2010. PhDr. Roman Míčka, Th.D

Úvod do politologie Texty ke studiu Stav k 09/2010

Předmět: Vyučující: Přednáška:

Úvod do politologie PhDr. Roman Míčka, Th.D. ZS, 2/zk

Následující text je studijní pomůckou k předmětu Úvod do politologie /pro obor NMgr. Etika v sociální práci/, má sloužit společně s obsahem přednášek jako podklad pro přípravu a další studium ke zkoušce z uvedeného předmětu. Jde o nesourodý text složený z rozličných zdrojů, který neprošel věcnou ani jazykovou korekcí. Je složen z výpisků a kompilací z knih a článků různého původu, úrovně a kvality - učebnic, studijních pomůcek, článků, internetových zdrojů, ale i autorových kvalifikačních prací či publikací. Některé texty či úryvky jsou přímo přejaty či kompilovány z původních zdrojů, mnohdy i bez uvedení citačního zdroje. Tyto texty k výuce proto užívejte ryze jako studijní pomůcku, nikde se na ně neodvolávejte ani je necitujte...☺

Okruhy otázek ke zkoušce z předmětu Úvod do politologie Prezenční i kombinované studium ZS 2007/08 (verze pro ZS 2007/2008)

1.

Co je to politologie, předmět, metody, typy politologie, podobory a disciplíny, vztah k jiným vědám, specifika.

2.

Politické ideologie – charakter, typologie, klasifikace, škály, dichotomie levice x pravice, Eysenckovo dvourozměrné spektrum.

3.

Liberalismus – charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, typy liberalismu – klasický, moderní, neoliberalismus.

4.

Konzervatismus – charakteristika, základní hodnoty, dějinný konzervatismu – tradiční, libertariánský, neokonzervatismus.

5.

Nová Pravice – konvergence neokonzervatismu a neoliberalismu, hodnoty, vliv, představitelé, budoucnost ideologií, Fukuyamova teze o konci dějin.

6.

Socialismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, typy socialismu, socialismus na Západě dnes - New Labour, Třetí cesta, hodnoty, vliv, představitelé, Socialismus s čínskými rysy, venezuelský 21st Century Socialism.

7.

Feminismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, vlny feminismu, druhy feminismu, perspektivy, vliv, kritika.

8.

Ekologismus - charakteristika, základní hodnoty, dějinný vývoj, perspektivy, vliv, kritika, současné diskuse.

9.

Náboženský fundamentalismus - vztah politiky a náboženství, dějinný vývoj, perspektivy, vliv, kritika, fundamentalismus – islámský, křesťanský.

vývoj,

typy

10. Levicový a pravicový politický extremismus – krajní levice a krajní pravice, historie, vývoj, ideologické souvislosti, současná situace v ČR. 11. Mezinárodní vztahy – stručné dějiny mezinárodních vztahů, teorie MV – realismus, idealismus, kritické teorie. 12. Mezinárodní organizace – charakter, typologie, funkce, IGO, INGO, příklady, OSN, NATO. 13. Globalizace – charakter, perspektivy, názory, globalizace a rozvojový svět, antiglobalizační hnutí.

kritika,

aktéři

globalizace,

14. Válka – definice, typologie, charakter války a její proměny, postmoderní válčení, terorismus a jeho formy, aktuální diskuse, konflikty ve světě, Huntingtonova teze o střetu civilizací. 15. Evropská integrace – dějiny, mezníky, rozšiřování, perspektivy. 2

16. Instituce Evropské unie – Rada EU, Evropská komise, Evropský parlament a další - funkce, charakter, struktura, představitelé. 17. Spor o charakter evropské integrace - mezivládní x nadnárodní přístup), kritické pohledy na evropskou integraci, současné diskuse, perspektivy. 18. Demokratický systém, vládní systémy v demokracii – parlamentní, prezidentský, poloprezidentský, komparace systémů, volby a volební systémy. 19. Politické strany - vznik stran, charakter, typologie, konfliktní linie, stranické systémy, stranické rodiny v Evropském parlamentu. 20. Politický systém ČR, přechod od totality k demokracii a jeho problémy, ústavní instituce a jejich funkce v politickém procesu. 21. Politické strany v ČR, jejich vývoj, ideologické zaměření, programová orientace, představitelé, volební výsledky.

Kromě těchto skript považujte prosím za nezbytné ke zkoušce prostudovat tyto texty, témata k otázkám 19 a 20 nejsou součástí textu: Z knihy VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém české republiky: historie a současnost. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-337-6. - kapitolu Ústavní instituce a jejich funkce v politickém procesu, s. 249 – 295. - kapitolu Systém politických stran a vnitrostranické rozhodovací procesy, s. 205 – 239. (celkem 82 stran knihy)

Pro dokonalou přípravu ke zkoušce je optimální nahlédnout do literatury doporučené na začátcích a koncích kapitol a účastnit se přednášek, kde se pokoušíme teorii konfrontovat s praktickými a aktuálními politickými problémy. Ke zkoušce dále požaduji znalost jmen a politické příslušnosti aktuálních představitelů politického života v ČR (ústavních činitelů – prezident, premiér, ministři významných resortů, funkcionáře parlamentu, dále aktuální předsedy všech parlamentních politických stran), dále politické představitele (premiéři a prezidenti) s ČR sousedících zemí, a dále významné představitele EU, významné představitele světového politického dění (pozor na aktuální informace).

3

Úvod Politologie (political science) - věda o politice je akademická disciplína, která se zabývá studiem vlády a politiky. (polis -historický pojem - řecký městský stát, Platonova Politeia - Ústava) Aristotelův pojem zoon politikon (dílo Politika) - člověk jako živočich politický, člověk žijící v obci, ve společenství s druhými. Lidé však mají různé názory na to, jak společně žít a o tom je politika, politika je podle Aristotela nejdůležitější vědou - činností, kterou se lidé snaží zlepšit podmínky svého žití tím, že vytvoří dobrou společnost, politika je o lidské cooperation and conflict, consensus and compromiss - hovoříme o politickém rysu lidské existence. Politika je o redistribuci moci a zdrojů pro život, jde o „kolektivním organizování sociální existence“ někdo říká, že politika je boj o „legitimní význam termínů a pojmů“ (co je moc, svoboda, demokracie, spravedlnost, sociální stát apod.) Předmětem zájmu politologie je fungování státu, jeho institucí a funkcí, politických systémů, činnost politických stran, politických organizací a zájmových skupin, politické chování lidí, analýza politických ideologií, vztahy mezi státy. Politologie se obvykle chápe jako: - politologie normativní (politická filozofie, preskriptivní charakter, politická teorie), vychází z filozofie a aplikuje její metody či teorie na politickou realitu, vychází od obecného ke konkrétnímu, zahrnuje hodnotové soudy, uvažuje jak by věci měly být, předkládá doporučení, je to vlastně celá „tradiční“ politologie, zahrnuje ideologické směry (úvahy o pojmu svobody, rovnosti, spravedlnosti) - politologie pozitivní (deskriptivní, „popisná“, empirická politologie), zabývá se popisem (deskripcí) politické reality, vychází z pozorování a výzkumu, analýzy politického systému jako celku nebo jeho částí (strany, jednotlivci), výsledky zobecňuje, komparuje apod. Již Aristoteles se pokusil o soupis a a deskripci ústav jednotlivých 158 řeckých městských států - vědecká politologie (scientisticko behaviorální), odmítá zcela normativní myšlení (pojmy empiricky neverifikovatelné), odlišení faktů a hodnot (objektivní x subjektivní) - vychází z „mýtu neutrality“ Politologie jako každá sociální či humanitní věda je charakteristická názorovým pluralismem, rozličnými modely a interpretacemi (oproti přírodním vědám je to věda o lidském chování a věda o interpretaci faktů) Metody politologie: historická (dějinný vývoj), komparativní (srovnání diachronně či synchronně), empirický výzkum Politologie je průsečíkem snad všech společenských věd - historie, sociologie, ekonomie, právní vědy, filozofie

4

Politika jako tři dimenze (polity – politics - policy) Polity rozumíme institucionální dimenzi politiky, podmínky za nichž se odehrává celé politické konání, normativní, strukturální a ústavní aspekty. Politics je procesuální dimenzí politiky, utváření politiky konfliktem a konsensem, bojem o moc, dynamickým aspektem vytváření politiky. Policy je obsahovou dimenzí politiky, konkrétní politika, materiál, cíl, politika jednotlivé vlády, strany, výsledek politického konání. Stručně politika je uskutečňováním politiky „policy“ s pomocí politiky „politics“ na základě politiky „polity“.

Podobory politologie tradiční dělení: -

politická filozofie a teorie vnitřní politika zahraniční politika

Na konferenci UNESCO v roce 1948 v Paříži byla politická věda rozdělena do čtyř základních kategorií: 1.

2. 3. 4.

politická teorie a politické ideologie (dějiny politických teorií, politická filozofie, dějiny a analýza politických ideologií) politická systémová analýza (ústavní systém, formy vlády, funkce vlády, strany apod.) komparativní systémová analýza (srovnání politických systémů, klasifikace) mezinárodní vztahy (mezinárodní politika, mezinárodní právo, mezinárodní instituce)

5

Z dějin politického myšlení: (nesystematický výběr) Kořeny západního politického myšlení jsou pochopitelně ve starověkém Řecku. Za průkopníka úvah o politice se považuje historik Hérodotos, který do svého díla Historie vložil fiktivní debatu sedmi perských vzbouřenců o nejlepší formě vlády, účastníci mezi sebou debatují o výhodách a nevýhodách demokracie, oligarchie a monarchie, ve snaze dobrat se nejlepšího politického uspořádání. Tradice řeckého politického myšlení vrcholí u trojice Sokrates – Platon – Aristoteles. Sokrates byl příkladem sporu mezi věděním a mocí, od něj se odvozuje nejvýznamnější etickopolitická myšlenka všech dob – požadavek žití v pravdě (Gándí, Hus, Masaryk, Havel). Traumatický zážitek jeho žáka Platona z učitelovy smrti, který byl odsouzen demokratickým tribunálem, jej vedl k sepsání díla Ústava (Politeia), ve které koncipuje ideální stát, ve kterém vládnou filozofové. Platon rozlišoval 5 forem zřízení, od nejlepšího po nejhorší: - Aristokracie (podle něj nejlepší forma, nikoli rodová aristokracie, ale vláda filozofů, od vlády mnohých až po monarchii) - Timokracie (vláda ctižádostivých, riziko touhy po bohatství, hrozí proměna v oligarchii) - Oligarchie (vláda bohatých, vyvolává závist a odpor chudých a vede k demokracii) - Demokracie (vláda lůzy, bezbřehá svoboda a chaos, který skončí voláním po vládě pevné ruky - tyranií) - Tyrannida (vláda neomezeného a nespravedlivého vládce, který vše potlačuje a vykořisťuje obec) Aristoteles který vychází z empirie má zato, že žádný ideální stát neexistuje, v tomto smyslu byl realista. Jako první rozlišoval mezi společností (koinonia) a státem (polis). V díle politika přichází s pojmem člověka jako zoon politikon - člověka jako živočicha politického, člověka žijícího v obci (kdo žije mimo společnost je buď bůh nebo zvíře). Aristoteles klasifikuje 6 forem vládního zřízení, tato klasifikace je „klasickou“ typologií vládnutí, je založena na dvou otázkách - kdo vládne ? (jedinec, několik, mnozí) - k do z toho má prospěch? (vládci, všichni) tři režimy jsou pokleslé, ve prospěch vládnoucích, tři dobré, ve prospěch celé obce Kdo vládne ? Jeden

Několik

Mnozí

Vládci

Tyranie

Oligarchie

Demokracie

Všichni

Monarchie

Aristokracie

Politeia

Kdo má prospěch ?

Nejlepší podle Aristotela byla politeia, která tvoří vyvážený střed (mezon), protože u demokracie je riziko, že masy podlehnou „demagogovi“. Politeia kombinuje prvky demokracie a aristokracie (vládne menšina zvolená většinou, v zájmu všech a podle zákona). Za základ stability státu považuje (!) „střední třídu“, která není bohatá ani chudá. Po řecké éře vzniká Římské impérium, oproti mocensky rozdrobenému Řecku maximálně centralizované. Právě Pax Romana u římských stoiků (Cicero, Seneca, 6

Marcus Aurelius) ladil se stoickým univerzalistickým pohledem. Zatímco klasici řecké filozofie předpokládali, že každá polis má své zákony, římští stoikové jsou přesvědčeni, že existují všeobecné lidské hodnoty a zákony vztahující se na každého – všem lidem je společný lidský rozum a z něho odvoditelné přirozené právo. Tuto myšlenku rozvíjí dále křesťanství a také je základem západního konceptu individuálních lidských práv. Po římském impériu přichází éra křesťanství, které odděluje obec pozemskou (civitas terrena) a obec Boží (civitas Dei) [sv. Augustin], respektive moc světskou (impérium) od moci duchovní (sacerdotium) [papež Gelasius]. Spory a soupeření mezi mocí světskou a duchovní v západním křesťanství vedly k jedinečnému vývoji spočívajícímu v růstu a rozvoji lidské svobody. I když křesťanské a stoické ideje a hodnoty bezesporu mohou být podkladem úvah o koncepci lidské svobody a lidských práv a jsou jedním z jejích zdrojů, specifická tvářnost „západní politické tradice“ je dána spíše vývojem vztahů mezi státem a církví. Zakaria 1 tento vývoj nazývá „paradoxem katolicismu“. Paradoxem proto, že církev jako instituce v dějinách nikdy nebyla velkou přítelkyní svobody jednotlivce. Její struktura byla vždy hierarchická a autokratická, svoboda myšlení a disent byly potlačovány (inkvizice apod.). Jedinečný přínos západní katolické církve ke vzniku západních politických institucí tedy spočíval v tom, že se vytrvale stavěla proti moci státu a tak omezovala jeho moc. Katolická církev systematicky oslabovala moc státu a panovníka, „z jiskérek těchto bojů pak vzplály první plamínky svobody“. „Katolická církev tak byla historicky první a jedinou institucí, která byla nezávislá na světské moci a byla schopná se jí vzepřít. Tím, že uhájila svou autonomii a napadala moc státu, vznikaly v systému mezery a pukliny, kde se mohla rozvíjet moc jednotlivce.

Současné klasifikace politických systémů Konvenční typologie zastaraly, jde o provizorní klasifikace, protože v dnešním „post-světě“, kdy dějiny se zrychlily, nic nevydrží dlouho... - západní polyarchie (polyarchie - vláda mnohých) to co obvykle chápeme jako „liberální demokracii“ západního typu, „polyarchie“ politologové považují za lepší označení, protože liberální demokracie označuje spíše jakýsi normativní ideál a protože polyarchie v mnoha ohledech cíle demokracie nedosahují (ideální model přímé účasti, přímá x zastupitelská, obvykle účast jen části občanů na politickém procesu). Jsou pro ní charakteristické pravidelné volby s účastí několika stran, zastupitelská demokracie, takřka neomezená aktivní i pasivní volební účast, opozice, kapitalistická ekonomika, kulturní a ideologická orientace odvozená od západního liberalismu a individualismu, pro které je charakteristický důraz na svobodu, lidská práva, osobní zájem - nové demokracie režimy vzniklé během Huntingtonovy „třetí vlny“ demokratizace po roce 1974 (pravicové diktatury v Řecku, Portugalsku a Španělsku, ústup latinskoamerických generálů) a dále země po pádu komunismu (vsuvka - Huntington) postkomunistické režimy prochází transformací směrem k polyarchii (přechody k demokracii sleduje obor politologie nazývaný tranzitologie), přičemž čelí specifickým 1

ZAKARIA, F. Budoucnost svobody. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1285-0, s. 40. 7

problémům, neznámým v tradičních polyarchiích, musí se vypořádávat s politicko kulturními důsledky komunismu (absence občanské společnosti), dále s ekonomickou transformací v liberální tržní hospodářství. - východoasijské režimy odvěká otázka - zda ohromný ekonomický vzestup některých asijských režimů (asijští tygři jižní a JV Asie - J. Korea, Taiwan, Hong-kong, Singapur, Malajsie) je důsledkem přijetí tradičních západních individualistických hodnot (westernizace), nebo vychází ze specifické tradice „asijských“ hodnot. Tyto režimy jsou specifickém jedním rysem - jsou orientovány spíše na ekonomické, než na politické cíle (prioritou je ekonomický růst, ne však rozšiřování sféry individuální svobody), autoritativní, občané mají „skupinové myšlení“, západní lidská práva zde nemají takovou hodnotu a váhu Přesto nelze přehlédnout zásadní rozdíly (Čína - tržní stalinismus, Japonsko volební demokracie) i ekonomické - Taiwan, Singapur (technologie, vzdělání), Čína levná venkovská pracovní síla. Vzniká otázka, jak se tyto režimy budou vyvíjet dál největší otazníky visí nad Čínou. - islámské režimy jsou specifické vzestupem islámu jako politické síly -islám je nejen náboženstvím, ale ucelená definice morálního, politického a ekonomického chování Severní Afrika, Střední východ a některé části Asie jsou na škále od revoluční teokracie (Írán - vláda duchovních - Imámů - islámská revoluční rada), přes konzervativní absolutistickou Saudskou Arábii, výstřední interpretace islámu až po určitou formu politického pluralismu v Malajsii

- vojenské režimy jsou specifickou variantou autoritarismu, vojenské režimy kvetly dříve zejména v Latinské Americe, Blízkém východě, Africe, po roce 1945 byly i ve Španělsku, Portugalsku a Řecku. Dvě základní varianty - junta (skupina důstojníků) - osobní diktatura (Pinochet) Dnes může být příkladem vojenská junta v Barmě či vojenský režim v Pákistánu.

8

Politické ideologie K tématu politických ideologií jako úvod doporučuji strany 61-86 knihy Andrewa HEYWOODA Politické ideologie 2. Pro porozumění současnému i minulému světu politiky je nezbytné nahlédnout do světa politických ideologií. Politické ideologie jsou jakási paradigmata, souborem kréd, tradic, filozofií, představ o člověku, o jeho politické dimenzi, je to specifické vidění politické reality obvykle založené na nějakém světovém názoru. Politické ideologie svádí jakýsi boj o „legitimní význam termínů a pojmů“... kupř. svoboda – je to svoboda dělat si zcela co chci, co chci když to neubližuje druhým, co chci když to neomezuje druhé, je svoboda dělat co je dobré, žádoucí, nebo je svoboda jen iluze jednajících nutně ? nebo rovnost – co znamená že lidé se rodí rovni – měli by mít stejná práva, stejné šance, stejný politický vliv, stejné příjmy ? Jsou i další pojmy – demokracie , spravedlnost, sociální stát... Úvahy nad takovými pojmy jsou obvykle taktéž předmětem politické filozofie, pokud by někdo chtěl hlouběji proniknout to této oblasti a kompetentněji hodnotit skutečné a žádoucí významy takových pojmů, doporučuji kupř. knihu Adama SWIFTA Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie 3. Autor se zde zabývá podrobně čtyřmi pojmy – „sociální spravedlnost, svoboda, rovnost, pospolitost“. Pojmy uváděné výše jsou pojmy ve své podstatě sporné, dějinným vývojem často manipulované, existují kolem nich natolik zásadní spory, že nikdy nelze dospět k jejich obecně přijatelné a ustálené definici, kdy jednotlivé ideologie prosazují jejich rozličné obsahy. Ideologie nelze posuzovat z pozice „pravdivost x nepravdivost“, protože v sobě ztělesňují hodnoty, sny a tužby, které se samou podstatou vymykají vědecké analýze. Behaviorismus a marxismus chápe politické ideje jen jako jakousi propagandu, navršení slov či hesel, za kterým stojí hlubší realita - boj o moc, determinismus apod. V případě marxismu je to materiální základna, jejíž jsou ideje obrazem. Ideje jsou ovšem něco víc, nejsou pasivním odrazem hmotné reality, zájmů či ambicí, ale i mocným inspiračním zdrojem pro přetváření světa. Podle jiných proto mají ideje naopak zásadní a primární význam (Ideas Have consequences, viz. spor Joch x Bělohladský o „škodlivé knihy“) Co je to tedy ideologie ? Podle Marxe je to falešné vědomí, pomýlené vidění světa (v kontrastu k vědě) Podle Mannheima (Ideologie a utopie, 1929) jsou ideologie myšlenkové systémy sloužící k obhajobě určitého politického uspořádání, naopak utopie jsou idealizované obrazy budoucnosti. Podle jiného jsou ideologie uzavřené myšlenkové systémy vytvářející totalitu. Vesměs je v těchto příkladech užito pojmu „ideologie“ jako pojmu hodnotícího. 2

HEYWOOD, A. Politické ideologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. ISBN 80-86861-71-6. SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178859-7.

3

9

Pro potřeby politické vědy je třeba užívat pojmu „ideologie“ neutrálně. Chápejme tedy ideologii jako více či méně provázaný soubor idejí, které se stávají základem organizovaného politického postupu, ať už má tento postup stávající systém moci zachovat, pozměnit nebo svrhnout. Všechny ideologie: - přicházejí s určitým hodnocením stávajícího uspořádání - předkládají model nějaké žádoucí budoucnosti, vizi „dobré společnosti“ - objasňují, jak by se politická změna mohla a měla přivodit

Klasifikace ideologií Jsou mnohé pokusy jak klasifikovat a uvádět do vzájemných vztahů politické ideje a ideologie. Historické rozdělení levice x pravice, se datuje od francouzské revoluce a vychází z rozsazení generálních stavů v roce 1789. Aristokraté, stavící se za krále a monarchii, tedy reakcionáři, seděli po králově pravici, zatímco třetí stav, radikálové seděli po jeho levici. Odtud:

pravice=hierarchie a reakce

zatímco

levice=rovnost a revoluce

V současném dělení na levici a pravici se však již zcela neodráží prostá volba mezi revolucí a reakcí a hlavně již nejde o uchování či odstranění monarchie. Problém je složitější, avšak navzdory mnohým hlasům (obvykle levicovým), že totiž dělení politického spektra na levici a pravici již nemá smysl. Italský politolog Norbert Bobbio (kniha Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělení politické scény) levopravou klasifikaci stále hájí. Bobbio srovnává dychotomii levice x pravice s dalšími dichotomiemi, které by mohly levopravému dělení odpovídat, kupř.: pokrokáři x konzervativci ve vztahu k sociální změně ve vztahu k morálce liknavci x mravokárci extremisté x umírnění časová metafora... budoucnost x minulost ateismus x náboženská inspirace inovace x tradice rovnost x hierarchie Revelli navrhuje pro odlišení levice a pravice pět rozlišovacích kritérií: -

vzhledem k času (pokrok-konzervace) vzhledem k prostoru (rovnost-nerovnost) vzhledem k subjektům (autonomie-heteronomie) vzhledem k funkčnosti (nižší a vyšší třídy) vzhledem ke znalostnímu modelu (racionalismus-iracionalismus)

10

Bobbio se dále zamýšlí nad dyádou levice x pravice, kdy obhajuje jeho stálou platnost, za základní rozlišovací kritérium považuje v postoji vůči myšlence rovnosti, levice se zasazuje o rovnost a pravice o diferenciaci. Je to vlastně spor o přirozenou míru diferenciace a o míru jejího odstraňování. Na jedné straně stojí ti, kdo se domnívají, že lidé si jsou spíše rovni, na druhé ti, kdo si myslí, že si spíše rovni nejsou. Tento protiklad je také doprovázen odlišným hodnocením vztahu mezi rovností a nerovností přirozenou a sociální a dále odlišným hodnocením toho, zda s nerovností něco více či méně dělat. Levice má sklon zasahovat do chodu společnosti za účelem dosažení rovnosti, pravice je ochotnější přijmout to, co je přirozené. Ostatní výše navržená kritéria jsou vždy problematizována konkrétními protipříklady (kupř. ateismus x náboženská inspirace – sekulární pravice x teologie osvobození, inovace x tradice – konzervativní stalinismus x revoluční Neokonzervatismus apod., zatímco dnes mnozí konzervativci přicházejí stále více ne chuť radikalismu a ideologické politice, mnozí socialisté se stávají stoupenci konkurence a trhu) Z hlediska tradiční filozofie by bylo možné považovat Rousseaua za filozofa levice (přirozený stav lidí je rovnost, lidé se rodí jako sobě rovní, přičemž společnost činí lidi nerovnými) a Nietzcheho za filozofa pravice (přirozený stav lidí je nerovnost, rovnost kterou utváří společnost, kultura, mravy a náboženství je třeba vykořenit). Ovšem Nietzche tvoří přirozené podhoubí zejména pro ideologie levice – nihilismus, odpor k morálce, náboženství, takže neexistuje pravice, která by se Nietzchem inspirovala, s výjimkou nacismu, zde ovšem vzniká otázka, proč bývá nacismus považován za pravicovou ideologii, viz níže.

Další pokusy o klasifikaci ideologií: Lineární spektrum, přímka, či dokonce kruh, podkova: komunismus – socialismus – liberalismus – konzervatismus – fašismus

Tato klasifikace je přehledná, kruh dokonce jako by ukazoval, že extrémní póly jsou vlastně jaksi sobě velmi blízké, ale chybí zde jasný důvod či kritérium pro posazení ideologií do lineárního spektra, je to postoj ke svobodě ? rovnosti ? majetku ? řízení ekonomiky ? Ne docela... Problém fašismu: Nejméně jasným je tradiční posazení fašismu na škále nejvíce doprava, tedy do pozice „krajní pravice“. I když fašismus je vlastně dodnes vnímán jako extrémní pravicový názor (neonacisté – pravicový extremismus apod.), zdá se, že již nelze do minulosti dohlédnout, proč tomu tak je. Jak fašismus tak i nacismus byly ideologie z pohledu většiny kritérií výsostně levicové – jak ve vztahu ke svobodě, důstojnosti člověka, rovnosti, řízení ekonomiky a proto si byly nacistický a komunistický totalitarismus i tak podobné. Co je na nacismu vůbec pravicového ? Dokonce i terminologie nám říká, že nacismus je vlastně socialismus, jen ne „internacionální“, jako ten komunistický, ale „nacionální“, je to národní socialismus, jak symptomatizuje i název Hitlerovy strany (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei - Národně socialistická německá a dokonce dělnická strana). Vzniká tedy důvodné podezření, že po druhé světové válce komunisté fašismus cíleně označili za pravicovou ideologii a levicoví intelektuálové v tom dodnes pokračují. Komunisté považovali totiž fašismus a nacismus (navíc nerozlišovali jisté rozdíly mezi těmito ideologiemi) za jakési vyústění krize kapitalistického světa...

11

Jednorozměrné spektrum tedy nevyjadřuje optimální třídění ideologií... Tradiční a jednoduché dělení „původních“ politických ideologií, které vznikly jako reakce na modernitu lze vyjádřit tímto trojúhelníkem:

Liberalismus

Konzervatismus

Socialismus

Další ideologie jsou více či méně odvoditelné od těchto tří základních idelogií. Ze „šesti ideologií“, které spatřily světlo světa v 19. a 20. století, můžeme tři označit za klasické: konzervatismus, liberalismus a vědecký socialismus a tři za „romantické“: anarcho-libertarianismus, fašismus a tradicionalismus. Pokud pomineme totalitní ideologie, tak ve 20. století dochází k jakési konvergenci mezi konzervatismem a liberalismem a naproti tomu i ke konvergenci mezi socialismem a liberalismem. Anarchismus – myšlenková tradice bez většího politického vlivu obsahující dva základní, v mnohém protikladné variace–anarchosocialismus a anarcholibertarianismus. Ideologie fašismu, nacionalismu a tradicionalismu v určitém smyslu můžeme považovat za historické kategorie. Kromě toho se na základě některých liberálních a socialistických idejí se strukturuje diferencovaná ideologie feminismu. Vlivnou ideologií současnosti je ekologismus, nelze opominout ani tradice a v současnosti velmi aktuální politickou ideologii „náboženského fundamentalismu“. Asi nejlepší pro klasifikaci ideologií je dvourozměrné spektrum, se kterým přišel psycholog Hans Eysenck (Smysl a nesmysl v psychologii, 1964). Běžné levopravé spektrum vzal za horizontální osu svého spektra (ekonomická škála) a přidal k němu vertikální rozměr politických postojů na škále autorita – svoboda (sociální škála), postoje „zaryté“ (tough minded) a postoje „měkké“ (tender minded). Ovšem i toto dvourozměrné spektrum je zjednodušující a zkratkovité.

12

Na dalších grafech můžeme vidět odhady umístění některých osobností minulosti i současnosti...

Pro toho kdo by chtěl vědět, jak si stojí ve spektru politických ideologií, doporučuji navštívit webovou stránku http://www.politicalcompass.org/ a podstoupit sadu otázek. Stránka následně vygeneruje graf a na základě zodpovězených otázek odhadne ideologickou orientaci osoby na ekonomické a sociální škále... Výrazně jednodušší obdobou tohoto testu je varianta na: http://www.theadvocates.org/quiz.html

Přejděme nyní k jednotlivým ideologiím... V současnosti dochází k jistému ideologickému chaosu, protože hlavní ideologické proudy musí čelit zcela novým bezprecedentním výzvám a situacím. Po ukončení studené války se optimistům (viz. Fukuyama) zdálo, že ideologické soupeření je u koncem a že v celosvětovém měřítku je jediným životaschopným modelem liberální demokracie. Zejména krize levicové ideologie přispěla k jejímu smíření s mnoha liberálními prvky (New Labour). Dále dochází ke stále větší konvergenci mezi konzervatismem a liberalismem, kdy teroristická hrozba posílila v tomto konvergujícím proudu konzervativní tendence. 13

Liberalismus Liberalismus je jakási „metaideologie“ v tom nejširším slova smyslu, ve všech svých variacích formující Západní civilizaci, proto začněme právě jím. Věkem klasického liberalismu byla zejména doba 19. století, ideje a principy pro liberalismus příznačné se vyvíjely od 16. století, jejich podhoubím jsou některé křesťanské hodnoty. Liberalismus byl produktem zhroucení feudálního systému a v jeho rané fázi se v něm odrážely aspirace nově nastupující kapitalistické střední třídy. Původně byl liberalismus spíše politickou doktrínou – proti absolutismu a feudálním privilegiím a ve prospěch ústavního a později i zastupitelského státu, v 19. století i ekonomickou doktrínou „laissez faire“, která odmítala účast státu na ekonomice (proti merkantilismu). Na konci devatenáctého a ve dvacátém století se tzv. moderní, sociální liberalismus zejména díky změně pojetí svobody staví v mnohém proti tradici klasického liberalismu a spojuje své síly dokonce se socialismem. Zde vzniká vlastně typické matení, oba proudy se hlásí ke svobodě jako nejvyšší hodnotě, ale zcela jinak pojaté a jinak prosazované. Rozličné formy chápání svobody však znamenají pestré, až protichůdné, formy liberalismu. Klasický liberalismus usiloval o konstituční a později i reprezentativní vládu, hájil lidská a občanská práva, byl hodnotovým základem rodícího se systému kapitalismu. Naproti tomu moderní liberalismus ve 20. století chápe svobodu jako pozitivní, s možností rozšiřovat autonomii jedince a uspokojovat jeho nároky, přispívat k rozvoji osobnosti a rozkvětu jednotlivce, seberealizaci. Zatímco klasický liberalismus považoval výraznou sociální nerovnost ve společnosti za přirozenou, žádoucí a morální, moderní liberalismus usiluje o vyrovnání sociálních nerovností, za tímto účelem začal usilovat o spojení se státní mocí. Tento tzv. sociální liberalismus reagoval na „jevy nespravedlnosti v kapitalismu“ přijal pozitivní postoj ke státním zásahům, zejména v podobě sociálního zabezpečení, čímž se podle něj rozšířila sféra svobody. Zatímco tedy klasický liberalismus stavěl na individualismu a meritokracii, moderní liberalismus se vyznačuje příklonem ke kolektivismu, pragmatismu a socialismu. Pozitivní sociální práva lze zajistit jedině masivní akcí státu v ekonomické oblasti, proto se moderní, sociální liberalismus, přiblížil v některých aspektech ideologii socialismu. Liberálové ve 20. století taktéž rezignovali na hledání jakéhokoli souboru základních hodnot a filozoficky se přiklonili od universalismu k pragmatismu a pluralismu. Moderní liberalismus je tedy v současnosti z těchto důvodů spíše levicovou ideologií.

