2010

Studie Ústavu práva a právní vědy LL/JB/23/2010 1/ Rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách 2/ K činnosti rozhodců ad hoc a stálých rozhodčích soudů

Ke změně zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“ nebo „zákon o rozhodčím řízení“)

Sněmovní tisk 78 Komu: Poslanecká sněmovna PČR

© Ústav práva a právní vědy, o.p.s.

1

Studie Ústavu práva a právní vědy Ke změně zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“ nebo „zákon o rozhodčím řízení“) Z důvodové zpráva k návrhu zákona I. Nová právní úprava nereagovala ani na v praxi často se vyskytující případy rozhodčích doložek, obsažených často v úvěrových i v dalších smlouvách týkajících se finančních služeb, na jejichž základě o sporech z těchto smluv nerozhodují soudy, ale soukromí rozhodci. Na zneužívání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách dlouhodobě upozorňuje i Sdružení obrany spotřebitelů. Podle jeho poznatků jsou v praxi zneužívány právě pouze rozhodčí doložky – těmi se totiž určuje, že jakýkoliv budoucí spor ze smlouvy bude řešen v rozhodčím řízení před konkrétním rozhodcem. Již při podpisu smlouvy je tak závazně určeno, že spor bude rozhodován v rozhodčím řízení. V praxi však spotřebitel při podpisu smlouvy obsahující rozhodčí doložku není schopen odhadnout, čeho by se mohly budoucí spory ze smlouvy týkat a zpravidla se domnívá, že rozhodčí řízení je pouze jakýmsi nezávazným smírčím posouzením sporu. Není si zpravidla vědom toho, že na základě rozhodčího nálezu je možné provést exekuci, že proti rozhodčímu nálezu již není možné se „odvolat k soudu“ apod. Zpravidla ani neví, že v praxi může často docházet (a také dochází) k situacím, kdy je věřitel s rozhodcem nějakým způsobem „propojen“, čímž si zajišťuje pro sebe příznivé rozhodnutí ve věci. Toto spojení přitom spotřebitel nemá zpravidla šanci zjistit ani dokázat. Také zpravidla nezná rozdíl mezi stálými rozhodčími soudy, jako je např. Rozhodčí soud při Agrární komoře a Hospodářské komoře ČR a rozhodci ad hoc, či nejrůznějšími soukromými rozhodčími „institucemi“, které na první pohled vyvolávají dojem, že jde o stálé rozhodčí soudy, ale ve skutečnosti jsou pouze subjekty zajišťujícími rozhodčí řízení ad hoc. Jde zejména o obchodní společnosti (s.r.o., a.s. či komanditní společnosti), které v rámci své obchodní činnosti zajišťují rozhodčí řízení ad hoc. V některých případech dlužník ani neví, že rozhodčí doložku podepsal, protože je skryta v několikastránkových obchodních podmínkách. Komentář Ústavu: Ústav se ztotožňuje s názorem, že je z hlediska veřejného zájmu třeba, aby nová právní úprava reagovala na v praxi často se vyskytující případy rozhodčích doložek, obsažených v úvěrových i v dalších smlouvách týkajících se finančních služeb, na jejichž základě o sporech z těchto smluv nerozhodují soudy, ale soukromí rozhodci. Je též pravdou, že v několika případech, jež byly většinou medializovány, došlo nebo mohlo dojít ke zneužití rozhodčího řízení. Na druhé straně je třeba říci, že žádná z mediálních „obvinění“ nebyla v rovině civilní, natož trestněprávní (snad s jedinou výjimkou mediálně známého „Případu Sandry S.“) nikdy prokázána, a tvrzení spotřebitelských organizací zde stojí proti tvrzení poskytovatelů spotřebitelských úvěrů navzájem. Je zřejmé, že ve vztahu k tvrzením Sdružení obrany spotřebitelů, jež je zájmovým občanským sdružením založeným právě na lobbování za zesílení právní ochrany spotřebitele, by tvrzení rozhodců ad hoc (ať již sdružených v právnických osobách různých právních forem) byla názorově kontradiktorní a že problematika rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách o úvěru, jakož i ve spotřebitelských smlouvách obecně, není „černobílá“. Je pravdou, že ve formulářových smlouvách, kteroužto povahu smlouvy o spotřebitelském úvěru povětšinou mají, je mechanismus řešení případných sporů vzniklých z takové smlouvy nastaven v souladu s platnou právní úpravou tak, „že jakýkoliv budoucí spor ze smlouvy bude řešen v rozhodčím řízení před konkrétním rozhodcem. Již při podpisu smlouvy je tak závazně určeno, že spor bude rozhodován v rozhodčím řízení“. Tato skutečnost však není předmětem kritiky, v souladu se zásadou „Každý je povinen střežit svá práva“ a zásadou „Smlouvy zavazují“, na nichž evropská 2

