2009. University of Economics Prague. Systém kategorií u Aristotela

E-LOGOS

eλ

ELECTRONIC JOURNAL FOR PHILOSOPHY ISSN 1211-0442

20/2009

University of Economics Prague

Systém kategorií u Aristotela

Miroslav Vacura

M. Vacura


Abstract The text known as Categories is a product of Aristotle’s youth and the authenticity of some of its parts is discussed. Despite of it its interpretation presents many difficulties and its understanding is necessary prerequisite to accessing his later texts. This article tries to provide overview of structure of system of categories developed by Aristotle in this work and to point out the most important problems of interpretation and their possible solutions.

Abstrakt Spis nazvaný Kategorie je jedním z textu˚ Aristotelova mládí a autentiˇcnost nˇekterých jeho cˇ ástí je zpochybnována. ˇ Pˇresto se jedná o interpretaˇcnˇe nároˇcný spis, jehož pochopení je pˇredpokladem porozumˇení jeho pozdˇejším spisu. ˚ Pˇríspˇevek se snaží podat pˇrehledný rozbor základního rozvrhu systému kategorií, který Aristotelés v tomto spisu pˇredkládá, poukázat na nejvýznamnˇejší interpretaˇcní problémy a jejich možná rˇ ešení.

Key words Aristotle, categories, ontology

Klíˇcová slova Aristotelés, kategorie, ontologie

2

M. Vacura

1


Úvod

ˇ Uvažujeme-li o poˇcátcích filosofického myšlení ve starém Recku, mužeme ˚ identifikovat v pˇrípadˇe úvah ontologického charakteru dva specifické smˇery. Jedním je snaha urˇcit jeden spoleˇcný základ, zdroj (rq ), který podkládá veškerou pˇrírodu (fÔsic). Druhým je rozlišení v základu pˇrírody stojící mnohosti, na nˇekolik na sebe vzájemnˇe nepˇrevoditelných konstituentu. ˚ Tyto dva smˇery ontologického myšlení se vzájemnˇe nevyluˇcují nýbrž doplnují ˇ a proplétají v myšlení jednotlivých autoru˚ tohoto období. Za specifický druh tˇechto úvah pak považujeme ruzné ˚ formy ontologických koncepcí zakládající dvojice, které by si zasloužily samostatnou interpretaˇcní studii.1 V tomto textu se zamˇerˇ íme na historickou reflexi identifikace právˇe oné ontologicky zakládající mnohosti, která svého vrcholného antického projevu nalezla v Aristotelovˇe koncepci kategorií. Aristotelés není zdaleka první myslitel, v jehož filosofii se nˇejaká forma zakládající ontologické kategoriální mnohosti objevila. Už pythagorejští filosofové mluvili o deseti „poˇcátcích“ (rqaÐ), které byly setˇrídˇeny po dvojicích: omezené a neomezené, sudé a liché, jedno a množství, pravé a levé, mužské a ženské, vˇec v klidu a vˇec v pohybu, pˇrímé a zakˇrivené, svˇetlo a tma, dobré a zlé, cˇ tverec a obdélník.2 Nejduležitˇ ˚ ejším dvojicí 3 byla pak první zmínˇená, kde omezené (pèrac) souviselo úzce s pojmem cˇ ísla (rijmìc) a neomezené (peÐrwn) s problematikou nekoneˇcna.4 Toto téma by si opˇet zasloužilo samostatného pojednání.

2

Aristotelovo dˇelení jsoucen do cˇ tyˇr tˇríd

Slovo kategorie je odvozeno z rˇ eckého kathgorÐ, jehož puvodním ˚ významem je žaloba, které bylo používáno v soudním kontextu. Slovo kathgoreØn, které je slovesem, se dnes pˇrekládá obvykle jako „predikovat“.5 Puvodnˇ ˚ e bylo významem obžalovat, tedy vlastnˇe pˇrisoudit nˇekomu nˇejaký cˇ in, prohˇrešek. Jak rozumˇet puvodnímu ˚ významu slova kathgorÐ u Aristotela? Napˇríklad T. Ebert navrhuje význam „predikovatelný predikát“ a následnˇe pˇrekládá gènh tÀn kathgoriÀn jako „rody (klasifikace) predikovatelných predikátu.“ ˚ 6 1

Zde máme namysli pˇredevším úvahy, které svého vrcholu dosáhli v Platónovˇe koncepci jednoho a nerozlišené dvojice. Ovšem jejich puvod ˚ mužeme ˚ nalézt u podstatnˇe starších myslitelu, ˚ poˇcínaje už zˇrejmˇe spartským lyrikem Alkmanem, který, jak dokládá oxyrhynský papyrus cˇ . 2390, ve svém výkladu pˇrírody používá protikladné výkladové dvojice cesty (πόρος) a meze (τέκμωρ), spolu s následující aktivitou poˇrádajícího (kterého pak Platón nazve demiurgem). Viz. M. Schofield G.S. Kirk J. E. Raven. Pˇredsokratovští filosofové. Praha: oikoymenh, 2004, str. 66. Výklad Platónovy koncepce jednoho a nerolišené dvojice muže ˚ cˇ tenáˇr najít napˇríklad v G. Reale. Platón. Pokus o novou interpretaci. Praha: oikoymenh, 2005. 2 Met. 986a23; Sextus Empiricus. Adv. math. X 263. 3 Met. 986a23 4 K. S. Guthrie. The Pythagorean Sourcebook and Library. Úvod D. R. Fideler. USA: Phanes Press, 1987, str. 23 5 Platón používá toto slovo na nˇekterých místech ve významu „tvrdit“ (Tht. 167a). 6 T. Ebert. “Gattungen der Prädikate und Gattungen des Seienden bei Aristoteles”. In: Archiv für ˇ Geschichte der Philosophie 67 (1985), str. 113–138, str. 115; A. Graeser. Recká filosofie klasického období. Praha:

3

M. Vacura


Tradiˇcní otázkou, která se v pˇrípadˇe Aristotelových kategorií nabízí, je, cˇ eho se vlastnˇe tato klasifikace týkala. Aristotelés pˇrijímá teorii významu, podle které slova konvenˇcnˇe oznaˇcují pojmy, ty pak následnˇe oznaˇcují objekty ve svˇetˇe (De Int. 16a3). Pˇrirozenˇe tak pˇredmˇetem klasifikace muže ˚ být oblast lingvistická, slova, nebo naopak oblast ontologická, jsoucna, která jsou slovy oznaˇcována. První by naznaˇcovalo Aristotelovo vyjádˇrení, že klasifikovat bude t legìmena (Cat. 1b25), což jsou „vˇeci, které se vyslovují“, tedy slova (De Int. 16a3). 7 Zdají se však pˇrevažovat interpretace, které chápou kategoriální dˇelení jako primárnˇe ontologicky motivováno, pˇriˇcemž pˇripouštˇejí, že Aristotelés nˇekdy za tímto úˇcelem provádí analýzy spíše lingvistické povahy, na základˇe svého pˇresvˇedˇcení o jejich ontologické relevanci. 8 Samotný spis Kategorie je považován za jedno z dˇel Aristotelova mládí, pˇriˇcemž nˇekteˇrí interpreti je považují za dílo ještˇe plnˇe filosoficky nevyzrálého autora.9 Ti pak chápou Kategorie jako první krok na cestˇe vedené zejména reflexí povahy zmˇeny, k postulování klíˇcových konceptu˚ látky a formy, formulování teorie založené na korelativních pojmech možnosti a skuteˇcnosti ve Fyzice, a koneˇcnˇe ke komplexnímu ontologickému systému, který je prezentován v Metafyzice a spisu O duši. Oproti tomu napˇr. Mann naopak chápe Kategorie jako vyvrcholení myšlenkového úsilí, ve kterém Aristotelés završuje myšlenkovou cestu svých pˇredchudc ˚ u˚ – Parmenida, Anaxagory a Platóna dialogu˚ stˇredního a pozdního období. Podle této interpretace Aristotelés pˇrichází v Kategoriích s pˇrevratným ontologickým náhledem, když poprvé uznává vˇeci jakožto vˇeci.10 Kategorie se dˇelí na tˇri cˇ ásti, tradiˇcnˇe oznaˇcované antepraedicamenta (kapitoly 1-3), praedicamenta (k. 4-9) a postpraedicamenta (k. 10-15).11 První a druhá cˇ ást pˇredstavují systém klasifikace jsoucen (t înta), nejprve na cˇ tyˇri tˇrídy, poté na deset kategorií. oikoymenh, 2000, str. 285 7 Aristoteluv ˚ spis Kategorie citujeme v cˇ eském Kˇrížovˇe pˇrekladu: Aristotelés. Kategorie. Pˇreklad A. ˇ Kˇríž. Komentáˇr A. Kˇríž a K. Berka. Úvod K. Berka. Praha 1958. Recký originál citujeme podle Aristotle. The Categories, On Interpretation, Prior Analytics. Pˇreklad H. Tredennick a H. P. Cook. Cambridge, MA: The Loeb Classical Library, Harvard University Press, 1962, tato edice obsahuje i paralelní anglický pˇreklad. Jako další anglický pˇreklad používáme Aristotle. Categories, on Interpretation, and on Sophistical Refutations. Pˇreklad E. M. Edghill a W. A. Pickard-Cambridge. Authorhouse, 2006. 8 Napˇríklad Owens prochází postupnˇe jednotlivé kapitoly Kategorií, aby sledoval zda-li zkoumání je lingvistické, logické cˇ i metafyzické. Na mnoha místech dochází k závˇeru, že (z dnešního pohledu) se jedná o smˇes logiky a metafyziky. Nicménˇe nˇekterá rozlišení (napˇr. παρώνυμα) jsou cˇ istˇe lingvistická. J. Owens. “Aristotle on Categories”. In: Review of Metaphysics (14 1960/1961); Srv. také P. Studtmann. “Aristotle’s Categories”. In: Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2007. url: http://plato.stanford.edu/ entries/aristotle-categories/. Podobnˇe Greaser tvrdí, že Aristotelés „chápal »ˇreˇc« vždy jako »ˇreˇc bytí« , a tedy i rozˇclenˇení kategorií v souladu s pˇredpoklady svého sémantického realismu chápal jako klasifikaci vˇecí, nakolik o nich mužeme ˚ sysluplnˇe mluvit.“ Graeser, op. cit., str. 289. 9 K. Berka. “Aristoteluv ˚ logický odkaz”. In: Aristotelés. Kategorie. Praha 1958, str. 17. 10 W.-R. Mann. The Discovery of Things. Aristotle’s Categories and Their Context. Princeton: Princeton University Press, 2000, str. 5. 11 U postpraedicament je zpochybnováno ˇ Aristotelovo autorství. Pˇrehled starší literatury diskutující autorství jednotlivých cˇ ástí je možné nalézt v Berka, op. cit., str. 16, další diskusi napˇríklad v I. Husik. “On the Categories of Aristotle”. In: The Philosophical Review 13 (5 1904), str. 514–528.

