2, 2012, s

K výzkumu starých komunikací na Litomyšlsku podle Karla Severina (odpověď na recenzi v Archaeologia historica 37/2, 2012, s. 813-820) Pavel BOLINA – Dušan CENDELÍN

Průběhu starých komunikací v okolí Litomyšle věnuje česká historiografie značnou pozornost již od poloviny 19. století. Za tu dobu vznikla nepřeberná řada prací mnoha autorů, jejichž pozornost byla zaměřena především na zjišťování průběhu tzv. Trstenické stezky, která jako hlavní spojnice Čech s Moravou měla Litomyšlí v období raného a vrcholného středověku procházet.1 Přes značnou rozličnost názorů jednotlivých badatelů, vzájemně se vyvracejících či alespoň si odporujících, je zřejmé, že přes pomezí v okolí Litomyšle jedna nebo několik starých významných komunikací vedlo. Nelze však mluvit o „Trstenické stezce“, kterou jako novodobý pomocný název 1

pro trasu jím předpokládaného průběhu poprvé v r. 1856 užil H. Jireček.2 Název cesty převzali a později používali další autoři, ač jejich řešení se od Jirečkova návrhu v mnohém odlišovalo.

Litomyšl

Obr. 1. Poloha Litomyšle na mapce znázorňující provenienci žernovů z laténského hradiště Staré Hradisko u Prostějova. Podle Čižmáře-Leichmanna (2002, 268) - upraveno.

Téměř úplný komentovaný přehled literatury podal K. SEVERIN, Trstenickou stezkou cestou necestou (K vývoji názorů na průběh středověké komunikace), Pomezí Čech a Moravy. Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, Svazek 4, Litomyšl 2000, s. 353-388. Z možných doplňků lze uvést např. H. JIREČEK, Morava do roku 1200, 2. Župa Úsobrněnská, Úsovská, Holešická, Hradecká, Přerovská a Pustiměřská, Památky archaeologické a místopisné III, 1859, s. 63–66; A. V. ŠEMBERA, O úkladném útoku, jejž učinil Kunrat, kníže Znojemský, na Olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka roku 1145, Časopis Musea Království českého 49/1, 1875, s.. 47–81; R. K. PECHHOLD, Die Hausbrünner Provinz, Mitteilungen zur Volks– und Heimatkunde des Schönhengster Landes 16/1–2, 1920, s. 157–164; K. VOGT, Die Burg in Böhmen bis zum Ende des 12. Jahrhunderts. Reichenberg – Leipzig 1938 (=Forschungen zur Sudetendeutschen Heimatkunde 8), příl.; J. V. ŠIMÁK, Příspěvky ke starému místopisu Čech II., Časopis Společnosti přátel starožitností (ČSPS) 51–53/1943–1945, Praha 1946, s. 50–82.

I když známe příklady transportu, který s velkou pravděpodobností přes Litomyšlsko probíhal již v pravěku (viz obr. 1),3 existuje k průběhu starých 2

3

1

H. JIREČEK, O starých cestách z Čech a z Moravy do zemí sousedních, Časopis Národního muzea 30/2, 1856, s. 123. Z dnešního pohledu ovšem Jireček pro tehdy jím předpokládanou trasu, vedoucí kolem říčky Trstenice (dnes Loučná), užil název „Dráha Trstenická“ legitimně, neboť jej řádně definoval („...Tímto jménem míníme cestu, která šla z hradu litomyšlského podél řeky Trstenice přes nynější vesnici Karli a Rausenštejn do moravského Vendolí a k řece Svitavě...“). Je nekorektní, když v této souvislosti K. SEVERIN, Trstenickou cestou, s. 382, spojuje Jirečka s jakousi mystifikací. Např. petrografický rozbor kamenných žernovů, pocházejících ze starších i novějších výzkumů Starého hradiska na Prostějovsku, ukázal, že téměř

nemusela tam tudíž ani vést cesta takového charakteru, která by byla kontrolována knížecí celnicí. Možná však, že formulací o „všech celnicích v Čechách“ bylo ve 13. století obohaceno až falzum původní listiny. 2) Několik důležitých informací o Litomyšli zaznamenal ve své kronice vznikající v první čtvrtině 12. století kronikář Kosmas: 2-a) Především je zde známé určení rozsahu panství knížete Slavníka na východě „proti Moravě hradem pod lesem ležícím, jménem Litomyšl, s hranicí uprostřed lesa na řece Svitavě“.6 Na fiktivní charakter příslušné pasáže Kosmovy kroniky poukazoval již R. Nový; podrobně se problematikou zabýval J. Sláma, podle kterého se dobovými reáliemi kronikář pokusil zvýraznit význam původu svatého Vojtěcha, svého oblíbeného světce.7 Podle současných archeologických poznatků lze Kosmův „hrad Litomyšl“ spíše nežli v prostoru dnešního zámeckého areálu v Litomyšli hledat na blízkém hradisku u Benátek.8 Zmiňuje-li Kosmas při popisu hranice slavníkovského panství i „hrad na hoře Osek nad řekou Mží“, což je lokalita, která nejspíše plnohodnotný hrad nikdy nepředstavovala,9 pak o nepříliš rozlehlém benáteckém hradisku, které by ve skutečnosti bylo celním zařízením „Na Trstenici“ z břevnovského falza (viz bod 1), mohl psát jako o Slavníkově hradu. Na druhou stranu však nelze vyloučit, že i přes polohu benáteckého hradiště nad říčkou Trstěnicí byla

komunikací na Litomyšlsku jen několik málo relevantních zpráv z období raného či přelomu raného a vrcholného středověku, které navíc většinou byly sepsány v době mnohem pozdější, než o které informují: 1) Nejstarší údaj se nachází v zakládací listině břevnovského kláštera k roku 993. Jedná se sice o falzum ze 13. století, ale o jeho věcném obsahu nevznikají zásadní pochyby. Dozvídáme se z něj, že břevnovský klášter při svém založení mj. obdržel užitky ze všech celnic v Čechách, které se dále v textu vyjmenovávají, a mezi nimi též z celnice „Nasternicy“.4 Otázku polohy celnice „Na Trstenici“ můžeme zatím ponechat stranou, rozbor všech dosavadních názorů by vydal na samostatnou práci. Pro nás je důležité, že pojmenování celnice je odvozeno od říčky Trstěnice (dnes Loučná), a nikoliv od názvu stejnojmenné kolonizační vsi založené na nejhořejším toku této vodoteče asi 9 km jižně od Litomyšle. Pozornosti nesmí uniknout, že v břevnovské listině ze „všech celnic v Čechách“ představovala jedinou, která ležela mezi Čechami a Moravou. To samozřejmě uvozuje domněnku, mlčky předpokládanou celou řadou autorů, že směrem od Prahy až po průchodu touto celnicí se cesta rozdělovala ke dvěma hlavním moravským cílům, Olomouci a Brnu. Není to však jediný možný výklad. Je-li informace listiny opravdu tak stará, pak musíme mít na zřeteli, že na počátku 90. let 10. století celá jižní část Moravy (Brněnsko) ještě nemusela příslušet pod panství Přemyslovců5 a

4

5

51-68; P. BOLINA, Byl hrad Svojanov u Poličky posledním centrem tzv. úsobrnské provincie? (Příspěvek k historii moravsko-českého pomezí II.), Časopis Matice moravské 124, 2005, s. 7. 6 KOSMAS I-27, Bretholz, s. 50 k r. 981: „item solis ad ortum contra Moraviae regnum castrum sub silva situm, nomine Lutomisl, usque ad rivulum Zuitaua, qui est in media silva...“. 7 R. NOVÝ, Přemyslovský stát 11. a 12. století. Praha 1972, s. 142, poz. 21; J. SLÁMA, Slavníkovcivýznamná či okrajová záležitost českých dějin 10. století?, Archeologické rozhledy 47, 1995, s. 182-224. 8 P. CHARVÁT, Slovanské osídlení, s. 275; Týž, Z dějin Litomyšle, s. 9-13. 9 P. BOLINA – T. KLIMEK, Úsek dálkové komunikace na Kosmově hoře Osek (Povrchový průzkum zaniklých cest v trati "Humenská" na k. ú. Jíloviště, okr. Praha-západ), Archeologické rozhledy 59, 2007, s. 103-115; Tíž, K problematice Kosmovy bechyňské cesty, Historická geografie 36/1, 2010, s. 99-136.

ze 45% pocházejí z Kunětické hory u Pardubic (M. ČIŽMÁŘ - J. LEICHMANN, Laténské žernovy ze Starého Hradiska, Památky archeologické 93, 2002, s. 259-271). A odtud těžko byly převáženy jinudy, než přes Litomyšlsko. CDB I. č. 375, s. 349: „…omnibus theloneis per Boemiam constituti fructus decime septimane cedat ad usum Brevnowensis ecclesie, videlicet Domasilicih, Cralupech, Nachlumcy, Nasternicy, Lutomiriciz, Navsty super Albiam…“; důvěryhodnost věcného obsahu listiny prokázal J. PRAŽÁK, Privilegium pervestum Boleslai, in: Milénium břevnovského kláštera (993-1993). Sborník statí o jeho významu a postavení v českých dějinách, Praha, 1993, s. 13-24. J. SLÁMA, Přemyslovci a Morava, Sborník Společnosti přátel starožitností 2, Praha 1991, s. 2

„celnice Na Trstenici“ od něj odlišným objektem, který se nacházel někde poblíž. 2-b) Zajímavý je také Kosmův údaj o českomoravské hranici v souvislosti s Litomyšlí. Jako u jiných vodotečí ze zmíněné pasáže kroniky, užil řeku Svitavu ve smyslu lineární hranice. Česko-moravská hranice v podobě horního toku Svitavy a její severo-jižní běh středem pohraničního pralesa proto tehdy musely být všeobecně známou skutečností.10 To by bylo těžko možné, kdyby z Litomyšlska na Moravu tehdy nevedla nějaká významnější komunikace, která řeku Svitavu v určitém místě překračovala (že by cesta z Litomyšle přišla k hornímu toku Svitavy a pak dál pokračovala pomezním pralesem údolím řeky směrem k jihu, můžeme předem vyloučit). 2-c) Další Kosmův údaj se váže k roku 1055, kdy velmožové z Moravy, povolaní knížetem Spytihněvem II. do Chrudimi, se měli po průchodu „střeženou branou“ zastavit na „Hrutovských polích“.11 Zvláště k tématu „Hrutovských polí“ opět existuje obsáhlá literatura bez jednoznačného výsledku, rozbor které podal P. Charvát.12 Většina vyslovených názorů vyznívá ve smyslu, že Kosmova „střežená brána“ je totožná s výše pod bodem (1) uvedenou celnicí „Na Trstenici“. I když jistotu zde nemáme, neboť tou dobou nemusela z Moravy k Chrudimi přicházet jediná cesta, zdá se to být řešením nejpravděpodobnějším. 2-d) O málo později Kosmas k roku 1108 psal, že výstup z pomezního lesa se nachází poblíž hradu Litomyšle.13 Ve světle výše uvedeného

proto celnice „Na Trstenici“ může být místně i obsahově totožnou jak s Kosmovou „střeženou branou“ k r. 1055, tak „výstupem z lesa u hradu Litomyšle“ k r. 1108.14 3) Ve falzu zakládací listiny vyšehradské kapituly z doby po roce 1178 se uvádí, že kapitula měla ze zemské brány v Trstenici z deseti kusů soli dostávat dva,15 což je obdoba ustanovení, se kterým se setkáváme i v případě další církevní instituce, která na sklonku 11. století vznikla přímo v Litomyšli (viz níže). 4) Z falza zakládací listiny premonstrátského kláštera v Litomyšli k roku 1167, sepsaného na základě starších podkladů patrně až počátkem 13. století, se dozvídáme, že na samém konci 11. století český kníže Břetislav II. (1092-1100) založil v Litomyšli církevní instituci, o rozšíření jejíhož původního nadání se postaral kníže Soběslav I.16 O povaze této církevní instituce, kterou někdy po svém přepadení roku 1145 a šťastném zachránění v Litomyšli biskup Zdík za spoluúčasti knížete Vladislava II. proměnil v premonstrátský klášter, dál obdarovávaný, postrádáme informace. Převládá předpoklad, že původně šlo o odnož benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem,17 podle jiných Podobně již P. CHARVÁT, Hrutov, s. 40-41. CDB I. č. 387, s. 387: „...de decem lapidibus salis duo lapides...“. 16 CDB I. č. 399, s. 412: „…ecclesiam Lutomislensem… tam Brecizlai loci illius fundatoris, vel Sobezlai eiusdem loci amplifficatoris…“. Z bohaté literatury k problematice litomyšlské listiny je třeba uvést alespoň V. HRUBÝ, Tři studie k české diplomatice, Spisy filosofické fakulty Masarykovy university v Brně. Číslo 42. Z rukopisu připravil k tisku J. Šebánek, Brno 1936, s. 116-118; J. PRAŽÁK, Diplomatické poznámky k litomyšlské listině krále Vladislava I., in: Sborník příspěvků k dějinám Litomyšle a okolí, Pardubice-Litomyšl 1959, s. 932; Š. GILAR, Od aktu k falzu, aneb druhý život listiny krále Vladislava I. pro litomyšlské premonstráty z roku 1167, Východočeské listy historické 21-22, Hradec Králové 2004, s. 231-240, s tam uvedenou literaturou. 17 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle I. Litomyšl 1903, s. 21, argumentoval ve prospěch benediktinského kláštera původním nadáním litomyšlského kostela, které podle falza k r. 1167 údajně nebylo tvořeno žádným majetkem, jen podílem z knížecích užitků. Proto by podle Nejedlého nebyla Břetislavem II. založená církevní instituce schopna samostatné existence, což mělo dokazovat, že Litomyšl byla 14 15

Nelze vyloučit, že situaci Kosmas znal z autopsie. Podle vlastních slov vykonal roku 1099 cestu přes Moravu do Uher, kde 14. června obdržel z rukou ostřihomského arcibiskupa kněžské svěcení (KOSMAS III-9, Bretholz, s. 169). 11 KOSMAS II-15, Bretholz, s. 105-106: „…ut sibi ad urbem Hrudim occurrant, per salutem capitis sui mandat. Iussa viri faciunt et iam ultra portam custodie in agris Grutou duci obviam veniunt, quos statim dux, iratus, quia non ad condictum locum occurrerant, iussit comprehendere et catenatos misit ad custodiendum dividens eos per singulas civitates Boemie…“. 12 P. CHARVÁT, Hrutov-včerejšek a dnešek jednoho problému, Folia historia Bohemica 2, 1980, s. 39-76; viz pozn. 1. 13 KOSMAS II-22, Bretholz, s. 190: „...Cui post advenienti sub ipso exitu silvae iuxta oppidum Lutomisl“. 10

