UNIVERSUM REVUE ČESKÉ KŘESŤANSKÉ AKADEMIE 2/2010 Otazníky kolem sexuálního zneužívání v církvi Jaroslav Zvěřina, Václav Malý, Jakub Hučín, Slavomil Hubálek, René Milfait, Jan Regner
Jsme národem hvězdných okamžiků S Karlem Krausem hovořili Vladimír Petkevič a Vladimír Roskovec
Vzájemný dialog nebo vzájemné předsudky? Ludmila Muchová
Farnost jako magnet Josef Beránek
Jsme všichni v Evropě na jedné lodi Jaroslav Pánek
Nejsvětější Trojice s otazníky Ctirad Václav Pospíšil
Dítě nechtěné, dítě chtěné Paul Yonnet
Církev a sexuální zneužívání Wunibald Müller
Jeden ze ztracených klíčů Martin Kočí
Akademie křesťanská 1875–1952 Vácslav Babička
Jaké hodnoty nacházíme v české společnosti? Ondřej Štěch
ROČNÍK XX, CENA 40 Kč
ZE ŽIVOTA ČKA V benediktinském klášteru v Emauzích uspořádala 24. 2. 2010 Česká křesťanská akademie ve spolupráci s Polským institutem v Praze kolokvium „Polská církev v pluralitní společnosti“, kde vstupní referát přednesl dr. Tomasz Terlikowski, přední polský katolický novinář a publicista. Druhý den 25. 2. vystoupil v Polském institutu s přednáškou „Generace JP2 – Jana Pavla II.“, kterou moderoval ředitel ČKA Mgr. Stanislav Novotný. Dne 31. 3. 2010 se v Emauzích konalo další kolokvium, tentokrát na téma „Praktické dopady ratifikace Lisabonské smlouvy“. S úvodním slovem vystoupili JUDr. Jiří Přibáň, profesor právnické fakulty Cardiff University ve Walesu, Mats Braun, PhD., z Ústavu mezinárodních vztahů a Ing. Pavel Vacek, vrchní ředitel sekce Evropské unie z ministerstva zahraničních věcí.
Kardinál Tomáš Špidlík SJ, který v mnohém inspiroval ČKA, odešel na věčnost 16. 4. 2010.
Drábová, předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, a Ing. Tomáš Hüner, náměstek ministra průmyslu a obchodu. Prezident ČKA prof. Tomáš Halík proslovil 23. 4. 2010 na X. dnech Józefa Tischnera v Krakově ve velké aule Jagellonské univerzity hlavní referát na téma „Solidarita poutníků – křesťanství na nádvoří pohanů“. Poté měl v rámci krakovské „Jeskyně filozofů“ veřejnou debatu s kanadským filozofem a sociologem prof. Charlesem Taylorem. Upozorňujeme čtenáře Universa a členy ČKA, že všechna místa pro Duchovní cestu do Izraele, kterou pořádá Cestovní kancelář Petr Křížek ve spolupráci s ČKA od 23. 10. do 1. 11. 2010, jsou již zcela obsazena.
Ekologická sekce ČKA uspořádala 20. 4. 2010 v kostele Nejsvětějšího Salvátora ekumenickou bohoslužbu ke Dni Země. Po jejím skončení promluvil v sakristii kostela na téma večera „Příroda jako zjevení“ RNDr. Václav Cílek, ředitel Geologického ústavu AV ČR. Dne 21. 4. 2010 se v Emauzích uskutečnilo kolokvium „Naše energetická bezpečnost a budoucnost“, které společně pořádaly Česká křesťanská akademie a Union Stiftung ze Saarbrückenu. Prezentace k tématu přednesli Dr. Hanspeter Georgi, bývalý ministr hospodářství a práce Sárska, Ing. Dana
ČESKÁ KŘESŤANSKÁ AKADEMIE
je občanské sdružení, jehož posláním je přispívat k rozvoji vědy, umění a vzdělání v České republice. Je nezávislým sdružením občanů, otevřeným pro křesťany všech církví a pro každého, kdo cítí odpovědnost za uplatňování křesťanských kulturních a morálních hodnot ve společnosti. ČKA má v současné době již více než 1 700 individuálních členů a kolektivními členy jsou Společnost pro církevní právo, Křesťanské občanské sdružení ve Vsetíně, Asociace kolegií katolických lékařů a Vysokoškolské katolické hnutí Praha. Její sídlo je v Praze, ale působí i v řadě dalších měst: Aši, Benešově u Prahy, Blatnici pod Sv. Antonínkem, Bohumíně, Brandýse nad Labem, Čáslavi, Bruselu, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, České Třebové, Domažlicích, Duchcově, Dvoře Králové nad Labem, Havlíčkově Brodě, Hodoníně, Hradci Králové, Humpolci, Chrudimi, Jeseníku, Jihlavě, Jindřichově Hradci, Kadani, Karlových Varech, Klatovech, Kostelci nad Orlicí, Kroměříži, Kyjově, Ledči nad Sázavou, Letohradě, Liberci, Litomyšli, Milevsku, Milíně, Mladé Boleslavi, Moravské Třebové, Mostě, Náchodě, na ostrově Nelson, v Nové Pace, Novém Jičíně-Hodslavicích, Opavě, Pardubicích, Pečkách, Pelhřimově, Písku, Plzni, Poličce, Prachaticích, Praze 5, Praze 6, Prostějově, Přerově, Příbrami, Rožmitále pod Třemšínem, Rožnově pod Radhoštěm, Říčanech, Strakonicích, Strážnici, Sušici, Světlé nad Sázavou, Šternberku, Táboře, Tachově, Třebechovicích pod Orebem, Třebíči, Třeboni, Týnu nad Vltavou, Ústí nad Labem, Valašském Meziříčí, Veselí nad Lužnicí, Vizovicích, Vodňanech, Vrchlabí, Vysokém Mýtě, Zábřehu na Moravě a Železném Brodu. ČKA žije z příspěvků svých členů a z darů domácích i zahraničních sponzorů. Nejdůležitějšími zahraničními partnery ČKA jsou: Ackermann-Gemeinde, Renovabis a Konrad-Adenauer-Stiftung. Zájemci o členství mohou napsat na adresu: Česká křesťanská akademie, Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2. Číslo konta ČKA je 1816056343/0300.
UNIVERSUM REVUE ČKA, číslo 2, vychází 18. května 2010, vydává čtvrtletně Česká křesťanská akademie s přispěním Ackermann-Gemeinde: Vyšehradská 49, 128 00 Praha 2, tel.: 224 917 210, fax: 224 916 237, e-mail:
[email protected], www.krestanskaakademie.cz. Reg. č. MK ČR E17764. Redakční rada: Jan Bednář, Josef Beránek, Petr Kolář SJ, Alois Křišťan, Vladimír Petkevič, Vladimír Roskovec, Přemysl Rut, Vladimír Smékal, Jan Stříbrný, Jaroslav Šebek; přírodovědecká sekce: Jan Fischer, Jiří Grygar, Miloš Havránek, Alois Honěk, Ladislav Krlín, Jiří Ludvík, Karel Šprunk. Výkonný redaktor Lukáš Jirsa. Jazyková úprava Vladimír Petkevič a Eva Jelínková. Sazba Eva Hradiláková. Reprodukce na obálce – Edvard Munch: Tanec života (výřez). ISSN: 0862-8238. Za text jednotlivých článků odpovídají autoři a jejich pohled nemusí vyjadřovat stanovisko ČKA. Redakce si vyhrazuje právo dodané rukopisy krátit. Cena je 40 Kč, roční předplatné 160 Kč, sponzorské předplatné 210 Kč a více. Členům ČKA je časopis zasílán zdarma v rámci členských příspěvků (pracující 200 Kč ročně, studenti a důchodci 100 Kč). Tisk Sdružení MAC. Předplatné zajišťuje SEND Předplatné, s. r. o., P. O. Box 141, 141 21 Praha 4, tel.: 225 985 225, fax: 225 341 425,
[email protected].
OBSAH
EDITORIAL
Vážený čtenáři, v tomto čísle nalezneš dva příspěvky k problematice sexuálního zneužívání. Je to téma dnes populární, ale zamysleme se nad ním alespoň trochu v širších souvislostech. Jde o zneužití lidského údělu, které se projevuje nejen v kontextu běžné heterosexuální orientace, ale i orientace homosexuální, bisexuální, pedofilní, či v nejaktuálnějších souvislostech často efebofilní. Neklaďme však v této chvíli důraz na zmíněné orientace jako takové, ale spíše věnujme svoji pozornost jejich zneužití v neprospěch slabší strany v lidských vztazích, což může nabýt velmi odpudivých forem i u normální heterosexuální orientace. Zamysleme se i nad tím, proč právě aféry kněží dnes budí tak velkou pozornost, i když namnoze jde o záležitosti vynořující se z hloubi minulosti staré desítky let a navíc jsou to záležitosti vyskytující se s nemenší frekvencí ve všech ostatních složkách společnosti. Musíme sice připustit mimořádnou citlivost tohoto problému u reprezentantů církve, jež bývá veřejností sice poněkud nepřesně, ale přesto velice reálně vnímána jako jistý samozvaný arbitr morálky. Je však zřejmé, že příčina spočívá i v tom, že obraz sice velmi pohoršlivého, ale přesto (bohužel) nikoli zcela mimořádného jednání nám vyvstává na pozadí hluboké krize identity. Identity křesťanské víry, církve samé i církevních institucí v dnešní společnosti, identity kněze v profánním světě i ve vnitřním prostředí církve až po farní a jiná lokální společenství. Právě v tomto směru nalézáš v Universu, a konkrétně se to plně týká i tohoto čísla, mnoho podnětů k zamyšlení a k promýšlení. Související otázky nás pak v procesu odpovědného hledání odpovědí vedou k hlubší reflexi samotných kořenů naší víry, otevírají i pole ekleziologie a vytvářejí na něm impulsy k aktuálním interpretacím trvalého depozitu nauky. Navraťme se však ještě na okamžik ke zmíněným sexuálním orientacím, které nepochybně představují obtížný problém i pro teologii, uvažujeme-li např. nad tím, nakolik jsou Bohem chtěné či připuštěné a jak vůbec v těchto souvislostech interpretovat otázku Boží vůle a všemohoucnosti ve vztahu k dobru a zlu ve světě. V Universu jsme se v nedávné době dosti věnovali i problematice evoluce a snad jsme alespoň pootevřeli dveře otázce potřebnosti hluboké teologické reflexe fenoménu evoluce v rovině nejen přírodovědné, ale i v rovině antropologické, historické a duchovní. Jde o filozofickou a teologickou reflexi, která bez toho, že by jakkoliv zasahovala do kompetence přírodních věd, pochopí a interpretuje evoluci jako dar božské lásky celku stvoření, jako dar autonomie a svobody, jež však obsahuje nejen vrcholné šance, ale i objektivně nutná rizika. Tento přístup pak může nabízet i jistý klíč k řešení právě zmíněného problému, přičemž podnětné myšlenky obsahuje příspěvek „Nejsvětější Trojice s otazníky“. Pokud jde o krizi křesťanské identity, nalezneš, milý čtenáři, v tomto čísle i zajímavé podněty ke srovnávacím úvahám ohledně vztahu hodnot evropské tradice k mimoevropským kulturám, zejména k islámu. Jan Bednář
LETEM SVĚTEM 4
/4
ANKETA
Otazníky kolem sexuálního zneužívání / 8 v církvi Jaroslav Zvěřina, Václav Malý, Jakub Hučín, Slavomil Hubálek, René Milfait, Jan Regner
ROZHOVOR
Jsme národem hvězdných okamžiků /11 S Karlem Krausem hovořili Vladimír Petkevič a Vladimír Roskovec
TÉMA
Vzájemný dialog nebo vzájemné předsudky? / 16 Ludmila Muchová
Farnost jako magnet / 21 Josef Beránek
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Jsme všichni v Evropě na jedné lodi / 24 Jaroslav Pánek
Nejsvětější Trojice s otazníky / 28 Ctirad Václav Pospíšil
TRENDY
Dítě nechtěné, dítě chtěné / 32 Paul Yonnet
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA
Církev a sexuální zneužívání / 34 Wunibald Müller
Jeden ze ztracených klíčů / 38 Martin Kočí
HISTORIE
Akademie křesťanská 1875–1952 / 41 Vácslav Babička
KULTURA
Jaké hodnoty nacházíme / 46 v české společnosti? Ondřej Štěch
RECENZE
/ 47
KOMENTÁŘE
/ 50
Zápisník Petra Koláře Mediář Josefa Beránka U NIV ER SUM 2 /XX
3
LETEM SVĚTEM
Rada EU hodlá hájit svobodu vyznání Zástupci jednotlivých evropských biskupských konferencí na svém výročním zasedání v dubnu v Bruselu projednali dokument „Svoboda vyznání, pilíř politiky proCOMECE předsedá sazování lidských práv ve vnějších rotterdamský vztazích Evropské biskup Adrianus unie“. Dokument van Luyn SDB rozebírá kořeny práva na svobodu vyznání, poukazuje na konkrétní příklady jeho omezování a navrhuje možné způsoby reakce ze strany EU. Text byl předložen evropským představitelům včetně baronky Ashtonové, vysoké komisařky pro zahraniční vztahy EU. Důvodem, proč se biskupové rozhodli tímto způsobem poukázat na porušování lidských práv, je alarmující situace v této oblasti. Více než tři ze čtyř případů náboženské perzekuce ve světě jsou směřovány proti křesťanům. Každý rok umírá 170 000 křesťanů pro své náboženské přesvědčení. Odhaduje se, že z důvodu náboženského vyznání je na celém světě perzekvováno 200 milionů lidí. Tato situace vedla Radu Evropské unie,
aby na přelomu roku přijala rezoluci připravenou Evropským parlamentem, která znovu potvrzuje „odhodlání Evropské unie podporovat a hájit svobodu vyznání a náboženského přesvědčení“ a „míní i nadále tomuto tématu věnovat pozornost jako součásti evropské politiky hájení lidských práv“. COMECE nyní požádala baronku Catherine Ashtonovou, aby tuto rezoluci proměnila v konkrétní kroky evropské zahraniční politiky. Na co přesně se v rezoluci Evropské rady biskupové odvolávají? Rada pod předsednictvím Cecilie Malmstromové, ministryně Švédska pro evropské záležitosti, přijala prohlášení, kde se mj. uvádí: „Rada připomíná, že svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo přesvědčení se vztahuje stejně na všechny osoby. Jedná se o základní svobodu zahrnující všechna vyznání či přesvědčení, včetně těch, jež nejsou v určité zemi tradičně praktikována, dále přesvědčení příslušníků náboženských menšin, jakož i neteistická a ateistická přesvědčení. Tato svoboda zahrnuje rovněž právo přijmout nebo změnit na základě svobodné vůle náboženské vyznání nebo přesvědčení nebo se tohoto vyznání či přesvědčení vzdát. Rada zdůrazňuje, že státy mají povinnost chránit všechny osoby, včetně příslušníků menšin, před diskriminací, násilím
a jinými přestupky. Státy musejí zajistit, aby jejich legislativní systémy poskytovaly všem osobám bez rozdílu odpovídající a účinné záruky ohledně svobody myšlení, svědomí, náboženského vyznání nebo přesvědčení. (...) Rada vyjadřuje hluboké znepokojení nad skutečností, že v zemích, v nichž existují právní předpisy o hanobení náboženství, byly tyto předpisy často využívány za účelem špatného zacházení s náboženskými menšinami a omezení jejich svobody projevu a svobody náboženského vyznání nebo přesvědčení. Rada zdůrazňuje, že mezinárodní právo v oblasti lidských práv poskytuje jednotlivcům a skupinám ochranu, a opětovně v tomto ohledu zdůrazňuje, že hanobení náboženství není konceptem lidských práv. Rada připomíná, že lidská práva přesahují rozdíly mezi jednotlivými náboženstvími, a zdůrazňuje, že tato práva nemohou být omezována ve jménu náboženství a že náboženství nemůže být v žádném případě používáno s cílem odůvodnit či ospravedlnit omezení nebo porušení práv jednotlivců.“ Rada dále zdůrazňuje, že „svoboda náboženského vyznání je ze své podstaty spojena se svobodou přesvědčení a projevu. Svoboda přesvědčení a projevu je nezbytná k vytvoření pluralitních, tolerantních, otevřených a demokratických společností.“ Redakce
Via po čtyřiceti letech: Posvěcování světa Křesťanský teologický časopis Via, vydávaný v letech 1968–1970, zažíval právě před čtyřiceti lety období největšího rozkvětu. Z řady dodnes aktuálních postřehů a článků vybírá historik Jan Stříbrný. Autorem šestého úryvku je Josef Zvěřina, který se zamýšlel nad pojmy svatý, posvěcování světa, svátost, svátostiny a jejich souvislostmi v textu nazvaném K teologii svátostin. „Jak vykoupení člověka, tak posvěcení světa je počátkem, nenaplnilo se jednou pro vždy, neměnně, magicky. Tak jako člověk musí spolupracovat s milostí na svém posvěcení a přibližovat se Boží svatosti, tak musí spolupracovat s Duchem svatým na posvěcení světa. „Svět, o němž křesťané věří, že z Tvůrcovy lásky byl stvořen a je udržován, jenž sice upadl v otroctví hříchu, ale byl ukřižo-
4
U N I VE R S U M 2 / XX
vaným a zmrtvýchvstalým Kristem, jenž zničil moc zlého ducha, osvobozen, aby byl podle Božího úradku přetvořen a došel svého dovršení.“ (Vat. II, Radost a naděje 2) Čistě světské chápání tyto skutečnosti a úkoly vylučuje „zdola“, ve jménu pozemských hodnot. Přehnané sakrální chápání velice různých odstínů – od magie a pověry až po různé formy křesťanského asketismu – vylučuje „shora“ místo světského a pravost pozemských hodnot. Proti obojí této anarchii hájíme dva základní principy: 1. Jednotu obojího řádu, světského i sakrálního, přirozeného i nadpřirozeného. Tato jednota je dána souvislostí kosmického a lidského s Královstvím v a) jednotě Božího plánu, neboť oba řády mají původ v Bohu; b) jednotu obnovy – neboť všechno stvoření bylo uschop-
něno stát se Božím chrámem; c) jednotou cíle – neboť všechno má růst k tomu, jenž je Hlavou všeho stvoření, v němž má dojít slávy člověk, nová země i nové nebe. 2. Rozlišení obojího řádu. Středověké křesťanství tuto jednotu uskutečnilo nevyváženě: pozemské hodnoty pokládalo za prostředek, vcelku jejich vlastní platnost neuznalo. Dnes uznáváme jejich autonomii. Časné je součástí Božího díla, ale Bůh je vložil do rukou jako odpovědné správcovství. Proto časné není jen Bohem stvořené a Kristem posvěcené, ale i jako takové, jako světské, existuje s plnou svéprávností, s vlastní platností a důležitostí, kterou nutno brát vážně. Dokonce světské i ve své světskosti je přípravou Království – svou touhou po jednotě a rozvoji, po plnosti a pravdě. (Via, roč. II, č. 9, 1969, s. 136-138)
LETEM SVĚTEM
Dominik Duka: začněme nasloucháním S novým pražským arcibiskupem Dominikem Dukou hovoříme o jeho vizi otevřeného vztahu ke společnosti. Nedávno jste na setkání s novináři vytyčil svou vizi vztahu k většinové společnosti slovy: Otevřenost, naslouchání a kompetentnost v dialogu se současným člověkem. Co si pod touto vaší vizí máme představit konkrétně? Ze svých zkušeností vím, že určitá bariéra, která byla vytvořena mezi církví a společností, mnohde stále existuje. Není divu, má své kořeny někde v osmnáctém století. Tehdy se ve větší míře díky rozvoji vzdělanosti začalo rozvíjet partnerství mezi klérem a laiky, které se pochopitelně neobešlo bez občasného napětí. Jedním z důsledků bylo vyloučení teologických fakult z univerzit v celé Evropě vyjma Rakousko-Uherska. Tehdy – v 19. století – teologie nebyla akademickou obcí akceptována. Byla vytlačena za zdi klášterů a seminářů. Kulturní boj byl na tomto poli vyhlášen mnohem dříve, než ho vyhlásil železný kancléř Bismarck! K proměně tohoto klimatu dochází až po II. světové válce a naplno se to projevilo během II. vatikánského koncilu. Na něm došly sluchu vize dvou zcela odlišných protagonistů, jako byl na jedné straně hrabě Josef Hester, zakladatel instituce na potírání modernismu, který zároveň byl zastáncem vize církve, v níž hraje významnou roli laikát. Na straně druhé pak slavný polský básník Adam Mickiewicz, který viděl budoucnost církve ve věřících otevřených mystice. Oba tyto póly pak na koncilu spojil otec Yves Congar, který hovořil o dospělosti věřících. Můžeme tedy říci, že v polovině dvacátého století dochází k docenění role laiků v církvi a k docenění potřebnosti dialogu uvnitř církve. A takový dialog je prvním krokem k dialogu s většinovou společností, respektive s tou její částí, jež se „osamostatnila“, jež se prohlásila za autonomní. Podobně jako se musíme učit dialogu uvnitř církve, ač k tomu někdy někteří z nás nemají dost chuti, vnímám, že určitá část laiků nemá odvahu vstoupit do dialogu s lidmi mimo církev. Čím si to vysvětlujete? Někdy v tom vidím přesvědčení o naší vlastní soběstačnosti, jindy výrazné zaměření na duchovní věci, jindy asi hledání jistoty uvnitř jakýchsi hradeb. Otevřenost spočívá právě v tom, vyjít z těchto hradeb.
A ta zmiňovaná kompetentnost? Kdo je vlastně kompetentní hovořit za církev? A jakou roli v této oblasti mají hrát církevní školy nabízející možnost křesťanského vzdělání? Není v našich možnostech zakládat katolické univerzity a ani to není naším cílem. V rámci Rakousko-Uherska byly církevní školy součástí vzdělávací soustavy a byly brány jako elitní školy. Za první republiky tento směr pokračoval. Církevní školy po sametové revoluci pak vznikaly díky zájmu zdola – mohu-li to tak říci. Nebyly zakládány z popudu biskupů, ale spíš pod vlivem věřících pedagogů a řeholníků, kteří se tehdy scházeli například u svatého Jiljí. Tito učitelé měli špatné zkušenosti se způsobem výuky během totality a chtěli učit v jiném prostředí. Nesměřujeme určitě k masivnímu zakládání církevních škol. Dnes za mnohem potřebnější považuji vstoupit do diskuse ohledně obsahu vzdělávání a výchovného stylu škol. Vzdělání, které školy poskytují, musí respektovat svobodu jedince – tedy svobodu rodičů a dětí. Zní to samozřejmě, ale během návštěv škol ve východních Čechách jsem se opakovaně setkával s tím, že se učilo podle starých učebnic vydaných za minulého režimu! Třídy i svou výzdobou připomínaly doby dávno minulé! Je psáno: Pravda vás osvobodí! Usilujme o to, aby v učebnicích byly popsány otázky vzniku vesmíru, vzniku života, témata sociálního a historického vývoje naší země adekvátně dnešnímu odbornému poznání i stupni zralosti žáků a studentů! Toto jsou témata pro dialog na určité politické úrovni. Nicméně ta kompetentnost, o které hovoříme, se týká především dospělosti ve víře každého z nás. Musíme být připraveni odpovídat na otázky, které jsou nám kladeny nebo které jsou ve společnosti latentně aktuální. A musíme odpovídat na základě soudobé teologie, na základě znalosti nauky církve, i na základě toho, že si připustíme otázky našich současníků skutečně k tělu. Všichni máme uši a máme je používat k naslouchání. To se ovšem snadněji řekne, než naplní skutky... Ano, to je pravda. Je náročné aplikovat teologické vědomosti do specifických oblastí života. A v naší diecézi máme situaci
Nový pražský arcibiskup zdůrazňuje otevřenost, naslouchání a kompetentnost v dialogu ztíženou i postupnou obrodou teologické fakulty. Minulý režim nejvíce pošlapal právě vzdělávání v humanitních vědách včetně filosofie a teologie. Obnova teologické fakulty potřebuje čas. Podobně to platí i o naslouchání. Po desetiletí jsme se učili zavírat uši, nenechat se zmanipulovat. Není jednoduché důvěřovat dnes téže instituci, která na nás chrlila marxistické poučky. Mnozí z nás mají v sobě vypěstován vnitřní odpor k televizi i k rozhlasu a nevědomky se dostávají do určité izolace. Za minulého režimu bylo pochopitelné, že každý vyhledával malé skupiny obdobně smýšlejících, kde si mohl dovolit mluvit otevřeně. A toto přežívá dodnes. Ve společnosti se vytvářejí izolované skupiny těch, kdo spolu mluví – a s ostatními naopak mluví jen výjimečně. Pochopitelně to platí i o skupinách v naší církvi nebo o vztahu věřících k většinové společnosti. Dialog, který mám na mysli, naopak vychází z hlubokého respektu k druhému, z vědomí, že partner v rozhovoru je potenciálně schopen být stejně tak dobrým křesťanem jako já. Není jím proto, že se ocitl v jiných podmínkách, avšak v hluboce lidských otázkách si můžeme porozumět. Tady se vracíme k zmiňované otevřenosti. V této ochotě vyjít vstříc druhým, nebát se otevřít nás může inspirovat to, jakým způsobem promlouval při své návštěvě v Česku papež Benedikt XVI. Josef Beránek
U NIV ER SUM 2 /XX
5
LETEM SVĚTEM
Patří do zdravotnictví standardy zdravotní péče? Jaké standardy zdravotní péče má veřejné zdravotní pojištění garantovat všem pojištěncům? Ptáme se poslance Parlamentu České republiky Ludvíka Hovorky (KDU-ČSL).
Medicína se rychle rozvíjí a lékaři jsou schopni úspěšně léčit nemoci pacientů, jejichž problémy ještě nedávno lékařská věda neuměla vyřešit. Díky pokroku ve znalostech, používaných metodách i používaných lécích se možnosti lékařské vědy neustále rozšiřují. Na základě těchto znalostí, metod a léků se rychle vyvíjejí odborné standardy léčebné péče (tzv. guidelines). Proč potřebujeme vedle standardů léčebných také standardy úhradové? Má-li být zachována rovnováha mezi příjmy a výdaji veřejného zdravotního pojištění, je třeba stanovit standardy úhradové (standardy nároků z veřejného zdravotního pojištění), které stanoví, jaký rozsah léčení konkrétních diagnóz bude financován z prostředků veřejného zdravotního pojištění a co už budou muset případně zaplatit, resp. doplatit sami
křesťanství historie literatura komentáře recenze A SVĚT
Lidovecký odborník na zdravotnictví Ludvík Hovorka
pacienti. Přitom ale zavedení standardů vytvoří prostor pro komerční pojištění na úhradu nadstandardů a tedy další zdroj finančních prostředků pro zdravotní péči. Standardy úhradové si lze představit jako určitou podmnožinu, tedy menší skupinu těch odborných standardů. Protože díky vědeckým poznatkům se medicína rozvíjí rychleji než finanční možnosti, vyvíjejí se i odborné standardy podstatně rychleji než standardy úhradové. Úhradové standardy, tedy rozsahy nároků na zdravotní péči z veřejného zdravotního pojištění musí být stanoveny zákonem (tak to ukládá naše ústava), nemohou být stanoveny v nějakém věstníku nebo vyhlášce, jak to v roce 2008 navrhoval například Miroslav Kalousek.
A SOUČASNOST
A VÝTVARNÉ UMĚNÍ
A ANALÝZY
A ROZHOVORY
PŘÍLOHA KATOLICKÉHO TÝDENÍKU
www.katyd.cz 6
Nebude stanovení úhradových standardů fakticky znamenat omezení hrazené péče? Pro bližší vysvětlení standardů je možno uvést příklad - výměnu kolenního či kyčelního kloubu. Je možné použít různé typy kloubních náhrad, za nejkvalitnější se považoval titanový kloub, který byl nejdražší. Pacienti se snažili dostat do fakultních nemocnic, aby dostali co nejkvalitnější klouby (protože finanční možnosti fakultních nemocnic jsou vyšší než nemocnic regionálních). Běžně se uvádělo, že pacienti často neváhají dát několik tisíc korun přímo operujícímu lékaři, aby dostali kvalitnější kloubní náhradu. Pokud by se uzákonilo, že například pro pacienta ve věku 50 let bude standardem kloubní náhrada s životností minimálně 40–50 let v určité kvalitě a ceně, pak by se zvýšily šance pro všechny, kteří takovou
U N I VE R S U M 2 / XX
7.10.2009 15:07:30
operaci musejí podstoupit, že dostanou náhradu, která jim umožní kvalitně žít do konce života. Pokud by přesto chtěli ještě kvalitnější kloub, mohli by si na něj připlatit. Peníze by pak nešly do kapes lékaři, ale zdravotní pojišťovně, která by pak ušetřila finanční prostředky pro další pacienty. Z tohoto příkladu je možné vidět, že zavedení standardu nemusí samo o sobě znamenat omezení péče pro pacienty, ale v řadě případů rozšíření dostupnosti pro více lidí. Už dnes jsou totiž uplatňovány regulační mechanismy a dle mého názoru nesprávně na straně lékařů. Lékaři mají limity na léky, na výkony, stejně tak i nemocnice. Pokud přijde pacient v době, kdy už má lékař či nemocnice limit vyčerpán, má smůlu, nebo musí hledat dalšího lékaře. Pokud lékař nebo nemocnice limit překročí, pak jsou sankcionováni ze strany zdravotní pojišťovny! Kdo by měl standardy stanovit? Před ministerstvem zdravotnictví, Českou lékařskou komorou, odbornými společnostmi a zdravotními pojišťovnami stojí proto dosud nesplněný úkol: stanovit, na jakou zdravotní péči (léčení konkrétních chorob konkrétním způsobem) má systém veřejného zdravotního pojištění dostatek finančních zdrojů, aby ji mohl průběžně financovat. O standardech se mluví dlouho, proč se dosavadní plány nerealizovaly? Dosavadní „reformátoři“ zdravotnictví (Julínek, Hroboň, Zámečník, Šnajdr) o standardech často mluvili, ale v podstatě žádné nechtěli. Základním cílem reformy bylo, aby soukromé zdravotní pojišťovny samy, bez jakýchkoliv pravidel určovaly komu jakou péči uhradí, či nikoliv. Topolánkovou vládou (před hlasováním o nedůvěře vládě) stažené zákony tzv. reformy zdravotnictví obsahovaly pouze děravé formulace, že do budoucna bude hrazena péče pouze přiměřená zdravotnímu stavu pojištěnce, přiměřeně bezpečná a poskytovaná ekonomicky nejméně náročným způsobem, bez bližšího vymezení, což znamená přiměřeně a ekonomicky nejméně náročná. Proto tyto zákony skončily na smetišti. Redakce
LETEM SVĚTEM
Volební téma: korupce Rozhovor s PhDr. Václavem Peřichem, který 16 let pracoval na Nejvyšším kontrolním úřadu. V mezinárodním žebříčku vnímání korupce sestavovaném Transparency International se Česká republika propadá. Nestačí Polsku ani Maďarsku. Podle Hospodářské komory se s korupcí setkalo 77 % firem. Dva ze tří podnikatelů se domnívají, že bez ní nelze získat zakázku. Největší korupce podle průzkumů vládne při zadávání veřejných zakázek. Paradoxně přitom počet obžalovaných z korupce klesá a stejně tak klesá i počet zjištěných skutků. Není divu, že politici, státní úředníci i byznysmeni chtějí situaci řešit. Jenže jakým způsobem? Nakolik můžete informace o korupci vycházející z různých průzkumů potvrdit či okomentovat na základě svých zkušeností z NKÚ? K jednotlivým korupčním případům mnoho říci nemohu. Například podplácení není jev, který by byl patrný v tom, co je kontrolorům předkládáno. Zákon říká, že kontrolující je při kontrole povinen zjistit skutečný stav věci a prokázat jej doklady. I kdyby při svém zjišťování skutečného stavu osobně nabyl téměř jistoty, že danou věc doprovází korupční jednání, nesmí do protokolu podezření uvádět, nemůže-li pro to najít doklady. A všichni víme, že se korupční transakce z povahy věci odbývají bez dokladů. Korupce se stala volebním tématem teprve v poslední době, skutečně se situace výrazně zhoršila, nebo se spíš zvýšila citlivost společnosti na tyto problémy? Index vnímání korupce je sice užitečným, ale jen orientačním ukazatelem – pořadí v žebříčku hodnocených zemích se dosti mění už jenom tím, jak stoupá počet zemí zahrnutých do průzkumu. Také je důležité si uvědomit, že ‚vnímání‘ neznamená ‚výskyt‘. Někdy po polovině devadesátých let byla Česká republika v žebříčku kolem pětadvacátého místa – postavení to bylo lichotivé, ale liché. Jsem přesvědčen, že bylo výsledkem nikoli NE-výskytu, nýbrž NE-vnímání. Lidé prostě nepovažovali za korupci vžitý systém protislužeb, provizí a postranních výhod, třebaže už tehdy byl jejich výskyt znepokojivě vysoký. Nicméně korupce již volebním tématem byla v letech 1996 a 1998. V únoru 1999 vláda přijala program boje proti korupci. Nyní lidé už zřejmě dávají najevo, že míra korupce se
pro ně stala opravdovým břemenem, brzdou zdravé správy a rozvoje společnosti; volání po jejím potírání proto patří k výbavě kdejakého politického šikuly. Mohou návrhy politiků jako např. protikorupční agenti, prověrky členů výběrových komisí, rozšíření pravomocí NKÚ či nový zákon o veřejných zakázkách naši situaci pomoci řešit? Položme si nejprve otázku, proč celkovou situaci výrazněji nezlepšila již přijatá a zčásti realizovaná opatření protikorupčních programů vlád od roku 1999. Zákon o veřejných zakázkách je přímo nekonečným příběhem, novelizace jeho předchozích verzí a předkládání nových verzí by mohly soupeřit s délkou televizních seriálů. Protikorupční linky mají zavedeny na mnoha úřadech, proběhly protikorupční audity atd. Přesto v lidech převládá pocit, že to všechno je marné, protože to tak prý „bylo, je a bude“… Proto se trpně podřizují. Nejde totiž o jednotlivá ‚opatření‘. Každé opatření může, ale také nemusí pomoci, podle toho, jestli je uplatňováno vážně, soustavně a odhodlaně a v součinnosti s jinými kroky v tomtéž nasměrování. Když dáte policii pravomoc odposlouchávat bez kontrolovatelné vazby na vážnou trestnou činnost, bude tu pravomoc čile naplňovat, aniž by bez dalších doprovodných kroků výrazně zvýšila účinnost svých zásahů. Můžete vytvořit funkci protikorupčního agenta a zaměstnat spoustu schopných lidí na léta práce a oni vám předloží několik lapených ryb, které pak s pomocí svých advokátů odejdou od soudu osvobozené. V čem vlastně tkví jádro korupce, které je třeba řešit především? Jádro korupce je prosté a tkví v našem sklonu opatřovat si výhodu. Je to prosté jako předbíhání ve frontě, jako ježdění tramvají na černo, jako vyslovení fráze ‚že jste to vy‘. My to sice ‚normálně‘ neděláme, ale přece také nejsme takoví troubové, abychom se nechali předbíhat. Než abychom trpělivě trvali na tom, že se má určitá věc zařídit tak, aby byla bez fronty, nebo aby ta fronta byla zorganizována jako na perfektních letištích, raději svou energii (a někdy i příslušnou částku) vynaložíme na sehnání užitečného kontaktu. Nebezpečnost
Václav Peřich: Cesty k nápravě jsou jednoduché. korupce je v tom, že je to stupňovaná štvanice – předbíhání předbíhajících. Podle mne vlastně není jiné řešení než to, že musí postupně každý sám v sobě odmítnout na takové štvanici účast. Čemu je tedy třeba věnovat pozornost? Všemu, co vytváří příležitost. Kde jsou dlouhé fronty, kde je neprůhledné rozhodování, kde je kumulovaná nebo nekontrolovaná pravomoc, kde se může žonglovat se sazbami nebo výhodnými cenami, tam se všude mezi obecný lid vmísí nenápadní ‚pomocníci‘, kteří budou ochotní kdeco zprostředkovat. Vyvolají dojem, že bez jejich zprostředkování ničeho nedosáhnete. Třeba i bezúhonný (a uštvaný) úředník bude ve vašich očích jejich zásluhou vypadat jako mafián, pro kterého prostředník obětavě vybere příslušnou částku. Zcela zásadní je pochopit, že všechny prvky korupčního jednání (nepotismus, koupě výhod, vazalské sítě) jsou ‚přirozené‘ nástroje spontánního samo-organizačního principu, který se aktivuje vždy, když formální organizační systém chybí nebo selhává. U nás je byrokracie celkem dost – organizační systém nechybí. Bude to spíš v tom selhávání… Jaké jsou cesty k nápravě? Když se chce (nebo pod tlakem občanů musí), jsou jednoduché: Přehlednost, správní výkonnost, veřejné skládání účtů (např. žádná obchodní tajemství ve smlouvách o veřejných zakázkách), přezkoumatelnost přijatých rozhodnutí. Josef Beránek
U NIV ER SUM 2 /XX
7
ANKETA
Otazníky kolem sexuálního zneužívání v církvi V roce, který papež Benedikt XVI. vyhlásil Rokem kněží, církev překvapily rozsáhlé a hluboké skandály: stále přibývá svědectví o zneužívání dětí a dospívajících kněžími a řeholníky na různých místech světa. Jak se s touto situací může církev vyrovnat? JAROSLAV ZVĚŘINA sexuolog Pohlavní zneužívání dětí a mládeže je fenomén podstatně častější, než se obecně soudí. Z podstaty věci vyplývá, že těchto deliktů se dopouštějí zejména jedinci, kteří se s dětmi stýkají, nebo se jejich výchovou a péčí o ně profesionálně zabývají. Vůbec nejčastějšími pachateli jsou členové rodiny a jiní příbuzní. Pak nejrůznější vychovatelé, pedagogové, trenéři a tak podobně. Jen v menšině případů jde o pachatele dítěti zcela neznámé. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by za poklesky některých učitelů či trenérů bylo viněno školství nebo sportovní svazy. A to se jistě i v těchto institucích řada lidí snaží takovou trapnou událost nějak ukrýt pod koberec. Obecně platí, že velká část těchto deliktů zůstává neoznámena, a tedy také nepotrestána. Nechci tvrdit, že katolická církev je v tom nevinně, jen si dovoluji tvrdit, že v tom není sama. Žijeme v době, kdy globálně vrcholí vlna někdy až hysterického moralizování nad pedofilními delikty. Kampaň, které je dnes církev vystavena, je toho zajímavým dokladem. Reagovat na takovou kampaň přiznáváním kolektivní viny a neustálými prosbami o odpuštění asi některým duchovním dnes velí etická korektnost. Nicméně má to jen malý efekt na veřejné mínění a odsouvá to stranou realistickou reflexi četných případů sexuálního zneužívání ze strany duchovních, které nyní vyplouvají na povrch. Racionálním přístu-
8
U N I VE R S U M 2 / XX
pem by mělo být nalezení nejúčinnějších preventivních postupů. Zaznamenal jsem, že církev zpřísnila výběr duchovních a obohatila jejich posuzování o psychologické testy. Musím však upozornit, že sotva nalezneme psychologický test, který by dostatečně spolehlivě u subjektu zjistil tendenci k sexuálním deliktům. Důležitější je zkoumat dosavadní život uchazečů a včas rozpoznat, že s nimi něco není v pořádku. Tedy nemyslím „něco“ v sexuální orientaci, ale „něco“ v jejich vztahu k ostatním lidem. J A R O S L AV Z V Ě Ř I N A
a chránit jejich pachatele. Právě zmíněným soustavným poučováním dáváme najevo, že ten problém bereme vážně a že jsme připraveni mu čelit. Pachatelé pohlavního zneužívání jsou delikventi a musí být vyšetřeni a postaveni před soud. Instituce se od nich musí dokázat distancovat, byť byly jejich profesní zásluhy jakékoliv. U pohlavního zneužívání jsou důležité dva aspekty. Prvým je včasné odhalení deliktu a potrestání pachatele. Tím druhým pak je zabránění dalším podobným trestným činům tímto konkrétním delikventem. Pedagog nebo vychovatel by podle mého názoru neměl mít nárok na další šanci v tomto oboru. Pokud jednou selhal, může selhat kdykoliv jindy. Měli bychom velmi dbát toho, aby dospělý člověk, který někdy zneužil dítě, nikdy nedostal možnost pracovat v roli, ve které je pro děti autoritou. To ovšem zdaleka není úkol jen pro církev, ale pro celou společnost.
