2009

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra ústavního práva a politologie

DIPLOMOVÁ PRÁCE

VOLBA PREZIDENTA REPUBLIKY V ČESKÉ REPUBLICE

Vojtěch Lutišan 2008/2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Volba prezidenta republiky v České republice zpracoval sám a uvedl jsem všechny použité prameny“.

...........................................

Na tomto místě bych rád upřímně poděkoval vedoucímu mé diplomové práce doc. JUDr. Vojtěchu Šimíčkovi, Ph.D. za jeho ochotu, vstřícnost, trpělivost a cenné rady, které mi pomohly při psaní této práce.

2

Obsah ÚVOD ................................................................................................................................................. 5 1. VOLBA PREZIDENTA V ČESKÉ REPUBLICE .......................................................................................... 7 1.1. ZPŮSOB VOLBY PREZIDENTA ......................................................................................................... 7 1.2. DOBA KONÁNÍ VOLBY PREZIDENTA................................................................................................. 9 1.3. INICIAČNÍ PRÁVO, AKTIVNÍ A PASIVNÍ VOLEBNÍ PRÁVO ...................................................................... 10 1.4. ZPŮSOB PROVEDENÍ VOLBY PREZIDENTA REPUBLIKY ........................................................................ 12 1.4.1 Volba prezidenta republiky tajným hlasováním .......................................................... 13 1.4.2 Volba prezidenta republiky veřejným hlasováním....................................................... 15 1.5. STANOVENÍ VÝSLEDKU VOLBY, FUNKČNÍ OBDOBÍ............................................................................. 15 1.6. POLITICKÝ ASPEKT VOLBY PREZIDENTA .......................................................................................... 16 2. PREZIDENTSKÉ VOLBY V LETECH 1993, 1998, 2003 A 2008 .............................................................. 19 2.1. ROK 1993 ............................................................................................................................. 19 2.2. ROK 1998 ............................................................................................................................. 22 2.3. ROK 2003 ............................................................................................................................. 26 2.3.1. První volba – 15. 1. 2003 ............................................................................................ 27 2.3.2. Druhá volba – 24. 1. 2003 .......................................................................................... 30 2.3.3. Třetí volba – 28. 2. 2003 ............................................................................................. 32 2.4. ROK 2008 ............................................................................................................................. 36 2.4.1. První volba – 8. a 9. 2. 2008 ....................................................................................... 36 2.4.2. Druhá volba – 15. 2. 2008 .......................................................................................... 39 3. NÁVRHY NA ZMĚNU ÚSTAVY ČR – ZAVEDENÍ PŘÍMÉ VOLBY PREZIDENTA ...................................... 41 3.1. NÁVRH POSLANCŮ ČTYŘKOALICE (SNĚMOVNÍ TISK 1109, III. VOLEBNÍ OBDOBÍ) ................................... 42 3.2. SENÁTNÍ NÁVRH SENÁTORŮ ZA ČTYŘKOALICI (SENÁTNÍ TISK 289, III. FUNKČNÍ OBDOBÍ) ......................... 45 3.3. NÁVRH POSLANCŮ US, KDU-ČSL A ČSSD (SNĚMOVNÍ TISK 90, IV. VOLEBNÍ OBDOBÍ) ......................... 46 3.4. NÁVRH POSLANCŮ ODS (SNĚMOVNÍ TISK 95, IV. VOLEBNÍ OBDOBÍ) .................................................. 48 3.5. NÁVRH POSLANCŮ UNIE SVOBODY (SNĚMOVNÍ TISK 172, IV. VOLEBNÍ OBDOBÍ) .................................. 51 3.6. VLÁDNÍ NÁVRH (SNĚMOVNÍ TISK 349, IV. VOLEBNÍ OBDOBÍ) ............................................................ 54 3.7. NÁVRH POSLANCŮ ČSSD (SNĚMOVNÍ TISK 332, V. VOLEBNÍ OBDOBÍ)................................................ 57 3.8. VLÁDNÍ NÁVRH (SNĚMOVNÍ TISK 747, V. VOLEBNÍ OBDOBÍ) ............................................................. 59 3.9. SHRNUTÍ A HODNOCENÍ ............................................................................................................ 60 3.9.1. Silnější legitimita přímo voleného prezidenta ............................................................ 61 3.9.2. „Nadstranickost“ přímo voleného prezidenta ............................................................ 62 3.9.3. Obava z patu při parlamentní volbě ........................................................................... 63

3

3.9.4. Přání občanů .............................................................................................................. 65 3.9.5. Obava, že prezident bude zvolen 48 poslanci ............................................................. 65 3.9.6. Závěrečné slovo .......................................................................................................... 66 ZÁVĚR ............................................................................................................................................... 67 SUMMARY ........................................................................................................................................ 69 POUŽITÁ LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE ................................................................................. 71 KNIŽNÍ A ČASOPISECKÁ LITERATURA .................................................................................................... 71 INTERNETOVÉ ZDROJE ...................................................................................................................... 72 PRÁVNÍ PŘEDPISY ........................................................................................................................... 76

4

Úvod

V České republice je postu prezidenta přikládán možná větší význam, než by si tento úřad, vzhledem k rozsahu pravomocí, kterými je prezident vybaven, zasloužil. Možná to vyplývá z „masarykovsko-havlovské“ tradice a z potřeby občanů vzhlížet s úctou na majestát hlavy státu; možná je to důsledkem toho, že čeští porevoluční prezidenti měli vždy silné postavení bez závislosti na pravomoci vyplývající z úřadu. Ať tak či tak, velký význam prezidentské pozici a jejímu obsazení přikládají také politické strany a jejich přední představitelé. Ti se snaží prosadit na Hrad „svého“ kandidáta a získat tak co možná nejvíc z politického kapitálu, který výjimečné postavení prezidenta republiky skýtá. Parlamentní volba prezidenta se tak stává otevřeným politickým bojem, který často přerůstá otázku, kdo by měl vykonávat funkci hlavy státu a který v krátké historii porevoluční České republiky často spoluutvářel dění na politické scéně na dlouhá období. Nápad věnovat se tématu volby prezidenta České republiky podrobněji v diplomové práci a onu složitou proceduru se pokusit trochu detailněji a komplexněji rozebrat se zrodil během sledování volby prezidenta v roce 2008. Nebyl jsem určitě sám, koho při pozorování naší politické elity, kterak osm hodin vyjednává o způsobu provedení hlasování, napadalo mnoho otázek. Jak přesně je v současné době volba prezidenta v českém právním řádu upravena a je tato úprava dostačující? Co všechno rozhoduje o tom, kdo se bude stěhovat na Hrad? Nebylo by lepší a jednodušší zavést přímou volbu a nechat lid, aby si sám zvolil svého prezidenta? Takovými, a dalšími podobnými otázkami, bych se chtěl na následujících stránkách zabývat a pokusit se případného čtenáře dovést k odpovědím a závěrům. Zamýšlím věnovat se současné úpravě, právním předpisům, které se volbou prezidenta zabývají, pravidlům prezidentské volby i způsobu jejího technického provedení. Také bych se rád ohlédl za historií prezidentské volby a pokusil se tak shrnout, jaké faktory rozhodovaly o skutečném „obsahu“ jednotlivých voleb. 5

V neposlední řadě bych se rád zabýval možností zavedení přímé volby prezidenta. Právě tato ústavní změna je u nás poměrně často skloňována, občané si ji přejí, politické strany ji slibují. Přesto stále zavedena nebyla. Cílem této práce tak bude také pokusit se naznačit, jaká pozitiva a negativa by případná změna ústavy přinesla. Nehodlám se pokoušet o obsažení celého daného tématu. To by v rozsahu diplomové práce ani nebylo reálné. Má snaha bude spíše směřovat ke zdůraznění těch nejdůležitějších faktů a shrnutí zásadních událostí.

6

1. Volba prezidenta v České republice

Postavení prezidenta republiky v ústavním systému České republiky, včetně způsobu jeho volby, upravuje především ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “Ústava”), a to v rámci úpravy moci výkonné podle hlavy třetí. Samotná pravidla volby prezidenta republiky jsou zakotvena v čl. 58 Ústavy ČR. Speciální volební zákon, upravující bližší pravidla, v našem právním řádu chybí. Ústava odkazuje na jednací řád Poslanecké sněmovny; volbou prezidenta se pak zabývá především jeho příloha č. 2.

1.1. Způsob volby prezidenta Prezidenta České republiky volí Parlament. Parlamentní volba hlavy státu je v českém právu ústavní tradicí již od roku 1918. V celé historii se sice objevovaly různé návrhy na zavedení přímé volby, k samotné změně však nikdy nedošlo. Jednotlivými těmito návrhy i důvody, pro které všechny tyto návrhy skončily neúspěšně, se blíže zabývá 3. kapitola této práce. Kromě nyní v praxi používané volby parlamentní a často navrhované (a někdy možná až zbytečně gloriolizované) volby přímé byla také odbornou veřejností nabízena možnost volby prezidenta zvláštním volebním orgánem, jak je tomu např. SRN, Itálii, nebo Estonsku. Takový zvláštní volební orgán by se pak skládal nejen z členů Parlamentu, ale také ze zástupců vyšších územních samosprávných celků.1 Takový model je však s největší pravděpodobností pouze jakousi ústavní utopií. Parlament by se totiž v takovém případě musel dobrovolně vzdát části své rozhodovací pravomoci ve prospěch jiného subjektu. Vzhledem k tomu, jakým způsobem ke změně Ústavy v souvislosti se změnou způsobu volby prezidenta

1

např. ŠIMÍČEK, Vojtěch. Alternativa k navrhovaným způsobům volby prezidenta. Politologický časopis. 2001, roč. 2001, č. 4.

7

přistupovaly doposud jednotlivé politické strany, je takový krok vskutku neočekávatelný. Prezident republiky je volen na společné schůzi obou komor (čl. 54 odst. 2 Ústavy). Pro společné schůze platí jednací řád Poslanecké sněmovny. V prvém kole je ke zvolení kandidáta na funkci prezidenta republiky třeba, aby získal hlasy nadpoloviční většiny všech poslanců a nadpoloviční většiny všech senátorů (čl. 58 odst. 2). Pokud žádný z kandidátů nedosáhl této většiny, koná se do 14 dnů druhé kolo volby. Do druhého kola postupuje kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, a kandidát, který získal nejvyšší počet hlasů v Senátu. Je-li více kandidátů, kteří získali stejný nejvyšší počet hlasů v Poslanecké sněmovně, nebo více kandidátů, kteří získali nejvyšší počet hlasů v Senátu, sečtou se hlasy odevzdané pro ně v obou komorách a do druhého kola postupuje ten kandidát, který takto získal nejvyšší počet hlasů. Zvolen je kandidát, který získal nadpoloviční počet hlasů přítomných poslanců i nadpoloviční počet hlasů přítomných senátorů. Tento nadpoloviční počet přítomných členů jednotlivé komory ovšem předpokládá, že se hlasování účastní tolik členů komory, jež odpovídá ustanovení čl. 39 odst. 1 Ústavy. Komory jsou způsobilé se usnášet za přítomnosti alespoň jedné třetiny svých členů. Pokud by toto kvórum nebylo naplněno, nemohla by se volba platně uskutečnit. Nebyl-li by prezident republiky zvolen ani v druhém kole, koná se do 14 dnů třetí kolo volby, v němž je zvolen ten z kandidátů z druhého kola, který získal nadpoloviční většinu hlasů přítomných poslanců a senátorů. Až v tomto třetím kole volby tvoří parlament jakýsi společný sbor volitelů. Hypoteticky by tak bylo možné (avšak vysoce nepravděpodobné), aby ve třetím kole prezidentské volby byl prezidentem zvolen kandidát, který by získal hlasy pouhých 48 poslanců a dokonce by k tomu ani nepotřeboval žádný hlas senátorský (1/3 poslanců = 67, 1/3 senátorů = 27; 67 + 27 = 94 volitelů; nadpoloviční většina všech přítomných volitelů = alespoň 48 jakýchkoliv hlasů). Tyto úvahy jsou samozřejmě absurdní. Je jen těžko představitelné, že by se k tak důležité schůzi sešel skutečně minimální nutný počet poslanců a senátorů. Tuto 8

možnost

zde

zmiňuji

především

s ohledem

na

to,

že

právě

tato

nepravděpodobnost se opakovaně stala argumentem příznivců přímé volby prezidenta a jako taková se objevovala v důvodových zprávách jednotlivých návrhů (viz. 3. kapitola).

1.2. Doba konání volby prezidenta Podle čl. 56 Ústavy se volba koná v posledních třiceti dnech volebního (funkčního) období2 úřadujícího prezidenta republiky. Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba do třiceti dnů. V souladu s tím jednací řád Poslanecké sněmovny stanoví, že předseda Sněmovny svolá společnou schůzi Sněmovny a Senátu k volbě prezidenta republiky v posledních 30 dnech volebního období úřadujícího prezidenta republiky (§80). Předseda Sněmovny je tak prakticky orgánem, který volbu prezidenta vyhlašuje. Tato časová pravidla platí pro 1. volbu. V případě, že nebude úspěšná, volba se opakuje. Pro další volby již nejsou lhůty stanoveny. Například v roce 2003 tak byl Václav Klaus zvolen prezidentem ve třetí volbě až 28. února, přičemž posledním dnem funkčního období předcházejícího prezidenta byl 2. únor. Taková možnost byla vysvětlována tím, že volba musí proběhnout do třiceti dnů od uvolnění úřadu prezidenta podle čl. 56, věty druhé Ústavy ČR (Uvolní-li se úřad prezidenta republiky, koná se volba do třiceti dnů.). Jan Filip vysvětluje, proč byly tyto názory chybné: „Ustanovení čl. 56 Ústavy ČR upravuje pro volby prezidenta republiky dva spouštěcí mechanismy, a to pro dvě různé skutkové podstaty. První z nich umožňuje provedení řádných prezidentských voleb, druhý zase provedení mimořádných prezidentských voleb. V prvém případě prezident řádně dosluhuje své funkční období. V takovém případě se volba koná na základě čl. 56 věty prvé Ústavy ČR. Teprve v případě, že prezident republiky do uvedeného termínu nedoslouží (zemře, abdikuje, je odsouzen pro velezradu, je zbaven způsobilosti

2

Funkční období prezidenta trvá pět let. Začíná dnem složení slibu a končí dnem, který předchází dni stejně označenému. (Složí – li slib 1. 1., končí funkční období 31. 12. za pět let) viz. PAVLÍČEK, Václav, a kol. Ústavní právo a státověda : II. díl. 2. dopl. vyd. Praha : Linde Praha a.s., 2008. s. 503.

9

k právním úkonům, ztratí státní občanství, ujme se neslučitelné funkce), lhostejno, kdy se tak před tímto termínem stane, použije se řešení podle věty druhé. Jedna hypotéza tudíž vylučuje druhou, takže žádnou přímou povinnost volit prezidenta republiky do 30 dnů po uvolnění úřadu uplynutím funkčního období dovodit nelze.“3

1.3. Iniciační právo, aktivní a pasivní volební právo Navrhovat kandidáta je podle čl. 58 odst. 1 Ústavy oprávněno nejméně deset poslanců nebo deset senátorů. Návrhy kandidátů na funkci prezidenta republiky podané nejméně deseti poslanci se předkládají nejméně ve dvou vyhotoveních společné volební komisi prostřednictvím předsedy volební komise Poslanecké sněmovny a návrhy kandidátů na funkci prezidenta republiky podané nejméně deseti senátory prostřednictvím předsedy volební komise Senátu, a to nejpozději 48 hodin přede dnem volby. Lhůta k podání návrhu je určena čl. 2 bodem 3 (tajné hlasování) a bodem 24 (veřejné hlasování) přílohy č. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny. Ústava nestanoví, zda je k volbě prezidenta republiky nezbytný souhlas navrženého. Není však vyloučeno, aby takovou podmínku stanovil zákon, neboť jde o podmínku procesního charakteru, která neomezuje ústavně stanovené zásady a předpoklady volby prezidenta republiky. Zákon zatím tyto podrobnosti a podmínky nestanovil. Nikdo nemůže navrhnout sám sebe a kandidát rovněž nemůže být navržen občany. „Občané se sice mohou peticemi obracet na obě komory, nikoli však na skupiny jejich členů, kteří by měli povinnost jejich návrhy respektovat. Na to se úprava petičního práva nevztahuje. Souvisí to zřejmě s prvorepublikovou koncepcí volby, podle které by volby prezidenta měly být omezeny na Národní shromáždění, aby se nevnášel zbytečně neklid v národě, jak uvádí důvodová zpráva k Ústavní listině 1920.“4 Iniciační právo by zřejmě doznalo velkých změn v případě zavedení přímé volby

3

4

FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 68. tamtéž, str. 70.

10

prezidenta republiky. Svého kandidáta by jistě měli právo navrhnout právě občané (takovou možnost obsahovaly dosud všechny návrhy na zavedení přímé volby – viz. 3. kapitola), ačkoliv toto jejich právo by bylo vázáno na získání určitého počtu podpisů, podporujících daného kandidáta (uvažováno nejčastěji v rozmezí 10 – 20 tisíc). Tématem by pak mělo také být zavedení nutnosti souhlasu prezidentského kandidáta s vlastní kandidaturou. Pasivní volební právo je Ústavou omezeno následujícím způsobem. Kandidát na prezidentský post musí mít státní občanství České republiky a musí být volitelný do Senátu (čl. 57 odst. 1 Ústavy), což dále znamená, že musí dosáhnout věku minimálně 40 let a musí mít způsobilost k právním úkonům (čl. 19 odst. 2 Ústavy). Navíc musí kandidát splňovat dvě negativně vymezené podmínky. Nesmí být ineligibilní pro tento úřad z důvodu rotace funkcí (čl. 57 odst. 2 Ústavy) a z důvodu odsouzení pro velezradu (čl. 65 odst. 2 Ústavy – trestem je ztráta způsobilosti znovu nabýt prezidentský úřad). Trochu raritní je pak poslední omezení, uváděné J. Filipem: „Konečně výjimkou obdobnou francouzské úpravě z roku 1884, rakouské úpravě z roku 1918 a italské úpravě z roku 1947 bylo vyloučení z možnosti volby členů rodu habsbursko-lotrinského. Podle § 17 úst. zákona č. 236/1920 Sb. nemohli nabýt československé státní občanství a domovské právo a jejich občanství, pokud je měli, zaniklo. V roce 1948 bylo toto ustanovení dekonstitucionalizováno. Jeho povaha v současnosti je sporná.“5 Prezidenta volí Parlament, aktivní volební právo je tak určeno členstvím v Poslanecké sněmovně, která má 200 členů, a Senátu, který má 81 členů. Nikdo jiný se aktivně voleb zúčastnit nemůže. V případě zavedení přímé volby prezidenta republiky by aktivní volební právo bylo vymezeno stejně, jako je tomu u voleb do Poslanecké sněmovny. (Bylo tomu tak ve všech návrzích na zavedení přímé volby.)

5

FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 74.

