Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra trestního práva
Bakalářská práce Oběť trestných činů Markéta Machatá 2008/2009
„Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma: Oběť trestné činnosti zpracovala sama a uvedla jsem všechny pouţité prameny.“ ……………………………. Markéta Machatá
OBSAH Obsah………………………………………………………………………………………….2 1. Úvod………………………………………………………………………………………...3 2. Oběti trestných činů………………………………………………………………………....5 2.1. Pojem „oběť“ trestného činu……………………………………………………………...5 2.2. Pojem „poškozený“ trestným činem……………………………………………………….6 2.3. Oběť trestného činu z pohledu mezinárodního práva……………………………………..8 3. Viktimologie………………………………………………………………………………..13 3.1. Viktimologie – nauka o obětech…………………………………………………………..13 3.2.. Typologie oběti…………………………………………………………………………..14 3.3. Viktimizace……………………………………………………………………………….15 4. Jednání s obětí trestného činu………………………………………………………………22 5. Poskytnutí pomoci oběti trestného činu…………………………………………………….24 5.1. Finanční pomoc…………………………………………………………………………..24 5.2. Nefinanční pomoc……………………………………………………………………….30 6.Závěr……………………………………………………………………………………….35 Resumé……………………………………………………………………………………….36 Seznam literatury……………………………………………………………………………..37
2
1. ÚVOD V ţivotě se přirozeně střídají příjemné záţitky s méně příjemnými. Jen zřídka jsou však tyto negativní proţitky tak intenzivní, aby vedly k duševnímu traumatu. Běţné ţivotní situace člověka spíše otuţují neţ lámou. Nutí ho přemýšlet, hledat řešení a vynakládat úsilí na jejich řešení. Pokud nepříjemných situací není příliš mnoho, netrvají dlouho nebo nejsou mimořádně intenzivní, vychází z nich člověk poučený a posílený pro zvládání podobných událostí v budoucnosti. Jsme však lidé různí a reagujeme podle svého naturelu. To, co je pro jednoho jednoduché a snadno zvládnutelné, pro jiného je sloţitým problémem. Můţe se také stát, ţe uţ máme mnoho jiných starostí a problémů a najednou je tu příslovečná poslední kapka, kterou pohár přeteče. Někdy díky svým povahovým vlastnostem ke vzniku problému sami přispíváme, jindy můţe jít o pouhou náhodu – prostě se shodou okolností vyskytujeme na určitém místě a v důsledku toho se staneme obětí, např. dopravní nehody, krádeţe, loupeţe či jiného druhu násilí. Mimořádnost takové situace, nemoţnost nějak ji předvídat, připravit se na ni a hlavně její nahodilost, nezaviněnost a také míra fyzického a psychického utrpení, které poškozená osoba proţívá, vedou ve svých důsledcích k duševnímu traumatu, které většinou po určitém čase odezní, ale v mimořádných případech poznamená člověka na celý ţivot. Příkladem „přirozeného“ traumatu, se kterým se musí vyrovnávat poměrně velký počet lidí, je úmrtí blízkého člověka. Podle odborníků vyvolává úmrtí ţivotního partnera nejvyšší moţnou míru stresu u partnera pozůstalého. Okolnosti úmrtí mohou být velmi rozdílné a pro vyrovnání se danou situací velmi důleţité. Jaká byla příčina úmrtí? Věk, těţká choroba, úraz, dopravní nehoda, násilný trestný čin? Některé příčiny jsme schopni přijmout, smířit se s nimi jako s nevyhnutelností, ale s jinými ne. Ptáme se, proč se to muselo stát? Hledáme rozumové vysvětlení, které však v dané situaci neexistuje. Čím nepřirozenější jsou okolnosti, tím obtíţnější je smířit se s realitou. Pro osoby postiţené trestným činem je například velmi důleţitý „spravedlivý“ rozsudek nad pachatelem. Mnohdy jsme svědky letitého úsilí celých rodin o potrestání pachatele, které můţe rodinu poškodit více neţ samotný trestný čin. Velký význam pro poškozené a pozůstalé by mohlo mít soudní řízení, ve kterém by se prvořadou záleţitostí stala ochrana zájmů poškozené osoby. Pocit bezpečí je jednou ze základních psychických potřeb a jedním ze základních práv občana. Jestliţe na sebe stát převzal odpovědnost za své občany, musí vyvodit důsledky z toho, kdyţ tuto povinnost vůči konkrétnímu občanovi nesplnil. Zatím v tomto směru stále přetrvává určitá
3
nerovnost. Poměrně přesně jsou vymezeny povinnosti státu ve vztahu k občanovi – pachateli, ale ve srovnání s tím jsou stále nedostatečné povinnosti státu vůči občanovi – oběti trestného činu.
4
2. OBĚTI TRESTNÝCH ČINŮ 2.1. Pojem „oběť“ trestného činu V trestněprávní teorii, ale i praxi, v kriminologii a kriminalistice byla oběť – ve srovnání s pachatelem – dlouho na okraji zájmu. A to přesto, ţe se padesátých letech 20.století začala formovat viktimologie, která se stala samostatným odvětvím kriminologie, zabývajícím se oběťmi jako základním zdrojem poznání mechanismu zločinu – trestného činu. Společnost neměla zájem o oběti trestného činu, protoţe ta většinou vystupuje pasivně a pro společnost neznamená větší nebezpečí. Oběť však není jen statickým objektem, ale elementem v dynamice porušování práva. Osobnost pachatele musí být proto posuzována i podle jeho vztahu k oběti. Současná kriminologie se prostřednictvím viktimologie1 věnuje problematice jiţ intenzivně. Je zaměřena především na vztah oběti k pachateli a trestnému činu, na následky trestného činu z hlediska oběti a stále častěji tento zájem vyúsťuje ve snahu obětem pomoci: jak oběti konkrétního trestného činu, tak i formou právních úprav ve prospěch oběti obecně. Za zakladatele viktimologie bývají označováni Němec H. von Hentig a Izraelec B.Mendelsohn. Definovali obsah pojmu oběť a vytvořili první vědecky podloţené typologie obětí. Obsah pojmu definovali dosti široce – jako oběť byla označena „osoba, organizace, morální nebo právní řád, které jsou ohroženy, poškozeny nebo zničeny trestným činem"2. V současné české kriminologii, viktimologii a kriminalistice převládá názor, ţe nemá valného významu zabývat se různými kolektivními oběťmi kriminality nebo oběťmi – právnickými osobami3 a oběť je zpravidla chápána jako konkrétní fyzická osoba, která byla trestným činem usmrcena nebo zraněna nebo ohroţena na ţivotě a zdraví, nebo jí byla způsobena škoda na majetku nebo škoda morální, byla omezena na svobodě nebo jiných právech, a to nezávisle na tom, zda jí bylo následně zvláštním procesním rozhodnutím přiznáno postavení poškozeného. Obsah pojmu „poškozený“ je pak vymezen v § 43 trestního řádu4. V praxi orgánů činných v trestním řízení bývá pojem „poškozený“ často uţíván jako synonymum pojmu oběť. Odlišně od výše uvedených definic, vymezuje obsah pojmu oběť zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti, ve kterém se „obětí rozumí fyzická 1 Z latinského victima - oběť 2 GÖPPINGER, H.: Kriminologie, Münechen: C.H.Beck Verlagshuchhaltung, 1980, s.589 3 MUSIL, J. a kol.“ Kriminalistika, vybrané problémy teorie a metodologie, Praha: PS ČR, katedra kriminalistiky, 2001, s.45 4 Dle ustanovení platného trestního řádu je poškozeným – „ten, komu bylo trestným činem ublíţeno na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda“.
5
osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví“5 a „za oběť se považuje i osoba pozůstalá po oběti, která v důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manželem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním žila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výživu6 Podle tohoto ustanovení není obětí jen osoba, která utrpěla nějakou újmu v přímé souvislosti s trestným činem, ale i osoba, u nichţ k takové újmě došlo zprostředkovaně. Za oběti se také někdy povaţují nejbliţší členové rodiny přímé oběti trestného činu a osoby, které byly odkázány na její péči, pokud jim vznikla nějaká újma. Pro pojem oběti je charakteristický vznik újmy a v důsledku toho i zhoršení sociálního postavení jako bezprostředního následku jednání, které vykazuje znaky trestného činu. Není přitom rozhodující, zda pachatel činu byl odhalen a lze proti němu vést trestní stíhání. V případě oběti je rozhodující sociální aspekt, nikoli zajištění jejích práv v procesu odhalování pachatele a jeho postavení před soud. Pro vysvětlení pojmu „oběti“ je tedy moţné ji vycházet ze dvou hledisek – viktimologického a právního, dle nichţ se však význam tohoto slova odlišuje. Viktimologie se zabývá obětí, jejími biosociálními a psychologickými charakteristikami, procesy viktimizace, vztahy mezi obětí a pachatelem, rolí oběti v průběhu vyšetřování a soudního projednávání trestného činu, pomoci oběti, včetně jejího odškodnění a rehabilitace a v neposlední řadě i prevencí viktimizace. Poškozený má v trestním řízení jen ta práva, která mu zákon přiznává. I tam, kde zákon určitá práva přiznává, poškození je často neuplatňují, buď proto, ţe je neznají (nedostatečná poučení, neinformovanost, nebo proto, ţe je vykonávat nemohou).
2.2. Pojem „poškozený“ trestným činem Trestně procesní termín „poškozený“ je mnohem uţší neţ pojem „oběť“ a nepokrývá řadu charakteristik, kterými se právě viktimologické pojetí oběti zločinu výrazně liší od legálního vymezení poškozeného trestným činem. Oběť ve viktimologickém smyslu slova tedy s tímto není totoţná. Poškozený je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální nebo jiná škoda7.