Měli bychom dbát toho, aby dospělý člověk, který někdy zneužil dítě, nikdy nedostal možnost pracovat v roli, ve které VÁCLAV MALÝ biskup je pro děti autoritou. Je dobré si uvědomit, Doporučoval bych klást důraz na co nejtransparentnější proces práce s dětmi a dospívajícími. Je třeba opakovaně a soustavně upozorňovat jak duchovní, tak děti jim svěřené, že se podobné věci dějí a díti mohou. A že je nepřípustné tyto delikty zatajovat a neoznámit. Děti musejí vědět s naprostou jistotou, že nic sexuálního si k nim žádný dospělý, žádná autorita dovolit nesmí. Církev by se do budoucna měla vystříhat snahy zatajovat tyto delikty
že se jedná většinou o případy, které se staly v minulosti. Pokud se ozve postižená osoba, měla by předložit přesvědčivý důkaz svého tvrzení a mít případně odvahu předat věc soudu. Obviněný kněz by měl být postaven dočasně mimo službu až do rozhodnutí soudu. Pokud soud rozhodne v neprospěch kněze, neměl by dotyčný mít další možnost působit v církevní službě. V jednotlivém případě by
ANKETA snad mohl být poslán ke službě např. do domova důchodců, aniž by ovšem měl možnost stýkat se s dětmi. Ze strany církve je nutné trpělivě vysvětlovat, že za současné mediální smrště se směšuje pod pojem pedofilie i zneužití mladistvých (efebofilie) nebo dokonce kázeňský dril (pohlavek, facka, výprask atd.). Omluva obětem a přiznání se už v mnoha případech staly. Důraz je třeba klást na odpovědnější přístup při přijímání kandidátů do seminářů. Každý kandidát by měl být před přijetím i během přípravy podroben důkladným psychologickým testům, které mohou leccos napovědět, i když jejich ukazatele nejsou stoprocentně jisté.
JAKUB HUČÍN psychoterapeut Mám za to, že se církev s těmito skandály nevyrovná, pokud lidé, kteří mají v církvi rozhodovací pravomoci, nezačnou brát to, co se stalo, a to, co se děje, skutečně se vší vážností situace, a pokud se zcela jasně nepostaví na stranu obětí sexuálního zneužívání. Zatím mám spíš pocit, že oběti sexuálního zneužívání v církvi jsou brané jako ti, kteří „dělají problémy“, složitou pozici církve v současném světě „ještě komplikují“, na církev „zbytečně negativně upozorňují“ a ostatní věřící svými hlasy „zneklidňují“. Sexuální zneužívání samo o sobě je přitom věc velice závažná, ještě závažnější, pokud k němu dochází v prostředí, které se nejen staví do role morální autority, ale mluví přímo jménem Boha. Ze své terapeutické praxe vím, o jak hluboký zásah do nitra a prožívání člověka se jedná, pokud se stane obětí sexuálního zneužívání, jak zásadně může být poškozena důvěra takového člověka v druhé lidi, jak zásadně to narušuje vztah člověka k sobě a jak zásadně může být narušena jeho schopnost vytvářet zdravé vztahy k druhým lidem. A pokud je sexuálním agresorem představitel církve, je naprosto nenávratně poškozeno i náboženské vnímání a prožívání člověka, který se stal obětí sexuálního zneužívání. Není schopen prožívat osobní a intimní vztah s Bohem, niterné duchovní prožívání je místo důvěry naplněno bolestí. To je také důvod, proč považuji zlehčující argumentaci některých „obránců církve“, že k většímu počtu zneužívání dochází
JAKUB HUČÍN
Brát vážně pouze oběti hladu, válek, přírodních katastrof a pomáhat jim, ale nebrat vážně oběti sexuálního zneužívání, je podle mého názoru pokrytectví. mimo církev, za naprosto nepatřičnou, nehledě na to, že hodnocení větší a menší závažnosti z hlediska statistické četnosti mi přijde nemravné. Každé zneužívání je přece osobním traumatem a tragédií člověka a to je třeba brát vážně. Brát vážně pouze oběti hladu, válek, přírodních katastrof a pomáhat jim, ale nebrat vážně oběti sexuálního zneužívání, je podle mého názoru pokrytectví.
SLAVOMIL HUBÁLEK psycholog a sexuolog Dle mého přesvědčení je sexuální zneužívání v církvi velmi vážné téma, navíc to opravdu není útok ateistů a nepřátel církve. Z praxe vyšetřování sexuální delikvence na mládeži víme, že z uskutečněných sexuálních deliktů se hlásí vždy zlomek a případů zneužívání bylo tedy mnohem více, než se ví. Důležité je, že se to stává převážně v zemích se silnou, mocnou a bohatou, triumfalistickou církví, v uzavřeném mužském prostředí, které se snaží chránit svou moc i pověst zapíráním jakýchkoliv problémů. Proto je to hlavně problém Irska, Bavorska a Rakouska. Drtivá většina zneužití jsou homosexuálně pedofilní aktivity, zneužití dívek a žen je zanedbatelné minimum. Činy mají charakter typicky deviantních zakrývacích manévrů, manévrů typu tzv. pedagogického sadismu, trestání, výprasky na holý zadek, nebo kontroly hygieny, prohlížení penisů nebo zdravotní péče, měření teploty v konečníku chlapce. Jedná se o kombinaci sexuální a mocenské motivace. Jsem přesvědčen, že celibát v tom hraje roli nepřímo. Kdyby přímo, bylo by
to zaměřeno i na ženy a dívky. Nepřímou spojitost vidím v tom, že do seminářů se hlásí nezralí muži s panikou až odporem k dvoření se dívkám, k normální sexualitě, tedy heterosexualitě. Svou latentní homosexualitu si neuvědomují, přitahuje je zbavení se heterosexuálních starostí a narcisticky důstojnost kněžství. Po pár letech, zejména také proto, jak je dnešní veřejný prostor zerotizován, selžou. Do budoucna vidím cestu ve větším podílu žen v církvi, v naprosté otevřenosti systému škol, v dobrovolnosti celibátu a v permanentní supervizní práci s kněžími. Je třeba zcela změnit vztah k sexualitě, současný malér je trest za dlouhodobě negativní a pokrytecký postoj. V našem, českém prostředí je možno věřit, že v chudé, pronásledované církvi se nic takového nedělo, nebo jen zcela okrajově. Jiná byla již situace na Moravě, tam se ostudným způsobem několik případů zatlouklo. Problémů je mnoho zejména proto, že uchazečů o kněžství je tak málo, že výběr téměř neexistuje. Navíc církevní společenství přitahuje i zcela bizarní osobnosti. Celibát jako všude na světě dodržuje méně než polovina kněží a v situaci vyšetřování homosexuálně pedofilních deliktů na dětech si člověk musí říci, že nedodržení celibátu je přece jen lepší. Kněžství je zcela výjimečná role, pro výjimečné osobnosti. Známe jich v našem prostředí pár, výjimečně vzdělaných, výjimečně osobnostně disponovaných, statečných, bohatě vnitřně diferencovaných a pevně integrovaných. Pro pastoraci celé země to nestačí. Průměrní lidé nedokáží celoživotně sublimovat svou sexualitu do služby bližním. A tak se většina našich kněží potýká se svou sexualitou, jak umí. A ještě někdy radí. Občas je to hrůza. Nicméně jsem přesvědčen, že současné maléry jsou ohromnou šancí k ozdravení. Modlím se, aby pokrytectví prohrálo a pravda nás osvobodila.
RENÉ MILFAIT teolog Dovolím si odpovědět stručnou a zhuštěnou formou. Je zapotřebí zohlednit následující: většina pachatelů nemá pedofilní orientaci; používají děti jako náhražku (např. ze strachu z dospělé ženy nebo z touhy po nenaplněných sexuálních aktivitách).
U NIV ER SUM 2 /XX
9
ANKETA Nejde jen o sex, ale také o moc. Jedním z mnoha bodů prevence bude v instituci církve i mimo ni způsob, jak se o problematice sexuálního zneužívání (dále CSA) mluví a jak se vyjadřujeme o lidech s pedofilní orientací. (Orientace nicméně neznamená automaticky páchání trestných činů.) Pachatelé většinou pocházejí z blízkého okolí dítěte, mají důvěru dítěte a jsou častěji mužského pohlaví; nemusí mít jasno ve své orientaci, mohou inklinovat k narcismu, mohou chtít být oblíbeni a umět manipulovat druhé, vykazovat nedostatek empatie a ochoty promluvit a podstoupit terapii. Je zapotřebí nechat se empaticky zasáhnout utrpením každého zneužitého či týraného dítěte. Vidět ve středu zájmu oběti, ne pověst vlastní instituce a úřadů. Aspekty upřímného plného pokání: osobní i strukturální vina, selhání autorit, metanoia. Zapojovat se do potírání CSA v různých prostředích společnosti. Zařazovat tuto problematiku do vzdělávání a do témat práce s dětmi. Je také zapotřebí odpovědět na obvinění, že existoval dokument, podle něhož se měly delikty „držet pod pokličkou“. Je nutné reflektovat celý ‚soubor faktorů, zasazovat do souvislostí: např. stav vzdělání a kritérií výběru
/PWâŘBTPQJT$FOUSBQSPTUVEJVN EFNPLSBDJFBLVMUVSZ $%,
,POUFYUZ
zodpovědných osob; psychosociální a sexuální nezralost pachatelů (neschopnost zacházet s tělesným a emočním vzrušením; psychicky nezralá touha po blízkosti; vlastní potvrzení a sexuální uspokojení
JAN REGNER
Kněžští kandidáti nedostávají žádný praktický návod, jak účinně bojovat se sexuální frustrací, kterou může jejich stav zcela logicky vyvolat. přes děti); role povinného celibátu; zacházení s homosexuální orientací a sexualitou vůbec; porozumění křesťanské zvěsti, étosu a poslání církve podle bible; neopovrhovat pachateli, nezavrhovat je, ale pastoračně o ně pečovat a stát o jejich svědectví kvůli prevenci a nápravě. Je také rozhodně vhodné tlumočit příklady dobré praxe v přístupu k případům i v angažovanosti v oblasti CSA: např. horká telefonní linka v Německu, zmocněnci, spolupráce, velkopáteční přímluvy v SRN; pastýřský list Svatého otce Benedikta XVI. irským katolíkům; prohlášení kardinála Lehmanna, Schönbornova kající liturgie ad.
Ř B T P Q J TPL V M U V ż F BT Q P M F Ř O P T U J
1SPHMBTB3FWVF TUS
;PCTBIVƦÓTMB 'ĂñþĄùőõû.ùûő4LVUFƦOÈQƻÓƦJOB LSJ[FƦFTLÏQPMJUJLZ 1ñĆõüÀĆñþôñ0JOUFMFLUVÈMPWJ LUFSâTFOFDÓUÓOFKMÓQ .ñĂûĤĄñ)õúûñüÿĆĖ8BMUBSJB3VTLP +ùŎį)ñþąő$POÈNQƻJOÈÝÓ LƻFTǀBOTLÈ[LVÝFOPTUTTUPMFUÓN 4ĄñþùăüñĆ#ñüįû#ÓMÈLOJIBDÓSLWFTƦFSOPVLBQJUPMPV 1PSUSÏU;òù÷þùõćñ)õĂòõĂĄñ
0CKFEOÈWLZ $%, 7FOIVEPWB #SOP UFM FNBJMPCKFEOBWLZ!DELD[ 7ÓDFJOGPSNBDÓOBXXXDELD[
10
U N I VE R S U M 2 / XX
JAN REGNER jezuita Když se v Německu začaly objevovat první případy sexuálního zneužívání, všem bylo nad slunce jasné, že žádný hrůzný čin není nějakým izolovaným aktem, protože každý z nás je součástí nějakého většího celku. Podobné delikty tedy nejsou a nikdy nemohou být věcí čistě soukromou. Naopak. Dotýkají se kromě pachatelů a obětí i mnoha dalších osob, které jsou spojeny v jedné kněžské službě, v jednom řádu, v jedné církvi, v jednom společenství. Oceňuji, s jakou odvahou a otevřeností se ředitel prestižní berlínské Canisius-Kolleg spolu s německým provinciálem rozhodli situaci řešit. Jednoznačně se postavili na stranu obětí. Když ředitel Klaus Metres
náhodou narazil na podezření, že kdysi na škole došlo ke zneužívání žáků, rozhodl se jednat. Informoval svého představeného a zároveň soukromě hovořil s řadou bývalých žáků a se všemi tehdy známými poškozenými. Oběti nejprve nechtěly o zveřejnění případů, které se odehrály před několika desetiletími, ani slyšet. Někteří z nich se potýkaly s depresemi nebo různými posttraumatickými příznaky a mnohé dosud nebylo uzdraveno, protože velká část obětí dosud nikdy nenašla odvahu o tíživých zkušenostech z elitní školy promluvit. Oběti se zveřejněním nakonec souhlasily, ale jen s podmínkou, že bude zachována a přísně střežena jejich anonymita. Ředitel školy také rozeslal omluvný list více než šesti stům bývalých studentů. Tato kauza strhla lavinu dalších obvinění jak v Německu, tak i v mnoha dalších zemích. Celá společnost byla zprávami zděšena, ovšem pozitivní stránkou této věci je to, že zmíněné případy byly příčinou mnoha užitečných a podnětných debat. Katarze, která podobné diskuse provázela, je příslibem lepší budoucnosti. Konečně se otevřela témata, která byla dosud nesmyslně tabuizována. Kromě témat, o kterých už mluvili jiní, bych chtěl zmínit jedno, na které se často zapomíná – a tím je otázka kněžské formace. V souvislosti s celibátem a sexuální abstinencí se připomíná, že sexuální pud by měl být v životě a osobnosti kněze nějakým způsobem integrován. Kněžští kandidáti však nedostávají žádný praktický návod, jak účinně bojovat se sexuální frustrací, kterou může jejich stav zcela logicky vyvolat. Každý člověk – kněze nevyjímaje – také pociťuje vnitřní touhu po důvěrném vztahu a projevech něžnosti. Ta může být do jisté míry tlumena důvěrným vztahem ke Kristu, ale v době, kdy na kněze citelně dolehne samota, se obvykle znovu přihlásí o slovo a navíc s větší intenzitou. Kromě toho každý muž také prahne po tom, aby po něm něco zůstalo, jak se lidově říká, aby „postavil dům, zasadil strom a zplodil potomka“. Realizace projektů v rámci kněžské praxe sice do jisté míry vychází této touze vstříc, ale zcela ji nikdy naplnit nemůže. Zdá se, že řešení lze najít v živé a autentické spiritualitě. Z lidského hlediska však přesto kněžská a řeholní formace musí obsahovat praktické rady, jak vlastní sexualitu integrovat. Semináře a řeholní formační domy tedy napříště musejí v této oblasti stále více spolupracovat s odborníky, psychology či sexuology, kteří ovšem chovají k této duchovní cestě respekt. Připravil Lukáš Jirsa
ROZHOVOR
Jsme národem hvězdných okamžiků Rozhovor s dramaturgem, teatrologem a překladatelem Karlem Krausem, který v lednu 2010 oslavil své 90. narozeniny. U příležitosti vašich narozenin se hodně hovořilo o vaší dramaturgické činnosti v Národním divadle a hlavně v Divadle za branou, o vaší spolupráci s Otomarem Krejčou. Váš život byl vůbec velmi bohatý a plný zvratů. Co to pro vaši zkušenost znamenalo a co vám z těchto zvratů v paměti nejvíc utkvělo? Pamatujete se ještě na něco z první republiky? Jsem jenom o patnáct měsíců mladší – a to na den – než naše první republika. Stejně starý je i Spejbl, což bych sotva zmiňoval, kdyby se byl neusadil zrovna v protějším domě a nepronásledoval mě z Plzně až do Dejvic, které se staly městskou čtvrtí Prahy rovněž před devadesáti lety, a já se tam nepřestěhoval už před čtvrtstoletím z Vinohrad. Souhra banálních náhod, ale pro mne v tom ještě přetrvává i kus tenkrát zbrusu nového Československa. Patřila k němu i obecná škola na náměstí Jiřího z Poděbrad, kterou jsem taky měl jen přes ulici. Národní písničky i Kde domov můj? nám tam hrával starý pan ředitel Mareš (ano, jako ten z Fidlovačky, jenom nebyl slepý, nosil silné brýle). Až mnohem později mi přišlo zvláštní, málem trochu divné, že naši učitelé, kteří vyrostli a působili za Rakouska, tedy přísahali císaři, v nás dětech jen utvrzovali pocit, že republika trvá odjakživa. Natolik se ztotožňovali – a myslím, že nepředstíraně – s její ideologií, symboly a čerstvými legendami. Pohledem starých národoveckých klišé o třísetleté porobě viděli patrně nedávno vzniklý stát jako splnění českého snu. Mlha dětské naivity mi samozřejmě bránila zahlédnout realitu toho masarykovského státu. Bylo hodně nespokojených občanů, zejména mezi pravičáky a katolíky, hodně upatlaných kompromisů a dost všelijaké špíny. Masarykova autorita však držela na uzdě zlo ještě větší. A principům demokracie, byť těžce zkoušené, uchovala jistý étos. S už nemnoha ostatními pamětníky bych se doufám shodl, že
Karel Kraus: Jako pamětník různých fází neustávajících proměn myšlenkové a umělecké orientace tiše spoléhám, že ani v poloze zneutralizovaných hodnot a potlačené odpovědnosti nejsme odsouzeni setrvat navždy. přes to přese všecko převládalo upřímné přilnutí ke společné věci, jakýsi občanský vzmach, i když jeho vnějším projevem mohlo být poněkud směšné a protivné fangličkářství. Stačí si připomenout obecně vzepjatý postoj v čase nejvyšší nouze, za mobilizace, a vůbec v kritických dnech osmatřicátého roku. Jenže to už byl nadlouho konec, skutečný konec. O sobě jsem už několikrát řekl, že tenkrát se doslova zhroutil můj dosavadní svět. Samozřejmě naivní, neskutečný svět představ a ideálů, svět, jaký v té době mohl asi
mít průměrný maturant z určitého prostředí. Nebyl jsem ale sám. A když se dnes ohlížím na všechna ta léta, řekl bych, že pro nás tady skončilo v ty dny celé devatenácté století. Do něho ještě patřila první světová válka i se svými důsledky, tedy i se vznikem a zánikem Československa. A dodatečně bych připojil i tu další, ještě hrůznější válku, třebaže ta se zastavila už na „vyšší“, atomové úrovni. První zvrat ve vašem životě tedy nastal v roce 1938?
U NIV ER SUM 2 /XX
11
ROZHOVOR Čtyřikrát jsem zažil veliké chvíle celonárodního vzplanutí, solidarity, velkomyslnosti, taktického důmyslu a lidské soudržnosti. Čtyřikrát jsem také těm skutečně nezapomenutelným situacím podlehl. V osmatřicátém, pětačtyřicátém, osmašedesátém a devětaosmdesátém. Jsem vděčný, že mi bylo dopřáno zakusit takříkajíc bezprostřední dotek dějin. Ale čtyřikrát jsem také prožil potupný čas splasklých nadějí, redukce na pouhé přežívání, hanebné přizpůsobivosti, až cynického pragmatismu, zbabělosti, pokrytectví, které se už ani neobtěžovalo nasazovat si masku. Skoro se stydím, že jsem to všechno přežil. Poprvé po Mnichovu. Odhodlání bránit republiku, stát za společnou věcí až do konce se rázem, doslova přes noc, propadlo do bahna. Zaskočilo mě, kolik se ho zvířilo a kdo všechno se z něho vynořoval. V těch drtivých chvílích zklamání a deprese se zdálo, že české veřejnosti nezůstalo jiné pojítko než nenávist k Němcům (taky jsem ji sdílel) a snad ještě větší ke spojencům, kteří nás zradili. Kdekdo teď nacházel na minulém dvacetiletí jen vady a fatální pochybení. Ti, co se doposud cítili být právem či neprávem opomíjeni a ukřivděni, chápali se příležitosti k odvetě. Národovci, katolíci, fašizující pravice. Aktivisté vyzývali ke smíření s „osudovou“ daností a k domluvě s mocným sousedem, bez ohledu na jeho současný režim. A spodním, nepřeslechnutelným tónem všech nářků a výzev byl obrozenecky laděný patos domova, rodné půdy, tradičních hodnot. Pod nánosem hořkosti a zášti, ale i nízkosti a špíny se rychle dostávaly do oběhu výrazy jako „židozednáři“ a „židobolševici“, antisemitismus se tvářil jako ctihodný odkaz našich předků. Každý věděl, co se mělo udělat, ale pokud vím nikdo – patrně s jedinou výjimkou Emanuela Rádla – neukázal na hlavní příčinu katastrofy. Krátkou dobu druhé republiky (trvala jen 166 dní) pokládám za nejhorší (ve smyslu nejodpornější) ze svého života. Asi že na mne dolehla jako první a klapky z očí mi strhla tak surově. Její stopy a charakteristiky jsem pak nacházel v každém z dalších propadů. Poté nastal Protektorát. Jak jste ho prožíval? Je asi těžké pochopit, že okupace Československa působila pak, a nejen na mne, jako jistá úleva právě tak jako – o pár měsíců později – začátek války. Pozice se vyjasnily. Přestaly dohady o míře ústupků nacistickému režimu, skončily pokusy o domluvu s ním. Češi, teď už i bez Slováků, byli znovu zahnáni do jednoho houfu. V prvních chvílích se dokonce zdálo, že zas táhneme za
12
U N I VE R S U M 2 / XX
jeden provaz. Každý, kdo teď šel Němcům jakkoli na ruku, byl zkrátka kolaborant a hotovo. Kdo zná Protektorát jen ze školy, sotva si srovná v hlavě, jak jsem se jím protloukl já. První velkou ranou bylo zavření vysokých škol, sotva jsem ke studiu přičichl, a to s nadšením. Byla tím citelnější, že mě zároveň „deklasovala“ – stal jsem se knihkupeckým příručím. A pak jsem se i vyučil a pracoval jako nakladatelský redaktor. Musel jsem tedy docházet i na cenzuru a obhajovat náš ediční plán. Tam zpočátku, než to vzali do ruky Němci, působil po zavření škol i doc. J. B. Čapek, kterého jsem znal z jeho přednášek o poválečné české literatuře. Ujal se mne a brzy pak uvedl do Literárně historické společnosti, kam docházel kdekdo z bohemistiky, ale i mnozí z jinojazyčných kateder. Předsedal Albert Pražák, a když se zapojil do odboje (což já tehdy ovšem netušil), vystřídal ho klasický filolog Karel Svoboda, vzdělanec goethovského ražení a velikého kulturního rozhledu, laskavý, ironický a přátelský, s nímž jsme se pak stýkali i rodinně. Do jiných kruhů mě zas uvedl zájem o divadlo. Už někdy kolem maturity jsem začal psát referáty do Studentského časopisu, později do Českého slova a do Lidovek. Navazoval jsem většinou na činnost a rok staršího Jana Kopeckého, který mě uvedl i k dr. Josefu Trägerovi, a jeho prostřednictvím jsem se pak seznámil s Jiřím Frejkou, E. F. Burianem, Václavem Vydrou a dalšími. Vynikající divadelní kritik, neobyčejně milý a vtipný, někdy sarkastický A. M. Píša, mi pomohl, když jsem si usmyslel, že bych chtěl v divadle najít i své povolání. Okupanti ovšem nedovolovali přestup z jednoho oboru do jiného „cechu“, a tak mi dr. Píša svými známostmi mezi odboráři zařídil, že mě přijali za divadelního referenta odborové ústředny. Byla to kolaborantská organizace, ale leckoho pod svícnem také ukrývala, třeba tehdy ještě sociálního demokrata Evžena Erbana nebo Burianova scénografa Josefa Rabana. Uspořádal jsem tam několik recitačních večerů české poezie, na nichž účinkovali známí herci a také začínající hudebníci, např. Václav Neumann, violista Smetanova kvarteta, které právě založil. Ještě po mnoha letech, když jsem už v kultuře nesměl dělat zhola nic, se mi jako šéf České filharmonie snažil lecjak pomáhat. Po několika měsících, „očištěn“ od knihkupčení, mohl jsem se tedy stát dramaturgem a režisérem (ta drzost!) nedávno zřízeného Beskydského divadla v Hranicích, kde byl uměleckým šéfem Jiří Jahn, syn bývalého ředitele Vinohradského divadla. Vydal předtím u nás knížku,
KAREL KRAUS 28. ledna 1920 se narodil v Plzni 1939 maturoval a zapsal se na Karlovu univerzitu 1945 povolán Jiřím Frejkou za lektora, později dramaturga Vinohradského divadla 1948 vyloučen ze studia na Karlově univerzitě 1951–1955 pracoval u Státního filmu jako hlavní dramaturg populárněvědeckých filmů 1956–1961 je za Krejčova vedení činohry dramaturgem Národního divadla; po propuštění z politických důvodů pracuje v Divadelním ústavu 1965 založil spolu s Otomarem Krejčou a dalšími Divadlo za branou a působil v něm jako dramaturg až do jeho zrušení v roce 1972 1977 signatář Charty 77 1990 založil spolu s Otomarem Krejčou a dalšími Divadlo za branou II a působil v něm jako dramaturg až do jeho zrušení v roce 1994 2001 obdržel cenu F. X. Šaldy za knihu Divadlo ve službách dramatu Přeložil dlouhou řadu divadelních her z francouzštiny, němčiny a ruštiny.
kterou jsem redigoval, a spřátelili jsme se. Čerstvě ženatý s absolventkou pražské dramatické konzervatoře nastoupil jsem tedy i se ženou zjara roku 1944 do Hranic. V podnájmu, který jsme získali, nám domácí dovolili se zdržovat jen za jejich přítomnosti. Když odešli, museli jsme byt opustit i my. Tak pevně se drželi tradiční nedůvěry k lidem od divadla, komediantům. Byla to dost tvrdá, ale dobrá zkušenost: objížděli jsme doslova desítky štací, a to vlakem, protože za války jiná doprava neexistovala. Sotva jsem spáchal jednu režii (Šrámkova Měsíce nad řekou), byly už prázdniny. Právě uprostřed nich vyhlásil Hitler totální nasazení, které znamenalo i zavření všech divadel a ostatních kulturních institucí. Vrátili jsme se tedy do Prahy a já našel fešácké zaměstnání v detašované dílně Frágnerova farmaceutického závodu. V jedné ze tříd Raisovy školy na Vinohradech jsme balili léky. Bylo tam pestré
ROZHOVOR osazenstvo, herci, výtvarníci, hudebníci, tanečníci. Setkal jsem se tam i se sochařkou, která se pak – po čtyřiceti letech – stala mou druhou ženou. V Raisově škole jsme ale končili 13. února 1945 a nazítří jsme se měli dostavit do jiné dílny, na Betlémském náměstí. Právě v den prvního spojeneckého náletu na Prahu, při němž jedna z bomb dopadla na Raisovu školu. Ale to už byl konec války ve vzduchu. Léta Protektorátu byla jistě nesmírně tíživá, ale z toho, co říkáte, se zdá, jako byste žil takřka normálním životem. Rekapitulace mého osobního příběhu v pěti letech okupace a války zarazí asi každého, nejen mne. Jako by se celkem nic nedělo a jako by dost normálně probíhal život mladého člověka, který hledá své místo. Prostředí nebylo přímo lázeňské, ale ve světě nikdy nevídaného utrpení, a také hrdinství jsme byli oázou, která se do jisté míry vskutku těšila zvláštní protekci – až na několik záplav hrůzy, trvalý pocit strachu, každodenní předstírání, utajování, shánění čehokoli, zatmění, mizerné příděly, šmelinu, nevytopené vlaky, propagandistické otupování a hlavně zatýkání, transporty, ale i podzemní odpor a sabotáže. Akty nacistické odplaty byly strašlivé. Živě si vybavuju pocit až starozákonní pohromy, když zpráva o vyvraždění Lidic končila sdělením, že obec byla vymazána z mapy. Smetena ze světa – takový byl bůh hitlerovské pomsty. A já, a mladí v mé blízkosti, jsme se mezitím přátelili, byli zamilovaní, pravidelně se stýkali, chodili do práce, studovali soukromě, když nám školy zavřeli, diskutovali jsme, v neděli společně podnikali výlety, po večerech pořádali jakési předchůdce bytových seminářů a často se prostě bavili, a nejen o situaci na frontě. Dodnes je mi divné – po zkušenosti s bolševickým fízlováním zvlášť –, že po celá ta léta nás nikdo – co vím – nesledoval, neudával a nevyslýchal, ačkoli náš okruh nebyl příliš úzký a rozhodně byl dost pestrý. Brzy z něho zmizel – do Terezína – snad jen Gustav Schorsch. Přibyli ale, puštěni z koncentráku, Jiří Hájek (už tehdy komunista) a Sergej Machonin. K jakémusi jádru patřil už zmíněný Jan Kopecký, Joska Hiršal, Vítězslav Kocourek, Alena Vrbová, Pavel Bojar (ten, co bude po pětadvaceti letech vylučovat Otomara Krejču ze strany), později Ladislav Fikar, Jan Vladislav, František Vrba – většinou jsme už o sobě věděli předtím, ze Studentského časopisu. Jistě jsem na někoho zapomněl, a ne na jednoho. Ihned po válce se náš kroužek rozpadl. Někteří rychle našli své místo, někdy dost
významné, jiní zas v závratně krátkém čase radikálně změnili orientaci. Žasl jsem, jak snadno se horlivý masarykovec či šaldovec může stát vyznavačem vědeckého světového názoru i jeho náčelníka. Všichni jsou už mrtvi a ve své opuštěnosti vzpomínám na ně bez výčitek a rád. Z toho divného času zbylo alespoň poučení, jak silně se mládí dere k životu, jak neúprosně a přirozeně hledá svou příležitost, jak vzdálená je mu představa, že by mohlo svou orientaci promarnit sice v počestnosti, ale někde poblíž škarpy. Snažil jsem se tak omlouvat svazácké excesy některých posléze prohlédnuvších. Ale přesto... Jak jste prožíval osvobození v roce 1945? Jistě jako velikou radost! Že válka skončí, bylo už delší dobu zřejmé. Ale v Praze nastal konec dost nečekaně. Průběh pražského povstání byl popsán nesčetněkrát, střídání nadějí a obav, noci ve sklepě, barikády (zjistil jsem, že akát před domem má strašně tvrdé dřevo), falešné poplachy, neuvěřitelná nečinnost Spojenců, podivný pochod oddílu vlasovců, zpráva o kapitulaci – konec války!, ale v Praze boj pokračuje, až přece jen: Osvoboditelé! Společná večeře se sousedy, s nimiž jsme se za ty čtyři dny sblížili víc než předtím za dvacet let, ale brzy jsme je opět potkávali a zdravili jenom na schodech. Mně ta radost a veliká úleva vydržela sotva čtyřiadvacet hodin. Druhý den jsem vyšel do ulic, a to byla chyba. Když jsem viděl, co Pražáci, předtím většinou zalezlí, a nyní vítězové dělají s nepřítelem, nejčastěji ženami a starci, bylo po radosti, rázem se obrátila v hlubokou sklíčenost. Došlo mi, že jsme vlastně prohráli: předvedli jsme, že dokážeme totéž, co nás děsilo u zrůdných nacistů. Ztratili jsme právo je nenávidět. Pocit znechucení a ponížení dovršil pohled na dav, který na Václavském náměstí upaloval – snad esesáka – pověšeného na lucerně za nohy. K tomu známé kousky rabovacích gard, potom divoký odsun (jako by nestačil zločin toho řádného) – a zaryté mlčení o všech zvěrstvech. Nálada byla taková, že kdo by se ozval, mohl čekat lynč. Dusivý tlak, kdy nebylo ani komu se svěřit, kdy se člověk styděl vyslovit nahlas, čeho byl svědkem, vyvrcholil pro mne, když asi po dvou měsících, už jako lektor ve Vinohradském, jsem o pauze mezi jednáním na ministerstvu kultury(!) nechtěně zaslechl, jak se dva jeho úředníci domlouvají, že si večer půjdou na kobyliskou střelnici zastřílet na Němce. Jako na zajíce. Dodnes někdy pochybuju, zda jsem byl při smyslech, zda jsem se nepropadl do nějakého fiktivního světa, z něhož se ovšem nedalo vybřednout.
Proč ta doba tak málo připomínala návrat do svobodného či osvobozeného světa? Připadá mi, že nejen dominantním rysem, ale jejím skutečným vládcem byla fráze. Vystupňovaná do paroxysmu, naprosto bezostyšná v devotním nadšení ze sovětských osvoboditelů a jejich vůdce, i v hanobení poražených (už zanedlouho je vystřídají domácí reakcionáři, kulaci, agenti Vatikánu apod.). Adorace Sovětů byla obligatorní i pro ostatní povolené strany, ačkoli samy přímo bobtnaly snahou vlichotit se vševládci. S požadavky ideového polopatismu jsme se neustále potýkali i v divadle. Vzpomínám, jak mi prezident Beneš, když při premiéře Neveuxovy poetické hry o přestávce přijal s Jiřím Frejkou i mne, udělil lekci o potřebách současné mládeže, a to slovy a formulacemi, za něž by se nehanbil žádný svazák. Ale nepamatuji se, že by se po celá ta léta v tisku a na schůzích, ve zprávách či polemikách mluvilo otevřeně; na všem byl znát příklop tabuizovaných témat a vazalského vztahu k rudému osvoboditeli. Frázemi a hesly byl vzduch nasycen, že by se dal krájet. Nucený pobyt v podnebí zneužitého jazyka, slov odpojených od jejich významu, je jedním z nejhorších komunistických provinění a má trvalé následky. Nemýlím-li se, začala choroba ustupovat, nebo se aspoň mírnit, až po deseti letech. A co únor 1948? Puč v únoru osmačtyřicátého zopakoval jednu z výhod někdejší nacistické okupace. Rozčísl situaci, alespoň na čas jasně vyznačil linii fronty. Mne jako nestraníka čekaly teď dva velmi ošklivé roky bezmocného přihlížení postupnému rozvratu uvnitř Vinohradského divadla. Šlo zároveň o promyšlenou likvidaci jeho umělecky náročného ředitele Jiřího Frejky, který bohužel svému konci napomohl patrně i sám. Hledal totiž záštitu v nejvyšších stranických vrstvách, aniž se mohl orientovat v situaci na jejich vnitřním kolbišti, kde se tehdy už hrálo o život. Zoufalé a marné zápolení dopadlo, jak se dalo čekat. Frejka byl vyhozen (já ovšem spolu s ním), a to ve chvíli, kdy se právě rozběhly velké stranické procesy (s G. Husákem a dalšími) a také proces se skupinou kolem Milady Horákové. Ne bez souvislosti s touto vražednou mašinérií zanedlouho, po dvou letech, skončil tragicky i Jiří Frejka. A pak tedy, zas až po deseti letech, „zlatá šedesátá“ – sousloví, které je nám dnes téměř vnucováno. No nevím, pro mne začala vlastně vyhazovem z Národního divadla. Na druhé straně se ovšem podařilo – v jejich půlce – založit Divadlo
U NIV ER SUM 2 /XX
13
ROZHOVOR za branou, nejšťastnější období mého divadelního života. A v jejich závěru zas chvíle obluzení a nadějí, ale vzápětí úder tvrdší než kdy předtím. Roky spíš asi dramatické než šťastné. Ani to, co po nich tady u nás zůstalo, myslím v umění, dnes už nedokážu vnímat s plným zájmem a uznáním. Víc na mně zanechala tíha dalších nekonečných dvaceti let normalizační hibernace. Zlatá šedesátá vyvrcholila Pražským jarem roku 1968, tedy dalším zvratem... To jaro mě samozřejmě vzrušilo jako kdekoho, ale o výsledek pokusu o dřevěné železo jsem se přece jen bál a současně trochu pochyboval, zda se ten proces nebude, jak je v partaji zvykem, lidsky jen tvářit. Na něco jsem se ale nechal přece jen nachytat: v několika předsrpnových měsících přinesla tehdy skoro svobodná média tolik drtivých odhalení, o tolika dotud zakázaných tématech se před celým národem tak otevřeně diskutovalo, že jsem byl naprosto přesvědčen, a byl bych přísahal, že to nikdy nemůže být odvoláno, popřeno, zapomenuto, v obecné paměti zahlazeno. Že k tomu všemu došlo, a tak rychle, to zůstává – vedle žalostného chování většiny hlavních představitelů onoho jara – nejdrastičtějším poučením z osmašedesátého roku. Znovu, už poněkolikáté se potvrdilo a po dalších dvaceti letech bude o tom podán další důkaz: jsme národem hvězdných okamžiků, ale krátkodobé spotřeby a k jednorázovému použití. Právem se asi říká, že máme dar improvizace. Chybí nám však dlouhý dech. Tlaku se poddajně přizpůsobujeme, trvá-li zkouška déle, nedržíme pohromadě. Vzpomeňme si, jak za totality chodili všichni poslušně volit, i když bylo jasné, že hromadná neúčast by zaručila beztrestnost a navíc by nedovolila zamaskovat debakl. To není žádný soud nad národem. Jako jeho nepatrná součást říkám jen, jaké poučení jsem si z několika životních kotrmelců odnesl. Jak se vám po všech těch historických a osobních peripetiích jeví velký obrat v roce 1989? Po všem klopýtání, propadech, které se opakovaly, sotva jsme se z předchozího poněkud zmátořili, měl jsem nakonec veliké štěstí dočkat se sametového vyústění. Opravdu jsem nevěřil, že bych se mohl ještě dožít svobody, která mi nejvíc bude připomínat onu právě před půlstoletím ztracenou. Že už jsem byl dávno na penzi, mě moc neroztrpčovalo – dar byl zcela nečekaný a příliš cenný. Co následovalo, nemá bohužel daleko ke zklamání. Tím bolestnějšímu, že si za ně tentokrát můžeme jenom my sami. Ale téhle historie je už každý
14
U N I VE R S U M 2 / XX
současníkem, a tedy i spolutvůrcem nebo spolupachatelem. Tady by musela začít další, hodně dlouhá kapitola. Řeknu jenom nejstručněji, čím se pokouším překonávat skepsi, ačkoli jí denně přicházejí nové posily: Chytám se každého stébla přibývající kritické reflexe smysluprázdného prospěchářství, jako přívrženec Evropy v různosti jednotné doufám, že se podaří vzkřísit představy a ducha jejích zakladatelů a jako pamětník různých fází neustávajících proměn myšlenkové a umělecké orientace tiše spoléhám, že ani v poloze zneutralizovaných hodnot a potlačené odpovědnosti nejsme odsouzeni setrvat navždy. Jedním slovem tedy: Neztrácím ještě naději. Má vaše naděje nějakou oporu ve víře? Mám-li se vůbec pokusit odpovědět na takovou otázku, neporadím si asi jinak, než vezmu-li to trochu zeširoka. A protože jde o velmi osobní věc, nevyhnu se ani osobním, ne-li soukromým souvislostem, jimiž se opravdu nerad vnucuju. Můj otec platil za velmi zdvořilého a společensky laskavého člověka, ale na mne býval dost přísný. Nejspíš se bál, abych jako jedináček nezludračil. A bylo už v jeho povaze, a já to po něm zdědil, že na nejbližší míval vyšší nároky než na ostatní. Je to rozhodně lepší než dětem slepě nadržovat. Ale teď už taky vím, jak lehko se tím dá i ublížit, něco pokazit. – Jako nejhezčí chvíle strávené s otcem si vybavuju nedělní dopoledne při procházkách po Praze. Nejdřív jsme obvykle zašli do některého z památných kostelů. Dokud bylo povinné náboženství, účast na bohoslužbách jsme museli ve škole hlásit a dostávali za to čárku. I to byl jeden z rysů formalizovaně praktikované víry v předkoncilních dobách. Pamatuju se také – to dnes nebývá –, že dost lidí si do kostela jenom zaskočilo. Chvíli postáli, většinou vzadu, a pak se zas tiše vytráceli. Nejednou jsme se tak zachovali i my. A pak jsme vyráželi ještě na prohlídku některé historicky významné stavby nebo do Sbírky starého umění, do Moderní galerie, Uměleckoprůmyslového muzea, na výstavu v Mánesu či v Myslbeku. Končívali jsme často v cukrárně. Tatínek nakoupil nedělní zákusky a vraceli jsme se domů, s nehorázným zpožděním. Maminka bědovala, že oběd je už vysušený, ale nezlobila se, byla myslím ráda, že jsme s otcem prožili něco společně. Probírali jste v rodině otázky víry? Doma jsme o víře nemluvili. Matka byla z rakouského velmi tradičního prostředí a otec mě nejspíš nechtěl vystavovat
pochybnostem, které sám jistě měl. Na střední škole jsem si už dovedl trochu představit, jaké asi. Mezi tím, co jsme se učili v přírodopise nebo ve fyzice, ale i v dějepise, a co v náboženství, byly příliš okaté rozpory. Týrali jsme jimi katechetu a nutili ho k výrokům, které nemohly nic vysvětlit, ale v nás jen utvrzovaly dětinsky či pubertálně falešný pocit převahy. Nešlo o žádnou zkoušku víry, jenom o střet našich povrchních námitek a představ s neméně neudržitelnými pozicemi učení, které se až do druhého vaticana nedovedlo vymanit z defenzívy. Přesto si nemyslím, že mě tatínek vodíval do kostela jen kvůli té čárce od pana katechety. Dokonce ho dnes podezřívám, že mu byla spíš záminkou. Dozrával sice za vrcholícího pozitivismu, za studií mu asi býval nejbližší okruh Masarykův (míval třeba rád Machara) a za republiky, i když do žádné strany nevstoupil, sociální demokraté. Přitom víra, přesněji základní křesťanské události a pravdy, byť konfesijně nespecifikované, anebo přinejmenším jejich mravní důsledky, stále ještě utvářely – jak se mi to teď jeví – nejen u něho jakýsi obecně akceptovaný, jakoby samozřejmý horizont běžného života. A tak jsme jednou vstoupili i do gotického chrámu benediktinského kláštera v Emauzích. Dotkla se nás krásná, liturgicky bohatá bohoslužba a nádherný zpěv. Až později jsem se dověděl, že to je gregoriánský chorál. Jeden výjev, spíš záběr z té bohoslužby v Emauzích vidím podnes: je to jediná lokalizovaná a zřetelná představa, která mi z našeho chození po kostelích utkvěla. Ostatní mi splývá v jakémsi povšechném dojmu. Do Emauz jsme se pak vracívali častěji, bez domluvy, v tichém srozumění. Dnes tuším, co mě asi zaujalo. Proti apodiktickým poučkám školního katechismu té doby, proti handrkování s hodným, ale málo charismatickým profesorem náboženství, stál tu najednou nepoznaný prožitek posvátného dění. Zasáhlo celého člověka. Něco v samé podstatě jiného než snaha o zkroušenost nebo ušlechtilé vzepětí mysli. Z formálního pohledu souhra všechny smysly zasahujících podnětů, silně působící inscenace (s divadlem jsem tehdy ještě neměl pranic společného). Ale co do účinku chvíle skutečného povznesení, nečekaný průlom do jiné, významnější, ve všednosti nepoznané polohy, pocit přítomnosti něčeho, čemu jsme vydáni. Byl to nepochybně silný zážitek, rád jsem si ho při dalších návštěvách Emauz připomínal (myslím, že i tatínek, jak už jsem naznačil), ale k obratu či proměně tehdy nedošlo. Po sextě, kdy skončilo povinné náboženství,
ROZHOVOR nastal pocit jakéhosi uvolnění. A postupně propad do stavu, jaký tak dobře známe dnes: polofolklorní polopověrečné Vánoce, vítané volno o Velikonocích, povinné Dušičky... Napadá mi detail, který možná charakterizuje stav mé tehdejší latentní víry, můj křesťanský zimní spánek: za hluboké totality jsem kdysi v divadle prosadil, aby premiéra nebyla na Velký pátek. Jako by nějaké živé jádro bylo schované pod tlustým huňatým kabátem. Ale ucítil jsem je, ožilo ve mně jen z neobvyklého vnějšího podnětu. Vybavuju si – ovšem zas až po nějakých třiceti letech –, jak jdu v neděli dopoledne po Bruselu a jen tak ze zvědavosti nahlédnu do kostela. Byla právě mše, pochopil jsem, že podle pokoncilní liturgie. A něco jako by mě pozvedlo, vtáhlo, naplnilo radostí. Asi jako tenkrát v Emauzích. První dojem byl, že jsem se octl v nějaké jiné církvi. Co jsem viděl a spoluprožíval, nepodobalo se na pohled ani atmosférou a jakýmsi radostným, oslovujícím, vtahujícím duchem tomu většinou poněkud ponurému a stísněnému ladění bohoslužeb za mých školních let, krásné, ale přece jen odcizující latině, cinkání ministrantů, přenášení misálu, sympaticky zdrženlivým, ale v dopadu převážně formálním, jakoby zašifrovaným gestům kněze, který jistě měl symbolicky stát v čele lidu a vést ho k chvále a mystériu oltářní oběti, jenže v rutině stále opakovaných úkonů to nakonec vypadalo, že se ke všem shromážděným jen otočil zády. Bruselská zkušenost mě zasáhla, nevybledla, přivedla k zájmu o nedávno ukončený koncil, v našem tisku odstrkovaný daleko za nějakou okresní konferenci partaje, ale s mou vlažností blízkou netečnosti to ještě nepohnulo. Říkáte ještě nepohnulo... došlo později k nějakému obratu? Teprve za dalších asi deset let, spíš náhodně, na doporučení své snachy, jsem zašel na velikonoční bohoslužbu do Týna. Otec Reinsberg – tak mi to připadalo – navázal na mou belgickou zkušenost. Tentokrát se však k tehdejším podnětům, vyvolávajícím spíš dojmy, přidala má ztížená situace existenční, důvodný pocit ohrožení, rodinné starosti. A tak jsem začal chodit do Týna skoro pravidelně, většinou i se ženou a dcerou. I tentokrát, vlastně už
Karel Kraus: Pomáhá mi silná potřeba osobní vděčnosti, touha po smyslu, sklon k naději.
