2010

Ročník 14 • číslo 4/2010

��

Vánoční čas a štědrovečerní zvyky v době Karla IV. A byly tu šťastné, veselé Vánoce, svátky všech malých i velkých dětí – týden radostného míru a pokoje všem lidem dobré vůle Alois a Vilém Mrštíkovi – Rok na vsi Vánoce – české slovo, které jeví zřetelnou souvislost s německým slovem Weihnachten (posvátné noci), které, jak se někteří domnívají, má prý snad kořeny ještě v době předkřesťanské, v souvislosti s ještě pohanskými oslavami zimního slunovratu. V řadě zemí považují lidé za začátek zimy den sv. Martina (11. listopadu), kdy, jak se očekává, svatý Martin přijíždí na bílém koni a kdy k veliké radosti dětí v některých krajích právě v tento den někdy skutečně napadne první sníh. Do již předvánočního období však náleží celá skupina význačnějších starých svátků a to sv. Ondřeje apoštola 30. listopadu, sv. Barbory 4. prosince, sv. Mikuláše 6. prosince a sv. Lucie 13. prosince. Ústředními dny Vánoc jsou pak Štědrý den 24. prosince, Narození Páně – Hod Boží vánoční 25. prosince a svátek sv. Štěpána 26. prosince. K nim pak se ještě přidružuje svátek Svaté Rodiny o první neděli po vánocích, svátek sv. Jana evangelisty 27. prosince, svátek Mláďátek betlémských 28. prosince, povražděných paranoickým a na své mocenské postavení žárlivým a krutým Herodem Velikým. A také Nový rok, nyní též jako svátek Matky Boží Panny Marie. Vánoční období se teď uzavírá po svátku sv. Tří králů – Zjevení Páně 6. ledna, který býval kdysi hlavním svátkem vánočním a následující neděli už je svátek Křtu Páně, kdy v kostelech mohou být naposled zpívány vánoční písně a koledy. Někdy se stane, že svátek Tří králů a Křtu Páně připadne nyní na jednu a tutéž společnou neděli, pak vlastní vánoční období trvá jen pouhých 13 dní a lidem je to líto, že třeba i ty dnes drahé vánoční stromky, sotva se pořídily a pracně nastrojily, se po tak krátké době mají v chrámech zase odstrojovat a vyhazovat. A též betlémové jesličky v kostelích, sotva se postavily a nazdobily, mají se zase rozebírat a opatrně ukládat na celý další rok do beden v depozitářích. Je to i tím, že dnes je málo kněží. Zatím co dříve býval ve větších farnostech, jako jsou Dolní Kounice, farář a dva kooperátoři, dnes tam bývá většinou jen jeden kněz, je tam sám a má na starosti i tři farnosti, takže v neděli může být ve vlastním farním kostele jen jedna jediná mše, v průběhu týdne ve všední dny jen dvě, nebo jedna, těch 14 vánočních dní uteče jak voda a než se lidé nadějí, je po Vánocích. Stává se, že zatímco pravoslavní podle jejich juliánského kalendáře kolem Sv. Tří králů Vánoce začínají teprve slavit, u nás už Vánoce končí. Zatím však obchodníkům a supermarketům ty jejich vánoční žně trvají v jed1

nom kuse i přes tři měsíce, první vánoční zboží nabízejí někteří v předstihu už koncem září a končí v lednu s velkými povánočními slevami, kdy teprve mnozí si ještě dokupují i velké vánoční dárky, aby ušetřili. To ještě v dobách před druhým Vatikánským koncilem v 60. letech min. století a předtím i v dobách dřívějších končilo vánoční období i v našich kostelích vždy až na Hromnice 2. února, vánoční období trvalo tedy celkem 40 dní, takže lidé si ho náležitě užili a také staří, hlavně barokní hudební skladatelé, hudebníci, sbormistři, literátské sbory, kantoři a varhaníci se mohli „vyřádit“ v komponování, nacvičování a hlavně v provozování vždy velmi navštěvovaných vánočních mší, koncertů, pastorel, vánočních divadelních her a představení, oblíbených koledových pobožností u jesliček i při mnohých dalších příležitostech tohoto velmi oblíbeného a muzikantsky vždy velmi přitažlivého a plodného vánočního období. Po skončení podzimních prací na polích a zahradách, po posvícenských a hodových oslavách sklizené úrody a po poslední „kateřinské“ zábavě před adventem (25. listopad) nastává doba zimního klidu a zároveň předvánoční doba adventní. Její počátky spadají až do doby Karla Velikého a její trvání se postupně ustálilo na přibližně čtyřtýdenní období s tím, že první ze čtyř nedělí adventních před Vánocemi připadá na nejbližší neděli kolem 30. listopadu. Během této adventní doby žili vždy lidé tajemstvím očekávání příchodu Vykupitele. Ve zvláštní atmosféře brzkého zimního jitra se ve všední dny v osvětleném chrámu zpívaly „roráty“: Rosu dejte nebesa (Rorate coeli) shůry a oblakové dštěte Spravedlivého. Otevři se země a vypuč Spasitele. K tomu denně také na začátku obřadu zpívali lidé píseň Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. A bude v onen den světlo velké! Adventem také nastala doba předvánočního půstu. Nekonaly se taneční zábavy, neslavily se ani svatby. Na vesnici utichl večerní zpěv chasy. Na Slovácku chlapci ze svých klobouků odložili voničky a kosárky. Byla to doba přástek, draní peří a různých svépomocných prací o dlouhých zimních večerech, spojených s vyprávěním nejrůznějších příběhů. Pro nedočkavé děti znamenal advent netrpělivé počítání dnů, kdy už přijde Mikuláš a Ježíšek, aby jim nadělil dárky. Základem křesťanských Vánoc vždy byl a je biblický příběh o narození očekávaného a proroky předpovězeného Spasitele Ježíše Krista z jeho panenské Matky Marie a oslava této události. Jako vůbec největší křesťanský svátek však bylo vždy slaveno velikonoční Kristovo zmrtvýchvstání, kdežto Kristovo narození bylo dříve připomínáno 6. ledna, což byl starý církevní svátek Epiphania – Zjevení Páně. Teprve po roce 354 se v církvi začaly postupně Vánoce slavit již 25. prosince jako svátek Narození Páně, což se pak od 4. století rozšířilo z Říma po celém křesťanském světě. V našem evropském a zejména v českém lidovém prostředí se Vánoce nakonec staly nejvíce a nejdéle slaveným svátkem v roce.

2

Štědrý večer a vánoční zvyky v době Karla IV. První detailní popis vánočních zvyků a obyčejů v českých zemích pochází z doby Václava IV., tedy z doby, kdy byl také v Dolních Kounicích 1411 postaven starý farní kostel u řeky, používaný pak až do roku 1862, kdy po veliké povodni (v kostele dosahovala povodňová voda do výše 7 stop = 2,2 m) byl tak staticky narušen, že musel být úředně uzavřen a po postavení a otevření nynějšího nového farního a tehdy též i jako děkanského kostela v r. 1879, byl v roce 1881 zbourán. Autorem popisu tehdejších vánočních zvyků za Karla IV. byl učený benediktin Jan z Holešova, který se narodil 1366 ve šlechtické rodině, studoval v Praze, kde vstoupil do břevnovského benediktinského kláštera, jehož opatem byl pak na nějakou dobu vyslán do Paříže. A pak, po návratu do Prahy na přelomu 14. a 15. století, mimo jiné také napsal Pojednání o Štědrém večeru, sepsané dle věrohodné paměti starých lidí, neboť podle jeho výroku a citátu z knihy Job „při starcích je moudrost a při dlouhověkých rozumnost.“ Jan z Holešova později působil i v blízkém klášteře v Rajhradě, kde také zemřel v roce 1436. Jeho traktát o tehdejších lidových zvycích o Štědrém večeru se dochoval v několika opisech, ale nejspolehlivějším je úplný rukopis „De VII consultudinibus popularibus in vigilia Nativitatis Christi“, který se nachází v universitní knihovně v Krakově. Z jeho překladu následuje nyní to podstatné z těch tehdejších sedmi hlavních štědrovečerních zvyků: 1. Prvý zvyk, velmi počestný, je ten, že věrní křesťané v předvečer Narození Pána našeho Ježíše Krista se postí až do hvězdy, tj. do večerní doby, kdy se již hvězda zjevuje zraku, nebo by se mohla zjevit, kdyby byl jasný den. Bohužel, však kde se věrní křesťané postí až do večerní hvězdy a potom umírněně osvěžíce své tělo, maličko spí, vstávajíce na jitřní mši bdí a chválí Pána Boha, tam služebníci ďáblovi, kteří jsou v jeho moci, jedni se v tak slavnostní večer přežírají, druzí se opíjejí a jiní nejen do večerní hvězdy, ale i do jitřní hvězdy na chválu ďáblovu bdí, hrajíce v onen nejsvětější večer v kostky zkoušejíce, jaké budou míti v kostkách štěstí po celý budoucí rok. A když se zvoní na jitřní, kdy řádní lidé vstávají, tu oni se teprve ukládají již oslabeni na těle, spí až do východu slunce, někteří však hrajíce v kostky po celou tu svatou noc, potom prospí všechny mše onoho přeslavného svátku. 2. Druhý zvyk. Žádný hospodář není tak chudý, aby v tento večer nevystrojil své rodině opravdu štědrý večer, neboli štědrou potěchu. Nemůže-li více, aspoň udělá toho večera větší světlo ve své světnici. Poctiví staří lidé v tento večer otvírali své domy až po střechu, aby každý potřebný svobodně vstoupil a dostal občerstvení. Ba staří nejen lidem, ale i k dobytku projevovali štědrost, neboť i dobytčatům nakládali více krmiva než jindy, jak někteří i nyní dělají. Staří poctivci rovněž v tento předvečer měli i své měšce otevřené, aby kamkoli by se obrátili, byla jejich ruka pohotovější, sahajíc pro peníz chudobnému. Již v poledne kladli na svůj stůl peníze, které chtěli toho večera rozdat chudým, aby mohli snadno a rychleji dát, až by chudý přišel. Ale bohužel, i při tomto druhém zvyku ďábel dostává svůj podíl, neboť mnozí toho večera jen drží ruku 3