5 § 2 odst.1 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti 6 § 2 odst.2 zákona č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněţité pomoci obětem trestné činnosti 7 § 43 odst.1 zákona č. 161/1968 Sb., trestní řád
6
Široké vymezení pojmu poškozeného je zúţeno jednak v ustanovení § 43 odst.2 trestního řádu a jednak v ustanovení § 310a trestního řádu (pro účely narovnání je vyloučen právní zástupce z moţnosti vykonávat práva poškozeného). Trestní řád rozlišuje dvě kategorie poškozených: -
poškozený, který můţe ţádat náhradu škody (můţe být subjektem tzv. adhézního řízení, § 43 odst.2 trestního řádu),
-
poškozený bez tohoto oprávnění, který má pouze tzv. procesní práva, vyjmenovaná zejména v § 43 odst.1 trestního řádu. Jedná se o právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlíţet do spisů (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
Poškozený je významným subjektem trestního řízení a významnou stranou trestního řízení8, která je samostatná a nezávislá na ostatních stranách trestního řízení. Postavení poškozeného je zejména nezávislé ve vztahu ke státnímu zástupci. Trestní řád přiznává poškozenému široký okruh procesních práv a umoţňuje mu v řízení aktivně vystupovat, a to bez ohledu na to, zda můţe v trestním řízení uplatnit nárok na náhradu škody, nebo nikoli. Za poškozeného je třeba povaţovat fyzickou nebo právnickou osobu i tenkrát, jestliţe ji pachatel škodu způsobenou trestným činem ještě před zahájením trestního stíhání celou uhradil. Poškozený je s ohledem na své základní postavení v trestním řízení zařazován k orgánům vykonávajícím ţalobní funkci a v procesu stojí na straně obžaloby. Nemusí vystupovat nestranně a můţe tak v průběhu trestního řízení uvádět a prokazovat jen to, co jednoznačně svědčí proti obviněnému. Na základě jeho stanoviska nemůţe dosáhnout toho, aby byla obţaloba vzata zpět a tím ukončil trestní řízení. Disponuje však závaţným oprávněním souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle ustanovení § 163 trestního řádu. Je-li poškozený zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, vykonává práva poškozeného jeho zákonný zástupce9. Zákonný zástupce vykonává podle ustanovení § 45 odst.1 trestního řádu práva kaţdého poškozeného, jehoţ způsobilost k právním úkonům je omezena, tedy i nezletilého. Jakmile však nezletilý nabyl během trestního řízení zletilosti, aţ jiţ dovršením osmnácti let věku anebo uzavřením manţelství, práva zákonného zástupce tím zanikají. V případech, v nichţ zákonný zástupce poškozeného nemůţe vykonávat svá práva a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví poškozenému k
8 9
§ 12 odst. 6 zákona č. 141/1964 Sb., trestní řád § 45 odst. 1 zákona č. 141/1964 Sb., trestní řád
7
výkonu práv opatrovníka10. Jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce11. Jako poškozený v trestním řízení nemůţe vystupovat ten, kdo je stíhán jako spoluobviněný. Za poškozeného se nepovaţuje ten, kdo se sice cítí být trestním činem poškozen, ale vzniklá újma není v příčinné souvislosti s trestným činem. Toto omezení platí ve všech stadiích trestního řízení. Účast poškozeného v trestním řízení je v některých případech omezena12. Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohroţen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, ţe poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří jiţ uplatnili nárok na náhradu škody; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. Jestliţe by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více neţ šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení13 Poškozený můţe dát trestním oznámením podnět k trestnímu stíhání. Poškozený bývá také v mnoha případech osobou, která vystupuje v postavení svědka. Jako znalec by však byl vyloučen pro poměr k věci. Pro protichůdnost zájmů je neslučitelné postavení poškozeného a zúčastněné osoby.
2.3. Oběť trestných činů z pohledu mezinárodního práva Od konce druhé světové války trvale rostl a sílil ve světě zájem o potřeby a práva oběti trestných činů. V roce 1985 přijalo Valné shromáţdění OSN Deklaraci základních principů spravedlnosti pro oběti trestných činů a zneužití moci, která stanovuje minimální standard pro zacházení s oběťmi trestných činů a je povaţována za Magnu chartu obětí trestných činů na celém světě. Tato Deklarace především stanoví, ţe k obětem trestné činnosti je třeba přistupovat s pochopením, soucitem a respektem a zabezpečit jim přístup ke spravedlnosti a ke spravedlivé a přiměřené náhradě škody, která jim byla způsobena trestným činem. 10 11 12 13
§ 45 odst. 2 zákona č.141/1964 Sb., trestní.řád § 45 odst. 3 zákona č.141/1964 Sb., trestní.řád. § 44 odst. 2 zákona č.141/1964 Sb., trestní.řád § 44 odst. 2 zákona č.141/1964 Sb., trestní.řád
8
Členským státům OSN je touto Deklarací doporučeno, aby obětem byly v průběhu celého řízení poskytovány potřebné informace a pomoc, bylo přihlíţeno k jejich názorům a rovněţ k potřebám oběti, respektována jejich lidská důstojnost a právo na soukromí a aby oběti včas obdrţely spravedlivé odškodnění. V mezinárodních dokumentech (čl. 1 Deklarace) se oběťmi trestné činnosti rozumí osoby, kterým byla individuálně nebo kolektivně způsobena škoda, včetně fyzické nebo psychické újmy, emocionálního strádání, majetkové škody nebo značné škody na jejich základních právech konáním nebo opomenutím, které je v rozporu s vnitrostátními zákony členských států. Osoba můţe být pokládána za oběť bez ohledu na to, zda byl pachatel odhalen, zadrţen, stíhán nebo odsouzen a také bez ohledu na příbuzenský vztah mezi obětí a pachatelem. Za určitých okolností se pojem oběť vztahuje na nejbliţší členy rodiny nebo na osoby, které jsou v bezprostřední péči oběti. Deklarace v mnoha ohledech připomíná Doporučení Rady Evropy č. R (85) 11 z roku 1985 o postavení oběti v rámci trestního práva a trestního procesu. Podle tohoto doporučení je základní funkcí trestního soudnictví uspokojení potřeb a ochrana zájmů obětí trestné činnosti, a proto je důleţité zvýšit důvěru oběti v trestní justici a zabezpečit její spolupráci s trestní justicí, zejména je-li v postavení svědka. Obětem trestných činů by měly být poskytnuty informace o konání hlavního líčení a o moţnosti uplatnit nárok na odškodnění v rámci trestního řízení. Dále je doporučováno chránit soukromí oběti a v případě nutnosti jí poskytnout zvláštní ochranu (zejména v případě organizovaného zločinu). Dalším důleţitým dokumentem je Rámcové rozhodnutí Rady EU z roku 2001 o postavení obětí v trestním řízení, které je vedeno snahou poskytnout obětem trestné činnosti co moţná nejlepší právní ochranu a ochranu jejich zájmů, bez ohledu na to, v jakém členském státě se nacházejí. Toto rozhodnutí rozumí obětí fyzickou osobu, která utrpěla škodu (včetně fyzického a psychického poškození, citovou újmu či hmotnou ztrátu) přímo způsobenou jednáním či opomenutím, jeţ porušuje trestněprávní předpisy členského státu. Zaručuje oběti : respekt a uznání (kaţdý členský stát zajistí, aby oběti sehrávaly skutečnou a odpovídající roli v systému trestního soudnictví, bude vyvíjet maximální úsilí, aby se v průběhu řízení s oběťmi zacházelo s náleţitou úctou a bude uznávat jejich práva a legitimní zájmy),
9
slyšení a předložení důkazů (kaţdý členský stát zajistí obětem v průběhu řízení moţnost vyslechnutí a předloţení důkazů, přijme odpovídající opatření, aby jeho úřady oběti vyslýchaly, jenom bude-li to nezbytně nutné), právo na obdržení informací (kaţdý členský stát zajistí, aby oběti měly počínaje prvním kontaktem s orgány vymáhajícími právo přístup k relevantním informacím na ochranu svých zájmů, a to cestou jakýchkoliv prostředků, které se budou povaţovat za vhodné, a pokud moţno v jazycích, které se běţně pouţívají, zajistí, aby oběti, které projevily v tomto směru odpovídající přání, byly průběţně informovány), záruky komunikace (kaţdý členský stát ve vztahu k obětem majícím status svědků nebo stran v řízení přijme nezbytná opatření k maximálně moţnému omezení komunikačních překáţek), specifická pomoc obětem (kaţdý členský stát zajistí, aby oběti měly přístup k poradenství poskytovanému bezúplatně tam, kde je to přikázáno, a týkajícímu se role těchto obětí v řízení, a podle vhodnosti i právní pomoci, pokud je moţné, aby měly status stran v trestním řízení), výlohy obětí spojené s trestním řízení (moţnost refundace výloh vzniklých v důsledku jejich legitimní účasti na trestním řízení), právo na ochranu (zajištění přiměřené úrovně ochrany obětí podle vhodnosti i jejich rodin nebo osob v podobném postavení, zejména pokud jde o jejich bezpečí, ochranu jejich soukromí v těch případech, kde kompetentní orgány usoudí, ţe hrozí váţné riziko odvety, nebo existuje nezvratný důkaz váţného úmyslu narušit soukromí těchto obětí, za tímto účelem zaručí, ţe bude moţné podle nezbytnosti jako součást soudního řízení přijmout odpovídající opatření na ochranu soukromí a fotografického zobrazení obětí a jejich rodin nebo osob v podobném postavení, zajistí, aby byla moţnost vyhnout se v prostorách soudu kontaktům obětí s pachateli, pokud trestní řízení takový kontakt naopak nevyţaduje), právo na odškodnění v průběhu trestního řízení (právo obětí obdrţet v přiměřené časové lhůtě v průběhu trestního řízení rozhodnutí o odškodnění ze strany pachatele, s výjimkou, kdy v určitých případech národní právo umoţňuje poskytnutí kompenzace jiným způsobem, pokud není naléhavě pro účely trestního řízení vyţadován, dobytný majetek náleţející obětem a zabavený v průběhu trestního řízení, se jim bezodkladně vrátí). Toto rámcové rozhodnutí dále upravuje mediaci v trestních věcech v průběhu trestního řízení (usilování o prosazování mediace v trestních věcech, zajištění moţnosti brát v úvahu jakoukoliv dohodu mezi obětí a pachatelem, dosaţenou v průběhu mediace). 10
Upraveno je i postavení oběti s trvalým bydlištěm v jiném členském státě (zajištění odpovídajících opatření k maximálnímu omezení potíţí ze strany kompetentních orgánů, kterým musí čelit oběť v případě, ţe má stálé bydliště v jiném státě neţ je ten, ve kterém byl trestný čin spáchán). Členský stát se zavazuje podporovat a zkvalitňovat spolupráci mezi členskými státy k usnadnění efektivnější ochraně zájmů obětí v trestním řízení, ať jiţ formou sítí přímo napojených na soudní systém anebo vazeb mezi organizacemi na podporu obětí. Kaţdý členský stát bude v souvislosti s řízením prosazovat zapojení systémů podporujících oběti, odpovědných za zajištění počátečního přijetí obětí a následně za poskytnutí podpory a pomoci, ať jiţ cestou uvolnění speciálně školeného personálu veřejné správy anebo uznáním a finančním zabezpečením organizací na podporu obětí a dále bude také podněcovat odpovídající kroky takového personálu nebo organizací. Cestou veřejné správy nebo financováním organizací podporujících oběti bude kaţdý členský stát podněcovat iniciativy umoţňující personálu podílejícímu se na řízení anebo jinak přicházejícímu do styku s oběťmi účast na vhodném školení se zvláštním odkazem na potřeby nejvíce zranitelných skupin (zejména policejní úředníci a právníci provozující praxi). Kaţdý členský stát bude podporovat postupné vytváření nezbytných podmínek k odvrácení druhotné diskriminace a k zabraňování zbytečnému nátlaku na oběti. Subjektem pro pomoc obětí je nevládní organizace legálně usazená v členském státě, která bezplatně a za vhodných podmínek pomáhá obětem trestných činů. Takovou organizací je v České republice Bílý kruh bezpečí, který byl zaloţený v roce 1991. Poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem a svědkům trestných činů, včetně morální a emocionální podpory. Jeho posláním je: zlepšení právního postavení poškozených v trestním řízení a ve společnosti, zvýšení informovanosti občanů i veřejné správy o problémech oběti trestné činnosti, zvýšení informovanosti o moţnostech a o prostředcích prevence kriminality, zejména o zásadách chování, které sniţují riziko stát se obětí trestného činu. spolupráce s národními institucemi a mezinárodními organizacemi zabývajícími se pomoci obětem trestné činnosti a prevencí kriminality. zaloţení a správa nadace na pomoc obětem trestné činnosti Činnost Bílého kruhu bezpečí spočívá v bezprostřední, bezplatné a diskrétní pomoci obětem v síti poraden formou morální, psychologické a právní pomoci.