3

názorů se však mohlo jednat o kapitulu.18 Ať tak či onak, litomyšlská listina ve výčtu majetkové výbavy této církevní instituce i jejího nástupce, premonstrátského kláštera, obsahuje důležité údaje k průběhu starých cest v této části česko-moravského pomezí: 4-a) Součást původního obvěnění litomyšlského kostela tvořily mj. podíly na dávkách odváděných knížeti, a z nich na druhém místě se uvádí podíl na „clu ze soli přivážené z Uher, jež se vybíralo v zemské bráně řečené Na Trstenici“.19 Tato informace koresponduje se

odnoží benediktinského klášteru v Opatovicích. Petr CHARVÁT, Z dějin Litomyšle, s. 12 viděl pro existenci benediktinkého kláštera v Litomyšli kromě svatohavelského patrocinia v Cerekvici nad Loučnou už jen „mlhavé náznaky v Nekrologiu podlažickém, kde o dvou z řady tam uvedených opatů, Mikuláši a Řehořovi, není nic známo a tak by mohli být představenými benediktinského domu v Litomyšli“. Tuto úvahu však později P. Charvát opustil. Jmenovaní totiž byli spíše představenými kláštera opatovického, neboť Nekrologium podlažické zaznamenává data úmrtí vícero opatů kláštera v Opatovicích (např. Sulislava, Blažeje, Myslocha), a ani v jednom případě se nezmiňuje jejich opatovická příslušnost. Pokud bychom o nich nevěděli z Análů hradišťsko-opatovických, byli by to také opati litomyšlští? Přitom období let 1163 až 1227 představuje velkou mezeru v našich znalostech řady opatovických opatů (viz E. NOHEJLOVÁ, Příběhy kláštera katovického, Praha 1925, s. 17), tak proč by do ní nemohli spadat výše jmenovaní Mikuláš a Řehoř? Naposledy se pokusil obhájit myšlenku, že Břetislav II. založil v Litomyšli benediktinský klášter K. SEVERIN, Bazilika panny Marie a její význam v dějinách Litomyšle, Archaeologia historica (=AH) 31, 2006, s. 295-296. Ve zmínce Kanovníka vyšehradského k r. 1131 (FRB II, s. 213) o schůzce všech sedmi opatů českých klášterů (tehdy jen benediktinských) Severin vidí doklad benediktinské komunity v Litomyšli, neboť sedmým (vedle opatů břevnovského, ostrovského, sázavského, opatovického, postoloprtského a kladrubského) prý nebyl opat vilémovský, jak soudil V. Novotný (ČD I/2, Praha 1913, s. 696697), nýbrž opat litomyšlský. K tomu ovšem Severin musel údaj Pulkavovy kroniky z 2. pol. 14. století o založení Vilémovského kláštera r. 1121 dvěma bratry, hrabaty Vilémem a Heřmanem ze Sulzbachu, prohlásit za pozdní a nevěrohodný, aniž by se vyrovnal se skutečností, že bratry Heřmana a Viléma spolu s třetím, Pulou, známe k odpovídajícím rokům z Kosmovy kroniky (KOSMAS III-19, Bretholz, s. 184 /k r. 1107/; III-54, s. 227 /k r. 1124/). Informaci Pulkavovy kroniky o zakladatelích vilémovského kláštera tedy nelze jednoduše smést ze stolu a zmínka k r. 1121 nadále dokládá existenci vilémovského kláštera spíše, nežli litomyšlského. Ani se nemusíme opírat o skutečnost, že jména Vilém a Heřman nesou i první známí opati vilémovského kláštera (CDB I. 208, s. 169; II. 112, s. 107), hlavní kostel kterého byl zasvěcen sv. Petru a Pavlovi. S výše uvedeným Pulou (od Pavel), jenž odešel na Moravu (po něm dvůr Pulín zmiňovaný Jarlochem k r. 1185, FRB

II, s. 506), lze navíc spojovat i zisk jihomoravských majetků vilémovského kláštera (viz I. VÁVRA, Mikulovsko (rec.), ČSPS 65, 1957, s. 186-188). 18 V. RICHTER, Glosy k velehradským otázkám, ČSPS 59, 1951, s. 7-8; J. PRAŽÁK, Diplomatické poznámky, s. 20, pozn. 25; P. CHARVÁT, Hrady v Podlesí: Středověké Vraclavsko do roku 1200, Pomezí Čech a Moravy 1, 1997, s. 15; P. BOLINA, Kde byl přepaden biskup Jindřich Zdík roku 1145, Časopis Matice moravské 112, 2003, s. 343-361; K. KUČA, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku VII. Praha 2008, s. 233. K tomuto je třeba dodat, že všichni v Praze alespoň několik let vládnoucí předchůdci Břetislava II., počínaje Břetislavem I. (Stará Boleslav), přes Spytihněva II. (Litoměřice) k Vratislavovi II. (Vyšehrad), založili po jedné kolegiátní kapitule, nehledě na kapitulu mělnickou, vzniklou za některého z předchůdců Břetislava I. Z mladších bratrů Břetislava II., kteří vládli přímo po něm, lze připsat založení kapituly Svatoplukovi (v Olomouci-ve spolupráci s Otou I. Olomouckým) a Bořivojovi II. (v Sadské), přičemž posledně jmenovaný – by stejně jako v případě Litomyšle – kapitulu nezakládal na žádném hradě (viz P. VLČEK - P. SOMMER- D. FOLTÝN, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 632; ke Svatoplukově kapitule v Olomouci viz P. BOLINA, K interpretaci a datování Zdíkových listin, Český časopis historický, 97/2, 1999, s. 273-292). Nově K. SEVERIN, Dušan Cendelín-Pavel BolinaDušan Adam: Jevíčko na cestě z Prahy do Olomouce v období raného středověku. Jevíčko 2010, 86 stran, 56 map a fotografií v textu, náklad 500 ks, AH 37, 2012, s. 815 přes vlastní chabou argumentaci ve prospěch benediktinského kláštera (viz předchozí poznámka) se o možnosti, že Břetislav II. v Litomyšli založil kapitulu, vyjadřuje s despektem jen jako o „nesmyslu“. 19 CDB I. č. 399, s. 412: „…De porta terre, que dicitur NaTrstenici, dedit sal ungaricum, omulum quoque per tomum Grutou colligendum…“. 4

zprávami uvedenými pod body (1), (2) a (3), aniž by jakkoliv přikláněla pomyslný jazýček vah k položení rovnítka mezi celnici „Na Trstenici“ a Kosmův hrad Litomyšl (benátecké hradisko) u výstupu z pomezního lesa. Význam má i informace o poloze celnice na trase, po které se dovážela do Čech sůl z Uher. Příslušné komunikaci lze tedy s velkou pravděpodobností dávat směr na jihovýchodní Moravu, což koresponduje s předpokladem raně středověkého přechodu nejhořejšího toku řeky Svitavy, jak může být odvozován z Kosmovy zprávy (2-b). 4-b) Další z dávek darovaných Břetislavem II., kterou představovali 4 voli, 2 krávy a 4 ovce, měla každoročně přicházet z Chýnova. Přes značnou vzdálenost (vzdušnou čarou 120 km), byla tato dávka po dobu více než půlstoletí realizována, jak se dozvídáme z poznámky krále Vladislava, že na žádost „jihočechů“ byla nahrazena zaplacením 1500 denárů.20 Na nabízející se otázku, po jakých cestách honili zmíněných deset kusů dobytčat z Chýnova do Litomyšle, je těžká odpověď. Ale představa, že to bylo přes Prahu, tedy po trase téměř dvojnásob dlouhé (vzdušnou čarou 215 km), se nezdá být reálná. Z této zprávy Litomyšlské listiny lze proto odvozovat existenci jakési dálkové trasy, která již v raném středověku přes Vysočinu spojovala Čechy jižní s Čechami východními, možná dokonce s Litomyšlskem. O konkrétní řešení průběhu této komunikace a stanovení jejích výchozích bodů se doposud nikdo nepokusil (srov. níže pozn. 131). 4-c) Důležitou informaci skýtá formulace, podle níž král Vladislav daroval litomyšlským premonstrátům jakýsi statek poblíž vesnic Křekovice a Říkovice, a to s řekou Desnou od Lubné až k „mostu v Dlouhých lukách“.21 Z uvedených topik známe vodoteč Desnou, která jednou ze svých zdrojnic pramení nedaleko vsi Lubná (12,5 km JZ od Litomyšle) a tvoří levobřežní přítok Loučné. Ves Říkovice

se nachází těsně u Litomyšle a aspoň přibližně je známa poloha zaniklých Křekovic.22 Most v „Dlouhých lukách“, o němž z jiného údaje litomyšlské listiny vyplývá, že na říčce Desné ležel nad Cerekvicí i později zaniklými Švábenicemi,23 starší literatura kladla do Tržku, nebo mezi Tržek a Cerekvici.24 Dikci pramene lépe odpovídá výklad K. Severina, který most situoval na řeku Desnou tam, kde ji překonává dnešní silnice z Litomyšle do Morašic, a spojil s trasou z Litomyšle do Chrudimi.25 4-d) Pojmenování lokality „U gradisci“, odkud se litomyšlskému kostelu koncem 11. století dostalo od knížete Břetislava dvou rybářů, vztáhla K. Reichertová k hradišti v Benátkách.26 Málo vodnatá Loučná (Trstěnice) v Benátkách se k rybolovu nezdála být vhodná P. Charvátovi, který proto navrhl hledat lokalitu „U hradiště“ v archeologicky dosud málo zkoumaném okolí Vysokého Mýta.27 Ač se v literatuře objevily i jiné lokalizace,28 Severin bez dalších argumentů opakovaně tvrdí, že lokalita nese označení podle Benáteckého hradiště.29 Toto řešení by však mělo implikaci, kterou Severin nezmiňuje. Benátecké hradisko tedy Kosmův hrad Litomyšl) – by muselo být koncem 11. století již opuštěné (lokalita z nadání Břetislava II. nese název po „hradišti“, tedy zaniklém „hradu“), a současně být různé od někde v blízkosti ležící celnice „Na Trstenici“, protože ta tehdy ještě fungovala (viz výše body 1, 4a). P. CHARVÁT, Říkovice u Litomyšle a koncentrace osídlení ve středověku, AH 7, 1982, s. 225-228. 23 Dedi etiam Zuabenice cum flumine Dezna a ponte qui est in longis pratis, usque ad villam Cerekuice 24 Např. H. JIREČEK, Královské věnné město Vysoké Mýto, Vysoké Mýto 1884, s. 2-3; Z. NEJEDLÝ, Dějiny, s. 13. 25 K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 817. 26 CDB I. č. 399, s. 411: „U gradisci dedit duos piscatores“; K. REICHERTOVÁ, Vývoj historického jádra města Litomyšle, in: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha 1977, s. 165. 27 P. CHARVÁT, Hrady v Podlesí: středověké Vraclavsko do roku 1300, Pomezí Čech a Moravy (=PČM) 1, 1997, s. 13. 28 Např. Staré Hradiště u Pardubic (F. MUSIL, Která jsou nejstarší místa v Pardubickém kraji?, Vlastivědné listy Pardubického kraje 5, 2007). 29 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky a Čistá: hradiště a středověké cesty, AH 32, 2007, s. 271; Týž, Dušan Cendelín, s. 814. 22

Tamtéž: „…Hinov singulis annis dedit quatuor boves, duas vaccas et quatuor oves, pro quibus omnibus ego Wladizlaus rex postea rogatu pauperum illa scilicet persolventium constitui mille et quingentos nummos accipiendos…“ 21 Tamtéž: „…ego Wladizlaus rex contuli quoddam prediolum iuxta villas suas Krecouici et Rikouici cum flumine, quod vocatur Dezna a Lubna usque ad pontem, qui est in longis pratis...“ 20

5

5) Podle listiny, v níž se dohodl olomoucký biskup Bruno s litomyšlským klášterem o hranicích a užitcích ze Svitavska, existovala roku 1256 emfyteuticky vysazená lokalita „antiqua Zuitawa“, odkud jeden lán měl patřit farnímu kostelu „in oppidum Zvitauiam“.30 Zda tímto farním kostelem byl míněn kostel Navštívení Pany Marie (původně Narození P. Marie) v biskupem Brunem založeném městě Svitavy na pravém břehu řeky, nevíme, ale je to možné, i když pak v písemnosti postrádáme jakoukoliv informaci o dnešním kostelu sv. Jiljí na protilehlé straně řeky Svitavy, který z iniciativy litomyšlských premonstrátů vznikl snad počátkem 13. století.31 Pokud sídliště u kostela sv. Jiljí bylo „Starou Svitavou“ z r. 1256, nacházel se přechod nejhořejšího toku řeky někde poblíž, využíván trasou hlavní komunikace od Litomyšle na Moravu. Představu o směru této cesty do Boskovické brázdy utvrzuje podíl na výnosu mýta v Jevíčku a jeden lán v Drvalovicích (8,7 km JZ od Jevíčka), přiřčených r. 1256 biskupem Brunem již zmíněnému svitavskému farnímu kostelu.32 „Stará Svitava“ by tedy byla založena poblíž dávného přechodu řeky Svitavy, jak jeho existenci naznačuje Kosmova zpráva o hranici panství knížete Slavníka, tvořenou proti Moravě u hradu Litomyšle právě jejím tokem (viz bod 2-b). Jelikož však po celá staletí byl farním kostelem ve Svitavách sv. Jiljí,33 který leží na

druhém břehu řeky Svitavy, tedy vně areálu Brunem založeného města, nelze vyloučit, že kostel Narození P. Marie v koutě dnešního svitavského náměstí vznikl až po r. 1256, a že „Starou Svitavou“ tehdy bylo míněno jiné sídliště, patrně ležící o něco jižněji v prostoru později založené vsi Čtyřicet lánů, nebo Hradce nad Svitavou (r. 1270 „Greifendorf“).34 Je to řešení, které také odpovídá výše zmíněným Kosmovým informacím.35

Provedená bilance písemných pramenů z hlediska informací o možném průběhu dálkových komunikací na Litomyšlsku v období raného středověku, objímající zde samozřejmě i mladší až pozdní dobu hradištní, neumožňuje vyslovovat nějaké detailnější závěry.36 Zřejmě však zdejším prostorem procházelo vícero cest, z nichž nejméně jedna směřovala na Moravu. Umožňovala patrně nejsnazší spojení této části východních Čech s jihovýchodní Moravou, neboť se po ní dovážela sůl z Uher. Do pomezního pralesa vstupovala poblíž hradiště u Benátek nad pravým břehem horního 2002, s. 478-479; B. SMUTNÝ, Svitavsko, in: Vlastivěda moravská. MoravskotřebovskoSvitavsko, Brno 2002, s. 719.

