2010

Časopis Ministerstva obrany České republiky

ŽÁDNÉ OBDOBÍ ODPOČINKU

2/2010

ZA HRDINY PO INTERNETU

Česko, Rusko, Francie, ale také Hongkong, Japonsko nebo Rudé moře. Tady a na mnoha dalších místech světa byli pohřbeni během válečných konfliktů čeští vojáci. Evidenci míst jejich posledního odpočinku můžete najít v unikátní prezentaci webu Ministerstva obrany v sekci „Péče o válečné veterány“.

Text a foto: Jana DECKER DECKEROVÁ

„Vést tuto evidenci ukládá našemu resortu zákon č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech,“ říká Milan Bachan, zástupce ředitelky odboru mimoresortní spolupráce sekce personální MO. „Ten zároveň stanovuje krajským úřadům a obcím s rozšířenou působností o tato místa nejen pečovat, ale zároveň vést evidenci a jednou za rok ji zaslat k nám.“ Tento každoročně se opakující proces přímo vybízel k tomu, aby probíhal v elektronické podobě on line a mohl být aktualizován takřka denně. „Naší snahou bylo vytvořit živý evidenční portál, který by měly všechny tři zmíněné stupně, tedy MO, krajské úřady a obce s rozšířenou působností, s nejnovějšími daty ve stejnou dobu k dispozici,“ vysvětluje Imrich Vetrák, který má válečné hroby v Česku na starost. O každém pietním místě nebo hrobu s ostatky je na příslušných úřadech obcí a krajů vedena podrobná dokumentace, včetně jmen pohřbených, GPS souřadnic, ale i o datu a místu narození, úmrtí, okolnostech smrti nebo fotografie místa či samotného hrobu. „Celá databáze je natolik zajímavá, že jsme začali uvažovat o jejím internetovém zpřístupnění široké veřejnosti, kde by mnozí mohli najít i místa posledního odpočinku svých předků,“ pokračuje Imrich Vetrák. „Informace, dostupné na internetu, je možné vyhledávat třemi způsoby. Na základě údajů o místě, o jménech pohřbených nebo přes mapu, a to jak České republiky, tak světa.“ Jen na našem území evidujeme více než 29 tisíc válečných hrobů ve 12 tisících lokalitách. „Naši vojáci ale nasazovali své životy stovky a tisíce kilometrů od domova,“ doplňuje Pavel Filipek, který koordinuje péči o české válečné hroby v zahraničí. „Ve spolupráci s našimi zastupitelskými úřady, krajany a místními aktivisty se neustále objevují zapomenuté hroby. Pro zajímavost – je tam vložena ikonka, která symbolizuje místo posledního spočinutí našich vojáků, do Rudého moře u Jemenu. Zemřelí na palubě lodi se totiž pohřbívali do mořských vln a pečlivý evidenční důstojník zaznamenal na kartě zemřelého zeměpisné souřadnice.“ Projekt by se měl nadále rozšiřovat a přinášet více informací. Jeho autoři, Imrich Vetrák a Pavel Filipek, plánují například možnost propojení, pokud by se jméno vojáka vyskytovalo i jinde na internetu, na další internetové stránky nebo třeba doplnění autentických historických fotografií.

OBSAH Vydává MO ČR – Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz

Blesková povodeň, rychlá pomoc ........................................... 2

Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 686 973 215 916 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected]

Veledůležité provizorium

Reportáž z Liberecka, kterým se přehnala ničivá povodeň

6

...................

Příslušníci armády se zapojili do pomoci povodněmi zasaženým obcím na Ústecku a Liberecku výstavbou mostů

V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563

.....................

..................................

Od holí až po hvězdičky

6

Tisk: EUROPRINT, a. s.

Jako při hře na počítači

8

.......................

Reportáž ze střeleckého výcviku našich vojáků v Afghánistánu

36

38 40

Zúročíme výcvikové schopnosti ............................................... 12 Střeží kus nebe

14

Ve Spojeném středisku řízení vzdušných operací v německém Uedemu slouží šest českých vojáků

Nevelká, v lecčems výjimečná

...........

17

Jeden z dílčích úspěchů Vojenské nemocnice Brno: umístění na stupních vítězů v kategorii Nejlepší nemocnice Jihomoravského kraje očima pacientů

Žádné období odpočinku

....................

20

Více než 1 400 vojáků se v Doupovských horách účastnilo cvičení Bridgehead 2010

Už se dávno nestřílí

Připraveni na nejhorší

..............................

42

........................

44

V těchonínském Centru biologické ochrany jsou k dispozici desítky lůžek pro izolaci osob se zvláště nebezpečnými nákazami ..............

47

Za jakých okolností vznikala Zpravodajská brigáda v období protektorátu Čechy a Morava vypráví jeden z jejích zakladatelů Jaromír Klika

Češi a Slováci v Iráku

.......................................

.......................

Malá exkurze hodnostními označeními armád v průběhu několika staletí

Legenda skautského odboje

Co všechno čeká české vojáky v nové misi v afghánské provincii Wardak

Jana Deckerová tel.: 973 215 549 mobil: 606 604 733 e-mail: [email protected] Martin Koller tel.: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: [email protected] Jan Kouba tel.: 973 215 664 mobil: 606 674 257 Pavel Lang tel.: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: [email protected] Vladimír Marek tel.: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Jaroslav Pajer tel.: 973 215 686 mobil: 724 033 412 e-mail: [email protected]

...............................

Podpraporčík Pavel Stehlík absolvoval před nástupem do mise pyrotechnický a zdravotnický kurz a výcvik zaměřený na letecké a dělostřelecké navádění

Od počátku příštího roku přestaneme být armádou šarží a přiblížíme se ke standardním hodnostním systémům v armádách NATO

Foto na titulní straně: Jan Kouba

Kontakty

Muž mnoha profesí

Návrat k tradicím

Grafická úprava: Andrea Bělohlávková

Toto číslo vyšlo dne: 4. 10. 2010

34

Z výcviku dělostřelců ve vojenském újezdu Brdy

Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová

Uzávěrka čísla: 15. 9. 2010

.................................

„Zásah v Chrastavě mi potvrdil, že každá minuta výcviku nad hracholuskou přehradou má nesmírnou cenu,“ říká kpt. Petr Šafařík

Reálná příprava na mise

Šéfredaktor: Jaroslav Pajer

Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254

Pomoc ze vzduchu

............................

48

Po dobu několika let působili v Iráku a Kuvajtu čeští a slovenští vojáci

RBS naostro doma

.................................

52

Z prvních úspěšných střeleb přenosných protiletadlových systémů RBS-70 v České republice

Jedinečné zařízení v Evropě

..............

54

Příslušníci Vojenské policie získají do své výbavy nový bezpečnostní prvek na kontrolu osob, zavazadel i vozidel

22

Více než jedenáctiletá mise českých vojáků v Kosovu se pomalu chýlí ke konci

Desatero muniční základny

...............

25

V zásobovacích střediscích Základny munice se v současnosti nachází 36 382 tun nejrůznějších druhů munice

Hrozba žlutých slonů

...........................

28

Díky aktivitám Odborné školy Vojenské policie ve Vyškově se daří sjednocovat výcvikové postupy

PTS-10

.......................................................

30

Při povodních se našim vojákům opakovaně osvědčily pásové plovoucí transportéry

54 Chálid letí do Lešan

..............................

56

Jednou z novinek ve fondech Vojenského technického muzea Lešany je tank Chálid dopravený letecky z Jordánska

„Zapomenutí“ promluvili

..................

58

V příštím roce bude mít veřejnost možnost nahlédnout do elektronické databáze čs. vojáků, kteří působili během 2. světové války v zahraničních jednotkách

Podnět z Česka

........................................

60

Na pražském Pohořelci bylo otevřeno Mnohonárodní centrum pro koordinaci logistiky

Společnou řečí

........................................

61

Záložní důstojníci aliančních armád se zdokonalovali v angličtině a francouzštině v rámci Jazykové akademie CIOR 2010

Revoluce v tréninku?

...........................

62

Armádním sportovcům může v jejich cestě za vyššími výkony přispět i věda

Největší prezentace armády

30

..............

Na Dnech NATO v Ostravě bylo co k vidění, zúčastnilo se jich na 185 000 diváků

64

IZS

Blesková povodeň, rychlá pomoc

Srpnové povodně 2010 Postihly: 81 obcí v Libereckém kraji, 67 v Ústeckém kraji Počty nasazených vojáků a techniky se denně měnily. Armáda zapojila do likvidačních prací nejvíce osob (786) a techniky (233 ks) 15. srpna 2010. Do záchranných a likvidačních prací se v rámci úkolového uskupení pod velením plk. gšt. Miroslava Knoppa zapojili vojáci z 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany, 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely, Veterinární základny Chotyně, 4. brigády rychlého nasazení, 7. mechanizované brigády a 15. ženijní brigády. Na geodetickém zaměření a projektové dokumentaci mostních souprav pracoval tým ženijních specialistů z Univerzity obrany Brno a při přesunu těžké techniky asistovali příslušníci Vojenské policie. Armáda se v Libereckém a Ústeckém kraji podílela na výstavbě šestnácti provizorních mostů.

Text: Jana DECKEROVÁ a Jiří HOKŮV Foto: autoři a Jan KOUBA

A report speciál 2/2010

Je neděle 8. srpna, pět hodin ráno. Vyrážíme na Liberecko, kterým se předchozí den přehnala ničivá povodeň. Největší škody hlásí Frýdlant, Chrastava a Hrádek nad Nisou. Vojáci a technika Armády ČR pomáhají v zaplavených oblastech už od soboty a do nedělního rána se jim podařilo zachránit 99 životů.

2

Z Prahy jsme vyjeli pouze se dvěma telefonními čísly. První bylo na plukovníka Josefa Kulovaného, ředitele KVV Liberec a zároveň člena Krizového štábu Libereckého kraje, a druhé na velitele 31. brigády radiační, chemické a biologické ochrany (brchbo) z Liberce plukovníka gšt. Miroslava Knoppa. Kontaktovat jsme je ale chtěli později, až nám zkrátka „poteče“ do bot. Přijíždíme do Frýdlantu a snažíme se najít krizový štáb. Potřebujeme získat aktuální informace, v kterých místech najdeme vojáky, mapa je nám na nic, silnice zmizely. Věděli jsme, že jsou na nohou

chemici z Liberce, samostatná záchranná rota (szr) Rakovník, Veterinární základna Chotyně a dva vrtulníky W-3A Sokol z 24. letecké základny ze Kbel. Na někoho z nich musíme natrefit. Místní hasiči nás berou do svého auta. „Zaparkujte tady u nádraží, dál už neprojedete, to vás raději na štáb dovezeme,“ říká jeden z nich. „Frýdlant byl celou sobotu zcela odříznut od světa, neexistovala cesta ven ani dovnitř. Vojáci z Liberce tu zachraňovali lidi celou noc.“ Od starosty Dana Ramzera dostáváme telefonní číslo. Všechno má v papírovém bloku. Technika je momentálně

k ničemu. Nefunguje elektřina ani plyn. „Dostanete se zpátky k autu? Přijedeme pro vás. Jedeme k záchranářům z Rakovníka, vyprošťují v jedné obci hasiče,“ ozývá se na druhém konci telefonu příslušník Vojenské policie. Dvoučlenná posádka nám bezpečně razí cestu z města. Míříme s nimi do Višňové. „Naše skupina byla aktivována v sobotu ve 14.20 hodin, pak jsme se přesunuli do Rakovníka,“ vzpomíná kpt. Lubomír Štarha z pohotovostního oddělení VP Stará Boleslav. „Od té doby zajišťujeme bezpečný přesun techniky rakovnickým záchranářům. Jsme už jedenáct hodin za volantem, ale zatím to jde. Lidi tady jsou na tom hůř.“ Už zdálky vidíme pásový obojživelný transportér PTS-10 a s policisty šplháme nahoru. „Odvezeme k hasičům jednoho zraněného. Zůstal uvězněný uprostřed vody a krvácí z nohy,“ vysvětluje nám velitel transportéru podpraporčík Václav Sušický ze szr Rakovník. „Pak naložíme

V sobotu 7. srpna navštívili povodní zasažené Liberecko ministr obrany Alexandr Vondra a náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek. Osobně se seznámili se situací v obcích Chrastava a Frýdlant a zúčastnili se také zasedání krizového štábu kraje. Na snímku hovoří s pilotem jednoho ze dvou záchranářských vrtulníků pplk. Petrem Kratochvílem. Posádky obou strojů tehdy evakuovaly celkem 99 osob. Foto: Jana RŮŽIČKOVÁ

uvízlou loď a pustíme se do vyproštění těch hasičských vozů, které jste potkali cestou.“ Snažíme se nepřekážet. Neunikne nám jejich sehranost. „Jsem tady s osmi vojáky od sobotní půlnoci,“ říká pprap. Sušický. „Mám k dispozici doprovodné vozidlo UAZ 452, dva pásové obojživelné transportéty PTS-10 a dva tahače s podvalníkem. Únava? Jasně že jo, ale zachránili jsme několik lidí, které uvěznila voda. A to za trochu únavy stojí, ne?“ Dostáváme informaci, že do postižených oblastí přijede prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus. Teď přišla chvíle kontaktovat plk. Kulovaného z libereckého krizového štábu, který nám vše potvrzuje. Míříme za ním do Liberce, ale je čas na druhý telefon. Musíme dotankovat. „Budeme vás čekat, všechno zařídím,“ sděluje nám plk. gšt. Miroslav Knopp. Všechno klaplo, načerpali jsme plnou nádrž. V areálu 31. brchbo je živo. „V první fázi jsme nasadili šest posádek s dvanácti lidmi,“ konstatuje pplk. Jaroslav Havelka, náčelník logistiky. „Vyjížděli jsme na Frýdlantsko, ale byl problém se tam dostat. Přidali se k nám hasiči, jejich technika však cestou odpadávala. Měli sice s sebou čluny, ale s vleky neprojeli, takže jsme je museli překládat k nám. Další vozidla mířila do Chrastavy, tam to bylo katastrofální. Během dopoledne přišla druhá povodňová vlna, pak začaly padat i domy. Posílili jsme o další vojáky, nasazujeme


IZS

3

IZS

IZS

Rozhoduje vláda na návrh MO (Nařízení vlády ČR) Použité zkratky: GŘ HZS Generální ředitelství Hasičského záchranného sboru MV ČR Ministerstvo vnitra České republiky NGŠ AČR náčelník Generálního štábu Armády České republiky OPIS operační a informační středisko PO požární ochrana SOC MO Společné operační centrum Ministerstva obrany


těžkou techniku a zásobujeme naše i Rakovničáky pohonnými hmotami.“ Míříme na Krajský úřad Libereckého kraje do krizového štábu. Chvíli po nás přijíždí prezidentská kolona. Hejtman Stanislav Eichler seznamuje Václava Klause s aktuální situací. Celý krizový

4

štáb spolu s prezidentem vyráží do terénu na nejpostiženější místa. První zastávka – Chrastava. Všude jenom zkáza: polorozpadlé domy, silnice, rozbité výlohy obchodů. Lidé mají ve tvářích nepřítomný výraz, skoro nás nevnímají. Nechce se nám

„Silnice na Višňovou je pod vodou. Už žádné auto tudy neprojede,“ informuje jeden z místních obyvatel vojenské policisty kpt. Lubomíra Štarhu a praporčíka Jana Říhu.

fotit lidské neštěstí. S kolegou máme stejné pocity. Další zastávka – Hrádek nad Nisou. Je to podobné, možná horší. „Naposledy tady byla povodeň v roce 1958,“ svěřuje se starosta Martin Půta. „Pamětníci říkají, že ta letošní byla horší. Hlavně aby už nepršelo.“ Prezident míří do Prahy. My se vracíme zpátky do libereckého krizového štábu na tiskovku. „První zasedání svolal hejtman v sobotu na 14. hodinu,“ informuje nás plk. Kulovaný. „Intenzivně pršelo a hladina řek a potoků nebezpečně stoupala. Do této doby zasahovalo 50 vojáků a 23 kusů techniky. Po vojenské linii je bezvadná spolupráce s Velitelstvím sil podpory a se Společným operačním centrem, kde se soustřeďují všechny informace. Jsme plně k dispozici Hasičskému záchrannému sboru a ostatním složkám integrovaného záchranného systému, ale především jsme tu proto, abychom pomáhali lidem. To je totiž náš hlavní úkol. A jak dlouho tu budu? To nikdo neví, prostě jak bude potřeba.“ Vracíme se do redakce. Skoro celou cestu mlčíme, až teď nám dochází, že jsme nebyli na cvičení, ale na ostré akci, která si vyžádala lidské životy.

Posádka obojživelného transportéru PTS-10 převezla do bezpečí muže, který zůstal s krvácející nohou uvězněný uprostřed vody. Velitel transportéru podpraporčík Václav Sušický ze szr Rakovník se s ním srdečně rozloučil.

Prezident republiky a vrchní velitel ozbrojených sil Václav Klaus děkuje řediteli KVV Liberec plk. Josefu Kulovanému za pomoc vojáků. Uprostřed Martin Půta, starosta Hrádku nad Nisou.


Vojenské záchranné útvary se podílejí na plnění těchto humanitárních úkolů civilní ochrany: – evakuace, – záchranné práce, – likvidace požárů, – zjišťování a označování nebezpečných oblastí, – dekontaminace a podobná ochranná opatření, – poskytování nouzového ubytování a zásobování.

5

IZS

IZS

VYSKLADŇOVÁNÍ DLE POŽADAVKŮ K zabezpečení funkčnosti dopravní infrastruktury zahájila v polovině srpna Správa státních hmotných rezerv (SSHR) výdej náhradních mostních konstrukcí, včetně souprav montážních pomůcek pro výstavbu. Do postižených lokalit Ústeckého a Libereckého kraje byly silniční mosty typu MS (mostní souprava) a TMS (těžká mostová souprava) převáženy ze skladových základen v Doksech a především v Soběslavi. „Nejenže mostní materiál skladujeme v našich areálech,

„Největší specifika hřenského mostu spočívala v tom, že se stavěl šikmo a používalo se protizávaží, abychom jej udrželi v bezpečné stabilitě,“ konstatuje pplk. Pavel Maňas.

6

Osmadvacet požadavků na provizorní přemostění vznesli starostové povodněmi zasažených obcí Ústecka a Liberecka na Armádu České republiky ke konci srpna. Na počátku byl Rousínov, následovala Chrastava, Kytlice, Povrly-Lužec, Hřensko. Do užívání veřejnosti se postupně předávají další mosty. Výstavbu posledně jmenovaného provázelo několik zajímavostí.

VELEDŮLEŽITÉ

MOST MEZI SKALNÍMI MASIVY

provizorium

„Určitě se nejedná o definitivní počet žádostí na výstavbu mostních provizorií,“ říká velitel 15. ženijní brigády plukovník Ota Rolenec a vysvětluje, že rozhodnutí o realizaci díla ovlivňují jak technické, tak finanční aspekty. „Postupem času se zjistí v té či oné obci natolik vážné poškození původního mostu, že musí být nahrazen novým přemostěním. Realitou však je, že takovýto most nemůžete postavit kdekoliv. Rozhodující slovo má průzkumná skupina, jež rekognoskuje místo, a geodeti, kteří zaměřují terén. Navíc mostní provizorium lze poskytnout formou výpůjčky na dobu nejvýše tří let. Poté se na náklady správce komunikace demontuje a vrací zpět do skladu Správy státních hmotných rezerv, respektive pronajímá dále na základě úplatné smlouvy.“ Některé z výše uvedených skutečností vedly k tomu, že pět požadavků o výstavbu mostu bylo jeho žadateli zrušeno.

ZÁKLADEM JE PROJEKT Zpracování projektové dokumentace mostního provizoria je dílem týmu z katedry ženijních technologií brněnské Univerzity obrany. Ačkoliv již jeho příslušníci zhotovili nejednu zvláštnost, například sto osm metrů dlouhé přemostění, Hřensko pro ně bylo výjimečné. Unikum projektu má spojitost s francouzským důstojníkem. „Shodou okolností absolvoval na katedře stáž nadporučík Helios Chardon z Vojenské vysoké školy v Brestu. Na základě námi dodaných podkladů provedl softwarovou animaci, jíž otestoval prostorové možnosti dotyčné stavby. Jinými slovy, zpracoval postup praktického nasazení ženistů a techniky v této lokalitě. Jeho výpomoc se ukázala jako velice prospěšná,“ vysvětluje vedoucí katedry podplukovník Pavel Maňas.

A úskalí hřenského mostu? Extrémně málo místa mezi skalními masivy, a tudíž velice stísněné podmínky k práci. Nezbývalo jiné řešení než odstranění sloupu elektrického vedení. „Největší specifika však spočívala v tom, že se most stavěl šikmo a používalo se protizávaží, abychom jej udrželi v bezpečné stabilitě,“ konstatuje pplk. Maňas a dodává, že vypracovaný projekt není neměnným dokumentem. „Varianta stavby se upravuje podle aktuální situace na řečišti tak, aby ve finále byla co nejefektivnější.“

ale také garantujeme jeho technickou připravenost při řešení povodňové situace,“ říká Miloslav Novák z odboru příprav hospodářských opatření SSHR a dodává, že od roku 1997 poskytla Správa státních hmotných rezerv při odstraňování následků povodní pětadevadesát rozebíratelných mostů. „Doposud je jich využíváno čtrnáct. Životnost mostů je obvykle udávána zhruba na třicet let,“ vysvětluje M. Novák a upřesňuje, že některé MS a TMS jsou po provedené kompletní protikorozní ochraně používány opakovaně. Provizorní přemostění nejsou jedinou poskytnutou výpomocí SSHR pro potřeby složek integrovaného záchranného systému a Armády ČR při zásazích na postiženém území. Dodávají se kontejnerové nádrže na pitnou vodu, elektrocentrály, vysoušeče, malé odvodňovací soupravy nebo velkokapacitní čerpadla. Ve skladech SSHR jsou trvale připraveni reagovat na požadavky. „S armádou koordinujeme výdej mostních souprav, z kterého skladu a v jakém termínu jim vyskladníme materiál,“ říká Jan Vejvar ze základny v Soběslavi. Zanedlouho přijíždějí do areálu tři Tatry T 815

Přemostit řeku Kamenici v Hřensku – úkol pro mostní odřad složený z osmadvaceti příslušníků ženijního praporu Bechyně. Po pár hodinách potvrzují svoji profesionalitu. Poslední z osmi třítunových mostních dílů se posouvá po kolejové dráze na protější břeh. Záleželo tady na každém milimetru přesnosti usazení, jakož i vyrovnání se s řadou stavebních „anomálií“ v hřenských soutěskách. „Když vidíte tu spoušť kolem sebe, máte dvojnásobnou motivaci, abyste svým dílem pomohli,“ vyznává se velitel odřadu nadporučík Petr König. Zástupce velitele bechyňského ženijního praporu major Jaroslav Janáček konstatuje, že se svými profesními kolegy nezávodí, kdo při likvidaci následků pohromy postaví více mostních provizorií. „Nejde o soutěž, ale plnění úkolu. Rozhoduje preciznost, nikoliv rychlost stavby,“ argumentuje. „Vojáci tady odvedli výbornou práci, bez nich si to nedovedu vůbec představit,“ vyjádřil se starosta Hřenska Josef Černý. Mostní provizorium předal za účasti prvního zástupce náčelníka Generálního štábu AČR brigádního generála Miroslava Žižky náměstek ministra obrany Michael Hrbata.



Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

z bechyňského 151. ženijního praporu pro další „emesku“. „Naložili jsme sedm třímetrových dílů. Jelikož se jedná o nadrozměrný náklad, budou nás doprovázet vozidla Vojenské policie,“ dodávají řidiči.

7

REPORTÁŽ

REPORTÁŽ

Na základně Altimur je realizován jeden z našich nových projektů – zdravotní prohlídka místních žen. Na Afghánistán něco nevídaného. Přísná muslimská pravidla týkající se kontaktu afghánských žen s cizími osobami stojí za celou řadou zanedbaných zdravotních problémů. Český PRT se společně s dalšími spojeneckými jednotkami rozhodl s touto situací něco dělat. Sestavil mnohonárodní ženský zdravotnický personál, který bude zajišťovat nejen preventivní prohlídky, ale i následnou lékařkou péči.

Text a foto: Vladimír MAREK


Ochranné valy základny Shank zůstaly vzadu za námi. Po silnici Utah míříme směrem na jih. Nestandardně dlouhá kolona obrněných vozidel Humvee, Dingo a Iveco naznačuje, že tentokrát se nejedná o patrolu či doprovod civilistů. Vojáky z provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) v Lógaru čekají střelby z pěchotních zbraní.

8

Předpokládaný návrat na základnu je až kolem čtvrté odpoledne. Oběd tedy bude muset nahradit bojová dávka potravin. Později už nebude na jídlo čas, a tak se někteří vojáci posilňují raději dopředu. Jeden z nich nám nabízí

sušené hovězí. Je prý to výborná věc, váží jen pár gramů a hodně zasytí. Ukazuje také, jak ho máme jíst. Nejlepší je trhat ho zuby po vláknech a nechat ho chvíli v puse, dokud sliny nezvětší jeho objem.

STŘELNICE HARRYHO POTTERA Vzadu za sebou slyšíme, že zdejší střelnice je skutečně dobrá. Je na ní údajně skála jak z Harryho Pottera, téměř tisíc metrů vysoká. Uplyne jen pár minut a můžeme se na vlastní oči přesvědčit, že v tomto případě ani v nejmenším nefabulovali. Skalní dominanta je vidět již z velké dálky. Objíždíme ještě základnu Altimur a jsme na místě. V opevněném objektu nad námi sídlí rumunští speciálové a Afghánská národní armáda. Jsou zde i Američané. Střelnice je zamluvena předem. Zbývá již jen podepsat u Američanů dokument,

že jsme seznámeni s bezpečnostními pravidly a standardními operačními postupy zdejšího zařízení. Dostáváme frekvence, na kterých musíme být ýt neustále v kontaktu, a může m se jít na věc. „Budeme střílet téměř měěř ze všech zbraní, kterými m je mi kontingent vybaven. Tedy Teedy z pistolí Glock 17, samopalů mo opalů Sa-58, kulometů Minimi, MG3 G33 a M2HB ráže 12,7 mm, odstřelovaček k Sako a Falcon, granátometů AGS-17 a pancéřovek Carl Gustav. Český zástupce cee v misi EUPOL (policejní mise EU), který errý je tady s námi, má s sebou dokonce německý ěm mecký samopal G 36. Pokud to vyjde časově, ča asově, budeme střílet z kulometů DŠK K a PKM, které jsou lafetovány na vozidlech zid dlech Humvee,“ vysvětluje vedoucí střeleb elleb praporčík

A rreport epo ep e po p ort rt sp spe s speciál pe p ec ciá ci iiá ál 2 2/2010 //20 /2 20 2 010 10

JAKO PŘI HŘE na počítači

Zdeněk I. a pokračuje: „Udržovat si nadrilované návyky a střelecké schopnosti je v misi možná důležitější než kdekoliv jinde. Proto také střílíme dvakrát týdně. Jednou jsme zde, na pěchotní střelnici na Altimuru, kde můžeme střílet na velké vzdálenosti. Takový bychom si u nás doma asi ý výcvik ý y jen těžko mohli vyzkoušet. Kromě toho využíváme ještě střelnici přímo na základně, která vznikla úpravou z původního

9

REPORTÁŽ

STŘELBA Z VOZIDLA IVECO „Samozřejmě že se trefíte, neznám nic snadnějšího než ovládání této zbraně,“ usmívá se střelec rotný Jan T. a uvolňuje mi zadní sedačku. „Je to stejně jednoduché jako střelba při hře na počítači.“ Přesvědčuji se, jak snadno je možné za pomoci motoru otáčet kulometem do všech stran. Cíl v podobě velkých kamenů mám na vzdálenost delší než jeden kilometr. Levou ruku pokládám na panel obrazovky a pravou na pákový ovladač, se kterým zaměřuji hlaveň kulometu. Na něm je i spoušť. Zbraň má dvojité jištění a ještě bezpečnostní kryt. Součástí zbraňové stanice je kamera, termokamera a laserový zaměřovač. Cíl si lze na obrazovce oddálit, anebo naopak přiblížit. Když se právě nevede palba, je možné použít kameru jako průzkumný prostředek. Její dosah je podle momentální viditelnosti několik kilometrů. Průzkum stejně jako střelbu

je možné tedy vést i v noci. Pokud je to pro rozlišení jednotlivých detailů výhodnější, obrazovka se přepne na negativní zobrazení. Zpočátku dělám hlavní příliš trhavé pohyby, nemám dostatečně nacvičené zacházení s joystickem. Střelec vedle mi radí, že je to stejné jako dojit krávu. Bohužel ani s tím nemám zkušenost. Vybírám si jeden ze sedmi zaměřovacích křížů. Americký. Je rozdělený na malé dílky, takže se snadněji dělá případná korekce. Konečně mám cíl přesně v zaměřovači. Mačkám spoušť. Vozidlo sebou jen lehce několikrát zacuká. Se sluchátky na uších bych ani nevěděl, že střílím. Na obrazovce je přesně vidět dopad projektilů jeden dílek napravo od kamenů. Během několika sekund provádím opravu a z pásu s dvě stě osmdesáti náboji odpaluji další krátkou dávku. Zvětralé balvany se tentokrát rozlétnou na několik kusů. Když si před několika lety tato

s jeho pomocí kontrolují široké okolí střelnice a přispívají tak k zvýšení bezpečnostních standardů. Původně se uvažovalo o tom, že budeme tento prostředek nasazovat daleko častěji. Zatím ale průzkum bezpilotními letouny pro PRT zajišťují většinou Američané. Raven udělá několik okruhů, operátor se ujišťuje, že je vše v pořádku. Od kolegy dostává pokyn, že na druhé hodině je hlášen podezřelý pohyb. Navádí tedy průzkumný prostředek tím směrem. Ukazuje se ale, že to je jen stádo velbloudů. Zanedlouho přistává raven na „břicho“ na kamenitém podkladu. Připadá nám to jako poměrně tvrdé dosednutí, ale na něco podobného je údajně stavěný. Právě z tohoto důvodu je vyroben z velice odolných materiálů. vozidla vyžádal někdejší Útvar speciálních operací Vojenské policie SOG, argumentoval tím, že je mimo jiné potřebuje na rozbíjení kamenů, za kterými se skrývali útočníci. Na vlastní oči se přesvědčuji, že to funguje. Střelba za jízdy je složitější. Ani to ale není příliš velký problém, stanice je totiž vybavena stabilizátorem. Pokud se naopak pálí na pohybující se cíl, kamera se zaměří na něj, počítač vyhodnotí jeho rychlost a automaticky hlaveň kulometu předsadí. Jestliže jsme ještě nedávno tvrdili, že starší kulomety DŠK, které má ve výzbroji naše armáda, vlastně nejsou až zas tak špatné, tak po tomto zážitku vidím celou záležitost v jiném světle. Už rozumím střelcům z průzkumného odřadu, kteří říkají, že právě tohle je zbraň jednadvacátého století.


AŽ PŘEJDE KARAVANA

10

Napříč střelnicí míří velbloudí karavana. Okamžitě přichází rozkaz k zastavení palby. Nezbývá nic jiného než čekat, až přejde. Začalo totiž jaro, a tak nomádi vyrazili na cesty. Nějaká střelba jim vůbec nevadí, ta patří v Afghánistánu k životu jako vzduch či voda. Občas se prý dokonce stává, že se někdo ze zvědavosti vynoří v nedalekém vádí. Kolona vozidel Humvee se otáčí a vrací na základnu. V tomto okamžiku je totiž zřejmé, že se dnes na jejich osádky nedostane řada. Musejí končit dřív, v jednu hodinu odpoledne je totiž čeká patrola.

Konečně můžeme pokračovat ve střelbě. Další novinku ve výzbroji, kulomet Minimi, zkoušíme na nějakých čtyři sta metrů. Tečku v optice kolimátoru posazuji na spodní část terče znázorňujícího běžící postavu. Dávka je ale příliš krátká. Prach se zvířil asi dva metry před terčem. A tak provádím korekci. Tentokrát už zasahuji přesně. Obtížnější je střelba z granátometu vedená zhruba na pět set metrů. První dávka přestřeluje dobře o třicet čtyřicet metrů. Postupně se ale přibližuje k cíli. Třetí série již dopadá poměrně blízko. Třešničkou na dortu je střelba z pancéřovek Carl Gustav. Nabíječ zasunuje náboj, plácne rukou střelce po rameni, odvrátí se a přikryje uši. Následuje ohlušující rána, záblesk a hodně dýmu. Přesně zasáhnout cíl s touto zbraní vyžaduje jistou zručnost. V pravé poledne do vzduchu startuje průzkumný prostředek Raven. Operátoři

Vývoj vozidla Iveco byl zahájen v roce 1999. O čtyři roky později si italská armáda objednala prvních šedesát šest kusů. V dalších pěti letech jich pak odebrala ještě 1 150. Následovaly dodávky pro britskou, belgickou, norskou, španělskou a rakouskou armádu. V roce 2008 zavedla tuto techniku do výzbroje i Armáda České republiky. V blízké budoucnosti by AČR měla získat dalších devadesát kusů těchto lehkých obrněných vozidel. Většina z nich bude vyzbrojena kulomety ráže 12,7 mm, zbytek pak kulomety ráže 7,62. Stanou se součástí výzbroje 44. a 74. lehkého motorizovaného praporu. Část jich dostane i 102. průzkumný prapor, 151. ženijní prapor a 13. dělostřelecká brigáda.


heliportu. Tam je ale možné trénovat jen na krátké vzdálenosti.“ Nejvíce ze všeho nás zajímá výzbroj lehkých obrněných vozidel Iveco LMV průzkumného odřadu. Řidiči si před chvílí nemohli vynachválit jízdní vlastnosti tohoto automobilu, který je vybaven automatickou převodovkou. I přes veškeré pancéřování a silnou ochranu je prý velice pohyblivý. Na silnici udělá i sto deset kilometrů v hodině. Modulárně řešenou balistickou ochranu lze snadno zvýšit soupravami přídavného pancéřování. Nahoře na střeše, na kterou se lze dostat kruhovým průlezem ve stropě, je z kabiny ovládaná zbraňová stanice Protector M151 A2 dodaná norskou zbrojovkou Kongsberg. Je osazena těžkým kulometem M2HB-QCB vyráběným belgickou firmou FN Herstal. Kromě něho může být na zbraňové stanici namontován čtyřicetimilimetrový granátomet, případně řízené střely Javelin, Mistral či CRV7/Hydra. Jsou zde i zadýmovací granátomety. Ty ale v našem případě nejsou aktivovány.

REPORTÁŽ

11

MISE

MISE

ZÚROČÍME výcvikové schopnosti

Na přelomu srpna a září se čeští logističtí specialisté z Národního podpůrného prvku (NSE) v Kábulu vypořádali s náročným úkolem souvisejícím se zahájením činnosti poslední jednotky českého úkolového uskupení v Afghánistánu. Z České republiky byla na místo dopravena technika, výzbroj, materiál a příslušníci 1. jednotky operačního školicího a styčného týmu OMLT, který se bude podílet na výcviku Afghánské národní armády v provincii Wardak. Text a foto: mjr. Karel NAVRÁTIL

Od počátku září se kontingent vojáků AČR nasazených v Afghánistánu rozšířil o tým OMLT (Operational Mentoring and Liaison Team) zaměřený na výcvik Afghánské národní armády. U jeho vzniku a přípravy stál zástupce náčelníka Generálního štábu AČR-ředitel Společného operačního centra MO brigádní generál Aleš Opata.


bojovým jednotkám, tzv. kandakům (praporům). S postupným zvyšováním jejich počtů logicky roste i poptávka po týmech, které je budou mentorovat. Naše armáda má už své zkušenosti s přípravou afghánských pilotů vrtulníků Mi-24/35. OMLT je poměrně malý tým, přesto však může přinést podstatný efekt. A právě z tohoto důvodu se Česká republika rozhodla zúročit své schopnosti v této oblasti.

12

Pane generále, proč jste se rozhodli vyslat do Afghánistánu právě tým OMLT zaměřený na výcvik afghánské pozemní armády? Dobře vycvičená a vyzbrojená Afghánská národní armáda je jedním z klíčových předpokladů pro dosažení strategických cílů NATO v Afghánistánu. Je tedy nezbytně nutné, aby Aliance věnovala zvýšenou pozornost základním

Provincii Wardak jste si zvolili proto, že je blízko Kábulu a že sousedí s Lógarem, kde máme dislokovaný provinční rekonstrukční tým? Naše základní strategie je soustředit se na jednu oblast, nemít jednotky rozmístěné po celém Afghánistánu. To by totiž generovalo komplikace spojené s logistickou podporou a další problémy. Od loňského roku se tedy výhradně soustřeďujeme na prostor odpovědnosti RC-E a RC-C (Regionálního velitelství východ a Regionálního velitelství

střed). Toto konkrétní rozhodnutí ale padlo na základě požadavku velitele sil ISAF. Ten přesně definuje schopnosti, které spojeneckým silám chybí. Jedná se právě o výcvikové týmy OMLT. Navíc provincie Wardak je v operačním prostoru Task Force Bajonet, které sídlí v Lógaru. I to sehrálo svou roli. Původně jsme přemýšleli ještě o dvou prostorech. Nakonec jsme ale dospěli k názoru, že z hlediska působení našeho provinčního rekonstrukčního týmu bude lepší, když se soustředíme na provincii Wardak. Nový český tým OMLT má působit v afghánské provincii Wardak od listopadu letošního roku. Přesunul se do Afghánistánu ale již koncem léta. Čím se nyní zabývá? Na výcvikový tým jsou kladeny velmi vysoké nároky. Ty se musejí zohlednit při výběru osob a následné přípravě. A to včetně té na území Afghánistánu. Je celkem logické, že se bude účastnit

výcviku kandaku ještě před jeho operačním nasazením, k čemuž by mělo dojít v listopadu letošního roku. Právě tato přípravná fáze přispěje k lepšímu vzájemnému seznámení a k doladění některých aspektů spolupráce. Tím ale práce českého týmu neskončí... To rozhodně ne. Naše mentorovací jednotky se pak přesunou do oblastí, ve kterých budou působit jednotlivé roty kandaku. Jejich úkolem bude nejen řídit a organizovat pokračovací výcvik, ale také podporovat přípravu a plánování operací kandaku Afghánské národní armády. Mohl byste upřesnit velikost kontingentu a jeho strukturu? OMLT má okolo padesáti osob, je velmi dobře vybaven a vyzbrojen. Skládá se z velení a štábu, jeho hlavní součástí jsou rotní mentorovací týmy. Jejich počet a složení bude odpovídat struktuře přiděleného kandaku.

Jak je definován mandát, kterým je náš tým pověřen? Úkolem je v tomto případě mentorovat a hodnotit schopnosti přiděleného kandaku. Tým se podílí na jeho přípravě, školí hlavní funkcionáře a bezprostředně se účastní výkonu operační činnosti. Významné bude i hodnocení činností a schopností jednotek kandaku. Z tohoto důvodu je také dislokován ve stejné lokalitě. Můžete přiblížit současnou bezpečnostní situaci v provincii Wardak? Ta odpovídá celkové situaci v prostoru odpovědnosti Regionálního velitelství východ. Komunikace spojující Kábul s Kandahárem protíná východní část provincie a samozřejmě přitahuje pozornost opozičních sil. Ty se právě zde snaží instalovat velké množství nástražných výbušných systémů.

V provincii Wardak o rozloze 9 934 kilometrů čtverečních žije 540 000 obyvatel převážně paštunské národnosti. Většina z nich je soustředěna v nížinných oblastech podél hlavní komunikace z Kábulu do Kandaháru. Hlavním městem provincie je Maidan Shahr. Díky zdrojům vody jsou zde vybudovány zavlažovací systémy. Hornatá část zbytku Wardaku je osídlena jen řídce. Hlavním zdrojem příjmu této oblasti je zemědělská výroba. Čtyři pětiny venkovského obyvatelstva vlastní či spravují zemědělskou půdu. V provincii jsou velké doly na těžbu mramoru. V současné době je ale tato činnost rozhodnutím vlády utlumena. Wardak se vyznačuje silným náboženským cítěním. V minulosti zde působila řada významných náboženských center.


Text: Vladimír MAREK Foto: autor a Marie KŘÍŽOVÁ

13

NATO

Střeží kus nebe Text: Pavel LANG a Jan PROCHÁZKA Foto: autoři a Jan KOUBA


V Düsseldorfu najedete na „sedmapadesátku“ dálnici a pokračujete pořád na sever směrem na nizozemský Nijmegen. Zhruba po hodině jízdy se ocitnete v městečku Uedem. Když se kohokoliv z místních zeptáte na „military“, dostane se vám shodné odpovědi. Vlevo, nahoře na kopci. Po pár stovkách metrů jim dáte za pravdu.

14

Tuctová bílá cedule „Luftwafe-NATO“ vás přivádí k důležitému aliančnímu taktickému velitelství – Spojenému středisku řízení vzdušných operací neboli CAOCu (Combined Air Operations Centre). Slouží zde také šest českých vojáků. Do začátku devadesátých let minulého století bylo řízení obranných a útočných vzdušných operací na taktické úrovni

prováděno odděleně. Organizační změny v NATO však měly dopad i na působnost tehdejších Center pro plánování a provádění útočných vzdušných operací ATOC (Allied Tactical Operations Centre) a sektorů plnících úkoly pouze protivzdušné obrany SOC (Sector Operations Centre). Začátkem devadesátých let došlo k jejich sloučení a vytvoření Spojených středisek řízení vzdušných operací CAOC. V posledních dvou letech dochází k další integraci ve vzdušných silách NATO, což má za následek výrazné snížení počtu „caoců“, konkrétně z deseti na čtyři. Po optimalizaci vojenských struktur v NATO tak zůstávají zachována v severním prostoru odpovědnosti integrovaného systému protivzdušné obrany NATO (NATINADS) dvě taktická velitelství, a to CAOC v Uedemu a ve Finderupu.

SOUČASNOST A BUDOUCNOST Obecně řečeno, hlavním úkolem každého takového střediska je příprava, plánování a koordinace vzdušných operací v určeném prostoru odpovědnosti jak v době míru, tak i v krizových situacích. V každodenní činnosti CAOC Uedem jde především o ostrahu svěřeného vzdušného prostoru nad deseti evropskými státy

od Beneluxu až po Pobaltí. Ukončením činnosti CAOC 4 se uedemskému velitelství rozšířil jeho „prostor“ o jižní polovinu Německa, Českou republiku a Slovensko. CAOC v Uedemu prochází v současnosti zásadními technickými a organizačními změnami, přičemž hlavním faktorem v tomto procesu je zavádění nového systému velení a řízení, tzv. ACCS – Air Command and Control System, a dosažení schopnosti být nasaditelný kdekoliv na světě. S nadsázkou tak můžeme hovořit o „vyvážení“ know-how. Tento úkol je operačně a logisticky zabezpečován americkými jednotkami, konkrétně 603rd Air and Space Operations Center a 435th Air Ground Operations Wing, které jsou dislokovány v Ramsteinu. ACCS nahradí v poměrně blízké budoucnosti stávající systémy protivzdušné obrany NATO v Evropě, jako například NADGE, GEADGE a STRIDA. Jeho implementací se na taktické úrovni dosáhne skutečné integrace jednotlivých prvků celého systému velení a řízení.

POVEL K OSTRÉMU VZLETU Při vší úctě k ostatním profesionálům v Uedemu, klíčovou roli zde plní

pětičlenná hotovostní směna. Pod jejím přímým řízením se nacházejí vyčleněné defenzivní prostředky letectva a protivzdušné obrany. Na začátku „profesního“ řetězce lze spatřit střediska radiolokačního průzkumu, jež provádějí nepřetržitý průzkum vzdušného prostoru a následně předávají informaci o vzdušné situaci na střediska řízení a uvědomování. O startu hotovostních stíhačů rozhoduje hotovostní směna CAOCu, respektive její vedoucí. V případě nestandardní situace ve vzdušném prostoru vydává povel dvojici hotovostních strojů k okamžitému vzletu (Alfa Scramble) s úkolem provést vizuální

identifikaci sporného cíle. Z dostupných statistik vyplývá, že „alfa“ zde bývá v průměru vyhlašována třikrát čtyřikrát do měsíce. Nejčastějším důvodem zásahu českých JAS-39 Gripen, slovenských MiG-29, německých eurofighterů a phantomů nebo polských, belgických či nizozemských F-16 bývá ztráta komunikace osádky letounů s civilními orgány řízení letového provozu.