4

M. Vacura


Nejsou pˇrítomna-v Nejsou vypovídána-o neakcidentální jednotliviny (první podstata, substance) Jsou vypovídána-o neakcidentální obecniny (druhá podstata)

Jsou pˇrítomna-v akcidentální jednotliviny (tropy) akcidentální obecniny (akcidenty)

Tabulka 1: Aristotelovy typy jsoucen Aristotelovo první dˇelení vychází z jeho teorie predikace, tedy zpusobu, ˚ jak muže ˚ být nˇeco predikováno urˇcitému subjektu (ÍpokeÐmenon). Jsou zde dvˇe možnosti: je možno rˇ íci x je vypovídáno o y, je možné také rˇ íci x je pˇrítomno v y. První zpusob ˚ predikace je 12 oznaˇcován pak jako esenciální, druhý jako neesenciální. Wedin toto rozdˇelení nazývá meta-ontologií.13 Podívejme se na toto rozlišení nyní podrobnˇeji. První dˇelení rozlišuje to, co je vypovídáno-o jiném (kaj Ípokeimènou lègetai), tedy to, co se „vypovídá o nˇejakém podmˇetu“ a to, co se naopak o niˇcem vypovídáno není (Cat. 1a20). Aristotelés jako pˇríklad prvního uvádí „ˇclovˇek“, což je výraz, který se vypovídá o urˇcitém konkrétním pˇredmˇetu (napˇr. „Toto zde je cˇ lovˇek“). Tím, co je vypovídáno o nˇecˇ em jsou myšleny zˇrejmˇe obecniny a to, co není obecninou, je tedy jednotlivinou (individuem). Jednotliviny se pˇritom o niˇcem nevypovídají. V tabulce 1 tedy jednotliviny tvoˇrí první rˇ ádek, naopak obecniny rˇ ádek druhý. Druhé dˇelení rozlišuje to, co je pˇrítomno-v podmˇetu (ân Ípokeimènw âinai) a to, co není. Aristoteles rˇ íká: „výrazem v podmˇetu rozumím to, co sice není v nˇecˇ em jako cˇ ást, pˇrece však nemuže ˚ být mimo to, v cˇ em jest“ (Cat. 1a24). Pˇríkladem je pak bˇelost na nˇejakém tˇelese nebo znalost gramatiky v duši. Naopak obratem pˇrítomno-v Aristotelés nemyslí „nˇeco takového, co by bylo v nˇecˇ em jako jeho cˇ ást“ (Cat. 3a30), tedy napˇríklad ruka je cˇ ástí cˇ lovˇeka, ovšem není pˇrítomna v cˇ lovˇeku v Aristotelovˇe smyslu. Jsoucna, která jsou pˇrítomna v jiných, jsou tedy pˇrípadková neboli akcidentální, tvoˇrí druhý sloupec tabulky 1. Naopak ty, co nejsou pˇrítomna v jiných, jsou tedy v jistém smyslu samostatná, jsou neakcidentální (nebo esenciální) a tvoˇrí první sloupec tabulky 1. Výslednˇe tedy máme v uvedené tabulce cˇ tyˇri tˇrídy jsoucen, které nyní podrobnˇe probereme (Cat. 1a20). A) Význaˇcnou roli hrají jsoucna, která nejsou vypovídána-o jiných a zárovenˇ nejsou pˇrítomna-v jiných, tedy neakcidentální jednotliviny. Tyto jsou pak nazvány první substance nebo první podstata (oÎsÐa), nˇekde „toto zde“ (tìde ti) a pˇríkladem jsou konkrétní cˇ lovˇek nebo konkrétní ku˚ n.(Cat. ˇ 1a20, 2a11). Aristotelés pˇripisuje bytí v nejsilnˇejším slova smyslu pouze individuálním vˇecem, které jsou z jazykového hlediska charakteristické tím, že nemohou vystupovat ve vˇetách v roli predikátu14 – tedy nemohou 12

Mann, op. cit., str. 23; M. Frede. “Individuals in Aristotle”. In: Essays in Ancient Philosophy (collected papers). Mineapolis 1987, str. 49-50,63. 13 M. V. Wedin. Aristotle’s Theory of Substance. The Categories and Metaphysics Zeta. New York: Oxford University Press, 2000, str. 16. 14 V tomto smyslu tedy tato slova nejsou predikovatelnými predikáty, a tedy pokud bychom pˇrijali Ebertovu teorii ani by nespadala tedy pod pojem kategorie. Nicménˇe jak uvidíme tyto individuální vˇeci

5

M. Vacura


být vypovídány-o jiném. Pˇresný význam charakteristiky neakcidentality je pˇredmˇetem diskusí. Aristotelés definici výrazu˚ vypovídáno-o a pˇrítomno-v neuvádí. Tyto individuální vˇeci, podstaty, substance, jsou pak v urˇcitém smyslu konstituovány z látky a formy. Podstata je pak první z tzv. kategorií, pˇresnˇeji jedná se o první podstatu, jejíž pojetí u Aristotela budeme podrobnˇeji analyzovat dále. B) Jsoucna, která jsou vypovídána o jiných a jsou pˇrítomna v jiných tvoˇrí pak pro Aristotela zbývajících devˇet kategorií a používá pro nˇe výraz pˇrípadky nebo modernˇeji akcidenty (sumbebhkìta, lat. akcidens). V tomto rozdˇelení se jedná o obecné pojmy, které se používají k popisu – jsou to tedy obecniny – nikoli konkrétní jednotlivé kvality „na“ jednotlivinách. Aristotelés se domnívá, že v bˇežném používání existuje urˇcitý sklon zpˇredmˇetnovat ˇ významy i tˇechto nesubstanciálních slov a chápat jejich významy jako samostatná jsoucna, která mají charakter indiviuálních vˇecí (Cat. 3b14-15). To je podle Aristotela i pˇrípad Platóna, který nesprávnˇe chápal predikát aplikovaný na rˇ adu individuí jako samostatnˇe existující entitu a dospˇel tak k existenci idejí (Soph el. 178a4). C) Další skupinou jsoucen jsou ta, která jsou vypovídána-o jiných a zárovenˇ nejsou pˇrítomna-v jiných. Aristotelés sem rˇ adí tzv. druhé podstaty (deÔtera oÎsÐa), což jsou druhy a rody prvních podstat (napˇr. druh »ˇclovˇek« ). Druhé podstaty jsou pak opˇet v jistém smyslu privilegovaným zpusobem ˚ vypovídání o nˇejaké první podstatnˇe. O první podstatˇe mužeme ˚ vypovídat i s použitím akcidentu˚ („Sókratés je bílý“), ale Aristotelés rˇ íká, že „druhy a rody jsou jedinými pˇrísudky, které objasnují ˇ první podstatu“ (Cat. 2b20), neboli jsou jedinou adekvátní odpovˇedí na otázku „co jest“ urˇcité jsoucno (Cat. 2b25). Zárovenˇ však druhé podstaty nejsou tím, co by bylo nˇejak pˇrítomno-v první podstatˇe. Druh »ˇclovˇek« ani rod »živoˇcich « nejsou podle Aristotela pˇrítomny-v konkrétním cˇ lovˇeku, i když jsou o nˇem vypovídány. Aristotelés tedy rˇ íká: „O každé podstatˇe platí obecnˇe, že není v podmˇetu“ (Cat. 3a10). Podobnˇe i druhové rozdíly nejsou pˇrítomny-v podmˇetu, napˇríklad cˇ lovˇek je sice dvounohý, ale to neznamená, že dvounohost by byla pˇrítomna v cˇ lovˇeku (Cat. 3a22). Druhový rozdíl je souˇcástí aristotelského chápání definice (írismoc) – druh je definován nejbližším rodem a druhovým rozdílem, tedy druhá podstata vˇeci spoˇcívá pˇredevším v rozdílu a rod oddˇelený od rozdílu není nicˇ ím skuteˇcným (Met. 1037b29). Nejsou-li tedy druhé podstaty pˇrítomny v konkrétním cˇ lovˇeku pak ani druhové rozdíly.15 D) Jsoucny, která nejsou vypovídána o jiných a jsou pˇrítomna v jiných jsou pak akcidentální cˇ i nesubstanciální jednotliviny. Jedná se napˇríklad o jednotlivé konkrétní (výskyty) bílé barvy – napˇr. tato konkrétní bílá (tä tÈ leukìn), tato konkrétní znalost gramatiky ( tÈc grammatik ), dnešní terminologií tropy. Tedy napˇríklad konkrétní Sókratova bílá barva, která aˇckoli by se nˇekde jinde vyskytoval pˇresnˇe stejný odstín bílé, zustává ˚ jedineˇcným konkrétním výskytem této barvy. mají v systému kategorií význaˇcné postavení. 15 Vztah druhé podstaty k definici je Aristotelem diskutován na rˇ adˇe dalších míst: Top. 103a, APo. 73a34, Met. 1029b14, 1030a6.