(kontinentální) právní kultura ve vztahu ke smlouvám obecně spočívá, je každý současně povinen nést odpovědnost za obsah jím podepsané smlouvy. Každý legislativní odklon od těchto zásad, byť vedený na první pohled „dobrými pohnutkami“, hrozí vážným narušením občanskoprávních i obchodněprávních vztahů a musí být odůvodněn natolik závažnými okolnostmi, které podle názoru Ústavu v oblasti rozhodčího soudnictví dány objektivně nejsou, když spotřebitele chrání řada hmotněprávních, procesněprávních i trestněprávních ustanovení českého právního řádu, a případnou problematiku nemravného zneužití rozhodčích doložek ve formulářových smlouvách lze citlivě řešit i méně radikální právní pravou, než je navrhována. Námitka, která je uvedena v důvodové zprávě k návrhu zákona, a to, že „V praxi však spotřebitel při podpisu smlouvy obsahující rozhodčí doložku není schopen odhadnout, čeho by se mohly budoucí spory ze smlouvy týkat a zpravidla se domnívá, že rozhodčí řízení je pouze jakýmsi nezávazným smírčím posouzením sporu. Není si zpravidla vědom toho, že na základě rozhodčího nálezu je možné provést exekuci, že proti rozhodčímu nálezu již není možné se „odvolat k soudu“ apod.“, tak generuje legitimní otázku, kam až mohou sahat ochranářská ustanovení v právním řádu vůbec, a zda lze určitou osobu (věřitele) vystavit tak vysoké míře právní nejistoty, že jím předložená a dlužníkem (spotřebitelem) podepsaná rozhodčí smlouva bude posléze zneplatněna z důvodu, že bude prohlášena za „nepřípustné ujednání“ ve smyslu ust. § 56 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. za „zneužívající klauzuli“ ve smyslu čl. 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady o spotřebitelských smlouvách č. 93/13/ES. Právě k tomu již v současné judikatuře dochází, kdy některé soudy považují rozhodčí doložku obsaženou nejen ve smlouvě o spotřebitelském úvěru, ale ve všech smlouvách spotřebitelských vůbec, za neplatné smluvní ujednání a ruší je bez dalšího (aniž by zkoumaly, jak požaduje český zákon i evropská směrnice, zda rozhodčí doložka v daném konkrétním případě způsobila závažnou nerovnost v právech a povinnostech jejích účastníků). Již z tohoto důvodu by mělo být primárním cílem zákonodárců, a to jak těch, kteří rozhodčí řízení ve spotřebitelských sporech preferují, tak těch, kteří je činí předmětem své konstruktivní kritiky, upravit tuto problematiku de lege ferenda najisto, neboť současný právní stav je z důvodu právní nejistoty obou stran ve formulářových smlouvách (popř. ve všeobecných obchodních podmínkách na ně navazujících) uzavřené rozhodčí doložky, dlouhodobě neudržitelný. Pokud se týče argumentu „propojení jednotlivých věřitelů s rozhodcem“, jedná se o argument paraprávní; to neznamená, že je třeba k němu nepřihlížet, je však otázkou, zda na toto úskalí dostatečně nepamatují již v dnešní podobě zákona obsažená ustanovení, která umožňují zrušení rozhodčího nálezu z důvodu podjatosti rozhodce. Dále je třeba zmínit případné konotace povahy trestněprávní, které – jak ukazuje např. zmíněný „Případ Sandry S.“ – v praxi, jde-li se do důsledku, již za současné právní úpravy „fungují“. Je třeba zvážit, zda to, že tyto instrumenty nejsou v těch případech, kdy dojde k podobnému zneužití, ze strany spotřebitelů v praxi využívány, lze klást k tíži současné právní úpravy. K argumentu, že spotřebitel „...Také zpravidla nezná rozdíl mezi stálými rozhodčími soudy, jako je např. Rozhodčí soud při Agrární komoře a Hospodářské komoře ČR a rozhodci ad hoc, či nejrůznějšími soukromými rozhodčími „institucemi“, které na první pohled vyvolávají dojem, že jde o stálé rozhodčí soudy, ale ve skutečnosti jsou pouze subjekty zajišťujícími rozhodčí řízení ad hoc. Jde zejména o obchodní společnosti (s.r.o., a.s. či komanditní společnosti), které v rámci své obchodní činnosti zajišťují rozhodčí řízení ad hoc“, tato argumentace není podložena konkrétními postřehy z aplikační praxe. V té jsou instituce, sdružující rozhodce ad hoc, označovány jako tzv. arbitrážní centra, a v praxi působí podobně všude ve světě jako tzv. „appointing authority“, neboli určovací místo (slovenská právní úprava používá v této souvislosti termín „vybraná osoba“), a jejich právní ukotvení v národních právních řádech nevzbuzuje větších pochybností, neboť tyto rozhodčí instituce působí podobně jako v České republice jako tzv. servisní organizace rozhodců ad hoc, kteří se v nich sdružují, čímž realizují své právo ve smyslu čl. 20 či čl. 26 Listiny. Jako stálé rozhodčí soudy se tyto organizace navenek v hospodářském neprezentují, a spory rozhoduje vždy konkrétní rozhodce ad hoc, vlastním jménem na vlastní odpovědnost. Činnost těchto arbitrážních center podle poznatků Ústavu, z nichž někteří jeho členové v rozhodčích institucích, ať již stálých rozhodčích soudech, či arbitrážních centrech působí, začala být podrobována zvýšené kritice až poté, co na „trhu poskytovatelů arbitrážních služeb“ vytvořily žádoucí 3

