2003 Center for Civic Education

RES PUBLICA: MEZINÁRODNÍ RÁMEC PRO VÝCHOVU K DEMOKRACII NÁVRH Revize z ledna 2006 Civitas: Mezinárodní výměnný program výchovy k občanství Center for Civic Education 5146 Douglas Fir Road / Calabasas, CA 91302 / USA 818-591-9321 / fax 818-591-9330 / [email protected] Tento projekt je součástí programu Civitas: Mezinárodní výměnný program výchovy k občanství vedeného střediskem Center for Civic Education. Projekt je podporován Ministerstvem školství Spojených států amerických a je realizován za pomoci Informační agentury USA a jejích sesterských úřadů v zemích na celém světě. 2003 Center for Civic Education 07 06 05 1 2 3 Všechna práva vyhrazena. S výjimkou užití v recenzích je bez předchozího písemného souhlasu vydavatele zakázáno reprodukovat nebo šířit toto dílo v jakékoli formě, elektronickými, mechanickými nebo jinými prostředky, známými nebo dosud nevynalezenými, včetně fotokopií a nahrávek, a používat toto dílo v jakékoli formě na jakémkoli nosiči informací nebo v systému vyhledávání informací. Ministerstvo školství Spojených států amerických se zříká veškeré odpovědnosti za názory či závěry v díle obsažené. Federální vláda si vyhrazuje nevýhradní licenci k bezplatnému užití a reprodukci tohoto materiálu pro vládní účely, shledá-li to ve svém zájmu. ISBN 0-89818-194-1

Res Publica: Mezinárodní rámec pro výchovu k demokracii Úvod

Res Publica: Mezinárodní rámec pro výchovu k demokracii je pokus vypracovat obecný přehled nejdůležitějších významů a povahy myšlenek, hodnot, principů a institucí demokracie

napříč kulturami a národy. Dalším cílem publikace je pojmenovat společné prvky tohoto vědění, jež by měly být obsaženy v učebních osnovách každého národa, který si přeje zlepšovat porozumění demokratickému občanství a jeho uplatňování v praxi. Projekt byl zahájen v roce 1996 a k jeho předchozím verzím se vyjadřovali recenzenti ze všech obydlených světadílů. Tento Rámec je sestavován na základě přesvědčení, že pedagogové v demokratických zemích potřebují pramen, který by se pokusil zmapovat oblast výchovy k demokratickému občanství a komplexně přednést její hlavní obsah. Předesíláme, že tento Rámec má být výchozím bodem k diskusi, a nikoli pokusem formulovat soubor autoritativních dogmat. Proto je třeba tento Rámec vnímat jako cosi trvale nedokončeného, o čem se neustále diskutuje a co se stále zdokonaluje – právě tak jako demokracie samotná. Spektrum zamýšlených příjemců tohoto Rámce sahá od učitelů a tvůrců vzdělávací politiky zodpovídajících za programy občanské výchovy až po autory osnov a pedagogické a aprobační instituce zodpovědné za přípravu kompetentních vyučujících. Tento Rámec může rovněž sloužit jako pramen jakékoli skupině nebo jednotlivci se zájmem o demokracii. Není však zamýšlen jako učební text. Žádáme čtenáře ve kterékoli části světa, aby se k tomuto Rámci nepřetržitě svobodně a kriticky vyjadřovali.

Úvod Účelem publikace Res Publica: Mezinárodní rámec pro výchovu k demokracii je podat obecný přehled o významu a praxi demokracie, použitelný ve kterékoli zemi jako pramen při tvorbě programů výchovy občanů k demokracii. Res Publica: ∑

formuluje ideový rámec – koncepty, hodnoty, principy a struktury – pro tvorbu výukových programů o demokracii.

∑

přistupuje k občanskému studiu demokracie jako k nezávislému poli bádání.

∑

poskytuje podklad pro analýzu, srovnávání a vyhodnocování politických systémů z hlediska základních prvků, na nichž spočívá demokracie.

∑

shrnuje a integruje myšlenky z mnoha oborů za účelem nabídnout širokou perspektivu využitelnou při zvažování předností a problémů demokracie.

∑

poskytuje podklad pro argumentaci ve prospěch demokracie a bere v potaz argumenty proti demokracii.

∑

nabízí na tuto oblast komplexní pohled, jenž může posloužit pedagogům a tvůrcům vzdělávací politiky při tvorbě programů výchovy k demokracii.

∑

zdůrazňuje důležitost bádání a debaty pro demokracii tím, že látku třídí podle jednotlivých otázek, z nichž vyplývá přístup k vyučování a učení v duchu demokratických hodnot

Res Publica není zamýšlena jako ∑

„konečná odpověď“. Přestože je svou povahou preskriptivní, zkoumá problematické otázky demokracie. Jejím cílem je podporovat širokou debatu a diskusi.

∑

hotový program; je třeba, aby si jednotlivé země k materiálu v textu doplnily materiál pro ně specifický.

∑

osnovy nebo učebnice; je zamýšlena spíše jako pramen, na jehož základě se osnovy a učebnice budou vypracovávat.

∑

stanovisko k „nejlepší“ formě demokracie; publikace bere v potaz, že vhodná může být řada forem.

Okruh čtenářů. Primárními recipienty tohoto rámce jsou tvůrci vzdělávací politiky, autoři osnov, akademičtí odborníci, školitelé pedagogických pracovníků, autoři učebnic, dokumentaristé a další mediální tvůrci, učitelé a hodnotitelé. Mezi další recipienty se řadí rodiče, občanská sdružení, profesní organizace a vládní agentury. Mezi primární způsoby užití rámce patří: ∑

Vytváření a hodnocení programů výchovy k občanství

∑

Tvorba učebnic a dalších vzdělávacích materiálů

∑

Výuka o demokracii

∑

Diskuse a debaty o demokracii

Mezinárodní rámec výchovy k demokracii I.

Co je demokracie?

II.

Kdo je součástí demokracie a kdo ji spravuje?

III.

Proč si zvolit demokracii?

IV.

Jaké podmínky podporují demokracii?

V.

Jak demokracie funguje?

VI.

Jak se demokratické systémy rodí, vyvíjejí, jak přežívají a zlepšují se?

VII.

Jak demokracie ovlivňuje svět a jak svět ovlivňuje demokracii? I. Co je demokracie?

A. Co znamená „demokracie“? B. Jaké jsou další hlavní formy politických systémů kromě demokracie? C. Co je moc a autorita a jaké je jejich místo v demokracii? D. Jakým způsobem poskytují občanský život, politika a vláda působiště pro praktikování demokracie? E. Jaký je vztah vlády „založené na lidu“ k myšlence „ústavy“? F. Co je „konstitucionalismus“ a jaký má vztah k „ústavě“? G. Jaký je vztah mezi zákonem, konstitucionalismem a demokracií? H. Jaký je vztah mezi demokracií a lidskými právy? I. Jaké jsou základní charakteristiky demokracie? I. Co je demokracie? „Demokracie“ dnes po celém světě slouží jako heslo vyzývající k reformě občanského života a politického řádu. Hodnoty, principy a struktury demokracie jsou převažujícím standardem, podle nějž se hodnotí politické systémy. V otázkách konceptu a praktikování demokracie však neexistuje shoda a v mnoha případech ani nejsou dobře chápany. Demokracie není jednoduchá idea. Nelze ji obsáhnout jednoduchou definicí. Všech sedm částí tohoto Mezinárodního rámce výchovy k demokracii společně nabízí výklad demokracie jako ideje a představuje různé způsoby, jakými je demokratická idea uplatňována ve světě. Tento Rámec začíná základním objasněním některých [klíčových prvků] demokracie a každá následující část z tohoto prvotního chápání konceptu demokracie vychází a rozvíjí jej.

A.

Co znamená „demokracie“? Pro uvědomění si a chápání demokracie jako formy občanského života a politického systému je zapotřebí porozumět základnímu konceptu demokracie. Je třeba být si vědom typických případů nesprávného užívání a zneužívání tohoto termínu. Také je třeba porozumět rozdílům mezi teoretickými typy demokracie: „liberální“ (orientovanou na jednotlivce) a „neliberální“ (orientovanou na společenství). A konečně je třeba popsat druhy demokracie, které se vyskytují v praxi jako fungující systémy vládnutí. 1. Základní koncept demokracie a typické případy nesprávného užívání a zneužívání tohoto termínu a. Základní koncept demokracie. Slovo demokracie je odvozené z řeckých slov démos neboli „lid“ a kratia, které znamená „síla“ nebo „vláda“. „Demokracii“ lze tedy jednoduše definovat jako „vládu lidu“. Termín démos tradičně odkazoval na nižší třídy, které tvořily většinu obyvatelstva společnosti. Postupem času se význam slova „lid“ přenesl na veškeré obyvatelstvo země nebo její občany. Porozumění konceptu „demokracie“ je složitější a náročnější než pouhé definování slova. Vycházíme-li z nejstaršího původu slova, koncept demokracie jako „lidové samosprávy“ spočívá na principu, že lid jako celek je považován za základ politického života. Je nejvyšším zdrojem moci, jeho zájmy a blahobyt jsou hlavními cíli vládnutí a jeho práva jsou základem spravedlnosti, nejvyššího kritéria dobré společnosti. V demokracii je politická moc legitimní ([morálně] oprávněná), pouze pokud vychází z lidu. Může vycházet ze svobodných rozhodnutí lidu jako celku pouze tehdy, má-li každý jednotlivý člověk možnost svobodné politické volby. Svoboda je tudíž základním předpokladem samotného konceptu samosprávy. „Samosprávou“ se rozumí jak individuální, tak kolektivní aspekt „autonomie“ – což je slovo odvozené z řeckého auto (sám) a nomos (zákon nebo závazný obyčej). Legitimizace vlády lidu probíhá dvěma způsoby. Za prvé se lid nevzdává své inherentní pravomoci tvořit a přetvářet vlastní formu vládnutí. Za druhé lid k užívání politické moci ve svém jménu neustále pověřuje činitele a instituce, kteří se mu zodpovídají. V demokracii proto lid

∑

autorizuje základní obrysy politického systému v jeho počátku a schvaluje

následnou podobu jeho institucí a ∑

vyslovuje souhlas s výkonem vládních úřadů ustavených jako součást tohoto

systému včetně činností a politiky prováděných těmito institucemi. Koncept demokracie se tudíž orientuje na princip suverenity lidu neboli „lidové svrchovanosti“. V teorii demokracie se lid nemůže zříci své svrchované moci, ani své inherentní svobody vyslovovat a odnímat svůj souhlas s vládou. Ve skutečnosti disponuje nezcizitelným vlastnictvím své vlády. Dokonce ani v zastupitelské demokracii, kde lid pověřuje jiné, aby za něj jednali, se ve skutečnosti lidé nevzdávají své moci; lid ji pouze deleguje na jiné osoby, které slouží jako jeho zmocněnci. V souladu s principem lidové svrchovanosti vychází autorita od lidu směrem k osobám zastávajícím mocenská postavení, a nikoli od vládců směrem k lidu. Jelikož je koncept demokracie založený na svrchovanosti lidu jako celku, ve své elementární rovině zahrnuje jak vládu většiny, tak i respekt k těm, kdo jsou v menšině, protože jsou součástí veškerého lidu. [Ve společnostech, kde se vysoce cení konsensus, bývá v některých případech idea vlády většiny různě přizpůsobená. Například některé systémy využívají různé formy váženého hlasování nebo kvalifikované většiny.] Jelikož má menšina postavení integrální součásti lidu, nemůže s ní být nikdy legitimně zacházeno nespravedlivě. Všichni členové politického zřízení mají politický status rovnoprávného občanství. Pokud je tedy jakákoliv část lidu politického společenství (ať jde o jednotlivce, nebo skupiny) vyloučena z plné účasti na politickém životě nebo je nespravedlivě vystavována negativnímu nebo poškozujícímu zacházení, není takový [politický systém] [plně] demokratický. Jelikož je demokracie založená na premise, že si jednotlivci vládnou sami, v praxi každé demokracie musejí existovat také prvky osobní svobody. Avšak tento základní koncept demokracie sám o sobě nezahrnuje ochranu celého rozsahu práv jednotlivce nebo práva menšin na jiné zacházení než ostatní (liberalismus). Ani nezahrnuje princip plného rozsahu omezení vlády (konstitucionalismus).

Ani jeden existující či historický politický řád základní ideu demokracie zcela nenaplňuje. Ideu demokracie lze však uplatnit jako kritérium, podle nějž lze hodnotit zemi jako více či méně demokratickou. Shrnutí základního konceptu demokracie zde. Dodělat CB. b. Typické případy nesprávného užívání či zneužívání termínu „demokracie“. Řada zemí, které se prohlašují za demokracie, výše nastíněná kritéria základní ideje demokracie nesplňuje. Za demokracie se prohlašují, protože buď neporozuměly jejímu konceptu, nebo jej záměrně nesprávně používají. K porozumění konceptu demokracie napomůže, pochopíme-li, jak a proč jsou termíny „demokracie“ a „demokratický“ nesprávně užívány a zneužívány. Tyto termíny se uplatňují s účelem ∑

poskytovat zástěrku despotickým režimům, které se snaží zalíbit všeobecnému mínění a manipulují s ním, avšak porušují základní práva lidu (např. demagogie).

∑

maskovat despocii, kde jsou polická participace a volby pouhými formalitami zmanipulovanými vládou k docílení předem určených výsledků (např. falešné demokracie).

∑

uplatňovat jen přísně vybrané prvky demokracie nebo uplatňovat některé prvky pokřiveným způsobem (např. volby, které přivedou k moci autokracii; vláda většiny, která se stane tyranií většiny).

∑

používat rétoriku „vůle lidu“, aniž by se tato vůle demokratickými postupy stanovovala, což vyúsťuje např. ve vládu davu, „diktaturu proletariátu“.

∑

nepřiměřeně prosazovat dílčí zájem, který se může těšit značné veřejné podpoře, jako kdyby se rovnal obecnému dobru.

2. Základní teoretické typy demokracie. Každý politický systém musí upravovat vztah mezi jednotlivcem a společenstvím. Demokracie se musí pokoušet uspořádat tento vztah tak, aby byla chráněna a naplňována jak integrita jednotlivce, tak blaho společenství. V reálných politických podmínkách však může být žádoucí, aby bylo možné zvolit si buď důraz na prospěch jednotlivce, nebo společenství. Přestože se konkrétní demokratický politický systém může rozhodnout, že bude klást důraz na jednotlivce, anebo naopak na společenství, jako protiváhu musí brát na vědomí a uznávat existenci alternativní volby. Tam, kde je jedna či druhá alternativa dovedena

do krajnosti, ztrácí demokracie uměřenost potřebnou pro svou odolnost a stabilitu. Popírat důležitost integrity jednotlivce nebo blaha společenství znamená útočit na základy demokratického politického řádu. Přestože bere v potaz potřebu zohledňovat jak integritu osoby jako jednotlivce, tak jednotu lidu jako celku, orientuje se každá fungující demokracie svými základními závazky či duchem vždy buď spíše na jednotlivce, nebo na společenství. Kromě toho může konkrétní politický systém měnit svou preferenci v průběhu historie, či dokonce v jednu danou dobu, avšak v různých aspektech politického života. Demokratické politické systémy ztělesňující tyto odlišné orientace lze kategorizovat jako orientované na jednotlivce nebo orientované na společenství. Tyto dvě kategorie odrážejí rozdíl mezi tím, co se nazývá „soukromou svobodou“ a „veřejnou svobodou“. Soukromá svoboda se týká způsobilosti jednotlivce jako nezávislého činitele jednat autonomně. Veřejná svoboda se týká způsobilosti lidu jako nezávislého politického zřízení vládnout sám sobě. Modernější chápání konceptů „osobních svobod“ a „politických svobod“ vychází z tohoto rozlišení. Jakákoliv konkrétní demokracie, která může existovat v praxi, je směsicí těchto dvou teoretických orientací – zaměření na jednotlivce a zaměření na společenství. Mezi těmito orientacemi existuje základní napětí, které nelze v demokracii beze zbytku odstranit, aniž by se narušila autonomie jednotlivce nebo svrchovanost lidu jako celku, jež jsou obě pro demokracii nezbytně důležité. Demokracie musí být odhodlána prosazovat právo jednotlivce na sebeurčení stejnou měrou jako sebeurčení veškerého lidu. Jeden z těchto závazků může převažovat, avšak v demokracii při tom nesmí dojít k vyloučení toho druhého. Každá demokracie v sobě spojuje konkrétní soubor atributů teorie orientované na jednotlivce a teorie orientované na společenství, který odráží étos společnosti a jejích institucí. (Konkrétní demokracie může například upřednostňovat individuální svobodu před společenskou rovností.) Dokonce i v rámci jedné demokracie se v průběhu historie může důraz na status jednotlivce nebo společenství měnit. Pokud status a autonomie jednotlivce v demokratickém politickém systému převažují, lze jej charakterizovat jako „liberální“ typ demokracie. Pokud převažuje status

společenství, lze jej charakterizovat jako „neliberální“ typ demokracie nebo v krajních případech, kde jsou status a autonomie jednotlivce omezeny na minimum, za „aliberální“ typ demokracie. a. Teorie orientovaná na jednotlivce. Tato teorie tvrdí, že veškerá politická autorita by se měla odvozovat od svobodných jednotlivců konajících ve shodě s jinými svobodnými jednotlivci. Pokud se politické společenství zakládá na upřednostňování jednotlivce, charakterizujeme výsledný politický systém jako „liberální“. Termín „liberální“ je odvozen z latinského slova „liber“, které znamená „svobodný.“ „Liberalismus“ je politická teorie hlásající, že hlavním a nejpodstatnějším účelem vlády a politiky je ochrana autonomie a práv jednotlivce, počínaje jeho právem na život. V liberálním politickém systému je obecné dobro chápáno jako soubor dobra a zájmů jednotlivců, a nikoli jako cosi, co má nezávislou kolektivní povahu. V liberální teorii spočívá autorita v užívání vládní moci k ochraně života, svobody a majetku jednotlivců a na ně se také omezuje. V liberálním typu demokracie je na prvním místě jednotlivec a důraz se klade na základní práva jednotlivce. Práva jsou považována za základní, pokud jsou nezbytná pro život, svobodu a majetek člověka. Taková práva jednotlivce mohou mít dokonce přednost před zájmy lidu jako celku nebo před zájmy společenství, jako v případě odmítání veřejné politiky (např. povinné vojenské služby) z důvodu svědomí. Pokud je však zájem společenství jako celku brán v potaz, je zpravidla pojímán jako kolektivní soubor zájmů jednotlivců a společenských hodnot, jež zabezpečují práva jednotlivce. V liberálním typu demokracie jsou tedy práva jednotlivců považována za integrální součást obecného dobra. Společenská dobra jako společná obrana, systémy trestního práva, smluvní jistota a hospodářská prosperita lze vnímat jako vyvrcholení oddanosti liberální demokracie zájmům a blahobytu jednotlivců. Instituce a procesy liberální demokracie proto musejí být navrženy tak, aby chránily polická, ekonomická, občanská a osobní práva jednotlivce jakožto zásadní pro samotnou povahu politického systému (např. svoboda svědomí a vyznání, svoboda osobního i politického projevu, právo vlastnit majetek a právo na

soukromí). Aktivity v soukromé sféře jsou v liberální demokracii chráněny před vměšováním ze strany státu, pokud ovšem stát není schopen poskytnout přesvědčivé, nezvratné důvody založené rovněž na liberálních hodnotách. Zejména však musejí být chráněna základní práva jednotlivce a autonomie soukromé sféry před narušováním z vůle většiny. b.

Teorie orientovaná na společenství. Tato teorie tvrdí, že veškerá politická autorita by měla pocházet z kolektivních aktů lidu jako jednoty nebo z aktů zakladatelů jednajících v jejich jménu. Platnost těchto zakládajících aktů musí být potvrzena společenstvím. Pokud je politické těleso uspořádáno na základě upřednostňování společenství a kolektivního způsobu života, lze výsledný politický systém charakterizovat jako „neliberální“ [jako například v] „sociální demokracii“, [která je neliberální tím, že jsou v ní omezeny jisté ekonomické svobody.] V takových systémech je primárním účelem vlády sloužit kolektivnímu zájmu společenství nebo všeobecnému blahu společnosti. Blahobyt lidu jako celku je nejpřednější a může být upřednostněn na úkor jistých práv a zájmů konkrétních jednotlivců. V neliberálním typu demokracie jsou veřejná práva a zájmy osob účastnit se rozhodovacích procesů a politického života společenství uznávány a chráněny jakožto zásadní pro samotnou povahu politického systému (např. volební právo, právo na politické shromažďování, právo na přístup k veřejným funkcím). Neliberální demokracie však nemusí uznávat jistá práva, jež liberální demokracie považují za zásadní, jako např. svobodu svědomí a náboženského vyznání, svobodu osobního projevu a právo na soukromí. Neliberální demokracie je tedy navržena tak, aby sloužila zájmům společenství a právům lidu jako celku. Důraz se v tomto typu demokracie klade mimo jiné na právo stanovovat a prosazovat hodnoty společenství i přes protesty jednotlivců a v rozporu s jejich zájmy. Rozsah veřejné sféry může mít přednost před právem na soukromí. V neliberální demokracii v praxi existuje širší spektrum příkladů a větší rozdílnost mezi konkrétními politickými systémy než v liberální demokracii. Do kategorie neliberálních demokracií patří:

∑

klasické republiky, ve kterých existovaly demokratické prvky jako participace a zastoupení veřejnosti, avšak prvořadé byly občanské ctnosti a důraz na obecné dobro.

∑

sociální demokracie, ve kterých je prvořadé zajišťování blahobytu jednotlivých složek společnosti (např. dětí, dělníků, starých) oproti zdůrazňování individuální svobody.

∑

„komunitní společenství“, v nichž je politický systém chápán jako společné vlastnictví všech jeho občanů a status občana se zcela odvozuje od členství ve společenstvu. Identita a postavení člověka jsou tedy zahrnuty ve společných zvyklostech společenství.

∑

moderní „volené demokracie“, v nichž je jediný prvek demokracie – volby hodnocené jako v zásadě svobodné – považován za postačující, aby se politický systém kvalifikoval jako demokratický. Pokud byli představitelé zvoleni elektorátem, nemusí každodenní praxe vlády splňovat kritéria odvozená z demokratických hodnot nebo principů.

c.

Kombinace teorie demokracie orientované na jednotlivce a teorie demokracie orientované na společenství. Žádná reálná demokracie není orientovaná čistě na jednotlivce nebo čistě na společenství. Každá demokracie v sobě spojuje obě tyto teoretické orientace s různou mírou důrazu na buď liberální, nebo neliberální charakteristiky. ∑

Směšování liberálního a neliberálního typu demokracie. Opravdová svoboda ani skutečná autorita nemohou existovat v extrémních podmínkách ryzího individualismu nebo kolektivismu. Pokud politický systém není skloubením teorie orientované na jednotlivce a teorie orientované na společenství, nesplňuje kritéria konceptu demokracie, neboť demokracie je ze své definice oddaná jak individuálnímu, tak kolektivnímu sebeurčení. Pokud politický systém není dobře vyváženou kombinací liberálního a neliberálního typu, nemůže být stabilní demokracií, jelikož v něm nebude umírňován extrémní individualismus ani kolektivismus, jež nejsou slučitelné s demokratickou samosprávou. Demokracie proto nemohou být čistými podobami individuální či kolektivní teorie; musejí kombinovat prvky jak liberálního, tak

neliberálního typu demokracie [za předpokladu, že neliberální prvky nepotírají základní individuální svobody.] ∑

Odstupňování v rámci liberálních a neliberálních typů demokracie. Dokonce i v rámci těchto dvou teoretických typů demokracie existují prvky politické praxe a instituce, které odrážejí hodnoty, jež by se ve větší míře shodovaly s duchem buď teorie orientované na jednotlivce, nebo teorie orientované na společenství. ∑

V každém politickém systému se vyskytují politické praktiky, zákony a instituce, které odpovídají teoriím orientovaným na jednotlivce nebo na společenství. Lze například soudit, že parlamentní systémy odrážejí teorii orientovanou na společenství, protože bez dostatečného konsensu jak ve společenství, tak v parlamentu, se neudrží existující vládní administrativa. Naproti tomu lze tvrdit, že systémy s „dělbou moci“ odpovídají teorii orientované na jednotlivce. [To proto], že jsou navrženy tak, aby vyvažovaly střet mezi jednotlivci a mezi skupinovými zájmy v rámci společnosti i mezi vládními institucemi a politickými vůdci, aniž by byl pro další fungování vlády zapotřebí konsensus.

∑

Počet a převaha prvků odpovídajících jedné či druhé teorii se mohou v různých demokratických politických systémech lišit. Například neliberální demokratický politický systém může důrazně prosazovat rozvoj občanských hodnot, ale ne už ekonomickou rovnoprávnost mezi občany. Jiným příkladem může být liberální demokratický systém, který se staví za úplnou svobodu projevu, avšak klade důraz na mravní výchovu svých mladých občanů.

∑

Každý prvek v rámci politického systému může vykazovat vyšší soulad s jednou či druhou teorií. Například v teorii orientované na jednotlivce bude svoboda projevu chápána jako právo jednotlivce vyjadřovat svou vlastní identitu nebo názor. To se může vztahovat i na formy projevu, které jsou nové či dokonce v rozporu s převažujícím společenským míněním. Oproti tomu v teorii orientované na společenství může být svoboda projevu omezena na svobodu slova ve věcech oficiální vládní politiky; případně se díky

kolektivnímu právu lidu přijmout nebo odmítnout samotný politický systém může svoboda projevu rozšířit na všechny aspekty veřejné sféry, včetně podpory idejí, které ohrožují základy politického řádu. ∑

Demokratický politický systém může také obsahovat jeden či více prvků, z nichž každý odpovídá oběma teoriím. Například hospodářská práva mohou zajišťovat bezpečnost jednotlivce a zároveň přitom přispívat k prosperitě společenství. Nicméně konkrétní způsob, jakým se prvek typu hospodářských práv v politickém systému projevuje, odráží vliv buď teorie orientované na jednotlivce, nebo teorie orientované na společenství. Podle první teorie tak mohou být hospodářská práva více přizpůsobena individuální iniciativě; podle druhé teorie mohou být spíše přizpůsobena rovnostářskému přerozdělování.

∑

Kombinace prvků orientovaných na jednotlivce nebo na společenství existující v každém politickém systému takovému systému propůjčuje jedinečný charakter. Různé prvky bývají nastaveny tak, aby se vzájemně posilovaly, vyvažovaly, kompenzovaly či dokonce byly ve vzájemném rozporu. Například demokracie může fungovat na základě vlády většiny, vyvážené soudní mocí, která hájí práva jednotlivců. Nebo může být například chráněno právo na sebeurčení jednotlivce, který se z náboženských důvodů rozhodne nepodstoupit očkování proti nakažlivé chorobě, v rozporu s právem společenství na ochranu veřejného zdraví.

3. Druhy demokracie vyskytující se v praxi. Základní koncept demokracie definuje určité charakteristiky politického systému. V tomto Rámci se o liberálních a neliberálních systémech hovoří jako o „typech“ demokracií. Ovšem tento „koncept“ a tyto „typy“ nezahrnují veškeré prvky potřebné k vytvoření fungujícího politického systému, např. možnost přímé nebo zastupitelské demokracie. V závislosti na tom, které strukturální prvky politiky a vlády jsou zvoleny, vznikají historicky nebo jsou záměrně ustavovány různé „druhy“ demokracie (jak k nim budeme v tomto Rámci odkazovat).

Poznámka: sestavit tabulku pro ilustraci použití termínů, např. formy, typy, druhy V každém politickém systému musí být moc organizována a usměrňována. V demokratickém systému může být moc lidu organizována a usměrňována několika zásadně odlišnými způsoby, avšak nejvyšší autoritu si vždy zachovává suverénní lid, i když ji nemusí vždy nutně přímo uplatňovat. Níže jsou uvedeny alternativní druhy demokracie, které reprezentují různé polické konfigurace delegování moci lidem. V praxi jsou navíc prvky níže uvedených druhů demokracie smíšené a jejich kombinace se v jedné zemi může během času proměňovat. a. Přímá nebo zastupitelská demokracie ∑

přímá demokracie – občané vládnou přímo, obvykle pomocí lidových shromáždění

∑

zastupitelská demokracie – občané si vybírají jednotlivce, aby vládli místo nich nebo jejich jménem, a delegují moc na jeden či více legislativních orgánů

b. Většinová nebo konsociační demokracie ∑

většinová – zákony schvaluje prostou většinou buď lid, nebo legislativní shromáždění.

∑

konsociační demokracie nebo demokracie kvalifikované většiny – zákony nelze schválit bez souhlasu buď legislativní kvalifikované většiny (například dvoutřetinové nebo tříčtvrtinové) nebo vymezených společenských skupin, např. etnických. V některých případech je v takovém uspořádání moc rozdělena mezi dvě či více etnické nebo kulturní skupiny. [Ke konsociační demokracii patří také požadavek širokého konsensu při důležitých rozhodnutích, zastoupení odlišných skupin v poměru k jejich početnosti a omezení většiny.]

c. Kompetitivní nebo konsensuální demokracie ∑

kompetitivní – procesy rozhodování o politických záležitostech jsou nastaveny na souboj mezi rozdílnými zájmy a cíli, v němž mohou existovat vítězové a poražení.

∑

konsensuální – procesy rozhodování o politických záležitostech jsou nastaveny tak, aby sladily rozdílné zájmy a cíle do vzájemně přijatelné shody.

d. Centralizované nebo decentralizované demokracie ∑

centralizované – nadřazená je jediná vláda, která může zvrátit rozhodnutí svých podřízených místních nebo regionálních složek, nebo je může obejít a vládnout v lokalitách přímo.

∑

decentralizované – každá ze dvou či více vlád (nebo úrovní správy) má dostatečnou moc pro některé účely, avšak ani jedna není svrchovaná ve všech sférách. V některých případech se musejí dělit o zodpovědnost (např. federální systém).

B. Jaké hlavní politické systémy existují kromě demokracie? Abychom pochopili demokracii v porovnání s jejími alternativami, je třeba vedle znalosti základních možností, které utvářejí konkrétní demokracie, znát i možnosti, na nichž se zakládají jiné politické systémy, a to včetně jejich odůvodnění. 1.

Základy a odůvodnění alternativ k demokracii. a.

Identita vládců. Politickým systémům může vládnout jeden člověk, skupina nebo množství lidí. Politické systémy jsou tradičně utvářeny jako monarchie, aristokracie a demokracie – či v jejich zvrácených formách jako tyranie, oligarchie nebo „vláda davu“. Tyto tradiční formy mohou být i smíšené a v některých případech bylo za nejlepší formu vládnutí považováno zřízení, které kombinovalo všechny tři nezvrácené formy.

b.

Příslušnost k politickému systému může být založena na: ∑

etnické příslušnosti či „krvi“

∑

občanské identitě založené na přináležitosti k určitým společným politickým hodnotám a principům

∑ c.

d.

„kosmopolitní“ ideji, v níž je příslušnost potenciálně umožněna komukoliv Vztah mezi vládci a ovládanými může být založen na

∑

paternalismu (včetně přirozených/rodových vztahů)

∑

dominanci (včetně dobytí a podmanění)

∑

souhlasu nebo dohodě (včetně smluvních vztahů) Odůvodnění politického systému – ať už je moc vykonávána jednotlivcem, skupinou, množstvím lidí nebo kombinací všech tří – může se zakládat na:

∑

moci odvozené z dědictví

∑

odůvodnění tradicí

∑

„právu dobyvatele“

∑

moci založené na vkladu člověka do společnosti, např. bohatství a společenském postavení, majetku

∑

„božském právu“ propůjčeném jedinci, rodině, klanu nebo „vyvolenému“ lidu

∑

zvláštních znalostech nebo schopnostech, jako je znalost „Boží vůle“ nebo „dějinných zákonitostí“

∑

vyšším porozumění vědění o vládnutí

∑

tvrzení, že přirozeností člověka je svoboda, která musí být uznávána a dodržována jakoukoli legitimní politickou autoritou

∑ 2.

shodě těch, jimž se vládne

Klasifikace forem politických systémů jiných než demokracie. Na těchto základech a odůvodněních nebo na jejich kombinacích spočívá nebo spočívala řada politických systémů. Některé aspekty těchto forem politických systémů se mohou vyskytovat i v existujících fungujících demokratických systémech. V některých případech může tato kombinace posilovat nebo usměrňovat demokratickou formu vládnutí a v jiných případech může být v rozporu s jejím odůvodněním a podrývat její základy. Mezi tyto systémy patří: a.

Monarchie („vláda jednotlivce“) je obvykle reprezentována jediným člověkem (označovaným jako král, královna, car, císař, náčelník, emír či jiným titulem, který vyjadřuje hierarchickou nadřazenost). Monarchie je založená na principu, že sounáležitost a společné rysy lidu mohou být zosobněny jediným vládcem. Tento vládce má povinnost zasazovat se o nejlepší zájmy společenství. Jedním z atributů monarchie, zejména dědičné monarchie, je to, že panovník reprezentuje společenství dlouhodobě. V dějinách existovalo několik typů monarchií, některé se dochovaly dodnes, jiné možná teprve budou zřízeny. ∑

Tradiční monarchie je systém, v němž moc drží v rukou vládce, jehož legitimita je obvykle odvozována z dědičnosti. Existují však i případy volené monarchie, jež mohou dovodit svou moc až zpět k původní volbě. V tradiční monarchii je vládce považován za svrchovaného, avšak omezují ho jak moc a vliv aristokracie, tak zvyklosti. V moderních

monarchiích vládce obvykle omezují ústavní principy a někdy dokonce i všeobecné mínění. ∑

Absolutní monarchie je systém, v němž je moc vládce neomezená, ať už např. aristokracií, zvyky nebo ústavou. Osvícenský absolutismus (despotismus) je varianta absolutní monarchie, v níž vládce prohlašuje, že užívá absolutní moci pro dobro společnosti na základě nadřazených znalostí, moudrosti a osobních ctností.

b.

Konstituční „monarchie“ je systém, v němž je autorita buď symbolicky ztělesňována panovníkem nebo na panovníka soustředěná. Ovšem politickou moc, s několika výjimkami, kdy si panovník ponechává některé zbytkové pravomoci, vykonávají jiné instituce, zejména legislativní orgány, nebo aristokracie. V konstituční monarchii panovník nevykonává moc přímo, nýbrž pouze prostřednictvím jiných institucí, které mohou reprezentovat společnost. Většina moderních příkladů konstitučních monarchií vykazuje aspekty liberální demokracie, jako je například ochrana individuálních práv a svobodné volby. [Většina současných politických systémů označovaných jako konstituční monarchie jsou ve skutečnosti liberální demokracie.]

c.

Aristokracie je vláda několika jednotlivců, u nichž se předpokládá moudrost, znalosti a charakter potřebné k tomu, aby jednali ve jménu základních zájmů společnosti jako celku. Historicky se autorita aristokrata zakládala na vlastnostech získaných tříbením intelektu a charakteru, jímž se vypěstuje hluboce zakořeněný zájem o blahobyt společenství a schopnost jej rozpoznat a jednat ve jménu obecného dobra. V tomto směru může aristokracie projevovat zvláštní péči o nejslabší členy společnosti. V klasickém pojetí se aristokracie skládá z „nejlepších“ nebo „zvolených“ členů společnosti, kteří vládnou pro veřejné dobro a nikoli pouze ve svém vlastním zájmu.

d.

„Liberální“ režimy jsou politické systémy vybudované na principech liberalismu. Jsou konstruovány tak, aby chránily autonomii osoby považované za racionální bytost schopnou uplatňovat svou svobodu. Veřejné dobro je považováno pouze za kumulaci zájmů jednotlivých osob. Nepřipouští se myšlenka, že politické společenství má kolektivní zájem oddělený od zájmů jednotlivců, kteří je tvoří, a jim nadřazený. Jednotlivci jsou však považováni za schopné brát se za společnou věc při ochraně obecných zájmů. Pokud vláda

většiny ohrožuje individuální svobodu, jsou liberální systémy ve svých politických procesech antivětšinové. Zaručují tedy svobodné a spravedlivé volby, ale do elektorátu není zahrnut veškerý lid z obav, že ne každý je dostatečně kvalifikován, aby vynášel úsudky ovlivňující svobodu a blahobyt ostatních. V důsledku oddanosti individuální svobodě a omezené participaci je zúženo působiště, v němž může vláda legitimně vykonávat moc a vytvářet politiku. [Zatímco nedemokratické liberální režimy existovaly v historii a v několika méně významných příkladech existují dodnes, v současném světě prosperují liberální režimy pouze v kontextu demokracie.] e.

Oligarchie je vláda malé skupiny osob v poměru k populaci, které vládnou ve svém zájmu nebo v zájmu své třídy, a nikoli pro obecné dobro. Mohou ovšem tvrdit, že zájmy jejich třídy se rovnají zájmům země. V dobách krize, při neexistenci účinné, náležitě ustavené autority, může převzít moc malá skupina prohlašující, že je způsobilá nastolit a udržet pořádek. Její členové mohou využívat krizí jako nástrojů při usilování o vlastní výhody a pokoušet se udržet si moc, aby si tyto výhody uchovali. Jednou z forem oligarchie je „plutokracie“, vláda zámožných v systému, kde se ochrana zájmů mohovitých lidí může vydávat za ochranu dlouhodobých zájmů země. Možná argumentace je taková, že pokud má člověk schopnost získat a udržet si bohatství, má také právo a schopnost vládnout. Jinou formou oligarchie je vojenská junta, která může ospravedlňovat své vládnutí tvrzením, že dokáže zajistit pořádek místo násilí, že pevně střeží národní zájmy a/nebo že dokáže racionálně překonat příčiny nepořádku a chaosu panujících ve společnosti. [Konečně oligarchická „demokracie“ je politický systém, v němž je volební právo omezeno na konkrétní skupiny, například rasové skupiny.]

f.

Autoritářské systémy vládnou bez výslovného souhlasu občanů. Osoby v mocenském postavení tvrdí, že jsou schopné vykonávat rozhodnutí, jichž obyčejní lidé schopni nejsou. V těchto případech autorita, neboli legitimní užití moci, ustupuje systému, který je zaměřen na velení, rozhodnost a poslušnost a může působit paternalisticky. Osoby v mocenském postavení neodůvodňují své činy a nezodpovídají se nikomu jinému než samy sobě. V autoritářských

vládách je politická moc soustředěna na jednu osobu nebo malou skupinu a všichni ostatní jednotlivci a skupiny jsou zcela vyloučeni z výkonu politické moci. Nicméně ostatním členům společnosti je přístupná řada aktivit v nepolitických záležitostech, tudíž fungování občanské společnosti je do jisté úrovně povoleno. Autoritářské vlády bývají vítány, když jsou lidé rozčarováni z nepořádku, vleklých problémů a neefektivnosti vládnutí. [Autoritářské politické systémy se vyskytují v mnoha formách, například ve formě vojenské, ve formě vlády jedné strany, vícestranické „pseudodemokracie“ nebo takzvaných „volených autoritářských režimů“.] Mezi ně se mohou řadit diktatury jediné osoby nebo diktatury skupin. Takové diktatury mohou mít formu „státu jedné strany“ a tím zastírat skutečnost, že občané nemají možnost svobodné politické volby. g.

Tyranie je vláda nikomu se nezodpovídající síly, kterou osobně vykonává vůdce, jenž vládne tak, že ovládá obyvatelstvo. Tato forma vlády se vyznačuje nezákonným nebo svévolným a neomezeným výkonem moci, často pro osobní nebo stranický užitek či slávu vůdce. Často bývá důsledkem demagogie nebo vyústěním vlády davu, kde lid vůdce uznal v dřívějším stadiu jeho kariéry. Může však nastat jako výsledek hromadění síly vůdcem ve formě vojenské či polovojenské jednotky, policie, aparátu vnitřní bezpečnosti nebo sboru ozbrojených stoupenců, kteří vytvoří ekvivalent soukromé armády. Tato forma vlády bývá obvykle zřízením ad hoc, někdy bývá odůvodněna okolnostmi vylíčenými jako krize. Může nastat prostřednictvím [vojenského nebo civilního] převratu a zpravidla nevytváří regulérní instituce a neřeší následnictví.

h.

Totalitní systémy jsou systémy, v nichž celé spektrum lidské činnosti podléhá vládnímu řízení a kontrole. Společnost je pojímána ideálně jako naprostá jednota, kde individualita a odlišnost od jednotné ideologie musejí být potlačovány v rámci obrany proti ohrožení společenského řádu. Veškeré zdroje společnosti, včetně myšlení jejích členů, jsou postaveny do služby zachování bezpečnosti systému. Takové systémy se do dvacátého století nevyskytovaly, jelikož nebyla dostupná technologie pro celospolečenskou kontrolu.

Totalitní systémy jsou absolutní diktatury, jež se mimo jiné vyznačují následujícími rysy: ∑

neomezený rozsah politické nadvlády a řízení společnosti i jednotlivců, včetně všech forem kultury.

∑

naprosté potlačení občanské společnosti prostřednictvím zákazu všech forem nezávislého spolkového života a individuálních iniciativ.

∑

rozsáhlá mobilizace společnosti prostřednictvím organizací státostrany.

∑

všudypřítomný státní dohled a nedostatek individuálního soukromí.

∑

používání teroru tajné policie jako prostředku ovládání, včetně věznění a/nebo poprav ve velkém měřítku.

∑

rozsáhlé využívání moderní techniky jako nástroje kontroly.

∑

všeobjímající ideologie, posilovaná vzdělávacím systémem a hromadnými sdělovacími prostředky, od níž režim netoleruje žádné názorové odchylky.

∑

povinné veřejné vyjadřování loajality obyvatelstva, jako např. hlasování v předem rozhodnutých volbách a účast na demonstracích, obecně prospěšných pracích a politických shromážděních. Ti, kdo nevyjadřují aktivní podporu státu, jsou považováni za příslušníky opozice, jež je zakázaná.

C.

Co jsou moc a autorita a jaké je jejich místo v demokracii? Jako ve všech politických systémech i v demokraciích existují uspořádání moci a autority, která reagují na potřebu lidských společností, aby jim někdo vládl. Nelze porozumět demokracii, pokud neporozumíme konceptům moci a autority, jež jsou základními stavebními prvky politiky a správy. 1.

Moc lze definovat jako schopnost dosahovat výsledků ovládáním, řízením nebo uplatňováním vlivu, ať již k tomu existuje, či neexistuje právo [neboli ať je to legitimní, či nikoliv]. Moc lze uplatňovat prostředky jako přesvědčování, síla nebo vyhrožování silou, donucení nebo manipulace. Vlastnictví či užívání moci samo o sobě takovou moc neospravedlňuje. Aby byla moc oprávněná, musí být odvozena ze zdroje, který je široce vnímán jako legitimní, a musí být používána v souladu s účely, pro něž vznikla.

2.

Autorita je oprávněná moc nebo legitimní právo jednat ve jménu někoho nebo něčeho mimo sebe sama. Politická autorita je legitimizované a institucionalizované právo činitelů uplatňovat moc, například ve jménu nejvyšší bytosti, státu, ústavy nebo lidu. Výkon autority s sebou nese očekávání respektu, tedy předpokládaného přijetí práva ji vykonávat. Taková autorita je však vždy omezena principy, které ji činí legitimní. Pokud jednání osob touto autoritou disponujících takováto omezení porušuje, jedná se o špatné užití nebo zneužití autority, a takové jednání v důsledku toho není legitimní. Idea autority neznamená, že cíle, které autorita sleduje, nebo prostředky, kterých k jejich dosažení užívá, jsou morálně opodstatněné. Autoritě může být udělena možnost užívat nemorálních prostředků a/nebo sledovat nemorální cíle, např. vést nespravedlivou válku.

3.

Mezi charakteristiky politické autority patří: a.

Legitimita: přesvědčení, že lidé v pozicích autority mají právo si nárokovat a uplatňovat moc.

b.

Stabilita: idea autority obvykle předpokládá, že autorita přetrvá po nějaké delší časové období. Přestože čas od času bývá třeba, aby lid autoritu potvrdil, autorita má tendenci se rozpadat, pokud se ti, kdo ji uplatňují, příliš často střídají.

c.

Respekt: souhlas a úcta obvykle prokazované výkonu moci vnímané jako legitimní.

d.

Podmíněnost: užití autority musí zůstávat věrné cílům, které ji činí legitimní.

4.

Zdroje politické autority. Z historického hlediska mezi zdroje politické autority patří: a.

Nejvyšší bytost – vládcové tvrdí, že jejich právo vládnout je odvozeno od nejvyšší bytosti. Mezi takové vládce mohou patřit proroci či jiné náboženské postavy, stejně jako panovníci, kteří tvrdí, že jejich

zmocnění k autoritě pochází od Boha. Demokracie může tvrdit, že vůle Boží se odráží v hlasu lidu. b.

Zrození – vládcové si nárokují autoritu jako právo udělené zrozením, někdy zakotvené v původním božském zmocnění, předávaném dědičně po generace a uznaném tradicí. Mezi takové vládce patří panovníci a aristokraté.

c.

Dobytí nebo podmanění – vládcové si nárokují autoritu nad lidem poté, co si jej podmanili (právo dobyvatele)

d.

Inherentní nebo přirozená síla – vládcové dominantních skupin si nárokují autoritu nad jinými skupinami s odůvodněním, že mají vyšší mravní, rasové či kulturní rysy a schopnosti.

e.

Morální závazek – vládcové tvrdí, že díky postavení a atributům uděleným jim zrozením (např. třída, náboženské vyznání, rodina, pohlaví), mají povinnost napomáhat méně šťastlivým tak, že budou užívat svých vyšších darů, aby vládli jejich jménem.

f.

Ctnosti – vládcové si nárokují autoritu, jež vyplývá z jejich ctností. Představa je taková, že tyto vlastnosti jim umožňují povznášet se nad lidské slabosti a osobní spory.

g.

Vědomosti – vládcové si nárokují autoritu na základě vyšších vědomostí, které legitimizovaly jejich vládnutí. Může se jednat o filozofické nebo etické vědomosti či znalosti „dějinných zákonitostí“.

h.

Moudrost – vládcové si nárokují autoritu na základě moudrosti, k níž patří hluboké porozumění věcem lidským a nadřazený úsudek v nich.

i.

Svolení nebo úmluva – vládcové tvrdí, že jejich autorita je legitimizovaná svolením těch, jimž vládnou, nebo v důsledku dohody jednotlivců na společné věci. V demokraciích je prostřednictvím ústavy a souboru zákonů vládní moc delegována lidem, který souhlasí s jejím užíváním ve službách cílů, pro něž byla vláda ustavena.

5.

Moc a autorita v demokracii. Demokracie je prostředek k transformaci moci v autoritu a její užívání pro veřejné dobro. Demokracie a moc tedy nestojí v protikladu. Avšak demokratická vláda může moc užívat pouze tehdy, byla-li přeměněna v autoritu. Demokracie stejně jako kterákoliv forma vlády vyžaduje autoritu, aby mohla uskutečňovat cíle daného územně správního celku.

Demokracie také posiluje autoritu tím, že své legitimitě poskytuje široký a stabilní zdroj a soustředí její užití na konkrétní cíle. Jelikož demokracie uznává svrchovanou moc lidu při správě věcí veřejných, je nutné oddělení politické autority od jakékoli další autority, která má jiný než lidský zdroj (např. Bůh, věda či formy zjevené pravdy), nebo od politického národa jako celku. a.

Tvorba moci. Demokracie je proces tvorby a udržení moci. Sloučením a využitím rozptýlené moci jednotlivců ve společnosti soustřeďuje demokracie tuto moc tak, aby mohla být využita coby autorita v zájmu společnosti.

b.

Transformace moci v autoritu. Autorita se v demokracii odvozuje od lidu jako celku, který je těžištěm prospěšného užívání této autority. Zdroj autority v demokracii tedy určuje účely, k nimž má být autorita použita. Pokud je autorita využívána k dosažení těchto stanovených cílů, je těmi, jimž vládne, považována za legitimní.

c.

Cíle, pro něž demokracie vytvářejí a užívají autoritu. Demokracie mají velkou schopnost tvořit moc. Avšak opodstatnění tvorby takové moci a její transformace v autoritu musí být limitem pro její dosah či rozsah. Mezi účely, ke kterým demokracie užívají autority, patří: •

zjednávání a udržování pořádku a bezpečnosti

•

rozvíjení celkového blahobytu společnosti

•

mírumilovné urovnávání konfliktů

•

soustřeďování rozdílných zájmů a zdrojů k dosažení jednotného cíle

d.

•

ochrana základních práv a svobod

•

rozhodování o rozdělení břemen a výhod

Oddělení lidské a božské autority. Aby bylo lidské vládnutí založené na vůli lidu vůbec uskutečnitelné, je třeba, aby byla politická moc oddělena od náboženské autority a nebyla jí kontrolována či nahrazována. To neznamená, že politická autorita kontroluje náboženskou sféru při správě náboženských záležitostí, ani to

neznamená, že náboženské přesvědčení nebo hodnoty nemají místo v politických úvahách nebo ve veřejném životě. D.

Jakým způsobem poskytují občanský život, politika a vláda působiště pro praktikování demokracie? Oddanost demokracii potenciálně ovlivňuje a transformuje všechny stránky lidského života, zejména ty, jež se týkají vztahů osob v jakémkoli společenství. Může sem patřit pracoviště, škola, umění, rodina, jiné osobní vztahy, dokonce i národní mentalita. Demokratické praktiky se odehrávají v řadě sfér, od nejširší sféry (občanský život) přes užší sféru (politika) až po tu nejintenzivněji soustředěnou sféru (vláda). Politika i vláda jsou obsaženy ve sféře občanského života a vláda je obsažena ve sféře politiky. Rozlišování mezi těmito třemi sférami upřesňuje oblasti, v nichž se může odehrávat demokratická praxe. 1.

Občanský život. Občanský život je veřejný život občanů, jimž leží na srdci obecné záležitosti a společné zájmy společenství a národa. Občanský život se odlišuje od soukromého života, osobního života jednotlivce, zasvěceného sledování partikulárních zájmů.

2.

Politika. Politika je organizovaný proces kolektivního konání, který se vyskytuje ve všech lidských společnostech. Umožňuje lidem dosahovat cílů, kterých by jako jednotlivci dosáhnout nemohli. Politiku si volí jako prostředek rozhodování skupina osob, aby předešla nebo se vyvarovala násilí. V tomto ohledu představuje násilí selhání politiky a vyúsťuje v její negaci. Politiku lze tudíž chápat jako proces, pomocí nějž osoby nebo skupiny, jejichž názory a zájmy mohou být odlišné nebo v rozporu: a.

činí kolektivní rozhodnutí, prostřednictvím nenásilného sporu a/nebo narovnání, obecně považovaná za závazná a prosazovaná coby obecná politika nebo obecná pravidla

b.

ucházejí se o moc, aby rozhodovaly o záležitostech jako distribuce nedostatkových zdrojů, rozdělování výhod a břemen, zvládání konfliktů a usilování společenství jako celku

c.

zapojují se do konkurenčního souboje, aby určily, kdo co získá z nedostatkových zdrojů.

3.

Vláda. Termín vláda odkazuje k autoritativnímu a institucionalizovanému vedení, řízení nebo kontrole vykonávané nad obyvateli společenství, jeho územím a jeho zdroji. Toto vedení, řízení a kontrola jsou vykonávány prostřednictvím tvorby, zavádění, prosazování a soudního uznávání pravidel a politik.

4.

Nezbytnost a záhodnost politiky a vlády. Politika a vláda jsou nezbytností v každé společnosti. Politika a vláda jsou pro společnost integrální v tom smyslu, že společnost bez nich nemůže existovat. Výkon politiky a ustavení vlády může reflektovat základní touhu lidí po sdružování do skupin. Mezi argumenty podporující toto tvrzení ohledně aspirací lidu patří: a.

Rozvíjení politického sdružování je přirozený proces, který se vyvíjí od jednodušších forem sdružování, například rodiny. Lidské bytosti navíc nemohou naplňovat svůj potenciál bez politiky a vlády (Aristotelés a Cicero).

b.

Lidské bytosti jsou nedokonalé, hříšné a od přírody zkažené, a tudíž by byly bez vlády nejisté a ohrožené (křesťanství, islám, judaismus, jiná náboženství, někteří staří čínští filozofové a moderní skeptici).

c.

Jelikož někteří jedinci ohrožují život a blahobyt ostatních, cítí lidé nutnost chránit se tím, že se sdružují (civitas nebo společenství) kvůli vlastní bezpečnosti a společné obraně (Thomas Hobbes).

d.

Politika se nutně objeví, kdekoliv žijí skupiny lidí pohromadě, jelikož musejí vždy docházet ke kolektivním rozhodnutím toho či onoho druhu; organizovaný politický život nadto lidem umožňuje dosahovat cílů, které by sami uskutečňovat nemohli (John Locke a Jean-Jacques Rousseau).

5.

Účely politiky a vlády. Odlišné představy o účelech vlády mají závažné důsledky pro jednotlivce i společnost. a.