6

M. Vacura

2.1


Problém nesubstanciálních jednotlivin

O pˇresném významu Aristotelova rozdˇelení jsoucen do cˇ tyˇr skupin na základˇe uvedených dvou kriterií se vede v souˇcasnosti diskuse. Tradiˇcní pojetí, ze kterého zde vycházíme, a které bylo vyloženo v pˇredchozím oddíle (tˇrída jsoucen D), je možné najít napˇríklad v Ackrillovˇe komentáˇri.16 Oproti tomu alternativní pojetí, se kterým pˇrišel Owen,17 chápe jednotlivou bílou barvu u Aristotela jako konkrétní odstín bílé, který však muže ˚ být sdílen více substancemi. Owen pˇrichází s nˇekolika argumenty, prvním je paradox sjednocení kategorií: protože všechna jsoucna tˇrídy D, nesubstanciální jednotliviny, jsou pˇrítomna v nˇecˇ em (napˇríklad pˇrítomna v Sókratovy), pak by nutnˇe všechna byla relativními, tedy by vlastnˇe všechna, vˇcetnˇe barva, spadala pod kategorii vztahu. Další argument se nazývá paradox implikace, a rˇ íká, že pokud by tradiˇcní pojetí bylo pravdivé, pak by bychom nemohli rˇ íkat „Sókratovo tˇelo je bílé“, ale korektní by bylo pouze rˇ íci „Sókratovo tˇelo má Sókratovu bílou“. Tento druhý výrok je však zcela neinformativní. Owen dále na podporu svého pojetí uvádí nˇekolik sporných textových míst, týkajících se konkrétní gramatické znalosti (Cat. 1a25-9, 1b1-3) a pak zejména nejproblematiˇctˇejší Aristotelovu formulaci týkající se opˇet barvy (Cat. 2a33). Aristotelés zaˇcíná úvahou o cˇ lovˇeku: „Tak se živoˇcich vypovídá o cˇ lovˇeku; proto se musí vypovídat i o urˇcitém cˇ lovˇeku. Nebot’ nebude-li se vypovídat o žádném urˇcitém cˇ lovˇeku, tedy ani o cˇ lovˇeku vubec.“ ˚ Následnˇe však hned pˇrejde ke stejné úvaze ve vztahu k barvˇe: „Rovnˇež barva je na tˇelese; tedy i na urˇcitém tˇelese. Nebot’ není-li na žádném jednotlivém tˇelese, pak ˇ ani na tˇelese vubec“ ˚ (Cat. 2b1). Rada interpretu˚ nepovažuje Owenovu argumentaci za zcela pˇresvˇedˇcivou. Tato otázka však ještˇe není uzavˇrena. Podrobnˇejší diskusi tohoto problému spolu s odkazy na další literaturu je možné najít v Cohenovˇe cˇ lánku.18

3

Aristotelových deset kategorií

Poté co jsme probrali Aristotelovo rozlišení jsoucen na cˇ tyˇri základní tˇrídy podle dvou výše uvedených kriterií mužeme ˚ zamˇerˇ it naši pozornost na deset kategorií, jejichž úplný výˇcet je uveden v tabulce 2.19 Všech deset kategorií Aristotelés uvádí jen na dvou místech (Cat. 1b25 a Top. I. 103b21),20 v Metafyzice najdeme redukované cˇ lenˇení na podstatu (oÎsÐa), stavy (pjh) a vztahy (prìc ti) (Met. 1089b23) na jiných místech pak výˇcty jen nˇekterých kategorií. Jak Aristotelés dospˇel k seznamu deseti kategorií je pˇredmˇetem bádání, zdá se, že zkoumal ruzné ˚ otázky týkající se individuálních vˇecí (substancí) a na základˇe toho, co 16

J. L. Ackrill. Aristotle: Categories and De Interpretatione. Oxford: Clarendon Press, 1963. G. E. L. Owen. “Inherence”. In: Phronesis (10 1965). 18 S. M. Cohen. “Nonsubstantial Particulars”. In: Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2008. url: http: //plato.stanford.edu/entries/aristotle-metaphysics/supp1.html; Wedin, op. cit., str. 38-66. 19 Seznam kategorií a pˇríslušných pˇríkladu˚ uvádíme podle Cat. 1b25-2a10. 20 V Kategoriích pˇritom používá pro podstatu výrazu οὐσία, zatímco v Topikách τί ἐστιν. 17

7

M. Vacura

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10

Systém kategorií u Aristotela Kategorie Staroˇrecky Podstata (substance) oÎsÐa Kvantita posän Kvalita poiän Vztah prìc ti Místo poÜ ˇ Cas potà Poloha Mít ˇ Cinnost Trpnost

keØsjai êqein poieØn psqein

Pˇríklad cˇ lovˇek, ku˚ nˇ dvouloketné, tˇríloketné bílé, znalé gramatiky dvojnásobné, poloviˇcní, vˇetší v Lykeiu, na námˇestí vˇcera, vloni leží, sedí má boty, má zbroj rˇ eže, pálí je rˇ ezán, je pálen

Tabulka 2: Aristotelova tabulka kategorií o nich mužeme ˚ vypovídat, odvodil seznam zbývajících kategorií.21 Aristotelovy kategorie také do jisté míry odpovídají souˇcasnému lingvistickému systému druhu˚ slov: kategorii podstaty odpovídají podstatná jména, kategorii kvality adjektiva, kategorii kvantity cˇ íslovky, kategorii cˇ asu adverbia cˇ asová, kategorii místa adverbia místní, kategorii polohy intranzitivní slovesa, kategorii cˇ init adjektivní slovesa a kategorii trpˇet pasivní slovesa.22

3.1

První podstata

První kategorii nazývá Aristotelés podstata (oÎsÐa) (resp. substance) a rozlišuje první a druhé podstaty.23 Tento rˇ ecký termín použitý Aristotelem v Kategoriích (oÎsÐa) byl následnˇe pˇrekládán do latiny Tertuliánem, Augustinem a Boethiem jako substantia. Nˇekteˇrí jiní antiˇctí autoˇri (napˇr. Plautus) jej naopak pˇrekládali podle dochovaných pramenu˚ essentia.24 Obecnˇe se však prosadil první pˇreklad, proto napˇríklad i dnes je do nˇemˇciny pˇrekládáno Substanz, do angliˇctiny substance a stejný termín se nˇekdy používá i jako ekvivalent výrazu podstata v cˇ eštinˇe. V kontextu Kategorií a Topik je tento pˇreklad adekvátní, vyjadˇruje ideu fundamentálních entit, které stojí pod (lat. substare) všemi ostatními, pˇrípadnˇe jsou koneˇcným subjektem všech predikací (viz. dále). Ovšem cˇ istˇe s ohledem na rˇ eckou a latinskou slovní morfologii se nˇekteˇrí autoˇri domnívají a že adekvátnˇejším by bylo pˇreklad essentia, cˇ esky tedy možná „jsoucnost“.25 Syntakticky slovo oÎsÐa (podobnˇe jako slovo fÔsic) pˇripouští dvˇe možnosti použití: a) X je nˇejaká 21

Graeser, op. cit., str. 287; zajímavé souvislosti aristotelských kategorií mužeme ˚ najít i ve studii J. Hintikka. “Semantical games, the alleged ambiguity of IS, and Aristotelian Categories”. In: Analyses of Aristotle. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 2004. 22 Berka, op. cit., str. 23. 23 ˇ Recké slovo οὐσία je abstraktní podstatné jméno odvozené od slova εἶναι (být). Další informace viz. Ch. Kahn. The Verb Be in Ancient Greek. Volume 16. Foundations of Language. Dordrecht/Boston 1973, str. 453–462. 24 Quintilian. Inst. Orat. III, 6, 23-24; Seneca. Ep. Mor. 58, 6-7. 25 Mann, op. cit., str. 24.

8

M. Vacura


, nebo b) Y je oÎsÐa nˇejakého Z.26 Obˇe dvˇe tyto syntaktické formy mají jiný význam. V pˇrípadˇe první podstaty, jak je pojednávána v Kategoriích, je urˇcující první forma, druhá forma nabývá na významu v Metafyzice. Na tomto základˇe pak scholastická filosofie vypracovává rozlišení mezi substantia a essentia, což jsou pak klíˇcové pojmy stˇredovˇeké metafyziky. Toto je ovšem jeden z hlavních interpretaˇcních problému˚ Aristotelovy filosofie a je mu vˇenováno nepˇreberné množství literatury.27 První podstaty jsou „jednoduchá tˇelesa, jako zemˇe, ohen, ˇ voda apod., potom vubec ˚ tˇelesa a co je z nich složeno, živoˇcichové a nebeská tˇelesa, jakož i jejich cˇ ásti“ (Met. 1017b10). „Je nepochybné a pravdivé, že první podstaty znaˇcí urˇcitou vˇec“, tedy »toto zde« (tìde ti) (Cat. 3b10). Pouze první podstaty mají v plném slova smyslu vlastní, nezávislé bytí, ostatní kategorie mají bytí v urˇcitém smyslu parasitické, jsou vždy jsoucími jen „na“ nˇejaké substanci. Aristotelés rˇ íká: „Kdyby tedy nebyly první podstaty nemohlo by být nic jiného“ (Cat. 2b4), dále o ostatních kategoriích tvrdí, že žádná není „jsoucím toho druhu, že by se tak mohla nazvat zhola (plÀc) [jsoucí], nýbrž je jakostí a pohybem“ (Met. 1069a22), pouze první podstata je tedy sama o sobˇe (kaj aÍto).28 Z dˇelení do cˇ tyˇr tˇríd pak opaˇcnˇe plyne, že první podstata je to jediné jsoucí, které muže ˚ být odlouˇcené (qwris tìn). Zde je tˇreba podotknout, že Aristotelés rozlišuje „naprostou“ samostatnost konkrétního individua (plÀc qwris tìn) a pojmovou samostatnost lìgú qwris tìn, kterou tematizuje v Metafyzice (Met. 1069a24, 1042a29). První podstata nemá prioritu nejen ontologickou, ale hraje podobnou roli i v pˇrípadˇe jazyka: „Všechno ostatní [mimo první podstaty] se vypovídá bud’ o prvních podstatách jako podmˇetu, nebo jest v nich jako v podmˇetu“ (Cat. 2a20). To ovšem nemusí platit bezprostˇrednˇe, napˇríklad v soudu „ˇclovˇek je živoˇcich“ se nevypovídá bezprostˇrednˇe o první podstatˇe, »ˇclovˇek« i »živoˇcich« jsou druhé podstaty, ovšem pojem cˇ lovˇek zahrnuje i individuální lidi a tak se v tomto soudu zprostˇredkovanˇe vypovídá i o tˇechto individuích, prvních podstatách. Takto je podle Aristotela každá výpovˇed’ v koneˇcném dusledku ˚ o prvních podstatách, totiž bud’ co jsou, nebo jaké jsou. V tomto smyslu definuje Aristotelés podstatu jako „poslední podmˇet, jenž se nevypovídá o niˇcem jiném a jenž je o sobˇe jsoucí jednotlivinou a odlouˇcený“ (Met. 1017a24). Podobnˇe: „první podstaty se nazývají hlavními podstatami v nejvyšší míˇre proto, že jsou podmˇetem všemu ostatnímu a všechno ostatní se o nich vypovídá nebo v nich jest“ (Cat. 2b15) a znovu i na dalších místech: „první podstaty se nazývají podstatami v nejvlastnˇejším smyslu, ponˇevadž jsou podmˇetem všeho ostatního“ (Cat. 3a1). Ve všech tˇechto charakteristikách je u Aristotela vyjádˇren ohled ontologický (odlouˇcenost, podmˇet všeho ostatního) i logicko-lingvistický (koneˇcný subjekt všech výpovˇedí). První podstaty mají podle Aristotela ještˇe nˇekolik dalších význaˇcných vlastností: „to, co se jimi oznaˇcuje je nedílné (tomon) a poˇctem jedno “ (Cat. 3b4),29 zárovenˇ také oÎsÐa

26

Graeser, op. cit., str. 298. Úvodem do problematiky mohou být napˇr. Wedin, op. cit.; M. J. Loux. Primary Ousia: An Essay on Aristotle’s Metaphysics Z and H. New York: Cornell University Press, 2008. 28 Nˇekteˇrí autoˇri zde mluví o ontologické dualitˇe: καθ’ αὑτο – πρός τι. Graeser, op. cit., str. 295. 29 Zdá se, že Aristotelova pozice v Kategoriích je v jistém smyslu blízká logickému atomismu, nebot’ zde 27

9

M. Vacura


nemají žádnou protivu (co by mohlo být protivou konkrétního cˇ lovˇeka),30 nepˇripouštˇejí »více a ménˇe« (není možné být více cˇ i ménˇe konkrétním jsoucnem) a jsou schopny pˇrijímat protivné akcidenty (konkrétní cˇ lovˇek muže ˚ být nˇekdy bílý a nˇekdy nebílý), což je základem možnosti zmˇeny. (Cat. 3b20-4a10). Všechny první podstaty jsou pˇritom rovnocenné, žádná první podstata není víc podstatou než jiná (uvidíme, že pro druhé podstaty toto neplatí) (Cat. 2b23).