potřetí, mě přitáhla liturgie, tedy smyslové vjemy, ladění a duch bohoslužby. Jistěže alespoň v částečném a třeba jen tušeném srůstu s tím, k čemu ukazovala, čeho byla obrazem, příměrem nebo symbolem. Při tom třetím přiblížení či doteku – možná i zásluhou otce Reinsberga – mě víc zaujal smysl úkonů a gest, takže jsem začal hledat poučení. A nejen o liturgii. Ale neměl jsem ještě nikoho, s kým bych o tom mohl promluvit. Přístup k literatuře byl tou dobou, zvlášť pro nezasvěceného, velmi omezený. Když jsem se pak aspoň elementárně zorientoval a našel cestičky, poučení se nejednou změnilo v pochybnost nebo vyvolávalo jen další otázky. Jsem však za ně vděčný, vysvobodily mě z pouček, jimiž nás nechával na holičkách školní katechismus. Víra v něm byla odkázána na systém racionálních vazeb a dedukcí, v nichž i láska měla podivný chlad či tvrdost a závisela na splnění předběžných podmínek. Hledání, snad i bloudění, nejistoty a pochyby podněcovaly a prohlubovaly zájem, přitahovaly a vtahovaly jakoby dovnitř, přiblížily mi také, ovšem až později, a hlavně zásluhou výkladů a textů prof. J. Hellera, názornost a plasticitu biblické řeči, která vidí základní životní procesy jinak a jinak se také vztahuje ke skutečnosti než naše myšlení vázané tradicí klasické antiky. Naučil jsem se také pozorněji číst podobenství a lépe rozumět síle příběhů a vrstvení jejich smyslu. Mnohé se mi pak, když jsem už bydlel v Dejvicích, otevřelo v homiliích a výkladech otce Aleše Opatrného, který má dar přibližovat vzdálené, literu probouzet k životu a slovo zpřítomňovat. Také texty Tomáše Halíka mou víru zpravidla podněcují a regenerují. A kdybyste měl svou zkušenost nějak shrnout? Nejprve bych musel přiznat, a neříkám to
rád, že bilance je rozpačitá. Zeptá-li se někdo, zda věřím, odpovídám bez váhání: Ano. Na otázku, jsem-li katolík, říkávám: Spíš křesťan. Vždyť podle nároků katolického pravověří jsem přinejlepším polotovar. Někoho může mýlit, že do kostela chodívám dost pravidelně. Nechci, aby se nejistota stala zástěrkou nedělní lenosti. Taky se upřímně skláním před velikými dějinami církve, její tradicí, jejími mučedníky a svatými a všemi svědky víry, jejíž pravou tvář, jak se domnívám, jsem měl příležitost a štěstí sám rozpoznat v dobrotě, inteligenci a lidské zralosti jejích služebníků (myslím teď nejen na otce Otu Mádra a Karla Vránu). Obdivuju samozřejmě i mohutné úchovné dílo církve – i s těmi jejími osočovanými dogmaty, bez nichž by se byla dávno rozpadla nejen její velkolepá organizace, ale i samotné jádro její víry. Stopy jedinečného kulturního odkazu čtu i z rituálů, v nichž leckdo shledává jen přežitek a přítěž. To všechno přirozeně získává smysl a obrysy jen ve světle Ježíšovy tváře, Kristova tajemného odkazu. Bez představy Jeho tváře by se mi bylo asi nikdy nepodařilo vykročit z definic školního katechismu, z abstrakcí, v nichž se skrývá Bůh filosofů. Souvisí snad s mým vztahem k divadlu a některým literárním dílům, že zvláštní, nebývalou moc přikládám příběhu. Je totiž porozuměním tomu, co se událo, tedy životu a jednání člověka jako bytosti spoluurčené časem a dějinami. A také autentickým způsobem porozumění Božím činům – Písmo je přece samý příběh. Ostatně každý se už jistě přesvědčil, že vrstvením významových rovin nabývá příběh, jak nejlépe vidíme v podobenstvích, nedočerpatelného smyslu. Smyslu, který přesahuje všechny pokusy o explicitní výklad nebo dokonce poučkovou schematizaci. A já se snažím, teď už stále častěji, pokračovat ve svém vlastním ubohém příběhu víry. Pomáhá mi silná potřeba osobní vděčnosti, touha po smyslu, sklon k naději. Anebo třeba jen nedostatek odvahy k nihilismu? Taky ovšem pořád slyším Petrova slova: „Pane, a ke komu bychom šli?“ To je asi všechno, co mohu na vaši otázku poctivě odpovědět. Vladimír Petkevič a Vladimír Roskovec
U NIV ER SUM 2 /XX
15
TÉMA
Vzájemný dialog nebo vzájemné předsudky? Ludmila Muchová
Deník MF Dnes loni uveřejnil seriál Studenti čtou a píší noviny, který se týkal mj. víry a náboženství v České republice. Obsahová analýza odhaluje projevy etnocentrismu a ukazuje předsudky většinově nekřesťanské adolescentní mládeže vůči náboženské víře a náboženství. o projektu, který kromě jiného nabídl i články na téma „Češi a víra“, se zapojilo 835 tříd ze 418 středních škol, celkem 25 050 studentů (ne všichni však zaslali příspěvek).[1] Otištěné studentské texty byly vybírány z velkého množství a navíc byly i redakčně kráceny, takže nemusí zcela přesně odrážet názory české středoškolské mládeže. Přinejmenším však ukazují na jejich určité symptomatické projevy. Obsahová analýza se týká studentských článků, které vyšly ve dnech 30. 3. až 10. 4. 2009. [2] Z charakteru metody obsahové analýzy plyne, že jí jde pouze o zachycení určitých témat, slov nebo formulací a jejich vztahů v určitém dokumentu, nikoliv o analýzu deníku jako celku. (Cílem tedy nebylo zkoumat mediální obraz názorů studentů v souvislosti s charakterem těchto novin. Pouze jsem ověřila namátkovou kontrolou v internetovém archivu všech příspěvků, že zveřejněné články nebyly vybrány účelově.) Zadání znělo následovně: Studenti se měli zaměřit na to, zda Češi jsou skutečně nejateističtějším národem v Evropě, jak naznačují průzkumy, měli zhodnotit roli náboženství v dnešním světě a zamyslet se i nad vztahy mezi východními naukami, které stále více pronikají do Evropy, a křesťanstvím, které už v Evropě skomírá. Tyto tři oblasti byly konkretizovány vždy čtyřmi až pěti konkrétnějšími podotázkami, které měly sloužit jako inspirace k sepsání novinových příspěvků. [3] Pročetla jsem 70 kratších či delších příspěvků zmíněného periodika, vynechala jsem pouze poetické texty a slovní hříčky, které se věcně nevyjadřovaly k tématu. Nejprve jsem zaznamenala všechny výpovědi, které vyjadřovaly názory pisatelů na víru, náboženství a církve, a posléze jsem se pokusila o jejich kategorizaci. Zajímala mě i frekvence výskytu různých názorů. Šlo mi tedy v první řadě o zjištění faktických názorů mladých lidí na víru a náboženství, jak je prezentovala MF DNES. Ve druhé fázi jsem se zabývala nápadnými aspekty ve formě (viz rámeček na str. 18). Výpovědi studentů jsem rozdělila do 6 kategorií a v jejich rámci dále na 20 podkategorií druhého, u několika i třetího řádu. Následně jsem výpovědi zahrnuté do jednotlivých kategorií suma-
16
U N I VE R S U M 2 / XX
rizovala a pokusila se o jejich souhrnnou charakteristiku, přičemž pro účely tohoto článku dokumentuji hodnocení příklady (kurzíva).
CO SI MYSLÍ MLADÍ LIDÉ O VÍŘE A NEVÍŘE V BOHA Výpovědi spadající do této kategorie se objevily především v anketě. Uvedeny jsou hlavně důvody historické: patnáctkrát se objevuje názor, že je to dáno komunistickým režimem, který pronásledoval křesťany, zejména katolickou církev: Hodně za to může komunismus, co tady byl. Náboženství a křesťanství byly hodně zakazované, dokonce za to byly i nějaké postihy. Dalších šest vyjádření vidí ještě jiné historické důvody: nadvládu cizích mocností, husitství, nebo je argumentace poněkud nejasná, např. tradice: Je to způsobeno tím, že Češi byli pod nadvládou cizích mocností a nikdy jim víra nebyla dostatečnou útěchou. Další často zastoupený důvod jsem označila jako podkategorii „víra je přežitek“. Hlásí se k němu celkem devět pisatelů. Autoři konstatují vyspělost naší země, moderní – nebo prostě jiné – způsoby života: Lidé také přišli na to, že i bez toho, aby věřili v Boha, se dá žít. Jedenáct autorů uvádí jako důvod malého počtu věřících lidí v ČR prostě naši českou nebo obecněji vůbec lidskou mentalitu. Ta je charakterizována jako skepticismus, materiální zaměřenost, nevšímavost, absence národní hrdosti, spěch a nedůvěra: Češi jsou hodně líní a možná i nevšímaví, rádi si hledí sebe. Možná právě proto nevěří v Boha. Věří v sebe. Věří v realitu. Poslední okruh důvodů uvádí jinou než primární náboženskou socializaci současných dětí – celkem pět případů, nebo jinou či měnící se socializaci sekundární – tři případy: Je to dáno neznalostí. Ve školách se náboženství moc neučí a od dětství vás rodiče k víře nevedou. Celkově tedy můžeme konstatovat, že vedle komunistického režimu vnímaného jako nespravedlnost na křesťanech, konstatují mladí lidé, že víra obecně je přežitek, pro niž moderní lidé nemají smysl. Následkem toho pak děti nejsou ve víře vychovávány ani k ní nejsou vedeny v rámci společnosti.
TÉMA
Mladí lidé berou víru jako přežitek, pro nějž moderní lidé nemají smysl.
JSME VĚŘÍCÍ? Celkem šestnáct autorů se domnívá, že čeští lidé jsou věřící, ale necítí se být vázáni žádnou církevní institucí: Občas i my, ateisté, vzpomeneme na Boha, když nám není zrovna nejlíp nebo někdo z našich blízkých je v ohrožení života. Ale když špatné chvíle pominou, umíme rychle zapomínat. Někteří uvádějí jako objekt víry „víru v sebe“ nebo velmi neurčitě vybízejí k tomu, aby se lidé neodvraceli příliš snadno od víry. Velmi často se odvolávají na „víru v něco“, nějaký princip vyšší síly nebo osud: V lidech není velký rozdíl, když jsou věřící nebo nevěřící. I tak každý má něco, v co věří. Nemusí to být zrovna Bůh. Každý si najde něco jiného, co mu pomáhá žít. Poměrně vysoké číslo tohoto typu výpovědí odpovídá výzkumům, které opakovaně provádějí v české společnosti různé statistické a sociologické instituce. Proti těmto 16 výpovědím ve prospěch Halíkovy „plaché zbožnosti v Čechách“ stojí 21 výpovědí, které konstatují, že Češi prostě věřící nejsou. Pět autorů se přitom otevřeně hlásí k tomu, že buď jsou, nebo byli vychováni v nějakém náboženství; překvapivě pro mne dva z nich vyrostli v buddhistické rodině – podle jmen pravděpodobně příslušníci vietnamské minority: Narodila jsem se do buddhistické rodiny a jako ostatní kolem dodržuji zvyky a svátky několika různých náboženství. Několik dalších, které jsem ovšem neevidovala, pouze nejasně naznačují, že jsou sami věřící. Sedm autorů konstatuje, že jako společnost nejsme věřící, ale hodnotí to jako ne úplně dobré. Přitom postrádají poměrně nejasné věci – blíže neurčené hodnoty, spolehnutí, spojující ideje, morálku a hrdost: Ale není to zas tak dobře, že nevěříme. Není tady nic, co by nás spojovalo, aby ten stát měl nějakou morálku a s tím spojenou hrdost. Osm výpovědí považuje mizející víru v Čechách za dobré znamení: Náboženství člověka spíše svazuje, než nějak rozvíjí. Myslím proto, že je dobře, že se u nás
tolik nevěří v Boha. Čtyři se domnívají, že víra a náboženství bere lidem svobodu, další čtyři obviňují víru a náboženství z toho, že způsobují konflikty a války: Nicméně to, že jsme ateisté, má i kladný dopad – nemáme tu žádný fanatismus a náboženský extremismus, jako třeba islamisté. V dalších kategoriích však k těmto výpovědím musíme připočítat sedm dalších, ve kterých autoři narážejí především na islámský terorismus, ale i na válečné konflikty způsobené náboženstvím. Dvě výpovědi zaujímají k víře a náboženství postoj spíše konzumentský a konstatují, že nepřinášejí lidem vlastně nic; bez nich se člověku žije stejně: Náboženství lidem nic nepřináší. Je to jenom víra a nic hmotného. Nejasnou nebo chybějící argumentaci jsem konstatovala u čtyř výpovědí: Jsem přesvědčen, že ateistická společnost je pozitivní, tři autory takové problémy nezajímají: Je mi to jedno. Jsem ateista a nezajímá mě to. V této kategorii tedy stojí proti sobě názor podporující existenci jakési nevyhraněné české náboženskosti a proti němu většinový názor, že Češi opouštějí pozice jakkoli věřících lidí, a to jediné, v čem se tito autoři liší, je otázka, zda je to pro společnost prospěšné či nikoliv. Argumentace ve prospěch víry je spíše nejasná, argumentace v její neprospěch je naopak buď jednostranná (náboženské války a konflikty v minulosti, islámský terorismus v současnosti), nebo nepoučená (kritika náboženství a víry pro údajné upírání svobody člověku).
POTŘEBUJE ČLOVĚK VÍRU? V rámci této kategorie pouze čtyři pisatelé zhodnotili víru a náboženství jako pozitivní lidskou potřebu. Současně dodali i jakou víru: víru, která udává směr, víru svobodnou a nesvazující, pevnou v hodnotách a principech, aktivní, pomáhající v utrpení, neodsuzující,
U NIV ER SUM 2 /XX
17
TÉMA dávající oporu. Všichni ostatní (celkem 25 odpovědí) konstatovali, že člověk víru nepotřebuje. Lišili se pouze ve způsobu zdůvodnění. Deset z nich se domnívá, že víru nahradila v lidském životě věda. Odvolali se přitom na technické výdobytky, na vztah Čechů k faktům a poznatkům, nebo prostě na vědu, která podle některých dokazuje, že Bůh neexistuje. Veškeré ostatní důvody (celkem 15) se odvolávaly na nedospělé představy o víře. Tři autoři považují víru za iluzi: nadpřirozeno, na které můžeme svést vlastní neúspěchy, které z nás smyje vinu, které nám dá útěchu a smysl či „kodex“, „make-up“, pomocí kterého obcházejí věřící lidé realitu. Člověk také podle čtyř z nich nepotřebuje víru (na úrovni, kterou odborníci charakterizují jako víru osmiletého dítěte): je to víra, která věří v Boha odměňujícího a trestajícího, se kterým lze „uzavírat obchody“. Bůh je v jejich pohledu nespravedlivý, protože neodměňuje dobro, nebo vůbec tyto „obchody s Bohem“ odsuzují: Vzpomínám si na svoji babičku. Celý život věřila v Boha, poctivě chodila do kostela, pomáhala ostatním. A jak se jí Bůh odvděčil? Nechal ji umírat v bolestech. Další dva autoři vnímají víru jako doslovné porozumění biblickým textům a vyjadřují to velmi lapidárně: Eva, která snědla jablko a začala se stydět, postarší dědeček s bílými vlasy a fousy... Ve dvou případech (jeden z toho je ze světa buddhismu) je kritizován povrchní ritualismus, který navíc může děti ohlupovat. Čtyři příspěvky považují víru za nepřiměřenou lidskému rozumu, protože podle nich Bůh dopouští lidské utrpení: buď je to tyran, nebo nemůže existovat: Kde je Bůh, když umírají nevinné děti? Pro úplnost uvádím ještě jeden příspěvek, pravděpodobně od věřícího autora, který Boha obhajuje: Bůh
nechává našemu počínání volný průběh, protože dal lidem do vínku inteligenci. Pisatelé zde tedy často projevovali pozitivistické chápání náboženství jako překonanou fázi v myšlení lidstva, případně polemizovali s vlastními zjednodušenými představami o náboženské víře.
PROJEVY VÍRY OČIMA MLADÝCH Tuto kategorii jsem rozdělila na několik dalších podkategorií. První z nich se týká „jiných náboženství než křesťanství“. S islámem mají pisatelé spojen hlavně terorismus, s buddhismem spíše představy blíže nedefinované kultury či rituálů. Podkategorie „Křesťanství v minulosti“ obsahuje devět odvolávek na války – zejména křižácké, nijak nedefinované „tmářství“ a netolerantnost, dále procesy s kacíři, inkvizici, upálení Mistra Jana Husa, vybírání odpustků, rozpor mezi učením a životem a stranění světské moci proti obyčejným lidem. Pouze dva příspěvky vidí minulost náboženství diferencovaně (vedle negativních činů i mnohé pozitivní). Podkategorie „Křesťanství a náboženství v současnosti“ obsahuje čtyři výpovědi, které jsou vzhledem k současným projevům náboženství, zejména v křesťanské podobě, laděny spíše pozitivně pro směřování náboženství k dobru, pro jejich stmelovací roli a pro odpuštění a toleranci, které hlásají: …jeden z hlavních bodů náboženství – odpuštění a toleranci, nemůže nikdo brát jako nesmysl. Negativní kritika zejména katolické církve pranýřuje ve třech výpovědích sporný celibát a formu odpouštění
NÁPADNOSTI VE VYJADŘOVACÍ FORMĚ Při pročítání příspěvků byla nápadná jakási žoviálnost, ležérnost, nadřazenost a povrchnost v úsudcích skupiny studentů, která se vyslovovala negativně směrem k náboženství a ke křesťanství. Žoviální ležérnost a povrchní nadřazenost se objevila ve 37 % zkoumaných příspěvků. Např.: Náboženství a křesťanství byly (v době komunismu) hodně zakazované, dokonce zato byly i nějaké postihy. Víkend je pro většinu lidí doba, kdy se mohou věnovat koníčkům nebo nějaké o dost lepší zábavě, než je vysedávání a mrznutí v kostele. Raději se dnes (lidé) věnují ve svém volném čase zálibám a relaxaci, než aby si šli vyslechnout kázání. V Česku rodiče nedávají takový důraz na to, aby hnali děti do kostela a vychovávali je k náboženství. A nemusím kvůli němu (kvůli Bohu) chodit do kostela a modlit se večer před spaním. Ať si někdo věří v osminohého klauna, někdo ve skákající lampičku a někdo v opilou mouchu. Je to jejich víra a ta by neměla být pod hlavičkou žádné organizace, která vám řekne, že moucha měla sedm nohou, lampička neskákala, ale ležela, a moucha vlastně opilá nebyla. Nejsem věřící a navážím se do „pámbíčkářů“. Štěstí, že dnes mohu prohlásit, že Bůh je pouze smyšlená osoba trpící nutkáním každému rozkazovat. Celá Evropa kromě Itálie se do náboženství moc nežene. V arabských zemích má náboženství před prací navrch. To má za důsledek takové podivné skupiny lidí, jako jsou teroristé. Nudí se, tak začnou válčit a přenášejí to do zemí, kde není náboženství číslem jedna.
18
U N I VE R S U M 2 / XX
Čistíme si zuby, aby nám nevypadaly, mažeme se opalovacím krémem, abychom si chránili pokožku… Tak proč riskovat možnou újmu na zdraví kvůli víře? Neberte nám to (nevíru) a my budeme respektovat, že jste jiní, lepší, bláhoví? Víra ano, ale náboženství bych určitě neuznával. Je možné ještě v dnešní době, kdy vím, že můj předek jedl banány, věřit v Boha? Věřit, že z nebe na vás kouká Bůh, a ne satelit? Mám věřit ve víru plnou otázek bez jediné rozumné odpovědi? V dnešní době bych asi těžko hledal svého vrstevníka, který je oddán Bohu a řídí se pravidly jakékoliv církve. Považoval bych ho za „divného zaostalce“. Je ovšem výhoda, že jsme ateistickou společností, nejsme pak tak zaslepeni k vědě a k jiným problémům jako třeba v Polsku. Když věda anihilovala z našeho života náboženství a nadpřirozeno, na co bychom sváděli naše neúspěchy? Když jsem byl malý, nejednou se mi babička rozplakala na rameni. Opakovaně jsem totiž odmítal uvěřit, že přijde nějaký soudný den a nějaký zlý chlapík, co si říká satan, nás navždy rozdělí – pokud nepřijmeme toho hodného Ježíše Krista za svého Pána, čímž bychom se potom všichni sešli v tisíciletém ráji a dočkali se netušeného štěstí. Nechápala jsem, proč Eva snědla jablko a začala se stydět. Já je jím ráda a často a nestydím se. Sám papež chtěl boj, všichni ti křesťané vesele zabíjeli, i když jedno z přikázání říká Nezabiješ. Člověk si stvořil Boha, vymyslel náboženství a začal víru pokrytecky využívat ve vlastní prospěch. První takové jednání známe ze středověku, kdy kněží vybírali odpustky.
TÉMA (patrně naráží na ústní zpověď) a různé skandální kauzy jejích představitelů nebo opět rozpor mezi hlásáním a vlastním životem: Někteří lidé se otevřeně hlásí k víře, přesto se často chovají hůře než nevěřící. Tři příspěvky obviňují náboženství z netolerantnosti. Jeden ovšem na příkladu sekty, další dva odsuzují exkluzivistické náboženské postoje: Existují desítky různých náboženství, ale všechna jsou v podstatě téměř stejná: Naše víra je jediná správná víra. Náš bůh je jediný správný bůh. Jedině ten bude spasen, kdo věří v našeho boha. Co teď? To je dilema. Můžeme zhodnotit, že co se minulosti týče, byla vyjmenována snad všechna provinění, kterých se v minulosti křesťané dopustili. Někteří však hodnotí současná náboženství pozitivně (celkem čtyři hlasy). Poněkud početněji (šesti hlasy) je zastoupena kritika negativní.
PRAGMATICKÝ POHLED MLADÝCH LIDÍ NA NÁBOŽENSTVÍ Toto téma je v pracích studentů zastoupené nejvíce. Může to souviset s vnímáním světa mladých lidí, kteří často zastávají pozice konzumenta ve vztahu k nabídce současné kultury. Prostě se ptají, zda je či není výhodné přiklonit se k nějaké myšlence, podobně jako nakoupit či nenakoupit nějaké zboží. Výhody náboženství konstatovalo celkem sedm pisatelů. Spatřovali je v podobných akcentech jako ti, kteří je považovali za lidskou iluzi, ale pozitivně oceňovali náboženství v současnosti: vědomí síly, vedení k lásce a odpuštění, jistotu, naději, uklidňující prvek a jakousi „barevnost života“: Vědomí, že člověk je provázen někým mnohem silnějším. Je jím veden k lásce, k odpuštění. Člověk se nemusí užírat věcmi, které není v jeho moci změnit. Dva z těchto pisatelů se označili za věřící. Proti nim stojí tři autoři, kteří vidí pouze nevýhody náboženství: tíživé morální závazky a zbytečné náboženské konflikty: Morální závazek, který má člověk vůči Bohu, tíží. Dva autoři hovoří o výhodách ateismu – svobodě a vymizení náboženských konfliktů. Sedm pisatelů vidí na ateismu překvapivě také nevýhody: absolutnost smrti, neexistence odpuštění a odměny „za slušné chování“, relativizace dobra, důraz na lidskou odpovědnost, ztráta společného cíle, pouhá „černobílost života“. Dva pisatelé si netroufnou rozhodnout, která z těchto dvou pozic – ateismus nebo náboženství – je výhodnější. Obojí je stejně náročné. Zdá se, že mladí lidé vnímají jako výhodné na náboženství to, co na jiných místech jiní považují za iluzi. Jakoby uznávají, že slabému a vědecky špatně erudovanému člověku se s náboženstvím žije snadněji, je pro něho berličkou, která mu dodává naději a sílu v těžkých životních situacích (ve srovnání s člověkem zaměřeným ateisticky). Za problematické projevy náboženství potom považují ztrátu svobody a náboženské konflikty.
KRITIKA PŘEDSUDKŮ V ČESKÉ VEŘEJNOSTI VŮČI VÍŘE A NÁBOŽENSTVÍ Tato kategorie obsahuje pouze čtyři výpovědi. Mladí lidé, jejichž vyjádření byla vybrána pro mediální prezentaci, si zjevně nejsou vědomi předsudků a stereotypů ve svých názorech. Zazněla zde ale též kritika takových postojů – sice nikoliv často, ale zato pádně: český ateismus je podle ní význačný pohrdavým a výsměšným postojem ke všem hodnotám, nikoliv pouze k náboženským, vyznačuje se hédonismem a bezohledností, sobectvím a povrchností, netolerantností, strachem z cizího a přetrváváním socialistických stereotypů.
Výhody náboženství podle mladých lidí: vědomí síly, vedení k lásce a odpuštění, jistota, naděje, uklidňující prvek a barevnost života.
SHRNUTÍ Názory mladých lidí na víru a náboženství v České republice tak, jak je prezentovala MF DNES, můžeme tedy shrnout následovně: Víra a náboženství byly v ČR vymýceny působením komunismu, který náboženství tvrdě pronásledoval, může to však mít i hlubší historické kořeny. Víra je přežitek, moderní lidé už pro ni nemají smysl, a není tedy divu, že se s náboženskou výchovou nesetkávají mladí lidé v rodinách ani na veřejnosti. Přesto mnoho lidí věří nediferencovanou vírou v nějakou sílu nebo osud, bez vazby na instituci, převažují však ti, kteří se hlásí k nevíře. Zatímco argumentace ve prospěch „plaché české zbožnosti“ je spíše nejasná, argumentace zdůrazňující nevíru je směrem ke křesťanství jednostranná nebo nepoučená. Ještě vyhraněnější je kritika náboženství v otázce, zda člověk vůbec víru či náboženství potřebuje. Zde se mladí lidé často opírají o pozitivistické chápání náboženství v dějinách lidstva. Dokládají to jednak svou vírou ve vědu, jednak polemizují s vlastními velmi zjednodušenými nebo zcela špatnými představami o náboženství, zejména křesťanství. Co se minulosti týče, zejména u křesťanství znají mladí lidé snad všechna jeho provinění v minulosti. Zřejmě zde uplatňují znalosti z dějepisu, který se tradičně vyslovuje negativně k roli křesťanství v dějinách Evropy a světa. A i když leccos na současných náboženstvích hodnotí pozitivně, převládá k nim veskrze negativní postoj. Podobné je to i v otázce, zda je výhodné věřit či nikoliv. Pro slabého či vědecky špatně erudovaného jedince to může být výhoda, protože ve víře a náboženství může najít oporu, výměnou však riskuje svoji svobodu a náboženské války. Že je v tomto pohledu na víru a náboženství mnoho neznalostí, předsudků a stereotypů, si naprostá většina mladých lidí neuvědomuje. Ti, kteří ano, zato umějí předsudečnou a nepoučenou povahu českého ateismu zkritizovat velmi ostře a pádně.
U NIV ER SUM 2 /XX
19
TÉMA NÁMĚTY K DISKUSI V první řadě bych chtěla položit otázky, které se týkají především náboženských institucí samých, konkrétně katolické církve, která byla v tomto projektu nejčastěji předmětem kritiky, ačkoliv zadávající téma nabízelo mnohem širší vyrovnání se s tématem i směrem k jiným náboženstvím. První otázka zní: Do jaké míry mohly být předsudečné a stereotypní postoje mladých pisatelů ovlivněny vlastní špatnou zkušeností s církví? Někteří se na takové zkušenosti přímo odvolávali, v jiných je můžeme pouze tušit, občas však sami potvrzovali, že žádnou zkušenost s církví či s náboženstvím nemají. Přesto si myslím, že je potřeba zkoumat, jaký obraz o sobě dává sama církev. Zaujaly mne zejména příspěvky polemizující s vlastní špatnou představou náboženství, víry nebo Boha pisatelů. Mohli ho studenti získat během sporadických kontaktů s církví? [4] Americký sociální psycholog Gordon W. Allport upozorňuje v knize O povaze předsudků, že náboženství v sobě mají co do vztahu k předsudkům ambivalentní podněty: jak etnocentrické, tak universalistické. V polovině dvacátého století Allport popsal dva různé druhy prožívání a uskutečňování náboženství. Rozlišil tzv. institucionalizovaný náboženský náhled (člověk se připojuje k církvi, protože se jedná o bezpečnou, silnou, nadřazenou vlastní skupinu) a zniterněný náboženský náhled (člověk je příslušníkem církve, protože její krédo bratrství vyjadřuje ideály, ve které sám upřímně věří). „Institucionalizovaný“ a „zniterněný“ náboženský náhled ovlivňují osobnost zcela opačně. Když hodnotíme roli náboženství ve společnosti, uzavírá Allport, nesmíme se ptát pouze na obsahy jeho učení, ale musíme se též ptát, jak lidé toto učení prožívají. A to podle něho souvisí do značné míry jak s jejich výchovou, tak se zkušenostmi, které dělají v církvi, ale může to mít i hlubší kořeny, které souvisejí s dědičností či tradicemi.[5] Na těchto Allportových výzkumech je důležitá skutečnost, že osobní religiozita se podílí na interpretaci křesťanského učení. Měli bychom věnovat velkou pozornost otázce, jaký druh religiozity žijí věřící a jakou roli tato religiozita hraje v osobním životě člověka, a to právě proto, že pro většinovou společnost může být klíčové setkání s křesťany s vyspělou autonomní interpretací křesťanského učení, která nepodpoří jejich kusé znalosti čerpané z pohádek a naivních filmů. Pastorační a vzdělávací snahy církve by neměly směřovat k utvrzování dosud nedospělého stupně náboženského úsudku, který J. Fowler charakterizuje jako myticko-doslovnou víru, ale k rozvíjení náboženského myšlení směrem k synteticko–konvenční víře vyznačující se větší hloubkou, osobitostí a kritičností. Cílem by měla být víra, v níž člověk přebírá odpovědnost za svá rozhodnutí, otevírá se angažování v mezilidských vztazích a v povolání, rozhoduje se na základě vnitřně přijatých principů svého vlastního svědomí (pro život ve společenství své církve). [6] Samozřejmě je možné namítnout, že v tomto smyslu nevykládá Písmo většina katolických kněží ani většina učitelů náboženství či katechetů. V pastorační praxi se ale můžeme setkat i s relevantními aktivitami. Za všechny lze jmenovat například Dům Ignáce Stuchlého pracující na bázi preventivní pedagogiky Dona Bosca. Z jeho základny vzešla také odborná publikace, která se podrobně zabývá možnostmi příspěvku křesťanství k rozvoji osobnosti mladého člověka na velmi dobré odborné úrovni. [7] S tím souvisí další důležitá otázka, která z této analýzy vyplývá: do jaké míry mladí křesťané dokážou svým nevěřícím vrstevníkům přiblížit porozumění Bible. Nechybí jim potřebná reflexe náboženské formy řeči, v níž jsou tyto texty sepsány? Nedávný výzkum, který jsme prováděli ve spolupráci se zahraničními kolegy, ukázal určitou neochotu exegeticky poučeným způsobem předávat biblické texty dokonce i u řady katechetů a učitelů náboženství. [8] Snaží-li se mladí lidé rozvíjet křesťanskou identitu ve shora naznačeném společen-
20
U N I VE R S U M 2 / XX
ském prostředí, musí se jim dostat účinné pomoci ze strany církve. O nové, dialogicky orientované přístupy se snaží autoři některých publikací zaměřených na pastoraci a na pastoraci mládeže. [9] Druhý velmi důležitý úhel pohledu je hledisko interkulturní či multikulturní situace v ČR. Sklony většinové mladé populace hodnotit náboženskou víru jako překonanou fázi ve vývoji lidského myšlení, jednostranně negativně kritizovat církevní minulost a vykazovat při tom všem předsudečné a povrchní znalosti o křesťanství a dalších náboženstvích je jev velmi povážlivý. Mezi základní potřeby, které navazují na potřeby fyziologické, řadí uznávaný americký psycholog A. Maslow potřebu bezpečí, potřebu náležet ke skupině a potřebu úcty. Potřeba lásky a úcty patří podle něj k vyšším základním potřebám, které člověku zajišťují duševní pohodu a rozvoj osobnosti. Jsou řazeny hned za hodnoty, které umožňují člověku přežít. [10] Jestliže tedy křesťané v současné společenské atmosféře zažívají projevy neúcty a nepřijetí, může se to projevit jako napětí v uspokojování jejich základních potřeb. Co platí pro jednotlivce, platí také pro příslušníky minoritních skupin. Budou-li křesťané prožívat od majoritní kultury v budoucnosti exkluzivisticky a etnocentricky zabarvené projevy nepřijetí, malého uznání a neocenění náboženství, tak jak se to v popsané míře projevilo v analyzované části projektu MF Dnes, může to mít negativní dopad na celkovou společenskou atmosféru. Katolická církev by se v rámci zlepšování informovanosti o víře mohla a měla výrazněji podílet na aktivitách, které budou směřovat ke zlepšení úrovně znalostí o náboženství, zvláště pak křesťanství, ale i ke vzájemnému porozumění. Kromě postupné změny společenského klimatu by to mohlo pomoci i mladým lidem v utváření vlastní náboženské a světonázorové identity. Ludmila Muchová vyučuje na katedře pedagogiky Teologické fakulty Jihočeské univerzity obory náboženská pedagogika a interkulturní výchova. POZNÁMKY: [1] Projekt uskutečnila MF Dnes ve spolupráci s Českými drahami, University of New York in Prague, Univerzitou J. A. Komenského, Shocaterm a Kartografií Praha. Srov. Studenti čtou a píší noviny, dostupné na http://studenti.blog.idnes.cz/ [Cit. 18. 6. 2009]. [2] Srov. Mladá fronta DNES. Rubrika Studenti čtou a píší noviny, 2009, roč. XX., č. 75–85. [3] Srov. Studenti čtou a píší noviny. Zadání pro 1. kolo (jaro 2009). Dostupné na: http://7av.btic.eu/files/zadani-kolo-1.doc [Cit. 7. 1. 2010]. [4] V kázáních českých a moravských kněží lze často vystopovat postoje, které se z hlediska vývoje morálního úsudku pohybují na rovině heteronomní morálky. V praxi to znamená, že se v kázáních často odvolávají na Boha-autoritu, od kterého očekávají tresty za vinu a odměny za dobré jednání, přičemž Bůh „trestá bezbožný svět“. To se projevuje např. v hodnocení světových katastrof. [5] Srov. Allport, G. W. O povaze předsudků. Praha, Prostor 2004. [6] Srov. Fowler, J. Stufen des Glaubens. Die Psychologie der menschlichen Entwicklung und der Suche nach Sinn. Gütersloh, Keiser, Gütersloher Verl.-Haus, 2000, nebo Muchová, L. Bůh je jako mrakodrap. Olomouc, MCM 1998. [7] Srov. Bezděk, F., Spáčil, F., Hefková, M. Interaktivní rozvoj klíčových kompetencí. Metodika a aktivity v průřezových tématech Osobnostní a sociální výchova a Multikulturní výchova. Fryšták, Dům Ignáce Stuchlého SKM o.s., 2008. [8] Srov. Muchová, L., Štěch, F. Rozpaky nad pluralitou v české náboženské výchově? In Studia theologica, roč. X, číslo 2, 2008. [9] Srov. například Kaplánek, M. Pastorace mládeže. Praha : Salesiánská provincie, 1999, Martinek, M. Ztracená generace? Svitavy, Trinitas 2006, Opatrný, A. Pastorace v pluralitní společnosti. Kostelní Vydří, Karmelitánské nakladatelství 2006. [10] Srov. Maslow, A. Ku psychológii bytia. Bratislava, PERSONA 2000.
