2000 ÚVOD

5. třída Hončíková Lucie, Hercegová Monika 1999/2000 ÚVOD V rámci tohoto kurzu jsme se z nejrůznějších úhlů zamýšlely nad problematikou výkladu dětské hry. Jako objekt našeho terénního psychologického výzkumu jsme se rozhodly pro děti páté třídy. Z možných školských zařízení jsme si zvolily jednu soukromou speciální základní školu, která ve svých třídách vyučuje žáky s lehkým typem postižení či se specifickými poruchami učení, chování či dalšími znevýhodněními. Ze strany školy, konkrétně školního psychologa a třídní učitelky, se nám dostalo vřelé spolupráce. Zařízení jsme navštěvovaly od poloviny března do konce června. Frekvence našich návštěv se pohybovala okolo jedné až dvou týdně. Kromě přestávek jsme se příležitostně účastnily i vyučovacích hodin. Využily jsme zároveň možnosti konzultovat zjištěná fakta se školní psycholožkou a třídní učitelkou. PASPORTIZACE TŘÍDY Žáci se znevýhodněním Již při prvním vstupu do třídy bylo nutno brát v potaz informace, kterých se nám dostalo od školní psycholožky. Znevýhodnění žáků s sebou nese skutečnosti, které ovlivňují výraznou měrou chování a povahu třídy. Počet žáků ve třídách je snížen a tvoří cca. polovinu běžného počtu. Námi zkoumanou třídu navštěvuje 16 žáků - 8 dívek a 8 chlapců. Prostory tříd jsou rovněž poněkud specifické (viz příloha č. l). Žáci sedí jednotlivě, každý má svůj pracovní stolek. Ve třídách je rozšířen prostor pro vyžití o přestávkách. Ve většině tříd tvoří prostornou zadní část vestavěné patro. Zde probíhají hodiny výtvarné výchovy. Toto „patro“ společně s nainstalovanými žebřinami vymezuje prostor k možným hrám. V těchto místech leží žíněnky. Jedním ze stěžejních rysů ovlivňujících charakter třídy je novost kolektivu a skutečnost, že děti do školy dojíždějí z různých koutů Prahy. Současný kolektiv byl vytvořen na začátku školního roku 1999/2000. Některé děti z původní 4. třídy zůstaly, zbytek přestoupil z jiných škol. Další děti na školu nastoupily ještě v průběhu prvního pololetí. Do třídy nás uvedla školní psycholožka, která nás představila dětem a třídní učitelce. Dětem jsme vysvětlily účel našich budoucích návštěv. Zmínily jsme se, že jsme také studenti a že jsme dostaly za úkol napsat školní práci na téma hry, a nikoliv je hodnotit a bodovat jejich výkony při vyučování. Získávání důvěry Při počátečních návštěvách jsme využívaly zejména techniku pozorováni, jelikož chování dětí bylo spíše opatrné a kontrolované. I děti nás pozorovaly a stále měly na paměti naši přítomnost. Kontakt s námi nevyhledávaly a ani my jsme na ně nenaléhaly. Vše se změnilo při cca 3. návštěvě, kdy nás oslovila dvě děvčata (Vendula a Lucka), ta nejaktivnější. Vyzvídala

znovu, kdo jsme, kolik nám je, jak často a jak dlouho budeme do hodin docházet a cíl našich návštěv. Naše odpovědi je uspokojily a přijaly nás za spojence nikoliv za protivníky, rovněž tak i sledující kolektiv. Najednou se chovaly přirozeně a bez viditelné přetvářky. Kromě metody pozorování jsme nyní mohly využít i metodu rozhovoru. Ta nám věrněji načrtla obraz třídy. Ptaly jsme se dětí, co mezi sebou hrají za hry. Iniciativněji při odpovědích působily dívky, zatímco chlapci zůstávali více zdrženliví. Děvčata nám řekla o svých koníčcích (poslouchání Luneticu, zpěv, tanec, hra na flétnu... ), ptala se nás, co posloucháme my. Samozřejmě si stěžovala na školu, Vendula na třídní učitelku. Prohlásila: „Třídní je kráva!“. Ostatní přítomné dívky se jen smály. Většina rozhovorů byla stručných, vesměs o malých přestávkách. Točila se kolem toho, jak se děti netěší na matematiku a přírodopis. Určitá míra školního negativismu z rozhovorů vymizela, když se děti těšily na školní besídku. Nadšeně nám vyprávěly, jak se připravují. Z pozorování i krátkých rozhovorů s dětmi vyplynulo, že vztahy v kolektivu nejsou provázány, dětí žijí vedle sebe a ne pospolu. Příčinou je novost kolektivu a místo bydliště, které jim omezuje případný kontakt po vyučování. Jejich kamarádství tudíž končí za branami školy. Jedinkou výjimku tvoří Nela a Oliver, bratranec a sestřenice. S tím souvisí i menší interakce dětí této třídy, a to jak při hrách, tak během vyučování. Umístění dětí u stolků jednotlivě je jedním z dalších možných důvodů. Děti nesedí po dvojicích, mají tedy menší možnost rušivého kontaktu při hodině. Hierarchie třídy a vůdčí osobnosti Překvapující pro nás bylo, že vedoucí úlohu v třídním kolektivu hrála děvčata, zvláště jedna z nich. Vůdčí dívka (Vendula) trpěla specifickými poruchami chováni, což vysvětluje její jednání. Často se chovala impulzivně, poutala pozornost hlasitým smíchem, hyperaktivitou. Jevila občas i známky mírně zvýšené „ztřeštěnosti“. To v kombinaci s vůdčími sklony zajišťuje její postavení ve třídě. Ostatní dívky působí také aktivně, jejich chování však není tak extrémní a výrazné. K dominantnímu postavení děvčat ve třídě přispívá také jejich vzrůst a vyspělost oproti chlapcům. Kluci jsou drobnější postavy, jak je tomu v tomto věku běžné. Na rozdíl od dívek, u kterých se již začínají objevovat zájmy dospívajících, chlapci jsou dětinští, běhají po třídě a chodbách, pokřikují na sebe. Dívky naopak vedou „dospělácké“ debaty ve skupinkách, př. Vendula se chlubí svým dvacetiletým bratrancem a jeho kamarády. Stejně jako v běžných třídách zde panuje určitá hierarchie. Třída má svého vůdce, své oblíbené členy, průměrné i méně populární jedince. Není bez zajímavosti, že nejvíce pozitivních vazeb a tudíž nejpopulárnější není vůdce třídy (Vendula), ale jiná dívka (Nela). Důvodem toho je, že Nela si přímo nevynucuje přízeň okolí, na rozdíl od Venduly, chová se přístupněji, více přátelsky a upřímně se zajímá o druhé. Vendula se chovala více agresivně (šťouchala do chlapců, velmi hlasitě a někdy hrubě mluvila, stále pobíhala po třídě a tak se nutila do pozornosti ostatních). Dětem více vyhovoval jemnější, Nelin, způsob chování. Byla ochotnější při půjčování předmětů, nedrala se do přízně, byla usměvavá a příjemná, měla lepší studijní výsledky. Dalšími oblíbenými členy byli: Tomáš I., Ondra I, Ondra II., Oliver, Lucka, Karolína. Tomáš I. a Ondra II. by se dali označit za „třídní rošťáky“. Byli aktéry honiček a dalších rušivých situací. Oliver a Ondra II. nebyli sice přímo vyzyvateli, ale do vzniklých situací se rádi zapojili (hra Na úchyla). Lucka a Karolína se účastnily spíše dívčích aktivit, také je ale neiniciovaly (ukázková situace: Nela si kreslí v lavici. Vendula si všimne obrázku. Poznamená: „Jů, to je pěkný!“ Upoutá tak pozornost ostatních dívek, Karolíny, Lucky, Zuzky.

