2009

MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra ústavního práva a politologie

Bakalářská práce

AUTONOMIE CÍRKVÍ V PRÁVNÍM ŘÁDU ČESKÉ REPUBLIKY Kamila Mácová 2008/2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma: „Autonomie církví v právní řádu České republiky“ zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.

………………………..……………… vlastnoruční podpis autora

Poděkování:

Děkuji JUDr. Pavlu Molkovi vedoucímu své bakalářské práce za odborné vedení, poskytnuté konzultace a cenné připomínky, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.

2

Obsah: 1. Úvod

str. 6 - 7

2. Základní pojmy

str. 8 - 10

2.1

Autonomie

str. 8 - 9

2.2

Autonomie vůle

str. 9

2.3

Církev, náboženská společnost

str. 9 - 10

3. Článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

str. 11 - 17

3.1

Autonomie církví a náboženských společností obecně

str. 11 - 12

3.2

Vznik církví a náboženských společností

str. 12

3.3

Autonomie církví a náboženských společností při ustanovování orgánů a

3.4

duchovních

str. 13 - 14

Některé pravomoci církví a náboženských společností

str. 14 - 15

3.4.1 Církevní právnické osoby

str. 14

3.4.2 Duchovní činnost

str. 15

3.5

Církevní sňatek

str. 15

3.6

Příklad z praxe

str. 16

3.7

Přehled církví a náboženských společností na území České republiky str. 16 - 17

4. Ústavní soud 4.1

str. 18 - 28

Úvod

str. 18

4.1.1 Ústavní soud

str. 18

4.2

Nález ústavního soudu

str. 18

4.3

Nález Ústavního soudu č.j. Pl. ÚS 6/02

str. 18 - 26

4.3.1 Podání návrhu k ústavnímu soudu

str. 18 - 19

4.3.2 Námitky navrhovatelů

str. 19 - 21

4.3.3 Vyjádření účastníků řízení

str. 21 - 22

4.3.3.1 Poslanecká sněmovna

str. 21 - 22

4.3.3.2 Senát

str. 22

4.3.4 Stanoviska dalších oslovených institucí

3

str. 23 - 24

4.3.4.1 Stanovisko ministerstva kultury

str. 23

4.3.4.2 Stanovisko Ekumenické rady církví v České republice str. 23 - 24 4.3.4.3 Stanovisko České biskupské konference 4.3.5 Rozhodnutí ústavního soudu 4.4

str. 24 - 27

Závěr

str. 27 - 28

5. Nejvyšší správní soud 5.1

str. 24

str. 29 - 36

Úvod

str. 29

5.1.1 Nejvyšší správní soud

str. 29

5.2

Kasační stížnost

str. 29 - 30

5.3

Rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se mešního vína str. 30 - 32

5.3.1 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 54/2007-94 str. 30 - 32

5.4

5.3.1.1 Mešní víno

str. 30

5.3.1.2 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu

str. 30 - 32

5.3.1.3 Závěr

str. 32

Rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se ochranné známky str. 32 - 36

5.4.1 Ochranná známka

str. 32

5.4.2 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 50/2007-101 str. 33 - 34 5.4.3 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 51/2007-82 str. 35 - 36 5.4.4 Závěr

str. 36

6. Závěr

str. 37 - 38

7. Resumé

str. 39

8. Seznam použité literatury

str. 40 - 42

8.1

Legislativa

str. 40

4

8.2

Knižní publikace

str. 40 - 41

8.3

Časopisecká literatura

str. 41

8.4

Judikatura

str. 41 - 42

8.5

Internetové zdroje

str. 42

Přílohy

str. 43 - 49

5

1. Ú V O D Jako téma své bakalářské práce jsem si vybrala „Autonomie církví v právním řádu České republiky“. „Společenský vývoj na počátku 90. let minulého století lze v České republice ve vztahu k náboženským skupinám charakterizovat jako znovunastolení svobody věřících a působení ve veřejném sektoru.“1 Církve a náboženské společnosti jsou proto nedílnou součástí veřejného sektoru každého demokratického státu. V právním řádu České republiky vyplývá autonomie církví a náboženských společností především z článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod2, která je součástí ústavního pořádku České republiky, a dále pak ze zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech)3. Prameny církevního práva v České republice z hlediska právní síly může rozdělit na:
primární a
sekundární. Mezi primární prameny patří ústavní zákony, mezinárodní smlouvy postavené na úroveň ústavních zákonů a samozřejmě i ostatní zákony. Naproti tomu mezi sekundární prameny patří nařízení vlády, vyhlášky jednotlivých ministerstev, příp. vyhlášky jiných ústředních orgánů státní správy. V současném českém právu je právo na náboženskou svobodu řazeno mezi „práva hmotná, subjektivní práva, a to práva veřejnoprávního charakteru.“4 Tato jsou obsažena v hlavě druhé „Lidská práva a základní svobody“ LZPS, v oddíle s názvem „Základní lidská práva a svobody“, a to v článcích 15 a 16 LZPS. V souladu s přijatými mezinárodními právními závazky a podle článku 1 LZPS jde o základní práva a svobody nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. „Je zřejmé, že článku 15 a 16 LZPS vycházejí ze závazků, které na sebe Česká republika přijala mezinárodními smlouvami. Např. článek 15 odst. 1 LZPS a článek 16 odst. 1 LZPS reprodukují normu článku 18 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech z roku 1966 (resp. článek 9 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv

1

Jäger P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 1. vydání, s. 7. 2 Dále jen „LZPS“. 3 Dále jen „zákon o církvích a náboženských společnostech“.

6

z roku 1950). Článek 16 odst. 2 LZPS o nezávislosti církví na státních orgánech jde nad rámec mezinárodních smluv o lidských právech.“5 Lze proto říci, že „LZPS odpovídá plně standardům mezinárodního i evropského společenství o náboženské svobodě“6. Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, tak jak je upravena v článku 15 LZPS se promítá i do některých dalších práv uvedených v LZPS. Jedná se především o svobodu projevu zaručenou článkem 17 LZPS a částečně o právo na vzdělání upravené v článku 33 LZPS. Na základě 2. vatikánského koncilu lze vztah církví a náboženských osob, na straně jedné a státu, na straně druhé, upravit třemi zásadami, kterými jsou:
zásada autonomie státu a církve,
zásada náboženské svobody,
zásada spolupráce církve a státu. „Zásada autonomie církví a náboženských společností spočívá především v tom, že stát do činnosti církví a náboženských společností nesmí zasahovat, a pokud se aktivita církví omezí na vnitřní záležitosti (zejména na vnitřní členění), není principiálně možno tato opatření přezkoumávat před státními soudy.“7 Zásada náboženské svobody zdůrazňuje na straně jedné právo a na straně druhé povinnost jednat podlé svědomí. Náboženskou svobodu můžeme rozdělit na: ♦ náboženskou svobodu ve vnitřní sféře, tj. svobodu v hledání pravdy, ♦ náboženskou svobodu ve vnější sféře, tj. svobodu ve veřejném výkonu náboženství a svobodu bez příkazů či zákazů ze strany státní moci“8. Zásada spolupráce církve a státu by se dala vymezit jako negativní motiv, tj. ochrana a boj proti zlu, a pozitivní motiv, tj. rozvoj dobra společnosti a všech lidí v ní žijících, přičemž jsou zachovány zásada autonomie a zásada subsidiarity.

4

Hrdina A.I.: Náboženská svoboda v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, I. vydání, s. 59. 5 Hrdina A.I.: Náboženská svoboda v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, I. vydání, s. 65. 6 Hrdina A.I.: Náboženská svoboda v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, I. vydání, s. 65. 7 Šimáčková K..: Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice; Revue církevního práva č. 35, 3/06, s. 195. 8 http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/teorie-prava/Cirkev-Stat2008.pdf

7

2. ZÁKLADNÍ POJMY 2.1

Autonomie Autonomie pochází z řeckého "samozákonodárství", „ve státovědném smyslu

znamená specifické postavení ústavně vymezené části státu nebo oblasti společenského života, její právo v rámci právního řádu samostatně rozhodovat o svých záležitostech.“9 Autonomie je pojmem státního zřízení, kdy v unitárním státě je určitá část území spravována odlišně a má vyšší míru pravomocí než jiné území. Autonomie je však součástí unitárního státu, není subjektem federace, ale může být jejím předstupněm. Autonomie je forma rozsáhlé samosprávy části státu v jeho rámci. „Stát si zpravidla ponechává monopol v zákonodárství, tzn. že obecné právní normy (tj. zákony) určuje jen stát a pouze jejich provádění svěřuje orgánům autonomních útvarů.“10 Autonomií se rozumí schopnost usnášet se na vlastních předpisech. „Autonomní útvar bývá často utvářen na národním a územním principu.“11 V jednom státě se může vyskytovat více autonomních území s různou mírou pravomocí autonomie. Příkladem jiné autonomie může být národní oblastní autonomie, která se obvykle člení na tři základní skupiny, a to:
politickou formu autonomie – „vyznačuje se vlastní ústavou a vlastní soustavou nejvyšších orgánu autonomního útvaru; zastupitelský orgán má právo v rámci vymezené autonomie vydávat své zákony“12;
administrativní formu autonomie – „má statut o autonomii a její vrcholné orgány mají postavení místních orgánů veřejné moci; v omezeném rozsahu mají i tyto orgány právo původní normotvorby“13;
smíšenou formu autonomie. V širším slova smyslu se autonomií rozumí jakákoliv nadstandardní volnost jednání a samosprávy části nějaké organizace ve vztahu k organizaci jako celku. „Autonomie je také rovněž označením pro politickou nezávislost určité veřejnoprávní korporace a v tomto smyslu i pojmem velmi blízkým k pojmu práva popřípadě nezadatelného práva, což se blíží privilegiu - na místní i regionální samosprávu. Takto chápaná autonomie či právo na samosprávu zahrnuje v právní 9

HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19. HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19. 11 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19. 12 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19. 13 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19. 10

8

interpretaci prvek negace vnějšího politického vlivu. Zvláště v unitární struktuře státu je autonomie vymezena i jako forma územní decentralizace.“ 14