TÉMA
Farnost jako magnet Některé farnosti jsou natolik přitažlivé, že i v době, kdy statistiky říkají, že klesá počet pravidelných návštěvníků bohoslužeb, evidují rostoucí počet věřících, nebo alespoň nezaznamenaly pokles – přestože jsou v obci, kde klesá počet stálých obyvatel. Čím to je? FARNOST SV. TEREZIE OD DÍTĚTE JEŽÍŠE Na severu Prahy vybudoval v předvečer druhé světové války pozdější kardinál Štěpán Trochta salesiánské centrum. Dnes je salesiánský areál na Kobyliském náměstí přirozeným spádovým centrem okolních sídlišť. Vedle kostela areál zahrnuje společenský sál s kuchyňkou, učebny, klubovnu, divadelní sál, tělocvičnu, fotbalové hřiště... Při sčítání účastníků bohoslužeb v roce 2004 se zúčastnilo bohoslužeb 1150 osob, v roce 2009 to bylo 1500 osob. “Ročně přibylo průměrně 70 osob,” konstatuje farář Josef Brtník. Čím si vysvětlujete nárůst účastníků bohoslužeb a dalších akcí ve vaší farnosti v posledních letech? Může za to příliv nových sousedů v okolí? Noví konvertité či novorozenci? Nebo je to způsobené větší přitažlivostí vaší farnosti, která láká i farníky z jiných farností? Josef Brtník, farář: Nárůst má několik rozměrů. 1) Otevření stanice metra před naším kostelem. Tedy snadnější dostupnost ze všech části Prahy a bonus navíc, moderní, vytápěný kostel. 2) Stavba nových velkobytových domů Metrostavem, a tedy řada přistěhovavších se rodin odevšad. 3) Rodiny mající touhu i odvahu mít více dětí. Je zde mnoho rodin s 3, 4, 5, i 6 dětmi. 4) Nárůst dospělých konvertitů. Za posledních 5 roků bylo pokřtěno v naší farnosti ve věku 18–75 roků 61 osob. Marie Kotrbová, členka farní rady: V roce 2008 jsme pod vedením zkušeného sociologa provedli v naší farnosti dotazníkovou akci, jejímž cílem bylo mimo jiné i zjistit důvody nárůstu účastníků bohoslužeb u nás. Dotazník vyplnilo celkem 876 respondentů, z toho 337 mužů a 539 žen. Zajímavým zjištěním plynoucím z tohoto dotazníku je, že před rokem 1989 chodilo do našeho kostela pouze 33 % současných farníků, všichni ostatní se objevili v průběhu posledních 20 let. Z toho 37,3 % farníků přibylo po roce 2000. Z celkového počtu farníků se celých 20 % deklaruje jako konvertité. Jsme považováni za farnost mladých, ale faktem je, že v naší farnosti jsou nejvíce zastoupeni senioři (34,5 %) a druhou nejsilnější skupinou je skupina mezi 31. a 45. rokem věku (26,2 %). Respondentům bylo v dotazníku nabídnuto 23 důvodů, proč chodí rádi do „Terezičky“. Mezi nejčastější odpovědi patřilo teplo v kostele, blízkost bydliště, milá a veselá atmosféra, salesiánská spiritualita, rytmické mše, přítomnost mladých, přátelské prostředí pro rodiny s dětmi a dobré dopravní spojení (metro). Co dělá farnost přitažlivou? Charisma faráře, nezaměnitelný styl bohoslužeb (včetně hudebního projevu), další navazující aktivity a odpovídající prostory, možnost zapojení se pro všechny, kdo mají odvahu přispět farní pospolitosti?
Salesiánskému areálu na Kobyliském náměstí vévodí kostel sv. Terezičky. Marie Kotrbová: Domnívám se, že do naší farnosti chodí lidé rádi proto, že se jedná o opravdu živou farnost. Věřícím lidem již dnes nestačí pouhá účast na bohoslužbě a případně solidní kázání. Když si mohou vybrat, chtějí být tam, kde kromě toho mohou zažít i společenství. Kde se nemusejí bát, že se na jejich zlobící ratolesti bude někdo mračit. Kde najdou partu spřízněných duší. Kde si zazpívají nejen s varhanami. Kde jsou milí kněží, zajímavé akce, možnost vzdělávání a uplatnění svých schopností a zájmů. Kde je příjemné moderní prostředí s odpovídajícím zázemím. Kde je třeba i dobré podhoubí pro nalezení životního partnera. Kde je legrace a možnost navázání nových přátelství… Josef Brtník: Naši farnost dělá přitažlivou, podle mého náhledu, na prvním místě její salesiánská spiritualita. Ta je charakteristická rodinným duchem, velkou otevřeností a zaměřením se na mládež a mladé rodiny. Dále pravidelná nedělní rytmická bohoslužba, pestrost kněží, jejich charismat a přístupů. Velké množství aktivit v kostele i v četných dalších prostorách kolem kostela. I možnost zapojit se osobně do mnoha aktivit pro děti, mládež i dospělé.
U NIV ER SUM 2 /XX
21
TÉMA Jaká by tedy podle vašich zkušeností měla být role kněze ve farnosti, která přitahuje a oslovuje? Josef Brtník: Kněz by měl být oduševňovatelem, moderátorem či koordinátorem aktivit, které ve farnosti běží. A podněcovatelem vzniku tzv. malých společenství, která dávají možnost bližších osobních vztahů ve velmi početné farnosti. A také jejich doprovázejícím sám i s jinými kněžími a laiky. Marie Kotrbová: Kněz by neměl být autoritářským despotou, politováníhodnou figurkou nebo třeba šedivou nevýraznou myší, což podle mých zkušeností spíš odrazuje než přitahuje. Měl by být především dospělým a pravdivým mužem. Lidi nepřitahuje na knězi ani tak jeho „profesní funkčnost“ jako spíše jeho osobnost. Je-li kněz pravdivý a hluboce zakotvený v Bohu, dělá-li svou práci rád a s nasazením, má-li rád lidi a nesnaží-li se za každou cenu zastírat svoje nedostatky, pak bude oslovovat druhé, i kdyby třeba nebyl bůhvíjakým kazatelem nebo liturgikem. Farář by měl být ve farnosti především knězem, plnit svoje nezastupitelné role a vše ostatní, co může dělat někdo jiný, by měl umět postoupit dál. Od faráře očekávám, že bude farnosti jakýmsi otcem v původním smyslu slova – tedy tím, kdo otevírá cestu druhým, bez vnucování nabízí, co považuje za podstatné, pomáhá těm, kdo to potřebují a nabízí každému téměř „bezpodmínečné“ přijetí. Jak je možné skloubit duchovní autoritu kněze na jedné straně a zapojení dalších lidí do farních aktivit včetně stanovení odpovědnosti a možnosti rozhodovat? Marie Kotrbová: Pokud si kněz osobuje právo dělat všechno sám, protože „on to prostě umí nejlépe“ a brání se důvěřovat svým spolupracovníkům a přenášet na ně různé dílčí odpovědnosti, nemůže v dnešní době žádná – alespoň ne tak veliká farnost jako ta naše – spolehlivě fungovat. Kéž by se podařilo i do vzdělávání budoucích kněží prosadit i výuku některých manažerských dovedností a moderních poznatků z oblasti řízení. Josef Brtník: Knězi neubírá na autoritě delegování různých pravomocí a zodpovědností na laiky. Má se však postarat o vhodný výběr laiků a jejich formaci, ať sám nebo s druhými kněžími či nabídkou diecézního pastoračního centra a teologické fakulty. Jaké máte zkušenosti s fungováním farní či pastorační rady? Jak se podílí na spoluodpovědnosti za farnost? Marie Kotrbová: Členkou pastorační rady jsem již několik let. Podle kanonického práva je farní rada poradním orgánem faráře, ale setkala jsem se opakovaně s tím, že je funkce farní rady chápána jako jakási forma demokratického řízení farnosti. Střet těchto dvou pojetí bývá někdy zdrojem nejrůznějších nedorozumění. Moje zkušenost s fungováním rady v naší farnosti je dobrá, ale jsem si vědoma toho, že je to do značné míry spjato s osobností předsedy – faráře. Ten náš má totiž naštěstí opravdový zájem o zpětnou vazbu, umí naslouchat a farní rada je pro něho společenstvím spolupracovníků, které bere velmi vážně. Nepamatuji se, že by něco nějak brutálně shodil ze stolu jenom proto, že sám má jiný názor. Dobře vím o mnoha konkrétních případech, kdy farnost má sice farní radu, ale je to jen formální záležitost, protože pan farář na výstupy z jejích jednání stejně nebere ani sebemenší ohled. Řekla bych, že charakter naší farnosti je do značné míry poznamenán tím, že se jedná o farnost „salesiánskou“. A salesiáni mají podle mých letitých zkušeností skutečně široce otevřenou náruč pro spolupráci s každým, kdo má zájem. Laici v naší farnosti opravdu nijak nemusejí v tomto smyslu strádat. Samozřejmě, že nastávají všemožná napětí a konflikty, ale bez nich by to bylo přece podezřele nečlověčí a zcela nepřesvědčivě idylické, ne? Josef Brtník: Pastorační radu farnosti v novém pojetí máme u nás od roku 2004. Udělali jsme v prvním roce její činnosti důkladnou
22
U N I VE R S U M 2 / XX
KATOLICKÁ CÍRKEV V ČÍSLECH Mezi roky 2000 a 2008 vzrostl počet katolíků ve světě o 11 procent z 1 045 millionů na 1 166 millionů. Počet věřících v Africe stoupl o 33 procent, v Asii zaznamenali nárůst o 16 procent, v Oceánii a v Americe o 11 procent, v Evropě počet zůstal přibližně na stejné úrovni. Zastoupení katolíků v celkové populaci v Evropě trochu pokleslo (z 26,8 na 24,31 procenta v roce 2008). V Americe a Oceánii zůstal poměr zachován a mírně vzrostlo poměrné zastoupení katolíků v Asii. Počet biskupů také stoupl – o 10 procent na 5002. Počet kněží víceméně stagnuje okolo 409 000. (V Africe a Asii zřetelně narůstá, v Americe se drží na stejné úrovni, zatímco v Oceánii a v Evropě klesá. Stále je však v Evropě nejvíce kněží – 47 procent.) Počet řeholníků i řeholnic celkově mírně klesá, nejvíce pak v Evropě. V Evropě klesá i počet studentů v seminářích, celosvětově však počet studentů vzrostl z 110 583 na 117 024. Podle aktuální vatikánské ročenky
analýzu stavu naší farnosti, na čemž se podíleli všichni členové PRF. Společně děláme tříletý pastorační plán a dopodrobna propracovaný roční pastorační plán. Úkolem pastorační rady je také sledovat znamení doby pro církev a tím i specificky pro farnost a hledat její specifické směřování. Ze začátku to vytvořilo řadu napětí a nedorozumění či rozčarování. Ale už jsme se trochu víc naučili vzájemně si naslouchat, neskákat si do řeči, neprotlačovat svůj názor, vážit si druhého a hledat společný konsensus. A jsem přesvědčen, že pastorační rada farnosti je velmi důležitý nástroj pro dobrý život i poslání farnosti.
FARNOST JIMRAMOV Na moravsko – českém pomezí leží jimramovská farnost. Patří ještě do brněnské diecéze, za řekou však už začíná diecéze hradecká. Kromě Jimramova má místní farář Jakub Holík na starosti ještě farnosti Dalečín a Sulkovec. Na území tří farností žije několik tisíc obyvatel. Asi polovina se hlásí k evangelickému vyznání. V kostelech na nedělních bohoslužbách potkává od roku 2005 přibližně stále stejně věřících. Ani setrvalé počty ale nejsou samozřejmé. (Více na www. farnostijimramovska.cz) Čím si vysvětlujete nárůst účastníků bohoslužeb a dalších akcí ve vaší farnosti v posledních letech? Může za to příliv nových sousedů z okolí? Větší přitažlivostí vaší farnosti, která láká i farníky z jiných farností? Jakub Holík, farář v Jimramově, administrátor v Dalečíně a Sulkovci: Když jsem přicházel v září 2005, podle statistik jsem si spočítal, že na území tří farností žije asi 4 000 obyvatel. Asi polovina se hlásí k evangelickému vyznání. V kostelech na nedělních mších bylo tehdy a je i dnes kolem 400 věřících. Nejde tedy o nějaké nárůsty počtů. Jsme oblastí, odkud se lidé spíše odstěhovávají za studiem a prací a opět se sem vracejí na důchod či jako chalupáři. Takže spíše mám radost, že se počty příliš nesnižují. To, co považuji za důležité, je snaha o provázanost mezi farnostmi, které jsou mi svěřeny. Mnoho aktivit se snažíme dělat společně. Na jejich základě se lidé více poznávají a také inspirují pro vlastní způsob křesťanského a farního života.
TÉMA Co dělá farnost přitažlivou? Charisma faráře, nezaměnitelný styl bohoslužeb (včetně hudebního projevu), další navazující aktivity a odpovídající prostory, možnost zapojení se pro všechny, kdo mají odvahu přispět farní pospolitosti? Želka a Štěpán Plecháčkovi, farníci: Pro nás jako pro konfesně smíšené manželství byla jimramovská farnost přitažlivá hlavně pro její otevřenost ekumeně. Tato otevřenost však neplatila pouze pro nás, ale platí obecně pro veřejnost. Pokud se zde objeví někdo nový, může očekávat aktivní a srdečný zájem farníků i zájem otce Jakuba. To je pro mnohé příchozí velmi povzbuzující. Ačkoliv je naše farnost poměrně malá, je zastoupena všemi generacemi, které se aktivně zapojují do jejího života – praktické zajištění mší sv. (úklid, výzdoba, hudební doprovod, čtení…), nedělní kavárna, poutě, různá farní a sportovní odpoledne, farní ples, akce pro děti atd. Mnoho z těchto akcí je nápadem otce Jakuba, ale mnoho z nich i farníků samotných. Otec Jakub je vždy ochoten pomoci. Jak říká on sám – dobrý nápad mých farníků je mi rozkazem. Jaká by podle vašich zkušeností měla být role kněze ve farnosti, která přitahuje a oslovuje? Želka a Štěpán Plecháčkovi: Velmi důležitou roli v životě farnosti hraje otec Jakub. Ve firmě by jej nazvali velmi dobrým a zkušeným manažerem. My ve farnosti víme, že je dobrým pastýřem. Jeho starost, empatie, smysl pro organizaci, schopnost povzbuzení a ochota pomoci jsou tím, co také dělá jimramovskou farnost naším druhým domovem. Jak je možné skloubit duchovní autoritu kněze na jedné straně a zapojení dalších lidí do farních aktivit včetně stanovení odpovědnosti a možnosti rozhodovat? Jakub Holík: V našem prostředí se očekává od kněze, že bude vůdčí osobností, bude přinášet nápady a vize, bude ale také nablízku svým farníkům, bude je znát jménem. Moje zkušenost je taková, že pro zapojení laiků je potřeba vést s lidmi intenzivní dialog, objevit jejich možnosti a schopnosti, poté poprosit o spolupráci, svěřit úkol a vymezit kompetence. Během určitého času je nutná reflexe, jak se co daří. Je možné se domluvit, že se budeme scházet v určitých intervalech, abychom zhodnotili určitou oblast (varhaníci, kostelníci, katecheté, webové stránky, farní časopis apod.). Z těchto rozhovorů vyplynou další potřeby a nasměrování. Rozhodnutí je na knězi, ale v rozhovorech k tomuto rozhodnutí dojdeme. Kněz by měl mít ale také poměrně velkou tzv. frustrační toleranci, tedy vědomí, že ne všechno se podaří uskutečnit a že ne všichni se zapojí do života farnosti. Z toho vychází také schopnost radovat se z malých krůčků a umění poděkovat a ocenit druhé. A také nesrovnávat farnosti mezi sebou. Každá je specifická a v každé se daří něco, co naopak není ve farnosti sousední. Právě v tom je krása a obohacení. Jaké máte zkušenosti s fungováním farní či pastorační rady? Jak se podílí na spoluodpovědnosti za farnost? Jakub Holík: Farní radu považuji za nezbytný prostor pro diskusi o radostech i starostech farnosti. Lidé jsou do ní voleni, takže je to záležitost celé farní obce. Scházíme se asi 4x za rok, členů je 11. Jednání rady má svůj program, každý se může vyjádřit, i když rozhodnutí je na faráři, farní rada má ze stanov poradní hlas. Ale právě ten poradní hlas – tedy schopnost poradit – je velmi důležitý. Členové farní rady znají a vyjadřují názory širšího společenství a zároveň se to vše probírá na oficiální rovině. Pokud se objeví nějaký problém, řeší se právě zde. Díky tomu se snažíme předcházet různým nezdravým napětím mezi skupinkami ve farnosti. Všichni se učíme přijímat své místo ve farnosti a svým dílem přispívat k jejímu životu.
Jimramovský kostel Narození Panny Marie vítá každou neděli 400 věřících. Pozměnila podle vás dlouhodobá spolupráce s laiky, či fungující farní rada způsob hledání “znamení času”, tedy aktuálních výzev, na které je třeba reagovat? Způsobilo zapojení laiků také napětí, nedorozumění či konflikty, které jste nepředpokládal? Jakub Holík: Myslím si, že tím novým způsobem hledání znamení času v našem prostředí může být právě obraz církve jako široké rodiny, kde každý může najít své místo a zároveň je vyzýván k přijetí nějakého úkolu, kterým může být prospěšný ostatním a z toho mít radost. Josef Beránek
U NIV ER SUM 2 /XX
23
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Jsme všichni v Evropě na jedné lodi Jaroslav Pánek
Evropa je na rozcestí mezi minulostí a budoucností. becná porada o nápravě věcí lidských, vrcholné dílo Jana Ámose Komenského, je přístavem, do něhož se můžeme uchýlit, chceme-li v odstupu od hektické každodennosti přemýšlet o Evropě a o sobě, a zároveň zůstává nepřeberným zdrojem podnětů a obrazů, které pomáhají formulovat představy o Evropě i v 21. století. „Jsme všichni v Evropě na jedné lodi a díváme se na ostatní světadíly, jak se na svých lodích potácejí v oceánu lidských pohrom,“ napsal tento humanista 17. věku, když mluvil o své i o naší době. Komenského všenápravné dílo se stalo výzvou k přemýšlení, poznávání a odpovědnému konání v každé škole a v každém městě, v každé zemi i v celé Evropě; stalo se podnětem k vědomí, že žádný velký problém nelze trvaleji řešit bez dostatečného zřetele k širším mezinárodním souvislostem, ale také že žádné lidské řešení nemůže začít jinde než ve vědomí, svědomí a vzdělání jednotlivých myslících lidí. Právě ono se může stát východiskem úvah o jedné z naléhavých výzev, které stojí před námi i před naším – evropským – kouskem světa.
J
ak se tedy cítíme my Evropané? Kdyby nebylo světové finanční krize a kdybychom si odmysleli více či méně oprávněné nářky nad politickými reprezentacemi, pak snad docela dobře. Sociologické výzkumy dokládají, že stále více Čechů i příslušníků jiných národů v nových zemích Evropské unie si zvyká na toto společenství a projevuje spokojenost s růstem životní úrovně. Dlouhodobý mír a poměrně blahobytný klid nás ukolébávají v přesvědčení, že nemá smysl zabývat se otázkami širšího dosahu, protože je beztak za nás zodpoví někdo jiný, možná i za hranicemi naší země. Pokud nás z tohoto poklidu vyruší teroristický útok, cítíme jen, že je to kdesi daleko; když nás někdo straší klimatickými změnami, můžeme si říci, že asi nastanou, ale ještě to dlouho potrvá; a jestliže někdo pohrozí důsledky předlužení, můžeme doufat, že my už se finančního zhroucení nedožijeme. Jak dlouho si budeme moci tento poklid dopřávat, ukáže čas. Na evropské lodi se však ozývají i jiné postoje, které vycházejí z nově získávaných zkušeností. Uvědomují si to Pařížané, když jejich ulice vypalují přistěhovalci z předměstí, kteří odmítli přijmout francouzský způsob života a respektovat platné právo. Poznávají to Angličané, když v některých jejich městech navrhují imigranti zatím lokální zavedení islámského práva. Všímají si toho Němci, když turecký premiér vyzve tamní tureckou menšinu, aby nepřijímala
24
U N I VE R S U M 2 / XX
zvyklosti většinového německého obyvatelstva. Pociťují to Švýcaři, když se bouří proti pozvolné islamizaci symbolizované minarety, Nizozemci, šokovaní rituální vraždou režiséra van Gogha, či Dánové, udivení muslimským bojkotem v důsledku zveřejnění několika zdánlivě nicotných karikatur. A navíc se celý svět třese před masovými vraždami a projevy nenávisti, jež vycházejí z prostředí islámského fundamentalismu. Svět čeká na to, až se mlčící muslimská většina bude od těchto projevů důrazně distancovat, čeká a čeká… Britský historik Niall Ferguson nedávno prohlásil, že politici blahosklonně přihlížejí k tomu, jak „skoro po celé Evropě volně působí islamistické radikální skupiny, někde se dokonce nechávají vydržovat ze státních peněz. Teroristické skupiny se organizují víceméně na veřejnosti. Přistěhovalecké komunity slouží jako podhoubí terorismu… Nevím,“ pokračuje Ferguson, „co se ještě musí stát, aby se politická elita probudila a znemožnila islamistické operace ve svých zemích.“ A Fergusonovo vysvětlení zní: je to důsledek politické korektnosti čili strachu přiznat si pravdu a cynismu, s nímž politici sbírají hlasy i těch voličů, kteří vítají toleranci vůči islámským fundamentalistům. „Tohle je kriminální nedbalost našich politiků. A ohromný problém celé Evropy,“ dodává se smyslem pro vyhrocení tématu tento britský kritik. Obavy z muslimů a z islamizace, ale hlavně strach z terorismu přiživují události, které se před očima Evropanů odvíjejí na ostatních kontinentech. Takové země jako Libanon či Kosovo se stávají laboratořemi, v nichž se procesy islamizace odehrávají takřka „v přímém přenosu“. Narůstající strach Evropanů už přináší první hysterické reakce. Nejnápadnější z nich je nedávné obnovení irského zákona o přísném postihu těch, kdo se rouhají. Pod trestní sankci byly v katolickém státě postaveny všechny projevy, které mohou vzbuzovat pohoršení věřících. Na jedné straně je to pokus o ochranu víry, na druhé straně nesplnitelná snaha zajistit ničím neproblematizované soužití vyznavačům různých náboženství. Avšak z povahy různých konfesí plyne, že leccos z toho, čemu jedni pevně věří, druzí odmítají, neboť je to v rozporu s jejich vírou. Nejde tedy jen o urážky jinověrců, ale také o kritické uvažování, ať již z hlediska konkrétního náboženství, či z pohledu agnostiků a ateistů. V důsledku znamená takový zákon vážný zásah proti svobodě kritického myšlení, na němž byla budována moderní Evropa. Dnes už některé kritické reakce zaznívají také od nás. Sociolog Ivo Možný sice varuje před „paranoickým pocitem všeobecného ohrožení“, ale zároveň charakterizuje naši civilizaci jako „zlenivělou, poživačnou a rapidně degenerující“. Filozof Erazim Kohák nabádá k zachování
ČLOVĚK A SPOLEČNOST základních hodnot naší civilizace – svobody, spravedlnosti a solidarity, ale dodává, že pokud je evropská civilizace natolik okoralá, že nebude schopna hájit vlastní hodnoty, pak zanikne, ať již k nám budou přicházet muslimové nebo ne. A konečně teolog, emeritní pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk, přímo varuje před islamizací Evropy, která – pokud nevyužije poslední příležitosti – „bude pykat za opuštění svých duchovních základů“. Kardinál Vlk shledává slabost Evropy nejen v rychlém početním růstu muslimských přistěhovalců a v jejich vysoké porodnosti, ale také a především v jejich „duchovní výzbroji“ oproti bezbranné, ideově vyprázdněné Evropě. Tři uvedené příklady naznačují, jakým způsobem uznávané autority hodnotí naši nynější situaci. Jak jsme se však do této vážné situace dostali?
Znovu ožily dávné představy o tom, že „svět míru“ čili „svět islámu“ je předurčen k tomu, aby ovládl i další kontinenty,
V
uplynulých dvou tisíciletích prošla Evropa velmi složitým vývojem, který vedl v polovině 11. století k definitivnímu rozdělení na západní a východní křesťanský okruh a od 15. století – počínaje českou a později německou a švýcarskou reformací – k rozpadu západního křesťanstva do několika soupeřících proudů. Evropa zažila dlouhá období náboženských válek, které nakonec vedly k poznání, že mocenskými prostředky nelze nastolit konfesijní jednotu. Evropské národy si po trpkých zkušenostech postupně osvojily nesmírně důležité umění tolerance ve vlastních zemích i mezi sebou navzájem. Osvícenství 18. století a revoluce vycházející z jeho idejí podstatně oslabily vliv církví na veřejný život, ale nepopřely křesťanské, přesněji řečeno křesťansko-židovsko-antické základy evropské civilizace. Otevřely cestu k sekularizaci a zároveň i ke snazšímu dorozumění mezi zeměmi, které v předchozích staletích vyrůstaly pod konkurenčními vlivy katolicismu, pravoslaví či různých forem protestantismu. Tato nová situace konečně přinesla plné zrovnoprávnění židovské menšiny, bez jejíhož intelektuálního vkladu si vůbec nelze představit kulturní a vědecký vzestup moderní Evropy. Ve 20. století, v jehož průběhu sekularizace výrazně pokročila, ale kdy se také projevila strašlivá podoba ideologické nenávisti a holocaustu, se stalo osudem Evropy soužití praktikujících a věřících křesťanů a židů s těmi, kdo sice náboženskou víru nevyznávají, ale přesto – vědomě či bezděky – na křesťanské a židovské kořeny navazují. V posledních desetiletích 20. a na počátku 21. století si začali Evropané silně uvědomovat nový fenomén – mimořádně rychlý růst počtu cizinců přicházejících z jiných kontinentů. Byl to jev starý i nový zároveň. Cizinci, byť v menším počtu, byli v Evropě přítomni vždy, ani nemluvě o tom, že etnogeneze dnes existujících evropských národů byla ve středověku významně ovlivněna posunem asijských etnik z východu na západ eurasijského prostoru. Bylo tu však i cosi převratného. Evropa, jež měla od 16. až do počátku 20. století obrovské populační přebytky a která byla schopna osídlit Ameriku a Austrálii, dokonce zakotvit i v Africe a Asii, tuto sílu ztratila a sama se stala předmětem hromadného přistěhovalectví. Dvě světové války zdecimovaly několik generací mladých fertilních Evropanů a dalekosáhlá proměna rodiny, spjatá se zavedením antikoncepce, zpečetila fakt, že Evropa začíná vymírat. To vše přicházelo v době, kdy bylo zapotřebí pracovních sil k poválečné rekonstrukci a k nastartování německého hospodářského zázraku a kdy se rozpadaly staré koloniální říše. Migrace Turků, Alžířanů, Pákistánců a příslušníků jiných národů do západní Evropy začala měnit její etnickou, ale i náboženskou a s tím spjatou civilizační strukturu. Zatímco příchod nových, podnikatelsky zdatných obyvatel z Dálného východu nevytvářel zvláštní obtíže, masové přistěhovalectví z muslimských zemí se projevilo jako vážný problém. Zapůsobila tu jak stará historická zátěž, tak i aktuálně probíhající vývoj. Dějiny středověké a novověké Evropy byly totiž poznamenány existenčním
U NIV ER SUM 2 /XX
25
ČLOVĚK A SPOLEČNOST zápasem mezi křesťanskou Evropou a jejími muslimskými sousedy. svobody vyznání v zásadě vycházelo z představy, že náboženské Od 8. do 15. století probíhalo válečné soupeření s Araby na jihozápa- spory patří minulosti a že stejnou míru apolitické tolerance budou dě, od 14. do počátku 20. století s osmanskými Turky na jihovýchodě vykazovat stoupenci všech náboženství. I když tohoto cíle nebylo starého kontinentu. Po více než tisíc let se utvářel obraz úhlavní- dosaženo beze zbytku ani v celé Evropě, teprve radikální politiho nepřítele na půdorysu muslimských výbojů do Evropy na jedné zace islámu tuto koncepci rozvrátila. Sekularizované křesťanství se v novém světle začalo jevit jako slastraně a křížových výprav do Levanty J A R O S L AV PÁ N E K bé a bezbranné, a přesycená evropská a koloniálního panství v severní Africe společnost, která položila jednostranný a na Blízkém východě na straně druhé. důraz na zajištění svého blahobytu, se Řeky prolité krve vytvořily na obou stramožné konfrontace zalekla. nách stereotypy nepřátel na smrt. Nejen odlišný přístup k náboženství a jeho politizaci, ale i způsob politickévropané až do druhé světové války ho myšlení Evropu oslabovaly. Reálná zakládali své výsadní postavení na politika mocenských zájmů byla totiž jednoznačné technologické a mocenské ovlivňována „politickou korektností“, převaze. Následný rozpad koloniální snahou skutečně nebo alespoň verbálně soustavy uvedl ovšem islámský svět do otupit problémy ve vztazích mezi lidmi, pohybu. Jeho početně a teritoriálně nejsociálními skupinami a národy. Evrovlivnější – arabská – složka pociťovala pa a Severní Amerika musely ve druhé potřebu překonat dlouhodobou zaopolovině 20. století projít očistcem polistalost za Evropou a v bipolárním světě tické korektnosti jako karanténou po druhé poloviny 20. století experimentojiž ukončeném období evropské převavala se socialismem pod sovětskou pathy nad ostatním světem. Vždyť Evropa ronací i s nacionalismem, který měl vést v minulosti přinesla ostatnímu světu ke sjednocení (alespoň podstatné části) kromě mnohostranné modernizace také Arabů rozdělených do řady států Afriky těžká břemena v podobě kolonialismu a Asie. Oba projekty ztroskotaly a jako jediný skutečně využitelný a rasismu, nacismu a komunismu se všemi jejich válečnými a genointegrační prvek se začalo osvědčovat náboženství. Zpolitizovaný cidními důsledky. Sebemrskačskou lázní politické korektnosti se islám (jakkoli oslabovaný vnitřními rozpory) se stal ideologií, která Evropa časem dokázala zbavit přezíravosti vůči ostatním kontinendodala muslimskému – nikoli jen arabskému – světu sebevědomí síly tům a opustila nehumánní představu o nadřazenosti bílé rasy. Mezia ofenzívnosti více než miliardového společenství národů, sahajícího tím ovšem proběhly bouřlivé proměny světa. Mocenská převaha se od Maroka po Indonésii. Znovu ožily dávné představy o tom, že přesunula přes Ameriku do Pacifické oblasti; Evropa se stala cílem „svět míru“ čili „svět islámu“ je předurčen k tomu, aby ovládl i další milionů přistěhovalců z Asie a Afriky; Evropané a dědictví evropské kontinenty, především Evropu. Islámská revoluce v Íránu, porážka kultury byli postupně vytěsňováni z řady bývalých kolonií. Otřesesovětských vojsk v Afghánistánu a nakonec i úspěšné přenesení války ná a slábnoucí Evropa musí hledat záchranu v co nejširší integraci. na území USA propůjčily tomuto úsilí novou dynamiku a průraz- Karanténa, kterou si „bílá“ část lidstva uložila, splnila svůj účel, ale na nost. Islám se znovu stal silným politickým – integračním i ofenziv- počátku 21. století se zjevně přežila a stala se překážkou realistického posuzování mezilidských a mezinárodních vztahů. ním – činitelem. Evropský vývoj se ubíral v téže době zcela opačným směrem. Náboženství už bylo odděleno od politické moci, stalo se převážně oučasná Evropa stojí na rozcestí. Málo jí pomůže, budou-li jedsoukromou záležitostí věřících, evropská společnost prošla ve většinostranně snášeny pouze doklady o jejím úpadku. Jistě, je třeba ně států sekularizací a snášenlivost vůči jinověrcům přerostla mnohde až k vzájemné lhostejnosti. Respektování lidských práv včetně o nich mluvit a věcně je analyzovat. Pokud však nechceme přistoupit na odevzdaný fatalismus a nemíníme se oddat beznaději, pak je nutno hledat i pozitivní východiska. Základní otázkou je, zda evropskou křesťansko-židovsko-antickou civilizaci pokládáme za hodnotu, která si zaslouží přežít, a zda je tu svobodná vůle něco za tímto účelem učinit. Pokud usoudíme, že tato civilizace je naším domovem a že svůj domov má každý člověk a každá společnost právo chránit před zánikem či pohlcením, měli bychom si stanovit, jaké jsou Ukázkové číslo či předplatné zajistí: podstatné rysy tohoto domova v porovnání s ostatními civilizacemi světa. SEND Předplatné, s. r. o., Měli bychom najít takové znaky, které budou odpovídat obecP. O. Box 141, 141 21 Praha 4 né humanitě a nebudou v rozporu s existenčními zájmy Evropanů. tel.: 225 985 225, fax 225 341 425 Je třeba to učinit včas už proto, aby se této tematiky důrazněji než e-mail:
[email protected] dosud nechopili domácí fundamentalisté a nezačali Evropu „hájit“ pod zrůdnými hesly neonacismu či jiných šovinistických ideologií. Časopis je též k doptání ve všech knihkuOsobně jsem přesvědčen, že hned na počátku je třeba odmítnout pectvích Karmelitánského nakladatelství. rasové pojetí Evropy, neboť stejně dobrými dědici evropské civilizace mohou být lidé bílí, černí či žlutí. Na druhé straně by se však předmětem diskuse měly stát základní konfrontační body evropské a islámské civilizace – pojetí svobody, úcty k životu a k pluralitě
Pokud usoudíme, že tato civilizace je naším domovem a že svůj domov má každý člověk a každá společnost právo chránit před zánikem či pohlcením, měli bychom si stanovit, jaké jsou podstatné rysy tohoto domova v porovnání s ostatními civilizacemi světa.