3.2

Druhá podstata

Druhou podstatu v Kategoriích definuje jako „druhové tvary, v nichž jsou zahrnuty podstaty v prvním smyslu [první podstaty], tyto druhy i jejich rody“ (Cat. 2a15).31 Jak bylo už rˇ eˇceno, mezi ostatními zpusoby ˚ objasnˇení první podstaty jsou druhé podstaty privilegovaným zpusobem ˚ vypovídání. Oproti výpovˇedi s použitím akcidentu˚ jsou druhy a rody jedinými pˇrísudky, které poskytují odpovˇed’ na otázku „co jest“ urˇcité jsoucno (Cat. 2b25). Aristotelés rˇ íká: „v jakém pomˇeru jsou první podstaty ke všem ostatním urˇcením, v takovém jsou ke všem ostatním druhy a rody prvních podstat, nebot’ o nich se vypovídá všechno ostatní“ (Cat. 3a1). Druhou podstatou je pˇritom spíš druh (eÚdoc) než rod (gènoc), tedy spíše napˇríklad »ˇclovˇek« , než »živoˇcich« , protože stejnˇe jako je první podstata podmˇetem, o kterém se vypovídá druh („Sókratés je cˇ lovˇek“), tak i druh je podmˇetem, o kterém se vypovídá rod ( „ˇclovˇek je živoˇcich“) (Cat. 2b15). Zárovenˇ „chceme-li vykládat o urˇcitém cˇ lovˇeku bude výklad zˇrejmˇejší, když užijeme oznaˇcení »ˇclovˇek« , než kdybychom rˇ ekli »živoˇcich« “ (Cat. 2b10). Ovšem druhy samotné (jakožto specifický typ druhých podstat) jsou si rovnocenné. Tedy druh »ˇclovˇek« není více cˇ i ménˇe podstatou než druh »ku˚ n« ˇ , protože „ˇrekneš-li o urˇcitém cˇ lovˇeku, že je cˇ lovˇekem, neˇrekneš o nˇem nic zvláštnˇejšího, než když jednotlivého konˇe nazveš konˇem“ (Cat. 2b23). Aristotelés také rozlišuje vˇeci stejnojmenné (æm¸numa) a souznaˇcné (sun¸numa); je ovšem duležité, ˚ že tyto charakteristiky požívá v jiném významu než dnešní jazyko32 vˇeda. „Stejnojmennými se nazývají vˇeci, které mají spoleˇcné pouze jméno, kdežto akcentuje chápání prvních substancí jako logických jednotek, atomu, ˚ které jako urˇcité, jsou subjektem predikace. 30 Aristotelés rozlišuje z logického hlediska protivy a protiklady. V Metafyzice rˇ íká: „Ježto se však vˇeci rozdílné mohou od sebe ruznit ˚ více nebo ménˇe, je také nˇejaký rozdíl nejvˇetší, který nazýváme protivností (ἐναντίωσις)“ (Met. 1055a4). Dále dává do vztahu pojem protivnosti a druhu a rodu: „Nebot’ to, co se odlišuje rodem, nedovoluje pˇrechod navzájem, nebot’ je pˇríliš od sebe vzdáleno a nedá se mezi sebou srovnávat. Ale to, co se ruzní ˚ druhem, vzniká z protiv (ἐναντία) jako z krajních [mezí]. Vzdálenost však mezi dvˇema krajními mezemi je nejvˇetší, tedy také vzdálenost mezi jednou a druhou protivou“ (Met. 1055a7). Protivné jsou tedy pojmy, které spadají do jednoho spoleˇcného rodu, ovšem jsou v rámci tohoto rodu od sebe nejvzdálenˇejší. Z hlediska moderní logiky je tedy jeden pojem negací toho druhého, množinového hlediska se jedná o množinu a její doplnˇek. 31 V Metafyzice pak rˇ íká, že „podstatou je podoba (μορφή) a tvar (εἶδος) každé vˇeci“ (Met. 1017a25). 32 Toto vymezení najdeme na samém zaˇcátku Kategorií. Už Nikostratus se pˇritom pozastavuje nad tím, že spis vˇenovaný kategoriím zaˇcíná definicí tˇechto lingvistických termínu˚ (Simplicius. In Cat. 21, 2-4). Stejný problém diskutuje i Porfyrios (In Arist. Cat. Exp. 59, 34). Zárovenˇ podle dochovaných zpráv existovala i jiná verze spisu Kategorie. Ammonius (In Cat. 13, 20-23) referuje o verzi zaˇcínající slovy τῶν

10

M. Vacura


podstatný pojem, který je jménem oznaˇcen, je jiný“ (Cat. 1a1). Jako pˇríklad uvádí Aristotelés, že výrazem »živoˇcich« se nazývá jak skuteˇcný cˇ lovˇek, tak namalovaný. Zde je zˇrejmé, že (podstatný) pojem skuteˇcného cˇ lovˇeka je odlišný od pojmu namalovaného cˇ lovˇeka (to, co je jim s ohledem na podobu (morf ) a tvar (eÚdoc) vlastní je odlišné). Oproti tomu „souznaˇcnými se nazývají vˇeci, u nichž je spoleˇcné jak jméno, tak podstatný pojem, který je jménem oznaˇcen“ (Cat. 1a6). Pˇríkladem je, když výrazem »živoˇcich« nazvu skuteˇcného cˇ lovˇeka a skuteˇcného konˇe. Nebot’ zde je v podstatˇe cˇ lovˇeka a v podstatˇe konˇe nˇeco skuteˇcnˇe spoleˇcného a toto spoleˇcné je zahrnuto v pojmu »živoˇcich« (tedy spoleˇcné je jim napˇríklad to, že jsou oba živí, smyslovˇe vnímající apod.). Výraz lìgoc t¨c oÎsÐac, který byl do cˇ eštiny pˇreložen Kˇrížem jako „podstatný pojem“, lze chápat i jako definici33 dané vˇeci – obˇe vymezení (stejnojmennost i souznaˇcnost) mají u Aristotela spíše ontologický charakter než jazykový. Aristotelés zavádí i pojem odvozené (par¸numa) pro adjektiva, která byla odvozena od podstatných jmen, napˇríklad slovo »zmužilý« od »zmužilosti« . V tomto pˇrípadˇe se zdá situace odlišná a tradiˇcní interpretace považuje toto rozlišení za cˇ istˇe lingvistické. Ovšem Hintikka pˇrišel i v tomto pˇrípadˇe s interpretací, která chápe vztah odvozenosti jako ontologický.34 Tyto Aristotelovy termíny bývají souhrnnˇe oznaˇcovány jako -onyma a podobný schematický systém vypracoval i Speusippos.35 Furth se domnívá, že popis -onym pˇredchází rozbor cˇ tyˇr tˇríd jsoucen, protože vztah mezi bˇelobou a a konkrétní bˇelostí Sókrata má charakter „degenerované“ paronymie.36 Wedin vychází z Furtha a rozpracovává teorii podle, které -onyma poskytují základní systematický nástroj pro tˇrídˇení vˇecí pod spoleˇcný výraz pro Kategorie.37 Pro výpovˇedi o podstatách je pak charakteristická souznaˇcnost: „K povaze podstat a [druhových] rozdílu˚ pak náleží, že se všechno podle nich vypovídá souznaˇcnˇe “ (Cat. 3a34). Zde Aristotelés patrnˇe nemá namysli, že bychom nemohli o podstatách vypovídat jinak než souznaˇcnˇe, to mužeme, ˚ soujmenným zpusobem ˚ napˇríklad o živoˇcichu a namalovaném cˇ lovˇeku. Ovšem k povaze vˇedeckého bádání a povaze podstat samotných je pˇrimˇerˇ eným zpusobem ˚ vypovídání zpusob ˚ souznaˇcný, zatímco jiné zpusoby ˚ jsou v jistém smyslu deficientní. Napˇríklad rˇ ekneme-li „[namalovaný] cˇ lovˇek je živocˇ ich“, pak chybí pojmová souvislost (namalovaný cˇ lovˇek není ani živý, ani smyslovˇe vnímající, tedy kopula „je“ je zde použita v jiném smyslu, než u obvyklého predikativního soudu). Ohlednˇe výpovˇedí o druhých podstatách dále Aristotelés rˇ íká: „Podle zpusobu ˚ ὄντων τὰ μὲν ὁμώνυμα λέγεται, τὰ δὲ συνώνυμα, podobnˇe Simplicius (In Cat. 18, 16-20) podává zprávu že Adrastus ve svém spisu o Aristotelových dílech zminuje ˇ struˇcnou verzi Kategorií zaˇcínající slovy τῶν ὄντων τὸ μὲν ἔστιν. Detailní diskuse také v Mann, op. cit., str. 39-48,58. 33 Wedin pˇrekládá do angliˇctiny jako „definition of the being“; Wedin, op. cit. 34 J. Hintikka. “Aristotle on the Ambiguity of Ambiguity”. In: Inquiry (2 1959), str. 137–151; Srv. Wedin, op. cit., str. 15. 35 J. Barnes. “Homonymy in Aristotle and Speusippus”. In: Classical Quarterly (21 1971). 36 M. Furth. Sunstance, Form and Psyche: An Aristotelian Metaphysics. Cambridge 1988, str. 15-21; Srv. Wedin, op. cit., str. 19. 37 ibidem, str. 21.

