2010 Květnonedělní

2 / 2010 Květnonedělní

Společenství

Společenství 02 /10 Květnonedělní „Milujte se navzájem a buďte svatí, protože Bůh vás miluje a je svatý. A buďte pokorní, protože tak se stanete svatými.“ Matka Tereza OBSAH:

POŘADY BOHOSLUŽEB O VELIKONOCÍCH PROČ NEHRÁLY VARHANY SLAVÍME 20 LET SPOLEČENSTVÍ

Email: [email protected]

-1-


Společenství

POŘAD BOHOSLUŽEB O VELIKONOCÍCH SV. ANNA

Zelený čtvrtek Památka večeře Páně 17.30 h.

BLUDOVICE, ŠPLUCHOV

Zelený čtvrtek Památka večeře Páně 16.00 h. Špluchov 18.00 h. Markéta

Velký pátek Velkopáteční obřady 17.30 h. po obřadech křížová cesta v přírodě

Velký pátek Velkopáteční obřady 16.00 h. Markéta

Bílá sobota Možnost adorace u Božího hrobu Velikonoční vigilie 20.30 h.

Bílá sobota Možnost adorace u Božího hrobu Velikonoční vigilie 19.00 h. Markéta

Velikonoční neděle Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 8.00 h., 10.00 h., 17.30 h.

Velikonoční neděle Slavnost Zmrtvýchvstání Páně 7.30 h. Špluchov 9.00 h. Markéta

Velikonoční pondělí Pondělí v oktávu velikonočním 8.00 h., 10.00 h., 17.30 h.

Velikonoční pondělí Pondělí v oktávu velikonočním 7.30 h. Špluchov 9.00 h. Markéta (polsky) Velikonoční vigilie patří k velikonoční neděli. Obřady (v souladu s nařízením biskupa) nemají začínat před západem slunce. Prosím přijměte proto u sv. Markéty pozdější začátek, než jste zvyklí.

Suchá, kostel sv. Jana Křtitele

Šumbark, sv. Jan Bosko

Zelený čtvrtek - 16:30 Velký pátek - 16:30 Bílá sobota - 18:00 Neděle velikonoční - 8:45 Pondělí velikonoční - 8:45

Zelený čtvrtek - 16:30 Velký pátek - 16:30 Bílá sobota – 19:30 Neděle velikonoční - 8:30 a 10:15 ( kaple 7:00 ) Pondělí velikonoční - 8:30

-2-


Společenství

Slovo pana faráře k Velikonocům Milí havířovští farníci! Už třetí měsíc dýchám stejný vzduch jako vy, zvykáme si na sebe a objevujeme se vzájemně. Za pár dnů nás čekají první společné velikonoce a já se na ně těším. Doufám, že i zde jsou pánové věrni lidovým „omlazovacím“ tradicím a myslí na to, jak si obstarat pořádný „tatar“. Dámy mohou ve stejném duchu začít shánět a zdobit vajíčka nebo vymýšlet jarní dekorace. Zůstat ale pouze v ponoření do této tradice by pro nás křesťany bylo hodně málo! Velikonoce rozhodně nejsou jen o velikonočním pondělí, jak si to mnoho lidí kolem nás myslí. Proč se vlastně velikonoce slaví? Původně je to „svátek jarního slunovratu“. V naší evropské kultuře, která vzešla z křesťanství, ale především o velikonocích slavíme zmrtvýchvstání Ježíše Krista. To samotné slavení se odehrává v tzv. Svatém týdnu, kdy si připomínáme tyto události: Květná neděle – Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma. Zelený čtvrtek – připomínka Ježíšovy poslední večeře. Velký pátek – umučení a smrt Ježíše. Bílá sobota – bdění u Ježíšova hrobu. Velikonoční neděle – v sobotu po západu slunce začínají obřady Velké noci vzkříšení. Jsou to stěžejní obřady velikonoc. Má v nich vyniknout Kristus, který je světlem a přemohl svým zmrtvýchvstáním tmu hříchu. Krásně to symbolizuje rozžatá velikonoční svíce „paškál“, která je přinesena do ztemnělého kostela, aby svým plamenem prozářila temnotu při zvolání: „Světlo Kristovo“! Oslava vrcholí o Božím hodu Velikonočním, ve kterém naplno zazní „Aleluja!“. Doba velikonoční radosti pak pokračuje dalších 50 dnů až do slavnosti Seslání Ducha Svatého. Co nám (mimo jiné) mohou Velikonoce říct v dnešní době? Prožíváme ve svém životě mnohé těžkosti, starosti, bolesti, cítíme se osamoceni a třeba i zoufalí, když je toho na nás příliš. A právě v těch chvílích On – Ježíš - může říci: „Vstupuješ do temnoty a jsi plný strachu. Znám ten pocit, protože sám jsem do té temnoty také vstoupil a měl jsem strach. Byl jsem tam před tebou, vím, co tě čeká, ale znám i cestu ven! Pojď, vezmi mě za ruku a půjdeme společně." Mně osobně víra ve Zmrtvýchvstalého dává jistotu, že křížem nic nekončí a smrt nemá poslední slovo. Velikonoce jsou pro mne zdrojem světla, abych s NÍM dokázal putovat údolím stínů plný síly, důvěry a odvahy. V tomto duchu Vám všem žehnáme, Vaši P. Marcel, farář, a o. Adrian, kaplan Ahoj maminko, už jsi slyšela o hnutí „Modlitby matek“? Jde o to, že se maminky společně modlí za své děti. Text modliteb se používá na celém světě stejný a modlitba trvá 35 minut. My se scházíme každé úterý od 8,30 hod u salesiánů ve městě (za Labužníkem). Některé docházíme i s malými dětmi. Po modlitbě se ještě bavíme o „našich důležitostech“ nebo některé odcházejí hned po modlitbě za svými povinnostmi. Srdečně Tě také zvu, aby ses přišla „podívat a ochutnat“. Není to proto, že je nás málo, ale protože je to velmi dobré J. Hana Svobodová, tel. 775 240 165 -3-


Společenství

Pod italským sluncem – Spiklenectví Profesor Pollo si i dneska opět nad svěšenými rameny brble do svého plnovousu, ale to, že máme dát židle do kruhu, ještě rozumíme. Aula je úzká a dlouhá, nás studentů pětadvacet, a tak náš šišoloid má ke kýženému kruhu hodně daleko. „Pazienza“, trpělivost, říkají Italové, dokonalé to bude až v nebi. „Zkusíme jednu aktivitu skupinového dialogu,“ říká do startu náš profesor, s úctou přezdívaný „Il Grande“, Veliký. „Každý z vás bude odpovídat na tři otázky. Ostatní tiše poslouchají. Nikdo nekomentuje slova, která slyší, žádné otázky, žádné poznámky, žádné vtípky. Pokud někdo nebude chtít odpovědět na některou z otázek, může jednoduše říct „dál“. Je to jasné? Takže, za prvé: Kde jsi žil, když ti byly čtyři roky, šest a osm let? Vyprávěj nám o místě, které bylo pro tebe obzvlášť příjemné. Za druhé: Kdo byl pro tebe autoritou, když jsi měl čtyři, šest a osm let? Popiš svůj vztah k této autoritě. A za třetí: Kdo je pro tebe autoritou dnes a jaký je tvůj vztah k této autoritě?“ Z počátku je cítit trochu nejistoty, co říct, co vybrat, jak odpovědět na třetí otázku, ale když roztočená flaška ukázala na Alfreda z Mexika, začal jeden z nejkrásnějších zážitků tohoto roku. Alfredo nás ve vzpomínkách vzal k oceánu, na svůj oblíbený strom a k tátovi, který všechny postavil do latě. Ana vykládala, jak ji maminka rozmazlovala a starší bráchové ořezávali a jak si na okraji Záhřebu hráli v nepojízdném autě. Juan Carlos nám představil svého dědu ve Venezuele, s ohradou plnou krav, a Marco nás zavedl do prosvětleného smrkového lesa, co mají za osadou ve Švýcarsku. Gigi vykládal, jak žili uprostřed úrodné Pádské nížiny v bytovce, jak pod jejich domem zůstávaly nastartované traktory a jak poznal, že ho vychovává celá dědina, když jednou nešel v neděli do kostela a rodiče ještě před jeho návratem věděli, jakou lumpárnu provedl. Mária vzpomínala na kolo, co dostala, když jí ve čtyřech zemřel táta, na jejich ulici v Košicích, kde projela celá dvě auta za den. Joji ještě dnes nelibě nesl, jak chtěl hrávat s ostatními indickými kluky kriket, ale táta ho nutil do učení a do náboženství. S Francisem jsme v Pákistánu stáli na špičkách a koukali přes vysokánskou zeď jejich křesťanského domu uprostřed muslimské většiny na loďky plující po řece. Godelive vzpomínala na severní Kongo, na kopce a na stromy, které prý snad už zničila válka. Kdo ví, roky a roky už nebyla doma. Se Sabithou jsme tančili indické tance v ulicích Keraly. A jedna brazilská sestra nám prozradila, že máma byla jak řemen, a tak to byl táta, kdo musel žehlit dusnou atmosféru, když se se sourozenci utíkala místo práce koupat do řeky. Těžko se popisuje, kde všude ve světě jsme skrze tak obyčejnou aktivitu byli, jak nám u toho bylo krásně a jak nás přes všechny kulturní rozdíly spojilo to příjemné spiklenectví dětství, ve kterém nechybí radosti, tajné skrýše, vyhýbání se práci a učení, pohlazení, křik a pohlavky. Když nás „Il Grande“ z nostalgie přivedl zpátky do reálu, pokročil o krok dál jednoduchou poznámkou: „Není to divné? Říkal jsem, že budeme mít aktivitu skupinového dialogu, a přitom vždy mluvil jenom jeden, ostatní poslouchali a nikomu nebyla dána možnost ptát se. A přesto to, co jste prožili, byl skutečně dialog, protože jste v sobě vytvořili ztišení a prostor pro slova druhého.“ Kéž nám křesťanům v předvečer velikonočních svátků nechybí vnitřní ztišení a zarezervovaný prostor pro Boha. Třeba si pak radostně všimneme, že nás s Ježíšem kromě dětství spojuje spiklenectví života dospěle a poctivě žitého. o. Petr Smolek

-4-


Společenství

Proč nehrály varhany V nedávných týdnech proběhla v kostele sv. Anny oprava varhan. Náklady se pohybovaly okolo 60 tisíc korun. Tyto krnovské varhany byly v Havířově postaveny v 80. letech 20. století. Snad po 30 letech provozu je doporučena generální oprava. Proč? Stále se nabízí srovnání s kvalitou varhan barokních, nebo novějších varhan třeba z 19. století. Copak kvalita varhanářského řemesla tak klesla?