Ty se také přijdou podívat). Jedinci „ve středu“ Za jedince s průměrnou popularitou jsme označily Zuzku, Alenu, Viktora, Davida a Tomáše II. Tyto děti se příliš neprojevovaly (nepoutaly pozornost, o přestávkách nevyhledávaly tolik kontakt s ostatními dětmi, hrály si více samy, přesto nebyly na okraji kolektivu). David, Viktor si hrají spíše individuálně. Často sami v lavici „kutí“ (viz kap. Popis her). Tato činnost často vyvolává zájem okolí, tak přechodně vzrůstá jejich oblíbenost. Právě jejich sklon k introverzi je řadí do průměrně oblíbených. Kdyby se více projevovali, jejich popularita by podle všeho vzrostla. O tom svědčí projevovaný zájem kolektivu při jejich aktivitách. Alena se kolektivu nestraní, ale ani ho nevyhledává. Bez zajímavosti není, že sedí v rohu třídy, stranou od kolektivu a děvčat. Po zazvonění se k dívkám nehrne, vyhledá je jen zřídka. Pokud přijde iniciativa z druhé strany, nebrání se jí a zapojí se. Z průměrně oblíbených žáků touží, podle našich postřehů, po popularitě pouze Zuzka. Svůj zájem stát se výrazně oblíbenou neskrývá a na výsluní se snaží dostat. Usiluje proto o přízeň Venduly, snaží se být v její společnosti, napodobuje v méně extrémní míře její chování. Tomáš B. se chová sebevědomě, při hodinách dokonce diskutuje s učitelkou a snaží se dokázat svoji pravdu. O místo na výsluní přímo neusiluje, ale dává najevo svoji převahu. Příklad: Ondra II. mlátí novinovou rourou dívky, Tomáš II. se na něj znechuceně dívá, zavrtí nechápavě hlavou a odchází na chodbu. Tento příklad jasně prokazuje jeho velmi časté nadřazování se nad ostatní. Neoblíbení jedinci K méně oblíbeným členům řadíme děti, které v jistém slova smyslu z kolektivu vybočují: Báru, Petru a Lukáše. Bára je z celé třídy jediná mírně mentálně postižená, což jí komplikuje zařazení do třídy. Mezi děti přišla až na začátku druhého pololetí. Je tichá, neprůbojná a nekonfliktní. Hraje si sama, většinou ve své lavici a o pozornost kolektivu se snaží jen tak, že občasně střelí po někom pohledem a čeká, že si jí začne všímat. Děti se jí neposmívají, ale ani ji nevyzvou ke hře. Petra své postavení získává svou přehnanou snahou při vyučování. Dala by se považovat za typickou „šprtku“. Neustále se snaží upoutat pozornost vyučujícího, stále se hlásí a zdůrazňuje, že ví. U dětí je sice méně oblíbená, neznamená to však, že by se s nimi vůbec nemohla stýkat. Důvodem Lukášovy neoblíbenosti je jeho agresivní chování, způsobené výraznou specifickou poruchou chování. Střídání nálad, nepředvídatelnost jednání, neadekvátní reakce na podněty dětí jsou u něj běžné. Příklad: Tomáš I. chtěl od Lukáše půjčit Tetrix, protože ji zrovna nepoužíval, Lukáš se nepřiměřeně rozzuřil, začal na něj vykřikovat nadávky, že zrovna jemu to nepůjčí a schoval Tetrix do tašky. Osobnost učitelky a vztah učitel-žák Atmosféru třídy neodmyslitelně dokresluje osobnost učitelky. Vypozorovaly jsme, že třídní učitelka i učitelka dalších předmětů (matematika, biologie, angličtina) vzbuzovaly u žáků respekt. Pozornost žáků nebyla sice stoprocentní, děti si mezi sebou šeptaly, avšak k

většímu vyrušování nedocházelo. Veškeré větší pokusy o vyrušování byly často vzápětí zastaveny. Menší počet dětí učitelkám dovoluje více se na děti soustředit a individuálněji se jim věnovat. Čím více učitel na jednotlivé žáky pozornost zaměřuje a čím častěji s nimi komunikuje, tím méně prostoru je dětem k vyrušování poskytnuto. Jak jsme se samy přesvědčily, míra interakce učitel - žák je během vyučování v této třídě opravdu vysoká. Je to zapříčiněno také vyššími potřebami žáků. Ti, vzhledem ke svému problému, vyžadují vyšší individuální přístup. Někteří žáci trpí poruchami pozornosti, proto je učitelka nucena více se snažit je zaujmout, více je oslovovat a vyzývat je ke spolupráci. Třídní učitelka nám při společném rozhovoru podala charakteristiku třídy ze svého, učitelského, hlediska. Přiblížila nám spíše výukové problémy dětí (poruchy pozornosti, SPCh, SPU atd.) než jejich samotnou osobnost. Zmiňovala se o náročnosti pátého ročníku pro ni i pro děti. Děti poprvé zažívají různé učitele na různé předměty. Učitelka si byla vědoma i faktu neprovázanosti kolektivu. Ačkoliv třída postrádá pevný kolektiv, nebují zde šikana, zesměšňování, ani slovní útoky. Slovně útočí pouze Vendula a Lukáš. Pokud se vyskytne útok fyzický, dochází tak pouze ve smyslu klukovských šarvátek, souboje rovného s rovným. I přes rušivé elementy v chování Venduly a Lukáše zde nepanují negativní emoce a napětí. Příčinou absence šikany a agrese může být vědomí jedinců, že každý má své nedostatky. SEZNAM HER Seznam námi vysledovaných her jsme rozdělily do dvou skupin - hry o přestávkách a hry během vyučování. Přestávky: 1. Žabko skoč 2. Má rád, nemá rád 3. Siesta 4. Na úchyla 5. Hra na honěnou 6. Hra se siloměry 7. Hra s novinovou rourou 8. Brickgame 9. Hra s metrem jako s vysílačkou 10. Stavění konstrukcí z předmětů 11. Cvakání s propisovacími tužkami 12. Lezení po žebřinách 13. Rvačky Vyučování: 14. Houpání na židli 15. Posílání vzkazů 16. Prstová abeceda 17. Kreslení 18. Hra s lepidlem 19. Házení prasátek

POPIS HER 1. Žabko skoč Pohlaví: dívky Hráči: 3 aktivní Místo konáni: zadní část třídy Popis hry: 2 dívky stojí čelem k sobě ve vzdálenosti cca. 1,5 metru. Mezi sebou, z vnější strany nohou, mají nataženou přiměřeně dlouhou prádlovou gumu tak, aby pružila. Nejprve drží gumu ve výšce kotníků. Třetí hráčka stojí mezi dívkami uprostřed, chodidly na gumě. Vyzváním dívek „žabko skoč“ třetí hráčka uvolní gumu, skočí doprostřed gumou ohraničeného prostoru a ihned skáče zpět. Pokud nohama opět přišlápne gumu, pokračuje ve hře, avšak guma se posune o cca. 10 cm výše. Takto hráčka pokračuje do doby, než udělá chybu. Pak končí a střídá jednu z dívek. Cíl hry: podat maximální výkon, ukázat ostatním své kvality, vydržet co nejdéle 2. Kdo má rád, nemá rád Pohlaví: chlapci i dívky Hráči: nejméně 3 (různé děti), větší počet hráčů výhodnější Místo konání: zadní část třídy Popis hry: Osoby stojí v kruhu (v náhodném postavení) definovaném obvodem gumy. Guma je umístěna v polovině lýtek. Vybraný jedinec začíná hru zvoláním: „Kdo má rád, nemá rád ...?“. A zvolí slovo, u kterého se předpokládá, že ho nikdo nemá rád a byla by ostuda, kdyby ho rád měl (hovno, škola, třídní, domácí úkoly, hnůj, smradlavé ponožky ...). Po vyslovení slova se všichni hráči snaží co nejrychleji vyskočit z kruhu a zbavit se gumy. Poslední, komu guma zůstane okolo nohy či obou, sklidí posměch ostatních. Smích hráčů končí se začátkem nového kola, které začíná právě „poškozený“. Hra pokračuje ve stejném duchu a končí se zvoněním. Cíl hry: nelišit se od kolektivu, zůstat neposkvrněn zvolaným slovem, nesklízet posměch, nebýt ten slabý, poškozený, neoblíbený 3. Siesta Pohlaví: dívka a chlapec Hráči: 2 (Zuzka a Lukáš) Místo konání: prostor se žebřinami a žíněnkami v zadní části třídy Popis hry: Vyzyvatelem hry je chlapec. Dívka sedí na žíněnce, opřená o dřevěnou stěnu. Nad ní je umístěna rampa, po které chodí jako na bidle chlapec a pokřikuje na dívku: „Siesta, siesta! Hoď po mně bačkoru!“ Dívka se naoko zlobí, říká, ať ji chlapec nechá, ale neodchází. Chlapec, aby vyburcoval její pozornost, padá z bidla s výkřikem: „siesta“ přes dívku tak, aby jí neublížil, a pokud možno se jí nedotkl. Na žíněnce se válí, pokukuje po dívce a pokřikuje: „Siesta, siesta!“. Výše popsané se opakuje. Cílem hry je dívku přimět, aby bačkoru hodila a uhnout jí. Dívka hozením hru ukončí. Činí tak většinou ve chvíli, kdy stupňující se hlučnost chlapce převýší pozitiva toho, že si jí chlapec všímá. Chlapec po hození bačkory ztichne, snaží se uhnout. Trefí-li se dívka, padá

