2011. v š Uplíku

l

0

LŽIČKA

v šUplíku

Občasník pro literárně-kulturní degustátory

Reportáž|Ludmila Heryánová Až po kolena v blátě ~ Poezie|Zoran Mimica|Jakub Bortlík|Pepe Rejšek Zbigniew Machej|Nela Hanelová|Peter Prokopec ~ Recenze|Žít tak v 19. století, nepůjdu vůbec spát Jedné letní noci Kostely barokem dunící Ambrosia|Tančeme, jinak jsme ztraceni Pina ~ Próza|Ondřej Legner|Michal Prokeš|Ben Nurdin Rozhovory|Noriyuki Sawa|Jiří Kratochvil ~ Příloha|obrazy litevského malíře M. K. Čiurlionise

3/2011

LŽIČKA V ŠUPLÍKU

Obsah

Na světlo světa zveršovaná věta Zoran Mimica|not to wait impatiently Pepe Rejšek|z připravované sbírky Krok do prázdna Zbigniew Machej|płyniemy Nela Hanelová|krakovy a greifswaldy Peter Prokopec|takmer nevypočutý

U

3 4 8 11 14 18

21

Divnodění Eva Johnová|Divnodění v ruinách

23

Na čaji s… Noriyuki Sawa „Divadlo je veřejné místo a vy jako divák vidíte na jevišti také odraz sebe.“

24

ničních věcí, které nás cvrnknou přes nos… …motiv toho mostu se dá brát i hodně symbolicky, jako spojování mezi lidmi, kulturami, … a taky mezi člověkem a přírodou… …a holky, víte, že ten chlápek se narodil v 19. století?! Jak jste na něj proboha přišly?… „Jednota v rozmanitosti“… tak to mě teď napadlo… och, jak mezinárodní… …doufám, že mě za nápad nebudete kamenovat… Hmm?…

26

…jako kompromis s kompromisem navrhuji… …pro všechny, které poezie nebolí…

30

Je to prozaické, přátelé Ondřej Legner|Ostentativní brukev|Vedřiny, konečně Michal Prokeš|Zločin Ben Nurdin|Aristotle: „A person, who has friends, doesn't have a friend.“

32 34 38

…mě teda poezie bolí a proto to asi dělám… …jsou do toho zamíchané mezilidské vztahy, komunikace (facebook) a tak. Takové nenáročné, ale příjemné čtení… …protože mě se autoři rozhodli ignorovat… …hej, moc sa s tím nemaž a hlavně moc nedávej nikomu na výběr… …všichni jsme ve frmolu, ale podzim nás zachrání…

42

Pět otázek pro… Jiří Kratochvil „Nejraději čtu mistrovské povídky“

43

Příborník|redakce doporučuje

44

Příloha|obrazy litevského malíře M. K. Čiurlionise

snad nejlépe k vám tentokrát promluví toky našich slov ve virtuálním světě ímejlů, ze kterých se dozvíte, o čem je, nebo by mělo být, toto podzimní číslo, ale taky jak se sháněly suroviny, hledaly recepty, jak se vařilo, míchalo a kořenilo. A doufejme, že tento redaktorial navěky vás i nás přesvědčí o tom, že není nad osobní (nejen) redakční schůzky…

…každé „pásmo“ má svou specifickou atmosféru, řekla bych, že je to dost rozmanité…

Lžička filmofilka Anna Bobreková|Tančeme, jinak jsme ztraceni (recenze na film Pina)

LžičKultura Ji.hlava a dokumentární umění (pozvánka na Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava)

Milí lžičkočtenáři,

…chtěly jsme tohle číslo udělat jako mezinárodní, ochutnávku ze všech možných zahra-

Zjevení z jeviště Josef Dubec|Kostely barokem dunící (recenze na divadelní představení Ambrosia)

Drozdí zpěvy Vendula Drozdová|Žít tak v 19. století, nepůjdu vůbec spát (recenze na knihu Jedné letní noci)

Redaktorial

…ještě něco, nebo už můžu v klidu umřít?… Další číslo Lžičky doufejme vyjde v druhém prosincovém týdnu. Sledujte aktuality na našich stránkách. Redaktorial

Reportáž z batohu Ludmila Heryánová|Až po kolena v blátě

o l

o l U

Dobrou chuť přeje redakce. http://lzicka.wbs.cz

1

„Asociace je most – kam ale vede a co unese?“ Aldous Leonard Huxley

0

v šUplíku

zve na

Kratochvilné lžičKočtení úterý 25. října té & café Kratochvíle Sokolská 544/36 779 00 Olomouc

19:01 poetický workshop 20:02 autorské čtení a hraní 22:03 křest třetího čísla Lžičky v šuplíku

Reportáž z batohu

čtou:

2

Magda Stárková|Pepe Rejšek|Jakub Urbanec|a další…

hraje a zpívá:

Vilda Švec a jeho Nepředstavitelná kapela

LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

„Čtení je cesta k umění.“ polské přísloví

AŽ PO KOLENA

V BLÁTĚ

Bydlíme v bambusovém domku asi 20 km od Pokhary, v malé vesnici v blízkosti jezera Begnas, na jehož hladinu a krásnou přírodu v okolí máme výhled přímo z domku. Jezero je v tomto okrese druhým největším a krásou přímo překypuje. Rybáři od brzkého rána brázdí klidnou hladinu a natahují své sítě. My se k jezeru vydáváme navečer, kdy už i rybáři odcházejí domů, a jdeme si zaplavat, nad námi dech beroucí panorama majestátné Himálaje, přesněji vrcholky masivu Annapurna. Jednoho večera dostáváme pozvání od několika starších dam na zítřejší „cupu cupu“, neboli výsadbu rýže. Taková nabídka se neodmítá, a tak následujícího rána scházíme dolů a již z dálky vidíme velikou skupinu lidí a buvolů obhospodařující políčka. Ta jsou rozdělena hrázemi vybudovanými z hlíny a kamení, zároveň sloužícími jako chodníky. Mezi políčky protékají malé potůčky, ale později zjišťujeme, že jde o složitou síť zavlažovacího systému. Přicházíme k odpočívající skupině žen a mužů, kteří jsou od nohou až po veliké klobouky zvané topi zastříkáni blátem. Všechny ženy i mladé dívky se na nás usmívají a ihned nás zapojují do práce. Jen odložit všechny věci včetně obuvi a může se začít. Sestupujeme bosy z vystouplého chodníčku do pole příjemně prohřátého bláta a občas se boříme až ke kolenům. Po celém poli jsou rozházeny trsy již předpěstované asi 20 cm dlouhé rýže, i my dostáváme jeden do rukou a započneme s rozsazováním. Po dvou rostlinkách vkládáme rýži do vody a kořínky jemně zanořujeme do bláta s rozestupy asi 15 cm. Naše tempo se nedá vůbec srovnat s tempem místních žen. Dílo jim jde vskutku od ruky, a tak během chvíle je celé pole osázené a můžeme přejít na vedlejší. To právě obdělali muži s pomocí buvolů, krav a velice zvláštního pluhu, napomáhajícího předem zorané, vodou zalité pole rozmělnit do podoby bláta. Vláčí každé pole s křikem povzbuzujícím zvířata k pohybu a bláto stříká všude kolem. Hroudy hlíny, které se nepodařily rozvláčet, je zapotřebí pořádně rozšlapat, což je hned naší další pracovní náplní. A tak si přešlapujeme blátem, podobně jako bychom v pradávných dobách šlapaly víno či zelí. Můžeme se rozhlížet po kraji, jen občas si musíme zkontrolovat nohy, jestli jsme se nestaly obětí některé z pijavic. Dnes mám štěstí, žádná si mě nenašla. LUDMILA HERYÁNOVÁ|je cérka z Lidečka, studuje na „Caritasce“ v Olomouci a letos absolvovala půlroční stáž v Nepálu, protože chtěla jet do míst, kde se lidé ještě stále živí řemesly. Za umožnění této zkušenosti by ráda poděkovala vyšší odborné škole Caritas. Zpívá lidovky a na skříni v demižonech vyrábí podomácku vína. „Ať jdeš kamkoli, jdi celým svým srdcem.“ Konfucius

[email protected]

Ludmila Heryánová

Občasník pro literárně-kulturní degustátory

l

LŽIČKA V ŠUPLÍKU

LŽIČKA

3

ZORAN MIMICA|not to wait impatiently|I was born in Zagreb, Croatia in 1953, but have a ‚homeless mind‘ (as a Buddhist would say), though I consider Mimice (near Split) − my father‘s native village − to be the center where I live most of my time, besides London, Sussex, Oslo, Zagreb and Vienna. (Now I am on the way to move to Paris for a few months.) I don‘t know why I really write − maybe haiku just come to me when I travel as a kind of picture. (My hobby is also to make photos with camera.) I have three children, a wife and many friends. I am semi-vegetarian, anti-smoker, a kind of macrobiotic and a fan of green tea. One friend said that I make the best tea she has ever had. I was recently published in Croatian Haiku Anthology (1996−2007), a bilingual edition in English and Croatian, where my twelve haiku were published, and for most of them I got some rewards, two in Japan.

XVIII I wait impatiently not to wait impatiently for anything any more Netrpělivě čekám kdy už nebudu na nic netrpělivě čekat

VII The March sun along Mariahilfestrasse – chestnuts in my pocket Březnové slunce na Mariahilfestrasse kaštany v kapse

XII To accept one’s own self as yours

XXIV It happened how it happened: the twentieth century Jak se stalo stalo se: dvacáté století

4

XXVI I’ll sail to Nowhere In my stone boat And listen to the cry of seagulls

XV Morning birdsong – a true mantra and a glass of water Ranní zpěv ptáků – skutečná mantra a sklenice vody LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

Popluji do Nikam Ve svém člunu z kamene A budu poslouchat křik racků

http://lzicka.wbs.cz

Zoran Mimica

Na světlo světa zveršovaná věta

Přijmout své vlastní já jako tvé

5

XXVII Late in the evening I notice All day long I wore my sweater the other way around

LXXXVII Christmas Eve an old man carries raw fish in a transparent bag

Pozdě večer zjišťuji Že jsem celý den nosil svetr naruby

Štědrý večer starý muž nese syrovou rybu v průhledné tašce

XXXVI As we drank Chun-me tea I had a feeling Tao sits in it Když jsme pili Čaj Čen-mej Zdálo se mi, že v něm sedí Tao

XLI I will never Ever understand Anything about life

CIX Drunkards Sleep Dressed Opilci Spí V šatech

Haiku z angličtiny přeložil Jakub Bortlík a připojil i jedno vlastní.

6

XLII Waiting for a postman Nothing better to do In the morning hours Čekám na pošťáka V ranních hodinách Nic lepšího na práci LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

Pitch-dark Bethlehem. There’d be no Christmas Eve without Christmas Adam.

