Cizinci
1. kapitola: Emily
Opouštět dům, ve kterém strávila tolik let, bylo pro Emily těžké. Opouštět muže, kterému její srdce už nepatřilo, bylo doprovázené výčitkami svědomí, ale znamenalo pro ni svým způsobem úlevu. Teď stála na chodníku po boku s člověkem, kterému chtěla zasvětit celý zbytek života, kterého celým srdcem milovala, a zírala do okna, na kterém mráz vytvořil krajky. Vprostřed tabulky bylo místo, na které mráz zatím nedosáhl, a odtamtud na ni zíral malý dětský obličejík. Světle hnědé vlásky mělo dítě rozcuchané a vší silou se přidržovalo okna. Hledělo na ni se směsí zmatku ve velkých, ostře modrých očích a nechápavě špulilo pusku. Chtěla mu zamávat, ale nemohla; bála se, že by se pustil a spadl. Věděla, že pod oknem je pohovka, ale to ji nezbavilo strachu, že si kvůli ní její syn ublíží. Hleděla na něj a po tváři jí stekla slza, jež byla jako ona sama plná žalu. Žalu, protože musí opustit své dítě, žalu z faktu, že ho nesmí vídat. Žalu z faktu, že za svou lásku musela zaplatit tak vysokou daň. Silná paže jejího budoucího manžela se okolo ní ovinula a on vtiskl horký polibek do jejích posněžených tmavých vlasů. „Pojď, Emily,“ zašeptal do mrazu s jemným irským přízvukem a u úst se mu vytvořil obláček páry. „3ajdeme způsob, aby ses s ním mohla vídat. 3ikdo ti přece nemůže vzít tvé dítě,“ mluvil dál povzbudivě. Emily tiše vzlykla, když se velká ruka omotala kolem synova tělíčka a sundala ho z okna. Rychle si přitiskla rty na dlaň v rukavici a poslala synovi vzdušný polibek, který sotva stačil zaznamenat. A potom Emily probodly ostré nenávistné modré oči chlapcova otce. Stisk okolo jejího pasu ještě zesílil a muž ji přitiskl pevněji k sobě. „Pojď, lásko. 3achladíš se, to ve tvém stavu není dobré.“ Emily přikývla, opřela se od něj a druhou ruku položila na svůj podbřišek, ve kterém už teď rostl nový život. Ještě naposledy se ohlédla na dům, ve kterém zanechávala syna, a odcházela s nadějí, že když počká pár let, bude mu moci všechno vysvětlit. 3apíše mu nejeden dopis.
2. kapitola: Jethro Gibbs
Ten pocit ho pronásledoval od toho, co dnes ráno otevřel oči a spatřil nad sebou žebra své rozestavěné lodě. Bylo to, jako by měl na zádech přilepenou cedulku ‚Kopni mě!‘ a pořád čekal, kdy to přijde. Pořádně si nevychutnal svou ranní kávu, při řízení byl roztěkaný, a když vcházel do budovy NCIS, smetl k zemi jednoho kolegu. Jakmile vešel do kanceláře, hovor okolo něj utichl. Zarazil se hned mezi stolem DiNozzy a Kate, pátraje očima, co je tu jiné; co způsobilo, že se cítí, jakoby skutečně dostal ten kopanec. „Šéfe? Máš tu návštěvu.“ Tony vstal a pokynul rukou k židli vedle stolu Kate, čímž agentku předběhl. Gibbs tam stočil pohled. Na židli seděla stará žena a za ní postávala mladší; vzhledem k tomu, že stařenka nevypadala příliš zdravě a jak obtížně vstala, když na ni pohlédl, byla ta mladší asi její ošetřovatelka. Gibbs měl nejprve pocit, že nezná ani jednu, ale něco ho nutilo pozorovat tu starou dámu. Její poražený postoj těla, jako by byla zmožena životem, její obličej plný vrásek a ztrhaný tělesnou a nejspíš i vnitřní bolestí, to všechno pro něj bylo neznámé, ale něco vevnitř… Něco vevnitř způsobovalo, že mu byla povědomá. A potom tu byly ty oči. Velké, zelené oči uprostřed moře vrásek, které na něj vždycky hleděly z černobílé fotografie. Někde v koutku jeho paměti, hodně zanesené časem, se ozvala stará vzpomínka na dobu, kdy se na něj ty oči usmívaly ve skutečnosti, koukaly na něj z nádherné tváře orámované havraními vlasy, ale měl podezření, že si tu vzpomínku spíš vsugeroval. Bylo to tak dávno… Teď už ale naprosto přesně věděl, kdo ta žena je, jakkoliv to bylo neuvěřitelné. Proč přišla? Proč teď, po těch letech, kdy o sobě nedala vůbec vědět? Co tu ksakru chce? Vztek a nenávist se mu náhle začaly šířit tepnami jako nejprudší jed. Jeho oči, které k údivu všech na chvíli změkly a zněžněly, teď znovu ztvrdly a vytvořily neprostupnou hradbu. Stařenka tu změnu dobře zaznamenala. „Jethro?“ promluvila tiše chraplavým hlasem. Gibbs se zamračil. „Promiňte? My se známe, madam?“ reagoval. Její oči se okamžitě zalily slzami. Moc dobře věděla, že ji poznal. „Já…“ začala, ale hlas se jí zadrhl. Mladší žena, která ji dosud opatrně podpírala, jí stiskla ruku, snad aby jí vyjádřila podporu. Gibbs pohlédl nemocné ženě do očí. „Mohu vám nějak pomoct? Pokud jste sem nepřišla ohledně naší práce, tak netuším, jak jinak bych vám mohl být prospěšný.“ Svými slovy ťal do živého a dobře to věděl. Žena zaznamenala naprostou absenci slitování v jeho očích, přesto to zkusila naposledy. „Ty mě opravdu nepoznáváš, Jethro?“ zeptala se tiše. „Ne,“ zakroutil hlavou rozhodně Gibbs. „Je mi líto, asi došlo k nějakému nedorozumění. Pokud už nic nepotřebujete…“ Ukázal rukou směrem k výtahům a slušně ji tak vykázal z kanceláře. Viděl, jak hluboko ji to ranilo a nějak mu to přineslo zvrácené zadostiučinění. Poznal na ní také, že dáma uvažuje, jestli složit zbraně, nebo bojovat dál. Nakonec se vzdala. Nenechala spadnout ani jedinou slzu, jenom přikývla, špitla omluvu a mladší brunetka, co tu byla s ní, ji podepřela, aby jí pomalu pomohla k výtahu. Žena se smutně pousmála na Tonyho a Kate, poděkovala jim a ještě jednou se s nadějí ohlédla na Gibbse, což se opět setkalo jen s ignorací; Gibbs bez ohlédnutí přešel ke svému stolu a sklonil se k nějaké práci, třesoucí rukou odkládaje kelímek s kafem a doufaje, že jeho rozpoložení nikdo nezaznamenal. Kate se zvláštním a neopodstatněným pocitem hlubokého smutku pozorovala, jak se stařenka došourala k výtahu a tam se znovu otočila ke kóji Gibbsova týmu, ačkoli sedícího Gibbse nemohla vidět. Pohled té staré ženy byl plný bolesti; přišla s pokorou, kterou nikdo neocenil, a nadějí, která se ukázala lichou. Kate se otočila ke Gibbsovi přemýšlejíc, proč ženu odkopl. Dobře viděla všechny ty emoce, které mu při setkání s ní unikly na povrch zřejmě, když ji poznal, ačkoliv je neviděla dost dlouho na to, aby mohla odlišit, co všechno v jeho očích a tváři viděla. Ale fakt, že byly tak silné, že unikly i běžně nečitelnému Jethro Gibbsovi, o něčem vypovídal. Vždyť se mu třásla ruka. Pojilo ho s tou stařenkou silné pouto, které odmítl přiznat, proč to? Kdo byla ta žena? Kate sklopila oči zpět ke své práci a všimla si, že to samé udělali i Tony s McGeem. Přestože všichni byli zatraceně zvědaví, neřekli ani slovo. Bylo to, jako by nad Gibbsem viselo rozsvícené červené světlo. *** Od nedávné tajemné návštěvy uběhl celý týden. Hladina zvědavosti u Tonyho a McGeeho klesla na nulu a to i díky tomu, že o tom nikdo nemluvil a Gibbs na sobě nedával znát, že by se něco stalo. Jako by se to odpoledne, kdy se mu třásly ruce, nikdy neuskutečnilo. Kate měla pocit, že ona jediná tu snad vnímala vážnost situace. Nešlo jí z mysli, kdo ta žena byla; podnikla všechny možné kroky, včetně večeře s Derekem z personálního, aby mohla nahlédnout do Gibbsových osobních dat. Její tip, že by mohlo jít o Gibbsovu matku, se nepotvrdil. Dana Gibbs zemřela už před dvaceti lety, nemohla to být ona. Kdo potom ta stará dáma byla?
