č.20 Občasník 70. oddílu Zálesák zalesak.skauting.cz

Občasník 70. oddílu Zálesák

č.20

zalesak.skauting.cz

2003

Na kole z Plzně na hrady 31. dne měsíce sazenic zapsala Káťa

Tak tento název není pro nás moc vhodný. Z Plzně jsme sice vyjeli a dokonce i na kole, ale žádný hrad jsme cestou neviděli (všichni ostatní nějaký ten hrad určitě viděli). Sešli jsme se 31.5.2003 v 8,00 h. před klubovnou ve složení: Anča + Kuba, Lukáš + Káťa + naše rodiče, Ferda, Pejťa, Mirka. Od klubovny jsme projeli celou Plzeň až ke „Kameňáku“ (zde byl start). Když jsme se zapsali (my všichni kromě rodičů, měli jsme čísla – 60, 61, 62, 63, 64, 65, 68 – Ferda). Rodiče si vybrali vlastní trasu a my předepsanou: Horský 30 (horský kola, 30 km). Už to začalo, jeli jsme podle mapy, kterou jsme obdrželi na startu, vydali jsme se po žluté značce, tou jsme měli vyrazit. Dlouho jsme jeli, najednou jsme vyjeli a potkali Kolomaznou pec. Pak jsme zase jeli a jeli, přejeli jsme silnici a další silnici. Já jsem se trochu zdržela, a tak na mě Lukáš počkal, pak na nás oba čekala Anča s Pejťou, na chvíli jsme zastavili, Mirka se zbytkem čekala o 20 metrů dál. Když jsme k nim dojeli, dali jsme si malou svačinku (naši bagetu, Anči toustík), pak jsme si zahráli vyřazovák s hakisákem a Lukáš skočil Mirce na kolo, ale asi to nic není. A tak jsme jeli dál a dál. Po krásné drncavé cestičce jsme dojeli k Petrově díře a jámě (možná se to jmenuje úplně jinak). Tak tady se Anča zase vymajzala. Vlezli jsme asi do tý díry, udělali pár fotek. Koukli jsme se do mapy a zjistili, že jedeme na druhou stranu. Co budeme dělat? Pojedeme na kontrolní stanici a vezmem to přes Milanovo lednici. Dojeli jsme na start (cíl) Kolem plzeňských rybníků. Přejeli jsme silnici, kde jezdili závod starověký autíčka a my jim mávali a oni taky mávali a dokonce troubili (Tů, Tůůů). Vzali jsme to, myslím, kolem firmy Ferony, přes docela novej most, zde byly obrázky ptáčků, kteří zde žijí. Vyjeli jsme na kopec a hurá k Milanovi. Vystoupali jsme výtahem do 2. patra a za dveřma stál Milan v teplákách. Pohostil nás nanukáčem (čokoládovým) – docela ušel, nějakým plackama (vypadalo to jako tlustý lívance) a na cestu nám přispěl mramorovanou bábovkou v obale (sám ji určitě nepek). Zase jsme jeli a dojeli jsme na kontrolní stanici (prodejna a servis kol Ebola) – sem už jsme měli dojet dávno, zde už nikdo nebyl, tak jsme ten barák vyfotili Mirky digifoťákem. Dali jsme si zbytky svačin a jeli do cíle. Tam už na nás čekali rodiče, kteří už měli svou trasu projetou. Rozloučili jsme se a jeli domů.

Svojsíkův závod - 14.6. Verze první

zapsali Mirka, Pejťa, Koště a Méďa Už není ráno, ale bylo ráno. A když bylo ráno, tak sme se tu sešli. A já a já a já a já a bylo nás pět. A víte, co je dobře? Lochness nemá Pejti hodinky. V lese, kde nás nikdo nenašel, sme našli místo na tarantuling. A teď v tom lese, kde je ten tarantuling a kde ležíme na tom tarantulingu, kterej má velký voka, píšeme ležíce – spíce – houpace tenhle zápis. A o kus dál, na malé střelnici, žil kdys kdes sám Velký Mocný Liman se svým stánkem a lukem a vzduchovkou. A to je (byla) doposud naše práce. Koště houpá, Pejtě šplouchá. Viděli sme ňákou hlídku, prej jich bylo dvacet a někdy i víc. A taky je tu Sosáček a Sosinka a ještě asi ňáký Sosáčci a Sosinky, co spolu sosají. A Lochness už tu neni a nemá moje hodinky. Koště zase houpá. Kousek od nás sou lanový lávky, kde taky nikdo není. Normálně, je tady děsně klíšťat a taky klíšťat a vobčas klíšťat. Normálně byste nevěřili, sme utekli vod těch klíšťat na tu senza nataženou síť. A tak tu hajáme a neni zde Koště, tak nehoupá. Jú! Byste zase nevěřili, někdo k nám přišel! Byl to Taťka a Pido, kteří nám po číslech běhali každej asi štyrykrát a kteří nám statečně několikrát trhli rekord. Měli naprosto ojedinělej způsob: 2

jeden po prověšený síti prostě běhal, druhej měl tak pavoučí nožičky, že to bylo až děsně divný. No, těch lidiček a lidiček přišlo víc. Taky sme průběžně chodili navštěvovat Limana. A bylo nebylo, tarantuling sme po nástupu a vyhodnocení uklidili a po douklidění okolního prostoru sme hupsli na nandajku a s ní na Náměstíčko kuknout se na to, co tam je (pro informaci: v rámci probíhajícího Historického víkendu byly na náměstí Republiky historické trhy a tak). Koupili jsme pár věciček a pomalu začali prchat. Verze druhá

zapsala Pejťa a Mirka Košutecká střelnice 14. června roku 2003. V sobotu ráno, přibližně v osum, sme se sešli. Náš úkol byl jednoduchý – část lidiček měla postavit tarantuling (pro rodiče a jiné neznalé: tarantuling je asi metr nad zemí napnutá vodorovná lanová síť, po které se vám vyhovujícím způsobem pohybujete od stromu ke stromu podle označení čísly) a zbývající část se měla postarat o střelnici (střelnice = luk a vzduchovka). Vypadalo to asi tak, že 70. oddíl skoro napnul cosi, co mělo připomínat tarantuling a Liman a spol. si vyndal Liman sport (tzn.jeho přenosnou prodejnu) a střelnici. Krajského kola Svojsíkova závodu se účastnilo 20 hlídek. My jsme však, bohužel, neviděli ani jednu, protože jsme čekali u tarantulingu, avšak marně.Tak ne marně. Nakonec přišli dva starší kluci a holka z Dobřan a utvořili nám novej rekord. Pak přišel třeba Smrček s dědou a několik dalších. A někdy okolo čtvrtý se vrátila poslední hlídka. Tak sme začali uklízet, douklidili okolí a pajdinkali dodomů. Z výsledků (aneb kdo vyhrál a jak na tom byli ti z Plzně): Skautky (9 hlídek) – 1. 58. oddíl Sluneční údolí Plzeň/Starý Plzenec, 2. 29. oddíl Hiawatha Plzeň Skauti (8 hlídek) – 1. 2. oddíl Bazilišci Domažlice, ...., 3. 29. oddíl Hiawatha Plzeň, 4. 57. oddíl Zelená střela Plzeň

Výlet do Americké zahrady 15. dne měsíce růží, zapsala Zuzka

Sešli sme se na nádraží asi v osum hodin a patnáct minut v sestavě Petr (byl ňákej divnej, shodli sme se, že v tom bude holka), Pavel, Jana (drsnačka 1), Lucka (drsnačka 2) já, Pejťa (jak se zdá, Mirka a Pepík jako by byli doma). Pejťulka šla koupit lístky na vláček. Ve vlaku sme se usadili hned za dveřma v takový tý chodbičce, no, vy určitě víte v jaký. Tam už se vyndali bonbonky a začalo se papat. Při tom sme „debatovali“, jestli je ve vlaku průvodčí nebo revizor. Co myslíte? No, ten pán, co tam kontroluje ty jízdenky, nám moc nepomoh a se slovy, že nás z vlaku může vyhodit, tak jako tak odešel. No, vystoupili sme z vlaku ve stanici ŠVIHOV a kráčeli k zámku, podívat se, co se tam děje. Prej jestli tam nebude drahý vlezný. HA HA stovku dospělí, PA PA hrade. Tak sme si udělali takový kolečko, ve kterým si Lucka a Jana hrály na drsňáky, no, vlastně voni si hrály furt. V tom kolečku, který nám trvalo dost dlouho, ty lepší dvakrát brodili, i když nemuseli. Pak sme dost dlouho šli a šli, až sme došli do Chudenic, ve kterých sme si to mohli dobře prohlídnout, protože sme čekali na naše drsňačky. Když dorazily, tak sme šli o dům dál, až sme dorazili ke 3

třešním, tak sme si ňáký natrhali a při cestě zkoušeli, kdo doplivne dál. Já a Jana sme vedly. Po ňáký době sme dorazili do lomu, kde sme hráli první hru. Rozdělili sme se na dvě skupiny a měli sme postavit pětimetrovou řadu z kamenů. Vyrazili sme na cestu a dorazili sme konečně do tý Americký zahrady. Tam sme narazili na názvy rostlin, třeba jako Tis červený zlatý, Buk lesní sleziníkový, Tavola kanolistá, Jeřáb muk a hlavně Douglaska tisolistá. Zahradu sme si prohlídli a museli na autobus, kterým sme dojeli do Klatov a z Klatov v jiným autobuse až do Plzně.

Náš vejletek do Pražulky

25. dne měsíce sazenic, zapsala Pejťa (byla požádána tak o 2-3 řádky :-) Sme se jednoho dne rozhodli, že zkusíme v době Bambiriád navštívit naše krásné hlavní městečko – Prahu a zkusit, co tam na nás ušili. Ráno někdy v půl osmý – ne, ve čtvrt – zazvonil zvoneček a Áňulce a Árníkovi otevřela Pejťulka, která si vzala svůj saka pak a vyrazili skrz dvůr za naším Křečkem. A tomhle složení jsme si užívali celej den.Drndili sme vláčkem rychlíčkem a cestou sme aktivně užívali Ančino tužidlo. Árný měl skvělý háro a fásnul senza náušnici. Anča si dotužidlovávala svůj novej sestřih a pouštěli sme hudbu. To bylo dobrý (Áňa měla Tatu, Křeček ploužáky, obojí naplno a Pejťa měla jedno a jedno sluchátko), každej se pohyboval v rytmu něčeho jinýho. Když sme vystoupili, stali se z nás plzeňský vidláci. Po chvíli sme s davem našli východ, ale s metrem už to bylo horší. Jako největší vidláci sme se postavili naproti hlavním schodům a blbě okolo sebe koukali. Vůbec na nás nebylo vidět, že nevíme úplně přesně, kam se vydat. Ale jak je naším zvykem, kdybychom ušli ještě čtyři kroky, zjistili bychom, že vstup do metra je od nás několik málo metrů. Zvládli sme si téměř bez problémů koupit přestupní jízdenky, označit je a nastoupit.Tak sme přestupovali, vystoupili a koupili párky v rohlíku a zase si zavidlákovali – tentokrát s mapou. Po ňákým čase sme dokonce opravdu stanuli pod schodama na Letnou. Bylo jich spousta a byli dlouhý. Pak sme kličkovali mezi bruslařema – inlajnistama a už sme vlezli bránou mezi Sosákama (pro neinformované: SOS jsou oddíly Skautské ochranné služby, prostě skoro normální ochranka, jen beze zbraní, zato se skautskou legitimací) a od organizace vyfásli volnou vstupenku a kaničku na navlékání korálků, který určitě vyhrajeme. Vyhrát se dalo ve spoustě soutěží připravenejch různejma organizacema. Tak sme to prošli a zaujalo nás velký (teda jako větší) pódium. Tam byla různá taneční i hudební vystoupení. To docela šlo. Pak hlásili něco o tom, že v 11 začne Caruso šou. Tak sme se tam přesunuli. Bylo asi 9 soutěžících, tak od čtyř do dvanácti let. Jo a byli tam asi dvá klucí. Začátek eště šel, ale teda ... Pak byla ňáká slečna, co děsně prožívala písničku od Holkiek, al zpěv nás vodrovnal. Tak sme si poslechli vyhodnocení a radši odešli. A to po nanukáči a ToiToikách i z celý pražský Bambiriády. Ale teď to teprve začalo! Prošli sme Prahu křížem krážem a několikrát (chtěně i nechtěně) došli na Staroměstský náměstí. Viděli sme asi 1 a půlkrát orloj v pohybu, ale bylo tam strašně lidiček a to asi taky proto, že tam byly ňáký vystoupení (otevírání srdce Evropy nebo tak něco). Po orloji a sezení na schodech ve stínu jsme to zapíchli u A + A sestřenky v senzační kavárně. Tam sme zjistili, že jsme pěkně připečený. Anička měla dobře ramena od baťůžku a Pejťa od baťůžku přes jedno rameno a taky kolečko od přívěšku. Tam sme si dali capučíno a zmrzlinový pohárek a dělali sme kravinky a spoustu fotek. Procházeli sme Karlák (sem a tam), obdivovali obrázky, navštívili z dálky Židovskej hřbitov, katedrálu, ... Zaujaly nás hračičky ve Sparkisu, ale nestihli jsme projít ani jedno patro a normálně, to byste nevěřili, tamější ostraha se nám smála. Děsný, že jo! My sme totiž byli úplně vysmátý a vodvázaný z poliček hejbajících se kytiček a chrochtajících prasat. No a oni byli zase 4

