2006 neděle 17. prosince neděle adventní

dobroučské farnosti neděle 17. prosince 2006 3. neděle adventní

51/2006

Modlitba ze 3. neděle adventní Všemohoucí Bože, očekáváme s vírou slavnost narození tvého Syna a prosíme tě: dej nám svou milost, abychom se mohli radovat z naší spásy a vděčně tě chválit.

Učit se od Pavla (úvaha nad 2. čtením ze 3. neděle adventní – Flp 4, 4–7 )

Pavel zřejmě vůbec neodtrhl zrak od vytouženého sjednocení s Kristem, ke kterému tolik pospíchá. Radost, neustálá radost, dobrota a laskavost umožní při tomto spěchu zapomenout na všechna trápení. Prosby a díky před Pánem, který je tak blízko, ba už sama skutečnost, že je blízko, a dávají pokoj, pokoj, který už zde převyšuje všechno pomyšlení. Zde už začíná přetváření starého člověka v člověka nového. Přetváření staré země v novou Zem. Toto je změna myšlení, ke které vyzýval Kristus. Dobře ji pozorujme a vnímejme novost radosti, lásky, pokoje a naděje. Neboť i když se stará tvář země i těla ještě nezměnila, vnitřně se tu už zjevuje všechno v úplně svěží novosti. Na každém řádku stále více cítíme velký rozdíl mezi Pavlem, jemuž bylo zjeveno odvěké rozhodnutí sjednotit všechno v Kristu, a námi, kteří jsme se o tom dočetli až v jeho listě.

2

Kristus ho skutečně úplně uchvátil a silou, kterou může všechno sjednotit v sobě, zaujal celé jeho myšlení. Pavel to věděl, zatímco my se to od něho stále ještě jen pomalu a namáhavě učíme. Ten rozdíl musíme mít stále na paměti. Po tom všem, co jsme se dočetli, nám zřejmě asi nebude divné, že dává Pavel Filipanům sám sebe za vzor v následování Krista. Pro Filipany už to bylo možná docela samozřejmé. Je snad něco vychloubačného na tom, když někdo něco dobře umí a připomene těm, kteří to neumějí, aby to dělali podle něho? Učit se od Pavla věřit, milovat, doufat, žít, být šťastný! Kdybychom se to učili, alespoň tak důkladně a trpělivě, jako se celkem samozřejmě vzděláváme od abecedy až po konec studií a ještě i potom a možná až do smrti, pak teprve bychom poznali, jak málo jsme věděli o Kristu, když jsme si mysleli, že už víme všechno. Opravdu nevím, zda je možné, aby někdo považoval jakoukoliv učební látku za důležitější, než je tato, kterou nám předkládá Pavel. Převzato z knihy Každý den s Bohem, Jozef Porubčan. ++++++++++++++++++++++++++++++++++

O jazyku naší mladé generace Když jsem se jednou vracel od Frankfurtu nad Rýnem domů do Dobrouče, seděl jsem asi dvanáct hodin v kabině českého dopravce „tiráka“. Jeho řidič původně vezl téměř až na francouzské hranice zboží a při cestě zpět mě zcela prázdný bral z Frankfurtu zpět do Dobrouče, což bylo předem mobilem domluveno. V kabině seděl mladý zkušený šofér a viděl jsem, že se vyzná i v těch nejsložitějších situacích a v dopravních zácpách na Západě. Jak víte, za sedadly v kabině jsou dvě lůžka. Z jednoho se nečekně ozval chlapecký hlas. Řidič si vzal s sebou na cestu svého asi čtyřletého synka a ten mi po nějaké době vzájemného rozhovoru prozradil, že chce být taky šoférem. Ve vybavení dálkového těžkotonážního kamionu měl šofér zamontovanou i vysílačku, zvanou cíbíčko. Na kanálu č.10 se občas ozývaly německé rozhovory. Asi 200 km od