Otočila se beze slova na Gibbse, který řídil, a zkoumala jeho obličej. Ačkoliv v jeho tváři nebyla jediná známka znepokojení, Kate věděla, že na svou návštěvu Gibbs stále myslí. Ticho, které je obklopovalo, bylo nesnesitelné, a ona měla další důvod konečně promluvit, ačkoliv za svou zvědavost mohla zaplatit životem. S Gibbsem jeden nikdy neví. „Gibbsi… Kdo byla ta žena minulý týden?“ Gibbs sevřel volant o něco pevněji, nejprve neodpověděl. „Nikdo zvláštní,“ odvětil nakonec příkře. Kate se už ale naučila nenechat se od něj zastrašit. „Tomu nevěřím. Poznala jsem, že ji znáš, že jí naschvál ubližuješ.“ Odmlčela se, aby mohla dál dobře volit slova. „Tohle není tvoje věc, Kate,“ zavrčel Gibbs, ale nezvýšil hlas. „Jak jinak by mohla způsobit, že se ti třásly ruce?“ Gibbs na to neřekl nic; zúžil zorničky a oči nechal pevně na vozovce. Podcenil Kate, ona mu teď nedá pokoj, hnána tou zatracenou ženskou zvědavostí. „Byla to moje matka, Kate, stačí?“ odpověděl proto popravdě. „Ta je už dvacet let mrtvá,“ namítla Kate. Neptal se jí, odkud to ví, sám ji učil, že obcházet povolení a získávat informace jinak, než zcela korektním způsobem, není někdy tak špatné. Jen se pousmál, než mu oči znovu pohasly a rezignoval. „Dana byla má adoptivní matka. Když se vdala za mého otce, vzala mě za svého. Tahle dáma, Emily O’Neill, je má biologická matka,“ vysvětlil. „A kde je problém?“ reagovala tiše Kate, když to zpracovala. „Problém?“ zopakoval po ní Gibbs. Kate zaznamenala, že tak do pěti minut budou v NCIS, pochybovala, že se Gibbs nechá odchytit, aby se jí svěřil. Musela kout železo, dokud bylo žhavé. „Ano, Gibbsi. Problém. Předstíral jsi, že ji neznáš, vyhnal jsi ji.“ Gibbsovi se ani trochu nelíbilo to lehké obviňující zabarvení v jinak neutrálním hlase Kate. „Utekla od otce a ode mě, když mi byly dva roky, zdrhla s nějakým irským vojákem, založila si novou, možná lepší rodinu, co já vím. Já ji opravdu neznám, Kate. Matně si pamatuju její obličej a to jen díky fotce. Ona se nestarala tehdy, já se nestarám teď!“ Rozčílil se víc, než vůbec plánoval; smykem zaparkoval a zatáhl ruční brzdu tak prudce, že mu málem zůstala v ruce. „To je mi líto,“ pípla Kate a rychle opustila auto. „Mně taky,“ zavrčel Gibbs a uhodil pěstí do volantu věda, že ztrácí pevnou zem pod nohama. *** Kate se chtěla, zoufale se chtěla soustředit na to, co dělala, ale Gibbs a jeho matka jí stále nešli z hlavy. Jakkoliv se bránila tomu, aby nad tím přemýšlela, měla morální dilema. Pořád před sebou viděla milý, vrásčitý obličej staré paní a ty nejupřímnější zelené oči, které kdy viděla. Prostě nedokázala souhlasit s tím, jak ji Gibbs vykázal; bez ohledu na pokoru a upřímnost, se kterou za ním matka přišla, bez ohledu na fakt, že vypadala opravdu špatně a zničeně díky vážné nemoci. Odmítl ji vyslechnout, nehlásil se k ní. Ale na druhou stranu si nebyla jistá, jak by reagovala ona sama; obávala se, že v první chvíli by jednala podobně. Přemýšlela, jestli po ní třeba pátrá – ona by to udělala. Chtěla by se ptát, chtěla by vysvětlení. Hledá Gibbs teď svou matku, nebo to pro něj skončilo prostě tím, že ji vykázal? Praštila s tužkou, stejně nic kloudného nedělala. Tohle byla jen a jen Gibbsova věc a ona mohla pracovat akorát na tom, aby to dostala z hlavy. Přesto se ale neubránila tomu, aby nepohlédla směrem k jeho stolu a ještě jednou ho nezkusila analyzovat. Stále to tam viděla; jako by něco rozbouřilo jeho klidné vody. I když… Možná si to namlouvala. Tony na ni zkoumavě už nějakou dobu hleděl a nabyl silného dojmu, že Kate něco ví, což vzkřísilo jeho zvědavost. Kate zachytila jeho pohled, ale než mu stihla naznačit, ať si hledí svého, Tonyho pozornost zaujal někdo jiný. Do jejich části kanceláře energicky nakráčel důstojník Letectva, podle insignií plukovník, a očima pátral po kóji, jako by někoho hledal. Čepici k uniformě měl pod paží, pod řádkou odznaků a vyznamenání na hrudi se houpala cedulka návštěvníka a v rukou nesl středně velkou mahagonovou truhličku, co vypadala trochu jako stará šperkovnice. Jeho hnědé oči se zastavily na Gibbsovi; lehce zúžil zorničky a stiskl čelist, díky čemuž se jeho ostré rysy ještě zvýraznily. „Hledám zvláštního agenta Gibbse,“ promluvil, ale jeho pohled jasně ukazoval, že ví, koho hledá. Přesto nepřešel přímo ke Gibbsovu stolu. Kate se lehce naklonila, aby pohlédla na stříbrnou cedulku na jeho hrudi a zatrnulo jí. Gibbs ale mezitím zvedl pohled, svraštil obočí, jakoby nerozuměl, vstal a obešel stůl, přistupuje k plukovníkovi blíž. Změřil ho pohledem a jeho oči se na chvíli zarazily na jeho jmenovce; Kate poznala, že si uvědomil to samé, co ona. „Co pro vás mohu udělat, plukovníku O’Neille?“ Jeho profesionální tón byl zcela na svém místě a letec naproti něj se také nezdál ovládán emocemi. Přesto v jeho očích našel Gibbs něco, co ukazovalo, že jeho návštěva se na hony liší od přátelské schůzce. „Díkybohu nic,“ odvětil plukovník stejně neutrálním tónem, jako mluvil prve. „Ale jsem velice rád, že se vaše omezenost nevztahuje na schopnost čtení.“ Až ta ostrá ironie v plukovníkově hlase donutila Gibbse přestat se vnitřně distancovat od této situace. V těch hnědých očích, co na něj zíraly, našel Gibbs velkou spoustu vzteku a ačkoliv byl dalek tomu, aby se něčeho takového vyděsil, u tohoto muže ho to znervózňovalo.
„Nemám tuš – “ začal, ale plukovník jen zakroutil hlavou. „Jo, tak přesně tohle si schovej, Gibbsi.“ Oslovil ho teď bez veškeré aspoň zdánlivé cti, která se slušela k cizímu člověku. V jeho hlase se konečně objevil vztek. „Nejsem tu, abych poslouchal tvoje argumenty, nezajímají mě. Neměl bych ani sebemenší touhu tě poznat, ale matčina pozůstalost si to tak žádá, bohužel. Krom té jachty a sídla v Evropě ti odkázala tohle.“ Napřáhl ruce s truhlou a Gibbsovy paže se jí okamžitě chopily, ignoruje cynismus v O’Neillově hlase. Nebyl schopný ovládat své pohyby; zpráva o matčině smrti ho paralyzovala mnohem víc, než by si kdy byl schopný představit. Pohlédl na plukovníka, drže truhlu v rukou stále tak, jak mu ji tam letec položil, a snad chtěl něco říct. Plukovník se ale jen beze slova otočil, rukou si prohrabuje nakrátko střižené, jemně prošedivělé vlasy, a všechny emoce měl opět pevně pod kontrolou. Zmizel stejně rychle, jako se tu objevil. Kate si sotva uvědomovala, že právě byla svědkem prvního setkání dvou bratrů; její oči visely na Gibbsovi, který ale narozdíl od první události neukázal ani jedinou ze svých emocí, díky kterým měl hlavu jako včelí úl. Beze slova se vrátil za svůj stůl; dobře na sobě cítil pohled Kate a odmítal jí dát příležitost znovu ho vyzpovídat. Odložil truhlu na stůl, stranou od ostatních věcí, jako by to byla jen nepodstatná obsílka. Kate se raději vrátila k práci, Tony se kupodivu řídil jejím příkladem a McGeeho diskrétní povaha ho jako vždycky držela zpátky. Nad Gibbsem se zase rozsvítilo červené světlo.