2.2

Autonomie vůle Svoboda, nebo-li autonomie, vůle patří k základním právním zásadám a současně

je„autonomie vůle jedním z určujících rysů právního postavení osoby. Své místo má zejména ve vztazích soukromoprávních, které jsou regulovány - na rozdíl od vztahů veřejnoprávních - nepřímo, tj. stanovením obecných pravidel chování mezi účastníky, které účastníci svým vlastním aktivním jednáním konkretizují a současně uvádějí v život. Autonomie účastníků soukromoprávních vztahů bývá v závazkových vztazích konkretizována v podobě zásady smluvní svobody (volnosti).“15 Autonomie vůle je tedy výrazem právních možností osob v soukromě-právních vztazích. Zásada volnosti dává osobám „právo volby právně významného chování“16. Konkrétní projevy této zásady můžeme roztřídit do čtyř možností chování, kterými jsou: „autonomie volby, zda učinit právní úkon, či nikoli, autonomie výběru adresáta právního úkonu, autonomie volby obsahu právního úkonu, autonomie volby formy právního úkonu.“17

2.3

Církev a náboženská společnost Církví nebo náboženskou společností se podle českého správního práva rozumí

„veřejnoprávní osoba, a to dobrovolné společenství osob, které má vlastní strukturu, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založené za účelem vyznávání určité náboženské víry.“18 Na velkou většinu náboženských organizací, které oficiálně působí na území České republiky, můžeme použít označení církev. Necírkví, tedy náboženských společností, a jejich členů je nejenom na území České republiky, ale i v Evropě menšina. Stát, kraje a obce nemohou provádět náboženskou ani protináboženskou činnost. Stát může omezit správu vnitřních záležitostí církví a náboženských společností pouze v případech taxativně stanovených zákonem. Jedná se o případy, kdy jsou ohroženy veřejná bezpečnost a pořádek, zdraví, mravnost, práva a svobody.

14

Lexikony – nakladatelství Sagit (CD). HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19-20. 16 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19-20. 17 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 19-20. 18 Lexikony – nakladatelství Sagit (CD). 15

9

Církve a náboženské společnosti jsou „společenství dynamická, vyvíjející se a žijící“19, a to především zásluhou lidí, kteří je tvoří. Církve a náboženské společnosti ve většině případů ovšem nepůsobí jako celistvý celek věřících s jediným vedením. Dochází v nich k nejrůznějším názorovým střetům a ideovým změnám.

19

Jäger P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 1. vydání, s. 8.

10

3. Článek 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod 3.1

Autonomie církví a náboženských společností obecně Náboženská svoboda jednotlivců a jejich sdružování do církví a náboženských

společností a podmínky jejich fungování ve vztahu k státu jsou v demokratických státech regulovány zvláštními právními předpisy. Česká právní teorie tyto označuje jako konfesní právo. Podle článku 16 odst. 2 LZPS platí, že: „Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.“ Toto právo je přiznáno všem církvím a náboženským společnostem a netýká se proto pouze registrovaných církví a náboženských společností. V praxi se uvedené ustanovení LZPS dotýká především registrovaných církví a náboženských společností. Ustanovení článku 16 odst. 2 LZPS „je protipólem“20 ustanovení článku 2 odst. 1 LZPS, ze kterého vyplývá, že „stát je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání“. Zvláštností ústavněprávní garance vnitřní autonomie církví a náboženských společností je především zajištění společných práv, nikoliv tedy „bezprostředně individuálních lidských nebo občanských práv“21. Zařazení vnitřní autonomie církví a náboženských společností do LZPS „může vzbuzovat určité pochyby, a tím také hledání jejího ospravedlnění“22. V LZPS uváděná nezávislost církví a náboženských společnostech na státních orgánech při ustanovování, příp. změně, orgánů církví a náboženských společností, ustanovování duchovních nebo zřizování církevních právnických osoby, „je základem náboženské samosprávy.“23 Náboženskou samosprávu můžeme označit též jako autonomii církví. Autonomie církví na státu není zcela úplná, neboť neustále trvá finanční

podpora

státu

jednotlivým

registrovaným

církvím

a

náboženským

společnostem. 20

Pavlíček V. a kol.: Ústavní právo a státověda, II.díl, Ústavní právo České republiky, Část 2., Praha: Linde Praha, 2004, s. 119. 21 Přibyl S.: Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské republiky o služebním poměru duchovních; Revue církevního práva č. 30, 1/05, s. 40. 22 Přibyl S.: Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské republiky o služebním poměru duchovních; Revue církevního práva č. 30, 1/05, s. 41. 23 Klíma K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 718.

11

Společenský vývoj na počátku 90. let 20. století lze v České republice ve vztahu k náboženským skupinám charakterizovat jako znovunastolení svobody věřících a působení ve veřejném sektoru.

3.2

Vznik církví a náboženských společností Na území České republiky vznikají církve a náboženské společnosti na základě

registrace a za splnění podmínek daných zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, v platném znění. Registrace církví a náboženských společností probíhá u Ministerstva kultury České republiky24, a to podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů (tzv. kompetenční zákon), kdy ministerstvo kultury je mimo jiné ústředním orgánem státní správy pro věci církví a náboženských společností. Předmět činnosti ministerstva kultury na úseku církví a náboženských společností je dán především zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, v platném znění, a dále pak zákonem č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, v platném znění. Hlavním významem registrace církví a náboženských společností u ministerstva kultury je „získání právní subjektivity podle českého práva“25. Návrh na registraci církve nebo náboženské společnosti podává ministerstvu kultury tzv. přípravný výbor, který musí mít minimálně 3 členy. Členy přípravného výboru mohou být pouze fyzické osoby starší 18ti let, které mají způsobilost k právním úkonům a jsou státními občany České republiky, příp. jsou cizinci s trvalým pobytem na území České republiky. Návrh na registraci církve nebo náboženské společnosti na území České republiky musí mimo jiné obsahovat základní charakteristiku církve nebo náboženské společnosti a petici, která obsahuje minimálně 300 podpisů osob, které se k této církvi či náboženské společnosti hlásí a kteří jsou občany České republiky, příp. osobami, které mají trvalý pobyt na území České republiky. Bližší podmínky vzniku a působení církví a náboženských společností na území České republiky jsou dány zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, v platném znění. Na základě zákona o církvích a náboženských společnostech mohou vznikat nejenom církve a náboženské společnosti,ale také jejich svazy. Stejně jako církve a 24

Dále jen „ministerstvo kultury“. Hrdina A.I.: Náboženská svoboda v právu České republiky, Praha: Eurolex Bohemia, 2004, I. vydání, s. 141. 25

12

náboženské společnosti, tak i „svazy církví a náboženských společností“26 podléhají registraci na ministerstvu kultury. Členy svazů mohou být pouze registrované církve a náboženské společnosti. Církve a náboženské společnosti se sdružují do svazů na základě společných zájmů. Hlavním cílem svazů je účinnější dosahování společných cílů. Svaz zastupuje sdružené církve a náboženské společnosti v obecných jednáních se státními orgány, což vede k účinnějšímu a snadnějšímu jednání. Ministerstvo kultury vede následující rejstříky, týkající se církví a náboženských společností, příp. právnických osob, které založily registrované církve a náboženské společnosti:
rejstřík registrovaných církví a náboženských společností,
rejstřík evidovaných právnických osob,
rejstřík svazů církví a náboženských společností.

3.3

Autonomie církví a náboženských společností při ustanovování orgánů a duchovních Autonomie církví se nejvíce projevuje ve svobodném ustanovování církevních

orgánů a duchovních. Každá z registrovaných církví a náboženských společností si upravuje vnitřní systém organizace a systém volby duchovních. Můžeme říci, že na území České republiky rozlišuje dva typy uspořádání církví, a to:
církve a náboženské společnosti, které jsou uspořádány hierarchicky a kterou jsou řízeny centrálně – např. římsko-katolická církev,
církve a náboženské společnosti, které „vycházejí ze spojení jednotlivých kongregací či sborů“27 (tzv. kongregační princip) – např. církev československá husitská. Ustanovením článku 16 odst. 2 LZPS „bylo zrušeno předchozí právo státu spolurozhodovat (většinou však rozhodovat) o obsazování církevních úřadů“28. V současné době tedy platí pravidlo, že „úprava vztahu mezi jednotlivými orgány církve, jejich ustavování, pracovní a obdobný poměr mezi církví a osobou vykonávající duchovní činnost“29, jsou zcela mimo vměšování státu. Ustanovení článku 16 odst. 2 26

Dále jen „svazy“. Klíma K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 718. 28 Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2.díl, Práva a svobody, Praha: Linde Praha, 1999, s. 173. 29 Klíma K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 718. 27

13

LZPS však nevylučuje výkon státního dohledu z pohledu zachovávání zákonů církvemi a náboženskými společnostmi, a to v souladu s článkem 16 odst. 4 LZPS, který zní: „Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“

3.4

Některé pravomoci církví a náboženských společností

3.4.1 Církevní právnické osoby Církve a náboženské společnosti pro své potřeby mohou zakládat vlastní církevní právnické osoby. „Vznik církevní právnické osoby je podroben evidenčnímu principu, tzn. že ministerstvo kultury nezkoumá vlastní zakládanou církevní právnickou osobu, ale po splnění formálních náležitostí tuto pouze zaeviduje do Rejstříku církevních právnických osob.“30 Evidenci podléhají také veškeré změny, které se v rámci církevní právnické osoby dějí. Vnitřní organizace a veškeré záležitosti týkající se církevních právnických osob jsou stejně jako vnitřní záležitosti církví a náboženských společností plně v moci vnitřní církevní autonomie. Církevní právnické osoby mohou být vázány na „určité území, řeholní nebo jiné vnitro-církevní instituce, a také zařízení působící v oblasti zdravotní, sociální, charitativní a humanitární“31. Pojmem církevní právnické osoby můžeme proto chápat jako „souhrnný název pro subjekty evidované podle zákona o církvích a náboženských společnostech“32. Podle kanonického práva, tj. katolického církevního práva, můžeme církevní právnické osoby rozdělit na:
„soubor osob a soubor věcí
sborové (kolegiátní) a nesborové (nekolegiátní) církevní právnické osoby
veřejné a soukromé církevní právnické osoby“33

30

Klíma K. a kol.: Komentář k Ústavě a Listině, Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005, s. 719. 31 Jäger P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 1. vydání, s. 8 - 9. 32 Jäger P.: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006, 1. vydání, s. 9. 33 Tretera J. R.: Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002, s.76.