11

1.4. Způsob provedení volby prezidenta republiky Společná schůze obou komor Parlamentu, na které je volen prezident republiky probíhá od roku 1998 ve Španělském sále Pražského hradu.6 Protože v tomto historickém sálu není hlasovací zařízení, hlasuje se o procedurálních otázkách zdvižením ruky (nejdříve senátoři a poté poslanci – přičemž jedna komora nemůže přehlasovat druhou). Volební řád (příloha č. 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny) upravuje dva způsoby volby prezidenta republiky: tajnou volbu a veřejnou volbu. Oba tyto způsoby staví na roveň, čímž však mohou být způsobeny závažné procedurální problémy. Naše právní úprava nikterak neřeší situaci, kdy se sněmovny na způsobu volby nedohodnou. Až do prezidentské volby v roce 2008 se komory Parlamentu vždy dohodly na tajné volbě už před zahájením prvního kola volby a žádné těžkosti tak nevznikly. Právě v roce 2008 však nastala nežádoucí situace, která vzhledem k neexistenci

stykového

zákona,

v podstatě

nemá

ústavně

obhajitelné

východisko. Mezi politickými stranami neexistovala shoda na tom, jakým způsobem má být volba provedena. Zastánci tajné volby argumentovali tím, že tento způsob volby je důstojnější, navíc umožňuje všem volitelům, aby se svobodně rozhodli, komu dají svůj hlas bez toho, aby za svoji volbu byli napadáni a případně i penalizováni. Zastánci veřejného hlasování naopak tvrdili, že tento způsob je transparentnější a zamezuje nečistým zákulisním dohodám. Je nutné dodat, že politické strany při prosazování toho či onoho způsobu postupovali nejen principielně, ale také poněkud účelově podle toho, jaký způsob by byl pro jejich kandidáta vhodnější. Proto ODS podporovala tradiční tajné hlasování, protože předpokládala loajálnost svých volitelů a naopak očekávala, že by jejich kandidát Václav Klaus mohl obdržet i hlasy volitelů ze stran, které oficiálně podporovaly Jana Švejnara. Naopak ČSSD a Strana zelených podporovaly volbu veřejnou, protože zejména v ČSSD si nebyli jisti, jak se jejich

6

V letech 1934 až 1990 se s jedinou výjimkou v roce 1938 hlasovalo ve Vladislavském sále na Pražském hradě. Pak ve federálním shromáždění (1990, 1992) a v Poslanecké sněmovně (1993). Od roku 1998 volil prezidenta už i Senát a tak se hledal dostatečně velký sál pro 281 volitelů. Po různých návrzích (Rudolfinum, Valdštejnský palác, Obecní dům, Žofín) padla volba na Španělský sál.

12

volitelé zachovají. Nechtěli riskovat vývoj volby jako před pěti lety (tedy v roce 2003), kdy prezidentské volby, v nichž díky nedisciplinovanosti svých volitelů dopustila vládní koalice zvolení kandidáta tehdy opoziční ODS, odstartovaly vnitrostranickou krizi sociální demokracie. Zbývající dvě strany zastoupené v Poslanecké sněmovně i v Senátu, KDU-ČSL a KSČM, podporovaly spíše volbu veřejnou, i když ne zcela jednoznačně (zvláště v případě KDU-ČSL). Bylo zřejmé, že v horní komoře Parlamentu zvítězí v hlasování tajná volba, kdežto v Poslanecké sněmovně volba veřejná. Vzhledem k chybějícímu stykovému zákonu český právní řád takovou situaci neřeší a je nutné, aby se obě komory dohodly. Takový názor alespoň zastávali odborníci z řad ODS a dle mého názoru je možné s ním souhlasit. Naopak zastánci veřejné volby neochvějně tvrdili, že program určuje předsedající schůze a ten také dává hlasovat o způsobu volby – nejprve se hlasuje o tajné volbě, a když ta neprojde, volí se veřejně (bez dalšího hlasování).

K takovému postupu nakonec také došlo. Je však možné pouze

spekulovat, proč ODS přestala toto hlasování blokovat a jaké záměry, tušení, či očekávání ji k tomu vedly. Pro volbu tajnou se vyslovila většina všech senátorů, ale pouze 97 poslanců. I když většina všech volitelů byla pro tajnou volbu, začalo se volit veřejně. Takový postup považuji za přinejmenším sporný. 1.4.1 Volba prezidenta republiky tajným hlasováním Kromě společných, již uvedených, pravidel platí pro tajné hlasování následující. Před zahájením volby v každém kole zkontroluje společná volební komise volební schránky a zapečetí je. Zkontroluje též, zda jsou připraveny hlasovací lístky s předtištěnými jmény kandidátů, zda jsou opatřeny razítkem Sněmovny a parafovány dvěma ověřovateli společné volební komise. Pro úpravu hlasovacích lístků je určen zvláštní prostor tak, aby byla zaručena tajnost hlasování; poslanci a senátoři vstupují do tohoto prostoru jednotlivě. V místnosti, kde se sčítají hlasy, jsou přítomni pouze členové společné volební komise; další osoby mohou být přítomny jen s jejím souhlasem. Poslanec volí prezidenta republiky tak, že na hlasovacím lístku vyjádří buď souhlas s jedním z kandidátů zakroužkováním pořadového čísla před jeho jménem (pořadová čísla před jmény 13

ostatních kandidátů přeškrtne), nebo nesouhlas se všemi kandidáty přeškrtnutím pořadového čísla před jejich jmény. Neplatný je hlasovací lístek odevzdaný na jiném než vydaném tiskopise a ten, který je upraven jiným způsobem, než je stanoveno v předchozím bodu tohoto volebního řádu. Dodatečně dopisované jméno kandidáta, který nebyl navržen, nezpůsobuje neplatnost hlasovacího lístku; takový kandidát se však pro volbu nezapočítává. Vznikne-li pochybnost o platnosti hlasovacího lístku, rozhodne o ní společná volební komise a poznamená to v zápise o výsledku hlasování. O výsledku hlasování každého kola volby se sepíše zápis, který podepíší všichni členové společné volební komise. V zápise o hlasování se uvede počet vydaných hlasovacích lístků v každé komoře a celkem, počet odevzdaných platných i neplatných hlasovacích lístků v každé komoře a celkem, počet neodevzdaných hlasovacích lístků v každé komoře a celkem, počet platných hlasů odevzdaných pro navržené kandidáty v každé komoře a celkem, konstatování o zvolení nebo nezvolení kandidáta.7

Obrázek 1: Jak by měli zákonodárci volit v případě tajné volby8

7

8

viz. Příloha č. 2 k Jednacímu řádu Poslanecké sněmovny - Volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny (čl. 2 bod 1 – 21) [citováno 13. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90_p2.html#p2_2_ Jak se volí. Volební speciál serveru Novinky.cz k prezidentským volbám v roce 2008 [citováno 13. 3. 2009]. Dostupný z: http://special.novinky.cz/prezident/jak-se-voli.html

14

1.4.2 Volba prezidenta republiky veřejným hlasováním Společná volební komise předloží společné schůzi obou komor Parlamentu jména a příjmení kandidátů na úřad prezidenta republiky v abecedním pořadí. Předseda Sněmovny dá hlasovat jednotlivě o všech navržených kandidátech. Při hlasování sčítají hlasy skrutátoři, s nimiž vyslovila před zahájením hlasování souhlas Sněmovna i Senát. O výsledku hlasování každého kola volby se sepíše zápis, který podepíší všichni členové společné volební komise. V zápise o hlasování se uvede počet hlasů odevzdaných pro navržené kandidáty, počet hlasů odevzdaných proti navrženým kandidátům, konstatování o zvolení nebo nezvolení kandidáta.9

1.5. Stanovení výsledku volby, funkční období Podle jednacího řádu Poslanecké sněmovny vyhlašuje výsledky voleb prezidenta předseda Sněmovny, který řídí společnou schůzi komor. Činí tak bezprostředně po volbě (výjimkou byl opět rok 2008, kdy se na vyhlášení výsledků druhého kola první volby čekalo do druhého dne), která trvá v praxi kolem 30 minut. Prezident se ujímá svého úřadu nikoliv volbou, ale složením slibu. Teprve od tohoto aktu nastává počátek jeho pětiletého funkčního období. Od zvolení do složení slibu není prezident republiky ve funkci, a pokud jej odmítne složit, nebo jej složí s výhradou, neztrácí tento úřad, ale hledí se na něj, jako by nebyl zvolen. „Volba je tedy nezbytným předpokladem k výkonu funkce, ale teprve složení slibu má konstitutivní účinky. Složení slibu zvoleného prezidenta republiky lze uskutečnit teprve po té, kdy skončilo volební období předchozího prezidenta republiky. Pokud by se tak nestalo, došlo by ke střetu jejich úředních období a bylo by třeba dát bezpochyby přednost předpisu určujícímu trvání funkce před

9

viz. Příloha č. 2 k Jednacímu řádu Poslanecké sněmovny - Volební řád pro volby konané Poslaneckou sněmovnou a pro nominace vyžadující souhlas Poslanecké sněmovny (čl. 2, bod 22 – 38) [citováno 13. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/docs/laws/1995/90_p2.html#p2_2_

15

předpisem zakládajícím změnu.“10 Slib prezidenta republiky zní: "Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí." (čl. 59 odst. 2 Ústavy). Vykonáním volby, jejím přijetím ze strany zvoleného, složením slibu a nastoupením úřadu končí proces nabývání úřadu nového prezidenta republiky.

1.6. Politický aspekt volby prezidenta Rozhodování o personálním obsazení funkce prezidenta republiky představuje pro poslance a senátory nepochybně jistou politickou moc. Především pro členy horní parlamentní komory je prezidentská volba jednou z nemnoha šancí reálně zasáhnout do politického dění v naší zemi a také šancí se náležitě zviditelnit. Španělský sál se pak při společné schůzi obou komor Parlamentu může proměnit doslova v politické bojiště a je otázkou, zda je takový stav hodný ustanovování tak důležitého ústavního činitele, jakým hlava státu bezpochyby je. Poslanec evropského parlamentu za ODS Jan Zahradil se po prezidentských volbách 2008 ve svém článku vyjádřil takto: „Často lze slýchat různé nářky a stesky nad zdejší, údajně málo vyspělou politickou kulturou. Nikdy jsem jim nepopřával příliš sluchu, z vlastní zkušenosti vím, že v jiných evropských zemích to není o mnoho lepší. Ale to, co právě předvádí "Pravda a láska" (z kontextu vyplývá, že se jedná o označení předsedy Strany Zelených Martina Bursíka – pozn. aut.), je opravdu příznakem ještě neskončené politické puberty. Bez špetky nadhledu, ruku v ruce s Jiřím Paroubkem degradují výběr do první ústavní funkce státu na vyřizování osobních účtů a léčení vlastních mindráků. Tak důležitý akt, jakým je volba prezidenta, si to nezaslouží.“11

10

11

PAVLÍČEK, Václav, HŘEBEJK, Jiří. Ústava a ústavní řád České republiky : Komentář, 1. díl, Ústavní systém. 2. dopl. vyd. Praha : Linde Praha a.s., 1998. s. 210. ZAHRADIL, Jan. Politická puberta někomu neskončila. Právo. 21. 1. 2008. [citováno 16. 3. 2009] Dostupný z: http://zahradil.eu/cze/prispevek.php?ID=297

16

Politická situace okolo volby prezidenta pak bude zákonitě tím vyostřenější, čím vyrovnanější budou šance jednotlivých kandidátů na volební vítězství. Rétorika jednotlivých řečníků prosazujících „svého muže“ bude tím tvrdší a radikálnější, čím rozdílnější budou osobnosti jednotlivých kandidátů. Podle některých názorů však veškeré tyto aspekty k parlamentní volbě, stejně jako k jakémukoliv jinému parlamentnímu rozhodování, patří. Autor této práce se domnívá, že pravda je, jako obvykle, schována někde mezi oběma názorovými protipóly.

Mnohost

kandidátů,

možnost

rozhodnutí,

otevřená

diskuse,

vyzdvihování kladů jednoho a poukazování na zápory jiného kandidáta, dokonce i vleklé procedurální spory, to vše k demokratické volbě v prostředí demokratického státu patří. Na druhou stranu by však vše zde jmenované mělo zůstat v určitých mezích, v určitých intencích nevymezených konkrétními předpisy, ale danými onou často skloňovanou prostou politickou kulturou. Od jisté doby však naše politická scéna je ostře rozdělena, výrazně bipolarizována. Střet jednotlivých protistran je postaven na negativní kampani a na odsuzování a pošpiňování jakýchkoli kroků politického rivala. Vyústěním takové situace je volba prezidenta, které předchází desetihodinové vyjednávání, provázené ostrými verbálními útoky na prezidentského kandidáta, vzájemným osočováním z politické korupce, údajným vyhrožováním a hanlivými označeními, jimiž se vysocí političtí představitelé titulují. V takovém prostředí je těžké najít nadstranického kandidáta; osobnost, která by měla „širokou podporu napříč politickým spektrem“. Přitom právě po takovém prezidentovi volají snad všechny politické strany. Touha po prezidentovi, nezávislém na parlamentních stranách, byla také vyjadřována jednotlivými návrhy na zavedení volby přímé. V podstatě každý takový návrh, který se doposud objevil ve Sněmovně, obsahoval ve své důvodově zprávě jako jeden z argumentů právě možnost zvolit prezidentem osobnost nesvázanou partajními dohodami. Zde bych však rád uvedl, že tento údajný důvod považuji za jakousi politickou přetvářku. Dá se pouze těžko očekávat, že by šanci na vítězství v přímé volbě měl nějaký nezávislý, žádnou parlamentní stranou nepodporovaný, kandidát. Je téměř jisté, že vliv politických stran na konečný výsledek voleb by byla stejná, ne-li v některých ohledech vyšší, 17

než je nyní. Podporu té které konkrétní strany by si daný kandidát stejně musel dohodnout a případně za ni něco přislíbit. Politická nezávislost je tak rázem pouhou iluzí pro voliče. Politický aspekt volby prezidenta je jistě zásadním činitelem, určujícím konkrétní obsah jednotlivých uskutečňovaných volebních klání. Určuje, kdo se stane vítězem prezidentské volby a prezidentem republiky na následující funkční období. Vážnost této funkce by si zasloužila, aby její obsazování probíhalo v prostředí kulturním a korektním.

18

2. Prezidentské volby v letech 1993, 1998, 2003 a 2008

„S žádnou veřejnou funkcí si Češi nespojují taková očekávání jako s prezidentským úřadem. Prezident má být nejmoudřejším, nejváženějším, zkrátka nejlepším mužem státu. Masarykovská tradice klade na každého adepta obrovské nároky a jen málokdo v očích veřejnosti obstojí. Dokud ovšem není zvolen. Pak odlesk masarykovské slávy dopadne i na něj a průzkumy obliby letí prudce nahoru. Češi své prezidenty zkrátka milují.“12 Česká republika ve své nedlouhé historii zažila volbu nové hlavy státu zatím čtyřikrát. Každá z těchto čtyř voleb byla specifická tak, jako bylo specifické každé období, ve kterém se jednotlivé tyto prezidentské volby konaly. V následujícím textu se pokusím průběh těchto voleb zevrubně shrnout.

2.1. Rok 1993 První volba prezidenta po rozpadu Československa se konala dne 26. 1. 1993 na 2. schůzi Poslanecké sněmovny. V té době byl úřad prezidenta již téměř půl roku uvolněn. Václav Havel abdikoval dne 20. 7. 1992 po té, co Slovenská národní rada přijala Deklaraci o svrchovanosti a tak bylo v podstatě jisté, že Havlova snaha o udržení společného státu Čechů a Slováků nemá šanci na úspěch. „Nemohu nést odpovědnost za vývoj, na který přestávám mít vliv. Tak, jako se nechci stát brzdou historického vývoje, nechci být ovšem ani pouhým dosluhujícím úředníkem, který bude ještě několik týdnů čekat na okamžik, kdy definitivně opustí svůj úřad, a který bude po tu dobu jen pasivně pozorovat další dění a jen formálně plnit své formální povinnosti. Vždycky jsem chtěl a i v budoucnosti chci tvořit něco dobrého ve prospěch svých spoluobčanů.

12

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008. Respekt Edice.

19

Funkce federálního prezidenta mi už tvořivou a konstruktivní práci neumožňuje.“13 Na počátku roku 1993 ještě nebyl ustanoven Senát, což vzbuzovalo v souvislosti s prezidentskou volbou určité potíže. Podle Ústavy totiž prezidenta volí obě komory. Někteří politici toho zneužívali k oddalování volby. Stav, kdy úřad nebyl obsazen a politickým stranám tak chyběl jeden „přirozený konkurent“, vyhovoval mnohým, především zřejmě části vládní ODS, a to přesto, že Václav Havel byl kandidátem právě této strany. Nakonec to byly menší strany vládní koalice KDU-ČSL a především ODA, které iniciovaly prezidentskou volbu. ODS se k jejich snaze byla nucena přidat především kvůli strachu o hlasy voličů, u kterých byl Havel vysoce populární. Prezidenta tak nakonec volili pouze poslanci. Během projednávání volebního řádu byl bez problémů přijat návrh, aby se volba prezidenta uskutečnila tajným hlasováním. Kandidáty byli Václav Havel (návrh podán 43 poslanci vládní koalice), poslankyně Levého bloku Doc. RNDr. Marie Stiborová CSc. (33 poslanců Levého bloku) a Miroslav Sládek (11 poslanců SPR-RSČ). Rozpravu k volbě prezidenta negativně poznamenal nekonečný maraton vystoupení poslanců SPR-RSČ, kteří se postupně střídali (opakovaně) u řečnického pultu a vystupovali s agresivními projevy, plnými hrubých urážek. Několik hodin byly k slyšení příspěvky, jež nejvýstižněji shrnul ve svém vystoupení reagující poslanec Jan Litomiský (KDS): „Po celé odpoledne jsme byli nuceni poslouchat zdlouhavé a nechutné projevy kolegů z jedné opoziční strany, jejíž řečníci se snažili střídavě hanobit kandidáta vládní koalice a zároveň vychvalovat kandidáta vlastního. Ze všech těchto projevů čišela představa všemocnosti prezidentského úřadu a zázračné účinky, které nastanou, bude-li tento stolec obsazen jejich nadlidským kandidátem, který se mezi tím pral s

13

Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla, 17. července 1992, Praha, Pražský hrad, [citováno 21. 3. 2009]. Dostupný z: http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1992/1707.html

20

novináři na záchodě.14“15 Vystoupení republikánů znechutilo nejen poslance, kteří prakticky vyklidili sál a věnovali se raději debatám v kuloárech, ale také televizní posluchače, kteří volbu prezidenta sledovali v přímém přenosu.16 Průběh volby vyvolal následně diskuzi také v médiích. Překvapením byla nečinnost ostatních poslanců vůči nestoudnému chování Sládkových stoupenců. Na obranu „slušných“ zákonodárců je nutné podotknout, že kromě apelování na morálku sládkovců, připomínající pověstné házení hrachu proti zdi, a zkrácení limitu pro příspěvek na 15 minut, jim mnoho prostředků nezbylo. S podivem tak byl především klid, s jakým nestoudné výplody poslanců Vika, Vrchy a dalších snášeli. To však lze přičítat tomu, že byli na úroveň těchto pánů již poněkud zvyklí. Václav Havel později na dotaz směřující právě na průběh volby a na zmíněná vystoupení reagoval citací ze své hry: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ V tajné volbě byl hned v prvním kole zvolen prezidentem Václav Havel. Z celkového počtu 200 hlasů získal potřebnou nadpoloviční většinu, když pro něj hlasovalo 109 poslanců. Kandidát

hlasy PS

Václav Havel

109

Marie Stiborová

49

Miroslav Sládek

14

Tabulka 1: výsledky prvního kola volby 1993 Míra podpory Václava Havla však vzbudila rozpaky. Očekávalo se totiž vítězství s mnohem větším náskokem. Vládní koalice měla sama 105 poslanců a Havlovi slíbila podporu také velká část opozice. Zřejmě tak platilo, že koalice

14

15

16

reflexe známého incidentu Miroslava Sládka s fotografem, o kterém se domníval, že se ho snaží vyfotografovat na toaletě vystoupení Jana Litomiského na 2. schůzi PS (I. volební období), dne 26. 1. 1993 [citováno 17. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/002schuz/s002005.htm Jeden z diváků dokonce na policii ohlásil, že na Hradě je bomba, což vzápětí označil za lež s tím, že se již na tu „frašku“ nemohl dívat.

