UNIVERSITAS OSTRAVIENSIS ACTA FACULTATIS PHILOSOPHICAE/244
HISTORICA 16/2009
VZORY CHOVÁNÍ DÍVEK A ŽEN MEZI TRADICÍ A EMANCIPACÍ, ČESKÉ ZEMĚ 1880–1938 Jana Machačová MACHAČOVÁ, Jana: Patterns of girls´ and women´s behaviour between tradition and emancipation, German borderland 1880–1938 Material sound leads on the principle of memoirs´ analysis the continuance of behaviour patterns from the 19th century, transferred in generations or their changes. It should help to recognition, which behaviour patterns, concrete behaviour patterns of women from the poorer part of the middle classes, continued and on the contrary, what ended or put forward as novelty during interwar period. It is a comparison of three women´s generations born about (1850), 1875 and 1910. Keywords: memoirs´ analysis – the continuance of behaviour patterns – the middle classes – 1875–1910. Contact: Slezský ústav SZM, Opava, Česká republika;
[email protected] *** Tato materiálová sonda má za cíl hledat pokračování vzorů chování z 19. století přenášených v generacích, nebo naopak zachytit jejich změnu, tj. má přispět k posouzení, v čem se „dlouhé vlny“ sociálního chování, konkrétně vzory chování žen, prodlužovaly, kontinuovaly, a naopak, co končilo nebo se objevovalo jako novum v meziválečném období. Půjde o srovnání generací žen narozených kolem roku 1875 a 1910. 1 Z hlediska metodiky využíváme již osvědčenou analýzu pamětí v konfrontaci s dalšími dobovými prameny a dosavadními poznatky. Studie bude mít tedy popisnou část
1
Navazujeme na předchozí výzkum pro 19. století: MACHAČOVÁ, J.: Žena ze středních vrstev. Příklad Marie Stretti. In: FASORA, L. – HANUŠ, J. – MALÍŘ, J. (eds.): Člověk na Moravě 19. století. Brno 2004, s. 262–277; táž: Rodina české inteligence v českých zemích v 19. století. In: MACHAČOVÁ, J. – MATĚJČEK, J. (eds.): Studie k sociálním dějinám 19. století 3. Opava 1993, s. 7–64; táž: Žena tvůrce rodinných vztahů? Systém hodnot žen z prostředí inteligence – paměti Zdeňky Janáčkové (1865–1938). In: SEKYRKOVÁ, M. (ed.): Paměti a vzpomínky jako historický pramen. Praha 2006, s. 281–293.
85
a v závěru srovnáme nová zjištění se staršími poznatky jak z období do první světové války, tak ze sond pro meziválečné období. Podobně jako ve starším období psali paměti především příslušníci středních vrstev. Tato sonda zachycuje konkrétně prostředí nižších středních vrstev – dost početných skupin různých profesí v rámci relativně sociálně dost diferencované střední vrstvy. Sledované osoby pocházely z rodin, kde byla řemeslnická tradice v generaci prarodičů. V generaci rodičů se otec pisatelky pamětí snažil dosáhnout pozice „samostatného“. Nejdříve byl totiž zaměstnán jako kvalifikovaný malíř porcelánu v severních Čechách, a potom se snažil povznést osobní podnikavostí. Využíval k tomu všech prostředků: vzdělání, účelového sňatku, investic i náhodných podnětů. Matka, o níž se zmíníme podrobněji, ukazuje profesní kariéry středostavovských dívek, které se hned neprovdaly. Vypravěčka reprezentuje další generaci, dívky s vysoce kvalifikovaným profesním vzděláním. Ve vzpomínkových záznamech je zachyceno širší rodinné zázemí tří generací, sociální vztahy v lokalitě, a to v málo doloženém prostředí neúspěšných a občas i krachujících drobných podnikatelů a také německých studentů v meziválečném období. Vzpomínky Evy Althammer-Švorčíkové 2 narozené v roce 1911 jsou dost podrobné a odrážejí jak rodinný život a vztahy, tak širší hospodářské a politické souvislosti, jak se projevily v lokálních podmínkách i osobním životě. Vypravěčka vystudovala vysokou školu, češtinu na pražské německé univerzitě, dosáhla doktorátu a stala se středoškolskou učitelkou, za války degradovanou na učitelku obecné školy, protože měla za manžela Čecha. Sociální původ, profese a životní příběhy první generace žen Dědeček Evy Švorčíkové byl krejčí s velkým závodem v Děčíně, v němž zaměstnával deset tovaryšů, ženil se až ve čtyřiceti letech s velmi mladou dívkou české národnosti. V roce 1892 měl již jen jednoho tovaryše a rodina i s ním bydlela v zadním traktu hotelu ve třech malých místnostech a čtvrtá sloužila jako dílna. 