3

Frankfurtu směrem k Norimberku se najednou ozval český dialog a já jsem usoudil, že ti čeští šoféři nemohou být od nás daleko. Můj řidič kamionu od těchto Čechů občas pobral nějaké dopravní informace, ale poslouchat další rozhovor těchto řidičů bylo přímo otřesné. Oni se domnívali, že jim Němci neporozumí a k našim hranicím je ještě daleko. Co slovo či věta, to snůška těch nejoplzlejších slov, nejohyzdnějších obratů ve vyjadřování. Lidské výkaly nejsou tak odporné jako tito dva šoféři, kteří se na stejné dálnici spolu bavili. Říká se, co na srdci, to z úst vytéká. Styděl jsem se, že my lidé, považující se za kulturní, jsme takhle klesli a degradovali dar řeči na ty nejhorší slovní výkaly, jaké vůbec může člověk vyslovit. Chlapec sedící vzadu vše poslouchal a já, host v cizím autě, jsem nemohl šoférovi vysílačku vypnout. Dotyční použivatelé cíbíček neznali základní pravidla slušnosti na pásmu, kde se vysílá, a tak si otevřeli svůj gynekologický slovník, přizdobený různým kořením. Otevřeli svoje srdce a charakter do éteru, protože si mysleli, že jim Němci nerozumí, a pokud to budou náhodní Češi, tak ať se pobaví. I když ten čtyřletý spolusedící chlapeček nechápal, o čem se tam mluví, tak začal (dětsky neobratně) opakovat ty různé gynekologické názvy. Kde jen jsou ty krásné hodnoty – jako mravní úsilí, logické uvažování, stud, česká kultura, zbožnost, slušnost, etika? – to mně stále probíhalo v myšlenkách. Jak asi vychovávají své děti, pokud mají rodinu, tito dva neznámí řidiči, když vytéká z jejich úst stoka výkalů toho nejhustšího kalibru? Ale náhle se ozval cizí člověk, který musel být na poslechu, a ten je slušným způsobem napomenul (v nitru jsem se velmi zaradoval). Následovala však velmi ošklivá odveta za to napomenutí, a tak hlas neznámého slušně napomínajícího (jistě také šoféra na dálnici) se už raději neozval. Byl zdrcen jako já. Právě jsme míjeli dálniční odbočky vedoucí pár kilometrů do Norimberka, a já přemýšlel, jaká morálka dnes vítězí – zda slušnost, či hodnoty zcela obrácené , jak to pozorujeme denně všude kolem nás. A tak si říkám: bude-li slovník naší české řeči (lakmusového papírku morálky) některých mladých takto gradovat, jaké nám budou vyrůstat nové generace? Když jsem tento příběh vyprávěl ve svém okolí, zaslechl jsem, že i v naší obci některá dospělejší mládež kolem nás hovoří někdy podobným jazykem, a dokonce i děti školního věku, někdy i při výuce náboženství. Přemýšlejme nad touto zprávou! Jan Špinler

4

Moje pouť do Fatimy 26. 9. – 5. 10. 2006 (7. část) Ráno, v pondělí 2. 10., jsme vstávali o něco dříve než obvykle, neboť jsme měli na sedmou hodinu dohodnutu soukromou mši svatou přímo v Capelinhe (všechny tři naše autobusy). Celebroval ji otec arcibiskup Karel. Po jejím skončení jsme se vrátili na snídani, poté jsme si sbalili zavazadla a zanesli je k autobusům. Pak jsme měli až do 13 hodin volno a vlastně tak ještě poslední možnost projít si před odjezdem do Španělska známá fatimská místa (baziliku, Capelinhu, kapli s omilostněnou sochou v Domě Pacis), příp. si dokoupit nějaké suvenýry (sošku Panny Marie, růženec, obrázky,...). Když udeřilo půl druhé, všichni už jsme byli nastoupení v autobuse (druhá skupina poutníků tu měla ještě jeden den pobýt). Při odjezdu nám otec arcibiskup ještě z okna svého pokoje mával na rozloučenou. Pak už nás čekal další celonoční přejezd Španělskem. Po přejetí portugalsko-španělských hranic jsme si museli znovu upravit čas – neboť bylo o hodinu víc – a teď už jsme měli zase stejný čas jako u nás doma. Projeli jsme Madrid, Zaragozu a dojeli až téměř k Barceloně. Během cesty jsme stihli shlédnout druhý díl filmu o Matce Tereze a první díl filmu o otci Piovi. Když jsme se blížili k Barceloně, bylo už úterý 3. 10. časně ráno. Zastavili jsme u jedné pumpy a v přilehlé občerstvovně odlehčili močovým měchýřům a alespoň částečně se po nočním spánku upravili. Pak jsme zamířili směrem na Montserrat, což je asi nejslavnější poutní místo Španělska (možná soupeřící se Zaragozou a Compostelou). Leží v horách v nadmořské výšce asi 600 metrů. To nevypadá nijak vysoko, ale když si uvědomíte, že o kousek vedle vidíte hladinu Středozemního moře, tak je to docela převýšení. Cestou k bazilice – relativně brzy vzhledem k místnímu turistickému ruchu – jsme s autobusem stoupali po klikatých serpentinách, a jelikož byla ještě mlha, kterou vycházející slunce vybarvilo do nejrůznějších barevných odstínů, byl výstup opravdu pozoruhodný. Nikdo se nám nepletl v cestě, nemuseli jsme nikoho objíždět ani se nikomu jedoucímu z protisměru vyhýbat. V sousedství montserratské baziliky se nachází i benediktinské opatství. Bazilika je zasvěcena Panně Marii Montserratské (Montserratské Panně), jejíž socha nad hlavním oltářem má tmavou tvář a na klíně drží malého Ježíška jako krále. K této zasklené soše, nacházející se nad hlavním oltářem, vede schodiště z místnosti za ní, kudy ji chodí uctívat poutníci. V jedné boční kapli jsme měli možnost slavit mši svatou, po jejímž skončení jsme šli proslavenou sochu uctít. Pak jsme měli asi hodinový rozchod, kdy si každý mohl ještě jednou v klidu prohlédnout katedrálu, její pozoruhodné okolí (se dvěma lanovkami), příp. navštívit (nezbytné) okolní krámky.