11
zpracování a předkládání podnětů k zákonodárným iniciativám, spolupráce při tvorbě zákonů od věcného záměru přednášky, semináře, kongresy a jiné akce, publikační činnost a vystupování v médiích zaměřených na zvýšení právní výchovy a informovanosti vlastní publikační činnost projekty – Evropské fórum sluţeb obětem, Aliance proti domácímu násilí, spolupráce s nestátními organizacemi a místní správou ČR zlepšení materiálního postavení oběti trestné činnosti V roce 1990 zaloţilo ve švédském Stockholmu třináct národních organizací pro pomoc obětem kriminality Evropské fórum pro služby obětem14. Česká republika je v evropském fóru zastoupena od roku 1996 Bílým kruhem bezpečí. Fórum bylo zřízeno jako centrum k výměně informací a poznatků získaných v oblasti pomoci obětem zločinu. Dnes je členy 23 organizací z různých zemí. Největším přínosem je operativní spolupráce partnerských organizací při řešení konkrétního přeshraničního případu viktimizace a účast ve společných projektech podpořených Evropskou unií. Cílem Evropského fóra je: podpora rozvoje efektivních sluţeb pro oběti trestných činů v celé Evropě, podpora spravedlivé kompenzace obětí trestných činů v celé Evropě, a to bez ohledu na národnost dotčené oběti, podpora práv oběti trestných činů v Evropě s přihlédnutím k jejich účasti v trestním řízení a při jednání s kompetentními úřady, výměna zkušeností a informací mezi členskými organizacemi za účelem sdílení znalostí a nejlepší praxe.
14 Victim Support Europe (dříve European Forum for Victim Service)
12
3. VIKTIMOLOGIE 3.1. Viktimologie – nauka o obětech Viktimologie je relativně novou disciplínou. Je rozvíjena jako nauka o obětech. Zkoumá vědeckým způsobem oběti trestných činů, především k jakým změnám dochází v chování a proţívání těch, kteří se stali obětí trestného činu. Zajímá ji, jakou roli hraje oběť v motivaci pachatele a jakým způsobem se „spolupodílí“ na interakci v průběhu trestného činu nejde přirozeně o to zatíţit oběť určitou spoluvinou a tím omlouvat a obřemenit pachatele. Pěstování viktimologie směřuje k vypracování poznatků o tom, jak se lze účinně vyhnout roli oběti a jakými preventivními opatřeními lze sníţit riziko ohroţení na minimum. Vedle informací o bezpečném chování se v rámci viktimologie zkoumá problematika právní a psychologické pomoci obětem trestných činů. Současný zájem o viktimologickou problematiku je logickým vyústěním určitých pochybností o přiměřeném postavení oběti v systému spravedlnosti a trestního práva. Nelze přehlédnout, ţe v průběhu vývoje společnosti ztrácela oběť své původní postavení aktivního prvku v uplatňování spravedlnosti do té míry, ţe se nakonec ocitla téměř na vedlejší koleji. V předfeudální a ranně feudální společnosti to byla právě oběť, která stíhala, zatýkala, soudila a často i trestala zločince. Postupně začínají tyto úkony v zájmu zachování obecného míru přebírat feudálové a výkon práva se stává výsadou vznikajících států. Tam, kde se dříve prosazovala oběť či její blízcí v podobě jakési samosprávy, se nyní uplatňuje feudál a jím pověření vykonavatelé moci. Role oběti je tím tlumena. Systém trestního práva se stále více koncentruje na stát a pachatele. Práva obţalovaných jsou postupem doby přesně upravena a garatována. Přiměřená ochrana svědků i oběti trestných činů zůstává dlouhou dobu opomíjena. Prakticky aţ ve třicátých letech 20.století se začínají objevovat kritické názory na účet zajištění práv obětí trestných činů a jednání s nimi v době po spáchání trestného činu, a to jak z hlediska právních tak i psychologických souvislostí. Právníci, psychologové, kriminologové a další odborníci spojují své úsilí a pod názvem viktimologie uvádějí v ţivot novou oblast odborného zkoumání, která si klade mimo jiné za cíl dosáhnout faktické změny ve prospěch obětí trestných činů. Ke konkrétním výstupům v tomto ohledu patří např. zákony o ochraně obětí a svědků či zákony o odškodnění obětí trestných činů. V rámci viktimologie jako vědecké disciplíny se pozornost odborníků zaměřuje na velké mnoţství různých problémů, ve kterých se prolínají právní, psychologické, sociologické, kriminologické a další aspekty.
13
3.2. Typologie oběti V rámci zkoumání obětí trestných činů se uplatňuje rovněţ typologický přístup. Odborníci se snaţí třídit získané empirické poznatky o obětech do příbuzných skupin (typů), které by umoţnily rychlou a přehlednou orientaci ve velkém mnoţství informací, které jsou dnes k dispozici. Pro vytváření klasifikačních schémat (typologií) je moţné pouţít různá hlediska, proto existují různé typologie obětí. Mezi nejpouţívanější a prakticky nejcennější patří: Typologie obětí podle zažitého trestného činu – kopírují obvyklé kategorie deliktů pouţívané v kriminologii, nejčastěji se rozlišují následující skupiny či typy: oběti přímého fyzického násilí, oběti sexuálního násilí, oběti domácího násilí, dále oběti s majetkovou újmou způsobenou vloupáním do soukromí a oběti podvodů Typologie obětí podle reakce na trestný čin – rozlišuje se například oběť s expresivní a kontrolovanou reakcí podle intenzity vnějšího chování nebo oběť pasivní, odevzdaná, a oběť aktivní Typologie oběti podle interakce „oběť – pachatel“ v době kolem spáchání trestného činu – tato typologie patří mezi nejznámější. Do literatury ji uvedl viktimolog egyptského původu E.A. Fattah. Rozlišuje pět základních typů a to: 1. zúčastňující se oběť – kriminálnímu činu předchází interakce mezi pachatelem a obětí, která nezanedbatelným způsobem ovlivňuje motivaci pachatele. Jde o poměrně velmi častou situační konstelaci odpovídající statistickému poznatku o násilných trestných činech, ţe pachatel a oběť se ve většině případů vzájemně znají 2. nezúčastňující se oběť – před činem nedochází k interakci mezi pachatelem a obětí, motivace kriminálního jednání nemá přímou „vztahovou“ vazbu na oběť. Oběť v tomto případě neměla moţnost vnímat potencionální ohroţení dříve něţ v momentu samotného ohroţení. 3. provokující oběť – z názvu jiţ plyne, jakým způsobem ovlivnila interakce mezi pachatelem a obětí spáchaný čin. Provokující oběť podcenil nebezpečnost situace, špatně odhadla pachatele a záměrně či bezděčně se vystavila silně viktimogenní situaci. U provokujícího typu, ať uţ v muţském či ţenském vydání, obvykle shledáváme výrazné osobnostní a behaviorální viktimogenní faktory. S provokujícím chováním se však můţeme setkat i u jinak vyrovnaných sebeovládajících se osob, které jsou momentálně zatlačeny do kouta, například nesnesitelným poniţováním. 4. latentní oběť – obvykle se vyznačuje přítomností všech viktimogenních faktorů. Role oběti není ovšem veřejná, újma není formálně známa. Velká latence se předpokládá zejména u obtíţně kontrolovatelných jevů, jako je násilí (fyzické,
14
psychické či sexuální) páchané v rodinách. S větší latencí lze počítat rovněţ u deliktů, jejichţ zveřejnění formou oznámení naráţí na četné emocionální bariéry a společenské předsudky jako například sexuální zneuţívání dětí. Právě výzkumy zaměřené na latentní oběti (např. anonymní dotazování dospělých osob na viktimizaci v dětství) umoţňují korigovat statistické odhady výskytu určitých trestných činů. Jsou totiţ důleţitým pramenem informací, který doplňuje oficiální policejní (kriminální) statistiky, které zahrnují pouze oficiálně zaregistrované a stíhané případy. 5. nepravá oběť – role oběti je v tomto případě získaná omylem, nedopatřením, shodou nešťastných náhod. Osoba se ocitla v nesprávnou dobu na nesprávném místě a stala se zcela náhodně a často také v zastoupení někoho jiného obětí. Útok původně směřoval jiným směrem.
