2010

ČLOVĚK TRADICE 1 / 2010

1

Člověk tradice číslo první / jaro ��

Vydává občanské sdružení Člověk a tradice �olu s nakladatel�vím Malvern. Redakční kruh: Jakub Hlaváček (šéfredaktor), Ivo Purš, Martin Žemla, Matouš Jaluška, Ivan Štampach, Vratislav Keprt, Karel Funk, Michal Havran, Michal Špína. Adresa redakce: Lublaňská ��, �� Praha �. Náklad: �� kusů. Obálka, grafická úprava a sazba: Jakub Kovařík. www.malvern.cz / www.clovektradice.cz Téma příštího čísla: Tradicionali�é a perenniali�é. ISSN ��-��

2

Obsah Tradice a současnost

Tradice a současno�: úvodem ———————————————————— � Jakub Hlaváček Tradice a invence ———————————————————— �� René Alleau Živná půda tradice ———————————————————— �� Martin Žemla Tradice rado�i ———————————————————— �� Matouš Jaluška Nanomy�éria �oločen�va ———————————————————— �� Michal Havran Rozhovor o �ylu ———————————————————— �� René Daumal a Lanza del Vasto

3

Lež pravdy ———————————————————— �� René Daumal Povídám povídám pohádku…; co s pohádkami? ———————————————————— �� Karel Funk Arkána my�iky. Kejklíř ———————————————————— �� Valentin Tomberg Pravý a levý mozek ———————————————————— �� Annick de Souzenelle Louka za potokem ———————————————————— �� Thomas Berry Nihumim ———————————————————— �� Oscar Vladislas de Lubicz-Milosz

Člověk zakouší rozpor toho, že na jedné �raně touží po Absolutnu a zároveň před ním prchá. Touží po něm, protože je jím ve své pod�atě �vořen, prchá před ním v očekávání, že mu ho přinese sama exi�ence, neboť ho hledá nikoliv ve svém nitru, nýbrž ve vnějším světě. Věří, že mu ho zde přinese čas: buď tedy minulo�, kterou si potom idealizuje a utíká se k ní (to je po�oj mnohých �arců), anebo si slibuje naplnění života od budoucno�i (to je případ mladých a těch mnohých z nás, kdo žijí svými plány do budoucna). Vzhledem k tomu, že pomíjivý okamžik může být zdrojem potěšení, člověk po něm žádá hodnotu věčno�i: „Ó, čase, za�av svůj let…“ praví básník. Protože člověk neumí uchopit skutečný rozměr přítomno�i, prchá před ní a uniká tak sám sobě i za cenu vla�ní záhuby. Tragickým dokladem tohoto zjištění je západní podoba křesťan�ví během posledního tisíciletí. Zmítána mezi integri�y, kteří se upínají ke zvykům ji�é velmi relativní minulo�i, a progresi�y, kteří v�upují do soutěže s vnějším pokrokem, který nevědomě zbožňují, vychyluje se tato Církev ze své osy a �ěje ke zkáze. Tradice není plodem ani minulo�i ani budoucno�i, nýbrž časem proro�ví, který se noří do bezčasí a vtěluje se v okamžik. Politické �rany, ať „pravicové“ (konzervativní) či „levicové“ („také“ pokrokové), se opírají každá o jednu berlu ve snaze porušit rovnováhu té druhé; to vede k tomu, že národ „kulhá“ a tímto způsobem se nikterak nepřibližuje své do�ělo�i, založené na předpokladu skutečné páteře.

4

— Annick de Souzenelle: Symbolismus lidského těla

5

Tradice a současno�: úvodem Jakub Hlaváček

0

Do�ává se Vám do ruky první číslo revue Člověk tradice, jež připravuje občanské sdružení Člověk a tradice �olu s nakladatel�vím Malvern. Úkolem tohoto sdružení je výzkumná a publikační činno� zaměřená zejména na tzv. tradiční nauky (či hermetické vědy) a jejich minulé i současné projevy a odezvy v obecně kulturní rovině, ale i na reflexi současných tradičních a tradicionali�ických po�ojů a zkoumání jejich přínosu pro další možný rozvoj lidského vědomí a zejména základních lidských hodnot v jejich interakci s „mimolidským či nadlidským“. V rámci této revue nepreferujeme žádnou nauku ani metodologii, se kterou bychom k těmto tradičním vědám při�upovali; byť se nebudeme vyhýbat výdobytkům a in�rumentáři současné vědy, nebudeme se pohybovat výhradně na poli např. filosofie či antropologie, neboť chceme-li po�ihnout to, co je nebo může být na tradičních vědách doposud živé, bude to po nás ča�o vyžadovat určité vnitřní naladění, vý�avbu „vnitřního pro�oru“ či pouze druh úča�en�ví, který překračuje snahu o kýžený nezaujatý po�oj „či�é vědy“. Tradiční vědy jsou pro nás �ále živým organismem, jehož jsme dosud — byť poněkud odrodilou — součá�í, a nikoli slepou uličkou v evoluci lid�va, již s blahosklonným de�ektem pitvala ta chřadnoucí odvětví moderní vědy, která z nedo�atku vla�ní životaschopno�i hledala vnějšího nepřítele neomylně právě v těch myšlenkových proudech,

6

revue Člověk tradice

číslo 1

2010

jež přitakávají širšímu pojetí života — pojetí, vymykajícímu se projekcím pozitivi�ického proselytismu scientismu, jenž přesným a aseptickým odseknutím svých kořenů přivedl v blouznivém opojení vla�ní mocí lid�vo k takovým neurotickým projevům, jež nej�íše nemají v lidské hi�orii obdobu. Nebudeme se zaobírat ani tak tím, co je zdrojem tohoto iracionálního odporu k jinako�i, ale �íše se budeme snažit rozfoukávat ty ještě doutnající jiskry vědomí a vědění, které mohou podpořit tento návrat k lidsko�i, jinými slovy k silám oživujícím lidskou pod�atu a přivádějícím ji výhradně individuální ce�ou k pod�atě universální, byť neuchopitelné a nevýslovné. Při tomto ohledávání skrytých terénů za mnohé vděčíme těm badatelům, v jejichž �opách chceme — jakkoli neji�ě — kráčet; nebudeme je na tomto mí�ě vyjmenovávat, jedním za záměrů této revue je však upozornit na jejich díla a ale�oň čá�ečně před�avit jejich odkaz širší veřejno�i. V neposlední řadě má tato revue sloužit k opětovnému připojování toho, co bylo odtrženo a odvrženo, toho, co ztratilo svá jména a tím pro nás pře�alo exi�ovat; a zejména k propojování toho, co můžeme symbolicky označit za hlavu, srdce a nohy. Propojování ovšem neznamená nahrazování či přesouvání funkcí; podobně jako hermetismus nemůže nahrazovat vědu ani nábožen�ví, ani hlava nemůže nahradit srdce a naopak; prvním krokem k lepší �olupráci jednotlivých čá�í celku není new-ageové smývání hranic, nýbrž jejich vymezení a přesnější vyjasnění kompetencí. Je jen přirozené, že na této ce�ě, jejíž pomalo� a zodpovědno� vyplývá zejména z toho, že dále nerozevírá propa�, jež se rozevírá mezi bytím člověka a výplody jeho mozku, které není schopen zvládnout, potkáme více otázek než připravených odpovědí a ovšem i nároků, jejichž evidenci je ča�o velmi obtížné si připu�it.

