4. TŘÍDA Řehák Radek 1999/2000 ÚVOD Má seminární práce je založena na pozorování her u dětí ze čtvrté třídy běžné základní školy. Jedná se spíše o vesnickou školu, do které dojíždí děti z okolních vesnic.Tuto školu jsem si vybral proto, že jsem ji v minulosti navštěvoval - předpokládal jsem, že nebude problém přimět učitele, aby mi výzkum umožnil. Vedení zde bylo již nové, ale velmi vstřícné. První kontakt jsem navázal s ředitelem školy, jenž mě odkázal na paní zástupkyni, se kterou jsem se domluvil na dalším programu mých hospitací ve třídě. Byla mi přidělena třída IV. B. Po představení třídní učitelkou dětem jsem si sedl do poslední lavice za veškeré dění ve třídě. Z počátku byly děti překvapené mou návštěvou, byla patrná nervozita jak dětí tak i učitelky. Po několika minutách se však již situace ve třídě uvolnila a později po promluvě s dětmi a zapojení se do hry Hokej jsem se stal součástí třídy a mohl s nimi navázat užší kontakt a blíže pozorovat jak jedince tak i tvořící se skupinky. Při hodině jsem nejvíce komunikoval s Petrem, který seděl v poslední lavici v prostřední řadě v mé úrovni. Petr byl velmi inteligentní a bystrý chlapec, sám se snažil se mnou rozhovor navázat. Naše komunikace probíhala na bázi pohledů a posunků. Data jsem získával pozorováním, zapojením se do her a dotazováním hráčů, přičemž mi byla vysvětlena pravidla her. PASPORTIZACE TŘÍDY Třída IV. B se nachází v prvním patře v učebně dějepisu a zeměpisu. Hned po vstupu do třídy se nacházíme nedaleko pravého rohu třídy, kde je umístěno umyvadlo. Po vstupu se nacházíme v přední části třídy . Na přední stěně třídy je v pravém rohu magnetická tabule. Nalevo od magnetické tabule je tabule. Naproti dveřím jsou čtyři velká okna. Pod oknem napravo je katedra. Okna byla vyzdobena obrázky s jarní tematikou, které nakreslily děti v rámci výtvarné výchovy. Pod okny jsou radiátory. Jelikož, jak jsem již výše uvedl, se jednalo o učebnu dějepisu a zeměpisu, tak na stěnách byli pověšeny fotografie z různých míst světa, a na zadní stěně byla pověšena plastická mapa ještě Československé republiky. Stojíme-li v zadní části třídy čelem k tabuli, tak po pravé straně je velká vestavěná skříň na pomůcky dějepisné a zeměpisné atlasy a promítačka. Tato skříň byla často používána jako branka při hře Hokej, nápodobně jako radiátor po straně levé pod oknem. Nad katedrou je v rohu, ve výši televize, a napravo od televize visí obraz prezidenta republiky. Ve třídě jsou tři rady lavic. V radě u oken a u dveří bylo šest lavic a v řadě uprostřed lavic pět. V lavicích seděli děti po dvou a jeden „raubíř“, seděl v lavici sám. Třídu IV. B navštěvuje 27 dětí - čtrnáct dívek a třináct chlapců. Děti se často stěhovali do jiných tříd podle rozvrhu tříd ostatních. Na jazyky byla třída půlena. Měl jsem možnost účastnit se takto půlených hodin, což mi umožnilo sledovat dění v takové třídě. Kontakt s třídní učitelkou,
která děti vyučovala ve všech předmětech, kromě jazyků, byl vcelku dobrý, ale problém byl v tom, že o přestávkách si ve třídě připravovala plán pro další hodinu a narušovala mé bádání tím, že usměrňovala děti ke klidu ve třídě a tudíž jim nedávala příliš prostoru pro hru. Po domluvě se mnou malinko od „teroru“ o přestávkách upustila a dala možnost dětem herně se projevit. Charakteristika třídního kolektivu Třída jako celek se mi jevila od počátku velmi dobře „sehraná“. Pro děti v mé třídě nebylo problémem komunikovat každý s každým, ale pevnější vazby mezi jedinci jsem původně nepozoroval, snad jen chlapci kteří se pravidelně scházeli o první přestávce na Hokej. Nezdálo se mi, že by mezi nimi měl být nějaký, který by měl být nějakým způsobem ponižován a terorizován, ani který by měl být vůdcem. Ti hoši, kteří se do hokeje nezapojili, nejevili známky nějakého pocitu opovržení - někteří z nich se účastnili hokeje jako diváci, někteří se bavili s dívkami, které hokej nezajímal. Větší kooperaci jsem pozoroval mezi žáky sedícími spolu v lavicích. Po delším pozorování her ve třídě a projevů chováni žáků k sobě navzájem jsem zjistil, že třída je sice skutečně velmi soudržná, ale přeci jen je tu znatelná určitá distance a soupeřivost. Distanci spatřuji především v chování dívek a chlapců k sobě navzájem. Dívky oslovují ostatní dívky křestním jménem, chlapce příjmením. Ze strany chlapců je to stejné. Chápu to jako projev určité odtažitosti od příslušníka druhého pohlaví. Tuto odtažitost a možná i opovržení k druhému pohlaví můžeme dobře sledovat například ve hře „Holka“( podrobněji viz popis hry) , ale je obsažen i ve výroku jedné z dívek na adresu chlapců: „Dyk jsou to blbci“. Tato distance je patrná také při jednotlivých hrách - nejen ve hře „Holka“, ale také v samotném faktu, že většinu her hrají chlapci a dívky odděleně, dobrovolně se společně účastní pouze hry „Vyřazko“. U chlapců lze také sledovat jistou míru soupeřivosti uvnitř jejich kolektivu. Uvnitř chlapecké skupiny se vytváří dvě podskupiny chlapců, které drží pevněji pospolu a navzájem rivalizují. Jedná se o skupiny vzniklé na základě jejich místa bydliště- jednu skupinu tvoří chlapci z vesnice H a druhou chlapci