2009

Newsletter Východoevropský program 2/2009

květen 2009

Měsíčník o dění ve Východní Evropě

Úvodní slovo Ve čtvrtek 7. května proběhne v Praze zahajovací summit Východního partnerství, které má být novým impulsem pro východní politiku Evropské unie a pro šestici postsovětských republik příslib těsnější politické a ekonomické spolupráce s Unií, ovšem se stále nejasnou perspektivou členství. Druhé číslo newsletteru Východoevropského programu se proto stává číslem speciálním zaměřeným na jednotlivé aspekty této nové iniciativy. Autoři se zaměřili na pozice jednotlivých státu, které se stanou partnery EU, na pozici Ruska a otázku energetické bezpečnosti, která patří mezi jedno z ústředních témat. Věříme, že vás toto speciální číslo zaujme a že zachováte přízeň newsletteru Východoevropského programu i do budoucna. Váš Východoevropský program Výzkumného centra AMO

Minianalýzy Projekt Východního partnerství EU Jana Srpová „Pouze s pevnou politickou vůlí a závazkem na obou stranách dosáhne Východní partnerství svých cílů, kterými jsou politické přidružení a hospodářská integrace. Je třeba ještě více investovat do vzájemné stability a prosperity. Bude to rychle vyváženo důležitými politickými a hospodářskými výhodami a povede to k větší stabilitě a bezpečnosti jak pro EU, tak pro naše východní partnery.“ Tuto myšlenku vyslovil předseda Komise José Manuel Barroso na adresu jedné z priorit českého předsednictví EU, projektu Východního partnerství. Projekt je často viděn jako protipól Unie pro Středomoří, jejíž realizaci započala předcházející předsednická země, Francie. Do iniciativy Východního partnerství bude zapojeno šest zemí, a to konkrétně Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina. Hlavním cílem Východního partnerství je politické přidružení a větší hospodářská integrace šesti postsovětských států. Zájem EU na spolupráci se svými východoevropskými sousedy má samozřejmě i geopolitický rozměr, zejména co se týče oblasti energetiky. Nové dohody by měly přinést nesporné výhody oběma stranám. Hlavním bodem bude postupná integrace těchto šesti zemí do ekonomiky EU; možnost vstupu na unijní trh a rozvoj sítě volného obchodu a sjednání „paktu o mobilitě a bezpečnosti“; Evropská unie

Newsletter Východoevropského programu 2/2009

str. 2

by také měla otevřít pracovní trh pro tyto státy, zjednodušit a perspektivně zrušit vízové povinnosti a poskytnout finanční prostředky na podporu stability, demokracie a na boj proti korupci. Kromě Běloruska všechny státy v současné době spadají pod Evropskou politiku sousedství a Východní partnerství by mělo být dalším krokem na cestě ke společnému sblížení. Nicméně aby mohlo být Východní partnerství plně realizováno, musí účastnické státy splnit jisté požadavky, které si Evropská unie klade. Ty se týkají především spolupráce s vybranými mezinárodními organizacemi, jako je Rada Evropy nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a zároveň přijetí některých evropských standardů, například v oblasti ochrany lidských práv. Arménie Nela Srstková Jednou ze zemí, které jsou zahrnuty do programu Východního partnerství, je i kavkazská republika Arménie. Současným prezidentem země je Serzh Sargasyan, který byl zvolen do úřadu v únoru 2008. Prezidentské volby v roce 2008 byly kritizovány mnoha monitorujícími organizacemi a během masových opozičních demonstrací bylo vládními silami zabito osm lidí. Přesto má současný arménský režim daleko demokratičtější pověst, než například politický režim sousedního Ázerbájdžánu. Od projektu Východního partnerství Arménie očekává kromě navázání užších vztahů s Evropskou unií hlavně zlepšení spolupráce v celém regionu jižního Kavkazu. Největším politickým a ekonomickým problémem této země je totiž její izolovanost od dvou významných sousedů, Ázerbájdžánu a Turecka. Sporným bodem dlouhotrvajícího konfliktu s Tureckem je masové vyvražďování Arménů během První světové války. Turecko tuto událost odmítá nazvat genocidou. Po osamostatnění Arménie v roce 1991 tak nebyly vůbec navázány diplomatické vztahy a v roce 1993 byla kvůli konfliktu v Náhorním Karabachu uzavřena Arménsko-Turecká hranice. V poslední době se situace obrátila a arménsko-turecké vztahy doznaly značného zlepšení. V září 2008 poprvé od roku 1991 navštívil Arménii turecký prezident Abdullah Gül, a v listopadu téhož roku již byla na stole dohoda o otevření společných hranic, která je stále v jednání. Jak už bylo zmíněno výše, Arménie má problematické vztahy také se svým druhým sousedem, Ázerbájdžánem. Ty jsou způsobeny spory o region Náhorního Karabachu, který od Arménsko – Ázerbájdžánské války v letech 1991 až 1994 kontrolují arménské ozbrojené síly. Mírová smlouva však nikdy nebyla uzavřena. Iniciativa Východního partnerství, která by kromě Evropské unie měla k sobě přiblížit i jednotlivé postsovětské státy do ní zahrnuté, se jeví ideální příležitostí, jak tento zamrzlý konflikt řešit. Prezidenti obou států se 6. května setkají v Praze a podle oficiálních zdrojů jsou připraveni zde kromě Východního partnerství začít i dvoustranná jednání o konfliktu v Náhorním Karabachu.


