2010

9. ročník/4. číslo, škol. rok 2009/2010

2

A pak už tam nezbyl ani jeden Touhle větou by měly končit všechny následující příběhy, které pro vás vymysleli členové kroužku Hrátky s češtinou.

Král džungle Kolem džungle jednou letělo letadlo. Obletělo džungli a narazilo do skály. Jen jeden chlapec zůstal viset na liáně a zachránil se. U nás by se řeklo, že je to král džungle. Král džungle rostl a rostl, až už měl dvacet let. Jedl banány, pil mléko a vodu. Když se jednou vypravil na procházku lesem, aby se najedl, vrátil se až za tři dny. Papoušek Kokos, který s ním bydlel v příbytku, se ho ptal: „Kde jsi byl?“ A král džungle mu vyprávěl: „Když jsem se dostal na konec džungle, uviděl jsem tam banánovník. Banány mi stačily na tři dny, a tak jsem tam zůstal.“ „Nebyla by tam ještě troška banánů pro mne?“ zeptal se papoušek. „Nebyla. Už tam nezbyl ani jeden.“ odpověděl král džungle. Dominik Jaroš, 5. tř.

Ve škole jsem typický outsider. Nejsem nijak hezký, chytrý a také ne bohatý. Jednu vlastnost mám ale dobrou: nejsem lakomý. Ve třídě je skupina kluků, do které jsem chtěl patřit. Rozhodl jsem se, že se tam dostanu stůj co stůj. Snažil jsem se klukům nějak zavděčit, ale oni si toho vůbec nevšimli. Už jsem se pomalu smiřoval s tím, že budu bez kamarádů. V televizi jsem uviděl film o dívce, která se přistěhovala do jiného města, a aby si získala spolužáky, nosila jim cukroví. Nedělalo jí to problémy, protože její rodiče byli cukráři. Zamyslel jsem se nad tím. Můj táta je zubař a to by asi moc dobré nebylo, kdybych jim zařídil bezplatnou prohlídku. Máma studuje vysokou školu a to, aby se moji spolužáci šli podívat k nim do třídy, o to taky nikdo nestojí. Nicméně jsem na rodičích „vydyndal“ nějaké peníze a zamířil k obchodu, abych vybral něco, co by jim chutnalo. Nakonec jsem se s balíčkem bonbonů vydal ke škole. Kluci tam stáli, a tak jsem jim nabídnul. Oni si vzali, ale když ostatní viděli, že rozdávám bonbony, přišli a chtěli taky. Dosáhl jsem svého a spolužáci mě měli radši. Ale bonbonů ubývalo, a když jsem si chtěl vzít já, nezbyl tam už ani jeden. Veronika Pavlíčková, 9. A

3

Útulek pro mazlíčky V útulku pro mazlíčky bylo 4095 zvířat a postupně ubývala. Napřed 95, pak 454, pak 195, pak 592 a potom tam zbylo jen 2759 zvířat. Pak si jeden útulek z Bratislavy vzal 2702 zvířat a útulek z Brna 57 zvířat. A tak v našem pražském útulku nezbylo zvíře ani jedno. A druhého dne berlínský Ústavní soud rozhodl, že v Norimberku zruší útulek a všechna jeho zvířata (bylo jich 195) pošlou do Prahy. Naštěstí se jeden ochránce nabídl, že si všechna zvířata vezme k sobě. A tak nakonec na Prahu nezbylo ani jedno. Petr Klusák, 5. tř. O štěňátkách Jednou se narodilo fence Jasmíně jedenáct malých štěňátek. Katka a Adam byli sourozenci. Šli dát Jasmíně čistou vodu a granule a zjistili, že má štěňátka. Rychle to běželi říct rodičům. Tatínek tomu nechtěl věřit, tak se tam hned běžel podívat. Uběhlo pět týdnů, štěňátka jedla a pila už sama, a tak se tatínek rozhodl, že dá inzerát: „Daruji jedenáct krásných štěňat.“ A poslal Káťu a Adama, aby to vylepili. Ani ne za týden měli deset štěňátek pryč a zbývalo jim jen to nejmenší. Jednoho dne zazvonil zvonek a jedna holčička se zeptala: „Máte ještě nějaké štěňátko?“ Tatínek řekl, že mají, a ta holčička si toho nejmenšího pejska vzala. A pak už v pelíšku nezbyl ani jeden. Kristýna Nováková, 5. tř.