z vesnic R a D. Soupeření mezi nimi však nenese prvky nenávisti nebo zloby, projevuje se pouze při některých hrách tím způsobem, že chlapci například při hře „Hokej“ ( podrobněji viz popis hry) automaticky, se samozřejmostí vytváří vždy mužstvo tvořené výhradně členy jedné ze skupin. Podobně při hře „Vybika“ jsou kapitány vždy zástupci skupin a volají k sobě do družstva nejdříve členy své skupiny. U dívek jsem obdobné příslušenství k nějaké skupině nezaznamenal (grafické znázornění viz příloha 1). Velkou roli z hlediska her dětí hrála třídní učitelka - žena kolem padesáti let, která dětem nedává příliš velký rozběh o přestávkách, nepouští děti do příliš velkého herního projevu. Trvá na tom, aby se žáci o krátkých přestávkách zdržovali ve třídě a téměř každou přestávku nad nimi drží dozor. Zdálo se mi však, že žáci jsou na její téměř neustálou přítomnost zvyklí hry nejsou ani o přestávkách doprovázeny velkým křikem, hrají se spíše „tiché“ hry, pokud žáky učitelka napomene, aby se „zklidnili“, děti jí většinou okamžitě poslechnou. Zdálo se mi, že učitelka hraje ve třídě roli diktátorky a žáky drží při zemi především hrozbou sankcí. Při neuposlechnutí jejího napomenutí, nebo když je některý z žáků příliš hlučný, hrozí mu poznámka do žákovské knížky. Sociogram V sociogramu (viz příloha 2.) jsem se snažil zachytit třídní kolektiv tak, jak na mě působil při prvních návštěvách třídy, kdy se zdálo, že jde o velmi soudržný kolektiv žáků, kde každý přátelí s každým - neexistují žádné skupinky žáků, kteří by se od druhých separovali. Až
později jsem pozorovat prvky distance mezi dívkami a chlapci a také mezi dvěma skupinami chlapců navzájem. Žáci jako jednotlivci jsou znázorněni kolečky, čáry pak vyjadřují vazby mezi nimi. Čáry směřující do středu jsou symbolem soudržnosti a vzájemné kooperace. Dále jsou spojeni žáci kteří spolu sedí v lavici - toto spojení symbolizuje přátelství mezi těmito žáky. Jeden z nich není spojen s nikým, a to z jednoho prostého důvodu - sedí v lavici sám, ale ne proto, že by byl někde mimo dění ve třídě ba naopak. Žák sedí v první lavici u oken, aby byl na dohled učitelce. SEZNAM HER 1. Bago 2. Čára 3. Dráha 4. Hokej 5. Holka 6. Lodě 7. Piškvorky 8. Šibeničky 9. Válka 10. Vybika 11. Vyřazko POPIS HER 1. Bago Název: hru údajně vymyslel jeden z chlapců, který se k jejímu autorství hrdě hlásí, ale ani on ani ostatní chlapci neví, jak její název vzniknut, ani co má vyjadřovat. Hráči: hrají minimálně čtyři hráči, pouze chlapci, pro efekt hry je však lepší, když tuto hru hraje hráčů více. Je to výhradně chlapecká hra, dívky se do této hry nezapojují vůbec - ani jako aktivní hráči, ani jako publikum. Čas: hraje se pravidelně o velké přestávce, pokud děti tráví přestávku venku. Hrací pole: hřiště za školou. Pomůcky: kopací míč (v případě, že není kopací míč k dispozici, použijí chlapci i tenisák, ale tím se hra stává obtížnější pro toho, kdo je uvnitř kruhu). Průběh, pravidla a strategie: iniciátorem hry je především Honza, který hru vymyslel a o přestávce si půjčuje míč od třídní učitelky. Ostatní chlapci se ke hře sami přidají. Hráči se rozestaví do kruhu, jeden z nich se dobrovolně postaví na začátku hry dovnitř kruhu. Má za úkol zachytit míč, který si mezi sebou nahrávají hráči stojící po obvodu kruhu. První hráč, ten který má na noze balon, rozehrává balon tak, že ho nahraje jednomu ze spoluhráčů stojících po obvodu kruhu. Ten míč opět přihraje libovolnému spoluhráči, ten opět „odehraje“ jinam. Protihráč stojící uvnitř kruhu má za úkol balon zachytit a tím se z kruhu vysvobodit. Míč může zachytit vždy až v okamžiku, kdy ho protihráč vykopne - v okamžiku, kdy je míč u některého z chlapců a ještě není vykopnut, nesmí se míče snažit
zmocnit, míč je chráněn. První rozehrávka je volná, což znamená, že se jí hráč stojící uvnitř kruhu nesmí dotknout a pokud mu balon projde mezi nohama - tzv. „jesle“, je v kruhu dvakrát za sebou - dvakrát za sebou musí zachytit rozehraný balon Hráči po obvodu kruhu si nahrávají balon a pokud hráč stojící uvnitř kruhu zachytí balon je vysvobozen a na jeho místo jde hráč, který odehrál balon jako poslední, jemuž byl balon zachycen. Hlavním cílem této hry je , aby se hráči nedostali do kruhu. Kruh by v tomto případě mohla symbolizovat nepropustná zeď, jen s jedním východem - v tomto případě balonem, který je bráněn spolupracujícími strážci - hráči po obvodu kruhu, kteří mají pod kontrolou balon. Z toho jistě vyplývá potřeba hráče dostat se co nejdříve z kruhu ven, a následná frustrace z uzavření v kruhu a neschopnosti se vysvobodit. Hráč stojící uvnitř kruhu je pod jakousi nadvládou hráčů stojících po obvodu kruhu, je jimi manipulován. Strategie hry je - dokonale pokrytý balon, obratnost při přihrávce, na druhé straně je to rychlost a postřeh hráče stojícího uvnitř kruhu. Pro zrychlení hry se používá hra na jeden dotek, kdy se každý hráč po obvodu kruhu smí balonu dotknout pouze jednou- okamžitě musí míč odehrát jinam bez jakékoliv prodlevy. Zde se ukazuje jak spoluhráči kooperuji a jak si navzájem pomáhají. Také je zde možnost, kdy se do kruhu postaví dva hráči. Hra je