21

nehlasovala jednotně. Hlasy části ODS, či části KDS tak zřejmě Havel nezískal. Ve výsledku to však tolik důležité nebylo. „Pro Václava Havla bylo zdravé, že nezískal manifestační podporu, nepřímo se tím říkalo: teď už potřebujeme obyčejného prezidenta, který bude dobře vykonávat svoji práci. A prezident si v duchu mohl dodat: nejsem prezident jedné strany, a nejsem tudíž nikomu vázán.“17 Václav Havel složil prezidentský slib dne 2. 2. 1993 a stal se prvním prezidentem obnovené České republiky. Jaké postavení by měl mít, jakožto nový český prezident, se Václav Havel pokusil vytyčit v kandidátském článku: „Česká republika po posledních volbách vstoupila do jiné fáze politického vývoje, než jakou procházelo Československo posledních dvou a půl let, totiž do fáze stabilizující se parlamentní demokracie, založené už zcela jasně na soutěži různě profilovaných politických stran a na zřetelně se vyhraňujícím systému dělby politické moci. Porevoluční éra tím definitivně skončila, a prezident se proto už nebude ocitat v podivné roli jakéhosi "vůdce národa" či symbolu nové epochy a nebude už nucen ani moci do všeho zasahovat, a být tudíž i za všechno odpovědný.“18

2.2. Rok 1998 Po druhé byl prezident České republiky volen dne 20. 1. 1998, tentokrát již oběma komorami Parlamentu ČR. Pokud chceme průběhu této volby porozumět, musíme si alespoň v obrysech vzpomenout, za jakých okolností se odehrávala. Dne 28. 11. 1997, tedy necelé dva měsíce před volbou, naši politickou scénu zaskočil incident, známý jako „Sarajevský atentát“. Na kumulaci spekulací ohledně sponzorů ODS a tajném kontě ve Švýcarsku, reagují lidovci odchodem z vlády. Část poslanců za ODS vedená Ivanem Pilipem a Janem Rumlem

17

18

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 75. Respekt Edice. HAVEL, Václav. Role českého prezidenta. Mladá fronta dnes. 19. 1. 1993. [citováno 17. 3. 2009] Dostupný z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=10_clanky.html&typ=HTML

22

vyzívají premiéra Klause k odstoupení. Den po té oznamuje odchod z vlády také druhá menší koaliční strana, ODA. Tato vládní krize končí rezignací celé vlády, kterou Václav Klaus oznámil po zasedání Výkonné rady ODS dne 30. 11. 1997. Václav Havel v této situaci nepostupoval dle doposud známých ústavních zvyklostí a nepověřil sestavením vlády lídra nejsilnější strany (Klause), ale předsedu KDU-ČSL Josefa Luxe (ten vyjednával o složení úřednické vlády). Tímto svým krokem vzbudil dojem, že jedná s úmyslem odstranit Klause ze scény a to mu měla část ODS dlouho za zlé. V této situaci navíc přichází známý Havlův „Rudolfinský projev“. Prezident pronášel bilanční projev před zraky politických špiček a zvolil velice kritickou notu. Zpochybňoval správnost procesu transformace a útočil tak na Václava Klause. Z jeho úst mimo jiné zaznělo: „Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí - v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům, problematizujícím sám náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci.“19 „Pohled na Václava Klause, který jako jediný v Rudolfinu nezačal po skončení projevu tleskat, dával tušit, že cesty obou politiků se definitivně rozešly a že blížící se prezidentská volba nebude vůbec jednoznačná.“20 Společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu se účastnilo 199 poslanců a 81 senátorů. Chybějícím poslancem nebyl nikdo jiný než předseda SPR-RSČ a kandidát na funkci prezidenta republiky, navržený touto stranou, Miroslav Sládek, t.č. ve vazební věznici na Pankráci. Důvodem jeho vazby byl výrok hodnotící česko-německé vztahy a politiku válečného Německa, který pronesl v době ratifikace česko-německé deklarace. Tato skutečnost byla další pojistkou toho, že volba prezidenta nebude klidnou záležitostí. Zvlášť po té, co se senátoři a poslanci usnesli na tom, že vězněnému předsedovi republikánů neumožní volit mimo Hrad. Dalšími kandidáty potom byli prezident Václav Havel (navržený

19

20

Projev prezidenta republiky Václava Havla k oběma komorám Parlamentu České republiky; Dvořákova síň, Rudolfinum, 9. prosince 1997 [citováno 17. 3. 2009]. Dostupný z: http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1997/0912.html TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 90. Respekt Edice.

23

zástupci ODA, KDU-ČSL, ČSSD a rebely z ODS) a Stanislav Fischer (navržený poslanci KSČM). Do rozpravy k volbě prezidenta i tentokráte velice citelně zasahovali poslanci za SPR-RSČ, a to v podobném duchu jako tomu bylo při volbě prezidenta v roce 1993. O pět let později agresivitu jejich projevů zvyšovala právě nepřítomnost jejich prezidentského kandidáta a předsedy strany. V zadržování Miroslava Sládka spatřovali protizákonný zásah moci výkonné do rozhodovací pravomoci moci zákonodárné a zpochybňovali z tohoto důvodu legitimitu celé prezidentské volby. Samozřejmě ve svých příspěvcích i tentokráte dosti nevybíravým způsobem napadali Václava Havla. Kritika současného prezidenta zazněla také z táboru KSČM, ale i z tábora Havlových volitelů. Někteří z nich totiž u řečnického pultíku vyjmenovávali Havlovy negativní vlastnosti, ale dodali, že jiný možný kandidát nyní neexistuje. Jedním z nich byl například poslanec KDU-ČSL Jiří Karas: „Kritika i přízeň Havlovu projevu v Rudolfinu vyvolává nutnost a naléhavost odpovědět zklamané veřejnosti. Proč jste, pane prezidente, lidem, kteří vás mají rádi a tak mnoho od vás očekávali, tak dlouho mlčel? Proč jste se sám obklopil lidmi nevalné pověsti s podezřelou minulostí? Proč s nimi jednáte a obchodujete?21 Proč jste nevyužil své osobní síly a jasně, byť v menšině, nebránil principy, o kterých nyní hovoříte, že byly porušovány a zneužity činiteli s podezřelým finančním pozadím?“22 O způsob provedení volby proběhl menší spor, když byl senátorkou za ODA Jitkou Seitlovou navržen způsob veřejným hlasováním (dokonce po jménech). „V tomto případě šlo o následující: Kdyby prošlo tajné hlasování, dalo se čekat, že mnozí budou chtít Václavu Havlovi znepříjemnit den, a tak ho v prvním kole nepodpoří. Pokud by ale volba byla veřejná, těžko by například zákonodárci ODS vysvětlovali, proč na jednu stranu tvrdí, že přes všechny

21

22

Poslanec Karas naráží na přátelství Václava Havla s bývalým komunistou Mariánem Čalfou a na prodej Havlova podílu v Lucerně pochybné společnosti Chemapol. vystoupení Jiřího Karase na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 1996-1998), dne 20. 1. 1998 [citováno 24. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001004.htm

24

výhrady stojí za Václavem Havlem, ale pak hlasují opačně. Při veřejné volbě by tedy s velkou pravděpodobností Havel vyhrál okamžitě a jednoznačně.“23 Nakonec byl vcelku hladce prosazen tajný způsob volby.24 V jejím prvním kole nebyl zvolen žádný kandidát. Václav Havel získal v Poslanecké sněmovně 91 hlas a v Senátu 39 hlasů. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Havel

39

91

130

Stanislav Fischer

5

26

31

Miroslav Sládek

1

22

23

Tabulka 2: výsledky prvního kola volby 1998 V prvním kole nikdo nebyl zvolen, do druhého kola postoupil pouze Václav Havel. „Upřímně řečeno to bylo překvapení. Čekaly se obstrukce, komplikace, ale že to ODS dotáhne tak daleko, že nezvolí prezidenta, se jevilo jako málo pravděpodobné.“25 Druhé kolo se konalo bezprostředně po vyhlášení výsledků kola prvního. Po hodině a půl pak mohl předseda Poslanecké sněmovny Miloš Zeman vyhlásit, že prezidentem České republiky se opět stal Václav Havel, který získal 99 hlasů (ze 197 přítomných) poslanců a 47 (z 81 přítomných) senátorů. V Poslanecké sněmovně tak získal nejmenší možnou podporu, dostačující ke zvolení. Kandidát Václav Havel

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

47

99

146

Tabulka 3: výsledky prvního kola volby 1998 O slovo požádal poslanec SPR-RSČ Jan Vik: „Pane předsedo, dámy a pánové, jsem nucen jménem poslaneckého klubu SPR-RSČ opětovně protestovat proti průběhu a nyní i proti výsledku volby hlavy státu. Je to jak v absurdním

23

24 25

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 104. Respekt Edice. Z přítomných 80 senátorů: 69 pro, 5 proti; z přítomných 197 poslanců: 185 pro, 12 proti. TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 104. Respekt Edice.

25

dramatu, kdy o nové hlavě státu rozhodl jeden jediný hlas, a to právě hlas vězněného republikánského poslance dr. Miroslava Sládka, který na základě rozhodnutí státních orgánů, ale i na základě této sněmovny a Senátu nemohl vykonávat svůj mandát daný mu voliči, občany České republiky. Chci zdůraznit, že SPR-RSČ neuznává dnešní volbu hlavy státu. Konstatujeme, že Václav Havel není legitimně zvoleným prezidentem České republiky. Pane Havle, styďte se.“26 Odpovědí mu byl pískot první dámy, Dagmar Havlové. Znovuzvolený prezident pak volitelům poděkoval za jejich důvěru: "Jsem rád, že tentokrát jsem byl zvolen už oběma fyzicky existujícími komorami našeho Parlamentu, jak to předpisuje Ústava. A vaší důvěry si vážím, obzvlášť proto, že se mi jí dostalo ve volbě tajné. Jsem připraven 2. února, kdy skončí mé první funkční období v úřadě českého prezidenta, složit bez výhrad slib a jsem připraven využít všech zkušeností, které jsem dosud nabyl, k tomu, abych ve svém druhém a posledním funkčním období plnil své poslání co nejlépe a v souladu se slibem, který složím."27 Prezidentský slib Václav Havel složil 2. února roku 1998 na druhé společné schůzi obou parlamentních komor.

2.3. Rok 2003 Volba prezidenta v roce 2003 byla neoddělitelně spjata s „odcházením“ Václava Havla. Rozhodně na scéně nebyl nikdo, koho by bylo možné si automaticky představit na Hradě jako jeho nástupce. „Díky absenci jasného „pohavlovského“ kandidáta lze bez nadsázky prohlásit, že skutečný boj o prezidentský post začal v České republice až v roce 2003. Václav Havel měl přece jen neopakovatelné postavení, podobné Masarykovu.“28

26

27

28

vystoupení Jana Vika na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 1996-1998), dne 20. 1. 1998 [citováno 17. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001008.htm vystoupení Václava Havla na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 1996-1998), dne 20. 1. 1998 [citováno 17. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001008.htm TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 124. Respekt Edice. ISBN 978-80-903766-7-0.

26

2.3.1. První volba – 15. 1. 2003 Jako první představila svého kandidáta ODS a nebyl jím nikdo jiný než Václav Klaus. Jeho kandidatura se zdála být logickým vyústěním jeho politické cesty a jeho mateřská strana za ním pevně stála. Nicméně velké šance na vítězství se Klausovy nepřisuzovaly. Ostatní politické strany mu nebyly příliš nakloněny, především kvůli pět let staré opoziční smlouvě, kterou Klaus společně se Zemanem stvořil. Sociální demokracie v čele s premiérem Špidlou postavila volební kampaň v předchozích volbách na její kritice a menší strany nemohly Klausovi zapomenout jeho plány na změnu volebního systému. Mnohem větší šance měl mít kandidát ČSSD. Jenže již při hledání toho správného „jména“ se naplno ukázala příčina pozdějšího nezdaru sociální demokracie v této volbě. ČSSD byla rozpolcená a spor mezi modernisty a tradicionalisty v jejích řadách se přenesl i do prezidentské volby. Tzv. levicové křídlo prosazovalo kandidaturu Miloše Zemana, ale tomu se bránil předseda strany Vladimír Špidla. Nakonec bylo uspořádáno jakési referendum – anketa, do které měli možnost přispívat jak členové strany, tak ostatní občané a která byla organizačně naprosto nezvládnutá. V ní zvítězil přesvědčivě Miloš Zeman, na druhém místě skončil bývalý ministr spravedlnosti a soudce Jaroslav Bureš, který se nakonec stal kandidátem ČSSD v první volbě, protože Zeman se hodlal účastnit až volby druhé. V první volbě, konané dne 15. 1. 2003, byli dalšími kandidáty Petr Pithart za KDU-ČSL a Miloslav Kříženecký za KSČM. Podle různých předvolebních prognóz jediným, kdo mohl mít naději na zvolení, měl být právě Petr Pithart. V případě, že by do druhého kola postoupil společně s Václavem Klausem, se poslanci a senátoři sociální demokracie měli při „volbě menšího zla“ (z jejich pohledu) přiklonit na stranu lidoveckého kandidáta. Největším outsiderem této volby naopak byl kandidát navržený komunistickou stranou advokát Miloslav Kříženecký. Své postavení si dobře uvědomoval: "Už vzhledem k tomu, kdo mě 27

oslovil, jsem jen do počtu, ale jak je mým zvykem, budu se snažit udělat maximum."29 V úvodu 1. společné schůze Poslanecké sněmovny a Senátu vystoupil odcházející prezident Václav Havel a ve své řeči poděkoval všem, kteří ho do funkce zvolili, za důvěru a s poslanci a senátory se rozloučil.30 Volitelé následně vůbec poprvé v historii prezidentských voleb od roku 1993 umožnili všem uchazečům o prezidentský post, aby vystoupili se svými kandidátskými projevy. V nich se především opakovaly představy role, jakou by měl nový prezident plnit a vlastností, které by měl mít. Obecně se tvrdí, že kandidátské projevy nemají většího smyslu, protože volitelé jsou už dopředu rozhodnuti. S tím se dá souhlasit. Pokud však někdo svým projevem zaujal a snad i získal několik plusových bodů, pak to byl Václav Klaus. Zajímavé bylo, že „nezazněl vlastně jediný konfrontační projev proti Václavu Klausovi. Zatímco na Havlovi komunisté rozcupovali úplně všechno a vyčítali mu transformaci, tunelování bank i privatizaci, vůči hlavnímu architektovi nepadla jediná výhrada.“31 První kolo první volby dopadlo následovně. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Jaroslav Bureš

7

39

46

Václav Klaus

31

92

123

Miroslav Kříženecký

2

44

46

Petr Pithart

35

20

55

Tabulka 4: výsledky prvního kola první volby 2003

29

30

31

ON O JINÝCH, JINÍ O NĚM: Volba prezidenta 2003 - kandidát KSČM. Mladá fronta dnes. 14. 1. 2003, roč. 2003, s. 9 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=434078 „Dělal jsem, co jsem uměl. Asi se mi leccos povedlo a asi jsem i leccos zkazil. Ať tak či onak, není mým úkolem své působení hodnotit. To je a bude věcí veřejnosti, politiků, novinářů a samozřejmě politologů a historiků.“ viz. vystoupení prezidenta Václava Havla na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 15. 1. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/001schuz/s001001.htm TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 124. Respekt Edice.

28

Do druhého kola postoupil Václav Klaus s nejvíce hlasy v Poslanecké sněmovně a Petr Pithart s nejvíce hlasy v Senátu.32 Takový výsledek byl velkým překvapením, Petr Pithart získal pouhých 20 hlasů ve sněmovně, byť jen lidovci, kteří jej navrhli, disponovali 21 poslanci. Nastala tak sice situace, předvídaná v úvodu této podkapitoly, kdy se sociální demokraté měli přiklonit na Pithartovu stranu, ale bylo zřejmé, že ne všichni volí podle přání vedení svých stran. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

32

77

109

Petr Pithart

43

46

89

Tabulka 5: výsledky druhého kola první volby 2003 Výsledek druhého kola ukázal, že rozkol v sociální demokracii je možná větší, než se zdál. Vladimír Špidla si uvědomil, že stranu prakticky neřídí a že velká část ČSSD čeká na druhou volbu, aby mohli podpořit Miloše Zemana. Do třetího kola postoupili oba kandidáti z druhého kola. Ani jeden z kandidátů však nezískal nadpoloviční většinu všech poslanců a senátorů a první volba tak skončila neúspěšně. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

33

80

113

Petr Pithart

40

44

84

Tabulka 6: výsledky třetího kola první volby 2003 Bezprostředně po vyhlášení výsledků třetího kola vystoupil Václav Klaus, poděkoval všem, kteří ho volili i těm, kteří ho nevolili. Předně prý proto, že doufá, že se tito poslanci příště polepší. Současně také jasně deklaroval, že se hodlá zúčastnit další volby. Petr Pithart se později nechal slyšet, že by přijal kandidaturu do druhé volby pouze jako společný kandidát celé vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL a US). To se nakonec nestalo.

32

Volba byla opět tajná - z přítomných 80 senátorů: 77 pro, 3 proti; z přítomných 197 poslanců: 194 pro, 3 proti.

