MASARYKOVA UNIVERZITA Právnická fakulta Katedra občanského práva
Diplomová práce
Právo na ochranu osobnosti ve vztahu k médiím Pavel Jiříček Akademický rok 2008/2009
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Právo na ochranu osobnosti ve vztahu k médiím zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny.
„Po převratu v listopadu 1989 si mnozí občané, zejména pak novináři, zvykli vykládat obsah svobody projevu a práva na informace do té míry extenzivně, že do nich zahrnuli i účelově vykonstruovanou svobodu lhát a právo beztrestně pomlouvat spoluobčany, umělce, politiky i osoby veřejně činné.“ Oldřich Hein
Poděkování: Na tomto místě si dovoluji poděkovat doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za cenné rady, připomínky, trpělivost a odborné vedení při zpracování mé diplomové práce.
2
Obsah PODĚKOVÁNÍ:........................................................................................................................ 2 OBSAH ..................................................................................................................................... 3 1.
2.
ÚVOD .............................................................................................................................. 6 1.1.
CÍL PRÁCE ............................................................................................................... 6
1.2.
METODY .................................................................................................................. 7
1.3.
STRUKTURA PRÁCE................................................................................................. 8
PRÁVO NA OCHRANU OSOBNOSTI..................................................................... 10 2.1.
VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ............................................................................. 10
2.1.1.
2.1.1.1.
Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu ....................................... 10
2.1.1.2.
Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu ..................................... 10
2.1.2. 2.2.
Všeobecné osobnostní právo ...................................................................... 10
Lidská osobnost ............................................................................................. 10
PRAMENY PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI ........................................................ 11
2.2.1.
Vnitrostátní prameny ..................................................................................... 11
2.2.1.1.
Ústava České republiky ...................................................................................... 11
2.2.1.2.
Listina základních práv a svobod ...................................................................... 12
2.2.1.3.
Občanský zákoník ............................................................................................... 12
2.2.1.4.
Další vnitrostátní prameny.................................................................................. 12
2.2.2.
Mezinárodní smlouvy .................................................................................... 13
2.3.
SUBJEKTY ............................................................................................................. 14
2.4.
PŘEDMĚT .............................................................................................................. 15
2.5.
OMEZENÍ PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI.......................................................... 18
2.5.1.
Svolení fyzické osoby ................................................................................... 18
2.5.2.
Zákonné licence ............................................................................................ 19
2.5.2.1.
Úřední licence ...................................................................................................... 20
2.5.2.2.
Vědecká a umělecká licence ............................................................................. 20
2.5.2.3.
Zpravodajská licence .......................................................................................... 21
2.5.3.
Výkon jiného subjektivního práva či svobody............................................ 21
2.6.
APLIKACE TESTU PROPORCIONALITY.................................................................... 21
2.7.
PROSTŘEDKY OCHRANY ....................................................................................... 24
2.7.1.
Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti ................................ 24
2.7.2.
Srovnání soukromoprávních a veřejnoprávních prostředků ................... 24
2.7.3.
Soukromoprávní prostředky ochrany ......................................................... 25
2.7.3.1.
Ochrana dle občanského zákoníku................................................................... 25
3
2.7.3.1.1.
Obecné prostředky ochrany ...................................................................... 26
2.7.3.1.2.
Zvláštní prostředky ochrany ...................................................................... 28
2.7.4.
3.
2.7.4.1.
Ochrana dle trestního zákona ............................................................................ 29
2.7.4.2.
Ochrana dle zákona o přestupcích ................................................................... 30
2.7.4.3.
Ústavní stížnost ................................................................................................... 31
2.7.4.4.
Stížnost k ESLP ................................................................................................... 31
2.7.4.5.
Ochrana dle předpisů mediálního práva .......................................................... 31
MÉDIA A OCHRANA OSOBNOSTI ......................................................................... 32 3.1.
VYMEZENÍ POJMŮ.................................................................................................. 32
3.1.1.
Mediální právo ............................................................................................... 32
3.1.2.
Média............................................................................................................... 32
3.1.3.
Zpravodajství.................................................................................................. 32
3.1.4.
Veřejný zájem a osobnosti veřejného zájmu ............................................. 33
3.2.
ZÁKLADNÍ PRAMENY MEDIÁLNÍHO PRÁVA ............................................................. 34
3.2.1.
Listina základních práv a svobod ............................................................... 34
3.2.2.
Tiskový zákon ................................................................................................ 35
3.2.3.
Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání............................................... 35
3.3.
VÝZNAM MÉDIÍ ....................................................................................................... 36
3.4.
ZÁSAHY DO OSOBNOSTNÍCH PRÁV VE ZPRAVODAJSTVÍ ....................................... 37
3.4.1.
Šíření informací a kritika............................................................................... 37
3.4.2.
Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy ................................... 39
3.5.
4.
Veřejnoprávní prostředky ochrany .............................................................. 29
PROSTŘEDKY OCHRANY OSOBNOSTI V MEDIÁLNÍM PRÁVU .................................. 40
3.5.1.
Odpovědnost za obsah šířených informací ............................................... 40
3.5.2.
Odpověď ......................................................................................................... 40
3.5.3.
Dodatečné sdělení ........................................................................................ 41
3.5.4.
Vztah občanskoprávních a mediálněprávních prostředků ...................... 42
KONKRÉTNÍ STŘETY PRÁVA NA OCHRANU OSOBNOSTI S MÉDII ........... 43 4.1.
NEDOSTATKY SOUČASNÉ OCHRANY ..................................................................... 43
4.2.
JUDIKATURA ČESKÝCH SOUDŮ ............................................................................. 44
4.2.1.
Střet práva na ochranu osobnosti a práva na informace......................... 44
4.2.1.1.
Posuzování neoprávněnosti zásahu (ÚS 156/99) .......................................... 44
4.2.1.2.
Řešení střetů základních práv a svobod (ÚS 154/97) .................................... 44
4.2.2.
Meze svobody slova ..................................................................................... 45
4.2.2.1.
4.2.3.
Meze slušnosti (ÚS 359/96) ............................................................................... 45
Hranice oprávněné kritiky............................................................................. 46
4.2.3.1.
Kritika vycházející z nepravdivých údajů (Cdon 24/95) ................................. 46
4
4.2.3.2.
4.3.
JUDIKATURA ESLP ............................................................................................... 47
4.3.1.
Meze svobody projevu a práva na informace ........................................... 47
4.3.1.1.
Narušení soukromí osob veřejného zájmu (von Hannover proti Německu) 47
4.3.1.2.
Oprávněné užití ostřejších výrazů (Oberschlick proti Rakousku) ................. 49
4.3.2.
Oprávněná kritika .......................................................................................... 52
4.3.2.1.
5.
6.
Použité výrazové prostředky (23 C 96/95) ....................................................... 47
Přiměřenost kritiky (Feldek proti Slovensku) ................................................... 52
DE LEGE FERENDA .................................................................................................. 55 5.1.
OCHRANA OSOBNOSTI V PŘIPRAVOVANÉ REKODIFIKACI OZ ............................... 55
5.2.
ÚVAHY DE LEGE FERENDA V NÁVAZNOSTI NA REKODIFIKACI ............................... 57
ZÁVĚR .......................................................................................................................... 60
SUMMARY ............................................................................................................................. 63 POUŽITÁ LITERATURA ...................................................................................................... 65
5
1. Úvod Právo na ochranu osobnosti patří mezi základní lidská práva, zakotvená v Listině základních práv a svobod, která tvoří jeden z pilířů demokratické společnosti. Osobnostní práva patří mezi nejdůležitější práva, jelikož jsou přímo spjata s existencí a nerušeným vývojem každé lidské bytosti. Jejich ochrana je proto nesmírně důležitá. Jako každé ze základních lidských práv je i právo na ochranu osobnosti nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Ani právo na ochranu osobnosti však není absolutní. Může být omezeno pouze na základě zákona a toto omezení musí sledovat legitimní cíl. Nejčastějším důvodem pro omezení práva na ochranu osobnosti je střet s jiným ze základních lidských práv. Doba, v níž žijeme, bývá často nazývána mediálním věkem. Je tak nazývána právem, jelikož média mají na život společnosti nezanedbatelný vliv. Prostupují vše kolem nás a stávají se tak nedílnou součástí nejen západní civilizace. Média jsou často označována za „hlídací psy demokracie“. Jejich posláním by mělo být především informování společnosti o věcech veřejného zájmu, dohled nad výkonem státní správy a dodržováním základních lidských práv a svobod. Činnost médií je realizací základních práv svobody projevu a práva na informace. Často se přitom dostávají do střetu s právem na ochranu osobnosti. Občanský zákoník umožňuje médiím narušit právo na ochranu osobnosti skrze tzv. zpravodajskou licenci. Bohužel, společně s tím, jak se mění chování lidské společnosti a její morálka, mění se i chování a morálka médií. Hromadné sdělovací prostředky berou stále menší ohled na jedince a jeho práva a při honbě za senzací často i zcela vědomě porušují jeho právo na ochranu osobnosti, přičemž se zaštiťují výše zmíněnou zpravodajskou licencí, svobodou projevu a právem občanů na informace.
Cíl práce Ve své práci se hodlám zaměřit právě na onu ne zcela zřetelnou hranici mezi oprávněnými a neoprávněnými zásahy do práva na ochranu osobnosti
6
ze strany médií. Vzhledem k tomu, že zde na sebe naráží základní lidská práva a svobody, jsou si tato práva rovna a nelze říci, že by jedno z nich mělo být jednoznačně upřednostněno před tím druhým. Jejich střet by proto měl být vyřešen obzvláště citlivě, aby ani jedno z těchto práv nebylo omezeno více, než je nezbytně nutné. Cílem mé práce je popsat důležitost práva na ochranu osobnosti a význam médií při naplňování práva na informace a svobodu projevu. Pokusím se co nejvíce postihnout problematiku spojenou se zásahy médií do práva na ochranu osobnosti při jejich činnosti. Má pracovní hypotéza vychází z přesvědčení, že právo na ochranu osobnosti je jedno z nejdůležitějších a nejvýznamnějších práv vůbec. Domnívám se, že jako takové by mělo být takřka nedotknutelné. Jeho omezení z důvodu výkonu práva na svobodu slova a práva na informace je opodstatněné, ale musí být nesmírně šetrné. Mou hypotézou je tvrzení, že současná úprava ochrany osobnostních práv není zcela dostatečná. Zejména ochranné prostředky sankčního charakteru nedosahují takové intenzity, aby odradily média od mnohdy zcela promyšlených neoprávněných zásahů do těchto práv. Dále jsem přesvědčen, že řešení střetu zmíněných základních práv je příliš obecné a hranice mezi oprávněným a neoprávněným zásahem by mohla být v zákoně definována konkrétněji. Výsledkem mé diplomové práce by mělo být potvrzení, nebo vyvrácení hypotézy.
Metody Při psaní své práce jsem používal v první řadě logickou, systematickou a teleologickou metodu při zacházení z právními předpisy. V závěru své práce jsem použil metodu srovnávací při komparaci současné úpravy práva na ochranu osobnosti dle občanského zákoníku a připravované rekodifikace. V neposlední řadě jsem použil test poměrnosti cíle a prostředku k posouzení oprávněnosti
a
citlivosti
zásahů
do
práva
na
ochranu
osobnosti
prostřednictvím médií, která při své činnosti uplatňují právo na svobodu projevu a právo na informace.
7
Struktura práce Svou diplomovou práci jsem rozdělil na šest kapitol. První kapitolu jsem vyhradil pro úvodní informace o své práci. Ve druhé kapitole se budu věnovat popisu institutu práva na ochranu osobnosti. Nejprve se pokusím definovat základní pojmy, s nimiž budu pracovat. Poté se budu věnovat mezinárodním i vnitrostátním pramenům, v nichž je právo na ochranu osobnosti zakotveno. Následující podkapitoly budou zaměřeny na podrobnější rozbor práva na ochranu osobnosti. Zaměřím se na obsah tohoto práva, jeho subjekty a jednotlivé předměty. Dále se zmíním o okolnostech, za nichž může být do práva na ochranu osobnosti zasaženo, a o prostředcích, jimiž se lze bránit proti zásahům neoprávněným. Součástí této kapitoly bude také test proporcionality, jehož výsledkem bude posouzení vhodnosti omezení práva na ochranu osobnosti při naplňování práva na informace a svobodu slova. Ve třetí kapitole se budu podrobněji věnovat zásahům médií do práva na ochranu osobnosti. V první podkapitole definuji základní pojmy, které se váží k tématu mé práce. Další podkapitola bude pojednávat o pramenech mediálního práva, které souvisejí s právem na ochranu osobnosti. Dále se budu zabývat střetem práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova, ke kterému dochází při činnosti médií. Budu se snažit co nejpodrobněji rozebrat okolnosti, kdy může být uplatněna zpravodajská licence a jaké jsou hranice jejího užití. Na závěr kapitoly se budu věnovat soukromoprávním nárokům, které může subjekt, do jehož osobnostního práva bylo zasaženo, uplatnit. Čtvrtá kapitola bude pojednávat o střetech práva na ochranu osobnosti se svobodou projevu a právem na informace v praxi. Pokusím se popsat nedostatky současné právní úpravy, které nejčastěji vedou ke konfliktům. V následujících dvou podkapitolách se zaměřím na zajímavá rozhodnutí českých soudů v čele s Ústavním soudem České republiky (dále jen Ústavní soud) a Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP). V předposlední kapitole se budu věnovat zamýšlené úpravě práva na ochranu osobnosti v připravované rekodifikaci občanského zákoníku a jejímu
8
srovnání se stávající úpravou. Závěrečná podkapitola bude obsahovat úvahy de lege ferenda v návaznosti na připravovanou rekodifikaci. V závěru zhodnotím výsledek své práce a na základě poznatků, vyplývajících z mé práce, a testu poměrnosti potvrdím, nebo vyvrátím svou pracovní hypotézu.
9
2.
Právo na ochranu osobnosti
Vymezení základních pojmů Všeobecné osobnostní právo Všeobecné osobnostní právo, neboli právo na ochranu osobnosti, je zakotveno v Ústavě ČR (dále jen Ústava) a v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina). Jak vyplývá již z názvu, předmětem tohoto práva je lidská osobnost. A jelikož každá fyzická osoba má svou osobnost, náleží toto právo všem fyzickým osobám bez výjimky. Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu Všeobecné osobnostní právo v objektivním smyslu lze definovat jako souhrn stejnorodých právních norem, které upravují práva, jejichž předmětem je osobnost fyzické osoby jako celek. Upravují tedy jednotlivé hodnoty, které tvoří nedílné součásti fyzické osobnosti coby individuality a suveréna. Subjekty těchto práv mají vůči jiným subjektům rovné postavení.“1 Všeobecné osobnostní právo v subjektivním smyslu Všeobecné
osobnostní
právo
v subjektivním
smyslu
vyjadřuje
suverénní postavení každé fyzické osoby ve vztahu k ostatním osobám majícím rovné postavení. Je možné jej definovat jako možnost každé fyzické osoby nakládat se svou osobností, resp. se všemi dílčími hodnotami, které tvoří osobnost fyzické osoby, co nejšířeji, přičemž se tak musí dít v mezích právního řádu. Toto oprávnění slouží k realizaci fyzické osoby ve společnosti a k ochraně jejích zájmů, potřeb a preferencí.2 Lidská osobnost Jak jsem již napsal výše, předmětem všeobecného osobnostního práva je lidská osobnost. Tento pojem však není definován v žádném pramenu 1
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4.vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 57. 2 Tamtéž, s. 92.
