2010

ČASOPIS STUDIA OECOLOGICA Ročník IV Číslo 1/2010 Redakční rada: Doc. Ing. Pavel Janoš, CSc. – šéfredaktor Doc. Ing. Miroslav Farský, CSc. – výkonný redaktor Prof. RNDr. Olga Kontrišová,&6F Doc. RNDr. Juraj Lesný, Ph.D. Ing. Martin Neruda, Ph.D. Doc. MVDr. Pavel Novák, CSc. Prof. Ing. Miloslav Šoch, CSc. Technický redaktor: Mgr. Petr Novák Recenzenti: doc. Ing. Ilona Obršálová, CSc., Univerzita Pardubice prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc., Masarykova univerzita Brno prof. Ing. Jiří Dvořák, DrSc., FP VUT Brno Ing. Jindřich Šulc, CSc., FŽP UJEP Ústí nad Labem doc. Ing. Jaroslava Hyršlová, Ph.D., VŠEM, Praha doc. Ing. Iva Ritschelová, CSc., UJEP Ústí nad Labem doc. Ing. Josef Fiala, CSc., VŠS-S, Havířov doc. Ing. Miroslav Hájek, Ph.D., MŽP Praha RNDr. Martin Balej, Ph.D., PřF UJEP Ústí nad Labem Ing. Aleš Klicnar, UJEP Ústí nad Labem doc. Ing. Renata Myšková, Ph.D., Univerzita Pardubice JUDr. Eva Tošovská, CSc., CERGE-EI, Praha Egor Sidorov, Ph.D., UJEP Ústí nad Labem Design obálky: Bc. Michal Novotný Vydává: FŽP UJEP v Ústí nad Labem Tisk: MINO Ústí nad Labem Toto číslo bylo dáno do tisku v březnu 2010 ISSN 1802-212X MK ČR E 17061

ÚVOD Problematika ekonomických aspektů tvorby a ochrany životního prostředí stála po dlouhou dobu na okraji politických i ekonomických zájmů. Teprve v posledních desetiletích se situace výrazně mění a problematice se postupně dostává stále větší pozornosti. Ekonomické souvislosti spojené s ochranou životního prostředí jsou vědecky zkoumány a prezentovány na různých společenských úrovních (na makro i mikro úrovni, stejně jako regionální úrovni). Předmětem studia makroekonomických souvislostí jsou zejména otázky, do jaké míry mají opatření environmentální politiky vliv (ať již pozitivní či negativní) na základní makroekonomické indikátory a jakou měrou působí na naplňování hlavních makroekonomických cílů společnosti. Mezi tyto cíle patří především zachování vysoké úrovně a tempa hospodářského růstu, udržení vysoké úrovně zaměstnanosti a stabilizace cenové hladiny, stejně jako adaptabilita struktury ekonomiky na vnitřní a vnější podněty. Obdobně je tomu pak i u výzkumu souvislostí na regionální úrovni. Naplnění principu ekonomické odpovědnosti původce znečištění za důsledky jeho aktivit předpokládá začlenění negativních externalit (znečištění složek životního prostředí, čerpání přírodních zdrojů atp.) v co nejvyšší možné míře do nákladů původce. Proto je na mikroekonomické úrovni věnována zvýšená pozornost zejména způsobům a rozsahu „internalizace externalit“ prostřednictvím administrativně-právních, ekonomických a dalších nástrojů politiky životního prostředí a jejich následnému dopadu na jednotlivé ekonomické subjekty, hlavně pak jejich vlivu na konkurenceschopnost. Problematice ekonomických aspektů ochrany životního prostředí je věnováno první číslo časopisu Studia Oecologica v tomto roce. Příspěvky jsou řazeny tak, aby čtenář dostal od problémů v oblasti makroekonomických dopadů environmentální legislativy na zaměstnanost a ekonomickou aktivitu, přes problémy regionálního charakteru (především v oblasti odpadového hospodářství) až na mikroekonomickou úroveň postojů jednotlivých ekonomických subjektů ke kvalitě životního prostředí, sledování externalit a zohledňování environmentálních aspektů v rámci rozhodování. Kolektiv autorů Pro zájemce o danou problematiku můžeme doporučit také následující publikace: TOŠOVSKÁ, E., SIDOROV, E. RITSCHELOVÁ, I., FARSKÝ, M. Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí. Praha: C. H. Beck, 2010.

RITSCHELOVÁ, I. a kol. Dopad poplatků za znečišťování životního prostředí na konkurenceschopnost podniků. Praha: CENIA, Česká informační agentura životního prostředí, 2008.

OBSAH PŘEDSTAVUJE EVROPSKÁ POLITIKA PŘEDCHÁZENÍ KLIMATICKÝM ZMĚNÁM PRO PRŮMYSL REGULAČNÍ RIZIKO?   Eva TOŠOVSKÁ ................................................................................................................ 4  EMPLOYMENT IMPACT OF THE ENVIRONMENTAL POLICY IN THE CZECH REPUBLIC  Eva TOŠOVSKÁ, Iva RITSCHELOVÁ ............................................................................ 13  EKO-PRŮMYSL ČR A JEHO ZAHRANIČNĚ-OBCHODNÍ POTENCIÁL  Egor SIDOROV, Iva RITSCHELOVÁ, Jiří ŠTUDENT ................................................... 21  INTERNATIONAL TRADE IN ENVIRONMENTAL GOODS: TRENDS IN THE CZECH REPUBLIC  Iva RITSCHELOVÁ, Egor SIDOROV, Aleš KLICNAR ................................................... 32  ANALÝZA EFEKTIVNOSTI VÝDAJŮ OBCÍ ČR NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ PŘÍPADOVÁ STUDIE PRO ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ  Jana SOUKOPOVÁ, Eduard BAKOŠ ............................................................................. 37  ANALÝZA NÁKLADOVÝCH A CENOVÝCH VZTAHŮ V ODPADOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ ČR  Jiří HŘEBÍČEK, Michal HEJČ, Jana SOUKOPOVÁ ..................................................... 47  MODELOVÁNÍ EKONOMICKÝCH EFEKTŮ ENERGETICKÉHO VYUŽITÍ BIOLOGICKY ROZLOŽITELNÝCH SLOŽEK KOMUNÁLNÍHO ODPADU V KRAJI  Robert BAŤA .................................................................................................................... 56  SLEDOVÁNÍ EXTERNALIT V ENVIRONMENTÁLNÍM MANAŽERSKÉM ÚČETNICTVÍ  Miroslav HÁJEK ............................................................................................................. 66  EKONOMICKÉ ASPEKTY EKOLOGICKÉHO ZPRACOVÁNÍ AUTOVRAKŮ Z POHLEDU VYUŽITÍ DRUHOTNÝCH SUROVIN  Jan ČAPEK, Milan GRAJA, Roman GRAJA, .................................................................. 75  KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ JAKO MĚKKÝ FAKTOR EKONOMICKÉHO ROZVOJE MĚSTA NA PŘÍKLADU ÚSTÍ NAD LABEM  Jaroslav KOUTSKÝ ......................................................................................................... 85  ZÁKAZNICKÉ PREFERENCE OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ  Michal KUBĚNKA........................................................................................................... 93 

PŘEDSTAVUJE EVROPSKÁ POLITIKA PŘEDCHÁZENÍ KLIMATICKÝM ZMĚNÁM PRO PRŮMYSL REGULAČNÍ RIZIKO?1 DOES THE EUROPEAN CLIMATE POLICY PRESENT A REGULATORY RISK FOR INDUSTRY? Eva TOŠOVSKÁ Národohospodářský ústav AV ČR, v.v.i., P.O. Box 882, Politických věznů 7, 111 21 Praha 1, Česká republika, [email protected]

Abstrakt: Klimatické změny představují v současné době pro průmyslová odvětví závažnou a dlouhodobou výzvu, jejíž dopady se nesoustřeďují pouze na životní prostředí, ale jdou daleko za tento rámec. Povaha a rozsah rizik, plynoucích z klimatických změn pro podnikatelskou sféru, nejsou dosud v plné míře identifikovány. Tato sféra trpí nedostatkem tzv. tvrdých dat a kvantitiativních projekcí, stejně jako nejednotností v metodologiích aplikovaných při oceňování rizika. Příspěvek rozlišuje čtyři typy rizik, kterým je vystavena podnikatelská sféra v souvislosti s politikou předcházení klimatickým změnám: fyzické riziko, regulační riziko, riziko spojené se ztrátou reputace a riziko soudních sporů. Příspěvek věnuje pozornost regulačnímu riziku, který je z ekonomického hlediska nejvíce relevantní. Jeho dopad na průmyslová odvětví je demonstrován na proponované třetí etapě evropského obchodování s emisemi CO2. Příspěvek shrnuje dostupné údaje, založené na simulaci, které naznačují možný rozměr regulačního rizika. Abstract: Climate change is now widely regarded as on the most pressing long-term challenges that industry faces, with consequences that go far beyond its effects on the environment. The nature and extent of the risks from climate change to business are not fully identified yet, there is a shortage of hard data and quantitative projections, and also of consistency in the risk-assessment methodologies applied. The article distinguishes four types of risk that can expose companies: regulatory, reputational, physical and litigation risks. The main attention is devoted to regulatory risk. Regulatory risk is interpreted within European climate policy on base of the third phase of the EU emissions trading scheme (up to 2013). Tha paper summarizes limited available data (based on simulation) that confirm the extent of regulatory risk. Klíčová slova: klimatické změny: fyzické riziko, regulační riziko, riziko ztráty reputace, riziko soudních sporů, evropský systém obchodování s emisemi, změna v alokaci povolenek, obory nejvíce ohrožené regulačním rizikem Keywords: climate changes: physical risk, regulatory risk, risk to reputation, risk of litigation, European Union Emission Trading Scheme, change in permit alocation, the most threatened sub-sectors by regulatory risk

1

Zpracováno v rámci grantu GA AV “Makroekonomické souvislosti ochrany životního prostředí”, IAA700850701

4

Úvod Z problémů životního prostředí s globálním dopadem jsou bezesporu nejvíce diskutovaným tématem klimatické změny. Ve vědecké obci však dosud neexistuje všeobecná shoda na tom, zda vůbec existuje statisticky významné globální oteplování, do jaké míry je způsobeno lidskou aktivitou, natož na otázky, jaké nástroje je nejvhodnější použít na zmírnění tohoto jevu. Dopady klimatických změn se přitom nesoustřeďují pouze na životní prostředí, ale jdou daleko za tento rámec. Stále více zasahují i sféru ekonomickou a sociální. Z hlediska ekonomického dopadu se dostalo velké popularity tzv. Sternově zprávě o klimatických změnách (Stern, 2006). Autor v ní interpretuje hrozbu klimatických změn jako “největší a nejdalekosáhlejší selhání trhu k jakému kdy došlo”. Tím se dostalo silné podpory pro již dlouhodobé argumenty některých ekonomů (Atkinson, Stiglitz, 1980), volajících po přísné regulaci emisí skleníkových plynů. Na druhé straně stojí řada autorů, kteří pokládají riziko globálního oteplování za velmi malé a náklady, jak se mu vyhnout, za neúnosně vysoké (Klaus, 2007). Existuje řada ekonomických analýz, které predikují makroekonomické náklady klimatických změn. Tyto odhady se pohybují od ročních ztrát ve výši 1 % globálního GDP, pokud se urychleně přistoupí k realizaci zmírňujících opatření, až k 5 % pokud se efektivní politika realizovat nebude. Zpráva UNFCCC (2007) odhaduje, že pokud se má udržet úroveň skleníkových plynů na současné úrovni, bude nutno do r. 2030 globálně vynaložit 200–210 mld. dolarů. Předložená stať nemá ambici se pohybovat na této globální rovině. Její cíl je daleko skromnější: snaží se naznačit jaká rizika může přinést politika předcházení klimatickým změnám jednotlivým průmyslovým odvětvím. Přitom je zřejmé, že rozsah a povaha těchto rizik není dosud v plné míře identifikována. Tato sféra trpí jak nedostatkem tzv. „tvrdých“ dat a kvantitativních projekcí, které by umožnily formulovat širší závěry, tak diferencovanými metodologiemi, které jsou aplikovány při ocenění rizika. Stať se proto omezila – v rámci čtyř dále identifikovaných rizik - na regulační riziko spojené s politikou předcházení klimatickým změnám. Jeho dopad na průmyslová odvětví je demonstrován na proponované třetí etapě emisního obchodování – jako hlavním nástroji Evropského společenství ke snížení emisí CO2. Rizika spojená s klimatickými změnami V obecné rovině mohou být firmy jednotlivých odvětví vystaveny několika typům rizik, které přímo či nepřímo souvisí s klimatickými změnami. Jde o fyzické riziko, regulační riziko, riziko spojené s reputací firmy a riziko soudních sporů (podle KPMG International, 2008). U všech těchto rizik je důvodné předpokládat, že se pravděpodobnost jejich vzniku bude v budoucnosti zvyšovat. Váha jednotlivých rizik se liší jak podle regionů a lokalizace firmy, tak podle charakteru jednotlivých sektorů. Fyzické riziko spojené s klimatickými změnami bývá ve většině případů spojováno s extrémními změnami počasí jako jsou bouřky, přívalové deště, záplavy, povodně, silný vítr, na druhé straně vlny veder, sucha aj. Vazba těchto jevů na klimatické změny je však často velmi problematická. Např. katastrofální povodně v ČR a v jiných částech Evropy v roce 2002 nelze podle českých (Čamrová, Jílková, 2006) i zahraničních odborníků dávat do souvislosti s globálním oteplováním. Nicméně extrémní výkyvy počasí dopadají především na sektor zemědělství, kde negativně ovlivňují sklizeň či možnost dodržení některých agrotechnických lhůt, a lesní hospodářství, kde působí značné škody na lesních porostech aj. Citelně dopadají též na vodohospodářské orgány a následně i na růst nezbytného plnění v sektoru pojišťovnictví a v menší míře na sektor zdravotnictví. 5

Obtížněji je možno označit sektory vystavené ztrátě reputace. Z mnoha výzkumů veřejného mínění (KPMG International, 2008) nicméně vyplývá, že pokud firmy ve svých reakcích zcela ignorují problematiku klimatických změn, riskují – především ve vyspělých zemích s vysokou mírou ekologické uvědomělosti obyvatelstva, že se sníží důvěra spotřebitelů v jejich firmu či značku. Obdobně mohou ztrácet důvěru svých akcionářů, bankovního sektoru a médií. Na druhé straně firmám, které se zapojí do úsilí snižovat emise CO2, ať již v podobě dobrovolných závazků či průběžného sledování tzv. uhlíkové stopy jak svých výrobních zařízení, tak svých zaměstnanců,2 to přinese bezesporu pozitivní hodnocení veřejnosti i obchodních partnerů a zvýší její image. Málo souhrnnějších informací je k dispozici o sporech, které vedou jednotlivá odvětví v souvislosti s politikou předcházení klimatickým změnám, resp. o riziku soudních sporů. Soudní spory v rámci EU mohou být spojeny např. s výší přidělených povolenek na emise CO2 jednotlivým členským zemím, s výkladem procesních pravidel či regulačních opatření obsažených v environmentální legislativě vyplývající z politiky předcházení klimatickým změnám aj. V národním měřítku může jít např. o soudní spory, které vedou jednotlivá průmyslová odvětví vůči objemu přidělených povolenek na emise CO2 v národním alokačním plánu, či o soudní případy zaměřené proti konkrétním firmách za závažné porušení povinností v ochraně klimatu aj. Soudní spory v environmentální sféře jsou mnohem častější v USA (Healy, 2008), kde do sporů tohoto typu vstupují ve větší míře akcionáři jednotlivých firem. Z ekonomického hlediska je bezesporu nejvíce relevantní regulační riziko, které je spojeno s širokým okruhem regulačních opatření spojených s politikou předcházení klimatickým změnám (např. podmínky pro udělení tzv. integrovaného povolení, požadavky na energetickou účinnost produktů nebo procesů, uhlíkové daně, daně na paliva, obchodování s emisními povolenkami aj.) Ta mohou podstatně zvýšit náklady podniků odvětví vystavených regulaci, negativně dopadat na rentabilitu celkového investovaného kapitálu a na další ekonomické ukazatele. Pokud se tyto negativní vlivy přelejí do cen, může to vést ke snížení mezinárodní konkurenceschopnosti daného odvětví ve vztahu k výrobcům v zemích, kde podobné regulativy neexistují. Politika Evropského společenství ve snížení emisí CO2 Abychom regulační riziko mohli interpretovat v konkrétnější poloze, zúžíme pozornost na ambiciózní cíl Evropského společenství v oblasti snížení emisí CO2. Ten předpokládá snížení emisí CO2 – jako hlavního skleníkového plynu – do roku 2020 o 20 % oproti roku 2005.3 Za klíčový nástroj ke splnění tohoto náročného cíle byl zvolen systém obchodování s emisemi (Emissions Trading Schemes, dále ETS). Ten zahrnuje v současné době cca 10 700 největších evropských energetických a průmyslových zařízení (elektrárny, ropné rafinerie, železárny, ocelárny, cementárny, sklárny aj.), která produkují asi 40 % emisí skleníkových plynů. Základem systému je stanovení celkového limitu emisí v EU, který představuje tzv. „strop“ celkového počtu povolenek4. Množství dostupných povolenek pro každý členský stát určuje maximální objem emisí za zdroje zařazené podle „národního alokačního plánu“ do systému ETS. Pokud na konci roku emituje zařízení méně emisí než je objem jeho povolenek, může zbývající povolenky prodat. Zařízení, kterým objem povolenek nedostačuje, musí buď investovat do efektivnějších technologií anebo dokoupit 2

touto cestou jde např. ve spolupráci s norským partnerem firma Elopak-výrobce a dodavatel systému pro balení do nápojových kartonů, podrobněji viz http://www.svetbaleni.cz/sb-news/elopak-a-uhlikova-stopa.htm 3 tento cíl je úzce spojen s dvěma dalšími cíli: dosažení dvaceti procentního podílu obnovitelných zdrojů energie na její konečné spotřebě a zvýšení energetické účinnosti zemí EU o 20 % do roku 2020 oproti roku 2007 4 1 povolenka = 1 tuna CO2

6

potřebné povolenky na trhu. Při tomto rozhodování porovnává emitent náklady na snížení znečištění s cenou povolenky. Výsledkem emisního obchodování je minimalizace celkových nákladů na snížení znečištění ovzduší. V současné době je v běhu druhé obchodovací období (2008–2012) s povolenkami na emise CO2, který přiděluje povolenky zdarma na základě údajů o skutečných emisích ve zvoleném minulém období (tzv. grandfathering). Celý systém je nastaven daleko přísněji než v prvním období (2005–2007), kdy příliš vysoký objem povolenek nevytvářel podnět ke snížení emisí a vedl k prudkému pádu jejich ceny. Největší dopad na ekonomiku jednotlivých odvětví evropského průmyslu bude představovat třetí etapa systému obchodování s emisemi CO2 proponovaná na období r. 2013–2020 (Evropský parlament a Rada, 2008). Sektory zahrnuté v EU ETS musí redukovat emise CO2 o 21 % v porovnání s rokem 2005 (sektory mimo ETS o 10 %). Pro toto obchodovatelné období je charakteristická celá řada změn, z nichž uvádíme např:  pro Evropské společenství bude stanoven společný emisní strop (celkové množství povolenek pro celou EU bude v r. 2013 vycházet z průměru celkového ročního množství povolenek v období 2008–2012 a počínaje rokem 2013 se bude lineárně snižovat o 1,74 % ročně), národní alokační plány nebudou tudíž nadále potřebné,  bude vytvořena jednotná rezerva pro nová zařízení, resp. nové účastníky na trhu (5 % z celkového množství EU povolenek),  ze systému budou vyjmuta malá zařízení (s tepelným výkonem menším než 25 MW a produkcí emisí pod 10 tis. t), pokud budou podléhat rovnocenným opatřením ke snižování emisí,  do systému budou zahrnuta některá nová odvětví (výroba hliníku, čpavku aj.) a dva další plyny (N20 a perfluorhydrát – PFC ),  do systému obchodování s emisemi CO2 bude zahrnuta i letecká doprava, resp. všechny lety, které startují či přistávají v Evropě aj. Nejvýznamnější je však změna ve způsobu alokace povolenek. Nová úprava předpokládá, že odvětví elektroenergetiky5 nebudou již přidělovány žádné povolenky bezplatně, ale od r. 2013 si celý jejich objem budou muset nakoupit v aukci za aktuální tržní cenu. Pro ostatní sektory bude platit povinnost nakoupit v r. 2013 v aukci 20 % povolenek s nárůstem tohoto podílu na 70 % v r. 2020, až ke stoprocentnímu dražení povolenek v roce 2027. Z těchto striktních regulativů však Evropská komise předpokládá několik výjimek. Výjimku by měly dostat především energeticky náročné sektory, u nichž hrozí vážné nebezpečí přesouvání zdrojů uhlíkových emisí do třetích zemí mimo EU, která nejsou vázána srovnatelnými omezeními na emise CO2 (tzv. „carbon leakage“). Jedním z vážných motivů pro udělení této výjimky je snaha nesnížit v členských státech EU počet pracovních míst. Sestavení „seznamu“ těchto odvětví a kriterií pro jejich posouzení bude velmi náročné a jeho finální zveřejnění se předpokládá až v roce 2010. Další výjimka bude zahrnovat země s izolovanými energetickými trhy a země, ve kterých se více než 30 % energie vyrábí z jednoho typu fosilního paliva, tj. uhlí6, a jejichž HDP na hlavu v tržních cenách nepřesahuje 50 % unijního průměru. Určitá výjimka platí i pro leteckou dopravu, která bude po celé období 2013–2020 dostávat zdarma 85 % povolenek.

5

některé předpokládané výjimky viz dále Tato výjmka platí i pro Českou republiku. Umožní energetickým společnostem nakupovat v aukci v r. 2013 pouze 30 % povolenek s růstem tohoto podílu v následujících letech až k povinnosti vydražit veškeré povolenky v r. 2020. Výjimka se však vztahuje pouze k hrubé domácí spotřebě elektřiny, nikoliv k vývozu elektřiny. Znamená to, že cca 15 % povolenek, které odpovídají vývozům elektřiny z ČR, bude nutno nakupovat v aukcích již od r. 2013.

6

7

Pro zdroje emisí skleníkových plynů, které stojí mimo systém obchodování s povolenkami, (malé průmyslové podniky, doprava, služby, zemědělství), je stanoven celounijní cíl snížit do roku 2020 emise oproti roku 2005 o 10 % s velmi diferencovanou distribucí tohoto cíle na jednotlivé členské státy EU. Splnění cílů není však pod žádnou sankcí. Regulační riziko spojené s třetí fází evropského obchodování s emisemi CO2 I když se předpokládá nastartování systému prodeje povolenek na emise CO2 v aukcích v několika fázích, náklady spojené s nákupem povolenek budou představovat významné „regulační riziko“ pro mnoho průmyslových odvětví. European Branch Organisation (převzato z Going Global, 2008) odhaduje, že by dodatečné výdaje evropského průmyslu na zachování jeho stávajících aktivit do r. 2020 mohly dosahovat až 90 mld. Euro ročně. Vychází přitom z předpokladu, že se cena za tunu uhlíku bude pohybovat v intervalu 20–60 Euro a celkový objem emisí CO2, který bude předmětem aukce v r. 2013, bude činit 2 mld. tun (k roku 2020 se sníží na 1,7 mld. tun). Dodatečné náklady na nákup povolenek by tak nezbytně snižovaly – a v některých případech dokonce eliminovaly – vklady do společného fondu určeného na investice do technologií snižujících emise skleníkových plynů. Výdaje firem na nákup povolenek budou mít bezpochyby obrovský dopad především na schopnost evropských firem konkurovat s firmami z „třetích zemí“, které obdobné závazky nemají. To je zesíleno skutečností, že evropský průmysl se – na rozdíl od svých konkurentů – specializuje na středně či vysoce uhlíkově náročné produkty (exportuje zejména chemické a farmaceutické výrobky, stroje a zařízení, automobily aj.). Protože v rámci celkové struktury exportu poklesl podíl některých pracovně náročných oborů (především textilní výroby), uhlíková náročnost evropského exportu v posledních letech ještě vzrostla. Lze důvodně předpokládat, že dosažení cílů EU v předcházení klimatickým změnám a s ním spjaté regulační riziko pro průmyslová odvětví dopadne na Českou republiku mnohem citelněji než na jiné členské země EU. Podstatnou roli přitom hraje jak nadprůměrný podíl průmyslu na tvorbě hrubé přidané hodnoty v ČR (1,5 x vyšší než je průměr v EU-27) a více než dvojnásobný podíl tuhých paliv na struktuře tuzemské spotřeby primárních energetických zdrojů ve srovnání s průměrem EU-15 i EU-27, tak vysoký podíl tuhých paliv7 (především hnědého uhlí) při výrobě elektřiny. Energetická náročnost tvorby hrubého domácího produktu ČR – byť se v posledních letech snížila – je ve srovnání s jinými průmyslovými zeměmi stále ještě zhruba 4× vyšší. Regulační riziko spjaté se třetí etapou obchodování s emisemi CO2 na jednotlivá odvětví a obory bude značně diferencované. Bude záviset – vedle současné hospodářské situace podniků v daném výrobním oboru – především na podílu energetických vstupů na výši přidané hodnoty v daném oboru, na možnosti přenesení nákladů na cenu povolenek na odběratele a též na možnosti nahradit domácí produkci dovozy ze zemí mimo EU, kde analyzované regulativy neplatí. Velkou váhu bude hrát i vnitřní potenciál každého odvětví pro další snížení emisí CO2. Nejpodrobnější simulaci regulačního rizika, resp. dopadů třetí fáze systému obchodování s povolenkami na emise CO2 na hospodaření vybrané skupiny průmyslových podniků ČR přinesla „Studie dopadů revize evropského systému emisního obchodování v kontextu klimaticko-energetického balíčku na Českou republiku“ (MŽP, 2008). V námi sledovaném kontextu uvedeme některé její relevantní závěry. Hodnocení na úrovni jednotlivých podniků, u nichž se předpokládá jejich zařazení do evropského systému obchodování 7

Tuhá paliva mají nadprůměrný podíl i v konečné spotřebě, byť je tento podíl nižší než v celkové tuzemské spotřebě primárních energetických zdrojů.

8

s emisemi CO2, ukázalo, že podíl přímých nákladů na nákup povolenek k celkovým současným nákladům8 by byl nejvyšší u následujících výrob:  teplárenství (29,9 %),  výroba elektrické energie (23,8 %),  výroba cementu (21,7 %) a vápna (16,9 %),  komunální výtopny (5,9 %),  hutnictví (5,8 %). U tepláren a elektráren by šlo o skokové navýšení hned v prvním roce. Emisní obchodování by mělo též značný dopad na rentabilitu celkového investovaného kapitálu. V r. 2020 by vedlo k výraznému snížení zhodnocení dříve realizovaných investic (přímý dopad na čistý zisk při zachování stávajících cen). Tento typ dopadu by byl podle citované studie nejvyšší u:  podnikové energetiky ve strojírenství (pokles rentability aktiv o 22,7 p.b.),  teplárenství (o 18,9 p.b.),  výroby vápna9 (o 12,9 p.b.),  výroby cementu (o 11,1 p.b.),  u výroby elektrické energie (zde by byl pokles rentability o 7,6 p.b. v případě varianty s plným promítnutím vícenákladů, v případě varianty, kde je již povolenka částečně v ceně, by byl pokles rentability o něco menší, a to o 5,1 p.b.),  hutnictví (o 6,3 p.b.). Je evidentní, že reakcí na možné snížení tvorby zdrojů pro nové investice a na postupné snížení celkové výkonnosti uvedených odvětví je zvyšování cen jejich výrobků a služeb. Do samostatného bloku je možno vydělit odvětví, která v důsledku silné mezinárodní konkurence a ztíženým podmínkám na trhu mají nízkou rentabilitu tržeb z čistého zisku. U nich by mohly náklady na nákup povolenek na emise CO2 – byť by nebyly příliš vysoké – ještě více prohloubit jejich nestabilní pozici na trhu. Citovaná studie zahrnuje do této skupiny především textilní výrobu, keramickou výrobu, stejně jako chemický průmysl a podnikovou energetiku ve strojírenství. Propočty provedené v citované studii dokládají, že výrazný dopad třetí fáze emisního obchodování se netýká jen energeticky náročných oborů, ale zasahuje daleko širší spektrum oborů. V případě, že se vezmou v úvahu i nepřímé náklady vyvolané zvýšením výrobních cen základních komodit, rozšíří se toto spektrum i na odvětví, která jsou velkými spotřebiteli elektrické energie nebo základních surovin, zejména vápna, cementu a ocele. Potenciál pro další snižování emisí CO2 v odvětvích ohrožených regulací Na základě citované studie je též možno stručně shrnout, do jaké míry mají průmyslové odvětví či obory, vystavené v souvislosti s třetí fází obchodování s emisemi CO2 regulačnímu riziku, toto riziko zmírnit. Úzce to souvisí s vnitřním potenciálem daného odvětví pro další snižování emisí CO2. Tento potenciál je do značné míry objektivně snížen tím, že značná část výrobních zařízení odvětví či oborů podléhajících systému obchodování s emisemi CO2, již prošla v minulém období zásadní rekonstrukcí v souvislosti se splněním požadavků zákona o integrované prevenci a kontrole znečištění. (IPPC) 8 9

Při plné aukci povolenek, která se předpokládá v r. 2020. U výroby vápna jde o propad čistého zisku

9

V teplárenství a při výrobě elektrické energie10 jsou možnosti snižování emisí CO2 spojeny především se strukturou využívaných paliv. Pokud jde o změnu energetického mixu, je v ČR předmětem politických diskusí zejména výstavba jaderných zařízení nové generace, kde je elektřina generována bez emisí CO2. Jiné technologické možnosti pro snížení emisí CO2 narážejí v ČR na svou nadměrnou investiční náročnost (např. instalace kotlů s nadkritickými parametry páry), na vysoké ceny zemního plynu (paroplynové jednotky) či na technickou dosažitelnost jen nižších instalovaných výkonů (fluidní technologie). Hydroenergický potenciál ČR je prakticky vyčerpán, řada problémů je spjata i se spalováním biomasy (pro výrobu tepla může jít jen o zařízení o malém či středním výkonu). Legislativně podporovaná větrná a fotovoltaická energetika je dosud marginální. Pro výrobu cementu (podle CEMC 2009) a výrobu vápna je charakteristický vysoký podíl tzv. procesních emisí, které nelze v podstatě redukovat (u výroby cementu je to – přes využívání energeticky nejúspornějšího suchého procesu – cca 2/3 stávajících emisí CO2, u výroby vápna cca 75 % z celkových emisí). U výroby cementu je určitý potenciál úspor pouze v oblasti využívání alternativních paliv. České cementárny již mnoho let využívají jako náhradu za klasická ušlechtilá paliva ve 35–40 % odpady a alternativní paliva11. Odvětví má potenciál využívat ve větší míře než dosud i komunální a nebezpečný odpad, čemuž však brání některá legislativní ustanovení. V papírenském průmyslu nejsou zdrojem emisí CO2 vlastní provozní technologie ale především pomocné tepelné zdroje, kde byl potenciál pro snížení emisí CO2 v uplynulých cca 15 letech již do značné míry využit (plynofikace kotlů, instalace kotlů s fluidním spalováním, instalace jednotky s paroplynovým kogeneračním cyklem aj.). Určitý potenciál pro výraznější změnu spočívá např. ve výstavbě celulozek, které budou plně založeny na využití obnovitelných energetických zdrojů. Další snižování emisí CO2 z vlastních provozních technologií v české metalurgii do r. 2020 bude možné jen realizací komplexních technologických změn, včetně nového systému recyklací. Hledání novátorských technologických řešení v zachycování CO2 z výroby železa a oceli je předmětem projektu „Ultra Low CO2 Steelmaking“ – Šetření energie a extrémně nízké emise CO2 u oceli“, na kterém se aktivně podílí i největší hutní společnosti lokalizované v ČR (Evropská komise 2008). Bez aplikace inovací je další snižování emisí CO2 z hutních technologií možné jen snižováním výroby. Určitý potenciál ke snížení emisí je pouze u pomocných tepelných zdrojů. Zvyšování výroby oceli v elektrických obloukových pecích za použití železného šrotu není pro vysoké finanční náklady i nedostatek šrotu v celé EU zatím v krátkém období realistické. Závěr Rozměr výše simulovaného regulačního rizika, spojeného s třetí fází evropského obchodování s emisemi CO2, s sebou nese řadu nežádoucích efektů. Při velmi limitovaných technických možnostech dalšího snížení emisí CO2 může vést zejména v odvětvích, které nemohou z konkurenčního hlediska promítnout náklady spojené s emisním obchodováním do ceny svých produktů, ke snížení výroby či k nárůstu dané komodity z dovozu. Reálně hrozí i přesun výrob do zemí mimo EU, kde toto regulační riziko neexistuje (tzv. „carbon leakage“) (více Reinaud, 2008). Týká se to zejména některých uhlíkově náročných průmyslových výrob jako je cement, ocel, některé základní chemikálie aj. To by mělo velmi negativní efekt i na zaměstnanost. Tyto energeticky 10

Podle současně platné odvětvové klasifikace odvětvových činností 35 – Výroba a rozvod elektřiny, plynu, tepla a klimatizovaného vzduchu 11 Např. spalování upotřebených olejů, masokostní moučky, certifikovaného paliva na bázi papíru, plastu, gumy a dalších spalitelných látek aj.