Věci u lékaře Chodíte rádi k lékaři? Na co myslíte, když sedíte v čekárně, nebo v přímo v ordinaci? A víte, co si myslí věci okolo vás? Kuba s Kamilou nám to napsali: Odpadkový koš Jsem velký odpadkový koš. Mám šedou barvu a jsem vyrobený ze železa. Postavili mě v dětské ordinaci do kouta pod umývadlo. Vidím odtud pana doktora, sestřičku, různě staré děti a také jejich rodiče. Většinou slyším smích a nějaké dětské žvatlání. Všechno se ale změní ve chvíli, kdy pan doktor vezme do ruky injekční stříkačku. To se zničehonic rozezní celou ordinací hlasitý a nepěkný pláč – přímo řev. Ale musím si zvykat. Moc se mně líbí, když někdo šlápne na černé šlapátko, které mám ve spodní části. To se pak u mě otevře vrchní víko a každý si tam může hodit, co chce. Ale ještě šťastnější jsem, když večer přijde paní uklízečka, vysype mě a celého umyje. Co se mně nelíbí je to, že do mě děti někdy naráží autíčky, a už vůbec nemám rád, když si na moje víko někdo sedá, kope mě nožičkou a lepí na mě žvýkačky. Jsem zkrátka věc, která touží být užitečná a prospěšná. Chci, aby lidé neodhazovali odpadky, kde je napadne, ale používali k tomu mě!! Jakub Ondříšek, 8. A

4

Rouška Jsem rouška. Mám bílou barvu a velikost úst mé paní doktorky. Vidím do jejích úst. Má nažloutlé zuby, se kterými je sranda. A taky tam má velkou čističku, které říká jazyk – divné jméno. A taky vidím, koho vyšetřuje, ale na to se radši nedívám, zvlášť když něco řeže a teče krev. Často slyším funění paní doktorky. Nejlepší to je v šatně. Tam slyším různé „drby“. Tam to mám nejradši. V šatně si povídáme s ostatními rouškami, co jsme viděly v ordinaci. Vůbec, ale vůbec nemám ráda operace. To je hrůza! Tam za žádnou cenu nechoďte! Nejhorší to měla moje babička. Ta dělala na pitevně, tam bych já nemohla. Lidé mě používají na ústa a na nos, aby necítili zápach a aby nečichali bacily. Takže si myslím, že jsem užitečná. Kamila Vallová, 8. B

Věty se slovními druhy Umíte vyjmenovat všechny slovní druhy? Podstatná jména, přídavná jména,… A co teprve, kdybyste měli napsat větu, ve které budou všechny slovní druhy zastoupeny! Členové kroužku to zvládli na výbornou. (A vy si je zkuste určit). Naše malá bílá kočička dělá mňau, když se jí něco nelíbí, a včera, když jsem si přála, ať zamňouká, lehla si do jedné boty a usnula. řešení: (322151083335868535955374185) Náš strakatý pejsek dělá pořád haf, když se mu něco líbí, a před týdnem jsem si přála, ať si lehne, ale on odešel a sedl si na druhý schodek od domu. řešení: (32156108333587153593583585374171) Lenka Komínková, 9. B

Naše kočka běžela po poli, kde cítila dvě pěkné myši, a pak hop na strom, ať si odpočine. řešení: (3157165421861071935) Kamila Vitulová, 9. A

Hurá, ať jsou prázdniny a Jana ať si se svou malou sestrou pěkně čtyři hodiny hraje. řešení: (10951819373216415) Malý Petr se čtyři týdny válel u moře a Hanka si přála, ať jí kdekoliv koupí mluvící mušli, která říká „ouvej, chrr“. řešení: (213415718135936521351010) Veronika Pavlíčková, 9. A

V Chorvatsku jsou krásné palmy a lidé jsou tam šťastní, protože je tam rozlehlé moře a lidé tam říkají, komu by se tu dobře nevedlo, vždyť je tu několik pláží, na kterých se dá koupat, 5

ale přece nikdo nemůže mít všechno a někdo říká, kéž bych měl počítač, a někdo dokonce, že by chtěl krávu, která dělá bů, a to už je něco. (v téhle dlouhé větě, která je jako vystřižená z knížek o Machovi a Šebestové, si slovní druhy zkuste určit sami) Dominik Jaroš, 5. tř.

