2010

Ročník 14 • číslo 3/2010

��

a kombinovaným financováním. Stavba kanalizace byla nejnákladnější stavbou v našem městě za posledních 50 let. Byla také po sérii stupidních anonymních udání nejprověřenější stavbou všemi dotčenými orgány a institucemi. Stavba kanalizace a čistírny odpadních vod, která trvala pouze jeden jediný rok, dnes funguje na sto procent a byla oceněna druhým místem jako ekologická stavba roku. V oblasti dalších aktivit odkanalizování města byla realizována stavba kanalizace na ulici Tovární, Růžové a části ulice Jiráskova. Postupně jsme připojili všechny budovy v majetku města na splaškovou kanalizaci. Zpracovali jsme projektovou dokumentaci na odkanalizování bytovek na Zámecké ulici. Realizace tohoto projektu je připravena a v současné době probíhá jednání s Ministerstvem zemědělství a Jihomoravským krajem na financování celé stavby. V zadní části ulice Ivančické jsme zrekonstruovali alespoň povrchovou kanalizaci mezi dvěma mosty v Nových Kounicích s novými přechody a vjezdy k nemovitostem. Na ulici Rybárna jsme odvedli dešťové vody ze všech nemovitostí novou dešťovou kanalizací. Po stavbě kanalizace jsme postupně pokračovali výstavbou nových chodníků a komunikací na přední části ulice Ivančické a Rybárně včetně nového osvětleného přechodu pro chodce a chodníku u splavu. Na části ulice Skalní jsme celkově zrekonstruovali celou vozovku s novým chodníkem a namontovali jsme v celé ulici nové lampy veřejného osvětlení. Absolutně nefunkční vozovku na ulici Antonínské, po které se nadalo ani chodit ani jezdit, jsme zrekonstruovali. Vozovka z asfaltového recyklátu bude uzavřena plnohodnotným živičným nástřikem. Novou dešťovou kanalizací jsme zde také svedli všechny dešťové vody ze dvorů a střech. Na Masarykově nám. jsme celkově zrekonstruovali křižovatku a prostranství před kostelem sv. Petra a Pavla včetně historické kamenné cesty na Barborku. Na celém náměstí bylo namontováno nové veřejné osvětlení. Dlážděným chodníkem s osvětlením jsme propojili bytovky na Karlovské ulici s náměstím. Ve spolupráci se SÚS Brno, správcem krajské silniční sítě, jsme po vybudování kanalizace na nám. Míru a Karlovské ulici konečně docílili zrekonstruování nejhoršího silničního úseku v našem městě. Na hasičské zbrojnici jsme vyměnili střechu. V průběhu čtyřech let byla doplňována výstroj zásahové jednotky. Poskytli jsme finanční prostředky na opravu střechy fotbalového stadionu, střechy fary Římskokatolické farnosti a Biskupství brněnskému na celkovou opravu kláštera Rosa coeli, který plnohodnotně již více jak deset let bezplatně užíváme. Budova základní školy na Smetanově ulici má novou zrekonstruovanou tělocvičnu, kterou ocení nejen děti, ale i dospělí z místních spolků. Z bývalé uhelny pod jídelnou jsme vybudovali vlastními silami ve spolupráci s vedením školy gymnastickou tělocvičnu. S přispěním Jihomoravského kraje bylo postaveno nové venkovní hřiště s oplocením a gumovým povrchem. Naše škola má také moderní sociální zařízení a vybavení učeben. Žádné z našich dětí nestrádá solidním standardem zázemí pro kvalitní výuku. Připravili jsme projekt a žádost na Státní fond životního prostředí na zateplení budovy školy a výměnu oken. V mateřské škole na Tovární ulici jsme vyměnili ve třídách zbytek oken. Ve zdravotním středisku jsme vyměnili na jižní straně okna se vstupními dveřmi. Zakoupili jsme vybavení dětského hřiště pro bytovky na Zámecké ulici, které si sami 1

jejich obyvatelé svépomocí postavili. Na budově Malého hřiště za klášterem jsme započali celkovou rekonstrukci tohoto areálu. Nástavbou byla zvýšena obvodová zeď a na ni byla položena nová vazba s plechovou střechou. Plochu Malého hřiště jsme upravili tak, aby byla v letních měsících použitelná. Ve městě jsme osadili několik příjemných zákoutí lavičkami a novými odpadkovými koši. Veškerou parkovou zeleň jsme po celou dobu zvelebovali a ošetřovali. Podle nového chodníkového zákona jsme zajistili zimní údržbu bez větších problémů vlastními silami a mechanizací. Dolní Kounice jsou městem, které žije hodnotným kulturním životem a snad každý občan najde v průběhu roku možnost kulturního vyžití. Podařilo se nám udržet námi založenou tradici historických slavností Rosa coeli. Pro dříve narozené občany jsme pravidelně pořádali zábavy. V Kulturním domě, v chrámu sv. Petra a Pavla, ve sv. Barboře, v synagoze a v klášteře Rosa coeli probíhaly po celý rok hudební koncerty a výstavy. To vše provází nepřeberné množství programů pro děti a školy, divadelní představení, pohádky, Den dětí, drakiáda a v neposlední řadě rozsvěcení vánočního stromu na náměstí. Ve spolupráci se Zahrádkářským svazem, dolnokounickými vinaři a starosty okolních obcí jsme položili základ k úctě k dávnému spolku vinařů a kopáčů naší vinařské oblasti a uspořádali jsme, dnes již můžeme říct, „tradici Svatogothardských vinařských slavností“. S našimi spolky a sportovními kluby jsme po celou dobu čtyř let udržovali korektní vztahy a v rámci rozpočtem daných možností jsme je podporovali. Pokud byl z vedení města někdo pozván na výborové schůze nebo valné hromady, vždy se někdo ze zástupců města účastnil a snažil se vnímat problematiku přímo v jádru dění s cílem najít možnost nějaké pomoci. Vydáváme pravidelně čtvrtletník „Naše město“ a „Měsíční zpravodaj“, ve kterém jsou občané plnohodnotně informováni o historii a současném dění ve městě. Podařilo se nám vydat několik publikací a nepřeberné množství propagačních materiálů. Máme kvalifikovaně a pečlivě vedenou kroniku města včetně obsáhlého přílohového filmového a obrazového materiálu. Pracovníci úřadu po celé čtyřleté období zvládali kromě běžné administrativní náplně i celou řadu plnění náročných zákonů, nařízení a vyhlášek. Zvládali i novinky v elektronickém zpracování agendy, jako byly Czechpoint, Datové schránky a archivnictví, jejichž efekt zpřístupnění a zjednodušení úředních úkonů občanům, firmám a jiným institucím je v současném povinném rozsahu dodnes diskutabilní. I pracovníci hospodářské správy zvládali své náročné pracovní nasazení na úklidu a údržbě města bez větších problémů. Provozujeme Turistické informační centrum, které má veškerý standard potřebný pro turistický ruch a kterému vydatně pomáhaly členky Svazu žen a řada studentů v pořádání kulturních akcí. Během čtyř let jsme oddali a zúřadovali 81 svateb včetně církevních. Z toho byly tři svatby zlaté. Přivítali jsme do našeho města 128 občánků. Při Radě města pracovala velmi intenzivně Povodňová komise, Stavební komise, Školská rada a Kulturní komise. Při Zastupitelstvu města vykonával svou funkci Finanční a Kontrolní výbor. Zastupitelstvo města zasedalo za celé čtyřleté období jednadvacetkrát a vydalo 139 usnesení. Rada města zasedala 2

pětadevadesátkrát a vydala 1405 usnesení. Všem zastupitelům, členům výborů a komisí, zaměstnancům a lidem, kteří se jakkoliv podíleli na chodu města a zařizování všech jeho služeb a aktivit, patří upřímné poděkování. V polovině října svojí hojnou účastí u volebních uren proměníme naše volební právo v konkrétní výsledek. Nechť nás všechny provází rozumný úsudek. Věřím, že nepromarníme naše základní právo, a že dobrou a rozvážnou volbou rozhodneme o tom, kdo povede naše město další čtyři roky a promění je v další plnohodnotné volební období. Vážení spoluobčané, dovolte mi na závěr malou úvahu. Pozdrav je pradávným výrazem slušnosti, úcty, dobrých vztahů a vzájemných sympatií. Někdo může také zdravit, protože ho to maminka prostě naučila. Nelze chtít, aby se zdravili zarytí nepřátelé, kterým život prostě postavil do cesty nějaký ten nepříjemný důvod nepozdravit se. Zvláště pak, pokud je jejich vůle nezdravit se vzájemná. Těchto situací v mezilidských vztazích umí život a hlavně lidé připravit přehršel. Pominu etiketu, kdo, kde, koho a v jakých situací zdraví první. A tak se najednou může stát, že vás člověk, někdy i dobrý známý, nepozdraví nebo dělá, že vás nevidí. Ba naopak je zcela zvláštní, když člověk, který vás nikdy nepozdravil, se s vámi dá najednou do řeči nebo vám podrží dveře na poště, jako pravý gentleman. Jedni tedy přestali zdravit a druzí začali. Za jejich pohnutkami by nebylo nic zvláštního, kdyby nebylo před volbami. Každý si snad udělá o lidech plných přehnané servility a podlézavosti obrázek o vlastnostech, které jsou cítit na hony nejen z jejich úst, ale i z chování a neobvyklé vizáže. Uvidíme, jestli po volbách dojde k nějaké změně. Nejspíš asi podle toho, jak dopadnou. Proto, pokud je to alespoň trochu možné a nestojí nám v cestě přímo nějaký ten nepříjemný důvod nezdravit, pozdravme se, podržme dveře nebo někomu pomozme s taškou nejen teď o volbách, ale i v ostatní čas. Slušný pozdrav není přece jenom znamením úcty, ale i projev jisté vzájemnosti, kterou, jako lidé žijící na relativně malém místě, pospolu cítíme. Karel Zalaba, starosta města