10

náročné produkty by bylo nutno zajistit dovozem. Přesun výroby by sice krátkodobě mohl pomoci České republice splnit cíle ve snížení emisí CO, avšak z hlediska globální ochrany životního prostředí by byl celý tento pohyb naprosto kontraproduktivní. Důvodem by byly jak vysoké emise z dopravy spojené s dovozem, tak potenciální možnost, že dané produkty budou vyráběny v zemích se zastaralými technologiemi, produkujícími velký objem CO2. Celková bilance by byla tudíž v neprospěch ochrany životního prostředí a současně v neprospěch politiky zaměstnanosti v EU. Závěry studií o rizicích a ekonomických dopadech klimatických změn, založené na padesáti zprávách z různých odvětví (KPMG International, 2008) dokládají, že se firmy jednotlivých odvětví soustřeďují ve větší míře na příležitosti, které přináší politika předcházení klimatickým změnám (poptávka po nízkoenergetických technologiích a produktech aj.), než na rizika z této politiky plynoucí a na jejich následné dopady. Akcentování krátkodobých výkonostních cílů vede často k přehlížení rizik na dlouhodobé rentabilitě firmy. Cíl integrovat širší rejstřík rizik, spojených s politikou předcházení klimatickým změnám, do stávajícího managementu rizika si klade prozatím jen málo průmyslových oborů. Systém obchodování s emisemi CO2 – jako každé regulační opatření – má své náklady a výnosy, které je nutno porovnávat s alternativami k vybranému typu regulace. Zde je velká mezera, která by měla být zaplněna jak na úrovni jednotlivých odvětví, tak na makroekonomické úrovni. Vraťme se zpět k evropskému systému obchodování s emisemi CO2. Kodaňský summit v prosinci 2009 ukázal, že se Evropskému společenství dosud nedaří dosáhnout globální mezinárodní dohody, která uvalí stejné marginální náklady na všechny emitenty CO2 (jde zejména o USA, Čínu, Indii, Brazílii aj.). Za těchto podmínek se regulační riziko v některých průmyslových oborech může zhmotnit pouze ve snížení výroby a ztrátě konkurenschopnosti bez adekvátního environmentálního efektu. To by bylo v přímém rozporu s vlastním doporučením EU, která pro posílení strukturálních změn a konkurenceschopnosti Unie doporučuje především „zkvalitnit legislativu a v jejím rámci omezit na nezbytnou míru regulační zatížení“ (Evropská komise, 2004). Seznam literatury ATKINSON, A. B, STIGLITZ, J. E. Lectures on Public Economics, McGraw-Hill, 1980. http://www.mpo.cz/dokument9284.html CEMC Současná paliva v cementářském průmyslu, mimořádná příloha časopisu Odpadové forum, České ekologické manažerské centrum, únor 2009. ČAMROVÁ, L, JÍLKOVÁ. J. Povodňové škody a nástroje pro jejich snížení, IEP, 2006 EVROPSKÁ KOMISE Oznámení Komise COM(2004) 274. Podpora strukturální změny: průmyslová politika pro rozšířenou Evropu [online] 2004 http://www.mpo.cz/dokument9284.html EVROPSKÁ KOMISE. Sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu o konkurenceschopnosti odvětví hutnictví, KOM(2008) 108. Brusel: Evropská komise, 2008. EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA. Směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice 2003/87/ES s cílem zlepšit a rozšířit systém pro obchodování 11

s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství, 2008/0013(COD), PECONS3737/08, Brusel, Evropská komise 2008. Going Global the Way Forward, Securing the EU’s Export Competitiveness, Brusel, October 2008. HEALY, J. K. Litigation USA: potential business risks, in Climate Changes Your business, KPMG International, 2008. KLAUS, V. Projev V. Klause na konferenci OSN o změnách klimatu, New York, září 2007 [online], http://www.klaus.cz KPMG INTERNATIONAL. Climate Changes Your Business – KPMG’s review of the business risks and economic impacts at sector level, 2008. MEYER-OHLENDORF, N., GERSTETTER, Ch. Trade and Climate Change, Triggers or Barriers for Climate Friendly Technology Transfer and Development? Dialogue on Globalization, Occasional Papers No. 41, Friedrich Ebert Stiftung, Eco-logic, February 2009. MŽP ČR Studie dopadů revize evropského systému emisního obchodování v kontextu klimaticko-energetického balíčku na Českou republiku: Praha, MŽP ČR 2008. REINAUD, J. Issues Behind Competitiveness and Carbon Leakage, OECD/IEA, October 2008. STERN, N. Stern Review on the Economics of Climate Change, Cambridge University Press, 2006. UNFCCC, Investment and Financial Flows to Address Climate Change, United Nations Framework Convention on Climate Change, 2007. JEL Classification Code: L5, E2, Q43, Q52, Q53

12

EMPLOYMENT IMPACT OF THE ENVIRONMENTAL POLICY IN THE CZECH REPUBLIC1 Eva TOŠOVSKÁ1, Iva RITSCHELOVÁ2 1

The Economics Institute of the Academy of Sciences of the Czech Republic, P.O. Box 882, Politických věznů 7, 111 21 Praha 1, Czech Republic, [email protected] 2 Faculty of the Environment, Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Department of Social Sciences, Hoření 13, 400 96, Ústí nad Labem, Czech Republic, [email protected]

Abstrakt Příspěvek se zaměřuje na jeden z dílčích problémů vazby mezi sociálním a environmentálním pilířem strategie udržitelného rozvoje: na dopad politiky životního prostředí na zaměstnanost. Ve své první části shrnuje hlavní metodologické problémy v této oblasti (rozsah aktivit, které lze označit za environmentální, přístupy ke kvantifikaci dopadů environmentálních aktivit na zaměstnanost aj.). Velká většina dosavadních studií, které kvantifikovaly dopad politiky životního prostředí na zaměstnanost, vycházely z aktivit, které je možno podřadit pod definici eko-průmyslu vypracovanou experty OECD a Eurostatu. Druhá část příspěvku využívá této definice a na jejím základě charakterizuje zaměstnanost v eko-průmyslu České republiky v období let 1999–2007. Makroekonomická politika zaměstnanosti ČR uplatňuje celou řadu nástrojů “aktivní politiky zaměstnanosti”, jejichž cílem je sladit nabídku a poptávku na trhu práce. Příspěvek dokumentuje využití těchto nástrojů ve vztahu k eko-průmyslu. Eko-průmysl uvolňuje v průběhu roku na jedné straně pracovní síly, na druhé straně pracovní síly absorbuje. Komparace obou stránek tohoto procesu za období let 2005–2008 resultuje v závěr, že český eko-průmysl v daném období přispíval ke snížení nezaměstnanosti. Abstract: The paper concentrates its attention on the partial issue of relationship between social and environmental pillars of sustainable development strategy, i.e. on the employment impacts of environmental policy. The first part summarizes the main methodological problems in this sphere (e.g. extent of activities which are widely agreed on as being environmentallyrelated, measuring environmentally-related employment effects, etc). The great majority of the existing studies that have tried to quantify the environmental policy impact on employment were based on definition of eco-industry prepared by OECD and Eurostat experts. Therefore the second part of article utilizes this definition and characterizes employment in eco-industry of the Czech Republic in the period 1999 to 2007. The Czech State Employment policy uses a number of instruments of the “active employment policy” aimed at harmonizing supply and demand on the labour market. The paper provides evidence on the usage of these instruments in the Czech eco-industry. Eco-industry releases as well as absorbs labour force in the course of each year. Comparison of the two sides of this process in the period 2005–2008 results in conclusion that Czech eco-industry helps to reduce unemployment. Klíčová slova: udržitelný rozvoj, politika životního prostředí, zaměstnanost, eko-průmysl České republiky, nástroje aktivní politiky zaměstnanosti

1

The article was prepared within grant GA AV CR IAA700850701 Macro-economic implications of environmental protection

13

Key words: sustainable development, environmental policy, employment, Czech ecoindustry, instruments of active employment policy The government of the Czech Republic adopts – as with the majority of the EU countries – the „Strategy for Sustainable Development“ as a basis for the drafting of policy documents of other central administration authorities. The goals and instruments of this “strategy“ are formulated to eliminate, as far as possible, any imbalance between the economic, environmental and social pillars of sustainability. In our paper we concentrate attention on the partial issue of the relationship between social and environmental pillars of strategy: on the employment impacts of environmental policy. In compliance with the effort to increase qualitative parameters of the environment, the volume and diversity of economic activities, which should help to reach this objective, are growing in all developed countries. At the same time most European countries are encountering a high unemployment rate. Therefore the possibility to design a strategy in which environmental policy and policies aiming at reducing unemployment could be mutually reinforcing has received increased attention. The same situation exists in the Czech Republic.2 The strengths of the Czech Republic’s social system in terms of employment include the high economic activity of the population, the established mechanism of an active employment policy and a developed social system. On the other hand, weaknesses include highly unfavourable demographic developments (the „ageing of the population“) and growth in the numbers of long-term unemployed, persistent and, in some respects, deepening regional differences. There is also a problem consisting in the fact that the Czech employment policy is not yet pro-active enough (it aims to strengthen the social network rather than create new jobs), there is no system to foresee the need for skilled workers and low mobility of the work force. Further growth is expected in structural unemployment on a national scale and in problematic regions and growing unemployment in certain age groups (graduates, people over 50 years of age) and skill categories, especially low-skilled persons, to a certain extent due to the ready availability of a lowskilled work force from abroad (Office of the Government of the CR, 2005). Theoretical-methodological problems connected with representing on the impact of environmental policy on employment As documented by numerous studies prepared within the framework of the European Commission or OECD and professional articles (see the references), macroeconomic evaluation of the environmental policy’s impact on employment is methodologically very difficult. Though some direct impacts are relatively easy to quantify, the methodological difficulty is particularly connected with the evaluation of indirect impacts of the environmental policy, e.g. substitution and income effects influencing prices or wages, impacts in the form of ousting some investments or the fact that a negative impact on one company can be at least partially compensated by positive effects on other companies anywhere in the economy, etc. Moreover, indirect effects can show up in various economic sectors or in different places, and it may take some time before they materialize.

2

The beginning of economic transformation in the Czech Republic after 1989 brought about, in addition to production attenuation, a growth in unemployment, which settled at 3 %. This indicator sharply increased in the Czech economy recession period in 1996–1999 (to 8–9 %). The unemployment rate also grew in the course of relatively strong economic growth, and a positive development was observed as late as in the year 2007 (6.6 %).

14

Methodological demands for expressing the aggregate impact of the environmental policy on employment is further intensified by the fact that many macroeconomic impacts are difficult to separate from the general background of economic changes and factors which act both at the level of the economic policy of a particular country (e.g. the phases of the cycle of environmental policy, relative labour force intensiveness of individual sectors) and the level of environmental policy (e.g. composition of environmental expenses, combination of environment policy instruments, etc.). One still unresolved question is determination of the scope of environmental activities which should be desirable to relate to employment. The great majority of the existing studies, which have tried to quantify the environmental policy’s impact on employment, were derived from activities which can fall under the definition of eco-industry prepared by OECD and Eurostat experts (OECD, Eurostat, 1999). It regroups environmental policy into three blocks (Ecotec, 2002, Ernst&Young, 2006):  Waste management, which comprises air pollution control, wastewater handling, solid waste handling, soil rehabilitation and cleaning, noise and vibration reduction, environmental monitoring, analyses and evaluation.  Cleaner technologies and products.  Resource management, which comprises e.g. activities connected with water supply, power plants using renewable sources, etc. As is generally known, eco-industry became one of the most dynamically developing sectors of the European economy in the 1990’s. Summarised data for the EU (European Commission, 2007, Ernst&Young, 2006) show that total revenues in the EU-25 ecoindustry made up 2.2 % of the European GDP in 2004. The largest national market with environmental goods, services and technologies is in France and Germany, followed by Great Britain, Italy and the Netherlands. In the year 2004, the share of the ten new EU member states in total eco-industry revenues only amounted to 5.7 %, of which one half was generated by Poland. The cited study estimates that in 2004, the total direct and indirect employment3 induced by eco-industry in the 25 EU member states created 3.4 million jobs4, i.e. 1.7 % of the total paid employment. According to the EU Labour Force Survey, eco-industry has created more jobs than the automotive industry (2.7 million) or chemicals industry (2.4 million). A very promising sector, from the point of view of employment growth, is the production of clean energy from renewable resources. It is predicted that this sector shall create about 2 million additional jobs by the year 2010, which already takes into consideration the loss of jobs in the traditional power engineering sector. The newest study prepared for the European Commission (GHK Consulting, 2007) added Bulgaria and Romania (increase to EU-27) to the estimate of employment in European eco-industry, and in addition to that, both the direct and indirect induced impact on employment derived from the E3ME model. The total estimate of employment generated by eco-industry increased to 4.6 million jobs. We are aware of the fact that concentrating on eco-industry is only the first step of the analysis because it is too narrow and does not fully characterise dynamically developing environmental activities, which undoubtedly influence employment. For example, the study prepared for the European Commission (GHK Consulting, 2007) is based on a significantly wider range of economic activities. This identifies activities, where the 3

The analysis of direct employment in European eco-industry was derived from capital expenditures and operating costs of environmental protection, and indirect employment reflected the number of jobs in those sectors of the economy which provide intermediate products for the manufacture of environmental equipment and services. 4 Expressed as so-called „full-time jobs equivalent“

15

environment is a primary source or input into the economic process (e.g. activities connected with renewable and non-renewable resources), activities connected with reduced air pollution and resource management (in principle, activities included in eco-industry) as well as activities connected with the quality of the environment (e.g. tourism, etc.). The third problem is to choose our own approach which enables us to at least roughly quantify the impact of the chosen range of environmental activities on employment. Having several existing alternatives,5 we chose the supply-side approach, which is based on information about the supply of environmental goods and services. This approach particularly uses selective surveys focused on their producers. These surveys also include statistics about the labour market for sectors which carry out these environmentally orientated activities. Employment in eco-industry of the Czech Republic In the Czech Republic, eco-industry is a rapidly expanding sector, which shall play an important role in the transition of the economy to sustainable development. This sector contributes not only to the economic growth of the country and its export capacity, but it also has a considerable potential in creating new jobs. Connection between this sector and employment is based on the definition of eco-industry according to OECD-Eurostat, and is concentrated – in compliance with many foreign studies – on so-called core industries, i.e. CZ-NACE, which fully falls under the definition of eco-industry6. After 1990, the economic subjects belonging to this sphere – as well as other Czech enterprises – had to undergo a demanding economic transformation, the aim of which consisted in the transition of the centrally planned economy to a market economy. They particularly underwent the process of privatization and transformation of their legal form. Since the year 1999, the number of economic subjects in eco-industry has been steadily growing. The following table7 illustrates the development of the average number of employees in eco-industry we are defining. Tab. 1. Development of the average number of employees in eco-industry CR NACE  25.12 

1999 

2000 

2001 

2002 

2003 

2004 

2005 

2006 

2007 

750 

1 011 

1 092 

802 

667 

924 

799 

910 

442 

37 

3 955 

3 482 

3 445 

3 453 

3 319 

3 468 

3 926 

4 108 

4 353 

41 

23 063 

22 515 

21 764 

21 223 

21 069 

20 642 

20 334 

19 447 

18 701 

51.57 

1 579 

1 460 

1 550 

1 565 

1 982 

1 850 

2 063 

2 127 

1786 

90 

23 236 

23 198 

23 641 

23 407 

25 913 

25 988 

26 255 

27 540 

27 253 

Chosen NACE total 

52 583 

51 666 

51 492 

50 450 

52 950 

52 872 

53 377 

54 132 

52 535 

Source: Czech Statistical Office, Prague

The table shows that total number of employees in Czech eco-industry was relatively stable. The largest number of employees was in the waste management sector, where the average number of employees increased by 17,3 % between 1999 and 2007. As far as 5

supply-side approaches, demand-side approaches (characterised by the collection of information on the demand for goods and services for environmental protection in the form of the related expenditure), combined supply-and demand approaches and other approaches (for example defining „green jobs“). 6 Core industries comprise NACE 25.12 – 12 – tyre rethreading, 37.00 – secondary raw materials recycling, 41.00 – water collection, treatment, and distribution, 51.57 – waste materials and scrap wholesale, 90.00 – sewage and disposal, sanitation and similar activities. 7 Statistical data used for this table was taken from the database of the Czech Statistical Office: from the structural surveys of enterprises (the quaterly statement P 3-O4), It includes data for all enterprises with more than 100 employees and selected companies with 29-99 employees.

16

labour intensiveness is concerned, the methods of waste disposal play a significant role. E.g. according to material from the European Commission (European Commission, 2005), the dumping of 10,000t of waste requires about 10 jobs, incineration of this waste about 20–40 jobs and recycling up to 250 jobs. In the Czech Republic in this respect, an unfavourable situation particularly exists in the sphere of municipal waste, where more than 80 % of this waste is disposed by dumping, and there has been no success in reducing this weight proportion. Nevertheless, the development of more sophisticated technologies in waste management can significantly change the requirements for the labour force in this sector. Because of steady pressure from both European and national legislation on the reprocessing of secondary raw materials within the framework of sustainable development, we can suppose that activities in the recycling of secondary raw materials will absorb more and more labour force in the future, and therefore they have considerable potential in relation to employment. The state also provides support for these activities – by means of the Ministry of Industry and Trade and the Ministry of the Environment of the Czech Republic. In the Czech Republic, particularly subjects with a higher number of employees, i.e. those equipped with more sophisticated technologies, have an essential share in the reprocessing of secondary raw materials. Tab. 2. Labour productivity from book value added in recycling (thousand CZK/employee in current prices) 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 37.1 345.0 409.2 436.1 432.8 619.6 513.6 718.7 37.2 368.6 254.1 425.2 349.0 399.8 414.9 392.3 37 350.3 369.2 432.8 406.4 552.1 479.8 603.9 Source: Panorama zpracovatelského průmyslu ČR 2006, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Praha, 2007

The labour productivity from book value added particularly in the segment of metal waste and scrap recycling is growing. In the Czech Republic, a positive aspect e.g. consists in the fact that cyclic metal management has a steadily growing trend and ranges from 15 to 20 %. The substance cycle is traditionally being closed particularly in the glass, smelting and paper industries. In compliance with the development of manufacturing technologies in other sectors (chemicals, rubber and plastics industries), the substance abundance is more and more diversified and extended. The weight of recycling in the Czech Republic is also further augmented by the current situation, in which some domestic manufactures, e.g. of steel and cast iron, non-ferrous metals, glass, paper and some other products of the processing industry, are permanently dependent on the recycling of secondary raw materials. Secondary raw materials are the only source of non-ferrous metals at the industrial level. Nevertheless, technological processes for the processing and treatment of secondary raw materials fall behind those used in the most developed countries, particularly in the sphere of the application of hydrometallurgy and biotechnology. Expected and necessary growth in technological intensiveness of secondary raw materials recycling will have greater requirements not only for the number but also the qualification of staff at all management levels. An ever increasing number of economic subjects in the Czech Republic have successfully developed domestic and international activities in the wholesale of waste and scrap materials. The total volume of exports of secondary raw materials from the Czech Republic has been steadily growing since the year 2000, and exceeds the volume of imports of comparable commodities (MPO, 2007). A slight drop in employment in the sphere of manufacture and distribution of water is particularly connected with the privatisation of Czech companies actively engaged in this 17

field, and with the entry of foreign capital and management, and their effort to rationalise operations. The skills profile of eco-industry sector in the Czech Republic tends to be relatively polarised: on the one hand there are jobs, for example in environmental consulting or operating process-integrated technologies, which tend to be relatively highly-skilled, often going beyond the economy average. On the other hand there are jobs, for example in waste collection and sorting, which tend to be relatively lowly -skilled. The Czech State Employment policy uses a number of instruments of the active employment policy aimed at harmonising supply and demand on the labour market (Projsová, 2000). In case the supply of vacancies is low, socially purposeful jobs are created. In this case, a labour office provides the employers creating such job opportunities with a contribution to the settlement of costs for the creation of such jobs. In the period May 2003 – end of 2008, only 997 socially purposeful jobs were created in ecoindustry in the Czech Republic, which is cca 1 % of the total number. The second instrument of the active employment policy is publicly beneficial work or new job opportunities created for applicants who are employable with difficulties or remain unemployed for a long time, who are registered with labour offices. These jobs are created by municipalities or employers for max. one year, and the labour office provides subsidies which can amount to the full wage costs paid to the employee appointed to such work. In 2003–2008 was created in eco-industry 7330 publicly beneficial work. This number represented 9,1 % of total created jobs of this character. The majority of these jobs were created in the sphere of town cleaning, sanitation and similar activities. The positive aspect is that these newly created jobs help to at least temporarily employ particularly low qualified workers and maintain their work habits. Nevertheless, this specifically targeted intervention in the labour market creates a certain kind of “additional labour market”, where the unemployed are not exposed to the competition existing on open markets (Dvořáková, 2007). The Czech experience confirms that environmental projects focused on employment only ensure just a few permanent jobs and offer relatively limited opportunities to increase qualifications. The third instrument in the active employment policy – requalification, tries to increase the quality of the supply-side of the labour market. In the Czech Republic, two kinds of requalification are implemented in practice: specific requalification focused on a particular profession and usually associated with a promise of a job to be provided by a particular employer; and unspecific requalification, when the applicant acquires skills increasing his/her opportunities on the labour market. Principles of sustainable development, development of cleaner production and manufacture of environmentally-friendlier products will not be possible without essential technological and technical changes, which will significantly increase requirements for the complexity of education and quality of managerial procedures, and influence the professional development of many employee categories. In this respect, there is a considerably unused potential in the labour force’s requalification in the Czech Republic. Conclusion In the course of each year, eco-industry – similarly to other economic activities – releases as well as absorbs labour force. Comparison of the two sides of this process enables us to assess whether this segment generates unemployment or helps to reduce it. Available data enabled us to analyse the period ranging from May 2005 to the end of the year 2008, when 13,034 employees left eco-industry. Contrary to that, 14,357 employees entered ecoindustry. This comparison shows that within a narrow scope, in the analysed period, ecoindustry was not a source of unemployment but absorbed labour force. At the same time, 18

we must admit that these absorption dynamics of eco-industry have slightly dropped. While in the first two analysed years the number of job applicants placed to the eco industry was 27 % higher than the number of those who left and were registered as unemployed persons, this indicator was slightly above 10 % in this period as a whole. In the future, a certain positive impact on employment and absorption of unemployed labour force may be induced by the growing interest of industrial enterprises in “outsourcing” in the sphere of water management and waste management. This means that complex water management services and waste management services are not ensured by the enterprise itself but are delegated to specialised companies. This is a very strong trend in the so-called “old” EU countries which is also slowly being transferred to the new member states. This is associated with the growth in the number of economic subjects engaged in the sphere of required services. In practice, these are usually big foreign companies which react to this trend, and offer these complex services. We can expect that activities connected with environmental protection within the wide meaning of the world (i.e. activities connected with nature protection and landscape conservation, natural resources protection, environmental monitoring and evaluation, environmental consulting, cleaner technologies and products, eco-design, environmental education, etc.) will more and more significantly participate in employment. In addition to that, they will also require an ever more qualified labour force with comprehensive education. References DVOŘÁKOVÁ, Z. A KOL. Management lidských zdrojů, C.H.Beck. Praha, 2007. ERNST&YOUNG. Study on Eco-industry, its size, employment, perspectives and barriers to growth in an enlarged EU, final report, Ernst&Young, August 2006. EUROPEAN COMMISSION. Fact and Figures – the link between the EU’ economy and environment, Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities, 2007. EUROPEAN COMMISSION. EU Eco-industry’ export potential, European Commission, 1999. EUROPEAN COMMISSION Communication from the Commission to the Council, the European Parliament, the European Economic and Social Committee and the Committee of the Regions: „Taking sustainable use of resources forward“ and „A thematic strategy on the prevention of wastes and their recycling“, SEC(2005)1681, SEC(2005)1682. EUROPEAN COMMISSION. Communication from the Commission on Environment and Employment ( Building a Sustainable Europe). COM(97)592 final, Brussels:Commission of the EC. GHK CONSULTING. Links between the environment, economy and jobs, DG Environment, submitted by GHK Consulting in association with Cambridge Econometrics and the Institute for European Environmental Policy, November 2007. MPO ČR „Panorama zpracovatelského průmyslu ČR 2006, MPO, Praha 2007. OFFICE OF THE GOVERNMENT OF THE CZECH REPUBLIC, The Czech Strategy for Sustainable Development, Office of the Government of the CR, Prague 2005. 19

OECD, EUROSTAT. The Environmental Goods and Services Industry – Manual for data collection and analysis, OECD, Eurostat, 1999. PROJSOVÁ, I., PROCHÁZKOVÁ, E., PTÁČNÍKOVÁ, N. Aktivní politika zaměstnanosti v České republice: 1992–1999.Praha: MPSV, 2000. RITSCHELOVÁ, I., TOŠOVSKÁ, E., FARSKÝ, M., VRTIŠKOVÁ, L. Eco-Industry in the Czech Republic, Acta Universitatis Purkynianae 109, Ústí nad Labem 2005. TOŠOVSKÁ, E., RITSCHELOVÁ, I. Eco-Industry Development and its Impact on EU’ Employment, Mezinárodní politika (International Policy), 2007, No. 10 (in Czech).

20

EKO-PRŮMYSL ČR A JEHO ZAHRANIČNĚ-OBCHODNÍ POTENCIÁL1 CZECH ECO-INDUSTRY AND ITS FOREIGN TRADE POTENTIAL Egor SIDOROV1, Iva RITSCHELOVÁ1, Jiří ŠTUDENT2 1

Univerzita J. E. Purkyně, Fakulta životního prostředí, Králova výšina 7, 400 96, Ústí nad Labem, Česká republika, [email protected], [email protected] 2 CEMC – České Ekologické Manažerské Centrum Jevanská 12, 100 31 Praha 10, Česká republika, [email protected]

Abstrakt Dynamicky se rozvíjející sektor služeb představuje téměř 70 % evropského hospodářství. Již od počátků evropské integrace patří postupné uvolňování mezinárodního obchodu se službami mezi základní principy budování vnitřního trhu. Snaha odstranit překážky bránící rozvoji vnitřního trhu služeb v rámci EU podpořila vznik tzv. směrnice o službách, která v ČR vstoupila v platnost 28. 12. 2009. Lze zcela jistě očekávat, že tato směrnice bude mj. mít určitý vliv na dynamiku rozvoje národního eko-průmyslu ČR. Cílem článku je prezentovat sektor environmentálních služeb ČR a posoudit možný dopad směrnice o službách na jeho další vývoj. Ve své první části pojednává článek o dosavadním vývoji a postavení jednotlivých odvětví spadajících do eko-průmyslu v rámci českého hospodářství. Druhá část článku je věnována analýze klíčových barier bránících českým poskytovatelům environmentálních služeb k hlubšímu proniknutí na nově liberalizovaný evropský trh služeb. Abstract The dynamic service sector represents almost 70 percent of the European economy. Since the beginning of the European integration process liberalization of the international services has been placed among the main principles of the internal market establishment. Efforts aimed at dismantling of barriers to internal service market development in the EU lay behind the so-called Services Directive that came into action in the Czech Republic on December 12, 2009. One can expect that the Directive will among others have the certain impact on the Czech eco-industry development. The aim of the paper is to present the Czech environmental services sector and assess the possible impact of the Services Directive on its further development. In its first par the paper discusses the development and position of branches belonging to the Czech eco-industry. The second part of the paper analyzes the main obstacles preventing Czech environmental services’ providers from deeper penetration to the newly liberalized European service market. Klíčová slova: eko-průmysl, služby, liberalizace, konkurenceschopnost, Česká republika Key words: eco-industry, services, liberalization, competitiveness, Czech Republic

1

Příspěvek byl připraven v rámci projektu GA ČR č. 402/07/1580 Důsledky liberalizace environmentálních služeb a SP/4I2/60/07 Indikátory pro hodnocení a modelování interakcí mezi ŽP, ekonomikou a sociálními souvislostmi.

21

Úvod V posledních desetiletích došlo k významnému posílení postavení služeb jako součásti celkové produkce rozvinutých ekonomik světa. V současnosti se ve většině členských zemí EU sektor služeb podílí na hrubém domácím produktu přibližně 70 %. Služby se zároveň stávají významnou exportní a importní položkou. Během několika posledních desetiletí vykazoval podíl služeb na celkovém objemu mezinárodního obchodu postupný růst a v posledních letech činil necelou jednu pětinu (19 % v roce 2006, v EU 25 dokonce 27 %).2 Naprosto dominantními skupinami jsou zde mj. dopravní služby, cestovní ruch a komunikace. Stejně tak jako ve většině ekonomicky vyspělých zemí světa představuje terciární sektor (sektor služeb) v České republice nejvyšší podíl na tvorbě produkce, hrubé přidané hodnoty a zaměstnanosti. V období let 1995–2008 vykazoval podíl sektoru služeb včetně stavebnictví na celkové hrubé přidané hodnotě (HPH) stoupající trend: jestliže v roce 1995 činil 62,0 %, v roce 2008 dosáhl podílu 64,7 %. V průběhu sedmi analyzovaných let zaměstnával sektor služeb v průměru 64,4 % osob přepočtených na plnou pracovní dobu, přičemž i tento podíl vykazoval obdobnou rostoucí dynamiku (viz tabulka 1). Tabulka 1. Sektor služeb ve struktuře ekonomiky ČR (%) Podíl sektoru služeb na HPH (%) Podíl sektoru služeb na zaměstnanosti (%)

1995 63,3 62,4 Zdroj: ČSÚ

1997 62,7 62,4

2000 64,5 64,4

2002 66,2 65,0

2004 64,6 65,9

2006 65,5 66,2

2008 66,5 66,9

Pokud se týká mezinárodního obchodu, na základě údajů MPO (2008) lze konstatovat, že podíl služeb na celkovém exportu ČR činil v posledních letech cca 13 % (na importu přibližně 11 %). Z uvedeného lze vyvodit závěr, že ve srovnání s výše zmíněnými nadnárodními podíly služeb na celkovém objemu mezinárodního obchodu Česká republika poněkud zaostává. V souvislosti s problematikou udržitelného rozvoje se v současné době věnuje zvláštní pozornost rozvoji trhu s tzv. environmentálními službami, který v posledních dvou desetiletích velice dynamicky roste. Je nutné také zmínit, že současným trendem je „outsourcing“ environmentálních služeb, kdy aktivity dříve zajišťované v podnicích interně jsou nyní stále časteji poskytovány externími dodavateli. Klíčovou roli v tomto procesu sehrálo rozhodnutí vlád mnoha zemí, podpořených aktivitami řady nadnárodních organizací a institucí, přistoupit k privatizaci a demonopolizaci tohoto trhu, což umožnilo vstup jak domácích, tak i zahraničních investorů do oblasti environmentálních služeb. Zároveň s tím v současnosti probíhají aktivity zaměřené na odstraňování překážek bránících rozvoji mezinárodního obchodu v této specifické oblasti služeb. Je nutné konstatovat, že existují četné metodologické problémy spojené jednak s přístupy k definici, klasifikaci a následně i s možnostmi statistické identifikace sektoru environmentálních služeb (podrobný přehled současné problematiky viz Ritschelová a kol., 2009). Relativní metodologická jednoznačnost pojetí environmentálních služeb (resp. ekoprůmyslu) vypracovaného OECD a Eurostatem (1999) je důvodem, proč řada praktických analýz těchto služeb je postavena právě na něm. Tento přístup definuje eko-průmysl jako aktivity spojené s výrobou zboží a služeb, které umožňují měřit, odvrátit, minimalizovat či korigovat škody na hlavních složkách životního prostředí, tj. ovzduší, vodě a půdě, stejně jako aktivity, které se týkají odpadového hospodářství, snížení hluku a vibrací či ekosystémů. Zahrnuty jsou i čistší technologie, produkty a služby, které snižují environmentální riziko a minimalizují znečištění prostředí a spotřebu zdrojů. 2

Zdroj MPO (2008).

22

Autoři v předloženém příspěvku využívají tento přístup k mapování sektoru environmentálních služeb České republiky. Článek je strukturován následovně: v první části je pojednán dosavadní vývoj a postavení eko-průmyslu v rámci českého hospodářství, druhá část článku je věnována analýze klíčových barier bránících českým poskytovatelům environmentálních služeb k většímu uplatnění na evropském trhu. Zvláštní pozornost je zde věnována analýze možných dopadů Směrnice o službách, která měla být implementována členskými státy do roku 2010. Vývoj sektoru environmentálních služeb v ČR Pro účely analýzy sektoru environmentálních služeb v ČR bylo zvoleno užší pojetí ekoprůmyslu, zahrnující pouze ta odvětví, která mají „jako celek“ charakter environmentálních služeb (tzv. „core industries“). Statistická deskripce environmentálních služeb je vymezena souborem odvětví zahrnujících OKEČ3 25.12 Protektorování pneumatik, OKEČ 37.00 Recyklace druhotných surovin, OKEČ 41.00 Shromažďování, úprava a rozvod vody, OKEČ 51.57 Velkoobchod s odpadem a šrotem a OKEČ 90.00 Odstraňování odpadních vod a odpadů, čištění města, sanační práce apod. Tato průmyslová odvětví v návaznosti na používané konvenční klasifikace lze snadno identifikovat a definovat na základě disponibilních statistik ČSÚ.4 Environmentální služby v ČR prodělaly v období let 1990–2008 obdobný vývoj jako ostatní odvětví národního hospodářství: ekonomické subjekty typu bývalých národních podniků, komunálních podniků a tzv. socialistických družstev se postupně privatizovaly, diverzifikovaly a transformovaly v různé typy obchodních společností; zároveň vznikaly četné nové subjekty. Počet ekonomických subjektů v registru ekonomických subjektů se v roce 2008 oproti roku 1990 zvýšil o více než 657 p.b. Tabulka 2. Vývoj počtu ekonomických subjektů Celkem ČR 25.12 37.00 41.00 51.57 90.00 Vybrané

1990 178 993 53 246 165 26 894 1 384

2000 2 050 770 319 1 393 414 396 4 096 6 618

2002 2 223 745 307 1 551 417 401 4 574 7 250 Zdroj: ČSÚ

2004 2 352 601 295 1 648 420 399 5 018 7 780

2006 2 430 481 262 1 690 440 449 5 938 8 779

2008 2 552 149 233 1 558 447 465 7 775 10 478

Z hlediska procentního zastoupení je podíl ekonomických subjektů v sektoru environmentálních služeb na celkovém počtu subjektů v ČR velmi nízký. V posledních letech však tento podíl vykazuje mírně rostoucí tendenci, především díky podnikatelským aktivitám v oblasti odstraňování odpadních vod (OKEČ 90.00). V oblasti protektorování pneumatik (OKEČ 25.12) naopak počet subjektů zabývajících se danou činností klesá. Tento trend odpovídá poklesu zájmu o protektorované pneumatiky. Nejvýraznější nárůst počtu zaznamenaly subjekty v oblasti velkoobchodu s odpadem a šrotem (OKEČ 51.57). 3

Odvětvová klasifikace ekonomických činností (OKEČ) je jednou ze základních ekonomických klasifikací, se kterou pracoval od roku 1994 Český statistický úřad. Je nutné poznamenat, že s účinností od 1. ledna 2008 platí v ČR nová klasifikace ekonomických činností (CZ-NACE). 4 Je nutné zdůraznit, že není možné považovat tento omezený počet odvětví za kompletní sektor environmentálních služeb. Mnohé služby environmentálního charakteru daný přístup nezahrnuje (např. ekologický design produktů či environmentální poradenství, které nemají svou zvláštní klasifikační třídu, a proto jsou „rozptýleny“ v mnoha dalších položkách OKEČ či v současnosti CZ-NACE). Identifikace těchto dodavatelů je obtížnější, resp. nemožná, protože v řadě případů nedisponují statistické služby příslušnými daty. Proto je třeba při interpretaci závěrů předložené analýzy respektovat daná omezení.

23

Během analyzovaného období (mezi roky 1990 a 2008) se zvýšil tento počet téměř 18krát. Je nutné však zmínit, že k nejvyšším nárůstům došlo v 90. letech. Celkový počet podniků v sektoru environmentálních služeb rostl však pomaleji (zhruba 7,5krát) než počet všech podniků v ČR (přibližně 14krát). Pokud se týká velikostních kategorií podniků (měřených počtem zaměstnanců) lze konstatovat, že mezi roky 1999–2008 malé podniky (s 10 až 19 zaměstnanci) představovaly v průměru 9 % podniků eko-průmyslu, střední (s 20 až 49 zaměstnanci) 7 % a velké (s 50 a více zaměstnanci) 4 %. Zbytek eko-průmyslu zastupovaly mikropodniky s méně než 10 zaměstnanci. U většiny odvětví označovaných jako environmentální služby převažuje právní forma 101, tj. „Fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku“. Kromě podniků zabývajících se shromažďováním, úpravou a rozvodem vody (OKEČ 41.00) a velkoobchodem s odpadem a šrotem (OKEČ 51.57) byla ve všech ostatních odvětvích zastoupena právní forma 101 z více než 70 %. Tyto podíly byly u všech odvětví po sledované období relativně stabilní. U OKEČ 37.00, 41.00 a 90.00 je na druhém místě právní forma 112, tj. „Společnost s ručením omezeným“. U OKEČ 51.57 je na druhém místě – dle očekávání – právní forma 121 – „Akciová společnost“. U odvětví 90 zejména u podniků s vyšším počtem zaměstnanců se objevuje právní forma „Příspěvková organizace“. Analýza ekonomických parametrů odvětví eko-průmyslu je založená na strukturálním výběrovém šetření podniků. V tomto šetření je využíván čtvrtletní výkaz P 3-04 ČSÚ po jeho kvartální sumarizaci. Jedná se o kombinace vyčerpávajícího a výběrového zjišťování: do šetření jsou zahrnuty všechny podniky s více než 100 zaměstnanci, podniky s 20–99 zaměstnanci pak výběrově. Zjišťování tak průměrně zahrnuje 8 % subjektů spadajících do eko-průmyslu. V podnicích zahrnutých do statistického zjišťování bylo během analyzovaného období zaměstnáno cca 53 tisíc zaměstnanců, což v průměru činilo 1,6 % úhrnného počtu zaměstnanců v ČR zahrnutých v rámci čtvrtletního výkazu P 3-04 (viz také tabulka 3). Tabulka 3. Vývoj zaměstnanosti v eko-průmyslu (průměrný počet zaměstnanců) 25.12 37 41 51.57 90 Eko-průmysl celkem

1999 750 3 955 23 063 1 579 23 236 52 583

2000 1 011 3 482 22 515 1 460 23 198 51 666

2001 1 092 3 445 21 764 1 550 23 641 51 492

2002 802 3 453 21 223 1 565 23 407 50 450

2003 667 3 319 21 069 1 982 25 913 52 950

2004 924 3 468 20 642 1 850 25 988 52 872

2005 799 3 926 20 334 2 063 26 255 53 377

2006 910 4 108 19 447 2 127 27 540 54 132

2007 442 4 353 18 701 1786 27 253 52 535

Zdroj: ČSÚ Poznámka: Údaje výkazu P 3-04.

