Buddha Informace o Buddhově životě pocházejí především z velmi rozsáhlých buddhistických spisů; nejstarší části, které se Buddhy týkají nejvíce, patří do tzv. Tripitaky („Trojí koš“), který se skládá ze tří částí Vinajapitaka (Koš kázně), Sútrapitaka (Koš písem) a Abhidharmapitaka (Koš zvláštního učení). První koš obsahuje zprávy o vzniku buddhistické obce (sangha), druhý rozpravy a kázání, které údajně pocházejí z úst Buddhy nebo jeho bezprostředních učedníků, třetí tvoří soubor buddhistické psychologie a filozofie. Nejstarší podoba buddhistické nauky zůstává sporná, jisté ale je, že pálijský kánon je nejstarší dochovanou verzí. Ze spisů můžeme vyvodit, že se Buddha dožil zralého věku, vlastní životopisná data jsou však poněkud neurčitá. Narodil se v kmeni Šákjů na území dnešního Nepálu, jeho pravé jméno bylo Siddhártha Gautama (pa – Siddhatta Gótama). Údajně v 16 letech uzavřel sňatek, ve 29 letech po narození syna odešel do bezdomoví a ve 35 letech dosáhl probuzení (osvícení, bódhi). Ve staré indické válečnické společnosti existovaly čtyři společenské stavy – bráhmani, bojovníci (kšatrija), plebejci, výrobci a zemědělci (vajšja) a služebníci (šúdra). Ve spisech starších válečnických společností, bráhmanách, je toto uspořádání stavů přijímáno jako naprostá samozřejmost, ve světě soustředěným do měst se ale začaly objevovat slabiny tohoto uspořádání. Rozhodnutí ke zřeknutí se světa, k němuž Buddha dospěl, bylo ovlivněno snahou najít ideál povznesený nad realitu každodenního života. V Indii se rozvinula teorie, která proti sobě stavěla obvyklou činnost běžného člověka a neobvyklou nečinnost toho, kdo se zřekl světa. Člověk, který usiluje o světské cíle, musí konat skutky (karma), které mají duchovní následky přesahující pouze viditelné souvislosti, vedou k neustálému koloběhu života (sansáře). Ten, kdo se světa zříká a rozhodne se pro nečinnost, nekoná činy, které mohou ovlivnit skutečnost, že se znovu v nějaké podobě narodí. Ve starších předbuddhistických textech je o reinkarnaci pouze pár zmínek, v pozdějších předbuddhistických textech, upanišadách, dostává tato myšlenka tvar, v Buddhově době byla již běžně přijímána. Také jogínské hnutí se v příslušných aspektech podobalo hnutí upanišadskému, často se hovoří o spektru jogínsko-upanišadských nauk. Třetí hnutí se spojuje s džinismem, jehož zakladatelem byl Buddhův současník Mahávíra, jeho učení se ale skládalo z velké části z již existujících nauk. Buddha zavrhl jogínsko-upanišadské pojetí Já. V předbuddhistických systémech Já (átman) představuje pojem používaný pro osobní princip sídlící v lidském nitru, je považované za věčné, neproměnlivé. Podle Buddhy neměnné Já nelze nalézt v ničem, co tvoří fyzické či psychické síly člověka, místo jogínské nauky o Já tak předkládá buddhistickou nauku o ne-já, anátman. Buddhův meditační systém (tzv. meditace vhledu, vipašjaná, pa vipassaná) je zaměřen na poznávání a podrobný rozbor „já“ meditujícího. Ke konečnému probuzení podle tradice u Buddhy došlo během jediné noci, jeho postup k probuzení byl ale dlouhý a složitý proces. Podle tradičního pojetí si uvědomil zbytečnost krajní askeze, praktikoval ovšem askezi, která se vyhýbala krajnostem, tuto askezi označoval jako střední cestu. Učení, které je nejvíce spjato s probuzením, se týká převážně osobní strasti a osobního osvobození; označuje se jako nauka o Čtyřech ušlechtilých pravdách (árjasatja), které tvoří jádro buddhismu: pravda o strasti, pravda o vzniku strasti, pravda o zničení strasti a pravda o cestě vedoucí ke zničení strasti. Strast (duhkha) v Buddhově pojetí neprovází pouze životní krize, ale vyskytuje se i
