2011. Reportáž Eva Johnová Když svatí vyjdou do ulic

l

0

LŽIČKA

Reportáž|Eva Johnová Když svatí vyjdou do ulic

v šUplíku

Poezie|Jakub Čermák Pavel Očenášek Jakub Bortlík a Roman Kucsa Iva Chomiszaková|Jakub Urbanec Radek Malý Rozhovory|Markéta Pilátová|Martin Reiner Jan Tichý Recenze Help! I need John Lemon!|Kdo chce zabít Beatles? Od mejdanu k osvícení|Jeff v Benátkách. Smrt v Benáresu. Podpásové vizuální orgie|Sucker Punch Próza|David Bezděk|Jakub Marx Samuel Kavi|Jan Tichý Speciální příloha|fotografie Po stopách lžičky

Občasník pro literárně-kulturní degustátory

2/2011

LŽIČKA V ŠUPLÍKU

U

Reportáž z batohu Eva Johnová|Když svatí vyjdou do ulic

3

Na světlo světa zveršovaná věta Jakub Čermák|Na chrámové římse Pavel Očenášek|Nahoty se nezbavím Jakub Bortlík a Roman Kucsa|Není všechno pravda Iva Chomiszaková|Co mám v horním šuplíku Jakub Urbanec|Vyprš se Radek Malý|Světaběh v dlaních

4 6 8 10 12 14

Zjevení z jeviště Help! I need John Lemon (recenze na divadelní road movie Kdo chce zabít Beatles?)

19

Na kávě s… Markéta Pilátová|„Mě překvapuje, že to někoho překvapuje.“

20

Divnodění Eva Johnová|Divnodění …A ZADRUHÉ

23

Drozdí zpěvy Od mejdanu k osvícení (recenze na knihu Jeff v Benátkách. Smrt v Benáresu)

24

Pět otázek pro… Martin Reiner|„Je nutný tomu dát prostor, nechat to proudit.“

26

Lžička filmofilka Podpásové vizuální orgie (recenze na film Sucker Punch)

28

Je to prozaické, přátelé Jakub Marx|Svobodná koláž David Bezděk|Pokoj číslo 13 Samuel Kavi|Mezidveří Jan Tichý|Dvě minuty pro Pátka

30 32 35 36

Na čaji s… Jan Tichý|„Je třeba rozlišovat mezi aktivní kariérou v totalitní straně a pouhým členstvím.“

40

Příborník|redakce doporučuje

43

Speciální příloha|fotografie: Po stopách lžičky Kateřina Valášková: Lžičky ve spacáku|Renáta Svobodová: Početí ve Lžičce Aneta Hyrníková: Lžička Knihomilka|Petr Pyjer Bílek: Lžička stopuje a nikdo ji/jí nezastaví

Editorial

Milí labužníci a degustátoři, labužnice a degustátorky literatury a kultury, nastal čas znovuzrození a nového začátku – jaro. A tak se i Lžička znovu narodila v novém kabátku a pokukuje na vás svým vypouklým okem. Hází odlesky ven ze šuplíku, ale uvnitř je tma a kolem ní škvírami proudí výkřiky zvolané do prázdna a stěnami se provrtávají zapomenutá tichá slova. První číslo, ač mělo temnou obálku, po otevření dýchalo světlem a poezií, bylo zahalené do barevného hávu lyrična a snových obrazů a poskytovalo velký prostor pro fantazii. Nejen já jsem měla velkou radost z toho, že se Lžička po prvním vydání neohřála na parapetech univerzity, v čajovnách, kavárnách a knihovně ani týden. Ohlas byl většinou pozitivní, ale i pár výtek jsme si vzaly k srdci a druhé číslo jsme se rozhodly udělat trochu jinak. Představujeme vám nový design, ilustrace od studentky Dějin výtvarného umění na UP v Olomouci Terezy Maršíkové a poetiku textů zcela odlišnou od prvního čísla. Navíc zde máme také dvě nové rubriky: Zjevení z jeviště, kde najdete recenze či pozvánky na divadelní představení, a Lžička filmofilka, tady se dozvíte, co se právě promítá v kinech a jestli to stojí za zhlédnutí. Poskytly jsme více místa próze a přibylo rozhovorů se zajímavými osobnostmi ze světa literatury. Speciální příloha je v tomto čísle cenou za nejlepší fotografie zaslané do redakce Lžičky v šuplíku. Květnová Lžička v šuplíku má sice poměrně světlý zevnějšek, dalo by se předpokládat, že bude mít i jarně lyrický a prosvětlený pozitivní obsah, ale i jaro dokáže být chladně kruté, rychle se měnící a bouřlivé. Když se do tohoto čísla začtete, zjistíte, že je temné a rozervané. Vážná, melancholická poloha se často mění v syrovost či krutost a kontrastuje s vtipem a absurditou. Texty se tentokrát spojily v jednu schizofrenní duši, která je čas od času blízká nám všem. Balancujeme na hraně sebe samých, jsme znechuceni dnešním světem a zároveň máme chuť žít, tvořit a smát se. Doporučuji nesníst vše najednou, ale dávkovat po špetkách, ať nemáte hořko v ústech. Dobrou chuť.

Renáta Svobodová šéfredaktorka

1

http://lzicka.wbs.cz

Editorial

Obsah

o l

o l U

1

SVĚTLANA KOPŘIVOVÁ

RENÁTA SVOBODOVÁ

Reportáž z batohu

VENDULA DROZDOVÁ

2

JANA KOPEČKOVÁ „(…) roztříštěte led nebo vytáhněte to, co bují ve tmě, na světlo slov: dopadne to stejně – to, co je pak vidět a co lze uchopit, už není ve své zřetelnosti tím, co jste viděli v tmách.“ Jens Peter Jacobsen

LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

2

„Za chvilku budou procházet ulicí pod námi, pak na támhletom náměstí zazpívají, to je hlavní bod celého procesí, a budou pokračovat městem. Vidíte dobře? Máme štěstí, tohle je nejlepší místo.“ Stojíme ve druhé řadě na malém ochozu u krásného románského kostelíku. Pod námi pomalu zhasínají veřejná osvětlení a španělské město Zamora se noří do tmy. Je jedna hodina ráno, Modré pondělí. Procesí už hodinu pomalu prochází ulicemi města, ale okamžik, kvůli kterému se sem sjíždějí lidé ze širokého okolí, ještě nenastal. Náš kamarád Arturo, doktor z Barcelony, se vrací každoročně do rodné Zamory jen kvůli tradičním velikonočním procesím. Sám je členem třech různých bratrstev, vlastní kostýmy, odznaky a pomáhá připravovat pasa, stoly se sochami znázorňujícími scény z Nového zákona, které jsou nošeny městem v rámci procesí. Jeho snem je však stát se účastníkem tohoto procesí, bratrstva Christo de la Buen Muerte. Na místo v něm čeká už deset let. A stane se jeho součástí. Na seznamu před ním je však stále příliš mnoho lidí a místa se uvolňují jen smrtí některého z členů. Zatím nám jen nadšeně popisuje průběh procesí a sní o tom, že jednou také ponese městem Krista na kříži. Veřejné osvětlení zhaslo zcela, lidé umlkají. Kousek od nás pláče pětileté dítě a paní vedle mě louská slunečnicová semínka. Napětí se stupňuje. Když se pak z boční uličky u náměstí začne rozlévat světlo, lidé zašumí. Na náměstí velice pomalým krokem, kterým procesí postupují tradičně už od dob středověku, vycházejí postavy zahalené do bílých mnišských kuten. Kápě halí obličej dokonale, není možné rozeznat, kdo se pod ní skrývá. V ruce pochodně. Vždy po dvojicích. Někteří nesou dřevěné kříže, vysoké asi dva metry a určitě velmi těžké. Procesí přitom prochází ulicemi malého města opravdu komplikovanou trasou trvající až tři hodiny. Řadí se do půlkruhu, náměstíčko se rozjasňuje ohněm pochodní. Plní se přízraky. Pak se město otřese hlasem bubnů. Pomalý rytmus krok sun krok naznačuje, že přichází něco velmi důležitého. Něco se blíží. Pak příliv pochodní ustane a vstupuje to, na co všichni čekají. Ležící Kristus na kříži, pohupuje se mezi šesti bílými mnichy, jejichž kroky sleduje bubnování. Jak tahle socha asi musí být těžká! Ještě nedávno stála na oltáři některého z četných zamorských kostelů. Kristus vypadá klidně a smířeně, ve světle pochodní jako by ani nešlo o sochu, ale o člověka, který opět prožívá celé utrpení. Všude je naprosté ticho. I bubny utichly. A paní vedle mě zapomněla na slunečnicová semínka. Zpěv se ozve zprvu nesměle, latinský středověký chorál. Postupně mohutní, nad hlavami davu se hlasy spojují a letí vzhůru… Konečně začínám rozumět Arturově touze. A když pak zpěv skončí (kéž by trval až do rána!), kajícníci znovu zdvihnou Ukřižovaného, bubny se rozezní a lidé se hrnou k zaparkovaným autům. Mám chuť následovat procesí. Obléknout si kutnu, zahalit obličej a nést s nimi jejich břemeno. Neztratili jsme něco, když se naše velikonoční tradice omezily na pondělní koledu? [email protected]

Eva Johnová

EVA JOHNOVÁ

ULIC

KDYŽ SVATÍ VYJDOU DO

redakce se představuje

3

zaprášené oblohy

L.

blues

je smutná jak kněz po zpovědi a jako o něm i o ní někde vědí

tedy až sem došli ti dva válečníci každý zpod jiného nebe

(pavučina je tvůj taneční parket pod očima je tvoje údolí...)

zas se mi ztratil děj uprostřed dění bloumám jak vedlejší postava která si zběhla z románu za lepším ale omylem se schovala do knížky na modlení

dnes má své přání: nevědět víc, než je nutné nevědět víc, než je třeba a třeba si žít po okrajích sebe

do plecí udeřil blesk ale zahřměla jen tramvaj jaký je v tom rozdíl: závrať nad propastí a závrať pod nebem?

svítí jim jenom automat na cigára a mírné strobo vystrašených očí a všichni kolem se tolik stydí že musí křičet když chtějí vyslovit něhu

ale přestože oba máme ústa můžeme si rozumět

Havlíčku už jenom chvíli potrvá než silný vítr uvolní uvízlý koráb Petrova

(…)

co na plotru nevytiskneš, zakresli prstem do sněhu

chtěl bych se hrozně dít ale zas jen rdím se vlaju jak černý igelit na chrámové římse

projekt sebe vyjmout se z kouta dorůst v to dítě, které tančí v krajině bez obzoru

JAKUB ČERMÁK|Na chrámové římse|(*1986) teplický básník, písničkář a busker žijící v Brně. Autor básnických sbírek: Resumé sedmnáct (Šimon Ryšavý, 2004), Padavčata (Protis, 2006) a Stroboskopy (Kniha Zlín, 2011). Pod titulem Cermaque vydal tři řadová CD: Krajiny bez rytíře (Polí Pět, 2008), Dům slzí (Guerilla records, 2009) a Přítel holubů (jako příloha sbírky Stroboskopy, 2011); a několik dílčích dem. Nahodile se věnuje i audiovizi. Více viz: http://www.bandzone.cz/cermaque. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

ať k nebi rostem jako topoly

a svatí s údivem popatří seshora jak rychle stačila zem česká nad pivem okorat

(pískat si: mám ho jen půjčenej prstýnek s měsícem namísto kamene…)

Jakub Čermák

Na světlo světa zveršovaná věta

4

jakubský kostel dívá se do polí

pokládáš z kapsy na stůl malou živou lišku já mrtvý leknín kontruješ příhodou z dětství zašátrám ve vlasech pro mastný kouzelnický klobouk

v nádražce ve starém městě dělím se s mouchami o kmínovou polévku sklenice si pro sebe cosi cinká ale rozumět jí není a tak dál židle šoupou nohama a vyvráceným oknem dovnitř někdo podává živou vodu

(…)

kdo může všecko nemůže si vybrat http://lzicka.wbs.cz

5

PAVEL OČENÁŠEK|Nahoty se nezbavím|milovník minimalismu a disonance. Poslední dobou závislý na infantilních stínohrách a vůni čerstvě naštěpkovaného roští.