7

Pro toto otevírající první číslo, jež se ve většině pří�ěvků věnuje vztahu tradice a současno�i, jsme sotva mohli nalézt příhodnější uvedení, než je následující úvodní text přednášky René Alleaua Tradice a invence. Nejenže svými zhuštěnými a přesnými formulacemi naznačuje orientaci, kterou budeme sledovat; je cenný také v tom, že byť je napsán téměř před třiceti lety, a některé vnější skutečno�i již neplatí (např. hermetické či tradiční nauky se v mnoha západních �átech �aly běžnou součá�í akademického pro�oru), jeho reali�ickému pohledu na �av lid�va z hlediska tradice dal čas bohužel zcela zapravdu. Připojujeme se tak k úkolu, jejž René Alleau popsal jako nutno� budování pedagogického souladu, který �ále schází mezi vědami zabývajícími se vnějším světem a poznatky o světě vnitřním, mezi konáním a bytím. Přitom musíme pře�at svévolně klá� archaické do protikladu k modernímu, nadrozumové proti rozumovému. Každé odcizení člověka vždy začíná pedagogickým odcizením.

Tradice a současnost

Jakub Hlaváček

strany 6–8

P. S. René Daumal v jedné své eseji formuloval základní překážky našeho porozumění světu tradice následujícím způsobem: Dnešní člověk se považuje za do�ělého a dokončeného, a nemá až do své smrti na práci nic jiného než �řídavě získávat a vydávat různé látky (peníze, životní síly, vědomo�i), aniž by tyto výměny nějak působily na věc, jež se nazývá „já“. „Člověk tradice“ se považuje se za něco, co je třeba dokončit, za klamný přelud, jejž je třeba nasměrovat, za složení látek, které se musí přeměnit, a za mnoho�, již je třeba sjednotit. U nás nazýváme poznáním �ecifickou činno� rozumu. Pro „člověka tradice“ se podílejí na poznání všechny složky člověka. Vývojem poznání nazýváme to, když pomocí �ávajících smyslových a logických ná�rojů znovu získáváme poučení o věcech, jež můžeme vnímat nebo o nichž se můžeme naučit hovořit. V tradičním myšlení �očívá vývoj poznání ve zdokonalení těchto ná�rojů a organickém dosažení nových poznávacích schopno�í. My říkáme, že poznání znamená moc, a ta znamená předvídání. Pro „člověka tradice“ je poznání �áváním se a proměnou. Náš experimentální po�up chce být použit na všechny předměty — kromě „já“, jež je od�rčeno do obla�i filosofické �ekulace či náboženské víry. Pro „Člověka tradice“ je „já“ prvním, posledním a základním předmětem poznání, poznání, které je nejen experimentální, ale i proměňující. U nás se lidé považují za rovnocenné v bytí a odlišné pouze v tom, co mají: kvality jsou vrozené a poznání je dosažené. „Člověk tradice“ rozeznává v lidském bytí hierarchii. Mi�r není pouze moudřejší či zručnější než žák, on je, co do pod�aty, více než on. Právě to umožňuje nepřerušené předávání pravdy. A konečně, pro dnešního člověka je poznání činno�í, jež je oddělená, nezávislá (či domněle nezávislá) na jiných činno�ech. Jelikož pro „člověka tradice“ je dosažení poznání proměnou člověka samotného, způsobuje a předpokládá proměnu všech jeho projevů, celého způsobu života.

8

Nechť nám tedy není toto zkratkovité vyjádření a podobně i celá revue není jen námětem k zamyšlení, ale také k životnímu pohybu.


číslo 1

2010

9

Tradice a současnost

Jakub Hlaváček

strany 6–8

René Alleau — francouzský filosof a hi�orik tradičních věd, �udoval ve třicátých

letech ��. �oletí filosofii a dějiny vědy u Ga�ona Bachelarda. Po skončení druhé světové války pracoval jako inženýr v Africe na řadě průmyslových �aveb. Tam se bezpro�ředně seznámil s archaickými tradicemi mí�ních kmenů, s jejich mýty a rituály. Počátkem ��. let se vrátil do Francie, aby shrnul své zkušeno�i načerpané z dvojího pramene: intenzivního teoretického �udia a osobních prožitků a zkušeno�í. Kromě prací věnovaných alchymii — česky vyšlo A�ekty tradiční alchymie (Merkuryáš, ��), Hermés a dějiny věd (Malvern, ��) — se v knihách O povaze symbolů (Malvern, ��) či Věda symbolů (Payot, Paris ��) věnoval zkoumání role symbolů v lidském myšlení a metodologii obecné symboliky. V neposlední řadě pak zkoumal působení esoterických koncepcí v hi�orii v knize Tajné �olečno�i (Malvern, ��). Z francouzského originálu otištěného v revue Atlantis přeložil Jan Ziebiger.