PERSONÁLNÍ PARADOX Jakékoliv podobné zařízení, „prošpikované“ nejmodernějšími elektronickými

systémy, by však bylo k ničemu, nebýt v nich vysoce vzdělaných a zkušených lidí. Uedem je mezinárodním pracovištěm, kde slouží vojáci a vojákyně sedmnácti různých národů. Nejsilnější zastoupení tady mají Němci, Američané, Belgičané a Nizozemci. Od počtu profesionálů se odvíjí i výše finanční spoluúčasti neboli příspěvků jednotlivých zemí, z nichž je činnost CAOCu zabezpečována. Na rozdíl od většiny aliančních jednotek, které v rámci optimalizace organizačních struktur výrazně snižují stavy svých vojáků, v Uedemu počet zaměstnanců naopak vzroste. Rozhodujícím důvodem je rostoucí územní bezpečnost Aliance zmenšující potřeby statické obrany a upřednostňující efektivní přístup k řešení krizových situací, jež vyžadují vyšší míru nasaditelnosti a akceschopnosti. Příslušníků Armády ČR sloužících na zahraničním pracovišti v Uedemu je zatím šest. Češi mají zastoupení, s výjimkou analytického úseku, ve všech rozhodujících částech velitelství. Nejvýše postaveným je plukovník gšt. Petr Mikulenka vykonávající funkci zástupce ředitele vzdušných operací, což jej řadí mezi hlavní funkcionáře. Tímto postem je AČR odpovídajícím způsobem reprezentována ve skupině velení. Dále máme dva profesionály, v hodnostech majorů, v plánovacím oddělení


NATO

15

NATO

ZDRAVOTNICTVÍ

a tři specialisty sloužící ve stálých hotovostních směnách – vedoucího směny, důstojníka pro přehled vzdušné situace a asistenta vedoucího. Uvedený zámysl ke zvýšení počtu osob na uedemském Spojeném středisku řízení vzdušných operací se bude samozřejmě týkat i České republiky. Po kladném stanovisku Vojenského výboru NATO, jenž dal souhlas k nové alianční organizační struktuře, dojde v následujících dvou letech k postupnému navýšení na devět příslušníků vzdušných sil AČR.


ZMĚNA „ČESKÉHO“ VELENÍ

16

Pomyslné dva štafetové kolíky (první má souvislost s odbornou funkcí, druhý s postavením staršího národního představitele České republiky neboli Senior National Representative of the Czech Republic) předal plukovníkovi gšt. Petru Mikulenkovi, bývalému veliteli 21. základny taktického letectva v Čáslavi a pilotovi víceúčelového nadzvukového

letounu JAS-39 Gripen, na přelomu července a srpna plukovník gšt. Milan Marek. „Věřte, že to bude příjemné a zároveň poučné ohlédnutí,“ říká plk. Marek, jenž mimo jiné v tuzemsku tři roky velel staroboleslavskému „céercéčku“ a ve Spojených státech vystudoval vysokou válečnou školu. „Po odborné i lidské stránce mě pobyt na tomto zahraničním pracovišti určitě posunul veliký kus kupředu. Skoro každodenně jsme tady konfrontováni s celou řadou skutečností, které jsem jako velitel Střediska řízení a uvědomování (CRC) ve Staré Boleslavi nebo obyvatel České republiky doposud nevnímal,“ konstatuje a dodává, že dalším pozitivem je práce v mezinárodním prostředí. „Je to také o ‚mezinárodním‘ způsobu řízení lidí. Permanentně se setkáváte s různými národními zvyklostmi, které mají vliv na vaše jednání s podřízenými. Aniž si to sám uvědomíte, špatně formulovaným

Jedním z profesních benefitů pro šestici našich profesionálů v Uedemu je pozitivní vnímání Armády České republiky. „Velký ohlas mělo zejména nasazení českého kontingentu při střežení vzdušného prostoru nad Estonskem, Lotyšskem a Litvou v roce 2009 a osm ostrých startů hotovostních gripenů během této mise. Ukázali jsme aliančním partnerům naši kompatibilitu a požadovanou kvalitu výcviku. Každý takovýto úspěch nepochybně zvedá sebedůvěru,“ říká plk. Marek a přidává ještě jeden osobní poznatek. „Jako reprezentantovi České republiky v zahraničí vám musí velice záležet i na korektních kontaktech se sousedy v místě bydliště. Okolí vás pečlivě sleduje a hodnotí, jak se třeba staráte o dům i pozemek, které máte pronajaté. Stále jsme pro ně takzvaný Východ, a tudíž něco zajímavého. S přátelskými vztahy se i českému důstojníkovi žije stovky kilometrů od domova lépe.“

Nevelká, v lecčems výjimečná Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

Už dvě stě dvacet šest roků slouží Vojenská nemocnice (VN) Brno svým pacientům. I když se v její historii mnohokrát změnily okolnosti, dva faktory zůstávají neměnné. Odevždy se nachází ve stejném areálu městské části Zábrdovice a trvale poskytuje kvalitní zdravotní péči. S nadsázkou řečeno, může za to císař Josef II. V roce 1783 navštívil zábrdovické

sídlo premonstrátů, aby se přesvědčil, zdali by tento objekt nebyl vhodným místem pro vojenskou nemocnici. Stávající dva městské špitály totiž zdravotnickým účelům příliš nevyhovovaly. Následně, 24. července 1784, byl premonstrátský klášter zrušen a 4. září téhož roku prohlášen vojenskou nemocnicí. Chod VN Brno je poté spjat s významnými historickými událostmi. Nejen s bitvou tří císařů u Slavkova, ale také s první světovou válkou. Dne 28. října 1918 přechází nemocnice pod správu československé branné moci. Po obsazení Československé republiky (březen 1939) slouží německému wehrmachtu a po osvobození Brna v ní Rudá armáda zřizuje polní lazaret. V září 1945 je nemocniční objekt v Zábrdovicích předán zpět do užívání Československé armády. Posledním zlomovým okamžikem pro Vojenskou nemocnici Brno se stává

1. červenec 1994, kdy z ní Ministerstvo obrany ČR zřizuje příspěvkovou organizaci, která přebírá práva a závazky do té doby rozpočtové organizace.

ROZVOJ PÉČE S VYROVNANÝM ROZPOČTEM Stručná vizitka tohoto resortního zdravotnického zařízení má následující podobu. „Vedle péče pro příslušníky Armády ČR a účastníky národního boje za osvobození je nemocnice integrována do krajského systému poskytovatelů veřejných zdravotnických služeb, což v současné době zahrnuje spádová území čtyř městských částí Brna,“ říká ředitel brněnské vojenské nemocnice plukovník Antonín Vodák a dodává, že VN Brno je zároveň klinickým pracovištěm pro profesionály královéhradecké Nemocniční


rozkazem nebo nesprávným zohledněním národních specifik může dojít i k vzájemnému nepochopení a následně k ohrožení splnění daného úkolu. To je samozřejmě nepřípustné. A proto je třeba umět číst také profily každého jednotlivce. Na druhé straně to vede k široké vzájemné diskusi, ve které si tříbíte svoje znalosti. Důležité je, aby se obě strany absolutně pochopily a rozkazu porozuměly naprosto stejně. Pokud podřízený přijme úkol za svůj, tak si můžete být jisti, že jej splní daleko efektivněji a v nejednom případě k tomu přidá i něco navíc, protože jeho kvalitní splnění je také otázkou jeho profesionality,“ vysvětluje plk. Marek a zdůrazňuje, že v přípravě českých profesionálů na zahraniční pracoviště by se nemělo zapomínat ani na tento „diplomatický“ aspekt, který je v Alianci již dlouhé roky naprostou samozřejmostí.

17

ZDRAVOTNICTVÍ

ZDRAVOTNICTVÍ

základny, konkrétně ze šesté a sedmé polní nemocnice. Opomenuto nemůže být ani zdravotnické zabezpečení výcviku chemických specialistů AČR a dalších armád NATO ve výcvikovém prostoru Dědice nebo podíl na plnění úkolů obranného výzkumu. Tím však profesní aktivity zdejšího ředitelství zdaleka nekončí. Vedoucí funkcionáři chtějí v rozvoji zdravotní péče pokračovat dál. Nejbližším cílem je zařazení VN Brno do sítě iktových center ČR, která mají za úkol zkvalitnit péči o pacienty s cévními mozkovými

příhodami. „Přihlásili jsme se do výběrového řízení a odbor zdravotnictví Jihomoravského kraje naši iniciativu plně podpořil. Pevně věřím, že budeme úspěšní,“ konstatuje ředitel nemocnice. Z dlouhodobějšího hlediska se chtějí zaměřit na programy v oblasti akutní medicíny, a to na úrazovou chirurgii, ortopedii nebo na akutní stavy nechirurgické povahy. „Nemáme ambice konkurovat fakultním nemocnicím. Přesto, i když jsme nevelkým zdravotnickým zařízením, chceme být v něčem výjimečnými. Jinými slovy, pro pacienty zajímavými

a vyhledávanými. Příkladem může být zachování ortopedického ordinariátu v rámci chirurgického oddělení na čele s primářem podplukovníkem Martinem Stračárem a vrchní sestrou Vladimírou Zbořilovou. To, že v operacích totálních endoprotéz kolenního a kyčelního kloubu pokračujeme, se setkalo s pozitivním ohlasem veřejnosti,“ upřesňuje plk. Vodák a pokračuje: „S ohledem

Pro úplnost je třeba říct, že strukturu VN Brno tvoří patnáct odborných oddělení a pracovišť a že nemocnice má kapacitu 229 lůžek při šesti lůžkových odděleních. Zajímavá jsou také čísla související s finančním zabezpečením. Z (ne)dostupných informací vyplývá, že ročně je na činnost VN vydáno zhruba 350 milionů korun. De facto stejná výše zahrnuje i příjmy nemocnice, přičemž pětasedmdesát procent plyne od zdravotních pojišťoven a zbývajících pětadvacet procent poskytuje Ministerstvo obrany České republiky. „Dlouhá léta vrcholný management nemocnice hospodaří s vyrovnaným rozpočtem. Podařilo se nám zbavit všech neuhrazených závazků po lhůtě splatnosti,“ pochvaluje si plukovník A. Vodák.


DVĚ STĚ TISÍC PACIENTŮ ROČNĚ

18

O pacienty, ročně jich ambulancemi vojenské nemocnice projde na dvě stě tisíc a dalších bezmála osm tisíc je jich zde hospitalizováno, se stará čtyři sta osmdesát zaměstnanců. Z nich je osmdesát lékařů a lékařek, tři sta nelékařských zdravotnických pracovníků, především zdravotních sester, laborantů, fyzioterapeutů, psychologů, rentgenologických asistentů a dalších. Zabezpečení provozu nemocnice obstarává

na sto technicko-hospodářských a logistických pracovníků. „Personální situace u stálého stavu zaměstnanců je stabilizovaná. V nejbližší době neočekávám v tomto směru žádné zásadní změny,“ argumentuje ředitel VN Brno. Nejeden pacient předpokládá, že se v ambulancích a na operačních sálech dostává „do rukou“ výhradně armádním specialistům. Není tomu tak. Lékařů ve stejnokroji je z celkového počtu necelá třetina, „vojenské“ sestřičky spočítáte na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Nejvyšším důstojníkem, a to jak vzrůstem, tak hodností, je ředitel VN Antonín Vodák. Vrcholnou funkci zastává od srpna 2006. „Právě jsem překonal průměrnou životnost ředitele nemocnice v České republice,“ směje se a přidává svůj komentář na autoritu uniformy v resortním zdravotnickém zařízení. „Autorita šéfa se neodvozuje od oděvu, ale od jeho přístupu k práci a dosažených výsledků. Osobně mi nikdy nepřišlo na mysl, abych tady někomu velel, obzvláště lékařům. Takovou ambici opravdu nemám. Svoji

roli spatřuji v tom, že zdravotnickému personálu vojenské nemocnice vytvářím odpovídající podmínky, aby mohl zkvalitňovat úroveň poskytovaných služeb. Považuji se za koordinátora rozvoje zdravotní péče, a ne místního velícího důstojníka. Stejnokroj spíše napomáhá k reprezentaci armády před veřejností,“ říká rezolutně a dává do placu radu od babičky, která ho nabádala, že vždy je lepší hladit než škrábat. Jeho zážitky za necelé čtyři roky na postu ředitele by vydaly na samostatnou publikaci. Našly by se v ní „drobnosti“ v podobě děkovných dopisů od pacientů, ale i velké „věci“ související s rozvojovými nebo investičními programy. „Největší radost mi udělala záchrana ortopedie. Kolektivním pojetím se nám podařilo ‚zlomit‘ útlumový režim. Od samého počátku jsem si byl jistý, že jdeme do vyhrané bitvy,“ říká plukovník Vodák. Jeho entuziasmus a vedení vojenské nemocnice spojené s profesní erudicí zdravotnického personálu je tím nejlepším předpokladem k dalšímu rozvoji péče ve VN Brno.


na civilizační vývoj a demografické faktory se v následujícím období zaměříme také na rozvoj diagnostiky a léčebných postupů vyšších věkových skupin. Zdravotní péče o ně musí být především komplexní. Teprve potom bude efektivní.“

19

Žádné období ODPOČINKU


Text: kpt. Lada KOVÁŘOVÁ Foto: Jan KOUBA

20

Více než 1 400 vojáků z jednotek 4. brigády rychlého nasazení, ale také z 13. dělostřelecké brigády, 14. brigády logistické podpory a 23. vrtulníkové základny se v závěru prvního pololetí účastnilo ve výcvikovém prostoru Hradiště cvičení nazvaného Bridgehead 2010.

VÝCVIK Hlavním úkolem bylo nejenom udržení vysoké úrovně připravenosti úkolového uskupení postaveného na bázi jednotek 4. brn, ale zejména prověření schopnosti plánovat a vést boj na všech stupních velení. Pro jednotky 4. brigády byl rok 2009 obdobím nasazení, kdy příslušníci 41. a 42. mechanizovaného praporu společně s příslušníky 43. výsadkového mechanizovaného praporu působili v provinčním rekonstrukčním týmu Lógar. Letošní rok však v žádném případě není možné považovat za „období odpočinku“. Od září 2010 chrudimští vojáci působí v rámci výcvikového a poradního týmu OMLT v afghánské provincii Wardak a ve stejném měsíci byla zahájena příprava 7. kontingentu PRT tvořeného opět příslušníky chrudimského praporu. Z těchto důvodů se Doupovské hory proměnily pro vojáky 4. brigády v afghánskou provincii Lógar. Pro ty, kteří už v této asijské zemi působili, jsou názvy jako FOB (předsunutá operační základna) Shank, Pol-e Alam, komunikace Utah nebo Georgia notoricky známé. Stejně tak úkoly, které jednotka obdržela, jsou pro Afghánistán více než typické: najít a zneškodnit výcvikový tábor protikoaličních jednotek, výrobnu nástražných výbušných systémů a sklad zbraní. Dalo by se říct, že cíl je jasný – být připraven vždy, za každé situace a pokud možno na vše. Úkol pro všechny čtyři prapory brigády byl totožný, naplánování a provedení operace s využitím prvků podpory však už probíhalo

„individuálně“. Každý prapor měl na uskutečnění operace jeden den a každá jednotka se svého úkolu zhostila s ohledem na vybavení a zkušenosti. Stalo se prakticky poprvé, že byl využit způsob individuálního provedení a tím pádem i hodnocení výcviku. Ani v ostatních dnech vojáci nezaháleli. Příprava formou bojových střeleb, procvičování základních taktických drilů, např. činnost jednotky v boji, při léčce, je pro ně už rutinou. Do výcviku jednotek 4. brigády se naplno zapojily i osádky s vozidly Pandur. „Je to skok do třetího tisíciletí. Vojáci jsou nadšeni ze schopností a vlastností tohoto vozidla,“ pochvaluje si nové obrněné transportéry velitel brigády plukovník Miroslav Hlaváč. „Zatím jsou plně proškoleni

vojáci ze 41. mechanizovaného praporu, následovat budou osádky 42. mechanizovaného praporu,“ upřesňuje. První pandury byly již nasazeny v Kosovu. S dalšími se letos na podzim počítá do Afghánistánu, kde budou sloužit příslušníkům našeho provinčního rekonstrukčního týmu. Pro plk. Hlaváče bylo cvičení Bridgehead prvním po jeho ustanovení do funkce velitele 4. brn. „Mé pocity jsou velmi pozitivní. Cvičení ukázalo, že brigáda je skutečně jednotkou, na kterou může být AČR pyšná. Je velice dobře připravena na plnění jakýchkoliv úkolů, má vnitřní soudružnost, sílu a schopnost sebereflexe. Toto cvičení pro mě osobně bylo posledním střípkem do celkové mozaiky při přebírání funkce velitele brigády.“


VÝCVIK

21

MISE

MISE

VRAŤME SE NA ZAČÁTEK

Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv PIC MO

V polovině října končí svou činnost v Kosovu 16. kontingent AČR v silách KFOR. Více než čtyřsetčlennou jednotku nahrazuje 1. úkolové uskupení praporu operačních záloh.

A report repo epo orrtt s spe sp speciál pe p ec ciá iál 2 2/2010 //20 /2 20 2 01 10 0

Velitel prvního českého kontingentu v Kosovu Karel Klinovský

22

Prapor o pěti stech vojácích bude udržovat pohotovost v České republice. Do Kosova se přesunulo pouze osmdesátičlenné organizační jádro. To má zajistit v provozu základnu Šajkovac a techniku, která je na ní uložena. Pokud by došlo ke zhoršení situace a velitel KFOR dospěl k názoru, že potřebuje posílit své jednotky, pak by prostřednictvím velitelství Severoatlantické aliance požádal Českou republiku, aby tyto síly vyslala. Prapor má jednu těžkou rotu vyzbrojenou šesti bojovými vozidly BVP-1 a pěti BVP-2. Druhá rota má k dispozici terénní vozidla typu Land Rover. Kromě organizačního jádra působí na základně Šajkovac ještě český styčný monitorovací tým. Jeho úkolem je sledovat aktuální politickou, sociální, bezpečnostní a ekonomickou situaci. Potřebné informace získává z oficiálních zdrojů při jednáních s místními představiteli, ale

i během náhodných rozhovorů s obyčejnými lidmi. Takto shromážděné údaje jeho příslušníci zaznamenávají a předávají nadřízené složce. Náš prostor odpovědnosti bude přebírat mnohonárodní bojové uskupení Východ. Čeští vojáci mají zejména v oblasti Podujeva dlouholeté kontakty. Bylo by určitě nesprávné je zpřetrhat a začínat od nuly. Spojeneckým vojákům by trvalo zbytečně dlouho, než by znovu zmapovali celou oblast a navázali potřebná spojení. Právě proto bylo rozhodnuto o jeho setrvání.

se v teplé vodě. Když to večer Britové viděli, nechtěli věřit svým očím.“ Další dva týdny dostali Češi na převzetí operačního úkolu, který spočíval v monitorování čtyřicet dva kilometrů dlouhého úseku administrativní hranice. Ještě o víkendu si jej prošli. Vepředu šel voják s minohledačkou, za ním další s družicovou navigací. Neustále říkal, zda jít více doleva či doprava, zda už jsou v Srbsku, či ještě v Kosovu. „Svítilo tehdy sluníčko, obloha byla blankytně modrá. Příšerně jsme se potili. Již v pondělí jsme však byli připraveni plnit operační úkol. Podařilo se nám tak ušetřit dobře čtyři týdny. Normálně

se vojáci připravují na misi šest měsíců, my jsme na to měli šest pracovních dnů,“ popisuje první okamžiky v Kosovu Karel Klinovský. „Až do října jsme žili na základně v poměrně provizorních podmínkách. Vojákům jsem říkal, aby mne budili pouze v případě, že budou volat velící generálové. Jednou jsem se ve tři v noci vrátil z hranice a v pět se mnou třásla služba, že mám hrozně důležitý telefon. Volal nějaký plukovník z Prahy. Před časem nám prý poslal film ,Vesničko má středisková‘ a nějaké další čtyři

A rreport epo e ep po p orrtt sp spe s speciál p pe ec ciiiá ál 2 2/2010 //20 /2 20 2 01 10 0

Už se dávno NESTŘÍLÍ

Pokud vše půjde podle plánu a v Kosovu nedojde k radikálnímu zhoršení bezpečnostní situace, měli by se čeští vojáci z této země definitivně stáhnout během příštího roku. Právě proto jsme se rozhodli požádat o dnes již jedenáct let staré vzpomínky velitele 1. českého kontingentu KFOR plukovníka Karla Klinovského. „Náš kontingent cestoval vlakem přes šest zemí. Do Makedonie jsme přijeli v jedenáct hodin večer. Šel jsem okamžitě za velícím generálem, který nám oznámil, že musíme počkat na přidělení čísla konvoje. Do Kosova se tedy dostaneme nejdříve tak za deset dnů,“ vybavuje si plukovník. „A tak jsem svolal lidi a dohodli jsme se, že nebudeme na nic čekat a vyrazíme druhý den ráno po vlastní ose.“ Na hranici zastavili českou kolonu francouzští vojenští policisté, dožadovali se čísla konvoje. Nakonec ale nechali vojáky projet napříč Kosovem i bez něho. Ve tři hodiny odpoledne se tehdejší major Klinovský hlásil v Podujevu u britského velitele. Ten mu řekl, dobře, tak jste tady, ale kdy přijede jednotka? Když mu ukázal, že kolona je seřazena dole pod okny, Brit se nestačil divit. Českému kontingentu přidělili poničenou školu v obci Gornji Sibovac s tím, že si ji má upravit tak, aby v ní mohli vojáci šest měsíců žít. Až to bude tak za deset dnů hotové, má se velitel Klinovský znovu přihlásit. „Odpověděl jsem mu, že v devět hodin budou všichni vojáci ubytovaní, dostanou teplé jídlo a osprchují

23 23

MISE

Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ

videokazety. Kolegové v Bosně na ně čekají a my to zdržujeme. Musel jsem se smát, neměli jsme v té době ani televizi, ani video. Lidé u nás doma vůbec netušili, jak tam žijeme. Až někdy před Vánocemi jsme dostali první ubytovací buňky, do té doby jsme bydleli ve stanech. Válka sice už skončila, ale rozhodně nebyl mír. Každý večer se střílelo.“

HON NA PRASATA

První český kontingent navštívil dokonce vrchní velitel sil NATO v Evropě generál Wesley Clark. Zajel se tehdy podívat do Sekirači, což byla malá srbská enkláva. Našim vojákům při této příležitosti řekl, ať zapomenou na všechny další úkoly a zaměří se na to, aby přežilo těch osm desítek Srbů, kteří zde bydleli.

24

„Pro místní Srby jsme představovali jedinou dostupnou ochranu. Byli velice vstřícní, přátelští, tomu se člověk nemohl ubránit. Snažili jsme se jim všestranně pomáhat. Poskytovali jsme lékařskou péči, když jel někdo domů, přivezl hygienické a čisticí prostředky a další nedostupné zboží,“ líčí Karel Klinovský. „Na pravoslavné Vánoce nás pozvali k nim. Byla to velkolepá hostina, stoly se pod jídlem doslova prohýbaly. Přesto nám to připadalo nějaké zvláštní. Pak nám to došlo. Všechno, co bylo na stole, si vypěstovali a vyprodukovali vlastníma rukama. A dali nám úplně všechno, co měli. Člověku to skoro vehnalo slzy do očí.“ U Batlavského jezera bylo v té době hodně vypálených srbských domů.

ČEŠI V ČELE USKUPENÍ Druhému kontingentu pod velením podplukovníka Vladimíra Podlipného se podařilo najít vhodnější místo pro dislokaci základny. Jednalo se o vodárnu, umístěnou na kopci nad obcí Šajkovac. Čeští vojáci zde získali nejen vhodné prostory, ale zároveň také střežili tento strategický bod. Vodárna totiž upravovala vodu z Batlavské přehrady a zásobovala jí převážnou část Kosova. Později, z důvodu lepšího pokrytí prostoru odpovědnosti, jsme od Britů převzali ještě základnu Gazele Line, kterou jsme provozovali až do roku 2007.