fyzicky náročná a to především pro hráče stojícího uvnitř kruhu a záleží na obratnosti a rychlosti hráče, jak dlouho bude muset uvnitř kruhu být. Hra končí většinou koncern přestávky. Hra je klasickým typem her na odreagování a protažení se. 2. Čára Název: jedná se o hru, která je mezi dětmi běžně rozšířena v obdobné podobě a pod stejným názvem. Hráči: hrají čtyři hráči, vždy se jedná o stejné chlapce. Hrací pole: zadní prostor třídy za lavicemi, kde spojením linolea vzniká rovná čára (tato čára je i v předním prostoru třídy mezi prvními lavicemi a tabulí, tento prostor však ke hře není využíván, přestože je zde více místa, protože v těsné blízkostí je umístěna katedra, kde sedí učitelka). Čas: přestávka. Pomůcky: spoj na linoleu sloužící jako čára, drobné peníze v hodnotě deset, dvacet a padesát haléřů. Průběh, pravidla a strategie: chlapci se o přestávce dohodnou, že budou hru hrát- jeden z chlapců hru navrhne a ostatní souhlasí. Nejprve si hráči rozvrhnou, v jakém pořadí budou na čáru házet. Většinou chtěli házet poslední, nikdo příliš neusiloval o první hod. Poslední se hlásí slovy „zápo slego“, či jen „slego“, předposlední se hlásil „předposlego“, druhý se hlásil „druga“ a první „prga“. Toto rozvržení záleželo na pohotovosti hráčů - kdo vykřikne nějaké pořadí jako první, tomu patří. Tento způsob rozdělení pořadí hodu se opakoval vždy před každým kolem hry. Následuje samotná hra - házení na čáru. Cílem hry je z určeného místa hodit mincí libovolným způsobem tak, aby dopadla co nejblíže čáře.V určeném pořadí házejí jednotliví hráči. Poté, co všichni odhází, jdou se podívat, čí mince je čáře nejblíže. Ten, jehož mince je nejblíže čáře nebo na ní vyhrává a získává zpátky svou minci i mince všech ostatních hráčů. Tím kolo hry končí a následuje další. Pokud se mince při dopadu dotkne jedna druhé,
následuje situace, kterou hráči nazvali „tyky“. V tomto případě se může jednat o strategii pokud totiž nastane tato situace hod se ruší a následuje hod nový, ve stejném pořadí hráčů. Nastane-li situace, kdy jsou dvě mince stejně blízko k čáře, přichází na řadu „rozhoz“. Hráči, kteří se dostanou do takové situace, se postaví zády k čáře a hází přes hlavu. Ten, který je blíž, bere vše. Částka o kterou se hraje se mění v závislosti na kole hry: nejdříve se hraje o deset a naposledy o padesát haléřů - stále dokola. Hra je jasným příkladem hazardu, protože se v ní vyskytují peníze- výherce je získává na úkor poražených, chlapci si je nikdy nevracejí - výhra nebo prohra je definitivní. Hráči si velmi dobře uvědomovali jejich hodnotu. Doprovodným projevem byly emoce, které se vyskytovali především při rozhodování, čí mince je blíže k čáře. Většinou jsou do této hry zainteresováni pouze hráči. Nemají příliš velké obecenstvo. Strategii hry jsem již naznačil výše - důležité je pořadí při házení. Poslední hráč má možnost hru vždy měnit - záleží ovšem na jeho umu při hodu na čáru. Hra končí většinou koncem přestávky. Hráči při této hře zažívali velké vzrušení, občas se hádali. Jedná se o hazardní hru, procvičuje však jemnou motoriku a cit pro hod a odhad vzdálenosti. 3. Dráha Název: jedná se o běžně rozšířenou hru, která je také mezi dětmi označována jako „relí“ nebo „závody“. Hráči: hrají vždy dva hráči - v mém případě chlapci. Hrací pole: školní lavice. Čas: vyučovací hodina nebo přestávka. Pomůcky: papír, propiska nebo obyčejná tužka, deska lavice. Průběh, pravidla a strategie: jeden z chlapců navrhne, že by si mohli zahrát, druhý souhlasí. Jeden z hráčů, bez jakéhokoliv výběru, či losu, nakreslí na papír ohraničenou klikatou dráhu o šíři asi tři centimetry. Pro stižení do dráhy zakreslí překážky, které se pojmenují jako „sklo“ a „hřebíky“. Tyto překážky vyznačí barevnou tužkou - bud' v dráze vymezí ohraničený prostor, kam napíše S a H, nebo do tohoto prostoru zakreslí čtvereček, symbolizující sklo či hřebík Dále vyznačí čárou start a cíl. Hra začíná tím, že si hráči „losnou“ - kámen, nůžky, papír - o to, kdo bude začínat. Losování probíhá tak, že oba chlapci sevřou ruku v pěst, ruku ohnou v lokti a začnou počítat do tří. Při počítaní oba souběžně ruku se zaťatou pěstí natáhnou a znovu skrčí. To se opakuje při vyslovení čísla jedna a dvě. Při vyslovení čísla tři zůstává ruka v natažené poloze a chlapci již nedrzí ruku v pěst, ale rukou symbolizují bud' kámen - ruka zůstane sevřená v pěst - papír- prsty ruky zůstanou natažené - nebo nůžky - ukazováček a malíček je natažen, ostatní prsty zůstávají skrčené. To, kdo vyhrál v losování, záleží na tom, jaký si chlapci zvolili symbol. Každý z těchto tří symbolů má totiž tu moc, že je silnější než druhý a zároveň slabší než druhý. Pokud má jeden z chlapců nůžky a druhý papír, vítězi nůžky, protože mohou papír „přestřihnout“. Nad kamenem by ale nůžky nezvítězily, protože by se o něj „ztupily“. Kámen zase vyhraje nad nůžkami, ale prohraje s papírem, protože ten ho může „zabalit“. Papír vítězí nad kamenem, ale prohraje s nůžkami, protože ty jej přestříhnou. Po vyřknutí čísla tři tedy každý chlapec ukazuje libovolný symbol, ten z nich, který je v dané kombinaci „silnější“, vyhrává losování.