Nejvíce se na zaměstnanosti v oblasti environmentálních služeb podílelo odvětví úpravy vod (OKEČ 41.00) a odvětví odstraňování odpadních vod a odpadů (OKEČ 90.00). Pokud stav v roce 2008 srovnáváme se situací v roce 1999, můžeme konstatovat dvě výraznější tendence: 1. pokles zaměstnanosti v OKEČ 41 (Výroba a rozvod vody), která souvisí s privatizací těchto podniků, vstupem zahraničního kapitálu a managementu a jejich úsilím o racionalizaci provozu; 2. nárůst zaměstnanosti v OKEČ 90 (Odstraňování odpadních vod a pevného odpadu, čištění města), která souvisí s výstavbou a provozem nových podnikových i městských čistíren odpadních vod a zvýšeným úsilím o kvalitní odpadové hospodářství obecně. Pokud se týká průměrných mezd v oblasti environmentálních služeb, byly zde průměrné mzdy na mírně vyšší úrovni, než je celorepublikový průměr. V rámci jednotlivých odvětví 24

však dochází k určité diferenciaci. Nejlépe placeni byli zaměstnanci v odvětvích výroba a rozvod vody, protektorování pneumatik a velkoobchod s odpadem a šrotem. Diferenciaci dle jednotlivých OKEČ je možné vysvětlit požadavky jednotlivých oborů na kvalifikaci a flexibilitu pracovní síly. Z hlediska účetní přidané hodnoty, která je rozdílem mezi výkony (včetně obchodní marže) a výkonovou spotřebou, vykazovaly prakticky všechny obory její rostoucí trend. Během analyzovaného období se účetní přidaná hodnota zhruba zdvojnásobila (viz tabulka 4). Tabulka 4. Účetní přidaná hodnota (mil. Kč, b.c.) 25.12 37 41 51.57 90 Vybrané OKEČ

1999 241 1 150 8 601 655 5 399 16 046

2000 324 1 595 9 343 684 5 543 17 489

2001 385 1 464 9 843 632 6 614 18 938

2002 2003 261 236 1 690 1 557 10 485 10 558 618 832 7 464 9 202 20 518 22 385 Zdroj: ČSÚ

2004 419 2 443 11 588 1 514 9 758 25 722

2005 351 2 126 12 475 1 094 10 031 26 077

2006 655 2 910 12 659 2 130 10 897 29 251

2007 379 2 918 13 039 2 003 12 424 30 763

Z pohledu podílu jednotlivých odvětví na tvorbě HDP byla nejvýkonnější odvětví úpravy a rozvodu vody (OKEČ 41.00) a odstraňování odpadních vod a odpadů (OKEČ 90.00). Navíc po celé sledované období jejich účetní přidaná hodnota nepřetržitě rostla. Pokud se týká zahraničního obchodu v sektoru environmentálních služeb, údaje o exportu lze zjistit přímo nahlédnutím do národních účtů. Odbor národních účtů ČSÚ však nedisponuje odhady o exportu a importu u všech odvětví, které charakterizujeme jako eko-průmysl tak, jak byl popsán v předchozím textu. Data o zahraničním obchodu jsou k dispozici pouze za odvětví zahrnující OKEČ 251 Výroba pryžových výrobků, OKEČ 370 Recyklace druhotných surovin, OKEČ 410 Shromažďování, úprava vody, OKEČ 51A Velkoobchod (bez zprostředkování) a OKEČ 900 Odstraňování odpadních vod a odpadů, čištění města, sanační a podobné činnosti.5 Tabulka 5. Užití z dovozu (mezispotřeba) ve vybraných odvětvích (mil. Kč, b.c.) Dovoz zboží a služeb do ČR OKEČ 251 OKEČ 370 OKEČ 410 OKEČ 51A OKEČ 900 Vybrané OKEČ celkem % z ČR

2003 2004 1 650 965 1 972 612 20 216 23 366 1 808 2 571 1 899 1 621 23 554 26 826 2 167 2 263 49 644 56 647 3,0 2,9 Zdroj: ČSÚ

2005 2 059 934 31 723 1 928 1 711 20 827 6 367 62 556 3,0

2006 2 352 104 39 926 1 623 2 006 27 491 8 544 79 590 3,4

2007 2 654 505 47 577 1 966 1 888 29 775 8 753 89 959 3,4

Tabulka 5 ukazuje, že dovoz pro účely mezispotřeby ve vybraných OKEČ během celého analyzovaného období let 2003–2007 vykazoval vzrůstající dynamiku. Jestliže index růstu celkového objemu dovozu za ČR mezi roky 2003 a 2007 činil 1,61, pak index růstu dovozu do vybraných odvětví environmentálních služeb byl 1,81. Nejdynamičtěji se rozvíjely OKEČ 900 Odstraňování odpadních vod a odpadů, čištění města, sanační a podobné činnosti (nárůst o 304 procentních bodů) a OKEČ 251 Výroba pryžových výrobků (nárůst o 135 procentních bodů). Meziroční růst dovozu byl tedy vyšší než celkový dovoz 5

Vzhledem k tomu, že úroveň podrobnosti údajů za jednotlivé OKEČ je pouze do třech prvních míst, OKEČ 25.12 Protektorování pneumatik je substituováno OKEČ 251 Výroba pryžových výrobků a OKEČ 51.57 Velkoobchod s odpadem a šrotem je zastoupen širší kategorií OKEČ 51A Velkoobchod (bez zprostředkování).

25

zboží a služeb do ČR, což může svědčit o relativně vyšší ekonomické aktivitě v těchto odvětvích nebo o vyšší závislosti na dovozu. Tabulka 6. Vývoz ve vybraných odvětvích (mil. Kč, b.c.) Vývoz zboží a služeb z ČR OKEČ 251 OKEČ 370 OKEČ 410 OKEČ 51A OKEČ 900 Vybrané OKEČ celkem % z ČR

2003 2004 1 592 168 1 974 526 32 356 41 650 422 498 197 252 14 725 16 976 371 325 48 071 59 701 3,0 3,0 Zdroj: ČSÚ

2005 2 154 645 43 656 449 316 16 325 398 61 144 2,8

2006 2 462 442 48 999 711 171 15 296 425 65 602 2,7

2007 2 830 305 58 187 656 532 17 938 479 77 792 2,7

Na rozdíl od dovozu pro účely mezispotřeby byl růst vývozu ve vybraných odvětvích environmentálních služeb pomalejší než růst celorepublikový. Jestliže index růstu vývozu ČR činil 1,78 mezi roky 2003 a 2007, pak index růstu vývozu ve vybraných odvětvích za stejné období byl 1,62. Saldo vývozu a dovozu v sektoru environmentálních služeb bylo po celou dobu záporné (s výjimkou roku 2004), přičemž ve dvou posledních letech byl rozdíl mezi dovozem pro účely mezispotřeby a vývozem nejvyšší (14 mld. Kč v roce 2006 a 12 mld. Kč v roce 2007). Nejvyšší dynamiku vývoje vývozu lze během analyzovaného období zaznamenat v OKEČ 410 Shromažďování, úprava vody, které zvýšilo objem vývozu 2,7krát. Lze tedy shrnout, že v průběhu analyzovaného období se počet ekonomických subjektů patřících dle své hlavní činnosti do sektoru environmentálních služeb postupně zvyšoval. Největší nárůst subjektů bylo lze pozorovat v oblasti velkoobchodu s odpadem a šrotem (OKEČ 51.57) a odstraňování odpadních vod, pevného odpadu a čištění města (OKEČ 90). Z hlediska velikosti podniku dle počtu zaměstnanců převládaly po celou analyzovanou dobu menší subjekty do 50 zaměstnanců. Tyto podniky vykazovaly i vyšší „úmrtnost“ v reakci na měnící se podmínky. Na rozdíl od malých a středních podniků byl počet velkých podniků relativně stabilní. Z hlediska ukazatele průměrných mezd se podniky produkující environmentální služby nijak nevymykaly z celorepublikového průměru. Přesto lze mezi jednotlivými odvětvími pozorovat určitou diferenciaci. Pozitivně lze hodnotit celkem příznivou dynamiku vývoje základních ekonomických indikátorů producentů environmentálních služeb. Po celé analyzované období bylo možné pozorovat růst přidané hodnoty. Mezi odvětví generující největší přidanou hodnotu na pracovníka lze zařadit protektorování pneumatik (OKEČ 25.12) a velkoobchod s odpadem a šrotem (OKEČ 51.57). Pokud se týká zahraničního obchodu, disponibilní statistiky umožňují posoudit pouze mezní hranice celkového objemu vývozu a dovozu spojeného s eko-průmyslem. Údaje o exportu a importu neumožňují jednoznačně klasifikovat environmentální komponentu a zachycují spíše vyšší hranici ekonomických aktivit producentů v oblasti mezinárodního obchodu. Např. horní hranice objemu vývozu ve vybraných odvětvích činila během let 2003–2007 v průměru 2,8 % celkového vývozu ČR. Pokud však odečteme příspěvek OKEČ 251 Výroba pryžových výrobků a OKEČ 51A Velkoobchod (bez zprostředkování), v jejichž případě lze konzervativně předpokládat, že je podíl environmentálních služeb zanedbatelný, dostaneme spodní hranici objemu exportu v eko-průmyslu na průměrné úrovni 0,06 % celkového vývozu ČR.

26

Exportní potenciál českého eko-průmyslu v podmínkách liberalizujícího se trhu EU České ekologické manažerské centrum (CEMC) v průběhu let 2007 až 2009 provedlo šetření, v jehož rámci byly analyzovány zkušenosti celkem 32 výrobců environmentálního zboží a služeb, které buď působily či měly zkušenosti působení na zahraničních trzích. Na základě šetření bylo vyjeveno následujících pět relativně samostatných oblastí, které byly zmíněny zpravodajskými jednotkami jako bariéry pro aktivnější rozvoj zahraničního obchodu: – Lokální. Místní překážky v podobě ochranářských praktik autorit byrokracie a korupce, jazykové bariéry, kulturní odlišnosti a zvyklosti, a nedůvěry v českou produkci uvedlo 75 % respondentů. – Finanční. Finanční bariéry, jako např. nízkou platební morálku partnerů, vysoká kurzová rizika, nedostatek kapitálu, cenové očekávaní spotřebitelů a partnerů a vysoké dopravní náklady, zmínilo 45 % dotázaných. – Právní. Tuto kategorii zahrnující mj. odlišnost legislativy, otázky uznání certifikace, problémy patentové ochrany a celkové vymahatelnosti práva považovalo za kritickou 41 % firem. – Pracovní síla. Nedostatek kvalifikované pracovní sily a loajálních obchodních partnerů zmínilo 25 % respondentů. – Vyspělost tržního prostředí. Kvalitativní charakteristiky příslušného zahraničního trhu v podobě praktik „nekalé“ konkurence, nízkých příležitostí vybudování partnerských vztahů a nedostatečnou vlastní konkurenceschopnost zařadilo mezi překážky 25 % organizací. Výše uvedená analýza může být poněkud rozšířena a doplněna výsledky šetření Centra pro regionální rozvoj (CRR), které se zabývá problematikou překážek na zahraničním trhu ve vztahu k malým a středním podnikům. Tento průzkum zahrnul mj. 7 organizací působících na evropském trhu environmentálního zboží a služeb. V rámci hodnocení právních překážek největší váhu podniky přiradily následujícím typům bariér. Jako nejsilnější (váha 60–80 %) byly stejně jako v předchozím šetření zařazeny takové lokální bariéry, jako je např. nedostatek jazykových znalostí, nekompetence úředníků a byrokracie a finanční překážky v podobě omezení možnosti vybudovat infrastrukturu nutnou k výkonu služby a nutnosti respektovat minimální mzdu v zemi určení a další aspekty pracovního práva. Na nižším stupni žebříčku (40–60 %) se umístily právní překážky v podobě nutnosti získání pracovního povolení (Německo, Rakousko) a notifikačních procedur (ohlášení vyslání pracovníků), dále nedostatek informací o volném pohybu služeb, jisté kulturní rozdíly, požadavek mít v zemi zástupce a problémy při uznávání kvalifikace. Jak je vidět, pořadí jednotlivých bariér zcela odpovídá výsledkům studie CEMC. Je nutné zmínit, že studie CRR navíc umožnila detailněji nahlédnout do daňové oblasti, která v předchozím šetření nebyla organizacemi zmíněna. Jako nejdůležitější překážku v této oblasti podniky považují nutnost registrace k DPH v zemi určení. Výsledek obou šetření naznačil jistý rozdíl mezi vyspělými a rozvojovými trhy. Zatímco ve vyspělých trzích narazily podniky na nedůvěru k české produkci, na rozvojových trzích se výrobci environmentálního zboží a služeb musí potýkat s mnohými riziky, zcela kritickými pro existenci organizace. Podnikatelé orientující se na rozvojové trhy se mohou setkat s riziky, která neznají, a která pravděpodobně bez státní podpory nebudou schopni eliminovat. Základní systémové nástroje pro podporu podnikání, kterou výrobci environmentálních služeb můžou reálně využívat, však jsou v České republice již vytvořeny v podobě např. Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a.s., Exportní banky, Českomoravské záruční a rozvojové banky, 27

systému podpůrných organizací (jako Czech Trade, CzechInvest) nebo systému zastupitelských orgánů MZV ČR. Pokud uvážíme, že do prioritních překážek charakteru lokální povahy zahrnujeme položky: byrokracie, ochranářské praktiky, korupce atd., je zřejmé, že v této oblasti nemůže stát pro podporu obchodu mnoho učinit. Je nutné zdůraznit, že byrokratické překážky jsou charakteristické pro oba typy trhů. Jistou přednost mají organizace orientující se na vyspělé trhy, mezi něž patří i trh evropský. Zde je eliminace překážek součástí budování jednotného vnitřního trhu, k jehož základním principům patří mj. volný pohyb služeb. Předpoklady pro jednotný vnitřní trh vytvořil Jednotný evropský akt, jenž vstoupil v platnost v roce 1987. Teoreticky jednotný evropský trh existuje již od roku 1993, kdy byla realizována většina příslušných opatření. Avšak v praxi během celého analyzovaného období bylo možné identifikovat četné překážky vytvořené v jednotlivých členských státech, bránících poskytovatelům služeb vstupovat na zahraniční trhy. Jedlička (2005) shrnuje tyto překážky dle kritéria podoby vstupu na trh cizí země: – Pokud zakládá poskytovatel služeb provozovnu v jiném členském státě (např. formou privatizace, pronájmu či založení podniku se zahraniční majetkovou účastí aj.), mohl v jednotlivých zemích čelit bariérám v podobě obtížných režimů povolování, nadměrné byrokracií, požadavků na státní příslušnost apod. – Pokud záměrem zahraničního poskytovatele služeb je poskytování své služby v jiném členském státě (např. cestou dočasného přestěhování na základě smlouvy o poskytnutí služby), byl zatížen povinností získat povolení nebo splnit četné předpisy týkajících se podmínek výkonu činnosti aj. Vzhledem k těmto a řadě dalších skutečností byla v roce 2006 vypracována směrnice Evropského parlamentu a rady o službách na vnitřním trhu (tzv. Směrnice o službách). Jejím primárním cílem bylo usnadnit podnikání v oblasti služeb6 na trhu EU cestou snížení administrativní zátěže a (alespoň částečné) eliminací diskriminujících předpisů, aby společnosti a drobní podnikatelé ze všech členských států mohli bezbariérově poskytovat služby. Z hlediska podoby vstupu zahraničních poskytovatelů na trh služeb členského státu směrnice přináší následující změny: – Pokud jde o založení provozovny v jiném členském státě, poskytovatel může využít svobodu usazování za účelem trvalého podnikání a prostřednictvím stálé infrastruktury v jiném členském státě. V souladu se směrnicí tedy, pokud bude záměrem podnikatelského subjektu usadit se v jiném státě EU, bude muset splnit stejné požadavky jako tuzemské ekonomické subjekty dotyčného státu. Ve vztahu k této sféře obsahuje směrnice řadu požadavků, které jsou z hlediska hostitelského státu absolutně zakázané (např. zákaz usazení, vyžadování registrace ve více než jednom členském státě aj.) a požadavky, které mohou být za určitých okolností ospravedlnitelné (např. územní omezení, vyžadování specifické právní formy pro účely poskytování služby, povinnost zaměstnat určitý minimální počet zaměstnanců, vyžadování odborné kvalifikace aj.). – Ve vztahu k dočasnému nebo příležitostnému poskytování služeb na území jiného členského státu může být využita svoboda pohybu služeb. V tomto případě může podnikatel příležitostně poskytovat služby v jiném členském státě na základě oprávnění vydaného orgánem státu, kde je usazen. Tedy nepotřebuje žádné speciální

6

Existuje řada výjimek, např. směrnice se nevztahuje na služby obecného zájmu nehospodářské povahy (jako např. základní školství), finanční služby, komunikační služby, služby v oblasti dopravy, zdravotní a sociální služby, hazard a řadu dalších. Environmentální služby nejsou zde zahrnuty, což znamená, že se směrnice v plné míře vztahuje i na tuto oblast.

28

povolení ani autorizaci.7 Existuje zde však řada individuálních výjimek (např. omezení opodstatněné naléhavým důvodem obecného zájmu, kam patří i ochrana životního prostředí). Směrnice předpokládá podstatné snížení administrativních bariér (např. v případě dočasného poskytování služeb uznávání dokumentů vydaných cizím státem, uznávání kvalifikace, uznávání pojištění uzavřeného v jiných členských zemích aj.). Určité zjednodušení povolovacího řízení se očekává od tzv. „procedury tichého souhlasu“, na základě které vznikne žadateli oprávnění k poskytování služby, pokud správní orgán nevydá oprávnění ve lhůtě k tomu určené. Značné zjednodušení musí přinést rozvoj sítě tzv. „jednotných kontaktních míst“, jejichž prostřednictvím budou moci podnikatelé zjistit informace a vyřídit nezbytné formality, potřebné k podnikání v cizím státě. Lze očekávat následující dopady této směrnice jak na sektor služeb obecně, tak i konkrétně na sektor environmentálních služeb: – Snížení netarifních překážek v podobě četných administrativních bariér obchodu službami umožní aktivnější průnik českých ekonomických subjektů na zahraniční trhy členských států. – Snížení transakčních nákladů spojených se zahraničním obchodem usnadní penetrace na trhy členských států především malým a středně velkým podnikatelským subjektům. – Zvýšení konkurenčních tlaků na tuzemské poskytovatele služeb v delším časovém horizontu povede ke zvýšení kvality služeb, snížení cen a zlepšení dalších charakteristik služeb tuzemských firem. Jak bylo ukázáno, v převážné většině případů je eko-průmysl zastoupen mikro-, malými a středními podniky. Překážky v oblasti mezinárodního obchodu znevýhodňují především tyto typy ekonomických subjektů vzhledem k transakčním nákladům spojeným s mapováním bariér a jejich přip. eliminací, které jsou neúměrné vysoké ve srovnání s finančními možnostmi podniků s malým počtem zaměstnanců. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze očekávat, že největší přínos bude mít Směrnice o službách zejména pro malé a střední podniky. Avšak je nutné zároveň zmínit, že nová legislativní úprava dočasného nebo příležitostného poskytování služeb pravděpodobně bude mít relativně omezený dopad na ekonomické subjekty spadající do eko-průmyslu v námi zvoleném pojetí „core industries“. Příležitostné poskytování služeb bez usazení předpokládá absence příslušné stálé infrastruktury v cizím členském státě, což není možné vzhledem ke specifice aktivit v rámci většiny analyzovaných klíčových odvětví eko-průmyslu. V této souvislosti lze signifikantnější dopad lze očekávat ze strany legislativní úpravy procesu poskytování environmentálních služeb cestou založení podnikatelského subjektu, zřízení pobočky či dceřiné společnosti v cizině. Zde je ale nutné zmínit, že působnost směrnice vyjímá mj. tzv. služby obecného zájmu hospodářské povahy, které jsou poskytovány univerzálním a trvalým způsobem a jejímž poskytovatelům zvláštní právní akt přiznává práva a povinnosti. Mezi takové služby patří i zásobování vodou, odvádění a čištění odpadních vod či např. nakládání s komunálními odpady. Pokud jde o přepravu odpadů, jsou z volného pohybu služeb vyjmuty také služby spojené s příslušným dozorem a kontrolou. Lze tedy shrnout, že směrnice obsahuje řadu výjimek, týkajících se podnikatelských subjektů v odvětví OKEČ 41.00 Shromažďování, úprava a rozvod vody a 7

Je však nutné zmínit, že tato zjednodušení neplatí pro případ poskytování služby vyslanými pracovníky, upravovaný směrnicí 96/71/ES o vysílaní pracovníků. Tato směrnice např. vyžaduje, aby se při vysílání pracovníků firmy řídily určitými pracovními podmínkami platnými na území státu, kde je služba poskytována (např. minimální mzda aj.).

29

OKEČ 90.00 Odstraňování odpadních vod a odpadů, čištění města, sanační práce apod., které patří mezi nejdůležitější v rámci českého eko-průmyslu jak z hlediska počtu zaměstnanců, tak i z hlediska vytvářené hrubé přidané hodnoty. Na závěr je nutné zmínit, že Směrnice o službách byla transponována do českého právního řádu 28. 12. 2009 zákonem č. 222/2009 o volném pohybu služeb. Rozhodujícím faktem pro účinnost nových podmínek obchodování se službami v rámci vnitřního trhu EU je symetrická transpozice směrnice do národního práva ostatních členských zemí. Česká republika je zatím jednou z několika málo zemí EU, které včas dovršily proces transpozice. Řada zemí v důsledku subjektivních a objektivních příčin směrnici zatím nezavedla (např. Francie, Německo, Polsko aj.). V tomto ohledu jsou zahraniční poskytovatele služeb určitým způsobem dočasně zvýhodněni ve srovnání s českými podniky vzhledem k asymetrickým informacím a možnosti asymetrického zacházení v jednotlivých členských zemích. Závěr Eko-průmysl je dynamicky se rozvíjející oblasti české ekonomiky. Nicméně z hlediska ukazatelů hrubé přidané hodnoty a objemu exportu lze konstatovat, že stále existuje značný prostor pro další zlepšení pozic environmentálních služeb jak uvnitř struktury českého hospodářství, tak i v oblasti zahraničního obchodu. Vstup na zahraniční trhy je zcela jistě příležitostí pro producenty environmentálních služeb, samozřejmě se všemi riziky s tím spojenými. Kde může stát významně podpořit zahraniční obchod environmentálními službami, je oblast překážek zařazených do kategorie finanční (zejména při řešení překážky nedostatku kapitálu podporou vývozu úvěrovou a pojistnou politikou, dále zajištěním stability koruny vůči euru). V ČR již existuje řada institucionálních nástrojů pro finanční podporu zahraničního obchodu. Stát může pomoci i v oblasti právních překážek. Svou reálnou zahraniční politikou může přispět k zajištění patentové ochrany českých výrobků, k vymahatelnosti práva českých subjektů na zahraničním trhu, k respektování patentové ochrany a ke sjednocování legislativy. Konkrétnější polohu v liberalizaci obchodu se službami zvolila směrnice EU z r. 2006 (implementována do českého právního řadu na konci roku 2009), jejímž cílem je usnadnit podnikání v oblasti služeb na trhu EU cestou snižování transakčních nákladů a četných administrativních bariér. Volný pohyb služeb, zaměřený na realizaci svobody poskytovatele služby usadit se v jiném členském státě EU a na dočasné přeshraniční poskytování služeb do jiného státu, však nevylučuje klást na zahraničního poskytovatele služeb určitá omezení z hlediska ochrany životního prostředí. Pokud se týká dopadu směrnice na odvětví eko-průmyslu v pojetí „core industries“, lze však předběžně konstatovat, že bude relativně omezený. Většina faktorů přispívajících k rozvoji mezinárodního obchodu v oblasti environmentálních služeb je v moci zejména samotných podniků a v neposlední řadě i státních administrativ cílových zemí. Rozhodující roli budou hrát manažerské, marketingové, jazykové kompetence a zkušenosti v oblasti řízení rizik v oblasti mezinárodního obchodu. Je možné předpokládat, že v této oblasti překážek může stát podpořit rozvoj obchodu pomocí diseminace informací a zvyšováním kvality vzdělávacího systému.

30

Seznam literatury EVROPSKÁ KOMISE. (2007) Facts and Figures — the links between EU’s economy and environment. Luxembourg: Office for Official Publications of the European Communities. JEDLIČKA, J. Liberalizace trhu služeb v Evropské unii. Praha: EU Office České spořitelny, 2005. KPMG. (2006) Analýza ekonomických dopadů návrhu směrnice o službách na vnitřním trhu. Praha: KPMG. MPO. (2008) Analýza struktury exportu služeb. Praha: MPO. MPO. (2009) Služby na vnitřním trhu [online]. [cit. 5.1.2010]. . O’TOOLE, R. (2005) The Services Directive: An Initial Estimate of the Economic Impact on Ireland [online]. Dublin, 28 February 2005. [cit. 5.12.2009]. . RITSCHELOVÁ, I. a kol. (2009) Liberalizace zahraničního obchodu s environmentálním zbožím a službami. Praha: Linde. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Směrnice o službách). Zákon č. 222/2009 ze dne 17. června 2009 o volném pohybu služeb.

31

INTERNATIONAL TRADE IN ENVIRONMENTAL GOODS: TRENDS IN THE CZECH REPUBLIC Iva RITSCHELOVÁ1, Egor SIDOROV1, Aleš KLICNAR2 1

Faculty of the Environment, Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Department of Social Sciences Hoření 13, 400 96, Ústí nad Labem, Czech Republic [email protected], [email protected] 2 Faculty of the Production Technology and Management, Jan Evangelista Purkyně University in Ústí nad Labem, Na Okraji 1001, 400 96 Ústí nad Labem, Czech Republic, [email protected]

Abstrakt Cílem příspěvku je prezentovat vývoj hlavních ukazatelů, které charakterizují zahraniční obchod s environmentálním zbožím v České republice. Analýza je založena na „Indikativním seznamu environmentálního zboží“ vypracovaném odborníky z OECD a Eurostatu, který je pokládán za vhodný rámec pro hlubší rozbor tohoto úseku trhu. Vhodnost tohoto seznamu pro účely liberalizace obchodu s environmentálním zbožím je však diskutabilní. Článek kriticky pojednává o tomto přístupu, včetně dalších alternativních seznamů environmentálního zboží. Předložená analýza je založena na datech MPO ČR za období 1993–2006. Cílem analýzy je rozšířit spektrum informací, které mohou být brány v úvahu při definování pozic ČR během procesů dohodování celních sazeb pro environmentální zboží. Abstract The aim of the paper is to present the development of the main indicators characterizing the foreign trade in environmental goods in the Czech Republic. The analysis is based on the illustrative categories of environmental goods developed by OECD and Eurostat which provides an appropriate framework for a deeper analysis of this market segment. The appropriateness level of this list for trade liberalization in environmental goods purposes is however doubtful. The paper provides some respective critiques of this approach and proposals of alternatively modified lists of environmental goods. The analysis is based on the data of the Ministry of Industry and Trade selected from data covering the period of 1993–2006. Its aim is to extend the spectrum of information that can be taken into consideration when preparing the Czech Republic position for negotiations on customs tariffs on EG. Klíčová slova: liberalizace, environmentální zboží, Česká republika Keywords: liberalization, environmental goods, Czech Republic Introduction The aim of the paper is to present the development of the main indicators characterizing the foreign trade in environmental goods in the Czech Republic. So-called „environmental goods“ (hereinafter only „EG“) comprise goods that can prevent, minimize or rectify damage done to the main components of the environment, i.e. air, water, and soil. This segment includes products connected with waste management, products for sanitation and cleaning works, reduction of noise and vibration, as well as for good quality environmental monitoring. The character of environmental goods can also be identified in numerous 32

products used for the development of electric power production from renewable sources, etc. The analysis is based on the illustrative categories of environmental goods1 developed by OECD and Eurostat which provides an appropriate framework for a deeper analysis of this market segment. The appropriateness level of this list for trade liberalization in environmental goods purposes is however doubtful. The respective critiques of this approach and proposals of alternatively modified lists of environmental goods were presented in the 2007 year’s conference paper “The Conception of environmental goods in the international trade”. Since the 6th WTO ministerial conference in Hong Kong at the end of 2005 the different viewpoints have not converged and additional open questions have aroused. The discussion is going on e.g. about if the environmental goods should be limited only to industrial goods or if this category is wider. The debate was opened by Brazil’s proposal to include ethanol and other biofuels as environmental goods and Peru’s proposal for organic farm product to be classified as environmental goods. The US and the EU argued against these proposals and they claimed that expedited liberalisation was reserved solely for industrial goods, and not farm products. The Brazilian proposal for custom fee reduction related to ethanol and bio-fuels has found a wider feedback from e.g. Sweden of Japan which place bio-fuels into energy safety context. The discussion about the character and scope of environmental goods was also influenced by the contemporary accent on global warming issues (i.e., reduction of greenhouse gases’ emissions). Just prior to the UN climate conference in Bali, the EU and USA submitted a joint proposal at the WTO calling for trade liberalisation in climate-friendly goods and services. Within this proposal was identified by the World Bank 43 product as providing direct climate change benefits. This proposal assumes the two-stage approach to environmental goods’ liberalization. The first stage would have been aimed at goods and services contributing to climate change abatement; the second stage would have been aimed at approval of the list of environmental goods. As the chosen environmental goods’ list as well as its further modifications suffer from several methodological issues. Among them one can mention the following: 1. Multipurpose final use – some equipment that can be characterised as EG is also suitable for another use that is not in compliance with the EG character. 2. Integrated character – some equipment that can be characterised as EG forms an integral part of larger indivisible technological units, and in most cases no separate customs tariff exists for such goods. 3. Method of EG manufacture – it remains unsolved whether the EG definition should take into consideration the process or method used in EG manufacture or processing (environmentally friendly or not), i.e. so-called PPMs2. Nevertheless, having regards to manufacturing and processing method is not compatible with WTO rules, which do not allow any discrimination among „conforming“ products according to the environmental friendliness of their manufacture, unless it modifies the final product. 4. Whether to include EG products characterised by better environmental friendliness or energy saving in this list is still an open question, too.

1

See Environmental Goods: Illustrative categories with harmonized commodity description and coding system /HS/ commodity codes, in The Environmental Goods and Services Industry, OECD, Eurostat, 1999, Annex 2. 2 PPM – process and production methods.

33

Methods Though, no internationally agreed final list of EG exists, and the discussed methodological problems have so far not been satisfactorily resolved, we present a summary analysis of the foreign trade in EG in the Czech Republic. The analysed scope of EG is based on a considerably widespread EG list, i.e. on illustrative EG categories prepared by OECD and Eurostat. In this EG list, the items are structured within three main sections:  Section A – Contamination management that comprises goods intended for:  Air pollution control (A1).  Waste water management (A2).  Solid waste management (A3).  Sanitation and cleaning (A4).  Noise and vibration reduction (A5).  Environmental monitoring, analyses and evaluation (A6).  Section B – Cleaner technologies and products  This section includes only three products and is not further structured.  Section C – Resources management:  Water supply (C2).  Goods intended for power stations processing renewable resources (C4).  Goods, the use of which results in power and heat saving (C5). The analysis is based on the data of the Ministry of Industry and Trade selected from data covering the period of 1993–2006. Its aim is to extend the spectrum of information that can be taken into consideration when preparing the Czech Republic position for negotiations on customs tariffs on EG. Results As one can see during the analysed period the development of import of environmental goods in different groups showed slight fluctuations. The group A2 (Waste water management) whose share was fluctuating around 42 percent was the most dominant among the analyzed environmental goods’ groups. The most dynamic groups was the group A5 (Noise and vibration reduction) which increased from 2.6 percent in 1993 up to 10.1 percent in 2006. Table no. 1: Structure of EG import (%) Code A1 A2 A3 A4 A5 A6 B2 C2 C4 C5

34

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 17.7 17.6 16.3 17.3 16.9 14.8 13.4 13.5 16.3 13.6 12.7 13.3 12.6 14.5 42.1 39.6 40.3 40.7 42.4 42.5 41.6 41.6 40.9 42.5 44.3 44.3 44.1 42.4 11.8 13.4 13.7 12.1 12.1 10.7 13.5 13.3 13.6 11.9 12.0 11.4 9.8 9.3 3.5 3.8 2.9 2.3 2.7 2.8 3.6 4.3 3.3 3.0 1.8 3.5 4.6 5.9 2.6 2.4 3.5 5.1 5.6 6.5 7.2 6.9 6.5 9.1 10.5 9.4 10.4 10.1 12.7 13.0 13.9 13.2 11.7 11.9 11.0 11.5 11.0 10.5 10.8 10.8 11.2 10.2 2.3 2.9 2.8 3.0 0.7 3.6 3.4 3.1 3.0 3.1 3.0 2.6 2.6 2.7 0.4 0.4 0.4 0.4 0.4 0.5 0.3 0.2 0.2 0.3 0.1 0.1 0.1 0.1 0.4 1.0 0.9 0.4 0.6 0.4 0.4 0.5 0.6 0.4 0.5 0.5 0.5 0.7 6.5 5.9 5.3 5.5 6.8 6.3 5.6 5.0 4.6 5.6 4.2 4.2 4.1 4.0 Source: the Ministry of Industry and Trade

While analyzing the export of environmental goods one can notice the most dominant group was also A2 (Waste water management), whose share has however decreased from 53.2 percent in 1993 to 41.7 percent in 2006. Table no. 2: Structure of EG export (%) Code A1 A2 A3 A4 A5 A6 B2 C2 C4 C5

1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 12.8 11.7 10.8 12.4 12.4 12.2 12.0 10.6 11.1 12.6 14.1 14.1 14.0 14.3 53.2 52.5 53.4 53.6 53.9 53.4 52.0 49.8 47.3 43.4 44.7 44.8 43.4 41.7 7.1 7.4 8.0 9.2 9.5 9.0 9.1 9.1 9.3 10.0 8.5 7.2 8.3 7.5 0.9 2.1 1.3 0.8 0.9 1.2 1.4 2.1 2.6 1.5 0.6 1.5 3.1 4.9 7.0 8.0 8.7 10.7 10.7 12.0 13.5 15.6 16.7 20.4 20.1 20.4 21.0 21.8 6.5 7.9 8.2 5.0 5.0 4.9 5.0 5.4 6.0 5.7 5.1 5.5 4.7 4.0 0.9 1.5 1.8 1.2 1.1 1.0 0.8 0.7 0.6 0.5 0.4 0.4 0.3 0.3 0.2 0.3 0.6 0.4 0.3 0.4 0.4 0.4 0.3 0.4 0.1 0.1 0.1 0.1 4.8 3.1 1.7 1.7 1.0 0.5 0.3 0.2 0.2 0.1 0.0 0.0 0.0 0.0 6.5 5.6 5.6 4.9 5.2 5.3 5.4 6.2 5.9 5.3 6.4 6.1 5.2 5.4 Source: the Ministry of Industry and Trade

The following table no. 3 presents the balance of trade in environmental goods, i.e. the disparity between exports and imports. It can be seen from the diagrams that as late as the year 2006, there was a turning point, in which the positive balance of foreign trade in these specific goods was achieved. Table no. 3: Balance of trade in environmental goods (billion CZK) 1993 -11.3

1994 -12.0

1995 -16.4

1996 -17.7

1997 1998 1999 2000 2001 2002 -16.5 -15.3 -18.0 -23.1 -24.8 -19.7 Source: the Ministry of Industry and Trade

2003 -14.7

2004 -13.9

2005 -0.9

2006 5.3

The Czech Republic is a quite small and a very extremely open economy, whose position is significantly dependent on international trade. In this respect the liberalization of trade in environmental goods is an additional possibility for the country to support the economic development and growth while supporting the innovative and perspective eco-industry sector. Through the fact that the active environmental goods trade balance can bee seen only since 2006, one can witness that export development dynamics was higher than that of import during the whole analysed period. For instance in 2006 the difference between export and import dynamics was 263 percent points. Conclusions Analysis of EG import and export covers the period 1993–2006, and results in the following conclusions:  The export of environmental goods continuously grew, and the most dramatic growth was observed in the last three analyzed years (in comparison with the year 2002, exports increased by 105 percent in the year 2006).  Also, the import of environmental goods continually grew (except for a slight swing in the year 2002). Nevertheless, this growth was incomparable with the dynamics of exports. (In comparison with 2002, imports of EG increased by only 43 percent in the year 2006).