3 Úpadek nastal údajně v důsledku dědečkova „spolkaření“ a nezájmu o firmu. To ovlivnilo profesní kariéry i budoucnost dětí. Byly v rodině čtyři, syn a tři dcery: syn se zaučil ve stěhovací firmě, nejstarší dcera se vdala za poštmistra, druhá se připravovala na povolání a stala se telegrafistkou a nejmladší Gustl (matka vypravěčky), které dali jméno po císařovně, na poštu jít po třech třídách měšťanky nechtěla, a tak se učila vařit a chodila na hodiny šití, aby tak splnila tradiční přípravu na roli hospodyně. Měla však širší základ vzdělání, který jí poskytla drážďanská kmotra, „Frau Apotheker Luft“. Ta se po ovdovění přestěhovala z Drážďan do Děčína a platila Gustl ve 14 letech hodiny klavíru a francouzštiny, navíc mohla chodit ke kmotřiným dcerám na hodiny malování (brzy zemřely). Pro Gustl se stala kmotra a její společnice vzorem svým chováním i přístupem k životu. Vypravěčka to komentovala příměrem „pletla si pýchu s hrdostí.“ Byla přece ze zchudlé rodiny, a proto se její vzdělání považovalo za nepatřičné: „lepší“ si ji nevezme, protože nemá věno, a „obyčejného“ chtít 2 3
86
ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: Vždyť Češi jsou tak milí... Česko-německé vzpomínky. Prostor 2004. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 15.
nebude, zůstane s outěžkem – komentovalo se a dodávalo, že není první, co míří nad svůj stav. 4 Matka vypravěčky (Gustl) se narodila v roce 1877 a rodina jí dala možnost osobní volby budoucnosti: buď příprava na zaměstnání, nebo příprava na paní domu. Výše jejího věna zřejmě omezovala okruh vhodných partnerů. Netoužila po nezávislosti a profesní kariéře, po emancipaci, ale rozhodla se pro sňatek a roli hospodyně a reprezentantky manželovy pozice. Bylo jí sedmnáct let, když byla uvedena do společnosti a podobně, jak popisuje Karolina Světlá pro polovinu 19. století, se tak účastnila „trhu nevěst“. 5 Stala se královnou plesu a zasnoubila se (to bylo v roce 1894). Její snoubenec však musel zasnoubení po čase zrušit, protože mu zemřel strýc, který ho finančně zajišťoval na studiích. 6 Gustl byla údajně společensky znemožněná. Východisko ze situace se hledalo v zaměstnání. S průpravou hry na klavír (ne již malování) a se základy francouzštiny (což bylo typické spíš pro majetnější skupiny středních vrstev, které tak přebíraly vzory pro vzdělání šlechtických dcer) mohla působit jako vychovatelka jak ve středostavovském prostředí, tak u šlechty. Zaměstnání mimo lokalitu (protože zřejmě nechtěla zůstat v Děčíně) se již hledalo pomocí inzerátu, který podala sestra, která Gustl sjednala místo „slečny k dětem“. Tak se Gustl živila do svých 28 let (tj. 10-11 let). Působila postupně ve čtyřech rodinách: po dvou relativně krátkých následovaly dva delší pobyty v rodině v rozmezí tří až pěti let. Pak změnila povolání na „pošťáka“, ale za nějakou dobu se opět stala vychovatelkou. Ve 34 letech otěhotněla a její budoucí partner zařídil, že přechodně žila v rodině jeho sestry, pak jako nesezdaná s otcem svého dítěte v Liberci. 7 Znovu pak pracovala až ve věku kolem 50 let, někdy v roce 1927, kdy mužovi (vlastně nikde se nepíše, zda měli svatbu, a Eva jako nemanželské dítě neměla otcovo jméno) hrozila exekuce. Tehdy si našla firmu s gumovým zbožím a objížděla jako „cesťák“ větší vesnice a města, kde prodávala i vyplachovadla pro intimní ženskou hygienu. 8 Hned za rok až dva nato pak využila svých zkušeností, protože musela rozprodat všechna „potítka“ pro „léčení“ chřipky z mužova posledního pokusu o rychlé zbohatnutí. 9 První rodina, v níž Gustl pracovala, byla nepořádná a vlastně potřebovala služku, ne vychovatelku. Pak rok a půl dělala vychovatelku u barona Trautenberga, ale její francouzština již nestačila, a tak jí našli místo vychovatelky v německožidovské rodině na statku v Ústí nad Orlicí. Zde se mluvilo německy nebo francouzsky, se služebnictvem a chasou česky. Paní trávila půl dne čtením francouzských románů v chaiselonge. Svého svěřence učila Gustl i křesťanské modlitby, což jí zaměstnavatel pochopitelně vytkl s poznámkou, že syn se rozhodne o své víře až v dospělosti sám. 10 Odtud odešla na vlastní přání, protože si byla vědoma 4 5
6 7 8 9 10
Tamtéž, s. 17. MACHAČOVÁ, J.: Vzdělání a výchova dívek v měšťanské rodině v první polovině 19. století. (Upomínky Karoliny Světlé). Slezský sborník 96/1998, s. 250–262. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 26. Tamtéž, s. 45. Tamtéž, s. 96. Tamtéž, s. 102. Tamtéž, s. 28.