Účely. Mezi soupeřící účely politiky a vlády, které v historii existovaly, patří: •

zajišťování bezpečnosti lidí

•

zvyšování morálky občanů

•

podpora zájmů konkrétní třídy nebo etnické skupiny

•

prosazování souboru náboženských předpisů a aspirací

•

oslava státu

•

hájení individuální bezpečnosti a veřejného pořádku

•

integrace různorodosti do jednotné iniciativy

•

zvyšování hospodářské prosperity

•

ochrana individuálních práv

•

prosazování obecného dobra

•

dosahování společenské rovnoprávnosti

•

zjednávání spravedlnosti

b. Důsledky. Primární cíle sledované vládou ovlivňují vztahy mezi jednotlivcem a vládou a mezi vládou a společností jako celkem. Například: ∑

Při prosazování náboženské nebo sekulární vize toho, jak by měla společnost vypadat, může být nezbytné, aby vláda omezovala individuální myšlení, vyjadřování, činnosti a chování, či zaváděla přísný dohled nad celou společností.

∑

Při omezování aktivit vlády na pouhou ochranu bezpečnosti a majetku občanů může být zapotřebí omezit moc vlády zasahovat do jejich soukromých a osobních životů.

E.

Jaký je vztah vlády „založené na lidu“ k myšlence „ústavy“? Myšlenka ústavy může odkazovat ke třem rovinám – elementární soudržnosti lidí, podobě politického zřízení a správnímu rámci. V každé rovině poskytuje idea ústavy lidem prostředky k tomu, aby mohli sami nakládat se svými životy a osudy. Konkrétní populace není sama o sobě občansky jednotným lidem s potenciálem stát se „politickým národem“ nebo „územně správním celkem“. Aby se populace mohla stát takovýmto občansky jednotným lidem – tj. „občanským národem“ nebo „politickým sjednocením“ –, musí držet pohromadě prostřednictvím vztahů vzájemnosti a snášenlivosti dostatečných k tomu, aby byl společný život možný. Tato soudržnost populace jako občanského celku může být pojímána jako jakási elementární „ústava“ lidu, v níž se lidé mohou vzájemně uznávat jako potenciální spoluobčané.

Taková soudržnost populace představuje možnost rozvoje politického národa jako suverénního celku. Tato elementární ústava také poskytuje základ pro vytvoření autonomní politické jednotky nebo politického zřízení, které může mít některou z řady forem. Hodnoty elementární ústavy lidu jsou ve svých vztazích implicitní; obvykle nejsou výslovně formulovány. Mimoto všechny tyto hodnoty možná ani nelze plně formulovat, protože mnohé z nich fungují v rovině nevyřčeného nebo podvědomého očekávání. Explicitnější ústava jakéhokoliv politického systému musí být s touto elementární ústavou lidu v souladu. V rozvinutějších systémech explicitní ústava politického zřízení formálně artikuluje konkrétní stěžejní hodnoty elementární ústavy lidu jako základu politických institucí. Elementární ústava lidu tudíž poskytuje základ pro formálnější ústavu či uspořádání politického systému, v němž si lid může vytvořit náležité instituce k vlastní samosprávě. Formálnější ústava tedy slouží jako politické ztělesnění ducha, který pohání společný život lidu. Pokud tato formálnější ústava politického zřízení a duch lidu spolu dobře neladí, politický systém má nestabilní základ neschopný udržet samosprávu lidu. Idea tří rovin „ústavy“ coby základu politického řádu vybudovaného na společných rysech jeho lidu odráží základní demokratickou charakteristiku. Jakmile je navržen konkrétní politický řád (např. konkrétní varianta republiky nebo monarchie), je dalším aspektem ideje ústavy zajištění „pravidel vládnutí“ – rámce pro vládní instituce, který slouží jako základní nebo výchozí zákon. Tato pravidla mají obvykle formu psané ústavy. Aby byla „pravidla vládnutí“ dobře zakotvena, musejí jejich ustanovení odrážet principy, které jsou zásadně důležité pro cíle lidu a jsou v souladu s jeho povahou. Pravidla vládnutí zároveň musejí zachovávat věrnost určujícím znakům politického zřízení, ať toto politické zřízení je, či není demokracie. Jelikož mezi občanskými národy panují odlišnosti, neexistuje univerzálně aplikovatelná forma politického zřízení nebo politické ústavy, kterou by bylo možno použít všude. Neexistuje ani předdefinovaný soubor vládních institucí, které by úspěšně vykonávaly práci lidové samosprávy v každé zemi. Vhodná ústava pro daný lid musí tudíž vycházet z lidu samotného a nemůže být dodána jako hotový produkt odborníky zvenčí.

1.

Koncept „formální ústavy“. Formální ústava – psaná, částečně psaná nebo nepsaná – může předkládat nebo odrážet základní hodnoty a veřejnou povahu lidu jako politického společenství. Koncept ústavy může být plánem pro politický systém předloženým před jeho založením, nebo může být odvozen z principů, které jsou obsaženy v existujícím politickém systému. Formální ústava společnosti vyjadřuje nebo předkládá cíle a uspořádání politické moci a vlády. Koncept formální ústavy má přinejmenším tyto následující varianty: „úmluva“ nebo „společenská dohoda“, v níž se jednotlivci společně shodnou, že budou politickým národem; „smlouva“ mezi politickým národem a jeho vládou; a „základní zákon“, který tvoří základy systému právního státu. Termín „ústava“ může označovat a.

popis formy vládnutí

b.

dokument nebo sbírku dokumentů, které představují základní zákon

c.

psaný dokument nebo sérii dokumentů, s možností pozměňovacích procedur, postupně rozšiřované zvyky, legislativou a soudními rozhodnutími

d.

soubor ustálených zvyklostí přijímaných jako konvence

e.

vyšší, stěžejní nebo základní zákon, který omezuje pravomoci vlády, představuje normu, jíž se musí řídit veškerá legislativa i jiné činnosti vlády, a stanoví formální aspirace společnosti

f. 2.

soubor principů, hodnot a rysů, které charakterizují politický národ

Cíle a využití formálních ústav v demokraciích. Ústavy mohou sloužit k tomu, aby a.

vytvářely pravomoci politického systému a funkce vlády

b.

předepisovaly moc a autoritu vlády, jež jí uděluje lid

c.

stanovovaly normu spravedlnosti, podle níž je posuzována politická autorita a počínání vlády

d.

předkládaly rámec pro strukturu vlády, zmocňovaly vládu, konkretizovaly vládní úřady a způsob jejich obsazování a určovaly vztah mezi lidem a jeho vládou

e.

vymezovaly moc vlády za účelem ochrany práv jednotlivců a prosazování obecného dobra

f.

vytvářely prostor pro autonomní fungování občanské společnosti a existenci osobního soukromí

g.

vytvářely předpoklady a základní pravidla pro hospodářský systém

h.

rozdělovaly moc mezi celky politického zřízení, například provincie nebo státy

i.

zaváděly vládu práva a stanovovaly pravidla pro řešení sporů mírumilovným způsobem

j.

ztělesňovaly stěžejní hodnoty a principy politického systému i aspirace společnosti a jejího budoucího směřování

k.

sloužily jako prostředky ke změně a k řešení společenských záležitostí

l.

poskytovaly orientační bod nebo normu, podle níž mohou občané hodnotit činnost své vlády

F.

Co je „konstitucionalismus“ a jaký je jeho vztah k „ústavě“? Konstitucionalismus je politická teorie [a norma] omezené vlády. Tato politická teorie je nezávislá na teorii liberalismu nebo teorii demokracie, přestože jsou její hodnoty s principy liberalismu a demokracie kompatibilní. Z historického hlediska sloužil liberalismus jako významný prostředek k omezování vlády ve jménu svobody jednotlivců. Moderní demokracie sdílejí závazek konstitucionalismu omezovat pravomoci vlády tak, aby sloužila obecnému dobru, nikoli stranickým zájmům. Moderní demokracie také sdílejí závazek liberálního konstitucionalismu vymezovat vládní pravomoci ve jménu ochrany práv jednotlivce. Z historického hlediska vzešel konstitucionalismus částečně z ideje, že existuje vyšší autorita než autorita lidská. Podle této ideje překračují povinnosti člověka vůči této vyšší autoritě jeho povinnosti vůči vládě. Oprávněné nároky vlády na poslušnost jsou tedy nutně omezené. Tato omezení jsou zakotvena v konceptu vyššího zákona, který se odvozuje od Nejvyšší Bytosti, jež vládne pozemským vládcům. Mimoto vznikla v historii konstitucionalismu souběžně i omezení vládní moci pocházející z nadřazeného a nedotknutelného postavení občana v řecké demokracii a římském republikánském systému.

Snahy o vytvoření dobré správy v průběhu historie ukázaly, že zřízení formální „ústavy“ (obvykle psané) je nejlepším nástrojem uskutečňování principů politické teorie konstitucionalismu, jako například liberálního principu ochrany svobody a demokratického principu, na jehož základě se politická moc zodpovídá lidu. Konstitucionalismus jako teorie omezené vlády vychází z transformace moci v autoritu. Podle této teorie jedinou legitimní politickou mocí je omezená moc a veškerá autorita je vymezena podmínkami, na jejichž základě je delegována. Autorita funguje pouze z „pověření“ – tj. jde o moc, která je užívána ve jménu jiných, kteří ji „autorizují“ pro konkrétní účely a za přesně daných podmínek. Veškerá autorita rovněž existuje na základě závazku sloužit v nejlepším zájmu těch, v jejichž jménu je uplatňována. Autorita tudíž funguje jako „zmocnění“, které pramení z fundamentálnějšího zdroje a jehož užívání je trvale podmíněno účely, pro něž bylo původně vytvořeno. Tyto účely a princip „zmocněnectví“ autoritu nejen omezují, ale také udržují. Některé formální ústavy, jako základy politických systémů, tuto teorii vlády omezené pověřením a zmocněním odrážejí a některé nikoliv. Pokud politický systém funguje na základě pověření a zmocnění, odvozuje jeho ústava svou autoritu z vyššího zdroje, v jehož jménu je moc vlády uplatňována i omezována. Tento vyšší zdroj (např. lid nebo Bůh) je pojímán jako svrchovaný. Tam, kde vláda není omezená, může být ústavy využíváno k účelům klamání, jako zástěrky pro špatné vládnutí, která zakrývá neusměrňované chování osob v mocenském postavení. Politický systém, ať s formální ústavou či bez ní, odráží principy konstitucionalismu, pouze pokud jsou jeho pravomoci a instituce omezeny na podmínky dané ústavou, která odráží zakládající principy pověření a zmocnění. V tomto ohledu ústava přebírá úlohu „vyššího zákona“. Existuje tedy rozdíl mezi politickým zřízením (či vládou) s ústavou a konstitucionalismem (či ústavní vládou). Každý politický systém má „ústavu“, ať je to „ústavní“ systém, či nikoliv. V tomto smyslu není „ústava“ nic víc než popis uspořádání nebo složení politického systému. Zobrazuje způsob, jakým je politické zřízení ustaveno – tj. jak je nastaven jeho základ, formulovány jeho prvotní principy, utvářen jeho charakter a organizována a vykonávána jeho vláda. Skutečnost, že

politický systém má takovou ústavu – i když je jí formální psaný dokument –, neznamená, že splňuje kritérium konstitucionalismu. Podle kritérií konstitucionalismu musejí být pravidly vázány i samotné vlády. Při zavádění tohoto kritéria slouží „ústava“, která odráží principy konstitucionalismu, jako „vyšší zákon“. Tento vyšší zákon zřizuje a omezuje vládu s účelem ochraňovat individuální práva a zároveň prosazovat obecné dobro. 1.

Konstitucionalismus. Podle teorie konstitucionalismu má politický systém určitou formu a povahu, které jej zavazují k tomu, aby fungoval způsobem, který odpovídá souboru určených cílů a omezení. Forma a povaha politického systému mohou být cíleně předneseny v základních dokumentech, které popisují a zároveň předepisují podobu a omezení jeho moci. Konstitucionalismus je zároveň deskriptivní i normativní; tudíž vytyčuje, co lze a co nelze dělat, i co by se mělo dělat. Tvorba ústavy, při níž se stanovuje forma a povaha politického systému, může být hluboce demokratickým aktem. Proces veřejné debaty, který vede ke schválení ústavy lidem, se stal nástrojem vytváření demokracie. Samotný proces této debaty jako by předpokládal významnou účast lidu na výsledném politickém systému. a.

Principy konstitucionalismu: ∑

moc musí být vykonávána v souladu se stanovenými kritérii

∑

politické systémy musejí být omezovány jak co do cílů, o které usilují, tak co do prostředků, kterých mohou při sledování legitimních cílů užívat

∑

běžné zákony se musejí slučovat s „vládou práva“ a jsou vyhodnocovány v souladu se souborem základních kritérií

∑

suverénní lid v demokracii svým svolením s ústavním systémem souhlasí s omezením nejen své vlády, ale i sebe sama, např. je vázán ustanoveními vlastní ústavy, dokud nejsou formálně změněna

∑

práva jednotlivce mohou být chráněna nejen omezením moci vlády, ale také zárukami konkrétních práv mimo rámec působnosti vlády

nebo konkrétními pravomocemi propůjčenými vládním institucím, aby práva ochraňovaly ∑

některé aspekty života nejsou vlastním předmětem politiky a vlády a vzhledem k tomu jsou mimo dosah její autority

b.

Ústavní vláda. Ústavní vláda je taková vláda, při níž ústava udává základ a rozsah pravomocí vlády. Ústava také poskytuje účinné prostředky k omezení těchto pravomocí a prostředky k dosahování shody mezi principy a hodnotami stanovenými v ústavě a realitou politického života. Ústavní vláda je taková vláda, v níž mocní musejí ctít a ctí omezení stanovená jim ústavou.

c.

„Podvodné ústavy“. Pod zástěrkou údajného respektování ústavy a konstitucionalismu předkládají některé vlády klamavé nebo „podvodné ústavy“. Tyto takzvané „ústavy“ mají jen málo společného se skutečnými institucemi a praxí, ani neodrážejí oddanost omezením ústavní vlády. V protikladu s ústavními vládami jsou neomezené vlády ty, v nichž neexistují žádné uzákoněné a účinné prostředky k omezení moci.

2.

Vztah mezi konstitucionalismem a konceptem „vlády práva“. Koncept vlády práva vyžaduje, aby pravidla byla udávána předem a byla všeobecně známa, aby měla všeobecnou platnost a byla uplatňována nestranně. Vláda práva se vztahuje jak na vládní činitele, tak na všechny ostatní lidi v zemi. Vláda práva tudíž znamená více než prostou existenci zákonů nebo schvalování legislativy. Tento princip je v kontrastu se svévolnou vládou založenou na libovůli a sympatiích, kdy osoby, které vládnou, uplatňují své vlastní osobní preference, jež se vztahují pouze na danou příležitost, nadržují jen někomu a/nebo nejsou těm, na něž se vztahují, dány jasně na vědomí. V užším chápání vlády práva nemusí být podstata pravidel nebo zákonů ve shodě s normou dobra nebo morálky, pokud jsou spravedlivě a systematicky uplatňovány. Vláda práva může tedy existovat i v nedemokratických politických systémech. Při širším chápání vlády práva musejí být zákony kompatibilní s vyššími kritérii spravedlnosti, aby mohly být za zákony vůbec prohlášeny. Vláda práva může být užita jak k omezení počínání občanů, tak vládních činitelů za účelem ochrany práv jednotlivců a prosazování obecného dobra. Vláda práva

je jedním z nejúčinnějších způsobů zavedení omezené vlády. Jelikož vláda práva vede k řádnému a předvídatelnému politickému systému, může posílit politickou moc prostřednictvím schopnosti sladit očekávání velkého množství jednotlivců a organizací. Konstitucionalismus v praxi uskutečňuje abstraktní povahu „vlády práva“ tím, že převádí její předpisy do explicitnějších souborů pravidel a ustanovení, která mohou interpretovat a uplatňovat vládní instituce i lid ve veřejných diskusích a debatách. 3.

Politická, hospodářská a osobní svoboda jako prostředek omezování vlády. Mezi konstitucionalismem a politickou, hospodářskou a osobní svobodou existuje vzájemně podpůrný vztah. Politické, hospodářské a osobní svobody slouží jako způsob omezování vlády. Omezená vláda je zase nezbytně důležitá pro ochranu těchto svobod. a.

Politická svoboda spočívá v právu lidu kontrolovat a ovlivňovat vládnutí. Existence politické svobody brání vládním zásahům do sfér, v nichž lidé tuto svobodu uplatňují, včetně jejich práva vyjadřovat své názory na věci veřejné. Při uplatňování své politické svobody lid prosazuje svou suverenitu nad vládou.

b.

Hospodářská svoboda zahrnuje sféry podnikání, organizace a počínání nezávislé na přímé kontrole vlády. [Jedná se o základní prvek liberální společnosti.] Spočívá v získávání, užívání, rozmnožování, převodu majetku a nakládání s ním. Jelikož k hospodářské svobodě patří právo lidí vést život a provozovat činnosti v zásadní míře nezávisle na bezdůvodném vládním dozoru a vměšování, vytváří její existence nezávislá střediska moci, která soupeří s rozsahem vládní moci a omezují jej.

c.

Osobní svoboda vytváří autonomní zónu, kde jednotlivci nebo skupiny jednotlivců vedou život a jednají způsobem, který nevyžaduje schválení politické nebo vládní autority. Může do ní patřit například zakládání rodin a navazování přátelství, praktikování náboženství, účast na spolkových aktivitách a umělecká činnost. Tyto aktivity jsou příklady sebeurčení jednotlivce a představují zdroj nezávislosti a možnosti volby, jež člověka vyděluje z přímé kontroly vlády.

G.

Jaký je vztah mezi zákonem, konstitucionalismem a demokracií? V každé společnosti existuje nejvyšší zdroj zákonodárné autority. Zákon je hlavní způsob, jímž se vyjadřují a sdělují rozhodnutí a činy jakéhokoliv politického systému. V demokracii je zdrojem vládní autority rozhodovat ve prospěch veřejnosti lid. Zákon je prostředkem, jímž se tato rozhodnutí formulují jako pravidla a zavádějí jako veřejná politika. Zákon lze tedy považovat za jazyk veřejné politiky. Veřejné politiky lze zavádět díky tomu, že jsou formulovány v zákoně. Zákon poskytuje základní propojení mezi konstitucionalismem a demokracií tím, že převádí základní principy na pravidla, která je vláda povinna vynucovat. Zákon na jedné straně usměrňuje a omezuje lidskou aktivitu, ale je také hlavním médiem rozvíjení zájmů a cílů společenství. Čím deliberativnější je společnost, tím více se bude opírat o zákony a jejich interpretaci při řízení činnosti svých vládních institucí a jejich veřejné kontrole. Jelikož jsou rozhodnutí společnosti reflektována v zákonech, lze díky všeobecné obeznámenosti s obsahem zákonů vládu přimět, aby se z dodržování věrnosti zákonům zodpovídala. Pokud zákon umožňuje deliberaci i zodpovědnost, hájí zájmy demokracie. 1.

Ustavující povaha zákona. Zákon poskytuje prvotní prostředek ke strukturování organizací a vytváření vztahů ve společnosti. V tomto smyslu zákon udává základní uspořádání a vazby, které vnášejí do lidského života řád. Jelikož formálně platný zákon lze interpretovat a zkoumat, není navíc třeba jej pojímat jako neměnný, nýbrž jako cosi, co podléhá přehodnocování a změně.

2.

Veřejná politika. Pokud je podstatou politického procesu provádění veřejné politiky, tj. veřejných rozhodnutí, zákon je nástrojem, jehož pomocí se tato rozhodnutí projevují, zavádějí, vynucují a soudně posuzují.

3.

Kontinuita. Zákon je primárním prostředkem pro zaručování pořádku, předvídatelnosti, bezpečnosti a přežití společnosti. Pokud se zákon ve svém významu opírá o precedenty nebo tradici zkušenosti, umožňuje společenství získat postupem času sebekonzistenci a spolehlivost.

4.

Aspirace. Zákon je primární prostředek, jímž společnost vyjadřuje a kodifikuje své hodnoty, cíle a mravy. V tomto ohledu může zákon sloužit k formování i reflektování aspirací společnosti. Zákon také může překlenovat společenské rozdíly a kompenzovat nedostatek osobní důvěry tím, že vytváří formální závazky,

jež mohou být vymáhány mezi stranami, které k sobě jinak mohou přistupovat s ostražitostí či podezřením. H.

Jaký je vztah mezi demokracií a lidskými právy? 1.

Definice a vysvětlení práv člověka. Právo je ospravedlnitelný nárok něco mít či získat, nebýt vystavován vměšování, jednat jistým způsobem a být vystaven jistému zacházení. Práva lidských bytostí mohou být koncipována trojím způsobem: jako přirozená práva, pozitivní práva nebo ústavní práva. a.

Přirozená práva jsou chápána jako náležející všem lidem jednoduše jako součást jejich přirozenosti. Přirozená práva jsou vrozená či inherentní jejich existenci jako lidských bytostí. Nejsou jim udělena jako privilegia ústavou, politickým systémem nebo vládou. V důsledku toho se lidské bytosti těchto práv nemohou vzdát, i kdyby se tak skutečně nebo zdánlivě rozhodly. Žádná „dohoda“ o zřeknutí se přirozených práv proto nemůže být platná ani závazná. Člověk se nemůže vzdát něčeho, co je bytostnou součástí jeho přirozenosti. Kdyby to bylo možné, bylo by to popřením lidství. Přirozená práva předcházejí vzniku společnosti a existují bez ohledu na status osoby nebo její příslušnost k jakékoliv společnosti nebo národu. Existence a legitimita přirozených práv jsou tudíž považovány za nezávislé na souhlasu nebo schválení ze strany vlád. Z toho vyplývá, že přirozená práva se zásadně odlišují od práv, která vznikají lidskou činností. Podle tohoto názoru nejsou vlády schopny tato práva vytvářet. Vlády je mohou pouze uznávat. Pokud mají být vlády legitimní, mají ve skutečnosti povinnost tak činit. Přirozená práva dále nemohou být člověku odňata jinou osobou či vládou. Protože jsou to „přirozená“ práva, zůstávají „právy“, i když jsou porušována ze strany vlády, a takové jednání vlády je nesprávné. V tomto ohledu jsou „nezcizitelná“ a nezničitelná. Všechny legitimní formy vlády jsou tudíž povinny je hájit. Přirozená práva se údajně odvozují ze dvou možných zdrojů. Prvním je samotná příroda, chápaná jako všeobjímající „přirozený řád věcí“. Druhým

je přirozenost vlastní lidským bytostem. V obou případech může oddanost přirozeným právům zahrnovat přesvědčení, že se taková práva odvozují od Božského stvořitele lidských bytostí, který vytvořil přirozený řád. V konceptu přirozených práv je obsažena idea, že každá lidská osobnost má nezávislou mravní hodnotu, kterou je třeba nade vše cenit a ochraňovat. Z této teze o morální integritě lidské bytosti vyplývá přesvědčení, že všichni jednotlivci mají rovnocennou bytostnou hodnotu. Jelikož jsou tato práva pojímána jako součást jednotného řádu přírody, prokazují soudržnost a jejich vzájemné posilování přispívá ke zkvalitňování lidského života. Tudíž například práva na život, svobodu a majetek lze považovat v zásadě za jednotné právo, protože každé z nich v sobě nese zbývající dvě a všechna společně slouží k ochraně a zvyšování kvality lidského bytí. Přirozená práva nejsou nahodilým výběrem žádoucích cílů, naopak jsou propojena do struktury, která odráží širší potřeby a smysl lidské existence. Podle filozofie přirozených práv mohou přirozeným právům porozumět všechny lidské bytosti díky vrozenému smyslu pro morálku a mohou je pochopit díky přirozené schopnosti uvažování. Tato teze je sama o sobě latentní demokratickou ideou, protože tvrdí, že obyčejný člověk má instinktivní etické vědomí a je schopen podložených úsudků o základních aspektech lidské existence a vzájemných vztahů. Každý člověk má tudíž potenciál, aby mu bylo svěřeno rozhodování o spravování sebe sama a jeden druhého navzájem. b.

Pozitivní práva jsou práva, která si vytvořili lidé buď cíleně, nebo v důsledku vzájemného soužití. Mohou mít platnost zákona nebo být společenstvím postulována jinými způsoby. Pozitivní práva jsou ustavována a uznávána, protože je formuluje autoritativní orgán anebo vycházejí z chápání a zvyků společenství. Nejenže vládě přikazují, co smí dělat, ale také ji zavazují k tomu, co se od ní žádá. Obvykle mají psanou formu a jsou vydávána a zveřejňována. Mohou mezi ně patřit například osobní práva, politická práva či hospodářská práva.

Pozitivní práva poskytují základ právní jistoty. V tomto smyslu mají občané žijící v systému pozitivních práv možnost vědět a uvažovat o tom, jaká mají práva. I těm, kdo tvrdí, že práva mají přirozený a inherentní status, může formulace těchto práv jako pozitivního zákonného předpisu poskytnout jistější základ pro jejich ochranu. Z tohoto úhlu pohledu poskytují pozitivní práva občanům soubor kritérií, podle nichž mohou posuzovat vládu a dbát o vlastní zájmy. Pozitivní formulace práv dává lidem prostředek, ať přímo, nebo prostřednictvím institucí, specifikovat práva, která schvalují, a potvrdit tak své právo na samosprávu, i přestože mohou vládě lidu ukládat omezení. Možnost občanů znát svá práva a tyto znalosti používat jako prostředek kontroly nad vládou je zásadním atributem demokracie. Možnost občanů mít pod kontrolou uzákoňování práv a omezovat vládní zásahy do těchto práv je zásadním atributem konstitucionalismu. c.

Ústavní práva jsou práva specificky ustavená obecnou shodou nebo postulací jako explicitní platforma vládnutí, na které se lidé shodnou. V tomto smyslu poskytují ústavní práva zakládající podmínky pro existenci vlády a slouží jako základní nebo vyšší zákon do značné míry stejným způsobem jako přirozený zákon. Ústavní práva jsou zároveň formou pozitivních práv. Obvykle bývají obecnější než zákonná ustanovení. V tomto ohledu, i když získávají pozitivní formu, odrážejí abstraktnější povahu přirozených práv. Ústavní práva lze chápat jako formulace nebo rozšíření jim předcházejících přirozených práv nebo jako nově vytvořená práva, která vzniknou autoritativním uzákoněním lidmi. Zatímco pozitivní práva se opírají o formulaci v zákoně provedenou legislativní mocí země, ústavní práva vycházejí ze svrchovaného uzákonění nebo schválení lidem při uplatňování jejich práva stanovit si podmínky samosprávy. V tomto smyslu mají ústavní práva charakter vyššího zákona kontrolujícího činy vlády bez ohledu na vládní vůli, stejně jako je přirozená práva omezují, ať je vláda uznává, či nikoli. Ústavní práva tudíž leží někde mezi přirozenými a pozitivními právy, jelikož mají podobu pozitivních práv a účinek přirozených práv.

2.

Definice „lidských práv“. Ideou lidského práva je, že každý člověk toto právo vlastní jako atribut svého lidství. Termín „lidská práva“ dnes široce odkazuje k těm právům, která jsou inherentní lidské přirozenosti, nezbytná pro lidské potřeby nebo zásadní pro smysl lidské existence – ať tato práva vycházejí z přirozených, pozitivních nebo ústavních zdrojů. Z jednoho úhlu pohledu jsou lidská práva a přirozená práva jedno a totéž, jelikož lidská práva jsou vlastní všem lidem z jejich přirozenosti. Z jiného úhlu pohledu se lidská práva a přirozená práva překrývají jen částečně. Některá lidská práva mohou být totožná s přirozenými právy, některá mohou mít rysy přirozených práv a některá mohou být zcela nezávislá. Tudíž něco z toho, čemu říkáme „lidská práva“, mohou být interpretace přirozených práv, něco mohou být rozšířená přirozená práva a něco mohou být práva nově vynalezená lidským důvtipem. Bez ohledu na to, zda se lidská práva rovnají přirozeným právům, jsou přirozeným právům podobná tím, že náležejí každému člověku jako důsledek jeho příslušnosti ke „společenství lidstva“. K převedení lidských práv na pozitivní práva dochází, když zákonodárná moc země uzákoní ustanovení hájící právo, které je označované jako lidské právo. Země také může začlenit nebo ratifikovat některá nebo všechna práva obsažená v mezinárodních deklaracích práv, jakou je například Všeobecná deklarace lidských práv. Převod lidských práv na ústavní práva nastává, když suverénní moc země autorizuje právo, které je pojímáno jako lidské právo. Suverénní moc také může začlenit nebo ratifikovat některá nebo všechna práva obsažená v mezinárodních deklaracích práv jako např. Všeobecná deklarace lidských práv. Tímto způsobem jsou lidská práva začleňována do ústavy země. a.

Lidská práva jako režim povinností. Idea práv v sobě nese i otázku povinností je naplňovat. Liší se stanoviska na to, jaké povinnosti – pokud vůbec nějaké – z konceptu lidských práv vyplývají. Z nejkonvenčnějšího hlediska není soubor lidských práv pouze seznamem kýžených cílů. Je to režim povinností. Ukládá povinnosti lidským sdružením i jednotlivcům. Jinak by tvrzení, že konkrétní hodnota je právem, bylo pouhým

napomenutím a ztrácelo by naléhavost nároku na právo. Myšlenka lidských práv tudíž nabízí systematické uspořádání práv a povinností, které předcházejí formálním institucím vlády a náležejí jednotlivci bez ohledu na jeho příslušnost k jakémukoli společenství. b.

Lidská práva jako soubor kýžených cílů. Z jiného hlediska představují lidská práva soubor kýžených cílů nebo hodnot, kterých by se každá země měla snažit dosáhnout. Lidská práva však nejsou sebevynucující, a proto nejsou-li odsouhlasena, neexistuje podklad pro tvrzení, že země má povinnost je naplňovat. V souladu s tím lidská práva fungují pouze jako vnější kritérium, jež společenství může zvažovat, a nikoli jako nezávislý omezující faktor. Jinak by byla omezena i suverenita demokratického lidu.

c.

Hnutí za lidská práva. Bez ohledu na to, které z těchto hledisek je přijato, je hnutí za lidská práva už více než tři století silou s rostoucím potenciálem transformovat svět. Položilo základ požadavkům, aby vlády ctily práva nezbytná pro politickou a osobní svobodu a spravedlivé a humánní zacházení. Tyto požadavky rovněž legitimizovalo. Neexistuje však univerzální shoda ohledně existence a statusu lidských práv, tj. zda jsou přirozená, pozitivní, nebo ústavní.

d.

Sporné otázky ohledně filozofických základů. I pro ty, kdo přijímají koncept lidských práv jako zásadně důležitý pro transformaci politických řádů, je filozofický základ lidských práv kontroverzní. ∑

Kontroverzní jsou otázky, zda jsou lidská práva pro politické systémy povinná, ať je tyto politické systémy přijímají, či nikoliv. Jedním stanoviskem je, že jsou přímo závazná jako přírodní síla; jiným stanoviskem je, že musejí být „převedena“ do ústavních předpisů nebo právních požadavků a teprve poté je lze autoritativně uplatňovat.

∑

Jiný aspekt kontroverze se týká původu nebo zdroje lidských práv. Z jednoho úhlu pohledu vycházejí „lidská“ práva z mezinárodních dohod jako jistá univerzální legislativa, která je buď právně, nebo morálně závazná pro všechny civilizované národy. Může mít formu smluv, deklarací, úmluv a konvencí. Alternativním stanoviskem je, že „lidská“ práva jsou totéž co „přirozená“ práva. Z tohoto úhlu pohledu se idea „lidských práv“ vyvinula z konceptu „přirozených práv“

sedmnáctého a osmnáctého století. Tento koncept vychází z myšlenky, že práva tkví v přirozenosti, a zejména že práva jsou atributy lidské přirozenosti. V tomto smyslu nemohou být lidská práva zásadně odlišena od práv vycházejících pouze z uzákonění v právním systému – to jest „pozitivních práv“, jakým je například právo na konkrétní minimální mzdu. Dokonce i když jsou lidská práva pojímána tak, že vyžadují pozitivní uzákonění, stále na ně lze pohlížet jako na něco, co má vyšší nebo zásadnější status než jiná pozitivní práva. 3.

Konkretizace lidských práv. Obsáhlý koncept lidských práv jako práv univerzálně nezbytných pro lidskou osobnost vedl k pokusům konkretizovat soubory určitých práv, která implementují a rozvádějí přirozená práva. Zásadní lidská práva mohou být uskutečňována pouze převedením do konkrétnějších práv, která s sebou nesou pravidla a procedury, díky nimž mohou být tato práva uplatnitelná v praxi. Například tři zásadní práva: na život, svobodu a majetek musejí být vzhledem ke své všeobecnosti upřesněna a chráněna celou řadou konkrétních práv, včetně těch, která zaručující procedurální spravedlnost či řádné soudní řízení. Nejen že musejí být všechna zásadní lidská práva převedena do konkrétněji uplatnitelných práv, ale i tato konkrétnější práva musejí být chráněna a prosazována institucemi k tomuto účelu zřízenými. Některá lidská práva mohou navíc být úmyslně „vytvořena“ – záměrným tvůrčím aktem, tak jako mnohá z práv ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Patří sem například právo na pravidelnou placenou dovolenou nebo právo duševního vlastnictví. a.

Formální klasifikace lidských práv. V minulém století se běžně začaly rozlišovat tři kategorie lidských práv: ∑

Osobní, občanská a politická práva. Tato kategorie zahrnuje práva považovaná za zásadní pro svobodu a samosprávu. Patří k nim právo jednotlivce na svobodu svědomí, myšlení, slova a náboženského projevu; dále právo na svobodu shromažďování a právo podílet se na veřejné správě. Mezi další práva někdy zařazovaná do této kategorie

patří právo na spravedlivé zacházení ze strany vlády, právo na přístup k nezávislému soudu pro ochranu lidských práv a právo na občanství. ∑

Hospodářská a sociální práva. Do této kategorie spadají práva považovaná za zásadní pro lidský život a lidskou důstojnost. Patří k nim právo na majetek, společenskou rovnost a na základní životní úroveň postačující k ochraně zdraví, bezpečnosti a blahobytu. Mezi další práva někdy zařazovaná do této kategorie patří právo na práci a svobodnou volbu zaměstnání; na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky a ochranu před nezaměstnaností; právo na stejnou mzdu za stejnou práci; právo na zakládání odborů a členství v nich; právo získávat, užívat a převádět majetek; a právo na odpočinek a volný čas.

∑

Kulturní práva a práva solidarity. Do této kategorie náležejí práva považovaná za zásadní pro respektování hodnot a tradic skupin lidí na celém světě. Patří mezi ně právo na kolektivní sebeurčení a práva na vlastní jazyk, náboženství a kulturu. Někdy se sem řadí i právo rodičů zvolit si pro své děti druh vzdělání a právo rodiny na ochranu ze strany státu.

Uvnitř těchto kategorií i mezi nimi mohou nastat názorové rozdíly na to, zda jsou jednotlivá práva inherentní lidské přirozenosti, zásadní pro lidské potřeby nebo základní pro smysl lidské existence, a tudíž by měla být považována za „lidská práva“. Mohou existovat i rozdíly v názorech na to, zda všechna tato práva mají stejnou důležitost, zejména pokud se zdají být vzájemně v rozporu. Někteří lidé popírají, že lidská práva jsou univerzální. Podle tohoto názoru jsou práva považována za platná pouze proto, že jsou nedílnou součástí konkrétní formy politického řádu, například politická práva zásadně důležitá pro demokracii nebo hospodářská práva zásadně důležitá pro sociální demokracii. Tento názor může popírat platnost jedné či více kategorií lidských práv nebo konkrétních práv uvnitř těchto kategorií. Může se vyskytnout i tvrzení, že jedna nebo více těchto kategorií práv musí být stvrzena v ústavě nebo pozitivně ustanovena vládou, aby mohla jako práva vůbec existovat. V tomto druhém smyslu musí být uplatňování nároků na lidská práva považováno za společenskou aspiraci nebo univerzální potřebu, jinak by je bylo

možno považovat za pouhé tužby. V každém případě může spektrum práv zohledněných v těchto kategoriích vést k nárokům nebo očekáváním, které jsou vzájemně neslučitelné. Navíc některá konkrétní práva v těchto kategoriích mohou být dosažitelná pouze za cenu podřízení individuální svobody závazkům vyplývajícím ze zohlednění jiných lidských potřeb. V jiných případech může být program implementace těchto práv použit ve škodlivé snaze potlačit jiná lidská práva (např. směňování hospodářských práv za politickou svobodu, obchodování s příslibem budoucí sociální prosperity výměnou za osobní práva). 4.

Lidská práva jako faktory, z nichž vyplývají kritéria pro vládu a politiku. Z hodnot spojovaných s lidskými právy vyplývají kritéria pro způsob, jakým má být zformována vláda; cíle, jimž má sloužit; a způsob, jakým vykonává svou činnost. Cíle vlády a prostředky, jak jich dosahovat, jsou tudíž omezeny nutností neporušovat základní lidská práva, nýbrž je podporovat a chránit.

5.

Demokracie a lidská práva. Pokud se lidská práva odvozují ze širokého chápání přirozenosti a smyslu existence lidských bytostí (tj. jaké vlastnosti mají všichni lidé společné), může z toho plynout, že forma vlády, která bude tato práva nejspíš účinně respektovat, bude taková, v níž má politická moc širokou základnu. Tudíž koncept lidských práv nachází svou politickou paralelu v demokracii; a spojitost mezi právy a demokracií podporuje rozvoj obojího. Bez ohledu na zdroj práv, vlády zvolené a kontrolované demokratickými většinami, nebo politickými koalicemi širšími než prostá většina, mají logicky větší pravděpodobnost, že budou respektovat práva, která jsou populací sdílena. Lze očekávat, že ti, jejichž práva a zájmy jsou v sázce, nejlépe posoudí, zda jsou dobře chráněny. Ačkoli demokracii a lidská práva lze chápat ve vzájemné shodě, existují některé vlastnosti lidských práv, které se k demokracii jeví jako zvlášť komplementární, a některé, které jsou pro ni zvlášť problematické. a.

Lidská práva jako nezbytnost pro demokracii. Některá lidská práva, jako svoboda politického projevu, shromažďování, pohybu a sdružování, jsou nezbytná pro existenci svobodné a spravedlivé politické soutěže. Mimoto sama demokracie – včetně práva všech občanů volit a

práva ucházet se o veřejný úřad – je v mezinárodním právním a filozofickém diskurzu čím dál více vnímána jako lidské právo. b.

Lidská práva jako komplementární k demokracii. Lidská práva vnímaná jako ztělesnění základního smyslu existence legitimní vlády slouží jako základ pro demokracii a její autoritativní užití moci. Praktický zájem o uskutečňování lidských práv obvykle soustřeďuje energii politického systému na dosažení cílů, které jsou ku prospěchu celé populace a přispívají k posilování civilizovaného způsobu života. Lidská práva tudíž naplňují povahu demokratického vládnutí něčím víc než jen hájením zájmů a vůle lidu. Demokracie je upevňována, když občané znají svá práva a mohou těchto znalostí využívat jako opory ve vztahu k vládní moci, protože vědí, že je legitimní ve jménu vlastních základních zájmů nebo práv uplatňovat vůči vládní moci tvrdé nároky. Zároveň je posilován konstitucionalismus, je-li vládní moc omezená svým závazkem dodržovat a chránit práva osob. Lidská práva tudíž mohou být podkladem pro zákazy užívání vládní moci tím, že fungují jako protiváha i nad rámec omezení pravomocí vlády vycházejícího z jejího zakotvení v ústavě. Formulace, konkretizace a zveřejňování lidských práv – aby se stala součástí obecného diskurzu – umožňují rovněž občanům vznášet nároky vůči vládě, organizacím i jednotlivcům. Potřeba zřizovat instituce, jejichž cílem je prosazovat a chránit lidská práva, přispívá k hodnotnosti demokratického vládnutí.

c.

Lidská práva jako problematická pro demokracii. Nadšení pro pojmenovávání a konkretizaci práv vedlo k rozšíření seznamu práv a zvyšování počtu specifičtějších práv. Tento jev se řídí logikou, že čím více práv, tím lépe, a pokud je něco dobré a hodnotné, mělo by to být zpečetěno jako právo. ∑

Problémy rostoucího počtu. S růstem počtu práv klasifikovaných jako „lidská práva“ mohou práva specificky upřesněná tak, aby uváděla v

praktickou platnost základní přirozená práva, ztratit s těmito zásadními právy svou spojitost. Původní strategie, jež měla zajistit fungování obecných lidských práv v praxi, se stává programem přičleňování nových práv k tradičnímu souboru přirozených práv. Vlivem rozmnožování lidských práv může být základní a naléhavý charakter zásadních práv upozaděn a instrumentální práva mohou být považována za rovnocenná či nadřazená zásadním právům. Lidská práva obecně mohou být devalvována, když se relativně triviální práva libovolně směšují se základními právy. V krajních případech může soustředění na méně důležitá práva vytlačit respektování důležitějších práv nebo je ho použito jako záminky k potlačení základnějších práv. ∑

Problémy trivializace. S narůstajícím počtem těchto nových práv se může stát, že budou ohrožovat původní práva, jelikož ztrácejí vnitřní soudržnost vzájemně se upevňujícího vztahu. Místo toho se může zdát, že seznamy práv jsou sestavovány nahodile a zahrnují všechno, co někteří lidé považují za žádoucí. Může existovat i tendence stavět zásadní práva na roveň jejich instrumentálním právům a považovat všechna lidská práva za práva se stejnou prioritou. Důsledkem je nejen to, že jsou lidská práva devalvována, ale samotný koncept práva jako takového se stává pouhým vyjádřením přání. Atributy, které splňují kritéria pro klasifikaci hodnoty jako práva, mohou zcela chybět, takže nároky na práva mají pouze upomínací a nikoli závazný charakter.

∑

Problémy absolutizace. Styl lidskoprávního diskurzu může ohrožovat samotný proces demokratické politiky. Pokud jsou lidská práva prosazována jako absolutní hodnoty, mohou zcela ochromit politické rozhodování. Jestliže se má za to, že nároky na lidská práva nahrazují debaty o politice, je znemožněn demokratický proces vzájemných ústupků a hledání kompromisů; a tudíž jsou z veřejné debaty odstraněny i samotné tyto nároky. Vlivem neomezeného růstu počtu lidských práv a řešení souvisejících záležitostí se navíc mohou ztratit ze zřetele důležité záležitosti veřejné politiky, protože veřejné agendě vévodí diskurz lidských práv. Konečně pokud jsou řešení záležitostí veřejné politiky předkládána jako cosi předurčeného lidskoprávními

argumenty, je vyloučena možnost demokratické volby a delegitimizuje se samotný proces veřejné deliberace. ∑

Nedůvěra v politiku. Růst počtu lidských práv může vycházet z hluboce zakořeněné nedůvěry v samotnou politiku, kde vládním institucím nelze důvěřovat, že budou hájit blahobyt a zájmy lidu. Tím, že se velká část rozhodování vyvede mimo rámec debaty – ať institucí, většin nebo jednotlivců –, je ochrana práv mandatorní a izolovaná od politického procesu. Problémem je, že tím pádem může zbýt málo prostoru pro demokratické rozhodovací procesy nebo může dojít k delegitimizaci demokratických rozhodnutí, která jsou v rozporu s instrumentálními konkretizacemi lidských práv.

∑

Nedosažitelná očekávání. Růst počtu lidských práv může být tak rozsáhlý a klást takové nároky, že očekávání lidí mohou dosáhnout nedosažitelné úrovně. Pro vládu či jiné instituce se může stát nemožné je všechna vyplnit (kvůli faktorům jako zdroje, jiné priority nebo čas). Za těchto okolností je kompetentnost vlády zpochybněna a kvůli nesplněným slibům může dojít ke všeobecnému roztrpčení, k podkopání důvěry a rozšíření pocitu, že politika nemá význam.

6.

Posuzování slučitelnosti lidských práv s demokracií. V závislosti na povaze a formulaci mohou být lidská práva buď slučitelná, nebo neslučitelná s demokracií, protože mohou na jedné straně zužovat prostor pro veřejné rozhodovací procesy, nebo mohou na druhé straně posilovat smysl existence lidové samosprávy. Občané proto musejí být schopni udělat si úsudek o povaze a formulaci specifických lidských práv stejně jako o konceptu lidských práv všeobecně. Mezi přetrvávající otázky týkající se povahy a formulace lidských práv patří tyto: •

Jsou některá lidská práva zásadnější nebo základnější než jiná?

•

Jsou některá lidská práva absolutní? Jiná absolutní nejsou?

•

Jsou některá nebo všechna lidská práva závazná pro národní státy bez ohledu na jejich odsouhlasení?

•

Za jakých okolností, pokud vůbec, lze od lidských práv ustoupit ve jménu naléhavých veřejných potřeb nebo zájmů?

•

Vylučují některé kategorie nároků na lidská práva předem veřejnou debatu o politice, která je může ovlivnit?

•

Je moudré omezovat počet lidských práv na několik velmi obecných práv, nebo spíše přijmout velký počet konkrétních práv?

•

Mohou se lidská práva stát pro demokratické země závazná, a pokud ano, jaké je ospravedlnění této závaznosti?

•

Jaký je vztah mezi právy a povinnostmi?

•

Jaký je vztah mezi vládním závazkem neporušovat lidská práva a mandátem k jejich ochraně a prosazování?

•

Je legitimní, aby země nebo mezinárodní organizace vynucovaly ochranu lidských práv u národů, které je zřejmě porušují?

•

Existuje lidské právo na politický řád, v němž je zabezpečen život, svoboda a majetek?

• I.

Existuje univerzální lidské právo na demokracii?

Jaké jsou nezbytné charakteristiky demokracie? Existuje soubor ukazatelů, jež jsou užitečné při posuzování, do jaké míry je politický systém demokratický. Tyto ukazatele musejí být odvozené ze základního konceptu demokracie rozvedeného jak v teorii společenského řádu orientované na jednotlivce, tak v teorii orientované na společenství. V konkrétním demokratickém systému mohou být některé ukazatele výraznější než jiné. Existují dva doplňující soubory ukazatelů užitečných při posuzování, do jaké míry politický systém zdůrazňuje liberální či neliberální rysy. 1.

Demokratické ukazatele. Všechny formy demokracie musejí svým způsobem života i institucemi ztělesňovat jisté základní hodnoty a principy. Mezi ně patří: a.

Suverenita lidu: veškerá legitimní moc v konečném důsledku spočívá v lidu. Souhlas lidu je nutný, aby byly pravomoci vlády oprávněné. Autorita proto plyne od lidu k vládcům, nikoli od vládců k lidu.

b.

Obecné dobro: podpora toho, co je dobré pro politické zřízení jako celek, a nikoli pro zájmy části politického zřízení na úkor zbytku společnosti.

c.

Konstitucionalismus: zmocnění a omezení vlády prostřednictvím vynutitelné psané nebo nepsané ústavy. Konstitucionalismus s sebou nese myšlenku vlády práva. Konstitucionalismus respektuje princip, že zákon by měl být považován za nelegitimní, pokud je neslučitelný s ústavou.

d.

Rovnoprávnost: právo všech osob ve společnosti na rovné zacházení. Toto právo je vtěleno v principech jako rovná spravedlnost a rovnost jednotlivců

před zákonem, [včetně rovného práva všech občanů (po dosažení určitého věku) hlasovat ve volbách a ucházet se o veřejné funkce.] e.

Vláda většiny/práva menšin: právo většiny [nebo v některých případech kvalifikované většiny] na vládu, omezené právem příslušníků menšiny na stejné výhody a podíl na stejných břemenech jako většina. Většina se musí řídit stejnými zákony jako menšina a většina nesmí menšinu připravit o její politická práva.

f.

Spravedlnost a nestrannost: vládní rozhodnutí o břemenech a výhodách by měla být založena na kritériích, která nejsou podjatá vůči konkrétním skupinám. Tato rozhodnutí musejí vycházet z procedur, které zohledňují „fair play“ nebo „základní nestrannost“.

g.

Politická práva pro občany: autorita kontrolovat vládu a vést ji k zodpovědnosti je vtělena v politických právech, jako jsou svoboda slova a tisku; právo sdružovací, shromažďovací, právo na demonstraci a právo petiční; a právo hlasovat v otevřených, svobodných, spravedlivých a řádných volbách.

h.

Nezávislé soudnictví a poroty: soudní systém (včetně porot) vynášející rozhodnutí na nestranném základě v souladu se zákonem jako nejvyšším posuzovacím kritériem. Jako takový musí soudní systém fungovat nezávisle na jakékoli jiné vládní agentuře, společenské organizaci nebo korumpujícím vlivu.

i.

Civilní kontrola ozbrojených sil a policie: ozbrojené síly a policie podléhají kontrole civilní autority.

j.

Nadřazenost civilní autority nad náboženskou: čistě sekulární právo a autorita mají na základě souhlasu lidu přednost v sekulárních záležitostech před náboženským právem a autoritou.

k.

[Politická soutěž. Jednotlivé politické strany a organizované skupiny by měly mít možnost soutěžit o moc a vliv ve společnosti.]

l.

[Střídání v politických funkcích. Žádnému jednotlivci, rodině nebo skupině by nemělo být dovoleno mít trvalý monopol na moc.]

m.

[Politický a společenský pluralismus: měly by existovat vícečetné, alternativní zdroje informací a prostředky pro vyjádření zájmů a myšlenek ve společnosti.]

n.

[Právo žít beze strachu: právo jednotlivců na bezpečný život v právním státě bez hrozby exilu, teroru, mučení, zasahování do soukromí státními aktéry a svévolného nebo neoprávněného zbavování osobní svobody.]

o.

Vzdělávání veřejnosti: rozsáhlý systém obecného vzdělávání včetně škol a jiných vzdělávacích zařízení připravujících občany na uplatňování práv a vykonávání povinností.

2.

Liberální ukazatele. Liberální typy demokracie přikládají vrcholnou hodnotu základním právům jednotlivce a jejich instituce jsou navrženy tak, aby tato práva hájily. Následující ukazatele charakterizují liberální typ demokracie. Přestože některé z těchto indikátorů orientovaných na jednotlivce se mohou vyskytovat i v neliberálním typu demokracie, pokud převládají, politický systém lze charakterizovat jako liberální. a.

Soukromá práva pro všechny jednotlivce: důraz na ochranu autonomní sféry, do které stát nemůže zasahovat, včetně svobody náboženského vyznání a sdružování pro všechny jednotlivce.

b.

Respektování individuality: důraz na právo odlišovat se za podmínek, že počínání jednotlivce nezasahuje do podobného nebo téhož práva ostatních, a to i za předpokladu, že tato odlišnost je v rozporu s hodnotami zbytku společnosti, např. právo na alternativní životní styl.

c.

Rozšířená svoboda projevu: ochrana většího rozsahu práv na svobodu projevu nad rámec svobody slova, která je omezena na správu veřejných věcí. Může sem patřit vytváření literárních a uměleckých obrazů a idejí, které nemusejí být považovány za společensky přijatelné.

d.

Rozšířený konstitucionalismus: důraz na pozitivní ochranu individuální svobody prostřednictvím záruky práv jdoucí nad rámec omezení vládní moci vyplývajícího z konstitucionalismu jako takového. Rovněž musejí existovat instituce schopné tato omezení zajišťovat (např. nezávislé soudnictví a/nebo ombudsman zodpovědný za ochranu práv jednotlivců).

e.

Soudní ochrany: důraz na užívání soudního systému k vymáhání hodnot obsažených v konceptu omezené vlády. Nezávislé soudnictví se tudíž bude soustředit nejen na demokratická práva lidu, který má být zastupován vládou, ale také na individuální práva osob ve vztahu k vládním zásahům. Tato práva jednotlivců mohou být v rozporu s právy lidu vládnout si prostřednictvím

většin, např. právo, aby si společenství stanovilo normy chování, oproti právu jednotlivců projevovat se podle vlastní vůle. f.

Odluka státu od náboženství: důraz na svobodu přesvědčení a náboženského sdružování a projevu, takže politické autoritě a vládě není dovoleno předepisovat nebo podporovat náboženskou pravověrnost.

g.

Zohledňování individuálních rozdílů: důraz na respektování legitimity individuálních rozdílů a patřičné reagování na ně prostřednictvím výjimek z obecných pravidel; např. úřední uznání, že náboženské vyznání opravňuje k rozdílnému zacházení.

h.

Tržní hospodářství: důraz na zajištění vysokého stupně nestátního hospodářského vlastnictví, tržní svobody a decentralizace hospodářských rozhodovacích procesů, které vytvářejí hospodářskou základnu pro politickou a osobní svobodu a právní ochranu majetkových práv jednotlivců.

3.

Neliberální ukazatele. Neliberální typy demokracie přikládají vrcholnou hodnotu základním právům společenství a jejich instituce jsou navrženy tak, aby tohoto cíle dosahovaly. Existují určité ukazatele, které charakterizují neliberální typ demokracie. Přestože se tyto ukazatele orientované na společenství mohou vyskytovat i v liberálním typu demokracie, pokud v politickém systému převládají, lze jej charakterizovat jako neliberální. a.

Sociální solidarita: smysl pro společnou identitu, soudržnost, soulad a sdílený smysl existence mezi členy společenství; nepřítomnost zásadních společenských rozporů; široce rozšířená konformita a jednotnost.

b.

Veřejná morálka: důraz na dodržování všeprostupujících společenských norem, které může vláda nařizovat a vynucovat. Tyto normy mohou být ukládány jako měřítko osobní ctnosti.

c.

Hospodářská rovnoprávnost a regulace trhu: důraz na regulaci trhu za účelem dosažení hospodářské rovnoprávnosti. Může být rozšířena až na státní vlastnictví hospodářských zdrojů.

d.