3.3. Viktimizace – proces poškození oběti Viktimizací se míní proces poškozování a způsobování újmy, čímţ se fakticky z jedince stává oběť určitého trestného činu. Jde o děj, který je sloţitější, neţ by se na první pohled mohlo zdát. Viktimizace začíná, ale zpravidla nekončí vlastním útokem na oběť. Výzkumy naznačují, ţe z psychologického hlediska je újma způsobená trestným činem pouze úvodním dějem, na který navazují další zraňující události. Jinak řečeno proces viktimizace má svou dynamiku, která překračuje bezprostřední a přímé důsledky spáchaného trestného činu. Běţně se rozlišují dvě fáze viktimizace: primární – újma způsobená pachatelem a vznikající jako přímý, bezprostřední důsledek trestného činu sekundární – újma vznikající v důsledku reakcí formálních instancí sociální kontroly nebo neformálního sociálního okolí, například druhotné psychické poškozování oběti tím, jak na událost reaguje nejbliţší okolí nebo traumatizující projednávání věci před soudem apod. Zdrojem sekundární viktimizace můţe být samozřejmě i nevhodné jednání policistů (necitlivý a netaktní přístup, nevhodná komunikace, nesrozumitelné vysvětlení dalšího průběhu vyšetřování apod.). Platí jednoduchá zásada, ţe všichni, kteří přicházejí do kontaktu s poškozeným v důsledku své profese, musí mít vţdy na zřeteli, ţe oběť trestný čin nespáchala. terciární – v souvislosti s psychologickým zkoumáním problému, jak se jedince vyrovnává s proţitou kritickou událostí a vlastní vzniklou újmou, se zavádí ještě tato třetí fáze. Jedná se o stav, kdy jedinec není s to se přiměřeně vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestoţe
15
z objektivního hlediska došlo k nápravě či uzdravení a odškodnění. Psychicky se zcela zásadně mněn, dochází k nalomení původní ţivotní cesty, například není schopen navázat na původní pracovní kariéru, mění výrazně ţivotní styl apod. Pozadí terciární viktimizace je třeba hledat ve zvláštnostech osobnostního zaloţení oběti. V návaznosti na primární a sekundární viktimizaci se rozlišují tzv. primární a sekundární rány. Pomocí těchto pojmů lze srozumitelně a názorně objasnit, v čem se liší první a druhá fáze viktimizace a co je jejich psychologickou podstatou. Primární rány vznikají pochopitelně v průběhu primární viktimizace a jsou trojího druhu: fyzická újma – tj. narušení fyzické integrity počínaje lehčími zraněními a konče těţkým ublíţením na zdraví či usmrcením finanční újma – poškození či ztráta majetku, ale téţ ušlý zisk či náklady na uzdravení emocionální újma – emocionální rány jsou těţko objektivně postiţitelné, protoţe se odvíjejí v proţívání oběti a souvisejí s jejím osobnostním zaloţením neboli individualitou. Mohou být značně ničivé a obtíţně odstranitelné. Mohou mít rozmanitou podobu, například nespavost, úzkostné stavy, fobie, plačtivost, sníţená pracovní výkonnost apod. Emocionální rány nefungují vţdy podle jednoduchých racionálních hledisek. Hlubokou emocionální (psychickou) újmu registrujeme běţně i v případech, kdy oběť neutrpěla tělesná zranění ani finanční ztráty jako je tomu například u přepadených zaměstnanců bankovních poboček. Přestoţe při loupeţném přepadení vyvázli bez zranění a bez osobní materiální ztráty, potýkají se dlouhou dobu s různými psychickými problémy. Totéţ dokládají i aktuální výzkumy vloupaní do bytu. Poškození nejsou zasaţeni rozsahem materiálních ztrát. To, co subjektivně proţívají jako nejhorší okolnost vloupání do bytu, je ztráta pocitu bezpečí. Těţko se vyrovnávají s faktem, ţe někdo cizí jim slídil po bytě a dokonce pronikl i do osobních věcí. Je-li na místě „spoušť“, je-li vysypán i obsah zásuvek, bývá pocit narušení vlastní intimity (soukromí) výraznější. Sekundární rány jsou výlučně psychologického rázu a dochází k nim v průběhu sekundární viktimizace. Ačkoliv jim z právního hlediska chybí výraznější materiální znaky, má se v současnosti za to, ţe mohou zraňovat krutějším způsobem neţ rány primární. Nejčastěji se uvádí, ţe sekundární rány jsou tvořeny následující trojicí pocitů: pocit nespravedlnosti – mnoho okolností v průběhu a soudního projednávání věci můţe oběť trápit a vyvolávat v ní pocit nespravedlnosti, například nedostatek informací, opoţděné či odkládané soudní jednání, vyšetřování pachatele na svobodě, shovívavé tresty nebo podmínečné odsouzení, ale především je to
16
nedostatečná ochrana procesní role svědka (poškozeného) v přípravném řízení i řízení před soudem a dále ochrana společenských práv oběti. Pocit nespravedlnosti pramení také z faktu, ţe zájem o oběť se omezuje pouze na získání informací důleţitých pro objasnění případu. Poté je poškozený odkázán sám na sebe a své sociální okolí, neboť chybí oficiální instituce zajišťující neintegraci poškozeného zpět do normálního ţivota. Teprve v posledním desetiletí vzniká v řadě zemí síť sociálních sluţeb speciálně určená pro zajišťování péče o oběti trestných činů. Ukazuje se, ţe dobré zacházení s oběťmi trestných činů (tj. státem oficiálně deklarovaný zájme o osudy obětí trestných činů a vznik odpovídajících sluţeb) eliminuje pocity nespravedlnosti, ačkoliv trestání pachatelů tímto zůstává nedotčeno. pocit nedůstojnosti – oběti často strádají pocitem poníţení a ztráty lidské důstojnosti. Můţe se jednat o důsledek necitlivě vedeného výslechu nebo senzacechtivého přístupu masových médií. Pocit poníţení můţe rovněţ posilovat nevhodná reakce blízkého okolí. Empirické výzkumy opakovaně potvrdily všeobecnou tendenci lidí vyhýbat se kontaktům s poškozenými a oběťmi trestných činů. Tato tendence je spojena s implicitní laickou teorií o tom, ţe oběť nese nějakým způsobem vinu na tom, co se jí přihodilo., například nebyla dostatečně opatrná, byla příliš nápadná svým způsobem ţivota apod. Tento stereotyp o podílu na zavinění má svoji psychologickou funkci. Umoţňuje totiţ utišit svědomí lidí kolem. Jestliţe oběť můţe alespoň částečně a třeba i nepřímo za to, co se přihodilo, nemusí se „slušný“ člověk trápit soucitem k ní a proţívat bolest ze ztrát a újmy, která oběť postihla. Navíc si můţe uchránit iluzi, ţe svět je celkem spravedlivé místo a „špatné věci se stávají pouze špatným lidem“. pocit izolace – navazuje na uvedený mýtus o spolupodílu oběti na její viktimizaci. Pocit izolace je proţitkovým důsledkem změn, které prodělávají vztahy v bezprostředním sociálním okolí, v rodině, na pracovišti, v místě bydliště apod. Dosavadní postoj lidí k jedincům, kteří se stali obětí trestného činu, se často mění, kontakty řídnou, z chování se vytrácí přirozenost a stává se strojené. Bývá patrná tendence se kontaktům s obětí spíše vyhýbat. Někdy i proto, ţe nevíme, jak se k oběti správně chovat. Postiţený tyto změny citlivě registruje a trpí pocity izolace a osamění. V Konečném efektu se poškozený jedinec utvrzuje v dojmu, ţe jej kritická událost bytostně změnila, ţe je jiný, neţ dříve býval. Proţívá vnitřní
17
psychickou dezintegraci, které zpětně vyvolává nepříjemné pocity v těch, kteří jsou s postiţeným v kontaktu a snaţí se mu pomoci. Média a novináři mají důleţitou úlohu při informování veřejnosti o úrovni kriminality, trendech násilí, riziku druhotného poškození obětí, ale také o moţnostech, jak proti kriminalitě bránit, o výkonu spravedlnosti a o opatřeních v oblasti legislativy. Citlivé a vyváţené informování o konkrétních případech je velmi uţitečné. Naopak netaktní, necitlivý přístup a slídění má negativní dopad na velký okruh veřejnosti, včetně obětí kriminality. Informování o kriminalitě je vţdy rozporuplné: utkávají se při něm právo veřejnosti na informace s právem obětí a jejich rodin na soukromí. Zásady poskytování informací o kriminalitě a o druhotném poškození oběti jsou v některých zemích upraveny zákonem, v jiných etickými kodexy, případně podporou kontinuálního vzdělávání novinářů. Komise OSN pro prevenci kriminality a trestní soudnictví uznala, ţe v obtíţných situacích jsou masmédia pod tlakem, kdy musí učinit rozhodnutí o zveřejnění konkrétní informace během velmi krátké doby. Pro toto rozhodování komise schválila v roce 1997 ve svém 6.zasedání, konkrétní doporučení a zásady. Kriminalita je téma fascinující. Přitahuje pozornost lidí, rozehrává jejich emoce. Moţná i zvyšuje prodejnost a sledovanost. Nenápadně mění úvodní část zpravodajství některých médií v černou kroniku. Dopad trestného činu na oběť Jde o psychologický dopad kriminálního činu na oběť. Bezprostřední proţívání újmy představuje aktuální reakci jedince na primární viktimizaci. Je pochopitelné, ţe duševní vyrovnání se s náhlou negativní událostí má individuálně různý průběh. Přesto lze poukázat na určité obecné příznaky, které se u různých lidí zabarvují různou intenzitou, prudkostí a délkou trvání atd. Psychologický dopad zločinu na oběť popsaný níţe platí nejen pro oběti trestných činů. Obdobně probíhá i psychické zpracování jiných traumatických událostí, například dopravních nehod či různých katastrof. Viktimizace jako taková představuje silně stresující událost, která je nenadálá, neočekávaná, svévolná a nepředvídatelná. Vyznačuje se tím, ţe je prakticky nemoţné se na ni dopředu připravit, je nesmírně obtíţné se s ní rozumově vypořádat (tj.odpovědět si na otázku, proč incident postihl zrovna nás), bývá téměř nemoţné se jí vlastním přičiněním vyhnout. Všechny tyto uvedené znaky ve svém souhrnu způsobují, ţe viktimizace je proţívána poškozeným či obětí jako krize, která ohroţuje jádro osobnosti, tj. vlastní já. Dominuje pocit zaskočení, nepříjemného překvapení. Typická bývá reakce, proč zrovna já? V proţívání oběti se
18