Mach a Šebestová po našem Páťáci dokončovali příběh o tom, jak Mach a Šebestová získali vzácnou pomůcku. (Pomocí sluchátka se přenesli do doby ledové, aby zjistili, zda člověk neandertálský vařil mamuta na kmíně, nebo s koprovou omáčkou, a setkali se panem Františkem Humlem. A jak to bylo podle nich dál? Přenesl se s nimi do současnosti a chtěl tam zůstat, ale váhal, protože mu tam bylo strašlivé vedro a hlavně z něho měli všichni trochu strach. Paní učitelka dokonce omdlela. Pan ředitel řekl sekretářce: „Jdu do blázince.“ Po panu Humlovi pátrala dokonce policie, že prý ohrožuje lidi. Ale on pořád nechtěl odjet. Mach a Šebestová ho přemlouvali ze všech sil, ale jeho odpověď byla stále ne. A on se prý zamiloval. Šebestová se ptá: „A do koho?“ „To vám neřeknu, vy byste se mi smáli.“ „Nesmáli, přísaháme.“ „Tak dobře, je to jedna dáma, kterou jsem potkal ve škole. Měla krátké černé vlasy a byla okouzlující. Ach, ach!“ „Sekretářka našeho ředitele? Ale musíte zpátky do doby ledové, tam máte rodinu!“ „Máte pravdu, moje rodina! Chci zpátky!“ Veronika Kozelková, 5. tř.

nakreslila Veronika Kozelková, 5. tř. Pan Huml přijel do školy. Uviděl je pan ředitel a řekl: „Co jste to sem dotáhli za blázna?“ „Ale, pane řediteli, to je pan Huml z doby ledové a řekl nám, že mamuti se jí s koprovou omáčkou a v kapse má na to recept!“ 6

Tak šli do třídy. Když vešli, paní učitelka omdlela a museli zavolat záchranku. Libor Marek, 5. tř.

Nakonec člověk neandertálský, nějaký Huml František, do současnosti nejel, protože by to byla tragédie a zbytečná ostuda. Ale dal jim na cestu mamutí maso s koprem, aby mohli všichni ochutnat. Když přijeli do školy, paní učitelka omdlela, protože si myslela, že se Mach s Šebestovou zbláznili. Michaela Kloudová, 5. tř.

Letěli do současnosti a člověk neandertálský si lehl do otcovy postele. Otec si myslel, že je to manželka, a vylekal se tak, že Huml František musel jít domů, zpátky do doby ledové. Petr Pokorný, 5. tř.

Ze života pravěkých a možná nikdy neexistujících zvířat Zpráva mladých přírodovědců z literárního kroužku. Dinosauři Dinosaurů bylo v dávných dobách více druhů, např. stegosaurus. Vypadal asi takto: měl krátké nohy a byl přibližně čtyři metry dlouhý a tři metry vysoký. Na zádech měl několik řad tvrdých, špičatých a ostrých ostnů. Měl tlustý, ale ohebný ocas. Byl velmi nebezpečný, protože, když dostal strach, oháněl se svým ocasem tak, že protivníka zabil. Byl to býložravec. Jedl trávu a zelené rostliny, ale přesto se musel často bránit útokům jiných dinosaurů. Pohyboval se velmi pomalu. Celý den chodil a požíral zelené rostliny, bránil se před útoky dinosaurů a spal pod širým nebem. Dominik Jaroš, 5. tř.

Malá Krytý Malá Krytý byla ještěřice. Chodila do školy. Vstávala ve 4.50 a škola jí začínala v 5.30. Trvala do 10.39. Pak šla na pastvinu. Byla býložravec. Tam byla do 13.00. Pak si šla do 15.00 schrupnout, někdy až do 16.00, protože když nebyla vyspaná, byla nevrlá, nebyla s ní sranda a pořád se urážela. Pak šla pomoct mamince na zahrádku (do 18.00). Pak tři hodiny volná zábava (takže do 21.00) a večer musela jít spát. Tak vypadal všední den Malé Krytý.

7

Kristýna Nováková, 5. tř.

nakreslila Kristýna Nováková, 5. tř.

Člověkopos Člověkopos byl člověk zkřížený s kokosem (hlava, šlapky, dlaně a ramena měl z kokosu). K obědu snědl dva metry zdi, ke snídani osm metrů pyramidy, k večeři si chytil zombieho. (Oběd a snídani jedl obráceně než my.) Petr Klusák, 5. tř.