úplně odvázaný z toho, jak sme vodvázaný my. A zase spousta fotek. A na Václaváku sme si dali úplně báječnou a skvělou banánovou a jahodovou točenou zmrzku. Ale jedna fotka je fakt skvělá – u hotelu sedí na lavičce sochy – chlap a ženská a my sedíme u nich a oni maj botu, hodinky, sluneční brejle a děsně jim to sluší (a nám taky). Večer sme na nádraží potkali paní Kaprovou. Tentokrát sme seděli v kupíčku a nejdřív bylo ticho. Pak sme prohlíželi katalog ze Sparkisu a pustili tatu. Dopadlo to tak, že sme vystrkali hlavičky z okýnka a zpívali (hóóódně nahlas) společně s nima. No, ten pán, co seděl s námi, tam za chvíli neseděl. Když jsme dojeli do Plzně, čekal tam na Kapříky pan Rybička (kdo ste to nepobral, tak na Anču, Árnýho a jejich maminku čekal pan tatínek) s nanukama, co byli dobrý, a autíkem. Takže nám je ukrad a Pejťulka s Křečíčkem se vydaly na Bory. Šly pěšky, takže zastavovaly u každýho tabla a pozorovaly reakce řidičů. Procházka, Praha a jejich Bambiriáda jim asi nestačila, tak to vzaly ještě do Borčáku na zbytky naší Bambi. Stavěli tam týpko, byly stany a hlavně se tam potulovalo spoustu známejch lidí. No a pak nám nezbylo nic jinýho, než se doplazit domů a příště opalovací krém a jiný boty!

Uklízeli jsme Městkou radu 27. dne měsíce sazenic, zapsal Milan

Naše Městská rada Junáka (tedy vlastně Okresní rada Junáka Plzeň-město) sídlí ve starém domě na Palackého náměstí. Jak je to v domech obvyklé, občas musí nájemníci uklízet. Protože naši okresní velitelé to nedělají, musíme to dělat my chudáci ostatní. A tak byly úklidy rozděleny mezi jednotlivá střediska. Na závěr letošního května došlo i na středisko Limba, tj. na nás. Milan slíbil Limanovi (bez mučení), že se úklid zvládne v rámci běžné úterní schůzky Poštolek (27.5.). A tak jsme to taky provedli. Kolem šesté se nás sešlo šest. Ten, co to slíbil, a Poštolky bez Lukáše. Abych to neprotahoval, po nejrůznějších dohadech, kdo co bude nebo nebude dělat, jsme zametli a vytřeli zasedačku, kancelář, chodbu i schody a vysypali koše. Buďte rádi, že jste ty dohady neslyšeli. Každopádně jsme uklidili a za kancelář byli i pochváleni. A nějaké perličky? Lucka přišla v novém modelu pro horní partie, který si sama spíchla. Až na MěRJ ale zjistila, že s některými jeho částmi měla původně úplně jiné, batikovací plány. Při úklidu chodby se zjistilo, že v rohu, tam tak jako trochu mimo, cosi zavání. Někdo asi nedošel na WC. My málem taky ne. Nenašel se mezi náma nikdo, kdo by tuto závadu dokázal odstranit. Naše dvě praštěné slečny předváděly „taneční“ vystoupení, které je, samozřejmě, poctivě fotograficky zadokumentováno. Pejťa jako obvykle dostala záchvat, a tak udělala malé papírky s nápisy a ty všude rozmístila. Dlužno podotknout, že Lence, naší městské účetní, se to líbilo.

Zase na kolech

31. dne měsíce bouří, zapsala Jana (promiň Davide) Náš výlet měl bejt pro Krtky, ale jeli sme jenom já, Káťa, Kája a David. V 9.00 byl sraz před klubovnou. David přijel s Kájou. Museli sme eště k nám domů, protože David měl vyfouklý kola a roztržený kalhoty. Pak po půl hodině sme konečně vyrazili. Nejdřív sme jeli ke Carrefouru. Za Carrefourem sme odbočili vlevo a projeli lesem, no a byli sme na Valše. Jeli sme se podívat, jestli náhodou není Martin doma – nebyl. Pak sme vyšlapali kopec do Lhoty a rovnou k Anče. U Anči 5

taky nikdo nebyl. Dali sme si první svačinu a David koupil v konzumu čokoládu. Projeli sme Lhotou a přijeli na ňákou silnici. Po tej sme jeli tak 2 km a pak sme narazili na Šlovice. Za Šlovicema byly 3 cesty, ale byly zamčený vratama, a tak sme ty třetí vrata přelezli, přehodili kola, naškubali kukuřici a jeli dál. Jo a taky sme se vyfotili u slámy. Kousek za Šlovicema sme najeli na rozestavěnou dálnici. Po tý se jelo úplně skvěle, takže sme byli za chvíli ve Štěnovicích. Tam sme si dali zmrzlinu. Káťa vyklopila zmrzlinu hned před cukrárnou. Ze Štěnovic sme jeli ještě ňákou vesnicí, ale název si už nepamatuju. A pak sme přijeli do Nebílovskýho Borku a šli ke Kátě domů. Tam sme byli asi hodinu. Vyžrali sme ledničku a trochu prohrabali Káti pokoj. Potom sme se zase vrátili do Štěnovic a vyšlapali strašně velkej kopec k zatopenejm lomům. V jednom sme se vykoupali, vyfotili a jeli zpátky do Plzně. Jeli sme přes Štěnovice a pak po nějaký silnici, která byla trochu vedle než ta, po který sme ject měli. Dojeli sme do Radobyčic a pak už jenom kousek do Plzně. Trasa byla dobrá, ale je blbý, že tam nebylo víc Krtků!

Stavba tábora

21. dne měsíce růží, zapsal Milan Na devátou hodinu jsme měli sraz v Lelově na provádění populárních předtáborových „stavebních“ prací. Po velitelských autech s Lochnessem, Pepíkem, Davidem (opravdu, vrátil se až ze Španělska, aby si mohl zabudovat), Gábinou, Milanem a Mirkou přijela i jiná. Vůz rodiny Kaprovy se čtyřčlennou osádkou (táta, máma, syna a dcera), rodiče od Lucky a Zuzky (bez dcer, ty prý byly kdesi vytvářet kulturu), Michal s otcem, Kuda a Kuda (alias Petr s otcem), kteří přivezli Janu, a to bylo co do kol všechno. Vlastně ne, po určitém bloudění dorazili na kolech (tentokrát šlapacích) rodiče Lukáše a Káti (bez výletícího Lukáše a Káti). Ještě měla dorazit Pejťa. Ovšem pohrdla dopravou autem, že radši jezdí vlakem (taky ji to musí vyjít mnohem levněji), a se suverenitou sobě a svému věku vlastní vyjela z Plzně do Dobřan. Asi tam patřila, protože Stod, kam měla dojet, leží na úplně jiné trati. Takže po drobných teoriích, kudy se kam dá čím jet, nedorazila vůbec. Z obvyklých prací jsme tentokrát vypustili stavbu pece (budeme zřejmě mít od Mirky dědečka kamna na dřevo a kromě toho se nám nějak nepodařilo zajistit materiál, radši bych nerozebíral, jak a proč) a hráze (tu na Merklínce potřebovat nebudeme). Ponechali jsme si neodolatelné výkopové práce (latriny, odpadovka a vsakovačka), vysekávání trávy u potoka (toho se po dlouho neúspěšném startování křovinořezu za asistence snad i veverek z okolí úspěšně zhostil Michalovo táta) a podél cesty a jako novinku přidali přípravu kůlů na vázané stavby. Pan hajný nám v lese opuntíkoval stromy, které si můžeme vzít a my pílili (vlastně pilili) a sekyrkovali o sto šest. Pravda je, že některé označené kmeny byly tak silné, že po několika zaúpěních při jejich stěhování jsme začali cíleně vyhledávat ty co nejslabší. I tak měly svou váhu. Abych nezapomněl, náš oblíbený dřevorubec, jinak otec těch dvou výše zmíněných nepřítomných grácií, pořezal několik padlých stromů (borovic a modřínů) na špalky ke stožáru a tak, na polena a polínka. Ušetřil tím našich svalovcům řadu bezesných nocí a bezútěšných dnů. Chcete nějaké drobnosti? Třeba že si Anča při holení stožáru zařízla poříz do nohy a její práci pak musel převzít pro jistotu chirurg (pro jistotu s manželkou)? Nebo že se na výkopech latrin objevili 2 malí okukovači, zřejmě ze mlýna? Nebo že Pepík na příjezdu na „parkovišti“ prohlásil, že s tím padlým stromem nejde hnout a aby to demonstroval, vzal ho za větev, utrhl ji a hodil záda (je prostě svalovec)? Mimochodem, hnout s ním šlo a dokázal to vlastně taky sám. Nebo že hlavní náš hlavní výkopový manažer (pan K.) přijel plnit své „povinnosti“ i ve stavu polonemocném, aby si pak liboval u vsakovačky, jak hezky se kope do písčité země bez kamenů a kořenů? Nebo že Michalovo táta vysekal z příjezdové cesty „dálnici“ a my teď stejně nevíme, jestli si na ni náš dopravce troufne? A tak jsme prostě pracovali a pracovali a najednou bylo pozdní odpoledne a my měli vlastně hotovo. Naskákali jsme do svých aut a na svá kola a zamířili k domovům. Někteří rovnou, někteří oklikou přes Lisov (vrátit věci a domluvit jiné) a znovu Lelov (změřit hloubku brodu pro traktor, mimochodem, bylo to 40 cm) a pak už konečně taky... 6

Letos byla stavba nějak pohodovější než jindy. Možná jsme něco nepříjemného nedělali, ale to je i tak teď jedno. Všem zúčastněným všichni děkujeme. My, co jsme tam byli, i ti, co ne.

Tábor 2003 aneb Ve věčných lovištích dle zápisů kmenů zkompletoval Milan

Úvodem Letos se tábor konal na louce u Lelova (nedaleko Stoda). Káňata s námi strávili prvních čtrnáct dní, pro ostatní trval tábor tři týdny. Během prvních dvou týdnů v táboře sídlili tyto čtyři kmeny: Hunkpapa (červená, modrá) – Pejťa, Zuzka, Martin, Zombie (Anča), Ferda – odtud ve skutečnosti byl medicinman Sedící býk (Tatanka Yotanka) Ogalala (červená, bílá) – Lukáš, Křeček (Lucka), Jana, Pavel, Petr ml. – a odtud válečný náčelník Šílený kůň (Tašunka Witko), vítěz nad generálem Custerem a 7. kavalérií u Little Big Hornu Omaha (černá, bílá) – Méďa (Michal), Árný (Kuba), Káťa, Niki, Marek Sihasapa (černá, modrá) – Koště (Petr), Kája, Petra, Aneta Po odjezdu Káňat došlo k přeskupení do následujících tří skupin: 1. (Méďa) Michal, Árný (Kuba), Jana, Káťa 2. Lukáš, Křeček (Lucka), Petra, Pavel, Zombie (Anča) 3. Koště (Petr), Zuzka, Martin, Kája Rada starších (střídavě přítomné a zase nepřítomné členstvo) během celého tábora byla tvořena Milanem, Mirkou, Pepíkem, Lenkou, Lochnessem, Davidem a Gábinou. Všechny kmeny, skupiny i rada starších se pokusili sepsat táborové dění, které Milan zkompletoval dohromady, a to včetně pravopisných chyb – a pokud se vám jich zdá víc, než jste spáchali, tak si to zkuste, přepsat chyby bez chyb, zvlášť když ty chyby děláte leckdy schválně (aspoň doufáme).