Znamení viny

Abych rozveselil potomka vraha namaloval jsem mu dívky ze sna sten a hlasitě zpíval: neboj, není nahá když zdráhal se pohledět skrz pichlavý kmen


Kvil přiklusal, On, život přestal hořet a nezbyl z něho víc než prach v tu chvíli odkrylo se světa hoře a já u prkenné ohrady vyšlapal svůj práh

6

Les listopadek Když Mary vstává je prvního listopadu doufej bez dvou pětistý slib smíru dávám ale nahoty se nezbavím Letní nálady infikovány větrem skolila je dávno choroba podzim dlážky už na bosko nesnesitelně zebou V tichosti na Komáří hoře výplaty dočkaly se u lesklé křtitelnice Větrolamy

Hubený

Prší snad?

V kupé rychlíku poraženému dva cizí lidé pověděli: Na shledanou!

Prší hřebíky a soumrak hvízdá vychrchlané requiescat in pace

Plakal na perónu Ústí při naději že lidi ještě nejsou jenom těla že nejsou jenom kusy srostlého masa LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Prší hřebíky a děti brečí do sněhu červené obrázky [email protected]

Pavel Očenášek

Na rozcestí potkal jsem Kainova syna pak stáli jsme spolu u prkenných ohrad kde důlky do hlíny vyplakala vina kuličky v tu chvíli s ním chtělo se mi hrát

7


lózním světle kapesní svítilny, až po plivance, co zůstávají na autobusových zastávkách po začínajících kuřácích.“ Co myslíš, Romane? „No, to je docela dobrý.“ Jo a na pivo jsme pak šli ještě s Honzou Spěváčkem, který dostal první cenu. Jakub Bortlík a Roman Kucsa jsou dlouhodobými studenty olomoucké filosofické fakulty. Otištěný text získal třetí místo ve studentské literární soutěži v roce 2009. http://lzicka.wbs.cz

Jakub Bortlík a Roman Kucsa


8

JAKUB BORTLÍK A ROMAN KUCSA|Není všechno pravda|chtěli jsme vyhrát nějaké peníze na pivo, proto jsme si koupili v Charitě psací stroj, chodili s ním po městě a zaznamenávali různé úkazy. Jenže my pivo stejně moc nepijem, poslední dobou. Tak jsme nakonec byli rádi, že jsme to vůbec stihli odevzdat po uzávěrce a znovu jsme se utvrdili v přesvědčení, že poezie je: „Všechno od nazírání JHVH a vlastní podstaty v sousedovic zahradě, přes pernou noční šichtu, při které mrznou prsty v tuberku-

9

IVA CHOMISZAKOVÁ|Co mám v horním šuplíku|(*1986) vystudovala obor Česká filologie na KB FF UP, kde dále pokračuje na doktorátě v sekci literárněvědné. Její disertace se věnuje Janu Skácelovi, jehož poezií je také značně ovlivněna ve své tvorbě. Zalíbení našla v krátkých básnických útvarech majících formální podobu haiku a témata často volí z oblasti hudební, sama se totiž hudbě aktivně věnuje. Psaní je pro ni terapií, ztotožňuje se s názorem, že nejlepší díla vznikají v nejtěžších dobách (ať už v kontextu osobním či nadosobním). Skutečnost, že již dlouho nevytvořila vůbec nic, tedy jen svědčí o tom, že prožívá šťastné životní období. Možná je to špatné pro tvorbu, leč bezpochyby dobré pro člověka… Více na pismak.cz pod přezdívkou jazzgirl.

Mlčet Mlčíme spolu. A v tíživém tichu lehké ptát se na cokoli. Však odpověď tráva sežraná před porodem

Co mám v horním šuplíku…

Ta sarančata nech spát.

V horním šuplíku ukryto spodní prádlo – básně na tělo.

Na co je daktyloskopie krátká

10

Ani slza Někdy bývá tak smutno že ani slza netroufne si narušit to ticho.

Rasová segregace jednoho černobílého nástroje V C dur nás teď nutí hrát a křížky staví černým klapkám, utáhnou jim kolem krku jejich vlastní zrezlý drát.

Iva Chomiszaková


Dotek, jenž nebyl, tisíce vrásek vryl mi – v konečky prstů.

Z piana se valí dým, má modrou vůni bavlny a zpívá to, co černá béčka to, co v C dur neumím… LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

[email protected]

11

Bbbouření Zůstaň ukryt/a pod stolem, když blesk udeří do hromu. Partnerská hádka duní po vteřinách. Kroupovou polévku máš na hlavě coby dup. A hltavé chvění v žaludku intenzivní… Dopřej jazyku sjet z talíře po bleskosvodu. Uzemni své přízemnosti a povznes své vznešenosti… Vyprš se na rameno, propukne-li průtrž mračení se nebo buď okapem na domě. …pak na večeři při svíčkách, přikusování modré oblohy…

Vyjá(d)ření

12

Slyším plakat dřevo pohlédlo prázdnotě do tváře Vesele trouchniví nekonečný tanec zápraží Sypký prach se rozletí do sebe Srážka na úrovni mikročástic Choulí se korek v hrdle láhve od vína

JAKUB URBANEC|Vyprš se|z teenagerské lásky u mě vykvetla poezie. V sedmnácti jsem napsal první „veršovánky“… a když láska povadla, zůstalo mi básnění jako útěcha, ale také jako zábava. Zahradničím se slovy, sázím je do neobvyklých obrazů… stejně jako v životě. Trvalou inspirací jsou mé studijní obory, filosofie a kulturní antropologie. Ve volném čase duju na australský nástroj didgeridoo, podnikám akce s přáteli nebo se motám po lesích a hájích, kde čerpám klid i energii. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Jakub Urbanec


Empty void

Zaklíněné poupě, ze semene vystrkuje rohy. Odloží volání respirátoru. Artistické kousky vytáhne z rukávu, jarní lístky zatleskají ve větru. Za obzorem smekne klobouk při pozdravu slunci. Zelená klíčí, zahoď zimník.

[email protected]

13

RADEK MALÝ|Světaběh v dlaních|(*1977 v Olomouci) učitel, překladatel, spisovatel. V Olomouci na univerzitě učí dějiny české literatury i leccos jiného a doma i jinde píše a překládá básničky pro dospělé a knížky pro děti. Texty pro Lžičku v šuplíku nechal v rámci redakčního cvičení vybrat redaktorky časopisu. Nicméně, v souladu s jeho názvem, jim poslal samé šuplíkové verše.

Jsou noci v nás Jsou noci v nás, v nich tůně. Z nich tak moci… V nich skřeky žab i zvuky anonymní. I dny jsou v nás. I jitra. Jenže noci jsou velmi temné. Jsou jak noc. Si všimni. Jsou noci v nás. I májové, i zimní.

A kudy k moři? Kterou z těch žlutých tramvají? Andělé peří derou. Děti jim mávají.

Pilíře mostu v řece, most přes ni rozpřažen. Stín kříže na všech věcech. Kdo půjde z kola ven? Který den slavně skoná na ostnech slunečních a který pojde? Po nás potopa, prach a smích.

Neřeknu všechno Ne Něco si nechám

14

Jistě, jsou cesty a podél nich pole Opít se Svalit se do nich a spát Někdy je nahoře horší než dole Někdy je údolí lepší než pád

Jsou lesy v nás. Jsou zády, nebo čelem?

Tání vánoční 2010 Město je plné černé vody. Řine se z křtitelnic a střech. Člun luny bloudí, hledá břeh. Dál se to střídá: skony, zrody… Dál se to střídá: světla, tmy a dny a noci, saze, zlato a sníh a sůl a sůl a bláto a koho budem střídat my? Město je plné černé vody. Narodí se dnes? Nenarodí? A zda tu vodu přejde? Dál se to střídá: šaty, jména… Je zlatá brána otevřená? A komu hlava sejde?

Jenže jsou kopce a svatyně na nich a tak se škrábeme, za nehty krev Za nehty hlínu a světaběh v dlaních… Někdy než úpění lepší je zpěv LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Radek Malý


Někdy je cokoli líp než být sám Jistě, jsou cesty – vím, že po nich spěchám Jenže jak nespěchat, víme-li, kam

Jsou noci v nás. V nich lesy. V nich my. Tady. My sami v lese, lese osamělém. Jsou lesy v nás. Jsou džungle, jsou i sady. Jsou lesy v nás. A jsou v nich dechy šelem.


15

Tak blízko katedrál Tak blízko katedrál, my skrýváme se v sklepích, skrčení, hladoví, my modlíme se vztekle. Potmě a vybledlí, my s jednou nohou v pekle vzýváme nebesa a jas a zlatý přepych.

Šílená doba. Vymknutá z vazů. O hladu. Žízni. Napospas mrazu. A přece štěstí na dně se krčí, jen do něj strčit. Jenomže mlčí.

Byl boj, byl krvavý, my přišli o své druhy, o děti, o ženy, my zbyli jen, my starci. Byl konec světa, když hráli jsme šachy v parcích. O víně, konzervách my přežijem i druhý.

Hluboké studny. Hluboké lesy. Hluboké oči. A tma v nich kdesi. A přece světlo na dně se choulí. Semknutá víčka, nepomohou-li.

Někdy je veselo. Když smrtka tančí s námi. Neradno vzpomínat, jak končí tyhle flámy. Radno je modlit se, čekat a leštit helmy.

Ghetta slov. Ploty. A zdi. A jámy. Skoupená plátna. Zbyly jen rámy z obrazů světa, který jsme žili. Prší déšť. Padá. Na věky, chvíli.

Přijde čas, vyjdem ven, my postřílíme šelmy! Půjdem jak procesí průzračně čistým ránem. My vyjdem z katakomb. Pakliže z mrtvých vstanem.

Maják mé cigarety

žhne a svítí tmou. Držím stráž mezi světy nad a pod vodou.

16

My po ní skáčem, vzdutá břicha. Kam padnem? Do zimy či do léta? Červená? Černá? Sudá? Lichá? Země se točí. Jak? Proč? Kdopak ví? A co Bůh? Člověk? Bankéř? Kočí? Padnem? Kam? Pod stůl, nebo do rakví? Země se točí. Točí. Točí. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Držím stráž. Komu straním? Smrti? Životu? Tak jak tak mnohé zraním. Onde, nebo tu. Maják mé cigarety žhne a svítí tmou. Dojde dech. Lodě, věty zmlknou, utonou.

Radek Malý


Země se točí jako ruleta.

[email protected]

17

Divadlo Tramtarie|Kdo chce zabít Beatles?

23.–27. 5. 2011

Help! I need John Lemon foto: archiv Divadla Tramtarie

Kdo chce zabít Beatles? Režie|Jiří Jelínek Dramaturgie|Vladislav Kracík Hrají|Petra Konvičková|Jana Pasníková Dáša Rybářová|Petr Jarčevský Zdeněk Svobodník

BÁSNÍKŮ 2011

…jedenáctý ročník tradičního olomouckého hudebně-výtvarně-divadelně-poetického festivalu…

Program: Pondělí 23. 5.

18.00|„Mlok feat Davida Pillowa and art“ – vernisáž s hudebním pásmem Galerie U Mloka 19.00|J.S.T.E. a D.R.E.D. – poetické divadelní představení|hudební altán v Rudolfově aleji naproti restauraci Fontána, Smetanovy sady

Úterý 24. 5.

18.00|„Mlok feat Women“ – vystoupení Andrey Vatulíkové a Janele z Liků plus olomoucké smyčcové kvarteto Desigual Quartet|Galerie U Mloka

Středa 25. 5.

18.00|„Mlok feat Radima Karlacha“ – Petr Palarčík, Milan Kozelka plus překvapivé vystoupení Natálie Kocábové|Galerie U Mloka 20.00|True Nature – písničkářský projekt z Kalifornie, předělávky klasik hardcore žánru v riot-folk podání|Galerie U Mloka

Čtvrtek 26. 5.