Ochrana společných statků: důraz na nutnost zachovat společné dědictví fyzického životního prostředí, půdy a jejích zdrojů.

e.

Sociální zabezpečení: důraz na zajištění veřejného zdraví a bezpečnosti.

f.

Regulace soukromé sféry ve prospěch společenství jako celku: důraz na usměrňování nebo kontrolování individuálního chování, které by mohlo ohrožovat cítění a blaho veřejnosti.

g.

Důraz na slušné chování a umírněnost: důraz na mírnění individuálních činů a postojů v rámci dodržování obecně přijatých norem slušného chování; vyhýbání se okázalému a přehnanému získávání majetku a spotřebě.

h.

Konstitucionalismus rozšířený na sociální blahobyt: důraz na ústavní nařízení, která uzákoňují rozsáhlé nároky, např. na zaměstnání, bydlení, zdravotní a důchodové příspěvky, jistotu příjmu, vzdělání a volno.

i.

Zachovávání tradice: důraz na úctu ke zděděným hodnotám, institucím a praktikám. II.

Kdo je součástí demokracie a kdo ji spravuje?

A.

Co je politický národ?

B.

Co je národní stát?

C.

Jaký je status jednotlivce v různých formách politických systémů?

D.

Jaká je úloha občana v demokracii?

E.

Některé soupeřící představy o vztahu mezi demokratickými hodnotami a kritérii pro získání občanství.

F.

Jaká jsou práva a povinnosti občanů v demokracii?

G.

Jaké příležitosti mají jednotlivci v demokracii účastnit se občanského života a ovlivňovat vládu?

H.

Jaké existují různé rozměry nebo soubory vztahů v rámci demokratického občanství?

I.

Jaké druhy loajalit by měly být v demokracii zohledněny?

(neodpovídá pozdějšímu členění, pozn. překl.)

II. Kdo je součástí demokracie a kdo ji spravuje? Otázka „občanství“ je shodná s kombinovanou otázkou, kdo je součástí politického zřízení a kdo je spravuje. Otázka „Kdo je jeho součástí?“ je shodná s otázkou „Kdo se počítá za příslušníka politického národa?“. Otázka „Kdo systém spravuje?“ je shodná s otázkou „Kdo v politickém systému vládne?“. O těchto otázkách nelze uvažovat odděleně, nýbrž musejí být studovány společně. Demokratické politické zřízení na tyto otázky odpovídá specificky: odpověď na obě bude stejná – ti, kdo jsou jeho součástí, je i spravují. Vedle toho mezi těmito dvěma

nejzákladnějšími politickými atributy člověka existuje reciprocita, kdy je charakter přináležitosti upevňován vykonáváním správy a naopak. V jiných typech politických systémů se odpovědi na tyto dvě otázky mohou rozcházet. Mezi ty, kdo tyto systémy spravují, například nemusejí patřit všichni, kdo jsou jejich součástí. Občan není pouhým nezávislým nebo samostatným nositelem práv. Občanství může existovat pouze v politickém kontextu. Občanství musí být chápáno ve vztahu k politickému národu a jeho politickému systému, jichž je zapotřebí k vytvoření národního státu. Zkoumání občanství ve vztahu k tomu, kdo je součástí systému a kdo jej spravuje, musí proto začít zkoumáním politického kontextu občanství. A.

Jaký je politický kontext občanství? 1.

Co je politické zřízení? Politické zřízení spočívá v ústavním uspořádání občanských, politických a vládních atributů společenství. Předpokladem politického zřízení je společenské sjednocení lidu odděleného a odlišného od zbytku lidstva. Vytvoření a organizace politické moci pro tento sjednocený lid vede k jeho fungování jako politického národa prostřednictvím zřízení státního nebo politického systému. Občansky sjednocený lid, formálně organizovaný jako státní nebo politický systém, tvoří stát (country). V konvenčním užívání je termín „stát“ (country) zaměnitelný s termínem „národ“ (nation). Stát (country) je druh celku, který může náležet do sdružení jiných zemí, jako např. Organizace spojených „národů“. V tomto smyslu se užívá i termín „národ“ (nation), ale ten se používá také jako ekvivalent k pojmu „etnická příslušnost“. Kvůli těmto neslučitelným konotacím nebude tento Rámec při odkazování na lid organizovaný jako politický systém používat termín „národ“. Namísto toho bude pro obecné účely používat termíny „stát“ (country) a termíny „národní stát“ nebo „politické zřízení“, když se bude jednat o politické atributy země. Při odkazování na etnické skupiny se bude používat termín „etnický národ“ místo „národ“. 2.

Jak se ze společenského sjednocení stane politický národ? a.

Co je lid? „Lid“ odkazuje ke skupině osob, které pociťují vzájemnou solidaritu nebo identifikaci. Tato identifikace se zakládá na společných

rysech, jako například sdílená zeměpisná lokalita, zvyky, přesvědčení, tradice, pocit spřízněnosti, jazyk a další aspekty kultury nebo etnické příslušnosti. b.

Co je politický národ? Skupina osob, které vytvořily společenské sjednocení, spojená vzájemnými závazky a veřejnými cíli (například udržování pořádku a zajišťování obrany a prosperity), se stává politickým národem, jakmile je vázána systémem společné vlády. Osoby, které sdílejí takové vzájemné závazky a veřejné cíle v systému společné vlády, náležejí k politickému národu. Politický národ může sestávat převážně z jediného „lidu“ nebo etnického národa (např. Japonsko) nebo několika „lidů“ či etnických národů, čímž vznikne „multietnický“ národní stát (např. Ruská federace, bývalý Sovětský svaz, Belgie, Indie, Nigérie) nebo „kosmopolitní“ národní stát (např. Austrálie nebo Spojené státy).

3.

Co je národní stát? Polický národ užívá svou suverénní moc k organizaci a posilování státního nebo politického systému, aby ustavil společnou vládu a řídil své veřejné záležitosti. Výsledné politické uspořádání může mít řadu forem, ale typicky má formu národního státu. Spojení „národa“ a „státu“ v termínu „národní stát“ odkazuje ke kombinaci politického národa („národ“) a jeho politického systému („stát“). Prostřednictvím národního státu si politický národ nárokuje jurisdikční svrchovanost nad vymezeným územím a jeho obyvateli. Při organizaci moci se musejí zřídit formální instituce vlády a musejí se definovat udržitelné vztahy mezi nimi a lidem. Existence nebo zformování politického národa vznáší otázku, kdo je jeho součástí. Zřízení státního nebo politického systému klade otázku, kdo jej spravuje. a.

Národní státy mohou být vybudovány na různých základech. Patří mezi ně například: ∑

ideologie (sekulární nebo náboženská)

∑

společná kultura

∑

sdílené hodnoty a principy

∑

smysl pro společnou budoucnost

b.

Národní stát může tvořit jediná etnická skupina nebo etnický národ nebo může být multietnickým či kosmopolitním státem. ∑

Multietnický stát nebo politické zřízení obsahuje alespoň dvě skupiny obyvatelstva, které se samy označují za zeměpisně a/nebo kulturně odlišné. Identifikace a loajalita těchto skupin obyvatelstva se významně orientuje sama na sebe, a nikoli na národní stát jako celek.

∑

Kosmopolitní národní stát nebo politické zřízení sestává z rozdílných skupin obyvatelstva, jejichž primární identifikace a oddanost směřuje k národnímu státu jako celku. Tyto skupiny si mohou zachovávat své etnické či jiné základy identity nebo mohou asimilovat s většinovou kulturou či nově vytvořenou kolektivní identitou.

∑

Napětí mezi etnicitou a národním státem či politickým zřízením. V rámci národních států vznikají problémy pramenící z existence mnohočetných etnických identifikací uvnitř jejich hranic v případě, že hranice rozdělují etnické „národy“, nebo v případě, že jsou etnické skupiny rozptýlené či žijí v diaspoře. Například: ∑

někteří jednotlivci nebo skupiny nemusejí akceptovat příslušnost k určitému národu nebo společnou identitu s tímto národem

∑

některé skupiny mohou mít charakteristiky, které jsou považovány za tak odlišné, že není možná asimilace

A.

Jaké je status osoby v politickém kontextu? 1.

2.

Společenský a politický status. Osoba může být a.

začleněna do politického národa nebo z něj vyloučena

b.

začleněna do hierarchie

c.

považována za jednu mezi rovnými

Právní status „občanství“. Občanství může v nejnižší rovině znamenat jednoduše nebýt „osobou bez státní příslušnosti“. V tomto ohledu je občanství formalistický termín znamenající, že člověk je bona fide příslušníkem národního státu. Této příslušnosti lze dosáhnout na základě následujících skutečností: a.

narození

b.

trvalý pobyt

c.

etnický původ (když mají osoby konkrétní etnické příslušnosti právo navrátit se jako občané do země původu)

d.

naturalizace (proces, jímž se ti, kdo se nenarodili jako občané dané země, mohou občany této země stát)

B.

Jaká je úloha osoby v různých formách politických systémů? O politickém členství nelze uvažovat mimo jeho kontext v politickém uspořádání; rovněž platí, že charakterizace osoby jako potenciálního politického subjektu a/nebo aktéra se liší podle typu politického systému. 1.

Politická charakterizace osoby se liší podle různých forem politických systémů. Tato rozdílnost vychází z různých chápání hodnoty a úlohy osoby a/nebo z různých chápání vztahu mezi osobami a širším společenstvím. Osoba může být například charakterizována jako a. člen obce, např. v rodinné, etnické, náboženské nebo kmenové správě b. poddaný, např. v monarchii, teokracii, autokracii nebo diktatuře. c. občan, např. v rámci samosprávy v republice a/nebo demokracii.

2.

Povaha politického systému se projevuje v nevyjádřených předpokladech a očekáváních, která systém chová s ohledem na charakter svých složek, jejich hodnotu a jejich chování. O povaze politického systému navíc mnoho vypovídá vztah osoby k tomuto systému. Toto chápání občanství zachází vysoce nad rámec právního postavení osoby, která má nárok na vystavení oficiálních dokumentů, např. pasu. Na rozdíl od této minimální koncepce občanství týkající se postavení příslušníka národního státu existuje ještě hlubší koncepce „občanství“, k níž patří způsob, jakým politický systém pohlíží na své příslušníky. Následující dichotomie ilustrují úlohu osoby v různých politických systémech: a.

pasivní x aktivní

b.

podřízená x autonomní

c.

závislá x nezávislá

d.

bezmocná x zmocněná

e.

dítě x dospělý (paternalistická x nepaternalistická)

f.

využitelný/odstranitelný objekt x nadaná inherentní hodnotou

g.

prostředek k dosažení vládních cílů x účel, k němuž je zřízena vláda

3.

Status osoby ve vztahu k vládě může být takový, kdy osoba má a.

povinnosti nebo závazky na základě uložení, zvyku, dohody nebo morálních nároků z důvodů zachování blaha společenství

b.

inherentní práva (někdy nazývaná „přirozená“ nebo „lidská práva“), která předcházejí existenci vlády a jsou na ní nezávislá

c.

pouze ta práva, která se odvozují z příslušnosti k politickému společenství. Tato definovaná práva nepředcházejí existenci vlády a závisejí na rozhodnutích politického systému.

4.

V demokracii spojuje koncept občanství příslušnost a správu: jedná se o synonyma, protože v demokracii jsou všichni občané rovnoprávnými členy politického zřízení a mají právo vykonávat úřad a vybírat osoby do veřejných funkcí. Navíc jsou nejvyšším zdrojem autority své vlády.

C.

Jaká je úloha občana v demokracii? Veřejný život demokracie je soustředěn v občanovi. Občanství může být pojato jako jakýkoli jiný vládní úřad s vlastními právy a povinnostmi. Na principu svrchovanosti lidu občané kolektivně zaujímají vrcholný úřad demokracie a zastávají jeho nejvyšší autoritu. Tato nejvyšší autorita zahrnuje nejen konečnou rozhodovací pravomoc nad tím, kdo zastává politický úřad, ale také pravomoc vytvářet a znovu posuzovat ústavy. Být občanem znamená být plnoprávným a rovnoprávným členem územně správního celku nebo občansky jednotného, svrchovaného lidu. Jednou ze základních idejí demokracie je, že neexistují třídy občanství, tedy žádní občané „druhé kategorie“. Občanství v demokracii je více než právní status, je to povaha, duch nebo étos, kterým se řídí vztahy mezi osobami a který je hnací silou individuálních závazků k fundamentálním principům demokracie. Občanství lze také vnímat jako „úřad“, zásadnější než jakýkoliv jiný úřad v demokratickém politickém systému. Tento úřad s sebou nese soubor pozitivních očekávání včetně povinnosti jednat ve jménu celku.

D.

Některé soupeřící představy o vztahu mezi demokratickými hodnotami a kritérii pro získání občanství. Existují odlišné názory na to, kdo by měl rozhodovat o kritériích občanství a jaká kritéria pro občanství jsou slučitelná s demokratickými hodnotami a principy. Například:

1.

Kritéria. Mezi alternativní stanoviska ke kritériím pro občanství slučitelným s demokratickými hodnotami patří následující: a.

Jelikož územně správní celek (res publica) nebo politické zřízení kolektivně náleží svrchovanému lidu, smí lid přijímat kritéria pro udělení občanství, jaká si přeje.

b.

Některá kritéria pro občanství jsou neslučitelná s jistými interpretacemi demokratických hodnot a principů, např.: ∑

arbitrární vyloučení založené pouze na vysoce zjevných charakteristikách jako rasa, náboženství nebo jazyk

∑

začleňování a vylučování vybraných skupin obyvatelstva za účelem změny poměru sil

2.

Vhodní rozhodovatelé. Stanoviska k tomu, kdo by měl rozhodovat o kritériích občanství, se různí. Tato stanoviska odrážejí odlišné a možná rozporuplné interpretace demokratických principů. a.

Měl by rozhodovat přímo lid, stejně jako rozhoduje o ustanoveních své ústavy.

b.

Měly by rozhodovat vládní instituce prostřednictvím legislativního, administrativního nebo soudního řízení.

c.

Mělo by se postupovat podle mezinárodních konvencí a aktů mezinárodních agentur prostřednictvím ustanovení norem.

E.

Jaká jsou práva a povinnosti občanů v demokracii? Práva a povinnosti občanů v demokracii se liší od práv a povinností občanů v jiných režimech. 1.

Práva občanů v demokracii. Některá práva jsou zásadní pro fungování každé demokracie. Jiná jsou specifická pro liberální demokracii. a.

Práva všech občanů v demokracii. Hlavní práva občanů všech demokracií jsou ta, jež jim umožňují účastnit se politického procesu, a tím pádem „vlastnit“ svůj územně správní celek. Musejí mít příkladně právo hlasovat ve svobodných, spravedlivých a řádných volbách; prověřovat jednání veřejných činitelů; zastávat veřejné funkce; mít právo na rovnoprávné členství v územně správním celku; petiční právo; právo uplatňovat svobodu

politického projevu, svobodu tisku, politického sdružování a shromažďování; a právo na vzdělání, které je připraví na účast v demokratickém procesu. b.

Dodatečná práva občanů liberálních demokracií. Jako doplněk k právům všech občanů demokracie se občané liberálních demokracií těší právům, která sahají nad rámec participačních práv. Mezi ně patří právo na soukromí a majetek; svoboda náboženského vyznání, projevu (literárního, uměleckého a podobné svobody v soukromé sféře) a soukromého sdružování; právo na řádné soudní řízení a spravedlivý proces, právo na členství v porotách a další občanské svobody.

2.

Povinnosti občanů demokracie. Některé povinnosti jsou zásadní pro fungování každé demokracie. Jiné jsou specifické pro liberální demokracii. a. Povinnosti všech občanů jakékoliv demokracie. Občanství v demokracii s sebou nese povinnosti při uplatňování pravomocí občanství. Mezi tyto povinnosti patří ta, že pravomoci občanství by měly být užívány způsoby, které jsou v souladu se základními demokratickými principy. V demokracii občané „vlastní“ politický systém. Tudíž by měli plnit povinnosti, které toto vlastnictví s sebou nese, např. užívat svůj politický systém moudře a předávat jej nedotčený či zdokonalený budoucím generacím. b. Dodatečné povinnosti občanů liberálních demokracií. Vzhledem k důležitosti individuálních práv v liberální demokracii někteří lidé tvrdí, že nejvýznamnějšími dodatečnými povinnostmi jsou zachování vlastních práv, ochrana práv ostatních a zabezpečení těchto práv pro budoucí generace.

3.

Ideje o vztahu mezi právy a povinnostmi. Vztah mezi právy a povinnostmi je často komplexní a liší se v různých typech situací: a.

Práva a povinnosti jakožto inherentně reciproční. S jistými výjimkami jsou práva a povinnosti dvěma stranami téže mince. Disponování právy zároveň zavazuje držitele práv plnit odpovídající reciproční povinnosti. Existence určitých práv s sebou rovněž nese závazek jiných osob ve společenství nezasahovat do těchto práv a/nebo umožňovat držiteli práv tato práva uplatňovat.

b.

Politické závazky jakožto založené na souhlasu. Nárokováním nebo uplatňováním práv v politickém systému vyjadřuje člověk souhlas s plněním povinností souvisejících s užíváním těchto práv a zároveň s povinností podporovat systém, který je umožňuje.

c.

Práva a povinnosti jakožto nezávisle odůvodněné. Práva nejsou součástí výměny, při níž člověk simultánně přejímá povinnosti. Povinnosti zásadní pro fungování demokratického systému a pro blahobyt širšího společenství jsou pro občany inherentně závazné, nezávisle na přítomnosti práv. V obou případech má platnost práv a povinností nezávislý základ.

4.

Srovnání práv a povinností občanů a obyvatel bez státního občanství v demokraciích. Obyvatelé bez státního občanství („cizinci“) nemají všechna práva a povinnosti občanů, jelikož nejsou považováni za příslušníky suverénního lidu, který spravuje územně správní celek. Mohou jim však být udělena práva a uloženy povinnosti, které se mohou právům a povinnostem občanů podobat. a.

Práva. Demokracie se mohou lišit v tom, zda přiznávají jistá práva i neobčanům. Cizinci s trvalým pobytem například: ∑

obvykle nemají volební právo. Mohou však existovat případy, kdy demokracie umožňují neobčanům hlasovat ve specifických volbách. Neobčanům může být i povolena účast v politickém procesu jinými prostředky, například prostřednictvím petic či účasti v politických kampaních.

∑

nemusejí mít právo na veřejné výhody, např. navštěvovat veřejné školy, dostávat peněžní příspěvky či využívat zdravotnické služby.

b.

Povinnosti. Stejně jako občané, i obyvatelé demokracií bez státního občanství musejí dodržovat zákony, respektovat práva ostatních a dodržovat podobné normy. Nemají však všechny občanské povinnosti občanů, např. účastnit se hlasování, zasedat v porotách nebo sloužit v ozbrojených silách. Demokracie se občas liší v míře, do jaké jsou obyvatelé bez státního občanství těchto povinností zproštěni. Existují případy, kdy jsou obyvatelé bez státního občanství přinuceni k nedobrovolné vojenské službě.

5.

Srovnání politických práv občanů demokracií a příslušníků jiných vládních systémů.

a.

V demokracii vládnou občané. Demokratické občanství musí proto obsahovat práva, která občanům umožňují vládnout si buď přímo, nebo nepřímo. Mezi ně patří práva zvolit si a/nebo vést k zodpovědnosti ty, kdo tvoří a uplatňují zákony, stejně jako práva dohlížet nad tvorbou a implementací zákonů a soudním rozhodováním.

b.

V nedemokratických politických systémech mohou osoby v mocenském postavení určovat, do jaké míry mají lidé právo účastnit se vládnutí. Mají také moc nebrat v potaz vůli lidu.

F.

Jaké mají jednotlivci v demokracii příležitosti účastnit se občanského života, politiky a vlády? 1.

Způsoby, jakými se občané mohou účastnit občanského života, politiky a vlády. Demokracie poskytují široké spektrum prostředků, pomocí nichž se občané mohou účastnit občanského a politického života a snažit se ovlivňovat činnost vlády na místní, regionální a celostátní úrovni. Mezi ně patří: a.

Neformální a sdružovací aktivity, jako například rozhovory občanů o veřejných věcech, působení prostřednictvím organizací, např. zájmových nebo nátlakových skupin, společenských hnutí, odborů a náboženských organizací

b.

Politická aktivita, například debaty mezi občany, osobní setkávání občanů s veřejnými činiteli; členství v politických stranách; šíření politických materiálů; dopisy do redakcí novin; kampaně vedené pomocí elektronické pošty, faxu a telefonu; pochody; bojkoty a protesty

c.

Formální aktivity k ovlivnění vlády, např. hlasování ve volbách, obracení se na vládní představitele, ucházení se o veřejné funkce a jejich zastávání a soudní přezkoumávání činnosti vlády

2.

Doplňkové způsoby, jakými se občané mohou účastnit občanského života. Termín „občanský život“ odkazuje k účasti občanů jak politice v úzkém smyslu, tak v širším prostoru občanské společnosti. Vedle ovlivňování vlády mohou demokratičtí občané v rámci občanské společnosti řešit problémy společenství i přímo. Příležitosti jim v rámci občanské společnosti mohou poskytovat existující

sdružení či mohou sami vytvářet sdružení nová. Může se jednat o neformální skupiny či sítě nebo o formální organizace. G.

Jaké různé vztahy existují v rámci demokratického občanství? Jednoduchý obrázek občanství charakterizovaného výlučně vztahem mezi osobou a vládou není pro plné porozumění demokracii dostačující. Demokratické občanství ve skutečnosti sestává z mnohočetných vztahů, které upevňují spojitost mezi jednotlivcem a společenstvím. Povědomí občanů o těchto vztazích může posílit jejich pocit sounáležitosti a jejich způsobilost vládnout. 1.

Vztah občana k sobě samému, např. sebevědomí, soběstačnost a sebekázeň – přesvědčení jednotlivých občanů o vlastní schopnosti kritického úsudku ve věcech vztahujících se k jejich individuálním životům; a pocit, že disponují mocí – víra ve vlastní schopnost ovlivňovat občanský život

2.

Vztah občana k jiným občanům, např. slušné chování a tolerance, respekt k právům ostatních, plnění povinností, společná debata, důvěra a spolupráce, odůvodněný skepticismus a obezřetnost, vzájemná povinnost zodpovídat se, soutěživost, přesvědčení a odvaha ji projevovat, reciprocita při argumentaci a očekávání argumentů od ostatních ohledně toho, kam hodlají směřovat užívání veřejné moci

3.

Vztah občana k bezprostřednímu společenství, např. vědomí příslušnosti ke společenství, vnímavost k záležitostem společenství, vědomí důležitosti participace, angažovanost v záležitostech společenství, podpora společenského rozvoje

4.

Vztah občana k vládním institucím, například různé formy politické participace, monitorování a ovlivňování užívání vládní autority, posuzování činnosti vlády, hodnocení návrhů institucionálních reforem, vyjadřování opozice vůči neústavnímu uplatňování vládní moci, vnímání vlastního vlivu a efektivity

5.

Vztah občana k politickému systému, například vlastenectví nebo pocit pozitivní vazby k zemi, loajalita vůči základním ústavním hodnotám a principům, podíl na zefektivňování demokratických institucí, vnímavost vůči veřejným věcem, společenská důvěra a pravdomluvnost, způsobilost odnímat souhlas s ústavními uspořádáními

6.

Vztah občana k suverénnímu lidu, například vědomá příslušnost jednotlivce k územně správnímu celku, přispívání společnosti, podíl na suverenitě; občanská

hrdost; právo vzdát se nebo zříci se občanství; společné vazby s dalšími občany, jako například sdílené hodnoty a principy vlády; společná zkušenost; společná vazba ke sdílené historii, institucím a způsobu života; solidarita s lidem jako celkem 7.

Vztah občana ke světu, např. respektování lidských práv, schopnost globálního uvažování, členství v mezinárodních organizacích, zájem o blaho zeměkoule.

H.

Jaké typy oddanosti a loajality by měla demokracie zohledňovat? Všechny demokracie musejí zohledňovat mnohočetné loajality. Sem patří přinejmenším přijímání různých politických názorů. Vícečetnost politických loajalit působí proti či předchází sterilnímu společenskému konformismu a podněcuje tvořivost a inovaci. Kontroverze plynoucí z napětí mezi těmito loajalitami a idejemi, které nastolují, vnáší do demokracie životaschopnost. Kdyby takovéto loajality nebyly povoleny, společnost by přestala být svobodná. Liberální demokracie zachází při zohledňování širokého spektra oddaností a loajalit v soukromé sféře dál. Nejenže zohledňuje diverzitu kvůli jejím pozitivním důsledkům; liberální demokracie respektuje práva jednotlivců předcházející existenci státu, která nevyhnutelně k diverzitě vedou. Liberální demokracie tudíž zohledňuje široké spektrum veřejných a soukromých oddaností a loajalit. V tomto kontextu může být nutné v určitých mezích chránit i některé loajality neslučitelné se samotnou demokracií. 1.

Loajality napomáhající demokratické životaschopnosti. Některé loajality díky svým výhodám napomáhají demokratické životaschopnosti: a.

Členství v řadě skupin poskytuje jednotlivci široké spektrum společenských zkušeností a příležitost vybírat si mezi soupeřícími loajalitami.

b.

Členství ve skupinách, jako jsou náboženské, profesní nebo dobročinné skupiny, posiluje svobodu jednotlivců zvolit si způsob života, jaký si přejí vést.

c.

Rozmanitost vazeb jednotlivých občanů oslabuje pevnost jedné každé loajality a snižuje pravděpodobnost přemrštěných nebo fanatických vazeb, které jednotlivce svazují.

d.

Velký počet nezávislých sdružení/organizací snižuje pravděpodobnost, že jedna z nich bude mít přílišnou nebo převažující moc či vliv ve společnosti.

2.

Protichůdné loajality, jež lze v demokracii zohlednit. Loajalita k jednotlivcům, skupinám a kauzám se občas dostane do rozporu s loajalitou k demokratickému politickému zřízení. Takové loajality mohou být zohledněny, pokud se nepokoušejí svrhnout demokracii a pokud nenarušují jiným jednotlivcům jejich vlastní loajality. a.

Některá náboženská přesvědčení jsou v rozporu s loajalitou vůči státu a jeho požadavky na občanskou věrnost. V některých případech jsou náboženská přesvědčení neslučitelná s vojenskou službou. Takové loajality však často musejí být v demokracii a zejména v liberální demokracii zohledněny.

b.

Existují alternativní názory na to, zda je koncept demokracie slučitelný s požadavkem společenského řádu na „absolutní“ loajalitu svých občanů, jež nahrazuje všechny ostatní závazky. Je zřejmé, že liberální typ demokracie by takový požadavek neuznal. Mezi další názory patří: ∑

koncept demokracie není sám o sobě neslučitelný s požadavkem na absolutní loajalitu občanů, jelikož autorita lidu činit rozhodnutí a hájit svůj stát je absolutní.

∑

koncept demokracie je neslučitelný s požadavkem na absolutní loajalitu občanů, jelikož demokratická vláda lidu je inherentně omezená a rozmanitost základních závazků ochraňuje životaschopnost demokratického procesu.

Tato neslučitelnost je zvlášť evidentní v liberální demokracii, kde je stát inherentně omezen v tom, co smí po občanovi požadovat. Například respekt liberální demokracie ke svobodě svědomí a svobodě přesvědčení je neslučitelný s požadavkem absolutní loajality. Morální a náboženské principy mohou poskytovat jakousi „vyšší autoritu“, než je autorita státu. V liberální demokracii proto není možné, aby náboženské vyznání bylo podmínkou pro občanství. Občané mají svobodu přijmout nebo odmítnout jakékoliv náboženské, morální či filozofické principy, koncepty nebo kréda, pokud si to přejí, za předpokladu, že přitom nezasahují do práv a svobod svých spoluobčanů. 3.

Loajality neslučitelné s demokracií. Koncept demokracie nemusí povolovat každou formu loajality.

a.

Demokracie mohou odmítnout tolerovat skupiny, které jednají proti základním demokratickým principům nebo jednají tak, že potírají práva ostatních.

b.

Vícečetné loajality na úrovni vazby k národnímu státu samotnému (např. dvojí občanství) mohou být neslučitelné s principy demokratické samosprávy, jelikož jednotlivci s takovými rozdělenými loajalitami nemusejí být stejnoměrně oddáni zájmům obou společenství.

c.

Žádný politický systém, který je založen na vládě lidu, by nebyl povinen tolerovat svůj násilný převrat. Není tudíž povinen tolerovat násilné nebo neústavní akce usilující o rozvracení nebo změnu stávajícího systému vlády.

III. Proč si zvolit demokracii? A.

Jaká jsou některá odůvodnění demokracie?

B.

Jakým účelům a hodnotám demokracie nejlépe slouží?

C.

Jaké jsou argumenty proti demokracii?

D.

Za jakých podmínek by mohlo být rozumné vzdát se prvků demokratického systému nebo si zvolit jiný politický systém než demokracii? III. Proč si zvolit demokracii?

Volba se stává svobodnou, pouze pokud je činěna s vědomím toho, co se vybírá a jaké úvahy by mohly vést k jiným volbám. Tudíž při rozhodování, zda si vybrat, či nevybrat demokracii, by si jednotlivci měli být vědomi jak jejích výhod, tak slabin, argumentů proti ní stejně jako v její prospěch i toho, za jakých okolností nelze důvodně očekávat, že bude efektivně fungovat. A.

Jaké argumenty ospravedlňují demokracii? Ospravedlnit volbu znamená obhájit ji jako dobře podloženou. Ospravedlnění udává důvody pro volbu, stanovisko nebo úsudek. Rozhodnutí ve prospěch demokracie může spočívat v jejích „inherentních“ a/nebo „instrumentálních“ hodnotách. 1.

Inherentní ospravedlnění demokracie. „Inherentní“ ospravedlnění se týkají vlastností a výsledků demokracie, které jsou vlastní konceptu demokracie a dobré samy o sobě. Argumentuje se příkladně tím, že demokracie poskytuje nejlepší

podmínky pro následující vlastnosti a výsledky demokracie a nejvíce z nich také těží: a.

Seberealizace jednotlivce. Lidské bytosti mohou nejlépe naplňovat svůj potenciál ve společnosti, která podporuje možnost sebeurčení.

b.

Sebeurčení lidu. Lidé mají právo sami sobě vládnout a jsou také nejlepšími soudci a strážci svých zájmů.

c.

Kolektivní moudrost. Lidé jsou kompetentní si sami vládnout, protože kolektivně disponují větší moudrostí než elita, například aristokracie nebo malá skupina odborníků.

d.

Lidová způsobilost a důvěryhodnost. Lid sám je nejzpůsobilejší definovat si své vlastní zájmy a je nejdůvěryhodnějším správcem pravomocí k ochraně svých zájmů.

e.

Rovnoprávnost. Každý člověk se rodí politicky rovnoprávný v tom smyslu, že neexistuje žádné inherentní nebo zděděné právo poroučet jiným nebo povinnost poslouchat jiné. Každý člověk má tudíž právo na rovnoprávný podíl na správě.

f.

Spravedlnost. Spravedlnost se ze všeho nejvíce týká celé společnosti. Jelikož lidé vládnou, mají spolehlivé příležitosti k budování a udržení blahobytu celého společenství a každého jeho člena a k odčiňování pociťovaných křivd.

2.

Instrumentální ospravedlnění demokracie. „Instrumentální“ ospravedlnění uvádějí důležitost demokracie jako prostředek nebo instrument k dosahování žádoucích cílů nebo výsledků. Například lze argumentovat, že demokracie poskytuje nejlepší podmínky pro: a.

Svobodu. Je pravděpodobnější, že svoboda bude chráněna v systému lidové samosprávy, protože je méně pravděpodobné, že lid bude propagovat nebo tolerovat zásahy do svých vlastních svobod. Svoboda bude bezpečnější, když bude moc omezována prostředky, jako jsou svobodné volby.

b.

Spravedlnost. Lidé mají přirozený smysl pro spravedlnost a touhu po spravedlivém zacházení. Účast v samosprávě může posílit a rozšířit jejich inherentní způsobilost rozpoznat a pochopit věci týkající se spravedlnosti, a tudíž posílit jejich oddanost jejímu uskutečňování.

Je například pravděpodobnější, že distributivní spravedlnosti bude učiněno zadost tam, kde je moc rozprostřena a sdílena, protože existuje veřejný proces vzájemných ústupků a hledání kompromisů, v němž jsou zájmy umírňovány a vyvažovány. c.

Práva. Práva jsou bezpečnější v demokracii než v jiných systémech, protože představují její základnu; podkopat je znamená podkopat samotnou demokracii. Demokracie proto musejí poskytovat prostředky k ochraně základních práv a k nápravě jejich porušování. Vzhledem k důrazu na transparentnost činnosti vládních institucí mají občané co nejširší příležitosti monitorovat a ovlivňovat rozhodnutí, která mohou mít dopad na jejich práva.

d.

Zodpovědnost. V demokracii se veškerá moc odvozuje z lidu, který deleguje autoritu. Činitelé se tudíž zodpovídají z užívání své autority ve jménu blaha lidu. Demokracie je navržena tak, aby zajišťovala, že vláda bude sloužit zájmům těch, jimž vládne.

e.

Duševní rozvoj a sebeúctu. Nutnost, aby občané rozuměli veřejným záležitostem a uvažovali a debatovali o nich, podněcuje a posiluje duševní rozvoj a podporuje sebeúctu jednotlivce.

f.

Respekt k jednotlivci. Tím, že demokracie občanům svěřuje pravomoci politického rozhodování, považuje je za schopné zralého úsudku a zralé volby a potvrzuje respekt k jednotlivci.

g.

Osobní zodpovědnost. Politická angažovanost od občana vyžaduje činy, a nikoli jen deliberaci, a proto kultivuje a utvrzuje osobní zodpovědnost. Má-li člověk pravomoc jednat, ocitá se v postavení, kdy se ze svých činů musí zodpovídat.

h.

Poklidnou změnu. Jelikož nejvyšší zdroj politické moci spočívá v lidu, osoby v autoritativním postavení vykonávají úřad jedině se souhlasem lidu. Jelikož je jim mandát k vládnutí odnímán prostřednictvím volebního procesu, změna nastává poklidnou cestou a vylučuje se tak potřeba revoluce.

i. Organizované řešení konfliktů. Ve svobodném prostředí vznikají konflikty zájmů a idejí a demokracie čerpá z těchto konfliktů energii. Jsou-li tyto konflikty potlačovány, nelze demokracii udržet. Demokracie naopak převádí konflikty méně destruktivním směrem, aby využila jejich produktivního potenciálu a vyhnula se jejich potenciálně škodlivým tendencím Pokud jsou

konflikty řádně usměrňovány zavedenými institucemi, výsledkem jsou dobře organizované změny a stabilita. . j. Sebezdokonalování. Komplexní povaha vládních a sociálních struktur v moderních demokratických systémech umožňuje, aby byla vytvářena alternativní centra odborných znalostí, vlivu a moci, která se mohou vzájemně ovlivňovat a vytvářet protiváhu vůči extremismu, iracionalitě a předpojatosti. Jelikož demokratické systémy kladou v otázkách metod a výkonu vlády důraz na sebeuvědomění prostřednictvím otevřené debaty, sdružování a prosazování konkrétních zájmů, jsou schopny korigovat odchylky, které mohou vzejít z iracionálních a předpojatých složek společnosti. Mohou tak učinit, pokud lid ve svém politickém úsudku uznává podložené názory zastánců určitých zájmů a společensky angažovaných institucí. k. Legitimita. V principu mají v demokratickém systému poradní hlas v záležitostech veřejné politiky všichni občané, a to prostřednictvím politického procesu, zejména pak prostřednictvím voleb. Vzhledem k tomu, že poradní hlas mají potenciálně všichni, je pravděpodobnější, že všichni budou také vnímat demokratický systém jako legitimní, na rozdíl od politických systémů, kde má poradní hlas jen část (v mnoha případech jen malý zlomek) jejich členů. l. Inovace a zaměření na pokrok. Vzhledem k tomu, že demokratický systém přesvědčeně uplatňuje sebekritiku, probíhá v něm neustále debata o tom, jak kultivovat a zlepšovat samotný systém a jeho zásady. Výsledný konflikt idejí a zájmů může uspíšit nalézání novátorských a pohotových řešení veřejných problémů. m. Možnost volby. Demokratický systém podporuje vyjadřování různých názorů a obhajování různých zájmů, čímž nabízí alternativy a rozšiřuje možnosti volby. n. Nezávislost. Občané demokratického režimu jsou si vědomi toho, že mohou svobodně zastávat jakékoli stanovisko a že se jim nabízí široká škála soupeřících politických postojů. Jsou si rovněž vědomi toho, že všichni občané demokratického státu jsou si politicky rovni a že neexistují žádné podřízené politické vrstvy nebo kasty. Je proto mnohem pravděpodobnější, že budou formulovat a vyjadřovat nezávislé politické názory, než je tomu u příslušníků

politických systémů, kde se vyžaduje podřízení těch, kdo jsou považováni za podřadné. o. Stabilita. Systém vlády vycházející ze všech občanů, z nichž řada se aktivně podílí na formulování a hodnocení veřejné politiky, bude od nich mít pravděpodobně mnohem větší podporu než společnost, v níž občané nemají žádné nebo téměř žádné právo vyslovit svůj názor. Taková společnost také mnohem pravděpodobněji dosáhne stability než alternativy, které jsou založeny na užších segmentech společnosti. p. Kvalita života. V demokratickém systému je lid nejzpůsobilejší k určování zájmů a cílů společnosti, pokud jde o jeho potřeby a kvalitu života. Rozhodnutí, která lidé pro sebe přijímají, budou proto mnohem spíše přijata jako prostředek k dosažení požadovaných cílů.

B.

Jakým cílům a hodnotám demokracie slouží nejlépe? Demokratické systémy mají řadu podobných cílů jako mnoho dalších forem vlády. Některé z těchto cílů však v demokratických systémech mohou být více sledovány či upřednostňovány. Ostatní cíle jsou pak vlastní pouze demokracii a další cíle jsou specifické pro liberální demokracii. 1. Cíle a hodnoty demokratických systémů společné pro většinu forem vlády. Demokratické systémy mají s jinými formami vlády řadu společných cílů a hodnot. Jedním z argumentů pro demokracii je skutečnost, že dokáže ve větším rozsahu plnit některé základní cíle a hodnoty než jiné typy politických systémů. Mezi ně patří například: a. Ochrana života. Prvním z cílů většiny forem vlády je ochrana životů všech, kdo pod ně spadají. Každá politicky organizovaná společnost musí zajišťovat svým příslušníkům bezpečnost a udržovat mír. Historický vývoj nasvědčuje tomu, že demokratické režimy si obvykle váží života více než jiné formy vlády. b. Územní integrita. S ochranou života je spojena i otázka ochrany bezpečnosti určitého státu,jeho územní celistvosti a politického systému před hrozbami zvenčí. Není zřejmé, zda demokracie chrání své území lépe než jiné politické

systémy, ale mohou zabezpečovat své území humánnějšími prostředky než konkurenční politické systémy. c. Spravedlnost a veřejné blaho. Stejně jako další legitimní formy vlády musí i demokratický systém zajišťovat spravedlnost a zasazovat se o veřejné blaho. Široká participace a potřeba vlády zodpovídat se ze svých kroků ve jménu společného prospěchu zvyšuje pravděpodobnost, že v demokracii budou spravedlnost a veřejné blaho zajištěny lépe než v konkurenčních politických systémech. 2. Cíle a hodnoty typické pro demokracie. Demokratické systémy nejen že mohou zajišťovat některé veřejné cíle a hodnoty lépe než jiné formy vlády, ale některé cíle a hodnoty jsou typické výhradně pro demokracie. Patří sem například: a. Ochrana práv a svobod. Demokratické politické systémy kladou důraz na ochranu rovných práv a svobod svých občanů. b. Všeobecně rozšířené rozhodování. Demokracie podporuje všeobecnou participaci na rozhodování ve veřejných záležitostech. Čím větší počet lidí se zapojí do rozhodovacího procesu, tím větší je pravděpodobnost, že rozhodnutí budou dobře uvážena. c. Svobodný tok informací. Jelikož jsou informace o veřejných záležitostech nezbytné pro informovanou, efektivní participaci v občanském životě, demokratické systémy důrazně chrání tvorbu, výměnu a vyjadřování politických informací a idejí. d. Transparentnost. Z práva lidu hodnotit výkon vlády vyplývá, že činnosti a rozhodnutí týkající se záležitostí lidu musí být otevřeny veřejnému přezkoumání. e. Prevence nesprávného užití nebo zneužití moci. Vzhledem k tomu, že v demokracii si lid zachovává základní moc, je nutno vytvořit institucionální prostředky, které pomohou zajistit, aby ti, kdož jsou pověřeni vykonáváním svěřených pravomocí, tyto pravomoci nepřekračovali ani nezneužívali. f. Dynamika. Mezi vlastnosti demokracie, které podporují inovace a kreativitu, patří například konkurence idejí a zájmů, rozptýlené rozhodování, tendence nebrat věci za samozřejmé a víra v možnost změny a zlepšení.

3. Vlastnosti typické pro liberální demokracie. Liberální demokracie kladou důraz na cíle a hodnoty, které formují jejich specifické vlastnosti. Mezi ně patří: a. Důraz na hodnotu a důstojnost každého jedince. Vzhledem k tomu, že liberální demokracie klade důraz na jednotlivce, musí respektovat hodnotu a důstojnost všech osob. Individuální rozdíly jsou proto často chápány jako dobré samy o sobě a vzájemná tolerance je velmi ceněna. b. Ochrana práv jednotlivce. Vzhledem k převládajícímu důrazu na jedince musí liberální demokracie ochraňovat širokou škálu individuálních práv, která mají zásadní význam pro svobodu jedince. Mezi tato práva patří svoboda svědomí, svoboda vyznání, svoboda projevu, právo na majetek a soukromá sféra, do níž stát nemá právo zasahovat, nejsou-li k tomu přesvědčivé důvody a není-li to v prvořadém zájmu státu.. c. Rozvoj potenciálu jednotlivců. Liberální demokracie usiluje o zajištění podmínek, v nichž se může potenciál jednotlivců plně rozvíjet, včetně plného rozvoje individuálních schopností a vloh. Prioritou společnosti v jejím chápání spravedlnosti je odměňování píle podle osobních zásluh. d. Občanská společnost. Občanská společnost se skládá z jednotlivců, kteří se sdružují do dobrovolných seskupení, jež se sama organizují a sama se spravují v rámci právního systému daného státu. Rozsah svobod a uznání soukromé sféry vede v liberální demokracii k vytvoření vyspělejší, rozsáhlejší občanské společnosti než v jiných politických systémech. Liberální demokracie nadto závisí na existenci nevládní sféry, kde se v první řadě uplatňují individuální práva a dosahuje veřejného blaha. e. Tržní ekonomika. Tržně orientovaná ekonomika s decentralizovaným rozhodováním v hospodářských otázkách podporuje politickou svobodu. Svobodu jednotlivce udržují možnosti zakládat hospodářské podniky, získávat odměnu za úspěch či být penalizován za nezdar. Tržně orientované ekonomiky obvykle podporují rozmanitost a pluralismus i mimo ekonomickou sféru. Rozdělují ekonomické zdroje a proces rozhodování. Takto dosažená rozmanitost a pluralismus navíc obohacuje občanskou společnosti i politický proces. f. Napětí mezi právy jednotlivce a obecným blahem. Individuální práva a obecné blaho jsou základními hodnotami liberální demokracie. Mezi

individualitou a společným prospěchem však odedávna existuje napětí. Toto napětí může eskalovat v konflikt, avšak bez ohledu na to, zda bude konflikt vyřešen, nelze toto napětí odstranit, aniž by byly podkopány základní hodnoty liberální demokracie. Ochrana individuálních práv i veřejné blaho jsou nezbytné pro zachování liberální demokracie. Individuální práva, která neberou v potaz veřejné blaho, mohou vést k anarchii. Důraz na veřejné blaho na úkor individuálních práv podrývá svobodu jedince. Tyto hodnoty je nutno neustále držet v rovnováze a vyhnout se takovému neměnnému řešení, které by ohrozilo individuální práva nebo veřejné blaho. g. Otevřená společnost. Idea „otevřené společnosti“ jakožto souhrnu vlastností liberální společnosti zahrnuje takové rysy, jako je svoboda projevu, svoboda pohybu, včetně svobody občanů cestovat do zahraničí,bez úhony se vracet a svobody cizinců navštěvovat danou zemi, svoboda politického a občanského sdružování a uplatnění všech vlastností „občanské společnosti“, možnost změny založené na racionální kritice, včetně otevřenosti vůči svobodnému vědeckému výzkumu a debatě, právní řád, a všeobecná možnost společenského postupu založeného na zásluhách. 4. Vlastnosti typické pro neliberální demokracie. Neliberální demokracie kladou důraz na cíle a hodnoty, které jsou pro ně charakteristické. Mezi ně patří: a. Stabilita. V průběhu dějin měly společnosti a jejich vlády vždy sklon se vzájemně odcizovat, neboť mají odlišné zájmy, cíle a způsob chování. Jelikož neliberální demokracie si cení soudržnosti, harmonie a společných cílů pro všechny členy společenství, a pokud toto společenství řídí svou vládu demokraticky, podporuje obvykle i stabilní vztahy společnosti s vládou. Lidé proto vnímají trvalé, organické propojení mezi sebou samými a svým politickým systémem, které může působit proti zásadním změnám. b. Povědomí o sociálním zařazení. V příslušnících politického systému orientovaného na blaho společenství se obvykle rozvine pocit sounáležitosti s celou společností napříč prostorem a časem. Vzhledem k úctě ke zděděným hodnotám, institucím a metodám pěstuje společnost povědomí o kontinuitě,

předvídatelnosti a spolehlivosti tím, že dává svým příslušníkům pocítit, že přísluší k něčemu většímu než jen sami sobě. c. Zakořeněnost. Neliberální demokracie nenahlíží na osobu jako na díl stavebnice, který je možné vzít a přesouvat v zájmu určitého prospěchu, zejména pak ekonomického. Důraz je kladen na pocit „domova“, zařazení do geografického a kulturního prostředí, odkud jedinec pochází. Pocit „zakořeněnosti“ posiluje dojem bezpečí a duševního blaha občanů. d. Úcta k vlasti a její ochrana. Lidé mají úzký vztah ke své zemi a identifikují se s ní. Pociťují, že k sobě patří a že tato sounáležitost jim byla předurčena. Lidé cítí silný závazek chránit svou vlast a pečovat o ni. e. Vzájemnost. Silný pocit spřízněnosti posiluje vzájemné morální závazky členů společenství. f. Podpora rovnostářské společnosti. Jelikož extrémní nerovnost sociálních a ekonomických podmínek má tendenci narušovat soulad ve společenství, snaží se neliberální demokracie více podporovat rovnostářství. Homogenita mezi příslušníky společenství může být vnímána jako významný faktor pro dosažení sociální jednoty. g. Morální charakter. Neliberální demokracie mají za to, že pro blaho společenství je nezbytné vštěpovat občanům přísnou obecnou i osobní morálku. Prakticky se mezi obecnou a osobní morálkou rozlišuje jen málo nebo vůbec. Lidé mohou mít jen tak dobrou vládu, jací jsou sami. Stabilita a blaho společenství proto závisí na obecné morálce, která prostupuje celou společností. Veřejní činitelé mají navíc v očích občanů zvláštní odpovědnost. Moc jim lze svěřit pouze tehdy, pokud jejich charakter příkladně odráží hodnoty obecné morálky. h. Důraz na konsensus. Ačkoliv konflikt je vlastní každé společnosti, neliberální demokracie se spíše snaží konflikty tlumit, nestaví na nich a nesnaží se je institucionalizovat. Společenství je chápáno jako entita, která má vlastní zájmy, někdy dokonce nezávislé na zájmech jeho jednotlivých členů. Členové společenství proto musí dospět ke konsensu ohledně zájmů společenství, nikoli prosazovat své vlastní individuální zájmy a až poté se pokoušet najít společnou cestu se společenstvím.

C.

Jaké jsou argumenty proti demokracii? Dlouholeté myšlenkové dědictví, historická zkušenost a přetrvávající problémy současných demokratických režimů již stačily dát vzniknout protidemokratickým argumentům, z nichž některé stojí za pozornost. Pokud jsou tyto argumenty při kritice demokracie oprávněné, mohou indikovat potenciální „patologii“, kterou musí demokracie překonat, aby se udržela a mohla se zlepšovat. Rozpoznání takových potenciálně patologických vlastností demokracie a touha se jich vyvarovat nebo zmírnit jejich účinek dokonce často vědomě slouží jako vodítko při vytváření demokratických institucí. Mezi kritické argumenty proti demokracii patří například: 1. Demokracie vede k diktatuře nižších společenských tříd. V antickém pojetí byla demokracie formou vlády, která propůjčuje moc „lidu“ (démos). Démos byl však chápán jako velká společenská skupina chudých. Soudilo se proto, že „demokracie“ nevyhnutelně vede k vládě lůzy, neboť chudí, kteří jsou povahou dětinští a nevzdělaní, podléhají svým emocím a jsou proto snadno manipulovatelní různými demagogy. Nemohou-li se na vládě podílet ostatní, „rozumnější“ společenské třídy, které by vytvářely protiváhu vůči iracionalitě lidu, hrozí, že „demokracie“ přenese tuto nadvládu emocí i do veřejné sféry. Vzhledem k zaujatosti nižších tříd byla nadto demokracie považována za „zvrácenou“ formu vlády, neboť dovolovala jednomu segmentu populace vládnout celé společnosti ve svém vlastním zájmu, nikoli v zájmu veřejného blaha. Dědictví tohoto myšlení přetrvává dodnes. Vzhledem k tomu, že demokracie se opírá o vládu většiny a že největší počet voličů pochází z nižších společenských tříd nebo z dominantní národnostní skupiny, může tato forma vlády v moderní společnosti vést k uplatňování politiky, která slouží výhradním zájmům nižších tříd nebo etnických skupin na úkor dalších segmentů společnosti a veřejného blaha. Protože sdělovací prostředky mohou navíc ovlivňovat lidi důmyslným apelováním na obecně rozšířené pocity nebo uplatňovat jinou formu manipulace, může demokracie podlehnout iracionalitě přenesené do veřejné sféry. Protože lidé mohou toužit po pocitu bezpeční a jistoty, mohou vůdci nabývat ještě větší moci tím, že zneužijí snížené ostražitosti lidí a paternalisticky jim naslibují, že o ně bude postaráno. Bez zmírňujícího a omezujícího vlivu racionálních,

vzdělaných složek společnosti na veřejné záležitosti se z demokracie může stát hrůzný režim s obrovskou mocí a nedostatkem soudnosti. Vzhledem k ničivým schopnostem technologií a umění manipulace ze strany sdělovacích prostředků se v takových případech demokracie stává nebezpečnou vládní formou. 2. Demokracie je zástěrkou pro výkon skutečné moci. I když se zdá, že demokratické instituce fungují bez problémů, skutečné mocenské vztahy ve společnosti se bez nich mohou obejít a projevují se mimo zraky veřejnosti. Demokratické procesy mohou dokonce sloužit k odvrácení pozornosti veřejnosti od skutečných center moci a primárně poskytovat zástěrku a zároveň umožňovat uplatňování této skryté moci, která existuje v každé společnosti bez ohledu na formu vlády. Demokracie však dokáže zakrývat skutečný výkon moci účinněji než jiné formy vládnutí, neboť jiné formy vlády se neprohlašují za transparentní a nehlásají, že moc rozhodovat patří lidu. Právě proto, že demokracie definuje sebe sama jako systém založený na veřejné kontrole a veřejné zodpovědnosti, jsou lidé manipulováni k tomu, aby si mysleli, že určují politiku nejvyššího významu, zatímco ve skutečnosti se rozhodování o nejdůležitějších záležitostech odehrává v mocenských centrech, nad nimiž nemají kontrolu ani občané, ani jejich vláda. Takzvaně demokratická vláda je ve skutečnosti důmyslnou šarádou. V moderních demokratických režimech se nejdůležitější vládní akty odehrávají v nezávislých centrech ekonomické moci a sociálního vlivu. Takové pojetí samotné podstaty demokratických funkcí nabízí vládním institucím jen pramalou možnost volby, a to pouze z možností, které jim nabídnou skutečná mocenská centra. Vláda může mít případně jen takovou roli, že bude uskutečňovat rozhodnutí, která učinil někdo jiný. 3. Demokracie popírá lidskou přirozenost nebo se s ní neslučuje. Demokracie je založena na nerealistickém vnímání lidské povahy. Jednotlivci si nejsou ve svých fyzických ani intelektuálních schopnostech rovni. Nemusí si být rovni dokonce ani ve svých politických schopnostech. Demokracie není při vytváření svých politických procesů schopna důsledky této nerovnosti dostatečně reflektovat. Demokracie může proto popírat nebo potlačovat přirozená nadání jednotlivců, včetně těch, kdo mají největší schopnost stát se politickými vůdci. Může také přeceňovat schopnosti některých jedinců.