E
S
UNIVERSUM
www.kna.cz/prodejny
26
U N I VE R S U M 2 / XX
ČLOVĚK A SPOLEČNOST (2) Rozviňme o tomto tématu diskusi na jeho projevů, rovnoprávnost žen a další. J A R O S L AV PÁ N E K celospolečenské úrovni; zbavme se tabuizaZvláštní váhu má otázka práva. Jakkoli ce závažných otázek a strachu z přemýšlení nejsme dnes spokojeni s jeho výkonem, o budoucnosti; postavme téma civilizace jeho základní rys, totiž teritorialitu, byna úroveň srovnatelnou s tématy ekologicchom měli rozhodně bránit. Je to výslekými. Pokusme se přenést tato témata do dek tisíciletého evropského vývoje, který ideově vyprázdněného politického propřinesl principiální rovnost občanů před storu a nabídněme je prozíravějším polizákonem. Prosazení islámského práva, tickým stranám. Můžeme přitom využít byť zpočátku jen lokální, by znovu zavedkonceptu „vůdčí kultury“, nabízejícího lo dávno překonanou personalitu práva kritéria pro trvalé a pokojné začlenění a celý systém evropského uspořádání by menšin do většinové společnosti při jasrozvrátilo. To by byl skutečně první krok ném stanovení podmínek, jakými jsou zejména osvojení si většik zániku dosavadní Evropy a počátek její islamizace. nového jazyka jako základního komunikačního nástroje, zvládnutí Evropa by se měla ve svých základních dokumentech přihlásit ke svému duchovnímu dědictví. Pokud jde o peníze, Evropa se neostý- nezbytných znalostí nového prostředí, respektování platného práva chá to učinit – na bankovkách Evropské měnové unie nechybí sym- a dalších civilizačních norem. bolické prvky románské baziliky či gotické katedrály. Jakmile však (3) V mezinárodních diskusích se snažme vyjádřit české stanovisko jde o formulaci ústavy, utápí se nekonečné jednání v tisíceru dílčích jako příspěvek země, která má za sebou zcela výjimečné zkušenosti, norem, jen aby nebylo nutné formulovat podstatu a kořeny, z nichž neboť se už po šest století potýká s problémem soužití různých věr, vyrostla Evropská unie. Místo jasné deklarace, kdo jsme, odkud a která – ať již v dobrém či zlém – pokročila tak daleko v sekularizaci přicházíme a kam chceme v pestrém a mnohotvárném světě smě- veřejného i soukromého života. řovat, sdílíme zatím bezbarvé, bezpříznakové evropské občanství. Tato programová neurčitost už narazila na odpor v zemích, jejichž (4) Snažme se formulovat jasná, ale poučená stanoviska k přistěhoobyvatelé – nebo alespoň jejich intelektuální elity – mají vyhraněnou valectví do otevřeného schengenského prostoru a k jeho regulaci, představu o své národní, náboženské a tím i civilizační zakotvenosti. k otázkám asimilace, integrace a multikulturalismu, tedy ke konDiskuse o vztahu křesťanství a evropanství, probíhající v sousedním ceptům, s nimiž máme určité zkušenosti, které však čekají na nezávislé vědecké zhodnocení. V univerzitním a akademickém prostředí Polsku, to jednoznačně dokládají. To vše jsou na první pohled témata pro vrcholné politiky. Ve sku- máme možnost – na rozdíl od nezávazných a naprosto neinformotečnosti ovšem jejich řešení či opomenutí dopadne na každého z nás vaných prohlášení některých politiků – vést vážnou diskusi o tom, a zvláště na generace našich žáků a našich potomků. Máme tedy my, které cesty do budoucnosti jsou schůdné a které příliš riskantní; zda kteří se pokládáme za svobodné příslušníky občanské společnosti, a v jaké podobě si přejeme rozšíření Evropské unie na východ a jihomlčet jen proto, že nedisponujeme výkonnou a legislativní mocí a že východ, či jaké důsledky by mělo přijetí Turecka, v němž se znovu u nás není zakotven institut referenda? Před téměř čtyřmi staletími probouzí programový islamismus, za perspektivně nejlidnatější stát to byl J. Á. Komenský, kdo zastupoval poražené a vyhnané, a pokud Evropské unie. mu někdy naslouchali mocní, pak především proto, že v něm vidě- (5) Navažme na dobré zkušenosti s výchovou zahraničních studentů li úspěšného školmistra či nenapravitelného snílka. Komenský se a uplatněme je v co největším rozsahu s důrazem na ty země, v nichž přesto nevzdával a myslel za horizont vlastního života, neboť věřil, je vůle sdílet s námi evropské hodnoty. Někteří z takových absolventů že současné konflikty dokáže svět překonat a že se může stát lepším u nás zůstanou a obohatí český genofond, jiní se vrátí a většinou místem pro život příštích generací. Neodmítejme malověrně tuto po celý život zůstanou věrnými přáteli a podporovateli společných inspiraci a uvažujme, co lze dělat v malé zemi, jíž se víc než kdykoli myšlenek, které si osvojili v době studií. Uprostřed krize se takový dříve dokořán otevřel evropský komunikační prostor. Vyjděme od návrh může jevit jako nesplnitelný, ale mějme na paměti, že tu nejde výuky a výchovy lidských bytostí, od činnosti, která je důstojným o program na rok či dva, nýbrž na celá desetiletí! posláním všech typů škol, ale při níž největší tvůrčí prostor mají univerzity, neboť učí nejen své žáky, ale i příští učitele a budoucí istěže lze vznést řadu výtek na adresu evropské civilizace, ale politiky. pokud má náš domov přežít nynější hrozby a nadcházející otřesy, nezbývá než hledat cestu k překonání největších současných nedoo je tedy v našich možnostech? Pokud bychom se chtěli inspi- statků. Jistěže je nepopulární mluvit o nových povinnostech a s nimi rovat Komenského přesvědčením, že cesta k nápravě vede přes spjatých nákladech v době, kdy máme už dosavadních starostí nad vzdělávání a kultivaci ducha, pak se nabízí několik vzájemně se hlavu a kdy cítíme stálý nedostatek financí. Nezapomínejme však, doplňujících možností. Žádná z nich není jednoduchá a každá kla- že před námi stojí a narůstají vážné problémy, jejichž zvládnutí si de nároky na dlouhodobou vytrvalost. Jejich podstatnou výhodou vyžaduje pevnou vůli a dlouhodobé intelektuální úsilí. Perspektiva je to, že jsou alespoň zčásti, zejména v počátcích, zvládnutelné ve je stále ještě otevřená, ale neměli bychom spoléhat na to, že tomu vysokoškolském a akademickém prostředí. Tedy: tak bude za i deset, dvacet či padesát let. Není příliš daleká doba, kdy by i pro evropskou loď v oceánu lidských pohrom mohlo být (1) Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů pozdě. Mysleme tedy na dědictví evropské kultury a na civilizaci, na vysokých a postupně i na středních a základních školách. Poskytv níž chceme žít a pro niž chceme vychovat své žáky i své potomky. něme nastupujícím pokolením vzdělávání v tomto směru, diskutujNepromarněme zbývající čas! me s nimi o tom, co pro nás tato civilizace znamená, do jaké míry Univ. prof. Jaroslav Pánek je český historik, nám na ní záleží a zda máme vůli ji zachovat. Učme je toleranci místopředseda Akademie věd ČR a ředitel Českého historického a porozumění vůči jiným civilizacím, ale pěstujme jejich sebevědomí ústavu v Římě. Text vychází z projevu, který pronesl při udělení k obraně dědictví, které nám zanechaly desítky minulých pokolení. čestného doktorátu na Univerzitě Pardubice 18. ledna 2010.
Učiňme téma evropské civilizace jedním ze závažných předmětů na vysokých a postupně i na středních a základních školách.
J
C
U NIV ER SUM 2 /XX
27
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Nejsvětější Trojice s otazníky Ctirad Václav Pospíšil
Základní otázky jsou v zásadě dvě, totiž srozumitelné a přesvědčivé řešení otázky poměru mezi Jahvem, jediným Bohem Starého zákona, na jedné straně a Trojicí na straně druhé, následně pokud možno co nejjednodušší ozřejmění bytostně praktického významu trojičního obrazu Boha.
A
ugustin se touto problematikou zabýval v prvních knihách svého věhlasného spisu De Trinitate, aniž však dospěl k uspokojivému řešení. Ve hře toho rozhodně není málo. Jednak otázka poměru mezi Starým a Novým zákonem, jednak vytvoření solidního základu pro překonání oddělených pojednání o jediném Bohu a o Trojici, s nimiž se setkáváme v potridentské teologii. Jestliže Starý zákon a následně také filozofická reflexe hovořily o jediném Bohu, což se na první pohled zdálo být logické a pochopitelné, svádělo to k vytvoření traktátu De Deo uno. Pojednání o Trojici pak vyhlíželo jako nadstavba, v níž se naše mysl konfrontovala s nepochopitelným mystériem trojičnosti a snažila se se ctí ubránit nárok naší víry na monoteismus. Západní teologie zejména od Augustina dál kladla enormní důraz na jedinost Boha, přičemž bylo nutno nějak ospravedlnit mluvení Nového zákona o Bohu Otci, Synu a Duchu svatém. K tomu všemu přistupuje ještě další problém, totiž otázka Božích děl „navenek“, tedy ve stvoření. Zkušenost s celou řadou trojičních herezí přivedla křesťanské teology k odhalení principu, podle něhož všechna Boží díla „navenek“ musejí být společná všem třem osobám Trojice. Pokud by Otec, Syn a Duch svatý mohli působit každý samostatně bez ohledu na ostatní dva, pak by to nevyhnutelně implikovalo tři samostatné subjekty, což se označuje jako triteismus. Tento základní princip byl stále zřetelněji aplikován tak, jako kdyby osoby Trojice měly své místo jedině uvnitř božství a navenek jednaly vůči světu skrze společnou přirozenost jako jediný Bůh. To ale znamenalo v zásadě vyloučení Trojice ze zbytku teologie a následně také odtržení trinitární teologie od spirituality a etiky. Máme tedy před sebou nejhlubší důvod, proč si nakonec nikdo nevěděl dost dobře rady s tím, jaký praktický význam vlastně trojiční obraz Boha má. V posledních čtyřech desetiletích vykrystalizovala dvě protikladná mínění. Klasická teologie tomistického ražení zastávala a namnoze ještě zastává tezi, podle níž Jahve je v zásadě celá Trojice, která ve Starém zákoně jedná jako jediný Bůh. Proti tomu se důrazně staví Karl Rahner a ti, kdo sledují jeho myšlenkový odkaz, podle něhož je nutno se vrátit k Novému zákonu a starším církevním otcům, kteří podtrhovali, že Jahve je Bůh Otec. Tím měl být překonán oddělený traktát De Deo uno. Jenomže velký německý teolog už dost dobře nevysvětluje, jak se vyhnout starým trojičním herezím.
28
U N I VE R S U M 2 / XX
BŮH TRANSCENDENTNÍ Pokusme se ve stručnosti a pochopitelně značně zjednodušeně nastínit hlavní linie řešení daného problému. Za prvé si musíme uvědomit, že tou nejzákladnější novinkou ve Starém zákoně je pravá transcendence Boha. Jahve je důsledně jiný než svět, na světě nezávisí, je vůči světu svobodný. Všechna božstva ostatních národů jsou naproti tomu vždy pouhou součástí světa, což platí i o Achnatonově monoteistické úctě k jedinému „bohu“, jímž je Slunce. O pravé transcendenci nelze hovořit ani v případě jediného principu veškerenstva, k němuž svou spekulací dospěli Platón a Aristotelés. Idea dobra ani první hýbající nehybný nejsou osobami a nevykazují známky svobody, což jsou přece esenciální prvky transcendence jako takové. Věc nemůže být víc než osoba, a proto je velmi těžké, ba spíše nemožné uctívat ideu dobra nebo jakýsi nehybný vším hýbající princip. Antropologická aplikace těchto odlišných koncepcí božství je nabíledni: jedině svobodný Bůh může obdařovat svůj stvořený obraz svobodou. O věcném prazákladu všeho to pochopitelně tvrdit nelze. V bibli vidíme, že člověk determinuje sebe samého svým jednáním, zatímco například v řeckém pojetí je člověk důsledně určován slepým osudem, jak je to zřetelně patrné v dramatu Oidipús. Aby nedošlo k mýlce, je třeba dodat, že pravá transcendence implikuje imanenci Boha ve světě. Vůči světu radikálně transcendentní Bůh není světem sice obsažen, zároveň však z něho není ani vyhoštěn, neboť pak by opět byl světem determinován. Deistická koncepce „boha“, který nemá do světa přístup, je karikaturou pravé transcendence a nečiní zadost pravé svobodě Boha a následně zaměňuje stvořenou svobodu člověka za jeho svévoli, což je ve skutečnosti jen a jen určitá velmi rafinovaná forma otroctví. Bůh svobodně jedná ve stvoření, a proto v určitém předem nevypočitatelném okamžiku oslovuje Abraháma, Mojžíše, proroky, svatopisce a tak dále. Abrahám a jeho synové ve víře odhalili Boží transcendenci nikoli prostřednictvím spekulativního pochodu, nýbrž ji zakusili jako svobodu zcela konkrétně jednajícího Jahveho v dějinách.
SPOLEČENSTVÍ OD NEPAMĚTI Nyní ale nastává nemalý problém. Pokud by Bůh byl pouze jednoosobový a zároveň vstupoval do meziosobních vztahů k člověku, pak
ČLOVĚK A SPOLEČNOST by mu stvořená skutečnost přidávala kvalitu, kterou by on sám v sobě nicméně Trojice není z dějin spásy a oboru stvoření vykázána. Otvírá neměl. To by pochopitelně činilo Boha závislým na stvoření a zba- se tak cesta k důsledné trinitarizaci celé teologie a následně také vovalo by jej pravé svobody – nezávislosti na světě. Nezbývá tudíž spirituality a etiky. než konstatovat: Jestliže je Bůh opravdu transcendentní a zároveň na K řečenému je třeba dodat, že opravdu nikdo nemůže být osobou scéně dějin meziosobově vztahový, musí být zároveň meziosobově striktně sám. Svou osobovost totiž my lidé neprožíváme pouze jako vztahový také věčně sám v sobě. identitu, která stojí pod veškerou proměnlivostí naší existence, tedy Zmíněný paradox nalézá své poslední jako substancialitu, ale také jako identitu, C . V. P O S P Í Š I L ozřejmění v tajemství Ježíše Krista, v němž která je odhalována a uskutečňována ve se nám ve zjevení objevuje dokonale lidvztazích k Ty[1] a My. Nekonečný Bůh ský přepis věčné vztahovosti mezi Otcem by tudíž nemohl být bez vztaženosti k Ty a Synem na scéně dějin spásy. Z toho pak a My osobou. Pokud by ke své vztahovosti ale vyplývá, že pokud byl Abrahám ve potřeboval svět, nemohl by být vůči světu vztahu k Jahvemu, vztahoval se nevyhnusvobodný, opravdu transcendentní. telně k Otci a zároveň se tajemně podílel Na závěr tohoto bodu si dovolím konna tajemství Božího synovství. Právě proto statovat, že nyní to nejsme my křesťané, také Ježíš může vyslovit následující slova: kdo by museli ospravedlňovat Boží trojič„Zkoumáte Písma a myslíte, že v nich máte nost, nýbrž ti, kdo vyznávají striktně jedvěčný život; a Písma svědčí o mně“ (Jan 5, noosobového „boha“, by měli zdůvodnit 39). Jahve je tedy prozatím ještě nedokosvou vztaženost k němu, to, že jej mohou nale poznávaný Bůh Otec, nicméně není poznávat, modlit se k němu a zároveň se bez Syna, protože ona Abrahámova vztaženost k němu je myslitelná hlásit k jeho radikální nezávislosti na stvořeném světě, tedy k jeho jedině jako podílnictví na věčném synovství. Upřímně řečeno, strikt- transcendenci, která spadá vjedno s jeho svobodou vůči stvoření ně jednoosobový Bůh by musel být také radikálně nepoznatelný, a která je rovněž posledním kořenem naší pravé svobody. Odpovědět neboť osobu poznáváme jedině ve vztahu k ní. Dlužno podotknout, je jistě velmi nesnadné, pokud nepřijmeme řešení, jež nám nabízí že tato vztaženost k osobě může mít celou řadu úrovní, z nichž ta Nový zákon. Nejde nám pochopitelně o znevažování přesvědčení nejnižší je pouhé vědomí o existenci dané osoby, nebo spíše jedi- někoho jiného, nicméně každý věřící by měl svou víru konfrontovat ného prvotního principu veškerenstva, což je poznáváno v antické s rozumem a vydávat z ní počet. Úcta k druhému a jeho přesvědčení filosofii takříkajíc „zvenku“. Z řečeného vyplývá, že již ono filoso- rozhodně nevylučuje kritické myšlení. fické poznání jediného prazákladního principu je myslitelné jedině a výlučně jako velmi nízký stupeň participace poznávajícího člověka na tajemství synovství, a proto také jako nejnižší a značně nedokoPRAKTICKÝ VÝZNAM nalá úroveň poznání Boha Otce, jehož přece poznáváme natolik, TROJIČNÍHO OBRAZU BOHA nakolik poznáváme Syna. Jak je to ale s Duchem svatým? Mezi vnitrobožskou vztahovostí První krok na této cestě jsme již udělali, když jsme hovořili o TroOtec – Syn a jejími stvořenými analogiemi existuje poměr svobod- jici jako nevyhnutelném důsledku zkušenosti s Boží transcendencí ného sebedarování Otce a Syna navenek. To, že Otec a Syn ze sebe a zároveň meziosobní vztahovostí projevující se na scéně dějin spásy. činí Dar navenek, ale předpokládá, že ono Darování existuje věč- Na tomto základě pak zakoušíme i své vlastní osvobození a přijetí za ně v božství. Řečeno jinak, Bůh, který ze sebe činí Dar „navenek“, syny (srov. Gal, 4–7). Zralý a dospělý křesťan je bytostí opravdu svomusí být věčně Darem sám v sobě. Aby byl skutečně Darem, musí bodnou a jen velmi těžko domestikovatelnou pomocí nejrůznějších být Dárce, Obdarovaný a Dar. Pokud by tomu tak nebylo, opět by ideologií, které představují moderní formu zbožštění jisté vnitrosvětto znamenalo závislost Boha na stvoření, tudíž popření pravé tran- ské hodnoty. Svoboda sama o sobě není zlá, nicméně zlem se stává scendence. Z uvedeného důvodu máme Otce a Syna vždy výlučně právě její absolutizace, tedy navlečení do hávu poslední skutečnosti v Duchu svatém, jenž je oním věčným Darem, který se pak rozlévá a prvního principu všeho. Tyto moderní modly rozhodně nikdy nikomu nejsou s to darovat pravou svobodu a život v plnosti, i když v nevýslovné svobodě i v dějinách spásy v oboru stvoření. Můžeme tedy uzavřít, že Jahve je opravdu Bůh Otec, jak nás se nám to leckdo snaží namluvit. Nestal se nakonec z tábora vědeckéučí Nový zákon a starší církevní otcové, nicméně nikdy se k němu ho ateismu, ideologie materialismu a třídní nenávisti nakonec jeden nemůžeme vztahovat, a to ani na rovině pouhého intelektuálního velký tábor nesvobody obehnaný plotem z ostnatého drátu? Ateisté již velmi dlouho útočí na existenci jakéhosi jednoosobopoznání prvního principu, bez Syna a Ducha svatého. Můžeme tedy konstatovat, že pravdu má jak K. Rahner, tak v jistém ohle- vého „boha“, který se prý vyznačuje sebestředností, panovačností, du i jeho odpůrci. Jahve je ještě nedokonale poznávaný Otec, neboť ješitností, ba dokonce prý krvelačností. V poslední době se toto staplné poznání Otce máme k dispozici jedině díky zjevení Syna (srov. ré know-how objevuje zcela nezastřeně v díle R. Dawkinse.[2] Ano, Mt 11, 27) a definitivnímu vylití Ducha svatého (srov. Sk 2). Žád- pokud by se příkaz, který říká, že musíme milovat Boha nade vše, né oddělené pojednání De Deo uno nedává smysl, neboť již samo pojil s jednoosobovým „bohem“ (srov. Dt 6, 4–6), bylo by tomu tak, poznávání Jediného nevyhnutelně implikuje určitou míru naší osob- jak tvrdí naši odpůrci. Jenomže náš Bůh není sebestřednost, nýbrž ní vztaženosti k němu, a tudíž naši participaci na synovství v Duchu otevřenost, vyjití ze sebe a sebedarování tak neskonale štědré, že svatém. Už jednou provždy bychom si měli uvědomit, že žádný jed- se nám z toho točí hlava. Jestliže jsme dobře pochopili to, co bylo noosobový „bůh“ neexistuje, protože věčně je a v dějinách spásy se řečeno výše, pak právě zmíněný starozákonní příkaz nás uvádí do nám daruje Otec tím, že smíme participovat na věčném synovství trojičního života, v němž nejprve Otec klade do středu svého zájmu v Duchu svatém. V dějinách spásy skutečně jednají osoby Trojice, Syna a následně zase Syn Otce. Následně pak Otec klade do středu nicméně výlučně ve vzájemných vztazích, do nichž jsme tajuplně svého zájmu člověka stvořeného jako podílníka na věčném synovvtahováni. Pravidlo, podle něhož jsou všechna díla Trojice „nave- ství. Chce-li tento Otec, abychom ho milovali nade vše, pak nám nek“ vždy společná Otci, Synu a Duchu, je důsledně respektováno, indikuje cestu k tomu, abychom se s ním co nejdokonaleji spodobo-
Ateisté již velmi dlouho útočí na existenci jakéhosi jednoosobového „boha“, který se prý vyznačuje sebestředností, panovačností, ješitností...
U NIV ER SUM 2 /XX
29
ČLOVĚK A SPOLEČNOST vali, a abychom tak dospěli k dospělosti ve svém podílu na věčném sis (srov. Gn 1,1–2). V tomto světě jako prostoru svobody se pak synovství, byli plněji sebou samými. Bůh po nás tedy nechce nic, stvoření rozvíjí jakoby samo ze sebe, ač je mu zároveň vše darováno, co by sám nekonal jako první a čím by sám nebyl; nic, co by nás a vzpíná se k vyšším formám svobody, která dosahuje svého vrcholu nějak odcizovalo nám samým. Dialogický antropocentrismus Boha v člověku. Právě trojiční pojetí stvoření se tudíž otvírá velmi dobře Otce, který klade do středu svého zájmu nás, volá po dialogickém mystériu evoluce jako projevování se této darované svobody, v níž teocentrismu z naší strany, kdy my dospěse zcela paradoxně v absolutně nepřekonateljeme k tomu, že v Synu budeme stavět né míře projevuje fascinující všemohoucnost C . V. P O S P Í Š I L do středu svého zájmu Otce. Naplňování Boha, jenž je totálním sebedarováním až prvního přikázání nás tedy vede k tomu, k sebezmaření. abychom byli dokonalí, jako je dokonalý Vraťme se ale k tématu praktického náš nebeský Otec (srov. Mt 5,48). významu trojičního mystéria. Zaměříme se Ruku na srdce, monologický teocentna klíčový text Mt 28,19–20: „Jděte ke všem rismus jednoosobového „boha“, který národům a získávejte mi učedníky, křtěte je klade do středu svého zájmu sám sebe, ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte nevyhnutelně generuje monologický je, aby zachovávali všechno, co jsem vám přiantropocentrismus člověka, jenž opět kázal.“ Nacházíme zde tři prvky, které spolu klade do středu svého zájmu sám sebe. velmi těsně souvisejí, totiž všeobecnost – uniDlužno podotknout, že hřích lze velmi verzalitu – katolicitu („Jděte ke všem nárovýstižně definovat jako „srdce zakřivedům, ... “), Trojici a ježíšovskou praxi („... né do sebe“ (cor curvatum in se). Pak ale učte je, aby zachovávali všechno, co jsem vám není tak nesnadné dospět k závěru, že přikázal“). koncepce sebestředného jednoosobového To vše ale můžeme dobře vnímat jenom „boha“ není nic jiného nežli průmět člotehdy, když vyjdeme ze sebe, za hranice své věka pokřiveného hříchem do nadsvěta. kultury a svého dosavadního vnímání světa. Zkrátka a dobře, striktně jednoosobový Ono vyjití není nic jiného než napodobo„bůh“ je nejspolehlivější cestou k ateismu a agnosticismu. Odmítání vání věčného vyjití Otce směrem k Synovi a Syna směrem k Otci. takovéto karikatury „boha“ by ale nám, lidem pokřtěným ve jméno Dar je zároveň úkol (Gabe – Aufgabe). Prožívat mystérium Trojice Boha Otce, Syna a Ducha svatého, rozhodně nemělo činit nějaké můžeme naplno jedině tehdy, když sami činíme sebevydání (Hingazvláštní problémy, protože žádný takový „bůh“, který by byl zároveň be). Mimo tento abrahámovský, exodický a extatický pohyb nemáme tyranem a opakem Dárce pravé svobody, přece neexistuje. Taková- šanci zakoušet toto tajemství sami na sobě. Vrcholem tohoto vyjití to koncepce „boha“ je na miliardy světelných let vzdálena živému ze sebe je exitus Ježíše Krista na kříži, s nímž se můžeme spodobovat Bohu naší víry. Ano, důsledně trinitární pojetí Boha je tedy základní v zakoušení svého vlastního exitu. Díky Kristu se pak naše zesnutí odpovědí na výzvy moderního ateismu, na monologický antropo- může stát skutečně vrcholným vstupem do mystéria Boha Otce, Syna centrismus, na titánství moderního člověka a na jeho prométheovský a Ducha svatého. komplex. To ale zároveň znamená, že musíme důsledně přepracovat Církev ze všech národů je nevyhnutelně jednotou v rozličnosti naše tradiční koncepce teodiceje a fundamentální teologie. Zkrátka a rozličností v jednotě, což plně odpovídá mystériu nejvyšší jednoty a dobře, nesmíme si dál hrát na dokazování existence jakéhosi hypo- v maximální rozličnosti identit Otce, Syna a Ducha svatého. Tato tetického jednoosobového „boha“, ale od samého počátku musíme rozličnost ale není pouze uvnitř církve, která je přece svátostí jednoty hovořit o Otci, Synu a Duchu svatém. Pokud to neučiníme, budeme celého lidského rodu.[3] Není tedy divu, že křesťané velmi poctivě svou nevěrou a spoléháním na své ve skutečnosti velmi chabé síly usilují o dialog s ostatními náboženstvími, o dialog se světem, se dál generovat nevěrné obrazy Boha či spíše „boha“, a tak provokovat současnou vědou, s různými kulturami. To je možné jedině proto, další a další vlny ateismu. Ano, moderní ateismus devatenáctého že Trojice je bytostně dialogická. a dvacátého století je v mnoha ohledech také důsledkem naší špatné Třetím prvkem vedle univerzality křesťanství a tajemství Trojiteologie a naší chaboučké víry v Trojici. ce je pak evangelijní praxe, jejíž požadavky jako milovat nepřátele, položit život za bratry, zříkat se sebe a překonávat tak onu zakřivenost srdce do sebe nám připadají nadlidské a jen stěží uskutečnitelné. GARANTI ZDRAVÉ JEDNOTY I PLURALITY Stojíme tedy před rizikem, že na dané požadavky budeme rezignovat. Nesmíme však ztrácet ze zřetele, že smyslem toho všeho je, abychom Otec, Syn a Duch svatý jsou garanty nejen jednoty, ale také zdravé byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec. Ten v úkonu nevýplurality, s níž se ve stvoření setkáváme. Striktně jednoosobový „bůh“ slovné štědrosti vychází ze sebe a dává vše, co má, svému Synovi. by nikdy nemohl o pluralitě stvoření prohlásit, že je to dobré (srov. To znamená, že mu dává celou svou božskou přirozenost a v úkonu Gn 1). Jednoosobový „bůh“ by pluralitu identit ve stvoření musel věčného plození nejen dává věčné bytí Synovi, ale zároveň v jistém vnímat jako dekadenci, a proto by návrat upadlého bytí k plnosti slova smyslu klade život za Syna. Syn, jenž nemůže činit nic jiného, musel implikovat pohlcení plurality jednotou. Zkrátka a dobře, jed- než co koná jeho Otec (srov. Jan 5, 19), pak v úkonu nevýslovné vděčnoosobový „bůh“ nemůže garantovat žádný život v plnosti a respekt nosti Otci daruje od něho přijaté božství,a tak v jistém slova smyslu k alteritě ani to, že stvoření je dobré. klade život za Otce. Toto tajemství se vrcholně projevuje v hodině Otec, Syn a Duch svatý jsou tudíž zárukou a pramenem svobody, kříže, když Syn jakožto člověk dává absolutně všechno. Člověk je a proto netvoří svět deterministicky, nýbrž jako prostor svobody. schopen napodobit Boha ne v tom smyslu, že by mohl darovat tolik Otec daruje světu jeho identitu jako odlesk toho, že daruje identitu jako jeho Pán, ale v tom smyslu, že může darovat s božskou štědSynovu, respektuje tento svět obdobně, jako respektuje Syna. To vše rostí, tedy všechno. Právě proto je tajemství kříže vrcholem zjevení. je pak světu dáno v Duchu, dárci bytí, života a svobody. To je onen Ono vzájemně darované božství je Duch svatý, tedy Boží přirozeDuch, jenž se vznáší nad vodami, jak o něm vypovídá kniha Gene- nost jakožto Dar. V Trojici je tedy neskonalá dynamika totálního
Církev ze všech národů je nevyhnutelně jednotou v rozličnosti a rozličností v jednotě, což plně odpovídá mystériu nejvyšší jednoty v maximální rozličnosti identit Otce, Syna a Ducha svatého.
30
U N I VE R S U M 2 / XX
ČLOVĚK A SPOLEČNOST
Vždy platilo, platí a platit bude, že obraz Boha či „boha“ je také výrazem sebepochopení člověka a lidské společnosti. sebepřekonání, Otec Syn a Duch svatý jsou paradoxně oním Bohem nad Bohem, o němž tak sugestivně hovoří Paul Tillich.[4] Pokud máme před očima tento obraz Boha, chápeme velmi dobře souvislost mezi ježíšovskou praxí a tajemství Trojice. Jakmile ale přistupujeme k požadavkům evangelia s představou jednoosobového „boha“, který spočívá ve své líné a sebestředné blaženosti a chce po nás tohle všechno jenom pro své pobavení, přestáváme smyslu oněch nároků rozumět a vše se nám rozpadá. Je ohrožen nejenom náš vztah k Bohu, ale také naše psychické zdraví. Ona právě nastíněná souvislost mezi tajemstvím Trojice a evangeliem pomáhá řešit odvěký problém souvislosti mezi Božím královstvím hlásaným Mužem z Nazaretu a trojičním dogmatem vyjádřeným na sklonku čtvrtého století. Na terminologické bázi je nemožné prokazovat souvislost mezi jednou přirozeností a třemi osobami a učením Mistra z Nazaretu. Jakmile ale převedeme vše na společného jmenovatele ježíšovské praxe, zjišťujeme, že obraz Boha nastíněný v dogmatu unese evangelium. Lze tedy říci, že pokud chápeme trojiční dogma jako vrcholné měřítko našeho života, kráčíme ve šlépějích Ježíše Krista. Jakmile se však z trinitologie stane pouhá teorie, vyvstává celá řada velkých otazníků. Tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého je skutečně první a vše ostatní určující pravda naší víry a křesťanského života.[5]
USPOŘÁDÁNÍ LIDSKÉ SPOLEČNOSTI Poslední bod našich úvah se bude týkat poměru mezi obrazem Boha a uspořádáním lidské společnosti. Každý z nás jistě zná slovo „monarchie“. O pravém původu uvedeného výrazu však většinou lidé nevědí. Jeho první výskyt je totiž velmi úzce spjat s trojičními herezemi, které různým způsobem popíraly pluralitu osob v božství. Nemělo by nás proto překvapovat, že platí následující rovnice: jednoosobový na nebi = jediný císař, král, diktátor na zemi. Ovšem důsledně domyšlená trinitární koncepce Boha nic takového nemůže ospravedlňovat.[6] Modelu velkého počtu městských států tudíž docela dobře odpovídá polyteismus, zatímco jedinému císaři světového impéria zase monoteismus.[7] I to je jeden z důvodů, proč vyloženě
pragmaticky uvažující Konstantin Veliký nakonec křesťanství, které představuje nadnárodní monoteistické náboženství, vnímal jako vhodnou ideologickou bázi svého panství nad světovou mnohonárodnostní říší, a proto je nejen legalizoval, ale v jistém slova smyslu se k němu sám přiklonil. Jistě není náhodou, že moderní demokracie, tak výrazně odlišná od té antické především svým základním postulátem rovnosti všech lidí, se rozvinula pouze a výhradně v zemích s předchozí mnohasetletou křesťanskou tradicí. Rozdělení moci na tři na sobě vzájemně závislé a jednu na druhou nepřevoditelné pravomoci, tedy zákonodárnou, soudní a výkonnou, v mnohém připomíná obraz Trojice. Demokracie je navíc bytostně dialogický systém, v němž se neustále učíme respektovat názorovou a etnickou alteritu a zásadně ji nelikvidovat. To vše ukazuje na obraz Boha, jenž je sám v sobě alteritou a dialogem. Zakladatelé demokracie jistě na danou souvislost ani nepomysleli, nicméně v pozadí jejich snah byly křesťanské ideály rovnosti všech lidí před Bohem a důstojnosti lidské osoby, což pak oklikou vedlo ke vzniku politického systému, který sám podivuhodně odkazuje na své křesťanské kořeny. Zároveň se ale musíme varovat určité divinizace současného stavu demokracie, která je v mnoha ohledech velmi nedokonalá a nezralá. Vyspělost demokracie se měří především kvalitou odpovědné svobody, k níž své občany vede a vychovává. Pokud se svoboda zaměňuje za svévoli, je to projev nezralosti, která volá po návratu nějakého „velkého otce“, protože nedospělci si jinou formu vlády jako celek nezasluhují. Na tomto základě by mělo být pochopitelné, proč například v islámských zemích se demokratické uspořádání občanské společnosti nedaří prosadit.[8] Jaký div, když toto spravování věcí veřejných neodpovídá striktně jednoosobovému obrazu Alláha. Zdá se, že islámští teologové jasněji a dříve nežli my pochopili nesoulad mezi západním způsobem uspořádání věcí veřejných a jejich náboženstvím. My bychom zase měli brát mnohem vážněji křesťanské kořeny své vlastní kulturní identity a nevnucovat svůj pohled na svět a stát těm, kdo jsou od nás tak výrazně odlišní. Vždy totiž platilo, platí a platit bude, že obraz Boha či „boha“ je také výrazem sebepochopení člověka a lidské společnosti. Je možné soužití tak různých světů a náboženství v míru a vzájemné toleranci? Doufejme, že se tomu hodně rychle naučíme. Nic jiného nezbývá, pokud si přejeme, abychom měli šanci na nějaké zítra. Text vychází z přednášky Trojice není jenom pro teology pořádané Českou křesťanskou akademií v Praze 6 v listopadu 2009. LITERATURA A POZNÁMKY: [1] Srov. M. Buber, Já a ty, Votobia, Olomouc 2005, s. 37. Originál v němčině vyšel v roce 1923. [2] Srov. R. Dawkins, Boží blud. Přináší náboženství útěchu, nebo bolest?, Academia, Praha 2009, s. 50n. [3] Srov. Lumen gentium, čl. 1. [4] Srov. P. Tillich, Odvaha být, CDK, Brno 2004, s. 14, 121–122. [5] Srov. Katechismus katolické církve, čl. 234. [6] Srov. E. Peterson, Monoteismus als politisches Problem, Leipzig 1935. V pozadí této velmi odvážné knihy bezesporu stojí kritika nechvalně proslulého hesla: „Ein Gott, ein Reich, ein Führer.“ I na tomto základě bychom už jednou provždy měli pochopit, že žádný jednoosobový „bůh“ neexistuje a že podobné představy jsou na hony vzdáleny Bohu křesťanů. [7] Srov. J. Moltmann, Trinität und Reich Gottes, München 1980, s. 210–211. [8] Srov. Z. Müller, Svaté války a civilizační tolerance, Academia, Praha 2005, s. 104.
Nové knihy pro zájemce o TEOLOGII od různých nakladatelů
www.ikarmel.cz/teologie
U NIV ER SUM 2 /XX
31
TRENDY
Dítě nechtěné, dítě chtěné Paul Yonnet
Naprostá většina dětí, kterí se dnes rodí, jsou děti chtěné. Je to bezesporu dobře, avšak tato skutečnost má i nečekané souvislosti, které stojí za to blíže prozkoumat. e Francii zveřejnili statistiky, ze kterých vyplývá, že v polovině devadesátých let přicházelo na svět už 82,1 % dětí v důsledku s plánovaného rodičovství, takže jsou to děti chtěné. Dalších 10,5 % jsou děti chtěné, nicméně nepřicházející v nejvhodnějším okamžiku. Zbylých 7,4 % tvoří děti nechtěné. Tato poslední skupina představovala jen o třicet let dříve 42 % všech dětí! Obdobným vývojem, označovaným termínem „demografická revoluce“, prošla řada dalších evropských zemí. Jeho charakteristickým rysem je přechod od vysoké dětské úmrtnosti a vysoké ženské plodnosti k malé úmrtnosti i plodnosti. Postupný pokles dětské úmrtnosti „si vynutil“ jinou formu regulace porodnosti a ta znamená bezprecedentní zlom v předávání života uvnitř lidské rasy. Dochází k němu nejen v západní civilizaci, ale i na mnoha jiných místech světa bez ohledu na politický systém, převládající náboženství nebo ideologii. Jeho kořeny sahají až do středověku.
TŘI ETAPY REGULACE Za první etapu regulace porodnosti lze v Evropě považovat pozdní uzavírání sňatků, pozorovatelné od 12. století. Lidé tehdy dosahovali v průměru mnohem nižšího věku než my dnes a ženy neměly k dispozici ani předběžnou antikoncepci, ani dodatečnou možnost potratu. I přes vysokou dětskou úmrtnost zajišťovaly potřebnou reprodukci, někdy dokonce s přebytkem venkovského obyvatelstva. Vznikal demografický civilizační systém, charakteristický pro křesťanskou Evropu. V průměrné rodině tehdy přicházelo na svět pět dětí, celková úmrtnost byla ovšem víc než padesátiprocentní. Od 16. století se na tomto základě začíná formovat moderní rodina, základní buňka evropské společnosti. Ve druhé etapě, od poloviny 18. století, je hlavním regulačním prvkem sexuální zdrženlivost jak mimo rodinu, tak v ní od okamžiku, kdy je zajištěno následnictví. Je to přirozená antikoncepce a jejím druhotným důsledkem je postupné omezování počtu nežádoucích početí. Třetí etapa kontroly porodnosti je doprovázena výrazným úbytkem neplánovaných porodů a nárůstem početí plánovaných; ta se stávají společenskou normou lidské reprodukce. Jejími prostředky jsou sterilita, Pincova antikoncepční pilulka a lékařem prováděný potrat. Běžný manželský život se odvíjí ve znamení antikoncepce a k (plánovanému) početí dochází jejím přerušením: Od antikon-
32
U N I VE R S U M 2 / XX
cepce přerušující na čas plodnost se přešlo k početí dočasným přerušením antikoncepce. Potrat přitom plní úlohu dodatečné korektury omylu, nedostatku prozíravosti, opatrnosti a jiných selhání antikoncepce.
EXPLOZIVNÍ DŮSLEDKY Důsledky jsou bezprostřední a explozivní: Manželství přestává být nezbytným prostředím sexuálního života a místem regulace porodnosti; mladí mohou začít žít sexuální vztahy dříve (a často mnohem dříve) než v ještě nedávné minulosti; ochranu společnosti před nadměrným počtem dětí už nezajišťují manželství a rodina; zákaz předmanželského sexu ztrácí svou naléhavost za předpokladu, že se dospívající mládeži dostává „náležité výchovy“ (kterou horlivě zajišťuje řada pedagogů); porodnost za těchto okolností celkově dokonce spíše klesá, než aby nežádoucím způsobem narůstala. Prolomeny jsou přitom dvě do té doby významné, tisícileté hráze: Zákazy předmanželského pohlavního styku a plození dětí mimo manželský svazek. Celý systém dosud platný v této oblasti se rozpadá. Společenská administrativa už nechrání zákonodárstvím manželskou instituci – rozvod je možný, už když se pro něj rozhodne jeden z partnerů – a tím nepřímo legalizuje a banalizuje konkubinát. Dalším krokem takto vytyčeným směrem jsou například legalizované svazky homosexuálů, nejistota při určování věku, jehož dosažení je potřebné k uzavření manželství a s tím související problém pedofilie. Snaha o další a další posouvání mezí v této oblasti je zřejmá. Jak právně posuzovat vztahy mezi dospělými a nezletilými, jestliže není pevně stanovena příslušná věková hranice?
NENÍ NECHTĚNÝCH DĚTÍ S přípustnou mírou zjednodušení lze říci, že v dnešní společnosti už není nechtěných dětí; jakmile se jednou už narodily, znamená to, že jejich rodiče nesáhli k antikoncepci ani, v krajním případě, nežádali o potrat. Celá společnost se proto k dětem chová jako k dětem chtěným. Nepřekvapuje, že této situaci přizpůsobují své chování také děti samy. Jako jinde v živé přírodě byla plodnost zprvu odpovědí na úmrtnost. Výše popsaný historický vývoj ale nečekaně oddělil plodnost od nutné regenerace lidské rasy a jeho součástí je fenomén „chtěné dítě“,
TRENDY jehož osobnost je tím ovlivněná od samého počátku: Je plodem touhy po dítěti a jeho šance na dosažení dospělosti jsou díky vyspělé moderní pediatrii nesrovnatelně větší, než v dřívějších generacích. Každé takto chtěné dítě není jen článkem ve sledu generací, ale je v jistém smyslu jedinečné. Ve Francii i v jiných evropských zemích přicházejí dívky o panenství okolo 18. roku věku, ale matkami se stávají až zhruba o 10 let později a to znamená, že touha po sexuálním partnerství ztrácí propojení s touhu mateřskou. Odtud už je jen krůček k různým podobám asistovaného početí, často s nemanželským partnerem, což se obecně akceptuje a také legalizuje. Touto cestou přišly na svět už miliony dětí. Nepozorovaně se přitom vytrácí někdejší nutnost tělesného styku mezi mužem a ženou, jehož cílem bylo plození. Usnadňuje to adopce dětí páry, které jinak děti nemohou nebo skoro vůbec nemohou mít. Vznikající psychologické a společenské souvislosti pochopitelně nezanikají narozením dítěte, ale trvale ovlivňují jeho vztah k rodičům, v první řadě k matce. V jistém smyslu se nepřestává takové dítě ve svém vztahu k matce a k výchově, které se mu dostává, neuvědoměle ptát, zda je opravdu chtěným dítětem: „Proč se stavíš proti mým přáním, když jsi mě chtěla?“ A matka si jako odpověď sama klade otázku: „Proč bych mu vlastně měla něco zakazovat, když jsem je chtěla?“ Výsledkem je neuvěřitelná krize autority, se kterou jsme nadále konfrontovaní přesto, že už utichlo volání po antiautoritativní výchově z druhé Chtěné dítě jakožto vytoužený subjekt očekává soustavné uznání poloviny minulého století. Krize autority se projevuje svého počínání, nezkaleného výchovnými zákazy. To vše je ovšem odmítáním zákazů (tabu) a vede k předčasné autono- činí velmi zranitelným. mii dítěte. Jeho nezávislost se v evropské společnosti stává významným imperativem výchovy a trvalou psychickou zátěží vychovatelů ve jménu deklarace práv dítěte, rodi- leného výchovnými zákazy. To vše je ovšem činí velmi zranitelným ny a vůbec práv všeobecně lidských. Dítě záhy podléhá iluzi, že je v pozdějším reálném životě, do kterého také nespěchá – paradoxně samo svým pánem, takže se nemusí snažit dělat někomu radost, ale k pocitu vlastní autonomie a nezávislosti – a který snadno považuje žije v představě, že je na jiných, aby obšťastňovali je samé. Jakožto za křivdu a nespravedlnost, jejíž obětí se stalo. vytoužený subjekt očekává soustavné uznání svého počínání, nezkaZ revue Etudes přeložil a zkrátil Petr Kolář.