19.00|„Mlok feat Igora Fice“ – J. H. Krchovský, Ivan Martin Jirous, J. E. Frič|Ponorka

Zjevení z jeviště

Pátek 27. 5.

18

19.00|„Mlok feat Slam“ – přehlídka slam poetry, Jan Jílek, Monika Švierčková, Miky Marusjak a další|Blues bar Garch Galerie U Mloka – Lafayettova 9 Blues bar Garch – Mozartova 1 vstupné dobrovolné více info na www.festivalbasniku.cz LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

*DIVIŠ, I.: Teorie spolehlivosti. Torst, Praha 1994.

„Nikdy jsem nedopustil,

Olomoucké divadlo Tramtarie obohatilo svůj repertoár o divadelní road movie Kdo chce zabít Beatles?. A to ne jen tak ledajakou. Fanoušci slavných „Brouků“ si možná oddychnou, neboť o životy jejich čtyř oblíbených sympaťáků tu nejde. Divák ale neodejde s prázdnou, Tramtarie dostojí své poetice a opět procvičí jeho smíchové svaly. Scénu tvoří pouze čtyři spojené divadelní sedačky a sytě červená plachta k nim vztažená a kontrastující se žlutými kostýmy postav. Na první pohled velmi jednoduché, přesto však velice funkční – pouze hereckou akcí se prostor mění na auto, kino, stan či dokonce hřbitov. V této road movie sledujeme osud jedné kapely. Figurují v ní dva muži a jedna žena a co by to bylo za příběh, kdyby tu nedošlo k nějakým těm milostným problémům. Ona má ráda toho, pak onoho, přichází a odchází další ženy, milostné pletence se zamotávají… A do toho všeho ještě kapela a cesta do Anglie. Nezapomenutelná cesta autem, na jejímž konci se hrdinové ocitají na hřbitově rozpadlých kapel. Tady se setkávají s Yoko Ono, která mimo jiné vysvětlí žlutý odstín kostýmů, založený na přesmyčce Lennon – Lemon. aby škola stála v cestě mému vzdělání.“ M. Twain

Herci a herečky udržují celé představení v rychlém tempu, text jim dává prostor ukázat svůj herecký um a hlavně pobavit, čehož briskně využívají. V Tramtarii v této inscenaci hostují herci Moravského divadla Petr Jarčevský a Zdeněk Svobodník. Jako host tu působí také režisér a au‑ tor scénáře v jedné osobě Jiří Jelínek, zakladatel královéhradeckého loutkářského souboru Dno. Jelínek si s námětem vyhrál, nenechá diváka ztratit pozornost, natož se nudit. Text je plný aktuálních narážek, ať už na všeovládající facebook („Líbí se mi, chich.“) či hlášky pro více zasvěcené („To víš, já studovala divadelní vědu.“). Právě tyto gagy, umně poskládané do celistvé mozaiky, jsou základem úspěchu inscenace. Tramtarijní jízda ve žlutém vám ulehčí od špatné nálady. KATEŘINA VALÁŠKOVÁ|je bytost, co se ráda a často opíjí barvami, slovy a hudbou. Ve volných chvílích si odskakuje do přírody a (nejen svých) fantazijních světů. Pojmenovává věci kolem sebe prapodivnými jmény, což zdůvodňuje studiem divadla a češtiny. Až jednou vyroste, chce mít svoji čajovnu a antikvariát. Do té doby má v plánu nasávat inspiraci, vůně a vědomosti. Pochází z podkrkonošského města krásných bláznů. http://lzicka.wbs.cz

Kateřina Valášková

FESTIVAL

Divadlo Tramtarie, Olomouc

19

Markéta Pilátová:

„Mě překvapuje,

VENDULA DROZDOVÁ

MARKÉTA PILÁTOVÁ|spisovatelka, hispanistka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na FF UP v Olomouci, kde osm let také pracovala. Působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě. Píše reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Čtvrtým rokem učí potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. Její romány, Žluté oči vedou domů a Má nejmilejší kniha, byly nominovány na cenu Magnesia Litera. V roce 2009 vyšla dětská kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat. Letos vydala knihu nazvanou Kiko a tajemství papírového motýla.

Do jaké míry jsou příběhy ve vašich knihách inspirovány skutečností? Hodně a vůbec. Vždycky jsou to takové střípky, půlky báchorek, které mi někdo vypráví a mě to zaujme. Vezmu si z toho pár informací, které si potom dotvořím nebo zkombinuju s něčím, co mi vyprávěl někdo jiný. Takže třeba jedna moje postava může být složena až z pěti šesti lidí, z jejich osudů. Zahrnuje to i vaše osobní příběhy? Jo, někdy určitě jo. Jak dlouho trvá, než nasbíráte materiál na jednu knihu, např. na Mou nejmilejší knihu? Tak rok až dva. Ve které denní době nejraději píšete? Já nejraději píšu v noci. Přesněji od desíti do dvou do rána. To mi nejlíp jde. A máte i oblíbenou místnost, ve které píšete? Doma ne. Nejradši píšu ve vlaku nebo v nějakém dopravním prostředku. Když jsem bydlela v Buenos Aires, dojížděla

jsem hodinu a půl do práce, tam a zpátky každý den, takže jsem v dopravních prostředcích psávala často. I v metru. Budete psát i dnes, až za chvíli nastoupíte do vlaku? Budu psát. Určitě. Píšu teďka takovou pohádku, kterou musím odevzdat na konci dubna, a ještě nemám nic, takže radši budu psát. Zdá se vám někdy o postavách, příbězích, o kterých zrovna píšete? Zdá, hlavně když píšu v noci, tak se mi o nich potom zdá. Protože mozek pracuje dál. O postavách se mi zdávalo hlavně, když jsem dokončila Žluté oči vedou domů. Bylo to zvláštní − jako by mě postavy nechtěly opustit. Pořád jsem měla dojem, že nejsou schopné se smířit s tím, že knížka skončila nebo že se příběh uzavřel. Ale u druhé knížky se mi to už nestalo, tak jsem si říkala, že jsem možná tu první knížku skončila moc brzy, možná ty postavy chtěly žít déle. U druhé knížky se příběh uzavřel a postavy mě nenavštěvovaly.

že to někoho překvapuje.“

Na kávě s…

S Markétou Pilátovou jsem se sešla na vlakovém nádraží v Olomouci, kde jsme si nad kávou v kelímku povídaly o knihách a o psaní. Všechno jsem pečlivě nahrála a teď to pouštím do světa.

20


„Intuice je posvátný dar, racionální mysl je věrný sluha. Vytvořili jsme

Takže uvažujete o pokračování Žlutých očí? No nevím, přiznám se, že zatím ne. Pro mě už je ta knížka uzavřená kapitola. Jaká je vaše oblíbená postava z vašich knih? Vivivíla. Vivi mám nejradši proto, že je nejrozpustilejší, ale zároveň nejodvážnější ze všech mých postav. Nelekne se ani pašeráků zvířat ani obrů s prázdnými hlavami ani surfařských pirátů. Je trochu hodně špinavá, nosí v nose háček na ryby, ale je to malá, statečná vílácká holka. Nedávno vám vyšla kniha Kiko a tajemství papírového motýla. Chcete v dětské literatuře pokračovat? Plánuju dětské knížky. Dětské knížky mají výhodu, že je sice těžké je napsat, ale jsou kratší než romány. Takže mám pocit, že jich stihnu napsat víc. Když píšu román, píšu zároveň ještě nějakou dětskou

knížku. A ještě píšu poezii, teď budu vydávat jednu básnickou sbírku v nakladatelství Větrné mlýny. Takže vždycky, když píšu román, vznikají u toho paralelně dvě další věci. Jako hlavní hrdinku vaší poslední knížky jste zvolila japonskou holčičku. Proč najednou Japonsko? Protože v Latinské Americe žije obrovská japonská komunita a já jsem hodně kamarádila s jednou japonskou Brazilkou a japonskou Argentinkou. Byly z druhé generace japonských přistěhovalců. Jedna se jmenovala Leticia Yoshinaga, a ta mě naučila skládat origami. Byla to v Brazílii moje velká kamarádka a je vlastně předobrazem Kiko. Jaký je podle vás rozdíl mezi českým čtenářem a čtenářem v Latinské Americe? Rozdíl je jednoduchý, český čtenář čte a brazilský čtenář nečte. Nedá se to úplně

společnost, která ctí sluhu, ale zapomněla na svůj dar.“ A. Einstein

[email protected]

Vendula Drozdová s Markétou Pilátovou

foto: Jan Zátorský

21


na moje knížky vyšly v podstatě dvě negativní, opravdu negativní recenze. Zbytek recenzí byl spíš kladný, a to jsem ráda. Českým kritikům je těžké se zavděčit, protože tradice naší literární kritiky je hodně ostrá. Když to srovnám s Latinskou Amerikou, tak tam je kritika taková hloubavější a smířlivější. Takže jsem byla překvapená, že vyloženě negativních reakcí bylo málo, a doufám, že to tak bude i nadále. A taky mě překvapilo, že jsem zařazována do generace „útěkářů“, což označuje lidi, kteří píšou jakoby zvenku, kdy kontext je zahraniční. Já jsem teď žila pět let jinde, kde nikoho nepřekvapuje, že Brazilec píše o Španělsku nebo Německu. U nás je společnost pořád homogenní, pořád necestujeme tolik, jak bychom asi měli, takže nás ten aspekt zvenku pořád překvapuje a mě překvapuje, že to někoho překvapuje. Myslíte si tedy, že by česká společnost měla být otevřenější vůči cizím kulturám, než byla dosud? Určitě. Myslím, že bychom měli být co nejotevřenější – vůči cizím kulturám, vůči cizím vlivům a chtěla bych, abychom přijali globalizaci a multikulturalismus, na který se dnes tolik nadává. Já s tím mám z Latinské Ameriky ty nejlepší zkušenosti a myslím si, že čím víc se společnost kulturně promíchá, tím je to lepší. Co pro vás znamená psaní? Je to útěk. Je to droga. Droga, kterou si beru proti nástrahám světa. Já se do toho uzavřu, nadroguju se tím zážitkem, psaním a zapomenu na to, v čem žiju.

divnodění ...A ZADRUHÉ

Děkujeme za rozhovor.

„Všechny věci je možno vidět dvojitě: jako skutečnost a jako tajemství.“ Hans Urs von Balthasar

Pojmenovaly jsme ho Felix, sedával s námi u stolu a po nocích bušil do umyvadel v koupelně. Nezvykly jsme si, to ne. Ale začaly jsme uznávat jeho existenci, respektovat jeho hudební vkus (obliba moravských lidových písní vzrostla) i obyčeje (chodit do kuchyně po třetí hodině ranní byl poměrně děsivý zážitek, a tak ho nikdo neriskoval). Zkrátka jsme se snažily spokojeně žít každodenní život studentského privátu ve zkouškovém období. Tedy alespoň do určité doby. Přesně do okamžiku, než do kuchyňského odpoledního odpočinku vkročila Marcela s černými kruhy pod očima a vyprávěním. O tom, jak probíhaly její noci v posledním týdnu. Budila se ze spánku s pocitem, že ji někdo pozoroval, stál vedle její postele. Šeptal jí do ucha nesrozumitelné, nekonečně dlouhé zprávy, jednou si na ni prý lehl. Těžký jako vysoký muž v plné síle, jen pro oko neviditelný. Marcela bojovala. Kolem postele umisťovala krystaly, spala na podlaze… ale to vše pomáhalo jen na jednu noc. Další pak návštěvy pokračovaly. Ve zkouškovém období, před odjezdem do Nepálu na praxi… a trable s duchem. Marcela toho měla dost. Jedna známá její známé (či nějaký podobně komplikovaný příbuzenský vztah mezi nimi byl) měla s podobnými problémy zkušenosti. A určité schopnosti, díky kterým nám mohla nabídnout pomoc. Co s Felixem v pokoji prováděla, se asi nedozvíme. Myslím, že mu prostě řekla, aby odešel. A bylo to. Když jsem v neděli přijela (o celou operaci jsem přišla), byla v domku nebývale příjemná atmosféra. A Marcela se konečně nerušeně prospala. Tak… Felix odešel. My si najednou začaly být daleko bližší, než v dobách jeho přítomnosti. A na černé stíny a podivné zvuky jsme pomalu zapomínaly. Zážitek se přesunul do kategorie snů a nereálna… a jediným svědectvím o jeho opravdovosti je záhadný dopis na kuchyňském stole s naší adresou, ale na jméno Bedřich Kumr. Tak vida… Felix vstal z popela. Má jméno, tedy je.