Pokud oba chlapci ukazují stejný symbol, jde o nerozhodnou situaci a losování se musí opakovat. Samotná hra začíná tím, že první hráč zapíchne tužku na startovní čáru. Ukazovákem ji drží za konec kolmo k papíru. Pohybem ruky k tělu a ukazovákem směrem dolů k papíru tužku „vystřelí, protože již není kolmo k papíru, tak již není držena ukazovákem, ale sklouzne po papíru, na kterém tímto udělá stopu. Konec stopy se označí a je výchozím bodem pro další tah. Druhý hráč se snaží, aby jeho stopa byla delší než protihráčova, aby se tak rychleji po dráze přiblížil cíli. Jeden z hráčů si na konec stopy zakreslí křížek a druhy tečku, pro rozlišení, nebo mají rozdílné barvy tužky. Hráč při každém tahu zasadí tužku na konec své předchozí stopy a odtud začíná další pokus. Takto se střídají až do cíle. Pokud hráč přetne čarou hranici, začíná další pokus z průsečíku čáry (stopy) s hranicí dráhy. Výše uvedená překážka typu „sklo“ vrací hráče zpět na pozici záznamu posledního konce stopy. Pokud se hráč zastaví na překážce „hřebíky“ zdrží se na jedno kolo a začíná opět na konci poslední stopy. Sporná místa ve hře Dráha nejsou, protože co je zaznamenáno na papíře je jasné. Strategie hry je taková co nejdříve se dostat do cíle - prý záleží také na tužce, některá zaznamená stopu delší. Hra končí protnutím cíle jednoho z hráčů. Jelikož se hra hraje pří hodině, tak se domnívám, že při ní hráči zažívají pocit vzrušení z toho, jak se vyhýbají kontaktu s učitelkou a jejich „vítězstvím“ nad ní, pokud je neodhalí jinak hra slouží pro zábavu, i když se hraje při hodině. Podobnost této hry bych hledal ve hře „Válka“, a co do charakteru hry (je hrána při hodině) bych jí přisuzoval podobnost ke hrám „Lodě“, „Piškvorky“ a „Šibeničky“. 4. Hokej Název: chlapci tvrdí, že hru sami vymysleli, a označují ji hokej, protože je hokeji údajně nejvíce podobná; hra je přitom podobná také kopané, protože je ke hře použit míč, a ten si chlapci přihrávají nohama (podobnost s hokejem je pak v tom, že je použit malý míč velikostí podobný puku a brankář je vybaven „vyrážečkou“ a „lapačkou“). Hráči: hru hraje osm hráčů - chlapců + jedna dívka, která hází buly; dívku vybral Petr, který o ni evidentně jevil zájem i při hře „Válka“. Hrací pole: zadní část třídy za lavicemi. Čas: přestávka. Pomůcky: tenisák - přinesl ho jeden z hráčů - Láďa, který ho měl pravidelně připravený v tašce; brankaři používají pantofel jako vyrážečku a kšiltovku jako lapačku. Průběh, pravidla a strategie: hra začíná tak, že jeden z hráčů pověří jednu z přihlížejících dívek aby hodila buly. Jakmile tenisák dopadne na zem potřetí, hokej začíná. Mužstvo je tvořeno brankářem a útočníky. Brankář každého mužstva klečí v bráně, kterou je pro jedno družstvo skříň a pro druhé radiátor. Útočníci se pohybují rychlou chůzí, tenisák si nahrávají nohama a snaží se ho dopravit za neustálého atakování útočících protihráčů do cizí branky a dát tak gól. Brankář hájí bránu svého mužstva tím, že klečí na zemi a pomocí vyrážečky a lapačky se snaží útok protihráčů odvrátit. Hned potom co tenisák zachytí nahraje ho svému spoluhráči, čímž zakládá útok na soupeřovu bránu. Hra je doprovázena křikem á povzbuzováním přihlížejících dívek, které jsou touto hrou zaujaté. Hra končí s přestávkou a většinou o další přestávce opět pokračuje. Podobnost bych hledal
ve hře „Bago“, „Vybice“ a „Vyřazce“, kde je nutnou pomůckou balon. Při hře jde o odreagování od vyučování a o fyzické vybití a protažení. Podle toho, že se hry též účastní dívky jakožto divačky a obdivovatelky, vychází zde na povrch i erotický podtext. Chlapci se evidentně snažili o to, aby na sebe pozornost dívek upoutali. 5. Holka Název: vymysleli chlapci sami; jde v podstatě o obměnu hry „na babu“, pouze není předávána „baba“, ale „holka“ - toto označení považují chlapci za hanlivější než obyčejnou „babu“. Hráči: hrají minimálně čtyři zainteresovaní chlapci, většinou se však přidají i další. Hrací pole: hra probíhá v prostoru třídy mezi lavicemi i v zadním prostoru za lavicemi. Čas: o přestávce. Pomůcky: žádné. Průběh, pravidla a strategie: poté, co se chlapci domluví na tom, že hru budou hrát, libovolný z chlapců plácne blízko stojícího hráče a vykřikne „holka“, ukáže na takto „postiženého“ hráče a začne utíkat směrem od něj. Ostatní hráči utíkají také a rozprchnou se po vymezeném území. Hráč, který je HOLKA se jakýmkoliv způsobem pohybuje po území a snaží se dostihnout dalšího hráče. Jakmile se k němu přiblíží na dosah, snaží se mu „holku“ předat a to tak, že se dotkne jeho těla. Místo dotyku je libovolné. Jakmile je „holka“ předána, chlapec, který jí měl původně je tak očištěn a „holkou“ se stává hráč, kterého se dotkl. Všichni hráči se mohou pohybovat během, chůzí, skoky. Záleží na uvážení a osobní zkušenosti každého z nich. Zaznamenal jsem, že se děti nijak nedomluvily na tom jak si „holku“ budou předávat, ale nejčastěji si ji předávali rukou na jakoukoliv část těla. V okamžiku, kdy hráč předal „holku“, ji nemohl ihned dostat nazpět od hráče, kterému .ji dal tzv. pravidlo „opla - nepla“ (je to zkrácenina věty používané při hře na babu „Oplatky se nepečou“). Toto zvolání použil hráč v okamžiku, kdy někdo toto pravidlo porušil, aby dal najevo, že takto předanou „holku“ neuznává a že tedy stále zůstává u původního držitele. Hra končí omrzením hráčů, skončením přestávky, zásahem učitelky. Každý hráč se ze hry může vyloučit říkadlem „Piky, piky na hlavu, já na holku nehraju“. Opět jde o obdobu říkadla převzatého ze hry „na babu“, kterým každý hráč ukončuje hru a „holka“ už mu po jeho vyřčení nemůže být předána. Je zřejmé, že tato hra je velmi podobná hře „Na babu“ a jistě bychom našli ještě spoustu obdob této hry. Například v jiných kolektivech hraná hra „AIDS“, „Mor“, „Kapavka“ - vždy je předáváno něco odpudivého nebo ponižujícího, hráči se takového označení chtějí co nejrychleji zbavit. Usuzuji, že hra má posloužit k odreagování nebo vybití energie. Hru hrají chlapci, kteří se všemožně brání tomu, aby nebyli „holkou“. Mají jasnou představu, co znamená být holkou je to pro ně jistě více ponižující než být „babou“, protože už jen název HOLKA musí být pro chlapce tohoto věku odstrašující. Vyplývalo to také z toho, že každý z chlapců, který hrál roli „holky“, se snažil co nejrychleji ji předat dál. „Holku“ doprovázely úšklebky a časté citoslovce. Bylo zřejmé; že chlapci v této hře brali název jako méněcenný. Dívky se mi nezdály být touto hrou pohoršené, a po optání se, zda jim to nevadí, mi odpověděly: „Dyk to jsou blbci...“
