Obsah ÚVOD ........................................................................................................................................... 1 1.
2.
3.
4.
5.
CESTOVÁNÍ V DOBĚ HUMANISMU A RENESANCE .............................................. 3 1.1.
ČASOVÉ A POJMOVÉ VYMEZENÍ ................................................................................... 3
1.2.
HUMANISMUS, RENESANCE A REFORMACE V ČESKÉM PROSTŘEDÍ.............................. 4
1.3.
MOTIVACE CEST ........................................................................................................... 6
SVATÁ ZEMĚ – CÍL POUTNÍKŮ (NEJEN) V RENESANČNÍM OBDOBÍ............ 10 2.1.
KRÁTKÁ HISTORIE SVATÉ ZEMĚ ................................................................................ 10
2.2.
VÝZNAM SVATÉ ZEMĚ ............................................................................................... 12
CESTOPISNÁ TVORBA ................................................................................................ 14 3.1.
RENESANČNÍ CESTOPIS V ČESKÉM PROSTŘEDÍ .......................................................... 14
3.2.
TŘI LITERÁRNĚVĚDNÉ INTERPRETACE RENESANČNÍHO CESTOPISU .......................... 17
3.3.
HEINRICH BÜNTING A ITINERARIUM SACRAE SCRIPTURAE ....................................... 23
ČEŠTÍ AUTOŘI VE SVATÉ ZEMI V OBDOBÍ HUMANISMU A RENESANCE . 27 4.1.
CESTOVATELÉ A JEJICH CESTOPISY ........................................................................... 27
4.2.
MARTIN KABÁTNÍK ................................................................................................... 28
4.3.
OLDŘICH PREFÁT Z VLKANOVA ................................................................................ 33
4.4.
KRYŠTOF HARANT Z POLŢIC A BEZDRUŢIC............................................................... 39
OBRAZ A PROSTOR SVATÉ ZEMĚ V RENESANČNÍCH CESTOPISECH ........ 46 5.1.
VNÍMÁNÍ PROSTORU .................................................................................................. 46
5.2.
APLIKACE BIBLE NA KONKRÉTNÍ PROSTOR ............................................................... 53
5.3.
ZPROSTŘEDKOVÁNÍ REALITY SVATÉ ZEMĚ ............................................................... 60
6.
ZÁVĚR .............................................................................................................................. 66
7.
POUŢITÁ LITERATURA .............................................................................................. 68 7.1
PRIMÁRNÍ LITERATURA .............................................................................................. 68
7.2
SEKUNDÁRNÍ LITERATURA ........................................................................................ 69
Úvod Ústředním tématem této diplomové práce je Svatá země a způsob její reflexe v renesančních cestopisech. V centru našeho zájmu pak konkrétně stojí díla Martina Kabátníka, Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic. Tito tři muţi postupně navštívili Svatou zemi v rozmezí jednoho století (konec 15. – konec 16. století). V této práci se budeme zabývat způsobem, kterým ve svých cestopisech zachycovali Svatou zemi. Zajímat nás přitom bude, jak vnímali a literárně zaznamenali její prostor. V první části práce se tedy pokusíme časově vymezit a obecně charakterizovat období, v němţ se Kabátník, Prefát a Harant vydali na své cesty. Naším cílem bude přiblíţit epochu humanismu a renesance s přihlédnutím k jejímu specifickému vývoji v českých zemích. Dále jsme upozornili na příčiny rozvoje cestování v období humanismu a renesance a uvedli různé motivace cestujících. Zesílení potřeby poznávat v této době vedlo k masivnějšímu lidskému pohybu. V tomto směru také rostl zájem o náboţenské poutě. My se zde soustředíme na nejvýznamnější křesťanské poutní místo, kam mířili věřící jiţ od středověku – na Svatou zemi s Jeruzalémem jako jejím centrem. Další část se zabývá vývojem českého renesančního cestopisu s poukázáním i na jeho cizí předchůdce (Milion Marca Pola, Mandevilla). Na díla českých renesančních cestovatelů se tedy podíváme optikou tří literárněvědných interpretací. Tyto tři „přístupy“ českých literárních vědců nám pak také poslouţí při analýze děl Kabátníka, Prefáta a Haranta. V kontextu s renesančními cestopisy pak tato práce předkládá i krátkou historii Svaté země a města Jeruzaléma, rozebírá její význam. Naším cílem bude charakterizovat území spojené s významnými událostmi Starého a Nového zákona, připomenout nejdůleţitější historická fakta a velmi jemně se dotknout i přítomnosti. Prostřední část práce přinese analýzu cestopisů Martina Kabátníka, Oldřicha Prefáta a Kryštofa Haranta z hlediska způsobu, jakým zachycují a přibliţují prostor Svaté země. Získáme zde odpovědi na mnohé otázky. Proč tito pánové putovali právě do Svaté země? Jakým způsobem ji vnímali, co a z jakého důvodu na svých cestách akcentovali? Jaký obraz Svaté země nám předkládají v závislosti na svém vzdělání, postavení a osobnosti? Čím byli ve svém ţivotě utvářeni a jaké byly důvody jejich 1
poutě do Svaté země? Co ovlivňovalo jejich pohled na tuto část světa, jakých věcí si všímali? Smyslem této práce ani tak nebylo charakterizovat jejich díla v tvarové a funkční celistvosti. Naše pozornost se soustřeďovala právě na obraz Svaté země, který vytvářeli ve svých cestopisech. Do této práce zařadíme také spis Heinricha Büntinga Itinerarium sacrae scripturae. Patří do vývojové řady děl, popisujících putování prostorem Svaté země. Na tomto - ač nečeském příkladě - si můţeme lépe uvědomit posun ve zpracování látky o Svaté zemi a formování cestopisného ţánru. Předmluvu k Büntingovu českému vydání Itineraria navíc napsal významný představitel českého humanismu a renesance – Daniel Adam z Veleslavína. Poslední část této práce se bude věnovat obrazu Svaté země v renesančních cestopisech. Jak a na základě čeho byl Kabátníkem, Prefátem a Harantem vnímán prostor Svaté země? Jakými způsoby ve svých cestopisech zprostředkovávali palestinskou realitu? Prostor Svaté země také budeme studovat z hlediska literární topologie a tematologie. Analyzovat budeme významné body, posvěcující prostor Svaté země. Další analýze také podrobíme intertextuální vztahy českých renesančních cestopisů. Budeme si všímat především textu, který je prostupuje v nejsilnější míře – Písma svatého. Na konkrétních příkladech z děl Kabátníka, Prefáta a Haranta pak ukáţeme provázanost jejich děl s Biblí. Porovnáváním cestopisů těchto tří pánů z Čech jsme získali výsledný obraz Svaté země z dob humanismu a renesance.
2
1.
Cestování v době humanismu a renesance
1.1.
Časové a pojmové vymezení
Definovat pojmy renesance, humanismus a reformace se jiţ pokoušelo velké mnoţství literárních vědců a historiků. Vystihnout tyto termíny v jejich úplnosti je totiţ krajně obtíţné. Pokusím se proto v této části své práce dané proudy charakterizovat stručně a co nejjasněji. Renesancí nazýváme kulturní proces, který v průběhu 15. století prorůstá celou Itálii a rozdílnou měrou zasahuje i další evropské země. V renesanci se klade důraz na lidskou individualitu, sílu racionálního uvaţování, ideálem se stává vzdělaný, vnitřně svobodný člověk. Pokrokoví umělci chtěli obrodit (fr. renaissance) antiku, klaněli se jejímu kulturnímu bohatství, moudrosti a ideálům, z nichţ nově čerpali. Humanismem se pak rozumí estetické a intelektuální hnutí, jehoţ vzorem se také stala doba klasického starověku. Evropští humanističtí učenci a literáti spatřovali v antické humanitě příklad k následování, univerzální vzdělanost čerpají od antických autorů.1 V epoše renesance vnikají nové hospodářské vztahy, paralelně se rozvíjí několik společenských, uměleckých a myšlenkových proudů. Ty se vymezují proti středověké ideologii - ohniskem jejich zájmu není Bůh (studia divina), ale člověk (studia humanitatis) – odtud pak i pojem humanismus2. Reformací rozumíme hnutí, jehoţ snahou bylo přetvořit soudobou katolickou církev (např. 95 tezí Martina Luthera, kritika církevního vybírání odpustků) s tendencí směřovat zpět k původnímu křesťanství. Průkopnickou úlohu zde sehrálo české husitské revoluční hnutí.3 Významný švýcarský historik Jacob Burckhardt4, jehoţ kniha Die Kultur des Renaissance in Italien (1860) na desítky let určila koncepci epochy
1
Lehár, Jan a kolektiv autorů. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2006, s.105. 2 Kopecký, Milan. Česká literatura od 70. let 15. století do 20. let 17. století. Brno, Masarykova univerzita 1996,s. 5-6. 3 Tamtéţ. 4 Zmiňuje se o něm i Milan Kopecký v studii Humanismus, renesance a reformace v českých zemích (1990).
3
renesance, nakonec shrnul zásadní charakteristiku tohoto historického období do slov „objevení světa a člověka“
1.2.
Humanismus, renesance a reformace v českém prostředí
Za období humanismu a renesance v české literatuře se obvykle označuje perioda od konce husitství do bitvy na Bílé hoře5, tj. od sedmdesátých let 15. století do dvacátých let 17. století. „Máme epochu od
konce husitství do Bílé hory označovat termínem
renesance, nebo reformace nebo humanismus ?“ ptá se Milan Kopecký ve své studii Humanismus, renesance a reformace v českých zemích (1990). Literární historikové vedli mnoho sporů o povaze české renesance a českého humanismu. V této kapitole nám však nepůjde o jejich výčet a rozbor, nýbrţ o krátké nastínění dané problematiky. Cílem bude přiblíţit situaci na české kulturní scéně 15. a 16. století, coţ souvisí i s dobovou literární produkcí a váţe se k tématu mé práce. Např. Josef Macek6 tvrdí, ţe tato vývojová etapa (v českých zemích) by měla být označována spíš pojmem reformace neţ renesance, s čímţ Kopecký nesouhlasí a nabízí definovat tuto dějinnou epochu pouze časově (viz jeho výše zmíněná studie). Eduard Petrů poukazuje na to, ţe humanistické a renesanční impulzy, vysílané z Itálie, se v dalších zemích realizují v závislosti na tamních společensko-ekonomických podmínkách.7 Česká renesance a humanismus tudíţ nemůţe být jakýmsi italským otiskem (podobně jako polská nebo německá). České kulturní prostředí, do kterého pronikly podněty humanismu a renesance, přijalo a dál rozvíjelo právě ty jeho prvky, které byly v souladu se stavem českého prostředí. Ten během necelého století utvářela velká hodnotová krize, týkající se především morální oblasti (rozpor mezi křesťanským
5
Kopecký, Milan. Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Brno, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 1979, s. 11. 6 Macek, Josef.Hlavní problemy renesance v Čechách a na Moravě. Studia Comeniana et historica 18, č. 35,1988, s. 34. 7 Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s.211.
4
morálním řádem a jeho realizací ve společnosti).8 Rodí se tak osobitý model české renesance a humanismu. Trochu jinak probíhá humanismus a renesance např. v Rusku.9 Vedle těchto dvou kulturních hnutí se v některých evropských zemích (Čechy, Německo, Švýcarsko, Anglie) silně projevovaly podněty reformace. Milan Kopecký pak ve své knize Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory (1979) poukazuje na souvztaţnost humanismu a reformace – oba proudy vycházejí z myšlenkové Humanismus
základny
„znovuzrození“
nebo
„obrození“
dosavadní
kultury.
se pak opírá o antiku, reformace směřuje k původnímu křesťanství.
Jiţ Karel IV. pěstoval styky s renesanční Itálií, mimo jiné vedl korespondenci s Francescem Petrarcou. Petrarca jako jeden z nejvýraznějších představitelů italské renesanční literatury dokonce přijel roku 1356 na pozvání císaře do Čech. Husitství však zarazilo humanistický rozvoj v českém prostředí. Náboţenské spory, politické boje a války trvaly sedmnáct let. České země se dostaly do jisté hospodářské a kulturní izolace. Ukončením husitských válek tato blokáda padá. České země obnovují diplomatické styky, otevírají se kulturním vlivům z okolních zemí, rodí se nové zahraniční kontakty. Mizí neklid z politické scény. Doba poděbradská se nese ve znamení obnovy zpřetrhaných kulturních svazků. Renesanční humanismus se u nás výrazněji prosazuje aţ v době jagellonské. Ještě v 16. století pak ţilo české království ve znamení reformace, která ovlivnila celou kulturní i uměleckou oblast a přirozeně poznamenala politický vývoj země. Humanismus a renesance se tak u nás rozvíjejí na základě zcela specifických podmínek a získávají svébytnou českou podobu.10 Vznik knihtisku výrazně podpořil renesanční kulturu. Do českých zemí se začíná šířit na přelomu 15. a 16. století z Německa. Tento převratný vynález urychlil šíření knih, které se dostávaly i k širšímu publiku. Knihtisk tak významně přispěl k zrovnoprávnění vzdělanosti a kniţní kultury v období humanismu a renesance.
8
Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 192 – 193. Petrů, Eduard. Metodologické problémy zkoumání humanismu ve slovanských literaturách. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 210. 10 Více k tomu např. Macek, Josef. Hlavní problémy renesance v Čechách a na Moravě. Studia Comeniana et historica 18, č. 35, 1988. 9
5
1.3.
Motivace cest
Slovu cestování připisovala stará čeština ještě jiný význam, neţ jaký známe dnes (vydat se na cestu, putovat pro zábavu nebo za poznáním, nacházet se mimo domov). Druhý význam tohoto slova se jiţ dnes nepouţívá – vědět, znát, umět. V českých humanistických textech se slovo cesta objevuje v obou těchto významech, první však jiţ posiluje svou pozici na úkor druhého.11 Člověk, který se vydává na dalekou pouť, opouští svůj domov a rodnou zemi, vydává se do neznámých míst s cílem poznat zemi jinou (popř. další kontinent), a poté se s nově nabytými zkušenostmi a záţitky zase vrátit v pořádku nazpět. Určitý cíl putování dává smysl celé cestě. Latinský výraz pro poutníka – „peregrinus“ znamená vyhnanec nebo exulant12. Poutník byl v tomto smyslu chápán především jako cizinec, který pro obyvatelstvo jiné země představuje neznámo, můţe vzbuzovat nedůvěru a nevoli lidí. Poutník se vydává na daleká místa, aby se vzdělal, duchovně očistil, získal cenné ţivotní zkušenosti, rozšířil si obzory nebo aby si modlitbou vyprosil uzdravení. Sám proces cestování představuje pro poutníka řadu fyzických i duševních zkoušek. Musí překonávat četná nepohodlí, chránit se před číhajícími nebezpečenstvími, vyrovnávat se s cizokrajnými rozdílnostmi. Putovat znamenalo opustit vlast, odloučit se od známých věcí a rodiny a vrhnout se jako cizinec do neznáma. Jak jiţ bylo výše zmíněno, v epoše renesance a humanismu roste zájem o poznávání jiných zemí, seznamování se s ţivotem v blízkých i vzdálených končinách. Rozvíjet a udrţovat vztahy se sousedy přirozeně znamenalo více cestovat a seznamovat se s okolními zeměmi. Cestování se stalo důleţitou součástí společenského ţivota. Přinášelo také kulturní obohacování (např. šíření uměleckých slohů), výměny hodnot, přebírání ţivotního stylu (privilegované vrstvy si například předávají nové styly v oblékání nebo stravování), evropské země se sbliţují a úţeji spolu komunikují.
11
Beneš, Zdeněk. Cestování do Svaté země Kryštofa Haranta jako kosmografický obraz světa. In – Cesty a cestování ve společnosti. Vyd. Lenka bobková a Michaela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philosophica et Historica, Studia Historica II 1995, s. 138. 12 Le Goff, Jacques. Schmitt, Jean- Claude. Encyklopedie středověku.Praha, Vyšehrad 2008, s.505.
6
Cestovní ruch v renesanční epoše jen kvete. Cestovalo se z rozmanitých důvodů : politických, hospodářských, vojenských, studijních, uměleckých a náboţenských.13 Cestami s politickým posláním se myslí jak cesty panovníků, tak i příslušníků privilegovaných vrstev, kteří se nějakým způsobem podílejí na řízení země. Zahrnout sem můţeme také cesty diplomatické. Druţiny diplomatů se v renesančním období vydávaly na cesty nejen po Evropě (např. i do Cařihradu). Cílem bylo politické stmelování zemí, hledání společných zájmů a aktivit, které by mohly být prospěšné pro obě strany. Členy diplomatických misí byli v druhé polovině 15. století panoš Jaroslav nebo Václav Šašek z Bířkova14, v 16. století Václav Vratislav z Mitrovic15. Cesty s vojenskou motivací na prahu novověku zahrnovaly objevování a dobývání zámořských teritorií nebo protiturecká taţení, ozbrojené výpravy Čechů do Pruska či německých zemí, husitské výjezdy nebo obranná taţení k osmanskohabsburským hranicím. Jak k tomu dále podotýká Jaroslav Pánek16 – takovéto cesty si vybíraly krutou daň na lidských ţivotech, na druhé straně ale povzbuzovaly k činorodosti politický systém českého státu, posilovaly jeho centralizaci a zvyšovaly pohyblivost všech vrstev obyvatelstva. Protitureckého taţení se mezi lety 1593-97 zúčastnil i autor jednoho z našich nejvýznamnějších renesančních cestopisů - Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic. Obchodní cesty mají velmi dlouhou tradici a jejich význam tkví především v tom, ţe se jejich prostřednictvím uţ ve 14.století vytvořila síť silnic, které pak slouţily všem cestovatelům. Infrastruktura vzkvétala i vlivem zlepšujících se poštovních sluţeb. Dalším důvodem k cestování pak byla touha po vzdělání. Kališnická praţská univerzita ztrácela v 15. století pro české a hlavně německy mluvící obyvatele Čech a Moravy své kouzlo. V průběhu doby začala v kontrastu s protestantskými akademiemi působit příliš konzervativně. Studenti z českých zemí proto dávali větší přednost zahraničním univerzitám. Na počátku 16. století se jezdilo studovat především
13
Pánek, Jaroslav. Cestování jako modernizační činitel středověké a raně novověké společnosti (Problémy a úkoly českého výzkumu). In - Cesty a cestování v ţivotě společnosti. Vyd. Lenka Bobková a Michaela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philosophica et Historica, Studia Historica II 1995, s. 16. 14 Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět (Výbor ze starších českých cestopisů).Praha, Vyšehrad 1984, s. 97 – 122. 15 Tamtéţ, s. 267 – 282. 16 Pánek, Jaroslav. Cestování jako modernizační činitel středověké a raně novověké společnosti (Problémy a úkoly českého výzkumu). In - Cesty a cestování v ţivotě společnosti. Vyd. Lenka Bobková a Michaela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philosophica et Historica Studia Historica II 1995, s. 19.
7
do Lipska, Krakova,Vídně. Někteří obyvatelé Čech a Moravy si vybírali zvlášť prestiţní univerzity nebo vysoké školy přesně konfesijně vymezené (pro luterány Wittenberk, kalvinisty Bazilej, pro katolíky Ingolstadt).17 Studenti zahraničních univerzit po návratu domů přispívali k rozvoji v oblasti české vědy, literatury, lingvistiky, práva. Většinou ovládali hned několik jazyků najednou, měli širší přístup k informacím, poznávali způsob ţivota v jiných zemích, čímţ získali evropský rozhled a celkově i lepší pojem o soudobém světě. Vzdělanci se také dostávali do styku s jinými konfesemi (buď se utvrdili ve své víře, nebo konvertovali), navazovali důleţité zahraniční kontakty osobní i obchodní. Sebevědomí studovaných lidí rostlo, více se zapojovali do společenského ţivota, do kultury i politiky. Raný novověk charakterizovaly kavalírské cesty, jejichţ souhrnným typem byly šlechtické výpravy. Jako příklad uveďme cestování české aristokracie do Itálie (Janov 1551-1552). Takové a jiné cesty podporovaly v 16. století renesančního ducha v Čechách a na Moravě. Při kavalírských cestách šlo o celkové poznání cizích zemí. Čeští šlechtici navštěvovali poutní místa nebo se věnovali vzdělávání na univerzitách. Tito mladí aristokraté získávali širší světový rozhled a po svém návratu se podíleli na formování české renesanční kultury.18 V centru pozornosti této práce však stojí hlavně cesty motivované náboţensky a konkrétně pak poutě do Svaté země v období humanismu a renesance. „Nemocní i zdraví, bohatí i chudí, zoufalí i šťastní putují od čtvrtého století po Kristu po cestách, aby na posvátných místech chválili Boha, prosili ho o pomoc, vzdávali díky, káli se ze svých vin.“19 Poutník, který cestuje z náboţenských důvodů, touţí na vlastní oči spatřit posvátná místa, jít po stopách svatých, přiblíţit se boţskému. Vydává se na cestu nejen fyzicky, ale i v duchovním smyslu, otevírá se mu prostor k rozjímání na místech dotčených boţskou svatostí. Například tím, ţe si křesťanský poutník projde kříţovou cestu v Jeruzalémě a vykoná jednotlivá zastavení, pocitově sdílí Kristovo utrpení, doslova sleduje jeho poslední kroky, jeho závěrečnou pouť na zemi, proměnu Syna člověka v Boha. Někteří věřící v touze zaţít to, co Kristus, dokonce bosí a s kříţem
17
Pánek, Jaroslav. Čeští spisovatelé v renesanční Evropě (Cestování jako činitel kulturní a politické integrace). Český časopis historický, č. 88. Praha, 1990, s. 669. 18 Tamtéţ, s. 678-679. 19 Ohler, Norbert. Náboţenské poutě ve středověku a novověku. Praha, Vyšehrad 2002, s. 11.
8
(nebo po kolenou) stoupali na Golgotu. Najít smrt v Jeruzalémě a hlavně zemřít jako mučedník znamenalo ve středověku nejzaručenější způsob, jak přijít do nebe.20 Lidé, kteří navštívili a „ohledali“ Svatou zemi, získali odpustky. Věřilo se, ţe návštěvou svatých míst ze sebe člověk smyje hříchy. Náboţenská pouť tedy byla důleţitou poutí očistnou. Jak píše i Prefát ve svém cestopisu, platných odpustků se však dočkali jen ti, kteří doopravdy - z hlouby srdce - litovali svých hříchů a nechtěli páchat další: „…ti odpustkové,kteří se dávají v zemi Svaté na místech svatých, nedávají se neţ toliko těm, kteří svých hříchův litují a pokání svaté činí a jiţ víc, jakţ nejvejš mohou, hřešiti nechtějí, neţ těm, kdo v svatých hříších ostávají a jim odvoliti nechtějí, ţe ti odpustkové nic platní nebudou…“21 Ti, kteří se dotkli svatých míst a poklonili se zde k vroucné modlitbě, silně věřili v odpuštění svých hříchů. Mnozí také přicházeli na místa poznamenaná Kristovou přítomností, aby si vymodlili pevnější zdraví pro sebe nebo své blízké a doufali v boţskou výpomoc při léčení. Písmo svaté jako základní text křesťanské víry je důvodem, proč věřící podnikali cesty do Svaté země a Jeruzaléma. Bible pak také můţe být křesťanským poutníkům zdrojem informací o putování biblických postav. Jiţ Adam byl po vyhnání z ráje nucen vydat se na pouť, dalšími vzory mohly být pro čtenáře cesty vůdců prastarých izraelských kmenů, dále Mojţíš, který vedl svůj lid do země zaslíbené, putování těhotné Panny Marie, cesty Jeţíše Krista a jeho učedníků. 22 Palestina a Jeruzalém, místa poznamenaná Jeţíšovou přítomností - jeho působením a utrpením, měla pro křesťany význam svatých míst jiţ od počátků církevních dějin.23 Statusem svatého města se pyšnil také Řím, kde byli mimo jiné pohřbeni apoštolové Petr a Pavel. Od vrcholného středověku aţ dodnes je jedním z nejvýznamnějších katolických poutních míst Santiago de Compostela.24 Poutních míst vzniklo ohromné mnoţství, jako další významná zmiňme Cáchy nebo Loreto. Zásadním poutním místem je však Jeruzalém a Svatá země, místa spojená s ţivotem Jeţíše Krista. Kvůli velkému zájmu o Svatou zemi vyšel na konci 16. století 20
Le Goff, Jacques. Schmitt, Jean- Claude. Encyklopedie středověku.Praha, Vyšehrad 2008, s. 505. Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 101. 22 Ohler, Norbert. Náboţenské poutě ve středověku a novověku. Praha, Vyšehrad 2002, s.16. 23 Tamtéţ, s. 24. 24 V devátém století zde byly objeveny údajné ostatky svatého Jakuba Staršího, jednoho z dvanácti apoštolů. Ty jsou uloţeny v katedrále, která je cílem Svatojakubské pouti. K tomuto poutnímu místu se například roku 1552 vydal Oldřich Prefát z Vlkanova nebo roku 1614 Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic. 21
9
v Praze překlad knihy o biblické topografii Itinerarium sacrae scripturae od Heinricha Büntinga. Předmluvu k ní opatřil Daniel Adam z Veleslavína. Bünting ve snaze přiblíţit poutníkům posvátná místa přepsal Bibli do podoby jakési cestovní příručky. Itinerarium navíc sám ilustroval sérií map. Oblast spojená s osudy Jeţíše Krista a jeho učedníků tedy přitahovala poutníky jako magnet. Putovat do Palestiny k Boţímu hrobu bylo pro mnohé záleţitostí osobní cti, důkaz hloubky víry, další se chtěli ve Svaté zemi očistit ze svých hříchů, vedla je touha kráčet ve stopách Jeţíše Krista. Někteří se pak chtěli se svou návštěvou posvátných míst podělit s ostatními, kteří nemohli putovat tak daleko a své cestování zachytili na papír. Poutě do Svaté země v období humanismu a renesance, kdy kvetlo cestování, pak měly charakter dobře organizované turistiky. Cesta začínala v Benátkách a poutník měl za určitou částku zajištěnou dopravu, stravování, průvodní list zajišťující vcelku bezpečnou návštěvu svatých míst. V Jeruzalémě se pak dostal do „průvodcovských“ rukou křesťanských mnichů, kteří určovali trasy, po nichţ se poutníci vydávali většinou v tureckém doprovodu.