10
práva (vnitrostátním ani mezinárodním). Přesto s ním mnohé prameny běžně pracují jako s pojmem legislativně právním. Definovat pojem „lidská osobnost“ v právní normě není nutné, jelikož: „Úkolem civilního zákonodárství není definovat neurčité pojmy v něm použité, nýbrž ponechat jejich vymezení až pro případ použití právní normy na konkrétní nastalý případ.“3 Nicméně, já se tento pojem definovat pokusím, jelikož lidská osobnost a její ochrana jsou ústředním motivem mé práce. Jako nejvystižnější se mi jeví definice, která říká, že lidská osobnost je trvalý živoucí duchovní, duševní a tělesný celek, jehož jádrem je jedinečné sebeuvědomělé já, integrující duchovní, duševní a tělesná prožití, stavy a činností či jiných vrozených nebo nabytých vloh za účelem vlastního vývinu.4 Osobnost člověka je tedy tvořena třemi složkami: duší (myslí), duchem a tělem. Úkolem práva je chránit všechny
tyto
složky
zvlášť
skrze
jednotlivé
hodnoty,
kterými
jsou
představovány, a tím chránit i lidskou osobnost jako celek.
Prameny práva na ochranu osobnosti Vnitrostátní prameny Ústava České republiky Základní zakotvení všeobecného osobnostního práva lze nalézt v Ústavě a v Listině. V Ústavě je již v Preambuli deklarováno: „Odhodlání budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody.“5 Toto prohlášení je podloženo ještě čl. 1 Ústavy, v němž se prohlašuje, že Česká republika je stát založený na úctě k právům člověka a občana. Tento princip je dále konkretizován výčtem chráněných práv a svobod v Listině, která tvoří integrální součást ústavního pořádku (čl. 3 a čl. 112 odst. 1 Ústavy).
3
Hurdík, J., Lavický, P. In Telec. I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2008, s. 115. 4 Telec, I. Ochrana osobnosti. pracovní text. verze 2. Brno: I. Telec, 2006, s. 24. 5 Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky
11
Listina základních práv a svobod Listina
představuje
nejširší
ústavněprávní
základ
pro
úpravu
všeobecných osobnostních práv. Tato úprava je založena zejména na zakotvení práva na život (čl. 6), nedotknutelnosti osoby a jejího soukromí (čl. 7), osobní svobody (čl. 8), práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti, ochranu jména a ochranu před zásahy do soukromého a rodinného života (čl. 10), ochranu listovního tajemství (čl. 13) a svobody pohybu a pobytu (čl. 14).6 Občanský zákoník V občanském zákoníku je zakotvena stěžejní úprava práva na ochranu osobnosti. Právu na ochranu osobnosti jsou věnovány § 11 – 16. Úprava v občanském
zákoníku
vychází
z monistického
pojetí
všeobecného
osobnostního práva. Vyplývá to z faktu, že ochrana osobnosti je zakotvena prostřednictvím tzv. generální klauzule. V § 11 občanského zákoníku je tak obsažen pouze demonstrativní výčet chráněných dílčích osobnostních práv. Tento výčet představuje práva chránící nejtypičtější části lidské osobnosti, u nichž lze předpokládat, že budou nejčastěji vystaveny ohrožení ze strany jiných
subjektů.
Význam
generální
klauzule
spočívá
právě
v její
demonstrativnosti. Vzhledem k tomu, že společnost, její kultura, mravní názory, vědeckotechnický pokrok i právní vědomí se neustále vyvíjí, bylo by krajně nepraktické, kdyby občanský zákoník chránil pouze taxativně vymezené stránky lidské osobnosti. Díky generální klauzuli je možné katalog chráněných osobnostních práv kdykoliv rozšířit a pružně tak reagovat na nové způsoby zásahů do osobnostních práv, které umožňuje společenský vývoj. Další vnitrostátní prameny Úprava v občanském zákoníku je doplněna celou řadou speciálních právních
předpisů,
které
se
k problematice
ochrany
všeobecného
osobnostního práva vztahují. Jsou to zejména prameny mediálního práva.
6
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod
12
Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Těmito prameny se však budu podrobněji zabývat ve třetí kapitole své práce. Dalšími zákony, které souvisejí s právem na ochranu osobnosti jsou například: zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů fyzických osob; zákoník práce (z. č. 262/2006 Sb.) a zákon. č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání. Všeobecná osobnostní práva jsou samozřejmě chráněna i normami práva veřejného. A sice trestním zákonem (z. č. 140/1961 Sb.) a zákonem o přestupcích (z. č. 200/1990 Sb.) Mezinárodní smlouvy Mezinárodní smlouvy jsou nezanedbatelným pramenem práva, jelikož dle čl. 10 Ústavy mají aplikační přednost před zákonem. Potřeba zakotvení ochrany základních lidských práv se projevila zejména během druhé světové války. Jeden z prvních pokusů o mezinárodní úpravu byla Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948. Tato deklarace však nebyla právně závazná a s jejím porušením se nepojila žádná právní odpovědnost. Stala se však východiskem pro pozdější mezinárodní smlouvy zakotvující základní lidská práva a svobody. Po celém světě existuje mnoho partikulárních smluv obsahujících katalog lidských práv. V Evropě je takovouto smlouvou Úmluva o ochraně lidských práv a svobod (dále jen Úmluva). Její obrovský význam spočívá, mimo jiné, i v tom, že zřídila ESLP, který se postupem času stal velmi významnou a respektovanou institucí. Úmluva je smlouvou partikulární, jelikož její smluvní stranou může být pouze člen Rady Evropy. Česká republika ratifikovala Úmluvu v červnu 1993. Ochrana osobnosti je v Úmluvě upravena zejména v čl. 8.
13
Subjekty V oblasti práva na ochranu osobnosti lze rozlišovat subjekty oprávněné a povinné. Povinným subjektem může být kdokoliv – fyzická i právnická osoba. Může jí být i stát, pokud se účastní soukromoprávních vztahů7. Naproti tomu, oprávněným subjektem může být v zásadě pouze fyzická osoba. „Platí, že každá lidská bytost (člověk) má osobnost a zároveň, že pouze lidská bytost má osobnost.“8 Navzdory tomuto tvrzení existují jakási „quasiosobnostní“ práva, která právní řád přiznává i právnickým osobám. Jsou to právo na ochranu názvu a dobré pověsti. Nicméně, ochrany těchto práv se nemůže právnická osoba dovolávat dle § 11, nýbrž pouze dle § 19b občanského zákoníku. U právnických osob tedy nelze mluvit o právu na ochranu osobnosti v pravém slova smyslu. Vyplývá to i ze systematického uspořádání občanského zákoníku. Právní úprava práva na ochranu osobnosti vychází z přirozené povahy osobnostních práv. To znamená, že tato práva fyzické osobě nenáleží až na základě zákona. Tato práva existují zcela přirozeně bez ohledu na vůli zákonodárce a stát zákonem pouze dává najevo, že existenci těchto práv uznává a zavazuje se poskytovat jim náležitou právní ochranu.Oprávněným subjektem práva na ochranu osobnosti jsou nejen občané České republiky, ale i cizinci a apatridé. Subjektivita práva na ochranu osobnosti vzniká narozením fyzické osoby. Všeobecná osobnostní práva jsou přiznána i nenarozenému dítěti od jeho početí. Ovšem pouze za podmínky, že se dítě narodí živé. (Touto podmínkou je v podstatě vyřešen rozpor mezi právem na život plodu a potratem.) Je zcela vyloučeno omezit nebo dokonce zbavit fyzickou osobu její subjektivity k všeobecnému osobnostnímu právu. Občanskoprávní ochrana 7
V § 21 OZ je stanoveno, že pokud je účastníkem soukromoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. 8 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 72.
14
dle § 11n. přísluší i těm fyzickým osobám, které pro svůj věk anebo psychický stav nejsou s to chápat újmu, která jim vznikla neoprávněným zásahem jiného na jednotlivé hodnotě jejich osobnosti.9 Přestože však právo na ochranu osobnosti náleží i fyzické osobě, jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, v případě porušení tohoto práva se nápravy nemůže dovolávat tato osoba sama. Nemá totiž způsobilost k podání žaloby, a tak tuto žalobu musí uplatnit její zástupce. Obecně platí, že všeobecné osobnostní právo je úzce svázáno s konkrétní fyzickou osobou a pouze ta je tedy oprávněným subjektem práva na ochranu své osobnosti. Výjimkou z této obecné zásady je tzv. postmortální ochrana osobnosti. Občanský zákoník přiznává právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osobě v § 15. V takovém případě je oprávněným subjektem manžel a děti zemřelé osoby. Neměla-li zemřelá osoba manžela ani děti, jsou oprávněnými subjekty její rodiče. Oprávnění těchto osob vychází z toho, že: „Na pozůstalé dopadá nejen sláva jejich předka, ale i jeho hana. Nelze snášet pomluvy s vědomím, že „mrtvého lva i zajíci urážejí“ (mortuo leoni et lepores insultant)“10 Zajímavé je, že oprávněným subjektem se stává každá z uvedených osob samostatně. Kterákoliv z nich tak může uplatnit právo na ochranu osobnosti zemřelé osoby bez ohledu na vůli ostatních oprávněných subjektů. Vzhledem k tomu, že právo na ochranu osobnosti je nezcizitelné, je vyloučeno právní nástupnictví. V procesní praxi to znamená, že pokud zemřelá osoba podala za svého života žalobu na ochranu osobnosti, o níž nebylo před její smrtí rozhodnuto, musí soud řízení zastavit. Záleží pak na pozůstalých, zda uplatní své oprávnění vyplývající z práva na postmortální ochranu osobnosti.
Předmět Předmětem práva na ochranu osobnosti je lidská osobnost jako celek. Aby však ochrana tohoto celku mohla být efektivní, jsou předmětem práva na 9
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 79. 10 Hein, O. Ochrana cti a dobré pověsti. Právní rádce, 2005, č.8, s. 73.
15
ochranu osobnosti i jednotlivé dílčí hodnoty, které ve svém souhrnu vytvářejí osobnost v její fyzické a morální
jednotě.11 Hodnoty lidské osobnosti se
neustále mění a vyvíjejí. Tento vývoj je jednak důsledkem života konkrétní fyzické osoby a jednak důsledkem života lidské společnosti jako celku. Z toho důvodu, jelikož není v silách zákonodárce postihnout taxativním výčtem všechny hodnoty lidské osobnosti a jelikož by zároveň taková úprava vyloučila možnost pružně reagovat na společenský vývoj, je všeobecné osobnostní právo chráněno tzv. generální klauzulí. Tato generální klauzule je zakotvena v § 11 občanského zákoníku. Obsahuje demonstrativní výčet nejtypičtějších a zároveň nejčastěji porušovaných dílčích hodnot lidské osobnosti. Těmito hodnotami jsou: a) život a zdraví – Ochrana života a zdraví je výrazem práva na nedotknutelnost tělesné integrity, která představuje fyzickou složku lidské osobnosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z nejdůležitějších hodnot, je chráněna nejen soukromým právem, ale i celou řadou ustanovení veřejného práva. b) občanská čest a lidská důstojnost – Každá fyzická osoba má svou osobní čest. To znamená, že ne všechny fyzické osoby mají stejnou čest. Tato osobní čest se během lidského života mění a její případné porušení se tak musí posuzovat vždy s ohledem na úroveň cti poškozeného subjektu v předmětnou dobu.12 Součástí ochrany je i čest, kterou fyzická osoba požívá v určitých odborných kruzích, v nichž je známá pro své odborné znalosti nebo činnost – tzv. profesní čest. Lidská důstojnost je, narozdíl od občanské cti, u všech fyzických osob stejná. Proto náleží všem fyzickým osobám zcela stejná míra ochrany před ponižováním jejich důstojnosti. S ochranou občanské cti a lidské důstojnosti úzce souvisí také ochrana dobré pověsti. Tato hodnota sice není výslovně uvedena v § 11 občanského 11
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 120. 12 Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 126.
16
zákoníku, nicméně její ochrana vyplývá z čl. 10 Listiny. Pověst fyzické osoby by se dala popsat jako vážnost, kterou daný subjekt požívá ve společnosti. Ochrana těchto hodnot se dostává nejčastěji do konfliktu s právem na svobodu slova. K porušení může dojít ústně i písemně. Nejčastěji se jedná o nejrůznější nadávky a urážky. Média se nejčastěji dostávají do rozporu s ochranou cti a důstojnosti při překročení tzv. oprávněné kritiky. c) soukromí
–
Ochrana
soukromí
je
stále
aktuálnější.
Souvisí
to
s vědeckotechnickým rozvojem. Soukromí představuje určitou osobní sféru života jedince, do níž nesmí nikdo zasahovat a kterou může člověk tajit před svým okolím. Tato sféra je nezbytná pro seberealizaci a další rozvoj fyzické osoby. Pojem soukromí musí být vykládán extenzivně. To koresponduje i s názorem ESLP, který uvádí, že „soukromí nelze definovat vyčerpávajícím způsobem.“13 d) jméno – Ochrana jména fyzické osoby je nesmírně důležitá, jelikož jméno je identifikační znak každé fyzické osoby. Je chráněno jméno vlastní (křestní) i jméno rodové (příjmení). Předmětem ochrany může být dokonce i krycí jméno (pseudonym), přezdívka, část jména, počáteční písmena či zdrobnělina, pokud se pro danou osobu staly natolik příznačnými, že mohou sloužit k jednoznačné identifikaci této osoby.14 Jméno je chráněno zejména před neoprávněným přisvojováním nebo zneužíváním. e) projevy osobní povahy – Projevy osobní povahy mohou být zachyceny jednak v osobních písemnostech (přičemž není rozhodující, zda jsou psány vlastnoručně), nebo na zvukovém záznamu. Zda se jedná o projev osobní povahy, je třeba posuzovat vždy dle obsahu konkrétního záznamu či písemnosti.
13
Dvořák, J., Macková, A. K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum, 2005, č. 6, s. 223. 14 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99.