obvykle setkáváme s příznaky, které signalizují emociální újmu. Někteří psychologové zavádějí v této souvislosti výraz „neviditelné rány“ vznikající jako důsledek kriminálního útoku. Do výčtu těchto neviditelných ran patří především následující psychologické skutečnosti: 1. pocit zneuctění – oběti tento pocit vyjadřují například tím, ţe se jim svět protiví, ţe ztratily svou vnitřní duševní rovnováhu nebo ţe zmizelo jejich přesvědčení, ţe jsou ve srovnání s ostatními v pořádku 2. ztráta pocitu důvěry – schopnost přiměřeně důvěřovat sobě a svému okolí je důleţitým znakem kaţdého duševně vyrovnaného člověka. K normálnímu ţivotu potřebujeme do určité míry důvěřovat svým přátelům, známým, ale i neznámým lidem. Ţijeme s tím, ţe náš svět je v podstatě uspořádaný, relativně bezpečný a konec konců předvídatelný. Všechny tyto přirozené předpoklady jsou proţitkem kriminálního útoku silně otřeseny. Pocit důvěry bývá ochromen a svět a lidé v něm se začínají jevit jako nepředvídatelní, nesrozumitelní a schopní bezdůvodně škodit. Oběť se cítí bezbranná y vydaná ostatním na pospas. 3. ztráta pocitu autonomie (kontroly) – zdravý člověk má pocit, ţe rozhoduje o svém jednání, ţe můţe volit mezi různými způsoby chování a jejich důsledky. Počítáme s tím, ţe jsme schopni kontrolovat většinu ţivotních situací a vlastní aktivitou můţeme překonávat vnější nepříznivé okolnosti. Oběť zpravidla o tyto jistoty přichází. Pocit vlastní automonomie je narušen. Cítí se slabá, bezmocná a rozčarovaná. Dosavadní náhled na sebe (sebekoncept) a na okolí se rozpadá. Obranné mechanismy, které udrţují duševní stabilitu, jsou prolomeny. Proţívání újmy má svou dynamiku. V závislosti na tom, jaký obraz skýtá chování a proţívání jedince poté, co se stal obětí trestného činu, se rozlišují určité etapy či fáze vyrovnávání se s krizí. Zpravidla prochází proţívání újmy třemi fázemi. Jsou to: 1. fáze nárazu nebo šoku – nastává bezprostředně po kriminálním útoku. Jedinec je zaskočen kritickou událostí, dynamika proţívání odpovídá stresovým reakcím, jak je popisuje psychologie stresu. V prvních okamţicích lze chování a proţívání oběti popsat jako „ztuhnutí úlekem“. Ztuhnutí je vystřídáno dezorganizací. Poštiţený se cítí a jedná zmateně. Nemůţe a nechce uvěřit tomu, co se odehrálo. Uplatňují se obranné mechanismy, zejména popření nebo regrese. Někdy bývá patrná jeho netečnost. Celková psychická dezorganizace se projevuje neschopností se srozumitelně vyjadřovat, souvisle mluvit a racionálně uvaţovat. Přirozené jsou rovněţ poruchy fungování paměti, zejména procesu vybavování. Délka této fáze je indiciálně odlišná od někoms hodin aţ po delší
19
časový úsek v rozpětí několika dnů. Ve fázi šoku se s obětí setkávají především policisté přijímající oznámení, kriminalisté, vyšetřovatel na místě činu. Jsou povinni vyuţívat poznatky o dopadu trestného činu na oběť pro správné zacházení s nimi. V této fázi šoku se vyskytují dva hlavní vzorce chování: expresivní chování a kontrolované chování. Oba druhy chování jsou plnohodnotné signály upozorňující na váţný otřes oběti. Při expresivním chování jsou rozjitřené, silné a často protichůdné vnitřní emoce jako strach, vztek, zoufalství aj. ventilované navenek. Na první pohled je i laikovi jasné, ţe je jedinec otřesen tím, co se přihodilo. Při kontrolovaném chování chybí vnější výraz. Oběť působí navenek strnule, strojeně, jakoby chladně. Nepoučený laik by se dokonce mohl mylně domnívat, ţe oběti se událost nedotkla, či ţe líčená událost je smyšlená. 2. fáze hojení (nastupující, předběţné adaptace) - oběť se začíná s událostí postupně vyrovnávat. Zpracovává proţité trauma a začleňuje je do své osobní historie. Zpravidla kolísá mezi dvěma polohami, které se střídají v čase. Pro první polohu je příznačné, ţe se postiţený jedinec k traumatické události proţitkově navrací. Hovoří o ni, konfrontuje své pocity v komunikaci s ostatními z blízkého okolí. Znovu je zaplavován silnými emocemi smutku či zloby, strachu, odporu i pocity viny. Druhá poloha je psychologicky opačná. Oběť odmítá o traumatu hovořit a snaţí se popřít své přirozené pocity, stahuje se do sebe. Touto dynamikou se vysvětlují časté výkyvy v náladách a chování poškozených a obětí. Náhlá vzedmutí i náhlá utišení emocí jsou v této fázi průkazem přirozeně postupující adaptace na proţitou krizi. Jedinec se postupně smiřuje s vzniklou situací, pochopení a racionální zpracování situace postupně zatlačuje původní pocity zoufalství a smutku. Přivyknutí novým okolnostem a proţitkové zpracování krize však není stabilní, časté bývají kratší či delší úseky dekompenzace, ve kterých dochází k revokaci původních stavů a proţitků jako je pláč, bezradnost, ztráta ţivotní perspektivy apod. Délka trvání této fáze je opět individuálně odlišná. Souvisí rovněţ z hrubostí utrţených ran a rozsahem újmy. U obětí závaţných trestných činů můţe trvat poměrně dlouho, třeba i jeden rok. 3. fáze zhojení (konečné adaptace) – jedinec v jejím průběhu dospívá ke konečnému zpracování proţitého traumatu, vzpomínky ztrácejí bezprostřední emocionální náboj, jsou integrovány do kontinua proţívání, jedinec zvolil individuální způsob náhledu na proţitou újmu. Dosti často se setkáváme s tím, ţe jedinec nejdříve rezignuje, je netečný, lhostejný a bagatelizuje vzniklou újmu. Záleţí na mnoha okolnostech, zda vůbec a v jakém časovém úseku dospívá oběť ke konečnému zpracování trýznivé minulosti a navrací se opět plnohodnotně do pracovního a osobního ţivota psychická reorganizace oběti. To prakticky znamená, ţe narušená, otřesená, nikoli dezintegrovaná osobnost oběti se znovu
20
integruje. Totéţ lze vyjádřit laickým výrazem „člověk se znovu sbírá“.
V proţívání
jedince jiţ nejsou veškeré city vázány na kritický incident. Jedinec začíná disponovat volnou emocionální energií, kterou můţe investovat do nových proţitků. Je však třeba poznamenat, ţe oběť nezapomíná zcela na proţité trauma. Ve zpracované podobě zůstává trvalou součástí její osobnosti, neboť sebepojetí, struktura ţivotních jistot a hodnot jsou pozměněny.
21
4. JEDNÁNÍ S OBĚTÍ TRESTNÉHO ČINU Kontakt s člověkem, kterého postihla tragická událost, vnímáme obvykle jako náročnou stresující záleţitost. Uvědomujeme si, ţe to, co se přihodilo, jiţ nelze vzít zpět. Často i lidé v nejbliţším okolí nevědí, jak se k bolesti druhého člověka správně postavit. Nejistotu a pochybnosti o tom, jak se chovat, proţívají i profesionálové, kteří s oběťmi trestných činů pracují. Sdělování nepříjemných zpráv, první kontakt s obětí či následný výslech poškozeného představují situace, kdy je zapotřebí citlivě volit správný psychologický přístup. Obecné zásady pro jednání s obětí trestného činu: informace – ve všech mezinárodních dokumentech zaměřených na oběti trestných činů je na prvním místě zmiňováno právo na informace. V řadě zemí jsou jiţ přijímána odpovídající legislativní opatření, podle kterých jsou orgány činné v trestním řízení povinny informovat oběti o jejich právech, p průběhu trestního řízení ve všech jeho stádiích, o programech a moţnostech pomoci a péče včetně jejich dostupnosti. bezpečí – přirozeným důsledkem trestného činu je narušení pocitu bezpečí a strach oběti z toho, ţe by se mohl trestný čin opakovat. Policie i další články působící v trestním řízení by měly přispívat k obnově pocitu bezpečí jak psychologickými prostředky (např. vysvětlením nepravděpodobnosti opakovaného útoku, doporučit přítomnost přátel, poradit vhodné bezpečnostní zařízení pro zajištění bytu), tak fakticky (tj. zajištěním maximálního bezpečí oběti v průběhu trestního řízení i v době po propuštění pachatele na Svobodu. K tomu patří i povinnost chránit oběť (svědka) před zastrašováním. důvěra – oběť trestný čin nespáchala. Přesto se v průběhu jeho vyšetřování občas setkáváme s příznaky nedůvěry ke své osobě. Pocit, ţe jí není důvěřováno, vzniká nejčastěji v důsledku nevhodně vedeného dotazování. Vyšetřovatel či soud se například táţe na věci, které s vlastním činem přímo nesouvisejí. Zejména u otázek, které míří do soukromých a intimních sfér, je třeba váţit jejich nezbytnost. Vţdy je nutné objasnit oběti, proč je pro věc důleţité, aby se k takovýmto věcem vyjádřila. Větší důraz na ochranu soukromí oběti by měl být samozřejmostí. V právně vyspělých zemích je obvyklé, ţe bez souhlasu oběti nelze zveřejnit ţádné důvěrné informace zakládající moţnost jejich identifikace na veřejnosti. empatie – při jednání s oběťmi je třeba usilovat o dostatečnou empatii. Tato zásada se můţe pro svou samozřejmost jevit jako nadbytečná. Praxe ale svědčí o opaku. Vcítit se do
22
role oběti není pro orgány činné v trestním řízení vţdy jednoduché. Schopnost vcítit se do oběti je důleţitá i pro objasňování a vyšetřování případu. Proč oznamuje oběť trestný čin aţ po delší době? Předstírá poškozený trestný čin či nikoliv, Na podobné otázky můţe empatické uvaţování nabídnout pravděpodobnou odpověď: Pracovníci policie i justice jsou proto seznamováno s poznatky z viktimologie. V některých zemích jsou zaváděny i povinné psychologické výcviky usilující o rozvoj empatických schopností. Konkrétní doporučení pro jednání s oběťmi trestných činů zahrnují detailní instrukce na úrovni verbální a nonverbální komunikace. Nonverbální komunikaci je přitom přisuzován zvláštní význam. Zejména na počátku jednání s postiţeným bezprostředně po kritické události je nonverbální komunikace velmi důleţitá. Psychologická doporučení v oblasti nonverbální komunikace: zrakový kontakt – pomocí zrakového kontaktu můţeme signalizovat povzbuzení a podporu. U obětí se často setkáváme spíše s tendencí vyhýbat se zrakovému kontaktu. Doporučuje se proto, aby se jednající pokusil o navázání zrakového kontaktu. Je vhodné přímým a přirozeným způsobem hledět oběti do očí, neuhýbat pohledem při kladení otázek. Navázání zrakového kontaktu zpravidla zlepšuje komunikaci a tím i kvalitu odpovědi oběti. držení těla (postura) – je vhodné, aby jednající kontroloval své drţení těla, zejména kdyţ hovoří oběť. Bezděčné odklánění se, nahýbání trupu směrem od oběti naznačuje odstup, nechuť či averzi. Zcela vzpřímený postoj, vzpřímená či mírně vzad drţená hlava signalizuje neosobnost jednání. Tyto spontánní a bezděčné prvky oběť citlivě registruje a působí na ni nepříznivě. vzdálenost (proxemika) – optimální prostorová vzdálenost mezi obětí a jednajícím neexistuje. Záleţí na konkrétní situaci a osobnosti zúčastněných. Obecně platí, ţe se vzrůstající vzdáleností roste pocit oficiálnosti neosobnosti jednání. Proto je vhodné se v tomto ohledu řídit reakcemi oběti. Jednající by měl umoţnit oběti, aby si sama zvolila pro ni přijatelnou vzdálenost. Stejná zásada platí i pro oblast haptiky (doteky). Obecně se cítíme lépe utěšováni, kdyţ nám druhý nabídne oporu, pomocnou ruku, uklidňující dotek paţí. Některé oběti (zejména sexuálního násilí nebo fyzického napadení) se však cítí ohroţeny, dotyk cizího člověka se jim protiví.