„zasažen“ na žíněnku mimo dívku. Netrefí-li se, zůstává na bidle. V každém případě zvolá: „A je po siestě“. Tím hra definitivně končí, dívka sebere bačkoru a odchází. Cíl hry: upoutat pozornost dívky, navázat s ní kontakt, přimět ji k reakci; dívka chce být co nejdéle dobývána 4. Na úchyla Pohlaví: chlapci Hráči: počet neomezen, nejméně však 2 + pasivní pozorovatelé Místo konání: prostor třídy Popis hry: hru začíná chlapec když zvolá na druhého „Úchyle!“ „Poškozený“ se naštve a začne honička. Přidávají se ostatní chlapci s pokřikem „Úchyle, úchyle“ a chtějí být také honěni. Dohoněním a dotknutím se jednoho z pokřikujících se „titul“ předává na další osobu. Honička pokračuje, honícím se stává „nový úchyl“. Hra končí se zvoněním. Cíl hry: nebýt tím neoblíbeným, potrestat pokřikující, nebýt „úchylem“, nelišit se od ostatních 5. Hra na honěnou Pohlaví: dívka a chlapec Hráči: 2 (Vendula a Ondra II.) + pasivní pozorovatelé místo konání: prostor třídy Popis hry: Hru začíná dívka. Poměrně hrubým způsobem strčí do chlapce a s výzvou v očích a úprkem ho přiměje k tomu, aby ji honil. S pokřikem utíká pryč, poté stále se ohlíží, jestli ji chlapec následuje. Ostatní pozorují a povzbuzují hráče vlastního pohlaví. Hra končí, když chlapec dívku dohoní a oplatí jí jemněji strčení. Protihráč je důležitější než pozornost ostatních. Cíl hry: upoutat pozornost chlapce, vyprovokovat ho k činu, v závěru samotné hry se nechat chytit. Nejedná se o měření sil 6. Hra se siloměry Pohlaví: nerozhoduje Hráči: celá třída - formou aktivní účasti (jednotlivě) či pozorování místo Konání: prostor třídy Popis hry: Hra bez pravidel, zaměřená na poznání pomůcky. Děti se siloměry, donesenými o přestávce před hodinou fyziky, různě manipulovaly a tak se s nimi seznamovaly. Cíl hry: seznámit se s cizím předmětem, zahnat pocit nudy 7. Hra s novinovou rourou Pohlaví: chlapec Hráči: 1 (Ondra II.) Místo konání: prostor třídy Popis hry: Chlapec z nalezených novin vytvoří rouru, kterou mlátí dívky. S rourou si hraje i při hodině, přikládá k oku a předstírá, že roura je dalekohled. Cíl hry: zahnat pocit nudy při hodině, o přestávce - upoutat pozornost dívek, poznat svět z

jiného úhlu pohledu 8. Brickgame Pohlaví: nerozhoduje Hráči: 1 (Lukášova hra, půjčuje ostatním) + pasivní pozorovatelé Místo konání: prostor třídy Popis hry: Jedná se o hru jedince s digitálním přístrojem. Hráč sedí, soustředěn na hru, a snaží se ovládáním přístroje dosáhnout maximálního počtu bodů. Hru lze opakovat a stále se pokoušet o lepší výsledky. Hráč mívá často diváky. Cíl hry: zvítězit nad technikou, dosáhnout maximálního výkonu, zdokonalovat své schopnosti (postřeh, vytrvalost, jemná motorika), zahnat pocit nudy 9. Hra s metrem jako s vysílačkou Pohlaví: chlapec Hráči: 1 (Tomáš I.) Místo konání: prostor třídy Popis hry: Chlapec si představuje, že jeho „zasunovací“ metr je vysílačka. Drží ho v ruce, vysunutá část slouží jako anténa. Chodí po třídě, tváří se důležitě a hovoří do „vysílačky“. Cíl hry: změnit identitu, procvičit divergentní myšlení, zahnat pocit nudy 10. Stavěni konstrukcí z předmětů Pohlaví: chlapec Hráči: 1 (Viktor) + pasivní pozorovatelé Místo konání: školní lavice Popis hry: Z dostupných předmětů (v daném případě z kazet a tužkových baterií, penálu a sešitů) si žák staví za pozornosti ostatních konstrukce. Cíl hry: snaha tvořivě využít dostupné předměty, tvůrčí činnost, zahnat pocit nudy, předvést svou dovednost a upoutat pozornost, ovládnout materiál 11. Cvakání s propisovacími tužkami Pohlaví: nerozhoduje Hráči: 1 (různé děti) Místo konání: školní lavice Popis hry: Jedinec cvaká bez jakýchkoli příčin propisovací tužkou. Cíl hry: vytváření rytmického zvuku, znervóznění okolí, zahnání pocitu nudy. 12. Lezení po žebřinách Pohlaví: nerozhoduje Hráči: počet různý (Alena, Vendula, Zuzka, Ondra II., Tomáš I, Lukáš) Místo konání: prostor se žebřinami v zadní části třídy

Popis hry: Chlapci i dívky lezou bez jakýchkoliv pravidel po žebřinách. Cíl hry: fyzicky se vybít, procvičit zručnost 13. Rvačky Pohlaví. chlapci Hráči: 2 ( Lukáš, Ondra II.) + pasivní pozorovatelé Místo konání: prostor třídy Popis hry: rvačka nemá pevně stanovená pravidla. Neslouží k nepřátelskému útoku a zranění druhého, nýbrž k prostému vybití přebytečné energie. Její záminkou je fyzické či slovní napadení jednoho chlapce druhým. Cíl hry: vybít agresivitu, zvítězit nad soupeřem, dokázat svou převahu, být lepší 14. Houpání na židli Pohlaví: nerozhoduje Hráči: 1 (různé děti) Místo konání: prostor u školní lavice Popis hry: Hra nemá pevně stanovená pravidla, důležitý je samotný pohyb vedoucí k „zahnání“ nudy. Cíl hry: zahnat pocit nudy, houpáním zklidnit sebe sama, možný sexuální podtext. 15. Posílání vzkazů Pohlaví: dívky Hráči: 2 (Vendula + Nela, Zuzka + Karolína) + asistenti Místo konání: školní lavice Popis hry: dívka napíše na papír zprávu a snaží se ji nenápadně doručit adresátovi. Při hře asistují i další osoby, které vzkaz pomáhají posílat. Snahou je nebýt přistižen vyučujícím. Cíl hry: sdělení informace, rozptýlení při hodině, navázání kontaktu se spolužačkou 16. Prstová abeceda Pohlaví: dívky Hráči: 2 (Nela, Karolína) + pasivní pozorovatelé Místo konání: školní lavice Popis hry: dívky si navzájem sdělují informace pomocí prstové abecedy a posunků. Využívají chvílí nepozornosti učitele. Cíl hry: sdělení informace, rozptýlení při hodině, navázání kontaktu se spolužačkou. 17. Kreslení Pohlaví: nerozhoduje Hráči: 1 (Nela, Petra, Viktor) + pasivní pozorovatelé Místo konání: školní lavice