3

Náš zájezd do státu Izrael, Palestiny a Jordánska 22. dubna–2. května 2010 Stát Izrael – základní údaje: rozloha: 20 770 km2, z toho je 445 km2 vodní plochy, obyvatelstvo: 6 217 000, z toho je 83 % Židů, 14 % muslimských Arabů, 2,5 % křesťanských Arabů, zbytek jsou Drúzové – náboženské společenství ismaílitského původu (jsou kolem Haify a též v Libanonu); hlavní město: Jerušalajim (Jeruzalém), posvátné město tří náboženství, 646 000 obyvatel, vých. část města je arabská, nadmořská výška je 790 m; měna: šekel = 100 agorot; úřední jazyk: novohebrejština a arabština. Z jednoho časopisu jsme se s mojí kamarádkou Majkou, maminkou manžela naší dcery Petry, dozvěděly o připravované pouti do Svaté země, kterou na konec dubna a začátek května 2010 plánovala pražská cestovní kancelář Verité. Tak jsme se domluvily a rozhodly, že pojedeme. Tento náš společný zájezd byl pro nás něco zcela nového. Z Prahy do Tel Avivu v Izraeli jsme cestovali letadlem a odtud jsme pokračovali autobusem do palestinského města Betléma, kde jsme byli ubytováni po čtyři dny. Náš zájezd čítal 49 osob, včetně vedoucího zájezdu Dr. F. Mráčka, který tuto cestu již na základě svých bohatých předchozích zkušeností naplánoval a řídil. Každý den jsme ze svého hotelu vyjížděli do okolí a navštěvovali četná historická biblická místa, kterých je tam velmi mnoho, hlavně v Betlémě, v Jeruzalémě a jejich okolí. Betlém (Bayt Lahm) leží na území Izraelem okupované Palestiny, a proto jsme museli vždy ráno mezi Palestinou a Izraelem, i večer v opačném směru, projíždět přes hraniční přechod, přes zeď, vysokou 8 metrů, kterou z obou stran hlídali vojáci s nabitými zbraněmi. Kontrolní hlídky pokaždé prošly autobusem a museli jsme vždy ukázat své cestovní pasy. Jeden den jsme také byli a nocovali v městě Tiberias u Genezaretského jezera, kde se také v Ježíšově době uskutečnilo několik nábožensko historických událostí, zaznamenaných v Bibli. Navštívili jsme též Jordánsko, kde na celnici při našem průjezdu se však už nespokojili jen s předložením našich cestovních pasů, ale kde nám všem také snímali dokonce i otisky prstů. Tam nám také přidělili svého průvodce, který nám pak nadšeně vyprávěl o jejich krásné zemi, ale skutečnost podle našeho pozorování však byla zřejmě poněkud jiná. Ve srovnání s naší českou krajinou jsme tam měli dojem určité celkové neuspořádanosti i chudoby. V této zemi také všude bylo vidět jejich ozbrojené vojáky. Přes Jeruzalémskou poušť jsme pak také jeli k Mrtvému moři, které je zcela bez života, nachází se na izraelsko-jordánské hranici v nejhlubší proláklině na povrchu Země a jeho hladina je 396 metrů pod úrovní hladin světových oceánů. Jeho max. hloubka je asi 400 m. Hustá slaná voda bezodtokového Mrtvého moře v důsledku ustavičného 4

silného odpařování obsahuje vysokou koncentraci různých solí a to v rozsahu 27 až 31 %. Těží se tam zejména draselné a bromité soli. A tak i my jsme si tam mohli sami vyzkoušet známou, podivuhodnou zkušenost, že na slané vodě Mrtvého moře se dá také jen nehybně a klidně ležet, bez jakéhokoliv nebezpečí potopení. Čtyři dny jsme též byli ubytováni v městě Nazaretě, kde kdysi žili sv. Anna, sv. Jáchym a jejich dcera Maria, Matka Ježíše Krista. Je tam také nádherná bazilika Zvěstování Panny Marie. Stát Izrael, to je úplně jiná země, než jsou ty naše, evropské. Je tam zvlněná hornatá krajina, s množstvím pouští s ojedinělou skrovnou flórou, kde se pasou ovečky, kozy i krávy, které tak představují velmi chudou obživu místních beduínů, žijících v těchto náročných pouštních prostorách. Místy, kde je nějaká voda, se však nacházejí též i zelená místa, kde se pěstuje dokonce i zelenina a ovoce. Nejčastějšími stromy jsou tam olivy a palmy. V těchto místech, kde je voda, se nachází i bujná vegetace, rostou nádherné květiny a vyskytují se tam i palmové háje. Těch zajímavých biblických historických míst je tam všude velmi mnoho. Je to kolébka prvních křesťanů. Moc se nám tam všem velmi líbilo, odnesli jsme si odtud silné duchovní zážitky, na které budeme rádi vzpomínat po celý život. Květa Dvořáková

Jeruzalém – stojíme před vstupní bránou do chrámu Božího hrobu

5

Celkový pohled na galilejské město Nazaret, který byl kdysi po návratu z Egypta domovem svaté Rodiny – tesaře sv. Josefa, P. Marie a mladého Ježíše

Zeď nářků – část vyhrazená pro ženy – rozjímání u zbytků zdiva z původního slavného židovského velechrámu, vyvráceného a zničeného Římany již v roce 70 našeho letopočtu

6

Pobožnost křížové cesty českých poutníků. Trasa této poslední Ježíšovy cesty k popravnímu místu na Golgotě vedla i úzkými uličkami, dnes plnými obchůdků a prodejních stánků

Na hraničních přechodech, i jinde poblíž míst s obvykle velkým soustředěním turistů a poutníků, byly všude vidět ozbrojené kontrolní policejní i vojenské hlídky

7

Zvědaví palestinští kluci, kteří často natahovali ruce, aby něco dostali od turistů a poutníků

Pohled na horu Tábor u Nazareta z tzv. „Hory skoku“, odkud byli shazováni nepohodlní lidé ze skály. Chtěli tady shodit i Ježíše za jeho učení. Ten se jim však skryl a jejich záměr znemožnil.

8

Na plážích u Mrtvého moře jsou všude vidět moderní hotely. Volné sprchovací stojany pro spláchnutí husté slané vody po koupeli v Mrtvém moři jsou tam nezbytou samozřejmostí

Kumrán – zbytky osídlení sekty esénů pod Judskými horami u Mrtvého moře, v jejichž jeskyních byly 1947 objeveny fragmenty svitků s biblickými texty z doby asi 100 let př. n. l.

9

Výsledky hodnocení prospěchu a chování za 2. pol. šk. roku 2009/10 1. stupeň 2. stupeň celkem Celkem žáků 170 194 364 Prospělo s vyznamenáním 132 55 187 Prospělo 38 132 170 Neprospělo 0 4 4 Rozdělení šk. r. 2010/2011 Zahájení: 1. 9. 2010 (St) Ukončení: 1. pol.: 31. 1. 2011 (St) 2. pol.: 30. 6. 2011 (Čt) Prázdniny: Podzimní Vánoční Pololetní Jarní Velikonoční Hlavní

27. 10. (St) a 29. 10. (Pá) 2010 23. 12. 10 (Čt)–2. 1. 11 (Ne) 4. 2. 2011 (Pá) 14. 3.–20. 3. 2011 (Po–Ne) 21. 4. (Čt), 22. 4. (Pá) 2011 1. 7.–31. 8. 2011

Svátky: (volno) 28. září – Den české státnosti (Út) 28. října – Den vzniku samostatného čs. státu (Čt) 17. listopadu – Den boje za svobodu a demokracii (St) 25. dubna – Velikonoční pondělí 10

třídy 1.A 1.B 2.A 2.B 3.A 3.B 4.A 5.A 5.B 6.A 7.A 7.B 8.A 8.B 9.A 9.B

třídní učitelé PaedDr. Badinová Jitka Mgr. Nezvedová Alena Mgr. Zoufalá Karolina Ing. Jakšová Olga Mgr. Straková Marie Mgr. Hudák Slavomír Mgr. Hudáková Jana Mgr. Šafářová Božena Mgr. Žáková Eva Mgr. Bublák Martin Mgr. Egerová Hana Mgr. Zoufalý Jiří Mgr. Horňáková Jana Mgr. Samlíková Alexandra Mgr. Geidlová Ilona Mgr. Procházková Ivana

netřídní učitelé Mgr. Burešová Dagmar Ing. Hodovská Eva Mgr. Elederová Kateřina Mgr. Raus Michal Mgr. Zoufalý Jiří st. Vedení školy Mgr. Kandrnál Rostislav Mgr. Brabec Oldřich Mgr. Svobodová Hana ŠD Schmidová Jana

Do 1. ročníku letos nastoupí tito žáci: 1.A – tř. učitelka PaedDr. Badinová Jitka 1. CETL Ondřej 2. HAŠKA Marek 3. HELLAROVÁ Barbora 4. HRABINOVÁ Ivana 5. HUMLÍČEK Zbyněk 6. JUNKOVÁ Andrea 7. LANGEROVÁ Michaela 8. LEONOV Alexandr 9. LOVĚTÍNSKÁ Izabela 10. MACHAČOVÁ Jana 11. MACHALA Petr 12. MATUŠKOVÁ Nikola 13. RUSKOVÁ Hana 14. ŠTÁBLOVÁ Aneta 15. ŠANCOVÁ Monika 16. TICHÁ Magdaléna 17. UHLÍŘ Zdeněk 18. VESELÝ Zdeněk

1.B – tř. učitelka Mgr. Nezvedová Alena 1. DVOŘÁKOVÁ Barbora 2. FUCHSOVÁ Vanda 3. HOLÁ Natálie 4. CHRÁSTOVÁ Barbora 5. CHRÁSTOVÁ Kamila 6. JUŘÍČKOVÁ Marcela 7. KAŠPAROVSKÝ Adam 8. KLOPAROVÁ Tereza 9. KUTKOVÁ Nikola 10. PARTL Daniel 11. SOVOVÁ Lucie 12. SVOBODA Viktor 13. SVOBODOVÁ Petra 14. SVORADA Jan 15. ŠVIHÁLKOVÁ Bára 16. TOULOVÁ Adéla 17. VODIČKA Jakub 11

12

BOHDALOV 2010 aneb Cesta k Dračí hoře V termínu 15. až 22. 8. 2010 naše škola pořádala již 7. ročník letního tábora pro děti v Bohdalově. Vyjížděli jsme v neděli ráno a bylo nás 35 dětí a 4 dospělí. Pedagogický dozor a program tentokrát zajistili pan ředitel R. Kandrnál, učitelé M. Raus a E. Hodovská a instruktor A. Kandrnál, na organizaci a přípravě celotáborové hry se z velké části podílela J. Kandrnálová. Předpovědi počasí nebyly povzbudivé, ale pršelo jen v prvních dnech a po lese se naštěstí dá chodit i v pláštěnkách. Tak jsme se pustili do celotáborové hry pod tajemným názvem Cesta k Dračí hoře. Tábor se celý týden hemžil kouzelníky, lupiči, hraničáři, válečníky a alchymisty. Zdokonalovali jsme svoje výjimečné schopnosti a dosahovali vyšších a vyšších hodností. Na tu nejvyšší, „dračího jezdce“, měli zálusk všichni, ale nebylo jednoduché ji získat. Soutěžili jsme v netradičních disciplínách, orientačním běhu, střelbě a jízdě zručnosti na kole, věnovali se kanoistice a cyklistice, luštili šifry a hádanky. Naši odvahu prověřila i stezka odvahy a další noční akce. Nechyběly ani večerní hry a diskotéky a táborák s opékáním špekáčků. Tři velká dračí vejce nalezená