11

M. Vacura


vyjadˇrování se sice zdá, že druhé podstaty stejnˇe oznaˇcují urˇcitou vˇec, napˇr. když se rˇ ekne »ˇclovˇek « nebo »živoˇcich« ; ale není to pravda, nýbrž v tomto pˇrípadˇe se vyjadˇruje spíše jakási kvalita“ (Cat. 3b15). Aristotelovi se zde jedná o výpovˇedi typu „ˇclovˇek je živoˇcich“ – zde se výrazem »ˇclovˇek « nemyslí nˇejaký jednotlivý, konkrétní cˇ lovˇek (jako v pˇrípadˇe první podstaty), ale „ˇclovˇek a živoˇcich se vypovídají o mnoha podmˇetech“. Nebo-li výraz »ˇclovˇek « , zde oznaˇcuje všechny lidi, a to prostˇrednictvím urˇcité kvality, která je jim spoleˇcná – lidskosti. Ovšem zjevnˇe se zde tedy nejedná o takovou „jednoduchou kvalitu jako napˇr. bˇelost“ (Cat. 3b19). Aristotelés v Metafyzice rˇ íká: „Tvar znamená spíše jakost, není jednotlivé toto a urˇcité, nýbrž z toho a toho pusobí ˚ se vznik a tvoˇrí se takové a takové (toiìnde); a když je vytvoˇreno, je to takové a takové“ (Met. 1033b22). Tedy touto takovostí je i druhá podstata. 38 Podobnˇe dále: „Bílé neznaˇcí nic jiného než právˇe kvalitu. Avšak druh a rod urˇcují kvalitu vzhledem k podstatˇe; znaˇcí podstatu jako takovou nebo takovou“ (Cat. 3b22). Aristotelés tedy chápe druh a rod, jako specifickou „kvalitu“ (ovšem nespadající pod kategorii kvality), která urˇcuje co první podstata je, napˇríklad urˇcuje jedno konkrétní jsoucno jakožto cˇ lovˇeka, jiné jsoucno jakožto konˇe. Stejnˇe jako nemají protivu první podstaty, nemají ji ani druhé podstaty (Cat. 3b25). Stejnˇe tak druhé podstaty nepˇripouštˇejí »více a ménˇe« : „Je-li napˇríklad tou podstatou cˇ lovˇek, nebude více a ménˇe cˇ lovˇekem ani sám vzhledem k sobˇe, ani takový nebude vzhledem k druhému“ (Cat. 3b37). Není možné tedy být více cˇ i ménˇe cˇ lovˇekem, konˇem apod.; v Topikách Aristotelés píše: „o cˇ lovˇeku se neˇríká, že je více nebo ménˇe cˇ lovˇekem“ (Top. 115b9). Pro Aristotelovu koncepci druhé podstaty bylo pravdˇepodobnˇe jednou z motivací zpˇresnˇení rozumˇení vztahu subsumpce (podˇrazenosti) mezi dvˇema obecnými pojmy s ruzným ˚ rozsahem, který byl nesmírnˇe významný pro jiné vˇedy jimiž se Aristotelés zabýval. Podle rˇ ady interpretací byla klasifikace založená na subsumpci nezbytností pro vznikající vˇedecké disciplíny jako byla zoologie nebo botanika. Obecný problém tˇrídˇení jsoucen pak stál pravdˇepodobnˇe i na poˇcátku úvah o kategoriích: na nejkonkrétnˇejší úrovni existují jednotliviny, na které je možné ukázat »toto zde« (tìde ti), následuje hierarchie pojmu˚ ruzné ˚ obecnosti, která je zezhora opˇet uzavˇrena pojmy nejobecnˇejšími – kategoriemi. Tím Aristoteluv ˚ systém poskytoval klasifikaˇcní hranici (pèrac), jak zespoda tak zezhora, a umožnil tak zachovat si typicky rˇ ecký finitistický charakter a vyhnout se tak neomezenému (peiron).39 Tím je také v Kategoriích vymezený možný obsah soudu: ˚ „první podstata se nevypovídá o žádném pˇredmˇetu“ (Cat. 3a33) – jen zopakujeme, že Aristotelés neuvažuje vlastní jména a první podstaty jsou tudíž pouze vlastní konkrétní jednotliviny, které nejsouce pojmy nebo slovy nemohou být také o nˇecˇ em vypovídány. Dále „druh se vypovídá o jednotlivinˇe “ tedy napˇríklad „toto je cˇ lovˇek“ a následnˇe „rod o druhu a jednotlivinˇe “, tedy napˇríklad „ˇclovˇek je živoˇcich“ a „toto je živoˇcich“ (Cat. 3a35). V rámci Aristotelovy logiky je toto rozlišení využito v teorii kategorického soudu 38 39

Srv. pozn. 22, Aristotelés, op. cit., str. 66 Berka, op. cit., str. 7,19; V. Filkorn. Predhegelovská logika. Bratislava 1953, str. 93.

12

M. Vacura


(Anal. pr. I 43a25-43). Zde Aristotelés rozdˇeluje pojmy na a) oznaˇcující konkrétní individua (první podstaty), které mohou být pouze subjektem kategorického soudu, b) kategorie, které mohou být pouze predikátem kategorického soudu, c) ostatní obecné pojmy, které mohou být predikátem i subjektem. Vˇedecké bádání pak používá pojmy této tˇretí skupiny.40 Na tomto místˇe je nutno ovšem upozornit na zásadní skuteˇcnost: výklad problematiky podstaty až do tohoto bodu vycházel pˇredevším z Aristotelova spisu Kategorie, který je cˇ asto považován za jeden z mladších spisu. ˚ 41 Ve spisu Metafyzika dochází jeho pojetí podstaty zásadních zmˇen, jejichž dukladná ˚ analýza by vyžadovala samostatnou 42 studii. Obecnˇe mužeme ˚ rˇ íci, že v Metafyzice zasazuje pojem podstaty (oÎsÐa) do širšího rámce své ontologie a uvádí jej do systematické souvislosti s pojmy bytnost (tä tÐ ân eÚnai), definice (årismìc), pojem (lìgoc) a tvar (eÚdoc). Tyto analýzy jsou pˇ redmˇetem zejména sedmé (Z) knihy Metafyziky. Tuto komplexní problematiku zde nebudeme tedy tematizovat a zmíníme jen otázku hierarchického rozdˇelení podstat. Systematicky o rozdˇelení kategorie podstaty na podrˇ azené pojmy Aristotelés nikde nepojednává. Základní rozdˇelení je však možno rekonstruovat na základˇe zmínek na ruzných ˚ místech jeho díla. V Metafyzice (1069a30) rˇ íká, že podstata je A) smysly vnímatelná (aÊsjht ), ta se dˇelí na a) pomíjející (fjart ) jako jsou napˇríklad rostliny a zvíˇrata, b) nepomíjející (òdioc), tedy nebeská tˇelesa. B) je zde podstata nehybná/nemˇenná (kÐnhtoc) a zˇrejmˇe také nevnímatelná, o níž se názory ruzní. ˚ Ta je a) nˇekterými chápána jako odlouˇcená a dále se dˇelící ve dvˇe další skupiny (Platón) b) nˇekteˇrí rˇ adí ideje a matematické pˇredmˇety do jedné skupiny (Xenokratés), cˇ i c) jsou k této podstatˇe rˇ azeny pouze matematické pˇredmˇety (Speusippos). Tyto nehybné podstaty jsou také chápány jako vˇecˇ né, nebot’ zánik chápe Aristotelés jako pohyb/zmˇenu. Ponecháváme zde stranou také problematiku nehybného hybatele. Smysly vnímatelná jsoucna, promˇenná/pohyblivá, je poté možno rozdˇelit následujícím hierarchickým zpusobem: ˚ − vˇecˇ ná – nebeská tˇelesa − zniˇcitelná − bez duše − oduševnˇelá – živá jsoucna43 − neschopná vnímat – rostliny44 − vnímající – živoˇcichové − bez rozumu − rozumní – cˇ lovˇek 40

Berka, op. cit., str. 27 ibidem, str. 17. 42 Srv. Loux, op. cit. 43 „Zdá se, že podstatami jsou pˇredevším tˇelesa, a to pˇrírodní; nebot’ tato jsou poˇcátky ostatních. Z pˇrírodních jedna mají život, druhá nemají“(De an. 412a12). „. . . oduševnˇelá bytost se liší od neoduševnˇelé vˇeci životem“ (De an. 413a21). 44 „Rostliny mají jen mohutnost vyživovací, jiné bytosti mají tuto a ještˇe vnímavost“ (De an. 414a35). 41

13

M. Vacura


1 2 3

Zmˇena Staroˇrecky Zmˇena podstaty kat tä tÐ Zmˇena kvantity kat tä pìson Zmˇena kvality kat tä poØon

4

Zmˇena místo

kat tä poÜ

Typy zmˇeny prostý vznik (gènesic) a zánik (fjor) rust, ˚ zvˇetšení (aÖxhsic) a úbytek (fjÐsic) zmˇena (trpných) vlastností (kat tä pjoc, lloÐwsic) místní pohyb (for)

Tabulka 3: Aristotelovo spojení kategorií s typy zmˇeny Typy zmˇen (kÐnhsic), které jak jsme vidˇeli Aristotelés zavádí ve své Metafyzice, odpovídají jeho kategoriálnímu systému. Pˇresnˇeji existující cˇ tyˇri zmˇeny odpovídají pˇríslušným kategoriím – viz. tabulka 3 (Met. 1069b10). Ovšem celá problematika zmˇeny a její klasifikace je u Aristotela komplexnˇejší.