Klasický liberalismus x moderní liberalismus Principy (klasického) liberalismu: - individualismus – víra v zásadní význam lidského individua a v jeho primát před skupinou, víra v hodnotu osobní seberealizace (extrémem je sociální atomismus) - svoboda – individuální svoboda je ústřední hodnotou liberalismu, má přednost před rovností, spravedlností, autoritou, žádoucí je co největší míra svobody sladitelná se svobodou ostatních. Důraz na negativní vymezení svobody, tedy svobody od jakéhokoli útlaku, důsledný individualismus – primát zájmů jednotlivce, odmítavý postoj ke státu, stát jako „nutné zlo“, „noční hlídač“. - rovnost – víra v rovnost všech lidí co do jejich morální hodnoty a práv (právní rovnost a politická práva), nikoli v sociální rovnost – rovnost výsledků, nýbrž rovnost příležitostí (jednotlivci nemají stejné nadání a nejsou ochotni stejně pracovat), jde o meritokracii (merit - zásluha), tedy o společnost, kde nerovnost talentů a iniciativy se 14

odráží v sociální nerovnosti. Meritokracie má tak důvody morální (spravedlivější) i ekonomické (podpora iniciativy) - dále tolerance, konsensus, konstitucionalismus, univerzalita rozumu Vidíme tedy, že centrální spor v širokém proudu liberalismu se vede o pojetí svobody, „liberalismus“ je tak trochu jedním z vyprázdněných pojmů, stejně jako pojem svoboda, ze kterého by měl být odvozován. Někdy se v souvislosti s pokřivením významů slov hovoří o cíleném nepřátelském útoku na jazyk, který je úhelným kamenem civilizace (Srov. JOHNSON, P. Nepřátelé společnosti. s. 99-112.). Slova s vyprázdněným významem, která mnohdy znamenají pravý opak svých původních významů, jsou předmětem fatálních nedorozumění a ideologických bojů. Hayek poukazuje na jeden z cílených útoků na původní ideji liberalismu - „Například američtí socialisté se záměrně dopustili klamu, když si přivlastnili označení „liberalismus“ “ (HAYEK, F. A. Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 120). Pojem svoboda se používá ve smyslu „politická svoboda“, která má znamenat účast na vládě a kontrolu politických procesů. Tato kolektivní svoboda nemusí být nutně spojená se svobodou individuální - může znamenat svobodu od útlaku lidí jako celku, např. národní svoboda. Jiným užitím pojmu svoboda je její chápání jakožto „vnitřní svoboda“ - metafyzická, subjektivní – zde se jedná o rozsah možností, okolností, kterými je člověk omezen ve svém volním konání. Dalším pojetím pojmu svoboda je asi nejnebezpečnější - jako „možnost dělat si, co chci“. Dokonce se zdá, že pojem svobody v zemích kontinentální Evropy - francouzsky liberté, italsky libertá, španělsky liberdad, a snad i latinské libertas – zahrnuje prostor „všeho, co není zakázáno“. Lidé v latinských zemích tak chápou svobodu jako bezzákonnost. Mnoho raných vůdců liberálních stran v těchto zemích se pyšnilo svým antiklerikalismem, atheismem, někdy i amoralismem, metafyzickou skepsí... ...Snad proto náboženští tradicionalisté v latinských zemích spojují liberalismus s libertinismem.“ „Klerikální tradicionalisté“ v latinských zemích mají sklon k představě, že svoboda musí vést k chaosu. Tradicionalisté věří, že řád lze uskutečnit jedině silou shora – řád je tedy „intelektuální konstrukt vládce“ “. V tomto horizontu jsou svoboda a zákon v protikladu. „Svoboda jako moc“, jako absence vnějších překážek k realizaci tužeb, je též zlověstná a nebezpečná – svoboda je ztotožněna s mocí. Berlin rozlišuje svobodu pozitivní – svoboda „k“ a svoboda negativní – svoboda „od“ 4. Pozitivní koncept svobody má ambici svobodu jednotlivce naplnit nějakým konkrétním obsahem. V klasickém liberálním negativním pojetí je svoboda prostou absencí nátlaku, stav, kdy člověk není podřízen libovůli jiného či jiných, je tedy vymezena negativně. „“Nátlakem“ míníme takové ovládání okolí či okolností osoby jinými osobami tak, která aby se vyhnula většímu zlu, je nucena jednat ne podle svého plánu, ale sloužit cílům jiného “ 5. Adam Swift toto dělení částečně problematizuje 6, hovoří o třech protikladech v pojetí svobody - o svobodě formální v. svobodě účinné - o svobodě jako autonomii v. svobodě dělat si co chci - o svobodě jako poltické účasti v. svobodě která začíná tam, kde končí politika

4

Srov. BERLIN, I. Čtyři eseje o svobodě. Praha: Prostor, 1999. ISBN 80-7260-004-4, s. 219-234. HAYEK, F. A. The Constitution of Liberty. Chicago: The univ. of Chicago press, 1960. ISBN 0-22632084-7, s. 20-21. 6 SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. s. 57-92. 5

15

Pro objasnění problematiky je účelné oddělit dva historické proudy liberalismu mající kořeny v 18. století – tradici anglickou a francouzskou: „Výsledkem je, že dodnes máme dvě odlišné tradice teorie svobody: jednu empirickou a nesystematickou a druhou spekulativní a racionalistickou – první založenou na interpretaci tradic a institucí, které spontánně vznikly a byly chápány neúplně, druhou usilující o konstrukci utopie, o což se často pokoušela bez úspěchu “ (Hayek, s. 54). Anglická tradice vychází zejména z idejí skotských morálních filozofů vedených Davidem Humem, Adamem Smithem a Adamem Fergusonem, následovaných Edmundem Burkem. Proti nim stojí tradice francouzského osvícenství, hluboce zakotvená v karteziánském racionalismu. Jejími reprezentanty jsou encyklopedisté aj. J. J. Rousseau, fyziokraté a Condorcet. Mezi Francouzi jsou výjimkou Montesquieu a zejména Alexis de Tocqueville, kteří svými idejemi náleží na stranu „anglickou“. J. L. Talmon (O původu totalitní demokracie) v podobné souvislosti výstižně rozlišuje mezi dvěma typy inspirace demokratické vlády – liberální, která chrání autonomii a svobodu jedince a preferuje vládu zákona, a totalitní, která má mesianistické rysy a klade důraz na dosahování absolutních kolektivních cílů. Pro klasické liberály tak svoboda znamená větší hodnotu než demokracie, tato se může dokonce stát nepřítelem svobody. Toto rozlišení je od doby vzájemného mísení a splývání obou liberálních tradic na konci 19. století zmateno a zamlženo, sociální liberalismus se vydal spíše cestou francouzské inspirace a postupně absorboval i formy pragmatismu a socialismu. Z tradice klasického liberalismu tedy čerpá Nová pravice, reprezentovaná britskými konzervativci a americkými republikány, zatímco z tradice sociálního liberalismu čerpají labouristické strany v Evropě a Demokratická strana v USA.

New Labour

sociální liberalismus

socialismus

16

Konzervatismus Konzervatismus jako ideologický proud se formoval v reakci na zrychlující se tempo politických, sociálních a ekonomických změn, symbolizovaných zejména francouzskou revolucí. Zatímco vlivné politické ideologie nového věku jako liberalismus, socialismus či nacionalismus přispívaly k formování zásadních proměn společenského, ekonomického a politického zřízení, tradiční konzervatismus hájil tradiční společenské uspořádání, „ancien régime“. Konzervatismus nabíral rozličných podob a stupňů, zejména s ohledem na historický a politický kontext jednotlivých zemí původu. Evropský kontinentální konzervatismus, který ctil autokratické evropské monarchie, byl spíše autoritářský, obhajoval aristokratické hodnoty. Britský konzervatismus naproti tomu v sobě od počátku obsahoval určité liberální a reformní prvky. Ačkoli konzervatismus v archaických formách stále minoritně přežívá, v průběhu 19. a 20. století konzervativní proudy postupně v různé míře a v různých formách absorbovaly ideje liberalismu – přijaly moderní liberální politické a ekonomické instituce. U kořene tohoto vývoje je již myšlení klasika konzervatismu Angličana Edmunda Burkeho, který ač konzervativec brojící proti plodům francouzské revoluce, ctil hodnotu lidské svobody. Principy konzervatismu: - tradice – úcta k minulosti a k věcem osvědčeným, prověřeným časem, moudrost předků, tradice je „demokracie mrtvých“ (Chesterton) - nedokonalost člověka – pesimistický pohled na lidskou přirozenost, vychází z křesťanství (prvotní hřích), zachování pořádku proto vyžaduje silný stát, přísné zákony a tvrdé tresty. Konzervatismus vnímá člověka jako plně odpovědného za své jednání, neuznává tlak sociálních vlivů. Konzervatismus je „filozofií lidské nedokonalosti“. - pragmatismus – skepse vůči racionalitě a lidské tvořivosti v organizaci společnosti, dějinná zkušenost, prověřené hodnoty - organické pojetí společnosti – důraz na rodinu a přirozené pospolitosti, národ, region apod., sdílení kultury, proti atomizovanému pojetí společnosti - hierarchie, autorita – přirozená stupňovitost společenského postavení, role a s nimi spojené povinnosti (rodičovství), autorita jako zdroj společenské soudržnosti, svoboda limitovaná odpovědností - majetek – úcta k instituci majetku jako zdroji nezávislosti a svobody, jistoty Autoritářský konzervatismus – kontinentální tradice - proti modernitě jako celku, obhajoba monarchií a „starého řádu“ Paternalistický konzervatismus – angloamerická tradice – připouští nevyhnutelnost změny, postupné přijetí idejí konstitucionalismu, demokracie, volebního práva Libertariánský konzervatismus – ovlivnění konzervatismu hodnotami klasického liberalismu, spojení tradiční konzervativní sociální filozofie (hodnoty, morálka, rodina, kultura) s podporou tržní ekonomiky a moderních politických institucí.

17

Nová pravice - neoliberalismus a neokonzervatismus

New Right

neoliberalismus

neokonzervatismus

Od 70. let 20. století se datuje vznik a vzestup vlivu tzv. Nové pravice, spojené zejména s vládní administrativou M. Thatcherové ve Velké Británii a R. Reagana ve Spojených státech. Nová pravice kombinuje některé politické a morální konzervativní hodnoty s liberální ideologií svobodné ekonomiky, je pokusem o spojení těchto původně nesourodých tradic. Nová pravice je v ekonomickém smyslu radikální a reformistická, protože protržními reformami napomáhala rozbíjení stávajících ekonomicko – intervencionistických a welfaristických struktur. V politické a morální oblasti je naproti tomu Nová pravice konzervativní reakcí na 60. léta, která se vyznačovala morálním úpadkem a bujením sociálních práv. Novou pravici (New Right) lze dělit na proud zdůrazňující spíše liberální hodnoty, zejména v ekonomické sféře – neoliberalismus a na proud spíše konzervativní, kladoucí důraz na morálku a řád ve společnosti – neokonzervatismus. Neoliberalismus usiluje o to, aby v konzervativní ideologii Nové pravice převážily libertariánské myšlenky nad státně paternalistickými. Ideově neoliberalismus čerpá z tradice klasického liberalismu, která byla oživena v dílech moderních ekonomů, jako jsou kupříkladu F. A. Hayek a M. Friedman, proto bývá neoliberalismus také nazýván „neoklasickým liberalismem“. Neoliberalismus v ekonomické sféře je antietatistický, obhajuje minimální stát, protože považuje svobodný trh za samoregulující, fungující nejlépe bez zásahů státu. Je tak reakcí na silný vliv keynesianismu, který byl po většinu 20. století převažující ekonomickou teorií, jež vedla jednotlivé státy k výrazné intervencionistické státní politice. Keynesianismus byl považován za klíč poválečného ekonomickému vzestupu Západu v 50. a 60. letech, následná ekonomická krize však obrátila pozornost ekonomů zpět k myšlenkám „laissez faire“. Neoliberálové kritizují sociální stát, smíšenou ekonomiku a veřejné vlastnictví v jakýchkoli formách. V krajní podobě myšlenky tohoto tzv. libertarianismu míří až k anarchokapitalismu, který přesahuje rámec klasického liberalismu a považuje všechny lidské potřeby za uspokojitelné v rámci tržních vztahů. Neokonzervatismus naproti tomu vychází z některých idejí klasického konzervatismu. Zdůrazňuje význam politické autority, z obavy před oslabením morálních standardů a rozkladu společnosti. Klade proto důraz na právo, pořádek a morálku a to jak v soukromé, tak ve veřejné sféře. Neokonzervativci se ztotožňují s představou, že kořeny nepořádků ve společnosti tkví spíše v nitru člověka, než v sociální nespravedlnosti. Považují člověka za plně svobodnou a odpovědnou bytost, proto usilují o zpřísnění trestů za kriminální činy, případně i znovuzavedení trestu smrti. Odmítají morální pluralismus, který považují za hrozbu pro soudržnost společnosti, volají po návratu k tradičním rodinným hodnotám a národní identitě nenarušené multikulturalismem. Reagují tak na 60. léta, která podle nich znamenala zpochybnění a rozklad konvenční morálky a společenských standardů. V rámci Nové pravice se názory neoliberalismu a neokonzervatismu zpravidla kryjí, „...je to právě snaha propojit ekonomický liberalismus a konzervatismus 18

v ekonomických otázkách, která dodává Nové pravici její specifickou tvářnost “. Nová pravice chce budovat silný, avšak minimální stát – silný v oblasti prosazování práva, udržování pořádku, podpory národní jednoty a posilování obrany, slabý v oblasti ekonomické. Konzervativní Nová pravice, zejména v USA, má v sobě i výrazný náboženský prvek, dokonce se dá hovořit o „křesťanské Nové pravici“ (New Christian Right), spojené s hnutím Morální většina (Moral Majority).

Socialismus Třetí základní ideologickou reakcí na vznik moderního a industriální svět je socialismus. Socialismus má také svou ideovou prehistorii, „utopický socialismus“ (Thomas Morus - Utopie), ideologický socialismus začíná zejména Marxem. Po celé dvacáté století bylo socialistické hnutí rozděleno na dva tábory, revolučně socialistické a reformě socialistické. Revoluční křídlo (komunismus) šlo ve šlépějích Lenina a ruského modelu, reformě socialistické (sociální demokracie) křídlo respektovalo ústavní politiku. Tento rozpor se týkal zejména prostředků, ale i cílů ohledně socialismu. Zatímco komunismus se dostal po rozkladu komunistického impéria do krize a hovořilo se o jeho zániku (uvidíme, diskuse, Latinská Amerika), socialismus konvergoval se sociálním liberalismem a dále inspiroval i další, moderní ideologické proudy (Feminismus apod.). Typy marxismu se mimo jiné odvíjí od interpretace Marxova díla (mladý x zralý Marx, humanistický socialista x ekonomický determinista). Principy socialismu: - pospolitost – člověk je vnímán zejména ve své společenské dimenzi, v kontrastu k individualismu, důraz na prostředí a výchovu v kontrastu k přirozenosti - sociální rovnost – ústřední hodnota socialismu, primát rovnosti před ostatními hodnotami, rovnost nikoli šancí, ale výsledků, rovnost je vnímána jako hlavní záruka soudržnosti společnosti - důraz na potřeby – materiální dobra by se měla rozdělovat spíše podle jeho potřeb, než podle zásluh, „každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“ (Marx) - společné vlastnictví – preference společného a společenského vlastnictví, užití materiálních zdrojů ke společenskému prospěchu - bratrství, společenská třída... Marxismus Ortodoxní marxismus vychází z dialektického materialismu (Plechanov), je ekonomicky a historicky deterministický. Úhelným kamenem marxistické filozofie je „materialistické pojetí dějin“ (základna x nadstavba). Inspirován Hegelem Marx věřil, že hnací silou dějin je dialektika – proces vzájemného působení protichůdných sil, jehož výsledkem je vyšší vývojové stadium. Hlavní rozpor kapitalistické společnosti pramení ze soukromého vlastnictví, které dělí lidi do tříd – vládnoucí buržoazie a vykořisťovaný proletariát. Proletářskou revolucí se lid zmocní výrobních prostředků, zavede přechodnou diktaturu proletariátu, která potlačí kontrarevoluci a jakmile zmizí třídní antagonismus, vznikne beztřídní – komunistická společnost. Reálný komunismus je spjat se zkušeností sovětského komunismu, šlo o „ortodoxní marxismus“ modifikovaný některými doktrínami Leninovými, zejména teorií revoluční, avantgardní strany, kdy vůdčí role proletariátu jako celku je nahrazena rolí 19

komunistické strany – elitního sboru profesionálních revolucionářů, a dále Stalinovou „druhou revolucí“, která formovala reálný komunismus od třicátých let 20. století. Na západě se souběžně s reálným komunismem vyvíjel moderní marxismus, tzv. neomarxismus, méně deterministický, více ovlivněný Hegelem raným Marxem. Materialistický determinismus je zde vyloučen ve prospěch „člověka-tvůrce“. Neomarxismus se zaměřoval více na ideologické a kulturní, než na ekonomické souvislosti. Tzv. Frankfurtská škola (Adorno, Horkheimer, Marcuse), která svou „kritickou teorií“ kombinovala marxismus, hegelianismus a freudismus, ovlivnila tzv. Novou levici (tzv. 60. léta). Sociální demokracie a Třetí cesta Sociální demokracie se vyznačuje oproti jiným ideologiím určitou teoretickou nedůsledností a výraznou proměnou svých ideových základů během 20. století. Sociální demokracie usilovala o jistou vyváženost trhu a státu, jednotlivce a společnosti. Jádrem sociální demokracie je jistý kompromis mezi schvalováním kapitalismu (jako jediného spolehlivého mechanismu vytváření bohatství) a přáním rozdílet bohatství na principech spíše morálky, než trhu. Sociální demokracie se tedy v průběhu 20. století postupně implicitně i explicitně zříkala marxismu jako základu své filozofie a konvergovala se sociálním liberalismem, se kterým nakonec tvoří určitou jednotu. Sociální demokracie se zasazuje o lidi ve společnosti „prohrávající“, kdy chce „humanizovat“ kapitalismus zásahy ze strany státu. Rozkvět „keynesiánské“ sociální demokracie v poválečné době zastavila ekonomická recese v 70. a 80. letech, což znamenalo krizi identity. V osmdesátých a devadesátých letech, po nástupu neoliberalismu, globalizačních tendencí a po pádu komunismu, se sociální demokracie vesměs vydaly „revizionistickým“ směrem k „postsocialistické“ tzv. Třetí cestě. Třetí cesta již otevřeně čerpá z tradic ekonomického i sociálního liberalismu, komunitarismu, kdy uznává nezbytnost existence kapitalistické ekonomiky. Oproti neoliberalismu však Třetí cesta uznává životně důležitou ekonomickou a sociální roli státu. Třetí cesta opustila socialistické rovnostářství a osvojila si liberální ideje rovnosti příležitostí a meritokracie, podporuje tzv. „workfare state“, je neideologická a pragmatická. Třetí cesta se považuje za alternativu staré sociální demokracie a nastupujícího neoliberalismu. Ačkoli akceptuje a integruje řadu ekonomických teorií neoliberalismu, odmítá jeho filozofická východiska, morální a sociální důsledky. V jednotlivých zemích se projevují projekty „třetí cesty“ – v USA Bill Clinton spojený s tzv. „novými demokraty“, ve Velké Británii Tony Blair spojený s „New Labour“. Sociální demokracie v mnoha dalších zemích přijaly taktéž ideologický koncept Třetí cesty. „Guru“ Tonyho Blaira Anthony Giddens je považován za ideologického architekta Třetí cesty, právě on považuje svůj projekt za překročení hranic dichotomie levice x pravice.

Socialismus ve 21. století však není zcela mrtev, jsou zde ještě reliktní komunistické režimy, které přežily pád komunismu, sovětského impéria - Kuba, Severní Korea, Nejzajímavější je v tomto ohledu Čína, ovšem s nejasnými perspektivami dalšího vývoje a s ambicemi asijského hegemona. Bez zajímavosti není vývoj v Jižní Americe a dále se zdá, že „humanistický“ socialismus se může v 21. století zrodit opětně jako boj proti ekonomické globalizaci, „antikapitalismus“ ve formě antiglobalizačního hnutí.

20

Socialismus s čínskými rysy je čínský úřední název pro hospodářství Čínské lidové republiky, které je od roku 2006 smíšenou ekonomikou se soukromým i státním vlastnictvím, soutěžícím v tržním prostředí. Jde fakticky o kapitalismus se silnou úlohou státu. Čínská lidová republika dle svého tvrzení neopustila marxismus, pouze redefinovala mnoho jeho konceptů tak, aby odpovídal jejímu současnému hospodářskému systému, který je v souladu se socialismem. Podle některých jiných komunistických ideologií (například severokorejské ideologie Čučche) je "socialismus s čínskými rysy" ve skutečnosti revisionismem, vedoucím k znovunastolení kapitalismu. Na Západě je "socialismus s čínskými rysy" někdy vnímán jako prázdný pojem, který pouze legitimizuje vládu Komunistické strany Číny.

Socialismus 21. století (21st Century Socialism) (částečně převzato z wikipedia.cz) pro srovnání dále kupř. http://21stcenturysocialism.com/ je údajně nový model socialismu, který se údajně snaží vyvarovat chyb, jež vedly k neúspěchu socialismu koncem 20. století, a zároveň se snaží reagovat na podmínky 21. století. Za duchovního otce tohoto modelu je považován Heinz Dieterich Steffan (1943), levicově zaměřený politolog německého původu, žijící v Mexiku, poradce venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Dalším, kdo se podílel na rozpracování této ideologie, je Michael A. Lebowitz, emeritní profesor ekonomie na Universitě Simona Frasera ve Vancouveru (Kanada), stoupenec marxismu. Podle Heinze Dietericha nezdar socialismu 20. století byl způsoben lidskými chybami a neruší platnost socialismu jako takového. Je třeba vymyslet „nový socialismus“ přizpůsobený podmínkám 21. století. Definování socialismu 21. století není podle H. Dietericha dosud ukončeno, neboť se stále vyvíjí, je však již možné určit jeho základní principy. [5] • V politické oblasti: Použití politické moci ve prospěch většiny a účastnická demokracie na místní, regionální a národní úrovni. Respektování politického pluralismu. Odvržení přebyrokratizovaného státu a systému jediné strany, jediné odborové organizace a jediné doktríny. • V ekonomické oblasti: Ekonomika sloužící potřebám komunit, kolektivní vlastnictví výrobních prostředků, dále společné řízení (Co-Management), na kterém se podílí kapitál i pracovní síly. Vnitřní a udržitelný rozvoj. Respektování trhu a soukromého vlastnictví. Odmítnutí utlačování pracovníků, výhradní státní vlastnictví výrobních prostředků. • V sociální oblasti: Cení si sociálních práv, sociálních hnutí, organizovaných komunit, rovnosti a sociálního zapojení. Respektování třídních rozdílů a odmítnutí třídního útlaku. • V geopolitické oblasti: Formování Latinskoamerického mocenského bloku (ALBA) jako integračního modelu. Respektování mezinárodních smluv. Odmítnutí neoliberalismu a US imperialismu. • V hodnotové oblasti: Solidarita, kolektivní prospěch, humanismus nad ekonomikou, svoboda a rovnost, flexibilita. Respekt k místním kulturám a historickým podmínkám. Zavržení egoismu, konkurenčních závodů uvnitř komunity, korupce a akumulování velkého množství peněz jednotlivci. Nový socialismus je možný pouze v souvislosti s vysokou úrovní vzdělání, etiky a organizace výrobních sil, je to dlouhodobý projekt. Hugo Chávez a socialismus 21. století Proces údajně vedoucí ve Venezuele k socialismu 21. století je nazýván bolívarovskou revolucí. Hlavní principy socialismu 21. století vyhlásil venezuelský prezident Hugo Rafael Chávez Frias 30. ledna 2005 na V. světovém sociálním fóru v brazilském Porto Alegre a Venezuela se podle tvrzení venezuelského prezidenta stala první zemí, kde je socialismus 21. století uváděn do praxe. Socialismus 21. století podle Hugo Cháveze není synonymem pro marxismus. Ideově má vycházet z bolívarovských tradic, které jsou lidem Latinské Ameriky bližší, než evropské pojetí socialismu. Socialismus 21. století se tak do jisté míry přizpůsobil latinskoamerické mentalitě. Tento model socialismu je údajně inspirován křesťanstvím. To ale údajně neznamená, že musí být náboženský, nýbrž že je založen na sociálních myšlenkách evangelií a Nového zákona jako celku; tedy na prvotní mezilidské vzájemnosti, kterou křesťanství do jisté míry přinášelo již od dob Ježíše Krista. Zároveň se však údajně jedná o socialismus zaměřený do budoucnosti a nekopírující minulé modely socialismu, jako např. socialismus z období studené války v polovině 20. století. Podle Hugo Cháveze se 21

nejedná o státní socialismus, jak byl kdysi uplatňován v bývalém Sovětském svazu a Východní Evropě nebo dnes na Kubě. Údajně by měl být více pluralitní a méně státně centralizovaný. Přesto Hugo Chávez podporuje kubánský režim. Socialismem 21. století je tento nový model nazván proto, že je údajně inspirován hodnotami celosvětově uznávanými na počátku nového století. Schválení zmocňovacího zákona, který umožňuje venezuelskému prezidentovi vládnout 18 měsíců prakticky neomezeně prostřednictvím dekretů, je však ostře kritizováno z pozic západních zemí. Tvůrci socialismu 21. století poukazují na dodržování lidských práv, avšak nikoliv jen občanských a politických, ale také ekonomických, sociálních a kulturních, což je ostatně jedno z klíčových témat například i komunismu. Dle slov svých tvůrců je socialismus 21. století založen na solidaritě, bratrství, lásce, spravedlnosti, svobodě a rovnosti. V souvislosti s vyhlášením těchto atributů socialismu 21. století Hugo Chávez také uvedl, že pokud demokracie je mocí lidu a pro lid, nemůže existovat v takovém společenském systému, kde individuální zájmy jsou stavěny nad zájmy kolektivní a kde kapitál je důležitější než lidé. 1. Pět motorů revolučního procesu V rámci bolívarovské revoluce byly realizovány programy boje s negramotností (Mission Robinson, Mission Riba), zavedení bezplatné zdravotní péče pro nejchudší obyvatelstvo (Mission Barrio Adentro), obojí za účasti tisíců kubánských dobrovolníků, a vyvlastnění velkých latifundií a ladem ležící půdy ve prospěch chudých rolníků. Dále dochází ke znovuzestátnění klíčového průmyslu, zejména ropného (za náhradu a s ponecháním menšinového podílu soukromým firmám). 8. ledna 2007 ohlásil Chávez program, soustředěný na pět motorů revolučního procesu. Jsou jimi: 2. Zmocňovací zákon, který Chávezovi umožní po dobu jednoho roku vydávat dekrety se silou zákona. Bude podle něj využíván například k dalšímu znárodňování. (Koncem ledna 2007 parlament tento zákon schválil s platností na 18 měsíců a s omezením na 11 oblastí politického, hospodářského a společenského života. 3. Změna ústavy, kde by mělo být prohlášeno, že Venezuela je „bolívarovský socialistický stát“ a dále by v ní měl být omezen počet funkčních období prezidenta. Otázkou je, co to bolívarovský socialistický stát vlastně je. 4. Zahájení kampaně „za bolívarovské lidové vzdělání“. To by mělo zbourat staré hodnoty individualismu, kapitalismu a sobectví. 5. „Nová geometrie moci národní mapy“, což by mělo být hospodářské a kulturní povznesení chudých okrajových regionů země. 6. „Výbuch komunální moci“ by měl podle Cháveze spočívat ve zvětšení pravomoci komunálním radám a postupném vytvoření jakési konfederace komunálních výborů, která by měla nahradit kapitalistický stát. Kritika Socialismus 21. století bývá, stejně tak Hugo Chávez, kritizován. A to jak ze strany levicových, tak i pravicových politiků. Levice argumentuje tím, že se nejedná o skutečný socialismus, protože nedojde k úplnému vyvlastnění a znárodnění kapitálu. Dále neexistuje revoluční dělnická strana typicky marxistického ražení s vedoucí úlohou ve společnosti, naopak je zde snaha Hugo Cháveze o sjednocení a podřízení si většiny politických stran i odborů. Dojde proto pouze k posílení státního kapitalismu a nerovné postavení dělníků a rolníků zůstane. Pravice argumentuje tím, že socialismus 21. století je další utopickou ideologii, kterou Hugo Chávez obratně využívá k udržení si své moci. Penězi ze zestátněného ropného průmyslu si pod záminkou péče o školství a zdravotnictví kupuje přízeň chudého obyvatelstva, které tvoří většinu voličů. Státem řízené podniky ztratí mnoho stimulů své motivace a stanou se neefektivními. Demokracie je omezována potlačováním nezávislých sdělovacích prostředků a přesunem stále větší moci z parlamentu do rukou prezidenta. Hugo Chávez je označován v lepším případě za populistu, v horším za diktátora a je přirovnáván i k Hitlerovi.

22

Anarchismus Hlavním přesvědčením anarchismu (an arché – bez vlády) je víra, podle níž politická autorita ve všech svých formách, zvláště v podobě státu, je zlem a není vůbec nutná, svobodní jedinci si jsou schopní věci spravovat sami. Z této základní ideje vznikly v rámci anarchismu dvě konkurující si tradice – liberální individualismus a socialistický komunitarismus. Anarchismus jako celek je tak jakýsi průsečík liberalismu a socialismu, jakousi formou jak „ultraliberalismu“ (anarcholibertarianismus, anarchokapitalismus), tak „ultrasocialismu“ - obvykle se anarchismem míní spíše tradice stavějící na socialistických idejích (anarchosocialismus, anarchokomunismus). Anarchismus (po vzoru Rousseaua) považuje přirozenou povahu člověka za dobrou a rozumnou, nesouhlasí s argumenty ve prospěch nutnosti existence jakéhokoli státního zřízení. Právě státní útlak a politika je příčinou problémů, které se obvykle považují za důvod nezbytnosti státu (Hobbes, Locke). Jádrem anarchismu jej tedy utopická víra v přirozenou dobrotu lidí, mezi nimiž vzniká přirozený řád a kooperativní harmonie. Cílem anarchismu je tedy zrušení státu a likvidace všech forem politické autority. Chápání ekonomiky ukazuje pnutí v rámci anarchismu – zatímco jedni anarchisté jsou spřízněni se socialismem ve věci odporu proti majetku a nerovnosti, druzí hájí vlastnická práva a kapitalismus založený na konkurenci. variantou socialismem inspirovaného anarchismu je Nejkrajnější anarchokomunismus. Je založen na představě lidí žijících v samosprávných komunách, společně kooperujících, soukromé vlastnictví je považováno za příčinu egoismu, řízení je prováděno „nezprostředkovanou interakcí“ prostřednictvím přímé demokracie. Na druhé straně stojí liberalismem inspirovaný „individualistický“ anarchismus, stojící na představě suverénního jednotlivce. Nejzazší formou takové představy je anarchokapitalismus. Zatímco libertariáni propagují ideu minimálního státu, jehož hlavní funkcí je chránit práva jednotlivce, anarchokapitalisté (Rothbard, D. Friedman) dovedli ideu volného trhu do krajnosti – až k faktickému odstranění státu. Tradiční role i minimalistického státu – ochrana základních práv a bezpečnosti občanů, právní systém a jeho vynucení, tedy statky, které nemůže přinášet trh, je anarchokapitalisty popřena. Tito se domnívají, že všechny lidské potřeby může uspokojovat trh, včetně bezpečnostních a soudních. Tyto služby podle nich mohou provádět soukromá sdružení na principu konkurence (místo policie soukromé ochranné služby, místo soudů soudní a arbitrážní agentury, soukromé věznice apod.), kdy jejich efektivita by byla podle anarchokapitalistů větší, než stávajících státních struktur. Anarchismus díky svému kritickému postoji k jakékoli autoritě je dodnes přitažlivý, zejména mezi mládeží. Ideje anarchismu se projevily výrazněji v hnutí Nové levice Některé ideje, hesla a symboly anarchismu mají svou pozici ve vynořujícím se a sílícím antikapitalistickém a antiglobalizačním hnutí. Vyjádřením současné anarchistické inspirace je mimo jiné i dílo slavného amerického jazykovědce a radikálního intelektuála Noama Chomského.