13

v lesíku se také líbila všem. A na konci posledního dne nás čekalo objevení dračího pokladu v podobě sladkostí a dalších odměn pro všechny. A pak už nastalo balení. Cestu domů většina dětí prospala a možná se jim zdálo o tom, že do konce prázdnin ještě zbývá několik volných dní. Tak ahoj ve škole! Eva Hodovská

www.zsdolnikounice.cz

14

Dávno zapomenuté strasti místních obyvatel v obdobích napoleonských i jiných válek Dobový dokument: Francouzi ve Šlapanicích v roce 1805 před bitvou u Slavkova Před pěti léty bylo vzpomínáno dvousetleté výročí Napoleonovy, tehdy i pro něho překvapivě vítězné tzv. Bitvy u Slavkova. Ačkoliv Dolní Kounice se nenacházely v blízkosti nebo v přímém sousedství tohoto historického bojiště, i tak si tehdejší kouničtí občané ve značné míře užili všech strastí a trampot, souvisejících nejen s tímto, ale s každým válečným konfliktem, který se vyskytl v některém blízkém regionu, i s každým tažením byť i jen procházejících vojenských armádních sborů, ať před bitvou nebo po bitvě, které neodbytně a násilně vyžadovaly po představených obce i po obyčejných lidech vždy znovu ubytování, stravu, seno pro koně, peníze, peřiny, chléb, víno, kořalku, a když to bylo v chladném zimním období, také palivo a vůbec jakékoliv dřevo i v podobě místním lidem bezohledně uloupených dveří od domů, vrat od stodol, nábytku, plotů, povozů, rozebraných střech i nářadí, které rozsekáno a rozštípáno, hodilo se jim na rozdělávání četných ohňů na náměstích a v ulicích. Již ve dnech 1. až 9. ledna 1799 procházeli Kounicemi Rusové. Čtrnáct dní před bitvou, 19. listopadu 1805 táhli Kounicemi zase Francouzi, kteří si tu vynutili vydání 17 věder vína a tří tisíc kusů chleba s masem, které se muselo ještě tentýž den za nimi dopravit do Jiřic. Ještě i za 3,5 roku později, 3. července 1809 opět znovu táhli Napoleonovi vojáci přes Dolní Kounice, zřejmě v souvislosti s blížící se bitvou u Wagramu (nedaleko Vídně), kde 5.–6. července opět porazili rakouskou armádu, vedenou arcivévodou Karlem. Zejména v posledních letech jsme si zvykli, že téměř každoročně někde v oblasti rozlehlých historických plání někdejšího slavkovského bojiště se pořádají místní veřejné a okázalé oslavné vzpomínkové akce na toto krvavé válečné drama Bitvy tří císařů z 2. prosince 1805. Znovu tam spolu „bojují“ vyparádění rakouští, ruští a francouzští vojáci v čistých dobových uniformách, někteří i v rukavičkách, kteří kupodivu mezi sebou mluví česky, nechybí rychlá jízda na koních a všude se ozývá hustá střelba z ručnic i z děl, všude je plno kouře, sem tam hoří zapálené, narychlo postavené dřevěné barákové atrapy, bubeníci udávají hypnotizující pochodový rytmus pěšákům, povinně postupujícím v sevřených řadách vpřed s napřaženými puškami s nasazenými bodáky proti nepříteli, trubači vytrubují smluvené příkazy jednotlivým oddílům a za pochodujícími vojáky zůstávají na zemi ležet „mrtví a ranění“, se kterými se teď nikdo nemá čas zaobírat. Až pak všichni, pěšáci a kanonýři, vystřílejí přidělenou slepou munici a „boj“ podle připraveného scénáře nutně ustane, ti ranění a mrtví zase vstanou, opráší se, odejdou všichni na určené místo a pak následují vzpomínkové projevy i oslavná hodnocení Napoleonova válečnického umění – to kvůli přítomným návštěvníkům z Francie, kteří 15

opět přijeli shlédnout tuto podívanou ze své daleké vlasti a kteří jsou stále na svého někdejšího císaře i po dvou stech letech hrdí a už předtím si také prohlédli válečné muzeum na Mohyle míru a nezapomněli navštívit ani památné návrší Žuráň mezi Šlapanicemi, Bedřichovicemi, Podolím a Jiříkovicemi, odkud tenkrát Napoleon celou tu velkou a pro něho nakonec vítěznou bitvu řídil. Všem návštěvníkům se vždy tato podívaná velice líbí, jsou s ní spokojeni a umiňují si, že za rok přijedou zase. To je však jen jedna strana mince, která se týkala a týká hlavně tehdejších rozradostněných vítězů a jejich potomků i všech těch tenkrát, kteří se bojů zúčastnili a kteří to vůbec přežili. Ta druhá, prakticky už téměř neznámá strana téže mince, již nebývá tak často vzpomínána, protože se týká válkou způsobených velikých utrpení a bolestí, zabitých a zmrzačených, i těch těžce postižených místních obyvatel a obcí, kde se bitva odehrála a kde se před bojem usadili bezohlední vojáci, z nichž mnozí už prožívali poslední dny a hodiny svého života, kteří však ještě bezohledně drancovali i obydlí chudáků, z nichž někteří pak před nimi raději utíkali do lesů nebo ke vzdáleným příbuzným a kteří pak potom doma za své nepřítomnosti přišli úplně o všechno. Abychom zůstali v obraze, jak to tenkrát bylo i po této stránce, přečtěme si o tom následující překlad zprávy, kterou ve šlapanické pamětní knize – ve farní kronice – zapsal tehdejší farář, duchovní správce šlapanické farnosti P. František Arnošt Franke (ve Šlapanicích působil v letech 1797–1811) v Protocollum domesticum eclesia et parochia Schlapanicensis ab 1780–1895, na straně 153 až 157. Originál zápisu, stejně jako všechny jiné úřední zápisy i v matrikách z té doby až asi do roku 1860 byly psány povinně vždy jen kurentem a německy. Ten záznam z farní kroniky pak přeložil do češtiny ve třicátých letech min. století ředitel chlapecké a měšťanské školy pan Tomáš Kunštátský a uveřejnil jej ve Šlapanickém zpravodaji č. 4 v prosinci 1935. Tento zápis pak použil také duchovní tvůrce Mohyly míru P. Alois Slovák ve své knize „Bitva u Slavkova“. Následuje český překlad tohoto zajímavého materiálu. Začtěme se proto do tohoto autentického dobového dokumentu, ve kterém všechny tyto válečné trampoty hned ještě v roce 1805 pohotově zaznamenal tehdejší šlapanický farář ve své farní kronice: „V roce 1805 rozvinula se opět válka mezi Francií a Rakouskem, kterémuž Rusko poslalo pomocný sbor, jenž byl dopravován na přípřežných vozech, aby se s rakouskou armádou mohl dříve spojiti. Rozličné nepříznivé příhody u kombinované armády učinily Francouze opět vítězi a přivodily ony vážné události, které se ve svých důsledcích odehrávaly v naší krajině. Kombinovaná armáda rakousko-ruská ustupovala z Rakouska na Moravu, zatím co Francouzi za ní ji v patách následovali. Dne 19. listopadu přišel hlavní stan rakousko-ruský do Šlapanic. Velitel, kníže Jan z Lichtensteinu, byl u mne ubytován na faře, jeho kancelář však byla přeložena na sousední Scholasterii. Armáda se tábořila kolem Šlapanic na polích, přesto byla obec sama přeplněna Rusy, kteří na všech náměstích a ve všech ulicích kolem ohňů utábořeni, vařili svůj lup, jejž tu a tam ukořistili. Mně uloupili dvě prasátka, která jsem právě chtěl nechat zapíchnout, pak všechny slepice, kromě toho také trochu sena, slámy a dříví. Zpočátku se proslýchalo, že hlavní stan kombinované rakousko-ruské 16

Šlapanice, farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Pohlednice je z roku 1910. Velká, stará poschoďová budova vpravo pod kostelem je tzv. Scholasterie. Její menší horní část při kostele, to bývala stará fara, v její větší spodní části s vraty dříve sídlil scholastikus – církevní dozorce škol. Na přelomu let 1798–9 byl v této budově ubytován ruský generál Suvorov jako velitel ruského pomocného sboru o síle 24 000 mužů. V roce 1805 byl zde ubytován Napoleonův maršál Soult. Dnes je ta bývalá fara upravena na soukromý byt a ve větší spodní části Scholasterie je šlapanické muzeum. Nová poschoďová fara s vraty je vidět naproti, vlevo.

armády zůstane několik dní ve Šlapanicích, ale ještě v noci byl dán rozkaz k odchodu, který také před rozedněním nastal a směřoval k Vyškovu. Příštího dne však již do Šlapanic přišly přední francouzské stráže, od nichž jsem byl hned notně obrán. Neboť většina z nich zastavila se u fary a žádala víno, jiní sesedli z koní, přišli do dolní světnice, žádali peníze a prádlo a týrali mne, když požadované tu hned všechno nebylo. Druhou noc na to vloupali se tři bídní chlapi od vozatajstva ke mně, do mých světnic, skrze sousední Scholasterii, kde se jich ubytovalo asi 30, prosili mne napřed o košile, potom žádali boty, pak peníze, prohledali mi dokonce kalhoty a uloupili mně ještě zbylou hotovost, kterou jsem vzal k sobě a myslel si, že tak bude v bezpečí. Druhý den ke mně přišli dva francouzští důstojníci a pobočník, kteří za přítomnosti zdejšího starosty Matouše Hallamoda pro 17. pluk myslivců, jenž sem měl přitáhnout, vypsali následující rekvizice a to: 7 krav, několik ovcí, prasata, husy, slepice, vejce, sádlo, 500 porcí chleba, 1000 mázů vína, dva sudy piva, několik beček kořalky, atd., atd. Všechno toto mělo být už ráno pohromadě, mohlo to však býti dodáno jen zčásti, zvláště pokud se to týkalo těch žádaných nápojů. Zatím však nepřišel jmenovaný pluk sem, do Šlapanic, nýbrž byl přeložen do Podolí, pročež musely u nás učiněné rekvizice tam býti dopraveny. Ve Šlapanicích zůstalo jen asi 30 mužů jako stráž pro obec s oněmi dvěma důstojníky, jimž jsem nabídl byt u sebe, 17

Hřbitov ve Šlapanicích: symbolický čestný hrob vojáků, padlých v bitvě tří císařů u Slavkova dne 2. prosince 1805, kteří ve skutečnosti byli pohřbeni ve dvaceti velkých hromadných hrobech, vykopaných na různých místech tehdejšího rozsáhlého bojiště, která už dnes nejsou nikomu známa

abych zůstal ušetřen od loupeží a drancování. Můj návrh přijali s viditelným potěšením, byli den ode dne přátelštější a chovali se celý ten čas dobře, poněvadž doznávali ode mne také veškerou zdvořilost a dobře též pohoštěni byli. Škoda, že se svým generálem, který se později také u mne ubytoval, museli všichni v sobotu před 1. nedělí adventní ustoupit maršálkovi Soultovi a ode mne se vystěhovati, neboť s příchodem tohoto maršála zmizel též klid, v němž jsem doposud se svými důstojníky žil. Maršál Soult měl totiž pobočníka, jenž co do zlomyslnosti samému ďáblu se podobal. Tento chlap, když byl ohlásil maršála na ubytování, mi současně rozkázal připravit souper (večeři) pro 24 osob, prohlédl si moje všechny zásoby ve spížní komoře, v horní kuchyni spočítal mi přesně všechny ještě zbývající kapouny s podotknutím, že ani jeden z nich se nesmí ztratit, na půdě zkoumal mé zásoby mouky, poručil péci jen bílý chléb, ale pak si stejně ode mne vyžádal všechny klíče od sklepa, sýpky i spižírny a ještě mne týral, když jsem mu nemohl dodat všechno, co požadoval. Tento večer pozbyl jsem nejen všechno víno ve svém domácím sklepě, nýbrž i to, které jsem měl v mlýnském sklepě, takže mi z 22 věder, jimiž jsem byl opatřen před příchodem Francouzů, ani kapky nezůstalo. 18