35

    

The above-mentioned movement in EG exports and import resulted in the smallest adverse trade balance in the whole analysed period of 14 years in 2005, and a positive trade balance was achieved for the first time in 2006. In 2006, the share of the import of environmental goods reached 3.4 percent of GDP, and its share in total imports was 5.2 percent. The share of exports of environmental goods reached 3.6 percent of GDP in the year 2006, and its share in total exports amounted to nearly 5.3 percent. The overall dynamics of foreign trade in environmental goods are determined by the trade with developed countries, particularly with EU countries. The quite dominant position of Germany – both in imports and export of EG – makes the Czech Republic too dependent – on this market – on the prosperity and situation in business in Germany.

When we admit the fact that customs tariffs can selectively support the development of certain market segments, the analysis of customs tariffs on environmental goods in the Czech Republic3 documents a high level of openness in the import of these goods to the Czech Republic. This is characterised e.g. by the fact that in average items of environmental goods in the Czech Republic have customs tariffs around 2.7 percent (arithmetic average), and the range of the tariffs is very narrow. The share of customs free items of environmental goods in the total number of these items is 42.6 percent. References OECD. Environmental Goods and Services, The Benefits of Further Global Trade Liberalisation, Paris: OECD, 2001. TOŠOVSKÁ, E., RITSCHELOVÁ, I. Liberalizace obchodu s environmentálními službami – Metodologické přístupy, Discussion paper series No. 2007 – 184, June 2007. Praha: CERGE-EI, 2007. TOŠOVSKÁ, E.: Analysis of environmental goods’ export, import and tariff rates in the Czech Republic in the period 1993–2002, Discussion paper Series no. 2003 – 11. Prague: CERGE-EI, 2003. TOŠOVSKÁ, E., ORAVCOVÁ E. Vybrané nástroje obchodní politiky a ochrana životního prostředí v České republice, Discussion paper Series No.2003-114. Praha: CERGE-EI, 2003. TOŠOVSKÁ, E. Pojetí „environmentálního zboží“ v mezinárodním obchodě, Sborník z mezinárodní vědecké konference „Učetnictví a reporting udržitelného rozvoje na mikroekonomické a makroekonomické úrovni, Brno 2007. Pradubice: Univerzita Pardubice, 2003. pp. 176–178. Acknowledgement The paper with presented analyses is a result of grant GA ČR 402/07/1580 – Results of the liberalisation of environmental services (2007–2009) and SP/4I2/60/07 – Indicators for Assessment and Modeling of Interaction between the Environment, Economy and Social Relationships”, 2007–2011, funded by the Ministry of the Environment.

3

For more details see Tošovská et Oravcová (2003).

36

ANALÝZA EFEKTIVNOSTI VÝDAJŮ OBCÍ ČR NA ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ - PŘÍPADOVÁ STUDIE PRO ODPADOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ ANALYSIS OF MUNICIPAL ENVIRONMENTAL EXPENDITURES EFFICIENCY IN THE CZECH REPUBLIC – CASE STUDY FOR WASTE MANAGEMENT Jana SOUKOPOVÁ, Eduard BAKOŠ Masarykova univerzita, Ekonomicko-správní fakulta, Katedra veřejné ekonomie, Lipová 41a, 602 00 Brno, Česká republika, [email protected], [email protected]

Abstrakt V příspěvku je popsán návrh metodiky pro měření efektivnosti výdajů obcí České republiky na životní prostředí. Autoři vychází z analýzy teoretických pojetí efektivnosti z hlediska konceptu racionálního chování jednotlivce. Efektivnost je v pojetí autorů chápána z hlediska metodologie 3E a metodologie trvale udržitelného rozvoje – sociální, environmentální a ekonomický pilíř trvalé udržitelnosti. Návrh metodického postupu posuzování efektivnosti běžných výdajů obcí vychází z metody vícekriteriálního hodnocení. Tento metodický postup je aplikován na souboru dat environmentálních výdajů reprezentativního vzorku obcí s rozšířenou působností do oblasti nakládání s odpady. Příspěvek je výstupem projektu vědy a výzkumu Ministerstva životního prostředí ČR SP/4i1/54/08 „Analýza místních rozpočtů a jejich efektivnosti ve vztahu k ochraně životního prostředí“. Abstract In the paper is described the proposal of methodology for measuring effectiveness of environmental expenditures of municipalities of the Czech Republic. Authors based on theoretical analysis of the concept of efficiency in terms of the concept of rational individual behaviour. Effectiveness is the concept of authors understood in terms of methodology 3E and methodology of sustainable development – social, environmental and economic pillars of sustainability. The proposal of a methodical procedure of the assessment of the effectiveness of current expenditure of municipalities is based on the method of multi-criteria evaluation. This methodology is applied to the data of environmental expenditure of a representative sample of municipalities with extended powers for waste management area. The paper is the outcome of research and development projects of the Ministry of Environment SP/4i1/54/08 ”Analysis of local budgets and their effectiveness in relation to the environmental protection. Klíčová slova: efektivnost, běžné municipální výdaje, odpadové hospodářství Key words: efficiency, municipal environmental expenditures, odpadové hospodářství Úvod V současné době je stále aktuálnější otázka vztahu ekonomického růstu dané země a ochrany jejího životního prostředí. Předmětem diskusí jsou dopady politiky životního prostředí v jednotlivých regionech a vliv politiky životního prostředí jak na hospodářský 37

růst a další základní ekonomické ukazatele v regionech, jako je nezaměstnanost, inflace, obchod apod., tak i na celkovou životní úroveň obyvatelstva. S tím bezprostředně souvisí i problém alokace veřejných výdajů do dané oblasti. Tedy kolik, jakým způsobem a na co, resp. k jakému účelu, vydávat peníze daňových poplatníků ve vztahu k ochraně životního prostředí. I proto byl Ministerstvem životního prostředí České republiky zadán projekt SP/4i1/54/08 „Analýza místních rozpočtů a jejich efektivnost ve vztahu k ochraně životního prostředí“. Jeho hlavním cílem je zhodnotit efektivnost veřejných výdajů a dalších finančních nástrojů v oblasti ochrany životního prostředí se zaměřením i na jednotlivé regiony a optimalizovat dopady veřejných podpor v oblasti ochrany životního prostředí jak na makro, tak i na mikroekonomické úrovni. Podstatnou součástí je identifikace faktorů ovlivňujících absorpční kapacitu jednotlivých regionů v České republice a nastavení indikátorů pro hodnocení jejich efektivnosti, jehož výsledky jsou následně prezentovány. 1

Efektivnost výdajů obcí ČR na životní prostředí

Jedním z největších problémů soudobé ekonomie je problém vyjádření a měření efektivnosti, resp. vynakládání prostředků a jejich transformace na výstupy a výsledky. Již v roce 1957 formuloval Farrell otázku: „jak měřit efektivnost“ a podtrhl její význam (Mandl a kol., 2008) pro tvůrce ekonomické politiky: je důležité vědět, jak daleko může jít průmysl při daných vstupech ve vztahu ke zvýšení vlastního výstupu při jednoduchém zvýšení efektivnosti bez absorpce dalších vstupů“ (Farrell, 1957). V průběhu několika desítek let se technika a prozkoumávání hodnocení efektivnosti výrazným způsobem zlepšila a zdokonalila. Stále ale zůstává konceptuální výzvou ve vztahu k veřejným výdajům. Uvedený problém také komplikuje kromě jiného to, že výstupy veřejného sektoru se často neprodávají na trhu, chybí relevantní data, a je tedy nemožné je kvantifikovat, jak konstatuje kolektiv autorů z Evropské komise. (Mandl a kol., 2008). Právě na konceptuální rámec vstupů, výstupů a výsledků upozorňují uvedení autoři. Zdůrazňují rozdílnost pojímání výstupů a výsledků. Zatímco efektivnost vidí při proměně vstupů na výstupy (srovnávají ji s produktivitou, kterou vnímají jako stupeň výstupů vytvořených z použitého vstupu), po účinnosti se ptají ve vztahu výstupů k výsledkům, které chápou jako bohatství nebo růst ve společnosti a jsou kromě politického rozhodování, ovlivňovány celou řadou dalších vnějších faktorů (jako klíčové byly identifikovány v členských zemích EU ve vztahu k veřejným výdajům – orientace na výkon, organizačními aspekty, řízením lidských zdrojů, využitím informačních technologií). Pro posouzení efektivnosti výdajů na životní prostředí vychází většina autorů z metodologie 3E – tj. economy, efficiency a effectiveness (hospodárnost, efektivita a účinnost), které z hlediska teoretických východisek (např. Allen – Tommasi, 2001, Ochrana, 2001, Nath a kol., 2005, Mandl a kol., 2008) a v souladu se současnou legislativou (zejména zákonem o finanční kontrole) autoři textu vnímají takto:  Hospodárností (economy) se rozumí takové použití veřejných výdajů k zajištění stanovených činností (úkolů) podle možnosti s minimálním vynaložením těchto výdajů, a to při dodržení odpovídající kvality plněných úkolů.  Efektivností (efficiency) se rozumí takové použití veřejných výdajů, kterým se dosáhne podle možností maximálního rozsahu, kvality a přínosu plněných činností (úkolů) ve srovnání s objemem prostředků vynaložených na jejich plnění. Efektivita a hospodárnost se pro účely kvantifikace a vzhledem k použití metod ekonomické analýzy chápou jako nákladová efektivnost (cost efficiency).  Účinností (effectiveness) se rozumí použití veřejných výdajů, kterým se dosáhne nejvyššího možného příslušného výstupu ve vztahu k požadovaným výsledkům, 38

které jsou předpokladem pro optimální naplnění předem stanovených cílů. Účinností se tedy rozumí jak vyprodukovaná služba/statek (např. odvoz odpadu) naplňuje užitek (např. čisté prostředí obce bez odpadu). Kromě těchto klasických 3E se někdy používá i pojem účelnost. Účelností se rozumí takové použití veřejných výdajů, které zajistí optimální míru dosažení cílů při plnění stanovených úkolů (zákon o finanční kontrole). Je tedy možné se ptát po správnosti a vhodnosti nastavených cílů, např. ve strategických dokumentech nebo z hlediska legitimity naplňování, resp. užitků, jimi nastavených. Je potřeba důrazně rozlišit účelnost a účinnost, které jsou někdy ztotožňovány, např. v pojetí účelnosti, kdy dochází k optimálnímu naplňování cílů při plnění stanovených úkolů. V tomto pojetí není jasné jakým způsobem jsou stanoveny cíle a nakolik tyto cíle jsou „objektivně“ správné, resp. vhodné. Někdy je totiž možné účelně (z hlediska smyslu) naplňovat cíle, ale ne optimálním způsobem, tj. bez ohledu na výši nákladů. Z pohledu posuzování všech těchto kritérií (hospodárnost, efektivita, účinnost a účelnost) se mluví o ekonomické efektivnosti veřejných výdajů. Pro úplnost je potřeba dodat, že se někdy rozlišuje pojem technická a alokační efektivnost. Analýza tohoto pojetí je však nad rámec tohoto textu. Následující obrázek zobrazuje pojetí ekonomické efektivnosti, ze kterého vycházíme v další analýze a používáme ho pro konstrukci metodiky hodnocení environmentálních výdajů obcí.

Obr. 1 Konceptuální pojetí efektivnosti veřejných výdajů

2

Metodika hodnocení efektivnosti

Jedním z aktuálních problémů současnosti je zefektivnění alokace veřejných výdajů v oblasti ochrany životního prostředí. Z pohledu posouzení efektivnosti je navržená metodika založena na vícekriteriálním hodnocení efektivnosti na základě tří základních pilířů trvalé udržitelnosti. Při tvorbě metodiky pak vycházíme z posuzování efektivnosti z pohledu sociálního, environmentálního a ekonomického; viz obrázek 2.

39

Obr. 2 Schéma hodnocení efektivnosti environmentálních výdajů obcí Vícekriteriální hodnocení environmentálních výdajů můžeme najít také v metodice OECD (1997, 2002). Tato metodika však vychází z jiné filosofie než propojení tří pilířů trvale udržitelného rozvoje. Pro konstrukci jednotného hodnotícího kritéria vychází z kritérií: environmentální efektivnost, administrativní a vyvolané náklady a ekonomická efektivnost. (Pavel, 2004). Sociální kritéria hodnocení vycházejí ze zohlednění sociálního aspektu daného výdaje. Komplexní kritérium hodnocení efektivnosti z pohledu sociálního KS můžeme potom konstruovat následně: n

K S   wi k Si

(1)

i 1

kde kSi n wi

je kritérium posuzování efektivnosti z pohledu sociálního, je počet kritérií, je normovaná váha i-tého kritéria.

Přičemž platí, že

0  K S  1 a pokud KS = 0, je výdaj zcela neefektivní.

Ekonomická kritéria hodnocení vycházejí z pojetí efektivnosti výše a v sobě zahrnují hodnocení efektivnosti (hospodárnosti) – komplexní kritérium EKE, účinnosti – komplexní kritérium EKEf a účelnosti - komplexní kritérium EKQ, tedy:

K E  EK E  EK Ef  EK Q kde

KE EKE EKEf EKQ

(2)

je komplexní kritérium ekonomické efektivnosti, je komplexní kritérium hospodárnosti (nákladové efektivnosti), je komplexní kritérium účinnosti, je komplexní kritérium účelnosti.

Hodnocení hospodárnosti – EKE V praxi patří mezi nejčastěji používané metody pro posuzování hospodárnosti veřejných výdajů (investičních i běžných) analýza minimalizace nákladů, analýza efektivnosti nákladů, analýza užitečnosti nákladů a analýza nákladů a přínosů. Hodnocení hospodárnosti běžných výdajů místních rozpočtů ale naráží na řadu omezení. Je to dáno tím, že běžné výdaje tvoří nečastěji výdaje na veřejné služby – služby v obecném zájmu. Je proto značně obtížné posuzovat výdaje pomocí metody Analýzy nákladů a přínosů (angl. Cost-benefit Analysis – CBA) či Analýzy užitečnosti nákladů (angl. Cost utility analysis CUA). V případě CBA je značně obtížné ocenit přínosy těchto služeb v peněžních jednotkách a v případě CUA je situace ještě složitější, kdy pro environmentální výdaje 40

neexistuje odpovídající metodika (existuje pro výdaje na zdravotnictví1) (Malý, 1998). Z pohledu posouzení hospodárnosti se proto jeví jako nejpřesnější zvolit metodu analýzy efektivnosti nákladů (ang. Cost effectiveness analysis – CEA) a jako indikátor efektivnosti E zvolit komplexní kritérium vytvořené za pomoci vícekriteriální analýzy v závislosti na faktorech ovlivňující výdaje na danou environmentální službu. Nechť KE je množina kritérií pro hodnocení nákladové efektivnosti environmentálních výdajů místních rozpočtů, kdy KE = (kE1, kE1, …., kEn), pak

E  f (k E1 , k E 2 ,.....,k En )

(3)

kde kEi je kritérium hospodárnosti a efektivnosti a n je počet kritérií.

Pak je možné nákladovou efektivnost (hospodárnost) daného výdaje vyjádřit následujícím vztahem: C 0 E kde C je daný environmentální veřejný výdaj a E je indikátor hodnocení efektivnosti CEA 

(4)

Pokud CEA  1 , pak výdaj je efektivní, pokud CEA> 1, pak je výdaj neefektivní (Levin, McEwan, 2000). Protože toto kritérium je minimalizační, je potřeba ho převést na maximalizační. Budeme proto používat pro konstrukci kritéria EKE následující vzorec: EK E 

E 1  0 CEA C

(5)

Kdy pokud EKE> 1, pak výdaj je efektivní a EK E  max

Hodnocení účinnosti – EKEf Nechť KEf je množina kritérií pro hodnocení účinnosti environmentálních výdajů místních rozpočtů, kdy KEf = (kEf1, kEf1, …., kEfn), pak n

EK Ef   wi k Efi

(6)

i 1

kde kEfi

je kritérium určující účinnost daného výdaje – procentální splnění i-tého cíle (kritérium nabývá hodnot 0–1) n je množství výstupů (cílů) pro daný environmentální výdaj, wi je normovaná váha i-tého kritéria. Přičemž platí, že 0  EK Ef  1  max

Hodnocení účelnosti – EKQ . Nechť KQ je množina kritérií pro hodnocení účelnosti environmentálních výdajů místních rozpočtů, kdy KQ = (kQ1, kQ1, …., kQn), pak n

EK Q   wi k Qi

(7)

i 1

kde

kQi

je kritérium určující účelnost – kvalitu daného cíle (v procentech) a n a wi viz vzorec (6)

1

CUA pro ekonomickou analýzu zdraví je založena na sledování porovnávání přírůstků vstupů – inkrementálních nákladů projektu a výstupů projektu, užitky jsou měřeny speciální formou, nejčastěji pomocí získaných roků zlepšené kvality života (Quality-Adjusted Life Years – QALY). Jinými alternativami jsou např. Rok zdravého života (HeLY), Čas strávený bez příznaků nemoci a toxicity léčby (TwiST) nebo Rok kvality života o snížené kvalitě (DALY)

41

Environmentální kritéria hodnocení vycházejí z indikátorů trvale udržitelného rozvoje v dané oblasti ochrany životního prostředí. Komplexní kritérium hodnocení efektivnosti z pohledu environmentálního KS můžeme potom konstruovat následně: n

K En   wi k Eni

(8)

i 1

kde kEni je kritérium environmentální efektivnosti, kdy KEn → max n je množství kritérií a wi je normovaná váha i-tého kritéria. Přičemž platí, že KEn ≥ 0. Pokud však KEn = 0, je výdaj zcela neefektivní.

2.1 Shrnutí metodiky Postup námi navržené metodiky hodnocení výdajů na ochranu životního prostředí místních rozpočtů lze ukázat v několika etapách a krocích: 1. etapa – hodnocení efektivnosti z pohledu sociálního 0  K S  1  max 2. etapa – hodnocení ekonomické efektivnosti  krok 1 – hodnocení, zda jsou dané cíle naplňovány s minimálními náklady (hospodárnost), o nebo zda je s danými náklady dosaženo maximalizace ekologických přínosů. EKE> 1 → max  krok 2 – hodnocení, do jaké míry daný výdaj místního rozpočtu zabezpečuje stanovený cíl a výsledky (účinnost). 0  EK Ef  1  max

 krok 3 – hodnocení účelnosti (kvalita cílů je klíčovým problémem při výdajových aktivitách, a proto hodnotíme i ji). 0  EK Q  1  max 3. etapa – hodnocení efektivnosti z pohledu environmentálního. K En  0  max . Pokud bychom srovnali námi navrženou metodiku s metodikou OECD, pak metodika OECD nevychází ze všech pilířů trvalé udržitelnosti (zahrnuje pouze ekonomický a environmentální aspekt hodnocení) a neobsahuje konstrukci komplexního kritéria pro každý z pilířů (sociální, ekonomický a environmentální). Navíc v případě hodnocení ekonomické efektivnosti hodnotí metodika OECD pouze hospodárnost (efektivnost) a účinnost a nehodnotí již účelnost veřejných výdajů. 3

Nákladová efektivnost výdajů obcí III. typu do oblasti nakládání s odpady

Jak uvádí webový server Ministerstva životního prostředí: „Odpady představují v současné době jeden z nejčastějších a nejsledovanějších „vedlejších produktů“ lidské společnosti. Zejména komunální odpady a kaly z čistíren odpadních vod jsou produktem prakticky všech obyvatel.“ Nakládání s odpady v ČR již dávno překonalo počáteční fázi zavádění běžných technologií a splňování základních legislativních požadavků. V relativně příznivém prostředí z hlediska „správné praxe“ nakládání s odpady je hledání dalších možností zlepšení celého systému soustředěno na materiálové a surovinové úspory a také na efektivní šíření informací relevantních příslušným subjektům. Současný trend směřuje k integraci poskytovaných služeb a hledání řešení typu „vše v jednom“ nebo typu „vše na jednom místě“ k integrovanému systému nakládání s odpady a z pohledu efektivnosti a veřejných financí směřuje ke hledání co nejefektivnějšího řešení financování integrovaného systému nakládání s odpady.

42

V následujících tabulkách a grafech je ukázána výše skutečných výdajů obcí s rozšířenou působností, které byly alokovány v letech 2005–2008 do oblasti nakládání s odpady, podle klasifikace CEPA 2000 (Classification of Environmental Protection Activities)2. 1 400 000 1 200 000 1 000 000 800 000 600 000 400 000 200 000 2005 Jihočeský Liberecký Plzeňský Vysočina

2006 Jihomoravský Moravskoslezský Praha Zlínský

2007 Karlovarský Olomoucký Středočeský

2008 Královéhradecký Pardubický Ústecký

Obr. 3 Běžné výdaje obcí do oblasti nakládání s odpady podle krajů (v tis. Kč)

Z obrázku 3 je zřejmé, že největší objem výdajů do oblasti odpadového hospodářství má dlouhodobě město Praha, Středočeský, Jihomoravský a Moravskoslezský kraj. Pro následující analýzu a případovou studii byl vybrán Jihomoravský kraj. 3.1 Hodnocení hospodárnosti (nákladové efektivnosti) obcí III. typu JMK Při hodnocení hospodárnosti budeme vycházet z tabulky 1, která obsahuje výdaje na svoz u obcí III. typu v Jihomoravském kraji, počet obyvatel, vzdálenost k nejbližšímu zařízení zpracovávajícímu odpady a množství odpadů. Při analýze efektivnosti výdajů na svoz odpadů vycházíme ze vzorce (3), kdy KE je množina kritérií pro hodnocení nákladové efektivnosti environmentálních výdajů místních rozpočtů, kdy KE = (kE1, kE1, …., kEn), kdy pro výdaje na svoz komunálních odpadů: kE1 kE2 kE3 kE4 kE5

je množství odpadu [t] (Q) je vzdálenost k zařízení zpracovávajícího odpady (skládky, spalovny) [km] včetně vzdáleností v obci – (v) je sazba za dopravu [Kč/km], je uvažována sazba za soupravu 45 Kč/km (sd) je kapacita dopravního prostředku [t], uvažujeme maximální kapacitu soupravy 25 t, (kd) je cena manipulace [Kč/t], kdy uvažujeme průměrnou cenu manipulace v regionu 40 Kč/t (m)

Náklady na svoz pak můžeme vypočíst následujícím způsobem:

E  2 * v * sd *

Q *m kd

(9)

2

Klasifikace CEPA 2000 je klasifikace aktivit na ochranu ŽP Evropské unie, která je využívána k vymezení aktivit, produktů, výdajů a ostatních transakcí. Jedná se o aktivity, jejichž prvotním účelem je ochrana ŽP; produkty ochrany ŽP jsou služby ochrany ŽP vytvořené pomocí aktivit ochrany ŽP včetně upravených (čistších) a souvisejících produktů.

43

Tabulka 1 Výstupy hodnocení efektivnosti výdajů obcí III. typu Jihomoravského kraje do oblasti nakládání s odpady v roce 2008 Výdaje na sběr a svoz komunálních odpadů C

Veškeré výdaje do oblasti nakládání s odpady

Počet obyvatel

Množství odpadu Q

189 947,87

371 021,62

370592

18 387,23

18 387,75

24242

Bučovice

4 143,66

4 225,20

Hodonín

Brno Břeclav

Vzdálenost od zařízení zpr. SKO v

cena manipulace m

E

EKE

98041

12

45

190 591,70

1,0034

8655

16,6

30

15 516,68

0,8439

6432

1986

15,6

30

3 346,01

0,8075 0,9266

19 773,20

22 601,23

25687

9321

18,2

30

18 321,36

Hustopeče

4 140,75

4 756,28

5903

2136

17,2

30

3 967,83

0,9582

Ivančice

6 167,92

6 375,53

9347

3430

21,3

30

7 890,37

1,2793

Kuřim

6 410,08

12 251,74

10492

2662

21,7

45

9 357,99

1,4599

Kyjov

7 175,67

8 714,35

11707

5320

20,8

30

11 950,85

1,6655

Mikulov

6 129,87

6 290,32

7493

2136

22,1

30

5 098,20

0,8317

39,66

5986

1691

20,7

30

3 780,40

Pohořelice

2 889,52

3 058,47

4521

1705

12,6

30

2 320,16

0,8030

Rosice Slavkov u Brna

2 382,01

2 382,01

5504

1646

23

30

4 088,66

1,7165

3 468,33

3 789,13

6169

1667

21,1

30

3 798,76

1,0953

Šlapanice

4 404,25

7 637,12

6836

2272

12

45

4 416,77

1,0028

Tišnov

6 043,64

8 004,44

8585

2598

28,8

30

8 080,82

1,3371 0,9633

Moravský Krumlov

Veselí nad Moravou

7 207,84

7 889,44

11781

3944

16,3

30

6 943,02

Vyškov

11 438,08

14 260,05

21875

6278

16,8

30

11 390,80

0,9959

Znojmo

20 983,37

36 977,26

34759

9659

13,5

40

18 777,10

0,8949

1 716,00

2 643,36

3472

1360

11

30

1615,68

0,9415

Židlochovice

Pokud EKE> 1, pak výdaj je efektivní a EK E  max . Z tabulky je zřejmé, že v případě obcí III. typu Jihomoravského kraje jsou výdaje na sběr a svoz komunálního odpadu vynakládány efektivně (hospodárně) u 8 z 19 obcí, přičemž u obce s rozšířenou působností Moravský Krumlov nebylo možné nákladovou efektivnost daného výdaje vyhodnotit, protože obec nevykazuje výdaje za sběr a svoz komunálního odpadu v systému ARIS. 3.2 Hodnocení účinnosti Hodnocení účinnosti bude provedeno pouze pro město Brno. Město Brno má v oblasti nakládání s odpady ve svém plánu odpadového hospodářství následující cíle a k nim příslušná kritéria účinnosti výdajů. 1. Zvýšit materiálové využití komunálních odpadů na 50 % do roku 2010 ve srovnání s rokem 2000 – kEnf 1; 2. Materiálové využití komunálních odpadů ve vztahu k celé ČR. Zajistit sběr, následné využití, případně řízené odstranění nebezpečných složek komunálních odpadů (50% v roce 2005 a 75% v roce 2010) – kEf 2; 3. Zajistit recyklaci stavebních a demoličních odpadů (využívat 50 % hmotnosti vznikajících stavebních a demoličních odpadů do 31. prosince 2005 a 75 % hmotnosti vznikajících stavebních a demoličních odpadů do 31. prosince 2012) – kEf 3; 4. Preferovat spalování směsného komunálního odpadu s energetickým využitím před jeho skládkováním – kEf 4; 5. Snížit hmotnostní podíl odpadů ukládaných na skládky s výhledem dalšího postupného snižování o 20 % v roce 2010 ve srovnání s rokem 2000 – kEf 5; 6. Snížit podíl skládkovaných energeticky využitelných odpadů (35 % v roce 2010) – kEf 6; 7. Snížit podíl skládkovaných biologicky rozložitelných komunálních odpadů (na 75 % stavu produkce r. 1995 do roku 2010) – kEf 7; 8. Zvýšit využívání odpadů formou recyklace na 55 % v roce 2012 – kEf 8.

44

Pro zjednodušení byly všem kritériím přiřazeny stejné váhy wi = 0,125. Skupina expertů přiřadila jednotlivým kritériím hodnoty uvedené v tabulce 2. Tabulka 2 Hodnoty přiřazené kritériím pro hodnocení účinnosti Kritérium Hodnota kritéria

kEf1 0,95

kEf2 1

kEf3 kEf4 0,86 1 Tedy EKEf = 0,9075

kEf5 0,85

kEf6 0,95

kEf7 0,65

kEf8 1

Závěr

Hodnocení efektivnosti veřejných výdajů na ochranu životního prostředí je mimořádně obtížný úkol. Již určení hospodárnosti a efektivity z hlediska kvantifikace pomocí metod ekonomické analýzy není jednoduché. Největším problémem je ocenění přínosů veřejných služeb v peněžních jednotkách. I proto se jeví jako nejvhodnější způsob využít analýzu efektivnosti nákladů a její aplikace v rámci vícekriteriální analýzy v závislosti na faktorech ovlivňujících výdaje na danou environmentální službu. Určení všech těchto faktorů, jak bylo uvedeno výše v textu, je předpokladem pro stanovení indikátoru efektivnosti. Mnohem komplikovanější je to při určování účinnosti a účelnosti veřejných výdajů. Nakolik jsou výstupy účinné ve vztahu k výsledkům? Jak určit úspěšnost naplnění cílů? Jsou cíle nastaveny „správně“? Jak to určit? Jak posoudit kvalitu nastavených cílů? Je relevantní názor uživatelů, tedy občanů? Nebo je možné vycházet z již nastavených cílů v rámci celostátních a regionálních dokumentů? Pro zjednodušení jsme právě posuzovali soulad cílů nastavených na místní úrovni s cíly nastavenými v celostátních a regionálních strategických dokumentech. Domníváme se, že to je jeden ze způsobů, jakým je možné posuzovat účelnost vynakládání veřejných výdajů na ochranu životního prostředí. Nastavení cílů ve strategických dokumentech z našeho pohledu v sobě zohledňuje konkrétní efekty pro zlepšování stavu životního prostředí v daném regionu a to vede ke zvyšování celkové životní úrovně obyvatelstva a trvale udržitelnému rozvoji. Zároveň si uvědomujeme, že uvedený problém je v praxi mnohem složitější, protože velikost veřejných výdajů je ovlivňována celou řadou vnějších faktorů, jako jsou např. orientace na výkon, organizační aspekty, řízení lidských zdrojů, využití informačních technologií, politické rozhodování, zájmové skupiny apod. Některé z těchto faktorů nelze kvantifikovat, lze je pouze popsat. Již OSN si uvědomuje složitost posuzování velikosti a efektivnosti veřejných výdajů a jejich managementu na ochranu životní prostředí, a proto byly formulovány „good practises“ (Kiev, 2003) pro management veřejných výdajů na ochranu životního prostředí. Tyto „good practises“ však představují obecnější a širší přístup k veřejným výdajům nežli představená metodika posuzování efektivnosti veřejných výdajů místních rozpočtů na ochranu životního prostředí v textu. Seznam literatury

ALLEN, R. , TOMMASI, D. (eds) (2001) Managing Public Expenditure: A reference book for transition countries, Paris, OECD. FARRELL, J. (1957) The Measurement of productive efficiency, Journal of the Royal Statistical Society, Part III Vol.120, pp.11ff. LEVIN, H., M., MC.EWAN, P., J.. (2000) Cost-effectiveness analysis: Methods and applications. 2nd ed. Sage Publications, Inc; 308 p., ISBN 0-7619-1934-1 MALÝ, I. (1998) Problém optimální alokace zdrojů ve zdravotnictví, Brno: Masarykova univerzita v Brně. 114 s. ISBN 80-210-2006-7 45

MANDL, U., DIERX, A., ILKOWITZ, F. (2008) The effectiveness and efficiency of public spending, European Commission, Economic paper 301. NATH, N., VAN PEURSEM, K., LOWE, A. (2005) Public Sector Performance Auditing: Emergence, Purpose and Meaning. Working Paper Series – Department of Accounting, The University of Waikato,. no. 81, 40 p. ISSN 1173-7182 OCHRANA, F., (2001) Veřejný sektor a efektivní rozhodování. 1. vyd. Praha: Management Press. 246 p. ISBN 80-7261-018-X, 2001 PAVEL, J., VONDRAŠ, P. (2004) Hodnocení efektivnosti veřejných výdajů na ochranu životního prostředí – metodika OECD, seminář Hodnocení efektivnosti veřejných výdajů na ochranu životního prostředí v zemích OECD, Praha, on-line http://www.enviweb.cz/download/ea/20040429.pdf ROBINSON, M., (2002) Output-Purchase Funding and Budgetting Systems in the Public Sector. Public Budgeting & Systems, vol. 22, pp. 17-33. ISSN 1096-3367, 2002. OECD (1997): Evaluating the Efficiency and Effectiveness of Economic Instruments in Environmental Policy, Paris OECD (2002): Improving the Efficiency and Sustainability of Public Expenditure in the Czech Republic, Paris Good practices of public environmental expenditure management in transition economies, Fifth Ministerial Conference, Environment for Europe, Kiev, Ukraine, 21-23 May 2003 www.oecd.org/dataoecd/51/59/34595093.pdf Informační systém ARIS http://wwwinfo.mfcr.cz/aris/ Zákon č. 320/2001 o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole)

46

ANALÝZA NÁKLADOVÝCH A CENOVÝCH VZTAHŮ V ODPADOVÉM HOSPODÁŘSTVÍ ČR ANALYSIS OF COST AND PRICE RELATIONSHIPS IN WASTE MANAGEMENT OF THE CZECH REPUBLIC Jiří HŘEBÍČEK, Michal HEJČ, Jana SOUKOPOVÁ ECO-Management, K Západi 54, 621 00 Brno, Česká republika, [email protected], [email protected], [email protected]