Popis hry: Jedinec kreslí různými psacími potřebami na papír obrazce. Důležitý není výsledek, ale snaha zabavit se. Cíl hry: uplatnit tvůrčí myšlení, zahnat pocit nudy, výtvarně se vyjádřit, upoutat pozornost a pochlubit se výtvorem 18. Hra s lepidlem Pohlaví: chlapci Hráči: 1 ( David) + pasivní pozorovatelé Místo konání: školní lavice Popis hry: Chlapec lepidlem slepuje nejrůznější dostupné papíry a vytváří koláž. Cíl hry: tvořivě využít dostupné materiály, upoutat na sebe pozornost, zahnat pocit nudy, ovládnout materiál 19. Házení prasátek Pohlaví: chlapci Hráči: 1 (Tomáš I., Oliver) + pasivní pozorovatelé Místo konání: školní lavice Popis hry: lesklým předmětem (hodinkami, zrcátkem) se chlapec snaží zachytit sluneční paprsek. Jeho odrazem oslňuje vybranou osobu nebo dosahuje obrazců na stěně. Cíl hry: upoutat pozornost, zahnat pocit nudy, ovládnout přírodní živel TAXONOMIE HER Klasifikace Úkolem této části práce bylo roztřídit hry podle znakově podobných rysů. Soubor získaných her jsme nejprve podrobily Cailloisově klasifikaci. Hry bylo pro nás obtížné do daných kategorií zařadit, vytvořily jsme proto také vlastní systém klasifikace, který našim potřebám vyhovoval lépe. Caillois vymezil ve své taxonomii 4 principy, podle kterých hry rozděluje na agonální, hry typu alea, mimikry a ilinx. V principech spatřuje psychologické postoje, které hry ovládají. Princip agónu předpokládá soutěživost, snahu zvítězit pomocí vlastních sil, vyvíjením maximální aktivity. Princip alea je oproti tomu pasivní, spoléhá na náhodu a hnutí osudu. Pro obě kategorie je společné zajištění rovnosti šancí pro všechny zúčastněné. Princip mimikry je založen na předstírání. Jedinec se vžívá do jiné role, dočasně žije ve fiktivním světě. Mění sebe, nikoliv své okolí, jak tomu je u předchozích dvou kategorií. Rovněž pozorovatel akce může tvořit princip mimikry, a to tak, že se vtělí do aktivního hráče. Princip ilinx spočívá v psychickém či fyzickém uvedení organismu do stavu závratě či panického strachu. Jedná se zde o snahu potlačit vlastní vědomí.

Popis tabulek Tato práce obsahuje celkem tři klasifikační tabulky. Klíčovými kategoriemi jsou

Cailloisova metoda, obsah her, respektive počet hráčů. V tabulce č. 1 je přehledně uvedeno rozdělení námi vypozorovaných her dle Cailloisových kategorií, které dle našeho mínění nevystihuje podstatné rysy her. Naše hry ve většině případů nejeví charakteristické znaky daných kategorií. Přesto se hry typu ilinx a mimikry, jež svou pozornost zaměřují na osobu hráče, objevují mnohem častěji než hry dalších dvou principů. V tabulce č. 2 pro obsah her jsme stanovily 5 klasifikujících kategorií: hry manipulační, pohybové, kreativní, fantazijní a kontaktní. Za rozhodující kritérium jsme zvolily obsah her. U manipulačních her hraje ústřední roli manipulace s předměty a jejich případné poznávání. To přispívá k lepšímu rozvoji senzomotorických dovedností. Vzhledem k charakteru her není překvapující, že se ve všech případech jedná o hry individuální, ať již s aktivním, pasivním či žádným publikem. Hry kreativní jsou do jisté míry podobné, a proto jsou často zároveň hrami manipulačními. Představují hry, při kterých jedinec vykazuje tvůrčí činnost, např. Hra s novinovou rourou, Stavění konstrukcí z předmětů, Kreslení, Hra s lepidlem. Hry pohybové zaměřují svou aktivitu na fyzické vybití jedince. Jedinec se zbavuje přebytečné energie, v případě houpání na židli „zahání“ nudu při hodině. I přesto, že se v našich hrách objevují náznaky agresivity, nejedná se o její vyhraněné formy, a to ani u hry Rvačky. Hlavní náplní dalších pohybových her je skákání gumy, běhání po třídě a lezení po žebřinách. Fantazijní hry tvoří podobnou skupinu her jako Cailloisův princip mimikry. Jedinec si v rámci hry vytváří představu, že je někým jiným, než kým ve skutečnosti je. Měřítkem k vytvoření poslední kategorie her, tedy her kontaktních, bylo navazování kontaktu zúčastněných při hře. Hry kontaktní tvoří v naprosté většině hry párové či skupinové (jak je možno vidět porovnáním tabulky č. 2 a 3), to ale nevylučuje přítomnost her individuálních. V nich si hráč hraje jednotlivě, ale svým konáním vyhledává kontakt druhých, př. Hra s novinovou rourou a Házení prasátek. Tabulka č. 3 znázorňuje počet aktivních hráčů. Hry jsme vymezily do 3 skupin, hry individuální, párové a skupinové. Za běžných okolností bychom hry párové a skupinové zařadily do jedné kategorie. Zde se nám však zdálo podstatné vyzdvihnout typický rys třídy, kterým je menší míra interakce mezi dětmi. To se projevuje i při hrách párových, kde se vyhledávají často stejné osoby. Skupinové hry se nevyskytují v takovém množství, jako je tomu, podle nás, v jiných běžných třídách základních škol dětí stejného věku. Podrobněji se nad tím zamyslíme v kapitole “Rozbor třídy". K tabulce jsme ještě dodatkem přiřadily kategorii pohlaví, aby bylo patrnější, že individuální hry hrají především chlapci. Zatímco pokud si hrají pouze dívky (hry, které chlapci nehrají), jedná se o hry párové či skupinové. Individuální hry hrají pouze chlapci nebo nezávisí na pohlaví. V tabulce se vyskytuje několik her, u kterých je kontakt pohlaví stěžejním momentem (označeno ♀ + ♂), U her označených ♀ + ♂ mohou hrát chlapci i dívky, ale jejich pohlaví nerozhoduje.

Tabulka č. l: Klasifikace dle R. Cailloise Název hry Agón Alea Mimikry Ilinx J X X X 1. Žabko skoč J X X X 2. Má rád, nemá rád X X J X 3. Siesta X X J J 4. Na úchyla X X J J 5. Hra na honěnou X X J X 6. Hra se siloměry X X J X 7. Hra s novinovou rourou J X X X 8. Brickgame X X J X 9. Hra s metrem jako s vysílačkou X J X 10. Stavění konstrukcí z předmětů X X X X J 1l. Cvakání s propiskami X X X J 12. Lezení po žebřinách .l X X X 13. Rvačky X X X J 14. Houpání na židli X J X J 15. Posílání vzkazů X J X J 16. Prstová abeceda X X J X 17. Kreslení X X J X 18. Hra s lepidlem X J X J 19. Házení prasátek Tabulka č. 2 : Vlastní klasifikace podle obsahu hry Název 1. Žabko skoč 2. Má rád, nemá rád 3. Siesta 4. Na úchyla 5. Hra na honěnou 6. Hra se siloměry 7. Hra s novinovou rourou 8. Brickgame 9. Hra s metrem jako s sílačkou 10. Stavění konstrukcí z předmětů 11. Cvakání s propiskami 12. Lezení po žebřinách 13. Rvačky 14. Houpání na židli 15. Posílání vzkazů 16. Prstová abeceda 17. Kreslení 18. Hra s lepidlem 19. Házení prasátek

Manipulační Pohybové Kreativní Fantazijní Kontaktní X J X X J X J J X J X J X J J X J X J J X J X X J J X X X X J J J X J J X X X X J

X

J

J

X

J

X

J

J

J

J X X X X X X J J

X J J J X X X X X

X X X X J J J J J

X X X X X X X X X

X J J X J J J X J

Tabulka č. 3 : Vlastní klasifikace podle počtu hráčů Název hry 1. Žabko skoč 2. Má rád, nemá rád 3. Siesta 4. Na úchyla 5. Hra na honěnou 6. Hra se siloměry 7. Hra s novinovou rourou 8. Brickgame 9. Hra s metrem jako s vysílačkou 10. Stavění konstrukcí z předmětů 11. Cvakání s propiskami 12. Lezení po žebřinách 13. Rvačky 14. Houpání na židli 15. Posílání vzkazů 16. Prstová abeceda 17. Kreslení 18. Hra s lepidlem 19. Házení prasátek

Individuální

Párové bez publika

bez publika pas.publikum bez publika bez publika akt.publikum bez publika pas.publikum bez publika akt.publikum pas.publikum akt.publikum pas.publikum pas. publikum