v každodenních situacích ve vědomí nezdaru či frustrace nebo nenaplněné touhy či nepříjemných pocitů. Příčinou strastí je žízeň (tršná), žádostivost, která je základem veškeré strastné zkušenosti. Nejenom samotné činy, ale i nevyjádřené záměry mají vždy důsledky; pojem karma, se tak nevztahuje pouze na výsledek určitého činu, ale i na „mentální čin“. Tím, co se znovu rodí, není stále a neměnné Já, ale určité vědomí, které je determinováno předchozími podmínkami. Tento neosobní proces lze přerušit, člověk má schopnost v rámci přítomného života vůlí měnit své chování. Pravda o cestě vedoucí k zrušení strasti, obsahuje lék, který se obvykle předkládá jako Ušlechtilá osmidílná cesta, ale již v kanonických pramenech je tento výčet rozdělen na tři složky: mravní sebekázeň, meditaci a moudrost. Člověk se má snažit dojít k vrcholnému stavu, tj. dosažení nirvány – „vyhasnutí“ vášní a frustrací bytí. Buddha napřed zvěstoval své poselství těm, kteří se zřekli světa, poutníkům a asketům, brzy však jeho učení začalo oslovovat laiky. Laikové se hojně objevují v Buddhově životopise, kde se objevují konkrétní případy těch, kdo „chodili k Buddhovi jako k útočišti“; toto „chození k Buddhovi“ dnes formálně označuje laikovo spojení s Buddhou a jeho učením. Buddhistické společenství jako celek je označováno jako čtyřdílné shromáždění, k němuž patří mniši, mnišky, laičtí muži a laické ženy. Sám Buddha označoval své učení jako dharma, tj. jako mravní zákon vypovídající o tom, co je dovolené, správné a prospěšné. Buddha ale termínem dharma nemínil pouze samotný zákon, ale i to, co je jeho základem, tento termín lze tedy interpretovat i jako pravdu či spravedlnost. Slovo šraddhá, které se nejčastěji překládá jako „víra“, znamená vlastně důvěru v Buddhovu cestu.
Dějiny buddhismu Historický vývoj buddhismu lze rozdělit to čtyř hlavních fází: 1) Polovina 6. – polovina 5. století BC – období Buddhy a jeho žáků. 2) Od poloviny 4. století BC – období štěpení na různé školy na základě rozdílných výkladů učení. Hínajána (jap. šódžó, doslova „malé vozidlo“) – původně hanlivé označení ze strany přívrženců mahájány („velkého vozidla“), sami stoupenci hínajány své učení obvykle označují jako théraváda (učení starších řádu), théraváda ale původně přestavovala pouze jeden směr uvnitř hínajány. Vžilo se také označení „jižní buddhismus“, protože je rozšířená především v zemích na jihu Asie (Srí Lanka, Thajsko, Barma, Kambodža, Laos). Během 3. buddhistického koncilu došlo k prvnímu rozkolu – rozštěpení na sthaviry (stoupenci starších) a mahásánghiky (stoupenci velké obce), druhý směr se mezi lety 280 a 240 BC rozštěpil na šest škol. Po roce 240 BC se začal štěpit i první směr. Nauky hínajány se údajně zakládají přímo na sútrách, které pocházejí z úst samotného Buddhy. Nejvyšším cílem je vysvobození ze sansáry a dosažení nirvány, lze ho dosáhnout pouze vlastními silami, stoupenci hínajány musí ale vést mnišský způsob života. 