Sobota 28.6. rada starších Vypuklo to. Kolem poledního se na různých místech v Plzni začaly objevovat postavy, které vytahovaly z úkrytů stany, kusy dřev, krabice a spoustu dalších nesmyslů, které za nějakou dobu nakládal na naši oblíbenou vypulírovanou Avii. Letos jsme těmito činnostmi zaměstnali i pány od Krtků (aby si nemysleli, že se to každý rok dělá samo). Jen slečny jely vlakem bez práce. Po naložení se všichni naskládali do nějakých aut a odjeli do Lelova u Stoda, kde na návsi věci zase z náklaďáku vyskládali, aby je mohli nandat na valník u traktoru. Ten probrodil Merklínku a za chvíli už byly věci na konečném místě určení, novém tábořišti.A začal chaos. Každý dostal nějakou práci jako stavba stanů, latrin, hangáru, kuchyňojídelnošmajchlu a pracoval (nebo to aspoň více či méně úspěšně předstíral). No a to byla celá náplň prvního dne pro vedení, Poštolky a Krtky. Jen Káňata ještě lenošila doma v Plzni.

7

Neděle 29.6. Sihasapa Tohoto krásného slunného (až moc) nedeštivého (ani trošku) a téměř bezmračného dne jsme se kupodivu probudili. Ovšem někteří (Káňata) ještě ve svých – teplých – domovech a jiní (zbytek) na našem krásném – ještě teplejším – novém tábořišti. Ty menší tedy (zatím) opustíme a budeme psát o osazenstvu o něco starším, tedy také i o těch nejlepších, nejinteligentnějších, nejpracovitějších … Poštolkách! Tedy tento zbytek osazenstva (tentokrát myslim všechny, co tu spali) vstával někdy trochu dýl, ale stejně hodně brzy ráno, protože se potřebovalo udělat eště pár drobností a vychytávek: lávka, týpka, kuchyňošmajchlojídelna, stožáry, oznamovatel, umývárky, stoly do jídelny … (a spoustu jiných potřebných věcí). Tak jsme tak jako makali a sluníčko si nás všimlo – tak taky začalo hrozně makat (pálit) a bylo nám všem ukrutný horko!!! A protože každý potřebuje dobít energii, dostali jsme po jedné oplatce nejmenované značky a šli zdárně pokračovat v některých našich pokusech. Konečně se nám povedlo postavit to prokletý Edity týpko a vrhli jsme se na další (jsou 4:00 následujícího dne a ještě nestojí …). Celkově se po svačině pokračovalo v dodělávání těch bohužel důležitejch věcí, a tak se tu nikdo nenudil. Taky myslim, že někdy touhle dobou odjela Lenka (svou červenou škodovkou!) do Plzně, kde pak vyzvedla Káňata, aby se s nima mohla zas vrátit. Po dalším náročném, úmorném a eště určitě nějakém tom pracování byl vobídek. To by člověk nevěřil, co dokáže Pejťa, když má alespoň po ruce (ešáku) maso – byl sem z toho zadělanej až za ušima (a někdy i víc). Pak se pro změnu pokračovalo v „dolaďování“ – všechno už to celkem i stálo (a fungovalo!) a pač byl vopravdu hroznej hic, tak se šlo co? Tak se šlo přeci koupat! Po tomhle osvěžení by měla bejt svačina, ale jestli byla, nevim (akorát se mi do toho furt motá ta vánočka (nebo taky bábovka), co byla k snídani a nevim proč …). Dobrá. Zůstanem u toho, že svačina určitě byla! A že já akorát zapomněl jaká (i když dobrá!). Potom nám přijeli Káňata a odjeli Honzík s Petrem a David a Pepík a Lochness a … (to by už mohlo stačit!) …„Páč se nám to ňák nepovedlo, tak zůstaneme u toho, že Anetka dopíše zbytek“ Káňata se ubytovala. Pak následovalo rozdělení do družstev. Šli jsme do lesa na dřevo, aby se mohla uvařit večeře. Když jsme přišli z lesa, byli špagetičky se sejrýčkem a s kečupíčkem a hlavně s masíčkem. Po večeři někdo nedělal nic, někdo řezal dřevo a někdo sekal. Zuzka se pokusila zapískat „V“ (jako voda na umití ešáků), ale všem to připadalo jako „L“ (a to jsme právě nevěděli, co to znamená). Pak měly přijít hry a taky že přišli. Měli jsme se otočit 5x okolo největšího špalku, pak jsme se zase točili (5krát) okolo kračího špalku a pak zase 5krát okolo nejkračího špalku. Ještě jsme měli navlíknout nitku do jehli, ale to se zrušilo, protože už byla taková tma, že na to nebylo vidět. Tak jsme prostě jenom doběhli k Lence (pro někoho to byl velký prodlém). Koště, Pavel Petr šli k odpadovce pro dárek k svátku a ostatní zůstali s hodnou Gábinkou na místě. Zjistili jsme, že dostali čokoládu. Takže jsme přáli a papali. Měla být ještě jedna hra, ale tu už jsme nehráli, protože bylo dávno po večerce, takže jsme si šli čistit zoubky a pak hned do spinkacích zařízení. Chrrrr ….. !!!

Pondělí 30.6. Hunkpapa Zbudila nás Pejťa něco kolem půl sedmý a šli jsme dělat snídani. Měli jsme chleba s medovou kejdou. Vztyčovali se vlajky. Ostatní měli lítačku a my tvrdě dřeli. Po lítačce se rozdělila práce a rozdělily si barvy a názvy ještě před prací. Ke sváče sežrali sme pankáče. Pak sme makali dál. Co teď? Teď si dáme Deli! Potom byla zeleninová polívka bez zeleniny a francouzáky. Taky sme se šli vykoupat. Pak sme zase makali. Hodně to roztahuj. My máme dost. To už je dobrý, ne? Dělali jsme TH1 (stopovačku). Byla strašně udělaná, protože nikdo nedošel správně (pozn.: jestli to není tím, že je někdo čajíček, broučci). Potom byl večerníček, večerní nástup a večerka a zuby na vodu. Pá pá Pó.

8

Úterý 1.7. Ogalala Dneska okolo 00:30 jsem se vzbudil v klepajícím týpku. Hlasy z venku jsem nejprve pokládal za bujarou oslavu, ale udýchaný Ferda mě vyvedl z omylu. Z kuchyně nám spadla plachta a roztrhala se (pozn.: vítr, který prý jinde rozhazoval květináče apod., se opřel do našich 80 metrů čtverečních a začal vytrhávat úchyty – celkem úspěšně). V mžiku jsme byli na nohou a bleskově vyklidili celou kuchyň. Zbytky této akce jsme likvidovali celej den. Ráno, jako i celý den, přerušovaně pršelo. Udělali jsme oheň v kamnech a namazali snídani. Budíček byl posunutej o cca 10 min až hodinu. Celý vodpoledne jsme stěhovali věci do hangáru a uklízeli tam Našli jsme i den starou cibuli mezi pastelkama. Změnili jsme celej systém stavby a potom to pomalu postavili jinak. Jakožto služba jsme vařili bramboračku a rizoto. Odpoledne byly hry v 2. týpku. Popisovali jsme hrdiny pohádek (vedli Teletubiesky) a taky sme eště hráli „O poklad Anežky České“ – ptali jsme se zjišťovacíma votázkama na osobnosti (Vlasta – z Dívčí války, Milan, Shakespeare, Koprfýld, ...). Hra na doplňování myší pomocí kostek byla oddechová. A nakonec nepříde Japonec, ale městečko Palermo. Který se ke konci tak ňák trošku zvrhlo. A nástup byl dosti mokrej.

Středa 2.7. Omaha Byli jsme probuzeni jako vždy tj. 7:30 hod. (kromě některých aktivistů, co vstali již dříve) a vylezli jsme z teepee a stanů značně rozespalí, nepříjemní a se zamračenou tváří, ostatně jako každé ráno. Rozcvičku jsme si dali s Pejťuškou, což bylo probuzení opravdu vítané, a pak už šupky hupky do umývárky, něco dobré snídaně – říkali tomu sladký rohlík, připomínalo to však cosi jiného, ale baštit se to dalo a dokonce byly sháňky po přídavcích. Pak již v plném převlékání zaslechli jsme pronikavé (-.), v raních paprscích prosvícenou píšťalkou. Den nám vedla „Lenička“, řekla něco na úvod, vybila si trochu zlosti na špalku a hurá na lítačky: (mezitím, aniž by jste si toho v zápisu všimli, ale je to tak, odjel Milánek se Swárným k doktůrečkovi kvůli bolavé nožičce) no to jsme ale odbočili, tudíž se vraťme k oblíbené části dne: Při lítačkách se zase projevila některá místní prasátka (tato prasátka si přáli zůstat v anonymitě, pokud chcete vědět proč, zeptejte se např. Áňulinky, jedné z nich! Hupky dupky do pracovního a šlo se něco dělat: někdo byl vyslán na dřevo, někdo uklízel přítulný svinčík kolem celého tábora, někdo stavěl tee-pee (stálo, už zase ne), někdo třeba nedělal nic, ale však i nicnedělání může být velmi náročné a to nejen fyzicky „!?.,:;“ Tak jsme dospěli ke svačině: Mix: něco pekařského umění (chleba) s mixnutejma kravkama (Májka), kus zelené přírodniny pro každého (sal. okurka). Před obědem jsme stihli hrát takovou „hótó“ hru: území, 4 rohy, šátky -> od nich určené vzdálenosti, takoví kartičky: zelený, těch bylo 118, žlutý, těch bylo taky 1-18, fiblajový taky 1-18 a červený, no, věřte mi, já nekecam, bylo jich ? Kolik .... ? No správně, pouze 1-18. Kdo měl 4 kartičky nestejných barev a co nejvyšších čísel, byl na tom velmi dobře, pak jsme ňák všichni doběhli a byl oběd: já vím, že z toho jídla nikdy nic nemáte, však tentokráte to rozepíši.,! Začneme karbanátkem, pak přejdeme v postupu a lhghodienách na brambohg a skončíme u nepojmenované polévky: Doufám, že jste si opsali recept. Po obědě byl polední klid a z toho vyplývám že se všichni flákali, ale před tím než se začali flákat, si každý umyl ešůs a dal ho do jídelny, protože k svačině byl puding. Po opoledním klidu byl pískanej nástup a hrála se TH2, která spočívala v tom, že po louce bylo rozházeno nad 150 kartiček, každá měla číslo a písmeno a úkolem bylo ty písmena poskládat podle těch čísel do zprávy. Po 2hodinovém skládání textu se už některým podařilo vyluštit zprávu, ta zpráva byla ale úkol, a tak se ten úkol šel plnit. Když ho všichni splnili, tak byla svačina (byl zmiňovaný puding s piškotama a rozinkama). Po sváče se vyhlásila nová soutěž, každý kmen měl nasbírat co nejvíc kartiček z TH2 a 9

na způsob scrabble se z nich měli poskládat slova. Po této soutěži následovala výchova (plnění I. a II. stupně, stezka vlčat, cestička světlušek). Po tomto oddychovém programu byla večeře (ňáký sladký buchty, chleba s nutelou a marmeládou). Po této večeři byl nástup v indiánských krojích a po nástupu se vičistili zoubky a šlo se hajat.

Čtvrtek 3.7. Sihasapa Dnes ráno jsem měla službu spolu s Anetou, Petrem a Kájou, proto jsme naštěstí nemuseli na rozcvičku. K snídani byl chleba s medem, od kterého tu pak bylo vše upatlané, ale nebylo nouze o lidi, kteří by se „obětovali“). Po snídani byla soutěž kmenů nazvaná Ohnivzdorné polínko. Všichni to nakonec nějak seškvařili a následovala TH3, v které jsme měli za úkol vyrobit panenku z přírodního materiálu a 2. část byla zápas na římse (poražený strom). Pak byl oběd, po kterém začalo asi 5 lidí držet bobříka mlčení. Nevydržel nikdo ☺. Pak jsme umyli nádobí a byla kmenová soutěž zdravověda (napočtvrté konečně vyšla). Když skončila zdravověda, tak se hned šlo svačit a všem to moc chutnalo. Když se dojedlo, tak šla většina lidí si sednout k římse a pokračovalo se v bojích a byli z toho sázky, kdy vyhraje. Eště než se stačilo dohrát, tak byl nástup. Většina lidí šla do lesa řezat stromi a vysekávat keře, stromky a bodláky z cesty v lese, kde projíždí auta. Pak jsme Já, Martin a Ančí odešly od práce a šly jsme se rozloučit s Luckou a Zuskou, přišla od práce za nimi i Pejťa. Když jsme se rozloučily, šly jsme na chvíli spátky do lesa. Pak tam odsať všichni odešly a vyráběly ohniště a sekaly dříví. Pak si Pejťa vzala spět na brygádu do lesa mě, Petra, Lukáše, Michala, Martina a Ančí, aby se stihla odstranit nedodělaná práce. Když jsme se vrátily, tak už oheň hořel, tak jsme tam doběhli a šly jsme si opékat buřty. Pak se nás vedení snažilo dostat na večerní nástup, ale mi nešly. Nakonec jsme šly a převlékly jsme se do indiánských krojů. Při nástupu Milan rozdával indiánské přívěšky na krk jen těm, kdo překročil bodovou hranici 20 bodů, byli to Petr, Aneta, Lukáš, Marek a já. Pak naše skupina sundavala vlajku a byl ukončen nástup. Pak si šly všichni čistit zuby. Kvůly nám všem byla posunutá večerka o půl hodiny a šlo se spát. Já jsem usnul mezi prvníma, protože jsem měl hlídku.