Eva Johnová

Na kávě s…

22

generalizovat, ale je pravda, že Češi čtou mnohem víc než Latinoameričani nebo Hispánci obecně. I přesto, že latinsko‑ americký trh je obrovský a vychází tam strašně moc knížek. Takže je to trochu dichotomie. Je tam spousta knih, ale bez čtenářů, a zase spousta titulů, které jsou ve světě považované za důležité, u nás vůbec nevyjde. Nevím, čím to přesně je, ale týká se to hlavně publicistiky a populárně-naučných knížek, které jsou třeba v Brazílii bestsellerem, ale u nás se přeloží až za pět deset let. Uvedu příklad: knížka Svět je plochý od Thomase Friedmana se prodávala v Brazílii na každé pumpě. Je to knížka o globalizaci, která je vynikající, a u nás to čtou s velkým zpožděním. A nikdo si toho ani nevšimne. A docela zajímavý rozdíl je, že v Latinské Americe jsou knížky strašně drahé, tak dvakrát třikrát dražší než u nás. Což nás asi čeká taky. A co říkáte na ohlas vašich knih na českém trhu? Ať u kritiků, nebo u čtenářů… Jsem překvapená, protože jsem nikdy moc nepočítala s tím, že by se moje knížky četly nějak víc. Žluté oči se pořád dobře prodávají, i když vyšly v roce 2007. Teď se dělal druhý dotisk. Má nejmilejší kniha se také prodává poměrně slušně. Nejsou to bestsellery, ale pořád jsou na trhu. Ale jsem obrovsky překvapená z komerčního úspěchu dětských knížek, který je větší než u románů. Kiko je nejprodávanější titul nakladatelství Meander a prodala se během asi tří měsíců, takže teď se chystá dotisk. I Vivivíla se dobře prodávala, a proto jsem pak taky napsala ještě druhý díl, protože nakladatelství Lidové noviny bylo s prodejem spokojené. Překvapila vás nějaká konkrétní reakce? No vy jste se ještě ptala na kritiku… kdybych to měla nějak zprůměrovat, tak

23

podotknout, že se Dyerovi občas povede vtip. Ale kromě těchto rozhovorů se popis večírkové atmosféry už omezuje pouze na výčet vypitého alkoholu. Každá druhá věta v těchto pasážích obsahuje slovo bellini. Skoro to vypadá, jako by Dyer tento román vydal díky sponzorskému daru Sdružení barmanů a hostinských. Večírky jsou tedy sice poněkud nezáživné, zato procházky po Benátkách začnou být po chvíli vyloženě nudné. Na obálce knihy je otištěný úryvek recenze z Booklistu: „Dyerovo psaní překračuje hranice žánrů.“ Tak s tím vřele souhlasím. Mnohokrát jsem měla dojem, že

místo románu čtu turistického průvodce. Můžou za to příliš časté, zbytečné popisy benátských reálií bez jakéhokoli významu pro vyprávění. Trochu zpestření by se dalo očekávat od milostného vztahu, který hrdina naváže s galeristkou Laurou, jinou návštěvnicí bienále. Ale kromě několika postelových scén tento románek děj ničím neobohacuje. Jeff dále chodí na večírky a na výlety po Benátkách, jen k tomu má teď doprovod. Nejsem si jistá, jaký druh románu chtěl Dyer vlastně napsat. Možná se mělo jednat o dílko meditativního charakteru, neboť podnětem k zamyšlení se tu stává kdejaká maličkost. Nemůžu se zbavit dojmu, že tyto úvahové pasáže jsou vyloženě samoúčelné a slouží autorovi jen k tomu, aby se mohl před čtenářem blýsknout svým rozhledem a nadhledem. Musím dodávat, že je to pak už dost otravné? Ale teď k druhé části románu – Smrt v Benáresu. Bezejmenný novinář přijíždí do Benáresu, aby o tomto městě napsal cestopisný článek. Není sice jasné, zda se jedná o stejného protagonistu (já si myslím, že ano) jako v první části, tedy Jeffa, ale to ostatně není pro vyprávění důležité, jak ještě uvidíme. I když je tato druhá část na rozdíl od předchozí vyprávěna v ich-formě, ve stylu vyprávění se vůbec nic nemění. A vlastně je těch změn méně, než by člověk předpokládal. Zase nulový děj, další (i opakující se) všudypřítomné popisy prostředí. Jeff v Benátkách se ještě dal přežít, ale při čtení Smrti v Benáresu získáte dojem, že to bude i váš konec. V závěru knihy už vypravování zřejmě nudilo i autora samotného, neboť nečekaně nechal hlavního protagonistu sklouznout do šílenství. Čert ví, jestli tím chtěl Dyer znázornit

„Od té doby, co se knihy recenzují, je už nikdo nečte

kromě recenzenta, a i ten je čte jen taktak.“ J. W. Goethe

Drozdí zpěvy

Od mejdanu k osvícení

24

Na obálce této knihy se dočtete, že román obdržel Cenu P. G. Wodehouse. Bohužel se mi nepodařilo najít zdůvodnění tohoto rozhodnutí. Vážně by mě zajímalo, čím toto dílo převyšovalo ostatní, neboť podobných knížek vychází každý rok desítky. A, naneštěstí pro Dyera, vychází i mnohem lepší. Tento román vás totiž v ničem nepřekvapí ani nenadchne. Ačkoli příležitostí je nemálo, přece jen Benátky či Benáres jsou přímo předurčeny k tomu, aby překvapovaly. Dyer zřejmě nemá náhlé zvraty rád. Své vypravování raději nechává plynout v klidné, neměnné rovině. Nadchnout bychom se také mohli velice snadno, ale není proč, neboť se nic neděje. V první části románu (Jeff v Benátkách) přijíždí novinář Jeff do Benátek (jak jinak), aby zde nasbíral materiál pro článek o bienále. Stráví tu všeho všudy tři dny, které jsou v knize popsány na celkem sto padesáti osmi stranách. Spousta místa pro nějaké dobrodružství, třebas malinké. Ale Dyer nemá rád ani dobrodružství. Stále totiž čteme jen o večírcích, které Jeff navštěvuje a které podle všeho tvoří hlavní program bienále. A pokud náš hlavní protagonista zrovna někde nenasává, potlouká se jen tak po Benátkách a jednou dvakrát navštíví nějakou tu výstavu. Líčení večírkového řádění patří v knize k tomu zajímavějšímu, i přes příliš často opakovanou (tedy stejnou) rádobysofistikovanou konverzaci světáckých intelektuálů, kteří se zoufale předhánějí v duchaplnostech. Abych byla spravedlivá, musím LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Geoff Dyer: Jeff v Benátkách. Smrt v Benáresu. přel. Věra Klásková, Brno : Host, 2010. GEOFF DYER|(*1958) britský autor, který už publikoval tři romány a šest odborných knih. Získal spoustu cen s předlouhými anglickými názvy, nebo byl na ně alespoň nominován (např. za knihy But Beautiful nebo Out Of Sheer Rage). Jeff in Venice, Death in Varanasi (Jeff v Benátkách. Smrt v Benáresu) je jeho zatím posledním literárním počinem.

hrdinovu smrt následkem malárie nebo jeho osvícení nebo obojí najednou. Mezi první a druhou částí románu není žádná zjevná spojitost kromě nedůležitých zmínek o Benáresu v Benátkách a o Benátkách v Benáresu a jedné scény: fotografování u řeky v okamžiku, kdy těsně nad hladinou proletí pták. Opět nedůležité. Jedná se tedy o samostatné příběhy, jejichž smyslem nejspíš mělo být zobrazení vnitřního přerodu hlavního protagonisty. Jeff v Benátkách je tady počáteční fází, v níž se máme seznámit s nevyrovnaným, požitkářským představitelem západního způsobu života a sledovat pak jeho cestu za duchovnem (Smrt v Benáresu). Na hlavní postavu totiž zapůsobí Benáres tak, že se v tomto městě rozhodne zůstat, po čase přejímá zvyky místních obyvatel a dosahuje jakéhosi oproštění od dřívějšího způsobu života. Ale Dyerovi se bohužel nedaří dostat hlouběji do hrdinovy mysli ani duše, a tak se onen duchovní přerod trochu míjí účinkem. Tím pádem se míjí účinkem i celý román. Díky povrchnímu ztvárnění charakteru hlavní postavy i všech postav vedlejších jsem získala dojem, že se protagonisti od sebe povahově téměř neliší, Dyer je vykresluje dost podobně. Autorovi se nepodařilo propracovat klíčový aspekt románu, což je jen dalším důvodem k tomu, abych příště, až budu hledat něco na čtení, sáhla po něčem jiném. Končím teď svou kritiku a je asi dobře, že si ji Dyer nikdy nepřečte. Přemýšlela jsem, čím bych vyrovnala tu spoustu jedu, který jsem zanechala na těchto řádcích. Zbývá mi ale jen konstatování, že jsem četla ještě horší knihy a kompenzaci nechávám na porotcích, kteří mají pod palcem Cenu P. G. Wodehouse. [email protected]

Vendula Drozdová

Geoff Dyer|Jeff v Benátkách. Smrt v Benáresu

25

„Je nutný tomu dát prostor,

nechat to proudit.“ O Martinu Reinerovi už něco slyšel každý, kdo se trochu zajímá o český knižní trh. Pravděpodobně už jste někdy v ruce drželi knihu, která má na hřbetu nápis Petrov nebo Druhé město, anebo byl jejím autorem přímo Martin Reiner. Tento nakladatel, básník, prozaik a vůbec velmi zaměstnaný muž si udělal chvilku, aby pro Lžičku zodpověděl pár otázek.

Pět otázek pro...

VENDULA DROZDOVÁ

26

Je nějaké téma, o kterém byste rád napsal knihu, ale zatím k tomu nedošlo? A proč? Mám asi dvě nebo tři témata, o kterých bych rád napsal knížku, ale zatím jsem se k tomu nedostal. Teď dělám na knize o básníku Ivanu Blatném. Je to nefabulovaná, protože sama o sobě velmi zajímavá biografie… A pak budu psát knížky, o kterých nechci vykládat, abych se z toho nevypovídal. Jedna se jmenuje Pop life, další Budování hlavního města a třetí Singles. A všechny jsou to knihy, kterých je větší nebo menší kus už napsanej, a já doufám, že se k nim v nějakým pořadí dostanu, až dopíšu toho Blatného. Jaký druh literatury rád čtete, co jste četl v poslední době? Doporučil byste některou knihu čtenářům? No, já se snažím číst za každou cenu, a dokonce, abych sám sebe k tomu přinutil, jsem si asi před pěti lety znovu začal vést čtenářský deník, který se ovšem omezuje na to, že napíšu jméno autora a název knihy. Žádné další poznámky. Mám takovou metu, k níž směřuju každej rok, to je zhruba padesát knížek ročně. A čtu hodLŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