17
Omezení práva na ochranu osobnosti I všeobecné osobnostní právo může být za určitých okolností omezeno. Možnost omezení vyplývá již ze zásady „práva a svobody jednotlivce končí tam, kde začínají práva a svobody jiného“. To znamená, že každé právo má své meze. Při jakémkoliv zásahu do všeobecného osobnostního práva je třeba respektovat ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny. Dle tohoto článku musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. To znamená, že i v případě oprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti není možné postihnout jeho nedotknutelný základ. Dále platí, že oprávněný zásah musí být přiměřený legitimnímu cíly, který sleduje. Dalším požadavkem je, že omezení nesmí být zneužito k jinému účelu, než pro který bylo stanoveno. Svolení fyzické osoby Omezení všeobecného osobnostního práva fyzické osoby na základě jejího svolení je výkonem práva oprávněného subjektu nakládat s jeho osobnostními právy. Možnost disponovat se svými osobnostními právy je součástí obsahu práva na ochranu osobnosti. Svolení je projevem vůle fyzické osoby,
jehož
prostřednictvím
dává
souhlas
se
zásahem
do
svých
osobnostních práv. Pravděpodobně nejtypičtější případ svolení fyzické osoby k zásahu do jejího práva na ochranu osobnosti je svolení k lékařskému zákroku, při kterém dochází k narušení tělesné integrity. Ani v případě oprávněného zásahu povoleného dotčeným subjektem nesmí být omezen nedotknutelný základ všeobecného osobnostního práva. Vyplývá to mimo jiné i z § 39 občanského zákoníku, který říká: „Právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, je neplatný.“ V případě svolení připadá v úvahu nejčastěji právě rozpor s dobrými mravy. Často diskutované jsou zejména případy, kdy si oprávněný subjekt nechá za svolení k zásahu do svého práva na ochranu osobnosti zaplatit. Tuto otázku však nelze zodpovědět jednoznačně. Jednak si nejsou všechna dílčí osobnostní práva rovna a jednak
18
vždy záleží na účelu, jehož má být povoleným zásahem dosaženo. Záleží vždy na soudci, jak konkrétní případ posoudí. Svolení může být uděleno v jakékoliv formě (Není-li zákonem stanoven požadavek písemné formy pro zvláštní případy.). Nejen ústně a písemně, ale i konkludentně (odpovídajícím chováním, přijetím plnění atd.). Nesmí však být pochyb o tom, co vlastně oprávněná osoba chtěla svým konkludentním chováním projevit. Za konkludentní souhlas se považuje i to, že fyzická osoba vstoupí do prostor, o nichž ví, že jsou snímána kamerovým systémem. Záznam, který se v takovémto případě pořídí se může použít pouze k bezpečnostním účelům. Tedy k účelům, které fyzická osoba mohla předpokládat a ke kterým její konkludentně vyjádřený souhlas pravděpodobně směřoval. Svolení je třeba vždy vykládat restriktivně. Své svolení může fyzická osoba kdykoliv odvolat. Tímto oprávněním však není vyloučena odpovědnost oprávněné osoby za škodu, která odvoláním jejího svolení vznikne subjektu, jenž měl zásah povolen. K odvolání souhlasu musí ale dojít ještě před začátkem popř. ukončením zásahu. To znamená do doby, kdy lze provedení zásahu přerušit (Těžko lze například přerušit operaci v polovině.). Zákonné licence Omezení všeobecného osobnostního práva proti vůli oprávněného subjektu musí být zakotveno v zákoně, nikoliv v právních předpisech nižší právní síly. Rozsah, obsah a účel takovéhoto omezení musí být přesně vymezen.15 Zákonné licence jsou zakotveny v § 12 občanského zákoníku. Zákonné svolení k zásahu do práva na ochranu osobnosti se týká písemností osobní povahy, podobizen, obrazových snímků a obrazových a zvukových záznamů týkajících se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy. Tento výčet je
15
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 105.
19
taxativní a nelze v žádném případě rozšířit zákonnou licenci na další hodnoty lidské osobnosti. Kromě zásady obsažené v čl. 4 odst. 4 Listiny je při užití zákonné licence nutné dbát i na zásady uvedené v § 12 odst. 3 občanského zákoníku. Ten stanovuje, že zákonná licence musí být užita přiměřeným způsobem a že ani takovéto užití nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Pokud by kterákoliv z těchto podmínek byla porušena, je i jinak přípustný zásah
do
všeobecného
osobnostního
práva
neoprávněný.
Smyslem
zákonných licencí je upřednostnění určitých veřejných zájmů před zájmy jednotlivce. Úřední licence Tato licence umožňuje nakládat s výše zmíněnými hodnotami lidské osobnosti k úředním účelům. Smyslem úřední licence je uspokojení veřejného zájmu na efektivním výkonu státní správy. Úřední licence je širší, než zbylé dvě licence, jelikož jako jediná se vztahuje i na písemnosti osobní povahy. Charakter úřední licence má i užití písemností osobní povahy, podobizen atd. jako důkazních prostředků. Ústavní soud k tomuto ve svém rozhodnutí uvedl, že rekognice fotografie je efektivním důkazním prostředkem, tudíž ji lze považovat za institut umožňující dosažení veřejného dobra, které spočívá v objasnění trestného činu a potrestání pachatele. Dále uvedl, že ani užití fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby není neoprávněným zásahem
do
jejího
všeobecného
osobnostního
práva,
pokud
nelze
sledovaného úředního účelu dosáhnout jiným způsobem.16 Vědecká a umělecká licence Na rozdíl od úřední licence nepředpokládá vědecká a umělecká licence existenci zvláštního zákona. I zde však platí, že nelze rozšiřovat rozsah licence nad rámec obsažený v § 12 odst. 3 občanského zákoníku. Tato
16
Nález Ústavního soudu III. ÚS 256/2001 ze dne 21. března 2002.
20
licence slouží k zabezpečení veřejného zájmu na rozvoji a vytváření prostoru pro vědeckou a uměleckou tvorbu. Zpravodajská licence Zpravodajská licence slouží k výkonu zpravodajské činnosti. Neboli k pořizování a šíření informací. Musí se však jednat o skutečné zpravodajství. To znamená, že musí existovat veřejný zájem na šíření konkrétních informací, tyto informace musí být pravdivé a jejich zveřejněním nesmí dojít k nepřiměřenému zásahu do osobnostních práv dotčených osob. Výkon jiného subjektivního práva či svobody Dojde-li při výkonu subjektivního práva či svobody, popřípadě nějakého obecného dobra (odvrácení hrozící škody) k omezení práva na ochranu osobnosti, nejedná se o neoprávněný zásah, pokud se tak děje přiměřeně. Jinými slovy, omezení musí být provedeno spravedlivě co do poměrnosti navzájem se střetnuvších práv.17
Aplikace testu proporcionality V případě střetu dvou práv nebo právních principů, které jsou na stejné úrovni a u kterých nelze použít běžné interpretační zásady, je nezbytné aplikovat test proporcionality. Střet práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova ke konfliktům, které je třeba řešit skrze test proporcionality, nepochybně patří. Jedná se totiž o práva zakotvena v Listině, kterážto má charakter pramene nejvyšší právní síly. Při testu poměrnosti budu postupovat dle kroků, které aplikuje český Ústavní soud. a) Existence legitimního cíle – Prvním krokem při aplikaci testu proporcionality je zjištění, zda zásah do některého ze základních práv je dostatečně opodstatněn. V případě omezení práva na ochranu osobnosti ze strany médií se jedná o výkon práva na informace a svobodu slova. Tedy o naplňování jiných
17
Hurdík, J., Lavický, P. In Telec. I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, s. 114.
21
základních práv zakotvených v Listině. Umožnění jejich výkonu dostatečně naplňuje požadavek legitimního cíle. V případě zásahů do osobnostních práv fyzické osoby při zpravodajství je omezení jednoho ze základních práv opodstatněno také veřejným zájmem na šíření informací. b) Test vhodnosti – Tento test má za úkol zjistit, zda prostředky užité k omezení práva na ochranu osobnosti jsou dostatečné a vhodné k dosažení sledovaného cíle. V tomto případě je cílem výkon práva na informace a svobodu slova. Základním právním institutem, který umožňuje legitimní zásah do osobnostních práv, je zpravodajská licence. Tento institut umožňuje médiím využívat záznamy osobní povahy ke zpravodajským účelům. Smyslem je, aby měla média oprávnění poskytnout nejen popis skutkového stavu, ale i doplnit tento popis obrazovými či zvukovými záznamy a poskytnout tak adresátům komplexní informace. Pravdivý popis skutkového stavu doplněný o záznamy osobní povahy tvoří náplň zpravodajství, které je hlavním prostředkem umožňujícím šíření informací. Dalším institutem, který existuje je možnost objektivní kritiky. Objektivní kritika spočívá ve zveřejňování vlastních úsudků o konkrétní osobě či události. Tento institut je nejčistším umožněním výkonu práva na svobodu slova. Oba tyto prostředky, dle mého názoru, jsou dostatečně vhodné k naplnění sledovaného cíle. c) Test potřebnosti – Test potřebnosti zjišťuje, zda neexistují jiné právní instituty, které by dotčené základní právo či svobodu více šetřily. Domnívám se, že v případě mediálních zásahů do osobnostních práv fyzické osoby neexistují další prostředky, které by umožňovaly výkon práva na informace a svobodu
slova
a
které
by
zároveň
byly
šetrnější
k všeobecnému
osobnostnímu právu. Z toho důvodu usuzuji, že zmíněné instituty jsou nutné k zajištění výkonu zmiňovaných základních práv. d) Test závažnosti – Tento krok není nutnou součástí testu proporcionality. Někdy ho používá náš Ústavní soud, ale třeba ESLP jej nepoužívá vůbec.
22
Účelem tohoto testu je porovnat závažnost obou práv, které se dostávají do kolize. Vzhledem k tomu, že právo na ochranu osobnosti, právo na svobodu slova a právo na informace je zakotveno v Listině, jsou si tato práva formálně rovna. Nelze rozhodnout, které z těchto práv má přednost a že zásah do některého z nich je závažnější než zásah do jiného. Právo na ochranu osobnosti patří mezi nejdůležitější práva fyzické osoby. Jeho účelem totiž je chránit osobnost fyzické osoby, aby se mohla nerušeně rozvíjet. Právo na svobodu slova a právo na informace jsou zase nezbytná práva pro existenci a fungování demokratické společnosti. Dalo by se tedy říci, že právo na ochranu osobnosti chrání jedince a právo na informace a svobodu slova chrání společnost. Z mého pohledu je ochrana konkrétního jedince důležitější, nicméně nebude-li společnost fungovat tak, jak má, nebude schopna poskytnout potřebnou ochranu jednotlivci. Větší důležitost práva na ochranu osobnosti by se dala usuzovat také ze systematického zařazení tohoto práva v Listině. Právo na ochranu osobnosti je zařazeno v oddílu prvním v katalogu základních lidských práv a svobod. Právo na svobodu slova a právo na informace je zařazeno až v oddílu druhém mezi politickými právy. Dá se říci, že zákonodárce tímto lidská práva a svobody, tedy i právo na ochranu osobnosti, upřednostnil před politickými právy, k nimž právo na informace a svobodu slova patří. e) Test přiměřenosti – Tento poslední krok, který je součástí testu proporcionality, má za úkol posoudit, zda zvolené prostředky jsou dostatečně šetrné k dotčenému právu. Vzhledem k tomu, že všechny instituty, které opravňují média k zásahům do osobnostních práv fyzických osob obsahují ustanovení o tom, že ani jejich prostřednictvím nesmí být narušeny oprávněné zájmy dotčených osob, dalo by se říci, že přiměřené jsou.
23
Prostředky ochrany Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti Při ochraně všeobecného osobnostního práva je role soudce velice důležitá. V první řadě záleží na uvážení soudce, zda okolnosti konkrétního případu posoudí tak, že byla naplněna generální klauzule a že došlo k narušení něčího práva na ochranu osobnosti. Soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti je dán specifickým působením ústavního soudu a ESLP. Fyzická osoba, která byla dotčena na svých osobnostních právech, může podat za určitých okolností ústavní stížnost nebo stížnost k ESLP. V našem právním řádu nejsou precedenty pramenem práva a soudy nejsou v zásadě vázány rozhodnutími jiných soudů v obdobných případech. Soudcovské právo není pro kontinentální právní systém typické, ovšem v případě práva na ochranu osobnosti je více než vhodným způsobem poskytování ochrany osobnosti fyzických osob. V případě ochrany osobnostních práv ústavní soud svými rozhodnutími konkretizuje generální klauzuli a vytváří jakýsi rámec, který slouží jako návod pro rozhodování obecných soudů. Velký vliv mají také rozhodnutí ESLP, jehož rozhodnutí zohledňuje při svém rozhodování zejména právě ústavní soud. Ústavní soud se snaží, aby jeho rozhodnutí bylo v souladu s právními názory ESLP obsaženými v jeho rozhodnutích. Tato praxe vychází ze skutečnosti, že Úmluva má charakter ústavního zákona a rozhodnutí ESLP proti České republice jsou pro ni závazná. Ústavní soud ani obecné soudy sice nejsou povinné respektovat právní názor ESLP obsažený v rozhodnutích týkajících se jiných členských států, avšak rozhodování v souladu s jeho výkladem práva předchází případnému negativnímu rozhodnutí proti České republice. Srovnání soukromoprávních a veřejnoprávních prostředků Všeobecné osobnostní právo je chráněno normami soukromého i veřejného práva. Je tomu tak proto, aby lidské osobnosti byla poskytnuta maximálně možná ochrana, zabezpečující její svobodný a důstojný rozvoj. K tomu je potřeba rozsáhlý a vzájemně se doplňující systém sankcí. Každý
24
druh sankce sleduje jiné právněpolitické cíle, a proto není vyloučena jejich kumulace. Mnohdy právě až takováto kumulace dokáže poskytnout účinnou ochranu a zároveň i spravedlivý postih původce neoprávněného zásahu.18 Základním
rozdílem
mezi
soukromoprávními
a
veřejnoprávními
prostředky je v cílech, které jednotlivé prostředky sledují. Prostředky soukromého práva jsou založeny na objektivním principu. Nezáleží tedy na tom, kdo a zda vůbec neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti zavinil. Cílem soukromoprávní ochrany osobnostních práv není potrestat viníka neoprávněného narušení těchto práv, ale pouze zajistit, aby oprávněná osoba mohla svých práv nerušeně užívat. Soukromoprávní prostředky směřují v první řadě k ukončení protiprávního stavu a dále k návratu do původního stavu. Kromě toho poskytují oprávněnému subjektu přiměřené zadostiučinění na nemateriální újmě, kterou utrpěl. Soukromoprávní ochrana osobnosti tedy plní především restituční a satisfakční funkci. Naproti tomu při ochraně osobnostních práv prostřednictvím norem veřejného práva je již důležité kdo je původcem protiprávního zásahu. Veřejnoprávní prostředky ochrany totiž plní i funkci represivní a výchovnou. Jejich cílem je samozřejmě v první řadě ochrana postiženého subjektu, ale vedle toho i potrestání viníka neoprávněného zásahu. Prostřednictvím sankce působí normy veřejného práva jednak výchovně na konkrétního pachatele, ale i preventivně na potencionální rušitele, čímž vlastně chrání ostatní oprávněné subjekty, jejichž osobnostní práva by mohla být narušena. Soukromoprávní prostředky ochrany Ochrana dle občanského zákoníku Jádrem soukromoprávní ochrany všeobecného osobnostního práva je úprava obsažena v § 13 občanského zákoníku. Nároky zde uvedené jsou pouze demonstrativním výčtem. Všechny sledují nápravný nebo alespoň zmírňovací účel. Jak jsem již zmínil výše, účelem ochrany dle občanského 18
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 144.
