace se seznámíme s neobvyklými místy v animaci (důraz na nevšední podíl světla a tmy), světelným střihem či animací světelných objektů. Cyklus PAF Rewind je vždy zaměřen na jednu animační techniku. Letos bude před‑ mětem bádání téměř sto let stará hybridní kinematografická forma zvaná rotoskopie, kterou byl vedle Sněhurky stvořen i letošní filmový hit Alois Nebel. A protože je Lžička skrytý praktik, oželí bezpečí svého šuplíku, zúčastní se připravovaného workshopu ro‑ toskopie a sama si vyzkouší své animační schopnosti. Mezi další programové sekce patří PAF kult, Aport animace, Konvikt Resident a sou‑ těž Jiné vize. Součástí programu výročního ročníku PAFu budou také tři unikátní audio‑ vizuální přestavení. Do Olomouce zavítá kanadský performer Tim Hecker, francouzský hudebník Kangding Ray a Floex, který představí své audiovizuální pojetí desky Zorya. Je libo PAF? Tak www.pifpaf.cz LŽIČKA V ŠUPLÍKU 4/2011 prostěŽena

„I ta nejupřímnější žena skrývá

Petra Soukupová:

„Nejraději bych byla

majitelkou kavárny.“ Je nějaké téma, o kterém byste ráda napsala knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč? Myslím, že žádné takové téma není. Ale to bude tím, že nepřemýšlím nad tématy, kterým bych se třeba chtěla vě‑ novat, ale prostě mám nápad, který pak dále rozpracovávám. Jaký druh literatury ráda čtete, co jste četla v poslední době? Doporučila byste některou knihu čtenářům? Čtu prakticky jenom prózu, nejraději současnou světovou. Mohla bych do‑ poručit obecně edici Světová knihovna Odeon, kde vychází třeba Ian McEwan nebo Julian Barnes. Poslední dobou čtu též hodně severské detektivky, z nichž pořád za nejzdařilejší považuju Stiega Larssona. Spíš náhodou jsem se minulý týden dostala ke knize, která mě opravdu zasáhla a kterou je Ostrov Sukkwan od Davida Vanna. Tu velmi doporučuju.

na dně svého srdce nějaké tajemství.“ I. Kant

PETRA SOUKUPOVÁ|je česká spisovatelka a scenáristka. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU a psaní se teď věnuje na plný úvazek. Na pultech knihkupectví ještě pořád můžeme najít všechny její knihy (K moři, Zmizet a Marta v roce vetřelce), které jsou oceňované (Magnesia Litera, Cena Jiřího Ortena) a podle informací na internetu i velmi dobře prodávané, což znamená, že je máte rádi, takže my taky přicházíme se svou troškou do mlýna, abyste byli rádi ještě víc.

V čem nacházíte svou inspiraci? Na tuhle otázku nejspíš nedokážu od‑ povědět. Moje inspirace je zřejmě ze vše‑ ho kolem mě, z knížek, z televize, z hud‑ by, od kamarádů, z běžností. Čím byste chtěla být, kdybyste nebyla spisovatelkou? Musela jsem nad tím chvilku přemýš‑ let. Zdá se, že bych nejraději byla majitel‑ kou kavárny. Jaká kritéria by měl podle vás splňovat kvalitní literární časopis? Myslím, že by měl být nějak vyvážen poměr mezi – dejme tomu – populární‑ mi a odbornými články. Aby si ho chtěl číst i někdo, koho nezajímá srovnávací studie spisovatelů venkovského románu 19. století, ale třeba by ho zajímaly recen‑ ze na nově vycházející knihy.

[email protected]

pět otázek pro petru soukupovou

lžičkultura | jitka maixnerová

8.–11. 12.

K

č Projektoru čelem Lži s feministickým humorem

46

ra ultu

www.pifpaf.cz

Gender?

47

Strom života / The Tree of Life (2011)|o symfonii věčnosti, o pravdě a životě… Pod sluncem tma (2011)|vítězný dokument jihlavského festivalu, první dokument natočený na fotoaparát Naprosto osvětleno / Everything is Illuminated (2005)|film, který vás osvítí… nebo taky film, který vám rozsvítí Igor Maslennikov: Dobrodružství Sherlocka Holmese a doktora Watsona: Pes baskervillský|tak u téhle adaptace se fakt pobavíte LITERATURA Kol. autorů|Ještě jsme ve válce – příběhy 20. století (2011) Vratislav Maňák|Šaty z igelitu (2011) Vít Slíva|Račí mor (2011) Petra Soukupová|Marta v roce vetřelce (2011) Martin Ryšavý|Vrač (2010) Marie Šťastná|Interiéry (2010) Anna Zonová|Za trest a za odměnu (2004) Olga Tokarczuková|Pravěk a jiné časy (1999)