87
vzájemných sympatií s „hlavou rodiny“. Pak se několik let starala o dceru cukráře a kavárníka v Drážďanech, zatímco její matka pracovala v cukrárně. Zde se seznámila se správcem panství v Krumlově, který chtěl „rozvíjet její krásy duchovní,“ chodili na operety (volné lístky jí zajistil kavárník), ale správce jí nenabídl sňatek hned a Gustl se cítila proto ponížená (tu pisatelka naznačuje, že matka si pletla pýchu s hrdostí). Další osudy Gustl ukazují, jak radikálně změnila svůj postoj, protože později žila se ženatým mužem, který jí „zařídil pokojík.“ Necítila se již „společensky znemožněná,“ společenská kontrola již pro ni nebyla to nejdůležitější jako v raném mládí a domácím prostředí. Začalo to v roce 1905, kdy jí napsala sestra provdaná za poštmistra, bydlící v Dotlerswies (Tatrovicích) u Chodova, a nabízela, že s manželem koupí koně a Gustl bude mít nové zaměstnání: rozvoz a roznášení pošty. Měla nahradit neustále podroušeného kočího, který utekl. 11 Gustl nabídku přijala a tady právě našla muže, do něhož se zamilovala. Byl však ženatý a ona začala, aby mu byla nablízku, zase pracovat jako vychovatelka v rodině židovského zubního lékaře v Karlových Varech. V roce 1911 otěhotněla a není zřejmé, zda se provdala. V roce 1935 se rozhodovala, zda muže opustí a přestěhuje se do Prahy za dcerou, která ukončila vysokoškolská studia, 12 bydlela s ní část roku a pak se vrátila, protože dcera dostala místo v Náchodě. V roce 1938 dceři psala, že „Hitler ist wie ein Gott für uns“ zvlášť proto, že se již nemůže nikdo vyhýbat práci, ani její muž. 13 Sociální původ a rodina vypravěččina otce, materiální zajištění rodiny Oskar Schopf, životní partner Gustl, se narodil v roce 1875 v Lauterbachu (Čisté) u Horního Slavkova v rodině hudebníka, který byl členem chebské dechovky. Matka byla modistka. V rodině byli tři synové a dcera. Oskar se stal malířem porcelánu, jeho bratr kuchařem na lodi a o dalším se uvádí, že se stal houslistou, vzal si za ženu Češku a počeštil se. Sestra Dora se provdala zřejmě někdy na začátku 20. století za lékárníka české národnosti, jemuž otecřezník koupil lékárnu v Chebu. Také výchova dívky v této rodině i její vzdělání byly opět zaměřeny především na přípravu „domácí paní“. Tady šlo o snahu o sociální vzestup, protože se neuvažovalo o přípravě na povolání, nemusela mít povolání jako její matka provozující modistství. V 16 letech ji poslali do Litoměřic, kde se učila vařit a „vyšívat ažury a monogramy na výbavu.“ 14 Oskar se oženil ve svých 28 letech, tj. v roce 1903. Vzal si vdovu po drogistovi a vedl obchod s jejím příslibem, že se stane spolumajitelem. V manželství byly dvě děti, první dcera zemřela v roce 1914 a druhé dítě hned po porodu v roce 1911. Neuvádí se, kdy a zda se rozvedl, ale po válce mu Gustl vyčítala, že se o dceru z manželství nezajímal. Sama pro zdraví vlastní dcery dělala vše, při zápalu plicních hrotů ještě v Rakousku se ji snažila otužovat, chodila se modlit i do kostela, protože lékaři byli skeptičtí, a když doporučovali změnu podnebí, rodina se přestěhovala.
11 12 13 14
88
Tamtéž, s. 36. Tamtéž, s. 153. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 174. Tamtéž, s. 39.