3. kapitola: Jack O’eill
Nenáviděl tyhle chvíle; chvíle, kdy mohl vnímat jen své zlé tušení, které mu prostupovalo celým tělem a nutilo ho držet se ve střehu. Jack O’Neill spěchal bíle vymalovanou chodbou nemocnice čím dál hlouběji a jeho špatný pocit vzrůstal. „Plukovníku O’Neille.“ Za ohybem chodby ho přivítal asi pětatřicetiletý lékař, kterého Jackovi doporučila Janet Fraiser. Ten muž se špinavě blond vlasy byl vždycky fér a upřímný, mimoto opravdu rozuměl tomu, co dělal. Jack měl vždycky důvod mu věřit, takže teď, když viděl na tváři toho muže kamenný výraz, tak mu došlo, že se opravdu děje něco hodně špatného. „Doktore Purcelle?“ oslovil ho Jack a potřásl si s lékařem na přivítanou rukou, doktor mu pokynul a Jack se vydal směrem, kterým ukazoval. „Jsem rád, že jste dorazil tak brzy. Nemám pro vás dobré zprávy; její stav se rapidně zhoršil.“ Jack se zastavil, zpříma se dívaje lékaři do očí. „Jak moc?“ zeptal se tiše. „Tohle je konečná, plukovníku. Nedávám vaší matce víc, než pár dní. Je mi líto.“ „To je v pořádku,“ pousmál se Jack, ačkoliv to bylo vidět jen na jeho rtech; oči se neusmívaly. Nebyl tu důvod, proč by se měl matčin lékař vinit. „Mohl bych ji vidět?“ zeptal se s opravdovým zájmem a doktor Purcell věděl, že mu to buď dřív, nebo později bude muset dovolit. „Teď spí, ale jak se probudí, hned vám dám vědět.“ „Díky moc, doktore.“ Jack si prohrábl rukou vlasy. „Můžete pro ni… Chci říct…“ „Děláme, co můžeme, abychom jí ulevili, plukovníku, věřte mi.“ Doktor natáhl ruku a stiskl Jackovi paži. Jack jen přikývl a jeho oči se přesunuly ke dveřím jednotky intenzivní péče, ze kterých právě vyšla vysoká brunetka. Jakmile zahlédla Jacka, na její tváři se na chvíli objevil drobný úsměv, ale potom se hned zase zachmuřila. Kývla na doktora, se kterým se míjela ve dveřích, a rychle přešla k Jackovi. Její ruce vklouzly do jeho a pevně je stiskla. „Bude ráda, že tě uvidí, Jacku.“ „Co se sakra stalo, že se jí přitížilo, Chloe?“ Jack svraštil obočí, protože měl pocit, že už to stejně ví. Chloe pokynula hlavou k sedačkám u zdi a společně se posadili. Nervózně si zahrnula pramen vlasů za ucho a hleděla někam stranou, než se znovu podívala na Jacka. „Jeli jsme do DC, tvoje matka se chtěla setkat se svým synem z prvního manželství,“ začala. „Říkal jsem jí, ať tam nejezdí sama, že ten chlápek ji stejně asi nepozná – “ začal lamentovat Jack, ale Chloe ho se smutným úsměvem přerušila. „Ne, Jacku, poznal ji. Dobře ji poznal, ale dělal, že ne. Že nemá ponětí, kdo je, a pak ji slušně vykázal.“ S obavami sledovala Jacka; znala ho krátce a ne moc dobře, vlastně znala jen většinu historek z jeho mládí, ale dokázala si představit, že se umí rozzuřit. A způsob, jakým mu teď potemněly oči, tomu rozhodně napovídal. „Nenechal ji vůbec nic vysvětlit?“ zeptal se nebezpečně klidným hlasem. Chloe zakroutila hlavou. „Emily to definitivně zlomilo. Víš, přišlo mi… V jejím věku… Bojovala se svou nemocí hodně dlouho, Jacku, a přišlo mi, že se drží jen proto, aby nasbírala sílu a našla svého syna.“ Jack jen přikyvoval a hleděl na své spojené ruce. Věděl, jak matka bolestně touží zase vidět svého Jethra a o to víc ho bolelo, že byla tak odmítnutá. Chloe vsunula svou ruku mezi jeho spojené a povzbudivě je stiskla. Jack k ní vzhlédl. „Nic jí nevyčítej, ano?“ „Samozřejmě,“ přitakal Jack a stisk jí oplatil. „Díky, žes tu pro ni byla. Myslím, že tě za ta léta viděla trochu jako dceru… Řekl bych, že v nemocnici už tě nebude potřebovat.“ Bolestně si povzdechl; oba věděli, že o nemocnici vlastně nemluví. „Emily je skvělá žena, spoustu mě toho naučila. Obdivuji ji a mám ráda jako vlastní matku, nemáš za co mi děkovat.“ Jack se jen pousmál. Mezi dveřmi na jednotku intenzivní péče se objevil doktor Purcell. „Plukovníku? Vaše matka se probrala.“ „Jistě.“ Jack se zvedl a rychle si pospíšil za doktorem. Chloe se za ním smutně dívala a tichounce přemýšlela nad tím, jak se Jack zachová, protože věděla, že jeho matka je na konci své cesty. *** „Pane? Jste v pořádku?“ Major Carter se zastavila, když se po skončení porady Jack jako jediný nezvedl a neodešel, ačkoliv byl venku většinou dřív, než ostatní. Něco v jeho výrazu ji donutilo nechat svou práci na pokoji, vrátit se a položit mu ruku na rameno, ačkoliv nejprve chtěla počkat na něj a pak mu řádně vyčíst, že se z té konference vyvlékl. Trhl sebou a po jejím oslovení na ni vzhlédl, v obličeji opravdu zmatený výraz – ne tak zmatený, jako míval běžně, když na něj mluvila. „Jsem, Carter.“ Zvedl se a vzal si své věci.
„Pane, pokud můžu nějak – “ „Ne, to je osobní. Ale díky za vaši nabídku,“ natáhl ruku a dotkl se té její, „vážím si toho.“ „Ne, pane, myslím to vážně, pokud vám mohu s čímkoliv – “ „Moje matka zemřela.“ Sám se divil, jak hladce to z něj vyšlo. Jen se prostě podíval do jejích očí a věděl, že to může říct. Samina pusa zůstala otevřená. „To – to je mi líto, pane,“ hlesla upřímně. „Nevěděla jsem, že… Chci říct, nikdy jste o své rodině nemluvil.“ Jack jen přikývl; skutečně si neuvědomoval, že by o někom z nich někdy mluvil – vlastně, teď už nebylo o kom. „V pořádku, Carter. Díky za vaši starost. Musím ještě zařídit pohřeb a tak…“ „Pokud chcete doprovod, pane…“ Zarazila se, když na ni pohlédl, větu už ale musela dokončit, když to nakousla. „Půjdu s vámi,“ slíbila, dřív, než si uvědomila, do jak nepříjemné situace ji její nerozvážný slib může dostat. Chvíli přemýšlel, než se pousmál. „Díky, Carter, byl bych moc rád.“ *** Pohřeb byl malý a vkusný, jen v rodinném kruhu. Napočítala tu celkově jen šest lidí, vyjma sebe, protože ona rodiny nepatřila. Samantha Carter rozhodně nepočítala s tím, že když se svého velícího důstojníka zeptá, co se děje, ochotně se jí svěří a už vůbec by ji nenapadlo, že skutečně potěšeně přijme její – víc než cokoliv jiného – zdvořilou nabídku, že ho na tak osobní záležitost, jako je pohřeb matky, doprovodí. Takže tu Sam stála stranou od hloučku, obklopujícího rakev, a připadala si trochu jako vetřelec. Zdálo se ale, že plukovník její přítomnost oceňoval stejně upřímně, jako ji přijal, a proto byla ochotná ten pocit přejít a být tu pro něj. Jack O’Neill stál tiše nad hrobem, když už všichni ostatní odešli. Nebylo jich moc; matčina přítelkyně s manželem, pár známých a matčina ošetřovatelka Chloe. A právě díky ní tu teď Jack nestál jen se žalem v srdci, ale i s pořádným vztekem. Od té chvíle, co mu řekla, jak proběhlo matčino setkání se starším synem, se v Jackovi prala touha prokázat matce pocty, které si zasloužila, proti chuti rozběhnout se a pomstít slzy, které kvůli tomu bastardovi proplakala, když umírala. Dokázal sakra pochopit, že matčin milovaný Jethro byl do jisté míry ovlivněn svým otcem, kterého Emily zradila, ale z té tuny dopisů, které matka synovi každý rok posílala, snad musel pochopit, že na něj nikdy nezapomněla a že nikdy nechtěla zpřetrhat pouta. Jak dokázal být tak tvrdý a odepřít jí na smrtelné posteli objetí, úsměv? Nenechal si nic vysvětlit, dělal, že ji nezná. Jackovi se zvedla žluč, když mu to Chloe vyprávěla, a znovu si vyčítal, že si neudělal volno a nejel tam s matkou. Lehký dotek na jeho paži ho probral z přemítání. Přestal zatínat pěsti a hloupě civět do hrobu. Otočil se na Carter, jež se na něj lehce usmívala, a v jejích očích viděl opravdové porozumění a podporu. Přikývl, jakože rozumí její tiché výzvě, naposledy pohlédl na rakev, na které se kupila hlína, dávaje matce tiché sbohem, a následoval Carter po pěšince ze hřbitova. „Na tu konferenci vás doprovodím, Carter,“ řekl. Vzhlédla a shovívavě se usmála. „Není třeba, pane, vím, jak to milujete. Plukovník Reynolds pojede se mnou; jeho doprovod je na tom bohužel špatně,“ informovala ho. „Pojedu s vámi, Carter, risknu, že mi to bude nepříjemné, když budu vědět, že vás podpořím.“ Sam se na něj tentokrát vděčně usmála. „Díky, pane,“ řekla tiše. Jack přikývl a pak se zase zachmuřil. „Mimoto musím něco vyřídit,“ dodal spíš pro sebe a Sam se neptala; pokud se bude chtít svěřit, svěří se. *** Jack se zastavil před budovou NCIS. Neměl žádné problémy s dohledáním zvláštního agenta Leroy Jethro Gibbse, všechno už zjistila matka, a co věděla matka, to věděla i Chloe, takže šel najisto. Pohodil si v ruce velkou mahagonovou truhličku a vyšel k hlavnímu vchodu. Nálezem té truhly se vysvětlila ta část, proč Gibbse neobměkčily dopisy, které mu matka posílala – žádné nedostal. To ho ale v očích Jacka neomlouvalo, byl to sice důvod pro Gibbsovo chování, ale ne jeho vysvětlení. Vešel do budovy, prošel kontrolou a mezitím, co smekal plukovnickou čepici, dostal na sako od uniformy cedulku návštěvníka. Připojil se k němu člen ochranky, který ho výtahem zavezl do určeného patra a ukázal mu, která kóje v rozlehlé kanceláři je agenta Gibbse a jeho týmu, načež se na Jackovo požádání vrátil k výtahu a čekal na něj; Jack mu slíbil, že to nebude trvat dlouho. Plukovník kráčel uličkou a počítal vchody, aby se trefil, protože neměl ponětí, jak Gibbs vypadá. Jakmile se dostal dost blízko, mohl konečně zjistit, kolik svědků mít bude. Vkročil do kóje a pátravě se rozhlédl okolo sebe. Po jeho levici za stolem seděla pohledná brunetka, po pravici mladý muž; usoudil, že Gibbs nebude ani jeden. Jackovy oči na okamžik zalétly k dalšímu mladíkovi napravo, ale potom se mu do zorného pole vkradl starší muž nalevo vzadu. Seděl u stolu a nad něčím se skláněl; prošedivělé vlasy měl sestřižené v mariňáckém sestřihu a i věkem, který mu Jack odhadl, odpovídal jeho představě matčina staršího syna. Mimoděk se celý napjal, když si uvědomil, jak je ten muž podobný svému otci.