14

3.4.2 Duchovní činnost Církve a náboženské společnosti mohou v rámci oprávnění daných jim zákonem „svobodně určovat své náboženské učení a obřady, vydávat vnitřní předpisy, pokud tyto nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, poskytovat duchovní a hmotné služby, vyučovat a vychovávat své duchovní i laické pracovníky“34. U osob, které z pověření církví a náboženských společností vykonávají duchovní činnost, církve a náboženské společnosti posuzují způsobilost těchto osob k výkonu duchovní činnosti a určují jejich zařazení. Stát v těchto případech musí uznávat mlčenlivost osob pověřených výkonem této činnosti.

3.5

Církevní sňatek Ilustrací vnitřní autonomie církve je možnost před orgánem církve nebo

náboženské společnosti uzavřít církevní sňatek. Církevní sňatek je zákonem umožněná forma uzavření manželství. „Manželství se uzavírá souhlasným prohlášením před příslušným orgánem církve, a to osobou pověřenou oprávněnou církví nebo náboženskou společností.“35 Jedná se o církve a náboženské společnosti registrované a oprávněné konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky podle § 6 a § 7 odst. 1 písm. d) zákona č. 3/2002 Sb.. „Církevní sňatek může být uzavřen až poté, kdy snoubenci předloží oddávajícímu osvědčení vydané příslušným matričním úřadem, od jehož vydání neuplynuly více než tři měsíce, o tom, že splnili všechny požadavky zákona o rodině pro uzavření platného manželství.“36 V případě Církve římskokatolické má podle kodexu církevního práva, kniha II – Boží lid, hlava 6 „Farnosti, faráři a farní vikáři“, kán. 535 § 1 každá farnost povinnost vést farní matriky, zejména knihu pokřtěných, oddaných a zemřelých. Do knihy oddaných se zapisují všechny církevní sňatky, resp. udělení svátosti manželství. Z kodexu církevního práva, kniha IV – Posvěcující služba církve, stať VII „Manželství“, kán. 1057 vyplývá, že „manželství je vyvářeno souhlasem stran zákonně projevenými mezi osobami právně způsobilými a že manželský souhlas je úkon vůle, jímž se muž a žena sami sobě navzájem neodvolatelnou dohodou odevzdávají a přijímají za účelem vytvoření manželství“37. 34

Pavlíček V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2.díl, Práva a svobody, Praha: Linde Praha, 1999, s. 174. 35 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 53. 36 HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 53. 37 Kodex kanonického práva, Praha: Zvon, 1994, s. 471.

15

3.6

Příklad z praxe Profesor na katedře ústavního práva a politologie, Právnické fakultě Masarykovy

univerzity, Zdeněk Koudelka na svých internetových stránkách zveřejnil reakci na článek Aleše Pejchala38 uveřejněný v deníku Právo dne 13.10.2003 pod názvem „Nejrovnějších z rovných?“. Autor článku zde kritizoval Ústavní soud České republiky39 za rozhodnutí, kterým zakázal ministerstvu kultury omezovat ústavně zaručenou náboženskou svobodu. „Ústavní soud vyšel z širšího pojetí náboženského vyznání nejen jako kultu vykonávaného v kostelích, ale jako životního názoru zahrnujícího i charitativní a sociální činnost. Konkrétně ministerstvo kultury odmítlo uznat Charitu v Lipníku nad Bečvou jako náboženskou právnickou osobu.“40 Autor článku postavil kritiku na skutečnosti, že „za charitu nejednala Biskupská konference, která však nemá v historické katolické církvi významné postavení. Rozhodující je totiž organizace církve do diecézí v čele s biskupy, ty se při zachování vlastní autonomie sdružují do arcidiecézí v čele s arcibiskupy. Ústavní soud správně vyzdvihl Arcibiskupství olomoucké s právem jednat za charitu v Lipníku nad Bečvou. Pražské arcibiskupství za českou římskokatolickou církev a Olomoucké arcibiskupství za moravskou a slezskou římskokatolickou církev jsou nejvyššími na sobě nezávislými články církve katolické u nás. Nad nimi je pouze autorita papeže, případně všeobecného světového koncilu.“41 Z komentáře Zdeňka Koudelky k výše citovanému článku vyplývá, že spor ministerstva kultury a církví je pro naši republiky zcela zbytečný, neboť autonomie církví při zakládání právnických osob vyplývá z LZPS. Podle názoru Zdeňka Koudelky na konci uveřejněného komentáře by „spor církve a státu měl být veden o vyšší a zásadnější hodnoty (odluka, financování), nikoliv o administrativu evidence, pokud vůbec nějaké spory jsou nutné.“42

3.7

Přehled církví a náboženských společností na území České republiky Pro ilustraci o počtu církví a náboženských společností na území České republiky

jsem do přílohy své bakalářské práce zařadila seznamy církví a náboženských 38

Dále jen „autor článku“. Dále jen „ústavní soud“. 40 http://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=23. 41 http://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=23. 42 http://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=23. 39

16

společností, resp. seznam svazů, s datem registrace, příp. i s počty věřících k datu 1.3.2001, tedy k datu sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001.

17

4. ÚSTAVNÍ SOUD 4.1

Úvod V této části své bakalářské práce bych se chtěla věnovat nálezu ústavního soudu

týkajícího se zákona o církvích a náboženských společnostech.

4.1.1 Ústavní soud Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož postavení a kompetence jsou zakotveny přímo v ústavním zákoně č. 1/1993 Sb. Ústavě České republiky43. Ústavní soud je specializovaný autonomní státní orgán, který není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je zejména chránit práva vyplývající z ústavy, LZPS a dalších ústavních zákonů České republiky. Přísluší mu i další kompetence, např. posuzování souladu mezinárodních smluv s Ústavou v průběhu jejich ratifikace. Rozhodnutí ústavního soudu v rámci jeho věcné působnosti jsou konečná a nelze se proti nim odvolat. Ve věci samé rozhoduje soud nálezem, v ostatních věcech usnesením.

4.2

Nález ústavního soudu Jedním z druhů rozhodnutí ústavního soudu je nález. „Nálezem rozhoduje ústavní

soud ve věci samé. Nálezy musí obsahovat odůvodnění a poučení, že proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.“44 Odůvodnění nálezů obsahují často vyjádření k významným právním otázkám, a jsou proto v praxi často využívána jako doplňkový pramen práva. Nálezy ústavního soudu jsou vyhlašovány vždy veřejně, jménem republiky. Pokud se jedná o nález pléna ústavního soudu, vyhlašuje nález předseda ústavního soudu. V případě, že se jedná o nález senátu ústavního soudu, vyhlašuje nález předseda senátu. Nálezy ústavního soudu jsou po vyhlášení publikovány ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu. Některé náleze jsou poté také publikovány ve Sbírce zákonů.

43 44

Dále jen „ústava“. HENDRYCH D. a kol.: Právnický slovník; nakladatelství, Praha: C.H. Beck, 2001, 1. vydání, s. 384.

18

4.3

Nález Ústavního soudu č.j. Pl. ÚS 6/02

4.3.1 Podání návrhu k ústavnímu soudu Ústavní soud dne 13.2.2002 obdržel návrh skupiny 21 senátorů (Jiřího Šenkýře, Zdeňka Bárty, Karla Bartáka, Františka Bartoše, Stanislava Bělehrádka, Bohumila Čady, Pavla Janaty, Adolfa Jílka, Josefa Kani, Daniela Kroupy, Františka Kroupy, Jaroslava Petříka, Petra Pitharta, Jana Rumla, Zuzany Roithové, Jiřího Stodůlky, Milana Šimonovského, Jaroslava Šuly, Emila Škrabiše, Milana Špačka, Jana Zahradníčka)45 Senátu Parlamentu České republiky46 týkající se zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech)47. V případě, že ústavní soud zákon č. 3/2002 Sb. nezrušil, navrhla skupina senátorů zrušení některých ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., a to buď ustanovení § 6 odst. 1 a 2, § 11, § 16, § 20, § 21, § 22 odst. 1 písm. d), § 26, § 27 odst. 4 a 5, § 28 odst. 4 a 5 a § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v širším rozsahu), nebo případně i bez odkladu vykonatelnosti zrušujícího výroku - ustanovení § 6 odst. 1, § 6 odst. 2 v části "za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnické osoby", § 11 odst. 1 písm. b) a c), § 16 odst. 2 až 5, § 20 odst. 1 písm. f), § 21 odst. 1 písm. a) a b), § 22 odst. 1 písm. d), § 26 odst. 1 písm. b) až d), § 26 odst. 2, odst. 4 a odst. 5, § 27 odst. 4 a odst. 5, § 28 odst. 4 a odst. 5 a § 29 v části "a Rejstříku církevních právnických osob" (tzv. zrušení v užším rozsahu).