konkurenci v kvalitě rozhodování jedinému stálému rozhodčímu soudu, a to v důvodové zprávě citovanému Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. K tomu je třeba doplnit, že v České republice nebyla (jako je tomu např. na Slovensku) právní úprava zakládání stálých rozhodčích soudů do dnešní doby liberalizována, v důsledku čehož zde existuje jen jeden (nadto státem zřízený, avšak soukromě spravovaný a na trhu tak zvýhodněný) stálý rozhodčí soud. Taková právní úprava je však spíše určitým legislativním excesem, když zakládá monopol jednoho rozhodčího soudu, a sotva se jí lze dovolávat jako případu následováníhodného a potvrzeníhodného. V návrhu zákona obsažená podmínka, že by spotřebitelské spory mohl rozhodovat právě jen Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (zřízený v roce 1949 v době tzv. komunistické právní dvouletky), je krokem zpět, neboť je dalším prohloubením současného monopolu této rozhodčí instituce na trhu poskytovatelů arbitrážních služeb, který současná právní úprava již léta zakládá. Je nepochybné, že na listině rozhodců zmíněného stálého rozhodčího soud figuruje řada renomovaných právníků, zejména advokátů a akademických pracovníků; to však může být stěží argument proto, aby na trhu působil jen jeden stálý rozhodčí soud bez toho, aby měl potřebnou konkurenci a s tím, aby nová právní úprava jeho výsadní postavení ještě více konzervovala. Otázka liberalizace rozhodčího řízení je např. v sousedním Slovensku dávno vyřešena (viz zákon č. 244/2002 Z.z., o rozhodcovskom konaní) a v aplikační praxi nepůsobí větších potíží, ba naopak – ve věcech (řečeno terminologií českého ústavního soudu) „jednoduchého práva“, kterými jsou právě typicky vztahy ze smluv o půjčkách, směnek, uznání dluhu, úvěrů apod. (kdy spor vzniká po „trase“ PŘIŠEL/PŮJČIL SI/NEZAPLATIL/NAMÍTÁ NEPLANOST SMLOUVY), přispívají k rychlému rozhodnutí sporu, které je možno s ohledem na nekomplikovanost právního základu případu učinit v jednoinstančním rozhodčím řízení lépe, rychleji, a i z hlediska nákladů řízení (např. za zastoupení advokátem) hospodárněji, než v řízení soudním, kde se dlužník často před úhradami svých nesplácených závazků skrývá, nepřebírá korespondenci, řízení zdržuje, nedostavuje se soudu a snaží se všemi možnými prostředky docílit stavu co nejvzdálenější exekuce na jeho majetek, které se mnohdy během právě zmíněného procesu oddalování konečného rozhodnutí zbaví. I k tomuto (v praxi dnes značně rozšířenému) negativnímu fenoménu je třeba objektivně přihlížet, ač mu média nedávají zdaleka tolik prostoru, jako občasným excesům rozhodce, nebo exekutora, které jsou mediálně zajímavější. Pokud by se již česká zákonodárce neodhodlal jít cestou liberalizace zakládání stálých rozhodčích soudů, jak učinil zákonodárce slovenský, bylo by namístě spíše posilovat institut rozhodců ad hoc a jejich servisních organizací, jež by nově mohly podléhat určitému státního dohledu, který by neporušil zásadu neveřejnosti rozhodčího řízení, ale měl by kladný vliv na možnost nežádoucích excesů, jež jdou v praxi zejména na vrub rozhodců bez přiměřené kvality vzdělání. Kvalita vzdělání rozhodců, jejíž přezkum by zastřešoval stát, např. Ministerstvo spravedlnosti, by tak mohla být právě oním rozlišovacím prvkem i ve vztahu k oprávnění té či oné skupiny rozhodců rozhodovat spory ze smluv o spotřebitelských úvěrech, popř. by těmto „autorizovaným rozhodcům“ (srov. Vládní návrh novely zákona o rozhodčím řízení, který vznikl napříč politickým spektrem již v minulém volebním období) svěřil výlučně pravomoc rozhodovat všechny spory, jež mají spotřebitelský charakter. Dílčí závěr tak spočívá v tom, že namísto omezování arbitrability spotřebitelských sporů je třeba jejich arbitrabilitu posílit, avšak za stanovení jasných mechanismů rozhodovací praxe rozhodců a zvýšením a dohledem nad kvalitou jejich vzdělání, včetně splnění dalších kvalifikačních kritérií (bezúhonnost finanční, trestní, majetková, požadavek neprohlášení konkursu na jejich majetek, vysokoškolské vzdělání v oboru právo atd., obdobně jako je tomu např. u soudců nebo advokátů). Pokud jde o tu část důvodové zprávy, kde se tvrdí, že „V některých případech dlužník ani neví, že rozhodčí doložku podepsal, protože je skryta v několikastránkových obchodních podmínkách“, má tato námitka podle názoru Ústavu svoji relevanci. Lze v této souvislosti poukázat např. na právní úpravu německou, kde je uzavírání rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách podmíněno požadavkem, aby rozhodčí doložka nebyla obsažena ve všeobecných obchodních podmínkách, ale ve 4