23
Psychologická doporučení v oblasti verbální komunikace
paralingvistika – při jednání s obětí je třeba kontrolovat hlasitost, rychlost a rytmus mluveného projevu. Je vhodné hovořit tlumeným hlasem, pomalu a s delšími přestávkami mezi jednotlivými otázkami. I rozčilená, emotivní oběť má tendenci se přizpůsobit. Tím pomáháme oběti, aby dostala své emoce zpět pod kontrolu. Pomalejší rytmus kladení otázek působí dojmem trpělivosti a ohleduplnosti. Rychle a úsečně pokládané otázky vyvolávají dojem nepříjemného vyšetřování. U obětí (pozůstalých) mohou posilovat pocit viny.
aktivní naslouchání – kdyţ hovoří oběť, je nutné zaujmout pozici pozorného posluchače. Tento dojem umocňují některé techniky komunikování, např. shrnování a empatické mlčení. Shrnování znamená, ţe poté, co osoba dokončí sdělení, zopakuje podstatné body sdělení posluchač, Shrnutí zakončí širokou otázkou např. „Porozuměla jsem vám správně?“. Je paradoxem, ţe empatické mlčení (umoţnění ticha), je způsob, jak ukázat, ţe druhému skutečně nasloucháme. Mlčení vkládané do toku řeči můţe znervózňovat i uklidňovat. Záleţí na situaci. V případě obětí působí spíše uklidňujícím dojmem. Oběť bývá často změtená a potřebuje čas k tomu, aby si srovnala myšlenky. Vyslýchající si má tuto skutečnost uvědomit a utlumit přirozenou tendenci přeformulovat otázku, jestliţe oběť okamţitě neodpovídá. Je povinen moţnost a doslova vydrţet ticho, i kdyţ mu je „společné mlčení“ subjektivně nepříjemné. osobní vyjadřování – při jednání s obětí se doporučuje pouţívat osobní formulace typu „Mám pocit“, myslím si „ apod. namísto úředních, neosobních formulací typu „Bylo by dobré“, „Je stanoveno“ apod. Osobní vyjadřování zprostředkovává pocit zájmu a účasti. vyjádření samozřejmého (čtení myšlenek) – je vhodné, aby jednající sděloval i skutečnosti, které povaţuje za samozřejmé. Jde o ujištění, ţe poškozenému jiţ nic nehrozí, ţe úkolem policie je pomoc oběti apod. na oběť proţívající silné emocionální rozrušení působí takové výroky uklidňujícím dojmem. Oběti často kladou policistům velmi podobné otázky. Zkušený policista můţe vyuţít svých postřehů z obdobných minulých situací a spontánně objasňovat věci, na které se oběti obvykle dotazují /technika čtení myšlenek). Čtení myšlenek působí uklidňujícím dojmem. Oběť získává pocit, ţe její reakce a stavy jsou normální a nejsou tudíţ důvodem k vnitřnímu poplachu. vyjadřování pocitů – policisté jsou zavázáni k nestrannosti. Z psychologického hlediska je však rozdíl mezi nestranným a neosobním přístupem. I při objektivním nestanném
24
přístupu můţe policista sdělit určité pocity, kterými potvrzuje roli citlivého člověka. Výrok „je mi líto, co se stalo“ nijak neporušuje zásadu nestrannosti a přitom usnadňuje komunikaci s obětí. Existují situace, kdy se policista musí dotazovat na věci, které jsou obvykle pro kaţdého člověka trapné a nepříjemné. Samotné konstatování této skutečnosti můţe usnadnit pobírání takových otázek (např.“Musím Vám nyní poloţit několik nepříjemných otázek. Ani mně to není příjemné. Není jich mnoho a budu postupovat šetrně“. Vedle těchto obecných instrukcí jsou v současnosti rozpracovávány pokyny při některé vyšetřovací úkony konkrétně výslech (výslech dětských obětí, výslech znásilněných ţen, výslech obětí domácího násilí apod.). Jejich společným znakem je snaha o co nejšetrnější přístup k oběti, tak aby si v klidném a bezpečném prostředí byla schopna si rozpomenout na co nejvíce údajů.
25
5. POSKYTNUTÍ POMOCI OBĚTI TRESTNÉHO ČINU 5.1. Finanční pomoc Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů Česká republika přistoupila k přijetí zákona o poskytování peněţité pomoci obětem trestných činů poměrně pozdě. Většina evropských států takový krok podnikla mnohem dříve (např. Velká Británie uţ v roce 1964, Finsko v roce 1973, Irsko v roce 1974, Německo a Nizozemí v roce1976, Francie v roce 1977, Švédsko v roce 1978, Rakousko v roce 1982, Lucembursko a Švýcarsko v roce 1984, Belgie v roce 1985, Portugalsko v roce 1991). Od poloviny 80.let se problematika odškodňování obětí trestné činnosti promítá nejen do mezinárodních dokumentů, ale i do vnitrostátního zákonodárství jednotlivých evropských zemí. Mezníkem se v tomto směru stala Radou Evropy přijatá Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů z 24.11.1983. Tato úmluva v podstatě zobecňuje zkušenosti těch evropských států, které ji přijaly jako výraz povinnosti státu dbát o dodrţování základních práv a svobod a o jejich ochranu a je tedy i výrazem jejich odpovědnosti v případech jejich porušení. Tato úmluva zavazuje smluvní strany, aby: a) přispěly na odškodnění lidem, kteří následkem úmyslného trestného činu utrpěli těţké ublíţení na těle a zdraví nebo kteří byli v péči osoby, jeţ následkem takového trestného činu zemřela, b) v závislosti na konkrétním případě odškodněním pokryly alespoň ušlý výdělek, výlohy léčby a hospitalizace, výlohy spojené s pohřbem a jde-li o vyţivované osoby, i ušlé výţivné, c) aby přijaly opatření, která by zabezpečila případným ţadatelům dostatek informací o systému odškodňování, d) stanovily dolní a horní hranici, v nichţ je odškodňování moţné a lhůtu pro podání ţádosti, e) nárok na odškodnění sníţily nebo zrušily, odůvodňuje-li to finanční situace ţadatele, chování poškozeného během trestného činu či po něm nebo v závislosti na způsobení škody, stejně tak i v případě zapojení poškozeného nebo ţadatele do organizovaného zločinu nebo organizaci, která páchá násilnou trestnou činnost nebo bylo-li by částečné nebo celkové odškodnění nespravedlivé nebo v rozporu s veřejným pořádkem, f) zkrátily nebo poţadovaly vrácení celé vyplacené částky, pokud oběť obdrţela odškodnění od pachatele nebo z jiného zdroje, g) převedly na stát nebo příslušný orgán práva odškodněné osoby do výše plnění. 26
U posledního bodu volí česká úprava jiný postup a na stát nárok na náhradu škody vůči pachateli v rozsahu poskytnutého plnění nepřechází. Jinak je český zákon plně v souladu s kogentními ustanoveními uvedené úmluvy a v porovnání s úpravami dalších evropských zemí představuje standardní srovnatelné řešení. Od 1.1.2001 je tato úmluva účinná i v našem právním řádu. Zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti Smyslem tohoto zákona je stanovení podmínek, za nichţ stát poskytne finanční pomoc na částečné odškodnění těch, kterým byla v důsledku trestného činu způsobena váţnější újma na zdraví. Škodu vzniklou ze spáchaného trestného činu by měl především uhradit pachatel. Zákon proto výslovně stanoví, ţe pomoc se poskytne, pokud trestným činem způsobená škoda na zdraví nebo v důsledku smrti nebyla plně uhrazena. Ţádosti o poskytnutí pomoci vyřizuje Ministerstvo spravedlnosti a po ověření, ţe jsou naplněny zákonem stanovené podmínky, je obětem trestných činů jménem státu v odůvodněných případech poskytována peněţitá pomoc. Obětí se rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví. Za oběť se povaţuje i osoba pozůstalá po oběti, která důsledku trestného činu zemřela, byla-li rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním ţila v domácnosti, nebo osoba, které zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu. Pomoc můţe být poskytnuta i tomu, kdo se stane obětí trestného činu v zahraničí, splní-li veškeré zákonem stanovené předpoklady. Oběti mohou dostat pomoc v souvislosti: s ušlým výdělkem, s náklady, které jim vznikly v souvislosti s léčením (např. léky, zdravotnické pomůcky apod.), s náklady na dopravu v souvislosti s léčením a rehabilitací, přibrání cizí osoby pro pomoc v domácnosti nebo při ošetřování. Pozůstalí mohou dostat pomoc v souvislosti: náklady na pohřeb, smuteční obřad, zřízení hrobu, pomníku s výţivným, které jim zemřelá oběť poskytovala nebo byla povinna poskytovat Ministerstvo spravedlnosti rozhoduje o poskytnutí pomoci občanům České republiky, za něţ se pro účely zákona č.209/1997 povaţuje: a) státní občan České republiky, pokud má na území České republiky místo trvalého pobytu nebo pokud se na území České republiky obvykle zdrţuje,
27
b) cizinec, pokud se na území České republiky v souladu se zvláštními právními předpisy pobývá nepřetrţitě po dobu delší neţ 90 dnů, nebo c) cizinec, který poţádal o udělení azylu nebo kterému byl udělen azyl na území České republiky. V návaznosti na Směrnici Rady 2004/80/ES ze dne 29.dubna 2004 o odškodňování obětí trestných činů15 je zákonem č.209/1997 Sb. nově upraveno poskytování peněţité pomoci obětem trestné činnosti v tzv. přeshraničních případech s členskými státy Evropské unie. Přeshraničním případem s členskými státy Evropské unie se pro účely tohoto zákona rozumí případ, kdy o poskytnutí pomoci oběti trestného činu rozhoduje příslušný orgán členského státu Evropské unie, na jehoţ území byl trestný čin spáchán, v případech, kdy obětí byla osoba, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdrţuje na území jiného členského státu Evropské unie. Ministerstvo spravedlnosti rozhoduje o poskytnutí pomoci v přeshraničních případech osobám, které mají místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdrţují na území jiného členského státu Evropské unie, pokud se na území České republiky staly obětí trestného činu. Osobám s trvalým pobytem na území České republiky, které se staly obětí trestného činu, který byl spáchán na území jiného členského státu Evropské unie, poskytuje Ministerstvo spravedlnosti potřebnou součinnost k tomu, aby ţádost o poskytnutí peněţité pomoci v přeshraničních případech splňovala všechny náleţitosti stanovené právem příslušného členského státu Evropské unie, jehoţ orgán bude o poskytnutí peněţité pomoci rozhodovat. Cizí státní příslušník, který není podle zákona č.209/1997 Sb. povaţován za občana České republiky nebo není osobou, která má místo trvalého pobytu nebo se obvykle zdrţuje na území jiného členského státu Evropské unie, můţe poţadovat pomoc jako oběť trestného činu spáchaného na území České republiky pouze za podmínek a v rozsahu stanoveném vyhlášenou mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika vázána. Takovou smlouvou je Evropská úmluva o odškodňování obětí násilných trestných činů přijatá dne 24.11.1983 ve Štrasburku, k níţ Česká republika přistoupila dne 15.10.1999. Úmluva byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 141/2000 a pro Českou republiku vstoupila v platnost 1.1.2001. Pomoc lze poskytnout v případech, kdy újma na zdraví dosáhla takové intenzity, která zpravidla vyvolá dlouhodobé zhoršení sociálních a dalších poměrů poškozeného. Jako určující a rychle zjistitelné hledisko, které umoţní poskytnout pomoc co nejdříve, bylo stanoveno bodové ohodnocení bolestného, přičemţ stát pomoc neposkytne, jestliţe celková výše bodového hodnocení za bolest nedosáhne 100 bodů. Hodnotu bolestného stanoví lékařský posudek, který podává ošetřující lékař16.