Manželská setkání 2010 – kurz partnerských vztahů Týdenní kurzy jsou zaměřeny na obnovení a prohloubení vztahů mezi manžely a v rodině. Náplní jsou přednášky ze širokého okruhu vzájemných vztahů muže a ženy v manželství doplněné skupinovou prací. Ve skupinkách 3-4 párů se společně zamýšlíme nad tématikou přednášek a nad problémy našich vztahů. Vzájemně se obohacujeme o zkušenosti, sdílíme se s ostatními o úspěchy a neúspěchy, a tímto způsobem si pomáháme řešit své konkrétní problémy. To vše se děje v duchu modlitby a důvěry v Boží přítomnost a milost. Obsahem přednášek jsou tato témata: Křesťanské manželství a krize, Priority, Zdravé sebevědomí, Odpuštění, Rozdíly mezi mužem a ženou, Základy komunikace, Vzájemné porozumění, Vyjadřování pocitů, Naplňování potřeb, Pozornosti, Sexualita. Přednášejí je manželské páry, které v nich nabízejí svědectví z vlastního života. Nedílnou součástí kurzu je duchovní prohloubení, s nímž má obnova našich vztahů velmi úzkou souvislost. Denní program zahrnuje společné modlitby a bohoslužby. Manželská setkání jsou ekumenickým setkáním, na němž nechceme řešit konfesní rozdíly, ale hledáme jednotu muže a ženy v lásce, která je spojuje, a všichni společně pak jednotu v lásce Kristově. Po celou dobu trvání kurzu bude k dispozici rodinný poradce, kněz a psycholog. GENEA sdružení pro rodinu: Centrum pro rodinu a soc. péči o.s.: Centrum pro rodinu Litomyšl: YMCA – Živá rodina:
3.–10. 7. 2010 ve Vysokém Mýtě (kontakt
[email protected]) 10.–17. 7. 2010 v Hranicích na Moravě (kontakt
[email protected]) 17.–24. 7. 2010 v Litomyšli (kontakt
[email protected]) 13.–21. 8. 2010 v Liberci (kontakt
[email protected])
U NIV ER SUM 2 /XX
33
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA
Církev a sexuální zneužívání Wunibald Müller
Zděšení trvá. Bohudík! Je to zděšení ze sexuálního zneužívání mladých kněžími, muži Božími. Ještě jsme si na to nezvykli, ačkoliv je už delší dobu součástí hořké pravdy, a to i v církvi. Jen se obávám, že diecéze a řeholní společnosti stále ještě z této hořké pravdy nevyvodily dost odhodlaně důsledky. omíjím zde skutečnost, že k více než 90 procentům všech případů zneužití dochází mimo církev, především v rodinném a také ve zdravotnickém a školském prostředí. Podobně ponechávám stranou skutečnost, že se dříve vědělo mnohem méně o vážných následcích takového jednání dospělých vůči mladým než dnes. Chci probrat některé aspekty sexuálního zneužívání v církvi z psychologického a psychoterapeutického hlediska a zaměřím se přitom na otázku, kdy k takovému jednání v církvi dochází, co k němu některé osoby vede, jak lze toto nebezpečí rozpoznat a jakou úlohu přitom hraje osobní psychická zralost spolu s bližšími i širšími doprovodnými okolnostmi.
KDY SE JEDNÁ O SEXUÁLNÍ ZNEUŽITÍ? Otec Jan je pětatřicetiletý duchovní vůdce třicetileté ženy, která se rozešla se svým manželem. V průběhu období, kdy s ní vede duchovní rozhovory, přichází o svou matku. Její smrt je pro něj velkou ztrátou. Bydlela totiž nedaleko kláštera, ve kterém žije, a tak si často telefonovali a on ji často navštěvoval. Jeho řeholní komunita vzala úmrtí na vědomí, byla za ni sloužena mše svatá a tu a tam se jej spolubratři ptají, jak zvládá svou novou situaci. Není tu ale nikdo, s kým by o této ztrátě mohl opravdu mluvit. Je smutný, cítí se osamělý a zmíněná mladá žena si to uvědomuje. Nabízí mu pomoc a on ji přijímá. Setkávají se stále častěji, objímají se, prokazují si něžnosti a nakonec se spolu vyspí. Otec Jan je následně zachvácen velkými výčitkami svědomí a přeruší se ženou sexuální i jakýkoliv jiný styk. Ona se odstěhuje a dalších patnáct let o ní otec Jan nemá žádných zpráv. Pak si jej ale jednou představený kláštera pozve k rozhovoru a sdělí mu, že dotyčná žena podala na otce Jana žalobu pro sexuální zneužití. Po dobu oněch patnácti let otec Jan plnil své kněžské i řeholní povinnosti k naprosté spokojenosti představených i věřících, se kterými spolupracoval. Jeho jednání nebylo v rozporu jen s kněžským celibátem; šlo zároveň také o sexuální zneužití. Dochází k němu vždy, když není respektována nebo je překročena intimní sexuální sféra osoby jinou osobou, která má citově, tělesně nebo duchovně vliv na postiženou osobu nebo nad ní má přímo určitou moc. O sexuálním agresorovi mluvíme tehdy, když dospělý člověk udržuje sexuální kontakt s mla-
34
U N I VE R S U M 2 / XX
distvým za účelem sexuálního vzrušení, nebo když dospělý člověk vyhledává sexuální kontakt s jiným dospělým člověkem, aniž ten o to stojí, nebo má možnost takové jednání kontrolovat. Otec Jan je jako duchovní rádce ve vlivné pozici, spojené s autoritou až mocí nad ženou, která se ocitá v podřízeném postavení. Zranitelnou ji činí také její výchozí otevřenost vůči otci Janovi. Proto je jednání otce Jana sexuálním zneužitím. Kdyby se oba setkali někde jinde, mimo pastorační rámec duchovního vedení, byl by jeho čin sice nadále prohřeškem proti povinnosti zachovávat celibát, ale nebylo by to sexuální zneužití. V daném případě ale tomu tak je i přesto, že žena zřejmě nebyla proti sexuálnímu styku, a otec Jan nese plnou odpovědnost za to, co se stalo. V rámci duchovního vedení nesl on odpovědnost za překročení stanovených mezí. Jiné případy, ve kterých dochází k podobnému přečinu, jsou vztahy mezi otcem a jeho dítětem, mezi novicmistrem a novicem, vedoucím a jeho pracovním podřízeným v zaměstnání, mezi kaplanem a ministrantkou, kterou po skupinovém setkání políbí a bere do náruče. Rozhodující je skutečnost, že dochází k jednání, které si jeden ze zúčastněných nepřeje, takže k němu dochází z donucení nebo pod tlakem, kterému se dotyčná osoba nedokáže ubránit, nebo je to jednání, které se prostě vymyká její kontrole.
Z JAKÝCH KOŘENŮ VYRŮSTÁ DYNAMIKA SEXUÁLNÍHO ZNEUŽITÍ? Všimněme se nejdříve oběti: Mladá žena, doprovázená otcem Janem, má omezenou možnost ochrany své intimity právě v důsledku otevřenosti, se kterou k otci Janovi přistupuje s žádostí o duchovní vedení. Nechává jej vstoupit do svého nelehkého života tím, že nechává dočasně padnout zábrany, kterými chrání svou intimitu před druhými lidmi. Domnívá se, že se zde nachází v bezpečí a tak mu – obrazně řečeno – umožňuje zvenčí otevření ochranného zipu vlastní intimity, který jinak může otevřít jen ona sama zevnitř. Při pohledu na viníka nám neujde, že smrt matky, smutek a osamocení, kterými následně prochází, jsou zřejmě bezprostředním impulzem ke zneužití důvěry, která mu byla projevena. Pravděpodobně ale už i předtím postrádal v řeholní komunitě opravdu vřelé osobní vztahy, jejichž součástí je opravdový zájem o druhého.
Wunibald Müller: Homosexualita je na pranýři, a to ztěžuje homosexuálům zvládnout zacházení s ní žádoucím způsobem, s jakým se setkáváme u těch, kdo se s tímto problémem už vyrovnali. Zneužívání nezletilých je zde jakousi substitucí žádoucího řešení. Necítil se tam opravdu jako doma, kde jedni sdílejí s druhými skoro všechno. K tomu se pojí ještě jeho neschopnost respektovat meze, které si sám uložil rozhodnutím pro celibát a které mu ukládá úloha duchovního vedení. Zřejmě mu k tomu schází potřebná psychická zralost, bez které nedokáže respektovat intimní sféru jiných osob a kontrolovat ve styku s nimi své vlastní vystupování.
PEDOFILIE, HEBEFILIE, EFEBOFILIE K mnoha případům sexuálního zneužití dochází v církevním prostoru ve vztazích mezi dospělými osobami. Řeholníci a kněží, kteří zneužívají nezletilé, jsou většinou lidé, které přitahují mladiství. Jsou-li to mladí lidé ve věku mezi 14 a 17 lety, jedná se ve skutečnosti o efebofilii (náklonost či reaktivita s erotickým rozměrem k dospívajícím chlapcům) či hebefilii (náklonost či reaktivita k dospívajícím dívkám). Pedofilie je odlišná, má výchozí podobu neustále se vracejících sexuálně dráždivých sexuálních fantazií a impulzů i skutků po dobu nejméně šesti měsíců, přičemž objektem, na který je zaměřena, jsou předpubertální nezletilí, tedy děti do třinácti let. Typický je pro ni zájem o dětskou pornografii, doprovází ji nutkání k masturbaci, alkohol, případně drogy. Své jednání takový jedinec často dlouho dopředu plánuje a při získávání dětí se neštítí podvodů ani hrozeb. Dále se rozlišuje mezi lidmi, jejichž zájem se upíná především na děti a nezletilé a které dospělí přitahují jen výjimečně, pokud vůbec, a lidmi, které přitahují hlavně dospělí, ale kteří pod vlivem stresu upadají do předchozí fáze sexuálního vývoje a pak se proviňují i na dětech a nezletilých („fixní“ nebo „regresivní“ jednání). Podle některých odhadů se v případech zneužití nezletilých kněžími a řeholníky jedná ze dvou třetin o jedenáctileté až sedmnáctileté děti a mládež. Nápadné je, že se kněží a řeholníci proviňují nejčastěji (asi 80 % případů) na chlapcích. Co to napovídá?
Úvodem lze říci, že mnozí kněží a řeholníci, kteří zneužívají nezletilé, sami byli kdysi takto zneužíváni. Jejich chování je často obnovenou inscenací vlastní zkušenosti. Dalším kamínkem do mozaiky by mohlo být vysoké procento homosexuálů mezi katolickými kněžími. Homosexualita je totiž stále ještě na pranýři jak ve společnosti, tak v církvi, a to ztěžuje homosexuálům zpracovat tento osobní problém a zvládnout zacházení s ním žádoucím způsobem, s jakým se setkáváme u těch, kdo se s tímto problémem už vyrovnali. Zneužívání nezletilých je zde jakousi substitucí žádoucího řešení.
PROFILY VINÍKŮ Nedostatečná schopnost mezilidské intimity s jejím logickým doprovodným nedostatkem empatie jsou výrazným povahovým rysem provinilců, neschopných vžít se do situace jiného člověka, do pocitů, které v obětech jejich chování vyvolává, a uvážit škody, které působí. Jsou tu ale ještě další známky odlišnosti mezi provinilci, o kterých se chci zmínit. Inspiruji se přitom průzkumem L. Sperryho z Medical College ve Wisconsinu (2003). Bratr František byl šarmantní, charismatický studentský duchovní na jednom gymnáziu. Byl propuštěn poté, co byl obviněn, že v uplynulých deseti letech sexuálně zneužíval tři chlapce. Jeho scestné chování se začalo projevovat krátce po smrti jeho matky. Začal být posedlý sexuálními tužbami a fantaziemi, které vyústily do sexuálních kontaktů s různými chlapci. Ty trvaly šest let, jeden ze vztahů trval čtyři roky, jiné byly prchavější, ale probíhaly paralelně, přičemž postižení jeden o druhém nevěděli. Každý z nich žil v domnění, že má k tomuto řeholníkovi výjimečný a jedinečný vztah. Když se celá věc provalila, byla většina učitelů, žáků i rodičů velmi překvapená. Většinou nedokázali nařčení uvěřit, pokládali je za smyšlenou fámu a zorganizovali dokonce
U NIV ER SUM 2 /XX
35
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA manifestaci solidarity s obviněným, aby mu tak vyjádřili svůj obdiv a svou podporu. Nic ovšem nepomohlo, bratr František byl propuštěn a další vyšetřování prokázalo, že zneužíval ještě další tři chlapce. Ve Františkově životě lze nalézt události, které pomáhají pochopit jeho pozdější jednání. Jeho matka v průběhu těhotenství brala mnoho léků a byla závislá na alkoholu. Po Františkově narození býval otec často mimo domov a matka v době jeho nepřítomnosti měla návštěvy mužů, se kterými někdy šla do postele a tito muži často obtěžovali i Františka, který tehdy začal masturbovat, nejdříve jednou a pak i vícekrát za den. Nedokázal navázat žádné skutečné přátelství mezi chlapci své generace, a když mu bylo dvanáct, objevil svou homosexuální náklonnost. S otcem o tom všem nikdy nenašel příležitost promluvit a jeho pocit provinění ve spojitosti s jeho sebeukájením narůstal. Velké překvapení vyvolalo jeho rozhodnutí vstoupit do kláštera. Tam byl považován za inteligentního, dobře působícího chlapce s příjemným vystupováním, nějak si ale nikdo nepovšiml, že – ve spojení se svým dospíváním – nedokázal s nikým navázat opravdové přátelství a že ve svém psychosexuálním vývoji stále zřetelněji zaostával. Vstup do kláštera byl pro Františka ulehčením, domníval se totiž, že tam bude moci lépe ovládat své city a zcela se oddat Bohu. Cítil sice, jak jej někteří spolubratři přitahují, ale zároveň si začal uvědomovat, že jeho sexuální zájem vzbuzují především dospívající mladíci. Když se jednou odhodlal promluvit o tom s představeným, byl vybaven radou „Modli se, a jestli myslíš, že je to nutné, ukájej se. Ostatní přenechej Pánu Bohu!“ Když se ukázalo, že František dovede pracovat s mládeží, byl zaměstnán v klášterním gymnáziu. To trvalo až do smrti jeho matky a do tohoto údobí spadá počátek jeho aktivní sexuální deviace. Vyšetřování celého případu ukázalo, že František si své oběti vybíral mezi chlapci, kteří se na něj obraceli s prosbou o duchovní pomoc. Byli to vždy mladíci bez sourozenců (jako kdysi on sám), spíše samotářské povahy a trochu zakřiknutí. Později se ukázalo, že ke svým obětem necítil žádnou empatii. Když mu představený nabídl léčení, nejdříve odmítl. Když se nakonec musel léčbě podrobit, vnitřně ji odmítal. V terapeutické skupině se stylizoval do role spoluterapeuta, údajně proto, aby ostatním pomohl „pustit se do rachoty“. Sám pro sebe léčebný proces nepřijal, protože nenahlížel závažnost svých vlastních problémů. K tomu přistupovala neprůhlednost jeho charakteru typická pro osoby, které navenek svým vystupováním působí jako dobře zařazené do společnosti, ve skutečnosti ale žijí vnitřně zcela jiným, k viditelnému protikladným životem. Nepřekvapuje tedy, že František devět měsíců po ukončení terapie znovu upadl do starých návyků. Terapeut sice vyžadoval pro Františka trvalý odborný doprovod, ale v klášteře se jej nepodařilo zajistit, a tak se Františkovi podařilo nepozorovaně navázat styky s žáky jiného blízkého gymnázia a přemluvit je k opětovným sexuálním vztahům. Je zřejmé, že v jeho případě se jedná o závažné psychické problémy. Rozhodujícím způsobem se na něm podepsala závažná zranění v dětství, celé rodinné prostředí a z nich pramenící zaražený sexuální vývoj. Je modelovým příkladem deviace u mužů, které přitahují čtrnáctiletí až sedmnáctiletí mladíci. S obdobnými symptomy se ale setkáváme i u vyslovených pedofilů. Léčebná prognóza je v takových případech bohužel nepříznivá. To ovšem zároveň znamená, že takoví kněží nemohou pracovat s mladými lidmi a někdy nemohou vůbec pracovat v pastoraci. Případ bratra Františka ukazuje také jasně, že se jedná o skutečnou zdravotní poruchu, které nelze čelit jen modlitbou a pevnou, odhodlanou vůlí dotyčného člověka. Dále tento příklad ukazuje, že takový člověk marně očekává od svého vstupu do kláštera nebo semi-
36
U N I VE R S U M 2 / XX
náře osvobození od problémů se sexualitou, zvláště ne od nesnází se sexualitou problematickou (zde s pedofilií, popř. efebofilií). Pokud se člověk se svou sexualitou nevyrovná, riskuje obrácení rolí: Místo aby ji on utvářel, udělá ona něco s ním. Vyrovnat se s vlastní sexualitou znamená zabývat se jí, brát vážně její sílu a usměrňovat ji.
SKLON KE ZNEUŽÍVÁNÍ A NEOVLADATELNÉMU POČÍNÁNÍ Případ bratra Františka obsahuje mnohé rysy typické u zneuživatelů mladých. Tři z nich se vyskytují jednotlivě nebo ve vzájemné kombinaci. Tito kněží jsou výrazně narcističtí, což se projevuje zneužívajícím chováním vůči okolí, které může mít až nutkavý charakter. Mají v sobě těžko uspokojitelnou touhu být obdivováni jinými lidmi, ta časem roste až do nepatřičných rozměrů. V honbě za úspěchem jsou schopní druhé manipulovat, a jakmile začnou stárnout, octnou se v krizi. Najednou mají pocit, že ničeho nedosáhli a že v podstatě nemají ani žádné opravdové, dlouhodobé přátele. Mají pocit, že se mohou spolehnout jedině sami na sebe, jako kdyby byli vyloučení ze společnosti, jako kdyby žili v prázdnu. Aby takové zrelativizování své situace dokázali vydržet, ženou se za vlivnými pozicemi, všemožně pěstují svůj image, usilují o co nejvyšší společenské a církevní postavení a od druhých očekávají projevy obdivu a uznání. S jistou samozřejmostí podvádějí a manipulují lidmi kolem sebe, jsou sebestřední a domnívají se, že mají právo na to, aby se jejich tužbám dávala přednost před tužbami jiných. O tendenci či povahovém rysu tíhnoucím ke zneužívání mluvíme u osob, které se přehnaně snaží ovládat jiné v tom, co si myslí, co cítí a jak se chovají. Projevuje se to mimo jiné jejich chladným vztahem k těm, kdo se podle jejich představ nechovají, namísto toho se z takového vztahu stáhnou do ústraní a k pomluvám nebo jindy zase začnou vyhrožovat, trápit a všemožně pokořovat své okolí. Jsou schopni ničit cizí vlastnictví, rvát se a plivat na druhé. V duchovním ohledu hrozí nadpřirozenem, například „Pán Bůh tě za to potrestá!“, a snaží se ve druhých vzbuzovat pocity viny. V sexuální oblasti se projevují doteky, laskáním a jinými podobnými, druhými lidmi nechtěnými gesty. Pojmem nutkavé počínání se označuje neschopnost člověka svobodně se rozhodnout pro ukončení sexuálního počínání nebo pro pokračování v něm, i když hrozí jeho negativní důsledky. Snaha o méně časté sexuální počínání nebo o skoncování s ním bývají bezvýsledné. Nutkavé počínání může být násilnými pokusy o jeho změnu ještě posíleno. Narcistický rys povahy bratra Františka se projevuje jeho přesvědčením, že je obzvlášť dobrým duchovním vůdcem školáků. Je skutečně oblíbený, ale také obratný manipulátor, schopný mobilizovat mnoho lidí, aby se jej zastali, jakmile se objevila informace o jeho zneužívání mladistvých. Bez skrupulí si přizpůsobuje různá pravidla tak, aby mu nebránila v jeho sexuálních zájmech. Jemu podobní si vybírají děti a mladistvé, kteří jsou snadno zranitelní, nesamostatní a povolní, jejich mlčení si zajišťují zastrašováním i hrozbami. Nutkavost není výrazným rysem Františkova jednání, což mu „na oplátku“ umožňuje delší trvání jeho vztahu k obětem.
MOŽNOSTI OBRANY Žádný zázračný léčivý prostředek proti sexuálnímu zneužívání neexistuje. Existují však možnosti pozorného zkoumání a zjišťování rizik, což je v tomto ohledu cenné a užitečné. V církevních službách se zneužívání nezletilých dopouštějí častěji muži než ženy. Zvláště
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA riskantní skupinu tvoří nevyzrálí homosexuální kněží a řeholníci. Záměrně mluvím o homosexuálních kněžích a řeholnících, a nikoliv o homosexuálech jako takových; sexuální nezralost není typickým rysem homosexuálů. Další rizikový faktor představují lidé žijící mimo manželství (ať už v celibátu nebo jinak), kteří ve svém psychickém vývoji uvízli v některé z nedospělých fází vývoje a vlastně logicky nejsou schopni opravdového intimního vztahu. Pod intimitou zde rozumíme schopnost navázat hluboký vztah k jiným lidem za současného respektování jejich vlastní intimní sféry. A konečně je ve velkém ohrožení v této oblasti každý člověk, který zažil málo takové intimity. Při hledání prostředků obrany proti zneužívání je nutno uvést v první řadě péči o psychické zdraví kněží a řeholníků. Psychické zdraví posilují během formace stimulované schopnosti intimity ve vztazích k jiným lidem. Takto pěstované vztahy jsou velkou oporou právě ve chvílích „ohrožení“. Početní kněží a řeholníci mluví, když je jim dána možnost vyjádřit se otevřeně, o vlastním osamocení a o touze po vřelejších vztazích. Když tato hluboká lidská touha není uspokojena, proměňuje se v hlad. Prodlužováním nedostatečné zkušenosti spokojeného, radostného a plného života roste nebezpečí, že se úsilí obrátí k práci, ke snaze dosáhnout viditelných úspěchů a podobně. Často a ve všech pádech skloňované „společenství“ se přitom stává fraškou, teologickou floskulí bez konkrétní podoby cestou vzájemného sdílení o důležitých tématech života. Společenství může mírnit potenciální hrozbu sexuálního obtěžování zvýšeným zájmem o vnitřní spokojenost jednotlivců a společnou snahou věnovat více času komunitní vzájemnosti, třeba i na úkor nebezpečného a tak častého aktivismu. Skutečný komunitní život se vyznačuje vzájemnou tolerancí ve spojení s jasně stanovenými mezemi přípustného a nepřípustného chování členů komunity. Psychické zdraví řeholníků a kněží závisí také na teologii, případně na spiritualitě řeholní společnosti nebo diecéze. Považují představení osobní spokojenost jednotlivců za stejně důležitou jako jejich službu věřícím? Slouží řádová spiritualita a teologie duchovnímu zdraví členů, pečují představení o to, aby tento rozměr života jednotlivců nepřišel zkrátka? Nebo je snad veškerá snaha zaměřená jen na pracovní výkon, bez dalších velkých ohledů? Jestliže ano, pak nutno říci – tady musí zaznít rozhodující slovo –, že stimuluje tendenci ke zneužívání druhých! To všechno jsou otázky, které jsou doposud v církvi a jejích řeholních společnostech kladeny jen velmi opatrně a patří k nim také následující otázka: Do jaké míry přispívá církevní a řádová struktura k vytváření prostoru pro sexuální zneužívání mnohde navyklým tajnůstkářstvím, nasměrováním na postavení a dosaženou osobní prestiž, za nedostatečné úcty a spolehlivosti ve vzájemných vztazích? To vše zde mohu jen naznačit, je ale důležité podívat se na věc zblízka a rozlišovat.
NIC NESMÍ ZŮSTAT SKRYTO Skandální sexuální zneužívání mladistvých zasáhlo katolickou církev ve Spojených státech do takové hloubky, že se z toho ještě nevzpamatovala. Vše mohlo proběhnout méně dramaticky, kdyby se po tak dlouhou dobu problém netutlal a nekamufloval. V případech zneužití mladistvých kněžími může pomoci jen ničím neomezované osvětlení takových případů, nic se nesmí zatajovat, nic! Jen tak lze z celé situace vykřesat jiskru naděje. V transparentnosti takového postupu v diecézích a řeholních společnostech se projevuje míra jejich věrohodnosti, odpovědnost a pokora, zcela v duchu prohlášení provinciála německých jezuitů P. S. Dartmanna k odhaleným případům sexuálního zneužití v jezuitském řádu, ve kterém
čteme: „Dobré pověsti, které u mnoha lidí náš řád požívá, poslouží v této nesnadné chvíli lépe odvážná, pokorná a důvěrou v Boží pomoc vedená konfrontace se vzniklou situací než snaha přihrbit se a počkat, až se bouře převalí.“ Jedině tak vytvoříme předpoklady pro to, aby se krize, vzniklá v diecézích a řeholních společnostech zjištěnými případy zneužívání, stala impulzem pro nutnou obnovu církve, jež je v mnohém ohledu nutná. Autor je německý katolický teolog a psycholog. Z jezuitského časopisu Stimmen der Zeit 4/2010 přeložil Petr Kolář.
Jiří Rohel (1949) svou cestu k fotografování nalezl již během studií na lékařské fakultě. Nefotografuje jen ze záliby a už vůbec ne „na kšeft“, ani z předstíraného avantgardismu, ale má přirozený vztah k realitě a poměr k objektu, jehož kritériem je pravda a svědomí. Často se pokouší přiblížit k sobě dokumentární vidění a výtvarnou stylizaci. Součástí této výpovědi je rovněž zachycení kulturního niveau na Uherskohradišťsku v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Podařilo se mu zcela jedinečným způsobem postihnout zvláštní atmosféru zdánlivě provinciální oblasti, kde se právě v době normalizace ocitla „za trest“ řada osobností dramatického, hudebního a uměleckého života a kde se vytvořilo zvláštní podhoubí pro rozkvět kulturní existence v mnoha směrech. Rohelovy fotografie se tak staly zásadním uměleckým dokumentem doby, neobejde se bez nich žádná regionální dobová publikace, fotografická monografie nebo životopisná literatura. V osmdesátých letech se Jiří Rohel přestěhoval do blízkého Velehradu. Fotografie Jiřího Rohela naleznete na str. 31, 35, 37, 42 a 45.
U NIV ER SUM 2 /XX
37
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA
Jeden ze ztracených klíčů Martin Kočí
Přinášíme reakci na článek Hledání ztraceného klíče, který byl uveřejněn v revue Universum 4/2009. V následujícím eseji autor přibližuje situaci současného křesťanství v pojetí vlámského teologa Lievena Boeva, u kterého nachází alternativní odpovědi na názory Tomáše Halíka.
V
přednášce „Hledání ztraceného klíče“ profesor Halík varuje před pokušením, kterému jako křesťané stále propadáme, jmenovitě pokušením mentality ghetta.[1] Vytvořit si uzavřené prostředí se svým vlastním pohodlím, kde okolní svět zkrátka nebudeme potřebovat. Technicky řečeno, jedná se o snahu znovuustavit katolický master narrative. Navrátit se od univerzální katolicity k exkluzivistickému katolicismu. Skutečně se zdá, že církev i jednotLieven Boeve liví věřící se opakovaně pokouší resuscitovat tento již odumřelý projekt pozdní moderny, pro kterou byla charakteristická segmentovaná společnost na jednotlivé podsystémy (ekonomika, práce, náboženství, věda atd.). Společnost, kterou se několik velkých interpretačních rámců, tzv. velkých narativů (master narrative) pokoušelo skrze prizma právě jednoho zvoleného podsystému interpretovat a všechny ostatní aspekty skutečnosti zahrnout do své perspektivy.
KATOLICKÝ VELKÝ NARATIV V moderní době to mělo za následek vytvoření oddělených, konfrontačně proti sobě zaměřených, vzájemně se vylučujících různých světů ve společnosti, respektive pilířů společnosti (pillarisation). V politické sféře se vytvořil pilíř kapitalismu, který vše interpretoval z hlediska ekonomického zisku. Opozicí mu byl pilíř, který vycházel ve své interpretaci světa z pohledu pracujícího člověka a třídního boje, tedy socialismus. Na přelomu 19. a 20. století měl velmi silnou pozici pilíř vědy s objektivistickým, nikoliv vždy objektivním, pohledem na skutečnost. Jean-François Lyotard shrnuje, že narážíme na dvě základní tendence, velké narativy emancipace a velké narativy poznání.[2] Rozhodně tedy nebylo náhodou, že v této situaci vykrystalizoval také pilíř katolicismu s vlastním všezahrnujícím náboženským narativem, který svým členům poskytoval silnou identitu a tím pocit bezpečí ve světě, jenž byl rozdělen do jasně definovaných skupin. Katolický velký narativ – tj. ideologicky inspirovaný komplex sdružující organiza-
38
U N I VE R S U M 2 / XX
ce a instituce pod myšlenku katolicismu a vytvářející tak soběstačný svět s vlastním katolickým školstvím, katolickým zdravotnictvím, katolickými mládežnickými spolky, katolickými sportovními kluby, katolickými volnočasovými hnutími, katolickou kulturou – formoval život jednotlivce od jeho narození až po smrt. Nicméně, doba moderny je pryč a my se nacházíme v době jiné, kterou zveme postmoderní. Není třeba se zamyslet nad tím, zda se změnou dějinné epochy nedošlo i ke změně struktury celé společnosti? Můžeme však otázku také obrátit a dotazovat se, zda změna struktury společnosti nevedla k proměně dějinné epochy. Moderna se vyčerpala, nenaplnila se její očekávání. Svět byl v mnohém posunut kupředu, ale za tento progres byla zaplacena také vysoká daň. Kritické myšlení, které moderna vyvinula, bylo aplikováno vposledku na ni samu a nastal, Romanem Guardinim předpovídaný, konec novověku. To nás nutně vede k dalším otázkám. Není třeba hledat nové cesty, jak myslet křesťanskou identitu ve společnosti, která je postmoderní? Kde se nachází problém toho, co Halík nazývá pokušení ghetta a my jsme zde nazvali katolickým velkým narativem?
NEBEZPEČÍ ŠEDÉ ZÓNY Při hledání odpovědí nám pomůže ona již zmíněná Halíkova přednáška. Autor v ní praví: „Jeden z nedávných komentářů statistik náboženské orientace v České republice tvrdí, že je u nás asi 20 % věřících – i když ne všichni z nich se účastní pravidelně církevního života –, možná podobné procento je přesvědčených ateistů – a pak je tu nejširší šedá zóna, která je rozdělena také přibližně napůl, ta jedna polovina je spíš pro a ta druhá spíš proti.“[3] Pokud rozumím Halíkovi správně, tak v šedé zóně nachází mnohé klonící se k náboženské interpretaci světa a zhruba stejně početnou skupinu těch, kteří dávají přednost interpretaci, ve které náboženství příliš prostoru nemá. A právě zde lze spatřovat jeden z kamenů úrazu. Halík se zde přiznává ke stanovisku, že vidí dnešní společnost skrze tzv. sekulární paradigma (secular paradigm). To počítá s dvěma krajními body na pomyslné úsečce. Jedním náboženským a druhým nenáboženským, které jsou ve vzájemné opozici. Chcete-li v našich podmínkách starého kontinentu, táborem křesťanským a táborem ateistickým. Mezi nimi se pak nachází odstupňované body šedé zóny, jednou blíže náboženství, podruhé zase nenáboženskosti. Avšak
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA
Boeve na semináři věnovaném křesťanství v dnešní Evropě: Evropskou situaci lze charakterizovat procesem detradicionalizace, jehož výsledkem je, že žádná tradice nezůstává nezpochybněna. v tomto pohledu na svět skutečně nezbývá, než stavět ghetto, které nám (křesťanům či ateistům) dodá bezpečí vlastní identity. Nebo je zde druhá možnost. Vést dialog s opačným táborem a zacílit také na širokou šedou zónu a oslovit ji. Nemají však pravdu ti, kteří namítají, že se tak často děje za cenu umenšení partikulární identity a nebezpečí její ztráty, či redukce? Otázka tak zní: konformita, nebo opozice? Při pohledu na svět a společnost skrze brýle bipolární sekulární teze to snad ani jinak nejde. Profesor Halík si na druhé straně uvědomuje, že „náboženský postoj člověka je daleko strukturovanější, daleko složitější, než by bylo možno postihnout výzkumem veřejného mínění“.[4] Vlámský teolog se právě z tohoto důvodu rozhoduje analyzovat transformaci, k níž došlo, a pokouší se navrhnout alternativní vidění soudobé společnosti a světa, které lépe odpovídá skutečnosti, v níž žijeme.
BOEVOVA KRITIKA Boeve analyzuje evropskou společnost v řadě publikací a mluví o ní jako o postsekulární a postkřesťanské,[5] čímž nechce říct, že by sekularizace a křesťanství nehrály v postmoderním světě významnou roli. Kritizuje však sekulárním paradigma, o kterém připomeňme, že může být opsáno jako úsečka, jejíž jedna polovina představuje víru a druhá nevíru v odstupňované intenzitě podle vzdálenosti od středu. Boeve upozorňuje [6], že proces sekularizace nevedl ke společnosti, která by se jednoduše dala definovat jako sekulární, čili náboženství (víceméně) prostá. Evropskou situaci lze charakterizovat spíše procesem detradicionalizace, jehož výsledkem je, že žádná tradice nezůstává nezpochybněna. Nezáleží na tom, zda se jedná o tradice náboženské, či nenáboženská základní životní rozhodnutí včetně ateismu. Tento termín naznačuje sociokulturní narušení tra-
dic (náboženských i nenáboženských), které už jednoduše nepřecházejí z generace na generaci. Identita zkrátka není formována na základě předem daných předloh a vzorců. Identita není dána, ale musí být konstruována. To, co bylo samozřejmostí v moderním světě – náležet ke svému pilíři a v jeho narativu tvarovat celý svůj život –, již samozřejmostí není. Řečeno náboženským jazykem, náležitost k tradici dnes není věcí evidentní, ale je předmětem volby, která nemusí být učiněna. Tradice by se logicky měla stávat mnohem reflexivnější a sebekritičtější. Obrácenou stranou mince deskriptivní kategorie detradicionalizace je proces individualizace, konsekventní potřeba konstruovat vlastní identitu. Podle Boeveho je však nutné odlišit individualizaci od individualismu, který je absolutizováním „já“, které vážně nevstupuje do interakce se svým „ty“ a které do jisté míry vždy narušuje bezpečí mé partikulární identity (ale zároveň je pro mou identitu otázkou a výzvou). Individualizace, která musí být chápána jako deskriptivní kategorie, nemá nic společného s jakýmikoliv formami individualismu, egoismu a morálního relativismu. Odmítnutí druhého nedispenzuje křesťanství od setkávání s prvním. Individualizace dnes může mít na křesťanství určitý efekt, aniž by nutně musela vést k individualismu. Třeba právě v přijetí více zúčastněné osobní odpovědnosti za vlastní křesťanskou identitu. Evropská společnost je dále charakteristická pluralitou, náboženskou i kulturní. Vedle křesťanů, kteří sami o sobě představují denominačně různorodý prvek společnosti (katolíci, protestanti, pravoslaví ve své rozmanitosti, evangelikální a pentekostální církve a sbory, adventisté, ale i sekty vzešlé z křesťanství jako např. Svědci Jehovovi), zde žijí lidé navazující na buddhistické a hinduistické spirituality, významná skupina vyznavačů judaismu, početně vzrůstající komunita muslimů, ale také exkřesťané, postkřesťané, nezařazení a k náboženství indiferentní, vyznavači nových náboženských hnutí,
U NIV ER SUM 2 /XX
39
NÁZORY, DISKUSE, POLEMIKA ateisté, agnostici a ti, kteří tvrdí, že nad námi „něco“ je.[7] Je evidentní, že šedá zóna mezi v Evropě tradičním křesťanstvím a ateismem není zas tak šedá.
DŮSLEDKY ZTRÁTY MONOPOLU Zcela legitimní je v této situaci otázka po důsledcích takového stavu. Křesťanský monopol byl zrušen, jsou zde i další odpovědi na otázku po smyslu a hodnotě života. Podle Boeveho je nezpochybnitelné, že modernizace společnosti nevedla k sekulární Evropě, ale naopak k dynamické multináboženské společnosti.[8] Zde musíme opět rozlišit mezi pluralizací společnosti jako deskriptivní kategorií a pluralismem, který je spojen s relativismem ve smyslu výroku „anything goes“, nebo redukcí partikulárních identit a převedením jejich rozdílností na stejné, což nemá daleko od snahy vytvořit jakési náboženské esperanto. Křesťanství je v samozřejmé opozici k druhému, avšak více než kdy jindy je vyzýváno k reflexi specifických základních životních rozhodnutí, mezi které nelze v našem kontextu počítat pouze ateismus, případně agnosticismus jako alternativu ke křesťanství a šedou zónu „něcismu“ a náboženského indeferentismu mezi tím.[9] Identita dnešního člověka je budována každým jednotlivcem v interakci s pluralitní společností. Transformace náboženství v postmoderním kontextu, která se křesťanství výrazně dotkla, je pro křesťany šancí zároveň ve smyslu ad intra (v církvi) i ad extra (směrem ke světu). Detradicionalizace změnila způsob, jak se křesťané vztahují ke své tradici. Křesťanství už není kulturní záležitostí, není společenskou nutností náležet k této či jakékoliv jiné tradici. Být křesťanem dnes znamená rozhodnout se jím být.[10] Na straně druhé, křesťanství a partikulárně teologie jsou vyzývány zabývat se komplexní, dynamickou, neredukovatelnou a často konfliktní pluralitou náboženství a životních názorů. To by mělo vést křesťanství k sebevědomé identitě a zároveň otevřenosti k výzvám druhých. Podle Boeveho by z výše uvedených důvodů mělo křesťanství žít v otevřeném narativu.[11] Co to znamená? Za prvé brát jinakost druhého vážně a za druhé být připraven vystavovat vlastní identitu neustálým zkouškám, které setkání s jiným jako jiným přináší. Žít v otevřeném narativu podle Boeveho znamená osvojit si zkušenost alterity a zároveň formování vlastní identity. Žít v otevřeném narativu neznamená upozaďovat partikulární identitu, spíše naopak. Tak jako je třeba vnímat neredukovatelnost identity druhých, tak je potřeba neredukovat identitu vlastní a nerozpouštět ji v přílišné korelaci s jinými a přizpůsobováním se jim. Křesťanství ani žádný jiný narativ nemůže svůj pohled na svět stavět do role ptačí perspektivy. V pluralitní společnosti existuje mnoho vzájemných interakcí, setkání s jinakostí se děje „na každém rohu“ a křesťanství je právě jednou partikulární jinakostí, která se vztahuje k druhým, žije vedle nich a s nimi, tedy s ostatními partikulárními identitami. Pluralita není statická situace. Naopak, jedná se o dynamickou hru, kde je partikulární identita konfrontována s jinakostí. To samozřejmě vždy přináší nějaký druh konfrontace. Boeve mluví o narušení (interruption) partikulárního narativu narativem jiným.[12] Někdo by mohl namítnout, že tato cesta je pouze dalším přijetím dobového relativismu, ale tak to v případě Boeveho vůbec není. Narušení nefunguje pouze ve směru jinakost – křesťanství, ale také naopak: křesťanský partikulární narativ narušuje identitu druhých, podrobuje ji testu a staví před závažné otázky a výzvy. Pokud se křesťanství stane prostorem, kde je přítomná skutečná otevřenost k jinakosti, je zde také možný opravdový dialog, který nejenže nekončí v relativismu, ale z vlastního přesvědčení, a v případě křesťanství se jedná o přesvědčení víry, je schopen být skutečným „světlem světa“. Velký narativ
40
U N I VE R S U M 2 / XX
není nikdy pravého dialogu schopen, protože nezná skutečnou jinakost. Objeví-li se jinakost, je to problém, nikoliv výzva k prohloubení a promýšlení vlastní identity a její pravdivosti. Velké narativy moderny byly narativy uzavřené. Základem pro opuštění této mentality je hodit za hlavu sekulární vidění světa, které nám vnucuje bipolární souboj mezi dobrým a zlým. Nebo v slabší verzi polarizovat svět na náboženské, nenáboženské a to matné šedé uprostřed. Kontextuální kritické myšlení učí (nejen) křesťanství žít v otevřeném narativu.
