2009

1

VOJENSKÉ SDRUŢENÍ REHABILITOVANÝCH AČR

ZPRAVODAJ č 2/2009 Zprávy od pramene 2/2009 Dnešní moje zprávy od pramene bych nazval především pokračováním těch minulých, ovšem radostnějších. Musím se však především vyjádřit k zásadnímu problému těchto dnů. Návrh zákona o kompenzaci. Odmítám některá pesimistická a nerozumná vyjádření ohledně hlavního problému, který byl důvodem, abych několik měsíců ještě vedl naše předsednictvo a ÚR. Ano jde o dosaţení finančního odškodnění formou kompenzace, za ztrátu našeho zaměstnání z politických důvodů. Ujišťuji i těch pár nevěřících „Tomášů“, kteří sice oprávněně vyuţívají svobody slova k vyjadřování a pochybování o tom, co je jiţ dnes dosaţeno a připraveno k závěrečnému aktu, schválení v Parlamentu, ţe okamţitě po vyhlášení platnosti zákona o kompenzaci, opustím funkci předsedy a budou moci nastoupit na místo předsedy, nebo dalších členů předsednictva, protoţe třeba kompenzační příplatek 2500 Kč měsíčně k důchodu povaţují za ţebračenku (!!) a nechci pouţívat další uráţlivá slova, která jsou slyšet v éteru. Váţení, sděluji otevřeně: Takto se jednat nedá. Čas utíká, události v našem ţivotě jsou mnohdy rychlejší neţ naše myšlení nebo jednání. Mohu ujistit celé naše sdruţení, ţe konáme s naším předsednictvem maximum moţného k dosaţení očekávaného výsledku, o kterém se v minulosti jen snilo. Neopomeneme ţádnou příleţitost k dosaţení konečného rehabilitačního aktu. Byl jsem na okresní konferenci ČSSD Mělnicka zvolen jedním ze dvou volených delegátů na letošní jubilejní XXXV. sjezd České strany sociálně demokratické. Naposledy jsem byl delegátem XXXI. sjezdu v roce 2003. Delegáti, kterých bylo téměř 600 a za přítomnosti většiny poslanců a senátorů za ČSSD, pokud se dostali do diskuse, měli právo na tříminutové minutové vystoupení. Probojoval jsem se do diskuse. Asi nebude na škodu, kdyţ uvedu bez dalšího komentáře úryvek ze svého diskusního vystoupení na sjezdu. „Úvodem bych chtěl poţádat řídícího jednání, abych mohl vyuţít v duchu přijatého jednacího řádu výjimku pěti minut pro své vystoupení. Velice pozorně jsem sledoval slova předsedy strany k otázkám modernizace strany, plně souhlasím a svojí prací podporuji myšlenku, ţe pokračovat v modernizaci strany je strategický úkol ČSSD. Ano, modernizace zůstává naším prioritním úkolem. Pochopil jsem a plně souhlasím, ţe je to jedna z váţných otázek budování vztahu naší strany k bezpartijní většině, jejímţ výsledkem by měla být trvalá podpora naší politiky a to nejen ve volbách. Budu mluvit konkrétně: V naší společnosti je značné mnoţství občanských sdruţení a nebudu daleko od pravdy, kdyţ prohlásím, ţe práce naší strany zatím nevěnuje dostatečnou pozornost podpoře některým sdruţením, která mohou být a jsou určitou velice zodpovědnou zálohou pro podporu politiky naší strany. Domnívám se, ţe v našem veřejném působení jsou opomíjena sdruţení, která sdruţují občany, kteří se ve svém

2

ţivotě dostali do sporu s totalitou nacistickou nebo komunistickou a jejichţ ţivot se ubíral cestou mnohaletých proţitků politické a občanské perzekuce, omezováním lidských práv a svobod. Ve zprávě místopředsedkyně ČSSD Jany Vaňhové, která byla odpovědná za spolupráci se sdruţeními a spolky je zcela zřetelné, ţe je z oficielních míst naší strany opomenuto působení ve sdruţeních rehabilitovaných občanů, která sice stále početně slábnou vlivem stáří a rychlou úmrtností, ale představují se svým rodinným zázemím poměrně početnou skupinu sympatizantů a voličů ČSSD. Stojím v čele jednoho takového sdruţení - Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky jako předseda její Ústřední rady. Proto vím o čem mluvím. Nebýt několika poslanců ČSSD, kteří cítí ve své činnosti potřebu podpory našeho sdruţení, tak se nás nikdo nezastane. Máme štěstí, ţe v řadách našich poslanců máme několik jednotlivců, kteří pociťují potřebu nás rehabilitovaných se zastat. Poslanci Robin Böhnisch, Antonín Seďa a Karel Černý byli ochotni vstoupit do boje za novelizaci rehabilitačních zákonů v náš prospěch. Jejich iniciativa získala podporu mnoha dalších poslanců naší strany. Zpráva předsedy poslaneckého klubu Bohuslava Sobotky našemu sjezdu to potvrzuje. Povaţuji za svoji povinnost vyzvednout jména těch, kteří se nesmířili se stavem neustálého odkladu dořešení našich rehabilitací v naší republice. Následovníky výše uvedených poslanců se stali svými podpisy Miloslav Vlček, předseda Sněmovny, Bohuslav Sobotka, Hana Šedivá, Hana Orgoníková, Josef Šmýkal, Anna Čurdová, Martin Tesařík, Petr Sunkovský, Richard Dolejš, Jaroslav Krákora, Miloslav Soušek, Josef Čerňanský, Pavel Ploc, Pavel Vaňoušek, Lenka Mazuchová, Vladimíra Lesenská, Zdeněk Kotouš, Marcela Mertinová, Jan Látka, Václav Klučka, Radko Martínek, Ladislav Šincl a Jaromír Chalupa. Mohu s klidným srdcem prohlásit, ţe všichni uvedení mají velikou zásluhu na tom, ţe naše Sněmovna při svém zasedání počátkem února 2008 při projednávání tohoto návrhu poprvé vyslechla pravdivá fakta o jak my říkáme pravdě o armádním holokaustu v době bolševické normalizace v tehdejší Československé armádě, jehoţ důsledky nebyly dodnes dořešeny. Vládní poslanci při jednání ve Sněmovně shodily tento návrh zákona tak, jako vláda pod stůl. Bojovali jsme dál, a po dohodě s předsedou Výboru pro obranu poslancem Janem Vidímem za intenzivní spolupráce poslance Robina Böhnische a Antonína Sedi a členů našeho předsednictva ÚR VSR byl zpracován návrh zákona o kompenzačním příspěvku rehabilitovaným za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v době normalizace. Tento návrh zákona získal podporu i samotného předsedy vlády Mirka Topolánka a má být předloţen co nejdříve k projednání ve Sněmovně. Podaří-li se v této rozhádané době, aby poslanci ČSSD a ODS dali svůj hlas připravenému návrhu zákona, bude to konečné vítězství rozumu ve prospěch našich rehabilitovaných členů. Naši členové jsou připraveni v nastávajících volbách vyjádřit své poděkování, na které čekáme 20 roků. Váţení delegáti, váţené delegátky, jsem přesvědčen, ţe moje dnešní prosba našim poslancům a senátorům, bude-li vyslyšena hlasováním pro návrh zákona o kompenzaci, s konečnou platností vyřeší dlouhotrvající problém nás rehabilitovaných, kteří na sklonku ţivota ještě věří ve spravedlnost. Za to Vám váţení poslanci a senátoři vyjadřuji předem veliký dík. Měl bych toho na srdci mnohem víc. Bohuţel čas vyhrazený na diskusi nedává moţnost vyjádřit svá stanoviska před nejvyšším orgánem strany, kterým je právě sjezd.“ ( při svém vystoupení jsem byl stále řídícím jednání upozorňován na dodrţení časového limitu, který jsem stejně překročil a sklidil jsem silný potlesk delegátů).