Realistický pohled na lidské bytosti navíc nutně potvrzuje fakt, že řada lidí se mnohem raději zabývá svými vlastními soukromými potřebami a zájmy, než aby věnovali svůj čas a energii prosazování veřejného blaha. Podle dalšího názoru někteří lidé přirozeně touží po tom, aby se o ně postaral nějaký otcovský dobrodinec, než aby se o sebe starali sami a překonávali nejistoty a rizika spojené se svobodou. 4. Demokracie ohrožuje společenský řád. Lid představuje potenciálně neklidnou, nespolehlivou sílu, která dokáže být nepředvídatelná, přelétavá, nezodpovědná a náchylná podléhat svým vášním a předsudkům. Tento potenciál k narušování pořádku může znamenat, že důvěra v lid jako v základní zdroj politické moci a v jeho zapojení do rozhodování ohrožujesociální a politickou stabilitu. 5. Demokracie podrývá tradice. Tím, že se zabývají pouze přítomností, mohou občané demokratického systému přehlížet nebo odmítat moudrost shromážděnou během uplynulých let. Svou náchylností k radikálním sociálním změnám se může demokracie odvracet od tradic a odmítat kontinuitu, na níž musí spočívat trvale existující civilizace. 6. Demokracie destabilizuje autority. Lidé v demokratických systémech mají sklony nedůvěřovat osobám na mocenských pozicích, odmítají jim projevovat úctu, neustále přezkoumávají a zpochybňují završená rozhodnutí. Tím mohou podrývat jejich systematičnost, jistotu, vůdcovské schopnosti a rozhodnost. V demokracii se rovněž stále debatuje o morálních stanoviscích a vyhýbá se konečnému rozhodování o tom, co je správné, čímž se podrývá pocit jistoty a autorita absolutně platných morálních pravd. 7. Demokracie ohrožuje spravedlnost. Demokratické systémy a zejména pak liberální demokracie si vysoce cení jednotlivce a individuálních práv. To je často spojeno s mylným předpokladem, že jedinci mají stejnou způsobilost uplatňovat a chránit svá práva a zájmy. Demokratický důraz na práva, zejména majetková, a nedostatek přiměřené regulace v tom, jak se tato práva uplatňují. může vést k nerovnoměrnému rozdělení moci a zdrojů. Mezi jinými nespravedlnostmi dochází k tomu, že se nedostatečně dbá o práva a zájmy nejvíce znevýhodněných složek společnosti. Demokracie nemusí

dostatečně a nezaujatě ochraňovat práva lidí, kteří se stanou obětmi nespravedlivého zacházení nebo shody okolností. 8. Demokracie je v rozporu s globalizací a univerzalismem. Demokracie vyžaduje, aby se politický lid oddělil od lidstva jako takového a aby politické struktury národního státu, který si uvnitř vládne sám, nepodléhaly externím vlivům, kde rozhodnutí závazná pro národní státy činí mezinárodní organizace. Demokratické politické systémy se proto neslučují s globální strukturou ekonomické výměny a univerzálním systémem spravedlnosti a práva. Globální nebo univerzální soubor pravidel není proto pro demokratickou samosprávu přijatelný. 9. Demokracie podrývá odborné schopnosti. Důraz na rovnostářství a vyzdvihování „obyčejného člověka“ vede k popírání hodnoty odborných znalostí. Přesvědčení, že každý člověk je v zásadě roven všem ostatním, vede k názoru, že každý má v zásadě stejnou schopnost zdravého politického úsudku. Jedinci budou mnohem pravděpodobněji „následovat stádo“, důvěřovat citům více než rozumu, podléhat charismatické manipulaci a nebudou schopni jednat na základě svých znalostí a základních zásad. Tyto tendence popírají hodnotu elit, které by se odlišovaly svými prospěšnými vlastnostmi, zásluhami nebo odbornými znalostmi. 10. Demokracie není dostatečně efektivní. Vzhledem k tomu, že demokracie zahrnuje širokou škálu voličů a institucí, může zdržovat nebo zcela zablokovat proces rozhodování. V době, kdy existují komplexní problémy, které vyžadují včasnou reakci, může těžkopádnost demokracie vést k neefektivním krokům nebo nesplnění vlastních závazků. 11. Demokracie je příliš drahá. Ekonomické a sociální zdroje, jichž je zapotřebí pro založení a udržování demokratických institucí, nemusejí být dostatečně zajištěny, takže se může stát, že demokratické instituce pohltí i ty zdroje, jež by měly být dispozici pro plnění základních lidských potřeb významných segmentů společnosti. Je-li však převážná většina zdrojů věnována na obživu, nejsou zdroje pro ekonomickou a politickou infrastrukturu dostupné, což udržuje v chodu cyklus chudoby a autokratické vlády. 12. Demokracie nedoceňuje lidské kvality. Zjednodušující chápání rovnosti v demokracii může vést k zaměňování tohoto pojmu se stejností, což vyžaduje eliminaci jakéhokoli rozvrstvení společnosti. Důraz na ideu rovnosti vede

k takovému vyrovnávání nebo snižování standardů, které vychází vstříc i těm nejprostším nárokům. V extrémní podobě vede tento způsob myšlení k nižšímu očekávání, zesměšňování vynikajících výsledků, zavrhování intelektualismu, oslavě průměrnosti a snaze příliš nevyčnívat a stát se jedním ze skupiny. Lidské kvality proto nejsou doceňovány a společnost promarní jejich přínos. 13. Demokracie ohrožuje svobodu. Svobodu může ohrožovat síla veřejného mínění, přehnaný důraz na rovnost, diktatura většiny nebo převaha mocných menšin. a. Veřejné mínění. Význam veřejného mínění jako základu pro politická rozhodnutí může v demokracii vést k tomu, že takové mínění získá absolutní převahu a bude dominovat do té míry, že jedinci nebudou schopni samostatně uvažovat a uplatňovat tak svou svobodu. b. Vláda většiny. Pokud politická většina přihlíží jen ke svým vlastním zájmům, může připravit jedince a menšiny o jejich práva. Naproti tomu rozsah svobody, kterou některé demokracie poskytují frakčním menšinám (takovým, které dbají jen o své vlastní zájmy), může poskytnout těmto menšinám pozici, v níž jim jejich intenzivní a selektivní starost o vlastní hodnoty a zájmy dovolí nabourat vůli většiny. c. Rovnost. Je-li rovnost chápána jako „stejnost“, může popírat význam individuality a podporovat konformismus na úkor svobody a tvořivosti. d. Odlidštění. Náhled na „lid“ jako na celek skládající se z nerozlišitelných jednotek může vést k tomu, že se s lidem bude zacházet jako s homogenní masou. Důsledkem je nejen ztráta jedinečnosti jednotlivců, ale také nakládání s „lidem“, jako by měl zcela odlišné hodnoty a zájmy než jednotlivci, kteří jej tvoří. Takové jednání znevažuje individualitu a mění „lid“ na uskupení s davovou mentalitou, které ohrožuje svobodu jednotlivce. 14. Demokracie potlačuje kreativitu. Masová kultura, která je spojována s demokracií, směřuje vkus a tvorbu k obecně přijímaným vzorcům a schématům. Lidé jsou odrazováni od toho, aby se odchylovali od normy. 15. Demokracie brzdí inovace. Důraz demokracie na utilitární nebo pragmatické hodnoty brzdí inovace, neboť lidé touží po okamžité a měřitelné odměně za své úsilí. Přesvědčení, že demokracie je konečným stadiem politického vývoje, vede

k pocitu sebeuspokojení, který odrazuje lidi od politické kreativity a potlačuje představivost ohledně možných alternativ a vede k tomu, že lidé přestávají uvažovat nad nedostatky demokracie.

D.

Za jakých podmínek by mohlo být rozumné tolerovat nedemokratické instituce v rámci demokratického systému, zrušit některé prvky demokratického systému, nebo zvolit jiný politický systém než demokracii? Ať jsou klady demokracie jakkoli žádoucí, mohou nastat okolnosti, za nichž se lidé domnívají, že volba demokracie nebo začlenění některých jejích prvků není moudrým krokem. Lidé mohou navíc dojít k závěru, že je vhodné tolerovat některé nedemokratické instituce nebo metody, nebo umožnit existenci některých nedemokratických prvků v rámci demokratických institucí. Mohou také nastat důvody pro zrušení demokracie nebo odložení jejího zřízení. 1. Důvody pro tolerování nedemokratických institucí v demokratickém systému. a. Instituce nezbytné pro zajištění bezpečnosti a územní celistvosti země, jako například armáda, domobrana nebo policie, nemusí fungovat efektivně, jsou-li spravovány demokraticky. b. Instituce nezbytné pro udržení ekonomické prosperity a životaschopnosti ekonomiky, například centrální banky zbavené přímého politického vlivu, nemusí při demokratickém řízení plnit svou funkci. c. Může vyvstat nutnost izolovat soudní systém od veřejného mínění a politického procesu, aby se zajistila jeho nestrannost. d. Náboženské instituce mohou být řízeny hierarchicky, aby si zachovaly doktrinální jistotu a organizační sílu. e. Úcta ke svobodě, sociální rozmanitosti a v liberálních demokraciích také k soukromé sféře může vyžadovat, aby demokratický systém toleroval existenci nedemokratických organizací v rámci občanské společnosti, nikoli však nezbytně takových protidemokratických organizací, které usilují o zničení demokracie. 2. Důvody pro povolení nedemokratických prvků v rámci demokratických institucí.

a.

Organizace, jejichž fungování závisí na odborných znalostech, například nemocnice, školy nebo univerzity, mohou být organizovány hierarchicky nebo na neparticipačním základě, ačkoliv se mohou stále zodpovídat veřejnosti.

b.

Organizace, jejichž úspěch závisí na efektivitě, například některé obchodní společnosti nebo veřejné služby, mohou být řízeny autoritativně, ačkoliv jsou nepřímo regulovány demokratickými institucemi.

3. Důvody pro rušení nebo pozastavení demokratických systémů. a. Mimořádné situace, například přírodní katastrofa, krize ekonomického systému, všeobecné povstání nebo epidemie, mohou být důvodem pro dočasné pozastavení demokratických postupů a zavedení krizové vlády. b. Nedemokratické formy vládnutí se mohou jevit jako praktičtější v případě hrozby přicházející zpoza hranic státu, neboť dokáží zajistit efektivnější obranu. c. Zavedení plně demokratického systému může být odloženo, nejsou-li vytvořeny dostatečné politické, vzdělávací, ekonomické a sociální podmínky pro udržení demokracie. Zavedení demokracie může vyžadovat, aby společnost prošla přechodovými stadii vývoje, které nejsou plně demokratické.

IV. Jaké podmínky podporují demokracii?

A. Jaké síly utvářejí politické systémy obecně? B. Jaké sociální podmínky umožňují, potlačují nebo utvářejí demokracii? C. Jaké institucionální vlastnosti umožňují, potlačují nebo utvářejí demokracii? D. Jakým způsobem může demokratický politický systém zahrnovat kombinaci demokratických a nedemokratických prvků? E. Jak může demokracie podporovat podmínky, které narušují její základy? F. Jaké vlastnosti demokratických politických systémů potlačují a maří podmínky, které by mohly podkopat jejich základy? G. Kdo nese odpovědnost za udržení demokracie?

IV. Jaké podmínky podporují demokracii? Politické systémy nelze utvářet nezávisle na historickém, přírodním a kulturním prostředí, v němž mají fungovat. I v případě, že jsou politické systémy záměrně navrženy tak, aby zaváděly demokratické metody a procesy, utváří se jejich instituce podle základních aspektů konkrétního prostředí. Vzhledem k tomu, že jsou politické systémy utvářeny v odlišných prostředích, mohou se vlastnosti určitých institucí v jedné zemi lišit od jejich vlastností v jiném státě, i když byly oboje instituce vytvořeny za účelem demokratického vládnutí. Určitý typ demokracie, který je žádoucí v jednom kontextu, se může lišit od demokracie v kontextu jiném, neboť se musí přihlédnout k omezením a možnostem vyplývajícím z jejich širšího prostředí. A. Jaké základní faktory utvářejí politický systém? Abychom pochopili libovolný politický systém, je nutné zkoumat jeho historii, přírodní podmínky a kulturu, ale i rozhodnutí, která utvářela jeho charakter. Pokud společnost takového pochopení dosáhne a nadto bude mít systematické znalosti alternativních politických forem, může utvářet svůj politický život méně formálním způsobem. 1. Historie. Politické systémy se utvářejí na základě historické zkušenosti. V některých případech probíhá historický vývoj politického systému jako postupné, jen minimálně přerušované vyzrávání. V jiných případech došlo k náhlé změně politického systému v důsledku vnitřních sil nebo zásahu zvenčí (např. revoluce ve Francii, Rusku, Číně a Indonésii, poválečný vývoj v Japonsku a Německu). Bez ohledu na historické dědictví politického systému může mít lid příležitostrozhodnout se pro změnu politického systému nebo vytvořit systém zcela nový. Avšak i v takových případech může historická zkušenost ovlivnit možné změny a výsledný politický řád. 2. Přírodní podmínky.. Fyzické vlastnosti a geopolitická situace té které společnosti jsou zdrojem příležitostí i omezení ve vývoji politického systému země. Přírodní podmínky zahrnují geografické území a polohu, vlastnosti terénu, přírodní zdroje a podnebí, relativní velikost země vůči okolním zemím a jejich vzájemnou snášenlivost. Ačkoliv tyto faktory mohou ovlivnit vývoj, volbu nebo formování politického systému, nemusí jej nutně předurčovat. Tyto faktory lze přizpůsobit, transformovat nebo překonat (např. ve federálních systémech, které musí fungovat na velkém území).

3. Kultura. V politickém systému, který lid zdědí, se odráží étos, zvyklosti, vzdělání a společenská struktura lidu. Tyto faktory také působí na možné volby politických systémů, které může lid založit (např. konstituční monarchie, která je obvyklým zřízením v principiálně demokratických zřízeních, jež vyrostla z monarchistických kořenů). B. Jaké sociální podmínky umožňují, potlačují nebo utvářejí demokracii? Některé sociální podmínky mohou napomáhat demokracii, jiné jí mohou škodit a další mohou mít na demokracii neutrální dopad. Řekneme-li, že které podmínky napomáhají demokracii, neznamená to, že jsou nezbytným předpokladem pro samotnou existenci demokracie. I když každá z podmínek nebo vlastností uvedená v následujícím přehledu může být sama o sobě důležitá, nezávisí uskutečnitelnost určitého demokratického systému na přítomnosti žádné takové podmínky nebo vlastnosti ani jejich určité kombinace. Různé demokratické systémy se vyznačují různým stupněm těchto vlastností. Přispění těchto vlastností k ustavení demokracie je výsledkem toho, jak se takové vlastnosti v určité konkrétní zemi vzájemně posilují. Zrodu demokratického systému sice napomáhají i škodí určité vlastnosti, ale ty nemusejí být nezbytně trvalé ani statické. S vývojem demokratických institucíse může míra těchto vlastností měnit, mohou se dokonce transformovat či být odstraněny. Někam vložit Mezi faktory, které nejčastěji vedou k rozpadu demokracie, patří: 1. špatné fungování demokratického politického systému 2. zde ukončit

1. Vlastnosti společnosti jako celku. Vlastnosti společnosti, tj. například politické postoje a přesvědčení, sociální skladba a rozdělení bohatství, mají významný vliv na prosperitu demokratického systému. Vlastnosti společnosti, které napomáhají

Vlastnosti společnosti škodlivé pro

demokracii. Ve společnosti existují určité

demokracii. Některé vlastnosti společnosti,

přesahující a všudypřítomné vlastnosti, které

pokud se dostatečně rozšíří, mohou podrývat

napomáhají demokracii a utvářejí její

možnost vzniku demokracie nebo přispívají

charakter. Patří sem například:

k její nestabilitě. Patří sem například:

Politické a sociální hodnoty, které

Politické a sociální hodnoty, které podrývají

podporují pokojnou konkurenci idejí a

vzájemnou důvěru mezi občany, podkopávají

politických programů v rámci morálních a

společná fóra pro smírnou diskusi a debatu a

institucionálních mezí:

podporují dogmatismus:

∑ sdílené konstituční principy

∑ neexistence sdílených politických a

∑ obecný závazek využívat institucionální prostředky pro rozhodování a řešení problémů ∑ ideologický pluralismus ∑ tolerance vůči rozdílům a protichůdným názorům ∑ umírněnost a vyhýbání se extrémům a dogmatismu – pragmatismus a flexibilita ∑ rovnost politického postavení občanů

ústavních hodnot ∑ nepřátelství a nedůvěra vůči politickým institucím ∑ antipatie vůči participaci na politickém procesu ∑ odpírání nebo omezování vzdělání pro některé složky společnosti, nebo opovržení vůči učení jako takovému ∑ hluboké ideologické rozpory

∑ úcta a přístup ke vzdělání a učení Sociální struktura, která podporuje

Sociální struktura, která vede ke chronické

demokratické občanské dovednosti,

polarizaci mezi skupinami a neexistenci

politickou umírněnost a společenskou

společných zájmů a která brání společenské

mobilitu:

mobilitě:

∑ početná a rozvinutá střední třída

∑ sociální struktura sestávající výhradně

∑ aktivní a rozvinutá občanská společnost ∑ neexistence propastných rozdílů mezi bohatými a chudými ∑ neexistence pevně stanovených společenských tříd ∑ všeobecný přístup k technologickým znalostem a zdrojům ∑ konkurence mezi skupinami ve společnosti ∑ sociální pluralismus / rozmanitost

nebo převážně z chudých a bohatých ∑ neměnné a extrémní nerovnosti v rozdělení bohatství ∑ formální a hluboce zakořeněná sociální stratifikace (podle tříd, kast nebo pohlaví) ∑ neměnné a antagonistické společenské frakce ∑ nerovný přístup k technologickým znalostem a zdrojům

∑ řada rozmanitých elit s proměnlivým členstvím

∑ „vládnoucí elita“ – dominantní a exkluzivní skupina, která je uzavřená, neznámá a egoistická

Společenské postoje, které napomáhají

Společenské postoje, které brzdí rozvoj

k vytváření „sociálního kapitálu“, tj.

sociálního kapitálu. Bez shromažďování

hromadění lidských zdrojů, které tvoří

lidských zdrojů, z nichž by mohla čerpat,

„investiční základ“, z nějž může společnost

může být společnost při tvorbě veřejné

čerpat. Sociálním kapitálem proto mohou být

politiky či vládních kroků ochromena

zajištěny základní lidový konsenzus a

vášnivými spory, které by společnost

potenciální aktivní zapojení občanů, které

s většími rezervami sociálního kapitálu

dokáží podporovat ústavní politické procesy:

dokázala zažehnat:

∑ všeobecná společenská důvěra

∑ odcizení velkých skupin populace

∑ skeptický a ostražitý, avšak zároveň uctivý přístup k autoritám ∑ víra v legitimitu demokracie jako nejlepší formy vládnutí ∑ zdvořilost a úcta k názorům, zájmům a důstojnosti ostatních ∑ neexistence vzájemného nepřátelství mezi sociálně rozdrobenými skupinami ∑ společenské rovnostářství ∑ ochota zapojit se do debaty o otázkách, které se mohou týkat nejednoznačných problémů, jež nemají na první pohled zřejmé řešení ∑ přijetí normy pro vyjednávání a uzavírání kompromisů ∑ zájem o společenství (od místního až po

vzhledem k rozšířené chudobě a dalším faktorům ∑ sociální nedůvěra, která potlačuje individuální či kolektivní iniciativu ∑ odmítání politické moci ∑ bezpodmínečná poslušnost vůči autoritám ∑ odmítnutí idey demokracie a demokratických institucí ∑ neochota projevovat úctu vůči názorům, zájmům a důstojnosti ostatních ∑ tolerování nezákonných praktik a korupce a přesvědčení, že takové jevy jsou nevyhnutelné v každém politickém systému ∑ obecné upřednostňování zdánlivé

národní), který přesahuje starost o vlastní

efektivnosti toho, že se společenské

soukromé nebo provinční zájmy (např. o

problémy dají vyřešit vojenským stylem

rodinu, bezprostřední spolupracovníky, náboženství, finance)

∑ veřejné postoje a jednání vyjadřující nadřazenost a podřazenost mezi sociálními

∑ odmítnutí představy, že společnost má přístup k absolutním pravdám, a není proto

skupinami ∑ existence zásadní nevraživosti a trvalé

nutno vést žádnou debatu ani provádět

nenávisti, které staví jednu složku

reflexi, ani tolerovat nesouhlasné postoje

společnosti proti druhé, aby bylo možné zachovat autokratickou vládu ∑ vůdci selektivně využívají historického odkazu, aby rozdělili opozici, a mohli tak zneužívat vládní mechanismy k udržení vlády menšiny skrze volební proces

2. Vlastnosti jednotlivých členů společnosti. Řada občansky důležitých vlastností jednotlivců, včetně určitých osobních rysů a postojů, má významný vliv na prosperitu demokracie. Občanské dispozice, veřejné a soukromé

Dispozice, veřejné a soukromé povahové

povahové rysy jednotlivců, které mohou

rysy jednotlivců, které mohou škodit

napomáhat demokracii. „Dispozice“ je

demokracii. Některé dispozice mohou mít

chápána jako tendence k určitému způsobu

na demokracii nepříznivý vliv a/nebo mohou

uvažování a jednání. Prosperita a povaha

negativně působit na její kvalitu. V některých

demokracie závisí na tom, do jaké míry jsou

případech může však mít institucionální

tyto dispozice mezi jednotlivci rozšířeny, na

uspořádání, které usměrňuje některé takové

jejich rozložení mezi jednotlivými segmenty

škodlivé dispozice, na demokracii pozitivní

společnosti a na jejich intenzitě. Mezi tyto

vliv, například pokud zavádí spravedlivé

dispozice patří:

metody do urovnávání sporů o sobecké zájmy lidí, kteří usilují o moc, nebo přesměrovávají touhu po sebeobohacování na službu veřejnému blahu. Mezi tyto dispozice patří:

Osobní povahové rysy, které podporují

Osobní povahové rysy, které brání efektivní

efektivní zapojení do občanského života:

spolupráci občanů:

∑ důvěryhodnost

∑ zahleděnost do sebe sama, egoismus

∑ zdvořilost

∑ fatalismus, který vede k pocitu bezmoci a

∑ přemýšlivost a skepticismus

beznaděje

∑ optimismus – víra v možnost společenského ∑ apatie pokroku ∑ soucit a empatie – schopnost vcítit se do postojů ostatních

∑ izolace ∑ pasivita ∑ pesimismus

∑ asertivita

∑ neochota riskovat

∑ ochota chopit se iniciativy

∑ úzce definovaná, výlučná identita, která

∑ ochota spolupracovat ∑ smysl pro občanskou identitu, která

jedinci brání zastávat více úloh

přesahuje ostatní identity jedince Postoje vůči sobě samému, které pomáhají

Postoje vůči sobě samému, které buď brání

jedinci aktivně se angažovat v občanské

jedinci zapojit se do občanského života, nebo

sféře:

činí trvalé úsilí v tomto směru

∑ pocit osobní výkonnosti

nepravděpodobným:

∑ důvěra ve vlastní schopnost chápat veřejné

∑ pocit nedostatečné výkonnosti

záležitosti ∑ víra v důležitost vlastního názoru a úsudku ∑ sebekázeň a sebeovládání

∑ nedůvěra ve vlastní schopnost chránit své zájmy ∑ nedůvěra ve vlastní schopnost uskutečňovat změny ∑ přecenění vlastních schopností ∑ zřeknutí se zodpovědnosti za své vlastní blaho a názor, že hlavní zodpovědnost za blaho jedince má vláda

Postoje vůči ostatním, které podporují

Postoje vůči ostatním, které maří

účinné občanské jednání v demokratickém

demokratickou diskusi, debatu a

prostředí:

rozhodování:

∑ úcta k právům a zájmům ostatních

∑ neochota tolerovat protichůdné názory či

∑ tolerance vůči odlišným skupinám a jedincům ∑ schopnost vcítit se do pocitů ostatních

jim naslouchat ∑ absolutismus, který znemožňuje dosažení kompromisu s ostatními

∑ solidarita se spoluobčany

∑ neschopnost důvěřovat druhým

∑ ochota ke spolupráci

∑ zlý úmysl diskreditovat nebo zraňovat

∑ ochota vyjednávat a uzavírat kompromisy

ostatní ∑ diskriminace na základě faktorů jako pohlaví, rasa, etnická příslušnost nebo náboženské přesvědčení

Postoje vůči veřejným záležitostem, které

Postoje vůči veřejným záležitostem, které

podporují schopnost veřejných činů a

narušují veřejný život:

prosazují ochotu pracovat pro veřejné blaho

∑ nezájem o veřejné záležitosti

na úkor vlastních zájmů:

∑ stažení se z veřejného života

∑ občanská uvědomělost, která zahrnuje:

∑ nekritická úcta vůči odbornosti a autoritě

starost o veřejné blaho, přiměřená očekávání od vlády, ochota zajímat se o aktuální otázky ∑ víra v důležitost diskursu o veřejných záležitostech ∑ víra, že jedinec může mít ovlivňovat veřejné záležitosti ∑ očekávání, že politické a vládní instituce

veřejných činitelů ∑ nerealistická očekávání od politických a vládních institucí ∑ neochota uzavírat kompromisy, která může zavést politiku do slepé uličky, což vede k neschopnosti plnit základní povinnosti vlády ∑ frakcionářství, kdy jedna složka

budou schopny účinně řešit veřejné

společnosti ovládá veřejné záležitosti na

problémy

úkor celé společnosti

∑ kritický postoj vůči vládnoucí moci, který

∑ sebestředné zájmy, které přiostřují

vyžaduje, aby ospravedlňovala svou

politickou konkurenci až na míru, kterou

užitečnost

již politický systém nedokáže zvládnout

∑ ztotožnění se s ústavními principy své země a loajalita vůči nim ∑ ochota stát se ochráncem a účastníkem

∑ manipulativní zneužití politického systému na úkor blaha ostatních ∑ názor, že politiku tvoří jen obchody

demokracie, nikoli pouze příjemcem jejích

politických vůdců a že motivací vládních

výhod

úředníků je pouze jejich vlastní zisk

3. Vlastnosti sociálních skupin a sdružení. Významný vliv na správné fungování demokratického systému mají názory zastávané určitými skupinami, procesy odehrávající se uvnitř těchto skupin, vztahy mezi jednotlivými skupinami a vztahy skupin ke společnosti jako celku. Vlastnosti společenských skupin a

Vlastnosti společenských skupin a

sdružení, které napomáhají demokracii.

sdružení, které škodí demokracii. Skupiny

Skupiny a sdružení mají určité typické

a sdružení mohou mít některé vlastnosti,

vlastnosti, které je odlišují od jedinců a které

které mají na demokracii nepříznivý vliv

mohou přispívat ke kvalitě a prosperitě

a/nebo které mohou snižovat její kvalitu.

demokratického systému. Patří mezi ně

Začlenění takových skupin však může mít na

například:

demokracii pozitivní dopad – například proto, že naplňuje svobodu vyznání, projevu a svobodu spolčování i smírné řešení konfliktů. Mezi tyto vlastnosti patří například:

∑ skupinový étos, který podporuje pocit sounáležitosti a spojení při společném úsilí ∑ skupinové postupy, které napomáhají rozvíjet občanské vědomosti a dovednosti svých členů ∑ týmová práce, která rozvíjí kolegialitu a vůdcovské schopnosti ∑ snaha nepoužívat svévolně stanovená kritéria při přijímání nových členů ∑ vzájemné působení členů skupiny, které pomáhá kultivovat a formulovat jejich zájmy a postoje a zároveň nalézat kreativní řešení problémů ∑ zachování skupinového odkazu a solidarity, pokud tyto naplňují demokratické hodnoty

∑ orientace na skupinu, kdy je potlačena individualita a vyžaduje se bezpodmínečné přijetí skupinového myšlení (syndrom skupinového myšlení – „groupthink“) ∑ opuštění osobní odpovědnosti a svědomí ve prospěch poslušnosti vůči skupině („stádní instinkt“) ∑ výlučnost, která podporuje solidaritu, ale která může rovněž vést k rozdrobení, odcizení a nerovnosti příležitostí ∑ zákaz vyjadřování nesouhlasu, neboť nesouhlas je vnímán jako zrada ∑ víra v nadřazenost vlastní rasy, etnické příslušnosti nebo náboženského společenství, která vede

a metody, nebo nabízejí mechanismus

k nepřeklenutelným rozporům ve

k prosazování hodnot společné občanské

společnosti

kultury ∑ přijetí myšlenky, že „dnes můžeme prohrát,

∑ roztříštění politického systému na skupiny vzájemně nepřátelských politických stran,

ale zítra vyhrajeme“, tedy že můžeme

když toto roztříštění stojí na základě

přijmout určité rozhodnutí, ale pokračovat

společenských frakcí (například etnických

ve svém úsilí

skupin)

∑ odmítnutí strategií typu „vítěz bere všechno“

∑ tvrzení, že určitá rasová, etnická, náboženská nebo politická skupina

∑ tolerance vůči opozičním skupinám

představuje celou zemi nebo je jejím

∑ ochota skupin tolerovat svým členům

jediným spasitelem, čímž si taková skupina

loajalitu i vůči jiným skupinám a ponechat

uzurpuje identitu svrchovaného lidu jako

jim svobodnou volbu v tom, zda se do nich

celku a zaujme jeho místo

chtějí začlenit, čímž se rozšiřuje osobní

∑ odmítání přiznat členům jiných skupin

identita jedince a posiluje se jeho zapojení

jejich lidství, což podrývá ideu, že všechny

do občanského života

lidské bytosti patří do stejného morálního

∑ ochota skupin vytvářet koalice s jinými skupinami, aby zvýšily svůj vliv a rozšířily svůj úhel pohledu na veřejné záležitosti ∑ sebekontrola při sledování skupinových zájmů ve prospěch veřejného blaha

světa ∑ trvání na neslevitelných požadavcích, které polarizují společenství a brání nalezení kompromisu na základě vzájemných ústupků ve veřejné debatě ∑ přesvědčení, že výsledky strategie „vítěz bere všechno“ jsou legitimní ∑ přesvědčení, že všechny politické spory probíhají jako hra s nulovým součtem (když jeden vyhraje, musí druhý prohrát) ∑ odmítání společné občanské identity mezi různými skupinami

4. Vlastnosti politických vůdců a veřejných činitelů. Významný vliv na správné fungování demokratického systému mají vlastnosti konkrétních vůdců v politickém systému, například jejich postoje vůči užívání moci a autority nebo jejich oddanost ústavním principům. Postoje, jednání a metody, které

Postoje, jednání a metody, které škodí

napomáhají demokracii. Političtí vůdci a

demokracii. Političtí vůdci a vládní činitelé

vládní činitelé nesou zvláštní odpovědnost a

mohou mít některé vlastnosti, které

jsou zmocněni využívat významných

podkopávají fungování demokratických

pravomocí. Jejich postoje, jednání a metody

institucí a podrývají důvěru občanů

mají proto nesmírný význam. Mezi vlastnosti

v politický systém. Tyto vlastnosti mohou

politických vůdců a veřejných činitelů, které

také odrazovat mnohem kompetentnější

napomáhají demokracii, patří:

osoby od zapojení do občanského života. Patří mezi ně například:

∑ věrnost liteře i duchu ústavy dané země,

∑ přesvědčení o nadřazenosti svého úsudku a

jejím základním hodnotám a principům

o tom, že hodnoty a cíle dané osoby jsou

∑ schopnost najít, formulovat a podporovat vizi toho, co je pro lid prospěšné ∑ naslouchání projevům veřejné vůle a starost o všeobecný prospěch ∑ úcta vůči zákonům země a přijetí závazku jejich prosazování ∑ dostatečné znalosti a schopnosti pro vykonávání své funkce ∑ ochota nalézat kompromisy a spolupracovat se svými partnery i ostatními vůdci nebo činiteli, včetně politických oponentů ∑ ochota postavit se proti svým partnerům, jiným vůdcům nebo činitelům v situaci, kdy s nimi nelze legitimně souhlasit ∑ ochota vzdát se svého úřadu po vypršení

nadřazeny ústavě a jejím základním principům a že se ve svém jednání nemusí podřizovat ústavním omezením ∑ pohrdání občany i zákonem ∑ stavění se nedosažitelným pro veřejnost ∑ lhostejnost vůči pravdě, spoléhání na překrucování skutečnosti a klamání ∑ demagogické manipulování s lidmi, spočívající v apelování na nízké emoce a ignoranci lidí ∑ touha stále rozšiřovat svou moc nebo uplatňovat moc nad rámec pravomocí svého úřadu ∑ neschopnost nebo neochota využívat legitimní pravomoci

funkčního období nebo po prohraných

∑ korupce, včetně braní úplatků a nepotismu

volbách

∑ protekcionářství při jmenování do

∑ strategické načasování svých kroků, umění jednat v pravý čas, vědět, kdy vyčkat nebo nejednat vůbec ∑ snaha o zachování dobré pověsti

veřejných funkcí ∑ nepružnost, absolutismus, neochota k ústupkům ∑ impulsivní jednání bez řádné porady a

z historického pohledu a snaha zanechat

debaty, či nadměrné protahování a

historický odkaz

nerozhodnost v jednání ∑ touha po slávě a věhlasu na úkor společenské angažovanosti

C. Jaké vlastnosti institucí napomáhají, potlačují nebo utvářejí demokracii? Některé vlastnosti institucí napomáhají zdravému fungování demokratického systému. Jiné mu škodí. Takové vlastnosti, ať už negativní či pozitivní, utvářejí povahu každého demokratického systému. 1. Vlastnosti vládních institucí. Závažný dopad na správné fungování demokracie mají vlastnosti vládních institucí dané země, zejména pak rozdělení pravomocí a rozsah odpovědnosti. Vlastnosti vládních institucí, které

Vlastnosti vládních institucí, které škodí

napomáhají demokracii:

demokracii:

∑ Instituce, jejichž činnost je omezena na

• Instituce, v nichž nejsou dobře definovány

prosazování legitimních cílů nebo záměrů,

pravomoci a odpovědnost. Bez jasně

pro něž byly založeny. Omezení má původ

stanovených hranic mohou instituce při

v ústavě nebo v hodnotách a principech,

výkonu své moci překračovat své

které nejsou formálně definovány, ale které

pravomoci nebo naopak nedostatečně plnit

vycházejí ze zvyklostí dané společnosti.

své povinnosti. Bez jasně definovaných

Tato omezení vyplývají z myšlenky, že

omezení může navíc vládní moc zasahovat

vláda je služebníkem lidu, nikoli jeho

do všech aspektů společnosti a života

pánem, a že základní práva občanů nelze

jednotlivců.

legitimně zrušit. ∑ Instituce, které smí používat pouze ospravedlnitelné prostředky. Ne všechny prostředky, s jejichž pomocí lze dosáhnout

• Instituce, v nichž není omezena volba prostředků k dosahování určitých cílů a záměrů. • Rozptýlení vládních pravomocí do takové

legitimních cílů nebo záměrů, jsou

míry, že nelze nikomu přisoudit

ospravedlnitelné. Používané prostředky

odpovědnost.

musí být omezeny na takové, které jsou

• Lhostejnost vůči lidem vycházející

v souladu se základními demokratickými

z přesvědčení o nadřazenosti úřadů na

hodnotami a principy.

základě znalostí i kompetencí.

∑ Instituce musí být vnímavé vůči problémům • Existuje příliš mnoho kontrolních orgánů, ve společnosti, musí být běžně přístupné

které mají právo veta, takže se většina

občanům a pravidelně se jim zodpovídat a musí dbát na blaho občanů. Instituce musí být natolik pružné, aby dokázaly plnit potřeby státu, ať už takové, které se formují postupně, nebo které se vynoří nečekaně. ∑ Instituce musí naplňovat obecnou

záležitostí ocitá na mrtvém bodě. • Zasahování armády do oblastí, které jsou mimo její kompetence a pravomoc. • Instituce, které se vyznačují vlastnostmi typickými pro „nepřiměřenou správu“. Patří mezi ně například:

charakteristiku „dobré správy“. To zahrnuje

ƒ nekompetentnost

například tyto vlastnosti:

ƒ korupce

ƒ

ƒ strnulost (nadvláda komplexní,

efektivita (plnění vládních cílů bez přemrštěných nákladů, plýtvání a

ƒ ƒ

ƒ

otálení)

ƒ neprůhlednost

integrita (vládnutí bez korupce, věrnost

ƒ neexistence odpovědnosti

základním principům)

ƒ sledování vlastních zájmů (vláda se více

transparentnost (veřejnost může

zajímá o sebe samou než o zájmy své

sledovat institucionální procesy, existují

země)

zřejmé důvody pro přijímaná

ƒ krátkozrakost

rozhodnutí, instituce zvažuje a

ƒ svévole (rozhodnutí jsou založena na

zveřejňuje předvídatelné důsledky své

rozmarech vládnoucích politiků a

politiky)

okamžitých pocitech)

výkonnost (efektivní reakce na požadavky a potřeby občanů)

ƒ

kontinuita a uvážlivost (rozhodnutí přijímána na základě zavedených zásad a v souladu s podstatou každého případu)

ƒ

moudrost (vynalézavost a detailní promýšlení řešených problémů)

ƒ

nepružné a pasivní byrokracie)

vize (široký úhel pohledu a starost o budoucí vývoj)

• Institucionální procesy a uspořádání se vyznačují zásadní spravedlivostí v jednání s jednotlivci, skupinami a lidem jako takovým.

2. Vlastnosti právního systému země. Závažný dopad na správné fungování demokracie mají vlastnosti právního systému země, mezi něž patří racionálnost, průhlednost nebo přístupnost občanům. Vlastnosti právního systému, které

Vlastnosti právního systému, které škodí

napomáhají demokracii:

demokracii:

• Právní systém ztělesňuje základní atributy

• Skutečné účely zákonů jsou skryty a

právního řádu, tj. všeobecné vyhlašování zákonů, oficiálnost, konzistentnost,

zákonům jsou připisovány falešné účely. • Právní systém je nadměrně složitý, což

srozumitelnost, předvídatelnost a

vede ke zmatkům a nemožnosti předvídat

nestrannost.

výsledky.

• Zákony jsou pro veřejnost pochopitelné a přístupné. • Lidé mají základní povědomí o právním systému a jeho činnost je otevřena veřejnému zkoumání. • Lidé mají pocit, že soudní systém pracuje spravedlivě a prosazuje spravedlnost v celé společnosti. • Občané mají možnost podílet se na formulování, aplikování, posuzování a prosazování zákonů. • Pravomoc a záběr působnosti zákona se omezuje na cíle ospravedlnitelné svým

• Zákony jsou nekonzistentní, což vede ke konfliktu jejich výsledků, takže jejich uplatňování se jeví jako svévolné. • Zákony jsou uplatňovány předpojatě a vrtkavě, což vede k nespravedlnosti, ztrátě důvěry lidu, neúctě k zákonům a právnímu systému. • Zákony se často nebo náhodně mění, takže celý právní systém se stává nepředvídatelným a nestabilním. • Zákony jsou tak složité, že je nelze souvisle a pochopitelně vyložit. • Osoby pověřené rozhodováním ve věcech

účelem, které jsou chápány jako rozumné a

zákonů odmítají nebo opomíjejí

legitimní.

ospravedlňovat přijímané zákony a právní

• Zákony mohou být přezkoumávány, opětovně zvažovány a měněny v souladu se základními cíli a zásadami společnosti.

rozhodnutí. • Zákony a rozhodnutí jsou považovány za pevné a neměnné a nelze je modifikovat na základě pozměňovacích návrhů.

3. Vlastnosti, kterými se vyznačuje ekonomika a životní úroveň v dané zemi. Ekonomické podmínky v dané zemi, například její schopnost vytvářet bohatství či otevřenost jejího hospodářského systému vůči zapojení občanů, mohou mít závažný vliv na správné fungování demokracie. Vlastnosti ekonomiky a životní úrovně,

Vlastnosti ekonomiky a životní úrovně,

které napomáhají demokracii:

které škodí demokracii:

• uznávání a ochrana soukromého majetku a

• soustředění bohatství a hospodářské moci

obecného vlastnictví, které pomáhají

do rukou vlády, několika jednotlivců nebo

občanům dosáhnout osobní nezávislosti a

úzké složky společnosti

bezpečnosti a které jsou protiváhou moci a dosahu vlády • rozšiřování hospodářských zájmů vycházejících z rozptýleného vlastnictví,

• majetková nerovnost, která ústí v politickou nerovnost nebo porobení jednotlivců • nákladné a složité zapojení do trhu, které

které přispívá k politické rozmanitosti a

brání podnikání, potlačuje iniciativu a vede

vede k vytváření mnoha center moci a vlivu

ke strnulosti a stagnaci

• vědomí skutečnosti, že ekonomika musí být

• společnost s pevně zakořeněnou třídní

otevřená, kreativní, flexibilní a

strukturou, která udržuje propastné rozdíly

konkurenceschopná:

mezi bohatými a chudými; takový

ƒ

takový hospodářský systém rozptyluje

ekonomický systém navyšuje moc a zdroje

rozhodování v ekonomických

úzkého segmentu společnosti

záležitostech, podporuje produktivní

ƒ

• překážky bránící ekonomické mobilitě,

podnikání a zmírňuje soustředění

které vyplývají ze sociálního postavení

sociální a politické moci

jednotlivců, brání přírůstku sociálního

takový hospodářský systém je do

kapitálu a podrývají demokratické hodnoty

značné míry nezávislý na přímém řízení

• propastné rozdíly mezi chudými a

ze strany vlády, ale může se opírat o

bohatými; propastná nerovnost

vládní regulaci, aby zajistil své

v rozdělování základního zboží a služeb,

fungování a v některých případech

která může vést k bídě a deprivaci, jež jsou

směřoval svou činnost k ochraně

zásadně neslučitelné s demokratickými cíli

veřejných zájmů

a hodnotami

ƒ

vládní regulace může být nezbytná pro

• bezuzdná honba za hospodářským ziskem,

prevenci nebo nápravu selhání trhu a

která vede k nedostatečnému odměňování

majetkových machinací, včetně utváření

pracovníků, škodlivým pracovním

monopolů nebo ničení životního

podmínkám, vyšším nákladům pro

prostředí

spotřebitele, kteří si nemohou dovolit

• spravedlivý proces rozdělování výhod a

základní potřeby; výsledkem je

břemen hospodářství; tento proces je

ožebračování obyvatel, které představuje

prospěšný v tom, že dává jednotlivci

veřejné břemeno a v důsledku zbavuje

možnost změnit a vylepšit svou

dělníky statusu občanů

ekonomickou situaci • dosažení životní úrovně, která umožňuje

• monopolní podmínky, které brání samoregulaci ekonomiky; hospodářství,

svobodné, nezávislé zapojení do veřejného

které se nemůže přizpůsobovat změnám,

života a která podporuje v jednotlivci pocit,

atrofuje nebo se zhroutí

že má zájem na blahu celé společnosti

• kontrola nad hospodářským systémem,

• dodržování zákonů

v němž je stát jediným zaměstnavatelem a

• transparentnost a odpovědnost v systému a

jediným zdrojem příjmů; ekonomická a

fungování obchodu • existence infrastruktury, která podporuje,

politická moc se soustřeďuje ve vládních byrokratických institucích a je odňata

zlepšuje a reguluje fungování obchodu,

autonomním organizacím a členům

např. zákoníky, regulační orgány, finanční

občanské společnosti, kteří pak nemohou

instituce

vytvářet protiváhu k moci vlády

4. Vlastnosti vzdělávacího systému v dané zemi. Závažný dopad na správné fungování demokracie mají vlastnosti vzdělávacího systému dané země, například jeho kvalita, dostupnost a orientace na demokratické hodnoty. Vlastnosti vzdělávacího systému, které

Vlastnosti vzdělávacího systému, které

napomáhají demokracii:

škodí demokracii:

• vzdělávací systém podporuje étos, potřeby

• vzdělávací systém, který podporuje

a záměry demokratické společnosti • vzdělání je dostupné všem členům společnosti a základní vzdělání je povinné pro všechny • rozvíjení všeobecné gramotnosti a znalosti základních početních úkonů a příležitost rozvíjet své dovednosti a znalosti pro další život • snaha o osvětu a kritické zkoumání v protikladu k indoktrinaci a ortodoxii • vzdělání na každé úrovni záměrně

pasivitu a automatické přijímání vládnoucího režimu a jeho ideologie • vzdělání je založeno na přísné ortodoxii nebo neověřených pravdách, kde se mohou klást jen takové otázky, na něž jsou odpovědi předem stanoveny • autoritářské metody učení, které potlačují kreativní zvídavost, skepticismus a další demokratické hodnoty • vyloučení některých složek společnosti z přístupu ke vzdělání

podporuje občanskou způsobilost a

• odstupňovaný přístup k veřejnému

odpovědnost a pěstuje v občanech

vzdělání na základě sociálního,

racionální oddanost základním ústavním

ekonomického nebo politického postavení

hodnotám a demokratickým principům • zavádění a udržování vysokých akademických standardů pro studenty, učitele i školy • rozvíjení intelektuálních schopností a profesionálních dovedností učitelů • otevřenost vzdělávacích institucí vůči veřejnému zkoumání, odpovědnost vůči veřejnosti a kontrola ze strany veřejnosti

• vyčleňování nedostatečných finančních prostředků na vzdělávání • neschopnost zavádět, posuzovat a prosazovat řádné normy pro studenty, učitele i školy • profese učitelů má ve společnosti nízký status a prioritu • neschopnost získávat, školit a udržet si vzdělané a schopné učitele • neochota umožnit učitelům intelektuální a

tvůrčí nezávislost

D. Jak může demokratický politický systém zahrnovat instituce a metody, které nejsou svou povahou demokratické, nebo které obsahují některé základní prvky, jež mohou ohrožovat prosperitu demokracie? Demokracie může potřebovat některé instituce nebo metody, jejichž základní charakter není demokratický, ale které přispívají k fungování, stabilitě a přežití demokracie. Demokratické zřízení může kromě toho potřebovat instituce, které jako celek přispívají k jeho prosperitě, ačkoliv jejich základní vlastnosti jsou ze své podstaty nedemokratické. Některé z těchto institucí a metod mohou být zapotřebí pro naplnění základních záměrů vlády a pro další existenci demokracie jako politického zřízení. Některé takové instituce a metody je nutno tolerovat, neboť jejich zákaz odporuje hodnotám svobodné společnosti. 1. Mezi instituce, které nemají demokratický charakter, ale které jsou v rámci demokracie považovány za nezbytné nebo přijatelné, patří: a. Armáda, domobrana a policie. Některé veřejné organizace jako armáda, domobrana a policie se mohou organizovat a spravovat hierarchicky, tedy způsobem, na který lze nahlížet jako na autoritářský a do jisté míry také jako na uzavřený a neprůhledný. Pokud by tyto organizace měly fungovat v plném souladu s demokratickými procesy, ohrožovalo by to z principu jejich fungování i jejich schopnost plnit svou roli v rámci demokracie. Přesto je nutné nedemokratické prvky těchto institucí a procesů pokud možno minimalizovat a kontrolovat pomocí opatření, která omezují rozsah jejich pravomocí a zajišťují, aby se i tyto instituce v konečném důsledku zodpovídaly veřejnosti, tedy například aby armádu řídila civilní autorita, aby existovaly občanské výbory pro přezkoumání policejních zásahů nebo obecně platné postupy pro dodržování svobody informací. b. Náboženské organizace. Jedním z klíčových principů demokracie je úcta ke svobodě náboženského přesvědčení, právo svobodně se sdružovat a ochrana organizací a spolků, do nichž se sdružují osoby za účelem projevovat a propagovat vlastní náboženská přesvědčení. Třebaže demokratické vlády mohou regulovat činnosti související s právem vykonávat náboženské úkony, náboženské přesvědčení jako takové je mimo dosah jejich pravomocí. Vzhledem k úzkému propojení mezi vírou a sdružováním mohou náboženské

organizace organizovat a spravovat své aktivity se značnou mírou autonomie, a to i když jednají nedemokraticky. Nicméně i osoby, které jsou členy náboženských organizací, mají jako občané právo na ochranu svých širších ústavních a demokratických práv. c. Obchodní společnosti a další organizace občanské společnosti. Obchodní společnosti i některé další právnické subjekty občanské společnosti obecně mívají užší zájmy než společnost jako celek. Při realizaci těchto svých zájmů mohou klást důraz na některá demokratická práva (jako je například právo vlastnit majetek, prosazovat své zájmy u státních institucí) na úkor ostatních (rovnost). Mimo to mohou v rámci prosazování svých relativně omezených zájmů některé své činnosti provozovat v tajnosti, aby omezili přístup veřejnosti k vědomostem a znalostech, které jsou pro jejich činnosti zásadní a klíčové. Bez širšího kontextu by se mohlo zdát, že by tyto charakteristické atributy mohly demokratickým hodnotám škodit, a přitom mohou rozvíjet ekonomickou prosperitu společnosti, občanskou angažovanost, podnikavost, vynalézavost i produktivitu. Jejich prostřednictvím navíc dochází k rozvoji těch segmentů, které by společnost mohla mít sklony zanedbávat (například zájmy některých konkrétních skupin obyvatel, jako jsou tělesně postižení nebo zemědělci). I tyto organizace a společnosti se však musí v konečném důsledku přizpůsobit právnímu řádu nebo zájmu o obecné blaho společnosti jako celku. d. Rodina. Rodina je nejzákladnější a nejpřirozenější formou sdružování osob. Je prostředím, ve kterém se rozvíjí a formuje osobnost člověka, a institucí, která zprostředkovává první kontakt člověka s lidským společenstvím i s autoritami. Zároveň však faktická organizace rodiny obvykle bývá hierarchická a často i autoritářská. Protože demokracie z principu respektuje autonomii osobních mezilidských vztahů, tyto nedemokratické atributy rodiny se obvykle tolerují. Dojde-li však ke konfliktu mezi právem jednotlivce na soukromí a nezávislost a mezi autoritou rodiny, považují demokratické instituce obvykle za svou povinnost chránit práva jednotlivce či autoritu rodiny, tedy chránit jednotlivce proti fyzickému či psychickému týrání či zneužívání, nebo potvrdit právo rodiny vychovávat své děti v souladu se svým přesvědčením. e. Školy. Jako instituce zaměřené na plnění některých klíčových rolí v rámci širšího demokratického společenství fungují školy do jisté míry jako uzavřené komunity s vlastním institucionálním účelem. Aby tento účel mohly naplňovat – tedy aby mohly studentům vštěpovat znalosti, předávat dovednosti a navykat je na určitý systém bádání a myšlení –, nemohou školy zachovávat rovnostářský přístup při stanovování svých cílů a

metod. Zároveň není možné ve školním prostředí zachovávat a rozvíjet celou škálu práv, která jsou vlastní širší komunitě, kde má každý jednotlivec k dispozici plnou paletu práv souvisejících s osobní autonomií a sebeurčením. V prostředí školy tudíž jednotliví účastníci nemají konečné slovo v rozhodování o svém chování a jednání. Skutečnost, že způsob organizace a řízení vzdělávacích institucí nesplňuje všechny kritéria demokracie, lze tedy ospravedlnit nezkušeností studentů se zodpovědnou individuální autonomií i jejich neznalostí a nevzdělaností v mnoha důležitých předmětech, včetně politického náhledu. Společnost tak dává učitelům a dalším představitelům školy právo vést systém výuky a školu obecně na základě svých znalostí a zkušeností. Bez tohoto institucionální pověření by školy nebyly schopné naplňovat svůj úkol a úlohu formovat demokraticky smýšlející občany, schopné autonomně jednat a myslet a plnohodnotně se účastnit občanského života v rámci širší komunity. To je také důvod, proč školy mívají hierarchické uspořádání a proč jsou vedeny direktivním způsobem. Přestože interní vzdělávací procesy se nemusejí plně slučovat s procesy a zvyklostmi, které formují život v demokratickém společenství, měly by školy v rámci své každodenní činnosti ztělesňovat i hájit demokratické hodnoty i principy. Nedemokratické atributy školy se navíc považují za přípustné pouze v rozsahu, který je legitimní a přínosný pro naplnění jejich cílů ve prospěch demokratické společnosti. f. Orgány státní správy. Některé specializované státní instituce existují proto, aby zajišťovaly odbornou správu některých přesně stanovených potřeb společnosti, jako je například centrální bankovnictví a řízení měnové politiky, dodávky plynu, vody, elektřiny a dalších veřejných služeb, správa dopravní infrastruktury nebo péče o životní prostředí. Tyto státní instituce mohou pro výkon svých funkcí, jež jim uložil demokratický politický systém, potřebovat určitou samostatnost a autonomii, včetně nezávislosti na momentálním rozložení politických sil, nebo by v jejich případě nebylo prospěšné, aby se ohledně svého rozhodování a postupů zodpovídaly přímo lidu jako celku. I ony se však musejí v konečném důsledku zodpovídat demokratickým institucím, které je vytvořily a které si zachovávají právo je zrušit. g. Nezávislé soudnictví. Také soudní moc pro nezávislost, poctivost a bezúhonnost ve svém rozhodování potřebuje rozsáhlou institucionální autonomii, jakož i určitou izolaci a ochranu před politickými vlivy a výkyvy společenských

nálad, případně aby ji vykonávaly osoby, které se v otázkách svého mandátu nemusejí zodpovídat voličům a nemusejí se zabývat jejich podporou. I justice však může vykazovat některé demokratické rysy, jako například jmenování soudců na základě demokratické volby, přímé či nepřímé volební potvrzení či přezkoumání jmenování soudců, nebo povinnost soudců podávat veřejná vysvětlení, jak jejich rozhodnutí ovlivňuje politická moc. Mládí a nezkušenost studentů a účel vzdělávání ospravedlňuje takové řízení vzdělávacích institucí, které nemusí splňovat všechna demokratická kritéria.