23

Feminismus Za symbolický počátek ženského hnutí lze považovat rok vydání knihy Obrana práv žen (1792) od Mary Wollstonecraftové, napsaná na pozadí francouzské revoluce. Ženské hnutí vychází ze dvou základních premis – tedy že ženy jsou pro své pohlaví znevýhodněny a že se s tímto znevýhodněním musí skoncovat. Ve 40. a 50. letech 19. století se objevilo hnutí za volební právo žen, toto hnutí se dnes nazývá „první vlnou feminismu“. Pro tuto vlnu byl tedy příznačný požadavek, aby ženy měly stejná politická práva a stejné právní postavení jako muži, kdy volební právo bylo vyjádřením tohoto žádoucího stavu. Obhájkyně volebního práva žen byly nazývány „sufražetkami“ (angl. suffrage – volební právo, hlas). První vlna feminismu skončila uzákoněním volebního práva žen – poprvé to bylo v roce 1893 na Novém Zélandě, ve Velké Británii v roce 1918, v USA to bylo v roce 1920 19. dodatkem k ústavě. V 60. letech, po zjištění že politická práva a stejné právní postavení žen před zákonem, nepřináší plnou emancipaci žen, přichází „druhá vlna feminismu“, symbolizovaná knihou Betty Friedanové Feminine Mystique (1963). Druhá vlna feminismu navzdory získání plnoprávného postavení žen nepovažuje „ženskou otázku“ dosud za vyřešenou. Ženy jsou totiž podle Friedanové stále omezovány na tradiční role v rodině a domácnosti, matky a hospodyně. Změna stavu není podle nových feministek pouze v rovině zákonů a reforem, ale radikální, možná i revoluční společenské změny. Feminismus zpochybňuje konzervativní mínění, že odlišnosti mezi muži a ženami jsou přirozené, že ženy i muži plní sociální role, které jim přisoudila příroda, ve smyslu výroku „biologie je osud“ (biology is destiny), kdy ženy plní svou roli matek a vychovatelek, pečovatelek o domácnost jaksi z přirozenosti. Má zato, že kupříkladu sepětí mezi rozením a vychováváním dětí je spíš kulturní než biologické, starost o domácnost a výchovu dětí může tedy převzít muž, případně se o tuto starost mohou manželé symetricky dělit, případně že povinnosti, které přináší soukromý život (péče o děti) by se měly přenášet na stát či jiné veřejné instituce. Feminismus , považovaný od 60. let jako politický ideologický proud, zahrnuje tři široké proudy (vycházející především z rozličných představ o rovnosti a o čerpání idejí z různých jiných ideologických proudů): - liberální feminismus Klade důraz především na právní a politickou rovnost s muži, na rovný přístup do veřejné sféry. Liberální feminismus je inspirován především liberalismem, lze jej v mnohém ztotožnit s „první vlnou feminismu“, ovšem i „druhá vlna“ obsahuje významnou (sociálně) liberální složku – Betty Friedanová a její NOW (National Organization of Women) usilovala především o prolomení přetrvávajících právních a sociálních bariér, které bránily ženám mít své povolání a být politicky aktivní, mít podíl na vedoucích místech ve veřejném a politickém životě. Liberální feminismus tedy nechce odstranit rozdíl mezi životem soukromým a veřejným, chápe, že muži a ženy mají jinou povahu vycházející z biologických rozdílů a odtud může pramenit rozdílnost motivací – pokud se žena na základě svých přirozených dispozic svobodně rozhodne setrvat v domácnosti a věnovat se rodině, je to v souladu s liberální představou, pouze by měla mít rovnou příležitost uplatnit se ve společenské rovině, pokud by chtěla. Friedanové kniha Druhá fáze (1983), ve které autorka dávala stále prostor roli rodiny a

24

dětí v životě ženy, se tedy setkala již s nepochopením u radikálnějších forem feminismu, kdy Friedanová byla kritizována za posilování „mystiky mateřství“. - marxistický, socialistický feminismus Klade důraz především na sociální rovnost s muži, právní a politická rovnost je nedostačující, jde hlavně o rovnost ekonomickou. Socialistický feminismus má zato, že patriarchát lze pochopit jedině ve světle sociálních a ekonomických faktorů. Tato idea má původ již u Bedřicha Engelse (Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu, 1884), který měl zato, že vznik a vývoj kapitalismu spolu s institutem soukromého vlastnictví zásadně změnily postavení žen ve společnosti. Zatímco v prekapitalistických společnostech existoval „matriarchát“, kapitalismus založený na majetku mužů matriarchát zlikvidoval a (podle Engelse) přivodil „světodějnou porážku ženského pohlaví“. Útlak ženy se udržuje prostřednictvím „buržoazní rodiny“, tlakem na monogamii apod. Ženy jsou tedy „vykořisťovány“, svou prací zdarma v domácnosti vydatně podporují kapitalistickou ekonomiku. Tento útlak je kompenzován uměle vytvářeným „kultem ženskosti“, oslavou romantické lásky, zdvořilost a pod. Engels měl zato, že v socialistické společnosti dojde k rozkladu patriarchální rodiny i s ní spojené monogamie. - radikální feminismus Ovládl „druhou vlnu feminismu“, překračuje rámec stávajících politických ideologií, chápe i kulturu, filozofii, morálku a náboženství jako prostoupenou patriarchálními hodnotami. Hlavním rysem radikálního feminismu je názor, že sexuální útlak je nejzákladnějším rysem společnosti (ženy jsou cílevědomě vedeny k pasivní sexuální roli a jsou přeměněny v sexuální objekty). Osvobození z takového útlaku pak některé ženy vede k odmítání podřídit se biologickým danostem, „Evina prokletí“ – podporou antikoncepce a interupcí, dokonce k úvahám nad budoucností, která by mohla na základě technologií (klonování, laboratoře, zkumavky) zcela pomoci ženám se vymanit z biologické determinující role a tak se skutečně vyrovnat mužům. Radikální feminismus odmítá tradiční rozlišení na veřejnou a soukromou sféru. Toto rozlišení předpokládá, že osobní a rodinné vztahy jsou součástí soukromé sféry a tudíž nepolitické. Podle feministek však existuje politika všude, kde existuje společenský konflikt, tedy i vztahy mezi manželi, rodiči a dětmi apod. Usilují tedy o politizaci osobní sféry. Nerovnosti mezi pohlavími jsou podle feministek udržovány právě proto, že společenská dělba práce se považovala vždy spíše za přirozenou, než politickou. Tomuto problému se věnuje známá kniha Jean B. Elshtainové Veřejný muž, soukromá žena (1981). Feminismus proto přísně rozlišuje mezi pohlavím (sex) a genderem (gender). Zatímco biologické rozdíly mezi pohlavími jsou dány přirozeně a neměnně, gender označuje různé role, které společnost ženám a mužům přisuzuje, na základě stereotypů (maskulinita x femininita), kdy veškeré sociální rozdíly mezi muži a ženami jsou přisuzovány rozdílům biologickým. Feministky jsou přesvědčeny, že stejně jako rasa, třída nebo náboženství, je i „gender“ významným společenským dělítkem, dokonce nejzávažnějším a politicky nejdůležitějším. „Sexismus“ je pro ně forma útlaku, kdy mocenské vztahy mezi muži a ženami jsou charakterizovány jako „patriarchát“. Proti tomu stojí alternativa, další proud radikálního feminismu (tzv. pro-women), který spíše než na úsilí o vyrovnání s muži. kladou důraz na pozitivní ctnosti ženství, 25

včetně chvály plodnosti a mateřství, odmítají úsilí o „podobnost mužům“, zdůrazňují ženské hodnoty, specifickou mystiku ženství (viz. ekofeminismus a kult Matky Země), či dokonce jejich superioritu a dokonalejší lidství v mnoha ohledech. Jiné feministky odmítají sexuální útlak ze strany mužů v té míře, že se odmítají heterosexualitu jako nežádoucí identifikaci s mužstvím, proto mají zato, že osvobození žen z útlaku mužů je možné pouze buď cestou setrvání v celibátu nebo příklonu k lesbismu (political lesbism).

Proti feminismu Feminismus jak je patrné, se jako celek se vyznačuje širokou škálou dělicích linií a rozporů, v poslední době se hovoří o jisté krizi feminismu a o nástupu „postfeminismu“. Konzervativní vlna politiky na Západě (Thatcherová, Reagan) propagovala jednoznačně protifeministické postoje, kdy se začaly zdůrazňovat „rodinné hodnoty“ a tradiční role ženy. Vzestup emancipace žen (pracující ženy, svobodné matky) byl považován za příčinu negativních společenských jevů – vzestup kriminality, ztráta odpovědnosti mužů, potraty, zatížení sociálního systému apod. Působení nejextrémnějších proudů feminismu dokonce vedlo ke vzniku „mužských hnutí“, existuje i Český svaz mužů (http://www.svaz-muzu.cz/), které kritizují „výstřelky feminismu“. Při kritice feminismu se objevují i pojmy jako „feminacismus“, naznačující velkou nebezpečnost feminismu, který podle kritiků získal postupně podobu totalitní ideologie usilující o ovládnutí společnosti

Extrémní feminismus se z nelogické pavědy a snůšky lží o zlých mužích a utiskovaných ženách, vykonstruovaných v polovině 20. století několika bezdětnými, sexuálně úchylnými lesbami, transformoval v agresivní totalitní ideologii. Tato ideologie, protože proti ní neexistují obranné politické mechanismy, infikovala velké části rozhodovacích struktur - jak na evropské, tak na české národní úrovni. Naprosto idiotský náhled feministek na funkční společnost jako nástroj útisku žen, se stal pod názvem Gender Mainstreaming základem sociální politiky celé Evropské unie! NEBEZPEČÍ: Radikální feminismus je totalitní ideologie. Snaží se proto odstraňovat demokratické právní bariery a dostat se tak k moci. A slaví úspěchy! Zdroj: http://www.chlapivakci.cz/feminismus.htm

Ekologismus Ekologismus či environmentalismus je nová politická ideologie spjatá s nástupem ekologického hnutí ve 2. polovině 20. století, jeho kořeny lze však sledovat až k revoltě proti industrializaci v 19. století. Kupříkladu v Německu se reakce na modernitu a industrialismus se nesla v duchu šíření ideje o „nezkaženosti a důstojnosti rolnického života“, která vedla ke vzniku mohutného hnutí „zpět k přírodě“ mezi německou mládeží. Toto tzv. hnutí „romantického pastoralismu“ bylo mimo jiné využito nacistickou 26

ideologií k získání venkovského obyvatelstva v duchu hesla „krev a půda“ (Blut und Boden). Ekologie jako podobor biologie studuje vztahy mezi živými organismy a jejich prostředím. Postupně se však ze slova ekologie stal spíše termín politický, začalo jít o ekologismus – na jehož základě vznikaly hnutí a politické strany, první stranou hlásící se k ekologismu byli němečtí Zelení (die Grünen). Zelené strany svým voláním po radikální sociopolitické změně v souvislosti s ekologickými problémy vytvořili svébytnou politickou ideologii, čerpající částečně i z jiných tradic, zejména levicových – socialismu, feminismu apod. Kromě toho že environmentalismus upozorňoval na ekologické problémy znečišťování přírody, vyčerpávání přírodních zdrojů, skleníkový efekt a globální oteplování, zaměřil se dále i na širší škálu společenských problémů, zformuloval celou řadu témat v politické oblasti. Proto je obtížné zařazovat ekologismus do ustálených dělení na levici a pravici a porozumět mu v perspektivě tradičních politických filozofií a ideologických doktrín. Němečtí Zelení to vyjadřují heslem „ani nalevo, ani napravo, ale vpřed“. Ekologické hnutí podrobovalo kritice základní předpoklady tradičního politického myšlení, které bylo považováno za „antropocentrické“. Politika orientovaná výhradně na člověka podle ekologistů narušila a deformovala vztah mezi člověkem a jeho přírodním prostředím. Lidstvo se tedy nemůže již nadále považovat za střed světa, ale výhradně jako nedílná součást přírody. Proti antropocentrickému vnímání světa navrhují ekologisté „ekocentrickou“ perspektivu. Za ideální ekologii není považována „mělká ekologie“ (shallow ecology), ale „hlubinná ekologie“ (deep ecology). Hlubinná ekologie považuje prostou ochranu životního prostředí, jakousi „humanistickou ekologii“ za nepostačující, usiluje o pojetí zcela oproštěné od antropocentrismu. Hlubinná ekologie, (jakási ekosofie) má podhoubí ve filozofii holismu, odmítá „karteziánsko-newtonovské paradigma“ vědy a poznání, kdy preferuje model inspirovaný východními filozofiemi a náboženstvími (viz. F. Capra, Tao fyziky, 1975). Známou a vlivnou je Lovelockova „hypotéza Gaia“, chápající svět jako jeden velký organismus. Kromě toho je s ekologickým hnutím spojeno i hnutí za „práva zvířat“ (animal welfare) a za „osvobození zvířat“ (animal liberation). Ekologismus kritizuje tradiční ekonomiku, kterou považuje za „neudržitelnou“ a proti ní navrhuje politiku trvale udržitelného rozvoje (sustainable developement), extrémní formou je idea tzv. „budhistické ekonomiky“. Ačkoli pochopení pro životní prostředí a jeho ochranu lze nalézt i v jiných ideologiích, kupř. ve formě tzv. ekokonzervatismu založeného na problém konzervace a uchování přírodního dědictví jakožto tradiční hodnoty, envirinmentalismus obvykle konverguje s levicovými ideologiemi, silnou pozici má kupř. ekosocialismus, který za hlavní příčinu environmentální krize považuje kapitalismus s jeho dravostí, egoismem a vykořisťováním přírody, proto usiluje o likvidaci či alespoň eliminaci a sešněrování kapitalismu. Dalším směrem je tzv. ekoanarchismus, anarchistická idea ekonomicky soběstačných komun založených na vzájemné kooperaci, tradičním zemědělství, skromnosti spotřeby konvenuje s ekologickým světovým názorem ohledně limitace spotřeby a vztahu k přírodě. Jednou z hlavních environmentalistických škol je dále ekofeminismus, založený na ideji, že kapitalismus a ekologická devastace vůbec mají kořeny v mužské kořistnické mentalitě západní civilizace. Sexuální dělba práce vedla totiž muže k tomu, aby si podmaňovali ženy i přírodu a sebe pokládali za pány obou. Ekofeminismus vychází dále z představy jakéhosi mystického spojení mezi ženami a

27

přírodou, čerpá také z předkřesťanských kultů Bohyně Matky. Chápe svět přírody jako ženský, svět kultury a techniky jako mužský. Ekologismus jako celek, který není jen záležitostí Zelených stran, ale zahrnuje ekologická hnutí (Greenpeace apod.), která mohou zaujímat právě výše zmíněné postoje v čistých formách. Tradiční socialistické strany, ostatně i další politické strany, již z ekologismu částečně převzaly některá témata, ovšem prioritou všech tradičních stran je stále „lákat“ voliče na perspektivu ekonomického růstu, nikoli na ideje nutnosti sebeomezení, dobrovolné skromnosti. Problém čistého ekologismu kromě jiného je i v tom, že nepožaduje jen transformaci ekonomického systému nebo nové uspořádání mocenských vztahů v politickém systému. Usiluje o zcela nový styl života, o zcela nový způsob prožívání existence a jejího chápání. Vychází z filozofie, jež je veskrze cizí kultuře, kterou chce ovlivnit, v tom spočívá i síla jeho přitažlivosti. Proti ekologismu Zelený environmentalismus bývá kritizován, zejména z konzervativně-liberálních pozic, že je jakýmsi novým náboženstvím ovlivněným neopohanským kultem přírody, který je navíc v politické rovině inspirován marxismem, jde tedy o jakýsi „ekosocialismus“, nový světový socialismus v zeleném hávu . Ekologismus je kritiky chápán jako pesimistická, apokalyptická vize, prezentovaná za pomoci médii, ovšem s politickými ambicemi. Ekologismus tak podle kritiků není hnutím usilujícím o blaho lidstva, jak proklamuje, ale stává se novodobou ideologií předkládající katastrofické scénáře ohledně vývoje populace a životního prostředí. Tato ideologie je jakousi stinnou stránkou, inverzí úspěchu západní civilizace. Současné masové hnutí ekologických aktivistů má parareligiózní novopohanské rysy, jde o jakési „zelené náboženství“, které přejalo gnosticko - politickou ideologii socialismu. Laický ekologismus se podle kritiků stal socialismem se zelenou tváří, mnohdy s vysokým stupněm agresivity, usilujícím o převzetí politických otěží v úmyslu změnit tvářnost a směřování západní civilizace. Zásadní společenské změny jsou nezbytnou podmínkou řešení postulované ekologické krize. K prezentaci environmentalismu napomáhá „mediální asymetrie“, která straní čtenářsky atraktivním apokalyptickým vizím o budoucnosti lidstva a znemožňuje tak racionální diskusi kupříkladu o fenoménu globálního oteplování. Problému ekologismu jako totalitní ideologie si všímají i autoři z kulturní oblasti, kupříkladu anglický historik Paul Johnson řadí ekologisty mezi „nepřátele civilizace“, kteří v současnosti jako „vizionáři apokalypsy“ představují destruktivní stín Západní civilizace. Jejich „eschatologie“ bojující proti globální ekonomice volného trhu výrazně formuje povědomí lidí. Obavy ekologismu považují kritikové, zejména liberální ekonomové, za neopodstatněné, jakož i obavy ohledně možnosti udržitelného rozvoje a limitů dynamiky svobodné tržní ekonomiky. Většina obav pesimistů ohledně přelidnění planety, znečištění životního prostředí či vyčerpání zdrojů se nepotvrzují. Tradice tohoto myšlení stojí na klasikovi - americkém ekonomovi Julienovi Simonovi (1932-1998), který se proslavil knihami The Ultimate Resource [1981] 7 Simon svádí intelektuální boj s environmentalismem a neomalthusianismem, kdy zejména polemizuje s představou o vyčerpání přírodních zdrojů a z ní vyplývající potřebou regulovat a omezovat ekonomický růst. Tato teze je podle něj neobhajitelná před empirickými fakty a poznatky 7

Česky: SIMON, J. L. Největší bohatství. Brno: CDK, 2006. ISBN 80-7325-082-9. 28

ekonomické vědy. I když lidská intuice vyvolává zdání, že ekonomický růst je limitován zejména z důvodu možného vyčerpání fyzických zdrojů, podle Simona je největším ekonomickým zdrojem lidská mysl, její poznání a tvořivost, které jsou zdrojem nevyčerpatelným, neomezeným - invence je základním obnovitelným zdrojem. Ekonomické ukazatele, jako je vývoj cen komodit, hovoří vytrvale v neprospěch mýtu o vyčerpání zdrojů. Stejně jako doba kamenná nezkolabovala na nedostatku pazourku, základní komodity své doby, ani současná doba neskončí krachem následujícím po totálním vyčerpání fosilních zdrojů. Simonovy závěry ověřoval a potvrzoval dánský ekolog Bjørn Lomborg, který v roce 2001 vydal slavné dílo „The Skeptical Environmentalist – Measuring the Real State of the World“ 8. V knize se autor na základě rozsáhlého souboru statistických dat snaží prokázat, že životní prostředí ve světě se nezhoršuje, jak jsou přesvědčeni ekologičtí aktivisté, ale právě naopak. Podle Lomborga bylo mnoho ekologických pozorování dosud interpretováno nesprávně a stav Země není tak špatný, jak tvrdí většina ekologů. Lomborg poukazuje na to, že stav životního prostředí se zlepšuje zejména tam, kde je společnost ekonomicky rozvinutá a bohatá. Lomborg neupírá ekologickým hnutím jejich zásluhy o životní prostředí. Nepopírá ani, že jsou zapotřebí přísná zákonná pravidla ohledně znečištění vzduchu a vody jedovatými zplodinami. Zásadní bod problému ekologických hnutí však spatřuje v jednostrannosti ekologické diskuse a v ekologickém panikaření, které ovládá média, čehož účelem je divácká sledovanost a ohromení veřejnosti. Diskuse pak není věcná a koncentruje se na témata mediálně atraktivní. Lomborg proto v knize shromáždil obrovské množství obecně dostupných statistických údajů o stavu životního prostředí a snaží se v knize na jejich základě dokázat, že svět se navzdory nepříznivým prognózám prakticky ve všech ohledech zlepšuje a obava ze všemožného nedostatku, znečištění a globálních katastrof, které v důsledku přelidnění předpovídají mnohé ekologické bestsellery, je lichá. Množství dostupných surovin a energetických zdrojů se podle Lomborgových výpočtů naopak stále zvyšuje, k dispozici je více čisté vody než kdy dříve a nemoci trápí stále méně lidí. Také lesů podle statistik přibývá, některé biologické druhy sice vymírají, ale mnohem pomaleji, než se obecně tvrdí. Přehnaně se bát není podle Lomborga třeba ani znečištění vzduchu. To dle jeho názoru pomine, jakmile chudé země zbohatnou a přejdou na čisté technologie výroby. Udržení prosperující společnosti proto Lomborg pokládá za důležitější než ochranu přírody, neboť o přírodní prostředí se zajímají podle něj pouze lidé, jejichž méně důležité potřeby jako jídlo, oděv a obydlí jsou uspokojeny. Zkušenost ukazuje, že nejlépe životní prostředí uchrání dostatečný hospodářský pokrok. Ekolog Václav Klaus Mezi nejvýznamnější a nejhlasitější kritiky ekologismu (Simonovské a Lomborgovské inspirace) patří sám náš prezident Václav Klaus. Ve své knize (Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda?) 9 staví do protikladu ekologismus a lidskou svobodu. Má zato, že ideologií environmentalismu je ohrožena svobodná společnost a ekonomický rozvoj.

8

Česky: LOMBORG, B. Skeptický ekolog. Jaký je skutečný stav světa ? Praha: Dokořán, Liberální institut, 2006. ISBN 80-7363-059-1, 80-86389-42-4. 9 KLAUS, V. Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima, nebo svoboda? Praha: Dokořán, 2007. ISBN 978-80-7363-152-9. 29

Náboženský fundamentalismus Náboženský fundamentalismus jako specifická ideologie založená na některém z náboženství nelze při studiu ideologií opomenout. Pojem fundamentalismus (lat. fundamentum - základ) se zrodil v USA na počátku 20. století. Fundamentalismem se označovalo hnutí vzešlé z tamějších protestantských církví - jeho stoupence spojoval především odpor k tehdejší moderně, odmítali zvláště historicko-kritickou metodu zkoumání Bible a Darwinovu evoluční teorii vývoje druhů. Své postoje, spočívající na doslovně chápaném výkladu Bible, vyjádřili v řadě dvanácti knih, které vyšly v letech 1909-1915 pod názvem „The Fundamentals“. Moderní náboženský fundamentalismus je reakcí na modernitu, vykazuje zřejmé znaky antimodernismu, ale není pouhým nostalgickým návratem k minulosti, je produktem modernity. Vzestup náboženského fundamentalismu lze nalézt takřka ve všech náboženstvích, nejen islámu, křesťanství či judaismu. Není to tedy pevný soubor politických idejí a hodnot, ale spíše styl politického myšlení. Klíčovým tématem fundamentalismu je odmítání rozdílu mezi náboženstvím a politikou (v čemž spočívá totalitní potenciál fundamentalismu) - v kontrastu k hlavnímu rysu liberální kultury – rozlišení veřejného a soukromého.

Boží pomsta ? V první polovině dvacátého století se mělo obecně za to, že vlivem ekonomické a společenské modernizace bude náboženství jako významný prvek lidské existence pomalu ustupovat. Tento předpoklad sdíleli stejně tak ti, kdo zmíněný trend vítali, jako ti, kteří se jej hrozili. Stoupenci moderního sekularismu nadšeně oslavovali to, jak věda, racionalismus a pragmatismus eliminovaly pověry, iracionalitu, mýty a rituály, které tvořily jádro náboženství. Ještě po 2. světové válce, ba ještě v šedesátých letech se zdálo, že tento trend pokračuje, že se pouto mezi náboženstvím a společenským řádem uvolňuje, že religiozita již nalézá uplatnění jen v ryze soukromé sféře. Sekularizace byla obecným trendem nejen v oblasti kdysi živého křesťanství, kde postupovala zvolna již od dob „osvícenství“, ale i v oblasti islámského světa, kde se často hovořilo o „modernizaci islámu“. V letech sedmdesátých ale dochází k nečekanému zvratu - k oživení všech tří „Abrahamových náboženství“ a k zásadním pokusům sekularizační trend zvrátit. Cílem nových proudů a hnutí již není se přizpůsobit sekularizovanému „modernímu světu“, nýbrž svět změnit a posvětit. To se netýká jen islámu a judaismu, kde sepětí náboženství a politiky nabírá nebezpečných rozměrů, ale i (kdysi) křesťanské euroamerické civilizace - ani v katolické církvi už se tolik nehovoří o „aggiornamentu“ jako na II. vatikánském koncilu, na scénu přichází „druhá evangelizace Evropy“.10 Tento šokující jev zachvacující velkou část světa popsal francouzský sociolog Gilles Kepel ve známé knize „La Revanche de Dieu“, která vyšla v roce 1991 a je českým čtenářům dostupná pod názvem „Boží pomsta - křesťané, Židé a muslimové znovu dobývají svět“. Kniha poukazuje na tři symbolické roky (1977, 1978, 1979) během každého z nich došlo k převratné změně v oblasti jednoho z Abrahamových náboženství - judaismu, křesťanství a islámu. V květnu 1977 poprvé v historii státu Izrael výsledek neumožní labouristům vytvořit vládu a Menachem Begin se stává předsedou vlády. Při této příležitosti sionistická náboženská hnutí proniknou do politiky a získají vliv ve společnosti. 10

Srov. BERGER, P. L., Sekularismus na ústupu, In:PROGLAS - Revue pro politiku a kulturu, Brno: CDK, 1997/5-6, s. 8. 30

Významná část voličstva tak zpochybnila převládající laickou a socialistickou sionistickou tradici, kterou se do té doby politika Izraele řídila. V září 1978 zvolilo konkláve papežem katolické církve polského kardinála Karola Wojtylu. Tím nastalo období „jistého odklonu“ od ideálů II.vatikánského koncilu a převládnutí konzervativnějších tradic. Ve stejné době se začaly z USA do Evropy šířit charismatické skupiny se silným misijním nábojem a začaly získávat mnoho přívrženců mezi mladými lidmi a ve vzdělaných vrstvách. V únoru 1979 se ájatolláh Chomejní vrací do Teheránu a vyhlašuje Islámskou republiku v Íránu. Nejen zde, ale v celém muslimském světě dochází k renesanci politické složky islámu a k obnově jeho sociální dimenze. Nová hnutí v judaismu, křesťanství a islámu začínají dobývat ztracené pozice ve svých společnostech a nové pozice v politice. Ke vzniku těchto hnutí došlo v situaci, kdy jistoty padesátých let získané z vědeckého a technického pokroku byly vyčerpány. Byla to reakce na „krizi modernity“, na situaci, kdy přestala docházet zásoba „osvícenského optimismu rozumu“ a svět začal být „chaoticky postmoderním“. Další problematický vývoj - populační exploze, pandemie AIDS, rozpad komunistického bloku, bezradnost konzumní společnosti, přicházející ekologická krize - těmto procesům jen napomáhal a potvrzoval „falešnou cestu sekularismu“. Za výjimku z tohoto celosvětového a obecného trendu vzestupu vlivu náboženství snad lze považovat jen oblast západní Evropy a mezinárodní subkulturu tvořenou lidmi s humanitním vzděláním západního typu.11 Islámský fundamentalismus Islámský svět utrpěl za posledních sto let mnoho porážek - rozklad jeho politické moci, podkopání autority islámu v důsledku invaze cizích idejí, zákonů a způsobů života, oslabení tradičních patriarchálních rodinných vazeb. „V tomto smyslu je obrození nezápadních náboženství nejvýznamnějším projevem protizápadního postoje nezápadních společností. Toto obrození neznamená odmítnutí modernity jako takové, pouze odmítnutí Západu a sekularismu, degenerované kultury spojované se Západem.“ Je to boj proti „westoxifikaci“, někdy se též hovoří o „západním moru“ či „okcidentóze“. Krach arabského socialismu Šedesátá léta jsou pro většinu islámských zemí stále obdobím „euforie z nezávislosti“ - u moci jsou politické elity, které své postavení legitimují svou účastí na vítězství s koloniálními mocnostmi. Těmto nositelům „modernosti“ se ale nepodařilo uspokojivě vypořádat se všemi problémy rychle rostoucích populací, ani solidně uplatnit socialistický model společnosti. Jsou zde zřetelné „...paralely s jinými hnutími antiimperialistického odporu společností třetího světa v období úpadku původněosvobozeneckých revolucí. Tyto revoluce byly postupně zdiskreditovány zkorumpovanými elitami obhajujícími status quo, s nímž byla spjata jejich materiální a mocenská privilegia. Islamismus hlásá odpor proti bývalému kolonizátoru euroamerickému Západu - který si stále drží ekonomicky, vojensky, politicky a kulturně nadřazenou pozici. Z tohoto hlediska se islamismus jeví jako pokračování antikolonizačního zápasu jinými - totiž specificky náboženskými prosředky...“ 12 Rok 1967 se svou totálně neúspěšnou „šestidenní válkou“ vedenou proti Izraeli znamená definitivní prohru vládnoucích elit, připravuje se zde prostor pro radikální islámská hnutí a pro jejich odpor vůči starým režimům. Okupovaná Palestina se stává symbolem odporu vůči Izraeli a vůči západnímu imperialismu. „...Západ je především 11

Srov. BERGER, P. L., Sekularismus na ústupu, In:PROGLAS - Revue pro politiku a kulturu, Brno: CDK, 1997/5-6, s. 10. 12 BARŠA, P., Západ a islamismus - Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno: CDK, 2001, s. 96. 31

někdejší kolonizátor a Izrael je mnoha arabskými muslimy považován za předmostí euroamerické globální moci, která - navzdory jejich formální politické samostatnosti významně ovlivňuje dění v bývalých koloniích.“ 13 „Sionistický útvar v Palestině má být pouze předmostím, základnou pro další infiltraci hnilobné židovské doktríny, jež si klade za cíl přivodit morální, hospodářský a duchovní rozklad islámské pospolitosti v celém světě.“ 14 Ideolog islámského fundamentalismu Sajjid Kutb Sajjid Kutb, radikální islámský kritik násirovského režimu v Egyptě, proslavený v celém islámském světě svým bojem proti „džahilíji“, byl prezidentem Násirem popraven v roce 1966. Jeho odkaz se měl stát programem pozdější reislamizace. Tvrdí, že pravý muslim má bojovat za zničení současných režimů a společností a na jejich troskách vybudovat islámský stát. „V soudobém islámském světě zůstává džihád jedním z nejaktuálnějších náboženských témat. Jedná se stále o sémanticky mnohoznačný pojem, který má tak silný náboj, že s ním pracují nejen soudobí mistři islámské exegetiky, ale příležitostně téměř všechny ideologické proudy.“ 15 Další válka s Izraelem v roce 1973 skončila opět prohrou, ale zároveň morálním zadostiučiněním - pádem mýtu o neporazitelnosti izraelské armády. Kromě toho se ukázalo, že v použití „naftové zbraně“ mají arabské země, hlavně Saúdská Arábie, silný prostředek nátlaku na západní spojence Izraele. „Ropa však je... ...porodní bábou znovuzrozeného islámu, hybnou silou džihádu, který islámské skupiny vyhlásí proti džahilíji.“ 16 Za další významný zdroj financování fundamentalismu a terorismu je považován drogový průmysl, zejména v Íránu, Afghánistánu a Libanonu. Období revolučního islámu Bohaté ropné země se staly „bankéři reislamizace“, štědře podporovaly všechny aktivity dovolávající se islámu. Ve světě sunnitského islámu nakonec k převratným změnám ve smyslu „islamizace shora“ nedošlo, byly vždy potlačeny stávající státní mocí. Kupříkladu v Egyptě, kde roku 1981 aktivisté skupiny „Džihád“ zavraždili prezidenta Sadata - byli popraveni, či v Sýrii - potlačené povstání „Muslimských bratří“ ve městě Hama v roce 1982, které zemi téměř dostalo do stavu občanské války. 17 Cílem je vždy nastolení islámského státu: „Podle našich představ by se ústavou stal Korán... ...Islám zná vlastní pojetí demokracie, jež je stokrát spolehlivější a lidštější, než demokracie Západu... ...co přinesla světu západní demokracie ? Kolonialismus, utrpení, dvě světové války, sionismus, rasismus - samé odporné a islámu cizí jevy.“ 18 Ve světě šíitského islámu triumfuje v roce 1979 íránská islámská revoluce v čele s ájatolláhem Chomejním.