str. 3

Ázerbájdžán Nela Srstková Ázerbájdžán jako nejbohatší země regionu jižního Kavkazu, disponující značnými zásobami ropy a zemního plynu, je důležitý pro Evropskou unii i ze strategického hlediska. Je často nazýván branou do Střední Asie, ve které se nacházejí další zásoby surovin. Na rozdíl od Ruska není ázerbájdžánská ekonomika závislá pouze na těžbě a transportu surovin, ale i ostatní odvětví zaznamenala v posledních letech úspěšný rozvoj. Nejvýznamnějším ázerbájdžánským partnerem v regionu je Turecko, přesto vzájemné vztahy těchto dvou států doznaly v současné době jisté míry ochlazení, zejména kvůli tureckým jednáním se sousední Arménií, která kromě Náhorního Karabachu okupuje i sedm dalších ázerbájdžánských regionů (15% celého teritoria státu). Právě po srpnové válce Ruska s Gruzií se otázka Náhorního Karabachu opět naplno rozhořela. V Ázerbájdžánu panují obavy z případné ruské intervence do konfliktu Náhorního Karabachu na straně Arménie, pokud by došlo k obnovení konfliktu. Iniciativa Východního partnerství je tak pro Ázerbájdžán mimo jiné prostředkem, který by díky užším vztahům s Evropskou unii měl tuto hrozbu odvrátit. Prezident země, Ilham Alijev, zahájil proevropskou politiku v roce 2003, kdy se dostal k moci. Tento trend by se v budoucnu neměl měnit díky změně ústavy referendem z března roku 2009, může totiž svůj úřad zastávat neomezeně dlouhou dobu. Prezident Alijev iniciativu Východního partnerství podporuje a několikrát deklaroval touhu Ázerbájdžánu přiblížit se k západním hodnotám a civilizaci. Přesto si nechává otevřená zadní vrátka, zejména co se týče vztahů s Ruskem. To má přes své vlastní zásoby energetických surovin také eminentní zájem o ázerbájdžánský plyn. Před několika dny tak bylo podepsáno společné memorandum mezi ruským Gazpromem a jeho protějškem, ázerbájdžánskou společnosti SOCAR, které by mohlo otevřít cestu k vyjednáváním o dodávkách zemního plynu do Ruska, konkrétně od roku 2010. Nyní se Ázerbájdžánu dostala do rukou páka, kterou může ovlivňovat rozhodování Turecka. Ázerbájdžán, se může snažit přesvědčovat Turecko, aby vyjednávání o otevření turecko-arménských hranic podmínilo tím, že arménská vojska opustí oblast Náhorního Karabachu. Pokud se situace mezi těmito třemi státy vrátí do začarovaného kruhu, iniciativa Východního partnerství ji úspěšně vyřeší asi jen velmi těžko. Bělorusko Volha Dudko Bělorusko bylo přizváno do projektu Východního Partnerství jako poslední ze šestí postsovětských zemí. Běloruská účast na projektu byla podmíněna provedením základních demokratických změn. Aby Evropská unie prokázala svou vstřícnost, na šest měsíců pozastavila sankce proti vysoce postaveným běloruským vládním činitelům a naposledy prodloužila tuto dobu ještě o dalších devět měsíců (s předpokladem úplného zrušení sankcí poté, co tato lhůta uplyne). Bez ohledu na to, že běloruská vláda politickou a ekonomickou liberalizaci nerealizovala v dostatečné míře, Evropská unie se rozhodla kompletně změnit svou politiku vůči této zemi.