Zasvěcení pamětníci si vybavují, že přísun dlouho žádaných nových varhan, ovlivnilo rozhodnutí jistého sovětského města, které tehdy varhany pro svůj koncertní sál se stále stejnou teplotou odmítlo. Varhany se tehdy stavěly s mechanickým nebo elektrickým ovládáním. Pro kostely s nestálou teplotou a vlhkostí je vhodné mechanické ovládání, pro koncerní sály, kde je teplota a vlhkost stálá, nebo kolísá minimálně, jsou vhodné s elektrickým ovládáním. Varhany, které odmítl Sovětský svaz, byly s elektrickým ovládáním. Havířov si nemohl vybírat. Bral, co bylo po mnoha letech čekání k dispozici. Další popisuje varhanice Ing, Marie Crhanová: Co se v minulých dnech přihodilo? Varhany jsou velmi složitý hudební nástroj, který je v kostele provozován ve špatných podmínkách. Trpí zejména změnami vlhkosti a teploty. Byl silně napaden plísní a plstěná těsnění byla poškozena šatními moly. Udržet nástroj v dobré kondici vyžaduje pravidelnou údržbu minimálně v ročních intervalech. Občas při mši jsme mohli postřehnout, že zůstal po dlouho dobu hrát nějaký tón, který třeba už dávno hrát neměl, ale pak hrát přestal. To se samo spravilo? Varhany do havířovského kostela navrhoval prof. Rybka, známý místní odborník na stavbu varhan, spolupracovník krnovských varhanářů. (Návrh neřeší, zda varhany mají mít elektrické, nebo manuální ovládání - pozn. red.) Nejedná se o koncertní nástroj, jistě byla určující i jejich cena. Naše varhany mají elektrické ovládání. Když selže relé ovládající přívod vzduchu, píšťala se chová nekontrolovaně a je nutno ji najít a odstavit, eventuelně umlčet. Jak je to s kvalitou varhan? Kvalita varhan odpovídá finančním možnostem farnosti a je více méně srovnatelná s kvalitou varhan v obdobných kostelích (možná lepší). Všechny způsoby ovládání mají svoje přednosti i nedostatky. Většina barokních varhan už dávno nehraje, pokud nejsou ve stálé péči odborníků. I varhany s mechanickým ovládáním trpí vlhkostí. Kromě toho hra na ně je dost fyzicky náročná. U našich varhan je problém dost v tom, že před rokem 1989 krnovácí si vyráběli všechno sami, protože neměli možnost nákupu spolehlivých součástek od renomovaných specializovaných firem. Nakonec elektronika - i třeba obyčejná pračka - vydrží 10-15 let. Jak se varhany (tedy jejich elektrická instalace) od těchto výrobků liší? Shrneme-li, spolehlivost varhan závisí na pravidelném ošetření a údržbě. Ta nebyla v minulých letech odpovídající. Nyní byly opraveny a zbaveny toxických plísní nejpostiženější místa. Tímto však nic nekončí, údržba tohoto hudebního nástroje - jako jiných věcí, které mají dlouho fungovat - si žádá své. Marek Světnička -5-


Společenství

MISIE NA UKRAJINĚ Někdy na podzim mě otec Andrzej Panasiuk, děkan z polského Mogilna (diecéze Gniezno), pozval, abych se zúčastnila se skupinkou mladých z ČR misií na Ukrajině v Rivnem, na které měl jet on se svým bratrem, také knězem, a s pár mladými od nich. Měla tam přijet také mládež z Kyjeva. Postupně se vyjasnilo, že spíš než o misie půjde o rekolekce, a to ne mezi nějakými nevěřícími, ale v katolické farnosti, kterou mají na starosti dva Poláci. Měla jsem z toho trochu obavy, protože působení polských kněží na Ukrajině bývá často spojeno s přinášením více polských než náboženských prvků a polského stylu, což Ukrajinci neradi přijímají (na to mě předem upozorňoval rektor pražského semináře, sám původem z polského Slezska). Na druhé straně otce Andrzeje a jeho cit pro situaci už trochu znám, a tak zrovna z jeho strany toto snad až tolik nehrozilo. Rekolekce jsem s ním ještě nezažila a věděla jsem, že má bohaté zkušenosti a umí se o ně podělit. A tak jsme ve středu 3. března večer v 19 h. vyjeli z Českého Těšína do Polska. Na konec se mnou jede Bety z Jablunkova a Dan, zvaný Sob, z Frýdku. Míříme do Rzeszówa, kde nám o. Andrzej zajistil u svého známého salesiána nocleh. K velkému salesiánskému komplexu nás těsně pře půlnocí nakonec dovede taxi, protože v noci se v cizím městě přece jen hůř hledá. Ráno jdeme na mši a po ní nás náš salesián zve „na čaj“. Když si chci zajít po chleba a jídlo, které máme s sebou, kněz zavrčí: „Myslíte, že my nemáme chleba?!“ V jídelničce salesiánů je prostřena bohatá snídaně (možná proto, že je zrovna svátek sv. Kazimíra). Posilněni se rychle sbalíme a vyjíždíme dál směrem k ukrajinským hranicím. Stav silnic je po zimě dost špatný, vzpomínáme na české dobré silnice – to ještě netušíme, co nás čeká za hranicí. Sotva ji po delším čekání a vyplnění celního prohlášení překročíme, začíná tankodrom. Silnice je doslova „samá díra“, takže mezi nimi kličkujeme maximálně padesátkou. A to máme před sebou ještě 330 km! Naštěstí po více než 100 kilometrech, za Lvovem, se stav silnice úžasně zlepšuje (je to hlavní směr, na Kyjev). Do Rivneho, města s cca 250 tisíci obyvateli, přijíždíme kolem páté. Na faru míříme díky mapám vytisknutým z googlu úplně najisto. Tam s překvapením zjišťujeme, že o. Andrzej a spol., kteří měli po nočním přejezdu dorazit už dopoledne, jsou ještě kdovíkde na cestě. V noci se jim pokazilo auto, takže museli někdo počkat do rána, pak čekali, až jim auto spraví, a pak měli problémy ještě na hranicích. Je jasné, že když vše začíná takovými překážkami, tak asi půjde o hodně. Nakonec přijíždějí až kolem deváté hodiny večer, po 25 hodinách cesty. V noci nebo spíš nad ránem přijíždějí ještě 2 děvčata, o den později i chlapec z Kyjeva. Další zážitky z třídenních rekolekcí popíšu v bodech: - Poprvé v životě se v jednom dni modlím tři křížové cesty. Na dvou se přitom modlíme zastavení, která jsme si předem vylosovali a prorozjímali při adoraci. Při křížových cestách chodí kolem obrazů s jednotlivými zastaveními všichni přítomní věřící (ne jen ministranti, jak je tomu u nás). - Všechny bohoslužby (mše, růženec, křížová cesta) jsou buď v polském, nebo v ukrajinském jazyce. Pokud něco říkáme česky, tak to Viktoria z Kyjeva překládá do ukrajinštiny. Obdivujeme, jak rychle chápe a češtině stále víc rozumí. My, kdo nejsme z Ukrajiny, nesmíme nic říkat při mši, protože to by bylo veřejné vystoupení a k tomu biskup získal povolení pouze pro polské bratry kněze jako kazatele rekolekcí. Bez povolení úřadů zde na Ukrajině cizinci veřejně mluvit nesmějí. - Na ukrajinských mších hraje na varhany paní, která měla maminku Češku, česky proto rozumí a také dost dobře mluví. Je uchvácena našimi písněmi, které zpívám při přijímání

-6-


-

-

-

-

-

Společenství

nejprve sama, pak postupně i se svými kolegy z ČR a nakonec i s Ukrajinci a Polkami. I oni jsou jimi nadšeni a snaží se je naučit česky. Jedno odpoledne jdeme na procházku do města provázeni místním polským kaplanem. Ukazuje nám kostel zabraný sovětskou vládou a přeměněný v koncertní síň, v jejímž pozemí je internetová kavárna. Paní vrátná nás nakonec pouští podívat se nahoru do kostela, kde se zpěvem modlíme. Pak míříme i do pravoslavného chrámu, Cítím se tam trochu nejistě, protože vím, že se pravoslavní na katolíky dívají většinou nepřátelsky. Náš průvodce kněz se však u dveří srdečně zdraví s pravoslavným duchovním, a ten nás ochotně po chrámu provází. Nalézáme také pomník padlým vojákům, volyňským Čechům, kteří se zapojili ve druhé světové válce do Svobodova československého praporu. Na pozemku vedle kostela je pietní místo - zeď s pamětní deskou 10 miliónům Ukrajinců, které má na svědomí Stalin a kteří zemřeli hladem v roce 1933. Další deska patří padlým ve 2. světové válce, třetí těm, kdo zahynuli v komunistických lágrech (gulazích). Poslední deska připomíná tisíce těch, kdo zemřeli v důsledku havárie černobylské elektrárny. Obdivujeme obětavou práci obou polských kněží i řeholnic. Je vidět, že v místní katolické farnosti vládne opravdu rodinný duch. Při nedělní mši svaté zvou kněží na závět mše dopředu všechny maminky v naději a každé zvlášť žehnají. K požehnání se připojují vztaženýma rukama také všichni ostatní laici přítomní v kostele. Uvědomuji si, že se na Ukrajince u nás doma díváme nějak svrchu. Ale oni přitom žijí stejně jako my, chodí stejně pěkně oblečení, vysokoškoláci používají stejné technické vybavení (notebooky) jako u nás. Jenom si v přepočtu ke koruně vydělávají u nich méně peněz (pokud vůbec dostanou mzdu). Ukrajinci chodí oblečeni převážně v černém. Mně to připadá sice jako oblečení smutné, pro ně však je to sváteční barva. Tak chodí oblečeníi v drtivé většině i na nedělní mši svatou. Mně to sice připadá, že jsou oblečeni jako na pohřeb, jejich aktivní přístup a živé zapojení do liturgie tento dojem za chvíli zcela přebíjí.