CDB V/1, č. 93, s. 168. K interpretaci listiny např. K. LICK, Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer Umgebung, Zwittau 1910; L. HOSÁK, Středověká kolonisace na horní Svitavě, ČSPS 62, 1954, s. 21-27; Týž, Svitavy v období feudalismu, in: Svitavy. 700 let města. Brno 1956, s. 15-25; M. SKŘIVÁNEK, Svitavy do husitských válek, in: J. Růžička (ed.), Svitavy-dějiny a současnost města, Hradec Králové 1987, s. 15-20. 31 K oběma kostelům ve Svitavách viz E. POCHE a kol., Umělecké památky Čech 3 (P-Š), Praha 1980, s. 485—487. Výstavbu kostela sv. Jiljí lze nejspíše klást až do doby po vzniku falza listiny k roku 1167 (viz výše pozn. 16), které by jinak lokalitu asi zmiňovalo. 32 CDB V/1, č. 93, s. 168: „decimam septimanam muthe in Gewich“. 33 Srov. G. WOLNY, Kirchliche topographie von Mähren. Olmützer Erzdiöcese I/3. Brünn 1859, s. 1-9; J. SEDLÁŘ, Umělecké památky, in: Vlastivěda moravská. Moravskotřebovsko-Svitavsko, Brno 30

34

Přes Čtyřicet Lánů trasu vede J. V. ŠIMÁK, Ještě o Hrutově a stezce Trstenické, Český časopis historický 23, 1917, s. 164, poz. 1, přes Hradec nad Svitavou např. R. K. PECHHOLD, Der Triebetalweg. Ein Beitrag zur ältesten Verkehrsgeschichte des Schönhengstgaues, Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens 19, 1915, s. 7-34, příloha.

Problematikou vzniku Svitav se šířeji zaobírá K. KUČA, Města a městečka... VII, Praha 2008, s. 234235. 36 Výše uvedené zprávy z nepochopitelných důvodů K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 813 vyřazuje z okruhu pramenů majících co říci k situaci v období raného středověku („...hledali podporu v archivních pramenech 12.-13. století, tedy nikoli z raného středověku...“). Přitom však autorům o pár stránek dále vyčítá, že k Tržku nezmiňují informace z listiny z r. 1378 (K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 816: „...nemají tušení o těchto historických souvislostech“...). 35

6

toku Loučné, ale zda vedla těsně kolem něj, nevíme. Později se však vázala na dotyk s celnicí blíže neznámé podoby a polohy, snad od benáteckého hradiště nepříliš vzdálené (pokud obě lokality nebyly totožné), jejíž charakter však o ní umožňoval hovořit i jako o „zemské bráně“. Název celnice „Na Trstenici“ dovoluje předpokládat, že ležela těsně nad jedním z břehů říčky Loučné, nebo v jejich blízkosti. Měla-li se přitom nacházet blízko benáteckého hradiska (výstup z lesa poblíž hradu Litomyšle), nemůžeme ji klást do prostoru dnešního města Litomyšle, kde od konce 11. století existovala „ecclesia Lutomislensi“, a prameny přitom svědčí o důsledném odlišování obou míst. Pro malou vzdálenost benáteckého hradiska od Litomyšle je ze stejného důvodu nepravděpodobné, že by celnice ležela mezi ním a pozdějším premonstrátským klášterem. Spíše bychom ji měli hledat v prostoru na jih od hradiště v Benátkách. Další směr cesty, nepřímo naznačený Kosmovými údaji o Litomyšli jako hradu knížete Slavníka s hranicí sahající až k řece Svitavě, lze spojovat s prostorem okolo dnešního města Svitavy, kde se patrně přecházel přechod nejhořejšího toku řeky. I když u každé cesty s předpokládanou existencí v období raného středověku nemůžeme automaticky hovořit o jejím pravěkém původu, je třeba tuto eventualitu zvažovat zvláště u těch starých tras, které lze sledovat na delší vzdálenost, aniž by směřovaly na Prahu. Jak se obecně dopravní síť v českém raně středověkém státě vyrovnávala s tímto pravěkým substrátem, nakolik vznikaly cesty nové

či byly využívány alespoň určité úseky těch starých, lze dnes jen odhadovat. A mohli bychom ještě méně, kdyby výzkum pozůstatků starých cest v Čechách a na Moravě nezaznamenal v posledních třech desetiletích nebývalý rozvoj.37 Další a další zjišťované relikty dávného dopravního pohybu utvrzují poznání základních pravidel, jimiž se ve svém průběhu řídily staré komunikace. To zpětně umožňuje vyhledávat nové dosud neznámé pozůstatky starých tras a korigovat naše představy o jejich průběhu. Tak v roce 1999 D. Cendelín na základě srovnání většího počtu tehdy známých reliktů zaniklých dopravních tras zformulovat metodiku vyhledávání pozůstatků starých dálkových cest. Určil a na praktických ukázkách předvedl dva základní principy, jimiž se řídil průběh starých komunikací, tzv. pravidlo suché trasy a pravidlo přímého směru, u kterých zdůraznil roli kvalitních brodových míst a potřebu minimální energetické náročnosti při pohybu volnou krajinou.38 Z doby od počátku 90. let 20. stol. např. T. VELÍMSKÝ – E. ČERNÁ, Výsledky rekognoskace středověké cesty z Mostu do Freiburgu, AH 15, 1990, s. 477-487; Z. SVITÁK, „Rešovská" cesta. Příspěvek ke středověkým komunikacím XIII. století v Nízkém Jeseníku, Vlastivědný věstník moravský 44, 1992, s. 362-368; F. KUBŮ – P. ZAVŘEL, Terénní průzkum Zlaté stezky, Zlatá stezka 1, 1994, s. 54-76; R. ŠIROKÝ – K. NOVÁČEK, K počátkům Norimberské cesty na Tachovsku, AH 23, 1998, s. 5971; D. CENDELÍN, Pokus o rekonstrukci starých komunikací na Blanensku, Staré stezky 3, 1998, s. 46. Další literaturu uvádí K. SEVERIN, Metodika hledání středověkých cest, Staré stezky 6, 2001, s. 7-21. 38 D. CENDELÍN, Staré komunikace. Vizovice 1999, s. 23-24. Práce však nebyla publikována; autor vlastním nákladem vydané výtisky pouze rozeslal několika knihovnám, vědeckým institucím a známým. V každém případě neprávem nyní tvrdí K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 814, že „...autoři bez udání pramene využili můj poznatek, že trasy cest byly voleny s ohledem na jejich nejmenší energetickou 37

7

Hlavní zásady vedení starých cest jsou ovšem dávno známy a upozorňovali na ně někteří autoři již před desítkami let. Např. již v roce 1925 psal A. Tomíček, že „staré cesty...vedly ... po výšinách. Nížiny a údolí, zejména při řekách a potocích, byly bažinaté a neschůdné“,39 či v r. 1930 předesílal E. Šimek, že „dálkové trati... byly v dávných dobách ... pokud možná přímé ... bez příliš velkých zacházek, a vyhýbaly se blízkosti břehů řek a s ní nezbytně spojeným častým a obtížným přechodům potoků a močálů. Proto vyhledávaly především trati výše položené, pokud možná na rozvodích... a vyhýbaly se... hlubokým a těsným údolím“.40 Nebo v roce 1968 upozorňoval M. Štěpánek na výsledky studia starých cest v tehdejším Západním Německu, kde „část badatelů předpokládá, že hlavní doprava raného středověku šla mimo osídlené území v polohách značně vysokých, dokonce i na hřebenech hor a vodních předělů. K setkání s osídleným územím docházelo jen na nejdůležitějších brodech“; přitom mimo tradičních pramenů zdůraznil význam terénního výzkumu zaměřeného na vyhledávání pozůstatků starých cest.41 Problémem v českých zemích bylo, že

při řešení problematiky konkrétních tras se těmito tezemi až do počátku devadesátých let 20. století prakticky nikdo neřídil.42 Na výše uvedeném základě se v roce 2010 pokusili D. Cendelín, P. Bolina a D. Adam v úseku mezi Litomyšlí a Konicí rekonstruovat průběh dálkové trasy z Prahy do Olomouce v období raného středověku.43 Přitom se téma snažili uchopit z hlediska situace před tím, nežli se Praha stala centrem českého raně středověkého státu. Pro tu dobu trasu do středních Čech po přechodu Boskovické brázdy u Jevíčka směřovali z Křenovského sedla (přesněji z rozvodí na Písečné) přímo přes prostor Hradce nad Svitavou k Poličce, a odtud buď přes Nové Hrady na Chrudim, nebo přes Hlinecko. Mnohem důležitější byl podle nich přechod česko-moravského pomezí mezi Malou Hanou a užším Litomyšlskem, který ovšem se směrem na Prahu neměl původně nic společného. V jejich pojetí se proto pozdější cestou z Litomyšle do Prahy nebylo třeba zabývat.44

náročnost..“, přičemž se odvolává na svou o dva roky později vydanou práci (K. SEVERIN, K metodice studia úvozových cest, Staré stezky 6, Brno 2001, s. 22-30). O cestách „směrem nejmenšího odporu“ psal konec konců již L. HOSÁK, Zemské stezky a podružné cesty na Moravě v době předhusitské, Časopis Společnosti přátel starožitností 59, 1951, s. 82, i když závěry z toho neodvíjel zrovna nejsprávnější (staré komunikace mohly dělat velké zacházky, protože „středověký člověk měl dost času“). 39 A. TOMÍČEK, O starých cestách do půlky XIII. století, Zálesí 6, 1924-1925, s. 7. Na zmínku upozornil K. SEVERIN, Trstenickou stezkou, s. 367. 40 E. ŠIMEK, Západní hranice Slavníkovy říše. Pomezní hrad "in monte Osseca" a potok "Surina", in: Od pravěku k dnešku /Sborník Pekařův/. Praha 1930, s. 85. 41 M. ŠTĚPÁNEK, Patrocinia a středověké cesty. Příspěvky k dějinám osídlení 4, Československý časopis historický 16, 1968, s. 563-564.

Světlou výjimku představuje práce V. LORENC, Nové Město pražské. Praha 1973, s. 32-39; 82-89, se snahou o kritické vyhodnocení průchodnosti krajiny východně od Prahy, především z hlediska výskytu podmáčeného území v pramenných pánvích a údolních nivách a existence příhodných brodových míst na přechodech údolí; autor též důsledně vycházel ze struktury cest zaznamenaných ve starých mapováních a snažil se pracovat i s dochovanými relikty tras v podobě úvozů. Na svou dobu měla výbornou úroveň i práce H. JEČNÝ, Staré cesty v pražské krajině, Ochrana památek, Praha 1959, s. 35-49. 43 D. CENDELÍN - P. BOLINA - D. ADAM, Jevíčko na cestě z Prahy do Olomouce v raném středověku. Úsek Litomyšl-Konice. Jevíčko 2010. 44 K. SEVERIN, Dušan Cendelín..., s. 817 přesto autorům vyčítá, že nezmiňují jemu známý úvoz na trase cesty z Litomyšle do Chrudimi. 42

8

(obr. 2). Objektivně nejvýhodnější dopravní prostor končil poblíž velkomoravského hradiska v Benátkách na Litomyšlsku. Dále bylo možno v daném směru pokračovat od Benátek pouze dvěma způsoby. Buď po terase nad Loučnou sledovat oblouk této vodoteče až do Litomyšle, případně i dále, nebo v Benátkách údolí Loučné přejít a využít nabízející se příhodný hřbet mezi Loučnou a Desnou, který by trasu přivedl do T r ž k u .

Tržek

Obr. 2. Celkové schéma raně středověké trasy mezi Konicí a Litomyšlí dle Cendelín-Bolina-Adam (2010).

Komunikaci předpokládaného pravěkého základu, žijící v různé podobě některými svými úseky přes celý středověk až téměř do současnosti, autoři rekonstruovali pomocí objevených reliktů v terénu, nalézaných převážně v krajině s většími výškovými rozdíly, tedy jihovýchodně od vlastního Litomyšlska a Svitavska, na kterýžto region svou kritiku Severin zaměřil. V textu publikace bylo území v povodí horních toků Svitavy a Loučné (tedy i vlastní Litomyšlsko) výslovně specifikováno jako zvlášť obtížné, charakterizované relativně plochou krajinou, kvůli níž předkládané řešení musí v tomto úseku trasy stát více na teoretických předpokladech.45 Nicméně ty byly vždy jasně zdůvodňované. Inkriminovaná trasa v několika větvích přetínala Malou Hanou a kolem Mařínského hradiska, přes křenovské sedlo a Písečnou směřovala ke Svitavám

Obr. 3. Ideální dopravní prostor na hřbetu mezi Loučnou a Desnou měl velký potenciál sloužit trase mezi Benátkami u Litomyšle a Tržkem (červená tečkovaná linie). Později byl využíván cestou z Litomyšle do Tržku (modrá dvojšipka). Podkladprvní vojenské mapování.

Druhá možnost více odpovídá oběma zmíněným principům vedení nejstarších tras, proto v publikaci byla pozornost věnována především jí (obr. 3). Zpracování návazného průběhu z Tržku přes Choceňsko do východních Čech, stejně jako problematika varianty vedené tímto směrem přes Litomyšl, již byly mimo rámec možností lokálně vydávané publikace s Jevíčkem v názvu.

D. CENDELÍN-P. BOLINA-D. ADAM, Jevíčko, s. 26. 45

9

V intenzivně osídleném a po staletí agrárně využívaném okolí Litomyšle je samozřejmě velmi obtížné a jistě i diskutabilní vyhledávat pozůstatky komunikací, jejichž existence se předpokládá již v době velkomoravské, či dokonce dříve. O to větší hodnotu mají útvary zjištěné autory na hřbetu mezi Loučnou a Desnou nad Tržkem, který měl nesporný potenciál hrát důležitou roli na přístupu k benáteckému hradisku od severozápadu, tedy v linii, která v členitějším terénu jihovýchodně od Svitav se v pozůstatcích starých cest výrazně projevuje až na střední Moravu.

a

a

Obr. 4. Situace přechodu údolí Loučné při severním okraji Tržku na topografické mapě z r. 1963 a leteckém snímku (www.mapy.cz). Žluté šipky označují porostové příznaky dvojice úvozů vedle komunikačního žlebu (trasa svázaná s přechodem nivy po hrázi rybníka Borovec), bílé šipky označují pozůstatky trasy z doby před zřízením zdejších rybníků, a-úvoz cesty do Chocně.