JAKUB BORTLÍK|dokončuje studium germanistiky a anglistiky. Ve volném čase se věnuje volejbalu, vaření, a když nelze jinak, tak i literatuře – s radostí. [email protected]

Zoran Mimica | Jakub Bortlík


Nikdy Nepochopím Nic o životě

7

PEPE REJŠEK|z připravované sbírky Krok do prázdna|obyčejný poutník, který nikam nespěchá. Tulák nitra hor, jeskyní a chladných pramenů. Na jaře křepčí jak bláznivý duch na kobercích zeleného mechu. V létě naslouchá symfonii barev v polích máku. Na podzim se mění v tajemné světlo úplňkové noci. V zimě hloubá nad strukturou vloček na jazyku a zpívá ukolébavky medvědům. Je prostým hrubým plátnem, opilý barvami světa. Ve stálé touze „umýt si srdce a nechat bláto na nohách“.

dráhy zpáteční divize divých divizen kolem falešného falu semaforu děje se samo sání identity nebe z krajnosti větví rezavé traverzy žhavé sluncem nedočkavě se přitahují a v dálce konečně slastně splynou v bod

adresně pan Lotos Klidná ulice Nekonečnov

8

normální večeře v rámě (Da Vinci)

ano

stůl drobky ruka ruka ruka ruka ruka vousy, vousy, vousy noha noha noha noha sandál, sandál Lukáš se láduje Matouš se láduje Jidáš se láduje (nechutná mu) Ježíš se láduje (je v klidu) atd. se ládují

tvé pinožení tvé zrození nikdo nepředpověděl mluvím jen k tobě tak neodvracej zrak vidím jak těká jak bezradně osciluje! tato báseň je psána pro tebe i když si myslíš, že to není možné pro tebe s touto tváří s těmato rukama, jež drží papír neunikneš, protože míří k podstatě skrytých míst jen tebe se to týká stvořil jsi tuto báseň ze zvuků a ticha ze skvrn sama o sobě není ty, kdož jsi plaval v moři jevů a zahnal běžící koně barev a tónů do svého domu a dal jim nakrmit na tobě mi záleží jako zlatníku, který pečuje o klenoty vím o tobě úplně všechno vím o tobě vše

…však on to někdo namaluje…



Pepe Rejšek


PSČ: 1

9

ZBIGNIEW MACHEJ|płyniemy|(1958) rodák z polského Těšína, patří k nejpozoruhodnějším polským básníkům střední generace. Je považován za virtuosa formy a vynikajícího humoristu. Ve svých básních často reaguje na aktuální situaci, využívá také erotiky zobrazované až s barokní výstavností. Do polštiny překládá české autory (Blatného, Skácela, Holuba, Wernische, Urbana). V současnosti působí v Mezinárodním visegrádském fondu v Bratislavě.

v malém světě sama pro sebe Svátek chleba: Malá černovlasá holčička S papírovou čepicí Hladí těsto − zasněně a něžně Jako plyšového hada na moučném polštáři

Básně z polštiny přeložila Nela Hanelová.

Prolegomena:

Prolegomena:

vyslanci

Święte oburzenie prawdziwego Polaka na urlopie w Grecji z powodu Czeszek opalających się topless

Svaté pobouření opravdového Poláka na dovolené v Řecku kvůli Češkám opalujícím se nahoře bez

a to prý Papež ten kámoš Hospodina Japonce vyslal – je to jeho vina nafotit nebohé anděly − teda když bůh se fotit nedá

heretyckie i laickie lubią świecić gołym cyckiem bez względu na wiek i tuszę gdzie te Czeszki mają duszę

hereticky a laicky ukazují nahé cecky bez ohledu na věk a nadváhu kde ty Češky mají rozvahu

Zima w małym mieście na granicy:

Zima v malém městě na hranici:

płyniemy

plujeme

życie nie jest gdzie indziej bo jest tu razem z nami płyniemy w nim jak w windzie pędzonej przez tsunami

život není někde v tahu neboť je tu s námi plujeme jím jako ve výtahu hnaném přes tsunami

lžička


před Alfa a za Omega nad říší idejí absolutní lžíce jíž nezDvořák slízne Smetanu

10

našlehané symfonie času vycedí krásu do lesku Deus est lux v zrcadle lžičky


gratis kosmetika na peruť páter zatře díru v laku a gangy holubů bůh suď bez víry darebáků a ještě portál, a ještě ikonu! často se ptají v japonském ráji: „kolik se vejde andělů na čočku Nikonu?“

[email protected]

Pepe Rejšek | Zbigniew Machej

a tak jsou těď – každý ví andělé církevní V. I. P.

11

jiný vítr

tajny współpracownik zimy albo donosiciel śniegu stare teczki podpalimy kiedy przeszłość wyjdzie z brzegów

tajný napomahač zimě anebo donašeč sněhu staré složky podpálíme až minulé vyjde z břehů

w środku nocy

vprostřed noci

coś walnęło jakby upadł kawał węgla albo cegła może sąsiad po pijaku walnął babę i poległa

něco bouchlo jako by spadl zával uhlí nebo cihla možná soused po opici zbouchl starou a ta slehla


druhá verze: něco třísklo jako by spadl zával uhlí nebo cihla možná soused po opici ztřískal starou a ta lehla

12

nic poetów

nic básníka

nic poetów nie wyróżnia muszą jeść i się wypróżniać muszą pić i się odlewać żeby mogli dalej śpiewać

nic básníka neodlišuje musí jíst a pak se vyprazdňuje musí pít a pak s pískem chodit aby mohl další ódy složit


przed pięćdziesiątką

před padesátkou

w kuchni stres w łazience stres tak to jest tak to jest stres w klozecie stres w sypialni nie jesteśmy już normalni

v kuchyni stres v koupelně stres tak jest tak jest stres na wc stres v posteli rozum jsme ztratili

Legendy praskiego metra:

Legendy pražského metra:

***

***

Łan zielonego zboża, pożar kolorów, pożar, wznoszą przed oko Boga oczy i ręce van Gogha.

Lán zeleného obilí, oheň barvami opilý, zvedají k zraku Boha oči a ruce van Gogha. Zbigniew Machej

inny wiatr


13

NELA HANELOVÁ|krakovy a greifswaldy|(1980) pochází z Třebíče, je vystudovaná bohemistka a polonistka, v současné době studuje judaistiku. V nakladatelství Větrné mlýny jí v roce 2009 vyšla sbírka Chagallovo štěstí. Její úsporné a na první pohled něžné verše se čtenáři před očima mění v melancholické a existenciálně úderné komentáře plynoucího času. Je závislá na kávě a na poezii.

|||

krakovy

i Krakov má berlínskou zeď, jistěže – graffiti na ulici Nawojki půlí město na východní a západní zónu: na pěticípé hvězdy a polské papeže

| na okraj polské mravnosti takové marginálie – na zastávce matky s dětmi a vedle nich si bezdomovec drbe obnažené genitálie

|||| Lize Tokarjevě

||

14

a od náměstí ulice dláždí všudypřítomní holubi, somráci a bezdomni

viselas ve vlaku mezi Krakovem a Kyjevem když zemřel na následky z Černobylu zatímco váš vztah odumřel dávno předtím na bití a chlast potom měsíce čekalas na zpáteční vízum do země, v níž zůstaneš – vždycky cizí Nela Hanelová


tohle haličské srdce páchne dvojakostí: Rynek je cítit solventními turisty, koňskou srstí –

po Vánocích volali z domu, ať se přijedeš usmířit s otcem –


[email protected]

15

greifswaldy | Sandře Skopljak |||| Erkimu Tederovi

víru i řeč ztrácelas po částech v tom městě, kde se lidé odedávna modlí na čtyři světové strany

svlékat tě jak cibuli po vrstvách: pod Greifswaldem Tallin pod Tallinem Iõgeva a pod Iõgevou strach z takogo detstva kakoje ně zabuděš –

tvá rodina jen na dvě – v rozstříleném Sarajevě

v jazyce tvé příští ženy pojmenován Klíště: Erki, visíš na tom jak na možnosti přežití, na způsobu života – už žádná ruská příště

|| Sandrutě Lukšaitė i po letech po tobě sytá brázda: ani do smrti nezhladoví jak čeřen vody na jezeře – je k nevíře že v tom zrůdném mrazu lübecké racky holýma rukama kvůli mně krmilas


||| Sandrutě Lukšaitė

16

||||| sdíleli jsme celé dny v Sandřině kuchyni greifswaldského baráku pro lidi z východního bloku – s dětmi ruských okupantů v jazyce okupantů, jež byli ještě před nimi

Nela Hanelová

skrze mříž měsíců ukrádané řeči k tobě blíž nikdy úplně nevrozumím – uvnitř tebe strmí vrch křížů u Šiauliai LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011


17

PETER PROKOPEC|takmer nevypočutý|(*1988) narodený v Poprade, Slovensko. Žil a občas ešte aj žije vo Svite, zväčša sa ale zdržiava v Bratislave, kde šiesty rok študuje päťročné štúdium odboru aplikovaná matematika. Ak by mal sám seba čo najlepšie opísať, použil by verš kapely Pearl Jam: Under everything, just another human being…

Upratovanie Ľúto mi je leta, ktoré prišlo po nebi, a hádam preto sa už viac žiadne neukázalo. Len miestami som zazrel ešte čosi rásť, ale akoby pre sneh, pre iných. Zlomil sa život vo mne – takmer nevypočutý. Nech ho vtáky vyzobú, aby bolo čisto.

Rudolf Jurolek

Si vnučka vinára – v hroznovej šupke nosíš srdce a poza chrbát zomrieš smrti. Len zo zimy ťa neubúda – vtedy padá sneh, ktorý ti mätie plecia.

Zo všetkého najviac


Mama ti octom natrie štípance od komárov a vráti sa k vareniu. Skoro potichu len niekoľkými slovami poprosí, aby si poukladal príbor k tanierom. Ale zo všetkého najviac bude mlčať o nociach, keď si ešte nebol na svete a ona sa aj napriek tomu o teba bála, dlho hľadievala z okna, či ťa nezazrie.

18


Noci Dopredu preplakané sú noci, na ktoré si ešte nemala právo. Ale aj tak sa udejú, pri zhasnutom svetle v izbe a s pocitom, že smrť ti už predtým niekto podstrčil; len sa opakuje.

Bolesť Skús zhrnúť bolesť do jedného slova: aké dlhé bude a kto ho vysloví? Ty, aby si ústa včas privykli alebo sa už dávno zrodilo, keď ťa mama prvykrát zavolala k stolu?

[email protected]

Peter Prokopec

Hrozno

Život je možný znie názov zbierky Rudolfa Juroleka. Ale kde, ktorý a koľko?

19

Petr Hašek|Ambrosia

Lienka

VI Opäť sa dražili srdcia. Aj so všetkým, čo v nich bolo – či už dobré alebo zlé. Opatrne sme ich niesli – len aby sme nevypadli…

Soubor s podivuhodným názvem Geisslers Hofcoemedianten vznikl v roce 2002 a usídlil se v Kuksu. Slovutné centrum tuzemské barokní kultury nezvolil náhodně, protože právě divadlu pocházejícímu z tohoto dějinného období se plně zasvětil. Pokusy oživit historické umělecké etapy bývají spojeny s představou jakési rekonstrukce: technicky věrné, ale duchem poněkud plytké a určené hlavně pro zvědavé oči odborníků. V případě Geisslerů je situace naprosto odlišná. Přesto, že soubor je vysoce erudovaný a na ryze znalecké úrovni by mohl fungovat zcela suverénně, snaží se historický materiál překládat do řeči současného divadla a uvádět v podobě, která je srozumitelná běžnému divákovi 21. století.

VII Každá ďalšia noc bola rozkazom tej predošlej. Zvykli sme ležať vedľa seba a jeden po druhom ich plniť. Umývali sme sa v tichu, koža nám po ňom mäkla.

IV Za svoj vzali stromy vietor, ktorý sa hrbil do vtákov. Chcela si sa ho dozvedieť, povedať mu o sebe; rozuzliť sa v ňom.