Nejobtížnější období zažili naši vojáci v roce 2004. Tehdy vše nasvědčovalo tomu, že situace je již stabilizovaná. Velení KFOR na to reagovalo plánem na postupné stahování spojeneckých jednotek. Také charakter mise se měnil, úkoly začínaly mít více policejní charakter. Upouštělo se od demonstrování síly. Nejen náš kontingent odeslal obrněná bojová vozidla domů. Tato opatření se ale nakonec ukázala jako předčasná. Nepokoje mezi kosovskými Albánci a srbským etnikem propukly naplno v březnu 2004. Čeští vojáci pomáhali i mimo prostor odpovědnosti švédským, finským a irským kontingentům v Obiliči, Kosově poli, Gračavici, Ajvaliji, Čaglavici, Plemetině a na dalších místech Kosova. Po Švédech převzali střežení nejvýznamnějšího srbského symbolu v této zemi – památníku jejich slavné bitvy proti Turkům roku 1389 na Kosově poli – Gazimestanu. V létě roku 2005 převzal velení mnohonárodní brigády Střed český důstojník plukovník Aleš Vodehnal. Během nasazení v Kosovu se naši vojáci několikrát ocitli pod palbou. V úterý 8. listopadu 2005 dokonce došlo ke zranění příslušníka 43. výsadkového mechanizovaného praporu rotného Karla Melouna. Po několika hodinách patrolování podél administrativní hranice se česká hlídka ukryla v oblasti Vgliarského Krše. Měla prověřit informaci, že se zde nelegálně těží dřevo a případně zasáhnout. Když se o něco později pokusili zadržet organizovanou skupinu nelegálních těžařů, ti odpověděli střelbou. Přesto se ale našim vojákům podařilo zajmout sedmičlennou skupinu a zajistit nemalé množství zbraní a dalšího materiálu.

DESATERO muniční základny Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA

Evidovat, skladovat, vydávat, nakupovat, přezkušovat, ošetřovat, delaborovat, likvidovat, zásobovat, střežit – to je desatero odborných schopností týnišťské Základny munice (ZM). Toto výjimečné zařízení Armády České republiky dlouhodobě zásobuje municí, výbušninami, řízenými střelami a pyrotechnickými prostředky vojenské útvary a zařízení nejen při jejich výcviku, ale také při bojovém nasazení v zahraničních operacích. A report speciál 2/2010


Všude kolem se potulovala stáda zdivočelých prasat. Albánci coby muslimové totiž nejedí vepřové maso. „Se starostou v Sekirače jsme se dohodli, že je pochytáme a přivezeme. Srbové slíbili, že za ně dají Albáncům nějaké traktory a další zemědělskou techniku. Ráno ve čtyři hodiny jsme přijeli společně s britskými vojáky na Batlavu a vyhlásili soutěž, kdo do přistavených kontejnerů pochytá nejvíce prasat,“ usmívá se plukovník Klinovský. „Když čtyři vojáci hodili na téměř dvousetkilové prase maskovací síť, většinou ta síť běžela dál a táhla za sebou tři čtyři těla v maskáčích. Ještě horší to ale bylo, když se poplašená zvířata snažila najít útočiště v muslimských barácích. Přesto jsme ale byli úspěšní. Porazili jsme britské vojáky, tuším, devadesát ku dvaceti. Prasata jsme přivezli do Sekirači. Tam už lidé čekali na výměnu. Přivezli traktory, nářadí, dokonce i krávy. Všechno dokumentovala BBC, další den přijela i CNN. Netušili jsme, že britské velitelství přizvalo také novináře.“

25

Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ AČR v tuzemsku 748 tunami nejrůznějších druhů munice. Základna munice rovněž provádí zkrácené vojskové zkoušky.

TECHNOLOGICKÝ SKOK Jedním z hlavních úkolů tohoto zařízení je postupné snižování zásob nadpočetné a technicky nezpůsobilé munice. „Celková hmotnost technicky nezpůsobilé munice určené k delaboraci u ZM činí 3 034 tun. Ve skutečnosti to představuje zhruba 4,6 milionu kusů munice,“ říká náčelník Základny munice plukovník gšt. Jaroslav Jírů a poukazuje při tom na veliké „zásluhy“ nové delaborační linky, která zahájila plný provoz

sektoru je spojena s ne zrovna jednoduchým legislativním procesem, který trvá v nejednom případě i několik let. Naše resortní instituce je v tomto směru daleko operativnější. Samozřejmě že při tom striktně dodržuje veškerá nařízení a normy pro delaboraci.“ Pro úplnost je třeba zdůraznit, že delaborační linka není u ZM jediným zařízením, jež napomáhá „zrychlovat“ likvidaci technicky nezpůsobilé munice. „Chystáme zavést takzvanou ‚vylamovačku‘ malorážové munice a také jsme se podíleli na vývoji technologického zařízení na odpalování stopovek a zápalek. To nám výrazně pomůže zvýšit výkonnost této vysoce odborné činnosti,“ konstatuje mjr. Jabůrek.

společně s psovody. „Kvalita ochrany od profesionálů Vojenské policie, která je navíc podpořena špičkovými elektronickými systémy a prostředky, je na velmi


BEZPEČNOST PRIORITOU

26

Stručná vizitka Základny munice má v současnosti následující podobu – ústřední skladová, zkušební a zásobovací instituce AČR v podřízenosti staroboleslavského Velitelství sil podpory. Velitelství ZM se nachází v Týništi nad Orlicí a do jeho organizační struktury spadají zásobovací střediska Hostašovice, Nový Ples, Dobronín, Mladkov, Týniště nad Orlicí, Květná, Čermná nad Orlicí, Travčice a pokusná dělostřelecká střelnice ve vojenském újezdu Libavá. Počty zaměstnanců rok co rok klesají, za posledních pět let zhruba o polovinu. V bezmála třech stech skladištích základny, s užitnou plochou devadesát tři tisíc metrů čtverečných, se nachází přes šestatřicet tisíc tun zásob dělostřelecké, pěchotní, letecké, ženijní, protitankové a školní munice. Za loňský rok z nich bylo vydáno cca 1 905 tun, přičemž se spotřebovalo 635 tun, odprodalo 313 tun, zlikvidovalo v resortu obrany 948 tun a v civilních zařízeních osm tun munice. Nově se nakoupilo 303 tun, například munice pro kolové obrněné transportéry Pandur, letecká munice pro víceúčelové nadzvukové stíhačky JAS-39 Gripen nebo munice pro speciální a bojové jednotky Armády ČR. Od letošního roku lze k výše uvedenému přičíst také nákup nábojů pro lehká obrněná vozidla Iveco. Vloni ZM zásobila kontingenty Armády ČR na zahraničních misích 735 tunami a vojenské útvary a zařízení

Slovo bezpečnost se ve zdejších prostorách, jež zabírají celkovou rozlohu 1 223 hektarů, vyslovuje téměř nepřetržitě. A to nejen v souvislosti s prováděním odborné činnosti na jednotlivých pracovištích, ale rovněž v technickém systému ochrany. „Naší vizí je sjednocení systému ochrany technických prostorů u základny,“ říká plukovník Jírů a upřesňuje, že z osmi podřízených zásobovacích středisek (ZS) je šest pod ochranou Vojenské policie a zbývající dvě střeží strážní služba v polovině loňského roku. „Nejenže jsme podstatně zvýšili kapacitu delaborace, ale také zefektivnili ekologickou likvidaci munice,“ zdůrazňuje. Určení delaborační linky spočívá v likvidaci kompletních nábojů do ráže 30 mm, dále muničních prvků do ráže 152 mm a protitankových i protiletadlových řízených střel. „Delaborační linka je složena ze tří komponentů, a to z výbuchové komory KV-2, ze dvou vyšroubovacích zařízení ORLÍK K-2 a z roztahovacího stroje JUS OZM-5-HH-315,“ upřesňuje hlavní inženýr ZM major Bohuslav Jabůrek a dodává, že za dobu plného provozu výbuchové komory bylo již zničeno na čtyřicet tisíc kusů různých druhů munice. Obzvlášť důležitá jsou v této souvislosti dvě hlediska – finanční a časové. „Pravdou je, že finanční náklady na delaboraci a pyrotechnické zničení výše uvedeného druhu munice jsou v podmínkách naší základny mnohem nižší než v civilních zařízeních. Úspory se pohybují řádově v desítkách milionů korun,“ vysvětluje plk. Jírů a pokračuje: „Ekologická likvidace munice v civilním

vysoké úrovni. Toho jsou si patrně vědomi i případní narušitelé. Za poslední čtyři roky neevidujeme žádný pokus o násilné vniknutí do skladišť,“ říká náčelník základny a vyjmenovává celou řadu dalších bezpečnostních opatření, včetně existence vojenských hasičských jednotek u zásobovacích středisek.

GENERÁLOVO PREMIÉROVÉ ODPÁLENÍ Se specifickými schopnostmi týnišťského vojenského zařízení a aktuálním stavem skladování a ošetřování zásob munice AČR

se v únoru 2010 seznámil náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Vlastimil Picek. V doprovodu velitele sil podpory brigádního generála Jaroslava Kociána a ředitele sekce logistiky MO plukovníka gšt. Vladimíra Halenky si Vlastimil Picek vyslechl doklad náčelníka ZM a poté navštívil nedaleký technický prostor. Nejprve si prohlédl stanoviště ochranné směny Vojenské policie a následně zhlédl několik ukázek souvisejících se zkouškami a delaborací munice. „Akční“ bod programu čekal na generála Picka na delaborační lince, kde provedl svůj premiérový odpal ve výbuchové komoře KV-2. „Svoje výjezdy k vojenským útvarům nezaměřuji pouze na bojové jednotky Armády ČR, ale pochopitelně také na logistická zařízení. V Týništi nad Orlicí se chci osobně přesvědčit o schopnostech základny ve snižování zásob technicky nezpůsobilé munice,“ vysvětluje arm. gen. Picek hlavní účel svojí návštěvy a poukazuje přitom na možnou úsporu finančních prostředků. „Toto resortní zařízení je schopné delaborovat nadpočetnou munici za mnohem méně peněz než civilní subjekty. Velení AČR počítá ve svých plánech s touto základnou i nadále,“ řekl před odjezdem do Prahy náčelník Generálního štábu AČR.



27

VÝCVIK

VÝCVIK

HROZBA žlutých slonů Text a foto: Vladimír MAREK

Útvar nahlásil krádež vozidla. Vojenská policie zahajuje pátrání. Získává informaci, že se hledaný automobil objevil v jedné z městských čtvrtí. Okamžitě tam vyráží zásahová skupina.


NEBEZPEČNÍ PACHATELÉ

28

„V tomto okamžiku nejde pouze o to, vytáhnout člověka z auta. Ze všeho nejdříve si policisté musejí prohlédnout, zda uvnitř není výbušnina či jiná nástraha. Zločinci jsou čím dál zákeřnější. Podepisuje se na tom především používání návykových látek,“ vysvětluje vedoucí skupiny základní policejní přípravy Odborné školy Vojenské policie (OŠVP) Vyškov nadporučík Václav Fikar. „Policista v těchto případech dokáže jen těžko odhadnout reakci. Když na normálního člověka namíříte pistoli, tak vás s největší pravděpodobností poslechne. Pokud míříte na ,feťáka‘, nemáte tušení, jak zareaguje. Může vás

vnímat třeba jako žlutého slona, který má v ruce obruč.“ Tentokrát se ale nejednalo o reálnou situaci, šlo o detailně propracované instrukčně-metodické zaměstnání. Odborná škola Vojenské policie ve Vyškově pořádala jeden ze svých pravidelných zdokonalovacích kurzů policejních činností. Podobná zaměstnání organizuje již druhým rokem. Důvodem k jejich zavedení byla nejednotnost výcviku. Ještě vloni bylo zajištění tohoto zaměstnání spojeno s jistými problémy. Mezitím se ale podařilo sjednotit názor na otázky výcviku, ve kterých se vojenští policisté rozcházeli. Kromě toho organizuje škola celou řadu dalších výukových programů. Vedle základního čtyřměsíčního kurzu jsou to specializační a již zmíněné zdokonalovací kurzy. Instruktoři navíc připravují lidi do zahraničních misí

se rozlišuje černá, šedá a zelená taktika, ve skutečnosti se ale všechny prolínají. Je potřeba dodržet pouze pár základních věcí, které se tvůrčím způsobem aplikují na prostor, v němž se pohybuji. Významnou roli hraje ale i čas, kolik mám k dispozici lidí, techniky atd. Mezi základní taktické návyky, které se snažíme vštěpovat lidem, patří zajištění své vlastní bezpečnosti, vhodné použití donucovacích prostředků a především komunikace. A to od té základní krizové, až po tu nejvyšší, tedy vyjednávání s pachatelem.“ U Vojenské policie je několik lidí, kteří se vyjednáváním zabývají. Většinou se jedná o bývalé příslušníky Policie ČR. V armádě je ale zatím tato disciplína pořád ještě v plenkách. Nadporučík Fikar usiluje o to, aby Vojenská policie byla vybavena teleskopickými obušky a dalšími druhy nesmrtících zbraní, jako jsou slzotvorné prostředky či elektrické paralyzéry. Pokud se totiž rozšíří jejich využívání, je mnohem větší pravděpodobnost, že se podaří vyřešit zásah bez použití střelné zbraně. Policista musí neustále

reagovat na vývoj trestné činnosti. Nemůže ustrnout, technické prostředky se neustále zdokonalují. „Pachatel bude vždy o krok vepředu, my na to musíme okamžitě reagovat. Proto je pro nás velmi důležitý ten vyhodnocující prvek. Něco uděláme, pak si ale musíme sednout a rozebrat chyby,“ upozorňuje nadporučík. V případě základních kurzů je tak trochu problém s personálním výběrem jeho absolventů. Každý uchazeč musí zvládnout fyzické a psychické testy a mít požadovaný zdravotní stav. Háček prý je ale v tom, že se člověk většinou projeví až po podstatně delší době, než je k dispozici při výběru. Psychologové u zásahových a speciálních jednotek provádějí selekci až během dlouhodobějšího přijímacího kurzu. Bylo by dobré, kdyby něco podobného existovalo i v případě základního kurzu. Jsou v něm totiž zařazeny modelové situace, při kterých se jedinec musí odhalit. Zatím je ale bohužel nereálné, aby psycholog byl přítomen po celou dobu základního zaměstnání.

TAKTIKY SE PODOBAJÍ

– například instruktory pro výcvik Afghánské národní policie.

Výcvikové standardy u Policie České republiky a Vojenské policie jsou prý hodně podobné. Vojenská policie má poněkud jiné poslání, především pokud se týče zahraničních misí. „Mou výhodou je, že se dvakrát do roka dostanu na stáž k republikové policii a převezmu od ní nejnovější poznatky. Díky tomu se můžeme vyvarovat chyb, které udělala ona,“ říká nadporučík Fikar. „Obecně ona,

UČÍME UČIT „Do zdokonalovacího kurzu se snažíme zařazovat lidi, kteří to, co se zde naučí, budou dále šířit u svých útvarů. Rádi bychom dosáhli toho, aby byl výcvik u celé Vojenské policie jednotný. Právě tuto myšlenku se před časem podařilo realizovat u Policie České republiky, kde jsem dříve sloužil,“ říká vedoucí skupiny základní policejní přípravy. „Těmto zaměstnáním se snažíme věnovat první týden ve výcvikovém období. Na začátku vždy stanovím úkoly, které musíme řešit. Pak řeknu, co budeme cvičit, a začneme pracovat na metodice. S instruktory se již konkrétně domlouváme, jak budeme dělat to či ono. Po skončení zaměstnání mají již přesnou představu. Jejich dalším úkolem je ve svém útvaru si vytypovat vhodné

A rreport epo e ep po p ortt s spe sp speciál pe p eci ciá c iiá ál 2 2/2010 //20 /2 20 2 010 10

Nastává honička provázená skřípěním gum, za kterou by se nemusel stydět žádný akční film. Pachatel využívá náskok a přesedá do dalšího kradeného vozidla. V tomto případě civilního. Zatímco část vojenských policistů prohledává zadržený ladnrover, ostatní pokračují v pronásledování pachatele, dokud ho nedostihnou.

lidi, kteří budou touto výcvikovou metodikou šířit získané poznatky dál. Vzniká tak vlastně jakási geometrická řada.“ Zdokonalovací kurzy jsou pojaty tak, aby se jejich absolventi naučili učit. Základem je posoudit, co všechno jsou dotyční schopni zvládnout, neklást na ně přehnaně velké nároky. Po zadání úkolu se vše nahrává na kameru. Když se po skončení výcviku přehraje tento záznam, může se každý na vlastní oči přesvědčit, jak komunikuje, jak pracuje s lidmi, kde dělá chyby. Právě díky záznamu si vedoucí zaměstnání nejlépe osvojí metodickou činnost. Zdokonalovací kurzy jsou zaměřeny na základy služebního zákroku, na spolupráci při něm a na taktiku zasahující dvojice, případně týmu. Patří sem kontroly osob, zastavení pachatele, práce se služebním vozidlem a prohlídky budov. „Základem je práce ve dvojici, na tom je postaveno všechno. Dvojice by měla spolupracovat jak při pěší, tak i při motorizované hlídce, během pátracích akcí, při zajišťování perimetru,“ upozorňuje nadporučík Fikar. „Policisté musejí umět jednat v přesile. Pokud jde jeden na jednoho, je to sebeobrana, nikoliv policejní zákrok.“

2299

Z VÝZBROJE AČR

Z VÝZBROJE AČR

PÁSOVÉ OBOJŽIVELNÉ TRANSPORTÉRY

Obojživelný automobil DUKW 6×6 (Musée des Blindés Saumur)

Text: Martin KOLLER Foto: archiv autora, Jaroslav PAJER a Jiří SVOBODA


Díky příslušníkům integrovaného záchranného systému a naší armády byly při bleskových povodních v létě 2010 zachráněny stovky životů. Na tom měla svůj podíl i technika. Jednalo se nejen o vrtulníky, ale rovněž o různá ženijní vozidla a stroje. Mezi ně patří i pásové obojživelné transportéry.

30

Překonávání vodních ploch či toků bylo vždy pro armády tvrdým oříškem. De facto zůstávalo po tisíce let na stejné technologické úrovni. Buď se podařilo obsadit mosty, nebo se stavěly improvizované pevné či pontonové. Jinak museli vojáci plavat na různých lodích a člunech, případně i bez nich.

Průlomem se staly obojživelné plovoucí tančíky britské firmy Carden Lloyd A4E 11 z dvacátých let minulého století. Příliš se nerozšířily, avšak v tehdejším Sovětském svazu je začali vyrábět jako T-37. Vývojové kanceláře získaly vzor obojživelného pásového vozidla. Němci vyvinuli obojživelnou variantu terénního automobilu KDF 82 s označením VW 166 Schwimmwagen a testovali jak hloubkové

PTS-10

brodění, tak plavbu tanků Pz II a Pz III. Pravděpodobně nejdále pokročili Japonci, kteří nasadili na specifickém bojišti v Pacifiku plovoucí tanky Ka-Mi a Ka-Chi s odhazovacími plováky. Spojenci nasadili při vylodění v Normandii a překonávání Rýna obojživelnou verzi tanků Sherman s označením DD (Duplex Drive) vybavenou obvodovým teleskopickým trupem z impregnované tkaniny. Jejich

PTS-10 zezadu

Pásový plovoucí transportér K-61 (Museum orla bialego Skarzysko)

terčem stále přesnějších útoků letectva. Na břehu však zůstávalo ještě mnoho vojáků, především dělostřelci, spojaři a příslušníci logistického zabezpečení. Pro ně bylo potřebné obojživelné vozidlo vybavené pásy k překonávání bahnitých břehů. Od počátku padesátých let minulého století se ve výzbroji států tehdejší Varšavské smlouvy, včetně Československa, objevil pásový obojživelný transportér K-61. Sovětští vývojáři jej evidentně šili horkou jehlou. Podvozek používal kola lehkého tanku a při konstrukci shora otevřeného trupu či karoserie bylo použito i dřevo. Vzhledem k tomu měly K-61 krátkou životnost a již v průběhu jejich vývoje probíhaly paralelně konstrukční práce na modernějším typu.


PTS-10

pěchotě sloužily za druhé světové války obojživelné automobily Ford GPA 4×4 a GMC DUKW 6×6 vyvinuté americkými konstruktéry pro boj v Tichomoří. V rámci zákona o půjčce a pronájmu (lend-lease) se dostaly rovněž do Sovětského svazu. Tam začali po válce vyrábět jejich nepříliš upravené kopie nesoucí označení GAZ-46 MAV 4×4 a ZiL-485 BAV 6×6. Tato vozidla se dostala i do výzbroje ženijního vojska bývalé Československé lidové armády (ČSLA). K jejich vyřazení došlo až na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Kolový podvozek však nebyl zcela ideální pro operace zaměřené na překonávání řek, které mají obvykle bahnité břehy. V současné době používá jedna cestovní kancelář několik DUKW k vyjížďkám po Temži.