smlouvě hlavní. V této souvislosti lze jít dokonce dále, a požadovat, aby rozhodčí doložka nebyla uzavírána jako součást smlouvy hlavní, ale musela být obsažena na samostatné listině. V takovém případě by již nevznikaly pochybnosti o tom, že byl spotřebitel s obsahem rozhodčí doložky seznámen a jejímu obsahu porozuměl, pročež by bylo lze taktovou právní úpravu pro futuro doporučit. B. Z důvodové zpráva k návrhu zákona II. Do zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, se vkládá ustanovení, které omezuje užití tohoto zákona k řešení sporů vzniklých ze spotřebitelské smlouvy, dále ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, ze smlouvy o hypotečním úvěru, ze smlouvy o penzijním připojištění nebo ze smlouvy o životním pojištění. Na základě uvedených smluv jsou poskytovány půjčky či úvěry, resp. prostřednictvím těchto smluv dochází k velké akumulaci finančních prostředků u stavebních spořitelen, penzijních a jiných fondů, a to se státní podporou (ať už přímou nebo nepřímou prostřednictvím daňového zvýhodnění). Rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 Sb. bude možno v případech sporů z uvedených smluv užít jen tehdy, jestliže se strany ve smlouvě o rozhodci, uzavřené po vzniku sporu mezi nimi, dohodnou, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat stálý rozhodčí soud ve smyslu § 13 cit. zákona. Vylučuje se tím možnost uzavření rozhodčí doložky a rozhodování sporu ad hoc rozhodcem. V okamžiku, kdy již mezi stranami existuje spor, lze předpokládat, že spotřebitel, resp. dlužník již bude vědět o jaký spor, resp. o jakou hodnotu v něm půjde, takže bude přistupovat k nabídce řešit tento spor v rozhodčím řízení obezřetněji a bude jí věnovat více pozornosti. Naproti tomu věřitel (dodavatel) nebude moci sázet dopředu na to, že spor v rozhodčím řízení vyhraje, protože si nebude moci být předem jist, zda vůbec spotřebitel na jeho eventuální nabídku řešit spor v rozhodčím řízení přistoupí. Navrhovaná legislativní změna arbitrability spotřebitelských smluv je zčásti inspirována francouzskou právní úpravou, která též umožňuje spotřebiteli uzavřít rozhodčí smlouvu právě až po vzniku konkrétního sporu.1 Komentář Ústavu: Navrhovanou právní úpravou se vylučuje možnost uzavření rozhodčí doložky a rozhodování sporu ad hoc rozhodcem, o čemž bylo pojednáno výše, přičemž takovou právní úpravu doporučit nelze z důvodu, že omezení rozhodování věcí jednoduchého práva na jediný rozhodčí soud by rapidně zvýšilo nápad těchto věcí na již takto značně přetížené soudy obecné soudní soustavy, ale i proto, že rozhodování sporů ad hoc rozhodci je z hlediska Modelového zákona UNICITRAL (vzorového zákona Mezinárodní komise pro obchodní právo) samotným těžištěm rozhodovací činnosti v oblasti tuzemských i mezinárodních arbitráží (rozhodčích řízení). K tomuto bodu odůvodnění návrhu zákona lze dále doplnit, že v okamžiku, kdy již mezi stranami existuje spor, nelze předpokládat, že spotřebitel, resp. dlužník uzavře rozhodčí doložku (smlouvu), neboť hlavní determinantou chování dlužníka je v obdobných případech - jak (bohužel) ukazuje soudní i rozhodčí praxe – oddálit vydání exekučního titulu. Žádoucí stav, „aby spotřebitel přistupoval k nabídce řešit svůj spor v rozhodčím řízení obezřetněji a věnoval í více pozornosti“, je možno zajistit přijetím zákonné úpravy spočívající v zakotvení povinnosti uzavřít rozhodčí doložku na jedné listině, jak bylo doporučeno výše. Co se týče odkazu na francouzskou právní úpravu, která též umožňuje spotřebiteli uzavřít rozhodčí smlouvu právě až po vzniku konkrétního sporu, resp. odkazu na publikaci Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2008. s. 127; shodně též Poudret, J.F. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 314, uvedený odkaz není správný, když na str. 314 ničeho o francouzské právní úpravě uvedeno není. 1

Viz např. Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. Praha: ASPI, 2008. s. 127; shodně též Poudret, J.F. Comparative law of international arbitration. London: Sweet & Maxwell, 2007, s. 314. 5

Rozhodčí doložka může být podle našeho práva obsažena jak ve smlouvě hlavní, což umožňovala dokonce již předlistopadová (!) právní úprava2, která je smlouvou hmotněprávní na rozdíl od procesněprávního charakteru rozhodčí smlouvy, která je do smlouvy hlavní pouze inkorporována z důvodů „technického“, tak může mít charakter samostatného smluvního ujednání, které na smlouvu hlavní pouze odkazuje. Tento postup umožňuje a z takového principu vychází i většina právních řádů na světě (srov. Bělohlávek, J. A.: Zákon o rozhodčím řízení – Komentář, 1. vydání, 2004. C. H. Beck). Z pravidla, že podle národních právních úprav, které převzaly tak či onak Modelový zákon UNCITRAL a mezi něž se Česká republika, jakož i všechny další vyspělé moderní ekonomiky, čítá, může být rozhodčí doložka obsažena jak ve všeobecných smluvních (obchodních) podmínkách, tak ve smlouvě hlavní, existují 2 výjimky, které jdou na rámec těchto obecných požadavků. Především je to právní úprava Spolkové republiky Německo, podle níž musí být rozhodčí smlouva obsažena v samostatné listině nebo alespoň samostatně podepsána3, a na straně druhé je to americká justiční praxe, která připouští výkon zahraničních nálezů pouze tehdy, jestliže byla pravomoc rozhodců založena rozhodčí smlouvou obsaženou ve smlouvě hlavní4.