Obr. 5. Nedošín. Pohled na lineární depresi ve svahu nad Tržkem, kde K. Severin natočením úhlu záběru směrem od reliktu (jeho foto 1. vloženo do pravého dolního rohu) se pokusil dokázat, že v těchto místech se nenachází nic, co by mohlo být spojováno s bývalým úvozem. Stav na podzim r. 2012.

Ze stejného důvodu autoři neprezentovali ani výrazné a jistě nepřehlédnutelné relikty nad pravým břehem Loučné, kterými trasa z Tržku pokračovala za dnešní silnicí č. 35 směrem na sever až severozápad (obr. 4). Uvedené souvislosti K. Severin nejspíše vůbec nepochopil, neboť autorům recenzované práce podsouvá předpoklad pokračování trasy z Tržku do Prahy („...na stanovení optimálního dopravního prostoru z Tržku dále k Praze rezignovali...“).46 46

Existenci lineární deprese, stoupající k ose hřbetu nad Tržkem směrem ke dvoru Štít a vzniklé podle autorů dlouhodobým dopravním pohybem, se K. Severin pokusil zpochybnit fotografií zabírající prostor až od míst, kde se relikt v terénu vytrácí (obr. 5). Bylo by samozřejmě možné diskutovat, zda útvar vznikl dopravním pohybem, nebo se jedná o přirozenou erozi, či zda nejde o pozůstatek mladší cesty z Litomyšle do Tržku, ale Severinova snaha ukázat, že se v daném místě nenachází nic, není

K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 816. 10

místech i vlevo od dnešní cesty.48 Ty však po bývalé parkové úpravě lze v podrostu dnešního lesa těžko fotografovat, takže předkládat nic neukazující snímky, jak to pojal K. Severin, je velice snadné. Aby Severin mohl čtenáře své recenze utvrdit v představě „ničím nedoložené trasy z Tržku k Benátkám u Litomyšle“,49 prohlásil významný přechod Loučné v Tržku příslušným ke komunikaci Morašice-Choceň. Je to podle něho ta samá cesta, která jako „strata publica“ tvoří v listině z roku 1378 hranici kartuziánského kláštera 50 v Tržku. I když z Chocně do Tržku skutečně cesta vedla (viz obr. 4-a), a z Tržku se nepochybně jezdilo i do Morašic, Severin se vyhnul určení, jakou trasou vlastně argumentuje.51 Důvod je zřejmý – v listině se píše o komunikaci jistě významné, když nesla označení „strata publica“, ale z Morašic logické pokračování trasy od Chocně mohla tvořit pouze cesta na jih, přes Horní Újezd k Poličce. A to byla při dopravním pohybu od Chocně na Poličsko spíše postranní cesta. Navíc by byla využívaná jen těmi, kteří se chtěli vyhnout

hodna periodika, kde zmíněná fotografie byla uveřejněna se záměrem diskreditovat autory recenzované publikace.

Obr. 6. Tržek na mapě Stabilního katastru z r. 1839 s vyznačením předpokládaného průběhu staré trasy ze SV Čech na JV Moravu. Šipkou označen dnes již neexistující výběžek katastrální hranice směrem k reliktu z obr. č. 5.

Každopádně útvar, částečně vyjádřený i bývalým výběžkem katastrální hranice Tržku vůči Nedošínu (viz obr. 6) a probíhající paralelně podle cesty zakreslené na I. voj. mapování (viz obr. 3), má mnohem výraznější pokračování výše, v přilehlém hustém lesním porostu (Nedošínském háji), kde se dá sledovat na značnou vzdálenost.47 Náznaky zbytků paralelních úvozů jsou v lese patrné na několika 47

WGS: N49 52 57.5 E16 15 55.2; N49 52 56.7 E16 15 58.4; N49 52 57.0 E16 16 00.1 49 K. SEVERIN, Dušan Cendelín..., s. 816. 50 CDM XI. 133, s. 122: „...iuxta fortalicium et curia in Tirzca nuncupatam, utputa in spacio, quod a septis in orto ferarum ex transverso positis usque retro ad stratam publicam et a strata usque ripam fluvii a molendino decurrentis protenditur, monasterio et domini predictis pro terminis aree deputato, competentibus redditibus, bonis, proventibus ac bonis aliis de nostris patrimonialibus bonis auctore domino comparandis dotando fundavimus,...“. 51 Nepředpokládáme, že Severin měl na mysli pokračování z Morašic na Chrudim, o kterém hovoří v jiné souvislosti (viz výše text při pozn. 25), protože v daných prostorových souvislostech by trasa Choceň-Tržek-Morašice-Chrudim byla naprosto nelogická. 48

Útvar v podobě velké lineární až 2 m hluboké deprese je přístupný hned z kraje lesa vpravo od dnešní cesty (nejvýrazněji WGS: N49 52 54.7 E16 15 55.1). 11

hradiska (obr. 7).53 Nachází se tam jednak relikt velkého úvozu či komunikačního žlebu, jednak zbytek zaneseného úvozu pozvolnějšího sklonu, které z náhorní roviny hřbetu mezi Loučnou a Desnou umožňovaly směrem od Tržku sejít k brodu Loučné. Tehdy však D. Cendelín polohu přechodu mylně určil podle zákresu na prvním vojenském mapování proti benáteckému hradišti, což následně Severinovi umožnilo napsat, že „celá Cendelínova konstrukce se stala bezpředmětnou“.54 Po té, co lokalizace byla v recenzované práci opravena, vznesl Severin proti reliktu námitku, že „úvoz by nestoupal do strmé meze“.55 Zdálo by se, že Severinův argument se týká převýšení meze polí na horní údolní hraně, která však probíhá až v určité vzdálenosti od horního konce reliktu. Osten případné kritiky by tak hned od počátku byl značně otupen, neboť ve vztahu reliktu k mezi pole byl relikt prvkem o mnoho staletí starším.56 Navíc s horním koncem reliktu vykazujícím zjevné snahy o zavážení z pole přiléhajícího na severovýchod odtud. Především je však zřejmé, že horní konec reliktu byl kolmo přeťat úvozem mladší cesty (obr. 7-3), který přirozeně starší situaci narušil.57

Litomyšli a z nějakého důvodu nechtěli použít ani trasu v Tržku stoupající na hřbet mezi Desnou a Loučnou, odkud by pak pokračovali po cestě LitomyšlPohodlí-Polička. Již z těchto důvodů je zřejmé, že v písemnosti z r. 1378 uvedená „strata publica“ cestu Choceň-Tržek-Morašice, se kterou ji ztotožnil K. Severin, spíše nepředstavovala. Z dikce pramene (viz výše pozn. 50), v němž se uvedenou „veřejnou silnicí“ vymezoval majetek, kterým biskup Albert ze Šternberka obdaroval jím založený kartuziánský klášter v Tržku, to ani být nemohla. Kartuziáni by totiž od litomyšlského biskupa dostali pouze inundační území mezi Desnou a cestou z Tržku do Morašic a nikoliv část obory, dnešního Nedošínského háje, mezi kterou a biskupskou tvrzí měl klášter vzniknout. Fortifikace se nepochybně nacházela na konci hřbetu mezi Desnou a Loučnou, tj. nad dnešní kaplí P. Marie a na osu téhož hřbetu je dodnes užívaným topikem „V kartouzích“ klášteřiště lokalizováno.52 Domníváme se proto, že v listině z r. 1378 šlo spíše o komunikaci přicházející od Litomyšle, která zčásti převzala výše uvedenou hřbetní trasu Benátky-Tržek (viz obr. 3), přičemž vodotečí zmiňovanou v listině byla Loučná.

D. CENDELÍN, Přechod horní Loučné a lokalizace zemské brány na raně středověké cestě z Čech na Moravu, Staré stezky 10, 2005, s. 73-95. 54 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 278. 55 Týž, Dušan Cendelín, s. 817. 56 V práci K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 270, obr. 1, č. 6; s. 275, obr. č. 5; s. 280 nechává jím předpokládanou raně středověkou trasu od Litomyšle vystoupat v Benátkách (po tzv. „rampě“) do meze podobně převýšené, přičemž všechna stará mapování bez ohledu na dnešní situaci ukazují jasné pokračování cesty do polí východně od Benátek. 57 Na rozdíl od mapy TM10 z roku 1963 tento úvoz aktuální Základní mapa 1:10000 nezaznamenává. 53

Jako doklad existence trasy po hřbetu mezi Loučnou a Desnou od Tržku směrem k B e n á t k á m má zásadní význam pozůstatek přechodu údolí Loučné, který již dříve zjistil D. Cendelín naproti ústí tzv. Jiráskovu údolí asi 850 metrů JJZ od benáteckého 52

Srov. Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 337-338; Z. WIRTH, Soupis památek 29. Politický okres litomyšlský, Praha 1908, s. 156. 12

k přechodu Loučné) klesá svahem údolí velmi pozvolně, takže úrovně potoční terasy dosáhne až asi 350 m severněji.

1

viz DETAIL

4 3 X

5

Obr. 8. Horní hrana k severozápadu stočeného reliktu neústí do žádného strmé meze, jak to s fotografií jeho bočního svahu předkládal K. Severin (2012, 816), nýbrž volně končí v úrovni okolního terénu. Šipka na jeho Foto 3. (nahoře) ukazuje do místa bočního svahu reliktu označeného na obr. 7 šipkou.

2

Obr. 7. Situace sestupu ze hřbetu mezi Desnou a Loučnou k přechodu Loučné jižně od benáteckého hradiště s vyznačením pokračování linií jednotlivých reliktů (žlutě). 1-velkomoravské hradisko, 2-relikt velkého úvozu či komunikačního žlebu, 3-zbytky úvozu cesty, která relikt (2) narušila nejdříve, 4mladší cesta v zářezu meze přilehlého pole, 5-dosud užívaná cesta v linii katastrální hranice Benátky-Čistá. X-přibližné místo a směr záběru Severinova fota č. 3 (srov. zde horní část obr. 8).

Také na současné cestě, která z polí nad údolím klesá k přechodu Loučné proti ústí Jiráskova údolí, vznikl nezanedbatelný úvoz (obr. 7-5). Jde samozřejmě o podstatně mladší záležitost, ale tato cesta tvoří katastrální hranici mezi Benátkami a Čistou, takže cosi může vypovídat o někdejším významu nedaleko položeného přechodu Loučné. A nacházejí-li se vlevo i vpravo od zpochybňovaného reliktu úvozy mladších cest, pak je zřejmé, že i případná argumentace o přirozeném

Čitelnost vztahu reliktu k polím zdvíhajícím se na SZ potom byla zcela zničena zářezem ještě mladší paralelně běžící cesty (obr. 7-4), která (na rozdíl od reliktů dvou předchozích variant sestupu 13

původu útvaru, bez vlivu dopravního pohybu na jeho vzniku, by stála na velmi vratkých základech. V argumentační nouzi tedy Severinovi nezbylo, než stránky sborníku Archaeologia historica zneužít způsobem, jaký se v odborném tisku jen tak nenajde. Rozhodl se předložit fotografii zabírající útvar ve svahu tak, aby neznalý jeho zatočeného průběhu (obr. 7-2) pokládal boční stranu reliktu za ukončení prudkým srázem meze přilehlého pole, čímž by se každému zdálo být zřejmé, že tudy cesta vést nemohla (viz obr. 8 nahoře). Ve skutečnosti za zatáčkou (na Severinově foto 3 skrytou) relikt plynule pokračoval až na úroveň okolního terénu (viz obr. 8 dole).

komunikace směřující k regionálním centrům, případně i spojnice mezi nimi. Jednu z nejdelších linií výskytu „Voštic“ Severin zjistil v pruhu katastrů obcí mezi Poličkou a Litomyšlí. Převážnou část toponym tohoto typu spojil s trasou Polička – Vysoký les – severní část Trstěnice – Čistá – Benátky,59 když další její návaznost viděl (přes prostor severně Litomyšle) ve „Vošticích“ na katastrech Kornice, Sedliště, Bohuňovic, Horek, Tisové a Vysokého Mýta.60 Severin přitom vyslovil předpoklad o „vytyčení a zprovoznění takových cest v epoše velké kolonizace“ s tím, že „některé jsou podle všeho výrazně starší, to platí zejména o Staré voštici od Vysokého lesa k Čisté a Benátkám“.61 Předkolonizační stáří trasy odůvodnil o pár odstavců níže konstatováním, že komunikace „od Vysokého lesa pokračovala trasou nazývanou snad Německá cesta k Pomezí (u Poličky), což je podle všeho nejstarší komunikační tepna směrem na Moravu“.62 Stojí za pozornost, jak málo Severinovi stačilo k vyřešení problematiky nejstarší trasy z Čech na Moravu, když přitom ve „zdrcující“ kritice odmítá jako nepodložené a metodicky chybné veškeré názory jiných

K pochopení souvislostí krizové, do odborného tisku nepatřící reakce K. Severina ohledně trasy od Tržku a přechodu Loučné při ústí J i r á s k o v a ú d o l í v Benátkách, musíme na tomto místě učinit exkurz do prací jmenovaného autora z let 2001-2007, v nichž řešení dopravní problematiky tohoto prostoru věnoval značné úsilí. První byl Severinův článek z r. 2001, věnovaný vztahu starých cest a toponyma V o š t i c e , kterého nápadný výskyt tento autor záslužně evidoval a vyhodnocoval ve východních Čechách, zvláště na Vysokomýtsku a 58 Litomyšlsku. Severin takový název cesty, nebo alespoň polní trati, nezaznamenal před 18. stoletím, prokázal však, že spíše než běžné polní cesty, nesly v lidové mluvě (a následně i úředních záznamech) takové označení

58

Zdá se, že Severina k definování trasy inspiroval Soupis místních jmen na Litomyšlsku z roku 1940, jehož autor o „Voštici“ u Vysokého lesa napsal, že to „snad byla původní cesta do Poličky z Litomyšle přes Benátky, Literbachy, Trstěnici...“ (srov. Tamtéž, s. 150-151). Jen výjimečně, kde by existence „Voštice“ mohla vzbudit dojem, že kdysi nemusel směr od Poličky být tím hlavním, který k Litomyšli přicházel, konkrétně v jižní části katastru Trstěnice, podrobuje Severin zdroj svých informací kritice (Tamtéž, s. 155, pozn. 69: „...nepokládám jeho sdělení za zcela důvěryhodná“). 60 Tamtéž, s. 159. 61 Tamtéž, s. 168-169. 62 Tamtéž, s. 169. 59

K. SEVERIN, Voštice, Acta onomastica 41-42, 2001, s. 143-183. 14

autorů, co k tomuto tématu za posledních sto padesát let vyjadřovali.63 V následné práci o stavbě silnice v Benátkách v letech 1840-1842 Severin ukázal, že dříve touto vsí procházela údolní cesta téměř shodného průběhu jako současná silnice.64 Ta v jižní části katastru (tedy od ústí Jiráskova údolí do půli obce) vedla těsně po pravém břehu Loučné, zhruba uprostřed vsi se však dvěma pravoúhlými zatáčkami od této linie náhle odchýlila a směrem k Litomyšli pokračovala po terase, které ani při největších povodních nehrozilo zaplavení. Anomálií se dvěma pravoúhlými zatáčkami a náhlým odchýlením trasy z břehu Loučné se Severin nezabýval, ani neřešil, kam kromě sousedních Litrbachů (dnes Čistá) se po této cestě od Litomyšle jezdilo. Bez komentáře ponechal i zmínku ze současně publikovaného zápisu v dobovém prameni, rychtářské knížce obce Benátek, ze které vyplývá, že se jednalo o trasu vedoucí z Litomyšle přes Benátky, Čistou a Trstěnici k osadě Karle.65 Další přirozené pokračování této trasy na Moravu, ke Svitavám a Hradci nad Svitavou, totiž nepodporovalo Severinovu tezi, že cesta přes Benátky byla především starobylou spojnicí Litomyšle s Poličkou (či Pomezím).