„Hledám zvláštního agenta Gibbse.“ Jack stále očima sledoval Gibbse, přesto se nepohnul. Věděl, že teď zaujal pozornost všech v místnosti, a že ho pohledem skenují. Muž, na kterého Jack vytrvale hleděl, zvedl hlavu, svraštil obočí, když se Jacka snažil zařadit, a nakonec opustil místo za svým stolem a přešel k Jackovi blíž. Plukovníka pohled jeho pronikavých modrých očí nevyvedl z míry; nechal zvláštního agenta, aby si ho prohlédl a dal mu dost času, aby si přečetl stříbrnou jmenovku na jeho uniformě. Jack poznal, že Gibbs pochopil, ale nedal to na sobě znát. „Co pro vás mohu udělat, plukovníku O’Neille?“ Promluvil pevným a profesionálním hlasem. Jack si dovedl představit, jak moc matce jeho slova asi ublížila, když – ačkoliv nebyla sama o sobě nijak urážlivá – byla vyslovena tímto tónem. Nenechal se ale vyprovokovat, ačkoliv pro Gibbse zvolil svůj nejlepší nepřátelský výraz. „Díkybohu nic,“ odvětil Jack bez sarkasmu, což ukazovalo, jak dalece tím člověkem pohrdá. „Ale jsem velice rád, že se vaše omezenost nevztahuje na schopnost čtení.“ Tentokrát se zabarvení neubránil, což ovšem bylo k něčemu dobré – zdálo se, že Gibbs ho konečně začal brát na vědomí a cítit se aspoň trochu Jackovou přítomností zasažen. „Nemám tuš – “ začal Gibbs, ale v tu chvíli se Jackovi nahrnula krev do hlavy; jakoby se právě dostavil výbuch, který tak dlouho očekával. „Jo, tak přesně tohle si schovej, Gibbsi.“ Téměř vyštěkl, ačkoliv to tak rozhodně neplánoval. Než stačil Gibbs cokoliv říct, pokračoval. Chtěl tohle mít co nejdřív za sebou. „Nejsem tu, abych poslouchal tvoje argumenty, nezajímají mě. Neměl bych ani sebemenší touhu tě poznat, ale matčina pozůstalost si to tak žádá, bohužel. Krom té jachty a sídla v Evropě ti odkázala tohle.“ Byl cynický a sám sebe za to nenáviděl. Vzal truhlu, kterou dosud držel pod paží, a vrazil ji zvláštnímu agentovi do rukou. Ten se jí chopil spíš automaticky, než cokoliv jiného. Zvedl oči k Jackovi a vypadalo to, že se chce něco říct; v modrých očích se mu teď objevil šok z té zprávy, kterou mu Jack sdělil. Dělalo to z něj sice pro Jacka trochu přijatelnějšího člověka, ale ani tak neměl chuť se s ním vybavovat. Otočil se na podpatku, nechal nevlastního bratra s úlevou za sebou a nevšímaje si kohokoliv dalšího, namířil si to přímo k výtahu a čekající ostraze. Neohlédl se, neměl proč, a jen škodolibě doufal, že se Gibbs po prohlédnutí obsahu truhly řádně chytí za nos. A s touhle myšlenkou opustil budovu NCIS.
4. kapitola: Dopisy, co nikdy nedošly
Gibbs tiše zavrčel, když si až poté, co se rozloučil s Tonym a McGeem uvědomil, že ve ztemnělé kanceláři zůstane sám s Kate. Neměl náladu se jí zpovídat, nechtěl jí to říct, ale navzdory tomu pokaždé, když se k němu Kate přiblížila, cítil, jako by nebyl sám, cítil povinnost se jí svěřit, ačkoliv se tomu sebevíc bránil. Ten pocit důvěry a bezpečí, který v něm vzbuzovala, jej svou intenzitou děsil. Jeho uši zaznamenaly posledních pár úderů do klávesnice a klouzání propisky po papíře, jak si Kate dělala pravděpodobně poznámky na zítřek. Pohlédl jejím směrem; vsunula papír pod klávesnici a hodila si kabelku na rameno, aby se v tu chvíli její pohled střetl s jeho. Napřed bojoval s touhou ucuknout, když si všiml té zvědavosti a vytrvalosti v jejích očích, ale neudělal to. Kate promluvila. „Nebudu o tom mluvit, pokud nechceš, Gibbsi,“ řekla tiše. „Díky, Kate. Oceňuji to,“ odvětil vděčně Gibbs a ona věděla, že to skutečně oceňuje. Pousmála se. „Dobrou noc.“ „Dobrou,“ odpověděl; otočila se a odcházela. Doprovodil ji očima až k výtahu a pak se jeho pohled přesunul na truhlu, kterou mu donesl plukovník O’Neill. Ten člověk byl dítě, kvůli kterému nemělo manželství jeho matky… Emily a Gibbsova táty šanci na přežití. O’Neill byl syn, kterého jejich matka narozdíl od Gibbse zahrnovala láskou. A hlavně to byl člověk, který neměl nejmenší právo ho jakkoliv soudit, nevěděl nic. Gibbs k sobě přitáhl truhlu o něco prudčeji, než původně zamýšlel. Přejel rukou přes její víko, pod špičkami prstů vnímal nerovnosti vyřezávaného povrchu. Znovu se mu vybavila jediná matčina fotografie, kterou v domě našel a kterou si hlídal v krabici pod postelí, protože otec všechny ostatní vyhodil. Matka tam seděla u toaletky a za ní na stolku stála tahle šperkovnice. Vždycky si myslel, že truhlu a spoustu dalších věcí otec vyhodil stejně, jako její fotografie, ale zjevně ne. Odnesla si tu truhlu s sebou – pro ni se vrátila, pro něj ne. Povzdechl si, sundal z truhly ruce a chvíli na ni jen hleděl, nebyl si jistý, jestli chce tu Pandořinu skřínku s minulostí otevírat. Než ale své pohyby stihl zastavit, odklopil víko a klouzal očima po jejím obsahu. Srovnané ve dvou hromádkách tam ležely dopisy. Po jednom sáhl, aby zjistil, že je neotevřený a adresovaný jemu. Podle data známky na ofrankovaném psaní si dal dohromady, že ho matka napsala asi pět let po svém odchodu. Proč k němu nikdy nedošel? Zběžně přelétl očima další a další, zjevně posílala nejméně pět dopisů každý rok, po sedmi letech přestala. Gibbs nikdy nedostal ani jeden. Proč? Možná… Ne, to by jeho otec snad neudělal… Nebo ano? Znovu si povzdechl a se zmatkem v hlavě hleděl na první dopis, který vzal do rukou. Nakonec vytáhl svůj nůž a dopis otevřel, koneckonců byl adresovaný jemu. I když dorazil se zpožděním. *** Bylo už k ránu, když se Gibbs, stojící s hoblíkem u žebra své lodi, konečně podvolil křeči v rukou a pustil nástroj na zem, ztuhlou rukou se opíraje o hladké dřevo. Jeho oči znovu spočinuly na truhle, kterou nechal ležet v prostřed dřevěné kostry otevřenou, takže do ní padaly jemné pilinky a vůně dřeva přebíjela slabý závan matčina starého parfému, kterého měl plný nos. Dýchal na něj z každého dopisu a v jeho paměti se míhaly vzpomínky, příliš zamlžené na to, aby je mohl rozpoznat, ale pocity, které se vyrojily spolu s nimi, dokázal vnímat dokonale. Přečetl každičké písmeno v každém z těch zpropadených dopisů; vzrůstal v něm vztek na otce, který mu zatajil každé matčino pozvání na návštěvu a každý z těch dopisů, ve kterém bylo tolik vysvětlení a omluv, kolik ani nebylo třeba. Kdyby aspoň četl kterýkoliv z nich… Vztekle kopl do stolu, na kterém stála loď a který se teď zakymácel. Ustoupil dozadu, aby svým hněvem něco nezničil, a zajel si rukama do vlasů. Byl to otec, kdo ho připravil o matku. To jeho uražená ješitnost a zlomené srdce způsobilo, že na svou matku celý život pohlížel jako na děvku. Vrátil se ke stolu a opřel se o něj; jeho ruka zajela mezi hromadu otevřených voňavých dopisů a dvěma prsty ven vytáhl fotku, na kterou předtím bez hnutí zíral celou půlhodinu. Byla na ní matka s pětiletým chlapcem a byla tak krásná. V dopise, ke kterému byla fotka přiložená, matka psala, jak moc by si přála, aby si s jejím Jonem rozuměl. To může zařídit. Matce už se neomluví, ale pokusit se sblížit s Jonem, to může zkusit. Pokud ho najde… Gibbs všechny dopisy pečlivě poskládal, uklidnil zpátky do truhly a znovu přes ni přejel rukou, jakoby chtěl cítit matčin dotek. Potom si ji hodil pod paži a vyběhl po schodech ven ze suterénu. *** „Kate, potřebuji pomoct.“ Gibbs se opřel o její stůl, jeho rty diskrétně jen kousek od jejího ucha. Beze zájmu upřel oči na její monitor a periferním viděním zachytil, jak se telefonující Tony naklonil, aby něco z jejich hovoru zaslechl. Gibbs mu to ale nehodlal umožnit. „Jistě. S čím?“ reagovala Kate, lehce vyvedená z míry jeho blízkostí, kterou příliš často používal jako způsob nátlaku, než aby se tím mohla cítit poctěná. „Potřebuji ho najít,“ odpověděl jednoduše Gibbs. Kate pochopila, o kom mluví, přesto se ale zeptala.