13

BARŠA, P., Západ a islamismus - Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno: CDK, 2001, s. 98. MENDEL, M., Židé a Arabové - Dialog idejí a zbraní, Prachatice: Rovina, 1992, s. 99. 15 Srov. MENDEL, M., Džihád - islámské koncepce šíření víry, Brno: Atlantis, 1997, s. 208. 16 KEPEL, G., Boží pomsta, Brno: Atlantis, 1996, s. 29. 17 Srov. GOMBÁR, E., Dramatický půlměsíc - Sýrie, Libie a Irán v procesu transformace, Praha: Karolinum, 2001 , s. 38-39. 18 MENDEL, M., Židé a Arabové - Dialog idejí a zbraní, Prachatice: Rovina, 1992, s. 104 a 106. 14

32

Současnost V současnosti je problematika náboženského fundamentalismu spojena zejména s rozvojem islámského terorismu. Revoluční síla islámského fundamentalismu se projevila v podobě režimu Talibanu, který vznikl v roce 1997, v roce 2001 byl svržen řízenou vojenskou akcí USA. Taliban se stal příkladem zásadně nového fundamentalismu, který odmítal jakékoli kompromisy s myšlenkami ať už islámskými či neislámskými, které se rozcházely s jeho světovým názorem. Taliban prosazoval přísnou a represivní interpretaci šaríy, kdy ženy byly vyloučeny ze škol, ekonomiky a veřejného života vůbec, došlo k zákazu jakékoli hudby. Tento zásadně nový fundamentalismus se projevoval i v činnosti široké škály nových „džihadistických“ skupin, které vznikaly již od počátku 90. l.et a z nichž nejvýznamnější je al-Kajdá, jejímž reprezentantem je Usama bin Ládin. Věrnost islámu u těchto skupin má podobu džihádu, svaté války, vedené zejména proti USA a Izraeli.. Tento militantní islamismus užívá jako metodu boje zejména teroristické sebevražedné útoky.

Křesťanský fundamentalismus Islám ve své podstatě usiluje o sociální reformu společnosti, o změnu dosavadní kvality společenské struktury - o jednotu sociálního a náboženského života. Cílem islámu je totálně prosadit vládu Božího, ideálem je čistá „teokracie“, 19 křesťanství je poněkud více individualistické, zaměřené na jednotlivce a jeho osobní cestu k Bohu. Revoluční se stala jeho myšlenka etiky nenásilí a nekonfliktní přijetí stávajících společenských a politických struktur - „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ 20 či „...takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se proti Božímu řádu.“ 21 Křesťanské obce v prvních staletích byly převážně bez jakýchkoli politických ambic - vědomy si opozice vůči většinové společnosti spočívající v alternativním životním stylu. Později, když se křesťanství stalo náboženstvím státním, etablovalo se jako výrazně jednotící ideologický fenomén, jenž ovšem postrádal originální složku náboženského práva. Křesťanství se setkalo s Římem v době, kdy se tam již uplatňoval staletími ověřený „sekulární“ občanskoprávní zákoník, který církev integrovala.22 Dualita duchovní a světské autority je považována za jeden z hlavních faktorů a podmínek následného vzniku západního chápání svobody a demokracie. 19

MENDEL, M., Náboženství v boji o Palestinu - judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno: Atlantis, 2000, s. 13-14. 20 Mt 22:21 21 Ř 13:2 22 Srov. MENDEL, M., Náboženství v boji o Palestinu - judaismus, islám a křesťanství jako ideologie etnického konfliktu, Brno: Atlantis, 2000, s. 36. 33

Křesťanský fundamentalismus se objevil jako reakce na (z vlastní tradice vzešlou) svobodu myšlení, osobní odpovědnost a osvícenství se všemi svými pluralistickými následky. Křesťanští fundamentalisté akceptují působení v pluralistickém a ústavním rámci, neusilují o jednotu církve a politiky, o „teokracii“, zpravidla prosazují dílčí témata a vedou boje v morální oblasti. Toto vyjadřuje citace: „Náboženství by mělo hrát signifikantní roli v životě občanů a judeo-křesťanská morálka je základem, na níž by měla být vedena veřejná debata. Čili, zatímco církev může a musí být oddělena od státu, náboženství nesmí být nikdy odděleno od politiky “ 23. V Evropě nemá křesťanský fundamentalismus zásadní vliv na politiku, jiná situace je ale již kupř. v USA, kde v kontrastu k evropské realitě hraje ve Spojených státech amerických náboženství v politice zásadně odlišnou úlohu. Společnost v USA byla od samého počátku silně křesťansky orientovaná. I v současnosti se s křesťanstvím identifikuje 80-85 % Američanů. Ti se hlásí cca ze 63 % k protestantským denominacím, z 23 % ke katolicismu, z 8 % k jiným náboženstvím a pouhých 6 % je bez vyznání. Náboženství zde formovalo od počátku morální i politickou kulturu. Konzervativní Nová pravice, zejména v USA, má v sobě i výrazný náboženský prvek, dokonce se dá hovořit o „křesťanské Nové pravici“ /New Christian Right/, spojené s hnutím Morální většina (Moral Majority). Vývoj politické situace v USA, zejména od doby prezidenta Ronalda Reagana, znamenal zásadní posílení Republikánské strany a jejího spojenectví s rozličnými proudy amerického konzervatismu a náboženských hnutí. Uvedené dění znamená skutečnou revoluci v politickém životě USA, zejména mezi léty 1990 a 2000 zde začal rapidně růst počet členů některých evangelických denominací a katolicismu a to na úkor etablovaných evangelických církví. Tento rozkvět religiozity s vlivem na víc než 30 procent obyvatel Takový vývoj získal institucionální podobu v hnutí křesťanské „Nové pravice“. komentuje Huntington: „Spojení evangelického a institucionálního aktivismu křesťanských konzervativních organizací a duchovních potřeb a morálních obav značné části americké veřejnosti učinilo z náboženství klíčový faktor veřejného života a křesťanství opět vyzdvihlo do postavení ústředního rysu americké národní identity “ 24. Nejvýznamnějšími politickými otázkami prezidentských voleb se tak stala témata rodiny, potratů, práv homosexuálů, vlivu náboženství na školní výchovu apod. Dle Huntingtona se stalo náboženství „…klíčovým faktorem prezidentských voleb roku 2000 a jeho role v těchto volbách byla patrně vůbec nejvýznamnější ze všech dosavadních amerických voleb “ 25. Náboženská příslušnost a zejména náboženská praxe voličů v USA má nyní zásadní vliv při rozhodování ve volbách. To vedlo ke zvolení prezidenta George W. Bushe, který jako „New Born“ evangelikál výrazně prosazuje a politizuje náboženské hodnoty. Jeho opakované vítězství je v nemalé míře výrazem vůle Američanů přivést a udržet morální a náboženské otázky v politické sféře. Náboženští konzervativci tak přinesli náboženství zpět do veřejného sektoru a zásadně ovlivňují diskusi o politických a morálních otázkách. Výše popsaný ideologický a politický vývoj nazvaný „konzervativní revolucí“ v USA uvedl do pohybu proces ideologického boje, nazývaného „kulturní válkou“ (culture war) mezi „tradičními hodnotami“ a sekularismem.

23

GERSON, M. The Neoconservative Vision. From the Cold War to the Culture Wars. USA – Lanham: Madison Books, 1997. ISBN 1-56833-100-2, s. 291. 24 HUNTINGTON, S. P. Kam kráčíš Ameriko ? Krize americké identity. Praha: Rybka Publishers, 2005. ISBN 80-86182-87-8, s. 341-342. 25 Ibid., s. 351. 34

Nacionalismus Základem nacionalismu je přesvědčení, že národ je nebo by měl být hlavním principem politické organizace. Definovat pojem národ je poněkud obtížnější. V zásadě jsou národy kulturní entity, soubory lidí spojených společnými hodnotami a tradicemi, zejména jazykem, náboženstvím a dějinami, obývajíc týž zeměpisný prostor. U některých národů je to spíše jazyk (evropské národy), u některých vůbec ne (USA, Austrálie, Švýcarsko), Irsko je definováno převážně náboženstvím. Nacionalismus jako politická doktrína v mnoha ohledech přispíval po celé 19. a 20. století k utváření světových dějin. Vlna nacionalismu v 19. století, v období formování národů, změnila mapu celé Evropy, mnohonárodnostní říše se začaly pod tlakem nacionalistů a liberálů drolit. Koncem 19. století se stal nacionalismus hnutím skutečně lidovým, proces formování národních států v Evropě vyvrcholil po 1. světové válce, když na pařížské mírové konferenci Wilson prosadil princip „sebeurčení národa“. Vznikaly národní státy, tedy takové, ve kterých měly zeměpisné hranice odpovídat hranicím etnickým. Nacionalismus byl zpočátku doktrínou spojovanou s hnutími liberálními a pokrokovými, později jej využívali i politici konzervativní a reakční, ve Třetím světě se nacionalismus mnohdy spojoval s marxismem. Nejstarší formou je liberální nacionalismus, který vycházel z přesvědčení o právu na sebeurčení svobodných národů, staví se proti všem formám cizí nadvlády a cizího útlaku, ať již ze strany mnohonárodnostních říší či koloniálních mocností. Liberální nacionalisté chtějí svět založený na národních státech obecně, nejde jim jen o vytvoření konkrétního národa, národ obvykle spojují s demokratickým systémem vlády. Konzervativní nacionalismus naproti tomu chápal nacionalistickou doktrínu jako spojence při udržování společenského řádu a obhajobě tradičních institucí, objevuje se spíše v národech již etablovaných, než vznikajících Zajímavě spojoval nacionalismus s konzervativní agendou kupř. francouzský prezident Charles de Gaulle. Formou nacionalismu byl taktéž „rozpínavý nacionalismus“ znamenající imperiální expanzi, tento se projevil mezi evropskými mocnostmi kupř. na konci 19. století ve „rvačce o Afriku“. Imperialismus byl prezentován jako jakási morální povinnost, „břemeno bílého muže“, šířit západní a národní hodnoty, křesťanství, méně kultivovaným národům světa. Imperialismus učinil nacionalismus celosvětovým fenoménem. V průběhu 20. století se nacionalistická doktrína začala šířit po celém světě, souběžně s tím, jak lid Asie a Afriky povstával proti koloniálnímu panství. Po roce 1945 se od základu změnila mapa Afriky a Asie, britské, francouzské, holandské a portugalské impérium se zhroutily pod tlakem nacionalistických hnutí. Ve věku globalizace svět spěje k zániku politického nacionalismu. Oslabování tradičních národních a občanských pout může však ve věku globalizace vést ke vzniku etnických a někdy i agresivních forem nacionalismu, nacionalismus se stále v celé své rozporné podstatě neustále modifikuje a reprodukuje.

35

Pravicový extremismus Pojem „extremismus“ jako takový není pro svou vágnost vhodný k užití v akademickém diskurzu a sociálních vědách, ačkoli je běžným pro jazyk médií a státních bezpečnostních složek (PČR, BIS). Extremismus – vybočování a činnost směřující proti stávajícímu demokratickému režimu a ústavnímu pořádku. Pravicový extremismus či radikalismus je široký zastřešující pojem s mnoha společnými aspekty, ale mnohdy i protichůdnými proudy a zájmy. Problematické je částečně již dělení na „pravicový“ a „levicový“ extremismus, jelikož na pravé straně extremistického spektra neexistuje přímé ideové a hodnotové kontinuum mezi akceptovanou a extremistickou pravicí. U krajního nacionalismu neboli ultranacionalismu (neofašismu a nacionalistického populismu) lze hledat pojítko s pravou částí akceptovaného politického spektra v některých konzervativních hodnotách (pojetí národa, autority, morálky, pořádku), kde tyto hodnoty jsou ovšem chápány v radikálních souvislostech a v extrémním duchu, přičemž ústavní zřízení liberální demokracie je zde považováno za slabý a nevhodný nástroj řízení státu. Ultranacionalismus tedy klade důraz spíše na národní identitu, tradiční hodnoty, historii konkrétní země a křesťanství (Národní strana, Vlastenecká fronta, Národní sjednocení, Právo a spravedlnost), kdy hlavním znakem je ideologie nacionalismu. Pro neonacismus naproti tomu není tolik hodnotný samotný národ jako kulturní, politická, historická či jazyková entita, ale vztahuje se spíše k rasové ideologii a má tedy více internacionální charakter, přičemž je pro něj charakteristický silně profilovaný antisemitismus . Neonacistická ideologie je v mnoha směrech ideologií „levicovou“, jak napovídá sám název (národní socialismus), dále pak i metody prosazování politických cílů, revoluční rétorika, postoje ke svobodě a důstojnosti člověka, rovnosti, kapitalistickému a socialistickému pojetí ekonomiky a mezinárodně-politickým otázkám . Po roce 2005 došlo v ČR v rámci krajně pravicové scény k vzestupu aktivity, k široké spolupráci a s setření rozdílů mezi jednotlivými proudy, tedy k růstu reálné síly extremismu. Levicové spektrum je od roku 2002 (po reakcích veřejnosti na aktivity extremistů v souvislosti se zasedáním MMF a summitem NATO) ve fázi jisté stagnace, ovšem vzestup aktivity pravicového extremismu poslední doby vede k pozvolné aktivizaci „antifašistické scény“. Dělnická strana Dělnická strana (DS), v současnosti nejsilnější pravicově-extremistická alternativa na naší politické scéně, získala v zatím posledních volbách (do EP, v červnu 2009) celkem 25 368 voličů, což činilo 1.07 % odevzdaných hlasů, v loňských podzimních krajských volbách dokonce (v koalici s DSSS) 26 226 hlasů, což poměrově bylo ovšem o něco méně (0.9 %). O dva roky dříve (v roce 2006) v parlamentních volbách společná kandidátka stran Právo a spravedlnost, Národní sjednocení a DS získala pouze 12 756 hlasů (0.23 %).

36

Další vývoj a perspektivy volebních výsledů lze stěží předvídat, nicméně obavy z růstu radikálních nálad a současně tak i z volebních zisků radikálních politických stran stále rostou a zdají se být oprávněné. Současná doba totiž přináší mnoho specifických problémů – spojených zejména s globalizací, imigrací, evropskou integrací či aktuální světovou ekonomickou krizí, což může být podhoubím k růstu nespokojenosti občanů a k erupci extremistických nálad ve společnosti. Na druhou stranu může být útěchou fakt, že ani po silné aktivizaci a medializaci extremismu v první polovině roku 2009 nezískává DS ani ostatní extremistické strany ve volbách podstatně větší množství hlasů než předtím.

Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu ideologií: HEYWOOD, A. Politické ideologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. ISBN 80-86861-71-6. HEYWOOD, A. Politická teorie. Praha: Eurolex Bohemia, 2005. ISBN 80-86861-41-4. BOBBIO, N. Pravice a levice. Důvod a smysl rozdělení politické scény. Brno: CDK, 2003. ISBN 80-7325012-8. GRAY, J. Liberalismus. Praha: OI, 1999. ISBN 80-86228-01-0. NISBET, R. Konzervatismus. Praha: OI, 1993. ISBN 80-900190-3-X. SWIFT, A. Politická filozofie. Základní otázky moderní politologie. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178859-7. GIDDENS, A. Třetí cesta: Obnova sociální demokracie. Praha: Mladá fronta, 2001. ISBN 80-204-0906-8.

37

Úvod do mezinárodních vztahů K dějinnému vývoji systému MV a k dějinám reflexe MV jako úvod doporučuji strany 12-52 knihy Petra Druláka, současného ředitele Ústavu mezinárodních vztahů v Praze, Teorie mezinárodních vztahů 26. Mezinárodními vztahy se obvykle míní kontakty mezi navzájem autonomními politickými útvary, kdy ve skutečnosti jde nyní především o vztahy mezi státy. Pojem mezinárodní (international), v angličtině není míněn pojem „national“ jako národní, ale zejména jako státní. Současný systém mezinárodních vztahů je pouze posledním z řady historických systémů. Pokud se omezíme v dějinném výkladu na Evropu a začneme, jak se obvykle začíná, ve klasickém Řecku, vidíme decentralizovaný systém, jednotlivé autonomní městské státy – polis, kdy čas od času některé městské státy (Athény, Sparta, Korint) usilovaly o hegemonii, ovládnutí ostatních polis. Za praotce reflexe MV je považován Athéňan Thukydides (- 5. stol.) se svým dílem Dějiny peloponéské války. Válku koalice států vedenou Spartou proti vzrůstající moci Periklových Athén chápe Thukydidés jako mocenskou a racionální záležitost vyplývající z nutného rozporů zájmů jednotlivých polis a z narušení jejich mocenské rovnováhy. Thukydidés je tak zakladatelem tzv. “realistické“ tradice reflexe MV – za rozhodující považuje mocenské a materiální aspekty politiky. I když se obvykle v případě politických témat začíná u Platona či Aristotela, pro oblast MV v jejich díle nelze nalézt nic, co by se týkalo vztahů mezi polis, jejich úvahy o ideálním uspořádání nepřesahovaly rámec polis. Po éře Řecka vzniká Římské impérium, oproti mocensky rozdrobenému Řecku maximálně centralizované. Právě Pax Romana u římských stoiků (Cicero, Seneca, Marcus Aurelius) ladil se stoickým univerzalistickým pohledem. Zatímco klasici řecké filozofie předpokládali, že každá polis má své zákony, římští stoikové jsou přesvědčeni, že existují všeobecné lidské hodnoty a zákony vztahující se na každého – všem lidem je společný lidský rozum a z něho odvoditelné přirozené právo. Stoikové tak stojí u základů tzv. “liberálně-idealistické“ tradice MV, která vychází z jednoty lidstva, respektu k jedinci a z možnosti mírové spolupráce mezi lidmi a politickými útvary. Tuto myšlenku rozvíjí dále křesťanství a také je základem západního konceptu individuálních lidských práv. Dále přichází evropský středověk s imperiálním systémem o dvou mocenských vrcholech – císař x papež a feudální strukturou danou lenním vztahem. Celek bylo možno nazvat „res publica christiana“, kdy pojítkem systému bylo společné křesťanské náboženství a latinská kultura. V důsledku reformace středověký systém ztratil svůj legitimizační základ, rozvrátil se lenní vztah a systém se propadl do dlouhého období náboženských válek. A právě konec třicetileté války spojený s uzavřením vestfálského míru (1648), bývá považován za počátek vzniku moderního systému států, fungující v podstatě do současnosti – vestfálský systém. Vestfálský systém znamená oproti středověkému systému změny: náboženství vyloučeno z politiky, duchovní moc přestala hrát roli v politice oslabení císařské moci vznik územně svrchovaných států jako jediných aktérů MV (svrchovanost jako základní pravidlo evropského řádu) 26

DRULÁK, P. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-725-6.

38

Evropa se tak stává decentralizovaným systémem, jehož legitimita se opírá o dohodu nejvýznamnějších států – tzv. velmocí. Od té doby vzniklé problémy (válka) jsou řešeny dohodami velmocí, to platí v podstatě až do 20. století (Versailles, Postupim), ačkoli zdroje legitimity moci jednotlivých států se proměňují – do pol. 19. stol. je to etablovaná dynastie, dále národ a ve 20. století demokratický systém. Vzniká tak systém mocenské rovnováhy (balance of power), kdy pokus o hegemonii jedné z velmocí vede k tomu, že ostatní se proti ní spojují a tvoří aliance, to platí i navzdory etapám ve vývoji mocností (napoleonská expanze Francie, 1. světová válka). Evropskou koloniální expanzi do světa (mj. Pax Britannica) střídá vznik nezávislých politických struktur modelovaných podle evropského, tedy vestfálského vzoru. Výsledkem je vznik světového systému svrchovaných států ve 20. století, tzv. „globálního vestfálského systému“. Otřes 1. světové války vytvořil předpoklady pro přijetí radikální reformy mezinárodního systému (prezident USA W. Wilson), který spočíval v: - rozbití mnohonárodních říší (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše) na základě principu práva národů na sebeurčení - a ve vytvoření univerzální organizace k zajištění světového míru (Společnost národů, která by nahradila dosavadní fungování MV a dala právní rámec MV) Systém však upadá do krize, kdy „osa revizionistických velmocí“ (Německo, Japonsko, Itálie, dočasně SSSR), které neuznávají legitimitu versailleského systému. Proti nim stojí garanti systému USA, V. Británie a Francie (ústupky – Mnichovská dohoda). Hegemonická expanze Německa začíná 2. světovou válku, kdy jediným vzdorujícím státem zůstává Velká Británie. To se mění v roce 1941, kdy Německo napadá svého sovětského partnera a kdy po japonském útoku na Pearl Harbour vstupují do války USA. Vítěznou koalici války tvoří USA, SSSR a Velká Británie, kdy tyto velmoci jednají v letech 1943-5 o poválečném uspořádání světa. Americký prezident opět přichází s návrhem na vytvoření mezinárodní organizace na ochranu světového míru, tentokrát Organizace spojených národů (United nations), kdy oblast bezpečnosti měla být v rukou Rady bezpečnosti složené ze zástupců vítězných velmocí (USA, SSSR a Velká Británie) a jejích dvou spojenců (Francie, Čína). Ovšem i vznik tohoto systému je utlumen a paralyzován vznikem „studené války“ – globálním soupeřením dvou „supervelmocí“ a jejich spojenců, kdy svět se stává bipolárním. Od Winstona Churchilla pochází výrok, že mezi Východem a Západem byla spuštěna „železná opona“ (iron curtain). Obě supervelmoci vytvářejí arzenál jaderných zbraní, jejichž nasazení by vedlo ke zničení celé planety. Proto se konflikty mezi bloky odehrávají spíše nepřímo, v zemích Třetího světa. Každá ze supervelmocí si vytváří spojenecký blok, kde vytváří svůj vlastní svět s vnitřními pravidly – pax Americana a pax Sovietica. Zatímco západní blok (západní země, NATO a spojenci ve Třetím světě) má volnější charakter, je to zóna ekonomické prosperity, vytváří SSSR ve svém bloku monolitickou strukturu blížící se impériu. Teprve v druhé polovině 80. let se uvolňuje napětí mezi supervelmocemi, ovšem náhlý rozklad sovětského bloku (1989-90) a rozpad SSSR (1991) znamenají konec systému jaderné bipolarity dvou supervelmocí. Jelikož systém nebyl ukončen válkou a následným jednáním velmocí o budoucím uspořádání světa (jako vždy před tím), není zřejmé na jakém základě by systém MV měl nadále fungovat – jde o systém, kde jediným světovým hegemonem je USA (globální pax Americana), nebo o multipolární 39

systém s vyváženými mocenskými centry (USA, EU, Rusko, Čína) ? Jakou roli hraje v kultivaci MV dnešní OSN ? Nyní přejděme od dějinného náčrtu opět k teorii MV, ta podobně jako celá politologie může mít spíše deskriptivní či spíše normativní charakter (popis reality x konstrukce žádoucího stavu MV). Zmínili jsme již Thukydida a římské stoiky, v křesťanském středověku k promýšlení MV přispívají zejména sv. Augustin a sv. Tomáš Akvinský, svými úvahami o míru a válce. Jelikož humanistický univerzalismus stoiků se v mnoha ohledech stýkal s křesťanským univerzalismemem, lze takřka všechny křesťanské autory považovat za další předchůdce liberálně-idealistické tradice. Na konci středověku však vystupuje i klasik realistické tradice Niccolo Machiaveli se svým dílem Vladař, který odmítá politiku jako prostor pro občanské ctnosti a pro přirozená práva. Základním cílem politiky (politického útvaru, městského státu) je bezpečnostní zajištění státu a kritériem je úspěšnost tohoto cíle, i za cenu porušování etických norem. Dalším klasikem realistického myšlení je Thomas Hobbes se svým Leviathanem, kdy tento autor má zato, že přirozený lidský stav je bellum omnium contra omnes, nepřerušovaným válečným stavem. Jeho řešením je vznik státu – Leviathana, který koncentruje moc a vytvoří zákony a pravidla žití a bezpečnosti, ovšem připraví člověka o svobodu. Řešením MV by tedy byl jakýsi celosvětový Leviathan, tento ovšem neexistuje (?) Marxismus – neuznává dělící linie mezi státy, nýbrž je klade do nitra společností – boj mezi řídami (vykořisťovatelé x vykořisťovaní) Na základě spojitosti základna – nadstavba marxisté chápou věc tak, že kapitalismus vede k posilování státu a k mezistátním konfliktům, zejména z důvodu expanzivních zájmů nejvyššího stadia kapitalismu - imperialismu („fašismus“, 2. sv. válka, imperialismus), liberálové mají zato, že tržní ekonomika poveden naopak k oslabování států (což vidíme, v souvislosti s globalizací) Zajímavý je Kant, který svým dílem K věčnému míru, navazuje na stoickou tradici, kdy předpokládá univerzalitu lidského rozumu, na jehož základě lze vyřešit definitivně problém války. Navrhuje vznik volné světové federace suverénních států, které by se dohodly na určitých pravidlech s vyloučením války (viz pokus - OSN). Požadavkem na „republikánské“ zřízení států, kdy u těchto předpokládá oslabenou vůli k válčení, protože o věci rozhodují ti, kdo nesou břímě války, se Kant vlastně stává původcem „demokratické teorie míru“ – tedy teorie, že demokratické státy mezi sebou neválčí (democratic peace – Michael Doyle, 1986). (vsuvka – demokratická teorie míru stojí na nedostatku protipříkladů, je empiricky testovatelná. Demokratické instituce znesnadňují vstup do války (oproti totalitám, despociím apod.) a dále že demokracie má tendenci řešit problémy podle předem daných pravidel jednáním) Kantův současník skot Adam Smith otvírá dimenzi v MV do té doby takřka opomíjenou – dimenzi ekonomickou (Wealth of Nations). Právě v této oblasti, zejména od doby průmyslové revoluce, probíhá čilá spolupráce mezi národy a to bez přímé souvislosti s politikou (liberálové oddělují politiku a ekonomiku jako dvě autonomní sféry lidského konání, přičemž primát má ekonomika (x realistům)). Realistická tradice Základem realismu je důraz na mocenskou politiku. Realisté si uzmuli tento pojem, protože mají zato, že chápou MV takové, jaké skutečně jsou, narozdíl od ostatních, kteří se zabývají utopiemi (MV jak mají být, liberálně-idealistické tradice) za rozhodující otázku MV považují problém moci

40

nereálné -

rivalita a válka je trvalým prvkem MV, trvalá spolupráce a mír jsou aktéry MV jsou takřka výhradně státy státy jednají v MV racionálně

Realismus jako myšlenkový směr ve 20. století vzniká jako reakce na neúspěch versailleského systému (Carr – Dvacetiletá krize), dalším klasikem je Hans Morgenthau Politika mezi národy (1948) a Kenneth Waltz Člověk, stát a válka (1959).... Realisté považují MV za anarchické, kdy je nemožné provádět jakoukoli racionální politiku míru a spolupráce navrhovanou „idealisty“. (vsuvka – security dilemma, s. 62) Kritika realismu: nemožnost reformy, determinismus, státocentrismus, nepočítá s jinými aktéry MV a zejména s oslabením států v důsledku globalizace, pomíjí význam ekonomiky a idejí, neodůvodněně předpokládá, že státy se chovají racionálně, přehlíží spolupráci a možnost dohody... Liberálně-idealistická tradice Definitorickým znakem idealismu je, že na MV pohlíží z hlediska morálních hodnot a právních norem, má tedy normativní charakter. Je zde přesvědčení o možnosti trvalého míru a spolupráce v MV, které se opírá o hlubší předpoklad o jednotě lidstva, základem je internacionalismus, tedy přesvědčení, že uspořádání lidských věcí se musí řídit univerzálními a nikoli jen lokálními, národními principy. Lze oddělit liberální a idealistické směry – liberální předpokládají, že základem je ekonomická spolupráce, idealisté předpokládají, že trvalý mít se musí opírat o změnu norem MV. Extrémní formou této tradice je „mírové“, či „pacifistické“ hnutí. LIT zpochybňuje roli státu jako výlučného aktéra MV, kdy vidí vliv mezinárodních institucí, firem, jednotlivců apod., zpochybňuje racionalitu jednání států (konglomeráty zájmů), MV chápe ne pouze v dimenzi politicko-bezpečnostní, ale ekonomické, kulturní apod. - argument interdependence, zejména ekonomické, racionalita je zejména ekonomická racionalita, válka je iracionální a ekonomicky neefektivní Kritika LIT: optimismus, záměna je a má být, přeceňování vzájemné závislosti, ekonomiky a etických norem, podcenění bezpečnostních zájmů...