3) Od 1. století AD – vznik mahájány a jejích dvou hlavních proudů mádhjamaky a jógáčáry. Mahájána (jap. daidžó, doslova „velké vozidlo“) vznikla v 1. století BC. Jako velké vozidlo se označuje proto, že díky své mnohostrannosti otevírá cestu k vysvobození velkému počtu lidí. Zatímco hínajána usiluje o vlastní vysvobození, stoupenci mahájány usilují o probuzení, aby mohly jednat pro blaho všech bytostí. Tento postoj ztělesňuje bódhisattva, jehož nejvýznačnější vlastností
je milosrdenství. Dokonce i laici mohou dosáhnout nirvány, počítat přitom mohou s účinnou pomocí buddhů a bódhisattvů. Mahájána se rozdělila na řadu dalších škol, jež se z Indie rozšířily do Tibetu, Číny, Koreje a Japonska. Na indické půdě povstala škola mádhjamiků a škola jógačáry, v Číně se k nejdůležitějším mahájánovým školám řadí Čchan (Zen), Chua-jen (Kegon), Tchien-tchaj (Tendai) a škola Čisté země. Učení mahájány zaznamenávaly mahájánasútry a šástry (pojednání o dogmatických a filozofických otázkách). 4) Po 7. století – vnik buddhistického tantrismu – tibetský buddhismus, vadžrajána Tibetský buddhismus bývá často označován jako lamaismus, jedná se ale o formu mahájánového buddhismu, který je praktikován nejenom v Tibetu, ale také v sousedních podhimalásjkých zemích a dále v Mongolsku, Burjatsku a mezi Kalmyky na Volze. Specifickým rysem tibetského buddhismu je sloučení starých mnišských pravidel s kultovními metodami vadžrajány. Jeho vznik spadá do 8. století. Vadžrajána (doslova „diamantové vozidlo“), směr, který má svůj původ v severovýchodní a severozápadní Indii, jeho vznik je kladen do poloviny 1. tisíciletí. Vyvinul se z učení mahájány a spolu s ní se rozšířil do Tibetu, Číny a Japonska. Důležitou roli v tomto směru hrají magické praktiky a rituály. Původně se jednalo o skupinky žáků, kteří se shromažďovali kolem učitele (guru), později začalo být učení zaznamenáváno v posvátných textech (tantra) a přijímané v klášterních institucích; vzhledem k používání určitých posvátných slabik – manter - označuje tibetský buddhismus vadžrajánu také jako mantrajánu.
Buddhismus v Japonsku Japonská reakce na buddhismus Buddhismus se rozšířil v Číně během pozdního období Chanů (25-220 AD), ve druhé polovině 4. století se dostal ze severní Číny do severokorejského království Kogurjo a přibližně v polovině 5. století z jižní Číny na jihozápad Korejského poloostrova do království Päkče. Do Japonska se buddhismus dostal v polovině 6. století z Päkče. Přesné datum příchodu buddhismu do Japonska je předmětem sporů; podle Nihon šoki (720) k tomu došlo v roce 552, podle análů kláštera Gangódži z roku 747 se tak stalo v roce 538. Buddhismus se nestal pouze osobní vírou a morální cestou následovníků tohoto učení, ale také nositelem bohatě rozvinuté kultury, přinesl s sebou propracovaný politický koncept, ovlivnil umění, klasické vzdělání i přírodní vědy. Nihon šoki poprvé zmiňuje buddhismus v souvislosti s vládou císaře Kinmeie, v následujících záznamech se pak objevuje v různých souvislostech poměrně často. Zaznamenány jsou ale také příklady soukromých aktivit, které předcházely oficiálnímu představení buddhismu.