Přiletěli marťani Sci-fi povídky členů kroužku. Píše se rok 2010. Přiletěli marťani. Létající talíř měli asi padesát metrů široký a na výšku měl sto metrů. Oni měřili asi patnáct metrů. Vypadali jako chobotnice, akorát že měli jen čtyři chapadla. Nejprve si všichni mysleli, že spadl meteorit, ale jak vylezli z létajícího talíře, začali všichni bláznit. Jen já jsem stála s otevřenými ústy a koukala. Oni na mě cosi mleli, ale já jim nerozuměla. Ta řeč byla divná. Samé „humu, humu, nuku, nuku“. A pořád mleli. Pak si vzali mikrofon a zařvali: „Tak bude tady konečně klid!“ Všichni ztichli. Ale asi po minutě to začalo znova, protože někdo vykřikl: „Oni mluví!“ A já jsem zase stála s otevřenými ústy. Pak se ozvalo: „My vám nechceme nic udělat, my jsme se přišli podívat, jak to tu chodí, a mysleli jsme si, že byste mohli přijet k nám a podívat se, jak to u nás chodí.“ Byl u toho pan starosta a řekl, že souhlasí. A tak jsme se letěli podívat na Saturn. 8

Pozemskými raketami se tam zatím nikdo nedostal, tak jsme museli letět jejich talířem. Do něho se vešli všichni obyvatelé Drásova. Marťani nám ale řekli, že jestli někomu prozradíme, že jsme byli na Saturnu, promění nás navždy v marťany. Ale vždycky se nějaká drbna najde, takže i u nás v Drásově se našla. A ta drbna byla novinářkou, takže to věděla skoro celá Česká republika. Teď asi píše noviny marťanům. Kristýna Nováková, 5. tř.

Jdu kolem obchodního domu a najednou vidím na obloze něco kulatého. Letělo to stále blíž, až jsem zjistil, že to bliká, a z toho jsem vyvodil, že je to létající talíř. Talíř přistál přímo přede mnou a otevřel se. Vystoupila z něho jakási plechová stvoření. Hlavu měla hranatou, krk dlouhý asi sedm centimetrů, plechové ruce a tělo. Kolem pasu měla opasky a za nimi velmi zvláštní pistole. Byli to marťani. Jeden z nich vytáhl zápisník a začal si mne popisovat. V talíři jsem otvorem viděl spoustu přístrojů. Také jsem si je začal popisovat a hlavně jejich talíř. Ten vypadal takto: V průměru měl asi dvacet metrů, kolem něj byla spousta oken a všechno blikalo. Nabídl jsem jim chleba, ale oni řekli, že jsou vegetariáni. Nasedli do talíře a odletěli zpátky do vesmíru. Dominik Jaroš, 5. tř.

Bylo úplně normální vyučování, normální běžný den, ale přesto se všichni najednou chovali divně. Kolem dvanácté hodiny všichni pociťovali zvláštní signály a tiky. Ve 12.12 přistál před školou létající talíř. Všichni studenti i učitelé začali utíkat ven. Nikdo nevěděl, co je čeká, všichni si mysleli, že jde o nějakou reklamu. Náhle se dveře v talíři otevřely a ven vyšly dvě velké postavy zelené barvy, i přesto vypadající jako lidé. Nevěděli jsme, co očekávat, dokonce už začala najíždět policie. Ty dvě postavy začaly něco mluvit cizí řečí a poté se k nám otočily a řekly: „Jsme mimozemšťané a umíme ovládat věci, které vy nedokážete. Protože jste ale velice zruční a vynalézaví, rozhodli jsme se vás využít pro svůj prospěch a vaši Zemi jako naše středisko.“ Policie se dala do střehu a díky našim zbraním a marťanským tenkým tělům je dokázala hravě zasáhnout. Oba marťani byli rychle sejmuti, ale z talíře začali vylézat další. Protože však nabyli připraveni a nečekali zásah, byli rychle zlikvidováni. Zůstal jeden malý marťánek. Jeho mozek byl naprosto geniální a věděl, jak zacházet s věcmi uvnitř talíře. Začal mačkat všemožná tlačítka ještě dřív, než se policie odhodlala vejít dovnitř. Tím naprogramoval talíř k odletu pryč. Policie i všichni ostatní jen přihlíželi a divili se, kde se vzal další mimozemšťan. Začali se obávat pozdějšího napadení Země, ale malý mimozemšťan se prozatím nevrátil. Sám by ani neměl šanci na ovládnutí světa. Lucie Mácová, 9. B 9