4.3.2 Námitky navrhovatelů Podle navrhovatelů napadený zákon č. 3/2002 Sb. jako celek, resp. shora uvedená ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., odporují ustanovením článku 1 ústavy, článku 4 odst. 4 LZP, článku 15 LZPS, článku 16 LZPS, a dále pak článku 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech48 a článku 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod49. Navrhovatelé upozorňují na skutečnost, že zákon č. 3/2002 Sb. oproti dosavadní právní úpravě snižuje standard ochrany svobody náboženského vyznání a do soukromí 45

Dále jen „navrhovatelé“. Dále jen „senát“. 47 Dále jen „zákon č. 3/2002 Sb.“. 48 Dále jen „pakt“. 49 Dále jen „úmluva“. 46

19

občanů vnáší nadbytečný státní vliv. Přijetí zákon č. 3/2002 Sb. v legislativním procesu neprobíhalo bez problémů, neboť tento byl zamítnut senátem a po jeho opakovaném přijetí Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky50 jej prezident republiky vrátil zpět poslanecké sněmovně. Navrhovatelé vychází ze skutečnosti, že podle článků 15 a 16 LZPS nemůže stát omezovat svobodu náboženského vyznání a zasahovat do ní, pokud její výkon neohrožuje práva druhých. Stát má svobodu náboženského vyznání pouze chránit. Právní nároky na církve a náboženské společnosti může stát v zásadě klást pouze tehdy, jestliže zároveň církve a náboženské společnosti od státu něco dostávají. Napadený zákon č. 3/2002 Sb. podle navrhovatelů nerespektuje svébytné postavení církví a náboženských společností, které je u nich odlišné od jiných právnických osob soukromého práva, a to zejména s ohledem na celospolečenský význam církví a náboženských společností. Tyto totiž kromě duchovní činnosti plní řadu dalších úkolů, které jsou ve svých důsledcích nezadatelné a nenahraditelné, jak z hlediska státu, tak z hlediska společnosti. Stát by proto měl církvím a náboženským společnostem přiznávat privilegované postavení, což nečiní a spíše církve a náboženské společnosti oproti ostatním právnickým osobám znevýhodňuje. Jak vyplývá z článku 16 odst. 2 LZPS, církve a náboženské společnosti by měly mít právo vytvářet své vlastní organizace s právní subjektivitou podle svých pravidel. Stát by neměl mít možnost stanovovat, kdy a za jakých podmínek vzniká právní subjektivita jednotlivých církví a náboženských společností, příp. které církevní instituce mohou mít právní subjektivitu udělenou jim církvemi a náboženskými společnostmi, a které nikoliv. Dále není možné připustit, aby stát tyto právnické osoby mohl sám zbavovat právní subjektivity. Také není možné souhlasit s pravomocí našeho státu udělovat v zahraničí řádně vzniklým církvím právní subjektivitu, neboť tato úprava je mnohem přísnější než úprava podnikání zahraničních podnikatelů na území naší republiky. Výše uvedené tedy vede k porušení článku 16 odst. 2 LZPS, neboť zákon č. 3/2002 Sb. podmiňuje vznik církevních právnických osob rozhodnutím státního orgánu. Navrhovatelé argumentují dále tím, že svobodu vzniku církevních institucí nelze redukovat jen na základní, které nedisponují právní subjektivitou, ale že se vztahuje i na instituce mající způsobilost k právním úkonům. Toto vyplývá přímo z poslání těchto institucí a jejich význam nemůžeme srovnávat s významem ostatních soukromoprávních sdružení. 50

Dále jen „poslanecká sněmovna“. 20

Navrhovatelé rovněž napadají § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb., který omezuje církve a náboženské společnosti v zakládání církevních právnických osob pouze za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. Zmíněnou úpravou se zapomíná na celou řadu činností, které tyto právnické osoby dosud vykonávaly, např. činnost charitativní, humanitární, zdravotnická. Omezením rozsahu jejich činnosti se církve v podstatě vyřazují ze společnosti. Za protiústavní považuje skupina senátorů i právní úpravu obsaženou v § 26 odst. 4 zákona č. 3/2002 Sb.. Podle této části zákona má za závazky církevní právnické osoby ručit církev nebo náboženská společnost, která jí navrhla k evidenci. Podle ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. mohou církve a náboženské společnosti podnikat, avšak zisk dosažený z podnikatelské činnosti může být použit pouze pro účely naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti.

4.3.3 Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud shledal, že podaný návrh splňuje veškeré zákonné procení náležitosti a předpoklady, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud proto vyzval v souladu s § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, účastníky řízení, tedy poslaneckou sněmovnu a senát, aby se k návrhu vyjádřili.

4.3.3.1

Poslanecká sněmovna

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření uvedla, že stát nemůže jakkoliv zasahovat do vnitřního přesvědčení a náboženského vyznání jednotlivce. Tuto skutečnost je možno dovodit z článku 9 Úmluvy, článku 15 odst. 1 LZPS a článku 16 LZPS. Stát však může zákonným způsobem zasáhnout do projevu tohoto přesvědčení či vyznání, pokud je prováděn v předepsané formě. Forma je vymezena taxativně a žádná jiná (např. podnikání, charitativní činnost) nemá se svobodou přesvědčení a náboženského vyznání nic společného. V rámci nezasahování a ochrany uvedené svobody je navíc stát povinen mimo jiné chránit práva a svobody jiných. Z důvodu ochrany vlastnického práva či práv z něho odvozených u subjektu, který vstupuje do soukromoprávního vztahu, má mít takový subjekt možnost vědět, na základě čeho a jak právnická osoba vznikla, jakou má způsobilost nabývat práva a povinnosti a od kdy má tuto způsobilost, jaký je její název, kde má sídlo a kdo je oprávněn za právnickou osobu jednat. K tomu může dojít v případě právnických osob, pokud jsou zákonnou formou registrovány. Lze tedy říci, že požadavek registrace v ničem neomezuje veškerá práva spojená se svobodou 21

přesvědčení a náboženského vyznání, neboť je třeba rozlišovat hranici mezi veřejným zájmem a sférou soukromoprávních vztahů. Na závěr svého vyjádření poslanecká sněmovna upozorňuje na skutečnost, že v případě zrušení zákona č. 3/2002 Sb. jako celku by opětovně začaly platit zrušené zákony (tedy zákon č. 308/1991 Sb. o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, a zákon č. 161/1992 Sb., o registraci církví a náboženských společností), čímž by došlo k nesouvislosti v registraci církví. Pokud by ústavní soud vyhověl některému z návrhů na zrušení dílčích ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., by byl tento zákon deformován až na hranici použitelnosti, což by znamenalo rozpor s principem právního státu.

4.3.3.2

Senát

Senát ve svém vyjádření uvedl, že při projednávání zákona ve výborech, byla předmětná právní úprava kritizována zejména ze strany církví a náboženských společností. Zástupci tzv. tradičních církví zastávali názor, že dochází k omezení úrovně ochrany svobody náboženského vyznání a práva rozhodovat o svých vnitřních záležitostech ve vztahu k ustanovování a rušení svých orgánů. Představitelé tzv. menších církví pak poukazovali na omezení možnosti získání zvláštních práv podle § 7 zákona č. 3/2002 Sb.. Tyto názory byly uplatňovány i ze strany některých senátorů. Proti uvedeným námitkám bylo předkladateli zákona argumentováno, že zákonem je plně zachována výlučná působnost církví a náboženských společností a zaručena svoboda náboženského vyznání, že zákon řeší úpravu týkající se právní subjektivity církví a jimi zřizovaných subjektů formou registrace církví a náboženských společností, příp. evidence církevních právnických osob v příslušných rejstřících, v zájmu zajištění právní jistoty třetích osob a že výkon zvláštních práv, kdy církve vstupují do veřejné sféry, muže být přiznán po určité době po registraci a po splnění stanovených podmínek. Zástupci předkladatele dále poukazovali na to, že zákonná úprava se nedotýká práv a povinností, které mají nebo mohou získat církve na základě splnění podmínek podle zvláštních zákonů, podle nichž stanovené podmínky platí pro všechny právnické či fyzické osoby. Senát závěrem poukazuje na to, že v případě zrušení zákona ústavním soudem by bylo nezbytné poskytnout dostatečný čas pro přijetí nové zákonné úpravy. Obdobná situace by nastala v případě zrušení pouze některých napadených ustanovení bez ohledu na to, zda by šlo o užší či širší variantu, neboť vzhledem k úzké provázanosti jednotlivých ustanovení by se stal zákon nefunkčním a stěží aplikovatelným. 22

4.3.4 Stanoviska dalších oslovených institucí Ústavní soud si vyžádal nejen vyjádření účastníků řízení, tedy poslanecké sněmovny a senátu, ale také stanovisko ministerstva kultury, Ekumenické rady církví v České republice a České biskupské konference.

4.3.4.1

Stanovisko ministerstva kultury

Ministerstvo kultury poukázalo na princip svrchovanosti a suverenity státu ve vztahu k církvím a náboženským společnostem, z kterého vyplývá, že vnitřní předpisy církví a náboženských společností nemohou „konkurovat“ právnímu řádu státu. Ministerstvo kultury upozorňuje na zásadní rozdíl mezi ochranou individuálních práv a svobod zakotvených v článku 15 LZPS a v článku 16 LZPS a úpravou církví a náboženských společností na základě zákona č. 3/2002 Sb.. Dále pak upozorňuje na směšování pojmů „církevní instituce“ a „církevní právnická osoba“, kdy církevní institucí je podle článku 16 odst. 2 LZPS instituce vznikající uvnitř církve. Pojem církevní právnická osoba je zaveden zákonem č. 3/2002 Sb. a tyto jsou evidovány na ministerstvu kultury. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se ministerstvo kultury domnívá, že ústavní soud by měl návrh skupiny senátorů zamítnout.

4.3.4.2

Stanovisko Ekumenické rady církví v České republice

Z vyjádření Ekumenické rady církví v České republice vyplynulo, že návrh zákona č. 3/2002 Sb. sice povoluje vytváření určitých institucí, ale na druhou stranu může stát určovat, co církevní instituce jsou a co mohou a nemohou dělat, v rámci dohledu může stanovit, k čemu mohou církve použít svůj zisk a dokonce může církve a její instituce z podnětu ministerstva rušit. Církve a náboženské společnosti jsou dále omezeny při zakládání právnických osob, neboť mohou evidovat jako právnickou osobu pouze instituci založenou za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry. Tímto je vyloučena působnost církví a náboženských společností, která je určena i nečlenům. Zákon č. 3/2002 Sb. zasahuje do vnitro-církevní struktury, podle které byly církve dosud státem uznávány. Za zásah do vnitro-církevní struktury je třeba považovat i povinnost zapisovat údaje a jejich změny členů statutárních orgánů, což představuje zvýšení administrativy. Podle názoru Ekumenické rady církví v České republice zákon č. 3/2002 Sb. snižuje standard ochrany věřících, neposkytuje možnost svazům církví navrhnout k evidenci církevní právnickou osobu a neumožňuje existenci svazů 23

církevních právnických osob na místní úrovni, čímž se omezuje ekumenická spolupráce. Ekumenická rada církví v České republice návrh skupiny senátorů v celém rozsahu podpořila.