25
zákoníku není potrestat viníka, ale pouze ochránit nerušený výkon všeobecného osobnostního práva oprávněné osoby. Vzhledem k tomu, že jsou nároky z porušení práva na ochranu osobnosti stejně jako všeobecné osobnostní právo vázány na osobu oprávněné fyzické osoby, zanikají smrtí této osoby a nemohou být předmětem dědictví. Některé nároky ale mohou pozůstalí uplatnit v rámci postmortální ochrany osobnosti. Ke vzniku občanskoprávní odpovědnosti za narušení všeobecného osobnostního práva je třeba splnění tří podmínek. Za prvé musí dojít k zásahu, který je schopen vyvolat nemajetkovou újmu. Přičemž takovýto zásah může mít podobu jak porušení, tak i pouhého ohrožení všeobecného osobnostního práva. Druhým předpokladem je neoprávněnost tohoto zásahu. Poslední podmínkou vzniku odpovědnosti je příčinná souvislost mezi zásahem a jeho protiprávností. Není zde přitom nutné zavinění původce neoprávněného zásahu. Občanskoprávní prostředky lze rozdělit do dvou skupin. Na prostředky obecné a zvláštní. Obecné prostředky ochrany 1. Dohoda – Při jakémkoliv sporu je optimální řešení prostřednictvím dohody. Vyplývá to z § 3 odst. 2, který říká, že případné rozpory mezi účastníky občanskoprávních vztahů mají být odstraněny především dohodou. Výhoda dohody spočívá nejen v tom, že spor nezatěžuje zbytečně soud, ale zejména v tom, že u dohody, kterou strany ze své vůle uzavřou, lze předpokládat její bezproblémové plnění. 2. Svépomoc – Svépomoc je zakotvena v § 6 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení může ten, kdo je bezprostředně ohrožen neoprávněným zásahem do svého práva, může hrozící zásah přiměřeným způsobem sám odvrátit. Svépomoc je však nutné chápat pouze jako výjimečný prostředek ochrany. V žádném případě neumožňuje zákon vzít spravedlnost do vlastních rukou. Smyslem svépomoci je odvrátit bezprostřední protiprávní skutečnost a
26
zamezit tak vzniku nadbytečné škody. Jakékoliv další prosazování svých práv musí subjekt činit prostřednictvím k tomu určených orgánů. K oprávněně využité svépomoci je nutné splnění několika podmínek. Především musí být použita k odvrácení neoprávněného zásahu. Dále musí jít k zásahu přímo do práv té osoby, která chce svépomoci využít. Při svépomoci je třeba využít takových prostředků, které jsou přiměřené hrozícímu zásahu. Je nepřijatelné, aby újma, která je následkem svépomoci, byla větší než škoda, jaká hrozila na straně chráněného subjektivního práva. V neposlední řadě může být svépomoc použita proti bezprostředně hrozícímu zásahu. To znamená těsně před jeho započetím nebo během jeho průběhu. Je zcela vyloučené užít svépomoc proti zásahu, který již skončil. V takovém případě by se jednalo o právem nepřípustnou mstu. 3. Ochrana poskytována příslušným orgánem státní správy – Tento prostředek ochrany všeobecného osobnostního práva má základ v § 5 občanského zákoníku. Předpokladem jeho použití je, aby zásah byl zřejmý. Jeho prostřednictvím lze původci zásahu uložit, aby od narušování práva upustil nebo mu uložit, aby odstranil nastalý závadný stav. Poškozená osoba se může následně domáhat i soudní ochrany. Jakmile soud v dané věci rozhodne, ztratí rozhodnutí orgánu státní správy svou účinnost. Smyslem tohoto ochranného prostředku je poskytnou právu postižené fyzické osoby rychlou a účinnou ochranu.19 4. Soudní ochrana – Soudní ochrana je nejdůležitějším prostředkem ochrany osobnosti. U soudu lze uplatnit obecné i zvláštní prostředky ochrany. Zvláštním prostředkům se budu věnovat později. Mezi obecné prostředky patří smírčí řízení. Soud je povinen pokusit se o smír vždy, když to povaha věci dovoluje. Jsem přesvědčen, že v případě práva na ochranu je smír nejen možný, ale i žádoucí. Smír je v podstatě vyřešení sporu dohodou, přičemž garantem této dohody je soud. Smír má charakter pravomocného rozhodnutí,
19
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 172.
27
takže se proti němu nelze odvolat. Je však jej možné napadnout prostřednictvím procesních žalob. Další formou obecné soudní ochrany je vydání předběžného opatření. Toto opatření může soud vydat pouze na návrh v případě, kdy má důvodné obavy, že by následné rozhodnutí nemohlo být vykonáno nebo že by jeho výkon mohl být ohrožen. V případě, že zásahem do práva na ochranu osobnosti vznikne kromě nemajetkové újmy i majetková škoda, může poškozený subjekt uplatňovat na základě § 16 občanského zákoníku u soudu náhradu této škody. Jeho další nároky tímto nejsou dotčeny. Zvláštní prostředky ochrany Zvláštní
prostředky
ochrany
všeobecného
osobnostního
práva
vycházejí z § 13 občanského zákoníku. Jejich výčet zde je však pouze demonstrativní. Uvedeny jsou pouze nejčastěji využívané prostředky ochrany. Jednotlivé nároky lze užít samostatně, nebo i kumulativně. 1. Negatorní žaloba (zdržovací) – Tento prostředek lze využít pouze v případě, že neoprávněný zásah stále trvá nebo existuje důvodná obava, že by v budoucnu mohlo dojít k jeho opakování. Smyslem žaloby je získat pravomocné rozhodnutí o tom, že původce zásahu musí upustit od dalšího narušování všeobecného osobnostního práva. Pravomocné rozhodnutí lze využít jako exekuční titul proti zásahům stejné skutkové podstaty, jichž se původce zásahu dopustí v budoucnu. V případě, že rušitel dobrovolně neuposlechne soudní rozhodnutí, je možné proti němu vést nucený výkon rozhodnutí. 2. Restituční žaloba (odstraňovací) – Pokud neoprávněný zásah vyvolal nepříznivé důsledky, které přetrvávají, je možné touto žalobou požadovat, aby soud rozhodl o povinnosti žalovaného odstranit nepříznivý stav. Podmínkou ovšem je, aby toto odstranění bylo objektivně možné.
28
3. Satisfakční žaloba – Satisfakční žaloba slouží k získání soudního rozhodnutí o povinnosti žalovaného nahradit žalobci nemajetkovou újmu, již mu svým neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv způsobil. Satisfakční žaloba je asi nejúčinnějším soukromoprávním prostředkem ochrany osobnosti. Zejména proto, že zadostiučinění nemusí být pouze morální, ale i peněžité. Morálnímu zadostiučinění je v zákoně dávána přednost. Pouze v případě, že by morální satisfakce nebyla dostatečná, vzhledem k újmě, která vznikla neoprávněným zásahem, může být poškozené osobě přiznáno i zadostiučinění peněžité. Osoba, jejíž právo bylo porušeno může vedle sebe uplatnit nárok na morální a zároveň i peněžité zadostiučinění. Forma morálního zadostiučinění může být velice různorodá. Nejčastěji užívanou formou je samozřejmě omluva. Způsob omluvy však musí být takový, aby byl schopen poskytnout zadostiučinění dostatečné a přiměřené. Výše peněžitého zadostiučinění není nijak v zákoně omezena. Musí však splňovat obecnou podmínku, že zadostiučinění musí být přiměřené. Přiměřenost zadostiučinění se však může radikálně lišit vzhledem k okolnosti konkrétního případu. Vždy je třeba zohlednit závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu došlo. Veřejnoprávní prostředky ochrany Ochrana dle trestního zákona Stejně jako je základem soukromoprávní ochrany občanský zákoník, je trestní
zákon
základem
ochrany
veřejnoprávní.
Těžištěm
ochrany
osobnostních práv jsou soukromoprávní předpisy. Normy veřejného práva chrání veřejný zájem na tom, aby každý jedinec mohl nerušeně rozvíjet svou osobnost bez neoprávněných zásahů do ní. Ve chvíli, kdy neoprávněný zásah dosáhne takového stupně společenské nebezpečnosti, že jej lze považovat za trestný čin, nastupuje ochrana dle trestního zákona. Smyslem trestního zákona je především potrestat původce neoprávněného zásahu. Ustanovení, které se vztahují k ochraně osobnostních práv je v trestním zákoně celá řada. V hlavě sedmé se nacházejí ustanovení chránící život a
29
zdraví člověka. Lidská důstojnost a osobní svoboda je chráněna především v hlavě
osmé.
Nejtypičtější
sankcí,
kterou
trestní
zákon
postihuje
neoprávněné zásahy dle těchto ustanovení, je odnětí svobody. Nejvýznamnějším ustanovením pro mou práci je pravděpodobně § 206. V tomto ustanovení je obsažena skutková podstata trestného činu pomluvy. Tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo o jiném rozšíří nepravdivý údaj, který je schopen ve značné míře ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu. Přísněji bude potrestán pachatel, pokud bude pomluva spáchána tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo podobně účinným způsobem. Jedním z možných trestů v takovém případě je i zákaz činnosti. Pro nastoupení trestněprávní odpovědnosti je nutné splnit přísnější podmínky než pro odpovědnost občanskoprávní. Musí být naplněny materiální a formální znaky trestného činu. Formálními znaky jsou znaky skutkové podstaty obsažené v jednotlivých ustanoveních trestního zákona. Materiálním znakem je společenská nebezpečnost neoprávněného zásahu. Ta musí být větší než nepatrná, aby mohl být zásah kvalifikován jako trestný čin. V případě naplnění
formálních
i
materiálních
znaků
trestného
činu
nastupuje
trestněprávní sankce. Ochrana dle zákona o přestupcích Ochrana trestněprávní
podle
přestupkového
ochrana,
v případě,
zákona že
nastupuje,
ochrana
pomocí
stejně
jako
prostředků
soukromoprávních je nedostatečná. Zákon o přestupcích postihuje původce takových neoprávněných zásahů do všeobecného osobnostního práva, které jsou společensky nežádoucí, ale nedosahují takového stupně nebezpečnosti, aby se mohlo jednat o trestný čin. Ochrana osobnostních práv je upravena v § 49, který obsahuje skutkové podstaty přestupků proti občanskému soužití. Kdo se takového přestupku dopustí, musí zaplatit pokutu.
30
Ústavní stížnost V krajním případě může dotčená fyzická osoba podat stížnost k Ústavnímu soudu. Přitom je třeba dbát na to, že „ústavní stížnost sleduje ochranu
subjektivního
veřejného
práva
jedince,
nikoli
řešení
soukromoprávního vztahu v oblasti privátní sféry“.20 Fyzická osoba může podat ústavní stížnost v případě, že pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení jejího základního práva či svobody. V případě, že Ústavní soud shledá stížnost oprávněnou, vyhoví jí ve svém nálezu a napadené rozhodnutí zruší, případně zakáže orgánu veřejné moci pokračovat v porušování příslušného práva a svobody a uloží mu uvést vše v původní stav. Stížnost k ESLP Tento prostředek ochrany bývá využíván čím dál tím častěji. Zvláštností tohoto ochranného prostředku je to, že se jedná o institut mezinárodního práva veřejného. Tuto stížnost může podat každá fyzická osoba, jež se domnívá, že bylo porušeno některé z jejích práv zaručených Úmluvou. Stížnost může být podána pouze proti státu, který je smluvní stranou Úmluvy. Stížnost k ESLP může fyzická osoba podat až v případě, že vyčerpala všechny vnitrostátní prostředky ochrany. Rozhodne-li ESLP o tom, že smluvní stát porušil své povinnosti vyplývající pro něj z Úmluvy, a o sankcích za toto porušení, je stát tímto rozhodnutím vázán. Ochrana dle předpisů mediálního práva Předpisy mediálního práva obsahují dva prostředky ochrany osobnosti. Jsou to právo na odpověď a právo na dodatečné sdělení. V tuto chvíli se těmto institutům nebudu dále věnovat, jelikož je budu podrobněji rozebírat ve třetí části své práce.
20
Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004, s. 435.
31
3.
Média a ochrana osobnosti
Vymezení pojmů Mediální právo Mediální právo není v našem právním řádu považováno za samostatné odvětví. Mediální právo je tedy tvořeno neuspořádaným souborem právních norem, které mají společný předmět regulace, rozesetých v různých právních odvětvích. Společným předmětem regulace norem mediálního práva jsou média a jejich činnost. Základními prameny mediálního práva jsou Listina, tiskový zákon a zákon o rozhlasovém a televizním vysílání. Média Vzhledem k tomu, že odvětví mediálního práva není našemu právnímu řádu známo, neobjevila se nikdy ani potřeba definovat právem pojem média. Pojem média je velice široký a lze ho vykládat různými způsoby, jelikož každý vědní obor, jenž se médii zabývá, se na tento pojem dívá poněkud odlišně. V nejširším významu lze média definovat takto: „Média jsou veškeré zprostředkující činitele či prostředí, tedy vše, co umožňuje komunikaci, a vše, co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a čase.“21 V užším pojetí, které je relevantní pro mou práci, je pojem média shodný s pojmem hromadné sdělovací prostředky, což je označení technických prostředků a sociálních systémů sloužících k masové komunikaci. Zpravodajství Šíření informací prostřednictvím zpravodajství je hlavním posláním hromadných sdělovacích prostředků. Zpravodajství je činnost, která spočívá v získávání, třídění a prezentaci aktuálních informací ve formě zpráv. Součástí zpráv je jejich kritické zhodnocení. Úkolem zpravodajství je poskytnout
21
Rozehnal, A. Mediální právo. 2. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2007, s. 7.
32
veřejnosti objektivní informace o událostech oprávněného veřejného zájmu. Zpravodajství je realizací práva na svobodu projevu a práva na informace. Mezi základní znaky zpravodajství patří, nebo by alespoň patřit měla, jeho aktuálnost, vyváženost, objektivnost a především pravdivost. Veřejný zájem a osobnosti veřejného zájmu Náš právní řád s pojmem veřejný zájem běžně pracuje, přesto ho však nikde přesně nedefinuje. Pro mou práci je takřka nezbytné tento pojem definovat. Vždyť na veřejném zájmu stojí celý systém demokratické společnosti a veřejný zájem může také opravňovat i zásah do osobnostních práv fyzické osoby. Pěkným vyjádřením významu tohoto pojmu je Lippmanova definice. Ta říká, že: „Veřejný zájem je zřejmě tím, co by si lidé vybrali, kdyby viděli jasně a racionálně a jednali nezaujatě a benevolentně.“ Tím je myšleno, že za veřejný zájem lze považovat to, co je přínosné pro celou společnost bez ohledu na zájmy jejích jednotlivých členů. Veřejný zájem lze tedy chápat jako jakýsi protiklad zájmů soukromých. Aby se jednalo o veřejný zájem, nemusí směřovat vždy k uspokojení potřeb celé společnosti. Existuje také veřejný zájem lokální a skupinový. Vždy však musí jít o zájmy neurčitého okruhu osob. Osoby veřejného zájmu jsou zvláštní kategorií fyzických osob. Nejedná se přitom o legislativně vytvořenou kategorii. Tato kategorie se postupně vyvinula z judikatury. Jedná se o skupinu osob, u nichž je hranice ochrany osobnostních práv posunuta. Je to tím, že informace soukromého charakteru o těchto osobách jsou považovány za předmět veřejného zájmu. „Veřejnost v demokratické společnosti má však nepopiratelné právo pouze na pravdivé informace o jejich činnosti, životě i případných poklescích.“22 Osobami veřejného zájmu nejsou pouze osoby, které jsou veřejně činné, ale obecně všechny osoby, které na sebe nějakým způsobem
22
Hein, O. Ochrana cti a dobré pověsti. Právní rádce, 2005, č.8, s. 72.
33
upoutávají zájem veřejnosti. Osoby veřejného zájmu lze rozdělit na dvě skupiny. Rozlišujeme absolutní a relativní osoby veřejného zájmu. Absolutní osoby veřejného zájmu jsou takové osoby, jejichž účast ve veřejných záležitostech je v obecném zájmu. U těchto osob může být předmětem oprávněného veřejného zájmu i soukromý život těchto osob. Není však možné zasahovat do osobnostních práv ani u těchto osob neomezeně. Nikdy nesmí být zasažena intimní sféra, která je chápána jako trvalá součást soukromé sféry v úzkém smyslu slova.23 Navíc každý zásah do soukromí těchto osob musí být oprávněn veřejným zájmem. Relativní osoby veřejného zájmu jsou osoby, které vzbuzují zvláštní zájem společnosti pouze ohledně určitého dění. U těchto osob je hranice ochrany osobnostních práv posunuta pouze v té oblasti, která je předmětem veřejného zájmu. Kromě výše uvedeného dělení osob veřejného zájmu na absolutní a relativní lze tyto osoby rozdělit na ty, které se staly osobami veřejného zájmu z vlastní vůle a které nikoliv. Mezi první typ osob lze zařadit politiky, sportovce, umělce, ale i pachatele trestných činů. U těchto osob se jejich dobrovolný vstup do veřejného života bere jako jakýsi konkludentní souhlas s rozsáhlejšími zásahy do jejich osobnostních práv. Do druhé skupiny patří například oběti trestných činů nebo příbuzní osob veřejného zájmu. U těchto osob nelze v žádném případě mluvit o souhlasu s omezením jejich osobnostních práv. Proto musí být zásahy do těchto práv co nejšetrnější a vždy musí být vedeny výhradně veřejným zájmem společnosti. V žádném případě nelze veřejným zájmem obhajovat zásah do soukromí těchto osob.