Na kvalitativně nové úrovni se Severin k tématu „Voštic“ vrátil v práci z r. 2003, když s využitím Josefského katastru, který mj. obsahuje mnoho detailních informací o cestách a pomístních názvech, se mu v řadě případů podařilo určit přesnou polohu míst, ke kterým se pomístní jméno „Voštice“ (a další zajímavá topika) vztahovala.66

c b a Obr. 9. Indikační skica Benátek z r. 1839, do které K. Severin (2003, 101) vyznačil lokalizace toponym „Voštice“, jak je určil podle Josefského katastru z r. 1785. Nejvýchodnější Severinovy značky (b) a patrně i (c) přísluší trase zvýrazněné na obr. 11.

Po vynesení do katastrálních map (Indikační skicy) se v případě Benátek ukázala zajímavá věc (viz obr. 9). Z osmnácti zjištěných poloh topika „Voštice“ se jich třináct jednoznačně vázalo na cestu, která po výstupu z dolce pod jižní stranou benáteckého hradiště směřovala na JJV (obr. 9-a; 11-a) a vzdalovala se tak od údolní trasy natolik, že dál již s ní těžko mohla mít něco

Srov. K. SEVERIN, Metodika hledání, s. 7-21; Týž, Trstenickou stezkou, s. 353-388, kde na závěr píše: „Dálková obchodní komunikace spojující Čechy s Moravou však prostorem Litomyšlska nepochybně vedla, úspěšná prospekce této významné cesty z hlediska důsledně historicko-geografické analýzy je ale podmíněna odmítnutím staré metodiky, která se ukázala scestnou“. 64 K. SEVERIN, Stavba silnice v Benátkách u Litomyšle, Staré stezky 7, 2002, s. 86-96. 65 Tamtéž, s. 91: „Když na našem litomyšlském panství silnice se stavěly, a již skoro jediné od města Litomyšle skrze naši obec benát(s)kou, Literbachy, Střenici, Karli, nejhorší cesty pozůstávaly...“. 63

66

15

K. SEVERIN, Toponyma Voštice v Josefském katastru, Acta onomastica 44, 2003, s. 53-123.

společného. Kromě toho, že v době vzniku katastrální mapy se jednalo o cestu již nefunkční, se od Severina o ní nic dalšího nedozvídáme. Mlčení provází i skutečnost, že cesta směřovala přesně k začátku podivného valu, který v poloze „Zemanovy stráně“ sleduje horní hranu Jiráskova údolí (k tomu níže).

komunikace směřovala z Litomyšle kolem Benátek na Brlenku a dál ke Svitavám (obr. 10), Severin tuto skutečnost pomíjí nápadným mlčením. Důvod je zřejmý - již v roce 2000 totiž kategoricky tvrdil, že to byla „jen cesta pro pěší“, a že „v prostoru Brlenky žádné stopy dálkové obchodní komunikace nezjistil“.67 Výše uvedené ryze archivní prací Severinem zjištěné poznatky o „Vošticcích“ na katastru Benátek, které kolidovaly s jeho vlastní představou, že cesta z Litomyšle přes Benátky a Čistou na Poličku tvořila nejstarší trasu z Čech na Moravu, přivedly tohoto autora k tématu posléze znovu.68 Bylo to nutné již z toho důvodu, že v mezidobí se objevily práce, které se Severinovým řešením nepočítaly, dokonce se v naprostém protikladu s jím předpokládaným směrem nejstarší 69 komunikace v Benátkách křížily. Ve studii z roku 2007, ve které nejprve obsáhle okomentoval zmínky starší literatury o hradišti v Benátkách i poněkud záhadném valu na hraně severního svahu Jiráskova údolí (tzv. Zemanovy stráně),70 se Severin s problémem vyrovnal na necelých dvou stánkách,71 a to způsobem mírně řečeno zvláštním. Ponechme stranou, že úsek své raně středověké trasy od Poličky na Litomyšl, který mezi Čistou a Benátkami vede více jak dva kilometry údolím Loučné, prohlásí za „suchou trasu“, neboť v létě

Obr. 10. Linie trasy Litomyšl-Benátky-Brlenka-Svitavy, dobře zachycená ještě na I. vojenském mapování. K části vyznačené plnou čarou se vážou toponyma typu „Voštice“, lokalizovaná K. Severinem ve východní části katastru obce Benátky (viz obr. 9-b, c). Šipka označuje polohu hradiště v Benátkách.

Ze zbylých pěti Severinem určených toponym „Voštice“ na území Benátek se podle Josefského katastru dvě lokalizace jasně vázaly na průběh cesty, která z údolí Loučné na náhorní rovinu východně od Benátek stoupala podél severní a východní strany benáteckého hradiště a pak pokračovala daleko na jihovýchod, až za hranice benáteckého katastru (obr. 9-b). K její trase se volněji pojí i tři poslední pomístní názvy „Voštice“, situované v položení „Za starou silnicí“ (obr. 9-c). Ačkoliv z téměř všech starých mapování vyplývá, že tato

Týž, Trstenickou stezkou, s. 381. Týž, Litomyšl, Benátky, s. 269-282. 69 Méně konkrétně (s odvoláním na své starší práce) P. CHARVÁT, „Better is to go wide-go wide! Hranice a její překračování ve středověkých cestách – a nejen tam, AH 29, 2004, s. 134, výrazněji D. CENDELÍN, Přechod horní Loučné, s. 73-95. 70 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 269-279. 71 Tamtéž, s. 279-280. 67 68

16

90° do Jiráskova údolí a pak překonávala asi třicetimetrový výškový stupeň svahu údolí směrem k jižnímu konci linie toponyma „Voštice“ na polích nahoře. Důvod spatřuje ve zmíněném vývěru Loučné s tím, že „již samo místní jméno obce Benátky naznačuje, že zde nebyla nouze o vodu“. Důkaz má představovat i skutečnost, že obcí vedená cesta po břehu Loučné vznikla nejspíše dodatečně, a že středověké komunikace většinou nevstupovaly do intravilánů vesnic.73 Tyto Severinovy argumenty však naprosto nesouvisí s raně středověkou problematikou místa. Severinem předpokládaná „předkolonizační“ komunikace údolím Loučné od Čisté přes Benátky k Litomyšli by tehdy neměla co dočinění s dnešní benáteckou zástavbou. Zcela nepochybně by od ústí Jiráskova údolí v přímém směru (k linii silnice v severní polovině obce) pokračovala po příhodné terase Loučné (obr. 11-c), která až později (ve 13.-14. století) byla zastavěna benáteckými usedlostmi. Terasa leží tři až šest metrů nad obvyklou výškou hladiny Loučné, takže Severinův argument s vývěrem Loučné nemá žádnou váhu. (2) Předložit řešení, jakým způsobem by se komunikace vcházející do Jiráskova údolí pod jeho jižním svahem dostala strmým svahem na protilehlé straně údolí vzhůru. Podle Severina to umožňovala v severním údolním svahu „dobře dochovaná rampa ... podél které byla vytyčena hranice katastrů Litrbach a Benátek“. Své tvrzení podporuje jednak zakreslením rampy do mapy (obr. 11-4), jednak informací, že „určitě nebyla soukromou cestou na pole, když každý statek v údolí Loučné měl svou vlastní“, a ještě potom snímkem rampy. „Severinova rampa“ však existuje jen na plánku, který pro svůj článek vytvořil (srov. obr. 11-4 a obr. 12). Žádná komunikace podle katastrální hranice z jedné strany údolí na druhou nikdy nepřecházela, natož aby pokračovala výstupem do „Zemanových strání“. Na mapě vedená čára není cestou, nýbrž zákresem průběhu katastrální hranice. Snímek, který Severin jako důkaz existence rampy předložil, pochází z cesty vybudované ve 2. pol. 19. stol., a od jižních benáteckých usedlostí zpřístupňující lomy vysoko v severním svahu Jiráskova údolí

její pramen od osady Karle klesá 14 km na sever k ústí Jiráskova údolí na hranicích katastrů Čisté a Benátek.72 K tomu aby údolní trasu mohl spojit s „Vošticemi“, jež se mu podařilo určit na polích východně od Benátek (viz výše obr. 9-a), musel provést tři nestandardní kroky :

c b

a

Obr. 11. Benátky u Litomyšle. Situace v prostoru Jiráskova údolí podle K. Severina (2007, 270, obr. 1)doplněno. V jeho podání raně středověká komunikace přichází v trase dnešní silnice od jihu k ústí Jiráskova údolí, vyhýbá se vývěru Loučné (2) a rampou (4) vystoupá k linii „Voštic“ (5), aby po jiné rampě (6) opět sestoupila k silnici do Litomyšle. Barevné doplnění: Červená linie-novodobá cesta k lomům v severním svahu údolí, kterou K. Severin snímkem z pozice (b) vydává za rampu (č. 4), modře (a)–cesta, k níž se dle Josefského katastru vztahovala linie toponym „Voštice“ (srov. obr. 9-a), zeleněpoloha valu na horní hraně Jiráskova údolí (3).

(1) Nalézt důvod, proč by dosud od Poličky (resp. od Čisté) údolím Loučné vedoucí „raně středověká“ cesta náhle změnila směr o téměř 72

K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 279, zde vůbec nebere v potaz, že situace ve středověku mohla být v údolí Loučné naprosto odlišná od současnosti, což ostatně naznačují písemné prameny zaznamenávající v Čisté od 14. stol. mlýn o třech složení (srov. Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, ss. 102, 370).

73

17

K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 279.

(obr. 11-b).74 Na mapě Stabilního katastru, stejně jako na II. vojenském mapování se tato cesta ještě nenachází, část jí byla zaznamenána až koncem 19. století na III. vojenském mapování. Je tedy zřejmé, že ve druhém bodě Severin předložil argumenty zcela nepravdivé, které s reálnou situací nemají nic společného.

na rampu z boku. Tarasní zídka, o kterou se bok tzv. rampy opírá (obr. 13), tedy nevznikla v rámci její lokální funkce? Pochází snad z dob, kdy „rampa“ sloužila dálkové dopravě? A proč na tomto tak strmém úseku cesty nevznikl žádný úvoz? Byla užívána jen krátce, takže opěrná zídka je unikátní velkomoravskou stavbou? Vše je samozřejmě nesmysl,76 zřejmý už z toho, že nelze uvést důvody, pro které by významná dálková komunikace volila trasu s tak prudkým klesáním (stoupáním), když terén v okolí umožňoval vést cestu bez takovéhoto extrému.

Obr. 12. Přerušovaná čára naznačuje, kde by podle K. Severina (2007, 279) měla severním svahem Jiráskova údolí stoupat „dobře zachovalá rampa“ (srov. obr. 11-4).

3) Propojit horní konec neexistující rampy v Jiráskově údolí s linií „Voštic“, která dle předchozího Severinova zjištění se vázala k cestě zachycené na indikační skice (obr. 9-a; obr. 11-a; obr. 14-1). Za tímto účelem bez jakéhokoliv vysvětlení Severin svou vlastní původně zjištěnou „linii Voštic“ z bývalé cesty posunul asi 170 m na západ (obr. 11-5; obr. 142). Aby alespoň zhruba dodržel směr jím dříve zjištěné linie, musel vést novou „linii Voštic“ k zatáčce, jíž se silnice v údolí vzdaluje od břehu Loučné (obr. 14). Odtud strmě vedenou cestu, která z údolí umožňovala přístup k příslušným polnostem nahoře na pláni, prohlásil za další rampu, sestupem po níž se mělo dosáhnout cesty umožňující pokračovat na sever k Litomyšli. Již pohled na mapu Stabilního katastru (obr. 143) vzbuzuje pochyby o Severinově tvrzení, že tzv. rampa „v rámci lokálních cest neměla logickou funkci“.75 Nulová hodnota Severinových informací takového druhu vynikne při pohledu

Obr. 13. Strmá cesta na pole bez náznaku jakéhokoliv úvozu představuje podle K. Severina „rampu“ po které vedla raně středověká komunikace. Bok komunikace přitom zpevňuje kamenná opěrná zídka (její snímek vložen do levého horního rohu obrázku.

Exkurs do prací Karla Severina tedy můžeme ukončit konstatováním, že s žádnou významnou raně středověkou komunikací od Benátek proti toku Loučné na Čistou a k Poličce v raném středověku nemůžeme počítat. 76

Cestu lze ve svahu Jiráskova údolí sledovat téměř souvisle, samozřejmě mimo místo jejího její přerušení dnešní motokrosovou tratí. 75 K. SEVERIN, Litomyšl, Benátky, s. 280. 74

18

Že Severin věří, že trasa cesty i s objekty, které popisuje, je z doby velkomoravské, vyplývá jednak z textu, jím uvedeného na závěr: „...Voštice vedoucí od Poličky je výjimečná. Jako jediná byla /pozn. autorů: v 18. stol./ v některých úsecích nazývaná Stará Voštice, což jí z ostatních cest toho jména hierarchicky vyděluje, a pouze tuto komunikaci kontrolovalo benátecké hradiště....“ (Týž, Litomyšl, Benátky, s. 280), jednak z formulace prezentované v recenzi: „...pomocí reliktů dopravních systémů, úvozů a ramp ... jsem pečlivě dokumentoval středověkou cestu vedoucí z Poličky do Litomyšle...“ (Týž, Dušan Cendelín, s. 819).