Zazvonilo, a tak jsem rychle vyšla ze školy. Konečně pátek! Blbý je, že budu muset jít pěšky domů. Řekla jsem si, že to vezmu zkratkou přes pole. A tak jsem šla. Najednou mě v dáli udivilo obrovské světlo a rána. Rychle jsem se přiblížila k místu, kde jsem viděla ztroskotat létající talíř. Přišla jsem tam a viděla vylézat mimozemšťany. Zdáli se velice přátelští, a tak jsem došla blíž. Jeden si mě všiml a řekl: „Ahoj.“ Udivilo mě, že mluví česky. Odpověděla jsem na pozdrav a zeptala se, jestli něco nepotřebují. Řekli, že ne, že si talíř dokážou spravit sami. Ale že jsem moc hodná, a tak mě pozvali do létajícího talíře, kde mi dali k pití nějaký vesmírný drink. Byl velice dobrý a po jeho vypití jsem mohla číst lidem myšlenky. Mimozemšťané měli modrou kůži, zelené vlasy a hnědé oči. Nakonec jsem se s nimi rozloučila a oni mi dali náhrdelník s podivným, ale krásným kamenem. Potom mi řekli, že když budu něco potřebovat, mám se ho dotknout a oni přiletí. Prý už delší dobu zkoumají Českou republiku, a proto umí česky. Ale o našem setkání nesmím nikomu říct. Stejně by mně nikdo nevěřil. Kamila Vitulová, 9. A

Konečně! Myslela jsem, že usnu. Celej den zavřená v jedný třídě, to člověka unaví. A tak jsem tedy šla ze školy a vdechovala čerstvej vzduch. Nedošla jsem ani k domu, kde bydlí moje kamarádka, když jsem zaslechla jakési funění. Otočila jsem se … a myslela, že ještě spím. Přímo přede mnou totiž přistála vesmírná loď plná marťanů! Abyste rozuměli. Že byla vesmírná, to bylo napsané na boku a na veslech, kterými marťané veslovali. Jinak vypadala jako kajak. Někteří marťani byli modří a někteří červení. Později jsem se dozvěděla, že ti modří jsou z Marsu – kluci a ty červené z Venuše – holky. Jedna červená se mě zeptala, kupodivu česky, kde je tady nejbližší čerpací stanice. Řekla jsem jim to tam a oni mi dali nějaké složky o nich a jejich životě. Než jsem vzhlédla, odpádlovali pryč. Na ty papíry jsem se doma ani nestihla pořádně podívat, protože mě mamka volala k obědu. (Obědvám většinou dvakrát). Když jsem se vrátila, naše kočka papíry rozškrábala tak, že nebyly k přečtení. Dala jsem ji na střechu (mám pokoj v podkroví) a zavřela okno. Smutně jsem si uvědomila, že převratný vědecký objev, veškerou budoucí techniku a vědomosti zničila kočka. Veronika Pavlíčková, 9. A Stalo se to v pátek 13. 2. 2009. Vyšla jsem před školu a chvíli jsme si vykládali. Najednou nám nad hlavou něco přeletělo. Vypadalo to jako kosmická loď z budoucna. Utíkali jsme za tím, a když to přistálo na drásovském hřišti, vylezly z toho divné postavy. Shodli jsme se, že někam zavoláme. Tak jsem vytočila 112 a čekala jsem. Když se ozvalo: „Dobrý den, s čím potřebujete pomoci?“ hned jsem odpověděla, že do Drásova přilétla loď z budoucna a vylezly z ní podivné postavy. Paní se mně hned vysmála a 10