Skupinové Pohlaví bez publika ♀ bez publika ♀♂ ♀+♂ pas.publikum ♂ akt.publikum ♀ + ♂ ♀ ♂ ♂ ♀♂ ♂ ♂ ♀ ♂ bez publika ♀ ♂ ♂ ♀ ♂ ♀ ♀ ♀ ♂ ♂ ♂

Srovnání her Nejproblematičtější dělení se ukázalo být u tabulky č. 3, a proto při srovnávání vyjdeme především z dělení na hry individuální, párové a skupinové. Zjistily jsme, že skupina her individuálních svou podstatou nevystihuje hlavní rysy her a je příliš všeobecná. Rozhodly jsme se pro další vnitřní diferenciaci. Hry budeme pro větší přehlednost uvádět zkratkovitě. Zaznamenaly jsme, že ačkoliv jsou hry kvalifikovány jako individuální, u mnohých her se objevuje publikum jako jejich nedílná součást. Kategorie individuální se potom stává nepřesnou, zkresluje obsah hry a její celkové vyznění. V tabulce uvádíme navíc stručné charakteristiky, které nyní rozvedeme. Termín bez publika vyjadřuje skutečnost, že si jedinec (nebo skupina hráčů) hraje úplně sám (sama), nezávisle na přítomnosti ostatních. Děti hráče nepozorují, on nevyhledává jejich pozornost. To však nevylučuje publikum náhodné, tzn. kolemjdoucí osoby, které si jeho aktivity všimnou. Svým pohledem jen zavadí (Siloměry, Metr) nebo přistoupí blíže a osloví hráče (Brickgame, popř. Židle, Propisky). Hra Metr je individuální hlavně z toho důvodu, že si hráč tvoří vlastní svět, komunikuje s fiktivní osobou a nepotřebuje tak druhého hráče. Typickým příkladem hry „bez publika“ je Brickgame, kde se jedinec soustředí pouze na svůj boj s počítačem a svůj výkon. Hry bez publika jsou ve větší míře individuální, v našem seznamu však uvádíme i skupinové a jednu párovou, a sice hry č.2-Kdo má rád, č.3-Siesta a č.12-Žebřiny. Pasivní publikum zahrnuje osoby, které se hry aktivně neúčastní, pouze přihlíží a pozorují hráče. Primárním záměrem hráče nebývá upoutat pozornost ostatních. Jeho aktivita je však natolik zajímavá, že pozornost okolí přiláká. Patří sem hry individuální: č.7-Roura, č.18Lepidlo, č.19-Prasátka, párové: č.13-Rvačky, č.16 Abeceda, a skupinové: č.4-Úchyl. Jistou výjimku v tomto seskupení tvoří hry Roura a Prasátka, kde navíc sám hráč kontaktuje vybrané osoby. Do hry tak vtahuje další aktéry, kteří se však nedají považovat za hráče. Do her s aktivním publikem řadíme pouze hry č.5-Honěná, č.10-Konstrukce a č.17-

Kreslení. Tímto termínem míníme osoby, které kromě přihlížení také do hry vstupují se svými komentáři, radami a povzbuzováním. Typické ta je zvláště pro hry Honěná a Konstrukce. U hry Kreslení se místo rad objevuje spíše obdiv nad výsledkem. Pokud okolí nesleduje jedincovo kreslení, vtahuje ho hráč do děje aspoň tím, že mu ukazuje hotový výsledek. Zvláštní kategorii her s aktivním publikem tvoří hra č.15-Vzkazy, kde jsou nehrající osoby vtahovány do děje a spolupracují při předávání psaníček. Nyní podrobíme hry srovnání z hlediska jejich vnějších podobností. Podobnost první skupiny her, jimž se budeme věnovat, vidíme v jejich kreativním náboji. Jedná se o hry Konstrukce, Kreslení, Lepidlo. Při těchto hrách jedinec své představy transformuje do nějakého díla. Projevuje svoji tvůrčí schopnost a manuální zručnost. Přestože tyto činnosti mají výrazně jednotící charakter, nabízejí zároveň velkou variabilitu. Existují různé techniky kreslení (pastelkami, tužkou, barevně, fixami, obkreslování, podle předlohy atd.). I konstrukce nabízejí velkou možnost volby. Lepení představuje neobvyklý pracovní styl. Činnostem věnovali 3 odlišní jedinci, Viktor, Davida Nela. Viktor i David patří mezi průměrně oblíbené. Vyžití touto cestou pro ně tudíž představuje vhodnou formu jak se dočasně aktivně začlenit mezi ostatní a být ve středu zájmu. Za jistou kreativní hru můžeme považovat i Rouru a Metr. Pokud je ale srovnáme s Konstrukcemi můžeme najít ještě další podobnost. Při všech těchto hrách jedinec hledá pro stávající předměty jiné, nové využití. Uplatňuje se zde divergentní myšlení. Dalším společným rysem těchto her je poutání pozornosti okolí jedincem (kromě hry s metrem). Při hře Roura je to spíše v negativním smyslu. Okolí sleduje hráčovi mírně agresivní výlevy vůči zvoleným děvčatům. Stavění konstrukcí naopak vyvolává u diváků úžas, který je přímo úměrný dokonalosti výtvoru. Jedinec zaujme cestou nenásilnou a nevtíravou. Stavění konstrukcí z předmětů srovnáme také se hrou se siloměry a s metrem. Zde nacházíme jednotící poznávací a manipulační prvek. Jedinci formou hry zjišťují funkci předmětů. U Hry se siloměrem se jedná o seznamování se s neznámou pomůckou. Jedinec zkouší, jak siloměr opravdu funguje. Podobně tomu je u Hry s metrem, zvláště v její první fázi, kde jedinec metr ohýbá a měří s ním. V druhé fázi se uplatňuje více kreativní složka, obdobná u stavění konstrukcí. Podstatným rysem Hry s metrem je její fantazijní podtext. Proto si ji odvažujeme porovnat s hrami Siesta a Na úchyla. Ve všech hrách hráči předstírají jinou skutečnost, než jaká opravdu panuje. Žádné z dětí není úchylné a všichni to vědí. Chlapec nepracuje s vysílačkou a je si toho vědom. Hráč není papoušek na bidle. Děti napodobují skutečný svět nebo známé scénky z reklam (Siesta). Hra Na úchyla by mohla být na první pohled totožná se hrou na honěnou. Při bližším zkoumání tomu však tak není. Základní pravidla jsou téměř shodná, avšak herní záměr odlišný. Při hře Na úchyla jde čistě o chytání soupeřů a vybití energie. Při hře Na honěnou vstupuje touha zaujmout opačné pohlaví. Cílem není, jak již bylo zmíněno v Popisu her, nebýt polapen, ale přesný opak. Také v měření sil je rozdíl. Ve hře Na úchyla spíše vyniká touha nenechat se chytit a nebýt tím poznamenaným. Honěná naopak lapení dívky předpokládá, dívka s tím počítá již při samém zahájení hry. Sexuální podtext lze pozorovat i u Roury a Siesty. Stejně jako při Hře na honěnou, jedinci ke své aktivitě volí opačné pohlaví. Chlapec „mlátí“ rourou dívky, v čemž můžeme spatřovat skrytou sexuální symboliku. Velkou kategorii her vymezuje pohyb. Přesto jsou hry vesměs odlišné. U některých jde o prosté vybití energie a podání výkonu (Žabka, Na úchyla, Rvačky), u ostatních je pohyb