Kromě těchto dvou základních protikladných tradic, považovaných za tradiční, majících hluboké dějinné kořeny, stojící ve stálé opozici, se vývoj teorie MV v druhé polovině 20. století sleduje zejména na pozadí tzv. „čtyř debat“ – staronové debaty realismu s idealismem (40. a 50. léta), debaty tradicionalismu (realismus a idealismus) se scientismem (50. a 60. léta), debaty tří paradigmat (neorealismus, neoliberalismus a neomarxismus) (70. a 80. léta) a dále debaty konstruktivismu s racionalismem (90. léta). Scientismus odmítá tradici, ve sporu tradicionalismus x scientismus jde o spor o poznání (scientisté prosazují objektivitu, matematizovatelnost, testovatelnost teorií apod.) Scientismus není vhodný ke studiu podstatných otázek MV, nepřináší nové poznatky do studia MV, mnohdy jen opakuje závěry tradicionalistických prací. Druhá

41

debata, mezi „neorealismem a neoliberalismem“ znamenala konvergenci postojů v tzv. neo-neo syntéze. Současnost Nyní v době po rozpadu bipolárního světa se přirozeně nabízí otázka budoucnosti mezinárodního uspořádání. Realisté v MV chápali studenou válku jako mocenskou rovnováhu mezi dvěma supervelmocemi, která znamenala i jakousi stabilitu v MV (rovnováhu strachu, ballance of terror), opak anarchie. Rozložení moci nebylo zcela rovnoměrné, ovšem neumožňovalo globální hegemonii ani jedné z velmocí. Zdá se, že USA se po rozkladu sovětského impéria staly dočasným světovým hegemonem, rovnováha moci je tak určitým způsobem porušena. Unipolární hegemonie má v očích některých realistů taktéž výhody – poskytuje stabilitu (proti anarchii), určitou formu mezinárodní bezpečnosti, vytváří normy a společné instituce umožňující rozvoj mezinárodní spolupráce (volný obchod, šíření demokratických institucí). Hegemonie neznamená totéž co impérium, protože i když je suverenita dalších aktérů omezena, není zrušena. Zatím se nenabízí alternativa k americké hegemonii, ovšem v budoucnu se bezesporu objeví (EU, Čína, Rusko). (Legitimita USA jako globálního hegemona bývá však zpochybňována, obhájci upozorňují na to, že USA je jediná mocnost, která disponuje dostatečnou vojenskou kapacitou a politickou autoritou, jak ukázaly operace v Iráku Desert Storm (1991), dále humanitární intervence NATO v Kosovu (1999) či destrukce režimu Talibanu v Afgánistánu (2001), politickým argumentem je, že USA je „první impérium“ založené na svobodě a demokracii, odpůrci naproti tomu vidí v působení USA pouze snahu zachovat kontrolu nad globální ekonomikou, ropou apod.) Liberálně-idealistická tradice se při hodnocení studené války nezaměřila pouze na mocenské, ale zejména na ideologické aspekty konfliktu – podstatou konfliktu podle ní byl rozpor institucí americké demokracie a jejích spojenců s institucemi a hodnotami sovětského totalitarismu. Proti anarchii v MV nenabízí tato tradice novou rovnováhu sil či hegemonii, ale mezinárodní řád zakotvený v mezinárodních institucích (OSN, WTO), přičemž za perspektivu považuje šíření demokracie ve světě (v souladu s demokratickou teorií míru) až k jejímu globálnímu vítězství (viz. Fukuyama). V tomto smyslu má LIT progresivní a optimistický pohled na dějiny a spojuje je s ekonomickým pokrokem, kdy násilí se stává neracionální strategií. Perspektivy dalšího světového vývoje spatřují kritické směry (zejména neomarxismus) ovšem ne pouze v pokračování „pozitivních trendů“ (institucionalizace, demokratizace, globalizace, ekonomický rozvoj), ale ve zcela novém řádu vystavěném na troskách stávajícího. Podle Walllersteina kupř. globální kapitalismus a s ním spojený systém národních států po vrcholné krizi zanikne a bude nastolen nový mezinárodní řád socialistického charakteru. Nový marxismus chápe studenou válku taktéž ideologicky, ovšem ne jako boj svobody a demokracie s komunistickou despocií, ale jako produkt zájmů aliance zbrojařských firem, armády a ideologů, kteří v zájmu svých zisků vytváří umělou představu o bezpečnostních hrozbách, kdy se tak stávají příčinou tzv. self fulfilling prophecies. Podobnou motivaci kritické směry připisují i nynější strategii USA v boji proti islámskému terorismu. Zde se dostáváme k otázce globalizace, kdy v důsledku trendů dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV – států a vystupuje otázka po další existenci vestfálského systému fungujícího v podstatě 350 let.

42

Konec historie nebo střet civilizací ? Fukuyamův konec dějin Pochmurné vizi střetu civilizací, která byla znovu bolestně oživena po teroristických útocích na USA 11. září 2001, předcházela idealistická teze Francise Fukuyamy o „konci historie“. Vznikla v době euforie z rozpadu socialistického světa v roce 1989. „...podle Fukuyamy znamenal zánik komunismu definitivní vítězství osvícensko-liberálního projektu společnosti založené na trhu, lidských právech a zastupitelské demokracii.“ „...jsme svědky konce historie jako takové: tj. konce ideologického vývoje lidstva a univerzalizace západní liberální demokracie jako definitivní formy politického uspořádání.“ „Konec historie pak neznamená konec světových událostí, ale konec vývoje lidského myšlení o těchto prvních principech.“ Fukuyama neuznává svébytnost a životnost jiných než „západních“ hodnot a poukazuje na to, že ekonomický úspěch kupř. Číny a Japonska je důsledkem importu západních hodnot a jejich kombinace s původními. Bez přijetí těchto principů není ekonomický vzestup možný. Tvrdí, že důraz Asiatů na svébytnost kulturních hodnot má imunizovat před „západní kritikou dodržování lidských práv“, či dokonce tento odpor redukuje na odpor proti pojetí role emancipované ženy: „Když Asiaté (alespoň muži) vyhlašují, že nemají rádi západní hodnoty, mají ve skutečnosti na mysli to, že se jim nelíbí západní sexuální role.“ Vlivem průniku těchto hodnot dochází k rozpadu přísně patriarchálního systému: „Moc otce se zhroutila a nahradila ji moc matky, synů a dcer.“ Následný vývoj světa bude podle Fukuyamy spočívat již jen v postupném přijetí západního myšlení a stylu života v zemích, které tak dosud neučinily. Není jiná alternativa, všechny jiné verze uspořádání společnosti zaniknou a podlehnou nezvratnému univerzálnímu vývoji. To však ještě nějaký čas potrvá, kupř. dnes expandující politický islám je jen „reakcí na mocnou přitažlivost liberalismu v jeho počátečním setkání s islámským světem.“ Huntingtonův střet civilizací V roce 1993 vyšel v prestižním americkém časopise „Foreign Affairs“ článek „The Clash of Civilizations ?“ - „Střet civilizací ?“ od harvardského profesora, politologa a poradce Pentagonu Samuela Huntingtona. Článek vyvolal obrovský rozruch a mnohostranné rozporuplné - částečně či zcela - odmítavé reakce. Huntington později své teze podrobněji rozpracoval v knize „Střet civilizací“ (1997), která je od roku 2001 k dispozici i v češtině 27. Huntington říká: „Ústřední teze této knihy zní, že kultura a kulturní identity, které jsou v nejširším ohledu zároveň identitami civilizačními, utvářejí ve světě po studené válce vzorce soudržnosti, rozpadu a konfliktu.“ Svět již není rozdělen do tří bloků, jako kdysi, ale mezi sedm či osm hlavních civilizací, jejichž hranice jsou totožné s hranicemi náboženství. „Ze všech prvků objektivně definujících civilizaci je však nejdůležitější náboženství... Lze říci, že do značné míry jsou hlavní světové civilizace totožné s největšími světovými náboženstvími.“ Jsou to civilizace západní (euroamerická), islámská, pravoslavná, latinskoamerická, hinduistická, čínská, japonská a (teoreticky) africká. Současné i budoucí konflikty se odehrávají převážně na zlomových liniích těchto civilizací, zejména na hranicích civilizace islámské s jejími sousedy. „Na lokální úrovni dochází k nejnásilnějším střetům mezi islámskými zeměmi a jejich pravoslavnými, hinduistickými, africkými nebo západními sousedy...“ Příkladem jsou střety v Bosně, Arménii, Čečensku, na Kypru, Afghánistánu, Indii, Bangladéši, Súdánu, Izraeli a jinde. „Hranice islámu jsou hranicemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek“, říká 27

HUNTINGTON, S. P., Střet civilizací - Boj kultur a proměna světového řádu, Praha: Rybka Publishers, 2001, s. 213. 43

Huntington a tento výrok podkládá statistikou, z níž je zřejmé, že většina světových konfliktů se odehrává na hranicích islámské civilizace. Kromě těchto regionálních konfliktů vidí autor v budoucnosti riziko globálních střetů: „...na globální úrovni probíhá hlavní rozdělení mezi „Západem a zbytkem světa“, kdy k největším konfliktům dochází mezi Západem na jedné straně a muslimskými a asijskými společnostmi na straně druhé. Nebezpečné střety budoucnosti patrně vzejdou ze západní arogance, islámské netolerance a čínské asertivity.“ Jde to i jinak? Fukuyamova „optimistická“ verze budoucnosti byla podrobena kritice a nahrazena „chmurným“ Huntingtonovým pohledem na svět. Nezbývá než doufat, že „střet civilizací“ zůstane nenaplněnou vizí. Huntingtonova koncepce nebyla též odborníky bezvýhradně přijata, naopak byla už mnohokrát podrobena kritice historiků, orientalistů i politologů samých. Jeho zjednodušená vize kulturních okruhů není zcela odpovídající realitě, zásadním omylem je i ztotožnění civilizace, zejména islámské, s její politizací fundamentalismem. Nejedná se tedy o kulturní konflikt mezi islámem a Západem, ale mezi fundamentalismem a demokratickými hodnotami a lidskými právy. Příčinou mnoha konfliktů nejsou rozdílné civilizační hodnoty, ale prostý střet zájmů. Politici a propagandisté však s touto lákavou vidinou vykreslování obrazu nového nepřítele nikdy nepřestali koketovat. Často je vyslovováno podezření, že bylo třeba po rozpadu bipolárního světa nalézt „nového nepřítele“ Západu (respektive USA), a tak „...zdůvodnit další výdaje na zbrojení...“ 28 „Jeho (Huntingtonovým) neskrývaným cílem bylo odpovědět na rostoucí nejistotu ohledně identity liberálně-demokratického tábora a zaplnit zející prázdno po komunistickém nepříteli, v boji proti němuž si tento tábor doposud potvrzoval svou velikost.“ 29 „Údajně nevyhnutelná globální srážka civilizací představuje pro vojenské stratégy potřebný nový model strachu.“ Děsivé útoky 11.září 2001 na USA tak nesmí přispět k ideologickému pohlížení na svět islámu jakožto globálního nepřítele, ale musí vést k identifikaci a eliminaci terorismu založeného na fundamentalismu, který je opravdovým nepřítelem lidstva. Je třeba se vyvarovat „...zjednodušeného pohledu na islámské myšlení i na islámskou politiku jako na temný prostor, v němž se rodí nebezpečný fundamentalismus, který chce skoncovat s demokratickým Západem.“ Cílem teroristů z “transnacionální džihadistické sítě“ je vyprovokovat rozsáhlý konflikt Západu s islámským světem, přijetí jejich koncepce by pak fakticky znamenalo jejich legitimizaci jakožto „zástupců všech muslimů“. Toto symbolické vítězství terorismu nelze připustit. Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu MV: DRULÁK, P. Teorie mezinárodních vztahů. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-725-6. WAISOVÁ, Š. Mezinárodní organizace a režimy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-46-7. BARŠA, P. CÍSAŘ, O. Anarchie a řád ve světové politice, brzy vyjde v nakl. Portál BARŠA, P. Hodina impéria. Zdroje současné zahraniční politiky USA. Brno: MU, IIPS, 2003, ISBN 80210-3114-X. HUNTINGTON, S. P. Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers, 2001. ISBN 80-86182-49-5. FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka publishers, 2002. ISBN 80-86182-27-4. JOCH, R. Americká zahraniční politika a role USA ve světě. Praha: OI, 2000. ISBN 80-86228-04-5. KAGAN, R. Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-655-9.

28 29

KÜNG, H., Světový étos pro politiku a hospodářství, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 147. BARŠA, P., Západ a islamismus - Střet civilizací, nebo dialog kultur?, Brno: CDK, 2001, s. 55-56. 44

Globalizace K otázce globalizace jako úvod doporučuji knihu Globalizace 30, zejména kapitoly Úvod: Peripetie procesu globalizace Václava Mezřického s. 9-29 a Globalizace jako hospodářský proces a civilizační výzva Lubomíra Mlčocha na s. 71-92. Od minulosti se dostáváme k reflexi současnosti a k úvahám nad budoucností lidstva a světa. Vstup do 21. století je spojen zejména s fenoménem „globalizace“. Pokud vyjdeme z dosavadních úvah o MV, vidíme, že v důsledku aktuálních trendů dochází k výraznému oslabování tradičních aktérů MV – států a vystupuje otázka po další existenci vestfálského systému fungujícího v podstatě 350 let. V centru tradičního pohledu na politiku byl stát – jako hlavní politický aktér, ať již se svým politickým děním uvnitř, či svým politickým chováním navenek. I když státy stále hrají svou významnou roli ve světovém dění, globalizace postupně rozdíl mezi vnitřním a zahraničním děním stírá, hranice států se stávají průchodnými, přičemž vzrůstá vliv nadnárodních útvarů, mezinárodních uskupení a organizací. Zatímco ve 20. století moc státu enormě vzrostla, nyní hrozí až jeho vymizení. Globalizace (G-word), v současnosti všestranně skloňované slovo, je skutečně obtížně definovatelným fenoménem. Nejde ani tak o singulár, ale o plurál – je to celý komplex světových procesů – překrývajících se, navazujících, ale i rozporuplných a protichůdných. Globalizace je i kontroverzní téma, jde vlastně i o ideologický spor o povahu a perspektivy, existují i výrazní odpůrci globalizace, v mnohém se do sporu promítají klasická ideologická dělení (liberalismus x socialismus, levice x pravice, realismus x idealismus). Ovšem spor o budoucnost má apokalyptické rysy, ať již optimistické (Fukuyama) – triumfální vyústění lidských dějin, nový řád bez alternativ, či pesimistické – apokalypsa, konec světa, ekokatastrofa, střet civilizací (Huntington). Globalizace je tedy pojem i proces ambivalentní Nejjednodušší definicí globalizace se zdá být „borderless world“, nejhezčí světověk (Palouš) MMF definuje globalizaci jako rostoucí ekonomickou vzájemnou závislost zemí ve světovém měřítku v důsledku rostoucího objemu a druhu přeshraničních transakcí zboží a služeb a toku mezinárodního kapitálu, jakož i rychlejšího a rozsáhlejšího šíření technologií. Globalizace je rychle rostoucí „časoprostorová komprese“ (time-space compression) v důsledku šíření informačních technologií a transportu lidí, zboží a služeb. Funguje zde něco jako mocenská geometrie (power geometry) v přístupu k technologiím (chudí x bohatí, mladí x staří apod.), což vytváří nové sociální nerovnosti (diskuse - Internet) Procesy globalizace v dnešním slova smyslu se datují do 70. let 20. století, ovšem zdá se, že některé události (11. září 2001) procesy globalizace také v jistém smyslu zpomalují (větší neprostupnost hranic, omezení imigrace apod.) a dochází k rehabilitaci významu národního státu Dějinně se kladou počátky do 15. století – objev Ameriky a zrod kapitalismu, čí naopak do doby po ukončení Studené války... 30

MEZŘICKÝ, V. ed. Globalizace. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-748-5. 45

Pokusme se rozdělit procesy alespoň na politické, ekonomické a kulturní. Politického hlediska jsme si již všimli ve vztahu ke státu, který ztrácí sílu organizovat ekonomický a politický život, vzniká problém suverenity, hovoří se o „postsuverénních státech“ – moc se „vsakuje dolů i vzlíná vzhůru“. Loajality založené na politickém nacionalismu slábnou, na jejich místo často nastupují loajality spjaté s regionem, náboženskou nebo etnickou identitou (regionalizace, náboženský fundamentalismus). Na druhou stranu se politická globalizace projevuje růstem významu mezinárodních organizací (OSN, NATO, EU, WB, IMF, WTO). Zatímco vývoj prozatím nevede k jakémusi „globálnímu státu“, je zde již jakási „globální občanská společnost“. Další diskutovanou otázkou je vliv globalizace na demokracii – optimisticky lze nahlížet její šíření (Fukuyama, Konec dějin) a podporu, pesimisticky lze vidět některé procesy oslabující demokratický proces (propojení ekonomické a politické moci v NNS, její nezávislost na demokratické kontrole a dále tzv. „demokratický deficit“, kterým trpí nadnárodní politické organizace – OSN, EU apod.) Páteří globalizace je integrace řízení a organizace výroby a služeb na světové úrovni. Dříve byl mezinárodní převážně obchod, nyní je to výrobní proces sám. Mění se zásadně poměr mezi veřejným a soukromým sektorem. Z ekonomické stránky se globalizace diskutuje zejména co se týče důsledků pro rovnost a chudobu. Je globalizace výzvou pro všechny, kteří nestojí mimo a zapojí se do ekonomických procesů, nebo jen hrou v níž jedni vyhrávají a druzí prohrávají ? Centrální otázkou je ekologie... Co se týče kultury bývá globalizace někdy chápána jako spojení ekonomie a kultury, homogenizace spotřebitelství, „Coca-kolonizace“ či „mcdonaldizace“ (G. Ritzer) světa. Racionalizované a standardizované výrobky vytvářejí masové trhy a masového, globalizovaného spotřebitele. Hlavními aktéry globalizace jsou: 1. nadnárodní společnosti NNS (transnational corporations - TNCs´) - výrobní, obchodní, poskytující služby – internacionalizace vlastnictví. NNS jsou stále nezávislejší na zemích svého původu, působí globálně, v globálním měřítku koncentrují ekonomickou moc v rukou malého počtu ekonomických subjektů. Kupř. HDP ČR je třetinou obratu General Motors či polovinou obratu Wall-Mart Stores. Role nadnárodních korporací byla výrazně posílena po rozpadu bipolárního světa a s příchodem globálního rozšíření liberálního kapitalistického uspořádání. 2. nejvyspělejší státy a jejich uskupení „Triadizace vlivu“ tří uskupení USA, EU, Japonsko, ze kterých pochází nejvíce největších a nejvlivnějších NNS, které jsou ekonomickými centry majícími své periferie. G7+1 (anglicky Group of Eight) je sdružení sedmi nejvyspělejších států světa (Francie, Itálie, Japonsko, Kanada, Německo, Spojené království, USA) a Ruska. Dohromady tyto státy představují 65% světové ekonomiky. 3.

mezinárodní organizace

46

Nejmocnější mezinárodní organizace spojené s nejmocnějšími státy a NNS – Mezinárodní měnový fond (IMF – ukládá státům podmínky v rámci Struktural Adjustment Programmes), Světová banka (WB – půjčuje peníze jednotlivým zemím) a Světová obchodní organizace (WTO – stanovuje pravidla mezinárodního obchodu) Klady a zápory globalizace: - růst objemu globálně obchodovaného zboží - rychlost investic - ekonomický růst některých původně rozvojových zemí - růst spotřeby - vznik homogenní střední třídy odborných elit v Asii a Lat. Americe - vznik. „translokální kultury“, otevřené navenek, oproti kultuře moderny, uzavřené v národním státě Zápory globalizace: - nekontrolovaný transfer kapitálu (riziko ekonomických kolapsů) - roste nerovnost (mezi státy, regiony, i jednotlivci - a to i ve vyspělých zemích) - mimo procesy zůstává cca 20 procent nejchudších zemí světa (asi 1,2 mld. lidí) - roste nezaměstnanost v prvním světě - oslabení role národních států - tlak globálních trhů - kulturní invaze (kulturní antagonismy) - „globalizační šok“

Realisté x globalisté Skeptici vidí že formální impéria v globalizaci byly nahrazeny novými mechanismy (G7, WB, IMF), nadnárodní organizace jsou chápány především jako nástroje nejmocnějších států a NNS, při zhroucení hegemona tento systém upadne do chaosu, zhroutí se „světový řád“ (viz nadměrná expanze (imperial overreach) Spojených států) Kdysi si lidstvo ze dvou zel – anarchie a státu - zvolilo menší – stát, nynějším oslabením států hrozí propad do anarchie... Optimisté vidí v globalizaci proces stále rostoucího světového bohatství, na kterém se mohou postupně podílet všichni, extrémní chudoba a globální nerovnost jsou pouze přechodnými jevy. Globalizaci je třeba řídit (globální etika, viz. ctnosti globalizace – Novak, světový étos – Kueng apod., Tobinova daň, zelené účetnictví, směrnice pro NNS) Třetí svět a globalizace I když se odpůrci globalizace zasazují zejména za Třetí svět a eliminaci chudoby, kdy v globalizaci spatřují pouze neoliberální kapitalistický ideologický koncept, který je propagován ve prospěch bohatého Západu a NNS, nelze přehlédnout, že mnoho zemí Třetího světa začíná z globalizace výrazně profitovat. „Globální liberální kapitalismus“ podle Novaka dnes ukazuje, jak prospěšný může v některých aspektech být pro země Třetího světa. Někteří odborníci dospívají podle něj k optimistickému názoru, že poprvé v dějinách nesmírné bohatství celé planety proudí

47

směrem k prospěchu všeobecného dobra všech lidí světa 31. Přestože mnohé ekonomiky Třetího světa úspěšně nastartovaly ekonomický růst a spějí k zásadnímu zlepšení životní úrovně obyvatel, ještě stále mnoho rozvojových zemí bude v budoucnu vyžadovat globální solidaritu. Jedná se o země, kde nebyl dosud položen hmotný základ k prostému přežití lidských jedinců. Na rozvojovou pomoc jsou bohatými zeměmi vynakládány značné prostředky, ovšem podle Novaka ne zcela efektivním způsobem. Posledním hitem v debatě o problematice ekonomické globalizace je tzv. „outsourcing“. Tento ekonomický jev, který není nový obsahem, ale zejména svým rozsahem, spočívá v přesouvání pracovních zakázek do zahraničí, konkrétně do zemí Třetího světa. Hovoří se o outsourcingu zboží, služeb a pracovních míst. Původní verze outsourcingu, založené na zpracovatelském průmyslu (využívání laciných zdrojů, komponentů, zakázkové manuální práce v zemích třetího světa), jsou již staršího data. Nový fenomén zadávání odborné práce do zahraničí, zejména v oblasti vývoje informačních technologií a v oblasti transferovatelných služeb, je skutečnou revolucí způsobující ztrátu pracovních míst ve vyspělých zemích, a to i mezi zaměstnanci s vyšší úrovní odbornosti a vzdělání. Tato nová forma globálního outsourcingu, pro niž je příznačný transfer duševní práce do rozvojových zemí, je podmíněna prudce rostoucí hladinou vzdělanosti (+angličtina) v těchto oblastech a zároveň bezkonkurenčně nízkými náklady na pracovní sílu. Banky, letecké společnosti a programátorské firmy přesouvají tisíce pracovních míst do zemí, jako je Indie, kde mohou najít kvalifikovanou, anglicky mluvící pracovní sílu. Fenomén outsourcingu však vzbuzuje na Západě rozsáhlé obavy o perspektivu zaměstnanosti vlastních obyvatel (...zpráva OSN uvádí, že outsourcing sníží do deseti let počet pracovních míst ve Velké Británii a Spojených státech o pět miliónů “. „O konečném rozsahu se vedou spory: někteří lidé tvrdí, že v konečném důsledku by mohlo outsourcingu padnout za oběť každé druhé pracovní místo “). Obavy o budoucnost zaměstnanosti ve vyspělých zemích a tudíž i ze stagnace životní úrovně jsou vyslovovány stále častěji. Zatímco dříve se mělo v souladu s teorií závislosti zato, že vyspělé země vysávají zdroje ze zemí Třetího světa a prosperují na jejich úkor, dnes se situace v jistém smyslu obrací. Třetí svět vysává v rámci konkurenčního prostředí z vyspělých zemí Západu pracovní místa a začíná prosperovat na úkor mnoha nezaměstnaných na Západě. Dostáváme se dnes do situace, kdy První svět je v rámci volného trhu přinucen bolestně se rozdělit o pracovní příležitosti a tudíž perspektivně i o hladinu životní úrovně. Lze tuto perspektivu vývoje přijmout jako vyjádření solidarity s Třetím světem, nebo je vhodnější zavést ochranná ekonomická opatření k obraně vlastních trhů a přijmout tak omezení ekonomické výměny se zeměmi Třetího světa ?

31

Srov. NOVAK, M. The Crisis of Social Democracy. In NOVAK, M. Is There a Third Way? Essays on the Changing Direction of Socialist Thought. London: The IEA Health and Welfare Unit, 1998. ISBN 0-255 36438-5, s. 4. 48

Článek o Indii jako příklad akcelerace rozvoje ve Třetím světě: EKONOMIKA: Kyvadlo globalizace se obrací 16. srpna 2007 Výkon indického hospodářství se za posledních 10 let více než zdvojnásobil. Co je však příčinou indického ekonomického růstu? Od získání nezávislosti v roce 1947 usilovali indičtí politici o růst blahobytu společnosti prostřednictvím komplexních plánů hospodářského rozvoje. Pětiletka střídala pětiletku a hospodářství dlouhodobě stagnovalo. Neúspěch socialistického experimentu přivedl Sovětský svaz k perestrojce a k rozpadu, v Indii pak vládnoucí elity ke shodě, že reformy jsou zapotřebí. Následné odstranění překážek mezinárodnímu obchodu, snížení cel a postupná deregulace jednotlivých odvětví přinesly pozoruhodné výsledky. V letech 1993 až 2004 klesl podíl obyvatelstva žijícího pod hranicí chudoby z 36 na 22 procent. Střední třída podle některých odhadů dosahuje již počtu 300 milionů lidí. Objem hrubého domácího produktu přepočteného paritou kupní síly řadí indickou ekonomiku na čtvrté místo za USA a Čínu a jen s malým odstupem za Japonsko. Indie se stává klíčovým trhem pro spotřební zboží. V zemi přibude každý měsíc více než 6 milionů mobilních telefonů. To je nejvíce na světě. Telekomunikace, dřívější brzda růstu ekonomiky, se proměnily v jednoho z tahounů. Na konci roku 2006 bylo v Indii 136 milionů mobilních zákazníků a dosažení magické půlmiliardové hranice se očekává v roce 2010. Střednědobá sázka na indické akcie v uplynulých letech představovala pro každého investora dobře uváženou nebo alespoň velmi šťastnou volbu. ... ... Začátky odvětví outsourcingu v devadesátých letech byly skromné. Jednalo se například o zadávání základních softwarových úloh indickým programátorům nebo zřizování center telefonické podpory zákazníků. Od té doby se ale hodně změnilo. Sektor služeb umožněný díky informačním technologiím se kvalitativně posunul k poskytování mnohem sofistikovanějšího a komplexnějšího výstupu. Z pouhých dřívějších středisek pro odloučený výkon některých činností se z indických poboček stávají pro světové společnosti klíčová centra jejich firemní strategie. Kromě úspěšných softwarových indických společností jako jsou Infosys nebo Wipro, působí v Indii množství významných světových firem. Společnost IBM tak například nedávno oznámila, že její indické pobočky zaměstnávají více než 50 tisíc lidí. Accenture má v Indii 18 tisíc zaměstnanců a do prosince roku 2007 jich tam plánuje mít více než ve Spojených státech. Indičtí analytici amerických bank jako je Citibank nebo Morgan Stanley hodnotí akcie obchodované na Wallstreetu a posuzují úvěrovou kvalitu amerických firem. Zaměstnanci společnosti Infosys navrhovali v jihoindické metropoli Bengalúrú podobu křídla Airbusu A380. Tata Consultancy pak pro Airbus vytvářela software nové verze kokpitu. V Indii byly také vyvinuty systémy bránící kolizi za letu a podporující přistání za nulové viditelnosti pro nový Boeing 787 Dreamliner. Kyvadlo globalizace, které znamenalo přísun kvalitních pracovních příležitostí do Indie se však, alespoň z části, obrací. Indické firmy zakládají pod svou značkou odloučená střediska v mnohem bohatším Polsku, Thajsku nebo na Filipínách. Aby mohla na tamním trhu poskytovat lepší služby, zaměstnává konzultantská firma indického koncernu Tata ve Velké Británii více než dva tisíce lidí. Kromě toho Tata Consultancy získává elitní studenty britských univerzit pro práci v Indii. Čerstvým absolventům nabízí nástupní balíček s ročním platem v ekvivalentu 25 tisíc britských liber. Evropské pobočky dalších firem pak posílají své evropské zaměstnance na vzdělávací stáže do Indie, aby následně po svém návratu byli schopni lépe spolupracovat na projektech s indickými týmy. Dříve nekonkurenceschopné a od mezinárodní konkurence izolované indické korporace, dokáží expandovat na světové trhy. Díky firemní kultuře, kompatibilní s tou euroamerickou, se přitom nemusí vyhýbat ani akvizicím svých západních konkurentů. V roce 2006 tak na tyto nákupy zahraničních firem indické korporace vynaložily podle týdeníku Economist rekordních 23 miliard amerických dolarů.

Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu: MEZŘICKÝ, V. ed. Globalizace. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-748-5. FUKUYAMA, F. Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka publishers, 2002. ISBN 80-86182-27-4. BERGER, P. L. Kapitalistická revoluce. Padesát propozic o prosperitě, rovnosti a svobodě. Bratislava: Archa, 1993. ISBN 80-7115-042-8. LANDES, D. S. Bohatství a bída národů. Proč jsou někteří tak bohatí a někteří tak chudí. Praha: BB/arts.r.o., 2004. ISBN 80-7341-291-8. NOVAK, M. Duch demokratického kapitalismu. Praha: Občanský institut, 1992. ISBN 80-900-190-1-3. GRAY, J. Marné iluze. Falešné představy globálního kapitalizmu. Košice: PARADIGMA.SK, nezj. rok. ISBN 80-968603-1-3. HUNTINGTON, S. P. Střet civilizací - Boj kultur a proměna světového řádu. Praha: Rybka Publishers, 2001. ISBN 80-86182-49-5.

49

Mezinárodní organizace Kromě států jako hlavních aktérů MV působí v mezinárodním politickém prostředí i další subjekty – mezinárodní organizace. Jsou to především mezinárodní vládní organizace (IGO – International Government Organisations) a mezinárodní nevládní organizace (INGO - International Non-Government Organisations), kromě nich jsou ještě mezinárodní organizace tzv. „hybridní“ – jejich členy jsou jak státní tak nestátní aktéři, tzv. transvládní – jejich členy jsou státní aktéři (kupř. mezinárodní organizace politických stran) a dále nadnárodní, mezinárodní korporace – někdy označované jako ekonomické mezinárodní nevládní organizace (BINGO – business INGO), tyto ovšem jako mezinárodní organizace běžně chápány nejsou, specifickým příkladem jsou organizace jako kupř. římskokatolická církev (transnacionální organizace) Vládní mezinárodní organizace se dále klasifikují podle rozsahu členství (všeobecné x regionální), cílů a pole působnosti (kulturním bezpečnostní apod.), stupně integrace atd.

Podle cílů a pole působnosti Všeobecné Specifické

Podle členství všeobecné OSN UNESCO

regionální EU, Arabská liga NATO

Vládní mezinárodní organizace jsou vnímány jako nástroj (politiky svých členů), jako aréna (vyjednávání, plánování, rozhodování) či jako samostatní aktéři jednající autonomně. IGO jsou nástrojem vlád jednotlivých zemí k organizaci nějakého zájmu, dohody, režimu apod., příkladem obecné a otevřené IGO je Organizace spojených národů (UN). V globálním politickém systému hrají IGO významnou roli. INGO jsou organizacemi nezávislými na jednotlivých státech a vládách. Od roku 1850 vzniklo ve světě cca 35 000 INGO´s, jsou zde zahrnuty nejrůznější asociace, společnosti, nadace, unie, ligy, konvence apod. s rozličnými obecnými či partikulárními zájmy. Mezi nejznámější patří Amnesty International, Greenpeace, Červený kříž, Lékaři bez hranic, Mezinárodní olympijský výbor apod. Akcelerovaný nárůst množství INGO přichází zejména v 2. polovině 20. století. INGO jsou transnacionální neziskové autonomní a nevládní organizace, které usilují o vytváření standardů, pravidel a propagaci principů, čímž ovlivňují jiné aktéry MV. Zatímco do cca 70. let 20. století byla nakloněná především vytvářením organizací zaměřených odborně, soudobé INGO se vytvářejí především jako protestní reakce na současné trendy ve světové politice a ekonomice.