Na zpáteční cestu se vydáváme v pondělí 8. března (zde státní svátek – Den žen) vybaveni asi 500 hřivnami a ponaučením pana faráře, že na pokutu stačí tak 10 hřiven (1 hřivna = cca 3 Kč). V jedné vesnici nás opravdu zastavili. Prohřeškem bylo to, že jsme neuposlechli milici, když nás o kilometr dříve zastavoval. Vůbec jsme netušili, že policista stojící na druhé straně silnice mává na nás. Zrovna řídí Dan, ten však neumí rusky ani ukrajinsky. Já rusky umím, ale auto včetně úředně potvrzeného povolení svého bratra k použití auta na tuto cestu měla Bety. Ta ukrajinsky taky neumí. Nejprve chtěli Danovi zabavit řidičák. Stále se přitom ptali, kolik máme peněz, Přiznala jsem 20 hřiven. Pak i 10 EUR. Pak Bety říká, že má 150 zlotých. To jsem se ale hned ozvala, že ty potřebujeme k zakoupení benzínu v Polsku, abychom vůbec dojeli domů. Policista začíná počítat, kolik litrů na dojetí budeme potřebovat, a přesvědčovat, že 100 zlotých nám bude stačit. Rezolutně odmítám nechat jim Danův řidičák – bez něj neodjedeme! Statečně zapírám, že mám řidičák taky a uvádím jako náhradního řidiče pouze Bety. Ta však nemá tolik řidičských zkušeností, takže by cestu domů neujela. Přijíždí další provinilec. Vytahuji bankovky a policista mi naznačuje ať je rychle schovám a ať jdeme za auto. Tam od špíny na autě píše cifru 50 (zlotých) + 10 (to jako EUR). Bety rozhodným nekompromisním gestem maže desítku. Policista souhlasí. A tak odjíždíme lehčí o 50 zlotých (cca 330 Kč)... - Maj -

-7-


Společenství

Kapesník Dr. Andrej Panasiuk, který dával začátkem března rekolekce v Rivném na Ukrajině, vypráví své svědectví o modlitbě křížové cesty: Když byl v roce 1978 zvolen papežem Karol Wojtyla, byl jsem právě v semináři. Všichni jsme jím byli nadšeni, chtěli se seznámit s jeho životem a já jsem ho tehdy chtěl opravdu následovat. Dozvěděl jsem se, že Svatý otec se modlí každý den křížovou cestu. Chtěl jsem ho následovat tak moc, že jsem se začal taky modlit v kostele soukromě křížovou cestu taky každý den. To byla taková moje osobní pobožnost. Byl jsem tehdy sám se sebou velice spokojený, že jsem tak dobrý a zbožný. Jednoho dne - to jsem se ten den křížovou cestu ještě nepomodlil – jsem se vydal ven, do Gniezna A když jsem tak šel ulicí, uviděl jsem chlapce, který šel proti mně. Vypadal velice podivně: šel sklesle, se sklopenou hlavou a táhl za sebou po chodníku za popruh tašku. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem, že má rozbitou a zkrvavenou tvář. Zeptal jsem se, co se mu stalo, a on řekl, že ho někdo zbil. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl svůj kapesník. Ten kapesník byl bílý a velice hezký. A tu mě napadlo, že když mu ho dám, aby se utřel, tak se zašpiní natolik, že už ho nikdy pořádně nevyperu. Tak jsem ho rychle schoval zpět do kapsy. Pak jsem se ho zeptal, jestli něco nepotřebuje, a on odpověděl, že nic nechce. Když jsem se vrátil do semináře, šel jsem do kaple pomodlit se křížovou cestu. A tehdy jsem došel jen k šestému zastavení. Když jsem se díval na toto zastavení, viděl jsem náhle, že nemůžu jít dál. Nemůžu pokračovat v křížové cestě, protože jsem v tomto selhal. Když se modlíme křížovou cestu, zkusme se zamyslet: Neselhali jsme i my v některém z těch zastavení? Které zastavení nás „nepustí“ dál? Po mnoha letech jsem měl možnost osobně mluvit s Matkou Terezou. Vyprávěla mi o sobě, jak byla kdysi řeholnicí – sestrou loretánkou a zároveň ředitelkou školy a měla spoustu práce. Proto tehdy uvítala, že mohla na několik dní odjet někam pryč do kláštera na duchovní cvičení. Cestou musela přestupovat na nádraží v Kalkatě, kde však měla na přestup jen chvilku. Když spěchala po nástupišti, uviděla na něm ležícího umírajícího člověka. V té chvíli prožívala těžkou volbu: má se zastavit a riskovat, že jí ujede vlak, nebo jít dál? Bylo jí jasné, že nemůže pokračovat v cestě na duchovní cvičení, když tady mine člověka a ponechá ho bez pomoci. Ten člověk umíral a Bůh jí „řekl“: Tento člověk žil jako zvíře, tak ať aspoň umře jako člověk. Tak se rozhodla zůstat s ním až do konce. Vzala ho za ruku a on se na ni začal po chvíli usmívat. A s tím úsměvem na rtech zemřel. A jí bylo najednou jasné, že nepojede na žádné duchovní cvičení, ale naopak opustí svůj řeholní institut... Matka Tereza začala svoji práci sama, ale po několika letech její společenství velice vzrostlo. V kapli sester byl kříž a na něm byl místo těla Krista nápis - jediné slovo - ŽÍZNÍM. Sestry každý den klečely hodinu v kapli a rozjímaly o tomto jednom slovu, které Ježíš řekl na kříži: „Žízním!“ Jednou za Matkou Terezou přišlo několik mladých sester s návrhem: „Máme den ode dne více práce, přichází stále více lidí, a my každý den celou hodinu klečíme v kapli. Matko, když máme teď tolik práce, můžeme se nyní modlit poloviční dobu?“ Nato Matka Tereza odpověděla: „Stále více lidí? Stále více práce? Tak to se ode dneška budeme modlit dvě hodiny!“ To jsem slyšel od Matky Terezy, když jsem s ní jednou jedinkrát mluvil A stačilo mi to na celý život. Povyprávěl jsem jí také svoji příhodu s kapesníkem a taky to, že jej mám už několik let a nevím, co s ním mám udělat. Ona řekla: „Dej mi ho!“ Vzala kapesník a přitiskla ho k srdci... - přeložila Maj -

-8-


Společenství

SLAVÍME DVACÁTÉ NAROZENINY Vážení přátelé, možná, že vás bude zajímat následující informace ze života naší havířovské farnosti: V letošním roce si připomeneme 20 let od Velikonoc 1990, kdy jsme vydali první, špatně cyklostylované, číslo „SPOLEČENSTVÍ“, které jsme hrdě nazvali: List římsko – katolické farní obce Havířov (faksimile přikládáme jako ukázku našich rozpačitých začátků). Ve stejnou dobu jsme založili také farní knihovnu v Havířově u kostela sv. Anny. Na tom snad není nic zvláštního až na to, že obojí, vzniklo z vlastní iniciativy laiků, farníků od sv. Anny. Bylo to období, kdy jsme byli ještě pořád tak trochu v kleštích minulosti a každou iniciativu jsme začínali s tím, zda je to vůbec povoleno. Dokonce když jsme cyklostylovali první čísla „SPOLEČENSTVÍ“, byli jsme tak vyplašeni, že jsme to dělali téměř tajně se strachem, ať to na nás nikdo nepráskne. Naštěstí naši tehdejší duchovní – farář P. Rudolf Friedl a jeho kaplan František Kuffa vše tolerovali a podporovali. A tak jsme bez fanfár na Velikonoce 1990 rozdali před kostelem sv. Anny prvních 200 listů „SPOLEČENSTVÍ“ a zvali všechny do farní knihovny v prvním patře. A zase by na tom nebylo nic zvláštního, kdyby tyto nadšené iniciativy odezněly a zůstaly po nich jen vzpomínky. Jenomže ono to kupodivu všechno pořád funguje. Díky toleranci a důvěře kněží, kteří farnost spravují k těm, kteří ve farnosti mají zájem dělat samostatně něco navíc – třeba zrovna tu knihovnu, nebo ten časopis. No, a potom už jenom maličkost. Musí být lidi, kteří to sami od sebe chtějí dělat a nečekají, až je pan farář poprosí a přemluví. A to se u nás v Havířově kupodivu daří už těch dvacet let, takže můžeme s radostí konstatovat že: ·

„SPOLEČENSTVÍ“ vychází už nepřetržitě dvacet let, bez jakýchkoliv dotací, z iniciativy laiků. Věřícím v havířovských farnostech se tak 6x ročně nabízí až 600 výtisků „SPOLEČENSTVÍ“, které si vytvářejí ve spolupráci s kněžími. Je samozřejmé, že mimo vlastní tisk jsou všechny práce na redakci časopisu až po jeho distribuci, konány dobrovolně a zdarma.