3

Jen mimochodem - nebyla jiţ zvolena do funkce místopředsedkyně strany Jana Vaňhová. Setkal jsem se v řadou poslanců a senátorů, kteří vyjádřili příslib naší podpory při jednání v Parlamentu. V předloţeném návrhu zákona, který byl zapsán ve Sněmovně jako Sněmovní tisk 809 /0 k projednání je uvedeno: „Návrh poslanců Mirka Topolánka, Robina Böhnische, Petra Wolfa a dalších na vydání Zákona o kompenzaci za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948 aţ 1989“. V Praze 18. března 2009: Jan Vidím v.r., Mirek Topolánek v.r. Robin Böhnisch v.r., Petr Wolf v.r., Antonín Seďa v.r., Karel Černý v.r., Anna Čurdová v.r., Hana Šedivá v.r., Miloslav Vlček v.r. Závěrem dnešních Zpráv od pramene zdůrazňuji: Kaţdý člen našeho předsednictva a náš významný spolupracovník pan generálporučík Ing. Stanislav Procházka odvedl nepředstavitelný kus práce. Více uţ v této pozdní době, téměř 20 roků od listopadu 1989 nelze očekávat. Zároveň se omlouvám těm, co se mnou stále nesouhlasí. Ale takový je uţ dnešní ţivot. PhDr.Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR [email protected] LUDVÍK SVOBODA (1895 – 1979) Celá desetiletí historiografie komunistického reţimu připomínala, ţe ţivot a dílo od roku 1965 armádního generála Ludvíka Svobody - trojnásobného hrdiny ČSSR a hrdiny Sovětského svazu je příkladem, vzorem pro práci kaţdého z nás. V pohnuté době v roce 1968 nemohla být volba Ludvíka Svobody prezidentem šťastnější a prozíravější. V krizové situaci ve straně a společnosti projevil Ludvík Svoboda státnickou „rozvahu a prozíravost“. Ludvík Svoboda absolvoval elitní vojenskou školu v rakousko – uherské kadetce v Hranicích na Moravě, jeţ v té době patřila k nejlepším školám tohoto druhu na světě. Rakousko – Uhersko jako tehdejší světová velmoc se velkým rozsahem účastnila na zbrojení. Škodovy závody v Plzni se svým rozsahem mohly rovnat Kruppovým závodům v německém Essenu. Protoţe velitelský sbor musí ovládat také sloţitou vojenskou techniku, kladly se na něj veliké, náročné poţadavky. Kdyţ se v první světové válce objevily československé legie, málokdo věděl, ţe jejich důstojnický sbor je sloţen z frekventantů hranické školy. Cesta Ludvíka Svobody vedla na ruskou frontu a odtud později do legií. Po ukončení války následoval návrat do vlasti, učitelství na Vojenské akademii v Hranicích, pak působení na Podkarpatské Rusi. Po 15. březnu 1939 útěk do Polska, výstavba Českého a Slovenského Legionu, po poráţce Polska pak odchod do sovětského zajetí. Tam si Svoboda vedl deník, v němţ si zaznamenával všechny proţívané události. Zaznamenával si také činnosti československých komunistů, jeţ nebyly v době sovětsko - německého paktu („Molotov – Ribbentrop“) příznivé. Příznivé však bylo v té době úsilí podplukovníka Ludvíka Svobody, vytvořit z Čechoslováků, nacházejících se na sovětském území, vojenské jednotky proti Třetí říši.

4

V budoucnosti je sovětští představitelé i naši komunističtí představitelé předpokládali vyuţít jako parašutistické oddíly, jeţ by se zabývaly výzvědnou a diverzní činností v sovětských sluţbách. S touto koncepcí však Svoboda nesouhlasil a dával to velmi hlasitě najevo. Agitátory v sovětských sluţbách tituloval podle komunistického znaku „hvězdáři“ a ve svém deníku si zapisoval, co si o nich myslí. Některých těchto záznamů se zmocnili agenti NKVD, a to tak, ţe Svobodu zneškodnili uspávacími prostředky. Ukořistěný zápisník přesvědčil orgány NKVD, ţe Svoboda je silně protisovětsky orientován. Proto ho zatkly a ještě téhoţ dne postavily před vojenský tribunál, jenţ vynesl rozsudek smrti. Ten však nebyl vykonán, a Svoboda byl propuštěn. Toto byl ve Svobodově ţivotě zlom, jenţ jej dovedl ke spolupráci se Sověty. Aţ do období roku 1940 Svoboda naprosto oddaně spolupracoval s Dr. E. Benešem v Londýně. Podplukovník Svoboda věděl o veškerém dění v jednotce a důsledně schvaloval linii první republiky. Inicioval a schvaloval výluku Ţidů – komunistů z původní jednotky. S „hvězdáři“ vedl tvrdý boj, protoţe byl komunisty zesměšňován a veřejně napadán. O socialistickém zřízení tvrdíval, ţe tento systém není pro ČSR vhodný. Ve svých vzpomínkách generál František Moravec uvádí, ţe v předválečné československé armádě byl Ludvík Svoboda „zcela bezvýznamným podplukovníkem pěchoty, který velel náhradnímu praporu, coţ byla funkce pro méněschopné důstojníky před penzí“. Nezískal také ani vyšší vojenské či civilní vzdělání. Absolvoval Zemskou niţší hospodářskou školu ve Valašském Meziříčí (1912) a v armádě několik kurzů pro niţší velitele v Milovicích (1934 – 1935). V roce 1929 sloţil na univerzitě v Bratislavě státní zkoušku z maďarštiny, kterou pak vyučoval na vojenské akademii v Hranicích. V roce 1938 jej jeho nadřízený - plk. B. Beneš hodnotil jako sebevědomého, se smyslem pro odpovědnost, jako dobrého psychologa a vychovatele a doporučoval jej pro funkce velitele samostatného praporu, velitele instrukčních kurzů a všude tam, kde je třeba reprezentace a rozvahy. Po roce 1940 však jiţ jsou některé poznatky o jeho angaţování jako zpravodajce ve prospěch Sovětů. Poté, co Sověti navázaly diplomatické styky se Slovenským Štátem, získával a předával jim informace, jeţ získával ze slovenského vyslanectví. To jiţ měl k NKVD dobrý poměr a také ani nebránil jeho agentům v zatýkání našich vojáků, kteří byli komunistům nepohodlní. To byl osud např. Karla Goliatha – Gorovského, jenţ byl zatčen jako agent trockismu a aţ do roku 1956 vězněn v sovětském gulagu. Začaly také Svobodovy mnohé konflikty s Londýnem, zato však velmi dobře spolupracoval s Gottwaldem. V Buzuluku se Svoboda dostal poprvé do styku s čelnými funkcionáři KSČ a zejména s Dr. Vrbenským míval časté a dlouhé rozhovory. Vrbenský se snaţil pplk. Svobodu oddělit od vlivu lidí, kteří sledovali „reakční cíle“. Svoboda tvrdil, ţe ho nikdo do té doby tak lidsky upřímně a přesvědčivě nedokázal zasvěcovat do základních pravd komunismu. Tohoto úsilí se Dr. Vrbenský ujal s vědomím získat velitele a tím také do značné míry celou jednotku. Po bojích 1. československého polního praporu v SSSR se Svobodův poměr k náčelníkovi Československé vojenské mise v SSSR plukovníkovi Heliodoru Píkovi zásadně změnil. Sovětské velení prosadilo jmenování plk. Svobody místo plk. Kratochvíla velitelem 1. československé samostatné brigády v SSSR. Celkem správně předpokládalo, ţe Svoboda i v budoucnu prokáţe stejné přátelské vztahy k SSSR, ke komunistům a levým elementům jako dosud.