Příklad působení Transparency international: Mezinárodní nezisková organizace Transparency International byla založena v květnu 1993. TI založili lidé, kteří díky svému působení v mezinárodních obchodních organizacích či v mezinárodní politice měli možnost zblízka poznat devastující důsledky korupce v celosvětovém měřítku. V době vzniku TI bylo ve většině zemí placení úplatků v rámci zahraničních operací legálním činem. To byl jeden z hlavních podnětů vedoucích k ustavení nové organizace. Přístup Transparency International k potlačování korupce spočívá ve sjednocování všech složek společnosti (státní sféry, podnikatelského sektoru, nevládních organizací a občanů) v jejich úsilí o omezování korupce. Prostřednictvím mezinárodního sekretariátu se sídlem v Berlíně a více než 90 národních poboček po celém světě se TI snaží na národní i celosvětové úrovni omezovat jak nabídkovou, 50

tak poptávkovou stranu korupce. Velké úsilí je věnováno neustálému upozorňování na problém a nebezpečné důsledky korupce, prosazování strukturálních reforem, iniciování a prosazování dodržování mezinárodních úmluv a monitorování chování vládních orgánů, podniků a bank. Zdroj: www.transparency.cz

OSN Seznamme se nyní hlouběji s příkladem obecné a otevřené IGO, jejímž nejvelkolepějším příkladem je Organizace spojených národů (UN). Kromě ekonomické globalizace, reprezentované zejména WTO se nabízí otázka po globalizaci politické moci ve smyslu jakési „světové vlády“. Prozatím lze za symbol správy věcí v globálním měřítku považovat Organizaci spojených národů (United nations). Po krachu projektu Společnosti národů, vzniklé po 1.světové válce, byla po 2. světové válce založena Organizace spojených národů, OSN vznikla na základě protihitlerovské koalice, kdy velmoci se dohodly na vzniku poválečného celosvětového bezpečnostního systému, který by se zakládal na principu zřeknutí se použití síly. Zakládající konference v San Francisku vyvrcholila podpisem základní listiny – charty OSN 24. října 1945, celkem 50 zakládajícími státy. Počet členů se během 5 let zdvojnásobil, dnes je členem OSN 192 států světa. Oblast bezpečnosti měla být v rukou Rady bezpečnosti složené ze zástupců válečných vítězných velmocí (USA, SSSR a Velká Británie) a jejích dvou spojenců (Francie, Čína). Všeobecná deklarace lidských práv byla schválena Valným shromážděním Organizace spojených národů dne 10. prosince 1948.

Preambule charty OSN: „MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI uchránit budoucí pokolení od metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, odhodláni deklarovat znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých, odhodláni vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva, a odhodláni podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě, A K TOMU CÍLI pěstovat snášenlivost a navzájem žít v míru jako dobří sousedé, sjednotit své síly k udržení mezinárodního míru a bezpečnosti, přijmout zásady a zavést metody zajišťující, aby ozbrojené síly nebylo užíváno jinak než ve společném zájmu, a používat mezinárodního ústrojí k podpoře hospodářského a sociálního povznesení všech národů, ROZHODLI JSME SE SDRUŽIT SVÉ ÚSILÍ, ABYCHOM TĚCHTO CÍLŮ DOSÁHLI. Proto se naše vlády prostřednictvím svých zástupců, kteří se shromáždili ve městě San Francisco a předložili své plné moci, jež byly shledány v dobré a náležité formě, dohodly na této Chartě Spojených národů a zřizují tímto mezinárodní organizaci zvanou Spojené národy.“ Zdroj: www.osn.cz

Základní struktura OSN je stanovena v zakládající chartě. Hlavními orgány jsou Valné shromáždění, Rada bezpečnosti a Sekretariát v čele s tajemníkem, dále Ekonomická a sociální rada, Poručenská rada a Mezinárodní soudní dvůr. Dále působí v rámci OSN řada zvláštních a specializovaných organizací a pomocných orgánů. Valné shromáždění – se skládá ze všech členských zemí, každý stát bez ohledu na velikost a počet obyvatel, disponuje jedním hlasem. Členské státy mohou mít ve 51

shromáždění skupinu o max. počtu 5 diplomatů, tito se při hlasování řídí instrukcemi své národní vlády. Usnesení VS ve formě rezolucí, založená na základě hlasování většiny (prosté nebo dvoutřetinové) přítomných, mají doporučující, nemají právně nezávazný charakter (nejsou vynutitelná). VS volí také kupř. generálního tajemníka, nestálé členy RB apod. V rámci VS pracují výbory Shromáždění pro jednotlivé oblasti. Rada bezpečnosti – podle charty OSN odpovídá za udržování světového míru a bezpečnosti, v současnosti má 15 členů, 5 stálých (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína) a deset nestálých (volených VS na dva roky podle regionálního klíče). Pět stálých členů disponuje právem veta, v otázkách míru a války musí RB dosáhnout většiny 9 hlasů, pokud žádný ze stálých členů neužije práva veta (může se zdržet hlasování). RB má právo vydávat rozhodnutí a rezoluce závazné pro ostatní státy (vynutitelná). Sekretariát – v čele stojí generální tajemník (general secretary), který je nejvyšším správním úředníkem účastnícím se na jendání a činnosti všech hlavních orgánů OSN, mimo činnosti Mezinárodního soudního dvora. Na základě doporučení RB jmenován VS na 5 let, s možností znovuzvolení. GT zastupuje OSN, jedná z pověření RB, plní úkoly jimiž ho pověří VS. generální tajemníci OSN: 1982 – 1991 Javier Pérez de Cuéllar (Peru) 1992 -1996 Butrus Butrus-Ghálí (Egypt) 1997 – 2006 Kofi Annan (Ghana) 2007 Ban Ki-moon (Jižní Korea) Poručenská rada – má 5 členů (USA, Rusko, Velká Británie, Francie, Čína), vznikla původně jako orgán pro správu oblastí, které po druhé sv. válce nezískaly statut samostatných suverénních států a byly pod „mandátem OSN“, nyní je v nečinnosti. Mezinárodní soudní dvůr – je hlavním soudním orgánem OSN, sídlí v Haagu, má 15 soudců, kteří jsou voleni RB a VS na devítileté období. MSD rozhoduje mezinárodněprávní spory mezi členskými státy OSN. Činnost OSN: Mír a bezpečnost Celosvětové a univerzální cíle OSN byly do velké míry narušeny vypuknutím konfliktu mezi Východem a Západem, kdy oblast bezpečnosti byla paralyzována nemožností dohody mezi nepřítelskými velmocemi. Konec bipolární konfrontace přinesl OSN nové možnosti v oblasti prevence a managementu konfliktů, přinesl ovšem i nové problémy. Lze říci, že po ukončení studené války se aktivita OSN ve prospěch světového míru vyvíjela poměrně slibně, jak bylo patrné i z jejího jednoznačného postoje k Saddámově kuvajtské agresi. Na pozdějších událostech v Somálsku, Rwandě, Bosně a Hercegovině, se však ukázalo, že OSN nebyla schopna účinně pomoci ve válečných konfliktech ve světě. Lze pochopit, že OSN byla v době studené války paralyzována realitou rozložení sil na dva mocenské bloky, ovšem OSN ani po jejím ukončení, s výjimkou 1. války v Iráku v roce 1991, nebyla schopna efektivně zaštiťovat ve světě oběti proti agresorům. Trapným symptomem nefunkčnosti a pokrytectví OSN je pravidelné členství zemí porušujících lidská práva v Komisi OSN pro lidská práva. Lze pochopit i to, že OSN nemá dostatek mocenských nástrojů k realizaci vojenské bezpečnosti ve světě, ovšem její morální selhávání předznamenává její slabost k řešení konfliktů současnosti.

52

Nástroje OSN – nezávazné doporučení RB nebo závazné, doprovázené donucovacím opatřením – vyhlášení ekonomických sankcí, přerušení diplomatických vztahů, vojenská operace, přímá vojenská intervence. Jelikož bipolaritou byla paralizována činnost RB, vyvinul se vrámci OSN spíše přístup zahrnující opatření k udržení míru (peacekeeping), kdy na krizová místa byly vysílány mírové síly OSN (modré přilby), nebo pozorovací mise OSN, zaměřené na kontrolu dosažených ujednání mezi stranami sporu, jejich úkolem není přímé řešení konfliktu. Hospodářská a sociální oblast Kromě oblasti zajištění míru a bezpečnosti se OSN zaměřuje i na podporu a rozvíjení spolupráce zemí v hospodářské a sociální oblasti. Rozvojové státy na půdě OSN vytvořili uskupení G77 (group of 77), které artikulovalo zájmy bývalých kolonií – podporu rozvoje, odstranění chudoby apod. Předmětem činnosti OSN je dále humanitární činnost, činnost v oblasti mezinárodního práva, životního prostředí apod. Po mnoho let se hovoří o reformě OSN, zejména reformy RB, kde zejména africké, latinskoamerické a asijské státy poukazují na disproporci v zastoupení, dále se hovoří o otázce zrušení veta stálých členů, toto jde však proti pozicím velmocí které byly dány stavem po 2 světové válce.

NATO Jako příklad specializované, regionální IGO může posloužit NATO (North Atlantic Treaty Organisation) Severoatlantická aliance. Tato mezinárodní vojenská organizace byla založena 4. dubna 1949 podpisem tzv. Washingtonské smlouvy, která zakotvila vznik bezpečnostní organizace západních demokracií jako odpověď na poválečnou situaci v Evropě. Základem smlouvy je zejména článek 5: Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.

. Washingtonskou smlouvu podepsalo v dubnu 1949 dvanáct států: USA, Kanada, Spojené království, Francie, Portugalsko, Belgie, Lucembursko, Nizozemsko, Dánsko, Norsko, Itálie, Island, v roce 1952 se připojilo Řecko a Turecko, v roce 1955 se po získání plné suverenity připojila Německá spolková republika a v roce 1982 Španělsko. V roce 1966 byly řídící orgány v souvislosti s vystoupením Francie z vojenských struktur Aliance přemístěny z Paříže do Bruselu (Francie vyjmula 1. července 1966 své jednotky z integrovaného vojenského systému NATO. V letech 1994-1995 poněkud přehodnotila svou politiku a vrátila se do některých částí vojenského plánování.). V roce 1999 se k NATO připojilo Polsko, Maďarsko a Česko (12. března), všechny tři země byly prvními zeměmi, které 53

se k NATO připojily ze zemí Východního bloku. V roce 2004 v dosud největší vlně rozšiřování NATO se připojily státy východní Evropy Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko, Bulharsko, Slovinsko a Slovensko. Nyní má tedy NATO 26 členů. Dalšími kandidáty jsou Albánie, Chorvatsko a Makedonie.

Vrcholným orgánem je rada NATO (ministři, prezidenti či premiéři vlád států), včele organizace stojí Generální tajemník NATO. Nejvyšší armádní institucí je Vojenský výbor, tvořený náčelníky generálních štábů ozbrojených sil členských zemí. NATO má tedy svou civilní a vojenskou strukturu. Konec studené války před necelými dvaceti lety znamenal zlom ve vývoji Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO). Aliance se postupně přetvářela z nástroje na obranu území svých členských států v sílu napomáhající řešení krizových situací za tradičními hranicemi zemí NATO. Po dvou námořních operacích na začátku 90. let bylo skutečným zvratem ve vývoji aliance zahájení první (a zatím největší) vojenské operace NATO, a sice té na Balkáně (IFOR/SFOR). Od té doby přibyly kromě jiných i operace v Afghánistánu (ISAF) či mise v Iráku (NTM-I). Informace: www.nato.int, www.natoaktual.cz

Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu: WAISOVÁ, Š. Mezinárodní organizace a režimy. Praha: Eurolex Bohemia, 2003. ISBN 80-86432-46-7.

54

Válka Při výuce k tématu války vyjdeme z textu Jiřího Šedivého z roku 2000, někdejšího ředitele pražského Ústavu mezinárodních vztahů, v roce 2006 ministra obrany ČR a nynějšího náměstka 32 generálního tajemníka NATO, nazvaný Válka: rámec pro analýzu . Jako příklad silného proválečného názoru použijeme článek Michaela Novaka – s názvem Global Liberty. Toward a foreign policy for democratic nations, který vyšel v časopise National Review Online v lednu 2005 a je dostupný v českém překladu: Novak, Michael. Svoboda ve světě. Zahraniční politika demokratických zemí [online]. Přeložil Ondřej Ditrych. Glosy.info, 30.leden 2005. [cit. 10.srpna 2007]. Dostupné na WWW: . ISSN 1214-8857. Jako příklad silného protiválečného názoru využijeme ...

Válka neodmyslitelně patří k člověku a lidské historii, válka je jednou ze základních dějinných sil, které všestranně formují politický, hospodářský, sociální, ale též duchovní vývoj naší civilizace. Od počátku lidských dějin se na naší planetě odehrály mezi rozličnými jednotkami lidské organizace (mezi státy a národy, mezi etnicky, či zájmově nábožensky, definovanými společenstvími, mezi aliancemi a bloky) tisíce válek a ozbrojených konfliktů, válek motivovaných touhou po moci, po slávě či bohatství, nebo vedených snahou uskutečnit „velkou myšlenku“, válek různého rozsahu a stupně intenzity a hloubky destrukce. Ozbrojené konflikty provázely lidstvo od samého počátku, ovšem zrůdnost válek eskalovala ž ve století dvacátém. V pravěku měly mezilidské konflikty převážně charakter ritualizovaných střetů bez přímé likvidace protivníka („do první krve“) a ještě ve středověku se odhaduje, že v přímém boji zahynulo ne více než dvě procenta válečníků, lidské ztráty mimo bojujících vojáků byly zanedbatelné. Od konce středověku míra lidských i hmotných škod v souvislosti s válkami však rapidně narůstá a stále více dopadá i na civilní obyvatelstvo. Modernita, industriální éra přinesla změnu – válka je obdobně jako průmyslová výroba, masovou záležitostí, „Krutost byla institucionalizována jako nikdy předtím a zabíjení bylo organizováno jako hromadná výroba“„ napsal na okraj XX. století Brzezinski, který také 20. století nazval stoletím „megazabíjení“ (v první světové válce přes 10 milionu obětí, ve druhé přes 50 milionu obětí) Zatímco dříve byla válka záležitostí politiky a „vojenských profesionálů“, válka stále intenzivněji zasahuje civilní obyvatelstvo: „V první světové válce to bylo procent čtyřicet; z celkových ztrát pak čtvrtinu tvořili civilní obyvatelé. Z obětí druhé světové války bylo padesát procent civilistů, ve vietnamské válce to byly už 3/4 a ve válečných konfliktech 90. let je podle statistiky OSN již plných devadesát procent obětí z řad 32

ŠEDIVÝ, J. Válka: rámec pro analýzu. In JEHLIČKA, P., TOMEŠ, J., DANĚK, P. Stát, prostor, politika vybrané kapitoly z politické geografie. Praha: PřF UK, 2000. ISBN 80-238-5566-2. s. 180-199.

55

civilního obyvatelstva“. Současný terorismus jako forma boje činí lidské ztráty již takřka výhradně v řadách civilního obyvatelstva. Definice války Nauka o válce je jaksi „přirozeně“ subdisciplínou teorie MV. Sociologická definice chápe válku jako vyhrocený a násilný projev sociálního konfliktu. Základním nástrojem řešení konfliktů v hierarchicky organizované společnosti je politika. Politiku lze chápat jako proces autoritativní alokace zdrojů a hodnot v rámci určité společnosti - kdy válka je jednou z forem tohoto procesu, je tedy jednou ze stránek či součástí politiky. Politicko-filozofická definice pochází od Clausewitze, válka je pro něj pokračování politiky jinými prostředky. Kvantitativní definice chápe válku jako překročení určitého množství obětí za časové období, na stupnici: - malý ozbrojený konflikt (minor armed conflict) - během jednoho každého roku konfliktu zahyne v boji více než 25 osob; v průběhu celého konfliktu méně než 1000 osob. - střední ozbrojený konflikt (intermediate armed conflict) - během jednoho každého roku konfliktu zahyne více než 25 a méně než 1000 osob; v průběhu celého konfliktu více než 1000 osob. - válka - nejméně 1000 obětí v každém roce konfliktu. Mezinárodněprávní definice: Válka je výsadním právem státu vést „ozbrojený boj za určité politické cíle zvláště k tomu vybranými a vycvičenými skupinami obyvatel, pomocí zvláštních nástrojů, určených speciálně k vedení tohoto boje“. V reálném světě existují ovšem mnohé formy či typy válek, které se této racionální, konvenční definici „civilizované války“ vymykají. Typologie válek Lze provádět na základě prostoru, času, intenzity či metody. Prostor Z hlediska teritoriálního rozsahu válečného konfliktu: - Lokální války - teritoriálně úzce omezené ozbrojené konflikty, které se nejčastěji odehrávají uvnitř státu či mezi dvěma státy. válka mezi Iránem a Irákem (1980-1990), válka v Čečensku (1994-1997). - Regionální války - zachvacují celý region, účastní se jich více států. Regionální charakter měla např. první arabsko-izraelská válka (1948-49). - Globální válka - ozbrojený konflikt, kterého se přímo účastní většina států světa. Byly jím dvě světové války XX. století; v globální , a navíc jadernou válkou by zřejmě záhy přerostl ozbrojený konflikt mezi SSSR a USA v období studené války. Do rámce prostorového kritéria lze zařadit též hledisko, které si všímá pozice válčících stran na ose centrum – periferie (dle ekonomické vyspělosti). Výsledkem pak jsou tři typy válek: - Centrum-centrum - války mezi zeměmi rozvinuté části světa, tzv. I. světa (dnes Sever). Podle některých autorů sem patřil konflikt studené války (1948-1989) a ve své podstatě lze do této kategorie zařadit i obě války světové. - Centrum-periferie - koloniální a národně-osvobozovací války. Do této kategorie spadají více než dvě třetiny všech válek a ozbrojených konfliktů, které se na světě odehrály od roku 1945. Nejznámějším příkladem je vietnamská válka (1965-1973), patří sem též válečný výboj Sovětského svazu v Afghánistánu (1979 - 1989).

56

- Periferie-periferie - tyto války jsou často označovány jako lokální. Odehrávají se mezi státy rozvojového Jihu (dříve III. světa). Patří sem např. vleklý ozbrojený konflikt o území Kašmíru mezi Indií a Pákistánem (od roku 1947) nebo válka mezi Etiopií a Eritreou (od roku 1998). Čas Časové kritérium zkoumá především dobu trvání konfliktu. Krátké války - jsou charakteristické jednou či několika málo rozhodujícími bitvami a trvají většinou méně než jeden rok. (tzv. šestidenní (3. arabsko-izraelská) válka, válka v Perském zálivu (1990/91) nebo válka za odtržení Slovinska od Jugoslávie v roce 1991) Vleklé války - dlouhodobé ozbrojené konflikty, které se vlečou několik let či desetiletí, přičemž žádná z válčících stran není schopna dosáhnout rozhodujícího vítězství. Patří sem irácko-íránská válka, konflikt Indie-Pákistán, občanská válka v Afghánistánu (od roku 1989 dodnes). Pojem též označuje záměrnou zdržovací strategii, užívanou slabší stranou v asymetrickém konfliktu, v němž proti sobě stojí silná pravidelná a dobře vyzbrojená armáda na straně jedné a na druhé straně materiálně/početně/organizačně atp. slabší povstalecká/guerrillová skupina. Intenzita V rámci tohoto kritéria hodnotíme dosah válečného cíle, rozsah válečné mobilizace státu a dopady války na civilní obyvatelstvo. Omezené války - jsou vedeny pro dosažení omezených politických cílů (např. připojení části území obsazeného jiným státem), válčící země nepřechází na systém válečného hospodářství a nemobilizuje veškerou bojeschopnou populaci, civilní obyvatelstvo není bezprostředně zasaženo bojem. Totální války - jsou vedeny ve snaze dosáhnout absolutního cíle (např. bezpodmínečná kapitulace protivníka, svržení vlády, okupace státu nebo dokonce vyhlazení jeho obyvatel). K dosažení tohoto cíle je zaměřena mobilizace veškerého materiálního, lidského a morálního potenciálu válčící země. Civilní obyvatelstvo se stává jedním z cílů vojenských úderů. Metoda Kritériem je v tomto případě způsob vedení války (doktrína) a respekt k normám válečného práva. Pravidelná válka - Válka je formálně vyhlášena subjektem mezinárodního práva státem, je vedena a ukončena v souladu s právními konvencemi. Boje se účastní pravidelná armáda, tedy hierarchicky strukturovaná a disciplinovaná skupina vycvičených a jednotně označených (uniformovaných) odborníků, kteří dodržují normy válečného práva ohledně zacházení se zajatci a civilním obyvatelstvem. Válčící strany používají přiměřené prostředky (neužívají zakázané druhy zbraní). Válečná strategie je vedena snahou porazit protivníka v přímé, otevřené a pokud možno rozhodující bitvě. Příkladem je válka v Perském zálivu (1991). Nepravidelná válka - uchyluje se k ní slabší protivník v asymetrické situaci - tedy v boji se silnější stranou. Metody nepravidelné války užívají především národněosvobozenecká hnutí, revoluční skupiny, mohou však být i doplněním tradičních konvenčních postupů. Nepravidelné válka je zřejmě nejobtížněji zachytitelná a typizovatelná forma válečnictví. Jejím prototypem byla španělská guerrilla (ve španělštině doslova „malá válka“), tedy způsob boje španělských nepravidelných (partyzánských) sil proti Napoleonově armádě v letech 1808-14. Název guerrilla se obecně vžil pro označování nejrůznějších druhů nepravidelného vedení války. 57

Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí. Protivník je udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky, a to prostřednictvím drobných a pokud možno překvapivých útoků ze zálohy (Mao Ce-tungova koncepce „pětiminutové bitvy“) a na pečlivě vybírané cíle (infrastrukturní uzly, atentáty na významné činitele atp.) Motiv Martin Wight (1978), zakladatel tradice tzv. anglické školy studia mezinárodních vztahů, k tomu říká: „Existuje mnoho druhů válek: agresivní války a preventivní, války pro prestiž a války pro bezpečnost, idealistické války a snad možná i války spravedlivé. Nicméně je příhodné roztřídit je podle tří hlavních motivů: války ze ziskuchtivosti (wars of gain), války ze strachu (wars of fear) a války ze zásady (wars of doctrine).“ Do kategorie válek pro zisk patří většina imperiálních válek, které spolu sváděly od raného novověku expandující evropské mocnosti o kontrolu a využití zámořských kolonií stejně jako dobyvačné války v zámořských územích samotných. Ke kategorii válek ze strachu - strach, chápaný ne jako iracionální emoce, ale jako „racionální představa budoucího zla“, je základním tématem mezinárodní politiky. Důvodem je skutečnost, že „většina mocností se po většinu času“ cítí být ohrožena. Strach z napadení či ze ztráty momentální výhody relativní převahy nad protivníkem (která však již zítra nemusí existovat) vyvolává války jak preventivní, tak obranné; mnohdy je těžké stanovit hranici mezi nimi. Příkladem obrany útokem je sinajská válka, tedy preventivní úder izraelských sil proti Egyptu v rámci suezské války (1956). Válkami ze zásady byly a jsou různá misionářská a křižácká tažení nebo svaté války, jejichž cílem je šířit „velké myšlenky“ či ideologie. Příčiny válek Podle roviny na kterou se jednotlivé přístupy zaměřují, je lze rozdělit na mikroteorie a makroteorie. První hledají příčinu válek a ozbrojených konfliktů v člověku, v jeho podstatě, psychice či přirozenosti, druhé se zaměřují na analýzu společenských vztahů a institucí. Mikroteorie - Křesťanská teorie. Příčinou lidské agresivity a válek je podle sv. Augustina neukojitelná touha po moci (libido dominandi), v\xházející z porušenosti lidské přirozenosti prvotním hříchem - Biologická teorie. Má kořeny v přesvědčení, že lidská bytost je ze své biologické podstaty agresivní. Agresivita je společně s potravním pudem a sexualitou základním živočišným instinktem. Agresivní chování je, podobně jako u zvířat, přirozenou a instinktivní odpovědí na podněty, které přicházejí z vnějšího prostředí (bolest, strach, narušení teritoria); v případě lidského jedince je základním podnětem frustrace - tedy zážitek odepření určitého kýženého cíle či potlačení touhy. Člověk však je podle Konrada Lorenze zároveň jedním z mála živočišných druhů, který v sobě nemá zabudován inhibiční mechanismus, bránící ničit příslušníky vlastního druhu. Ve spojení s rozvojem lidských schopností zdokonalovat nástroje zabíjení vyúsťuje instinkt agrese v organizované zabíjení - válku. - Etická teorie. Podle této hypotézy je boj ozdravujícím činitelem ve vývoji jednotlivce a je prostředím výběru nejživotaschopnějších, tj. nejkvalitnějších jedinců, a tím zlepšuje zdraví celé společnosti. Zde slyšíme ozvěny darwinismu, tedy biologické 58

teorie přirozeného výběru. Bez války, tvrdí dále etická teorie, by byla lidská společnost odsouzena k ustrnutí a degeneraci. Podle Hegela je válka cestou k utužení jednoty národa, k udržení a zlepšení jeho etického zdraví, k naplnění nejvyšší myšlenky státu. Nietzsche tvrdí, že „vůle k moci“ je základním determinantem lidského chování. Její naplnění válkou obnovuje civilizace a udržuje je na cestě vývoje. Makroteorie - Strukturální teorie. Zkoumají a) vztah charakteru vnitrostátní struktury společenských institucí a chování státu navenek; b) vliv a působení anarchické struktury mezinárodních vztahů a nerovné distribuci moci v jeho rámci. Do první skupiny patří mírové teorie, jako např. Kantův předpoklad mírumilovnosti států s republikánským zřízením, podobně jako liberální hypotéza klasické anglické školy, která za základní předpoklad míru považovala existenci volného obchodu. Liberální státy, které ve svých obchodních vztazích podporují co největší otevřenost, jsou mírumilovné, protože z hlediska obchodní logiky se války údajně nevyplácejí. Tyto dva názory rozvíjí hypotéza „demokratického míru“ - empirickým studiem historie doložená teze, že liberálně demokratické státy spolu neválčí (Doyle 1994). Zatímco liberální a demokratické republiky mají být ze své podstaty mírumilovné, moc nedemokratických autoritativních režimů nepodléhá občanské kontrole a jejich vládám pak nic nebrání vydávat se na válečná dobrodružství, ať již s cílem rozšířit svoji moc, bohatství a prestiž, nebo ve snaze kompenzovat své vnitřní obtíže vnější expanzí. Ve druhém případě je za hlavní příčinu válek považováno anarchické prostředí mezinárodních vztahů. Absence vládní autority z nich činí arénu stálého boje všech proti všem. Základním zájmem státu je proto zajistit vlastní přežití a bezpečnost. Státy budují silné obranné struktury, zbrojí a případně se pokoušejí rozšířit svoje území. Růst moci a vojenské síly vyvolává obdobnou reakci u jiných států, jejímž výsledkem jsou zbrojní závody a válka. Ačkoliv existují nástroje, které mezinárodní anarchii zmírňují a částečně regulují (diplomacie, mezinárodní právo, mezinárodní organizace), dokud bude tato základní strukturní charakteristika mezinárodních vztahů existovat, nebude možné vzniku válek spolehlivě zabránit. - Geopolitická teorie. Přenášejí téma darwinismu do vztahů mezi státy a národy a zasazují je do širšího rámce soutěže o omezené zdroje, které jsou vázány na určitá teritoria. Konflikt a válka jsou nevyhnutelným důsledkem nerovné distribuce těchto zdrojů v prostoru, který je členěn hranicemi jednotlivých států. Z toho vyplývají snahy o přerozdělení těchto zdrojů, nebo o překonání prostorových bariér, bránících v přístupu k nim (např. přístup k moři, ke zdrojům pitné vody, k úrodné půdě, k energetickým zdrojům). - Malthusiánská teorie. Podobně jako geopolitické teorie vychází i malthusiánská teze z předpokladu existence a nevyhnutelného růstu napětí, které vzniká z rozporného vztahu mezi vysokou poptávkou po zdrojích a jejich omezenou nabídkou. Válka je podle anglického ekonoma klasické školy T. R. Malthuse nevyhnutelným důsledkem působení jím zformulovaného populačního zákona. Podle tohoto principu roste populace řadou geometrickou, zatímco produkce potravin řadou aritmetickou. Válka slouží jako přirozený regulátor lidského přírůstku ve světě omezených zdrojů potravy. Funkce války je pozitivní, protože brání přelidnění. - Rasová teorie. Je variantou biologického determinismu. Předpokládá rasovou nerovnost, přičemž tzv. vyšší rasy mají být předurčeny, oprávněny, vyvoleny, či dokonce povinny ovládat rasy nižší. Válka je jednou z cest k naplnění tohoto poslání. - Marxisticko-leninská teorie. Podstatou války je třídní boj. Je důsledkem vzniku soukromého vlastnictví a z toho plynoucí struktury nerovností a dominance. K udržení 59

své nadvlády si vládnoucí třídy vytvářejí stát jako nástroj ovládání, útlaku a vykořisťování nemajetných vrstev. Třída vykořisťovatelů se snaží co nejvíce rozšířit hospodářskou základnu pro vykořisťování a vydává se na cestu imperialistické expanze. Naráží však přitom na obdobné snahy jiných států a výsledkem je násilný konflikt. Válka se stává jednou ze základních vnějších funkcí státu. V marxistickém pojetí je tedy válka podmíněný, společensko-historický jev, který vzniká na určitém stupni vývoje lidské společnosti. Z této logiky marxismus odvozuje, že po dosažení určitého stupně společenského vývoje válka zanikne. Dojde k tomu po odstranění její původní příčiny - třídní nerovnosti. Zrušením třídního dělení společnosti odumře stát, který dovnitř působí jako nástroj třídního útlaku a navenek funguje jako hybný činitel a zároveň nástroj války. S odumřením státu zaniknou mezinárodní vztahy a zmizí i válka, která je jejich základní charakteristikou. Postmoderní válka V tzv. vestfálském systému byl stát výhradním legitimním subjektem mezinárodního práva a zároveň výhradním vlastníkem práva užívat diplomacie a války jako nástrojů své zahraniční politiky. Moderní válka pak byla pokračováním mezistátní politiky násilnými prostředky. K jejímu vyhlášení a ukončení musely být splněny určité formální náležitosti zakotvené v mezinárodním právu, její průběh byl regulován řadou normativních omezení, která měla své kořeny v doktríně spravedlivé války. Válka byla činností státem organizovanou, v bojích se střetávaly pravidelné armády tvořené speciálně vycvičenými odborníky. Pozvolný, nicméně jasně patrný odklon od těchto principů nastává ve XX. století. Dva světové konflikty byly válkami totálními. Civilní obyvatelstvo se rostoucí měrou zapojuje do válečného úsilí a stává proto stále častěji terčem útoků. Ve druhé světové válce byli civilisté masakrováni masově a organizovaně. Moderní válka se postupně přeměnila v typ konfliktu, který lze nazývat „postmoderním“. „Poslední velkou pravidelnou válkou byla válka v Perském zálivu (1991), která pravděpodobně napsala tečku za érou moderního válčení “. Tato válka taktéž splňovala (podle Šedivého) většinu kritérií tradičních principů spravedlivé války. Autor dále ve svém článku píše: „Válka v zálivu také ukázala, že, vzhledem k technickému a technologickému náskoku Spojených států před zbytkem světa, nelze USA a jejich spojence porazit v tradiční, moderně pojímané otevřené válce, v přímém konfliktu a v rámci symetrické strategie. Logicky z toho plyne, že případný protivník Západu bude používat nekonvenční guerrillové metody nepravidelné války a asymetrické strategie (Freedman 1998)... ....vzhledem k současným komunikačním možnostem může být guerrilla v místě konfliktu doplněna o teroristické útoky na vybrané cíle kdekoliv na světě, přičemž nelze vyloučit možnost užití zbraní hromadného ničení v útoku proti civilnímu obyvatelstvu. Demokratické otevřené společnosti a jejich politické systémy, provozní infrastruktury a informační sítě nabízejí nepříteli řadu citlivých bodů, na které lze zaútočit i s velmi omezenými prostředky, přičemž výsledná škoda může mnohonásobně převýšit vynaloženou útočnou sílu. Globální média umožňují ve zlomku vteřiny přenést informace a obrazy, které poslouží jako prostředek psychologického boje “. Prototypem nového způsobu boje je španělská guerilla. „Guerrillové jednotky se vyhýbají přímému boji a operují rozptýleně, přičemž využívají výhod terénu (nejlépe členitého). Guerrilla odmítá přistoupit na způsob boje, k němuž je vycvičen protivník, a naopak se mu snaží vnutit svůj způsob boje a pro sebe výhodný rytmus konfliktu. Řídí se přitom zásadou, že guerrilla vítězí, když neprohrává, zatímco pravidelná armáda prohrává, když nevítězí “. V této válce je protivník udoláván nejen fyzicky, ale především psychicky – útoky na civilní obyvatelstvo, na infrastrukturu, atentáty na 60

významné jednotlivce, únosy apod. Za typické charakteristiky postmoderní války se považuje přesun konfliktu z oblasti mezistátní do oblasti vnitrostátní, vedle pravidelných armád jsou aktéry boje různé nestátní a paramilitární subjekty (nejčastěji definované kmenově, etnicky nebo nábožensky). Státy ve své funkci zajištění bezpečnosti a stability slábnou, přičemž iniciativu přebírají „nedisciplinovaní civilisté“, přičemž „...zpravidla jsou to oni, kdo se dopouštějí těch nejhorších zločinů proti lidskosti “. Šedivý dále píše: „Postmoderní válka je místem drtivého vítězství iracionality nad racionalitou “, „Co se nástrojů a metod postmoderního konfliktu a války týká, setkáváme se v posledním desetiletí s pozoruhodnou směsicí předmoderních postupů a rituálů (zabíjení chladnou zbraní, biologické značkování dobytého teritoria, systematické znásilňování žen) a užíváním nejmodernějších zbraní a technologií (rakety zeměvzduch v rukou afghánských povstalců z hnutí Taliban, vysoce výkonná komunikační síť, kterou vytvořily somálské gangy na bázi mobilních telefonů, využití internetu k propagaci indiánského povstání v mexickém státě Chiapas, užití zbraně hromadného ničení náboženskými teroristy při útoku v tokijském metru). Postmoderní válka kombinuje tradiční postupy guerrilly s plošným terorem, který mnohdy přerůstá v organizovanou genocidu. Postmoderní válka nečiní rozdílů mezi vojenskou a civilní sférou, válka není oddělena od života občanské společnosti, jako tomu bývalo ve „zlatém věku“ válek moderních. Naopak, ozbrojený konflikt, který v průběhu XX. století postupně a stále hlouběji zasahuje do života celé společnosti, je v postmoderní válečné realitě běžnou součástí každodenního života. Zbraň se pro část civilních obyvatel stává nezbytným předmětem denní potřeby. Je to válka bez lineárních front, válka rozptýlená v prostoru jak geografickém, tak společenském. Je to válka krutá a záludná, a je tudíž obtížné rozlišit v ní síly dobra a zla, protože se zpravidla vymyká kritériím doktríny spravedlivé války “ . Slabost států čelit eskalaci postmoderních způsobů válčení roste, což se ukazuje zejména nyní v době, kdy je nezbytné čelit islámskému terorismu, který svým ďábelským odhodláním a efektivními metodami asymetrického vedení války hluboko proniká do srdce civilizace. Globalizovaný islámský terorismus je svým charakterem „postmoderní válkou“, na kterou je obtížné aplikovat většinu tradičních kritérií válčení, jak světských, tak i křesťansko-mravních. Válka v Iráku Michael Novak se stal nejznámějším katolickým reprezentantem obhajoby válečného zásahu v Iráku. V únoru 2003 svůj postoj prezentoval i v Římě, kam jako soukromá osoba přijel na pozvání velvyslance USA ve Vatikánu. Setkal se zde i s oficiálními představiteli Svatého stolce. Jeho záměrem bylo změnit postoj Vatikánu k této otázce a poukázat na nové morální aspekty revidující katolickou tradici vedení spravedlivé války. Novak má zato, že v Iráku v podstatě nejde o „novou válku“, nýbrž o pokračování války v zálivu z roku 1991, která byla dočasně přerušena za účelem vyjednání podmínek s agresorem Husseinem, jemuž byly mezinárodním společenstvím stanoveny podmínky, které on ovšem ignoroval. Nebylo tedy prokazatelné, jak naložil se zbraněmi hromadného ničení, přičemž v nové situaci teroristické hrozby se stal Hussein jako potenciální podporovatel terorismu a dodavatel zbraní hromadného ničení vysoce 33 nebezpečným. Válku tedy Novak považuje za morálně ospravedlnitelnou , splňující podmínky spravedlivé války podle článku Katechismu č. 2309. Válka v Iráku je z mnoha stran kritizována, obzvlášť poté, co v zemi nebyly nalezeny Saddámovy obávané zbraně hromadného ničení, a poté, co se zdá, že zmatek v zemi je neúnosný a perspektivně obtížně napravitelný, možnost zavedení demokracie západní inspirace se stala takřka nereálná. Přehlížením Iráku a Saddámova totalitního režimu by se však vytvářel nebezpečný precedent pro diktátory obdobného typu. Klasický koncept a podmínky vedení spravedlivé války podle katolické tradice vyžaduje podle Novaka určitou korekci, která by odpovídala nové bezprecedentní situaci současnosti. V diskusi o válce 33