Vymyšlené nebo naprosto naivní důkazy, které pro svou hypotézu Severin předložil, mají stejný charakter, s jakými argumentoval proti trase směřující k přechodu údolí Loučné v Benátkách od severozápadu, přes Tržek (viz výše).

však již velkomoravské benátecké hradisko mohlo být opuštěné a v době jeho života zase není možné počítat s Litomyšlí, alespoň ne ve smyslu pozdější klášterní trhové osady, ke které by měla vést cesta od Chrudimi.

5 4 směr Staré Mýto

3 6 2

směr Staré Mýto

1

2

1 5

Obr. 15. Schéma předpokládaného průběhu nejstarších komunikací v okolí Litomyšle. 1velkomoravské hradiště v Benátkách, 2-trasa z východních Čech přes Tržek, 3-větev trasy přes prostor pozdější Litomyšle a po západní straně benáteckého hradiště k ústí Jiráskova údolí, 4-raně středověká cesta od Chrudimi do Litomyšle (11.-12. stol.), 5-mladší varianta cesty od Litomyšle na Javornický hřbet. Mapový podklad - II. vojenské mapování.

Obr. 14. Benátky na mapě Stabilního katastru z r. 1840. Severinův posun od původně zjištěné linie „Voštic“ na již zanikající cestě (1) k ničím nedoložené linii (2), která po tzv. „rampě“ (3) měla pod kontrolou benáteckého hradiště (4) umožňovat pokračování raně středověké trasy k Litomyšli (5) tak, aby se nemuselo v trase dnešní silnice (6) jezdit po břehu Loučné.

Kromě cesty od Tržku hrála v průběhu komunikací v prostoru Benátek důležitou roli ještě trasa přicházející od Litomyšle po pravobřežní terase Loučné (obr. 15-3), v Severinem kritizované práci jen zmíněná. Souhlasíme se Severinovým názorem, že v raném středověku trasa od Chrudimi do Litomyšle vedla přes Morašice a most v „Dlouhých lukách“ (obr. 15-4).77 To 77

3

4

Trasa, která k benáteckému hradišti přicházela od Litomyšle, proto při cestě na Moravu spíše měla vazbu na stejný výchozí bod jako komunikace vedená přes Tržek, tedy rozvodí Orlice a Loučné, obecněji severovýchodní Čechy. K větvení a opětovnému spojení trasy, jaké bylo zjištěno na téže komunikaci i dále na Moravě, pravděpodobně došlo také zde, v dopravně významném

Viz výše text při pozn. 25. 19

prostoru při ohybu Loučné. Nelze však určit ani časovou posloupnost či funkční souběh zmíněných dvou variant cesty, s omezenou mírou přesnosti lze jen charakterizovat povahu obou dopravních prostorů. Varianta přes prostor Litomyšle (obr. 15-3) zjevně musela mít více brodů drobných vodotečí a výškově členitější linii, celkově však byla položena v nižší nadmořské výšce. Varianta přes Tržek (obr. 15-2) měla zatím nepříliš čitelný přechod Loučné v Tržku a prudší stoupání na kratších úsecích u brodů přes Loučnou, více však ráz „suché trasy“ a byla také o něco kratší. U obou variant lze při běžných klimatických podmínkách předpokládat „stabilní“ dopravní provozuschopnost. Pravobřežní trasa však, vzhledem k povaze terénu a průchodu pozdějším městem Litomyšlí i jeho zázemím, nemohla zanechat ani takové relikty, jaké známe z varianty přes Tržek ze strmějších sestupů k brodům přes Loučnou. Nejpádnějším důkazem existence větve vedoucí přes Litomyšl je sama poloha benáteckého hradiště, vazbu kterého na cestu směřující proti toku Loučné lze těžko popírat. Proč však komunikace scházela do údolí Loučné směrem k benáteckému hradišti, když na pláně východně od Benátek mohla zamířit přímo z Litomyšle? Nelze-li příčinu toho spatřovat v Severinem předpokládaném pokračování cesty údolím Loučné na Čistou a Poličku, pak skutečnost, že se trasa z Litomyšle přidržela vnější strany oblouku Loučné, musela vycházet buď ze snahy vést komunikaci co nejblíže hradišti v Benátkách, nebo z potřeby se přiblížit k trase přicházející od Tržku, která již za

sebou měla rozhodující překážku, dvojí přechod Loučné (k tomu viz výše). Logicky musíme dát přednost variantě druhé, neboť hradiště nepochybně vzniklo ke kontrole kolem procházející komunikace, nikoliv naopak, že by průběh cesty byl kdysi vytýčen podle polohy fortifikace, z jiných než komunikačních hledisek spíše bezvýznamné. Proto můžeme předpokládat, že původně se obě větve spojovaly v ústí Jiráskova údolí a odtud pokračovaly dál na jihovýchod směrem k Javornickému hřbetu. Vznik hradiště, byť mluvíme o době velkomoravské, je tedy v daných prostorových souvislostech nutné považovat až za sekundární. O podobě a rozsahu fortifikace lze jen spekulovat, nic též nevíme o způsobu kontroly trasy od Tržku po té, co vstoupila do Jiráskova údolí. Lze jen znovu upozornit na existenci již zmíněného valu na horní hraně severního svahu Jiráskova údolí i starou cestu „Voštici“, vybíhající k němu od benáteckého hradiště. Koncepce dalšího pokračování komunikace vycházela jednak z celkového předpokládaného průběhu trasy na jihovýchod, blíže k Jevíčku doloženého mnoha relikty, jednak z existence dokonalé „suché trasy“, která daným směrem se podél jedné z větví Jiráskova údolí táhne až na téměř sedm kilometrů vzdálený zalesněný Javornický hřbet. Předpokládaná dávná cesta, vedoucí v téměř ploché krajině od vrcholného středověku intenzivně obdělávaných polí, těžko dodnes mohla zanechat nějaké průkazné stopy. Nicméně základní princip „suché trasy“, předložený v Severinem kritizované

20

práci, má oporu v situaci zachycené na prvním vojenském mapování (obr. 16).

údolí cesta, která asi kilometr nad jeho prvním rozdvojením vystoupala na nivó okolní krajiny. Napříč poli pak „suchou trasou“ směřovala přímo na jihozápad k Javornickému hřbetu. Výjimku představuje klička vychýlená k Literbachům, která s pomocí nějaké (na mapě tehdy nezakreslené) spojky asi eliminovala obtíže přístupu k této části obce údolím Loučné (viz detail na obr. 16). Cesta pak z uvedené kličky přecházela plynulou zatáčkou zpět do původního směru na Javornický hřbet. Není proto nelegitimní představa, že trasa zaznamenaná mapou vznikla deformací původní přímé spojnice Benátek s úpatím Javornického hřbetu, kterou k sobě později přitáhlo a využilo osídlení v části Litrbachů při pravém břehu Loučné. Starou k jihovýchodu směřující trasu můžeme zatím na úpatí Javornického hřbetu opustit a vrátit se znovu do Benátek. V době po pádu Velké Moravy sice hlavní komunikační tahy nemusely zaniknout, ale fungovaly zřejmě na jiných principech, neboť dálkový obchod se nejspíše přesunul na trasy maďarskými nájezdníky přímo neohrožované. Zda-li benátecké hradiště přežilo „temné“ desáté století nevíme, ale rozhodně na takovém předpokladu nelze stavět další úvahy, i když ještě ve 12. století Kosmas lokalitu jako „hrad Litomyšl“ zná. Nevíme, zda fortifikace tvořila součást „celnice na Trstenici“ zmiňované od konce 10. do 12. století, nebo se jednalo o dva různé objekty, z nichž „hrad Litomyšl“ byl poč. 12. stol. jen „hradištěm“ sloužícím pocestným k zastávkám a příležitostnému

3

2

1

5

4

Obr. 16. Trasy z údolí Loučné v Benátkách na Javornický hřbet na prvním vojenském mapování. 1přímá cesta vycházející z Jiráskova údolí zachycená mapou (s výjimkou kličky u Litrbachů – viz detail), 2odchylka ideální „suché trasy“, 3-přímá cesta „Voštice“ mezi Benátkami a Brlenkou (4), 5-poloha „Masné krámy“.

Přes určité nepřesnosti, dané způsobem zhotovování jednotlivých listů mapy ve druhé polovině 18. století,78 je nade vší pochybnost zřejmé, že tehdy ještě v Benátkách vcházela do Jiráskova 78

Ke vzniku a významu 1. vojenského mapování viz O. KUDRNOVSKÁ, Josefské mapování českých zemí a jeho topografický popis (s rozborem popisu pražské sekce), Historická geografie 24, 1985, s. 55-103; k (ne)přesnosti Josefského vojenského mapování např. D. ADAM, Využití map prvního vojenského mapování při rekonstrukci sítě starých komunikací, Staré stezky 6, 2001, s. 70-76; Týž, I. vojenské mapováníinformační zdroj pro výzkum starých cest, Staré stezky 9, 2004, s. 9-19; souhrnné informace též M. MIKŠOVSKÝ. – R. ZIMOVÁ, Müllerovo mapování a první vojenské mapování českých zemí se zřetelem k digitalizaci a centrální evidenci map v Česku, přístupné na: http://projekty.geolab.cz/. 21

přenocování.79 V každém případě lze předpokládat, že tou dobou v daném prostoru nad někdejším využíváním směru SZ-JV již převažoval provoz od Prahy přes Chrudim, Litomyšl a Malou Hanou na Olomoucko až Prostějovsko. Nelze vyloučit, že se tyto změny odrazily v intenzitě provozu na staré cestě po hřbetu od Tržku k ústí Jiráskova údolí. Ale tamní přechod Loučné nepochybně sloužil dál, jak naznačuje jeho vazba na průběh katastrální hranice mezi Benátkami a Čistou i vznik „voznice“, umožňující pohodlnější překonávání západního svahu údolí Loučné. Zdá se však, že s prosazením trasy z Prahy do Litomyšle přes Chrudim, či případným zánikem raně středověkého hradu z doby velkomoravské, se po pravobřežní terase Loučné v prostoru dnešních Benátek přestalo jezdit až k ústí Jiráskova údolí. V blíže nezjištěné době se totiž směrem od Litomyšle těsně před benáteckým hradiskem začalo z terasy Loučné odbočovat na jihovýchod po cestě, která podle prvního vojenského mapování pokračovala přes les v „Masných krámech“ (obr. 16-5), odkud až k osadě Brlenka (obr. 16-4) na úpatí Javornického hřbetu dosud tvoří katastrální hranici mezi Čistou a Janovem. Cesta od Benátek k Brlence byla vedena přes horní konce téměř všech příčných „dolců“ zabíhajících do pláně východně od Loučné, včetně různých výběžků Jiráskova údolí, a to s takovou důsledností, že to lze vysvětlovat pouze možností příhodně v těch místech odvádět z povrchu komunikace

srážkovou vodu. K cestě se na katastru Benátek dvakrát přímo a třikrát volněji vázal výskyt toponyma „Voštice“, jak jejich polohu určil K. Severin v práci z roku 2003 (viz výše). Severinovo tvrzení, že se jedná o pouhou cestu pro pěší,80 nelze brát vážně. Její trasu v úplnosti zaznamenává 1. vojenském mapování, z valné části i druhé, přitom tvoří hranice parcel i katastrů a dodnes lze její průběh rozeznat na leteckých snímcích (obr. 17).

Obr. 17. Benátky-trasa cesty směřující kolem hradiště (vyznačen jeho obrys) k osadě Brlenka na leteckém snímkování z padesátých let 20. století.

Komunikaci zmiňoval Karel Zelinka při lokalizaci depotu blíže neurčeného počtu římských mincí, který zaznamenal, že nález byl učiněn „při cestě od Masných krámů do Brlenky“ (obr. 16, mezi č. 5 a č. 4).81 Vzhledem k tomu, že v nevelké vzdálenosti od cesty na Brlenku (řádově stovky metrů) mohlo paralelně probíhat několik větví trasy z Jiráskova údolí 80 81

79 Šlo by o jedno z možných vysvětlení mladohradišťních nálezů z benáteckého hradiska (srov. P. CHARVÁT, Hrutov, s. 42).

22

Viz výše poz. 67. Tuto lokalizaci Karla Zelinky, místo neurčitých Tomíčkovy, Píčovy a Petrtyla, převzali autoři z práce D. VÍCH, Českomoravské pomezí v době římské, Pravěk - Supplementum 17. Brno, 2007, s. 174. Přestože ji řádně ocitovali, jejich upozornění na (Severinem nezmíněný) vztah nálezu k cestě od Benátek k Brlence označuje K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 814 za „vědomě falešné“.

k úpatí Javornického hřbetu, lze nález vztahovat ke kterékoliv z nich (srov. obr. 18 a obr. 24).

vzniklou linií, prodělala patrně také určitý vývoj. Vyplývá to z porostových příznaků na leteckých snímcích, které ukazují, že v blízkosti úpatí Javornického hřbetu mohla tato komunikace mít původně průběh odlišný a prostor pozdější osady Brlenka míjet. Více se asi přichylovala k trase přicházející z Jiráskova údolí v Benátkách (obr. 183), aby vedle ní mohla stoupat po paralelním mírně vyklenutém hřbetu (obr. 18-1). A na něm, 450 m JJZ od osady Brlenka, se po trase od benáteckého hradiště zachoval systém asi pěti úvozů, který patří k nejvýraznějším reliktům starých cest na západních svazích Javornického hřbetu (obr. 19).

3 2 1

3 1

Tím jsme se dostali k neuralgickému bodu Severinovy kritiky, lokalitě B r l e n k a. Výše bylo vzpomenuto, že již v r. 2000 Severin tvrdil, že „v prostoru Brlenky žádné stopy dálkové obchodní komunikace nezjistil“.82 Tehdy se s názorem J. Šimka, který již v roce 1884 směr od Litomyšle k Brlence navrhoval, avšak jako součást trasy do Brna,83 Severin vyrovnal s argumentem, že souvislost německé verze názvu lokality Brlenka-Brüner Steig s místním jménem Brno, či vyjádřením směru cesty na Brno, vyvrátil již C. Lick.84 V Severinově stěžejní práci na téma „Voštic“ nás proto nemůže překvapovat nápadné mlčení o trase od benáteckého hradiště k Brlence, když autor zjistil, že k této cestě, dobře zachycené na prvním vojenském a dalších mapováních, se nepopiratelně

2

4

Obr. 18. Předpokládaný průběh tras od Benátek poblíž úpatí Javornického hřbetu u Brlenky. 1-trasa původně míjející Brlenku (indikovaná na leteckých snímcích růstovými příznaky), 2-trasa do Brlenky, 3trasa z Jiráskova údolí, 4-ideální „suchá“ trasa.