Současně bylo v témž sklepě panu podolskému důchodnímu Janu Wibusovi 15 věder a panu mlynářskému 5 věder vína zčásti vychlastáno, zčásti zničeno. Příštího dne, totiž v neděli o 1. neděli adventní (poslední den před bitvou), nastala ve Šlapanicích pravá ohavnost spuštění. Všechno bylo zaplněno Francouzi, kteří tu strhávali střechy domů, tam dveře, tam vrata rozbíjeli, stoly, postele, almary z domů vynášeli, tam vozy, pluhy, brány a co ještě ze dřeva zbylo, na kusy rozsekávali, seno, slámu a oves na vozy nakládali, zatím co druzí drancovali a Bůh ví jaké ještě zločiny a násilnosti jinde po domech páchali. V mém dvoře už nebylo vidět ani dveří, ani vrat u stodoly, z oplocení zahrádky stálo jen několik sloupků a všechny tam zasazené stromy byly od koní, kteří tam stáli, stejně jak ve stodole, tak i ve všech ostatních místnostech, tak zkaženy, že jsem je pak musil dát vykopat. Ve velké zahradě sice zůstaly stromy ušetřeny, ale besídka tam byla úplně zničena. Den na to, totiž v pondělí 2. prosince, strhla se ta rozhodující velká bitva, nazvaná „u Slavkova“, po níž, protože Francouzi dobyli opět vítězství, bylo asi 400 zajatých Rusů do zdejšího kostela přes noc uzavřeno, ranění však Rusi i Francouzi byli přeloženi do Scholasterie, i do bývalého Blumengova zámku (později měšťanské školy, dnes šlapanického gymnázia). Brzy potom bylo uskutečněno příměří (klid zbraní) a konečně i žádaný mír. Přesto navštívili nás Francouzové ještě několikrát a rekvírovali brzy to, brzy ono, avšak již ne s dřívější neurvalostí a odešli opět, když se jim nebojácně řeklo, že jim už není co dáti. Den 12. ledna 1806 byl konečně tím šťastným dnem, kdy museli Napoleonovi vojáci z Brna a z okolní krajiny odtáhnout. Já jsem tak celkově (píše v kronice šlapanický farář) se svým kooperátorem – kaplanem, panem Josefem Kotulanem, který byl jako novosvěcený kněz teprve několik neděl u mne, i se svými domácími, mnoho bídy vytrpěl, a ačkoliv mi mé zařízení, šaty, prádlo – několik košil a servítků nevyjímaje – i mé peřiny zůstaly, což jsem vše měl zčásti v kostele uschované, zčásti na hřbitově zakopané. I tak mohu svou škodu, kterou jsem utrpěl francouzskou invazí, počítati alespoň na 1 500 zlatých. Jiní faráři, kteří ze svých far uprchli, měli škodu ještě větší. Jak za jejich pobytu, tak zvláště po odchodu Francouzů, povstaly také daleko široko mnohé nemoci mezi lidmi, takže jsem se svým panem kooperátorem denně 7 až 13 lidí nemocných na nervovou chřipku zaopatřoval a od 1. listopadu 1805 až do posledního října 1806 jen pod mou farní správou 345 lidí, včetně dětí, zemřelo.“ „Pane Bože, prosíme, ochraňuj každou zemi a její lid před každou válkou a před jejími nevyhnutelnými následky!“ Franz Ernest Franke – Pfarrer František Arnošt Franke – farář

19

A na závěr ještě výňatek ze školní české čítanky, vydané za Rakouska roku 1899: „Žádná válka nezpůsobila Čechám, Moravě, Slezsku a Německu tolik škod, jako válka třicetiletá (1618–1648). Kamkoliv vojsko přišlo a kudy táhlo na pochodu, všude bylo zle a nikdo nebyl bezpečen ani statkem, ani životem svým. Nepřátelé, když se ubytovali ve městě nebo na vsi, vedli si jako páni svých hostitelů a vymáhali na nich jídla a pití nad potřebu, ze sýpek a seníků jim brali obrok pro své koně a podestýlali je nevymláceným obilím. Když spálili v zimě svým hospodářům všecku zásobu dříví, pak jim káceli ovocné stromy na sadech, z kostelů vynášeli škamny (lavice) a jiný nábytek a to štípali na palivo. Za nic neděkovali, odměňovali se leda jen surovým láním a zlořečením, pokojní lidé bývali od nich i z lehkých příčin týráni a biti. Když nepřátelé ze svých bytů se zdvíhali, a museli se ubírat dále, vydírali ještě na svých hostitelích peníze na rozloučenou. Kdo jim nedal, toho bili a mučili, aby jim pověděl, kam své peníze zahrabal nebo zazdil. Posléze mu rozsekali zavřené truhly, zbořili mu kamna, rozbili všechno sklo v oknech a odehnali mu od domu koně a dobytek. Proto vždy nastávalo všeobecné zděšení, když se blížil nepřítel. Měšťané a sedláci se zdvíhali ze svých obydlí, brali sebou peníze, šatstvo, náčiní, dobytek i zásoby potravy, utíkali do vzdálených lesů a tam se dlouho skrývali. Nepřátelé pak nalezli všude prázdno a za to se mstili vypálením těch domů, dvorů i chalup a kde nalezli na polích zralé obilí, narychlo je požali, vymlátili, naložili na své vozy a sebou odvezli. Nejhůře bývalo městům, byla-li nepřáteli útokem dobyta až po jejich předcházející tuhé obraně. Rozlícení vojínové nedbali na velení svých vůdců a na ulicích i v domech napořád zabíjeli muže, ženy i dítky, město vydrancovali a pak vypálili. Tehdáž bylo nejlépe ještě v krajinách hornatých, kam nepřátelé vůbec nevkročili. Jinde však v nížinách přestala orba, protože rolníci neměli potahy k pluhu ani obilí na setbu. Řemeslníci neměli práci, obchody zašly. Všude se rozhostila nouze a bída, hladem a morem zahynulo mnoho lidí a mrtvá těla zůstávala ležet ve vymřelých domech. Nebylo nikoho, kdo by je pohřbil.“ Tak to je i odpověď na naše mnohdy nevyslovené naivní a nechápavé otázky, jak se to vůbec mohlo stát, že tenkrát, ještě za deset, patnáct nebo i dvacet let po skončení třicetileté války byly i v našich městečkách a vsích desítky procent domů zcela opuštěných, neobydlených a zpustošených. Tak po třicetileté válce bylo ještě v r. 1656 v Dolních Kounicích, osm roků po ukončení války, ze 196 domů zničeno nebo neobydleno 75 domů (přes 38 %), za dalších 18 let v roce 1674 jich bylo z 207 neobydleno stále ještě 81 (přes 39 %) a za tři roky na to, v roce 1677 zemřelo v Kounicích na choleru opět ještě na 300 osob. Podrobněji a obšírněji se touto tématikou také zabývá p. Milan Řiháček ve zpravodaji Naše město Dolní Kounice č. 2/2009, kapitola 18. na straně 889. Přečtěte si to. Červenec 2010 Stanislav Liškutín

20

Nové knihy Nové knihy za červen, červenec a srpen 2010 Sign 641 M B 74 35/354 35/354 MN 629 M B B 912 M MN 64 B B B B 77 53 53 681.3 MN 629 MN 63 MN 93/99 B B 615 629 B B 908 (437.6)

Autor Pohlreich, Zdeněk Ullrich, Hortense Ludlum, Robert Hessayon, David Gerald Schröter, Zdeněk Schröter, Zdeněk Erne, Andrea Březinová, Ivona Monyová, Simona Steel, Danielle

Název (Prostřeno bez servítků) A kdo má rád mě? Agent bez minulosti Aranžování květin Autoškola Autoškola Bagry, traktory a náklaďáky Blázniví donkochoti Blonďatá stíhačka Borec Česko Deník malého poseroutky Dětská party Dolores Claiborneová Dopadlo to špatně... ...vzali se Důkazy jejího života Farma zvířat Fotografujeme svatbu Fyzika pro gymnázia Fyzika pro gymnázia Hardware Hledej hasiče Hledej koně a poníky Hledej piráty Christina Marie Christina Marie Jak se léčit přírodními prostředky Jawa 50 Pionýr Ještě mě nezabíjej K moři Kam na Slovensku s dětmi i bez nich

Kinney, Jeff Ries, Wolfgang King, Stephen Jakoubková, Alena Hejkalová, Markéta Orwell, George Illetško, Vladimir Lepil, Oldřich Bartuška, Karel Horák, Jaroslav Arredondo, Francisco Arredondo, Francisco Arredondo, Francisco Percha, Igor von Percha, Igor von Bodlák, Jiří Wohlmuth, Jiří Fielding, Joy Soukupová, Petra Obůrková, Eva 21

M B 74 B 51 51 B B M B 001 796.4 B B 641 M B 664 B MN 64 N 634.8 78 B B B MN 61 908(437) B B B 641 B B

Hergé Teremová, Lenka Sheen, Joanna Hlaváčková, Iva Odvárko, Oldřich Odvárko, Oldřich Devátá, Ivanka Lanczová, Lenka Hergé Lukjaněnko, Sergej Vasiljevič Däniken, Erich von Schmidt, Mathias R. Weston, Gabriel Pospíšilová, Jarmila Braunová, Petra Delinsky, Barbara Briggs, Margaret Deaver, Jeffery Šmikmátorová, Pavla Kraus, Vilém Hodík, Milan Coulter, Catherine Mawer, simon Keleová-Vasilková, Táňa Zep Toušlová, Iveta Urbaníková, Eva Cast, P. C. Grey, Zane Kellow, Julliette Neiderman, Andrew Poberová, Slávka

22

Koks na palubě Láska online Lisování květin v mikrovlné troubě Lovec osudů Matematika pro gymnázia Matematika pro gymnázia Mezi nebem a peklem Milenky a hříšníci Míříme na Měsíc Načisto Návrat bohů 2012 Nordic fitness Ostře rudá Palačinky s pepřem Pohoštění Princové nemyjou záchody Proč má dcera? Přírodní kosmetika Příští oběti Receptíky pro kuchtíky Rukověť vinaře Signály aneb Ještě se troubí a bubnuje Síla osudu Skleněný pokoj Srdce v temnotách Titeufova sexuální výchova Toulavá kamera 10 Všechno nebo nic Vyvolená. Škola noci 3. Zálesák Zázračné potraviny pro děti Živá voda Životy na schovávanou