5

Na základě mezivládní dohody se stal generál Kratochvíl velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR a Svoboda, povýšený na brigádního generála zůstal „jen“ velitelem brigády. Situace se změnila v době Karpatskodukelské operace, jeţ se nevyvíjela podle plánů a představ sovětského velení. Velitel 1. ukrajinského frontu maršál J. S. Koněv jmenoval 10. září 1944 velitelem sboru právě generála Svobodu. Ten při převzetí funkce generálu Kratochvílovi sdělil, ţe velitel 38. armády generálplukovník Moskalenko mu při předávání rozkazu mimo jiné řekl, ţe příčiny jeho zbavení funkce jsou jiné. Pokud se týká Karpatsko-dukelské operace, londýnské ministerstvo obrany ji odmítalo, ale sovětské velení se Svobodou ji prosadilo. Tato operace byla naší největší válečnou katastrofou, jelikoţ celý východní armádní sbor zdecimovala. Nejednalo se o vojenské důvody, protoţe do oné doby Sověti Kratochvílovy vojenské schopnosti vysoce uznávali a cenili zvláště z bojů o Kyjev. Proto se vnucuje otázka, jaké to vlastně byly důvody, jeţ vedly Sověty k tomu, aby porušili vojenskou úmluvu z 27. září 1941 mezi sovětským československým vrchním velením. Poslanec F. Uhlíř a Dr. Prokop Drtina Svobodovi při setkání s ním vytýkali, ţe odeslal vojáky zpravodajce na Podkarpatskou Rus, ač přitom věděl, ţe tam jede politická vládní delegace podle smlouvy mezi vládami SSSR a ČSR, a zda si uvědomil, ţe zasahoval do kompetencí delegáta, který je členem vlády a on – Svoboda – mu tedy podléhá, se Svoboda vymlouval, ţe tomu nemohl zabránit, protoţe k tomu dostal rozkaz z nadřízeného štábu. Tvrdil, ţe je přesvědčený demokrat, chce obnovení demokracie v Československu a ţe je stoupencem Masarykovy demokracie. Ţe komunistou není a nikdy nebude. Ţádal je, aby mu věřili, ujišťoval, ţe loajálně slouţí panu prezidentovi a chce mu slouţit a je jen třeba, aby se mu věřilo. Po ustavení vlády v Košicích se stal ministrem národní obrany a aţ do roku 1948 sice Sovětům příliš nedůvěřoval, ale jeho touha po kariéře se nedala utajit a tak jeho obdiv k SSSR se projevoval stále více. Proto také bylo pro KSČ daleko přijatelnější, kdyţ nestraník a odborník ve vládě a ještě k tomu generál „krágloval“ generály. Uţ i po volbách v roce 1946 se Svoboda exponoval pro věci, jeţ chtějí komunisté a tak se také nikdy nezastal a nepřiklonil ke stanovisku demokratického bloku. Za dobu jeho ministerské funkce také začal narůstat vliv lidí v čele s Bedřichem Reicinem, kteří likvidovali nekomunistické důstojníky. Před „Únorem“ vystupuje jako ministr bez politické příslušnosti, ale souhlasí s tím, jak jsou mnozí velitelé ze západní armády, nepohodlní komunistům, přeřazováni na podřízená místa. Dal také volné ruce pro činnost tzv. osvětových důstojníků, kteří pro komunisty pracují velice aktivně. Před V. Erbanem-Ecksteinem se Svoboda vyjádřil v tom smyslu, ţe generál Píka se před ním plazil po kolenou. Svoboda prý vzal Píku na milost a údajně mu slíbil se souhlasem československých i sovětských vedoucích činitelů funkci zástupce náčelníka hlavního štábu. V únorových dnech roku 1948 zavolal Svobodovi ministr Václav Nosek, aby přišel za armádu na zasedání Ústředního výboru Národní Fronty a ţe nejdříve pojedou ke Klementu Gottwaldovi. U toho byl přítomen Slánský, Kopecký, Kopřiva, Zápotocký a další z vedení strany. Gottwald poloţil Svobodovi otázku, jaká stanoviska k situaci zaujímá on osobně a jaká armáda. Svoboda se vyjádřil, ţe je překvapen touto otázkou po tom, kdyţ dlouhá léta spolupracovali, ţe on jako ministr národní obrany i armáda jde s lidem. Gottwald s uspokojením konstatoval, ţe to chtě slyšet a ţe zítra musí přijít na zasedání ÚVNF.

6

U Gottwalda byl také sovětský velvyslanec Zorin, s nímţ se otázka armády také otevřela. Bylo dohodnuto, ţe na zasedání ÚVNF vojáci přijdou o 8-10 minut později, ţe jim zatelefonuje Reicin. Kromě Svobody se toho jednání účastnili také generálové Boček, Klapálek a Svobodův tajemník. Při jejich příchodu do sálu končil právě Gottwald svůj projev. Nato Svoboda za armádu učinil prohlášení, pak se omluvili a odešli. Musel se urychleně napsat a vydat zvláštní rozkaz. V tomto rozkazu silně zaznívaly motivy vlastenectví, lásky k SSSR a nenávist k němectví. Současně vyzýval příslušníky velitelského sboru, aby si ujasnili svůj vztah k republice, vlastně k lidově demokratickému zřízení, coţ bylo jediným –zásadním kritériem politické kvalifikace důstojníka pro jeho moţné setrvání v armádě. Svoboda jiţ věděl, ţe uţ není třeba sepisovat „seznamy hříchů“, protoţe tři jmenovaní půjdou z armády ven – a to generálové S. Ingr, Miroslav Neuman a František Moravec. Svoboda souhlasil s tím, aby byl zároveň ministrem i hlavním velitelem, protoţe jako ministr nemůţe dobře komandovat takovým lidem jako je gen. Hasal. Nakonec se vyjádřil, ţe bude prosazovat na funkci náčelníka hlavního štábu Bohumila Bočka, kterého jako poručíka – velitele roty - poznal v československých legiích v Rusku. Gottwaldovi si Svoboda stěţoval, ţe ze strany se o něho nikdo nezajímá a prosil, aby byl ve straně někdo určen pro styk s ním. Ve svém projevu z 18. dubna 1948 ministr národní obrany objasňoval svérázným způsobem smysl vnitropolitických událostí a úlohu armády po únoru. ţe do armády nepatří ti, kteří jsou proti „…dnešnímu reţimu, - tedy proti národu, kdo pošilhává někam na Západ“. Svoboda měl podat zprávu, jaká opatření učinil. Následoval seznam třiceti generálů, mezi nimi S. Ingr, A. Liška, RNDr. K. Janoušek, H. Píka, K. Kutlvašer, F. Havel, F. Moravec, J. Bartík… . Řada z nich se zachraňuje útěkem do exilu a ti, kteří zůstali, mizí na dlouhá léta v kriminálech. Heliodor Píka je popraven. Kromě toho podepsal Svoboda propouštěcí dekrety dalším generálům, 2908 důstojníkům, 1235 rotmistrům a 540 déleslouţícím poddůstojníkům, přesto ale „očista“ armády nebyla dokončena. Začátkem roku 1950 byl Ludvík Svoboda z funkce ministra národní obrany odvolán a pověřen funkcí náměstka předsedy vlády a současně výkonem funkce předsedy Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Změna funkce byla zdůvodňována tak, ţe nejde o politickou nedůvěru, ale ţe nezvládl některé úkoly rychlého přebudování armády. Krátce po svých 57. narozeninách 2. prosince 1952 byl Svoboda v souvislosti s procesem proti „spikleneckému centru“ krátkodobě zatčen a tehdy Gottwaldovi v osobním dopise píše „ … já jsem nezneuctil a nezradil Váš polibek v Buzuluku, kterým jsem se Vám i straně zavázal k čestné spolupráci na ţivot a na smrt za svobodu a lepší ţivot našeho národa…. Pane prezidente, jsem na pokraji šílenství, proto mi pomozte.“ Opouští tříměsíční vazbu a dostává se mu rehabilitace. Kromě funkce poslance Národního shromáţdění je v roce 1954 ustanoven do funkce velitele Vojenské akademie Klementa Gottwalda v Praze. Ke dni 17. března 1959 schválilo politické byro ÚV KSČ jeho uvolnění z funkce a převedení do výsluţby. Byl mu udělen Řád Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti, přiznán důchod ve výši 3500,Kč, dán do uţívání osobní automobil s řidičem, ponechán k dispozici osobní tajemník – důstojník z povolání, a vyhrazena místnost pro práci ve Vojenském historickém ústavu. Zde napsal za spolupráce vojenských historiků knihu „Z Buzuluku do Prahy“, „Cestami ţivota“ a další vzpomínkové články.