řekla mi, ať nevolám zbytečně, že můžu dostat pokutu, a zavěsila. S holkama jsme se domluvily, že to doma nikomu neřekneme a zítra sem zase zajdeme. Když jsme se loučily, vyfotila jsem si tu loď a šla domů. Celou noc jsem nemohla usnout, tak jsem zapnula počítač a koukla jsem se na nějaké informace o UFO a marťanech. Vše důležité jsem vytiskla a chvíli po tom jsem únavou usnula. Další den ve škole jsme se shodli, že to musíme říct nějakému dospělému. Napadla nás paní učitelka z fyziky, protože by o tom mohla něco vědět. Když jsme jí vše řekli, nevěřila nám, ale naštěstí jsem měla ty fotky. Naznala, že je to zajímavé a po škole tam s námi zajde. A teď vyberte, který konec je podle vás lepší: Dobrý konec: Když jsme tam přišli, nikdo tam nebyl. Nenašli jsme ani žádný předmět, který by tam zůstal. Paní učitelka nám vynadala, že plýtváme jejím časem a děláme si z ní srandu. Jenomže my to pořád nechápali. Co ty fotky, vždyť jsme je včera viděli všechny. Když jsem přišla smutná domů se strachem, že mně někdo něco udělá, lehla jsem si a zapnula televizi. Zrovna dávali zprávy. Ukazovali, jak žáky vysoké školy napadl výlet, který vzbudil rozruch. Vymysleli a vyrobili si letadlo, které vypadalo jako vesmírná loď a ze srandy se převlékli do bláznivých obleků. Chystali se přeletět celý Jihomoravský kraj, ale letadélko se jim porouchalo a museli přistát a opravit ho. Hned mě napadlo, jestli to nebyli oni a poslala jsme svoje fotky na jmenovanou školu s dotazem, jestli to je ten jejich výtvor. Po dvou dnech napětí jsem se dočkala odpovědi. Byla to opravdu jejich loď s žáky. Ulevilo se mi a hned jsem zavolala holkám, že se už nemusí bát.

Špatný konec: Když jsme tam přišli, uviděli jsme něco jako ropnou věž. Asi hodinu jsme tam stáli a sledovali je, když k nám zezadu přistoupil cizí muž a zeptal se: „Taky je sledujete? Bydlím nedaleko odsud a tu vysokou věž postavili během této noci. Bojím se nejhoršího, že to jsou opravdu marťani.“ Se strachem jsme se rozběhli domů říct to svým rodičům. Večer v televizi přerušili všechny programy a začali vysílat upozornění, že náš stát obsadili marťani, a jen tak neodletí. Chtějí, aby všichni lidé odešli do ciziny, nebo je začnou pojídat. Hned po tom, co ukázali sestřih krátkého videa s marťany, naznali rodiče, že vydržíme do zítřka, a když tak budeme muset odcestovat. Bohužel informace byly pořád děsivější a děsivější a my museli odjet na Slovensko k příbuzným. Už po týdnu byli všichni lidé pryč a marťané se začali zabydlovat. Postavili si nové domy, pěstovali divné rostliny a zbořili všechny silnice, protože létali v lodích z budoucna. Po roce to byl nejšpinavější a nejznečištěnější stát na světě. Lenka Komínková, 9. B

11

Šesťáci se pokoušeli vymyslet pověsti Propast milenců Dávno na starém hrádku žil kníže Hyacint s dcerou Sárou. Žili sami. Sářina maminka totiž jednou zabloudila v lese a už se nevrátila. Nikdo neví, co se s ní stalo. Sára milovala jednoho chlapce z vesnice, Kristiána. Měli se rádi a skoro nikomu to nevadilo, protože spolu pomáhali stařenkám. Vadilo to jen Zuzaně, která byla dcerou bohatého sedláka. Také milovala Kristiána, ale chtěla ho jen proto, že ho měla Sára. Jednoho krásného večera pozvala Zuzana Sáru na procházku. Když přišly k hluboké propasti, shodila Sáru dolů a utekla. Další den Hyacint Sáru hledal a našel její tělo dole v propasti. Měla zlomenou páteř a několik žeber. Pochoval ji tam. Zuzana okamžitě běžela říct Kristiánovi, že Sáru někdo shodil do propasti a že je mrtvá. Kristián byl zoufalý, a tak šel a skočil dolů. Když se to Zuzana dozvěděla, oběsila se ve stodole. A od té doby se ta propast jmenuje Propast milenců. Lucie Malá, 6. tř.

Záhadné jezero Kdysi dávno u Leknínového jezera byl malý zámek, kde žila královna Albertina. Kousek od zámku bylo malé městečko Kloudov. Albertina byla na svůj lid velice milá. Milovala své papoušky, které den co den opečovávala. Jednoho dne, když se konala její svatba s princem z Mistrova, zjistila její tetička, že ji Albertina nepozvala. Velice se rozzlobila a řekla, že tam půjde i bez pozvání. Zrovna když se oslavovalo, vešla do sálu, muzika přestala hrát a teta začala mluvit: „Albertino, jak to, že jsi mě nepozvala? Jsem velice rozzlobená, a proto tebe, prince i celé město proklínám!“ Jen co to dořekla, celý zámek a městečko se ponořily do hlubin jezera. Od toho dne se vypráví, že se zněj každou noc ozývá smích a hudba ze slavnosti. Adéla Škvařilová, 6. tř.