pouze doprovodným jevem (Siesta, Honěná, Roura, Židle, Kdo má rád, nemá rád}. Agresivita se v seznamu našich her také objevuje, není však tak markantní. Nejvíce zastoupena byla u hry Rvačky a Roura. Ve hře Siesta se objevuje též, ale spíše ve formě nátlaku, než ve fyzickém kontaktu. Chlapec padá přes dívku (ačkoliv velmi blízko}, nikoliv na ni. Hození bačkory lze za náznak agresivity také považovat. Většina našich her se vyznačuje volností, resp. absencí pravidel. Jistými výjimkami jsou hry Žabka, Kdo má rád a Siesta. Hlavně u prvních dvou hraje dodržování pravidel stěžejní úlohu. Bez nich by hra postrádala smysl a nebyla uskutečnitelná. Dalším společným rysem jej jejich nápaditost, co se formy hry týká, i jejího názvu. Hry mají náplň a předem danou tématickou vymezenost. U hry Siesta nejsme schopny posoudit, zda se pokaždé řídí stejnými pravidly, viděly jsme ji pouze jednou. Domníváme se však, že její průběh by byl obdobný, jelikož se jedná o nápodobu reklamy. Jednou z evidentních podobností her Žabka a Kdo má rád je guma jakožto nezbytná pomůcka, ale v každé z her má svůj vlastní účel. V Žabce představuje čistě technickou pomůcku potřebnou pro šanci podat výkon a soutěžit. Ve hře Kdo má rád plní guma vyšší poslání. Slouží sice jako technická pomůcka, obemyká však také a symbolicky sjednocuje kolektiv. Do očí bijící podobnost nalézáme také ve hrách Vzkazy a Abeceda. Pro hry je shodná časová vymezenost, tj. o hodinách a jejich účel. Dívky hrou nemíní provokovat učitelku, ani poutat pozornost ostatních, sdělují si pouze své dojmy a jiné „potřebné“ informace. Komunikační charakter her je zřejmý. I mezi zdánlivě naprosto odlišnými hrami, jako jsou Propisky a Židle lze najít jisté podobnosti. A to nejen v jejich primárním účelu zahnat nudu při hodině a individuálnosti. Již Cailloisova kategorie ilinx nám mnohé napověděla. Možným, podvědomým, důvodem, proč děti hru hrají, je rytmus vykonávané činnosti (cvakání a houpání) a jím zprostředkované uvedení do stavu „závratě“. Na závěr se zmíníme samostatně o hře, která podle našeho názoru ze seznamu zcela vybočuje. Brickgame je jedinou elektronickou hrou ve třídě, proto ji jen těžko lze s jinými hrami srovnávat. Jejím hlavním rysem je individuálnost a snaha zvítězit nad protivníkem počítačem. Hra svým způsobem nahrazuje kontakt s ostatními dětmi, a proto by se její nadměrné používání mohlo stát škodlivým. ANALÝZA HRY „KDO MÁ RÁD, NEMÁ RÁD“ Pro rozbor hry Kdo má rád, nemá rád jsme se rozhodly z prostého důvodu. Byla to jediná kolektivní hra, kterou jsme opravdu viděly hrát. Individuální hry se nám nezdály být vhodné pro interpretaci, ačkoliv mnoho vypovídají o kolektivu třídy. Prvotním důvodem dětské hry je hra sama. Děti využívají volných chvil k odreagování se. Prostřednictvím hry vybíjí svou energii, která se u nich během vyučovacích hodin hromadí. Ke hře se nabízí nejvíce času o přestávkách, ačkoliv ani o hodinách hry nechybí. Záleží na vyučujícím jak svou hodinu pojme. Typologie hry Naše hra je typickým příkladem hry o přestávkách. Nabízí sportovní a soutěžní vybití a utužuje kolektiv. Hlavním důvodem je samozřejmě zábava. Soutěžní charakter spatřujeme ve skutečnosti, že ani jeden účastník hry nechce v kruhu zůstat poslední. Důležité zde není být mezi prvními, jak tomu bývá u jiných sportovních a soutěžních her, ale nebýt poslední,

poznamenaný. Zvláštní rys jsme shledaly ve faktu, že jednou stigmatizovaný jedinec se následně v důsledku pravidel ihned stává tím mocným, vyvoleným. Zde je vidět jistá kompenzace rolí a uvědomění si, že jedinec za své poslední místo nemůže a že se stejně dopadnout může v příštím kole kdokoli jiný. Postavení dětí v kruhu směrem k sobě vytváří ideální atmosféru pro tvorbu pozitivních vazeb. Nikdo nestojí mimo kruh, všichni mají rovné šance. Guma kolem dolních končetin ohraničuje kolektiv třídy od okolního světa. Tato takzvaná bariéra obemyká děti a naznačuje tak jejich propojenost, soudržnost a možnou obranu vůči okolí. Postaveni hráčů při hře sice vyjadřuje pospolitost třídy, avšak zároveň je zřejmé, že při hře hraje každý jedinec sám za sebe, jako jednotlivec. To naprosto vystihuje charakter třídního kolektivu ve skutečnosti. Třída funguje jako celek, děti si navzájem neubližují, nevyskytuje se šikana, děti se respektují. Jasně viditelné je však na druhou stranu také jejich vědomí vlastní jedinečnosti, jednají za svou osobu, projevují své individuální zájmy. Zde je nutno brát v potaz i jejich postižení, která nejsou sice závažná, ale mohou ovlivňovat specifika třídy. Kruhová uzavřenost hry (zdůrazněná gumou kolem nohou) může vyjadřovat nesvobodu dítěte při školní docházce. Výskok symbolizuje únik ze spoutanosti školních lavic a vydání se po vlastní cestě. Dítě je lákáno vidinou dobrodružství a neznámého. Následný návrat do kruhu dává dětem jistotu, že existuje cesta zpět. Zajímavá je rovněž volba slov. V souladu s morálním vědomím získaným v kultuře naši společnosti volí slova, která jsou obecně považována za špatná. Se slovy ve hře se neztotožňují, jelikož by to znamenalo jejich vybočení z kruhu společnosti, z kolektivu třídy. Slova pro větší přehlednost dělíme do dvou skupin, a sice na slova vztahující se k společnosti obecně (hovno, hnůj, špinavé ponožky, plesnivé brambory...) a slova vycházející z konkrétního slovníku třídy (domácí úkoly, holka ze šestky, čaj z jídelny...). Slova z první skupiny jsou nepřijatelná všeobecně, zatímco druhá skupina slov by v jiném kontextu nevyvolávala žádné negativní reakce. Děti jíž do hry vstupují s vědomím, že se jedná o slova, která rády nemají. Nepředpokládá se, že by bylo řečeno slovo pozitivní. I kdyby řečeno bylo, strach z vyčlenění a z odlišnosti je povede k účelové odpovědi. Pokud by totiž přiznaly něco, co je považováno ostatními za negativní, automaticky by byly stigmatizováni. Děti by ani odlišný význam slova nezaznamenaly, nereagují totiž na obsah slova, ale na slovo jako zvukové znamení, kdy vyskočit. Cvičí tak svůj postřeh. Pravý význam by si pravděpodobně uvědomily až posléze. Hra ani přiznání neumožňuje, jelikož by byl narušen její průběh, to znamená její soutěživost a napětí z toho, kdo v kruhu jako poslední zůstane. Vina se nepřenáší mimo svět hry, děti si jsou vědomy faktu, že v kruhu někdo zůstat musí a že obětním beránkem se může stát kdokoliv. Právě proto jedince nezavrhují. Posmívají se mu jen v daný okamžik, přičemž jeho poskvrnění je v zápětí zapomenuto. Můžeme v tom hledat princip, že i člověk jednou ze společnosti vyčleněný, má šanci vrátit se zpět. Symbolismus hry Každá společnost má své kulturní zvyky a vzory, které děti přijímají. Při hře simulují fungování celé společnosti a jejího právního systému. Struktura uzavřeného kruhu symbolizuje soud lidu. Lidé stojící v kruhu mají morální povědomí dané společnosti. Vyřčené slovo je všeobecně respektovanou morální pravdou. Lidé jednají v souladu se svým přesvědčením (vyskočí z kruhu), ale vždy se najde někdo, kdo pochybí (nevyskočí včas). Je odsouzen k posměchu. Společnost je však ochotna ho po čase přijmout zpět. Ve hře pohlaví ani počet hráčů nehraje roli. Děti se do kruhu seskupí podle libostí, absolutně nezávisle na pohlavních rysech. Zajímavé je také zmínit, že zde probíhá naprostá rovnoprávnost, co se udělování trestů týká. Žena je potrestána za stejný prohřešek jako muž.