6. Lodě Název: jedná se o běžně hranou a mezi dětmi velmi rozšířenou hru, která je známá i pod stejným názvem. Hráči: hrály opakovaně dvě dívky. Hrací pole: školní lavice. Čas: vyučovací hodina. Pomůcky: čtverečkovaný papír, tužka a deska lavice. Průběh, pravidla a strategie: hra se začíná po domluvě mezi hráčkami, sedícími spolu v lavici. Nejprve si dívky na čtverečkovaný papír nakreslí vedle sebe dvě čtvercové pole o deseti čtverečcích, ve vodorovné přímce si hráčky napsaly k jednotlivým sloupcům písmena od A do J a ve svislé přímce čísla od 1 do 10. Poté si do tohoto pole 10x10 čtverečků zakreslily osm lodí - jede „křížník“ o pětičtverečkové základně se dvěma komíny, dvě lodě ve tvaru L o třech čtverečcích, dvě „bitevní lodě“ o základně tři čtverečky s jedním komínem uprostřed a tři „ponorky“, které tvoří jeden čtvereček. Lodě se zakreslují tak, že se příslušné čtverečky obtáhnou tužkou. Lodě si každá dívka rozmístí v tomto čtverci libovolně, protihráčka nesmí vidět, jak jsou lodě umístěny. Druhé pole slouží k tomu, aby si do něho dívky mapovaly hrací pole protihráčky zaznamenávají sem zásahy lodí tak, že si vybarví čtverečky, které ukazují zasaženou část lodi protivníka a špatný zásah si označily v příslušném čtverečku tečkou. Toto je důležité hlavně proto, aby zbytečně nestřílely do jednoho pole dvakrát a neztratily zbytečně pokus - v případě zásahu pak ví, že sousední čtverečky mohou skrývat nějakou větší loď. Poté hráčky losovaly o to, která z nich bude hrát první. Používaly přitom metodu „kámen, nůžky, papír“. Jestliže po skončení hry dívky hraji znovu, začíná dívka, která poslední hru vyhrála. Dívka, která začíná, vyřkne souřadnice lodi, např. E - 5, protihráčka by neměla mít zájem na tom, aby švindlovala a neřekla že byla loď zasažena. Pokud je loď zasažena, oznámí se ZÁSAH, pokud ne oznámí se VEDLE. Důležité je, aby si navzájem dívky neviděli na pole, v němž mají zakreslené lodě. Cílem hry je odkrýt všechny soupeřovy lodě. Tím že je některá z lodí celá odhalena, je „otopena“ Vyhrává ten, kdo rychleji dokáže „potopit“ všechny soupeřovy lodě. Hra většinou končí zásahem poslední části, poslední nepotopené lodi - jedna část lodi = jeden čtvereček, nebo zásahem učitelky do hry. 7. Piškvorky Název: jedná se o běžně hranou hru, která je rozšířená pod tímto názvem. Hráči: hrají dva hráči, ve třídě hráli dívky i chlapci; dvojice při hře nebyly nikdy smíšenévždy hrál pouze chlapec s chlapcem nebo dívka s dívkou. Hrací pole: školní lavice. Čas: hraje se při hodině i o přestávkách, ale pro větší dobrodružství ji děti hrály častěji při hodině. Pomůcky: čtverečkovaný papír, tužka. Průběh, pravidla a strategie: jedná se o poměrně rychlou hru, ale není nikde psáno, že není možné hrát ji déle. Záleží především na pozornosti hráčů, jak se dokážou orientovat v hracím poli.
Hra spočívá v tom, že jeden z hráčů zaznamenává do čtverečků křížky a druhý kolečka. Při zaznamenávání znaků do papíru se střídají. Oba z hráčů se snaží co nejrychleji zaznamenat do čtverečků pět svých znaků tak, aby jich bylo pět vedle sebe, nad sebou, nebo šikmo a to bez přerušení řetězce značkou protihráče. Každý z hráčů se snaží umístit vlastní značky co nejvhodněji a zároveň bránit protihráči, aby se mu dařilo totéž. Mohou zde vzniknout různé herní strategie. Například jeden z hráčů odhalí slabinu protihráče, že se hůře orientuje ve větším polí a bude se snažit nastražit mu v tak velkém poli past. Jiná strategie je útok a obrana - hráč který útočí nutí protihráče, aby ho neustále blokoval, což často vyústí do situace, že bránící hráč ustrojí na útočníka past a vítězí. Hra končí tím, že jeden z hráčů má všech pět nepřerušených znaků v řadě. Novou hru začíná hráč, který poslední hru prohrál. Jedná se o hru náročnou na pozornost a pokud se hraje při hodině, slouží jako únik od výuky, či jako dobrý pocit z toho, že učitel neodhalil nepozornost hráčů. Samozřejmě jde o duel, který má vítěze a poraženého, hra se nese ruku v ruce s rivalitou. 8. Šibeničky Název: jedná se o běžně hranou hru, mezi dětmi je rozšířena také pod názvem „Šibenice“ nebo „Na oběšence“. Hráči: hru hrály v mém případě opakovaně dvě dívky. Hrací pole: školní lavice. Čas: vyučovací hodina, někdy i o přestávce; do hry se nikdo jiný nezapojoval, hra probíhala v klidu bez rušení učitelky. Pomůcky: papír, tužka. Průběh, pravidla a strategie: nejdříve se dívky dohodnou, že si hru zahrají. Hra začíná tak, že první z dívek (je libovolné, která z dívek začne) napíše na papír slovo. Slovo se skládá z prvního a posledního písmena a zbytek je vyčárkovaný, skrytý. Hráčka, která slovo napsala, musí druhé dívce slovo popsat, zda je to věc, k čemu je potřebná atd. nebo zda je to úkon. Druhá z hráček má za úkol vyluštit co je to za slovo. Dívka, která hádá, se snaží uhodnout písmena, která jsou jí na začátku hry skrytá - místo nich jsou pomlčky. Ptá se proto protihráčky, jestli je v daném slově nějaké určité písmeno. Ptá se např.: „Je tam A?“ Pokud písmeno ve slově je, protihráčka ho zapíše na místo původní pomlčky,( jestliže se písmeno ve slově opakuje, zapíše více těchto písmen. Pokud se hádající dívka netrefí a písmeno, na které se ptá, ve slově není zakreslí jí protihráčka na papír za trest základnu šibeničky, po druhém neúspěšném pokusu již zakreslí šibeničku, při třetím provaz a při neúspěchu čtvrtém následuje poprava - nakreslí se panáček houpající se na provaze. Cílem hry je uhodnout co nejdříve skryté slovo. Dívka, která hádá vyhrává, pokud se jí podaří uhodnout,slovo dříve, než je nakreslena celá šibenice. Pokud se jí to nepodaří, je za to „oběšena“. Je možné vytušit, že se jedná o zdlouhavou hru a v mém případě se přenesla do přestávky a do další hodiny. Potom následuje hra další. Pokud dívky hraji dále, začíná hru hráčka, která předtím vyhrála - stejně jako při hře „Lodě“. Hru bych situoval podobně jako v případě dráhy a lodí a piškvorek do her, prostřednictvím nichž žák uniká od výuky, zažívá při ní vzrušení z vyhýbání se kontaktu s učitelkou. Je to hra pro zábavu a dobrodružství při hodině.