7

30. března 1968 rozhodli komunisté zvolit Ludvíka Svobodu prezidentem republiky, čímţ se stal současně vrchním velitelem Československé lidové armády. Málokdo si tehdy uvědomoval, ţe se do čela státu dostal „velikášský slaboch“, posedlý mýtem národního odkazu, který sám jako jeden z prvních začal likvidovat a teď chtěl slepovat. Bude rehabilitovat mrtvé a staré a minulé, protoţe tím bude rehabilitovat sám sebe i své omyly. Byl ideálním partnerem pro Dubčeka a později i pro Husáka, jelikoţ se nikdy nestane jejich soupeřem, nikdy nebude rezignovat – ať se stane co se stane. Nikdy nemohl překonat sám sebe. Během Praţského jara hledala armáda cesty ke svému vrchnímu veliteli nikoliv proto, aby ho ujistila svou podporou, ale aby mu rozmlouvala jeho starý sklon ke kapitulantství. Tehdy armáda Svobodovi připomněla, ţe před dvaceti lety – v roce 1948 - se mu podařilo podvést armádu, ale tentokrát uţ to nepůjde, ţe uţ není doba pro vydávání rozkazů k zemězradě. Je známo, ţe Svoboda všechno hodnotil podle strohého hlediska – buď se sovětskou armádou nebo proti ní. Byl více prosovětským vojákem neţ komunistou. Tak hodnotil i situaci v srpnu 1968. To ho také sbliţovalo s uvaţováním sovětských maršálů. Ludvík Svoboda neměl námitky proti tomu, aby tento prostor – Československo – Sověti ovládli, a v tom je klíč k pochopení jeho politických postojů. Po Sametové revoluci se vůči Svobodovi vynořují kritické výhrady – příklon ke komunismu, přesvědčení o prosovětské orientaci Československa. Zpochybňují se také jeho velitelské schopnosti a zásluhy. Byl označen za prospěcháře, jehoţ cesta je lemována urnami lidí, jichţ se zbavil… . Genpor. v.v Ing. Stanislav Procházka

KONFEDERACE POLITICKÝCH VĚZŇŮ ČR Skřetova 6,120 00 Praha % tel. 224 230 608, fax: 224 230 593, e-mail: [email protected]

Výzva a varování politických vězňů občanům České republiky Váţení spoluobčané, kdyţ chodíme k volbám, domníváme se bláhově, ţe námi volení zástupci nás povedou moudře k tomu, abychom plnili své povinnosti a uţívali v klidu svých občanských práv a svobod. Pokud jim však ta moudrost schází a začnou se pouze přetahovat o moc a vlastní výhody, můţeme své představy o demokracii pochovat a čekat na další volby s nadějí, ţe příště snad dopadne vše lépe. V podobné situaci plné nejistoty a obav z budoucnosti se nacházíme právě v těchto dnech, kdy se po svévolně a účelově vyvolaném pádu vlády připravuje nová vládní garnitura, vznikající pod nátlakem rozbíječů vlády přecházející. V probíhajících jednáních o podobě nové vlády se dělají nepochopitelné ústupky a nikdo ze stávajících politiků není uţ schopen postavit se proti- tomuto poraţeneckému trendu.

8

V době prohlubující se hospodářské krize došlo takto u nás ještě k daleko nebezpečnější politické krizi, která se po nedávném ovládnutí krajů staronovými příznivci dřívějších struktur stala nejváţnější krizí od konce roku 1989. Říkáme vám to, drazí občané, jako političtí vězni komunistického reţimu s bohatými zkušenostmi z poválečných let a z doby následovně totality, abychom vás varovali před novou katastrofou, která nám hrozí nejen ze strany bývalých uchvatitelů moci, ale i ze strany nerozváţných a nezodpovědných současných politiků. Ti se nebudou rozpakovat potopit naši ekonomiku ještě hlouběji zvětšováním našeho státního dluhu. Jejich cíl je jasný. Po neurčitém mezivládí se chtějí ústavní cestou zmocnit vlády opět na dlouhé období. Jsme svědomím a pamětí národa. Jsme ale na odchodu a nebudeme se jiţ dlouho moci podílet na utváření osudů naší vlasti. Nemuseli bychom se jiţ zajímat o věci veřejné, ani se příliš obávat o vlastní existenci a jak strávit poslední léta zde na zemi. Jde nám však o budoucnost našich nástupců, naší mladé generace a všech spoluobčanů. Loď se potápí, ale kapitán a mnozí jiní lidé se domnívají nebo jsou zcela přesvědčení, ţe se nic neděje. Ţivot jde dál. Všichni přece máme svou zábavu, své hry, své televizní seriály, supermarkety plné zboţí, otevřené hranice do celého světa, oblíbené bulváry, všudypřítomný sex i drogy a hlavně: nedopřává se nám čas uvědomit si, jak nás ohroţuje zhoubná morální krize, která je příčinou všech dalších kalamit. Mnohdy nás to ani nezajímá. Varujme se slepé lhostejnosti. Lhostejnost zabíjí. Zabíjí demokracii, zabíjí naši svobodu, zabíjí nás. Snaţme se proto v příštích parlamentních volbách svěřit svůj hlas jen těm kandidátům, jimţ budeme moci v budoucnu důvěřovat a v případě jejich zvolení na ně působit, aby vytvářeli lepší zákony neţ doposud. Naše výzva se týká nejen podzimních voleb do parlamentu, ale i červnových voleb do Evropského parlamentu. Chcete snad dát svůj hlas příznivcům bývalé zločinecké totality, kteří se dnes opět domnívají a dávají to se vší drzostí okázale najevo, ţe jsou těmi nejlepšími,kteří změní Evropu? Nevadí vám, ţe chtějí přivést i naši vlast o půl století zpět? Chceme říct především naší mladé generaci, ţe to byla doba, kdy byly tisíce politických odpůrců odsuzovány na dlouhá léta do komunistických věznic a koncentračních táborů. Doba, kdy byli u nás mučeni a popravováni političtí vězni a ve světě padlo jako oběť komunistických zhoubných idejí asi sto miliónů lidských ţivotů.Především mladé lidi chceme proto vyzvat, aby nedovolili obnovit u nás něco podobného a aby se nebáli vstupovat do politiky a vytvářeli tak svou lepší budoucnost, neţ byla naše minulost. Mnoho času jiţ nezbývá... Velikonoce 2009 MUDr. Naděţda Kavalírova - předsedkyně KPV ČR Ing. František Šedivý - 1. místopředseda KPV ČR PhDr. Jiří Málek - místopředseda KPV ČR Leo Ţídek předseda - politické komise KPV ČR PŘIPOMÍNKA AKCE NORBERT Akce NORBERT vznikla v roce 1958, kdy se vytvářely formy a prostředky ke sledování všech, kteří nějakým způsobem ohroţovali komunistický reţim. Jeho smyslem bylo vést a upřesňovat evidenci kriminálních, ale především politicky orientovaných občanů proti vládnoucí ideologii. Dotyční lidé měli být na

9

základě mimořádných opatření internováni. V konečné fázi se jednalo aţ o fyzické likvidace. Operativní seznamy se začaly tvořit v letech 1970 aţ 1979 a a práce na nich pokračovala aţ do listopadu 1989. Hodnocení chování a aktivní činnost osob, určených do této akce se provádělo pravidelně za jeden aţ tři roky. Na zařazování osob do příslušných seznamů se podílely orgány KGB, StB, KSČ, VB, vojenská správa (OVS, MVS). Do armádních seznamů to provádělo kolegium ministra národní obrany. Hodnocení osoby bylo vyjádřeno písemně a razítkem „N“ nebo „2 N“, přičemţ písmeno „N“ znamenalo „NORBERT“, - nezařazovat – neţádoucí – nespolehlivý. Kategorizace byla následující: 1) – Zvláště nebezpeční, aktivní organizátoři – označení „N-1-Z“ nebo „N-2“. 2) - Protisocialisticky zaměřené osoby, mající kontakty s reakčními silami, označení „N-P“ nebo „N-2-P“. 3) – Protisocialisticky naladěné osoby s vyčkávacím postojem. 4) - Ostatní protisocialisticky orientované osoby. Osoby zařazené v kategorii 1) a 2) znamenalo jejich likvidaci, ale nebylo předurčeno, jakým způsobem, i kdyţ koncentrační tábory byly připraveny. Tyto akce byly plánovány v rozporu nejen s mezinárodními smlouvami a s válečným právem, ale dokonce i se zákony samotného komunistického reţimu. Je nutné uvést, ţe Vojenské sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky je sdruţením bývalých vojáků z povolání a občanských zaměstnanců vojenské správy, nezákonně postiţených komunistickým reţimem. Proto je důleţité zachovat Paměť o událostech, faktech, osobních záţitcích i svědectvích z minulého proţitého období. Bude to slouţit k pravdivému výkladu dějin, poznání doby a historie. Za represivní opatření, jimţ byli příslušníci VSR AČR vystaveni, jim patří uznání a přiznání charakteru účastníka třetího – protikomunistického odboje, protoţe to je v souladu s ideou zákona o protiprávnosti komunistického reţimu. O rehabilitaci poţádalo v letech 1990 aţ 1993 celkem 11558 vojáků z povolání a občanských pracovníků vojenské správy, coţ svědčí o tom, ţe v tak pro komunistický reţim důleţitém rezortu, jako bylo MNO, existoval také odpor, a to dokonce ve velikém rozsahu. Nutno také konstatovat, ţe akce „NORBERT“ rozhodně nebyla zcela odtajněna, a zločinci, kteří akce tohoto druhu připravovali, nebyli a zřejmě ani nebudou nikdy potrestáni, protoţe to uţ dnes nikoho nezajímá. Genpor. v.v. Ing. Stanislav Procházka Naše ÚzO Třebíč reagovala na televizní seriál ČT-2 „Tajné akce StB“ ţádostí, abychom televizní redakci nabídli pomoc doplněním uvedeného seriálu a fakta, týkající se nás, a to v připravovaných akcích jako např. „NORBERT“. České televizi – Studio Ostrava byl proto odeslán první, níţe uvedený dopis. Protoţe odpověď na něj nepřišla, byl doporučeně odeslán druhý dopis, taktéţ doporučeně a v tomto případě v kopii zaslán na vědomí sekretariátu generálního ředitele Čt. Je politováníhodné, ţe Česká televize dodnes nereagovala ani na jeden z těchto dopisů. Je to smutné, ale bohuţel i příznačné, prostě to je neskrývaná neochota se takovou věcí vůbec zabývat.