3.3

Kategorie kvality

Aristotelés v úvodu diskuse kategorie kvality rˇ íká: „kvalitou (poiote´ c) rozumím to, pˇri cˇ em je nˇeco nˇejaké“ (Cat. 8b30). Rozlišuje pˇritom cˇ tyˇri základní druhy kvalit – viz. tabulka 4. Prvním druhem kvalit jsou stav (éxic) a dispozice (dijesic), stav je pˇritom cosi trvalejšího a stálejšího jako napˇríklad vˇedomosti nebo ctnosti. Dispozice naopak se naopak rychle mˇení jako napˇríklad nemoc a zdraví, cˇ i teplo a chlad. Pokud se nˇekterá z tˇechto charakteristik stane cˇ asem pˇrirozeností nˇecˇ eho, pak už mužeme ˚ opˇet mluvit o 45 stavu. Stavy jsou pˇritom dispozicí, ovšem nikoli naopak (Cat. 8b35). Druhým typem kvality jsou pˇrirozené schopnosti (dÔnamic fusik ) a neschopnosti (adÔnamic fusik ). Aristotelés zde má namysli to, do cˇ eho bychom dnes zahrnuli i takové fenomény jako pˇrirozený talent apod.; rˇ íká: „tak se mluví o rozených rohovnících nebo bˇežcích nikoli proto, že mají jistou dispozici, nýbrž proto, že mají pˇrirozenou schopnost nˇeco snadno vykonat“ (Cat. 9a20). Podobnˇe mluví i o „zdraví“ cˇ lovˇeka chápaném jako „schopnost v niˇcem snadno nepodléhat nahodilým bolestem“.46 Aristotelés zde má namysli to, cˇ emu se modernˇe rˇ íká imunita (nebo, že nˇekdo má „železné zdraví“). V jeho dobˇe asi vyjádˇreno jednoduše oznaˇcením cˇ lovˇeka jako „zdravého“ nikoli s ohledem na jeho aktuální stav, ale s ohledem na jeho pˇrirozenost. Opakem pak je „náchylnost k nemocem“. Dále k tomuto typu kvality patˇrí i tvrdost a mˇekkost, chápané Aristotelem jako pˇrirozené vlastnosti, spoˇcívající u tvrdosti v tom, že dané má „sílu, aby nebylo dˇeleno“ a v pˇrípadˇe mˇekkosti naopak (Cat. 9a25). Tˇretím druhém kvality jsou pro Aristotela trpné kvality (pajhtikaÈ poiìthtec) a citové vzruchy (pjh). Pˇríkladem jsou sladkost, hoˇrkost, kyselost, teplo, chlad a cˇ ernost (Cat. 9a30). Kritériem rozlišení je pak trvalost kvality – ty nesnadno mˇenitelné, trvalé jsou 45

Tento pˇreklad (ἕξις - stav, διάθεσις - dispozice) je tradiˇcní. V bˇežné jazykové praxi však dnes, domnívám se, platí opaˇcný úzus, tedy, že dispozice jsou dlouhodobˇejšího rázu (talent, schopnosti), zatímco stavy krátkodobˇejšího (nevolnost, opilost). 46 πάσχειν ὑπὸ τῶν τυχόντων ῥαδίως - zde by bylo vhodnˇejší pˇrekládat jinak – E. M. Edghill napˇr. do angliˇctiny místo bolesti pˇrekládá „unhealthy influences“ podobnˇe H. P. Cook „commoner ills“.

14

M. Vacura


Druh kvality 1 Stav a dispozice

Staroˇrecky éxic a dijesic

2 Pˇrirozená schopnost a neschopnost 3 Trpné kvality a citové vzruchy 4 Podoba a tvar

(a)dÔnamic

fusik

pajhtikaÈ poiìthtec

sq¨m

a morf

a pjh

Pˇríklad a) ctnost, vˇedˇení; b) teplo, nemoc, zdraví talent k bˇehu, imunita, tvrdost a) sladkost, hoˇrkost, kyselost; b) šílenost, hnˇevivost pˇrímost, kˇrivost

Tabulka 4: Aristotelovy druhy kvality trpné kvality, ty ménˇe trvalé jsou pak citové vzruchy (Cat. 9b10). Trpnými se ty první nenazývají proto, že by byla nˇejak podráždˇena tˇelesa, která je pˇrijala, ale proto, že tyto kvality zpusobují ˚ podráždˇení ve smyslech. Pˇríkladem citových vzruchu˚ jsou pak napˇríklad urˇcité formy barev, protože „mají puvod ˚ v citovém vzrušení. Nebot’ zastydˇel-li se nˇekdo, zˇcervenal. Lekl-li se, zbledl apod.“ (Cat. 9b10). Naopak pokud tytéž barvy „byly zpusobeny ˚ dlouhou nemocí nebo horkem a nedají se snadno odstranit, nebo docela zu˚ stávají po celý život“, pak se jedná o trpné kvality. Zárovenˇ v pˇrípadˇe krátkodobých vlastností tyto nepˇripisujeme danému cˇ lovˇeku, napˇríklad neˇríkáme o nˇekom, kdo se zaˇcervenal, že je cˇ ervenolící, ovšem pokud má nˇekdo cˇ ervené tváˇre trvale, napˇríklad v dusledku ˚ nˇejaké nemoci, pak je to možné o nˇem rˇ íci (Cat. 9b30). Podobné je to i v pˇrípadˇe lidských vlastností, kde opˇet Aristotelés odlišuje od sebe trvalejší povahové rysy – hnˇevivost a šílenství (manik êks tasic) od vzruchu˚ krátkodobých jako hnˇev v pˇrípadˇe nˇejaké velmi nepˇríjemné události (Cat. 10a1). ˇ Ctvrtým druhem kvality je pro Aristotela podoba (sq¨m ) a tvar (morf ). Pˇríkladem je tˇreba tvar trojúhelníkový cˇ i cˇ tyˇrúhelníkový, pˇrímost nebo kˇrivost. Aristotelés pˇripouští, že kromˇe tˇechto typu˚ kvalit mohou být i další, zde nezaˇrazené. Následnˇe ještˇe uvažuje o jazykových souvislostech: „Kvality tedy jsou to, co jsme uvedli. Kvalitativním je to, o cˇ em se mluví odvozenˇe (par¸numoc) nebo jinak podle kvality.“ Pˇríkladem je zde, že „bílý se nazývá od bˇelosti, gramatik od gramatiky, spravedlivý od spravedlnosti atd.“47 (Cat. 10a32). Aristotelés zárovenˇ upozornuje, ˇ že v nˇekterých pˇrípadech však takováto odvozená slova v jazyce nejsou – jedná se napˇríklad o slova odvozená od pˇrirozeného talentu k bˇehu, nebo o slovo odvozené od ctnost.48 Nˇekteré kvality také mají protivy: spravedlnost a nespravedlnost, bˇelost a cˇ ernost, a stejnˇe tak i to, co tyto kvality má, je vzájemnˇe protivné, napˇr. spravedlivé nespravedlivému. Jiné kvality protivu nemají, jako napˇríklad cˇ ervená nebo svˇetlá barva. Navíc pokud je jedna protiva kvalitou, musí jí být i druhá (Cat. 10b13). Nˇekteré kvality pˇripouštˇejí stupnˇe »více a ménˇe« , spravedlivým muže ˚ být nˇeco ve 47

Zde bychom pˇrekládali „bílý se nazývá od bˇelosti, gramatický od gramatiky“, podle rˇ eckého ἀπὸ τῆς λευκότητος λευκὸς καὶ ἀπὸ τῆς γραμματικῆς γραμματικὸς . 48 Ke clovu ctnost ἀρετη nemˇela rˇ eˇctina pˇríslušné adjektivum, používala tedy slovo σπουδαῖος Viz. pozn. 57, Aristotelés, op. cit., str. 71.

15

M. Vacura


vˇetší míˇre než nˇeco jiného, totéž platí podle Aristotela i pro bílé. Naopak kvality tvaru jako trojúhelníkový nebo cˇ tyˇrúhelníkový stupnˇe nepˇripouštˇejí (Cat. 11a5). Zatímco všechny výše zmínˇené charakteristiky nejsou specifické pro kvalitu, o podobnosti a nepodobnosti mluví pouze v jejím pˇrípadˇe (Cat. 11a15). Aristotelés se vˇenuje i diskusi pomˇeru mezi kategorií kvality a kategorií vztahu a dochází k závˇeru, že není vždy jednoznaˇcnˇe daný, hlavním hlediskem je vztažnost k nˇecˇ emu. Vˇedˇení tak spadá pod kategorii vztahu, protože je vˇedˇením v pomˇeru k nˇecˇ emu dalšímu externˇe referovanému. Ovšem gramatika (gramatické vˇedˇení) spadá spíše pod kategorii kvality, protože není vˇedˇením v pomˇeru k nˇecˇ emu, ale vˇedˇením nˇecˇ eho.49 Aristotelés oddíl vˇenovaný kategorii kvality uzavírá: „kdyby koneˇcnˇe nˇeco znamenalo vztah i kvalitu, nebylo by to nic divného, kdyby se totéž zaˇrazovalo do obou tˇríd“ (Cat. 11a37-38). Wedin k tomu poznamenává, že ani v tomto pˇrípadˇe se totéž do dvou ruzných ˚ kategorií neˇradí, protože pod kategorii vztahu spadá obecnina (vˇedˇení), zatímco jednotlivina, konkrétní Sókratova znalost gramatiky, je kvalitou.50

3.4

Kategorie kvantity

Kvantitu (posän ) definuje v Metafyzice Aristotelés jako to, „co se dá rozdˇelit v díly, z nichž pak každý, at’ jsou dva nebo je jich více je pˇrirozenˇe nˇecˇ ím jednem a nˇecˇ ím urˇcitým“ a rozlišuje ji na množství (pl¨joc) a velikost (mègejoc). Množství je pak to, co se „dá dˇelit v cˇ ásti nesouvisející“ a velikost to, co se „dá dˇelit v cˇ ásti související, nepˇretržité“ (Met. 1020a7-12). V Kategoriích rozlišuje kvantitu na pˇretržitou (diwrismènon) a nepˇretržitou (suneqèc) (Cat. 4b20). Nepˇretržité pak definuje v Metafyzice následovnˇe: „Sousedící (âqìmenon) je to, co následuje po nˇecˇ em a dotýká se ho. . . Nepˇretržité je právˇe to, co je sousedící nebo se dotýká. Nepˇretržitým se nˇeco nazývá, když spolu splývají meze dvou vˇecí, jimiž se dotýkají a spolu souvisí“ (Met. 1069a4). Pro pˇretržité platí tedy opak – pokud už se dotýkají, pak jejich hranice nesplývají, nebo se spolu ani nedotýkají.51 Paradigmatickým pˇríkladem pˇretržité kvantity je pro Aristotela cˇ íslo (rijmäc ). Pro cˇ ásti cˇ ísla pak platí, že „nemají žádnou spoleˇcnou hranici, kterou by se dotýkaly“ (Cat. 4b25). Pˇretržitost tedy do jisté míry odpovídá modernˇe chápané diskrétnosti, nepˇretržitost pak spojitosti. Mezi pˇretržité rˇ adí Aristotelés kromˇe cˇ ísla i slovo, mezi nepˇretržité pak cˇ áru, plochu nebo tˇeleso. Vˇedou, která se zabývá pˇretržitou kvantitou, je aritmetika, zatímco nepˇretržitou kvantitou se zabývá geometrie. Pro Aristotela mají aritmetika a pˇretržité kvantity v urˇcitém ohledu pˇrednost pˇred geometrií a nepˇretržitými kvantitami: „aritmetika je pˇresnˇejší než geometrie“, protože „vˇedy, jež vycházejí z menšího poˇctu [poˇcátku], ˚ jsou pˇresnˇejší než ty, jež pˇridávají ještˇe další“ (Met. 982a26). Podobnˇe ve Fyzice: „ve vˇecech, 49

V cˇ eštinˇe je zde problém, že nemáme jednoslovné vyjadˇrení gramatického vˇedˇení jako kvality – o znalci gramatiky neˇrekneme, že je „gramatický“. Stejnˇe tak výraz „gramatika“ nechápeme obvykle jako znalosti gramatiky, ale jako oznˇcení urˇcité nauky. V tomto ohledu je tedy cˇ eský pˇreklad matoucí. 50 Wedin, op. cit., str. 22. 51 Srv. také Cael. 268a10.