C. Z důvodové zpráva k návrhu zákona K části druhé (čl. II) Do zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, se vkládá ustanovení, které omezuje užití tohoto zákona k řešení sporů vzniklých ze spotřebitelské smlouvy, dále ze smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, ze smlouvy o úvěru ze stavebního spoření, ze smlouvy o hypotečním úvěru, ze smlouvy o penzijním připojištění nebo ze smlouvy o životním pojištění. Rozhodčího řízení podle zákona č. 216/1994 Sb. bude možno v případech sporů z uvedených smluv užít jen tehdy, jestliže se strany ve smlouvě o rozhodci, uzavřené po vzniku sporu mezi nimi, dohodnou, že o majetkových sporech mezi nimi má rozhodovat stálý rozhodčí soud. Podle § 13 cit. zákona mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Takové soudy jsou v České republice dva: Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (zřízen zákonem č. 223/1994 Sb., o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou České republiky, o některých opatřeních s tím souvisejících a o změně a doplnění zákona České národní rady č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, ve znění zákona č. 121/1993 Sb.) a

2

Viz Kasalová, E. Několik poznámek k rozhodčím doložkám ve smlouvách organizací zahraničního obchodu. Právní zpravodaj československého zahraničního obchodu, Praha: Československá obchodní a průmyslová komora, 1978. 3

Kučera, Z. Prohlášení vykonatelnosti čs. rozhodčího nálezu v Německé spolkové republice. Časopis pro mezinárodní právo 1963, s. 150 a násl.; Bělohlávek, A. et Jašek, V. Rozhodčí řízení v SRN. Daňová a hospodářská kartotéka, č. 4 (s. 37-44) a č. 5 (s. 45-50); Bělohlávek, A. Mižnarodnij torgovij arbitráž / The International Trade Arbitration (dvoujazyčně - ukrajinština a angličtina). Kyjev : Taxon, 1998; všechny tři citované práce ohledně právní úpravy před reformou rozhodčího řízení koncem 90. let minulého století a dále např. Rozehnalová, N. Nová úprava rozhodčího řízení v SRN. Časopis o českém a evropském právu, č. 5, s. 15 21 (po zmíněné reformě). Ze zahraničních pramenů viz kupř. Labes et Lörcher, T. Das neue deutsche Recht der Schiedsgerichtsbarkeit - Zur bevorstehenden Reform des 10. Buchs der ZPO (§ 1025 ff.). Monatsschrift des Deutschen Rechts. 1997, s. 420 a násl.; Kreindler, Mahlich. Das neue deutsche Schiedsverfahrensrecht aus ausländischer Sicht. Neue juristische Wochenschríft, 1998, s. 563 a násl.; Kronke. Internationale Schiedsverfahren nach der Reform. Recht der internationalen Wirtschaft, 1998, s. 257 a násl.; Lörcher, G., Lörcher, H., Lörcher, T. Das Schiedsverfahren - national / intemational - nach deutschem Recht; Heidelberg : C. F. Müller Verlag, 2001; Lörcher, G. La nouvelle loi allemande sur l'arbitrage, Association suisse de l'arbitrage. Den Haag : Kluwer Law International, 1998, s. 275 a násl.; Lörcher, T. Neue Verfahren der ínternationalen Streiterledingung in Wirtschaftssachen, 2001 a mnoho dalších.

4

Bělohlávek, A. et Kroft, M. Rozhodčí řízení v USA I. a II. Daňová a hospodářská kartotéka, č. 1 a č. 2; Craig, L., W. Trends and Developments in Laws and Practice of ICA. New York, 1995 a další. 6

Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno (zřízen na základě zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách). Oba stálé rozhodčí soudy mají již mnohaleté zkušenosti s rozhodčím řízením a jsou při jeho provádění respektovanými institucemi. Komentář Ústavu: Podle § 13 zákona o rozhodčím řízení mohou být stálé rozhodčí soudy zřízeny pouze na základě zákona. Takové soudy nejsou v České republice dva, jak tvrdí důvodová zpráva, ale tři: vedle Rozhodčího soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (zřízen nikoliv zákonem č. 223/1994 Sb., ale Statutem vydaným na základě tohoto zákona)5, a Rozhodčího soudu při Českomoravské komoditní burze Kladno (zřízen na základě zákona č. 229/1992 Sb., o komoditních burzách)6, je to ještě Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, a.s., který je podle čl. 1 odst. 1 svého Statutu stálým rozhodčím soudem, který působí při Burze cenných papírů Praha, a.s. jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů z obchodů s investičními instrumenty nezávislými rozhodci podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, a předpisů o rozhodčím řízení před BRS.7 Důvodová zpráva pracuje s myšlenkou, že „Oba stálé rozhodčí soudy mají již mnohaleté zkušenosti s rozhodčím řízením a jsou při jeho provádění respektovanými institucemi“, k čemuž lze uvést následující. Ze 3 shora uvedených (stálých) rozhodčích soudů má mnohaleté zkušenosti s rozhodčím řízením a je při jeho provádění respektovanou institucí pouze Rozhodčího soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Ač jeho personální portfolio vygenerovalo v 90. letech minulého století především z příslušníků předlistopadového právněpolitického režimu, v právní oblasti si tento rozhodčí soud získal za dobu svého novodobého působení slušnou prestiž. Totéž nelze říci o zbylých dvou stálých rozhodčích soudech, neboť (i) oblast jejich působnosti je jednak velice omezená, a za další (ii) je třeba uvést, že počet jimi řešených případů i v těchto specifických případech je naprosto zlomkový. Pro debatu o nové právní úpravě rozhodčích doložek s nimi nelze vůbec počítat, neboť jsou ze zákona oprávněny rozhodovat pouze spory týkající se komodit, jež se na burzách, při nichž jsou zřízeny, obchodují a jejichž účastníky jsou výlučně podnikatelé.