29

2.3.2. Druhá volba – 24. 1. 2003 Do druhé volby nasadila ODS opět Václava Klause. Sázka na svého čestného předsedu jí v první volbě vyšla. Václav Klaus získal v první volbě přibližně o čtyři desítky hlasů víc, než se očekávalo. Nejednotní sociální demokraté do druhé volby navrhli v souladu s výsledky své absurdní ankety Miloše Zemana. Menší vládní strany se společně s několika nezařazenými senátory nehodlaly smířit s vítězstvím ani jednoho z dvojice Zeman – Klaus a do druhé volby tak navrly vlastní kandidátku – senátorku Jaroslavu Moserovou. Největší chybou těchto stran zřejmě bylo, že si v danou chvíli neuvědomily, že zřejmě největší šanci na úspěch by měly, kdyby trvaly i nadále na svém původním kandidátovi, tedy na Petru Pithartovi. Bylo od počátku téměř jistě, že jejich kandidátka nemůže vážně pomýšlet na vítězství, zároveň však bylo zřejmé, že může pořádně zamíchat volebními kalkulacemi. Ve svém kandidátském projevu Jaroslava Moserová odsoudila lež a vybídla delegáty, aby volili především podle svého svědomí.33 Svou řečí plnou morálky až příliš vyvolávala vzpomínky na Václava Havla a tím zřejmě ještě snížila své šance. Václav Klaus navázal na své vystoupení po třetím kole první volby a řekl: „Na závěr minulé volby jsem vás s nespornou nadsázkou, kterou jste podle vaší reakce přijali, požádal, abyste se polepšili. Zkusil jsem začít sám u sebe. A ukázalo se, že to není snadné. Ukázalo se, že to není snadné, ale za pokus to stojí.“34 A za své vystoupení opět sklidil potlesk a svým bojovným postojem a odlehčujícím tónem znovu o něco stoupl v očích nerozhodnutých volitelů. Miloš Zeman v několika bodech shrnul své představy o tom, co by podle něj prezident dělat měl a co by dělat neměl. Rozhodnutí pak dle svých slov nechává na delegátech, protože

33

34

viz. vystoupení Jaroslavy Moserové na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 24. 1. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002004.htm vystoupení Václava Klause na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 24. 1. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002003.htm

30

chová hlubokou úctu k jejich svobodné volbě.35 I tentokrát bylo bezproblémově rozhodnuto o tajném způsobu provedení volby.36 Hned v prvním kole druhé volby překvapivě vypadl Miloš Zeman. Svoji prohru neunesl a okamžitě po ohlášení neoficiálních výsledků volby opustil Hrad. Jeho porážka na jedné straně vyvolala úsměvy na tvářích Vladimíra Špidly a jeho stoupenců a na druhé straně velké rozčarování na straně sympatizantů Miloše Zemana. Pro ty prakticky druhá volba skončila a bylo tak pravděpodobné, že prezident ani tentokrát nebude zvolen. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

32

89

121

Jaroslava Moserová

43

25

68

Miloš Zeman

5

78

83

Tabulka 7: výsledky prvního kola druhé volby 2003 Do druhého kola postoupili Václav Klaus a Jaroslava Moserová. Miloši Zemanovi zřejmě paradoxně uškodilo, že získal hlasy některých volitelů z řad KSČM, potopila ho jeho vlastní strana. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

33

85

118

Jaroslava Moserová

42

32

74

Tabulka 8: výsledky druhého kola druhé volby 2003 Také do třetího kola postoupili Klaus i Moserová. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

32

95

127

Jaroslava Moserová

39

26

74

Tabulka 9: výsledky třetího kola druhé volby 2003

35

36

viz. vystoupení Miloše Zemana na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 24. 1. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002005.htm Z přítomných 78 senátorů: 46 pro, 3 proti; z přítomných 199 poslanců: 191 pro, 6 proti.

31

Druhá volba roku 2003 tak skončila znovu jakýmsi volebním patem. Znovu by se dalo zopakovat, že za neoficiálního vítěze této situace lze označit ODS, která pro svého kandidáta sehnala zatím ve všech šesti kolech prezidentské volby nejširší podporu a navíc postupně přiživovala rozkol ve vládní koalici. „Byla to zvláštní volba – vše bylo napřeno k tomu, aby nikdo nevyhrál, zejména Miloš Zeman ne. Bojovalo se vlastně jen v prvním kole, pak už se přemýšlelo jen o tom, co dělat ve třetí volbě.“37 Také po druhé neúspěšné volbě vystoupil Václav Klaus před delegáty, poděkoval za hlasy a vyjádřil odhodlání kandidovat i nadále a to ať již v další volbě parlamentní, nebo v případné volbě přímé. V těchto dnech se skutečně vedly velmi vzrušené debaty na téma zavedení přímé volby prezidenta republiky. Skutečná politická vůle k provedení tohoto kroku však chyběla. 2.3.3. Třetí volba – 28. 2. 2003 Dne 3. 2. 2003 skončilo druhé funkční období prezidenta Václava Havla a Česká republika se tak na nějaký čas ocitla bez hlavy státu. Své pravomoci prezident Havel předal předsedovi vlády Vladimíru Špidlovi a předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi. Vládní koalice byla odhodlána postavit ve třetí volbě proti Václavu Klausovi společného kandidáta a toho také zvolit. Problémem však byla skutečnost, že se koaliční strany nebyly schopné na nějakém kandidátovi dohodnout. Hledání někoho, kdo by vyhovoval požadavkům všech stran, bylo zmatené a chvílemi snad až komické. Každý den se v médiích objevovala nová jména. Postupně byli uvažováni předsedkyně Akademie věd Helena Illnerová, rektor UK Ivan Wilhelm, senátor Pavel Rychetský a další. Nakonec byl vybrán a odsouhlasen profesor filosofie, děkan Fakulty humanitních studií Univerzity

37

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 177. Respekt Edice.

32

Karlovy a bývalý ministr školství Tošovského úřednické vlády Jan Sokol. Nejednalo se o špatného kandidáta. Problém byl ve způsobu, jímž byl vybrán, který byl víceméně náhodný. Ukázalo se, že zajistit Janu Sokolovi podporu nebude jednoduché. Proti němu se vyslovovali někteří politici vládních stran a především proti němu ostře vystoupila KSČM. Jan Sokol jakožto bývalý disident a věřící člověk, zastávající pro komunisty nepřijatelné názory ohledně česko – německých vztahů38, nemohl získat hlasy poslanců a senátorů KSČM. Třetí společná schůze Poslanecké sněmovny a Senátu, na které se měla konat volba prezidenta, započala 28. 2. 2003 v dopoledních hodinách. Jako v minulých případech, tak také tentokráte v úvodu zazněly proslovy kandidátů. Václav Klaus v úvodním příspěvku přirovnal svou cestu třemi prezidentskými volbami k pohádkovému plnění postupně obtížnějších úkolů. Jan Sokol se domnívá, že v České republice již dochází k přechodu od charismatického – zakladatelského uspořádání společenské moci, spojeného se silnými osobnostmi k uspořádání institučnímu, opírajícímu se spíše o silné instituce. Sám by se rád přičinil, aby tento přechod pokračoval.39 Znovu byla jednoduše prohlasována tajná volba prezidenta.40 Z celé schůze byl omluven poslanec ČSSD Robert Kopecký41, což znamenalo možné snížení volebního kvóra ve druhém a třetím kole. ODS se po celou dobu snažila vzbouzet dojem, že Václav Klaus je vlastně outsider. Tato taktika se jí dařila a také se ukazovala jako účinná. Navíc začínalo být jasné, ke kterému kandidátovi se přikloní hlasy komunistů. Miroslav

38

39

40 41

Jan Sokol v roce 1995 podepsal výzvu Smíření 95, vyzývající k neprodlenému zahájení rozhovorů mezi českou vládou a politickou reprezentací sudetských Němců. Sokol: „Je třeba říct dvě základní věci: Odsun byla hanebnost, ale žádný majetek vracet nebudeme.“ Komunisté však považovali jakékoliv takové myšlenky za nebezpečné. viz. vystoupení Jana Sokola na 3. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 28. 2. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/003schuz/s003004.htm Z přítomných 80 senátorů: 67 pro, 13 proti; z přítomných 199 poslanců: 183 pro, 14 proti. Důvodem bylo nedorozumění, ke kterému došlo, když si Jan Sokol spletl poslance Kopeckého s poslancem Kubinyim, který veřejně prohlásil, že protáhne-li se volba dále než do druhé volby, už se jí nebude účastnit. Tento jeho postoj označil Sokol za hloupost – ale za hloupost Kopeckého. Kopecký se urazil a řekl, že pokud ho Sokol považuje za hloupého, nebude se dotýkat jeho „jemnocitu“ tím, že by ho volil a na volbu nedorazil. Poslanec Kubinyi se naopak nechal přemluvit a byl přítomen.

33

Grebeníček (předseda KSČM) ve svém proslovu mimo jiné řekl: „Česká republika a její občané rozhodně nepotřebují na Hradě osobu nevýraznou, o které se teprve dozvíme, co vlastně chce. Český stát v hektické době potřebuje, třeba i ne všemi bez výhrad přijímanou, ale veřejně profilovanou, do určité míry vypočitatelnou autoritu.“42 Že tím měl na mysli Václava Klause, je lehké si domyslet. A Václav Klaus skutečně v prvním kole dostal všechny komunistické hlasy. To znamenalo další ránu pro Vladimíra Špidlu. Podpora Klause byla velká, otázkou tak bylo, jak se komunisté zachovají ve třetím kole. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

32

115

147

Jan Sokol

47

81

128

Tabulka 10: výsledky prvního kola třetí volby 2003 „Mezi představiteli vládního tábora zavládla panika. Začíná se hned rozebírat, jaký to může mít vliv na pevnost vládní koalice, budoucnost Vladimíra Špidly, kterého čeká volební sjezd ČSSD, a jestli se může vrátit opoziční smlouva, když její autor možná stane na Hradě. Už jen tato atmosféra znemožňuje úspěch. Nikdo není schopen koncentrace a chladného uvažování. Záhy na to přicházejí výsledky druhého kola, Klaus si sice pohoršil, ale stále je blízko vítězství.“43 Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

30

109

139

Jan Sokol

46

83

129

Tabulka 11: výsledky druhého kola třetí volby 2003 Poslednímu kolu volby předchází vzrušená jednání. Vládní koalice v čele s premiérem Špidlou si již uvědomuje, že svého kandidáta zřejmě neprosadí, a

42

43

viz. vystoupení Miroslava Grebeníčka na 3. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 28. 2. 2003 [citováno 25. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/003schuz/s003006.htm TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 205. Respekt Edice.

34

proto usiluje alespoň o to, aby nevyhrál Václav Klaus. Na rychle svolané schůzce všech koaličních klubů však již někteří z delegátů deklarují podporu Václavu Klausovi. Na volitele je vyvíjen velký tlak, aby byl prezident konečně zvolen. Všem je jasné, že občané volbu prezidenta sledují a jsou jejím zdlouhavým vývojem znepokojeni. Václav Klaus využije přestávku před třetím kolem volby a navštíví komunisty. Nepřímo jim slíbí, že s nimi bude na rozdíl od Václava Havla jednat. Grebeníček si velmi dobře uvědomuje, že pokud by se prezidenta znovu nepodařilo zvolit, na řadu by mohla přijít přímá volba. KSČM by tak ztratila všechen svůj vliv a už by nemohla se svými hlasy obchodovat Je rozhodnuto, Špidla je poražen. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

Václav Klaus

33

109

142

Jan Sokol

46

78

124

Tabulka 12: výsledky třetího kola třetí volby 2003 Ve třetím kole je prezidentem republiky zvolen Václav Klaus. K vítězství mu pomohli kromě členů ODS a nezávislých senátorů také komunisté, někteří lidovci a část poslanců a senátorů sociální demokracie. „Pak už následují jen gratulace. Z vlády si k potlesku první stoupá premiér Špidla. Vášnivě plácá dlaněmi a nasazuje u toho široký úsměv.“44 Václav Klaus složil slib dne 7. 3. 2003 na 4. společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu (2002-2006) a stal se po Václavu Havlovi druhým prezidentem obnovené samostatné České republiky.

44

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha: Respekt Publishing, a.s., 2008, s. 208. Respekt Edice.

35

2.4. Rok 2008 2.4.1. První volba – 8. a 9. 2. 2008 Do první volby prezidenta, konané na první společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu (od 2006) dne 8. 2. 2008 vstupovali dva kandidáti. Vládní ODS samozřejmě znovu navrhovala úřadujícího prezidenta Václava Klause. Ten však byl nepřijatelný jak pro sociální demokraty, tak také pro koaličního partnera ODS, Stranu Zelených. Dlouho hledaným „antiklausem“ (tento pojem byl používán především některými médii) se nakonec stal profesor ekonomie, obchodu a hospodářské politiky na Michiganské univerzitě, Čechoameričan Jan Švejnar.45 Jako obvykle dostali oba kandidáti hned v úvodu volební schůze prostor ke svým kandidátským projevům. Václav Klaus poděkoval všem, kdo jej volili minule za důvěru, všem ostatním za spolupráci a demokratické utkávání se. Ve všech situacích se zachoval jako nadstranický prezident. Za dva milníky svého prezidentování označil vstup do EU a rychlý ekonomický růst. Dále řekl, jaký prezident být má, jaký být nemá a jaký být musí. Zopakoval, že prezident nemá být strůjcem či iniciátorem, ve většině případů ani řešitelem politických témat, to přísluší Parlamentu. Prezident tak ani nemůže mít svůj politický program. Označil se za záruku kontinuity. A slíbil, že se pokusí nikoho nezklamat. Jan Švejnar věří, že český národ bude úspěšný a chtěl by k tomuto úspěchu přispět. Prezident nemá mít svůj vlastní politický program, má však mít své téma a svůj styl. Za své téma označil odstraňování barier rozdělujících společnost a společnou práci pro občany. Jeho stylem je otevřenost, týmová práce, ochota naslouchat, víra v dialog a dohodu. Vyzval k práci na společném projektu - vrátit politice úctu v očích občanů, vrátit lidem víru v politiku a její smysl.

45

Postupně byla zmiňována jména jako Jiří Dientsbier, Petr Pithart, nebo Václav Pačes.

36

Po obou kandidátech vystupovali postupně představitelé jednotlivých politických stran a zdůvodňovali svá rozhodnutí podpořit některého z kandidátů. Vystupující, kteří podporovali úřadujícího prezidenta, mluvili nejvíce o svém kandidátovi. Jeho odpůrci mluvili také nejčastěji o Klausovi, kritizovali ho a jen jakoby mimoděk vyjadřovali podporu Švejnarovi. Zřejmě nejagresivnější rétoriku zvolili představitelé Strany zelených. Rozprava se obsahově postupně přesouvala z hodnocení kandidátů na téma, na kterém se nakonec zasekla úplně, a tím byl způsob provedení volby prezidenta. Zatímco v předchozích prezidentských volbách bylo pokaždé lehce rozhodnuto o tajném hlasování, v roce 2008 se političtí představitelé nebyli schopni na konkrétním způsobu dohodnout. Vleklá pře započala již dávno před zahájením společné schůze, ale protože se ji nepodařilo nijak vyřešit, pokračovala plynule i ve Španělském sále. O tomto vleklém několikahodinovém vyjednávání bylo pojednáno již v kapitole 1.4. a není tak nutné se jím zde do detailu zaobírat. Po téměř desetihodinovém martyriu nakonec došlo na řešení, které bylo navrhováno jako úplně první, dokonce ještě před kandidátskými projevy. Šlo o postup navrhovaný předsedou Poslanecké sněmovny Miloslavem Vlčkem: hlasovat nejdříve o návrhu na tajnou volbu, a pokud neprojde (nebude schválen oběma komorami), volit prezidenta automaticky veřejně. Návrh na tajnou volbu podle předpokladů neprošel.46 Krátce po osmé hodině večer tak konečně mohlo proběhnout první kolo veřejné volby. hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

47/22

92/103

139/125

Jan Švejnar

32/28

106/82

138/110

Kandidát

Tabulka 13: výsledky prvního kola první volby 2008 V prvním kole nebyl žádný z kandidátů zvolen, oba postupují do druhého kola. Druhé kolo se konalo okamžitě po vyhlášení výsledků kola prvního, ale

46

Z přítomných 81 senátorů: 52 pro, 21 proti; z přítomných 200 poslanců: 93 pro, 101 proti.

37

jeho výsledky už nebyly vyhlášeny, jelikož Sněmovna nepřijala návrh na pokračování jednání i ve večerních hodinách a schůze tak musela být ve 21 hodin přerušena. V jednání bylo pokračováno druhý den, tedy 9. 2. 2008. hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

48/22

94/99

142/121

Jan Švejnar

31/36

104/84

135/120

Kandidát

Tabulka 14: výsledky druhého kola první volby 2008 Prezident nebyl zvolen ani v druhém kole. Do třetího kola postoupili oba kandidáti. Bylo zřejmé, že pokud by Václav Klaus udržel stávající podporu, byl by ve třetím kole zvolen. Prezidentské volby se nezúčastnil nezávislý senátor Karel Barták (z klubu KDU-ČSL), údajně na protest proti veřejné volbě. Neprozradil však, koho by volil. Ve třetím kole už nevolil ani lidovecký senátor Josef Kalbáč, kterému se udělalo nevolno po té, co mu na toaletách vyhrožoval neznámý mladík a ani sociálně demokratický poslanec Evžen Snítilý, který zkolaboval a musel vyhledat lékařskou pomoc. Počet hlasů, potřebných ke zvolení tak byl snížen na 140 hlasů. hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

47/23

92/103

139/126

Jan Švejnar

32/35

81/82

113/117

Kandidát

Tabulka 15: výsledky třetího kola první volby 2008 Ani ve třetím kole tak nebyl prezidentem zvolen žádný z kandidátů. "Volba je veřejná jen proto, aby předsedové strany mohli kontrolovat svoje ovečky. Ve všech volbách jsem měl více hlasů než můj konkurent, ale nestačilo to. Platí to pověstné "Jedeme dál," 47 řekl krátce po zveřejnění výsledků Václav Klaus.

47

SUCHOMEL, Petr. „Jedeme dál!“ sliboval Klaus ODS. Mladá fronta dnes. 11. 2. 2008, s. 6 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=807888

38

2.4.2. Druhá volba – 15. 2. 2008 Do druhé volby byli opět nominováni oba kandidáti z volby první, Václav Klaus a Jan Švejnar. Proti nim se rozhodli postavit svého kandidáta také komunisté. Jejich kandidátem se nakonec stala europoslankyně Jana Bobošíková. Její kandidatura od počátku nebyla brána příliš vážně, vystrašila však „antiklausovskou“ koalici ČSSD a SZ. Hrozilo totiž, že pokud v prvním kole komunističtí poslanci podpoří třetího kandidáta, dojde k rozmělnění hlasů proti Klausovi a ten tak postoupí do druhého kola sám. Tento scénář se nakonec nenaplnil, Jana Bobošíková ještě před zahájením prvního kola druhé volby dobrovolně odstoupila. Druhou volbu ovlivnily také dvě události. Skutečnost, že sociálně-demokratický poslanec Evžen Snítilý ohlásil, že bude volit Václava Klause, za což byl okamžitě vyloučen z poslaneckého klubu ČSSD a nařknut z korupčního jednání, a absence poslankyně SZ Hany Zubové. Šance Václava Klause na zvolení tak výrazně stouply. To také bylo znát z následujících jednání. Znovu byla prosazena veřejná volba (stejným způsobem jako při volbě první). 48 Tím skončila volba také pro senátora Bartáka, který opět odmítl volit prezidenta veřejně. hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

48/21

93/98

141/119

Jan Švejnar

32/33

104/81

136/114

Kandidát

Tabulka 16: výsledky prvního kola druhé volby 2008 V prvním kole nebyl žádný z kandidátů zvolen. Do druhého kola postoupili oba kandidáti. Předseda sociální demokracie Jiří Paroubek rezignovaně prohlásil, že Václav Klaus bude zvolen třemi korupčními hlasy (měl na mysli poslance Pohanku, Melčáka a Snítilého). Při neúčasti jednoho poslance a jednoho senátora bylo na vítězství třeba 100 hlasů ve Sněmovně a 41 v Senátu.