To se poněkud liší od ještě přetrvávajícího pojetí ve společnosti, kde je na ženu pohlíženo mnohem přísněji. To, co je u muže chápáno jako prohřešek, je u ženy vhodné k odsouzení. Hra coby rituál Ve hře lze pozorovat i její rituální prvky. Základním rysem je kruhová struktura, ve které se vše odehrává. Připomeňme si tradiční tance „primitivních“ kmenů. Lidé křepčící ve tvaru kruhu či spirály. Tanec symbolizuje jistou cykličnost děje - cykličnost světa, den, noc, spánek, bdění, narození či smrt. Jednotlivé cykly probíhají opakovaně, nejsou však totožné, nýbrž pouze velmi podobné. Kruh má svého vyvoleného, který se každé kolo střídá a svého poznamenaného, z kterého se stává vyvolený. Za vytrpěné ponížení se jedinec přesouvá odměnou do role vyvoleného. Má právo učinit důležité rozhodnutí o volbě tabuizovaného slova a prověřit tak pevnost tabu společnosti. Podobné hry Je zajímavé sledovat podobnosti a odlišnosti námi interpretované hry s jinými hrami, podobného typu. Nejprve nás napadá jistá odlišnost s, na první pohled totožnou, hrou „Všechno lítá, co peří má“. Děti stojí v kruhu. Jedinec vyřkne slovo. Děti na slovo reagují zdvižením rukou či jejich ponecháním podél těla. Musí se soustředit na obsah slov, protože zvednou-li ruku na nesprávné slovo, tedy na věc, která nelítá, stávají se poškozenými. Tedy tam, kde se v této hře klade důraz na pozornost a rychlou orientaci ve významech slov, v naší hře dominuje postřeh a rychlost činu. Ve zmíněné hře se klade důraz na úsudek a správnou odpověď hráče, v „Kdo má rád, nemá rád“ na pohotovost a štěstí. Další hrou, která nás v souvislosti s naší napadla je „Polívka se vaří, maso na talíři“. Princip hry je následující: hráči tvoří kruh, každý nese jméno nějakého zvířete. Uprostřed kruhu leží míč. U něj stojí osoba, která zvolá: „Polívka se vaří, maso na talíři. Přijde na to, sežere to ... (vybere jméno jednoho zvířete z kruhu).“ Dotyčný běží k míči. Ostatní spěchají co nejdále z jeho dosahu. Jakmile míč sebere, ostatní zastavují. Zvíře se snaží vybít nejblíže stojícího. Nevybije-li, jde k míči a říká další slovo. Trefí-li se, jde tam vybitý. V každém případě, místo uprostřed je trestem za neschopnost. Už v posledním ryse je hra v rozporu s naší. V naší hře je místo vyvoleného (toho, kdo říká slovo) poctou. V druhé hře trestem. A opačně: v naší hře poznamenaný hráč trpí, ve druhé má privilegované postavení. Ve hře „Kdo má rád“ je místo stigmatizovaného (lišícího se chováním) poctou, zde trestem. V obou je výběr slova založen na vůli mluvčího. V obou je při vyřčení slova patrný pohyb pryč z kruhu, v „Kuchyni“ však vybraný hráč běží opačným směrem. U nás se snaží uprchnout každý. Poslední hra, jež nás v této souvislosti napadla, je hra „Na Ludvíka“. Spočívá v tom, že hráči, stojící opět v kruhu, si hází s míčem a při každém hodu zvolají libovolné jméno. Pokud je zvolaným slovem „Ludvík“, dotyčný nesmí míč chytit. Pokud se tak stane, vypadává ze hry, nebo sbírá trestné body (záleží na pojetí hry). Opět je zde kladen důraz na obsah slov, méně na postřeh, obdobně jako ve hře „Všechno lítá, co peří má“. Ten, co pochybil je zde, stejně jako ve všech uvedených hrách, považován za poznamenaného a jeho postavení je trestem. Pro všechny uvedené hry je typická kruhovost a negativní postavení chybujícího. Naše hra se vymyká svým důrazem, kladeným na postřeh, nikoliv na význam slova.

ROZBOR TŘÍDY DLE SOUBORU HER

Jak již jsme se zmínily v úvodu, naše 5. třída je součástí soukromé základní školy, která ve svých třídách vyučuje žáky s lehkým typem postižení či se specifickými poruchami učení, chování či dalšími znevýhodněními. Uveďme nejprve charakteristické rysy, které vyplynuly z našeho pozorování: vzájemná nepropojenost třídního kolektivu, menší vzájemná interakce dětí, sklon k individualismu a absence šikany a extrémně agresivního chování. Typologie postav podle výběru her Doložme tyto charakteristiky za pomocí souboru her. Každé dítě promítá do hry svou osobnost, pomocí které může měnit průběh a konečné vyznění hry. Orientujme se nyní na jednotlivé děti a jejich hry. Přehled začneme v pořadí daném námi sestavenou hierarchií třídy, totiž od nejoblíbenějších k nejméně populárním. Povaha Nely, jak jsme ji načrtly v obecné charakteristice třídy, odpovídá zcela i jejímu výběru her. Při vyučování si občas kreslila nebo komunikovala s Vendulou a Karolínou prostřednictvím vzkazů a prstové abecedy. Pohybových her se neúčastnila. To jen potvrdilo naši hypotézu o její jemné, dívčí a komunikativní povaze. Vendulin výběr her také korespondoval s námi zjištěnými fakty o její povaze. Účastnila se mírně agresivní hry na honěnou, kde se projevil i její způsob, jak navázat kontakt s chlapci, i s ostatními. Lezením po žebřinách si Vendula vybíjela svou přebytečnou energii, posíláním vzkazů komunikovala s okolím. Všechny hry tudíž byly charakteru pohybového a vždy v kontaktu s ostatními Karolína a Lucka se příliš do her nezapojovaly. U Lucky je to dáno hlavně její psychickou vyspělostí a mírnou a tichou povahou. Karolína je živější, kontakt jí nedělá problémy. Účastnila se posílání vzkazů se Zuzkou a prstové abecedy s Nelou. Třídní „rošťáci“ se podle všech očekávání v hrách projevovali nejčastěji a nejaktivněji. Vzhledem ke svému temperamentu volili hry pohybové, aktivní a vždy ve velké návaznosti na kontakt s ostatními. Často byli iniciátory her a strhli i některé ostatní děti. Ondra II. byl Vendulou vyzván ke hře na honěnou, účastnil se hry Na úchyla, bil aktérem Roury, lezl po žebřinách a rval se s Lukášem. Tomáš I. se hry Na úchyla účastnil též. Mimo to si hrál s metrem, cvičil na žebřinách a házel „prasátka“. Oliver s Ondrou I. jsou nevýrazní, ale sympatičtí a oblíbení kluci. Ve hrách se sice příliš neprojevují, neznamená to však, že by byli mimo třídu. Pokud je některá hra zaujme, se zájmem se jí účastní. O tom svědčí Oliverovo nadšení při házení prasátek a Ondrova účast při hře na úchyla. Zuzka s Alenou se spolu setkaly na žebřinách. Jejich další zájmy se ale trochu liší. Alena je více introvertní, tíhne spíše k individuálním hrám, jakou je např. Brickgame. Oproti tomu Zuzka více usiluje o kontakt s okolím. Kromě Brickgame, kterou také hraje, se účastnila i Siesty a posílání vzkazů. Viktor s Davidem dávají oba přednost hrám kreativním a individuálním. David se projevuje méně než Viktor. Jeho nejčastější aktivitou je kreslení. Také rád lepí. Viktor se projevuje více a vzbuzuje i větší zájem okolí. Staví si konstrukce z nejrůznějších předmětů a kreslí. Tomáš II. se celému kolektivu vymyká. Her se zásadně neúčastní, chová se nadřazeně a s jistým despektem vůči ostatním. Jeho sebevědomí podpírají jeho dobré studijní výsledky.