9. Válka Název: jedná se o hru, která je rozšířená zejména mezi chlapci; název je odvozen z charakteru hry- oba hráči mají své „vojsko“ a „střílí“ na vojsko protihráče. Hráči: hrají pouze dva hráči, v mém případě chlapci, především dva žáci, kteří spolu sedí v lavici. Hrací pole: školní lavice. Čas: o přestávkách i při vyučování. Pomůcky: papír, tužka. Průběh, pravidla a strategie: hra spočívá v tom, že si hráči čarou rozdělí papír o velikostí A 4 na polovinu a do své poloviny zakreslí válečnou linii. Většinou tak, že blíže ke středu papíru si nakreslí pěchotu o deseti vojácích, za ně si seřadí dělostřelectvo o sedmi bateriích a za dělostřelectvo tanky v počtu pěti. Prý je ale jedno, v jakém rozestavení „válka“ začíná. Chlapci kreslí jednotlivé vojáky tanky i děla přibližně stejně velké jako protihráč, aby nikdo nebyl v nevýhodě. Kdyby, jeho „cíle“ byly větší než „cíle“ soupeře, bylo by snazší zasáhnout. Chlapci bud' nakreslí obrázky pouze schematicky, nebo je vykreslují do detailů, záleží na tom, kolik mají na hru času. Samotná hra se hraje tak, že se nejprve hráči rozlosují - střihnou si „kámen, nůžky papír“. Tím se určí, kdo zasadí první „úder“. Pak již první hráč zapíchne do papíru tužku a stylem jako při hře DRÁHA: „vypálí“ přes půlící čáru na protivníka. Tento „výstřel“ se stane „zásahem“ v okamžiku, kdy stopa tužky přetne nebo částečně přetne některý z protihráčových cílů. Pokud čára zasáhne pěchotu, je voják mrtev. Na zničení dělostřelce jsou potřebné dva zásahy a na zničení tanku zásahy tři. Pokud stopa tužky nezasáhne žádný cíl, nic se neděje a je na řadě protihráč. Hráči se střídají po jednom výstřelu a hra končí tehdy, když je jedno z vojsk vystříleno. Je zde vidět jistá podoba s hrami „Dráha“ a „Lodě“. 10. Vybika Název: jedná se o běžně hranou hru, název vznikl zkrácením oficiálního názvu hry „Vybíjená“. Hráči: hraje celý třídní kolektiv, hru řídí učitelka. Hrací pole: tělocvična, volejbalové hřiště. Čas: vyučovací hodina. Pomůcky: míč. Průběh, pravidla a strategie: Děti se rozdělí na dvě družstva. Někdy rozdělení do družstev uskuteční učitel tak, aby vyšly dvě zhruba stejně silné a stejně početné skupiny o polovině chlapců a polovině dívek. Jindy učitel nechá děti, aby si vytvořily družstva samy. Dva z žáků si „zaberou“ posty kapitánů tím, že vykřiknou „kapitán“; potom si vybírají ostatní žáky do družstva tak, že střídavě říkají jména spolužáků. Když řeknou něčí jméno, dotyčný přistoupí ke kapitánovi a stává se členem družstva. Vyvolávání jmen pokračuje až do okamžiku, kdy již jsou všichni přiřazeni k družstvu. Kapitány jsou většinou dva titíž chlapci. Nejdříve si vybírají do družstva chlapce, dívky většinou „zbudou“ až na konec. Hřiště tvoří pole na volejbal. Kapitáni jdou mimo pole svého družstva za pole soupeře, kde mají volný pohyb. Hra začíná rozskokem a to družstvo; které získá balon, hází přes pole soupeře kapitánovi. Takto musí přehodit třikrát čímž si družstvo „nabije“ pro vybíjení protihráčů. Protihráči se
snaží při přehazování získat balon, čímž se snaží protihráčům zabránit v nabíjení. Jakmile zachytí balon musí si nabýt výše zmíněným postupem tj. třikrát přehodit přes pole protivníka. Hned jak si jedno z družstev nabije muže začít vybíjení. Hráč, který drží balon se nesmí pohybovat. Hráči si po nabití mohou v poli ještě dvakrát balon nahrát, aby mohli vybíjet soupeře z co nejlepšího postavení. Pokud se balon dotkne země musí si hráči znovu nabít, tak, že přehodí jednou ke kapitánovi a ten jim balon vrátí. Aby hráč protihráče vybil, je nutné, aby se protihráče balon dotkl a spadl na zem. Pokud některý ze spoluhráčů vybitého, balon odražený od něho zachytí je potencionální vybitý zachráněn a začíná hra na opačnou stranu. Za předpokladu, že již mají třikrát přehozeno mohou hned vybíjet protihráče. Pokud jsou všichni z družstva vybiti, nastoupí do pole kapitán, který má tři životy. Hra končí v té chvíli, kdy kapitán jednoho z družstev ztrácí poslední život. Hra slouží především k protažení a vybití energie. Hra je součástí hodiny tělocviku, kde má hlavní slovo učitelka a stojí zde jako organizátor hry, ale přesto tuto hru hrají děti rády. Kapitáni se cítí být spasiteli družstva, jsou obdivováni a povzbuzováni. Trénuje se zde