Na Skřítkově hradě Když už kostelní zvon odbíjel dvanáctou, vydal se Honza na procházku do lesa. Prochází kolem potůčku a vidí na pařezu sedět skřítka s šedým plnovousem. Protože Honza na skřítky nevěřil, myslel si, že je to nějaký stařec. Tak jde dál a najednou ho skřítek dohoní, podá mu starý zrezavělý klíč a ukáže na hrádek před sebou. Najednou zmizel. Honza šel k hrádku, 12

odemkl klíčem vrata a za nimi stála truhlice plná zlaťáků! Honza si za peníze opravil chalupu a zbytek rozdal chudým. Od té doby se hrádku říká Skřítkův hrad. Eliška Jelínková, 6. tř.

nakreslila Eliška Jelínková, 6. tř.

Zakleté muzeum V zakletém muzeu se dějí divné věci. Říká se, že ho začarovala zlá čarodějnice, která už je po smrti. Každou půlnoc všechny sochy obživnou a chodí po muzeu, a když začne svítat, tak se promění zase v sochy. Každé ráno našli pracovníci muzea mrtvé večerní hlídače, proto se už muzeum nehlídá. Martin Hamřík, 6. tř.

Pověst o Koláčově Bylo a dosud je království, ve kterém vládl král Václav a jeho chamtivá manželka – královna Daniela. Žila zde i stará žena, která každý týden nosila do zámku čerstvé koláče, které králi velice chutnaly. Když král zemřel, v království začala vládnout Daniela. Hned druhý den vyhnala kuchařky, kuchaře a služky. Za týden stará žena donesla jako vždy čerstvé koláče, jenže nevěděla, že král zemřel. Když se to dozvěděla, šla koláče nabídnout aspoň královně. Královna ochutnává povidlový koláč a říká: „No fuj, to jsi mě chtěla zabít tou hnusnou chutí nebo tvým vrásčitým obličejem? Styď se!“ A hned volala stráže, že má být tato žena následující den ve 12 hodin popravena. Žena prosila, naříkala, ale nic nepomohlo. Bylo 11.55 a ženu vedli kati směrem k šibenici a ona volá: „Proklínám toto království, tuto vesnici a tento lid. Už nikdy nikdo nebude moci ochutnat ani kousek koláče, protože jestli to udělá, propadne se pod zem!“ A od té doby se vesnici v podzámčí říká Koláčov. 13

Míša Chlubnová, 6. tř.

Pověst o zřícenině Zubštejn Byli dva kamarádi: Martin a Kája, seděli doma, neměli co dělat, a tak poslouchali, jak si rodiče povídají o hradu Zubštejn. On ten hrad dnes neexistuje, zbyla tam po něm na vršku Zubáku zřícenina, pouze pár balvanů. A prý tam straší. Pověst říká, že na hradě dávno žila rodina, která měla veliké bohatství ukryté ve sklepení hradu. O bohatství se pohádali dva bratři a při hádce zabili jeden druhého. Vtom se hrad otřásl, zbořil se a zavalil ostatní obyvatele. Nikdo se nezachránil a bohatství, snad poklad, je pod zříceninou. Když to kluci uslyšeli, podívali se na sebe pohledem, který říkal: jdeme tam. Možná je tam truhlice se zlaťáky nebo s drahými kameny. Vzali baterky, psa Alíka a vydali se na cestu. Když došli na Zubák, usadili se na malém kameni a čekali. Byli zvědaví, jestli je na pověsti něco pravdivého. Najednou něco zašustělo a objevili se tři trpaslíci. Jeden měl lopatu, druhý krumpáč a třetí, ten nejmenší, lucernu. Klukům se zatajil dech. Že by šli kopat poklad? A skutečně, začali kopat, kopali a odhrnovali, ale nic. Tak sbalili nářadí a smutně odcházeli. Kluci byli zklamaní, že ta pověst o pokladu asi není pravdivá. Škoda! Šli se na to místo ještě jednou podívat a našli tam jen velký zub. Asi od divočáka. Beata Olšarová, 6. tř.