2. Praktiky, které jsou ze své povahy nedemokratické, ale které slouží demokratickým cílům, a proto je lze v demokracii považovat za přínosné nebo potřebné. Za některých okolností mohou vznikat rozpory mezi svobodou jednotlivce a potřebou demokracie získat aktivní účast svých občanů. Svoboda jednotlivce koneckonců může zahrnovat jeho právo odmítnout účast v politickém procesu. Je-li to nutné pro zachování politického systému, který chrání svobodu a práva ostatních spoluobčanů, může se však demokratická společnost za určitých okolností domáhat jisté formy účasti ze strany takového jednotlivce. Mimoto má někdy realita praktického politického života za následek činnosti, které lze z pragmatického hlediska považovat za ospravedlnitelné, třebaže mohou být proti duchu demokracie a/nebo konstitucionalismu. Ani takové činnosti a praktiky však nesmí zajít tak daleko, aby popřely zásadní principy vlády lidu a ústavního pořádku. a. Konflikty mezi individuální svobodou a potřebami demokracie • Povinnost registrace stran a/nebo finanční podpory • Povinná účast u voleb • Branná povinnost • Povinná účast v soudní porotě b. Rozpory mezi praktickými potřebami a principy • Politicky podporovaná účast lidu ve věcech veřejných • Disciplinární komise nebo tribunály, které mohou odvolat svobodně zvolené funkcionáře • Neveřejná jednání a zasedání úřadů a institucí státní správy

• Použití výjimečných pravomocí v případě nouze, jako je reakce na náhlou hrozbu nebo pro potřeby ochrany životů a majetku E. Jak může demokracie vytvářet podmínky a okolnosti, které narušují její vlastní základy a principy? I v rámci efektivně fungujícího politického systému, který stojí na pevných demokratických principech, může dojít k ohrožení a narušení demokracie některými okolnostmi a trendy v politického systému, které vyplývají ze samotných demokratických procesů nebo způsobu myšlení. Například: 1. Potřeba činit rozhodnutí na základě počtu hlasů často vede k vytváření frakcí, k všeobecnému rozvratu a k postoji „vítěz bere všechno“. 2. Úspěch demokracie při správě věcí veřejných může vyústit v samolibost, nekritickou všeobecnou spokojenost se stavem společnosti a v individuální zahleděnost a sobeckost, a tudíž vyzdvihování významu soukromé sféry nad sféru veřejnou. 3. Úspěch tržní ekonomiky v demokracii může vést k nerovnostem v přístupu k bohatství, které vedou k třídnímu rozdělování až tříštění společnosti a k podkopávání a narušování sociální soudržnosti. 4. Demokracie umožňují jednotlivcům získávat, shromažďovat a vykonávat politickou moc. Pokud některé osoby akumulují a zneužívají moc pro své vlastní zájmy na úkor blahobytu celé společnosti, vede to přirozeně k rozvoji korupce. 5. Společenství, která si cení demokratického způsobu rozhodování, mohou dojít k závěru, že všechny veřejné záležitosti by měly být spíše než prostřednictvím institucí rozhodovány prostřednictvím lidu. V případě extrémních „superdemokracií“ mívá neustálé veřejné hlasování o každé maličkosti spíše destabilizující účinek. 6. Přecení-li se jeden prvek demokracie natolik, že nahradí celý demokratický politický systém, může extrémní důraz na tento prvek zkreslit a zdeformovat systém jako takový. Příkladem může být situace, kdy referenda nahrazují parlamentní legislativní diskusi nebo kdy majoritní systém a jeho zastánci rozhodují o právech lidu. 7. Úspěch demokratických institucí při řešení veřejných problémů může mít za následek pokles zájmu občanů o politický život a dokonce rezignaci na vlastní občanské povinnosti a ochotu nechat ostatní, aby vládli za ně. Tento proces může vyústit ve ztrátu demokracie jako takové.

8. V demokracii vždy existuje riziko, že někteří lidé budou považovat její základní principy za samozřejmost nebo že je nedokáží pochopit či na ně zapomenou. Nejsou-li tyto principy trvalou součástí a inspirací politického diskurzu, může dojít k rozvrácení samotných základů politického systému. 9. Nekritický obdiv k demokracii a její vychvalování může lidi dovést k závěru, že společnost dosáhla vrcholné, nejrozvinutější fáze svého vývoje, což vede ke strnulosti, neschopnosti přijímat kritiku, k vyprázdněnosti demokratických principů a jejich přeměně na neživotaschopná dogmata. F. Které vlastnosti demokratických politických systémů pomáhají potlačovat a eliminovat vznik okolností, jež by mohly ohrozit jejich základy? Demokratické principy netvoří pouze základ zdravého politického systému, nýbrž zároveň také chrání demokracii před některými zkázonosnými okolnostmi a trendy, jako například: 1. Otevřenost demokratické společnosti k průzkumu nabízejících se možností, jakož i ochota demokracie přijímat změnu a reagovat na kritické podněty, do jisté míry chrání demokracii před sebeuspokojením z vlastních výdobytků a úspěchů. 2. Protože demokracie závisí na zájmu lidu o věci veřejné, systém vládnutí v demokratických politických systémech musí být založen na transparentnosti a širokém společenském povědomí o probíhajících procesech. Jak transparentnost, tak veřejná informovanost pomáhají udržovat zájem o postoje, událost a trendy, které by demokracii mohly ohrozit. Tato otevřenost spolu s převládajícím sklonem k sebekritické reflexi pomáhá odhalovat problémy, které ohrožují politické zřízení nebo demokratickou identitu občanů. . 3. Demokracie stojí na základě několika svých nejdůležitějších principů, a proto je přirozené, že se dovolává jejich uplatnění i při veřejném rozhodování. Tím, že se k základním principům často vrací, dosahuje toho, že se jim nebudou zpronevěřovat veřejné záležitosti. Mají-li demokratičtí vůdci postupovat idealisticky, musejí vyžadovat, aby se lidé drželi oněch počátečních hodnot. 4. Demokratické politické instituce jsou předmětem trvalé diskuse o svém významu a způsobu, jakým zachovávají věrnost základním demokratickým principů. Tyto diskuse udržují veřejné povědomí o existenci těchto principů a zároveň mohou občany vést k jejich lepšímu porozumění i k větší identifikaci s hodnotami, které představují a hájí.

5. Demokratický politický systém nabízí občanům širokou škálu institucionálních i neformálních prostředků, jak mohou vyjádřit své pochyby a námitky proti činnostem a zvyklostem, které nejsou v souladu s hodnotami demokracie. Mezi takové prostředky mimo jiné patří ústavní soudnictví a další právní postupy, politický aktivismus, fungující systém politických stran, občanská spoluúčast a institucionalizované domácí vzdělává. 6. Demokratický politický systém se obvykle nepokouší řídit všechny aspekty lidského života a existují i zdroje mimo oblast veřejné správy, které umožňují občanům postavit se proti případnému zneužívání moci nebo porušování demokratických principů. Pokud navíc občané chápou a vnímají, že jejich angažovanost může přinést nápravu politických problémů vyplývajících z mezilidských vztahů nebo samotného uspořádání společnosti, rozvijí se jejich odpovědnost za ochranu demokracie a jejích principů. 7. Pochopení, že demokracie jako taková je ze své podstaty zranitelná, může v lidech stimulovat odpovědnost a snahu o demokracii pečovat. G. Kdo nese odpovědnost za rozvoj a zachování demokracie? Odpovědnost za budoucnost demokracie spočívá na bedrech lidu, který ji tvoří, tedy lidu jako celku, i na bedrech jednotlivých občanům, kterým by měla sloužit. 1. Rozsah odpovědnosti v demokracii. Čím širší je rozložení politické moci ve společnosti, tím větší odpovědnost pociťují občané za zachování existence a prosperity politického řádu. V demokracii odpovědnost za udržování účinnosti politického a ústavního systému nese lid jako celek i každý jednotlivý občan samostatně. 2. Živá demokracie. Občané, kteří étos demokracie přijali za svůj, naplňují její myšlenky a principy (svoboda, rovnost, sounáležitost) i ve svém každodenním životě a podporují její metody a instituce. Jsou individuálními zmocněnci demokracie i její kolektivní hybnou silou, nadto i základním předpokladem její odolnosti.

V. Jak demokracie funguje? A. Jak demokracie využívá a řeší konflikty? B. Co jsou instituce? C. Proč demokracie ke svému fungování potřebuje vládní instituce? D. Jaké alternativní druhy uspořádání veřejných institucí slouží cílům demokracie? E. Jakým způsobem lidé realizují své cíle prostřednictvím institucí demokratické veřejné správy? F. Jak k dílu demokracie přispívá právo a jeho specializované instituce? (bude přidáno později) G. Jaký je vztah mezi demokratickými veřejnými institucemi a politickými stranami? H. Jak k fungování demokracie přispívají volby? I. Jak občanská společnost v demokracii přispívá k výkonu moci politickými a veřejnoprávními institucemi?

V. Jak demokracie funguje? Demokracie jako způsob života i jako politický systém nevzniká spontánně jako jakýsi přirozený způsob uspořádání lidstva. Právě naopak, je výsledkem systému práva a vládnutí, který vyprodukoval instituce, jež v konečném důsledku umožnily lidem svobodně vykonávat svou politickou vůli. Demokracie je však více než jakýsi politický a institucionální systém, neboť se dotýká všech aspektů veřejného života společenství, a tedy i všech aspektů veřejného života jednotlivých občanů. V demokracii je vláda v rukou lidu, je jeho majetkem. Lid je tedy v tomto smyslu základním stavebním prvkem demokracie. Účelem demokratických institucí ve veřejném životě je odrážet potřeby a záměry lidu a jednat ku prospěchu lidí v jejich každodenní činnosti. Demokracie funguje prostřednictvím široké škály institucí, jejímž společným cílem je podporovat lidskou soudržnost a napomáhat lidu k dosažení jeho kolektivních cílů. Demokratické instituce tudíž nejsou jen konvenčním prostředkem vládnutí, nýbrž i způsobem, jakým se lidé organizují a sdružují při prosazování svých hodnot a zájmů. Demokracie v sobě zahrnuje nejen politické a veřejné instituce, ale i instituce občanské společnosti. Instituce se podle svých základních vlastností dají rozdělit na občanské, politické a vládní. Jelikož demokracie je společenstvím osob, které z „lidu“ činí politické těleso, a jelikož veřejný život občanů se ve valné míře odehrává ve veřejné sféře, pro fungování demokracie bývají nejdůležitější občanské instituce, se kterými lidé přicházejí do přímého styku. Mezi tyto instituce patří instituce občanské společnosti , například dobrovolná sdružení, v širším pojetí však zahrnují veškeré regulované a trvalé vzorce interakcí mezi jednotlivci a skupinami obecně. Je třeba zdůraznit, že pro demokracii jsou zásadní spíše tyto občanské instituce, třebaže ve středu zájmu obvykle stojí instituce veřejné správy. Nezbytné jsou však i politické instituce, jako například politické strany, neboť poskytují prostor, kde může politické těleso kolektivně jednat. Nelze opominout ani instituce vládnutí, jako například zákonodárný sbor, které jménem lidu vykonávají politickou moc, aby byl zachováván pořádek a dosahovalo se společně dohodnutých cílů. Tam, kde žije pohromadě velký počet lidí, kteří se snaží dohodnout na společných cílech, je víceméně nevyhnutelné, že mezi nimi bude docházet ke sporům a konfliktům. Ve veřejné sféře se dává v sázku ještě více, neboť případný spor může zachvátit celou společnost, stejně

jako celou společnost mohou ovlivnit výsledky takového konfliktu. Demokracie si však nevyhnutelnost sporů v lidské společnosti uvědomuje a snaží se využít energie konfliktů jako zdroje vitálnosti, rozmanitosti a pestrosti, i jako zdroje pokroku. Konflikty přinášejí alternativní řešení a otevírají možnost volby. Proto lze na konflikt nahlížet jako na prvek, který rozvíjí demokracii a svobodu. Jak demokracii, tak svobodu však může rozbít násilný konflikt. Demokratické politické systémy reagují na společenské konflikty tím, že se snaží vytvářet nenásilné prostředky pro jejich řešení a zvládnutí za pomoci institucí, jež mají naplňovat cíle a principy demokracie. A. Co jsou instituce? Institucemi je míněn způsob uspořádání formálních rolí a zažitých zvyklostí, které se vyvinuly nebo byly vytvořeny pro plnění funkcí a potřeb společnosti nebo společenských skupin. Všechny formy vládnutí vyžadují pro své fungování určité instituce. Instituce obvykle musejí řešit mnoho protikladných požadavků a potřeb a rozhodovat o jejich řešení nebo vyřízení. Slouží k formulování a uspokojování společenských cílů a potřeb, k hledání konstruktivního řešení konfliktů či k předcházení nebezpečných a násilných konfliktů, i k jejich potlačování. 1. Typické vlastnosti institucí a. Konzistentnost a předvídatelnost. Instituce obvykle existují po delší časové období a fungují v souladu se zažitými postupy. Tato stálost a tento řád mohou přinášet spolehlivost a předvídatelnost, ale také mohou vyústit ve stagnaci a strnulost. b. Kontinuita a trvání. Na rozdíl od jednotlivců mohou instituce existovat po takřka neomezenou dobu. Jejich členové a představitelé přicházejí a odcházejí, ale instituce samotné dokáží přetrvávat a dokonce vytvářet pojítko mezi generacemi. Svým způsobem tedy instituce vnášejí do neustále se proměňující lidské společnosti stálost a trvanlivost. Mohou však také zastarat a stát se překážkou dalšího rozvoje, nebo ztratit ze zřetele svůj původní účel. c. Paměť a odborné znalosti. V průběhu svého trvání si instituce vyvinou vlastní „institucionální paměť,“ která vychází z tradic, zvyklostí, historických nebo současných zápisů či záznamů i ze zkušeností jednotlivců, kteří v nich dlouhodobě působí či působili. Tato institucionální paměť slouží k přenosu a sdílení získaných informací, odborných znalostí i způsobu uvažování. Instituce však také mívají sklon bránit se změnám. d. Střediska moci. Etablované instituce ze své podstaty slouží jako určitá pojistka, která brání vzniku spontánního hromadění nebo nebezpečných projevů moci (např. řádné soudy

oproti vládě ulice). Mohou ale také přivodit kolaps nebo přivádět problémy do slepé uličky. e. Rovnováha. Instituce spolu také mohou soupeřit a rozvíjet tak rovnováhu mocenských sil, která je zdrojem rozmanitosti a svobody, a bránit jednotlivým silám či kombinaci zájmů sil získat celkovou převahu. Mohou ale také usilovat o zvětšování a prosazování vlastního vlivu na úkor jednotlivců i ostatních organizací. 2. Druhy a typy institucí. Následuje přehled různých druhů a typů institucí, které mohou být přínosné pro fungování demokracie. a. Formální struktury a organizace – náboženské a charitativní organizace; školy a univerzity; složky branné moci; organizace státní moci jako například zákonodárný sbor, vládní kabinet a soudní systém. b. Pravidelně se opakující procesy – rozhodování většinovým hlasem (legislativní proces, volby apod.); řízení před porotou c. Zavedené a vžité vztahy – manželství, přátelství, vztah lékaře a pacienta, trvalá politická uskupení, mezinárodní spojenectví a koalice d. Uznávané vzory chování – rezignace vlády po vyhlášení nedůvěry B. Proč demokracie pro své fungování potřebuje politické a vládní instituce? Politické a vládní instituce jsou pro fungování demokracie důležité v tom, že se starají o každodenní správu věcí veřejných a dokáží aktuálně využívat případné příležitosti či řešit vznikající krize. Tyto instituce tedy představují praktický prostředek k realizaci vlády lidu se všemi závaznými důsledky, které z toho vyplývají. Politické instituce, mezi které lze počítat například politické strany nebo do určité míry i sdělovací prostředky, fungují jako prostředníci mezi lidem a formálními institucemi státní moci. Vládní instituce jsou orgány zmocněné ústavními zákony, ústavou, zažitou tradicí nebo konvencí k tomu, aby v rámci pravidel a zákonů vykonávaly, vykládaly a aplikovaly politickou moc. Cíle a principy demokratické organizace vládnutí lze realizovat mnoha různými způsoby, prostřednictvím rozmanité škály konkrétních institucí a jejich uspořádání a struktury (alternativní uspořádání zákonodárných sborů i struktury vztahů a pravomocí legislativní a výkonné moci). Bez ohledu na konkrétní vybraný model musí takto vytvořené instituce při své činnosti vždy sledovat demokratické cíle a používat demokratické prostředky. Musejí postupovat uvážlivě, na základě řádné diskuse a ctít nesouhlasné názory. Musí dávat

prostor široké škále názorů a případné spory a konflikty řešit nenásilnou, mírovou cestou. V případě demokratických institucí musí mít vždy poslední a rozhodující slovo o jejich uspořádání i pravomocích suverénní lid, jakož i právo jejich uspořádání a pravomoci kdykoliv změnit nebo upravit. Složitost, specializace, rozsah i měřítko, v jakém fungují moderní demokratické společnosti, vyžadují, aby v mnohých otázkách týkajících se správy věcí veřejnýchrozhodovaly, spíše než lid samotný, jménem lidu vládní a veřejné instituce. Přesun odpovědnosti za rozhodování na formální vládní instituce kromě toho přináší veřejnosti jistý odstup, který umožňuje podrobovat rozhodnutí a další aktivity orgánů veřejné správy kritičtějšímu i objektivnějšímu hodnocení. Tento odstup tudíž umožňuje lidu lépe sledovat, zdali formální instituce postupují v souladu s veřejnými zájmy, kontrolovat a ovlivňovat jejich působení a účinněji se dožadovat případné odpovědnosti ze strany takových institucí nebo jejich představitelů. Mezi základní cíle a funkce demokratických politických, vládních a veřejných institucí patří zajišťování bezpečnosti, rozvíjení a udržování sociálního smíru a individuální svobody, řízení a řešení sporů a konfliktů, podpora pokroku a prosperity, řízení těžby, distribuce a využívání přírodních zdrojů, ochrana a prosazování práv a povinností, zabezpečování vzdělávání občanů a s tím související propagace a podpora demokratických hodnot, jakož i zastupování příslušného politického zřízení či státu navenek v mezinárodních vztazích. Demokratické instituce tyto své cíle a funkce uskutečňují takto: 1. Vytvářením veřejné agendy, která by řešila veřejné problémy. Občanské, politické a vládní instituce představují základní nástroje, jimiž demokratické společnosti řeší veřejné problémy. Než je ovšem možné přistoupit k samotnému řešení, je nejprve nutné tyto problémy rozpoznat a definovat a poté seřadit podle důležitosti. Tomuto procesu se obvykle říká „vytváření veřejné agendy“. V demokracii se procesu vytváření a stanovování veřejné agendy účastní všechny příslušné občanské, politické i vládní instituce. 2. Realizací veřejné agendy. Vytváření veřejné agendy je složitý proces, který zahrnuje neustálé přehodnocování a začleňování změn a úprav. Jakmile se však určité problémy dostanou do popředí zájmu, očekává se, že je vládní instituce začnou odpovídajícím způsobem řešit. Přijetím určitého postupu ze strany vládních institucí, který se týká

některé z položek veřejné agendy, se z předmětu veřejného zájmu stává předmět veřejné politiky. Součástí veřejné politiky může být například tvorba, změna, prosazování nebo posuzování určitých předpisů nebo zákonů, zakládání vládních či nevládních institucí či přesouvání některých povinností a odpovědností na nevládní organizace. Všechny fáze související s rozpoznáváním problémů a příležitostí a jejich řešením a využíváním jsou součástí politického procesu. 3. Posuzováním alternativních možností a řešení. Součástí demokratického politického systému je posuzování a hodnocení rozhodnutí učiněných během řešení veřejných problémů a prosazování veřejných zájmů, ať už se hodnocení odehrává formou veřejné diskuse, prostřednictvím médií či odborných analýz a rozborů, nebo v podobě formálnějších mechanismů, jako je například veřejné hlasování, či na základě dohledu ze strany veřejných, legislativních a soudních institucí či speciálních komisí, úřadů a výborů. C. Jak demokratické instituce řeší a usměrňují konflikty? Některé politické systémy se konfliktem cítí ohroženy a snaží se jej potlačit nebo odstranit jeho příčiny. Lidské bytosti však mají přirozený sklon odlišovat se ve svých názorech nebo mít rozdílné zájmy, jakož i sklon převádět tyto své odlišnosti a rozdílnosti do sporů a konfliktů, které nelze urovnat jinak než zásahem ze strany veřejných institucí. Politické systémy, které potlačují spory nebo odstraňují jejich příčiny, popírají lidskou přirozenost a potlačují svobodu, která není možná bez práva odlišovat se a volně projevovat a prosazovat odlišné názory, což může mít dopad i na veřejné záležitosti. . Pro demokratické politické systémy je konflikt jejich nedílnou a přirozenou součástí. Dalo by se dokonce říci, že se demokratické politické systémy snaží konflikty samy vytvářet a využívat pro své potřeby jako přínosný zdroj vlastní vitality a rozvoje. Má-li však demokracie přežít, nemůže tolerovat všechny druhy a projevy konfliktů, nýbrž musí vytvářet předpoklady pro jejich pokojné řešení a bránit těm konfliktům, které škodí jejím hodnotám. 1. Konflikty, které prospívají demokracii. Konflikty idejí a zájmů rozmanitých institucí a organizací, soupeření mezi zastánci různých řešení veřejných problémů, spory ohledně smyslu a uplatnění základních principů a hodnot, které jsou nezbytné pro zdravé fungování demokracie.

2.

Konflikty, které brání formování a ohrožují existenci demokracie. Demokracii

ohrožují zásadní konflikty mezi jedinci s rozsáhlou mocí, tedy například mezi politickými a vojenskými vůdci;hluboké rozkoly mezi různými strnulými, uzavřenými nebo nesmiřitelnými názorovými frakcemi – etnickými, náboženskými, třídními nebo jazykovými skupinami obyvatelstva; a konečně násilný konflikt mezi různými složkami vlády. 3. Řešení a řízení konfliktů v demokracii. Rozdíl mezi řešením a řízením konfliktů spočívá v tom, že řízení se vztahuje k dlouhodobým konfliktním situacím, které se vzpírají přímému řešení. Řešením konfliktům se míní situace, kdy lze konflikty dovést do úspěšného konce, jako jsou například spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Mají-li si demokracie zachovat určitou míru stability, je nutné, aby si občané uvědomovali význam zachování řádné rovnováhy mezi konfliktem a souladem v politickém životě. V mnoha případech může umírněnost na jedné straně a snahy o dojednání smíru na straně druhé zabránit nebezpečné eskalaci problému, která by znamenala vážné ohrožení pokojného občanského soužití. V jiných případech musejí do řešení sporu vstoupit orgány veřejné moci. Za takových okolností je však nutné, aby prostředky zvolené takovými orgány zůstaly v souladu s demokratickými hodnotami a principy. Mezi takové demokratické prostředky řešení a řízení konfliktů patří například svobodné a regulérní volby, řádný soudní proces, rozhodčí řízení, podpora při dojednání smíru, správné užití policejních pravomocí a zdrojů a podobně. D. Jaké alternativní struktury a formy uspořádání institucí veřejné správy pomáhají řešit konflikty a slouží cílům demokracie? Vnitřní struktura institucí a uspořádání jejich vzájemných vztahů rovněž odpovídají potřebě předcházet konfliktům a konstruktivně je řešit. Například je možné navrhnout jednací řád zákonodárného orgánu způsobem, díky němuž případné spory rychleji a viditelněji vyplují na povrch, což v konečném důsledku usnadní výslednou cestu ke kompromisu. Stejně jak je možné uspořádat vztahy mezi různými zákonodárnými orgány tak, aby případné třecí plochy a soupeření vedly k rozvážnějšímu a důkladnějšímu legislativnímu procesu.

Vnitřní struktura a vnější uspořádání veřejných institucí může být demokracii jak ku prospěchu, tak ke škodě. Komplexní hodnocení se však nemůže opírat pouze o posouzení jejich efektivnosti nebo nákladů. Je třeba sledovat i to, aby případné vlastní instituce

splňovaly požadavky na funkčnost a praktičnost, tedy aby vyhovovaly každodenním potřebám, a přitom odrážely demokratické hodnoty a principy. 1. Jak určit, zdali konkrétní struktura a uspořádání veřejných institucí slouží demokratickým hodnotám a principům. Neexistuje jedno jediné uspořádání a struktura veřejných institucí, které by nejlépe vyhovovalo požadavkům demokracie. Při případném posuzování a hodnocení je však dobré sledovat zejména dvě hlavní sady kritérií, které se navzájem doplňují. Jsou to: a. Kritéria související s praktičností a efektivností institucí, tedy to, zdali •

je pro rozhodování k dispozici dostatek informací a zdali se tyto informace smysluplně využívají

•

zavedené procesy umožňují sběr a posuzování všech faktů, názorů a soudů potřebných k tvorbě poučených rozhodnutí

•

existuje jasné rozdělení funkcí a s tím související rozdělení odpovědnosti

•

role jednotlivých institucí odpovídají jejich schopnostem a odborným znalostem

•

jsou funkce realizované jednotlivými institucemi sladěny, aby přinášely potřebné výsledky

•

jsou instituce schopné dosahovat potřebných výsledků včas

•

jsou instituce při utváření veřejné politiky schopné jednat s odpovídající rozhodností.

b. Kritéria související s naplňováním principů a hodnot, tedy to, zdali •

je způsob fungování institucí otevřený a transparentní

•

jsou vládní instituce pro občany dobře dostupné

•

instituce zlepšují a rozšiřují znalosti občanů a jejich schopnost kriticky uvažovat

•

je odpovědnost institucí vůči občanům jasně stanovené a dobře vymahatelná,

•

stávající systém podporuje a přijímá názorovou rozmanitost

•

k jednotlivým rozhodnutím ve veřejné sféře přistupuje až po zralé úvaze

•

rozhodovací procesy vyžadují, aby posouzení a uvážení rozmanitých názorů probíhalo řádně

•

vzájemné soupeření mezi jednotlivými institucemi omezuje a drží pod kontrolou zneužití moci ze strany jedné z nich

•

stanovené institucionální procesy jsou spravedlivé, veřejně známé, uplatňované, stabilní a spolehlivé.

2. Různé formy a uspořádání institucí, které slouží demokratickým hodnotám a principům a uskutečnitelnosti demokracie. V každém politickém systému musejí odpovědnost za vytváření, výklad a uplatňování veřejné politiky nést jeho instituce. Jejich úlohy se obvykle dělí na zákonodárnou (legislativní), soudní a výkonnou (exekutivní). Každou z těchto úloh lze svěřit určité instituci nebo vládnímu úřadu, který má zvláštní pověření vykonávat svůj díl veřejné politiky. Úlohy lze rovněž slučovat nebo rozdělit mezi několik institucí s různými způsoby uspořádání. Aby mohla demokracie fungovat, nemůže politická moc zůstat nediferencovaná nebo soustředěná v rukou jedné vládní instituce nebo jedné osoby, jak je tomu ve volené diktatuře. Rozdělení vládní moci je nezbytné pro zachování svobody občanů, neboť brání koncentraci moci a zažehnává konflikty tím, že poskytuje řadu oblastí, v nichž mohou občané projevovat svou rozdílnost. Vládní moc může být rozdělena na několika úrovních, případně mezi několik institucí či úřadů podle jednotlivých úloh. a. Různé způsoby rozdělování vládní moci jako celku. Stupeň centralizace nebo decentralizace vládní moci lépe naplňuje určitá kritéria než kritéria jiná. Vysoce centralizovaný systém může například rozšířit možnosti, jak pohnat vládu k zodpovědnosti, zatímco decentralizovaný systém může zlepšit přístup občanů k vládnutí. Rozdělení určitých pravomocí mezi různé úrovně vlády může také napomáhat nebo naopak škodit uplatňování standardů. Může například nastat případ, kdy může být určitá politika stanovena na centrální úrovni, ale lépe by se přitom uplatnila na úrovni lokální. •

Unitární systémy. V unitárním systému zůstávají všechny úlohy vlády – vytváření, výklad a uplatňování veřejné politiky – v rukou centrální vlády. I v případě, že vláda deleguje či přenese část své moci na místní správu,

zachovává si pravomoc takto delegovanou moc opět odejmout a vykonávat ji přímo. I když unitární systém může v reakci na naléhavé záležitosti klást důraz na rozhodnost a efektivitu, koncentrace moci může vést k omezení debaty, která by jinak vznikala v důsledku vzájemné konkurence institucí. •

Federativní systémy. Ve federativním systému je moc rozdělena a sdílena mezi centrální vládou s celonárodní zodpovědností a jednotlivými národními vládami, které mají převážně lokální odpovědnost. Takový systém umožňuje omezovat a kontrolovat užívání moci, protože moc je rozptýlena mezi různé úrovně vlády. Může v něm však docházet k rozostření jasně stanovených povinností.

•

Konfederativní systémy. Konfederace je forma federalismu, v níž zásadní moc náleží jednotlivým národním vládám na nižší úrovni, které následně delegují část své moci na centrální vládu. Národní vlády mohou takto delegovanou moc opět odejmout a v některých případech si zachovávají i možnost od konfederace se odtrhnout . Takový systém může podporovat a umožňovat soupeřící názory. Zároveň však může bránit stabilitě a předvídatelnosti.

b. Možné způsoby uspořádání základních úloh vlády. Oddělení různých úloh vlády a jejich přidělení konkrétním institucím je výsledkem strategií pro dosažení proveditelnosti a účinnosti a rovněž se jím zachovávají priority v oblasti hodnot a principů. Uskutečnitelnosti a účinnosti vládnutí lze dosáhnout umožněním vzájemné interakce a konkurence vládních úřadů s funkčně oddělenou mocí, nebo tím, že samostatné úřady budou do určité míry sdílet stejné pravomoci. Takové oddělení však rovněž může omezovat rozhodnost. Rozdělení moci mezi různé úřady umožňuje občanům vybírat si členy více úřadů a rozšiřovat tak možnosti lidového zastoupení. Rozdělení a rozptýlení moci může však zároveň vést k nejasnostem ohledně odpovědnosti za rozhodnutí vlády. •

Parlamentní systémy. V parlamentních systémech náleží vládní moc orgánu, který se často nazývá „parlamentem“ a který může vykonávat zákonodárnou a výkonnou moc, i některé funkce moci soudní. Parlamentní systémy kladou důraz na bezprostřední a přímé zastoupení, tvorbu veřejné politiky, které předchází rozsáhlá debata, a vnímavost vůči vůli lidu.

Vzhledem k tomu, že vedení výkonné moci je vybíráno zákonodárnou složkou, je výkonná složka bezprostředně odpovědná složce zákonodárné. „Vyslovení nedůvěry“ ze strany parlamentu, které vede k „pádu vlády“, si vynutí zásah ze strany lidu, tedy volby. Lidé ve volbách vyberou nový parlament, který následně ustaví novou „vládu“. Pokud výkonná moc vládne s pomocí velké většiny v parlamentním systému, ochabuje tím kontrola nad mocí a vláda může řídit stát bez účinného omezení, což podrývá principy konstitucionalismu. Parlament s minimální nebo nespolehlivou většinou mívá nad „vládou“ jen slabou kontrolu. Tato slabost může vést ke zvýšenému sledování veřejného mínění ze strany veřejných činitelů, případně může i ohrozit stabilitu systému. V parlamentních systémech je oddělena funkce „hlavy státu“ od funkce „hlavy vlády“. Hlavou státu může být panovník nebo „prezident“, který zastává svou funkci buď trvale, nebo na omezenou dobu. Pád „vlády“ nemá na hlavu státu vliv. Takový panovník nebo prezident nemá žádnou skutečnou výkonnou moc. Jeho úlohou je ztělesňovat jednotu státu, případně symbolizovat lid jako celek. Kromě toho může mít hlava státu určité procedurální povinnosti, například může formálně pověřovat vůdce politických stran sestavením nové vlády. Hlavou vlády bývá obvykle ministerský předseda, který požívá výkonné moci. Pokud existuje „rozdělení moci“, pak existuje toto rozdělení i v rámci parlamentního orgánu jako takového. Toto oddělení se může rovněž projevit ustavením nezávislého soudního systému, a to na základě zvyklostí, z vůle parlamentu, nebo dle ústavy. K rozdělení moci v parlamentu dochází například tehdy, rozlišuje-li se mezi členy vládního kabinetu a řadovými poslanci. Řadoví poslanci mohou fungovat jako kontrolní mechanismus nad kabinetem, neboť mohou hrozit odepřením podpory v záležitostech veřejné politiky, přičemž takové odepření podpory by mohlo vyústit ve zhroucení „vlády“. V případě nezávislého soudnictví mohou mít soudy kontrolu nad parlamentní mocí, má-li soud pravomoc rozhodnout, že zákonodárná složka překročila rámec své pravomoci (ultra vires). Parlamenty se obvykle dělí na horní a dolní sněmovnu. Toto rozdělení může naplňovat princip oddělení moci tím, že vyrovnává soupeřící zájmy. Někdy také umožňuje zastoupení různých skupin lidí – například lidí shromážděných

poměrně podle počtu obyvatel, podle státu nebo provincie, případně podle profese nebo příslušnosti k etnické skupině. Někdy může mít parlament jen jednu sněmovnu, což zvyšuje přímou odpovědnost vlády voličům. V parlamentních systémech jsou pro interní uspořádání zákonodárné moci nezbytné soudržné politické strany, které vyžadují důslednou loajalitu svých členů. V parlamentním systému volí hlavu výkonné moci nebo hlavu vlády obvykle ze svých řad ta strana, která získá většinu v dolní sněmovně. Pokud se dvě nebo více politických stran dohodnou na uzavření koalice, aby si udržely parlamentní většinu a mohly vládnout, nutnost jejich vzájemné dohody představuje kontrolní mechanismus nad mocí uvnitř vlády. •

Systémy koordinované moci. V systémech koordinované moci se moc odděluje a rozděluje mezi úřady, které zastávají zákonodárnou, výkonnou a soudní úlohu správy. Systémy koordinované moci mohou zahrnovat i princip „oddělení moci“ – prostředek, který může zabránit koncentraci moci v rukou jednotlivce nebo několika málo jednotlivců, neboť přiděluje určité úlohy správy odděleným úřadům. V systému koordinované moci nese každá složka primární odpovědnost za určité funkce, ale každá složka také sdílí tyto pravomoci a funkce s ostatními složkami, tj. s výkonnou, zákonodárnou a soudní složkou. Kromě toho musí každá složka koordinovat veškeré kroky s ostatními, aby dosáhly požadovaného výsledku. Určitý předpis přijatý zákonodárným orgánem se například nemůže stát zákonem bez účasti hlavy výkonné moci. Moc v těchto systémech je „sdílená“, příkladně v tom, že exekutivní rozhodnutí, jako například jmenování soudců či uzavírání mezinárodních smluv, mohou být prohlášena legislativní složkou za neplatná. V těchto systémech se každá složka vlády může zodpovídat veřejnosti prostřednictvím pravidelných voleb. Jednotlivé složky se také mohou zodpovídat sobě navzájem prostřednictvím nezávislého přezkoumání nebo institucionální kontroly jinou složkou, která je sama odpovědná vůli lidu, vyjádřené prostřednictvím voleb nebo formulované ústavou. Systém koordinované moci klade důraz na soupeření pravomocí jednotlivých složek,

které slouží jako kontrolní mechanismus pro uplatňování moci. V tomto systému má veřejnost také větší možnost přístupu k vládním orgánům s rozhodovací pravomocí. Vzhledem k tomu, že systémy koordinované moci kladou důraz na vyváženost vládních institucí v jejich vzájemných vztazích, vzniká možnost, že se instituce octnou na mrtvém bodě, což může vést k různé míře ochromení vlády nebo legislativy. Díky velké škále možností, jak lze ovlivňovat tvorbu politiky, mohou systémy koordinované moci zdůrazňovat moc zájmových skupin. Politické strany mají v takových systémech primárně za úkol převádět vůli lidu do veřejné politiky prostřednictvím rozhodování o členství v zastupitelských vládních orgánech. V takových systémech nejsou politické strany nezbytné pro formování „vlády“ nebo „administrativy“. Jsou však často základem uspořádání a fungování zákonodárných orgánů. •

Prezidentské systémy. V parlamentním systému i v systému koordinované moci může existovat politický úřad „prezidenta“. Existence úřadu nazvaného „prezident“ však sama o sobě nestačí k tomu, aby se takový systém nazýval „prezidentským“. Prezidentský systém je hybridní uspořádání, které kombinuje vybrané prvky parlamentního systému a systému koordinované moci, tj. přímou odpovědnost zastupitelského zákonodárného orgánu v parlamentním systému s nezávislým rozhodováním výkonné moci v systému koordinované moci. Aby se předešlo možným patovým situacím v systému koordinované moci, může být mocenská rovnováha posunuta směrem k výkonné moci, což zvyšuje schopnost přijímání rozhodných kroků. V některých případech může prezident realizovat určitou politiku vydáním prezidentského výnosu. Stabilitu výkonné moci zajišťuje také stanovení pevného funkčního období prezidentského úřadu. Prezident má právo jmenovat ministerského předsedu neboli premiéra, který následně sestavuje „vládu“. Prezident může obvykle také rozpouštět parlament a svolávat nové volby. Parlament může také rozpustit vládu nebo přerušit její činnost vyslovením nedůvěry. Prezident má i další důležité pravomoci. Může například vydávat významná nařízení, která mohou mít status zákona. Prezident také jmenuje vysoké státní

úředníky a soudce, dojednává smlouvy a může vyhlašovat referenda. Je vrchním velitelem ozbrojených sil a v případech nouze může uplatňovat mimořádné pravomoci. 3. Možné způsoby uspořádání úloh moci zákonodárné, výkonné a soudní , která naplňují funkci demokracie. Vládní instituce musí nejen sloužit hodnotám lidové samosprávy, nýbrž musí také plnit některé úlohy nezbytné pro správu a pro běžné fungování demokratického systému. Tyto úlohy jsou přidělovány specializovaným orgánům nebo institucím v rámci celkového uspořádání správy. Tyto specializované orgány se vyznačují různým uspořádáním, jež se vyvinulo nebo jež bylo vytvořeno za účelem plnění jejich funkce v souladu s demokratickými hodnotami. V demokracii si lid uchovává právo posuzovat činnost správy v souladu s ústavními principy formulovanými lidmi samotnými nebo jejich jménem. K výkonu této mimořádně důležité funkce demokracie je zapotřebí institucí, stejně jako k jakémukoli jinému uplatňování politické moci. Všechny tyto instituce musí v demokratickém systému zastupovat lid a jednat k jeho prospěchu. Odpovědnost vlády lidu není zajištěna výhradně volbami. Zastoupení lidu je zajištěno prostřednictvím legislativních a exekutivních orgánů. Zastoupení a odpovědnost se může také projevovat v úkonech soudních orgánů. a. Zákonodárná funkce. Zákonodárná (legislativní) funkce představuje základní pravomoc lidu schvalovat zákony a politiku, buď přímo, nebo prostřednictvím svých zástupců, za účelem zajištění bezpečnosti a štěstí lidí. Tato funkce má proto dvě významné složky: pravomoc a povinnost vytvářet zákony a pravomoc a povinnost zastupovat lid. Legislativní orgány v demokratických systémech vykonávají tyto pravomoci na základě vůle lidu a v zájmu veřejného prospěchu. Kombinují různé zájmy, vytváří zákony, zjišťují problémy a příležitosti ve společnosti a reagují na ně, nabízejí alternativní zdroje politického vedení, dohlížejí na fungování dalších vládních orgánů, poskytují veřejné fórum pro rozhodování a různá šetření, a upozorňují veřejnost na významné záležitosti. V demokratickém systému se má za to, že legislativa „drží kasu“, neboť je základní organizací pro získávání a přidělování finančních prostředků.

Zákonodárná moc je svěřena konkrétnímu orgánu nebo orgánům, které se mohou nazývat například senát, parlament, zákonodárný sbor, shromáždění, kongres, sněmovna reprezentantů, duma nebo sněm. Mezi možná uspořádání, která napomáhají fungování vlády a uskutečňování demokratických hodnot, patří: •

Jednokomorový zákonodárný sbor. Veškerou zákonodárnou moc vykonává jediný orgán („komora“). V demokratických systémech jsou jednokomorové zákonné sbory voleny přímo a jsou známy pod různými jmény, např. národní sněmovna, parlament nebo národní shromáždění. Jednokomorový zákonný sbor může být brán jako v určitých směrech výhodný: může lépe zastupovat občany, neboť díky jeho jednoduchému a rychlému systému mohou lidé jasněji a efektivněji vyjadřovat své postoje. Může být také efektivnější ve schvalování zákonů, neboť není zapotřebí souhlasu druhé komory. Zajišťuje větší zodpovědnost, neboť ta je soustředěna do jednoho orgánu. Vzhledem k tomu, že je jediným zákonodárným fórem, je pro občany snazší jej sledovat a kontrolovat. Jednokomorový systém je rovněž méně nákladný než dvoukomorové systémy.

•

Dvoukomorový zákonodárný sbor. Tento zákonodárný orgán se skládá ze dvou komor, neboli sněmoven. Jednotlivé komory mohou mít odlišné pravomoci. Ačkoliv obě komory mohou se mohou dělit o zákonodárnou moc, jejich pravomoci nemusí být nutně totožné. Vztahy mezi těmito dvěma orgány mohou být v různých politických systémech odlišné. V některých systémech mohou například některé kategorie návrhů zákonů vzejít pouze ze stanovené komory. Komory se od sebe mohou lišit v tom, jakou úlohu hrají ve vztahu k dalším vládním složkám. V některých systémech má například stanovená komora pravomoc schvalovat určité představitele výkonné moci nebo jmenovat soudce. Způsob zastoupení lidu v obou komorách se může rovněž lišit. V jedné komoře může například zastoupení vycházet z geografických oblastí, zatímco ve druhé je založeno na poměrném zastoupení všeho obyvatelstva.

Dvoukomorové zákonodárné sbory mohou mít některé výhody: mohou lépe formálně zastupovat odlišné skupiny voličů; mohou se vzájemně kontrolovat a vyvažovat, čímž se snižuje riziko poškozování veřejného blaha v důsledku uspěchaných nebo nedostatečně zvážených opatření; mohou usnadňovat poradní přístup k legislativě; mohou rozšiřovat příležitost lidu, aby byl zastupován; mohou být schopné zajišťovat cílevědomější dohled nebo kontrolu nad výkonnou či soudní mocí. Vzhledem k tomu, že zákonodárná složka může mít tendenci dominovat ostatním složkám moci, je zákonodárná moc v systémech koordinované moci obvykle rozdělena do dvou komor. To odráží princip oddělení moci. Toto rozdělení zákonodárné moci může proto omezovat zákonodárnou složku ve vztahu k pravomocím ostatních složek vlády. Dvoukomorové zákonodárné sbory se v systémech koordinované moci obvykle skládají z „dolní“ komory, nazývané obvykle shromáždění, poslanecká sněmovna nebo sněmovna reprezentantů, a z „horní“ komory, která se obvykle nazývá senát. Za „horní“ komoru se považuje proto, že má menší počet členů, kteří jsou voleni na delší funkční období než členové dolní komory. V parlamentních systémech může být „dolní“ neboli větší komora zákonodárného orgánu známá jako dolní sněmovna, sněmovna reprezentantů nebo národní rada, „horní“ a menší komora pak jako rada, horní sněmovna, senát nebo federální shromáždění. Vzhledem k tomu, že ústřední úlohou zákonodárného sboru je zastupovat lid a jeho zájmy, může být základ tohoto zastupování stanoven tak, aby posiloval tuto úlohu v reakci na určité vlastnosti společnosti. Počet křesel v dolní komoře tak může být založen na počtu obyvatel s tím, že každý člen bude zastupovat přibližně stejný počet voličů. Členství v horní komoře může být uspořádáno tak, aby odráželo regionální nebo státní rozdíly, náboženskou příslušnost, etnickou příslušnost nebo profesní třídu. Horní komora může být vybírána jinými způsoby než přímou volbou, například na základě dědičného postu, jmenování či prostřednictvím „nepřímých voleb“, v nichž si voliči volí orgány typu státních nebo provinčních zákonodárných sborů, které pak volí členy horní komory.

b. Výkonná moc. Výkonná moc představuje základní pravomoc lidu uskutečňovat svou vůli způsobem stanoveným zákonem. Povinností výkonné moci je chránit integritu a autoritu zákona. Pravomocí a závazkem vysokých činitelů je proto plnit zákonné závazky a vymáhat jejich prosazování. Tradičně je výkonná moc chápána jako „závislá“, jelikož její „pomocná“ funkce slouží k realizaci zákonů a politiky stanovených legislativou. V moderní době a zejména v systémech koordinované moci však výkonná složka může uplatňovat některé své pravomoci autonomně (např. „vládní nařízení“) a její exekutivní pravomoc musí být uplatňována v souladu s ostatními správními složkami nebo útvary (například nelze vybírat ani utrácet finanční prostředky, nedá-li k tomu souhlas zákonodárná složka). Představitelé výkonné moci jednají nezávisle a v souladu s ústavou, která stanoví rozsah a omezení výkonné moci. Mohou být pověřeni vydáváním vládních nařízení, jejichž působnost je rovnocenná zákonu; mohou jmenovat představitele v rámci výkonné složky i mimo ni a mohou řídit mezinárodní vztahy. Naproti tomu některé pravomoci výkonné složky mohou záviset na složce zákonodárné, jako v případech, kdy má vedoucí činitel právo vytvářet samostatná pravidla o rozsahu stanoveného zákonem. Některé pravomoci výkonné složky mohou kromě toho záviset na soudní složce, například pokud soud vydá mandát, který lze realizovat pouze prostřednictvím exekutivní moci. Výkonná moc, ať už svěřená jedné osobě nebo malé skupině, může symbolizovat jednotu národa, sloužit k zaměření pozornosti a energie lidí na záležitosti národního významu a nabádat lidi k dosahování vyšších cílů. V tomto směru je někdy výkonná moc považována za výjimečnou pravomoc (někdy nazývána výsadní právo), díky níž je možné zajistit bezpečnost lidí v čase krize nebo nouze a nést odpovědnost za zaměření obrany země proti hrozbě zvenčí. Exekutiva může uplatňovat i kulturní vedení tím, že vyznamenává určité jednotlivce nebo skupiny, aby jejich prostřednictvím nabízela vzory, jež jsou příkladem přesvědčivých hodnot a úspěchů, čímž se snaží utvářet aspirace a sebehodnocení lidí. Konkrétněji může exekutivní složka fungovat také jako „hlava státu“ a reprezentovat zemi v mezinárodních záležitostech.