Institucionalizované rozhodčí řízení Tzv. institucionalizované rozhodčí řízení, tedy rozhodčí řízení vedené před stálým rozhodčím soudem, má následující výhody: 5

Tento stálý rozhodčí soud rozhoduje spory v plném rozsahu arbitrability sporů dle tuzemského právního řádu, tj. veškeré spory, které náš právní řád umožňuje svěřit k rozhodování rozhodcům [viz ustanovení § 1 (pozitivní definice) a ustanovení § 2 (2 odst. 1 a 2 pozitivní definice a § 2 odst. 1 současně též definice negativní]. Na rozdíl od právního předchůdce, tedy Rozhodčího soudu při Československé obchodní a průmyslové komoře, rozhoduje rozhodčí soud zde zřízený nejen spory obchodní, resp. vyplývající ze zahraničního obchodu, nýbrž veškeré spory majetkové s uvedenými omezeními. Jde tak tedy v podstatě o jediný „univerzální“ rozhodčí soud na území České republiky. 6

Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze Kladno, který je oprávněn projednávat a rozhodovat spory z obchodů uzavřených na Českomoravské komoditní burze Kladno a na Obchodní burze Hradec Králové, jakož i spory z mimoburzovních obchodů v oblasti komodit obchodovaných na těchto burzách (např. těžba a zpracování veškerých nerostných surovin, ropy, dřeva, spory z právních vztahů při rostlinné a živočišné výrobě a spory ze smluv souvisejících s těmito komoditami) - zákon č. 216/1992 Sb., o komoditních burzách, ve znění zákona č. 105/1995 Sb. a zákona č. 70/2000 Sb. 7

Tento stálý rozhodčí soud byl původně zřízen pouze pro rozhodování sporů z burzovních obchodů, později byla jeho pravomoc rozšířena na rozhodování sporů z obchodů s investičními instrumenty (spory vzniklé z obchodů s investičními cennými papíry, spory z opcí, futures atd.) - zákon č. 214/1992 Sb., o burze cenných papírů, ve znění zákonů č. 216/1994 Sb. (RozŘ), č. 61/1996 Sb., č. 152/1996 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 70/2000 Sb., č. 251/2000 Sb., č. 211/2002 Sb. a zákona č. 308/2002 Sb. Právě posledně citovaná novela rozšiřuje pravomoc tohoto stálého rozhodčího soudu. 7

a) Není zapotřebí, aby strany sjednávaly podrobný postup v řízení v rozhodčí smlouvě či pro otázky související s vedením řízení nevyřešené v rozhodčí smlouvě hledaly kompromis teprve v průběhu řízení ve smyslu § 19 odst. 1 RozŘ, kdy dosažení takového kompromisu často není možné. Stálé rozhodčí soudy však disponují svými řády (pravidly pro postup v řízení), v nichž jsou procesní postupy obvykle podrobně upraveny. Totéž platí pro otázku úhrady nákladů souvisejících s řízením, která je v případě stálých rozhodčích soudů upravena buď přímo v řádech, či v přílohách k řádu, tzv. pravidlech o nákladech, b) Účastníci nemají v řízení „ad hoc“ účinnou možnost jak přimět rozhodce k aktivnímu postupu ve věci. Zásadní účinnou možnost postupu proti rozhodci v případě konkrétního sporu nemá ani rozhodčí soud. U institucionalizovaného rozhodčího řízení se však rozhodce vystavuje až možnému vyškrtnutí z listiny rozhodců. Na druhou stranu tehdy, jestliže se rozhodce stane nezpůsobilým, zajistí rozhodčí soud neprodleně odpovídající kroky včetně případného jmenování náhradního rozhodce, c) Velmi důležitou výhodou je to, že stálý rozhodčí soud disponuje svým administrativním aparátem poskytujícím zázemí pro vedení řízení stejně jako zázemí pro vedení sporu. Jak konstatuje ve znamenitém komentáři k tuzemskému rozhodčímu řízení prof. Bělohlávek8, z něhož bude dále obsáhle citováno, „Řády ve formě pravidel, podle kterých se postupuje v řízení, a seznamy rozhodců, jakož i pravidla pro postup při jmenování (výběr) rozhodců mohou vydávat i jiné soukromoprávní subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 zákona o rozhodčím řízení.9 Skutečnost, že takový jiný soukromoprávní subjekt vydá pravidla pro řízení ať již jakkoliv označená a dokonce i případně zveřejněná v Obchodním věstníku, ještě nedává takovému subjektu statut stálého rozhodčího soudu ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, tj. například pro ukládání rozhodčích nálezů a dalších listin souvisejících s řízením nebude v případě aplikace pravidel pro řízení takových subjektů použito ustanovení § 29 odst. 1, nýbrž ustanovení § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení apod. Vydají-li jiné soukromoprávní subjekty než stalé rozhodčí soudy pravidla pro řízení a účastníci tato pravidla akceptují, jedná se nikoliv o Řád dle § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, nýbrž o dohodu o postupu v řízení dle § 19 zákona o rozhodčím řízení a případná pravidla pro jmenování (určení) rozhodců se považují za takovou dohodu jako součást rozhodčí smlouvy ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Tento postup je v zahraničí běžný a rovněž u nás se objevuje u nejrůznějších oborových a odvětvových svazů, profesních organizací apod. Stálé rozhodčí soudy jsou kromě toho velmi často v praxi využívány i v řízení „ad hoc“, a to v případech, kdy rozhodci na základě samostatného smluvního vztahu požádají stálý rozhodčí soud a dohodnou se s ním na tom, že tento jim poskytne odpovídající materiálně, technické zázemí jako například jednací místnosti a záznamová zařízení pro ústní jednání, zapisovatelku, zajistí překladatele, případně i na tom, že poskytuje servis související s vedením administrativní (spisové) agendy. Sídlo nebo místní sudiště stálého rozhodčího soudu může pak být sjednáno, a případně stranám určeno i jako místo řízení, místo doručování apod. Této možnosti je často vhodné využít zejména proto, že stálý rozhodčí soud disponuje nejen odpovídajícím technickým zázemím, nýbrž i školeným personálem velmi dobře se orientujícím v záležitostech rozhodčího řízení se týkající. Stálý rozhodčí soud tak funguje jako servisní organizace na základě smluvního vztahu výlučně mezi ním na straně jedné a rozhodci na straně druhé a není tím dána jeho pravomoc (příslušnost) k projednání a rozhodnutí věci. Rozhodčí nález tak nevydává stálý rozhodčí soud (prostřednictvím rozhodců), jako je tomu v případě instítucionalizovaného rozhodčího řízení, nýbrž výlučně rozhodci, není například dána pravomoc orgánů stálého rozhodčího soudu k rozhodování o jeho pravomoci v souladu s řádem tohoto rozhodčího soudu a rovněž na uložení rozhodčího nálezu a další spisové dokumentace se nepoužije ustanovení § 29 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, nýbrž výlučně ustanovení § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení apod. Za účelem takové servisní podpory rozhodčího řízení bývají často zřizovány i specializované organizace, které nemají statut stálého rozhodčího soudu. 8