Pátek 4.7. Hunkpapa Dneska sme měli službu a to znamenalo stávat o hodinu dřív. Udělali sme snídani a už se pískal budíček. Jana a Pavel budou mít ňákou neobvyklou rozcvičku s brčkama. Služba se také zůčastnila. Po ránu nasávat vodu do pusy, to je smrt. Ale všichni sme přežili. Pak se celé dopoledne dodělávali nám potřebné věci (hřiště, lesbal, volejbal, ...) a mezitím se tam někde vecpala sváča (chleba s vajíčky). K obídku byla květáková polívčička (guláš) a k druhýmu jídlu bylo „a la naše těstovinová lepivá hmota“, která se nabýrala strašně a co se zbytkem. Přece sněhuláka (těstovináka), ale pořád sou zbytky, tak se odeberem do lesa, sundáme svršky a de se na bitvu. Bohužel, já sem pro ně asi dobrej terč, tak mám ve vlasech dredy. Příjemné odreagování, fakt! Předáváme službičku a je čas na další téháčko „přiblížení“: TH4. To se nám vcelku vydařilo, ale body ještě nevíme. Večer je tak ňák lehčeji, příprava scének není tolik obtížná. A tak naše skupina, ehm, kmen pinká přes síť míče, zatímco Omaha a Sihasapa se paří ve stanech a prokrvujou mozkový buňky. Nástup je jako obvykle a nic se nemění. Všechno po svém, a tak dem zase do stanu spát, a tak budu mít zase hlídku a tak dál, ...

10

Sobota 5.7. Ogalala Dneska ráno jsme toho z rozcvičky moc neměli, protože sme složili a mazali nutelu. Káva se nám moc nepovedla, protože jsme ji rozředili v 25 litrech vody místo 9 litrů. Jinak ráno se rozdělili práce, Jana řídí stavbu ohně a Poštolky dělají lavičky k táboráku a Krtci Anča, Jana, Káťa a Martin měli zapálit oheň. Milan dostal novou sesli. Na ohni se zpěvem (bez kytary) nebylo nej, ale nakonec sme to ňák odzpívali. Některé scénky, které jsme zhlédli, byli fajn. Ale teď už zpátky k programu na celej den. Po snídani se rozděli práce a za chvíli byli sváča – zelenej tvaroh. Ten sme si hned navzájem namatlali do hlavy – teda jenom Koště, Michal, Jana, Káťa a Anča. A pak sme zase dělali dřevo na oheň. Jinak dneska byla i TH5. Pepík nás zasvětil do tajů bylin. A hra bude probíht celej den až do pondělí ráno. Úkolem je vyrobit si herbář a v pondělí bude ještě zkouška, jestli všechny kytky poznáme.

Neděle 6.7. Omaha Budíček byl v 8.00 h, nebyla ani rozcvička ani lítačka. Méďánek ohřál zuby na vodu a udělal k snídani chlebíka se sejrýkem. Čekala na nás TH6 – vodu, vodu – výroba 2 luků a min 10 šípů / víc. A tak jsme se rozběhli do ulic lesů, abychom nalezli, co hledati jsme začali. Při výrobě s ní spojenou v kmeni ticho muselo vládnout a bobřík žízně stěžoval jejich snažení. Vše mělo býti hotovo v první tón písmena „ . - - - „ jako nejpozdější čas. Všici stihli, co přece vzít si museli, však ticho záhy vyprchalo z nádechů kmenů. K obědu byl řízek a brambor, bylo to hodně dobrý, ale stala se strašná věc. Mirka si na sebe omylem stříkla olej a hrozně jí to muselo bolet. Odpoledne se měli mýt (Marek, Ferda, Petr ml.). Museli si napustit vodu z potoka, což nebylo zrovna nejtěžší, ale taky poká... Když se umili, převlíkli do totálně čistýho oblečení a pak už jenom Pepíčkovo závod, kde se 2 lidi spojili: každej 1 nohu a 1 ruku, svázanou k sobě šátkem a takhle jsme šli závod. Ještě před večeří jsme hráli ringo a fotbal. Potom nás David učil indiánský tanec. K večeři byli zelený chleby s vajíčkem a zeleninou. Po nástupu jsme náš tanec ukázali, že to umíme.

Pondělí 7.7. Sihasapa Rozcvičku měli Michal s Niki (dnes se víjímečně neběhalo). Služba udělala vánočku (moc, moc, moc, moc, moc, moc ....... dobrá), kterou jsme si mohli namazat máslíčkem. Ještě mělo být kakáo, ale to se jaksi taksi nepřivezlo (pozn.: a dodnes se netuší, kde skončilo). Takže byl jako obvikle čaj. Všichni ještě snídali, když přišel Milan a oznámil nám, že bude nástup asi tak za 1 min. Byl nástup a po nástupu lítačka. Pak jsme pracovali, někdo řezal, někdo sekal a někdo si hrál na dřevorubce. Služba udělala vajíčínkovou pomazánečku na chlebíčínku. 11

Řekli nám o TH7 a to bylo uvařit oběd ze 3 vepřovejch a 3 kuřecích řízků, 2 vajec, z hladké mouky, z pálivé papryky, která nebyla vůbec pálivá, z mrkve, z brambor a z různeho koření. Oběd jsme měli dělat na vlastnoručně udělaných ohniští. Začlo se smažit, vařit, loupat, strouhat, krájet a někteří i flambovali a pak jsme konečně jedli. Sami jsme měli málo a ještě jsme museli dávat vedoucím ochutnat. Měli jsme mít herbář z 10 rostinama, tak většina lidí ještě dodělávala. Potom, po velmi dobrém (eště aby ne, když sme si to vařili sami) obědě následovalo už ne tak dobré mytí „ešusů“ (je to v uvozovkách, protože to nebyly ani tak ešusy jako jeden velkej uhel). Někdo to dřel, až mu z ešusu skoro nic nezbylo, jiný to nejdřív vyvařil a pak to dřel ještě víc, ale ve výsledku to kuchtění žádný ešák nijak moc nepoznamenalo (jsou případy, kdy byl po tomto umytí čistčí než za celý tábor). Následovala svačina: rohlík se sejrovou pomazánkou – a po ní byla stopovačka. Ale nebyla to obyčejná stopovačka, byla to speciální stopovačka. Vlastně se chodilo od papírku k papírku a plnily se úkoly jako: měření, odhad váhy, počítání kmenů stromů ... Jenomže tahle stopovačka nás dokonale vypekla už při druhym dopise, když jsme tam byli a on tam nebyl. Tak se potom po drobných organizačních úpravách muselo začít znova. Jinak zbytek byl už v pohodě, až na to, že nás vedení čekalo tak trochu dřív ... Tak poté, co jsme dorazili, jsme si zblajzli rizoto a asi po 22.00 hodině byl nástup. No a pak sme si vyčistili takový ty kousáky, popřáli Mirce s Davidem a šlo se chrnět (jsou i tací, kteří namísto vytouženého spánku myli i cizí ešáky, ale to je jen drobná výjimka).

Úterý 8.7. a středa 9.7. (Káňata) 1. den (Aneta, Niki a Ferda) Vyšli jsme asi tak v 10.00 h. Šli jsme k mlýnu a pak jsme šli loukou a zase loukou. Taky jsme šli lesem, až jsme došli ke kládám, kam vedla včerejší stopovačka. U klád jsme potkali Krtky. Ještě chvíli jsme šli lesem a pak jsme si sedli a papali jablíčko a bumbali čajíček. Náhle jsme došli k rozcestí a dohadovali jsme se, kudy pudem. Nakonec jsme se dohodly, že půjdeme do leva. Šli jsme, šli, šli a pořád jenom šli, až jsme došli na takový pěkný místečko, kde byl stoleček s lavičkama a ohniště. Uvařili jsme si čínský polívčičky. Pak nám přišla návšteva, byli to taky ňáký skauti, sice nevim, jakej jsou oddíl, ale vim, že jsou z Prahy a táboří u Chotěšova. Zvedli jsme se a zase jsme šli. Šli jsme do kopečka, až jsme došli na Křížový vrch. Kluci hned objevili sklad nábojnic. Petr okamžite šel dovnitř a prohlásil, že by v ňom nechtěl ani dočasně bydlet. Šli jsme dál okolo nějaké zříceniny a pak zase dál po lesní cestě, až jsme došli na takový pěkný místo, kde jsme si sedli a čekali. Po chvíli Pepík prohlásil, že musíme zase jít. Po tak 400 m si Anetka vzpoměla, že si na naší „zastávce“ zapoměla buzolu. A tak se pro ni s Pepíkem museli vrátit. Já (Niki), Petr, Marek a Ferda jsme tam museli počkat. Kluci se tam zatím jako obvykle pohádali. Záchrana byla, že se Pepík s Anetkou zatím vrátili. Potom jsme sli lesem, chtěli se utábořit, ale museli jsme jít pro vodu. A když jsme ta došli, tak já a Petr jsme hledali konzum. Pak jsme dohledali a šli jsme pro vodu. Tam nám dali vodu, ale chtěli nám ji dát se šťávou a taky nám d citronovou limonadu. A pak jsme šli dál klesu, a když jsme vesli do lesa, tak bylo hodne ……. Tak jsme se zastavili a pak jsme šli hledat, kde přespím. Pak jsme to našli a začali stavět. Až jsme to postavili, tak jsme měli sváču. Po sváče šli kluci rozdělat oheň a mi jsmesi povída. A pak jsme šli večeřet. Měli jsmbuřty. A když jme snědli buřty, tajsme si

12

povídali a čekali, až vihasne oheň. Oheň jsme uhasili. A pak jsme šli spát. A zůstal tam Petr s Markem a Pepíkem. Ty si tam povídali. První přišel Marek. Ten zlech a skospal. Pak přiše Petr. S tim jsme si povídali. A přišel Pepík. Ten si povídal s Petrem. A pak jsme šli uplně všichni spat. 2. den (Petr ml.) Vstali jsme z pod plachty a hned jsme se rozmysleli, kudy dál. Nakonec jsme vyrazili. Povídali jsme si s Pepíkem a cesta šla rychle. Prošli jsme tři zapadákovy a ve třetím jsme uspořádali hru. Každý dostal jeden knoflík a šel ho vyměnit za různé sladkosti. Pak jsme došli ke krámku a vrhli se na něj. Když jsme se najedli sladkostí, šli jsme do tábora okolo toho spadlého dubu. Vzali jsme to vlastně skratkou. Přišli jsme do tábora a eště tu nikdo nebyl. Když přišli Krtci a Poštolky, dohrávali jsme TH7. Vylezli jsme na strom a museli tam zůstat 23 minut. Ani o minutu víc ani míň. Pak jsme se do nástupu už tak různě poflakovali a skončili den. (Krtci) 1. den Ráno – Vlastně celý ráno sme balili věci s sebou. David nám vyhodil půlku věcí. Na cestu sme vyrazili asi tak v půl dvanáctý (pozn.: dle informací až poté, co Hurvínek ztratil trpělivost a milé Krtky z tábora prostě vyhnal). Odpoledne – První zastávka měla bejt v Roupově na zřícenině. Šli jsme přes Maškrov chvíli po zelený a do Soběkur. Ze Soběkur lesem do roupova, kde sme si prohlídli a vyfotili. Cestou sme taky měli spoustu a spousty třešní. V Soběkurech sme eště měli melouna před konzumem. Viděli sme srnku, což vlastně byl mustang, ale byla to koza. A Kája na to po čase taky přišel. Dali sme si schovku v kukuřici, dělali sme voštěpy a běhali závody v řádku s kukuřicí mezi nohama (Pavel je zelenej mezi nohama). Z Roupova přes Bolkov a Ptenín ke Kacerenskýmu dubu, kde měl bejt rybník, ale žádnej tam nebyl, byla tam jenom tráva a bahno. Káťa radostně zachrochtala. Kus od louky (rybníka) byla štěrkovna, kde sme si rozdělali oheň, udělali čaj od hodných lidí a dali si večeři. A pak sme usnuli. A celou noc sme spali s pylinama. 2. den Ráno – Vstávali sme v půl desátý, akorát Pavel vstával v pět. Potkali sme Poštolky. Zahladili ohniště a šli dál. Hrozně dlouhou dobu sme měli přestávku na třešně. V Kloušově sme objevili pramen vodky přímo ze silnice. V Merklíně sme si koupili koláč a pohledy a vybrali tu nejrychlejší cestu zpátky. Po večeři sme hráli TH7. Bahno. Vybrali sme si stromy a 23 minut na nich museli bejt. Vedení nás štípalo kopřivama. Nejdřív se vrátili Omahové. Fotili sme se – u klád, v kukuřici, na posedu u Roupova, před konzumem, na Roupově, u dubu, před konzumem v Merklíně. (Poštolky) (Pejťa) Něco po dvanáctý – Jezírko (žulový). Sice nevíme, v kolik sme vyrazili, ale šli sme kolem posedu jako včera a máme za sebou kukuřici, ptačky, ostružiny, ostružiny, záchod, ptačky, maliny, maliny, maliny a teď už i jabko (a teď i papriku). V Lišině sme potkali autobus. Pojeďte se mnou, ale my jeli spolu. Kolem žabiňáčku a autováhy přes lesíček až sem k tomu krásnýmu jezírku. Maj tady nádherný lekníny, takový růžovo bílý. A ty krásný skály, písky, vodička, kytičky … Tady – 12.26 – vyfotili sme ty lekníny, za kterejma na klacku sedí pták. Je to tady moc moc fajn, nesmí se tu tábořit a my dem dál, páč Výtůň čeká !! Něco = 14.17 – u závory u domečku u Výtůně. Šli sme cestou necestou a dokonce sme potkali i první táborový bobrůvky. A děsně moc malin. Ve Výtůni mají krásnýho koníka a báječný mravenečky, který zrovna krmíme. Obídkujeme rohlíky s pomazánkovým máslem neochuceným. Jú, ten mraveneček teď ten rohlík táhne. Sedíme a Koště leží na stolečku, okolo kterýho sou ze 2 stran židličky a nad tim áčková stříška. Taková větší 13