10


číslo 1

2010

11

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

1*

Tradice a invence René Alleau

Dříve než vám předložím několik úvah o tradici a invenci, dovolte mi nejprve poděkovat revue Atlantis za to, že mě po�ila a potěšila tím, abych dnešní večer předsedal tomuto ��. platónskému banketu. Už několik let mě čas nezbytný k mým výzkumům nutí zpravidla odmítat každou nabídku úča�nit se nějaké konference nebo předné� referát. Nabídku Jacquesa d’Arès jsem nicméně přijal s rado�í, neboť jsem toužil přidat skromný pří�ěvek k vaší vzpomínce na tradici vznešené kultury. Na tradici, kterou proslavili — �olu s příslušníky rodů de’ Medici a Strozzi — i další před�avitelé florentské šlechty, kteří v žádném případě nebyli tmářskou, sobeckou a uzavřenou ka�ou, jež by přenechávala veškeré břemeno výchovy �átu a intelektuální práci vzdělancům, nýbrž naopak předepisovali držitelům ohromného bohat�ví povinno� mecenáš�ví, aby se v jejich mě�ě rozvinula touha po učení a láska ke krásnému, dobrému a pravdivému, což do�ělo až k tomu, že vzdělancům a vědcům byly poskytovány neomezené úvěry, jaké poskytl Cosimo de’ Medici �omasi de Sarzane a Nicolovi Nicolimu. Dnes večer bych také chtěl vyjádřit své sympatie těm z vás, kteří j�e svou věrno�í, odvahou a vytrvalo�í zaji�ili dílu Paula Le Coeura kontinuitu čtenářů a působení, které si tento průkopník nepochybně zaslouží, neboť mu vděčíme za „tradiční“ archeologii, nový směr výzkumu a originální obor, jehož kulturní význam a nezbytno� pro naše vysoké škol�ví jsme zjevně dosud náležitě nepochopili.

12


číslo 1

2010

Při této příležito�i bych chtěl připomenout oněch několik nezávislých duchů, kteří před dvaceti lety navzdory vzájemným rozdílům v politických názorech a náboženské víře �olečně bojovali ve věci tehdy odmítané tradice a symbolismu. Ve skutečno�i se jednalo o obranu samotného ideálu intelektuální snášenlivo�i a duchovní svobody, kterou jsme po�avili proti segregační kulturní a výchovné politice, jejíž sektářské racionali�ické principy se snažily z našich universit, z jejich přednášek, programu a dokonce z každého kritického zkoumání vyloučit filosofii a dějiny tradičních oborů, �ejně jako �udium jejich jazyka a jejich symbolické logiky. Nelze nicméně popírat značný vliv těchto archaických sou�av a prvotních zjevení na primitivní �olečno�i, �ejně jako na antické a �ředověké civilizace Východu i Západu, a to v obla�ech tak rozličných, jako jsou dějiny nábožen�ví, dějiny věd, dějiny umění a řemesel a dokonce dějiny in�itucí v jejich vztazích s právní a ho�odářskou symbolikou. Je např. nutné připomínat, že magie ovládala po tisíciletí prehi�orické civilizace a ho�odář�ví založené na lovu �ejně jako civilizace protohi�orické a ho�odář�ví založené na pa�eve�ví? Jak z našeho vzdělání vyloučit dějiny magie a rozbor magického myšlení, aniž bychom tím nejzávažnějším způsobem zkreslili celé dějiny lidského myšlení? Mezi těmi nezávislými hledači, kteří jako první vedli tento temný a obtížný boj proti racionali�ickým a scienti�ickým předsudkům našich universit, mi dovolte vzdát dnes večer zvláštní hold památce našich zesnulých přátel. Odměněni obecným nezájmem veřejné moci nebo ironickým opovržením ze �rany universitních autorit a zklamaní neporozuměním veřejno�i, někteří z těchto přátel, kteří byli velkými učenci, zemřeli v bídě. Další pak obětovali svou kariéru, a někdy i svůj majetek a zdraví, své lásce k tradici, �udiu jejího učení a obraně jejích práv. Právě jejich jménem musím dnes večer zopakovat to, co jsme vždy tvrdili, aniž jsme došli pochopení: když je právo na veřejné vzdělání v jedné obla�i kultury, ať již minulé nebo přítomné, utlačováno skrytou, ale účinnou censurou, která ji prakticky vylučuje z našich universit, tehdy jsou ohroženy ve svých principech, kterými jsou jednota a nedělitelno� lidského vědění, i všechny o�atní formy kultury. Proč jsou nadále vylučovány z našeho vysokého škol�ví dějiny magie, a�rologie, alchymie, �ejně jako dějiny symbolismu a jeho filosofie? Je�liže je považujeme za dávné omyly, ve jménu jakého sce�ného pedagogického kritéria nebo jakého skrytého dogmatu se odvažujeme tvrdit, že dějiny omylů mají menší důležito� pro skutečné poznání lidského ducha než dějiny pravd, které tento duch odkrývá?

13

*

Projev byl přednesen �. prosince ��.

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

Tvrdí-li se nám, že esoterismus není možné vyučovat veřejně bez závažných nebezpečí, je to proto, že jsou záměrně směšovány jeho teorie s jejich deformacemi, jež díky ji�ým praktikám zlidověly. Proč ale za takovéto situace dávat tisku, nakladatel�vím, rozhlasu nebo televizi všechna práva rozšiřovat neuváženě mezi davy ten nejnižší okultismus a nejšílenější my�icismus, zatímco současně je intelektuálním elitám této země upíráno odborné vzdělání, které by jim naopak dovolovalo šířit kolem sebe poznání �rávných a zdravých před�av o skutečných dějinách tradičních oborů a opravdové filosofii esoterismu a symbolismu? Pedagogická policie o�atně není dlouhodobě o nic efektivnější než každá jiná policie. Protože se — byť to požaduji už deset let — brány universit výuce tradiční filosofie a symbolismu neotevřely, máme tu teď nevídaný příliv �rašlivých omylů, které zasáhly — nejen ve Francii, ale v Evropě i ve Spojených �átech — nejrozmanitější vr�vy �olečno�i. Tato široká kolektivní reakce, která hrozí přerů� ve všeobecné zmatení v rámci jedné a téže nevědomo�i, jež vyplývá z odmítnutí všeobecného sjednocení v rámci téže kultury, tato vnitřní epidemie byla jasně předvídatelná. Skutečno�, že se z kultury vylučuje nadrozumové (le surrationnel), že se popírá každé my�érium, že se ničí každá víra, dokonce i víra člověka v sebe sama, když se odvažujeme veřejně učit, že lidská byto� je jen výsledkem vesmírné náhody, potřeby přizpůsobit se pro�ředí, zákonům ekonomiky a �olečenských �ruktur, tato skutečno� není bez tre�u ani bez těch nejzávažnějších individuálních i kolektivních psychologických důsledků. Jak by si muži a ženy, kterým se tvrdí, že mimo svůj krátký život a chvilkovou užitečno� v roli vědomých rozmnožovatelů, organizovaných pracovníků a občanů platících daně nemají v co doufat, jak by si koneckonců raději nevybrali naivní možno� pokládat se a označovat za „blížence“ nebo „býky“, aby se rozpoznali ale�oň v nich, �íš než aby souhlasili s tím, že už nemají osud, smysl ani tvář? Vyvrcholení ohňo�roje vypáleného scienti�ickým a racionali�ickým dogmatismem jeho autoři nepředvídali. Teď ale padá dolů na jejich hlavy: je jím napro�á absurdita lidského �avu, o jejíž odhalení usilují ty nejnovější poznatky věd o životě. Jak se sluší, tato nečekaná pravda, která by byla politicky škodlivá pro zájmy revolucionářského scientismu, zů�ává většinou cudně skrytá pod my�ifikujícími frázemi určenými pro lid. Nikdy se tolik nemluvilo o „smyslu dějin“ ani o „budoucích generacích“, pro jejichž ště�í jsme neu�ále vyzýváni k práci. A přece se zbytečně ptáme, jak by dějiny lid�va — kdybychom v tom měli věřit našim vědcům — mohly mít nějaký smysl, pokud by člověk ve vesmíru neměl ani ten nejmenší význam? A pokud by budoucí generace měly být tak absurdní jako ty současné, bylo by lepší je všemi pro�ředky ušetřit nebezpečí, že budou zbytečnými diváky dramatu bez autora i bez příčiny. Jako to činil ve své době ji�ý náboženský dogmatismus, tak i nový vědecko-racionali�ický dogmatismus dovede velmi dobře pozměnit bezpro�řední