Hasiči Dolní Kounice Léto, část roku pro většinu obyvatel nejoblíbenější, se nachýlilo ke svému konci. Sbor dobrovolných hasičů si postupně plní své úkoly zadané počátkem roku – pořádání plesů a tanečních zábav, ekologický den, sběr železného šrotu, soutěž v požárním sportu, práce s mládeží a další. Také výjezdová jednotka sboru v počtu 25 mužů nezahálí. Nahlédněme nyní blíže na její práci: Jednotka provádí požární zásahy, záchranné práce při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech. Základní úkoly plní především na území města Dolní Kounice v souladu se zařazením do kategorie JPO III (Jednotka požární ochrany sboru dobrovolných hasičů obce s členy, kteří vykonávají službu v JPO dobrovolně, s územní působností do 10 minut jízdy z místa dislokace, zajišťuje výjezd do 10 minut od vyhlášení poplachu, dojezdová vzdálenost z místa dislokace je 7,5 až 10 km) a podle požárního poplachového plánu plošného pokrytí kraje v okolních obcích. Od ledna do pátého září tohoto roku zasahovala jednotka v těchto případech: • Shrnování nadměrného množství sněhu ze střechy kulturního domu Dol. Kounicích • Odstranění sněhových převisů ze střechy školy Dol. Kounicích • Požár skládky v Malešovicích • Požár trávy v Moravských Bránicích • Pomoc při odstraňování následků živelné události v Nových Bránicích • Sesuv zdi a hliněné stěny v Dol. Kounicích • Pomoc při povodni ve Vojkovicích

23

• Planý poplach – nahlášen požár domu v Odrovicích • Planý poplach – neohlášené pálení klestí v Dol. Kounicích • Požár slámy v Nových Bránicích • Technická pomoc v Dol. Kounicích Výjezdovou jednotku sboru zřizuje podle zákona o požární ochraně Město Dolní Kounice. Dolnokouničtí hasiči mají nespornou výhodu v tom, že se k jejich požadavkům a potřebám vedení města staví kladně. Díky pravidelnému ročnímu rozpočtu se radě města daří i přes tíživou finanční situaci vyčleňovat finance na postupné doplňování výstroje a výzbroje. Nejdůležitějším prostředkem k likvidaci požáru je cisternová automobilová stříkačka na podvozku vozu Tatra 148. Část peněz na její pořízení si vydělali členové hasičského sboru pořádáním tanečních zábav a sběrem železného šrotu, částí přispěli občané ve veřejné sbírce. Převážná část nákladů byla uhrazena z rozpočtu města, které uvolnilo prostředky v roce 2004. Do plného provozu byla cisterna zařazena od ledna 2005. Objem nádrže na vodu činí 7 500 litrů. S tímto množstvím lze uhasit většinu menších a středních ohnisek požáru. V posledních letech dochází ke snižování počtu požárů a narůstají zásahy technického charakteru. Proto byly volné prostory v nástavbě cisterny vyplněny nejen potřebami pro likvidaci požáru, ale i další výzbrojí, jako je elektrocentrála s osvětlovací soupravou, motorová pila, ponorné čerpadlo a další součásti. Po záplavách v roce 2006 byl pořízen raftový člun. Samozřejmostí je vybavení každé osoby odpovídajícími zásahovými obleky a přilbami. Doufejme, že i v dalších letech bude spolupráce s vedením města natolik dobrá, aby jednotka mohla dostatečně kvalitně a rychle ochraňovat životy občanů a jejich majetek v našem městě a jeho okolí. Bruno Němec 24

Rybářské závody mládeže Dne 26. června 2010 uspořádala naše místní organizace Moravského rybářského svazu tradiční rybářské závody mládeže na našem rybníku v Moravských Bránicích. Za nádherného počasí přišlo závodit a vyzkoušet své rybářské umění celkem 47 dětí. Losování startovních míst proběhlo v 6.30 hod. a od 7 hod. se již závodilo. Kapři brali hned velmi dobře, takže úlovky velmi rychle přibývaly. První kolo závodu trvalo do 10.00 hod., potom bylo pro všechny děti připraveno občerstvení. Po půlhodinové pauze se již závodníci přemístili na libovolné místo a pokračovali v závodech. Závody byly ukončeny ve12 hod. Po sečtení výsledků byli vyhlášeni vítězové. Po předání cen vítězům obdrželi všichni startující drobnou rybářskou bižuterii jako dárek naší organizace. Celkem bylo uloveno 532 kaprů, z toho 29 kusů nad 40 cm bylo rozdáno závodníkům. Na závěr všichni závodníci slíbili, že za rok přijdou zase.

Miloš Badin, předseda organizace

Jiří Řezáč, místopředseda

25

Josef Badin, jednatel

Výsledky závodu: umístění: 1. Antonín Svoboda 2. Dominik Pokorný 3. David Schoř 4. Tomáš Řezáč 5. Mirek Pavlík 6. Adam Dvořák 7. Petra Koptová 8. Tomáš Badin 9. Zdeněk Světlík 10. David Fojtik

body 876 773 685 634 532 476 442 433 393 380

kroužek Nové Bránice Nové Bránice Nové Bránice Nové Bránice Bratčice Nové Bránice Moravské Bránice Nové Bránice Nové Bránice Brno Miloš Badin, předseda MO MRS Dolní Kounice

1. místo Antonín Svoboda

26

27

Poděkování sponzorům Městských historických slavností v r. 2010 Autodoprava Ryšavý Jindřich A.T.G. Centrum, spol. s r. o. – potraviny, lékárna Badinová Věra – květinářství Berente s. r. o. Berenteová Bohuslava MUDr. – praktická lékařka Brabec Oldřich, Mgr. Castor spol. s. r. o. Erding Haut Bohumír, Ing. – úprava venkovních ploch Horňáková Emilie – potraviny Hotel Vinum Coeli Chemis engine a. s. – benzinka Chramosta Marek – restaurace U šedého vlka Ivaplast Jánová Danuše Mgr. – zubní lékařka Kamena, výrobní družstvo Kámen Zbraslav Krmela Jiří Kuczman Mikuláš MUDr. Machala Petr – zednictví Partl Dušan – autoservis Rygel Ivo – elektropráce Řeznictví Janíček & Čupa Stavebniny trade s. r. o. Světlík Antonín – drogerie Svoboda Pavel – Pizzerie Veronika Šalplachtová Jarmila – obuv Špinar Karel Vacík Ivo – autoservis Zoubek Antonín – autodoprava Děkujeme všem, za poskytnutí sponzorského daru na uspořádání historických slavností města. Miloslava Rýdlová TIC města Dolní Kounice

28

Na počátku stvořil… Charles Darwin (1809–1882) publikoval v roce 1859 dílo „O původu druhů přírodním výběrem“, které zásadním způsobem otřáslo nejen dosavadním paradigmatem evropské vědy, ale také pohledem člověka na svět, přírodu a vlastní existenci. Darwin podnítil revoluci v myšlení, která se projevila i za hranicemi přírodní vědy: v ekonomii, sociologii, sociální a kulturní antropologii, filosofii a konečně v teologii, respektive v jejím oboru kosmologie. Přibližme si současný pohled učení církve, magisteria k diskuzi o evoluci. I když se v poslední době živě diskutuje toto téma, ani v minulosti nebylo předmětem podrobnějšího studia oficiálního magisteria církve a v tomto oboru nebylo nic vyhlášeno formou dogmatu jako závazné učení. Z první kapitoly biblické knihy Genesis není možné jasně definovat nic o pořádku stvoření, protože bible je náboženská kniha o Bohu, není učebnicí biologie nebo dějepisu. I současný člověk v širším rámci hledání odpovědi po smyslu života si klade otázky typu „odkud přicházíme?“ a „kam směřujeme?“. Otázky si kladou nejen filosofové, astronomové a přírodovědci, ale i prostí lidé. Lidé od starověku při pohledu na večerní nebe hledali odpověď na otázku po jeho vzniku. Nalézali různé odpovědi v mytologii a zvláště ve starých místních náboženstvích. Tak tomu bylo především v kulturní oblasti Mezopotámie, odkud pocházel praotec židovského národa Abrahám, první historická osobnost bible. Součástí jeho primitivní víry, kterou si ze své původní vlasti přinesl, byla i víra v Boha a možná i nějaká stará tradice o stvoření světa. V židovstvu vyrostla tato tradice v silnou víru v Boha-Stvořitele. Tak také židé svého Boha-Jahve vždy uctívali. Prvních 11 kapitol knihy Genesis je výsledkem činnosti, na níž se podílelo mnoho generací promýšlejících a vyjadřujících základní zkušenosti předků. Kniha chce dát odpověď na velké otázky, které si člověk od nepaměti klade. Na ně ovšem kniha odpovídá nikoli naukovým pojednáním, nýbrž formou vyprávěných událostí. Zpracování prvopočátků tzv. prehistorie vypráví o skutečnostech, které se historie sice podstatně týkají, ale zároveň se prakticky vymykají možnosti datování a lokalizování, má výlučně náboženský charakter a přináší pouze teologickou pravdu. Určující zřetel je teologický, nikoli historiografický v dnešním slova smyslu. Kniha Genesis není mýtem po vzoru pohanských mytologií, a pokud přece užívá obrazů převzatých z oblasti staroorientálních mýtů, zbavuje je mýtického charakteru a uvádí do souladu s izraelským monoteismem. Stvoření v biblickém pojetí není výsledkem bojů a bitev, které mezi sebou svádějí znepřátelená božstva, jak tomu učila mezopotámská mytologie, nýbrž ze slova, které přemáhá nicotu a tvoří bytí. Žalmista zpívá: „Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On to řekl a stalo se“ (Ž 33,6.9). V prvních 11 kapitolách se setkáváme s odezvou na myšlenky, jež před několika tisíci lety ovládaly celý Přední Orient. Tyto myšlenky se objevují především ve velkolepém eposu „Enuma eliš“ oslavující hlavního babylonského boha Marduka. Epos navazuje 29