str. 4

Z politiky izolace se stává politika „vtahování“ Běloruska do sféry evropského vlivu. Jak se totiž ukázalo, politika izolace a sankci jen více postrčila Bělorusko do náruče jeho východního souseda, Ruska. Druhou neoficiálně vyhlášenou podmínkou pro účast Běloruska na projektu byl i požadavek, aby běloruská vláda neuznala Jižní Osetii a Abcházii, dvě separatistické oblasti, které se s pomocí Ruska odtrhly od Gruzie v srpnu 2008. Tato otázka zůstává stále aktuální. Nikdo ovšem nezaručí, že po summitu Východního partnerství běloruský parlament plně závislý na prezidentovi obě separatistické provincie neuzná, čímž by uspokojil ambice Moskvy. Vzhledem k panující nedůvěře je tedy možné očekávat, že účast Běloruska ve Východním partnerství bude velice omezená. Ještě není jasné, jak se spolupráce v rámci Východního partnerství bude konkrétně uskutečňovat, každopádně pro Bělorusko se těsnější kontakt s Evropskou Unií muže stát nejen impulsem pro ekonomickou transformaci, ale také pro transformaci politickou. Zaleží to však jen na ochotě běloruské vlády plnit jednotlivé podmínky EU. Dá se předpokládat, že politická elita se bude snažit využit všech možností v rámci Východního partnerství, bez podstatných změn ve vnitřní politice. Nejvíce mediálně diskutovanou otázkou ohledně nadcházejícího summitu nebyl ale jeho program, nýbrž možný příjezd běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka do Prahy. Čeští diplomaté, kteří v současné době odpovídají za zahraniční politiku EU zdůrazňovali, že na summit není zván konkrétně Lukašenko, ale Bělorusko jako země. Také další evropští politici naznačovali, že spoléhají na to, že běloruský prezident do Prahy nepřijede. Hlavním důvodem bylo, aby se celý summit vyhnul skandálům s veřejným obviňováním z potlačování lidských práv a politických represí. Nakonec bylo oznámeno, že běloruskou delegaci bude v Praze zastupovat Vladimír Semaško. Gruzie Martin Laryš Gruzie se k projektu Východního partnerství staví velmi pozitivně a vkládá do něj velké naděje. V březnu tohoto roku se gruzínský prezident Saakašvili vyjádřil v tom smyslu, že partnerství je pro Gruzii první příležitost vybudovat organizační a institucionální vztahy s EU: „to je něco, o čem se nám ještě před rokem ani nesnilo.“ Gruzie si od Východního partnerství slibuje především volnější obchodní styky, méně zatížené celními bariérami. V lepším případě i bezvízový styk. Současná gruzínská politická elita Gruzie se rovněž vyslovuje pro stavbu plynovodu Nabucco, který je ovšem doprovázen mnoha elementárními komplikacemi. Tbilisi si od Nabucca slibuje zvýšení strategického významu země, jelikož očekává, že plynovod povede přes gruzínské území. Poměrně vážným problémem ve vztahu Gruzie a projektu EU je faktická územní necelistvost Gruzie, kdy Tbilisi nekontroluje své dvě oblasti. Jižní Osetie a Abcházie se nachází mimo faktickou gruzínskou jurisdikci a nic na tom nemění fakt, že nezávislost těchto dvou oblastí uznalo pouze Rusko a Nikaragua. Jiný vnitropolitický faktor by účast Gruzie ve Východním partnerství neměl ohrozit, jelikož opoziční demonstrace a požadavky na Saakašviliho odstoupení prozatím nemají kapacitu k vážnější vnitropolitické destabilizaci. Opoziční aktivity se týkají hlavně snah o sesazení