Abstrakt V článku je popsán model pro hodnocení nákladových a cenových vztahů v nakládání s komunálním odpadem v České republice (ČR), který vytvořili jeho autoři v rámci řešení projektu pro Ministerstvo životního prostředí. Model byl vyvinut v závislosti na vhodných vstupních makroekonomických proměnných a umožňuje simulovat variantní vývoj poplatků za skládkování odpadu a zahrnutí či nezahrnutí některých připravovaných zařízení na energetické využití (EVO) nebo mechanicko-biologické zpracování (MBÚ) odpadů ve vybraných lokalitách a s danou roční kapacitou. Vychází z údajů ročních hlášení obcí ČR (jsou-li k dispozici) o produkci komunálního odpadu a odhadu jeho množství pomocí sofistikovaného modelu zahrnujícího demografické a socioekonomické vlivy. Model je založen na analýze faktorů určujících náklady pro skládky, zařízení EVO a MBÚ a vypočítá cenu za nakládání s odpady pro každou obec ČR včetně jejího předpokládaného vývoje do roku 2020. V článku je uveden podrobný popis modelu a jeho výstupy v souvislosti s modelování změn poplatků v souladu s implementací evropské rámcové směrnice o odpadech do české legislativy. Abstract There is presented a model for the evaluation of cost and price relationships in the municipal waste management in the Czech Republic (CZ), created by the authors solved the project for the Ministry of Environment. The model was developed based on appropriate input macroeconomic variables and it enables to simulate the development of variant waste landfill fees and the inclusion or exclusion of certain equipment in preparation for energy recovery (ER) or mechanical-biological treatment (MBT) of waste in selected locations and the prescribed annual capacity. Based on data from annual reports municipalities (if available) on the production of municipal waste and estimate its quantity by using a sophisticated model, including demographic and socio-economic impacts. The model is based on an analysis of factors determining the costs for landfills, ER and MBT facilities and calculates the price for waste management for each municipality in CR, including its foreseeable development by 2020. The article gives a detailed description of the model and its outputs in relation to changes in modeling fees in accordance with the implementation of the European Waste Framework Directive into Czech legislation. Klíčová slova: Odpadové hospodářství, komunální odpad, nákladová a cenová analýza, model, náklady na nakládání s odpady, výdaje obcí Key words: Waste management, municipal waste, relative humidity, cost and price analysis, model, waste management cost, municipality expenditure

47

Úvod

Kolektiv autorů se zabýval v roce 2009 řešením projektu „Analýza nákladových a cenových vztahů v odpadovém hospodářství ČR a návrh efektivní intenzity podpory v rámci oblasti podpory 4.1 OPŽP, zejména pro projekty realizace zařízení pro energetické využívání odpadu (EVO) a mechanicko-biologické úpravy odpadů (MBÚ) včetně úpravy kotlů pro spoluspalování“ (zkráceně) „Analýza nákladových a cenových vztahů v odpadovém hospodářství ČR“ pro Ministerstvo životního prostředí (MŽP) ČR v rámci Technické asistence Operačního programu pro životní prostředí, která byla spolufinancována z Fondu soudržnosti EU. Cílem projektu bylo vytvořit ekonomický model odpadového hospodářství (OH) ČR s modulární architekturou s možností jeho dalšího rozšiřování, vylepšování a propojování na existující modely pro OH. Jeho účelem bylo zejména získání podkladů pro dotační tituly Operačního programu Životní prostředí (dále jen „OPŽP“) pro výstavbu nových technologií pro energetické využití odpadu (dále jen „EVO“) a mechanicko-biologické úpravy (dále jen „MBÚ“) pro nakládání se směsným komunálním odpadem (dále jen „SKO“) a rovněž pro plánování plnění Směrnice 99/31/ES o skládkách odpadů. Konkrétně se jednalo o vytvoření modelu pro hodnocení nákladových a cenových poměrů v odpadovém hospodářství ČR v závislosti na několika vstupních makroekonomických proměnných a simulace vývoje poplatků za některé způsoby nakládání s odpady (skládkování) se zahrnutím či nezahrnutím některých připravovaných zařízení pro EVO a MBÚ a Evropského systému emisního obchodování (EU ETS)1. Ekonomický model byl vytvořen tak, aby umožňoval zachytit logisticko-technické aspekty nakládání s SKO ve všech obcích ČR. Model vychází jednak z produkce SKO v jednotlivých obcích ČR (pokud je známa z ročního hlášení v Informačním systému odpadového hospodářství ISOH2) a jednak z odhadu množství SKO určeného na základě autory vyvinutého sofistikovaného modelu (HLAVÁČEK, HEJČ, HŘEBÍČEK, 2007), (HEJČ, HŘEBÍČEK, 2008), který zahrnuje demografické a socioekonomické vlivy na produkci a nakládání SKO až na úroveň jednotlivých obcí. Model tak postihuje i rozdílné dopady cenových poměrů na nakládání s SKO v jednotlivých regionech ČR. Model produkce SKO vychází z počtu obyvatel a typu osídlení a dalších parametrů (HLAVÁČEK, HEJČ, HŘEBÍČEK, 2007). Model vypočítá produkci odpadů v obcích na základě přepočteného počtu jejich obyvatel a typu osídlení s využitím demografických údajů z webových stránek portálu Regionálních Informačních Servisů (RIS)3 spravovaným Centrem pro regionální rozvoj ČR. Tyto údaje jsou ročně aktualizovány podle hlášení obcí. Webový portál RIS je provozován ve všech krajích ČR ve standardní struktuře, která umožňuje snadný přístup ke specifickým informacím pro kterékoliv území v ČR. Pro stanovení stavu produkce SKO v roce 2016 a 2020 využívá model prognózu produkce SKO z POH ČR. Kalibrace modelu produkce SKO je provedena na základě údajů z ISOH. Přesto je prognóza produkce SKO zatížena určitou chybovostí, která vyplývá jednak z kvality dat v ISOH, jednak z vlivu standardně nastaveného složení SKO v různých typech zástavby obce (HEJČ, HŘEBÍČEK, 2008). Model také umožňuje ověřit, zda je pro každou jednotlivou obec výhodnější využít pro zpracování SKO technologii skládkování nebo jiné technologie. K tomu se využívá tabulka silničních vzdáleností mezi obcí a nejbližším dostupným zařízením na zpracování odpadů (skládka, EVO, MBÚ) a přepočet přepravních nákladů na dané zařízení vypočítané

1

http://iris.env.cz/AIS/web-pub2.nsf//cz/euets_emisni_obchodovani http://isoh.cenia.cz/groupisoh/ 3 http://www.risy.cz/ 2

48

s využitím geografického informačního systému (GIS). Výpočet těchto vzdáleností však již nezahrnuje vliv kopcovitosti a kvality komunikací na přepravní náklady. 1

Celková koncepce modelu

Na základě zadání projektu a východisek pro jeho zpracování byla stanovena jeho základní koncepce. Model vycházel z analýzy:  faktorů určujících náklady u relevantních manipulačních činností v OH (shromažďování, sběr, svoz, překlad odpadů, provoz sběrného dvora odpadů, obecně manipulace, dotřídění, transport, atd.) a analýzy jejich předpokládaného vývoje do r. 2020;  faktorů určujících náklady u relevantních způsobů nakládání s SKO (skládkování, energetické využití, materiálové využití, aj.) a analýzy jejich předpokládaného vývoje do r. 2020;  stávajícího rozmístění a kapacit technologií nakládání s SKO a analýzy jejich předpokládaného vývoje do r. 2020;  aktuální produkce relevantních odpadů v jednotlivých obcích ČR. Z této analýzy vyplynula určitá omezení ekonomického modelu OH, která byla odsouhlasena MŽP:  Zásadním omezením ekonomického modelu je jeho prioritní zaměření na produkci a nakládání SKO.  Model nebude uvažovat vliv propojení některých „odpadových“ firem a jejich svozových oblastí s jednotlivými obcemi.  Model bude pracovat s množinou konkrétních zařízení (EVO, MBÚ) a s jejich určitou roční kapacitou, jejichž umístění bude předem zvoleno na základě studie Bioprofitu a konzultace s krajskými úřady. Toto omezení umožní velmi jednoduše modelovat ekonomiku těchto zvolených zařízení, přičemž jejich parametry mohou být dodatečně stanoveny až na základě upřesněných údajů k žádostem o dotace na dané konkrétní zařízení (Státní fond životního prostředí nebo MŽP).  Model využije ke kalibraci nákladů na zpracování SKO údajů z veřejných rozpočtů obcí, které lze nalézt na webovém portálu Automatizovaného rozpočtového informačního systému (ARIS)4 Ministerstva financí ČR, který zajišťuje informatické funkce vztahující se k datové oblasti účetního a finančního výkaznictví obcí. Přesto modelování cen bude zatíženo určitou chybovostí, např. tržní ceny nemusí vždy odpovídat skutečným cenám (svozovou firmu může dotovat obec apod.), kterou však půjde při jeho používání odstranit. Model je nyní koncipován na základě následujících hlavních prvků:  technicko-ekonomické charakteristiky zpracování SKO na zvolených zařízeních EVO, MBÚ a všech skládkách ostatního odpadu v ČR;  tabulky všech obcí v ČR s údaji o počtu obyvatel, o vzdálenostech na nejbližší skládky nebo potenciálně uvažovaná zařízení (EVO nebo MBU) a řadou dalších pomocných a výpočtových údajů pro stanovení množství SKO v obci;  hlavního uživatelského rozhraní se seznamem 15 konkrétních zařízení EVO a MBÚ s hlavními testovanými vstupy (zejména výše poplatků za skládkování a výše míry dotace);  jednoduchého ovládání umožňujícího snadnou komunikaci s jeho uživateli, na které budou k dispozici různé základní nastavitelné vstupní parametry modelu, jejichž 4

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/aris.html

49

vzájemná kombinace umožní vytvořit zvolené variabilní scénáře pro analýzy nákladových a cenových vztahů v OH ČR a návrh efektivní intenzity podpory v rámci oblasti podpory 4.1 OPŽP. Výstupem přehledu jsou nejdůležitější součty nakládání s odpady v ČR a jiné výstupní hodnoty. Základní logika modelu spočívá ve srovnání nákladů za zpracování SKO pro každou obec v ČR na základě ceny tzv. „u brány“ nejbližší skládky a zařízení EVO/MBÚ a výpočtu nákladů na přepravu. Pokud jsou náklady na zpracování SKO v zařízení EVO/MBÚ nižší než náklady na skládkování (resp. náklady skládkování plus zvolená tolerance v jednotkách Kč/tunu), v modelu se předpokládá, že daný SKO bude zpracován v daném zařízení EVO/MBÚ. Pokud náklady nejsou nižší, model předpokládá, že SKO bude nadále odstraněn na skládce. Při řešení projektu bylo postupně upřesněno MŽP technické provedení modelu:  Vzhledem k časovému omezení bylo upuštěno od vytvoření informačního systému s databází My SQL a jako vhodná informační technologie pro implementaci modelu byl zvolen ve veřejné správě ČR dostupný tabulkový procesor MS Excel.  Model byl vytvořen jako sešit s několika listy v tabulkovém procesoru MS Excel, což nese určitá omezení, zejména z hlediska flexibility, ale umožňuje jeho jednoduché ovládání .  Využití tabulkového procesoru MS Excel pro implementaci modelu umožňuje využít ve veřejné správě ČR běžně dostupného aplikačního software, který budou mít k dispozici všichni uživatelé modelu, kteří používají operační systém Windows a jeho aplikační software MS Office. Ekonomický model nákladových a cenových vztahů v OH ČR využívá vlastností tabulkového procesoru MS Excel pro procesní zpracování ekonomických modelů jednotlivých technologií (EVO, MBÚ a skládka) a produkce SKO v obcích s využitím údajů v jednotlivých listech sešitu MS Excel. K efektivní práci s modelem slouží centrální možnost nastavení základních parametrů v jediném listu komunikačního rozhraní Volby (viz obrázek 1). Sešit MS Excel sestává z několika vzájemně propojených listů, a to:  Listů k jednotlivým ekonomickým modelům obecných (nebo výhledově i konkrétním) technologií: EVO s kapacitami 100, 150 a 200 kt SKO; MBÚ s kapacitami 30, 50, 80 a 100 kt SKO; MBÚ se spoluspalováním TAP o kapacitě 100 kt SKO; MBÚ v kooperaci s elektrárnou o kapacitě 100 kt SKO a společný ekonomický model skládky.  Listu vybraných konstant modelu.  Listu s tabulkou všech obcí ČR a jejich atributů sloužících pro výpočet produkce jejich SKO.  Listu hlavního komunikačního rozhraní Volby pro běžné uživatele modelu, kde se zadávají vstupní údaje umožňující většinu voleb požadovaných v zadaní projektu.  Listu se zjednodušeným procesním schématem OH ČR s dynamicky počítanými údaji o produkci a nakládání s SKO a tříděnými složkami komunálního odpadu.  Listu sloužícího ke kontrole výpočtů ekonomických modelů jednotlivých technologií. Díky vzájemnému propojení výše uvedených listů se změna údajů v listu hlavního komunikačním rozhraní Volby okamžitě projeví ve všech vzorcích ekonomického modelu v ostatních listech sešitu MS Excel. Většině uživatelů ke komunikaci s modelem bude stačit pouze list komunikačního rozhraní Volby, případně list se zjednodušeným procesním schématem nakládání s SKO v ČR (viz obrázek 2). Zkušenější uživatel bude moci další změny provádět na listech ekonomických 50

modelů jednotlivých technologií, list s údaji s obcemi a pomocnými konstantami bude využíván zejména k aktualizaci modelu expertním uživatelem. 1.1 Zjednodušený model pro výpočet produkce SKO v obcích Model pro výpočet produkce SKO v obcích využívá údaje z jednotlivých obcí ČR získané z webového portálu RIS a ČSÚ. Slouží zejména k výpočtu odhadu P produkce SKO v dané obci a vychází z obecného modelu produkce odpadů odvozeného v (HLAVÁČEK, HEJČ, HŘEBÍČEK, 2007) a (HEJČ, HŘEBÍČEK 2006, 2008). Ukážeme to na příkladu zjednodušeného modelu pro výpočet produkce SKO v obcích, kde odhad P produkce SKO v obci uvažujeme jako parametrickou funkci F více proměnných: P = F(inh, spec, std, sz, unemp, hsg, heat ),

(1)

kde značí: inh parametr – počet obyvatel obce převzatý z webového portálu RIS; spec parametr – roční měrnou produkce SKO [kg] převzatou z ČSÚ (např. za rok 2008); std proměnnou – koeficient životní úrovně; sz proměnnou – koeficient statutu obce; unemp proměnnou – koeficient vlivu nezaměstnanosti; hsg proměnnou – koeficient typu osídlení; heat proměnnou – koeficient způsobu vytápění.

Funkce F je v zjednodušeném modelu definována následovně: F = inh * spec * std * sz * unemp * hsg * heat / 1000,

(2)

kde * znamená násobení, jednotliví součinitelé inh a spec jsou známé parametry a proměnné std, sz, unemp, hsg a heat uvažujeme ve tvaru:

x = cx *(act / ref), kde x ref act cx

(3)

proměnná z (2); referenční hodnota proměnné x převzatá buď z RIS nebo ČSÚ; skutečná hodnota proměnné x; kompenzační koeficient k proměnné x (určený z optimalizace hodnoty proměnné x v rámci kalibrování produkce SKO s hodnotami v ISOH).

Odhad P produkce SKO je možno aktualizovat podle parametrů (počet obyvatel obce, roční měrné produkce SKO v ČR) nebo i převzít z jiných zdrojů (např. z jiného modelu). Zdaleka ne všechny proměnné v (2) budou v modelu optimalizovány pro každou obec (mohou být nastaveny na hodnotu 1), ale umožňují další vylepšování odhadu produkce P v obci. V použitém modelu je funkce F mnohem složitější (HŘEBÍČEK, HEJČ, SOUKOPOVÁ, 2009), ale v článku ji nebudeme z důvodu rozsahu podrobně rozvádět. 1.2 Zjednodušený ekonomický model pro výpočet ceny u jednotlivých technologií Ekonomická část výpočtu ceny za zpracování 1 t odpadů u technologií EVO a MBÚ vychází z finanční a ekonomické analýzy a z finančních metod pro měření efektivnosti investic (Levy a Sarnat 1999, Valach 2006 aj.). Pro výpočet ceny byla použita metoda čisté současné hodnoty NPV5.

5

Čistá současná hodnota (angl. Net Present Value – NPV) je „číselný údaj, získaný tak, že se od diskontované hodnoty očekávaných budoucích výnosů investice odečte diskontovaná hodnota jejích očekávaných budoucích nákladů“ (Soukopová, 2005). Čistá současná hodnota je dynamická metoda, která při rozhodování uvažuje hledisko času (používá diskontní sazbu).

51

n

NPV   I s   i 1

CFi (1  r ) i

(4)

Jejím základním metodickým východiskem je, že striktně nevychází z účetních nákladů a výnosů, ale operuje se skutečnými výdaji (náklady) a příjmy (výnosy) a jejich rozdílem – cash-flow. Pro výpočet ceny je předpokládáno (aby byla investice přijatelná), že NPV musí být při dané době návratnosti kladná. Proto jako klíčová proměnná ve výpočtu vystupuje doba návratnosti n. Při pevně stanovené době návratnosti6 předpokládáme, že je tato doba návratnosti současně i dobou životnosti investice. Pak můžeme využít vzorec (4) pro výpočet NPV následovně: n CFi NPV   I s   (5) i i 1 (1  r ) CF i  pK  B i  C i  u i  j i  Ti (6)

Ti  t ( pK  Bi  C i  u i  j i  O )

Is  I  D U kde NPV Is CFi r Bi Ci Ti ui ji O i

(7) (8)

je čistá současná hodnota projektu, je velikost skutečných investičních výdajů, tedy celková investice bez úvěru a dotace, je hotovostní tok plynoucí z projektu v období i, je diskontní sazba, je celkový příjem plynoucí z projektu v období i, jsou celkové provozní výdaje (náklady) plynoucí z projektu v období i (Ci = FCi + VCi), je daň z příjmů plynoucí z projektu v období i, jsou úroky plynoucí z úvěrů U v období i, jsou splátky jistiny z úvěrů U v období i, jsou roční lineární daňové odpisy, je období (rok) od 0 do n (doba životnosti investice a v našem případě současně i doba návratnosti projektu) .

Protože provozní výdaje (náklady) a provozní příjmy (bez příjmů za nakládání s odpady) považujeme za konstantní každý rok životnosti, můžeme výslednou cenu p na 1 tunu odpadu vyjádřit následně: n

Is

BC 

n

p

(1  t ) 1 i 1

(1  r ) i

 (u i 1 n

 i 1

K

1

i

 ji )

(1  r ) n



tO 1 t .

(9)

Tato cena je pak porovnávána s cenou ps za skládkování 1 tuny odpadu, která je nastavena následovně:

p S  C S  popvar  pop fix  RR ,

(10)

kde 6

Doba návratnosti (n) investičního projektu je tradiční a často používanou metodou hodnocení investičních projektů v soukromém sektoru (Levy a Sarnat 1999, Valach 2001 aj.). Obecně řečeno je doba návratnosti dobou, za kterou se investice splatí z peněžních příjmů, které investice zajistí.

52

je cena za skládkování 1 tuny odpadu včetně poplatků a rekultivační rezervy, pS popvar je variabilní část poplatku (ta je v současné době 0 Kč) a odvádí se do SFŽP, popfix je fixní část poplatku skládkování 1 tuny odpadu (ta je v současné době 500 Kč) a je příjmem obcí, na jejichž katastru se skládka nachází, RR je rekultivační rezerva (ta v současné době pro komunální odpad činí 100 Kč) a odvádí se do rekultivačního fondu skládky. 2. Výstupy modelu Nejdůležitější list v sešitu MS Excel je z hlediska uživatele modelu list komunikačního rozhraní (Volby), viz obrázek 1, kde je zobrazen aktuálně nastavený scénář pro rok 2016 se zvolenými konkrétními vstupními proměnnými a parametry ekonomického modelu.

Obrázek 1 List volby modelu

Z pohledu výstupů ekonomického modelu jsou klíčové následující sloupce, ve kterých se mění vstupní proměnné modelu: 53

 typ zařízení – v tomto sloupci je u nových zařízení možno nastavit, podle kterého modelu se budou vyhodnocovat cenové náklady. Možné hodnoty jsou pro EVO: s100, s150, s200, a pro MBÚ: m30, m50, m80, m100, případně umožňuje model zvolit další zařízení, jejichž ekonomické modely mohou být přidány do celkového ekonomického modelu jako další listy v MS Excelu.  cena – sloupec obsahuje jako výstup ekonomického modelu cenu za zpracování 1 tuny vstupního odpadu bez DPH na příslušných zařízeních v Kč na tunu (viz vzorec 9). Cena se automaticky vypočítá a zobrazí z listu příslušného ekonomického modelu technologie.  volba – na základě nastaveného roku získání dotace se automaticky nastaví hodnota 1 nebo 0, přičemž 1 znamená výstavbu technologie a 0 znamená, že technologie se v daném místě stavět nebude.  rok získání dotace – vstupní proměnná; zde se u předpokládané technologie ručně zadá rok získání dotace. Pokud je rok pozdější než aktuální rok scénáře, nebude technologie ve výpočtech uvažována.  dotace – výstupní hodnota – pokud se uvažuje s výstavbou dané technologie, je zde vypočítána výše dotace (v absolutních číslech v miliónech Kč). Absolutní výše dotace se automaticky počítá z investičních nákladů a procentuálního vyjádření dotace zadaného jako vstupní proměnná na listu komunikačního rozhraní Volby.  kapacita – v tomto sloupci je uvedena využitá kapacita zařízení (v kilotunách za rok) tak, jak je navržena na listu příslušné technologie. Tato kapacita není vzhledem k plánovanému využití přesně shodná s nominální kapacitou (tedy např. 98 místo 100).  k dispozici – v tomto sloupci je uvedeno vypočítané množství SKO (v kilotunách za rok), které je pro zařízení k dispozici v obcích „svozové oblasti“ zařízení. Jedná se o dynamicky přepočítané množství SKO ze „svozové oblasti“ zařízení. Způsob výpočtu se odvíjí od situace v každé jednotlivé obci. U obce je počítáno, zda je levnější přeprava + cena za zpracování SKO na nejbližším příslušném zařízení (EVO nebo MBÚ), nebo přeprava + cena odstranění SKO na nejbližší skládce. Na posledním řádku této části listu komunikačního rozhraní Volby s označením „Celkem“ jsou – pokud to dává smysl – uváděny součty z výše uvedených řádků zvolených zařízení. Závěr

V příspěvku je popsán původní ekonomický model odpadového hospodářství ČR vytvořený v rámci řešení projektu MŽP „Analýza nákladových a cenových vztahů v odpadovém hospodářství ČR“, který umožňuje hodnocení nákladových a cenových poměrů v odpadovém hospodářství ČR v závislosti na několika makroekonomických proměnných a na variantních předpokladech o nákladech výše uvedených typů zařízení (EVO, MBÚ a skládka) včetně začlenění těchto zařízení do systému obchodování s emisními povolenkami EU ETS – tj. model umožňuje promítnout tuto možnost do provozních nákladů zařízení a následně do ceny za zpracování SKO v daném zařízení. Koncepce modelu je velmi obecná a další doplnění a úpravy modelu (např. doplnění dalších relevantních odpadových proudů) bude možno provádět na základě aktuálních potřeb jeho uživatelů. Seznam literatury

HLAVÁČEK, M., HEJČ, M., HŘEBÍČEK, J. (2007), eGovernment Services in Environment – Automate Data Quality Assessment – Czech Republic Approach. In 54

EnviroInfo 2007. 21st International Conference on Informatics for Environmental Protection. Environmental Informatics and System Research. Volume 2. Workshop and application papers. Aachen: Shaker Verlag, 159–166. HEJČ, M., HŘEBÍČEK, J. (2008), Primary Environmental Data Quality Model: Proposal of a Prototype of Model Concept. In Proceedings of the iEMSs Fourth Biennial Meeting: International Congress on Environmental Modelling and Software (iEMSs 2008). Barcelona, Catalonia : International Environmental Modelling and Software Society (iEMSs), 83–90. HŘEBÍČEK, J., HEJČ, M., SOUKOPOVÁ, J. (2009), Závěrečná zpráva. Analýza nákladových a cenových vztahů v odpadovém hospodářství (OH) ČR a návrh efektivní intenzity podpory v rámci oblasti podpory 4.1 OPŽP, zejména pro projekty realizace zařízení pro energetické využívání odpadu (EVO) a mechanicko-biologické úpravy odpadů (MBÚ) včetně úpravy kotlů pro spoluspalování. ECO-Management: Brno. LEVY, H. a SARNAT, M. (1999), Kapitálové investice a finanční rozhodování, Grada Publishing, Praha. SOUKOPOVÁ, J. (2005), Metody hodnocení veřejných projektů, disertační práce. Brno: MZLU v Brně. VALACH, J. (2006), Investiční rozhodování a dlouhodobé financování, Ekopress, II. přepracované vydání, Praha, ISBN 80-86929-01-9

55

MODELOVÁNÍ EKONOMICKÝCH EFEKTŮ ENERGETICKÉHO VYUŽITÍ BIOLOGICKY ROZLOŽITELNÝCH SLOŽEK KOMUNÁLNÍHO ODPADU V KRAJI ECONOMIC EFFECTS MODELING OF ENERGY USE OF MUNICIPAL WASTE BIODEGRADABLE COMPONENTS IN THE REGION Robert BAŤA Univerzita Pardubice, Fakulta ekonomicko správní, Studentská 95, Pardubice 532 10 Česká republika, [email protected]

Abstrakt: Možné využití komunálního odpadu a jeho biologicky rozložitelné složky má své ekonomické, environmentální a sociální souvislosti, zároveň však představuje často opomíjený potenciál biomasy, kterou lze využít také energeticky. Následující text prezentuje možnosti využití modelování ekonomických efektů pomocí neživých barvených Petriho sítí pro situaci, kdy by byly vhodné složky komunálního odpadu využívány energeticky. Abstract: Possible use of municipal waste and his biodegradable components has its economic, environmental and social context, while an often overlooked potential of biomass can be also used for energy production. The following text presents the possibility of economic effects modeling by Petri nets type place-color for the situation, if the appropriate components of municipal waste will be used for energy generation. Klíčová slova: komunální odpad, biologicky rozložitelná složka, energetické využití, modelování, ekonomické přínosy Key words: municipal waste, bio-degradable component, energy use, modelling, economic effects Úvod

Biologicky rozložitelná složka komunálního odpadu (BRSKO) představuje část komunálního odpadu, kterou lze mimo jiné dobře energeticky využít. Ve většině případů se bude jednat o energetické využití biomasy se všemi pozitivními efekty využívání tohoto energetického zdroje. Snahy o využívání obnovitelných zdrojů energií jsou podporovány jak legislativou, ekonomickými nástroji environmentální politiky, koncepcemi a plány odpadového hospodářství, tak i dobrovolnými iniciativami zdola a tlakem environmentálně orientovaných nátlakových skupin. V předkládaném příspěvku je vypracován návrh možného přístupu k modelování relevantních látkových a energetických toků souvisejících s energetickým využitím BRSKO. Navrhovaný model zahrnuje samotný proces energetického využití biodegradabilní složky odpadu. Cílem příspěvku je analýza látkových a energetických toků jako prezentace jednoho z dílčích kroků při energetickém zhodnocování BRSKO. 56

Pro dosažení vytčeného cíle budou využity modely na bázi Petriho sítí typu place-color. Použitá data jsou převzata z Českého statistického úřadu, Českého ekologického manažerského centra a informačního systému ISOH. Zvoleným regionem byl Pardubický kraj jako územní statistická jednotka NUTS III. Zaměření na energetické využití BRSKO je odůvodněno skutečností, že dostupný potenciál stále není dostatečně využíván jak uvádí tab. 1. Zajímavé přitom je, že z čísel uvedených v tabulce vyplývá, že nevyužitý potenciál je při využívání bioplynových stanic (BPS) zpracovávajících zemědělský biologicky odbouratelný odpad (BPS zemědělské) a u ostatních bioplynových stanic, využívajících odpady, kde je zahrnuta i mechanicky vytříděná složka směsného komunálního odpadu (BPS odpady). Tabulka 1. Potenciál a energetické využití biodegradabilních složek odpadu Položka Dostupný potenciál Produkce elektrické energie GWh Produkce tepla TJ Stav 2009 Produkce elektrické energie GWh Produkce tepla TJ

BPS zemědělské

BPS odpady

Skládky

753 2900

218 847

100 94

Celkem (včetně nezahrnutých položek z ČOV) 1167 4821

124,1 454,0 [CEMC]

12,0 46,5

101,2 95,2

313 1364,2

Některé realizované projekty zaměřené na využívání obnovitelných zdrojů vykazují velmi dobré výsledky, kdy bylo dosaženo důsledným využíváním biologicky rozložitelných odpadů jak z průmyslové výroby, tak i ze zemědělství v kombinaci s ostatními dostupnými zdroji obnovitelné energie dokonce 100% soběstačnosti v zásobování energiemi1. Tyto skutečnosti poukazují na značný energetický potenciál energetického využití biomasy i možnou výhodnost doplnění těchto vstupů o BRSKO. Rovněž koncepční dokumenty v této oblasti představují důležitý determinant v celkové koncepci nakládání s odpady. Již v roce 1995 byl zpracován Program odpadového hospodářství ČR a v roce 1999 Státní koncepce odpadového hospodářství ČR, na něž navazuje Plán odpadového hospodářství ČR a dále koncepce a plány jednotlivých krajů. Snižování měrné produkce odpadů nezávisle na úrovni ekonomického růstu a minimalizace vlivů odpadů na životní prostředí a zdraví patří mezi základní strategické cíle. Důraz je přitom kladen kromě zamezování vzniku odpadů či snižování jejich nebezpečnosti pro životní prostředí a zdraví člověka na materiálové využití komunálních odpadů a vytváření integrovaných systémů nakládání s odpady. Základním právním dokumentem pro nakládání s odpady je v současné době v ČR zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech ve znění pozdějších změn. Poslední změna, upravující nakládání s biodegradabilním odpadem je upravena vyhláškou č. 341/2008 o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady. Cílem této právní regulace je především ochrana prostředí před negativním působením odpadů a hospodárné využívání dostupných zdrojů. Pro možné způsoby nakládání s odpady má velký význam tzv. „doporučený postup“, který je rovněž integrován v právních řádech mnoha zemí EU. V platné právní úpravě ČR je tento postup uveden ve směrnici EU o odpadech schválené Evropským parlamentem 17. 6. 2008. Zmíněný postup představuje obecný přístup jak nakládat s jakýmkoli odpadem, dojde-li k jeho vzniku. Současný zákon o odpadech tento postup plně 1

Nejedná se o řešení, kdy je plocha půdy určená k získávání biomasy několikanásobně větší než plocha, na níž jsou tyto energie potom využívány. Veškerý transport probíhá v rámci tohoto projektu max. do vzdálenosti 10 km.

57

nerespektuje, i když je z řady ustanovení patrné, že byl brán při zpracování tohoto zákona v úvahu. Jednotlivé způsoby nakládání s odpadem jsou řazeny sestupně, přičemž je vždy preferována varianta uvedená ve výčtu co možná nejvýše, neboť představuje obvykle pro životní prostředí menší zátěž než varianta následující. Jedná se o toto pořadí: 1) zabránění nebo omezování vzniku odpadu, 2) opětovné využití, kdy odpad slouží ke stejnému nebo i k jinému účelu dále (např. repasování počítače), 3) látkové využití, obvykle, recyklací, 4) energetické využití, např. ve spalovnách odpadů s teplárenským provozem, kombinovaná výroba tepla a elektrické energie apod., 5) likvidace, obvykle formou skládkování, v některých případech i formou bezpečného uložení. Při identifikaci jakéhokoli druhu odpadu je nutné nejprve hledat možnosti jak zabránit jeho vzniku. Není-li možné problém vyřešit tímto způsobem, hledá se řešení podle následujícího bodu v rámci uvedeného výčtu (1-5), přičemž každá následující varianta představuje řešení, které zpravidla bude z hlediska environmentální zátěže s ním spojené méně žádoucí. Takto se postupně procházejí všechny body až na konec, kdy odpad, který nelze využít žádným z nabízených způsobů musí být skládkován, což představuje z hlediska životního prostředí nejméně vhodnou variantu nakládání s odpadem. Z tohoto pohledu je nakládání s BRSKO poněkud netypické, neboť zde může nastat po energetickém využití i využití opětovné. Z tohoto pohledu může být proces kompostování vnímaný jako opětovné využití této složky odpadu méně výhodný, než je energetické využití s následným látkovým využitím procesem anaerobní digesce. V prvním případě, kdy je materiál kompostován, dochází při aerobním rozkladu mimo jiné ke vzniku značného množství CO2,2 který se bez dalšího užitku dostane do ovzduší a kompostu, jako žádoucího produktu3. V případě anaerobní digesce je však získán bioplyn a tzv. digestát. Zjednodušeně lze na tuto přeměnu pohlížet tak, že digestát, stejně jako kompost, je dále využitelný v souladu s zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a vyhláškou č. 382/2001 Sb. jako hnojivo, obdobně jako kompost, čímž je zajištěno jeho látkové využití. Na rozdíl od procesu kompostování vzniká při anaerobní digesci místo CO2 bioplyn, který lze dále využívat. Protože bude modelování zaměřeno na BRSKO, je následující text věnován v krátkosti problematice této složky odpadů. Komunálním odpadem se rozumí veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob a je zařazen do Katalogu odpadů stanoveného vyhláškou Ministerstva životního prostředí – s výjimkou odpadů vznikajících u právnických nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Podle Směrnice Rady 99/31/ES je členským státům ukládáno zabezpečit snížení množství jeho biologicky degradabilní složky odcházející na skládky v roce 2009 na 50 % a v roce 2016 na 35 % množství vzniklého v roce 1995. Produkce komunálního odpadu v kg na obyvatele je v ČR v mezinárodním srovnání poměrně nízká. V porovnání se zeměmi EU je však u nás podíl skládkovaného komunálního odpadu o dvě třetiny vyšší a podíl spalovaného komunálního odpadu je v ČR podprůměrný. Graf uvedený na obr. 1 ukazuje množství komunálního odpadu vyprodukovaného během sledovaných let v ČR. 2

Uvolněný CO2 z procesu kompostování nelze považovat za klimaticky relevantní emisi tohoto plynu, neboť se jedná o emise vznikající rozkladem biomasy, tedy klimaticky neutrální. 3 Podrobná bilance tohoto procesu viz.: Baťa, Obršálová, Costa Jordao, Chýlková.

58

5000000 4500000 4000000 3500000 3000000 2500000 2000000 1500000 1000000 500000 0 19 94 19 95 19 96 19 97 19 98 19 99 20 00 20 01 20 02 20 03 20 04 20 05 20 06

odpad [t]

Množství odpadu [t/rok]

čas [rok]

Obr. 1 Množství vyprodukovaného komunálního odpadu.

Množství komunálního odpadu v Pardubickém kraji je uvedeno za roky 2002–2006 v tab. 2, hodnoty jsou graficky znázorněny v grafu na obr. 2. Tabulka 2. Množství vyprodukovaného komunálního odpadu v Pardubickém kraji za roky 2002–2007 rok 2002 2003 2004 2005 2006 2007

množství odpadu v t/rok 112 116,2 111 303,4 116 080,9 119 691,4 128 544,2 128 333,3 [ISOH]

Z hodnot uvedených v tab. 2 vyplývá, že v letech 2003–2005 se množství vyprodukovaného komunálního odpadu zvyšovalo pozvolna, v roce 2006 byl vzestup výraznější až na 128 544,2 t (vzestup o 15 % oproti roku 2003). Toto množství zůstalo stejně jako v předchozích letech pod průměrem ČR.

odpad [t]

Množství odpadu - Pardubický kraj [t/rok] 130000 125000 120000 115000 110000 105000 100000 2002

2003

2004

2005

2006

2007

čas [rok]

Obr. 2 Množství odpadu vyprodukovaného v Pardubickém kraji.