10

Vojenské sdruţení rehabilitovaných Ústřední rada Svoboda nad Úpou 11. února 2009 ČESKÁ TELEVIZE Studio OSTRAVA Redakce dokumentárních pořadů Dvořákova 2892/18 OSTRAVA 702 00 Věc: „Tajné akce StB“ Váţená redakce, Vojenské sdruţení rehabilitovaných AČR sdruţuje bývalé vojáky z povolání a občanské zaměstnance vojenské správy, kteří byli za svoje politické postoje v letech 1948 aţ 1989 vyhozeni z armády a byli následně mimosoudně rehabilitováni podle zákona č. 87/1991 Sb. §§ 21 a 22. V období bývalého reţimu byli diskriminováni nejrůznějšími omezeními, nejen tresty, ale také v zaměstnáních na podřadných místech, naprosto nepřiměřených kvalifikaci, v přístupu ke vzdělání, coţ se v drtivé většině případů týkalo celých rodin. Sdruţení je řádně evidováno a jeho stanovy schváleny ministerstvem vnitra ČR. Naši členové s velikým zájmem a pozorností sledovali tento pořad a na základě jednání územních. krajských rad a pak v Ústřední radě mi bylo uloţeno obrátit se jménem ÚR VSR AČR na Vaše studio s ţádostí, abyste ve volném pokračování tohoto pořadu zdokumentovali perzekuční opatření tehdejší Státní bezpečnosti a její nedílné součásti v tehdejší armádě – Vojenské kontrarozvědky, jeţ kromě jiného neslo název „AKCE NORBERT“. Byly i další akce proti nám – např. „KRKONOŠE“. Jsme připraveni Vám ze svého kolektivu nabídnout spolupráci našich členů, kteří se touto částí naší novodobé historie zabývají, Váţená redakce, prosím, zvaţte tuto nabídku a svým způsobem naši ţádost. Svoje stanovisko, prosím, zašlete na moji adresu. Plk. v.v. RNDr. Miloš ONDRÁK 1. místopředseda ÚR VSR AČR Rýchorské sídliště č. 122 Svoboda nad Úpou 542 24 e-mail: [email protected] P.S.: Doporučuji ke sledování naše webové stránky: http://rehabilitovani-vojaci.ic.cz

11

Vojenské sdruţení rehabilitovaných Ústřední rada Svoboda nad Úpou 21. dubna 2009 ČESKÁ TELEVIZE Studio OSTRAVA Redakce dokumentárních pořadů Dvořákova 2892/18 OSTRAVA 702 00 Věc: „Tajné akce StB“ Váţená redakce, z pověření Ústřední rady Vojenského sdruţení rehabilitovaných Armády České republiky jsem Vám dne 11. února tr. zaslal doporučeným dopisem nabídku spolupráce našich členů na případném rozšíření resp. doplnění vašeho vysílaného seriálu „Tajné akce StB“. Máme eminentní zájem, aby naše veřejnost byla maximálně a také objektivně informována o činnosti StB a její vojenské části, tj. Vojenské kontrarozvědky – VKR, jeţ byla organickou součástí StB. Na posledním zasedání našeho předsednictva Ústřední rady bylo se značným zklamáním konstatováno, ţe jste do dnešního dne nenašli ochotu na náš dopis vůbec reagovat. Obracím se proto na vaši redakci znovu se ţádostí o vaše stanovisko k naší nabídce, tedy zda o spolupráci zájem máte, eventuelně zda taková problematika je jiţ v dalších dílech dostatečně zpracována. Kopii tohoto doporučeného dopisu tentokrát zasíláme současně generálnímu ředitelství České televize v Praze. S pozdravem

Plk. v.v. RNDr. Miloš ONDRÁK 1. místopředseda ÚR VSR AČR Rýchorské sídliště č. 122 Svoboda nad Úpou 542 24

e-mail: [email protected] P.S.: Doporučuji ke sledování naše webové stránky: http://rehabilitovani-vojaci.ic.cz Vyhotoveno ve třech výtiscích Výtisk č. 1 obdrţí ČT Studio Ostrava Výtisk č. 2 obdrţí ČT generální ředitelství Praha Výtisk č. 3 zaloţit 20 LET OD PÁDU NEJVYŠŠÍHO NORMALIZÁTORA A ŠKŮDCE NÁRODA – GUSTÁVA HUSÁKA

12

Profesor Miroslav Kusý v MfD dne 16. listopadu 2004 po rozhovoru s Gustavem Husákem napsal to, co mu Husák řekl 21. srpna 1968 v Bratislavě. Tehdy mu Husák řekl: “Já tento národ z toho dostanu, i kdyby mi měl kaţdý plivnout do očí…“ To profesora Kusého zarazilo – proč by mu ze záchranu národa měl někdo plivnout do očí. Toto pochopil, kdyţ se pak Husák svým stylem prodral za asistence okupantů do čela KSČ a státu. To Plivnutí pak přišlo za „záchranu“, o kterou náš národ nestál. Gustáv Husák jako zásadový komunista však na tuto „záchranu“ zřejmě myslel jiţ ráno toho osmnáctého srpna osmašedesátého roku. S úmyslem „záchrany“ připojil svůj podpis pod ony hanebné a poniţující moskevské protokoly. Na sovětských samopalech a tancích se pak nechal vynést do nejvyšší stranické i státní funkce. Nejprve jak první tajemník KS Slovenska v srpnu 1968, potom jako generální tajemník KSČ v dubnu 1969 a dále pak ještě jako kolaborující prezident socialistického Československa v roce 1975. Na počátku této své kariéry ještě pouţíval jako kamufláţ rétoriku obrodného procesu z předsrpnového období roku 1968 a hlásil se k Dubčekovi a k reformnímu programu – „od Akčního programu“ neustoupíme ani krok!...“ Včas přehodil výhybku. - Svým vystupováním dával moskevské vrchnosti najevo, ţe s ním mohou ve všem počítat. V této situaci se tak stal Husák pro Moskvu vhodným muţem, protoţe byl doma stále ještě povaţován za politika „praţského jara“, kdyţ měl některé svoje výhrady. Ve vedení KSČ patřil skutečně svým způsobem k nejschopnějším, touţil po moci a hlavně v zájmu jejího získávání byl ochoten k poslušnosti, k ústupkům a k naprosté podřízenosti Moskvě. Husák byl komunistickým politikem podle sovětských představ schopný a odhodlaný rozhodně a nelítostně prosazovat linii nové sovětizace naší vlasti a také důsledně likvidovat opozici. Zcela opustil své dříve uváděné zásady a názory. Prostě a jednoduše se z dřívějšího příznivce reforem rychle změnil na mocného a všeho schopného normalizátora a sovětská okupace se stala internacionální pomocí. Reformní členové KSČ se stali oportunisty a revizionisty a jejich sympatizanti a názoroví spojenci kontrarevolucionáři. Československé úsilí o demokratizaci komunistického reţimu bylo v srpnu 1968 sovětskou okupací zničeno. Avšak Husákem stále prosazovaná federalizace republiky zvítězila. A tak se pod společnou korouhev dostali Husák, Bilak a čeští skalní komunističtí dogmatici a také kariéristé. Ustavení federace prvního ledna 1969 v Bratislavě se tak uskutečnilo na troskách pokusu o demokratizaci republiky a politického úsilí skutečných vlastenců. Husák jako normalizátor a bojovník za práva Slováků vybojoval svůj rozhodující zápas i s přihlédnutím k tomu, ţe dění v okupované vlasti s rozhodujícím vlivem a vměšováním do našich zájmů a naprosto našich vnitřních záleţitostí usurpoval bolševický Kreml. Poráţku Dubčeka a jeho přívrţenců zorganizoval a zinscenoval podle moskevského scénáře Husák, právě tak jako i likvidaci uvaţovaných reforem a dalších demokratických poţadavků. To byl jednoznačný návrat ke komunistickému stalinskému totalitarismu, návrat dogmatiků a kariéristů do mocenských struktur a řídicího aparátu státu. Byla rozvinuta bezohledná perzekuce přímých politických protivníků a celé opozice. To řádění, jak víme, panovalo aţ do listopadu roku 1989. Husákově klice se tímto způsobem podařilo jiţ v dubnu 1969 to, co se v srpnu 1968 podle plánů napoprvé nepodařilo okupační armádě ve spolupráci s domácími ţadateli o poskytnutí „bratrské pomoci“, totiţ ihned svrhnout Dubčeka.