4.3.4.3

Stanovisko České biskupské konference

Česká biskupská konference vyjádřila názor, že napadená právní úprava je oproti předchozí právní úpravě krokem zpět a vede k omezení základních práv a svobod. Podle názoru České biskupské konference neexistuje důvod, proč stavět církve pod větší státní dohled a kontrolu a omezovat jejich působnost při řešení vnitřních věcí. Zákon č. 3/2002 Sb. brání církevním právnickým osob v oblasti sociální, charitativní a zdravotnické. Tyto služby jsou však odjakživa nedílnou součástí života církve. Česká biskupská konference také namítá, že při registraci Církve římskokatolické akceptoval stát jako její základní dokument i Kodex kanonického práva, tedy vnitřní normu, která předpokládá zakládání charitativních a jiných organizací. Nový zákon se proto dostal do přímého rozporu s touto vnitřní normou. Česká biskupská konference ve svém stanovisku uvedla, že stát může na základě zákona č. 3/2002 Sb. větší měrou zasahovat do života církve, resp. do její vnitřní autonomie. Napadený zákon č. 3/2002 Sb. omezuje církve při disponování se ziskem, jenž nesmí být použit na investování do výdělečné činnosti, což vede k ekonomické diskriminaci a umožňuje státnímu orgánu kontrolu hospodaření církve. Česká biskupská konference je proto přesvědčena, že daná situace vyžaduje ochranu ze strany Ústavního soudu.

4.3.5 Rozhodnutí ústavního soudu Podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní soud nejdříve u zákona č. 3/2002 Sb., který navrhovatelé podáním návrhu napadli, jeho protiústavnost, eventuálně protiústavnost jeho jednotlivých ustanovení, zkoumal, zda byl přijat a vydán v mezích daných ústavou a ústavně předepsaným způsobem. Bylo zjištěno, že zákon č. 3/2002 Sb. byl přijat způsobem stanoveným zákonem při dodržení usnášeníschopnosti a počtu hlasujících v souladu s článkem 39 odst. 1 a odst. 2 ústavy. V odůvodnění nálezu se ústavní soud nejdříve v obecné rovině vyjádřil k jednotlivým ústavním principům náboženské svobody v ústavním pořádku České republiky, a to zejména s odvoláním na článek 2 odst. 1 LZPS, článek 15 odst. 1 LZPS a 24

článek 16 LZPS. Ústavní soud konstatoval, že náboženská svoboda není zaručena pouze vnitrostátními předpisy, ale je předmětem ochrany mezinárodněprávní, což vyplývá např. z článku 18 paktu a článku 8 úmluvy. K návrhu na zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. ústavní soud uvádí, že sami navrhovatelé v podstatě nepředpokládají relevantní argumenty pro důvodnou domněnku o protiústavnosti celého zákona. Důvodem zrušení celého právního předpisu nemůže být pouze jeho srovnání s předchozí právní úpravou, ale pouze a jen zjištění rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud proto shledal návrh navrhovatelů týkající se zrušení celého zákona č. 3/2002 Sb. jako neodůvodněný. Proto se ústavní soud nadále zabýval jednotlivými napadenými ustanoveními zákona č. 3/2002 Sb., a to tak, že se současně věnoval ustanovením, které spolu obsahově bezprostředně souvisí. Mezi napadená ustanovení patří: ♦ § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. (2) Registrovaná církev a náboženská společnost může navrhnout k evidenci orgán církve a náboženské společnosti nebo řeholní a jinou církevní instituci založenou v církvi a náboženské společnosti podle jejích vnitřních předpisů za účelem organizace, vyznávání a šíření náboženské víry jako právnickou osobu podle tohoto zákona (dále jen "církevní právnická osoba"). ♦ § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. (5) Registrovaná církev a náboženská společnost je povinna doplnit ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona údaje o evidovaných církevních právnických osobách podle tohoto zákona orgánem k tomu určeným v jejím základním dokumentu. Nejsou-li údaje o církevní právnické osobě doplněny v této lhůtě, ministerstvo vyzve registrovanou církev a náboženskou společnost k doplnění údajů v termínu nejméně 30 dnů ode dne doručení výzvy. Nedoplní-li registrovaná církev a náboženská společnost údaje ve stanoveném termínu, ministerstvo může podle povahy nedoplněných údajů evidenci církevní právnické osoby zrušit. U církevních právnických osob existujících déle než 50 let lze nahradit doklad o založení podle § 16 odst. 2 písm. a) tohoto zákona čestným prohlášením příslušné církve a náboženské společnosti. ♦ § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb. (1) Ministerstvo zahájí řízení o zrušení oprávnění k výkonu zvláštních práv b) pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3, nebo

25

♦ § 27 odst. 5 druhá věta (její druhá část) zákona č. 3/2002 Sb. (5) Předmět podnikání a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen v základním dokumentu registrované církve a náboženské společnosti. Podnikání a jiná výdělečná činnost církve a náboženské společnosti mohou být pouze její doplňkovou výdělečnou činností a dosažený zisk smí být použit jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti. K evidenci církevních právnických osob, tj. k § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb., ústavní soud konstatoval, že článek 16 odst. 2 LZPS upravuje právo církví a náboženských společností spravovat své záležitosti, zejména ustavovat své orgány, ustanovovat své duchovní a zřizovat řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Jde tedy o základní právo, kterým disponují církve a náboženské společnosti jako specifické právnické osoby, jehož obsahem je právo na autonomii. Jako sporným se jeví otázka, zda vytváření církevních právnických osob lze podřadit pod článek 16 odst. 2 LZPS či nikoliv. Ústavní soud vychází z názoru, že ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 3/2002 Sb. a současně navazující ustanovení § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. odporují článku 16 odst. 2 LZPS, neboť tento článek církvím a náboženských společnostem zaručuje právo na zřizování řeholních a jiných církevních institucí nezávisle na státních orgánech. Ústavní soud také uvádí, že podle citovaných ustanovení je právní vznik církevních právnických osob vázán na evidenci a nikoliv na registraci. Z hlediska právně teoretického by tedy pro vznik církevních právnických osob měl být stanoven "volnější režim" než pro ostatní právnické osoby podle českého právo. Evidence představuje deklaratorní právní akt a ne konstitutivní. Ústavní soud konstatuje, že ustanovení § 6 odst. 2 a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb. odporují čl. 16 odst. 2 a odst. 4 LZPS a z tohoto důvodu je ruší. K zrušení církve nebo náboženské společnosti z důvodu uvedeného v § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., ústavní soud konstatoval, že toto ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. vykazuje znaky protiústavnosti. Podstatou tohoto ustanovení je možnost ministerstva kultury zrušit oprávnění k výkonu zvláštních práv, pokud registrovaná církev a náboženská společnost nezveřejňuje každoročně výroční zprávu podle § 7 odst. 3 zákona č. 3/2002 Sb. Podle názoru ústavní soudu nerespektuje tato úprava princip proporcionality, podle něhož by měla zákonná úprava důsledně zachovávat vyváženost vztahu mezi porušením práva ze strany církve a náboženské společnosti, na straně jedné a mezi uplatněnou sankcí státem, na straně druhé. Ústavní soud ruší jako protiústavní ustanovení § 21 odst. 1 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 16 LZPS. 26

K použití zisku církví a náboženských společností, tj. k § 27 odst. 5 druhá věta (její druhá část) zákona č. 3/2002 Sb., ústavní soud uvedl, že církve a náboženské společnosti

představují,

jako

zvláštní

forma

výkonu

sdružovacího

práva,

soukromoprávní korporace, které mohou zásadně činit vše, co není zákonem výslovně zakázáno. Zákon č. 3/2002 Sb. ovšem říká, že zisk dosažený z podnikání a jiné výdělečné činnosti může církev a náboženská společnost použít pouze k naplnění svých cílů. Napadené ustanovení zákona č. 3/2002 Sb. znemožňuje církvím a náboženským společnostem použít dosažený zisk jiným než legálně vymezeným způsobem. Toto ustanovení je rovněž v rozporu s čl. 11 odst. 1 LZPS. Omezení dané zákonem č. 3/2002 Sb. však podle ústavního soudu není v souladu se smyslem a posláním církví a náboženských společností. Omezování církví a náboženských společností svobodně disponovat svými legálně nabytými příjmy pouze na oblast vyznávání náboženské víry proto představuje svévolný zásah ze strany státu do soukromoprávní podstaty těchto subjektů, přičemž tento zásah zjevně není legitimován žádným relevantním veřejným zájmem. Vzniká tedy rozpor tohoto omezení s čl. 4 odst. 4 LZPS. Ústavní soud ruší jako protiústavní část druhou věty ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb., a to pro rozpor s čl. 4 odst. 4 LZPS ve spojení s čl. 16 odst. 2 LZPS a čl. 11 odst. 1 LZPS. Na základě výše uvedených skutečností a skutečností uvedených v odůvodnění nálezu ústavního soudu, zní výrok rozhodnutí ústavní soud takto: I.

Ustanovení § 6 odst. 2, § 21 odst. 1 písm. b), § 27 odst. 5 věty druhé v části "a dosažený zisk smí být použít jen k naplnění cílů činnosti církve a náboženské společnosti" a § 28 odst. 5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a o postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech), se dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů zrušují.

II.

V ostatních částech se návrh zamítá.

4.4

Závěr Závěrem této části bych chtěla podotknout, že ústavní soud svým nálezem č.j. Pl.

ÚS 6/02 zrušil pouze čtyři ustanovení napadeného zákona č. 3/2002 Sb., což by se mohlo zdát málo. Zrušená ustanovení však mají za následek to, že ze zákon č. 3/2002 Sb. vypadla ustanovení, která byla v zásadním rozporu s LZPS. Zákon i přes zrušená ustanovení zůstal funkční a v souvislosti s předmětným nálezem ústavního soudu nepotřeboval žádnou novelizaci. 27

Církev a náboženství jsou v LZPS zařazeny mezi instituty jako rodina, politická strana, vzdělání. U všech těchto institutů „předpokládáme, že jsou pro fungování naší společnosti z různých důvodů užitečné, a proto je třeba jejich existenci chránit a podporovat. Není možné chránit svobodu vyznání bez toho, aby byla chráněna i svoboda a autonomie organizací, které o náboženské vyznání pečují (tedy církví a náboženských společností).“51

51

Šimáčková K..: Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice; Revue církevního práva č. 35, 3/06, s. 195.