VIII Dodnes sme zostali. Za oknom cudzie, ale krásne oči nás nevidia. Netreba. Už niet času nazvyš.


NSOR

ED

šuplí

ku

foto|Michal Novák

Zjevení z jeviště | Josef Dubec

III Počas neho ulice neprávom viedli cez tvoje ruky: dlaňami si musela vytrpieť dlhé čiary z rozsvietených okien. Držala si ma, ale vo mne sme boli nespomenutí.

RECE

D

Na světlo světa zveršovaná věta | Peter Prokopec

představení|Ambrosia s využitím překladu Petra Polehly sepsali|Geisslers Hofcomoedianten ENS úprava textu|Petr Hašek EC R dramaturgická spolupráce|Michal Novák a Otakar Faifr scénografie a grafický design|Michal Novák asistent režie|Štěpán Macura hudební spolupráce|Stanislav Bohadlo a Michael Pospíšil Lžičk režie|Petr Hašek av E

20

V Skoro tri mesiace sme sa nevideli. Za takú dobu tvárí by napadlo viac než snehu, a predsa… Spoznal som ťa. A ty mňa.

R

II Hoci sa vtedy dážď mohol zozbierať ako bodky z červených kroviek, ešte bol primladý, nerozhodný: k večeru dospelé mraky sadli si na kraje postelí, aby ho vyrozprávali.

Kostely barokem dunící O

I Deň bol natoľko osedlaný jasom, až sa zdalo, že slnko prisadlo nebo. Nevyriekla si to nahlas, ale rovnako ako ja si cítila ten ťažký sivý prach v holubom perí – držali ním námestie pri zemi.


21

JOSEF DUBEC|věnuji se především filosofii a divadlu. V obojím se po vzoru filosofického ranaře Emanuela Rádla snažím vyhýbat reliktům pozitivistické degenerace a hledat pravdu složitější než instrumentální. Jsem také poněkud nemódní neskeptik a necynik. Ač středočeský venkovan, žiji Brnem. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

divnodění

V RUINÁCH Je to tak dávno, že se to snad ani nestalo. Tenkrát byla střední škola každodenní skutečností a dobrodružství se dělo jaksi samozřejmě, bez přemlouvání. Celá skupina se nás domluvila, že svátek pálení čarodějnic na konci dubna strávíme společně na jistém tajemném místě poblíž Adršpachu. Už dlouho jsme byli fascinováni množstvím strašidelných historek, jež se o něm tradovaly, jeho nedostupností a vzdáleností od civilizace. Ale postupně se skupina úžila, až jsme zůstali jen dva, já a kluk, jehož jsem nikdy před tím neviděla. Posledního dubna jsme se setkali u polorozpadlého hotelu na půli cesty a po neúspěšném pokusu stopovat došli zbylých patnáct kilometrů pěšky. Když jsme začali stoupat z vesnice Adršpach do lesů, už se stmívalo. Vypadalo to na jasnou, mrazivou noc a měsíc byl téměř v úplňku. I tak jsme horko těžko hledali cestu. Po pastvinách se šlo krásně, ale na Svatý kopec u Zdoňova žádná cesta nevedla, ani pěšinka. Prodírali jsme se roštím a šplhali po kořenech prudkým srázem, aniž jsme pořádně věděli kam. Černé zdi kostela, ukryté za hustým smrkovým porostem, jsme nakonec po krátkém bloudění objevili. Uvnitř ruiny klenby a portálů, střechu tvoří koruny mohutných jasanů, mše se tu už několik staletí nesloužily. Na místě, kde lidé dříve poklekali k modlitbě, kdosi z velkých pískovcových kamenů vytvořil tři soustředné kruhy. Nic, o čem bych toužila vědět víc. Začínám se bát, Honza vypadá klidně a sebejistě, což mi pomáhá vyrovnat se s podivnou atmosférou místa. Začínáme sbírat dříví na oheň, ochlazuje se. Ohniště už tu před námi kdysi někdo vytvořil kousek od bývalého hlavního vchodu. Stačí ho pouze poopravit. Právě když lámeme chrastí na přijatelnější délku, z portálu kněžiště vyjde člověk. Už je skoro tma a jeho postava tak vypadá dost přízračně. Zarazí se, když nás uvidí, a asi minutu na nás zírá. Beze slova či pohybu. Pak otvorem ve zdi na druhé straně kněžiště zmizí do tmy lesa. Jsme dost zmatení, co by tu kdo dělal? Do nejbližší vesnice je to asi pět kilometrů a teď v noci nejde o žádnou příjemnou procházku. Ještě než se stačíme přesvědčit, že se nám ten muž jen zdál, vyjde z kněžiště další. Zastaví se na stejném místě jako předchozí a upřeně nás pozoruje, bez hnutí, bez pozdravu. Ztuhneme také, situace je to dost podivná, tím spíš, že oba muži vypadají stejně. A odejdou stejným způsobem. Dveřmi na druhé straně kněžiště, které ústí přímo do neprostupného smrkového houští. Divné? Trochu. Když se vynoří třetí, zpola ho očekáváme. Honza si dodá odvahy a pozdraví. Muž nereaguje. Jen se dívá a pak odejde. Ne, čtvrtého nečekáme, ohniště necháme jiným troufalcům, utíkáme dolů z kopce srázem, který jsme cestou nahoru nemohli vylézt. Noc pod hvězdami na opuštěné pastvině nám najednou připadá jako daleko lepší nápad. k podstatě nebeských dění,dění, mi připadají téměřtéměř stejněstejně podivuhodné jako tyto jevytyto samy.“ „Cesty, kerými kterýmilidé lidépronikají pronikají k podstatě nebeských mi připadají podivuhodné jako jevy Johannes Keller Keller samy.“ Johannes

[email protected]

Divnodění | Eva Johnová

Zjevení z jeviště | Josef Dubec

22

Je tomu tak i u Ambrózie, vycházející ze hry jezuitského autora Edmunda Kampiána. Úhelným kamenem inscenace je zasazení do prostoru kostela. Netradiční prostor vyzývá také k osobité formě. Role diváka zde nespočívá v tom, že se posadí, odkouká si představení zasazené do hezkých sakrálních kulis a odejde domů. Jeho aktivita je klíčová. Z výchozího textu jsou totiž vyřezány scény a motivy, které jsou zpracovány v samostatných krátkých scénkách, rozesetých na jednotlivých stanovištích v prostoru kostela i mimo něj a opakujících se dle vůle diváků. Návštěvník se tak ocitá na interaktivní divadelní výstavě, kterou prochází zcela dle své chuti. Může si volit tempo prohlídky i pořadí zhlédnutých výjevů (s výjimkou několika závěrečných, které celý projekt pointují), k oblíbeným se kdykoli vracet. Může i jen tak stát opodál a sledovat fascinující mumraj. Prostor totiž ve chvíli, kdy se postupně rozhýbou a rozezvučí všechny exponáty, zapůsobí krapet chaoticky. Na některých stanovištích se tančí, na jiných zpívá, z ochozu zní árie i vášnivé deklamace… Vše se mele přes sebe a atmosféra má rozhodně blíže jarmarku než mši. Není ovšem nijak složité se zorientovat, proniknout do logiky dění a postupně i do příběhu svatého Ambrože, který přivedl císaře Theodosia na křesťanské pokání za to, že tyransky vyhladil město Soluň. Geisslers jsou mistři divadelní metafory i nadsázky. Využívají důsledně symboliku spojenou se svatým Ambrožem, mistrným rétorem „medového hlasu“: již úvodní zastavení, podávající základní přehled o kontextu příběhu, je komicky stylizované jako včelí info-úl. Loutkářka Kristýna Matějová zase svoji scénu odehraje s využitím svíček a horkého vosku. Fungují i vtipné aktualizace: v momentu, kdy Martin Bohadlo ve svém artistním výstupu rozhlašuje, že osvícený císař poroučí ničit pohanské modly, začne rituálně trhat reklamní letáky supermarketu Billa. Jistý problém může tkvět v tom, že všudypřítomný humor, hravost a popkulturní odkazy přebijí vážnou stránku příběhu. Návštěvník užívající si příval vzrušujících divadelních překvapení může zapomenout promýšlet souvislosti toho, o čem se hraje. Ambrózie se tomu brání dvojím způsobem. Především vynikající hereckou prací, se kterou si může soubor dovolit i vážné tóny předvádět s plnou silou a zcela opodstatněným patosem. Z Václava Chalupy, expresivně hrajícího scénu, v níž při masakru přichází obchodník o své syny, jde regulérní hrůza. Pomůže i to, že Geisslers diváka neustále přímo oslovují. Někde ho jen vybízejí ke komentování scénky, jindy ho ale třeba přimějí naučit se píseň, aby z ní byl v rámci následujícího exponátu přísně zkoušen. Přes všechnu srandu se tak Ambrožův příběh stává pro návštěvníka tak trochu osobní záležitostí. Aktivita Geisslers Hofcomoedianten v poslední době roste a soubor směřuje dle svých slov k plné profesionalizaci. Vzhledem k tomu, že pravidelně kočuje po celé zemi, vyplatí se jeho cesty sledovat.

23

O

R Žít tak v 19. století, RECE NSO

R

ENS EC

E

D

AMBROSE BIERCE|narodil se r. 1842 v americké farmářské rodině a živil se ledasčím, než nastoupil do armády severu v občanské válce. Poté začal pracovat v novinách a publikovat své hororové povídky. V r. 1913 odjel do mexické občanské války jako korespondent a pak už o něm nikdy nikdo neslyšel. Není nikterak překvapující, že ohlas povídek po jeho nenadálém zmizení ještě vzrostl. To je konec, který jakoby nepsal život, ale sám Bierce.

nepůjdu vůbec spát RED Lžičk

Drozdí zpěvy

avš

24

uplík

u

Ambrose Bierce není na českém knižním trhu žádnou novinkou. V posledních letech se na pultech knihkupectví objevilo hned několik výborů z jeho povídkové tvorby, poslední z r. 2007 pod názvem Zabit u Resaky. Přesto o něm dosud mnoho lidí neslyšelo, pokud nepočítám studenty anglosaské literatury (i tady by se ovšem dalo pochybovat) a skalní fanoušky hororu. Bilingvní vydání několika Biercových povídek nakladatelstvím Argo proto beru jako příležitost k nápravě. Jedné letní noci, jak se onen svazek osmi krátkých povídek jmenuje, představuje z hlediska výběru poněkud nesourodou směsku poskládanou z textů odlišného ražení, vesměs u nás už dříve publikovaných. Nicméně pojďme se nyní tvářit, že nám nakladatel tímto výběrem chtěl schválně představit Bierce v různých podobách. Dříve než se na ně podíváme blíže v jednotlivých povídkách, řekněme pár slov obecně. Předně je třeba konstatovat, že příběhy z Jedné letní noci nespojuje prostředí ani postavy. Nenajdeme zde výraznější popisy děje, popis prostředí se realizuje jen v nezřetelných, ledabyle načrtnutých LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

Ambrose Bierce: Jedné letní noci / One Summer Night. přel. Jan Zábrana, Praha : Argo 2011, bilingvní vydání, 148 stran.