Sovětskému velení bylo jasné, že v případě předpokládaných vojenských operací třetí světové války v Evropě bude potřebovat výkonné obojživelné vozidlo pro přepravu vojáků i materiálu. Pěchotě umožňovaly přepravu přes řeky plovoucí obrněné transportéry, později bojová vozidla pěchoty. Tankisté statečně hloubkově brodili, avšak bojová praxe se mohla výrazně lišit. Řídit pod vodou tank nadlehčovaný podle Archimédova zákona nebyla žádná legrace ani na předem připravených ukázkách odbývajících se v prostoru brodů vyložených panely. S existencí mostů se nedalo počítat a pontonové by se staly

31

Z VÝZBROJE AČR

Z VÝZBROJE AČR

Prázdná hmotnost ................................................................................ 17 t Užitečné zatížení na vodě ............................................................... 10 t Užitečné zatížení pro transport na souši ............................... 5t Obložnost ................................................................................................... 72 vystrojení vojáci Délka ............................................................................................................. 11,42 m Šířka .............................................................................................................. 3,30 m Výška ............................................................................................................ 2,80 m Max. rychlost na zemi ........................................................................ 42 km/h Max. rychlost na vodě ........................................................................ 11,5 km/h Akční rádius ............................................................................................. 380 km/10 hod. plavby

a na konci nasadila izraelská armáda ukořistěné transportéry při protiútoku opačným směrem. Byly rovněž použity iráckou armádou ve válce s Íránem při překonávání Šat al-Arabu a jižních Marches. Zúčastnily se také válek doprovázejících rozpad Jugoslávie. V rámci bývalé ČSLA a současné AČR se předpokládalo vyřazení PTS-M z výzbroje, avšak opakovaně se osvědčily při záchranářských pracích v době povodní. Navíc za ně neexistuje ekvivalentní náhrada. Do soupravy PTS a PTS-M/PTS-10 patří plovoucí přívěs PKP. Lze na něm

32

Vývoj nového pásového obojživelného transportéru byl zahájen koncem padesátých let pod vedením konstruktéra Lenciuse. Zadání požadovalo schopnost přepravy vojáků a techniky přes vodní toky, případně v prostoru mořského pobřeží. Dále použití jako pontonu plovoucího mostu nebo soulodí a v neposlední řadě jako plovoucí základny pro speciální záchranářské práce a potápěče. Sériová výroba probíhala od roku 1961 ve vagonce KVZ (Krjukovskij Vagonostrojitělnyj Zavod). Základní konstrukční díly a skupiny byly převzaty z tanku T-54 a středního dělostřeleckého tahače ATS (Artillerijskij Tjagač Srednij). Koncepce pontonového trupu se sklopnou záďovou rampou vycházela z K-61. V roce 1965 proběhla modernizace vybavení vozidla pro případ jaderné války. Bylo instalováno filtroventilační zařízení kabiny a také naftové teplovzdušné topení známé jako „bufik“. Pro námořní obojživelné operace dostal PTS (Plavajuščij Transporter Srednij) rámovou konstrukci s plachtou eliminující zaplavování nákladního prostoru a umožňující plavbu na vlnách do síly tří ballů. Na řekách může bezpečně manévrovat do rychlosti proudu 2,5 m/s. Pro evakuaci raněných byl určen komplet sanitárního vybavení pro instalaci 12 nosítek do nákladního prostoru. Řidič dostal reflektor a infračervený přístroj nočního vidění. Takto modernizovaná vozidla dostala označení PTS-M a byla exportována do celého světa. V řadě zemí a rovněž v rámci AČR, kde byl zaveden do výzbroje roku 1968, je pro ně používáno označení PTS-10. V Africe a Asii se zúčastnila řady konfliktů. K nejznámějším patří válka Jom Kippur (1973). V jejím počátku se vozidla PTS egyptské armády podílela na úspěšném překonání Suezského průplavu

Pracoviště řidiče

Odkrytý motorový prostor

V barvách záchranných útvarů

Základem konstrukce PTS a PTS-M je karoserie svařená z ocelových výlisků zpevněných prolisy do tvaru pontonu, vyloďovacího člunu či pramice a zesílená ocelovými žebry. Tvar není ideální z hlediska hydrodynamiky a možnosti dosažení velké rychlosti a stability plavby. Jedná se však o kompromisní řešení, optimalizující požadavky z hlediska plavby, nakládání a vykládání materiálu na souši i na vodě a vyjíždění z vody na břeh. V případě nouze může PTS-M sloužit i jako pozemní nákladní vozidlo. Karoserie je rozdělena do tří hlavních částí. Jsou to dvoumístný řidičský prostor (kabina osádky) na předku vozidla, dále prostor hnacího ústrojí ve spodní části karoserie a nad ním ložný (transportní/dopravní) prostor zabírající mimo kabinu celou horní část vozidla. V zadní části spodku karoserie jsou hluboká vybrání vytvářející prostor pro dva lodní šrouby, které pracují jako vodomety. Zdola je kryjí rošty a na zádi ukončují držáky kormidel měnících směr proudů vody. Při zařazení reverzního tahu jednoho šroubu se PTS-M dokáže otáčet téměř na místě. Za jízdy ovládá řidič vozidlo jako tank pákami směrového ústrojí známými jako rajčáky. Volantem krytým částečně přístrojovou deskou a táhly řídí kormidla. Přístup velitele a řidiče do kabiny umožňují dva poklopy ve stropě. Pohonná soustava je poměrně složitá. Základ tvoří vznětový, vodou chlazený dvouřadový dvanáctiválec do V o objemu 38,8 l typu V-2/54, umístěný v těžišti vozidla. Na jeho hřídeli směřující vpřed je lamelová spojka. Následuje rozvodovka,

Plovoucí přívěs PKP (Arsenal Vídeň)

ze které vycházejí kardanové hřídele pohánějící převodovku hnacích kol pásů, hlavní čerpadlo sloužící k vyčerpávání vody z karoserie, dvě hřídele lodních šroubů a naviják umístěný v přední části karoserie před kabinou. Zapínání jednotlivých náhonů provádí řidič pákami. Po stranách převodovky hnacího ústrojí pásů jsou planetová a směrová ústrojí a na jejich hřídelích hnací kola pásů. Podvozek má po každé straně šest pojezdových kol zavěšených pomocí vahadel na torzních tyčích zajišťujících odpérování. Dorazy tvoří vinuté pružiny. Napínací kola kolejových pásů jsou umístěna na zádi. Chlazení motoru umožňují dva lamelové kapalinové chladiče umístěné po jeho stranách. Průtok vzduchu zajišťují ejektory a horký vzduch a spaliny motoru jsou odváděny mohutnými obdélníkovými skříňovými výfuky na bocích ložného prostoru. Na přídi se nalézá sklopný vlnolam ovládaný řidičem. Omezuje možnost zaplavení karoserie při vjezdu do vody a zlepšuje plavební schopnosti ve vlnách. Šikmou zadní část karoserie tvořící nakládací rampu lze sklopit pomocí mechanického navijáku. K ní jsou po stranách otočně upevněny sklopné nájezdové můstky pro techniku. Po stranách podlahy ložného prostoru se nacházejí tzv. koleje, jejichž přední a střední část lze demontovat. Jedná se o profilované plechy, na kterých stojí přepravovaná vozidla a děla. Prostor mezi kolejemi je vyvýšen a jeho součástí jsou manipulační poklopy a rošty hnací soustavy. Na spodku zádi pod sklopnou rampou je instalováno tažné zařízení pro plovoucí přívěs.

Odkrytá převodovka

Pravý lodní šroub a kormidlo



PTS

přepravovat vozidla, děla nebo jiný materiál do hmotnosti pěti tun. Má tvar člunu a tvoří tzv. uzavřený plovák, takže přepravovaný materiál či technika stojí na palubě. Na všech plochách jeho plechového trupu jsou zesilovací prolisy. Po stranách se nalézají vybrání pro zdvojená kola. Spodní část zádi je šikmá, opatřená sklopnými opěrami. To spolu se sklopnými můstky umožňuje najíždění vozidel. Ke zvýšení nosnosti a zlepšení stability při plavbě slouží sklopné plováky. Při jízdě po zemi a pro naložení přívěsu na ložný prostor PTS-M se sklápějí nahoru. K vlečení slouží odpružená oj eliminující rozkmit vytvářený vlnami.

33

VÝCVIK

VÝCVIK


Do roka a týdne se znovu sešli kbelští vrtulníkáři z 243. letky a letečtí záchranáři Hasičského záchranného sboru (HZS) Plzeňského kraje na přehradě Hracholusky. Dva dny tady společně „létali vodu“ neboli cvičili záchranu osob z vodní hladiny.

dopřednou rychlostí, vyskakují dva „žabí muži“ v neoprenových kombinézách a plavou k „topícím“ se figurantům. Záhy se k nim sokol vrací a za pomoci podvěsového lana je bezpečně přepravuje na nedaleký břeh. Další činnost spočívá v záchraně osob z laminátového a gumového člunu s využitím palubního jeřábu. První „runda“, trvající téměř třicet minut, končí. Nejvyšší čas, aby se kapitáni vrtulníku, palubní technici a letečtí záchranáři vystřídali.


MUSÍŠ „PŘIBÍT“ ČLUN!

34

Vrtulník W-3A Sokol z kbelské 24. základny dopravního letectva permanentně střídá lety nad přehradou s krátkými mezipřistáními na travnatém břehu. Sotva specialisté HZS dosednou na palubu „nulasedmsetosmnáctky“, stroj stoupá vzhůru a mírnou zatáčkou doleva se dostává nad vodu, kde na jeho posádku čekají záchranné práce. Nejprve z něho, a to při nízkém průletu s minimální

„Voda“ je pro vrtulníkového pilota jedna z nejnáročnějších činností. „Soustředění na pilotáž, která vyžaduje velmi jemné řízení stroje a rychlou reakci, je maximální. V běžném životě jsem se nedostal do situace, jež by ode mě vyžadovala tak intenzivní koncentraci. Navíc nejde o jednostranný profesní postup, neboť musíte adekvátně reagovat na všechny okolnosti spojené

se záchrannou akcí a vnímat řadu dalších informací. Přitom jste konfrontováni i s optickými klamy. Podíváte se dolů na vlny, které jdou od vás, a máte pocit, že couváte,“ říká kapitán Petr Šamaj a konstatuje, že výše uvedené dění musí být posádkou vrtulníku neustále správně vyhodnocováno. „Je to o okamžiku rozhodnutí. Vše musí optimálně sednout, abychom neohrozili zachraňovaného ani sami sebe,“ dodává pilot. Desítky vteřin „tancuje“ vrtulník nad člunem, než se oba dostanou do situace umožňující provést záchranu. „Při špatném manévru jej rotorovým proudem tlačím před sebou a on mi ujíždí pryč. Proto musím udělat nový nálet a ,přibít‘ si ho na hladinu,“ vysvětluje P. Šamaj. Skutečností je, že tam nahoře na to není sám. Nezastupitelnou roli zde sehrávají jak pravý pilot, tak palubní technik. „Pět metrů dopředu, dva doprava, výška deset, můžeš klesat,“ dává pokyny kapitánovi vrtulníku palubní technik

NA OSTRO V CHRASTAVĚ Nejen ve sportu platí, že když má člověk natrénováno, je odkud brát. Jinými slovy, jakákoliv, byť sebemenší zkušenost se může kdykoliv hodit a mít klíčový význam. Kapitán vrtulníku kpt. Petr Šafařík si to při nedávných povodních na severu Čech vyzkoušel na vlastní kůži. Ze služby v SAR (Search and Rescue – služba pátrání a záchrany) byl vyslán jako první na pomoc do Chrastavy. „Více než pět hodin jsme viseli nad Chrastavou a tahali lidi na palubu vrtulníku. Nebylo to jenom z vody, ale také ze střech, oken a rozbořených domů,“ vzpomíná kbelský pilot a dává důraz na komplexnost výcviku v záchranných pracích. Na Hracholusky nedá dopustit. „Až při ostrém nasazení jsem si ověřil, jak je výcvik na zdejší vodní nádrži důležitý. Během záchrany nebyl čas něco vymýšlet, musíte jednat automaticky podle nadrilovaných postupů. Každá výcviková minuta nad vodou se tam několikanásobně zúročila.“


POMOC ze vzduchu

nadporučík Tibor Kováč. „Popisuji mu reálnou situaci pod strojem, kam on nevidí, a ve finální fázi ho tak vedu k zachraňovaným. Když jsou přicvaknutí na laně, provedu kontrolu, zda je vše, jak má být, a natáhnu si je nahoru do bedny. Tato činnost se opakuje. Když je paluba plná, odlétáme s nimi na břeh,“ popisuje kbelský profesionál, který létá „vodu“ už bezmála osm roků, a přesto se brání nazývat tuto činnost stereotypem. „Vůbec to není monotónní práce. Každá voda je jiná. Škoda, že ji cvičíme pouze jedenkrát za rok,“ konstatuje a jeho kolegové z letky mu dávají za pravdu. Vedle stojící podporučík Karel Hůla, hlavní instruktor lezeckých skupin HZS Plzeňského kraje, poznamenává, že absolvovat byť jeden podvěs nebo jeden jeřáb s vrtulníkem je pro každého z třiadvaceti západočeských leteckých záchranářů nesmírně cenné. „Není nic efektivnějšího než reálný výcvik v terénu. Společných letových hodin s armádou však není mnoho, a tak tyto dva dny na Hracholuskách jsou maximum možného,“ zdůrazňuje.

35

PŘEDSTAVUJEME

PŘEDSTAVUJEME Zda můžeme setrvat na místě, anebo naopak má celou oblast uzavřít. Vím také, na jaké markantní znaky se máme zaměřit. V případě minometného náboje je například důležité, kolik dírek má stabilizátor. Podle toho jsou pyrotechnici schopni dohledat, zda se jedná o ruský či americký náboj. Určité informace jsme dostali i o improvizovaných výbušných systémech. To všechno jsou indicie, které jsem předtím nevnímal, pozornost jim věnuji až nyní po proškolení,“ vysvětluje podpraporčík Stehlík. Během jedné z prvních patrol vyjel na projekt mlékárny. V příkopě objevil a také vyhodnotil zařízení, které bylo možné využít ke spuštění improvizovaného výbušného systému. Kromě toho ještě v Hradci Králové absolvoval pod vedením špičkových odborníků z Fakulty vojenského lékařství bojový zdravotnický kurz. Jednalo se nejen o teoretický, ale i praktický blok, během kterého se účastníci učili různé zákroky na zvířatech. Měli k dispozici prasečí krky, na kterých dělali koniopunkci a koniotomii. „Chirurgickou cestou jsme se tak snažili zajistit proces dýchání. Krční oblast jsme napíchli jehlou, případně jsme ji prořízli. Učili jsme se napichovat žíly, ošetřovat pneumotorax, zkoušeli jsme punkce hrudníku,“ popisuje podpraporčík Pavel Stehlík. „Závěrečné zkoušky byly nejen teoretické, ale i praktické, během nichž se simulovala reálná zranění.“ I tyto znalosti se mu již podařilo využít, a to když poskytoval zdravotnické ošetření Afgháncům včetně dětí.

Text: Vladimír MAREK Foto: archiv PRT

Ty tam jsou doby, kdy vojáci odjíždějící do zahraničních misí procházeli pouze vševojskovou přípravou. V současné době není výjimkou, když někteří z nich mají hned několik specializací.

36

Podpraporčík Pavel Stehlík se deset let věnoval vrcholově triatlonu. Jeho vstup do armády byl tedy poněkud komplikovanější. Původně byl přijat na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Po tři čtvrtě roce však přešel k 72. mechanizovanému praporu do Přáslavic na funkci velitele družstva. „O škole jsem měl poněkud jinou představu. Navíc nevím, zda by mě po jejím skončení bavilo dělat někde tělocvikáře,“ vzpomíná na své vojenské začátky. „Chtěl jsem vyjet do zahraniční mise a jako nejlepší cesta se mi jevil nástup k bojovému útvaru. To se mi podařilo. Splnil jsem si tak svůj dávný cíl.“ Letos v únoru se dostal do mise ISAF v Afghánistánu. Ještě předtím ale absolvoval několik odborných kurzů, ze kterých právě nyní hodně těží.

JEN PRO PŘÍPAD NOUZE V Náměšti nad Oslavou, kde sídlí naši předsunutí letečtí návodčí, absolvoval

pětidenní intenzivní výcvik zaměřený právě na letecké a dělostřelecké navádění. Z každého mobilního pozorovacího týmu se ho účastnili dva vojáci. Jednalo se o základní seznámení, jehož účelem bylo připravit někoho z týmu tak, aby měl určitou představu o možnostech přivolání podpory a byl schopen říci veliteli, že letadlo tady nebude za minutu, ale že mu to bude trvat třeba půl hodiny. V úvodu kurzu byla teorie, následovala praktická cvičení nad plastickým stolem a mapami. Během spojovací přípravy se učili pracovat s vysílačkami, které se v misích používají. „Naším instruktorem byl zkušený předsunutý letecký návodčí kapitán Pavel D. Zaměstnání probíhalo v uvolněné atmosféře, přitom

se ale pracovalo velice efektivně. Důraz byl kladený především na angličtinu, stačila sebemenší chyba ve výslovnosti a instruktor, který hrál pilota, okamžitě hlásil, že nerozumí,“ vzpomíná podpraporčík Stehlík. „Pokud má návodčí k dispozici frekvenci a volačky, dělostřeleckou podporu může dostat prakticky okamžitě, s leteckou je to poněkud složitější.“ Skrytý pohyb v terénu a působení v bezprostřední blízkosti protivníka nebylo součástí kurzu. Vycházelo se z toho, že v tomto směru vojáci již jisté zkušenosti získali u útvaru. „ICAS (Immediately Close Air Support – nouzová vzdušná palebná podpora na krátkou vzdálenost), kterou jsme se naučili, se v Afghánistánu už moc

nepoužívá. Při ní má totiž veškerou odpovědnost za případné bombardování pilot. Ručí za to, že nejsou blízko civilisté, není tam ani mešita či škola, ve které se učí děti. My, jako nekvalifikovaní letečtí návodčí, nezodpovídáme za nic,“ vysvětluje Pavel Stehlík. „Za této situace si pilot rozmyslí, zda tam hodí dvěstěpadesátilibrovou bombu a napáchá určitou škodu. Daleko pravděpodobnější je, že se bude snažit využít demonstraci síly. Letoun provede nad oblastí nízký průlet s forsáží, aby protivník pochopil, že máme k dispozici leteckou podporu a za určitých okolností ji i použijeme.“ Objasňuje, že byl vyškolen jen pro případ výrazné nouze. Pokud by se jeho tým dostal při patrole do obtížné situace, ze které by jej zachránilo jen přivolání letecké podpory, musel by celou záležitost řešit prostřednictvím oficiálního českého předsunutého leteckého návodčího.

„Vím přesně, jaké mu mám předat informace. Kde jsme my, kde nepřítel, jaký je tam terén,“ říká pprap. Stehlík.

V PRAXI JAKO BY NAŠEL Pavel Stehlík prošel navíc v Bechyni pod vedením praporčíka Ondřeje Tichého třítýdenním mezinárodně uznávaným pyrotechnickým kurzem EOR (Explosive Ordnance Reconnaissance), který má certifikaci NATO. Je tedy schopen předávat informace, na základě kterých si příslušníci EOD jednotky mohou udělat určitou představu o nálezu, se kterým se patrola setkala. „Pokud vidím nějaký náboj, jsem schopen říci, zda je kumulativní, plněný fosforem. Mohu dát veliteli mobilního pozorovacího týmu doporučení, jaká bezpečnostní opatření by měl přijmout.



Muž mnoha profesí

37

VÝCVIK

VÝCVIK

REÁLNÁ PŘÍPRAVA na mise Dělostřelecký pozorovatel a průzkumný systém LOS


Dělostřelci patří již stovky let k vojenským specialistům, kteří sledují technologickou úroveň a nové trendy a uvádějí je do praxe. Potvrdili to i při jednom svém pobytu v Brdech.

38

Vlastně se nejednalo o klasické cvičení s ostrou střelbou, i když to tak na první pohled vypadalo. Pod názvem nácvik střelby a řízení palby s bojovou ostrou střelbou 132. smíšeného dělostřeleckého oddílu 13. dělostřelecké brigády z Jinců proběhlo zaměstnání zaměřené na podporu koaličních sil v rámci nasazení. To v praxi znamená přípravu na bojovou činnost v misích.

OHROŽENÍ A OBRANA Jednou z hlavních forem ohrožení v misích je v posledních letech napadání

spojeneckých základen různými druhy neřízených dělostřeleckých raket. Vzhledem k mizivé přesnosti těchto útoků a efektivním protiopatřením nejsou důsledkem vysoké ztráty na životech, avšak jedná se o kombinaci několika faktorů. Mimo možnosti usmrcení a zranění vznikají nezanedbatelné materiální škody. Opakované odchody či někdy útěky před raketami do krytů znemožňují řádný odpočinek vojáků v nestandardních klimatických podmínkách a tím omezují regeneraci jejich fyzických a duševních sil. Dopady raket na základny navíc povzbuzují útočníky, pokud zůstanou bez náležité odvety. A tu efektivně realizuje především dělostřelectvo. Do hry může vstoupit i letectvo, ale jeho základny jsou mnohdy vzdálené a negativní roli hrají jak počasí, tak náklady na každou letovou hodinu. Také svrhování drahé, vysoce přesné podvěšené munice na několik teroristů s rezavými raketami není příliš ekonomické. Dělostřelci se proto možností rychlé reakce, a rovněž dostatečnou přesností palby, účinkem v cíli i náklady stávají vysoce perspektivním prostředkem účinných protiúderů.

V BRDECH JAKO V MISI Obrana základen dělostřelectvem je systémová činnost opírající se o kombinaci moderních technologií a špičkově vycvičených vojáků. Obsluhy vedoucí palbu ze 152mm samohybných kanonových houfnic vz. 77, známých jako Dana, tvoří až pomyslnou závěrečnou třešničku na dortu. K vyhledání odpališť raket umístěných v prostoru kolem základen slouží mobilní operační tým MOT. Tvoří jej především letečtí návodčí a předsunutí dělostřelečtí pozorovatelé působící v terénu mimo základnu. Jsou nejohroženější skupinou v rámci dělostřelectva. V misi se mohou lehce dostat do přímého pěšího boje se skupinami teroristů. Někteří si

doplňují vysoce speciální vybavení na vlastní náklady. Jeden z nich, který nechce být jmenován, řekl: „Byl jsem na misi, tak teď mohu investovat.“ Při vyhledávání a zaměřování napomáhají rovněž elektronické prostředky průzkumu. V rámci cvičení byly nasazeny dva, konkrétně lehký průzkumný pozorovací systém LOS a radiolokátor ARTHUR. Kombinace všech výše uvedených bojových faktorů, lidských i technologických, může zabránit odpálení raket, případně je úspěšně narušit, jestliže již započalo. Cvičení proběhlo pod velením zástupce velitele 13. dělostřelecké brigády podplukovníka Libora Pokorného. Podařilo se úspěšně splnit podmínky prověrky připravenosti a sladěnosti oddílu k plnění úkolů palebné podpory mechanizovaných jednotek v operaci ke stabilizaci, rekonstrukci a vojenské pomoci v asymetrickém prostředí boje. Dělostřelci však plnili i další úkoly.

ZAJÍMAVÁ PREZENTACE Příslušníci brigády dostali možnost ukázat úroveň svojí přípravy a výzbroj

ARTHUR za terénním valem

vzácným hostům. Jednalo se především o veterány, konkrétně o plukovníka v. v. Václava Straku, dělostřelce a účastníka zahraničního odboje, a Slavoje Domalípa, jenž se zúčastnil Pražského povstání. Oba s hrdostí vzpomínali na svoji službu u dělostřelectva. To potěšilo členy České a Slovenské obce dělostřelecké, kteří byli rovněž pozváni. Hosté se po uvítání velitelem brigády přesunuli do prostoru Sýkorka, kde proběhla ukázka ochrany tábora a seznámení s taktickým námětem

cvičení. Následovala exkurze v palebném postavení samohybných kanonových houfnic s ukázkou ostré střelby. Po příjezdu na pozorovatelnu mohli všichni sledovat přípravu ke střelbě. Odborný komentář poskytovali příslušníci brigády. Poté následovala druhá ostrá střelba, přičemž účastníci pozorovali dopady granátů v cílové ploše Brda. Nejen veteráni, ale rovněž mnozí důstojníci a praporčíci v záloze vysoce hodnotili především rychlost a přesnost přípravy ke střelbě.