ně věcí trochu účelově, protože to téma Ivana Blatného je zároveň téma první republiky, téma války, téma protektorátu, téma padesátých let u nás, takže musím číst spoustu knih, který s tím nějak souvisí. No a jinak se snažím číst prózu, romány. Co mě tak v poslední době… Já jsem si poměrně oblíbil Juliana Barnese a rozhodně od něj doporučuju ke čtení Flaubertova papouška. To je půvabná kniha, chytrá, prostě výborná… Z pos‑ ledních dvou let mě třeba velice zaujal Georgi Gospodinov, což je bulharský autor. U nás o bulharský literatuře neví nikdo nic, včetně mě, ale jeho knížka Přirozený román je hodna doporučení. V čem nacházíte svou inspiraci? Víte, to je taková složitá věc. Tou inspirací v poezii většinou bývá slovo samotný, jeden verš, neobvyklé slovní spojení nebo zajímavý rytmus… Ale pak je nutný tomu dát prostor, nechat to proudit. To jsem nevymyslel já, to už přede mnou řeklo asi tisíc lidí. U prózy to je samozřejmě odlišné. U prózy musíte mít téma, musíte mít postavy, tam je na inspiraci mnohem méně prostoru. Vždycky máte před sebou zkrátka prázdný papír, napíšete jednu větu, pak druhou a sto dalších a v lepším případě vás při tom napadnou nějaké zajímavé věci, takže ten výsledek je pak lepší, než kdyby vás nic nenapadlo. Ale tomu bych neříkal inspirace, to je především záležitost plného soustředění na psaní. Je to víc práce, to je jasný. Čím byste chtěl být, kdybyste nebyl spisovatelem? Když jsem byl mladší, tak se tomu spousta lidí smála, ale přesto jsem to nepřestal říkat a řeknu to rád i vám. Já si myslím, že bych mohl dělat spoustu různých věcí. Zcela jistě bych nemohl dělat „Jediné, co v lidském životě stojí za vypravování,

jaderného fyzika nebo podobně, ale myslím, že bych mohl dělat třeba režii. Ať už divadelní nebo filmovou. Navíc je to věc, která by mě docela bavila. Ještě na gymnáziu jsem měl pocit, že bych mohl třeba i hrát. Dneska jsem rád, že jsem to nikdy neudělal. Dnes mi připadá práce herce úplně strašná, ale tehdy mně to připadalo zábavný. Ale nestěžuju si. To, co dělám, mi vlastně připadá dost fajn. Jaká kritéria by měl podle Vás splňovat kvalitní literární časopis? No, vono jde o to, kolik na to máte peněz, že jo, to je vždycky důležitá věc. Málo. No to je mi jasný. Moje odpověď na tuhle otázku vznikla už před deseti, respektive jedenácti lety, kdy jsem rok vydával časopis Neon, který jsme tehdy nazývali časopisem o kultuře. A jeden z principů toho časopisu bylo míchat vysoké i nízké, takže jsme tam měli s Ivanem Wernischem a s Denisem Vereckým, kteří k tomu byli velmi dobře uzpůsobení, takovou rub‑ riku, která se jmenovala Dichtung und Wahrheit. Tam jsme parodovali bulvár.

Byly to zprávy z literární společnosti, ale hodně jsme si přitom samozřejmě vymýšleli. To byly hrozný krávoviny. A vedle toho tam byly naprosto vážné a inteligentní texty Standy Komárka, Petra Koťátka a tak. Mě bavilo tohleto míchání. Navíc jsme byli jedni z prvních, který začali dělat časopis převážně o literatuře výrazně vizualizovaný. Měli jsme tam spoustu hezkých fotek a obrázků. A samozřejmě, bylo to drahý jak prase a kvůli tomu jsme to po roce museli zavřít. Takže hodně záleží na těch penězích. Ale každopádně by se to mělo dělat pokud možno otevřeně. Většina nápadů dělat časopis vznikne v nějaký skupince lidí, kteří se znají, mají společnej nápad a já si myslím, že to tím potom velmi brzy začne trpět, tím, že je to tak uzavřený v přátelským kruhu. Já jsem se vždycky snažil všechny věci – jak nakladatelství, tak ten Neon – otevřít co nejvíce lidem, kde asi jedinou vstupenkou bylo, aby byli zajímaví a chytrý, a bylo mi jedno, jestli jsou z toho okruhu nebo z nějakého jiného. Děkujeme za rozhovor.

foto: Barbora Sládečková

Vendula Drozdová s Martinem Reinerem

Martin Reiner:

to je mládí.“ Jean Dutourd


27

Režie|Zack Snyder Hrají|Emily Browning|Jon Hamm Jena Malone|Jamie Chung Carla Gugino|Abbie Cornish Oscar Isaac|Scott Glenn

Zack Snyder se zapsal do diváckého povědomí především díky komiksovým adaptacím Franka Millera 300 a Watchmenům Alana Moorea, ve kterých si vytvořil svůj, dnes již zavedený osobitý styl natáčení. Následovala Legenda o Sovích strážcích, která naznačovala, že se Snyder necítí příliš dobře v žánrových filmech. Jeho poslední snímek, Sucker Punch, tuto domněnku potvrzuje. Těžko najít lepší slovo, které by vystihlo podstatu snímku lépe, než je jeho vlastní název. „Podpásovka“. Ať už z hlediska žánrového očekávání, z hlediska formy a obsahu nebo jen z prostého diváckého očekávání. A čím vlastně začít? Film vypráví příběh dvacetileté Babydoll (Emily Browning), které v expozici umře maminka a dědictví odkáže jí a její sestře. To se nelíbí nevlastnímu otci, který „zabije“ sestru a vše hodí na chuděrku Babydoll, aby ji mohl dát zavřít do ústavu pro choromyslné, kde jí posléze plánují udělat lobotomii. Sanatorium se mění v luxusní bordel, kde se Baby ihned skamarádí s ostatními tanečnicemi a vymyslí plán útěku, na který má pět dní. Potřebuje pět věcí, z čehož jedna je pro diváky tajemství. Samozřejmě nic nevyjde podle plánu, z pěti odvážných dívek přežijí jen dvě a na vysněnou svobodu se dostane jen jedna. Sucker Punch je vyprávěn v šesti, respektive třech (počítáme-li akčně-snové sekvence jako jednu rovinu) vizuálních rovinách. Základní šedivá, v níž se epicky odvypráví rodinná tragedie, za použití zpomalených záběrů (knoflík z Babyiny halenky padající na zem nápadně připomíná padající smajlík z Watchmenů) se s příjezdem do sanatoria a lehkým časovým odstupem (scéna lobotomie) mění v druhou, hlavní linii, odehrávající se v luxusním kabaretu plném spoře oděných tanečnic (připomínající stylem Moulin Rouge). Samozřejmě barevně komponovaném jako protiklad šedé reality. Další čtyři, respektive jedna, roviny představují prostředí úvodu a souboje o artefakty nutné k útěku z bordelu/léčebny. Avšak nečekejte originálně zpracované akční scény, opět byste byli zklamáni další podpásovkou. Snyder úspěšně vykrádá všemožné, od herní serie Shogun s obřími mechanickými nindži s rotačákem, přes steampunkově zpracovanou první světovou válku, ve které ovšem slečny bojují s obrovitým mechanickým robotem (odkazujícím jak k District 9 tak k Avatarovi), po fantasy souboj o dračí oheň s draky a LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

„Odborník ví stále více o menším počtu věcí.

JAMES|tvrdohlavý bojovník za znovuobjevení poetiky života, snílek, drak. Jinak v současné době student filmové vědy a bohemistiky, občasný přispěvatel do různých periodik, začínající producent a promítač v Tramtarii. Mám rád dobré lidi, dobré jídlo, dobrou hudbu a srandovní filmy. Nakonec ví opravdu všechno o ničem.“ Murphyho zákon

[email protected]

James

Sucker Punch|2011

skřety (napodobující Pána prstenů), aby se v závěrečné sekvenci mohla děvčata postavit mechanickým zbraním, které jako by z oka vypadly strojům z Já, robot. Na film, jehož rozpočet byl osmdesát dva milionů dolarů, jsou však vizuální orgie se spoustou zpomalených záběrů, často okořeněné matrixovským otočným pohybem kamery, doplněné o spoře oděné krásné dívky se zbraní v ruce, málo. Ani koncept nespolehlivého vypravěče nezachraňuje špatně vystavěný příběh. Filmu chybí nějaká ta hlubší myšlenka se závěrečnou katarzí. Pocity, které mě od začátku filmu provázely, bych přirovnal ke sledování počítačové hry ovládané panem režisérem, na pohled pěkné, zábavné, ale nic víc.

Uzávěrka zasílání příspěvků je 25. září 2011.

Sucker Punch Lžička filmofilka

28

Podpásové vizuální orgie

29

Svobodná

Jakub Marx

koláž

Válečné koráby hořely a pomalu se nořily pod hladinu. Po zásahu tolika ohnivými koulemi jim nic jiného ani nezbývalo. K čemu ale dojde pod vodou? Nejspíš se promění v ponorky, mořské panny a hlubinné nestvůry. Takové nezničitelnosti a přizpůsobivosti dobře rozumím, neboť ji sám zažívám den co den. Je důležité všimnout si momentu, kdy se poslední část lodi potopí pod hladinu: tato část obvykle hoří a oheň se odmítá vzdát. Vysuší malou prohlubeň ve vlnce na širém moři, načež zbude jen pár jisker tancujících po hladině. I ty se nakonec promění v dým a koráb upadá v zapomnění. Podívejme se na to však z podmořského pohledu a zjistíme, že tam se jedná o něco docela jiného; moře bere dotyčnou loď jako dar. Něžně ji uloží mezi svou sbírku vraků na oceánském dně. Říkají, že moře je kruté… možná ano; rozhodně je však samo sebou. Hlas moře k nám přichází v podobě infrazvuku. Proto nám přináší šílenství, přestože jej neslyšíme. Nikdy nevydá své zářivé poklady (které „dostalo darem“), ani nevyzradí svá hrůzná tajemství, strašidelné pravdy o neskutečných příšerách, které přežívají v hlubinách, do nichž nikdy nesestoupíme. Nebo snad chceme spatřit Poseidóna s trojzubcem, jak zápolí s hlubinným hadem, který obepíná celou zeměkouli? Možná, že on je ve skutečnosti onou zemskou osou, jejíhož prasknutí se tolik obáváme.

30

Někde jinde jsem psal o tom, že mám na Měsíci svou pozorovatelnu. Nyní mne to přestává bavit: trošku malý rozhled! Už mne nezajímá jenom Země, chci vidět celou sluneční soustavu! Přesídlil jsem proto na planetu Mars. Nečekám však, že by mi to stačilo navždy: příštím mým cílem bude černá díra. Vezu se po spirále, směřuji do samého středu všehomíra. Temná hmota mi uvolnila cestu, supernovy jiskří všude vůkol. Průměrnou rychlostí je tu rychlost světla. Můj domov leží v zemi ohně a ledu. Kometa je mým nejoblíbenějším, až bych tak řekl osudovým kosmickým tělesem. Bezcílné toulky nekonečným prostorem, eskapády v krajině snů. Po stopách Titánů. Makrokosmos. Vynořím se z červí díry v nějaké odlehlé galaxii na samé periferii vesmíru, prolétnu jen tak okolo, zářící chvost zanechá na obloze zcela neznatelnou stopu a za takových padesát nebo třeba sto let mne tu máte znovu. Chci putovat těmi nejtajnějšími stezkami, předběhnout dobu, setkat se sám se sebou. Vynořit se z mračna prachu a zmizet mezi asteroidy. Kličkovat v protisměru. Roztančit hvězdy, uspořádat celovesmírný, intergalaktický bál. Vyzvu Orion na souboj; zvítězím a budu moct vyzvat Alfu Centauri k tanci. Pocítím mocný výron energie a možná se dočista zblázním. Kdyby nebyla nebeská klenba jen prázdným abstraktním pojmem, roztrhal bych ji na kusy… Ale dost už. Vždycky si říkám – tyhle myšlenky můžou člověka napadnout, jen když stojí až příliš pevně nohama na zemi. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

XXXXX Je zimní noc, mrzne až praští. A děvče z hor vychází ven jen tak nalehko v černých šatech bez rukávů. Je trochu záhadná a má skrytý smysl pro humor. Když spěchá, stane se součástí vánice. Je cílevědomá a ničeho se nebojí. Na jaře roztává spolu se sněhem. Plaví se na krách a zná všechny ledové oceány. Její barvou je bílá; barva sněhu přebije i temnotu noci. Ona má noční program dvojí: někdy spí, jindy si hraje na meluzínu. Je náramně slušná a vyzařuje vznešenost. Je v ní však i kus nebezpečné vypočítavosti. Nedovolila by si nikoho zničit přímo, ale nepřímo se to stát může. Jednou přespala v horském lesním jezírku; ustlala si na dně a přes noc jezírko zamrzlo. Byla dokonale chráněna, izolována od okolního světa. Rozjímala a byla v pokušení zůstat na dotyčném místě navěky. Poté si však uvědomila, že patří mezi potřebné, a tak změnila plány. Vystřelila ven z jezírka a dopadla někam do nížiny. Celá žhnula. Pak se to stalo: potkal ji osamělý jezdec z plání. Pokračování neznámé… Ještě slovíčko o děvčeti z hor: možná že dokázala zlomit srdce, avšak nikdy negrilovala ježka zaživa.