„Bratra?“ vyslovila. Gibbs zadržel dech, jakoby mu přišla její otázka nemístná, nicméně nakonec přitakal. „Jo. O’Neilla, dvě el. Křestní by mohlo být Jon, ale mohla to být jen… Matčina přezdívka, nebo zkratka.“ Kate během toho, co mluvil, najela do databáze Letectva a zadala jeho jméno a hodnost. „Nic,“ zakroutila hlavou. Podepřela si hlavu. „Co Jonathan?“ navrhla variantu a nečekala, až ji Gibbs odsouhlasí. Tentokrát byli úspěšnější, ve výsledcích se objevila hned tři jména. Kate si vyžádala bližší informace. „První Jonathan O’Neill je od minulého měsíce nahlášen jako DIA, další odešel před dvěma týdny do důchodu. Zbývá poslední – Jonathan J. O’Neill,“ obeznámila Gibbse se situací, ačkoliv všechno viděl, a rozklikla poslední jméno. Jakmile se načetla fotka, měli jasno. „To je on,“ poznamenala Kate fakt, který byl dávno jasný. Gibbs očima přelétl údaje. „Je tam toho málo,“ hlesl. Kate znovu spustila ruce na klávesnici, ale ať zkusila cokoliv, zarazilo ji nedostatečné prověření. Gibbs se přesunul za ni a jednu ruku jí přehodil přes hlavu, aby pohodlněji dosáhl na klávesnici, čímž ji v podstatě podivně objal. „Nech mě,“ řekl tiše a ona sundala ruce z klávesnice, ustrašeně házejíc okem po Tonym. Gibbs si zjevně neuvědomoval, jak intimně to vypadá, ale Tony si to uvědomoval moc dobře a teď se na ni culil se směsí překvapení a přitroublosti v obličeji. Gibbsův povzdech, který jí ovanul ucho, ji donutil znovu zaměřit se na monitor, kde blikalo stále stejné oznámení. „Nedostaneme se přes to,“ zakroutila Kate hlavou. „Nevadí, o to mi teď nejde. Zvládneš mi zjistit číslo na mobil?“ Věděla, že se na ni teď dívá, ale neodvažovala se k němu otočit obličej, aby se k sobě nedostali ještě blíž. To už by s Tonym nevydržela. „Jistě,“ přikývla. „Díky, Kate,“ šeptl Gibbs, napřímil se, a aniž by se vrátil ke svému stolu, vyrazil si pro kafe. Kate s vypětím všech sil ignorovala Tonyho a upřímně se jí ulevilo, když Gibbs zmizel. Když byl tak blízko, netušila, jak se chovat, protože nevěděla, co si o tom má myslet. A neměla ponětí, co změnilo jeho názor; co bylo v té truhle, že ho donutilo navázat rodinné vztahy. A zatraceně ji to zajímalo. *** Sam sledovala jeho nervózní ruce; v prstech neustále obracel korkovou podložku pod sklenici a její hranou poklepával střídavě na desku stolu, utlumenou ubrusem, a sklenici s Guinness. Sama začínala být nervózní; Jacka něco ho trápilo a od toho, co se vrátil ze svého soukromého výletu někam do hloubi Washingtonu, to bylo v jeho očích ještě patrnější. Ačkoliv byl Jack O’Neill mistr ve skrývání emocí, jeho oči ho často prozradily a Sam věděla, že ho něco užírá zevnitř. Projevovalo se to v tónu, kterým mluvil, způsobu, jakým se kolem sebe díval a jeho chladném chování. Prostě cítila, že to není jen smrt jeho matky, co ho trápí. „Pane… Já nevím, co se děje, ale vadí mi, že vás něco užírá. Pokud můžu s něčím pomoct – “ „Díky, Carter. Pomohla jste už dost.“ Příliš pozdě si uvědomil, že to znělo moc příkře a sarkasticky, takže se to pokusil zachránit tím, že se na ni pousmál. Jeho oči se ale neusmívaly; Samin zaražený výraz přešel v zamračený a ona se stáhla. „Nechci obtěžovat, pane,“ řekla tiše. Jack nespokojeně zavrčel; nebylo to o tom, že by ona obtěžovala jeho, ale o tom, že on nechtěl obtěžovat ji. Jenomže teď si myslela, že má na ni vztek a to nechtěl. Takže bude mluvit, stejně měl pocit, že se z toho zblázní, že ho to roztrhá. „Jde o…“ Otočila se na něj a doširoka rozevřela oči v očekávání. Polkl. „Je to něco, co jsem do svého života nechtěl tahat…“ zamumlal s výdechem, než na ni znovu pohlédl. „Než si moje matka vzala mého otce, byla už rozvedená. Z prvního manželství měla syna, je zhruba o dva roky starší než já… Její první manžel… no, matka ho vlastně s mým otcem podvedla, potom s tátou utekla před vztekem manžela a nakonec se rozvedli. Zakázal jí syna vídat. Matka to nesla hodně těžce, co si ji pamatuji, byla vždycky smutná… Dokázala se smát i bezstarostně, ale potom se vždycky zamračila a zase byla vážná…“ Jack se ztratil někde ve svých vzpomínkách a Sam si znovu uvědomila, že svou matku ztratil před pár dny. Chápala, jak ty vzpomínky teď bolí. Ona svou matku postrádala stále. „Když odešla, byl ještě malý, ale jakmile si byla jistá, že už bude schopný přečíst si dopis, tak mu začala psát. Dokud jsem nenašel truhlu se všemi dopisy, nevěděl jsem, kolik dopisů mu napsala a všechny se jí vrátily neotevřené. Táhla tu truhlu s sebou do DC, když ho konečně po těch letech našla a on…“ Jack se odmlčel a Sam viděla ten vztek v jeho očích. Zhluboka se nadechl, ještě se ovládal natolik, aby mu bylo nepříjemné, že ho vidí mimo sebe. „Vždycky ho hledala, a když zjistila, že je smrtelně nemocná, začala po něm pátrat intenzivněji. Našla ho, šla za ním, chtěla mu všechno vysvětlit. Neposlouchal ji, dělal, že ji nezná a vykázal ji. Zničilo ji to a myslím, že právě to ji dostalo do hrobu. Celý život ho hledala, dělala všechno proto, aby se za ni nemusel přes to všechno stydět a nakonec zemřela v slzách kvůli tomu bastardovi…“ Pustil sklenici s pivem, kterou svíral tak, až mu špičky prstů zbělely. Sam přemýšlela, co říct. „Je mi vaší matky líto, nebylo to k ní fér, ale…“ Pohlédl na ni a Sam uvažovala, jestli pokračovat. „Na druhou stranu ani on to neměl jednoduché. Pokud otec vracel všechny dopisy a vytrvale ji před ním odsuzoval, což se dá předpokládat… Dala se taková reakce očekávat.“
Jack nereagoval a pokračoval. „Matka chtěla, abych mu dopisy předal, tak jsem to dneska udělal. Došlo mu, kdo jsem, ale stejně na sobě nedal nic znát. Jen… Když jsem mu řekl, že matka zemřela, zdálo se mi…“ Zakroutil hlavou a nechal větu nedokončenou. „Měl jsem jet s ní, ale ona nechtěla.“ „Se vší úctou, pane, byla to záležitost jeho a vaší matky. Chápu, že vás tam nechtěla,“ řekla Sam jemně. Jack na ni chvíli mlčky zíral, tiše přemýšleje nad tím, co řekla. „Aspoň bych ho přinutil poslouchat,“ dodal umíněně. „Možná. Obdivuji vaši matku, že tam jela sama. Neviňte ji. Nevinil jste ji, že ne?“ „Ne, nevinil. Díky za všechno, Carter,“ odpověděl a Sam jen přikývla, lehce se na něj usmála snad, aby ho povzbudila. Pokud během rozhovoru řekla příliš, čehož se Sam obávala, Jack to na sobě nedal znát. Zvedl láhev s pivem za úzké hrdlo a napil se. A Sam pustila jeho druhou ruku, o které ani nevěděla, že ji drží.