59

Množství bioodpadu z domácností se podle analýz pohybuje v ČR ve velkém rozpětí a je závislé především na životním stylu. Různé odhady uvádějí, že 7–40 % hmotnosti komunálního odpadu tvoří biologicky odbouratelný odpad. Pro hodnocení konkrétního podílu biologicky degradabilní složky bylo využito vlastní šetření. Hodnota podílu BRSKO byla takto stanovena pro Pardubický kraj na 20 %. Pardubický kraj má kolem 510 000 obyvatel, rozkládá se na 4 518 km2, hustota obyvatel je 113 na km2. Je zde 452 obcí, které byly tříděny podle velikosti a druhu zástavby. Podle průměrných hodnot byly odhadnuty podíly bilogicky degradabilní složky v komunálním odpadu. Byla zhodnocena logistika sběru a zpracována vstupní data pro modelování. Byly formulovány různé scénáře řešení vycházející z hierarchie nejvhodnějších postupů (od strategie prevence po skládkování odpadu). Vedle základní varianty řešení, podle níž by příslušná složka odpadu byla zpracována anaerobní digescí ve velkokapacitním zařízení, byly zahrnuty i ztráty na vstupech způsobené kompostováním u zdroje vzniku (podle možností vlastní nebo komunitární kompostování). Modelování potenciálních ekonomických přínosů energetického využití BRSKO úzce souvisí s managementem látkových a energetických toků sledovaných podle principů LCA. K tomuto účelu jsou vhodné nástroje, které umožňují modelovat tokové veličiny v čase. Metody typu critical path metod (CPM) jsou nevhodné, neboť nejsou schopny dostatečně znázornit oběh některých prvků při těchto procesech. Modelovací prostředky, které nejsou schopny dostatečně postihnout dynamiku těchto procesů, jako unified modeling language (UML), neposkytují dostatečně reprezentativní výsledky. Jako vhodný nástroj pro tvorbu těchto modelů se však osvědčují Petriho sítě. Petriho sítě (PNs) vznikly zdokonalením modelovacích schopností konečných automatů. Model vypracovaný pomocí PN je graficky vyjádřen prostřednictvím biparitního orientovaného grafu. Pojem biparitní vyjadřuje skutečnost, že vrcholy grafu jsou prvky dvou množin (míst a přechodů), přičemž místa a přechody se vždy v průběhu (cesty) grafu střídají. Kružnice jsou označovány jako místa, obdélníky, někdy též úsečky, jsou označovány jako přechody. Propojení těchto dvou prvků je realizováno prostřednictvím šipek nazývaných hrany, jak je uvedeno na obr. 3. hrana

místo

hrana

přechod

místo

Obr. 3 Propojení míst a přechodů Petriho sítě PN znázorňuje okamžitý stav modelovaného systému určitými parciálními stavy příslušných míst sítě. K registraci příslušného parciálního stavu slouží tzv. značka. Rozmístění značek v PN před prvním provedením některého z přechodů se nazývá počáteční značení PN. Fakt, že je pro realizaci události třeba odebrat více značek, je v grafickém znázornění reprezentován číslem uvedeným u příslušné hrany. Místo může pojmout buď neomezené množství značek, nebo může být jeho kapacita omezena celým kladným číslem, které udává maximální možný počet značek v daném místě. V tom případě je dále omezena možnost realizace přechodu tím, že po jeho realizaci nesmí být překročena kapacita žádného jeho výstupního místa. Kapacita místa je udávána buď přirozeným číslem nebo symbolem ω, který značí neomezenou kapacitu. 60

Uspořádaná šestice N=(P,T,F,W,K,M0) se nazývá P-T Petriho sítí, jestliže uspořádaná trojice (P,T,F) je konečná PN, kde: - P={p1,p2, … ,pn} představuje množinu všech míst, - T={t1,t2, … ,tm} představuje množinu všech přechodů, - P a T jsou vzájemně disjunktní, - F  ( P  T )  (T  P) je sjednocení dvou binárních relací nazývané tokovou relací sítě N, - W: F→N\{0} je ohodnocení sítě N určující váhu každé hrany, - K: P→N  {ω} je zobrazení specifikující kapacitu každého místa P, - M0:P→N  {ω} je počáteční značení sítě N. Počáteční značení m0  M0 je přitom považováno také za dosažitelné. Množina všech dosažitelných značení je označována jako R PN (m0 ) a platí, že m0  R PN (m0 ) . Grafem PN je potom nazýván bichromatický orientovaný graf, který vznikne grafovou reprezentací relace F sítě N. Matematické vyjádření může být v některých rysech odlišné podle toho, o jaký typ sítě PN se jedná. Pro účely modelování procesů biodegradace části komunálního odpadu jsou k dispozici nástroje umožňující analýzu příslušných procesů z hlediska jejich vstupů, výstupů i souvisejících energetických a látkových toků založené právě na koncepci PN. Vzhledem k tomu, že modelování procesů souvisejících s energetickým využitím BRSKO bude realizované v programovém prostředí Umberto, jsou následující časti textu věnovány popisu odlišností modelování v tomto prostředí v porovnání se standardními PNs. Zmiňované prostředí vykazuje poměrně značné odlišnosti v porovnání s běžnými přístupy k PNs definovanými výše. Ty vyplývají ze skutečnosti, že prostředí Umberto je založené na vysokoúrovňových PNs. Počítá s využitím PNs typu place-color. Prostředí je orientováno na podporu evidence a optimalizace látkových a energetických toků s vazbou na environmentální účetnictví, což vyvolalo potřebu značných úprav samotného pojetí fungování modelovaných PNs. Protože prostředí předpokládá provádění výpočtů za určité (např. účetní) období, není předpokládáno využití živých PNs. Obvykle se zde využívá postup, kdy uživatel předem zadá množství značek, které za určitý časový úsek projdou přes některou z hran, a model potom vypočítá potřebné množství vstupních značek a rovněž rozmístění a typy značek ve všech místech po provedení všech přechodů za daný časový interval. Jiné použití není předpokládáno, a proto nelze živou PN konstruovat. Každá značka, která bude v modelu používána, musí být již předem definována (povinně musí být značce přiřazeny atributy a jednotka, přičemž je obvyklé, že lze zadávat jak její vlastnosti s popisem, tak potom v přechodech podíl příslušné značky na podílu výstupní značky). Významnou odlišností od definované PN je možnost využívat pro počet značek i desetinná čísla. Jedná se o jakousi modifikaci zadávání váhy hran, která je takto zadána v přechodech. Prostředí rovněž připouští i záporné hodnoty značení, proto nemá praktický význam analýza modelu z hlediska vlastností, jako je konzervativnost, omezenost, aj. Kapacity míst jsou pro celé prostředí nastaveny jako nekonečné jak do kladných, tak i záporných hodnot; jeho logická stavba ani omezení nevyžaduje. V celkovém pojetí uvedeného prostředí nemá omezení kapacity míst prakticky žádný význam. Vypočítané výsledky lze exportovat do běžných kancelářských aplikací MS-Office, Open Office apod. Matematický zápis place-color PNs je poněkud komplikovanější a problematická je v tomto případě často i analýza jejích vlastností. PN place-color může být definovaná jako uspořádaná devítice: 61

CPN=(Γ,P,T,A,N,C,G,E,I), kde: – Γ={γ1, γ2, … ,γo} je konečná množina barev, - P={p1,p2, … ,pn} je konečná množina míst, - T={t1,t2, … ,tm} je konečná množina přechodů, - A je konečná množina hran, pro kterou platí P∩T=P∩A=T∩A=∅, - N je funkcí A, kde P×T  T×P, - C je funkcí přiřazení barev pro P z množiny Γ, - G je funkcí návěstí definovanou pro T, - E je funkcí parametrů hran definovanou pro A, - I je iniciační funkcí definovanou pro P.

Rozšíření tohoto konceptu o hierarchické PNs bývá realizováno vytvořením podmnožin z množiny míst a přechodů, které náleží příslušné vnořené síti, a vymezením přechodných míst a přechodů. Prostředí Umberto, v němž byla navržená síť modelována, modelování takových sítí podporuje, pro řešení tohoto úkolu však hierarchická síť nebyla využita. Pro modelování energetického potenciálu biologicky odbouratelného odpadu za kraj a kvantifikaci jeho ekonomického přínosu byl vypracován model na bázi PNs implementovaný v prostředí Umberto. Takto koncipovaný model umožnil propočítat varianty řešení za jednotlivé roky, pro které byla dostupná příslušná data. Pomocí předpracovaných dat bylo uskutečněno modelování tokových veličin pomocí PNs. Prostředí, v němž se uskutečnila verifikace navrženého modelu, umožňuje modelovat a sledovat např. toky materiálů a energií v území, finanční nebo informační toky apod. Pro prezentaci byla zvolena situace kombinovaného řešení kompostování u zdroje – sledovaného jako ztráty energetického toku – a svoz k dopravně dostupné bioplynové stanici. Pro zkoumaný případ bylo nutné definovat vstupy, místa přeměny a výstupy materiálu. Na základě uvedených skutečností byl navržen model materiálových toků separovaného odpadu, který je znázorněn na obr. 4.

P1:Vstup - bio odp

P3:Výstupy energie T1:BPS

P2:Pomocné látky

P4:Nežádoucí výst.

Obr. 4 Model energetického zhodnocení BRSKO

Na obr. 4 je znázorněn model zahrnující i svoz biologicky rozložitelné složky ke zpracování, i samotný proces anaerobní digesce. Místo p1 představuje vstup organického materiálu k digesci, místo p2 vstup veškerých pomocných látek (včetně pohonných hmot pro proces přepravy) a místo p4 emise vyprodukované přepravou materiálu ke zpracování i další související emise ze samotného procesu anaerobní digesce. Přechod t1 zahrnuje veškeré procesy probíhající v rámci energetického využití BRSKO. Výsledky pro energetické výstupy, představující teoretický energetický potenciál BRSKO za Pardubický kraj, jsou uvedeny v tab. 3 Hodnoty jsou vypočítány na základě parametrů pro biologické zhodnocení odpadu dostupných v knihovnách prostředí Umberto 5.0.1.

62

Tabulka 3. Výstupy modelu Směsný Směsný komunální Položka komunální odpad odpad 20% (odhad) Elektrická energie Jednotka [t] [kg] (BSKO) [kg] [kJ] 2002 112 116,2 1 121 16200 22 423 240 1 614 473 280 2003 111 303,4 1 113 03400 22 260 680 1 602 768 960 2004 116 080,9 1 160 80900 23 216 180 1 671 564 960 2005 119 691,4 1 196 91400 23 938 280 1 723 556 160 2006 128 544,2 1 285 44200 25 708 840 1 851 036 480 2007 128 333,3 1 283 33300 25 666 660 1 847 999 520 [ISOH + vlastní]

Elektrická energie [kWh] 448 464,8 445 213,6 464 323,6 478 765,6 514 176,8 513 333,2

Cena [Kč] 1 847 675 Kč 1 834 280 Kč 1 913 013 Kč 1 972 514 Kč 2 118 408 Kč 2 114 933 Kč

Cena za prodanou elektrickou energii je vypočítána podle výkupní sazby pro bioplynové stanice na rok 2010 ve výši 4,12 Kč/kWh. Protože se jedná o teoretický výpočet bez vazby na konkrétní provozované zařízení, nebyl zohledněn tzv. zelený bonus, který by pro rok 2010 dosahoval pro zvolený typ bioplynové stanice 3,15 Kč. Vzhledem k charakteru použité PN nebyla tato síť analyzována z hlediska vlastností, neboť uvedené prostředí již tyto vlastnosti předem determinuje. V modelu dále nebyl zohledněn ekonomický přínos výroby tepelné energie, neboť v podmínkách ČR není odpadní teplo důsledně využíváno (jako např. dálkové teplo), jeho obvyklé využití je jako technologické teplo pro samotný proces anaerobní digesce a vytápění nejbližších budov. Lze jej vyjádřit tedy spíše jako úsporu na vstupech samotného provozovatele BPS, jejíž výše je však závislá na míře a možnostech jejího využití. Závěr

Využití PNs pro modelování environmentálně-ekonomických procesů vykazuje řadu výhod, jedná se např. o možnost zahrnutí dodatečných látkových a energetických toků, čímž mohou velmi účinně pomoci při zpracování různých variant řešení materiálových a energetických toků v území. Předkládaný výsledek je jednou z možností řešení, ve které by byla vytříděná část BRSKO centrálně zpracována v jedné bioplynové stanici pro celý kraj. Uvedené výsledky ukazují, že by přínos zpracování této součásti odpadu nebyl příliš významný. Je však třeba uvážit, že v rámci ČR kolísá podíl BRSKO mezi 7–40 %. Přiblížení se k oběma krajním mezím tohoto rozpětí by mělo značný vliv na celkový výsledek a v závislosti na výsledcích za různé oblasti by pravděpodobně mělo determinující vliv na rozhodnutí, zda se vůbec vyplatí tuto složku komunálního odpadu separovat. Aby bylo možné zachytit celou šíři možných procentuálních vstupů za různé části kraje řešení podle zásad LCA (sledování vlivů během celého procesu), bylo by třeba ještě model rozšířit o separaci a sběr této složky komunálního odpadu včetně zmapování oblastí s průměrným, větším či menším podílem BRSKO. Problematika snižování biodegradabilního odpadu v municipálním odpadu je záležitostí integrovaného přístupu jak strategie prevence, separování a sběru, tak koncové technologie zpracování. Model byl vypracován v prostředí Umberto. Část modelovaných procesů byla založena na knihovnách dostupných v uvedeném softwarovém nástroji. Snaha o kvantifikace výstupů různých možností nakládání s odpady je velmi významná, protože se ukazuje, že recyklace za každou cenu nemusí být optimálním řešením. Postupy založené na LCA umožňují rozhodovací sféře na úrovni regionu rozhodnout o variantě s ohledem nejen na ekonomické výsledky, ale i další souvislosti, které nemusí být v krátkém časovém horizontu patrné.

63

Seznam literatury

BAŤA, R., OBRŠÁLOVÁ, I., COSTA JORDAO, T., CHÝLKOVÁ, J. Modelling of Selected Areas of Sustainable Development by Artificial Inteligence and Soft Computing. 1. vyd. Praha, Grada 2009. 152 s. ISBN 978-80-247-3167-4. Kapitola 8, Municipal Waste Modelling by Formal Graphic Means, s. 119–132. BOER den E., BOER den K., JAGER J., eds. Waste Management Planning and Optimisation. Handbook for municipal waste prognosis and sustainability assessment of waste management system, Stuttgart: IBIDEM 2005. CEMC, Bioodpad - bioplyn - energie. Praha 2009. bez ISBN ČEŠKA M., Petriho sítě, úvod do teorie a nástrojů pro aplikaci Petriho sítí, Brno: Akademické nakladatelství Cerm, 1994. 94 s. DAVID, R., ALLA, H. Discrete, Continuous and Hybrid Petri Nets, Berlin-Heidelberg: Springer-Verlag, 2004. EEE GmbH. Nationale projekte. 18.1.2010 [cit. 10.2.2010] on-line ifu Institut für Umweltinformatik Hamburg GmbH, UMBERTO, Hamburg, on-line, [cit. 2008-07-15]. JENSEN K., Coloured Petri Nets: Basic Concepts, Analysis Methods and Practical Use. 1.vyd. Berlin - Heidelberg: Springer-Verlag, 1997. KRAMMER, M. BRAUWEILER, J. HELLING K., Internationales Umweltmanagement: Band II: Gabler, 2003. KRAMMER M., STREBEL H., KAYSER G., Internationales Umweltmanagement: Band III: Operatives Umweltmanagement im internationalen und interdisziplinären Kontext. Gabler, 2003. OBRŠÁLOVÁ I., KOŽENÁ M., BAŤA R., Research Report II-Environemntální účetnictví na mikro-úrovni, Pardubice: Univerzita Pardubice, 2006. 39 s. OBRŠÁLOVÁ I., MUNZAROVÁ S., KOŽENÁ M., BAŤA R., PŘEVRÁTIL B., Contribution to the Topic of Environmental Accounting in Czech Companies. In: Proceedings of Environmental Accounting Sustainable Development Indicators. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, 2005, str. 331. OLEJ V., Analysis of Decision Processes of Discrete Systems With Uncertainty, Košice: University Press elfa, 1996. Plán odpadového hospodářství Pardubického kraje, on-line, [cit. 2008-07-20] PRIESE L., WIMMEL H., Theoretische Informatik: Petri-Netze, Berlin-Heidelberg: Springer-Verlag, 2003.

64

Věstník ministerstva životního prostředí, Plán odpadového hospodářství ČR, on-line, [cit.2008-07-20] ŠTĚDROŇ, B. Open Source software. 1. vyd. Paraha, Grada 2009. 124 s. ISBN 978-80247-3047-9 VÚV T.G.M. ISOH. Informační systém odpadového hospodářství. [Cit 8.3.2010] on-line. http://publikace.vuv.cz/ceho/isoh/index.php?row_cnt=15&rok=2003&ezuj=&pzuj=&eorp =&porp=&eokres=&pokres=&ekraj=CZ053&pkraj=&kodp=200301&nakl=&ktg= Vybrané oblasti udržitelného rozvoje v Pardubickém kraji. Pardubice, ČSÚ, 2007. 154 s. Výše výkupních cen a zelených bonusů pro rok 2010. 5.11.2009 [cit. 10.2.2010] on-line.

65

SLEDOVÁNÍ EXTERNALIT V ENVIRONMENTÁLNÍM MANAŽERSKÉM ÚČETNICTVÍ TRACKING OF EXTERNALITIES IN THE FRAMEWORK OF ENVIRONMENTAL MANAGEMENT ACCOUNTING Miroslav HÁJEK Ministerstvo životního prostředí, Vršovická 65, Praha 10, 100 10, Česká republika, [email protected]

Abstrakt Pro rozhodování na úrovni podniku je důležité, jak se do podnikového účetnictví promítají externality, resp. jak jsou internalizovány. Environmentální manažerské účetnictví sleduje veškeré environmentální náklady a tržby a bere v úvahu do určité míry i externality. Cílem příspěvku je poukázat na metodické souvislosti sledování informací o externalitách v environmentálním manažerském účetnictví, které jsou důležité pro rozhodování podnikového managementu v oblasti ochrany životního prostředí. Abstract A challenging idea at enterprise level is to take into account all externalities. Important is to try to find a solution to comprehend externalities into a system of accounting. Environmental management accounting traces every environmental costs and revenues and it takes also into account externalities to certain degree. The paper focuses on methodical relationships of tracking of externalities in the framework of environmental management accounting which is as a basis of decision-making information. Klíčová slova: environmentální manažerské účetnictví, externality, internalizace externalit Key words: environmental management accounting, externalities, internalization of externalities Úvod

Úroveň ochrany životního prostředí na podnikové úrovni má zásadní vliv na celkový stav životního prostředí a je rozhodující pro dosahování cílů politiky životního prostředí. Je proto velmi přínosné využívat pro rozhodování na úrovni podniků takový nástroj, jakým je environmentální manažerské účetnictví. V běžném podnikovém účetnictví jsou environmentální náklady často považovány za režijní náklady a nejsou odlišeny od jiných nákladů. Důsledkem toho je, že pracovníci odpovědní za výrobu nehledají žádné podněty k jejich snižování a vedoucí pracovníci si často rozsahu těchto nákladů vůbec nejsou vědomi (Hyršlová 2001, Jasch 2003). Metodika environmentálního manažerského účetnictví se vyvíjí již více než 15 let (Gray 1993, Schaltegger 1996, Schaltegger, Hahn, Burritt 2001). V roce 2005 byla vydána jako metodický dokument Mezinárodním svazem účetních (IFAC) a v současné době je její podstatná část – nákladové účetnictví materiálových toků – zpracovávána jako nová norma standardu ISO. Přes poměrně dlouhodobé zkušenosti s tvorbou metodiky environmentálního manažerského účetnictví a jeho zaváděním v praxi vyvstávají otázky, které je potřebné diskutovat a dořešit tak, aby využití této metodiky přinášelo očekávané přínosy jak na úrovni podniků, tak na makroekonomické úrovni při naplňování cílů politiky životního 66

prostředí při současném zajištění ekonomické efektivnosti. Je zřejmé, že používaná metodika je aplikovatelná na různých úrovních podnikového řízení a u různých typů organizací v soukromém i veřejném sektoru. Často je však diskutováno, zda a do jaké míry jsou zahrnuty v environmentálním manažerském účetnictví externality. Tato obava je oprávněná, neboť externality, ať už pozitivní nebo negativní, mají zásadní vliv na ekonomický růst na mikro- i makroúrovni a je důležité je brát v úvahu při rozhodování. Cílem článku je proto hodnocení stupně internalizace externalit v České republice jako motivace k rozhodování při využití environmentálního manažerského účetnictví. Rozhodování v soukromém a veřejném sektoru

Při zvažování míry internalizace je často uváděn příklad soukromého a veřejného (státního) podniku. Z teoretického pohledu nemá soukromý podnik zájem na zohledňování externalit a je zřejmé, že při rozhodování se management podniku řídí výhradně interními náklady a tržbami (Schéma 1). Prakticky však lze tento přístup zařadit časově do poloviny minulého století. Poté se začaly objevovat první významné škody na životním prostředí, resp. na zdraví lidí, a začaly se schvalovat první zákony pro ochranu životního prostředí, které postupně externality internalizovaly. Podnikový informační systém

Environmentální účetnictví

Schéma 1

Externality

Schéma 1. Soukromý sektor

Ve veřejném sektoru se předpokládá, že při rozhodování se vedle interních nákladů a tržeb berou v úvahu i externality (Schéma 2). Praktickým důsledkem je, že organizace veřejného sektoru mohou být ztrátové a musí potom být dotovány z veřejných rozpočtů. Jedná se například o městskou hromadnou dopravu a využívání trolejbusů (dochází zde ke snížení negativních externalit) nebo péči o městskou zeleň (zvyšování kvality života ve městě bez odpovídajících tržeb). Dále lze uvést hospodaření v příměstských lesích, kde je velký důraz na podporu rekreační funkce lesa (na pozitivní externality lesního hospodářství) a vznikají tím vyšší náklady. Podnikový informační systém

Environmentální Externality účetnictví Externality Schéma 2 Schéma 2. Veřejný sektor

67

Při rozhodování ve veřejném sektoru jsou také zcela jiným způsobem oceňovány environmentální náklady. Nejedná se o tržní ocenění, ale jsou zpravidla používány různé metodiky na ocenění těchto nákladů, které například vychází z výše škod nebo užitků (Jasch 2003). Veřejný sektor by měl v zásadě využívat pro své rozhodování analýzu nákladů a užitků (Hájek 2000), kde zváží veškeré, tedy i externí náklady a vyčíslí veškeré užitky. Dále by měl brát v úvahu základní vztahy mezi náklady, a užitky při zvažování opatření k ochraně životního prostředí (Graf 1). Graf 1 lze rozdělit do čtyř pásem (A, B, C a D vymezených svislou čárkovanou čarou). První pásmo (A) je s nulovými náklady (nebo s úsporami nákladů), mající přínosy jak v soukromém sektoru, tak v celé společnosti. Druhé pásmo (B) se vyznačuje převahou užitků nad náklady. Ve třetím pásmu (C) převyšují náklady pouze celospolečenské užitky. V tomto případě musí zasáhnout stát, neboť dochází k selhání trhu. V tomto třetím pásmu vstupují svými podporami veřejné rozpočty, které zajišťují realizaci veřejně prospěšných projektů (opatření) k ochraně životního prostředí. V posledním pásmu (D) převyšují náklady nad užitky a není již efektivní opatření v tomto pásmu realizovat. MNU

CU

N

U

A

B

C

D

Q

Graf 1 Náklady a užitky opatření k ochraně životního prostředí (Hájek 2000) Pozn. MNU – mezní náklady a užitky, N – náklady, CU – celospolečenské užitky, U – soukromé užitky, Q – kvalita životního prostředí

Při existenci současné politiky životního prostředí je otázkou, zda je důležité rozlišovat, o jaký typ organizace se jedná. V každém případě je důležitá úvaha, zda externality existují, jestliže společnost dovolí opomíjet určité náklady spojené se znečišťováním životního prostředí (Heyne 1991). Další důležitý pohled na externality lze spatřovat v principu práva životního prostředí „znečišťovatel platí“. Jde v zásadě o dvojí výklad. V prvém případě znečišťovatel musí zaplatit opatření potřebná k dosažení souladu se stanovenými standardy, ve druhém, přísnějším, je znečišťovatel povinen platit veškeré externí náklady (Ball, Bell, Kružíková, Mezřický 1998). Platby znečišťovatelů by měly být stanoveny ve výši jimi způsobených škod na životním prostředí. Často však jsou spíše ve výši potřebných zdrojů na podporu opatření ke snižování znečištění, proto není nezbytné kvantifikovat škody na životním prostředí (Šauer, Dvořák, Lisa, Fiala 2003). Diskuse vyvolává i například zákon o ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb., který zpoplatňuje vypouštění dvaceti druhů znečištění, i když problémy v České republice způsobují hlavně 4 znečišťující látky (tuhé znečišťující látky, SO2, NOX a polycyklické aromatické 68

uhlovodíky). Na druhou stranu podíl poplatků na tržbách se pohyboval v roce 2006 u téměř 100 % respondentů do 0,5 % (Ritschelová 2008). V této souvislosti je třeba podotknout, že chování znečišťovatelů neovlivňují pouze poplatky za znečišťování životního prostředí, ale i ostatní nástroje politiky životního prostředí. Totéž platí o environmentálních daních. Členské státy OECD stále více využívají environmentální daně a poplatky k redukci znečištění. Důkazem toho je nárůst podílu příjmů z environmentálních daní a poplatků na HDP a celkových daňových příjmů (Hájek 2005). Použití těchto ekonomických nástrojů je považováno za výhodné z hlediska nastolení nákladově efektivní politiky životního prostředí a uplatňování principu „znečišťovatel platí“ při internalizaci negativních externalit, ale zpravidla jsou tyto nástroje používány s jinými nástroji, například emisními limity. Internalizace externalit

Pro environmentálně příznivé chování podniků je jednou z nejdůležitějších předpokladů internalizace jimi produkovaných externalit (pozitivních i negativních). V případě negativních externalit se přitom vychází z tzv. dovolené míry znečištění daného zákony a pozitivní externality jsou vymezeny mírou podpory z veřejných z rozpočtů. Efektivnost opatření na ochranu životního prostředí záleží především na zvoleném mixu nástrojů politiky životního prostředí (OECD 2007). Je zřejmé, že stanovení přísných limitů a termínů pro jejich plnění má značný dopad na ekonomiku znečišťovatelů a je nejméně efektivní v porovnání s jinými nástroji, zejména ekonomickými. Příkladem je zákon č. 309/1991 Sb., o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami, ale i ostatní environmentální zákony přijaté na počátku 90. let, které na jedné straně velmi pozitivně přispěly ke zlepšení životního prostředí v České republice, na druhé straně vyvolaly značné investice (Graf 2). Prostřednictvím emisních limitů došlo k internalizaci externích nákladů, nelze však jednoznačně doložit do jaké míry, neboť hodnota investic a výše externích nákladů je rozdílná nejen mezi jednotlivými složkami, ale i například mezi jednotlivými opatřeními (technologiemi) ke snížení vypouštěného znečištění do ovzduší (Ščasný, Melichar 2008). Kdyby sazby poplatků zahrnovaly veškeré externí náklady, musely by se zvýšit oproti současné výši v průměru desetinásobně, v některých konkrétních případech až 280x. Rozdíly ve výši externích nákladů podle jednotlivých znečišťujících látek dokládá citlivostní analýza při využití modelu EcoSence v Grafu 3. Největší rozdíly jsou doloženy u tuhých znečišťujících látek. O velkém rozpětí sazeb svědčí i poplatky v jiných státech. Například sazby poplatku za SO2 jsou nižší v Estonsku a Lotyšsku a naopak ve Švédsku jsou 124x vyšší než v České republice (Hájek 2007). Je to doklad toho, že jsou velké rozdíly v přístupech jednotlivých států k internalizaci externích nákladů prostřednictvím poplatků.

69

Graf 2 Podíl pořízených investic na ochranu životního prostředí na hrubé tvorbě fixního kapitálu v České republice v % (Statistická ročenka ČR) 800 000 Kč 600 000 Kč 400 000 Kč 200 000 Kč

PPM25

NH3

NOX

SO2

PPMco

Low

Average

High

Low

Average

High

Low

Average

High

Low

Average

High

Low

Average

High

Low

Average

High

0 Kč

NMVOC

Graf 3 Citlivostní analýza, dolní-střední-horní odhad externích nákladů (Ščasný, Melichar 2008)

Využití ekonomických nástrojů k internalizaci negativních externalit bylo teoreticky i prakticky prokázáno jako efektivnější než například stanovování emisních limitů. Jedná se především o environmentální daně, jejichž použití popsal jako jeden z prvních A. C. Pigou (Pigou 1932) a následovala celá řada dalších autorů. Otázkou však je sazba daně nebo poplatku, zda zpoplatňovat až od určitého limitu, nebo veškeré emise atd. V České republice jsou sazby poplatků za znečišťování životního prostředí na poměrně nízké úrovni. Převážně je to v důsledku toho, že nedochází k jejich valorizaci a poplatky potom plní pouze fiskální funkci, a nikoliv motivační. Například současné sazby poplatků za vypouštění odpadních vod byly stanoveny zákonem č. 58/1998 Sb. a odpovídaly nákladům na technologie zajišťující čištění odpadních vod v souladu se zákonem. Poplatky měly stimulační účinek, který postupně ztrácely, neboť od roku 1998 nebyly valorizovány či přepočítány. Ještě přesvědčivěji lze toto doložit na poplatcích za znečišťování ovzduší, které byly zavedeny již zákonem č. 35/1967 Sb., o opatřeních proti znečišťování ovzduší a ke zvýšení sazeb došlo od roku 1967 pouze jednou, a to v roce 1991, kdy byl přijat zákon 70

č. 389/1991 Sb., o státní správě ochraně ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování. Poté výnos z poplatků prudce stoupal (Graf 4) s ohledem na výrazné navýšení sazeb a v návaznosti na postupný náběh sazeb. Přesto, jak již bylo uvedeno, sazby poplatků nedosahovaly stimulační úrovně a zahrnovaly pouze částečně externí náklady. 1800

1600

1400

1200

1000

800

600

400

200

0 1991

1992

1993

1994

1995

1996

1997

1998

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

Graf 4 Poplatky za znečišťování ovzduší v mil. Kč (Hájek 2007)

Vedle regulace zajišťované na úrovni vlády však může docházet i k dalším způsobům, jak lze řešit externality. Efektivní výsledek může být dosažen i soukromými přístupy – soukromými vyjednáváními a pravidlem odpovědnosti (Samuelson, Nordhaus 1991). Při jasně vymezených vlastnických právech je to zejména vyjednávání, kterým lze externality vyřešit nebo omezit. Tuto teorii definoval Ronald Coase v roce 1960. Při rozhodnutí vlády nezasahovat a zúčastnění malého počtu stran předpokládal, že lze nalézt efektivní úroveň znečištění. Ve druhém případě je znečišťovatel odpovědný za každou škodu způsobenou jiným osobám. V České republice lze najít i příklad těchto soukromých přístupů, které existují vedle státní regulace. Už od roku 1963 existuje náhrada imisních škod na lesích (vyhláška č. 40/1963 Sb., o náhradě škod způsobených exhalacemi socialistickým zemědělským a lesnickým organizacím). Dosud k těmto náhradám dochází, i když stále v menším měřítku. Škody však nejsou uplatňovány ze strany všech vlastníků lesa (je jich cca 140 tisíc), ale pouze ze strany Lesů České republiky, s. p., který má dostatek prostředků na právníky. Naopak z podniků, po kterých byla náhrada požadována, zaplatily zejména malé podniky a největší neplatily vůbec, příp. jen v nepatrné výši. Systém uplatňování škod přestal být efektivní a soudní řízení se v některých případech protáhlo i na více než 10 let. K výraznému poklesu úhrad náhrady za škody na lesích došlo na konci 90. let (Tabulka 2) a obdobný stav v úhradách náhrad škod trvá až doposud.

71

Tabulka 2 Deset nejvýznamnějších znečišťovatelů v období 1999–2002 a počet sporů s nimi vedených (Šišák 2005) Znečišťovatelé ČEZ, a.s. Chemopetrol, a.s. United Energy, a.s. Energotrans, a.s. Teplárna Ústí n. L., a.s. Actherm, a.s. Glaverbel Czech, a.s. Dalkia Morava, a.s. Sokolovská uhelná, a.s. Česká rafinérská, a.s. Celkem

Uplatněné náhrady v mil. Kč

Skutečně uhrazeno v mil. Kč

116 16 11 2,5 5 2,5 8 7 7 5 180

0 11 0 0 4,2 0 0 1 3.2 0 18,4

Počet neuzavřených soudních sporů 4 0 4 4 0 4 4 2 2 4 28

Počet uzavřených soudních sporů 0 1 0 0 4 0 0 2 2 0 9

Důvodů, proč došlo k této situaci, je celá řada. Především existuje regulace externalit ze strany státu a tato regulace je stále přísnější. Na druhé straně není právně vyloučeno uplatňování náhrady škody. Dochází tak ke stále ostřejším právním sporům. Nejedná se proto o perspektivní způsob řešení externalit. Odlišná situace je například mezi správou letišť a obyvateli žijícími v blízkosti letiště. V tomto případě je jednoznačný původ externalit a ke sporům obvykle nedochází (Heyne 1991). Sledování externalit v environmentálním manažerském účetnictví

Je zřejmé, že externality, které vznikají činností podniku, ale nejsou internalizovány prostřednictvím regulace, ceny, podpory nebo jiným způsobem, nejsou zvažovány v rámci environmentálního manažerského účetnictví a jsou součástí vnějších (společenských) nákladů a užitků. Je především v zájmu vlády, aby dbala na odpovídající míru internalizace externalit a vytvořila tak podmínky pro adekvátní rozhodování na úrovni podniků. Environmentální manažerské účetnictví je nástrojem nebo prostředkem, jak lze internalizované externality v účetnictví podniků neopominout a zahrnout mezi environmentální náklady a tržby. Předmětem environmentálního manažerského účetnictví jsou v prvé řadě ty náklady, které jsou hrazeny podnikem a jsou tedy součástí účetního systému podniku (Hyršlová 2001). Zrekapitulujeme-li, jak se mohou externality promítnout do interních nákladů a tržeb podniku, jedná se o - internalizaci externích nákladů prostřednictvím daní poplatků, a to buď stávajících, nebo uvažovaných do budoucna; - internalizaci externích užitků prostřednictvím tržeb z podpor z veřejných rozpočtů; - internalizace externalit na základě zákonných povinností (zákazů, emisních limitů, stanovených standardů atd.) a případných pokut z neplnění těchto zákonných povinností a očekávaných zákonných povinností do budoucna; - internalizace externalit na základě soukromého vyjednávání, která se může projevit na straně nákladů i tržeb; - internalizace externalit na základě pravidla odpovědnosti, kde se mohou promítnout jak náklady spojené s náhradami, tak soudní výdaje; - náklady na environmentální opatření, ke kterým bylo přistoupeno z etických důvodů, z důvodů zajištění image podniku, pod tlakem veřejnosti atd.