Srov. NOVAK, M. “Asymmetrical Warfare” & Just War. National Review [online]. February 10, 2003, [cit. 2005-05-01]. Dostupné na WWW: . 61

v Iráku jezuita Hans Langendorf rozlišoval mezi preventivním a preemptivním užitím síly. Preemptivní válka je ta, která předchází bezprostředně hrozícímu nespravedlivému útoku, je to tedy akt sebeobrany a ten je morálně ospravedlnitelný, zatímco preventivní úder, tedy takový, kdy je protivník pouze považován za nebezpečného a ohrožujícího, je morálně neospravedlnitelný. V situaci současné teroristické hrozby se však toto rozlišení stává problematickým, protože bezprostřední hrozba již není rozpoznatelná jako v dobách konvenčního válčení. Tradiční teorie vycházela z předpokladu existence jasně profilovaného symetrického, jasně definovaného nepřítele - obvykle státu, proti němuž lze vést regulérní válku. Současná hrozba terorismu se vymyká takovému předpokladu, jedná se o zcela nový druh ohrožení. Novak hovoří o tzv. „asymetrickém vedení války“ (asymmetrical warfare), jehož novost spočívá v existenci ohrožujícího nestátního obtížně identifikovatelného aktéra hrozby a v potenciálu nových technologií ničení snadno vyrobitelných a transferovatelných jedincem (špinavá bomba, chemické a biologické zbraně apod.). Terorismus efektivně útočí na zranitelná místa civilizace - tím, že ohrožuje civilní obyvatelstvo, navozuje atmosféru strachu, citelně zasahuje občanský řád a oslabuje pozici regulérních vlád. Nový terorismus postrádá zřetelné strukturální kontury, jeho síť je systémem obtížně identifikovatelných buněk operujících samostatně a s využitím nejmodernějších komunikačních technologií i jiných výdobytků civilizace. Jeho nesmírná hrozba je obtížně identifikovatelná a předem zjistitelná. Novak v souvislosti s terorismem hovoří o opravdové „čtvrté světové válce“ rozpoutané militantním islámem. Tyto a další skutečnosti mění strategický obraz světa a vyžadují novou obrannou strategii postupu vůči hrozícímu smrtelnému nebezpečí. Klasické strategie a principy jsou tváří v tvář nové realitě neúčinné. Dřívější úzus ospravedlňující spravedlivou válku předpokládal existenci „bezprostředního“ nebezpečí. V současnosti nelze ale bezprostřednost hrozícího nebezpečí včas identifikovat. Nová strategie musí podle Novaka spočívat v existenci „předsunuté obrany“, která bývá nešťastně nazývána preventivní válkou. Cílem takové obrany je vyhledat a eliminovat iniciátory asymetrického válčení – teroristy, kteří si za podpory „zlotřilých států“ zřizují podpůrná řídící centra, výcvikové tábory a zdroje financování. Státy podporující terorismus jsou zdrojem nesmírného nebezpečí a podle Novaka je zcela legitimní prosazovat silou změnu jejich režimů a zároveň tyranské režimy nahrazovat svobodnými společnostmi. Dodává: „Zabít teroristy nestačí, musíme být též nápomocni při budování svobodných společností, které umožní lidem naplnit své vlohy a touhy. Válka proti terorismu musí být doprovázena 34 nejen obrannou, ale též pozitivní agendou “ . 35 Roman Joch z Občanského institutu v článku Irák a problém spravedlivé války uzavírá úvahy o ospravedlnitelnosti války v Iráku hodnocením, že „...na základě katolického učení o spravedlivé válce lze tuto válku obhajovat i odmítat podle toho, jak kdo hodnotí praktické nebezpečí, které představuje Saddám Husajn “. Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu války: TOFFLER, A. TOFFLEROVÁ, H. Válka a antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. Praha: Dokořán, 2002, ISBN 80-86569-16-0. WAISOVÁ, Š. a kol. Bezpečnost a strategie. Východiska-Stav-Perspektivy. FHS ZČU Plzeň, 2003, ISBN 80-86473-46-5. WAISOVÁ, Š. Současné otázky mezinárodní bezpečnosti. FHS ZČU Plzeň, 2003, ISBN 80-86473-42-2. JOCH, R. Americká zahraniční politika a role USA ve světě. Praha: OI, 2000. ISBN 80-86228-04-5. JOCH, R. Proč právě Irák? Příčiny a důsledky konfliktu. Praha: Mladá Fronta, 2003. ISBN 80-204-1024-4. KAGAN, R. Labyrint síly a ráj slabosti. Amerika, Evropa a nový řád světa. Praha: Lidové noviny, 2003. ISBN 80-7106-655-9. Výběr článků nejvýznamnějších autorů k tématu války: Míčka, Roman. Novakova optimistická vize globálního vývoje a válka v Iráku. Revue Politika, CDK, 2005, č. 6-7, ISSN: 1214-0899, Příloha: USA, Irák a podpora demokracie, s. 7-11. Dostupné na: http://www.virtually.cz/index.php?art=5123 Míčka, Roman. Katolíci a válka aneb „všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou... (Mt 26:52)“ ? Universum – Revue České křesťanské akademie, 2007, č. 3, ISSN: 0862-8238. 34

NOVAK, M. Global Liberty. Toward a foreign policy for democratic nations. National Review [online]. January 20, 2005, [cit. 2005-05-01]. Dostupné na WWW: . 35 Revue Prostor, č. 57, 2003. 62

Evropská integrace Vstupem ČR do EU vzniká nutnost jakési evropské gramotnosti. Jelikož otázky kolem Evropské unie jsou v českém politickém i lidovém prostředí živě diskutovány, je třeba se seznámit s některými fakty, koncepty, úvahami a názory spojenými s fenoménem evropské integrace. Evropská integrace, tento stále prohlubující a rozšiřující se proces spolupráce a prorůstání evropských států, začal formálně v roce 1950 Schumanovým plánem na vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli, kdy jeho současnou podobou je Evropská unie. Stručné dějiny evropské integrace: Za jakousi prehistorii úvah o EI lze považovat již představu Viktora Huga o „Spojených státech evropských“. Pokud půjdeme ještě dále do historie, vidíme kupř. našeho panovníka Jiřího z Poděbrad s jeho záměrem (cca r 1462) vytvoření „Unie evropských států“ se společným legislativním orgánem a soudním dvorem. Prvním vážným pokusem se stala Panevropská unie hraběte Coudenhova-Kalergiho, u jejíhož zrodu stál i náš TGM. Rakouský aristokrat hrabě Richard Coudenhove-Kalergi ve svém díle Panevropa (vyšlo 1923) formuloval představu spojené Evropy jako federace, která by sjednocena tvořila protiváhu nově rostoucím mocenským centrům (zejména Rusko, USA, Commonwealth a Čína). Na základě sjednotitelských idejí vznikla Panevropská unie, která sdružovala některé významné evropské politiky. Kalergi do konce navrhl evropskou ústavu – „Návrh panevropského paktu“, který však nenašel (1930) podporu mezi evropskými politiky. Teprve II. světová válka znamenala významný impuls k dalším úvahám o evropské integraci. V prosinci roku 1947 vznikl mezinárodní přípravný výbor „Hnutí za spojenou Evropu“ v čele s čestným předsedou Winstonem Churchillem, které v květnu 1948 svolalo do Haagu konferenci nazvanou Evropský kongres za účasti evropských politiků, již zde se však projevily rozdílné pohledy na případnou evropskou integraci (mezivládní x nadnárodní přístup). Výsledkem kompromisu bylo založení Rady Evropy složené z ministrů zahraničních věcí členských států budoucí organizace, který eliminoval představy nadnárodního federalistického modelu. Za otce evropské integrace se považují zejména Konrád Adenauer, Winston Churchill, Alcide de Gasperi, Robert Schuman. Právě na návrh Robeta Schumana, ministra zahraničí Francie, vzniká 9. 5. 1950 (slaveno jako den Evropy) Evropského společenství uhlí a oceli ( které v roce 1951 mělo tyto členy: Francie, SRN, Itálie, Be, Ni, Lu), v němž měl produkci těchto komodit řídit společný orgán – „Vysoký úřad“ (ideovým otcem projektu byl Jean Monet). Uhlí a ocel jako významné válečné komodity se tak měli dostat pod mezinárodní kontrolu a stát se nástrojem míru. V roce 1957 bylo na základě Římských smluv založeno Evropské hospodářské společenství EHS, výše uvedených šest zemí podepsalo v Římě smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Evropského smlouvy vstoupily v platnost 1. ledna 1958. V červnu 1979 se konaly první přímé volby do Evropského parlamentu, který měl tehdy 410 křesel. 1. ledna 1973 přistoupily k Evropským společenstvím Dánsko, Irsko a Spojené království, čímž se počet členů zvýšil na devět. V roce 1981 přistoupilo Řecko, v roce 1986 Španělsko a Portugalsko

63

7. února 1992 je podepsána a Evropskou radou (prezidenti či premiéři vlád států) v Maastrichtu Smlouva o Evropské unii, která posílením a rozšířením orgánů společenství zakládá Evropskou unii, vstupuje v platnost 1. listopadu 1993. 1. ledna 1995 přistoupily k EU Finsko, Rakousko a Švédsko, čímž se počet členů zvýšil na 15 – vznikla „Evropská patnáctka“. Jako reakci na žádosti bývalých komunistických zemí o přistoupení k Unii Evropská rada v roce 1993 stanovila tři kritéria, která by měly tyto země splňovat. Před přistoupením musí noví členové EU mít: • stabilní instituce zaručující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv, úctu k menšinám a jejich ochranu; • fungující tržní hospodářství a schopnost vyrovnat se s konkurenčním tlakem a tržními silami v Unii; • schopnost plnit závazky vyplývající z členství, včetně podpory cílů Unie. Musí mít veřejnou správu, která dokáže provádět a spravovat právní předpisy EU v praxi. V prosinci 2000 se Evropská rada na zasedání v Nice dohodla na textu nové smlouvy, která by změnila systém rozhodování EU a tím Unii připravila na rozšíření. 26. února byla podepsána smlouva z Nice, která vstoupila v platnost 1. února 2003. 1. ledna 2002 obyvatelé 12 zemí eurozóny začali používat mince a bankovky eura. Na svém zasedání v Kodani v prosinci 2002 učinila Evropská rada jeden z nejvýznamnějších kroků v dějinách evropské integrace. Rozhodla se, že 1. května 2004 se k EU může připojit dalších deset zemí. Nebylo to jen rozhodnutí o zvětšení rozlohy a počtu obyvatel Evropské unie. Bylo to rozhodnutí, které ukončilo rozštěpení našeho kontinentu, kde byl od roku 1945 oddělen svobodný svět od komunistického světa. 1. května 2004 Přistoupení České republiky, Estonska, Kypru, Litvy, Lotyšska, Maďarska, Malty, Polska, Slovenska a Slovinska k Evropské unii – vznikla „Evropská pětadvacítka“. 1. ledna 2007 Přistoupení Bulharska a Rumunska k Evropské unii. 1.12. 2009 po ratifikačním procesu vstupuje v platnost Lisabonská smlouva

Kandidátské země Turecko, které je členem NATO, má s EU již dlouhou dobu dohodu o přidružení a v roce 1987 požádalo o členství. Vzhledem k jeho geografické poloze a politické minulosti EU dlouho váhala, než na tuto žádost odpověděla kladně. V říjnu 2005 však Evropská rada zahájila s Tureckem přístupová jednání. Zároveň Rada začala jednat s Chorvatskem. Zatím nebylo určeno žádné datum, od kterého by po skončení přístupových jednání měla vstoupit v platnost budoucí smlouva o přistoupení těchto dvou zemí. Západobalkánské země, které byly většinou součástí Jugoslávie, nyní Evropskou unii žádají, aby urychlila jejich hospodářskou obnovu, zlepšila jejich vzájemné vztahy, které poznamenaly etnické a náboženské konflikty, a stabilizovala jejich demokratické orgány. V listopadu 2005 EU udělila status „kandidátské země“ Bývalé jugoslávské republice Makedonii. K dalším možným uchazečům patří Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora a Srbsko. Ve většině členských států proběhly debaty o ratifikaci ústavní smlouvy, které ukázaly, že mnoho Evropanů má obavy z konečných hranic Evropské unie a dokonce i o její identitu. Na tyto otázky neexistují jednoduché odpovědi, především proto, že každá země vidí své geopolitické a hospodářské zájmy jinak. Pobaltské státy a Polsko podporují členství Ukrajiny v EU. Možnost vstupu Turecka vyvolává otázky o statutu některých kavkazských zemí jako Gruzie a Arménie. Ačkoli Island, Norsko, Švýcarsko a Lichtenštejnsko splňují podmínky členství, nejsou členy EU, protože veřejnost v těchto zemích je v současnosti proti přistoupení. Politická situace v Bělorusku a strategická pozice Moldávie jsou stále problematické. Je jasné, že členství Ruska by v EU způsobilo nepřijatelnou politickou a geografickou nerovnováhu. Zdroj: http://europa.eu/ 64

Instituce v EU Evropská unie není federací jako Spojené státy americké, není ani pouze organizací pro spolupráci mezi vládami jako OSN. Je ve své podstatě jedinečným útvarem a experimentem. Země, které tvoří EU, (její „členské státy“), zůstávají nezávislými suverénními národy, spojují však svoji suverenitu, aby získaly sílu a světový vliv, který by žádný z nich sám mít nemohl. Základním principem fungování Evropské unie je svěřování pravomocí, které byly dříve v kompetenci členských států, na evropské instituce. Základem evropských institucí je tzv. „institucionální trojúhelník“ – Rada Evropské unie, Evropská komise a Evropský parlament. Na procesu rozhodování EU obecně, zvláště pak na postupu spolurozhodování se podílejí tři hlavní instituce:  Rada Evropské unie, která zastupuje jednotlivé členské státy,  Evropská komise, která usiluje o obranu zájmů Evropské unie jako celku,  Evropský parlament, který zastupuje občany EU a je jimi přímo volen,

Evropská rada (The European Council) (lidově nazývaná Evropský summit) je nejvyšší orgán Evropské unie. Jejími členy jsou nejvyšší političtí představitelé EU - hlavy států nebo vlád členských zemí Evropské unie a zasedání se účastní předseda Evropské komise, kromě toho má vždy na zasedání Evropské rady projev předseda Evropského parlamentu. V jejím čele je prezident nebo předseda vlády země, která v té době předsedá Radě EU. Evropská rada vznikla v roce 1974, schází zpravidla čtyřikrát ročně na řádném zasedání a jejím úkolem je určovat směr rozvoje Evropské unie. Evropská rada je iniciátorem hlavních politik Unie a má oprávnění rozhodnout v obtížných otázkách, na něž nedokázali najít společnou odpověď ministři, kteří jednali v Radě EU. V minulosti ER přijímala tak zásadní politická rozhodnutí, jakým bylo např. přijetí jednotné měny Euro, či rozšíření Evropské unie o nové členy. ER je přímo zodpovědná za oblast druhého a třetího pilíře EU – za společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a za spolupráci ve věcech justice a vnitra. Po každém svém zasedání je povinna předložit Evropskému parlamentu zprávu o jednání a každoročně písemnou zprávu o pokroku dosaženém Unií. Lisabonská smlouva zavedla novou funkci stálého předsedy Evropské rady „prezidenta EU“ (President of the European Council) – nyní Belgičan Herman Van Rompuy, a dále i "ministra zahraničí" (Vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku) – nyní Britka Catherine Ashtonová... !!!! pozor na pojmy !!! Evropská rada - Rada EU - Rada Evropy Evropskou radu jakožto politický orgán Evropské unie nelze zaměňovat s Radou EU (Radou ministrů), která je legislativním a výkonným orgánem Evropské unie, ani s Radou Evropy, která je nezávislou mezinárodní organizací. Rada Evropy (Council of Europe) je mezivládní organizace sdružující v současné době 47 zemí. Členství je otevřené všem evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní lidská práva a svobodu pro své občany. Mimo zaručení těchto práv a demokracie (cestou reforem) členové RE dále spolupracují např. v oblastech kultury nebo vzdělávání. 65

Jedním z hlavních prvních úspěchů bylo dojednání a uzavření Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v roce 1950, která je právním základem činnosti Evropského soudu pro lidská práva. Československo vstoupilo do Rady Evropy roku 1991 a do konce roku 1992 ratifikovalo 22 mezinárodních smluv, sjednaných v rámci Rady Evropy, včetně většiny smluv lidskoprávních. Rada Evropy má od roku svého založení 1949 sídlo ve Štrasburku, stejně jako její nejznámější instituce Evropský soud pro lidská práva.

Rada Evropské unie (The Council of the European Union), (dříve Rada ministrů, dnes zkráceně pouze „Rada“) je rozhodující institucí EU a zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Přestože mnohé pravomoci minulosti delegovala na Evropskou komisi, zůstává stále nejvlivnějším orgánem EU. Významné pravomoci má v oblastech 2. a 3. pilíře (např. společná zahraniční politika nebo policejní spolupráce), v oblasti 1. pilíře může rozhodovat pouze na základě návrhu Komise. Rada se skládá z ministrů vlád jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Jednání probíhají v Bruselu a Lucemburku. Každého zasedání Rady se účastní jeden ministr z každého členského státu. To, který ministr se účastní, závisí na projednávané agendě. Nejčastější zasedání mají ministři zemědělství (přibližně čtrnáctkrát do roka), ministři financí (oficiální název Ecofin) a ministři zahraničních věcí (Všeobecná rada), kteří se scházejí přibližně jednou za měsíc. Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Jednomyslnost je požadována v oblasti 2. a 3. pilíře. (I.pilíř - Evropská společenství, II.pilíř - Společná zahraniční a bezpečnostní politika, III.pilíř - Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech) Prostou většinou se hlasuje pouze o procedurálních otázkách a některých aspektech společné obchodní politiky. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel. V Bruselu má každý členský stát EU stálou skupinu delegátů („stálé zastoupení“), která ho zastupuje a brání jeho národní zájmy na úrovni EU. Vedoucí pracovník každého zastoupení je v podstatě velvyslancem své země v EU. (u nás to byl Telička, nyní Jan Kohout a nyní to bude Milena Vicenová) Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU. Hlavní úkoly předsedající země je organizovat setkání Rady a reprezentovat EU navenek. V období leden-červen 2009 předsedala Radě Evropské unie Česká republika, červenec-prosinec 2009 Švédsko. Evropská komise (European Commission) Komise je nezávislá na vnitrostátních vládách. Jejím úkolem je zastupovat a bránit zájmy EU jako celku, komisaři tedy nemají přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Evropská komise sestavuje návrhy nových evropských právních předpisů, které předkládá Evropskému parlamentu a Radě. Komise projednává legislativní návrhy, které pak Rada EU a Evropský parlament schvalují. Největší pravomoci má v oblasti 1. pilíře, má právo iniciovat návrhy zákonů a dohlíží na dodržování přijatých smluv. Vypracovává také návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody. Má významné pravomoci při přijímání nových členů do Unie a zajišťuje kontakty s nečlenskými státy EU. Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 27. Pokud dojde k rozšíření o další členy, pak se podle dosavadní představy počet komisařů nebude zvyšovat (zůstane na 27) a zavede se princip rotace komisařů, takže 66

některé země již nebudou mít na určité období svého komisaře. Za Českou republiku je v současnosti komisařem bývalý český premiér Vladimír Špidla, který zastává resort zaměstnanosti, sociální politiky a rovných příležitostí. Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu. Jejím současným předsedou je José Manuel Barroso z Portugalska. V této funkci by měl být do 31. října 2009, kdy končí funkční období jeho i celé komise.

Evropský parlament (European Parliament) Evropský parlament je volen občany Evropské unie, aby zastupoval jejich zájmy. Funguje jako kontrolní a poradní orgán Evropské unie. Schvaluje složení Evropské komise a má právo kontrolovat její činnost, podílí se na tvorbě zákonů, vyslovuje souhlas s mezinárodními smlouvami a přijímáním nových členských států. Má také značné pravomoci v oblasti společného rozpočtu EU. Jeho počátky sahají do padesátých let a do období vzniku zakládajících smluv a od roku 1979 jsou jeho členové voleni přímo občany, které zastupují. Parlamentní volby se konají každých pět let a každý občan EU, který byl zapsán do seznamu voličů, je oprávněn v nich volit. Parlament by měl zastupovat zájmy občanů EU (je jich přes 490 milionů) při jednání s ostatními orgány EU. Poslanci jsou voleni od roku 1979 ve všeobecných přímých volbách na pětileté funkční období. Volby se konají podle národních pravidel, na regionální či celostátní úrovni. Poslanci mají možnost sdružovat se do poslaneckých klubů na základě politické příslušnosti, nejsou tedy rozsazeni podle národností. Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament pracuje také v Bruselu a Lucemburku. Evropský parlament se usnáší prostou většinou. V červenci 2009 byl předsedou Evropského parlamentu zvolen Jerzy BUZEK. Evropský parlament má dnes 736 poslanců V současnosti (volební období 2009-2014) má ČR v Evropském parlamentu 22 poslanců (ODS 9, ČSSD 7, KSČM 4 a KDU-ČSL 2 mandáty).

Politické frakce v Evropském parlamentu V Parlamentu je zastoupeno kolem sta politických stran, které představují důležité politické proudy současné Evropy. Členové Evropského parlamentu nezasedají v rámci národních bloků, nýbrž v rámci sedmi celoevropských politických frakcÍ, dvě nejsilnější jsou: Evropská lidová strana a evropští demokraté (EPP-ED) Frakce Evropské lidové strany (křesťanští demokraté) a evropských demokratů je s 265 členy v Evropském parlamentu početně a také politicky nejsilnější. Frakce pojí dohromady křesťanské demokraty, pravicové a středové konzervativní proudy. Členy této frakce jsou čeští europoslanci za KDU-ČSL Evropští socialisté (PES) Druhou nejsilnější stranu představuje frakce Evropských socialistů, která čítá 184 členů. Členy této frakce jsou čeští europoslanci za ČSSD. Aliance liberálů a demokratů pro Evropu (ALDE) Je třetí nejsilnější stranou, má 84 členů. Evropská konzervativní a reformní skupina (ECR) 67

byla vytvořena po odchodu ODS a britských konzervativců z Evropské lidové strany, má v současnosti 54 členů Členy této frakce jsou čeští europoslanci za ODS dále: • • • •

GREENS/ EFA : Skupina Zelených/Evropské svobodné aliance GUE/ NGL : Skupina konfederace Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice (Členy této frakce jsou čeští europoslanci za KSČM) EFD : Evropa Svobody a Demokracie NA : Nezařazení poslanci

Další důležitější instituce EU: Evropský soudní dvůr se zabývá evropským právem a jeho aplikací v členských státech EU. Evropská centrální banka odpovídá za měnovou politiku a společnou měnu euro. Evropská investiční banka pomáhá dosahovat cílů EU financováním investičních projektů. Evropský ombudsman řeší stížnosti občanů na instituce nebo orgány EU. Hospodářský a sociální výbor vyjadřuje názory organizované občanské společnosti na hospodářské a sociální aspekty. Výbor regionů vyjadřuje stanoviska regionálních a místních orgánů. Účetní dvůr kontroluje a spravuje rozpočet EU. Systém evropských institucí doplňuje řada agentur a dalších orgánů, založených sekundárním právem. Mezi nimi: Evropská agentura pro životní prostředí, Evropská agentura pro leteckou bezpečnost, Agentura Evropské unie pro základní práva, Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, či reprezentanti třetího pilíře EU Europol a Eurojust. Pohled na evropskou integraci z hlediska teorie MV Evropská integrace (dále jen EI) představuje jedinečný a specifický fenomén MV, na který se pochopitelně různí názory jednotlivých škol MV. Pro realisty představuje evropská integrace problém – jde o dlouhodobou spolupráci států, realistický koncept mocenské politiky nechápe, že by státy mohly dlouhodobě spolupracovat či se dokonce integrovat. Proto také vznik procesu EI chápou realisté v mocenských pojmech, buď jako důsledek měkké hegemonie (sjednocení Evropy pod Německým vedením), nebo spíše z logiky mocenské rovnováhy (Pokus Francie zabránit obnovení německé hegemonie na kontinentu, kdy mocenské zdroje Německa – uhlí a ocel - byly převedeny pod mezinárodní kontrolu). Interpretace vzniku EI z kontextu studené války vychází z toho, že tradiční evropské velmoci (Francie, Německo, V. Británie) ztrácejí své mocenské postavení a dostávají se do stínu boje dvou supervelmocí, čímž je dán prostor ke spolupráci (EI jako produkt bipolarity). Současné realistické teorie chápou EI jako výsledek dohody mezi silnými a slabými aktéry, která je výhodná pro obě strany. Z idealistických směrů (neo-) federalismus chápe jako cíl EI evropský stát, kdy evropské instituce jsou zárodkem institucí výkonné, zákonodárné a soudní moci budoucího evropského státu.. Institucionalisté považují za hlavní motor EI evropské instituce (Evropský parlament, Evropská komise, Evropský soudní dvůr), které aktivně utvářejí další integraci, nejsou tedy jen nástrojem vlád jednotlivých zemí. Proti nim stojí „liberálně mezivládní přístup“ (Andrew Moravcsik), kdy podobně jako v realismu nejsou hlavními aktéry evropské instituce, ale členské státy prosazující své národní zájmy.

68

Právě mezi institucionalisty a liberálně mezivládním přístupem se vede hlavní debata o povaze a perspektivách EI, zejména o dělbu kompetencí. Mezi nimi stojí koncept tzv. multilevel polity. Pohled marxismu je takový, že EI je nástrojem, kterým dochází k propojování národních buržoazií v evropskou, která si v evropských institucích vytváří efektivnější nástroje vykořisťování proletariátu. Argumenty pro a proti integraci: pomyslná škála: euroskeptici-eurorealisté-eurooptimisté-eurofanatici pro: - eliminace nacionalismů, kosmopolitní vnímání Evropy jako celku - hospodářská, měnová a politická unie vytváří takový stupeň vzájemné závislosti států, že válečné konflikty v budoucnu jsou vyloučené - sdílení suverenity může zajistit, že EU se stane ve světě silným globálním hráčem proti: - eroze suverenity jednotlivých států znamená, že se nepřihlíží ke specifickým národním potřebám a zájmům - oslabují se národní identity, což přináší protireakce - evropské instituce nebudou nikdy budit loajalitu typickou pro národní státy - vzhledem ke vzdálenosti evropských institucí nelze nikdy překonat demokratický deficit - hnací silou integrace jsou zejména evropské elity a velké korporace, které sledují své zájmy - integrace je výhodná zejména pro velké a ekonomicky silné státy - je zde riziko opětovné hegemonie Německa v Evropě Skryté dějiny evropské integrace 36 Účelem této knihy je podat poprvé pravdivé svědectví o tom, jak se evropští politici postupně pokoušeli vybudovat a svým občanům vnutit unikátní systém vládnutí. Jedním z pozoruhodných rysů tohoto politického experimentu bylo, jak málo lidí skutečně chápalo jeho povahu, původ a cíle. Forma vlády, která z něj vzešla, byla jedinečná tím, že měla národní státy podřídit „nadnárodní“ moci, jež nenese odpovědnost před žádnými voliči a vládne občanům prostřednictvím národních úřadů jednotlivých členských států. Národní státy a jejich vládní instituce zůstávají sice navenek nedotčeny, ve skutečnosti se však všechny jejich orgány, od hlavy státu a parlament až po státní správu a soudnictví, musejí čím dál více řídit rozhodnutími a zákony nového mocenského systému, který stojí nad nimi. To, že si nesmírnou velikost probíhajících změn uvědomovalo tak málo lidí, bylo dáno tím, že systém působil ze zákulisí pomocí dobře známých národních institucí. V roce 2005 však „evropský projekt“ náhle narazil na tvrdou překážku. Evropští občané konečně, byť pouze v zárodečné formě, začali zpochybňovat to, co se v jejich jménu dělo. Výsledkem bylo, že po více než padesáti letech byl „projekt“ nejen postaven před největší neúspěch ve své historii, ale též na něj doléhalo obrovské množství rozporů, které mohly v konečném důsledku ohrozit jeho přežití. Myšlenkou, že bychom mohli jednoho dne sepsat skutečné dějiny „evropského projektu“, jsme se zaobírali již řadu let. Když jsme se pustili do podrobného bádání, byli jsme si dobře vědomi toho, že všechny dosavadní pokusy o sepsání tohoto příběhu byly jaksi neuspokojivé. Přesto nás zaskočilo, jak se téměř všechna tato starší podání ukázala být hluboce zavádějící. Naše pátrání přinášelo 36

BOOKER, Ch, NORTH, R. Skryté dějiny evropské integrace. Od roku 1918 do současnosti. Brno: Barrister & Principal, 2007, ISBN: 80-7364-026-0. 69

téměř nepřetržitý sled překvapení. Při studiu tisíců knih, dokumentů, akademických prací a jiných zdrojů se nenašla prakticky jediná epizoda, jež by se nám nezjevila v novém světle. Jelikož se příběh, který nám z historických záznamů vyplynul, tak diametrálně odlišoval od všech předchozích podání, s jistotou jsme usoudili, že pro každého, koho se toto nesmírně významné téma byť jen vzdáleně dotýká, by mohl být stejně překvapivý a poučný jako pro nás. Tento nový pohled nám po prvním vydání potvrdily osobní reakce řady dobře informovaných čtenářů, od historiků a respektovaných komentátorů až po jednoho významného diplomata ve výslužbě, který se bezprostředně účastnil některých epizod, jež jsme popsali. S nadšením, jež nám velmi lichotilo, chválili knihu za to, že na rozdíl od předchozích matoucích podání zrekonstruovala celý příběh tak, že konečně dával smysl, a vynesla na světlo tolik věcí, které byly dříve skryty.