48

Z přítomných 81 senátorů: 7 pro, 20 proti; z přítomných 199 poslanců: 1 pro, 78 proti. (návrh na tajnou volbu)

39

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

48/21

93/102

141/123

Jan Švejnar

32/32

94/83

126/115

Kandidát

Tabulka 17: výsledky druhého kola druhé volby 2008 Ani v druhém kole nebyl prezident zvolen. Václav Klaus však v obou kolech dosáhl výsledku 141 hlasů, což by mu ve třetím kole stačilo i za plného stavu delegátů. Do třetího kola postoupili oba delegáti. Objevily se i informace, že ČSSD a SZ kandidaturu Jana Švejnara před třetím kolem stáhnou a při hlasování opustí Španělský sál. Nakonec se tak nestalo a třetí kolo proběhlo běžným způsobem. Zúčastnilo se 279 poslanců a senátorů. Kandidát

hlasy Senát

hlasy PS

hlasy celkem

(pro/proti)

(pro/proti)

(pro/proti)

Václav Klaus

141/122

Jan Švejnar

111/119

Tabulka 18: výsledky třetího kola druhé volby 2008 Ve třetím kole druhé volby byl prezidentem republiky zvolen Václav Klaus. Nově zvolený prezident předstoupil před delegáty a poděkoval jim za důvěru. Zdůraznil, že „ je třeba jít dál, je třeba, abychom tuto volbu už měli za sebou a abychom se dívali skutečně dopředu. Jistá rozpolcenost politické scény, která zde byla demonstrována, se nesmí v žádném případě stát brzdou naší cesty vpřed.“49 Slavnostní slib složil Václav Klaus na 3. společné schůzi Poslanecké sněmovny a Senátu (od 2006) dne 7. 3. 2008 a stal se tak prezidentem České republiky na dalších pět let.

49

viz. vystoupení Václava Klause na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2006-...), dne 15. 2. 2008 [citováno 19. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2006ps/psse/stenprot/002schuz/s002030.htm

40

3. Návrhy na změnu ústavy ČR – zavedení přímé volby prezidenta

Úvahy o zavedení přímé volby hlavy státu je možné pomyslně rozdělit do dvou skupin, které jsou od sebe poměrně značně vzdálené v čase. V prvé takové skupině by se nacházely návrhy, které se objevovaly v době vzniku české ústavy, tedy ještě před samotným vznikem České republiky. Tato první skupina navazuje na úvahy československé a v této práci jí nebudeme věnovat větší pozornost, i přesto je vhodné tyto snahy alespoň připomenout. Patří sem návrh Ústavy poslanců Liberálně sociální unie a návrh Ústavy poslanců ČSSD, oba z roku 1992. První zamýšlel přímou volbu prezidenta až jako alternativu k dvěma neúspěšným kolům volby v dvoukomorovém parlamentu (do přímé volby by postoupili dva nejúspěšnější kandidáti z kola druhého a samotná přímá volba by tak byla pouze jednokolová), druhý pak operoval přímo s myšlenkou dvoukolové přímé volby. Mezi zastánce přímé volby prezidenta také už v této době patřil Václav Havel. Ten ve svém textu „Několik poznámek na téma české ústavy“ vyjadřuje přesvědčení, že přímá volba „dává prezidentovi zcela vlastní a nezpochybnitelnou legitimitu, zcela nezávislou na výsledcích parlamentních voleb“.50 Prezident vybavený takovou legitimitou pak může být opravdovým vyvažujícím

a

stabilizujícím

činitelem,

potřebným

především

v postkomunistických zemích, ohrožovaných nestabilitou. Václav Havel dále upřesňuje, že takovou legitimitu nemusí prezident získat pouze přímou volbou, ale je možné žádoucího výsledku dosáhnout například také volbou oběma parlamentními komorami, případně doplněnými o regionální delegáty. Byl to právě Václav Havel, který byl 26. 1. 1993 (nepřímou volbou) zvolen prezidentem republiky. A zřejmě právě proto, že se prezidentem stal muž, který se těšil velké přízni lidu, snahy o zavedení přímé volby na delší dobu ustaly. Tím, že byl totiž

50

Havel, Václav: Několik poznámek na téma české ústavy. In: Chrastilová, B., Mikeš, P.: Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. Praha: ASPI, 2003, str. 371 a násl.

41

Parlamentem zvolen kandidát, kterého by si s velkou pravděpodobností vybrali i sami občané, ztrácela nabídka možnosti vybrat si kandidáta vlastního na zajímavosti pro potenciální voliče a neskrývala tak v sobě ani politický kapitál pro politické strany. Znovu se tato myšlenka na politické scéně objevuje koncem druhého volebního období Václava Havla, na podzim roku 2001. Stejně jako na počátku svého deset let trvajícího působení ve funkci prezidenta České republiky, také na jeho konci vyjádřil Václav Havel svou víru ve správnost zavedení přímé volby prezidenta: „Čím déle zastávám svou funkci, čím blíž je definitivní konec mého pobytu v ní a čím víc hovorů na to téma vedu s různými zahraničními politiky, tím větším příznivcem přímé volby prezidenta se stávám. Uvědomuji si totiž stále naléhavěji, že v situaci, kdy v podstatě všechny ústavní, státní, veřejnoprávní či samosprávné funkce jsou ať už přímo či nepřímo - produktem soutěže politických stran ve volbách do zastupitelských sborů, bylo by pro politickou stabilitu v zemi nesmírně důležité, aby aspoň jedna z nejvyšších funkcí měla přímý, tedy zastupiteli nezprostředkovaný mandát od občanů, a díky tomu i poněkud jiný typ legitimity než ostatní. Vždyť prezident volený parlamentem je v podstatě jeho odvozeninou, tak jako vláda a spousta jiných orgánů, a závisí proto jen a jen na výsledku parlamentních voleb, kdo se jím stane. A to se mi právě z hlediska dobrého systému vah a protivah nezdá dobré.“51 Jednotlivým dalším návrhům na zavedení přímé volby prezidenta do našeho právního řádu, které jsem pro potřebu této práce výše označil jako návrhy druhé skupiny, bych se na následujících stránkách rád věnoval poněkud podrobněji.

3.1. Návrh poslanců Čtyřkoalice (sněmovní tisk 1109, III. volební období) Snaha o zavedení přímé volby prezidenta se na naší politické scéně znovu objevila poprvé na podzim roku 2001, kdy skupina poslanců Čtyřkoalice kolem

51

HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo!. Mladá fronta dnes. 30. 1. 2002. [citováno 21. 2. 2009] Dostupný z: http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky.html&typ=HTML

42

Cyrila Svobody a Karla Kühnla (výjimkou Zdeněk Koudelka za ČSSD) předložila sněmovně návrh na novelizaci Ústavy ČR. Tento návrh zákona byl zaslán vládě k vyjádření stanoviska dne 9. 10. 2001 a o den později rozeslán poslancům jako sněmovní tisk číslo 1109/0. Obsahem navrhované změny je zavedení přímé volby prezidenta republiky na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva (čl. 54, odst. 3). Volbu prezidenta republiky vyhlašuje předseda Senátu tak, aby se první kolo voleb uskutečnilo nejpozději 30 dnů před uplynutím volebního období úřadujícího prezidenta. Uvolní-li se úřad prezidenta před uplynutím volebního období, předseda Senátu vyhlásí volbu prezidenta do sedmi dní tak, aby se první kolo voleb uskutečnilo nejpozději do 60 dnů ode dne vyhlášení volby prezidenta. (čl. 56) Navrhovat kandidáta mohou registrované politické strany, politická hnutí nebo občané České republiky starší 18 let, a to na základě petice podepsané nejméně 20 000 občany České republiky starších 18 let. (čl. 58, odst. 1) Samotná volba pak má být dvoukolová, ve druhém kole se utkají dva nejúspěšnější kandidáti kola prvního (resp. kdokoliv další se stejným počtem hlasů). Ke zvolení je tak vyžadována absolutní většina hlasů. Tato změna způsobu ustanovení prezidenta do funkce není provázena žádnou změnou kompetencí hlavy státu. Další podmínky výkonu volebního práva, organizaci voleb prezidenta republiky a rozsah soudního přezkumu má stanovit předvídaný prováděcí zákon. Daný návrh dále obsahoval omezení imunity poslanců, senátorů a soudců Ústavního soudu.

Z důvodové zprávy můžeme odvodit základní

pohnutky navrhovatelů k prosazování přímé volby. Na prvním místě stojí obava z toho, že při absenci širšího konsensu a současné obstrukci ze strany poslanců a senátorů může dojít k tomu, že prezident bude zvolen výraznou menšinou. Dokonce by k jeho zvolení mohly stačit hlasy pouhých 48 poslanců a nebyl by ani potřeba žádný hlas senátorský. Takto zvolený prezident by se pak mohl opírat pouze o velmi omezenou legitimitu svého úřadu. Jako další důvody pak navrhovatelé

uvádějí

„dlouhodobější

podporu

občanů

vyjadřovanou

v průzkumech veřejného mínění právě pro zavedení přímé volby prezidenta“, obavu ze situace, kdy bude parlamentem zvolen kandidát, kterého by občané přímo nikdy nezvolili, posílení legitimity přímo zvoleného prezidenta a jeho 43

nezávislost na stranických dohodách. Poslední argument je však samotnými navrhovateli hned vzápětí v podstatě popřen, když přiznávají, že „hlavní kandidáti zřejmě budou navrhováni politickými stranami a jejich koalicemi“. V závěru obecné části důvodové zprávy ještě stojí odhad finančního dopadu zamýšlené změny, který by měl dosahovat výše nákladů na volby do Poslanecké sněmovny, případně dvojnásobek pokud by se konala dvě kola volby.52 Jeden ze skupiny poslanců, kteří návrh předložili, Cyril Svoboda, v článku pro Hospodářské noviny ze dne 3. 10. 2001 označil daný návrh za realizaci volebního programu Čtyřkoalice Společně pro změnu a zavedení přímé volby nazval zásadní otázkou kvality naší demokracie. Jde podle něj o vytvoření přímé vazby mezi občanem a hlavou státu jako jeho nejvyšším reprezentantem. Obává se, že se nepřímá volba může zvrhnout v pragmatickou záležitost a politický kalkul, či dokonce politický obchod. Na druhou stranu vyzdvihuje sílu mandátu prezidenta voleného přímo, a to přesto, že zcela odmítá změnu jeho pravomocí.53 Vláda svým stanoviskem, rozeslaným poslancům dne 9. 11. 2001 vytknula projednávanému návrhu určité legislativní nedostatky. V nutnosti podpořit návrh kandidáta peticí s dvaceti tisíci hlasy vidí vláda nebezpečí, že žádná taková petice nebude, což by vedlo k tomu, že nebude ani žádný kandidát. Návrh nesplňuje předpoklad, že se volba hlavy státu uskuteční ve stanovené době. Volební proces není v navrhované úpravě úplně jasný. Oslabení postavení předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a posílení role předsedy Senátu Parlamentu České republiky a předsedy Ústavního soudu je v rozporu s koncepcí Ústavy České republiky.54

52

53

54

viz. Sněmovní tisk 1109/0 (III. Volební období) [citováno 21. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0 SVOBODA, Cyril. Ať prezidenta volí občané. Hospodářské noviny. 3. 9. 2001 [citováno 21. 2. 2009] Dostupný z: http://www.cyrilsvoboda.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=120&Itemid=49 viz. Usnesení Vlády České republiky ze dne 7. listopadu 2001 č. 1136 + P [citováno 21. 2. 2009]. Dostupné z: http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/dcc7d35c85c5f1e7c125741a004890df/e1a6b0fbfc c03359c12571b6006c785d?OpenDocument

44

Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil dne 15. 11. 2001. Určil zpravodajem Jiřího Bílého a navrhl přikázat k projednání Ústavně právnímu výboru. 1. Čtení proběhlo 4. 12. 2001 na 43. schůzi. Návrh zákona byl zamítnut (hlasování č. 130, usnesení č. 1899).

3.2. Senátní návrh senátorů za Čtyřkoalici (senátní tisk 289, III. funkční období) Pokusy Čtyřkoalice o prosazení jednoho z bodů své programové deklarace (ze září 2000) neskončily u výše popisovaného návrhu poslanců Svobody, Kühnla a dalších. Poměrně krátkou dobu po jeho zamítnutí přichází s prakticky totožným návrhem skupina 12 senátorů z okruhu tohoto politického uskupení. Návrh senátorů Roberta Koláře, Milana Šimonovského a dalších je po obsahové stránce naprosto shodný s návrhem předchozím, alespoň co se problematiky volby prezidenta týče. Novinkou tohoto návrhu je pouze přesun udělování milostí do kontrasignovaných pravomocí. Také důvodová zpráva zůstala prakticky nezměněna, důvody poslaneckého návrhu jsou zde obsaženy dokonce i ve stejném pořadí.55 Senátu byl tento návrh předložen dne 25. 4. 2002. Garančním

výborem

byl

pro

tento

návrh

ústavně-právní

výbor

(zpravodajem senátorka JUDr. Dagmar Lastovecká. Dne 4. 9. 2002 bylo tímto výborem přijato usnesení č. 132, které bylo rozdáno jako senátní tisk č. 289/1. Garanční výbor doporučil daný návrh zamítnout, stejně jako výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice (zpravodajem senátor Josef Pavlata), ve svém usnesení č. 167, přijatém dne 18. 6. 2002, které bylo rozdáno jako senátní tisk č. 289/2. Stálá komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury (zpravodajem senátor Ing. Jiří Stodůlka), přijal k tomuto tisku dne 3. 7. 2002 usnesení č. 9, které bylo rozdáno jako senátní tisk č. 289/3.

55

viz. Senátní tisk č. 289 (III. funkční období) [citováno 24. 2. 2009]. http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=1433

Dostupný

z:

45

Komise při rozpravě vycházela z písemných stanovisek zpracovaných na katedrách ústavního práva právnických fakult v Praze, Brně a Plzni, a v legislativním odboru Kanceláře Senátu. Zohlednila přitom řadu závěrů odborné publicistiky, jakož i vlastní stanovisko ke způsobu provádění změn ústavního pořádku a výsledek její činnosti je možné považovat za to nejzajímavější, co nám tento návrh přinesl. Poměrně rozsáhle pojednává o zavedení přímé volby jako celku a některé její závěry v této práci ještě připomeneme. Pro účely tohoto „katalogu“ návrhů je možné se spokojit s konstatováním, že komise vytýká navrhovatelům, že se podílejí na tzv. „ústavní smršti“, když podávají dílčí návrh na změnu Ústavy, přičemž za optimální řešení změny Ústavy, je-li však tato vůbec

potřebná,

považuje

komise

případnou

„komplexní

novelu“.

Nejpodstatnější obsahovou výtkou vůči navrhovatelům je neujasněnost záměru (Proč vlastně návrh na zavedení přímé volby prezidenta republiky předkládají?) Dále jsou postupně zpochybňovány jednotlivé body důvodové zprávy návrhu. V závěru tohoto usnesení stojí konstatování, že předložený návrh trpí řadou nedostatků, resp. je spjat s mnoha pochybnostmi. „Je jej tedy jistě možné využít jako námětu při promýšlení podoby našeho ústavního systému směrem k racionalizovanému parlamentarismu, v tomto případě nejspíše francouzského ražení. Nezdá se však, že by bylo možné se omezit pouze na změnu způsobu volby. Proto se nedoporučuje návrh v této podobě schválit.“56 Návrh byl zamítnut v září 2002.

3.3. Návrh poslanců US, KDU-ČSL a ČSSD (sněmovní tisk 90, IV. volební období) S blížícím se koncem druhého funkčního období prezidenta Václava Havla se téma možného zavedení přímé volby stávalo velmi politicky zajímavé a není tak divu, že se v následujícím období stává tato problematika opět středem

56

Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002 [citováno 24. 2. 2009]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=11879

46

zájmu. Na podzim roku 2002 je to skupina deseti poslanců Unie svobody, KDUČSL a sociální demokracie, která přichází se svým návrhem. Tento návrh Hany Marvanové, Jana Kasala, Zdeňka Koudelky a dalších byl sněmovně předložen dne 15. 10. 2002. Z hlediska obsahu je tento návrh opět v podstatě shodný s návrhy předchozími. Prezidenta republiky volí v přímých volbách lid na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva; právo volit má každý plnoletý občan ČR. Volbu prezidenta tentokrát vyhlašuje předseda Poslanecké sněmovny, místo předsedy Senátu, lhůty zůstávají beze změn. Oproti předešlým návrhům je pozměněno iniciační právo – navrhovat kandidáta nově může skupina deseti poslanců, nebo deseti senátorů. Nutnost podpořit svůj návrh peticí s dvaceti tisíci podpisy plnoletých občanů zůstává zachována jen pro kandidáta navrhovaného řadovým občanem. Dvoukolová volba je tímto návrhem upravena stejně, jako v návrzích předchozích, včetně losu, rozhodujícího v případě rovnosti hlasů v druhém kole. Také důvodová zpráva zjevně přebírá argumentaci návrhu poslanců Svobody, Kühnla a dalších (sn. tisk 1109, III. volební období), pouze poněkud mění jejich pořadí. Za stěžejní považují navrhovatelé otázku legitimity úřadu prezidenta republiky. Prezident, zvolený občany, bude podle nich více samostatný a měl by být i nadstranickou hlavou státu reprezentující všechny občany. Objevuje se zde znovu obava ze zvolení prezidenta pouhými osmačtyřiceti poslanci a srovnání s evropskými státy. Důvodová zpráva znovu také poukazuje na průzkum veřejného mínění a přání většiny občanů. 57 Návrh zákona byl rozeslán poslancům jako tisk 90/0 dne 16. 10. 2002 a vládě zaslán k vyjádření stanoviska dne 17. 10. 2002. Vláda zaslala stanovisko dne 15. 11. 2002 (rozesláno poslancům jako tisk 90/1). Předseda sněmovny stejného dne doporučil projednání návrhu zákona a určil zpravodajem JUDr. Miloslava Výborného. Návrh byl zamítnut v 1. čtení dne 27. 11. 2002 (hlasování č. 75, usnesení č. 179).

57

viz. Sněmovní tisk 90/0 (IV. volební období) [citováno http://www.snemovna.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=90&CT1=0

24. 2. 2009].