Jak byla rodina (zřejmě ne manželstvím potvrzená) hmotně zajištěna? Před válkou vložil Oskar peníze „ulité“ v drogerii do nákupu kaolinového dolu, ale neuspěl a přišel nejen o kapitál, ale udělal i dluhy. Pak začal obchodovat, přestěhovali se z Chebu do Liberce a dařilo se jim tak dobře, že měli koupelnu a služku. V roce 1914 zavřeli služku (která volala na vojáky, ať zahodí pušky a jdou domů) i továrníka, s nímž otec obchodoval, a rodina se stěhovala do „chatrče“ o dvou pokojích a kuchyni, kde byl odřený nábytek a běhoun jen v ložnici. Matka šla na oficiální potrat. Otec nemusel na frontu, protože ho vybrali za účetního. Tehdy bydleli v nájemním velkém bytě ve Františkově, z něhož se vystěhovali a matka prodala nábytek. Jezdila shánět jídlo na venkov, a to v Čechách i v Prusku. Otce přeložili do Lince na Dunaji, kam ho následovaly. Dva roky bydlely na venkově. 15 Na konci války Gustl vyčítala muži, že se nestará o rodinu, zatímco všichni v okolí se snaží využít nekontrolované situace ve svůj prospěch. 16 Pak se ze zdravotních důvodů (Eva trpěla plicní chorobou) vrátili do Podmokel, kde s matkou bydlela v hotelu a otec u své sestry na předměstí Podmokel (Rozbělesy). V roce 1920 se i ony přestěhovaly k příbuzným Pohlovým do krásného bytu. 17 V roce 1923 se jim dařilo tak dobře, že všichni strávili tři týdny v Mariánských Lázních a chtěli koupit klavír. 18 V roce 1927 se jim vedlo zle (není napsáno proč), vypnuli jim elektřinu, plyn a museli prodávat vybavení domácnosti i Evina psa. 19 Otec začal zprostředkovávat prodej vagónů uhlí, a protože uhlí pro sebe dostal zadarmo, situace rodiny se zlepšila. Za krize si otec nejdřív pomohl jako účetní při likvidaci firem a také začal jako samostatný vést kurzy účetnictví a daňových záležitostí; to je živilo rok. 20 Po jeho neobvykle krátkém období „nicnedělání“, které se opakovalo zřejmě poměrně často a kterému matka říkala Rentierdasein, si otec opět chtěl splnit svůj sen o rychlém a snadném zbohatnutí pomocí příležitostného podnikání. Podnikání však bylo u soudu označeno jako nekalé a ohrožující veřejné zdraví. 21 Matka pak prodala všechny „zdravotní“ pomůcky a z těchto peněz nějakou dobu žili. Trvalo dva roky, než se otec s matčinou pomocí opět uchytil jako účetní a daňový poradce. 22 Již tehdy bylo v rodině občas málo jídla a matka nemohla zaplatit Evin prázdninový pobyt v české rodině (300–400 Kč). 23 Za pokročilé krize bylo v rodině o vánocích jako u snědeného krámu, vypravěčka pak musela dávat kondice a šetřit, o prázdninách doučovala děti němčině a připravovala je na reparát z latiny. 24 Ke konci prázdnin hrozila bytná rodičům soudní výpovědí, protože neplatili nájem, prodali proto nábytek a odstěhovali se. Otec pracoval za stravu a byt pro sebe 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24
Tamtéž, s. 53. Tamtéž, s. 67. Tamtéž, s. 68. Tamtéž, s. 85. Tamtéž, s. 96. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 99. Tamtéž, s. 100. Tamtéž, s. 104. Tamtéž, s. 105. Tamtéž, s. 143-144.