2. Svatá země – cíl poutníků
2.1.
Krátká historie Svaté země
Prefát25 s Harantem ve svých cestopisech podrobně popisují dějiny Svaté země a města Jeruzaléma od nejstarších dob aţ po svou současnost. My zde v krátkosti připomeneme základní historická fakta, na jejichţ základě Svatá země získala svůj ohlas. Její minulost nás pak bude zajímat pouze do konce období českého humanismu a renesance (cca do roku 1620). 25
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 216-237.
10
Svatá země zahrnuje celé území Izraele, autonomní oblasti Palestiny, část Egypta a Jordánska. V podstatě je křiţovatkou hned tří kontinentů – Afriky na jihu, Asie na východě a Evropy na západě. V jejím srdci leţí Jeruzalém, starobylé město obehnané hradbami, kde se střetávají tři hlavní světová náboţenství – judaismus, křesťanství a islám. Pro Ţidy, křesťany i muslimy, kteří všichni uctívají stejného Boha, je Jeruzalém svatým městem. Místa, kde se odehrály zásadní příběhy Starého a Nového zákona, pak lákají zástupy zboţných poutníků i obyčejných turistů jiţ celá staletí. Pokud nahlédneme do dějin Jeruzaléma, zjistíme, ţe historie tohoto města je plná neklidu, násilí a bojů, město je znovu a znovu dobýváno různými národy. První zmínky o Jeruzalému máme z 19. století př.n.l. a jeho původní název byl „Got Schalem“ nebo „Schalem“. Izraelský a judejský král David, který město dobyl roku 1000 př.n.l. ho určil za centrální město svého království. Jeho syn Šalamoun pak na hoře Sion vystavěl chrám zasvěcený izraelskému bohu Jahvemu.26 V 6. století př. n. l. Asyřané poráţejí Babylóňany a ničí Šalamounův chrám, za zhruba padesát let jsou však poraţeni Peršany a buduje se chrám nový. Později Jeruzalém dobývá Alexandr Makedonský, Seleukovci, po nich Makabejští, roku 63 př. n. l. si město podrobují římské legie, poté začíná první ţidovská válka a v 70. Roce n. l. je město zničeno Římany (zároveň zaniká i druhý chrám). Vraťme se nyní ještě k samému počátku křesťanství. Jeţíšovo učení se od roku 27 n. l. začalo rozšiřovat po Galileji a dalších částech země. Své stoupence rychle nacházelo ve všech vrstvách obyvatel. V očích Ţidů a Římanů se Jeţíš brzy stal hrozbou a rozhodli se ho odstranit. Jeţíšovo učení však po jeho smrti nezaniklo, naopak se rozšiřovalo dál a skrze další staletí se stalo jedním z nejvýznamnějších světových náboţenství. Po druhé ţidovské válce (132-135) přestavěl císař Hadrián Jeruzalém na římské město Aelia Capitolina. Ţidům byl do tohoto nového Jeruzaléma vstup zakázán. Ti, co nebyli prodáni do otroctví, uprchli do různých končin – tento veliký rozptyl Ţidů se označuje jako diaspora. Roku 313 vydává římský císař Konstantin I. Veliký edikt milánský. V něm zaručuje křesťanům svobodu vyznání a Svatá země se opět zpřístupňuje pro poutníky. Mezi prvními putuje do Svaté země Konstantinova matka Helena (zemřela roku 330). Podle legendy měla v Jeruzalémě najít Kristův kříţ a na její podnět zde byla vystavěna bazilika – chrám Boţího hrobu a další sakrální stavby. 26
Chrám měl zvláštní postavení, protoţe v něm byla uloţena Archa úmluvy – přenosná svatyně, kterou Izraelité celých 40 let při putování pouští nosili s sebou.
11
O Helenině vzkříšení posvátných jeruzalémských míst se ve svých cestopisech rozepisují také Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic a Oldřich Prefát z Vlkanova. Oba si uvědomují význačnost činů svaté Heleny pro křesťany a odkazují na další historické zdroje, popisující její skutky. Tisíce křesťanských poutníků začaly ve 4. století proudit do Jeruzaléma, aby navštívily místa spojená s Jeţíšovým umučením, jeho smrtí a vzkříšením. Roku 638 se však novými vládci Palestiny stávají Muslimové. Poutníci křesťané i přesto dál cestují do Svaté země. Změna přichází aţ roku 1071, kdy Jeruzalém dobyli Turci a znemoţnili křesťanům přístup do města. Následuje skoro 200 let kříţových výprav, Jeruzalém pak dočasně získávají křiţáci, po nich Egypt a v 16. století Osmané. V době humanismu a renesance spadá Svatá země pod nadvládu Turků, kteří zde vládli 400 let.
2.2.
Význam Svaté země
„Zemí svatou z té příčiny se jmenuje, ţe Pán Bůh Otec všemohúcí tuto zemi v světě nad jiné sobě oblíbiti, v ní Adama, prvního člověka, stvořiti a potom Abrahamovi i semenu jeho zaslíbiti jest ráčil, do kteréţto syna svého jednorozeného Jeţíše Krista pro vykoupení lidské z nebe seslati jest ráčil, v kteréţto Kristus Pán vtěliti, naroditi, svaté evangelium kázati, mnohé divy činiti a naposledy na kříţi umříti ráčil…“27 Těmito slovy Prefát vysvětluje zásadní význam Svaté země pro křesťany. „ Země zaslíbená“, která měla podle Písma svatého oplývat „mlékem a medem“, pro křesťany od časů Kristovy smrti představovala nejposvátnější území. V Novém zákoně Jeruzalém zaujímá důleţité místo ve všech čtyřech Evangeliích. Byl svědkem posledních Jeţíšových dní a také největšího zázraku zmrtvýchvstání. I pro Ţidy byl Jeruzalém poutním místem, podle Starého zákona ztělesněním Boţího příbytku, městem svatosti a věrnosti připomínané proroky. I pro muslimy Jeruzalém představoval posvátné město, v době své nadvlády zde nechali vystavět mnoho mešit. Proto i Turci v době, kdy ovládali Svatou zemi, drţeli Jeruzalém v úctě a váţnosti, 27
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 302.
12
avšak mnohé křesťanské památky nechávali chátrat. O této zanedbanosti svědčí Prefát ve svém cestopisu na s. 303: „ Tato země byla velmi ourodná a hojná…ale na tento čas hrubě zpustošená…všecko zplundrováno a pobořeno stojí…a mám za to, kdyby do rukou a po správu křesťanskou přišla, ţe by v krátkých časem zas povstala a zvelebena byla…“ Události Starého a Nového zákona tedy Palestině a městu Jeruzalému vtiskly pečeť posvátnosti a boţí přítomnosti. Biblické příběhy, které se v těchto končinách odvinuly, se staly důvodem poutnických návštěv. Zástupy poutníků proudily do Svaté země od počátku církevních dějin, aby na vlastní oči spatřili místa, která doposud znali pouze z knih nebo z ústního vyprávění. O tom píše i Harant ve své Předmluvě: „…i já (maje) úmysl a ţádost věcí čítaných s slýchaných poněkud poznati a zkusiti, obral jsem sobě některá přední místa a země, v nichţ nejsvětější, nejmoudřejší a nejslavnější ze Starého i Nového zákona byli, kdeţ nejstaroţitnější národové bydleli…v nichţ pán bůh všemohoucí největší skutky a zázraky tehdejších časův vykonal, v nichţ Kristus pán, syn boţí a spasitel náš jediný, osobně pro naše spasení putoval a pracoval…“28 Svatá země také v 15. a 16.století znamenala jednu z civilizačních, kulturních a mocenských funkčních hranic křesťanství.29 Představovala území, na které si v průběhu dějin činilo nárok mnoho národů a kde usilovaly o moc různé náboţenské skupiny. Město Jeruzalém bylo od pradávna příčinou konfliktů mezi soupeřícími náboţenskými obcemi, bylo mnohokrát pleněno, ničeno, znovu obnovováno a následně opět dobyto. Nikdy však nezaniklo docela a své význačné postavení mezi ostatními svatými místy si zachovalo dodnes. Svůj význam posvátného města pro křesťany, Ţidy i muslimy si zachovalo po stovky a můţeme říct i tisíce let. Palestina tedy měla pro poutníky význam posvátného území, na němţ se nacházela místa známá z Bible a kde se odpradávna projevovala Boţí přítomnost. Vstoupit na tato místa, dotknout se jich, vnímat je všemi smysly, kát se za své hříchy a získat odpustky znamenalo pro poutníky vrcholný náboţenský záţitek. Autoři renesančních cestopisů, k nimţ se soustřeďuje pozornost této práce, se chtěli o své
28
Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. XXIX. 29 Storchová, Lucie. Mezi houfy lotrův se pustiti…(České cestopisy o Egyptě 15. - 17. století). Praha, SET OUT – Roman Míšek 2005, s. V.
13
poutnické záţitky ze Svaté země podělit i se svými krajany. Cítili potřebu posílit u nich víru v Bibli, v Jeţíšovy skutky a poselství – Prefát a Harant v době, kdy se nad křesťanskou Evropou vznášel stín turecké hrozby. Kryštof Harant si například pečlivě odkrokoval kříţovou cestu zvanou „via dolorosa“, aby čtenář jeho cestopisu získal co nejpřesnější údaje a mohl si na základě Harantovy zkušenosti a měření vykonat kříţovou cestu u sebe doma.30 Svatá země a Jeruzalém patří do světové špičky posvátných míst, která přitahovala poutníky jiţ od 3. století po Kristu. Je památkou na pradávné biblické časy a stala se svědkem novozákonních událostí. Její náboţenský význam zůstal časem nezměněn.
3. Cestopisná tvorba
3.1.
Renesanční cestopis v českém prostředí
Jak jiţ bylo v předchozí kapitole popsáno, období humanismu a renesance se neslo ve znamení sběru informací a rozkvětu mezinárodních vztahů, prudkého rozvoje vědy a víry v lidský rozum. České země se také podílely na rozvoji humanismu v Evropě a vstřebávaly renesanční podněty, avšak svým vlastním způsobem, utvářeným českými podmínkami. I česká literatura pak na základě domácího specifického kulturního ovzduší reflektovala myšlenky humanismu a renesance. Měšťanstvo začíná v 16. století dobývat přední pozice v literárním světě a okruh čtenářů se tak rozšiřuje. Literatura uţ není jen záleţitostí šlechtických kruhů nebo duchovenstva. Cílem autorů je např. poskytnout čtenáři poznatky z vědních oblastí, které byly doposud dostupné pouze v latině. S tím souvisí nárůst překladů významných spisovatelů (např. Cicero, Petrarca). Autorský zájem jiţ není tolik 30
“Na zavírku této kapitoly, aby poboţný a ţádostivý čtenář pořádné vyměření cesty a chůze Krista pána, od místa jetí jeho aţ na vrch Calvariae, kdeţ jej na kříţ dali, vědělti, a tím spíše kdekoli doma po zahradách aneb jinde, pro lepší probuzení a v paměti mysli své sloţení přetěţkého i bolestného putování Krista pána za nás a naše hříchy uvaţování, podobnou dalekost cesty sobě vyměřiti mohl, poloţím tuto vlastní měření všeho, tak jak jsem sám svými kroky změřil a sčetl.” (s. 159)
14
soustředěn na náboţenskou oblast, své místo zde nacházejí i světské otázky, obohacuje se literární tematika. Literatura se v duchu humanismu orientuje na člověka a jeho praktické potřeby v ţivotě, uplatňuje se v ní čím dál víc funkce poznávací. Silný příval nových informací si přirozeně ţádá literární zpracování, širší čtenářské publikum chce zprávy o okolním světě, seznamovat se s cizími literaturami. Autoři tak cítí potřebu čtenáře vzdělávat, usilují o tvorbu české naukové literatury. Zábavná literatura a s ní také poezie jsou odsouvány na periferii. Eduard Petrů31 uvádí na základě genologické analýzy české literatury 16. století tři hlavní skupiny literární produkce: literaturu vědeckou (čistě naukovou), věcnou a beletrii. Literární a myšlenkové směry a proudy od sebe nelze přímo oddělovat, protoţe se vzájemně prolínají a jejich návaznost je pozvolná. Zatímco u nás začíná po skončení husitských válek převládat sloţka humanistická, přirozeně ještě doznívají i tendence pozdního středověku a postupně se splétají nitky vedoucí k baroku. Česká cestopisná literatura se rozvíjí po skončení husitských válek, kdy nastává klidnější období a oţívá kulturní ţivot. České země se dostávají z izolace, lidé touţí poznávat svět a někteří o svých cestách referují písemnou formou. Jedním z literárních ţánrů, který v období humanismu a renesance prodělává nový vývoj a vnitřní diferenciaci32, je právě cestopis. Abychom výstiţně charakterizovali český renesanční cestopis, obraťme se nejprve k jeho staročeským kořenům. Nejstarší cestopisnou památkou staré české literatury je překlad tzv. Mandevilla. Pochází z doby kolem roku 1400 a do češtiny byl přeloţen Vavřincem z Březové. Za autora Mandevilly se povaţuje Jean de Bourgoigne, který pod jménem Jan de Mandeville předstírá rytířovo putování po světě. Autor seznamuje čtenáře s neznámými krajinami (zahrnuta sem je i Svatá země !) a vkládá sem
mnoho příhod fantastického charakteru. Fantastické sloţky v Mandevillově
cestopisu převládají., autorova představivost se rozvíjí hlavně při líčení zemí neznámých a vymyšlených. Eduard Petrů33 k tomu poznamenává, ţe tato mytologicky orientovaná větev středověkého cestopisu u nás nezakořenila na rozdíl od západních renesančních literatur, kde získává podobu utopie.
31
Petrů, Eduard. Informační exploze 16.století a genologický systém humanistické literatury. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 227. 32 Petrů, Eduard. Staročeský cestopis z hlediska genologického. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 233 – 245. 33 Tamtéţ, s. 236.
15
Druhou cestopisnou památkou, která se nám zachovala, je překlad Milionu Marca Pola. Český překlad byl pořízen někdy po roce 1400 a zachoval se pouze v jednom rukopise. charakter. Ve svém cestopise se snaţil vykládat jen to, co sám zaţil34. Reálný charakter Polova Milionu a jeho zaměření k věcné informaci se odráţí v českých renesančních cestopisech. Narozdíl od Mandevilly nalezlo Polovo dílo, zaloţené na realistickém popisu cest, v české literatuře pokračovatele. Milion tedy můţeme brát jako středověkého cizího předchůdce 35 našich renesančních cestopisů. Český cestopis 16. století se ubírá několika vývojovými směry, je charakteristický svou různorodostí. Vykazuje vlastnosti, které jsou v dnešní době charakteristické pro literaturu faktu. Slučuje se v něm soubor věcných informací s líčením subjektivních cestovních záţitků a příhod. Autor renesančního cestopisu se snaţí o pravdivost, dokumentárnost, pracuje s fakty, zprostředkovává čtenáři pravdivé informace o ţivotní skutečnosti. Chce realisticky popsat to, co sám viděl, slyšel, proţil a podělit se o to s domácím publikem. Čtenář se jeho prostřednictvím seznamuje s procesem poznávání neznámých zemí a svatých míst. Cestopis se v průběhu 16. století stal jedním z ţánrů, jehoţ oblíbenost rostla, protoţe byl zaloţený na přímém a pravdivém zobrazování reality. Zvlášť populárními se pak staly renesančním cestopisy s tematikou poutí do Svaté země. Přinášely čtenáři obraz „země zaslíbené“, zaloţený na pravdivé, subjektivní zkušenosti autora. Ten navíc čtenáři zprostředkovával velké mnoţství informací z historie i současnosti Svaté země. Toto dobové zobrazení Svaté země bylo nejsilněji ovlivněno Písmem svatým, které představovalo základní subtext těchto cestopisů. Starší česká cestopisná literatura nebyla ţánrově přesně vymezená, sloţka beletristická se prolínala se sloţkou populárně naučnou, vlastní vyprávění doplňovaly historické údaje a citáty z Bible nebo odkazy na jiné autority. Jak poukazuje Zdeňka Tichá36, ţánr staročeského cestopisu kolísá nejen v rámci jednoho díla, ale i v rámci celého tohoto písemnictví - díla mohou mít jednou podobu deníkových zápisků, jindy vynikají svým uměleckým zaměřením. Český renesanční cestopis rozvinuli a posunuli vývojově dopředu především tři význační cestovatelé z období konce 15. a počátku 17. století, kteří se vydali do Svaté 34
Polo, Marco. Milion. Vyd. Quido Horára a Bohuslav Horák. Praha, Orbis 1950, s. 6. Petrů, Eduard. Staročeský cestopis z hlediska genologického. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 234. 35 Tamtéţ, s. 238. 36 Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět (Výbor ze starších českých cestopisů). Praha, Vyšehrad 1984, s. 28-29.
16
země. Tu pak vidíme očima prostého vyslance Jednoty bratrské, Martina Kabátníka, urozeného matematika a astronoma Oldřicha Prefáta z Vlkanova a konečně pak hudebně nadaného šlechtice a diplomata Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic, který se nejvíc ze všech blýskal svými vědomostmi. Kaţdý z nich vlastním způsobem obohatil český renesanční cestopis, ať uţ jde o obyčejné vyprávění osobních příběhů z cest, znalost odborné literatury a důraz na přesnost nebo o obraz soudobého světa. Podrobněji se jimi však budeme zabývat v dalších kapitolách. Jejich díla patří do linie realistických cestopisů – mají charakter zmiňovaného Polova Milionu, ne fantaskního Mandevilly.
3.2.
Tři literárněvědné interpretace renesančního cestopisu
Uveďme nyní tři různé literárněvědné interpretace cestopisu 16. století v pojetí Eduarda Petrů, Zdeňka Beneše a Lucie Storchové. Analyzovat budeme vybrané renesanční texty, které se věnují pouti do Svaté země. Ve své studii Staročeský cestopis z hlediska genologického37 se Petrů soustřeďuje na linii cestopisu zaměřenou k věcné informaci, která se odklání od linie středověkých cestopisů fantasticko-dobrodruţného charakteru. Věcně orientované cestopisy dál rozděluje. Jednou oblastí jsou diplomatické a politické relace, mající charakter cestovních zpráv. Pro Eduarda Petrů představuje Jan Hasištejnský z Lobkovic autora, který tradici cestopisu s věcně informujícím zaměřením obohacuje o další rysy. Setkáváme se zde s novou koncepcí díla – cestopis Hasištejnského se rozděluje do čtyř částí (cestování do Svaté země, záţitky ve Svaté zemi, zpáteční cesta a doplňující informace). Poprvé se zde objevuje hvězdicovitý způsob výkladu o Svaté zemi – z Jeruzaléma jako ústředního bodu vycházejí všechny další cesty po Palestině. V závěru cestopisu čtenář nalezne souhrn údajů o Svaté zemi, Egyptu a Arábii z oblasti geografie, politiky atd. Hasištejnského dílo se svým charakterem vymezuje jako humanistický cestopis podávající věcné informace, čímţ podle Petrů směřuje do literární oblasti, kterou dnes nazýváme literaturou faktu. (V době českého humanismu a renesance ještě
37
Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996, s. 233-245.
17
neexistovala). Rysy, které nese Hasištejnského cestopis, se v rámci tohoto ţánru rozvíjejí dalšími směry. První takovou linií, kterou započal Martin Kabátník se svou Cestou, je cestopis formou cestovní reportáţe. V Kabátníkově dílku jsou věcně informace zastíněny autorovými vlastními příhodami a postřehy z kaţdodenního ţivota v cizích zemích. Druhou linii představuje český překlad cestopisu Jeana de Léryho38. Jeho knihu tvoří tři celky, v nichţ naopak nalezneme víc odborných informací neţ individuálních záţitků. Takový cestopis se podle Petrů blíţí k čistě odborné literatuře. Třetí pojetí cestopisu, kde se vyprávění osobních záţitků snoubí s úryvky naukového charakteru, je také nejproduktivnější. Takový typ literatury by dnes podle Petrů náleţel do literatury faktu, stojící na pomezí naukové literatury a beletrie. Do této oblasti zahrnuje cestopisy Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic. Autoři ve svých dílech spojili vyprávění své cesty se souborem věcných informací, oba zachovávají koncepci popisovanou u Hasištejnského : cesta do Svaté země – popis Svaté země – zpáteční cesta, uplatňují hvězdicovitou kompozici. Do závěrů svých cestopisů umisťují náboţenské, politické a zeměpisné výklady o navštívených zemích, tvořící samostatné kapitoly. Oblast objektivních faktů, zobrazování vnějšího světa nejlépe postihuje „theatrum universitas rerum“ neboli „divadlo světa“39. Podle Eduarda Petrů se tento druh literární tvorby snaţí zachytit literaturu v její úplnosti, pokouší se odkrývat realitu uţ v průběhu jejího poznávání. Theatrum se soustřeďuje na věcná fakta a reálnou skutečnost. Petrů pak svým rozborem české cestopisné literatury mimo jiné prokázal, ţe její nejplodnější větví se stalo právě toto „theatrum universitas rerum“. Eduard Petrů tedy k nejproduktivnějšímu typu cestopisné tvorby 16. století, v němţ se spojuje vyprávění osobních záţitků s objektivními informacemi a odbornými údaji, přistupuje jako k „divadlu světa“. Theatrum universitas rerum je v koncepci Petrů předchůdcem dnešní literatury faktu. Za vrcholného představitele této cestopisné vývojové linie povaţuje Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic : „Harant dovršil v cestopisné tvorbě vývoj, jehoţ kořeny jsme zjistili jiţ ve 14. století v překladu Milionu Marka Pola.“ 40
38
Léry, Jean de. Historie plavení se do Ameriky, kteráţ I Brasilia slove. Přeloţili z latiny roku 1590 Pavel Slovák a Matěj Cyrus. Ed. Quido Hodura a Bohuslav Horák. Praha, Nakladatelství československé akademie věd 1957. 39 Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, s. 53 – 54. 40 Tamtéţ, s. 94.
18
Zdeněk Beneš
41
pak k Harantově Cestě přistupuje jako ke kosmografii, tedy
jako k dílu, které se snaţí popsat svět jako celek podle prostorověčasové orientace. Tento svůj koncept objasňuje charakterizováním Harantova obrazu světa. Poukazuje na Harantovu snahu zachytit okolní svět v co nejširším záběru. Proti dobovému vědění staví tento renesanční autor vlastní zkušenosti a poznání, navštívená místa a viděné posvátné objekty kontroluje svými znalostmi z oblasti historie, literatury, teologie apod. Obraz světa, který tak Harant ve svém cestopisu vytváří, Beneš nazývá chronotopem a odkazuje tím na literárního vědce Michaila M. Bachtina42. Benešova pozornost se soustřeďuje na Harantovu prostorovou orientaci ve světě (Jeruzalém leţí v jeho středu atd.) a rozdělení světa na část křesťanskou a „barbarskou“. Tyto světy pak Harant podle humanistické koncepce rozlišuje podle stupně civilizovanosti. Beneš ve svých charakteristikách jeho kosmografického obrazu světa klade důraz na tři opakující se motivy : vody, potulky a vlasti. Tyto tři nejpodstatnější sloţky podle něj tvoří pilíře Harantova světa. Na jejich základě český cestovatel reflektuje okolní svět. Voda : její kvalita a příčiny jakosti jsou Harantovi měřítkem stupně civilizovanosti navštívených krajin. Potulky : jeho cesty mají přesně daný cíl a nejsou tudíţ bezúčelným touláním. Cestování a s ním spojené poznávání nových zemí Haranta vede k vytvoření si vlastního obrazu reality. Vlast : jiné země Harant poměřuje s domovinou, coţ opět ovlivňuje výsledný obraz jeho světa. Beneš tedy ve své studii nabízí další úhel pohledu na renesanční cestopis (za nejvhodnějšího reprezentanta své teorie pak volí Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic). Na základě popsaných znaků a charakteristik vidí Beneš (před ním i Jaroslav Kolár) Harantův cestopis jako kosmografický obraz světa. Lucie Storchová potom Harantovu systematizaci informací a jeho autorské postupy v Cestě nespojuje s ţánrem kosmografie, ale s apodemikou.43 Apodemická literatura se snaţila formulovat a usoustavnit cestování, jeho účel, proces a také jeho konečné písemné zaznamenání. Nalezneme zde i určitou topiku. Prvky apodemického
41
Beneš, Zdeněk. Cestování do Svaté země Kryštofa Haranta jako kosmografický obraz světa. In – Cesty a cestování ve společnosti. Vyd. Lenka Bobková a Michaela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philosophica et Historica, Studia Historica II 1995, s. 140. 42 V Bachtinově teorii se chronotypem myslí “schéma časoprostorových vztahů” v rámci románového ţánru. Zvláštní význam mezi románovými chronotypy přikládá chronotopu cesty, na níţ se “ v jediném časovém a prostorovém průsečíku protínají prostorové a časové cesty nejrůznějších lidí – představitelů všech vrstev, postavení, vyznání, národností, věků”. Bachtin, M. Michail. Román jako dialog. Praha, Odeon 1980. 43 Storchová, Lucie. Mezi houfy lotrův se pustiti…(České cestopisy o Egyptě 15. - 17. století). Praha, SET OUT – Roman Míšek 2005.