Evropanská tyranie Miloslava Bednáře Bednář má za to, že Evropská unie je ideologický projekt ústící v tyranii, který se neprávem dovolává demokratických tradic, jež se v Evropě zrodily a vyvíjely. EU vidí jako odklon o demokracie, je to útvar s výrazným „demokratickým deficitem“. EU má rysy totalitarismu (měkká totalita), totalitarismus je původním, evropským jevem celého 20. století, je to extrémně upadlá forma univerzalismu a centralismu, hovoří o „fanatické federalistické doktríně, která by znamenala faktickou likvidaci svrchovanosti jednotlivých států“. Motorem tohoto je ovšem zejména Německo a Francie, Velká Británie je skeptická a stojí opodál. Bednář staví do protikladu americkou tradici svobody a demokracie, tato podle něj stojí i u masarykovského zrodu Československého státu, podle něj ČSR vlastně „vznikla v Americe“ - při Masarykově pobytu ve Washingtonu. EU je podle něj vystavěná na tradici kontinentálního liberalismu francouzsko-německé provenience a právě zde je podle něj třeba hledat důvod, proč jsou instituce EU tak málo demokratické. EU je podle něj „atypický politický útvar s dosud neujasněnou politickou a tím méně duchovní perspektivou“ EU (pod vedením Německa a Francie) vytrvale usiluje se stát geopolitickým konkurentem USA, Bednář hovoří o „chronické patologické kompenzaci“ ve smyslu „doženeme-předeženeme“, čímž se narušují transatlantické vazby a bezpečnostní politika NATO. Nové členské státy EU, tzv. „nová Evropa“ si váží po éře totalitarismu znovu nabyté svobody a jsou citliví na potencialitu ztráty suverenity, proto je i jejich transatlantická vazba pevnější a loajalita k USA vyšší (viz. Česko, Polsko). Evropa Václava Klause Václav Klaus je znám svou kritikou EU, je označován za euroskeptika, i když sám sebe chápe jako eurorealistu. Klaus jako liberál je stoupencem dříve zmíněného „liberálně mezivládního přístupu“, kdy při evropské integraci nejsou hlavními aktéry evropské instituce, ale členské státy prosazující své národní zájmy. V tomto smyslu je EU IGO, nikoli superstát či federace. Legitimita EU se musí odvozovat od mandátu jednotlivých zemí, integrace by měla podle něj mít převážně ekonomický, nikoli politický charakter. Klaus proto odmítá model USE, „Spojených států evropských“, federalistický model, který by byl de facto likvidací národních států, Evropou regionů, s EU ústavou, EU občanstvím atd. Dá se říct, že prostřednictvím evropských institucí evropské mocnosti usilují o uplatnění jakési hegemonie v Evropě.

Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu evropské integrace: FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. Brno: CDK, 2003, ISBN 80-7325-015-2. FIALA, P. Evropský mezičas: nové otázky evropské integrace. Brno: Barrister & Principal, 2007, ISBN 8087029-04-6. BOOKER, Ch, NORTH, R. Skryté dějiny evropské integrace. Od roku 1918 do současnosti. Brno: Barrister & Principal, 2007, ISBN: 80-7364-026-0. FIALA, P., MAREŠ, M. SOKOL, P. Eurostrany. Politické strany na evropské úrovni. Brno: Barrister & Principal, 2007, ISBN 978-80-87029-05-3. BEDNÁŘ, M. Evropanská tyranie. Česká státní idea, Evropská unie a demokratická civilizace. Praha: CEP, 2003. ISBN 80-86547-24-8. KLAUS, V. Evropa Václava Klause. Praha: Knižní klub, 2004, ISBN 80-242-1239.

70

Demokratický politický systém

Demokracie a její formy To, že se politické systémy masově přiklonily k demokracii, bylo jednou z nejdramatičtějších a nejvýznamnějších událostí světových dějin. I době antického Řecka, na které se pohlíží jako na kolébku demokracie, pohlíželi myslitelé jako Platon či Aristotelés na demokracii se skepsí a nedůvěrou jako na „vládu davů“. O povahu demokracie a její podstatu se vedly a stále vedou diskuse. Lincoln říká, že demokracie je vláda lidu, lidem a pro lid. První známá demokracie, antická, vznikla v řeckých městských státech (zejména v Athénách) a trvala přibližně 100 let – od poloviny pátého do poloviny čtvrtého století před naším letopočtem. Vztahovala se jen na svobodné muže, kteří měli občanství městského státu. Občanská práva se nevztahovala na část svobodných mužů, na ženy, přistěhovalce, cizince a na otroky. Po obsazení řeckých států Římem demokracie jako systém státního zřízení na dvě tisíciletí zaniká. Řecká přímá demokracie byla nejen procesně, ale i obsahově značně odlišná od současné - zejména neznala ochranu práv jednotlivce. Sokratés byl odsouzen k smrti athénským shromážděním, případná ostrakizace záležela na momentální náladě hlasujících atp. Na počátku novověku se demokracie objevuje nejdříve v Anglii, která se postupně přetváří z monarchie v konstituční monarchii. V druhé polovině 18. století vzniká demokracie v USA, byť pod dobově místním názvem republikánství. Demokratickým étosem byly živeny i některé proudy francouzské revoluce. V průběhu 19. století vznikají z těchto zdrojů novodobé liberální demokracie po Evropě, pro něž jsou zcela novými znaky jednak zastupitelský systém, jednak liberální výdobytky plného osvobození lidí z poddanství a z moci feudální aristokracie. Během druhé poloviny 19. století a v prvních desetiletích 20. století dochází ke stále většímu rozšíření osob oprávněných volit až po zásady dnešního všeobecného volebního práva, které vylučuje již jen osoby např. nezletilé, nesvéprávné nebo cizince. V době mezi dvěma světovými válkami dochází k selhání demokracií v řadě evropských států jako jsou předně Itálie a později Německo, ale i Španělsko, Portugalsko a četné další. Po 2. světové válce se v západní Evropě etablují demokratické země, zatímco demokracie v zemích sovětského vlivu jsou likvidovány. Sovětské satelity jsou řízeny totalitně. Koncem 80. let dochází k rozpadu sovětského bloku a k restauraci demokracií (Polsko, Československo, Maďarsko a další státy), nebo k pokusům o zavedení funkční demokracie vlastně vůbec poprvé (např. Rusko). Předpovídá se zlatý věk demokracie kolem celého světa, nicméně postup v řadě států je obtížnější než se předpokládalo. V oblasti tzv. třetího světa dochází k zavádění demokracií postupně, zejména po 2. světové válce a nově od 90. let, ovšem s více než spornými výsledky. (převzato z wikipedie) Demokracie na začátku 21. století je již ve většině zemí světa (62 %) základem politické legitimity. Tento fakt však nemusí nutně znamenat, že by tím automaticky byly vytvářeny podmínky pro existenci skutečné svobody člověka – „demokracie vzkvétá, svoboda nikoli“, jak říká Fareed Zakaria (Budoucnost svobody, s. 22) a zároveň vyzývá k „obnově rovnováhy mezi demokracií a svobodou“ (s. 34). Jedním z hlavních rysů demokracie je princip politické rovnosti - tedy že politická moc by měla být co nejšířeji a co nejrovnoměrněji rozdělena, dnes je to chápáno jako volební právo pro všechny dospělé jedince. Tento pohled převážil až po dlouhém vývoji, 71

kdy volební právo bylo rozličně omezeno (muži, majetní, platící daně, od věkové hranice apod.). Zajímavou diskusí je volební právo mladých pod 18 let či otázka volebního hlasu zohledňujícího počet dětí voliče. Demokracie však klade otázku, v jakém smyslu by měl lid vládnout, vzniká otázka participace - výkonem volebního práva, přímo apod. ? Modely demokracie Obvykle míníme demokracií tzv. „liberální demokracii“, v reálu spíše „polyarchii“, nepřímou, tedy zastupitelskou demokracii, založenou na pravidelných svobodných rovných přímých tajných volbách. Přímá participativní demokracie - v praxi nerealizovatelná (neopomeňme, že moc jako celek má svou zákonodárnou, výkonnou a soudní dimenzi), i když kupř. Švýcarsko má jistou tradici přímé demokracie formou referend (federálních, kantonálních, místních) a dnešní technické možnosti umožňují snazší úvahy o přímé demokracii (internet apod.) Reprezentativní demokracie může být doplněna o participativní prvky: - přímá volba exekutivy (prezidenta ve Francii, premiéra v Izraeli) - referendum (pravidelné, ke konkrétní otázce) - možnost iniciace nové volby a nahrazení konkrétního poslance (recall) ve většinových systémech, užívá se kupř. v kantonech Švýcarska - prostřednictvím tzv. primárek (v USA), kde o výběru prezidentských kandidátů rozhodují samotní voliči, nikoli vedení politických stran Otázka mimořádného referenda bývá obvykle spojována se závažnou politickou otázkou (k diskusi: změna ústavy, vstup do EU, přijetí evropské ústavy, radar?, olympiáda?)

Pro referenda: - limitují vládu konat proti veřejnému mínění - podporou politické participace vzbuzují zájem a informovanost voličů - posilují demokratickou legitimitu Proti referendům: - politické rozhodnutí je ponecháno nevzdělaným, v odborných věcech nezkušeným - občané jako celek jsou snadno ovlivnitelní a manipulovatelní médii i jinak - umožňují politikům manipulovat s tématy pro referenda a vyhýbat se odpovědnosti za závažná politická rozhodnutí - mají tendenci zjednodušovat a překrucovat politické problémy, redukovat na otázky typu ano-ne. viz. problém s radarem v ČR většina lidí si jej nepřeje, mají politici právo rozhodnout o umístění radaru, jsou „povinováni“ vypsat referendum ? Postoj kupř. politiků ČSSD je pokrytecký i v tom smyslu, že požadují vypsání referenda pro radar, ovšem přímá volba prezidenta, která je ČSSD referována již léta a je součástí politických programů, stále není na světě (protože by byl pravděpodobně zvolen Václav Klaus, politici ovšem hledají „antiklause“ a názor „lidu“ je v této otázce nezajímá)

72

Zde se dostáváme na pole úvah ohledně výkonu mandátu politiků (volný x imperativní mandát) jsou politici jakýmisi pouhými zmocněnci vykonávajícími vůli lidu (svých volebních obvodů), nebo reprezentanti strany (s předem daným programem) nebo svobodní jedinci, jimž byla moc delegována jakožto jedincům? (tento spor mimo jiné vysvítá také v situacích tzv. „přeběhlíků“ a diskusí kolem nich, mají odstoupit a být nahrazeni, protože přestali plnit roli poslušného člena dané strany za kterou byli zvoleni, nebo naopak volbou dostali osobní mandát svázaný přímo s nimi a mají právo jednat podle svého svědomí ?) Problém „demokratické zátěže“ (democratic overload), jisté paralýzy systému, kdy na základě tlaků voličů a zájmových skupin dochází k začarovanému kruhu - politici chtějí uspět ve volební soutěži a získat moc, proto slibují stále vyšší veřejné výdaje (viz. Buchanan - veřejné finance v demokratickém systému)

Vládní systémy v demokracii Reprezentativní demokracie neznamená, že všechny demokratické politické systémy jsou co do charakteru totožné. Rozložení moci mezi orgány moci výkonné (exekutivou), zákonodárné (legislativu) a soudní (justice) má tři základní podoby: systémy - parlamentní - prezidentské - poloprezidentské Parlamentní systémy Parlamentní systém je slučitelný jak s konstitučními monarchiemi (hlavou je dědičný monarcha – Velká Británie, Dánsko, Belgie, Švédsko), tak s republikánskými zřízeními (kde hlavou státu je prezident volený buď přímo – Rakousko, Irsko, nebo nepřímo, parlamentem – ČR, SRN). Podstatným znakem parlamentního systému vlády je oddělení a současně výrazná kooperace a provázání moci výkonné a zákonodárné, přičemž těžiště systému je v parlamentu, resp. v „dolní komoře“. Základem je tedy svrchovanost zákonodárné moci a princip „sdílené moci“, který znamená vazbu mezi zákonodárným sborem a vládou: - vláda je v tomto systému vždy jmenována se souhlasem parlamentu a může fungovat s jeho podporou (vyslovení důvěry, nedůvěry) - hlava státu má obvykle právo rozpustit legislativní moc a vypsat nové volby (pro případ neřešitelných situací při ustavování vlády).

Prezidentské systémy S prezidentským systémem (USA) je slučitelná výlučně republikánská forma zřízení. V čele státu stojí prezident, jehož legitimita není odvozena od zákonodárného sboru, je volen přímo či metodou, která zachovává logiku přímé volby (sbor volitelů volených lidmi, tito volí prezidenta - USA). Oddělení moci je v tomto systému výrazné, vláda v čele s prezidentem není odpovědná parlamentu. Nutným doplňkem nezávislosti exekutivní moci na zákonodárné je pevně stanovené volební období, které je kombinováno s neodvolatelností prezidenta (s výjimkou tzv. impeachmentu – zproštění úřadu na základě prokázaného „zneužití úřadu, a to v případě velezrady, podplácení a jiných zločinů a špatného chování“, viz. Ústava USA) které je vázáno obvykle maximálně zvolením na dvě období a nemožnost rozpustit zákonodárný sbor. 73

Dalšími klasifikačními znaky tohoto systému je propojení funkce hlavy státu s funkcí předsedy vlády a závislost vlády na prezidentovi co do jmenování i do výkonu funkce – ministři jsou zde prezidentovými „pověřenci“. Oddělení mocí v tomto systému (USA) je takřka dokonalé – výkonná moc (prezident) a zákonodárná moc (Kongres) vykonávají své ústavně vymezené funkce zcela autonomně. Prezident nemá právo předkládat návrhy zákonů (toto je vyhrazeno pouze kongresmanovi nebo senátorovi), pouze navrhuje státní rozpočet, má však právo veta při podpisu zákonů, toto může být přehlasováno dvoutřetinovou většinou v obou komorách. Federální Kongres Spojených států amerických je nejvyšším zákonodárným orgánem federální vlády Spojených států. Vytváří zákony, má právo rozhodovat o výši daní i vyhlášení války a určovat pravidla vlastní aktivity. Je dvoukomorový, v budově Kapitolu, kde se nachází, sídlí Sněmovna reprezentantů a Senát. Sněmovna reprezentantů má 435 hlasujících členů, z nichž každý reprezentuje jeden kongresionální volební okrsek a má mandát po dva roky. Křesla jsou rozdělena mezi státy podle počtu obyvatel. Každý stát má také dva senátory, nezávisle na počtu jeho obyvatel. V Senátu je 100 senátorů, volených na šest let, ale každé dva roky se volí přibližně jedna třetina. Jak senátoři, tak i reprezentanti jsou voleni v přímých demokratických volbách. Politický systém je většinový. K americké politické kultuře patří velká soupeřivost mezi dvěma největšími stranami a vysoký podíl veřejnosti v politice (80% američanů je registrovanými voliči jedné ze dvou nejsilnějších stran). Americké politice dominují dvě největší strany – Republikánská strana a Demokratická strana. Členové těchto dvou stran drží převážnou většinu volených úřadů v celé zemi na federální, státní i místní úrovni. Nezávislí nebo kandidáti menších stran bývají nejúspěšnější převážně pouze ve volbách do místních zastupitelstev ačkoliv několik nezávislých senátorů má svá křesla i v senátu. V americké politické kultuře je Republikánská strana vnímána jako „pravostředová“ nebo konzervativní, Demokratická strana pak jako „levostředová“ nebo liberální. Velikost obou stran ovšem způsobuje značné rozdíly i uvnitř jich samotných.

Kromě USA je nejvíce prezidentských systémů v zemích Latinské Ameriky, ovšem co do formy, politická praxe ve skutečnosti dává prezidentům význam a moc přesahující ústavní normu, někdy se hovoří i o tzv. „delegativní demokracii“ (nejde již o reprezentativní demokracii), s rysy populismu a se znevažováním dalších mocí parlamentů a soudů. Zdá se tedy, že aplikace prezidentského systému mimo USA vede často k degeneraci k diktátorským režimům (určité rysy neúměrného růstu moci prezidenta lze spatřit např. i v Rusku – Vladimír Putin). Pokud dojde v prezidentském systému k zásadnímu rozporu mezi prezidentem a parlamentem, tento je prakticky legální cestu neřešitelný a často končí převratem nebo zavedením vojenského režimu. Funkčnost systému v USA bývá mimo kulturních důvodů spojována i s bipartijním systémem. V postkomunistických zemích se na základě analýz politologů ukazuje, že úspěšný přechod k demokracii a demokratická konsolidace jsou vázány spíše na parlamentní systémy (ČR, SR, Polsko, Maďarsko, Litva, Estonsko). Systémy, které přijaly prezidentskou formu vlády, dosud demokratické konsolidace nedosáhly (Rusko, Bělorusko, Chorvatsko). Poloprezidentské systémy Pro poloprezidentský systém (Francie) je typické vnitřní rozštěpení výkonné moci mezi přímo voleného prezidenta a vládu odvozující svou legitimitu od parlamentu. Podobně jako v prezidentském systému je prezident volen přímou volbou, je neodvolatelný. Premiér je svou legitimitou naopak vázán na parlament. Výkonná moc 74

má tak „dvě hlavy“ jde o tzv. „exekutivní dyarchii“, kdy v některých obdobích nese rozhodující odpovědnost prezident a v jiných premiér, což závisí na aktuálním rozložení sil v parlamentu. Systém tak osciluje mezi obdobími charakteristickými spíše pro prezidentský systém a obdobími charakteristickými pro parlamentní systém. Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu: HEYWOOD, A. Politologie. Praha: Eurolex Bohemia, 2004. ISBN 80-86432-95-5. CABADA, L., KUBÁT, M. Úvod do studia politické vědy. Praha: Eurolex Bohemia, 2002. ISBN 80-8643241-6. ŘÍCHOVÁ, B. Úvod do současné politologie. Praha: Portál, 2002. ISBN 80-7178-628-4. DVOŘÁKOVÁ, V. Komparace politických systémů I., II., III. Praha: Oeconomica, skripta VŠE, více vydání.

Politické strany a stranické systémy Politické strany jsou nezbytným prvkem fungování moderní politiky. Jejich vznik je úzce spojen s demokratizací moderních společností 19. století. Politické strany jsou pojítkem mezi státem a společností, agregují zájmy jednotlivců a skupin, jejich soutěž je základním atributem demokratického politického systému. Demokracie je vlastně soutěž mezi jednotlivci a zorganizovanými skupinami (zejména politickými stranami) o pozice v systému vlády prostřednictvím voleb. I ústava ČR v čl. V říká: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran“ Strana (party) pochází z lat. slova pars, což znamená část, díl, oddíl. Sartoriho minimální definice politické strany: „Politická strana je politická skupina, jež se účastní voleb, jež je schopna jejich prostřednictvím prosadit své kandidáty do veřejných úřadů“. Pojem politické strany je třeba odlišit od pojmu jiných zájmových skupin (odbory, komory, zájmové svazy) či politických hnutí (ekologická, antiglobalistická, feministická apod.). - Obvykle se spatřuje rozdíl v tom, že strany usilují o získání moci a o její vykonávání, zatímco zájmové skupiny usilují pouze na moc působit a uplatňovat svůj vliv (Usilují o získání politické moci, politickou odpovědnost převzít nechtějí) - Dále se spatřuje rozdíl v tom, že politické strany agregují a reprezentují širší paletu zájmů a programových cílů, než zájmové skupiny, které se zaměřují pouze na jeden či několik dílčích zájmů. Tuto definici částečně „narušují“ tzv. monotematické strany (single issue parties) (Důchodci, proti EU UKIP, protiimigrační LPF) - Za nejspolehlivější kritérium se považuje účast ve volbách - zatímco politické strany chtějí uskutečňovat své cíle prostřednictvím voleb, zájmové skupiny se voleb neúčastní. Vznik stran Vznik stran v 19. století se odvozuje obvykle podle spjatosti s parlamentní půdou (interně vzniklé a externě vzniklé) interně vzniklé - skupina poslanců parlamentu, která se sblížila a organizovala na základě podobných názorů či regionu (zejména vznik původních konzervativních a liberálních stran)

75

externě vzniklé - zrodily se mimo parlament (obvykle sociálně demokratické formace) reprezentovaly zájmy dělnictva bez volebního práva, prosazením volebního práva se dostaly do parlamentů Funkce politické strany: - funkce vymezení cíle - funkce artikulace a agregace společenských zájmů - funkce mobilizace a socializace občanů - rekrutování elit a vytváření vlády Dělení stran dle charakteru: kádrové - elitní skupina politiků, neformální, bez masové členské základny (např. Staročeši (ČNS), v 90. letech např. ODA) masové - budování silných stranických institucí, početné členstvo, organizační struktura, stranický aparát (s tímto modelem začali socialisté, po nich tento model postupně převzaly takřka všechny další strany) Masové strany se obvykle vázaly na určitou sociální skupinu - dělnictvo (sociální demokraté), silně věřící (křesťanské strany), sedláci (agrárníci), byla zde pevná identita strany, navázané na určitý voličský segment. Tato jednoznačná identita stran a jejich vazba na sociální segmenty se v 2. polovině 20. století rozpadá v souvislosti s erozí tradičních sociálních hranic. Masové strany fixované do té doby na relativně omezený sociální segment, začaly rozšiřovat svou voličskou základnu, vznikl nový typ stran - univerzální strany (catch-all party), to se týkalo zejména stran křesťanskodemokratických a sociálnědemokratických, jejichž voličský segment byl nejpřísněji vymezen. Catch-all strany usilovaly o získání sociálně značně různorodých voličů. Růst středních tříd znamenal, že úsilí o získání jejich voličských hlasů znamenalo výrazné oslabení ideologického náboje stran. Konfliktní linie Teorie konfliktních linií (cleavages) usiluje o vysvětlení vývoje a proměn politických stran v Evropě 19. a 20. století. Je založena na tom, že každá společnost je rozdělena na různé sociální skupiny (segmenty), které se od sebe liší (dělníci, sedláci, podnikatelé, věřící apod.), mezi nimi vznikají konfliktní linie.

Teritoriální dimenze Národní revoluce Průmyslová revoluce

konfliktní linie centrumperiferie konfliktní linie městovenkov

Funkcionální dimenze konfliktní linie stát-církev konfliktní linie vlastníci-pracující

Západoevropské společnosti se formovaly zejména v procesu národní a průmyslové revoluce, vliv těchto revolucí na společnost a politiku bylo možno pozorovat ve dvou dimenzích teritoriální a funkcionální. Budování národů, národní unifikace, odpor 76

regionů - znamenaly rozpory centrum-periferie, náboženské otázky (katolicismus x protestantismus), snaha absolutismu o ovládnutí národní církve, sekularizační procesy tvořily konfliktní linii stát-církev, demografické a urbanizační změny znamenaly vytvoření konfliktní linie město-venkov, a rozdělení na zaměstnavatele a zaměstnance v průmyslovém věku způsobil vznik konfliktní linie vlastníci-pracující. Na základě prvé konfliktní linie vznikaly různé regionální formace, na základě druhé vznikaly křesťanskodemokratické a křesťanskosociální strany, na základě třetí agrární strany. Čtvrtá konfliktní linie je považována za nejdůležitější, s homogenizujícím vlivem (na jejím základě se profilovaly nejvýznamnější strany moderní evropské pravice a levice). V souvislosti s 60. lety v Evropě se hovoří o „rozmrznutí“ (unfreezing) stranických systémů, o posunu některých konfliktních linií, o vzniku nových konfliktních linií, o úpadku identifikace voličů s tradičními stranami, což se promítlo do růstu voličské volatility (fluktuace, přelétavost) a dále začalo docházet k akcelerovanému vzniku zcela nových politických stran. Nová poválečná generace Západní Evropy vyrostlá v blahobytu, preferovala „postmateriální hodnoty“, což vedlo ke vzniku nových stran kupř. strany zelených. Vznikla tedy nová konfliktní linie materialismus postmaterialismus, která rozšířila a „přeťala“ původní konfliktní linie. V závěru 20. století nizozemský politolog Arend Lijphart (1990) identifikuje 7 hlavních ideologických dimenzí, jakýchsi polí konfliktů, v nichž se odehrává západoevropská stranická soutěž: (první čtyři jsou obdobou tradičních konfliktních linií) - socioekonomická - náboženská - kulturně-etnická - urbánně-rurální (K nim přidává další) - postmaterialismus (materiální a nebo nemateriální hodnoty) - podpora režimu (obhajoba nebo systémová reforma) - zahraniční politika (spor o prohlubování a charakter evropské integrace) Země postkomunismu - další specifické konfliktní linie Zpočátku zde byla silná konfliktní linie komunismus x antirežimní opozice, komunismus x antikomunismus (viz. Fenomén široce založených „střechových hnutí“ (solidarita, OF, VPN), ze kterých se později štěpením vyvinuly stranické systémy), ve zbytkové podobě se projevuje jako konfliktní linie exkomunisté x potomci antikomunistů. Dále je zde silná konfliktní linie transformace - spor o povahu, rychlost, intenzitu a směřování politické, ekonomické a společenské transformace. (viz. představa úspěšné transformace x „spálená, rozkradená země“ diskuse) Stranické systémy Obvyklé jednoduché dělení podle počtu stran: - monopartijní - zejména typické pro nedemokratické režimy (nesoutěžijní systém) - bipartijní - dvě velké strany, které se v jistých intervalech střídají u vlády - multipartijní 77

V podrobnějších děleních se hovoří také kupř. o „systému dvou a půl strany“ (obvykle jedna středolevá, jedna pravostředová a dále jedna malá centristická „půltá“ strana), ve kterém má malá strana obvykle silnou pozici a rozhoduje o sestavení vlády, či o multipartismu s dominující stranou, multipartismu bez dominující strany Sartori dělí strany dále podle dalších kritérií: koaliční potenciál x vyděračský potenciál antisystémové strany (extremistické, komunistické apod.) Stranické rodiny Dělení stran podle původu, ideově-programové orientace a členství v nadnárodních stranických strukturách na levici: sociálně demokratické strany, komunistické (či radikálně levicové), zelené strany na pravici: křesťansko demokratické strany, konzervativní a liberální strany - dále nesourodá skupina „krajně pravicových stran“ - regionální a etnické strany V postkomunistické Střední Evropě došlo po roce 1989 k obnově soutěživých stranických systémů. V jednotlivých zemích je rozličná míra konsolidovanosti stranických systémů (pokud se omezíme na země Visegrádu), nejméně konsolidovaný je systém v Polsku a Slovensku. Volby a volební systémy Volební systém je konkrétní způsob, jakým se ve volbách určuje obsazení jednotlivých funkcí, jež jsou voleny, na základě hlasů voličů. Zahrnuje jednak samotný způsob jakým volič volí (smí volit), jednak způsob přidělování volených funkcí kandidátům na základě voliči přidělených hlasů. V dnešních demokraciích jsou dnes vedle tradičních většinových (majoritních) systémů a novějších poměrných (proporčních) systémů rozšířeny systémy smíšené. Případné nedostatky jednotlivých systémů se často ukazují po volbách (např. „nemožnost“ sestavit koalici), ale i před nimi (volební boj mezi „nepřáteli“). Často věc komplikují i protichůdné požadavky systémů (např. rozpor mezi volebním systémem a systémem zastoupení). Většinové volební systémy V rámci volebního obvodu získává vítěz všechny mandáty, které jsou obvodu přiděleny – v drtivé většině jde o jednomandátový volební obvod Výhody: redukuje fragmentaci stran, pomáhá utvoření bipartismu, napomáhá k utvoření většinové, akceschopné, stabilní vlády, vláda tvořena pouze 1 stranou vede k realizaci předvolebních slibů (nelze se odvolávat na koaliční kompromis), stabilní jasně viditelná opozice, pravidelná alternace , personalizace volby, pevná vazba poslance na daný obvod, jednoduchost, eliminace extrémistických stran. Nevýhody: deformuje volební výsledky (neodpovídá mínění voličů ve volbách), zvýhodňuje velké strany, vylučuje minority, diskriminace žen, vysoké procento propadlých hlasů 78

Poměrné systémy Systém, který mandáty ve volebním obvodě rozděluje v určitém poměru, přičemž tento převod se děje pomocí různých volebních formulí a dělitelů. V poměrném systému neexistují žádné jednomandátové volební obvody, pouze vícemandátové. Výhody: nedeformuje názor občanů vyslovený ve volbách – více odpovídá názorové struktuře voličů, zajišťuje zastoupení menšin, větší kontrola voličů (u přímých systémů) nebo strany (u stranických systémů) nad poslancem, méně propadlých hlasů Nevýhody: složitost, napomáhá fragmentaci stran, podporuje vícestranický systém, vede k utváření koaličních vlád, které navíc vyžadují dlouhá povolební vyjednávání, snižuje efektivitu vlád a jejich odpovědnost, brání pravidelné alternaci,nezáleží na osobní kvalitě kandidáta, ale na jeho stranické příslušnosti, neexistuje pevná vazba poslance na obvod Dále jsou i systémy různě kombinované, nebudeme se jim věnovat, je to složité a zbytečné... Výběr literatury v češtině k tématu, pro zájemce o hlubší studium k tématu: SARTORI, G. Strany a stranické systémy. Schéma pro analýzu. Brno: CDK, 2005. ISBN 80-7325-062-4. STRMISKA, M. Politické strany moderní Evropy: analýza stranicko-politických systémů. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-038-0. VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém české republiky : historie a současnost. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-718-3. PŠEJA, P. Stranický systém České republiky. Politické strany a jejich vývoj 1989–1998. Brno: CDK, ISBN 80-7325-069-1.

79

Politický systém ČR

K tématu: Z knihy VODIČKA, K., CABADA, L. Politický systém české republiky: historie a současnost. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-337-6. - kapitolu Ústavní instituce a jejich funkce v politickém procesu, s. 249 – 295. - kapitolu Systém politických stran a vnitrostranické rozhodovací procesy, s. 205 – 239. (celkem 82 stran knihy)

Tak a do práce... :- °) ...plnou Parouback !

80