ve svém měšci ne proto, aby obdarovali chuďasy, ale aby jen míchali penězi, aby se jim tak prý po celý budoucí rok ty peníze množily, a aby všechno štěstí vešlo do jejich kapes. A tak tyto, i jiné chvályhodné zvyky tito lidé převracejí v nesprávný a bludný smysl a propadají tak i nejhorším pověrám. 3. Třetí zvyk je ten, že v předvečer narození Páně si lidé navzájem přejí a posílají „štědrého večera“ a to proto, že jest ten svátek, kdy Otec nebeský seslal všem lidem tohoto světa velký a užitečný štědrý Dar – svého Syna, Spasitele světa. Proto si lidé na paměť a počest onoho nebeského seslání posílají v tento večer příjemné, vybrané a zvláště vonné věci, vložené mezi dvěma krásnými miskami. S tím pak souvisí i obyčej, že lidé, přijímajíce jim poslaného „štědrého večera“, děkují těm, kdož jej poslali, odměňují donášející posly a těm, kdož poslali, rovněž posílají zase jiné štědrovečerní dárky, vyslovujíce jména dárců, říkajíce: „Petr a Jan Dlapka posílají vám štědrého večera.“ Ale i při tomto třetím zvyku mívá ďábel svůj podíl. Někteří totiž posílají štědrovečerní dárky ne tak na památku nebeského seslání nebeského Daru, ale aby sami měli štěstí po celý následující rok. Doznávají totiž a obávají se, že kdo toho večera neobdaruje jiné, může sám zchudnout dříve, než se rok skončí. 4. Čtvrtý zvyk je ten, že v předvečer narození Páně věřící požívají velkého bílého chleba, tj. velkých vánoček a koláčů. Staří lidé pak z dobré víry a ze správného názoru kladli na stoly a ubrusy tyto velké chleby, vedle nich nože a dovolovali o tomto svátku, aby i čeleď z nich krájela podle vůle sobě i chudým. Ale bohužel, jak jsem slyšel, v některých končinách i někteří křesťané ještě ponechávají ty chleby přes noc na stolech a ubrusech s noži, nikoliv na památku Kristova dětství, ale aby v noci mohli přicházet staří pohanští bůžkové a mohli je jíst. V tomto nejhrubším pohanském bludu se pak tito lidé podobají těm, kdož kladli hmotné pokrmy na hroby svých drahých, aby je jedly duše, vycházející v noci z hrobů. 5. Pátý zvyk je ten, že křesťané v předvečer Narození Páně požívají více ovoce než jindy, poněvadž je předvečer onoho svátku, kdy se nám zrodilo Ovoce vybrané a užitečné, totiž náš Pán, Ježíš Kristus. Staří, poctiví lidé ve správné víře kladli o tomto svátku ovoce na stoly a ubrusy a krájeli je čeledi a chudým. Ale běda! Někteří lidé ve své pověře hned převracejí smysl těchto chvályhodných zvyklostí a ovoce krájejí, aby z nich prý vypozorovali budoucí dobré, či zlé věci a také v pověře ovazují stromy slámou, aby jim v budoucím létě nesly hodně ovoce. 6. Šestý zvyk je ten, že v předvečer Narození Páně kněží a žáci kalendují, čili koledují, chodíce po domech věřících, což činí i v oktáv téhož svátku. Koledování, lidově koleda, znamená někdy uctívání Krista tímto zvykem, jindy se tak nazývá i všecko to, co se koledníkům dává darem při tom koledování. A to se tak děje až do dnešních dob. Kéž by se však v něm chvála Kristova neměnila ve chtivost peněz! V předvečer narození Páně se koleduje proto, že je to předvečer onoho svátku, kdy se narodil Syn Krále nebeského, kníže celého světa. Když se totiž narodí syn nějakému králi pozemskému, hned se také rozběhnou poslové po klášteřích a městech, po hradech a vsích jeho království, zvěstujíce, že v té zemi se narodil kníže. Všichni obyvatelé se pak radují a odmě4

ňují posly, dávajíce jim chléb hmotný, skutečný, jenž se obecně nazývá koláč. A v témž smyslu, že se o tomto svátku narodil Syn Krále nejvyššího, nebeského Otce, náš Pán, Ježíš Kristus, také kněží a žáci, poslové téhož Krále, o této štědrovečerní vigílii a v oktáv, chodí také po domech křesťanských a zpívají řkouce: „Ecce, Maria genuit nobis Salvatorem“ (Ejhle, Maria nám porodila Spasitele) a dále „Judaea et Jerusalem nolite timere“ (Judeo a Jeruzaléme nebojte se), „Et verbum caro faktum est“ (A Slovo tělem učiněno jest), „Haec est dies“ (Toto jest den), nebo „Genuit puerpera regem“ „Porodila rodička Krále“) i jiné písně. A tu všichni věřící s radostí a veselím naslouchají zpěvu poslů, odměňujíce je chlebem hmotným, tj. dávají jim dary. A kněží nesou sebou obraz narozeného Syna Králova, ubírajíce se mezi lid jeho říše. A věřící lid s úctou a plesáním ty posly očekává a obraz do svých domů přijímá a poklekajíce, sklánějí se lidé před obrazem, koří se mu, líbají jej, dávají dárky do rukou poslů a pokorně vyznávají, že jsou poddáni a poslušni novorozeného Krále Krista Pána. Před obrazem a jeho posly nesou se hořící svíce jako před knížetem a jeho rytíři, protože se jasně a veřejně jako mocný Pán po právu ujímá svého křesťanského království. Kněží a žáci jdou v bílých komžích jako poslové Krále čistého a neposkvrněného, aby i uvnitř byli bílí a čistí v duši od hříchů a to hlavně od opilství, rozpustilosti, krádeže a chtivosti ofěry onoho večera. Jako jeho chrám, okuřují kněží kadidlem také jednotlivé domy, do nichž přicházejí, aby silou kadidla dokonale vypudili ďábla, knížete temnot a zla, ze všech jejich koutů. 7. Sedmý a poslední zvyk je ten, že v předvečer narození Páně kladou a stelou slámu do jizeb i do kostelů, protože je předvečer onoho svátku, kdy Paní celého světa, královna nebeská a Matka Boží, porodila na tento svět Pána našeho Ježíše Krista v jeskynním chlévě pro domácí zvířata, kde jej položila do jeslí. Ať si však dají pozor ti, kdož by chtěli na té slámě provádět své rozpustilosti, nebo i ženy, jež by s onou slámou „čarovaly“ tak, aby prý neměly doma blechy po celý budoucí rok. Vskutku nikdy v celém roce se neprovozuje tolik a takových všelijakých pověrečných kouzel, jako právě o tomto tak velkém vánočním svátku! A tak se tedy těmito obyčeji podle dochovaného dobového latinského traktátu benediktinského mnicha Jana z Holešova, slavíval u nás Štědrý večer ve 14. století, v době velkého rozkvětu české země, za vlády římského císaře a českého krále Karla IV. Ten jako 17letý se vrátil z ciziny do Čech v listopadu 1333, v příštím roce 1334 mu byl udělen titul markraběte moravského a v červenci 1346 byl zvolen římským králem místo sesazeného Ludvíka Bavora. O měsíc později, po smrti otce Jana Lucemburského, který padl v bitvě u Kreščaku, stal se Karel IV. i českým králem. Roku 1355 jako první český král získal i císařskou korunu. Karel IV. zemřel v roce 1378 a po něm se stal králem jeho syn Václav IV. Stanislav Liškutín Pramen: Václav Frolec: Vánoce v české kultuře – Vyšehrad 1989 Naše dějiny v datech – Albatros 1987 5

Požehnání Boží, ať přijde na vše zboží, by nám je Ježíšek dal a hojnost všeho popřál, z milosti Boží! (Stará koleda z Krkonoš) A ještě krátká předvánoční příhoda Na druhý svátek vánoční – na svátek sv. Štěpána, v roce 2006 ráno, vyprávěl v rozhlase na Praze II známý a rozšafný vypravěč, moderátor, spisovatel, písničkář filozof i básník, pan Josef Fousek z Kladna, tuto svoji následující vzpomínku. Bylo to už o nějaký rok dříve, v mrazivém předvánočním čase, když se jednou ubíral před půlnocí domů z nějaké soukromé oslavy v hospodě, kde s přítelem společně oslavili narození jeho dítěte. Měl trochu popito a dělal si starosti, jak ho teď doma přivítá jeho žena a jestli mu nebude vyčítat, že jde domů dost pozdě. Když tak procházel parkem, všiml si, že před ním v nočním šeru sedí na lavičce, v tomto neobvyklém čase i místě nějaký člověk, na zemi u nohou má jakýsi velký balík, a že se marně snaží zapálit si cigaretu. Šel tedy k němu, nabídl se a tu cigaretu mu sám zapálil. Ten poděkoval a pozval jej, aby si k němu na chvíli přisedl, že by mu chtěl něco vyprávět. Pan Fousek souhlasil a neznámý začal povídat: „Dnes je totiž výroční den, kdy mně právě před dvaceti léty na tomto místě zemřela má dobrá manželka Anežka. Měla silnou tbc plic. Byla to však dobrá ženská a měl jsem ji rád. Nejraději měla svou oblíbenou písničku „Ty kladenský kostelíčku“, kterou si často popěvovala. A tak já každý rok v tento den přicházím teď sem, na toto místo a na její památku si tu písničku vždycky pro ni i pro sebe zazpívám. Tož jsem tak přišel i dnes. Znáte tu píseň a nechtěl byste si ji zazpívat se mnou?“ Pan Fousek přikývl, že ji také zná, pozvání přijal, aby mu udělal radost a přisedl si k němu blíž. Neznámý pak z té velké tašky na zemi vytáhl tahací harmoniku, začal hrát a společně oba tu tklivou píseň dojemně zazpívali: Ty kladenský kostelíčku, již se s tebou loučím dnes, veď mne svatý andělíčku k soudu Páně do nebes. Tělo svoje v hrobě složím, v hlavách postavte mi kříž, odpočinu v míru Božím, až mne Pane probudíš. Když tu písničku přezpívali, neznámý mu pak upřímně, se slzami v očích poděkoval, potom se už rozloučili a pan Fousek už opravdu spěchal domů. Jeho manželka mu tentokrát ani nic nevyčítala a tak šel spokojeně hned spát a před usnutím ještě v posteli chvíli rozvažoval o té zvláštní příhodě, kterou před chvílí v parku prožil s tím neznámým harmonikářem, který tam pak ještě chvíli zůstal. Uvažoval i o tom zvláštním osudu té jeho ženy Anežky, na kterou i po dvaceti letech po její smrti ten její muž s takovou láskou vzpomínal a stále ji měl rád. Ráno si pan Fousek pospal o něco déle, a když vstával, manželka na něho zavolala: „Ty, Pepo, víš co teď venku říkali lidi? No představ si to – prý v parku na lavičce našli nějakého bezdomovce s harmonikou, asi prý tam večer usnul a do rána zmrzl!“ Odposlechl a zaznamenal si pro sebe i pro Vás Stanislav Liškutín 6

Oslavy 100. výročí školy Již v průběhu loňského školního roku 2009/2010 proběhla řada akcí zaměřených ke stému výročí školy. Tyto akce vyvrcholily na začátku tohoto školního roku, oslavy připadly na 10. a 11. září 2010. Mezi doprovodné akce a aktivity patřily práce žáků, soutěže a různé projekty zaměřené ke 100. výročí. Například: Prvňáčci škole k narozeninám Naši nejmenší se svými třídními učitelkami vyrobili škole ke stým narozeninám dort. Ne opravdický, ale celý papírový. Ozdobili jej papírovými čtyřlístky, květinami a barevnými obálkami. Obálek bylo sto a do každé z nich mohl kdokoliv (tedy nejen žáci, ale i rodiče) vložit lístek s přáním. Nocování ve škole Jednou za 100 let byla škola žákům přístupná i v noci. Noc z 25. na 26. června 2010 strávili školáci prvního a druhého ročníku ve svých třídách. Těch, co se této dobrovolné akce nezúčastnili, bylo minimum. Byl to pro děti opravdu nevšední zážitek. Starostlivé maminky také zabezpečily pečivo ke snídani, které svou rozmanitostí uspokojilo všechny strávníky. K večeři se na dvorku opekly špekáčky a zpívalo se. Součástí nocování byla také stezka odvahy – kde jinde, než na školní půdě! Ráno následovala bohatá snídaně a balení spacáků. Kolem osmé se škola opět stala prázdnou budovou, takovou, jakou bývá o každém víkendu. Výstava výtvarných prací žáků v klášteře To byla další akce, která proběhla ve dnech 12. a 13. června 2010. 7