72

Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodování podnikového managementu postačuje sledování všech environmentálních nákladů a tržeb a není potřebné, ani možné, aby podniky prováděly ocenění externalit, které produkují. Toto konstatování je platné za předpokladu, že jsou přijaty a jsou dodržovány odpovídající zákony v ochraně životního prostředí. Závěr

Při posuzování míry internalizace externalit je důležité brát v úvahu všechny nástroje politiky životního prostředí, které jsou využity k dosažení stanovených cílů. Je zřejmé, že v České republice mají, vedle ekonomických nástrojů, velký vliv normativní nástroje. V případě zavedení environmentálního manažerského účetnictví se proto neprojevuje míra internalizace externalit pouze ve výši environmentálních poplatků nebo podpor, ale i v ostatních nákladech a tržbách. V podmínkách České republiky lze konstatovat, že plně postačuje současná míra internalizace externalit pro sledování v rámci environmentálního manažerského účetnictví. Je třeba zmínit, že účelem environmentálního manažerského účetnictví není sledovat veškeré externality a stimulovat tak k „nulovému“ znečištění, ale zahrnout zejména zákonné povinnosti, které by měly vycházet z optimalizace výše nákladů a veřejných podpor v ochraně životního prostředí. Seznam literatury

BALL S., BELL S., KRUŽÍKOVÁ E., MEZŘICKÝ V. (1998) Vybrané kapitoly práva životního prostředí a ekopolitiky. Vysoká škola báňská, Ostrava. COASE R. H. (1960) The Problem of Social Cost. Journal of Law and Economics, No. 3. GRAY R. (1993) Accounting for the Environment. Markus Weiner Publishing, New York. HÁJEK M. (2000) Efektivnost výdajů z veřejných rozpočtů na ochranu životního prostředí. Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem. HÁJEK M. (2005) Environmentální daně a daňová reforma v členských státech OECD. Ekologická daňová reforma v SRN a její příprava v ČR. Sborník příspěvků ke studiu problematiky. Studia Oecologica XIII., Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem, str. 74–91. HÁJEK M. (2007) Poplatky za znečišťování ovzduší – historie, současnost a budoucnost. Ekologie a právo č. 02 s. 2–8. HEYNE P. (1991) Ekonomický styl myšlení. Vysoká škola ekonomická, Praha. HYRŠLOVÁ J. (2001) Environmentální manažerské účetnictví. Ministerstvo životního prostředí, Praha. Instrument Mixes for Environmental Policy (2007). OECD, Paris. JASCH CH. (2003) The use of Environmental Management Accounting (EMA) for identifying environmental costs. Journal of Cleaner Production Vol. 11 pp. 667–676. PIGOU A. C. (1932) The Economics of Welfare. Macmillan and Co., London. 73

RITSCHELOVÁ I. a kol. (2008) Dopad poplatků za znečišťování životního prostředí a konkurenceschopnost podniků. CENIA, Praha. SAMUELSON P. A., NORDHAUS W.D. (1991) Ekonomie. Nakladatelství Svoboda, Praha. SCHALTEGGER S. et al. (1996) Corporate Environmental Accounting. Wiley and Sons, Chichester. SCHALTEGGER S., HAHN T., BURRITT R. (2001) Environmental Management Accounting – Overview and Main Approaches in Seifert E. and Kreeb M. (eds.) Environmental Management Accounting and the Role of Information Systems. Greenleaf Publishing, Sheffield. ŠAUER P., DVOŘÁK A., LISA A., FIALA P. (2003) A Procedure for Negotiating Pollution Reduction under Information Asymmentry. Environmental and Resouce Economics Vol. 24, pp. 103–119. ŠČASNÝ M., MELICHAR J. (2008) Revize hodnoty externích nákladů kvantifikovaných metodou ExternE. Univerzita Karlova, Praha. ŠIŠÁK L. (2005) Ocenění dopadu imisí na lesní ekosystémy prostřednictvím kompenzací stanovených v soudních sporech [online]. [cit. 16.1.2010]. .

74

EKONOMICKÉ ASPEKTY EKOLOGICKÉHO ZPRACOVÁNÍ AUTOVRAKŮ Z POHLEDU VYUŽITÍ DRUHOTNÝCH SUROVIN ECONOMIC ASPECTS OF ECOLOGICAL PROCESSING OF CAR WRECKS FROM POINT OF SECONDARY RAW MATERIALS USE VIEW Jan ČAPEK1, Milan GRAJA2, Roman GRAJA2 1

Fakulta ekonomicko-správní, Univerzita Pardubice, Studentská 95, 53210 Pardubice, Česká Republika, [email protected] 2 Dopravní fakulta Jana Pernera, Univerzita Pardubice 95, 53210 Pardubice, Česká Republika, [email protected], [email protected]

Abstrakt: Článek se týká problematiky ekologického zpracování autovraků z ekonomického pohledu. Budou ukázány výsledky nákladově orientovaného simulačního modelu totálních demontáží autovraků – závislost ekonomiky ekologického zpracování autovraků na výkyvech cen druhotných surovin, zejména na výkyvu cen nejvíce zastoupené komoditě v autovraku, železném šrotu, z pohledu organizace zpracovávající autovraky. Abstract: The article concerns ecological car wrecks processing problems with taking into account economic point of view. The economics model results of the total dismantling car wrecks from cost-oriented simulation model of total dismantling of wrecked cars – economy's reliance on the wrecks of organic processing of secondary raw materials price fluctuations, particularly fluctuations in commodity prices the most represented in car wrecks, scrap metal will be shown. The results mentioned above are considered from the enterprise point of view, as well. Klíčová slova: autovrak, druhotné suroviny, demontáž, přepravní tok, ekonomický model Key words: end of life vehicle, secondary raw materials, dismantling, transport flows, economic model 1

Úvod

S prudkým rozvojem automobilového průmyslu v Evropě v posledních třiceti letech a posledních dvaceti letech v České republice vyvstává do popředí otázka zpracování vozidel s ukončenou životností – autovraků. Podle [9] je stupeň motorizace charakterizovaný hodnotou 2,96 obyvatel/automobil a do roku 2010 dále poroste na 2,4 obyvatel/automobil (v podmínkách ČR lze toto považovat za maximum). Při předpokládané rychlejší výměně automobilů se bude do roku 2010 vyřazovat 210 000 až 280 000 autovraků/rok. Co můžeme pokládat za autovrak je rozebráno např. v [8]. V informačních zdrojích je možné nalézt množství záznamů mapujících situaci na severoamerickém kontinentě, např. [11] [13] [14]. Návrhy řešení vhodné pro evropský prostor jsou obsaženy např. v [6] a podepřeny Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou životností [7] a v ČR zákonem č.383/2008 Sb., který novelizuje zákon č.185/2001 Sb., o odpadech [10]. 75

Při likvidaci autovraků se v zásadě uplatňují dvě technologie, a to rozemletí (rozdrcení) autovraku modifikovanými kladivovými drtiči – šrédry. Pro zdrobňování kovového odpadu jsou používány asi od 70. let tohoto století. Tato technologie je nejvíce využívána při zpracování autovraků v EU [6]. V ČR jsou drtiče umístěny na Kladně a v Tlumačově. V provozu jsou od konce 80. let a jejich výkon je 120 tis. t/rok. Optimalizace umístění center sběru autovraků v ČR a svozně rozvozná problematika byla řešena např. v [3], [6]. Další možnou variantou v procesu zpracování autovraků je ruční demontáž s roztříděním jednotlivých demontovaných součástí na materiálové skupiny a jejich následná recyklace (převládající technologický postup v ČR) a technologie použitá při tvorbě nákladově orientovaného simulačního modelu totálních demontáží autovraků. [4]. [12]. 2 Problematika ekologického zpracování autovraků z ekonomického a lokačně alokačního pohledu.

Hlavním cílem tohoto příspěvku je ukázat pomocí nákladově orientovaného simulačního modelu totálních demontáží autovraků závislost ekonomiky ekologického zpracování autovraků na výkyvech cen druhotných surovin, zejména na výkyvu cen nejvíce zastoupené komodity v autovraku – železném šrotu. Nákladově orientovaný simulační model totálních demontáží autovraků byl ovšem v rámci výzkumných řešení [4] vytvářen daleko obecněji. Dá se totiž reálně předpokládat, že výsledky dosažené konstrukcí různých nákladově orientovaných simulačních modelů zpracování autovraků mohou být jedním z důležitých podkladů při řešení teoretických i praktických otázek v problematice navrhování, projektování, výstavby a hodnocení zejména středisek primární demontáže (demontáže na úroveň konstrukčních celků) těchto nově budovaných velkokapacitních zařízení technicky odpovídajících stanoveným požadavkům. Zmíněný model bude zde prezentován pouze za účelem zjištění, jaké jsou v současné době náklady (jejich prezentovaná úroveň je závislá na získaných a použitých primárních údajích, vztahujících se ke středisku, k oblasti nebo lokalitě, v jaké se nachází) na zpracování autovraku v předem definované organizaci zpracovávající autovraky, jak je ekonomika ekologického zpracování autovraků závislá na výkyvech v cenách druhotných surovin, zejména pokud se bude jednat o kovový šrot, což odpovídá již uvedenému faktu, že financování systému zpětného odběru autovraků závisí především na cenách železného šrotu na světových burzách, což se okamžitě promítá do cen železného šrotu v České republice – viz obr. 1. Z tohoto obrázku vyplývá, že maximální ceny za 1 kg železného šrotu bylo dosaženo v červnu roku 2008, téměř 4,50 Kč/kg. Dnešní ceny železného šrotu se pohybují v rozmezí 1,50–3,00 Kč/kg (specifikace např.: lehký neupravený starý plech do 4 mm, celé karoserie, nízká čistota; upravené karoserie bez motorů a náplní atd.), v případě železného šrotu nízké kvality i 0,50–0,80 Kč/kg. A právě tyto ceny, ale i daleko nižší (i 0,40 Kč/kg), se vyskytovaly v minulém roce v cenících organizací vykupujících železný šrot. Pozn.: Výkupní ceny, které obsahuje ceník železa, jsou pravidelně aktualizovány. V dnešní době je nutné sledovat ceny železa a železného šrotu velmi pozorně. Jsou stanovovány dle poptávky hutí. Ceník za šrot a kovové odpady se mění v závislosti na pohybu trhu. V jednotlivých cenících jsou uváděny obecné ceny ocelového odpadu v členění podle normy ČSN 42 0030 vždy na běžný kalendářní měsíc. Vzhledem k tomu, že hutě a ocelárny někdy stanovují ceny až k datu 10. v běžném měsíci, je doporučováno, pokud nemá zpracovatel autovraků s danou společností vykupující odpady cenu smluvně uzavřenou, před prodejem šrotu ověřit cenu na příslušném obchodním oddělení. Avšak 76

např. v případě barevných kovů jsou ceny upravovány dle aktuálního stavu Londýnské burzy kovů. ↑

[Kč/100 kg] železného šrotu v jednotlivých měsících let 2003–2008

Obr. 1: Vývoj cen železného šrotu. Převzato z [2] a graficky upraveno. 3 Prezentace výsledků získaných aplikací nákladově orientovaného simulačního modelu totálních demontáží autovraků

V posledních letech byly aktivity pedagogů Dopravní fakulty Jana Pernera a spolupracujících organizací [4] směřovány do konstrukcí a praktických aplikací nákladově orientovaných simulačních modelů totálních demontáží autovraků. V některých variantách i včetně přičlenění dalších modelových řešení do recyklačního systému autovraků (např. logistika) k navrhnutému a programově ztvárněnému modelu demontážního střediska. Cíle v oblasti ztvárnění nákladově orientovaného modelu byly definovány následovně: s využitím dostupných ekonomických údajů (vstupy do modelu → náklady na lidské zdroje, náklady na likvidaci tekutých a tuhých odpadů, výnosy z prodeje druhotných surovin atd.) konstruovat a prakticky aplikovat nákladově orientovaný model střediska primární demontáže. Zde jsou prezentovány pouze výsledky získané zjednodušenou aplikací nákladově orientovaného simulačního modelu totálních demontáží autovraků z hlediska nákladů na zpracování autovraků v předem definované organizaci zpracovávající autovraky a z hlediska zpětného využití druhotných surovin vzhledem k cenám těchto surovin (nejsou zde zahrnuty režijní náklady spojené s chodem celého střediska, náklady na primární i sekundární přepravy atd., které jsou závislé na mnoha faktorech vztahujících se ke středisku, k oblasti nebo k lokalitě, v jaké se nachází). Nákladově orientovaný model zde prezentovaný, je zaměřen na primární demontáž autovraků metodou totální demontáže v demontážním středisku. Je zpracován v programu Microsoft Excel v souboru označeném „Nákladově orientovaný model.xls“. Obsahuje 5 listů: 77

1.list – Vstupní údaje – rok ...; 2.list – Náklady mzdové; 3.list – Náklady na likvidaci odpadů; 4.list – Výnosy; 5.list – Hospodářský výsledek … Tyto listy jsou vzájemně propojeny a v každém okamžiku po realizaci jakékoliv změny ve vstupních údajích aktualizovány. Jednou z výhod modelu je možnost jeho aplikace při hodnocení delšího časového období (v prezentovaném provedení omezení na 5 let), kdy v každém roce je zohledněn cenový nárůst všech sledovaných komodit, resp. pokles, meziroční nárůst, resp. pokles mezd, atd. Pro každý daný rok je počítán hospodářský výsledek, resp. zisk/ztráta, na jeden autovrak demontovaný v demontážním středisku k danému počtu zpracovaných autovraků (v prezentovaném případě pro 800 autovraků/rok). Je potřebné se zmínit i o barevném rozlišení polí v jednotlivých listech souborů, přičemž každá barva pole, resp. barevné rozlišení, má svoje opodstatnění a je nositelem určité informace. Oranžovou barvou jsou v 2. až 5. listu nákladově orientovaného modelu označeny počty autovraků demontovaných v demontážním středisku za jeden rok a další roky, ve kterých jsou počítány náklady, výnosy, hospodářské výsledky. Zelenou barvou jsou v tabulkách souboru „Nákladově orientovaný model.xls“ označena pole, ve kterých je možné měnit jejich popisy, názvy, údaje, hodnoty atd. Ty se potom automaticky přenesou do ostatních polí v tabulkách označených modrou barvou. V případě uskutečnění potřebných změn v jednotlivých polích je tedy možné zasahovat jen do polí označených zelenou barvou, v žádném případě ovšem ne do polí označených modrou barvou. Černou barvou jsou označena pole, ve kterých jsou realizovány výpočty. Pokud jsou tyto výpočty přeneseny do jiných polí, jsou tato pole opět označena modrou barvou. Popsat do všech podrobností tento model není ovšem předmětem tohoto článku. Jenom pro úplnost: pro vstupy a výstupy do a z modelu je vyčleněno celkem 28 tabulek a výsledky modelování jsou prezentovány kromě tabulek na sedmi grafech. Z tohoto důvodu zde budou prezentovány pouze vybrané tabulky a grafy (vstupy/výstupy – jako příklady), které ozřejmí celou stavbu modelu a práci s ním. 1. list – Vstupní údaje Vstupní údaje jsou zadávány v šesti tabulkách. Po zadání, resp. změně, uvedených údajů se přenesou tyto údaje do všech ostatních listů, ve kterých se propočítají všechny hodnoty s nimi provázané. Jako příklad viz následující tabulka č. 1: Tab. č. 1. Vstupní údaje → mzdové náklady pracovníků demontáže

. Zdroj [4].

78

2. list – Náklady mzdové V tomto listu je prezentován systém výpočtu mzdových nákladů, který je zaměřen jen na pracovníky primární demontáže. Obdobným způsobem je možné rozšiřovat tento model i na ostatní pracoviště demontážního střediska. Např. v tabulce č. 2 jsou uvedeny počty pracovníků primární demontáže, přičemž každé z pracovišť 1, 2, 3, 4 a 5 je obsazeno jedním pracovníkem (počet pracovníků je ale závislý na počtu zpracovaných autovraků, v tomto případě je počet pracovníků stanoven na 800 demontovaných autovraků za jeden rok). Pracovníci na těchto pracovištích (každé z nich je specializováno na určité agregáty autovraku: vypouštění a odsávání provozních kapalin, demontáž interiérových a exteriérových prvků, demontáž přední nápravy, motoru, zadní nápravy atd.) jsou schopni pokrýt všechny práce v rámci primární demontáže. Jednotlivé demontované prvky jsou ukládány na určená místa, ze kterých jsou dále distribuována k sekundárním demontážím – až do úrovně součástek. Hloubka demontážních prací v rámci sekundárních demontáží je závislá zejména na situaci na trhu druhotných surovin – jednoduše řečeno: do jaké hloubky se vyplatí demontovat s ohledem na složení druhotných surovin jejich ocenění na trhu. Problematika přesné evidence odpadů a jejich zatřiďování dle katalogu odpadů atd. byla řešena do podrobností i v závislosti na variantním řešení zpracování autovraků v [4]. Dále je v tabulce č. 2 uvedena hrubá mzda pracovníků za měsíc včetně meziročního nárůstu, resp. poklesu, mezd a odvody ve výši 34 % (jde na vrub střediska primární demontáže) z hrubé mzdy pracovníka na sociální a zdravotní pojištění. Tab. č. 2. Mzdové náklady za roky 2008 až 2012 → počet autovraků: 800.

Zdroj [4]

3. list – Náklady na likvidaci odpadů V tomto listu je prezentován systém výpočtu nákladů na likvidaci tuhých odpadů a nákladů na likvidaci provozních kapalin. V jednotlivých tabulkách tohoto listu jsou uvedeny pevné odpady vyskytující se v autovraku, materiálové složení v procentech na jeden autovrak, předpokládaný výskyt daného odpadu v autovraku a informace o tom, jestli jsou náklady na přepravu tuhých odpadů zahrnuty v ceně nebo ne. Podrobné řešení problematiky sekundárních přeprav (přeprav druhotných surovin do zpracovatelských organizací, na skládku atd.) je uvedeno v [3] a je možné její využití i v simulačním modelu. Dále taktéž pohotovostní hmotnost vozidla, pomocí které je vypočteno množství konkrétního pevného odpadu na jeden autovrak, následně potom za jeden rok v závislosti na počtu autovraků demontovaných v demontážním středisku za jeden rok. Dále je v těchto tabulkách uveden meziroční nárůst, resp. pokles cen (je pro každý daný rok zohledněn), smluvní cena za daný odpad odběrateli pevných odpadů (ve většině případů na základě údajů získaných v rámci spolupráce s recyklační firmou [4]; autoři článku jsou si vědomi, že ceny mohou být v konkrétních případech i odlišné) taktéž i se zohledněním meziročního nárůstu, resp. poklesu, cen a v neposlední řadě náklady vynaložené na likvidaci pevných odpadů (tabulka č. 3). Je nutno ještě jednou podotknout, že zde není prezentováno konkrétní řešení, ale řešení modelové, s jehož využitím je možné řešit nespočetné množství konkrétních případů.

79

Tab. č. 3. Náklady na likvidaci pevných odpadů za rok 2008, 2009, 2010, 2011 a 2012 → počet autovraků: 800.

Zdroj [4].

4. list – Výnosy V tomto listu je prezentován systém výpočtu výnosů z druhotných surovin a výnosů z provozních kapalin. V tabulce č. 4 jsou jako příklad uvedeny druhotné suroviny, resp. součástky s obsahem druhotné suroviny, vyskytující se v autovraku, materiálové složení v procentech na jeden autovrak, předpokládaný výskyt druhotné suroviny, resp. součástky s jejím obsahem v autovraku, a informace o tom, jestli jsou náklady na přepravu druhotných surovin, resp. součástky s jejich obsahem, zahrnuty v ceně nebo ne. Tab. č. 4. Výnosy z druhotných surovin → materiálové složení, ...

Zdroj [4]

5. list – Hospodářský výsledek, … V tomto listu je prezentován systém výpočtu hospodářského výsledku.

Pro vyčíslení hospodářského výsledku je použit nejčastěji používaný postup a to rozdíl mezi výnosy a náklady – v nákladově orientovaném modelu je prezentován hospodářský výsledek formou zisku a ztrát, propočtený na jeden autovrak demontovaný v demontážním středisku. Taktéž je z dané tabulky zřejmé, že prezentovaný model řeší jen některé zdroje nákladů/výnosů (oblasti – položky), které mohou být později rozšířeny o další zdroje nákladů/výnosů (oblasti – položky). V tabulce č. 5 je prezentován hospodářský výsledek pro zpracovaných 800 autovraků/rok.

80

Tab. č. 5. Hospodářský výsledek pro zpracovaných 800 autovraků/rok.

Zdroj [4].

Jak již bylo řečeno dříve, zmíněný model zde bude prezentován pouze za účelem zjištění, jaké jsou v současné době náklady na zpracování autovraku v předem definované organizaci zpracovávající autovraky a jak je ekonomika ekologického zpracování autovraků závislá na výkyvech v cenách druhotných surovin, zejména pokud se bude jednat o kovový šrot. Uvedené výsledky zde představují zčásti skutečné hodnoty, zčásti hodnoty modelové. Nic však nemění na věci, že vše odpovídá realitě – viz úvodní statě tohoto článku. V tabulce č. 6 Výnosy z druhotných surovin za rok 2008, 2009 → počet autovraků: 800, je modelově řešena situace poklesu cen železného šrotu v roce 2009 na 1/3 cen roku 2008 (odpovídá skutečnosti). V ostatních komoditách nebyly poklesy cen tak dramatické. Ostatní vstupní údaje byly zachovány z modelových řešení uvedených v [4]. Tab. č. 6. Výnosy z druhotných surovin za rok 2008, 2009 → počet autovraků: 800.

Zdroj [4].

V následující tabulce č.7 a na dvou obrázcích (Obr. č.2 a č.3) jsou potom uvedeny celkové výsledky tohoto modelového řešení. Tab. č. 7. Hospodářský výsledek pro 800 autovraků za rok.

Zdroj [4].

81

Obr. č. 2. Hospodářský výsledek zařízení ke zpracování autovraků. Zdroj [4].

Obr. č. 3. Zisk/ztráta zařízení ke zpracování autovraků. Zdroj [4].

4 Závěr – měnící se struktura likvidovaných autovraků vzhledem k druhotným surovinám

V tabulce č. 6 Výnosy z druhotných surovin za rok 2008, 2009 → počet autovraků: 800 je modelově řešena situace poklesu cen železného šrotu v roce 2009 na 1/3 cen roku 2008 (odpovídá skutečnosti). V ostatních komoditách nebyly poklesy cen tak dramatické. Ostatní vstupní údaje byly zachovány z modelových řešení uvedených v [4], ve většině případů na základě údajů získaných v rámci spolupráce s recyklační firmou [4]; autoři článku jsou si vědomi, že některé údaje mohou být v konkrétních případech i odlišné taktéž (i se zohledněním předpokládaných meziročních nárůstů). Je pochopitelné, že uvedené modelové řešení je možné dále upřesňovat vzhledem k neustále se zpřísňujícím ekologickým požadavkům na zpracování autovraků a následkem toho stoupajícím nákladům na zpracování jednotlivých demontovaných prvků autovraků; zejména se to týká nebezpečných odpadů, např. olejových filtrů, autoskel, elektronického šrotu, plastů apod. Do modelového řešení záměrně nejsou zahrnuty náklady na dopravu jak autovraků do střediska, tak i druhotných surovin a odpadů ze střediska k dalšímu zpracovateli, protože jde o prostorový problém, který nelze zobecnit a který je závislý na konkrétním umístění střediska vzhledem k umístění zpracovatelů a přepravními možnostmi daného prostoru (silnice, železnice, vodní cesta). Tyto náklady však jistě závisí nejen na velikosti atrakčního obvodu jak střediska (dovoz autovraků), tak příslušného zpracovatelského podniku, ale i na způsobu přepravy. Poznámka na okraj, v Evropě se do středisek autovraky dopravují po vlastní ose na náklady majitele autovraku, příp. na náklady obcí, není-li majitel znám. Článek nemůže na malém prostoru řešit komplexní problematiku ekologického zpracování autovraku, která je složitá (např. se také nezabývá 82

specifickou problematikou recyklace pneumatik), avšak ukazuje vliv kolísání výkupních cen nejvíce zastoupené komodity v autovraku, železném šrotu, na hospodářském výsledku modelového recyklačního centra. Zahrnutím těchto neustále rostoucích nákladů na ekologické zpracování prvků autovraků do modelových řešení by jenom umocnilo všeobecně známý fakt, že ekologické zpracování autovraků není možné nadále uskutečňovat bez zavedení účelné dotační politiky ze strany státu. V modelovém řešení jsou porovnány dva poslední roky (r. 2008 a r. 2009), kdy je vidět, že zatímco hospodářský výsledek zpracování 800 autovraků byl malý, ale byl kladný – 144 Kč/autovrak. Díky poklesu cen v nejvíce zastoupené komoditě v autovraku, železném šrotu, v následujícím roce (2009) již hospodářský výsledek zpracování 800 autovraků vykazuje ztrátu 1123 Kč/autovrak. Seznam literatury

[1] Kol. Zpětný odběr pneumatik, autovraků a olejů. Magazín ASEKOL, Zpětný odběr 3/2009. http://www.asekol.cz/cs/download/spotrebitele/casopis-zpetnyodber/zpetny_odber_3_09.pdf [2] ŠIMEČEK, K. Velcí spotřebitelé a výsledky spolupráce s IFIEC Europe. Pozice průmyslových spotřebitelů energií. Podzimní konference AEM 9/2008; www.aem.cz/svse/080911ae/simecek_svse.ppt; [3] ČAPEK, J. a kol. Optimalizace přepravních toků při likvidaci použitých výrobků. Research report II, Vědecké spisy FES, Pardubice 2005, ISBN 80-7194-732-6. [4] GRAJA, R. HRABINA D. Návrh optimální metodiky zpracování autovraků technologií totální demontáže s efektivním využitím odpadů získaných z autovraků, včetně zlepšení zpětného odběru autovraků. Závěrečná zpráva projektu: SPII2f1/48/07. Řešeno ve spolupráci s RUMLCZ a.s. pro MŽP, 2009. [5] Bohatší vybavení automobilů působí proti redukci jejich hmotnosti. Aktuality 15.10.2008. http://www.tipcar.cz/clanky.php; [6] Final Report of the Technologies for High Quality Recycling of Cars- Development and Implementation, Contract No. ERBIC15CT960736. Eds D.Stokic, H. Kolbeckel, PR5ATB-01.00/1, Bremen 2000, 101 pages [7] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES ze dne 18. září 2000 o vozidlech s ukončenou-životností. http://eur lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:32000L0053:CS:HTML [8] POSPÍŠIL: Autovraky podle zákona a co s nimi. (Co je a není autovrak) www.tipcar.cz/autovraky-podle-zakona-aneb-co-s-nimi--2928.html [9]http://www.mzp.cz/www/zamest.nsf/0/2d693be0c415d433c1256b130044d18b?OpenDo cument#8%20Vybran%C3%A9%20odpady%2C%20v%C3%BDrobky%20a%20za%C5% 99%C3%AD [10] Sbírka zákonů: Zákon č.383/2008 Sb. a Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech v platném znění [online]. http:// www.mvcr.cz/sbirka/2001/45-01.pdfhttp://www.automobilewrecking-and-recycling.com/ 83

[11]http://nfldbuysell.com/Categories/Auto_Parts/Auto_Wreck_&_Scrap_Removal/12685 32.asp http://www.automobile-wrecking-and-recycling.com/ [12] HORATIUS, D., MŽP. Uplatnění výsledků vybraných projektů VaV v rámci činnosti odboru odpadů. Sborník 18. chemicko-technologické konference APROCHEM 2009 a navazujícího 4. ročníku česko-slovenského symposia Výsledky výzkumu a vývoje pro odpadové hospodářství ODPADOVÉ FÓRUM 2009, str. 3117. 22.–24. 4. 2009 Milovy – Sněžné n. M. [13] http://www.automobile-wrecking-and-recycling.com/ [14] http://www.standardautowreckers.com/

84

KVALITA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ JAKO MĚKKÝ FAKTOR EKONOMICKÉHO ROZVOJE MĚSTA NA PŘÍKLADU ÚSTÍ NAD LABEM THE QUALITY OF THE ENVIRONMENT AS A SOFT FACTOR OF ECONOMIC DEVELOPMENT OF CITY ON THE EXAMPLE OF USTI NAD LABEM Jaroslav KOUTSKÝ Fakulta sociálně ekonomická, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, Moskevská 54, 400 96 Ústí nad Labem, [email protected]

Abstrakt Text je zaměřen na zhodnocení významu kvality životního prostředí jako měkkého faktoru rozvoje města. V úvodu textu jsou představena základní teoretická východiska v rámci soudobé diskuse o významu měkkých faktorů a jejich přínosu pro rozvoj a konkurenceschopnost území. Pozornost je věnována zejména environmentálnímu spektru z měkkých faktorů a jejich dopadu na preference a percepci ze strany důležité cílové skupiny, tzv. creative class. Následně je řešená problematika zhodnocena ve sledovaném území (město Ústí nad Labem), kdy jsou diskutovány základní parametry stavu a vývoje životního prostředí ve městě a zároveň představeny konkrétní výsledky výzkumů měkkých faktorů, kde je detailní pozornost věnována zhodnocení environmentálního spektra z měkkých faktorů rozvoje města. Abstract The following text is focused on evaluation of importance of environment quality as a soft factor of urban development. The first part of the text deals with basic theoretical framework of the currant discussion about significance of soft factors and their contribution to the development and competitiveness of the territory. The attention is paid especially to environmental spectre from soft factors and their impact on preferences of the key target group (creative class) and their perception of these facotr. The next part is focused on a discussion of basic parameters of a current state and environmental development in the city of Usti nad Labem. There are also presented results of selected soft development factors researches (with emphasizing the role of environmental factors). Klíčová slova: měkké faktory rozvoje, životní prostředí, ekonomický rozvoj, Ústí nad Labem Key words: soft factors of development, environment, economic development, Ústí nad Labem Základní teoretický rámec problematiky měkkých faktorů rozvoje

Rozpracování tématu měkkých faktorů rozvoje představuje v rámci regionalistické teorie relativně nový směr výzkumu (blíže viz zejména Rumpel, Slach, Koutský, 2008). Nejlépe lze problematiku měkkých faktorů zjednodušeně vysvětlit v jejich lokalizační dimenzi a ve vztahu k dalším, tvrdým faktorům rozvoje. Z pohledu lokalizačních preferencí klíčových aktérů prostorových procesů (jedinci, firmy) představují měkké faktory takové faktory, 85

které významným způsobem ovlivňují jejich rozhodování a preference o místě podnikání či žití, ale nejsou exaktně kalkulovatelné nebo vyčíslitelné finančními prostředky. Naopak tvrdé faktory ovlivňují rozhodování aktérů a jsou přesně kalkulovatelné (např. cena práce a nemovitostí, nájem, dopravní náklady). V rámci diskuse měkkých faktorů se v podstatě jedná o doplnění klasických (výrobních) faktorů o dříve neuvažované, ale podstatné elementy v rozhodování o prostorové lokalizaci (ekonomických) činností. Základním způsobem můžeme měkké faktory rozvoje rozdělit na (blíže viz např. Boruta, Slach, 2006): - Měkké podnikatelské faktory rozvoje – výrazným způsobem ovlivňují aktivitu podnikatelů a možnosti podnikání v místě, neměřitelné jsou díky subjektivitě jejich vnímání ze strany jednotlivých aktérů. - Měkké individuální faktory rozvoje – výrazným způsobem se promítají do volby místa bydlení a realizace dalších aktivit a jsou tak faktorem stabilizace, případně atrakce, obyvatelstva. K vybraným stěžejním měkkým faktorům rozvoje patří zejména (viz např. Grabow, 2005): - Vstřícnost veřejného sektoru k podnikatelským aktivitám. - Image města/regionu. - Kvalita bydlení a okolí bydliště. - Kvalita životního prostředí. - Kulturní nabídka a další volnočasové možnosti a atraktivity. Celkově se problematika měkkých faktorů výrazně přibližuje k diskusi tématiky kvality života, resp. celkové kvality místního prostředí. Jedná se v podstatě o analytické rozpracování zhodnocení předností (ale i slabostí) daného místa, které ho kvalitativně odlišuje od místa jiného. Právě toto odlišení se stává stálé významnější komponentou rozvoje území, kdy jednotlivá místa vstupují, díky pokračující ekonomické globalizaci, do stále silnější meziměstské, resp. meziregionální konkurence. Právě stav a kvalita měkkých faktorů rozvoje může být klíčovým faktorem v rozhodování “talentovaného člověka“ (blíže viz níže) při volbě místa k bydlení či při úvaze o lokalizaci investice či místa podnikání z pohledu firmy. Toto pojetí zdůraznění role měkkých faktorů je navíc posíleno představou narůstající ubikvitizace klasických, tvrdých, faktorů (tedy jejich rostoucí disponibilitou při srovnatelné ceně a kvalitě). Výchozími výzkumnými otázkami tohoto textu je právě řešení vazby mezi stavem a kvalitou životního prostředí v místě a lokalizačními rozhodnutími klíčových aktérů a také otázka percepce stavu životního prostředním v konkrétním sledovaném území. Základní hypotézou textu je konstatování narůstajícího významu stavu a kvality životního prostředí pro prostorová rozhodnutí klíčových aktérů a narůstající požadavky a citlivosti ke kvalitě životního prostředí z jejich strany. Měkké faktory rozvoje a ekonomický rozvoj regionu

Za klíčovou vazbu lze označit vliv kvality prostředí na stabilizaci a atrakci talentovaných lidí, kteří jsou schopni vytvářet a udržovat společenský progres a přidanou hodnotu. Právě tato skupina společnosti je dnes chápána jako klíčový zdroj ekonomického rozvoje a konkurenceschopnosti. Za průkopníka rozpracování analytického konceptu a úspěšného propagátora poznatků do praktické sféry považujeme amerického geografa Richarda Floridu (např. 2002), který tuto skupinu lidí označuje jako tzv. creative class. Vymezuje dvě základní skupiny v rámci creative class: tzv. super kreativní jádro – architekti, inženýři, designéři, umělci, herci, programátoři, přírodovědci a učitelé a tzv. kreativní profesionály – manažeři, obchodníci, finančníci, právníci a vyšší zdravotnický personál (blíže viz Slach, 2008). Konkrétní doporučení R. Floridy k atrakci creative class mají mnohé slabiny (blíže viz např. Peck, 2005) a jsou spíše relevantní pro situaci v USA než 86

v evropském prostoru (zejména v definování samotných členů creative class). Přesto se jedná o celkově inspirativní koncept pro řešení otázek lokalizace a regionální konkurenceschopnosti. Je skutečností, že konkurenceschopnost jednotlivých měst/regionů je z velké části podmíněna přítomností talentovaných lidí schopných vytvářet progres a inovace. Diskuse pak samozřejmě může být o tom, kdo je členem této skupiny a jaké má preference, očekávání a nároky. Stěžejní v této souvislosti je však vysoká sensitivita příslušníků této skupiny na stav a kvalitu měkkých faktorů při jejich lokalizačních rozhodnutí. Tito lidé oceňují především celkovou kvalitu života v místě, image prostředí a možnosti trávení volného času. Naopak stávající nabídka pracovních pozic není pro ně stěžejní, neboť oni sami jsou tvůrci pracovních míst. Celkově to vyúsťuje ve změnu samotné politiky rozvoje území v městech/regionech ve vyspělých státech světa, a to od politiky zaměřené primárně na podporu podnikání („business climate“) k politice orientované na lidské zdroje („people climate“). Stav a kvalita životního prostředí jako měkký faktor rozvoje a faktor konkurenceschopnosti území

Stav a kvalita životního prostředí je jedním z ústředních měkkých faktorů rozvoje území. Navíc jsou v nejvyspělejších společnostech trendem rostoucí požadavky vysoce vzdělaných skupin obyvatelstva (ať už je považujeme a nazveme creative class, či nikoliv) právě na kvalitu okolního prostředí. Díky tomu se stav a kvalita životního prostředí stává jedním z důležitých faktorů konkurenceschopnosti území, neboť tato skupina lidí neakceptuje možnost života v narušeném prostředí. Ze širšího úhlu pohledu nelze stav a kvalitu místního životního prostředí chápat jen jako souhrn objektivních, měřitelných ukazatelů (např. znečištění ovzduší, kvalita vod, prašnost, hluk), ale je třeba se zajímat i o subjektivně vnímané otázky percepce prostředí (zápach, podoba veřejné zeleně, stav veřejných prostor, urban design). V posledních letech se také významnou složkou v prostorovém rozhodování příslušníků „creative class“ stává „zelená politika“, kdy jsou značně akcentována (ať už v rovině reálných kroků či pouze jako marketingový nástroj) témata udržitelnosti zdrojů (např. v oblasti třídění odpadu, využití obnovitelných zdrojů pro tvorbu energie, nízkých energetických náročností nově realizovaných staveb). Rámcový nástin stavu a vývoje životního prostředí ve městě Ústí nad Labem

Stav a kvalita životního prostředí je dlouhodobou slabinou v rozvoji města. Ve městě a v jeho bezprostředním okolí se výrazně projevila exploatace krajiny, která způsobila rozsáhlou devastaci krajinných struktur. Jde zejména o plošné devastace, antropogenní transformaci reliéfu, průmyslové exhalace, velký objem odpadů a efekty jejich likvidace (blíže viz např. Balej, 2002). V posledních dvaceti letech však dochází k zásadním pozitivním změnám v rámci celkového využívání krajinné sféry. Nadále však převažuje kontrast mezi mimořádně vysokou atraktivitou okolního prostředí (Krušné hory, České středohoří, Porta Bohemica) a narušeným (převážně industriální činností a necitlivou výstavbou z dob před rokem 1989) urbánním prostředím. Intenzivní průmyslová produkce se negativně projevuje především v kvalitě ovzduší, produkci odpadů a kvalitě místních vod. Z hlediska měřitelných ukazatelů můžeme konstatovat pozitivní progres, a to zejména v rámci kvality vod a stavu škodlivých látek v ovzduší. Tyto ukazatele jsou ve srovnání s jinými regiony České republiky podprůměrné, ale v žádném případě ne dramatické. Vývoj v rámci uvedených kategorií schematicky představuje tabulka 1.