14


číslo 1

2010

skutečno�i, ča�o nesnesitelné, ve pro�ěch pouhých vzdálených zdání. Kon�atujme a�oň, že pokud nábožen�ví — jak tvrdí netolerantní volnomyšlenkáři — bylo jen „opiem lid�va“, nikdy nepodporovalo užívání drog, mnohem nebezpečnějších než víra v o�atky a zázraky svatých. Drog, které také zaplavují moderní �olečno� a lépe než jakýkoli jiný projev nám ukazují, do jaké míry je lidská duše — tato neznámá, která vyžaduje neu�ále nové poznávání — blízko tomu, že �íše všechno zničí, než aby byla vyloučena, nepochopena a popřena kulturou zaslepeného rozumu, který člověka odřízl od všech důvodů jeho exi�ence. Universální tradice tyto důvody už od počátků lid�va bez pře�ání odhaluje neporušenou iniciační posloupno�í. Není pravda — jak to tvrdí ji�á věda — že lid�vo nebylo od svého dět�ví ve svém rozvoji vedeno. Zcela naopak, tento rozvoj — jednoho dne mu porozumíme lépe — je jen velkolepým příkladem universální vzájemno�i. Zatímco dítě musíme držet za ruku, aby se naučilo chodit, není nutné učit běhat do�ělého, a když do�ělý člověk �adne, nesmí nikoho obviňovat a musí se zvednout svými silami, neboť jsou jeho vla�ním majetkem; ve svých pohybech je svobodný a přesně tato svoboda je cílem jeho vývoje a dává jeho dějinám smysl. Jak si vůbec dovolujeme před�avovat, že skutečný tradiční duch by byl natolik nevědoucí, že by člověka zadržoval v počátcích jeho víry nebo mezi závoji jeho pověr, nebo jej dokonce nutil k upředno�ňování �aré a mrtvé víry — jen proto, aby byla zachována — před novými živými poznatky, jejichž všechny omyly pocházejí jen z jejich nedokončeno�i a pýchy? Ná�roje racionalismu nejsou falešné, nezapříčinily tento �av a neměli bychom se jich vzdát. Je to jeho celková per�ektiva, kterou je třeba kritizovat, neboť samotným těmto ná�rojům přisoudila konečný, účelový význam. Každá civilizace závisí na svém účelu. Společno�, která nemá účel, se nemůže nikdy �át civilizací, �ejně jako jedinec, který si sám nevolí důvody své exi�ence, tvoření, žití a milování, se nemůže nikdy �át osobno�í. Celé lidské drama pochází z toho momentu, kdy člověk musí nevyhnutelně volit, za cenu toho, že sám sebe odsoudí k exi�ování namí�o bytí. Jaký je tedy účel moderní civilizace? Zji�íme, že obsahuje zásadní rozpor: odmítá �aré účely náboženského typu, ale zato je ochotný přisoudit svým pro�ředkům význam nezbytného účelu do�ačujícího o sobě a skrze sebe sama. Například moderní fyzik si neklade otázku, jaký je cíl fyziky v jejích vztazích k cílům lid�va. Ptá se pouze na pokrok fyziky samotné. O�atně, jak by mohl vůbec něco vědět o cílech lid�va? To je otázka, která se nevyskytuje v programu žádné university na světě a která je tím �íš cizí �ecializovanému vzdělání vědce. Stejně je tomu v obla�i tzv. „humanitních“ věd: nemysleme si, že se nějaký hi�orik někdy ptá, čemu nebo komu mohou sloužit dějiny. Když se ho zeptáte, odpoví vám, že z obecných myšlenek má hrůzu, ale na druhou �ranu, pokud jde o oběh krmiv v západní Normandii ve ��. �oletí, ihned se domnívá, že bude