16

M. Vacura


které co do pojmu jsou dˇrívˇejší, jako napˇríklad v cˇ íslech, je sice posloupnost, ne však dotyk“ (Phys. 227a20). Aristotelés pod kategorii kvantity zahrnuje urˇcitým zpusobem ˚ pˇrekvapivˇe i cˇ as a místo: „Ale i cˇ as a místo jsou takové [nepˇretržité], nebot’ nynˇejší cˇ as se dotýká minulého a budoucího“ (Cat. 5a5). Kvantita se pak bud’ skládá z cˇ ástí, které jsou ve vzájemné poloze nebo nejsou. Napˇríklad cˇ ásti cˇ áry jsou vuˇ ˚ ci sobˇe v nˇejaké poloze, zatímco cˇ ásti cˇ ísla nebo cˇ asu ve vzájemné poloze nejsou. V pˇrípadˇe cˇ asu je to proto, že „žádná cˇ ást cˇ asu netrvá; jak by však mohlo mít nˇejakou polohu, co není trvalé“. Podobná situace je v pˇrípadˇe slov, která také nejsou trvalá (Cat. 5a15). Aristotelés dále uvádí, že ve vlastním smyslu se kvantitou nazývá jen to, co bylo probráno, vše ostatní se tak nazývá jen pˇrenesenˇe, vždy ve vztahu k již už výše uvedenému. Tedy rˇ ekneme, že barvy je mnoho, pokud zabírá velkou plochu apod. (Cat. 5b1). Další charakteristikou kvantity je, že nemá protivu. Délky, cˇ ísla ani plocha nemají protivu (Cat. 5b15); podobnˇe i jinde: „dvouloketné nebo tˇríloketné nemá žádnou protivu, ani desítka, ani nic takového“ (Cat. 3b28). Je možné sice rˇ íci, že »malé« je protivou »velkého« , ovšem to nespadá podle Aristotela pod kategorii kvantity, ale pod kategorii vztahu, nebot’ „nic se samo o sobˇe nenazývá velkým nebo malým, nýbrž jenom potud pokud je vztahujeme k jinému“; podobná situace je u výrazu˚ jako »mnoho a málo« , pˇrípadnˇe »více a ménˇe« nebo »nahoˇre a dole« (Cat. 5b25). Zárovenˇ Aristotelés upozornuje, ˇ že pokud by »malé a velké« byly protivy, výsledek by byl, že by jedno a totéž jsoucno zárovenˇ pˇripouštˇelo protivy, nebot’ toto jsoucno muže ˚ být vuˇ ˚ ci nˇecˇ emu velké a vuˇ ˚ ci jinému zárovenˇ malé (napˇríklad cˇ lovˇek je vzhledem k hoˇre malý, ale zárovenˇ je vzhledem k zrnu velký). Ovšem zárovenˇ pˇrijímat protivy nelze a i podstata je sice schopna pˇrijímat protivy, ovšem nikoli zárovenˇ (ˇclovˇek není zárovenˇ nemocný a zdravý) (Cat. 6a1). Oproti tomu se zdá, že v Metafyzice argumentuje jinak, totiž vychází z úvahy, že pouze mezi protivami mohou být stˇrední cˇ leny (ta metaxÔ) a je-li tedy mezi »malé a velké« stˇrední cˇ len, pak jsou tyto protivami (Met. 1057b1).52 Specifické pro kategorii kvantity podle Aristotela také je, že pouze v souvislosti s ní se používají výrazy »stejnˇe velký« a naopak »nestejnˇe velký« (pˇrípadˇe »rovný« a naopak »nerovný« ). V pˇrípadˇe ostatních kategorií se používají jiné výrazy, jako napˇríklad »podobný« (tato bílá je podobná tamté, nebo je stejná jako tamta, ovšem nikoli je stejnˇe velká) (Cat. 6a20).

3.5

Kategorie vztahu

Kategorii relace definuje Aristotelés následovnˇe: „Vztažnými (prìc ti) se nazývají takové vˇeci, které o sobˇe jsou v pomˇeru k druhým vˇecem, anebo jsou nˇejak jinak vzhledem k nˇecˇ emu jinému“ (Cat. 6b30), posléze ještˇe zpˇresnuje ˇ vymezení vztažného jako „to, pro co býti je totéž, co býti v nˇejakém vztahu k nˇecˇ emu“ (Cat. 8b30). Jako pˇríklady uvádí 52

Srv. pozn. 33 v Aristotelés, op. cit., str. 68.

17

M. Vacura


Aristotelés: vˇetší, dvojnásobné, stav, dispozice, vnímání, vˇedˇení a poloha. Vˇetší je nˇeco pouze vuˇ ˚ ci nˇecˇ emu jinému, dvojnásobné obdobnˇe, stav je stavem nˇecˇ eho, vˇedˇení a poloha také vždy nˇecˇ eho. Kategorie vztahu tak do jisté míry odpovídá relaci v moderní logice. U kategorie vztahu se protivnost nˇekdy objevuje nˇekdy ne. Pojmy, které jsou navzájem protivné, jsou napˇríklad: ctnost (ret ) a špatnost (kakÐa), vˇedˇení (âpis t mh) a neznalost (gnoia). Oproti tomu jiné pojmy protivu nepˇripouštˇejí – napˇríklad dvojnásobné nebo trojnásobné (Cat. 6b15). Kategorie vztahu také v nˇekterých pˇrípadech pˇripouští stupnˇ u˚ »více a ménˇe« , zatímco v jiných nikoli. Napˇríklad »podobné« nebo »velký a malý« stupnˇe pˇripouští, zatímco »dvojnásobné« nikoli (Cat. 6b30). Aristotelés dále tvrdí, že ke každému vztahu existuje i vztah opaˇcný, tedy v moderní terminologii inverzní relace: „Všechno vztažné se dá navzájem obrátit.“ Pˇríkladem je vztah mezi otrokem a pánem, dvojnásobným a polovinou, vˇedˇením a vˇeditelným cˇ i vnímáním a vnímatelným. Opaˇcný vztah podle Aristotela nemusí existovat pokud oznaˇcení prvku˚ vztahu není náležité – Aristotelés zde míchá ohled jazykový a ohled logický, v dnešním rozumˇení relaci jako ryze logické entitˇe není existence inverzní relace odvislá od zpusob ˚ u˚ slovního vyjádˇrení (Cat. 6b35-7b30). Podobná situace je u Aristotelových úvah o cˇ asovosti vztahu, ˚ tedy že se „nezdá, že by u všeho vztažného byla pravda, že je pˇrirozenˇe zároven“, ˇ nebot’ napˇríklad „to, co je vˇeditelné, je asi dˇríve než vˇedˇení“ (Cat. 7b35). Opˇet je zde smíšen ohled jazykový – slova oznaˇcující prvky vztahu a jejich denotáty, napˇr. poznatelné, mohou existovat, zatímco vztah sám neexistuje, a ohled logický, ve kterém pro relace je cˇ asový ohled irelevantní. Další otázkou, kterou si Aristotelés pokládá je, „zda podstata . . . není vztažná, cˇ i je-li to možné u nˇekterých druhých podstat.“ První podstata pak vztažná podle Aristotela jistˇe není, napˇr. jednotlivý cˇ lovˇek není „ˇclovˇekem v pomˇeru k nˇecˇ emu“, stejnˇe tak totéž platí i o cˇ ástech prvních podstat, tedy ruka není rukou „v pomˇeru k nˇecˇ emu“ (ani cˇ lovˇeku), nýbrž „se rˇ íká nˇecˇ í ruka“ – podstatný je zde pro Aristotela opˇet jazykový ohled. V pˇrípadˇe druhých podstat je situace spornˇejší, nˇekteré podstaty opˇet jistˇe vztažné nejsou (napˇr. cˇ lovˇek) ovšem napˇríklad o ruce jako takové je to zde podle Aristotela obtížnˇejší dokázat. Aby toho Aristotelés dosáhl, zavádí dodateˇcnou podmínku: „je zjevno, že známe-li pˇresnˇe nˇeco vztažného, budeme urˇcitˇe také znát to, k cˇ emu se vztahuje“, tedy napˇríklad, pokud víme, že nˇeco je dvojnásobné, pak také musíme vˇedˇet dvojnásobné než co to je; podobnˇe víme-li, že nˇeco je krásnˇejší, musíme vˇedˇet než co je toto krásnˇejší, nestaˇcí rˇ íci, že než nˇeco ošklivˇejšího. Pokud nevíme než co je toto krásnˇejší, pak ani nemužeme ˚ rˇ íci, že to je krásnˇejší. Nyní ovšem hlavu a ruku mužeme ˚ znát, aniž bychom vˇedˇeli, cˇ eho jsou hlavou cˇ i rukou; i pokud to vˇedˇet nebudeme, nebudou tím ménˇe hlavou a rukou. Tím je podle Aristotela dokázáno, že ani tyto druhé podstaty nejsou vztažné (Cat. 8a15-8b25). Zbylými kategoriemi se Aristotelés v Kategoriích tak dukladnˇ ˚ e, jako již probranými, nezabývá.