POŽADAVEK OTEVŘENOSTI Začali jsme tuto úvahu s Tomášem Halíkem a spolu s ním bychom ji také rádi zakončili. Tato esej není myšlena jako polemika s jedním z nejvýraznějších českých katolických myslitelů dneška, spíše se jedná o prohloubení některých myšlenek, které stále ještě zapadají namísto toho, aby narušovaly naše pohodlí. Nezbývá než souhlasit s tím, co Halík považuje za hlavní chybu naší lokální církve, „že byla příliš zahleděna do svých vlastních problémů a ztrácela ze zřetele vztah k celku společnosti, v níž je menšinou“. Doplňme pouze, že tato společnost je plná rozmanitých narativů a základních životních rozhodnutí, které je třeba brát vážně a setkávat se s nimi, narušovat je a nechat se narušovat a nestavět opozici, byť i na první pohled inteligentně vypadající. Karl Rahner říkal, že křesťan třetího tisíciletí bude buď mystikem, nebo nebude vůbec. Není známkou pravé mystiky jistá otevřenost, že vše vždy může být nakonec jinak? Dovolím si závěrem říci, že křesťan třetího tisíciletí buď bude žít v otevřeném narativu, nebo se bude zapškle dívat na konec bohatství hluboké tradice, která zemře, smutně uzavřena sama do sebe. Zemře, protože přehlíží, že to, co se zdá být šedé, je mnohem více pestré, než se na první pohled jeví. Rozpoznání transformace náboženství v setkání s rozmanitými cestami konstruování vlastní identity může křesťanství pomoci nalézt jeden ze ztracených klíčů k odvaze položit si ty správné otázky, které dnes musejí zaznít. Následně pak lze vyzvat k hledání autentických odpovědí ve víře v Trojjediného – vždy jiného – Boha. Martin Kočí studuje katolickou teologii na KTF UK. LITERATURA A POZNÁMKY: [1] Srov. T. Halík, „Hledání ztraceného klíče“, Universum 4 (2009), s. 15–18. [2] Srov. J. F. Lyotard, La condition postmoderne, Paris, 1979. [3] T. Halík, „Hledání ztraceného klíče“, s. 16. [4] Tamtéž, s. 17. [5] Za velmi důležitý příspěvek do diskuse ohledně současné role křesťanství v postmoderní společnosti lze považovat jeho dvě zásadní knihy: L. Boeve, Interrupting Tradition: An Essay on Christian Faith in a Postmodern Context, Leuven, 2003; Týž, God Interrupts History, New York – London, 2007. [6] K následující analýze postmoderní společnosti srov. Boeve, „Religion after Detraditionalisation“, Irish Theological Quarterly 70:99 (2005), s. 100–114. [7] Srov. L. Boeve, „Shortest Definition of Religion: Interruption“, Communio viatorum 46 (2004), s. 303. [8] Srov. L. Boeve, „Religion after Detraditionalisation“, s. 106–107. [9] V tomto smyslu Boeve kritizuje J. Ratzingera a jeho teologické dílo před papežskou volbou za přehlížení pluralitní skutečnosti postmoderny a pokusu interpretovat krizi dnešní Evropy a evropské identity optikou černobílých brýlí jako souboj „světla“ křesťanství, proti „tmě“ relativistického modernismu. Srov. L. Boeve, „Europe in Crisis: A Question of Belief or Unbelief? Perspectives from the Vatican“, Modern Theology 2 (2007), s. 205–227; zde především 222–223. [10] Srov. L. Boeve, Interrupting Tradition, s. 10–12. [11] Srov. tamtéž, s. 101–111. [12] Pojem narušení se pro Boeveho stává novou teologickou metodou – srov. L. Boeve, God Interrupts History, s. 30–56.
HISTORIE
Akademie křesťanská 1875–1952 Vácslav Babička
V dějinách vědních oborů, které rozvíjela, a v dějinách křesťanského umění a církevní hudby zanechala Akademie křesťanská výraznou stopu. Na její tradice navázala v exilu Křesťanská akademie v Římě a posléze u nás Česká křesťanská akademie.
S
polečenské změny nastolené v revolučním období 1848–1849 vyvolaly mimo jiné i občanské aktivity, které se přes restauraci absolutistického režimu projevovaly rozmáhající se spolkovou činností. Stranou těchto aktivit nezůstávali ani věřící občané, kteří zakládali náboženské spolky rozmanitého charakteru, např. modlitební, literátské, misijní, křesťanského zdokonalení, pro slavnostnost církevních obřadů, pro mravnost snoubenců apod. Probuzené občanství se stát snažil regulovat přijetím nového spolkového zákona dne 26. listopadu 1852. Státní úřady se zprvu obávaly, aby tyto spolky nebyly využívány pro národněpolitické cíle, ale od uzavření konkordátu mezi Rakouskem a Svatým stolcem v roce 1855 se těmto spolkům dostalo výsady, že dozor státu byl nahrazen pouhým dozorem církevní hierarchie v intencích kanonického práva. Nové podněty a nové zaměření přinesla katolickým spolkům provinciální synoda v Praze roku 1860 a diecézní synody v roce 1863 v Praze, Českých Budějovicích, Litoměřicích a Hradci Králové. Synodální dekrety mj. doporučovaly pěstovat gregoriánský chorál, zpěv v mateřské řeči, obnovení literátských sborů a kultivaci varhanní hry. V každé diecézi měl být zřízen katedrální spolek kněží a laiků pro „okrasu domu Božího“ a biskupové měli pro každý vikariát jmenovat konzervátora jako poradce farářů při obnově kostelů a při opatřování kostelního náčiní. Katoličtí intelektuálové také pociťovali potřebu organizovaně čelit kritice církve a útokům na ni po vydání Sylabu papeže Pia IX. v roce 1864 a po I. vatikánském koncilu v letech 1869– 1870, zvláště v souvislosti s kontroverzním dogmatem o papežském primátu a papežské neomylnosti. V Rakousku kvůli tomu následovalo vypovězení konkordátu a v letech 1870–1874 přijetí několika výnosů a zákonů proticírkevního zaměření. V této atmosféře se po velikonocích roku 1871 sešla v Praze porada katolických hodnostářů a šlechty a rokovala o prostředcích a způsobech zaměřených proti vzmáhajícímu se ateismu a materialismu. Jedním z výsledků porady bylo založení katolicko-politického spolku, v němž se sdružily osobnosti, které v následujícím období hrály přední roli ve spolkovém životě katolické inteligence: Mikuláš Karlach, Klement Borový, František Bauer, Jan Zavadil, Jan Drozd, Edmund Langer, Josef A. Hellich, Ferdinand Lehner a další. Z iniciativy tohoto spolku byla v roce 1874 založena Svatováclavská záložna, která ze svých zisků měla podporovat katolické spolky, tisk a kulturní akce. Sama šla příkladem, když v prvním roce své činnosti uspořádala úspěšnou výstavu liturgických rouch jako ukázku křesťanského umění.
Prvním náběhem k založení spolku katolické inteligence byly organizační snahy Ferdinanda Lehnera v oblasti církevní hudby. V roce 1873 k oslavám 900. výročí založení pražského biskupství vzorově nacvičil a provedl několik sborových skladeb. Přítomní hudební odborníci založili přípravný výbor spolku pro pěstování církevní hudby a předsedou zvolili F. Lehnera. Ten se inspiroval reformou církevní hudby, kterou prosazovala v Německu Ceciliánská jednota založená v roce 1870 F. X. Wittem. F. Lehner připravil stanovy spolku Obecná jednota pro církevní hudbu a předložil je Českému místodržitelství. Při převládajícím mínění o alianci trůnu a oltáře asi překvapí fakt, že založení tohoto spolku ministerstvo vnitra v roce 1873 zakázalo, protože se mu zdál být státu nebezpečný. Přes tento neúspěch F. Lehner alespoň založil dva odborné časopisy – Cecilii pro otázky církevní hudby a Methoda pro křesťanské umění.
USTAVENA AKADEMIE KŘESŤANSKÁ Nezdar při založení spolku pro církevní hudbu vedl výbor Svatováclavské záložny k rozhodnutí založit spolek Akademie křesťanská v Praze, vědecko-umělecká jednota katolíků všelikého stavu. Činnost spolku se měla odehrávat ve čtyřech odborech. Vědecký odbor se měl starat o vydávání časopisů a spisů, o přednášky, podporu katolické literatury, spolupráci se spolky obdobného zaměření a měl pečovat o spolkovou knihovnu. Odbor hudební měl připravovat provozování církevních skladeb, zřizovat a podporovat školy a ústavy pro církevní hudbu, vydávat hudební literaturu a pořádat přednášky. Odbor pro výtvarná umění měl poskytovat poradenství při zhotovování a obnově uměleckých děl, spravovat umělecké sbírky Akademie křesťanské, pořádat výstavy a přednášky, podporovat uměleckou tvorbu, vydávat spisy o umění a reprodukce uměleckých děl, podporovat školy pro umění a umělecká řemesla a organizovat slavnosti. Čtvrtý odbor byl nazván v dobovém pojetí archeologický, dnes bychom spíše řekli památkářský. Měl vydávat časopisy, archeologické spisy a jejich reedice, pořádat přednášky, shromažďovat sbírky, vyobrazení a odlitky, pořádat archeologické výstavy a podílet se na ochraně a opravě památek. Pražské policejní ředitelství navrhovalo zakázat utvoření takového spolku, ale České místodržitelství bylo tentokrát benevolentnější a stanovy spolku schválilo. Ustavující valná hromada Akademie křesťanské se sešla 15. srpna 1875. Při ustavení měla Akademie křesťanská 233 členů. Do konce roku se rozrostla na 1400 členů a v roce 1876 dosáhla vrcholu s počtem
U NIV ER SUM 2 /XX
41
HISTORIE
Při ustavení měla Akademie křesťanská 233 členů. Do konce roku se rozrostla na 1400 členů a v roce 1876 dosáhla vrcholu s počtem 2824 členů. Byla založena jako spolek národnostně a jazykově utrakvistický. 2824 členů. Potom nastala stagnace a pokles členské základny. Výbor se obrátil na moravský episkopát, aby podpořil rozšíření Akademie křesťanské i na Moravu. Akademie křesťanská byla založena jako spolek národnostně a jazykově utrakvistický, představitelem německých členů byl ve výboru a v tiskových orgánech Edmund Langer. Prvním starostou spolku byl zvolen bývalý ministr Josef Jireček, kterého po roce vystřídal Mikuláš Karlach a po něm v dalších letech další zakladatelské osobnosti spolku – Josef Hellich, František S. Bauer, Antonín Barvitius a Klement Borový. Prvním předsedou vědeckého odboru byl K. Borový. Hudební odbor, který se v roce 1878 přejmenoval na Obecnou jednotu Cyrillskou, vedl F. Lehner a předsedou uměleckého odboru byl malíř Josef A. Hellich. Archeologickému odboru předsedal architekt A. Barvitius, ale tento odbor brzy splynul s odborem uměleckým. Vědecký odbor převzal v roce 1876 vydávání Časopisu katolického duchovenstva, odbor umělecký se ujal vydávání Methoda a odbor hudební řídil vydávání Cecilie a tento časopis se od roku 1880 přejmenoval na Cyril. Pro německé členy vydával redaktor Edmund Langer velmi kvalitní časopis Christliche Akademie. V roce 1876 byl při Akademii křesťanské zřízen Paramentní ústav, který byl po odborné stránce řízen uměleckým odborem. Akademie křesťanská udržovala čilé kontakty s organizacemi obdobného zaměření v sousedních zemích, především s GörresGesellschaft v Německu, jež vznikla v Koblenci o rok později než Akademie křesťanská v rámci oslav 100. výročí narození historika,
42
U N I VE R S U M 2 / XX
teologa a religionisty Jana Josefa Görrese. Podobně spolupracovala s Leo-Gesellschaft ve Vídni, založenou 28. ledna 1892, jež si dala do názvu jméno soudobého papeže Lva XIII. O činnosti těchto zahraničních spolků pravidelně referoval časopis Christliche Akademie.
HUDEBNÍ A UMĚLECKÁ ČINNOST AKADEMIE V první etapě činnosti Akademie křesťanské se nejdynamičtěji rozvíjel hudební odbor, který se v roce 1879 přejmenoval na Obecnou jednotu Cyrillskou. Slovo „obecná“ v názvu vyjadřovalo, že kromě ústředí začaly vznikat diecézní a farní jednoty, v nichž bylo v roce 1886 organizováno již 2480 členů. Diecézní jednoty vznikly postupně v Českých Budějovicích, Brně, Hradci Králové a Litoměřicích. Farní jednoty vznikaly hlavně v pražské arcidiecézi a v diecézi brněnské, v níž bylo v roce 1895 nejvíce farních jednot – 43. Naopak nejmenší zájem o cyrilské hnutí byl v arcidiecézích olomoucké a vratislavské. Cyrilské jednoty organizovaly sborové pěvecké školy, např. v roce 1882 vyučovaly 1094 zpěváků a v roce 1883 již 1377 zpěváků, ale jen zhruba polovina jich vytrvala, takže do roku 1886 tyto školy absolvovalo 1187 frekventantů. Hudební odbor neměl sílu zřídit vlastní varhanickou školu, proto se v roce 1876 dohodl s Jednotou přátel k pěstování hudby v Praze, aby při své varhanické škole zřídila jednoletý kurs pro venkovské varhaníky-samouky.
HISTORIE V roce 1907 se F. Lehner rozhodl, že se bude věnovat sepsání Dějin umění národa českého, a ukončil svou redakční činnost v Cyrilu. Tato změna asi nebyla dobře připravena, neboť v roce 1908 Cyril vůbec nevyšel a cyrilské hnutí začalo stagnovat. O oživení se snažili Dobroslav Orel a vyšehradský kanovník Msgre. Antonín Wünsch. D. Orlovi se podařilo v roce 1909 obnovit vydávání Cyrila a společně s A. Wünschem se snažili o uskutečňování instrukce o církevní hudbě, obsažené v motu proprio papeže Pia X. z roku 1903, o vznik a růst nových farních cyrilských jednot, o zlepšení platů ředitelů kůrů a varhaníků a jejich významným počinem bylo vydání vzorného repertoáru církevních skladeb česko-moravského původu, který připravil Leoš Janáček. Nadějný rozběh zastavila válka. Odvody mužů do armády znamenaly, že mužské pěvecké sbory prořídly a mnohé zanikly a byly nahrazovány sbory ženskými. Kvůli cínu byly rekvírovány varhanní píšťaly pro válečné účely, což omezovalo chrámovou hudbu. D. Orel se snažil organizovat záchranu vzácných varhanních nástrojů. Odbor umělecký Akademie křesťanské nedosáhl takové publicity jako odbor hudební, ale jeho praktická činnost byla pro křesťanské umění velmi významná. Jeho dobrozdání nebo vlastní návrhy určovaly ráz církevních staveb a jejich umělecké výzdoby a vnitřního vybavení koncem 19. a počátkem 20. století v duchu tehdy převládajícího historismu a akademismu. Na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891 v Praze měla Akademie křesťanská vlastní expozici, kterou navštívil i císař František Josef I. Akademie byla oceněna státním diplomem a Augusta Rosenkrancová z Paramentního ústavu byla vyznamenána zlatou medailí. V roce 1901 časopis Christliche Akademie polemizoval s názorem dr. Neuwirtha, který v knize Beschreibung der Kunstwerke und des Kunstlebens Prags napsal, že umění emauzských benediktinů beuronského směru stojí vysoko nad diletantskými snahami Akademie křesťanské. To nic nezměnilo na skutečnosti, že beuronské umění zůstalo lokálně omezeno a ostatní umělecké projevy zůstávaly v zajetí eklekticismu. V českém prostředí nenacházíme odezvu na iniciativu ženevského malíře Alexandra Cingrii, který založil skupinu umělců pod názvem Svatí Lukáš a Mořic, jež v roce 1916 vydala manifest „Úpadek církevního umění“, v němž požadovala obnovení jednoty světského a křesťanského umění.
ODBORNÁ ČINNOST AKADEMIE Významnou iniciativou vědeckého odboru již z roku 1877 bylo vydání katolické encyklopedie. V Časopisu katolického duchovenstva se v roce 1880 objevil podnět, aby k jubilejnímu cyrilometodějskému roku 1885 byl vydán Slovník církevní podle vzoru Freiburger Kirchenlexikon. V roce 1881 shromáždil vědecký odbor 57 spolupracovníků pro přípravu encyklopedických hesel. Zamýšleným nakladatelem bylo Dědictví svatého Prokopa, které však dospělo k přesvědčení, že tento úkol je nad jeho síly, a v roce 1882 na tento záměr rezignovalo. Duší tohoto podniku byl zprvu M. Karlach, který navrhl ustavení terminologické komise a pak komise pro výběr encyklopedických hesel. V roce 1882 navrhl prof. Drozd pozměněnou koncepci, aby v roce 1885 vyšel jen prvý sešit šíře koncipované české teologické encyklopedie. Práce se ukázala odborně i organizačně náročnější, než si její organizátoři představovali. Příprava encyklopedie několik let stagnovala a spojitost s metodějským jubileem byla zapomenuta. V roce 1888 byl sestaven seznam hesel začínajících písmeny A-D a v následujícím roce byla témata rozdělena zpracovatelům. První hesla byla odevzdána redakci a ke spolupráci se hlásili další mladší autoři. S vydáním se však stále otálelo, a tak někteří autoři odevzdávali zpracovaná hesla redakci Ottova slovníku naučného. V roce 1892 se údajně schylovalo k vydání prvního dílu, ale v roce 1894 se znovu
opakovalo, že se bez průtahů přikročí k vydání prvního svazku. Byl zvolen třináctičlenný redakční komitét, sestaven seznam recenzentů slovníku a počet spolupracovníků dosáhl počtu 53. Ukázalo se však, že ani po dvaceti letech od prvního nápadu sestavit českou teologickou encyklopedii nejsou ujasněny základní koncepční otázky. V roce 1897 profesor Vřeštil upozornil, že je třeba českou teologickou terminologii nejprve sjednotit. Stále přetrvávaly i problémy organizační. Práci měl řídit z titulu funkce předsedy vědeckého odboru dr. Klement Borový, ten však byl v 90. letech nemocen a nemohl se práci pro Akademii křesťanskou věnovat. Po jeho smrti 31. srpna 1897 byl předsedou vědeckého odboru zvolen metropolitní kanovník a později světící biskup pražský dr. František Krásl a do výboru vědeckého odboru dr. Antonín Podlaha a dr. Josef Tumpach. Dr. Krásl byl pak v roce 1898 zvolen starostou Akademie křesťanské a v roce 1899 byla redakce teologické encyklopedie svěřena dr. Tumpachovi a dr. Podlahovi. Tito představitelé nové teologické generace se energicky pustili do práce, sestavili bibliografii teologické literatury, obstarali potřebné cizí slovníky a sestavili nový heslář encyklopedie. Vydání mělo být financováno za podpory Svatováclavské záložny, její krach však znamenal těžkou ránu pro bohovědný slovník i pro celou Akademii křesťanskou. Bylo třeba hledat alternativní zdroje financování, což nebylo nijak jednoduché. Časopis katolického duchovenstva sice v roce 1906 oznámil, že v roce 1907 začne vycházet nákladem Cyrillo-Methodějské tiskárny V. Kotrby v Praze Český slovník bohovědný, což se nestalo, a nenaplnila se ani anonce Časopisu katolického duchovenstva z roku 1908. A tak dlouho očekávaný první sešit Českého slovníku bohovědného spatřil světlo světa až v roce 1909 a do roku 1912 vyšel celý první díl. Slovník pak celkem pravidelně vycházel po jednotlivých sešitech až do roku 1930, kdy byl dokončen 4. díl. Tehdy však bylo vydávání přerušeno a nebylo již obnoveno. Z Českého slovníku bohovědného zůstalo monumentální torzo končící heslem Holbecke Vavřinec OSB. Ke zmínce o krachu Svatováclavské záložny je třeba dodat, že to byla fatální událost pro Akademii křesťanskou a pro katolickou církev v Čechách. V roce 1902 se přišlo na rozsáhlou zpronevěru a falšování účetnictví, kterého se řadu let dopouštěli úředníci záložny ke svému obohacení. Při vyšetřování zpronevěry se přišlo na to, že již v letech 1876 a 1877 starosta záložny M. Karlach podvodně půjčil politikovi Janu Stanislavu Skrejšovskému peníze na to, aby jeho zadlužené statky Jeneč a Zbraslavice, kterých nabyl v rámci tzv. předvolebního chabrusu, nepropadly v exekuci. Z těchto manipulací nebyl M. Karlach obviněn, ale jeho tolerance k porušování stanov záložny stála zřejmě na počátku dalších malverzací, k nimž docházelo v době, kdy již M. Karlach starostou záložny nebyl. Výbor záložny podal v roce 1902 trestní oznámení na P. Jana Drozda, který byl starostou záložny a místostarostou Akademie křesťanské, na ředitele záložny Václava Kohouta a další čtyři úředníky záložny. Kromě P. J. Drozda bylo nakonec obžalováno 21 osob, z toho další čtyři kněží. Krach Svatováclavské záložny způsobil katolické církvi v Čechách vážné morální škody.
SNAHY O KONCENTRACI SIL Po vzniku samostatné ČSR se Akademie křesťanská vcelku nevěnovala reformnímu hnutí katolického duchovenstva, spíše jí ležela na srdci koncentrace hnutí katolické inteligence. Od počátku 20. století vznikala řada nových spolků katolické inteligence a Akademie křesťanská se domnívala, že má nejlepší předpoklady stát se jádrem tohoto hnutí. S podobnými návrhy vystoupila na sjezdu katolíků v roce 1920 v Praze, ale výsledek byl pro ni rozčarováním. Účastníci
U NIV ER SUM 2 /XX
43
HISTORIE požadovali jiné osvětové středisko, dávali podněty k zakládání nových katolických spolků a místo ke koncentraci došlo k tříštění hnutí katolické inteligence. Tento vývoj bylo možno ještě zvrátit na sjezdu katolické inteligence v roce 1921 v Praze. Zazněly zde návrhy na zakládání místních sdružení katolické inteligence, organizovaných do odborných sekcí, např. právní, historické, statistické, literární aj. Delegáti Akademie křesťanské Fr. Stejskal a Fr. Světlík připomněli, že obdobné snahy rozvíjí již od roku 1875 Akademie křesťanská a že je připravena stát se krystalizačním jádrem tohoto hnutí. Jejich vystoupení bylo přijato chladně a místo jejich návrhu se prosadilo založení Svazu katolických inteligentů, který za svůj hlavní úkol považoval boj s Volnou myšlenkou a s církví československou. Akademie křesťanská se podílela na činnosti Svazu katolických inteligentů, ale nebyla s tímto vývojem spokojena, protože to považovala za tříštění sil. Oslabování vlivu Akademie křesťanské se projevovalo i ve vydávání Časopisu katolického duchovenstva. Od roku 1921 byly vydavateli Česká bohoslovecká fakulta v Praze a Společnost sv. Cyrila a Metoděje (přetvořený vědecký odbor Akademie křesťanské), v roce 1922 pouze Česká bohoslovecká fakulta, v roce 1923 Česká bohoslovecká fakulta a Klub duchovenstva Československé strany lidové a v roce 1924 k nim přistoupila ještě Akademie sv. Tomáše Akvinského. Od roku 1928 přestal být spoluvydavatelem Klub duchovenstva Čs. strany lidové. Snahy o koncentraci sil katolické inteligence reprezentoval hlavně bývalý vědecký odbor Akademie křesťanské. Obrodu tohoto hnutí požadovaly nové spolky vzniklé ještě před první světovou válkou na Moravě – Matice cyrilometodějská a Kulturní svaz cyrilometodějský. Protože za války nemohly rozvinout svou činnost, zahájily s Akademií křesťanskou jednání o spolupráci. Motivovaly je k tomu přípravy na Husův jubilejní rok v roce 1915, od něhož katolíci očekávali protikatolickou propagandu. Husův rok proběhl v důsledku války klidně, ale úsilí o koncentraci sil probíhalo dále a vyvrcholilo v roce 1917 přeměnou vědeckého odboru ve Společnost sv. Cyrila a Metoděje. Ta začala vydávat Věstník Společnosti sv. Cyrila a Metoděje, jehož redaktorem byl František Světlík a v redakční radě zasedal mj. Karel Dostál-Lutinov. Pražské ústředí Společnosti bylo spíše pasivní a hybateli Společnosti se staly místní skupiny, zvláště olomoucká v čele s kanovníkem A. C. Stojanem a královéhradecká. Den před vyhlášením československé samostatnosti v neděli 27. října 1918 se sešla valná schůze Společnosti a jednatelská zpráva obsahovala toto prohlášení: „Hrozná, dosud v tak ohromných rozměrech vedená, četnými krutostmi provázená válka zdá se dohořovati a z dýmu požárů, ze ssutin odvěkých památníků, z potoků krve a moře utrpení povstává nový řád v naší milé vlasti československé, v němž bychom si přáli, aby církev katolická zaujímala ono postavení, které po zásluze jejího učení a zásad, po počtu příslušníků jí skutečně náleží, která jediná podává pevný a spravedlivý základ vývoje klidného a pokojné budoucnosti.“ Společnost sv. Cyrila a Metoděje rozvinula bohatou přednáškovou a publikační činnost, což jí umožňovalo členství intelektuálních špiček katolické církve ve Společnosti. Královéhradecká skupina vydávala ediční řadu Časové úvahy. V roce 1920 Společnost hrdě konstatovala, že z jejích řad vzešli biskupové dr. František Kordač, dr. Antonín Podlaha, dr. Karel Kašpar a očekávalo se jmenování dr. Antonína Cyrila Stojana moravským metropolitou. Společnost spolupracovala se spolky stejných názorů a podobné orientace, jako byly Cyrilometodějská liga studentská, Říšský sbor inteligence, Lidová akademie, Ludmila – svaz katolických žen, Česká liga akademická a Akademie sv. Tomáše Akvinského. Když byla v roce 1928 založena Katolická akce, začala s ní Společnost sv. Cyrila a Metoděje i Obecná jednota cyrilská úzce spolupracovat. V roce 1929 se projevil útlum činnosti Společnosti, což bylo zčásti záměrné, aby akce Společnosti
44
U N I VE R S U M 2 / XX
V mnohém akademie inspirovala Křesťanskou akademii v Římě a posléze Českou křesťanskou akademii. nekonkurovaly svatováclavským oslavám. Současně se však projevovala konkurence jiných katolických vzdělávacích a literárních spolků. Od roku 1917 se jednalo o připojení Duchovní akademie a nadace školního rady prof. Jana Ježka s jistinou 100 000 K ke Společnosti. Došlo k tomu až v roce 1930 a správní sbor Duchovní české akademie začal udělovat ceny za nejlepší odborná i beletristická díla katolických autorů. V roce 1931 byly např. oceněny knihy Václava Bělohlávka a Josefa Hradce Dějiny českých křižovníků s červenou hvězdou, kniha Josefa Hronka Národní škola a katecheta nebo práce Augustina Neumanna Francie a husitství. V roce 1932 obdrželi ceny Duchovní české akademie mj. Silvestr Braito za knihu Ježíš Kristus, Jakub Deml za Katolický sen, Dominik Pecka za Oheň na zemi a Tajemství života, Josef Cibulka za Obraz svatého Václava, Stanislav Zela za Náboženské poměry v Olomouci za biskupa Marka Kuena a František Cinek za dílo Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku. Podobný účel měl Hubáčkův fond literární, z něhož mělo být střídavě oceňováno jedno dílo
HISTORIE vědecké a jedno beletristické. První ceny obdrželi Blažej Ráček za Dějiny československé a Běla Dlouhá za knihu o blahoslavené Anežce české. Umělecký odbor neměl po první světové válce příliš podnětů ke své činnosti. Poválečná hospodářská krize nepodporovala stavební a umělecký ruch. Až v polovině 20. let se situace začala obracet k lepšímu. K 50. výročí založení Akademie křesťanské uspořádal umělecký odbor výstavu křesťanského umění a podílel se i na přípravě svatováclavských oslav v roce 1929. Zásadní však byl obrat v oblasti uměleckého vkusu od historizujících přístupů k akceptování moderních směrů, zvláště v architektuře. Tuto názorovou proměnu zachytil Josef Cibulka v článku Nový kostel Božského Srdce Páně na Pražském předměstí v Hradci Králové v 11. ročníku Věstníku Společnosti sv. Cyrila a Metoděje. Popisuje v něm, že projekt zadala Akademie křesťanská architektu dr. B. Slámovi v Praze a na projektu se projevil vliv soutěží na pražské kostely na Vinohradech (Božského Srdce Páně) a zejména ve Vršovicích (sv. Václava). Obě soutěže vedly k protříbení a vyzrání názorů na moderní církevní architekturu a prosadil se v nich názor, že kostely lze stavět jako ostatní architekturu, a ne v historizujících slozích. Cyrilské hnutí v oblasti církevní hudby se začalo oživovat již koncem první světové války. V roce 1917 byla v Olomouci založena Diecézní jednota cyrilská, byl sestaven katastr cyrilských jednot a soupis chráněných varhan, který byl v roce 1918 otištěn v Cyrilu pro diecéze pražskou, českobudějovickou a královéhradeckou. Vznik československého státu pozdravila Obecná jednota cyrilská v listopadovém čísle Cyrila z roku 1918 takto: „Obecná Jednota Cyrillská nadšeně hlásí se pod prapor státu československého a radostně dává se do služeb jeho, aby pod ochranou sv. Cyrila, neohroženého obhájce práv slovanských, pracovala v duchu národním a uměleckém na obrodu náboženského umění hudebního. Jako dosud chce činnost svou budovati na podkladu staré pěvecké slávy všech větví národů slovanských. Podává přátelsky ruku bratřím na Slovensku, jichž rázovité písně náboženské budily vždy obdiv celého světa. Touží s nimi i s ostatními větvemi slovanskými společně šířiti náboženský zpěv lidový i umělecký. Prohlašuje, že ve svůj štít vpisuje přání lidu o uplatnění československého jazyka v liturgii.“ Cyrilské hnutí se mělo rozšířit i na Slovensko a výrazem této snahy byla změna stanov, která určila, že předseda Obecné jednoty cyrilské bude mít tři místopředsedy – po jednom z Čech, Moravy a Slovenska. Zastoupení Slovenska bylo ovšem vyřešeno šalamounsky, neboť místopředsedou se stal Dobroslav Orel, který tehdy působil na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Hlavní poválečné úkoly cyrilského hnutí byly obnova mužských chrámových sborů, vydání Českého kancionálu a doplnění stavu varhaníků. Od roku 1921 byly pořádány varhanické kursy, jejichž vedením byl pověřen Vojtěch Říhovský. Udržely se dvanáct let a v roce 1932 byly pro nedostatek zájemců a finančních prostředků uzavřeny. Časopis Cyril sledoval i snahy o povznesení duchovní hudby v oblastech osídlených německým obyvatelstvem. Němečtí katolíci měli svou organizaci Kirchenmusikbund a svůj časopis Chorbote a pravděpodobně po válce přestali být členy Akademie křesťanské, ale Obecná jednota cyrilská se alespoň snažila získávat informace o jejich hnutí. Od přelomu 20. a 30. let můžeme pozorovat i snahy o využití moderní techniky při šíření a kultivaci církevní hudby. V roce 1930 byla zahájena jednání s gramofonovými firmami o pořizování nahrávek církevní hudby. Prvním výsledkem byly gramofonové desky s gregoriánským chorálem. V roce 1934 povolila arcibiskupská konzistoř přímé přenosy koncertů církevní hudby z kostelů.
NÁSILNÝ ZÁNIK V období nacistické okupace nebyla činnost Akademie křesťanské zakázána, ale tak jako v jiných podobných případech byla utlumena, aby spolek na sebe nepřivolal nežádoucí pozornost okupačních úřadů. Jedinou složkou, která vyvíjela nepřetržitě činnost, byl Paramentní ústav. Po válce začal činnost Akademie křesťanské obnovovat předseda Msgre. Antonín Wünsch s jednatelem dr. Josefem Šímou. Vydávání Časopisu katolického duchovenstva opět převzal vědecký odbor Akademie křesťanské, vedoucím redaktorem se stal univerzitní profesor dr. Karel Kadlec a jeho spolupracovníky teologové mladší generace Jan Merell, Josef Kubalík a Josef Zvěřina. Také ve výboru Akademie se objevili zástupci mladší generace Ladislav Pokorný a Oto Mádr. Než se stačila činnost Akademie rozvinout v předválečném rozsahu, přišel Únor 1948 a první šikany ze strany státních orgánů. Dne 19. dubna 1948 vyzval Ústřední národní výbor hl. m. Prahy Akademii křesťanskou k provedení očisty od reakčních živlů a k ustavení akčního výboru. Předsednictvo Akademie odpovědělo dne 21. dubna, že akční výbor nebyl ustaven, protože u kulturního spolku to není nutné a předsednictvo plně odpovídá za to, že nebylo třeba provést očistu. Ústřední národní výbor se s tím spokojil, ale Ministerstvo vnitra použilo tento postup jako záminku pro postupnou likvidaci Akademie. V září 1949 zavedlo Krajské velitelství Sboru národní bezpečnosti v Praze do Akademie křesťanské národní správu podle § 13 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a národním správcem byl jmenován Karel Škoda. Dne 24. září 1949 se Akademie křesťanská proti zavedení národní správy odvolala a zároveň dodatečně jmenovala akční výbor ve složení Damián Pešan, profesor UMPRUM, jako předseda, Jan Kadlec jako tajemník, Růžena Vosátková, vedoucí Paramentního ústavu, a Karolina Růžičková, důvěrnice ROH, jako členky. Ministerstvo vnitra však odvolání nevyhovělo a společně se Státním úřadem pro věci církevní připravovalo likvidaci spolku. Způsob likvidace se řešil poměrně dlouze a složitě a až koncem roku 1952 rozhodly Ústřední národní výbor hl. m. Prahy a Státní úřad pro věci církevní, že jmění vědeckého odboru Akademie bude převedeno na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu, jmění a majetek uměleckého odboru a Paramentního ústavu měly být převedeny na Chrámové družstvo, cyrilské jednoty se měly rozejít do chrámových sborů a jejich jmění mělo zůstat farním úřadům a jmění ředitelství Akademie mělo být předáno pražské konzistoři. Akademie křesťanská měla výhrady k převedení uměleckého odboru a Paramentního ústavu na Chrámové družstvo a také Chrámové družstvo v Pelhřimově nestálo o rozšiřování svých provozoven. Státní úřad pro věci církevní proto změnil svůj výnos v tom smyslu, že umělecký odbor a Paramentní ústav budou likvidovat na pražskou konzistoř. Na další existenci Paramentního ústavu nebyl zájem a Chrámové družstvo mělo mít výhradní oprávnění podnikat v oboru výroby parament. Posledním výnosem ve věci Akademie křesťanské Státní úřad pro věci církevní rozhodl, že knihovna Akademie křesťanské nepřipadne Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě, nýbrž Památníku národní kultury na Strahově. Zánik Akademie křesťanské byl dokončen. V mnohém však akademie inspirovala Křesťanskou akademii v Římě a posléze Českou křesťanskou akademii. I když návaznost těchto sdružení je velmi volná a formy organizace a činnosti dosti rozdílné, navazují na myšlenky a podněty předchůdců, kteří již v 19. století razili myšlenku sdružování křesťanské inteligence jako jednu z forem uplatňování křesťanů v soudobé společnosti. Článek je výtahem z diplomové práce Dějiny Akademie křesťanské 1875–1952, obhájené v roce 2009 na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
U NIV ER SUM 2 /XX
45
KULTURA
Jaké hodnoty nacházíme v české společnosti? Cílem knihy Inventura hodnot autorského kolektivu pod vedením Libora Prudkého, kterou vydalo nakladatelství Academia, je komplexně zmapovat sociologické pokusy o uchopení hodnot v naší společnosti a shrnout jejich výsledky. V knize Inventura hodnot se prolínají sdělení pro dvě skupiny adresátů. Metodologické analýzy různých výzkumných konceptů jsou zaměřeny více na odbornou sociologickou obec, naproti tomu interpretace jednotlivých výzkumů z hlediska obsahového a snaha vytvořit mapu krajiny hodnot v české společnosti je zaměřena na širší veřejnost. V této recenzi budu věnovat pozornost převážně druhé perspektivě, neboť se jedná o téma dotýkající se mimo jiné významně perspektiv křesťanství v naší společnosti.
VYMEZENÍ HODNOT Na úvod ovšem přece jenom něco k předpokladům tohoto zkoumání. Autor knihy deklaruje záměr pojímat hodnoty jako věci či jako sociální fakty – tedy odděleně od návrhů týkajících se otázky, jaké hodnoty by měly být zastávány. Činí tak s vědomím, že takový záměr lze naplnit jenom omezeně, neboť hodnotící povaha hodnot, to, že v lidském životě působí vždy jako určité kritérium, neustále vystupuje do popředí. Přesto k nim lze jako k věcem smysluplně přistupovat, neboť v momentě, kdy získají určitý společenský vliv, začínají působit na jednotlivce jako žádoucí a vyžadované. Do zkoumání hodnot se proto promítají nejenom osobní postoje dotazovaných, ale také jejich představy o tom, jaké postoje a hodnoty by měli zastávat. Sociologický kvantitativní výzkum může dobře odkrývat věcnou povahu hodnot, neboť předkládá ucelené výroky, ke kterým mají respondenti zaujmout své stanovisko. Obtížněji ale zjišťuje, nakolik jsou tyto hodnoty zvnitřněné, nakolik zastávané kvůli tlaku očekávání a do jaké míry ovlivňují individuální jednání. V Inventuře hodnot jsou tyto problémy reflektovány nejenom obecně, ale také při kritickém zhodnocení
46
U N I VE R S U M 2 / XX
řady výzkumných konceptů a přirozeně se snaží tento problém částečně překonat. Činí tak dvěma způsoby – zahrnutím kvalitativních výzkumných metod a rozpracováním vlastního, originálního konceptu hodnot. Kvalitativní výzkumy se nezaměřují na velké soubory lidí, které by měly reprezentovat celek české populace, namísto toho usilují o hluboké porozumění určité skupině či tématu. Z toho důvodu nelze jejich výsledky zobecňovat na celou společnost; na druhé straně však dovolují zachytit také hodnoty, které se teprve utvářejí, vegetují na okraji nebo postupně zanikají. Představa o hodnotových světech různých skupin je o poznání plastičtější. Autoři knihy uznávají nezbytnost takovýchto výzkumů a prospěšnost spolupráce mezi tvůrci velkých statistických sond a kvalitativních zkoumání. Sami však jdou cestou rozvinutí komplexního modelu hodnotové struktury, který by sloužil jako zázemí pro interpretaci a vytváření nových výzkumů. Hodnotová struktura, kterou chce tento model postihovat, má čtyři základní komponenty: hodnotové preference, které měří prostou váhu jednotlivých oblastí hodnot pro respondenty; hodnotové orientace, čili zaměření preferencí k širším typům; hodnotové rámce, představující obecné zakotvení člověka ve vztahu ke světu, lidem a vlastnímu životu; a nakonec normy chování, které tvoří samostatnou problematiku, a ve vztahu k tématu knihy je autoři považují za aktivní formu hodnotových struktur.