Vyvrcholením konce školního roku byl 29. června slavnostní průvod žáků městem. Jednotlivé třídy za doprovodu různých zvukových efektů osvěžily pochod nápaditými kostýmy a maskami. Před terasou kulturního domu průvod krátce zastavil a žáci si společně zatančili a zazpívali. Poté proběhlo na hřišti za školou slavnostní ukončení stého školního roku předáním cen za různé soutěže a následně ve třídách předáním vysvědčení. Na začátku tohoto školního roku 2010/11 ve dnech oslav 10. a 11. září proběhly tyto akce: Slavnostní zahájení a setkání hostů v kulturním domě, kulturní vystoupení žáků školy, setkání se sponzory školy, setkání bývalých a současných učitelů, školní akademie v kulturním domě, Den otevřených dveří s doprovodnými akcemi: prezentací prací, projektů, kroužků a školních akcí, fotogalerie na chodbách, vydání Almanachu ke 100. výročí a DVD s filmem o škole. Podrobnosti a další fotografie můžete zhlédnout na http://www.zsdolnikounice.cz/akce.htm

8

Ze školních akcí Adaptační pobyt prvňáčků Ve dnech 21. 9. – 23. 9. 2010 proběhl v Bohdalově adaptační pobyt žáků 1. ročníku. Prostředí bylo super – hřiště, lesy, louky. Počasí nám také přálo a tak si děti užívaly her v přírodě – např. směrované, lovců orchidejí, lesní časovky, stavění domečků pro lesní skřítky, hledání pokladu a dalších. Večer se hrály společenské hry v místnosti a nechyběla ani pohádka na dobrou noc. Během her si děti vyzkoušely svoji zdatnost, bojovnost, smysl pro fair play. Vzájemně se blíže poznávaly, navazovaly nová přátelství, učily se vzájemné komunikaci, ohleduplnému chování, spolupráci a pomoci, ale také samostatnosti, protože mnohé z nich byly poprvé bez maminky. Dětem i p. učitelkám se v Bohdalově líbilo a všichni se těší na další společné akce. Další fotografie můžete zhlédnout na http://www.zsdolnikounice.cz/akce.htm

9

10

Z výuky – Ukázky hodin Svatební obřad v 8. B Předmětem zájmu hodin občanské výchovy žáků 8.ročníku je tematický blok člověk a rodinný život. Jeho součástí jsou kapitoly-rodina, příbuzní, svatba, manželství, výchova dětí. A protože už Jan Amos Komenský říkal, že názornost je ve výuce nejdůležitějším prvkem, při probírání tématu svatba jsme se společně s třídou 8. B rozhodli, že si takový malý svatební obřad vyzkoušíme. Mgr. Bublák Martin

Dopravní výchova 4. A Dne 14. 9. 2010 se žáci 4. A zúčastnili výuky na dopravním hřišti v Oslavanech. Děti byly rozděleny do tří družstev a postupně se vystřídaly na jednotlivých stanovištích. Jedna z instruktorek prověřila jejich znalosti dopravních značek a zopakovala s dětmi pravidla bezpečnosti silničního provozu. Druhá skupina nejdříve prošla a poté projela křižovatky na dopravním hřišti a s třídní učitelkou si třetí skupina vyzkoušela jízdu zručnosti. Program se dětem velmi líbil, odnesly si drobné dárky a již nyní se těší na jarní pokračování výuky. Mgr. Hudáková Jana 11

Přehled kroužků ve šk. r. 2010/2011 NÁZEV Volejbalový 3. až 5. r. D Sportovní hoši baseball Dyslektický pro 4. až 5. roč. Dyslektický pro 2. a 3. roč. Angličtina pro 1. roč. Angličtina pro 2. roč. Kroužky ŠD: Práce s počítačem Výtvarný kroužek Rukodělný kroužek Pohybové hry v Tv Dramaticko-literární kroužek

VYUČUJÍCÍ Žáková Hudák Hudáková Elederová Burešová Burešová

DOBA KONÁNÍ St 6. hod. Út od 15.00 Čt 6. hod. Út 6. hod. Út 5. hod., St 7. hod. Po 5. hod., Čt 7. hod.

Hodovská Burešová Zoufalá Burešová Burešová

Po (6. a 7. hod.) Po, Út 13.45–14.45 St Čt 6. hod. Pá 13.00–14.00

II.stupeň

Pěvecký kroužek Sportovní hry II. st. H Volejbalový D 6. – 9. roč. Výtvarný kroužek II. st. Matematický Jazykový Čj Tenisový

Žáková Raus Žáková Procházková Samlíková Horňáková Bublák

Po po 6. hod. Po po 6. hod., ve 14.00 St po 6. hod. Po po 6. hod., ve 14.00 Čt po 6. hod. St po 6. hod. St po 6. hod.

Nepovinný předmět

Náboženství

Obrdlík

BAR Po po 4. h 11.50 SME St 6. (a 7.) hod.

Kroužky I. stupeň

12

Sběr šípků 2010/2011 – konečné pořadí říjen 2010 (20 a více kg) 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14.

jméno Kolesová Tereza Kubiš Pavel Forman Jakub Navrátilová Gabriela Navrátil Rostislav Homolková Barbora Wascher Radim Svobodová Tereza Křížová Tereza Šnajdrová Petra Šmídek Michal Hellarová Barbora Káčerek Vojtěch Baumgartnerová Monika

třída 5.B 4.A 4.A 6.A 9.A 3.B 7.B 7.B 6.A 3.A 9.A 1.A 7.B 5.A

kg 81,00 80,50 75,00 64,00 55,00 45,00 41,50 37,00 33,00 30,00 27,00 25,90 24,00 23,00

Pořadí tříd – šípky 2010 1. stupeň počet žáků 1.A 17 1.B 17 2.A 18 2.B 18 3.A 21 3.B 21 4.A 26 5.A 22 5.B 18 2. stupeň 6.A 7.A 7.B 8.A 8.B 9.A 9.B

30 25 27 26 26 19 19

průměr na třídu 5,91 3,66 8,57 8,33 7,38 7,68 12,73 6,64 11,17 7,60 5,68 6,44 5,42 4,42 8,76 3,05

celkem kg 100,50 62,25 154,30 149,97 155,00 161,20 331,00 146,00 201,00 228,00 142,00 174,00 141,00 115,00 166,50 58,00 2485,72

3. místo

1. místo 2. místo 2. místo 3. místo 1. místo

www.zsdolnikounice.cz 13

Sportovní soutěže – reprezentace školy – Pohár Orion ve florbalu Mladší žáci 6. a 7. ročník Reprezentující žáci: Třída 7. B – Svoboda Antonín, Sysel Ondřej, Kamaryt Adam, Hron Patrik, Křemeček David, Káčerek Vojtěch, Oulehla Kamil, Wascher Radim, Třída 6. A – Weber Michal, Staňa Michal. Okrskové kolo – Ivančice Žáci hráli systémem každý s každým. Hrací doba byla 2×10 minut. Zápasy ZŠ Dolní Kounice Dolní Kounice–TGM Ivančice Dolní Kounice–Oslavany 2:3 Dolní Kounice–GJB Ivančice Dolní Kounice–VM Ivančice

1:0 2:1 9:0

Střelci branek: Wascher 6, Weber 3, Kamaryt 2, Oulehla 1, Sysel 1, Pořadí: 1. Dolní Kounice 2. TGM Ivančice 3. GJB Ivančice 4. VM Ivančice 5. Oslavany

9 bodů 9 bodů 6 bodů 3 body 3 body

Mladší žáci se umístili na 1. místě a postoupili do okresního kola. Okresní kolo – Pohořelice Žáci byli rozděleni do dvou skupin po 3 týmech. Ve skupině se hrálo systémem každý s každým. Poté spolu mužstva, která se umístila ve skupinách na 1., 2., 3. místech, hrála o 1., 3., a 5. celkové umístění. Zápasy ZŠ Dolní Kounice Dolní Kounice–Újezd u Brna Dolní Kounice–Zbýšov Dolní Kounice–Tišnov 28. října

2:4 1:3 10:0 14

Střelci branek: Wascher 3, Kamaryt 3, Oulehla 3, Hron 2, Sysel 1, Křemeček 1. Pořadí: 1. Pohořelice 2. Zbýšov 3. Tišnov Smištíkova 4. Újezd u Brna 5. Dolní Kounice 6. Tišnov 28. října Starší žáci 8. a 9. ročník obsadili v okrskovém kole v Ivančicích 6. místo Dívky 8. a 9. ročníku obsadily 3. místo v okrskovém kole

15

Reprezentující žákyně: 9. roč. – Weissová, Buršíková, Fuchsová, Světlíková, Vodičková, Honková 8. roč. – Kratochvílová, Dudová, Světlíková, Ryšavá 7. roč. – Leonová Zápasy: Dolní Kounice–Židlochovice (ZŠ) Dolní Kounice–Ivančice (GJB) Dolní Kounice–Ivančice (ZŠ TGM) Dolní Kounice–Židlochovice (gym.)

0:1 3:0 2:3 2:0

Střelkyně: Kratochvílová Nikola 7× Dudová Lucie 2×

Rozsvěcování vánočního stromu V neděli 28. 11. 2010 se dětský pěvecký sbor při ZŠ Dolní Kounice zúčastnil slavnostního rozsvěcování vánočního stromu. Všichni hosté se mohli zaposlouchat do směsi českých a moravských koled, vánočních písní v úpravě novodobých autorů či písní z pohádek. Slavnostní program přispěl k hřejivé a spokojené náladě, která panovala mezi všemi návštěvníky. S přáním krásných Vánoc děkuje všem divákům za děti pěveckého sboru Mgr. Eva Žáková.

16

Dětský průvod s lampióny Je podzimní večer 6. listopadu a dav lidí netrpělivě čeká, až hodiny na věži odbijí šest. Protože právě na tento čas byl naplánován začátek. I když je počasí přející, někteří lidé přešlapují na místě snad proto, aby se zahřáli či si zkrátili čas. Davem vládne menší nervozita, neboť nikdo neví, co se přesně bude dít. Všechny je však sem přivedla stejná věc. Chtějí se bavit. Někteří přišli ze zvědavosti, jiní možná zavzpomínat na staré časy anebo doprovodit ty nejmenší. Ti však nemohou spustit oči z lampiónů, kterých je kolem nich spousta. Malí, velcí, staří a mladí už zaplnili chodník od pizzérie až k Sportservisu Čudis, kde probíhají poslední přípravy. Chvíli po šesté hodině se celý průvod dává do pohybu a ulicí Růžovou se pomalu blíží ke klášteru Rosa Coeli. Ve chvíli, kdy první lidé začínají plnit prostor mezi loučemi osvícenými zdmi, se konec průvodu teprve blíží k bráně. S každým dalším lampiónem se uvnitř klášteru o trochu více rozzáří a tak si všichni můžou vychutnat nádhernou atmosféru, kterou pomohli sami vytvořit. Asi po 15 minutách průvod opouští klášter a vydává se směrem k náměstí Míru. Tam je na programu pouštění balónků štěstí. Na náměstí lidé tvoří malé skupinky, co skupinka to alespoň jeden balónek. Začínají zažehovat kostky pevného lihu a horkým vzduchem plnit své balónky. Sice to chvíli trvá, ale poté letí k nebi jeden za druhým. Někteří stihli před naplněním napsat na balónek

17

přáníčko a jiní ho prostě vypustili jen tak. V jednu chvíli se odtrhuji od svého balónku, zvedám hlavu k nebi a začínám počítat. Zastavuji se na čísle 35. Musím končit, protože ten můj chce už taky letět. Chvíli ještě všichni stojíme a pozorujeme vzdalující se světýlka a pak se rozcházíme do svých domovů. Někteří se mě ptali, proč ten průvod děláme, ale kdo tam byl, odpověď zná. Tak takový byl průvod s lampióny mýma očima. Děkuji všem, kteří pomáhali a Vám, kteří jste přišli. A že Vás bylo. Video a fotky z průvodu jsou k vidění na www.ladiko.cz/lampion2010. Ladislav Zelený Sattler