str. 5

Saakašviliho, zahraničně politicky jsou ale opoziční politici naladěni podobně jako Saakašvili, tzn. zcela jasně prozápadně. Saakašvili sám ovšem čelí silnější kritice ze strany jednotlivých členských států EU kvůli svému stále více autoritativnímu přístupu v domácí politice. V zahraničně politické rovině se Gruzie nachází ve velmi složité situaci zejména díky vyhroceným vztahům s Ruskou federací, které vyústily v srpnu loňského roku v ozbrojený konflikt. Projekt Východního partnerství by rusko-gruzínské vztahy ohrozit neměly, jelikož Moskvu dráždí především spolupráce Gruzie s NATO, resp. její budoucí potenciální vstup do této organizace. Projekt Východního partnerství vnímá Kreml s daleko menší nevolí. Moldavsko David Příhoda Východní partnerství EU nabízí Moldavsku především spolupráci v ekonomické oblasti a má mu pomoc při budování právního státu. I přes tento nepochybný přínos se moldavské vládní elity dívají na projekt se skepsí a obavami. Moldavský prezident Vladimir Voronin k Východnímu partnerství v rozhovoru pro ruský deník Kommersant uvedl, že jde o jakési Společenství nezávislých států II, tentokrát pouze pod vedením EU. Je pravda, že Východní partnerství představuje pro Moldavsko v mnohém problematickou záležitost. Asociační dohody, které mají být uzavřeny, nedávají Moldavsku jasnou perspektivu případného členství v EU, o nějž v nedávné době projevilo zájem. Vládní představitelé se obávají, aby nedošlo ke zhoršení vztahů s Ruskem. Největším problémem současného Moldavska je situace v separatistickém Podněstří, kde se stále nachází 14. ruská armáda. Situace v tomto regionu je podobná dalším zamrzlým konfliktům v postsovětském prostoru. Jaké jsou možnosti EU takové situace řešit se ukázalo v létě 2008 během konfliktu v Abcházii a Jižní Osetii. Pro země jako Moldavsko je důležité pokoušet se vytěžit co možná nejvíce jak ze vztahů s EU, tak s Ruskem. Překážkou vzájemné spolupráce mezi EU a Moldavskem mohou být jeho současné napjaté vztahy s Rumunskem. Moldavsko ho obvinilo z podněcování nepokojů, které následovaly po nedávných parlamentních volbách. Problémem je také migrace Moldavanů do zahraničí, která se v poslední době pohybuje ve vysokých číslech. Rumunsko je nečastější cílovou zemí, která většinou vyhoví žádosti o udělení občanství. Ačkoli z ekonomického hlediska by bylo zapojení do projektu Východního partnerství výhodné, moldavské vládní elity řeší dilema, zda za to nebudou muset zaplatit zhoršením vztahů s Ruskem, což je pro ně příliš vysoká cena. Navíc by to mohlo být riskantní vzhledem k výše popsané situaci v Podněstří. Nejasná perspektiva ohledně případného členství vede k návratu k proruské linii zahraniční politiky.