konturách, musíme se obejít bez prokreslení psychologie postav a, až na jednu výjimku, chybí také opravdu propracované dialogy. Pokud si to takto shrneme, dojdeme nutně k závěru, že Jedné letní noci se blíží spíše šestákovému románu než „vysoké“ literatuře. Takovému dojmu by odpovídala i vizuální podoba knihy – paperback kapesního formátu, tedy ten typ knížky, kterou si u stánku přibalíte k lifestylovému časopisu cestou na nádraží. To je ale věčná škoda, protože tady máme báječnou klasickou ukázku literatury z doby, kdy se rodila moderní hororová povídka, což by mohlo ocenit alespoň to nakladatelství, byť horor jakožto žánr má v literatuře roli outsidera. Negativní význam výše uvedené charakteristiky, kterou můžeme obecně vnímat jako nedostatek, se totiž u Bierce jednoduše rozpouští díky jedné neoddiskutovatelné kvalitě: Bierce má styl. Absence zbytečných popisů a charakteristik autorovi umožňuje stručný úvod do děje a rychlé nastolení situace, což udržuje správné tempo a potřebný spád. Autor „Erudice: prach vyklepaný z knihy do prázdné lebky.“

umí rozehrát svou hru na velmi malém prostoru. Tam, kde by jiný potřeboval celé věty, si Bierce vystačí s několika slovy. Jeho vyprávění je svižné a rychlé, nikde se zbytečně nezdržuje a soustředí se na akci. Je to především styl druhé poloviny (vezmeme to retrospektivně) vybraných povídek, který čtenáři připomene texty E. A. Poea. Asi nejzřetelnější je tato podobnost v povídce Moxonův pán, kde vypravěč vede se svým přítelem Moxonem, jenž skrývá jakési tajemství, spor o to, zda stroje dokáží samy myslet. Tento dialog, v němž jsou jednotlivé teze podpořeny řetězci logických úvah, termínů a promyšleným výběrem filozofických hypotéz, tvoří základnu nutnou pro efektní vyvrcholení celého vyprávění, k němuž dojde, když se vypravěč vlivem jakéhosi hnutí mysli rozhodne vrátit do domu svého přítele poté, co rozhovor skončil. V tento okamžik, po chvíli stupňovaného napětí, odhalí Moxonovo tajemství, a i když vás toto odhalení příliš nepřekvapí, příběh přece jen neskončí úplně tak, jak byste čekali. To je charakteristický rys Bierceovy prózy, vždyť, jak je správně uvedeno na obálce knihy, právě tato „nečekaná rozuzlení autora proslavila“. Nečekanou, náhlou nebo netradiční pointou jsou zakončeny i zbylé povídky, namátkou Zabedněné okno nebo Jedné letní noci (podle níž je pojmenován celý soubor). Ukázkou toho, jak je autor závěrečným vyvrcholením schopen zvrátit úplně celý dosavadní děj, je jedna z jeho nejvíce oceňovaných povídek vůbec – Případ na mostě přes Soví řeku, což je příběh z americké občanské války, které se Bierce sám zúčastnil. Právě zážitkům z války se často přičítá Bierceova záliba v cynismu a černém Ambrose Bierce

humoru. Na rovinu říkám, že kdo nemá rád černý humor, ať se vůbec nenamáhá Bierce číst. Pokud však patříte mezi příznivce, pak vězte, že si s tímto autorem padnete do noty. Už jen tahle věta stojí zato: „Nevím, jak dlouho jsem byl na cestách, ale posléze jsem dorazil do velkého přímořského města, kde jsem se etabloval jako lékař. Teď už si nevzpomínám, jak se to místo jmenovalo, neboť má práce a věhlas mé nové profese byly takové, že radní pod nátlakem veřejného mínění město přejmenovali na Město zesnulých.“ To už se dostáváme k prvním třem povídkám (Psí sádlo, Hypnotizér, Město zesnulých), které se od dříve zmíněných liší svým laděním. Zase si při čtení můžeme vzpomenout na Poea, ale tentokrát velmi teatrálního, groteskního a plného morbidity. Příběhy, v nichž se vrší jedna mrtvola na druhou, popisují ty nejhorší zločiny s bezelstnou samozřejmostí, což působí bizarně a taky trochu mrazivě, jako byste nahlédli do mysli naprostého maniaka. Cynismus byste mohli ze stránek rovnou ždímat. Občas jsem měla dokonce dojem, jako by Bierce parodoval sám sebe. Ať už si ale z Jedné letní noci vyberete jakoukoli povídku, vyprávění s nepříliš složitou zápletkou (pán probuzený v rakvi a dva studenti medicíny hledající na hřbitově učební pomůcku, děsuplná noc v prázdném srubu s mrtvou manželkou nebo budování obchodní společnosti na haldě mrtvol) ale nečekaným vyústěním dnes už asi nikoho příliš nevyděsí, ale nutno ocenit Biercovu nápaditost. Kdybychom žili v druhé polovině devatenáctého století, asi bychom po přečtení některého z těch příběhů chodili spát se svíčkou. Anebo vůbec. Jen tak pro jistotu. http://lzicka.wbs.cz

Vendula Drozdová

Ambrose Bierce|Jedné letní noci

25

foto|archiv Noriho Sawi

„Divadlo je veřejné místo a vy jako divák vidíte na jevišti také odraz

sebe.“

KATEŘINA VALÁŠKOVÁ.

NORIYUKI SAWA|je japonský loutkář a loutkoherec žijící necelých dvacet let v Praze. Do Československa jej v roce 1992 přivedla spolupráce s Josefem Kroftou. Jedním z jeho nejslavnějších sólových představení u nás je Macbeth, se kterým vystoupil v rámci Letních shakespearovských slavností v roce 2000. Po celém světě vede workshopy loutkového divadla a je také pedagogem na DAMU.

Co vás přivedlo k loutkám? Když jsem byl malý, v Japonsku zrovna začínala televizní kultura, v televizi bylo každý den plno programů s loutkami, ještě nebylo moc kreslených programů. Takže jsem si začal hrát s loutkami už jako dítě, když mi bylo mezi třemi a čtyřmi roky. Moje maminka šila kimona, proto bylo v našem malém domě plno kimon a materiálů na ně. A tak jsem tento materiál využil k výrobě svých prvních loutek. Pamatujete si, jak vypadala vaše první loutka? Ano, pamatuji, byl to japonský král s královnou, tradiční japonské loutky. První loutku jsem vyrobil tak v pěti šesti letech. A pak jsem v tom pokračoval dál.

Chytlo vás to natolik, že jste se rozhodl loutkovému divadlu věnovat… Bohužel v Japonsku nebyla žádná škola, žádná DAMU, kde bych mohl studovat loutkové divadlo. Takže jsem šel na uměleckou školu, kde jsem získal učitelskou licenci a učil jsem také divadlo. Chvilku jsem hrál s divadelní společností. A pak jsem odjel do Evropy, do Francie, kde jsem potkal Josefa Kroftu, to bylo v roce 1992. Jeho režijní práce byla velmi silná a zajímavá, velmi nabitá, líbila se mi. Říkal jsem si, že když zůstanu v Evropě, když budu moci v Evropě pracovat, možná uvidím a poznám více druhů režie. Také jsem chtěl vidět více loutkových představení.

Na čaji s…

S Norim Sawou si povídala

26


„Jaké prase, taký kvík,

Začal jste spolupracovat s Josefem Kroftou na projektu Babylónská věž a pak jste odjel do tehdejšího Československa. Ano, tohoto projektu se účastnilo mnoho herců různých národností: Češi, Japonci, Australané, Němci, Řekové a Francouzi. Komunikovali jsme v angličtině, ale na jevišti to bylo jinak, Krofta nám řekl, ať každý mluvíme svým jazykem, takže já mluvil japonsky, Němci německy… Babylónská věž měla premiéru v Charleville-Mézières ve Francii v roce 1993. Poté se to hrálo měsíc nebo dva v Celetné ulici v Praze. To bylo mé první vystoupení v Čechách. A jaké byly reakce? Velmi dobré, hlavně v Celetné. Co vás v Čechách upoutalo? Máte tu silné osobnosti loutkového divadla, například Matěje Kopeckého, otce vaší tradice. My v Japonsku máme bunraku, to je také jméno osoby, jako Matěj Kopecký. Ale Bunraku byl producent, měl po sobě pojmenované divadlo. Jeho jméno se stalo velmi slavným. Poté na toto jméno jedna velká japonská filmová společnost odkoupila práva. Takže bunraku je chráněno autorskými právy, nikdo jiný tento název nemůže použít. V Evropě se říká, že bunraku je japonská tradice, ale není to pravda. V Japonsku, když řekneme bunraku, musíme za to zaplatit. Divadlo bunraku je také známé tím, že pokud se mu chcete věnovat, musíte jej dlouho studovat… Ano. Jednu loutku animují tři muži. Začít musíte jako druhý asistent, co animuje nohy. To můžete dělat celé roky, minimálně deset let, než postoupíte na místo prvního asistenta, který svou pravou rukou animuje levou ruku loutky. To může trvat třeba dalších deset let. Teprjaký národ, taký zvyk.“ české přísloví

ve potom, jestli jste ještě naživu, můžete dělat mistra, který animuje pravou ruku a hlavu loutky. Proto jsou mistři tak staří. Musí pro vás být zajímavé pozorovat rozdíly mezi evropskou a asijskou loutkovou tradicí. Na festivale na Novém Zélandě jsem viděl indonéské stínové divadlo s wayangy, které se většinou hraje celou noc, možná tak dvanáct hodin, takže to nemůžete vidět celé, protože usnete, já viděl tři nebo čtyři hodiny. Wayangy jsou vyráběny ze zvířecí kůže, jsou malované a velmi barevné. Ale to, jak jsou ty loutky barevné a krásné, mohou vidět jen muži, kteří sedí na jedné straně od plátna, ženy na druhé straně vidí pouze stíny loutek. To je asijský styl, stejně jako v divadle bunraku v Japonsku, kde v národním divadle nejsou žádné ženy. Nesmějí hrát, tak jak tomu bylo za Shakespeara v Globe Theatre, kde neměli herečky. Vedl jste workshopy po celém světě, v USA, Velké Británii a Austrálii, je rozdíl mezi diváky v různých zemích? Každá země je jiná. Nejlepší je to v Čechách. Divadlo je veřejné místo a vy jako divák vidíte na jevišti také odraz sebe. A diváci v každé zemi mají jiné reakce na to, co se děje na jevišti. Několikrát jsem vystupoval v Itálii, kde lidé přicházejí do divadla proto, aby si to užili, smáli se a bavili. Velmi rychle začínají reagovat a smát se, jsou připraveni se bavit. V jiných zemích je to jinak. Někdy diváci vypadají, jako když se dívají na televizi, vůbec nereagují, a my pak nevíme, jestli se nudí nebo spí, protože na ně z jeviště nevidíme, jak jsme osvětlení. V Itálii se také nesmějí stále, ale na jevišti to cítíte, jestli se baví, nebo ne. Například ve Finsku jsou diváci během představení [email protected]

Kateřina Valášková s Norim Sawou

Noriyuki Sawa:

27


každoročním vystoupení, musí zaplatit vysokou částku, kterou si její rodiče nemohou dovolit každý rok. Proto mám rád váš systém toho, jak vychováváte své diváky. Ve vašem repertoáru se kromě pohádek objevují také dramata Williama Shakespeara, máte pro to nějaký zvláštní důvod? Když někde zmíním, že vystupuji s dramatem od Shakespeara, vzbudí to zájem. Když jsem byl mladý, viděl jsem černobílý film Akira Kurosawy Krvavý trůn (inspirovaný Macbethem, pozn. red.) ve starém japonském stylu a byl tak krásný, moc se mi líbil, a tak jsem pochopil, že je možné udělat Shakespeara v jakémkoliv stylu a kultuře. Čeká vás vystoupení na Festivalu současných japonských Eigasai. Máte rád české filmy? Ano, mám. Autoři Kukyho jsou mí přátelé a ten film se mi moc líbí. Mám rád české filmy a českou režii. Máte tu film velmi propojený s divadlem, v Japonsku tomu tak není, divadlo a film jsou jako dvě samostatné pyramidy. Režisér Kukyho Jan Svěrák přišel na moje představení ještě v době, kdy jsem ho osobně neznal. Studoval v té době loutkové divadlo, protože se chystal točit Kukyho. Když jsem ho viděl v publiku, byl jsem šokován, chtěl jsem ho požádat o autogram. Mám velmi rád jeho filmy, například Kolju nebo Tmavomodrý svět. Nedělá vám v porozumění našim filmům problém čeština? Moje čeština je velmi chudá, třikrát jsem změnil svého učitele. Největší chyba se mi stala při návštěvě japonského císaře a jeho ženy v Praze. Měli setkání

foto|archiv Noriho Sawi

s tehdejším prezidentem Havlem na Hradě a já byl také pozván. Ptali se mě tam, kdo jsem, a já řekl, že jsem loutkář, loutkoherec a učím na DAMU. Oni mi řekli, že moje čeština je velmi dobrá a já jim na to odpověděl: „Moje čeština je ještě bordel.“ Byli tam i kameramani… Takže jsem vzdal svůj boj s češtinou, protože ji neovládám dobře. Moje dcera mluví česky lépe než já a opravuje mě. Co bylo pro vás nějtěžší, s čím jste se musel vyrovnat, když jste začal žít v Čechách? Když jsem přijel, tehdy ještě do Československa, lidé tu nebyli tak přátelští jako

teď. Nikdo se neusmíval, na úřadech, na poště, nikde. Někdy mi přišlo, že ti lidé asi ani nemají svaly potřebné k tomu, aby se mohli usmát. Už od dítěte jsem byl zvyklý být milý na ostatní a usmívat se na ně. Nemohl jsem si tady na to zvyknout. Ale teď je to jiné. Lidé se na vás smějí a umějí poděkovat, takže ten nynější koncept je přátelštější. Rok od roku se tu cítím lépe. Děkuji za rozhovor a přeji vám, ať se na vás v Čechách usmívá víc a víc lidí. Tento rozhovor byl vytvořen pro webovou divadelní databázi Divá báze (divabaze.cz), s jejímž laskavým svolením jej otiskujeme.

„Jednou sám vidět je lepší než stokrát slyšet.“ japonské přísloví


Kateřina Valášková s Norim Sawou

Na čaji s…

28

studení, ale pak dlouho tleskají. Byl jsem překvapen tím potleskem, protože jsem si celou dobu myslel, že se nudí a spí. Z publika se během představení neozval žádný zvuk, žádná reakce. A potom ten dlouhý potlesk. Jeden finský režisér mi řekl, že Finové jsou jako hluboké jezero, hodíš do něho kámen a ono mu chvilku trvá, než dopadne na dno. Hrajete pro děti z mateřských i základních škol, ale také pro dospělé. Jak vnímáte ten rozdíl mezi nimi? Když hraji pro nejmenší děti, tří až čtyřleté, musím vyvinout dvojnásobnou energii než jindy. Hrál jsem týden ve Španělsku na samém jihu v Alicante každý den dopoledne pro děti z mateřských škol a po zbytek dne jsem pak nabíral energii, bylo to hodně náročné. S dětmi pracujete například na Letních dílnách v Roškopově, kde s nimi vyrábíte loutky a připravujete představení. Ano, ale také je to cesta, jak si vychovat nové diváky. Moje malá dcera chodí do základní umělecké školy, nevím, jestli jsou takové školy v zahraničí, ale v Japonsku nejsou. Tady jsou veřejné, může tam chodit každý a pak také vystupujete. V Japonsku se za to musí platit a je to velmi drahé. Takže moje dcera chodí do baletu a už v jejím věku ví, co je to divadlo. Může hrát na piano, může tančit v Národním divadle, děti v této zemi mají tolik možností a přitom to není tak drahé. Tato země vychovává publikum pro divadlo. Máte základní umělecké školy, můžete divadlo studovat i na vysoké škole. Ten nápad s dětským táborem jsem dostal od své dcery, abych si vychoval publikum, aby děti měly rády divadlo. Mám v Japonsku malou neteř, která se také věnuje baletu. Ale za to, aby mohla vystoupit na

29

ENS EC

E

RECE

R

R

O

Wim Wenders|Pina

D

Tančeme, jinak jsme NSOR

Lžičk

avš

ED

ztraceni

uplík

u

film|Pina režie|Wim Wenders hudba|Thom Hanreich hrají|Regina Advento Malou Airaudo Ruth Amarante Pina Bausch Rainer Behr Andrey Berezin Damiano Ottavio Bigi Bénédicte Billet Aleš Cucek Clementine Deluy

nami, kdy členové souboru mlčenlivě hledí do kamery. Zatímco na pozadí slyšíme jejich vyprávění o tom, co jim přinesla spolupráce s Pinou, jejich pohledy dopoví zbytek. Pina je vůbec první evropský hraný 3D film a výběr tohoto formátu se ukazuje pro taneční film víc než příhodný. Přináší s sebou způsob, jak navodit prostorovou hloubku scény a zároveň dostat diváka přímo do středu dění, mezi tanečníky, což je unikátní a velmi silný zážitek. Film překypuje výbornými nápady, přesně v duchu Pininy tvorby, která se vyjadřovala za pomoci repetice, syrovosti, expresivity a silných emocí. Tanečníci se nebojí opustit pódium a tančit v ulicích města, kabině lanovky či v popředí přírodní scenérie. To vše je podkreslené sugestivní hudbou Thoma Hanreicha, která nese další část poselství. Pina předává příští generaci dědictví jedné talentované ženy. Prostřednictvím svých kreací nám tato umělkyně připomíná, kdo vlastně jsme – lidské bytosti zmítané emocemi, vystavené působení živlů a energií, které nemůžeme, ale často spíš nechceme kontrolovat.

30

Myslíte, že je možné přenést taneční vystoupení na filmové plátno, aniž by ztratilo své kouzlo? Před zhlédnutím tohoto filmu jsem si tím jistá nebyla. Teď ale nemám nejmenší pochyby – jde to, a dokonce na výbornou. Jen k tomu potřebujete dvě silné tvůrčí osobnosti a – světe div se – 3D formát. Význačná německá choreografka Pina Bausch, která svým přístupem a tvorbou významně ovlivnila moderní taneční choreografii, spojila síly s neméně významným režisérem Wimem Wendersem. Výsledkem je film Pina přinášející silný divácký zážitek. Podtitul filmu „Tančeme, tančeme, jinak jsme ztraceni“ zaznívá v souvislosti s náhlým odchodem Piny, která sama také tančila, ještě naléhavěji. Wim Wenders po její smrti film dokončil sám a věnoval ho Pině jako poctu. A i když je snímek stále z převážné části dílem samotné Piny Bausch, nevyhne se ve Wendersově „in memoriam“ zpracování značné pietnosti. Žena, schopná postavit na jeviště jako dekorace kus skály a vodopád, by určitě ovlivnila konečnou podobu filmu mnohem výraznějším způsobem. Ve filmu vystupují, vedle Piny, která se v něm objevuje více méně jako vzpomínka na sebe samu, hlavně tanečníci jejího souboru. Tyto lidi ovlivnila Pina nejvíc – způsobem vedení, svou filozofií, choreografiemi. A oni o ní vlastně celý film vyprávějí. O tom, jak jim pomohla vyrůst po tvůrčí i lidské stránce. Promlouvají tělem, prostřednictvím Pinou vymyšlených choreografií, promlouvají očima. Taneční čísla jsou prokládána scéLŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

„Miluj tanec v sobě,

Uzávěrka zasílání příspěvků do čtvrtého čísla je 15. listopadu 2011.

ANNA BOBREKOVÁ|učím se psát filmy. V mezičase taky trochu žiju, aby bylo o čem psát, ačkoli příběhy ze života vám stejně nikdo neuvěří. Procházím se v noci a píšu v kteroukoli denní dobu. Poslední dobou mě baví céčka a liči džus. Závislost na čaji – neléčitelná. a ne sebe v tanci.“ Towen Frank

[email protected]

Anna Bobreková

Lžička filmofilka

Ve vůbec prvním evropském 3D filmu se Wendersovi podařilo nejen přiblížit divákovi obrovský přínos a svéráz osobnosti německé choreografky Piny Bausch, ale ještě smysluplně a naprosto oprávněně využít 3D formát.

31

32

Fotrhonzovi, význačná rodina s bydlištěm v obci Noželžíce, se chystali na pohřeb. Evžen Fotrhonza se ošatil do společenského obleku značky OP Prostějov, který přechovával v masivní skříni od jeho pořízení v roce 1991. Evženie Fotrhonzová měla vystoupit v konfekčních šatech od firmy Makyta Púchov, které byly zavěšeny v témže šatníku. Ervín Fotrhonza, Evženův otec, ležel ve vedlejším pokoji a spal sladce věčným spánkem. Z kapsy černého ručně šitého saka mu rostl smuteční bílý karafiát. Pozůstalý pan Fotrhonza v koupelně stále nemohl zcela smýt kolomaz z prstů. Ráno v dílně dohlížel na demontáž hlavy motoru starostova Chevroletu a nakonec bylo třeba jeho zásahu díky nezkušenosti mechanika Tomáše. Solvina myje pěkně, ale vysouší pokožku, natřel si tedy ruce Indulonou. Týden po pietním obřadu měli Fotrhonzovi rodinnou poradu v kuchyni. Šlo o to, co dát na hrob jako trvalou dekoraci na památku otce a dědečka, tchána a bratrance Ervína. ‚Holubičky ne,‘ na tom se shodli všichni, ‚ty mají Koudelkovi. Co zlatý kříž?‘ ‚Ten má půlka hřbitova, my ho mít nebudeme,‘ mávl rukou pan Fotrhonza. ‚Dědovu fotografii ve zlatém rámečku na keramické destičce,‘ navrhl syn Jan. Ostatní se zamysleli, tetička Květuška při tom zamyšlení ohrnula horní ret. ‚To má budoucnost,‘ promluvil potom pan Fotrhonza, ‚ale co dál?‘ Z toalety se vrátila Miládka. ‚Jé, vy ještě sedíte?‘ ‚Já navrhuju kalvárii,‘ řekl pevným hlasem vnuk Vojta. ‚A co to je?‘ zeptal se pan Fotrhonza. ‚Náš pán Ježíš Kristus s trnovou korunou na kříži,‘ hrdelně zavyla v koutku sedící druhá tetička Pavlínka. ‚No pozdrav pánbů,‘ řekl na půl úst pan Fotrhonza. O měsíc později, před letní senosečí, přijela na ves televize. Do večerních zpráv šla reportáž z místního hřbitova. O panu Ervínu Fotrhonzovi, který byl známým pěstitelem zeleniny, a o třiceticentimetrové zlacené kedlubně zdobící náhrobní desku místa jeho posledního spočinutí. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