87

Tabulka 1 Vývoj emisí vybraných znečišťujících látek v okrese Ústí nad Labem mezi roky 1995 a 2007 (v tunách za rok) 1995

1999

2003

2007

Oxid uhelnatý (CO)

3 682

2 015

775

886

Oxidy dusíku (NOx)

2 500

2 331

2 045

2 347

Oxid siřičitý (SO2)

8 103

5 741

5 754

7 647

1 610 260 167 Zdroj dat: ČHMÚ. (vlastní zpracování autora)

198

Emise tuhých látek

V rámci situace v oblasti ovzduší lze rozhodně konstatovat výrazné změny k lepšímu, které se odehrály v posledních cca 20 letech. Jde zejména o tuhé emise a oxid uhelnatý. Na druhou stranu je ovzduší ve městě stále citelně narušeno (oxid siřičitý). Problémem nadále zůstávají emise z lokálních topenišť na tuhá paliva ve vybraných čtvrtích města (jde např. v zimním období o část města Vaňov) a také emise z dopravy. Pozitivní vývoj je také v oblasti kvality vod (jak v největších místních řekách, tak i v rámci kvality vody dodávané distribuční sítí domácnostem ve městě). O vzrůstající kvalitě vody v místních řekách svědčí např. hodnota BSK 5, která od roku 1990 kontinuálně klesá (s výjimkou v podobě nadměrných hodnot v roce 2002, což však lze přisuzovat extrémní povodňové situaci). Přesto jsou hodnoty tohoto parametru v rámci celorepublikového srovnání velmi vysoké, zejména u řeky Bíliny, kde se od roku 2003 drží na neměnné hranici cca 10 mg/l (u řeky Labe je hodnota v Ústí nad Labem od roku 2003 na hodnotě okolo 3 mg/l). Tabulka 2 Kvalita dodávané pitné vody ve městě Ústí nad Labem (hodnoty jsou v mg/l) Dusičnany Chloridy Sírany

2001 2003 2005 15 12 8 20 22 23 66 75 83 Zdroj dat: Magistrát města Ústí nad Labem. (vlastní zpracování autora)

2008 9 24 76

I v rámci odpadů můžeme konstatovat pozitivní trendy. Ale i v rámci této sféry není situace ve městě a okolí zcela optimální. Po intenzivní průmyslové produkci zůstává mnoho areálů s výrazným ekologickým zatížením (brownfields a staré ekologické zátěže) a s výskytem nebezpečného odpadu (např. areál Spolchemie a.s., přístaviště ve Vaňově či areál bývalé Masarykovy nemocnice v centru města). Tabulka 3 Množství vytříděných druhotných surovin v tunách/rok ve městě Ústí nad Labem Papír Sklo Plast

1997 2001 2005 289 507 657 190 196 322 8 86 191 Zdroj dat: Magistrát města Ústí nad Labem. (vlastní zpracování autora)

2008 1847 509 538

Problematičtější je situace v rámci neměřitelných, subjektivně vnímaných parametrů kvality životního prostředí. Zde hraje dominantní úlohu zejména zápach vznikající z průmyslové činnosti (např. Setuza či nově lihovar v Trmicích). Bohužel právě zápach (přes značnou subjektivitu hodnocení) má velký vliv na celkovou percepci prostředí ze strany obyvatel a do značné míry ovlivňuje celkové utváření externí i interní image prostředí. Dalším problematickým aspektem je celkově narušená podoba fyzických struktur města (urbanisticko-architektonické řešení a charakter veřejných prostor, urban design). Důvodem je především extenzivní průmyslová činnost s velkou náročností 88

na plochy a následný častý výskyt brownfields (blíže viz Vráblík, 2006), a to často v bezprostředním okolí centra města. Celkovému obrazu města neprospěla ani výstavba v období před rokem 1989, kdy mnohým realizacím chyběla návaznost na předchozí historický vývoj a podobu města. Přitom opět estetická kvalita staveb a veřejných prostor, resp. celkový vzhled města, je důležitou komponentou vytváření image území, jež je důležitým aspektem vytváření konkurenceschopné pozice v globální konkurenci. V současné době město, resp. centrum města, prochází zásadní přeměnou své fyzické podoby, což je jistě nezbytný krok. Výslednou podobu realizace bude nicméně možné zhodnotit až s větším časovým odstupem. Vybrané výsledky realizovaných výzkumů ve vztahu k percepci stavu a vývoje životního prostředí ve městě Ústí nad Labem

V rámci diskuse problematiky životního prostředí jako měkkého faktoru ekonomického rozvoje města, a to zejména díky výše zmiňované silné vazbě na stabilizaci stávajících a atrakci nových vybraných skupin obyvatelstva, se jako významnější jeví nikoliv kvantifikovatelná objektivní situace, ale subjektivní percepce problému ze strany obyvatelstva města. Teprve vlastní hodnocení situace ze strany jedince má dopad na jeho lokalizační rozhodování v prostoru. Je proto účelné stručně představit dílčí výstupy výzkumů, které byly realizovány na pracovišti autora textu a které byly mj. zaměřeny na zhodnocení vnímání stavu a kvality životního prostředí ve městě Ústí nad Labem ze strany relevantních cílových skupin. Z důvodu délky a tematického zaměření tohoto textu jsou níže představeny pouze dílčí výstupy z řešených výzkumů (pro detailnější přehled o výstupech, metodologii a způsobu provedení – viz Bednář, Koutský, Olšová, Slach, 2009 a Šašek, 2008). V průběhu roku 2008 byl realizován výzkum zadaný Magistrátem města Ústí nad Labem, který byl zaměřen na celkové zmapování spokojenosti obyvatel města s kvalitou života a s jejich zapojením do lokálního dění (vedoucím výzkumu byl Miloslav Šašek). Z hlediska percepce stavu a kvality životního prostředí ve městě přinesly výsledky výzkumu potvrzení relativně očekávatelných předpokladů. Na jednu stranu se potvrdily problematické aspekty v rámci hodnocení soudobého stavu životního prostředí ze strany stávajících obyvatel města (jako nejproblematičtější se jevily dopady regionální dopravy a zhoršená kvalita ovzduší) a tedy celkově převažující negativní interní image hodnocení stavu a kvality životního prostředí ve městě. Na druhou stranu byla pozitivně hodnocena trajektorie vývoje a jsou vnímány zásadní kvalitativní změny životního prostředí ve městě v posledních letech (blíže představuje vybrané výsledky výzkumu obrázek 1). Další tematicky obdobně zaměřený výzkum byl proveden rovněž v roce 2008. Tento výzkum byl realizován v rámci řešení výzkumného projektu „Role měkkých lokalizačních faktorů v eliminaci disparit strukturálně postižených regionů Ostravska a Ústecka“ a byl zaměřen na sledování preferencí ve vztahu k měkkým faktorům rozvoje od studentů závěrečných ročníků vysokých škol v Ostravě a v Ústí (těžiště respondentů byli studenti přírodovědných, technických a ekonomických oborů). V případě Ústí nad Labem byli respondenty studenti převážně závěrečných ročníků bakalářských programů. Celkově u nich převažoval mnohem kritičtější pohled na „své“ město než v případě studujících v Ostravě, což vyústilo ve finální slabší deklarovanou ochotu spojovat svou budoucnost s městem. Mezi základní příčiny této situace patří především rozdílná velikost a významové postavení samotných měst, kdy Ostrava nabízí více možností a příležitostí pro profesní i volnočasovou seberealizaci než Ústí nad Labem.

89

Obrázek 1 Vybrané výsledky dotazníkového šetření mezi občany města Ústí nad Labem – téma životní prostředí. Zdroj: M. Šašek (2008): Zpráva z provedeného výzkumu „Zdravé město“ pro Magistrát města Ústí nad Labem (hodnoty v %)

90

Tabulka 4 Hodnocení vybraných otázek ve vztahu životnímu prostředí ve městě Ústí nad Labem z pohledu studentů Univerzity Jana Evangelisty Purkyně Základní charakteristika města Charakteristika z hlediska životního prostředí

Charakteristika z hlediska vzhledu fyzického prostředí

znečištěné

87,60 %

neznečištěné

10,50 %

neatraktivní

71,90 %

atraktivní

26,10 %

Převažující image města Město je moderní s dobrými podmínkami pro kvalitní život

Město je průmyslové město se špatným životním prostředím

naprosto souhlasím

2,60 %

souhlasím

31,40 %

nesouhlasím

54,90 %

naprosto nesouhlasím

7,80 %

naprosto souhlasím

26,10 %

souhlasím

54,90 %

nesouhlasím

14,40 %

naprosto nesouhlasím

0,70 %

Lokalizační preference Uvažujete, že po skončení školy budete žít v tomto městě?

ano

22,20 %

ne

67,30 %

Převzato, upraveno a zjednodušeno z: Bednář, Koutský, Olšová, Slach (2009) – pozn.:pokud není součet 100 %, tak chybějící podíl respondentů neodpověděl

Závěr

Měkké faktory rozvoje neustále posilují svůj význam, a to především ve vztahu k jejich zprostředkované vazbě na dlouhodobou konkurenceschopnost regionu. Tato vazba je podmíněna především vlivem kvality měkkých faktorů rozvoje v místě (resp. celkovou kvalitou prostředí) na ochotu nejtalentovanějších skupin obyvatelstva zůstat v místě či přijít bydlet a pracovat do daného místa. Tito lidé jsou pak následně nevýznamnějším zdrojem konkurenceschopnosti místa. Stav a kvalita životního prostředí jsou důležitou komponentou ze spektra měkkých faktorů rozvoje, a to jak v rámci objektivně měřitelných hodnot, tak i v oblasti subjektivně vnímaného stavu prostředí ze strany klíčových aktérů, kteří dělají prostorová rozhodnutí. Město Ústí nad Labem se dlouhodobě potýká se stavem životního prostředí ve městě a i s jeho negativním obrazem v rámci externí a interní image města. Lze předpokládat další růst významu měkkých faktorů a jejich zvýrazněné preference ze strany nejkreativnější části populace. Proto by bylo vhodné i v rámci politiky rozvoje města nadále usilovat o zvýšený akcent tematiky rozvoje (životního) prostředí města v širokém slova smyslu. 91

Seznam literatury

BALEJ, M. (2002): Hodnocení ekologické zátěže. In Anděl a kol., Geografie Ústecka. UJEP, s. 56–61. BEDNÁŘ, P., KOUTSKÝ, J., OLŠOVÁ, P., SLACH, O. (2009): The role of soft factors in the attraction of creative class from the perspective of university students in the cities of Ostrava and Usti nad Labem. GeoScape – Alternative Approaches to Middle–European Geography , roč. 4, č. 2 s. 174–184. BORUTA, T., SLACH, O. (2006): Role měkkých lokalizačních faktorů v městském rozvoji. 2. ročník interdisciplinární mezinárodní konference Proměny bydlení a širší otázky úrovně obslužné sféry. Ostrava: VŠB-TUO, s. 149–157. FLORIDA, R. (2002): The Rise of the Creative Class and how it’s transforming work, leisure, community, & everyday life. New York: Basis Books. GRABOW, B. (2005): Weiche Standortfaktoren in Theorie und Empirie – ein Überblick. In: Thiessen, F., Cernaviv, O., Fuhr, M., Kaltenbach, M.: Weiche Standortfaktoren. Berlin: Duncker & Humbolt. s. 37–53. Město Ústí nad Labem – Ročenka životního prostředí (vydání za roky 1999, 2000, 2001, 2002, 2003, 2004, 2005, 2006). PECK, J. (2005): Struggling with the Creative Class. International Journal of Urban and Regional Research, roč. 29, č. 4, s. 740–770. RUMPEL, P., KOUTSKÝ, J., SLACH, O. (2008): Měkké faktory regionálního rozvoje. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 186 s. SLACH, O (2008): Kreativní odvětví a jejich prostorová organizace. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie konanej 16.–17. októbra 2008 na Vysokej škole v Sládkovičove. Sládkovičovo: Vysoká škola v Sládkovičove, str. 85–93. ŠAŠEK, M. (2008): Zpráva z provedeného výzkumu „Zdravé město“ pro MM Ústí nad Labem. VRÁBLÍK P. (2006): Lokality typu brownfields v krajině Severních Čech. Studia Oecologica XV. „Výsledky a závěry vědeckovýzkumných aktivit pracovníků FŽP z let 2005 až 2006“, s. 42–48.

Internetové stránky: Český hydrometeorologický ústav – www.chmi.cz

92

ZÁKAZNICKÉ PREFERENCE OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ CUSTOMER PREFERENCE OF ENVIRONMENTAL PROTECTION Michal KUBĚNKA Univerzita Pardubice, Fakulta ekonomicko-správní, Studentská 84, Pardubice, 532 10, Česká republika, [email protected]

Abstrakt Ochranu životního prostředí upravuje řada zákonů a vyhlášek. Naplňování jejich požadavků ze strany výrobců a poskytovatelů služeb bývá různé. Je zřejmé, že environmentálně šetrná výroba s sebou nese obvykle vyšší náklady. Otázkou je, zda je vyšší ochrana životního prostředí producentem odměněna vyšší preferencí zákazníků, tj. zvýšením konkurenceschopnosti, či nikoli. Cílem tohoto příspěvku je přiblížit výsledky vlastního šetření zaměřeného na zákaznické preference ochrany životního prostředí. Abstract Number of laws and regulations determine the environmental protection. Producers and providers meet them differently. Environmental friendly production is usually more costintensive. The question is if the greater environmental protection brings higher customer preferences, consequently increase competitiveness, or not. The aim of this article is to present the results of the own survey with concentration on ecology customer preference. Klíčová slova: ochrana životního prostředí, náklady, přínosy, společenská odpovědnost podniku, zákaznické preference, audit Key words: environmental protection, costs, benefits, corporate social responsibility, customer preference, audit Úvod

Je zřejmé, že náklady spojené s ochranou životního prostředí musí být zahrnuty v prodejní ceně a tím snižují marži producenta, přesto řada producentů jde dál, až za hranice zákonných požadavků, a v oblasti ochrany životního prostředí jde proaktivně cestou udržitelného rozvoje. Obvykle jsou klíčovými tématy v této oblasti: - ochrana přírodních zdrojů, - hospodaření s odpady, recyklace, - úspora energie a vody, - omezení používání nebezpečných chemikálií, - balení a přeprava, - environmentálně šetrná výroba, produkty, služby - a v neposlední řadě soulad s normami a standardy jako ISO, EMAS aj. Otázkou je, jakým způsobem se ochrana životního prostředí promítá v ekonomice producenta. Je zřejmé, že i minimální ochrana životního prostředí požadovaná legislativou s sebou přináší určité náklady a že vyšší ochrana přináší vyšší náklady. 93

To, že producent dodržuje zákony vztažené k ochraně životního prostředí, je způsobeno obavou z postihů a pokut ze strany příslušných úřadů veřejné správy. Je samozřejmé, že důvodem mohou být i slušnost, vnitřní přesvědčení a morálka manažerů společnosti. Mnohdy dělají podnikoví manažeři i více než požaduje zákon, přestože návratnost takovýchto investic je obvykle dlouhodobá, hypotetická, nebo žádná. Mohou tu být mimo zákonů a morálky manažerů i další faktory, které mohou ovlivňovat chování podniku v této oblasti? Ukazuje se, že ano. Nejen stát či ekologičtí aktivisté, ale i zákazníci do určité míry začínají vytvářet poptávku po ochraně životního prostředí. Na to lze usuzovat z nedávných průzkumů, které se zaměřily na zákaznické preference z hlediska ochrany životního prostředí „vzorných“ podniků na B2C1 trzích (spotřebitelských trzích) a na požadavky, které mají podniky na své dodavatele na B2B2 trzích (trzích organizací) v oblasti ochrany životního prostředí. Preference ochrany životního prostředí na B2C trhu

Pokud by si zákazníci vybírali zboží podle toho, zda je produkt nebo jeho produkce environmentálně šetrná, pak by byla ochrana životního prostředí významným ekonomickým faktorem. Výsledky průzkumů poukazují právě na to, že tyto zákaznické preference existují. Nelze jednoznačně tvrdit, že zákazníci v plné míře nakupují podle šetrnosti výrobce nebo výrobku k životnímu prostředí tak, jak uvádějí v různých průzkumech, ale část z nich tak zcela jistě činí. Tyto preference jsou nejvyšší ve vyspělých zemích, kde populace nejvíce tíhne k výběru produktů na základě naplňování společenské odpovědnosti podniku3 (CSR), jejíž klíčovou částí je ochrana životního prostředí. McCann-Erickson (2006) na základě celosvětového průzkumu uvádí: „nastává doba brand switching4, kdy kvalita zboží je u lidí z vyspělých zemí důležitější než jeho cena. Lidé zde mají více peněz a kladou často při nákupech důraz na „morálku“ korporací. Například v Austrálii dosahuje důraz na společenskou odpovědnost firem při rozhodování o nákupech až 77 % v segmentu Alfa konzumentů (lidé s vysokými příjmy a vzděláním) a 69 % u zbytku spotřebitelů. V EU má nejvyšší CSR Německo (75 % a 62 % v uvedených segmentech).“ Výsledek šetření z roku 20035 (Jeřábková, V., Hartl, J.) ukazuje, že i u nás má CSR určitý vliv na nákupní preference zákazníků. Konkrétně viz graf 1. Z grafu 1 vyplývá, že část populace ČR je ochotna koupit si i mírně dražší výrobek, pokud má záruku, že je výrobek šetrný k životnímu prostředí a že při něm nebyla využita dětská práce. Několik světových a také tuzemský průzkumů navíc ukázaly zajímavou skutečnost – a to, že čím vyšší vzdělání má kupující, tím jednoznačnější jsou u něj preference produktů od společensky odpovědných podniků či naopak bojkot produktů od podniků, které se chovají neeticky, porušují lidská práva, znečišťují životní prostředí atd. Tyto průzkumy byly 1

B2C je zkratka pro „Business to Customer“ trh – jedná se o trhy, kde mezi sebou obchodují podniky s konečnými spotřebiteli, tzn. jednotlivci a domácnostmi. 2 B2B je zkratka pro „Business to Business“ trh – jedná se o trhy, kde mezi sebou obchodují podniky a organizace. 3 Být společensky odpovědným podnikem znamená být přizpůsobivý až proaktivní nejen v zákonných požadavcích, ale i v požadavcích dalších stakeholderů v oblasti ochrany životního prostředí, péče o zaměstnance, etiky a transparentnosti, bezpečnosti a kvality výrobků aj. 4 Stručně lze přiblížit jako „orientace na značky“. 5 Kvantitativní šetření proběhlo v lednu 2003 na reprezentativním souboru populace ČR. Metodou kvótního výběru bylo dotázáno 944 lidí starších 18 let.

94

založeny na dotazu, zda by zákazníci preferovali environmentálně šetrné výrobky před ostatními, a současném sledování dosaženého vzdělání respondenta. Šetření realizované v ČR v roce 2003 (Jeřábková, V. Hartl, J.) také ukazuje silnou závislost mezi výší vzdělání a preferencí výrobků šetrných k životnímu prostředí. Ochotu zaplatit až o 10 % více za environmentálně šetrný výrobek vyjádřilo 65 % respondentů se základním vzděláním, 72 % vyučených, 77 % s maturitou a 81 % s vysokoškolským vzděláním. určitě nesouhlasím 6%

určitě souhlasím 23%

spíše nesouhlasím 20%

spíše souhlasím 51%

Graf 1 Rád(a) zaplatím třeba o 10 % více za výrobek, který je šetrný k životnímu prostředí Zdroj: JEŘÁBKOVÁ, V. HARTL, J., 2003, s. 31.

To, že s rostoucím vzděláním roste i preference ochrany životního prostředí, může být způsobeno vyšším uvědoměním těchto potenciálních zákazníků a zároveň tím, že s vyšším vzděláním má člověk obvykle i vyšší příjem. Tato preference vyjádřená respondentem při průzkumu se ovšem nemusí v plné míře promítnout do jeho skutečného kupního rozhodnutí. Je možné, že s rostoucím vzděláním si člověk pouze více uvědomuje tlak okolí, a tak odpovídá to, co očekává, že chce tazatel (lidská společnost) slyšet. Ochrana životního prostředí na B2B trhu

Vlastní průzkum, provedený v druhé polovině roku 20086 a zaměřený primárně na CSR a v rámci toho i na ochranu životního prostředí, se zaměřil na to, jakou roli hraje CSR a ochrana životního prostředí při hodnocení a výběru obchodních partnerů na trzích organizací. Průzkum vycházel z předpokladu, že podnik díky svým peněžním hlasům může stimulovat dodavatele k určitým činnostem a krokům, které mají zajistit, že dodavatelé díky nim splňují určitý standard v dílčích oblastech společenské odpovědnosti. V dnešním globálním světě se mnoho společností nezabývá pouze tím, jak by měly samy fungovat, ale také tím, jak se chovají jejich dodavatelé, neboť jejich podnikání může být nepříznivě ovlivněno, jestliže se ukáže, že se jejich obchodní partneři chovají neeticky nebo dokonce ilegálně. To je důvodem, proč některé společností požadují po svých dodavatelích důkazy, že splňují současné předpisy, chovají se odpovědně a dosahují určitých standardů, například

6

Jednalo se o podniky z ČR z výrobních odvětví mající nad 500 zaměstnanců a roční obrat nad 100 milionů Kč. Těmto kritériím vyhovělo 379 podniků. K jednotlivým otázkám se vyjádřilo přes 100 podniků.

95

uváděných v rámci mezinárodních úmluv. Mimo držení různých certifikátů (především ISO) je ve stále větší míře využíváno sociálních či environmentálních auditů. Audity na B2B trhu

„Audit v obecném smyslu je prostředek, jímž jedna osoba ujišťuje druhou o kvalitě, podmínkách či stavu určité skutečnosti, kterou první osoba prozkoumala. Potřeba takového auditu vyplývá z nejistoty nebo pochybností druhé osoby o kvalitě, podmínkách či stavu předmětné skutečnosti a z nemožnosti tuto nejistotu nebo pochybnost odstranit vlastními silami.“ (Lee, T.) Při skutečné snaze ovlivnit obchodní partnery v oblasti chování k životnímu prostředí nestačí jenom požadovat, aby partneři formálně přijali za své určité kodexy, standardy nebo směrnice, ale pro maximální zajištění realizace je také třeba kontrolovat skutečný stav. Za účelem zjištění, nakolik podniky kontrolují své dodavatele, byla podnikům položena otázka a), zda provádí u svých klíčových dodavatelů sociální nebo environmentální audit. Výsledky uvádí tabulka 1. Tab. 1: Audity prováděné podnikem u dodavatelů absolutně procentuálně dodavatel ← podnik Σ ano ne ano ne audit environmentální 49 69 118 42 % audit sociální* 16 102 118 14 % *sociální audit zahrnuje mimo jiné i environmentální audit Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 150.

58 % 86 %

Environmentální audit u svých dodavatelů provádí 42 % podniků, což je jistě dobrý výsledek. Pro srovnání vidíme, že sociální audit jako komplexnější formu analýzy CSR oblastí, zahrnující zaměstnaneckou politiku, environmentální politiku, prověřování etických standardů aj., realizuje u svých klíčových stálých dodavatelů pouze 14 %. Tak nízká hodnota se dá vysvětlit řadou důvodů jako např. slabá pozice podniku vůči svému dodavateli, obava vyznění auditu jako projevení nedůvěry, dodatečné náklady spojené s auditem, dobré renomé dodavatele či nezájem podniku starat se o záležitosti mimo svůj podnik a trh. Z těchto zjištění vyplývá, že 28 % podniků provádí u svých dodavatelů pouze environmentální audit a dalších 14 % provádí sociální audit včetně environmentálního. Cílem bylo také prozkoumat, zda a v jaké míře působí odběratelé na dotazované podniky. Proto byla stejným podnikům položena otázka b), zda jejich klíčoví odběratelé provádí v jejich podniku sociální, nebo pouze environmentální audit. Výsledky uvádí tabulka 2. Tab. 2: Audity prováděné odběrateli v podniku absolutně podnik ← odběratel Σ ano ne audit environmentální audit sociální*

54 64 118 26 92 118 Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 151.

procentuálně ano ne 46 % 22 %

54 % 78 %

Stejně jako u předchozí otázky i zde se ukázala výrazně vyšší četnost provádění environmentálních auditů oproti komplexnějším sociálním auditům. Environmentální audit provádějí odběratelé dotazovaných podniků v 54 případech ze 118 podniků, které na danou otázku odpověděly, to je 46 %. Oproti vztahu podnik a jeho dodavatel je to nárůst o 4 %. 96

U podniků, které zodpověděly otázku, zda u nich jejich klíčoví odběratelé provádějí sociální audit, odpovědělo 26 ze 118, že „ano“, to je 22 % všech odpovědí, což je o celých 8 % více než ve vztahu podniku a jeho dodavatele. Zajímavé je údaje porovnat a nalézt tak možnou vazbu mezi tím, zda odběratel dělá audity v konkrétním podniku a tím, zda podnik dělá audity u svých dodavatelů. Následující tabulka porovnává výsledky odpovědí na předchozí dvě otázky. Tab. 3: Sociální a environmentální audit mezi dodavatelem podnikem a odběratelem sociální audit environmentální audit směr působení absol. proc. absol. proc. podnik ← odběratel dodavatel ← podnik dodavatel ← podnik ← odběratel

26 22 % 16 14 % 11 9% Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 151.

54 49 39

46 % 42 % 33 %

Z tabulky 3 a z další analýzy dat dále vyplynuly tyto skutečnosti: a) Podniků, u kterých provádějí sociální audit odběratelé a které zároveň provádějí sociální audit u svých dodavatelů, bylo 9,32 %. b) Podniků, u kterých provádějí environmentální audit odběratelé a které zároveň provádějí environmentální audit u svých dodavatelů, je 33,05 %. c) Z 26 podniků, u nichž dělá odběratel sociální audit, jich 11 dělá sociální audit u svých dodavatelů, tj. 42,31 % případů. d) Z 54 podniků, u nichž dělá odběratel environmentální audit, jich 39 dělá environmentální audit u svých dodavatelů, tj. 72,22 % případů. Důvody přerušení spolupráce na B2B trhu

Šetření se nezabývalo pouze tím, zda podniky auditují své obchodní partnery v oblasti environmentální či sociální, ale zaměřilo se též na dopady toho, když se podnik nechová k životnímu prostředí aj. podle představ odběratele. Proto byla podnikům položena otázka, zda již přerušily spolupráci s dodavatelem z důvodů: soc. podmínky na pracovišti, environmentálně nešetrná výroba, či environmentálně nešetrný výrobek. Otázka zjišťovala, jak často jsou příčinou přerušení obchodních vztahů tyto důvody. Je zajímavé, že na položené otázky odpověděl různý počet respondentů, proto je vhodnější porovnávat četnosti přerušení spolupráce v procentuálním vyjádření, viz tabulka 4. Výsledky, které přineslo vyhodnocení odpovědí na výše uvedenou otázku, ukázaly, že environmentálně nešetrný výrobek je nejčastějším důvodem pro ukončení spolupráce s dodavatelem, celkem tak uvedlo 28 % respondentů, kteří se k této otázce vyjádřili. Tuto největší četnost si lze vysvětlit tím, že vztah výrobků k životnímu prostředí je snáze měřitelný (v porovnání se sociální oblastí a výrobou) a také proto, že se podniku nejvíce dotýká. Tab. 4: Důvody přerušení spolupráce s dodavatelem absolutní vyjádření procentuální vyjádření důvody ano ne Σ ano ne sociální podmínky 11 103 114 environmentálně nešetrná výroba 20 90 110 environmentálně nešetrný výrobek 36 91 127 Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 147.

10 % 18 % 28 %

90 % 82 % 72 %

97

Na druhém místě v četnosti byla v 18 % případů uváděna environmentálně nešetrná výroba u dodavatele jako důvod pro ukončení spolupráce a na posledním místě v 10 % případů se ukázaly být sociální podmínky na pracovišti dodavatele důvodem ukončení spolupráce. To, že sociální podmínky budou na posledním místě, se dalo očekávat, neboť se jedná o vnitřní záležitosti dodavatele a navíc stav v této oblasti je nejhůře hodnotitelný.

100% 80% 60%

90 %

72 %

82 %

ne ano

40% 20% 0%

10 % sociální podmínky

28 %

18 % neekologická výroba

neekologický výrobek

Graf 2: Důvody pro ukončení spolupráce s dodavatelem Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 147.

Preference ochrany životního prostředí na B2B trhu

Podniky reagují na poptávku po CSR, resp. na společenská očekávání, a nesnaží se implementovat požadavky v sociální, environmentální a etické oblasti pouze uvnitř svého podniku, ale „řada nadnárodních společností přijala pravidla chování7 s cílem ovlivnit praxi svých obchodních partnerů a zajistit základnu očekávaných standardů.“ (Mamic, I., 2005) „Nadnárodní podniky nemohou ignorovat kritiku, protože to odráží rostoucí mezeru mezi očekáváním společnosti a výkonem podniku.“ (Sethi, P., 2002) „V reakci na zákaznické a shareholderovské zaměření na CSR mnoho „nakupujících“ podniků implementovalo programy uvnitř svého dodavatelského řetězce s cílem zajištění dodavatelských aktivit sociálně odpovědným způsobem v oblasti pracovní praxe a/nebo environmentálních otázek.“ (Boyd, D.E., 2007) V reakci na již zmíněné výsledky šetření, které bylo provedeno na B2C trzích v roce 2003 (Jeřábková, V., Hartl, J.), byla respondentům položena i otázka, zda jsou ochotni preferovat i mírně dražšího dodavatele (do 10 %), pokud bude výrobek environmentálně šetrný (environmentálně šetrně vyroben) společensky odpovědným podnikem. Je zřejmé, že při nákupu surovin, materiálů a výrobků hraje klíčovou roli také celá řada jiných faktorů od ceny přes kvalitu, rychlost dodání atd. Přesto byla tato otázka položena v této podobě bez bližšího upřesnění proto, aby na ni mohly odpovědět všechny oslovené podniky. Cílem bylo porovnat výsledky tohoto šetření zaměřeného na B2B trhy se závěry průzkumu na B2C trzích trhu z roku 2003, kde byli dotazováni koneční spotřebitelé. Předpoklad, že se podniky budou chovat více pragmaticky s primárním zaměřením na maximalizaci zisku a tudíž minimalizaci nákladů, se potvrdil. Přesto lze zjištěné údaje hodnotit pozitivně.

7

„Codes of condact“ zahrnují základní pravidla chování v různých oblastech fungování podniku.

98

Jak uvádí tabulka 5, na otázku, zda je podnik ochoten preferovat i mírně dražšího společensky odpovědného dodavatele, odpovědělo pouze 6 % „rozhodně ano“. Jestliže přičteme ne již tak jednoznačnou, ale také kladnou kategorii nabídky odpovědi „spíše ano“, což je dalších 35 % podniků, pak hodnota 41 % uvádí možnou preferenci společensky odpovědného dodavatele (na B2C trhu to bylo 84 %). To může být při splnění všech ostatních parametrů dodávek na srovnatelné úrovni s konkurencí pro dodavatelský podnik konkurenční výhoda a tudíž i významný ekonomický faktor. Tabulka 5. Preference mírně dražšího společensky odpovědného dodavatele odpovědi absolutní četnosti procentuálně rozhodně ano spíše ano nedokáži posoudit spíše ne rozhodně ne Σ

7 42 27 35 8 119 Zdroj: KUBĚNKA, M., 2009, s. 148.

6% 35 % 23 % 29 % 7% 100 %

Závěr

Zjistit skutečnou míru upřednostňování ochrany životního prostředí na spotřebitelských trzích či na trzích organizací je velice obtížné. Dle názoru autora vyplývá z lidské přirozenosti, že se lidé chtějí prezentovat lépe, než jací ve skutečnosti jsou, a to se následně projeví i ve spotřebitelském dotazníkovém šetření. Stejně tak na trzích organizací zástupci podniků, kteří se účastní různých šetření zaměřených na ochranu životního prostředí, společenskou odpovědnost podniku a další celospolečensky přínosné oblasti, se snaží ukázat podnik v lepším světle, než jakým ve skutečnosti je. Tím nechce autor znevažovat výsledky vlastního ani jiných šetření, pouze je třeba brát výše uvedené pozitivní přístupy s určitou rezervou. Z hlediska množství prováděných auditů a množství případů, kdy byla ukončena spolupráce z důvodů porušování ochrany životního prostředí, je zřejmé, že je ochrana životního prostředí v existenci podniku aktuálním tématem. Ekonomickými faktory ochrany životního prostředí tak nejsou jenom náklady, ale i potenciální přínosy z toho, že podnik nebude bojkotován obchodním partnerem v důsledku zjištěného poškozování životního prostředí. Výsledky šetření dokonce ukazují, že by se u určitých segmentů B2B i B2C trhu mohlo ekonomicky vyplatit diferencovat se od ostatních výrobců svým pozitivním přístupem k ochraně životního prostředí a společenskou odpovědností podniku. Pro ochranu životního prostředí je do budoucna klíčové, aby si zákazníci, jak domácnosti, tak organizace, uvědomili, že mají moc svými kupními hlasy ovlivnit chování producentů. Seznam literatury

BOYD, D.E. et al. (2007) Corporate Social Responsibility in Global Supply Chains: A Procedural Justice Perspective, Long Range Planning. pp. 341–356, p. 341 JEŘÁBKOVÁ, V. HARTL, J. (2003) Společenská odpovědnost firem. AISIS, Kladno.

99

KUBĚNKA, M. (2009) Společenská odpovědnost podniku v dodavatelsko-odběratelských vztazích. Disertační práce v oboru „Řízení a ekonomika podniku“. VUT–FP, Ústav managementu, Brno. LEE, T. In KRÁLÍČEK, V. (1997) Auditing. VŠE, Praha. MAMIC, I. (2005) Managing global supply chain: the sports footwear, apparel, and retail sectors. In Journal of Business Ethics. 59(1/2), 2005. pp. 81–100. McCANN-ERICKSON (2006) Future brand. UNEP in POSTER, M.: Marketing, udržitelný rozvoj a společenská odpovědnost firem. In Marketing&Komunikace. 2/2007, ročník 17. SETHI, P. (2002) Standards for corporate conduct in the international arena: challenges and opportunities for multinational corporations. In Business and Society Review, 707(1), pp. 20–40.

100