19
programu nalezneme i v cestopisech u Prefát a Haranta. Proto je důleţité zde zmínit alespoň hlavní body tohoto programu.44 „Ars apodemica“ se překládá jako umění cestování (Reisekunst, art of travel, art de voyager). Tento název se uţíval během celé raněnovověké epochy. V rámci „ars apodemica“ pak vyšlo velké mnoţství traktátů, které ve své době (pozdní středověk – raný novověk) modifikovaly a kodifikovaly praxi cestování. Nejsilněji pak působily na cestovatele - intelektuály, kteří byli ovlivněni pozdním humanismem. Justin Stagl uvádí hlavní těchto témata traktátů, jejichţ základní body se sumarizovaly do ideální „ Gesamtmethodik des Reisens“ na počátku 17. století. Výchozím bodem je samotná definice cest – „správné“ cesty (peregrinari) se vymezily od neuţitečných potulek (vagari), cest bezúčelných. Švýcarský učenec Theodor Zwinger do svého rozčlenění „peregrinatio“ zahrnoval cíl cesty, cestovní výbavu, způsob dopravy, předmět cestování45. Za ideální cestu se pak všeobecně povaţuje cesta za vzděláním – „Bildungsreise“. Existovalo velmi mnoho argumentů pro a proti cestování
46
.S pomocí
apodemické argumentace týkající se rozdílů mezi „peregrinari“ a „vagari“ se cesta za vzděláním nakonec legitimovala jako prospěšná a uţitečná činnost. Jinými tématy apodemických traktátů byly lékařské a náboţenské rady na cesty a další praktické rady, členící se na přípravu cesty, její realizaci a konečné hodnocení. Cestovní příručky, sumarizující všechny tyto rady a návody, měly cestující lépe dopředu připravit. Budoucím cestovatelům se také ukládalo, aby získali znalosti o zemích, které měli navštívit, a také o jejich jazycích. Apodemická literatura dále doporučovala, aby se cestovatelé vyzbrojili nutnými pomůckami jako byla itineraria, karty nebo doporučující dopisy. Mnohá doporučení a rady, jak si počínat na cestách platí dodnes: člověk by se měl v cizině chovat přiměřeně, drţet se zpět při srovnávání své a hostitelské země, 44
Stagl, Justin. Eine Geschichte der Neugier : Die Kunst des Reisens 1550 – 1800. Wien, Bohlau Verlag 2002. 45 Dále se závazně rozdělují „akcidenty“ ( čas, místo, zdravotní stav, postavení nebeských těles, spolucestující) a druhy cest (sakrální a světské, veřejné a soukromé, antické a moderní). In Stagl, Justin. Eine Geschichte der Neugier : Die Kunst des Reisens 1550 – 1800. Wien, Bohlau Verlag 2002, s. 96. 46 Tato argumentace se vázala na spor kolem “curiositas” a poutnických cest. Apodemikové zde zastávali podobnou pozici jako raní humanisté, kteří sice kritizovali poutě, ale bránili cestování “animi causa” proti výtkám ohledně “vitium curiositas”. Cestující, kteří neměli přímý a jasný cíl, byli povaţováni za podezřelé. Mobilita (nejen) cizinců se kontrolovala – například vystavováním pasů. Nejpůsobivější argumentaci proti cestování se podle Stagla nachází u biskupa Josepha Halla, zvaného „ anglický Seneca“. Hall pracuje s tradičními výtkami : cestování odvrací duši od Boha, uvolňuje mravy a má dopad na zdraví, připravuje stát o peníze, šíří buřičské myšlenky. Dalším jeho argumentem je soběstačnost Anglie, kterou nazývá „ abridgement of (God´s) whole Earth“, navíc podle něj disponuje nejlepší ústavou a univerzitami v Evropě, a proto její obyvatelé nemusí nutně cestovat (tento Hallův argument se však tudíţ vztahuje pouze na Angličany). Tamtéţ.
20
nepouštět se do rozhovorů o náboţenství nebo politice ; důvěřovat, ale prověřovat. Další rady jsou spojené s určitou dobou (typy ubytování, památky, cena dopravy) a literární historie z nich můţe čerpat cenné informace. Jiným tématem apodemik bylo krátké popsání cizích zemí, státního zřízení a obyvatelstva. Představy o cizině vycházely ze zpráv navrátivších se cestovatelů, popsané byly i v kosmografiích. Postupně se z nich vytvořily stereotypy. Apodemika dál obsahovala instrukce pro pouţití cestovních pomůcek, jako byly karty, nástroje potřebné během námořní plavby, itineraria.47 Pro ars apodemica je příznačné opakované úsilí rozptýlit předchozí předsudky ohledně cestování a podat svým čtenářům cenné informace o tom, jak si počínat a co očekávat v cizině. Například v traktátech ze 17. století se mnoţí návody (společenské techniky) na to, jak by měl člověk pozorovat své okolí, aniţ by byl sám sledován nebo jak bez povšimnutí odposlouchávat jiné. Po návratu do vlasti nabádají apodemikové cestovatele k pokoře a střízlivosti : radí přijmout zpět domácí oděv a zvyky, nepouţívat cizokrajné výrazy, nevychloubat se a nevyprávět lţi a nesmysly, neopovrhovat starými přáteli, zatímco s novými zůstat v písemném styku. Po návratu domů se mimo jiné ještě doporučovalo poděkovat Bohu, jehoţ pomoci se cestující během cesty dovolával. Úspěšně absolvovaná cesta tam a zpět se totiţ pokládala za „individuální důkaz Boţí milosti“ (Wolfgang Neuber)48. Apodemikové se při sestavování cestovatelských praktických rad odvolávali na vlastní cestovní praxi a na příklady z klasické literatury. Cestovní metodiky však neobsahovaly pouze instrukce, jak se chovat na cestách a sledovat své okolí, ale také jak si takto nabyté informace zachovat, uspořádat a jak je posléze interpretovat. Tyto návody z apodemik se povaţují za předchůdce metodiky empirického sociálního výzkumu a samy mají kořeny v antické a středověké rétorice. Ars apodemica znamenala rozhodný krok v systému psaní o cestovní praxi. Apodemikové příliš nedůvěřovali informacím z doslechu a vzpomínkám, cestovatelům bez výjimky doporučovali vést si cestovní deníky. Cestovatelé své poznatky také obohacovali o další doklady, které měly potvrdit pravdivost sdělovaných informací. Jednalo se například o kopie epitafů nebo nápisů, na cestách nasbírané předměty jako byly mince, medaile, umělecká díla a různé „kuriozity“.49 Cestovní zápisky se měly 47
Tyto čistě technicko – praktické instrukce „ars apodemica“ spojuje s pozdějším literárním ţánrem „navigatio“. Zajímavostí také je, ţe se k cestovním pomůckám často počítaly i takové, které by dnešní člověk označil za kouzelné : např. astrologické a fyziognomické. Jejich pouţitelnost v praxi navíc ani nebyla zpochybněna. In Stagl, Justin. Eine Geschichte der Neugier : Die Kunst des Reisens 1550 – 1800. Wien, Bohlau Verlag 2002, s. 102. 48 Tamtéţ, s.101. 49 Zde připomeňme suvenýry a „relikvie“, které si ze Svaté země dovezli domů i Oldřich Prefát
21
podle apodemik systematizovat, rozdělovat do odstavců - Stagl zmiňuje rétorický umělecký prostředek „loci communes“. Cestující měli to, co proţili, viděli, slyšeli, přečetli a sebrali, shrnout do „rubrik“. Všechny informace tak byly utříděné a přehledné, rozdělené do odstavců, které usnadňovaly orientaci v textu. Také se doporučovalo systematicky si své poznámky uspořádat podle času a místa a vytvářet si nákresy objektů a plány měst. Apodemikové totiţ radili zachycovat na cestách cizí krajiny nejen slovem, ale i obrazem. Cestující měli získávat obrazový a věcný materiál. Ten pak ve spojení s cestovními záznamy zvyšoval autenticitu jejich záţitků. Cestovní zprávy tak získávaly dokumentární charakter. Ilustrace v tomto systému psaní pamětí zastávaly významné místo.50 V apodemických příručkách pak také byly zformulovány humanistické popisné návody ve formě schémat, která se týkala popsání zemí, lidí a podnebí. Celkově se jednalo se o jakýsi encyklopedický povinný program, který ars apodemica nařizovala cestujícím. Udávala rady a návody ohledně cestování, zavedla systém v třídění informací a dokonce i schémata, která měli cestující naplňovat. Cílem autorů apodemik bylo dopředu poučit cestovatele o tom, jak se připravit na cestu, jakým způsobem se chovat v cizině a jak následně naloţit se získanými poznatky a informacemi. Apodemická literatura vyzdvihovala cestování jako uţitečnou a smysluplnou činnost, která se mimo jiné podílí na budování lidské osobnosti. Lucie Storchová si potom všímá vlivu apodemik jako „teorie cestování“ na Harantovu cestovatelskou zkušenost i na konečný charakter jeho cestopisu. Tento český humanistický vzdělanec se snaţil svůj text v rámci apodemického programu systematizovat, zaměřil se na detailní popisy objektů. Dosavadní informace o jistých místech a městech sumarizoval do kapitol, svůj cestopis obohatil o velké mnoţství ilustrací. To všechno jsou znaky toho, ţe se řídil určitými apodemickými předpisy a pravidly. V této podkapitole jsme poukázali na tři moţné přístupy k renesančním cestopisům s tematikou Svaté země. Nabízí se nám tak několik moţností, jak pohlíţet na díla Martina Kabátníka, Oldřicha Prefáta a Kryštofa Haranta. Můţeme se na ně dívat jako na „theatrum universitas rerum“ (Petrů) nebo kosmografii (Beneš) nebo v nich
z Vlkanova a Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic (kamínky ze svatých míst, voda z řeky Jordán). U obou českých pánů nalezneme i kopii epitafu (Harant, kap. 20, s. 126 a Prefát, kap. 25, s. 139). 50 Několik ilustrací nalezneme u Prefáta (např. zobrazení kostela Boţího hrobu, portrét města Jeruzaléma, dřevořez znázorňující námořní bitvu) a ve velkém mnoţství u Haranta (např. zobrazení hory Sinaj, Oreb a svaté panny Kateřiny, obrázky rostlin a zvířat, zobrazení Arabů a Turků).
22
hledat prvky „ars apodemica“ (Storchová, Stagl). Cestopisy Prefáta a Haranta můţeme v duchu „theatra“ a „kosmografie“ povaţovat za ucelenější obrazy tehdejšího světa, do nichţ se promítá vlastní poznání autorů spolu s jejich rozsáhlými vědomostmi. Stejně tak v nich lze nalézt určité znaky, které vykazují, ţe se řídili nějakými pravidly apodemické literatury. Prefát podobně jako Harant dal svému dílu jistou strukturu, vyprávění rozdělil do kapitol s nadpisy, své líčení podloţil několika dokumenty, ukázal čtenáři organizovanost poutí do Svaté země a zprostředkoval mu mnoho rad a poučení pro vlastní moţné cestování. O poutích do Svaté země byli Prefát i Harant dopředu dobře poučeni. Na Kabátníkovo dílko se charakteristika „theatra“ ani „kosmografie“ příliš nehodí. Jeho cestopisu dominuje zachycení osobních záţitků, dobové vědění zde není kontrolováno vlastním poznáním. Kabátník se nesnaţí podat celkový obraz Svaté země i s celou její slavnou minulostí, ale obraz, jaký se naskytl prostému českému člověku na konci 15.století. O nějakých znacích ars apodemica pak u Kabátníka nemůţeme uvaţovat z důvodu jeho nevzdělanosti i způsobu, jakým jeho dílo vzniklo (své vzpomínky nadiktoval písaři, představují jednolitý tok vyprávění bez členění na kapitoly apod.). Na základě předloţených přístupů si můţeme jasněji uvědomit rozdíly mezi těmito třemi renesančními cestopisy a lépe je charakterizovat. Zatímco Kabátníkův spis je nejjednodušší a představuje především jakousi „cestopisnou reportáţ“, Prefátovo a hlavně pak Harantovo dílo by se dalo nazvat „divadlem světa“ nebo „kosmografií“, ovlivněné apodemickou literaturou.
3.3.
Heinrich Bünting a Itinerarium sacrae scripturae
Daniel Adam z Veleslavína ve své předmluvě ke knize Heinricha Büntinga Itinerarium sacrae scripturae zastává názor, ţe právě toto dílo „mnohými příčinami převyšuje“ všechny dosud vyšlé spisy popisující Svatou zemi a Jeruzalém. My ho zařazujeme do této kapitoly z toho důvodu, ţe představuje jakýsi „předstupeň“ cestopisu. „Předstupeň“ z toho důvodu, ţe toto dílo je především sběrem materiálu
23
a hlavně zde nenalezneme autorský subjekt. Pojednání o Büntingově Itinerariu vkládáme do této práce ještě před rozbor cestopisů Kabátníka, Prefáta a Haranta. Ty jiţ představují posun ve zpracování látky o posvátných místech ve Svaté zemi. Vstupem subjektu do onoho materiálu vzniká cestopis – subjekt pak ovlivní jeho výběr, pořádání, interpretaci aj. Veleslavín Büntingovo dílo vydal česky roku 1592 a napsal k němu předmluvu. Tu dedikoval Karlu mladšímu ze Ţerotína, který byl jeho mecenášem a finančně ho podporoval. Itinerarium představovalo jakousi cestovní příručku, vycházející z Bible. Bylo určeno čtenářům, kteří nemohli sami putovat na svatá místa a čtením Itineraria mohli konat pouť do Svaté země alespoň ve své mysli. Měli si vtisknout místopisnou mapu prostoru Starého a Nového zákona do paměti a rozjímat nad boţskými skutky. Bünting ve svém díle popsal cesty a putování velkých biblických postav. Zaznamenává zde poutě patriarchů, soudců, králů, proroků a dalších ze Starého zákona a Panny Marie a Josefa, Jeţíše Krista a jeho apoštolů z Nového zákona. Sám zřejmě Svatou zemi nenavštívil, ale čerpal od jiných a své zdroje také v Itinerariu sepsal. Bünting zde uvádí podrobné zprávy o městech, krajinách (hory, řeky, údolí), poutních místech, jak jsou uvedeny v Starém a Novém zákoně. Provádí čtenáře biblickou krajinou, chce, aby následovali Bohem vyvolené osobnosti na jejich pouti. Itinerarium je rozděleno do dvou knih. V první Bünting popisuje Jeruzalém a přidává mapu jeruzalémského chrámu. Také zaznamenává místa, kudy putovali svatí otcové, coţ doplňuje historickými událostmi. Dále vypisuje cesty krále Davida, putování Mojţíše, cesty soudců a proroků, zmiňuje královnu ze Sáby a vykresluje její město. Hlavním tématem druhé knihy jsou cesty Jeţíše Krista, zahrnující i ty po jeho zmrtvýchvstání. Bünting zachycuje místa spjatá se Spasitelovým ţivotem – např. Betlém, Nazareth, Galileu, Jericho, Bethanii. Pozornost pak věnuje i cestám apoštolů – kupříkladu Pavla, Petra, Jana. Celkově tak vytváří jakousi „novou mapu“, která sleduje pohyb biblických postav a lokatity, které posvětily svou přítomností a skutky. Bünting také vytvořil mapy, které tvoří důleţitou součást Itineraria a jsou dokladem tehdejšího vidění světa. Jeruzalém symbolicky leţí ve středu trojlístku, který tvoří Asie, Evropa a Afrika. Evropa je zde dále zobrazena jako královna nebo panna, které visí od krku dolů medailon ( nazvaný také „zlatým grošem“ nebo „okrouhlým klenotem“), znázorňující České země. Okřídlený kůň Pegas představuje Asii. Bunting
24
zde pracuje se symboly. Nejedná se o geografický materiál, ale o symbolickou strukturu, která zdůrazňuje hierarchii symbolů. Heinrich Bünting svou předmluvu dedikuje zemské vrchnosti, brunšvickému a lüneburskému kníţeti Vilému mladšímu. (V souvislosti s tím zde nalezneme topos autorského lichocení vznešenému pánu: Bünting v komentáři k výše popsanému zobrazení Evropy dodává, ţe v pravém srdci Evropy leţí německá říše a obzvlášť brunšvické kníţectví ). V předmluvě mimo jiné vysvětluje pojetí své knihy jako vypsání poutí biblických postav. To má podle něj křesťanskému čtenáři usnadnit orientaci v ţivotech svatých, kterými se můţe inspirovat, lépe pochopit co je dobré a co zlé, poučit se ze skutků svatých. Bünting podle vlastních slov hlavně touţí poslouţit dobrým křesťanům, přiblíţit poutníkům posvátná místa. Chce osvítit čtenářovu mysl, vypsáním biblických míst a poutí svatých přiblíţit čtenáři prostor Bible, v němţ by se vyznal i bez pomoci map. Bünting si přál, aby jeho Itinerarium četli lidé neurození i vznešení, aby si mapu Svaté země vtiskli do paměti, pohybovali se v ní při čtení Bible bez nesnází. Věřil, ţe čtenáři tak lépe porozumí Písmu a budou ho s vděčností uctívat. Autorovým hlavním záměrem tedy bylo, aby se čtenář ve své mysli spolu s nimi procházel po biblických krajinách, připomínal si památná místa a v duchu rozjímal o ţivotě a skutcích svatých. Itinerarium téţ mělo přivést publikum k uvědomění, kolik pracných a dalekých cest vykonaly velké biblické postavy. Funkce poznávací se v něm prolíná s funkcí náboţenskou – rozvíjející čtenářovu zboţnost. Daniel Adam z Veleslavína ve své předmluvě k Itinerariu hovoří o slavných poutnících a cestovatelích, kteří se v minulosti vydali do Svaté země k Boţímu hrobu. Mnozí z nich pak o zhlédnutých místech vydali písemná svědectví. Umoţnili tak poznat Svatou zemi lidem, kteří neměli moţnost putovat tak daleko. Poslouţili jiným křesťanům, kteří kdyţ četli jejich zápisky z cest, mohli aspoň duchem putovat po posvátných místech. Z českých cestovatelů zmiňuje Veleslavín dva, kteří své záţitky z cest zpracovali i písemně – Martina Kabátníka a Oldřicha Prefáta z Vlkanova. Kabátníka označuje za „člověka obecného“ , který svou cestu zaznamenal právě ve „sprostném“ duchu. Brání ho však proti kritikám, ţe nepsal vţdy pravdivě. Veleslavín píše, ţe je nepochybné, ţe Kabátník sděluje čtenářům jen to, co sám viděl nebo slyšel od jiných, s nimiţ hovořil sám nebo přes tlumočníka. Veleslavín upozorňuje i na Kabátníkovy pochybnosti, které dává ve svém cestopisu nepokrytě najevo, a dále ţe nenutí čtenáře, aby mu věřili. Veleslavín si mimo jiné neodpustí vlasteneckou poznámku o tom, ţe se Kabátník v cizině domluvil svým mateřským jazykem i bez 25
tlumočníka. Oldřicha Prefáta z Vlkanova zmiňuje jako autora česky psaného cestopisného díla, které je stále ţivé a koluje mezi soudobými čtenáři. Více podrobností, jak tomu bylo u Kabátníka, o Prefátovi neuvádí. Další díla, popisující cesty do Svaté země a Jeruzaléma existují v latině nebo němčině, poznamenává k tomu dál Veleslavín, a ti jsou uvedeni v rejstříku autorů. Důvodů, proč vydal Büntingovo Itinerarium, uvádí slavný český humanista několik : „pro zvelebení cti a slávy Boţího jména, pro obecný uţitek a rozšíření národu a jazyka našeho slovanského“ a také aby se Itinerariem mohli potěšit i prostí křesťané, kteří ovládají jen český jazyk. Kriticky se Veleslavín staví k cestovatelům, kteří se v cizině mění a jejichţ poznávání cizích zemí neprospívá ani jim samým, ani nikomu dalšímu. Veleslavín věnoval svou práci výše zmíněnému Karlu mladšímu ze Ţerotína nejen pro jeho finanční záštitu, ale také v naději, ţe si mnozí další vezmou příklad z urozeného pána, který čte české knihy a česky také mluví. Ke konci předmluvy Veleslavín obrací pozornost na češtinu, píše o tom, jak je potřebné, aby se český jazyk zlepšil, rozšířil, zvelebil. Upozorňuje na bohatost české slovní zásoby, která se tak můţe rovnat latině nebo němčině. Milan Kopecký ve svém díle Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory dochází k závěru, ţe Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic znal Veleslavínovu předmluvu k Büntingovu Itinerariu. Porovnává předmluvu Veleslavína s předmluvou Haranta a všímá si shodných znaků. Veleslavín popisuje dosavadní kronikářskou tradici jako zastaralou a stejně tak Harant zdůrazňuje potřebu nových informací o Svaté zemi, oba dva upřednostňují češtinu, Veleslavín poukazuje na uţitečnost psaní historií a Harant cestování a cestopisů. Kopecký dochází k závěru, ţe Veleslavín Haranta svou předmluvou k Itinerariu ovlivnil. Oba dva se také snaţili zbeletrizovat a zesvětštit cestopis.51 Závěrem můţeme říci, ţe Büntingovo Itinerarium předchází opravdovému cestopisu do Svaté země - tím myslíme cestopis, zaloţený na autorově vlastní zkušenosti. Bünting popsaná místa sice sám nenavštívil, ale pokusil se přetavit Bibli do podoby jakéhosi cestopisného průvodce, vedoucího čtenáře krajinami Starého a Nového zákona po boku známých biblických postav. Čtenáři Itineraria se zde nesetkají s autorovými osobními záţitky a postřehy z cest, nesledují pohyb skutečného člověka, nedozví se nic o vědomostním horizontu autora jak tomu bývá u klasických cestopisů. Do rukou se jim však dostává ucelený obraz biblické země, nad kterým mohou zboţně 51
Kopecký Milan. Pokrokové tendence v husitství do Bílé hory. Brno, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 1979, s. 92.
26
rozjímat. Veleslavín pak chce rozšířit oblast českých cestopisů o překlad další významné knihy, která přináší geografické informace o Svaté zemi a Jeruzalému. Předkládá českým čtenářům dílo, jehoţ prostřednictvím mohou hlouběji poznávat místa spjatá se Starým a Novým zákonem a hlavně se utvrzovat ve víře v Boha.
4. Čeští autoři ve Svaté zemi v období humanismu a renesance
4.1.