str. 6

Ukrajina Oleg Shenshyn Východní partnerství pro Ukrajinu znamená unikátní příležitost jak dosáhnout na vytoužené členství v Evropské Unii. Ukrajina by tak dostala jedinečnou příležitost dostupu na Evropský trh, liberalizace vízových podmínek a jiných výhod, o které již několik let usiluje. Ukrajina doufá, že i země podporující Rusko, především tedy Německo a Itálie, budou i na úkor vztahů s Ruskem podporovat projekt Východního partnerství. Kreml totiž sleduje projekt Východního partnerství s jistou dávkou nervozity. Právě integrace ukrajinského a evropského energetického prostoru znamená ztrátu strategického významu projektů South Stream a Nord Stream. Nynější vládnoucí politická elita není schopná zajistit politickou a hospodářskou stabilitu v zemi bez pomoci EU. Z úst ukrajinských politiků je proto často slyšet, že stabilní rozvoj Ukrajiny je možný jedině v rámci integračních procesů s EU. Tím je možné vysvětlit velké naděje, které Kyjev vkládá do projektu. Někteří politici dokonce srovnávají Východní partnerství s Visegrádskou skupinou, jejíž členové těsně spolupracovali při společném vstupu do EU. Na Ukrajinu bude upírána větší pozornost. A to nejen kvůli vnitrostátním šarvátkám tamního prezidenta a premiérky, ale i díky tomu, že Ukrajina má zajištěnou podporu dvou klíčových hráčů v Evropské Unii a to Polska a Švédska. Útlum aktivit Východní partnerství se předpokládá během předsednictví Španělska a Belgie. To by se mělo změnit v roce 2011, kdy se předsednictví Evropské Unie ujme Maďarsko a zejména Polsko. Ukrajina často vznáší otázku financování projektu. Na období 2010-2013 by měla EU přispět slibovaných 600 mld. €, což podle Ukrajiny není adekvátní suma pro šest zemí s obyvatelstvem přesahující 75 milionů. Slibovaná částka bude stačit pouze pro procedurální záležitosti, nikoliv však pro realizaci praktické častí projektu. V této souvislosti se ukrajinští politici obávají, že projekt Východního partnerství může potkat stejný osud jako GUAM (Organizace pro demokracii a ekonomický rozvoj). Východní partnerství a energetická bezpečnost Petr Binhack Jedním z hlavních témat, které sleduje projekt Východního partnerství je posílení vzájemné energetické bezpečnosti Evropské unie a šestice postsovětských států, které se projektu účastní. Posílení energetické bezpečnosti participujících zemí by mělo být dosaženo členstvím Ukrajiny a Moldavska v Evropském energetickém společenství, o které již tyto země požádaly. Dále liberalizací trhu s energiemi a investicemi do těžebních, výrobních a přepravních kapacit, na které bylo v době založení Evropského energetického společenství vyčleněno na období 2007-2013 32,7 miliard euro. Význam Východního partnerství pro energetický sektor EU lze spatřovat především ve sblížení se zeměmi, které Ruská federace považuje za své „blízké zahraničí“, avšak z pohledu EU jsou