na starší sumerské a akadské tradice. Podobně se to má i s mýtem o stvoření člověka (Atrachasisovi) i se zpracováním potopy v eposu o Gilgamešovi. Izrael tato cizí díla zřejmě znal a použil některých myšlenek, aniž se však jimi dal příliš ovlivnit. Přetavil je tak v ryzí kov nevýslovné hodnoty. Jak říká biblista H. Gunkel doslova: „Změnil trus ve zlato“. Třebaže bible začíná zprávou o vzniku světa, života a člověka, nesmíme si myslet, že toto téma stálo v centru izraelského zájmu. Pro Izrael nebyla víra ve stvoření prvořadá, i když zprávu o něm z logických důvodů položil na začátek bible. Izraelec si nevysvětloval Boha jako antičtí filosofové z existence světa jako prvního hybatele. Bůh pro Izraelce není příčinou, není článkem (byť prvním) v řetězu dění, nelze k němu dospět logickou úvahou, usuzováním z důsledků na příčinu. Bůh v očích Izraele jedná svrchovaně, autonomně, tedy v rozporu s logickými postuláty. Pro Izraelce je důvod Božího jednání jenom v něm samém. Bibličtí autoři při vyprávění o stvoření světa a člověka chtějí oslavovat Boží dílo. Jde tedy o jakýsi oslavný chrámový hymnus na Stvořitele. Nezamýšlejí poskytovat nějaké historické nebo přírodovědné informace. A tak bychom biblický text měli brát i my. Biblista Gerhard von Rad říká: „Zpráva o stvoření nemluví o světu jako takovém a o jeho přirozených problémech, nýbrž o Bohu. Kdyby se byla zpráva omezila na to, aby řekla, že Bůh na počátku stvořil svět, kdyby se byla spokojila s poznáním prvního verše, byli bychom v tomto bodě ušetřeni všech svízelů.“ Nadto bible používá antropomorfismy, líčí Boha lidským způsobem. Dává příkazy a ty se plní, je „řemeslníkem“, který z hlíny tvoří člověka a se zalíbením se na něj dívá, je „básníkem“, který vyslovuje prapůvodní jména všech věcí. Biblický text o stvoření a poznatky novodobých přírodních věd představují dvojí rozdílný pohled na tutéž realitu: bible vědu ani nepotvrzuje, ani nevyvrací, protože její záměr i vyjadřovací prostředky jsou zcela jiné – prostým způsobem chce chválit stvořitelskou moc Boha, jak se projevuje v jeho velkolepém díle. Starověká koncepce obrazu světa je zcela odlišná. Tuto představu bible přejímá v duchu své doby jen na dokreslení vlastního záměru. Zásadních odlišností mezi mytologickým podáním a biblickou výpovědí je vskutku mnoho, můžeme říci, že bible přináší na svou dobu přímo revoluční pohled na tajemnou působnost Boha. Po celá staletí byla bible v evropském kulturním prostředí jako kniha zjevení zdrojem historie i přírodovědy. Komenský navrhoval biblické obrazy a příběhy jako slabikář pro nejmenší. V dobách ještě nerozvinuté vědy a hluboké víry bylo biblické šestidenní dlouhá staletí základním vysvětlením vzniku světa. Se začínajícím intenzivním rozvojem vědy na počátku novověku se objevovala kolize vědy a víry, která vycházela z této biblické představy. Známé jsou kauzy Koperníka a Galileiho. Do té doby byla ve více méně jednotném ideovém prostoru církev ve všech těchto oblastech hlavní nespornou autoritou. V době osvícenství se zdálo, že začala doba pádu těchto názorů. Církev se svou vírou v této oblasti přestala být uznávanou autoritou. Na její místo nastupovala věda. Dovedla vše vysvětlit přiro30

zeně. Velká víra ve vědu byla nadějí, že je to jen otázka času a dalšího rozvoje a vše bude vysvětleno. Postupné objevy fosilních živočichů kladly další otazníky. Biblisté si začali na druhé straně uvědomovat, že přírodovědecké názory v bibli jsou poplatné době svého vzniku a že bible podává statický, nehybný, nevyvíjející se obraz světa. Teolog Romano Guardini v knize Konec novověku tuhle „revoluci“ popsal jako přechod od statického chápání sebe i světa, vesmíru a života vůbec k dynamickému pohledu na svět, který se vyvíjí a mění. Na tomto vývoji biblisté pochopili, že bible je především kniha přinášející pravdy o Bohu, a nikoliv přírodovědecké poznání v moderním slova smyslu. Zároveň s rozvojem vědy se od počátku osvícenství rozvíjí i biblická věda, zvláště v evangelickém prostředí. Původní názor na bibli jako na svatou knihu, jejímž autorem je Bůh – a tedy knihu nedotknutelnou – se začal měnit. Církev v tomto smyslu o bibli nikdy žádné dogma neformulovala. Biblisté začali poznávat, že bible je také kniha lidská. Inspirace již nebyla chápána jako přímý „diktát“ Boží, jak korán dodnes chápou muslimové, ale spíše jako vnitřní inspirace svatopisce, který to, co touto niternou cestou přijal, vyjádřil a formuloval svým jazykem v duchu své kultury. Jeho starověké kulturní prostředí a osobní spolupráce byly vtaženy do hry zjevení. Duch Boží pouze střežil, aby byla zachována pravda zjevení. Takže také kosmogonie byla podána v bibli kulturní formou své doby. Teologie i biblická věda, postupně na rychlém vývoji přírodních věd pochopila své hranice, linie své kompetence a začala se držet svého oboru. Přistupovala k bibli jako ke knize Božího zjevení, která má v úmyslu přinášet náboženské poznání, věci víry a nikoliv přírodovědné informace. Přírodním vědám však trvalo daleko déle, než pochopily, že i ony se musí držet své metody racionálního zkoumání hmotného světa a že jejich cílem není přinést odpovědi na otázky přesahující jejich kompetenci, např. otázky po původu světa, po jeho smyslu a cíli. Uprostřed tohoto vývoje stál Newton, který se nad vývojem světa zamýšlel, ale vždy ve svých úvahách „potřeboval“ Boha, zvláště v diskusi s Descartovým mechanickým pojímáním vývoje vesmíru. V popředí všech i pozdějších diskusí stála otázka, kterou přírodní vědy neřeší – totiž odpovědi na otázky odkud a kam, otázky příčiny a cíle. Biblisté se ve svých úvahách nad prvními stránkami Geneze přidrželi smyslu a cíle bible přinést náboženskou pravdu a z jejího básnického textu dovodili učení, že Bůh je stvořitelem světa, jak od začátku bez ohledu na stav vědy vždy církev věřila. Vědecké poznání nezahnalo církev do kouta, nýbrž přispělo k lepšímu pochopení smyslu biblické zvěsti. Bibličtí odborníci z toho dovodili, že Bůh je původcem anorganických skutečností i světa živého, organického, ale i stvořitelem člověka a původcem duchovních skutečností. Tváří v tvář vývoji vědy zcela jasně docházeli k závěru, že nám bible zjevuje (odhaluje) fakt stvoření, původu světa zásahem inteligentní bytosti, a poznávali, že v bibli není žádné vysvětlení, jakou cestou ke vzniku všech těchto skutečností došlo. Navíc, v biblickém příkazu, který Bůh člověku dává: „naplňte zemi a podmaňte si ji“ chápou pokyn, aby člověk pěstoval vědu a věcí, které zjeveny nejsou, se dopídil vlastními schopnostmi. S tímto pochopením se teo31

logové v minulém století obraceli k vědě a v ní hledali odpověď na onu otázku, „jak se stvoření uskutečnilo“. Rozhodující na této cestě byla encyklika papeže Pia XII. z roku 1950 pod názvem „Humani generis“ a je citována v dokumentech II. vatikánského koncilu i v učení pozdějších papežů. Encyklika mj. říká, že samotný princip evoluce není v rozporu s katolickým učením. A papež označuje evoluční teorii jako legitimní předmět studia podle dnešního stavu přírodních věd i teologie. To byl silný impulz pro tehdejší teology, jako např. známého teologa Karla Rahnera, který navrhl systematicko-dogmatickou teorii „hominizace“, nebo vize francouzského jezuity, známého antropologa Teilharda de Chardina, který přispěl k nálezu kosterních pozůstatků a zkoumání Homo pekinensis. Také papežové po koncilu se k tomuto tématu příležitostně vracejí. Např. Jan Pavel II. pronesl v roce 1996 ve svém projevu k členům Papežské akademie pro vědu zásadní projev na toto téma, ve kterém řekl: „Místo jedné evoluční teorie bychom měli mluvit o několika evolučních teoriích. Tato pluralita na jedné straně souvisí s různými výklady mechanismů evoluce, na druhé straně s různými filosofiemi, na nichž se zakládá. Tak existuje interpretace materialistická, spiritualistická a další. Ty evoluční teorie, které podle filosofií, jimiž se inspirují, učí, že duch se vynořuje ze sil živé hmoty nebo že je pouhým epifenoménem hmoty, nejsou slučitelné s pravdou týkající se člověka“. V současné době se k tomuto tématu v křesťanském prostředí rozvíjejí různé způsoby výkladu pokud se drží nezúžená pravda bible. Slovanský papež zmínil původ duše, nehmotný princip v životě člověka. Materialistický absolutní evolucionismus bez důkazu předpokládá tři věci: věčnost hmoty, samovolné plození a náhodný vývoj druhů. Naopak, zjednodušeně řečeno, křesťané věří, že Bůh tvoří každého jednotlivého člověka i dnes. Lidská duše (na rozdíl od zvířat) nevzniká přirozeným plozením, ale součinností rodičů a Božího stvořitelského zásahu. Lidská duše je totiž rozumová a svobodná, což jsou charakteristiky, které nelze vyvodit z pouhé tělesnosti, z materiálních předpokladů. Není totiž v silách hmoty zplodit něco, co hmotný svět přesahuje. Zde je možné vidět, že stvořit člověka ještě nutně neznamená, že tam, kde není nic, se najednou objeví dospělý a po všech stránkách hotový člověk. Bůh je podle přesvědčení křesťanů samozřejmě schopen stvořit bez jakékoli pomoci a bez jakéhokoli předpokladu plně vyvinutého dospělého člověka, ale Bůh chce povolávat lidi, aby byli spolu s ním původci nového lidského života. Mateřství a otcovství je jeden z mnoha zázraků lidského života. A jak to bylo na počátku? Samozřejmě, že to úplně přesně a doslova nevíme. Bůh mohl stvořit prvního člověka „bez předpokladů a bez pomoci“ anebo mohl využít již existující přírodní předpoklady, například že nějaké primáty obdařil nesmrtelnou lidskou duší a tak se člověk stal člověkem. V každém případě první lidé byli „stvořeni“. Lidstvo není věčné, a protože někdy začalo existovat, musel být i někdo první. Jak přesně tito první lidé přišli do světa, nevíme, ale jisté je to, že byli stejně jako my přímo stvořeni Bohem, přinejmenším co se týče inteligentní duše. Jen člověk přemýšlí, tvoří, 32