18

Tajemství lidského nitra Co může říci přírodověda o člověku? Zkoumá empiricky dostupné jevy jeho tělesného života. Nemůže však ověřit, že konstatovaná fakta biologického aspektu života představují jedinou či aspoň specificky nejpodstatnější realitu lidského bytí a lidského života. Otázka adekvátní definice člověka (kým je člověk?) se ptá na celého člověka (na principy jeho bytostné konstituce, identity a integrity). Takové téma však přesahuje možnosti empirických věd. Nelze totiž empiricky konstatovat, že jen empirické metody postihují realitu, ani že postihují celou realitu, takže bytí člověka a integrita lidského života by byly dány objektem empirických věd. Biolog např. nemůže tvrdit, že jeho poznatky vyjadřují „to podstatné“ o člověku. Wirchow tvrdil, že pitval mnoho mrtvých lidí, ale žádnou „duši“ neobjevil. Vědecký pracovník přitom musí vyhodnocovat takové neempirické pojmy, jako „podstata“, „konstituanta“, „bytostné určení“, takže jeho případná výpověď o člověku jako takovém je nutně filosofická. Zdání o kompetenci přírodovědců v otázce definování člověka vychází z předpokladů materialismu, což jsou postuláty filosofické. Adekvátní definice člověka tedy není na úrovni přírodovědeckého poznání, spadá do oboru filosofie. Identitu člověka vystihuje pouze syntéza exaktních empirických poznatků se základním filosofickým odůvodněním, kým člověk je. Jenže kdyby se filosofové aspoň na něčem shodli. V exaktní vědě je konsensus odborníků důvodem jejich důvěryhodnosti pro širokou veřejnost. Skutečnost, že se filosofové ve svých závěrech a metodách neshodují, je prostě dána zcela zvláštní náročností jejich tématu. Mají např. kriticky verifikovat základy vědění – ostatní jim beze všeho věří. Schází-li tedy filosofům ve srovnání s jinými vědci konsensus, neznamená to, že jejich poznání musí mít menší hodnotu, že je snad tím samým méně jisté či méně dokázané. Jen orientace je v takové spleti názorů obtížnější. Tím více co se týče tak niterné záležitosti jakou je religiozita, která je neoddělitelně spjata s podstatou lidské přirozenosti. Žádáme-li od filosofie závaznou definici člověka, jeho přirozené danosti, obrátíme se nejspíše na reprezentanty soudobých směrů v naději, že aspoň opravili nedostatky předchůdců a dospěli ve svém porozumění lidskému bytí nejdál. Jenže stav a úroveň současné filosofie jsou jednoznačně určeny vývojem novověké filosofie, v níž se ovšem všechno odvíjí od pokusů o výklad poznání a tyto pokusy se hrubě nezdařily. Je v nich špatně položený a špatně řešený klíčový problém pravdy. Z toho vyplývá redukování filosofického myšlení na zkušenost. Tato silně reduktivní tendence logicky přechází do výkladů skutečnosti. Výsledkem jsou reduktivní modely reality, z nichž se právě ty podstatné, nempirické principy a struktury vytrácejí. V novověké filosofii se proto ustálila výkladová redukce lidského bytí na životní jevy. Člověk se tu jeví jako složitě strukturovaný komplex zkušenostně dostupných jevů, jako množina aktů, stavů, částic, vztahů, procesů, fenoménů, které lze popsat a systemizovat. Základní určení lidského bytí a principy lidského života, složky lidské bytosti leží totiž za hranicemi životních jevů, jsou metaempirické. Kompletnější, realističtější řešení problému poznání 19

tajemství člověka skutečně garantuje spolehlivost metafyzického celostního přístupu a vysvobozuje tak antropologickou reflexi z částečnosti a jisté jednostrannosti. Metafyzický výklad člověka proniká k základu životních jevů, který realistická filosofie souhrnně postihuje pojmem „lidská přirozenost“. Z logického hlediska se pojem lidské přirozenosti ukazuje jako komplex nutných určení lidského jedince, bez nichž tento nemůže existovat. Z hlediska realizace životních činností rozlišuje metafyzický pohled v pojmu lidské přirozenosti jednak samotného lidského jedince (Já) jako subjekt a vlastníka svého života a dále pak všem lidem společné, individualizované základní skony k specificky odlišeným životním činnostem: biologicko-psychicko-duchovním. Tento systém vrozených životních sklonů-principů specificky lidské životní dynamiky tvoří základní výbavu subjektu k životu a je důvodem jednoty v mnohosti životních aktů, důvodem ontologického řádu lidského života. V Univerzální deklaraci o bioetice a lidských právech UNESCO je jasně řečeno: „(…) lidská identita zahrnuje biologickou, psychologickou, sociální, kulturní a spirituální dimenzi (Bull. Med. Eth., 2005).“ Nutné propojení a korelace těchto složek lidské přirozenosti znamená nutnou koexistenci subjektu a všech základních principů lidského života. Kdyby jeden vypadl, nebyl by to lidský život, neexistoval by lidský jedinec. Takto koncipovaný pojem lidské přirozenosti není žádnou uměle vymyšlenou fikcí či hypotézou, kterou by bylo možné v běžném myšlení bez nežádoucích následků suspendovat. Lidská přirozenost, jejíž nezanedbatelnou složkou je duchovní rozměr člověka je stabilním poznatkem filosofické antropologie. Pojímáme-li lidskou přirozenost souhrnně, můžem ji chápat jako nezbytný, základní princip lidské životní dynamiky. Každý životní projev lidského jedince (biologický, psychický či duchovní resp. náboženský) je zasazen do kontextu celého lidského života. Realizuje se jako specifický akt v jednotě specificky i individuálně diferencovaných aktů člověka. Důvodem této realizace a jednoty životních reakcí je právě lidská přirozenost. Z ní čerpají životní akty svou specificitu, začlenění, vzájemnost a koordinaci. Lidský život je ve své integritě beze zbytku podmíněn a určen lidskou přirozeností, tedy i vrozenou náboženskostí v nejširším slova smyslu. Přirozená danost je primární, je konstantou lidského bytí jako univerzální princip lidského života. Empiricky či fenomenologicky jsou nám pochopitelně bližší projevy života jako tělesné změny, emoce, myšlenky, činy, mezilidské vztahy, kultura, náboženství, dějiny. Ale v celostním, filosofickém výkladu jsou srozumitelné jen na pozadí lidské přirozenosti, která se jako soubor nutných určení lidského jedince nemění. Ve všech dobách, od chvíle kdy se člověk stal člověkem je subjektem sklonů k tělesně-duchovnímu životu, které se za příznivých podmínek postupně realizují. Výraz „duchovní rozměr“ člověka může právem připadat mnohým jako označení mlhavé, podezřelé, kryjící buď z hlediska medicíny –neodbornost, nebo jakési podivné duchařské praktiky. Použijeme-li latinského ekvivalentu „spirituální“, bude to možná znít lépe, ale také trochu módně. Někteří pěstují zájem o spirituálnost, „duchovno“ bez návaznosti na institucionalizované náboženství, což dokládá zmíněný fakt. Protože 20

chceme-li vidět člověka jako plnou lidskou bytost, potom ho nevidíme jen jako více či méně fungující organismus, ale vnímáme jeho osobní historii, vidíme ho v síti vztahů, které mohou jít dál, než jsou vztahy k lidem a k věcem, tedy v rozměru duchovním. Duchovní rozměr člověka je něčím, co se na jedné straně mnohdy a mnohde teoreticky uznává a jeho rozvíjení se požaduje, na druhé straně si s tímto tématem mnozí nevědí rady. Je ostatně obtížné ho i definovat, náležitě pojmenovat, pokud máme duchovní rozměr člověka popsat velmi obecně tak, aby nebyl vázán jen na určité náboženství nebo určitý typ kultury. Navíc je zejména v souvislostech vývoje světonázorové výuky v posledních šedesáti létech v naší zemi položka „duchovní“ či „spirituální“ v nebezpečí, že bude chápána jako označení pro věci zbytečné, neužitečné, únikové, málo podporující aktivní přístup k životu. Chceme-li stručně a velmi obecně označit a osvětlit skutečnost „duchovního rozměru“, můžeme použít několika cest. Jednak lze za duchovní rozměr člověka označit to, co tvoří základ o který se opíráme, a to tak hluboký a zásadní, že není likvidován nějakou dlouhodobou nemohoucností člověka, jeho vyřazením z aktivní činnosti. Jinak řečeno, jde o základ, který není tvořen aktivitami člověka, jeho výkonem, ale na kterém spíše celý aktivní výkon člověka i pasivní polohy životního podzimu spočívají. Druhý přístup je ten, že za duchovní rozměr člověka označíme právě to nepodmíněné a těžko pojmenovatelné, co do plnosti života chybí, když jsme už vše vymyslili a zhotovili dobře a funkčně – ale přece tím nedosahujeme plnosti, cítíme stále jakousi nespokojenost kdesi v hlubinách nitra, nenaplněnost. Není tím ovšem míněna nějaká „nadstavba“ či „příkrasa“ života, ale spíše to podstatné, co nelze koupit, zhotovit, vykonat, ale po čem člověk více či méně uvědoměle touží. A konečně bychom za duchovní rozměr člověka mohli označit to, co tvoří základ, nosnou dimenzi kulturních výkonů a činů, tedy různých oborů umění. Přední teatrolog doc. PhDr. Zdeněk Hořínek z katedry divadelní vědy FFUK vydal knihu s názvem Duchovní dimenze divadla (Pražská scéna, 2004). Rozebírá z různých hledisek většinou implicitní duchovní rozměr divadla. Zdůrazňuje zvláště jeden duchovní rys divadelního umění a tím je hledisko věčnosti. Psychoterapeut, religionista MUDr. Prokop Remeš tvrdí: „Náboženskost představuje geneticky podmíněnou vlastnost lidské psychiky a hranice mezi ateismem a náboženskou vírou nejsou zcela jasné.“ Dokládá to vlastními zkušenostmi v novém směru psychoterapie, v hagioterapii. Co je to hagioterapie? Dr. Remeš říká: „Je to forma psychoterapie, která pracuje s náboženskostí člověka. Nepracuje přímo s hypotézou Boha, ale s hypotézou náboženskosti člověka. Každý člověk má psychologické struktury, které můžeme nazvat náboženskými, a má je buď potlačené, nebo je rozvíjí a kultivuje. Náboženskost v sobě zahrnuje dvě složky: jednak složku prožitkovou (vnímání posvátna), jednak složku kognitivní, poznávací. Náboženskost spjatá s hodnotami, jejichž objektivita není dána empiricky. Má se za to, že náboženskost v tomto smyslu je geneticky daná a evolučně výhodná.“ Vysvětlí, co se tím myslí: „V dějinách nebyla objevena žádná větší lidská pospolitost, která by byla nenáboženská. Například když u neandrtálce byly v hrobě nalezeny květiny, tak už se to považuje za určitý projev nábo21