Cestovatelé a jejich cestopisy
V této kapitole bych krátce představila tři významné české cestovatele období humanismu a renesance, kteří o svých poutích do Svaté země vydali písemné svědectví. V devadesátých letech 15. století posílá do Palestiny Jednota bratrská Martina Kabátníka. Tento prostý řemeslník z Litomyšle měl ve Svaté zemi pátrat po křesťanech, kteří se drţí zásad prvotní církve. Daný úkol se sice Kabátníkovi nepodařilo splnit, ale jeho zápisky z cest přinesly soudobým čtenářům velké mnoţství důleţitých informací o Svaté zemi. Kabátníkovo poutnické vyprávění pak literárně zpracoval jiný autor, Adam Bakalář. Tiskem vyšly aţ roku 1539. Šlechtic Oldřich Prefát z Vlkanova vyjel na cestu k Boţímu hrobu v roce 1546 a šťastně se z ní vrátil začátkem dubna 1547. Své poznatky o Svaté zemi zachytil v knize Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, tj. do krajiny někdy Židovské, země Svaté, do města Jeruzaléma k Božímu hrobu, kterouž cestu s pomocí Pána Boha všemohúcího šťastně vykonal…léta Páně MDXXXXVI. Tiskem také vyšly aţ o několik let později (1563). Z Prefátova cestopisu čerpal i další poutník do Svaté země, vznešený a vysoce vzdělaný Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic. O své cestě podal svědectví v knize Cesta z království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta, a potom na horu Oreb, Sinai a sv.Kateřiny v pusté Arábii, která vyšla roku 1608. Právě Harantovo dílo literární historie cení nejvýš, protoţe představuje vrchol české cestopisné literatury před rokem 1620. 27
V období humanismu a renesance do Svaté země ještě putovali další čeští autoři. Martin Křivoústý52, Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (cestopis se nedochoval) a jeho starší bratr Jan Hasištejnský z Lobkovic53. Cestování a hlavně pak cesty do Svaté země byly tedy v 16. století dost populární a stejně tak rostl i čtenářský zájem o cestopisná díla, přinášející velké mnoţství informací o vzdálených zemích. Soudobý čtenář tak jejich prostřednictvím mohl poznat (svatá) místa, na která by se jinak sám nedostal. Cestopisy s tematikou Svaté země přispívaly k lepšímu pochopení Bible, utuţovaly křesťanskou víru čtenářů, obohacovaly jejich duchovní svět. Celkově rozšiřovaly pojem o světě, přinášely mnoho cenných informací o zvycích a poměrech v cizích zemích a mohly inspirovat další cestovatele.
4.2.
Martin Kabátník
Martin Kabátník, litomyšlský krejčí a tkadlec, byl členem Jednoty bratrské. Ta ho vyslala na Východ spolu s dalšími třemi bratry, aby pátral po „prvotních křesťanech“ (viz výše). Tento prostý řemeslník neuměl psát. Své záţitky z cest nadiktoval skoro aţ o deset let později Adamu Bakaláři, který je potom dal vytisknout. Vzhledem k tomu, ţe si Kabátník během svého putování nemohl dělat poznámky, musel disponovat velmi dobrou pamětí. Kabátníkova mise na sklonku 15.století do Malé Asie a Egypta však nakonec neměla pouze náboţenský charakter. Na kaţdém místě, které navštívil, pátrá po počtu křesťanů, rád popisuje obchodní náboj měst, rostlinstvo a kvalitu vody. Z Kabátníkova cestopisu vysvítá, ţe nesledoval pouze náboţenské zájmy, ale ţe se ţivě zajímal o všechno dění ve svém okolí. O vlastním poslání cesty se nezmiňuje, stejně jako o tom, jestli zbylí tři bratři nenašli původní církev. Zprávu o tom měli podat ústně, jak se dozvídáme z předmluvy Adama Bakaláře.54 52
Kolár, Jaroslav. České znění Cesty do Jeruzaléma Martina Křivoústého. Strahovská knihovna. Sborník památníku národního písemnictví 18/19, Praha 1983-84, s. 75-89. 53 Hasištejnský z Lobkovic, Jan. Jana Hasištejnského z Lobkovic putování k svatému hrobu : dle rukopisu praţské c.k. universitní knihovny. Vyd. Ferdinand Strejček. Praha, nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1902. 54 „Co pak tam sjednali, to těm, kteříţ je poslali a na to náklad učinili, vrátivše se, vypravovali.“
28
„Člověk v školním umění neučený, jináče v opatrnosti dosti umělý…Leyk ţádného jazyka neuměje krom svého přirozeného českého“, popisuje ten to písař Kabátníka v předmluvě (vyňaté z vydání Cesty Kabátníkovy z r. 1539) 55. Dále se zde ještě dozvídáme, ţe Martin Kabátník byl „člověk velmi přívětivý a libých rozprávek“ a ţe ho další lidé ţádali, aby dal svým cestovním záţitkům písemnou formu, coţ potom skrze Bakaláře učinil. Ve spisu Martina Kabátníka chybí historické záznamy, nalezneme zde pouze neurčité zprávy o činech Usunhassanových a o Titově obléhání Jeruzaléma. Kabátník oproti Prefátovi nebo Harantovi nedisponuje rozsáhlými znalostmi, necituje z Bible a neodkazuje na jiné autory. Stručně vypráví o tom, co na svých cestách zaţil a jaká místa mohl navštívit a ohledat jako prostý člověk. Své cesty po Jeruzalémě tedy Kabátník líčí jednoduše a bez dodání nějakých dalších historických informací, neudává přesné a vlastnoručně vypočítané údaje, nezaměřuje se na podrobné popisy, jak to můţeme naleznout u Prefáta s Harantem. Od jejich cestopisů se Kabátníkův spis liší i horizontálním členěním textu – není rozdělen na kapitoly, oddíly, nenalezneme zde intertextualitu, přílohy, ilustrace. Teorie cestování ve formě apodemik byla Kabátníkovi očividně cizí, na svou cestu se předem nepřipravoval tak důkladně jako Prefát nebo Harant. Jeho dílko sice postrádá systematické utřídění jako u jeho dvou cestovatelských následovníků, ale reportáţní formou nabízí zajímavé čtení o stavu cizích zemí na sklonku 15.století. Své vyprávění začíná aţ od příjezdu do Konstantinopole, předchozí cestu z Čech popisuje jen zkráceně. V Cařihradu se rozešel s ostatními bratry a zamířil do Svaté země, která byla v té době ve středu křesťanského zájmu. „A odtud jsme šli“, „ potom mi ukazovali“, „potom mě vedli“, „potom jsem šel“, „také jsem slyšel“, „také mi pravili“ jsou věty, kterými Kabátník nejčastěji začíná svá líčení zhlédnutých památek. Ti „oni“ byli průvodci – bosáci – členové ţebravého řádu, kteří prováděli poutníky po Svaté zemi. Kabátník během svého pobytu v Jeruzalémě dokonce přespával v jejich klášteře na hoře Sion56. Dalo by se říci, ţe tito Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894, s. 1. 55 Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894, s. 1. 56 Podle mnišské legendy byla tato západní městská hora po celý středověk pokládaná za dávný Sion. O zhruba padesát let později v tamním bosáckém klášteře přespával také Prefát. Harant tento klášter nacházející se kousek od Jeruzaléma, kde lze ohledat mnoho svatých míst, navštívit nemohl, protoţe koncem 16. století uţ patřil Turkům.
29
bosáci v Jeruzalémě a jeho okolí poskytovali sluţby, které dnes očekáváme od průvodců cestovních kanceláří57. Nabízeli poutníkům péči hostitelskou, průvodcovskou, ochranitelskou. Organizovali pro ně trasy, na nichţ se nacházela nejvýznamnější posvátná místa, zařizovali vstupy do kostelů a kapliček drţených Turky, postarali se o doprovod na méně bezpečných cestách. Kabátníka však i přes náboţenské poslání jeho mise nepovaţovali za pravého poutníka, neboť mu na některá místa nepovolili vstup.58 Také trasy, které Kabátník ve Svaté zemi vykonal, popisuje v obrysech, nenamáhá se s přesným udáním vzdáleností a kroků. V Jeruzalémě navštívil hrob Jeţíše Krista a Panny Marie, Getsemanské zahrady, Olivetskou horu – místo údajného Kristova nanebevstoupení a také Betlém-místo jeho narození a jiné. Nepopisuje však všechna svatá místa, která mu bylo dovoleno navštívit: „V Jeruzalémě byl jsem tři neděle a ohledal jsem v něm všecko, coţ jsem mohl ohledati, jeţto jsem mnohých věcí nepsal pro umenšení řečí a některých jsem se krátce dotekl.“ (s.36) Jako vyslanec Jednoty bratrské procestoval nejen Svatou zemi, ale i Turecko a Egypt. Kabátník s oblibou přirovnává jevy viděné na cestách k domácímu prostředí.59 Zrcadlový odraz míst a měst, která navštívil ve Svaté zemi, hledá v důvěrně známých objektech v Čechách. V Jeruzalémě si Kabátník v rámci svého poslání všímá postavení, počtu i oblečení křesťanů a také Ţidů. Líčí, ţe křesťanů je méně neţ Ţidů, ţe nesmí opravovat své domy, mohou pouţívat pouze hliněné a dřevěné nádobí a nemohou např. nosit tenké košile. Kabátník dodává, ţe pohané je tak všemoţně trápí a ţe pro Araby není hřích škodit Ţidům. Rovněţ si všímá špatného postavení křesťanů a Ţidů v obchodní oblasti. Jakýmsi měřítkem blahobytu kaţdého navštíveného místa je pro Kabátníka mnoţství a kvalita vody. Popisuje, ţe v Jeruzalémě nemají tekoucí vodu a do cisteren
57
Jan Hasištejnský z Lobkovic navštívil Svatou zemi téměř ve stejnou dobu jako Martin Kabátník. Zdá se, ţe ho bosáci prováděli po stejných místech v Jeruzalémě a jeho okolí jako dalšího poutníka, bakaláře Martina, který sem putoval v druhé polovině 15.století.. Aţ na malé rozdíly ohledali svatá místa i ve stejném pořadí. To je právě také dokladem, ţe duchovní kláštera Sion měli průvodcovskou sluţbu po Svaté zemi dobře promyšlenou a zorganizovanou, a proto je můţeme přirovnávat k moderním průvodcům. Kolár, Jaroslav. České znění Cesty do Jeruzaléma Martina Křivoústého. Strahovská knihovna. Sborník památníku národního písemnictví 18-19, Praha 1983-84, s. 71. 58 Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894, s.15. 59 Tamtéţ, s. 15 a 17.
30
zadrţují vodu dešťovou. Velmi pak chválí např. vodu z řeky Nil a Jákobovy studny.60 Svá líčení svatých míst Kabátník prokládá hodnocením potravin nebo informuje o jeruzalémském způsobu péče o vinice. Všímá si zkrátka rozmanitých stránek ţivota v cizině, coţ doplňuje osobními záţitky, nesleduje pouze náboţenské cíle. Prefát i Harant znali Kabátníkův cestopis a oba ho zmiňují v předmluvách ke svým cestopisům. Zatímco Prefát si Kabátníkových zápisků váţil, vzdělaný Harant se o něm jako o autorovi nevyjadřuje příliš lichotivě :„…Kabátník, ač v těch zemích všech byl, v kterých i já, však jest je velmi jalově a nepodstatně vypsal, nic jiného neţli své příběhy oznamujíc, coţ…postačiti nemůţe.“ Kabátníkův cestopis byl tedy uţ v 16. století charakterizován jako soubor individuálních cestovních záţitků, zastiňující objektivní zprávy a faktografických údaje o navštívených krajinách. Eduard Petrů k tomu poznamenává, ţe Harantovo hodnocení Martina Kabátníka se vzdaluje objektivnímu pohledu, neboť tu na sebe naráţejí dvě velmi odlišná pojetí cestopisu a také opačné autorské osobnosti.61 Prefát Kabátníkův cestopis četl jistě dost pozorně, protoţe na jednom místě svého cestopisu poznamenává, ţe jistá památka za doby Kabátníkovy návštěvy existovala a v době jeho pobytu v Jeruzalémě o ní jiţ průvodci nevěděli : „Píše Martin Kabátník, v své Jeruzalémské cestě, ţe těch časův, kdyţ on tam v Jeruzalémě byl, na tom místě stál vytesaný obraz svatého Petra z skály, na ten obraz jsem se pilně ptal mnichův, neb jsem o něm v Kabátníkově Cestě čítal, prvé neţ jsem do Jeruzaléma jel, i neuměli mi o něm nic pověděti, museli jsou jej v tom času pohané zkaziti, neb Kabátník tam přede mnou byl před 55 lety.“
62
Z uvedené citace vyplývá, ţe si Prefát
před svou poutí do Svaté země Kabátníkovo dílko pečlivě přečetl a všímal si proměn jeruzalémských památek. V minulosti se zřejmě našli mnozí, kteří pochybovali o hodnověrnosti Kabátníkových zápisků, Harant jeho dílko podle výše zmíněného výroku nepovaţuje za nějak přínosné a významné. Proti kritikám nevěrohodnosti Kabátníkova dílka se staví Daniel Adam z Veleslavína, zdůrazňující jeho snahu zachytit pouze to, co sám spatřil
60
Tamtéţ, s. 19 a 22. Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, s.63. 62 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, kapitola 31, s.231. 61
31
a co mu bylo vyprávěno. Kabátníka se zastává ve své předmluvě k dílu Heinricha Büntinga Itinerarium sacrae scripturae vydaném roku 1590 (o této knize je podrobněji zmíněno v další kapitole) : „…ač ne jedni za to mají, ţe více básní psal neţli pravdy, a proto ho i zamítají, ale není pochybné, ţe nepsal jiného, neţli coţ tam viděti mohl a coţ slyšel od jiných.“ (s. 3) Martin Kabátník zemřel 11 let po své cestě. Jeho cestopis vyšel poprvé tiskem roku 1539 snad v Litomyšli, jak usuzuje J.V. Prášek v souladu s B. Durdíkem a J. Jirečkem.63 Jako nejstarší se tří cestovatelů putujících do Svaté země v období humanismu a renesance nabízí čtenářům takový obraz cizích krajin a obyvatelstva, jaký se mu uchovával v paměti celých deset let. Ačkoliv jeho mise do Palestiny měla mít hlavně náboţenský charakter, Kabátník dává prostor vylíčení běţného ţivota cizích lidí a také vlastním záţitkům. V české literatuře se objevuje první dílko vybíhající z linie realistických cestopisů, kde autor a zároveň vypravěč sdílí s čtenářem své individuální proţitky a postřehy. Ve svém cestopisu nepoučuje, nezahrnuje do něj dobové vidění světa. Nechává zapsat jen ty viděné a slyšené věci, které ho nejvíc zaujaly. Oproti Prefátovi a Harantovi byl Kabátník handicapovaný svou nevzdělaností a prostým postavením. Navíc se při písemné realizaci vylíčení Svaté země nemohl spolehnout na zápisky z cest, ale pouze na svou hlavu. Stejně tak neměl moţnost poučit se z děl předchozích cestovatelů do Svaté země a získat tak informace o cizině dopředu. Do prostoru Svaté země tudíţ vstupoval nepřipravený a trasy jeho cest po svatých památkách nebyly dopředu naplánované, ale spíš nahodilé. Jeho pohyb po Jeruzalémě a okolí nebyl přesně organizovaný, tudíţ zde například ani nenalezneme hvězdicovitou kompozici. Můţeme usoudit, ţe v jeho dílku jsou zachyceny ty nejbarvitější vzpomínky na Svatou zemi. Zahrnují jak některá významná svatá místa, tak i vlastní příhody a postřehy, vzniklé při kontaktu s tureckým a arabským okolím. Ačkoliv Kabátníkův cestopis nemůţe konkurovat spisům Prefáta a Haranta, i přesto je jeho dílko přínosným zdrojem informací o Svaté zemi a Jeruzalému z konce 15. století. Díky tomu, ţe se tento prostý řemeslník zajímal i o věci světské, přinesl svým čtenářům zajímavé čtení také o kaţdodenním ţivotě lidí v cizích zemích a rovněţ 63
Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894, s. XI. Další vydání vyšla roku 1542, 1577, později roku 1639, 1691 a 1708. V této práci vycházím z vydání z roku 1984 od J.V. Práška a z roku 1901 pochází novočeský přepis Kabátníkovy Cesty.
32
důleţité zeměpisné údaje. Kabátníkova cesta na Východ sice nesplnila svůj náboţenský účel, ale dala vzniknout našemu prvnímu (dochovanému) cestopisu.
4.3.
Oldřich Prefát z Vlkanova
V roce 1523 se v Praze manţelce bohatého obchodníka se sukny narodil syn Oldřich. Studoval na univerzitě ve Wittenbergu, později po návratu do Prahy na akademii filozofii a matematiku, ale krátce nato odcestoval studovat do Ingolstadtu. V následujícím roce se Oldřich Prefát z Vlkanova zapsal na lipskou univerzitu. Zabýval se také astronomií a posléze se stal dovedným výrobcem astronomických a měřicích přístrojů. Později cestoval přes Benátky do Říma, kde při studiích potkal Wolfa Holzwirta. S novým přítelem a několika dalšími Němci posléze odcestoval do Benátek a vydal se na cestu po moři do Svaté země (1546). Hned v první kapitole svého cestopisu Prefát popisuje cestu z Prahy do Benátek a zaznamenává jen důleţité zastávky (stejně strohý výčet stanic nalezneme i při popisu zpáteční cesty z Benátek do Prahy).64 Zastávky při plavbě do Svaté země byly následující: ostrovy Korfu, Zante (Zakynthos), Kandy (Kréta), Cyprus (Kypr) a konečně přístav Jaffa na palestinském území. Zde se pak setkali s gardianem (představený kláštera) hory Sion, který poutníky vzal pod svou ochranu a do své péče 65. Poutníci pak pokračovali do Jeruzaléma, kde se také ubytovali v klášteře hory Sion a odtud vyráţeli na další svatá místa: do Betléma, Betanie, k Mrtvému moři a řece Jordán, do Jericha, na horu Quarantena aj. Jejich pohyb po Svaté zemi tedy byl vţdy orientován z tohoto výchozího bodu. Do přístavu Jaffa připluli 13.8. a odjíţděli odsud 64
Zajímavostí je také jeruzalémské znamení na poutnickém šatu, slouţící k okamţité identifikaci v cizině:” Téţ jest obyčej, ţe kaţdý poutník na levé straně u srdce má kříţ dvojitý červený a v něm malé kříţky čtyři, erb města Jeruzaléma, přišitý na sukni, udělaný z červeného sukna neb z něčeho jiného, a to znamení neb kříţ nosí tu celou cestu, aţ zas do Benátek přijede, a toproto, aby po tom znamení poznán byl, ţe jeste poutníkem Boţího hrobu.” Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 35. 65 Také je vybavil důleţitými praktickými informacemi o tom, jak mají ve Svaté zemi vystupovat a jaká práva a povinnosti se jich jako poutníků týkají. Všichni pak museli být poddanými benátského pána, franského krále nebo „být pod panstvím papeţovým“. Turci, kteří v té době ovládali Palestinu, do ní totiţ nepouštěli lidi ze zemí, s nimiţ byli v nepřátelském postavení (sem patřily i Čechy). Prefát a další proto po celou dobu svého pobytu ve Svaté zemi museli před Turky předstírat jinou národnost. Prefát přitom mohl zuţitkovat i svou znalost tří jazyků (latina, němčina a italština).
33
2.9. a vraceli se téměř stejnou cestou zpět.66 (Do Prahy Prefát dorazil aţ 4.4. 1547, protoţe zimu strávil v Benátkách). Svůj cestopis pak Oldřich Prefát z Vlkanova dal vytisknout aţ v roce 1563, tedy aţ 17 let po své cestě k Boţímu hrobu. Proč tak učinil vysvětluje ve své Předmluvě.67 Svému dílu pak dal určitou strukturu, kaţdou kapitolu opatřil shrnujícím nadpisem, na začátek cestopisu přidal věnování („Epištola“), předmluvu a také dokument cestovní smlouvy. Důleţitou součástí jeho knihy jsou i četné ilustrace a další zajímavé dokumenty. V tomto bodě můţeme vidět souvislost se zmiňovanou apodemickou literaturou, která dávala cestujícím rady i ohledně formy zápisů cestovních záţitků a doporučovala text strukturovat (viz 3. kapitola) Prefát pak na začátku své Předmluvy vysvětluje, proč se nakonec po více letech rozhodl vytisknout své zápisky z cest do Svaté země68. Prefát zde mimo jiné také poznamenává, ţe své dílo vydal pro „poctivost národu našeho českého“, aby se četlo spíš neţ Bruncvík, kroniky Štilfrídovy a „jiné neuţitečné básně“. Je určeno také čtenářům, kteří se touţí přiblíţit místům Starého a Nového zákona, ale nemají na to dostatek prostředků. Jeho cestopis má čtenáře podporovat v rozjímání a podněcovat v zboţnosti. Jak však dál poznamenává, není nad osobní zkušenost: „…nebo coţ oči vidí, to hlouběji srdce proráţí, neţli coţ se donáší skrze ústa jiných.“ Prefát ještě v závěru kritizuje křesťany, kteří se mezi sebou často nesnáší a vedou spory narozdíl od Turků, kteří sice drţí ve svých pohanských rukách Svatou zemi, ale váţí si jí a křesťanům nebrání v jejím ohledávání. Mluví zde také o kladech a uţitečnosti cestování, čímţ se staví i na stranu apodemiků, kteří cestování hodnotí pozitivně a není pro ně touláním – „vagari“69. Cestopis se skládá z 84 kapitol a vstup na palubu lodi v benátském přístavu znamená počátek cesty do Svaté země, která trvala 24 dní. Po Epištole a Předmluvě 66
Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, mapka s. 169. 67 Před ní ještě do svého cestopisu vkládá podle zvyku dedikační list pod názvem „Epištola“. Svou knihu Prefát věnuje Václavovi Zajícovi z Hazenburku a „poroučí se tak k jeho ochraně“. Na začátku listu Prefát zdůrazňuje, v čem spočívá ctnost člověka: se slávou a urozeností se nerodíme, musíme si ji vydobýt během ţivota – ctnostným a šlechetným chování. Proti čestnému, mravnému a pokojnému ţivotu starých Čechů Prefát staví soudobou „rozením toliko urozenou mládeţ“, která si počíná pyšně, nemravně a beze cti. Celý list se pak nese v moralizujícím duchu. 68 Vysvětluje čtenářům, ţe si vše zapisoval pro „budoucí paměť“ a také sám pro sebe, pro radost. Svůj spis pak zapůjčoval známým a přátelům, kteří si ho dokonce dávali opisovat a časem začali Prefáta přemlouvat, aby své cestopisné dílko vydal. Prefát tak nakonec učinil i přes obavy z moţných kritik. 69 Prefát kritizuje současnou mládeţ také v jejím „domaválení se“, protoţe nikdy neokusí bídu a nedostatek. Naopak velebí ty, kteří cestovali a poznali zvyky a mravy obyvatelů cizích zemí a naučili se tak chovat k lidem. Mezi takové zahrnuje právě i pána Václava Zajíce a jeho otce, kteří oba cestovali a Zajíc starší dokonce také navštívil Svatou zem.
34
následuje výčet stanic na cestě z Prahy do Benátek a dokument smlouvy, která byla uzavřena mezi majitelem lodi a poutníky ještě před vyplutím. Nese název „Notule artikulův smlouvy, která se stala mezi patronem, to jest pánem neb hospodářem lodí, a poutníky“.70 Prefát a ostatní se tedy ubytovali v klášteře na hoře Sion, kde se o ně starali mniši a také je prováděli po svatých místech. Události Starého a především Nového zákona pak určovaly trasy, po nichţ se vydávali. Stejně jako před ním Kabátník a po něm i Harant, vnímal Prefát Svatou zemi skrz Písmo svaté. Kaţdé místo, které zde navštívil, mělo určitou spojitost s Biblí. Jeruzalém pro Prefáta stejně jako pro kaţdého křesťanského poutníka představoval posvátné město, v němţ se nachází mnoho míst, potvrzujících pravdivost událostí Starého a Nového zákona. Nejdůleţitějším bodem programu a největším záţitkem pro poutníky pak byl chrám Boţího hrobu. Zde se setkáváme s názorným příkladem autorova vnímání a popisu jeruzalémských památek. Neviděl je pouze jako zboţný křesťan, ale také jako matematik a astronom - jako vědec, který si musel poznamenat kaţdou maličkost, aby pak z těchto detailů mohl poskládat celou mozaiku Svaté země. Prefátovy zápisy památek vynikají svou systematičností, velkým smyslem pro detail a zachycení přesných rozměrů. Kostel Boţího hrobu popisuje nejprve zvnějšku a pro ještě názornější představu si můţeme prohlédnout i ilustraci tohoto objektu.71 Poté spolu s autorem čtenář vstupuje dovnitř kostela – nejprve je popisováno procesí po svatých místech, která jsou zatím představena jen obecně. Prefátova lupa se pak přibliţuje ještě víc a detailně nás seznamuje s vnitřním prostorem kostela, aby se pak její čočka zaměřila na objekt zde nejvýznamnější – na hrob Boţí. „Na západní stranu k jeskyňce Boţího hrobu jest opět jiná přistavená neb přidělaná kaplička…a ta má zdýlí okolo 14 noh, na šíř pak proti západu má okolo 23 noh, od západu jsou do ní 70
Je velmi cenným zdrojem informací o tehdejším způsobu námořní přepravy cestujících a pečování o poutníky. Dozvídáme se v ní o tom, v jakém poměru se vůči sobě nacházeli „patron“, poutníci i jejich průvodci Svatou zemí – mniši z kláštera hory Sion. Dokument zaznamenává povinnosti majitele lodi: zajišťuje poutníkům stravu, dodrţuje trasu a místa přistání, pečuje o bezpečí poutníků ve Svaté zemi – zajišťuje bezpečnost na cestách, dbá na ochranu před pohany a Turky, kontaktuje gardina hory Sion – průvodce poutníků po Svaté zemi a sám s nimi má všude jezdit. Poutníci také musejí dodrţovat jistá pravidla (např. dávat spropitné lodním pomocníkům a samozřejmě zaplatit patronovi za jeho sluţby určitou pevně danou částku). Dodrţení smlouvy podléhalo jisté pokutě a stvrzovaly ji podpisy všech poutníků. Je dokladem organizovanosti tehdejších cest do Svaté země a propracovanosti sluţeb pro poutníky. 71 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 130.