5

Když jsme se zase sešli v autobuse, tělesně jsme se posílili a pomalu sjížděli montserratský kopec (či spíše horu). Tou dobou se už mlha zvedla a my měli možnost prohlédnout si, téměř z ptačí perspektivy, montserratskou scenérii. S mlhou se ale také zvedl i ruch na silnici, a tak jsme cestou dolů potkali několik autobusů mířících opačným směrem, odkud jsme se my právě vraceli. Naštěstí jsme si stihli vše prohlédnout v klidu a tichu.

Pavel Dušek ++++++++++++++++++++++++++++++++++

Živý růženec na úmysl rodin V letošním roce jsme si připomenuli 10. výročí prvních kontaktů s obyvateli Marca v Itálii. Naše vzájemné vztahy mají různé podoby a formy. Pro některé rodiny obou našich farností to je společná modlitba živého růžence. Každý den se každá rodina modlí jeden desátek růžence a podílí se tak na vytváření živého společenství. Rozpis konkrétních desátků je vytvořen tak, že se vždy střídá česká rodina s rodinou italskou, což ještě více umocňuje sounáležitost ke společenství. Modlitba růžence posiluje rodiny a věnujeme ji právě na úmysl rodin. V těchto dnech obzvlášť myslíme na Renato Robola z Marca, 48letého tatínka čtyř dětí, který má rakovinu. On i jeho rodina nám všem vzkazují, že společný živý růženec je pro ně velkou posilou a pomáhá jim překonávat těžké chvíle. Pokud má někdo další zájem přidat se a rozšířit počet rodin zapojených do této aktivity, dejte vědět, určitě to bude jen dobře.

Vlastimil Mlynář +++++++++++++++++++++++++++++

Pozvánka Chrámový sbor při místním kostele sv. Mikuláše společně s „malým komorním orchestrem“ uvede při půlnoční mši svaté „I. českou vánoční lidovou mši“ od skladatele dr. Jaroslava Máchy, která zde zazní po osmi letech. V repríze bude tato skladba provedena v neděli 7. 1. 2007 při bohoslužbě v 9:00 hod. Tímto Vás všechny srdečně zveme k této produkci a přejeme Vám požehnané a milostiplné svátky příchodu Krista na tuto zem.

Za všechny účinkující - Jaroslava Horáková, Petr Mlynář

6

Pořad bohoslužeb v Dolní Dobrouči a okolí ve dnech od 17. 12. 2006 do 24. 12. 2006 NEDĚLE 17. prosince

3. neděle adventní

Sbírka na opravu kostela

7.30 Horní Dobrouč Dolní Dobrouč Za Vlastu Ryšavou a manžela 9.00 dětská 10.30 Hnátnice

PONDĚLÍ 18. prosince

18.00

ÚTERÝ 19. prosince STŘEDA 20. prosince ČTVRTEK 21. prosince

PÁTEK 22. prosince

Dolní Dobrouč Za Miroslavu Kozlovskou manžela s večerními ch. a syna

17.00 Dolní Dobrouč 18.00 s večerními ch. Dolní Dobrouč 07.00 s ranními ch. Dolní Dobrouč 07.00 s ranními ch. 17.00 Ostrov 17.30

svátost smíření Za Ladislava Pecháčka Za Viléma Ryšavého, rodiče a věrné zemřelé

adventní svátost smíření mše svatá

16.30

Živý Betlém a předání betlémského světla

Za Ladislava Maixnera a manželku

Dolní Dobrouč Za Boženu Skalickou 18.00 a věrné zemřelé 14.00 Dolní Dobrouč – zpovídá P. Krajíček 17.00 Ostrov

SOBOTA 23. prosince

18.30 Hnátnice NEDĚLE 24. prosince

4. neděle adventní

09.00 Dolní Dobrouč Za farnost

Myšlenka na týden: My lidé nejsme plazi ani ptáci, ale chodíme po zemi a hledíme k nebi. (Mozaika naslouchání, J. Doubrava) Vydává: Římskokatolická farnost Dolní Dobrouč, Dolní Dobrouč 1, 561 02, tel. 465 543 420, 605 543 654 Vychází každou neděli. Uzávěrka vždy předcházející sobotu. Pouze pro potřebu farnosti! Kontaktní osoby: P. Ján Kubis ([email protected]), Mgr. Iva Špinlerová ([email protected]), Mgr. Pavel Dušek ([email protected]) http://sweb.cz/farnostdobrouc, email: [email protected]