89
a matku v hostinci. 25 Eva jako studentka vysoké školy si požádala o podporu v Bund der deutschen Studenten a dostala ubytování v koleji. Kolem roku 1933 matka psala Evě, že otec pláče a mluví o sebevraždě, protože potřebuje půjčit 2 000 Kč. Tentokrát to byla Eva, která otci pomohla. Známost s učitelem jí totiž zprostředkovala pomoc z fondu školy pro chudé studenty v Děčíně. Tři učitelé se zaručili a ona slíbila, že částku splatí později z platu. 26 Eva se pak již nemohla na rodinu spoléhat. Hmotné poměry rodiny byly tedy velmi proměnlivé, ve třech příznivých obdobích na průměru středních vrstev: před rokem 1914 (dvoupokojový byt s koupelnou a služkou), 1923 (pobyt v Mariánských lázních), v počátcích krize. Naopak v roce 1927 a pak za pokračující krize ve třicátých letech byla rodina několikrát téměř zcela bez prostředků (prodávání nábytku, neplacení nájemného), tj. na úrovni dolních vrstev bez práce. Prestiž rodiny V rodině Frau Apotheker ještě v Drážďanech se v roce 1883 vyžadovalo od dívek pukrle při pozdravu a líbání ruky. 27 Ve dvacátých letech měla Eva ještě kamarádky z podnikatelských rodin, např. dceru majitele přádelny juty 28 a matka napomínala svou švagrovou, „paní lékárníkovou“, že se nechová podle svého stavu, když sedává na lavičce se ševcovou, ženou strojvedoucího a předního dělníka v Bergmannwerke a dokonce obědvá se služkou u jednoho stolu. Matka tehdy pěstovala kávový kroužek v cukrárně, kde se scházela s paní plukovníkovou, ženou vyššího celního úředníka a ženou vědce z chemické továrny. 29 Podobně otec považoval pod svou důstojnost, jak uvádí pisatelka, aby chodil za některými svými zákazníky, když dělal účetního, i když dodává, že se mu také nechtělo z domu. 30 Vztah k náboženství a církvi Jak už jsme uvedli, Evina matka byla křesťanka, ale zřejmě spíš papírová, protože se uvádí, že do kostela se šla modlit zvlášť v době akutního ohrožení nemocného dítěte. Rodina zřejmě byla spíš ateistická, otce a jeho bratra totiž vyhodili ze školy, protože pochybovali o neposkvrněném početí Panny Marie a otec před spolužáky řekl, že katecheta je osel, pokud tomu věří. 31 Eva se vyjadřovala o evangelících jako o lidech, kteří nelžou, protože jsou po generace vychováváni v přísné víře. 32
25 26 27 28 29 30 31 32
90
Tamtéž, s. 145. Tamtéž, s. 150. Tamtéž, s. 14–15. Tamtéž, s. 71. Tamtéž, s. 87–88. Tamtéž, s. 104. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 39. Tamtéž, s. 131.
Vzdělání a Evina výchova Jaké bylo vzdělání a výchova dívky v takové rodině? Matka vycházela ze své zkušenosti a usilovala o co nejlepší dceřino vzdělání. Za války proto Evu přihlásila do městské školy v Urfahr u Lince, ne do místní vesnické, takže musela do školy docházet. Zdůvodňovala to kvalitou výuky. Taky se chtěla chlubit samými jedničkami na vysvědčení, což jí Eva na gymnáziu již nesplnila, protože měla čtyřku z tělocviku. Když Evě nešlo ve škole kreslení, tak prý matka zajistila, aby byla od něj osvobozena. 33 Také se ale uvádí, že děti se jí v první třídě pro její jméno vysmívaly (protože znaly příběh z náboženství) až tak, že ji matka učila doma sama a do třetí třídy nastoupila až po válce opět v Podmoklech, tj. v městské škole, ne na rozběleském předměstí, kde bydleli. 34 Eva pak studovala na Staats-Ober-Realgymnasium, tzv. děčínském typu gymnázia, což byla kombinace klasického a reálného gymnázia. 35 Měli povinnou češtinu a Evin vztah k češtině posílil obdiv k češtináři i požadované prázdninové pobyty v českých rodinách tak, že se rozhodla ji studovat na německé univerzitě. Evin životní příběh, studia a vzory chování Ještě na gymnáziu se tajně scházela se svým učitelem češtiny a „románek“ zůstal pro veřejnost utajen, i když třída o jejich vztahu věděla. Skončil rozchodem až ve třetím ročníku vysoké školy, protože byl z jeho strany považován za neperspektivní, neviděl sňatek a soužití s mnohem mladší ženou jako reálný. 36 Po maturitě se Eva zasnoubila se spolužákem zřejmě neoficiálně, protože jejich prázdninový vztah prý nepřesáhl rámec kamarádství 37 a vídala se se „snoubencem“ za studií v Praze jen málokdy, zato se spolužákem, adeptem práv, kterému vadila její chudoba, chodila na koncerty a do kavárny. 38 Se svým „snoubencem“ se sešla náhodně v roce 1937, tehdy již vystudoval medicínu a pomýšlel na budoucnost. Připomněl Evě zasnoubení, které si slíbili, a možnost společného soužití, jako podmínku si ovšem kladl, že by musela otěhotnět již před svatbou, protože „pořádný Němec musí dávat Führerovi děti.“ 39 Na Evin dotaz, zda se stýká s kdysi blízkým spolužákem-Židem odpověděl, že si to teď nemůže dovolit. Na gymnáziu měli také ve třídě jednoho spolužáka, organizovaného ve spolku buršenšaftlerů, kteří se považovali za elitu ve škole, a ten zřejmě kontroloval chování ostatních, protože Evě v tanečních po tanci se židovským spolužákem vyjmenoval hierarchii německých nepřátel, Židé byli ti největší, pak Češi, socialisté a komunisté. 40 S podobnou situací se setkala i její spolubydlící v Praze na začátku třicátých let, která chodila se studentem, členem 33 34 35 36 37 38 39 40
Tamtéž, s. 58. Tamtéž, s. 38 a 68. Tamtéž, s. 59. Tamtéž, s. 147. Tamtéž, s. 135. Tamtéž, s. 141. Tamtéž, s. 171. Tamtéž, s. 119.