postřeh, zručnost a přesnost při házení. Hra je též doprovázena emotivními projevy dětí. 11. Vyřazko Název: jedná se o název, který děti samy vymyslely, podobná hra je rozšířena také pod názvem „Na krále“ nebo „Na ostrostřelce“. Hráči: hrají především chlapci - je neomezený počet hráčů; ke hře se připojují i dívky, jejími iniciátory jsou ale chlapci . Hrací pole: basketbalové hřiště za školou. Čas: hlavní přestávka, kdy děti mohou jít ven. Pomůcky: jakýkoliv míč a basketbalový koš. Průběh, pravidla a strategie: hráči se seřadí podle toho jak se určí. Určují se podle řadových číslovek.Vykřiknou pořadí a tím si ho zajistí ( „prga“, „druga"...) Jde o vyřazovací hru.První hází na koš. Pokud se trefí, tak hráč, který hází po něm, musí koš trefit také. Pokud se tak nestane vypadává ze hry. Hra končí tehdy, když byli všichni hráči vyřazeni a v hracím poli zbyl jen jeden hráč- ten vítězství ohlašuje křikem a jásáním. Většinou však tuto hru hraje více hráčů a nestihne se dohrát do konce přestávky. Hra je dobrá na procvičení přesnosti a zručnosti při házení balonu na koš. Existují i jiné obdoby Vyřazka - například střelba na bránu.
ANALÝZA HRY „VÁLKA“ Hru „Válka“ hrají pouze dva hráči, v tomto případě chlapci. Hra se hraje v lavici, při vyučovaní, během jedné vyučovací hodiny. Nutné pomůcky pro hru jsou papír formátu A4 a propisovací tužka. Pravidla hry Hra spočívá v tom, že si hráči čarou rozdělí papír o velikostí A 4 - každý z nich má polovinu do které si zakreslí válečnou linii. Většinou tak, že blíže ke středu papíru si nakresli pěchotu o deseti vojácích (znázorněných jednoduchými symboly postav). Za pěchotu si seřadí dělostřelectvo o sedmi „mužích“ a za dělostřelectvo pět tanků. Každý hráč má teoreticky právo rozestavět své mužstvo dle vlastní volby. Hra se zahájí rozlosováním hráčů - střihnou si kámen, nůžky, papír- kdo zasadí první úder. Pak již první hráč zapíchne tužku, a stylem jako pří hře DRÁHA „vypálí“ přes půlící čáru na protivníka. Pokud zasáhne pěchotu, je voják mrtev. Na zničení dělostřelce jsou potřebné dva zásahy a na zničení tanku zásahy tři. Jsou-i v jednom pokusu zasaženi dva vojáci touže čarou, „umírá“ pouze první zasažený. Hráči se střídají po jednom výstřelu a hra končí tehdy, když je jedno z vojsk zcela „zlikvidováno“. Analýza hry Hra se na první pohled zdá být typickým příkladem souboje mezi dvěma protivníky. Dle klasifikace R. Cailloise označované jako hra agonálního typu. Výchozí pozice obou hráčů jsou shodné. Každý má své mužstvo, individuálně rozestavěné, se shodným počtem „vojáků“. Cílem hry je zvítězit, tj. porazit celou protivníkovu armádu. Očekával bych, že hra tohoto typu bude mít dynamický charakter. Hráči si budou pečlivě volit složité strategie rozmístění vojska na bitevním poli, každý tah bude promyšlen a cíleně zaměřen. Je zde vidět jistá podoba s hrou Lodě, kde strategie rozestavění lodí hraje důležitou roli. Během následného pozorování jsem však dospěl k závěru, že význam hry pravděpodobně spočívá v něčem jiném. S žádnými složitými strategiemi jsem se nesetkal. Průběh hry byl pružný, hráči se poměrně rychle, bez velkého rozmýšlení, střídali v jednotlivých tazích. Zdržováni byli pouze komentáři o případných neúspěších v zásahu na cíl. Zde bych proto připomněl další z typů Cailloisovy klasifikace her, která je nazývána hra aleatorní. Aleu – náhodu - v našem případě je možné spatřit v používaném technickém postupu. Hráči používají jako hlavní pomůcku „propisku“. Musí mít sice jistou zkušenost a zručnost k tomu, aby stopa tužky zasáhla svůj cíl. Do značné míry je však i dílem náhody, kde nakonec stopa po tužce skončí. V tomto bodě nalézám opět podobnost, tentokrát s hrou Dráha. Ta je založena na obdobném principu náhody spojené s manuální zručností. Další skutečnost, která vyvrací mou původní hypotézu, že jde pouze o hru agonálního typu je přítomnost významného prvku vyrušování. Hru „Válka“ hráli chlapci převážně v hodinách anglického jazyka a narušovali tak výrazně průběh celé výuky. Byli nesoustředění a hluční. Pí. učitelka si jejich aktivity pochopitelně všímala. Chlapce často napomínala slovy: „nechte toho, buďte zticha, nerušte, dejte už konečně pokoj ...“. Na klid ve třídě a samotný průběh hry to však nemělo téměř žádný vliv.