15

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

schopen před�avit několik řádně podložených hypotéz o ceně otepí sena v roce ��. Nemyslete si, že v dalších oborech je situace odlišná. Průmysl nezajímá, je�li to, co vyrábí, je pro člověka užitečné nebo neužitečné a zda to ohrožuje přírodu či nikoli; zásadní je vyrábět a prodávat jakýmikoli pro�ředky cokoli, i když každou chvíli hrozí, že obrovité tankery svým ztroskotáním dovrší znečištění oceánů. Právě tak argumenty, které proti sobě zdánlivě �aví politické skupiny, jsou určeny jen k vnější �otřebě a pro mínění, neschopné posoudit jejich skutečný obsah. Naši augurové, ať už jsou ve �átním chrámu napravo nebo nalevo, vědí velmi dobře, co nesmějí přiznat: totiž že uvnitř svatyně exi�uje jediný pohled na situaci, ten, který odpovídá skutečným problémům, jejichž možná řešení jsou velmi omezená a nemohou se za současného �avu vzájemné závislo�i národních ho�odář�ví a jejich chatrné rovnováhy v jednotlivých �átech příliš lišit. Středem zájmu našich politiků tedy není Francie, ale samotný politický život, �ejně jako se průmyslníci �arají jen o život průmyslu, fyzikové o pokrok fyziky a hi�orikové o tu nebo onu obla� hi�orického výzkumu. Ve všech obla�ech se pro�ředky naší �olečno�i �aly konkrétními cíli, aniž by kdy vyv�ala otázka po účelno�i civilizace jako celku, tj. po pravých důvodech její exi�ence a vytváření toho, co vytváří. Výsledek tohoto odmítání každé obecné myšlenky, každé vyšší syntézy, která by mohla omezit následky nesmírného nepořádku a bezpříkladného plýtvání vyčerpatelným přírodním bohat�vím a vyčerpávajícím lidským úsilím, první výsledek tohoto odmítání každé vyšší syntézy se zdá být do� zřejmý: je to ro�oucí rozdrobeno� oborů, které se navzájem ignorují, roztříštěno� poznatků a rozparcelování vědění. Naše kultura se �ala �ejně nezměrnou svým rozsahem jako pu�ou a neobyvatelnou pro toho, kdo by chtěl prové� její syntézu, k níž by musel mít možno� poznat všechno aktuální vědění, aby opravdu žil v srdci skutečných problémů své doby. Došlo tak k tomu, že pohyb v nezměrné poušti našich vědomo�í není možný jinak než v malých karavanách nomádů, �ále úžeji �ecializovaných na �udium toho či onoho zrnka písku, toho či onoho přeludu. Jak by v této situaci mohlo být skutečné politické myšlení, tj. integrace všeho poznatelného v jeho rozmanito�i do jednoty obecného pro�ěchu, ještě možné? Uvedu tu jen jeden příklad: zamyslete se nad tím, co vám říká ortodoxní marxi�a a co tvrdí bezvýhradný odpůrce marxismu — řekněme nějaký americký politik — a uvidíte, že jeden i druhý zakládají svůj sy�ém na tomtéž pojetí skutečno�i, čili — aniž o tom vědí — na tomtéž vědeckém pojetí, materiali�ickém a naturali�ickém: na pojetí skutečno�i „o sobě“, skutečno�i materiálních faktů sjednocovaných přírodními zákony, které exi�ují samy o sobě a samy pro sebe. Ovšem toto pojetí, které bylo obecně přijímáno myšlením ��. �oletí, překonal před padesáti lety pokrok vědy, která ve svém celku už vůbec nepřipouští „materiali�ický naturalismus“ jako kritérium skutečno�i, ale blíží se �íš „subjektivnímu idealismu“. To značí, že současná věda už nepotvrzuje skutečno� „o sobě“ vytvořenou z materiálních faktů a přírodních zákonů, nýbrž připouští

16


číslo 1

2010

pouze skutečno� lidského ducha, tj. subjektu, jenž svými pojmovými pochody rekon�ruuje předměty, které pozoruje, �ejně jako zákony, které objevuje, a který například vztahům následno�i nějakých jevů přičítá význam příčinných vztahů a konkrétní a ab�raktní po�upy považuje za koherentní. Jinými slovy: naši politici nadále věří ve výčty a ve fakta, tj. v dějiny „výčtu faktů“ v nějaké skutečné velké knize, jež je nezávislá na čtenáři, zatímco naši vědci zcela jasně ukázali, že je to právě čtenář, kdo činí fakta fakty, což je zapříčiněno samotnými podmínkami jeho četby. Zdá se být do�atečně zřejmé, že politické myšlení založené na „výčtu faktů“ tohoto druhu má nevyhnutelně sklon vnucovat nám dogmata, jejichž reali�ická naivita se dá udržovat pouze pomocí dobře vy�rojených �rašáků nebo pomocí víry v Ježíška přinášejícího o vánocích dárky a v nepravděpodobné zázraky. I když je nás pouze hr�ka, musíme zkoumat současné mýty a jejich zavádějící obsah. Naneště�í pro naše odpůrce víme, kdo nás klame a jak a proč nás klame. Máme totiž k di�ozici nejen věcné údaje současného myšlení, ale také opravdové základy �aré víry. A proto �avíme pravý rozum proti zao�alému vědecko-racionali�ickému dogmatismu, �ejně jako odmítáme nechat se zaslepit anachronickým náboženským dogmatismem, jehož principy rozhodně není možné přijmout. Tradice se totiž nesmí směšovat s konzervatismem; abych to upřesnil, budu zde analyzovat samotný pojem tradice. Lze kon�atovat, že od koncilu v Tridentu až do naší doby, tedy déle než po čtyři �oletí, byla otázka tradice ča�o špatně pokládána. V letech �� až �� bylo hlavním zamě�náním teologů na tridentském koncilu po�avit proti Lutherovi a prote�antismu zásadní argument, který by podepřel autoritu církve nějakým jiným článkem víry, než před�avují kanonické knihy, a umožnil by trvale zničit princip volného zkoumání a svobodné interpretace Písma svatého. Katoličtí teologové, definující tradici jako soubor pravd a in�itucí předávaných v církvi od jejího počátku mimo kanonické knihy, tehdy tvrdili, že „Tradice“ (kterou je v tomto případě třeba psát s velkým T) byla zdrojem zjeveného učení a víry �olečně s Písmem svatým. Rozlišovali tři zdroje této Tradice: božský, když vycházela přímo od Ježíše Kri�a; apoštolský, když pocházela od apoštolů; a církevní, když jejími původci byli jejich bezpro�řední následovníci. Vidíme tedy, že tridentský koncil dal pojmu tradice doktrinální a in�itucionální obsah. Nikdo si však nepoložil zásadní otázku: a sice, zda bylo oprávněné považovat tradici za obsah či za úřad nebo, jinými slovy, zda je redukovatelná na doktrinální a disciplinární a�ekty, anebo zda tyto a�ekty překračuje svou universální činnou povahou. Je Slovo u�avičně živým činitelem, který podpírá každou tradici nejen v jejích dějinných počátcích, ale i v každém okamžiku dějin nějaké církve, která musí být pro�ředni�vím u�avičného obnovování její posvěcující plodno�i bez pře�ání znovu budována jakožto božské a lidské shromáždění? Nebo je Slovo vyřčenou a trvalou promluvou v čase i napříč časem, promluvou, kterou může uchovávat a interpretovat jedině Petrova církev?