·

FARNÍ KNIHOVNA v přístavbě kostela sv. Anny v současné době disponuje c c a 1600 tituly. Nabídka knih je rozčleněna do 19-ti tematických oddílů od biblické a historické literatury přes encykliky, koncilové dokumenty, životopisy, duchovní život až k nové náboženské beletrii a dokumentům protikomunistického odboje. Takový rozsah je umožněn dlouholetým doplňováním fondů z darů věřících. Práce knihovníka je samozřejmě dobrovolná a nehonorovaná. Přestože se půjčuje pouze jednu hodinu týdně (mimo prázdniny), dosahuje počet výpůjček až 250 ročně. Za „SPOLEČENSTVÍ“ zpracoval: Gerard Jargus, Dvořákova 19, 73601 Havířov 1

Gerardovy postřehy Můj víkend se SPOLEČENSTVÍM. Nejdříve jsem si myslel, že k dvacátému jubileu existence SPOLEČENSTVÍ sestavím jenom nějakou bilanci vydaných čísel, od Velikonoc 1990, kdy vyšlo první číslo, až po letošní Velikonoce 2010, kdy máte v rukách číslo nejnovější. Tak jsem sáhl do svého archivu a začal jsem postupně procházet všech 117 doposud vydaných čísel. A jak jsem si četl, vybavovala se mozaika doby a prostředí, která se odráží i ve všech ročnících SPOLEČENSTVÍ a možná i vám něco připomene:

-9-


Společenství

Ø Devadesátá léta byla i v Havířově plná různých aktivit a nápadů. Jmenujme některé a posuďte sami, která se ukázala jako životná: farní knihovna, SPOLEČENSTVÍ, katolický klub, biblické hodiny, promítání filmů, první tábory skautů a skautek, setkání křesťanské mládeže na orelském hřišti na Šumbarku, pěší poutě do Frýdku, výstavy „Bible v našich rodinách“, „Katolické katechismy dříve a nyní“, „Naše Betlémy“; manželská setkání, obnovení činnosti Orla, křesťanské nedělní odpoledne u sv. Anny, brigády do pohraničí (Žlutice atd.), charismatická obnova, sběr použitých známek na misie, námět do Územního plánu na výstavbu duchovního centra (bývalý Lenin), pěvecké sbory: mužský, smíšený a schola mladých, první náměty na vybudování Církevního střediska mládeže (DON BOSCO)…. atd Ø 6. 5. 1990 posvětil otec biskup Hrdlička u sv. Markéty nový oltář a zároveň základní kámen pro faru u sv. Anny a sochu pro její kostel v Havířově – Městě. Tam byly také dokončeny nové varhany a kostelní lavice. V roce 1992 jsme si připomněli 200 let kostela sv. Markéty a v roce1995 to bylo 150 let kostela sv. Anny. K oběma výročím byly vydány sborníky, které zachycují historii kostelů a farností. Mezitím se začalo v Havířově rozvíjet dílo sv. Jana Bosca, které našlo konkrétní výraz ve Středisku mládeže otevřeném arcibiskupem Graubnerem a biskupem Lobkowiczem v Havířově – Městě 13. 9. 1996. Už další rok na svátek sv. Josefa – Dělníka, byl biskupem Lobkowiczem za přítomnosti nynějšího primátora Františka Chobota posvěcen základní kámen a proveden slavnostní výkop pro Středisko mládeže a kostel na Šumbarku. Kostel sv. Jana Bosca byl vysvěcen 23. 2. 2002 a slouží nové farnosti Šumbark. Duchovní správce P. Karel Jašek má nyní těžkou situaci, aby mimo svou pastorační práci zajišťoval výstavbu fary, příjezdové komunikace a ostatních náležitosti. Jedním z problémů jsou také zvony v hodnotě několika set tisíc korun, které byly pořízeny z darů věřících a nyní odpočívají téměř deset let na podlaze kostela sv. Jana Bosca. Je to trapné, ale zvony zazní jedině, když o velikonocích Jirka Pískala na ně poklepe gumovým kladívkem. A tak v době, kdy naši turisté obdivují harmonii zvonů evropských kostelů, naše městské úřady a magistráty pořizují jako LOGO svého města zvonkohru, ve stejné době majitelé rodinných domků na Šumbarku (křesťané i nekřesťané) blokují zavěšení a zvonění zvonů z kostela sv. Jana Bosca, protože tento nadměrný hluk by je ráno, v poledne a večer velice rušil. Ø Změny v církevní organizaci se dotýkají i Havířova. V roce 1993 vznikají farnosti: sv. Anna, sv. Markéta, sv. Jan Křtitel a mnohem později sv. Jan Bosco. Další změnou je zřízení Ostravsko-opavské diecéze 30. 5. 1996. Vzhledem k tomu, že sídlo biskupství j e v Ostravě, máme k němu blíže, a otec biskup má blíže k nám, což je vidět v pastoračních návštěvách, udílení svátostí biřmování a účasti na běžném životě naší církevní obce. Mezi změny vyvolané nejen změnou církevní organizace, ale závěry koncilu patří také zřízení farních a pastoračních rad. Ve farnosti sv. Anny bylo uveřejněno ve Společenství 2/95 složení farní rady a ve Společenství 5/98 dekret a stanovy pro pastorační rady farnosti. A to bylo všechno. Více pro Společenství a informaci farníků nebylo sděleno. Ø V období 1990- 2010 se podíleli na duchovní správě faráři: P. Rudolf Friedl (19841990), Václav Gandera (1990-2009), Marcel Krajzl (2010 – dosud) a také kaplani: František Kufa, Radek Němeček, Karel Janíček, Valerián Bugel, Miroslav Kadlec, Pavel Kuchař, Artur Kimak, Pavel Motyka, Kazimír Buba, Petr Fiala, Lubomír Hladonik,

- 10 -


Společenství

Marek Kozák, Piotr Oszkwarek, Petr Smolek, Tomáš Juszkat, Miroslav Horňák a Adrian Koszembar. Ø Svátost kněžství přijali havířováci : Jan Svoboda, Miloslav Šmahlík, Marek Jargus, Roman Macura a Radim Zielonka. Často se divím, že SPOLEČENSTVÍ celou tu dobu funguje a to tak, že není vesměs předmětem hádek a sporů, ale plní svůj původní program: pomáhat a osvěžovat život farnosti. Rád bych všem poděkoval, nejen za sebe, ale za všechny, kteří svými příspěvky předávali radost. Bylo by toho strašně moc i z té krátké historie Společenství. Tak aspoň namátkově (mrzí mně všichni, které v tom „seznamu“ opominu), začnu děkovat od podlahy: … mojí manželce, která toleruje dny a hodiny věnované farní knihovně a Společenství … Martinu Šálymu, který mě podržel, povzbudil a věnoval Společenství svůj čas a počítačovou techniku v prvním krizovém období, … Pavlovi Oblukovi a jeho manželce Janě, podrželi Společenství tam, kdy a kde to bylo třeba a zůstali mu celou dobu věrni, …Tondovi Bonczkovi, dělal radost svými kresbami nejenom mně…, … Markovi Světničkovi, který v této kritické fázi převzal odvážně péči o Společenství, … Mirkovi Hodečkovi, jednomu z těch „sedmi statečných“, to, co řeknou nebo napíšou, je „zlato“, … Elišce Kocichové, naší nejstarší dopisovatelce, nestydí se a píše, jak to cítí, a je to skvělé!! … Haně Tesárkové a také Davidovi a Pavlíně Hrabálkovým, díky za krásné stránky, nejenom pro děti, snad se na stránkách Společenství ještě setkáme …, ... Aleně Balcarové, bez Vás si už neumíme Společenství představit jako pohodové čtení, … Slávkovi Šolcovi, nejenom za exotiku a průhledy do jiného světa, ale za reálný pohled křesťana, … Miloši (ing. Jech) díky, Milošu, až se někdy stydím, jak jsi opravdový a já povrchní…, … manželům Čaplovým, za vzpomínky a vytrvalost v hlásání biblické zvěsti, … Martině Čadanové, klaním se, jak to tak umíš pro ty „cizí“ děcka, a těším se, až to budeš takhle perfektně válet se svými … - držím palce, a nejenom já…, … Zdence Kohoutové, moc Ti děkuji, vždycky jsi překvapovala svými neotřelými nápady, které jsi dokázala důsledně realizovat. Asi málokdo dneska ví, že už v roce 1992 jsi pro Společenství oslovila všechny biskupy i naše kněze s anketou o výchově. A oni na tuto výzvu neznámého farního periodika skutečně reagovali a zodpovědně formulovali své odpovědi…. A co Tvoje další ankety, jsou jich už desítky: Jak se daří... varhaníkům, kostelníkům, ministrantům, zpěvákům, scholistům, katechetům, maminkám, babičkám, bohoslovcům, to všechno byly spousty osobních rozhovorů, které pomohly Společenství otevřít pro desítky dalších, kteří by se jinak netroufali zapojit. Věřím, že i dále pomůžeš, aby Společenství bylo pořád živé, radostné a pravdivé, … Jirkovi Sikorovi, za zaujetí pro poutní místa, na něž zval prostřednictvím Společenství a také za jeho fandovství pro Havířov a kostel sv. Markéty, který nakonec byl místem jeho posledního rozloučení, … Janě Bártové za její meditativní úvahy a pořádání netradičních poutí spojujících křesťanskou zbožnost s kulturou poznávání, - 11 -


Společenství

… Jindrovi Hoňkovi a Bobrovi (Jan Jargus) za svěží a aktuální zprávy z Církevního střediska volného času (čili Don Bosko) v Havířově, … Láďovi Svobodovi, který obětavě převzal péči o farní knihovnu a plně se této službě věnuje. … Zvláště veliké poděkování patří Tiskárně na Kamčatce, která zásluhou pana Vyšenky už tradičně zajišťuje kvalitní úpravu a vzhled našeho Společenství. NA ÚPLNÝ ZÁVĚR TÉTO DVACETILETÉ BILANCE „SPOLEČENSTVÍ“ DĚKUJI VŠEM, KTEŘÍ NÁS BEROU JAKO SVÉ A JSOU OTEVŘENÍ A OCHOTNÍ KE SPOLEČNÉ PRÁCI TEĎ A TADY, PROTOŽE TO JE NAŠE NEOPAKOVATELNÁ ŠANCE. dědek Jargus PS: Nutno neopomenout Majku Světničkovou, která po sestavení trpělivě opravuje pravopisné chyby, nesprávné mezery, udává na pravou míru mnohdy mylná historická fakta.