Do Mikrotonic přijeli umělci. Starosta vyvěsil prapory a venkované vykukovali škvírami v rozeschlých plotech. Cestu kočovné společnosti PĚRETA (Pěvci, Recitátoři, Tanečnice) do obce provázely od začátku nepříjemnosti. U rybníka, kde se chtěli opláchnout a svlažit, se vyskytl problém, později pojmenovaný jako Jaromír Patera. Jedna ze subret se pustila dále od břehu, neboť vpila do hrudi nesmírné vábení chladných hlubin. Uprostřed rybníka ležel v bahně Patera v neoprenovém obleku a s kyslíkovou bombou na zádech. Nic by se nestalo, kdyby pěvkyně nebyla zároveň amatérskou potápěčkou s oblibou kopírující nerovnosti dna. Patera, když ucítil ženské teplo, uzavřel náruč, jak to dělávají mořští mlžové. Perla se chvíli vzpouzela v sevření paží a nohou, až v bahně dozářila všem příčetným pohledům. Jaromír ‚Slávek‘ Patera se později k činu přiznal a Ústav kriminalistiky označil případ jako ‚Cvrčkovická zéva‘. Ale jelo se dál. Před štací, v takové ostré otevřené zatáčce zapadl karavan do měkkého téru. Vedro v těch místech převedlo silnici do tekutého stavu, takže plynula jako řeka. Chvíli tedy pluli, až přišel onen meandr a v něm se karavan zpříčil. Principál nakázal odhodit balast. Zbavili se všech nepotřebných věcí, básník Maturek bránil, seč mohl, souborné dílo Svatopluka Čecha. Padlo do asfaltu a Maturek, který byl vzrůstem malý, zaplatil životem jako záložka třetího dílu broučkiády. Ale pak se jelo dál. V Mikrotonicích kluci házeli kameny na černý vůz. Kameny zůstávaly trčet ve hmotě. Z hostince vyšel pan Hrouda a principál společnosti se z kozlíku otázal na cestu k náměstí. Hrouda hned nevěděl, co má odpovědět a nakonec ukázal směrem ke kapličce. Odměnou mu byl vhozený stříbrňák. Poděkoval, a když mu karavan ukázal záda, típl na rozloučenou cigaretu do téru. Ten večer měli dobrovolní hasiči šturm. Hořel nějaký povoz a několik stavení v obci Mikrotonice. Stará dojička sledovala lihový teploměr za oknem, a jakmile dosáhl stupně čtyřicet, zvolala památnou větu: ‚Vedřiny, konečně!‘

ONDŘEJ LEGNER|si, má-li o sobě napsat pár řádek (neřádek), připadá jako na pracovním pohovoru. Proto se zdráhá do medailonku uvádět konvenční věty, v nichž to bere od studia přes první literární úspěchy po úctyhodný spisovatelský důchod. Myslí si, že pro potřeby krátkého představení autora je nejlepší začít od narození: „Narodil jsem se v porodnici U Apolináře v Praze a měl jsem po tom velkém boji na čele šrámek. Ani nevím, kdy se mi zahojil. Zakrátko mi začaly růst blonďaté vlásky, díky nimž jsem získal protekci u ostatních maminek. Od narození mám dva charakteristické tělesné rysy, bradavičku na kůži pod srdcem a vlasy olíznuté teletem (na jednom místě rostoucí v protisměru).“ Víc nám Ondřej Legner o sobě nesdělí s odůvodněním, že tato fakta jsou pro jeho životní a literární vývoj stěžejní. http://lzicka.wbs.cz

Ondřej Legner

Je to prozaické, přátelé

Vedřiny, konečně

33


[email protected]

Michal Prokeš


34

Spáchal zločin, tak ho zavřeli. Aspoň tak mu to bylo suše sděleno. Bylo to jako probuzení z dlouhého nepříjemného snu. Ale tohle byla realita. Seděl v soudní místnosti a rozsudek byl zrovna vyřčen. Na rukou měl želízka. Mozkem mu zněl jako ozvěnou soudcův hluboký hlas…pět let nepodmíněně. Spáchal zločin. Tak ho zavřeli. Jeho cela byla malý zatuchlý kutloch. Nesnášel slovo kutloch, ale nemohl to nazvat jinak. Byl to jednoduše kutloch, bylo to to, co nesnáší, co nesnášel. Nezasloužilo si to žádné jiné pojmenování. Nezasloužilo si to nic. A ze všeho nejvíc jeho vlastní existenci. Ta byla nezasloužená. Ať si soud, porota, jeho příbuzní, mrtvá žena, sousedé myslí, co chtějí. Protože on byl nevinný. Často si o tom povídal právě se svou ženou. Byla sice zahrabaná pět metrů pod zemí, ale jejich konverzacím to nijak neškodilo a hlavně ani trochu nebránilo. Bachař ho sice sem tam seřval, když se bavili moc nahlas a rušili ostatní, ale jinak je nechával na pokoji. Ona mu nic nevyčítala. Byla k němu milá, i když zněla dost tlumeně a občas musela vyplivnout z pusy kusy hlíny. Udělala by pro něj první poslední. Věděla, že je nevinný, že nic neprovedl. Ať si její rodiče, prarodiče, praprarodiče a další členové rodiny, pochovaní spolu s ní na hřbitově, myslí, cokoliv chtějí. Znala své zlatíčko, svého miláčka. Neublížil by ani mouše. Natož vlastní ženě. Zvenku uslyšel bít kostelní zvony. Snažil se představit si kostel. Zevnitř. Všechny sochy, obrazy, stoly, celou tu krásu, atmosféru, která se dá zachytit snad jenom v kostele.

Ale nemohl si vzpomenout, jak kostel vůbec vypadá. Nemohl si vzpomenout na jeho specifickou vůni. Rušila ho myš, která se kolem něj pořád ochomýtala, a bachař mu prostě nechtěl věřit, že tam nějaká je. Beztak se tím jenom nechtěl zatěžovat. Však myš nikomu neublíží. Tak proč by se staral. Je jenom vrah, a kdo vraždí, ten přece taky lže, a kdo lže, ten vymýšlí i neexistující, imaginární myši. Nemohl si vzpomenout na kostel. Nebyl na pohřbu své ženy. Nedali mu příležitost. Nenechali ho vysvětlit, že není mrtvá. Zatkli ho. Ruce a celé tělo měl tenkrát ještě pořád od krve, nestačil se ani umýt a už ho tahali ven. Jako nějaké zdivočelé zvíře. Sousedi se dívali z oken, odhrnovali své kýčovité závěsy. Někteří si ho dokonce fotili. Hyeny, nic jiného než hyeny! Chtěl jít na pohřeb, ukázat všem, že není mrtvá. Otevřít rakev a klidně se s ní přede všemi pomilovat, ať vidí, kolik je v jeho lásce ještě života. Měl připravený i svůj nejlepší smoking. Ale oni ho zavřeli do kutlochu a nedali mu šanci. Šanci vysvětlit, jak jsou všichni hloupě slepí. Na smokingu už si určitě pochutnávali moli. Na jeho nejlepším. Teď mu zbývala myš a rozhovory s „mrtvou“ ženou, i když jen tlumené a plné odpadající hlíny. A rodiče jí zakazovali se s ním bavit. Prý má na ni špatný vliv. Měl pocit, že z pobytu ve vězení, ze zatuchlého kutlochu, začíná pomalu bláznit. Pět let… pět let… pět let. Znělo mu dál hlavou a nedalo se toho zbavit. Jenom občas, když na něj bachař zařval, ať se ztiší, tak přeřval i ten hluboký hlas v jeho hlavě. Dokonce i uhuhlané hlásky jeho ženy, jejích zahrabaných rodičů. To bývávalo v noci, hlavně v noci. Přes den to bylo lepší. Snídaně, obědy, rozcvičky. Ale nemohl se bavit s ostatními vězni. Byl na samotce a bylo tak s ním i zacházeno. Jako s exemplárním případem. Nesnášel tu nespravedlnost. Nespravedlnost, která páchla celým jeho kutlochem. Chtěl si najít kamarády. Aspoň ty kamarády. Aby se nezbláznil. Pět let… pět let… pět let… Miluje svou ženu. Ještě před vězením spolu měli krásný život. Chtěli mít dítě. On byl umělec, malíř. Často potřeboval svůj klid, ale pro ni, pro NI by udělal cokoliv, protože ji bezmezně miloval. Ona milovala jeho. Pracovala jako recepční v jedné velké firmě a pořád doufala, že se dostane někam výš, že bude vydělávat velké peníze. Chtěla si splnit své sny, i když mlhavé a nejasné. Neměla žádné pořádné vzdělání. Našla si umělce už jako mladá holka a nechala se bláhově hýčkat. Až poslední dobou, po několika letech, ji to začalo nudit, potřebovala mezi lidi, uvědomovala si, že svět začíná být až příliš stereotypní a nehybný. A on. On potřeboval čas na svou tvorbu. Ona se začínala ztrácet čím dál častěji a na delší dobu. Na večírky s kamarádkami. On si toho nevšímal. Měl nahlas puštěnou vážnou hudbu a maloval, maloval celé noci. Nepřítomnost jeho lásky, pro kterou by udělal cokoliv, bylo jen šustěním malé myši, nedůležité myši, která mu nemůže nijak ublížit. Šustění neexistující, imaginární myši. Miluje svou ženu. Ta má teď sice hlínu mezi zuby, ale je pořád úžasná, pořád si skvěle rozumí. Chtěl by do ruky štětec a plátno, ale bachaři mu to nedovolí. Cítí, že by mohl vytvořit svá nejlepší díla pramenící z útlaku, kterého se na něm dopustili. Ale nešlo to, zůstávalo

35

36

Jednou pár dní nepřišla vůbec. Nezavolala, nenapsala. Toho už si všiml. Nemohl ji nikde sehnat. Nakonec se vrátila. Po několika dnech, kdy už ani nedoufal, že ji uvidí. Objal ji a chtěl se s ní divoce pomilovat. Přišlo mu to samozřejmé. Ale ona ho odmítala. Byla jiná než předtím. Už nebyla stejná, ztratila se v ní jiskra. Jiskra, hlavně v levém nazelenalém oku. Přiznala mu to. Přiznala se, když nepřestával dotírat. Podváděla ho, našla si milence. Po večerech, kdy se chodila bavit, aby on mohl pracovat, potkala jiného muže, který ji dokázal okouzlit. Taky umělce. Ale hudebníka. Hudebníčka! On ji tolik miloval, udělal by pro ni první poslední, doslova by pro ni snesl modré z nebe. Modré z nebe… modré z nebe. K modrému z nebe. Když hora nemůže k tobě, dojdeš k hoře. Chytil ji pod krkem a vášnivě políbil. Tolik ji miloval a chtěl pro ni jen to nejlepší. Vzal si kuchyňský nůž, kterým ona sama často připravovala večeři, a vrazil jí jej přímo do srdce, aby dlouho netrpěla a dostala se hned k cíli. Dostala se k modrému z nebe. Chtěl jí splnit všechny sny, které si umanula. Chtěl ji donést k modrému z nebe. Nedýchala a neusmívala se. Ale hned si s ním začala povídat. Viděl, jak s ním mluví. Zakrvácená, nedýchající, ale mluvící. Vyplivovala kousky krve z pusy, aby jí bylo pořádně rozumět. Říkala mu, jak strašně ho miluje a vysvětlovala, jakou udělala obrovskou chybu. Objímala ho horoucně, krev po něm pomalu stékala, jak jí odkapávala od úst, když ho líbala. Milovali se. Ale oni přišli. Přišli a odvedli ji. Vytrhli z náručí. Dali ji do rakve, teda ne, prvně ji dali do černého pytle, jako by byla opravdu mrtvá nebo co. Ale ona s ním promlouvala dál, na dálku, nikdy ho neopustila. I když ji strčili do rakve a už se nemohli objímat a líbat, milovat se. Mohli si dál povídat. Ale nikdo tomu nevěřil. Měl ruce od krve a každý si myslel, že ji zabil. Vykašlala hlínu z pusy a řekla mu, jak ho miluje k zbláznění. K zbláznění… Pět let, pět let a budou zase spolu. Maloval po zdech hnědá veliká srdíčka. Pět let… pět let… pět let…