JAKUB MARX|21 let; současné bydliště: Lukavice u Rychnova nad Kněžnou; bývalá bydliště: Křelov u Olomouce, Brandýs nad Labem; aktivity: studuju anglickou filologii na UP v Olomouci, hraju a zpívám v rockové kapele. Dřív jsem dost psal, teď už jen výjimečně. (Čekám na novou kapitolu.) http://lzicka.wbs.cz

Jakub Marx

Je to prozaické, přátelé

XXXXX

31


David Bezděk

32

Přišel do svého pokoje a prudce za sebou zabouchl dveře. To si zase jednou vybral hotel. Recepční s ním mluvila jak s malým děckem, když mu vysvětlovala, že na pokojích se kouřit nesmí a ty doutníky mu nepřinese. Zkusil na stůl položit tisícikorunu a říct, ať otevře láhev Château Bonnet, ročník 2002, ale ta mrcha po něm hodila peníze zpátky a už se s ním nebavila. Unaveně se složil na postel. Něco se s ním poslední dobou dělo. Lidé na něj vrhali zlé pohledy nebo na něj bezdůvodně křičeli. Byl z toho poněkud rozčarovaný. Dá se říct i smutný. K tomu se přidávaly výpadky paměti. Někdy mu vypadávaly i celé dny. „Jsi idiot, Marceli,“ ozvalo se z rohu pokoje. Prudce sebou trhl. „K-kdo jste?“ zakoktal se. Kruci. Kdysi v jednom časopise četl příručku pro jednání s potencionálně nebezpečnými lidmi. Krok číslo jedna: Mluvit sebejistým hlasem a nedat najevo strach. Tak to posral. Raději hned přistoupil ke kroku číslo dvě: Převzetí iniciativy. „Víte co? Je mi jedno, kdo jste, okamžitě vypadněte z mého pokoje, nebo volám policii.“ Neznámý udělal dva rychlé kroky směrem k němu a udeřil ho hřbetem ruky. Marcela rána odhodila. Udeřil se hlavou o hranu postele a upadl na zem. Tak to bychom měli, pomyslel si. Krok číslo tři: Agresor se ve většině případů zalekne a odejde, v opačném případě volejte policii. Hodně laciná příručka. „Posaď se,“ řekl mu a on to udělal. Ohmatal si hlavu a zjistil, že mu teče krev. Byla to malá ranka, možná na jeden nebo dva stehy. Nevěřícně se na neznámého podíval. „Vy! Vy jste mne uhodil,“ řekl dotčeně. „Ano. Líbilo se ti to?“ Marcela ta otázka zaskočila. Zamyslel se. Bolest mu tepala celým tělem. Žlázy mu vstřikovaly do žil adrenalin a ruce se slabě třásly. Vnímal realitu ostřeji. „Co děláte takhle v noci v mém pokoji?“ zeptal se místo odpovědi. „Já se ptal první.“ „ Já nevím. Možná,“ řekl. Víc ze sebe nedostal, ale stačilo to. Útočník se usmál. LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

DAVID BEZDĚK|mám rád moderní literaturu, tvrdou hudbu, teplý vítr, míchané nápoje, odpolední spánek, své přátele, pivo a nohy na stole. Povídku jsem dokončil velmi rychle a nebral ji moc vážně. Při psaní jsem poslouchal skupinu The Black Keys. Díky všem, kteří ji přelouskali, a doufám, že si ode mě ještě něco přečtou. [email protected]

David Bezděk

POKOJ ČÍSLO 13

„Já nejsem v cizím pokoji, tenhle je můj.“ Marcel byl znovu zaskočen. Rychle obhlédl své povlečení na své posteli, svůj kufr v rohu pokoje a nedojedený oběd na stole, který si nechal přinést z roztomilé restaurace naproti hotelu. „Pane, myslím, že se mýlíte, tohle je dozajista můj pokoj. Asi došlo k nedorozumění. Dovolte, zavolám hotelovou službu a všechno se v klidu vyřeší.“ „Ty seš ale kokot,“ odvětil mu neznámý. Marcelovi něco zaskočilo v krku, zakuc‑ kal se. „Prosím?“ „Jsi kokot, debil, ignorant a asi tě zase zmlátím.“ Ten muž byl očividně blázen. „Zase? Jak zase? V životě jsem vás neviděl, člověče!“ „Jsi si jistý?“ Nebyl si jistý. Zapomínal a věděl to. Někdy mu vypadávaly i celé dny. Ale takového blázna, jaký stál naproti němu, by si pamatoval. Určitě. Snad. „Víte co? Vezmu si své věci a pokoj vám přenechám. K žádnému zbytečnému násilí přeci nemusí dojít,“ řekl a demonstrativně se zvedl k odchodu. Neznámý mu zastoupil cestu. „Ale musí. Už mě začínáš srát. Kazíš mi život a dneska se tě jednou pro vždy zbavím.“ Marcel ztuhl. „Budu křičet,“ dostal ze sebe. „Křič. Než někdo přiběhne, namlátím ti jako nikdy,“ řekl neznámý a usmál se. Marcel začal křičet. ****** Naposledy potáhl a zamáčkl cigaretu do popelníku. Otočil stránku novin a dal se do čtení. Z pokoje číslo 13 se ozval panický křik. Dozorce si povzdechl. „Pojďte sem někdo, budu potřebovat pomoc na třináctce. A vemte s sebou svěrací kazajku,“ zahlásil do vysílačky a ztěžka se zvedl ze židle. Marcel se určitě zase pohádal sám se sebou. Měl by tam doběhnout dřív, než se začne mlátit do hlavy lampičkou jako minule. ****** Marcel byl v dobré náladě. Ze včerejšího dne si sice moc nepamatoval, ale z toho si nic nedělal. Byl přece krásný den. Postavil se k recepčnímu pultu a dvakrát zacinkal. „Dobrý den, přineste mi na pokoj tu nejlepší snídani a jednu láhev Rulandského modrého. Drobné si nechte od cesty,“ řekl Marcel a položil před uklízečku popsaný kousek záchodového papíru. Ta se na něj vztekle podívala, ale když uviděla jeho ovázanou hlavu a podlitiny v obličeji, bylo jí ho líto. Včera se zas pral se svým zlým já. Přijala jeho hru. „Ale jistě pane. Vše vám doručíme na pokoj, hezký den přeju.“ Marcel se na ni zářivě usmál. Otočil se na patě a odkráčel bílou chodbou zpátky do pokoje. Cestou si tiše pískal. Byl přece krásný den.

33

Snažil se o to již léta, přesto si nemohl vzpomenout, jak se tam ocitl. Nebylo však z čeho vybírat, z čeho činit závěry, neboť existovala pouze jedna možnost – musel se tam již narodit. Stačilo však trochu nakrčit nos, zamyslet se, a pak nebylo možno nepřijít s absolutním závěrem: Je to nemožné. Nikoli to, že by již od svého dětství stál v tom úzkém prostoru, ne to jistě ne; hůře – nemohl jinak – zdálo se mu příliš nepravděpodobné, že se vůbec kdy narodil. Náhle, snad z jakéhosi neznámého vnitřního popudu, vzpříčil se lokty do dveří snaže si nazout jednu botu na obě chodidla. Sotvaže držel balanc. Lety již sešlý plstěný pantofel byl těmi věčnými pokusy rozšklebený až běda. Jen dát pozor při té hře na ruce! Takové ruce mohou způsobit učiněnou pohromu. Pokaždé, když na to pomyslí, pojme jej taková úzkost, že není schopen vytáhnout již způli napasovanou špičku nohy z boty pro tu druhou. Zkoprněn docela civí pak hodnou chvíli do tmy. S nechutí ji pohazuje v ústech. Ale vyplivnout ji – ne, na to nemá ještě dostatek odvahy. – Je docela možné, že druhý škrpál se za ta léta již docela ztratil, ale shýbnout se do tmy bylo by příliš nebezpečné. Ve tmě je totiž něco daleko horšího nežli ona sama – ve tmě jsou kliky. Ano, znal je, několikrát si je – samozřejmě se vší opatrností – osahal. Na každé straně jedna, přesně tak, jak to má u každých řádných dveří být. Ovšem dveře, které tvořily jeho životní prostor, nemusely být toliko obyčejnými dveřmi, přestože tomu vše nasvědčovalo. Mnohdy uvažoval, nejsou-li jeho kliky jen polovinami klik, přičemž on vlastní onu důležitou půli. V těch chvílích cítil se jaksi uspokojen, pročež si rozkázal, že již nemá smysl nad tím dále uvažovat. Nicméně bylo také docela dost dobře možné, že kliky trčí i z vnější strany. V některých chvílích si však připouštěl i třetí variantu, totiž že kliky nejsou naprosto důležité, jelikož jsou jen atrapami, které nikdy nic nemohou otevřít. Čím déle – ačkoli pojem času v temnotě ztrácel na významu – byl vystaven této neobvyklé situaci, tím lépe se s ní vyrovnával. Jakmile dosáhl určitých let, již na kliky téměř nepomyslel – byl zaměstnán jinými věcmi. A k stáří se již strachoval opřít i o samotné dveře. Nemohl si být jist, zda tam ještě jsou. Opíral se tedy opatrně o zárubně, ruce svěšené podél vyzáblého těla. – Umíral nesmírně šťasten, neboť ve chvíli své smrti spolu se svým životem pozbyl i obludný strach, který ho po ta dlouhá léta zaměstnával; totiž strach z toho, že někdo otevře.