35
dvéře…proti půlnoci má také 4 okna, 2 veliké s mříţkami dřevěnými a 2 malé s ţeleznými.“
72
Na tomto příkladu jasně vidíme, ţe Prefát si při své návštěvě vše sám
přeměřil a zapsal, všímal si nejmenšího detailu (materiál mříţek). Místo posledního spočinutí Kristova těla popsal zvenku i zevnitř – zaznamenává i epitaf Boţího hrobu v latině
73
. Prefátova pozornost se pak stáčí na jednotlivé kaple kostela (kaple Panny
Marie, Svaté Heleny a císaře Konstantina, hůry Kalvárie). Z vrstvy biblické (kdy popisoval místa spjatá s posledními chvílemi Jeţíse Krista na tomto světě) se tak také dostává i do vrstvy raněkřesťanské (4. století) a vypráví čtenáři historii tohoto místa, která je spjatá se skutky svaté Heleny. Od detailů se pak Prefát zase vrátí k celku a kostel Boţího hrobu srovnává s praţským chrámem svatého Víta. Stejným způsobem, jakým popisuje kostel Boţího hrobu, vykresluje i další svatá místa – soustředí se na vnější podobu, potom popíše vnitřek a zaměří se na detaily s vypsáním historie nebo i jen biblických příběhů váţících se k daným objektům. Prefát na místech, spjatých s významnou událostí z Bible, nechává s oblibou přehrát scény z Nového zákona a vkládá sem četné citace. Činí tak jistě pro čtenáře, který si má uvědomit spojitost s Písmem svatým a Prefátem popisovaný objekt si spojit s určitým biblickým příběhem. Vnímatel jeho textu si můţe si uvědomit reálnost míst, která jinak zná pouze ze Starého a Nového zákona nebo z latinských rukopisů tematizujících cesty do Svaté země.74 Prefát se na svou cestu pečlivě připravil, znal své předchůdce – cestovatele do Svaté země. Soudě podle znalostí z literatury a historie a reminiscencí na jiné autory, byl Prefát vzdělaným člověkem s chutí poznávat, dotazovat se, nebál se dokonce ani pochybovat a uvádět na pravou míru zaţité lidské představy o světě i Svaté zemi. Například - v kostele Svatého hrobu se má nacházet místo, označující střed světa – to Prefát logicky vyvrací poukázáním na to, ţe vzhledem k tomu, ţe je Země kulatá, její střed leţí prakticky kdekoliv. V této argumentaci se opírá o své vlastní odborné znalosti z oblasti astronomie a matematiky, uvaţuje racionálně, v humanistickém duchu důvěřuje svému rozumu. Podobně uvádí na pravou míru i pověru kolující mezi lidmi a týkající se délky dní a nocí v Jeruzalémě. V tomto případě se však odvolává pouze
72
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 141. 73 Zapisuje je ovšem tak, jak je zaznamenal Aenea Silvius Piccolomini, protoţe v jeho době uţ byl nápis poněkud nečitelný. Tamtéţ, s. 139 s poznámkou na s. 472. 74 Kunský,Josef. Čeští cestovatelé. Díl prvý. Praha, Orbis 1961, s. 13.
36
na Písmo svaté. Bible je Prefátovi nezpochybnitelně nejvyšší autoritou. Zároveň však spoléhá i na vlastní zkušenost a neváhá projevit svůj osobní názor. Přes biblický filtr také vnímá krajinu Svaté země, pohybuje se po trasách, které spojují místa známá ze Starého a Nového zákona. Navštěvuje mezní místa spjatá s ţivotem Jeţíše Krista: místo jeho narození a smrti, místa spojená se Spasitelovou radostí i utrpením, s jeho zázračnými skutky. Před jeho i čtenářskýma očima oţívají dávné příběhy, vrstva biblická se prolíná s vrstvou raněkřesťanskou a také s Prefátovou současností. Uvědomuje si i rozdílnost jednotlivých časových pásem, kterými prochází a doléhá na něj soudobý stav Svaté země – ta se nalézá v tureckých okovech a mnohá svatá místa chátrají vlivem cizího nezájmu (podrobněji v kapitole Bible a prostor Svaté země). Pro ucelenější obraz Prefát často odkazoval na četbu jiných děl - například Josef a jeho kniha o ţidovské válce (s.214, 219) nebo Vitae sanctorum (s. 200, 211, 347 atd) . Viděné a slyšené věci tak konfrontuje s tím, co znal z Bible. Pokud uvádí díla svých předchůdců, nejde mu o to poměřovat své zjištěné údaje s jejich, Prefát chtěl hlavně poukázat na své předchůdce, kteří se zabývali podobným tématem. Neodkazuje přímo na zdroje svých informací, ale zaznamenává reminiscence na dřívější autory.75 Nejdůleţitějším zdrojem poznání mu však byla – jako humanisticky zaloţenému člověku - vlastní zkušenost. Získané poznatky se Prefát snaţil zachytit co nejpřesněji, píše jen o tom, co sám osobně prozkoumal. Projevil se jako neúnavný muţ: zatímco ostatní poutníci spali, on ještě zcela sám chodil s kouskem svíčky po kostele, měřil a zapisoval (v kostele Boţího hrobu a v klášteře v Betlémě). Prefátova práce tedy vyniká technicky přesnými popisy (důkladné popsání lodi včetně její posádky nebo sakrálních palestinských staveb), věrným zachycením kaţdodenního ţivota na lodi během plavby. Velmi výrazná je zde intertextualita – zejména biblický subtext, na němţ je zaloţeno Prefátovo vnímání Svaté země. Do svého díla zařazuje několik dokumentů nejen onu smlouvu mezi poutníky a patronem lodi, ale i Prefátem z latiny přeloţený list od císaře Konstantina psaný svatému Makariovi (s. 225) nebo listinu od gardiana a konventu hory Sion potvrzující, ţe poutník navštívil Jeruzalém (otištěnou v latině
75
Ty uvádí hlavně v Předmluvě; z antiky: Ovidiua, Vergilia, Terentia, ze středověkých učenců: Eusebia, Josepha Flavia, Théodoréta z Kypru, ze současníků: Bernharda z Briedenbachu, Felixe Fabriho, Čecha Martina Kabátníka. Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, s. 73.
37
na s. 293). Nalezneme zde i několik ilustrací76. Prefátův cestopis je charakteristický především svou dokumentárností, důrazem na osobní zkušenost a důvěru v lidský rozum. Prefát s precizností a pečlivostí zapisuje údaje o svatých místech tak, ţe si je čtenář můţe promítnout do nejmenšího detailu. Vladimír Koblíţek77 hodnotí jeho přístup ke skutečnosti
jako „vpravdě
inţenýrský“, protoţe ji „sám rozkládá i sestavuje, konstruuje“. Projevuje se jako vědecký typ člověka, orientujícího se na exaktní vědy, jako křesťan racionálně uvaţující, ne slepě věřící. Jestliţe informuje o něčem, co sám osobně nezaţil, nezdráhá se projevit jako skeptik. Jako příklad uveďme zázračné „samorozsvícení“ lampy na Boţím hrobě během Velikonoc : „To, co jsem tuto psal o tom světlu, jest-li jistě tak, toho já nevím, neb jsem toho času tam nebyl, neţ jak mi gardian a mniši pravili, tak jsem o tom napsal, neţ kdo by to sám viděti chtěl, musel by tam v Jeruzalémě toho času býti v postě před Velikonoci.“78 Existují posvátné památky, u nichţ Prefát zcela věří pravdivosti slov průvodce a projeví svou zboţnost. Zmiňme scénu u lidských šlépěji, vytlačených do kamene, které zde po sobě měl zanechat Jeţíš Kristus, kdyţ vstupoval na nebe : „ Ty šlépěje jsou na zemi v kamenu tvrdém, barvy drobet sivé, vytlačené a okolo nich dláţděno, kteréţto my poutníci pokleknouc líbali jsme a tu se pomodlili.“ (s. 208) Prefát nám v duchu svého smyslu pro detail přesně popíše vzhled kamene a bez pochybností se na tomto místě oddá modlitbám. Najdou se však i památky, o jejichţ věrohodnosti se Prefát průvodci přesvědčit nedá. Uvádí, ţe se dokonce s jedním průvodcem přel o stáří olivového stromu, který měl pamatovat Jeţíše Krista. „ O ten štěp jsem měl s gardianem rozepři, neb jsem tomu místu nemohl dáti, by tak dlouho, půl druhého tisíce let a víc štěp trvati měl…ale gardian vţdy to jistil právě, ţe tak od svých předků zajisto o tom slejchal…“79 Na těchto příkladech opět vidíme, ţe kde Prefáta vlastní rozum přesvědčil o pravdivosti příběhů spjatých s daným místem, projevil se jako zboţný křesťan, v opačném případě neváhal projevit svůj názor a zpochybnit výklad průvodce. Zápisky z cest zformované do knihy, systematičnost díla - rozdělení 76
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007. 77 Cesty a cestování v jazyce a literatuře (Sborník příspěvků z konference konané 6. – 8.9. 1994), Jazyková stránka cestopisu Oldřicha Prefáta z Vlkanova „Cesta z Prahy do Benátek“. Vyd. Dobrava Moldánová a kolektiv autorů. Pedagogická fakulta Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem 1995, s. 104. 78 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 287 - 288. 79 Tamtéţ, s. 251.
38
na kapitoly, vloţené dokumenty a ilustrace, obsáhlé informace historické, zeměpisné, přírodovědné, náboţenské, sociologické, přesné informace s důrazem na detail – těmito atributy Prefátovo dílo vyhovuje i apodemickému programu, jehoţ výklad se nachází v předchozí kapitole. Je vcelku uceleným obrazem Svaté země s celou její předchozí historií i současným stavem. Všímá si i aktuálního ţivota v Jeruzalémě a jeho okolí, podává čtenáři pestrý soubor informací encyklopedického charakteru. Na Prefátův cestopis tak lze pohlíţet i jako na „divadlo světa“ nebo o něm uvaţovat v souvislosti s „kosmografií“. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny Oldřicha Prefáta z Vlkanova je dílem, které ve své době přiblíţilo čtenářům reálie a ducha Svaté země, poučilo o tamní fauně a flóře, lidech a místních poměrech. Prefátův cíl podat čtenářům barvitý obraz biblických míst, která sami navštívit nemohli, ale skrze jeho knihu se mohli posílit v zboţnosti a pokání, se jistě naplnil. Z jeho díla navíc čerpali i další cestovatelé a čtenářský okruh se postupně rozšiřoval. 80 Po návratu ze Svaté země se Prefát oţenil, od 50. let dál cestoval – navštívil Benátky, Řím, Loretu, Santiago de Compostela a roku 1565 zemřel v Praze.
4.4.
Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic
Kryštof Harant, který se
roku 1564 narodil do šlechtické rodiny, byl ve
dvanácti letech svými rodiči poslán do Innsbrucku. Harant se tudíţ celých osm let pohyboval v rušném a elegantním prostředí dvorské společnosti arcikníţete Ferdinanda II. a měl moţnost cestovat (např. Benátky, Hall). Během tyrolského pobytu se také Harant zapálil pro hudbu a seznámil se s několika významnými soudobými hudebníky.81 Vášnivá záliba v hudbě Harantovi vydrţela celý ţivot. V devadesátých letech 16. století se pak zúčastnil protitureckého taţení82. Po svém návratu musel čelit smrti manţelky. Její skon se později vykládal jako jeden z podnětů Harantovy cesty 80
Hrdina, Karel In Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny.Praha, Vesmír 1947, s. 359-360. 81 Koldinská, Marie. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic: Cesta intelektuála k popravišti. Litomyšl, Praha,Paseka 2004. 82 Turci byli v minulosti chápáni jako tyrani a utlačovatelé křesťanů, kteří se uctíváním
39
na Východ.83 Dalším podnětem byla touha na vlastí oči spatřit místa posvěcená přítomností Jeţíše Krista. Na začátku dubna 1598 pak Harant vyráţí z Čech spolu se svým přítelem Heřmanem Černínem z Chudenic skrz Bavorsko a Tyrolsko do Itálie. Do Benátek dojeli 19.4. a z města odplouvali aţ 12.7., protoţe dřív ţádná loď do Svaté země nejela. Odsud se plavili obvyklou cestou se zastávkami na ostrovech (Zante, Kandie, Cyprus), aţ poslední srpnový den jejich loď zakotvila v přístavu Jaffa. V Jeruzalémě pak Harant s Černínem pobyli 16 dní a nechali se zde pasovat na rytíře Boţího hrobu.84 Své pohnutky a důvody pro cestu do Svaté země a Egypta pak Harant podobně jako Prefát vypsal v „Předmluvě k čtenáři“
85
. Své dílo uvedl latinským čtyřverším „Virtus ut sol
micat“ („Ctnost září jako slunce“). V Předmluvě pak mimo jiné vyjmenovává, v čem spočívá největší uţitek cestování: poznání jiných národů a jejich zvyků a mravů, ostří se vtip a to pozitivně ovlivňuje kvalitu umění, získávají se zkušenosti, cestování je přínosné také pro obchodní oblast, „bídní“ a „souţení“ vlivem cestovatelských zkušeností snáz najdou útočiště, upevňují se vztahy mezi zeměmi a takto vzniklé svazky pak dávají vzniknout dědičným smlouvám. Člověk můţe v putování do jiné země symbolicky vidět i paralelu
„Machométa“ rouhají Kristu. U křesťanských Evropanů se také záměrně vyvolával strach z tureckých nájezdníků, aby se platily turecké berně – ty pak slouţily k financování taţení proti „lítému pohanovi“. Turci se tedy povaţovali za divoký a barbarský národ bez pravé víry, za úhlavní nepřátele křesťanů, kteří rozsekávají děti a jejich rodiče berou do otroctví. Turecká ukrutnost měla být důleţitým znakem nízké civilizovanosti Osmanské říše a její obraz pak ve společnosti přeţíval ještě na konci 18. století. Existovala zde i cílená propaganda : u křesťanských Evropanů se záměrně vyvolával strach z tureckých nájezdníků, aby se platily turecké berně – ty pak slouţily k financování taţení proti „lítému pohanovi“. Rataj, Tomáš. České země ve stínu půlměsíce : obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Praha, Scriptorium 2002. 83 „Hned po smrti její odevzdal dvé dítek svých ku příbuzné…maje úmysl, vydati se na cestu do Jeruzaléma i jiných míst východních, dílem snad proto, aby se v zármutku svém vyrazil, dílem pak chtěje v tom následovati krajany své…“ Erben, Karel Jaromír (ed.) In Krištofa Haranta z Polţic Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. IV. 84 Odtud cestovali lodí do Gazy, dále do Damiaty, Káhiry, na začátku listopadu přes suezskou úţinu do Arábie, navštívili klášter sv. Kateřiny, spatřili horu Oreb, Sinai, horu sv. Kateřiny a poté se zase vydali do Káhiry a odtud jejich cesta vedla do Rosety a Alexandrie. Dva dny po Štědrém dni bezpečně stanuli v benátském přístavu. Do vlasti se Harant vrátil zřejmě aţ v říjnu 1599, protoţe na zpáteční cestě bojoval s chorobou - zdraví nabyl po pobytu v Benátkách. 85 V jejím úvodu se zmiňuje o důleţitosti dobrých příkladů z minulosti, které mohou inspirovat k následování a varovat před zlým. Harant také vyzdvihuje tradice, důleţitost pamětí a historií, velebí naše předky. Cituje Aristotela a Platóna, kteří oba vychvalují cestování a zmiňuje i traktát o cestování D. Neugebaura. Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. XXIII – XXXII.
40
putování ţivotem a přípravu na ţivot posmrtný. Harant také připomíná těţkosti spojené s cestováním, které cestovatelé museli zakusit, pokud chtěli posléze o svých cestách referovat jiným. Zaznamenává i příklady putování ze Starého zákona (královna ze Sáby, tři králové, Jeţíš a svatí)86. Harant pak upozorňuje na nebezpečí, v němţ se nacházel po celou dobu pobytu ve Svaté zemi.87 Návštěvou slavných biblických míst podle Haranta „…tím víceji srdce naše osvěcujeme a probuzujeme, poznávajíc tehdejší velikou milost boţí a nevypravitelná poţehnání na ty národy vylitá a jim prokázaná, tak ţe coţ o nich čítáme, to tam očitě a tělesnými i vnitřními duchovními smysly poznati můţeme…“ (s. XXIX). Za obzvláštní uţitek poutě do Svaté země tedy povaţuje právě moţnost „naţivo“ ohledat svatá místa, coţ u věřících posiluje víru v boţí moc. Stejně jako Prefát také Harant v Předmluvě vypisuje důvody, proč své dílo vydal.88 Kabátníka podrobuje vcelku nemilosrdné kritice (zmíněno jiţ dříve) a o Prefátovi udává, ţe „…půl cesty a pouti mé vykonal, tak ţe o polovici méně vypsal, jakţ se to srovnajíc jeden spis proti druhému snadno poznati bude moci.“ (s. XXXI). Hlavním tématem závěrečných odstavců je nadvláda Turků nad nejsvatějšími místy s poukázáním na aktuální turecké ohroţování vlasti. Harant nabádá k modlitbám za utiskované křesťany ve Svaté zemi a za pomoc proti krutému nepříteli, k všeobecnému pokání. Upozorňuje na tureckou snahu zpustošit i další krajiny a ohroţení českých zemí. Poslední Harantovo přání se vztahuje na čtenáře, aby jeho dílo s boţí pomocí posílilo jejich křesťanská srdce a víru v Boha a dobro. V Prefátově a Harantově Předmluvě nalezneme několik podobností, ale
86
Harant pak nevynechá ani zmínku o objevu Kryštofa Kolumba a dalších cestovatelů do Ameriky, Afriky a Asie. Píše i o českých poutnících od 12. století (např. česká kníţata a další urození páni), po jejichţ vzoru se sám vydal na cesty, aby ohledal místa spojená se Starým a Novým zákonem. Zde také zdůrazňuje a uvádí na příkladech, ţe soudobí šlechtici s bohatými cestovatelskými zkušenostmi zastávali na dvoře císaře Rudolfa II. významné funkce. Je tedy moţné, ţe dalším podnětem k cestování do dalekých zemí byla Harantovi nadějná vidina pozdější úspěšné kariéry u dvora (coţ se mu nakonec splnilo). 87 Tehdejší český panovník zrovna v Uhrách vedl válku s Turky, a proto musel autor cestopisu zapírat svou pravou národnost a všude tvrdit, ţe je Benátčan nebo Polák, protoţe s těmito zeměmi byli Turci v míru (podobně tak i Prefát). 88 Na prvním místě je opět argument s přáteli a známými, kteří od autora poţadovali vydání zápisků z cest (Harant k tomu ještě dodává, ţe krom české verze se plánuje i německý překlad). Dál chtěl svým cestopisem dokázat, ţe daná místa skutečně navštívil a ţe o nich píše pravdivě. Následuje argument o změnách v průběhu času : země, její obyvatelé a zvyky se mění – proto je třeba nových zpráv, čerstvých informací. V tomto smyslu chce zaktualizovat zprávy o Svaté zemi, které byly do té doby k dispozici v podání Čechů Martina Kabátníka a Oldřicha Prefáta z Vlkanova.
41
i rozdílů. Stejně jako Prefát i Harant velebí předky, vypisuje dobré důvody k cestování (Harant víc dopodrobna a systematičtěji) a tím hájí jeho uţitečnost, nalezneme zde výčet předchozích cestovatelů (u Haranta opět mnohem obšírněji neţ u Prefáta). Dále i Harant vysvětluje hlavní příčiny vydání cestopisu - na naléhání svého okolí (coţ nalezneme i v Kabátníkově Předmluvě), pro zboţného čtenáře atd.- i co ho od vydání odrazovalo (moţné kritiky). U Prefáta i Haranta se setkáme s velmi podobným příslovím v duchu „viděné předčí mluvené
89
. Oba také velebí moţnost spatřit svatá
místa na vlastní oči a kochat se jimi všemi smysly. Nově Harant zdůrazňuje potřebu oprášit zastaralé informace podané předchozími českými cestovateli a v kontextu se Svatou zemí trpící v tureckých okovech upozorňuje na aktuální výboje Osmanské říše, dotýkající se i naší země. U Haranta také nenalezneme věnování nějakému urozenému pánu, dovolávání se ochrany vyšší autority nebo nabádání k četbě uţitečné literatury (viz Prefátovo zavrhování kníţek lidového čtení). Harant čtenáře vybízí pouze k většímu pokání a zboţnosti a všeobecnému odporu proti Turkům. V Předmluvě se také dozvídáme, komu konkrétně je Harantovo dílo určeno: „V čemţ jak jest mi všemohoucí pán bůh nápomocen býti ráčil, jak spokojené mysli a jaké rozkoše ducha jsem nabyl i poţil, toť, poboţný čtenáři, v tomto přítomném spisu pro rozhorlení a roznícení takovéţ ţádosti v tobě a poznání dobrého i zlého, tím volněji a snaţněji na světlo vydávám a propůjčuji.“ Vidíme, ţe Harant se zde obrací přímo k vnímateli, věřícímu čtenáři, s kterým chce sdílet osobní záţitky a svou cestou do Svaté země ho i inspirovat. Touţí svým dílem napomoci k tomu, aby si čtenář hlouběji uvědomoval, co je dobré a co zlé a stal se tak i lepším křesťanem. Harant se vydal do Svaté země v době, která cestování pro zábavu příliš nepřála a navíc tehdy i uvadal zájem o poutě k Boţímu hrobu.90 Nit jeho vyprávění se pak začíná odvíjet od okamţiku, kdy se odjel rozloučit se svými dětmi do Plzně. 89
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 16. Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K.J. Erben.Díl I. Praha,v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. XXIX. 90 Koldinská, Marie. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic: Cesta intelektuála k popravišti. Litomyšl, Praha,Paseka 2004, s. 76 – 77. Ve svém cestopisu poznamenává, ţe dříve byly sluţby pro poutníky na mnohem vyšší úrovni, zatímco nyní si mnohé věci museli zařizovat sami a s nesnázemi.“..z těch příčin, ţe rozmnoţivši se zase náboţenství pod obojí v mnohých zemích, vroucná horlivost putování k místům svatým uhasla i přestala…“(s. 46) Zatímco u Prefáta ještě nalezneme dokument „smlouvy mezi majitelem lodi a poutníky“, svědčící ohledně organizovanosti celé cesty a starostlivé péči o poutníky, u Haranta zmínky o podepisování nějakých dopředu podrobně propracovaných cestovních smlouvách nenalezneme. Na podmínkách a ceně cesty se budoucí poutníci museli s patronem lodi sami domlouvat. Český šlechtic se celkově musel na svých cestách spokojit s horšími sluţbami.
42
Nespokojí se jako Prefát s pouhým stručným výčtem projetých měst, rovnou čtenáři svým popisem přibliţuje projeté krajiny. V případě popisu lodi a lodní správy Harant upouští od podrobného vyprávění s odvoláním na Prefátovo dílo :„…však kdyţ jest Oldřich Prefát přede mnou pravdivou a pěknou o tom všem zprávu v našem českém jazyku na světlo vydal, a kniha jeho vůbec známá jest, toho tak při tom zanechati míním (s.48). Tato jeho slova nám dokládají, ţe Prefátův cestopis pečlivě přečetl a poučil se z něj o mnohých věcech . Pokud potom shledal, ţe jeho předchůdce danou věc popsal dost obšírně, spokojil se s vlastním zkráceným (a méně důkladným) popisem. V přístavě Jaffa pak museli čekat na průvodce – „trucelmana“, který jim měl dát průvodní list, s nímţ se pak mohli bezpečně pohybovat po Svaté zemi, a také zajistit bezpečnou cestu do Jeruzaléma. Ve svatém městě se poté unavení poutníci ubytovali v mnišském klášteře sv. Salvatora.91 Ačkoliv organizovanost sluţeb pro poutníky nedosahovala dřívějších kvalit, i přesto se jim bosáci postarali o přístřeší a jídlo a také je vodili po svatých místech. Stejně jako pro Prefáta, i pro Haranta byla největším jeruzalémským záţitkem dvojí návštěva kostela Boţího hrobu. Jako jeho předchůdce i on si s sebou vzal zápisník a psací potřeby, aby si poznamenal kaţdičký detail.92 Při líčení procesí Harant konkrétně uvádí, jaké písně poutníci zpívali na jednotlivých zastaveních v kostele Boţího hrobu a nezapře tak v sobě milovníka hudby. Na konci prvního dílu své Cesty pak ještě poznamenává, ţe po večerech v klášteře často spolu s mnichy vespolek zpívali a to ţe ho inspirovalo k sloţení vlastní skladby – „mutety na text z ţalmu 124“ (s. 294). Návštěva svatých míst tedy dokonce podnítila Harantova hudebního ducha k tvůrčím činům. Ve vydání jeho Cesty z roku 160893 nalezneme na s. 142 a na samém konci Harantova díla potom notové zápisy (s. 400-405) a zpěvy (nebo také hymny – např. na s. 145-147). Ty měly čtenáři ještě víc přiblíţit procesí a mše popisované při návštěvě Boţího hrobu. Harant tak svou lásku k hudbě výrazně projevil i v cestopisu. Čtenáři přiblíţil posvátná místa nejen svýma očima, ale i výrazným citem pro hudbu. „Po dokonání tu zpěvův povinných šli jsme dál k hrobu Boţímu, zpívajíce hymnus: Ad locum jam sanctissimum/ Sepulchri Christi
91
Dřív poutníci bydleli v klášteře hory Sion ( Kabátník, Prefát), zabrání tohoto místa Turky bylo jen dalším dokladem muslimské zlovůle. Více o tom na s. 114. 92 „a já maje inkoust aneb černidlo s sebou, spisoval jsem sobě věci výš i níţe poznamenané dosti obšírně, a to jsem do vlasti své s velikým nebezpečenstvím přivezl. Nebo Turci, kdyby byli to shlédli, mohli by mne za zrádce a vyzvědače…drţeti, a snad proto i trestati.“ (s. 131) 93 Knihopis č. 2903, ST2-3434b, uloţeno v Moravské zemské knihovně v Brně. Vydání z roku 1854 notové zápisy a plné znění zpěvů neobsahuje.
43
corporis/ Eamus totis mentibus tec.“94 Vnímatel jeho textu si tak mohl představit nejen popisovaný biblický děj, ale i duchovní zpěvy, které na jednotlivých svatých místech zazněly. Harant pak podobně jako Prefát navštívil další významná svatá místa v Jeruzalémě i v jeho okolí – Betanii, údolí Josafat, horu Quarantena, Jericho a Jordán, Mrtvé moře, Betlém, údolí Silöe. Kaţdé z těchto míst podrobně popsal z historického i současného hlediska a hlavně zde uplatnil své široké znalosti z načtené literatury (hovoří se aţ o 6 stovkách titulů). Předchozí četba historických, geografických, přírodopisných a dalších děl mu výrazně pomáhala při skládání důkladného obrazu Svaté země. Na svou cestu se připravil opravdu poctivě, jeho vlastnímu psaní předcházelo pečlivé studium. Harant se pak do svého díla snaţil vtěsnat příliš velký soubor informací, které mu na jednu stranu byly oporou, ale i břemenem.95 Chtěl soudobému čtenáři vykreslit realistický a také aktuální obraz Svaté země v jeho celistvosti. Činil tak bohuţel aţ vyčerpávajícím způsobem: svou knihu velmi často přeplňuje citáty a také nadbytečnými cizími příslovími. Jistého aţ násilného šroubování přísloví do textu si všímá také Karel Jaromír Erben96. Důvod vidí (a později s ním názorově souzní i Jan Jakubec97) v Harantově ctiţádosti a snaze blýsknout se svou učeností za kaţdou cenu. Eduard Petrů98 proti tomu Haranta brání a vyzdvihuje jeho úsilí „přesvědčit čtenáře o pravdivosti poznatků, které se mu v díle předkládají“. Harant se tedy při svém líčení Svaté země odvolává také na váţené autority antiky, středověku a současného písemnictví. Silná je zde oproti předchozím cestopisům také didaktická sloţka. Harantův cestopis obsahuje jak osobní záţitky z cest, tak i faktografické údaje a praktické informace, zvýrazňující naukovou funkci díla. Harant stejně jako Prefát vnímá prostor Svaté země především přes biblický filtr, všechny jeho tamní trasy mají souvislost se Starým nebo Novým zákonem. Své vyprávění o návštěvě svatých míst Harant podepírá četnými odkazy na Bibli a další 94
Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.Vyd.K.J.Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 127. 95 Koldinská Marie, Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic : cesta intelektuála k popravišti. Praha, Paseka 2004, s. 247. 96 Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J.Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. IX. 97 Jakubec, Jan. Dějiny literatury české. Od nejstarších dob do probuzení politického. Část II. Praha, Nákladem Jana Leichtera na Král. Vinohradech 1911, s. 114. 98 Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, s. 92.
44
literární zdroje. Primárním textem, ze kterého vychází, je mu ovšem Písmo svaté. Stejně jako Prefát nešetří na vhodných místech citacemi a inscenacemi scén z Nového zákona. Na rozdíl od Prefáta věří některým zaţitým tvrzením, vycházejícím z Bible (v centru Harantova světa stojí Jeruzalém). Narozdíl od svého cestovatelského předchůdce se Harant nechal pasovat na rytíře Boţího hrobu. Ve svém díle tomu věnuje několik kapitol, přepisuje ustanovení a předpisy, váţící se k tomuto slavnostnímu aktu. V 41. kapitole svého cestopisu podrobně popisuje „způsob a řád, kterýmţ někteří poutníci na rytířství hrobu Boţího pasováni bývají“ – slavnostní obřad pasování na rytíře, který zaţil na vlastní kůţi. V kapitole 43. pak „s dovolením a u přítomnosti otce gvardiana“ vypisuje řád a ustanovení od římských císařů a králů a kníţat království franckého, nejvyšších hlav tovaryšstva rytířů Boţího hrobu v Jeruzalémě. V další kapitole je obsaţen Harantem z latiny do češtiny přeloţený přípis vysvědčení, věnovaný rytířům Boţího hrobu. Harant se o tuto svou jedinečnou ţivotní zkušenost chtěl opět podělit se čtenářem a podrobně ho informoval o praktických i duchovních stránkách tohoto slavného obřadu. Před očima čtenáře tak vyvstává celkový obraz vznešeného učence a umělce, který se snaţil ve svém díle přinést nové informace o vzdálených krajinách. Měl ambice humanistického učence obsáhnout ve svém díle vědění své doby. Čtenářům předkládá obsáhlé dílo, popisující dějiny Svaté země, kaţdodenní ţivot v Jeruzalémě a jeho okolí, osobní příhody s Araby i Turky. Harant byl příkladem všestranně připraveného cestovatele, jehoţ systematizace textu a vkládání zajímavých dobových dokumentů vykazuje vliv apodemické literatury.99 Eduard Petrů jeho cestopis označuje za český výkvět „divadla světa“, jehoţ důleţitou součástí jsou i čtenářsky přitaţlivé subjektivní cestovní příhody.100 Zdeněk Beneš101 v Harantově díle coby „kosmografii“ vidí také „konstitutivní znaky celého tehdejšího českého dějinného uvaţování“, které jsou uspořádány podle „prostorové osy vnímání světa“. Beneš upozorňuje na to, ţe Harant se v prostoru Svaté země pohybuje účelně a smysluplně, jeho trasy mají předem daný cíl, na cestách si vytváří vlastní obraz reality. Posvátné poutě se tedy povaţovaly
99
Storchová, Lucie. Mezi houfy lotrův se pustiti. (České cestopisy o Egyptě 15. - 17. století). Praha, SET OUT – Roman Míšek 2005, s. 100 Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984, s. 90. 101 Beneš, Zdeněk. Cesta do Svaté země Kryštofa Haranta jako kosmografický obraz světa. In Cesty a cestování v ţivotě společnosti. Vyd. Lenka Bobková a Michela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philsophica et Historica, Studia Historica II 1995, s. 145.
45
za uţitečné cestování, nebyly bezúčelným touláním se a viděl je tak Harant i Prefát. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic po svém návratu ze Svaté země započal slibnou kariéru na dvoře Rudolfa II. V divokém sledu událostí kolem bitvy na Bílé hoře roku 1620 nakonec Harant přestoupil na podobojí a v červnu roku 1621 byl sťat na Staroměstském náměstí. Tímto smutným způsobem se zakončil osud neohroţeného cestovatele do Svaté země a významného představitele českého humanismu a renesance.
5. Obraz a prostor Svaté země v renesančních cestopisech
5.1.
Vnímání prostoru
Svatá země je prostorem, do kterého vstupují poutníci, aby navštívili místa známá z Bible. Představuje síť různých posvátných míst a jejich vztahů. Síla významu těchto míst závisí na důleţitosti událostí Starého a Nového zákona. Svatá země je biblickou krajinou, v jejímţ středu stojí svaté město – Jeruzalém. Nese několik označení: země zaslíbená, země Kanaán, Palestina, země izraelská. Krajina, v níţ se odehrála skoro celá biblická historie, se nazývala „úrodný půlměsíc“
102
. Z východní
strany do ní patří Babylónie (označení se vztahuje především na Babylón, který se v knize Zjevení stává antipólem nebeského Jeruzaléma), na západě Egypt a mezi nimi leţí Kanaán (údolí Jordánu). Na prostor Svaté země se nyní podíváme také z hlediska literární topologie a tematologie. Této literární oblasti se u nás věnovala Daniela Hodrová103, o jejíţ studie (s přihlédnutím k biblické ikonografii) se při následující literárněvědné analýze budeme opírat.
102
Allmen von , Jean- Jaques a kolektiv. Biblický slovník .Překlad Jan Miřejovský. Praha, Kalich 1991, s. 107-108. 103 Hodrová, Daniela a kolektiv. Poetika míst : kapitoly z literární tematologie. Jinočany, H&H 1997. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). Praha, KLP-Koniasch Latin Press 1994.
46
V rámci dualistického prostorového modelu lze místa obecně klasifikovat jako profánní (světská) a sakrální (posvátná).104 Místa posvátného charakteru představují přesně vymezené území, kde má člověk příleţitost navázat spojení s Bohem skrz rozjímání a různé ceremonie. Sakrální místa se vyznačují emotivním proţíváním prostoru105, člověk zde pronáší své modlitby, medituje, obrací se k svatým s prosbou o pomoc, snaţí se zde nalézt duševní klid a uspokojení. Daniela Hodrová poukazuje na přechodovost mezi těmito dvěma protiklady. Světské místo se můţe stát novým sakrálním místem a naopak můţe dojít k profanizaci starého posvátného objektu. Povaha těchto míst proto není absolutní a přesně vymezitelná, je relativní a nestálá. Můţe nabývat protichůdných hodnot, stává se závislou na lidském chování a historickém vývoji. Subjekt tedy stojí za proměnlivostí objektů. Hodrová popisuje prostor jako síť různých míst, která jsou spjatá s nějakou příhodou nebo postavou a skrze ně pak oţívají. Mezi „místa s tajemstvím“, která se v takovém prostoru nalézají, Hodrová řadí např. nebeské město, posvátný háj, horu, jeskyni, zahradu. Tuto charakteristiku můţeme uplatnit také na území Svaté země. Vnímáme ji jako sakrální prostor, který svůj „nebeský punc“ získal díky biblickým událostem a příběhům lidí vyvolených Bohem. Z nejvýznamnějších posvátných míst (v pojetí Hodrové „míst s tajemstvím“), která pak nalezneme v prostoru Svaté země, si k rozboru zvolíme: město (Jeruzalém), kostel (Boţí hrob), horu (Olivetská, Golgota, Quarantena – hora pokušení atd.), zahradu (Getsemany), řeku (Jordán). V prostoru Svaté země jsme si tak určili nejvýraznější body, které ho utvářejí. Nyní budeme odhalovat jejich sakrální význam, neboť dohromady dávají Palestině zemi kouzlo svatosti a výjimečnosti a jsou důvodem poutnických návštěv. Jde navíc i o stěţejní místa spjatá s Kristem, která ve Svaté zemi navštívili Kabátník, Prefát a Harant a popisují je ve svých cestopisech. Nejprve tato „místa s tajemstvím“ popíšeme z jejich obecného významového hlediska a pak i jako konkrétní objekty ve Svaté zemi (jako symboly její posvátnosti). Naším cílem je ukázat, jak prostor Svaté země s jeho nejvýznamnějšími posvátnými místy vnímali tvůrci našich renesančních cestopisů a jaké vlivy na ně přitom působily. V centru Svaté země stojí Jeruzalém106, zvaný mezi mnoha dalšími názvy také „Městem Davidovým“ (hlavním městem ho ustanovil král David), „Sion“ (tento pojem 104
Tamtéţ,s. 5. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). Praha, KLP-Koniasch Latin Press 1994, s. 5. 106 Allmen, Jean- Jaques von a kolektiv. Biblický slovník .Překlad Jan Miřejovský. Praha, Kalich 1991, s. 108 – 111. 105
47
označuje i horu Moria, kde Šalamoun vystavěl chrám) a v duchovním smyslu „Jeruzalém nebeský“. Podle Bible měl stát ve středu světa107. Je to město „zvolené Bohem“, kde vládli panovníci z Davidova rodu a které v průběhu dějin zaţilo mnoho bojů o moc, válek, nepokojů (ty ostatně trvají dodnes). Je také místem působení proroků a hlavně Spasitelova zatčení, umučení, smrti a zmrtvýchvstání108. Všechny křesťanské kostely jsou
orientovány k východu slunce a zároveň k Boţímu hrobu. Jeruzalém
představuje město, v němţ se nacházejí nejposvátnější křesťanské i ţidovské objekty a také důleţité muslimské stavby. Jako celek je svatým místem, v němţ se odedávna projevovala boţská (ne)vůle. Poutníci pak vcházejí do Jeruzaléma nejčastěji jaffskou bránou a nejčastěji se pak po městě pohybují ve společnosti poučených průvodců. Jejich trasy jsou proto většinou přesně stanovené, dopředu naplánované. Biblické události a postavy pak dávají jednotlivým místům větší či menší posvátné kouzlo. Nejjasnějším bodem na jeruzalémské turistické trase pak vţdy byl kostel Boţího hrobu. Církevní stavba je místem, které umoţňuje člověku, aby meditoval sám nad sebou, oprostit se od venkovní reality, rozjímat nad duchovními věcmi. Kostel je prostorem transcendence109, kde se člověk můţe přiblíţit Bohu a kontaktovat ho. Má ovšem nejen funkci náboţenskou, ale i estetickou a reprezentativní. Návštěvníka církevní stavby by měla oslovit její vnitřní i vnější krása, jedná se o kulturní památku zbudovanou v určitém stylu a většinou také působivě umělecky vyzdobenou. Nemůţeme opominout ani historický význam kostela – svědčí o minulosti, pamatuje dávnější doby a události, jeho prostory mohli lidé naplňovat i po celá staletí. Kostel je místem radostných událostí (křest, svatba) i smutečních obřadů (pohřeb) spjatých se ţivotem člověka. Často je také místem posledního odpočinku význačných osob (čeští vladaři v chrámu sv. Víta, Kristův hrob v golgotském kostele). Je místem slavnostním a svátečním - odehrávají se zde mše a slaví se významné svátky. Kostel je místo ryze posvátné, kde člověk často pociťuje bázeň před Bohem, kam by měl vstupovat s pokorou v srdci. Nachází se většinou na důleţitém místě ve vesnici nebo městě, bývá jeho strategickým bodem a často i symbolem. 107
Píše o tom i Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic ve svém Cestě (Vyd. Karel Jaromír Erben 1854) na s. 216. 108 Po Jeţíšově smrti je však Jeruzalém „jevištěm zásadního odmítnutí“. Dufour-Léon, Xavier a kolektiv. Slovník biblické teologie. Přeloţil Petr Kolář. Řím, Velehrad – Křesťanská akademie 1991, s. 154. 109 Hodrová, Daniela a kolektiv. Poetika míst : kapitoly z literární tematologie. Jinočany, H&H 1997, s. 129.
48
Místo, na němţ byl ve 4. století vybudován kostel Boţího hrobu, bylo původně všední a profánní (jednalo se o horu Golgota neboli Kalvárii, kde mělo být popraviště). Sakrální význam pak získalo aţ s ukřiţováním Jeţíše Krista a pozdější výstavbou křesťanských objektů. Tento kostel tedy není jen „běţnou“ církevní stavbou, neboť stojí nad místem, kde Spasitel zemřel na kříţi a také nad jeskyňkou, kam bylo uloţeno jeho mrtvé tělo. Je to místo z křesťanského hlediska nejposvátnější, protoţe zaţilo Kristovo nejhorší utrpení a krveprolití, jeho smrt a také zázrak zmrtvýchvstání. Kostel Boţího hrobu je tedy zároveň i památníkem Jeţíšovy hrůzy a bolesti, ale i spásy a hlavně největšího křesťanského zázraku. Tomuto jeruzalémskému kostelu věnovali velkou pozornost také Kabátník, Prefát a Harant. I pro ně byla tato církevní stavba místem velmi speciálním a s výjimkou Kabátníka se zde zúčastnili náboţenských obřadů, mší a procesí (viz příslušná kapitola). I další desítky kostelů a kapliček byly poutníkům připomínkou důleţitých biblických dějů a postav. Tyto jednotlivé posvátné objekty pak „sakralizují“ celý prostor Svaté země. Dalším významným místem v prostoru Svaté země je vedle města a kostela hora. Většina náboţenství povaţuje horu za místo, kde se země dotýká nebe a za sídlo bohů110. Hora, tyčící se nad krajnou jako obr, můţe být místem setkání s boţskou bytostí – „místem obřadu“ a také „místem pokušení“
111
(setkání s ďábelskou bytostí).
Hory jsou zvláštní místa spojená s boţími zjeveními, obětinami (Abraham měl na hoře obětovat syna Izáka) i dary (Bůh dal na hoře Sinaj Mojţíšovi Desatero). Hodrová připomíná prvotní myticko-rituální význam hory.112 Hora se halí do hávu tajemství, pro své rozměry a nedostupnost často působí záhadně aţ strašidelně. Pro svou neměnnost je také symbolem Boţí věrnosti a spravedlnosti.113 Jiţ jsme zmiňovali horu Golgotu aneb Kalvárii, k níţ vedla Jeţíšova poslední cesta, v rámci Jeruzaléma a jeho blízkého okolí upozorněme ještě na horu Olivetskou a horu Quarantena (Dţebel Karantal) - obojí opět podrobně popisuje Prefát s Harantem. Na úpatí vrchu Olivetské nebo také Olivové hory se nachází Getsemanská zahrada, kde měl trávit poslední chvíle před svým zajetím Jeţíš Kristus a stojí přímo proti hoře
110
Dufour-Léon, Xavier a kolektiv. Slovník biblické teologie. Přeloţil Petr Kolář. Řím, Velehrad – Křesťanská akademie 1991, s. 120. 111 Hodrová, Daniela. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). Praha, KLPKoniasch Latin Press 1994, s. 62. 112 Tamtéţ, s. 63. 113 Po příchodu Krista uţ Bůh nesídlí na nějaké hoře, můţeme se mu klanět kdekoliv, “v duchu a pravdě”. Dufour-Léon, Xavier a kolektiv. Slovník biblické teologie. Přeloţil Petr Kolář. Řím, Velehrad – Křesťanská akademie 1991, s. 121.
49
Moria, „chrámové hoře“. Z této Olivové hory měl Jeţíš také údajně vstoupit na nebe 114. Také se věřilo, ţe zde apoštolové sloţili 12 článků křesťanské víry a Kristus zde měl své učedníky naučit Otčenáš. V ţidovské eschatologii má od Olivové hory přijít Mesiáš a vzkřísit mrtvé na cestě do Jeruzaléma.115 Olivová hora byla podobně jako Golgota místem zázraku a pojila se s událostmi posledních dní Jeţíše Krista. Další podivuhodnou horou ve svaté zemi byla Quarantena („Dţebel Karantal“), kde měl Jeţíše pokoušet ďábel. Název vznikl ze zkomoleniny výrazu „čtyřicet dní“ a Kristus se měl v poušti u této hory postit 40 dní a nocí. Prefát byl při pokusu o zdolání Quaranteny neúspěšný 116, zatímco Harant se na vrch dostal a cestou zpět ještě pomáhal jednomu vyděšenému mnichovi.117 „Dţebel Karantal“ je tedy slavnou horou pokušení, jejíţ motiv se pak objevuje dál v cizí i české literatuře.118 Zahrada se v biblické ikonografii chápe jako místo spásy, ráj, duše dobrého člověka, země zaslíbená, tajemství, meditace atd.119 Je tedy místem, kde si člověk můţe odpočinout, načerpat nové síly a energii, zklidnit mysl. I zahrada má kolem sebe tajemnou auru, v jejím zeleném lůně můţe číhat cokoliv. V souvislosti s Novým zákonem je asi nejvýznamnější zahrada Getsemany120 na Olivové hoře. Byla místem, kde Jeţíš třikrát vyzval své učedníky k bdělosti a modlitbám, coţ nesplnili. Také zde měl být zrazen Jidášovým polibkem a zatčen římskými vojáky. I tato místa navštívili Kabátník, Prefát a Harant a mohli zde rozjímat o pohnutých novozákonních událostech. Také řeka Jordán je spojena s významnými biblickými událostmi a postavami, proto i toto místo můţeme nazývat posvátným. Podle Bible tvoří Jordán hranice země
114
Prefát i Harant měli na Olivové hoře moţnost ohledat šlépěje v kameni, které zde měl údajně zanechat Kristus při nanebevzetí. Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 138-139. Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny.Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 208. 115 Z tohoto důvodu se zboţní Ţidé nechávali pohřbívat na západním svahu hory (vidno dodnes). 116 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 259-263. 117 Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K.J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 162-165. 118 Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím (kapitoly z literární topologie). Praha, KLP-Koniasch Latin Press 1994, s. 64-65. 119 Rulíšek, Hynek. Slovník křesťanské ikonografie. Postavy, atributy, symboly. Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie 2005, pod písmenem Z. 120 Royt, Jan. Slovník biblické ikonografie. Praha, Nakladatelství Karolinum 2006, s. 130.
50
zaslíbené121 a v biblických časech se zde stalo mnoho zázraků : zázračný přechod Jordánu, Jan Křtitel zde mezi mnoha jinými pokřtil i Jeţíše Krista, proroci Eliáš a Eliseus ho přešli suchou nohou atd. Není tedy pochyb o tom, ţe i řeka Jordán byla místem posvátným a zázračným a oddělovala území Svaté země od pohanských zemí. Pohyb poutníků v prostoru Svaté země je dynamický, promyšlený a účelný. Jejich pouť do Svaté země má duchovní, ale i poznávací charakter, nejsou pouze zboţnými a rozjímajícími poutníky, ale i zvídavými badateli, dychtícími po poznání a nových informacích. Harant pak ve své Předmluvě připomíná i cestu ve významu „zrcadla smrtelnosti“ – putování světem symbolizuje i pouť ţivotem, která pak končí smrtí. Cesta můţe znamenat i ţivot sám, osobní vývoj, poznání, objevy atd.122 Zatímco autoři humanistických cestopisů cestovali po Svaté zemi doopravdy, čtenáři jejich textů pak s nimi mohli cestovat alespoň ve své mysli. Myslíme tím vnitřní putování po místech, jakousi duchovní pouť prostorem. Jiţ dříve zmiňovaný Heinrich Bünting vytvořil dílo cestopisné povahy zaloţené na biblické topografii, jehoţ prostřednictvím mohl čtenář uskutečnit posvátnou pouť ve svém nitru. Mohl ve své mysli putovat po starozákonních a novozákonních
místech tak, jak mu je Bünting bez vlastní
cestovatelské zkušenosti předestřel na své biblické mapě. V rámci cestopisů, které jiţ obsahují individuální zkušenost subjektu, pak čtenář takovou niternou pouť po místech Svaté země vykonává spolu s autorem (v menší míře u Martina Kabátníka, hlavně pak u Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic). Prostor Svaté země, v němţ se můţeme spolu s autorem v duchu pohybovat, má určité a pevné kontury, toto území je totiţ přesně vymezené Biblí. Prostor Svaté země tedy poutníci vnímají většinou přes filtr Písma svatého, stěţejní jsou pro ně místa významově spojená se Starým a Novým zákonem. (Všímají si však i kaţdodenního ţivota ve Svaté zemi a otázek světského charakteru). Kabátník, Prefát a Harant se během své návštěvy Svaté země přesvědčují o událostech, které znali z Bible (v případě Prefáta a Haranta i z další odborné literatury) a posvátná místa s nimi spojená jsou hlavním předmětem jejich zájmu. V prostoru Svaté země pak procházejí i časovými rovinami doby biblické, raněkřesťanské a současné. Prefát s Harantem 121
“Neudivuje proto, ţe se tato řeka zdála poslední překáţkou vstupu do zaslíbené země a ţe její překročení se událo právě tak zázračně jako přechod Rudého moře.” Allmen, Jean- Jaques von a kolektiv. Biblický slovník .Překlad Jan Miřejovský. Praha, Kalich 1991, s. 111. 122 Rulíšek, Hynek. Slovník křesťanské ikonografie.Postavy, atributy, symboly.Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie 2005, pod písmenem C.
51
a v menší míře i Kabátník pak porovnávají vzhled a uspořádání Jeruzaléma v tehdejší době a v dávnější minulosti. Svatá země pro Kabátníka, Prefáta i Haranta představovala prostor přesně ohraničený123, bohatý na svatá místa, která byla často spojená se zázraky. „A tak (Jeţíš Kristus) tuto zemi přítomností svou oslaviti a krví svou předrahou skropiti a jí posvětiti jest ráčil, jak o tom o všem všickni čtyři evanjelistové vypisují. A protoţ on nás křesťanův hodně zemí Svatou se jmenuje“, vysvětluje např. Prefát význam Svaté země. Kabátník se setkává se Svatou zemí v područí egyptských velitelů, do jejího prostoru proniká jako cizinec, pro kterého jsou všechny poznatky o této zemi nové a exotické. Vstupuje sem s určitým posláním, které je však nakonec poněkud odsunuto stranou pro velký příval neobyčejných vjemů a záţitků. Prefátův pohyb po Svaté zemi je systematičtější a uspořádanější neţ Kabátníkův – jeho epicentrem je klášter hory Sion v Jeruzalémě, odkud s mnišskými průvodci vyráţí na různá biblicky významná místa uvnitř i vně městských hradeb. Dodrţuje tak zmiňovanou hvězdicovitou kompozici, jeho cesty mají jistý řád a pravidelnost (klášter – svatá místa – návrat do kláštera – další den to samé). Silněji neţ Kabátník sleduje Prefát Jeruzalém a Svatou zemi optikou Bible a na základě znalostí z dalších literárních zdrojů. Svatá země pro něj není zcela neznámým místem, neboť o ní jiţ předem nabyl četných informací. Harant pak k svatým břehům doplul o zhruba padesát let později vyzbrojen rozsáhlými vědomostmi z nejrůznějších oblastí vědy i náboţenství. Prostor Svaté země vidí očima humanistického učence a umělce, který touţí po tom sestavit její celistvý obraz s velkou minulostí i upadající současností. Stejně jako Prefát dodrţuje při svém pohybu po Jeruzalému a jeho nejbliţším okolí hvězdicovitou kompozici. Do svého obrazu Svaté země se snaţí zasadit co nejvíc informací a poznatků a v podstatě tak svým věděním obsáhnout celý prostor Svaté země. V něm pak stejně jako Prefát vidí mnoho bodů – svatých míst, spojených s událostmi Starého a Nového zákona. Na určitých místech prostoru Svaté země potom oba vytvářejí inscenace „ţivých obrazů“ podle biblického podkladu. Humanističtí cestovatelé tedy vnímají Svatou zemi v horizontu od biblických časů aţ po svou současnost. Akcentují tak i proměny, kterými Jeruzalém a jeho okolí prošlo během staletí, uvědomují si proměnlivost a nestálost těchto míst. Jediné, co je stálé a nezměněné, je krajina kolem: hory, údolí, poušť, některé řeky. Lidé a jejich
123
Přesné vymezení svaté země viz tamtéţ, s. 303.
52
výtvory (města, stavby) proti tomu podléhají zubu času, společenským změnám, historickým událostem. Vidí Svatou zemi, „zemi zaslíbenou“, která má za sebou slavnou minulost bohatou na dění a zázraky, nyní však porobenou Turky124. Prostřednictvím subjektu a jeho činností se objekt naplní svatým kouzlem, které se však můţe v různých dobách proměňovat. Hodrová v tomto smyslu hovoří o sakralizaci profánního a profanizaci sakrálního. Uveďme příklad ze Svaté země: původně naprosto světské místo – stáj či chlév v Betlémě – získává Kristovým narozením posvátné kouzlo podobně jako profánní skála Golgota nabývá sakrálního významu Kristovou smrtí. Příkladem profanizace starého sakrálního objektu pak můţe být chátrání kostelů, které pod tureckou nadvládou ztrácí svou primární funkci. Na jednotlivých příkladech jsme pak ukázali, jaké významné body (objekty) prostor Svaté země utváří a charakterizují. Jedná se o důleţitá místa, jejichţ posvátnost je podloţena biblickými příběhy a osobnostmi s nimi spjatými. Pokusili jsme se zde popsat způsob, jakým čeští humanističtí spisovatelé viděli Svatou zemi. Naším cílem bylo doloţit, ţe ji zásadně vnímali v rámci svého náboţenství a Písma svatého.
5.2.
Aplikace Bible na konkrétní prostor
Kabátník, Prefát a Harant putovali do Svaté země a Jeruzaléma, aby tam navštívili místa spjatá se Starým a hlavně Novým zákonem. Bible tedy určovala prostor, v němţ se křesťanský poutník pohyboval. Vstupem do Svaté země objevoval krajinu plnou posvátných míst. Poutníci pronikali do sakrálního prostoru, který citově proţívali - pociťovali přítomnost čehosi boţského, uvědomovali si vlastní bytí, svou pomíjivost, smrtelnost v kontrastu s velikostí, slávou a věčností Boha. Bible tak představovala pre-text, coţ dnešní teorie intertextuality125 pojímá jako prvotní literární text, který je východiskem jiného textu (v tomto případě renesančních cestopisů) a mezitextového navazování. Písmo svaté stojí na pozadí Kabátníkova, Prefátova i Harantova díla a podílí se na jeho konstituování. Prefát 124
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 305. 125 Všetička, Libor a kolektiv. Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2002, s. 288.
53
s Harantem na příslušných místech svých cestopisů přímo citují biblické pasáţe nebo alespoň zmiňují starozákonní nebo novozákonní ději, spojené s určitým svatým místem. Prefát i Harant se oba vyloďují v přístavu Jaffa, pokračují do města Rámy a odtud do Jeruzaléma. Ve svatém městě se pak pohybují především po místech, spjatých s posledními dny Jeţíše Krista. Vrchol jejich pouti představuje kostel Boţího hrobu, místo, kde byl ukřiţován a pochován Spasitel. Z Jeruzaléma se vydávají na další místa spojená s ţivotem Jeţíše Krista a dalších významných postav Nového zákona. Kabátník se do Svaté země a Jeruzaléma dostává oklikou po souši přes Istanbul, Ankaru, Damašek. Narozdíl od Prefáta a Haranta nenavštíví tolik posvátných míst a dokonce ani není vpuštěn dovnitř hrobky Jeţíše Krista, protoţe tam je vstup povolen pouze poutníkům, kteří k Boţímu hrobu konají pouť.126 Cestovatelé ve Svaté zemi vstupují do tří časových pásem. Prvním je biblická doba, kdy si na určitých místech připomínají starozákonní a novozákonní události, druhým je raně-křesťanský čas – sakrální stavby zbudované svatou Helenou a třetí časovou vrstvu představuje přítomnost – současný stav památek, doba turecké nadvlády, kaţdodenní ţivot ve Svaté zemi. Tato tři časová pásma se odvíjejí vedle sebe, ale také se prolínají - autoři ve svých cestopisech popisují biblická místa pozměněná výstavbou kostelů a chrámů ve 4.století a znovu pak v současné době (v 16. století) tureckými vládci. Poutníci - autoři si místa navštívená ve Svaté zemi přirozeně spojovali s událostmi Starého a Nového zákona a ve svých cestopisech pak vlastními slovy a přímými citacemi z Bible oţivovali posvátné biblické scény. „Tu nám gvardian mluvil, ţe na tom místě, kde oltář stojí, rytíři los o sukni Krista pána, po jeho ukřiţování, metali. Joh.19 vedlé předpovědění ţalmu 21. : „Rozdělili sobě roucha má, a o můj oděv los metali…“
127
Prefát píše ve své Cestě na s. 173 : „…okazuje nám to
místo gardian pravil, ţe by se tu anděl Páně okázal pastýřům…o čemţ píše svatý Lukáš v 2. kap. …a pověděl jim: „ Aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráţ bude všemu lidu, neb narodil se vám Spasitel…“ Harant s Prefátem tak čtenáři ţivě vyjevují dávné události toho kterého posvátného objektu. Na takových zastaveních se autor i čtenář stávají svědky biblických 126
Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894, s. 15. 127 Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha,v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 117.
54
úkazů. Jak Prefát, tak i Harant na některým svatých místech poukazují na významové propojení mezi Starým a Novým zákonem. Harant při popisu místa, kde stál kříţ s Jeţíšem, připomíná, ţe tento kříţ stál čelem k západu a tudíţ Kristus nemohl hledět na Jeruzalém. K tomu připojuje starozákonní souvislosti : „…vedlé proroctví Jeremiáše proroka řkoucího: cap. 18. „Větrem východním rozptýlím je před nepřítelem; hřbetem a ne tváří obrátím se k nim v čas bídy jejich.“ A ţalmu sv Davida 63. : „Oči jeho spatřují národy.“…Tím tedy způsobem jsa Kristus pán pověšen nahý, trním a mrskáním pobodený a zraněný, okrvavený a mezi dvěma zločinci postavený, jakţ Izaiáš prorokoval 53. : „S přestupníky počten jest,“ na tři hodiny trval.“ Podobně si také Prefát uvědomuje spojitost mezi starozákonními a novozákonními událostmi, kdyţ je mu ukazováno místo, kde chtěl Abraham obětovat Bohu svého jediného syna Izáka – a to je pak kousek od místa ukřiţování Jeţíše Krista. „…jsou obě tyto místa na hůře Kalvárie blízko u sebe, jen toliko je dělí zeď kostelní, a jest dosti podobné, ţe na tomto místě Abraham syna svého Izáka obětovati chtěl, kdeţ potom Bůh Otec všemohúcí syna svého jednorozeného na oběť vydati jest ráčil…A tak coţ ono u figuře s Abrahamem se dálo, to Kristus pán skutkem vyplniti ráčil.“128 Biblické děje se tak znovu odvíjejí před očima poutníků i čtenářů jejich cestopisů, umocňují rozjímání nad svatými místy a skutky slavných postav Starého a Nového zákona. Další časovou vrstvou, se kterou se poutníci Svaté země setkávají, je období zásahů svaté Heleny (4.století) ve Svaté zemi. Prefát i Harant pečlivě vypisují historii jejího příchodu do Jeruzaléma a objevů, které učinila (vykopala Kristův kříţ i kříţe dvou lotrů, nalezla jeho trnovou korunu a hřeby z kříţe). Velkou pozornost věnují i popisu církevních staveb, kostelů a chrámů, které svatá Helena nechala na svatých místech vybudovat. Císařovna tak významně pozměnila charakter těchto míst, učinila z nich prostory primárně určené k rozjímání, modlitbám a pokání. Vtiskla jinou, slavnostnější podobu jak Golgotě, místě ukřiţování a skonání Jeţíše, tak i místu jeho narození v Betlémě. I na dalších místech, poznamenaných Kristovou přítomností, dala vystavět kdyţ ne kostel, alespoň kapličku. „Křesťané potom to místo rozšířiti a z něho kaplu udělati dali, zvláště Helena svatá, o níţ píše Niceph. 8. lib. c. 30., kteráţ ji
128
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s.289.
55
modlami pohanskými od Adriana, císaře Římského, poškrvněnou po 180 letech našla, vyčistila a nad ní kostel stavěti dala. Hieron. contra error. Joh. Episc. Hieros.“ 129 (všimněme si zde i různých odkazů,coţ je typické pro Harantův cestopis). Také Prefát reflektuje proměny původně prostých míst: „…neb nehádám, aby Boţí hrob takový způsob měl zevnitř toho času, kdyţ tělo Krista Pána do něho bylo poloţeno, jak nyní má, neţ ţe jest věc byla sprosta, tak jakţ z skály vytesán byl“ (s. 141) v kostelní prostory : „Však svatá Helena ke cti a chvále Pánu Bohu všemohúcímu a pro poctivost toho místa rozkázala jej tak zevnitř otesati…ošlechtiti a ozdobiti…“ (tamtéţ). Harant s Prefátem registrují zásahy prvních křesťanů na svatých místech, honosnější ráz posvátných objektů, zesílený náboţenský charakter prostoru. Na vrstvu biblickou a raně-křesťanskou doléhá vrstva poslední, současnost cestovatelů. Právě přítomnost se poutníkům jako byl Prefát nebo Harant zdá neutěšená. Uţ přístav Jaffu, první město navštívené ve Svaté zemi, popisují jako kdysi veliké a slavné, nyní pobořené. Podobně Harant popisuje ve své Cestě i město Rama :„…ale nyní, ač prostřední velikosti zůstává, však otevřené, pobořené, a chatrně jako jiná v těch zemích města a městečka vystavené jest…kostely dva křesťanské obrátili Turci v své meschity.“ (s. 102) Na většině míst, která se pojí s novozákonními událostmi, stojí pobořené kapličky, zbytky zdí, hromady kamení a nepořádku. Harant svůj popis vesničky Betfaje, kde si Kristus měl půjčit oslátko, na kterém pak jel do Jeruzaléma, zakončuje větou : „Nyní tu není viděti neţ rumy a hromady kamení.“ (s. 140). I na místě, kde stával dům svaté Máří Magdalény, nachází Harant jen zbořenou kapličku, kus zdi a „ostatek rum a kamení“ (s. 141), podobnými výrazy líčí i současný stav místa, kde měla bydlet svatá Marta. Pro zajímavost uveďme, jakými slovy stejná místa popisuje Prefát ve svém cestopisu na s. 205 : „…proti vejchodu leţí stavení zbořené, na hromadě málo kusův zdi stojí, neţ toliko rum a kamení, ač ještě znáti, ţe byla nějaká kaplička, ale nyní zbořená“ (dům svaté Máří Magdalény) a „ …na půlnoční stranu jest opět jiné zbořené stavení, mnoho rumu a kamení na hromadě, ţe neznati, co bylo.“ (obydlí svaté Marty). Vidíme tedy, ţe stav oněch památek byl stejný v době Prefátovy i Harantovy cesty, v rozmezí zhruba padesáti let nedošlo k ţádné nápravě.
129
Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K.J. Erben. Díl I. Praha,v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. 191.
56
Stejně tak Kabátník, který Svatou zemi navštívil před Prefátem a Harantem na konci 15. století, se zmiňuje o zpustlosti svatých míst – ţe kdyby nebylo františkánů, zanedbanost křesťanských památek by byla veliká. Kabátník si také všímá toho, ţe Turkové o zabrané křesťanské stavby dál nepečují a ţe by se o ně starali leda za velký finanční obnos. 130 Jak bylo výše popsáno, na četných místech poznamenaných přítomností biblických postav vyrostly kostely a kapličky. S příchodem Turků však tyto křesťanské památky a svatostánky začaly chátrat. Mnohé kláštery a kostely byly přeměněny na mešity, kam mají křesťané a Ţidé zakázaný vstup. Například na místě, kde se měla narodit starozákonní Ráchel, vyrostl nejprve kostel a posléze mešita (s. 188) - podobně jako na místě, kde se původně nacházely hroby patriarchů (s.201).131 I tam, kde původně stával Šalamounův chrám, se nyní tyčí velká mešita. Také jiţ zmíněný klášter hory Sion byl v době Harantovy cesty v tureckém područí : „A nesměli jsme se neţli tejně, kaţdý z nás hlavu toliko pod oči přes zeď vyzdvihše, dívati, pro ty lotrovské kněţí turecké, kteříţ velmi bedlivě okolo svého meschitu, v kterýţ klášter hory Sion obrátili, obcházejí, aby se ţádný z jiného náboţenství k jejich místům posvěceným nepřiblíţil a jich, jak za to mají neposkvrnil.“132 Tak Harant ve své Cestě popisuje současný stav významné sakrální stavby, kterou zabrali muslimové. Do biblického prostoru, který se otevírá před tehdejšími návštěvníky Svaté země, výrazně zasahuje turecká nadvláda. Muslimové křesťanským poutníkům sice dovolují navštěvovat četná svatá místa, ale vţdy za poplatek. Turecká a arabská touha po penězích návštěvníků je patrná uţ od první chvíle, kdy cestovatelé vstoupí na palestinskou půdu. Cesta do Jeruzaléma, návštěva kostelů a kláštěrů a dalších svatých míst, pouť do Jeruzaléma a k řece Jordán – to vše se děje pod bedlivým tureckým dohledem. Muslimové si zkrátka nenechají ujít ţádnou příleţitost získat od poutníků peníze.
130
Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894, s.17. 131 Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854. 132 Tamtéţ, s. 179.
57
„Ne nadarmo říkají Vlaši, ţe kdo chce k Boţímu hrobu do země Svaté jeti, potřebí jemu, aby s sebou vzal pytlíček dukátův a dobrý pytel trpělivosti,“133 sděluje Prefát svým čtenářům a dalším potenciálním cestovatelům do oné oblasti.Prohlídka svatých míst uvnitř i vně Jeruzaléma se neobešla bez nesnází a křesťanští poutníci se museli podřizovat zákonům a nařízením jinověrců. Nemohli ohledat mnohá významná místa, kam jim Turci nepovolili vstoupit ani za poplatek. Byli svědky toho, jak křesťansky významné objekty chátrají, pustnou, podléhají turecké libovůli, přeměňují se na mešity. Cizí nadvláda nad Svatou zemí byla pro cestovatele té doby značně citelná a jak se dozvídáme z jejich cestopisů, nijak příjemná. Prefát se pak ve svém výkladu o Svaté zemi opírá hlavně o Evangelia a věří pouze tomu, co je v Písmu : „Ačkoli o tom ţádný z evangelistův nepíše, protoţ já toho jistiti nemohu, by se to vpravdě stalo…“ 134 Podobně i Harant dokládá to, co sám spatřil nebo slyšel odkazy na Bibli a další autory. Pokud například vypisuje historii města Ráma, zmiňuje se přitom i o dalších městech s podobným jménem, ale vţdy v souvislosti s Biblí. Stejně tak popisuje historii dalších navštívených palestinských měst a vţdy přitom odkazuje na Písmo svaté. Prefát se ukazuje jako sice věřící, ale velmi racionálně uvaţující člověk, který dovede vyslechnuté informace kriticky zhodnotit a nevěří slepě průvodcovskému výkladu nebo zaţitým zvěstem. V 64. kapitole své Cesty např. zmiňuje, čemu jsou někteří lidé schopni věřit v souvislosti s Jeruzalémem. Prefát zde rozumně a na základě svých vlastních odborných znalostí vysvětluje, ţe den a noc v Jeruzalémě nemá dvanáct hodin, ţe člověk skutečně vrhá stín v poledne na místě Kristova ukřiţování, stejně jako ţe Jeruzalém nestojí ve středu světa. „Neţ jsou to všecko rozprávky od lidí hloupých pošlé, kteří tomu nerozuměli a astronomii neuměli…“ (s. 305). Harantovy pochybnosti o některých líčených jevech nejsou tak zřejmé, své názory si většinou nechává pro sebe a pouze dodá odkazy na Bibli nebo na jiné autory, kteří také psali o stejném jevu nebo události. Tak například ve své Cestě udává, ţe : „Město Jeruzalém leţelo právě jako centrum uprostřed světa (Genes. 48. Ezech. 5. Psal. 74) na vysokých horách (Deut. 32. Syrach. 46. Esai. 36. Mat. 20. Lucae 10. Act. 8.) prameny vod čistých a zdravých se pryštících (Gen. 14. 2. Paral. 20. Psal. 46. 48. Strabo Geograph. Lib. 6. Plinius, Tacitus de bello Judai. Lib. 21.)…“ (s.216). Harant zde dál 133
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 101. 134 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 172.
58
velmi podrobně popisuje dlouhou historii města Jeruzaléma aţ po současnost. Kde Prefát napravuje pomýlený úsudek, ţe Jeruzalém stojí uprostřed světa (viz výše), Harant se chopí Bible a děl dalších autorů, vypíše celé jeruzalémské dějiny, dodá všechna fakta od A do Z, vypsané informace nezpochybňuje. Na tomto příkladě (Jeruzalém jako střed světa) vidíme odlišné autorské přístupy v podávání informací – Prefát dokáţe uvaţovat racionálně a opírá se také o vlastní znalosti astronomie, Harant se drţí pouze toho, co bylo napsáno v Bibli a co o tom napsali jiní. Ona tři zmiňovaná časová pásma jsou na mnoha místech propojena. Poutníci se setkávají s pobořenými kostelíky a zbytky zdí, které dala vystavět svatá Helena na místech významných biblických událostí. Přítomnost reflektuje jak pozůstatky z doby první křesťanské císařovny, tak i nejstarší podkladovou vrstvu Starého a Nového zákona. „…a ty dvéřce byly zavalené kamenem tím velikým, k kterým dvéřcům přišedše Marije řekly: „ I kdo nám odvalí kámen ode dveří hrobových?“ Po citaci z Písma Prefát dál hovoří přímo ke čtenáři : „A kdyţ těmi dvéřci malými tam vejdeš, tehdy vejde se do jeskyňky Boţího hrobu…“ 135 Do současnosti tak vstupuje dávná minulost. Prefát (a stejně tak i Harant) nechává na svatých místech znovu zazářit významné biblické postavy a citováním Písma oţivuje jejich činy. Toto zpřítomňování událostí Starého a Nového zákona jistě silně působilo na čtenáře. Ten se nejprve seznámil se svatým místem a děj, který zde měl v dávných dobách proběhnout, pak byl autorem zpřítomněn citací z Bible. V představách křesťanského čtenáře se tak dávná minulost spojila se současností a posílila víru v Písmo svaté. Bible se projevuje ve všech třech popsaných časových pásmech. Primárně v prvním pásmu reflektujícím události Starého a Nového zákona, dále zasahuje do vrstvy raně-křesťanské, kdy Svatá Helena staví kostely a kapličky právě na místech spojených s přítomností Jeţíše Krista. Ve třetí vrstvě – současnosti cestovatelů – je patrný kontrast mezi biblickou minulostí a tureckou přítomností, kdy se křesťanské symboly a prostory dostaly do muslimského područí. Z těchto tří vrstev pak vzniká obraz Svaté země.
135
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 143.
59
5.3.
Zprostředkování reality Svaté země
V předchozích kapitolách jsme jiţ zmiňovali snahu Martina Kabátníka, Oldřicha Prefáta z Vlkanova a Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic popsat Svatou zemi čtenáři pravdivě a věrně tak, aby si ji mohl představit mnohem přesněji. Uţívali k tomu různé prostředky – přirovnávání palestinských svatých míst k domácím objektům, vkládání dokumentů (smlouvy, notové zápisy, řády), citace z Bible (pretext), reminiscence na jiné autority, které měly posílit váhu jejich vyprávění. Na tomto místě hovoříme o intertextuálnosti. Kaţdý slovesný text se zapojuje do sítě jiných textů, které můţe následovat, přeměňovat, přetvářet jejich délku, uznávat je či neuznávat. Čtenář pak shledává text tím víc srozumitelným, čím početnější jsou návaznosti v dané síti136. To tedy platí i pro renesanční cestopisy – různé návaznosti na text čtenářům usnadňují jeho vnímání a pochopení. Jeden z nejuţitečnějších způsobů, jak přiblíţit Svatou zemi českým čtenářům, poprvé objevujeme u Kabátníka: ten reálie Svaté země porovnává se známými českými objekty. Dosahuje tak toho, ţe si čtenář na základě znalostí domácích míst a měst lépe představí i prostor Svaté země a posvátná místa v něm. Kostel Boţího hrobu tak Kabátník přirovnává ke kostelu sv. Jakuba v Praze : „Ten klášter podobný ještě k tomu, kterýţ jest u sv. Jakuba, jedině ţeť není tak vysoký; a také tak veliký, zdá se mi, ţe není; neţ zdí a okny podobný jest dělaný; okna jsou také uţší…“137 Jeruzalém pak velikostí a zčásti i podobností přirovnává ke Králově Hradci a horu, na které leţí, srovnává s Táborem „neţ ještě mi se zdá hora vyšší neţli táborská.“138 K prostředku srovnání domácí a „svatozemské“ reality pak o půl století později sáhne i Prefát. Velikost města Jeruzaléma popisuje slovy „tak veliké můţ býti v své ohradě jako Staré Město praţské a spíše jest větší neţli menší.“ 139Kámen, ze kterého je
136
Všetička, Libor a kolektiv. Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2002, s. 152-153. 137 Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha, vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894, s. 15. 138 Tamtéţ, s. 17. 139 Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 210.