Text: Martin KOLLER Foto: Jan KOUBA

39

VÝSTROJNÍ SLUŽBA

Návrat k tradicím

Stali jsme se tak doslova armádou šarží. A právě proto bylo potřeba změnit a přizpůsobit hodností systém AČR tomu v aliančních armádách. Na přípravě nových hodností se začalo pracovat již v roce 2003. V té době

se totiž předpokládalo, že novela zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je na spadnutí. Celá záležitost se ale nakonec protáhla na sedm let. Kromě standardních velitelských struktur a personalistů se do diskuse o nových hodnostech zapojili především historikové z Vojenského historického ústavu (VHÚ) Praha. „S konečným návrhem jsme spokojeni. Nám všem se podařil návrat k tradicím z konce třicátých let minulého století. Něco podobného jsme nedosáhli ani během změn v hodnostním systému po roce 1989,“ vysvětluje major Robert Speychal z VHÚ. Nejjednodušší bylo najít hodnostní označení pro poddůstojnický sbor. Tzv. hodnostní knoflíčky, lidově zvané „pecky“, jsou v Armádě České republiky natolik zažité, že nikdo nenavrhoval nic jiného. Existují totiž u nás s krátkými přestávkami od dvacátých let minulého století. Představují tedy téměř něco jako rodinné stříbro. Hodnost rotného již nebude mít třícípou stříbrnou

hvězdu, ale čtyři „pecky“. A to z toho důvodu, že i ona je začleněna do poddůstojnického sboru. Zazněly prý dokonce názory, že „pecky“ by mohly být zavedeny i pro praporčický sbor. Ten by se lišil pouze jejich jiným uspořádáním. To se ale podařilo s odůvodněním na malou rozlišovací úroveň odvrátit. „Poměrně velká diskuse se vedla kolem toho, zda pro praporčický sbor budou zavedeny stříbrné třícípé hvězdičky anebo prvorepublikové stylizované pásky lidově zvané ,rakvičky‘. V obou případech existuje určitá tradice,“ říká Robert Speychal. „Nakonec jsme se ale se všemi hlavními praporčíky shodli na hodnostním označení ve tvaru rakviček. Je totiž výhodné i z výtvarného hlediska. Výrazně odlišuje tento sbor od všech ostatních. V minulosti mohlo obzvlášť na polních stejnokrojích docházet k záměně například mezi poručíkem a rotmistrem. Nyní budou jednotlivé hodnostní vzory vizuálně rozdílné.“

Hodnostní sbor mužstvo

Hodnostní sbor poddůstojníci

Hodnostní sbor praporčíci

vojín

desátník

rotmistr

svobodník

četař

nadrotmistr

rotný

praporčík

Text: Vladimír MAREK Ilustrace: AČR


Na změnu hodnostního systému, která vstoupí v platnost počátkem příštího roku, naše armáda již několik let netrpělivě čeká. Základ naprosté většiny armád NATO totiž tvoří poddůstojnický sbor, u nás přitom byly tyto hodnosti vyhrazeny vojákům v základní službě a v záloze.

40

Původně se v praporčickém sboru uvažovalo o čtyřech hodnostech. Nakonec k nim přibyla ještě pátá – štábní praporčík. „Jedná se o určitou specialitu, která je mezi nimi jakoby navíc. Ovšem hodnost štábního praporčíka existovala již za první republiky, byla zavedena v roce 1938. Do okupace ale nedošlo k jejímu udělení, první štábní praporčíci se objevili až za druhé světové války v naší zahraniční armádě,“ objasňuje Robert Speychal. Byla to úzce výběrová hodnost, a takový charakter bude mít i nyní. Nejspíš na ni dosáhne jen několik jedinců. Došlo ke zrušení hodnosti podporučíka, která v armádách NATO nemá ekvivalent. S ohledem na tradici bylo také rozhodnuto ponechat poručíkovi dvě zlaté třícípé hvězdičky. „V tomto směru jsme se poučili u Ozbrojených sil Slovenské republiky. Ty podobnou změnu realizovaly již před léty, rozhodly se tehdy v případě poručíka zavést v rozporu se zvyklostmi jen jednu hvězdu. Dodnes jsou s tím spojené určité problémy. I u nich bylo totiž dlouhá léta zažité, že poručík měl dvě hvězdy,“ upozorňuje Robert Speychal. „V historii naší armády jsme navíc našli několik alternativ, kdy hodnostní sbor začínal rovnou dvěma hvězdičkami. Za první republiky například první generálská

hodnost, tedy brigádní generál, měla dvě hvězdičky. Za druhé světové války nosil rotný čtyři pecky a rotmistr začínal rovnou na dvou hvězdičkách. Četnictvo také nemělo podporučíka, nejnižší důstojnickou hodností byl rovněž poručík se dvěma hvězdičkami. V každém případě bychom ale neradi opakovali chybu z padesátých let minulého století. Tehdy jsme přizpůsobovali hodnosti systémům zaběhlým na Východě, nyní bychom dělali něco podobného směrem na Západ. V zákoně o ozbrojených sborech, které kromě Policie České republiky tvoří Celní správa a Vězeňská služba, je hodnost podporučíka zachována. Pokud by hodnostní označení poručíka tvořila jen jedna hvězda, došlo by k určité nesystematizaci vůči těmto sborům.“ Zajímavá byla myšlenka obnovit hodnost štábního kapitána. V minulosti to totiž prý mohl být ještě velitel roty, ale i štábní důstojník. Navíc například Německo a Belgie mají ekvivalenty této

hodnosti. Nakonec ale bylo rozhodnuto, že se přiblížíme anglosaskému systému hodností. Jeden z původních nerealizovaných návrhů uvažoval o zavedení u nás dříve užívaného označení aspirant pro absolventy vojenských škol. Vojenští vysokoškoláci neměli mít hodnosti, pouze podle počtu tzv. véček by se rozlišoval ročník studia. Zvítězila varianta, že mohou mít poddůstojnické a v případě vysokoškolského studia i hodnosti rotmistr či nadrotmistr ze sboru praporčíků. Na služebním stejnokroji budou mít navíc véčko, ze kterého má být zřejmé, že se jedná o posluchače. Mělo by se ale upustit od dosavadního systému, kdy určité ročníky prezentovala nějaká hodnost. Ta by se měla v budoucnu udělovat ne podle délky studia, ale prospěchu. Další změna se dotkne hodnostních označení u polních stejnokrojů. Namísto současné tištěné podoby budou z důvodu větší trvanlivosti s největší pravděpodobností vyšívaná.

Hodnostní sbor nižší důstojníci

Hodnostní sbor vyšší důstojníci

nadpraporčík

poručík

major

štábní praporčík

nadporučík

podplukovník

kapitán

plukovník


VÝSTROJNÍ SLUŽBA

41

HISTORIE

HISTORIE

Od holí až po hvězdičky Vizuální znázornění vojenských hodností je staré jako uniformy samotné. Ty začaly být zaváděny v armádách evropských zemí na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. A to z důvodů zpočátku výrazně ekonomických. Pro majitele jednotlivých pluků bylo totiž výhodnější nakupovat látky ve velkém. Jednalo se ale o stejnokroje plukovní, teprve později došlo k jejich unifikaci a rozšíření jednotného vzoru na celou armádu. Hodnostní označení v podobě, v jaké je známe dnes, měla například francouzská

armáda již před revolucí v roce 1789. V rakouské armádě se důstojníci odlišovali většinou nejrůznějšími doplňky, jako bylo například zlaté lemování klobouku či zlaté prýmky. Především ale nosili šerpy uvázané kolem pasu anebo šikmo přes prsa. Červené důstojnické šerpy zavedl v této armádě údajně během třicetileté války již Albrecht z Valdštejna. K rozlišení hodností ale sloužily především hole a rákosky pro důstojnický a poddůstojnický sbor. Ke zrušení tohoto značení došlo v případě důstojníků v roce 1807, u poddůstojníků až v roce 1848. To si vyžádalo potřebu jiného viditelného rozlišení. Na uniformách se objevil

Hodnostní sbor generálové

brigádní generál

nový prvek v podobě horizontálních pásků na límci. Poddůstojníci je měli bílé barvy, důstojnické pásky byly z dracounové nitě, zlaté nebo stříbrné, podle barvy knoflíků. Svobodník měl jednu pásku, desátník dvě, strážmistr a šikovatel tři. V případě důstojnického sboru měl podporučík a major jednu pásku, nadporučík a podplukovník dvě, setník či rytmistr a plukovník tři. Vyšší důstojníci se odlišovali již od roku 1799 stříbrným či zlatým lemem rukávových výložek. Později byly hodnostní pásky nahrazeny šesticípými hvězdami. Poddůstojnické se vyšívaly z bílé vlny. V roce 1857 došlo k zavedení hodnosti četaře, který měl tři hvězdy. V případě


42

pro nižší důstojnický sbor malé pěticípé hvězdičky a pro vyšší důstojnický sbor velké pěticípé hvězdičky typu, jaký používala Sovětská armáda. O dva roky později došlo ke zrušení hodnosti štábního kapitána. Namísto brigádního generála byl zaveden generálmajor, divizního nahradil generálporučík a sborového generála generálplukovník. K další změně došlo až v roce 1960, kdy byly pro rotmistrovský a praporčický sbor vyvzorovány malé hvězdičky z bílého kovu. Rotný měl jednu, rotmistr dvě a nadrotmistr tři. Podpraporčík nosil jednu ve stříbrném rámečku, praporčík dvě a nadpraporčík tři. Důstojníci používali velké hvězdičky ze žlutého kovu. Podporučík jednu, poručík dvě, nadporučík tři, kapitán čtyři, major jednu ve zlatém rámečku, podplukovník dvě a plukovník tři. V roce 1965 se armáda v případě poddůstojníků vrátila k osvědčeným „peckám“. Toto hodnostní označení vydrželo až do poloviny devadesátých let minulého století, kdy byly pro hodnostní sbor nižších důstojníků opět zavedeny třícípé hvězdičky. V roce 1999 došlo ke zřízení hodnosti štábního rotmistra a štábního praporčíka. Zároveň se následujícím způsobem změnily generálské hodnosti. Brigádní generál měl jednu hvězdičku, generálmajor dvě, generálporučík tři a armádní generál čtyři.

Hodnostní sbor čekatelů

Hodnostní sbor čekatelů

po dobu konání výcviku, po dobu studia na vojenské vyšší odborné škole a bezprostředně navazujícího výcviku

po dobu studia na vojenské vysoké škole v bakalářském studijním programu a bezprostředně navazujícího výcviku, po dobu studia na vojenské vysoké škole v magisterském studijním programu

generálporučík

vojín

generálmajor

prosadilo, že bude používat naše hodnostní označení. Možnosti a kapacity válečného průmyslu byly však omezené. S ohledem na to, že bylo možné razit pouze jeden druh hvězdiček, dostávali rotmistři a praporčíci pěticípé hvězdičky stříbrné barvy, také nižší a vyšší důstojníci nosili pěticípé hvězdičky, ovšem ze žlutého kovu. Ještě složitější situace vznikla u čs. jednotek v Sovětském svazu. Sovětská strana navrhovala, aby Češi a Slováci používali ruské hodnostní označení vyráběné ve velkých sériích. To ale Čechoslováci odmítali. Zpočátku si důstojníci vystřihovali hvězdičky ze slídy. Později se hodnostní označení vyrábělo v praporních dílnách. Praxe ale byla trochu jiná. Když byla Marie Kvapilová Pišlová za boje u Sokolova v Moskvě na Všeslovanském sjezdu povýšena na svobodníka, vytáhl Svobodův pobočník cvočky z koženého křesla a nahradil jimi chybějící „frčky“. Pěticípé hvězdičky pro nižší a vyšší důstojníky zůstaly v naší armádě zachovány i v poválečném období. Od roku 1949 ale v případě poddůstojnických hodností nahradily tradiční „pecky“ proužky. Svobodník měl jeden, desátník dva, četař tři a rotný jeden silnější. V roce 1951 prosadil tehdejší ministr národní obrany Alexej Čepička hodnostní označení sovětského vzoru. Na tvrdých výložkách byly

svobodník

rotný

desátník

rotmistr

četař

nadrotmistr

desátník

armádní generál

Pozn. redakce: Hodnostní označení na vojenských stejnokrojích příslušníků Vojenské kanceláře prezidenta republiky a Hradní stráže má samostatné grafické ztvárnění.

svobodník

četař


Text: Vladimír MAREK Foto: archiv VHÚ Ilustrace: AČR

šikovatelů či strážmistrů k nim přibyl úzký žlutý lem. Nižší důstojníci nosili hvězdy zlaté nebo stříbrné, opět podle barvy knoflíků. Vyšší důstojníci široké zlaté nebo stříbrné lemy límců a na nich pak hvězdy. Podporučík (od roku 1870 poručík) a major měli jednu hvězdu, nadporučík a podplukovník dvě hvězdy, setník, rytmistr a plukovník tři hvězdy. Před úkol přijetí nových hodnostních označení byla postavena i vznikající československá armáda. V roce 1921 schválilo vedení resortu hodnostní označení, které nezapřelo nemalý vliv avantgardních umělců, ovlivněných v té době módním kubizmem. Poprvé se u nás objevily v případě poddůstojníků tak oblíbené „pecky“, a to v provedení z mořeného kovu. Rotmistrovský sbor měl osmihrany, nižší důstojníci obdélníčky a vyšší kosočtverce. Vše, včetně čepicových označení, z bílého kovu. Žlutá barva byla vyhrazena jen generálům. Problém ale byl v tom, že Rudá armáda v tehdejším Sovětském svazu měla shodou okolností obdobné vzory, a tak v roce 1930 došlo u nás ke změně. Rotmistři a praporčíci začali nosit obdélníčky z bílého kovu, nižší důstojníci v té době v Evropě naprosto ojedinělé třícípé hvězdičky a vyšší důstojníci pěticípé hvězdičky ze žlutého kovu. Během druhé světové války si velení československých zahraničních jednotek

43


Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ za sebou dvouletý zkušební chod, který nám potvrdil jeho funkčnost. Od května loňského roku se přešlo na plný provoz. Vedle preventivní profesní činnosti CBO slouží zároveň jako výukové, výcvikové a školicí středisko pro vojenské a civilní specialisty nejen z ČR, ale také v rámci NATO a současně poskytuje svoje kapacity pro vyšetření vojáků při jejich návratu z misí, které jsou z epidemiologického hlediska rizikové.“ Dále konstatuje, že CBO je součástí tuzemského integrovaného záchranného systému a také je zapojeno do spojenecké korporace biologické ochrany v rámci Aliance. „Zájem o využití kapacit CBO i o úzkou spolupráci registrujeme od ozbrojených sil Polska, Rakouska nebo pobaltských

Připraveni na nejhorší

44

Vrtulník letecké záchranné služby dosedá na heliport těchonínského Centra biologické ochrany (CBO). Pacient s podezřením na zvlášť nebezpečnou exotickou nákazu je přeložen z paluby stroje do přepravního boxu a transportován na pracoviště intenzivní péče. Tam jej přebírají zdravotníci v přetlakových oblecích a odvážejí do lůžkové části specializované nemocnice. Takováto podívaná by byla při každé ostré akci. Přitom nemusí výhradně souviset s potenciálními útoky zbraněmi

hromadného ničení nebo bioterorismem, ale spíše s onemocněním infekční nákazou a zabráněním jejího šíření v ostatní populaci. Armáda České republiky má efektivní systém biologické ochrany vojsk a CBO Těchonín je jejím specializovaným zdravotnickým zařízením. Disponuje infekční nemocnicí pro izolaci a léčení osob se zvláště nebezpečnými a exotickými nákazami na 3. a 4. úrovni biologického zabezpečení BSL (Bio Safety Level), jakož i laboratořemi pro identifikaci vybraných biologických agens.

KDYSI PŘÍSNĚ UTAJOVANÝ OBJEKT Tento vojenský objekt v Orlických horách byl před rokem 1990 přísně utajován. Dnes tomu tak není. Po teroristických útocích ve Spojených

státech amerických v září 2001 došlo ke zlomovému obratu a biologická ochrana se stala široce diskutovanou otázkou nejen u odborné, ale i laické veřejnosti. Pro resort obrany vyvstalo zadání zformovat mobilní biologickou jednotku rychlého nasazení a zprovoznit specializované zdravotnické zařízení sloužící k izolaci a léčbě zasažených osob. Jak první, tak druhý hlavní úkol byl realizován. „Máme týmy, které jsou vybaveny odpovídajícími prostředky a schopny operativního nasazení v prostoru, zahraničí nevyjímaje, kde je podezření z použití biologických zbraní,“ říká podplukovník František Bílek, ředitel Ústředního vojenského zdravotního ústavu (ÚVZÚ) se sídlem v Praze-Střešovicích, do jehož podřízenosti těchonínské CBO spadá. „Centrum biologické ochrany má

Organizační struktura Centra biologické ochrany štáb CBO oddělení logistiky hospodářské oddělení oddělení řízení systémů speciálních provozů odbor biologické ochrany oddělení detekce a diagnostiky oddělení výzkumu a verifikace oddělení karantény a transportu oddělení hospitalizace a izolace oddělení centrálních provozů

republik. V tomto směru je třeba učinit odpovídající legislativní opatření,“ vysvětluje ředitel ÚVZÚ. Specialisté centra však už nyní spolupracují s Ústavem organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Zaměřují se na testování možné účinnosti nově syntetizovaných látek při jejich použití k léčbě vybraných virových a bakteriálních onemocnění. „Pro Armádu ČR by tato spolupráce mohla přinést významné zvýšení schopností v oblasti prevence a terapie zvláště nebezpečných infekcí, významných nejen z vojenského hlediska. Zejména v případech, kdy je prevence problematická nebo vůbec žádná, by bylo využití těchto látek vysoce přínosné jak pro ochranu profesionálů, tak civilní populace,“ upřesňuje podplukovník Bílek a pochvaluje si skutečnost, že kooperace s vyhlášeným vědeckým

pracovištěm AV nepochybně zvýší prestiž také ÚVZÚ i CBO.

DOMINANTNÍ „NULA DVOJKA“ Není tomu tak dávno, co za branou těchonínského vojenského zařízení vládl čilý stavební ruch. Výstavba CBO se rozdělila do dvou fází. Nejprve se rekonstruovaly hlavní objekty, které zabezpečovaly laboratorní diagnostiku a bezpečnou hospitalizaci osob s vysoce virulentními infekcemi, a poté měla přijít řada na opravy ostatních budov areálu. „Zámysl investiční výstavby je v současné době realizován zhruba z osmdesáti procent. Na dokončení zbývajících projektů se nedostává finančních prostředků,“ říká náčelník Centra biologické ochrany podplukovník Michal




45

Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ tenciální nositele nebezpečných nákaz máme připraveno dalších devadesát lůžek. Takovou kapacitou pro izolaci a léčení infikovaných osob nedisponuje žádné zdravotnické zařízení v České republice,“ konstatuje náčelník CBO. Leckdo může oponovat, proč mít v záloze tak nákladného „strýčka“, když nás ebola, antrax, tularemie či virová

hemoragická horečka nesužují? „Nebýt profesionálně připraven na mimořádnou událost tohoto typu, která může de facto nastat kdykoliv a kdekoliv, bych považoval za hazard. Armáda má jako jediná v tuzemsku k dispozici funkční a kapacitně zabezpečené specializované pracoviště s odborníky na infekční nákazy, kteří zvládnou léčbu nejen zasaženého jednotlivce, ale také skupiny osob,“ argumentuje pplk. Kroča. Všudypřítomné nadstandardní vybavení a špičkové technologie by byly k ničemu bez kvalitního personálu. Jeho řady však za poslední roky prořídly. „Zásluhu“ na tom má především permanentní redukce stavů. Poslední „řez“, a to v lednu letošního roku, vystavil červenou kartu jedenatřiceti procentům zaměstnanců. „Už je to na hraně funkčnosti.


Kroča a lituje, že nebyla zrekonstruována budova pro vědu a výzkum. „Každá, byť sebemenší prodleva ve výzkumné a vývojové činnosti v oblasti biologické ochrany nás totiž podstatně zbrzdí.“ Není sporu o tom, že o nejvyšší výdaje z armádní kasy se „zasloužila“ specializovaná infekční izolační jednotka rozmístěná v budově nula t dva. „Pro případy krizových situací k jje zde k dispozici ččtyřicet nemocničních lůžek na n nejvyšším stupni zas bezpečení. b Navíc pro p po-

46

Hledáme alternativní cesty, jak zabezpečit plynulý chod hospitalizační jednotky v případě její aktivace. Jedním ze zdrojů, především odborného personálu, je královéhradecká Nemocniční základna, s níž úzce spolupracujeme. Naše úvahy dále směřují k přípravě specializované jednotky aktivních záloh,“ dodává náčelník centra. O profesní připravenosti svých podřízených podplukovník Kroča vůbec nepochybuje. Je si jistý, že i při ostrém nasazení by těchonínští specialisté úkol zvládli. „V CBO je erudovaný personál znalý problematiky z infekčních oddělení. Lidé vědí o možném nebezpečí a k dispozici mají odpovídající techniku. Měsíc co měsíc jsou prověřováni při cvičeních takřka v reálných podmínkách. Tímto drilem postupně snižujeme možné riziko selhání.“

Text a foto: Jana DECKEROVÁ

Jaromír Klika – vodní skaut, lékař, filatelista. Ale také jeden ze zakladatelů Zpravodajské brigády (ZB), protiněmecké organizace fungující na území Prahy a v jejím okolí v období protektorátu Čechy a Morava.

LEGENDA skautského odboje „Když v devětatřicátém vypukla válka, byl jsem v třetím semestru medicíny na Karlově univerzitě. Němci pak v listopadu téhož roku zavřeli vysoké školy a medicína šla k ledu. Skončil jsem v kovodílně v Karlíně u soustruhu, kde jsem vydržel až do konce války,“ říká Jaromír Klika, čestný předseda ZB a druhoválečný veterán. „Potom přišla další rána. Rok nato zakázali Junáka. Postihlo to také náš pátý oddíl pražských vodních skautů. Byl to pocit křivdy, bezpráví a beznaděje. Pořád to v nás doutnalo a s kamarády jsme chtěli okupantům nějak škodit.“

Skautské organizace měly své zásady, v nichž obětavé vlastenectví patřilo k těm nejdůležitějším. Proto spolu s kamarádem Adolfem Karlovarským založili v listopadu 1940 odbojovou skupinu Zbojník (krycí písmena ZB), jejíž základ tvořilo právě dvanáct vodních skautů „Pětky“. Jejich první akcí bylo vytištění letáčků proti kolaborantům s nápisem „Označte vlajkaře“ (Vlajka − česká fašistická organizace). Ty pak vylepovali na byty a podniky těchto zrádců českého národa. Po spojení s další odbojovou skupinou vznikla Londýnem později uznávaná

Zpravodajská brigáda (písmena ZB byla zachována), která se neustále rozrůstala. Němcům se ji nepodařilo nikdy odhalit, i když měla na sedm set členů. „Rodiče o mém ,vedlejšáku‘ po celou dobu nevěděli. Po válce jsem byl zase překvapen já, když mi otec, který byl už před válkou uznávaným pražským urologem, prozradil, že pomáhal chránit generála Eliáše tím, že mu zkreslil rentgenové snímky a následnou léčbou oddaloval jeho osud,“ vzpomíná Jaromír Klika. Brigáda sehrála podstatnou roli i během Pražského povstání. „Pátého května jsme se shromáždili v kasárnách Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky,“ vypráví pamětník. „Bylo málo zbraní, tak se 4. rota pod mým velením vydala směrem na Královské Vinohrady, kde se nám podařilo zmocnit malého pancéřovaného vozu a zbraní. Fungovali jsme i jako rychlé spojky mezi jednotlivými částmi Prahy. Během bojů padlo přes sto našich členů.“ Po válce dostudoval a po vzoru rodinné tradice se stal urologem. O pokračovatele slavného pátého oddílu vodních skautů se zajímal dál, od roku 1992 byl dokonce po dva roky jeho kapitánem. Je ale i zapáleným filatelistou a miluje klasickou hudbu a výtvarné umění. Letos v únoru oslavil Jaromír Klika 91. narozeniny.