Základní prameny mediálního práva Listina základních práv a svobod Základem mediálního práva je čl. 17 Listiny. V tomto ustanovení je zakotveno právo na svobodu slova a právo na informace. Tato práva jsou na prvním místě politických práv. Výkon obou těchto práv je zárukou existence a 23
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 367.
34
fungování demokratického politického systému. Čl. 17 opravňuje všechny fyzické i právnické osoby neomezeně vyjadřovat své názory a svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace. Právo na svobodu slova a právo na informace mohou být omezeny pouze zákonem a to pouze za účelem ochrany práv a svobod jiných subjektů, veřejné bezpečnosti, veřejného zdraví a mravnosti. Obdobná úprava jako v Listině je i v čl. 10 Úmluvy. Rozdíl mezi těmito prameny je zejména v tom, že Úmluva obsahuje více důvodů, pro něž lze svobodu slova omezit. Tiskový zákon Tiskový zákon upravuje práva a povinnosti tzv. tiskových médií. Tiskový zákon umožňuje výkon práva na svobodu projevu prostřednictvím tisku. Tiskový zákon se vztahuje pouze na právní vztahy související s vydáváním periodického tisku, jakožto nejdůležitějšího informačního zdroje. Vydávání periodického tisku funguje na evidenčním principu. To znamená, že k vydávání periodického tisku není potřeba žádné povolení. Jediné, co je vydavatel povinen udělat je zaevidovat se u Ministerstva kultury. Možnost vydávat periodický tisk není vázána na povolení, jelikož by hrozilo nežádoucí omezování výkonu práva na svobodu slova. Zákon o rozhlasovém a televizním vysílání V zákoně o rozhlasovém a televizním vysílání je upravena činnost, jak vyplývá z jeho názvu, provozovatelů rozhlasu a televize, tedy elektronických médií. Rozdíl oproti tiskovému zákonu spočívá v tom, že provozování televizního a rozhlasového vysílání spočívá na principu povolovacím. Tento zákon rozlišuje provozovatele ze zákona, provozovatele s licencí a provozovatele s registrací. Při řízení o udělení licence posuzuje Rada pro rozhlasové a televizní vysílání ekonomickou, organizační a technickou připravenost žadatele. Cílem tohoto řízení je mimo jiné ověřit, zda by vysílání provozované žadatelem bylo přínosem.
35
Význam médií Význam médií je v dnešním světě zcela zásadní. Od vzniku lidské civilizace jsou úzce spojena s jejím pokrokem. S nástupem masové společnosti a občanských politických zřízení se jakožto zdroj zkušeností, prožitků a poznatků stala fenoménem, který s maximální pozorností studuje celá řada humanitních oborů. Lidskému jedinci média nabízí nejen informace, ale také hodnotovou orientaci v jeho prostředí. Pro člověka ve společnosti jsou dnes naprosto nezbytná a neopomenutelná – a to v jeho soukromém i veřejném životním prostoru.
Jejich
moc
zasáhnout
sděleními
masu
na
národních
i
kontinentálních úrovních je zdrojem nadějí i obav. V pozitivním smyslu jsou média hlavním zdrojem socializace a společenské
komunikace.
Jejich
nepopiratelným
významem
je
také
celosvětová gramatizace lidstva. V demokratických režimech garantují svobodu projevu (platí tvrzení, že skrze média se veřejnost má dostat k názorům různých politických subjektů i jednotlivců) a stabilitu politického systému (podporují ustálené autority a společenské normy), vysvětlují významy událostí, nastolují důležitá celospolečenská témata (například ekologická či sociální) a v neposlední řadě plní i zábavnou funkci jakožto prostředek uvolnění a zdroj rozptýlení sociálního napětí. Na druhou stranu se v průběhu dvacátého století stala média mnohokrát mocenským nástrojem autoritářských politických zřízení k ovlivňování veřejného mínění a šíření závadné ideologie a propagandy. Vytvářením umělých potřeb se zase stávají zdrojem sociálního napětí mezi různými společenskými třídami. Ve zpravodajství média vybírají zase pouze ta témata, která považují za důležitá, a jiná, byť také důležitá, nezájmem mohou odsoudit k zapomnění. Stále více se hovoří také o nebezpečí tak zvaného Infotainmentu, tedy rostoucí podřízenosti objektivní zpravodajské důležitosti zábavnému zpracování informací. Ve jménu zábavy pak mohou častokrát zasáhnout i jinak nedotknutelné soukromí člověka. Je třeba si totiž uvědomit, že média jsou dnes z větší části v soukromých rukou a
36
jako taková slouží především k vytváření zisku. A zisk je tím větší, čím větší médium vyvolá zájem. Poslechovosti, sledovanosti či čtenosti by v tomto smyslu tudíž mělo být podřízeno vše. Také média veřejné služby (tzv. veřejnoprávní média) se poté v souboji o publikum nechávají vyprovokovat k použití stejných prostředků, jaké užívají jejich soukromí konkurenti. Právě pro pozitivní i negativní stránku vlivu médií jsou tyto garantovány ústavami jakožto nositelé svobody slova, na druhou stranu jsou ale také regulovány nejrůznějšími prostředky, ať už v podobě mediálních rad, etických kodexů a hlavně speciálních tiskových či jiných mediálních zákonů. Jedním z nejčastějších důvodů pro omezení činnosti médií jsou osobnostní práva fyzických osob.
Zásahy do osobnostních práv ve zpravodajství Již ze samé povahy zpravodajství je zjevné, že při něm dochází k zásahům do všeobecného osobnostního práva subjektů šířených informací. Tyto zásahy nemusí mít vždy podobu kolize. Naopak někdy může být zpravodajství účinným nástrojem při prosazování občanskoprávní ochrany osobnosti.24 Všeobecné osobnostní právo fyzické osoby může být dotčeno jednak při šíření informací a kritice konkrétní osoby a jednak při používání podobizen, obrazových snímků a zvukových záznamů. Šíření informací a kritika Zprostředkovávání informací o věcech veřejného zájmu a objektivní kritika jsou v demokratické společnosti nezbytné. Informování veřejnosti je, jak jsem se již několikrát zmínil, výkonem práva na svobodu slova a práva na informace. Jelikož se jedná o základní lidská práva garantována Listinou, jsou dostatečným důvodem pro omezení práva na ochranu osobnosti. Zveřejňování informací se často dostává do rozporu s právem na ochranu osobnosti fyzických osob, které se mnohdy nedobrovolně stávají 24
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 348.
37
aktéry šířených zpráv. Informace, které jsou předmětem zpravodajství, proto musejí být skutečně výhradně o věcech veřejného zájmu a samotné zpravodajství musí tomuto veřejnému zájmu sloužit. Tento požadavek je základním kritériem, které rozhoduje o tom, zda zveřejněním konkrétní informace
došlo
k oprávněnému,
nebo
neoprávněnému
zásahu
do
osobnostních práv dotčené fyzické osoby. V dnešní době existuje stále více médií, která šíří zprávy, které jsou s veřejným zájmem v rozporu. Informace, které v rámci zpravodajství média rozšiřují, musejí být ověřené a pravdivé. V případě, že šířené informace nemají pravdivý základ, nelze se hájit uspokojováním práva na informace a zásah do osobnostních práv, který šíření takovýchto informací způsobí, je třeba vždy posuzovat jako neoprávněný. Zcela specifickým případem je zpravodajství o trestních řízeních. V těchto případech sice existuje oprávněný veřejný zájem na zveřejňování informací, ale přesto je nutné, aby hromadné sdělovací prostředky co nejvíce šetřily soukromí fyzických osob, jichž se konkrétní trestní řízení týká, protože zveřejňované informace mohou mít velmi citelný dopad na osobní integritu dotčené osoby i osob jí blízkých. Zejména je nutné, aby média ctila presumpci nevinny. Veřejná kritika je pravděpodobně nejtypičtější uplatnění práva na svobodu slova. Kritika spočívá v tom, že nějaká fyzická osoba zveřejní své úsudky o jiné fyzické osobě. Je zřejmé, že úsudky, které obsahují zdůraznění chyb a nedostatků dotčené osoby, se mohou dostávat do rozporu s osobnostními právy této osoby. Zejména pak s její ctí a důstojností. Proto je třeba přísně posuzovat, zda se konkrétní úsudek pohybuje ještě v mezích oprávněné kritiky, nebo zda již došlo k překročení hranic pomluvy. Oprávněnost kritiky se posuzuje dle dvou kritérií – osobního a věcného. Věcným kritériem přípustnosti kritiky je její obsah a forma. Při posuzování přípustnosti obsahu se přihlíží k její pravdivosti. Vzhledem k tomu, že kritika je ve své podstatě vyjádřením subjektivního názoru určité osoby, nelze objektivně hodnotit pravdivost jí samotné. Lze však posoudit, do jaké míry je založena na pravdivých informacích. Forma kritiky musí být v souladu
38
s obecně uznávanými pravidly slušnosti a s cíly, které daná kritika sleduje. Kritika, byť založena na pravdivých informacích, nesmí být v žádném případě nepřiměřená a urážlivá. Osobním kritériem je jakési společenské postavení kritizované osoby. Přihlíží se k její angažovanosti ve společnosti a k její známosti. Rozdílně se posuzuje kritika běžné fyzické osoby a kritika osoby veřejného zájmu. Osoby veřejného zájmu mají obecně sníženou ochranu svých osobnostních práv, a proto i neoprávněnost kritiky vůči jejich osobě bude posuzována mírněji. Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy Druhým častým střetem mezi všeobecným osobnostním právem fyzické osoby a činností hromadných sdělovacích prostředků je užívání podobizen, obrazových snímků a zvukových záznamů fyzické osoby těmito sdělovacími prostředky. K užívání těchto snímků a záznamů opravňuje média zvláštní zákonná licence. Tato licence je pokusem o řešení střetu práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova. Zpravodajská licence je zakotvena v § 12 odst. 3 občanského zákoníku. Dle tohoto ustanovení mohou média pořizovat a používat podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy přiměřeným způsobem pro tiskové, rozhlasové a televizní zpravodajství i bez souhlasu dotčené fyzické osoby. Význam této licence spočívá v tom, že zpravodajství by v řadě případů nebylo možné, pokud by média nesměla zachytit a šířit vše, co je jeho předmětem. Zpravodajská licence tedy slouží k tomu, aby mohly sdělovací prostředky poskytnout veřejnosti úplné a celistvé informace o věcech oprávněného veřejného zájmu. Ani tato licence však neopravňuje média využívat zmíněné záznamy v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Jinými slovy, média nesmí do osobnostních práv fyzické osoby zasahovat nad míru ospravedlnitelnou veřejným zájmem a nikdy nesmí zasáhnout do intimní sféry osobnosti fyzické osoby. Prostřednictvím podobizny a obrazových či zvukových záznamů může být velmi citelně zasaženo do osobnostních práv dotčené osoby a ne vždy lze využívání
39
záznamů posuzovat jako oprávněné využití zpravodajské licence. I v případě užití zpravodajské licence je nutné posuzovat každý konkrétní případ samostatně s přihlédnutím ke konkrétním skutečnostem.
Prostředky ochrany osobnosti v mediálním právu Odpovědnost za obsah šířených informací V mediálním právu platí zásada, že za obsah zveřejňovaných informací zásadně odpovídá vydavatel tiskového média, případně provozovatel média elektronického (dále jen vydavatel). Odpovědnost vydavatele je objektivní, tudíž se nepřihlíží k jeho zavinění. Dotčená fyzická osoba tedy může vždy uplatňovat své nároky vůči vydavateli. V případě, že je autor problematické zprávy zaměstnancem vydavatele, nemůže se dotčená osoba dovolávat ochrany vůči němu, ale pouze vůči zmíněnému vydavateli. Vůči autorovi může dotčená osoba uplatňovat své nároky vyplývající z práva na ochranu osobnosti pouze v případě, že autor, který je zaměstnancem vydavatele, překročí
své
pracovní
povinnosti,
nebo
v případě,
že
autor
není
zaměstnancem vydavatele. V obou těchto případech může dotčená osoba vznést své nároky vůči autorovi, vydavateli nebo vůči oběma zároveň. Odpověď Právo na uveřejnění odpovědi je zvláštní prostředek ochrany osobnostních práv, který dotčeným fyzickým osobám poskytuje mediální právo. Právo na odpověď může dotčená osoba vůči vydavateli uplatnit v případě, že vydavatel zveřejní skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby. Právo na odpověď lze uplatnit pouze v případě zveřejnění skutkového tvrzení, jehož pravdivost lze objektivně zhodnotit. Nelze se tímto prostředkem bránit proti zásahům do osobnostních práv, které byly způsobeny hodnotícím soudem. Jeho podstata totiž spočívá v subjektivním názoru autora a pravdivost takovéhoto názoru nelze objektivně posuzovat.
40
Právo na zveřejnění odpovědi lze uplatnit pouze v případě, že zveřejněné skutkové tvrzení je nepravdivé nebo zkreslující pravdu. Pokud je tvrzení pravdivé, nelze se dožadovat práva na uveřejnění odpovědi, přestože se tvrzení dotýká intimní sféry fyzické osoby. V takovém případě se může dotčená osoba bránit proti zásahu pouze prostřednictvím obecných soukromoprávních prostředků ochrany.25 Podstatou tohoto prostředku ochrany je, aby dotčená osoba měla možnost vylíčit skutkový děj z vlastního pohledu a uvedla tak zveřejněné tvrzení na pravou míru. Čtenáři, popřípadě posluchači či diváci, si tak mohou o celé události utvořit vlastní představu. Zveřejněná odpověď musí být přiměřená zveřejněnému sdělení, přičemž i ona musí obsahovat objektivní skutkové tvrzení a musí se vyvarovat hodnotících soudů. Pokud je problematická pouze určitá část sdělení, musí odpověď reagovat pouze na tuto část. Dojde-li ke zveřejnění odpovědi, nemůže se dotčená osoba domáhat další odpovědi. Toto pravidlo má zamezit zahlcování médií řetězci skutkových tvrzení a odpovědí na ně. Dodatečné sdělení Druhým zvláštním prostředkem, který dotčeným osobám poskytuje mediální právo, je právo na dodatečné sdělení. Tento ochranný prostředek lze uplatnit v případě, že bylo v médiích zveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věci přestupku či jiného správního deliktu, které ještě nebylo ukončeno a na jehož základu lze identifikovat fyzickou osobu, proti níž je řízení vedeno. Dotčená fyzická osoba se může domáhat, aby vydavatel po pravomocném ukončení řízení zveřejnil výsledek tohoto řízení. Rozsah dodatečného sdělení by měl být stručný a přiměřený a měl by být omezen pouze na informace o konečném výsledku předmětného řízení. Dodatečné sdělení se musí vyvarovat zejména jakéhokoliv subjektivního hodnocení.
25
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde Praha, a.s., 2004, s. 359.