Dostupný

z:

47

3.4. Návrh poslanců ODS (sněmovní tisk 95, IV. volební období) Pouze týden po předchozím návrhu předkládá svoji variantu řešení přímé volby prezidenta také skupina 22 poslanců za ODS. Jejich motivací pravděpodobně bylo oznámení Václava Klause, že již nebude kandidovat na předsedu ODS a soustředí se na kandidaturu na prezidenta ČR. Mezi představiteli Občanské demokratické strany panovalo přesvědčení, že jejich předseda má větší šanci uspět ve volbě přímé, než v předpokládané volbě parlamentní. Ve sněmovně se tak v jednu chvíli sešly návrhy vládní koalice (viz. podkapitola předchozí) i opoziční ODS. Nutno říci, že tyto návrhy se liší. Prezidenta republiky samozřejmě i dle návrhu poslanců ODS volí v přímých volbách všichni plnoletí občané České republiky na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Vyhlášení volby prezidenta se opět vrací do rukou předsedy Senátu, lhůty zůstávají stejné. Navrhovat kandidáty mohou opět občané České republiky starší 18 let, politické strany a politická hnutí. Povinnost připojit k návrhu petici podporující kandidaturu navrženého kandidáta, podepsanou alespoň 20 000 občany České republiky, oprávněnými volit prezidenta republiky, mají tentokrát opět všechny subjekty výše uvedené. V této souvislosti se mi zdá jako logická námitka, uvedená v již zmiňovaném usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury (k senátnímu návrhu – ad 2.2), která by samozřejmě mohla být opakována u všech návrhů, které od sebe přebírali tento způsob navrhování kandidátů: „Registrované politické strany se neliší od občanů, neboť jedni i druzí musejí získat pro kandidáta 20 tis. podpisů. Není tedy důvodu, proč v tomto kontextu zmiňovat politické strany zvlášť. Rozlišeny by ale měly být politické strany parlamentní, jež již prokázaly svou reprezentativnost, a skupiny občanů. Návrhové oprávnění by tak klidně mohlo být zachováno nejméně deseti poslancům a nejméně deseti senátorům, resp. rozšířeno o nejméně 20 tis. občanů.“58 Tímto návrhem jsou také řešeny dvě

58

viz. Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002 [citováno 26. 2. 2009]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=11879

48

vzdáleněji související otázky, a to výklad pojmu „volební zákon“ v čl. 40 Ústavy a přesunutí pravomoci rozhodovat o platnosti volby prezidenta na Ústavní soud. Největší změnu však tento návrh přináší ve stanovení způsobu samotné volby prezidenta, která je podle něj jednokolová. „Zvolen je kandidát, který získal nejvíce odevzdaných platných hlasů.“59 Poprvé tak ke zvolení prezidenta postačuje relativní většina hlasů. Proč byl v tomto návrhu zvolen právě takový model přímé volby, vysvětloval zástupce předkladatelů poslanec JUDr. Jiří Pospíšil na osmé schůzi Poslanecké sněmovny dne 27. 11. 2002: „Domníváme se, že snaze zvolit výraznou a kvalitní osobnost právě nejlépe odpovídá jednokolový většinový systém, neboť při jeho realizaci je mnohem méně uplatněno tzv. negativní hlasování. Princip negativního hlasování se v zásadě uplatňuje u dvoukolových většinových volebních systémů, kdy do druhého kola postupuje pouze omezený počet kandidátů, nejčastěji to bývají dva první nejúspěšnější, a ve druhém kole pak vítězí ten, který získá absolutní většinu odevzdaných platných hlasů. Občané voliči tak jsou nuceni ve druhém kole při omezeném počtu kandidátů volit takového kandidáta, který přímo neodpovídá jejich politickým preferencím a jeví se víceméně jako osoba kompromisní, tudíž často v reálném životě nejméně výrazná.“60 Je poměrně pravděpodobné, že poslanec za ODS Pospíšil onou výraznou a kvalitní osobností měl na mysli právě Václava Klause. U kandidátů jemu podobných, tedy výrazných, s razantními a vyhraněnými názory by pak skutečně zřejmě mohl hrozit vyšší počet tzv. negativních hlasů. Je však otázkou, zda by změna tak významného zákona, jakým je Ústava České republiky, měla být vedena politickými úmysly. To, že tomu tak v případě návrhu poslanců za ODS z podzimu 2002 opravdu bylo, nasvědčuje také fakt, že tento návrh měl přinést okamžitou změnu, tedy změnu způsobu volby prezidenta již pro volbu Havlova nástupce. Tento postup mimo jiné kritizoval v reakci na výše citované vystoupení JUDr. Pospíšila tehdejší

59

60

Sněmovní tisk 95/0 (IV. volební období) [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=95&ct1=0 vystoupení JUDr. Jiřího Pospíšila při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002 [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008055.htm

49

místopředseda vlády a ministr spravedlnosti Pavel Rychetský, který tuto chvatnou snahu kladl do souvislosti s blížícími se komunálními a senátními volbami, a také s blížící se volbou nového prezidenta, sám pak navrhoval dlouhodobější práci na případně změně, vytvoření společné pracovní skupiny, složené ze zástupců všech parlamentních stran a především důkladnou diskuzi. Ve svém vystoupení také přímo kritizoval právě navrhovaný jednokolový způsob volby: „To je způsob volby, který může způsobit volbu výrazně minoritního, výrazně menšinového prezidenta, a to tak výrazně bez jakéhokoli omezení, že si myslím, že to je způsob volby, který by byl nedůstojný našeho ústavního systému.“61 V obecné části důvodové zprávy tohoto návrhu se dočteme, že „Hlavním důvodem, proč předkladatelé navrhují přímou volbu prezidenta, je ta skutečnost, že v případě, kdy prezident je volen zákonodárným sborem, ve kterém je zastoupeno více politických stran, je téměř nemožné nalézt politickou vůli ke zvolení výrazné a charismatické osobnosti, vyhovující většině veřejnosti. Nastává pak situace, kdy bývá zvolen kandidát, jehož hlavní “předností" je nevýraznost (“nikomu neškodí”) a loajalita vůči straně, která jej nominovala.“62 Dále následuje vysvětlení navrhované jednokolové volby (viz výše), obava z možného volebního patu při blížící se prezidentské volbě, nepotřeba měnit prezidentovi kompetence a odhadované finanční náklady (stejné jako při volbách do Poslanecké sněmovny). Návrh zákona byl rozeslán poslancům jako tisk 95/0 dne 23. 10. 2002 a o den později zaslán vládě k vyjádření stanoviska. Vláda zaslala (nesouhlasné) stanovisko dne 15. 11. 2002. Předseda sněmovny projednání návrhu zákona doporučil 15. 11. 2002 a zpravodajem určil JUDr. Miloslava Výborného. Rozprava k tomuto návrhu byla sloučena s rozpravou k návrhu předchozímu (sn.

61

62

vystoupení JUDr. Pavla Rychetského při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002, [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008056.htm Sněmovní tisk 95/0 (IV. volební období) [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=95&ct1=0

50

tisk 90/0, IV. volební období). A stejně jako návrh předchozí, byl i návrh poslanců Pospíšila a dalších zamítnut v 1. Čtení (hlasování č. 77, usnesení č. 180). Dokonce se tak stalo ve stejný den, tedy 27. 11. 2002.

3.5. Návrh poslanců Unie svobody (sněmovní tisk 172, IV. volební období) Návrh poslanců Hany Marvanové, Karla Kühnla, Františka Pelce, Taťány Fischerové, Svatopluka Karáska a Pavla Svobody obsahově kopíruje jen několik měsíců starý návrh předchozí (tisk 90). Ostatně právě Marvanová, Kühnl a Fischerová patřili již mezi navrhovatele tohoto předchozího návrhu. Rozdíl mezi oběma návrhy spočívá jen ve snížení počtu podpisů petice, potřebných k podpoření návrhu kandidáta řadovým občanem republiky z dvaceti tisíc na polovinu. Jinak zůstává v podstatě shodná také důvodová zpráva. Návrh je doplněn o věcný záměr prováděcího zákona k přímé volbě prezidenta republiky.63 Návrh skupiny výše uvedených poslanců byl rozeslán poslancům jako tisk 172/0 dne 13. 1. 2003. Organizační výbor projednání návrhu zákona doporučil dne 19. 2. 2003 a zpravodajem určil JUDr. Miloslava Výborného. Naprosto shodný návrh byl také současně předložen deseti senátory jako návrh senátního návrhu ústavního zákona v Senátu (senátní tisk č. 22, IV. funkční období). Vzhledem k tomu, že se jedná o návrh zcela identický a také proto, že jeho osud v Senátu byl poměrně krátký a nezajímavý (předložen 14. 1. 2003, zamítnut 22. 5. 2003), nemělo by většího významu se jím podrobněji zabývat. Také poslanecký návrh (tisk 172) nebyl daleko od rychlého zamítnutí již v prvním čtení. Takový postup byl v obecné rozpravě navrhován například předsedou poslaneckého klubu KSČM Pavlem Kováčikem a odůvodňován především právě obsahovou shodností tohoto návrhu s neúspěšným návrhem

63

viz. Sněmovní tisk 172/0 (IV. volební období) http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=172&ct1=0

[citováno

3. 3. 2009].

Dostupný

z:

51

předešlým. Dalším důvodem pro zamítnutí tohoto návrhu již v prvním čtení pak byl vznik Dočasné komise pro otázky Ústavy České republiky a snaha o to, aby tato komise dostala dostatečný prostor k rozsáhlé odborné diskusi o případných změnách Ústavy. V neposlední řadě pak byla namítána skutečnost, že v době projednávání tohoto návrhu byl dokončován vládní návrh na komplexnější změnu Ústavy a poslanci vládní Unie svobody by tak měli počkat na tento návrh. Všechny tyto důvody měly dále podtrhovat časové souvislosti. Daný návrh byl totiž sněmovně předložen dne 10. 1. 2003, tedy ještě před první prezidentskou volbou (konala se 15. 1. 2003). Navrhovatelé tak byli v podezření, že kvapným předložením tohoto návrhu připravovali půdu rychlému provedení změny Ústavy pro případ politického zablokování volby prezidenta. K obecné rozpravě došlo 9. 4. 2003, tedy v době, kdy funkci prezidenta republiky již téměř měsíc vykonával Václav Klaus. Zastánci zamítnutí tohoto návrhu tak operovali také tím, že není nutné přijímat změnu Ústavy nikterak „narychlo“, když úspěšným zvolením prezidenta vznikl Sněmovně velký časový prostor k příslušné debatě. Proti těmto hlasům důrazně vystoupil v obecné rozpravě se svým příspěvkem t. č. poslanec za ODS Jan Zahradil: „ani jeden z těchto důvodů podle mého názoru nezavdává příčinu k tomu, aby byl předložený návrh zamítán již v prvním čtení. Není důvod, aby nebyl propuštěn do dalšího čtení, a není tady důvod, abychom potom neuvažovali i na základě tohoto návrhu jako určité inspirace nad oněmi souvislostmi komplexních úprav a komplexní novely celé ústavy. Proto tady mohu prohlásit, že klub ODS se k návrhu na zamítnutí nepřipojí a nebude hlasovat pro zamítnutí tohoto návrhu již v prvním čtení.“64 A to i přesto, že dále poslanec Zahradil uznal nedokonalost daného návrhu a vyjádřil přesvědčení, že by takový návrh byl v nezměněném znění pro ODS nepřijatelný.

64

vystoupení Jana Zahradila při projednávání bodu č. 20, 14. schůze PS (IV. volební období), dne 9. 4. 2003 [citováno 3. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/014schuz/s014063.htm

52

V následném hlasování se nepodařilo prosadit návrh na zamítnutí daného návrhu (sn. tisk 172) v prvním čtení (z přítomných 156 poslanců 37 pro, proti 98) a ten se tak stal prvním návrhem na zavedení přímé volby prezidenta, který přežil první čtení. Tímto návrhem se zabývala jednak Dočasná komise Poslanecké sněmovny pro otázky ústavy, a to na několika svých schůzích. Dne 7. září 2004 tato komise po projednání se stejnou komisí v Senátu doporučila Poslanecké sněmovně, aby byl návrh zamítnut. Stejnou otázkou se zabýval na několika svých schůzích i ústavněprávní výbor, který na své 53. schůzi dne 1. prosince 2004 rovněž doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu, aby návrh nebyl schválen. Druhé čtení tohoto návrhu proběhlo po více než dvou letech, dne 4. 5. 2005. Mezitím již byl projednán a zamítnut vládní návrh na změnu Ústavy, kterým se budeme zabývat v další podkapitole.

Zástupkyně navrhovatelů Taťána

Fischerová v úvodu obecné rozpravy uvedla, že vzhledem k tomu, že problematika a procedura přímé volby byla ve vládním návrhu lépe rozpracována, jsou navrhovatelé připraveni v podrobné rozpravě přednést pozměňovací návrhy, které jsou identické s původní vládní úpravou (viz další podkapitola). Během obecné rozpravy vyšlo najevo, že silná politická vůle po změně způsobu volby hlavy státu z druhé poloviny roku 2002 a začátku roku 2003 postupně vyprchala a v době druhého čtení příslušného návrhu už rozhodně postrádala potřebnou intenzitu. Poslanec za ODS Jiří Pospíšil ve svém příspěvku shrnul urputné debaty, které probíhaly v uplynulém období v (již výše zmiňované) Dočasné komisi pro otázky Ústavy i v ústavně právním výboru PS a připustil, že v dané době neexistuje potřebný politický konsens pro zavedení přímé volby prezidenta, ani v otázce případného mechanismu jejího provedení. Toto zjištění se ukázalo jako pravdivé. Dne 11. 5. 2005 byl návrh poslanců Marvanové, Kühnla a dalších zamítnut ve třetím čtení (Z přítomných 183 poslanců pro návrh na zamítnutí 99, proti 49).

53

3.6. Vládní návrh (sněmovní tisk 349, IV. volební období) Posledním návrhem na změnu Ústavy a zavedení přímé volby prezidenta IV. volebního období se stal očekávaný vládní návrh, který kromě otázky volby prezidenta pojal do svého obsahu řadu dalších témat, například omezení poslanecké imunity, nebo rozšíření rozsahu ustanovení týkajících se Nejvyššího kontrolního úřadu a Ústavního soudu. Co se týče samotné úpravy té materie, na kterou se soustředíme, nepřichází vládní návrh s žádnou převratnou změnou. Prezidentská volba je dvoukolová s možností konání kola třetího v případě rovnosti počtu hlasů v kole druhém. Navrhovat kandidáta je oprávněno nejméně dvacet poslanců nebo deset senátorů nebo občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice občanů podepsaná nejméně deseti tisíci občany České republiky, kteří dosáhli věku 18 let. Důvodová zpráva tohoto návrhu je, ohledně zdůvodnění zavedení přímé volby, velice skoupá. Vystačí si s pouhým konstatováním, že „záměrem návrhu je prohloubit účast občanů na rozhodování o věcech veřejných. Prezident republiky je hlavou státu, v řadě směrů jeho reprezentantem v politické rovině. Je proto namístě, v souladu s převládajícím názorem veřejnosti, zavést přímou volbu prezidenta republiky.“65 Zajímavostí snad ještě může být skutečnost, že se v důvodové zprávě podobného návrhu poprvé objevuje konkrétně vyčíslený odhad finančního dopadu zavedení přímé volby; ta by měla stát půl miliardy korun. Sněmovně byl návrh předložen 10. 6. 2003 a jako sněmovní tisk 349/0 byl rozeslán poslancům o den později; zpravodajem byl určen JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D. První čtení probíhalo 3. a 8. 2003 a již během obecné rozpravy začínalo být zřejmé, že nedávná silná politická vůle po změně způsobu volby hlavy státu pomalu slábne, a že prosadit tento návrh (křehké „stojedničkové“) vlády bude velmi nesnadné. Ve svém pozdějším projevu to kriticky připomněl poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD): „Samozřejmě, že všechny strany iniciovaly tyto návrhy v období, kdy prezident republiky nebyl volen, a v opakovaných

65

Sněmovní tisk 349/0 (IV. volební období) [citováno http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=349&ct1=0

5. 3. 2009].

Dostupný

z:

54

volbách mohl vzniknout dojem, že snad nikdy ani prezidenta nezvolíme. V okamžiku, kdy prezident republiky v minulém roce zvolen byl, politický tlak a politická poptávka po přímé volbě prezidenta rapidně klesla.“66 Šanci na úspěch tohoto návrhu navíc snižovala pokračující pře mezi příznivci přímé volby prezidenta z řad poslanců, jejímž předmětem byl případný mechanismus této volby. Poslanec Jiří Pospíšil znovu zopakoval, že Občanská demokratická strana preferuje tzv. francouzský model: „Osobně bych uvažoval - a budu to též na komisi navrhovat - jiný model, např. tzv. francouzský model, jak jsou voleni zákonodárci do francouzského Národního shromáždění, který sice zachovává dvoukolový volební systém, nicméně do druhého kola nepostupují pouze dva nejúspěšnější, ale všichni kandidáti, kteří získají zákonem či ústavou stanovený počet platných odevzdaných hlasů. Ve Francii je to např. 12,5 %. Domnívám se, že takovýto model, francouzský model, více umožňuje, aby v druhém kole bylo minimalizováno tzv. negativní hlasování, kdy volič, pokud postupují pouze dva kandidáti podle navrženého modelu, je nucen se rozhodnout mezi dvěma kandidáty. Často volí kandidáta kompromisního, byť s jeho myšlenkami a postoji není plně ztotožněn. Tento problém vzniká v praxi zvláště v případě, kdy např. postoupí dva levicoví kandidáti, či naopak dva pravicoví kandidáti. Pak voliči opačného politického spektra jen velmi obtížně se rozhodují, jakého kandidáta podpořit.“

67

Komise, kterou poslanec Pospíšil ve svém příspěvku zmiňuje je

samozřejmě již v minulé podkapitole uváděná dočasná komise Poslanecké sněmovny pro otázky Ústavy. Tato komise byla poslanci u řečnického pultíku skloňována často a sněmovna nakonec souhlasila s přerušením a odročením projednávání vládního návrhu před ukončením obecné rozpravy do doby, než dočasná tato komise předloží své závěry.

66

67

vystoupení JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D. při projednávání bodu č. 7, 35. schůze PS (IV. volební období), dne 21. 9. 2004 [citováno 6. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/s035022.htm vystoupení JUDr. Jiřího Pospíšila při projednávání bodu č. 41, 18. schůze PS (IV. volební období), dne 3. 7. 2003 [citováno 5. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/018schuz/s018263.htm

55

Výsledkem činnosti komise bylo usnesení ze dne 13. 4. 2004, kterým komise doporučila daný návrh přijmout v pozměněném znění. Nutno však podotknout, že toto nové znění bylo pouze torzem původního návrhu a námi zkoumaná tématika z něj úplně vypadla. Předsedkyně komise paní poslankyně JUDr. Jitka Kupčová to vysvětlila dne 5. 5. 2004 při pokračování obecné rozpravy: „Při projednávání tohoto tisku jsme vycházeli z dohody, že budeme doporučovat takové změny, u kterých se zdá být možná shoda a kterými nebude docházet ke změnám v postavení, v pravomocích a ve vzájemných vztazích obou komor Parlamentu. Na druhé straně navrhujeme z tohoto vládního návrhu ústavního zákona vypustit alespoň prozatím úpravu přímé volby prezidenta republiky či rozšíření článku 40 ústavy. Jsou to typické oblasti, ve kterých jsme zatím nenalezli shodu a o kterých dočasná komise, ale jistě i všechny parlamentní strany budou dále diskutovat.“ 68 Návrh byl přikázán k projednání ústavněprávnímu výboru. Ústavně právní výbor tento návrh projednal a vydal dne 17. 9. 2004 usnesení (komplexní pozměňující návrh) doručené poslancům jako tisk 349/2. Toto usnesení obsahově zcela kopírovalo závěry dočasné komise a také jeho součástí tak bylo vypuštění problematiky přímé volby prezidenta. Projednávání návrhu pokračovalo dne 21. 9. 2004 obecnou i podrobnou rozpravou. V úvodu podrobné rozpravy prošel hlasováním návrh (ze 113 přítomných bylo 108 pro, proti 1), aby podkladem dalšího projednávání byl komplexní pozměňovací návrh schválený ústavněprávním výborem (sněmovní tisk 349/2). Tím z návrhu přímá volba prezidenta vypadla definitivně a vládní návrh na změnu Ústavy tak z pohledu této práce přestal být zajímavý. Důvodem k vypuštění přímé volby prezidenta z daného návrhu byla snaha prosadit alespoň nějaké ústavní změny. Proto byly ve vládním návrhu ponechány pouze ty zamýšlené změny, které měly alespoň teoretickou šanci na získání potřebné

68

vystoupení JUDr. Jitky Kupčové při projednávání bodu č. 34, 31. schůze PS (IV. volební období), dne 5. 5. 2004 [citováno 5. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/031schuz/s031059.htm#r1

56

podpory. Projednávání tohoto zákona skončilo neúspěšným hlasováním o schválení během třetího čtení dne 15. 12. 2004.