Výkonná moc může zahrnovat i navrhování zákonů a dalších opatření. V některých případech může exekutiva nezávisle zavádět a implementovat určitou politiku, ospravedlňuje-li to nezbytný státní zájem. Představitelé výkonné moci při plnění svých povinností často vyjadřují pohled na všeobecný prospěch nebo blaho společenství, který by ospravedlňoval jejich kroky. Mohou se tak snažit sjednotit odlišné a protichůdné zájmy jiných institucí nebo politického systému jako celku a stanovit veřejnou agendu. Vzhledem k tomu, že se výkonná moc nezřídka snaží formovat svá rozhodnutí a ospravedlňovat je na základě specializovaných odborných znalostí a privilegovaného přístup k informacím, často shromažďuje osoby se speciálními znalostmi záležitostí veřejného zájmu. Tento proces umožňuje výkonné moci v demokratickém systému zakládat rozhodování v oblasti veřejné politiky na nezbytných technologických a vědeckých informacích. Celý proces a jeho výsledky mohou být zpřístupněny veřejnosti, aby legitimovaly konkrétní politiku a vzdělávaly veřejnost. Výkonná moc může být soustředěna do zvláštního úřadu nebo orgánu (např. ministerský předseda, prezident, premiér, guvernér, starosta, předseda), nebo může být rozdělena mezi několik orgánu (např. presidium, státní rada, kabinet, rada vlády). c. Soudní moc. Soudní moc představuje základní právo lidu vést spory ohledně výkladu a uplatňování zákonů a politických postupů schválených jeho jménem ve spravedlivém a nestranném procesu. Soudní moc se uplatňuje při zasedání tribunálu, kde jsou přednesena a zkoumána fakta a kde jsou formálně vyjádřeny a hodnoceny argumenty. Soudní dvůr slouží k přenesení konfliktu z místa jeho vzniku ve společnosti do prostředí, kde jej lze zvládnout či vyřešit smírnou cestou v souladu se zavedenými standardy a zásadami spravedlnosti. Soudní systém stojí mimo běžné politické procesy a je místem, kam se jednotlivci a menšinové skupiny mohou odvolat proti řešením přijatým v rámci většinového vládního systému, o nichž se domnívají, že ohrožují jejich práva. Aby si soudní instituce zachovaly nestrannost a objektivitu, musí být nezávislé a izolované od kontroly ostatních složek správy a chráněné před nezákonným vlivem zájmových skupin. Soudní instituce musí být uspořádány do několika úrovní a fází,

aby bylo možno přezkoumávat a hodnotit soudní úkony a zajistit kontrolní mechanismus proti chybám a zneužití moci. Základní povinností soudní moci je nadto reprezentovat základní právo lidu na posuzování a zpochybňování konkrétních aktů vládní moci, které spočívá ve zpochybnění platnosti určitého zákona a/nebo prostředků k jeho prosazování. Tento proces poskytuje lidu institucionální prostředek ke zpochybňování kroků vlády. Užití soudní moci také vyžaduje debatu a přemýšlení o tom, zda jsou vládní kroky v souladu se zakládajícími hodnotami a principy demokratického politického systému. Lidé se mohou sami podílet na prosazování cílů veřejné politiky nejen prostřednictvím legislativní a exekutivní složky vlády, ale mohou prosazovat konkrétní případy zahájením právního sporu u soudního dvora nebo zastáváním politiky stanovené soudním rozhodnutím. V demokratickém systému mají lidé právo se do soudního systému zasáhnout, je-li vládní moc uplatňována proti členům společenství. Nejběžnější formou lidové participace je instituce poroty. Porota zastává roli prostředníka mezi vládní mocí a jednotlivcem, zastupuje lid, slouží jako „svědomí společnosti“, kontroluje vládní moc a staví se proti jejímu zneužívání. Soudní moc musí být uspořádána do jurisdikčního systému, který zahrnuje několik soudních instancí a další orgány, které mohou mít specializovanou funkci, např. občanské, trestní, správní, námořní, vojenské, odvolací, arbitrážní, mediační a ústavní soudy. Soud na nejvyšší úrovni v tomto systému může být označován jako ústavní soud, nejvyšší soudní dvůr, královská rada, kasační soud nebo nejvyšší soud. V některých demokratických politických systémech může zákonodárná a výkonná složka moci vykonávat některé soudní funkce. Exekutivní složka může například zahrnovat vytváření správních zákonů a rozhodování o nich. Soudní úloha legislativních orgánů může zahrnovat například pravomoc trestat své členy, obžalovávat a odvolávat členy exekutivních a soudních orgánů. V některých případech může horní komora zákonodárného sboru fungovat i jako odvolací soud. E. Jak instituce demokratické vlády naplňují nároky lidu? V demokratickém rozhodování hraje ústřední roli debata. Demokratická debata vyžaduje svobodu projevu, otevřenou

výměnu názorů, různost postojů a možnost svobodného uzavírání spojenectví pro kolektivní kroky. Ještě zásadněji je demokratická debata procesem nacházení osobních nebo veřejnéch posudků v záležitostech veřejné sféry. Debata se odehrává na úrovni individuálního myšlení i na veřejné rovině. V obou těchto rovinách jsou přijímána rozhodnutí ohledně vhodného postupu. Na každé úrovni by proces debaty měl vycházet z demokratických hodnot a principů, které rovněž stanoví měřítka pro posuzování konkrétní debaty a jejích výsledků. Demokracie vyžaduje, aby debata byla více než jen výměnou názorů a shromažďováním různých postojů pro přijetí rozhodnutí. Při rozhodování jednotlivců i institucí se musí nejen uplatňovat demokratické postupy a metody; musí se také zakládat na demokratických hodnotách a principech. Není-li tomu tak, mohou formální mechanismy demokratické debaty podrývat samotnou demokracii. 1. Osobní rozhodování. Myšlenkové rozpoložení je souhrn základních předpokladů a inklinací, které postulují určité hodnoty, zásady, normy a ideje, jež utvářejí vnímání a úsudek jedince. Zahrnuje také soubor očekávání spojených s tím, jak by měl fungovat proces veřejné debaty a rozhodování, a s porozuměním tomu, jak funguje. Vzhledem k tomu, že demokracie vyžaduje rozhodování na osobní i veřejné úrovni, je demokratické myšlenkové ladění jednotlivých občanů stejně důležité jako demokratická ústava, která poskytuje systém zásad pro řešení veřejných záležitostí. Takové myšlenkové rozpoložení funguje u jednotlivce stejným způsobem, jakým ústava stanoví základy veřejné debaty. V úspěšném demokratickém systému je dostatečný soulad mezi osobním myšlenkovým rozpoložením jednotlivých občanů a systémem veřejných zásad politického jednání. Existují však také neshody v případech, kdy myšlenkové rozpoložení jednotlivce může ovlivňovat reformu veřejných zásad, nebo kdy naopak veřejnost může formovat myšlení jednotlivce. Takové neshody se dají v demokratickém systému předpokládat. a. Vliv demokratického myšlenkového rozpoložení na stanovení veřejné agendy. Myšlenkové rozpoložení typické pro demokracii je typickým prostředkem pro stanovení a pochopení problémů politického světa. Oddanost veřejnému prospěchu je důležitější než prospěch jakékoli konkrétní složky společnosti, stejně jako je oddanost právům jednotlivce důležitější než omezení moci. Pozornost se tak upíná na možné hrozby těmto závazkům a možnost obohacovat tyto hodnoty. b. Vliv demokratického myšlenkového rozpoložení na volbu cílů a prostředků. Demokratický myšlenkový přístup omezuje a/nebo diktuje škálu možných

politických cílů a prostředků k jejich dosažení. Při každém rozhodování je nutno zvážit škálu možných cílů a prostředků z hlediska jejich potřebnosti a efektivnosti. Demokratické hodnoty a principy však omezují škálu přijatelných cílů a prostředků, i kdyby se jednalo o potřebné cíle a efektivní prostředky. Někdy však mezi cíli a prostředky nelze rozlišit. Individuální autonomie a široká politická participace jsou například v demokratickém systému cíli i prostředky. Demokratický cíl nemusí kromě toho nutně ospravedlňovat použití nedemokratických prostředků, a naopak použití demokratických prostředků nemůže ospravedlnit nedemokratický cíl. Pro jednotlivce může být při jeho hodnocení a volbě veřejné politiky prvořadý závazek dodržovat normy vyplývající z jiných zdrojů než z demokratických principů a hodnot (například z osobních, filozofických nebo náboženských postojů). V takových případech může jednotlivec dospět k závěru, že demokratické hodnoty a principy samy o sobě nepostačují k posouzení vhodnosti cílů a prostředků určité veřejné politiky. Demokratické hodnoty a principy proto nejsou při rozhodování o veřejných záležitostech absolutním měřítkem. 2. Veřejné rozhodování. Rozhodování probíhá na různých více či méně oficiálních veřejných místech i v rámci vládních institucí. Veřejné rozhodování vyžaduje svobodný přístup k informacím (které jsou v demokracii hlavní měnou), jenž umožňuje svobodné a přímočaré vyjadřování myšlenek a názorů. V ideálním případě by proces veřejného rozhodování měl být transparentní nebo otevřený veřejnosti a měl by vést k nalezení široké škály možných řešení, která budou následně předložena veřejnosti ke zvážení a jednání. V demokratickém systému existuje řada různých forem veřejného rozhodování. Tyto formy lze rozdělit na „otevřené“ a „uzavřené“. a. „Otevřené“ rozhodování. Demokratické rozhodování se vyznačuje svou „veřejnou“ povahou – odehrává se otevřeně, před očima veřejnosti. Příklady veřejných forem rozhodování zahrnují diskuse a rokování na následujících rovinách: •

rozhovory občanů o posuzování možných variant veřejné politiky a o tom, koho vybrat ve volbách

•

diskuse o veřejných záležitostech vedená řadou občanských organizací a vzdělávacích institucí

•

tištěná a elektronická média

•

oficiální orgány, například zákonodárný sbor, soudy, agentury, tribunály, regulační orgány, politické kongresy, plenární schůze

b. „Uzavřené“ rozhodování. Jelikož v demokratickém systému mají lidé „právo vědět“, přikládá demokracie velkou důležitost řízení veřejných záležitostí před zraky veřejnosti. Mohou však nastat případy, kdy se rokování o veřejných záležitostech legitimně odehrává mimo zraky veřejnosti. Jedná se například o situace, kdy mohou být ohroženy samotné demokratické hodnoty, například právo na soukromí a řádný proces, nebo může být ohrožená národní bezpečnost. Mohou sem také patřit situace, kdy by otevření rozhodování veřejnosti mohlo omezit svobodnou a otevřenou diskusi o některých možnostech nezbytných pro přijetí moudrých rozhodnutí. Bez ohledu na legitimitu takových neveřejných rozhodnutí musí být zajištěn prostředek, jímž budou zodpovídat veřejnosti. Mezi tyto prostředky patří odhalení v médiích, „udání“, volby, možnost veřejné obžaloby, veřejná slyšení, skupiny plnící úlohu „hlídacího psa“, užití soudních postupů a formální odpovědnost zastupitelskému orgánu. Navzdory takovým bezpečnostním zárukám však může dojít k případům, kdy jsou odpovědnost vůči veřejnosti a dohled z její strany nedostatečné. Příklady neveřejných forem rozhodování zahrnují diskuse a rokování o určitých záležitostech na následujících rovinách: •

důvěrné rozhovory mezi občany, v nichž se formují strategie pro řešení otázek veřejné politiky na veřejnosti

•

zákonodárné orgány ve svých výborech

•

hlava výkonné moci a její hlavní poradci

•

vojenské plánovací rady

•

poroty a odvolací soudy

•

centrální banky

•

správní orgány

3. Úloha elit při řešení demokratických záležitostí. V každém velkém lidském společenství se může objevit menší skupina nebo skupiny osob, které jsou často

nazývány „elitami“. Tyto skupiny se soustředěněji zaměřují na plnění kolektivních cílů společnosti jako celku. Pokud při plnění této úlohy v řízení veřejných záležitostí projevují větší píli, výkonnost a efektivnost, získávají tím větší pravomoc v rozhodování. V demokratickém zřízení však taková „elita“ nebo takové „elity“ budí v ostatních členech společnosti podezření, neboť jsou samosprávným lidem vnímány jako někdo, kdo se prezentuje jako „vyvolený“. Aby však demokratický systém mohl správně fungovat, potřebuje skupiny osob s politickými schopnostmi, znalostmi, nasazením a odbornými vědomostmi, které se mohou zapojit do řešení veřejných problémů. Existence elit nevede sama o sobě k „elitářství“. Elitářství označuje situaci, v níž malá skupina lidí (ať již zastávají oficiální funkce či nikoli) ovládá politický systém, neustále prodlužuje své členství a jedná podle vlastních pravidel. Aby elity získaly legitimitu, musí prokázat, že jsou hodny zastupovat zájmy a blaho veškerého lidu. Musí proto prokázat, že se zodpovídají všemu lidu, jejich činnost musí být pro veřejnost transparentní a elitní třída musí být natolik flexibilní, aby bylo možno se do ní i z ní snadno dostat na základě zásluh a reprezentativnosti. Dynamika v moderní demokratické společnosti vede k vytváření řady různých elit a jejich soupeření o moc a autoritu může být pro demokracii prospěšné, neboť brání koncentrování politické a ekonomické moci a/nebo přináší nové myšlenky, lepší postupy a zvýšené povědomí veřejnosti o možných alternativách. Elity mohou plnit následující úlohy, které přispívají k fungování demokracie: a. elity vytvářejí zdroj schopných osob, které jsou schopny zastávat veřejné úřady b. elity jsou veřejně známými osobami, které inspirují a pomáhají formovat veřejné mínění c. elity řídí nevládní instituce, které mají vliv na veřejné záležitosti, například na náboženské, sociální, vzdělávací nebo ekonomické instituce d. elity formulují novátorské koncepce a přístupy, které rozšiřují povědomí o možnostech veřejné volby e. elity nepřímo ovlivňují veřejné záležitosti tím, že školí a formují nové veřejné aktéry f. elity poskytují zdroj stability v proměnlivých a nejistých časech

g. elity vytvářejí centra rozvoje nových idejí a plánů, které mohou nahlížet na otázky z dlouhodobé perspektivy, zatímco vládní instituce se zaměřují na okamžitá řešení. 4. Příležitosti rozhodování, možnosti volby a participace pro občany jako celek. Podstatou demokratického politického uspořádání je to, že poskytuje všem svým občanům mnohočetné a smysluplné příležitosti pro volbu a zapojení do veřejných záležitostí. Tyto příležitosti zahrnují širokou škálu aktivit na místní, regionální a celonárodní úrovni a zahrnují mimo jiné: a. hlasování ve svobodných a regulérních volbách b. zakládání nebo vstupování do nezávislých organizací, které mají vliv na zákonodárnou i výkonnou moc c. přímý a nepřímý kontakt s veřejnými činiteli d. zapojení do tvorby různých občanských listin a publikací a možnost kontaktovat média e. ucházení se o veřejný úřad a jeho zastávání f. členství v politických stranách a zapojení do volebních kampaní g. monitorování a ovlivňování legislativních rozhodování h. navštěvování veřejných schůzí a projevy na nich i. účast ve veřejných pochodech, demonstracích a peticích j. peněžní příspěvky pro politické strany nebo záležitosti k. mobilizace skupin a komunit k politické akci 5. Měřítka pro hodnocení veřejné politiky v demokracii. Při hodnocení veřejné politiky je v prvé řadě třeba zkoumat její slučitelnost se základními hodnotami demokracie, a to zejména s těmi, které souvisejí s věcností, rozumností a potřebností takové politiky. Některé z těchto měřítek platí pro všechny typy demokracie, jiné lze uplatnit pouze u demokracií liberálních. a. Měřítka související se základními hodnotami. Veřejné politiky je třeba posuzovat v tom, zdali:

•

Chrání práva jednotlivce – jako svoboda vyznání a projevu, rovnost příležitostí, právo na soukromí, na spravedlivý soud, procesní a distributivní spravedlnost

•

Přináší všeobecný prospěch – rozvíjí veřejný pořádek, obecný blahobyt, chrání životní prostředí a zajišťuje spravedlivé rozdělování požitků i břemen

•

Podporuje další důležité hodnoty, principy zájmy – jako například osobní nezávislost, omezený rozsah vládnutí apod.

b. Měřítka související s věcností, rozumností a potřebností veřejné politiky. Mezi alternativní prostředky pro hodnocení vhodnosti veřejné politiky náleží: •

Analýza nákladů a výnosů – náklady alternativní politiky se poměřují s jejími pravděpodobnými přínosy

•

Porovnání změn v průběhu času – pomocí různých indikátorů se měří statisticky významné změny inflace, nezaměstnanosti, ekonomického růstu, zdraví a průměrné délky života, úroveň vzdělání, korupce a sociálně patologických jevů, jako je zločin nebo užívání drog

•

Porovnání krátkodobých a dlouhodobých přínosů – je-li třeba rozhodnout, zdali by nebylo lepší vzdát se krátkodobých přínosů výměnou za trvalejší dlouhodobé přínosy.

6. Postupy pro případ, že jsou občané s výsledky nespokojeni. Pro občany, kteří nejsou spokojeni s výsledky konkrétní veřejné politiky nebo obecným směřováním, kterým se ubírá vývoj země, nabízejí demokracie celou řadu postupů, jak situaci změnit. Patří mezi ně možnost: a. hlasovat pro odvolání funkcionářů b. navrhovat změny v politice, které vzešly z iniciativy a/nebo za souhlasu občanů c. hlasovat pro změny veřejné politiky d. podávat veřejné petice e. zažádat o pomoc a podporu veřejného ochránce práv nebo jiného prostředníka, případně zákonodárce, kteří mohou zprostředkovat prosazení názorů svých voličů

f. hájit a prosazovat svá práva soudní cestou, například prostřednictvím soudních příkazů a zákazů, nebo touto cestou zpochybnit zákonnost či ospravedlnitelnost určité politiky g. vytvářet nové politické strany, aktivně působit v zájmových skupinách nebo jiných politických organizacích h. změnit ústavu prosazením dodatku k ústavě i. odvolat se k mezinárodním organizacím pro pomoc nebo nápravu j. dočasně či trvale opustit zemi. F. Jak k fungování demokracie přispívají specializované právní instituce ? Právo normativním způsobem formuluje nebo předepisuje vzory lidského jednání, vztahů a procesů. Dá se tedy říci, že je svou existencí jednak umožňuje a jednak reguluje. Tím, že určitě jednání omezují a povolují, fungují právní procesy jako faktické instituce, jejichž prostřednictvím se společnost organizuje a mobilizuje k určité činnosti. Jelikož se demokracie dotýká celé veřejné sféry lidského společenství, bývají právní instituce rozsáhlejší než formální instituce vládnutí, tedy zákonodárné, výkonné a soudní moci. Konkrétní právní instituce tedy organizují a spravují činnost společnosti v určitých okruzích či zónách: na úrovni širší zóny občanské společnosti a na úrovni ostřeji vymezené zóny vládních a veřejnoprávních institucí. V každé této zóně existují instituce, které se vyvinuly nebo byly navrženy za účelem tvorby, zavádění, výkladu a aplikací pravidel a procesů. Tyto instituce nejen že vykonávají dílo demokracie, ale zároveň ztělesňují hodnoty a principy demokratického modelu interakce, který občanya zapojuje do procesu vládnutí. 1. Právní instituce v občanské společnosti. Právní instituce neexistují pouze na úrovni vlády, ale také v občanské společnosti obecně. Právo poskytuje rámec pro zakládání a provozování formálních institucí občanské společnosti a dává občanům možnost aktivně se zapojovat do života občanské společnosti. Mezi tyto formální či „právní“ instituce patří například možnost vytváření obchodních společností nebo uzavírání závazkových vztahů. Tyto instituce občanské společnosti lze považovat za instituce práva, neboť vytvářejí, prosazují a vykládají právo ve formě závazných pravidel. Právní instituce v občanské společnosti tímto vytvářejí soukromý okruh práva, který je pro fungování společnosti stejně důležitý jako právo veřejné.

Utváření a uspořádání vztahů prostřednictvím smluvního práva je jedním ze způsobů, jakým lidé projevují a naplňují svou svobodu. Mohou-li mít zároveň pevná a stálá očekávání ohledně naplňování nebo prosazování svých závazků či práv z takových vztahů, dodá to jejich svobodě i velmi důležitý prvek jistoty. Z tohoto pohledu se právo významně podílí na rozvoji samosprávného aspektu demokracie, neboť dává občanům možnost spoluvytvářet pravidla a zásady, kterými se řídí. Právo dává jednotlivcům možnost určovat si sami pravidla pro vzájemné vztahy, a zároveň prostřednictvím těchto vztahů naplňovat a realizovat své společné cíly. Skupiny osob (jako jsou obchodní společnosti nebo nevládní organizace) si naopak prostřednictvím interních směrnic mohou vytvářet vlastní vnitřní způsob uspořádání, stanovit předmět své činnosti, definovat majetkové vztahy jakož i povinnosti a pravomoci příslušné formální organizační struktury, tedy pravidla, jimiž se řídit skladba a průběh činností, jež vykonávají. 2. Právní instituce v politice a vládě. Právo a jeho procesy zároveň představují způsob, jak formálně stanovit a aplikovat oficiální pravidla a postupy příslušné společnosti. Právo umožňuje občanům iniciovat, utvářet, kritizovat i schvalovat jednotlivé politické kroky, opatření i komplexní strategie tak, aby přinášely společný prospěch. Tyto činnosti probíhají na všech úrovních politického uspořádání, ať už jde o obec, okres, kraj, stát či podobný celek. V tomto smyslu právo umožňuje občanům účastnit se vytváření a kontroly dodržování pravidel, která slouží jejich zájmům, kterými se řídí jejich chování a jejichž prostřednictvím se naplňují jejich cíle a hodnoty. Občané se tak kupříkladu mohou účastnit utváření své legislativy; mohou se účastnit právních procesů, jako je soudní proces, rozhodčí řízení nebo zprostředkování smíru; a konečně se mohou stát i součástí samotné právní profese. G. Jaký je vztah mezi demokratickými vládními institucemi a politickými stranami? Vláda jako taková nese odpovědnost za blahobyt a prosperitu společnosti jako celku. Pochopitelně existuje mnoho názorů na to, co považovat za blahobyt a prosperitu a jak těchto cílů dosáhnout. Tyto rozdílnosti v názorech jsou příčinou vzniku politických stran. 1. Funkce politických stran. Zájmové skupiny se obvykle zaměřují na určité konkrétní body veřejné agendy. Politické strany se zaměřují na celou škálu veřejné politiky a nabízejí systematický plán pro obecné směřování společnosti. V systému dvou stran politické strany obvykle formují svůj program tak, aby zapůsobily na velkou část

veřejnosti. V pluralitním systému mohou strany vytvářet úzce zaměřený program, kterým se snaží získat podporu malé, avšak vlivné části populace. Politické strany pomáhají organizovat činnost vlády nebo vládních složek. Zejména v pluralitních parlamentních systémech se strany sdružují do koalic, díky nimž získávají dostatečnou pravomoc, aby získaly kontrolu nad vládními institucemi, přičemž legitimitu svého počínání odvozují od skutečnosti, že zastupují různé složky společnosti. Politické strany organizují nejen vládní koalice, ale také se sdružují do opozice vůči straně či stranám, které jsou právě u moci. Opoziční strany mohou také sestavit stínovou vládu, která může nahradit tu stávající v případě jejího pádu. V politických systémech, kde dominují pouze dvě politické strany, musí každá strana zapůsobit na širokou a rozmanitou voličskou základnu. Zastánci protikladných názorů proto musí uzavírat vzájemné kompromisy, aby se dostali k moci, což vede k omezování extremismu. V některých zemích politické strany sdružují a zastupují řadu různých zájmů. V jiných státech mohou naopak prosazovat jen určitou konkrétní ideologii a program. V obou případech jsou však politické strany pojítkem mezi jednotlivci a skupinami a jejich vládou. Umožňují také trvalé zastoupení svých voličů v průběžné činnosti vlády. Politické strany mají za úkol formálně vyhledávat a jmenovat vládní představitele. Politické strany také reprezentují pluralismus v dané zemi. Jsou hlavním nástrojem, jehož prostřednictvím se realizuje pluralita zájmů, hodnot a názorů ve společnosti. Systémy politických stran se liší v tom, jakým způsobem přistupují ke vzniku a řešení těchto zájmů, hodnot a názorů. V systému dvou stran se například politické strany snaží konsolidovat různé odlišné skupiny, aby získaly větší moc. V pluralitních systémech strany naopak zdůrazňují a často i znásobují rozdíly tím, že nabízejí zastoupení řadě partikulárních skupin, kterým nabízejí přímou příležitost k ovlivňování veřejné politiky. Existuje nevyhnutelné napětí mezi dvěma cíli, které jsou nezbytné pro demokratické vládnutí: minimální politická jednota nezbytná pro vládu; a zastoupení pluralismu nezbytné pro to, aby do veřejné politiky bylo dostatečně zahrnuto množství zájmů společnosti. Zatímco stranické systémy, které zdůrazňují rozdíly, mohou ohrožovat stabilitu vlády, stranické systémy, které rozdíly potlačují, nemusí dostatečně zastupovat politický pluralismus.

2. Politické strany a vláda. Má-li být zachována demokratická správa, nesmí být politické strany tak úzce propojeny s vládními institucemi, aby se zdálo, že se propojují se státem. V demokratickém systému nesmí mít vládnoucí strana pocit, že „vlastní“ svůj stát nebo že je jeho „vůdčí silou“. Nebude-li se rozlišovat mezi politickou stranou a státem, strany nemohou být dostatečně regulovány, aby umožnily jiným stranám s nimi soutěžit a eventuálně je i nahradit. V demokratickém systému zaměřeném na blaho všeho lidu budou vždy existovat spory o to, co je vlastně veřejné blaho. Demokracie vyžaduje neustálou soutěž a debatu o stranických pohledech a vychází z předpokladu, že žádná z vyhlídek na veřejné blaho nemůže mít monopol na pravdu. H. Jak k fungování demokracie přispívají volby? Otevřené, svobodné, regulérní a pravidelné volby jsou pro demokratický systém nezbytné. Základní podstatou této formy politického systému je totiž rozhodování lidu. Volby v demokratickém systému jsou prostředkem vyjádření vůle lidu. Volby jsou definitivním schválením použití (a prostředkem proti zneužití) vládní moci. Volby, které jsou samy o sobě také institucí, nabízejí prostředek, s jehož pomocí mohou lidé utvářet povahu a ovlivňovat činnost politických a vládních institucí, které pracují ve prospěch demokracie. Volby jsou dvoustranným mostem mezi lidmi a jejich institucemi. Nejen že jsou lidé propojeni s vládou prostřednictvím voleb, ale členové vlády jsou propojeni s lidmi díky procesům, jimiž se snaží dosáhnout uznání a pokračování ve své funkci. Volby jsou klíčovým prostředkem, s jehož pomocí demokratické instituce zastupují vůli lidu k vládním krokům. Volby jsou také prostředkem, jímž mohou lidé vyjádřit svůj názor na činnost vlády. Časté volby, opakované s předvídatelnou pravidelností, vytváří prostředí, které nutí volené činitele, aby usilovali o shodu svých kroků s vůlí lidu a uvědomovali si, že jejich setrvání ve funkci závisí na souhlasu veřejnosti. Volby nejen vedou k výběru osob, kterým bude svěřena vládní moc. Jsou také prostředkem, jak zaměřit pozornost občanů na veřejné záležitosti, cíle a záměry dané komunity. Volby, v nichž se rozhoduje o konkrétních otázkách, zaměřují moc lidu přímo na utváření veřejné politiky. Volby, ve srovnání s ostatními formami účasti v politickém životě, poskytují velkému množství občanů nejjednodušší prostředek, jak vyjádřit své preference, a zároveň poskytují nejdůkladnější prostředek k průzkumu nejširšího okruhu veřejného mínění. Volby tvoří

základní kámen demokracie. Volbami vrcholí celá řada politických aktivit – určování veřejné agendy, debaty a diskuze, soutěž politických stran –, které vedou k rozhodnutí, jakým směrem se politický systém bude ubírat dál. Volby jsou pro členy politického systému potvrzením správnosti jejich společného usilování a představují okamžik, kdy se veřejné mínění zkonkretizuje a politická scéna může znovu začít pracovat s čerstvým veřejným uznáním. Volby dokládají, že v demokracii žádný vytýčený směr není nikdy trvalý, cesta se vždy může přezkoumat a změnit. Občané, jejichž postoje zvítězí či prohrají, si tedy uvědomují, že ještě dostanou další příležitosti, aby mohli vyjádřit svou vůli a pokusili se zvítězit. Volební proces podněcuje debatu a usměrňuje konflikty, které vznikají mezi skupinami voličů. Při volbách vládních činitelů se neshody soustřeďují kolem toho, kdo zvítězí, bude mít vládní pravomoci a bude sloužit jako zástupce občanů. Způsob, jakým se občané politicky vyjadřují a jak získávají politickou reprezentaci, je zásadně ovlivněn organizací voleb a institucionalizací volení. Nejenže se demokratické systémy liší v tom, jak často a na jaké politické pozice lidé volí, o jakém tématu se rozhodují anebo jakých druhů voleb se účastní, ale zásadně se liší i „volební systémy“, kterými se počítají hlasy voličů. Podoba volebního systému určuje, jak se rozdělují volební obvody, jak se sčítají hlasy, jakým způsobem se vypočítávají výsledky a jakým způsobem může volič rozdělit dílčí hlasy. Forma volebního systému může podpořit určité segmenty společnosti, aby vytvářely koalice; anebo se segmenty jejím vlivem ostře rozdělí, nebo i postaví proti sobě. Mohlo by se zdát, že volby do moderních demokracií vnášejí „aristokratický“ element, protože dávají vzniknout dvěma „třídám“: na jedné straně stojí lidé, kteří zastávají politické funkce, a na druhé ti ostatní. Takové volby jako by vyvolávaly dojem, že někteří lidé jsou na rozdíl od ostatních „kvalifikovanější“ k tomu, aby vládli nebo reprezentovali své spoluobčany. V ideálním čistě aristokratickém státě se tato kvalifikace zakládá na hodnotných vlastnostech dané osoby, ale v praxi se toto rozlišení často dědí nebo se podřizuje společenskému postavení. V demokratickém systému se „kvalifikace“ k tomu zastávat volený úřad odvíjí výlučně od lidu, který pověří skupinu osob, aby jejich jménem vládla. V praxi toto pověření představují volby, při nichž voliči uplatní své volební právo a posoudí přednosti potenciálních kandidátů. Tento postup je možný jen v případě, že všichni občané mají právo na volený post kandidovat

a také ho zastávat. Zastupovat lid na veřejném postu se navíc rovná veřejné službě. Proto se rozdíl mezi lidmi, kteří zastávají veřejný úřad, a těmi ostatními, stírá a vztah mezi dvěma „třídami“ se mění, protože vládnoucí „třída“ je podřízená těm, nad kterými vládne. To, jakou formu politické služby od svých zvolených zástupců lidé očekávají, mohou ovlivnit různé koncepty politické reprezentace. 1) Koncepty reprezentace. K řádné roli a funkci politické reprezentace se vyjadřují dva hlavní myšlenkové směry. Pokud chceme stanovit role a funkce politických zástupců, musíme si položit otázku, jak se můžeme dopátrat přání a zájmů občanů a jak je uvést v praxi. Abychom tuto otázku zodpověděli, jsou potřeba další dvě otázky: Jaká jsou přání a zájmy občanů? Jakými způsoby se jejich přání a zájmy nejlépe realizují? a. Skutečná a virtuální reprezentace. Co se týče první otázky, alternativami, jak se dopátrat přání a zájmů občanů, je „skutečný“ a „virtuální“ přístup. Skutečná reprezentace označuje myšlenku, že lidé na politických postech musejí být mikrokosmem či zrcadlovým obrazem svého volebního obvodu, a tedy odrážet jeho přání a zájmy. Jedince může podle této představy zastupovat pouze někdo, kdo se mu velmi podobá. Takový reprezentant musí mít jednu nebo více klíčových vlastností shodných s většinou svých voličů. Virtuální reprezentace označuje myšlenku, že lidé na politických postech mohou zastupovat svůj volební obvod a daný úsek společnosti jako celek, aniž by museli být se svými voliči totožní, ale musejí se přitom svědomitě starat o přání a zájmy lidí. Pokud zastupitelé jednají nebo hovoří jménem lidí, které zastupují, musejí se pokoušet vyřešit rozpory ve svém volebním obvodě. Praxe většinou vede k tomu, že se tyto dvě možnosti kombinují, třebaže mezi nimi existuje napětí. b. Modely reprezentace typu „správce“ a „delegát“. Co se týče druhé otázky, reprezentace se může chápat buď na základě modelu „správce“, anebo na základě modelu „delegát“.

Model „správce“ předpokládá, že zástupce je povinen starat se o veřejný prospěch lidí, které zastupuje, a to někdy nezávisle na tom, jaká konkrétní přání by mohli voliči vyslovit. Model „delegát“ po zastupiteli vyžaduje, aby do své politické práce zahrnul konkrétní přání voličů, a to někdy bez ohledu na to, co podle svého nezávislého odhadu považuje za veřejný prospěch. Model správce tedy bere v úvahu, že by mohl vzniknout rozpor mezi přáním, které voliči vyjadřují, a jejich skutečnými zájmy, zatímco model delegáta předpokládá, že lidé vědí, co je v jejich nejlepším zájmu. 2. Druhy voleb. Existují různé druhy voleb, ve kterých lidé mohou určit své preference. Mezi nimi a. všeobecné volby poskytují občanům oficiální prostředek, jak buď ponechat, nebo nahradit lidi na vládnoucích postech. Ve všeobecných volbách se většinou jedná o velký počet volených funkcí. Volby se konají podle pravidelného rozvrhu a vybírají se jimi hlavní funkce veřejné správy včetně funkcí legislativních, výkonných a dalších administrativních úřadů. Někdy se volí i do pozic v soudnictví. b. mimořádné volby dávají lidem příležitost vyjádřit se k důležitým situacím, které vyvstanou mezi všeobecnými volbami, jako jsou uvolněná místa po rezignacích či úmrtí nebo zvláštní legislativa a výdaje. c. plebiscity dávají celonárodnímu voličstvu příležitost vyjádřit se k zásadním ústavním záležitostem. d. referenda poskytují zákonodárcům možnost předložit daný problém voličům, kteří o něm mohou rozhodnout, nebo poskytnou poradní hlas. V referendech mohou mít občané kompetenci ratifikovat nebo odmítnout rozhodnutí zákonodárců.

e. „iniciativy“ dávají určitému počtu občanů příležitost navrhnout opatření, které bude uzákoněno, pokud ho schválí většina voličů. f. odvolací volby poskytují občanům opravný prostředek, pokud se domnívají, že volený zástupce pozbyl jejich důvěry. 3. Typy volebních systémů. Volební systémy se liší v tom, jakým způsobem se rozdělují volební obvody a jak se sčítají a vyhodnocují hlasy. Tyto rozdíly podstatně ovlivňují, jak jsou reprezentovány skupiny občanů a jaký dopad má hlas jedince, což přímo ovlivňuje samotný koncept politické reprezentace. a. Rozdělení na obvody. Při rozdělování volebních obvodů jsou voliči rozděleni či sloučeni do skupiny podle územní, či v jiných případech podle etnické, jazykové nebo jiné socioekonomické příslušnosti. V závislosti na tom, jak je společnost podle daného kritéria rozdělená, získají jednotlivé společenské segmenty váhu a postavení při vládních rozhodnutích. Podle rozdílů ve velikosti obvodů a počtu křesel, o nichž se v každém z nich rozhoduje, se rozlišuje mezi jednomandátovými volebními obvody (část společnosti vybírá pouze jednoho reprezentanta), vícemandátovými volebními obvody (část společnosti vybírá více reprezentantů) a celostátními či celooblastními volbami (při nichž se volí představitelé, kteří mají reprezentovat celou společnost). Jednomandátové a celostátní volby se mohou různě kombinovat. Podle toho, která varianta se používá, se zužuje nebo rozšiřuje voličstvo, jemuž je politický reprezentant odpovědný. Způsob rozdělení obvodů ovlivní míru přístupnosti a zodpovědnosti, kterou od konkrétních představitelů volič jako jednotlivec očekává. Rozvržením obvodů se ovlivní i to, jak budou reprezentovány všeobecné zájmy společnosti a zájmy jejích menšin. b. Sčítání hlasů. Hlasy, které vyjadřují přání voličů, se mohou sčítat nebo třídit několika různými způsoby. Vzorce, které se použijí, ovlivní výsledky voleb. Mohou být navrženy tak, aby

odpovídaly relativní homogenitě či heterogenitě společenských zájmů. Způsoby jsou: o pluralitní. V pluralitním systému vítězí ten subjekt, jenž získá nejvíce hlasů, nehledě na to, zda jich má nebo nemá většinu. Tento způsob je vhodný pro nejhomogennější společnosti, kde je pravděpodobné, že převládající menšina bude vládnout v zájmu celku. o majoritní. V majoritním systému zvítězí jen takový subjekt, který získá více než polovinu hlasů. Tento výpočet také poslouží potřebám relativně homogenní společnosti, ve které je pro důvěru ve volební výsledek zapotřebí více než polovina voličů. Přitom musejí být respektována práva menšiny. o proporční. Proporční systém využívá řadu výpočtů, aby výsledek reprezentoval rozložení preferencí mezi volebními obvody. Obvody mohou být určeny podle strany, etnické příslušnosti, náboženství, třídy nebo profese. Proporční systém se nejčastěji zavádí v případě, že společnost je heterogenní a je obtížné najít shodu mezi různými zájmy. Pokud se použije, často se stává, že se neshody uvnitř společnosti odrazí v činnosti vlády, což ohrožuje její stabilitu. c. Kumulace hlasů. Výsledek voleb ovlivňují i různé způsoby, které upravují váhu hlasů nebo voliči umožní použít dílčí hlasy. Tyto systémy mohou být navrženy tak, aby uvnitř společnosti upravily rozložení a intenzitu zájmů. Mezi ně patří o Co volič, to jeden hlas. Tento způsob znamená, že všechny hlasy jsou matematicky ekvivalentní. Zdůrazňuje se, že volič je rovnoprávný se všemi ostatními voliči. Předpokládá se, že pokud se sečtou individuální preference všech voličů, výsledek zobrazí vůli společnosti jako celku. V tomto případě se individuálním preferencím přikládá stejná hodnota a různým intenzitám v preferencích stejná váha. o Vážené hlasy. Volby navržené tímto způsobem umožňují, aby hlasy některých voličů měly větší váhu než hlasy ostatních. Účelem je, aby se váha hlasů upravila podle toho, jak mají odrážet etnické, regionální nebo politické rozdělení, nebo rozdílný způsob

života (například venkovský proti městskému). Tento způsob může také ošetřovat různou intenzitu preferencí, které si zaslouží hlasy různé váhy. o Vícenásobné hlasy. Tento způsob umožňuje voličům dát více než jeden hlas. Může se jednat i o „sdružené hlasy“ („cluster voting“), při němž mohou občané konkrétnímu subjektu přiřadit více než jeden hlas, o schvalující volbu, kde občané označují celou řadu subjektů, které jsou pro ně přijatelné, anebo o systém „jednoho přenosného hlasu“, kdy občané tyto subjekty seřadí podle preferencí. Tento způsob je určený k tomu, aby přesněji zobrazil intenzitu a pořadí voličských preferencí.

I. Jak v demokratickém systému přispívá k fungování politických a vládních institucí občanská společnost? Občanská společnost má tím větší dopad na fungování politických a vládních institucí, čím je dynamičtější a různorodější. Liberální demokracii odlišuje od ostatních demokracií vyvinutější a komplexnější občanská společnost. V neliberálních demokratických systémech nezastává tak výrazné postavení, hraje tedy ve fungování vládních institucí méně důležitou, nebo vůbec žádnou roli. 1. Rozdělení vztahů mezi občanskou společností a politickými a vládními institucemi. a. Občanskou společnost lze definovat jako autonomní sféru s vlastním řízením, kterou tvoří individuální, sociální a ekonomické vazby a organizace, jejichž činnost je sice podřízena zákonům, ale které jsou nezávislé na vládních institucích. Širší definice občanské společnosti zahrnuje veškerou společnost vyjma vládních úřadů. Do občanské společnosti patří rodiny, ekonomické subjekty, zájmové skupiny a náboženské spolky. V tomto pohledu tedy autonomní organizace občanské společnosti tvoří základ svobody jednotlivce. Podle užší definice jsou součástí občanské společnosti ty společenské segmenty, které jsou zakládány, aby sloužily veřejným účelům. Podle tohoto pohledu by do občanské společnosti spadala například sdružení s cílem propagovat zájmy rodiny, ale rodiny samotné už by do definice nespadaly. Z tohoto pohledu jsou jádrem občanské společnosti její veřejný ráz a veřejná činnost.

b. Funkce občanské společnosti. Spolkový život uvnitř občanské společnosti usnadňuje fungování vládních institucí, pobízí vládu k činnosti, kontroluje, zda instituce nezneužívají svou moc, a příležitostně jejich fungování omezuje. Občanská společnost umožňuje: • Udržovat autonomii lidí a vědomí veřejnosti, že je suverénní ve svém právu schvalovat a regulovat vládu. Občanská společnost vymaňuje lidi ze závislosti na vládních institucích ve věci správy všech veřejných záležitostí, čímž poukazuje na to, že vláda je podřízená lidem. • Omezovat vládní moc a konkurovat jí tím, že udržuje početné alternativy myšlenkových a aktivistických středisek, jako jsou nezávislé organizace, spolky a jednotlivci. Tím občanská společnost docílí toho, aby ani vláda, ani jediná dominantní skupina, například politická strana nebo náboženská organizace, neměla monopol na informační zdroje, organizovaný politický vliv, finanční prostředky nebo „legitimní“ ideály. • Podporovat soudržnost společenství tím, že jednotlivci poskytne příležitost působit v řadě organizací a sociálních sítí. Taková účast může působit proti odcizení jedince a rozdrobení společnosti. Organizace jako součásti občanské společnosti mohou předejít rozdrobení společnosti i tím, že nabídnou možnost spolkového života, která přesáhne „přisouzenou“ skupinovou identitu založenou na neměnných vlastnostech, jako je pohlavní nebo rasová či etnická příslušnost; anebo na proměnlivých vlastnostech, jako je náboženství či společenské postavení. V občanské společnosti se uskutečňuje společenská integrace tím, že se příslušníci odlišných skupin setkávají za účelem společného cíle nebo zájmu. • Osvobodit jednotlivce z nadvlády jediné sociální organizace, která má monopol na jeho společenské vztahy. Díky většímu množství organizací v občanské společnosti si jednotlivec uvědomí, jaké má v životě možnosti, a může se postavit proti tíhnutí oné jedné skupiny, které potlačuje sebevyjádření a kreativitu. • Rozvíjet v občanech osobní a občanský potenciál tím, že podpoří jejich účast v různých druzích debat a dá jim možnost získat praxi v řízení státu.

Občanská společnost vyhledává nové politické vůdce a školí všechny občany v umění politické angažovanosti. Zapojení do spolkové činnosti pomáhá v občanech kultivovat důvěru v jejich schopnost sami si vládnout, navíc pak ducha občanského aktivismu při řešení vlastních problémů. • Zakládat organizace-prostředníky, které fungují mezi vládou a jednotlivcem a podporují efektivnost a pocit sounáležitosti. Tyto organizace rovněž mohou zesílit vliv jednotlivce tím, že propojí snažení více lidí, a všeobecně se tak může pěstovat atmosféra spolupráce a mezilidské důvěry. Organizace se tím, že se pokusí změnit veřejnou politiku, mohou přímo zapojit do politického procesu. Mohou jménem svých členů a ostatních občanů působit na vládní zástupce a instituce. Vliv těchto organizací navíc může ochránit jejich členy i ostatní před mocí vlády, která by jednotlivce mohla příliš zatěžovat. • Účastí v politickém procesu zesílit legitimitu vlády, a tím pomoci zajistit, že vláda vykonává to, co se od ní předpokládá. Vstřícnost vlády vůči tomuto procesu posiluje důvěru veřejnosti v poctivost vlády, čímž se opět zesiluje její legitimita. • Sítí spolků a rozšiřováním informací a ideálů za pomoci sdělovacích prostředků spojovat jednotlivce a skupiny lidí na veřejné scéně. Organizováním průzkumů a vypracováváním studií podporovat kritickou analýzu. • Formulovat a zpracovávat zájmy a názory lidí, tedy doplňovat politické strany a členstvím v příslušných skupinách poskytovat občanům alternativní přístup na veřejnou scénu. Tyto organizace umožňují spolupracovat podobně naladěným jednotlivcům a zájmovým skupinám a ti pak mohou dodat svým myšlenkám a přáním přesné obrysy a informovat o nich ostatní. Spoluprací mohou dosáhnout vytčeného cíle. • Posilovat tvořivost v řešení veřejných záležitostí, protože občanská společnost může sloužit jako laboratoř pro pokusy s myšlenkami a pracovními postupy.

• Doplnění vládních programů, které mají sloužit potřebám a zájmům lidí, a/nebo zajištění jejich náhrady či alternativ. • Rozpoznáním nenaplněných potřeb, kritikou nepřezkoumaných konvencí a vytvářením alternativ ke statu quo prosazovat inovace a reformy společenských a veřejných záležitostí. • Umožňuje lidem, aby se stali členy neomezeného množství skupin třeba i odlišných účelů a zájmů, a tím podporuje umírněnost, toleranci a umění kompromisu. Členství napříč různými skupinami může vést k umírněnějším či rozrůzněnějším politickým názorům a navíc může zvýšit míru tolerance a ochotu ke kompromisu. S takovou zkušeností se pak jednotlivec, jenž má v úmyslu dosáhnout politických výsledků, spíše zapojí do skupiny, která reprezentuje širší veřejnost. Člověk se díky tomu také spíše ztotožní s politickými stranami, které se nebrání názorové pestrosti. c. Vztah mezi vládou a občanskou společností. Občanská společnost musí zůstat izolovaná od vládního vměšování. Občanská společnost slouží demokratickému systému nejlépe, když je ponechána sama sobě, a vládní omezení jsou proto nutně problematická. Vláda může občanskou společnost regulovat pouze na základě ústavních principů, v souladu se základními závazky demokracie a svobody. Bez takové regulace by mohly vlivné instituce občanské společnosti být tím, kdo podkope instituce demokratické vlády. Občanská společnost sice někdy může fungovat lépe v případě, že konkuruje vládě, ale za předpokladu, že nahradí instituce, které jsou zodpovědné lidem, by mohlo dojít k přesunu vládnutí z veřejného do soukromého sektoru. 2. Vztah mezi ekonomickými institucemi občanské společnosti a politickými institucemi v demokratickém systému. Protože jedním ze základních účelů demokratické vlády je zasazovat se o veřejné blaho a všeobecnou prosperitu, je jednou z priorit vládní politiky i snaha posilovat a regulovat ekonomiku. a. Nutnost ekonomické regulace. Ekonomika v demokratickém systému závisí na veřejném systému, který poskytuje řád a zdroje včetně:

• ekonomické infrastruktury, jako je měna, právní uspořádání (např. listiny, smlouvy), pojišťovnictví, bankovnictví, doprava, školství, právo na duševní a ostatní vlastnictví, patenty. • ekonomických vládních opatření, jako je měnová a rozpočtová politika (včetně zdanění), obchodní politika, regulace vědy a výzkumu, mzdové a pracovní regulace, politika v oblasti životního prostředí, zdravotnictví a bezpečnosti; opatření v oblasti rovných příležitostí a antidiskriminační opatření; regulace kapitálových a finančních trhů a standardů pro metody finančního účetnictví, které zajišťují transparentnost v tržních strukturách a transakcích. b. Ekonomická regulace a udržování demokratického systému a jeho integrita. Stupeň a povaha vládní účasti na regulaci ekonomiky podněcuje otázky o povaze samotné demokracie. Plynou z napětí mezi systémově odlišnými a snad neslučitelnými pohledy na vztah politické a ekonomické svobody. • Stanovisko, že nejpřednější je svoboda ekonomická. Ekonomická svoboda se upřednostňuje proto, že je považována za přirozené právo, které stojí v základech všech legitimních politických systémů. Toto právo poskytuje člověku základní nezávislost a pravomoci. Jako takové umožňuje existenci politické svobody. Ekonomická svoboda jako základ osobní nezávislosti se považuje za nejefektivnější prostředek, který osvobodí lidi od starostí o uspokojování základních potřeb, a tím jim poskytne možnost a schopnost zabývat se nejrůznějšími jinými činnostmi, včetně politických aktivit. Jako neoddělitelná součást osobních svobod poskytuje ekonomická svoboda pojistku, že vláda nebude moci dominovat jednotlivcům nebo společnosti. Poskytuje i základ osobní nezávislosti a politickému zplnomocnění. Pro přední místo ekonomické svobody a jejího významu v demokratickém systému je důležité, aby vládní regulace nepodkopávaly ty funkce ekonomiky, které podporují osobní svobody a svobodu politickou. • Stanovisko, že nejpřednější je svoboda politická. Politická svoboda se upřednostňuje z toho důvodu, že je chápána jako ochránce jednotlivce před nespravedlnostmi, které pramení z politické moci a z nerovného přístupu

k politickému dění. Tyto nespravedlnosti mohou vzniknout následkem nahromadění ekonomické síly. Má se také za to, že politická svoboda může vyvážit vliv arogantní ekonomické moci na jednotlivce či společnost. Politická svoboda navíc zajišťuje, aby se obecné blaho nestalo rukojmím sobeckých podnikatelských a ekonomických zájmů. Pro přední místo politické svobody a jejího významu v demokratickém systému je důležité, že vláda nesmí dovolit, aby extrémní ekonomická nerovnost podkopala základní politická práva. c. Ekonomická regulace, demokracie a práva jednotlivce. Vládní regulace ekonomiky v demokratickém systému se musí přizpůsobit následujícím v zásadě odlišným stanoviskům: • Demokratické aroganci ohledně sociálních a ekonomických problémů. Nadšení pro demokracii může vést k nesprávné a potenciálně nebezpečné představě, že demokratická vláda může a měla by řešit veškeré sociální a ekonomické problémy. Pokud je celý politický systém založen na vládě lidu, může převážit názor, že všechny aspekty společnosti by měly být řízeny vládními institucemi, tedy za předpokladu, že se dodržují demokratické postupy a je vymahatelná politická zodpovědnost. Pokud by správa věcí veřejných podrývala svébytnou občanskou společnost a soukromou sféru a nadto tržní ekonomiku, mohla by tato představa rozvrátit základní principy demokratického systému. Na druhou stranu umožňují demokratické snahy o blahobyt občanů demokratickým společnostem efektivně zasáhnout v případě různých ekonomických a sociálních potíží. Demokratický systém, který se s těmito obtížemi snaží otevřeně vypořádat, to musí činit tak, aby zachovával základní práva všech společenských segmentů. • Vládní ochraně práv jednotlivce. Vláda musí regulovat moc ekonomických institucí, aby zajistila a uchovala prosperitu, svobodu a práva jednotlivce a aby se tím vyhnula ekonomické tyranii. Je nezbytné chránit ta osobní a ekonomická práva, která v první řadě ospravedlňují tržní svobodu.

Musí být ovšem nalezena taková rovnováha, která jako kompenzaci za nevýhody nepřipustí rozšíření ekonomických práv některých jednotlivců či skupin až do takové míry, která by vedla k přílišné regulaci trhu. To by mohlo vést k poklesu ekonomického výkonu, který by poškodil společnost jako celek. Na druhé straně je stejně nezbytné vyhýbat se rozšíření majetkových práv, které by vedlo k nedostatečné regulaci, neadekvátní ochraně pracovního trhu a propastným rozdílům mezi bohatými a chudými. d. Rozložení ekonomických zdrojů a integrita a udržování demokracie. Jedním z ústředních účelů demokratické vlády je nastolit a udržovat distributivní spravedlnost, která odpovídá principům svobodné společnosti. Už dlouho se argumentuje v tom smyslu, že pro prosperitu a legitimitu demokracie je důležité, aby neexistovaly kritické rozdíly v ekonomických podmínkách obyvatel. Z tohoto pohledu by měl být jakýkoli rozdíl mezi chudými a bohatými vrstvami utlumen širokou střední vrstvou, ve které jsou patrné různé stupně prosperity. V moderních demokraciích, kde se ekonomické rozdíly přímo odrážejí v politické nerovnosti, je ohrožena demokratická hodnota občanské politické rovnosti. e. Soustředění ekonomických zdrojů a integrita a udržování demokracie. Soustředění velkého bohatství a politické moci může ohrozit možnosti vládních institucí a samotným občanům znemožnit kontrolovat svou vládu. Takové soustředění moci může rozložit nebo narušit demokratický proces proto, že přehlušuje ostatní hlasy, dominuje veřejné agendě a upírá lidem právo efektivně se účastnit politického procesu. Za takových okolností by šlo o demokracii jen podle jména, nikoli o skutečnou demokracii. Politický vliv soustředěného bohatství také může umožnit, aby určité záležitosti zůstaly skryty zrakům veřejnosti, takže se nestanou předmětem demokratického projednávání. Takový vliv může vést i k tomu, že se daná záležitost bude řešit v soukromí a ku prospěchu konkrétních zájmů. Jindy by konflikt mezi centry soustředěného bohatství a politické moci mohl být tak silný, že by dominoval veřejné scéně. V tomto případě je znemožněna širší účast veřejnosti i větší zastoupení ve věcech jak veřejného blaha, tak ostatních zájmů obyvatel.

Soustředění bohatství a politické moci na druhou stranu nutně nemusí vyjímat určitá témata z veřejné agendy. Konkurence mezi středisky bohatství a politické moci může tato témata na veřejnosti zviditelnit. Soustředění ekonomické moci navíc může posloužit jako protiváha moci vládní. V některých případech může koncentrace ekonomické moci spojit zájmy veřejnosti, protože tyto ekonomické instituce využijí své zdroje, aby jejich záležitosti nevymizely z veřejné agendy. Soustředění bohatství a moci by tak mohlo diskuze o veřejných zájmech podpořit. Na střediska bohatství by navíc mohl působit sociální tlak v tom smyslu, že by měla přispět k všeobecné prosperitě společnosti, což může vést k dobročinnosti a podpoře demokratických ideálů a institucí a kultury demokracie. 3. Vztah mezi sdělovacími prostředky občanské společnosti a fungováním demokracie. Protože demokratický systém stojí na znalých a informovaných lidech a na názoru veřejnosti, musejí existovat dostatečné prostředky k tomu, jak ve veřejné sféře distribuovat široké spektrum názorů. V demokratické společnosti musejí média občanům dodávat adekvátní informace, aby si mohli udělat obrázek o veřejné sféře, dokázali rozpoznat problémy, porozuměli jim a věděli, jak se k nim veřejně postavit. Pokud média tuto funkci plní, umožňují občanům, aby se vědomě rozhodovali, předkládali návrhy nebo činili soudy. a. Funkce médií v demokratickém politickém systému. Mají-li média adekvátně přispívat k fungování demokracie, musejí plnit následující role. • Informovat o věcech veřejných. Aby se lidé mohli o veřejných záležitostech správně rozhodovat, je třeba značného množství informací z širokého okruhu témat, např. nejen informace o věcech vlády, ale i o mezinárodních problémech, ekonomice, vědě, technice a kultuře. Pro poskytování podstatných informací je potřeba nejen výměna názorů na daná témata, ale součástí služby je poskytnout i základní fakta, jejich výklady a odborné komentáře. • Sloužit jako kontrola moci. Tím, že média shromažďují fakta a podávají zprávy o moci, kterou užívá vláda a další prvky veřejné sféry, plní dohlížitelskou funkci. Poskytují prostor, ve kterém se veřejnost může zapojit do politických záležitostí a kde může zaznít její hlas, soustřeďují a mobilizují veřejné mínění a poskytují prostředek k monitorování a ovlivňování způsobu využití moci. Mohou sloužit i jako původci změn a reforem.

• Šířit osvětu o demokratických hodnotách a procesech. Média jak tím, že podávají zprávy, tak i tím, že nabízejí zábavu, poskytují modely chování, které mohou být příkladem demokratických hodnot a mohou ukazovat, jak demokracie funguje. Mohou ukazovat i chování a vztahy, které se s hodnotami a principy demokracie neslučují. Mohou rovněž sloužit jako primární zdroj informací o tom, jak funguje politický systém. • Poskytnout fórum pro různé názory. Většina moderní volební politiky se spíše než na tradičním „shromáždění lidu“ odehrává na mediální „virtuální scéně“. Tento vývoj zdůrazňuje na volební a vládní politice rys divadelního vystoupení. Elektronická média navíc umožňují, že se o věcech veřejných informuje více občanů, kteří s pomocí médií rovněž mohou snáze vyjadřovat a šířit vlastní názory. • Vystupovat jako další středisko moci. Tím, že shromažďují prostředky ke sběru informací, které slouží jako základ pro názory, soudy a jednání lidí, média nabývají ústřední roli ve veřejné samosprávě. Existuje ovšem jen málo prostředků, kterými by svobodná média byla při využívání této moci hnána k zodpovědnosti, aniž by se porušovaly základní demokratické principy. Přesto však sdělovací prostředky v roli nezávislého mocenského centra uvnitř politického systému mohou konkurovat vládní moci nebo ji omezovat. b. Vlastnosti médií, které přispívají demokracii. Mají-li média adekvátně přispívat k chodu demokracie, měla by vykazovat následující vlastnosti: • Nezávislost. K tomu, aby média mohla fungovat jako adekvátní zdroj informací o veřejných záležitostech nebo kontrolovat moc, musejí být chráněna před vlivem předmětu svého zájmu, ať už je z jakékoli oblasti, vládní, ekonomické nebo například náboženské. • Svoboda. Cenzura rozvrací systém, který lidem poskytuje náležité informace k samosprávě, nezávisle na tom, jestli jde o cenzuru uplatňovanou vládou nebo tato cenzura vychází z jiného využití moci ve veřejné sféře. I uvnitř zpravodajských organizací může zaúčinkovat mocenská síla způsobem, který má rysy cenzury. Zpravodajské organizace také mohou být zastrašováním či hrozbou ekonomických postihů vedeny k tomu, aby prováděly autocenzuru.