41
Zveřejněním informace o zahájení řízení proti konkrétní fyzické osobě se může stát, že veřejnost začne tuto osobu automaticky považovat za vinnou. Tato skutečnost může podstatným způsobem poškodit čest a důstojnost dotčené osoby. Navíc je tímto podstatně potlačen princip presumpce neviny. Je proto v zájmu konkrétní osoby i celé společnosti, aby se veřejnost naučila rozlišovat zahájení řízení a pravomocné rozhodnutí o něčí vině. Vztah občanskoprávních a mediálněprávních prostředků Prostředky
ochrany
osobnostních
práv
obsažené
v pramenech
mediálního práva jsou speciální vůči občanskoprávním prostředkům. Záleží pouze na uvážení dotčené fyzické osoby, jaké prostředky ochrany se rozhodne uplatnit. Občanskoprávní prostředky ochrany představují základ, který mohou dotčené osoby uplatnit vždy, když se domnívají, že bylo neoprávněně zasaženo do jejich osobnostních práv. V situacích, které jsem popsal v předchozích odstavcích, mohou dotčené osoby uplatnit také mediálněprávní prostředky ochrany. Jejich využitím však nejsou občanskoprávní nároky dotčeny. Fyzická osoba, o níž byla v médiích zveřejněna nepravdivá skutková tvrzení nebo informace o zahájení veřejnoprávního řízení proti ní, může uplatnit právo na odpověď či právo na dodatečné sdělení a kromě toho se může paralelně domáhat navíc také svých občanskoprávních nároků. Paralelní použití občanskoprávních a mediálněprávních prostředků ochrany přispívá ke komplexnosti ochrany všeobecného osobnostního práva fyzické osoby.
42
4.
Konkrétní střety práva na ochranu osobnosti s médii
Nedostatky současné ochrany Současná úprava práva na ochranu osobnosti je stále ještě poznamenána komunistickou minulostí České republiky. Jen zvolna se ochrana osobnosti v našem právním řádu přibližuje k úrovni ochrany běžné ve vyspělých evropských zemích. Za jeden z největších nedostatků ochrany osobnosti před českými soudy lze považovat zdlouhavost soudních sporů. Soudní spory týkající se práva na ochranu osobnosti často trvají i několik let. Jejich výsledek pak má většinou pouze akademický význam a nelze v jejich případě mluvit o účinné ochraně. Zvláště v případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv fyzické osoby ze strany médií je tato zdlouhavost problém. Zveřejní-li například hromadný sdělovací prostředek o fyzické osobě nepravdivou informaci, vytvoří si veřejnost na základě této informace o dotčené osobě svůj názor. I když soud nakonec dá za pravdu dotčené osobě a rozhodne, že předmětný hromadný sdělovací prostředek musí zveřejnit omluvu, nedokáže tato omluva odčinit škody, které dotčená osoba utrpěla. Po několika letech, kdy veřejnost vycházela v názoru na dotčenou osobu ze zveřejněné informace, nelze předpokládat, že lidé svůj postoj vůči dotčené osobě na základě zveřejněné omluvy zcela přehodnotí. Dalším velkým nedostatkem je až sekundární používání peněžitého zadostiučinění a dále často pouze symbolická výše těchto satisfakcí. Ve spojení se zmiňovanou zdlouhavostí řízení se stává, že důsledky, vyplývající pro média z odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv fyzické osoby, nejsou dostatečné a nemotivují média k tomu, aby se dalších neoprávněných zásahů vyvarovala. Tímto je značně devalvována preventivní funkce tohoto ochranného prostředku. Tento nedostatek se již naštěstí začal odstraňovat díky vlivu ESLP na judikaturu Ústavního soudu. Za další nedostatek považuji faktické vyloučení některých osob z uplatnění nároku na ochranu jejich osobnostních práv. Mám tím na mysli
43
zejména osoby s omezenou způsobilostí nebo zcela zbavené způsobilosti k právním úkonům a dále postmortální ochranu osob, které nemají manžela, děti nebo žijící rodiče. V těchto případech nelze při aplikaci stávající úpravy vždy zaručit poskytnutí ochrany jejich osobnostních práv.
Judikatura českých soudů Střet práva na ochranu osobnosti a práva na informace Posuzování neoprávněnosti zásahu (ÚS 156/99) V konkrétních případech je třeba vždy nutné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení práva na ochranu osobnosti v souvislosti se svobodou slova a právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality. Zároveň je nutné, aby existovala příčinná souvislost mezi příslušným zásahem a porušením chráněného základního práva. Nelze říci, že každé zveřejnění zkreslené informace je neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti. K takovémuto neoprávněnému zásahu může dojít pouze v případě, že mezi zásahem a porušením osobnostní sféry je příčinná souvislost, a v případě, že konkrétní zásah překročí
přípustnou intenzitu takovou
měrou,
kterou nelze
tolerovat
v demokratické společnosti. Ústavní soud vyjádřil v tomto rozhodnutí názor, že je nutné při posuzování neoprávněnosti zásahu respektovat jistá specifika periodického tisku. Tisk musí v určitých případech přistupovat k jistému zjednodušení. Nelze každé takovéto zjednodušení automaticky posuzovat jako neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených osob. V případě periodického tisku je třeba posuzovat, zda celkové vyznění zveřejňované informace odpovídá skutečnosti. Řešení střetů základních práv a svobod (ÚS 154/97) Ústavní soud konstatoval, že u základních práv a svobod, stojících na stejné úrovni, je především úkolem obecných soudů, aby posoudily, zda
44
některému z těchto práv nebyla dána přednost neodůvodněně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. V tomto konkrétním případě soudy řešily užití fotografií soudce JUDr. J.H. časopisem Reflex. Problém spočíval v tom, že u článku byla užita fotografie osobní povahy, která zjevně nesouvisela s obsahem článku a byla schopna vyvolat mylný dojem čtenářů, že nadpis „Opilý násilník brutálně umlátil svou milenku“ a následný text patří k fotografii a tím i k jeho osobě. Stěžovatelka (zástupkyně Reflexu) namítala, že zveřejnění fotografie bylo v souladu s § 12 občanského zákoníku a že posouzení tohoto zveřejnění jakožto neoprávněného zásahu do osobnostních práv je protiústavním omezením jejího práva na ochranu svobody slova. Soud souhlasil s tím, že § 12 odst. 3 občanského zákoníku je zcela v souladu s Ústavou, ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, zejména s Úmluvou. Dle tohoto ustanovení mohou skutečně média používat obrazové snímky bez souhlasu fyzické osoby, ale pouze za předpokladu, že takovéto užití není v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené osoby. Ústavní soud dále připomněl, že i v čl. 10 Úmluvy je právo na svobodu slova jednoznačně formulováno jako svoboda, která však zahrnuje i povinnosti a odpovědnost a která může být omezena zákonem v rozsahu nezbytném v demokratické společnosti. Z těchto důvodů ústavní soud konstatoval, že neshledává nic neústavního na tom, že při každém využití zpravodajské licence musí být šetřena důstojnost dotčené osoby a že forma použití obrazových záznamů musí vždy odpovídat účelu, což v tomto případě zjevně naplněno nebylo. Meze svobody slova Meze slušnosti (ÚS 359/96) V tomto případě se jednalo o stížnost vydavatele periodického tisku, který zveřejnil o vedlejším účastníku článek obsahující urážlivé výroky. Stěžovatel namítal, že předchozími rozhodnutími soudů bylo narušeno jeho právo na svobodu slova. Stěžovatel ve svém článku použil ve spojení
45
s osobou vedlejšího účastníka tvrzení ve smyslu, že vedlejší účastník „za 14 měsíců okradl náš stát prostřednictvím daňových podvodů o téměř čtyři miliony korun“, že je „podvodník“ a že „je to člověk s kriminální minulostí i přítomností“. Při řízení u obecných soudů obou stupňů stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran pravdivosti svých výroků a oba soudy shodně rozhodly, že zveřejněné výroky nelze považovat za oprávněnou kritiku a že stěžovatel porušil právo na ochranu osobnosti vedlejšího účastníka. Ústavní soud stížnost zamítl jako neodůvodněnou a konkrétním případem se nezabýval, nicméně v souvislosti s ním se vyjádřil, že pokud vybočí
publikovaný
názor
z mezí
v demokratické
společnosti
obecně
uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze ústavní ochrany. Jinými slovy, právo na svobodu slova opravňuje média ke zveřejňování zpráv a kritiky, ale pokud média při této činnosti překročí obecná pravidla slušnosti, nemohou se výkonem zmíněného práva zaklínat a musí nést následky spojené s neoprávněným zásahem do osobnostních práv dotčené osoby. Ústavní ochrany může tedy právo na svobodu slova zbavit nejen obsah zveřejňované informace, ale i forma její prezentace. Hranice oprávněné kritiky Kritika vycházející z nepravdivých údajů (Cdon 24/95) Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při posuzování oprávněnosti kritiky je třeba mít na zřeteli rozdílnost situace, kdy se přistupuje ke kritice a k odsouzení počínání fyzické osoby, opírající se o pravdivý nebo o nepravdivý údaj. V případě, že je kritika založena na pravdivých skutečnostech a nezasahuje-li do intimní sféry kritizované osoby, nelze považovat přiměřeně ironizující pohled na kritizovaný jev za zásah do osobnostních práv. Na druhou stranu již samotné zveřejnění nepravdivých informací o nějaké osobě je zásahem do jejích osobnostních práv. A kritika, ironizování, odsuzování a zavržení jejího jednání, opírající se o okolnosti, o nichž je
46
sdělován nepravdivý údaj, zakládá nesmírně citelný zásah do práva na ochranu osobnosti, který je schopen do značné míry snížit důstojnost a čest kritizované osoby. Vzhledem k tomu nelze takovouto kritiku obhajovat výkonem práva na svobodu slova. Použité výrazové prostředky (23 C 96/95) Krajský soud v Ostravě se ve svém rozhodnutí zabýval posuzování oprávněnosti kritiky z hlediska použitých výrazových prostředků. Kritika je v podstatě souhrn hodnotících soudů, které vždy vyjadřují určitý názor toho, kdo tyto soudy pronáší. Proto má každá kritika subjektivní povahu a nelze tedy posuzovat její objektivní správnost. Jak vyplývá z předchozího judikátu, oprávněnost kritiky se v zásadě posuzuje především dle toho, zda je založena na pravdivých informacích. Ale i kritika, která vychází z pravdivých skutečností může způsobit neoprávněný zásah do osobnostních práv. Kritika může být neoprávněná, pokud používá nepřiměřeně urážlivé výrazy. Přiměřenost použitých výrazových prostředků se vždy posuzuje dle cíle, který kritika sleduje. Někdy je nutné použít i „ostřejší“ výrazy, které by za jiných okolností byly považovány za urážlivé. Jsou-li však v kritice užity natolik expresivní výrazy, které jsou ve značném nepoměru k cílům kritiky nebo z nichž je patrný zjevný úmysl kritizovanou osobu urazit, jedná se o kritiku nepřiměřenou, která je způsobilá zasáhnout do práva na ochranu osobnosti.
Judikatura ESLP Meze svobody projevu a práva na informace Narušení soukromí osob veřejného zájmu (von Hannover proti Německu) V této kauze proti sobě stála příslušnice monacké knížecí rodiny Caroline von Hannover a vláda Spolkové republiky Německo. V celém případu šlo o to, že se stěžovatelka domnívala, že německé soudy neposkytly dostatečnou ochranu jejímu soukromému a rodinnému životu, která je zakotvena v čl. 8 Úmluvy.
47
Předmětem sporu byly nejrůznější fotografie, které zveřejňovaly německé bulvární časopisy. Na těchto fotografiích byla stěžovatelka zachycena například se svými dětmi, s přítelem v restauraci nebo při jízdě na koni. Stěžovatelka se u německých soudů domáhala, aby časopisům zakázaly zveřejňování těchto fotografií. Soudy, včetně dovolacího, se shodly na tom, že stěžovatelka je osobnost „par excellence“ současné společnosti, tudíž její právo na ochranu osobnosti končí u jejích domovních dveří. Vzhledem k tomu, že předmětné fotografie byly pořízeny na veřejných místech, rozhodly, že žalobám stěžovatelky nevyhoví. Dovolací soud stěžovatelce nakonec alespoň částečně vyhověl v otázce fotografií, na kterých byla zachycena se svým přítelem v zahradní restauraci. Dovolací soud usoudil, že v tomto případě je nutné považovat zadní část restaurace za ústraní, do kterého se stěžovatelka uchýlila zjevně s úmyslem nebýt na očích veřejnosti. Z toho důvodu dovolací soud konstatoval, že zveřejnění zmíněných fotografií bylo porušení práva na soukromí stěžovatelky. Stěžovatelka se obrátila na Spolkový ústavní soud s tím, že došlo k porušení jejího práva na ochranu osobnostních práv. Tvrdila, že kritéria ochrany soukromí osob veřejného zájmu je tak úzká, že prakticky může být fotografována kdekoliv mimo své obydlí s následným zveřejněním fotografií v médiích.