5. kapitola: Mezi čtyřma očima
Jack se zamračil, když koukal na displej svého mobilu. Zíral na záznam o nepřijatém hovoru a probíral se možnostmi, kdo by mu mohl volat. Daniel s Teal’cem k tomu neměli důvod a Hammond věděl, že na konferenci bude těžko k zastižení. Takže kdo to byl? Málokdo z jeho přátel mimo práci, kterých moc mimochodem nebylo příliš, znal číslo na jeho služební mobil. „Pane? V pořádku?“ uslyšel za sebou Sam. „Jistě,“ opověděl a nadechl se, aby něco dalšího řekl, ale Carter jen kývla a nechala se vtáhnout do hovoru dalším důstojníkem, který ji oslovil. Jack zúžil zorničky, když se jí ten chlap podíval na prsa. To nemá úctu k uniformě? Od původního záměru vmísit se do debaty, které nerozuměl, ho odradil fakt, že telefon v jeho ruce se rozvibroval. Blikalo tam zase to neznámé číslo, co mu už jednou volalo. Povzdechl si a nespouštěje oči ze své podřízené, přijal hovor. „O’Neill,“ ohlásil se. „Tady Gibbs,“ ozvalo se mu do ucha. Jackovi unikl sten, opravdu nepotřeboval s tím člověkem mluvit znovu. „Paráda,“ zavrčel. Jeho oči sledovaly každý pohyb toho podplukovníka, co tak nestydatě zíral na Carter. Jistě, ten chlap s ní nesloužil, takže si tohle mohl dovolit. Jeho vztek rostl. „Chci se sejít.“ Gibbsův hlas v sluchátku ho znovu přivedl do současnosti; zdálo se, jakoby si muž povzdechl. „Proč?“ štěkl Jack do telefonu. „Protože to bylo přání Emily,“ zněla podrážděná odpověď. Jméno jeho matky s Jackem pohnulo. Chvíli zůstal tiše a přemýšleje sklopil oči k podlaze. „Dnes večer mám čas,“ řekl nakonec. „Gabrielle’s?“ Znělo to jako návrh, takže Jack usoudil, že půjde o nějaký bar. „Je v DC jen jeden?“ odvětil. „Ten bar? Ano,“ přitakal Gibbs. „Dobře.“ Jack znovu zvedl oči ke své podřízené a žárlivost mu začala pulsovat v tepnách. „V osm,“ dodal a znělo to spíš jako výhružka. „Víš, kde to je?“ přišla otázka. „Ne,“ odsekl Jack a jeho dlaň se setkala s hladkým povrchem telefonu, když ho zavíral. Hovor okamžitě zůstal zapomenut a Jack si to namířil přímo ke Carter a podplukovníkovi, jenž o ni stále ukazoval neutuchající zájem; jejich skupinka se mezitím rozšířila o další dva důstojníky. „Carter?“ uvedl se Jack do společnosti oslovením své podřízené. „Pane?“ odpověděla zmateně a mezi jejím upraveným obočím a objevila rýžka; její mračení bylo odpovědí na fakt, že Jack položil ruku nízko na její záda a postavil se tak, že jeho gesto mohl podplukovník před ní dobře vidět. V první chvíli ji to podráždilo, ale pak se držela, aby se nerozesmála. „Ah, plukovník O’Neill. Rád vás poznávám, pane,“ nechal se slyšet podplukovník, zjevně zaražen Jackovým gestem. „Vážně?“ opáčil Jack s pozvednutým obočím. Zaznamenal, že se Carter kousla do rtu. „Carter, musím s vámi něco probrat.“ „Jistě, pane,“ přikývla bleskurychle, Jack je omluvil a mílovými kroky se vzdalovali. „Je tu něco k smíchu?“ nechápal Jack. Představa, že by jí byl k smíchu on, ho zahanbila. „Ne, pane… Jen děkuji moc za vysvobození z perverzního pekla, ale ujišťuji vás, že tak špatný vkus nemám a nebylo třeba vzbudit podezření, že jsem váš majetek,“ vysypala z rukávu. Oba se zastavili, hledíce jeden na druhého. Jack zapomněl, že to je Sam Carter, o kterou se ten pitomec snažil. Nepotřebovala zachránit. „Cože?“ vyhrkl proto, nasazuje svoji typickou slabomyslnou masku. Jen se na něj usmála a pokračovala v chůzi. Jackovi vyklouzl spokojený úsměv. „Carter, opravdu s vámi potřebuji něco probrat,“ zavolal za ní potom. Otočila se na něj. „Kde je tu Gabrielle’s?“ *** Gibbs přecházel z místa na místo, dělal téměř pravidelná kolečka. V rukou si pohrával se svým mobilem a uvažoval, jestli zkusit zavolat znovu. Nehodlal se doprošovat, to rozhodně ne. Ale jeho svědomí, které mu bylo vždycky největším nepřítelem, mu našeptávalo, že ještě neudělal všechno, co mohl. „Gibbsi?“ ozvalo se za ním překvapeně. Otočil se na Kate, která se zamračeně snažila na něco přijít. „Kate?“ odpověděl stejným způsobem.
„Co tu děláš?“ rozhodila rukama. Gibbs pozvedl obočí. „Tak já už půjdu,“ ucouvla Kate a ukázala palcem za sebe. „Fajn,“ přitakal Gibbs a Kate se vrátila do kanceláře. Zakroutil hlavou a znovu se podíval na telefon, nakonec pro sebe zavrčel a vytočil číslo. Telefon chvilku vyzváněl. „O’3eill,“ ozval se formální hlas v telefonu. „Tady Gibbs,“ promluvil. Na druhé straně se ozvalo zasténání, které Gibbs očekával. „Paráda,“ zavrčel O’Neill. Gibbs v jeho zkresleném hlase poznal vzrůstající vztek a něco, co naznačovalo, že je duchem jinde. „Chci se sejít.“ Gibbs si povzdechl a pohlédl na hodinky; prstem té ruky, kterou držel mobil, se poškrábal pod okem. „Proč?“ Ta otázka nebyla zrovna položená slušně a Gibbse jeho hrubost naštvala. „Protože to bylo přání Emily.“ Nemluvil o ní jako o matce, prostě mu to nějak v běžné mluvě nešlo přes ústa. Doufal, že setkání s O’Neillem to změní. Ten muž přece jeho matku znal. „Dnes večer mám čas,“ ozvalo se po chvíli ticha. „Gabrielle’s?“ Navrhl Gibbs a doufal, že O’Neill ví, kde to je. Chtěl být na neutrální půdě. „Je v DC jen jeden?“ Takže neví. „Ten bar? Ano,“ odpověděl Gibbs. „Dobře.“ Zdálo se, jakoby muž na druhé straně zadržel dech, snad se snažil udusit záchvat vzteku. „V osm.“ Byl to výhružný rozkaz, ale Gibbs to nechal být. Doufal, že to není on, kdo O’Neillovi tak moc pije krev. Nebyla by to na něj ojedinělá reakce a většinou mu to bylo upřímně jedno, ale ničemu by to teď nepomohlo. „Víš, kde to je?“ zeptal se ještě pro jistotu. „3e.“ Konec hovoru. Gibbs překvapeně zůstal zírat na svůj telefon, než ho spustil do kapsy. „Paráda.“ *** Jakmile Jack vstoupil do lokálu, jeden druhého očima okamžitě našli. Gibbs seděl u jednoho ze stolů až vzadu, ruce zaměstnával hraním si s podtácky, jako nedávno Jack, a před ním stál šálek s kávou. Jack odhadoval, že je prázdný. On sám sejmul čepici od uniformy, kterou si kvůli protažené schůzi s náčelníkem štábu nestihl převléct, a zamířil rovnou k baru. Gibbs pozoroval, jak si poručil Guinness a sklenici, kterou mu dali, nechal na baru. Mlčky přešel k němu, pomalu odsunul židli a téměř líně si na ni sedl, čepici odkládaje na stůl. Nepřisunul se zpět a nepoložil si pivo na stůl, jakoby chtěl vypadat, že tenhle stůl není jeho cílová stanice. Gibbs chvíli mlčel zkoumaje, v jakém je voják před ním rozpoložení. Než si to ale stihl uvědomit, znovu zíral do těch hlubokých hnědých očí, ve kterých ale našel stejnou míru odmítavosti, jako při jejich prvním setkání. „Nepředpokládám, že jsi mě zavolal kvůli zírání. Doufám, že ne. Zaprvé nejsi můj typ, zadruhé by to byl incest, za třetí bych přišel o práci a za čtvrté – “ „Vždycky tak stupidně plácáš?“ přerušil ho Gibbs se skutečným zájmem. „Ne, jen když mám nepříliš příjemnou společnost a doufám, že ji tím unavím,“ odsekl Jack. „Jsem neodbytný. Proč jsi chodil, když jsem nepříliš příjemná společnost?