ZPRÁVY A OZNÁMENÍ Vzácné jubileum Papežský prelát Mons. Miloslav Klisz si letos si připomíná 70. výročí své kněžské služby Bohu a lidem. Vážený a nám milý otče preláte. Přijměte, prosím, od nás, havířovských farníků, k Vašemu vzácnému výročí slova upřímného blahopřání. Rádi vzpomínáme na všechny ty hezké chvíle Vašich bohoslužeb v našem kostele svaté Anny. Nikdy jste neodmítl a vždy pomohl. Mile nám z dálky zaznívají Vaše přirovnání: „Když je nouze nejvyšší, Albrechtice nejbližší...“ Zapomenout se nedá na moudrá a upřímná slova Vašich promluv, která jako vonný balzám naplňovala naše duše a vždy vedla k hlubokému zamyšlení. Vyzařovalo však z nich Vaše porozumění, laskavost a nechybělo ani vzácné koření humoru. Za to vše, Vám, otče preláte, chceme poděkovat. Nechť všechna Vaše budoucí léta plynou v daru zdraví a duševní svěžesti, abyste v lásce božího požehnání a pod ochranným pláštěm nebeské Matky mohl i nadále pokračovat v duchovní službě všem lidem kolem Vás. A dá-li vám Pán dostatek sil, rádi Vás vždy u nás uvítáme. Upřímně blahopřejeme! Za farníky z Havířova, Bludovic a Šumbarku, Alena Balcarová

Lípy před kostelem Drazí spolufarníci, rád bych vám v několika řádcích nastínil problém týkající se dvou „krásných“ a vzrostlých lip před naším farním kostelem sv. Anny. Již po několik let jsou tyto dva statné stromy napadeny parazitujícím jmelím, které sice tyto stromy tak vážně nepoškozuje, ale odebírá jim minerální látky a činí je tak méně odolnými vůči okolním patogenním vlivům. V době výsadby lip se ani netušilo, jak moc nevhodné dnes pro ně bude toto stanoviště. Lípa je totiž dosti světlomilný strom, který nesnáší znečištěné ovzduší, tudíž přítomnost podél

- 12 -


Společenství

hlavní třídy v centru města je pro tento druh stromu zcela nepřijatelná a vede tak k brzkému zániku stromu. Naše dvě lípy směřují k podobnému konci. Již teď jsou tyto stromy v hodně špatném stavu a ohrožují bezpečnost chodců možným odlamováním větví a v případě silných větrů je zde i nebezpečí zlomení celého stromu, což ohrožuje i samotnou stavbu kostela. Proto budou stromy po patřičném vyřízení povolení z úřadu pořezány a setnuty, aby již nemohly ohrožovat bezpečnost chodců ani samotný kostel. Marek Václavek

Pozvání na poutní zájezd Znáte knihu M. C. Zieschové Dokonalá svoboda? Svatý Heřman z Reichenau, Milostné jezero ... tak přesně tam si Vás letos dovoluji pozvat na naše již tradiční letní putování, tentokrát ve dnech 12. - 18. července 2010 na velkou okružní jízdu Německem, Švýcarskem a Rakouskem Po stopách benediktinů Hlavním cílem bude Bodamské Milostné jezero s opatstvím v Reichenau. Ale nejen to. Při cestě tam navštívíme klášter Andechs v Bavorsku, kde kdysi stálo sídlo mocných hrabat a právě zde se narodila svatá Hedvika, patronka naší diecéze. V okolí Bodamského jezera navštívíme turisticky atraktivní oblasti, jako jsou Rýnské vodopády, malebné středověké městečko Stein am Rhein s benediktinským klášterem St. Georegen, či historickou Kostnici s množstvím kostelů. Rovněž se vypravíme do kláštera v Einsiedeln, který je se svou soškou černé Madony nejvýznamnějším poutním místem Švýcarska. Potom nás čeká přejezd do Rakouských Alp, kde po vysokohorské cestě Grossglockner strasse projedeme kolem ledovcových štítů přes vrcholky Vysokých Taur vyhlídkovou jízdou z Brucku do poutního místa v Alpách, které znáte z vánočních pohlednic - do Heiligenblut. Zde je předmětem úcty Svatá krev. Odtud nás čeká jízda do neméně krásné oblasti alpského horského masivu Dachstein - k Hallstattskému jezeru. Zde si prohlédneme stejnojmenné městečko Hallstatt, které patří k nejkrásnějším v oblasti Solné komory, a zpříjemníme si pobyt vyhlídkovou plavbou lodí po jezeře. Naší poslední zastávkou v Rakousku bude mohutný benediktinský klášter Kremsmunster ležící v údolí řeky Kremže nedaleko od Lince. Odtud je to již jen kousek k českým hranicím, kde budeme mít zajištěný nocleh na poutním místě Svatý kámen a kde v chrámu Panny Marie Sněžné prožijeme nedělní mši svatou. Naší poslední zastávkou budou Dačice a karmelitánský klášter v Kostelním Vydří. Zájezd doprovází kněz, který na poutních místech bude pro nás denně sloužit mši svatou. Ubytování je zajištěno průběžně po celé trase - 6 noclehů včetně snídaně. Nikde není noční přejezd. V autobuse pak bude zajištěno podávání 1 teplého jídla denně včetně balíčku na cestu. Cena zájezdu činí 4800,- Kč + 140 Euro, včetně pojištění léčebných výloh v zahraničí. Na poslední volná místa se můžete co nejdříve přihlásit na níže uvedeném telefonním čísle. Za havířovskou farnost sv. Anny si Vás dovoluje srdečně pozvat Jana Bártová, mobil: 737 577 743

Dar Haiti Časopis Společenství věnoval prostřednictvím Charity lidem postiženým zemětřesením na Haiti 5000 Kč.

- 13 -


Společenství

DUCHOVNÍ OBNOVA MATEK A OTCŮ V KROMĚŘÍŽI Poslední únorový pátek vyrážíme na duchovní obnovu matek a otců do Kroměříže, kde strávíme celý víkend. Plné auto ženského pohlaví, tatínkové zůstávají doma. Nikam se mi moc nechce, ale žádná překážka mi nepadla do cesty tak, abych se nemohla zúčastnit, a tak přijímám výzvu a jedu taky. Přijíždíme večer, těsně přede mší svatou. Ubytovali nás v arcibiskupském gymnáziu. Skvělá tajemná budova, připomínající školu Harryho Pottera, pouze schodiště se nikam neposouvá. Hlady šilhám a s Marťou narychlo zakusujeme něco lehkého na zub z domova. Společná večeře není. Letmo se převlékneme a už si to fičíme na mši svatou. Je mi dobře, humor pana faráře J. Červenky mě rozehřívá, jenom hladový žaludek občas zazpívá, kdy nemá. Když už na mě padá únava, P. Josef zavelí přesun na křížovou cestu. Abychom neusnuli, bude se konat pochod křížové cesty po chodbách gymplu. V pátek v deset hodin večer se mi už fakt nic nechce, ale křížová cesta je specifická - za děti a partnery, a tak se mi jde chodbami mnohem lehčeji. V sobotu ráno máme po společné dobré snídani přednášky. Přednáší lékařka z oboru psychiatrie - paní doktorka Krausová. Je to žena žijící zasvěceným životem a sloužící opuštěným, svobodným, rozvedeným ženám nebo vdovám. Nepatřím do žádné z těchto skupinek žen, a přesto mě slova paní doktorky velice oslovují. Mám dojem, že se poznávám z jiného úhlu, začíná padat světlo i na věci, které si vůbec neuvědomuji. Začínám chápat, proč mě tam Bůh chtěl, a vůbec nelituji, že jsem jela. Odpoledne nás čeká bezva posezení. Beseda se třemi novokněžími a P. Josefem Červenkou. Na besedu jsou pozváni také rodiče všech těchto kněží. Téma je lákavé a zní: „Jak jste řekli doma, že jste povolání ke kněžství a že odcházíte studovat do semináře?“ Své vyprávění líčí jednotliví kněží a pak jejich rodiče. Není to žádná nuda, ale živá a veselá debata, obzvláště pro některé rodiče kněží. Někteří z nich vůbec netušili, že budou vystupovat před 160-ti lidmi s tím, jak to tenkrát u nich doma vypadalo. J Padají velice osobní, humorná, ale také hluboká svědectví ze života kněží a jejich rodin. Na některé nikdy nezapomenu. Pomáhá mi to také poznávat někdy uspěchané kněze i z jiné stránky - z té lidské a to je moc dobře. Po debatě je mše svatá s adorací, a protože celé setkání je organizováno společenstvím modlících se matek a otců, následuje ukládání našich dětí a rodin, které jsme napsali na lísteček, do košíků před oltářem, jako Pánu do rukou. Vše je doprovázeno zpěvem. Když ukládám svůj lístek se jmény členů své rodiny před oltář, zpívá se zrovna píseň Do stínu křídel Tvých se utíkám, do lásky Tvé… Je mi dobře a libuju si, že tak nádherná píseň vyšla zrovna na mé ukládání do košíku. Večer je pak pro nás připraven koncert a po něm příjemné posezení. V neděli probíhá opět přednáška paní doktorky Krausové, poté mše svatá a následuje odjezd domů. Naše auto se pomalu blíží k domovu a ve mně zraje odhodlání, že při další příležitosti se něčeho podobného ráda znovu zúčastním. Renáta Moldříková