str. 7

významnými tranzitními i dodavatelskými zeměmi. Z hlediska existující ropné a plynové infrastruktury má Ukrajina co do významu bezkonkurenční postavení, když 80 % ruského exportu plynu do EU přichází právě přes její území. Další významnou tranzitní zemí je Bělorusko, jehož infrastruktura zajišťuje 20 % dodávek ruského plynu do EU a 30 % ropy. Moldavsko má jako tranzitní země význam pro Rumunsko a Bulharsko. Země Jižního Kavkazu jsou pro energetickou bezpečnost EU důležité především z dlouhodobé perspektivy. Gruzie je významnou tranzitní zemí, kterou prochází ropovod BTC a plynovod BTE, jehož význam by s případnou realizací transkaspického plynovodu dále vzrostl. Ázerbájdžán je v očích mnoha politiků v EU vnímán jako vstupní brána do Střední Asie, která je některými považována za vhodnou alternativu energetické závislosti na Rusku. Ázerbájdžán by se v budoucnu měl stát základním stavebním kamenem tzv. jižního energetického koridoru, jehož stěžejním projektem je plynovod Nabucco, který však projektovou kapacitou 30 mld. m³ /rok z dlouhodobého hlediska přispěje k efektivní diverzifikaci dodávek do EU pouze málo. Pro realizaci cílů spojených s Východním partnerstvím v oblasti energetiky bude stěžejní politická vůle členských zemí EU realizovat společnou energetickou politiku vůči Rusku. Protože právě Rusko má dominantní postavení v energetických sektorech šesti postsovětských zemí. Důležitá bude i ochota EU podílet se ekonomicky, technologicky i institucionálně na revitalizaci energetického sektoru těchto států. To by se nemělo týkat pouze v oblasti ropy a zemního plynu, ale také produkce a přenosu elektrické energie. Právě elektrická energie je často vyráběna v zastaralých a technicky nevyhovujících jaderných elektrárnách, které představují bezpečnostní riziko „černobylského“ typu. Vztah Ruska k Východnímu partnerství Lukáš Tichý Užším zapojením východoevropských a kavkazských států do evropských struktur a zintenzivněním spolupráce mj. v oblasti energetické bezpečnosti se Evropská Unie dostává do střetu s geopolitickými zájmy Ruska v jeho „blízkém příhraničí“. Jak naznačuje koncept zahraniční politiky Ruské federace zveřejněný v polovině minulého roku a následná Medveděvova doktrína, Rusko považuje tyto státy za strategickou sféru vlivu a bezprostřední oblast svého zahraničněpolitického a geoekonomického zájmu, kde je ochotno zasáhnout i vojensky, jak ukázal např. rusko-gruzínský konflikt v srpnu 2008. Ačkoliv Brusel zdůrazňuje důležitost spolupráce s Ruskem na tomto projektu, Kreml vidí Evropskou unii v postsovětském prostoru spíše než partnera jako konkurenta, který se pokouší zmenšit vliv Ruska v této oblasti a izolovat ho. Zároveň Rusko považuje Východní partnerství za protiruské. Často se v tomto ohledu uvádí prohlášení Evropské komise, podle kterého k tomu, že projekt Východního partnerství byl nastartován poměrně rychle, přispěla nedávná pětidenní kavkazská válka. Pro Rusko je také zcela nežádoucí případné užší zapojení Běloruska do evropských struktur, neboť ještě nevyloučilo možnost uzavření Rusko-běloruské unie a intenzivnější jednání EU s Běloruskem by vytvoření tohoto státního útvaru notně zkomplikovalo.


str. 8

Na druhou stranu nemůžeme očekávat, že na projekt Východního partnerství bude Rusko reagovat stejně vyhroceně, jako například v souvislosti s nedávnými úvahami rozšířit NATO o Ukrajinu a Gruzii. Postsovětské státy samy sebe charakterizovaly jako most mezi Západem a Východem a své důležité geostrategické role si velmi dobře uvědomují. Kromě Ukrajiny a Moldavska, vlády těchto zemí ani nijak intenzivně o svázání s Evropskou unií neusilují, ale spíše preferují model volného přidružení k Evropské unii a prosazují různou míru víceúrovňové zahraniční politiky, tj. balancování mezi jednotlivými centry moci.

Newsletter vyjadřuje názory autorů. Názory vyjádřené v textu nemusí být nutně stanoviskem Asociace pro mezinárodní otázky, Koordinátorka projektu: Nela Srstková Tajemník: Jana Srpová Minianalýzy: Petr Binhack, Volha Dudko, Martin Laryš, David Příhoda, Oleg Shenshyn, Jana Srpová, Nela Srstková, Lukáš Tichý Grafický návrh: Side2 Šablona: Petr Netuka Sazba: Michaela Baginová Kontakt na redakci: [email protected] Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Žitná 27, 110 00 Praha 1 Tel/Fax: +420 224 813 460 E-mail: [email protected] / www.amo.cz © Asociace pro mezinárodní otázky 2009

2009

Recommend Documents