13

A tak se stalo, ţe tímto způsobem Husák vlastně potvrdil Dubčeka jako hrdinu událostí v období „praţského jara“. Přisluhováním sovětské okupační politice se Husák v očích národa postupně veřejně kompromitoval a ztratil nakonec i sympatie těch, kteří mu ještě i na počátku normalizace důvěřovali. Od konce sedmdesátých let jiţ jeho vliv a popularita upadla a nadešel i okamţik jeho konečného pádu nejen politického, ale také morálního. Je zcela evidentní – však si vzpomeňme – jak nepřijatelné pro Husáka a jeho kamarilu bylo jiţ jen slovo „perestrojka“! Jak zarputile odmítali Gorbačovův pokus o omluvu za srpne 1968 – přece oni (naši dogmatici) musí vědět, ţe ta internacionální pomoc byla nutná!! Z tohoto zorného úhlu je také moţno uvést, ţe v roce 1992 nerozbili Československo zodpovědní politici, ale všichni ti, kteří po sovětské okupaci v roce 1968 u nás prosadili federalizaci sovětského typu, coţ byl stav jakési nehybnosti komunistického politického systému v jiné podobě. V době listopadové revoluce 1989 a národního protikomunistického odporu bylo však s opozicí jednáno o potřebě prosadit nový kurz vedení státu s tím, ţe v tomto procesu nemůţe stát v čele Husák, spjatý s propadlou komunistickou politikou. Proto byl uţ koncem prosince roku 1987 Husák nahrazen ve funkci generálního tajemníka KSČ M. Jakešem. Po listopadu 1989 bylo rozhodně poţadováno Husákovo odstoupení také z funkce prezidenta republiky, coţ také 10. prosince 1989 stalo. A tak Husák pak sledoval celkový pád svého snaţení a návrat jednoho ze svých největších protivníků – Alexandra Dubčeka. Nakonec moţno doplnit také to, ţe v bývalém systému MNO a ČSLA podobně řádil jeho souputník, normalizátor Martin Dzúr se svým kolaborantským ministerským kolegiem. Plk. Ing. Jiří Novotník, Brno Hájíme pravdu proti všem Jméno Jana Palacha je všem dobře známé nejen u nás, ale i ve světě. Svým činem vstoupil do historie, protoţe stál pevně v pravdě a své poselství předal celému národu podobně jako před půl tisíciletím jiný morálně pevný Čech byl mocnými tehdejšího světa odsouzen skončit svůj ţivot v plamenech. Jan Palach měl své následovníky nejen z řad studentské mládeţe. Téhoţ roku se upálil i reprezentant naší generace - 39 letý otec rodiny a dvou dětí, zástupce progresivního křídla komunistické strany, který se osobně zúčastnil Vysočanského sjezdu – Jihlavský občan Evţen Plocek. Svým významem i podstatou se řadí do stejné řady s výše uvedenými jmény. Ţe se o něm málo ví? Protoţe se o něm nesmělo psát ani mluvit tehdy, ani později a málo píše i dnes. A to z jediného důvodu - byl komunistou - komunistickým reprezentantem obrodného procesu, historického procesu, procesu nastolení svobody národa a jako takový musel být vojenskou silou nebývalého rozměru zničen. V následném normalizační období bylo nepřijatelné, aby se společnost dozvěděla, jaké oběti je schopen podstoupit člen politické strany k probuzení svědomí svých soudruhů. Po sametové revoluci, uţ v nové situaci také nebylo pro politickou reprezentaci vhodné a ţádoucí připustit, ţe hlavními nositeli obrodného hnutí byli tzv. reformní, jinými slovy progresivní členové strany. Panuje názor – ba obava, ţe takové přiznání by značně oslabilo vládní pozici v boji za omezování vlivu KSČM. Proto přeţívá politická tendence tento Obrodný proces československé společnosti v roce 1968 a jeho historický výklad po dobu generací příliš nezveřejňovat. To má

14

své kladné i záporné stránky. Na nás neblaze působí ty druhé, protoţe označením za osmašedesátníky se ocitáme pod tíhou tohoto tlaku se všemi důsledky z toho plnoucími hlavně ve smyslu odškodnění. Odškodněni mohou být ti občané, kterým komunistická moc nedovolila ve 40. -50. letech dokončit vysokoškolské vzdělání, ale uţ ne ti, jimţ vyšší i střední vzdělání nebylo v 70. a 80. letech dovoleno ani jejich potomkům, o ztrátě zaměstnání a dvacetileté perzekuci nemluvě. Zvláštní je, ţe tento stav v současné době lidem pramálo vadí. Ţivých pamětníků ubývá, a i ti ztrácejí sílu cokoliv změnit. Co tedy dělat? Rezignovat a prostě brát tento podivný a historicky falešný fakt na vědomí? Nebo se vzepřít a zjevovat skutečné dílčí pravdy o tomto historickém období? Na to bude asi panovat řada různých názorů. Nepochybuji o tom, ţe i mezi našimi členy. Přesto si myslím, ţe pasivita nikdy nebyla a není typem našeho konání. V tomto smyslu jsem pro svůj postoj vycítil podporu v projevu prezidenta Baracka Obamy. Neopomněl připomenout v souladu s historickým pohledem na skutečnost, ţe to byl československý obrodný proces, tzv. Praţské jaro, které vyjádřilo ve sloţité době vztah ke svobodě člověka, čímţ podstatně vyprázdnilo uplatňovaný ideologický obsah politiky. Tomu se však tehdy nedostalo podpory ze strany mocností. Důsledkem bylo dvacet normalizačních let. „Jsem tu díky praţskému jaru, protoţe principiální boj za svobodu a příleţitost zostudil ty, kteří mohli tuto vůli lidí potlačit jen silou zbraní“. (To jsou slova amerického prezidenta Obamy.) K napsání této úvahy mě přivádí skutečnost, ţe v den konání naší členské schůze 8. 4. dochází v Jihlavě k odhalení pamětní desky Evţenu Plockovi, méně našemu národu známému hrdinovi. Toto opoţděné ocenění odhodlaného konání hrdého člověka evokuje a oţivuje naše pocity i vzpomínky na vlastní postoje v této etapě ţivota i neblahé důsledky pro společnost i v osobním ţivotě. Tímto přidávám svůj hlas k těm hlasům, jejichţ ozvěnu je stále slyšet v ulicích Prahy, jak postřehl během krátkého pobytu v Praze Barack Obama. Předseda ÚzO Praha střed Plk. Ing. Karel Nedvídek Redakci Zpravodaje došla velmi zajímavá připomínka našeho člena Pplk. Zdeňka Kavalíře z Plzně, kterou zde otiskujeme: Kdyţ se mi dostalo do ruky 4. číslo Zpravodaje ročníku 2007, kde je na stránce 12 článek „Tragédie II. Odboje západní Moravy“ a nestačil jsem se divit. Píše se tam o Františku Šmídovi, konfidentu gestapa – „Velkém Frantovi“. Prý dlouholetý funkcionář komunistické mládeţe, vyškolený v Moskvě. A prý šéf odboje na polovině Moravy. Od svého otce, funkcionáře Komsomolu ve třicátých letech na okrese Brno – venkov vím jiţ od padesátých let, ţe takovýto člověk skutečně na okrese Brno venkov existoval. B\dlel v Chrlicích jiţně od Brna. Dnes prý jsou Chrlice součástí Brna. Narodil se roku 1913 a byl okresním funkcionářem mládeţe Národních socialistů Odtud jej otec znal. Ještě jednou se s ním můj otec setkal v lednu 1943 v Brně Kouničkách, kdyţ byl otec – ilegalista gestapem zatčen a po strašném mučení a léčení v nemocnici převezen zpět na gestapo. Konfident Šmíd měl být pouţit proti němu. To se jim však nepodařilo. A ţe Šmíd byl vyškolen v Moskvě? Počítejte se mnou: Aby mohl být školen v Moskvě a ještě se vrátit do začátku války domů, tak by musel odjet do Moskvy nejpozději roku 1937. To mu bylo 24 let. Ţe by tam poslali takového postpuberťáka? Tam přece jezdili uţ prověření funkcionáři! – A ţe by puberťák velel polovině Moravy?? V článku jsou citovány 4 knihy, z nichţ pisatel vychází. Já znám tři z nich.:

15

Ant. Bartoš: „Clay volá Londýn“ - výborná kniha, otec ji koupil v roce 1946 a občas ji pročítám dodnes. Frant. Moravec: „Špión, kterému nevěřili“ Objektivní, v mnohém poučná. Rudolf Ströbinger: „Rudá zrada“ – Snůška lţí a nesmyslů. Koneckonců – byla vydána v tehdejším Západním Německu, a to pro Němce zvláštního raţení.Po roce 1990 byla přeloţena do češtiny a v roce 1998 vydána u nás. Já jsem na ni narazil v roce 2002 ve výprodeji. Byly jí tam celé balíky, cena 10,- Kč za kus. To jistě o něčem svědčí! Udělal jsem si z ní výpisky a nesmysly a lţi poskládal vedle sebe. (Autor připomínky je poslal přílohou, pro velký rozsah je bohuţel nelze připojit.) Na konci své knihy má Ströbinger seznam literatury, ze které prý vycházel. Mezi jinými také knihu „Šli před námi“, vydanou roku 1981 v Brně. Tak jsem si ji v knihovně vyhledal, nalistoval – a „byl jsem doma“. Do pěti minut jsem věděl vše. Ve jmenném rejstříku na straně 261 jsou DVA Františkové Šmídové. Funkcionář mládeţe nár. soc. a fízl gestapa (narozen 1913) a další František Šmíd, narozený 1. 11. 1904 v Malém Hradisku u Prostějova. Ten byl pro svou aktivní činnost v KSČ v roce 1936 vybrán do stranické školy v Moskvě. V roce 1938 se ještě stačil vrátit do ČSR. Pracoval ilegálně a dne 13. října 1944 byl zatčen gestapem a 25. října 1944 umočen. Uvádět více není třeba. To je Ströbinger takový primitiv, ţe neumí číst?? Nebo to je záměr?? Třetí moţnost neexistuje! Názor si udělejte sami. Nakonec alespoň dvě poznámky: 1) V článku se píše o Moravském Krumlově. Bylo to německé město, za protektorátu bylo součástí Sudet. 2) Pokud jde o HK 17: - Nebyla to organizace, bylo to heslo, které měl odvysílat Londýn, o coţ poţádala vysílačka Clay. Celé heslo znělo: „HK 17 – jednejte“. V postatě otevíralo Frantovi Šmídovi cestu k jednání s ilegální organizací. I k takovým chybám docházelo v boji proti nacistům. Písmeno H byl začátek názvu města – zřejmě Hodonín – písmeno K začátek názvu ulice a číslo 17 číslem domu, kde mělo být jednání. Důleţité je, ţe i přes chyby, kterým se nikdo nevyvaruje, jsme tu válku vyhráli. Plzeň – Pplk. V.v. Zdeněk Kavalíř Byli dva „Španěláci“ „Španěláci“ – Interbrigadisté - byli dobrovolníci, kteří ve třicátých letech šli bránit Španělskou republiku proti fašistům generála Franca. V jejich řadách bojoval také velký počet Čechů a Slováků. Známý je obzvláště MUDr. František Kriegel, ten, který jediný statečně odolal a odmítl podepsat nechvalně známý moskevský protokol o „bratrské internacionální pomoci“ – správně řečeno o faktické okupaci naší republiky v čele se sovětskými vojsky v srpnu 1968. Nutno také říci, ţe naši Interbrigadisté obecně nebyli v poúnorových dobách v oblibě komunistické moci. Rád bych vzpomenul dvou: Jedním byl Jan Černý, rodák z Moravské Nové Vsi a druhý byl Rudolf Bolfík, rodák z Mikulčic okres Hodonín. Španělská republika byla poraţena, Interbrigadisté nemohli dlouho vzdorovat obrovské fašistické přesile. Jan Černý se vrátil do vlasti a stal se členem ilegálního ústředního výboru Komunistické strany Československa. Po zatčení byl popraven a jsou po něm pojmenovány ulice. Rudolf Bolfík byl letec, odešel do Anglie a přihlásil se do RAF. Létal jako pilot bombardovacího letadla Wellington nad Německo. Z posledního náletu se nevrátil,

16

spadl se svým letadlem do Kanálu La Manche. Na dně tohoto kanálu spí svůj věčný sen vlastenec, hrdinný občan Mikulčic. Občané Mikulčic mu chtěli odhalit na jeho rodném domě pamětní desku. Komunistická moc to nedovolila, protoţe chtěla, aby se na takové hrdiny zapomnělo. Plk. v.v. Ing. Vlastimil Dvořák „MAJÍ BÝT ODŠKODNĚNY OBĚTI ZE SRPNA 1968? - JAK?“ LIDOVÝM NOVINÁM (20. srpna 2004) ODPOVÍDALI: Petr NEČAS: Rozhodně ano,jsem spoluautorem návrhu zákona o odškodnění obětí z roku 1968. Oběti nelze rozlišovat. V první fázi bychom chtěli odškodnit oběti vojsk Varšavské smlouvy a ve druhé fázi i oběti přisluhovačského reţimu z roku 1969. Zdeněk JIČÍNSKÝ: Návrh ODS nebyl podle názoru většiny našeho klubu dost přesně vypracován. Jinak s odškodněním obětí souhlasím. Mělo by to proběhnout v relaci odškodňování těch lidí, kteří byli odškodňováni podle dřívějších předpisů, jako oběti okupace za druhé světové války atd. Vlastimil TLUSTÝ: Určitě mají být odškodněny. Způsob jak, je popsán v návrhu zákona, který jsme předkládali. Byl zamítnut sociální demokracií a KSČM. Vlasta PARKANOVÁ: Ano, oběti z roku 1969 nemohou být vyděleny z celkového kontextu, a to jak let 1968 a 1969, tak obětí let padesátých. Jak mají být odškodněny? Nikdy nenajdete absolutní spravedlnost. Vţdy to bude spíš v rovině symbolů a určitého vědomí, ţe se společnost chce tímto aktem vyjádřit Není to o tom, něco faktického změnit. Přes tohle všechno by odškodnění mělo být samozřejmě finanční. Pavel NĚMEC: Ten, kdo bojoval za demokracii a lidská práva v této zemi a byl neprávem různými nedemokratickými reţimy stíhán či bylo-li mu jiným způsobem ublíţeno, si zaslouţí nějakou formu odškodnění. Podle mého názoru to patří ke kultuře demokratické společnosti. Ke kaţdému případu je ovšem třeba přistupovat individuálně, a respektovat tak hranici mezi základní občanskou odpovědností a bezprávím, které bylo na základě takového jednání způsobeno. Ne vţdy proto musí mít odškodnění formu materiální. Vilém HOLÁŇ: Řekl bych, ţe odškodněny by být měly. Situace je stejná jako u obětí z roku 1968. Jan KAVAN: Naprosto souhlasím s názorem, ţe by měly být odškodněny. A to v souladu se zákonem. Musí se nalézt přiměřená finanční kompenzace, ale vnímám ji pouze jako symbol. Jde o to uznat tyto oběti veřejně a jasně. Miroslav RANSDORF: Myslím si, ţe ta věc by se měla posoudit konkrétně případ od případu a tam, kde to nebylo adekvátní, by ještě stát měl nějakou kompenzaci udělit. Samozřejmě pokud došlo ke zmaření lidských ţivotů, tu ztrátu nemůţe nic nahradit. Konkrétně nejvíc obětí v srpnu 1968 bylo v Praze. I v roce 1969 byly takové případy. Myslím, ţe by taková věc byla na místě. Jan RUML: Nevím, jestli odškodněny. Určitě by měla být nějakým způsobem připomenuta památka těch, kteří buď zaplatili ţivotem, protoţe se bránili okupaci, nebo vystoupili