SKEPTICKÁ PROGNÓZA Na předestřeném půdorysu se rozvíjí samo zkoumání hodnotových struktur v české společnosti, které je těžištěm knihy. Vychází z několika desítek výzkumných šetření provedených za posledních téměř třicet let a více či méně zakotvených v nějakém konceptu hodnot. Přes všechny potíže se srovnáváním ne zcela kompatibilních zkoumání je možné říci, že se rýsují určité charakteristiky dominantních hodnot v ČR a dále podoby okrajových skupin
a dělících linií. Převažujícím rámcem hodnot je aktivní postoj k životu ve smyslu existenciální odpovědnosti za jeho podobu. Zabarvení této hodnoty je výrazně individualistické, člověk se musí sám starat a nemůže čekat pomoc od druhých, ani ji nemusí poskytovat. Silným trendem je stažení se do soukromí a rezignace na veřejnou odpovědnost – dosti nízká je váha politické angažovanosti, okrajové je dlouhodobě náboženství (které také můžeme chápat jako osobité propojení soukromého a veřejného) a klesá význam práce. Posiluje naopak význam života v úzkém kruhu přátel a ve volném čase. Ve veřejných otázkách má ve většinovém vědomí monopol stát. Náboženská orientace – zachycovaná zde poměrně výrazně jakožto křesťanská – tvoří menšinu (kolem jedné pětiny obyvatel), ovšem vymezenou velmi zřetelně hodnotově i vztahem k normám. Zde se ovšem ukazuje též omezení pojetí hodnot „jako věcí“. Neboť většina lidí se poměrně zřetelně distancuje od tradičního křesťanství, ovšem není jí zcela cizí náboženskost v subtilnějších podobách. Závěrem analýzy hodnot je podle autorů spíše klesající míra společenské soudržnosti, hrozící nárůstem konfliktů; tato diagnóza si vyžaduje promyšlení role vzdělávacích institucí a jiných zprostředkovatelů hodnot. Silnou stránkou knihy je nepochybně faktografické bohatství, které opravňuje k jejímu použití jako příručky pro poznání jednoho aspektu české společnosti, stejně jako průvodce po sociologickém výzkumu hodnot obecně. Přináší také mnoho podnětů pro úvahy, jak se v podobě hodnot zrcadlí společenský a politický vývoj a na jaké místo v rámci Evropy nás vede. Slabší stránkou je až přílišná hutnost textu v obecném teoretickém úvodu, který chce postihnout všechny okolnosti výzkumu hodnot snad až příliš důkladně a za cenu horší srozumitelnosti. Tím však není narušena klíčová výpověď o stavu hodnot v ČR, která svou systematičností a precizností dělá z Inventury hodnot kvalitní a inspirující knihu. Ondřej Štěch
RECENZE Erazim Kohák Domov a dálava Filosofia 2009
Martin C. Putna Obrazy z kulturních dějin americké religiozity
Louis Lallemant Spiritualita srdce Refugium 2009
Vyšehrad 2010
Český filozof Erazim Kohák, který od r. 1948 do 1990 žil v Americe, vstoupil brzy po svém návratu do našeho kulturního a politického života. Jeho nejnovější monografie je úvahou nad českou minulostí ve světle duchovních tradic a filozofií jejích jednotlivých období. Není to samozřejmé, protože nejen v komunistickém období byly za rozhodující prvek dějinného vývoje pokládány výrobní vztahy. I po sametové revoluci přežívá projekt stále dokonalejšího uspokojování spotřeby obyvatelstva a pro některé politiky stojí nad jakoukoli úvahou o smyslu života a dějin. Kohák není moralista. Ukazuje pragmaticky, že duchovní tradice mají větší vliv v dějinách, než se to zdá na první pohled. Jistota, že lidské konání má smysl, který k nám přichází jako výzva zvnějšku, kterou svým úsilím naplňujeme, je základem každé životaschopné vize budoucnosti včetně ekonomické prosperity. Kohák, sám protestant, odhaluje mytické prvky legendy o tom, že po zlaté době české reformační minulosti přišel úpadek. Jde mu o kritickou reflexi dějin a jimi předávaných hodnot. Podobně zkoumá ohlas národního obrození, vliv Masaryka a konečně i dědictví listopadu 1989. Porozumíme-li těmto tradicím, je na co navazovat. Závěr zůstává otevřený: Na jedné straně u nás vidíme vlivnou menšinu nečekaně angažovanou v kultuře i v charitativních a ekologických hnutích, na druhé straně silný vliv těch, kdo si vydělávají velké peníze předraženými projekty, a těch, kdo jsou angažováni v úpadku současného práva. Jen víra, která počítá s vítězstvím pravdy, poznává, že tato soudobá zla jsou jen reakcí, stínem vlastního pohybu dějin. Pro Koháka je prvním úkolem dneška bránit ekologickému sebezničení naší planety a schweitzerovskou úctou k životu vytvářet prostředí, v němž by se česká dějinná totožnost mohla kriticky rozvíjet. První, anglickou verzi této knížky (Heart and Horizon), jsem četl s vděčností za to, že někdo interpretuje naše duchovní dědictví okolnímu světu. Česká verze se čte jako román, někdy provokuje k polemice, ale čtenář neztratí vědomí, že se ho to bezprostředně týká. Petr Pokorný
V osmnácti „obrazech“ (kapitolách) jsou chronologicky, podle doby počátku jejich působení na území USA, sledovány jednotlivé náboženské proudy a hnutí, později pak jiné proudy a hnutí, které se od nich odštěpily. Každý náboženský proud je lokalizován a je popsána dnešní podoba těchto historických míst i z turistického hlediska (autor mnohá místa sám prošel, viz fotografická příloha). Každý z hlavních popisovaných náboženských proudů má svůj odraz (a tedy i výklad) v autorem vybraných literárních dílech. Je tu tedy značná volnost subjektivního pohledu, daná propojením duchovních dějin s literární historií. Od puritánů, katolíků, Židů, quakerů, přes hledače „černého náboženství“, anglikány, shakery, mormony, indiány atd. atd., až po buddhisty, ctitele New Age a televangelisty. Je zřetelné, že katolicismu se autor knihy věnuje se speciálním zaujetím. Ať už vývoji přijetí katolicismu v USA v závislosti na hodně odlišných kolonizačních vlnách, ať už jeho současné podobě. Člověku nábožensky hledajícímu jako by Putnova kniha předkládala „menu“, z něhož si může vybrat, pokud ovšem po dočtení na veškerá náboženská hnutí nerezignuje. Mnohost, různorodost a někdy i kurióznost náboženských tradic v USA působí překvapivě. Evropský čtenář si klade otázku, jak je možné, že všechny tyto proudy mohou po staletí žít vedle sebe více méně v míru? Autor k tomu podává své vysvětlení v kapitole o osvícencích a zednářích. Cituje Vlastní životopis jednoho z otců americké nezávislosti, Benjamina Franklina, jeho deistickou náboženskou toleranci, připomíná třetího amerického prezidenta Thomase Jeffersona, který tuto toleranci uzákonil v ústavě. Vůdcové americké revoluce se ve svém deismu nepřikláněli k žádné církvi, protože byli členy zednářských lóží. Autor uvádí, že čtrnáct amerických prezidentů byli zednáři, a podle něho se dodnes od amerického prezidenta očekává právě tato deistická náboženská tolerance. Je to kniha popularizační, nenáročná a přitom vtipná. Samotné téma je nesmírně zajímavé. Kniha vznikla během autorova badatelského pobytu v USA, stipendium Fulbrightovy nadace. Barbara Volavková
L. Lallemant (1588– 1635) patří nesporně ke klasikům duchovní literatury. Jeho „Duchovní nauka“ (to je původní název recenzované knihy) podává syntézu ignaciánské a karmelitánské spirituality. Je sice určena řeholníkům, speciálně jezuitům, ale její základní rysy mají všeobecnou platnost. Podle autora „dva ustavující prvky duchovního života jsou: očišťování srdce a vedení Duchem svatým. Dva pilíře křesťanské spirituality. Po nich se dospěje k dokonalosti...“. „Čistota srdce spočívá nejen v tom, že v srdci nemáme nic z toho, co je zacíleno proti Bohu a působení Jeho milosti, ale že neustále toužíme po spojení s ním“. A celá naše dokonalost závisí na naší spolupráci s podněty Ducha svatého. L. Lallemant ukazuje, jak k tomuto cíli dospět. Duchovní nauka mluví také o takzvaném „druhém obrácení“. Zmiňuje se o něm sice jen na jednom místě, ale není o to méně významné. „První [konverze] – když se [řeholníci] rozhodují sloužit Bohu; druhá – když se zcela zasvětí dokonalosti.“ Autor říká: „Bez péče o pokrok v dokonalosti nám řeholní stav nemůže zaručit věčnou spásu. Ale k ničemu jinému nedochází častěji, než že právě v tomto bodě se klameme. Máme plná ústa řečí o dokonalosti, aniž bychom po ní v hloubi duše upřímně toužili“. Neobyčejně cenná je ta část Duchovní nauky, která pojednává o modlitbě. Autor chce dovést člověka až k nejvyšším stupňům modlitby. O kontemplaci říká: „Bez kontemplace neučiníme nikdy výrazné pokroky ve ctnostech, … nikdy se nedokážeme oprostit od svých slabostí a nedokonalostí“. Autorovi jde o jádro duchovního života, které oživuje a činí plodným všechno ostatní. Víme, že teologii nelze pěstovat bez opravdové víry a touhy po svatosti. Tím více to platí o spirituální teologii. Duchovní nauka zachycuje obrovskou duchovní zkušenost nejen samého L. Lallemanta, ale také těch, jimž se celý život věnoval jako duchovní rádce. Jeho dílo z dálky tří století navazuje na slova konstituce Lumen gentium: „Všechny věřící křesťany... volá Pán – každého jeho vlastní cestou – k dokonalé svatosti, jako je dokonalý sám Otec.“ Karel Šprunk
U NIV ER SUM 2 /XX
47
RECENZE Dinesh D’Souza Život po smrti. Důkazy
Lawrence Freeman Křesťanská meditace
Ideál, Praha 2010
Vyšehrad 2010
Aleš Filip a Norbert Schmidt (eds.) Dům Boží a brána nebe ve 20. století CDK 2009
Přemýšlení a uvažování o posmrtném životě provází lidstvo od samého počátku. Vše se však změnilo Kristovým velikonočním zmrtvýchvstáním. Možnost, že po smrti existuje nějaká další forma bytí, vytlačila až éra vědeckého pokroku; do té doby se postoj ke smrti vyvíjel víceméně v souladu s křesťanskou eschatologií. Smrt a život po smrti se pro myslitele a umělce stal především tématem metafyzických úvah o křehkosti života a jeho smyslu. Vztah vědy a filozofie k posmrtnému životu pak snad nejtrefněji vyjádřil filosof Ernst Bloch, když konstatoval, že o posmrtném životě nic nevíme, a proto nejsme schopni říci, zda existuje či nikoli. V tomto směru nemáme žádné zkušenosti, před námi se otevírá prostor, v němž nevládnou kategorie a metody vědeckého bádání. Zbývá jen a jen naděje. Všechny tyto otázky a problémy zkoumá americký publicista Dinesh D´Souza velmi obšírně. Život po smrti je zásadní polemikou s těmi, kteří ve jménu vědeckého poznání odmítají jakékoli uvažování o věčnosti a posmrtném životě a pro které je křesťanská eschatologie směšným bludem. Velmi často se zde opět setkáváme s názory agresivního ateisty Richarda Dawkinse, jehož odpor vůči náboženským pravdám u něho pramení z absolutní důvěry k vědě, kterou uznává jako jediný nástroj k poznání pravdy. D’Souza tento vědecký pozitivismus podrobně analyzuje a soudí, že věda není schopna zkoumat realitu o sobě, přinejlepším dokáže objevovat pravdy o světě zkušeností. Rozsáhlé oblasti lidského bytí – všechny emoce, subjektivní prožitky, mezilidské vztahy – však leží mimo její kompetence. Musíme si dát pozor, upozorňuje D’Souza, abychom nevěřili tam, kde máme vědět, a nechtěli vědět tam, kde máme věřit. Celá D’Souzova kniha – napsaná čtivě srozumitelným jazykem bez odbornické hantýrky – chce přesvědčit čtenáře o tom, že přestane-li věřit ve věčný život a Ježíše Krista nepovažuje za Pána nad smrtí, ztrácí výzbroj proti nemoci rozšířené dnes v celém lidstvu: proti pochybnosti o smyslu života. A otázka po smyslu všeho je zásadní otázkou nejen našich životů, ale celé naší civilizace omámené mýtem neustálého růstu a prokroku. Jaroslav Med
48
U N I VE R S U M 2 / XX
Pod názvem „Křesťanská meditace“ právě vyšel český překlad knihy „Your Daily Practice“ od Lawrence Freemana, jednoho z hlavních představitelů hnutí World Community for Christian Meditation (Světové společenství pro křesťanskou meditaci). Jde o útlou knihu, jejímž cílem je seznámit čtenáře se zásadami a technikami křesťanské meditace tak, jak ji praktikuje uvedené hnutí. Nejde tedy o dílo reflektující různé formy meditace v křesťanské tradici, jak by se snad mohlo z českého názvu zdát, nýbrž o stručný návod pro každodenní meditaci podle WCCM. Autor krátce představuje fenomén křesťanské modlitby jako takové, nicméně většina textu je věnována praktickému popisu meditačních technik, jak je během svého života rozpracoval anglický benediktin John Main (1926–1982). Main přitom vycházel jednak z vlastní křesťanské tradice (např. Ježíšova učení o modlitbě, zkušeností Pouštních otců, především Jana Kasiána, a středověkého traktátu Oblak nevědění) a jednak ze setkání s hinduistickými mnichy, od nichž převzal zejména techniku meditace s pomocí „mantry.“ Freeman, sám též benediktinský mnich, proto nabízí modlitbu s použitím mantry (nejlépe biblického slova „maranatha“) jako cestu „otevření se hlubšímu rozměru vědomí v každodenním životě.“ V několika krátkých kapitolách seznamuje čtenáře s osvědčenou praxí meditace, potřebě ticha, odloučení a soustředění, nabízí podněty jak zacházet s neklidem těla i ducha, a v neposlední řadě vyjmenovává plody, jež může každodenní meditace přinést do života toho, kdo ji věrně praktikuje. Autor též zdůrazňuje, že křesťanská meditace –jakkoliv se může zdát soukromou praxí – je přitom plně využita teprve tehdy, pokud je začleněna do společenství dalších křesťanů: „Meditaci učíme druhé především tím, že s nimi meditujeme.“ Kniha může být zajímavou inspirací zejména těm čtenářům, kteří hledají křesťanskou alternativu východních meditačních technik. Adéla Muchová
Druhý svazek sborníku Synésis „Dům Boží a brána nebe ve 20. století“ je souborem příspěvků, které byly proneseny na kolokviu uspořádaném Mikulovským centrem pro evropskou kulturu a pracovníky Státního okresního archivu Břeclav se sídlem v Mikulově v listopadu 2005 na téma sakrální architektury 20. století. Sborník, který vyšel na sklonku loňského roku, tak přichází s několikaletým odstupem, nicméně tento fakt mu neubírá z jeho kvalit. Totiž i když – jak v úvodu poznamenává jeden z editorů – ani v našem domácím prostředí už není téma sakrální architektury zcela neznámé, přeci jen celá tato oblast vykazuje větší počet bílých míst, než oblastí poznané problematiky. Proto celý počin kolokvia i vydání sborníku samého lze zcela jednoznačně přivítat. Deset textů – kolokviálních příspěvků je uvedeno úvahou Františka X. Halase, kterou přednesl na École du Louvre v Paříži v roce 2002. Tato úvaha na téma ztráty kulturní paměti ve většinově postkřesťanské Evropě a s ní související neschopnosti následně rozumět uměleckým dílům ukotveným v křesťanském myšlení časem na aktuálnosti neztrácí, naopak. Většina ostatních textů se věnuje některé z konkrétních a dosud málo známých oblastí moderního křesťanského výtvarného umění a architektury. Jmenujme z nich např. salesiánskou architekturu v ČSR (Jana Rollová), bohoslužebné stavby Církve československé husitské ve 20.–40. letech 20. století (Markéta Svobodová), problematiku symbolistního křesťanského umění (Aleš Filip), sakrální realizace Aleše Langa (Michal Pometlo) ad. Poněkud mimo tematickou oblast kolokvia stojí jinak velice zajímavý příspěvek Pavla Kopečka zabývající se teorií sakrálního prostoru u církevních Otců. Zvláštní zmínky si zaslouží studie Norberta Schmidta Příliš hluku kolem Prostoru ticha?, která představuje v českém prostředí nejhlubší a komplexní pojednání o novostavbě trapistického kláštera v Novém Dvoře před časem hojně diskutované. Amáta M. Wenzlová
PREZENTACE
Akademické týdny – 20. ročník Nové Město nad Metují 30. 7. – 6. 8. 2010
HISTORICKÝ ZAČÁTEK
PROGRAM
Akademických týdnů spadá do roku 1932. Roku 1991 byly obnoveny P. Jaroslavem Knittlem, žákem zakladatele P. PhDr. Doc. Habáně OP. Po smrti P. Knittla v roce 1994 pokračuje v tomto díle občanské sdružení Akademické týdny. Úkolem Akademických týdnů je setkávání lidí všech věkových kategorií, svobodných i rodin, za účelem obohacení svých znalostí, vzájemného poznání a tělesné i duševní rekreace.
30. 7. ZAHÁJENÍ; Bohoslužba; PhDr. STŘÍBRNÝ – Symbolika dvou listopadů; Michal ŠMÍD – Prezentace projektu Paměť národa – Příběhy 20. století; Astronomové z pardubické hvězdárny – Prohlídka letní oblohy 31. 7. P. Josef ČUNEK SJ – Krása a kýč; PhDr. Mgr. KLIMEŠ Ph.D. – Zjevení a iluze; Ing. JAJTNER – Diplomatem v Rakousku, Maroku a u dvou papežů; Koncert rodiny LICHÝCH v klášterním kostele; 1. 8. Mgr. P. LINHART – Soumrak křesťanství nebo ateismu?; Mgr. HORNOVÁ, MUDr. KORCOVÁ – Mužská a ženská spiritualita v rodině; MgA. Otakáro SCHMIDT – uvádí Jan ŠPILAR – Nejsme andělé…(film)
OSMIDENNÍ POBYT AKTIVNÍHO ODPOČINKU Služby v areálu pokrývají veškeré potřeby účastníků: • Strava 3 x denně (volba lehké nebo vydatné večeře) • Ubytování ve 2–6 lůžkových pokojích, chatkách i vlastních stanech. Nově i v blízkém Slavoňově-domě Schönstattských sester • Občerstvení, prodej knih, hlídání dětí, (pro děti od 6 do 15 let táborová hra) odvoz k linkovým spojům, prodej nahrávek programu (MC i CD) včetně starších ročníků • V areálu jsou hřiště a koupaliště. V lesích, které louku obklopují a zvou ke krásným vycházkám, je hojně malin i hub… Přejeme si, aby společné očekávání bylo splněno a těšíme se na shledání. Ceník služeb: Ubytování od 90,- do 280,- na den Vlastní stan od 40,- do 100,- na den (za celý stan) Strava od 115,- do 139,- na den Přednášky od 20,- do 26,- za hod. za celý pobyt od 907,- do 1180,Podrobné informace zašleme na požádání.
2. 8. P. J. BROŽ Th.D.S.S.L. – Co je morální podle Bible; RNDr. VLKOVÁ Th.D. – Jak řešit sociální problémy v souladu s biblickou zvěstí?; Aleš PALÁN – Knižní rozhovory jako nový literární žánr; Doc. PhDr. MED CSc. – Spisovatelé za 2. republiky; Nejznámější Čech – Jan Nepomucký… (film) 3. 8. P. Lízna SJ – Poutník Evropou; Prof. SMÉKAL CSc. a asistenti – Duševní hygiena a zakotvení ve spiritualitě; + odpol. seminář; Sv. Vojtěch – první český Evropan (film) 4. 8. Romuald Štěpán ROB OP – Fides et ratio – Víra a rozum; P. Loukota – Křesťanské předobrazy ve starém Egyptě; Mgr. NĚMCOVÁ, Petruška ŠUSTROVÁ – Cizinci mezi námi; Mgr. ZAJÍC – Média a jak se jim bránit; Ing. TYMEL – Varhanní koncert v děkanském kostele 5. 8. P. VACEK – Co křesťané nabízí světu?; EKUMENICKÉ SETKÁNÍ – Kážeme Krista ukřižovaného – hrůza nebo naděje?; Prof. PhDr. SOKOL Ph.D., CSc. – Etika a život; MUDr. JOCH – Západní civilizace, odkud přišla a čím je dnes; manželé RADOVI – Koncert 6. 8. P. Mgr. et Mgr. VÁCHA Ph.D. – Etika mezi svobodou a odpovědností; Mgr. JEŽEK – Lidé, krajina, orchideje a motýli; RNDr. GRYGAR CSc. – Osobnosti, které mne ovlivnily; ZAKONČENÍ 20. ročníku AT
Akademické týdny pořádají pro děti účastníků letošního 20. ročníku Akademických týdnů příměstský tábor P U TOVÁ N Í P O TAJ E M N ÝC H O ST ROV E C H Program je vhodný pro děti od 6 do 16 let., zahájení 31. 7. v 13 hod., ukončení 6. 8. v 13 hod. Hlavní vedoucí: Jiřina Kálalová (skautský vedoucí, zdravotník zotavovacích akcí, studentka psychologie a speciální pedagogiky UK) Potřeby: pláštěnka, přezůvky, pokrývky na hlavu, batůžek na záda, sportovní oblečení, šátek, tužka, zdravotní průkaz, osobní léky, průkazka na slevu jízdného. Doporučujeme uzavřít úrazové pojištění. Zdravotní potvrzení o bezinfekčnosti podepíší na místě rodiče, případně prarodiče na místě, 30 Kč na den a dítě a případné jízdné na výlety. Bližší informace:
[email protected]. Počet dětí je omezen. AT jsou otevřeny pro slušné lidi rozličných názorů, účast na jednotlivých akcích je dobrovolná, součástí přednášky je i diskuse a přihlásit se můžete na jakoukoliv část nebo pouze dojíždět na program. Akademické týdny, Nádražní 219, 549 01 Nové Město nad Metují, tel.: 777 194 760, 777 194 770, www.akademicketydny.info Bankovní účet: Česká spořitelna Nové Město n.Met., č.:1182585349/0800 Pořádáno ve spolupráci s Českou křesťanskou akademií, pod záštitou Biskupství královéhradeckého a města Nového Města nad Metují.
U NIV ER SUM 2 /XX
49
KOMENTÁŘE
Zápisník Petra Koláře BEZĎÁCKÉ MANÝRY Zajídá se mi obvyklý refrén zpráv o projektech oprav historických památek, zlepšení životního prostředí nebo také železničního koridoru. Ten závěrečný refrén zní „Jestli se podaří získat dotaci EU…“. Začátkem února pochválili ostravští novináři představenstvo mikroregionu Krnov, protože tam pochopili, že příliš malé projekty Unie nepodporuje a tak své mikroprojekty pospojovali – a ejhle! Dotaci se jim, šikulkám, podařilo vydyndat!
NOEMI seznamka pro křesťany pro věřící všech věkových skupin kontakty včetně vzkazů a fotografií pobyty pro nezadané Podrobné informace: Noemi, Na Mušce 1124, 534 01 Holice, tel.: 777 222 877
[email protected]
www.noemka.cz
Mediář Josefa Beránka Nestává se často, že by Hospodářské noviny na titulní straně citovaly myšlenky Jiřího Paroubka z Práva. V závěru aféry Miloslava Vlčka Jiří Paroubek prokázal vynikající postřeh, když konstatoval: „Tragédií je, že Vlček v zásadě neudělal nic tak rozsáhlého, co by ho zcela diskvalifikovalo pro politiku, ale zesměšnil se. A to je v politice někdy horší, než kdyby došlo k nějakému závažnému selhání.“ Podle HN vystihl uvažování mnoha straníků ČSSD. Snad i mnoha dalších lidí. Nevadí, že politik lže, půjčuje si víc, než dokáže splácet, protlačuje zájmy kamarádů a nedodržuje zákony. Vadí, že nemá dost drzé a suverénní čelo. Připadá mi to jako špatnej vtip. Ale pochybuji, že se tím výrokem citovaný politik dostatečně zesměšnil. V nouzi poznáš přítele, chtělo by se okomentovat výrok prezidenta Klause, který na pohřbu polského prezidenta
50
U N I VE R S U M 2 / XX
Tohle unijní přerozdělování je hrubým přestupkem proti nauce hospodářských liberálů a tak nechápu, že žádný z těch našich čelných neprotestuje. Měli by proti tomu bez váhání zasáhnout! Vždyť je to skoro už předprodej naší suverenity, brát jakési cizí peníze, ať už na cokoliv! To dělají bezdomovci, těm je také jedno, kdo jim dá na pivo nebo na krabici červeného. Hlavně, když teče! Nevidím ani náznak nápravy tohoto zlořádu, a tak se moje naděje upíná k našim teprve dorůstajícím politikům a situaci, která, jak doufám, také jednou nastane. Totiž až se bude přerozdělovat také z našeho. Doufám, že pak se rozpomenou, že všichni mají stejné šance, a tudíž se má starat každý (jen) sám o sebe!
Na několika vzácných místech světa dostávají voliči k volebním lístkům s kandidátkami politických stran nebo politiků také ještě jeden platný, ale prázdný, bílý lístek. Tento bílý kus papíru ve volební urně není
neplatným hlasem. Bílé lístky se sčítají stejně jako všechny ostatní a také se po volbách zveřejňuje jejich počet. Bílým lístkem mohou voliči sdělit všem uchazečům o poslanecké křeslo třeba to, že si mezi nimi prostě nedovedou vybrat. Nejčastěji jim ale sdělují, že se sice o dění v zemi a o politiku zajímají, ale že už mají všech jejich nesplněných slibů právě tak dost a že jim už chtějí říci jen jedno – ono proslulé „odejděte!“. Pokud je těch bílých lístků jen dvě, tři procenta, lze je odbýt jako projev těch pár profesionálních nespokojenců se vším a s každým. Deset procent naproti tomu je už vážným varováním a od toho právě tu ty lístky jsou. Škoda, že si u nás tuto cestou nemůžeme vyzkoušet! Některým našim politikům se zdá, že lidé chodí k volbám stále méně proto, že se volí příliš často. Bílé lístky by mohly ukázat, že je to jinak. Že voliči nejdou k urnám proto, že s volitelnými už mají své zkušenosti a na jejich základě došli k závěru, že tady si jeden nevybere. Kdyby byly bílé lístky, kolik by nás, bělochů, bylo?
zahlédl z významných evropských politiků jen sebe, několik dalších reprezentantů východní části Evropy a odvážného prezidenta Ruska. Vida, na koho je možné se spolehnout! Evropská unie podle Václava Klause opět ukázala svoji pravou tvář – zbytečnost. Alespoň tak vyzněly jeho výroky v ČT, které přebraly všechny možné weby i deníky. Skutečnost byla poněkud složitější. MF DNES další den upozornila, že pohřbu se účastnil i německý prezident, předseda Evropského parlamentu a dalších několik stovek zahraničních hostů. Angela Merkelová se vinou sopečného prachu dostala do střední Evropy autem až příliš pozdě. Rakouský prezident Fischer, kterému zkřížila plány také sopka, využil hozenou rukavici a přes média se s Václavem Klausem přel o taje logistiky. Inu, někteří se dokáží zviditelnit za všech okolností (a povědí na sebe víc, než zamýšleli).
Rada Iustitia et pax při ČBK vydala prohlášení s názvem Koho volit. Jako klíčové „volební téma“ vyzdvihuje dokument publikovaný na http://tisk.cirkev.cz „Neúnosné tempo zadlužování“. Koho v tomto kontextu rada vedená Václavem Malým doporučuje volit? Dvě velké strany se podpory nedočkaly, i když dokument kacéřuje především partajničení a boj o moc. Svým tónem se text blíží úvahám o důrazech politického programu Václava Havla, který zveřejnil v MF DNES. Podobně i rada v rozhodování, koho volit, doporučuje „dbát na dobrovolnou skromnost, kulturu služby a dávání“. O mimořádnou pozornost se postarala média, která ztotožnila biskupa Malého a jeho spolupracovníky s celou církví a ČBK a probírala, zda nemístně „vstupuje do politiky“, nebo svobodně vyjadřuje svůj názor. Kupodivu autoritativní vyjádření o nevhodném zasahování do politiky zazněla jen z Hradu a z Lidového domu.
KÉŽ BY U NÁS EXISTOVALY BÍLÉ VOLEBNÍ LÍSTKY!
KŘÍŽKOVSKÉHO 4 772 01 Olomouc TEL., FAX:
585 549 270
E-MAIL:
[email protected]
C^\Çw_XS[ÓZ
<XRWP[0[caXRWcTaSycení útěšná
Vatikánské promluvy s humorem
Kolekce básní zahrnuje témata všedního dne: střety při názorových odlišnostech a hledání společných množin; odhalení životního středu při setkávání se s mimikou a funkčními alibi mocných. Navazuje na předchozí sbírku Vítězný domov. S předmluvou kardinála Špidlíka. Jedná se o poslední text, který nám zaslal do redakce Refugia.
Nedělní zamyšlení kardinála Špidlíka jsou publikací doposud nevydaných promluv, které pronesl ve Vatikánském rozhlase. Jeho umění rozsévat Boží slovo uvádí do základů, které poslouží kazatelům i posluchačům slova. První kniha, která vychází posmrtně, podtrhuje Špidlíkovo typické charizma: hovořit o existečních tématech s moudrým a konkrétním nadhledem.
BROŽOVANÁ, 96 STRAN, 110 KČ
Be0cP]Ç
Život sv. Antonína Poustevníka
VÁZANÁ, 224 STRAN, 230 KČ
V Refugiu vychází již druhé revidované vydání Života svatého Antonína Poustevníka, otce a zakladatele egyptského mnišství. Spis měl, mezi nesčetnými plody, vliv také na obrácení svatého Augustina.
NÁKUP PŘES INTERNET:
www.refugium.cz C^\Çw_XS[ÓZPZ^[
– 15% SLEVA
Velehrad – Řím
BROŽOVANÁ, 104 STRAN, 110 KČ
Modlil se tváří k východu
– 15 let
Soubor příspěvků M. Vlka, I. Dziwisze, I. Wilhelma, R. Palouše, D. Duky, K. Skalického, T. Halíka a jiných, vydaných společně s adventní homilií Benedikta XVI. z oslavy 90. narozenin kardinála Tomáše Špidlíka. Přiložena jsou kardinálova hesla z Dictionnaire de spiritualité.
EYPƯTb[Pe8eP]^e
Subjekt a kosmos Soubor kulturně-uměleckých statí ruského emigranta žijícího v Římě, jehož texty překládali T. Mann, J. O. Gasset nebo M. Buber...
VÁZANÁ, 240 STRAN, 200 KČ
VYJDE V ČERVNU
>[XeXTa2[Ï\T]c
:PaT[ţÓWP
Duchovní průvodce pro naši dobu Nedávno zasnulý francouzský teolog, osobní přítel Jana Pavla II., O. Clément, zanechal tento svůj poslední text jako duchovní testament: hovoří o setkávání spřízněných duší a kreativní pomoci lidem na cestě obtížemi života.
:^\_[Tc]ÓSÓ[^ C^\ÇTZPaSX]Ç[Pw_XS[ÓZP ehSÇeÇYTW^]PZ[PSPcT[bceÓ
ATUdVXd\ET[TWaPSA^\P www.refugium.cz
Bůh stále větší Teologie exercicií podle Ericha Przywary Výtah a zasvěcený komentář z třísvazkového titulu o ignaciánských duchovních cvičeních teologa životních paradoxů Ericha Przywary.
VÁZANÁ, 120 STRAN, 150 KČ
VYJDE V ČERVNU
www.facebook.com/nakladatelstvi.portal
www.portal.cz
E. Drewermann
Stopy spásy Každý ēlovĢk hledá zpƽsoby životního naplnĢní. Autor ukazuje, co ēlovĢk nutnĢ potƎebuje, aby mohl žít se sebou v pokoji – blízkost a odpuštĢní. Autor je v NĢmecku vyhledávaným odborníkem na problemaƟku spojení spirituality a psychoterapie. váz., 128 s., 209 Kč
J. Jandourek
Tomáš Halík – Ptal jsem se cest
P. Hájková
Jaromír ŠtĢƟna – Brutalita moci Kniha rozhovorƽ mapuje pƎedevším posledních šest let života Jaromíra ŠtĢƟny. Základní otázkou, kterou se zabývá, je brutalita moci, násilí, ovládání druhých. PƎedobrazem kapitol je jedenáct alegorických soch ctnosơ a neƎesơ z Kuksu. Na pozadí souēasných i minulých událosơ se ŠtĢƟna zamýšlí nad jednotlivými ctnostmi a neƎestmi. váz., 240 s., 329 Kč
Osobní svĢdectví o hledání vlastní cesty v duchovním životĢ, ve ĮlozoĮi i ve spoleēnosƟ. KromĢ osobních témat reŇektuje vývoj v ēeské spoleēnosƟ a církvi. tenáƎ v knize nalezne i vzpomínky na významné osobnosƟ – J. Reinsberga, J. ZvĢƎinu, V. Bendu nebo zamyšlení nad tématy, jako je hlubinná psychologie, krize víry, sekularizace. Kniha je novĢ doplnĢna o CD, na nĢmž T. Halík ēte vybrané ēásƟ knihy. Kniha + CD: 288 s. + 8 s. příl. + CD, 449 Kč Samostatné CD: 169 Kč
Žádejte v knihkupectvích nebo na adrese nakladatelství: Portál s. r. o., tel.: 283 028 203, e-mail:
[email protected] Knihkupectví Portál: Jindřišská 30, Praha 1; Klapkova 2, Praha 8; Dominikánské nám. 8, Brno; Prokopova 19, Plzeň
NAKLADATELSTVÍ
VYŠEH RAD SPOL. S R. O.
Israel Finkelstein, Neil Asher Silberman
Hans Küng
FREUD A BUDOUCDAVID A ŠALOMOUN NOST NÁBOŽENSTVÍ Počátky mesianismu ve světle Dnešní teologie se soustavně moderní archeologie a mnohem intenzivněji Dva význační současní arche- než dříve zabývá kritikou náboženství, jak ji vyslovili ologové, známí u nás svou psychiatři a psychoterapeuti – knihou Objevování Bible, se nejvýrazněji S. Freud. Kniha tentokrát zabývají biblickým tradováním příběhů slavných přináší dva Küngovy závažné texty: studii „Bůh – infantilní králů Davida a Šalomouna a jejich utvářením v průběhu iluze?“ a „Náboženství – poslední tabu?“ Autor ukazuizraelských dějin. Zvláštním je, že úkolem teologa přínosem autorských bádání je zjištění, že příběhy Davida a v podstatě každého religióza Šalomouna ovlivnily i histo- ního člověka je pracovat proti všem patologickým deformarické pojetí pozdějších západních králů a způsob jejich cím náboženství a angažovat se za náboženství, které dokávlády. Kniha tak objasňuje, že přemáhat úzkost a vnukat že v životních dějích Davida důvěru, pochopení a respekt a Šalomouna lze vystopovat mimo jiné jako základ pro samotné kořeny západní přátelství a lásku. civilizace. Váz., 160 s., 248 Kč Váz., 272 s., 298 Kč
Günter Stemberger
Martin C. Putna
ÚVOD DO JUDAISTIKY S touto knihou se na český trh dostává první ucelená propedeutická příručka zaměřená na studium židovského náboženství, jeho dějin a literatury. Autor popisuje historické předstupně judaistiky jako vědního oboru, hlavně od počátku 19. století a tzv. „vědy o židovství“, a představuje stěžejní otázky, texty a metody soudobého studia judaistiky. Hlavní části knihy věnuje čtyřem epochám židovských dějin a kultury: době druhého Chrámu (400 př. n. l.–70 po n. l.), období klasického rabínství s centry v Palestině a Babylonii (do 10. století), středověku s těžištěm v Evropě a novověku. Brož., 232 s., 248 Kč
OBRAZY Z KULTURNÍCH DĚJIN AMERICKÉ RELIGIOZITY Martin C. Putna probírá ve své práci hlavní americké církve a duchovní proudy, jak se postupně objevovaly v amerických dějinách a jak se promítaly do společenského života i do umělecké tvorby. Poskytuje tak obrazy puritánů, kvakerů, evangelikálů či mormonů, mapuje vývoj katolicismu, judaismu či buddhismu na americké půdě, zkoumá formy religiozity amerických černochů či podoby novopohanství, ale všímá si rovněž náboženského rozměru zednářství, transcendentalismu či tvorby beatnické generace. Kniha je doplněna bohatým fotografickým materiálem. Váz., 336 s., 298 Kč
John Powell SJ: NAPLNO ÈLOVÌKEM Autor knihy - uèitel, poradce, psycholog a teolog ve své knize vychází ze základní myšlenky, že veškerá zmìna kvality lidského života musí vyrùstat ze zmìny jeho osobního vnímání, ze zmìny vize reality. Základem je pochopení skuteènosti, že emoce vyrùstají ze zpùsobu, jakým pohlížíme sami na sebe, ze subjektivních vjemù a interpretací. Brož., 136 str., 79 Kè
OBJEDNÁVKY ZASÍLEJTE NA ADRESU:
Vyšehrad – expediční sklad, Štěrboholská 44, 102 00 Praha 10 tel./fax: 271 961 380 e-mail:
[email protected] Při nákupu v expedičním skladu sleva 20 % na www.ivysehrad.cz sleva 15 % Pokud máte zájem o zasílání našeho pravidelného čtvrtletníku Čtení, napište nám adresu, na kterou ho máme posílat.
Rašínova 5 602 00 Brno tel.: 542211621
[email protected]
Knihkupectví CESTA
www.cestabrno.cz
Konzbul, Pavel: POLEDNICE BÝT NA CESTÌ /KÁZÁNÍ/ Drobná sbírka promluv nás provází celým liturgickým rokem, který se prolíná s rokem školním. V dnešním zmateném svìtì pøesyceném informacemi všeho druhu je naléhavým hlasem, který nám dodává odvahu pøijmout evangelijní pravdy za svùj životní program. Brož., 136 str., 98 Kè P. František Lízna: VSTÁVÁM A POKRAÈUJI V CESTÌ z Fatimy do Compostely V roce 2006 o. Lízna vychází na další pou. Jde bez mobilního telefonu a s vìdomím, že toto putování mùže být jeho poslední pozemské, nebo lékaøi mu diagnostikovali nebezpeènou rakovinu. Nemoc však natolik ustoupila, že lékaøi otce Líznu zaøadili mezi vzácné pøípady. Sám jezuitský poutník dodává: „Jak øíkám, pou uzdravuje.” Brož., 80 str., 78 Kè Kalendáø 2011 s texty Mons. Jiøího Mikuláška - s katolickým kalendáriem, - s barevnými fotografiemi na každý týden, - s informacemi RADIA PROGLAS a TELEVIZE NOE, - s uvedením textu evangelia na každý den, - s pøehledem prázdnin a volných dní, - s pøehledem týdnù žaltáøe, - s pracovním kalendáriem. Cena 54 Kè
Víta Nejedlého 15 130 00 Praha 3 tel./fax: 224221703 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz