2 Zdravotnictví. III Oblast rozvoje lidských zdrojů

III Oblast rozvoje lidských zdrojů

III/2 Zdravotnictví Cíl kapitoly Cílem kapitoly je poskytnout orientaci ve zdravotní politice a fungování zdravotnického systému vedoucím úředníkům orgánů veřejné správy. Zdravotní politika, ochrana a podpora tzv. veřejného zdraví, to jsou činnosti, jejichž úspěšná realizace předpokládá součinnost s dalšími odvětvími veřejné správy. Platí rovněž, že všechny politiky směřující ke zlepšování podmínek života lidí v daném regionu či obci (a s tím související kultivace lidského potenciálu) by měly být maximálně provázány. Znalost alespoň základních souvislostí je přínosná především při koncipování a realizaci regionální politiky a uskutečňování samostatné působnosti krajů a obcí. 2.1 Cíle zdravotní politiky Cíle zdravotnictví ČR a jeho rozvoje v horizontu do roku 2006 jsou vyjádřeny v příslušné kapitole Vládního programového prohlášení ze srpna 2002. Na ni navazuje střednědobá koncepce resortní politiky Ministerstva zdravotnictví (MZ). Ta se odvolává na respektování následujících principů: „vnímavosti k potřebám obyvatel, zlepšování kvality péče, standardizace závazných a doporučujících ukazatelů s cílem dosáhnout dlouhodobě udržitelný, jednotný a bilančně vyrovnaný systém integrovaných a koordinovaných veřejných služeb. Normativní východiska spočívají v uplatnění principů solidarity, spravedlnosti, subsidiarity a zásad formulovaných v Listině základních práv a svobod.“1 Hlavním strategickým cílem resortu zdravotnictví (jak jsou definovány ústředním orgánem státní správy) je dosažení „zlepšování zdravotního stavu obyvatel“, zejména: • ochrana a podpora zdraví, • orientace na pacienta ve zdravotní péči a posilování vlastní odpovědnosti za jeho zdraví, výchova lékařů k postoji k pacientovi, • zlepšování základních ukazatelů zdravotního stavu a snižování výskytu nejčetnějších onemocnění a rizikových faktorů, které se podílí na jejich vzniku, • zlepšování kvality života ve stáří, • zrovnoprávnění prevence a podpory zdraví s léčebnou péčí, • mezisektorová kooperace s jinými oblastmi politiky k posílení prevence a podpory zdraví. K dosažení tohoto hlavního cíle si MZ definovalo i následující nástroje (ve střednědobé koncepci se hovoří o střednědobých cílech zdravotní politiky MZ ČR). Z nich je patrný i prostor pro vlastní politiku krajů a obcí v oblasti zdravotnictví: • uplatnění nástrojů programového řízení na úrovni resortu i jednotlivých zdravotnických zařízení, • analýza vlivů determinujících zdraví a možnosti i způsoby pozitivního ovlivňování těchto vlivů, • restrukturalizace sítě zdravotnických zařízení v součinnosti s územními samosprávními celky podle potřeby zdravotní péče,

1

Článek 31 Listiny stanoví: „Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“

130

III/2 Zdravotnictví

• součinnost s příslušnými resorty a institucemi při zajištění zdravotně sociální péče o staré, chronicky nemocné a handicapované občany, • spolupráce při tvorbě zdravotních plánů krajů pro zajištění veřejných zdravotnických služeb, • postupná realizace cílů dokumentu Světové zdravotnické organizace „Zdraví pro všechny v 21. století“, • rozvoj činnosti na úseku ochrany a podpory veřejného zdraví, zejména v oblasti hodnocení zdravotních rizik, monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životním podmínkám, • rozvoj komunikace a spolupráce mezi institucemi ve zdravotnictví a občanem i mezi jednotlivými profesními a zájmovými skupinami působícími ve zdravotnictví, • zavedení systému sledování a hodnocení kvality poskytované péče, • rozšíření a zkvalitnění kontrolní činnosti resortu, • rozvoj odpovídajícího informačního systému a jeho využití, • podpora efektivního výzkumu a vzdělávání zaměřeného na nové metody a technologie zaváděné do praxe na principu evidence-base medicíny. 2.2 Veřejná správa zdravotnictví Na veřejné správě se podílí jak orgány státní správy, tak subjekty samosprávy. Ústředním orgánem státní správy na úseku zdravotnictví je Ministerstvo zdravotnictví. Do jeho působnosti patří centrální výkon státní správy pro zdravotní péči, ochranu veřejného zdraví, zdravotnickou vědeckovýzkumnou činnost, zdravotnická zařízení v přímé řídící působnosti, vyhledávání, ochranu a využívání přírodních léčivých zdrojů, přírodních léčebných lázní a zdrojů přírodních minerálních vod, léčiva a prostředky zdravotnické techniky pro prevenci, diagnostiku a léčení lidí, zdravotní pojištění a zdravotnický informační systém. Ministerstvo přitom postupuje v součinnosti s ostatními ústředními orgány státní správy, přičemž zvláštní postavení a úkoly na tomto úseku přísluší Ministerstvu obrany a Ministerstvu vnitra. Součástí Ministerstva zdravotnictví je Český inspektorát lázní a zřídel. Krajům a obcím náleží na územní úrovni výkon veřejné správy. Státní správu vykonávají v některých otázkách kraje a obce s rozšířenou působností, samosprávu potom vykonávají v příslušném rozsahu na svých úrovních kraje a obce. Mimo to na územní úrovni přísluší vykonávat státní správu v otázkách ochrany veřejného zdraví krajským hygienickým stanicím. Na správě zdravotnictví se dále podílejí subjekty tzv. profesní samosprávy, jimiž jsou Česká lékařská komora, Česká stomatologická komora a Česká lékárnická komora. Obsah správy na úseku zdravotnictví je tvořen opatřeními ve vztahu k samotné péči o zdraví a rovněž i opatřeními zabývajícími se zřizováním, postavením a provozem zdravotnických zařízení.2 2

K nejdůležitějším právním předpisům patří (odkazy na pozdější předpisy upravujících znění jednotlivých citovaných zákonů viz např. KADEČKA et al, 2003): Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu; zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví; zákon č. 164/2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech (lázeňský zákon); zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění; zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře; zákon č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, zákon č. 280/1992 Sb., o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách; zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění; zákon č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.

131


Zdravotní péče Zdravotní péče zejména zahrnuje zdravotní výchovu obyvatelstva, činnost na úseku hygieny a boje proti přenosným nemocem, léčebně preventivní péči, lázeňskou péči, posudkovou činnost a poskytování léků a prostředků zdravotnické techniky. Zdravotní péče se poskytuje bez přímé úhrady na základě veřejného zdravotního pojištění v rozsahu stanoveném především zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nebo na základě smluvního zdravotního pojištění, popř. za plnou nebo částečnou finanční úhradu. Za plnou nebo částečnou finanční úhradu jsou poskytovány zdravotní péče, léčiva a zdravotnické prostředky přesahující rámec stanovený zvláštními předpisy. Léčebně preventivní péče spočívá v péči o ochranu, navrácení a upevnění zdraví osob. Je poskytována ve zdraví i v nemoci, v mateřství a při jiných stavech vyžadujících lékařskou pomoc. Léčebně preventivní péče zahrnuje veškerou ambulantní i ústavní péči včetně lázeňské péče, závodní preventivní péče, přednemocniční neodkladné péče a léčebné výživy, poskytování léků s výjimkou vyhrazených léčiv prodávaných prodejci těchto léčiv, léčebných a ortopedických pomůcek a jiných zdravotnických potřeb a dopravu nemocných. Nedílnou součástí léčebně preventivní péče je lékařská posudková činnost, jejímž předním úkolem je posuzování způsobilosti k práci. Rozhodování při výkonu zdravotní péče Výkon léčebně preventivní péče je vázán na poučení a souhlas nemocného. Lékař je vždy povinen poučit vhodným způsobem nemocného, popřípadě členy jeho rodiny o povaze onemocnění a o potřebných výkonech tak, aby se mohli stát aktivními spolupracovníky při poskytování léčebně preventivní péče. Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí se souhlasem nemocného nebo lze-li tento souhlas předpokládat. Odmítá-li nemocný přes náležité vysvětlení potřebnou péči, vyžádá si ošetřující lékař o tom písemné prohlášení (revers). Bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jen ve výjimečných případech. Převzetí nemocného bez jeho písemného souhlasu do ústavní péče je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo. Převzetí se soudu neoznamuje, jestliže nemocný dodatečně ve lhůtě 24 hodin projevil souhlas s ústavní péčí. Pro posouzení případů, u nichž vznikly pochybnosti, zda byl při výkonu zdravotní péče dodržen správný postup, popřípadě, zda bylo ublíženo na zdraví, ustanovuje ministr zdravotnictví České republiky a orgán kraje v přenesené působnosti jako své poradní orgány znalecké komise. Postavení a činnosti znaleckých komisí stanoví Ministerstvo zdravotnictví vyhláškou. Lékaři nebo odborné komise zdravotnických zařízení ustavené podle zvláštních předpisů rozhodují v mezích zákona při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu o právech a povinnostech občanů týkajících se jejich zdraví. Pokud má pacient za to, že rozhodnutí nebo opatření učiněné při výkonu zdravotní péče je nesprávné, může podat návrh na jeho přezkoumání vedoucímu zdravotnického zařízení, který o něm rozhodne. Návrh na přezkoumání může podat též okresní správa sociálního zabezpečení. Nevyhoví-li vedoucí zdravotnického zařízení takto podanému návrhu, předloží jej jako odvolání odvolacímu orgánu. O odvolání proti rozhodnutí nebo opatření vedoucího zdravotnického zařízení řízeného Ministerstvem zdravotnictví rozhoduje toto ministerstvo, v ostatních případech krajský úřad, v jehož obvodu se zdravotnické zařízení nachází. Návrh na přezkoumání lze podat do 15 dnů, ve věcech dočasné pracovní neschopnosti do 3 dnů ode dne, kdy rozhodnutí bylo

132


dané osobě doručeno nebo opatření sděleno. Jinak se na rozhodování při výkonu zdravotní péče vztahují obecné předpisy o správním řízení (Správní řád, zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Zdravotnická zařízení Podle forem poskytované zdravotní péče se zdravotnická zařízení dělí na: • zařízení ambulantní (zařízení primární péče, specializované ambulantní péče, pracovního lékařství), • ústavní zdravotnická zařízení (nemocnice zřizované MZ, kraji, obcemi, zařízení následné péče, psychiatrické léčebny, geriatrické léčebny, léčebny tuberkulózy a respiračních nemocí, rehabilitační ústavy, hospice, ozdravovny, lázeňské léčebny), • zvláštní zdravotnická zařízení (např. záchytné stanice, stacionáře, zařízení domácí zdravotní péče, zařízení transfúzní služby...), • zařízení zdravotnické záchranné služby, • zařízení lékárenské péče, • zařízení ochrany veřejného zdraví (zdravotní ústavy, Státní zdravotní ústav). Právní úprava u zdravotnických zařízení rozlišuje tzv. státní a tzv. nestátní zdravotnická zařízení, přičemž tato zařízení zřizují Ministerstvo zdravotnictví, kraje a obce v samostatné působnosti, a dále fyzické a právnické osoby. Povahu tzv. státních zdravotnických zařízení mají t.č. jen zařízení zřizovaná ministerstvem, ostatní zdravotnická zařízení mají povahu tzv. nestátních zdravotnických zařízení. Tato zdravotnická zařízení mají vlastní právní subjektivitu a při jejich zakládání je třeba postupovat zákonem stanoveným způsobem. Zdravotnická zařízení zřizovaná Ministerstvem zdravotnictví, kraji v samostatné působnosti a obcemi jsou povinna poskytovat zdravotní péči ve spádových územích stanovených vyhláškou Ministerstva zdravotnictví. Zřizovaní zdravotnických zařízení Oprávnění k provozování nestátního zdravotnického zařízení vzniká rozhodnutím krajského úřadu příslušného podle místa provozování nestátního zařízení o jeho registraci. Registrující správní orgán je povinen registraci provést, pokud žadatel splní zákonem stanoveném podmínky. Podaná žádost o registraci musí obsahovat určité náležitosti: a) název, sídlo, právní formu právnické osoby, dále jméno a příjmení, trvalý pobyt a rodné číslo jejího statutárního zástupce a stejné identifikační údaje i u odborného zástupce (odborný zástupce odpovídá za odborné vedení zařízení a musí být v pracovním poměru nebo obdobném pracovněprávním vztahu k provozovateli zařízení. Jedná se tedy o fyzickou osobu, která musí být plně způsobilá k právním úkonům, bezúhonná a musí mít odbornou způsobilost v závislosti na druhu a rozsahu poskytované zdravotní péče), b) druh a rozsah poskytované zdravotní péče, c) místo provozování nestátního zařízení, součástí musí být i uvedení právního vztahu, tj. vlastnický nebo nájemní, v případě nájemního vztahu je nutné doložit smlouvu o nájmu d) den zahájení provozu, e) osvědčení příslušné Komory, tj. České lékařské komory, České stomatologické komory nebo České lékárnické komory, které garantuje, že zdravotní péče bude poskytována 133


odborně a za podmínek, které zamezí nepříznivému působení na zdraví osob. Udělením osvědčení ze strany Komory je dán souhlas s personálním a věcným vybavením nestátního zařízení a s předmětem a rozsahem činnosti, f) pokud není Komora v příslušné oblasti zřízena, dává krajský úřad souhlas s personálním a věcným vybavením, s druhem zdravotní péče a jejím rozsahem sám, provozovatel je však povinen předložit doklad o kvalifikačních předpokladech pro výkon profese, tzv. doklad odborné způsobilosti, g) provozní řád, h) výpis z rejstříku trestů, který nesmí být starší tří měsíců, i) pokud se jedná o provozování lékárny nebo výdejny prostředků zdravotnické techniky, je nutný souhlas Státního ústavu pro kontrolu léčiv, j) pokud se jedná o zařízení lázeňské péče, je nutný souhlas Českého inspektorátu lázní a zřídel. Optimalizace sítě zdravotnických zařízení V optimalizaci sítě (ve smyslu redukce celkového počtu poskytovatelů, jejich funkčního propojení a koordinace především investiční politiky) bývá spatřován nástroj k zvýšení efektivnosti prostředků vynakládaných na zdravotnictví. Dlužno poznamenat, že doposud se i přes některé pokusy státu síť optimalizovat nedařilo. V dnešní situaci, kdy dochází k přenášení výkonu státní správy ve zdravotnictví na základě zákonných i podzákonných právních předpisů na kraje a obce s rozšířenou působností se všemi problémy, které jsou s tím spojeny, se zdá, že optimalizovat síť bude ještě obtížnější. Podle současných představ MZ ČR bude optimalizace prováděna ve spolupráci státní správy a samosprávy. Mají být uzavírány dohody mezi MZ a kraji, které budou garantovat zabezpečení dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče. MZ připravuje vyhlášku o minimálních, nepodkročitelných parametrech sítě zdravotnických zařízení (například zavedení indexu počtu akutních lůžek a lůžek následné péče na počet obyvatel) na základě návrhu zákona o zdravotnických zařízení a jejich provozování a o změně některých zákonů. Garance dostupnosti zdravotní péče bude nadále zajištěna přenesením odpovědnosti za tvorbu a optimalizaci sítě zdravotnických zařízení do samostatné působnosti krajů s ohledem na místní podmínky daného území. Hlavním úkolem přitom má být řízená restrukturalizace nemocnic. Zde budou sehrávat významnou roli kraje, které již zpracovávaly tzv. krajské plány zdravotnických služeb. Ty budou posuzovány ministerstvem s cílem dodržení „udržitelného a symetrického rozvoje všech krajů“. Krajské plány by měly být „obrazem odůvodněné, optimální sítě zdravotnických zařízení s ohledem na místní podmínky daného území s respektováním veřejnoprávního charakteru poskytovaných služeb“. (Teze … MZ, 2003:19) Zdravotničtí pracovníci Zdravotnickými pracovníky jsou osoby, které získaly předepsanou způsobilost k výkonu zdravotnického povolání na vysoké či střední škole nebo absolvováním odborného školení. Ostatními pracovníky ve zdravotnictví jsou potom pracovníci, kteří nevykonávají zdravotnické povolání (jejich posláním je vykonávat činnosti spojené se zajišťováním chodu zdravotnických zařízení). Platná právní úprava přitom předepisuje jako podmínku pro výkon lékařského a farmaceutického povolání členství v příslušné profesní komoře.

134


Zákonná úprava počítá ve vztahu ke zdravotnickým pracovníkům také se specifickými povinnostmi krajských úřadů a obcí. „Krajské úřady a obce mají usnadňovat zdravotnickým pracovníkům plnění jejich poslání tím, že pro ně vytvářejí příznivé životní podmínky v místech výkonu jejich povolání, a to zejména péčí o zajištění jejich vhodného ubytování.“ (Kadečka et al, 2003:183) Ochrana veřejného zdraví Zvláštní formou péče o zdraví je tzv. ochrana veřejného zdraví. Veřejným zdravím se rozumí zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin. Ochrana a podpora veřejného zdraví je souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Jedním z hlavních cílů v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví je realizace tzv. Akčního plánu zdraví a životního prostředí ČR, který byl schválen usnesením vlády č. 810/1998, závěrů 3. ministerské konference o životním prostředí a zdraví ve smyslu usnesení vlády č. 706/2000 a podíl na implementaci dokumentu WHO „Zdraví pro všechny v 21. století“. Realizace těchto cílů vyžaduje spolupráci více ministerstev a krajských úřadů, jakož i koordinační a kontrolní funkci Rady pro zdraví a životní prostředí jako poradního orgánu vlády pro oblast zdraví a životní prostředí s meziresortní působností. Platná právní úprava na úseku ochrany veřejného zdraví ukládá k naplnění svého účelu řadu povinností, podmínek a požadavků v oblasti péče o životní a pracovní podmínky (a to zejména z hygienického hlediska), v oblasti předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, jakož i tzv. dalších povinností v ochraně veřejného zdraví. Orgány ochrany veřejného zdraví jsou v rozsahu své působnosti vybaveny pravomocí k výkonu tzv. státního zdravotního dozoru. Státní správu v ochraně veřejného zdraví vykonává čtrnáct správních úřadů (krajské hygienické stanice), které mají územní pracoviště v okresech, a čtrnáct zdravotnických příspěvkových organizací, tzv. zdravotní ústavy, které mohou mít pobočky v okrese. Všechny krajské hygienické stanice a zdravotní ústavy jsou přímo řízeny a financovány Ministerstvem zdravotnictví. Zvláštní oprávnění normotvorné povahy na úseku ochrany veřejného zdraví přísluší i obci při výkonu samostatné působnosti. Obec může nařídit obecně závaznou vyhláškou pro území obce provedení speciální ochranné dezinsekce a deratizace. K ochraně před hlukem a vibracemi může obdobně nařídit konec veřejné produkce hudby, provozní doby hostinských provozoven, heren a obdobných provozoven služeb, pokud jejich produkcí nebo provozem dochází k neúměrnému obtěžování občanů. 2.3 Transformace zdravotnictví v ČR Po roce 1989 vznikl prostor pro skutečně fundamentální transformaci systému zdravotnictví v ČR. Tehdejší vláda přijala v prosinci r. 1990 dokument, ve kterém bylo formulováno dvanáct základních principů pro výstavbu nového zdravotnictví. Lze je shrnout do tří globálních, vzájemně se podmiňujících cílů, k nimž by měla transformace směřovat (Drbal, 1996:24): • k demokratizaci, humanizaci a zvýšení kvality poskytované péče, • k nalezení potřebných finančních zdrojů a způsobů jejich efektivního využívání, • k odstranění pauperizace zdravotnických pracovníků a k žádoucímu pozvednutí jejich odborné a společenské prestiže.

135


Hlavní cesty, jimiž se mělo k postupnému dosahování těchto cílů dospět, byly ve své době spatřovány v privatizaci zdravotnických zařízení, zavedení pojišťovacího systému a provázání výkonů poskytovatelů s jejich příjmem. Rozhodující změny ve zdravotním systému se uskutečnily v průběhu let 1992-1994. Místo zrušených krajských a později i okresních a městských ústavů národního zdraví vzniklo více než 20 tisíc samostatných zdravotnických subjektů. Zákonem č. 550/1991 Sb. bylo zřízeno všeobecné (veřejné) zdravotní pojištění a postupně vzniklo až 27 zdravotních pojišťoven. Od roku 1993 začal být celý systém financován převážně z dávek pojistného na zdravotní pojištění, které je povinnou platbou, na které se podílejí zaměstnanci, zaměstnavatelé a stát. Dalšími zdroji jsou veřejné rozpočty a nezanedbatelný podíl mají též přímé výdaje pacientů.3 Celková výše výdajů dosahuje momentálně 7,2 % HDP, tedy řádově 170 mld. Kč. Tabulka 1 Výdaje na zdravotnictví na 1 obyvatele Veřejné výdaje na 1 obyvatele Celkové veřejné výdaje

1999 12 066 13 122

2000 12 619 13 811

2001 14 191 15 524

2002 15 103 16 520

Zdroj: UZIS

Byla uskutečněna rozsáhlá privatizace, resp. odstátnění (vlastnictví zejména nemocnic přešlo na obce) zejména služeb, které jsou poskytovány praktickými lékaři, ale i lázeňské péče, lékáren a částečně i malých lůžkových zařízení. Velké nemocnice většinou privatizovány nebyly. Od počátku transformace výrazně až skokově vzrostl objem poskytované zdravotní péče. Nemalé kapacity českého zdravotnictví (měřeno počtem lékařů a lůžek na 1000 obyvatel zaujímala ČR přední místo v Evropě) se „probudily”. Zvýšila se vybavenost zařízení technikou, vzrostlo množství poskytovaných služeb. Zdravotnictví se velmi rychle začalo stávat značně nákladným a neodpovídalo možnostem ekonomiky ČR. Další průběh reformy byl právě proto zaměřen především na vytvoření nástrojů brzdících nekontrolovaný růst nákladů (generovaný např. nekoordinovanými nákupy techniky) a zvyšujících tlak na dosahování efektivity při poskytování zdravotní péče. Zdravotní pojištění provádí zdravotní pojišťovny. Vedle Všeobecné zdravotní pojišťovny existuje ještě 8 zaměstnaneckých pojišťoven4. Pojišťovny jsou veřejnoprávními institucemi. Zprostředkovávají toky finančních prostředků do zdravotnictví a ve zdravotnictví. Jsou povinny hradit zdravotnickým zařízením (ZZ) péči poskytnutou v souladu se zákonem, a to především na základě smluv uzavřených mezi pojišťovnou a ZZ. Vybírají pojistné za své pojištěnce. Část vybraného pojistného je přerozdělováno s cílem vyrovnávat mezi pojišťovnami rozdíly mezi výnosy z pojistného za osoby, za které platí stát a za výdělečně aktivní osoby. Pojišťovny si pro hospodaření v běžném roce sestavují tzv. pojistné plány, které podléhají schválení vlády (u VZP dokonce Poslanecké sněmovny PČR). Původně existující způsob úhrady zdravotní péče spočíval v ohodnocení náročnosti jednotlivých prováděných výkonů počtem bodů a stanovení hodnoty bodu v korunách. Tento způsob úhrady zdravotní péče platbou za jednotlivé vykazované výkony (zvaný fee-for-service) 3

Odhadován ve výši cca 8 % z celkových výdajů.

4

Vojenská zdravotní pojišťovna, Hutnická zaměstnanecká pojišťovna, Oborová zdravotní pojišťovna bank, poj. a stav., Zaměstnanecká pojišťovna Škoda, Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR, Revírní bratrská pokladna, Zdravotní pojišťovna METAL-ALIANCE, Česká národní zdravotní pojišťovna.

136


vedl k neadekvátně vysokému počtu kontaktů lékařů a pacientů spolu s neefektivně vysokým počtem provedených a vykázaných výkonů. (Hovořilo se o tzv. inflaci bodu.) Od r.1996 začalo docházet ke změnám ve způsobu úhrady. U praktických lékařů změna posílila jejich zodpovědnost za účelné vynakládání části prostředků na léčbu pacientů. Začali být placeni tzv. kombinovanou kapitačně výkonovou platbou. Hlavním výkonovým ukazatelem se tu stal zaregistrovaný pacient. Zdravotní péče poskytovaná zubními lékaři je hrazena dnes podle dohodnutých plateb za jednotlivé výkony. Nejde tedy o ocenění prostřednictvím bodů, ale seznam uvádí přímo výši úhrady v korunách. Péče poskytovaná ambulantními specialisty je v podstatě hrazena podle seznamu zdravotních výkonů s bodovými hodnotami. Významné omezení ovšem představuje limit času lékaře. Proplaceno je pojišťovnami jen tolik výkonů, kolik „se jich vejde” do 12 hodinového „pracovního dne”, posuzováno podle standardních (předem daných) časových limitů - ty jsou často lékaři kritizovány jako neúměrně dlouhé. Zdravotní péče poskytovaná v lůžkových zdravotnických zařízeních je od 3. čtvrtletí 1999 hrazena podle nového přístupu. Byla zavedena tzv. „úhrada na principu výkonové hodnoty bodu“, která nahradila tzv. paušální platby. Tzv. „risk-koridor“ (procentuální vymezení nepodkročitelných a nepřekročitelných nákladů vzhledem k minulému období), přitom chrání plátce i poskytovatele zdravotní péče před dopady náhlých změn ve výši úhrad.. Do budoucna se připravuje postupný přechod na úhrady za případy (tzv. DRGs). Objem platby bude záležet na diagnóze pacienta. Hodnoty bodu a výše úhrad jsou obecně stanovovány především v dohodovacím řízení, které pololetně probíhá mezi zástupci VZP, zástupci ostatních zdravotních pojišťoven a příslušných profesních sdružení poskytovatelů zdravotní péče. Stát prostřednictvím MZ vyhlašuje výsledky dohodovacího řízení obecně závazným aktem. Kontrolní otázky 1. Jsou územně samosprávné celky nějakým způsobem zapojeny do řešení problému nadbytku kapacit ve zdravotnických zařízeních? Jak? 2. Lze ve vztahu ke správě zdravotnictví u nás sledovat spíše centralizační či decentralizační tendence? 3. Jaké jsou podle Vás hlavní problémy českého zdravotnictví? 4. Co může způsobovat tzv. informační nerovnováha mezi poskytovatelem a příjemcem zdravotní péče? Je její existence důvodem spíše pro regulaci nabídky péče, nebo naopak spíše poptávky po zdravotní péči? Použitá a doporučená literatura DRBAL, C.: Politika pro zdraví. Škola veřejného zdravotnictví. Praha: IPVZ, 1996. KADEČKA, S., ONDRUŠ, R., PRŮCHA, P. Základy správního práva pro ekonomy. Brno: MU, 2003. REKTOŘÍK, J. a kol. Ekonomika a řízení odvětví veřejného sektoru. Praha: Ekopress, 2002. REKTOŘÍK, J., ŠELEŠOVSKÝ, J. Jak řídit kraj, město a obec. III.díl. MU Brno – IMS Praha, 2002. Teze střednědobé koncepce resortní politiky MZ ČR v letech 2003 – 2006.

137

2 Zdravotnictví. III Oblast rozvoje lidských zdrojů

Recommend Documents