Argumentovala
tím,
že
fotografie
nesloužily
k informování
společnosti, nýbrž pouze k jejímu pobavení. Spolkový ústavní soud stěžovatelce nevyhověl, jelikož usoudil, že média mají za úkol utvářet názor veřejnosti, přičemž tento názor může být utvářen i prostřednictvím zábavy. Nelze navíc omezit činnost médií pouze na informace, které se bezprostředně týkají výkonu funkcí dotčených osob veřejného zájmu, protože veřejnost má mít možnost tyto osoby pozorovat i v jiných situacích a utvářet si na ně komplexní názor. Stěžovatelka nakonec podala stížnost k ESLP. Ten konstatoval, že čl. 8 Úmluvy byl porušen. Odůvodnil to tím, že předmětné fotografie zobrazují stěžovatelku v situacích každodenního života, tedy v situacích čistě osobního
48
charakteru. ESLP konstatoval, že je nutné přísně rozlišovat mezi informacemi o skutečnostech, které jsou schopny vyvolat diskusi, a mezi informacemi o detailech soukromého života jednotlivce. V řešeném případě se rozhodně, dle názoru ESLP, jednalo o druhý případ. Soud vyjádřil názor, že každý, i když je znám veřejnosti, musí mít „legitimní naději“ na ochranu a respektování svého soukromého života. Soud dále nesouhlasil s označením stěžovatelky jako osoby „par excellence“, jelikož toto označení přísluší spíše politikům vykonávajícím veřejné funkce. Nikoliv osobě, o níž má veřejnost zájem pouze proto, že je členkou vládnoucího rodu. ESLP vzhledem ke zmíněným skutečnostem
usoudil,
že
německé
soudy
stěžovatelce
neposkytly
dostatečnou ochranu jejích osobnostních práv. Z tohoto rozhodnutí je patrné, že ani do soukromí osob veřejného zájmu nelze neomezeně zasahovat. Informace, jejichž šíření je veřejným zájmem, nelze definovat dle senzacechtivosti čtenářů. Zveřejnění informací, které se týkají intimní sféry fyzických osob, jsou vždy zásahem do osobnostních práv. Toto rozhodnutí zajišťuje osobám veřejného zájmu alespoň částečnou ochranu soukromí, aby mohly rozvíjet svou osobnost bez neustálých zásahů veřejnosti. Bez významu není ani skutečnost, že Spolkový ústavní soud a ESLP dospěl ke zcela opačnému závěru. Tato skutečnost dokládá, jak nezřetelná je hranice mezi oprávněným a neoprávněným zásahem médií do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. I evropské právní špičky, za něž soudce ESLP a Spolkového ústavního soudu považuji, nejsou schopny se jednoznačně dohodnout, jak tuto hranici vytyčit. Oprávněné užití ostřejších výrazů (Oberschlick proti Rakousku) Stěžovatelem byl v tomto případě pan Oberschlick, šéfredaktor časopisu Forum. Ten ve svém časopise otiskl komentář proslovu předsedy rakouské liberální strany J. Haidera. Haider ve svém projevu tvrdil, že všichni vojáci bojující ve druhé světové válce, včetně německých, bojovali za mír a svobodu. Nelze tudíž rozlišovat mezi „dobrými“ a „špatnými“. Je třeba být
49
uznalý vůči všem za to, že založili a budovali dnešní demokratickou a prosperující společnost. Dále kritizoval jednoho rakouského spisovatele, který dle něj vojáky padlé za druhé světové války očerňoval. Kritizovaný spisovatel ve svém komentáři o Haiderovi mimo jiné řekl: „Řeknu o Jörgu Haiderovi zaprvé, že není nacista, a zadruhé, že je blbec, což ospravedlním níže.“ Dále o něm pronesl: „Jelikož nám odmítá, nám, kteří neměli to, co on nazývá legitimující štěstí riskovat život v čestné uniformě III. Říše pro hitlerovskou svobodu agresivní války a konečného řešení, právo dožadovat se svobody názoru, a tím spíše politické svobody, a jelikož on nikdy sám neměl to štěstí moci sloužit v čestné uniformě SS nebo Wehrmachtu, a tím sám sebe spolu s velkou většinou Rakušanů vyřadil z jakéhokoli výkonu této svobody, je podle mého mínění blbec (trottel).“ J. Haider podal na Oberschlicka žalobu pro pomluvu a urážku. Soud prvního stupně odsoudil pana Oberschlicka k pokutě ve výši dvaceti denních dávek po 200 šilincích a, v případě nezaplacení, k deseti dnům vězení. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že použitý výraz je urážlivý a jeho použití nemohlo mít jiný cíl než potupení Haidera. Užití výrazu „trottel“ rozhodně nelze považovat za objektivní kritiku. Oberschlick se proti rozsudku odvolal a odůvodnil to tím, že soud případ neposuzoval v kontextu, v němž byl inkriminovaný výraz použit. Kdyby vzal v úvahu celý článek a použitou argumentaci, viděl by, že výraz byl použit opodstatněně v souvislosti s tím, že Haider se svými argumenty sám vyloučil z užívání práva na svobodu projevu. Odvolací soud sice pokutu snížil, ale jinak rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že výraz „trottel“ byl použit již v názvu článku. Aby čtenář pochopil, proč autor článku Haidera takto označil, musel by si přečíst celý článek, proslov Haidera a navíc i komentáře, které byly k jeho proslovu zveřejněny. Pan Oberschlick se nakonec obrátil se svou stížností na ESLP. Ve své stížnosti argumentoval tím, že pouze výraz „trottel“ mohl připoutat pozornost veřejnosti k odpornosti myšlenek rozvinutých J. Haiderem a zároveň shrnout kritiku, jejímž byl předmětem v inkriminovaném článku. Vláda se hájila tím, že
50
odsouzení Oberschlicka nebylo namířeno proti jeho kritice, ale pouze proti použití slova „trottel“, které je urážkou. ESLP na úvod připomíná, že svoboda projevu se vztahuje nejen na "informace" nebo "myšlenky" příznivě přijímané nebo považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují, nebo znepokojují. Hranice přípustné kritiky jsou u politiků mnohem širší než u běžných osob. Politik proto musí projevit větší toleranci, zvláště tehdy, když se pouští do veřejných prohlášení, která mohou být terčem kritiky. Na ochranu pověsti sice má nárok, ale pouze do té míry, aby tato ochrana byla v rovnováze se zájmy svobodné
diskuse
politických
otázek.
ESLP
konstatoval,
že
případ
Oberschlicka je třeba posuzovat v celém kontextu. K neopominutelným okolnostem rozhodně patří projev J.Haidera, jemuž byl inkriminovaný článek ozvěnou. Výroky Haidera byly provokující a byly způsobilé vyvolat bouřlivé reakce. Oberschlickova reakce byla otištěna společně s textem Haiderova projevu. Ačkoliv použité výrazové prostředky byly polemické, nepředstavovaly pouhý laciný útok, jelikož pro ně podává objektivně srozumitelné vysvětlení. Použití výrazu „trottel“ je v tomto případě přiměřené rozhořčení, které J. Haider vědomě vyvolal. ESLP na základě výše zmíněných argumentů došel k závěru, že do práva na svobodu slova stěžovatele bylo zasaženo neopodstatněně. V tomto rozhodnutí je patrných hned několik závěrů. Pokud někdo vstoupí do veřejné diskuse, musí počítat s tím, že jeho výroky vyvolají reakce. Jsou-li zveřejněné výroky úmyslně agresivní nebo provokativní, musí se jejich autor smířit s tím, že výrazové prostředky použité v reakci mohou být přiměřeně ostřejší. Pokud jsou použité prostředky adekvátní zamýšlenému cíli, a je-li tento cíl legitimní, nezakládají nároky z porušení práva na ochranu osobnosti, byť by se mohly jevit jako urážlivé.
51
Oprávněná kritika Přiměřenost kritiky (Feldek proti Slovensku) Stěžovatel L. Feldek je slovenský básník, spisovatel a publicista. V roce 1992 byla v tisku zveřejněna jeho báseň a prohlášení, v nichž se vyjadřoval k D. Slobodníkovi, jenž se ten rok stal ministrem kultury a školství Slovenské republiky. Ve zveřejněném prohlášení a básni označil stěžovatel Slobodníka za člověka s fašistickou minulostí. Dle jeho tvrzení spolupracoval Slobodník za druhé světové války s fašistickým režimem, tudíž jeho působení v demokratické vládě je nepřijatelné. D. Slobodník na stěžovatelovi prohlášení reagoval oznámením, že bude L. Feldeka za jeho výroky žalovat. V následném rozhovoru L. Feldek prohlásil, že když mluví o fašistické minulosti D. Slobodníka, nesnaží se jej tímto označením charakterizovat. Jedná se prý pouze o jeho osobní domněnku, že projití teroristickým kurzem vedeným SS lze považovat za fašistickou minulost a že takováto osoba nemá ve vládě demokratického státu co dělat. D. Slobodník na L. Feldek podal žalobu na ochranu osobnosti. Požadoval, aby omluva stěžovatele byla otištěna v pěti denících a aby mu uhradil odškodnění ve výši 250 000 slovenských korun. D. Slobodník před soudem prvního stupně tvrdil, že členem Hlinkovi mládeže se stal pouze proto, že to byla podmínka jeho účasti v pingpongovém turnaji. Dále tvrdil, že kurzu SS se zúčastnil pouze proto, že dostal povolávací rozkaz a měl obavy jej neuposlechnout ze strachu o sebe a svou rodinu. Soud prvního stupně jeho žalobu zamítl. Soud neshledal tvrzení žalobce prokázanými. Své rozhodnutí navíc odůvodnil tím, že Feldek pouze vyjádřil svůj názor založený na informacích, které již dříve byly publikovány v tisku. Jeho prohlášení se týkala osobnosti veřejného zájmu, která musí počítat s tím, že bude podrobena dohledu a kritice. V tomto případě se tudíž nejednalo o zásah do práva na ochranu osobnosti, nýbrž o výkon práva na svobodu projevu.
52
Žalobce se proti rozhodnutí odvolal. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že pojem „fašistická minulost“ je ekvivalentem k tvrzení, že žalobce byl fašistou. Toto tvrzení se však stěžovateli prokázat nepodařilo. Hlinkova mládež nebyla ve své podstatě oficiálně fašistickou organizací. Takže žalobcova účast v této organizaci není důkazem, že by byl fašistou. Jeho účast v ní byla navíc motivována pouze tím, že se chtěl moci účastnit sportovních aktivit. V případě kurzu SS soud usoudil, že ve prospěch žalobce mluví skutečnost, že tento kurz nedokončil. Z těchto důvodů nelze považovat žalobcovu minulost za fašistickou. Soud konstatoval, že tvrzení stěžovatele byla hrubou urážkou, znevážením občanské cti a života a neoprávněným zásahem do osobnosti D. Slobodníka. Odvolací soud uložil stěžovateli povinnost nést náklady na zveřejnění omluvy v pěti periodikách dle výběru žalobce. Dále rozhodl, že stěžovatel musí žalobci zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 SKK. Stěžovatel podal dovolání, ale dovolací soud se ztotožnil z rozhodnutím odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že prohlášení stěžovatele by bylo možné považovat za hodnotový soud pouze v případě, kdyby v tomto prohlášení výslovně odkázal na konkrétní fakta, na nichž by jeho hodnotový soud byl založen. Rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil, kromě části, v níž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 SKK jako náhradu za nemajetkovou újmu. L. Feldek nakonec podal stížnost k ESLP s tím, že byla porušena jeho práva na svobodu projevu a svobodu myšlení a že byl diskriminován v řízení na ochranu osobnosti, které proti němu bylo zahájeno. ESLP prohlásil, že stěžovatelova prohlášení byla zveřejněna jako součást politické diskuse o otázkách obecného zájmu. Ve svých tvrzeních se navíc opíral o skutečnosti zveřejněné v tisku a dokonce v knize D. Slobodníka. ESLP konstatoval, že nelze souhlasit s tezí, dle níž musí být součástí hodnotového soudu přímý odkaz na fakta, o něž se soud opírá. Podle názoru ESLP byla prohlášení L. Feldeka založena na faktech, byla učiněna v dobré víře a sledovala legitimní cíl ochrany demokratického vývoje nově vzniklého státu. Zda byl tento hodnotový soud pravdivý, nelze rozhodnout, jelikož hodnotový soud je ze své
53
podstaty ryze subjektivní. Existence faktů, o které se opírá a které již před jeho zveřejněním byla známá široké veřejnosti, je dostatečným podkladem pro rozhodnutí o přiměřenosti kritiky. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že nelze dělit kritiku na pravdivou a nepravdivou. Kritika představuje názor jejího autora a jako taková nemůže být posuzována dle objektivních kritérií pravdivosti. Kritiku lze dělit pouze na oprávněnou a neoprávněnou. Oprávněná kritika musí být založena na pravdivých informacích, nesmí mít za cíl urazit kritizovanou osobu a musí používat výrazové prostředky adekvátní legitimnímu cíly, který sleduje. Oprávněná kritika je výkonem práva na svobodu slova a tedy legitimním omezením práva na ochranu osobnosti.
54
5.
De lege ferenda
Ochrana osobnosti v připravované rekodifikaci OZ Stávající podoba občanského zákoníku je stále, i přes řadu novelizací, ovlivněna tím, že vznikala za socialismu. Důraz je v ní kladen na spotřebitelské právo a na zájmy socialistické společnosti. Připravovaná rekodifikace by měla vycházet z koncepce, že nejcennější hodnotou pro soukromé právo je svobodný člověk a jeho přirozené právo dbát o vlastní rozvoj a štěstí, jakož i o rozvoj a štěstí své rodiny, způsobem, který nepoškozuje jiné, a že toto umožnit a chránit je základní účel úpravy občanského práva. V novém zákoníku tedy bude kladen důraz především na osobní práva fyzické osoby. Tento přístup reflektuje tradice kontinentální Evropy
a
také
preambuli
Ústavy
České
republiky,
která
se
hlásí
k nedotknutelné hodnotě lidské důstojnosti a svobody. Právo na ochranu osobnosti je v připravované rekodifikaci zakotveno v 5. oddíle. Tento oddíl je rozdělen na několik pododdílů. První pododdíl obsahuje všeobecná ustanovení. Jejich součástí je i generální klausule v § 68. Dle prvního odstavce tohoto ustanovení požívá ochrany osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého, neporušuje-li se tím jeho právo. V druhém odstavci jsou demonstrativně vyjmenovány chráněné prvky lidské osobnosti. V § 69 jsou zakotveny občanskoprávní nároky, které fyzické osobě vzniknou při neoprávněném zásahu do jejích osobnostních práv. Rozdíl oproti stávající
úpravě
spočívá
v tom,
že
zadostiučinění
dle
připravované
rekodifikace má být poskytnuto především v penězích. Dle současné úpravy je peněžité zadostiučinění pouze doplňkovým prostředkem, který nastupuje v případě, že jiné formy satisfakce jsou, v důsledku příliš velké nemajetkové újmy,
nedostatečné.
Další
zamýšlenou
změnou
je rozšíření
aktivně
legitimovaných osob v případě postmortální ochrany. Dle rekodifikace se mohou ochrany osobnostních práv zemřelé fyzické osoby domáhat všechny
55
osoby jemu blízké. Dříve byli aktivně legitimováni pouze příbuzní zemřelé osoby. V prvním stupni manžel a děti a v druhém stupni rodiče. Zcela nový je § 70. Toto ustanovení nemá v současném občanském zákoníku obdoby. Dle tohoto ustanovení může na obranu všeobecného osobnostního
práva
fyzické
osoby
vystoupit
i
právnická
osoba
za
předpokladu, že neoprávněný zásah do osobnosti dotčené fyzické osoby souvisí s její činností v této právnické osobě. Právnická osoba tak však může učinit pouze se souhlasem dotčené osoby a jejím jménem. Tento souhlas není třeba v případě, že jej dotčená osoba není schopna poskytnout. Právnická osoba se může domáhat, aby do osobnostních práv dotčené fyzické osoby nebylo dále zasahováno a aby byly odstraněny jeho následky. § 71 je také nové ustanovení, která nemá v současném zákoníku předlohu.
Toto
ustanovení
zaručuje
dostatečnou
ochranu
osobnosti
nesvéprávných fyzických osob. V případě, že bylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv nesvéprávné osoby a zákonný zástupce této osoby neuplatní nároky z práva na ochranu osobnosti, musí tyto nároky uplatnit příslušný orgán veřejné moci bez zbytečného odkladu jménem dotčené osoby. Druhý pododdíl obsahuje podrobnější ochranu podoby a soukromí. Potřeba speciální ochrany těchto dvou složek lidské osobnosti vychází ze skutečnosti, že jsou nesmírně důležité pro její nerušený vývoj. Jakýkoliv zásah do těchto složek může mít závažné negativní důsledky pro dotčenou fyzickou osobu. Z toho důvodu zřejmě tvůrci připravované rekodifikace považovali za žádoucí blíže specifikovat, za jakých okolností do nich lze zasáhnout. § 72 stanoví, že zachycovat podobu člověka jakýmkoliv způsobem lze pouze z jeho svolením. Stejně tak je nezbytné svolení dotčené osoby k šíření pořízených zobrazení. V případě, že někdo dá svolení k pořízení podobizny za okolností, kdy je zřejmé, že tato podobizna bude šířena, považuje se toto svolení také jako souhlas se šířením. V § 73 je obsažena ochrana soukromí fyzické osoby. V první řadě je v něm prohlášeno, že soukromí fyzické osoby může být narušeno pouze ze
56
zákona nebo na základě svolení dotčené osoby. Dále toto ustanovení demonstrativně vymezuje, že mezi narušení soukromí patří zejména využívání písemností osobní povahy, obrazových a zvukových záznamů ze soukromého života fyzické osoby a narušení jejích soukromých prostor. Na základě § 74 může dotčená osoba kdykoliv odvolat udělený souhlas. V § 75 jsou zakotveny zákonné licence, které opravňují k zásahům do osobnostních práv fyzických osob bez jejich svolení. Ani v nové rekodifikaci nechybí pojistka v podobě odstavce, který omezuje užití zákonných licencí. Dle jeho znění nelze zasahovat do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby pomocí zákonné licence v rozporu s oprávněnými zájmy dotčené osoby. Zbývající pododdíly se věnují zachování integrity fyzické osoby, zacházením s jejím tělem nebo jeho částmi a ochranou osobnostních práv člověka při pobytu ve zdravotnickém zařízení. Jedná se o další složky lidské osobnosti a situace, při nichž k zásahům do osobnostních práv člověka nevyhnutelně dochází, které jsou natolik významné, že potřebují speciální ochranu. Tyto pododdíly se příliš nevztahují k tématu mé práce, tudíž se jimi nebudu podrobněji zabývat.