Bělohlávek, J. A.: Zákon o rozhodčím řízení – Komentář, 1. vydání, 2004. C. H. Beck).

9

Doubrava, M. Rozhodčí řízení - jmenování rozhodce. Jurisprudence, roč. III., č. 8, s. 34-35.

8

Obdobně jako je možno použít pro potřeby organizačně, technické podpory rozhodčího řízení „ad hoc“ stálého rozhodčího soudu a jeho zázemí na základě dohody mezi rozhodci a takovým stálým rozhodčím soudem, mohou se strany dohodnout nebo rozhodci ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a určit, že v otázkách řízení bude analogicky postupováno podle řádu některého stálého rozhodčího soudu, aniž by tím byla založena jeho pravomoc (příslušnost). Ani sjednání postupu analogicky podle řádu některého stálého rozhodčího soudu či rozhodnutí rozhodců ad hoc ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení o tom, že bude z důvodu nedostatku dohody stran postupováno dle takového řádu, nezakládá pravomoc (příslušnost) takového stálého rozhodčího soudu. Přirozeně tyto řády v uvedeném případě nebude možno aplikovat v plném rozsahu, nýbrž přiměřeně.10 Servisní organizace rozhodců ad hoc jsou v praxi označovány jako tzv. arbitrážní centra a s jejich působením nebyl vážný výkladový problém až do dne 28. 5. 2009, kdy byl vydán judikát (usnesení) Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, týkající se neplatnosti rozhodčí doložky sjednané ve prospěch tzv. arbitrážního centra11. Vrchní soud bezprecedentním způsobem zasáhl do recentní judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek tzv. arbitrážních center, a to právní větou, že „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce (rozhodců) ad hoc anebo konkrétního způsobu jeho určení, ale jen odkazuje ohledně výběru rozhodce (rozhodců) a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona“. Uvedené usnesení je podle některých názorů12 koncem rozhodčího řízení ad hoc v České republice, protože v podstatě říká, že standardizované rozhodčí doložku arbitrážních center jsou v rozporu se zákonem, resp. že jej obchází. I když tomu tak podle většinových názorů, a to i Nejvyššího soudu České republiky a ústavního spudu České republiky není, vytvořil tento unikát z hlediska právní jistoty účastníků rozhodčího řízení vysoce nežádoucí stav jakési „právní duality“. Závěry obsažené v judikátu Vrchního soudu v Praze jsou v rozporu se zákonem o rozhodčím řízení a rovněž mezinárodními standardy rozhodčího řízení, jež jsou postaveny na mezinárodních smlouvách. Uvedené rozhodnutí je osamocené i v české arbitrážní judikatuře a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu vydávané v těchž věcech, který opakovaně dovodil, že i soukromé subjekty mohou vést své seznam rozhodců a vydávat své statuty a řády (srov. např. usnesení NS ČR sp.zn.: 32 Cdo 2282/2008, ze dne 31. 7. 200813, kde Nejvyšší soud zopakoval, že „I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve smyslu ustanovení § 13 z.r.ř. mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě ve smyslu

10

Bělohlávek, J. A.: Zákon o rozhodčím řízení – Komentář, 1. vydání, 2004. C. H. Beck).

11

Srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008.

12

Např. Horská, J.-Burian, J.: Rozhodčí doložka ve spotřebitelských smlouvách ve světle aktuální judikatury českých soudů a ESD, Bulletin advokacie č. 4/2010, vydáno 20. 4. 2010, nebo Valoušová, Z.: O neplatnosti rozhodčích doložek ve prospěch soukromých „rozhodčích soudů“, Bulletin advokacie č. 5/2010, str. 35-38. 13

Proti citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky byla následně podána ústavní stížnost, kdy v rozhodnutí o ní Ústavní soud České republiky konstatoval, že „Obecné soudy vyslovily nedostatek své pravomoci na základě kvalifikace a výkladu rozhodčí doložky jako soukromoprávního úkonu stěžovatele a leasingové společnosti, přičemž se neztotožnily s námitkami stěžovatele stran neurčitosti doložky. Ústavní soud neshledal na těchto závěrech jakýkoliv rorpor s kogentním zněním norem jednoduchého práva“.13

9

ustanovení § 7 odst. 1 z.r.ř.“, jakož i nedávné rozhodnutí NSČR sp. zn.: 23 Cdo 5129/2007 ze dne 29. 9. 2009. V odkazovaném rozhodnutí (které je data pozdějšího, než zde traktované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze), v případě ještě volněji znějící rozhodčí doložky Nejvyšší soud České republiky dovodil, že „Rozhodčí doložka, v níž se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců.“, čímž opakovaně postavil svoji dosavadní judikaturní praxi v této otázce na jisto. Současně však plénum Nejvyššího soudu České republiky rozhodlo o tom, že judikát Vrchního soudu v Praze bude publikován v prestižní veřejnoprávní Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tím byl nežádoucí stav právní duality v rozhodovací praxi vyšších soudů dokonán.