miluje, uvědomuje si sám sebe, má svědomí. V celém vesmíru je jedinečný. „Učinil Bůh člověka ke svému obrazu a podobě, jako muže a ženu je stvořil – a Bůh viděl, že je to velmi dobré.“ Biblické vyprávění, jak jsme mohli letmo nahlédnout, není pohádka. Tajemnými obrazy se dotýká samého tajemství člověka. Vyprávění nebylo napsáno pro určitý typ západní kultury naší doby. Vyjadřování je starověké, nám vzdálené. Obsahuje však živé jádro zvěsti. Bylo tak napsáno, aby bylo srozumitelné všem lidem v každé době. Kdyby byla bible napsána naším dnešním jazykem, celé generace našich předků by nerozuměly a za sto let by našim potomkům zase současné vyprávění přišlo směšně zjednodušující. Vyprávění o stvoření světa a člověka je nadčasové, nadčasově platné nikoli o tom, jak se co přesně událo ve stylu moderního dějepisu, nýbrž způsobem, který sděluje to podstatné – lidé vzešli z Boží ruky, Bůh je zahrnul dobrem. Podobným způsobem je vysvětleno i zlo nebo utrpení kolem nás. A jak se na problém díval Darwin? Vystudoval anglikánskou teologii v Cambridge, ale přírodopis jej lákal víc. Svůj teologický pohled formoval v atmosféře deismu 19. století. Připouštěl, že stvoření jedné či několika málo forem života je nutné při daném stavu poznání brát v úvahu, zatímco ostatní vývoj je vysvětlen přirozeným způsobem teorií přírodního výběru. Ukazuje to závěrečná věta „O původu druhů“: „Shledávám určitou velkolepost v tomto pohledu na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem do několika málo forem či dokonce do jediné formy, a v tom, že se za oběhu naší planety v souladu s neměnným gravitačním zákonem z tak prostých počátků vyvíjely a stále ještě vyvíjejí nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné formy života. “ Boha to sice z rovnice nevyjímalo nadobro, ale omezilo jeho vliv na podstatu každodenního života. Nicméně rozpor vyvolaný mezi hypotézou evoluce a Bohem, buď anebo, způsobil, že se vyvinuly ve vědě i v křesťanském prostředí dva pyšné postoje, které vedly do izolace mladé vědy i náboženskou víru. Neschopnost vést dialog způsobil jakousi nedůvěru vědeckého světa vůči náboženství, což bohužel mnohde trvá dodnes. Neodarwinismus je jakousi ideologií. Evoluční teorie mívá, na rozdíl od Darwinova směru, mnohdy militantní protináboženský charakter. Existují špatně položené otázky, což je i v tomto případě. Na otázku „Darwin nebo bible“ si biologové odpověděli Darwin ano a kreacionisté Bible ano. Pro obě strany se to ukázalo jako zhoubné. Mnohé biology to přivedlo k ateismu a kreacionisty k popření reality. V našem prostředí samo slovo „darwinismus“ má stále jakýsi nádech komunistické ideologie. Je to slovo pupeční šňůrou spojené s termínem „vědecký světový názor“. Proto je nejen pro naše generace tak obtížné o Charlesi Darwinovi přemýšlet nezaujatě. Zaujatost vyjadřuje již roku 1862 překladatelka Clémence Boyerová v předmluvě k francouzskému překladu „O původu druhů“, kde postuluje evoluční teorii jako přímý útok na první kapitolu knihy Genesis, píše: „Darwinova doktrína je racionální zjevení vývoje přírody. Tato nauka je v logickém rozporu s iracionálním zjevením bible. Máme zde dva principy, dvě náboženství, která spolu soupeří. Je to kategorické ‚ano‘, nebo kate33

gorické ‚ne‘, mezi nimiž si je nutno vybrat a každý, kdo říká ‚ano‘ jednomu, říká zároveň ‚ne‘ druhému. “ Než Darwin zemřel (1882), vytvořil jeden z jeho nejhorlivějších stoupenců, německý zoolog Ernst Haeckel, sérii kreseb, jimiž dokazoval, že vývoj embryí různých savců (králíka, vepře, šimpanze, člověka) je až do jistého stupně gravidity prakticky identický. Darwina to v jeho stáří velice potěšilo, jenže už v roce 1915 vyšlo najevo, že Haeckel kresby padělal. Posloužily však darwinistům tak dobře, že jenská universita, na níž Haeckel vyučoval, jeho vědecký podvrh „přehlédla“ – a jeho dezinformační evoluci podporující kresby mnohdy straší ještě i v pozdějších učebnicích. Moderní vyšetření ultrazvukem a jinými metodami zjišťuje jedinečný vývoj člověka od okamžiku početí. Zřejmě jediný Čech, který se s Darwinem osobně setkal – profesor filosofie Josef Durdil – podává o své návštěvě jeho rezidence na okraji Londýna následující svědectví: „Po prvních slovech pozdravu byli jsme hned v hovoru o jeho nauce. Potěšení z mé návštěvy nebylo mu pouhou frází, neb je znamenitě odůvodnil, řka, že mezi filosofy na pevnině nemá mnoho přátel. Ovšem, odvětil jsem, ježto oni chtějí chrániti vyšší interesy člověčenstva, jež vidí ohroženy vaší naukou. Neboť zrovna na pevnině je také oněch lidí dost, kteří užívají darwinismu k popírání ducha, mravnosti, života a k potupení ideálů. To ovšem věděl Darwin dobře a příležitostně ohradil se proti tomu ‚That is a mistake‘ (to je blud). A věru, ti jednostranní upírové byli by zde měli málo kořisti. Neboť pomyslete jen: starý, zámožný muž, zvyklý všemu pohodlí a klidnému zpytování, otec ženatých synův a vdaných dcer, purkmistr v obci své spolu mající úctu před náboženstvím, sám jsa členem určité konfese: to že má býti ten pověstný Darwin, jejž si lidé představují co apoštola atheismu, co podporu materialismu, sloup nihilismu a korunu všeho pesimismu?“ Je přirozené, že se nad vznikem a vývojem organismů na zemi zamýšleli u starověcí řečtí myslitelé jako Anaximandros, Empedoklés po Aristotela, který propagoval naivní teorii abiogeneze, vzniku života z neživého, až po panspermickou teorii. Novodobá období evoluční teorie zas představují: lamarkismus, darwinimus a současný neodarwinismus. Evolucionismus i kreacionismus jsou spíš ideologií než vědou. Alternativa: Bůh anebo vývoj je falešná. Teorie evoluce nevylučuje víru v Boha Stvořitele. Je zajímavé, jak tolerantní k úvahám a původu světa a člověka byl středověký teolog svatý Tomáš Akvinský. V Teologické sumě říká: „Musí se říct, jak učí sv. Augustin, že v takových otázkách se musí dbát dvojí: A to jednak aby se neochvějně zachovala pravda Písma svatého, a protože Písmo připouští mnohonásobný výklad, nemá se nikdo držet výhradně jednoho výkladu, neboť se může ukázat, že je z určitého důvodu nesprávný – aby kvůli tomu nebylo Písmo nevěřícím na posměch a aby se jim nezahradila cesta k víře. “ Jediným postulátem víry a teologie je hledání pravdy. Otázce evoluce se věnovalo také zasedání Papežské akademie věd v roce 2008, kterého se zúčastnil anglický fyzik Stephen Hawking. Během osobního setkání mu papež Benedikt XVI. představil své stanovisko k problému. Postoj současného papeže lze stručně shrnout tak, že mezi 34

vírou ve stvoření a vědou nemůže být rozpor. Jde totiž o dva fenomény, které nestojí ve stejné rovině. Zatímco otázky stvoření či vzniku světa, jeho počátku a příčin jsou otázkami metafyzickými, evoluce je vědeckou hypotézou, která nemůže překročit hranici pozorovatelných faktů. Tím, kdo tyto dvě věci mísí, byl sám Darwin, tvůrce teorie, která říká, že se život vyvinul na základě přirozeného výběru a mutací. Vídeňský kardinál Christoph Schönbornve své přednášce věnované evolucionismu, kterou pronesl v rámci Světových dnů mládeže v Sydney roku 2008 upozornil na to, že Darwin byl veden záměrem na „teorii boha“ rezignovat úplně. To byl vyloženě „nevědecký“ cíl jeho teorie. V Darwinově díle je proto třeba odlišit Darwina jako ideologa s jistým světovým názorem a Darwina jako vědce. Po provedení této distinkce je třeba říci, že teorie evoluce není pro křesťana nepřijatelná. Dokládá to soukromý názor ředitele Vatikánské astronomické observatoře G. V. Coyneho: „Chování se atomů o existenci či neexistenci Boha nic nevypovídá. Ani o tom, zda stvořil svět nebo nestvořil. Tam, kam sahá věda, Boha nehledejme. Teorii, nazývanou ‚inteligentní plán‘ není možné odvodit z vědeckých poznatků. Můžete je sice interpretovat ve světle inteligentního plánu, ale vaše uzávěry budou určitě chybné. Já si myslím, že Bůh vesmír stvořil. Stvořil ho takový, jaký je, protože chtěl spolu s vesmírem sdílet vlastní lásku, tvořivost, dynamiku. Nechtěl, aby vesmír byl jenom bezduchým strojem, který běží. Mýlí se každý, kdo tvrdí, že neodarwinistická evoluce není slučitelná s katolickou či křesťanskou vírou. Podle mně je možné je perfektně sloučit, protože i Darwinova teorie oslavuje Boha. To je můj výklad, ale není to věda. Je to jen náboženská interpretace vědeckých poznatků.“ I když je dnes darwinismus obecně uznáván a vyučován na školách, sami vědci uznávají, že věda se neustále vyvíjí a jednou i tato teorie, která má mnoho mezer, může být překonána. V březnu 2009 se v Římě uskutečnila na papežské Gregoriánské universitě konference o biologické evoluci. Člen organizačního výboru, prof. Giuseppe Tanzella-Nitti na otázku, zda je biblická exegeze o stvoření světa zpochybněna Darwinovou teorií odpověděl: „Chápeme-li evoluční teorii jako skutečnost, že se biologické druhy na naší planetě měnily (proměňovaly) a že život se postupně vyvíjel od jednoduchých forem ke stále složitějším a organizovanějším, taková evoluce je slučitelná s ideou stvoření.“ Slovy velkého biologa a zastánce evoluce Theodosia Dobzhanského (1900–1975) „evoluce je způsob, jakým Bůh tvoří“. Kdybychom však evoluci považovali –jak se to dočítáme v některých povrchních článcích – za ideu, že ve vesmíru ani v rozvoji života na zemi není žádný plán, finalita, žádný směr, který by ústil k člověku, pak jde spíše o filozofický závěr – ideologický, ne vědecký. Darwin o finalitě nehovořil. Podle prof. Nittiho může dnešní teolog díky nejnovější vědecké teorii navazující na Darwina najít v evoluci finalitu, cílenost, ale dodává: „nesmí to vkládat do úst Darwinovi“. Je to typický závěr přírodní filozofie, ne vědy. Na materialismu postavená Darwinova teorie nedává odpovědi na zcela základní otázky. Ty nejzávažnější jsou vcelku známé: Proč se vývoj od nižších k vyšším formám života vůbec děje? Jak mohlo dojít k přechodu od nelidské přírody, které dává řád někdo jiný a nikoli ona sama, k člověku, který si své cíle volí sám?Existuje vůbec něco 35