91
buršáckého spolku Teutonia. Jemu spolek kontakty s dívkou z položidovské rodiny zakázal, 41 což ale již ovlivňovala nacistická ideologie spojenectví na základě krve. Na české straně se projevovaly vzorce nepřátel národa jako těch cizích také tradičně a někdy ostentativně. Evu přivítal na prázdninovém pobytu v rodině, do níž se pak vracela o prázdninách víckrát, šestiletý chlapec s puškou a pokřikem Budeme bojovat proti Němcům! 42 Stejně jako se s ní nechtěla bavit o jiných prázdninách v Sobotce úřednice z Prahy, protože je Němka. 43 Boje o insignie vedené z německé strany o obranu německé akademické půdy, jak píše, komentuje tak, že se vlastně jen honili, Češi Němce a opačně Němci Čechy přes Ovocný trh do Celetné. 44 K roku 1933 se vyjadřuje, že je jako studenty politika nezajímala, že jim byla stejně vzdálená jako Měsíc, 45 i když to zřejmě tak plně neplatilo, protože zaznamenává, že se její spolubydlící pohádala se svým přítelem, který byl přesvědčením sociální demokrat a „fandil“ Čechům; zřejmě to nepociťovala tak osobně jako v roce 1937, kdy sama chodila s Čechem a kdy se situace dále vyhrocovala, tehdy se politika dostávala i do osobních vztahů, napsala. 46 Evin nový přítel měl doktorát a připravoval sbírku básní Heiliges Reich. Věřil na čistotu vztahu před svatbou 47 a Evě nabízel v budoucnu sňatek. Jeho silné národní cítění přes korespondenci s Henleinem nepodlehlo nacistické ideologii. Již jsme uvedli, že Eva se rozhodla pomoci otci a vzala na sebe závazek, že z budoucího platu bude splácet půjčené peníze a získala podporu u německého svazu studentů. V roce 1935-1936 dostala také státní stipendium, což znamenalo, že obědy a večeře v menze mohla splácet zase až ze svého platu. 48 Její vyučující profesor na vysoké škole jí zprostředkoval „slušně placené překlady“, takže nemusela hledat levnější nájem. Přihlásila se do aspirantury na profesuru, což byla nová učitelská kategorie, která znamenala, že měla rok učit bez platu a podmíněna byla podle předpisů výukou na škole v pohraničí. Od této praxe jí nepomohl ani slib na ministerstvu školství, že může učit vzhledem ke své sociální situaci v Praze, a sice na české škole, protože na německé vliv nemělo. 49 V roce 1937 se připravovala na druhou státnici. V témže roce se její budoucí partner stal po složení zkoušky finančním komisařem a ona doktorkou filozofie. Následovala svatba. Rok 1938 vnímal Evin manžel jako tragedii, ona „jako ne zcela napravená Němka“ jako špatnou operetu, protože vůdce to dá do pořádku. První válečný rok prožili v soukromí.
41 42 43 44 45 46 47 48 49
92
ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 146. Tamtéž, s. 113. Tamtéž, s. 136. Tamtéž, s. 141. Tamtéž, s. 148. Tamtéž, s. 167. Tamtéž, s. 149 a 152. Tamtéž, s. 154. Tamtéž, s. 154–155.