28

5. NEJVYŠŠÍ SPRÁVNÍ SOUD 5.1

Úvod Nyní přejdu k rozborům rozsudků Nejvyššího správního soudu České republiky52,

které se týkají sporů ohledně mešního vína. Dle mého názoru dále uvedené rozsudky nejvyššího správního soudu zásadně potvrzují vnitřní autonomii církví.

5.1.1 Nejvyšší správní soud Nejvyšší správní soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ve správním soudnictví poskytují krajské soudy a nejvyšší správní soud ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických osob. V rámci této ochrany dbá nejvyšší správní soud především o zákonnost a jednotu rozhodování krajských soudů a správních orgánů tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech směřujících proti pravomocným rozhodnutím krajských soudů ve správním soudnictví, jimiž se stěžovatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí. Tato ochrana proti nezákonným rozhodnutím správního orgánu je dále nově doplněna o ochranu před jeho nečinností a před nezákonnými zásahy správního orgánu. Mimo-procesními prostředky k zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování soudů ve správním soudnictví jsou stanoviska, zaujímaná kolegii či plénem nejvyššího správního soudu. K zajištění jednoty rozhodovací činnosti nejvyššího správního soudu pak může rozšířený senát tohoto soudu přijímat zásadní usnesení.

5.2

Kasační stížnost Vzhledem k tomu, že se dále v bakalářské práci budu zabývat rozsudky nejvyššího

správního soudu, který rozhoduje na základě podané kasační stížnosti, uvádím na tomto místě její definici. Podle § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní53, platí, že: „kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení, z něhož rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního rozhodnutí.“ Kasační stížnost může být podána pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Účastníky řízení před nejvyšším správním soudem o kasační 52

Dále jen „nejvyšší správní soud“.

29

stížnosti jsou stěžovatel, který musí být zastoupen advokátem, a všichni, kteří byli účastníky původního řízení. Nejvyšší správní soud ve většině případů rozhoduje o kasačních stížnostech bez jednání a je vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Výjimky jsou uvedeny v soudním řádu správním. V případě, že stěžovatel uplatnil některé skutečnosti až po vydání napadeného rozhodnutí, nejvyšší správní soud k těmto nepřihlíží.

5.3

Rozsudek Nejvyššího správního soudu týkající se mešního vína

5.3.1 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 54/2007-94

5.3.1.1

Mešní víno

Mešním vínem rozumíme víno, které je vyrobené pro liturgické potřeby. Používá se při eucharistii, kde je označováno jako „krev Páně“. Většina církví má dané přesné požadavky na výrobu mešního vína. Požadavky jednotlivých církví pro mešní víno jsou různé, např. Církev římskokatolická pro eucharistii používá mešní víno bílé, pravoslavné církve pak víno červené. Podle českých zákonů je nutností, aby příslušné církve vydaly souhlas k označení vína za mešní. Souhlas příslušné církve by měl být udělen písemně. Většina církví má své vinařské společnosti, které se specializují na výrobu mešního vína pro tu kterou konkrétní církev. V případě Církve římskokatolické se mešní víno vyrábí pouze z „čistých“ hroznů, bez jakýchkoliv dalších příměsí a přidaného cukru. Vinohrady, které poskytují hrozny na výrobu mešního vína, nesmí být chemicky ošetřovány. Z uvedeného vyplývá, že fakticky jde o ekologicky pěstované víno. V minulosti bývalo mešní víno vyráběno výhradně v klášterech, dnes ho vyrábějí i soukromé společnosti. Hlavní podmínkou, kterou si Církev římskokatolická pro udělení souhlasu k označování vína jako mešní klade, je dodržování správného výrobního postupu.

5.3.1.2

Rozhodnutí nejvyššího správního soudu

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29.1.2008 č.j. 2As 54/2007-94 byla zamítnuta kasační stížnost žalobce Arcibiskupských sklepů Kroměříž, spol. s

53

Dále jen „soudní řád správní“.

30

r.o.54 vůči České biskupské konferenci55, která byla podána proti Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.5.2007 spis.zn. 5Ca 350/2006. Uvedeným usnesením Městského soudu v Praze56 byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti žalované týkající se neudělení souhlasu k používání označení mešní víno při uvedení vína do oběhu ve smyslu § 16 odst. 6 zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství)57. Podle § 16 odst. 6 zákona o vinohradnictví a vinařství platí, že „na etiketě vína lze uvést, že splňuje požadavky pro účely církví a náboženských společností, například, že jde o mešní víno, košer víno apod., pokud byl vydán písemný souhlas příslušné církve nebo náboženské společnosti s uváděním takto označeného vína do oběhu; bez předchozího písemného souhlasu příslušné církve nebo náboženské společnosti je zakázáno uvést takto označené víno do oběhu“. Stěžovatel nesouhlasí s vyjádřením městského soudu, že posouzení, resp. udělení souhlasu, týkající se splnění požadavků pro označování vína jako vína mešního, patří plně do vnitřní autonomie církve. Dle jeho názoru jde o obchodní spor. Stěžovatel poukazoval na skutečnost, že se jedná o omezení volného obchodu osobám, které s církví nemají nic společného, na území ateistické země, ve které je mešní víno předmětem obchodu a neslouží pouze potřebám uspokojování náboženského rituálu při katolické mši. Vyjádření žalované obsahuje mimo jiné i její přesvědčení, že liturgie římskokatolické církve patří do vnitřních záležitostí , tj. do autonomie církve. Hlavním účelem mešního vína je jeho výlučné a nezbytné využití při liturgii římskokatolické církve, proto nemůže uspět tvrzení stěžovatele, podle kterého je mešní víno předmětem obchodu a římskokatolická církev se tak stává hospodářským soutěžitelem. Nejvyšší správní soud nechává zcela na rozhodnutí církve, zda udělí souhlas všem výrobcům vína, kteří splní podmínky pro označení vína mešního, tj. že se musí jednat o víno přírodní z nezkažené vinné révy, nebo zda souhlas udělí pouze „vybraným“ vinařům. Dle nejvyššího správního soudu by soudní přezkum udělení souhlasu s označováním vína termínem „mešní víno“ vedlo k nepřípustnému zasahování do sféry vnitřní autonomie církve. Nejvyšší správní soud ve výše uvedeném rozsudku argumentoval mimo jiné i tím, že v případě Církve římskokatolické jsou podmínky pro výrobu mešního vína stanoveny 54

Dále jen „stěžovatel“. Dále jen „žalovaná“. 56 Dále jen „městský soud“. 57 Dále jen „zákon o vinohradnictví a vinařství“. 55

31

v kodexu kanonického práva. Kodex církevního práva v Knize IV - Posvěcující služba církve, hlavě 1 „Slavení eucharistie“, článku 3 „Obřady, Slavení eucharistie“, kán. 924 § 3 stanoví, že „víno musí být přírodní z vinné révy a nezkažené“58. Nejvyšší správní soud v rozsudku dokonce citoval Písmo, a to slova z Lukášova evangelia – Lk 22, 17 18: „A vzav kalich, a díky činiv: řekl: Vezměte jej a dělte mezi sebou. Nebo pravím vám, žeť nebudu píti z plodu vinného kořene, ažť království Boží přijde“.

5.3.1.3

Závěr

Z výše uvedeného rozsudku vyplývá, že vnitřní autonomii církví není možno přezkoumávat v soudním řízení. Tato skutečnost má oporu i v zákoně o církvích a náboženských společnostech, neboť žádné ustanovení zákona o církvích a náboženských společnostech neumožňuje přezkum úkonů učiněných v rámci autonomie církví soudní mocí.

5.4

Rozsudky Nejvyššího správního soudu týkající se ochranné známky

5.4.1 Ochranná známka Ochranná známka je označení, pomocí kterého podnikatelé identifikují sami sebe, své výrobky a služby. Tímto označením se pro potencionální zákazníky odlišují od ostatních podnikatelů. Pro ochrannou známku se také používá označení trademark „Hlavní funkcí ochranné známky je identifikovat výrobce nebo poskytovatele služby a jednoznačně jej odlišit od ostatních výrobců a poskytovatelů stejných nebo podobných výrobků a služeb. Zákazník se tak může lépe orientovat, pokud vyhledává zboží nebo službu určitých parametrů nebo určité kvality.“59 Ochranná známka, kterou podnikatel používá, musí být zapsaná v rejstříku ochranných známek. Tento vede Úřad průmyslového vlastnictví. Před zápisem nové ochranné známky tento úřad zkoumá, zda má ochranná známka všechny předepsané náležitosti a vlastnosti, zda není shodná nebo zaměnitelná s jinou ochrannou známkou. Registrovaná ochranná známka je označována symbolem R v kroužku - ®, (R).

58

Kodex kanonického práva, Praha: Zvon, 1994, s. 419.