Pro-buddhistické a anti-buddhistické frakce Představitelé kněžských rodů Nakatomi a Imbe (Inibe) vyjadřovali silný odpor k přijetí nového náboženství. Císař se nakonec rozhodl svěřit buddhistickou sošku, kterou obdržel od korejského panovníka, Inamemu z rodu Sogů, dvůr Jamato byl ale rozdělen do dvou jasně vymezených táborů – přívrženců a odpůrců nové víry, v čele odpůrců se ocitl rod Monobeů. Po Inameho smrti (570) se
stal hlavou rodu horlivý propagátor buddhismu Soga no Umako (zemřel 626), který postavil Buddhovu halu (584), v níž byla uctívána kamenná socha buddhy Mirokua (budoucí buddha Maitreja), která byla do Japonska dovezena z Päkče. Aktivita protibuddhistické frakce dosáhla vrcholu v okamžiku, kdy na Jamato udeřila (pravděpodobně morová) epidemie, která si vyžádala mnoho životů. Podle záznamu v Nihon šoki pro rok 585 Monobe no Morija (zemřel 587) vypálil Buddhovu halu a sochu hodil do kanálu v Naniwě (dnešní Ósace). Dvůr ovládl boj, který vedli Soga no Umako a Monobe no Morija o to, kdo bude následovníkem zemřelého císaře; obě strany nakonec sáhly ke zbraním; Sogům zvítězili a antibuddhistická opozice ztratila své nejsilnější zastánce. Rok po porážce Monobeů (roku 588), začali Sogové budovat chrám Jókódži (znám více pod populárním názvem Asukadera), který byl dokončen o devět let později.
Princ Šótoku Roku 593 nastoupila na trůn císařovna Suiko a korunním princem byl v tom samém roce učiněn devatenáctiletý Šótoku, který až do své smrti ve věku 48 let v roce 622 řídil domácí i zahraniční politiku. Šótoku byl horlivým propagátorem buddhismu; jeho oddanost novému náboženství je patrná i z Charty o sedmnácti článcích (Džúšičidžó kenpó) a Komentáře ke třem sútrám, které jsou mu připisovány. Šótoku se přikláněl k laickému buddhismu, po jeho smrti ale buddhismus získává stále větší prestiž a politickou moc, zároveň se také stává sluhou i ochráncem státu.
Období Nara Z buddhismu byla z počátku přijímána spíše jeho forma, obsahu tohoto učení nebyla přikládána taková důležitost. Ústřední vláda období Nara buddhismus velkoryse podporovala, zároveň ale vytvořila komplexní systém, který ho kontroloval. Projevem nové státní politiky se stalo vybudování mužských (kokubundži) a ženských (kokubunnidži) klášterů v každé provincii a postavení chrámu Tódaidži v Naře. Způsob života v klášterech byl vymezen Příkazy pro mnichy a jeptišky (Sóni rjó, roku 701). Narské školy získaly příliš velký vliv na státní záležitosti, proto ke konci období Nara padlo rozhodnutí oprostit se od politického vlivu buddhismu, které znamenalo také opuštění dosavadního hlavního města a zbudování nového hlavního města Heiankjó (Kjóto).
Období Heian Mniši období Nara a Heian se pokoušeli dosáhnout hlubšího duchovního vhledu studiem súter, modlitbami k 84.000 buddhům a různými formami náboženské praxe, důraz se kladl na asketismus. Přísná asketická pravidla však mnoho adeptů nebylo schopno zvládnout, a tak se časem svět buddhistických klášterů stával zkorumpovaný. Vysoké pozice a důležité úřady v buddhistickém zřízení se postupně staly monopolem dědičné elity a japonský buddhismus stále více upadal. Mniši, kteří opravdově toužili po dosažení buddhovství, tak začali postupně opouštět velká klášterní centra a žili jako poustevníci. Mnozí z rozčarovaných noviců opouštěli kláštery a vrátili se ke světskému životu, řada jich v klášterech zůstala v roli mnichů-válečníků (sóhei). Buddhismus těchto dvou období nebyl orientován na prosté lidi a jejich každodenní život.