15 Council Directive 2004/80/EC od 29 April 2004 relating to compensation to crime victims OJ L 261 z 6.8.2004 16 podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztíţení společenského uplatnění.
28
Peněţitá pomoc se poskytne, pokud vzniklá škoda nebyla oběti plně uhrazena, a přihlíţí se k tomu, zda oběť vyuţila všech zákonných prostředků, aby uplatnila nárok na náhradu škody na pachateli nebo na jiné osobě, která je povinna škodu uhradit. Pomoc spočívá v jednorázovém poskytnutí peněţité částky k překlenutí zhoršené sociální situace způsobené oběti nebo pozůstalým trestným činem. Peněţitá pomoc se nevztahuje na odškodnění bolesti ani odškodnění hodnoty odcizených věcí nebo peněz. Peněţitá pomoc nenahrazuje platby od jiných institucí a osob (sociální pojištění, důchod, soukromé pojištění, náhrada škody od pachatele, pohřebné atd.), tzn. ţe se peněţitá pomoc nevztahuje na případy, kdy byla škoda oběti nebo pozůstalým po oběti v plné výši uhrazena jinými institucemi nebo osobami. Stát peněţitou pomoc neposkytne v případech: - pokud celková výše bodového ohodnocení za bolest nedosahuje hodnoty alespoň 100 bodů (v případě úmrtí se toto hodnocení neţádá), - pokud oběť neposkytne orgánům činným v trestním řízení potřebnou součinnost (zejména tím, ţe bez zbytečného odkladu nepodala trestní oznámení o trestném činu, v souvislosti s nímţ poţaduje náhradu škody), - pokud je ţadatel stíhán jako spoluobviněný, - pokud oběť nedá souhlas s trestním stíháním pachatele (je-li tento souhlas podmínkou zahájení trestního stíhání nebo pokračování v něm), - pokud oběť o pomoc poţádá po uplynutí jednoho roku od doby, kdy se dozvěděla o škodě způsobené trestným činem (tuto lhůtu nelze prodlouţit ani prominout její nedodrţení, orgány činné v trestním řízení jsou proto povinny v řízení o trestném činu, v jehoţ důsledku vznikla škoda na zdraví nebo smrt, poskytnout oběti poučení o podmínkách, za nichţ lze poskytnutí ţádat). Pomoc se na ţádost oběti, které v důsledku trestného činu vznikla škoda na zdraví, poskytne v paušální částce 25.000,-Kč nebo ve výši, která představuje obětí prokázanou ztrátu na výdělku, prokázané náklady spojené s léčením, sníţené o součet všech částek, které oběť z titulu náhrady škody jiţ obdrţela. Pomoc nesmí přesáhnout ve svém součtu částku 150.000,-Kč. Prokáţe-li oběť poté, co jí byla poskytnuta pomoc, ţe jí vzniklá škoda je vyšší, neţ jaká byla podkladem pro poskytnutí pomoci, lze ji poskytnout na její ţádost podanou ve lhůtě stanovené zákonem pomoc opětovně (přitom se přihlídne k částkám jiţ vyplaceným). Fyzické osobě, která je pozůstalou po oběti, jeţ v důsledku trestného činu zemřela (byla-li rodičem, manţelem nebo dítětem zemřelého a současně v době jeho smrti s ním ţila v domácnosti, nebo jíţ zemřelý poskytoval nebo byl povinen poskytovat výţivu), se poskytne
29
peněţitá pomoc v paušální částce 150.000,-Kč. Pomoc nesmí ve svém součtu přesáhnout částku 450.000,-Kč. Je-li počet obětí více neţ tři osoby, poskytovaná částka se u kaţdé oběti krátí. Poskytnutá pomoc není nenávratnou dávkou, neboť ten, komu byla poskytnuta, je povinen do pěti let ode dne, kdy mu byla pomoc poskytnuta, odvést na účet Ministerstva spravedlnosti částky, které obdrţel jako náhradu škody, a to aţ do plné výše poskytnuté pomoci. Pokud však v uvedené lhůtě oběť trestné činnosti na náhradě škody ţádnou finanční částku neobdrţí, pak ji povinnost vůči státu, spočívající ve vrácení peněţité pomoci, nevzniká. Zákon stanoví rovněţ i podmínky, za kterých se stát můţe k ţádosti oběti vzdát práva na vrácení poskytnuté pomoci. Náleţitosti ţádosti o poskytnutí pomoci stanoví §10 zákona. Zkušenosti získané při posuzování ţádostí o poskytnutí pomoci ukazují, ţe právo na poskytnutí peněţité pomoci je někdy chápáno jako právo na výplatu peněţité dávky, která nesouvisí s existencí škody na zdraví ve smyslu občanského zákoníku. Vedle trestně právní odpovědnosti (kdy se rozhoduje o vině a trestu) nese pachatel trestného činu také občanskoprávní odpovědnost. To znamená, ţe je povinen nahradit škodu vzniklou oběti. Právě nenaplnění této povinnosti je jednou ze základních podmínek pro poskytnutí peněţité pomoci státem.
5.2. Nefinanční pomoc Většina obětí nepotřebuje k překonání traumatu odbornou péči profesionálů. Dostat se přes obtíţné ţivotní období jim pomáhají blízcí lidé, příbuzní, přátelé, spolupracovníci a všichni, kdo dokáţou pozorně naslouchat. Nezanedbatelným faktorem je i čas. Najdou se však i lidé osamělí, kteří se nemají komu svěřit, nebo lidé, kteří problém nezvládají běţnými prostředky a jejich nepříjemné pocity nemizí nebo se dokonce zhoršují. V těchto případech je dobré obrátit se na odborníky, např. Na praktického lékaře, na psychiatra či psychologa, kteří jsou minimálně v kaţdém větším městě. Ve velkých městech jsou i specializovaná pracoviště s nepřetrţitým provozem jako linky důvěry a krizová centra. Od roku 1991 jsou v České republice přístupny veřejnosti i poradny Bílého kruhu bezpečí. Obrátit se o pomoc mohou oběti trestné činnosti tedy jak na státní, tak i nestátní organizace, jejichţ souhrnný přehled je uveden níţe. Policie České republiky Policie České republiky poskytne v rozsahu své působnosti pomoc kaţdému, kdo se na ni obrátí. Policie nemá pravomoc a moţnost vstupovat do soukromého ţivota a řešit konflikty v rodinných
30
vztazích, avšak zasáhne, dojde-li v rodině k protiprávnímu jednání vůči zájmům chráněným zákonem – to jsou zejména ţivot a zdraví občanů, jejich práva a majetek. Policie přijme trestní oznámení na pachatele. Trestní oznámení můţe podat kdokoliv (oběť, svědek apod.), a to ústně nebo písemně, nejlépe na nejbliţším obvodním oddělení policie. Policisté jsou vţdy povinni přijmout oznámení případu a provést další sluţební úkony. Musí postupovat tak, aby oznamovateli nevznikla bezdůvodná újma, a nebyla ohroţena jeho čest a lidská důstojnost. Podává-li občan oznámení na osobu v příbuzenském poměru (nejčastěji manţele/manţelku), poučí ho policista o jeho právu dát souhlas k zahájení trestního stíhání. Protiprávní jednání však nemusí být vţdy trestným činem. Můţe se jednat o přestupek, který pak policie předává k řešení jiným orgánům (obecní/obvodní úřady, magistráty statutárních měst). Městská policie (obecní policie) Městská policie stejně jako Policie České republiky poskytne v rozsahu své působnosti pomoc kaţdému, kdo se na ni obrátí. Městská policie zabezpečuje místní záleţitosti veřejného pořádku a plní další úkoly podle zákona. Stráţníci zejména přispívají k ochraně bezpečnosti osob a majetku, dohlíţí nad dodrţováním pravidel občanského souţití. Nemohou řešit konflikty v rodinných vztazích, avšak zasáhnou při protiprávním jednání v rodině vůči zájmům chráněným zákonem, coţ jsou zejména ţivot a zdraví občanů, jejich práva a majetek. Městská policie poskytne okamţitou pomoc, pokud vznikne důvodná obava, ţe je ohroţen ţivot nebo zdraví osoby, nebo hrozí-li větší škoda na majetku, jsou stráţníci oprávněni otevřít byt nebo jiný uzavřený prostor. V jiných případech je ke vstupu do bytu nutný souhlas alespoň jedné osoby ţijící v domácnosti. Při podezření ze spáchání trestného činu přivolají na místo Policii České republiky, v ostatních případech postoupí úřední záznam o incidentu příslušnému orgánu (obecní/obvodní úřady, magistráty statutárních měst). Přestupková oddělení a přestupkové komise obecních úřadů Přestupkem je zavinění jednání, které porušuje nebo ohroţuje zájem společnosti, je přestupkem výslovně označeno v zákoně a nejedná se o trestný čin. Přestupkové oddělení či přestupková komise je zřízena na téměř kaţdém obecním, městském nebo obvodním úřadě. Oznámení o přestupcích podávají na tato oddělení/komise některé organizace (policie aj.), avšak můţe tak učinit kterýkoliv občan. Na pracovníky přestupkových oddělení/komisí se občané mohou rovněţ obracet se ţádostí o radu či pomoc, jak v konkrétních případech postupovat. Přestupková oddělení/komise provedou šetření případu, a prokáţe-li se pachateli vina, je mu uloţena pokuta. Přestupky mezi osobami blízkými /manţelé, rodiče, děti apod.) jsou
31