ptačí budka. Teď si pudem pro vodičku, páč sme dopili čajocha. A zkusíme si pučit oře a dojet na něm do tábora. Nevíte, co je DuPont? Výtůň sou doly na kamenný uhlí. Domečky sou tu 2. A mají i kozu (takovou hnědou), včelky, slepice, pejsky, štěňátka. Ten domeček je pěknej. Takovej stylovej. Pořád oběvujem nový zvířátka. A kus vedle je Toi-Toi. Sme zjistili, že na H. H. je to 2,5, udělali fotku: My na kládách a posvačili báječný borůvčičky! 16.01 – u hájovny. Sem se vracela pro papírek a tužtičku zanechanou na minulé čůrací a bumbací přestávce. Stojíme u hájovny (poprvé používáme buzolu. Sice jí nepotřebujem, ale Míša nám nevěří), je hezká, ale asi sme minuli Holubí Hlavy a asi nemá cenu se vracet zpátky. Modrá tam byla psaná, ale nevedla tam. Lukáš nás chce vyfotit, ale Koště se cuká. Normálka. Fotka (ale s otočenym smetákem) – kranina – zátiší. Po ňáký době chůze na Lacembok sme se ocitli na – teda u rozcestníku. Rozcestník se menoval Holubí Hlava. Takže sme tam vlastně byli. Mělo to nadmořskou vejšku 400 m. Od tohoto zjištění sme se nenechali zvyklat k výstupu na Lacembok, přestože to bylo do poměrně příkrýho kopce. Lezli sme do toho převýšení hezkou krajinou, až cesta žlutě značená uhejbala doprava, takže dolů, po takový tenoulinký téměř nerozpoznatelný cestičce. Ta nás hodila zase o několik metrů dolů. Rozcestník ukazoval 410 m na nepatrných troskách Lacembok. A též zde psali, že nepatrné trosky nalezají se 100 m odtud po žlutý značce, náročný výstup a sestup. Tak sme počali náročně vystupovat. Nahoře tam, kam my sme došli, byli trosky o něco méně neviditelné než ty dole. Byla to díra (asi 4,5 metru), jenž hladomornou jsme nazvali a po té do ní zahučeli. Též zde malá díra byla (průměr 40 cm), taký tunýlek. Vydrápali sme se zase ven (teda až po vyfotografování zahučení), posezbírali našich dvaapadesát švestek. Teď nastává jeden z osudových okamžiků. Protože Pejťa nechtěla ztratit Lukášovo malou černou propisku, dala ji do Lukynovo obalu na jinejch foťák, než kterej tam byl. Slezli sme dol po cestičce a zahli k mozná koupatelné vodní hladině, kterou sme v tomhle vedru fakt potřebovali. Byl to báječnej chovňák, takovej nekoupatelnej. Měl to bejt eště jeden, ale vzhledem k tomu, že nad nim nebyl a musel bejt pod nim, byl by na tom podobně. Udělali sme asi dvaapadesátou záhodovací přestávku a dali se rostoucím pivem a chlebem a pak sem, přemejšleli, že se opijem opiem. Pak sme přešli most a dali se na cestičku tam. Doleva. Docapkali sme až do Krchleb, našli kapličku, odhodili ranečky a kec si tam Košťátko. Zblitek šel vysockovat vodu a nanuky. V hospodě asi právě otevřeli (bylo 18.00), ale koupili sme jen brambůrky a Fidorku. Mrazák asi pani nemela. Krám vedle zavíral ve čtyři, takže smůlička. Naproti sme vysockli vodu a šli zpátky ke kapličce. Tam už byl Lochness, kterej vystupoval z Milanovo auta, a Milan, kterej Milanovo autem odjížděl. Sedli sme si a chteli napísat další kus zápisu. A hle – propiska nejni! Tak šel Lukáš vysockat novou. Vedle do domečku. Takže teď máme novou bílou propisku. Pak nás napadlo, že ty buřty by snesli kečák. Pak sme uznali, že třeba taky hořčice. Tak sme demokraticky odhasovali (všichni s právem veta), že to bude pukeč. Pohled na nás byl asi takovej, že Lukáš (překvapivě) s Koštětem zacinkli na protější domek. A vysledek? Na první pokus máme skoro plnou Olma flašku 850 g. Složení: voda, rajčatový protlak, cukr, ocet, modifikované škroby E1422 a E1412, sůl, kořenící přísada (výtažky koření). Zloženie: voda, paradajkový pretlak, cukor, ocot, modifikované škroby E1422 a E1412, soľ, koreniaca prísada (výťažky korenia). Tak sme to vzali a popošli. A to k domečku, kde byla cedule Prima a Krchlebské koláče, ale měli od pěti, ale ptali sme se toho pána, co dělal něco v domečku, a on řek, že nám eště něco dá. Tak se tam Lukáš a Méďa sockli a za chvíli přinesli 2 koláče a 5 nanuků Míšů. Deme dál a v další vesnici Bukové nás napadlo, co zkusit hořčici. V posledním domečku na levo nám dali to, co sme chtěli a ještě přání dobré chuti. Dál to šlo po zpevněnější polní lesní cestě. Z tý máme kukuřici a jablička a brambory. Tam, kde cesta začínala točit levotočivou, bylo týpko a několikero barevnejch stanů podsadových. Týpko bylo trochu nedobré (válelo se po zemi a mělo natrhlou chlopeň). Dál po lesní žlutý až na rozcestí. Cestou sme potkali asi ne moc český členy jinýho tábora. U rozcestníku byl dopis. „Byla jsem tu. Dana“, tak sme připsali: „Já sem tu byl taky. Michal.“ Sme šli doprava na protrhlou hráz. Pak sme suchou nohou přelezli dvě díry protržený hráze a za betonovou hrází byl ten dub (Kačerenskej), u kterýho sme udělali fotkuu doubku starýho asi 400 let. Taky tam stál 5000 kg červenej jeřáb. 14

Sme šli dál, zatočili doleva a po chvíli do kopce doprava.Tam sme se vedle školky dřepli, sehnali báječný židličky, stoleček a opejkali špek & čky, to pole, kolem kterýho sme šli, ňamký hamky koláčky, socky (kečák a hotici), gulášovku a zahrabali brambůrky. Hajli sme, koukali na letadýlka a hvězdičky a stromečky aaa chrrrr. V noci sme sjížděli z kopečka dolů, pak nás ňáký velký neodšoupnutelný něco, co sme odšoupli, chtělo vzbudit. Tak sme kolem devátý vstali, zažhavili, poblívkovali (toxicky), jabkovali a K+L gogo do tábora pro vodu. 6 litrů, většina šťáva. Při jejich návratu dotrhal Méďa maliny, přišli kluci od Pionýrů z Prahy a rybíz a pak se něco stalo. Přišla část Krtků, že spali asi 50 m vedle. Ty odešli, přišli další, … až přišel David a my pak zhladili ohniště, uklidili a šli do Kloušova. Ten byl krásnej. Deme dál. Pak sme docapkali až do posledního bodu – Merklína. Zkoupili sme půl krámu a chtěli hledat koupaliště. Začalo pršet a my viděli hezkýho dřevěnýho ptáka, … a zámek – obecňák. A včera sme v Bukový potkali obecňák, kterej byl v budově s hospodou. Dál sme se zeptali u benzínky, kde je rybník. Teď sedíme u rybníka (je docela velkej) a máme nad sebou domeček z velkýho igelitu. Snědli sme spoustu věcí a střídavě prší. Tak mi asi dem, páč furt něco maj. Gogo! Zapomněla sem, že Kloušov byl těžiště zlata. (výměna spisovatele - Michal) Pak se šlo z Merklína do Zemětic, ale protože silnice je tvrdá a chodí po ní Krtci, zkusili jsme jít po cestě. Ta vedla kolem prasečáku a pak nějakejch naprosto příšernejch a neekologickejch barabizen, kde byl jeden hrozně nepříjemnej chlápek – rybář, kterej se tvářil, že mu to patří. Jo! A když sme se ho zeptali na cestu, poslal nás úplně blbě! Jenomže my sme machři, a tak sme po troše bloudění konečně dorazili do těch Zemětic. Tady koukalo to vodporný žlutý auto, co prodává zmrzliny, až sme si museli koupit asi 0,5 l vaničku vanilkový zmrzky. Pak sme tam eště doplnili zásoby pitné vody a dozvěděli se ledacos o tý vesnici a okolí (prej je tam skvělej koupák, diskotéky a konzum má krátkou otvírací dobu) a během toho nám Pejťa málem usnula (nedivim se jí). Odsud sme šli raději už po silnici do Čelákov. Tady chcíp pes, tak se dala akorát malá pauza u kukuřičnýho pole, kde stejně žádná kukuřice nerostla. A tak sme se aspoň napili a vyrazili dál, směr Líšina. A tak sme šli a šli a házeli po sobě schnilý jabka a šli a šli a teď mě napadlo, že sem zapomněl napsat, že v Zeměticích sme eště zdlábli vokurku, a šli a šli a málem pošli, až došli do tý Lýšiný. No a vocaď už to byl do tábora kousíček, tak sme si preventivně dali eště pauzu. Vo tý pauze Lukáš vymyslel, že si z trávy uděláme vysílačky a budeme si volat. Samozřejmě, že se to nemohlo obejít bez krycích jmen, takže vznikli: Nessí, Ebola, Slintavka, Lepra a Paralen. A protože to byla hrozná prča, vydrželo nám to až do tábora (překazil to až nepřátelský nálet na latríny). A to sme už vlastně něco kolem 19.00 byli f táboře a to už se nepíše, tak je to snad všechno.