32

5.4.2 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 50/2007-101 Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1.2008 č.j. 2As 50/2007-101 byla zamítnuta kasační stížnost žalobce Biskupství olomouckého60 vůči Úřadu průmyslového vlastnictví61 s osobou zúčastněnou, a to společností Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r.o., která byla podána proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31.8.2006, spis.zn. O-13190262, v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.7.2007 č.j. 7Ca 314/2006-69. Uvedeným rozsudkem městského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti označenému rozhodnutí, kterým byl zamítnut rozklad stěžovatele a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozkladem napadeným rozhodnutím byl zamítnut stěžovatelův návrh na prohlášení ochranné známky č. 218998 za neplatnou. Návrh byl podán podle § 32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách)63, podle kterého platí, že „úřad v řízení zahájeném na návrh třetí osoby nebo z vlastního podnětu prohlásí ochrannou známku za neplatnou, pokud byla zapsána v rozporu s § 4 nebo § 6“ s odůvodněním, že ochranná známka byla zapsána v rozporu se zákonem. Rozsudek městského soudu naopak vycházel z toho, že ochranná známka byla podána v souladu se zákonem. Stěžovatel jako důvod podání kasační stížnosti uvádí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízením, tedy úvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Podle stěžovatele posoudil městský soud chybně:
otázku toho, zda mohl stěžovatel v žalobě namítat, že v obrazovém prvku napadené ochranné známky byl použit znak města Kroměříže bez jeho souhlasu;
otázku, zda předmětná ochranná známka měla být prohlášena za neplatnou. Ochrannou známkou totiž dochází k uvádění veřejnosti v omyl a současně k poškozování práv držitele znaku. Obrazový prvek ochranné známky je téměř

59

http://cs.wikipedia.org/. Dále jen „stěžovatel“. 61 Dále jen „žalovaný“. 62 Dále jen „rozhodnutí“. 63 Dále jen „zákon o ochranných známkách“. 60

33

totožný se znakem stěžovatele a zcela shodný se znakem Diecéze olomoucké používané v letech 1588 – 1924. Přihláška ochranné známky také nebyla dle názoru stěžovatele podána v dobré víře, neboť stěžovatel nikdy nedal souhlas s užitím svého znaku a ani nikdy nebyl o tento souhlas požádán. Žalovaný ve svém vyjádření poukazuje na § 65 odst. 1 správního řádu soudního, který žalobní legitimaci podmiňuje zásahem správního rozhodnutí do subjektivních práv stěžovatele, přičemž žalobu k ochraně veřejných zájmů mohou podat pouze orgány uvedené v § 66 správního řádu soudního. Mezi tyto orgány ovšem stěžovatel nepatří. K námitce stěžovatele o použití znaku města Kroměříž bez souhlasu města Kroměříž nejvyšší správní soud konstatoval, že není důvodná s ohledem na § 66 soudního řádu správního. Důvodné nejsou ani stěžovatelovy námitky, podle kterých městský soud pochybil, když dal za pravdu žalovanému v tom, že ochranná známka neměla být prohlášena za neplatnou. Stěžovatel se odvolával na § 32 odst. 1 zákona o ochranných známkách, jak výše uvedeno. Zápisná způsobilost je posuzována podle § 52 odst. 1 zákona o ochranných známkách, podle kterého platí, že „ochranné známky zapsané podle dřívějších právních předpisů zůstávají v platnosti. Je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku. Ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou, je-li její zápis v souladu s tímto zákonem.“ Městský soud se v původním řízení neztotožnil stěžovatelovými námitkami směřujícími proti tomu, že v době zápisu ochranné známky byla tato známka s to klamat veřejnosti zejména o povaze jakosti nebo zeměpisném původu výrobků nebo služeb. Oproti předchozímu řízení, tj. řízení před městským soudem, stěžovatel uplatnil námitku novou, a to, že důvodem neplatnosti ochranné známky je obsažení náboženského symbolu v jejím zobrazení. V době zápisu ochranné známky však zákon o ochranných známkách toto kritérium neobsahoval, neboť zákon nabyl účinnosti dne 10.5.2000, avšak napadená ochranná známka byla přihlášena dne 16.4.1998 a následně zapsána dne 26.7.1999, tedy ještě před účinností uvedeného zákona. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyly naplněny namítané kasační důvody a nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 správního řádu soudního zamítl jako nedůvodnou. 34

5.4.3 Rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2As 51/2007-82 Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8.2.2008 č.j. 2As 51/2007-82 byla zamítnuta kasační stížnost žalobce Biskupství olomouckého64 vůči Úřadu průmyslového vlastnictví65 s osobou zúčastněnou, a to společností Arcibiskupské vinné sklepy Kroměříž, spol. s r.o.66, která byla podána proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31.8.2006, spis.zn. O-131902, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.7.2007 č.j. 7Ca 315/2006-54. Stěžovatel se domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku městského soudu a žádá, aby napadené prvoinstanční rozhodnutí bylo změněno tak, že barevná kombinovaná ochranná známka č. 218998 ve znění „ARCIBISKUPSKÉ VINNÉ SKLEPY KROMĚŘÍŽ“ se zrušuje s účinky ex nunc podle § 31 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Toto ustanovení zákona o ochranných známkách říká, že „ochranná známka po dni jejího zápisu v důsledku užívání svým vlastníkem nebo s jeho souhlasem pro výrobky nebo služby, pro které byla zapsána, může vést ke klamání veřejnosti, zejména pokud jde o povahu, jakost nebo zeměpisný původ těchto výrobků nebo služeb“. Účinky ex nunc jsou účinky, které nastávají okamžikem, kdy tato nová právní skutečnost nastala, tedy nikoli zpětně, od počátku existence právního vztahu, Druhoinstanční rozhodnutí vycházelo ze skutečnosti, že ochranná známka mohla vést ke klamání veřejnosti s ohledem na označení „arcibiskupské“. U tohoto označení by mohl mít spotřebitel dojem, že na výrobě vína takto označeného se podílí některé z českých arcibiskupství, příp. že některé arcibiskupství převzalo nad výrobu záštitu. Druhoinstanční rozhodnutí uvedenou ochranou známku zrušilo ex nunc. Stěžovatel však namítl, že by měla být zrušena ex tunc, tzn. že účinky zrušení ochranné známky by nastaly zpětně, od počátku její existence. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se nejvyšší správní soud neztotožnil s názorem stěžovatele, že ochranná známka měla být zrušena s účinky ke dni, kdy začala být klamavá. Jazykový výklad slova „zrušit“ znamená, že se může zrušit něco, co předtím mělo účinky. Tyto účinky ztrácí okamžikem zrušení. Rozhodnutí o zrušení ochranné známky je rozhodnutím s konstitutivními účinky.

64

Dále jen „stěžovatel“. Dále jen „žalovaný“. 66 Dále jen „osoba zúčastněná“. 65

35

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebyl naplněn jediný namítaný kasační důvod a nejvyšší správní soud neshledal důvody pro zrušení rozhodnutí pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo uplatněné námitky podle § 109 odst. 3 správního řádu soudního, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 správního řádu soudního zamítl jako nedůvodnou.

5.4.4 Závěr Z výše uvedených rozsudků nejvyššího správního soudu, tj. z rozsudku ze dne 31.1.2008 č.j. 2As 50/2007-101 a z rozsudku ze dne 8.2.2008 č.j. 2As 51/2007-82, mimo jiné vyplývá, že:
použití znaků města či církve bez jejich souhlasů bylo možné, neboť zákon o ochranných známkách, který tento souhlas k registraci ochranné známky vyžaduje, vstoupil v platnost až po podání žádosti o zápis ochranné známky,
účinky zrušení ochranné známky mají konstitutivní povahu, tzn. že ochrannou známku lze zrušit k okamžiku, kdy nastala rozhodná skutečnost pro její zrušení a ne, jak požadoval stěžovatel, od počátku existence ochranné známky.

36

6. ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se snažila objasnit právní úpravu vnitřní autonomie církví a náboženských společností. Hlavním zákonem a garantem náboženské svobody je LZPS a ve vztahu k autonomii církví a náboženským společnostem především její článek 16 odst. 2 LZPS. Druhým nejdůležitějším zákonem je pak zákona č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech). Jak už bylo konstatováno v úvodu této práce lze vztah církví a náboženských osob, na straně jedné, a státu, na straně druhé, upravit třemi základními zásadami, a to:
zásadou autonomie státu a církve,
zásadou náboženské svobody,
zásadou spolupráce církve a státu. Problematika autonomie církví a náboženských společností, resp. náboženská svoboda, je dle mého názoru v České republice zajištěna dostatečně LZPS a zákonem o církvích a náboženských společnostech dostatečně. Největší problém mezi státem, tedy Českou republikou, a jednotlivými církvemi a náboženskými společnosti vidím ve skutečnosti, že se dosud nepodařilo dořešit problém majetkového narovnání. V oblasti financování církví a náboženských společností platí zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, ve kterém se „stát zavázal plně hradit náboženský život církví a náboženských společností“67. Tento zákon byl přijat 14. října 1949 a účinným se stal 1. listopadu 1949. V nedávné době se ve sněmovní církevní komisi nacházel vládní návrh zákona o vyrovnání státu s církvemi. Dvanáctičlenná sněmovní církevní komise ve složení Bohuslav Sobotka, Vítězslav Jandák, Richard Dolejš, Michal Hašek, Vladimír Koníček, Milan Bičík, Vlastimil Tlustý, David Kafka, František Laudát, Marek Benda, Jan Kasal, Džamila Stehlíková, která zasedala 26. března 2009, nedoporučila většinou sedmi hlasů poslancům přijmout návrh zákona o vyrovnání státu s církvemi. Tyto měly během následujících šedesáti let dostat 270 miliard Kč. Návrh zákona má tak v poslanecké sněmovně malou šanci na schválení a vláda, otázkou je jaká, bude muset připravit nový návrh zákona.

67

Duka D.: Přátelská odluka a kooperace jsou si blízké; Vztah církví a státu č. 31/2004, s. 21.

37

Dalším problém, který by si zasloužil pozor politiků i široké veřejnosti, je smlouva mezi Českou republikou a Svatým stolcem, která by upravovala postavení Církve římskokatolické a Církve řeckokatolické. Česká republika tuto smlouvu na rozdíl od většiny států Evropské unie doposud neratifikovala. Ze smlouvy vyplývá závazek České republiky vyřešit, v co nejkratší době, majetkovou otázku a následné financování církví. Opět se zde vracíme k problému „starého“ zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Se smlouvou souvisí také uzavírání církevních sňatků. V současné době právní řád České republiky umožňuje dvě formy uzavření manželství, a to civilní a církevní. V připravované rekodifikaci občanského zákoníku však forma uzavření církevního sňatku „vypadla“, což vzbudilo velkou vlnu nevole. Poslankyně Evropského parlamentu Zuzana Roithová na svých internetových stránkách www.roithova.cz zveřejnila protestní petici za zachování stávající právní úpravy. V případě, že by Česká republika měla ratifikovanou smlouvu se Svatým stolcem, musela by uznávat obě formy uzavření manželství a politiky by nenapadaly myšlenky na změnu občanského zákoníku, která by nás vrátila zpět do minulosti.