3.7. Návrh poslanců ČSSD (sněmovní tisk 332, V. volební období) Po neúspěchu předchozího návrhu trvalo téměř tři roky, než se téma zavedení přímé volby prezidenta opět objevilo v Poslanecké sněmovně. Skupina 61 poslanců sociální demokracie (Zdeněk Jičínský, Jiří Paroubek, Bohuslav Sobotka, Michal Hašek, Miloslav Vlček, Lubomír Zaorálek a další) předložila svůj

návrh

sněmovně

dne

16. 10. 2007.

„Ústavodárná

iniciativa

není

monotematická, zčásti čerpá z některých starších pokusů měnit Ústavu (dáno je to jistě i osobou jejího hlavního tvůrce Z. Jičínského, jednoho z autorů novely Ústavy ODS – ČSSD z roku 1999) a měla-li by být přijata, zasloužila by hlubší kritický rozbor.“

69

Zatím se spokojíme pouze s (pro tuto kapitolu typickým)

zevrubným shrnutím. Volba vyhlašovaná předsedou sněmovny by měla být dvoukolová, v případě rovnosti hlasů v druhém kole přichází opět na řadu kolo třetí. Navrhovat kandidáta může dvacet poslanců, deset senátorů, nebo plnoletý občan; ten ale ke svému návrhu musí znovu posbírat 10 000 podpisů. Upravováno je také postavení hlavy státu a to i přesto, že důvodová zpráva hlásá pravý opak. („Předkládaný návrh proto neusiluje o zásadní změnu rozsahu pravomocí prezidenta republiky…“

70

) Prezident republiky přichází o atribut

neodpovědnosti, je zaváděna žaloba Poslanecké sněmovny pro jiné závažné porušení ústavního pořádku, abolice a jmenování Bankovní rady se přesouvají mezi kontrasignované pravomoci, zrušuje se uvážení, zda přijmout fakultativní demisi vlády či člena vlády, a povinnost odvolat vládu, která nepodala povinnou demisi, se mění na povinnost ji odvolat neprodleně. Je tedy zřejmé, že navrhovatelé patří mezi ty, kteří si myslí, že přímá volba prezidenta by měla

69

70

KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 52. Sněmovní tisk 332/0 (V. volební období) [citováno 7. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=332&CT1=0

57

současně znamenat oslabení jeho postavení a posunují ho celkem nenápadně k typu státního notáře. 71 Důvodová zpráva tohoto návrhu, ačkoliv ji můžeme považovat za nejpropracovanější z dosud uvedených, v podstatě kopíruje všechny důvody již dříve vyřčené. „Navrhovatelé chtějí touto změnou ústavního pořádku především prohloubit účast občanů na správě věcí veřejných jejich přímým rozhodováním o obsazení úřadu prezidenta republiky. Přímá volba prezidenta republiky významně zvyšuje legitimitu tohoto ústavního orgánu. Díky přímé volbě může být předpokládaná nadstranickost hlavy státu posílena odlišným zdrojem legitimity jeho úřadu. Přímá volba tak může přispět k větší nezávislosti hlavy státu na momentální vůli vedení politických stran a přispěje k upevnění demokratického vědomí občanů, kteří - jak je to patrné na nízké volební účasti u všech druhů voleb do zastupitelských sborů - mnohdy ztrácejí naději, že mohou reálně ovlivňovat věci veřejné. Přímá volba prezidenta republiky tak posílí důvěru občanů ve stát a jeho instituce. Pominout nelze též skutečnost, že přímou volbu hlavy státu si dlouhodobě přeje většina občanů České republiky, jak o tom svědčí výsledky průzkumů veřejného mínění. Přímá volba prezidenta republiky v sobě dále neskrývá riziko komplikací, k nimž může dojít v případě volby prováděné Parlamentem.“72 Návrh zákona byl rozeslán poslancům jako sněmovní tisk číslo 332/0 dne 17. 10. 2007 a zároveň také zaslán vládě k předložení stanoviska. Vláda se k danému návrhu vyjádřila Stanoviskem, předloženým dopisem předsedy vlády Mirka Topolánka ze dne 14. 11. 2007. Toto stanovisko v sedmi bodech shrnuje nedostatky návrhu a vyslovuje s tímto návrhem nesouhlas. Vládě vadí, že návrh přichází od poslanců jediné strany, a to bez předchozí politické diskuze, dále oslabení postavení prezidenta, omezení imunity prezidenta na dobu trvání jeho

71

72

viz. KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 52. Sněmovní tisk 332/0 (V. volební období) [citováno 7. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=332&CT1=0

58

funkce, konstrukce žaloby Poslanecké sněmovny pro jiné závažné porušení ústavního pořádku, absence prováděcího zákona a také určitá nedopracovanost daného návrhu.

73

Stanovisko vlády bylo rozesláno poslancům jako sněmovní

tisk 332/1 dne 15. 11. 2007. Zpravodajem byl určen poslanec za ODS Jan Morava. 1. čtení bylo zahájeno dne 28. 11. 2007 na 23. schůzi Poslanecké sněmovny. Zástupce navrhovatelů úvodem zdůvodnil daný návrh v podstatě v souladu s výše zmiňovanou důvodovou zprávou a zároveň se zamítavě vyjádřil k vládnímu stanovisku a vyvrátil jednotlivé namítané nedostatky. Místopředseda Poslanecké sněmovny Jan Kasal ve svém příspěvku do obecné rozpravy připomněl, že KDU-ČSL o přímou volbu již dlouhou dobu usiluje, ale zároveň vyjádřil přesvědčení, že je potřeba dosáhnout širokého konsensu mezi parlamentními politickými stranami, a proto navrhl, aby projednávání tohoto návrhu bylo přerušeno a odročeno až do doby, kdy svůj návrh předloží také vláda. Další pokračování obecné rozpravy se neslo více v duchu politickém než odborném a víceméně z něj opět vyplynulo, že jednotlivé strany sice chtějí přímou volbu zavést, ale toto chtění postrádá potřebnou intenzitu. Projednávání nakonec bylo na návrh Z. Jičinského přerušeno a odloženo s konkrétním časovým údajem, znějícím na 31. 5. 2008. V říjnu 2008 byl předsedou poslanecké sněmovny změněn zpravodaj tohoto návrhu, místo Jana Moravy jím byl určen poslanec Marek Benda (ODS). Projednávání tisku je navrženo na pořad 52. schůze PS (od 17. 3. 2009).

3.8. Vládní návrh (sněmovní tisk 747, V. volební období) Zatím posledním návrhem na zavedení přímé volby prezidenta do našeho ústavního pořádku je vládní návrh z února 2009 (předložen sněmovně dne 17. 2. 2009). Tento návrh, poslancům rozeslaný jako sněmovní tisk číslo 747, je

73

Sněmovní tisk 332/1 (V. volební období) http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=12430

[citováno

7. 3. 2009].

Dostupný

z:

59

realizací programového prohlášení vlády Mirka Topolánka. Obsahem je zavedení přímé volby bez konkrétního určení způsobu jejího provedení. Prezidenta republiky volí lid na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Kandidáta může navrhovat jakýkoli občan, podpoří-li jeho návrh svým podpisem 20 000 dalších občanů, případně skupina dvaceti poslanců, či deseti senátorů. Volbu vyhlašuje předseda Senátu. Dál však návrh mlčí a takový postup zdůvodňuje v důvodové zprávě: „V minulosti bylo do Poslanecké sněmovny předloženo několik návrhů na zavedení přímé volby prezidenta, jejich přijetí ve formě ústavního zákona bránily rozdílné názory na konkrétní způsob provedení volby. Předkládá se proto nový návrh ústavního zákona podle zadání vlády, v němž je přímá volba prezidenta republiky zakotvena v Ústavě České republiky pouze rámcově, jako ideové východisko, s nímž většina veřejnosti i relevantní politické reprezentace dle dosavadních prohlášení souhlasí. Vedle novely Ústavy bude nutné přijmout samostatný zákon o způsobu přímé volby prezidenta, který bude podrobně upravovat zásady volebního systému, navrhování kandidátů, organizaci, průběh a organizačně technické zajištění volby prezidenta a rozsah soudního přezkumu volby prezidenta republiky.“74 Projednávání tisku 747 je navrženo na pořad 52. schůze Poslanecké sněmovny (od 17. 3. 2009). Mělo by se tak ve sněmovně časově střetnout s návrhem poslanců ČSSD (tisk 332). Odhadovat předem šance jednotlivých návrhů dosti dobře není možné a nemělo by to v tuto chvíli ani větší význam.

3.9. Shrnutí a hodnocení Sumarizujeme-li předchozí kapitoly, zjistíme, že v návrzích na zavedení přímé volby prezidenta republiky se v její prospěch objevuje následujících několik argumentů.

74

Sněmovní tisk 747/0 (V. volební období) [citováno http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=747&CT1=0

7. 3. 2009].

Dostupný

z:

60

3.9.1. Silnější legitimita přímo voleného prezidenta Změnou legitimity prezidenta, v případě zavedení přímé volby, se zaštiťovaly téměř všechny výše zmíněné návrhy. Některé se spokojily s tvrzením „jiné, silné“ legitimity, některé tvrdily přímo větší legitimitu prezidenta zvoleného v přímých volbách. S tímto názorem například souhlasí také J Kysela: „Po mém soudu je legitimita plynoucí z přímé volby silnější,“ dále si však pokládá otázku „k čemu ji má prezident republiky využít, nejsou-li měněny jeho kompetence způsobem činícím z něj arbitra v ústavním systému?“75 Jeho postoj přesně koresponduje s názorem vyjádřeným v již zmiňovaném Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002, což je logické vzhledem k tomu, že je Kysela jejím dlouholetým členem. Návrh poslanců ODS z roku 2002 (sněmovní tisk 95, IV. volební období) s tímto nesouhlasí, když říká: „Nelze však jednoznačně konstatovat, že přímo zvolený prezident má při výkonu své funkce větší míru legitimity než prezident zvolený zákonodárným sborem.“76 Tento postoj vyjádřil také současný předseda Ústavního soudu, tehdejší ministr spravedlnosti, Pavel Rychetský: „Shoduji se s jedním z předkladatelů v tvrzení, že vůbec není pravda, že přímo volený prezident má větší legitimitu než prezident volený Parlamentem. Toto tvrzení prostě nemá nikde žádnou oporu. Prostě prezident volený Parlamentem je prezident, který je volen naprosto stejně demokratickým způsobem obecně uznávaným.“77 A s tímto tvrzením si dovoluji souhlasit i já.

75

76

77

KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 57. Sněmovní tisk 95/0 (IV. volební období) [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=95&ct1=0 vystoupení JUDr. Pavla Rychetského při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002, [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008056.htm

61

3.9.2. „Nadstranickost“ přímo voleného prezidenta Jde o argument často spojovaný s předchozím. „Prezident by takto získal jiný silný druh legitimity a stal by se více nezávislým na stranických dohodách,“78 pokouší se například přesvědčit návrh poslanců US, KDU-ČSL a ČSSD z roku 2002 (sněmovní tisk 90, IV. volební období). Volání po nadstranickém prezidentovi, jakkoliv je (alespoň pro mě) tento výraz poněkud obsahově nečitelný, vypadá na pohled dobře a politikové jej rádi používali, ať už v souvislosti se zavedením volby přímé, nebo v souvislosti s prováděním volby nepřímé. Podezírám však každého, kdo se těmito snahami prezentuje, z čistého populismu. Nemyslím si, že by přímo volený prezident mohl být nezávislý na politických stranách. Ba naopak, náročnost nutné předvolební kampaně - jak organizační, tak i finanční – přímo nahrává kandidátům podporovaným stranami, či jinými zájmovými skupinami. Ostatně i samotní navrhovatelé v předchozích kapitolách představených návrhů často přiznávají, že „hlavní kandidáti zřejmě budou navrhováni politickými stranami a jejich koalicemi.“79 Pavel Rychetský během projednávání jednoho z návrhů na zavedení přímé volby přímo řekl: „Je naprosto naivní to, co zde zaznělo - domnívat se, že přímá volba prezidenta je jakousi garancí toho, že bude volen - zde bylo dokonce řečeno nadstranický prezident. Předpokládám, že úmysl byl jiný - nestranický. Nadstranický prezident je nesmysl. Nad stranami prostě žádná instituce nestojí. Ale toto tvrzení je především absolutně falešné. Naopak přímá volba prezidenta s sebou nemůže nést nic jiného než vždy vykalkulovaného politického prezidenta. Neznám jedinou zemi na světě, kde by v přímé volbě mohl být zvolen prezidentem někdo jiný než lídr nejsilnější politické strany - ať je to Chirac, Bush nebo kdokoli jiný. Naopak parlament zvolený proporcionálním volebním systémem, to znamená parlament velmi barevný, je skutečně nucen k volbě nestranického prezidenta. Je to vždy kompromis. Některá výchozí tvrzení předkladatelů se podle mého soudu

78

79

Sněmovní tisk 90/0 (IV. volební období) [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.snemovna.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=90&CT1=0 Sněmovní tisk 1109/0 (III. Volební období) [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0

62

míjejí.“80 A není asi možné čekat, že „stranický“ kandidát, zvolený přímo občany, bude více „nestranický“, než ten samý kandidát, zvolený Parlamentem. „Není úplně jasné, v čem by byli např. Havel nebo Klaus méně či více straničtí, pokud by byli zvoleni přímo, přičemž lze patrně předpokládat, že by přímo zvoleni byli.“81 Nakonec, stačí se podívat k našim sousedům. Na Slovensku byli v prvních dvou přímých volbách zvoleni Rudolf Schuster a Ivan Gašparovič, oba podporováni silnými politickými stranami. Schuster byl koaličním kandidátem v roce 1999 a zvítězil. O pět let později si nedokázal vyjednat podporu žádné silné strany a se sedmi procenty skončil hluboko v poli poražených. Ve stejném roce slavil vítězství Ivan Gašparovič, podporovaný nejsilnější opoziční stranou Smer. Ani o jednom z nich není příliš snadné říct, že je „nadstranický“. Nakonec, v letošních prezidentských volbách na Slovensku už žádný „nestranický“ kandidát ani nekandidoval. 3.9.3. Obava z patu při parlamentní volbě „Může nastat situace, kdy každá politická strana hájí svého kandidáta bez ochoty domluvit se s jinými politickými stranami na společném kandidátovi. V takovém případě pak hrozí riziko patové situace, kdy politické elity nejsou schopny zvolit žádného kandidáta. Reálné nebezpečí vzniku této situace lze doložit na příkladu volby prezidenta republiky na Slovensku v roce 1999, kdy Národní rada SR nebyla schopna za konkrétní konstelace politických sil zvolit hlavu státu.“82 Naopak „přímá volba prezidenta republiky v sobě neskrývá riziko komplikací, k nimž může dojít v případě volby prováděné Parlamentem, který nemusí být schopen ani po opakovaných pokusech zvolit potřebnou většinou hlavu státu. Tato situace nastala ostatně i v České republice při poslední volbě

80

81

82

vystoupení JUDr. Pavla Rychetského při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002, [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008056.htm KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 56. Sněmovní tisk 95/0 (IV. volební období) [citováno 26. 3. 2009]. Dostupný z:

63

prezidenta republiky, v níž byl Václav Klaus zvolen rozdílem jediného hlasu až ve třetím kole třetí volby a kdy průběh voleb vzbuzoval ve veřejnosti pochybnosti o způsobilosti politické reprezentace hlavu státu vůbec zvolit.“83 Hrozba úplného zablokování volby pro mě znamená zřejmě nejpádnější důvod pro zavedení přímé prezidentské volby. Umím si představit, že by k takové situaci opravdu došlo. Ostatně již byl připomenut osud prezidentské volby na Slovensku. Tam v roce 1998 proběhlo 5 neúspěšných voleb a Slováci nakonec byli víc než rok bez prezidenta, než se po parlamentních volbách podařilo sestavit vládní koalici, která disponovala ústavní většinou a prosadila přímou volbu prezidenta. Nutno však doplnit, že slovenští zákonodárci měli nacházení shody na některém z kandidátů o něco těžší tím, že k jeho zvolení bylo nutné nasbírat 90 ze 150 možných hlasů (tedy ústavní většinu), a to v jakémkoli kole dané volby. S argumentem neschopnosti zvolit prezidenta úzce souvisí ještě další, a to obavy ze vzniku netransparentních politických dohod a odpor k politickému handlování. Tyto obavy jsou opodstatněné, nikoliv však dostačující. Zákulisní boj, probíhající během prezidentských voleb (především v letech 2003 a 2008), tak přesvědčivě popsaný E. Taberym v jeho knize „Hledá se prezident“, jsem se pokoušel přiblížit již v předchozí kapitole. Pro potřeby této části práce pouze poznamenám, že se domnívám, že sice opravdu vznikají během volby prezidenta Parlamentem nežádoucí stavy a situace, neznamenají však výrazné vybočení z „běžné“ politiky, závislé na vytváření kompromisů a hledání shody. Jak konstatuje Kysela: „Pokud tato metoda práce vadí při volbě prezidenta republiky, proč nevadí v jiných typech parlamentního rozhodování? Nebo snad členové Parlamentu nemají rozhodovat o ničem?“84

83

84

Sněmovní tisk 332/0 (V. volební období) [citováno 7. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=332&CT1=0 KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 57.