17

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

Nemám potřebu zdůrazňovat, že katolická církev měla dějinnou povinno� zvolit toto poslední řešení, neboť kdyby přijala první tezi, hrozil by jí v boji proti prote�antismu zánik. Teologům z tridentského koncilu tedy nelze nic vytýkat, musíme se však divit po�oji moderních hi�oriků a filosofů, ať již skeptických či věřících, pokud jde o roli tradice v universálních dějinách nábožen�ví. Lze snad tradici redukovat na popsatelný a hi�oricky analyzovatelný doktrinální obsah? To je přesně totéž, jako bychom tvrdili, že invence se omezuje na dějiny vynalezených předmětů a jejich vynálezců. My však víme, že invence svou universální funkcí přesahuje každý konkrétní věcný obsah a že její povahu můžeme pochopit pouze tehdy, když ab�rahujeme od dějin těchto předmětů. Nějakou funkci můžeme pochopit pouze tak, že rozebereme smysl slova, které �ojí u původu zkoumaného pojmu. Musíme tedy hledat tento základní smysl každé tradice a každé invence ve slovesech invenire, „nalézat“ a tradere, „předávat“. Výraz „invence“ — „vynalezení“ (invention) byl obecně definován jako „vytvoření toho, co dřív neexi�ovalo“. Takto se odlišuje od objevu (découverte), který se obvykle vztahuje jen k již exi�ující skutečno�i. Kryštof Kolumbus Ameriku objevil, nevynalezl ji. Vy mi své záměry odhalujete, já je nevynalezl. Je třeba říkat „objevitel“ (découvreur) pokladu �íš než jeho „vynálezce“ (inventeur), neboť on poklad sice našel, ale svým nálezem jej neu�avil jako nově exi�ující. Použijme logický princip rozboru slova na výraz „tradice“. Je odvozeno z tradere, „předávat“. Předávat do�i zřejmě znamená „nepřipu�it ukončení bytí toho, co už exi�uje“. Je to �ojitá funkce, neoddělitelná od každé před�avy kontinuity poznání, zkušeno�i či kultury. „Vynalézat“ (inventer), tj. „objevovat“ (trouver), je naopak ne�ojitou funkcí, neboť vynález se definuje jako vytvoření toho, co dřív neexi�ovalo. Zamysleme se nad těmito dvěma slovy, nad těmito funkcemi, a brzy pochopíme důležitou a novou pravdu — nakolik jen může být pravda nová. Tyto dva samotné pojmy �ačí k absolutnímu, a nikoli jen relativnímu odlišení lidské byto�i od zvířete. Člověk je pomocí logiky, řeči a pedagogiky schopen předávat, a tím hromadit zkušeno�i a poznatky; díky své „schopno�i předávání“ v obecném smyslu lid�vo z generace na generaci neu�ále zvětšuje rozsah svých schopno�í a vědomo�í, což žádný živočišný druh nedokáže uskutečnit. Pro člověka totiž není nic důležitějšího než pedagogika, neboť v posledku právě na ní závisí většina podob skutečně lidské činno�i. Člověk má však ještě jinou �ecifickou schopno�, jež není nepřetržitá. Je schopen hledat a vytvářet nové pro�ředky působení a přizpůsobování, které působí nejen na jeho přírodní a vnější pro�ředí, nýbrž i na pro�ředí �olečenské a kulturní. Vytváří to, co ještě neexi�uje: přivádí k exi�enci nová jsoucna. To je činno�, které není schopen žádný živočišný druh. Pojďme dále: zjišťujeme, že tyto dvě funkce, jedna �ojitá, druhá ne�ojitá, jsou přísně komplementární, neboť tradice nějaké kultury začleňuje do pedagogiky

18


číslo 1

2010

invenci tím, že předává s předmětem vždy i jeho výrobní po�up a pravidla jeho užívání. Opakuji: tradice je funkce, která nepřipouští ukončení bytí toho, co už exi�uje. Chápejme ale dobře, co to znamená. „Předávat“ se liší od „uchovávat“, tj. „chránit předané“. Za těchto podmínek je povaha tradice v pod�atě aktivní, zatímco uchovávání je či�ě pasivní. Odtud rozdíl mezi pravým tradičním duchem a konzervatismem, který chce pouze zachovávat přítomný �av in�itucí a �olečno�í. „Předávat“ znamená „umožnit bytí“, tj. vytvářet to, „co již exi�ovalo“, tedy vytvářet znovu, obnovovat (re-créer). Proto je iniciace druhým zrozením, a ne uchováním původního �avu. Je to vědomé a aktivní znovu�voření, které v novém pro�ředí, iniciační smrtí odděleném od toho �arého, umožní vy�oupení nikoli dějinného, již zrozeného člověka, nýbrž člověka, který mu předcházel, původního člověka; jde o transformaci, která může změnit samotnou paměť a přivé� ji zpět k její prvotní hloubce. V důsledku toho iniciace nezachovává dějinno�, nýbrž ji ruší, a tímto zrušením znovu vytváří, �olu se smyslem věčno�i, i smysl počáteční i konečné svobody byto�i, která tvoří mimo sebe, avšak jediná je schopná znovu vytvářet sebe sama. Jak by člověk, který toto o sobě ví, mohl být někdy poháněn �rachem ze změny přítomného �avu, �rachem konzervatismu, který se křečovitě drží svých skrovných dějinných ji�ot a dětinských schopno�í? Mezi vnitřní revolucí, jakou je iniciace, a vnější revolucí je skutečná propa�. První se svět nesnaží změnit, a přece ho mění tím, že mění člověka, ale jakoby navíc, zatímco vnější revoluce usiluje o změnu světa, třebaže každá hlubší �udie faktů ukazuje, že ve skutečno�i je to hi�orie, kdo mění revoluce. Jak bychom tomu mohli nerozumět, podíváme-li se pozorně, že není možné působit na čas, když v čase ještě přebýváme? Pouze věčno� provádí všechny změny, a to až po všechny své nejúžasnější vnitřní proměny. Provádí je svým Slovem, které je vykonavatelem nejen křesťanské tradice, ale tradice věčné, původní a jediné, řádem bez rodokmenu, protože je bez počátku i bez konce, neboť je samotným řádem původní věčno�i. Možná mi někdo namítne, že je nemožné takto usmířit �ojité s ne�ojitým, jedno s mnohým, bytí s děním, a bude mi oponovat hi�orickým poukazem na dlouhotrvající rozštěpení západního myšlení a filosofie, které od „lidského Démokrita“ a „božského Platóna“ dodnes nepře�aly oddělovat metafyzické výklady jevového dění a materialismu od metafyzických výkladů neměnného bytí a idealismu. Na tuto námitku bych pro�ě odpověděl, že proti experimentálním důkazům, ať již vnějším či vnitřním, nelze �avět racionální logickou antinomii. Chcete příklady těchto vnějších důkazů, jediných, na nichž bych si dovolil trvat? Nevidíme snad při �udiu evoluce, že něco se neu�ále mění díky něčemu, co je schopné se reprodukovat, aniž by to změnilo svou základní �rukturu?