38

7.

ABSTRACT The aim of the Bachelor thesis „Autonomy of Churches in the Legal System of the

Czech Republic” is elucidation of how Churches and religious societies are regulated by the legal system of the Czech Republic, with special focus on their autonomy. The thesis is primarily based on article 16, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms which is part of the constitutional system of the Czech Republic, and on Parliament Act 3/2002 on Religious Freedom and the Position of Churches and Religious Associations. According to article 16, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms, "churches and religious associations manage their own affairs, primarily set up their governing bodies, appoint their clergy, and create religious orders and other church institutions, independently of state authorities." In addition to the law on Religious Freedom and the Position of Churches and Religious Associations, the freedom of religious confession, association of people in churches and religious societies, and conditions for operation of churches and religious societies in relation to the state are in the Czech legal system also regulated by statechurch legislation. Apart from other topics, the thesis contains an analysis of the decision P1 US6/02 by the Constitutional Court of the Czech Republic, by which the court ruled on the petition by some members of the Czech Republic Senate asking that it repeals the law on churches and religious associations as a whole, or alternatively annuls certain clauses in it. The Constitutional Court found that the petition for repeal of the law on churches and religious societies was unjustified and decided to only annul some of the law’s clauses. Apart from definitions of the basic concepts, analysis of article 16, paragraph 2 of the Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms, and analysis of the Constitutional Court decision, the thesis also contains analyses of decisions by the Supreme Administrative Court to withhold consent for usage of the label "Altar Wine" for wine intended for consecration when bringing such wine to market in the sense of the law on viticulture, and for the label’s usage as a trademark in the sense of the law on trade-marks.

39

8.

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

8.1

Legislativa:

1. Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky 2. Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993, o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky 3. Zákon č. 3/2002 Sb. o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností (zákon o církvích a náboženských společnostech), v platném znění 4. Zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných orgánů státní správy, v platném znění 5. Zákon č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem, v platném znění 6. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění 7. Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění 8. Zákon č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o vinohradnictví a vinařství), v platném znění 9. Zákon č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) , v platném znění

8.2

Knižní publikace:

1. Petr JÄGER: Církve a náboženské společnosti v České republice a jejich právní postavení; Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2006, 1. vydání 2. Antonín Ignác HRDINA: Náboženská svoboda v právu České republiky; nakladatelství: EUROLEX BOHEMIA, Praha 2004, I. vydání 3. Prof. JUDr. Dušan HENDRYCH D. a kolektiv: Právnický slovník; nakladatelství: C.H. Beck, Praha 2001, 1. vydání 4. JUDr. Karel KLÍMA a kol.: Komentář k Ústavě a Listině; nakladatelství: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2005 5. Prof. JUDr. Václav PAVLÍČEK a kol.: Ústavní právo a státověda, II.díl, Ústavní právo České republiky, Část 2.; nakladatelství: Linde Praha a.s. – Právnické a

40

ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004 6. Prof. JUDr. Václav PAVLÍČEK a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky, Komentář, 2.díl, Práva a svobody; nakladatelství: Linde Praha a.s. – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 1999, 2. doplněné a podstatně rozšířené vydání 7. Jiří Rajmund TRETERA: Stát a církve v České republice; nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2002 8. Kodex kanonického práva, Úřední znění textu a překlad do češtiny, Latinsko-české vydání s věcným rejstříkem; nakladatelství: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o., Praha, 1994 9. Lexikony – nakladatelství Sagit

8.3

Časopisecká literatura:

1. Stanislav PŘIBYL: Vnitrocírkevní autonomie v rozhodování ústavních soudů České republiky a Slovenské republiky o služebním poměru duchovních; Revue církevního práva č. 30, 1/05 2. Kateřina ŠIMÁČKOVÁ: Ideologická neutralita státu a postavení církví v České republice; Revue církevního práva č. 35, 3/06 3. Mons. Dominik DUKA: Přátelská odluka a kooperace jsou si blízké; Vztah církví a státu č. 31/2004

8.4

Judikatura:

1. Nález Ústavního soudu ze dne 29. listopadu 2002, spis.zn. Pl. ÚS 6/02; paralelní citace (Sbírka zákonů) 4/2003 Sb., paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 146/28 SbNU 295, http://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=43642&pos=3&cnt=5&typ=resu lt 2. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2008, č.j. 2As 54/207-94, www.nssoud.cz 3. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2008, č.j. 2As 50/2007-101, www.nssoud.cz

41

4. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. února 2008, č.j. 2As 51/2007-82, www.nssoud.cz

8.5

Internetové zdroje:

1. http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/PF-katedry/teorie-prava/CirkevStat2008.pdf 2. http://www.zdenekkoudelka.cz/www/article_detail.php?id=23 3. http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=545 4. http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=382 5. http://www.usoud.cz 6. http://www.nssoud.cz 7. http://cs.wikipedia.org/ 8. http://www.roithova.cz

42

SEZNAM PŘÍLOH: 1. Seznam církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, na území České republiky 2. Seznam církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, na území České republiky 3. Seznam svazů církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, na území České republiky 4. Vzor podpisového archu – petice – osob hlásící se k církvi či náboženské společnosti, nutný k registraci u ministerstva kultury 5. Návrh na evidenci v Rejstříku evidovaných právnických osob podle zákona o církvích a náboženských společnostech

43

Příloha č. 1 Seznam církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, na území České republiky

Název církve, náboženské společnosti

Datum registrace

Počet věřících

resp. recepce (rok 1991) Apoštolská církev 1989 Bratrská jednota baptistů 1951 Církev adventistů sedmého dne 1951 (1952-1956 odňato) Církev bratrská 1951 Církev československá husitská 1920 Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů 1990 Církev řeckokatolická recepce z Rakouska-Uherska (1950-1968 odňato) Církev římskokatolická recepce z Rakouska-Uherska Českobratrská církev evangelická recepce z Rakouska-Uherska Evangelická církev augsburského vyznání v recepce z Rakouska-Uherska České republice Evangelická církev metodistická 1951 Federace židovských obcí v ČR recepce z Rakouska-Uherska Jednota bratrská recepce z Rakouska-Uherska Křesťanské sbory 1956 Luterská evangelická církev a.v. v České 19.1.1995 republice Náboženská společnost českých unitářů 1930 Náboženská společnost Svědkové Jehovovi 1.9.1993 Novoapoštolská církev 1956 Pravoslavná církev v českých zemích recepce z Rakouska-Uherska Slezská církev evangelická augsburského recepce z Rakouska-Uherska vyznání Starokatolická církev v České republice recepce z Rakouska-Uherska

k 1.3.2001 4 584 3 641 9 787 9 971 99 356 1 375 7 704 2 748 918 117 540 14 914 2 705 1 527 3 443 6 955 5 420 302 23 260 451 23 053 14 038 1 614

Pramen: Přehled o datu registrace církví a náboženských společností a počty věřících dostupný na http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=545 a http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=382

44

Příloha č. 2 Seznam církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, na území České republiky

Název církve, náboženské společnosti Církev Křesťanská společenství Obec křesťanů v České republice Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny, Hnutí Hare Krišna Česká hinduistická náboženská společnost Ústředí muslimských obcí Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü Višva Nirmala Dharma Církev živého Boha Pramen:

Přehled

o

datu

registrace

církví

http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=545

45

a

Datum registrace 20.6.2002 4.9.2002 21.11.2002 25.11.2002 17.9.2004 26.5.2007 8.6.2007 14.7.2007 15.12.2007 náboženských

společností

dostupný

na

Příloha č. 3 Seznam svazů církví a náboženských společností registrovaných podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, na území České republiky

Název svazu církve, náboženské společnosti Vojenská duchovní služba Ekumenická rada církví v České republice

Datum registrace 4.2.2005 19.7.2005

Pramen: Přehled o datu registrace svazu církví a náboženských společností dostupný na http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=545

46

Příloha č. 4 Vzor podpisového archu – petice – osob hlásící se k církvi či náboženské společnosti, nutný k registraci u ministerstva kultury Název církve*/náboženské společnosti* : ............................................................................................................................................. * Nehodící se škrtněte. Podpisový arch č.: ..... Já, níže podepsaný, prohlašuji, že jsem „osobou hlásící se k výše uvedené církvi*/náboženské společnosti*“, tj. jsem osobou, která podle svého přesvědčení a vnitřních předpisů církve*/ náboženské společnosti* k ní přináleží.

Jméno a příjmení

Adresa trvalého

Rodné číslo

pobytu na území

(v případě cizinců údaj o

Vlastnoru ční

státním občanství a č.

České republiky

průkazu o povolení k trvalému pobytu)

47

podpis

Příloha č. 5 Návrh na evidenci v Rejstříku evidovaných právnických osob podle zákona o církvích a náboženských společnostech

Návrh na evidenci v Rejstříku evidovaných právnických osob A. Údaje o subjektu navrhovaném k evidenci: 1. Název: ........................................................................................................................................

2.

Adresa sídla na území České republiky:

Okres: …...............................................

PSČ :

Ulice, č.p.:….........................................

…..................................................

Obec:……………………………….. Telefon: ................................ Fax:…................................. E-mail: …..................................... 3. Označení statut. orgánu:

.............................................. .............................................. .............................................. ..............................................

4. Osobní údaje členů statutárního orgánu:

............................................................................................... ............................................................................................... ............................................................................................... ...............................................................................................

5. Způsob jednání statutárního orgánu: ….............................................................................................................................................. ….............................................................................................................................................. 6. Předmět obecně prospěšné, podnikatelské a jiné výdělečné činnosti: .................................................................................................................................................. .................................................................................................................................................. .................................................................................................................................................. B.

Údaje o zřizovateli:

1.

Název:

........................................................................................................................................ 2.

Adresa sídla na území České republiky:

Okres: ..................................................

Obec:....................................................

Ulice, č.p.: ............................................

PSČ:...........................................................

3.

Identifikační číslo zřizovatele:.....................................................................................

C. Přílohy:

48

……………………………………………………………………………………… ……………………………………………………………………………………… D. Datum a podpis k návrhu oprávněných osob (oprávněné osoby): Datum::

Podpis:

případně otisk razítka

49