- 14 -


Společenství

Podpora radia Proglas a Tv Noe Křesťanská media Radio Proglas a Tv Noe šíří radostnou zvěst evangelia i dobré zprávy ze života. Těm, kteří pro nemoc nebo stáří se nemohou osobně zúčastnit bohoslužeb, umožňují účast na dálku - duchovně. Jejich prospěšnou činnost finančně zajišťují pouze dobrovolné dary. Mnozí přispíváte převodem peněz z účtu, nebo sporožira nebo poštovní poukázkou. Na šedesát lidí mi své dary svěřuje, takže v roce 2009 jsem předala Nadačnímu fondu Radia Proglas 77.650 Kč a fondu Telepace 39.200 Kč. Mohou však občas nastat problémy s identifikací dárců. Může se to stát, když mi dárci dají peníze bez lístku se jménem. I když je všechny dobře znám, přesto doma někdy těžko vzpomínám, kdo mi zrovna tyto dvě stovky dal. Proto prosím, pokud mi svěřujete své příspěvky, přidejte k nim i lístek se jménem a určením, zda jsou na Proglas nebo Tv Noe. V minulých dnech jste dostali potvrzení o darech v minulém roce. Prokontrolujte si, prosím, zda je vše správně. Jinak chybějící dar svůj i dalších 6 dárců jsem již v Telepace reklamovala. Děkuji, Irena Světničková

Drobné skutky lásky Během jednoho dne jsem mohla zažít na vlastní kůži, jaký je to pocit bezzištně projevovat svým bližním skutky lásky. Jela jsem autobusem a potkala jsem v něm p. Šplíchalovou, která jela do práce. Povídaly jsme si, až jsem málem zapomněla vystoupit. P. Šplíchalová vystupovala také a během toho sdělila starší paní, že tady to má k úřadu práce nejblíž. Shodou okolností jsem tam šla také, a tak jsem se jí nabídla, že půjdu s ní, protože nevěděla, kde to je. Cestou mi vyprávěla, proč tam vůbec jde, že vyřizuje dávky pro svého vnuka, který je bez práce a v Praze se snaží najít místo. Napadlo mě, proč se o vnuka nestarají jeho rodiče a nechají sedmdesátiletou babičku čekat ve frontě na úřadě a vůbec… Asi svého vnuka hodně miluje a snaží se mu pomoct. Když jsme došly „do cíle“, paní mi velice děkovala, že jsem ji doprovodila. Tentýž den jsem ještě jednou jela autobusem a přistoupila mladá maminka s klučinou, který jí seděl na ramenou. V ruce držela tašky a nevěděla, jak synka sundat. Autobus se pomalu rozjížděl a mladá paní začala balancovat. Přiskočila jsem k ní a chlapce jí sundala dolů. Usmála se a poděkovala mi. Tyto skutky lásky mě nic nestály, ani čas, ani peníze. Odměnou mi byl hřejivý pocit u srdce a mnohem veselejší zbytek dne. PS.: Pokud byste věděli o nějakém volném pracovním místě a napsali mi na mail [email protected] , budu vděčná. Verča Skopalová alias Bedrunka J --------------------------------------------------------------

Tichá postní vzpomínka V pozdním postním odpoledni končím modlitbu křížové cesty. S pohledem na Kristův kříž zalétají mé vzpomínky do doby před 65 lety. Byla právě popeleční středa 14. únorového dne. S rodiči se vydáváme do Krčského kostelíka, kde po mši svaté bude udělován popelec. Náhlý zvuk sirén ohlašující nálet na Prahu nás však vrací do krytu. Ještě dnes v duchu vidím po skončeném bombardování spoušť hořících obytných domů v okolí pankrácké soudní budovy a slyším nářek raněných. Ve sklepních krytech mnozí obyvatelé zahynuli, mezi nimi

- 15 -


Společenství

i tatínek mé kamarádky. Podobné zážitky na nás čekaly i na Květnou neděli 25. března 1945, kdy jsme se s posvěcenými kočičkami v rukou, krátce před polednem opět za zvuku sirén krčili ve sklepním krytu. Tu neděli po dovaření oběda už se svou rodinou babička mé spolužákyně k prostřenému stolu neusedla. Střepina roztříštěné bomby si otevřeným oknem kuchyně našla svůj cíl. A duše babičky tak v paprscích jarního sluníčka záhy stoupala ke svému Stvořiteli. Ano, byl zvláštní ten postní čas v posledního válečného jara. Kolik nevinných lidí zaplatilo tehdy blížící se dar míru svým darem nejcennějším - vlastním životem. Některé z nich jsem osobně znala... Pomalu vracím své myšlenky do reality současné postní doby. S pohledem na kříž děkuji za život v míru a prosím Boha za nesmrtelné duše všech, kteří na různých místech světa i v současné době zbytečně umírají rukou vrahů, násilníků a teroristů. Zmrtvýchvstalý Spasiteli, odpusť a na přímluvu Panny Marie - královny míru, žehnej nám i celému světu. Alena Balcarová

ZOH 2010 NA ORLÍM HNÍZDĚ Ve dnech 1. - 4. března 2010 jsme byli na prázdninovém pobytu na Orlím hnízdě (salesiánská chata poblíž Pstruží). Počasí nám vcelku přálo, a třebaže takřka všude kolem byl už sníh roztátý, tak na Orlím hnízdě se po celou dobu pobytu udržela 10-20 centimetrová vrstva sněhu, na které se mohla děcka pěkně vyřádit :-). Celotáborová hra byla inspirována ZOH 2010 a od ní se také odvíjela převážná část programu. Děcka byla rozdělena do dvou dvanáctičlenných družstev, která po celou dobu "tábora" spolu soutěžila. Na programu byl např. hokej, bobová dráha, slalom, skokanské můstky, závody dvojbobů, štafeta na lyžích, biatlon, curling, superkombinace aj. :-). Zvládli jsme také dvě kratší venkovní večerní hry a dva menší odpolední výlety. Program byl poměrně dost našlapaný až nabitý, ale vše se nakonec podařilo stihnout. Při závěrečném středečním večerním programu jsme pak všem zúčastněným mohli předat zlaté a stříbrné olympijské medaile :-). Děckám se tábor myslím hodně líbil a nám vedoucím v podstatě též :-) Bobr P. S.: fotky z jarního tábora a také další „střediskové“ fotky jsou k nahlédnutí na www.csmdonbosco.cz

VYSTŘIŽENO (tentokrát z KUNOVJANU, časopisu města Kunovice, a mírně kráceno)

Odpuštění je proces Neexistuje člověk, který by nikdy neprožil křivdu a ublížení. Neexistuje člověk, kterého by prodělaná křivda a ublížení nebolely. Pocit křivdy, ublížení a nespravedlnosti se hluboce dotýkají nitra každého člověka a volají po vyrovnání, odplatě a pomstě. Proč tedy odpouštět? Protože neodpouštění negativně ovlivňuje celý život člověka, včetně jeho těla a psychiky. Zanedbané, potlačené a někdy i zdánlivě zapomenuté křivdy nic neřeší. Působí destruktivně. Neodpuštění člověka ničí, rozkládá a znepo- 16 -


Společenství

kojuje. Je zdrojem napětí a podrážděnosti. Neuzdravené křivdy se mění i ve zdroj ubližování druhým. Ať už člověk chce, nebo nechce, předává to, co sám zakusil, dále. Potřebuje se utrpení zbavit, a tak ho přesouvá dál. Ono se k němu ale vždy navrací. Neodpuštění působí jako jed zasahující všechny oblasti života a vztahů: k Bohu, k lidem, ke světu, i k sobě. Projevuje se na úrovni osobní, na úrovni rodin, různých skupin a národů. Skrze odpuštění se člověk stává vnitřně nezávislým na negativním vlivu zla. Ukřivdění pak ztrácí svou zničující moc. Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí pociťovat okamžitě kladné city. Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se pocity mohou zákonitě opožďovat. Vyrovnání se s křivdou, odpuštění a uzdravení je dynamickou záležitosti, která mnohdy potřebuje svůj čas. P. Jaroslav Polách