19

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

Copak nevíme, že samotný původ života je svázán s deoxyribonukleovou kyselinou, DNA, touto úžasnou �rukturou, která vypadá, jako by mimořádnou �álo�í své šroubovice napodobovala Hermovu hůl, a přitom je schopná neu�ále integrovat nové mutace, tj. změny? DNA tak v sobě �ojuje �ojité i ne�ojité funkce, právě tak jako vidíme, že nové �ojení genů v chromozomy prakticky usmířilo zdánlivý protiklad jednoty a mnoho�i pomocí dokonalé jednoty jejich pravidelného dělení a jdoucí ruku v ruce s úžasnou rozmanito�í žijících byto�í. Je snad centralizace neuronů, což je příkladná sjednocující a universální �ruktura, kterou nacházíme u členovců, měkkýšů a obratlovců, v sebemenším v protikladu k nekonečné rozmanito�i reflexních vzruchů, in�inktů, způsobů učení, chování a myšlení? Napro�o ne! Vše je rozmanité, protože vše je jedno a protože veškerá jednota di�onuje dvojí schopno�í: odlišuje to, co �ojuje, a znovu �ojuje to, co odlišuje. Je zde dvojí schopno�, dvojí smysl — exoterní a esoterní, jakož i dvojí povaha našich funkcí — jedny jsou ne�ojité, druhé �ojité. V důsledku toho je v každé opravdové kultuře a civilizaci dvojí potřeba — potřeba tradice a invence. Připu�íme li tyto principy, nikdy nesejdeme z ce�y, protože pochopíme, že samo vyvážení funkcí je věčným pro�ředkem, jak se vyhnout protikladům obsahů. Vždy je možné vyvážit vzdělání iniciací, vnější život životem vnitřním, život těla životem ducha. V naší době se toto vyvažování �alo naléhavou, životní nutno�í, neboť se již objevuje bezpříkladná nerovnováha mezi neovladatelným rozšiřováním našich schopno�í invence a přírodním pro�ředím, na něž vnějším způsobem působí naše vůle k moci, zatímco naše schopno�i tradování, určené našemu vnitřnímu pro�ředí, se zmenšily a odvažuji se říci zchátraly do té míry, že už si ani neuvědomujeme obrovský rozsah jejich trosek. Mějme se na pozoru: brzy se �aneme nepřítomnými v sobě samých, a nepozorno�í a zapomínáním se nám vždy ohlašuje smrt. Exi�uje totiž zásadní protiklad mezi vůlí k moci a schopno�í být přítomný v sobě samém, ve druhých a ve světě. Vůle k moci se totiž zjevuje v těch objektech nebo v subjektech, které tato vůle touží měnit a ovládat; tato vůle pak pozoruje před�avení této změny a moci, jež tuto vůli odráží a tímto zrcadlem jako by ji ještě zvětšovalo. Takto je každá byto� poháněná vůlí k moci nevyhnutelně ovládána fascinací svým vla�ním obrazem a narci�ním chováním. Může se však také �át, že na svém vrcholu vůle k moci podlehne — přesně v té míře, v níž zrcadlo neu�ále odráží jeden a týž obraz — poslednímu pokušení ovládnout i tento obraz nezvratným činem, takže osudový krok od narci�ního k sebevražednému chování se �ává čím dál tím snazším. Proto pokud moderní člověk neskoncuje s neovladatelně po�upujícím rozšiřováním své vůle k moci, zničí nejen celé své přírodní a možná i �olečenské pro�ředí, ale bude čím dál tím víc fascinován pokusem o sebevraždu, jako tomu o�atně bylo u mnoha tyranů.