takového jako druhy? Jak mohly s pomocí náhodné selekce a mutací vzniknout natolik komplexní formy života? Jelikož evolucionismus neuznává příčinu světa, kterou by byla inteligentní bytost, nedokáže vysvětlit ani krásu, ani řád, ani cílevědomost bytostí stvoření. To samozřejmě dnes po vědě ani nikdo nechce. Je však vědecky pochybné, pokud evolucionismus tvrdí, že nic takového jako krása, řád, cílevědomost v přírodě není. Filozof Popper trefně poznamenal: „Mylný názor vědy se prozradí touhou mít pravdu“. Proč se ale z Darwinovy teorie stala tolik přijímaná ideologie? Schönbornova odpověď je, že protivníkem této teorie je víra ve stvoření, která je nemyslitelná bez nároků Stvořitele kladených na člověka. Materialismus a relativismus nevyžaduje na rozdíl od Boha žádný etický řád. Proto je snadnější „věřit“ Darwinovi. Papež Benedikt charakterizuje naopak postoj víry: „Pro věřícího není svět plodem náhody nebo nutnosti, ale Božího plánu.“ Je důležité zachytit ještě další důsledek teorie anglického vědce. Připomeňme, že v Darwinově díle je potřeba odlišovat Darwina jako ideologa s jistým světovým názorem a Darwina jako vědce, který vypracoval teorii o původu druhů. Jako ideolog pomohl Marxovu materialismu. Marx byl Darwinem nadšen. A co je nejhorší, jeho teorii aplikoval na společenskou sféru, která ve 20. století vydala určité svědectví o nesrovnatelnosti takové aplikace se životem. U vývojové teorie v darwinistické nebo marxistické podobě je zase pro věřící zásadně neakceptovatelné materialistické vysvětlení vývoje jako způsobu vzniku světa silami hmoty a z ničeho bez dostatečného důvodu. Evoluční teorie prostě neřeší začátek. Jak se to všechno vzalo? Zásadní otázkou je první příčina. Ani žádný křesťan nemá tak velkou víru, aby uvěřil v ten zázrak „ono samo“ a dále v druhý zázrak: v účelné, samovolné smysluplné směřování k určitému budoucímu cíli, chybí-li komplexní harmonický program vývoje. Že by náhoda? Náhodou? A pak je zde důležitá otázka dostatečné účinné příčiny vývojových změn, zvláště přechodu anorganického k organickému, živému. A především přechod od živého, smysly nadaného tvora k bytosti rozumové, inteligentní, která je tak komplexní a komplikovaná, bez vnější příčiny je prostě takový přechod nemyslitelný. Jak dlouhá by musela být doba takového vývoje, aby se to vše mohlo stát postupně, náhodou? Statisticky, z hlediska pravděpodobnosti to není absolutně možné. Učení víry nemá jiné vysvětlení vzniku z ničeho, logicky vzato, než přijmout inteligentního Stvořitele, který uvedl do existence první hmotu nadanou vnitřní energií vývoje a programem směřování, který dal všemu tak obdivuhodný řád. Tato představa je Boha důstojnější, je velkolepější než přímé časté zasahování Boha na každém kroku vývoje. Od tohoto bodu nula, od bodu takovéhoto stvoření, s takovou „výbavou“ se pak svět mohl vyvíjet kupředu. Moment přechodu od anorganického k živému potřebuje dostatečnou příčinu, která není v neživé hmotě přece obsažena. Ani nemluvě o vzniku inteligentní, oduševnělé, svobodné bytosti jakou je člověk. Darwinův způsob vyjadřování „příroda směřuje“, „příroda se snaží“, je naprosto nevědecký. Navíc lidé mají ve svém nitru určité zákonitosti, které si sami nedali, mravní zákon. S těmito zákonitostmi v nitru pak člověk vytváří spo36

lečnost, vzájemné vztahy. Také společnost se vyvíjí, podléhá vývoji v nejrůznějších směrech a oblastech. Jen takovýto vznešený původ člověka dává všem lidem stejnou důstojnost a rovnost. Vůči autoritě Stvořitele má člověk, který je ve výše uvedeném smyslu součástí přírody, ale s velkým hodnotovým vkladem ve svém nitru, velkou zodpovědnost za svět i za společnost. Zdravý vztah k Bohu pozitivně ovlivňuje mezilidské vztahy i vztah k přírodě. Život v nejrůznějších podobách a úrovních je velký Boží dar. Pro člověka i úkol a poslání naplnit jej dobrem. Sv. Augustin často s údivem přemýšlel o svém životě, vždy znovu opakoval: „Jsem, protože Bůh je dobrý“. S každým z nás má Bůh určitý záměr, záleží abychom se snažili ve svém životě Boží představu realizovat, abychom darovaný životní čas nepromarnili, ale naplnili dobrem. Největší vědec minulého století Albert Einstein na margo problému interpretace evoluce a stvoření, při jedné přednášce řekl: „Přestože jsou dnes říše náboženství a vědy jimi samotnými jasně mezi sebou vymezeny, přesto mezi nimi existují silné vzájemné vztahy a závislosti. Ačkoliv náboženství může být tím, co určuje cíl, přece jen se naučilo od vědy v nejširším slova smyslu, jaké prostředky přispějí k dosažení cílů, které si stanovilo. Věda však může být vytvářena jen těmi, kdo jsou naplněni snahou po zjištění pravdy a pochopení. Tento zdroj pocitů však vyvěrá ve sféře náboženství. K tomu patří též víra v možnost, že zákonitosti platící v existujícím světě jsou racionální, tedy pochopitelné rozumem. Neumím si představit skutečného vědce bez takové hluboké víry. Tato situace může být vyjádřena obrazně: věda bez náboženství je chromá, náboženství bez vědy je slepé“. Karel Obrdlík

Chantier de jeunes Jak vlastně přeložit tento název akce, který je již znám ve čtyřech státech Evropy? „Brigáda mládeže“ – to zavání pojmem z bývalé doby, který absolutně neodpovídá našemu Chantier. „Pracovní tábor mládeže“ – překlad ještě horší. Použijme podrobnou francouzskou encyklopedii, která nám vysvětlí, o co vlastně jde. Původně z latiny „cantherius“ je místo, kde se uskutečňuje výstavba nebo údržba a rozvoj kulturního a přírodního bohatství. „En chantier, en cours de réalisation“ – „Být na chantier, možnost realizace.“ „Mettre en chantier, commencer“ – „Zúčastnit se chantier znamená začátek.“ Toto je to nejkrásnější vyjádření cíle a obsahu akce evropské mládeže, která je součástí rozsáhlé spolupráce mezi partnerskými městy Dolní Kounice z České republiky, Azay-le-Brulé z Francie a Caprese Michelangelo z Itálie, které v posledních dvou letech nahradilo město Pitesti z Rumunska. 37

Tato akce probíhá ve tříletých cyklech, kdy se mladí ve věku 14–18 let účastní setkání postupně v každém ze tří regionů Evropy. Hlavním cílem akce je navázání evropské spolupráce, přátelství a vědomí evropského občanství. Prostředkem k naplnění tohoto cíle je seznámení se s historickými skutečnostmi, které naše země svedly v dějinách na společnou cestu a v neposlední řadě poznávání krás a zajímavostí dílčích regionů. A nebylo by to „chantier“, kdyby evropská mládež nepřispěla společnou prací k udržování a zvelebování kulturních a přírodních památek partnerských měst: • Azay-le-Brulé (2005, 2008) – oprava a čištění „Lavoir“ – starých kamenných prádelen pod širým nebem, oprava tarasů, úprava okolní zeleně. • Caprese Michelangelo (2006) – udržovací práce na hradě. • Dolní Kounice (2007) – udržovací a dokumentační práce na Rosa Coeli, údržba a evidence náhrobků na židovském hřbitově. • Pitesti (2009) – účast na práci Centra volného času, letecké modelářství. V letošním roce, ve dnech 3.–14. července, se „chantier“ konalo v Dolních Kounicích a připravený program byl velmi rozmanitý. Kromě exkurzí (Podyjí se zámkem Vranov nad Dyjí, Dalešická elektrárna, Slovanská Epopej v Moravském Krumlově, Slavkovské bojiště – Mohyla míru, Moravský kras – Macocha, Punkevní jeskyně a Brno – především za účelem nákupů dárků) se mladí zapojili do oprav a udržovacích prací na Křížové cestě ke sv. Antoníčkovi. Pomohli s úpravou zahrady v místní MŠ a po podrobném seznámení se s kulturními památkami Dol. Kounic zachytili své prožitky v obrazech (malování v terénu), které byly vystaveny v Rosa coeli. A jak je možné, že se toto vše může uskutečnit?

38

Především to je díky práci skupiny dobrovolníků, kteří pod vstřícným vedením radnice města Dolních Kounic celý projekt a jeho program připraví. Poděkování si zaslouží i tzv. „vysloužilci“ – předchozí účastníci cyklu „chantier“, kteří nejen pomáhají k zapojení nových mladých, ale spolupracují rovněž jako asistenti vedení akce a animátoři. Velký dík patří rodinám, které přijmou cizí děti do svých rodin a věnují jim veškerou péči jako vlastním dětem. A to nejdůležitější? Nejen láska prochází žaludkem, ale i přátelství! Nebýt žen v jídelně ZŠ, které opravdu umí, jejich péči a především trpělivostí s touto „grupou“ mládeže by to opravdu nebylo tak úspěšné, díky! Co na závěr? Pro předchozí účastníky z Dolních Kounic tříletý cyklus akce skončil. Máme zatím jen 6 jejich pokračovatelů pro další cyklus, který zahájí v příštím roce ve Francii. Zaujalo Vás „chantier“? Neváhejte se informovat na MÚ v Dolních Kounicích.

39

Milan Řiháček nar. 30. září 1940 – má 70 let! Ano, je to pravda. Zasloužilý a dnes už veřejně známý kounický historik. Publikuje už léta v našem čtvrtletníku Naše město, zpracoval obsáhlé publikace o historií našeho města a je mimo jiné autorem knih Historie školství v Dolních Kounicích a Židé v Dolních Kounicích. Komunikuje často a ochotně s velmi četnými zájemci o historií Kounic, i s potomky někdejších kounických rodáků, kteří dnes už žijí nebo žili dávno mimo město Kounice, někteří i v zahraničí. Jeho velmi obsáhlá knihovna, fotoarchiv, paměť jeho osobního počítače, písemné a obrazové materiály, uložené na kotoučích CD a DVD, i jeho přídavný počítačový archiv, obsahují již nepřeberné množství studií, článků, naskenovaných fotomateriálů, starých map i dokumentů z kronik a okresních archivů, které se týkají třeba byť i jen okrajově Dolních Kounic. Kamaráde, příteli, ať Tě múza obklopuje invencemi, ať máš vždy veselou náladu, kterou Ti nic a nikdo nezkazí, to vše Ti přejí k významnému životnímu jubileu členové redakce, kulturní komise a TIC města Dolní Kounice

40

��

2010

Recommend Documents