64

3.9.4. Přání občanů „Bez povšimnutí dále nelze ponechat ani dlouhodobější podporu občanů vyjadřovanou v průzkumech veřejného mínění právě pro zavedení přímé volby prezidenta.“85 Další obvyklý a často používaný argument. Objevil se snad ve všech důvodových zprávách návrhů výše popisovaných. Odpověď na něj je poměrně jednoduchá a dobře byla vystižena v již několikrát vzpomínaném Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002: „Přání občanů volit prezidenta republiky je jistě statisticky doložitelné, nicméně z jiných statistik vyplývá relativně nevýznamné zařazení tohoto požadavku v pořadí priorit. Samotné vyčíslení podpory přímé volby může být jistě podnětem k rozpracování celé otázky ("Když přímá volba prezidenta republiky, tak..."), což se ale v tomto případě nestalo.“86 Osobně si myslím, že občanům se sice myšlenka přímé volby líbí, na volbu parlamentní si rádi zanadávají, ale těch, co by nakonec opravdu šli prezidenta volit, by byla menšina. Přímá volba je takové lákadlo, zní příjemně „mít možnost zvolit si svého prezidenta“, ale vědí vůbec občané, jak s takovou možností naložit a hlavně, k čemu ji využít? 3.9.5. Obava, že prezident bude zvolen 48 poslanci Je pro mě nepochopitelné, že se tento argument skutečně dostal hned do několika důvodových zpráv k návrhům na vydání ústavního zákona, zavádějícího přímou volbu prezidenta. V návrhu poslanců Čtyřkoalice z podzimu 2001 (sněmovní tisk 1109, III. volební období) byl dokonce uveden jako hlavní důvod! Podstatu této obavy jsem blíže popsal v kapitole 1.1. Zde tedy jen opakuji, že pravděpodobnost této situace se limitně blíží nule a věnovat ji znovu větší pozornost by byla ztráta času.

85

86

Sněmovní tisk 1109/0 (III. Volební období) [citováno 25. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0 Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002 [citováno 26. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=11879

65

3.9.6. Závěrečné slovo Tuto hodnotící podkapitolu jsem zamýšlel uzavřít jednoznačným názorem, zda přímá volba ano či ne. Vždy jsem se počítal spíše k zastáncům přímé volby prezidenta. Po dopsání této práce si již nejsem moc jistý. Veškeré argumenty pro její zavedení se zdají být málo přesvědčivé. „Nezřídka poukazují na problém, ale vesměs nedokládají, že bude řešen právě navrhovaným způsobem.“87 Stále si uvědomuji, že přímá volba by byla možná, ale už si nejsem jistý, jestli by k něčemu byla dobrá. Proto jsem se nakonec rozhodl zakončit tuto část své práce citací z proslovu Mirka Topolánka: „Když to vše krátce shrnu, tak musím říci, že nepřímá volba hlavy státu není méně důstojná, méně logická, méně funkční, méně demokratická, méně státotvorná, než volba přímá. Já na rozdíl od řady svých kolegů nemám v této věci ostře vyhraněný názor. Ale pokud něco funguje a není vůbec jisté, že něco jiného by fungovalo lépe, tak proč to měnit?“88

87

88

KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému?. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2008. s. 57. Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka přednesený na konferenci PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA?, která se uskutečnila dne 26. 9. 2007 v Senátu Parlamentu ČR. [citováno 26. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.topolanek.cz/2595.html

66

Závěr

V úvodu této práce jsem avizoval, že cílem této práce je odpovědět na některé otázky spojené s volbou prezidenta republiky v České republice. Tyto cíle jsem se pokusil ve své práci sledovat a výsledkem bylo rozdělení celého textu do zdánlivě nesouvisejících třech kapitol. K tomu, proč zdánlivě, se dostanu o několik řádků níže. První kapitola, nazvaná „Volba prezidenta v České republice“ se zabývala především právní úpravou ustanovování hlavy státu. Konstatoval jsem, že v současné době je prezident volen Parlamentem na společné schůzi obou komor. Dále jsem se zabýval procesními normami, které průběh volby určují; problémy, které mohou nastat; dobou konání prezidentských voleb; iniciačním právem; aktivním a pasivním volebním právem; způsobem provedení volby; stanovením výsledku volby či délkou funkčního období prezidenta. Také jsem připomněl, že velký význam pro reálný obsah parlamentní prezidentské volby má její politický aspekt. Tedy že konkrétní osoba prezidenta je nakonec určena především politickým zápolením, schopnostmi vyjednávat, uzavírat dohody a nacházet shodu na určitém kandidátovi. Právě podkapitola, zabývající se politickým aspektem prezidentské volby, předznamenala obsah kapitoly následující. Druhá kapitola, nazvaná „Prezidentské volby v letech 1993, 1998, 2003 a 2008“ se pokusila přiblížit průběh prezidentských voleb, které se dosud v České republice konaly. Nebylo samozřejmě možné do rozsahu diplomové práce obsáhnout toto neuvěřitelně široké a z mého pohledu i obrovsky zajímavé téma. Přesto mým záměrem nebylo pouze rekapitulovat výsledky jednotlivých hlasování a sdělit stroze jejich výsledek. Naopak bylo mým záměrem možnost tak trochu „mezi řádky“ poznat zákulisí voleb, kuloární dohadování a obrovský tlak, který je na volitele vyvíjen. Třetí kapitola s názvem „Návrhy na změnu Ústavy – zavedení přímé volby prezidenta“ představuje jakýsi katalog návrhů na zavedení přímé volby 67

prezidenta v chronologickém pořadí tak, jak byly postupně předkládány Poslanecké sněmovně (případně Senátu). U každého z návrhů jsem uvedl jaký „způsob“ přímé volby (počet kol, iniciační právo, atd.) by daný návrh zavedl, byl-li by přijat. Zabýval jsem se také politickými okolnostmi předložení těchto návrhů a důvody pro jejich zamítnutí. V závěru této kapitoly jsem snahy o zavedení přímé volby shrnul, zhodnotil uváděné důvody k přijetí těchto návrhů a pokusil se učinit závěr o vhodnosti takové ústavní změny. Došel jsem k názoru, že přímá volba rozhodně není „samospasitelným“ institutem a že její zavedení do našeho právního řádu bez širších změn postrádá hlubší smysl. Důvody, uváděné pro její zavedení představují z velké části zástupné problémy, které je buď možné řešit i jiným způsobem, nebo není nutné je řešit vůbec. Domnívám se tedy, že přímá volba prezidenta je v České republice možná, nikoliv však nutná. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby dále byla tímto směrem vedena vážná diskuze. Na rozdíl od některých politiků se však domnívám, že by měla být převážně odborná, nikoliv politická. Na prvních řádcích této závěrečné kapitoly jsem o třech kapitolách, krátce představených v předchozích odstavcích napsal, že jejich nesouvislost je pouze zdánlivá. Skutečně na první pohled se může zdát, že jejich obsah tvoří tři samostatné krátké statě, které spojuje jen hlavní „nadtéma“, jímž je volba prezidenta. Tato nezávislost má být a já doufám, že i je pouze zdánlivá. Všechny tři kapitoly, stejně jako všechna tři témata, která tyto kapitoly představují, tvoří jeden celek, v němž se všechny části navzájem výrazně ovlivňují. Tak teoretická první kapitola představuje rámec, bez jehož stanovení by nemohlo být možné pochopit obsah kapitoly druhé. Třetí kapitola pak vyplývá z obou předešlých, když snahy zavést přímou volbu prezidenta pramenily jednak z východisek ústavněprávních a jednak z hledisek politických. Z vzájemné provázanosti třech hlavních kapitol této diplomové práce by měla vzejít celistvost zpracovávaného tématu a možnost pochopit složitý institut volby prezidenta republiky v České republice.

68

Summary

The status of the president in the constitution of the Czech Republic, including the form of his election, is regulated by the constitutional law no. 1/1993 code of law, the Czech Republic Constitution, as amended by the latter regulations (further referenced as “Constitution” ), and that within the executive power regulation according to the third head. The rules of the presidential election itself are embedded in the article no. 58 of the czech Constitution. A special election law, regulating closer rules, is in our legal system missing. The constitution references the rules of procedure of the House of Parliament; the presidential election is dealt with in the supplement no.2. The president of the Czech Republic is elected by the parliament. The parliamentary election of the head of the state is a tradition in the Czech law since 1918. Throughout the history there were some suggestions for applying the direct election, the change itself however never occurred. The president assumes his office not by the election, but by signing the pledge. Not until after this point, the five-year term of his office starts. The crucial factor of the presidential election is definitely the political aspect, determining the specific content of the individual election parts. This determines the winner of the presidential election and the president of the republic for the following term of office. The respectability of this position would deserve to take place in cultural and correct environment, but it has not always been the case. The Czech Republic has experienced the election of its president four times so far in its short history. Each of these elections was specific as was specific each of the periods of the four elections. In 1993 Václav Havel was elected president already in the first round of the elections. At this stage, it was difficult to imagine him not becoming a president. He had a wide public as well as political support. The only exceptions were the 69

communists, who at that time didn’t have the strength to influence the political situation, and the republicans, who were not taken seriously. In 1998 the situation was more difficult for Václav Havel to vindicate the presidential post. At the end of 1997 he set against himself part of the strongest party (ODS) and thus before the election it was not certain that would be elected. Despite that it was expected. Václav Havel was elected at the end; he needed two rounds however and it was already surprising. The year 2003 was under the search of Havel’s successor. How difficult it was to find someone, who could substitute such strong personality, was clear very quickly. After a really long and complicated process, Václav Klaus was elected as president in the third round. The easy elimination of Miloš Zeman from the second round was a big surprise, so were the votes of the communists that finally helped Klaus to win. Klaus vs. anti-Klaus – that’s how the 2008 presidential election will be remembered. Social democrats, communists and the green party created the antiKlaus coalition and they were able to do almost anything to prevent Klaus to win again. Finally their candidate became the economics professor Jan Švejnar, who relatively quickly received a big public support. Ultimately, the second round was again a Klaus’ triumph. A very interesting moment of the 2008 presidential election was also a several-hours-long fight for the way of voting. From time to time it seemed that it won’t be possible to find a political agreement and that the election might be blocked. That’s why some politicians and a great number of public returned to the idea of a direct presidential election. Perhaps all political parties have tried to establish the direct presidential vote since 2001, unfortunately not simultaneously. Individual suggestions were, with some exceptions, nevertheless very similar in content. None of it was approved. Two of these suggestions are also dealt with in the House of Parliament at the moment. 70

Použitá literatura a internetové zdroje

Knižní a časopisecká literatura

•

DANČÁK, Břetislav, ŠIMÍČEK, Vojtěch. Aktuálnost změn Ústavy ČR. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1999. 315 s.

•

FILIP, Jan. K některým otázkám parlamentní volby prezidenta republiky. In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008. s. 68.

•

FILIP, Jan. Ústavní právo 1, Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR. 4. vydání. Brno : Doplněk, 2003.

•

FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky. 1, Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2003.

•

FILIP, Jan. Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. 2. dopl. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2001. 463 s.

•

HAVEL, Václav. Evropa jako úkol : výběr z projevů 1990-2004 . 1. vyd. Praha : Úřad vlády ČR, 2005. 115 s.

•

Havel, Václav: Několik poznámek na téma české ústavy. In: Chrastilová, B., Mikeš, P.: Prezident republiky Václav Havel a jeho vliv na československý a český právní řád. Praha : ASPI, 2003, str. 371 a násl.

•

KLAUS, Václav. Rok první 2003 : Projevy, články, eseje. 1. vyd. Praha : Euromedia Group, k.s. - knižní klub, 2004. 272 s.

•

KOUDELKA, Zdeněk. Ústavní systém Slovenska. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 1995. 50 s.

•

KYSELA, Jan. Přímá volba prezidenta republiky jako symptom krize legitimity ústavního systému? In ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008.

71

•

NOVÁK, Miroslav, BRUNCLÍK, Miloš. Postavení hlavy státu v parlamentních a poloprezidentských režimech - Česká republika v komparativní perspektivě. 1. vyd. Praha : Dokořán, 2008. 399 s.

•

PAVLÍČEK, Václav, a kol. Ústavní právo a státověda : II. díl. 2. dopl. vyd. Praha : Linde Praha a.s., 2008.

•

PAVLÍČEK, Václav, HŘEBEJK, Jiří. Ústava a ústavní řád České republiky : Komentář, 1. díl, Ústavní systém. 2. dopl. vyd. Praha : Linde Praha a.s., 1998.

•

POLÍVKOVÁ, Zdenka. Prezident v posttotalitním státě. 1. vyd. Praha : VŠEHRD, 1994. 80 s.

•

STEIGERWALD, Karel. Jak se volí prezident. Praha : CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku, 2003. 60 s.

•

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Aktuální problémy parlamentarismu : Sborník příspěvků z konference. Brno : Nadace Mezinárodního politologického ústavu, 1996. 170 s.

•

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Alternativa k navrhovaným způsobům volby prezidenta. Politologický časopis. 2001, roč. 2001, č. 4.

•

ŠIMÍČEK, Vojtěch. Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2008.

•

TABERY, Erik. Hledá se prezident: Zákulisí voleb hlavy státu. Praha : Respekt Publishing, a.s., 2008. Respekt Edice.

Internetové zdroje •

Abdikační projev prezidenta ČSFR Václava Havla, 17. července 1992, Praha,

Pražský

hrad,

[citováno

21. 3. 2009].

Dostupný

z:

http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1992/1707.html •

HAVEL, Václav. Jak volit mého nástupce? Přímo!. Mladá fronta dnes. 30. 1. 2002.

[citováno

21. 2. 2009]

Dostupný

z:

72

http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=40_clanky.html &typ=HTML •

HAVEL, Václav. Role českého prezidenta. Mladá fronta dnes. 19. 1. 1993. [citováno

17. 3. 2009]

Dostupný

z:

http://www.vaclavhavel.cz/showtrans.php?cat=clanky&val=10_clanky.html &typ=HTML •

Jak se volí. Volební speciál serveru Novinky.cz k prezidentským volbám v roce

2008

[citováno

13. 3. 2009].

Dostupný

z:

http://special.novinky.cz/prezident/jak-se-voli.html •

ON O JINÝCH, JINÍ O NĚM: Volba prezidenta 2003 - kandidát KSČM. Mladá fronta dnes. 14. 1. 2003, roč. 2003, s. 9 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupný z: http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=434078

•

Projev prezidenta republiky Václava Havla k oběma komorám Parlamentu České republiky; Dvořákova síň, Rudolfinum, 9. prosince 1997 [citováno 17. 3. 2009].

Dostupný

z:

http://old.hrad.cz/president/Havel/speeches/1997/0912.html •

Projev předsedy vlády ČR Mirka Topolánka přednesený na konferenci PŘÍMÁ VOLBA PREZIDENTA?, která se uskutečnila dne 26. 9. 2007 v Senátu

Parlamentu

ČR.

[citováno

26. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.topolanek.cz/2595.html •

Senátní tisk č. 289 (III. funkční období) [citováno 24. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=1433

•

Sněmovní tisk 1109/0 (III. Volební období) [citováno 21. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=1109&CT1=0

•

Sněmovní tisk 172/0 (IV. volební období) [citováno 3. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=172&ct1=0

•

Sněmovní tisk 332/0 (V. volební období) [citováno 7. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=332&CT1=0

•

Sněmovní tisk 349/0 (IV. volební období) [citováno 5. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=349&ct1=0

73

•

Sněmovní tisk 747/0 (V. volební období) [citováno 7. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=747&CT1=0

•

Sněmovní tisk 90/0 (IV. volební období) [citováno 24. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.snemovna.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=4&CT=90&CT1=0

•

Sněmovní tisk 95/0 (IV. volební období) [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?o=4&ct=95&ct1=0

•

SUCHOMEL, Petr. „Jedeme dál!“ sliboval Klaus ODS. Mladá fronta dnes. 11. 2. 2008,

s.

6

[citováno

18. 3. 2009].

Dostupný

z:

http://mfdnes.newtonit.cz/default.asp?cache=807888 •

SVOBODA, Cyril. Ať prezidenta volí občané. Hospodářské noviny. 3. 9. 2001

[citováno

21. 2. 2009]

Dostupný

z:

http://www.cyrilsvoboda.cz/index.php?option=com_content&task=view&id =120&Itemid=49 •

Usnesení Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury č. 9 ze dne 3. 7. 2002 [citováno 24. 2. 2009]. Dostupné z: http://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/htmlhled?action=doc&value=11879

•

Usnesení Vlády České republiky ze dne 7. listopadu 2001 č. 1136 + P [citováno

21. 2. 2009].

Dostupné

z:

http://racek.vlada.cz/usneseni/usneseni_webtest.nsf/dcc7d35c85c5f1e7c1257 41a004890df/e1a6b0fbfcc03359c12571b6006c785d?OpenDocument •

vystoupení Jana Litomiského na 2. schůzi PS (I. volební období), dne 26. 1. 1993

[citováno

17. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/1993ps/stenprot/002schuz/s002005.htm •

vystoupení Jana Sokola na 3. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne

28. 2. 2003

[citováno

18. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/003schuz/s003004.htm •

vystoupení Jana Vika na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 1996-1998), dne

20. 1. 1998

[citováno

17. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001008.htm

74

•

vystoupení Jana Zahradila při projednávání bodu č. 20, 14. schůze PS (IV. volební období), dne 9. 4. 2003 [citováno 3. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/014schuz/s014063.htm

•

vystoupení Jaroslavy Moserové na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006),

dne

24. 1. 2003

[citováno

18. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002004.htm •

vystoupení Jiřího Karase na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 19961998),

dne

20. 1. 1998

[citováno

24. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001004.htm •

vystoupení JUDr. Jiřího Pospíšila při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002 [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008055.htm

•

vystoupení JUDr. Jiřího Pospíšila při projednávání bodu č. 41, 18. schůze PS (IV. volební období), dne 3. 7. 2003 [citováno 5. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/018schuz/s018263.htm

•

vystoupení JUDr. Jitky Kupčové při projednávání bodu č. 34, 31. schůze PS (IV. volební období), dne 5. 5. 2004 [citováno 5. 3. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/031schuz/s031059.htm#r1

•

vystoupení JUDr. Pavla Rychetského při projednávání bodu č. 23, 8. schůze PS (IV. volební období), dne 27. 11. 2002, [citováno 26. 2. 2009]. Dostupný z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/008schuz/s008056.htm

•

vystoupení JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D. při projednávání bodu č. 7, 35. schůze PS (IV. volební období), dne 21. 9. 2004 [citováno 6. 3. 2009]. Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/stenprot/035schuz/-

s035022.htm •

vystoupení Miloše Zemana na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 20022006),

dne

24. 1. 2003

[citováno

18. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002005.htm •

vystoupení Miroslava Grebeníčka na 3. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006),

dne

28. 2. 2003

[citováno

25. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/003schuz/s003006.htm 75

•

vystoupení prezidenta Václava Havla na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2002-2006), dne 15. 1. 2003 [citováno 18. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/001schuz/s001001.htm

•

vystoupení Václava Havla na 1. společné schůzi PS a Senátu (PČR 19961998),

dne

20. 1. 1998

[citováno

17. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/1996ps/psse/stenprot/001schuz/s001008.htm •

vystoupení Václava Klause na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 20022006),

dne

24. 1. 2003

[citováno

18. 3. 2009].

Dostupné

z:

http://www.psp.cz/eknih/2002ps/psse/stenprot/002schuz/s002003.htm •

vystoupení Václava Klause na 2. společné schůzi PS a Senátu (PČR 2006-...), dne 15. 2. 2008 [citováno 19. 3. 2009]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/2006ps/psse/stenprot/002schuz/s002030.htm

•

ZAHRADIL, Jan. Politická puberta někomu neskončila. Právo. 21. 1. 2008. [citováno

16. 3. 2009]

Dostupný

z:

http://zahradil.eu/cze/prispevek.php?ID=297

Právní předpisy •

Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 114/1993 Sb., o Kanceláři prezidenta republiky, ve znění pozdějších předpisů.

•

Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.

76