ženskosti. Nějakým způsobem je náboženskost evolučně výhodná. Evoluce by tyto projevy neudržela, kdyby nebyly výhodné. Náboženskost pomáhá – prožitek smyslu života dává sílu přežívat. Otázka, zda vůbec existuje smysl života, jestli to není naše iluze, je vlastně náboženská otázka. Jestliže existuje smysl života, nějaký úkol, který mi je dán předem k naplnění, tak to předpokládá existenci Boha,“ uzavírá Dr. Remeš. Jiný současný religionista Jan Vokoun hodnotí duchovní rozměr lidské přirozenost opět z jiného úhlu, konstatuje: „K pochopení fenoménu náboženství můžeme přistupovat jednak antropologicky, jednak teologicky. Antropologický výklad vychází z toho, že člověk je tvor náboženský. Náboženskost není skutečností odvozenou (viz spekulace Feuerbachovy), ale patří nutně k jeho konstituci. Všestranně rozvinuté, nedeformované lidství není bez náboženskosti trvale možné. Popírání této skutečnosti se ukazuje jako potenciální ohrožení sekulární společnosti. Znamením, ne důkazem, že tomu tak je, je fakt všeobecného rozšíření náboženství a jeho základní význam pro vznik kultur a snad i řeči. Moderní sekulární společnost je důkazem nepřímým: zejména tím, že bez náboženství upadá legitimita jejich institucí. Náboženskost člověka ovšem není důkazem pravdy náboženství, mohlo by jít o iluzi – jednu z iluzí, bez nichž se sice nedá žít, ale která je nicméně iluzí. Konstitutivnost náboženství pro člověka však přinejmenším znamená, že náboženskost nemůže pocházet z člověka samého. Nemá-li náboženskost být subjektivní iluzí, musí jí odpovídat něco mimo subjekt. Byl-li svět skutečně stvořen, pak to je na světě i na člověku nějak patrné. Odpověď (filozofickou) na otázku pravdivosti náboženství je třeba hledat ve zkušenosti s realitou.“ Podobně psycholog Viktor E. Frankl (1905–1997) předpokládá, že problematika hodnot a smyslu konec konců vždy ukazuje ke svému religióznímu zakotvení. Psychologové nás ovšem upozorní na to, že je třeba od sebe odlišovat lidi se zvnitřnělou (intrinsickou) a vnějškovou (extrinsickou) religiozitou. V současné době se setkáváme často s širšími tzv. implicitními formami religiozity v tzv. kryptoreligiózních formách spirituality. Psycholog prof. Jaro Křivohlavý jako příklad implicitní religiozity uvádí politická hnutí: „Starší generace měla možnost vidět takovouto náboženskost Hitlerova pojetí nacionalismu. Miliony lidí žily ‚náboženstvím‘ nacismu a umíraly za jeho ideály. Obdobně tomu bylo za komunismu. I tomu mnozí lidé věřili – jako klasické formě náboženství – žili tím a byli ochotni pro to něco udělat. Nejde však jen o ‚náboženský‘ charakter politických hnutí. Pro někoho se nejvyšší hodnotou v životě mohou stát peníze. Pro jiného tímto životním cílem může být dosažení co nejvyššího společenského postavení, dosažení rekordu, být v čele (čehokoliv) atp. V nejobecnějším pojetí jde o skrytou ‚náboženskost‘ či posvátnost toho, co daný člověk považuje za nejdůležitější v životě“. Toto rozšířené, existenciální pojetí spirituality a religiozity nám dává možnost lépe chápat duchovní stránku soudobého člověka. Už Paul Tillich věděl, že skutečná hranice mezi vírou a nevírou nevede mezi těmi, kteří mluví a kteří nemluví o Bohu, nýbrž mez těmi, kteří „vědí o hloubce“ a mezi těmi, kteří s hlubinnou dimenzí života nepočítají. Současný západní svět, charakterizovaný mj. extrémní nabídkou spotřebního zboží, 22

aktivit a vlivu médií se samozřejmě dostává do situace, kdy pro klasická náboženství jako by nebylo místa. Náboženskost, ač je jako antropologická konstanta nějak přítomna v každém člověku, vyžaduje pro to, aby byla uvedena k životu, jistou péči a prostor. Náboženské aktivity ovšem vyžadují soustředění, pohroužení, duchovní koncentrovanost, oproštění od vnějších rušivých podnětů, ale na druhé straně společenství. Také média mají svůj podíl na tom, že v dnešní společnosti začíná převládat typ člověka profánního. Dr. Tomáš Halík v knize Vzýván i nevzýván (2004) napsal: „Média přebírají celou řadu aspektů tradiční role náboženství: nabízejí symboly, interpretují svět, předkládají podmanivé příběhy, ovlivňují styl myšlení a chování lidí, vytvářejí sítě, nabízejí společnou zkušenost, sdílená témata.“ Mircea Eliade, rumunský religionista, dospěl už před půl stoletím k názoru, který uvádí v knize Posvátné a profánní, že „profánní člověk je potomkem člověka náboženského a nemůže anulovat své vlastní dějiny, tj. způsoby chování svých vlastních náboženských předků, které ho konstituovaly v tom, jaký je. …i ten nejotevřenější nenáboženský člověk v hloubi své bytosti dosud sdílí nábožensky orientované chování.“ Podle Eliadeho skutečně nenáboženský člověk je ten, kdo uznává jedině sám sebe jako subjekt a činitele dějin a odmítá jakékoliv odvolání na transcendenci. Jinými slovy, nepřijímá žádný jiný model lidství mimo lidskou situaci tak, jak ji lze dešifrovat. Avšak ani u tohoto lidského typu náboženskost nemizí definitivně, pouze se přesouvá do nevědomí. Odtud potom pramení nejrůznější magicko-náboženské změti, často upadlé až na úroveň karikatury a proto obtížně rozpoznatelné. Tyto neklasické podoby duchovní dimenze lidského nitra se v průběhu posledních desetiletí nesmírně rozhojnily. Vyjadřuje to klasický výrok: kde mizí víra, bují pověra. Dosavadní pojednání naznačilo odkud náboženství vyrůstá. Člověk je ve své podstatě bytost radikálně otevřená transcendenci. Náboženství není něco vnějšího, co by člověk „vynalézal“, ale je s ním bytostně spjato. Neptáme se, kdy náboženství vzniklo, nýbrž z jakého pramene vyrůstá, jak vzniká. Přitom právě otázka vzniku náboženství vyvolává značné nesnáze, protože jde o velmi složitý a komplexní fenomén, který se nesmí řešit ideologicky s předsudky, s jednostrannou zaujatostí nebo na základě neověřených hypotéz a umělých teorií. Záleží vždy na východisku a úhlu pohledu. Představme si někoho, kdo nemá rád letadla, nikdy proto letadlem neletěl a navíc považuje všechny ty, kdo letadla používají za nedůvěryhodné podivíny. Pokud by někdo takový vydával odborné příručky o letadlech anebo zastával místo na katedře aeronautiky, pak by zřejmě nebylo něco v pořádku. Toto přirovnání používá Rodney Stark, uznávaný americký sociolog náboženství, když hovoří o odbornících z oboru filosofie, sociologie, psychologie, speciálně religionistiky, z nichž mnozí nejen že víru nepraktikují, ale náboženstvím pohrdají a věřící považují za takřka nevyléčitelně zpozdilé (Objev Boha. Původ velkých náboženství a evoluce víry, 2007). Odmítnutím spirituální dimenze člověka nelze vysvětlit tak obecné jevy jako umění, morálku a náboženství. Např. Sigmund Freud redukuje duchovní rozměr na materiální úroveň. Nelze popřít vazby mezi oběma dimenzemi. Avšak je možné empiricky popsat s aparátem materialistů kupříkladu Beethovenovu motivaci pro složení Deváté sym23

fonie? Cokoli spirituálního Freud odmítal. Představa Boha byla pro něj pouhou projekcí obrazu otce na nebesa. Vycházel z teze, že dítě v určitém stadiu vývoje vzhlíží ke svému otci jako k dokonalému a zejména všemocnému. Poté, co dojem této dokonalosti odpadne, dítě se oprostí od této představy ve vztahu k vlastnímu rodiči, avšak obraz všemohoucího otce ve fantazii přetrvá, je přesunut z oblasti zkušenosti do sféry imaginace a získává nové pojmenování Bůh. Ještě bizarnější a doslova nechutná a odpudivá vysvětlení nabízí Freud pro další náboženské skutečnosti: svaté přijímání v katolické tradici považuje za rituál odvozený z doby primitivního stadia vývoje lidstva, pozůstatek kanibalistických obřadů. Mystické zkušenosti světců považoval za důsledek sexuálních frustrací, odříkávání růžence za nevědomou masturbaci apod. Náboženství jako takové Freud označil za obsedantně-kompulzivní neurózu. Je možné považovat toto tvrzení za vědecké jen na základě toho, že ve své ordinaci potkal Freud mnoho obsedantně-kompulzivních jedinců, jež byli silně věřící? Tito lidé ale téměř jistě postrádali správný a vyvážený pohled na Boha, svět i sebe, což jim neumožnilo otevřít se plnosti náboženské zkušenosti. Celá freudovská filosofie je příkladem neobjektivní zaujaté jednostrannosti, která uniká realitě a vychází z předsudku radikálního popření složek lidské přirozenosti, totiž spirituality a svobody. Redukcí svobodné vůle na pouhé tlaky instinktů se člověk ve Freudově pojetí stává hříčkou vášní a instinktů, psychologických determinantů vysvětlitelných přísně biologicky či chemicky za cenu ztráty pohledu na člověka jako na celistvou mravní osobu. Přitom nelze popřít přínos psychoanalýzy jeho žáků. Papež Pius XII. v promluvě k lékařům-neurologům roku 1952 řekl: „Psychologie lidských hlubin nesmí být odsuzována, jestliže odkrývá obsah náboženského psychična a usiluje ho analyzovat a redukovat na vědecký systém, dokonce ani v případě, že tento výzkum je nový a jeho terminologii nenalezneme v minulosti.“ Psychoanalýza nastolila mnohé otázky, které musí být řešeny kompetentně a seriozně. Prohlubuje chápání osobnosti člověka jehož základní dynamiku poskytuje jeho pudové vybavení, kde každý z pudů neomylně míří k naplnění. Nevědomí samo nedokáže problémy a konflikty překonat, proto musí k tomu angažovat vědomí. Člověk je úžasné tajemství – osobnost, inteligence, svobodná vůle, mravní odpovědnost, duchovní rozměr. Pokud se smíříme s materialismem a z něho vyplývajícím determinismem musíme uvěřit, že veškeré jednání a rozhodování je jen důsledkem předešlých pohybů a reakcí nervových buněk a přidružených molekul na vnější události. Hmota sama však sama není schopna vytvořit něco nadhmotného, jako je vědomí a svědomí, odpovědnost vůči mravnosti, lásce, soucitu, sebeoběti. Jakákoli kombinace jakýchkoli chemických prvků nemůže reflektovat sebe sama v duchovních, mravních a vztahových otázkách individuální osobnosti. Hledání podstatného pro náboženskost, snaha vyjádřit, co to vlastně v člověku bylo a stále je, je od 19. století součástí hledání religionistů. Odpověď opět není jednoduchá. Záleží na východisku a principech jimiž se jednotliví religionisté řídí. Religionistika nepoznává vírou, ale popisem a analýzou náboženských jevů, jejich srovnáváním, 24