Takové zneužití moci se může zobrazit ve volbě toho, o čem se přinášejí nebo nepřinášejí zprávy či jakou formou se o nich informuje. • Různorodost. Právo na samosprávu vyžaduje nejen volbu mezi jednotlivými politickými směry, ale i možnost vybírat, které pohledy a názory nejlépe vyhovují občanům-jednotlivcům. Proto musí existovat řada možností, jak získávat informace a názory, co se týče veřejné sféry. Zdroje a poskytovatelé informací tedy musejí být početní a různorodí. Rovněž musejí nabízet různorodé názory. • Kvalita. Mají-li se občané moudře rozhodovat, informace a znalosti, které jim předkládají média, musejí mít dostatečný rozsah, hloubku a přesnost, aby občané pro své rozhodování získali dostatečné podklady. • Poctivost. Úkolem médií je víc než přenos informací, které získají. Nejrelevantnější informace pro rozhodování o veřejných záležitostech se často získají až po vytrvalém a někdy i statečném pátrání v aktivitách lidí na vedoucích postech. Této role se často nechápou jen profesionálové, ale s vysokou efektivitou i sami občané, kteří třeba odmítnou závislost na standardizovaných zdrojích informací. • Přístupnost. Média se nemohou uzavírat účasti veřejnosti. Občané musejí mít možnost pomocí médií komunikovat přímo s ostatními občany a lidmi na vládních postech. Pokud navíc ani ty nejlepší informace nejsou lidem snadno dostupné, jejich publikování má pro samosprávu pouze malý význam. Jestliže si lidé nevypěstují znalosti a dovednosti, které jsou nezbytné k získávání a vyhodnocování veřejných informací, bude mít jejich účast ve veřejné sféře omezenou účinnost. c. Vlastnosti médií, které nepřispívají demokracii. Demokracii mohou oslabit nebo rozvrátit média s následujícími vlastnostmi: • Koncentrované vlastnictví. Vlastnictví a kontrola mohou být ze strany vlády nebo soukromých společností natolik koncentrované, že omezí typ a spektrum informací, témat a názorů. Záběr veřejně dostupných informací je pak natolik zúžen, že si lidé neuvědomí, jaké alternativy se jim nabízejí a

z kterých mohou volit. Pokud si to přesto uvědomují, nemusejí mít k dispozici dostatečné množství fakt a názorů, aby se rozhodli ve svém nejlepším zájmu. • Překrucování významu. Překrucování může mít v médiích víc podob, nejen nejzřejmější formu, tedy chybný výklad fakt. Můžeme je rozdělit takto: • selektivní zahrnutí některých fakt a záměrné vyloučení jiných • takové sestavování informací, v němž jeden názor dominuje a zastiňuje jiné pohledy na tentýž fakt • přílišné zobecňování na místě, kde několik přesných detailů dostane takový důraz, že vedou k vytvoření falešného obrázku nebo celkový obrázek nahrazují • používání sugestivního jazyka (nabitého emocemi či přehnaně hodnotícího), který podněcuje závěry nezaložené na důkladné argumentaci • používání a utvrzování stereotypů, které podněcují lidi, aby nekriticky docházeli k nepodloženým závěrům nebo kvůli nějakým velmi nápadným charakteristikám chovali bezdůvodná očekávání • Nevyváženost. Třebaže některá témata si pozornost médií zaslouží, může se stát, že se na ně média soustředí tolik, že zastíní jiná důležitá témata. Jiný případ je, když se argumentům jedné strany při probírání určitého tématu poskytne dostatečný prostor, přitom ale argumenty oponentů nedostanou žádný, nebo dostanou jen prostor velmi malý. Dominantní pozornost zaměřená na osobní, místní, regionální, národní nebo mezinárodní témata navíc může vytvořit nerovnováhu na úkor ostatních úrovní, čímž se znesnadní účast demokratického lidu ve všech úrovních správy, které se jej týkají. • Negativní zobrazování lidí. Když se média zaměřují v první řadě na lidské nedostatky a pochybení, např. skandály, korupci, zločiny či mravní zkaženost, narušují tím v lidech vnímání společnosti a jejich spoluobčanů. Tím klesá důvěra ve společenské instituce a nahrazuje ji vzájemná nedůvěra a pochyby ohledně lidské schopnosti samosprávy. Pokud se i samotné informace podávají výlučně zábavní formou, neplní média svou povinnost poskytovat veřejnosti dostatek informací. V krajních případech se mohou natolik soustředit na to,

aby bavila masové publikum, poskytovala vzrušení a budila silné emoce, že zobrazují lidskou povahu jako tak zvrácenou, násilnou nebo iracionální, že demokracie v zásadě není možná. • Trivializace. Média mohou pozvednout nevýznamné záležitosti v očích veřejnosti velmi vysoko a předem tak zabránit tomu, aby lidé věnovali pozornost podstatným věcem, čímž sníží úroveň veřejné diskuze. Když navíc umožní, aby pozornosti lidí dominovaly banální záležitosti, odejmou pozornost těm významným. Nadto mohou média ovlivňovat veřejnost tím, že se v podávání informací o věcech veřejných zabývají nepodstatnostmi, až lidé dojdou k závěru, že veřejná scéna není místem, kde by se řešily závažné problémy. V důsledku toho mohou mít lidé pocit, že jejich skutečným zájmům se může věnovat jen soukromá sféra. • Nedostatek odbornosti. Kvalita médií záleží jak na profesionálních standardech žurnalistiky, tak na odbornosti v oblastech, kterých se daná záležitost týká. Výstupy profesionálů, které nenaplňují adekvátní profesní standardy, přinášejí pouze nepřesné a nespolehlivé informace či matoucí a nedostatečně promyšlený komentář. Nedostatečný přístup k odborným znalostem nebo nedostatek adekvátních informací o daném tématu může také vést k tomu, že jeho popis i analýza budou velmi nekvalitní. Mají-li se občané rozhodovat o veřejných záležitostech, jsou bez dostatečných základních vědomostí a adekvátní bezchybné argumentace silně hendikepovaní. • Nepřístupnost. Média se často charakterizují jako zástupci lidí. Tvrdí o sobě, že jsou „oči a uši“ veřejnosti a že naplňují „právo vědět“, které jí přísluší. Přesto však, třebaže zdrojů informací může být široká řada, mnoho zpravodajských organizací nedovoluje, aby se do jejich činnosti zapojili či k ní přispívali členové veřejnosti. Lidé tak mohou mít jen malý vliv na jednu z nejdůležitějších skupin institucí, které rozhodují, jaké vědomosti a názory budou mít lidé možnost získávat pro rozhodování o veřejných záležitostech. Tím mohou být zanedbávána důležitá témata a protichůdné názory mohou být z veřejné scény vyloučeny.

VI. Jak se demokratické systémy rodí, vyvíjejí, jak přežívají a zlepšují se?

A. Pojetí demokracie v průběhu času. B. Dynamika demokracie. C. Přechody k demokracii. D. Charakteristika rozvinutých demokracií. E. Překonávání překážek na cestě k zachování a vylepšování existujících demokratických systémů. Demokracie není utopie, jež je podle definice dokonalá. Demokratické systémy však skutečně pracují na tom, aby rozdíl mezi demokratickými ideály a realitou byl co nejmenší. Nedílnou součástí každého demokratického systému je závazek, aby se systém vždy mohl vylepšit nehledě na to, do jaké míry se v daný okamžik jeví úspěšným. Demokratické systémy vítají kritiku, konkurenci a změny, a dokonce vychvalují samotnou životaschopnost rozmanitosti a nesouladu. Demokratické systémy nemohou dojít do konečného či dokonalého stavu. Dokonce i ty nejrozvinutější demokracie jsou nedokonalé a dále se vyvíjejí. To by nemělo být nijak překvapivé, protože od demokratického systému se nedá očekávat, že povede k dokonalé společnosti. I kdyby taková společnost byla dosažitelná, byla by s demokracií zcela v rozporu, protože v této společnosti by se zastavil proces kritiky, inovací a pokroku. Takový proces napovídá, že demokracie se tvoří a vyspívá v průběhu času. Celostnější pochopení demokracie, které se liší od popisu jejích vlastností, analýzy jejích funkcí či oceňování důvodů, proč ji přijmout, můžeme usnadnit vytvořením modelu toho, jak se demokratický systém vyvíjí v čase. Takový model může poskytnout rámec pro to, aby bylo snazší pochopit běh událostí, které demokracii formují, a status toho kterého demokratického systému v jakémkoli bodě jeho historie. A. Alternativní pojetí demokracie v průběhu času. Vznik či osud demokracie během plynutí času – nebo obojí – se dá pozorovat či vysvětlovat za pomoci následujících pěti modelů. Modely se mohou kombinovat nebo překrývat. 1. Životní cyklus. O demokratických systémech lze říci, podobně jako o jiných typech politických systémů, že procházejí životním cyklem, tedy že se rodí, dospívají a umírají. Podle tohoto modelu musejí i ty nejlepší politické systémy po období úpadku nevyhnutelně hynout. Ale i tento model dovoluje, aby se délka života

demokratického systému prodloužila nebo udržovala donekonečna, pokud by systém obsahoval odolné instituce a pokud by jeho principy znovu ožívaly v myslích a srdcích budoucích generací. 2. Ideální typ. Demokracie se dá chápat jako „ideální typ“ politického uspořádání, kterému je pouze možné se přibližovat, ale který nemůže nikdy být plně uskutečněn. Ideál demokracie se proto může přesně zformulovat a vybrousit v myšlenkách, avšak v praxi žádná demokracie nutně nemůže vejít do souladu s teoretickým ideálem („ideálním typem“) z důvodů nepředvídatelné a nestálé lidské povahy, dějin a materiálního světa. Přesto se ale „ideální typ“ dá použít jako analytická pomůcka k tomu, abychom pochopili zásadní vlastnosti demokracie a aby posloužil jako standard, kterým se mohou poměřovat existující příklady demokratických systémů. V jiném smyslu se může demokracie považovat za ideální nebo nejlepší formu občanského života a politického zřízení. Demokracie podle tohoto chápání představuje všechny žádoucí atributy organizovaného lidského společenství. V tomto pohledu může demokracie, pojímaná jako ideální stav, udat ty atributy, kterými se hodnotí existující demokratické politické systémy. Ovšem to, že se stanoví ideální vlastnosti tak, jako by byly plně dosažitelné, může podnítit nerealistická a potenciálně zhoubná očekávání. Touha po dosažení ideálu může způsobit, že lidé podcení skutečné úspěchy. Tak se to „nejlepší“ může postavit proti „dobrému“. Mimoto se žádná existující verze demokratického systému nemůže stát vtělením ideálu, protože dokonalé politické zřízení by bylo nenapadnutelné pro kritiku a reformní návrhy občanů. „Dokonalá demokracie“ by tedy byla v tomto smyslu nedemokratická. Přenést „dokonalou vládu“ na nedokonalé a nezdokonalitelné bytosti by znamenalo popřít lidskou přirozenost; zdálo by se tak, že lidé jsou opovrženíhodní. 3. Konečné stadium. Podle tohoto modelu je demokracie konečným stadiem v běhu lidských dějin. Dějiny lidstva jsou podle tohoto pojetí procesem nepřetržitého pokroku k vývojovému vrcholu, jakémusi předurčenému osudu. Ten představuje nevyhnutelné završení lidských snah v boji za svobodu a štěstí, kterého lid dosáhne samosprávou. Jakmile je v zásadě demokracie dosaženo nebo je „konsolidovaná“, stane se z ní konečné stadium dějin a bude obsahovat zdroje na to, aby se nadále udržovala. Buďto jsou demokratické principy a postupy tak nedílnou součástí lidské

zkušenosti, že jsou neotřesitelné, anebo mají demokratické instituce schopnost vlastní regenerace. 4. Evoluce. Alternativou k modelům demokracie, které ji líčí jako nevyhnutelný životní cyklus, nedosažitelný osud či konečný dějinný cíl, může být zobrazení demokracie v čase jako něčeho, co není uzavřeno a vyvíjí se novými a nepředvídatelnými cestami. Podle evolučního modelu se adaptací k vyspělejším verzím nejen vyvíjejí životní formy, ale v průběhu času se mohou objevit i nové druhy. Společnost se jako forma občanského života může učit ze svých zkušeností s lidovou samosprávou a v politickém systému se demokratické principy mohou šíře uplatnit takovým způsobem, který se nedal předpokládat v době jeho počátků. Je dokonce možné, že budou objeveny nové principy prospěšné vlády. Tento model zahrnuje velkou část badatelského procesu, který charakterizuje vědeckou metodu, při níž jsou prověřovány a aktualizovány všechny principy a postupy. Podle tohoto modelu by se i samotná demokracie mohla vyvinout v nepředvídanou novou formu vlády. 5. Revoluce. Revoluce může vnést náhlou a naprostou změnu i do nejspodnějších základů politického uspořádání. Může také umožnit, aby se demokratický systém ustavil bezprostředně po svržení předchozího režimu. Podle tohoto modelu může za revolucí stát dříve založené demokratické hnutí, které po zhroucení předchozího vládního systému dokáže založit demokratické instituce. V jiných případech by mohlo po svržení starého režimu nastat období zmatku a chaosu, ze kterého se demokracie začne formovat postupně. Přechod mezi koncem starého režimu a počátkem demokracie může být krátký i značně dlouhý; mezitím může fungovat i politický systém jiného typu. Vyhlídka, že revoluce může přispět ke vzniku zcela nového politického pořádku, může podpořit zastánce demokracie v tom, že budou k ustavení nového politického systému podporovat destruktivní přístup. Nicméně to, co vypadá jako nový politický pořádek, ve skutečnosti může být jen něco málo víc než změna na vládnoucích postech. Revoluční impuls – strategie budovat na destrukci – také může uvolnit antidemokratické síly, které znemožní vznik podmínek nutných k existenci stabilní demokracie.

B. Dynamika demokracie. Ať už charakter a vývoj demokracie v průběhu času popíšeme jakýmkoli modelem, dynamika demokracie s sebou nese nutnost aktivního zkoumání jejích základních myšlenek a jejich začlenění do politického života. Dynamiku pro vytvoření a udržování demokratického zřízení tvoří reflexe demokratických hodnot a principů spolu s jejich progresivním uváděním v praxi. Tato dynamika je nedílnou součástí procesu přechodu k demokracii. Je také jednou z hlavních živných sil demokracie v průběhu času. 1. Demokratické principy. Demokratický systém může fungovat, jen pokud bude přítomný v lidských myslích a srdcích. Lidské pojetí veřejných záležitostí i lidské chování by se mělo řídit základními demokratickými principy. Ale časem se vyvíjí tendence na tyto principy zapomínat nebo je dokonce překrucovat. Proto se povědomí o demokratických principech musí nejen předávat z generaci na generaci, ale ve světle nových okolností a zkušeností i přezkoumávat a znovu vykládat. Hledání významu a interpretace základních principů se může řídit podle jednoho z několika stanovisek, ze kterých se na ně dá pohlížet. Principy se mohou brát buď jako neměnné, jako předmět zdokonalování, anebo předmět celkové revize. Ani jedno stanovisko nepřipouští, aby se základní principy chápaly jako plně uskutečněné nebo jako předmět dogmatické podpory. a. Principy chápány jako neměnné. Občané a politické systémy se musejí k základním principům neustále vracet, kriticky uvažovat o jejich významu, navracet jim funkčnost a držet se jich v jejich původním smyslu. Z tohoto pohledu jsou základní principy pevně dané a ustavující – to znamená, že byly v minulosti jasně a správně formulovány a že ustanovily pravou podstatu významu demokracie. Nedají se plně pochopit a obhájit, aniž by se odkazovalo na jádro jejich poselství. Ztratit ze zřetele ono jádro těchto principů znamená pozbýt zásadních demokratických aspektů. V základech demokratického občanství proto stojí znalost jádra poselství těchto principů a závazek podle nich žít.

b. Principy jako předmět zdokonalování. Občané a politické systémy musejí být schopni zdokonalovat demokratické principy aktivním uvažováním o jejich skutečném významu a o jejich vztahu k praxi. V tomto pohledu není význam demokratických principů pevně daný jejich předchozí formulací. Představují základní východisko pro další vývoj, který nadchází po přezkumu jejich významu a po zkušenostech, jež přineslo jejich používání. Principy nejsou z tohoto pohledu statické ve významu, ani ve svém vyjádření. Proto je podstatou demokratického občanství pragmatické přezkoumávání a používání základních principů spolu s perspektivou jejich vylepšování a větší míry jejich dodržování a užitečnosti.

c. Principy jako předmět celkové revize. Občané a politické systémy musejí být schopní demokratické principy přezkoumávat a přehodnocovat z hlediska jejich současné použitelnosti v politickém systému. Demokratické principy jsou v tomto pohledu předmětem zásadních revizí a potenciálního odmítnutí ve prospěch principů, které by mohly poskytnout lepší základy dobré vládě, lidskému štěstí, svobodě, rovnosti či pořádku a bezpečí. Na existující demokratické principy se pohlíží jako na provizorium a jako takové se chápou jako hybná síla pro tvorbu principů, které zpevní zamýšlený nový, vylepšený systém veřejného života. Podstatou občanství v demokratickém systému je proto revoluční posuzování základních principů, jejichž transformace či nahrazení může obrátit vzhůru nohama zaběhnuté chápání toho, jak má být správně nastavena politická společnost.

2. Napětí mezi demokratickými principy. Ať už by se člověk postavil k základnímu statusu demokratických principů jakkoli – tedy zda by se měly jen neustále oprašovat, vylepšovat, anebo transformovat –, tato forma politického systému nestojí na jednom, ale na více základních principech. Jsou ve své podstatě protikladné, např. svoboda a rovnost, práva jednotlivce a veřejné blaho, vláda většiny a práva menšin. Toto napětí pramení z nutnosti, chtějí-li lidé žít ve společenství – základní kombinace jednotlivce a společenství, osobní autonomie a suverenity komunity.

Když spolu lidé žijí ve společenství s cílem zajistit pořádek a svobodu, touha tento cíl uskutečnit vede k nevyhnutelným rozporům. Protože tyto rozpory vznikají neustále a mají dynamický charakter, nemohou být vyřešeny nebo překonány. Principy, mezi nimiž napětí vzniká, navíc mezi sebou nemají stále stejný vztah. Proto se tyto rozpory a měnící se vztahy musejí v demokratickém politickém systému vyrovnat. Ke kompromisu mohou vést i následující úvahy a strategie. a. Rovnováha základních principů. Mezi základními principy musí být nalezena rovnováha přijatelná v celkové organizaci politického systému i v jejich použití pro běžné záležitosti politického života, např. nutnost vyvážit svobodu a pořádek či soukromí a právo veřejnosti na informace. b. Různá vyvážení základních principů. Demokratické systémy se liší v tom, jakou mezi základními principy naleznou rovnováhu, např. demokracie, které upřednostňují sociální blahobyt, proti těm, které zdůrazňují schopnost jedince spolehnout se na sebe. Neexistuje jediná verze, jak základní principy vyvážit nejlépe. Protože samotné principy i podmínky, ve kterých se musejí aplikovat, jsou dynamického charakteru, celkové vyvážení každého jednotlivého protikladu se bude lišit od ostatních v závislosti na místě a okolnostech. Pokud mají všechny principy náležitou ochranu, některé, které stojí v protikladu, tedy mohou dostat přednost nebo získat větší váhu než ostatní. Demokratický systém musí vždy vyvážit všechny základní principy a nikdy nesmí jeden ve jménu ostatních zrušit. c. Respektování napětí mezi základními principy. Základní principy jsou ze své podstaty v rozporu, např. svoboda a rovnost. Toto napětí vlastně stojí v základech samotné demokracie a posiluje její životaschopnost. Pokusit se tyto rozpory odstranit by znamenalo destabilizovat demokracii samu. Význam demokratických principů vyjde lépe najevo, pokud se postaví do vzájemného protikladu. Pokud se mezi principy nalezne rovnováha, neznamená to tedy, že by se odstranil rozpor; pouze se vyrovná konflikt mezi principy. Konflikt pramení v charakteru samotných základních principů, diskuzích o jejich relativní váze a důležitosti a v rozvažování toho, jak je v daných případech nebo situacích použít.

d. Udržování rovnováhy mezi základními principy. Z celkového schématu základních principů jakéhokoli demokratického politického systému se žádný nemůže vyzdvihovat tak, že by se podstatnou měrou poškozovaly nebo vylučovaly ostatní. Pokud by vlivem toho, že jeden z principů získal absolutní platnost, vznikla nerovnováha, ohrožuje zastínění dalšího z hlavních principů samotnou demokracii.

3. Hierarchie demokratických principů. Třebaže mezi základními principy musí zůstat napětí, bylo by možné je uspořádat tak, že jeden nebo více principů budou postupně zařazeny nad ostatní: ostatní by se daly považovat za odvozeniny vyšších principů nebo odvozeniny jejich upřednostňované hodnoty. Tak by jediný princip, například svoboda nebo štěstí, mohl získat nejvyšší postavení – za předpokladu, že všechny ostatní ceněné principy mohou být seřazeny postupně pod ním. Jeden přístup umožňuje, aby se tato hierarchie zřídila na základě toho, že se níže postavené principy odvozují od těch nad nimi. Například ochrana soukromého vlastnictví by se dala chápat jako odvozenina principu svobody. Podle jiného přístupu by se hierarchie dala řadit na základě preferencí nezávisle odvozených principů. Například názor, že ochrana náboženské svobody je důležitější než sociální sounáležitost.

C. Přechody k demokracii. Demokratické systémy nevznikají jako plně vyvinuté, ani nejsou prostým výsledkem aplikace dokonalých idejí. Demokracie je příliš mnohostranná a složitá, než aby se celý její systém dal na přání lidu nebo jeho volbou zavést okamžitě. V některých případech se může společnost nebo její vůdci pokusit přenést nebo naroubovat demokratický politický systém nebo demokratické instituce na předcházející politický systém, který je s demokracií v rozporu. Vytvořit a udržovat demokracii ovšem vyžaduje velké odhodlání a aktivní účast, k čemuž je potřeba i dostatečné množství času. K dosažení demokracie je navíc nutný soubor podmínek, na kterých může být postavena a udržována. Jeden neměnný soubor podmínek, které předcházejí demokracii a umožňují ji, však neexistuje. K dosažení demokracie je třeba projít několika stadii. Jejich předem určený sled, jenž by vedl k vytvoření vyspělé demokracie, ovšem neexistuje. Demokratické politické systémy

mohou vzniknout přechodem z nejasně definovaných nebo nedokonale ustavených politických zřízení či z jiných vyvinutých forem vlády. Přechod může být náhlý i postupný. Ale i kdyby byl známý koncový stav demokracie, nebylo by možné jej dosáhnout, aniž by společnost prošla sérií nabytých zkušeností a přípravných stadií. To je nutné k tomu, aby se mohly vyvinout sociální, ekonomické a politické podmínky nezbytné pro vznik onoho konečného stavu. Dosažení určitých stadií může být nezbytně nutné pro dosažení těch následujících. Sled stadií se ovšem v historických případech, kdy se vyvinuly demokratické systémy, mění. Jenže pokud se nedodrží určité pořadí, vývoj demokracie se může zbrzdit, zastavit či zvrátit. Přechod k demokracii může často znamenat bolestivou cestu. Lidé za něj mohou zaplatit ztrátou života, svobody a majetku, ať už se jedná o příznivce demokracie či její odpůrce. Je možné, že sami lidé musejí čelit ekonomickému či jinému osobnímu strádání i ztrátě postavení svého národa. Demokracie přikládá větší váhu názoru veřejnosti a jejímu zapojení, a na cestě k ní může nastat příležitost k demagogii. Rovněž může narůst etnický fanatismus a ultranacionalismus. Takováto cesta ovšem může v některých případech posloužit jako formující a informativní nástroj při budování demokracie a při jejím vyzrávání. Politické úspěchy z přechodových období se přenášejí a pomáhají formovat charakter rozvíjejících se a rozvinutých demokracií. Ponaučení, která si z tohoto období odnesly, jim poskytnou zdroj znalostí a zkušeností o politických postupech, které jsou nutné k zavedení a udržování demokratického života.

1. Předchozí poměry. Nejasně definovaná nebo nedokonale ustavená politická zřízení či jiné vyvinuté formy vlády mohou mít určité vlastnosti, díky kterým se společnost může přeměnit v demokratickou anebo se v ní může zvýšit pravděpodobnost přechodu k demokracii. Mezi tyto okolnosti patří: a. Povědomí o tom, že budoucnost jedince může záviset na jeho schopnostech a jednání. V protikladu stojí fatalistické přijetí předurčeného osudu. b. Nespokojenost se současným stavem, která je následkem toho, že si lidé stále více uvědomují nedostatky panující v nynějším politickém životě.

c. Šíření demokratických idejí v médiích, při vzdělávání a pomocí dalších prostředků; tím se umožní zpochybnění stávajících pořádků. d. Chápání lidí jako „jednotlivců s právy“ místo „součástí společenského organismu“. e. Rozšíření gramotnosti a vzdělávání otevřeného jiným názorům; ideje a informace se stávají snáze dostupnými a obecně chápanými a zvyšuje se povědomí, že ke stávajícímu stavu existují alternativy. f. Takový stav ekonomického vývoje, který umožňuje podstatné části obyvatel žít nad úrovní existenčního minima a zabývat se záležitostmi, které je přesahují a které přesahují současnost, což nakonec vede k rozšíření střední třídy. g. Možnost lidí tvořit spolky, ve kterých pracují na svých vlastních zájmech. 2. Síly a procesy, které mohou uspíšit zásadní politické změny. Vyvolat zásadní změnu v politickém uspořádání může celé spektrum vnitřních a vnějších sil či urychlujících nebo formujících událostí. Tyto změny někdy podnítí vznik hnutí, kterému k zavedení demokracie pomáhají: a. Vnitřní a vnější síly s potenciálem uspíšit změnu. • veřejná nespokojenost pramenící ve zkušenostech s nedemokratickým politickým systémem • zájem o účast ve veřejném životě, vyžadování zodpovědnosti a touha po zvýšení kvality života • vzdělávání rovnoměrně rozložené jak geograficky, tak sociálně • ekonomický rozvoj, modernizace a internacionalizace • masmédia • migrace • mezinárodní normy a tlak ostatních zemí • mezinárodní občanská společnost včetně tlaku mezinárodních norem a organizací na zavedení a rozvoj demokracie

b. Urychlující nebo formující události s potenciálem uspíšit změnu • revoluce • zhroucení režimu • masová demokratická hnutí • opoziční hnutí se zaměřením na změny stávajících sociálních norem • vyjednaná změna režimu 3. Faktory, které přispívají k rozvoji demokracie. Některé z faktorů v dané společnosti mohou podpořit vývoj demokracie. Mezi ně spadá míra rozvinutí a způsob řízení ekonomiky, právní systém, občanská společnost a vzdělávání. Míra rozvoje těchto faktorů ovlivňuje další aspekty společnosti a může uspíšit vznik nebo zlepšení podmínek pro rozvoj demokracie. a. Ekonomický výkon. Míra ekonomického vývoje v zemi hraje pro vznik společenských podmínek nutných k zakořenění demokracie klíčovou úlohu. Společnost musí být pozvednuta z úrovně chudoby, kdy se pozornost zaměřuje pouze na samotné přežití. Ekonomika rovněž musí získat jistý stupeň komplexnosti a prosperity, při němž si občané uvědomují sociální provázanost a to, že jsou sami podílníky systému. • Volný čas. Díky schopnosti ekonomického systému udržovat občany nad úrovní životního minima má velké množství lidí příležitost věnovat svou pozornost a energii, mezi ostatními aktivitami, i věcem veřejným a efektivně se zapojit do politického procesu. • Provázanost. Rysem pokročilého ekonomického rozvoje je provázanost mezi osobami či skupinami, která vede ke spolupráci ve jménu společného snažení. Takový ekonomický vývoj má tendenci bourat neměnné hranice mezi ekonomicky autonomními lokalitami a podporuje spolupráci, společné podniky a provázanější a širší sociální vztahy. • Vlastnická práva. Pokročilý ekonomický vývoj může vést k tomu, že si lidé uvědomí, že mají ve společnosti jako celku také svůj podíl. Každý člověk tak může tvrdit, že je jedním z „majitelů“ veřejné sféry. Lidé také mohou chápat

svou osobní prosperitu jako pevně spojenou s ekonomickými úspěchy společnosti. To vede k tomu, že lidé mají zájem regulovat výsledky ekonomické činnosti politickým procesem. b. Ekonomický versus politický vývoj. Protože ekonomický výkon je důležitým faktorem ve vývoji demokracie, vzniklo několik pohledů na to, zda se má ekonomický či politický vývoj podporovat na úkor toho druhého. Tyto jednotlivé pohledy říkají, že: • zavádění demokratických politických institucí se musí zpomalit či dokonce zvrátit, aby se usnadnil ekonomický vývoj, na němž mohou být závislé demokratické postupy. • demokratické politické instituce poskytují společenskou praxi a politickou stabilitu nutné k tomu, aby byl možný ekonomický vývoj a ochrana výdobytků ekonomiky. Proto by měly dostat přednost. • zavádění demokratických politických a ekonomických institucí může v některých případech probíhat souběžně, pokud se vzájemně upevňují nebo do sebe ve fázích vývoje zapadají. c. Právní systém. Ke spolehlivému chodu sociálních, ekonomických a politických procesů je nutné zavedení právního státu, který pro jejich snazší chod poskytne rámec a strukturu. Právní systém tedy buduje základy stability a předvídatelnosti, na nichž stojí podnikání a rozvoj. Mezi přínosy takového systému patří: • předvídatelnost, co se týče používání a vymáhání „pravidel hry“ nebo základních pravidel společenské interakce • využívání objektivních standardů při vynášení právních rozhodnutí oproti svévolným a krátkodobým rozhodnutím soudů • uspořádání sociálních, ekonomických a politických vztahů a transakcí • bezpečnost při dohadování mezi jednotlivci a organizacemi, např. při tvorbě smluv; respektování majetkových práv • ustálené prostředky pro rozhodčí řízení při rozepřích mezi protistranami

d. Občanská společnost. Občanská společnost vytváří svou existencí veřejný prostor mimo sféru vlády, který počítá s nezávislými občanskými iniciativami a aktivistickými centry, jež nedovolují vládě, aby měla monopol na veřejné dění. Po této stránce občanská společnost ve společenství zajišťuje rozptýlení moci a funguje jako protiváha moci vládní. Těmto funkcím slouží následující rysy nebo složky občanské společnosti: • veřejná, nevládní scéna, na které se mohou jednotlivci pokusit dosáhnout svých vlastních cílů • šíření a výměna znalostí a idejí, které se týkají alternativ a řešení věcí veřejného zájmu, což může vést až k zásadním návrhům demokratických reforem • vytváření spolků mezi jednotlivci, ve kterých mohou rozšířit své obzory a kde se umožňuje spolupráce, shoda a tvořivost, aby bylo možné dosáhnout společných cílů • spolkové, komunikační, konkurenční a kooperační sítě mezi skupinami, které aktivizují občanský život a umožňují, aby vznikla soupeřící a kooperační střediska moci mimo vládní sféru • skupiny, které existují napříč sociálními či ideologickými rozpory, umožňují členství v dalších odlišných skupinách a podporují tak spolupráci a tlumí existující rozdíly • organizace či koalice nevládních organizací, které debatují o veřejných záležitostech a mění je svou činností e. Vzdělávací systém. Rozšíření vzdělání mezi všemi členy společnosti v humanitních a přírodních vědách může vést k celkovému rozvinutí intelektu, rozšíření obzorů, znalosti existujících alternativ, schopnosti pochybovat a důvěře v to, že problémy se dají řešit promyšlenými a informovanými činy. Takové vzdělání by se nemělo nabízet jen na školách a univerzitách, ale i v jiných institucích, organizacích, v médiích a prostřednictvím občanské praxe, která nabízí příležitost k rozvoji občanských kompetencí a zodpovědnosti. Vzdělání by mělo být k dispozici všem rovnou měrou nehledě na pohlavní, třídní či etnickou příslušnost nebo na jiné rozdíly mezi lidmi. V takto rozvinutém

systému by mohl další důraz na občanskou výchovu vypěstovat a udržet smysl pro občanské kompetence, zodpovědnost a odhodlání, a proto je třeba: • podporovat osvojování politického slovníku, aby občané porozuměli, že politická debata se řídí něčím, co má hlubší smysl a co se dá použít v politické praxi • vyvíjet pojmové vztažné soustavy, aby porozumění jednotlivce a jeho činy ve veřejné sféře byly řízeny základními pojmy, hodnotami a principy. • vyvíjet dovednosti analýzy a hodnocení politické debaty a argumentace • odlišit se od autoritářsky vedeného vzdělávání, vyhýbat se indoktrinaci a dogmatismu a podporovat schopnost přemýšlivého bádání a uvažování • vyvíjet učební metody a spoléhat se na ty, kterými se pěstují znalosti, dovednosti a demokratická občanská mentalita či rysy veřejného a soukromého charakteru napomáhající demokracii • pěstovat intelektuální dovednosti v procesu, který podtrhuje autonomii jednotlivce, vývoj jeho schopností a umění nezávislého myšlení • pěstovat proces vzdělávání jako společnou činnost, při níž studenti spolupracují, aby dosáhli společných cílů, oproti tomu, že by se zabývali studiem výlučně každý samostatně • ve školách poskytovat demokratickou kulturu tak, aby se rozvíjely základní demokratické metody jako otevřená debata a svobodný přístup k informacím, neukvapené uvažování a řádné postupy • podporovat společnou občanskou identitu, která přesahuje konkrétní etnické, náboženské či jiné sociální či kulturní identity f. Vedení a elita. Demokratický systém potřebuje lídry. V raných fázích přechodu mohou přicházet z dřívějších institucí jiných typů vlády či z opozičních uskupení. Dokáží-li si tito lídři vypěstovat a projevit umění kompromisu, sestavování koalic a přesvědčování veřejnosti, mohou uspíšit širší a stabilnější vývoj demokratických institucí a metod napříč celou společností. Původní lídry může postupně nahrazovat nové vedení, jehož zkušenosti s rodící

se demokracií z něj udělají novou elitu s dovednostmi vztahujícími se těsněji k vedení demokratické společnosti. 4. Ukazatele růstu demokracie. O přechodu nedemokratického politického systému k demokracii svědčí určité pozorovatelné známky. Mezi prvky demokracie, které se mohou v nedemokratickém státě vyvinout, patří svobodné volby, svobodný tisk, nevládní organizace a právní systém. Ve svém vývoji se mohou dostat na různou úroveň propracovanosti a mohou se vzájemně podporovat. Dosažení demokratického politického systému není neodvratné ani v jednom stadiu, ale pokud se shromáždí kritické množství vzájemně se podporujících demokratických prvků, vznikne potenciál k přechodu k demokracii. Mezi ukazatele pohybu k demokracii patří zvyšující se: a. osobní, politická a ekonomická svoboda b. povědomí o tom, že lidé jsou oprávněni kontrolovat vlastní vládu a že jsou schopni společně rozhodovat o věcech veřejných c. zapojení dříve vyloučených nebo opomíjených skupin do společenského a politického života za stejných podmínek, jako mají ostatní skupiny d. upevňování demokratických principů a metod v politických institucích, např. možnost pravidelného předávání vládní moci mezi konkurenčními stranami a jednotlivci e. respekt hlavních mocenských center – náboženských, ekonomických či vojenských – vůči demokratickému uspořádání f. odstraňování ústavních opatření a metod, které jsou antidemokratické g. rozhodující odklon od takového partajního systému, v němž volební mechanismus ovládá jedna strana nebo koalice a udržuje se u moci h. zavádění právního státu včetně nezávislého soudnictví a procedurální ochrany jednotlivce i. vzdělávání vedoucí k demokratickému občanství, které podporuje odůvodněné a promyšlené přijetí demokratických hodnot a principů a závazky k nim, oproti indoktrinaci a propagandě

j. schopnost vzdorovat mocenským silám, jako je např. armáda či elity, které mají možnost ve společnosti odstranit nebo anulovat demokratickou praxi k. ostražitost veřejnosti vůči vládě, která vykazuje příznaky rozkladu demokracie, jako je např. odebírání práv jednotlivcům, další porušování ústavních principů nebo rozšířená korupce

5. Odkazy nedemokratických vlád. Společnosti přecházející k demokracii čelí řadě překážek, včetně problémů, které zdědily po předchozích politických systémech, jež nahrazují. Země přecházející k demokracii mají za úkol se s těmito problémy vypořádat způsobem, který je s demokracií slučitelný nebo který ji podporuje. Mezi překážkami mohou být: a. Vzorce v myšlení a chování jednotlivců, jako například • pasivita a chybějící osobní iniciativa • osobní závislost na vládě • nedodržování zákonů a záliba v násilí jako nástroji urovnávání sporů • chápání zákona jako zbraně mocných • neslučitelnost náboženského přesvědčení a vyznávání s demokratickými normami a praxí • nedůvěra v úřední moc a spoluobčany • genderové stereotypy, které vedou k omezování účasti osob jednoho pohlaví ve veřejných záležitostech • odcizení, pesimismus a nedostatečná hrdost na občanství • nedostatek politické efektivity, občanských znalostí a občanských dovedností • neochota přispívat k veřejnému blahu nebo za něj přijmout zodpovědnost • nepřátelství vůči politice a politickému procesu b. Sociální, ekonomické a politické překážky, jako jsou: • rozklad veřejného pořádku a bezpečnosti

• etnická nesnášenlivost a roztříštěnost • genderová nerovnost • všeobecná chudoba nebo velké rozdíly v bohatství a příjmech • neexistence střední třídy • centrálně řízené hospodářství • všeobecně rozšířený tisk, který omezuje a kontroluje vláda nebo jiné zájmové skupiny, s omezenými alternativními zdroji informací a s nedostatkem žurnalistické erudice • neochota politických stran a lídrů jednat v souladu s oficiálními základními pravidly politického systému • ústavní a zákonná pravidla, která omezují otevřené politické jednání • armádní vměšování do politiky • existence vládních záznamů o aspektech veřejného a soukromého života jednotlivců, které jim mohou poškodit reputaci, narušit soukromí a nezávislost a které mohou obsahovat informace, jež ohrožují možnost jednotlivce účastnit se politického života • přetrvávající podezřívavost mezi občany pramenící ze vzájemného sledování a vládní špionáže u vlastního lidu • propagace ideologického nebo zkresleného nahlížení na politické dějiny země • dogmatický vzdělávací systém • nedostatek demokratické tradice a přesvědčení D. Charakteristika rozvinutých demokracií. Žádný demokratický systém není statický, i kdyby se dal považovat za vyspělý. Ale třebaže se vyspělé demokracie dále vyvíjejí, mají určité obecné rysy, podle kterých se dají označit za stabilní a vyvinuté. Mezi takové vlastnosti patří:

1. Uchování suverenity lidu. Suverénní lid je neustále přítomný při politickém rozhodování a uplatňuje v něm svou autoritu. 2. Dodržování demokratických principů. Vyspělé demokracie na denní bázi dodržují základní principy jak ve věcech řízení státu, tak v životech lidí. 3. Věrnost cílům, které demokracii legitimizovaly. Vyspělé demokracie usilují o to, aby byly věrné důvodům, ze kterých si lidé demokracii vybrali, jako je např. ochrana práv jednotlivce a podpora veřejného blaha či vstřícnost vlády k přáním lidí. 4. Soudržnost demokratických prvků. Ve vyspělé demokracii tvoří základní demokratické prvky systémový a soudržný celek, který je trvale stabilní a mezi občany přijímaný. To se někdy označuje slovem „konsolidace“. 5. Fungující instituce. Instituce vyspělých demokracií se snaží efektivně pracovat na měnících se problémech, při jejichž řešení je třeba brát v úvahu současné i budoucí blaho společnosti. 6. Stabilita. I v kontextu nepřetržitého vývoje má vyspělá demokracie předvídatelný charakter a jako vládní systém a způsob života udržuje svou integritu. 7. Status mezi národními státy. Vyspělé demokracie řídí své vnitřní záležitosti a jsou členy mezinárodní komunity. E. Překonávání překážek na cestě k zachování a vylepšování existujících demokratických systémů. Nejenže demokracie nemůže být nikdy dovedena k dokonalosti, ale navíc se musí neustále zabezpečovat před okolnostmi, které by ji mohly ohrozit. Proti takovým okolnostem se dá chránit celou řadou reakcí. 1. Okolnosti, které ohrožují demokracii. Demokratické systémy mohou upadat nebo se naprosto zhroutit. Životaschopnost demokracie mohou ohrozit poměry panující ve společnosti nebo v demokratických institucích. Mezi tyto okolnosti patří: a. Neefektivní nebo systematicky nedostatečná vláda. Je možné, že demokratické instituce nedokáží efektivně a legitimně řídit stát. Vládu může prostoupit korupce a podkopat důvěru lidí v jejich politické instituce, čímž se přeruší spojení mezi institucemi a zákonnými právy veřejnosti. Velmi tvrdé konflikty mezi politickými stranami mohou roztříštit vládu do té míry, že není

možné činit politická rozhodnutí, která by vyšla vstříc potřebám politického zřízení. Demokratické instituce se mohou zdráhat při přijímání reforem, které jsou nezbytné pro efektivitu politického rozhodování a pro schopnost reagovat na hlasy lidí. V krajních případech může neschopnost vlády plnit své minimální úkoly – udržovat pořádek a provozuschopnou integritu vládních institucí – vést k tomu, že se zhroutí sociální, ekonomické a politické funkce státu. b. Sociální a náboženská roztříštěnost. Mezi důležitými segmenty společnosti se na základě náboženských, etnických, ekonomických nebo regionálních důvodů může rozhořet konflikt. Pokud jsou uvnitř společnosti odstraněny zábrany proti formování a činnosti takových skupin, může se konflikt mezi nimi vyhrotit nebo dokonce sklouznout k násilí. Instituce demokratické vlády a občanské společnosti nemusejí být schopné mezi stranami konfliktů dělat prostředníka a demokracie tak může být ohrožena. c. Ekonomický neúspěch. Ekonomický systém nemusí stačit na to, aby vykázal dostatečnou stabilitu a růst. Hyperinflace, výsledek přílišného množství peněz, které vydala vláda, může ohrozit morálku ve společnosti a ekonomický výkon. Jedna generace nebo segment společnosti může obětovat ostatní, aby ochránily svůj ekonomický status. Nemusí se vyvinout střední třída, nebo může zaniknout. Také se může stát, že určitý zbídačený segment společnosti je natolik frustrovaný, že se odcizí demokratickým institucím, oddělí se od nich a sáhne k nedemokratickým praktikám. d. Rozklad demokratického ducha. Rozklad víry v demokracii a důvěry v její schopnost sloužit vytýčeným cílům může nastat plíživě, aniž by si toho všimla veřejnost. Za určitých okolností může rozklad přijít po postupném odebírání moci lidem nebo potom, co se zřeknou zodpovědnosti. Zvolení lídři pak mohou využít situace a postupně zavést autoritativní systém, skrývat ho za demokratickou fasádou a politickému systému říkat např. „řízená demokracie“. e. Ústavní krize. Ohrožení demokracie může nastat v případě, že se rozpadne celek ústavního uspořádání a instituce už nefungují efektivně, anebo pokud důvěru suverénního národa ve vládu naruší soustavné nedbání ústavních principů.

f. Sociální abnormality. Ničivé a zdánlivě téměř neřešitelné problémy mohou nastat i v těch nejpokročilejších demokraciích. Patří k nim vážné sociální rozpory, násilí mezi skupinami obyvatel, široce rozšířené užívání návykových látek, konflikty mezi generacemi, šíření iracionálních a pseudovědeckých myšlenek, ideály extremistické politiky a náboženství a rozsáhlá kriminalita. Tyto okolnosti mohou znamenat o to větší nebezpečí, pokud přispějí k sociálnímu rozvratu, ničivé sociální politice, neúctě vůči zákonům a vládním institucím či neochotě lidí společně se dohadovat a řešit společné politické problémy. g. Rozklad povědomí o národní osobitosti kvůli globální homogenizaci. Demokracie je založena na povědomí lidu o jeho odlišitelné identitě a společném politickém údělu, a proto může otevření státu vnější kontrole a vlivům (kulturním, ekonomickým, demografickým či politickým) vést k faktické ztrátě politické autonomie a sebeurčení. h. Nedostatek důvěry v budoucnost. Demokracie je založena na naději – důvěře v to, že se životní podmínky mohou zlepšit bez ohledu na současnou šíři potíží. Prostředí pesimismu, fatalismu a nihilismu demokracii ohrožuje. To se může zvlášť projevit v případě, pokud se po přechodu k demokracii nenaplní nerealistická očekávání ekonomického blahobytu. 2. Reakce na protidemokratické tendence. Demokracie musejí pro své přežití identifikovat protidemokratické tendence ve svém středu a vypořádat se s nimi. Je to úkol, na kterém velmi záleží a který je navíc riskantní, protože může být nutné podřídit některé demokratické principy jiným, takže základní demokratické hodnoty musejí částečně ustoupit. Pokud je třeba takový úkol vykonat, vyžaduje důkladný rozbor, kterýho se dosáhne veřejným šetřením, pečlivou diskuzí a širokou účastí při otevřeném rozhodování. Lid musí sám posoudit, jestli se protidemokratické aktivity mají omezovat a jak by tato omezení vypadala. a. Omezení prostředků, které v demokratickém systému užívají protidemokratické skupiny. Může se stát, že demokratické systémy občas budou muset skupinám, které se pokoušejí rozbít demokracii, upřít využívání demokratických práv a postupů. Aby byla věrná svým zásadám, musí se demokracie podřídit autoritativnímu hnutí, které získalo určitou moc

demokratickým způsobem, např. ve volbách? Musí se demokracie podřídit diktaturám nebo neústavním politice, které by vzešly z využití demokratických postupů? Mezi příklady kroků, jež lze zvažovat, patří: • Omezení určitých slovních projevů, např. zákaz nenávistných proslovů, masových shromáždění na podporu protidemokratických ideologií a zákaz prosazování změny demokratické vlády násilnými prostředky. • Omezení činnosti politických organizací nebo jejich postavení mimo zákon, např. zákaz politické organizace, u které se lze domnívat, že představuje pro demokracii hrozbu; vládní kontrola činnosti protidemokratických politických stran. b. Omezení výsledků, kterých dosáhla nedemokratická hnutí demokratickými prostředky. Nařizuje koncept demokracie, aby bylo povoleno podrytí či zničení demokratického systému, dosáhlo-li se tohoto podrytí či zničení demokratickou cestou? Kladnou odpověď na předešlou otázku podporují například tyto argumenty: • Lidé jsou suverénní, a proto pouze jim náleží pravomoc změnit svou vládu. Proto mají právo i na jakoukoli změnu či rozpuštění současného vládního systému. Pokud k tomu přistoupí, podle demokratických principů by se měl výsledek změn respektovat. • V demokratickém systému je forma vlády vždy předmětem revizí a opětovných úprav. Demokracie nikdy nemůže dosáhnout dokonalého konečného stadia, a proto s sebou dokonce i věrnost demokratickým principům může nést schválení jiných typů politického systému, pokud se zdá, že by bylo vhodnější, aby demokracii nahradily. • Demokracie stojí v první řadě na věrnosti demokratickým procesům; tento princip stojí nejvýše v jejím hodnotovém žebříčku. Z toho vyplývá, že ať už je výsledkem takových procesů cokoli, zaslouží si to demokratické schválení.

Proti kladné odpovědi na tuto otázku stojí například následující argumenty:

• Nikdo není povinen přijmout pošlapání svých základních práv nebo práv ostatních. Dokonce ani valná většina nebo jednohlasná rozhodnutí, která respektují demokratické procedury, nemohou legitimně rušit práva jednotlivců, menšin či lidu jako celku. • V konceptu demokracie je obsažen neustávající závazek otevřenosti změnám. Taková otevřenost plyne ze závazku, že v demokratickém systému bude moci probíhat proces veřejných debat i sporů a v současnosti zastávané názory budou moci být otevřeně napadány. Z toho důvodu nemůže být výsledkem legitimního politického procesu takový politický systém, který nepovoluje kritiku a možnost volby, protože tím by odporoval okolnostem, ze kterých vzešel, a podkopával budoucí kritiku a možnost volby. • Demokracie není svou podstatou „totalitní“; to znamená, že pod věrnost demokracii nespadá celý okruh hodnot a závazků jednotlivce. Každý člověk proto může svobodně přijímat i závazky k jiným principům, než jsou ty, které se vztahují ke konkrétnímu demokratickému politickému systému. Když jsou pak procedurami demokratického politického procesu dosaženy takové výsledky, které podobné závazky narušují, nenesou v sobě občanovy sympatie k demokracii povinnost tyto výsledky přijmout. • Pokud se demokratickým politickým postupem dojde k nedemokratickým výsledkům, znamená to, že výsledky překročily hranice demokratických závazků. V tu chvíli nejsou stoupenci demokracie povinni závěry politického systému přijímat. • Pod demokracii nespadá právo jedné generace činit taková rozhodnutí, která nezvratně svazují generace příští. Principem toho, že minulost nesmí omezovat přítomnost, se často ospravedlňuje právo odstraňovat demokratické instituce. Princip je ovšem nesprávně uplatňován, pokud se jeho jménem ospravedlňuje současné svazování budoucnosti takovým způsobem, že se uzavřou cesty k demokratickému rozhodování. 3. Občan jako klíčový činitel v určování budoucnosti demokracie. Instituce a lídři mají povinnost zachovávat a chránit principy demokratického vládnutí. Dokonce důležitější je ale role občana v obnově demokracie, její sebenápravě a vývoji, i

v samotném přežití. Demokracie je možná jen v případě, že žije v myslích a srdcích svých občanů. Ti musejí přispět i něčím víc, než že jí vyjadřují věrnost. Občané svou oddanost demokracii prokáží nejen jednotlivě, ale i v souladu s ostatními tím, že budou: a. kriticky přistupovat k základním principům politického zřízení a k tomu, nakolik je chod jejich demokracie s těmito principy v souladu b. projevovat ostražitost ohledně možnosti, že současná politická praxe nemusí dostatečně naplňovat základní demokratické principy c. ve světle rozumnější argumentace a přesvědčivých důkazů ochotni pozměnit své názory a závazky d. aktivně a s podloženým názorem vyhledávat účast při veřejném rozhodování, zda je vhodné změnit instituce a ústavní pořádek e. hodnotit, zda základní demokratické hodnoty a principy nedegenerují, a podle tohoto hodnocení se zachovat f. mít jistotu, že jejich občanské jednání dál potvrzuje základní demokratické hodnoty a je na nich založeno g. věnovat svou energii a představivost novým možnostem, jak napomáhat rozvoji hodnot a principů demokratické samosprávy h. jednat s vyhlídkou dosažení politických cílů a řešit problémy ve veřejné sféře u vědomí toho, že společně mají občané fungovat jako původci veřejného blaha VII. Jak demokracie ovlivňuje svět a jak svět ovlivňuje demokracii?

A. Jsou demokratické hodnoty univerzální? B. Za jakými změnami ve světě stojí idea demokracie? C. Jaká problematika vyvstává z potřeby národního státu a nového vývoje na nižších, regionálních, a vyšších, nadnárodních, úrovních? D. Jak demokracii ovlivňují světové události?

E. Jak demokratické koncepty a postupy ovlivňují interakce mezi národními státy? F. Jakou roli by měly hrát demokratické státy v podpoře světové demokracie? VII. Jak demokracie ovlivňuje svět a jak svět ovlivňuje demokracii? Demokracie fungují v mezinárodním kontextu. Ten ovlivňuje charakter a kvalitu demokratických národních států podobně jako existence demokracie v různých národních státech ovlivňuje širší kontext světových událostí. Jedna věc je klást argumenty, proč by se určitá země měla pokoušet dosáhnout demokracie nebo ji udržovat. Něco úplně jiného je tvrdit, že demokracie je tím jediným správným modelem vlády pro všechny země a pro světovou politiku obecně. Při ospravedlňování demokracie ve světovém kontextu vyvstávají následující otevřené a problematické otázky. A. Jsou demokratické hodnoty univerzální? Univerzálnost naznačuje, že daná věc má platnost nehledě na období, místo či kulturu. To, co je univerzální, se dá chápat jako něco, co vychází z obecně neměnných podmínek nebo ze stále stejných vlastností lidské přirozenosti a společných rysů všech civilizací. Přestože po větší část dějin převládaly nedemokratické hodnoty, dá se stále předpokládat, že demokratické hodnoty v určité formě existovaly rovněž, a proto mají potenciál být univerzální. Může být také řečeno, že i kdyby v historii lidstva nevystupovaly příliš zřetelně, přesto je lze chápat jako cíl, k němuž lidstvo směřuje. Demokratické hodnoty se dají považovat za univerzální... 1. ...pokud odrážejí lidskou přirozenost. K utvoření závěru, že demokratické hodnoty odrážejí lidskou přirozenost, je třeba zjistit, nakolik jsou platné následující podmínky: a. Zabezpečená existence. Touha po samosprávě pramení ve vrozené potřebě zabezpečené existence. b. Sebeurčení. Demokratický závazek umožňovat rozhodování jednotlivce, kolektivu nebo obojího odráží všeobecnou lidskou potřebu sebeurčení. Všichni lidé mají stejné právo usilovat o řízení vlastního osudu a mít rovný hlas při rozhodování záležitostí ve svém společenství.

c. Společné rozhodování. Pokud chybí zavedené politické uspořádání, členové skupiny přirozeně přikročí ke společnému rozhodování. d. Odpor proti represivní vládě. Lidé instinktivně protestují proti represivní vládě a mají nepotlačitelné sklony k tomu sami rozhodovat o záležitostech, které ovlivňují jejich život. 2. ...pokud jsou patrné ve všech kulturách. I kdyby vznikly pochybnosti, zda jsou demokratické hodnoty součástí obecně neměnných podmínek, existuje názor, že hodnoty, které podporují demokracii, jsou patrné všude, kde se lidem podařilo vybudovat civilizovanou společnost. Například i ve společnostech, jejichž tradice a zavedené zvyky na první pohled nejsou s demokracií v souladu, se dají nalézt osobní a politické vztahy a zvyky, které odrážejí nejzákladnější demokratické hodnoty. a. Přátelství a rodinné vztahy. Tyto vztahy se vyskytují ve všech kulturách. Pokud přátelství není vynucené, ale stojí na sotva znatelném vyjednávání a vztahy mezi členy rodiny jsou vzájemné a nejde o jednostrannou povinnost, pak nedílné prvky těchto vztahů mohou odrážet předpolitické aspekty demokracie. b. Demokratické prvky v nedemokratických systémech. Dokonce v i nedemokratických politických systémech se občas objevují politické metody odpovídající demokracii. Autoritativní režimy mohou ve snaze zajistit si určitou legitimitu využít některé demokratické prvky, například tím, že žádají o hlas veřejnosti ve „volbách“, kde neexistuje nabídka smysluplných alternativ. Mohou se také rozhodnout vést vládu demokratickými metodami a její organizaci například probírat s důležitými segmenty společnosti a vycházet jim vstříc. Pokud se klady demokracie dají využít i v systémech, které v zásadě demokracii odporují, lze se na základě takových příkladů domnívat, že určité demokratické hodnoty jsou nedílnou součástí samotné podstaty řízení státu. 3. ...pokud formulovaly politické aspirace a prodchly mravní standardy lidí. Výraz „demokracie“ se stal symbolem naděje v lepší pořádky a široce se považuje za známku správného a kvalitního politického uspořádání. K tomu, aby se dalo určit, nakolik je toto tvrzení pravdivé, je třeba i ohodnotit platnost následujících tezí: a. Aspirace jednotlivců odrážejí demokratické hodnoty. Cíle nebo aspirace jednotlivců odrážejí demokratické hodnoty, jako je například touha po slušném

zacházení, po možnosti vyjadřovat své pocity a myšlenky, po možnosti spolurozhodovat o věcech, které mohou mít pro člověka význam, či po spolupráci s ostatními na společném cíli. b. Rozpoznání a uznání vztahu mezi přirozenými tužbami a demokratickými hodnotami ze strany jednotlivců. Aspirace jednotlivců v jejich vnitřním životě mohou silně souznít se základními hodnotami, které se s vysokou pravděpodobností naplní v demokratickém systému, např. touha po uctivém zacházení, po poklidné existenci, po životě beze strachu a bez toho, aby člověk byl vystaven svévolnému zacházení. c. Vlastní atraktivnost. Demokratické hodnoty a ideály mají neodmyslitelnou atraktivnost, pádnou logiku, nebo oslovují svědomí, např. politická rovnost, distributivní spravedlnost. 4. ...pokud usnadňují pochopení politického systému. Demokracie stejně jako ostatní kategorie politické analýzy (např. vztahy mezi politickými orgány, lidskými právy a justicí) může poskytnout vodítka pro to, aby ozřejmila funkce konkrétního vládního systému. Demokratické hodnoty tedy mohou podpořit kladení otázek, díky kterým se snáze vysvětlí jakýkoli politický systém – například jaká je role lidí a jestli vůči nim političtí představitelé přijímají náležitou zodpovědnost. 5. ...pokud se hodí k ohodnocení politických systémů. Demokratické hodnoty mohou posloužit jako standard, kterým se ve vztahu k ostatním ohodnotí jakýkoli politický systém. Na druhou stranu ale takové standardy mohou zastírat nebo překrucovat pozorování nezbytná k tomu, aby bylo možné pochopit či ohodnotit – nebo obojí – nedemokratické politické systémy. 6. ...pokud jsou mezinárodní normy a zákony o lidských právech oživovány hodnotami a principy úzce spojenými s demokracií. a. Vývoj mezinárodních norem. Myšlenka stanovovat normy chování politických zřízení má prastarý původ. Pokusy stanovit normy chování mezi zeměmi probíhají od dob mezopotamských a řeckých městských států a starověké Číny dodnes.