Týž, Trstenickou stezkou, s. 381. J. ŠIMEK, O stezce Trstenické, in: Výroční zpráva c.k. státní školy střední v Litomyšli. Litomyšl 1884, s. 6. 84 C. LICK, Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer Umgebung, Zwittau 1910, s. 530; srov. K. SEVERIN, Trstenickou stezkou, s. 363. 82 83

I když trasa od Benátek k Brlence vyniká kompaktní, jakoby jednorázově 23

váže výskyt toponyma „Voštice“ (viz výše obr. 9-b). Ačkoliv autoři psali o komunikaci směřující přes prostor u Brlenky na Malou Hanou v okolí Jevíčka a dál na Olomouc, v recenzi jejich publikace Severin zcela nelogicky znovu argumentuje stejně, jak tomu bylo v případě výše zmíněné práce J. Šimka, že německá verze pojmenování Brlenky nesouvisí s vyjádřením směru cesty na Brno. K tomu podotýká, že „zdejší terén obstojně zná z dřívějších let“ a „všechny údajné relikty historických komunikací z okolí Brlenky jsou mělké a úzké lesní cesty“.85 A na důkaz svého tvrzení předkládá fotografie, na kterých samozřejmě nic, co by mohlo připomínat úvozy, vidět není.

Obr. 20. Pozůstatky úvozů na linii trasy, kde Severin (2012, 817-818) pořídil foto č. 5 s „pouze jednou bezvýznamnou lesní cestou“ (WGS: N49 48 17.1 E16 22 44.4).

Pravda, nejedná se o relikty udivující svou impozantností, někde jsou dokonce sotva znatelné a je téměř nemožné najít pozici pro sdělnější snímek, ale to nesnižuje jejich význam při stanovování průběhu trasy mezi Benátkami a Svitavami. Prakticky každý, kdo se zabývá pozůstatky starých cest, dnes ví, že ty nejhlubší a nejvýraznější úvozy nemusí patřit k těm nejstarším. To ostatně platí pro všechny relikty dávných lidských aktivit, se kterými se při průzkumu krajiny setkáváme, jako např. příkopy a valy pravěkých hradišť a ohrazení, mohylníky, pozůstatky zaniklých vesnic a jejich plužin, nebo těžební areály, o vyhledávání, dokumentaci a vyhodnocování jejichž sebenepatrnějších stop, často za normálních okolností lidským okem již nespatřitelných, se po několik posledních desetiletí specifickými metodami snaží moderní archeologie. Je paradoxní, že právě na stránkách sborníku Archaeologia historica byl dán Severinovi prostor pro prosazování jeho poněkud zpozdilého přístupu, který s ničím takovým nepočítá.

Obr. 19. Systém úvozů 450 m JJZ od osady Brlenka tvoří pokračování trasy přicházející od hradiště v Benátkách (WGS: N49 48 36.2 E16 22 57.6).

Přitom stačilo popojít pár kroků, natočit úhel záběru, či zkontrolovat delší úseky autory naznačených linií a vše by vyhlíželo jinak. Lesy na Javornickém hřbetu jižně od Brlenky jsou totiž pozůstatky starých cest v podobě jednotlivých úvozů nebo jejich svazků přímo posety (srov. obr. 19-23). 85

Týž, Dušan Cendelín, s. 819. 24

Javornickým hřebenem, do té doby autorům neznámé (obr. 20).

Obr. 21. Pozůstatky úvozů vedle cesty, kde Severin (2012, 817-818) pořídil foto č. 6 s „pouze vidlicí dvou mělkých cest“ (WGS: N49 48 24.0 E16 23 03.7).

U reliktů dopravního pohybu, kromě vlivů časem způsobujících redukci jejich výškové modelace, už sám vznik úvozů a jejich množství i na velmi frekventovaných trasách byl ovlivňován mnoha faktory. Především sklonem terénu a jeho odolností vůči erozi a také šířkou dopravního prostoru. Čím užší dopravní prostor, větší sklon terénu a menší odolnost povrchu, tím vznikaly výraznější relikty – a naopak. Terén na západním úpatí Javornického hřbetu představuje velmi plochý a široký dopravní prostor, proto tendence ke vzniku úvozů nebyla velká, takže i nevýrazné zbytky zde mají značnou dokumentární hodnotu. Přitom stupeň jejich dochování zcela odpovídá intenzivnímu hospodářskému využívání lesa s malými výškovými rozdíly, jak je to známo z dálkových komunikací studovaných v jiných regionech. Lze také ukázat, že sotva znatelným pozůstatkům v nižší části Javornického hřbetu odpovídají ve vyšší poloze a méně pozvolném svahu relikty daleko výraznější (obr. 21 a 22). Při pořizování snímků pro tuto odpověď na Severinovu kritiku byly v říjnu 2012 dokonce zjištěny relikty další větve trasy mezi Benátkami a

Obr. 22. Pozůstatkům úvozů z předchozího obrázku odpovídá o tři čtvrtě kilometru dále v o něco prudším západním svahu Javornického hřebene relikt podstatně výraznější (WGS: N49 48 06.0 E16 23 30.3).

Nabízí se tak otázka, zda Severin zcela nesporné pozůstatky starých komunikací v lesích u Brlenky vidět nechce, nebo neumí najít. Nebo nemůže, protože on sám za pozůstatky starých cest považuje jen úvozy extrémních rozměrů, nejlépe když se k nim váže výskyt toponyma Voštice, jak to zná z prostoru mezi Čistou a Trstěnicí.

Obr. 23. Situace v prostoru, kam z jiné pozice namířil K. Severin (2012, 818) objektiv svého fotoaparátu pro snímek č. 7. Zbytky úvozů jsou jasně zřetelné, i když nijak výrazné (WGS: N49 48 45.8 E16 23 21.1).

25

2 1 3 7 5

x obr. 23 x obr. 19 x obr. 21 x obr. 20 x obr. 22

6

4

Obr. 24. Průběh komunikací od Benátek na Javornický hřbet ve vztahu k území pokrytému laserovým 3-D scanováním (na sousedním obrázku 26). 1-nejstraší trasy ze SV Čech přes Tržek a Litomyšl na Jevíčko, 2-trasa kolem velkomoravského hradiště v Benátkách, 3-trasa z Benátek přes Brlenku (na Svitavy, později na Mikuleč), 4-pokračování směrem ke Svitavám, 5-Severinova „raně středověká“ trasa z Litomyšle přes Poličku na Moravu, 6-hlavní pokračování údolní trasy Litomyšl-Benátky-Čistá přes Trstěnici a Karli na Hradec n. Svit., 7-cesta od Luží na Moravskou Třebovou. Plné linie-nejstarší trasy, přerušované linie-vrcholně středověké a mladší komunikace. X-vyznačení poloh fotografií z obr. 1923.

Obr. 25. Výstup z laserového 3-D scanování části Javornického hřbetu 2 km JV od Brlenky (odpovídá černému obdélníku na mapě vlevo), poskytnutý J. Martínkem. Obrys míst s nejvýraznějšími svazky úvozů zvýrazněn bílou čárkovanou linií.

ním Mgr. J. Martínka realizuje rozsáhlý projekt výzkumu a dokumentace starých komunikací v severní části Moravy. Jako součást tohoto projektu bylo na jaře r. 2012 provedeno letecké laserové 3-D scanování (LiDAR) jižní části 86 Javornického hřbetu.

Odborného tisku nedůstojná argumentace fotografiemi z okolí Brlenky ohledně existence nebo neexistence tras vedoucích od Benátek na Javornický hřbet je však v současné době již zbytečná. V rámci programu ministerstva kultury NAKI se pod vede-

86

26

Tato moderní metoda umožňuje i v zalesněném terénu identifikovat a detailně zobrazovat veškeré reliéfní anomálie, tedy rovněž pozůstatky úvozů, ať již jednotlivých, nebo celých jejich svazků (blíže

Jedná se o prostor, přes který Severinem v lesích u Brlenky zpochybňované trasy od Benátek musely směrem ke Svitavám procházet. Srovnání autory předpokládaného průběhu starých cest od Benátek na Javornický hřbet s výsledkem scanování prostoru pokračování trasy si zde s laskavým svolením Mgr. J. Martínka dovolujeme předložit (obr. 24 a obr. 25). Laserové 3-D skenování tedy objektivním a těžko zpochybnitelným způsobem existenci starých komunikací na Javornickém hřbetu jednoznačně dokládá. I když na základě scanningu také autoři těchto řádků museli v některých detailech korigovat své představy o průběhu jednotlivých větví trasy od Benátek na Javornický hřbet, je jasné, že Severinovy snahy o skandalizaci autorů recenzované práce nic nezachycujícími fotografiemi na stránky odborného tisku nepatřily, stejně jako jeho tvrzení, že v lesích okolo Brlenky se nacházejí jen mělké lesní cesty.87 I když si odmyslíme Severinovu recenzi s účelově zmanipulovanými argumenty, zůstane podiv na tím, co všechno musel tento autor v souvislosti s řešením komunikační situace v Benátkách vymyslet a podnikat kvůli svému kdysi učiněnému prohlášení, že „v prostoru Brlenky žádné stopy dálkové obchodní komunikace nezjistil“. Komplikací s neexistujícími nebo nesmyslnými rampami v Benátkách, jako i s

překrucováním vlastních výsledků archivního bádání, mohl být ušetřen. „Voštice“ směřující od benáteckého hradiště na Javornický hřbet a dál ke Svitavám, průběh které z valné části zachycují téměř všechna stará mapování, totiž činí komunikační problematiku Benátek celkem přehlednou. V první řadě je zřejmé, že cesta „prodírající“ se z prostředku Benátek dvěma zatáčkami k pravému břehu Loučné a dál jižním směrem proti jejímu toku na Čistou, vznikla jako odbočka z trasy Litomyšl-Benátky-Javornický hřbet-Svitavy, a to až v době po rozměření lánů v Benátkách (viz výše obr. 14-6). Ani její pokračování údolím Loučné do Čisté žádnou dálkovou cestou nebylo; na vzniku cesty nejdříve ve druhé polovině 13. století mohli mít zájem jen osadníci žijící v údolí Loučné a na přilehlých terasách od Benátek po Trstěnici, kteří potřebovali jezdit na trhy do Litomyšle i do Poličky. Poličku s Litomyšlí přitom spojovala jiná komunikace, přes pozdější Pohodlí, která byla mnohem výhodnější. Nepotřebovala žádné rampy, ani nic dalšího, co vše si Severin musel v Benátkách vymýšlet.88 Až následně, po stabilizaci spojnice jednotlivých vesnic v údolí Loučné koncem 13. až na počátku 14. století, se na linii „Voštice“ mezi Čistou a Trstěnicí, mohl objevit intenzivnější provoz nadlokálního významu. Severin podle rozměrů „Voštice“ zcela nekriticky usuzuje na středohradišťní základ reliktu mezi Čistou a Trstěnicí (obr. 26-4).

viz D. DRESLEROVÁ – J. FROLÍK – T. MIKOLÁŠEK, Využití trojrozměrného laserového scaneru v archeologii, in: Macháček, J. (ed.) Počítačová podpora v archeologii 2, Brno-PrahaPlzeň 2008, s. 199-211; M. GOJDA – J. JOHN – L. STARKOVÁ, Archeologický průzkum krajiny pomocí leteckého laserového skenování - Dosavadní průběh a výsledky prvního českého projektu, Archeologické rozhledy 63/4, 2011, s. 680-698). 87 K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 819.

V práci K. SEVERIN, Topografie obce, in: Horní Újezd u Litomyšle, Horní Újezd 2010, s. 54-56 přitom autor se středověkou spojnicí Litomyšle s Poličkou přes dnešní Pohodlí a Sebranice počítá.

88

27

bez jediné překážky zamířila přímo na Poličku (obr. 26-3) v duchu zásad, na které i Severin upozorňuje při jiné příležitosti.89 Příčina, proč cesta tuto ideální trasu nevyužila, může být jen jedna – šlo původně o lokální spojnici dvou sousedních osad, Čisté a Trstěnice, jejíž průběh eliminoval průchod údolím, kde Loučná vytvořila složitý systém zákrutů (obr. 26). A že Čistá i Trstěnice jsou kolonizační vesnice z 2. poloviny 13. století, nemůže být pochyb.90 Také poloha kostelů v Čisté (obr. 261) a v Trstěnici (obr. 26-2) zřetelně ukazuje, že komunikační základ dotyčného prostoru nevznikl na linii cesty směrem k Poličce (obr. 26-7), jak předpokládá K. Severin, nýbrž byl dán možností pokračování trasy přes osady Chmelík (obr. 26-5) a Karle (obr. 26-6). Severin při prosazování své linie od Trstěnice na Vysoký Les a Poličku, jako hlavního směru, zcela pominul i další indicie, středověkými písemnými prameny doložené vesnické krčmy, které téměř vždy představují výrazný indikátor průběhu starých cest.91 Výčet krčem na litomyšlském panství, podaný již na začátku 20. století Z. Nejedlým,92 totiž jasně ukazuje, že „Voštice“ mezi Čistou a Trstěnicí měla ve 14. století dán směr hlavního pokračování přes osady

1 7 8

3

4

2

7 5

6 Obr. 26. Prostor Čistá-Trstěnice na II. vojenském mapování. 1-kostel sv. Mikuláše v Čisté, 2-kostel Nalezení sv. Kříže v Trstěnici, 3-teoretický průběh trasy z údolí Loučné na Poličku bez vazby na osídlení, 4-doložený průběh trasy přes Čistou a Trstěnici (tzv. Voštice zvýrazněna silnější linií), 5-pokračování na Chmelík, 6-pokračování na Karle, 7-pokračování na Poličku, 8-linie trasy Luže-Moravská Třebová.