historickým řazením, výzkumem jejich sociálního, kulturního a historického prostředí a jejich jazykovým rozborem, nemůže pracovat s myšlenkou práva na určení definitivní pravdy. Křesťanství je jedním z více zkoumaných náboženství, které nemá v religionistice nijak výsadní roli. Religionistika se zrodila v západním myšlenkovém světě a nemůže se zcela odříznout od pupeční šňůry, která ji spojuje s křesťansky laděným myšlením. Nelze však na druhé straně tvrdit, že ateistický postoj je zárukou objektivnosti bádání jak jsme naznačili na začátku našich úvah. Religionistická věda prodělala během přibližně stopadesátiletého trvání hlubokou proměnu. Když v 19. století vstupovala na evropskou kulturní scénu, představila se tehdejšímu vědeckému publiku jako věda, která dokáže, že náboženství a Bůh nejsou nic jiného než jakýsi druh iluze. Tento výchozí vyloženě protináboženský postoj se však během dalšího bádání a vědecké rozpravy, která je provázela, začal proti obecnému očekávání podivuhodně obracet. Přes tuto ranou antináboženskou a ateistickou fázi a skrze její uvědomění si, že není vědou o Bohu, ale vědou o náboženském chování člověka docházela k vyrovnanějšímu postoji, že jí nepřísluší vynášet soudy filosoficko-metafyzické povahy, byť i ve formě popírání a negace. Vývoj vědy o náboženství se dostává do dnešního rovnocenného partnerství s teologií a filosofií náboženství, kde religionistika předesílá, že jí nepřísluší zabývat se podstatou náboženství a že se nemůže ani zabývat podstatou transcendence (tajemstvím Boha), ale jen jeho ideou, až se dostává k otázce, že nějaký ten Bůh za všemi svými postavami, tvářnostmi, funkcemi a jmény přece jenom být musí? Vývoj religionistiky postupoval od počáteční vzpoury proti náboženství a přímý protiklad k teologii se změnil v postupné uvědomění si role, která ji přísluší. Podle teologa-religionisty Dr. Karla Skalického z Jihočeské univerzity postupné sbližování religionistiky a teologie se dostává do dnešního stavu, kdy religionistika již potajmu, mlčky uznává existenci Boha a předpokládá jejich postupné opětovné splynutí do vědy jediné, kde religionistika bude hrát roli sebereflexe a ověření náboženské pravdivosti. Náboženství je chápáno jako antropologická konstanta, je s člověkem spjato zcela nerozlučně, ale odpověď na smysl náboženství lze hledat jen částečně a to pro každé jednotlivé náboženství samostatně. Fenomenologické studium náboženství nám už dnes skýtá dostatečně úplný a přesný obraz o náboženské skutečnosti a její morfologii, abychom se pokusili odkrýt za rozličnými projevy náboženského života i existenciální potřeby člověka, které se za nimi skrývají. Náboženství lze považovat za složitý systém tolika funkcí, jimž odpovídá právě tolik potřeb. Z tohoto hlediska se však náboženská potřeba (spiritual needs) jeví jako potřeba naprosto ne jednoduchá, ale složitá. Načrtnuté složky duchovní (náboženské) potřeby odpovídající lidské přirozenosti mohou být ovšem naplněny a uspokojovány nejrůznějším způsobem, protože existují různé náhražky náboženství, pseudonáboženství, myšlenková spiritualita nebo naopak vnější formalismus. Jako první můžeme uvést potřebu zaštítěnosti a jistoty. Situace krajního nebezpečí a vážného ohrožení jsou úrodnou půdou pro nejrůznější apotropaické obřady mající 25

za účel odvrátit hrozbu zla. Nejistota plodí obřadní praktiky, mající za účel chránit před uhranutím a před jakýmkoli neštěstím a zajistit úspěch, zdraví, úrodu, plodnost, blahobyt. V bráhmanismu se rituální oběť stává tak účinnou, že se jí musejí podřídit i bohové. S potřebou jistoty je blízce spřízněna i potřeba nadvlády nad přírodou i nad společností. Tato potřeba stojí u kořene různých magických praktik. Ale i náboženství se může stát prostředkem k uspokojení této potřeby. Durkheim studoval náboženství v jeho totemických formách pod tímto zorným úhlem. Náboženství se mu tak jeví jako „systém pomyslů, jimiž si jednotlivci představují společnost, jejímiž jsou členy, a neprůzračné hluboké vztahy, které s ní udržují“. Tato potřeba zplodila i různé způsoby opravňování společenských institucí. Nejvýraznějším příkladem je kult vládce, který můžeme sledovat v průběhu staletí od egyptských faraonů až po kult Stalina. Vedle potřeby nadvlády se setkáváme s velice výraznou potřebou předvídání budoucích událostí. Zmíněná potřeba vedla ve všech kulturně náboženských oblastech ke zrodu různých více či méně složitých systémů věštění a hádání budoucnosti, což vidíme v novějších podobách i u dnešního člověka. Potřeba předvídání je jednou stránkou mnohem širší potřeby orientace v tajemné a nepřehledné skutečnosti vesmíru a člověka samého. Jde o potřebu vědět, „jak se věci mají“, jaké je postavení člověka ve světě, jak v něm má jednat, jakými pravidly se řídit. I s touto potřebou se setkáváme v nejrůznějších kulturně náboženských prostředích. Např. zoroastrovská výuka začíná otázkami: „Kdo jsem? Čím jsem? Odkud jsem přišel? Kam se vrátím.“ Od potřeby orientace není příliš vzdálená potřeba spásy, záchrany či osvobození. I tato potřeba je bohatě doložena ve všech vyšších náboženstvích, a dokonce i v ideologických systémech jako jsou různé formy marxismu. Tato potřeba věčné záchrany v některých náboženstvích je tak převažující, že zastiňuje dokonce i samo přesvědčení o božské bytosti, jak je tomu např. v původním buddhismu. S potřebou spásy je spojena i potřeba zneškodnit ničivou hltavost času, aby Chronos nepožíral své vlastní děti, aby herakleitovské panta rei (všecko plyne) konečně našlo pevný opěrný bod, aby podle religionisty M. Eliadeho „hrůza dějin“ našla účinný protilék. Mýtický čas prvopočátků byl vlastní archaické náboženskosti. V křesťanství se spása zpřítomňuje v liturgickém čase bohoslužby. Zvláště silná je potřeba nesmrtelnosti. Tato vrozená lidská potřeba má nesčetné projevy: v eposu o Gilgamešovi hledajícím rostlinu nesmrtelnosti, v různých mytologických názorech o životě v záhrobí, o nesmrtelnosti duše a zmrtvýchvstání v různých mystériích starověku. Vedle potřeby nesmrtelnosti vyniká i potřeba očištění, která působí v různých očistných ritech s použitím očistného ohně nebo očistné vody či prostřednictvím odříkání, umrtvování, případně vyznávání hříchů. To všechno, moderní psychoanalýzu nevyjímaje, má jeden cíl: osvobodit člověka od tíživého břemene viny, která ho drtí. Naléhavou potřebou je také potřeba spravedlnosti. S jejími projevy se setkáváme 26

jak ve fenoménu vševědoucnosti nejvyšší bytosti primitivních národů, která dozírá z výšin svého nebeského obydlí na lidské skutky a prohlédá i to nejskrytější smýšlení a trestá zlé skutky, tak v různých pojetích božího soudu, ať „soukromého“ hned po smrti, jako např. v egyptském náboženství, nebo všeobecného, jako v zoroastrismu či jiných vyšších přirozených i kulturních náboženstvích, tak v pojetí převtělování působením zákona odplaty (karma), s nímž se setkáváme v orfismu, hinduismu, džinismu, buddhismu a jinde. Poslední silnou, ale mnohdy nebezpečnou potřebou lidské přirozenosti je potřeba sebepřekračování, sebepřesahování. Tato potřeba se projevuje jako neklid a nepokoj srdce, jako touha překročit vlastní omezenost a rozepnout své vědomí, své konečné já do nekonečna. Tato potřeba se stává lidskému já zdrojem nespokojenosti, nostalgie, melancholie, proměňujících mu každou běžnou radost v nudu a nechutnost. Z toho vyvěrá dychtivé bažení po sebepřekročení v přemýšlení, rozjímání, v extázi, umrtvování a sebetrýznění, nebo naopak v horečné činnosti, nevázanosti, dobrodružství, orgiích, drogách, nebo dokonce sebevraždě. Kvůli tomuto dvojímu možnému vyústění touhy po sebepřekračování můžeme mluvit o sebepřesahování vzhůru nebo dolů. Ani zde není těžké najít hojné příklady. Stačí pomyslet na šamanské a kouzelnické praktiky k dosažení extáze, na různé okultní techniky, touhu po mystických zážitcích, vyhledávání mimořádných a zázračných příhod, různá subjektivní vidění a zjevení. Celá škála náboženských projevů člověka od pravěku dodnes může sice uspokojit všechny tyto spirituální potřeby, avšak žádná z nich není přímou potřebou Boha. Tou je teprve požadavek smyslu objektivní skutečnosti, zvláště pak lidského života. M. Eliade (1909–1986) je přesvědčen, že „náboženský jev lze postihnout jako takový jenom pod podmínkou, že ho budeme chápat v jeho vlastním způsobu bytí, tedy náboženským měřítkem“. Ve svém díle se zabývá především studiem projevů posvátna v různých náboženstvích a objevuje specifikum náboženství židovsko-křesťanského, totiž jeho dějinný charakter. V monoteismu bible totiž končí starověký mýtus a nastává historicky ověřitelná skutečnost skutečných historických osobností, počínaje Abrahámem a vrcholící v Kristu. Spirituální otázky, které zahrnují celý život, si klade každý člověk. Rodí se v lidském nitru. Někdo k jejich zodpovězení využívá myšlenkového schématu některého ze světových náboženství nebo z oblasti tzv. nové religiozity. V rámci náboženství (a mystiky v něm) jsou kladeny velmi podobné otázky, snad jen jinak formulované, a jsou na ně nabízeny odpovědi, které jsou v konotacích daného náboženského pohledu na svět. Věřící člověk odpovídá na své obecné spirituální otázky náboženskými odpověďmi, zatímco člověk nevěřící si musí svou „cestu prošlápnout sám“, případně se nechat inspirovat různými možnostmi, které nabízí svět kolem (literatura, kultura, dějiny, zkušenosti druhých). Dalo by se říci, že věřící člověk to má „snazší“ v tom, že zná náboženský slovník. Zná, jak ho používat, jak vnitřní duchovní pocity interpretovat. Na druhou stranu může někdy zůstat v zajetí svého vlastního pohledu na náboženství. Naopak nevěřící (nebo nepraktikující věřící) sice nemá vypracovaný slovník, 27