17

rok poté. Nevím, jestli nějaké finanční odškodnění, spíše morální. Jde o připomenutí té věci. Plk. Ing. Jiří Novotník VZPOMÍNKA V dubnu roku 1972 – je tomu tedy 37 let - tragicky zahynul ve vlnách brněnské přehrady zástupce náčelníka radiolokace Mjr. Ing. Karel Koutný po propuštění z vězení. Jako člen ilegální protistátní organizace Vlastimily Tesařové byl za šíření pravdy v "Temnu husákovského kolaborantského reţimu" odsouzen na jeden rok do vězení. Prosím, věnujme mu Tichou vzpomínku. Plk. Ing. Vladimír Dvořák ÚzO Brno Člen ÚR za Karlovarský kraj – plk. Brázda obdrţel zajímavý dopis z BRD: Uveřejňujeme jej i s překladem: Soldaten - und Kameradschaftsbund 1905 Marktredwitz e. V. SKB 1905 Marktredwitz Hauptstr. 46 : 95615 Marktredwitz

Hern Bohumil Brázda Jungmannova 1246/19

Udo Fuchs 1. Vorsitzender Hauptstraße 46 95615 Marktredwitz tel: 09231 -66 08 07 fax: 09231 - 50 55 36 mobil: 0171 - 95 170 99 mail : fuchs-mak©t-online.de

350 02 Cheb Marktredwitz, April 2009 Sehr geehrter Herr Brázda, ich bin der Vorsitzende des Soldatenbundes in Marktredwitz. Wir sind ein Zusammenschluss von ehemaligen Soldaten und Reservisten. Angeregt durch die zahlreichen nachbarschaftlichen Verbindungen zwischen Eger und Marktredwitz möchten auch wir freundschaftliche Kontakte zwischen ehemaligen Soldaten beider Städte aufnehmen. Der neue Soldatenfriedhof in Eger hat den Anstoß dazu gegeben. Herr Pospisil hat Sie als möglichen Ansprechpartner benannt, um erste Kontakte aufzunehmen. Ich würde mich freuen, wenn Sie mir in meinem Anliegen, Kontakte zwischen ehemaligen Soldaten zu knüpfen, helfen könnten. Über eine Antwort würde ich mich sehr freuen. Mit freundlichen Grüßen Udo Fuchs – Vorsitzender Překlad:

18

Přátelský vojenský spolek 1905 – Marktredwitz SKB 1905 Marktredwitz Hauptstr. 46, 95615 Marktredwitz Pan Bohumil Brázda Jungmannova 1245/19 350 02 Cheb Marktredwitz duben 2009 Veleváţený pane Brázdo, Jsem předsedou Vojenského spolku v Marktredwitz. Jsme skupinou bývalých vojáků a záloţníků. V návaznosti na četné sousedské kontakty mezi Chebem a Marktredwitz bychom chtěli navázal také přátelské kontakty s bývalými vojáky z obou našich měst. Dal k tomu nový vojenský hřbitov v Chebu. Jako moţného mluvčího pro navázání prvních kontaktů Vás označil pan Pospíšil. Velmi by mne potěšilo, kdybyste mi byl nápomocen v mojí iniciativě v navázání kontaktů mezi bývalými vojáky. Vaše odpověď by mne velice potěšila. S přátelskými pozdravy Udo FUCHS předseda Hauptstraße 46 95615 Marktredwitz ARMÁDA V LIBERCI Loni 2. prosince se konala ve vojenském klubu malá slavnost, kterou ve spolupráci s nakladatelstvím Knihy 555 uspořádala 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany. Důvodem bylo představení knihy našeho člena plukovníka Ing. Vladimíra Nováka – „Armáda v Liberci a v Libereckém kraji“. Autor se zručným způsobem vypořádal s úkolem zmapovat dějinný vývoj vojenských posádek, útvarů, zařízení a vojenských škol v tomto prostoru od roku 1848 po současnost. Kniha přináší mnoţství odtajněných informací o výzbroji a systému velení. V textu je moţné objevit vzpomínky na jednotlivé velitele a portréty významných osobností armády, kteří u útvarů působili nebo v Libereckém kraji ţili. Nechybí ani ti, kteří bojovali jako váleční veteráni ve sluţbách britského královského letectva. Samostatná kapitola je věnována armádnímu středisku vrcholového sportu, liberecké Dukle, která nesla významný podíl na celé řadě úspěchů sportovní historie naší země. Větší prostor v knize zabírají dějiny chemiků, a tak bylo symbolické, ţe jedním z kmotrů knihy se stal náčelník chemického vojska plukovník gšt. Jiří Gajdoš. Dalším kmotrem knihy byl odstupující hejtman Libereckého kraje Petr Skokan. Lektory knihy byli Doc. PhDr. Rudolf Anděl, genmjr. Ing. Miroslav Budský a Jaroslav Prchal. Pestrou kompozici večera doplnil liberecký historik Rudolf Anděl svou krátkou přednáškou o dějinách válek a vojenství v regionu. K příjemné atmosféře přispěli také hudebníci z libereckého divadla F. X. Šaldy, kteří mluvené slovo prokládali sviţnými tóny jazzových melodií třicátých let. ÚzO VSR Liberec Informace pro členy Vojenského sdruţení rehabilitovaných AČR

19

Tajemník Ústřední rady VSR Plk. Ing. Vladimír Horák předal dne 13. března 2009 do Vojenského ústředního archivu - Správní archiv AČR v Olomouci dokumenty, písemnosti za rok 1989 aţ 2008. Uloţeny jsou pod číslem 472-/09 a to ve svazcích: Svazek č.1: Obsahuje písemnosti od roku 1989 aţ 1999. Svazek č.2: Obsahuje písemnosti ročník 1992 aţ 1994, dále 1995 aţ 2004, Informátor a Zpravodaj VSR ročník 1990 aţ 1993 a ročník 1993 aţ 2003. Svazek č.3: Obsahuje písemnosti z roku 2004 aţ 2006. Svazek č.4: Písemnosti od roku 2007 aţ 2008. U kaţdého svazku je seznam dokumentů. Rok skartačního řízení 2020. Plk. Ing. Vladimír Horák, tajemník ÚR VSR Písemnosti předala k řádné archivaci také ÚzO Trutnov, a to prostřednictvím KVV Hradec Králové. Za velkou péči, věnovanou tomuto úkolu, je nutno veřejně poděkovat plk. Oldřichu Petirovi, plk. Ing. Ondreji Badinkovi a neméně také novému předsedovi ÚzO – nprap. Václavu Krejčíkovi. Po krátké těţké nemoci zemřel dne 12. března předseda Svazu letců České republiky Plk. v.v. Ing. Stanislav Filip. Váţení kolegové, V Jaroměři – Josefově, Riegrovo náměstí č. 7 zahájilo letošní sezónu dne 28. března v 11 hodin První vojenskohistorické muzeum M. FROSTA Toto muzeum se věnuje historii armády od dob rakousko-uherských aţ po současnou dobu. Doporučujeme vám všem jeho návštěvu a můţete zároveň absolvovat prohlídku tamních Josefovských pevnostních staveb.

Váţení kolegové, čtenáři našeho Zpravodaje! Ústřední rada VSR vyslovuje poděkování hejtmanství Zlínského kraje za to, ţe jiţ tři roky poskytuje Vojenskému sdruţení rehabilitovaných účelovou dotaci, abychom mohli pravidelně vydávat naše periodika ZPRAVODAJ VSR a INFORMÁTOR. Touto cestou děkujeme panu hejtmanovi i Radě Zlínského kraje za dotaci a za přízeň, projevovanou našemu sdruţení. Redakční kolektiv ţádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali pokud moţno e-mailem na adresu: [email protected] nebo poštou na adresu: Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou. Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách: http://rehabilitovani-vojaci.ic.cz Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR ani redakčního kolektivu. Za obsahovou stránku příspěvku ručí autor. Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu. Zpravodaj č. 2/2009 vychází nákladem 640 výtisků Redakční uzávěrka Zpravodaje VSR č. 3/2009 bude 20. srpna 2009

20