34

Samuel Kavi

SAMUEL KAVI|… LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011


Samuel Kavi

MEZIDVEŘÍ

35

Dvě minuty pro Pátka


Na ostrově

36

Pomalu stoupal po svahu a osahával kapsy, jestli nic neztratil. Loňskou hrušku, kterou si vybral na polici ve spíži. Kyselou okurku v papírovém pytlíku; jak papír prosakoval, na stehně to studilo. Krabičku od sirek s dvěma kostkami cukru. Dva křupavé slaňáky posypané krystalky soli. Ty se ale už do kapes nevešly, škrábaly ho za košilí na břiše. „Válka skončila,“ řekla mu včera máma. „Už se nebudeme schovávat ve sklepě, až přiletí letadla.“ Přinesla jeho hnědý kufřík z lepenky, který stál vždycky u dveří v předsíni. Vyrovnal na podlaze omalovánky a pastelky, Černého Petra, dvě obrázkové knížky i malého medvěda v modrých teplákách, který vždycky spokojeně zabručel, když ho položil na záda. Nakonec všechno odnesli do dětského pokoje. Zahrada měla dvě části. Stupňovitý svah s ovocnými stromy končil děravým plotem. K zahradě patřil i kus lesa. Teprve za dalším plotem řídký les pokračoval až pod vrchol, kde byly zbytky hradu a protiletadlová děla v kruhových zákopech. Nikdy se k nim nesmělo, ale viděli je z protějšího kopce. „Reku, ke mně!“ zavolal na černého loveckého psa s plandavýma ušima, který něco vyhrabával pod pokroucenou třešní. „Dneska budeš můj Pátek.“ Malý bratr by byl lepší, ale dnes kašlal, musel se pod peřinou vypotit a nesměl ven. Přes záda měl přehozený tátův vytahaný svetr s černým pruhem a s velkou dírou na lokti. Rukávy si uvázal pod bradou na jednoduchý uzel. Svetr si půjčovali na hraní, ležel na bedně s nářadím vedle schodů do sklepa. Dnes to bude Robinzonova deka nebo složený polštář pod hlavu. Možná i plachta, jestli si postaví vor. Sáhl do křoví pro klacek s navázaným provázkem a navlékl si ho přes rameno jako řemen pušky. Tak chodil Robinzon na výpravy po svém ostrově. Uzlíky zašmodrchal úplně sám a byl na to hrdý. Velký uzel na tátově svetru si posunul k levému rameni. Rek zaštěkal a vyřítil se nahoru k lesu. Chlapec sundal pušku z ramene a rozběhl se za ním. Zaslechl ještě jedno štěknutí a potom už Rek jenom kňučel a pískal nosem, jako když potká jiného psa a chce se s ním kamarádit. Před Robinzonovou chýší seděl na bobku cizí muž a drbal na krku Reka, který vrtěl ocasem a pořád ještě pištěl nadšením. Muž mu něco říkal zblízka do ucha. Když uviděl


[email protected]

Jan Tichý

Jan Tichý

chlapce, na chvilku se zarazil. Pak se pomalu postavil a rozhlížel se na všechny strany. Dlouho se díval směrem dolů, kde začínaly domy. Teď teprve bylo vidět, že drží v ruce pistoli. Cvakl nějakou páčkou a zastrčil zbraň za opasek. Pak si sedl na zem, poplácal Reka po zádech a zadíval se na chlapce. Měl zmačkanou uniformu a měkkou čepici se štítkem, s klapkami staženými přes uši. Chlapec neviděl pušku ani černý automat, jaký nosili cizí vojáci, když je potkávali ve městě. Muž měl šmouhy v obličeji, nebyl ani oholený, měl zpocené čelo a chvílemi se třásl, jako by mu byla zima. „Na gut,“ zívl. „Hitler is kaputt… do Krieg is kaputt.“ Malinko se usmál a přimhouřil oči. „Ich will hem. Sofort.“ Snad myslel, že mu bude dítě rozumět. Chlapec poznal cizí řeč z rádia. Někdy si tak nad ním povídali i rodiče, když nechtěli, aby jim rozuměl. Vždycky ho to zlobilo. Narovnal se před vojákem a mumlavě spustil: „Íbrdémrajchsgebít… befindecich kchajn fajndlichr kchamfrband…“ Když to říkal doma, dospělí se vždycky smáli, vůbec nevěděl proč. Ani teď to neselhalo. „Jawohl… sehr gut,“ řekl muž a tiše se rozesmál. „Kein feindlicher Kampfverband,“ opakoval. Oběma rukama ho chytil za paže, jako to dělá táta, když chce syna pochválit. Ale pes zavrčel a muž dítě okamžitě pustil. „Já jsem námořník Robinzon,“ oznámil chlapec. „A to je moje chýše,“ ukázal. Už se nebál. Voják mu připomněl tátu, když v neděli vstával později. Mohl být taky stejně starý. „Robinzon… ja. Aber ich bin sehr hungrig,“ odpověděl voják. „Hunger… essen!“ dodal, ukázal si na pusu a napodobil žvýkání. „Ty budeš můj Pátek,“ rozhodl chlapec. „Nikomu to neříkej. Bude to naše tajemství,“ zdůraznil poslední slovo. Byl rád, že si nebude hrát sám. „Ta-jem-stvi,“ opakoval voják. „Ja… taj-ne. Ich weiss – das is Geheimnis! Robinzon,“ ukázal na chlapce. „Patek – ich bin Freitag,“ ukázal na sebe a znova se usmál. Chlapec mu moc nerozuměl, ale poznal, že muž souhlasí. Klekl si ve vchodu a na zbytek starého koberečku vyrovnával zásoby. Pes jenom přičichl a zklamaně odběhl mezi stromy. Voják sebral rohlík a rovnou z něj ukousl skoro půlku. Rychle žvýkal a polykal. „Počkej, Pátku. To nemůžeš! Musíme si to šetřit. Než něco ulovíme.“ Rozvázal rukávy a pečlivě zakryl zásoby svetrem. V koutě ležela plynová maska v plechovém pouzdru. „Musím domů, pro další zásoby. Když jsme teď dva.“ Vylezl ven a postavil se. „Danke,“ řekl muž. Mezitím dojedl rohlík. „Ich sagte... ich muss hem. Schnell. Sofort.“ Upřeně se díval na chlapce. „Alles is kaputt,“ dodal. „Tak já jdu,“ řekl chlapec. „Ale musíš na mě počkat. Pamatuj, že jsi Pátek,“ zase zdůraznil poslední slovo. Zapískal na psa a rozběhl se po svahu směrem k domu. „Ein schlauer Bub,“ zašeptal voják. „Danke.“ Znovu se postavil a pozorně se rozhlížel, dokud chlapec i pes nezmizeli z dohledu. Sundal čepici, hodil ji na zem a rychle si začal svlékat blůzu uniformy.

37

Tajemství Máma už ho znova na zahradu nepustila. Hned po obědě šli všichni společně do města. Bratrovi zabalili krk šátkem, aby mohl jít taky. Poprvé viděl zblízka tank a mohl si na něj sáhnout. Byla na něm červená hvězda. Máma se zlobila, že si zašpiní ruce. Vojáci měli světlé vyrudlé uniformy. V koutě náměstí pekli nad ohněm maso. Hráli na harmoniku, zpívali, říkali mu maladěc a poplácávali ho po zádech. Půjčili mu na chvíli helmu. Byla moc velká, když otočil hlavu, spadla a praštila ho do nohy. Měl v očích slzy, ale nebrečel. Vysadili ho na koníka. Trochu se bál, a tak ho zase sundali. Nakonec ho nějaká slečna vzala do náruče, postavila se vedle mámy a táta je fotografoval. Slečna byla mladá a líbilo se mu, že je oblečená jako vojáci a že nosí na zádech automat s kulatým zásobníkem. Měla ale na opasku bodák, který ho dloubal do nohy. Byl rád, když ho vrátila na zem. Všichni říkali zdravstvuj a spasíbo, tak to taky zkusil a vojáci se smáli. Domů se vrátili až pozdě odpoledne. Běžel s Rekem na zahradu a nesl rozpůlený krajíc posoleného chleba. Nic jiného tak rychle nesehnal. Robinzonova chýše byla ale prázdná. Nikde nebyl ani Pátek, ani společné zásoby, ani svetr. Zůstal tam jen kabát uniformy s blýskavými čtverečky na výložkách. Vedle ležela plynová maska s oranžovým gumovým vnitřkem. Přesně takové měli ve sklepě. Zklamaně se vrátil domů. Máma loupala brambory k večeři. „Pátek tam není. Vůbec není na zahradě,“ zapomněl na své tajemství a postěžoval si. „To přece nevadí,“ řekla roztržitě. „Až se Ivánek uzdraví, bude tvůj Pátek, ano?“ Pohladila ho opatrně po vlasech zápěstím, protože měla na rukách nalepené kousky brambor. Tátovi raději neřekl nic.

rameno a chlapec se zase narovnal jako všichni ostatní. Teprve pak si vzpomněl, jak byl konec války. Je to už dávno, šli s mámou nakupovat. Zahnuli za roh, máma něco vykřikla, zakryla mu rukou oči, rychle ho otočila zpátky a táhla ho pryč. Ale i tak zahlédl dva nehybné lidi na chodníku. Leželi v černé louži, mezi nimi rozšlápnutá hruška a otevřené pouzdro od plynové masky. Ten bližší člověk byl Pátek. Měl ruce za hlavou svázané silným provazem a přes obličej přetažený svetr. Byl to tátův svetr s černým pruhem a s dírou na lokti. Kalhoty měl stažené ke kolenům. A dole pod břichem, mezi Pátkovýma nohama, viděl chlapec jen černou, krvavou díru. Doma o té příhodě nikdy nemluvili. Teď stál bez hnutí vedle táty, přitiskl obě ruce ke stehnům a poslušně myslel na Pátka. Jiného mrtvého z války neznal. Stál jako voják, dokud všechny sirény neutichly. „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“ (§ 1 Zákona č. 115/1946 Sbírky o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků, schváleného 8. května 1946 Prozatímním národním shromážděním) „Íbrdémrajchsgebít… befindecich kchajn fajndlichr kchamfrband“ je zkomolené rozhlasové hlášení: „Nad říšským územím se nenachází žádný nepřátelský bojový svaz.“

38

Za rok v květnu zrovna házel kamínky do kašny na náměstí, když začaly houkat sirény. Polekal se. Hned si vzpomněl na letadla a hnědý kufřík z lepenky. „Teď se postavíme jako vojáci,“ klidně řekl táta „A budeme myslet na všechny mrtvé z války.“ Vstal z lavičky. „Na partyzány, na zabité vězně… i na vojáky, co nás osvobodili.“ Nastrčil chlapci ukazováček a ten se za něj chytil, jak byl zvyklý. „Říká se tomu dvě minuty ticha,“ dodal potichu táta. Na kostelní věži odbíjely hodiny. Nejdřív čtyřikrát a potom ještě hodněkrát. Lidé stáli, dívali se vážně před sebe, nemluvili a nehýbali se. Uprostřed náměstí zastavilo černé auto a řidič se postavil vedle otevřených dvířek. Chlapec nikdy neviděl vězně ani partyzány, jenom s dědou v biografu. Vojáci se psy hledali v lese partyzány a potom voják v černé uniformě a s páskou na rukávu zastřelil z pistole pána v šedivých šatech. Asi to byl vězeň. Ležel na koberci a už se nehýbal. Špičky bot mířily ke stropu. Černý voják do nich kopal a ty nohy vždycky zapérovaly zpátky a znova mířily špičkou nahoru. Někde blízko zabzučel chroust. Chlapec se po něm ohlédl, ale táta mu lehce stiskl LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

Jan Tichý


Tátův svetr


39

JANA KOPEČKOVÁ

JAN TICHÝ|(*1941 v Hradci Králové) po válce vyrůstal jako prostřední ze tří bratrů v Mostě a v Jičíně. Z kádrových důvodů nesměl po maturitě studovat medicínu a rok pracoval v chemických závodech. Další kariéra: učitel, pomocný dělník, pracovník oddělení práce a mzdy v Jednotě, programátor, autor softwarových příruček, důchodce. Jako „začínající básník“ přispíval do studentského časopisu a do amatérských sborníků. Jeho dramatizaci Balzakovy novely Succubus (Dilia, 1991) hrálo divadlo Orfeus Radima Vašinky. Pro českolipské divadelníky zdramatizoval Flaubertovu Paní Bovaryovou. Píše prózu a drobnou publicistiku. Literární úspěchy: První cena v soutěži Literárního klubu K 89 za povídku Chodí Smrtka okolo (1995). Prozaické retro z vojny Opušťák do nebe (Akropolis, 2004). Epizoda z divokého odsunu 1945 Třicet dva hodin mezi psem a vlkem (Akropolis, 2007, souběžně česky i německy). Premiéra stejnojmenné dramatizace v Činoherním studiu Ústí nad Labem v září 2010. Životní úspěchy: obětavá manželka, tři synové a dcera, sedm vnoučat.