MICHAL PROKEŠ|medailonek v pěti řádcích se cosi snaží říct. Významně na mě mrká a upozorňuje mě, na co nemám, nesmím zapomenout. „Řekni jim, jak se jmenuješ!“ Já ho vyslechnu a z úst mi plyne jméno Michal. Prokeš Michal. „Řekni jim, jak se máš!“ To nikoho nezajímá, odporuju mu, i když jen tiše. „A víš co?“ Skoro křičí. A já vím co. Přečtěte si něco ode mě. To je přesně to, co můj Medailonek chce nejvíce. http://lzicka.wbs.cz

Michal Prokeš


to násilím vevnitř a chtělo to ven, potřebovalo to ven! Někdy bachaři našli po stěnách jeho kutlochu hnědé fleky, hnědé podlouhlé fleky. Měl v kutlochu záchod. Kutloch nesmrděl už jen nespravedlností, smrděl celý. Zápach, kterého se nedalo zbavit. Ale jemu, jemu to bylo jedno. Pobrukoval si své oblíbené skladby. Pět let… pět let… pět let…

37


Aristotle: „A person, who has friends, doesn’t have a friend.“

38

I am on a train in England. (Well, I do live here.) Heading through the leafy fields and tree-lined meadows of Kent towards London. Kent is known as the ‚garden of England‘ but that was probably before parts of it were filled with concrete and carved up for railways. It is a journey I do every day, to work and back. It’s relatively stress-free, it has air-conditioning for England’s infamous sweltering summer weather and there are even arm-rests between the seats so the overweight person who sits next to you, at least keeps their spare skin away from yours. You would think that this fast, modern train, moving at 2,000 miles an hour in relative silence (i.e. no bawling children) would be the perfect place to socially interact, to meet some like-minded intellectual (!) soul, to discuss with a stranger the merits of coalition governments, the fall of Libya, why Starbucks coffee is so awful these days, etc. But it is not the case at all. Each day I see familiar faces, but that is all they are, and all they remain. Faces. Faces that as soon as they have elbowed their way on the carriage, instantaneously plug in iPod’s as if it was intravenously required and switch on blackberry’s, eager checking twitter and facebook pages to see how many people they don’t know want to be their friend. Laptops are immediately removed from rucksacks and plugged in (the trains have individual plug sockets!), newspapers are opened, plastic coffee cups neatly placed on tables to affirm personal space and apart from perhaps a small smile of acknowledgement that you are in fact the same species of human, all social interaction is lost. So it would seem that in an age of wi-fi, broadband, email and social networking, we are a paranoid, socially inept, boring race who cannot deal with people face-to-face and perhaps more sadly in extreme cases, do not want to. I can of course see situations where social interaction is a bad thing. Tesco the supermarket, for example. Think of the most badly dressed, ill-mannered and inept members of your town and imagine they are in a big carrier bag. Now imagine that bag emptied inside your supermarket so they all escape and run amok. That’s Tesco’s. An unpleasant shopping experience in a store full of screaming children, men with more tattoos than David Beckham and women who think that shouting like a banshee at their sobbing child will quieten them down. I don’t want to talk to anyone, or look at anyone, or even breathe the same air. They have home-delivery now – a concept for the elderly and disabled so your goods can be delivered to your home in a van. Useful if you happen to be disabled; equally useful if you’re not but pretend to be. But anyway, I’m on a lovely cool train, with other intelligent people wearing smart clothes and suits. Is it just me? Should I be closing my eyes and plugging in my iPod? Should I be the one breaking into a sweat because someone looked in my direction? Oh god – maybe he’s a killer! However something strange happened today. The moving watercolour of trees and tinted glassed offices ceased. An announcement was made that we need to stop due to an incident on the line. People removed their headphones; eyes furtively glanced over LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

laptop screens, newspapers were closed. An incident? Whatever could it be? Has a lonely depressed sheep wandered onto the line to end his days? Has someone done the same thing? Did we smash through a double decker bus without realising? While we waited for information, the train stopped and went silent. The air-conditioning hum stopped humming. People started smiling at each other and making little ‚tutting‘ noises, sharing the same thoughts and question about what could be happening? Laptop lids were closed as people looked around the carriages. A man noticed his own father on the seat opposite! Within minutes people started talking; questioning where someone worked, how expensive are the tickets from this location; „Did you see that football match last night?“, „Did you ever see that film where…“ – etc, etc. It was like the dawn of mankind. Usually silent stony faces broke into smile, lips moved and formed words, email addresses were even exchanged. It was like the seventies when you could drink beer and smoke on trains, sing songs about your rugby team and throw light bulbs out the window (It’s an English thing). Then the train announcer came back. „Sorry about the delay, ladies and gentlemen, you’ll be pleased to know we will shortly be making our way…“ And as the train gently started to accelerate again, people sighed, plugged in their headphones, turned on their laptops, opened their newspapers, smiled at Facebook messages from ‚friend‘ number 221, and closed their eyes. I suspect the email addresses will be thrown away with the coffee cups. I have no question here and no criticism. I too am tired in the morning, I like my space and I do not want someone irritating me every day with banal conversation. But has the age of modern communication prevented us from feeling comfortable in dealing with people? I see signs of this in the workplace where expression and personality are lacking; social skills are diminishing and increasingly the virtual world is impinging on the real world. Can this just be blamed on iPods and iPads though? Are we all just adjusting to a different way of interaction? The sad part is seeing young children glued to playstations and unable to say their name at the age of three; parents giving them these because it is easier than having to bother talking to their own child. Easier than interacting with them and encouraging feedback. You may think I am exaggerating, or you may have even noticed it yourself, but the robotic and ordered way in which we seem to be functioning today can only have impact on our society in the future. Now that is something to talk about. August 2011 BEN NURDIN|ever since I was very young I have always enjoyed writing; from childhood stories about dinosaurs and soldiers to various pieces of fiction influenced by travelling and my time spent living in various European cities. Living and working overseas changed my perception of many things and although very much an ‚English man‘, I am very influenced by cultural differences in society. I uess I like observing society and the way we are all affected by issues, politics, events, the media. The article or ‚piece‘ I have written in this paper was a result of fascination and frustration; like everyone wanting to be individual and retain a sense of identity, yet in so many ways we are becoming ‚cloned‘ by each other; wanting the same things but aspiring to very little. I do not consider myself a great writer and in fact I am not, but my belief is that if you have the perception and desire to get your thoughts out – critical or not – you should do so. Author: Ben E. C. Nurdin from Kent, England.

[email protected]

Ben Nurdin

Ben Nurdin

39

40

Sedím v anglickém vlaku. (V Anglii žiju.) Směrem na Londýn, za okny se míhají zelená pole Kentu a louky lemované stromy. Kent je známý jako „zahrada Anglie“, ale toto přirovnání vzniklo pravděpodobně dávno před tím, než byl z části pokryt betonem a rozporcován železnicí. Touto trasou jezdím každý den, do práce a zpět. Cesta je to relativně klidná a vlaky klimatizované, což ocení každý, kdo zažil nepříjemně parné anglické léto, a s opěrkami mezi sedadly, takže nejste nuceni sdílet s obtloustlým sousedem jeho opocenou kůži. Mohlo by se zdát, že tyto tiché (v případě, že s vámi ve vagonu nesedí řvoucí děti) moderní vlaky jedoucí rychlostí dvě stě mil za hodinu jsou perfektním místem k seznámení, k setkání se stejně smýšlejícími intelektuály, k tomu, abyste s úplně cizím člověkem rozebírali přednosti koalice ve vládě, pád Libye nebo proč jsou kavárny řetězce Starbucks v poslední době tak odporné. Ale nic takového se tu nestane. Každý den potkávám ty samé povědomé tváře. Ale to je všechno. Tváře. Protlačí se k volnému místu a okamžitě si zastrčí do uší sluchátka, jako by šlo o nějaké vnitřní nařízení drah. Zapínají blackberry, kontrolují twitter a facebook, aby se podívali, kolik neznámých lidí se chce stát jejich přáteli. Vytáhnou z batohů notebooky a zapnou je (vlaky mají taky elektrické zásuvky), rozloží před sebe noviny, plastové kelímky s kávou pečlivě naaranžují na stolky, aby si ohraničili svůj osobní prostor, a kromě nepatrného úsměvu pramenícího z vědomí, že jste všichni stejného živočišného druhu, je veškerá sociální interakce ztracena. Mohlo by se zdát, že ve věku wi-fi, broadbandu, emailů a sociálních sítí se stáváme paranoidní, ve společnosti neohrabanou a nudnou rasou, která se neumí vyrovnat s komunikací tváří v tvář a navíc, naštěstí jen v extrémních případech, se s ní ani vyrovnat nechce. Samozřejmě si umím představit i situace, kde kontakt s lidmi není nic příjemného. Supermarket Tesco například. Představte si, že strčíte všechny nevkusně oblékané, špatně vychované a přihlouplé obyvatele vašeho města do jednoho pytle. A teď si představte, že pytel praskne uvnitř supermarketu, lidé se rozutečou a zešílí. To je Tesco. Strašlivá zkušenost s nákupem v obchodě plném křičících dětí, mužů s větším množstvím tetování, než má David Beckham, a ženských, které si myslí, že své nezvedené LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

srpen 2011 Z angličtiny přeložila Eva Johnová.