“ Gibbs zatoužil dát si pohlavek. Tohle nebyl dobrý způsob, jak začít. „Zavolal jsi a řekl jsi jméno mé matky. Neřekl jsi nic o tupém zírání. Nikdy už si po telefonu nic neobjednám.“ Gibbs se začal chechtat. Jack ho nejistě pozoroval; sledoval, jak se muž před ním opřel lokty o stůl a schoval hlavu do dlaní, stále se pochechtával. Jack protočil oči. „Za co?“ zavrčel a raději si pořádně přihnul. Když se nadrátuje, třeba bude s tím chlapem před sebou mluvit upřímně. „Četl jsem všechny ty dopisy a jediné, co můžu říct na svou obranu je, že jsem o nich neměl ani tušení. Můj otec…“ Odmlčel se, stále to pro něj znělo jako něco neskutečného, absolutně to změnilo pohled na člověka, který mu tolik dal a byl jeho nejcennějším mentorem. „Můj otec zemřel teprve před dvěma roky a dokonce ani na smrtelné posteli ho svěd – “ „Máma je mrtvá a mě tahle historka nezajímá. Pokud chceš něco, zeptej se přímo a já odpovím. To je jediné, co pro tebe hodlám udělat.“ Po těchto Jackových slovech se rozhostilo ticho. Oba muži si chvíli zírali do očí. Gibbs se cítil jeho přerušením a tím, co řekl, ponížen. Díval se do očí člověka, který byl s největší pravděpodobností poslední, kdo nosil aspoň trochu jeho krve, a byl jím odmítán. Z nějakého důvodu ho to vytáčelo a nutilo něco s tím dělat. Uvědomoval si ale, že má před sebou člověka stejně tvrdohlavého a neochotného ustoupit, jako byl on sám. Stejného bastarda. „Jaká byla?“ Jack byl překvapen, jak pokorně ta otázka zněla. Nepochyboval o tom, že to byl jen způsob, jak se mu dostat do hlavy. Když se dnes zeptal jednoho přítele do Námořnictva, jestli náhodou nezná Gibbse od NCIS, námořník se rozhlédl okolo sebe a řekl: „Máš štěstí, že Letectvo není jeho hřiště. Zakousne se ti do zadku a nepustí tě. Pokud jsi vinný, věř mi, že se dozví všechno a ty mu to
rád řekneš, aniž by na tebe položil byť jen prst. Je to bastard, Jacku, a já vím, o čem mluvím.“ Takže se teď Jack přisunul blíž a dal muži před sebou zdání, že mu jde na ruku. Zároveň si ale dal záležet na tom, aby bylo poznat, že je to jen zdání. „Vždycky krásná, vždycky pečující, někdy až přehnaně. Málokdy se smála, štvávalo mě to. Dělal jsem všechno proto, abych ji rozveselil a dost mě ničilo, že kdyby byla v kontaktu s tebou, neměla by potíže se smát. Cítil jsem se méněcenný. Táta zemřel ve Vietnamu, dostala do ruky jen jeho vojenské známky. Tehdy byla těhotná, začala rodit předčasně. Holčička se narodila mrtvá, leží na lakevillském hřbitově, což – jak jistě chápeš – ji definitivně zlomilo. Tak moc ji děsilo, že by mě mohla taky ztratit, až jsem utekl k armádě, což byla její nejhorší obava. Ale vyrovnala se s tím, a když se narodil – “ Náhle se zarazil a cuknul očima. „Prostě se dokázala i chvíli smát. Vždycky všechno prožívala se mnou a pak prostě přišla jedna rána za druhou. Zjistila, že má rakovinu. Ztratila stopu na tebe. Myslela, že se z rakoviny dostala, začala tě hledat ještě naléhavěji, myslím, že se dokonce setkala i s tvým otcem, ale moc o tom nemluvila.“ Nechal Gibbse, ať to stráví. Gibbs k němu zvedl oči a Jack pokrčil rameny. „Přišla recidiva a z té se už nedostala. Stálo ji všechny síly, aby za tebou přijela.“ Znělo to vyčítavě, prostě se tomu nedokázal ubránit. Gibbs chvíli mlčel. „Neměl jsem o tom ani tušení. Když jsem na otce naléhal, řekl, že se přestěhovala do Chicaga, ale když jsem ji tam jel v šestnácti hledat, nenašel jsem.“ Jack pozvedl obočí. „Ty ji jel hledat?“ zeptal se překvapeně. „Samozřejmě. Bylo mi šestnáct, chtěl jsem změnit svět a musel jsem začít u sebe, takže jsem jel hledat matku, abych jí všechno pěkně od plic řekl a měl čistý štít.“ „Neměl jsi šanci. Odstěhovali se čtyři roky po mém narození do Minnesoty. Tvůj otec ale musel vědět, kde bydlíme, na každém dopise byla adresa,“ nadhodil Jack. „Nebylo to od něj hezké. Zjevně jsem neměl ponětí, jak moc ji nenáviděl.“ „Tím pádem ji musel strašně milovat,“ řekl Jack tiše, možná snad pro sebe. Teď pozvedl obočí Gibbs. „To ano. Byla jeho prokletí, proto s ním máma… Chci říct, Dana… Proto s ním nebyla šťastná,“ odvětil. Nikdy to nikomu neřekl, ale měl pocit, že celé věci to teď jen pomůže. Jack jen pokýval hlavou a napil se piva. Gibbs mávl na servírku a nechal si donést další kafe. Ticho mezi nimi trvalo asi čtvrt hodiny, než se ozval Jack. „Říkal jsem, aby ses ptal. To, co ti nebudu chtít říct, ze mě stejně nedostaneš.“ Gibbs se pousmál. „Cvičili tě?“ reagoval Gibbs. Jak pokrčil rameny. „Možná? Možná ne. To musíš vědět ty, díval ses přece do mé složky.“ Jack se napřímil a opřel do židle. „Víš to jistě?“ převalil na jazyku. Jackovi se tohle hraní nelíbilo. „Řekli mi, že jsi bastard. Vím, kolik je jedna a jedna, Jethro.“ Bylo to poprvé, co mu řekl jménem, co ho vůbec vyslovil, aniž by to znělo, že si zároveň odplivl. „Vinen,“ odvětil jen Gibbs. „Máš děti, Jone? Mluvil jsi o tom, že matka byla šťastná, když se někdo narodil.“ Jack věděl, že ta otázka přijde, že se jeho kiksu Jethro chytí. Ale vrtalo mu hlavou proč, vždyť to musel vidět v jeho datech. Gibbs jako by to věděl. „Když jsem tě hledal, nedíval jsem se po příbuzných. Zaznamenal jsem jen, že jsi rozvedený a pak se díval po umístění, jen zběžně, a hledal kontakt. Tohle číslo našel jeden můj agent.“ „Nikdy mi neříkej Jone. Jsem Jack,“ řekl nejprve, snad trochu podrážděně. Olízl si rty. „Měl jsem syna, jmenoval se Charlie. Máma ho milovala, byl to její mazánek. Moc ho rozmazlovala. Jeho smrt byla jedna z těch ran, ze kterých už se ani trochu nevzpamatovala. My oba.“ Hleděl mimo, když mu to říkal, a Gibbs téměř cítil jeho bolest. „Byl jsem ženatý čtyřikrát. Třikrát se rozvedl. Moje první žena mi dala dceru, obě jsou mrtvé. Vím, jak se cítíš.“ Tohle donutilo Jacka zvednout oči a zapátrat v těch ledově modrých, které měl celou dobu před sebou. Náhle nebyly tak ledové. „Byla to moje zbraň, která zabila Charlieho. Hrál si s ní a ona prostě…“ skončil vysvětlovat stejně náhle, jako to začal. Gibbs se zamračil, tušil, že si Jack pravděpodobně to utrpení, co měl v očích, sám vyvolil, aby se ztrestal. Pořád si připomínal, že jen on sám může za svou bolestnou ztrátu. „Tvé ztráty je mi líto,“ řekl nakonec O’Neill, jakoby vzdal snahu svůj příběh dopovědět. Gibbs shledal, že muž před ním náhle vypadá úplně jinak. Svým způsobem ho to děsilo a neuvědomoval si, že on také prošel jistou proměnou. „Jak se jmenovala?“ probral ho z přemítání Jack. „Kdo?“ reagoval Jethro. „Obě,“ pokrčil rameny.
„Moje žena byla Shannon a malá se jmenovala Kelly. Zabily se při autonehodě, když agenta, co je měl hlídat, dostal ostřelovač,“ odpověděl Gibbs a Jack viděl v jeho očích opravdovou bolest. To bylo to, co je spojovalo. Jejich bolest.