tzv.“návrhové přestupky“, které lze projednat jen na návrh poškozené osoby navrhovatele/ky. Lhůta pro podání návrhu činí tři měsíce. Orgány sociálně právní ochrany dětí Orány sociálně právní ochrany dětí poskytují pomoc dětem v různých sociálních situacích, které ohroţují jejich ţivot a příznivý vývoj. K těmto situacím patří nejen případy týrání a zneuţívání dětí, ale i stav, kdy je dítě svědkem násilí mezi svými rodiči. V české republice zabezpečují sociálně právní ochranu dětí úřady městských obvodů či městských úřadů a magistráty statutárních měst. Kaţdý, kdo je obeznámen s případem dítěte strádajícího v důsledku trestného činu či přestupku, by měl informovat sociální pracovníky místně příslušného úřadu (telefonicky, písemně, nejlépe však osobně). Oznamující osoby jsou chráněny anonymitou. Sociální pracovníci jsou povinni na kaţdé oznámení reagovat, zjistit závaţnost situace a po vyhodnocení přijmout opatření k ochraně dětí. Orgány sociálně právní ochrany dětí poskytnou obětem (i dalším zúčastněným osobám) rady a informace ve věcech právních (péče o děti, rozvod, sociální dávky, trestní oznámení aj.). Podle povahy případu vstoupí v jednání s dalšími institucemi (policie, soudy aj.), mohou obětem poskytnout doprovod k jednání. Zprostředkují obětem ubytování v azylovém domě. Zajistí ozdravný pobyt pro dítě. V nezbytných případech zajistí ústavní výchovu dítěte. Probační a mediační služba Probační a mediační sluţba se snaţí v rámci mediace o zapojení poškozeného do „procesu“ vlastního odškodnění, o obnovení jeho pocitu bezpečí, integrity a důvěry ve spravedlnost. Jedná se o moţnost mimosoudního řešení konfliktů. Tato sluţba je bezplatná, zaloţená na souhlasu obou stran. Poškozenému pomáhá pochopit situaci, okolnosti trestného činu a zvyšuje zároveň pravděpodobnost rychlé náhrady škody. Krizové centrum Krizová pomoc je ambulantní nebo pobytová sluţba na přechodnou dobu poskytovaná osobám, které se nacházejí v situaci ohroţení zdraví nebo ţivota, kdy přechodně nemohou řešit svoji nepříznivou situaci vlastními silami. Sluţba obsahuje poskytnutí ubytování, poskytnutí stravy
32
(nebo pomoc při zajištění stravy), terapeutické činnosti a pomoc při prosazování práv a zájmů. Sluţba se poskytuje bezplatně. Dětské krizové centrum toto občanské sdruţení je zaměřeno na pomoc týraným, zneuţívaným a zanedbávaným dětem v oblasti diagnostiky, terapie a prevence. Tým pracovníků tvoří psychologové, sociální pracovníci a psychoterapeutové. Manželská a předmanželská poradna (poradna pro partnerské vztahy) Na manţelskou a předmanţelskou poradnu či poradnu pro partnerské vztahy se můţe obrátit kaţdý občan bez ohledu na věk a místo bydliště. K návštěvě není nutné doporučení. Veškeré sluţby jsou bezplatné, diskrétnost je zaručena. Poradna zajišťuje výchovnou a poradenskou činnost v rodinných, manţelských a mezilidských vztazích. Poskytuje občanům odborné sociální sluţby a pomoc při řešení partnerských a rodinných vztahů, včetně případu domácího násilí. Poradna nabízí krizovou intervenci v oblastech osobních a rodinných problémů /problémy mezi generacemi, ţárlivost a nevěra, zvláštnosti osobnosti, povah a zájmů, agresivita v rodině, alkoholismus aj.). Dále nabízí diagnostiku partnerských vztahů, psychoterapii individuální nebo párovou, sociálně právní poradenství (mediační sluţba v předrozvodovém, rozvodovém a porozvodovém uspořádání vztahy k nezletilým dětem), informační a zprostředkovatelské sluţby (kontakt na jiná odborná zařízení, lékaře, specializovaná pedagogická pracoviště, informace o azylovém bydlení aj.). Praktičtí lékaři V případech zranění či dlouhodobých zdravotních potíţí zapříčiněných trestným činem by oběť měla vyhledat lékařskou pomoc, nejlépe navštívit svého praktického lékaře. Při hovoru s lékařem je důleţité uvést pravdu a netajit informace o skutečných příčinách potíţí – není na místě chránit pachatele. Lékařskou zprávu je zapotřebí uschovat jako důkazní materiál pro případ trestního řízení či jiných úkonů. V případech, kdy je pachatelem trestného činu někdo z rodiny, nutno ji uloţit mimo společné bydliště v místě, kam pachatel nemá přístup (u příbuzných, spolupracovníků apod.).
33
Občanské poradny Pomohou orientovat se v problémech s bydlením, rodiny a mezilidských vztahů, pracovního práva, sociální pomoci, sociálních dávek, ochrany spotřebitele, pojištění, finanční a rozpočtové problematiky, školství a vzdělávání, pojištění, problematika EU apod. Linky důvěry Na webových stránkách České asociace pracovníků linek důvěry lze najít seznam linek důvěry v celé České republice. Pro linku důvěry je charakteristické, ţe je snadno dostupná prostřednictvím telefonu. Linka důvěry umoţňuje bezprostřední telefonický kontakt s klienty kvalifikovanou pomoc klientům v tísni. Nabízená pomoc se netýká jen prvního kontaktu. Platí po celou dobu krize a informuje i o moţnostech následné péče. Pracovníci linek důvěry zachovávají klientům plnou anonymitu. Intervenční centra Pomoc osobám ohroţeným násilným chováním ze strany osob blízkých nebo ţijících s nimi ve společném obydlí. Intervenční centra poskytují sociální, sociálně právní a psychologickou pomoc v krizových situacích zprostředkují azylové ubytování. Pomoc intervenčních center je určena osobám ohroţeným násilným chováním (psychickým a fyzickým týráním): a) v případech, kdy policie rozhodla o vykázání nebo zákazu vstupu násilné osoby ze společného obydlí, b) na základě vlastní ţádosti ohroţené nebo jiné osoby bez podnětu policie.
34
6. ZÁVĚR První část bakalářské práce se věnuje právnímu rozboru pojmů oběť a poškozený, dále postavení oběti z pohledu mezinárodního práva. Zakotvení pojmu je důleţité pro další kapitoly věnující se problematice viktimologie a jednání s obětí z psychologického hlediska. V poslední kapitole je uvedeno, jakou pomoc oběť trestného činu můţe ţádat, kam se můţe obrátit o pomoc. Je třeba brát v úvahu, ţe trestný čin nemá jenom pachatele, ale také oběť. V minulosti se společnost více soustředila na potrestání pachatele, neţ na pomoc oběti. Tento trend se v posledních letech začíná měnit k lepšímu, i kdyţ stále máme velké mezery. Rozvoj viktimologie přispívá nejen k objasňování trestné činnosti a poznávání kriminality jako takové, ale na druhé straně poznatky o obětech trestné činnosti vedou ke vzniku a rozvoji četných organizací, které se snaţí osobám kriminalitou poškozeným odborně a účinně pomáhat. A ačkoliv to vyzní ne příliš věrohodně, v určitém úhlu pohledu e právě důsledné poznání problematiky oběti trestné činnosti v co nejširším společenském kontextu neodmyslitelnou součástí procesu sniţování výskytu kriminálních jevů ve společnosti.
35
Resumé V mé bakalářské práci se zabývám problematikou postavení obětí trestného činu z právního, ale i psychologického hlediska. Téma jsem si vybrala proto, ţe sama pracuji jako sociální pracovnice a s oběťmi trestných činů se často setkávám. Tento problém se mne dotýká i v osobním ţivotě, neboť se má blízká osoba stala obětí trestného činu. Pomoc obětem kriminality v České republice zaznamenala v posledním desetiletí mnoho pozitivních změn nejen v oblasti legislativy, ale i praxe. Přesto je stále velký prostor pro další pozitivní změny. Takovými moţnými oblastmi změny je mimo jiné větší míra informovanosti osob, které se staly obětí trestného činu, o moţnostech, kam se v případě potřeby obrátit o pomoc nejen finanční, ale především psychologickou a také v dostatečném vzdělávání pomáhajících osob. S tímto záměrem jsem zpracovávala svou bakalářskou práci a volila její strukturu.
In my thesis I am considering the position of victims of crime from a legal and psychological perspective. I have chosen this topic as I am a social worker and I come across victims of crime very often. Moreover, this topic matters to me as a person close to me became a victim of crime. The help provided to victims of crime in the Czech Republic has improved significantly in the last ten years, not just in the legislation but also in practice. However, there is still room for further improvements. Possible areas for improvement are, amongst others, providing victims of crime with more information about where to seek help, not just financial, but mainly psychological one, and also providing sufficient training for those helping. With this aim I worked on this thesis and defined its structure.
36
Seznam použité literatury 1. Göppinger, H.: Kriminologie, München: C.H.Beck Verlagshuchhaltung, 1980, 2. Musil, J. a kol:. Kriminalistika, vybrané problémy teorie a metodologie, Praha: PS ČR, katedra kriminalistiky, 2001, 3. Čírtková L.: Kriminální psychologie, Praha, EUROUNION s.r.o., 1998 4. Kuchta, J.Válková H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky, Praha: C.H.Beck, 2005 5. Marešová A., Martzinková, M.: O významu poznávání obětí trestné činnosti, IKSP Praha, Ministerstvo vnitra České republiky 6. elektronický pramen www.pmscr.cz 7. elektronický pramen www.juristic.cz 8. elektronický pramen www.bkb.cz 9. zákon č. 209/1997 Sb., o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestné činnosti ve znění pozdějších předpisů 10. zákon č. 141/1961 Sb., o trestném řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů
37