Čtvrtek 10.7. Omaha Ráno jsme se vzbudili jako dycky v půl sedmý na službičku. Zatím co rozcvičku s papírkama ved Kája, tak mi jako služba jsme mazali rohlíky s nutelou a někdy i s máslem. Po snídani a vyčištění zubů byl nástup. Vlajku nandavali Ogalalové. Dopolední program byla indiánská olympiáda. Bylo v ní několik disciplín – například: 1. Hod lakroskou na cíl (jeden), 2. Co nejvíc přihrávek lakroskou (dvojice), 3. Přihrávky v běhu (na čas – dvojice), 4. Střílení ze vzduchovky (3 pokusy + 1 zkušební, jeden), 5. Střelba lukem do dálky (3 pokusy, jeden), 6. Střelba lukem na přesnost do špalku (3 15

pokusy, jeden), 7. Hod kamenem – kdo dál (3 pokusy, jeden), 8. Lasování – lov divokého mustanga (trefování lasem na kůl, na čas, jeden), 9. Lasování – namotávání lana na kůl ze vzdálenosti nataženýho lana (na čas, jeden), 10. Laso – každej měl za pasem šátek a v ruce lano a s napnutym lanem se snažil vytáhnout mu šátek (na čas, dvojice). Mezitim byla svačina – chleba se salámem a k tomu rajče. Oběd připravoval Lukáš s Gábinou – byla to rajská s těstovinama (to je Lukášovo specialita). Polívku dělala Káťa s Nikolou. Po dobrym obědě nás čekala velká kopa nádobí. Bylo to strašný. Pepík zpískal nástup, aby jsme se rozcvičili na táborovku. Byly to šifry, od nás ze služby tam šel jenom Michal, protože ostatní myli nádobí. Po skončení mytí nádobí bylo TH8 – něco jako orientační běh. Běhali jsme po kmenech od azimutu k azimutu a zapisovali a měřili na buzole. Na konci byl dopis se šiframa a že jeden má jít hledat ňákou vesnici a tam nikdo nevěděl, co se stane. Ostatní šli do tábora, kde začli luštit šifry. Za čas se zapískalo J jako jídlo – bramborová kaše + sekaná. Po večeři jsme ještě dodělávali šifry, pak byl nástup a z vyčištěnýma zubama jsme šli spát. V noci nás vzbudil David, že bude noční hra. V tu chvíli tu ještě nebyli ty z tý vesnice. Pomalu už nám docházelo, že je půjdem hledat. Tak jsme šli.

Pátek 11.7. Sihasapa Ráno jsme vstávali v 6:30. Dělal jsme snídani, která byla složena z chlebů s máslem a medem a čajem. Pak byla TH9. Měli jsme udělat lávku přes řeku. Všichni ji udělali, ale nebyly moc stabilní. 2. část TH9 bylo připravit pohřební rituály. Mezitím jsme dělali svačinu, ke které byli úžasné rohlíky se žlutou tvarohovou pomazánkou. Mezi tím jsme hráli TH9 až do oběda, ke kterému byl guláš. Při odpoledním klidu jsme vyráběly talismany pro obřad. Poté, co skončil polední klid, tak se měly hrát samé sportovní turnaje, nakonec se nehrálo nic, protože bylo šílené horko. Asi tak za dvě hodin bylo počasí lepší a byl turnaj v ryngo. Ti, co nehrály ryngo, tak si hrály lezbal. Pak byla velmi opožděná večeře a byla chvilka volna a až se všichni najedly, tak bylo pokračování táborové hry a všechny kmeny postupně předváděly své rituály pro obřad. Po skončení byl nástup a po té se čistily zuby a šlo spát.

Sobota 12.7. Hunkpapa Měli jsme službu, a proto sme stávaly o hodinu dřív. Nakrájeli sme bábovku a udělali kakao. Trochu sme to s tim kakaem přehnali, ale stejně se to zkonzumovalo. Na nástupu jsem byla já, ale nic zajímavýho se nedělo. Protože večer byl táborák, dopoledne sme stahovali chrastí na vyplnění. Ke sváče sme měli jogurt a rohlíčky. Odpoledne na nás čekala závěrečná stopovačka. A tak sme se s rozestupy po kmenech vydali hledat Hiawathu. Nejdřív sme se vydali k remízku se zlomenou borovicí a pak ke střelnici, ale po cestě k střelnici sme našli dopis (na cestě), kterej měl bejt u tý střelnice. Tak sme ho dali ke střelnici a dali ho tam. Další cesta měla bejt do Stoda a ze Stoda podle azimutů k hájovně, ale podle našich přepočtů byla hájovna necelej kilík odsud. A tak sme šli k hájovně, ale značku na dopis sme přehlídli. A tak po cestě do Stoda. Kdyby nebili náhody, tak sme asi v … Šli sme a najednou před náma dopis. Tam sme se dočetli, že musíme jít podle kolíků z písmenama. Vzniklo heslo a pak jen zbejvalo v okolí 300 m najít Hiawathu (Pepíka). Vyprávěl nám příběh jakoby indiánský pohádky s českými postavami. 1. Bylo sedum havraních bratrů (upléct věneček z kopřiv, průměr 20 cm a nepromluvit). 2. Slepička a kohoutek (přinést pitnou vodu). 3. 12 měsíčků (10 lesních plodů). Zmákli sme to a do tábora přišli jako druhý. Večer byl táborák a scénky a někteří lidi slibovali. Taky bylo vyhodnocení táborovky. První byly Ogalalové (Lukáš, Pavel, Jana, Lucka, Petr ml.). Pak se šlo spát a hlídat. 16

Neděle 13.7. Ogalala – Pavel Dneska odjížděli malý, teda Káňata. Bylo, jako každou neděli, velký mytí a flákárna (volnej program (nebo něco takovýho)). Teda tak to čet někdo na nástupu, asi vedoucí dne. Asi určitě. Kdo to byl, to už si nepamatuju (samozřejmě). No a někdy, myslim, že to bylo mězi vobědem a večeří, nám nám Mirka řekla, jak to bude ten třetí tejden. Když nám to Mirka všechno vylíčila, tak sme zistili, že to bude úplnej HUKOT !

Pondělí 14.7. Petrovo skupina Po brzkém budíčku v 8:00 a skvělé rozcvičce, což připravili Jana s Káťou, byla výborná snídaně, chleb marmelády, zuby na vodu byly připraveny včas. Poránu se rychle dohrávalo woodoo: takový ty moc moc barevný medvědi. Následovala trysková svačina a od 11:00 hledání dopisu na novou hru zvanou Indicie: měli jsme obcházet místa od sebe vzdálená s nápovědami slov a složit tajné heslo, které mělo být poté předneseno v cukrárně ve Stodě a dostat sladkou odměnu, takže to bylo vlastně tak. Lukáš měl celou skupinu a tedy směl vstoupit do Lelova, ale neznal správné heslo, které mu však poradil Michal, aniž by však on sám družinu měl, a heslo správné nebylo. A Koště měl pozdě skupinu, možná heslo, tak si stopnul nákladní vůz značky Tatra a dojel do cukrárny, kde po dlouhém hádání se s prodavačkou jsme uspěli heslem – pohár – na indicie Becher, lázně, sport, led, Karel IV., kalich, … V táboře jsme si chvilku odpočinuli. Honza ze mlejna se běžel zeptat táty, jestli můžem se jít koupat do rybníka. Mohli jsme a taky jsme šli. Bylo to docela teplý. Po koupačce jsme měli oběd. Byla to rajská se zelenýma těstovinama. Rajská byl kupodivu červená. Po rajský sme měli volno. Služba dělala dřevo do kuchyně, nádobí a svačinu. Ale víc nevim, protože sem spala před jídelnou. Vzbudili mě až na večerní nástup. Po nástupu zuby a vymyslet trasu zítřejšího dvoudenňáku. Vymyslel jí Lukáš. No a pak spát.

Úterý 15.7. Petr + Zuzka Můj milý deníčku: sešli jsme se zde proto, abychom vyždímali velmi ospalého a hnusně probuzeného Petra a dostali z něho nějakou kloudnou větu – ale jak tak koukám, moc se to nedaří ! Takže znova: Můj milý deníčku. Ráno byl budíček a to v 8.00, jak jest 3. týden zvykem. Poté, co se naše líná těla vyhrabala ven ze spacáků, pokusila se imitovat (napodobit nezní vědecky) jakous takous rozcvičku a vyčistila si chrup i dutiny ústní, poté tedy snídaně. A copak že dnes bylo dobrého? No přece chlebík s máslíčkem a sejríkem zapíjenej horym čajíkem. Pak byl nástup (a zrovna teď hrozně deptá ten montér v kvartýru, co řve vodněkaď z chalup kol mlejna – esli to nevypnou, tak se naštvu a … a … a … a usnu!) a po nástupu lítačka nebyla (pořád hrajou, parchanti – zív!), pač sme neměli uklizeno a nemá cenu si zbytečně ničit nervy (kůrovce na ně!). Nó a potom nám bylo jaksi verbálně sděleno, že budeme vodvedený k umývárkam, tam si zavážem voči (koukadla) (už přestali - ……. Jedni) a máme jít k jednomu kolíku k jídelnokuchyni. Byla to děsná dvoupůlka a někteří došli málem až ke mlejnu (a někdy i víc). Pak se udělali ňáký „skupiny“ a ty si losli směry a šli si odpracovat baštu (prej bez práce nejsou doláče ($)). Jó a taky nejen to! každá tentononc – teda jako skupina, vyfásla napínáček s tim, že ho maj (a teďka přišly ty štyry a hrozně mě vyvětvily, ale to je 4) (Br! a je tu zima) (tý brďo mě de pára vod dr… úst) vyměnit za co nejcennější věc a to sme eště nesměli říct, že sme skauti z táboraani z Tábora a museli sme mít indiánský kroje (ta bederka je fak praktická a pohodlná – vřele doporučuje 6 z 5 indiánů). No a tak sme (teď tu zas kdákaj kachny, ale jinak sou to pěkný husy) šli a šli a makali a jedli a měnili a … a tak dál. No, Zuzko! Seš na řadě, tak se snaž. P.S.: Nikdy nemixujte krupičku a petrolej před spaním -> dělá to divy. Pozn. red. aut.: psáno při noční hlídce 17

Jak na Todle mam pokračovat, to mi řekněte! No, za nákou dobu sme zase dorazili do tábora a vzdělovali si naš první dojmy. Zase sme dostali (teda moje skupina) vynadáno, že sme měli zase lepší jídlo než oni v táboře, protože ňáký palačinky na kuřecí vývar s játrovými knedlíčky, knedlo zelo vepřo, pomerančovou limču Tanja a svatebni cukroví prostě nemají. A to všechno bylo za očištění kárky a dvou kyblíků brambor od klíčků. HEČ. Nevim, jestli něco nevynecham, protože v půl třetí a sedum minut mi fakt hlava nebere. Komu by brala? No, já to nebudu. Tobě jo? Tak to seš dobrej. A nebo ne? Vim, že sme měli vyrábět ňáký koloběžky, no, moc sme toho nestihly. Pak byla večeře (teda myslim) a měli sme růžovou krupičkovou kaši z grankem. A Zuzanka byla tak hodná, že usmažila zbylé palačinky (fakt nic moc) a rozdělila se s ostatnímy (kdo dřív příde, ten dřív žere), protože Michal byl děsně „šikovnej“, ten vypadal, že je smaží denně. Po večeři (teda doufam, že to bylo po večeři) sme hráli jak jinak než kartičky v lese (jak originální), i když trochu z divnejma pravidlama, který sem vůbec nepobrala (a nebyla sem sama – pozn.: otázkou je, jestli jste náhodou jako obvykle nedávali pozor …), který se do nás snažili nahustit strašně dlouho (no, snaha se cení). Vim, že šlo vo ňaký letadlo, který přepravovalo plyšový medvídky a hapalo, no a my sme měli ty medvídky zbírat. A eště to bylo ňáký zamotaný, že tam byly ňáký postavičky a my sme byli ňáký postavičky a měli sme ňákou sílu, teda jinou než ty ostatní. To sem ňák nepobrala. A ty složený medvídcy měli jednobarevný asi 100 bodů nebo peněz, růžový 120 nebo 130 (to už si nepamatuju) (teda vono je toho dost, co si nepamatuju) a ty co byli smýchaný ze dvou barev, měli hodnotu 70, a ty co byli smýchaný z více než dvou barev, měli bodů 30. Taky sme se ňák zabíjely a to sme museli dojít do tábora a zpátky na horu do toho příšernýho kopce. Pak se nedivte, že sme unavený, když tu takhle lítáme jako pěkný … No, tahle hra nám vydržela až do nástupu a to sme ji nedohrály a nástup sme museli posunout. Po nástupu sme si šly vyčistit zuby a šla sem spát (co dělali ostatní, fakt netušim) a pak mě ňákej Petr zbudil na tuhle hlídku. Tak mi pěkně uběhla část hlídky, protože sou 3 hodiny ráno. Nebo v noci? No, stejně není normální bejt v tutu dobu vzhůru.