Jak jste se vůbec o této události dozvěděl? Náhodou jsem před lety slyšel vyprávět, že tady měsíc po válce lynčovali a zastřelili několik Němců. Našel jsem o tom pak zmínku našeho kronikáře v Novoborském měsíčníku, na internetu je nepřesné německé svědectví z roku 1950. Jak dlouho trvalo, než jste sesbíral všechny potřebné materiály? Některé podrobnosti se vynořují dodnes, je to jako detektivka. Rozhodující bylo vyprávění místních pamětníků. Dávali mi tipy, koho bych se měl ještě zeptat. Ale prakticky všichni mě nakonec požádali, abych je nikde nejmenoval. O masakru se přece desítky let nesmělo psát, bylo to nepsané tabu. A pro někoho je těžké přijmout, že se režim změnil. Bojí se o tom mluvit dodnes. Ale k vaší otázce:

první článek jsem zveřejnil po několika měsících pátrání již v září 2004. Během roku jsem napsal další dva s podrobnostmi od místních pamětníků. Potom něk‑ do upozornil vyhnané německé rodáky a o prázdninách 2005 se mi poprvé ozvali. Tak vznikly další tři články. Pomohli mi doplnit údaje o zastřelených a dokonce sehnali jejich fotografie. Jeden rozdíl je významný: pro německé pamětníky není žádný problém ručit za svědectví svým jménem. Proč si myslíte, že tomu tak je? Vždyť němečtí pamětníci mají pravděpodobně také zkušenost s totalitním režimem. Jako dospělí už žili ve svobodné zemi a je pro ně samozřejmé přijmout plnou odpovědnost za všechno, co řeknou nebo udělají. Mají právní jistotu, že to nikdo nezneužije.

„Je třeba rozlišovat mezi aktivní kariérou v totalitní straně a pouhým členstvím.“

Na čaji s…

Devět Němců – devět obětí. Sedm popravených na náměstí, jeden při pokusu o útěk. Rodinní příslušníci vyhnáni do Německa. Důvod? Údajné přechovávání zbraní. Při přesunu se počet mrtvých navyšuje. O primáře novoborské nemocnice… Taková je bilance dne 2. června 1945 v Novém Boru. O všem se až doposud mlčelo. Prvním, kdo se nebál promluvit, byl Jan Tichý. Na toto téma vydal v roce 2007 novelu Třicet dva hodin mezi psem a vlkem.

40


Vaše snaha o umístění pomníku na hřbitov vzbudila velké emoce. Ačkoliv se i po tak dlouhé době jedná o citlivé téma, reakce byly podle mě až překvapivě silné, například na celou redakci Novoborského měsíčníku byla podána žaloba pro pokus o podvracení republiky. Musím vás opravit. První články vycházely bez jakéhokoli ohlasu, jako by nikomu nevadilo, že osm postřílených civilistů leží desítky let v neoznačeném masovém hrobě v lesíku za hřbitovem. Návrh na umístění pamětní desky přímo na náměstí neprošel. Skupina pozůstalých potom požádala vedení města o souhlas s pronajmutím hrobového místa. Protestovala jen místní organizace KSČM. Zastupitelstvo souhlas odhlasovalo, a tak už v srpnu 2006 pater Angelus Waldstein posvětil symbolický hrob. Na desce je kromě osmi zastřelených uveden i primář místní nemocnice, jehož rodina dodnes neví, kde a jak zahynul. Na podzim 2007 vyšla moje novela inspirovaná skutečnými událostmi. Ale teprve v říjnu 2008 vyšel v Novoborském měsíčníku první kritický článek a od té doby skupina občanů své útoky neustále stupňuje. V protestní petici považují popravu za zcela oprávněnou, označují oběti jako nacisty a esesáky a požadují okamžité odstranění pomníku nacistů. Jak vedení města na petici reagovalo? Vedení města se snažilo spory uzavřít. Už předloni shromáždilo dostupné dokumenty a svědectví, zorganizovalo historický seminář a vydalo sborník příspěvků. Ale odpůrci v protestech pokračují, obvyklý právní postup provinění – soud – trest jako by převrátili vzhůru nohama. Nálezy zbraní nejsou bezpečně prokázány a oni neustále přicházejí s dalšími

obviněními zastřelených Němců, za která prý byl trest smrti zasloužený. Také odmítají vzít na vědomí prohlášení našich zastupitelů, které mimo jiné říká: „Dobové dokumenty jsou neúplné, úplnou a nezpochybnitelnou pravdu už nebude nikdy možné zjistit… Nechme mrtvé odpočívat v pokoji. Odstranění pamětní desky by nikomu bolest nevyléčilo, naopak by způsobilo jen novou bolest pozůstalým. Památník chápeme také jako symbol usmíření Čechů a Němců ve společné Evropě.“ Faktem ale je, že tři oběti byli členy SS, NSDAP a SD. Z tohoto úhlu pohledu může opravdu umístění pomníku působit poněkud kontroverzně. Tři týdny po skončení války byli fanatičtí nacisté uvězněni, pokud se trestu nevyhnuli sebevraždou. Nebo se někde ukrývali pod falešnou identitou. Sotva by naivně zůstali ve svém bydlišti, kde o jejich minulosti každý věděl. Je také třeba rozlišovat mezi aktivní kariérou v totalitní straně a pouhým členstvím, které může mít jiný důvod než podporu režimu. Jen jediný ze sedmi popravených byl v NSDAP. Další dva členové NSDAP přišli o život náhodně – při panickém pokusu o útěk a cestou na hranice. Jeden z nich byl také evidován jako spolupracovník SD, druhý má záznam v evidenci SS. Vojáky ale politická příslušnost provinilců nezajímala, v rozkazu k popravě o tom není zmínka. Tehdy stačilo, že byli Němci. Ačkoli to členství je jen zástupné téma, požádal jsem ředitele litoměřického archivu Marka Poloncarze o posudek. Z jeho odpovědi cituji: „Oslovil jsem kolegy, ti zapátrali po údajích, které by Vás mohly zajímat, ale prakticky bez úspěchu. Zatím jsme nikde nenašli žádné materiály, které [email protected]

Jana Kopečková s Janem Tichým

Jan Tichý:

41

42

rozruch zbytečně poškozuje pověst našeho města. Lidský přístup zastupitelstva přece zasluhuje ocenění jako dobrý příklad smíření. Jak vnímalo vaše nejbližší okolí tlak, který byl na vás a na ně vyvíjen? Rodina může pomluvy a útoky ignorovat. Odpovídám na ně sám, ale už jsem se naučil některých věcí si raději nevšímat. Jinou možnost ani nemám, proti sprostým internetovým anonymům obrana neexistuje. Z dalších vašich próz vyplývá, že je vám poválečná tematika velmi blízká. Pramení to z pocitu, že se o poválečné situaci odmítá česká veřejnost i po tolika letech bavit? Před pěti lety jsem viděl pozůstalé z Německa, jak se s čepicí v ruce modlí v pustém lese za mrtvé z června 1945. Jsem rád, že jim vedení Nového Boru umožnilo instalovat důstojný hrob, i když jen symbolický. O případné exhumaci a přenesení ostatků na hřbitov se nikdy neuvažovalo. Historikové odhadují, že v létě roku 1945 násilně zahynulo třicet až čtyřicet tisíc Němců. Často to byli starci, ženy, někde dokonce i děti. Spolehlivé dokumeny většinou nemáme. Ale v pohraničí jsou dodnes stovky „zapomenutých“ hrobů, ten novoborský je jen jedním z nich. Doufám, že alespoň některý čtenář nebo divák se začne zabývat podobným případem ve svém okolí. Od vrcholných politiků podporu nečekejme, většina z nich zatím dává přednost populistické tlusté čáře za minulostí…

Děkujeme za rozhovor LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2/2011

„V životě se člověk učí nejdřív chodit a mluvit.

Později se pak učí sedět a držet hubu.“ Marcel Pagnol

KNIHA Oféliin hlas|Clara Janés

HUDBA Alexi Murdoch

Liam O‘Maonlai

José González

Zaz

FILM The Butterfly Effect Validation SERIÁL The Big Bang Theory ODKAZ www.zrni.cz http://www.rozhlas.cz/radiocustica/ projekt/_zprava/345329 http://lzicka.wbs.cz

Příborník

přišli s transparentem „Dnes oslava zločinců z NSDAP a SS“. Boj proti „pomníku nacistů“ byl vloni součástí novoborské předvolební kampaně, letos přijela před divadlo demonstrovat Jana Bobošíková, právě když kandidovala do Senátu. Ale pak vypadla v prvním kole voleb a pražské představení v Divadle pod Palmovkou proběhlo už v klidu bez sebemenších protestů. Nevypovídá to o něčem? Takže se domníváte, že by se bez účasti Jany Bobošíkové nedemonstrovalo? Měla tedy podle vás akce čistě politický charakter? Do Ústí přijelo jen několik místních, tam paní Bobošíková ještě nebyla. V Novém Boru před divadlem byly už desítky lidí, asi z poloviny to byli její příznivci odjinud. V čele místních odpůrců jsou členové Suverenity JB, ti chtějí náhrobek odstranit za každou cenu. Ale celý ten

Na čaji s…

by svědčily o angažovanosti devíti jmenovaných osob.“ Archiv totiž vydal příručku Kdo byl kdo v Říšské župě Sudety, která obsahuje desetitisíce aktivistů nacistického režimu. Z devíti borských Němců ale není mezi nimi ani jeden! Kauza se znovu oživila při loňské premiéře dramatizace vaší knihy Třicet dva hodin mezi psem a vlkem. Tentokrát však došlo i na ostrá slova. Byl jste nazván nacistou a dokonce se začalo demonstrovat. Při premiéře v Ústí nad Labem i při zájezdu do Nového Boru demonstrovali před divadlem lidé, kteří většinou knihu nečetli a představení neviděli, dokonce to odmítají. Pobuřují je jakékoli zmínky o „zabíjení po česku“ v létě 1945. Vůbec přitom nerozlišují mezi historickou událostí, novelou a divadlem, téma je pro ně stejně nepřípustné. Nedovedou se oprostit od principu kolektivní viny. Knihu obvinili z propagace nacismu, před divadlo

43

LŽIČKA V ŠUPLÍKU 2|2011

LŽIČKA

l

0

SchizofRen dělá všechno… a i přes neskutečný chaos, který má ve svém vlastním šuplíku, lžičku nikdy neztratí… Světla se stará o poezii, nemá v hlavě nic než lžičku a má radost, že je jaro. Evička sní mezi hromadami knih o létajících slonech. Vendy vězí po krk v rubrikách a neví moc, co s tím, zatím umí nejlíp asi vrhat na zeď stín.

v šUplíku

Terezka: užívám si svůj poločas rozpadu,

Tiráž podle nálady

o l

každé ráno vycházím v jiném nákladu.

LŽIČKA V ŠUPLÍKU číslo 2|první ročník 2011 šéfredaktorka/technická redaktorka|Renáta Svobodová zástupkyně šéfredaktorky|Světlana Kopřivová a Eva Johnová redaktorky|Vendula Drozdová a Jana Kopečková externí redaktorka/redaktor|Kateřina Valášková a James korektorky|Eva Johnová a Světlana Kopřivová ilustrátorka|Tereza Maršíková reportáž z batohu Eva Johnová|na světlo světa zveršovaná věta Světlana Kopřivová a Renáta Svobodová|zjevení z jeviště Kateřina Valášková na kávě s… Vendula Drozdová|divnodění Eva Johnová drozdí zpěvy Vendula Drozdová|pět otázek pro… Vendula Drozdová lžička filmofilka James|je to prozaické, přátelé Jana Kopečková a Vendula Drozdová|na čaji s… Jana Kopečková telefon|736 275 409 e-mail|[email protected] web|http://lzicka.wbs.cz časopis je dostupný na těchto místech po dobu jeho rozebrání: katedra bohemistiky FF UP, té & café Kratochvíle, restaurace Betánie, Knihkupectví Studentcentrum, Galerie U Mloka, Zbrojnice (knihovna), Café 87

Hledá se…

vytisklo Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, Biskupské náměstí 1, 771 11 Olomouc vyšlo v květnu 2011 v nákladu 200 ks

44

časopis je neprodejný uzávěrka zasílání příspěvků do třetího čísla je 25. září 2011


U

„Jeden jediný člověk, kterého skutečně vyslechneme, nás přivede na dokonale nové myšlenky.“ Elias Canetti

Janča nechápe, proč se hokej nehraje lžičkou.

LŽIČKA V ŠUPLÍKU

Do ta zas zy, p ři íl lzic ejte n pom ka. a e- ínky v.su ma a pli ilov přís ku@ ou pěv sez adr ky nam esu .cz

2011. Reportáž Eva Johnová Když svatí vyjdou do ulic

Recommend Documents