Kačenice Byla jednou jedna hora a na ní žila zlá čarodějnice Katka. Čarodějnici se líbil jeden čaroděj, ale opustil ji, protože nebyla hezká. Čarodějnice se rozzlobila, že ho nemůže mít a skočila dolů z útesu. Od té doby se kopec jmenuje Kačenice. David Kočka, 6. tř.

Hadí cesta Kdysi v dávných dobách žil obrovský zlý had. Schovával se v lese u cesty, kde číhal na obchodníky, kteří tudy projížděli. Zadávil jich celou karavanu a nikdy neměl dost. Po čase se lidé začali tomu místu vyhýbat, a tak si had musel hledat potravu jinde. Zvířata z lesa už mu nechutnala, chtěl jenom lidské maso. Protože žil dlouho, musel často hledat nová místa, aby někoho ulovil. Lidé se snažili hada zabít, odvážní muži šli do lesa s vidlemi a pochodněmi, jenže se nikdy nikdo nevrátil A tak to šlo celá léta. 14

Jednou se had připlazil i do daleké Číny. Doslechl se o něm kuchař, který vařil pro čínského císaře. Kuchař byl sice malý, ale šikovný. Rozhodl se na něj připravit past. Uvařil čínskou jedovatou žábu, kterou nosil pro jistotu pořád u sebe ve skleničce. A jednoho dne se kuchař procházel ulicemi rodného města a dostal se až za hradby. Bylo krásně, a tak chtěl jít dál, ale najednou se těsně před ním spustil had ze stromu. Kuchař nezaváhal a hodil mu připravenou jedovatou žábu do krku. Ta žába byla tak jedovatá, že i toho obrovského hada znehybnila a kuchař mu okamžitě uřízl hlavu. Hada pak slavnostně připravil císaři jako oslavu zabití toho netvora. A od té doby to místo lidé nenazvou jinak než Hadí cesta. Jan Trunečka, 6. tř.

nakreslil Jan Trunečka, 6. tř.

Pověst o štěkotu psů Jeden rytíř se jednoho slunečného dne rozhodl, že půjde na lov. Nasnídal se a oblékl a se svými třemi psy vyrazil na lov. Ze začátku vypadalo vše dobře, ulovil několik zajíců a bBažantů. Pak spatřil jelena, vystřelil, ale netrefil. Šíp se odrazil od stromu a zasáhl rytíře, který na vážné zranění zemřel. Od té doby je na Drahoníně dodnes slyšet z lesa štěkot mrtvých psů. Lucie Slezáková, 6. tř. Stříbrná hora Nedaleko Moravského krasu se nachází Stříbrná hora. Stříbrná se jmenuje proto, že se v ní ukrývá podle pověsti stříbrný poklad. V okolí hory žila banda loupežníků, kteří svůj lup ukrývali v nitru hory. Olupovali pocestné, kteří se nacházeli na cestách v okolí hory, a všechny sebrané stříbrné mince a šperky schovávali v jeskyni. Panstvu se tato situace nelíbila, a vyslali proto zbrojnoše, aby loupežníky pochytali. Loupežníci ale stále zbrojnošům unikali a dařilo se jim loupit ještě dlouhá léta. Za tuto dobu nashromáždili ohromný poklad. Až jednou vrchnosti došla trpělivost a shromáždila vojsko k polapení loupežníků. Loupežníkům nezbylo než se zabarikádovat v jeskyni. Při zakrývání 15

vchodu balvany a kamením se hora sesunula a loupežníky zasypala. Pověst praví, že až bude na světě nejhůře a bude bída, hora se sama otevře a vydá lidem své poklady. Nikdo neví, kdy a zda to někdy bude. Kamila Goldmannová, 6. tř.

nakreslila Kamila Goldmanová, 6. tř.

16

17

obrázek na titulní straně nakreslil Jarek Bedáň, 7. třída ____________________________________________________________________ DRÁSOVÁČEK Školní časopis Základní školy T. G. M. v Drásově – číslo 4 / ročník 9. – květen 2010 Vydává ZŠ a MŠ T. G. Masaryka Drásov, Drásov 167 výhradně pro vnitřní potřebu. Číslo 4 vyšlo 11. 5. 2010 v nákladu 15 výtisků.

18