Zachycené příběhy žen tří generací První generace – narozené kolem poloviny 19. století Evina prateta a kmotra „Frau Apotheker Luft“ měla stálou společnici, neprovdanou sestru matky Gustl, tedy z generace Eviny prababičky. Po ovdovění se prateta-majitelka lékárny znovu provdala za mladého magistra. 50 (Což byl stejný vzor chování jako v případě Evina otce a jeho první ženy.) Hlavním cílem bylo zachování chodu firmy pomocí vytváření rodinných vazeb. Dvě z jejích dcer zemřely v plicním sanatoriu, 51 tuberkulóza byla nejen nemocí chudých. Z této generace se v rodině další tety provdané za Sasa zakazovalo mazlení se synem, protože měl být vychováván téměř vojensky. Pisatelka pamětí ale v této souvislosti uvádí, že Sasové nebyli v Děčíně oblíbení, a to hlavně pro jejich chování a jazyk. 52 Druhá generace – narozené kolem roku 1875 Vedle dcery z rodiny továrníka (přádelna juty) měla Eva také kamarádku z neúplné rodiny, kde otec padl a matka vlastnila cihelnu a denně sedávala několik hodin v kanceláři, pracovala a zřejmě dohlížela na vedení podniku. Tato rodina měla větší byt než zmínění továrníci. Ve dvou pokojích bydlela babička, v jednom kuchařka a v pokoji pro hosty občas guvernantka. Neměli služku, ale jen posluhovačku na půl dne. 53 V roce 1928 chodila Eva v době studií na obědy k paní Glöcknerové, vdově po řídícím učiteli, která vyvařovala pro patnáct dospělých. 54 Podobně chodila obědvat do rodiny architekta jako „platící host“, tedy i to byla skrytá forma výdělečné činnosti žen-hospodyň. 55 Třetí generace – narozené kolem roku 1910 Příběh Eviny sestřenice Mitzi (dcery ředitele pošty v Trutnově, narodila se někdy ke konci devadesátých let(?), ukazuje stále tradiční řešení situace typické pro 19. století, a to jak v rodině, tak při výběru partnera. V 16 letech zemřela Mitzi matka (měla 36 let), otec propustil línou služku a zeptal se dcery, zda by zvládla vést domácnost. Za to jí otec nabízel služčin plat. Dívka souhlasila a žádala, aby polovinu platu dostávala a polovinu jí otec ukládal. V rodině byly ještě dvě mladší děti. S vařením se jí vždy nedařilo, ale vydržela, jak píše pamětnice, zvládla „úlohu hospodyně na výbornou“. 56 Když se Mitzin otec znovu oženil, odešla
50 51 52 53 54 55 56
ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 14. Tamtéž, s. 16. Tamtéž, s. 76–77. Tamtéž, s. 74. Tamtéž, s. 120. Tamtéž, s. 120 Tamtéž, s. 61–62.
93
Mitzi jako vychovatelka do židovské rodiny zubního lékaře ve Vídni. Měla talent na ruční práce, a tak ji paní přihlásila do kurzu na uměleckoprůmyslové škole. V roce 1918 padl Mitzin snoubenec na frontě a zemřelo dítě, jemuž dělala vychovatelku. Zůstala bez životní perspektivy. Zamiloval se do ní voják vracející se z války, učitel, a nabídl jí sňatek, po spontánní zamítavé odpovědi změnila Mitzi názor a upřednostnila zajištěnou budoucnost paní učitelové před sňatkem z lásky. 57 Podobně Evina bytná v Náchodě, školníkova dcera, se nechala od rodičů přesvědčit, že si musí především hmotně zajistit budoucnost. Vzdala se své lásky a vdala se za sedlákova syna, v jehož rodině sloužila. Syn dostal městský dům a pohostinství, ale ženě stále vyčítal, že si ji vzal „s holým zadkem“. Měli posluhovačku na jeden a půl hodiny denně, která pomáhala „při větších pracích“. Šťastná nebyla. 58 Spolužák chtějící po maturitě studovat práva, jemuž se Eva líbila, se jí vzdal, protože si byl vědom toho, že je stejně chudá jako on a že on bude potřebovat věno, které by mu usnadnilo otevření kanceláře. 59 Jedna z prvních Eviných spolubydlících z privátu na studiích v Praze byla vdaná. Pocházela zřejmě z movitější židovské rodiny, protože její matka koupila novomanželům v Jablonci byt. Spolubydlící se vdala za svého profesora. Po roce se ale začala, jak se píše, v manželství nudit, nechtěla dítě a začala studovat práva. 60 Což byl asi úplně nový a také asi ojedinělý vzor chování. Závěr Z uvedeného vyplývá, jak jsme zjistili již dříve, že role hospodyně byla trvale do konce 19. století žádoucí u mladých žen a převažující. Ukazuje se ale také, že se v generaci narozené kolem roku 1875 zřejmě výrazně omezil starý vzor chování žen ze středních vrstev: neprovdaná nezůstala pasivně žít v rodině příbuzných, např. bratra nebo sestry, kde by vypomáhala v domácnosti, což paměti dokládají ještě pro předchozí generaci jako naše starší zjištění. Zabydlel se již vzor nastupující v poslední čtvrtině 19. století, vlastní zaměstnání a samostatnost. Jistě ne prestižní vzor, ale řešící nově postavení neprovdané. Stále se ještě jako dost frekventovaný vzor i v nejmladší sledované generaci žen uplatňovalo preferování sňatku pro materiální zajištění před sňatkem z lásky a podobně účelově (asi ne překvapivě) i u nejmladší generace mužů. Tedy dodržování sociální stejnorodosti manželů. Sňatek pod nebo nad stav býval i zdrojem výčitek a ponižování v manželství. Současně to souvisí s prestižním chováním a distancí mezi sociálními skupinami, které však bylo podle pamětí narušováno i respektováno v generaci narozené kolem roku 1875. Lze vidět
57 58 59 60
94
Tamtéž, s. 63–64. Tamtéž, s. 160–162. ALTHAMMER-ŠVORČÍKOVÁ, E.: c. d., s. 134. Tamtéž, s. 137–139.