Buddhismus v období Nara V roce 639 zahájil císař Džomei (vládl 629-641) stavbu buddhistického kláštera, který byl několikrát přejmenován a v současnosti je znám pod svým jménem Daiandži („Chrám velkého míru“). Džomeiova manželka císařovna Saimei (vládla 654-661, jako Kógjoku 642-645) v roce 660 poprvé nechala v paláci předčítat tzv. Sútru laskavých panovníků (Ninnókjó, 仁王経). Její syn, císař Tendži (vládl 661-672), založil tři buddhistické chrámy, jeho bratr, císař Temmu (vládl 672-686) postavil chrám Jakušidži. Během 6. a 7. století se měnil systém dohledu nad buddhistickými řády. Před reformami Taika na buddhistické duchovní dohlíželi příslušníci rodu Soga, od reforem Taika do začátku 7. století dohlíželi na mnichy a jeptišky buddhističtí vládní úředníci, klášterní finance měl na starosti laický úředník (hózu). Podle zákoníků Taihó (701) a Jóró (718) byli tito vládní úředníci vybírání samotnými náboženskými komunitami. Od reforem Taika se striktně rozlišovalo mezi laiky a kleriky, vládní výnosy určovaly i počet vysvěcených mnichů. V roce 735 postihla Japonsko epidemie (zřejmě) neštovic, císař Šómu (vládl 724-749) se obrátil na pomoc k buddhismu (buddhistické sochy a kopie súter v každé provincii). V roce 740 nařídil vybudování sedmistupňových pagod v každé provincii, v následujícím roce měly být postaveny další pagody a opisovány další sútry a vybudovány mužské a ženské kláštery v každé provincii. Velký důraz byl kladen na Sútru zlatého jasu (Suvarnaprabhásasútra, Konkómjó saišóókjó). Výrazem pokročilého státního buddhismu se stala i socha Velkého Buddhy umístěného do kláštera Tódaidži v Naře.
Šest narských škol Výraz „narský buddhismus“ je obecný termín, který odkazuje ke studiu buddhistických nauk v oficiálních chrámech postavených v hlavním městě Nara v 8. století. Narský buddhismus je spojený se jmény šesti buddhistických škol – Hossó, Sanron, Kegon, Džódžicu, Kuša, Ricu; názvy těchto škol se, na rozdíl od škol či sekt, které vznikly později, odvozují od určitých doktrín, které byly s těmito náboženskými skupinami spojeny. Pouze škola Kegon se soustředila výhradně na studium sútry – byla to sútra Kegonkjó (Sútra o Buddhově girlandě). Čtyři další školy se věnovaly určitým pojednáním či komentářům různých buddhistických učenců; škola Ricu se soustředila na část kánonu zabývajícího se mnišskými předpisy (vinaja). Všech šest škol mělo studijní instituce organizované v rámci chrámu Tódaidži okolo roku 751. Do současné doby se dochovaly pouze školy Kegon, Ricu a Hossó. Kegonšú (odpovídá čínské škole Chua-jen) do Japonska ji přivezl asi v roce 740 z Koreje mnich Šeng-siang (či Simsang, jap. Šindžó, zemřel 742), prvním japonským stoupenec školy byl jeho žák Róben (689-773). Sútra Kegonkjó (Buddhávatansakasútra) byla vykládána především z politického hlediska. V chrámu Tódaidži se nachází socha Velkého Buddhy (Vairóčana, jap. Birušana, často Dainiči Njorai, r. 752, současná podoba je z roku 1692); Vairóčana je hlavním objektem uctívání této školy. V buddhistickém sochařství hraje významnou roli i řeč těla, pozornost je věnována hlavně pozici rukou (mudrá, jap. in 印). Velká hala (Daibucuden), v níž se socha nachází, vznikla roku 743, a i když současná stavba z roku 1567 je menší než původní, je stále považována za největší dřevěnou stavbu na světě. Chrámová hala Nigacudó je známá slavností Omizutori, která se koná každoročně 12. 3.