60
postavená zeď kolem Jeruzaléma pak přirovnává k podobnému kameni, který nalezneme na praţském Petříně. Celou zeď s čtverhrannými věţemi srovnává ze zdí a věţemi „v Praze od Oujezdské brány okolo vinic nahoru aţ k Petřínu a Strahovu.“ (s.210) Přirovnání kostela Boţího hrobu v Jeruzalémě ke kostelu sv. Víta v Praze potom Prefát věnuje celou jednu kapitolu (31.). Jeruzalémský kostel popisuje tak, aby si ho čtenář mohl představit jako nejznámější praţský kostel. Na začátku kapitoly sice přiznává jistou podobnost mezi kostelem Boţího hrobu a kostelem sv. Jakuba, jak o tom psal i Kabátník, ale víc shodných znaků posléze nachází u chrámu sv. Víta. „Kde jest kapla veliká neb sakrista u svatého Víta, v které se chovají kostelní věci…tu jest rovně v tom poloţení jako kapla blahoslavené Panny Marie v kostele jeruzalémském…odtud jda okolo kůru svatého Víta, ta nejprvnější kapla vedlé sakristy jest nápodobně, jako by ona byla, kde Pán seděti ráčil, neţ ho na kříţ vbili.“ (s.167) Dále se snaţí připodobnit kaple u Sv. Víta kaplím u Boţího hrobu a činí tak proto, aby podle vlastních slov ona místa popsal co nejsrozumitelněji. Prefátovým přáním tedy očividně bylo zobrazit čtenáři kostel Boţího hrobu co nejpřesněji a zároveň co nejjasněji, aby si ho mohl promítnout do nejmenších detailů. V 47. kapitole pak Prefát přirovnává „poloţení hory Sion, oudolí Josafat a hory Olivetské v zemi Svaté k poloţení vrchův Strahovu a Karlovu zde v Praze“140. Vychází zde z podobenství mezi Prahou a Jeruzalémem. Místo kde se nachází Hrad, Hradčany a Strahov s kouskem Malé Strany Prefát připodobňuje k hoře Sion spolu s tamním klášterem a městem Jeruzalémem. V Karlově pak nachází podobnost s horou Olivetskou a karlovský klášter srovnává s oním místem na Olivetské hoře, kde došlo k nanebevzetí Páně. Připomíná, ţe tak kdysi (k podobnosti s církevními stavbami v Jeruzalémě) Karel IV. zaloţil kláštery na Karlově a na Botíči (pod Karlovem). Kostel Matky Boţí, leţící na Botíči, by pak měl v jeruzalémské perspektivě leţet na místě, kde se nachází hrob Panny Marie. Prefát také upozorňuje na jistou podobnost mezi poloţením strahovského kláštera v Praze a kláštera hory Sion v Jeruzalémě s odkazem na Kroniku českou Václava Hájka z Libočan : „O tom sobě přečti v Hájkově kronice v listu 182, neb i ještě podnes opat strahovský se píše opatem hory Sion“.141 Prefát tak významná místa v Praze přirovnává k významným objektům v Jeruzalémě (údolí mezi Strahovem a Karlovem jako by bylo údolí Josafat a tudy tekoucí řeka Vltava pak potok Cedron). 140
Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007, s. 236. 141 Tamtéţ, s. 237.
61
Prefát ovšem nezapomíná zdůraznit, ţe se jedná pouze o podobenství a daná místa jsou si podobná jen vzdáleně. Upozorňuje například čtenáře na to, aby mu obrysy obou kostela Boţího hrobu a sv. Víta nesplývaly v jeden obraz : „…ač nebuď tak hloupý, aby ses domníval, ţe rovně tak kostel jeruzalémský měl by býti jako ten u svatého Víta, neţ ţe jest k tomu poněkud podobný strany poloţení a nětco stavením etc.“ (s. 168) Prefát dále vysvětluje, ţe praţské a jeruzalémské vrchy, údolí, řeku a kostely srovnává
proto, „aby hloupější spíš porozuměti mohli, jaký toho tam
v Jeruzalémě způsob a poloţení jest. Město Znojmo v Moravě také poloţením velmi podobné jest k městu Jeruzalému, kdo v něm byl.“ (s.237) Prefát tak dopředu počítá i s prostým čtenářem („hloupější“), kterému se snaţí daná místa popsat co nejsrozumitelněji. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic se při popisu kostela Boţího Hrobu nechává inspirovat Prefátem, odkazuje na jeho podrobné záznamy o této stavbě a sám dodává detailnější informace o českých kaplích – k jakým osobám a událostem se váţou.142 Stejně tak jako Prefát i Harant však čtenáře upozorňuje i na odchylky a rozdíly mezi praţským a jeruzalémským kostelem, aby se je nepokoušel ztotoţňovat (s. 132-133). Na těchto příkladech srovnávání českých míst a míst ve Svaté zemi autory humanistických cestopisů jsme doloţili, jakým způsobem se snaţili přiblíţit realitu Svaté země českému čtenáři. Byli si vědomi toho, ţe pro českého člověka, který necestoval a nepoznal jiné krajiny a Svatou zemi zná jinak hlavně ze Starého a Nového zákona, bude těţší si taková místa představit. Oba proto sáhli k velmi názornému prostředku srovnávání objektů v Praze a ve Svaté zemi, porovnávání cizí a domácí reality. Prefát pak dokonce hovoří o podobenství a Jeruzalém přirovnává jak k Praze, tak i k městu Znojmu, aby si čtenář udělal vlastní obrázek co nejjasnější. Posvátný lesk svatých míst uvnitř a vně Jeruzaléma se tímto způsobem (porovnávání cizího s domácím) přenáší i na Prahu a její významné křesťanské objekty. V očích českého čtenáře se chrám sv. Víta můţe stát kostelem Boţího hrobu a celé naše hlavní město (v souhrnu také Hradec Králové i Znojmo) si můţe připodobnit k Jeruzalému. Na jedné straně se mu tak prostřednictvím srovnávání přiblíţí svaté město Jeruzalém, jehoţ svatost se pak zpětně dotkne i domácích míst a měst. Další způsob, jakým autoři renesančních cestopisů (Prefát a Harant, 142
Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K.J. Erben. Díl I. Praha,v komisi u Františka Řivnáče 1854, s.131-132.
62
u Kabátníka obrazové přílohy nenalezneme) zachycovali realitu Svaté země, bylo umělecké ztvárnění. Ilustrace je paratextem143, představuje paralelu k textu, tvoří ji jiný znakový kód. Navazuje na text, rozšiřuje ho a obohacuje. Rozvíjí čtenářovy představy o popisovaném místě, směřuje je ke skutečnosti. Formou ilustrací posílili Prefát s Harantem dokumentární charakter svých cestopisů a hlavně předloţili čtenáři aktuální obrazový materiál, tematizující jejich „svatozemskou“ pouť a pobyt. Čtenářské publikum tak získalo nejen písemné, ale i reálné obrazové informace o Svaté zemi. Prefátův cestopis144 obsahuje následující ilustrace: jeruzalémský kříţ (s. 25), mořskou kotvu (s. 35), obraz lodi se šesti plachtami (s. 37), zobrazení kostelu Boţího hrobu (s. 107), dále pak obrázek tehdejšího Jeruzaléma (vloţeno mezi s.172 a 173), vyobrazení turecké ţeny z Jeruzaléma (s. 241), výjev námořního boje lodi s Turky (s. 263) a dţbánu (s. 287). Autorem obrázků kostela Boţího hrobu a města Jeruzaléma je italský malíř Domenico dalle Greche. Karel Chytil145 ve své studii podrobně popisuje Prefátův ţivot a jeho spojitost s benátským umělcem. Ten ještě před Prefátem vykonal pouť po Palestině, navštívil zde známá svatá místa a to byl podle Chytila důvod, proč se český cestovatel obrátil jako na ilustrátora právě na něj. Chytil se dál domnívá, ţe i další zobrazení v cestopisu mají svůj původ v Domenicových kresbách. Povaţuje ¨ za pravděpodobné, ţe autorem zápasu poutnické lodi s 5 tureckými loďmi je také dalle Greche a obraz oděvu tureckých ţen mohl být vytvořen podle Domenicovy kresby. Za moţného autora dalších obrázků – mořské kotve a dţbánu Chytil pokládá Prefáta. Několik dalších ilustrací ze ţivota Jeţíše Krista je zřejmě vybráno z nějaké starší Bible. Benátský malíř Domenico dalle Greche tedy Prefátovi poskytl několik nákresů, které se staly výraznou a významnou součástí tohoto českého renesančního cestopisu. Čtenáři se tak dostalo nejen důkladného popisu kostela Boţího hrobu, ale i názorného a realistického vyobrazení jeho vnějšku. Stejně tak si čtenáři mohli lépe představit celé město Jeruzalém, které Kabátník, Prefát a Harant ve svých textech srovnávali s jistými českými městy. Čtenářské představy o těchto významných svatých místech se tak zakládaly na skutečném podkladě. Prefátovy ilustrace poutnické lodi, nejsvětějšího
143
Homoláč, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu v textu. Praha, Karolinum 1996. Výchozím textem nám bude vydání Karla Hrdiny v Praze roku 1947, protoţe v něm zachoval původní ilustrace. 145 Zejména vyobrazení kostela boţího hrobu a Jeruzaléma povaţuje za “vzácnou znamenitost knihy “ a poznamenává, ţe tyto přílohy byly často vyhledávány sběrateli a v některých výtiscích dokonce chybí (s. 126). Chytil, Karel.Oldřich Prefát z Vlkanova a Domenico dalle Greche. Památky archeologické. sv. 25, 1913, s. 117-132. 144
63
kostela a plánek samotného města Jeruzaléma významně doplnily pečlivé popisy těchto objektů. Kresba turecké ţeny představuje skromný prvek z kaţdodenního ţivota ve Svaté zemi, reflektující zároveň tureckou všudypřítomnost. Mořská kotva zase reprezentuje důleţitou a zároveň běţnou součást poutnické lodi. „ Spuosob dčbánu neb štoudve, v které Krystus Pán vodu v víno obrátiti ráčil v Káni Galilejské“ je ilustračním střípkem z mozaiky příběhů o Jeţíšových zázracích. Další obrázky146 se pak přímo váţou na popisované děje z Nového zákona a vystihují nejdůleţitější momenty v ţivotě Jeţíše Krista. Všechny tyto obrázky Prefátův cestopis ozvláštňují, zpestřují čtenářovo vnímání textu, dalším – uměleckým – způsobem mu přibliţují Jeruzalém, Svatou zemi a biblické události s ní spojené. Cestopis Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic pak obsahuje mnohem víc ilustrací (asi kolem padesáti) neţ dílo Prefátovo. Na prvním místě uveďme Harantův portrét, vytvořený malířem a rytcem Aegidiem Sadelerem.147 Zhotovením řady dřevorytů, kterými doplnil svůj popis Svaté země, Harant dále pověřil rytce Jana Willenberga. Tyto dřevoryty byly zhotoveny na základě Harantovým vlastních nákresů, které si ze své cesty na Východ přivezl domů. Vydání Harantova cestopisu z roku 1854 (editor K. J. Erben) obsahuje pouze Harantův autoportrét a vyobrazení města Jeruzaléma, protoţe se na tom usnesl sbor Matice české.148 Naším obrazovým zdrojem proto bude vydání z roku 1608149, kterému z ilustrací chybí pouze zmiňovaný autoportrét. Harant ve svém cestopise přináší ilustrace, která mají původ v jeho vlastnoručních nákresech a jsou náboţenského i světského charakteru. Naše pozornost však bude soustředěna pouze na obrázky, tematicky se vztahující ke Svaté zemi. Jako příklad uveďme „konterfet“ poutníka (s. 57), poutnické lodi (s. 59), kostela Boţího hrobu, Betléma. Zajímavé je dvojí vyobrazení města Jeruzaléma – historického (s. 294) a současného (s. 313), umoţňující čtenáři srovnání podoby města v biblické a současné době. Obrázek delfína (s. 65) soudobému čtenáři přibliţuje mořskou faunu a nahý Arab (s. 220) je realistickým ztvárněním méně civilizovaných obyvatel Svaté země.
146
Výjev s Jeţíšem Kristem s. 117, Jeţíš na kříţi s. 129, Panna Marie s Jeţíškem v Betlémě s. 143, Kristovo nanebevstoupení s datací do roku 1534 s. 171, Jeţíš na oslátku s. 186, soudný den s. 192, Jeţíšův křest s.206. 147 Koldinská Marie, Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic: cesta intelektuála k popravišti. Praha, Paseka 2004, s. 246. 148 Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále d Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii. Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854, s. XX. 149 Knihopis č. 2903, ST2 – 3434b uloţený v Moravské zemské knihovně v Brně.
64
Zbylé „konterfety“ jsou podobně jako v Prefátově cestopisu biblického rázu.150 Harant se svými obrázky snaţil čtenáři přiblíţit reálné objekty ţivé i neţivé, které na svých cestách potkával. Zpodobnění poutnické lodi nebo oděvu poučují čtenáře o praktických stránkách poutě do Svaté země. Jeruzalémské ilustrace týkající se minulosti a současnosti mohou čtenářům poslouţit jako mapa při čtení textu. Usnadňují orientaci ohledně svatých objektů v tomto městě. Biblická tematika se samozřejmě úzce dotýká i obrazového doprovodu Harantova cestopisu, je podpůrným sloupem pro písemný popis svatých míst. Ilustrace v renesančních cestopisech těchto dvou návštěvníků Palestiny mají profánní i sakrální charakter. Spolu s textem čtenáři zprostředkovávají skutečnou Svatou zemi, předkládají úlomky soudobé reality i připomínky slavných biblických událostí. Představují další způsob, jakým lze vnímat text cestopisů, zesilují jeho poznávací i náboţenský charakter. Připomeňme, ţe „ars apodemica“ také radí cestujícím doplňovat své zápisky z cest o mapy a ilustrace. Obrazový doprovod renesančních cestopisů, úzce se váţící k textu, má velký význam – oţivuje autorovo vyprávění, dokresluje dokumentární charakter díla, bystří čtenářovo vnímání a představivost.
150
Např. „figura Boţího hrobu“ (s. 169), „konterfekt hory Quarantena“ (s. 218), jeruzalémský kříţ (s. 317).
65
6. Závěr Tři české cestopisy z 15.-16. století jsme zkoumali na základě doby, v níţ vznikly, cíle cesty, podle vědomostního horizontu a osobnosti jednotlivých autorů, akcentovali jsme vlivy, které měly dopad na výsledný charakter jejich děl. Při formování výsledků našich rozborů jsme měli stále před očima ony tři české pány doby humanismu a renesance. Martin Kabátník se nám představil coby prostý člověk a vyslanec Jednoty bratrské, Oldřicha Prefáta z Vlkanova jsme vnímali jako urozenějšího a vzdělaného člověka se zálibou v exaktních vědách a Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic coby ambiciózního šlechtice a hudebníka, účastníka boje proti Turkům, který překypoval vědomostmi a nejvíce se přibliţovat typu humanistického učence. Martin Kabátník jako první začlenil do svého díla subjektivní záţitky z cest. Čtenář jeho spisku vidí Svatou zemi očima obyčejného člověka, který se snaţí popsat cizí svět kolem sebe, aniţ by při tom usiloval o umělecký dojem nebo prezentoval své znalosti. Oldřich Prefát z Vlkanova posunul ţánr cestopisu o kus dál neţ Kabátník. V jeho textu nalezneme časté reminiscence na mnohé autory a zdařilé ilustrace. Je člověkem zboţným i racionálně uvaţujícím, svým čtenářům se snaţí popsat a přiblíţit prostor Svaté země co nejjasněji. S přesností matematika a astronoma vyměřuje kaţdý posvátný objekt. Uvádí na pravou míru mylné lidské představy o Jeruzalému. Bible je pro něj nejvyšší autoritou, znalosti Starého a Nového zákona konfrontuje s reálnými místy a nebojí se někdy pochybovat o výkladu svých průvodců. Nedílnou součástí jeho cestopisu jsou obrázky, doplňující a oţivující text. Nechybí vyobrazení nejvýznamnějšího kostela Boţího hrobu a plánek města Jeruzaléma. Za vrchol české cestopisné literatury předbělohorské doby se povaţuje dílo Kryštofa Haranta z Polţic a Bezdruţic. Jeho cestopis přináší opravdu rozsáhlou škálu informací geografických,
historických,
etnografických,
sociologických,
státoprávních,
náboţenských, botanických. Harant podobně jako Kabátník a Prefát popisuje svou cestu s důrazem na fakta a pravdivé zachycení viděných věcí. Stejně jako pro Prefátův, i pro Harantův cestopis je charakteristické velké mnoţství odkazů na jiné autory, citace z jejich knih, intertextualita. Harant v tomto směru Prefáta překonává. Představuje se jako autor velmi vzdělaný a sečtělý, jako humanistický intelektuál, který k vlastnímu popisu poznaných krajin a subjektivnímu líčení nabízí i určitý koncept světa. 66
Při analýze děl Kabátníka, Prefáta a Haranta a při jejich porovnávání jsme tedy vţdy měli na zřeteli jejich společenské postavení, stupeň vzdělání, šíři vědomostního a znalostního horizontu, osobnost autora. Harant jako nejvzdělanější z nich nabízí také nejobsáhlejší cestopis Svaté země. Všichni tito tři cestovatelé vstupují do prostoru Svaté země s cílem ohledat nejvýznačnější památky. Akcentují jak slavnou biblickou minulost, tak i upadající současnost Svaté země. Popisují své osobní příhody a záţitky s místními obyvateli, všímají si společenských poměrů v zemi, situace náboţenské, dotýká se jich turecká či arabská přítomnost. V očích tamních lidí jsou křesťanskými cizinci, kteří mohou být vpuštěni pouze na ta posvátná místa, která jim muslimové zpřístupní. Vţdy samozřejmě za poplatek, Kabátník, Prefát i Harant si nejednou uvědomí muslimskou lačnost po penězích. Vnímali nejen kaţdodenní ţivot ve Svaté zemi, ale i stálou přítomnost posvátného kouzla. Město Jeruzalém pro ně bylo svědkem biblických událostí, některá svatá místa skutečně dokazovala to, co se o nich psalo ve Starém nebo Novém zákoně. Realitu Svaté země pak opět všichni tři zprostředkovávali srovnáváním cizích a domácích skutečností. Jeruzalém porovnávali s velkými a známými českými městy (nejčastěji s Prahou), kostel Boţího hrobu s praţskými kostely (sv. Jakub a sv.Vít). Čtenář tak mohl získat dojem, ţe velikost a poloţení českého hlavního města můţe konkurovat velikosti a poloţení Jeruzaléma. Praha tudíţ získala nádech jeruzalémské posvátnosti. Také ilustrace jako paratext poslouţily k přiblíţení popisovaných reálných objektů nebo dávných biblických událostí. Tematicky se váţou jak k reálným objektům ve Svaté zemi, tak i k starozákonním a novozákonním příběhům. Prefát přináší obrázek zahalené turecké ţeny, Harant mořské savce – delfína nebo polonahého Araba. Takováto vyobrazení zesilují exotický nádech cestopisů a také jejich dokumentární zabarvení. Naše pozornost se při analýze textů Kabátníka, Prefáta a Haranta tedy obracela i k intertextuálním vztahům. Bibli jsme určili za pretext, který se stal východiskem pro renesanční cestopisy. Kabátník, Prefát i Harant se snaţili předloţit čtenáři svůj vlastní obraz Svaté země. Kabátník zprostředkoval jenom tolik, kolik mu pamět dovolila, zatímco Prefát s Harantem čerpali ze zápisků z cest a svá díla pak mohli s odstupem času ještě lépe propracovat a obohatit právě o ilustrace nebo další dokumenty. Jejich cestopisy jsou nám dnes cenným pramenem o Svaté zemi a Jeruzalému v 15. a 16. století a zároveň referují o myšlenkovém horizontu tří rozdílných českých cestovatelů na Východ.
67
7. Pouţitá literatura
7.1 Primární literatura :
Bünting Heinrich. Itinerarium sacrae scripturae, to jest Putování svatých. Překlad Daniel Adam z Veleslavína 1592. Knihopis č. 1362, ST3-1239. Uloţeno v Moravské zemské knihovně v Brně. Harant z Polţic a Bezdruţic, Kryštof. Cesta z Království českého do Benátek, odtud do země Svaté, země Judské a dále do Egypta a potom na horu Oreb, Sinai a sv. Kateřiny v pusté Arábii.Vyd. K. J. Erben. Díl I. Praha, v komisi u Františka Řivnáče 1854. S přihlédnutím k vydání z roku 1608. Knihopis č. 2903, ST2-3434b. Uloţeno v Moravské zemské knihovně v Brně. Kabátník, Martin. Martina Kabátníka Cesta z Čech ho Jerusalema a Kaira r. 1491 – 1492. Praha,vydal Justin V. Prášek nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1894. Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Hana Bočková. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2007. Prefát z Vlkanova, Oldřich. Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři aţ do Palestiny. Vyd. Karel Hrdina. Praha, Vesmír 1947.
68
7.2. Sekundární literatura :
Cesty a cestování v ţivotě společnosti. Vyd. Lenka Bobková a Michaela Neudertová. Ústí nad Labem, Acta Universitatis Purkynianae Philosophica et Historica, Studia Historica II 1995. Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Sborník příspěvků z konference konané 6. – 8. 9. 1994. Vyd. Dobrava Moldanová a kolektiv autorů. Pedagogická fakulta Univerzity J.E. Purkyně v Ústí nad Labem 1995. Dostál, Josef. Cesty do Svaté země. Praha, Nakladatelství Elk 1948. Divour – Léon, Xavier a kolektiv. Slovník biblické teologie. Přeloţil Petr Kolář. Řím, Velehrad – Křesťanská akademie 1991. Forst, Vladimír. Opelík, Jiří. Merhaut, Luboš. Lexikon české literatury: osobnosti, díla instituce. Díl 2 H-L. Díl 3 M-Ř. Praha, Academia 2000. Fouillone, Danielle a kolektiv. Slovník biblické kultury. Vyd. Věroslava Senjuková. Praha, EWA Editon 1992. Hasištejnský z Lobkovic, Jan. Jana Hasištejnského z Lobkovic putování k svatému hrobu : dle rukopisu praţské c.k. universitní knihovny. Vyd. Ferdinand Strejček. Praha, nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 1902. Hodrová, Daniela a kolektiv autorů. Poetika míst : kapitoly z literární tematologie. Jinočany, H&H 1997. Hodrová, Daniela. Místa s tajemstvím (Kapitoly z literární topologie). Praha, KLPKoniasch Latin Press 1994. Homoláč, Jiří. Intertextovost a utváření smyslu v textu. Praha, Karolinum 1996. 69
Chytil, Karel.Oldřich Prefát z Vlkanova a Domenico dalle Greche. Památky archeologické, sv. 25, 1913, s. 117-132. Jakubec, Jan. Dějiny literatury české. Od nejstarších dob do probuzení politického. Část II. Praha, Nákladem Jana Leichtera na Král. Vinohradech 1911. Jireček, Josef. Dějiny literatury české. Díl 1, Rukovět k dějinám literatury české do konce 18. Sv 2. Praha 1876. Jechová – Voisine, Hana. Dějiny české literatury. Jinočany, H&H 2005. Kolár, Jaroslav. České znění Cesty do Jeruzaléma Martina Křivoústého. Strahovská knihovna. Sborník památníku národního písemnictví 18/19, Praha 1983-84, s. 75-89. Koldinská, Marie. Kryštof Harant z Polţic a Bezdruţic: cesta intelektuála k popravišti. Praha, Paseka 2004. Kopecký, Milan. Česká literatura od 70. let 15. století do 20. let 17. století. Brno, Masarykova univerzita 1996. Kopecký, Milan. Humanismus, renesance a reformace v českých zemích. Studia Comeniana et historica 20, č. 41, 1990, s. 29-39. Kopecký, Milan. Pokrokové tendence v české literatuře od konce husitství do Bílé hory. Brno, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně 1979. Kunský, Josef. Čeští cestovatelé. Díl prvý. Praha, Orbis 1961. Le Goff, Jacques. Schmitt, Jean- Claude. Encyklopedie středověku. Praha, Vyšehrad 2008. Lehár, Jan a kolektiv autorů. Česká literatura od počátku k dnešku. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2006. 70
Luther, Manfred. Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha, Vyšehrad 1999. Macek, Josef. Hlavní problémy renesance v Čechách a na Moravě. Studia Comeniana et historica 18, č. 35, 1988, s. Ohler, Norbert. Náboţenské poutě ve středověku a novověku. Praha, Vyšehrad 2002. Ohler, Norbert. Cestování ve středověku. Jinočany 2003. Pánek, Jaroslav. Čeští spisovatelé v renesanční Evropě (Cestování jako činitel kulturní a politické integrace). Český časopis historický, č. 88. Praha, 1990, s. 671-682. Petrů, Eduard. Vzdálené hlasy (Studie o starší české literatuře). Olomouc, Votobia 1996. Petrů, Eduard. Vzrušující skutečnost. Fakta a fantazie ve středověké a humanistické literatuře. Ostrava, Profil 1984. Polo, Marco. Vyd. Quido Horára a Bohuslav Horák. Praha, Orbis 1950. Rataj, Tomáš. České země ve stínu půlměsíce: obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí. Praha, Scriptorium 2002. Royt, Jan. Slovník biblické ikonografie. Praha, Nakladatelství Karolinum 2006. Rulíšek, Hynek. Slovník křesťanské ikonografie. Postavy, atributy, symboly. Hluboká nad Vltavou, Alšova jihočeská galerie 2005. Stagl, Justin. Eine Geschichte der Neugier : Die Kunst des Reisens 1550 – 1800. Wien, Bohlau Verlag 2002. Storchová, Lucie. Mezi houfy lotrův se pustiti…(České cestopisy o Egyptě 15. - 17. století). Praha, SET OUT – Roman Míšek 2005.
71
Tichá, Zdeňka. Jak staří Čechové poznávali svět (Výbor ze starších českých cestopisů). Praha, Vyšehrad 1984. Všetička, Libor a kolektiv. Lexikon literárních pojmů. Olomouc, Nakladatelství Olomouc 2002.
72