Náčelník CBO Těchonín pplk. Michal Kroča a ředitel ÚVZÚ pplk. František Bílek

VETERÁNI

47

MISE

MISE Vojáci československé a později české armády působili v Iráku několik let, prokázali tam svoji odvahu i schopnost pružně reagovat na nestandardní problémy.

pomáhal jeho zástupce mjr. Vladimír Lang. Kontingent tvořilo 155 zdravotníků, 79 vojenských policistů pod velením pplk. Dušana Kolesy, 31 příslušníků humanitárního odřadu, třináctičlenná skupina CIMIC (Civil-Military Co-operation) pod velením pplk. Martina Krumnikla permanentně bojující s nedostatkem financí a tzv. národní podpůrný prvek v počtu 30 osob. Poměrně samostatnou nenápadnou skupinou byli pyrotechnici v čele s mjr. Bořkem Valíčkem. Reálně se jednalo spíše o základnu než výhradně o nemocnici. Ze vzpomínek „cimikářů“ lze připomenout neuvěřitelné hygienické podmínky v iráckých školách. Po likvidaci systému vodovodů a stok za Saddámova režimu se město Basra stalo závislým Sanitní vozidlo se vrací na základnu.

Text: Martin KOLLER Foto: archivy autora, příslušníků pyrotechnické skupiny, SOG a CIMIC

Spolupráce naší republiky s Irákem je poměrně starého data. Československé firmy tam dodávaly zbraně a technologické celky jak po první, tak po druhé světové válce. Zásadní politické změny na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století přivedly do tamní oblasti i naše vojáky.


SPOLEČNÉ MISE

48

V regionu působila od prosince 1990 do května 1991 česko-slovenská protichemická jednotka vedená plk. Jánem Való. Vojáci se zúčastnili operace Pouštní bouře, avšak do Iráku nevstoupili. Od ukončení bojů realizovala OSN na základě rezolucí Rady bezpečnosti č. 706/1991 a 712/1991 na území Iráku strážní misi UNGCI (United Nations Guards Contingent in Iraq) s cílem ochrany humanitárních pracovníků, Kurdů a šíitů. Vojenské a policejní síly působily v provinciích Dohuk, Erbil, Sulejmánia

Plukovník Mojmír Mrva (vlevo) a plukovník Přemysl Škácha (vpravo) s britskými kolegy

a Basra. Součástí UNGCI byly rovněž kontingenty z naší republiky.

CHEMICI Islamistický teroristický útok 11. září 2001 v New Yorku vedl k další

vojenské akci proti Iráku, kde probíhaly etnické čistky proti Kurdům a nábožensky podložený teror proti šíitům. Možnost zneužití iráckých chemických, případně biologických zbraní teroristy byla reálná. Právním podkladem pro vojenskou

Školení iráckých policistů

jednoho pro početnou královskou rodinu. Ve prospěch kontingentu se výrazně angažovala tehdejší česká velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková. K útoku na Kuvajt nedošlo s výjimkou dopadu jedné irácké rakety do moře u nákupního centra známého jako Shark. Po ukončení bojových operací v Iráku připravovala část praporu základnu pro 7. polní nemocnici v Basře. Většina z vojáků byla do 2. června přesunuta domů.

ZDRAVOTNÍCI A INSTRUKTOŘI Od 18. května začala v Basře působit 7. polní nemocnice pod velením plk. Mojmíra Mrvy, který musel plnit jak lékařské, tak diplomatické a velitelské povinnosti. Přitom mu vydatně

na dodávkách vody cisternami, což byl účinný prostředek k potlačování jakéhokoli odporu. Kanalizaci se nepodařilo zprovoznit dodnes. Český kontingent spolupracoval především s Dočasnou koaliční správou, iráckými provinčními institucemi a bývalou iráckou vojenskou nemocnicí. Příslušníci Vojenské policie školili irácké kolegy, chránili zásobovací konvoje a vozidla mezi kuvajtským Abdaly a Basrou, hlídkovali v okolí Basry a úzce spolupracovali s příslušníky britské armády. Dále chránili reprezentanty naší republiky působící dočasně v Basře a Bagdádu a civilní specialisty. Ti dlouhodobě pobývali na základně. Jednalo se především o Jaroslava Reifa zabývajícího se vodohospodářstvím a Františka Fuksu, specialistu v oboru


Češi a Slováci v Iráku

operaci, která proběhla od 20. března do 1. května 2003, se stala rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1441 z 8. 11. 2002. Výsledkem byla porážka irácké armády a svržení Saddáma Husajna. První čeští vojáci dorazili do sousedního Kuvajtu na základě usnesení vlády č. 866, souhlasu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR č. 137 a souhlasu Senátu Parlamentu ČR č. 477 už 18. března 2002. Kontingent 243 mužů a osmi žen vedený plk. Josefem Prokšem se skládal z velitelství, podpůrného prvku, zesílené deváté roty chemické ochrany z Liberce a zdravotnického odřadu. Vojáci byli dislokováni na základně Camp Doha na severu Kuvajtu. Jejich hlavním úkolem byla ochrana kuvajtského obyvatelstva. V době nasazení tvořila naše jednotka údajně až 30 % kapacity spojeneckých sil z hlediska ochrany proti zbraním hromadného ničení. Dvacátého ledna vystřídal velitele plukovník Dušan Lupuljev. Už od září 2002 tvořil kontingent 4. odřad radiační, chemické a biologické ochrany z Týna nad Vltavou. V únoru 2003 došlo k jeho zesílení a úkoly plnil dále jako 1. prapor radiační, chemické a biologické ochrany. Počátkem března 2003 byl počet českých vojáků zvýšen na 400 osob. Vrátilo se především 107 vojáků 9. roty a proběhlo doplnění 69 vojáky ze Slovenska. Tím došlo k zformování 1. česko-slovenského praporu radiační, chemické a biologické ochrany. Jeho dva hlavní odřady působily v Kuvajt City, zatímco zpětný odřad zůstal na základně. Vojáci prováděli průběžný průzkum a realizovali několik školení pro civilní obyvatelstvo, včetně

49

MISE výroby a distribuce elektřiny, kteří odvedli obrovský kus práce a vzorně nás reprezentovali. Základnu navštěvovali rovněž pracovníci humanitární organizace Člověk v tísni. Opakovaně poskytla pomoc vojákům i civilistům slovenská konzulka v Kuvajtu Emira Khidayer. Slovenští vojáci působící v Hile několikrát navštívili základnu v Basře a zastupitelský úřad ČR v Kuvajtu. Na přelomu září a října 2003 proběhla rotace. Velitelem kontingentu se stal plk. gšt. Přemysl Škácha. Řízení nemocnice převzal plk. Vojtěch Humlíček. Zdravotnický personál ošetřil 10 146 osob, z toho 1 034 příslušníků koaličních armád. Proběhlo 242 operací. Převážná část příslušníků kontingentu ukončila svoji misi v listopadu a do konce roku došlo ke zrušení základny a odsun do vlasti. Většina stanů měla za dobu mise několik desítek průstřelů. Jen stan pro hosty vykazoval patnáct zásahů a další se nalézaly v podlážkách, nábytku a dokonce i botách. Nelze prokázat, které byly nepřátelské a které pouze výsledkem střelecké zábavy Iráčanů oslavujících volné dny nebo svatby. Zní to neuvěřitelně, ale nikdo nebyl raněn. Z útoků lze připomenout dva obzvláště kuriózní. V prvním případě vrhl kdosi

MISE že pacienti vyhledávali kvalitní neplacenou odbornou péči u nevěřících, čímž oni přicházeli o zisky i prestiž. O úrovni jejich vedení a přístupu k hygieně svědčí fakt, že na podlaze nemocnice ležela vrstva prachu a splašky se vylévaly z okna. Výsledkem byla nenávistná kampaň obviňující naše vojáky z urážky koránu, ukončená obléháním nemocnice

Naše účast v misích, a to nejen v Iráku, kupodivu není v dostupných informačních zdrojích v zaslouženém rozsahu dokumentována, natož prezentována. Mnohdy chybí i dostatek použitelných fotografií z historie posledních 20 let naší armády. To je smutné obzvláště ve srovnání s rozsáhlými archivy období 1918–1939 a 1945–1989. Ve druhé polovině minulého roku se úkolu zachytit nedávnou, avšak rychle mizející minulost misí ujala Skupina historické služby Vojenského historického ústavu vedená pplk. Eduardem Stehlíkem. S využitím amerických zkušeností programu Combat history se snaží zaplnit doposud bílá místa. Probíhají též přípravné práce na publikaci zachycující mise posledních dvaceti let.

Česká cisterna s vodou pro Basru

Iráčtí policisté dovezení k zesílení obrany 7. polní nemocnice v listopadu 2003

Působení v terénu se stalo bojovou činností a zároveň pomocí odříznutým stanicím irácké policie. Poslední jednotka tvořená především příslušníky 73. tankového praporu z Přáslavic byla přepravena domů 27. června 2008. Následně sloužila na základně v Taji skupina 14 instruktorů, kteří cvičili irácké tankisty. Jejich schopnost improvizace a znalost sovětské techniky vysoce oceňovali američtí velitelé. Misi naší republiky v Iráku ukončili v polovině prosince 2008.

HISTORICKÉ ZHODNOCENÍ A ANALÝZA Vše, co se událo před sekundou, se stává historií. A každý vnímá nedávné zážitky jako současnost, kterou nelze zapomenout. Vzpomínky se však vytrácejí a pamětníci odcházejí. Dvacáté výročí první mise naší armády v Kuvajtu a Iráku je již realitou, přičemž nedávná minulost poskytuje cenné informace i poučení.

Noční příprava

Vojenští policisté zajišťovali rovněž ochranu reprezentantů státu, zde tehdejšího náměstka ministra zahraničních věcí Alexandra Vondry při cestě písečnou bouří do Bagdádu.

50

do čelního skla cisternové tatry meloun. Ve druhém se do boty jednoho z důstojníků zakousl zuřivý varan. Důvodem ukončení činnosti nemocnice bylo rostoucí nepřátelství ze strany iráckých (bývalých vojenských) lékařů, kteří se spojili s islamistickými extremisty vedenými Muktadou Sadrem podporovaným z Íránu. Vadilo jim,

Návrat hlídky, na jejímž vozidle je ještě původní označení chemické jednotky.

davem z nejchudší, avšak nábožensky nejzapálenější čtvrtě. Na druhé straně lze připomenout demonstraci obyvatel obchodních čtvrtí za zachování nemocnice. Tito občané se vesměs vyznačovali nadprůměrným vzděláním a rozhledem. Příslušníci Vojenské policie se po likvidaci základny přesunuli na britskou základnu Šajba (anglicky Shaibah)

a pokračovali v plnění úkolů. Tam 80 příslušníků různých útvarů působilo nejprve pod velením pplk. Jiřího Neubauera a následně pplk. Milana Diviaka. Při ochraně základny Šajba se dostávali i pod palbu raket. Podle vzpomínek veteránů se jednou na poslední chvíli podařilo odvrátit útok, který měl být proveden téměř 200 raketami.



Pyrotechnici při společné akci s britskými kolegy

51

VÝCVIK

VÝCVIK

RBS naostro doma

Operátor dostává před odpálením na displej informace z vlastního zaměřovače a kooperujících přístrojů. Na rozdíl od jiných přenosných protiletadlových systémů krátkého dosahu lze u RBS-70 korigovat směr letu střely.

naostro doma

Text: Martin KOLLER Foto: Jan KOUBA

Doposud se prováděly ostré střelby protiletadlových raketových kompletů RBS-70 v zahraničním výcvikovém prostoru, avšak od května již probíhají na našem území.

Střelby, které byly vlastně zkušební, vzbudily velký zájem nejen u brigády. To by u méně psychicky odolných obsluh zvýšilo nervozitu. Jejich přípravě totiž přihlíželi zástupce náčelníka Generálního štábu-náčelník štábu generálmajor Josef Bečvář, velitel společných sil generálmajor Hynek Blaško, ředitel sekce rozvoje druhů sil-operační sekce MO brigádní generál Bohuslav Dvořák a náčelník protiletadlového raketového vojska AČR plukovník Marek Kalanin. Celkem 60 příslušníků 252. protiletadlového raketového oddílu 25. protiletadlové raketové brigády cvičilo s osmi systémy už několik dnů. Nelze se divit, protože chtěli dosáhnout co nejlepších výsledků. Navíc řízené

střely nejsou zrovna levnou záležitostí. A samozřejmě v rámci jednotky probíhá neoficiální hodnocení a nikdo se nechce stát terčem posměchu. Dohromady bylo odpáleno šest řízených střel MK1. Málokdo z přihlížejících si přitom uvědomil, že RBS-70 může sloužit nejen jako protiletadlová, ale také protitanková zbraň. Prudký, místy nárazový vítr přitom vzbuzoval obavy, že ovlivní výsledky celého cvičení. Výtečné hodnocení nakonec potěšilo jak obsluhy, tak velitele oddílu podplukovníka Vladislava Babinského. Kdosi z přítomných hostů zhodnotil výkon protiletadlovců slovy: „Kvalitní výcvik, kvalitní operátoři, kvalitní zbraň, srdce a vůle.“ K tomu není co dodat.

Po opuštění kontejneru odpadá startový raketový motor, který zajišťuje výmet řízené střely. Ta pokračuje v letu setrvačností do zažehnutí letového motoru.

52

Několik nákladních automobilů Tatra T 810 si vyzkoušelo novou maskovací síť společnosti BOIS filtry, která je určena k montáži na karoserie a odpovídá nejvyššímu technologickému standardu z hlediska minimalizace detekce.



Na snímku je vidět řízená střela opouštějící přepravní odpalovací kontejner. Pod hlavicí padá k zemi krytka ústí kontejneru. Bezpečnostní důstojník signalizuje praporkem nebezpečí pro okolí při střelbě.

53

MODERNIZACE

Jedinečné zařízení

v Evropě Text: Jana DECKEROVÁ Foto: Jan KOUBA a www.trivis.info


Bezpečnostní rizika v dnešní době neustále rostou. Na osobní prohlídku osob a rentgenovou kontrolu zavazadel na letištích nebo při vstupu do vybraných objektů jsme si už všichni zvykli. Stále více se však objevují nové zbraně vyrobené z plastů, keramiky nebo skla. Na ty už bezpečnostní rámy detekující pouze kovy nestačí. Příslušníci Vojenské policie (VP) proto zavádějí do své výbavy nový bezpečnostní prvek – mobilní kontrolní pracoviště vstupu.

54

Nadpraporčík Stanislav Wolný a kapitán Karel Fiala

ním způsobem, zejména za použití psů a improvizované detekční techniky.“ To byl hlavní impulz k vypracování projektu, na kterém spolu s nadpraporčíkem Stanislavem Wolným pracuje již tři roky. Oba mají bohaté zkušenosti z oblasti bezpečnostních technologií, ale při řešení tohoto úkolu se museli seznámit s posledními světovými novinkami. „Nápad vyvinout mobilní kontrolní pracoviště vstupu včetně personálního skeneru vznikl někdy kolem roku 2007,“ vzpomíná kapitán Karel Fiala z odboru policejního výkonu Hlavního velitelství VP Praha. „Tehdy Vojenská policie prováděla kontroly na letištích relativně primitiv-

UNIKÁTNÍ PERSONÁLNÍ SKENER Mobilní kontrolní pracoviště vstupu (MKPV) budou policisté využívat především na vojenských letištích, kde nejsou bezpečnostní rentgeny, ale i na dalších akcích, kde je potřeba kvalitně prověřit mnoho lidí i zavazadel v co nejkratší době. Vojenská policie vyvíjí MKPV ve dvou verzích – jako nákladní vozidlo pro rychlé použití v rámci republiky a jako

kontejner určený do misí. „Nákladní vozidlo s celým pracovištěm je připravené k akci během půl hodiny po příjezdu na místo,“ říká nprap. Wolný. „Srdcem veškerého systému jsou počítače uvnitř automobilu či kontejneru, na nichž pracují dva operátoři, kteří vyhodnocují snímky na monitoru. Další dva policisté venku řídí průběh kontrol.“ Unikátem celého zařízení je bezkontaktní personální skener – SECURE 1000. Na rozdíl od klasického rentgenu, který známe z nemocnic, snímá – skenuje – pomocí velice slabého a tím i pro zdraví lidí neškodného záření pouze povrch těla včetně chodidel. Vyhodnocovací software pak na monitoru operátora nezobrazuje snímek nahé postavy, ale pouze její siluetu, na které jsou patrné předměty, jež má osoba případně ukryty pod šaty. U kontroly zavazadel MKPV používá „klasické“ rentgenové záření, jehož paprsky naopak pronikají do hloubky. „Se skrýšemi v zavazadlech už máme zkušenosti. Víme, na která místa si dát pozor, a málokdy nám něco uteče,“ svěřují se kpt. Petr Němec a prap. Roman Kremser z Velitelství ochranné služby VP Praha. Nebyl opomenut ani tréninkový program. Ten udržuje pozornost operátora tím, že i když zrovna v kontrolovaných zavazadlech nebezpečný předmět není, on mu ho tam cvičně, třeba po každých patnácti zavazadlech, „vloží“. „Operátor by ho měl najít a označit. Je to důležité i pro velitele, který má přehled o úspěšnosti policisty

a podle toho jej může hodnotit,“ doplňuje kpt. Fiala. Nedílnou součástí pracoviště je rovněž výsuvná rampa na kontrolu automobilů. Kromě zaznamenání registrační značky vozidla „umí“ prověřit jak podvozek, tak i střechu a korbu a vše zadokumentovat na videozáznamu. Systém je navíc schopen při opakovaném prověřování stejného vozidla porovnat záznam z minulé kontroly s probíhající a upozornit operátora na případné odchylky. Zařízení je připraveno na čtyřiadvacetihodinový provoz. Může fungovat bez ohledu na počasí, je vybaveno topením a klimatizací. Lze ho připojit na normální elektrickou síť, napájecím zdrojem však může být i mobilní elektrocentrála. „Celý projekt vznikl z peněz na obranné programy, jež každoročně vyhlašuje sekce vyzbrojování Ministerstva obrany a které jsou součástí obranného výzkumu a vývoje,“ konstatuje kpt. Fiala. „Na tento projekt jsme dostali finanční podporu a ve výběrovém řízení zvítězila firma VOP 025 Nový Jičín, která ve spolupráci s námi a subdodavateli toto zařízení jako prototyp vyrobila.“ V současné době MKPV prochází vojskovými zkouškami. Po jejich zdárném ukončení a nutných administrativních úkonech získá Vojenská policie zařízení, které je na evropské úrovni jedinečné a zatím jím nedisponuje žádná jiná bezpečnostní složka. Poprvé by se toto mobilní pracoviště mělo veřejnosti představit na 9. mezinárodním odborném veletrhu vojenské techniky, výstroje a výzbroje vojáků budoucnosti zemí NATO a Partnerství pro mír „Future Soldier 2010“ v Pražském veletržním areálu Letňany ve dnech 14. až 16. října 2010.


MODERNIZACE

55

MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE


CHÁLID letí do Lešan Text: Martin KOLLER Foto: autor, plk. Aleš KNÍŽEK a mjr. Michal BURIAN

Název článku může vyvolat podivení, avšak jedná se o další rozšíření kolekce tanků ve Vojenském technickém muzeu Lešany z Jordánska.

Královského tankového muzea. Jeho ředitel navštívil Lešany a konstatoval, že toto muzeum je inspirativní ukázkou vybudování expozice světové úrovně prakticky z ničeho za necelých dvacet let. Navíc v malém státě s omezenými ekonomickými možnostmi. Naše republika

a Jordánsko jsou si z uvedených hledisek podobné. Jednání vedlo k původně nečekanému zájmu obou stran o širší výměnu zahrnující větší počet vozidel. Realizaci projektu napomohlo cvičení českého ženijního týmu s robotickými

odminovacími systémy Božena v jordánském pohraničí. Jednotka s nimi odlétala transportním letounem An-124 Ruslan, který má nosnost až 120 tun. V letounu zbylo dostatek prostoru i hmotnostní kapacity na přepravu další techniky, která se tak vlastně svezla zadarmo. Tím byla zajištěna doprava na vzdálenost několika tisíců kilometrů. Techniku převzali v Jordánsku osobně ředitel VHÚ plk. Aleš Knížek, správce fondu těžké techniky mjr. Michal Burian a technik specialista prap. Zlatko Šula. Prozatím Královské tankové muzeum získalo tank T-54 v kamufláži sovětských invazních jednotek z roku 1968 a dva polopásové obrněné transportéry OT-810. Vojenské technické muzeum Lešany obohatily tanky Chálid a M47 Patton a terénní automobil M151 Jeep MUTT.

válce. Tank Chálid je exportní verzí britského typu FV 4201 Chieftain, který tvořil od konce šedesátých do poloviny osmdesátých let minulého století výzbroj britské armády, či spíše sboru na Rýně BAOR (British Army of the Rhine)

SYSTÉMOVÝ RŮST

Chálid jede ve žhavém vzduchu na letiště.

Název Chálid je českou transkripcí původního rozšířeného arabského jména. V dostupných podkladech jsou používány i jiné verze, např. Khalid, také Khaled, Khaleed nebo Chaled. Tank dostal bojové jméno po slavném islámském dobyvateli a chalífovi (vládci věřících) Chálidu ibn al-Walídovi (592–642), který měl přezdívku Sayfu al-láh al-Maslúl (tasený meč boží).

stojícího proti severnímu křídlu vojsk Varšavské smlouvy. Tank M47 Patton byl od roku 1951 ve výzbroji mnoha států, především členských zemí NATO. Doplňuje Pattony M48 a M60, které jsou již součástí sbírek VHÚ.