Z nedávných dějin – pronásledování salesiánů v 50. letech Vyprávění salesiánů, pamatujících útlak od komunistů v 50. letech - pokračování Když byl v červnu 1950 propuštěn z Oseku P. Václav Filipec, byla to velká vzpruha pro všechny kleriky, kteří byli na svobodě a nebyli soustředěni v Oseku. „Vašek“, jak se mu říkalo z bezpečnostních důvodů, měl od představených za úkol starat se o skupinky kleriků, kteří byli rozptýleni po Moravě i v Čechách. Radil, jezdil a zařizoval, měl spoustu užitečných známostí. V Želivě také sepsali „Pravidla pro malé komunity“ a jmenovali starší kleriky vedoucími jednotlivých malých komunit. „Vašek“ byl inspektorem pověřen starostí o všechny kleriky na svobodě, kterých bylo již více než 100. (Pravidla pro malé komunity vynesl z Želiva spolubratr, který jel na pohřeb svého tatínka v doprovodu člena StB. Pravidla byla napsána na látku a zašitá pod podšívku kabátu. Příbuzní látku vypárali a Pravidla odevzdali klerikům.) ... Když si klerici na svobodě a novici v roce 1950 našli školy, kam byli přijati ke studiu, byly spontánně vytvořeny malé komunity, v nichž se bydlelo společně asi po pěti. V těchto skupinkách bylo bratrské prostředí, bratři si navzájem pomáhali ve studiu i finančně, mnohé věci měli společné, sdíleli společnou pokladnu a dělili se o balíčky s jídlem, které dostávali od příbuzných. Když k nim potom z Želiva dorazila Pravidla pro malé komunity, docela samozřejmě podle nich žili. Komunit, ve kterých žili společně klerici a novicové, bylo více. V Ostravě, Olomouci, Brně a Praze bylo kolem šesti komunit. V Místku působily tři velké skupiny bývalých hodoňovických noviců. Další komunity byly v Opavě, Hlučíně, Lipníku nad Bečvou, Šternberku, Vysokém Mýtě a později na přehradě Klíčava. ... Prvním knězem, který se začal starat o kleriky ve skupinkách, byl P. Oldřich Vinklárek. Při záboru domů nebyl soustředěn spolu s ostatními, od roku 1949 pobýval tajně s kvartány ve Vidnavě, v severomoravském pohraničí blízko Jeseníka. Po rozpuštění školy ve Vidnavě v létě 1950 si našel zaměstnání ve svém rodišti ve Slušovicích a odtud na motorce v sobotu a v neděli objížděl jednotlivé skupiny. Pro srdeční onemocnění byl z PTP propuštěn P. Josef

- 17 -


Společenství

Smékal, zvaný Josífek. Našel si zaměstnání v Místku, kde byli novicové, a bratrsky se o ně staral. Jakmile byl v červnu 1950 propuštěn z Oseku P. Filipec, zorganizoval hned o prázdninách 1950 v Beskydech na Salajce „brigádu“, jak se tehdy říkalo krátkodobým pracím. Nadlesním tam byl jeden bratr našeho spolubratra. Někteří z nás trochu pracovali v lese, čistili protipožární chodníčky a sušili seno. Ostatní se mohli s Vaškem radit o svých těžkostech a problémech. Stejná brigáda na stejném místě se opakovala následujícího roku. Sešlo se vždy okolo 20 spolubratří. V prosinci 1953, když byli vojáci propouštěni z PTP, přišli do Ostravy a věnovali se mladým spolubratřím. P. Jan Honka byl zaměstnán jako řidič nákladního auta, aby mohl legálně navštěvovat co nejvíce spolubratří. (Každý propuštěný z Oseku a Želiva byl totiž sledován STB, jestli se nestýká s ostatními řeholníky, což bylo trestné). P. Jan dostal od představených na starost mladé spolubratry na Ostravsku. Do Ostravy přišel také jeho bratr P. Stanislav Honka, zaměstnaný jako elektrikář v Družstvu, dlouhodobě nemocný P. Karel Divoš a P. Vojtěch Frélich, který fáral na šachtě jako horník. Všichni ochotně pomáhali spolubratřím. ,,, Vraťme se zpět do let 1950–1951, kdy se vytvořily malé komunity a kdy byl propuštěn P. Filipec a z Želiva se dostaly „Pravidla pro malé komunity“. Byla organizována společná měsíční ústraní, nedělní výlety, roční duchovní cvičení, společné prázdniny a rozhovory s představeným P. Filipcem, který byl tehdy jediným salesiánským knězem na svobodě. P. Filipec často objížděl všechny malé komunity, radil, povzbuzoval, organizoval, sháněl peníze, vydával samizdat Cor Unum, kde byly směrnice a povzbudivé dopisy od představených z Želiva. Díky této obětavé a vyčerpávající práci P. Filipce, P. Tinky, P. Vinklárka a po propuštění z internace a z PTP také P. Josefa Smékala, P. Jana, P. Stanislava a Josefa Honkových v Ostravě, v Brně P. Václava Hynka a P. Josefa Januše, v Olomouci P. Karla Poláka a P. Emila Škurky, v Praze P. Jana Roba, na přehradě P. Jaroslava Kopeckého a P. Josefa Kubína a mnoha jiných salesiánských kněží, si mnoho mladých spolubratří v malých komunitách udrželo salesiánské povolání. Jinak na tom byli bývalí novicové, kteří byli propuštěni z Hodoňovic a měli pouze částečnou salesiánskou formaci. Když v roce 1953 ukončili střední školu maturitou, neviděli perspektivu v řeholích, které měly zakázanou činnost. Sami jako „bývalí řeholníci“ byli sledování StB, mnozí byli voláni na výslechy, byla jim kontrolována pošta a byli i jinak šikanováni. Mnozí vystudovali vysokou školu a založili si rodiny. Asi pět z nich se stalo diecézními kněžími. Mnoho z nich se stalo horlivými laickými apoštoly ve svých farnostech a jsou jimi dodnes. Stali se salesiány ... Vraťme se zpět do roku 1952, jak žili klerici v malých komunitách na Ostravsku. Jednotlivé skupiny si dělaly společně sobotní a nedělní program. Jezdilo se do Beskyd, na výlety na kolech, na různé oslavy se pronajala chalupa v Beskydech. Někteří občas vypomáhali v ostravské oratoři, která byla v salesiánském kostele sv. Josefa. Ostravská salesiánská oratoř byla jediná, která fungovala v letech 1950–55. Když byli salesiáni 14. dubna 1950 odvezeni do Oseku a Želiva, ujali se menších chlapců z této oratoře starší oratoriáni. V kostele naproti sakristie si upravili místnost pro oratoř a denně tam chodilo 20–30 chlapců. Hlavními organizátory byli Evžen Němec a Jarek Sýkora, kteří chodili do

- 18 -


Společenství

oratoře asi od svých deseti let. Chlapci si hráli, ministrovali a zpívali v kostele při bohoslužbách, chodili společně na výlety, na blízkém hříšti hráli kopanou. To vše organizovali Evžen a Jarek až do příchodu klerika Václava Zuchnického, který se z Přestavlk vrátil k rodičům do Ostravy. Ten se stal placeným kostelníkem v kostele sv. Josefa – v „Don Bosku“. Založil pěvecký sbor dospělých oratoriánů a děvčat, která chodila do kostela. To byl základ mnoha později založených výborných rodin, sbor se scházel a zpíval přes 40 let. Ostravská oratoř pořádala přes prázdniny 1951 první salesiánské „chaloupky“ ve vesnici Pitárné poblíž Krnova, a ty se v následujících letech asi třikrát opakovaly. Když se vrátil z vojenské služby klerik Jarda Lank, konala se chaloupka v Beskydech na lesnické chalupě „Samorostly“. V roce 1955 se o tuto akci začala zajímat StB. Chlapci byli vyslýcháni a chaloupky i oratoř skončily. Roku 1952 po prozrazení tajných styků s představenými v Želivě byl vydán zatykač na P. Filipce. Ten se začal ukrývat v Liptále na Vsetínsku střídavě u známých a u sester dominikánek, které vedly ústav pro chlapce s duševním postižením. Styk P. Filipce se spolubratry udržovala novicka Helena, která vozila do Ostravy dopisy od něho pro spolubratry. Jezdila samozřejmě v civilu. Ostravští spolubratři vzkazy a směrnice opisovali na psacím stroji do samizdatového časopisu Cor Unum, který rozváželi měsíčně do jednotlivých středisek. ... Pro kleriky v Ostravě to bylo časově velmi náročné. Všechno se muselo domlouvat osobně, protože dopisy posílané poštou byly kontrolovány a prosvěcovány na přístrojích StB na poštách, kde pro tuto činnost měli vyhrazenu zvláštní místnost. Denní program v každé komunitě býval stejný: Pracující vstávali před pátou, po snídani měli krátké rozjímání, modlitby a do práce šli na šestou hodinu. Domů se vraceli asi ve tři odpoledne, nakoupili na večeři, asi hodinu studovali nebo doma pracovali, o půl šesté šli na mši. Po návratu měli chvíli vzájemného sdílení, po večerních modlitbách a slůvku uléhali v deset večer. Studenti to měli ráno trochu volnější, ale odpoledne měli občas školu do večera. Poslední velká společná akce před zatýkáním spolubratří se konala v roce 1955 na Svatém Hostýně. Důvodem bylo povzbudit k vytrvalosti v povolání hlavně ty, kteří žili osaměle po příchodu z vojny nebo ze soustřeďovacích středisek. Všechno se muselo domlouvat osobně, v lese pod Hostýnem sešlo se tehdy asi čtyřicet spolubratří. StB se o srazu nějak dověděla, ale nenašla nikoho, i když na Hostýně hlídkovalo asi dvacet příslušníků StB, jak později při výslechu vyšetřující zlostně prozradil.

ANKETA O EKONOMICKÝCH RADÁCH. 1) Jakým způsobem byla jmenována v Zátoru ekonomická rada? V pohraničí jsem měl na starosti nejprve 4 a pak 2 farnosti. Ekonomicko- pastorační radu (z důvodu malého počtu věřících byla jen jedna) jsem jmenoval brzy po svém nástupu. Cesta k jejímu jmenování byla následující: Nejprve proběhly tzv. „volby v kostele“. Věřící v Zátoru po skončení jedné nedělní mše sv. dostali do rukou tužku a papír s výzvou, aby na něj napsali jména tří lidí, kteří by dle jejich názoru byli pro tuto službu vhodní. Z nejvíce frekventovaných jmen jsem zvolil 5 osob a ve zbývajících farnostech jsem pak ze skupiny aktivních farníků vybral už jen jednoho zástupce. Jakmile všichni oslovení vyjádřili souhlas, byli slavnostně představeni při jedné z dalších nedělních mší a složili slib do rukou faráře. 2) Jak často se scházela? Podle potřeby. Vždycky, když se připravovala nějaká akce: oprava kostela, farní ples, farní den atd. Mluvili jsme o tom, co se bude dít, vyslechl jsem jejich názory, rady a postřehy. Pak jsme si rozdělili úkoly.