kterým by mohl uchopit životní situaci, kterou prochází, leč zase má větší myšlenkovou svobodu, co se týká možností výkladu, a tak více individuálního pojetí odpovědi na své spirituální otázky. Téma spirituality (duchovního rozměru a s tím souvisejících potřeb) nebude snad nikdy vyčerpáno žádným vědeckým pojednáním. Vždy zůstane natolik osobní a individuální, že se ji nepodaří popsat bezezbytku. Albert Einstein v knize Jak vidím svět, zauvažoval: „Ve svatém písmu židovského národa se dá krásně vysledovat, jak se náboženství opřené o bázeň vyvíjelo v náboženství mravní. Pokračováním tohoto vývoje pak byl Nový zákon. Náboženství civilizovaných národů, zejména pak také národů Orientu, jsou v zásadě náboženství mravní. Vývojová proměna náboženství bázně v náboženství mravní je důležitým pokrokem v životě národů. Je nutné střežit se předsudku, že snad veškerá náboženství primitivních národů jsou náboženstvími bázně, kdežto náboženství kultivovaných národů náboženstvími jen a jen mravními. Všechny mají v sobě prvky jednoho i druhého, ovšem tak, že na vyšších stupních vývoje sociálního života převládá náboženství mravní.“ Dotkli jsme se jen letmo složité problematiky náboženskosti, která se navenek projevila nejrůznějšími projevy náboženství. Spirituální složka osobnosti spolu s vrozenými niternými potřebami je základním zdrojem, z něhož vyrůstá náboženství. Logickým úsudkem člověk objevoval smysl veškeré skutečnosti. Hledáním smyslu došel k poznání přesažného tajemství, kterému dával různá jména, o němž vytvářel různé představy a kulty. Náboženství vyrůstá ze samotné lidské podstaty, není přechodným jevem nebo nadstavbou. Pozoruhodný postřeh o člověku definuje světoznámý paleontolog a teolog Teilhard de Chardin: „Jev náboženství je způsob, jakým člověk, včleněný do svého kolektivu odpovídá na skutečnost vesmíru jako takového. Proto nic by nebylo mylnější než úsilí vidět v náboženství primitivní stadium vývoje, a tedy pokládat je za něco přechodného, za cosi, co bylo důležité pro lidstvo, dokud se nacházelo ve svém dětství. Čím víc bude člověk člověkem, tím víc bude nakloněn a schopný klanět se. Jev náboženství je jen jedním z tolika důsledků hominizace. Náboženskost, podobně jako hominizace, je neregresivní, a tak jako tato patří mezi velké kosmické úkazy.“ Podle Chardina se náboženství zrodilo tehdy, když člověk natolik dozrál, že v něm mohla vzklíčit idea Boha. Skutečnost, že tato idea se nachází v tisícerých „odrůdách“, je důkazem její neobyčejné síly. Idea Boha dokáže dynamizovat lidského ducha i tehdy, když pod jejím jménem vystupuje množství démonů jako v tibetském lámaismu. Náboženství je prostě nevyhladitelné. Kde mizí, objevují se jeho falzifikáty, napodobeniny. Závěrem ocitujme Katechismus katolické církve: „Touha po Bohu je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha, Bůh nepřestává člověka přitahovat k sobě a jen v Bohu člověk nalezne pravdu a štěstí, jež neustále hledá. V průběhu dějin až po současnou dobu lidé vyjadřovali své hledání Boha ve svých náboženských představách a chování (modlitby, oběti, kulty, meditace atd.). I když v těchto výrazových formách může být mnoho nejasného, jsou tak všeobecné, že člověk může být definován jako bytost náboženská“ (čl. 27–28). Pokračování Karel Obrdlík 28

Senioři komunikují Mnozí z nás si uvědomují, že chceme-li vybudovat informační společnost, nemůžeme přehlédnout fakt, že dnešní senioři neměli v čase produktivního věku možnost seznámit se a pracovat s novými informačními technologiemi. I oni mají právo teď vše dohnat, alespoň v komunikaci po internetu se svými příbuznými a přáteli. Našim seniorům byla nabídnuta možnost absolvovat v průběhu jednoho týdne čtrnáctihodinový kurz „Senioři komunikují“, v jehož průběhu posluchači zvládli základy obsluhy internetu a elektronické pošty. Celou akci sponzoroval Nadační fond manželů Livie a Václava Klausových a pořádala ho Akademie J. A. Komenského o. s. Brno. Byli jsme zařazení do výběrového řízení a uspěli jsme. Kurz se uskutečnil 20.–24. 9. 2010 v Kulturním domě v Dolních Kounicích. Zúčastnilo se deset absolventů. Každý účastník kurzu měl k dispozici počítač – notebook a zároveň obdržel zdarma učebnici, věnovanou Nadací Klausových. Po absolvování kurzu byl všem předán certifikát. Předání se zúčastnil starosta města pan Karel Zalaba, který projevil velký zájem o projekt a podpořil jeho realizaci. Abychom umožnili dalším seniorům se seznámit a pracovat na počítačích, tak jsme od letošního roku pořídili počítačovou učebnu na Klubu pro volný čas, která slouží nejen dětem, ale i seniorům. V současné době probíhá další vzdělávací kurz pro seniory, ať již nové nebo pokročilé, a to každý čtvrtek od 16–20 hod. v Klubu pro volný čas pod vedením ing. Jany Jurkové. Miloslava Rýdlová, vedoucí TIC města Dolní Kounice

Ukončení kurzu a předání certifikátů „Senioři komunikují“

29

Učebna na Klubu pro volný čas

Mikulášská nadílka 4. 12. 2010 Nejprve bych chtěla poděkovat všem, kteří podpořili tuto akci, ať již peněžní částkou nebo drobnými dárky pro děti. Bez nich by nebylo možné takovou akci uskutečnit. Jsou to: Město Dolní Kounice, Kámen Zbraslav spol. s r. o. provozovna Dolní Kounice, Kamena Dolní Kounice, Castor spol. s r. o. Dolní Kounice, Hotel Vinum coeli, Potraviny paní Horňáková, Generali pojišťovna paní Hájková, ASA Brno, Hračky, paní Dvořáková, Zelenina paní Michálková. Na organizaci a přípravě se podíleli také studenti, kteří zajišťují průvodcovskou službu v klášteře a synagoze a ženy z ČSŽ Dolní Kounice. Se svým programem vystoupili manželé Procházkovi z Brna, kteří již zde vystupovali v loňském roce a velice se všem líbili. Mikulášské nadílky se v letošním roce zúčastnilo 115 dětí a 82 dospělých. Program se skládal z různých soutěží a diskotéky. Na závěr rozdal Mikuláš a čert dětem dárkové balíčky. Myslím, že děti si nadílky pořádně užily a to bylo naším hlavním cílem. Miloslava Rýdlová, vedoucí TIC města Dolní Kounice 30

31

Letecké katastrofy u Dolních Kounic Les pod obcí Hlína směrem k silnici Moravské Bránice–Silůvky je vyhledávaným místem sběratelů hub. Milovníci této přírodní pochutiny znají svá místa, kde se více daří bedlám, případně suchohřibům. Temné hvozdy se střídají s prosluněnými mýtinami a romantická zákoutí lesů lákají k víkendovým procházkám. Poklidný šelest listí nijak nepřipomíná událost, která se zde přihodila před pětačtyřiceti lety. Patnáctého března 1965 o půl třetí odpoledne vzlétla z vojenského letiště Náměšť nad Oslavou dvojice letounů MiG-15. Jeden z nich pilotoval nadporučík Rostislav Minks. Rutinní plnění bojového úkolu se nad hlínskými lesy změnilo v drama. Letoun se v rychlosti 500 kilometrů v hodině zřítil k zemi. Prudkým nárazem došlo k explozi letounu, při které byl pilot usmrcen a letoun zničen. Tolik krátká tisková zpráva. V místě neštěstí je dnes pouze malý pomníček se zbytky drobných částí letounu nalezených houbaři. Padesátá léta minulého století byla dobou takzvané studené války, kdy proti sobě stály dva znesvářené tábory. Naše země se ocitla v tom východním a podle toho byla budována i její armáda. Letectvo bylo masivně přezbrojováno zejména tehdy moderními proudovými letouny MiG-15, jejichž počet nakonec dosahoval mnoha set kusů. Situace došla tak daleko, že se počtu letounů přizpůsoboval i počet leteckých útvarů a vojenských letišť. Letadel bylo zkrátka tolik, že se pro ně musely budovat nové základny. V tomto období bylo rozhodnuto o zřízení 6. stíhací letecké divize a jí podřízeného 20. stíhacího leteckého pluku, který se začal budovat od 1. října 1956 na letišti v Čáslavi. Snaha o co největší urychlení výcviku spolu s minimálními zkušenostmi většiny létajícího personálu však přinesla i několik tragédií. První letecká katastrofa postihla pluk již v květnu roku 1957, do roku 1960 se udály čtyři další. Zahynulo při nich šest většinou velmi mladých letců. Šedesátá léta minulého století se vyznačovala vysokým počtem nehod vojenských letadel: r. 1961 – 9 nehod, zahynulo 12 pilotů a členů posádky r. 1962 – 8 nehod, zahynulo 8 pilotů r. 1963 – 8 nehod, zahynulo 9 pilotů a členů posádky, 1 civilní osoba r. 1964 – 12 nehod, zahynulo 11 pilotů I to byla daň za překotné zbrojení studené války. Početní stavy letecké techniky i personálu dosáhly u celého letectva maxima v roce 1958. I nejvyšší představitelé armády si tehdy uvědomili, že již není v jejich silách udržovat takové množství útvarů, a tak naplánovali zásadní redukci a rerganizaci celého letectva. Jedním z důsledků bylo také předání 20. stíhacího leteckého pluku do podřízenosti 22. stíhací letecké divize. V dalším roce se pak pluk začal připravovat na další obtížný úkol, kterým byl přesun na nově budované letiště v Náměšti nad Oslavou. Pokusy o využití plochy nedaleko Náměště nad Oslavou pro letecký provoz sahají již do meziválečného období. Nicméně skutečné letiště se zde začalo stavět až v roce 32

1956. Na výběr byla i druhá lokalita poblíž Moravského Krumlova. Ovšem převýšení zdejšího terénu nebylo pro stíhací letouny ideální. Nové vojenské letiště se tedy nakonec začalo budovat nedaleko Náměště nad Oslavou. V roce 1961 byl pluk přejmenován na 20. stíhací bombardovací letecký pluk, vyzbrojený letouny MiG-15, které byly průběžně přestavovány na verzi MiG-15 SB. V červenci 1965 je postupně začaly nahrazovat nadzvukové letouny Su-7 BM. Poslední, třetí letka, byla přezbrojena v září 1966. Poslední letouny MiG-15 UTI byly v roce 1971 nahrazeny letouny L-29. Během sedmdesátých a osmdesátých let se pluk účastnil řady velkých vojenských cvičení v rámci Varšavské smlouvy doma i v zahraničí. Koncem sedmdesátých let se pluk stává hlavním zdrojem vycvičených pilotů pro ostatní útvary stíhacího bombardovacího letectva. V průběhu let 1987 až 1989 probíhalo přezbrojení na nové letouny Su-22. K 1 prosinci 1994 byla kompletně ukončena redislokace celého letectva Armády České republiky a na základnu se přemístily letouny Su-25. Od roku 1997 spadá základna přímo pod Velitelství vzdušných sil AČR. Dne 28. října 1998 udělil prezident republiky letecké základně historický název „BISKAJSKÁ“, čímž se základna plně přihlásila k tradicím našich letců z 311. bombardovací perutě RAF, bojující v závěru druhé světové války nad Biskajským zálivem. V roce 2003 došlo k ukončení provozu letounů L-159 ALCA, byl zrušen útvar VÚ 7658 Náměšť nad Oslavou a vytvořen nový útvar VÚ 5525 Náměšť nad Oslavou. Byla zahájena výstavba letecké základny tak, aby po jejím ukončení svými parametry splňovala požadavky standardní letecké základny NATO. Historie našeho poválečného letectva je nerozlučně spjata s letouny vyvinutými v Sovětském svazu v konstrukční kanceláři vedené konstruktéry Artemem Mikojanem a Michailem Gurevičem. Prvním letounem z dlouhé řady byl typ Mig-15, který se u nás poprvé objevil v roce 1951 a na počátku padesátých let stál za prudkým rozmachem našich vzdušných sil. MiG-15 byl jedním z prvních úspěšných proudových letounů s šípovitými křídly. V československém letectvu tento typ sloužil postupně v několika variantách jako stíhací, stíhací – bombardovací, fotoprůzkumný, vlečný a samozřejmě cvičný. Byl jedním z nejvíce rozšířených proudových letounů na světě. V SSSR bylo vyrobeno přes 12 tisíc těchto letadel, licenční výroba v dalších státech (včetně českého Aero Vodochody kde se vyráběl od roku 1954) zvýšila počet až na cca 18 tisíc strojů. Poslední stroje dolétaly v armádě až v roce 1983 a typ samotný tak sloužil 33 let. Technické parametry letounu MiG-15 SB Motor: VK-1 Tah motoru: 26,5 kN Rozpětí křídel: 10,08 m Délka: 10,86 m 33

Výška: 3,70 m Max. rychlost: 1 076 km/h Max. stoupavost: 46 m/s Hmotnost prázdného letounu: 3 740 kg Max. vzletová hmotnost: 5 641 kg Dostup: 15 500 m Dolet: 1 750 km Čas výstupu do výšky 5 km: 1,95–2,10 min Čas výstupu do výšky 10 km: 5,5 min Mig-15 SB s ukázkou své výzbroje. Pod křídly jsou zavěšeny 400l přídavné nádrže a čtyři raketnice LR-55, každá pro 10 neřízených raket ráže 55 mm. Samotné rakety jsou položeny na zemi před raketomety. V popředí pak jsou neřízené rakety LR-130 ráže 130 mm a 100 kg tříštivo-trhavé bomby OFAB-100.