redakce doporučuje

FILM

příborník

Divadlo Tramtarie|Válka s mloky (K. Čapek – V. Kracík), premiéra 29. 4. 2011

HUDBA

příborník

Gary Jules|americký zpěvák a skladatel, jehož písně zní v hlavě neuvěřitelně dlouho (Mad World, No Poetry, Beautiful, There’s A Hole In The Sky a další) Max Richter|Thomas Newman|Brian Crain|hudební skladatelé, jejichž hudba osvobozuje, povznáší DeVotchKa|multiinstrumentální a vokální soubor – romantická, exotická a jednoduše úžasná hudba! Vobezdud|ženská hudba jak vyšitá. máte depresi z chlapů? nebo ze své rozpolcenosti? no problem. „chci s tebou mluvit, ale nechci si povídat. já to chci vidět, ale nechci se tam podívat. nechci tě najít, ale chci tě hledat. chtěla bych vstát, ale nechci se zvedat.“ Jakub Čermák: Divozemí|nové cd teplicko-brněnského písničkáře, co se při zpěvu vznáší na bosých špičkách, a jeho Cirkusu Cermaque Čokovoko|ty vám vytřou voko Žofie Kabelková|báječná písničkářka, jejíž písně člověka porazí

48

LŽIČKA V ŠUPLÍKU číslo 4|první ročník 2011

šéfredaktorka|renáta svobodová zástupkyně šéfredaktorky|světlana kopřivová a eva johnová redaktorky|vendula drozdová|jana kopečková|jitka maixnerová zuzana vaidová|zuzana kohoutová externí redaktorky|kateřina valášková|anna bobreková korektorky|jana kopečková a světlana kopřivová ilustrátorka|tereza maršíková sazba a typografie|renáta svobodová reportáž z batohu eva johnová|na světlo světa zveršovaná věta světlana kopřivová a renáta svobodová|na čaji s… jitka maixnerová etudy z kredence zuzana kohoutová|na kávě s… světlana kopřivová lžička filmofilka anna bobreková|zjevení z jeviště kateřina valášková divnodění eva johnová|je to prozaické, přátelé vendula drozdová a jana kopečková|lžičkultura jitka maixnerová|pět otázek pro… vendula drozdová telefon|736 275 409 e-mail|[email protected] web|http://lzicka.wbs.cz časopis je dostupný v olomouci na těchto místech do doby jeho rozebrání: univerzita palackého|ff up (katedra bohemistiky, katedra sociologie, katedra filozofie, katedra nederlandistiky), konvikt, cyrilometodějská teologická fakulta, přírodovědecká fakulta knihovny|zbrojnice (knihovna up), vědecká knihovna v olomouci kavárny|té & café kratochvíle, café betánie, café 87, kavárna õde, café sant' angelo čajovny|čajovna assamica, čajovna wabi, dobrá čajovna, galerie u mloka hospody|ponorka (hospoda u musea) knihkupectví|knihkupectví studentcentrum

VÝTVARNÉ UMĚNÍ

časopis vychází za podpory evropského sociálního fondu a katedry bohemistiky ff up

„OČI DOKOŘÁN“ přehlídka výtvarného oboru ZUŠ ČR – tentokrát s podtématem „KRABIČKA“|výstava v prostorách bývalého augustiniánského kláštera ve Šternberku skutečně stojí za výlet, práce dětí více než mile překvapí, některé svým nápadem a vyspělostí vezmou dech – kresba, malba, fotka, design, grafika, keramika… prostě všechno, denně od 10 do 17 hodin

vytisklo vydavatelství univerzity palackého v olomouci, biskupské náměstí 1, 771 11 olomouc vyšlo v prosinci 2011 v nákladu 300 ks časopis je neprodejný

„Přestože jsem po třicet let zkoumal ženskou psychiku, nejsem s to odpovědět na velkou, dosud nezodpovězenou otázku: Co vlastně ženy chtějí?“ S. Freud


uzávěrka zasílání příspěvků do pátého čísla je 15. ledna 2012

o l

Tiráž

U

„Tvořit znamená objevovat, experimentovat, růst, podstupovat rizika, porušovat pravidla, dělat chyby a užít si legraci.“ Mary Lou Cook

DIVADLO

Tento projekt je spolufinancován Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.

l

0

LŽIČKA

v šUplíku

Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu [email protected]

2011. v š Uplíku

Recommend Documents