Důvodem, proč chlapci preferovali tuto hru právě ve zmíněné hodině, byla velká tolerance paní učitelky. Působila mírným, klidným a přívětivým dojmem. Žáci z ní patrně měli jen malý respekt. Hru doprovázely hlasité verbální projevy, smích, komentáře a citoslovce naznačující zásah protivníka. Často se objevovaly i vulgarismy. Domnívám se, že těmito projevy se chlapci pokoušeli jednak upoutat pozornost učitele, a zároveň testovali, míru tolerance a trpělivosti učitelky. Rozjařené hochy se pokoušely napomínat i na oko pohoršené dívky sedící v lavici za nimi. Tudíž hrou budili pozornost žáků sedících v okolí. Nejprve jsem se domníval, že na sebe dívky přenesly zodpovědnost za neklid při hodině a chtěly hráče uklidnit, ale jak se později ukázalo při hře Hokej, mělo toto chování hlubší význam. Chlapci měli z jednání dívek evidentně radost, a ve hře nerušeně pokračovali. Na ataky dívek reagovali pobaveně a spíše je to povzbuzovalo k další činnosti. Zvláště Petr se za dívkami častěji ohlížel, na jejich doteky vzrušeně reagoval nejrůznějšími komentáři. Jarda se věnoval s větším zaujetím průběhu hry. Domnívám se, že hlavním, i když možná skrytým významem této hry je upoutávání pozornosti formou provokace a cíleného rušení ve sledovaných hodinách, které je zaměřeno na učitelku i spolužáky sedící kolem. Tím však nechci popřít původní zjevný význam, tj., že se jedná o hru soupeřivou, kde hraje hlavní roli souboj a dosažené vítězství.
TAXONOMIE HER Dívky Chlapci
Spole čně
Dva hráči
Více hráčů
Agon Alea Mimikrv Ilinx
Bago
I
I
Čára
I
I
Dráha
I
Hokej
I
I
I
Holka
I
I
I
Lodě
I
Piškvorky
I
Sibeničky
I
Válka
I I
I
I
I
I
I
I
I
I I
I
I
I I
I I
I
I
Vybika
I
I
I
Vyřazko
I
I
I
I I I
Nové hry Bago
Známé hry
I
Dynamické hry I
Čára
I
Dráha
I
Hokej
Statické hry
I I
I
I
Holka
I
I
Lodě
I
I
Piškvorky
I
I
Šibeničky
I
I
Válka
I
I
Vybika
I
I
Vyřazko
I
I
ZÁVĚR Z uvedených jedenácti her se hrají pouze dvě hry společně - jedna z nich je Vybika, při hodině tělesné výchovy a druhé je Vyřazko. 6 z uvedených her hrají výhradně chlapci a dívky hrají samy 3 hry. Je tudíž možné říci, že chlapci jsou, co se her týče, více aktivnější než dívky, mají dvakrát větší spektrum her. Jejich větší aktivita se dále odráží v tom, že z celkového počtu šesti výhradně chlapeckých her, jsou čtyři dynamické - chlapci se při hře pohybují, pohyb ( rychlý, přesný) je podmínkou hry, která je vyloženě sportovní, náročné na obratnost. Dívky hrají většinou hry v lavici. Pouze jedna třetina chlapeckých her (2) jsou hry statické odehrávají se v lavici, není potřeba větší tělesné aktivity. Oproti tomu všechny 3 výhradně dívčí hry jsou hrami statickými. U chlapců je znatelná také větší kreativita ve spektru jejich vlastních her - 2 z her jsou nové, chlapci se k jejich autorství hlásí. Oproti tomu dívky hrají pouze známé hry, samy žádnou hru nevymyslely, ani se k autorství žádné z nich nehlásí. Důležitý je fakt hraní her s velkým zastoupením pravidel. Všechny hry, které se hrály v mé třídě, mají velký počet pravidel. Otázce četnosti výskytu hry, popř. cyklickému opakování bych chtěl také věnovat pár řádků, i když ho nezmiňuji v tabulce. U děvčat je nejvíce preferovaná hra Šibeničky a u kluků je to Hokej, který se hraje téměř denně. Nejméně často se hrají hry Vyřazko, Holka a Vybika při Vybice záleží na učitelce, jestli tuto hru vtěsná do hodiny tělocviku. Co se týká počtu hráčů, kteří se účastní, je počet u šesti zaznamenaných her vždy větší než dva, a pět her se hraje ve dvojici v lavici. Celá třída se účastní pouze hry Vybika - je to chápáno jako samozřejmost, protože hra je součástí výuky a řídí ji učitel. Největší počet hráčů
se objevuje při hře Vyřazko. Je to zároveň jediná hra, kterou hrají „dobrovolně“- bez vlivu učitele, chlapci i dívky současně. I v této hře však zůstávají aktivnější chlapci - hru iniciují vždy oni, dívky se pouze ke hře připojí. Hra Piškvorky je hrána dívkami i chlapci, vždy však hraje dívka s dívkou nebo chlapec s chlapcem, nikdy ne společně proti sobě. Přítomnost učitelky ve třídě ovlivňuje hru chlapců, nikoliv hru dívek. Pokud učitelka třídu opustí, chlapci se nesnaží regulovat své projevy a začnou křičet: okamžitě se zvýší hluk ve třídě. Pokud chlapci před odchodem učitelky nehráli žádnou dynamickou hru, zahájí ji po jejím odchodu. Dívky neprojevují změny v chování při hrách ani nemění hru v závislosti na přítomnosti nebo nepřítomnosti učitelky ve třídě. Také bych chtěl detekovat otázku diváctví - při každé hře se diváci vyskytovali - při hrách v lavici jsem zaznamenal přítomnost diváků z nejbližších lavic. Častěji se stávaly dívky divačkami chlapeckých her než naopak. Pokud se chlapci na dívky při hře dívají, vždy se právě jen dívají, nikdy dívky nepovzbuzují. Dívky chlapce oproti tomu povzbuzují pravidelně například při hře Hokej. Osm z jedenácti her - tedy většina, které žáci hrají jsou agonální, z nichž tři by se daly posoudit jako hry napůl s aleou; tři hry jsem posoudil jako samostatně aleatorické a jednu jako mimetickou, závraťovou a agonální dohromady - takto jsem posoudil hru Hokej. V úvahu přichází i čtvrtý typ Cailloisovy herní typologie ilinx. Jako závraťové hry jsem posoudil hry Bago, Holka, Vybika a Hokej z nichž první tři jmenované by se mohly dát do vztahu s Agonem a Hokej s Agonem a Mimikry, jak je již výše napsáno. U chlapců je viditelná distance nejen k dívkám, ale i mezi dvěma skupinami chlapcůnáležitost k jedné či druhé skupině je dána místem bydliště, u dívek jsem podobná seskupení nepozoroval (podrobněji vysvětleno v kapitole Pasportizace třídy).