18

M. Vacura

3.6


Ostatní kategorie

Kategorii místa (poÜ) se vˇenuje Aristotelés ve Fyzice IV ( zde používá také výraz topoc) a místo zde spojuje s problematikou místního pohybu (for) (Phys. 208a33, 211a15). Aristotelés zde dospívá k závˇeru, že místo je jednoznaˇcnˇe nˇecˇ ím, co jest, a také také mu pˇrisuzuje tˇri rozmˇery (Phys. 209a5). Konkrétnˇe pak Aristotelés rˇ íká, že místo je „hranice obklopujícího tˇelesa“ (Phys. 212a6) a tedy místo „obklopuje to, cˇ eho jest místem, a že není niˇcím z [obklopované] vˇeci samé“, dále „není ani menší, ani vˇetší než vˇec“ a že z „z každé vˇeci muže ˚ být vynecháno a od ní odlouˇceno, a kromˇe toho, že každé místo má rozdíl nahoˇre a dole a že se každé tˇeleso pˇrirozenˇe pohybuje a trvá ve svém vlastním místˇe a že to cˇ iní bud’ nahoru nebo dolu“ (Phys. 211a2). Zmínky o kategorii místa najdeme i ve spise O nebi. Ve spise Fyzika se Aristotelés vˇenuje krátce i kategorii cˇ asu (potà ). Problémem zde je, že „jedna jeho cˇ ást již byla, a proto není, druhá však teprve bude, a proto ještˇe není“ a tedy to, „co je složeno z nejsoucího, nezdá se asi, že by mohlo mít podíl na jsoucnosti“ (Phys. 217b35). Aristotelés dále pozoruje, že se nezdá, že by se cˇ as skládal z okamžiku˚ a není také jasné, jestli pˇrítomný okamžik (nÜn), který rozdˇeluje minulost a budoucnost, „stále trvá jako jedno a totéž, cˇ i jest jiný a jiný“ (Phys. 218a10). Aristotelés následnˇe dochází k tomu, že cˇ as úzce souvisí s pohybem: „ˇcas je bud’ pohybem, nebo dán nˇejak s pohybem. Ponˇevadž tedy není pohybem, je nutnˇe nˇejakým hlediskem pohybu“ (Phys. 219a10), „ˇcas tedy není pohybem, nýbrž jen pokud pohyb má poˇcet“, a dále: „je tedy cˇ as to, co je poˇcítáno“ (Phys. 219b3-9) a uzavírá, že „ˇcas jest poˇctem pohybu dˇrívˇejšího a pozdˇejšího a že je spojitý – nebot’ náleží spojitému“ (Phys. 220a25). Zmínky o kategorii cˇ asu najdeme i ve spise O vyjadˇrování 9.53 To je však pro nás zde pouhé naznaˇcení, protože problematika cˇ asu je i u Aristotela velmi komplexní (souvisí úzce s pro nˇej fundamentálním problémem zmˇeny) a nelze ji zde dostateˇcnˇe podrobnˇe probrat. O kategoriích cˇ innosti (poieØn) a trpnosti (psqein) Aristotelés v Kategoriích rˇ íká, že pˇripouštˇejí protivy – oteplovati je protivou ochlazovati (pro cˇ innost), býti oteplován je protivou býti ochlazován (pro trpnost) (Cat. 11b1). Kategorie cˇ innosti a trpnosti také pˇripouští stupnˇe »více a ménˇe« , nˇeco muže ˚ být napˇríklad více cˇ i ménˇe oteplováno. Další zmínky o kategoriích cˇ innosti a trpnosti uvádí Aristotelés ve spisu O vzniku a zániku. Ve vˇetšinˇe výˇctu˚ kategorií v dalších spisech Aristotelés tyto kategorie neuvádí. Ross54 a Tredennick55 se tak domnívají, že je opustil. Kategorií mít (êqein) se spis Kategorie vˇenuje až v samém závˇeru Postpraedicament, tedy v cˇ ásti, jejíž autentiˇcnost je cˇ asto zpochybnována. ˇ Jedná se o analýzu spíše jazykovou, týkající se užití tohoto výrazu. Prvním typem použití kategorie mít je trvalý stav nebo dispozice, tak se tˇreba rˇ íká, že „máme urˇcité vˇedˇení nebo ctnost“. Dalším typem použití kategorie mít je v kontextu kvantity, napˇr. když rˇ íkáme, že nˇekdo má urˇcitou velikost: „má výšku tˇrí nebo cˇ tyˇr loktu“. ˚ Jiný pˇrípad použití kategorie mít je pro odˇev, tedy to co „máme na tˇele, napˇr. plášt’ nebo suknici“ a také pro pˇrípad, kdy 53

J. Hintikka. Time and Necessity. Oxford: Clarendon Press, 1973. W. D. Ross. Aristotle. New York: Meridian Books, 1959, str. 27. 55 Aristotle. The Metaphysics. Pˇreklad H. Tredennick. Volume 2. Harvard University Press, 1933, str. 112.

54

19

M. Vacura


je nˇeco má nˇeco jiného v sobˇe, tedy nˇeco je v jiném obsaženo, napˇr.: „mˇerˇ ice má v sobˇe pšenici“, dále také pro oznaˇcení majetku: „máme dum ˚ nebo pole“ (Cat. 15b20). Aristotelés následnˇe zminuje, ˇ že se nˇekdy rˇ íká také, že „muž má ženu“ (manželku) a naopak, ale toto užití považuje za nevhodné, protože oznaˇcuje pouze to, že spolu žijí. Ohlednˇe kategorie mít a také kategorie polohy uvádí napˇríklad Edel56 textové odkazy ukazující k obecnˇe širší významové interpretaci než je bˇežná – tedy, že rˇ ecká slova êqein a keØsjai souvisí s trvalým držením c ˇ ehokoli cˇ i setrváváním v urˇcitém stavu. Toto je však velice sporná otázka.

3.7

Závˇer

Jak jsme vidˇeli, Aristotelova koncepce kategorií, jak je podána v rozsahem velmi krátkém spisu Kategorie, vyvolává dodnes rˇ adu otázek. Mezi nejduležitˇ ˚ ejší badatelské smˇery patˇrí 1) problém vymezení podstaty v Kategoriích a ve spisu Metafyzika (interpretace kompatibilistické a inkompatibilistické), 2) souvisejícím problémem je otázka -onym (jejich chápání lingvistické vs. ontologické) a duvod ˚ umístˇení jejich vymezení na samý poˇcátek Aristotelova textu, 3) povaha kategorií jako takových (lingvistické, logické nebo ontologické) a otázka rozdílnosti jejich výˇctu˚ v ruzných ˚ Aristotelových spisech, 4) problém nesubstanciálních jednotlivin. Výzkum v tˇechto oblastech bylo možné v tomto krátkém textu jen naznaˇcit, pˇrípadného zájemce o hlubší porozumˇení lze odkázat na prubˇ ˚ ežnˇe citovanou literaturu. Aristoteluv ˚ systém kategorií nemá pouze okrajový význam, jeho rozpracování hrálo duležitou ˚ roli v celém Aristotelovˇe filosofickém a vˇedeckém systému. V jeho filosofii vˇedy poskytoval kategoriální systém základní klasifikaˇcní rámec. Podobnˇe i další generace filosofu˚ byly ve svém systematizaˇcním úsilí, at’ ve smˇeru filosofickém nebo pˇrírodovˇedném, inspirovány a motivovány Aristotelovými výsledky. Podobnˇe i dnes, s obnovením zájmu o základní kategoriální a klasifikaˇcní ontologické systémy, je opˇet vˇenována Aristotelovu rozpracování této problematiky zasloužená pozornost.57

56

A. Edel. “Aristotle’s Categories and the Nature of Categorial Theory”. In: Review of Metaphysics 29 (1 1975), str. 137–151, str. 55. 57 Srv. John F. Sowa. Knowledge Representation. Logical, Philosophical, and Computational Foundations. Pacific Grove, CA, USA: Brooks Cole Publishing Co., 2000.

20

M. Vacura


References Ackrill, J. L. Aristotle: Categories and De Interpretatione. Oxford: Clarendon Press, 1963. Aristotelés. Kategorie. Pˇreklad A. Kˇríž. Komentáˇr A. Kˇríž a K. Berka. Úvod K. Berka. Praha 1958. Aristotle. Categories, on Interpretation, and on Sophistical Refutations. Pˇreklad E. M. Edghill a W. A. Pickard-Cambridge. Authorhouse, 2006. — The Categories, On Interpretation, Prior Analytics. Pˇreklad H. Tredennick a H. P. Cook. Cambridge, MA: The Loeb Classical Library, Harvard University Press, 1962. — The Metaphysics. Pˇreklad H. Tredennick. Volume 2. Harvard University Press, 1933. Barnes, J. “Homonymy in Aristotle and Speusippus”. In: Classical Quarterly (21 1971). Berka, K. “Aristoteluv ˚ logický odkaz”. In: Aristotelés. Kategorie. Praha 1958. Cohen, S. M. “Nonsubstantial Particulars”. In: Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2008. url: http://plato.stanford.edu/entries/aristotle- metaphysics/supp1. html. Ebert, T. “Gattungen der Prädikate und Gattungen des Seienden bei Aristoteles”. In: Archiv für Geschichte der Philosophie 67 (1985), str. 113–138. Edel, A. “Aristotle’s Categories and the Nature of Categorial Theory”. In: Review of Metaphysics 29 (1 1975), str. 137–151. Filkorn, V. Predhegelovská logika. Bratislava 1953. Frede, M. “Individuals in Aristotle”. In: Essays in Ancient Philosophy (collected papers). Mineapolis 1987. Furth, M. Sunstance, Form and Psyche: An Aristotelian Metaphysics. Cambridge 1988. ˇ Graeser, A. Recká filosofie klasického období. Praha: oikoymenh, 2000. G.S. Kirk J. E. Raven, M. Schofield. Pˇredsokratovští filosofové. Praha: oikoymenh, 2004. Guthrie, K. S. The Pythagorean Sourcebook and Library. Úvod D. R. Fideler. USA: Phanes Press, 1987. Hintikka, J. “Aristotle on the Ambiguity of Ambiguity”. In: Inquiry (2 1959), str. 137–151. — “Semantical games, the alleged ambiguity of IS, and Aristotelian Categories”. In: Analyses of Aristotle. Dordrecht: Kluwer Academic Publishers, 2004. — Time and Necessity. Oxford: Clarendon Press, 1973. Husik, I. “On the Categories of Aristotle”. In: The Philosophical Review 13 (5 1904), str. 514–528. Kahn, Ch. The Verb Be in Ancient Greek. Volume 16. Foundations of Language. Dordrecht/Boston 1973. Loux, M. J. Primary Ousia: An Essay on Aristotle’s Metaphysics Z and H. New York: Cornell University Press, 2008. Mann, W.-R. The Discovery of Things. Aristotle’s Categories and Their Context. Princeton: Princeton University Press, 2000. Owen, G. E. L. “Inherence”. In: Phronesis (10 1965). Owens, J. “Aristotle on Categories”. In: Review of Metaphysics (14 1960/1961). Reale, G. Platón. Pokus o novou interpretaci. Praha: oikoymenh, 2005. 21

M. Vacura


Ross, W. D. Aristotle. New York: Meridian Books, 1959. Sowa, John F. Knowledge Representation. Logical, Philosophical, and Computational Foundations. Pacific Grove, CA, USA: Brooks Cole Publishing Co., 2000. Studtmann, P. “Aristotle’s Categories”. In: Stanford Encyclopedia of Philosophy. 2007. url: http://plato.stanford.edu/entries/aristotle-categories/. Wedin, M. V. Aristotle’s Theory of Substance. The Categories and Metaphysics Zeta. New York: Oxford University Press, 2000.

22

2009. University of Economics Prague. Systém kategorií u Aristotela

Recommend Documents