- 19 -


Společenství

3) Byli farníci informováni o vybraných částkách? Hlásil jsem vždycky jen mimořádné sbírky, které odcházely na určitý účel: např. na misie, na seminář atd. a pokud jsem nezapomněl :-) tak 1x za měsíc i sbírku na potřeby farnosti. Samozřejmě na konci roku jsem pravidelně informoval o příjmech i výdajích farnosti a tyto údaje byly také vyvěšeny v kostele. 4) Osvědčila se Vám ze Zátoru v oblasti ekonomiky a hospodaření nějaká zkušenost? S trochou nadsázky se dá říci, že jsem byl v Zátoru svědkem malého „ekonomického zázraku“. Na počátku měla farnost na účtu asi 14 000,- Kč. Postupně se nám společně podařilo ušetřit a také z darů pořídit novou zpovědnici, zrenovovat starší darované lavice a instalovat nové osvětlení kostela. Fara dostala novou kuchyň, nový septik a stavebně jsme upravili dva pokoje pro dobrovolníky. Ze svého dosavadního působení mám tyto dvě základní zkušenosti s hospodařením: 1. když je člověk štědrý, Bůh jeho daru požehná a „rozmnoží ho“ 2. když lidé, vidí, že se ve farnosti něco děje, když ví, k čemu jsou jejich peníze použity, tak přispějí rádi Poděkování Jak jsem se dověděl, tak časopis Společenství a také farní knihovna právě oslavují dvacáté narozeniny. Tak se sluší, abych oslavencům popřál ještě hodně let, hodně spokojených čtenářů a hlavně hodně obětavých spolupracovníků, se kterými se i nadále bude dařit dobré dílo, ke kterým oba oslavenci beze sporu patří. Díky všem, kteří toto dobré dílo zatím vytvářeli. Jim a všem budoucím žehnám. P. Marcel.

ADAM A TETOVAČ V dávných dobách, kdy ještě Adam neměl Evu, procházel se takto Adam po rajské zahradě. Procházel se docela dlouho, až došel k plotu rajské zahrady. Tu najednou zpozorní, zaostří zrak a hle, za plotem rajské zahrady sedí někdo cizí a něco vyťukává do kůže. Adam je zvědavý, kdo že to tam je a co tam dělá? Dotyčný se nezdráhá, Adamovi se představí jako tetovač a ukazuje mu výtvory své práce, které vytetoval. Adam je nadšen a ptá se tetovače, zda by mu také něco nevytvořil. Tetovač: „Jasně, vytetuji Ti, co budeš chtít, ale víš, já tam k vám nemůžu. Musíš přelézt plot a jít za mnou Ty!“ A tak Adam přelézá plot. Protože je nahý, nic víc neřeší, jen nastaví tetovači svá záda. Tam by se mu totiž nějaká krásná ozdoba náramně vyjímala. Tetovač se ptá: „A co tam chceš vlastně vytetovat?“ Adam nemusí ani moc přemýšlet a odpoví: „Chci tam mít: JÁ JSEM ŠŤASTNÝ.“ A tak se tetovač pouští do díla. Jenomže Adam netuší, jak tetování bolí a tak sebou začne cukat a naříkat, až to v jednom okamžiku nevydrží a uteče tetovači od rozdělané práce zpátky přes plot do zahrady. Na zádech si však přece jen něco odnáší. Jsou to vytetovaná dvě velká písmena a těmi jsou JÁ. Od těch dob si tento pozůstatek Adamova tetování neseme na sobě vepsaný všichni. A toto JÁ si máme šanci během postního období smýt…

- 20 -


Společenství

Matrika našich farností

Únor – Březen Svatá Anna Křty: Filip Hájek Eliška Gabriela Pavelková Magdaléna Marie Pavelková Pohřby: Ludmila Ozgová Štefan Nagy Anděla Najzarová Ondřej Hanušovský Adolf Valošek

69 90 82 83 76

Svatá Markéta Pohřby: Marie Skalková Josef Václavek

87 91

- 21 -


Společenství

Dopisy do záhrobí Lidé, kteří křičeli: „Ukřižuj!“ V městě Šumbarku, v osmém roce panování Václava Vrtošivého Jste ještě celí ochraptělí z křiku na Pilátově dvoře. V uších vám zaléhá, a tak nemůžete ani mluvit ani slyšet. Možná však můžete číst mé řádky… Nepíši vám proto, abych vás přesvědčil o tom, že se mýlíte. Na to je příliš pozdě. Nechci vás ani obviňovat – na to nejsem dostatečně bezúhonný. Chci spolu s vámi vzpomínat na to, co se stalo. Vím, že k tomu sami nemáte příliš chuti. Euforie již odezněla a do vašich srdcí se pomalu vkrádají rozpaky, pochyby a výčitky. Ještě ráno bylo vše jasné; nyní jsou vaše tváře stejně zamračené jako obloha nad Golgotou. Poznenáhlu vám začíná docházet, co se vlastně stalo. To vy jste odsoudil Ježíše k smrti. Vynesli jste svůj ortel mnohem dříve, než se tak odvážil učinit Pilát. Ten směšný pohanský vládce zase jednou prokázal, že byl sem, na periférii římské říše, vykázán po právu. Jakkoliv se snažil Ježíše osvobodit, každým svým slovem a činem jen přiléval oleje do ohně a přispíval k jeho konečné zkáze. Nejprve se vám pokoušel předhodit Barabáše, pak upokojit vaše choutky krvavým bičováním a nakonec se okázale zbavit vlastního podílu na justiční vraždě. Právem jste se mu vysmáli. Každý, kdo tak málo zná zákoutí lidské mysli, je nezpůsobilý pro výkon politického úřadu. Oč více prokázali své manipulační schopnosti zkušení farizeové. Stačilo pár vhodně volených slov a záhy jste je nadšeně vykřikovali jako svá vlastní. Opájeli jste se přitom vlastní mocí a silou. Skandovaný pokřik rozechvěl nejhlubší a nejtemnější struny vašeho nitra. Z úst vám samovolně tryskala slova, jimž nyní tak docela nerozumíte a možná se za ně dokonce stydíte. Proč vlastně jste tak vehementně žádali Ježíšovu smrt? Pokud jste s tímto prorokem měli nějakou osobní zkušenost, pak se jednalo o zkušenost veskrze kladnou. Některé z vás nebo vašich příbuzných zázračně uzdravil, nasytil či napojil. Jiné utěšil a povzbudil. Tedy nic, za co by zasloužil krutou smrt na kříži. Jak vás to vůbec mohlo napadnout? Vaše zloba možná pramenila z hlubokého zklamání. Naděje, které jste vkládali do nového proroka, se nenaplnily. Ta zubožená troska nepodobná člověku si nic jiného než smrt na kříži nezaslouží. Mezi čtyřma očima byste mu přesto nic takového neřekli. Tu obrovskou, nepochopitelnou změnu s vámi učinil dav. V něm se z rozumných bytostí stává nemyslící masa, schopná těch nejhorších zvěrstev. Pod falešným pláštěm anonymity a soudržnosti se ochotně dopouští urážek, násilí i vraždy. Nic se nezměnilo; do dnešních dnů se chováme stejně. Bažíme po krvi a fascinuje nás (cizí) smrt. Nemůžeme-li se účastnit veřejných poprav, sdružujeme se alespoň na fotbalových stadionech, pochodech radikálů či prvomájových průvodech. Mnohdy se jedná o pouhou záminku, která nám umožní beztrestně vykřičet vlastní frustraci a zlobu vůči nespravedlivému světu. Přes propast věků spolu s vámi křičíme: „Ukřižuj!“ a svoláváme prokletí na sebe i své děti. Začarovaný kruh se uzavírá… Zdá se, že není cesty vedoucí k vysvobození. Kolotoč zmařených nadějí se točí stále rychleji, odstředivá síla nás sráží k zemi a my jen zoufale křičíme ono věčné „Ukřižuj!“ Ve středu tohoto koloběhu však bez hnutí stojí Ježíš, jeho krev padá na nás a na naše děti – a smývá naši vinu. Tak už konečně přestaňme křičet. -ok- 22 -


Společenství

HÁDANKY A MALÉ HŘÍČKY PRO KLUKY A PRO HOLČIČKY Milé děti, i když se to někdy nezdá, jaro pomalu klepe na vrátka. Ve vzduchu je cítit tající sníh a možná, že už pod mokrou hlínou tušíte probouzející se květinky. Tohle krásné jarní probouzení je pro nás určitě moc pěkné, ale přesto máme ještě jeden mnohem větší důvod k oslavě, víte který? Je to důvod k té největší oslavě z celého roku! Malou nápovědu máte v tajence křížovky J. 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

1. Patron České země, který byl zavražděn vlastním bratrem Boleslavem 2. Pěstoun Pána Ježíše, snoubenec Panny Marie 3. Svatý, který napsal mnoho listů Nového zákona (Korinťanům, Římanům, Efezanům, …) 4. Babička svatého Václava 5. Kostel v Havířově Bludovicích se jmenuje Kostel svaté … 6. Která svatá má svátek 4. prosince? 7. Kostel v Havířově Městě je zasvěcen svaté … 8. Kostel na Šumbarku se jmenuje podle italského kněze Jana … 9. Bratr Metoděje 10. Apoštol Pána Ježíše, první papež

Z celého srdce Vám přeji tu nejradostnější oslavu těch největších svátků! Marťa

- 23 -


Společenství

MÍSTO PRO BERÁNKA ZKUSÍTE HO NAKRESLIT? Mohou pomoci mámy, tátové, babičky i dědové, tety i strýčkové, sestřičky i bráškové,…

- 24 -

2010 Květnonedělní

Recommend Documents