20


číslo 1

2010

Základní problém naší doby je vnitřní povahy a nesmíme si myslet, že jej mohou vyřešit či�ě vnější opatření. Všechno se totiž sbíhá kolem téže ú�řední skutečno�i: uvědomění si bezprecedentní nerovnováhy mezi naší mocí nad věcmi a naší znalo�í bytí, mezi naší vůlí k moci a naší schopno�í být přítomen, mezi našimi vynálezy a našimi tradicemi. Odkud ale tato nerovnováha pochází? Ve skutečno�i je pravá povaha byto�í a věcí hlubší a jemnější, protože je pro�ší než myšlenky a pojmové řetězce, které nám ji umožňují interpretovat a pojímat tím, že hromadíme nevhodné generalizace a ab�raktně oddělujeme to, co nám samotný život ukazuje pouze jako vnitřně �ojené a tímto �ojením a právě v něm samotném také konkrétním způsobem integrované. Naše současné nejzávažnější omyly mají základ v téže skryté, přitom ale velmi zjevné příčině, na niž však odmítáme pohlédnout zpříma, neboť se bojíme důsledků, které z tohoto omylu plynou pro naši pýchu. Jednolitá moderní interpretace skutečno�i, jakou byla interpretace „materiali�ického naturalismu“ ��. �oletí a která se ve ��. �oletí �ala interpretací „subjektivního idealismu“, převzala jakoby kulturní směnu �arého monoteismu, aby u�avila antropoteismus — sy�ém člověka coby jediného boha, �vořitele skutečno�i. Tak atei�ická církev, která se neodvažuje vyslovit své jméno — „církev člověka-boha“ — vy�řídala církev předchozí. „Antropotei�ická ateologie“ vy�řídala teologii dei�ickou. Nicméně navzdory těmto zvratům jsme si v žádném okamžiku neuvědomili základní skutečno�: nepřekonali jsme �arý monoteismus, jako on překročil polyteismus, protože byl pravdivější. A �arý monoteismus jsme nepřekonali z toho důvodu, že jsme jej do�atečně hluboce neprozkoumali. „Musíš si osvojit to, co jsi zdědil od otců“, pravil Goethe, „abys to dokonale ovládl.“ A naším dědi�vím je jedinečný symbol, symbol symbolů — Trojice. Pohlédli jsme na ni, máme ji před očima, vůbec ji nevidíme, a pře�o by nás její trojí vyzařování a plameny měly osvěcovat. Proč tato nepochopitelná zaslepeno�? Protože nejsme hodni přijmout světlo Ducha. Protože ve �olečno�i mužů, vytvořené muži pro muže, jsme ze všech svých hodnot a ze všech svých pojmů vyloučili nejen rovnocennou pravdu a dů�ojno� Věčného žen�ví, ale i logiku dvojice a jejich výměnných vztahů, pak si ve �olečno�i, kde vládne alternativa, ale ne alternace, uvědomujeme — buď rozumem, nebo vírou — vždy pouze polovinu pravdy. Žijeme ve �olečno�i, která nemůže být jiná než kulturně segregační, protože taková je už svou koncepcí a takovou zů�ává v mnoha obla�ech i in�itucionálně. Naše racionali�ické logické po�upy, svévolné filosofie, autoritářské politikaření i náš věčný manicheismus jsou vždy poznamenané buď antagonismem, nebo kontradikcí dvou členů, aby z nich dialekticky vzešel člen třetí, což �adá �íš do obla�i psychoanalýzy než skutečné filosofie, anebo jsou poznamenané typicky mužskými konfliktními ideologiemi. Tyto sy�émy nám zcela očividně nikdy nedovolí vybudovat mírové a �ravedlivé �olečno�i, které budou pro ženy nejen obyvatelné, ale také ženami pochopitelné vzhledem k jejich

21

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

vla�ní logice, od které právem čekáme, že naší logiku nejen doplní, ale že ji také vyjasní a osvítí. Máme podat nějaký příklad sklonu k neoprávněné redukci „mužské“ logiky? Jejího odcizujícího a zatvrzujícího po�oje ve většině jejích analytických pří�upů k faktům? Zamysleme se jen nad uvažováním antropologů, kteří se nevhodně snaží vysvětlit vývoj lidské byto�i pomocí ruky, ná�roje a mozku, přičemž vzájemné vztahy těchto tří faktorů doplňují hrou zpětných působení kybernetického typu. Zdá se, že v myšlení této antropologické školy se nikdy neprosadila nepopiratelná samozřejmo� samotného lidského srdce, tohoto zdroje přání, vášní, snů, to je� umění, které učinilo z člověka skutečnou lidskou byto�. Pro koho byl otesán první kámen? Namalována první freska? A co když člověku šlo nejen o to, aby tvořil, ale také aby okouzlil? Shledáváme, že od�ranění touhy a nadrozumového faktoru jakožto hybatelů vývoje a samotné hybné síly dějin vysvětluje, proč se naše scienti�ické a racionali�ické university �aví proti každému kritickému zkoumání magického myšlení a symbolické filosofie magie. Možná jde o obavy z politických následků vzdělávání, které by při rozboru vývoje lidských �olečno�í od jejich vzdálených počátků zpochybňovalo některé základní maximy marxismu, jako třeba pojem „pro�é práce“ či dokonce rozbor „výroby“, ukazujíce při tom, že nadrozumové faktory tu nehrají menší roli než faktory rozumové. Naši koncesovaní zjednodušovatelé se obávají, že pojem „složité práce“, který je marxi�ickému myšlení zcela cizí, by mohl před�avovat revoluční podnět, jenž by ohrožoval sovětskou byrokracii �ejně jako tu americkou. Vždyť kam bychom došli, kdyby bylo třeba brát v úvahu život lidských srdcí a skutečno�i, které nelze ani měřit ani předvídat? Kdybychom brali v potaz hlubokou magii, která začíná provádět své my�eriózní přeměny, jakmile člověk skutečně uvěří v síly poezie, lásky a svobody? Ale vzpoura duše se nedá za�avit, a poté, co se zrodila ve Francii, se jednoho dne rozšíří do celého světa, aniž by kdo chápal, jaký neviditelný plamen ji oživuje a rozšiřuje. Cíl tohoto zcela vnitřního pohybu se neliší od uvědomění si odcizení, ke kterému vědecko-technická �olečno�, zbavená rozumu a automaticky poháněná rozšířením či�ě kvantitativního řádu, odsuzuje a ničí kvalitativní intenzitu každého lidského života, individuálního a osobního, �ejně jako rodinného a kolektivního, skutečného a hlubokého. Vždyť víme, že tato vědecko-technická �olečno� se neliší v marxi�ických či kapitali�ických ekonomikách, neboť její samo-pohon a její mechanika se řídí týmiž zákony vývoje. Navíc politická autorita jako taková se �ává �ále méně schopnou řídit tuto expanzi exponenciálního typu, k níž se, jak známo, připojuje demografická exploze posledních let. Vidíme tak, jakou nerovnováhu, která nemá v dějinách obdoby, může do každé lidské �olečno�i vné� nedo�atek výměn mezi funkcemi tradice a invence. Právě proto by nejnaléhavějším úkolem našeho vzdělávání mělo být znovuu�avení — a�oň na úrovni vysokého škol�ví — pedagogického souladu,

22


číslo 1

2010

který �ále schází mezi vědami zabývajícími se vnějším světem a poznatky o světě vnitřním, mezi konáním a bytím. Přitom musíme pře�at svévolně klá� archaické do protikladu k modernímu, nadrozumové proti rozumovému. Každé odcizení člověka vždy začíná pedagogickým odcizením. Ať jsou výsledky boje, který jsme dlouhá léta vedli proti universitní kulturně segregační politice a proti racionali�ické klatbě, jež leží na všech tradičních oborech, jakékoli, víme, že tento boj nebude zbytečný provždy. Přinejmenším s ohledem na ty, kteří šli po téže �ezce před námi, jsme měli povinno� �lnit úkoly, které s sebou nese učení, jehož vklad nám byl předán.

23

Tradice a invence

René Alleau

strany 12–23

2010

Recommend Documents