• Normy mezi národními státy, které se původně vztahovaly jen na jejich oficiální vztahy z pozice zemí, se čím dál víc zaměřují na práva osob, tedy na to, jak se státy chovají k vlastním občanům. • Mezinárodní normy ohledně práv nezbytných pro život každého člověka už dlouho zahrnují práva, jako je svoboda projevu a právo na lidskou důstojnost. Když se tato práva přenesou do specifičtějších a praktičtějších podob (např. svoboda slova a právo na řádný soudní proces), je zřejmé, že tvoří základy lidové samosprávy. Z toho by se dalo vyvozovat, že v konceptu univerzálních lidských práv je alespoň částečně obsažen koncept demokracie. • Při tvorbě mezinárodních norem se demokratické hodnoty a principy staly dominantním standardem pro určování a vyhlašování lidských práv všech lidí bez ohledu na politické hranice. Tyto standardy jsou patrné v různých základních dokumentech národních států a v mezinárodních dohodách. • Demokratické principy nejen uspíšily věc lidských práv, ale také rozšířily samotný koncept lidských práv a počet a typy práv, které koncept zahrnuje. • Demokratické hodnoty a principy inspirovaly šíření myšlenky lidských práv po celém světě a vyvíjely tlak na vlády, aby přijaly mezinárodní normy lidských práv. b. Normy lidských práv jako součást mezinárodního práva. Normy mohou mít funkci mravního imperativu a mohou sloužit jako hodnotící standardy, a proto na mezinárodní scéně vznikaly pokusy formulovat normy lidských práv jako součást mezinárodního práva a založit instituce, které by je vymáhaly a posuzovaly. Následují příklady smluv a dohod, kterými se upravují: • Válečné zločiny (Haagské úmluvy, 1899–1907) • Potlačení otroctví (1926) • Nucená práce (1930) • Svoboda shromažďování (1948) • Genocida (1948)

• Lidská práva (1948, 1975) • Ženská práva (1953) • Práva dítěte (1989) 7. ...pokud působí na okolní svět. Demokracie může mít zásadní vliv na lidského ducha a může uspíšit pohyb k zásadní změně politického systému. To může vést i ke změnám nad rámec politických záležitostí, například k osvojení si myšlenky otevřené společnosti. Charakter, úspěchy a styl demokratické kultury si často nacházejí ochotné publikum mezi lidmi z nedemokratických zemí, například co se týče hudby, výtvarného umění a spotřebního zboží. Proto je na místě otázka, zda charakter otevřené společnosti a další typické rysy demokratické kultury nemohou mít celosvětovou přitažlivost. A pokud ji mají, nabízí se i otázka, do jaké míry podporuje politickou demokratizaci. 8. …pokud podporují mírumilovnou společnost. Demokracie může ve společnosti dosáhnout harmonie usmiřováním a mírněním konfliktů a rozporů mezi neslučitelnými zájmy a ideály. Vnitrostátní poklid je základem rozkvětu jednotlivce a blaha společnosti.

B. Za jakými změnami ve světě stojí idea demokracie? Idea demokracie podporuje podstatné změny v politických poměrech, pojetí společnosti a světovém názoru jednotlivců. Idea demokracie je prastará a její historické působení se mnohokrát přerušilo, ale mezi osmnáctým a jednadvacátým stoletím se její dopad čím dál víc zesiluje a největší rozvoj nastává obzvlášť od konce druhé světové války. Idea demokracie změnila poměry v daných zemích a podmínky jejich vzájemné spolupráce. Přinesla i změny původně přijímaných představ o tom, jak se v nich má vládnout. 1. Národní stát. Právem mít samosprávnou politickou společnost se ospravedlňuje organizace lidu v národní stát. Popohnalo vývoj národního státu z jeho původního historického statusu autokraticky řízených knížectví.

a. Demokracie a dekolonizace. Idea demokracie, podle níž si jasně určený lid smí zvolit vlastní budoucnost, hrála velkou roli při rozpadu koloniálních mocností a při zakládání národních států na jejich bývalém území. b. Demokracie a „nacionalismus“. Vznik národních států s regulérními hranicemi samosprávného národa ovšem někdy vede k vytvoření politických subjektů, jejichž vnitřní rozdrobenost s sebou nese politickou nestabilitu. Hranice zemí a etnického obyvatelstva nejsou vždy totožné. Někdy jsou etnické skupiny nedobrovolně rozděleny do několika zemí, kde se stávají menšinami a jejich touha po autonomní samosprávě je zmařena. 2. Status jednotlivce. Podle moderních liberálních demokratických měřítek by měl být mezi ostatními každý člověk považován za vzájemně odlišného a jedinečného. Vnímání lidí jako samostatných jednotlivců oproti tomu, že by měli totožnost založenou hlavně na členství v nějaké skupině, vede k vytváření vztahů mezi jednotlivci a ke změně pojetí mnohých skupin, z nichž se stávají spíše spolky jednotlivců. To vede i k tomu, že se reputace jednotlivce zakládá na jeho zásluhách a úspěších, na rozdíl od zděděného členství v určité sociální skupině. a. Individualita a kritická zvídavost. Demokratická podpora individuality pobízí lidi k tomu, aby se dotazovali, jak by moc nad nimi mohla být ospravedlněna, a kde by bylo nutné, zpochybněna. Takové dotazování rozvrací tradicionalistické doktríny, které prohlašují, že jedna osoba nebo skupina lidí má inherentní právo vládnout ostatním. Individualita navíc podrývá tradiční vzorce podřízenosti, podle kterých určuje vládní vztahy konvenční hierarchie. b. Dvojí vztahy mezi občany demokracie. V demokratickém systému se občan chápe jako jeden mezi sobě politicky rovnými. Každý občan • vlastní při svém rovném členství v politické společnosti stejná práva jako ostatní • se identifikuje s celou politickou společností jako její člen a přijímá povinnosti ji chránit a zachovávat, které ze členství plynou c. Demokracie a liberalismus. V průběhu času se demokratické chápání člověka velmi přiblížilo jiné tradici politického uvažování, ze které vznikl liberalismus. Liberální hledisko

• prosazuje a zdůrazňuje pojetí člověka jako nezávislé, autonomní a svobodomyslné bytosti – jako jedinečné osobnosti. • chápe člověka jako základ politického systému i jako něco, co ho přesahuje. Z liberálního hlediska nezávisí vnitřní hodnota jednotlivce na politické společnosti, třebaže, prakticky vzato, ji tato společnost může zajišťovat. d. Dvojí základ pro hodnotu jednotlivce. Demokratický pohled na jednotlivce se důležitým způsobem shoduje s pohledem liberalismu. Oba pohledy stavějí do základů vládního systému hodnotu jednotlivce. Liberalismus i demokracie předpokládají, že lidé mají právo jednat podle vlastního uvážení, individuálně za sebe rozhodovat a v samosprávě společnosti hrát všichni stejnou roli. • Demokratický pohled na člověka jako samostatnou a rovnocennou jednotku („individualita“) posiluje hledisko liberalismu, že lidé jsou ze své podstaty nezávislí a hodnotní („individualismus“). • Tato odlišná základní pojetí člověka mohou vyvolat napětí podobné tomu mezi rovností a svobodou v pokročilých liberálních demokraciích.

e. Chápání jednotlivce. Vlivem úzkého vztahu k demokratickému a liberálnímu porozumění jednotlivci se lidé stále více chápou jako držitelé obecné identity, za kterou nevděčí členství v politických společenstvích, ale svému postavení rovnoprávných a nezávislých jednotek. • Tato obecná identita vedla k tvrzení, že je možné „světové občanství“ založené na demokratických principech. • Proti tomu stojí názor, že demokratické světové občanství není možné, protože pro demokratické občanství je potřeba být členem odlišitelného samosprávného politického zřízení. Obecná lidská „identita“ a politické „občanství“ jsou dvě rozdílné věci. Tento protinázor navíc tvrdí, že základní práva jednotlivce může chránit pouze organizovaná politická moc národních států. Bez členství v takovém národním státě postrádají práva jednotlivce praktické instituční prostředky na svou efektivní ochranu. Kromě toho

neexistuje žádný oficiální politický prostředek, který by takovým právům definoval charakter a rozsah. 3. Světový trh. Uvnitř hranic demokratické země patří mezi ideály liberální demokracie svobodná výměna politických idejí, svobodné shromažďování, podnikání a inovace. Tam, kde se demokracie rozšíří do mezinárodního kontextu, se s rozšířením těchto hodnot do mezinárodní politické sféry pojí i jejich rozšíření do mezinárodní sféry ekonomické. a. Ztráta důvěry v řízené ekonomiky. Srovnáním s výkonem ekonomik liberálních demokracií klesá uvnitř nedemokratických systémů důvěra v „řízenou ekonomiku“ (kterou z větší části řídí centrální orgány). b. Zájem o tržní reformy. Požadavky politické autonomie v komunistických státech s sebou současně přinesly požadavky demokratických a tržních reforem. Šíření informací o tomto procesu podstatně rozšířilo demokratické ideály na světové scéně. c. Politické reformy a vytvoření globálního trhu. Proces zásadních politických a ekonomických změn napomáhá vytváření globálního trhu pro mezinárodní obchod a finance, který přesahuje jednotlivé národní státy. d. Globální trhy a šíření demokracie. Pokud je pravda, že tržní ekonomika v dané společnosti podporuje stabilní demokratickou vládu, mohlo by rozšíření globálních trhů uspíšit celosvětové rozšíření demokracie. V zemích, které se zapojí, by rozšíření mohlo podpořit rozvoj tržní ekonomiky a tím je přiblížit k demokracii. 4. Občanská společnost. Liberální demokracie podporuje formy spolkového života a kulturních aktivit, ve kterých se lidé organizují sami a společně se snaží dosáhnout cílů nezávislých na vládě. Podle tohoto stanoviska by žádná logická nutnost nemusela lokalizovat jednotlivce, spolky nebo podniky pouze do hranic národních států. a. Rozšíření do mezinárodní sféry. Když jednotlivci, spolky nebo podniky naznají, že jejich zájmy překračují hranice národních států, zorganizují spolky nebo podniky na nadnárodní bázi. V popředí zájmu jsou takové prvky

nadnárodní občanské společnosti, které se týkají lidských práv, transparentní vlády a ochrany životního prostředí. b. Demokratická zodpovědnost. Nadnárodní organizace nemusejí nést demokratickou zodpovědnost a mohou konkurovat některým funkcím politické společnosti nebo je nahradit. 5. Věda a technika. Demokracie je založena na otevřené diskuzi, neomezeném bádání, experimentalismu a takovém hledání pravdy, které staví na důkazech oproti dogmatům a předem stanoveným odpovědím. V demokratickém prostředí, kde se respektují liberální svobody, proto vzkvétá věda, technika a s nimi spojený pokrok. a. Demokracie a komunikační technologie. Demokratická kultura, jež podporuje jak kreativitu, tak citlivost k potřebám lidí, urychluje tempo vědeckého výzkumu a takových objevů, které závisejí na šíření vědomostí. Tato podpora uspíšila rozvoj komunikačních technologií jako prostředku, který umožňuje diskuzi, nezatížené bádání a obecné šíření myšlenek. Šíření vědomostí, které není svázáno národními hranicemi, vyžaduje jak vědecká, tak komerční sféra. b. Možná nebezpečí, která vycházejí z techniky. Pokroky ve vědě a technice nemusejí být vždy v souladu s demokracií. Technické prostředky mohou omezit komunikaci, a informace proto mohou mít omezený obsah a může k nim být omezený přístup. Naproti tomu neomezeným přístupem k osobním informacím může být ohroženo soukromí jednotlivce. Věda a technika se navíc sama může stát předmětem nekritického obdivu a zbožňování, které se neslučují s demokratickým rozhodováním. 6. Pojetí času. Demokratické pojetí času kontrastuje s dřívějšími představami, že se minulost prostě opakuje nebo že budoucnost znamená jen pasivní očekávání věcí příštích. Demokracie snad má k budoucnosti, přítomnosti a minulosti jasnější a aktivnější přístup. Demokracie nepřijímá názor, že by ji svazovala minulost, omezovala přítomnost či že by se odročovala do budoucnosti. Místo toho se demokracie dá chápat spíš jako aktivní „vytváření dějin“ než jako něco, co na dějiny pouze reaguje nebo se jednoduše pokouší přizpůsobit dějinným omezením a dosahovat toho, co se v nich zdá možné. Demokracie transformuje minulost, utváří

přítomnost a dává vzniknout své vlastní budoucnosti. Každá z těchto časových orientací s sebou ovšem přináší jistá nebezpečí. a. Vztah demokracie k budoucnosti. Závazkem demokracie je vytvářet budoucnost na základě rozhodnutí lidí, kteří společně vylepšují svůj život a zabezpečují příští generace. Představou lepší budoucnosti lze probudit aktivitu ke zlepšení současnosti. Potenciální posedlost životem v lepší budoucnosti ovšem může vést k přehlížení problémů a možností současnosti. Může také krýt lídry před následky jejich nečinnosti nebo neúspěchů v adekvátním řešení současných starostí. b. Vztah demokracie k současnosti. Horlivá snaha demokracie poradit si s naléhavými požadavky představuje jeden z hlavních důvodů, proč je atraktivní jako politický systém. Její schopnost reagovat na lidskou netrpělivost, aby se poměry zlepšily co nejrychleji, fakticky slouží jako opodstatnění její existence. Přesto ovšem mohou starosti o problémy současnosti zastínit dlouhodobější výhled, protože se mohou upřednostňovat krátkodobé projekty před těmi na delší období anebo se zvolí krátkodobější výhody za cenu dlouhodobějších nákladů. Může to vést až tak daleko, že potřeby současné generace zajistí až výlohy generací budoucích. Pojetí času se tudíž může změnit z trvání na současný moment (neboli zaměření na současnost), což silně ovlivní to, jak se lidé budou chovat a co budou očekávat od vlády. c. Vztah demokracie k minulosti. Demokracie se neomezuje dědictvím z minulosti. Demokratická politika ovšem může využít minulost jako zdroj řešení současných problémů. Minulost tvoří podmínky, které připravují půdu pro formulování problémů a pro jejich řešení. Také poskytuje paměťový archiv, ve kterém se dá získat nový pohled na současné poměry. Demokracie se přesto následkem toho, že je závislá na náladách ve společnosti, může začít fixovat na pozitivní nebo negativní zkušenosti nebo na určující okamžiky ze svých dějin. Problémem by bylo, kdyby současná a budoucí rozhodnutí omezovaly starosti, jak znovu nastolit pozitivní poměry z minulosti nebo jak překročit ty negativní. Taková posedlost může natolik dominovat veřejnému myšlení a diskuzi, že naruší vztahy uvnitř či vně země a znemožní, aby se efektivně řešily současné problémy.

d. Demokracie jako konečné stadium dějin. Demokracie by se dala považovat za druh politického systému, který nejlépe vyhovuje lidské přirozenosti a má největší potenciál naplnit lidské ambice, a proto by její zastánci mohli tvrdit, že představuje konečné stadium politického společenství. Samotný pokrok by se pak dal pozorovat jen jako něco, co se odehrává na místě ohraničeném demokratickým duchem. Jenže pokud by demokracie byla „koncem dějin“, samotné demokratické úspěchy by utlumily hledání alternativ, které by lidské přirozenosti odpovídaly lépe a lépe sloužily i lidským ambicím. 7. Mezinárodní vztahy. Demokratické hodnoty a principy se v existujících demokratických zřízeních objevují velmi konzistentně. Dalo by se přijmout tvrzení, že jsou soudržné a platné nezávisle na svém původu a existenci v konkrétním politickém systému. Jejich sdílení vedlo k vytvoření společné identity, která podstatným způsobem ovlivňuje vztahy v moderním světě. a. Solidarita mezi demokratickými systémy. Mezi moderními demokratickými systémy může vznikat přirozená spřízněnost a pocit sounáležitosti. Díky němu demokratické systémy na mezinárodním poli shodně podporují demokratické hodnoty a principy jako univerzální a šíří je za vlastní hranice. To se stalo jedním z nejvýraznějších vývojových směrů 20. století. b. Demokratický imperialismus. Někdo se může domnívat, že pokud jsou politické principy univerzální, jsou také identické a měly by být téměř stejně formulované napříč národními státy. Tato domněnka vyústila v aroganci a vměšování ze strany některých národních států na úkor ostatních. Rovněž podnítila pokusy nastolit v národních státech uniformitu nehledě na jejich odlišné poměry. 8. Globální standardy pro metody a instituce. Mezinárodní standardy se tradičně schvalovaly jako měřítka, kterými se porovnávaly různé místní měrné a cenové jednotky. Mezi ně se řadí zlatý standard a standardní metr. Až do nedávné doby ale neexistovaly analogické standardy, které by bylo možné na mezinárodní úrovni použít na metody a instituce politických systémů. a. Demokratické ideály jako univerzální standardy. Zavázala-li se demokracie naplňovat takové ideály, jako je rovnocenná a nezávislá hodnota

každého člověka nebo hodnoty a principy veřejné samosprávy, pak tyto hodnoty a principy mohou poskytnout standardy, kterými by se dala ohodnotit jakákoli místní instituce či metoda. b. Demokracie jako „zlatý standard“ pro politické systémy. V současnosti se koncept demokracie – z důvodu všeobecného přijetí demokratických hodnot a principů jakožto prubířského kamene pro zjišťování, co je správné a prospěšné – vyvinul do měřítka, kterým se hodnotí politické postupy a instituce ve většině světa. Demokracie se tak stala „zlatým standardem“ politických záležitostí.

C. Jaká problematika vyvstává z potřeb národního státu a nového vývoje na nižších, regionálních, a vyšších, nadnárodních, úrovních? Mezi politické subjekty se řadí všechny institucionalizované formy vlády, které mají pravomoci vytvářet, používat, vynucovat a interpretovat vlastní pravidla. Lidé v těchto subjektech navíc tvoří širší celky. Subjekty mohou být nevládní nebo mohou oficiálně vládnout, ale v obou případech nabízejí příležitost a prostor pro politický život. Mohou být také organizované na různých úrovních, např. na úrovni národního státu, úrovni jeho regionů nebo na nadnárodní úrovni. 1. Národní stát. Suverenitu národního státu všeobecně uznává mezinárodní právo. a. Suverenita a mezinárodní právo. Národní státy se podle „práva národů“, které vychází z pojetí národního státu jako nezávislého aktéra mezi ostatními stejně nezávislými aktéry, chápou jako „suverénní“. „Suverenita“ oproti pojetí suverenity lidu označuje v kontextu mezinárodních vztahů autonomii každého národního státu. • „Státní suverenita“ versus pojetí „lidové suverenity“. Práce s teoriemi mezinárodních vztahů a běžné používání termínu „suverenita“ národních států může pozměnit jeho chápání. Termín vyjadřuje, že lid demokratického národního státu je rozhodujícím zdrojem jeho kompetencí. V mezinárodních vztazích to může vést k domněnce, že stát je svrchovaný nad svým lidem. Jenže podle demokratické teorie je to právě svrchovanost lidu v organizovaném politickém společenství, ze které vychází princip „suverenity“ národního státu v mezinárodním kontextu.

• Síly soupeřící s národními státy. Vládní i nevládní organizace, které se zaměřují na místní, regionální nebo globální záležitosti, stále více napadají suverenitu národního státu. Tyto organizace soupeří s národními státy o pozici hlavního předmětu politických zájmů občanů a o hlavní slovo v mezinárodní politice, např. decentralizací pravomocí směrem k místním nebo regionálním vládním úřadům uvnitř jednoho národního státu, multinárodními společnostmi. Mezinárodní právo, vytvořené mezinárodními dohodami k širokému spektru politických oblastí, navíc v některých případech narušuje autonomii národních států, takže v těchto oblastech nemohou utvářet vlastní politiku. Příklady jako témata životního prostředí, ekonomie a lidských práv jsou předmětem mezinárodních dohod. • Omezení suverenity národních států. Trendy vedoucí k regulacím na místní, regionální a ve velké míře na mezinárodní úrovni mohou omezit suverenitu lidí uvnitř určitého politického systému. Současně mohou přetvářet nezávislost a autonomii politických subjektů v jejich vzájemných vztazích. b. Slučitelnost demokracie a národního státu. Mezi demokratickými formami vlády a vznikem národních států – primárním prostředkem organizace světového politického života – se vytvořilo silné historické propojení. Termín „národní“ ve výrazu „národní stát“ by se měl při používání odlišovat od slova „národ“, kterým se popisuje homogenní obyvatelstvo se stejným etnickým, náboženským nebo kulturním základem. • Potřeba omezeného subjektu nebo politického „tělesa“, které by pojalo demokracii a umožnilo její funkčnost. Aby se demokracie posunula z úrovně idejí a začala fungovat v praxi, musí se uskutečnit v nějakém tělese, které jí vytyčí hranice a získá podstatnou míru soběstačnosti. Takové těleso zahrnuje soubor politických opatření (většinou nastíněných psanou ústavou), která specifikují určitou skupinu občanů, instituce, hodnoty a metody. V moderní době se touto demokratickou doménou stává takřka výlučně národní stát.

• Oddělení každého „politického národa“ od zbytku lidstva. Existence demokratického samosprávného národa obnáší oddělení určité společnosti od ostatních společností a všeobecně od celého světa. Taková oddělená společnost je charakteristická svým existenčním omezením, podporováním sebe sama a stabilitou. • Národní stát jako prostor pro demokracii. Národní stát: • se do sebe nesnaží začlenit celé lidstvo, ale obsahuje určitý politický národ a jiné nepřijímá. Občané tak mohou získat vazbu ke společnému podniku a podílet se na jeho výsledcích. • je charakterizovaný úrovní soběstačnosti, díky níž se zachovává jeho identita a udržuje nezávislost. Tuto vytyčenou doménu ovládají rozhodnutí lidu. • zavádí politické vztahy, které se liší od rodinné nebo etnické příbuznosti a jejichž účelem je nahradit přisouzený status, tedy takové vztahy, které vznikají na základě volby, než aby se odvozovaly od neměnných vlastností, jako je pohlavní či rasová příslušnost. Občanství v určitém státě tedy znamená víc než příslušnost ke konkrétní etnické skupině a umožňuje lidem překročit meze dané vlastnostmi, které si nemohou zvolit. • umožňuje, aby lidé vyjadřovali svá přání pomocí institucí, které jsou trvalé, konzistentní a přístupné. • Potenciální konkurence národních států. Některé funkce národních států by mohla cele nebo částečně vykonávat jiná politická uspořádání; některá z nich se rodí v současných experimentech a praxi. Řadí se mezi ně požadavek po decentralizaci, který by měla splňovat regionální shromáždění a další správní typy. Takové uspořádání může mít nadnárodní nebo zemskou či regionální formu, anebo může vzniknout vlivem jiné konfigurace samotných národních států. c. Rozpory mezi demokracií a národním státem. Demokracie a národní stát se v dějinách při svém vývoji vzájemně podporovaly natolik, že by se daly považovat za vzájemně nezbytné. Přesto ale mezi myšlenkami, které k nim patří,

vždy existovaly rozpory. Pro demokracii plynou ze dvou různých modelů národního státu úzce spjatá nebezpečí: • Byrokratický etatismus. Evropské národní státy povstaly z absolutistických monarchií, které se vymezovaly proti univerzálnímu politickému režimu římskokatolické církve a Svaté říše římské. Dnes, nehledě na vývoj demokracie v současných národních státech, v některých případech potlačuje demokratické metody zkostnatělá byrokracie. Pozůstatky monarchistického autoritářství tedy můžou přetrvat a utvořit potenciál pro etatismus – pojetí státu jako absolutistického útvaru nezávislého na jeho obyvatelích. • Populistický totalismus. Třebaže základem demokracie je pojetí národa s vlastní samosprávou, představa národa jako nediferencovaného organického davu se s demokracií, zvlášť s demokracií liberální, neslučuje, když se státem rozumí: • homogenní politická jednotka s „totalitní“ identitou, tedy takovou, která po všech členech požaduje, aby převzali společný soubor názorů a zvyklostí. Takový „totalismus“ popírá samotnou ideu individuality. Jinak řečeno, lidskou osobitost jednotlivce rozdrtí příslušnost ke skupině, identitu člověka si uzurpuje identita kolektivu. • organický subjekt žijící svým vlastním životem, nezávislý na jednotlivcích, z kterých se skládá, například korporativistický stát získá identitu na úkor národa a proti němu a prosperitu jeho národa nahradí zájmy státu. Jinak řečeno, „kolektivita“ vytlačí „všeobecné blaho“. d. Nezávislost a autonomie národního státu a suverenita národa. Pro suverenitu lidu je nezbytný mezinárodně autonomní národní stát z toho důvodu, že bez takové autonomie nemůže být národ suverénní. • Nutnost politické nezávislosti. Pokud má vláda vzešlá od lidí rozhodovat, musejí být její rozhodnutí konečná, jinak je suverenita lidu ohrožena. • Nebezpečí intervence do záležitostí, v nichž má stát suverenitu. Do vnitřních záležitostí národních států často zasahují jiné národní státy a nadnárodní organizace, aby podporovaly demokratické metody a hodnoty. Takové intervence vyvolávají vážné pochybnosti o úctě, kterou jsou

povinovány země k suverenitě ostatních zemí světového společenství. I v situacích, kdy země mohou uzavřít multilaterální dohody, které napomáhají udržovat demokratické hodnoty či lidská práva (např. Mezinárodní a Evropský soudní dvůr), by vymáhání těchto smluv nebo mezinárodního práva mohlo narušit nezávislost národních států. 2. Regionální (zemské) a nadnárodní spolky. Vedle národních států existují i jiné typy politického společenství nebo správních vztahů, které umožňují lidovou samosprávu. Mezi ně se řadí: a. Regionální spolky. Uvnitř národních států mohou existovat samosprávné části, do kterých je stát rozdělen (například jako výsledek federalizace či decentralizace), anebo může být určitým skupinám přidělen zvláštní autonomní status (například decentralizací nebo ustanovením zvláštních ústavních subjektů). b. Nadnárodní spolky. • Nadnárodní politické spolky. Některé organizace národních států mají v určitých oblastech úřední pravomoci, které přesahují pravomoci jejich členských zemí, např. Evropská unie či bývalá Spojená arabská republika. Takové pravomoci vyplývají ze smluv členských zemí. Členství v těchto nadnárodních organizacích, které mají některé vlastnosti státního zřízení, je nadto interně řízeno současnými členy. V některých případech se může vyžadovat, aby se vnitřní státní politika nebo ústavní struktura potenciálních členů – nebo obojí – upravila či transformovala, aby vešla do souladu s politikou a strukturami větší organizace. Jiné nadnárodní politické spolky mohou mít jurisdikci nad určitými správními funkcemi členských států, jako je vynášení soudů nad spory o lidská práva, např. Mezinárodní soudní dvůr, nebo změna ekonomické politiky, např. Světová obchodní organizace. • Vládní spolky. Některé organizace, které překračují hranice národních států, mají vlastní politické struktury a metody, např. konfederace, regionální aliance, mezinárodní subjekty založené na spojeneckých smlouvách, jako je Organizace spojených národů, Severoatlantická aliance, Organizace

amerických států, Organizace africké jednoty, Sdružení národů jihovýchodní Asie a Liga arabských států. • Nevládní spolky. Organizace, které vytvářejí nadnárodní občanskou společnost, nesídlí jen v jedné zemi. Mají svou vlastní strukturu a metodiku řízení, která může konkurovat systému vlády národních států. Nadnárodní organizace mohou mít politické následky a účinky v tom, že svedou dohromady různé jednotlivce, skupiny a aktivity nezávislé na vládních strukturách a agenturách. Jsou to například mnohonárodní korporace, církve, Amnesty International, Červený půlměsíc a Mezinárodní červený kříž. I tyto organizace mohou být řízeny autokraticky či byrokraticky za pomoci metod, které porušují demokratické principy. Tím by činily rozhodnutí v rozporu se stanovisky většiny svých členů. I kdyby tyto organizace byly nedemokraticky organizované a vedené, mohly by přispívat ke zlepšení veřejných poměrů, jak prosazuje jejich strategie. c. Administrativní uspořádání vytvořená za zvláštním účelem. Existuje celá řada administrativních uspořádání, která se liší od konvenčních způsobů organizace politického života. Jejich součástí někdy může být omezená samospráva. Ustavují se v reakci na stav politické nouze či na historické okolnosti. Spadá mezi ně prozatímní vláda, exilová vláda, protektorát, poručenské území, konfederace a zvláštní území, jako je například Palestinská autonomie. d. Voliči-imigranti. Některé země udělují práva účasti v politickém životě, na ochranu, nebo obojího, občanům jiných národních států žijícím zde v exilu. D. Jak demokracii ovlivňují světové události? 1. Mezinárodní ekonomika a finance. Mnoho občanů obtížně chápe mezinárodní ekonomiku z důvodu jejího rozsahu, tempa, technické složitosti a nehmatatelnosti. Pro občany a vlády je také obtížné přímo ovlivňovat rozhodnutí, která činí mezinárodní veřejnost nebo která mohou být ovlivněna soukromými ekonomickými institucemi a podniky. V této situaci je téměř nemožné, aby byly osoby na rozhodovacích postech hnány před zodpovědnost u demokratických institucí. Rozsah

možností, ze kterých si veřejnost může vybírat, navíc mohou snižovat nebo přímo kontrolovat lidé, kteří rozhodují o ekonomických záležitostech, nebo jiní aktéři. a. Vnější předpisy pro domácí politiku. Některé mezinárodní ekonomické instituce a podniky mají možnost předepisovat národním státům, jaká mají přijímat politická stanoviska k domácím záležitostem. • Tyto ekonomické instituce a podniky mohou narušit a omezit výběr možností při vládním politickém rozhodování. Například mnohonárodní finanční instituce mohou po národních státech chtít, aby přijaly určitá politická rozhodnutí a tím získaly finanční zdroje. Mnohonárodní korporace po nich mohou vyžadovat přijetí určitých politických rozhodnutí předtím, než do nich budou investovat, aby mohly stáhnout své investice ze zemí, které nesplní jejich požadavky. • Rostoucí rozsah ekonomického podnikání může vést k akcím, které se vymykají záběru efektivní kontroly národního státu. Z takové situace vyvstávají otázky po tom, do jaké míry může národní stát hnát k zodpovědnosti za činnosti, které mají všeobecné důsledky pro jeho voliče, takové jednotlivce nebo organizace, které do něj nespadají. • Pokud mnohonárodní organizace vyžadují, aby národní státy svou politikou podporovaly demokracii, mohou přinášet demokratická zlepšení, i kdyby jich bylo dosaženo nedemokratickými prostředky, např. ochranu lidských práv, ochranu soukromého vlastnictví, ochranu práv pracujících, dodržování smluv, bezpečnost a pořádek, respektování právního řádu. b. Domácí výhody mezinárodní ekonomiky. Mezinárodní investice mohou podpořit ekonomický růst a zvýšit nabídku pracovních míst, a tím se na oplátku podpoří rozvoj středních tříd – což je pro demokracii pozitivní faktor. Ekonomické investice s sebou také mohou nést tendence k vyhledávání vědomostí a nových myšlenek, kterými by se mohla zvýšit efektivita, produktivita a zpeněžitelnost, jež by mohly být rozšířeny i do sociální a politické sféry. Výsledkem mezinárodní ekonomické konkurence by mohla být i motivace pro společnost, aby vylepšila svůj vzdělávací systém a díky tomu se stala produktivnější a konkurenceschopnější.

c. Mezinárodní ekonomika a demokratické občanství. Mezinárodní přesuny práce a pracovní migrace či nadnárodní rozdělení výrobních úkolů mohou: • snížit „sociální kapitál“ (např. spolkových sítí), protože nároky na výrobu jsou rozvrstvené mezi různými zeměmi, čímž se pracovním silám snižuje možnost vlastní organizace či dosažení jednoty, a proto ztrácejí vliv • odebrat efektivní kontrolu nad důležitými záležitostmi z rukou země, jíž je zainteresovaný člověk občanem • přesídlit jednotlivce ze země, jíž jsou občané, když pracují a žijí v jiných částech světa • poskytnout zaměstnání a národní příjem tam, kde by v jiných případech nebyly, čímž se země nasměruje k růstu dostatečnému k podpoře demokracie • podporovat kosmopolitnější pojetí občanství tím, že je občan vystaven větší etnické nebo rasové rozmanitosti d. Ekonomické posilování účasti v polickém životě. Podpora ekonomické podnikavosti ze strany mezinárodních finančních organizací může napomoci jedinci v tom, že dostane větší šanci zlepšit jak ekonomické, tak politické poměry. Větší možnosti v politice mohou plynout z dovedností a zkušeností, kterých nabyl v konkurenčním prostředí trhu. 2. Válka, mír a diplomacie. Na politiku demokratického zřízení mají důležitý vliv válečné a mírové okolnosti a důsledky diplomatických jednání.

a. Důsledky, které demokracii přináší válka. Válečný stav má pro demokracii typické následky, které jí mohou škodit i napomáhat. • Ničivé důsledky války pro demokracii zahrnují následující případy: • Ve válce se místo kritického napadání vedoucích orgánů zdůrazňuje poslušnost, tlak na to, aby byly dodržována nařízení, rozšířená úřední moc, rušení nebo pozastavení aspektů svobodné společnosti (např.

svobodný přístup k informacím nebo zpravodajství) a rozšíření ekonomické kontroly; kritický stav vede k sociální mobilizaci. • Během války mohou i demokratické systémy připustit nutnost autoritativních metod; veřejnost, již znepokojuje nejistota nebo k zuřivosti přivádí nepřátelství mezi národy, které plyne ze vzpomínek na minulost, které podněcují současné zájmy nebo které vychází ze strachu z budoucnosti, mohou svými emotivními apely zaujmout autoritativní lídři. • Účast ve válce může po válečném konfliktu vést k obdobím nepolitického eskapismu a odcizení, např. k dobám pesimismu, které v Evropě a Severní Americe následovaly po první světové válce. • Přínosné důsledky války pro demokracii zahrnují následující případy: • Válka je svou podstatou ničivá, a proto zpochybňuje zavedené metody a urychluje proces zvažování nových možností. Dokonce i vítězné země mohou přehodnotit už dříve založené instituce. Válečná traumata proto mohou urychlit sociální transformaci a mít demokratizační efekt. • Zkušenosti z vojenské služby mohou pozitivně ovlivnit osobnostní vývoj, a tím podpořit rovnostářství, kosmopolitismus, ducha kolektivní činnosti, sebedůvěru, efektivnost a ztotožnění s demokratickými hodnotami. • Válečné úsilí s sebou může nést ochotu obětovat se pro blaho společnosti a může pozvednout smysl společnosti pro to, že pokud se jednotlivec obětuje, zaslouží si její respekt. • Ve válce také může narůst očekávání ohledně toho, jak bude společnost zacházet s občany, aby vyrovnala oběti, které od nich vyžaduje. Nová legislativní opatření, která vyplývají ze smyslu pro spravedlnost, jsou v tomto ohledu pravděpodobnější v demokratických systémech, kde mají lidé, kteří se pro svou zemi obětovali, silnější slovo. • Důvody, kterými země ospravedlňují válku, mohou být použity naopak, jako standard, podle kterého se hodnotí jejich vlastní činnost.

b. Důsledky, které demokracii přináší mír. Mírový stav nebo období bez závažné krize má pro demokracii určité následky, které jí mohou škodit i napomáhat. • Ničivé důsledky míru pro demokracii zahrnují následující případy: • Mír může ohledně politického systému podporovat pocit lhostejnosti nebo letargie. • Během období míru mohou být přehlíženy sociální problémy, protože jsou hluboce zakořeněny ve společnosti nebo se berou jako nevyhnutelná samozřejmost. • Je možné, že během období míru se občané nevěnují politickému životu, protože veřejné záležitosti podle nich nemají velký význam.

• Příznivé důsledky míru pro demokracii zahrnují následující případy: Mír může • umožnit, aby se zdroje věnovaly domácím záležitostem, díky čemuž se může zlepšovat životní úroveň a může vzkvétat ekonomika. • udržovat stabilní sociální podmínky, díky nimž může uvažované riziko v sociální politice vytvořit prostor pro inovace a pokrok. c. Diplomacie. Diplomacie může posloužit jako model, který uvádí v soulad zdánlivě neslučitelné zájmy. • Nedemokratické prvky. Vyjednávání mohou řídit úřady exekutivy a k závazkům se může dospět, někdy tajně, bez otevřené diskuze. Taková vyjednávání nemusejí být schopna pojmout široké spektrum zájmů, které se běžně dostává do popředí při otevřené debatě k veřejným politickým rozhodnutím. • Prvky demokracii prospěšné. Diplomacie se může využít při interním politickém rozhodování jako standardu pro řešení sporů, podpoře demokratického závazku k „vládě cestou diskuze“ a řešení za ceny oboustranných ústupků.

3. Kritické množství demokratických systémů na světě. Rychlý nárůst v počtu demokratických zemí tlačí nedemokratické země k reformám podle demokratických hodnot a principů. Výsledkem toho je, že díky efektu kritického množství demokratických zemí se může šířit a zavádět lidová samospráva v největší míře v dějinách. Protože neexistují podobně atraktivní konkurenční správní modely, demokracie se může jevit jako jediná možnost, která se nabízí. a. S šířením lidové samosprávy do zemí s odlišnými tradicemi a prostředím se mohou metody a instituce adaptovat takovým způsobem, který přinese inovace sloužící demokratickým hodnotám a posilující demokratickou tradici. Místo vzájemné konkurence demokracie a nedemokracie by se svět mohl posunout ke konkurujícím si variantám demokracie. b. Alternativní možností by bylo, kdyby se autokracie pokusily schovat do demokratického hávu.

E. Jak demokratické koncepty a postupy ovlivňují interakce mezi národními státy? Národní státy spolu obývají jeden svět, a proto na sebe nutně vzájemně působí. Takové interakce jsou určovány určitými postupy a logikou nehledě na způsob vlády v konkrétních zemích. Ale principy demokracie mohou tyto postupy omezovat, vynucovat si je, anebo s nimi být v konfliktu. 1. „Opodstatnění státu.“ Termínem „opodstatnění státu“ se označuje tendence států usilovat o vlastní zájmy a především o ty bezpečnostní. Všechny národní státy bez ohledu na typ svého režimu jednají ve vztazích k ostatním národním státům a světovým záležitostem shodně se svými primárními prioritami. Mezi nimi stojí na prvním místě potřeba všech politických zřízení chránit sama sebe. Je možné, že některé státy jsou přirozeně motivovány tím, že chtějí získat převahu nebo výhodu nad ostatními národními státy. Věrnost národních států ideji „opodstatnění státu“ většinou podporuje „realistické“ postoje k mezinárodním záležitostem. „Realistická“ pozice klade důraz na hypoteticky realistické zhodnocení toho, jak se státy chovají empiricky – že přede všemi ostatními faktory dávají přednost vlastním zájmům.

2. „Opodstatnění demokracie.“ Hodnoty a principy demokratické země pomáhají utvářet podobu mezinárodních vztahů, třebaže nemusejí propagovat její okamžité zájmy. Tato věrnost „opodstatnění demokracie“ většinou podporuje „idealistické“ postoje k mezinárodním záležitostem. Idealistická pozice klade důraz na volbu takových hodnot, jako je respekt k lidskému životu a lidské důstojnosti, sebeurčení a společné zájmy jednotlivých zemí. 3. Konflikt a rovnováha mezi „opodstatněním státu“ a „opodstatněním demokracie“. Výklad mezinárodních vztahů v rámci idejí „opodstatnění státu“ a „opodstatnění demokracie“ přináší otázky ohledně toho, nakolik je nebo by mělo být řízení mezinárodních záležitostí vedeno v duchu „realistických“ plánů na udržování a rozvíjení bezpečnosti a výkonnosti národního státu. Proti tomu stojí „idealistický“ cíl podporovat demokracii. 4. Problémy s vytvářením zahraniční politiky v demokratických systémech. a. Rozhodovací procesy charakteristické pro demokracii. V demokratických systémech je nezbytné, aby se důležité problémy zahraniční politiky řešily pomocí široké diskuze a rozhodování za účasti institucí a občanů. Rokování sice může v zahraniční politice utlumit extrémy, ale také může pozdržet rozhodující a včasné konání v situaci, kdy je ho potřeba. b. Posuzování poměrných oportunitních nákladů. Součástí veřejného rozhodovacího procesu o alokaci zdrojů je posouzení, nakolik jsou žádoucí jejich alternativní využití. Během rozhodování mohou být zdůrazněny náklady na zahraniční politiku a v porovnání s ostatními možnostmi mohou vyjít nepříznivě. c. Vliv zájmových skupin. Demokratické systémy jsou zavázány brát v úvahu stanoviska početných zájmových skupin. Protože se jejich zájmy liší intenzitou a protože nemají stejné možnosti, některé skupiny mohou mít na výsledky rozhodování o zahraniční politice neadekvátní vliv. Kromě toho mohou ostatní země využít rozporů uvnitř jednoho státu a věrnosti či nepřátelství jednotlivých stran. d. Vliv veřejného mínění. Demokratická vláda, o které by se dalo říci, že ji „pohání veřejné mínění“, musí neustále naslouchat názorům veřejnosti, které

snadno a často podléhají změnám a které mohou být výsledkem neadekvátních informací, pochopení problému nebo daných možností. Vláda se tedy může víc starat o reakce veřejnosti než o rozumné politické rozhodování. e. Hlas demokratického svědomí. Demokratické hodnoty a principy poskytují morální standardy, kterými se posuzuje pragmatický přístup k zahraničním věcem. Dodržování takových standardů může omezit zavádění politických opatření, která jsou v zájmu země nebo jsou nezbytná k jejímu přežití. Může zemi přimět k tomu, aby činila taková politická rozhodnutí, která v jejím zájmu nejsou. Demokratické svědomí také může podnítit ta rozhodnutí, která se příliš nevztahují k bezprostředním zájmům země nebo její bezpečnosti. 5. Vztah demokracie k válce a míru. „Realistická“ a „idealistická“ pozice je jasně zřetelná v debatách při řízení světových záležitostí na taková témata, jako je vedení války či zachovávání míru. a. Demokracie jako cesta k míru. Demokratické systémy si vysoce cení urovnání konfliktů ve vnitřních záležitostech konkurenčním soupeřením, diskuzí, vyjednáváním a kompromisem. Takovému urovnání sporů dávají přednost i v záležitostech zahraničních. Demokratické systémy si vysoce cení lidského života, a proto mohou váhat se zahájením válečného konfliktu. Ukazuje se, že demokracie přistupují k lidskému životu méně destruktivně než nedemokracie, a to jak ve svém domácím, tak zahraničním chování. Z důvodů demokratických averzí vůči hierarchii a autoritativním představám o službě státu se v demokratických společnostech nedaří militarismu. Demokratická oddanost svobodě a rovnosti vede k rozpakům ohledně hrdinského charakteru „válečnické třídy“. b. Demokracie jako odůvodnění války. Nejpřednější povinností demokratického státu je podpora bezpečnosti a zájmu jeho lidí, a proto demokratické vlády, jako ostatní režimy, mohou zvolit válku jako obezřetný krok k tomu, aby dosáhly svých cílů nebo aby udržely u moci své současné lídry.

Přestože určitý demokratický systém nemusí válkou profitovat, může její pomocí podporovat lidská práva, právo veřejnosti na samosprávu, nebo obojí. V některých situacích by se dalo rozhodnutí nejít do války považovat za nemorální. V některých extrémních případech ovšem demokracie, chápaná jako morálně správná ideologie, může vyprovokovat agresivní nebo válečná tažení, aby svět zbavila represivních režimů či vládců. F. Jakou roli by měly hrát demokratické státy v podpoře světové demokracie? Považujeme-li demokracii za univerzálně žádanou formu vlády, jak by se mohly nebo měly zachovat demokratické vlády, aby ji podpořily nebo ochránily? Ze zavádění demokratických principů z vnějšku určitého politického systému plynou závažné otázky po slučitelnosti takového jednání se samotnou demokracií. Rovněž mohou vyvstat otázky po právu národa na politické sebeurčení. 1. Proč by mělo demokratickým systémům záležet na vnitřním politickém uspořádání ostatních národních států? a. Nedemokratické politické režimy jako hrozba demokracii. Občané demokratického státu mohou cítit marnost nebo vztek, pokud se jim zdá, že režimy založené na principech protiřečících demokracii vzkvétají. Mohou pak mít pocit, že zdánlivý úspěch takových režimů je přenosný, a mohou rozvracet vlastní vládní systém. b. Zatížení plynoucí národním státům z jiných represivních nebo nefunkčních režimů. Pokud represivní politické systémy nedbají lidských práv svého národa nebo neplní jeho základní potřeby, může to vést k problémům, které jsou způsobeny například migrací populací, uprchlíků, požadavky pomoci a „vývozem“ problémů v oblasti životního prostředí a zdravotnictví. c. Nepředvídatelnost a nestabilita. Třebaže hrozbu pro vytváření vztahů mezi národnímu státy může představovat jakákoli nestabilní vláda, ještě vážnější hrozby mohou přinášet nestabilní nedemokratické systémy. Chybějící demokratická legitimita a sebekontrola většinou způsobuje nedůslednost jejich vedení a jejich nedostatečnou předvídatelnost. Nespolehlivost, kterou projevují v jednání s ostatními zeměmi, ještě ostatním zemím znesnadňuje počítání s

vlastními soukromými zájmy. Potenciální nestálost nestabilních režimů se navíc může rozšířit i za jejich hranice a destabilizovat vztahy mezi ostatními zeměmi. d. Hrozba agrese. Režimy, které nemají úspěch ve vlastních vnitřních záležitostech, se ve snaze odvrátit pozornost od svých vlastních nezdarů mohou uchýlit k agresivnímu chování vůči ostatním zemím, čímž by se udržely u politické moci nebo získaly záminku k represím vlastního národa. Vnitřní dynamika represivního režimu může k tomu, aby se režim udržel, vyžadovat neustálý válečný stav. Toto je jen jeden důvod pro to, proč pravděpodobnost agrese je větší u nedemokratických režimů než u těch demokratických. e. Ztotožnění s ostatními příslušníky lidstva. Přirozený soucit s ostatními se neomezuje jen na společenství, ke kterému jedinec patří, a proto se občané demokratického státu mohou snadno vcítit do jednotlivců, kteří jsou nuceni žít v podmínkách represivního systému. Pokud jednotlivci v demokratickém systému cítí, že mají k ostatním nějakou povinnost ve svém vlastním společenství, mohou dojít k závěru, že se do jejich povinnosti dají zahrnout i lidé za hranicemi. Soucit se ještě může zesílit v případě, pokud občané demokratického státu mají pocit, že mají zvlášť velké štěstí, co se týče jejich politických a ekonomických podmínek. Když občané demokratického systému vidí, že jiní takové štěstí nemají, mohou pocítit povinnost rozšířit záběr výhod, kterých požívají, i na ostatní. f. Demokratické svědomí. Demokratické systémy mohou zjistit, že neschopnost ostatních režimů prosazovat lidská práva a sloužit potřebám svého lidu je morálně odsouzeníhodná. To může vést k pocitu, že stavět se proti existenci takových režimů je oprávněné. g. Demokracie jako vzor. Úspěšné demokratické systémy mohou mít sklon získávat jménem principů veřejné samosprávy a lidských práv pro demokracii další stoupence. Demokratické systémy mohou být pyšné na to, co považují za nadřazený politický systém a za nevyhnutelný výsledek vývoje lidské vlády. 2. Jakými strategiemi se ve světě prosazuje demokracie? Strategie, kterými by se mohla demokracie prosazovat ve světě, by se měly posuzovat pomocí dvou

standardů. Zaprvé, měly by být přiměřené normám řízení mezinárodních vztahů. Zadruhé, takové strategie by měly být v prosazování demokracie efektivní. a. Přímé zavedení. Demokracie může být v národním státě přímo ustavena po jeho vojenské porážce, protože porušil mezinárodní normy takovým způsobem, že by nemohl být tolerovaným členem „mezinárodního společenství“. Součástí této strategie může být obnova předchozí demokratické ústavy nebo zavedení zcela nových politických struktur, které pocházejí zvnějšku nebo jsou předmětem vnějšího schválení. To by s sebou mohlo nést i požadavek vynucený zvnějšku, aby země zavedla svou formu vlády dle přímého rozhodnutí a volby svého národa. b. Agresivní intervence. Pokusy zavést demokracii v národním státě se mohou dít za nátlaku bez vojenské účasti. Tyto pokusy mohou proběhnout za pomoci vojenské hrozby, ekonomických sankcí či bojkotů, dočasného vyloučení z účasti v mezinárodním životě i za pomoci rozmístění vojáků či dozoru, který by prosazoval dodržování míru nebo dohlížel na politický proces. Mezi pokusy může také patřit šíření informací z vnějších zdrojů, které by působily proti médiím kontrolovaným státem. c. Ekonomické pobídky či podmínky. Národní státy nebo mezinárodní organizace mohou podmiňovat ekonomickou pomoc a investice zahájením demokratických reforem, např. ochranou lidských práv. d. Politická infrastruktura a občanská kultura. Národní státy či mezinárodní organizace mohou přijmout nebo podpořit strategie s cílem rozvoje ekonomických, kulturních nebo vzdělávacích příležitostí, které podle jejich názoru vytvoří prostředí napomáhající vývoji demokratických politických institucí. Mezi ně by mohly patřit přenos odborných znalostí; vývoz technologií; ekonomický rozvoj; vývoj komunikací a médií; vzdělávací programy; a programy výměn občanů, vědců, studentů a kvalifikovaných pracovníků. Přímá podpora nevládních organizací ze strany jiných zemí by mohla být zamýšlena tak, aby se vyvinuly občanské dovednosti a alternativní střediska vlivu, která by konkurovala vládní moci.

e. Nevměšování. Demokratické systémy by mohly být přesvědčené o správnosti stanoviska, že je lepší nechat ostatní země vlastnímu osudu. Tento postoj může být založen na myšlence, že demokratické hodnoty a instituce musejí nebo by měly vznikat přirozeně v průběhu dějin země a jejích politických zkušeností. Když demokracie nepřijmou tuto evoluční myšlenku, mohou se domnívat, že i ty nejlepší formy politického života by si měl svobodně zvolit lid a že jen s jeho souhlasem bude mít demokracie šanci na úspěch. Navíc si mohou myslet, že pokud si lid svobodně a otevřeně zvolil jiný typ politické organizace, měly by tuto volbu respektovat. Z demokratického pohledu má každá země neměnné právo zvolit si svůj vlastní osud; z dlouhodobého hlediska si každá země musí vytyčit vlastní cestu.