6. kapitola: Synové svých otců
„Takže tady bydlíš?“ zeptal se Jack a rozhlédl se po prostorné předsíni, do které ho Gibbs uvedl. Jeho hostitel zakroutil hlavou. „Většinu času jsem v suterénu,“ odvětil. „Ah, máš rád sluníčko,“ ušklíbl se Jack a Gibbs jen protočil oči. „Chceš něco k pití?“ změnil téma. „Ne, měl jsem tři piva,“ zakroutil hlavou Jack a uvedl se do obýváku. Jednoduchý nábytek, ne moc ozdob. Nic pompéznějšího ani nečekal. Na poličkách jen pár fotek. „Prodal jsi po jejich smrti dům?“ zeptal se. „Aha,“ přitakal za ním Gibbs. Jack přikývl a pomalu přešel k poličkám, aby si prohlédl fotografie. „Jsi sám?“ zeptal se, když shledal, že jediné, co na poličce je, jsou fotografie lidí, které Jack viděl v Gibbsově kanceláři, plus pár dalších, které neviděl, ale vzhledem k tomu, v jaké skupině se nacházeli, nebylo těžké poznat, kam patří. Pak tu byla fotka jeho rodiny; krásná zrzavá žena a nádherné děvče s vlasy tmavšími, nejspíš po Gibbsovi. A nakonec fotka, která Jacka zaujala. Díval se na ni, když mu Gibbs odpovídal. „Aha.“ Nic víc od něj ani Jack nečekal. Vzal rámeček do rukou a prohlížel si černobílou fotku. „Jsi svému otci dost podobný,“ poznamenal. Gibbs si povzdechl, přešel k němu a vzal mu fotku, pokládaje dřevěný rámeček zpět do poličky. Jack si protáhl prsty, než se otočil a začal se znovu šmejdit po pokoji. Došoural se až ke starému piánu, které stálo v rohu pokoje. „Hraješ?“ zeptal se. „Ne,“ odvětil jednoduše Gibbs. Jack pokýval hlavou, odložil svou čepici na lesklou plochu piána a zasedl za něj. Přejel prsty přes klávesy a potom zkusmo některé z nich stiskl. Ze začátku se zdálo, jako by nebyl schopen chytit notu, ale pak se jeho prsty roztančily stejně ladně, jako by nebyly stvořeny k mačkání spouští smrtících zbraní.
But the ending always comes at last. Endings always come too fast, they come too fast, but they pass too slow… I love you, and that’s all I know. Jethro tu písničku poznával. Měl ji spojenou se Shannon, milovala ji. Povzdechl si. Jack dohrál refrén a sundal ruce. „Táta chtěl, abych uměl hrát na nějaký nástroj. Prý na to ženský letí,“ poznamenal a vstal od nástroje. „Funguje to?“ zeptal se Gibbs. „Nevím, nikdy jsem si nevšiml,“ uchechtl se Jack. „Neměl jsem čas to vyzkoušet, klavír zůstal… u Sarah.“ „Tu písničku milovala Shannon,“ poznamenal Gibbs. Jack na to nic neřekl. „Co děláš v tom suterénu, Gunny?“ zeptal se po chvíli místo toho. „Gunny?“ zopakoval Gibbs pobaveně. „Oh, vypadáš na to,“ pousmál se Jack. Gibbs ho vedl ke schodům do suterénu. „Na co ještě vypadám?“ zajímal se cestou dolů. Jack opatrně našlapoval. „Nevím, možná odstřelovač, prý máš dobrou mušku.“ „Vinen,“ poznamenal Gibbs. „Ty jsi byl taky odstřelovač,“ řekl potom. Jack neodpověděl, bez dechu zíral na ohromnou kostru, která zabírala většinu Gibbsova suterénu. „Bože, jak tohle chceš dostat ven?“ vyhrkl nakonec. „Kdo říká, že chci?“ uchechtl se Gibbs a nechal ho projít kolem sebe. Pozoroval Jacka, jak přechází okolo lodi a přejíždí po opracovaném povrchu dlaní. „Nenudíš se,“ poznamenal nakonec. Gibbs zakroutil hlavou. „Jenže nemluví a nehřeje,“ řekl tiše, spíš pro sebe. Byl překvapený, když se na Jackově tváři objevil smutný úsměv, který naznačoval, že snad slyšel. Ani jeden se k tomu ale nevyjádřil. „Taky máš loď?“ promluvil po chvíli ticha Gibbs, upřímně potěšen, že Jack oceňuje jeho práci. „Ne,“ zakroutil Jack hlavou.
„Co děláš, když nepracuješ?“ ptal se teď Gibbs. Zjistil, že být otravný mu jde stejně dobře, jako jeho bratrovi… Zvláštní, až teprve teď na něj tak pomyslel. „Koukám na hvězdy. Rybařím,“ pokrčil rameny Jack a zkoumal Jethra, jestli mu věří. Gibbs nevypadal, že mu to nevěří. Jistě, asi sotva někdo jemu samému věřil, když by jim řekl, že má ve sklepě ručně dělanou loď. Gibbs seběhl pár posledních schodů a zamířil ke staré skříni, odkud vytáhl nějaké staré tričko a rifle. On a Jack byli zhruba stejně vysocí a jejich postavy se taky příliš nelišily, takže prostě jen natáhl ruku a řekl: „Piliny se dostanou všude.“ Hoblíky, které se toho včera ozývaly z Gibbsova suterénu, byly dva. *** Gibbs se probudil a nad sebou spatřil žebra své rozestavené lodě. Prudce se posadil a snažil se nějakým způsobem dopátrat toho, v kolik mohl usnout. Hledal nějaké další spící tělo, ale suterén byl až na něj prázdný. Přes židli leželo přehozené propocené oblečení a na něm poskládané náčiní, které O’Neill včera používal. Gibbs jen pokýval hlavou a sesunul se na zem; cítil rozlámanější, než kdy po propracované noci byl. Vyšoural se nahoru po schodech, aby sehnal nějaké kafe, a když procházel kolem dveří do obýváku, jeho oči mimoděk zavadily o poličku s fotkami, u které Jack včera tak dlouho postával. Automaticky zaostřil na fotku, kterou včera vzal bratrovi z rukou a na které byl se svým tátou. Skutečně byl hodně podobný svému otci a věděl to. Stejně tak, jako byl Jack bezpochyby podobný tomu svému. Jejich matce nebyl příliš podobný ani jeden z nich. Možná by její havraní vlasy a smaragdové oči zdědila jejich sestra… Povzdechl si a musel přemítat nad tím, jak zatraceně rychle se smířil s tím, že má rodinu. Pár slov, trocha opracovaného dřeva a měl bratra. Asi začínal měknout. *** Od jejich setkání v DC a úmrtí matky uběhl už měsíc. Měsíc naprostého rádiového klidu, který nakonec přerušil znovu Gibbs. Jack teď postával na letišti a čekal na let z Washingtonu. Mezi lavinou lidí, která se vyhrnula z letadla, Jethra stále neviděl. „Můžeme?“ Jack téměř nadskočil, když se za ním ozval známý hlas. Otočil se na neutrálně se tvářícího Jethra a jen protočil oči. Sám vyšel směrem ke svému autu a věděl, že usmívající se Gibbs jde za ním. Cesta na lakevillský hřbitov proběhla v tichosti. Gibbs byl trochu zklamaný, že mu Jack neukáže svůj srub, ale mlčel. Vypadalo to, jakoby si stejně, jako tu noc u Gibbse v suterénu, prostě neměli co říct. Když šli po vydlážděné cestičce mezi alejí stromů, za kterou se skrývala řada hrobů, Gibbs promluvil. „Když jsem tě viděl, tak jsi mi nepřišel jako někdo, kdo ztratil matku. Viděl jsem vztek a smutek, ale ne bolest, která následuje po smrti blízkého.“ „Že máma zemře a bude to brzy, to jsem věděl už dávno, od toho, co jí doktor sdělil diagnózu. Měl jsem čas se s tím smířit a využil jsem ho,“ pokrčil Jack rameny a pak se otočil na Gibbse. „Ztratil jsem jich už tolik, že nemůžu ukázat každou bolest, kterou cítím, nesmím si ji dokonce ani připustit, jinak bych se musel zabít. Musím ti to vysvětlovat?“ Gibbs jen zakroutil hlavou, cítě se trochu provinile, že to vůbec vytáhl. Oba byli pohrouženi ve svých myšlenkách, a když se Jack zastavil, Gibbs málem šel dál. Bratr ho beze slov chytil za límec a stáhl k náhrobku, před kterým stál. „Grace O’Neill,“ přečetl Gibbs. Jack přikývl. „Máma říkala, že měla černé vlasy. A že byla překrásná,“ řekl tiše. Gibbs pokýval hlavou, rozpomínaje se na své včerejší myšlenky, a vzal Jackovi jednu kytku, kterou nesli, z rukou. Dřepl si, lehce oprášil náhrobek a položil na něj květ. „Ahoj, Grace. Rád bych tě poznal,“ šeptl. Jack se k tomu nevyjádřil, nechal Gibbse svým myšlenkám a mířil po rozlehlém pozemku dál. Gibbs ho po chvíli dohnal. „Nejsou pohřbené vedle sebe?“ Jack záporně zakroutil hlavou. „Nepodařilo se mi to zařídit.“ Gibbs se nechal vést až k zadní hřbitovní zdi a velkým stromům, které tam rostly. Mezi dvěma velkými stromy ležel nový hrob. Jack zvedl ruku a podal Gibbsovi elegantní růži s dlouhým štíhlým stonkem. „Teď se můžeš omluvit.“
Byla to podivná dvojice. Vysoký štíhlý muž v kožené bundě a kapsáčích stál opřený o dobře rostlý strom a jeho smutné oči byly skryté za slunečními brýlemi. Druhý, jemu aspoň do věku a výšky podivně podobný, dřepěl v dlouhém tmavém kabátě u hrobu té osudové ženy a jeho rty se neslyšně pohybovaly, zatímco pronikavé modré oči neopouštěly podobiznu ženy s nádhernou tváří, ale očima smutnýma k zajíknutí. Čas, jakoby se na chvíli zastavil, když stáli na místě, kde šest stop pod zemí ležela jejich matka ve věčném spánku, v nehybných rukou růženec a vojenské známky muže, pro kterého tolik obětovala.