D. Závěr I. Z uvedeného je zřejmé, že je z důvodu právní jistoty vhodné upravit činnost arbitrážních center legislativně na jisto; ve vztahu k předloženému nvrhu zákona, který se týká jen z hledika rozhodčího řízení parciálního tématu rozhodčích doložek v určitém segmentu spotřebitelských smluv je pak možno závěrem konstatovat, že všechny shora uvedené postřehy by bylo vhodné po příslušné politické a právní diskusi upravit „větší“ novelou zákona o rozhodčím řízení tak, aby byla praxe rozhodování v rozhodčím řízení v České republice zbavena déletrvající právní nejistoty a měla pro futuro žádoucí právní rámec, jež není dovozován náhlou a často se měnící judikaturou soudů, ale přímo zákonem, přijatým Parlamentem ČR. II. Obdobné lze konstatovat o rozhodčích doložkách ve spotřebitelských smlouvách. Návrh Ústavu je zakotvit princip, aby rozhodčí doložka nesměla být obsažena ve všeobecných smluvních (obchodních) podmínkách, ale musela být obsažena ve smlouvě hlavní, a pokud by to bylo shledáno z hlediska zvýšeného zájmu na ochraně spotřebitele za žádoucí, zakotvit v zákoně přímo povinnost, aby musela být rozhodčí doložka sjednána pod sankcí absolutní neplatností na samostatné listině. V Praze dne 15. 9. 2010 JUDr. Luděk Lisse, Ph.D. LL.M. ředitel Doc. JUDr. PhDr. Jiří Bílý, CSc. předseda správní rady Z literatury: Bělohlávek, A. Změny v řádech rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. Právní zpravodaj, 2002, č. 11, s. 11; Bělohlávek, A. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR a nový řád pro rozhodčí řízení on-line. Právní rádce, 2004, č. 7, s. 8 a násl.; Bruna, S. Court of Arbitration. Bulletin ICA - ICC, Paris/Den Haag : ICC Publishing / Kluwer Law International (prosinec), 1996. Vol. 7, č. 2, s. 54-58; Cohn, E., J. Domke, M., et Eisemann, F. Handbook of Institutional arbitration in international trade: facts, figures and rules. Amsterdam : North-Holland Publishing Company, 1977; Doubrava, M. Rozhodčí řízení - jmenování rozhodce. Jurisprudence, roč. III., č. 8, s. 34-35; Glossner, O., Bredow, J. et Bühler, M. Das Schiedsgericht in der Praxis. 3, vyd. Heidelberg : Verlag Recht und Wirtschaft, 1990; Klein, B. K rozhodčím soudům a výkon rozhodnutí rozhodčích nálezů v České republice. Právo a podnikání, 1994, č. 1, s. 24 a násl.; Lachnit, P. Rozhodčí soud při HK ČR a AK ČR. DaF, 1998, č. 25, s. 6-13; Lachnit, P. Statut rozhodčího soudu při HK ČR a AK ČR. DaF, 1998, č. 24, s. 5 - 6; Müller, L., M. Die Zuständigkeit des Schiedsgerichts, Bern/Stuttgart/Wien : Verlag Paul Haupt, 1997; Schütze, R. A. Schiedsgericht und Schiedsverfahren. München : C. H. Beck'sche Verlagsbuchhandlung, 1998; Růžička, K. K některým otázkám institucionálního rozhodčího řízení v mezinárodním obchodním styku. Právní praxe v podnikání, 1997, č. 9, s. 14-19; Růžička. K. Rozhodčí soud Slovenské obchodní a průmyslové komory. Právo a podnikání, 1999, č. 1, s. 2-4; Růžička, K. Novela Řádu a Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory. Právní rádce, 1999, č. 2, s. 17 a násl.; Růžička, K. Rozhodčí řízení před Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky. Dobrá Voda u Pelhřimova: Aleš Čeněk, 2003; Schämann, J. Schiedsgerichte unter staatlicher Kontrolle - das englische Recht und das UNCITRAL-Modellgesetz. Band 8 der Schriftenreihe der August Maria Berges Stiftung für Arbitrales Recht (Hrsg. Dr. H. Labes). Frankfurt am Main : Peter Lang Verlag, 2001; Takla, Y. Non-ICC arbitration clauses and clauses derogating from the ICC Rules. Bulletin -The ICC International court of Arbitration, Paris/Den Haag: ICC Publishing S. A./Kluwer Law International, (December) 1996, Vol. 7, No. 2, s. 7-10; Trapl, V. K otázce zřizování stálých rozhodčích soudů. Právní praxe v podnikání, 1999, č. 7-8, s. 19 a násl., Wolf. Die institutionelle Handelsschiedsgerichtsbarkeit, 1992.

10