Středa 16.7. Lucka Tak já začnu originálně budíčkem! Překvapivě sme fšichni fstali, nasnídali se a po nástupu se dali do balení. Měli jsme před sebou dvoudenní puťák, a tak jsme sbalili nejnutnější a k desátý v doprovodu Gábinky, Lenky, Pepíka a Lochnesse vyráželi z tábora. Cesta byla fajn, jenom trošku (hodně) moc hřálo sluníčko. Po poli jsme došli na cestu, po kterej sme pokračovali dál. Zatím sme si moc stínu neužili, a tak jsme vypili už za chvíli nečekaně dost pití. Pak už šla ale cesta většinou lesem a po mírnejch debatách na stejný téma? KUDY? Sme se dostali k Drahováku, gde většina z nás využila svých plavek a zkusili místní vodu. Byli tu ale i jednici, který se buď koupat nechtěli, nemohli a nebo opruzovali okolí hnusnym broušenim ňákejch jejich fidlátek (teď sem asi Pepíka urazila ☺). Gdyž banda vylezla z vody, zahrála si lakros nebo si zházela talířem, jenže pak došlo k nejhoršímu !!! Dostali hlad !!!! A tak sme s Gabinou mazaly chleby paštikou. No, nevěřuli byste, jakou rychlostí do nás padaly… Pak sme se zvedli a za neustálého Pepíkovo broušení (mimochodem, zkuste to něgdy poslouchat několik hodin vkuse, určitě se vám to bude moc líbit) razili směr Soběkury. Naštěstí cesta vedla zas z větší části lesem, ale přes to už tam nebylo Koštětovi nejlíp. Nutno ale podotknout, že měl u sebe pořád vzornou pečovatelku Lenku, tak si vlastně nemá na co stěžovat ☺. Cestou sme ještě zkusili, jestli nebudou Karin s Rudou a jejich 2 roky starym přírůstkem na chatě, ale objevili sme akorát jejich sousedy. Ta paní byla děsně ochotná a sama nám nabídla, jestli nechcem napít. A gdyž nám natočila několik desítek … litrů vody a přidala eště několik 18

jablek na cestu, mohli sme se teprve rozloučit. Do Soběkur už to byl kousek, a tak sme zahájili útok na místní samoobsluhu, ale pěkně nám vypálili rybník, přišli sme čtvrt hodiny po zavírací době. A tak se udělal přesun o několik mentrů dál a vykoupila se zmrzka v menší roztomilý hospůdce. Gdyž se domlsalo, odešli sme kousek na Soběkurský koupaliště a znova se zkoušela voda. To už se k Pepíkovo broušení přidal i Michal a ostatním tekly nervy! Po oschnutí se razilo směr Merklín. Zas sme měli štěstí a lesem, gde se dalo celkem dejchat, sme dorazili na silnici vedoucí k Merklínu. Udělali eště pár set kroků a praštili sebou na trávu u autobusový zastávky. Několik dobrovolníků (Jájina, Káťa, asi Anča, Kája? A uršitě Michal) došlo pro vodu a než se vrátili, většina z nás usnula. Po probuzení sme se rozhodli, že nejlespší bude něgde to zapíchnout, a tak sme se bydali hledat ňákej puntík, gde bysme mohli přespat. Po provedení úkolu se rozdělily role. Kucí z Poštolek postavili plachtu a zbytek udělal ohniště a nanosil dřevo. No a začali(y) se vopejkat ty hnusný buřty. Já s Gábinou sme zatím nakrájely sýr a uvařily těstoviny, který v konečný fázi vypadaly spíš jako těstovinová kaše. Ale fšichni je dlabali a nigdo si (aspoň nahlas) nestěžoval ☺. No a pak to postupně začalo odpadávat. Kromě Petra (kterej usnul bez véči, protože nevypadal zrovna zdravě) si chodili lehnout i další. Fšechno se to nakonec nasoukalo pod přístřešek. Jenže já s Gábinou musela řešit „děsně důležitý“ věci, tagže sme to zapíchly kousek od plachty. Jo a Pepíček s Lochnessem eště dál. Pak už utichaly i hlasy ostatních a do hodiny bylo slyšet už jenom spokojený oddechování.

Čtvrtek 17.7. Lucka Z našich pelechů sme vylezli v 10, ale vylezli, protože sme se zbudili o hodku dřív. Já, Jana a Kuba sme hráli kostky a ostatní se taky ohromně bavili. Začli sme to všechno pakovat a šli do Merklína kolem rybníka, kde sme se vykoupali a spapali vokurku. V Merklíně sme navštívili konzum a dál pokračovali po modrý. Šli sme a potkali sme dobrý špendlíky. Po modrý sme došli až k Hůrce (nebo tak nějak) a někdo z dobrovolníků šel pro vodu … Dál sme pokračovali po žlutý až ke křížení z červenou a tam sme udělali oheň a uvařili milióny čínskejch polívek a docela se napapaly. Někteří pochrupávaly a jiný ohromno bavilo číst gamebook, ale ty vostatní to pěkně … Zahladili sme ohniště a vydali se dál k žulovému jezírku. Tam sme se chtěli vykoupat, ale oni šli prostě dál. Od jezírka sme šli po červený do Líšiné a začlo dost pršet. Pak jen zbívalo dojít do tábora lesní cestou (tam byly ty telata). A když už byl vidět tábor, málem sme se radostí zabili. K jídlu byla sekaná a bramborová kaše. A někdy potom taky nástup. Večerka byla jako vždy a jen málo jedinců ponocovalo.

Pátek 18.7. Martin S pisknutím budíčku všichni vyskočili ze stanů s novým velkým nadšením. Polospící dav ved na rozcvičku Kája s Martinem. Potom si asi všichni vyčistili zuby a byla snídaně – rohlíky s extra velkou porcí Nutely a čaj. Pak byl nástup, ale bez vlajky. Jelikož byl dneska táborák, někdo se vypravil na chrastí, někdo dělal fagule a někdo stavěl hranici. Zároveň se pokračovalo s výrobou koloběžek. K sváče byl chleba se salámem. A pak se znovu pracovalo. K obědu byla poblívka a francouzský brambory. Odpoledne se znovu pokračovalo s táborákem a koloběžkama. Okolo páté odvezl Milan s Mirkou Lukáše a Martina ke kapličce do Lelova, kde po 19

čtvrt hodině čekání vyměnili basu piv za oddílovou vlajku. Za chvíli přivedl Lochness těch pět kluků, co nám jí vzalo do tábořiště. Byl to totiž fígl: Mirka vybarvila na pivu míčky lihovou fixou a pak jim Lochness mohl dokázat, že to jsou oni. Milan jim nic neudělal a ještě si s nima povídal. K odpolední svačině byla broskev a banán. Měla být táborová pouť, ale nebyla, protože se výroba koloběžek moc protáhla (pozn.: „se neprotáhla“, ale jste měli pořád dost času a všechno na háku a pak jste najednou nestíhali). Po večeři, ke které byly brambory a řízek, se konaly velké závody na koloběžkách. V závodu vyhrála Michalovo skupina, protože ostatním se koloběžka rozpadla. A večer byl poslední táborák. Jako hosté tu byly děti ze mlejna. Zpívalo se, hráli se scénky. Bylo pár proslovů. Nakonec Martin sliboval a Michal dostal žlutozelený šátek. A pak se šlo spinkat a spinkalo se a spinkalo … a pak mě Zuzka probudila na hlídku a já musel psát tento zápis.

Sobota 19.7. rada starších Závěrečná sobota byla ve znamení balení, bourání, úklidu, nakládání a odjíždění. Takže žádná rozcvička, nástup a tak. Určitě to všem chybělo. Bylo zase hrozný vedro, což některý vedlo k tomu, že neustále mizeli kdesi stranou, jako by si mysleli, že práci za ně udělá někdo jiný. I tak jsme (s odřenými zády a jen díky tomu, že traktor i náklaďák měly zpoždění) to nějak stihli, rozloučili se s tábořištěm a oddrandili domů.

Drobnosti a doplňky: -

„Nejdřív čteš, pak je nadpis, pak zase čteš ...“ – Lukáš si nemohl vzpomenout, jak se řekne „kapitola“, ale jak je vidět, poradil si a všichni přítomní to pochopili.

-

Prvních několik dnů se na nás chodila koukat místní omladina a občas si i „přišla popovídat“ (nejlépe tak k půlnoci). Naštěstí si vždycky dali říct po dobrém.

-

Lukáš vymyslel, že ešůsy černé po vaření na ohni vyvaří v hrnci. A tak vařil. David to pak ohodnotil slovy: „Nooo, ten lesk jsi z nich teda dostal.“ Jestli před vařením byly černé, teď byly zvenku pořád černé a zevnitř zcela nově „zašlé“. Byla vidět práce odborníka. A tak Lukáš do noci ty vylepšené ešůsy drhnul.

-

V sobotu 12.7. skládal Ferda slib vlčat, Aneta a Niki slib světlušek a Káťa slib skautek. O šest dní později konečně i Martin slib skautů. A Kája pořád nic? Petr ml. nezvládl dodělat stříbrnou stopu (což je škoda, teď už ji nikdy nezíská a mohl být první) a nikdo z možných první stupeň (Pejťo! – i když jsi odjížděla dřív). Základní problém? Nikdo je do toho nehonil.

-

Na táboře bylo možné plnit „orlí pera“ (podle skutečně plněných Ligou lesní moudrosti). Vybrali jsme z nabídky 31 orlích per, z nichž většina byla splnitelná na místě. A kolik jich získala vítězka Jana ? Čtyři ! Nejen ona, ale i většina ostatních má rozhodně na víc. Jsem zvědav, kdo bude pokračovat v průběhu roku.

-

V souvislosti se získáváním orlích per máme jednu pikantérii. Vzdálenost pro běhy a hody míčkem jsme měřili pomocí našeho celá léta šedesátimetrového lana. A když někteří s vypětím všech sil a těsně splnili limit (třeba Kája nebo Michal – ten i se skokem do kopřiv), ukázalo se, že lano byla jen padesátka. Jak by to řekla Pejťa ? Smůlička. Ale aspoň to na rozdíl od spousty lenochů zkusili. Stejně jako Petr ml. a Marek zkusili v limitu uvařit vodu. Nepovedlo se, ale věřím, že s trochou snahy to vyjde. A zase: aspoň to zkusili. Prohrát není hanba, hanba je nepokusit se.

-

Po TH7 (setrvat bez hodinek přesně 23 minut na stromě) měla Aneta strašně poškrábané nohy. Na dotaz, kde k tomu přišla, odtušila, že stála na jedné větvi a druhé se držela rukama. A obě s ní prý ruply, takže „hodila záda do malin“. Vzhledem k tomu, že Aneta se svými 30 kg je náš nejlehčí člen, ani bych nechtěl vidět ty „větve“, co ji neunesly.

20

-

Když čtu zápisy z dvoudeňáku, mám pocit, že vůdcové výprav by potřebovali instruktáž, co je možné nechat dětem na táboře do sebe nacpat. Nebo radši místo instruktáže přehnout přes koleno. Všichni.

-

Krtci v zápise z dvoudeňáku zapomněli zmínit, že se potmě na těch pilinách ve „štěrkovně“ pokusili rozdělat oheň. Naštěstí si včas všimli, na čem že ho rozdělávají.

-

Poslední čtvrtek nám ukradli vlajku. Po pár hodinách jsme dostali dopis od „loupežníků“ s nabídkou na výměnu. Pokoušeli jsme se zjistit, o koho jde, a dlouho měli v podezření místní lelovskou omladinu. Nakonec se ukázalo, že to byli o něco starší kluci ze Stoda a celkem slušní, takže jsme dopadli dobře a naši relikvii máme zpět. Přijít o 15 let starou „památku“ by byla katastrofa. Alespoň pro ty, co berou oddíl vážně.

-

S velkou slávou jsme od Mirky dědečka dovezli kamna, abychom nemuseli stavět pec. Jenže to nevařilo a nevařilo, a tak se pec stavěla. Nejdřív Lukáš postavil jednu takovou provizorní venkovní a pak se postavila taková provizorní vnitřní. Každopádně obě bez komína, z cihel na sucho a s úmyslně ponechanými mezerami mezi pláty (líp to vařilo). Ve výsledku jsme byli spokojeni, i když šlehající plameny občas ztěžovaly sundavání hrnců.

-

Při odjezdu všichni spěchali nakládat a překládat a tak a na tábořišti jako poslední zůstal Lochness s Árným a Kájou a lehce dýmající ohniště. Odjíždějící Milan doporučil Lochnessovi, že by oheň chtěl pořádně uhasit. Což byl problém, protože jediná nádoba na vodu, která na tábořišti zbyla, byl Lukášovo narozeninový kropáček. A tak se prý běhalo s kropáčkem k potoku. Musel to být úžasný zážitek. Tedy Kája běhal, zatímco Árný vyrazil za zbytkem světa kbelík. Ten přinesl, ale bohužel prasklý, takže sranda pokračovala. Všichni pak byli rádi, že to nepotkalo zrovna je.