Ben Nurdin v překladu Evy Johnové


Aristoteles: „Člověk s mnoha přáteli nemá přítele.“

děti uklidní tím, že na ně budou ječet jako fúrie. Na takovém místě opravdu nechci na nikoho mluvit, dívat se, či s ním dokonce dýchat stejný vzduch. Dnes naštěstí existuje donáška domů, služba pro staré a nemohoucí, která v dodávce doveze nákup až do domu. Rozhodně užitečná věc, pokud jste na vozíku, stejně tak užitečná, pokud vám nic není, ale předstíráte opak. Ale vraťme se zpět do toho krásného moderního vlaku. Sedím tu s dalšími inteligentními lidmi v oblecích a říkám si: „Není to jen můj problém? Neměl bych taky zavřít oči a ohlušit se hudbou ze sluchátek? Neměl bych se taky začít potit strachy, když se někdo podívá mým směrem? Panebože, možná je to vrah!“ Dnes se ale stane něco zvláštního. Rozmyté obrázky stromů a tónovaných skel kanceláří se přestanou měnit. Je nám oznámeno, že z důvodu nehody na trati zde budeme chvíli stát. Lidé vytahují z uší sluchátka, skládají noviny, oči se nenápadně zvednou zpoza obrazovek notebooků. Nehoda? Co se jen mohlo stát? Osamělá ovce v depresi se rozhodla spáchat sebevraždu na trati? Nebo nějaký člověk? Srazili jsme se snad s autobusem, aniž bychom si toho všimli? Zatímco čekáme na další informace, vlak zastaví a ztichne. Klimatizace přestává hučet. A lidé se začínají usmívat jeden na druhého, sdílet domněnky a otázky o tom, co se stalo. Zavírají notebooky a rozhlížejí se po vagoně. Jeden muž si náhle uvědomuje, že naproti němu sedí jeho otec. V minutě lidé začínají mluvit, ptají se, ve kterém městě kdo pracuje a kolik projezdí peněz. „Viděl jste včera fotbalový zápas?“, „Viděl jste ten film, kde…“ atd., atd. Je to jako úsvit lidstva. Obvykle mlčenlivé kamenné obličeje roztály úsměvem, rty se pohnuly a stvořily slova, vyměňujeme si emailové adresy. Jako by se vrátila sedmdesátá léta, kdy jste mohli kouřit a pít alkohol ve vlaku, zpívat písničky o ragbyovém týmu a házet žárovky z oken (jde o anglickou specialitu). A pak promluví vlakový rozhlas. „Dámy a pánové, omlouváme se za zpoždění vlaku. Za okamžik budeme pokračovat v jízdě…“ A jakmile motor naskočí, lidé vydechnou, zastrčí si do uší sluchátka a zavřou oči, rozloží noviny, otevřou notebooky a zasmějí se zprávě na facebooku od „přítele“ 221. Tuším, že emailové adresy skončí v odpadkovém koši spolu s kelímky od kávy. Přesto to nekritizuji. Bývám po ránu také unavený a mám rád svůj klid, nechci, aby mě někdo každé ráno otravoval banální konverzací. Ale nebrání nám věk moderních technologií v tom, aby pro nás bylo přirozené jednat s lidmi tváří v tvář? Začínám si v práci všímat kladení menšího důrazu na osobnost a charakter člověka a snižování úrovně sociálních dovedností. Virtuální svět stále více zasahuje do reálného. Můžeme z toho nicméně obviňovat pouze iPody a iPady? Nebo jsme nastaveni na jinou formu interakce? Je smutné vidět tříleté děti přilepené k playstationu a neschopné říct své jméno. Rodiče jim dávají hry, protože je to jednodušší než s nimi mluvit. Jednodušší než se jim věnovat a povzbuzovat jejich přirozené reakce. Nejspíš si myslíte, že přeháním, možná jste tento trend sami zaznamenali. Ale přetechnizovaná a přesně uspořádaná cesta, jíž se v dnešní době ubíráme, může výrazně ovlivnit naši společnost v budoucnosti. Dnes o ní můžeme mluvit.

41

filmem.

Myslet hlavou.

Myslet

Ji.hlavou.

25.–30. října 2011

K

č

Lži

ra

ultu

LžičKultura | Jitka Maixnerová

Patnáctý jubilejní ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava opět na několik dnů promění klidné jihlavské hvozdy v pulzující festivalové město. Festival autorského dokumentárního filmu ve střední a východní Evropě se během své patnáctileté historie stal největší událostí tohoto druhu. Vydobyl si pověst neformálního setkání tvůrců pozoruhodných dokumentárních výpovědí poskytující prostor pro plodnou diskuzi s diváky. Loňský ročník zaznamenal rekordní návštěvnost a blýsknul se světovou premiérou filmu Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic či českou premiérou kontroverzního díla Jeana-Luca Godarda Socialismus. I letos nebudou v Jihlavě chybět dokumentární novinky domácí i zahraniční. Z festivalového programu vybíráme několik titulů, na které se Lžička těší obzvláště – Tvář generála Franca, Dny odsunu, Vidět vidění, Proletářské kino, Mona Leo, Pajerský koláč. V Ji.hlavě bude uveden i nový dokument Morgana Spurlocka Nejlepší film, jaký kdy byl prodán. Autor v něm s ironickým podtextem sleduje všudypřítomný svět reklamy a marketingu. Jihlavský festival touží představit všechny podoby a směry současného světového dokumentu. Soutěžní dokumenty jsou pro přehlednost rozděleny do tematicky zaměřených sekcí, např. Opus bonum, Mezi moři, Fascinace či Česká radost. Jihlavský festival je znám i svou publikační činností z oblasti teorie a historie dokumentární kinematografie. MFDF Ji.hlava vydal či se podílel na vydání pěti teoretických a biografických knih a šesti sborníků textů o dokumentárním filmu. Na jeho patnáctém ročníku proběhne křest knihy Lenky Dolanové Woody Vasulka, dialog s démony nástrojů, věnované tvorbě slavného česko-amerického videoartisty Woodyho Vasulky. Vše podstatné pro náš společný výlet na Vysočinu, především přesný program promítání jednotlivých festivalových snímků, naleznete na webových stránkách jihlavského festivalu. (http://www.dokument-festival.cz)

42

JITKA MAIXNEROVÁ|další žena, další bohemistka, jak tohle dopadne? Nesměle vstoupila do již světem objeveného a fungujícího periodika a přináší s sebou lehce ironický, někdy označovaný též jako typicky mužský, náhled na vlajkové lodě olomouckého „kulturního života“. Kdo je J.? Mnoho tváří, mnoho zálib, málo času a sklon k lenivému způsobu života. J. je či byla, mimo jiné, nadějí králického volejbalového týmu, svéhlavá „prozatérka“ hledající si vlastní cestu k veršované větě, malá rozcuchaná holka z hor nyní přebývající na placaté Moravě a denně zápasící s vrozeným orientačním nesmyslem, přebornice kraje v běhu na 800 metrů (nutno dodat, že před deseti lety), divadelní ochotnice, taneční nadšenec i pedagog, náhradní matka všech koček světa, a tak volá jako hrom, ať je koček milion. Lžička ji láká, Lžička ji vábí. Zakotvila v rubrice LžičKultura a stala se lovkyní kulturních perel v Olomouci a okolí. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 3/2011

„Všechno se jednou uklidní, vše jednou usedne

„Nejraději čtu mistrovské povídky.“

JIŘÍ KRATOCHVIL|je spisovatelem, novinářem a dramatikem. V učebnicích věnovaných literatuře bývá označován za představitele literárního postmodernismu a na svém kontě už má několik desítek románů, povídek a her.

A jako bonbónek na závěr tady máme pět minimalistických odpovědí Jiřího Kratochvila na naše tradiční otázky.

Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč? Zatím jsem neměl čas napsat knihu o Brně na konci války, ale právě teď román o Brně na konci dubna 1945 píšu. Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům? Nejraději čtu mistrovské povídky, stále doporučuji nesmrtelného Bunina, Borgese, Babela, Andrejeva, povídky Hemingwayovy, ale i Ivana Vyskočila a W. Allena, teď právě ale dočítám román Philipa Rotha Druhý život, velice zajímavé, i když trochu těžkopádné.

a stane se skutečným.“ Jan Balabán

V čem nacházíte svou inspiraci? V životních slastech i strastech, a to netoliko vlastních, ale i svých přátel a nepřátel. Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem? Kocourem v domácnosti Kratochvilů. Jaká kritéria by měl podle Vás splňovat kvalitní literární časopis? Výhradně by měl věnovat pozornost literatuře, a ne, jak to dělají současné Literárky, kdejaké politice.

Děkujeme za rozhovor.

[email protected]

Pět otázek pro… Jiřího Kratochvila

Myslet

Jiří Kratochvil:

umění

Ji.hlava a dokumentární

43

LŽIČKA V ŠUPLÍKU číslo 3|první ročník 2011 HUDBA Nina Simone|Here Comes The Sun se sametovým hlasem Květy|hudba, která vám provoní den Eels|americká skupina tvořená vlastně jen jedním člověkem, Markem Oliverem Everettem, člověkem s tragickým osudem a velkou duší, která jeho písněmi prosakuje do světa a činí ho tak lepším. Kraja|dechberoucí finské komorní ženské kvarteto Beata Boček|world-folková česko-polská písničkářka Jan Spálený|„Hudební režisér, dramaturg, noční vypravěč rozhlasových pohádek, něžný chlap. Tatínek jedné z živých podob českého blues.“ S hlasem černošského barda a písněmi, jejichž verše nejdou z hlavy. FILM

šéfredaktorka/technická redaktorka|Renáta Svobodová zástupkyně šéfredaktorky|Světlana Kopřivová a Eva Johnová redaktorky|Vendula Drozdová|Jana Kopečková|Jitka Maixnerová externí redaktorky|Kateřina Valášková|Anna Bobreková korektorky|Eva Johnová a Světlana Kopřivová ilustrátorka|Tereza Maršíková autor malby na obálce|M. K. Čiurlionis autorka textu na zadní straně obálky|Renáta Svobodová reportáž z batohu Eva Johnová|na světlo světa zveršovaná věta Světlana Kopřivová a Renáta Svobodová|zjevení z jeviště Josef Dubec divnodění Eva Johnová|drozdí zpěvy Vendula Drozdová na čaji s… Kateřina Valášková|lžička filmofilka Anna Bobreková je to prozaické, přátelé Jana Kopečková a Vendula Drozdová lžičKultura Jitka Maixnerová|pět otázek pro… Vendula Drozdová

Food|americký dokument o tom, odkud se bere jídlo a v čem je vlastně problém O bozích a lidech|francouzský film o mnišské komunitě v severní Africe, jejíž život poznamenají náboženské nepokoje. Nejde však o akční film, nýbrž o život a o lidi. Sebevrazi. Love story z onoho světa|o tom, že život má cenu i ve své mizérii, andělé jsou tu vždycky a malé zázraky se dějí, ovšem pouze jen ve chvíli, kdy na nich nezáleží. Go Around Twice If You’re Happy (video na youtube.com) – a takových tam najdete víc. Alois Nebel|Rudišova komiksová trilogie o samotářském nádražákovi z Bílého Potoka, na kterého občas sedne jesenická mlha. Rotoskopií vytvořený snímek vyslali čeští akademici do boje o Oskara.

Příborník

LITERATURA

44

Hana Bořkovcová|Píšu a sešit mi leží na kolenou. Deníky 1940–1946. Plus, Praha 2011 – Bořkovcová se ve svých denících pokusila popsat nepopsatelné. Od roku 1943 byla součástí terezínského ghetta, přežila.

Lžička by ráda poděkovala za pomoc Lence Pořízkové a Lukáši Neumannovi.

telefon|736 275 409 e-mail|[email protected] web|http://lzicka.wbs.cz časopis je dostupný na těchto místech do doby jeho rozebrání: katedra bohemistiky FF UP, té & café Kratochvíle, restaurace Betánie, Knihkupectví Studentcentrum, Galerie U Mloka, Zbrojnice (knihovna), Café 87 vytisklo Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Biskupské náměstí 1, 771 11 Olomouc vyšlo v říjnu 2011 v nákladu 250 ks časopis je neprodejný uzávěrka zasílání příspěvků do třetího čísla je 15. listopadu 2011


o l U

„Umělec potřebuje svobodu, ne aby dělal, co chce, ale aby byl, kdo je. Umělec chce, co musí; technik chce, co může. Umělec žádá svobodu pro to, co je bytostně nutné; technik pro to, co je technicky možné. Kritériem umělcovým je schopnost svět obývat, činit jej obyvatelným; kritériem technikovým je schopnost svět dobývat, činit jej konzumovatelným. Rytmus prvého je bytostný; rytmus druhého ekonomický. Umělec se dává vést virtuálním rytmem přírody; technik usiluje vést svým strojovým rytmem přírodu.“ Josef Šafařík

Tiráž

l

0

LŽIČKA

v šUplíku Jednou budou růst stromy okny a listovat v našich knihovnách

Dotazy, připomínky a příspěvky zasílejte na e-mailovou adresu [email protected]

2011. v š Uplíku

Recommend Documents