Úvahy de lege ferenda v návaznosti na rekodifikaci Nová rekodifikace občanského zákoníku klade důraz na člověka a jeho osobnost. Tento přístup je zcela v pořádku. V moderním právním řádu je, dle mého názoru, nezbytné, dbát více na ochranu jedince než na ochranu společnosti. V § 24 připravované rekodifikace je řečeno, že: „Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem seznatelná přirozená práva, a tudíž se uznává za osobu. Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.“ Dále je v tomto paragrafu ustanoveno, že se těchto práv nelze vzdát a nelze je zcizit a že se nepřihlíží k omezením těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům a veřejnému pořádku. Je dobře, že nová rekodifikace přejala od stávajícího občanského zákoníku způsob ochrany osobnostních práv fyzické osoby skrze generální
57
klauzuli. Ochrana prostřednictvím generální klauzule je flexibilní a tím umožňuje držet krok s novými způsoby zásahů do osobnostních práv. Za
velmi
významnou
považuji
připravovanou
změnu
v oblasti
občanskoprávních nároků při porušení práva na ochranu osobnosti. Za jeden z největších nedostatků současné úpravy považuji, že peněžitá náhrada vzniklé újmy nastupuje až v případě, kdy jiné formy zadostiučinění nejsou dostatečné. Jsem přesvědčen, že vysoká peněžní satisfakce může být jedním z nejúčinnějších prostředků ochrany osobnosti. Je tedy správné, že v nové úpravě je zakotvena povinnost poskytnout zadostiučinění v penězích vždy v případě, že pachatel neoprávněného zásahu nedokáže účinně odčinit vzniklou újmu. Další významnou změnou je rozšíření aktivně legitimovaných osob mohoucích se dovolávat postmortální ochrany osobnostních práv zemřelé osoby. Toto rozšíření je nesmírně významné proto, že svobodná a bezdětná zemřelá osoba bez žijících rodičů nemá, dle současné úpravy, nárok na postmortální ochranu. Zásahem do osobnostních práv se navíc mohou cítit dotčeny i jiné osoby, než které jsou k postmortální ochraně legitimovány současnou úpravou. Je tedy žádoucí, aby i tyto osoby, které mají faktický vztah k zemřelé osobě, měly možnost domáhat se ochrany. Za jediný nedostatek považuji absenci definice pojmu „osoby blízké“. Je zarážející, že se zatím nikdo nezabýval problémem zdlouhavosti soudních řízení ve věcech ochrany osobnosti. Jak jsem již několikrát zmínil ve své práci tím, že soudní řízení trvají tak dlouho, nesplňuje následná satisfakce zcela svůj účel a poskytnutá ochrana tak není dostatečně účinná. Možná by nebylo špatné zamyslet se nad případným řešením tohoto problému. Jako jedno z možných, avšak nutno přiznat poměrně radikálních, řešení se nabízí vytvoření speciálního soudu, případně specializovaného senátu u stávajících obecných soudů, který by se zabýval výhradně zásahy do práva na ochranu osobnosti. Tento soud nebo senát by při své práci pochopitelně vycházel ze současné judikatury českých soudů a ESLP, ale postupně by si vytvořil vlastní ustálenou judikaturu, která by byla závazná pro obdobné případy. Tím by
58
zůstal zachován soudcovský charakter práva na ochranu osobnosti. Šlo by samozřejmě o závažný zásah do našeho soudního systému. Vzhledem k bouřlivému rozvoji médií a obzvláště internetu by však bylo záhodno se tomuto a jiným návrhům řešení alespoň na akademické půdě věnovat.
59
6.
Závěr Na závěr bych rád shrnul obsah své práce a zamyslel se nad
naplněním cíle této diplomové práce. Cílem mé práce bylo popsat institut práva na ochranu osobnosti, zdůraznit jeho význam a nezbytnost jeho existence v našem právním řádu. Jak však vyplývá z názvu této práce, nešlo mi pouze o pouhý popis práva na ochranu osobnosti. Chtěl jsem se zaměřit zejména na problém střetu tohoto práva s právem na informace a svobodu projevu, ke kterému dochází při činnosti hromadných sdělovacích prostředků. Nejprve jsem se zaměřil na úpravu práva na ochranu osobnosti. Pokusil jsem se tento institut popsat co nejvýstižněji. Zejména jsem se věnoval situacím, kdy je možné toto právo oprávněně omezit. A také prostředkům ochrany, které lze uplatnit v případě, že je právo na ochranu osobnosti omezeno neoprávněně. Vycházel jsem samozřejmě v prvé řadě z občanskoprávní úpravy práva na ochranu osobnosti, která je stěžejním pramenem tohoto institutu. Neopomněl jsem však ani ostatní prameny, v nichž jsou upraveny dílčí aspekty ochrany osobnosti. Dále jsem se věnoval stručnému exkurzu do mediálního práva. Zaměřil jsem se zejména na prostředky ochrany zakotvené v jeho pramenech a na prostředky, kterými mohou média omezit právo na ochranu osobnosti v zájmu splnění svého poslání nezbytného v demokratické společnosti. Jelikož střet práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova není přímo řešen v pramenech práva, spočívá vytyčení hranice mezi oprávněnými a neoprávněnými zásahy do všeobecného osobnostního práva fyzické osoby v rukou soudů. Proto jsem jednu část své práce věnoval popisu některých rozhodnutí českých soudů i Evropského soudu pro lidská práva, z jehož rozhodnutí vychází i Ústavní soud České republiky. Snažil jsem se poukázat zejména na některé nosné myšlenky, které jsou v těchto rozhodnutích obsaženy a které jsou relevantní pro určení oné hranice mezi oprávněnými a neoprávněnými zásahy.
60
Na konci své diplomové práce jsem se věnoval právu na ochranu osobnosti v připravované rekodifikaci občanského zákoníku. Pokusil jsem se nejen popsat, jakým způsobem bude ochrana osobnosti v novém zákoníku zakotvena, ale také v čem se tato úprava liší od úpravy stávající. Následně jsem konfrontoval připravovanou rekodifikaci v souvislosti
se svými
představami de lege ferenda o právu na ochranu osobnosti. Ve své práci jsem tedy svou pracovní hypotézu potvrdil pouze částečně. První částí mé pracovní hypotézy bylo, že současná úprava ochrany osobnostních práv není zcela dostatečná. Zejména ochranné prostředky sankčního charakteru nedosahují takové intenzity, aby odradily média od mnohdy zcela promyšlených neoprávněných zásahů do těchto práv. Tuto část hypotézy považuji za potvrzenou. Na tento nedostatek v zásadě reaguje připravovaná rekodifikace občanského zákoníku. A to jednak tím, že rozšiřuje možnosti uplatnění nároků vyplývajících z práva na ochranu osobnosti, a jednak zintenzivněním sankcí za neoprávněný zásah do osobnostních práv. Sekundární nástup peněžitého zadostiučinění v současné úpravě a ještě nedávná nechuť českých soudů k přiznávání vysokých částek, která již byla naštěstí prolomena vlivem ESLP, výrazně oslabovala ochranu osobnostních práv fyzických osob. Vysoká peněžitá kompenzace má jednak výchovnou funkci a jednak preventivní. Slouží jako varování pro další potencionální rušitele osobnostních práv fyzických osob. Je nesmírně přínosné, že v připravované rekodifikaci se počítá s uplatněním peněžité satisfakce okamžitě poté, co narušitel osobnostního práva nedokáže svůj zásah účinně odčinit. Stejně tak je potřeba, aby případné neoprávněné zásahy do osobnostních práv byly pečlivě zkoumány, zda nenaplnily skutkový stav trestného činu pomluvy. Zvláště, dojde-li k nim prostřednictvím médií. Druhá část hypotézy obsahovala tvrzení, že řešení střetu zmíněných základních práv je příliš obecné a hranice mezi oprávněným a neoprávněným zásahem by mohla být v zákoně definována konkrétněji. Tuto část hypotézy se mi nepodařilo v mé práci zcela potvrdit. Během jejího psaní jsem na základě studia relevantních pramenů v čele s připravovanou rekodifikací a
61
textů, které se k ní vážou, dospěl k závěru, že omezení práva na ochranu osobnosti z důvodu výkonu práva na informace a svobodu slova podrobněji upravit nelze. Vzhledem k tomu, že při střetu práva na ochranu osobnosti s právem na informace a svobodu slova se jedná o střet základních práv a svobod, která jsou si rovna, nelze zákonem jednoznačně určit, kdy má některé z nich dostat přednost. Také nová rekodifikace se drží současného modelu řešení zmíněného střetu. Občanský zákoník a prameny mediálního práva stanoví podmínky, za kterých lze právo na ochranu osobnosti omezit, a je na posouzení soudce, zda v daném případě tyto podmínky byly splněny, nebo zda byl zásah neoprávněný. Domnívám
se,
že
podoba
práva
na
ochranu
osobnosti
se
v připravované rekodifikaci již příliš nezmění. Bude docela zajímavé sledovat, jak se změní na základě nového občanského zákoníku judikatura českých soudů.
62
Summary The greatest aim of ths work was to describe institution of the protection of personality and its importance in the relation with the freedom of speech in czech legal system. This work analyzes individual problem spheres when protection of personality rights and demanding freedom of speech and media independence clash. The conflict of the protection of personality and the freedom of speech is a current problem in many democratic states, and neither of these rights have explicit priority. Laws themselves and other normative legislations are not able to flexibly react in the question of protection of personality to the social development, which is nowadays directly dependent on the development of media sphere and spreading its influence. Only the court has competence to decide on the case of conflict between them. It is discretionary powers of the court. Majority decisions are reviewed by superior courts and most of them will get to European Court of Human Rights. But the European Court of Human Rights is overloaded with complaints and the proceeding takes many years. Formally this work is divided into three parts. The first part of this work deals with protection of personality under the Charter of fundamental rights and freedoms. The fundamental law regulation of this is contained in the czech Civil Code in section 11 – 16, such as the right to protect one´s of honour, good name, privacy etc. The attention is drawn to subjects such as the protection of an individual and sanctions for legal wrong doings. Our work also describes the restrictions and limits of protecting an individual. There are three legal licences in the Civil Code. The first licence means the possibility to use personal data for official purposes. The second is for scientific and artistic purposes and the last enables use in news reports by the press.
63
The second part deals with the legal regulations of the massmedia. It is contained especially in the Press Act. The regulation of the broadcasting on radios or TVs in the Czech Republic is also considered, including mentioned legal licence. This thesis refers to several cases of the Constitutional Court, the Supreme Court of the Czech Republic and the European Court of Human Rights. The last part deals with the concept of the new Civil Code, which is even more extended than the current one. It depicts several facets of a personality and compares existing regulation with regulation in this new Civil Code. The conclusion is devoted to separate fourth part, which serves as the last reflection over the subject of the paper.
64
Použitá literatura Knižní publikace: •
Bartoň, M. Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002.
•
Berger, V. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva. 7. vydání. Praha: Ifec, 2000.
•
Fiala, J. a kol. Občanské právo hmotné. 3. opravené a doplněné vydání. Brno: Masarykova univerzita v Brně a Doplněk, 2002.
•
Doležílek, J. Přehled judikatury ve věcech ochrany osobnosti. Praha: ASPI, 2008.
•
Filip, J. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno: Masarykova univerzita, 2004.
•
Herczeg, J. Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004.
•
Holländer, P. Ústavněprávní argumentace: ohlédnutí po deseti letech Ústavního soudu. Praha: Linde, 2003.
•
Chaloupková, H. Zákon o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon) a předpisy související : komentář. Praha: C.H.Beck, 2001.
•
Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník: komentář. Praha: C.H.Beck, 2004.
•
Jirák, J., Köpplová, B. Média a společnost. Praha: Portál, 2007.
•
Knap, K., Švestka J., Jehlička, P., Pavlík, P., Plecitý, V. Ochrana osobnosti podle občanského práva. 4. vydání. Praha: Linde, 2004.
•
Kužílek, O., Žantovský, M. Svoboda informací – Svobodný přístup k informacím v právním řádu České republiky. Praha: Linde, 2002.
•
McQuail, D. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999.
•
Rozehnal, A. Mediální právo. Plzeň: Aleš Čeněk, 2004.
65
•
Smejkal, V. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 2. aktualizované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2004.
•
Sokol, T. Tisk a právo. Praha: Orac, 2001.
•
Telec, I. Ochrana osobnosti. pracovní text. verze 2. Brno: I. Telec, 2006.
•
Hurdík, J., Lavický, P., Telec. I. Občanské právo hmotné I., Obecná část, ochrana osobnosti. Bratislava: Bratislavská vysoká škola práva, 2008.
Odborné články: •
Bartoň, M. Svoboda projevu, právo na kritiku a ochrana osobnostních práv. Právní rádce, 2002, č. 5.
•
Bartoň, M. K některým problematickým aspektům odpovědnosti vydavatelů a novinářů za obsah tisku v práva ČR. Právní rozhledy, 2003, č. 12.
•
Doležílek, J. Právo na odpověď a na dodatečné sdělení podle nového tiskového zákona. Právní rozhledy, 2000, č. 10.
•
Dvořák, J., Macková, A. K některým aktuálním otázkám ochrany osobnostních práv fyzické osoby. Právní fórum, 2005, č. 6.
•
Hajn, P. K přiměřenému zadostiučinění ve věcech ochrany osobnosti. Bulletin advokacie, 2003, č. 4.
•
Hein, O. Ochrana cti a dobré pověsti. Právní rádce, 2005, č.8.
•
Kadečka, S. Ochrana osobnosti v soudní praxi. Právní rádce, 1999, č.8.
•
Kosař, D. Meze kritiky veřejných osob: svoboda projevu vs. ochrana cti a důstojnosti, Právní fórum, 2005, č. 6.
•
Repík, B. Právo na respektování soukromého života a svoboda tisku. Právní fórum, 2004, č. 6.
•
Sigmundová, M., Telec, I. Přehled některých právních a etických otázek ochrany osobnosti. Soudní rozhledy, 2003, č. 3.
66
•
Šturma, P. Nedotknutelnost osobnosti podle Evropské úmluvy o lidských právech, Právník, 1992.
•
Telec, I. Rekodifikace českého obecného soukromého práva. Právní praxe, 2001, č. 1-2.
•
Telec, I. Přirozené právo osobnostní a jeho státní ochrana. Právní rozhledy, 2007, č. 1.
Právní předpisy: •
Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava ČR, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku (tiskový zákon), ve znění pozdějších předpisů.
•
Zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.
•
Všeobecná deklarace o lidských právech (dok. OSN A/217/III).
•
Vyhláška MZV č. 120/1976 Sb., Mezinárodní pakt o občanských a politických právech.
•
Sdělení č. 209/1992 Sb., Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod.
•
Návrh rekodifikace občanského zákoníku ze dne 29. 1. 2008.
67
Judikatura: •
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2304/99.
•
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2573/04.
•
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95.
•
Nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, I. ÚS 156/99.
•
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1998, sp.zn. IV. ÚS 154/97.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 357/96.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 11/04.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03.
•
Nález Ústavního soudu ze dne 10.7. 1997, sp.zn. III. ÚS 359/96.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 9. 2005, sp. zn.I. ÚS 394/04.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04.
•
Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 94/05.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lingens versus Rakousko ze dne 8. 7. 1986.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Castelles versus Španělsko ze dne 23. 4. 1992.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin versus Spojené království ze dne 27. 3. 1996.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Oberschlick versus Rakousko ze dne 1. 7. 1997.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Feldek versus Slovensko ze dne 12. 7. 2001.
•
Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci von Hannover versus Německo ze dne 24. 6. 2004
68