-

V neděli po skončení tábora se do Lelova ještě vydalo uklízecí komando (Mirka, Milan, Pepík, Lochness a David) zahladit pec a velké ohniště. Dvě hodiny práce v příšerném vedru je dost vyčerpaly, takže když pak zjistili, že ohniště v týpku u Poštoláků kdosi zahladil tak, že díru s uhlíky prostě pohodil drnem, rozhodli se jim sdělit, že tohle si tedy zahladí sami (což se stalo o další týden později).

-

Paradoxně nejlepší fagule k táboráku udělali Krtci (tedy Jana s Ančou a snad ještě Káťou). Což je pro Poštolky ostuda (jejich fagule byly dost hrozné). Někdy opravdu není suverenita těch starších na místě.

-

Pánové Poštoláci (tedy spíš asi Koště) vymysleli nový způsob svazování trojnohy týpka. Byl hrozně výhodnej. S tyčema se mnóóóhem „líp“ manipulovalo a vliv na úspěšnost stavby? Zásadní, totiž žádnej.

-

Své si asi užila Petra coby vegetariánka. Jednak se pro ni trochu hůř vařilo a jednak to okolí nechápalo a jeho srandičky na její účet šly občas až za hranici. Bohužel.

-

Na tábor nás taky jela navštívit dodávka firmy Cash and Candy aneb Svět sladkostí pro děti se dvěma kravaťáky. Jeli tak úspěšně, že sjeli z naší cesty a museli být vytaženi. Ke cti jim slouží, že po krátké informaci, že my rozhodně nic nekoupíme, se nás nesnažili přesvědčovat a odjeli.

-

Anča s Káťou se úspěšně zúčastnily soutěže o největší prase. Být schválně čuně není zas tak velký hrdinství.

-

Kdybychom vyhlašovali největšího šikulu, asi by vyhrála Anča. Na stavbě tábora si zatla do nohy poříz a v pátek před odjezdem si klekla na horký vypalovací hřebík. Kdo zná, ten zná.

-

Při rozdávání odměn se nám ozbrojila Jana. Jako vítěz mezi sběrateli orlích per získala malou dýku (když jsem viděl, jak s ní pak bodá do země, chtěl jsem ji zastřelit, když se s ní pak řízla, tak taky) a v táborovém bodování na ni počkala skládací pilka (kterou si pro vedení překvapivě před ní nevzal Michal). Takže teď může řezat a řezat a řezat a … A sama by taky potřebovala občas zřezat a … 21

-

A abychom nezapomněli, musíme se zmínit i o tom, že jeden rodič pro nás jezdil (s kamnama tam a zpátky) a pracoval (nakládal tam a zpátky), káru na tábor opatřil a nic nechtěl. Asi by nám pomohli i jiní, kdyby věděli, ale i tak panu Kudovi děkujeme. Jestli o někom lze říct, že rozjíždí spolupráci rodičů a vedení oddílu, je to on. Mimochodem, hádejte, kdo trénoval a koučoval loňský Chlupatý tenisák.

-

Soupis mrtvých a zraněných (běžné škrábance a řízance se nepočítají): Árný (kousnutí s dlouhodobým otokem kotníku – příčina neznámá, ale byl to upír se zubama do trojúhelníka, aspoň podle vpichů na otoku), Mirka (ne zcela úspěšný pokus o upálení vlastní nohy rozpáleným olejem z řízků), Pejťa (otok nohou nad botama, horečky – prý snad mononukleóza neboli, jak pravil MUDr. Šedivý, „nemoc milenců alias z líbání“ – ta Pejťa se nezdá, co?), Marek (nejdřív jen nevolno, pak i nepřijímání tekutin, u doktorů se zpožděním i teplota – příčina neznámá), Anča (kleknutí si na horký hřebík k propalování díry do kolečka koloběžky – a, samozřejmě, předtáborový pokus uříznout si nohu pořízem), Koště (malátnost, horečka – čert ví, proč). Vypadá to úděsně, co? Nejhorší je, že ani doktoři často neřekli, o co jde.

-

Soupis návštěvníků: naši bývalí členové Péťa Steidl a Davidovo brácha Gabča, další bývalák Hurvínek (ten si u nás pro změnu udělal s manželkou Luckou a malým Jindrou týdenní „dovču“) a pak naši skautští kontroloři (městský náčelník Myšák a městský hospodář Králík – prostě nějaká zvířátka přijela, viděla a odjela, vše v pořádku, jen Myšák byl nešťastnej, že i u nás ho skauti zdraví „dobrý den“)

Na návštěvách táborů dle zápisů kmenů zkompletoval Milan

Na táboře Lucky Z. V sobotu 26. července se vydala malá výprava (Mirka – navigátor výpravy, Milan, Lochness – řidič výpravy, David) do Novosedel (kousek před Strakonicemi), kde táboří jako jedna z vedoucích naše bývalá členka. Tábor má zděnou budovu bývalé vojenské střelnice a stany na podsadách pronajaté od strakonických skautů (tábořiště je prý k pronajmutí a poměrně volné) a v nich kromě cca 12tičlenného vedení (které částečně spí v budově a částečně leckde) bydlí cca 40 dětí, převážně mladších. Zásadní rozdíl proti našemu táboru je, že tábor pořádá obec pro děti svých obyvatel. Blízkost obce vede k tomu, že rodiče jsou v táboře pečení vaření a to i auty až přímo u kruhu stanů. Budova střelnice má elektřinu a bojler, a tak se neustále někdo courá, že se chce sprchovat, a do okolí vyřvává magneťák. Dojmy? Program nebyl moc připravený a velká část vedení čekala, jestli jim někdo řekne, co mají dělat. Jinak byli neviditelní. Tomu odpovídal i zbytek. Prostě dojem nic moc. Co by se dalo pro nás použít? Asi nic. A zkušenost? Elektřina je pro zlost a teplá voda se dá ohřát i na kamnech. A stará známá pravda, že přehnané množství vedoucích škodí. Po návštěvě tábora jsme se stavěli na hradě ve Strakonicích, hlavně pro Lochnessovo dřevěné turistické kolečko. A taky v restauraci U bílého vlka na velmi pozdní oběd. A zase šup hezky do Plzně, domů a válet se. Na Limanovo táboře I na tábor našeho střediskového náčelníka jsme se vypravili, i když z důvodů ryze praktických: pro podpisy na nějaký papíry. Limanův oddíl Šipka nadále zůstává na tábořišti v Lisově (a když pomineme první 3 dny účasti stavební čety, pokračuje v délce tábora 2 týdny). Na známé louce je pro 18 + 2 členů tábora postaveno 7 různě velkých teepee (jiné stany nepoužívají). Pro zásoby postavili stan Zubřík (nebo jak neustále říká Lochness: Mamutík, asi proto, že stan vymyslel oddíl experimentální archeologie Mamuti, tedy Zubřík je česká specialita obdobně jako podsady ke stanům), který vypadá podobně jako teepee, hlavně z dálky. Na potoce postavili hráz, která se zdá 22

dost nepoužitelná, tedy spíš ta voda, kterou zadržuje, je pěknej humus. Novinkou jsou supernová kamna v kuchyni. Vyzděná větší stavba s 6ti většími pláty. Příští rok prý budou mít i troubu (zatím tají, kdo tu čestnou funkci bude zastávat). Stejně jako prý do příští roku dodělají svou vodní elektrárnu z cyklistických kol a dynama (zatím to nějak „nestihli“, takže Lukáš s Árným pořád mohou soutěžit, kdo dřív). Okolí tábora se trochu změnilo. Řádili v něm dřevorubci, takže některá místa jsou „prosvětlena“, a v místě „garáže“ je ohrada. Snad měla fungovat jako školka pro malé stromky, ale vypadá to, že v ní roste jen křoví.

Docházka a bodování 2002-2003 sepsalo vedení

Poštolky - chtěli vlastní program, ale prakticky neexistuje - jsou schopní udělat spoustu věcí, ale většinu organizuje a zajišťuje jen pár stále stejných lidí - na druhou stranu snad začínají vytvářet trvalejší skupinové vazby, které jsou pro rovery základem - účast těžko porovnávat, když třeba Lukáš v úterý nemohl, bodování se u Poštolek neprovádělo - Lukáš a Pejťa chodili rádcovat na středeční schůzky Káňat, občas to na ně spadlo plnou vahou, ale měl jsem někdy také pocit, že nejsou připraveni a říkají si, že to nějak odimprovizujou, což není nejlepší Krtci - malý zájem, všechno je trapný, nezodpovědný přístup k akcím, nerespektování vůdců (prostě asi puberta) - těm, kdo by mohli táhnout „partu“ správným směrem, se do toho nechce (že by ta „odpovědnost“ byla příliš těžká ?) - uzavřenost skupiny, která mezi sebe nechce přijmout nikoho nového, což se skautingem nemá moc společného - docházka za rok (procenta): Pavel 85 (jediný slušný číslo), Ančí 66, Jana 63, Káťa 57, Martin 54, Petra 44, Zuzka 43, Kája 34. Nízké hodnoty jsou dány tím, že leckdo na schůzku přicházel pozdě, až v průběhu programu. Příští rok zavedeme proto následující: kdo nepřijde do pěti minut po zahájení, může jít domů. - průměrné měsíční pořadí za rok (je trochu zkreslené zde už neuváděnou Alicí, Martinem ml. a Zdendou): Jana 1.8, Pavel 3.7, Ančí 3.8, Káťa 4.2, Martin 4.7, Zuzka 5.7, Petra 6.7, Kája 8.0 - na druhou stranu někteří začínají přinášet nové nápady, co by si chtěli zkusit, i když zatím někdy jsou tyto nápady z nejrůznějších důvodů nerealizovatelné - až na některé jedince, kteří převážně mají nezodpovědný přístup k akcím, tvoří skupinu, která se mezi sebou většinou shodne, v ostatních případech jsou kluci ve svých názorech jednotní a holky také, mezi sebou však ne, ale to je zcela přirozený vývoj. - jsou schopni se sami domluvit a společným úsilím dosáhnout dobrých výsledků (např. Šiwo) Káňata - nezodpovědný přístup k akcím, prostě buď přijdu nebo ne (viz docházka, i když se to v průběhu roku zlepšovalo a proti Krtkům byli, až na Pavla, zlatí) - kluci jsou dost divocí, pořád by se prali a neustále zápasíme s ježděním na skateboardech - docházka za rok (procenta): Petr a Niki 78,6, Aneta 69,0, Ferda a Ondra 59,5, Marek 52,2 (jen za dobu jeho členství) – Ferda, Ondra a Marek by rozhodně měli přidat - bodování za rok (body): Aneta 691, Niki 675, Petr 625, Ferda 509, Ondra 393, Marek 290 (Marek ovšem nemá celý rok) 23

-

aby tu nebyla jen kritika, zdá se, že aspoň někteří po čase dostávají rozum (a to dokonce i kluci!)

-

zejména kluci jsou zvídaví, zajímají je nejrůznější věci, děvčata naopak snadno vymyslí jednoduchou hříčku pro pobavení všech

Všichni - u dětí: i když ví, že na schůzku nepřijdou, málokdy dají vědět předem, aby se program mohl podle toho zařídit a aby se nemuselo čekat, jestli se náhodou neobjeví, typicky pozdní příchody (třeba proto, že se zapomněli v Delvitě) - u rodičů: trvalý problém kolize výletů (které jsou občas) a s cestami na chalupu, k babičkám apod. – naštěstí ne u všech - obecně: nechávání si věcí na poslední chvíli, občas nedomyšlení souvislostí a následků skvělých i „skvělých“ nápadů - ve vedení je oficiálně 7 lidí, ale když se hledá obsazení 2 paralelních akcí, najednou „nejsou lidi“, a není se proto divit, že těm, kteří stále nemají čas, se některé informace nepodávají.

Malé datumové info Plánované a předpokládáné akce • 26.9. - 28.9. - rádcák (Poštolky + Limanovci) • 7.11. - oddílovka • 8.11. - výlet / Rytíři na Kaceřově (ostatní) • 29.11. - uzlovací závod • 4.10. - Knappák • 5.10. - Šiwo • 10.10. - oddílovka • 18.10. (nebo 25.10.) - výlet Blížící se výročí Září • 3.9. narozeniny Petr ml. (11) • 6.9. se narodil A.B. Svojsík (*1876) • 17.9. zemřel A.B. Svojsík (†1938) • 29.9. svátek Michal • 30.9. narozeniny Aneta (11) Říjen • 1.10. založení oddílu (*1986) • 14.10. narozeniny Lenka (23) • 18.10. svátek Lukáš • 23.10. zemřel E.T. Seton (†1946)

24

Listopad • 4.11. svátek Kája • 11.11. narozeniny Petra (14), svátek Martin • 15.11. narozeniny Ondra (11) • 20.11. svátek Nikola (snad i Nicola) • 25.11. svátek Kateřina • 30.11. svátek Ondřej