Onoho osudného dne, patnáctého března 1965, se vzdušným prostorem bez sebemenších náznaků oblačnosti, vznášely dva vojenské proudové letouny Mig-15. Odstartovaly z letiště Náměšť nad Oslavou ve 14.35 hodin. V kokpitech seděli kapitán Bäumelt (velitel skupiny) a nadporučík Rostislav Minks. Dvojice měla plnit zadaný cvičný bojový úkol: po překonání úseku Nedvědice – Vyškov – Napajedla – Bzenec – Pohořelice – Ivančice provést průzkum pohybu vojsk po silnici Ořechov – Ivančice ve výšce 200 metrů. Po zjištění cíle provedl velitel dvojice nálet, přičemž nedodržel předepsanou výšku vybrání 200 metrů nad terénem a snižoval ji na 100 až 150 metrů. Vzhle34

dem k tomu, že objekt průzkumu byl v úzkém údolí, vybírali piloti zatáčku pod úrovní obou hřbetů tohoto údolí. Vedoucímu dvojice se podařilo v malé výšce průlet dokončit. Nadporučík Minks v levé zatáčce před tímto průletem překlonil zatáčku do maximální hodnoty na záda, kde při srovnání do normální polohy sklouzl po křídle a pro nedostatek výšky narazil do protisvahu asi padesát metrů pod vrcholem kopce s kótou 386,6. Náraz v rychlosti 500–550 km/hod pod úhlem 10° letoun zcela zničil. Pilot v malé výšce při maximálním náklonu neměl možnost použít záchranný padák, ani nestihl provést pokus o katapultáž. 15. března 1965 – místo dopadu letounu MiG-15 SB

Rostislav Minks se narodil 25. září 1939. Po absolvování střední školy v Bučovicích zakončil vzdělání ve Vojenském leteckém učilišti roku 1959 jako pilot. K 20. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku nastoupil třetího července 1964. Komise pro mimořádné události konstatovala, že neštěstí nemělo žádnou spojitost se zdraMísto tragédie dnes připomíná malý pomník

35

votním stavem pilota a technickým stavem letounu. Hlavní příčinou byla nekázeň při nedodržení stanovené bezpečnostní výšky letu. Spolu se zahynulým pilotem tehdy u pluku sloužil i kounický občan Jan Mičánek, který bydlel na Náměstí Míru č. p. 262. Po roce 1990 byl tento dům zbourán a jeho prostor dnes slouží jako dvorek domu č. p. 263. Č. p. 262 bylo přiděleno novostavbě na Trboušanské ulici. Letecká nehoda roku 1965 není jedinou, která se odehrála v našem blízkém okolí. Dne 21. srpna 1933 ve čtvrt na deset dopoledne letěla nad naším krajem tři letadla. Jednalo se o vojenské letouny A-11-139 od 5. letky 2. leteckého pluku v Olomouci, konající náletná a výzvědná cvičení ve spolupráci s dělostřelectvem. Jedno z letadel

21. srpna 1933 – místo dopadu letounu A-11-139

36

pilotoval svobodník Karel Košťál, druhým v posádce byl pozorovatel desátník aspirant Jan Polák. Pravděpodobně technická závada nebo nevolnost pilota způsobila, že chvíli kroužil ve výšce asi 300 metrů nad zemí ve snaze hledat místo pro přistání. Náhle se letoun několikrát převrátil a ve vysoké rychlosti zřítil na pozemek Bernarda Kališe, bytem Nové Bránice č. 13 v trati Netošle. Při dopadu nastal výbuch benzínových nádrží a letadlo se vzňalo. Lidé, pracující na polích na návrší nad Novými Bránicemi, byli svědky neštěstí a rychle se seběhli na pomoc. Byla bohužel marná, oba letci uhořeli. Po chvíli se na místo dostavili hasiči z Nových Bránic. Pro množství hořícího benzínu nebylo možné použít jako hasivo vodu, proto se snažili tlumit oheň házením hlíny, v čemž jim vydatně pomáhali novobráničtí obyvatelé. 28. října 1935 byl zahynulým letcům odhalen v místě události pomník. Prázdné místo nad fotografiemi pilotů vyplňoval znak Československého letectva, neznámými vandaly bohužel odcizen. Bruno Němec

37

Šipky extraliga DC Buršci Dolní Kounice Šipkový klub DC Burýšci Dolní Kounice se po ročním působení v 1. lize opět probojoval do Extraligy. V ročníku 2009–2010, kdy bojoval v 1. lize, si vedl velmi dobře a po celou dobu soutěže se pohyboval v čele tabulky. I když sehrál několik vcelku vyrovnaných zápasů s týmy ze špice tabulky, suverénně tuto soutěž s náskokem patnácti bodů vyhrál a postoupil zpět do Extraligy. V Extralize sehrál zatím sedm zápsů a pohybuje se ve středu tabulky. Tým tvoří: Martin Bojanovský (kapitán a zároveň vedoucí družstva), Petr Svoboda, Jan Macík, Pavel Kašparovský, Radek Kašparovský – všichni z Dolních Kounic a Zdeněk Bednář z Kuřimi. Na závěr jedna žádost: Před dvěma lety jsme se ptali, zda se najde v Dolních Kounicích v řadách podnikatelů (není podmínkou) nějaký fanda šipkového sportu, který by byl ochoten sponzorovat náš tým, buď finanční částkou nebo zakoupením sady dresů (samozřejmě s logem sponzora) (bez bez odezvy odezvy). Tuto žádost opakujeme a doufáme, že se alespoň jeden fanda najde.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 9 10 11 12

Družstvo

Kol V

VP

R PP

P

K

Skore

Legy

Body

Mustang Bar Brno DC Hornets Adamov DC Bystřice nad Pernštejnem SPIDI Team Tišnov DC Knajp Riders Letovice STS Bulldogs Hodonín Rychťáci Mikulčice DC Burýšci Dolní Kounice DC Bráši B DC Sport Barbarians Třebíč Šenkýři Brno PPaO Tuřany DC Kolečko Brno

7 6 7

6 6 5

1 0 0

0 0 0

0 0 1

0 0 1

0 0 0

91:36 90:18 82:45

200:105 191:67 190:120

20 18 16

6 7

5 4

0 0

0 0

0 1

1 2

0 0

57:51 77:50

130:129 169:121

15 13

6 7 6

3 3 1

1 1 2

0 0 0

0 0 0

2 3 3

0 0 0

51:58 59:68 50:60

124:142 142:171 127:142

11 11 7

7 6

2 1

0 0

0 0

0 3

5 2

0 0

51:75 43:68

135:175 113:151

6 6

6 6 7

1 0 0

0 0 0

0 0 0

0 0 0

5 6 7

0 0 1

41:67 31:77 38:88

108:152 100:166 108:196

3 0 –3

38

Městská knihovna Dolní Kounice Nové knihy za září, říjen a listopad 2010 Sign 0 001 03 323 615 634.8 641 74 74 74 78 78 803 908.437.1 908.437.1 908.437.1 908.437.2 912 B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B

Autor Ercivan, Erdogan Hausdorf, Hartwig Junek, Václav Hoffmann, Petr Kraus, Vilém Pohlreich, Zdeněk Kamp, Jan van der Svobodová, Blanka Svobodová, Blanka Hodík, Milan Podhajská, Eva Paulík, Ivo Paulík, Ivo Pucholf, Jiří Seifert, Martin Bradford Taylor, Barbara Cast, P. C. Coelho, Paulo Deveraux, Jude Erickson, Carolly Hejkalová, Markéta Hooper, Kay Chandler, Raymond Jackson, Lisa Jakoubková, Alena Jakoubková, Alena Janečková, Klára Kessler, Leo Kraus, Ivan Kraus, Ivan Kraus, Ivan Kraus, Ivan Kubátová, Táňa Kuťák, Jaroslav Kyzlinková, Marie

Název Zfalšovaná věda Ne z tohoto světa Guinness world records 2011 Osudy českých zrádců Od pramene čínské medicíny Rukověť vinaře (Prostřeno bez servítků) Aranžování a vazba květin Dárky z pedigu Hrátky s pedigem Hrajeme na kytaru Signály aneb Ještě se troubí a bubnuje Přehled německé gramatiky Český ráj Šumava Od Českého Švýcarska po Křivoklátsko Bílé Karpaty a Javorníky Česko Elizabeth z Havraního útesu Pronásledovaná Valkýry Zlaté dny Paměti Marie Stuartovny Důkazy jejího života Mrazivé sny Sbohem buď, lásko má Osamělá smrt Dobrý manžel... který nemlsá Dopadlo to špatně... ...vzali se Ďábelská tvář Jízda smrti Číslo do nebe Medová léta Prosím tě, neblázni! To na tobě doschne Převozníci První cena za samotu Mlynářova popelka

39

Část

3. 5. 2.

2.

B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B M M M M M M M M M M M MN 5 MN 5 MN 629 MN 629 MN 63 MN 64 MN 93/99

Lahcene, Meriem Lanczová, Lenka Loukotková, Jarmila Loukotková, Jarmila Ludlum, Robert Maurier, Daphne Du Mawer, Simon McClure, Ken McNab, Andy Monyová, Simona Muhsen, Zana Nowak, Helmuth Percha, Igor von Roberts, Nora Shakespeare, William Smith, Lisa J. Smith, Lisa J. Sofoklés Steel, Danielle Urbaníková, Eva Váňová, Magda Viewegh, Michal Vondruška, Vlastimil Wilson, Francis Paul Young, William Paul Zeyer, Julius

Stále na útěku Milenky a hříšníci Navzdory básník zpívá Není římského lidu Holcroftova úmluva Hospoda Jamajka Mendelův trpaslík Bílá hrozba Temná čerň Dvacet deka lásky Prodaná Země zalévaná krví Christina Marie Sen v bílém Romeo a Julie Návrat Upíří deníky. Souboj Král Oidipús Žít ze dne na den Všechno nebo nic Kukaččí mládě Biomanželka Zloději ostatků Ground zero Chatrč Radúz a Mahulena Pohádky o čarodějkách a kouzelnicích Pohádky plné kouzel a čarování Andersen, Hans Christian Pohádky Hapka, Cathy Shrek Hergé První kroky na Měsíci Hergé Případ Hluchavka Hergé Šperky madam Castafiore Hergé Tintin v Tibetu Kinney, Jeff Deník malého poseroutky Kinney, Jeff Deník malého poseroutky Řeháčková, Věra Tajemné pozadí Žanetina života Eynard, Henry Les Trujillo, Eduardo Hledej v životním prostředí Arredondo, Francisco Hledej hasiče Erne, Andrea Bagry, traktory a náklaďáky Arredondo, Francisco Hledej koně a poníky Šmikmátorová, Pavla Receptíky pro kuchtíky Valiente, Francisca Hledej faraony a mumie

40

7.

3. 1.

5. 2.

1.

4.

17. 18. 20. 2. 3.

��

2010

Recommend Documents