Nově získaná technika má na první pohled málo společného s historií naší armády. Je však dalším krokem k naplňování důležitého a zajímavého úkolu, který vychází již z původní ideje lešanského muzea z počátku devadesátých let minulého století. Nemá být jen sbírkou techniky dokladující minulost naší armády, ale poskytovat technologické informace o světovém vývoji tankové techniky. Zároveň seznamovat návštěvníky i s různými historickými obdobími a tradicemi států NATO i dalších zemí. Jak Chálid, tak M47 jsou zajímavými reprezentanty dvou větví západní tankové školy v období po druhé světové

Příprava k letu

Nový přírůstek se samozřejmě nesnesl z výšin do Lešan, ale do Prahy a z letiště v Ruzyni putoval na podvalníku. Anabáze však byla poněkud delší a složitější.

56

Ředitel Vojenského historického ústavu plk. Aleš Knížek a užší tým vedení VHÚ, pod který Vojenské technické muzeum v Lešanech organizačně spadá, připravovali výměnu obrněné techniky déle než tři roky. Měli přitom vznešeného partnera. Byl jím jordánský král Abdulláh II., který kromě budování technologické základny země a obranného průmyslu realizuje již několik let projekt

Praporčík Šula řídí přípravu k transportu.

T-55 a OT-810 na podvalnících jordánské armády



TANKY Z ARÁBIE

57

VETERÁNI

„Zapomenutí“ promluvili Text a foto: Jana DECKEROVÁ

A rreport epo ep e po p ort rt s spe speciál pe p eci ciá c ál 2 2/2010 //20 /2 20 2 01 10 0

Ve spolupráci Čs. obce legionářské (ČsOL) a Ministerstva obrany ČR vznikl jedinečný projekt. Elektronická databáze československých vojáků, kteří působili během 2. světové války v zahraničních vojenských jednotkách, bude od příštího roku přístupná veřejnosti.

5588

„Po úspěšně dokončeném seznamu československých legionářů z období 1. světové války jsme považovali za přirozené navázat dalším projektem – zmapováním našich druhoválečných vojáků, kteří působili v zahraničí,“ říká Jiří Hofman, člen historickodokumentační komise ČsOL. „Dnes, po téměř šesti letech mravenčí práce několika vojenských historiků, se můžeme dovědět zajímavé informace o našich předcích, kteří se v letech 1939 až 1945 přihlásili k některé z československých exilových jednotek nebo bojovali na straně spojeneckých armád.“ Databáze postupně vznikala od roku 2004 ve Vojenském ústředním archivu-Vojenském historickém archivu MO ČR, z jehož pramenů autorský tým čerpá. Letos v květnu byla dokončena první fáze – elektronická

digitalizace záznamů o každé osobě. Nyní práce pokračují nezbytným ověřováním, opravami, sjednocováním a doplňováním dostupných údajů. Vedle základních životopisných dat bude možné vyhledat informace nejen o vojenské službě a dosažené hodnosti, ale také zajímavá fakta o povolání, zdravotním stavu, okolnostech odchodu do exilu či vstupu do československé nebo spojenecké armády. U některých, pokud jsou známy, se mohou objevit jejich poválečné osudy.

PŘÍBĚHY VYPLOUVAJÍ NA POVRCH „Badatelé, ale třeba i příbuzní si tak budou moci procházet záznamy jednotlivých vojáků, kde a kdy narukovali, kde bojovali, a pokud padli,

tak za jakých okolností,“ vysvětluje Zdenko Maršálek, další z historiků. „Databáze pochopitelně obsahuje již známá fakta o životě parašutistů či letců, s jejichž příběhy jsme se po roce 1990 mohli díky jejich vlastním svědectvím nebo prostřednictvím médií seznámit,“ objasňuje Petr Hofman. „Pak jsou tu ale desítky tisíc lidí, kteří nikdy žádným zájmem veřejnosti neprošli, protože se o nich ani nevědělo. Je to například velmi početná kategorie našich krajanů ve Francii. Po roce 1940 tam často zůstali natrvalo, založili rodiny a do vlasti se už nikdy nevrátili.“ „Nyní konkrétně pracuji na odvodních protokolech z roku 1943 v Británii. Emigranti dostali od tamější vlády jasnou direktivu. Buď se musejí přihlásit k britské armádě, nebo ke své národní,“ pokračuje Zdenko Maršálek. „Je zajímavé, kolik lidí se například do armády nakonec nedostalo. Povinnost splnili, k odvodu přišli, ale často ze zdravotních důvodů byli odmítnuti.“ V databázi se objevuje také řada jmen známých politiků či umělců, kteří oficiálně ze zdravotních důvodů službu nenastoupili. To je příklad klavíristy Rudolfa Firkušného, kterého branná povinnost zastihla v Paříži. Podobně se dají vysledovat další osudy. „Je tu příběh Čecha, který se v uniformě francouzské cizinecké legie účastnil bojů o Norsko, nebo anabáze lodního lékaře, jenž po potopení britské obchodní lodě zahynul v lednu 1942 v Atlantiku,“ doplňuje historik Vladimír Pilát. „Kuriozitou je český voják, který se jako tlumočník dostal k brazilskému kontingentu, jenž koncem války operoval v Itálii.“

Jistou zajímavostí a následným oříškem pro historiky jsou případy, kdy naši občané vstoupili při odvodu do armády pod krycím jménem, především proto, aby neohrozili své příbuzné, kteří zůstali doma. Pokud padli, byli někdy pod svojí novou identitou pohřbeni a badatelé je proto později nemohli dohledat. Díky této databázi to však už bude možné. Soupis, který v současnosti obsahuje záznamy o více než 83 000 osobách, zahrnuje i další kategorie. Jsou v něm například Češi z Těšínska, odvedení do wehrmachtu, nebo vojáci Slovenského státu na východní frontě, kteří nejprve bojovali na straně nepřítele, ale pak buď přeběhli, nebo padli do zajetí a přihlásili se k naší armádě.

DATABÁZE SE BUDE ROZVÍJET „Přístup do databáze by měl být v příštím roce k dispozici na internetových stránkách Vojenského ústředního archivu,“ říká Julius Baláž, ředitel Vojenského historického archivu. „Autoři plánují do budoucna postupně přidávat ještě další nepříliš známé příběhy. Součástí by se mohly stát též osudy zhruba pěti stovek československých občanů, kteří byli v roce 1940 zastřeleni v polské Katyni.“ Jakmile budou všechny práce na tomto projektu dokončeny, stane se nejúplnějším celkovým přehledem o účastnících 2. československého vojenského odboje v zahraničí.

A report spe speciál c ál 2 ciá ciál 2/2010 /2010 /20 10

VETERÁNI

59




Text: Pavel LANG Foto: Marie KŘÍŽOVÁ

60

Patnáct měsíců stačilo logistikům Armády České republiky k realizaci výjimečného nápadu – vytvořit alianční mnohonárodní logistické koordinační centrum. V říjnu 2008, na jednání hlavních představitelů logistiky NATO v Bruselu, navrhl možnost vytvoření MLCC (Multinational Logistics Coordination Centre) tehdejší ředitel sekce logistiky MO brigádní generál Libor Krejcar a 1. února letošního roku bylo ve vojenském objektu pražského Pohořelce centrum slavnostně otevřeno.

Iniciativa logistiků Armády ČR získala podporu aliančních partnerů již od samého začátku. Z dostupných analýz je totiž známo, že i přes množství logistických organizací se nikdo nezabývá koordinací mnohonárodní logistické spolupráce jako komplexní problematikou. V souvislosti s nasazením sil do zahraničních operací to platí dvojnásobně. „V hlavním dokumentu je uvedeno, že operace NATO jsou podporovány efektivními, ale většinou nezávislými, nekoordinovanými a zbytečně duplikovanými národními logistickými schopnostmi. Zkušenosti z misí sí prokázaly, že plánování a poskytování podpory je primárně prováděno na národní úrovni,“ říká plukovník Roman Dufek ze sekce logistiky MO, jenž zodpovídá za výstavbu MLCC, a dodává, že logistika je z hlediska ka operací dlouhodobě kritickou oblastí,

a její koordinace na mezinárodní úrovni je tudíž nezbytná. S velkou pravděpodobností lze předpovědět, že zakladatelské země (ČR, Řecko, Maďarsko, Slovensko a Spojené státy americké) nezůstanou v této iniciativě dlouho samy. „Pokud se prokáže funkčnost a praktický přínos centra v rámci zkušebního období, bude možné přistoupit k rozšíření jeho působnosti v mezinárodním měřítku,“ říká ředitel sekce logistiky MO plukovník gšt. Vladimír Halenka.

Společnou řečí Text a foto: Jana DECKEROVÁ

Angličtina a francouzština – dva oficiální jazyky NATO. Perfektní znalost alespoň jednoho z nich je pro společnou komunikaci v rámci Aliance nutností. Platí to i pro záložní důstojníky CIOR (Mezispojenecká konfederace záložních důstojníků/Conféderation interalliée des officiers de réserve), kteří využili červencové Jazykové akademie CIOR 2010 k jejich zdokonalení. „Akademii pořádá CIOR každým rokem. Koná se vždy v jedné z účastnických zemí a letošní pořadatelství získala Česká republika,“ říká major v z. Arnošt „Možnost přihlásit se na tento kurz jsem velmi uvítal,“ říká praporčík v z. Dominik Žbánek, příslušník pěší roty aktivní zálohy při KVV Hradec Králové (na snímku vpravo). „Určitě jsem oprášil jazykové znalosti a setkal se tu se zahraničními kolegy.“

Líbezný, prezident Asociace záložních brigád a viceprezident CIOR. „V rámci dvoutýdenního intenzivního kurzu angličtiny nebo francouzštiny si tady na Velitelství výcviku-Vojenské akademii ve Vyškově přes 90 vojáků z 22 států osvěžilo nejen jazyk, ale zvládlo i odbornou terminologii ze základů velení a získalo speciální dovednosti, jako například vyžádání zdravotní pomoci MEDEVAC nebo palby do určeného prostoru.“ Od rána do večera seděli všichni v lavicích: 8.30 společný briefing, rozdělení do skupin a „Let´s go! – Jdeme na to!“ Končilo se o půl šesté a po večeři připravil vždy jeden nebo skupina zúčastněných států společenský večer. „Pouze jediný den byl pro studenty volnější. Čekala na ně exkurze zámku ve Slavkově i s projekcí památné bitvy,“ dodává

major Líbezný. „Pak si prohlédli přírodní rezervaci Punkevní jeskyně s francouzským či anglickým průvodcem.“ „Po dvou týdnech drilu musím říci, že se mi určitě angličtina zlepšila. V budoucnu bych si tu chtěl udělat i zkoušky STANAG,“ dodává podporučík v z. Dušan Havlíček, velitel jednotky aktivní zálohy při samostatné záchranné rotě Rakovník. V úloze lektorů zde působilo 17 rodilých mluvčích ze Spojených států amerických, Kanady, Francie, Velké Británie a Švýcarska. Při slavnostním ukončení studenti převzali za přítomnosti náměstka ministra obrany Michaela Hrbaty certifikáty o absolvování kurzu a někteří z nich si odvážejí i potvrzení o vykonání jazykové zkoušky podle STANAG.


Podnět z Česka

61

DUKLA

DUKLA

Text a foto: Jana DECKEROVÁ

Tréninková příprava a vytvoření ideálních podmínek pro vrcholového sportovce v cestě za medailemi, rekordy a vítězstvími jsou dnes alfou a omegou sportovní vědy. K zaběhnutému tandemu sportovec – trenér čím dál více promlouvají vědecké výzkumy sportovních lékařů, kteří se snaží najít optimální průsečík mezi tréninkem, výkonem a regenerací.

A rreport epo e ep po p ort rt s spe sp speciál pe p ec ciá ci iiá ál 2 2/2010 /20 /2 20 2 01 10 0

Miroslava Plchová a skupina brněnských dráhových sprinterů při vyhodnocení testů

6622

„Dnes žádný trénink, potřebuješ relax.“ Věta, která může u mnoha sportovců vyvolat údiv nad ortelem trenéra, zvlášť když žádná červená kontrolka přetížení organismu nebliká a nikde nic nebolí. Naopak, člověk se cítí v úplné pohodě a je odhodlán jít v přípravě tzv. na krev. Přístroj VarCor PF7, který neomylně prokoukne organismus, testuje v ASC DUKLA od letošního ledna Miroslava Plchová, dřívější sportovní lékařka české reprezentace, nyní armádního sportovního centra. Během šesti měsíců jí prošly rukama desítky armádních sportovců z různých odvětví a disciplín a sebrala přes šest set měřených vzorků. Přístroj se softwarovým programem je prozatím majetkem Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého Olomouc, katedry funkční antropologie a fyziologie. Jeho autoři Pavel Stejskal a Michal Botek ho zapůjčili k testování dukláků,

ZÁTĚŽ POD KONTROLOU Určení dávky tréninkového zatížení je mnohdy největším problémem, který musí závodník a trenér řešit. „V posledních deseti letech došlo téměř ve všech sportovních odvětvích k jeho zvýšení. Kumulovaná únava, stav přetížení nebo přetrénování se okamžitě projeví ve funkčních změnách autonomního nervového systému (ANS),“ konstatuje Miroslava Plchová. „V případě, že organismus bude přetažený a nestačí se z předchozí zátěže dostatečně zregenerovat, trápí se závodník i trenér. A právě všechny změny či výkyvy od normálu

Miroslava Plchová zasvěcuje trenéra dráhových sprinterů Petra Klimeše do zjištěných výsledků jeho svěřenců.

přístroj zachytí a okamžitě vyhodnotí, takže se trénink přizpůsobí momentálnímu stavu sportovce.“ Celý systém pracuje na principu EKG. Zachycuje a analyzuje 38 parametrů, mezi nimi srdeční frekvenci a tep. Ideální jsou tři možnosti sběru dat. Ráno, mezi šestou až osmou hodinou ráno, kdy je tělo odpočinuté a připravené k výkonu. Podruhé bezprostředně po zátěži, kdy bude patrná okamžitá devastace těla. A poslední příští den ráno, kdy se může porovnat, jak rychle se tělo zregenerovalo, anebo zda je ještě ve fázi útlumu. Lékař pak posoudí naměřené údaje a konečným výsledkem je hodnota tzv. momentálního funkčního věku, což lékaře, trenéra i samotného sportovce zajímá především. Podle toho se s pak odvíjí intenzita tréninkové zátěže. těěže. „To jsou ty známé případy říp pady dlouhověkých lidí, kteří nikdy y nesportovali, n kouřili fajfku, a jejich funkční un nkční věk oproti kalendářnímu byl o mnoho no oho nižší,“ konstatuje Miroslava Plchová. ov vá. „Pak jsou tady případy trénovaných jedinců, ed dinců, jejichž ANS selhal. Už při narození oz zení je nám dán do vínku a jeho hnacím m motorem může být obrazně řečeno buď ď mercedes, nebo trabant. Každý táhne h jinak. hne Ale u obou je důležitá péče. pééče. A jak říkám všem spor-tovcům, vždy se vyplatí tí ,preventivní údržba‘ než ež ž ,celková generálka‘.“

PROČ NEPŘIZVAT VĚDU? Mezi jednotlivými sporty jsou velké rozdíly. ly y. Něco

Tomáš Bábek, dráhový sprinter z Dukly Brno

jiného je, pokud někdo trénuje jednu disciplínu, třeba hod oštěpem, nebo dělá moderní pětiboj či desetiboj. „Trénovat několik disciplín je určitě rozdíl. Tito sportovci jsou chronicky unaveni a prakticky nemají čas a možnost svoje tělo zregenerovat do optimálního stavu,“ vysvětluje lékařka. „Pokud by však trenéři vedli jejich přípravu pomocí přístroje, garantuji, že jejich výkonnost půjde nahoru. Vyplývá to z výsledků mých testů a porovnání sportovních výkonů.“ Mezi testované sportovce se v červnu zařadila i skupina osmi cyklistů, dráhových sprinterů z Dukly Brno. „Pro mě budou získané informace o mých svěřencích velmi důležité, protože každého konkrétního závodníka potřebuji

připravit na den ,D‘ a hodinu ,H‘,“ říká Petr Klimeš, jejich trenér. „Na každého platí něco jiného a v současné době musím věřit tomu, co mi kluci řeknou sami, jak se cítí. Pokud budu mít v ruce konkrétní výsledky testů, mohu každému ,ušít‘ trénink přímo na tělo. Je to určitě něco nového a říkám si, proč nevyužít moderní metodu k tomu, aby výkonnost kluků stoupala.“ Na testování se těší i samotní cyklisté. „No jasně, docela mě to nadchlo. Určitě si počkám na to, kolik let mi přístroj přidělí,“ svěřuje se Denis Špička, mistr Evropy ve sprinterském omniu. „Hlavně abych se nedozvěděl, že jsem skoro před důchodem.“

A rreport eport port spe speciál ciál iál 2/2010 2 2/20 /2010 10

REVOLUCE v tréninku?

ale brzy by se měl stát pevnou součástí vybavení jejich trenérů. „O své tělo bychom měli pečovat, o tom není sporu. U sportovců to však platí dvojnásob, protože je tělo živí,“ říká Miroslava Plchová. „Týká se to nejen tréninkové přípravy, ale třeba i stravy nebo regenerace. Základní princip spočívá v optimální fyzické zátěži organismu a v jeho následné adaptivní reakci. Laicky řečeno, jestliže trénujete málo, nedosáhnete žádných výsledků, jestliže trénujete příliš, přetrénujete se a výsledek je stejný, výkonnost může začít klesat.“

63

ARMÁDA A VEŘEJNOST

Největší prezentace ARMÁDY Znak letošních Dnů NATO

Text a foto: Martin KOLLER

Pro řadu občanů je armáda stále trochu tajemnou institucí, o které si mohou obtížně udělat jasno. Uvedený problém řeší rovněž Dny NATO v Ostravě, které letos proběhly 17.–19. září.

A rreport ep ep port spe speciá speciál ciáll 2 ciá 2/2010 /20 010 0

Je to téměř neuvěřitelné, avšak počet návštěvníků akce vzrostl za deset let jejího konání z původních 10 000 na letošních 185 000. Na tom mají zásluhu především členové občanského sdružení Jagello 2000, reprezentovaného předsedou Zbyňkem Pavlačíkem, který je zároveň ředitelem Informačního centra o NATO působícího v Ostravě a Praze. Jedná se zároveň o nejobsažnější ukázku vojenské techniky v naší republice, protože zviditelňuje prakticky celou armádu od služebních psů přes pozemní síly po letectvo. Jen seznam všech zúčastněných jednotek, útvarů a zařízení AČR by naplnil téměř celou stranu. Návštěvníci mohli vidět několik novinek. Poprvé se u nás objevil americký strategický bombardér B-52. Historickým paradoxem je, že přistál na letišti budovaném pro sovětské strategické bombardéry, které tam však nikdy nepřistály.

64 64

Strategický bombardér B-52H

Lehké kolové obrněné vozidlo LMV se systémem STAR V

Ministr obrany Alexandr Vondra připíná stuhu k bojovému praporu 23. základny vrtulníkového letectva Přerov.

Návštěvníci si také prohlédli 70 vojenských letounů a vrtulníků z 18 zemí Aliance a desítky sportovních typů. V rámci expozice pozemních sil představila 53. brigáda pasivních systémů a elektronického boje čerstvou novinku. Jednalo se o kolové obrněné vozidlo LMV (Light Multirole Vehicle) vybavené systémem elektronického boje STAR V. Jeho hlavním úkolem je ochrana vojáků v misích před dálkově iniciovanými výbušnými systémy.

Ministr obrany a prezident České euroatlantické rady Alexandr Vondra připomněl spolu s velvyslankyní Velké Británie v České republice Sian MacLeod výročí vítězné bitvy o Británii, ve které bojovali i naši letci. Ty zastupoval veterán generál Zdeněk Škarvada. Dále ministr připnul stuhu na bojový prapor 23. základny vrtulníkového letectva Přerov. Diváci se mohli pokochat pohledem na renovovaný historický stíhací letoun Hawker Hurricane, jeden ze dvou zachovaných, které se bitvy zúčastnily, a tank Leopard 1 z Vojenského technického muzea v Lešanech. V sobotu došlo k podpisu Memoranda o společném výcviku letectev zemí Visegrádské čtyřky. Dnů NATO se rovněž zúčastnily Policie ČR, Hasičský záchranný sbor Moravskoslezského kraje, Generální ředitelství cel, některé městské policie, Vězeňská služba ČR a další.

Zacíleno na film Prezentační a informační centrum MO patří v oblasti tvorby dokumentárních filmů mezi studia s dobrou bilancí. Téměř dvě desítky titulů vyrobených za dva roky jsou toho důkazem. Vybrané snímky je možno vyhledat ve Filmotéce na www.army.cz.

SÍDLO ČESKÝCH PREZIDENTŮ SÍ Komu je dopřáno zkoumat hlubiny Pražského hradu a vstoupit do komnat, K ve k kterých se odehrávají diplomatická jednání a probíhají schůzky za zavřenými dveřmi? Do takových sálů nahlíží kamera doprovázena hlasem vypravěče. dve Z poeticky laděných obrazů nabývá divák dojmu osobní účasti v běžně p nedostupných prostorách, obdivuje jejich výzdobu a skládá si informace z otisku ned historie, která tudy procházela. Videofilm představuje i gotickou chloubu naší hist vlasti, katedrálu sv. Víta. vlas

DÍKY ZA SVOBODU Začátkem května si Plzeň bouřlivě připomněla konec 2. světové války. Její Slavnosti svobody poskytly bohatý obrazový materiál pro snímek, který vedle prezentace dobových vojenských vozidel přibližuje i soudobou techniku Armády ČR. Dojemná jsou setkání amerických a belgických válečných veteránů s občany města, mezi kterými se najdou i pamětníci šťastných chvil z roku 1945. Dokument usiluje o zachycení nadšené atmosféry oslav, ale pracuje rovněž s archivními materiály, které umocňují příběh návratu válečných veteránů do Plzně po 65 letech.

STŘÍDÁNÍ STARÉ S RÉ DÁMY S mírnou vlnou nostalgie připomíná tento film život na nebeských pláních s letounem Antonovem An-26, jehož odchod určil nástup plá moderního stroje CASA C-295M. První část snímku zaznamenává loučení mo s „„Andulou“, na jejímž konci stojí vyznání kapitána Miroslava Kaila: „Létalo se s ní moc hezky.“ V druhé půlce je představena „casa“ řadou „L exkluzivních záběrů, které mohly vzniknout jen díky velkému pochopení ex příslušníků 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích. Emotivního př účinku dosahuje film také vhodným hudebním podkreslením. úč Režisér Pavel Juráček, autor hraného filmu o armádě „Každý mladý muž“, mu kdysi prohlásil: „Film je jako loď uprostřed oceánu. Může dorazit do přístavu za velkého nadšení, a nebo se ztratit ve vlnách.“ Bylo by příjemné, kdyby se zmíněné dokumentární snímky ve vlnách neztratily. př

Text: Pavel ŠMIDRKAL

Dopravní letoun Airbus A-319CJ z 24. základny dopravního letectva Praha-Kbely Foto: Jan KOUBA

2010

Recommend Documents