Báru s Petrou jsme zařadily do kategorie méně oblíbených. Důvody se u každé z nich různí. Bára se příliš neprojevuje v důsledku svého mentálního postižení, neúčastní se ani her, má problémy s komunikací a následně se zařazením do kolektivu. Petřina neoblíbenost pramení z její přílišné ctižádosti vyniknout při hodině. Z her se účastnila jen kreslení, ostatní pozorovala se zájmem. Kdyby byla vyzvána, jistě by se hry zúčastnila s nadšením. Lukáš se aktivně účastní všech her. Nikoho se neptá, je agresivní, impulzivní, nepředvídatelný. Děti příležitostně mlátí, důvodem je jeho přecitlivělost na svou osobu a věci jí se týkající. Na jakékoli náznaky reaguje přehnaně a agresivně, chrání tak sám sebe. Př.: Lukáš požádá Davida o lepidlo. David mu řekne, že ho právě potřebuje. Lukáš se naštve, začne křičet a shodí mu z lavice penál. Z uvedeného vyplývá, že pro oblíbené žáky je typická větší extraverze a tomu i odpovídá skladba her, které hrají. Orientují se více na hry skupinové nebo párové. I v individuálních hrách se jim dostává větší pozornosti. Průměrně oblíbení žáci hrají spíše individuální hry. Jejich průměrná oblíbenost vyplývá spíše z jejich introvertního přístupu k ostatním než z jejich vlastností. Hry, které hrají sice nepočítají s větším počtem hráčů, ale publika se jim dostává. Méně oblíbené děti se her neúčastní, nebo jen v malé míře. Mají problémy se zařazením do kolektivu, děti si jich příliš nevšímají, ale respektují je, neposmívají se jim, a když něco potřebují, pomohou. Ale kontakt s nimi přímo nevyhledávají. Např. Bára si půjčovala od Zuzky sešity, Zuzka nejevila problémy jí je půjčit. Lukáš se naopak účastní ve třídě „téměř všeho“, a to i přes nechuť ostatních. V návaznosti na zjištěná fakta nás napadla hypotéza vysvětlující větší míru přítomnosti individuálních her. Opíráme se o domněnku, že záměrem individuálních her většinou není hrát si sám, izolovaně. Žák hledá cestu k ostatním. V kolektivu se cítí nejistý a proto místo, aby někoho přímo vyzval ke hře, zahájí hru sám a doufá, že se někdo přidá, ať už jako pouhé publikum nebo jako další hráč. Rozlišujeme dva typy individuálních her, které se liší metodou upoutávání. První typ her využívá nenásilnou techniku, založenou na ocenění jedincovy dovednosti. V tomto případě máme na mysli Kreslení a Konstrukce. V obou případech hráč upoutává svým výtvorem. Obdiv díla je vhodným momentem pro navázání kontaktu. Druhý typ her je poněkud agresivnější, ale zároveň více přímý. Hráč, nikoli svým mluvním projevem, ale určitou rušivou činností, se pokouší o navázání kontaktu. Příkladem tohoto typu her jsou hry Roura a Prasátka. Není bez zajímavosti, že iniciátory obou her jsou chlapci, v naší terminologii „rošťáci“. Menší interakce dětí o hodinách vychází z jejich zasedacího pořádku, kdy každý sedí v lavici jednotlivě a je nucen soustředit se na výuku. K hraní běžných stolních her, jako Piškvorky, Lodě či Šibenice, zde tudíž nejsou vytvořeny vhodné podmínky. Jediné hry při hodině, které jsme vypozorovaly, byly individuální (Houpání na židli, Kreslení, Hra s lepidlem a Házení prasátek) nebo párové ve smyslu Posílání psaníček a Prstová abeceda (to vše jen mezi dívkami). Stejně jako se v běžných základních školách děti baví hlavně mezi sebou v lavici nebo s lavicí před či za nimi, i v naší třídě žáci komunikují hlavně s nejbližším okolím. Zasedací pořádek se tak svou měrou podílí i na tvorbě kontaktů o hodině i mimo ni (viz příloha č. l). Příkladem je Ondra IL, třídní „rošťák“, který sedí uprostřed děvčat v pravé části třídy. Jeho umístění napomáhá většímu kontaktu s děvčaty. Více než ostatní chlapci se s nimi baví, půjčuje si od nich předměty atd. I toto vše může být příčinou, proč byl zapojen Vendulou do hry na honěnou. Nela má ve třídě asi nejkladnější vztah k Lucce a sedí nedaleko od ní. Karolína si často povídá se Zuzkou.

Další možnou příčinou relativního klidu při vyučování byla výrazná autorita učitelek. O přestávkách je menší interakce dětí rovněž patrná. O tom jsme se již okrajově zmínily u tabulky č. 3. Ve volných chvílích se ve třídě praktikují hry spíše individuální či párové. Děti se stejně jako při hodině jeví spíše jako individuality, nikoliv součásti pevného kolektivu. Důvodem je fakt, že kolektiv byl nově vytvořen na začátku školního roku 1999/2000. Vzhledem k věkové kategorii jsme předpokládaly, že ve většině her budou vystupovat obě pohlaví a vyhledávat vzájemný kontakt. Věk jedenácti let je totiž již počátkem rané puberty a obdobím prvních lásek. Pozornost druhého pohlaví, jak jsme předpokládaly, vyhledávaly spíše dívky, ve hrách minimálně. Proto námi vysledované hry sexuální podtext většinou neobsahují (kromě Siesty, Roury a Hry na honěnou). Máme-li shrnout, kolektiv třídy působí, i z hlediska herní skladby, jako neprovázaný, se zábranami a stálým vyčkáváním, zda se připojit a co hrát. Hry skupinové se vyskytují v menší míře. V našem seznamu sice figurují, po dobu našeho působení jsme je však neviděly všechny a ty, u kterých jsme byly svědky, se hrály maximálně párkrát. Počet individuálních her byl oproti tomu nesrovnatelně vyšší. Děti si hrají spíše samostatně či v párech, přítomnost pasivního či aktivního publika je však častá. To znamená, že děti o sebe projevují zájem zatím spíše jen v náznacích. Nepozorovaly jsme nepřekonatelné zábrany, které by v budoucnu zamezovaly vytvoření pevného, přátelského kolektivu. Věříme, že je otázkou času, kdy se děti vzájemně sblíží. ZÁVĚR Hra je běžná součást našich životů. Nehrají si pouze děti, jak by se na první pohled mohlo zdát, hra provází životy všech, dětí, dospívajících i dospělých. Je jednou ze základních potřeb člověka ve všech společnostech. Slouží jako prostředek výuky novým dovednostem, k získávání nových zkušeností beztrestnou formou. Ve hře lze zkoušet aktivity, jejichž nezdar by v realitě znamenal potrestání sankcemi. Hrou se neučí jen děti. Zároveň je nejlepším prostředkem k odreagování, nabytí nových sil, a k jejich uvolnění. Hra ruší stereotyp člověka. Naše pozorování i následný rozbor her jasně prokazuje neprovázanost kolektivu. S tím souvisí větší míra vystupování jedince jako individuality, méně jako součásti celku. Jedinec hledá hry, při kterých, ač je hraje sám, není izolovaný. Při nich se objevují pokusy interakce s ostatními. Oťukává kolektiv a hledá nejvhodnější způsoby komunikace s ostatními, kteří mu nejsou zatím tolik blízcí. Výjimku tvoří hry Cvakání propiskami a Houpání na židli. Jejich účelem je zahnat nudu při hodině, ale nevylučujeme i mírnou provokaci okolí. Nudný stereotyp vyučování nahrazují jiným stereotypním chováním. Nápadná je rytmičnost pohybů. Je pochopitelné, že neúplně fungující kolektiv má vliv i na výkon jednotlivce při vyučování. Žák se svou nestálou situací zaobírá, což ovlivňuje jeho projev. Během vyučování i přestávek je více opatrný, příčinou toho bývá právě hledání své pozice ve skupině. Kolektiv jeví občasně i známky pokusů o stmelení. Tmelícími momenty bývají společný smích, skupinové hry (ne tak časté), společné téma rozhovorů a společné třídní akce (těšení se na školní besídku). Přestože naše závěry ukazují kolektiv jako nedotvořený a mírně problematický v souvislosti s žáky s postižením, není tato charakteristika konečná. Při vhodném působení třídního učitele a psychologa lze předpokládat změny třídní atmosféry. V nově vznikajícím

kolektivu nedochází v takové míře ke spontánní hře. Za pokus by stálo zvážit využití psychologických her s tématikou poznávání sebe i ostatních. POUŽITÁ LITERATURA Caillois R.: Hry a lídé. Nakladatelství Studia Ypsilon, Praha 1998. Hartl, P.: Psychologický slovník. Budka, Praha 1993.

PŘÍLOHY Příloha č. 1

TABULE o k n o

Katedra

Oliver

Bára

Zuzka

Ondra I.

Tomáš II.

Karolína

Lukáš o k n o

o k n o

o k n o

Tomáš I.

Vendula Nela

Petra Ondra II.

Alena

Viktor

Žebřiny Žíněnky Schody do patra

Lucka

David

dveře Kabinet s pomůckami

d v e ř e