i starý vzor druhých sňatků vdov, které měly vyřešit chod firmy, i nový, dříve jen ojedinělý vzor, kdy vdova řídila podnik sama. 61 Také se potvrzuje pokračování postavení ženy a její uplatnění v rodinných příjmech v chudší středostavovské rodině, kde bylo běžné, že žena v mužově profesi vypomáhala nebo se účastnila nějaké vypomáhající činnosti. Dokládá to i (relativně obtížně ze sociálních důvodů dosažená) profese středoškolské učitelky, což u bohatších středostavovských rodin nemuselo být, jak ukazují např. vzpomínky právníka ve státních službách J. Ročáka, jehož žena s vysokoškolským vzděláním zůstala ve třicátých letech v domácnosti, prý pro relativně nízký plat aspirantky na profesuru (500 Kč za měsíc). 62 Zatímco úplně nové je zřejmě legální přerušení těhotenství v době materiální tísně rodiny. Podobné novum představuje rozpad rodiny rozvodem, což potvrzují ve sporadických případech pro generaci narozených kolem roku 1875 vzpomínky J. Ročáka, zatímco generace žijící v meziválečném období se rozváděla již častěji. A nová je snaha o kvalitní vzdělání dívek z chudších středních vrstev, které byly v první polovině 19. století od knih odháněny, protože se čtení považovalo za lenošení a zbytečnost. Nová je i dostupnost institucionalizované stipendijní podpory, státní i spolkové, pro zajištění studia chudších dívek. Stejně jako nové a zřejmě výjimečné je studium vdaných žen s předpokládaným dobrým materiálním zázemím. Zjevně nové a naštěstí přechodné je zavádění vzorů chování nacionálních socialistů do obecných vztahů k Židům a jiným neněmeckým skupinám, které se promítly přehradami i ve sňatkové politice a k předmanželskému zjišťování plodnosti žen, motivovanému povinností dát říši děti. Lze konstatovat, že tempo změn v modifikacích vzorů chování žen se v meziválečném období zrychlilo a že nové vzory se vyvozovaly z emancipačních snah a zčásti i z ideologických podnětů, které naštěstí zůstaly krátkodobé.
61
62
MUSILOVÁ, D.: Ženy a podnikání. In: MACHAČOVÁ, J. – MATĚJČEK, J. (eds.): Studie k sociálním dějinám 10. Opava 2002, s. 174–81. MACHAČOVÁ, J.: Čeští státní úředníci a pohraničí ve 30. letech. Analýza pamětí JUDr. Jaroslava Ročáka. In: MACHAČOVÁ, J. – MATĚJČEK, J.: O středních vrstvách v českých zemích 1750–1950. Opava 2002, s. 114.
95
Summary PATTERNS OF GIRLS´ AND WOMEN´S BEHAVIOUR BETWEEN TRADITION AND EMANCIPATION, GERMAN BORDERLAND 1880–1938 Jana Machačová The sound analyzes patterns of behaviour of three women´s generations (born about 1850, 1875 and 1910) taken down in memoirs of Eva Althammer-Švorčíková and collates them with results from previous researches of behavioural patterns in the 19th century. It validates outlasting of older behavioural patterns in orientation on the role of housewife, fortune in front of love in marriage, favour of social homogeneity. However, it is also obvious, that some of new patterns oriented on careful education of girls, their professional preparation instead of common gaining ground in the congenial families. Institutional securing of support and scholarships for poor students, girls also, was a new possibility from which a new behavioural pattern evolved.
96