K. SEVERIN, Metodika hledání středověkých cest, Staré stezky 6, 2001, s. 7-21. 90 Ke kolonizaci Litomyšlska např. P. CHARVÁT, Poznámky k německé kolonizaci východních Čech, AH 10, 1985, s. 75-81; K. SEVERIN, Kolonizace Hřebečska, Archaeologia historica 28, 2003, s. 179184, s tam uvedenou literaturou. 91 K významu krčem např. J. RICHTEROVÁ, Venkovské krčmy v okolí Prahy na přelomu středověku a raného novověku, AH 24, 1999, s. 111-124. 92 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 335 uvádí krčmy: v Cerekvici, Hrušové (1398), Zrnětíně (1361), Rzi (1361), Desné (1412), Osíku (1405), Opatově (1364, 1398), Karli (kon. 13. stol., 1361), Chmelíku (1314), Trstěnici (1421) a Čisté (1415). 89

S tím však nelze souhlasit z prostého důvodu. V době velkomoravské se zcela jistě jednalo o neosídlenou krajinu a cesta po výstupu z údolí v prostoru Čisté by neměla důvod se vychylovat na východ, aby se přimkla k horní údolní hraně, při které se tehdy ještě nenacházela osada Trstěnice. Nepochybně by po příhodném návrší 28

Chmelík a Karli, tedy na Svitavy nebo do Hradce nad Svitavou, nikoliv na Poličku. Tato vrcholně středověká trasa přežila až do 19. století, neboť mezi Litomyšlí a údolím Svitavy u Svitav umožňovala se vyhnout císařské silnici.93 Zmiňuje ji dokonce Severinem publikovaný zápis v rychtářské knížce obce Benátek.94 Věděli o ní s lokální situací obeznámení badatelé z druhé poloviny 19. - poč. 20. stol., jako H. Jireček,95 Z. Nejedlý,96 C. Lick,97 nebo R. K. Pechhold,98 kteří však její existenci promítali až do období raného středověku. A „Voštice“ od Trstěnice přes Vysoký Les k Poličce? Po té dlouhá léta nejspíše jezdili jen sedláci z Čisté i Trstěnice a honil se dobytek na trhy do Poličky, přičemž Benátečtí od počátku spíše využívali spojku k cestě z Litomyšle na Poličku přes pozdější Pohodlí.99 Severinovo uchopení „Voštice“ z Trstěnice přes Vysoký Les k Pomezí u Poličky, jako součásti nejstarší trasy na Moravu, tedy představuje jen jakousi variantu názorů z počátků bádání o tomto tématu.100

Severin svoji představu o průběhu nejstarších cest na pomezí Čech a Moravy nikdy v úplnosti nepublikoval. Lze ji však vyskládat ze zmínek porůznu roztroušených v několika pracích.101 Výsledkem je nepřirozeně zalamovaná komunikace, která nerespektuje jak Severinem proklamované principy a metodiku,102 tak to minimum písemných pramenů z období vrcholného středověku, které se k problematice vztahují.103 I proti názorům výše jmenovaných starých badatelů, ať již počítali s jakýmkoliv pokračováním trasy, po té, co se dostala (přes Čistou, Trstěnici a Karli) do údolí Svitavy, je to značný krok zpět. A to takový, že bohužel nelze ani říci, že by Severin svým řešením alespoň dosáhl úrovně jím za mystifikátora označeného H. Jirečka z doby okolo poloviny 19. století (viz obr. 27).104

- Morava, mohla být inspirována názorem J. V. Šimáka, se nyní K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 814 ohrazuje, že mu „není známo, že by ...přejal Šimákovo řešení dopravních spojů“. Lze porovnávat - J. V. ŠIMÁK, Středověká kolonisace v zemích českých. České dějiny I/5, Praha 1938, s. 1260: „Polička ...vybudována... kde stará cesta do Moravy uhýbala na východ do Limberka“ (Limberk = dnešní Pomezí u Poličky) - K. SEVERIN, Voštice, s. 169: „Stará voštice od Vysokého lesa pokračovala trasou nazývanou snad Německá cesta k Pomezí, což je podle všeho nejstarší komunikační tepna směrem na Moravu“. 101 Zejména K. SEVERIN, Voštice, s. 159 („Stará voštička západně od benáteckého hradiska ve zvýšené poloze asi obcházela dnešní aglomeraci Litomyšle po vrcholu terénní vlny západně a severně. Nejbližší další návaznost naznačují Voštice na katastrech Kornice, Sedliště, Bohuňovic,Horek a Tisové směrem k Vysokému Mýtu... Na jihu pravděpodobně bylo starším výchozím bodem Pomezí“), s. 168-169 (viz výše pozn. 61), Týž, Litomyšl, Benátky a Čistá, s. 280 (viz poz. 76) a Týž, Dušan Cendelín, s. 817 (viz výše text při poz. 25). 102 Např. K. SEVERIN, K metodice studia úvozových cest, s. 22-30 (srov. též pozn. 63). 103 Srov. výše pozn. 72 a 91. 104 Srov. výše pozn. 2.

Kromě Hradce n. S. trasa přes Karli umožňovala spojení Litomyšle také s vlastními Svitavami, jako i na jih podél řeky na Březovou. Spojnice Chmelíku s Květnou již přesahuje rámec zde sledované problematiky. 94 Viz výše pozn. 65. 95 Viz výše pozn. 2. 96 Z. NEJEDLÝ, Dějiny Litomyšle, s. 15. 97 K. LICK, Die alte Mautstation "Svitavia" und die sogenannte Trstenitzer Strasse, ZVGMS 17, 1913, s. 284. 98 R. K. PECHHOLD, Der Triebetalweg. Ein Beitrag zur ältesten Verkehrsgeschichte des Schönhengstgaues, ZVGMS 19, 1915, s. 7-34, příloha. 99 Onou spojkou je již zmíněná cesta, která naproti ústí Jiráskova údolí stoupá po katastrální hranici mezi Benátkami a Čistou (viz výše obr. 7-5). 100 Proti poznámce autorů recenzované práce, že „Severinova“ trasa Benátky - údolím proti toku Loučné - Čistá - Trstěnice - Pomezí (Laubendorf) 93

29

směr Chrudim Jireček 1856

Vysoké Mýto

Staré Mýto

Severin 2001

Morašice směr Chrudim

Benátky

Severin 2012

Vysoký Les

Karle

Svitavy Jireček 1856

Severin 2001; 2012

Hradec n.S.

Polička Pomezí-Laubendorf

nespecifikovaný směr Morava

Obr. 27. Srovnání roku 1856 publikované Jirečkovy představy situace na česko-moravském pomezí v raném středověku (žlutě zvýrazněná trasa Chrudim-Vraclav-Litomyšl-Morava) se schematickým zákresem Severinova řešení nejstarší komunikace z Čech na Moravu dle jeho prací z let 2001-2012 (červeně). Oproti původnímu názoru H. Jirečka vykazuje Severinova trasa mnohem výraznější logicky nezdůvodnitelné změny směru, které pro období raného středověku jsou těžko akceptovatelné. Modře zvýrazněna přidaná místa orientační sítě.

30

Severinův způsob využívání toponyma „Voštice“ při hledání starých cest, na který ve svých pracích klade tento autor zvláštní důraz, má celou řadu úskalí. Trasa Litomyšl-Benátky-ČistáPolička/Pomezí je vlastně první a doposud jedinou komunikací, u níž se tento autor pokusil o praktickou aplikaci jím studovaného vztahu toponyma Voštice ke starým cestám ve východních Čechách. Tím myslíme, že Severin pouze v tomto případě na základě zjištěných lokalizací míst výskytu toponyma „Voštice“ přistoupil k přesnějšímu vyjádření své představy o průběhu delšího úseku nějaké cesty s konkrétními výchozími body. Vážné je zjištění, že na katastru Benátek ve jménu prosazování svých představ Severin neváhal překroutit (pokud nechceme použít slovo zfalšoval) vlastní archivní prací získané poznatky o vazbě toponyma Voštice k cestě zachycené indikační skicou, která směřovala k valu na hraně Jiráskova údolí. Jakmile se tedy Severin ve svých studiích pouští mimo obor archívního bádání, je do budoucna k výsledkům jakýchkoliv jeho snah tímto směrem třeba vždy přistupovat s krajní nedůvěrou. Své archivní poznatky, které jsou nepochybně přínosné pro studium problematiky starých cest ve východních Čechách, sám znehodnocuje dalšími kroky. U velkomoravského hradiska v Benátkách v 18. stol. doložený výskyt toponyma „Stará Voštička“ promítá dál až nad Trstěnici směrem k Poličce způsobem,105 jako kdybychom například o cestě označené v listině zbraslavského kláštera z roku 1350 „via antiqua“

prohlašovali, že to dokazuje její existenci již před devíti sty lety, tedy na sklonu doby římské, a to i v místech vzdálených téměř 10 km, kde by se náhodou nějaká cesta nazývaná „Stará“ objevila. Prosté Severinovo pospojování míst výskytu toponyma „Voštice“, bez přihlédnutí k mnoha dalším aspektům, se pak neliší od starších pokusů stanovovat průběhy starých cest pomocí „Hradišť“ a „Stráží“, nebo na základě archeologických nálezů v podobě 106 importů či mincí, tedy od postupů, na kterých Severin sám v práci z roku 2000 po stránce metodické shledával pouze nedostatky.107 Jen tak se Severinovi mohlo stát, že se svou „raně středověkou“ trasou od Benátek po „Vošticích“ došel přes Čistou až do Poličky, ačkoliv výskyt písemnými prameny doložených středověkých krčem naznačoval odklon cesty jiným směrem. Nebo se můžeme ptát, proč by „Voštice“ od Benátek měla pokračovat po návrších kolem Litomyšle, aby navázala na linii Voštic na západ od Kornice?108 Vždyť obcházení Litomyšle přes několik příčných údolí bylo Např. J. V. ŠIMÁK, Ještě o Hrutově a stezce Trstenické, Český časopis historický 23, 1917, s. 157-171; B. NOVOTNÝ, Staré obchodní cesty v Čechách a na Moravě ve světle nálezů mincí z 10. až 13. století a jejich vztahy k archeologickým a písemným pramenům, in: Denárová měna na Moravě. Sborník prací z III. numismatického symposia 1979. Ekonomicko peněžní situace na Moravě v období vzniku a rozvoje feudalismu (8.-12. století), Numismatica Moravica VI. Brno 1986, s. 52-85. 107 K. SEVERIN, Trstenickou cestou, s. 353-388. 108 Týž, Voštice, s. 159. Není přitom úplně jasné, zda tím autor myslel cestu na Chrudim, a ani později se nevyjadřuje, zda tuto trasu „Voštic“ k Vysokému Mýtu nahrazuje „středověkou silnicí z Litomyšle do Chrudimi“, překračující Desnou po mostě „V Dlouhých lukách“ a pokračující přes Morašice (srov. K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 817). 106

K SEVERIN, Litomyšl, Benátky..., s. 280 (viz text ocitovaný výše v pozn. 76).

105

31

mnohem komplikovanější a nepohodlnější, nežli vést cestu po příhodné pravobřežní terase Loučné, tedy v trase dnešní silnice z Benátek do Litomyšle a dál přibližně v ose dnešního litomyšlského náměstí. Na ní totiž stačilo pouze brodit vodoteče z ústí těchto údolí vytékající. Absurdnost Severinova chápání práce s „Vošticemi“, nikoliv ve smyslu využívání tohoto toponyma jako podpůrného argumentu, nýbrž jako základního stavebního kamene předkládaných závěrů, lze ukázat ještě na jiném příkladu. Stěžejní relikt jeho úvah, Voštici mezi Čistou a Trstěnicí (obr. 264), asi uprostřed kolmo přetínala další komunikace (obr. 26-8), dnes z větší části rozoraná, která ještě na mapě stabilního katastru místy dosahovala větší šíře, než některé úseky „Severinovy“ Voštice. Tuto výraznou od západu na východ vedenou trasu, která se na II. vojenském mapování jako červená niť táhne na vzdálenost více jak deseti kilometrů od Dolního Újezdu k Brlence (obr. 24-7), nebyl ve zkoumaném prostoru Severin bez výskytu toponyma „Voštice“ schopen vůbec zaregistrovat. A nejedná se přitom o bezvýznamnou cestu, nýbrž přímou spojnici Chrudimi s Moravskou Třebovou, která míjela jak Litomyšl, tak Svitavy.

vydavatele, může být považován za zavádějící. O řadě názorů prezentovaných v publikaci bylo a je možné diskutovat, předkládat argumenty pro a proti, ale nikoliv autory obviňovat ze „skandálního pokusu o klamání veřejnosti“, jak to Severin prezentoval a sám několikrát praktikoval. Ostatně autoři nejsou první a zřejmě ani poslední, práci koho vlastní přemrštěné sebevědomí Karla Severina označuje za 109 „skandální“. Povýšený tón a téměř naprostá negace názorů vyslovených jinými autory,110 není adekvátní k vlastním Severinovým badatelským výstupům, alespoň jak to zatím předvedl při řešení problematiky starých cest v prostoru mezi Litomyšlí a Poličkou a kritice recenzované publikace. Severinovy argumenty se v řadě případů ukázaly být pouhými výmysly či klamem, jistě i výrazem animozity vůči jednomu z autorů recenzované publikace, především však důkazem jeho vlastní mlhavé až naivní představy o principech K. SEVERIN, Bazilika panny Marie a její význam v dějinách Litomyšle, AH 31, 2006, s. 298: „...studii skandálně zneužil Jaroslav Pošvář...“. 110 Naprosto nedůstojným je Severinovo vyzdvihování vlastních zásluh, které však většinou není na místě. Např. K. SEVERIN, Dušan Cendelín, s. 814: „...autoři bez udání pramene využili můj poznatek, že trasy cest byly voleny s ohledem na jejich nejmenší energetickou náročnost...“ (srov. literaturu uváděnou výše v poz. 38), Týž, Litomyšl, Benátky, s. 279: „...s mým poznatkem, že v tomto prostoru staré cesty vedly po návrších a pokud možno nesestupovaly k vodním tokům (Severin 2001a, 17)...“ (srov. literaturu citovanou v poz. 39, 40 a 41), Týž, Dušan Cendelín..., s. 815: „...podal jsem zcela nový pohled na vývoj osídlení zámeckého návrší v Litomyšli...“ (kromě hypotézy s dřevěným provizoriem litomyšlského kostela a zpochybnění existence tamní mincovny však Severin nepřišel s ničím, co by se neuvádělo ve starší literatuře, zejména v pracích Petra Charváta, který jako první navrhl za Kosmův hrad Litomyšl považovat hradiště v Benátkách. 109

Po všech těchto zjištěních si můžeme klást otázku, zda Severinova jakoukoliv konstruktivnost postrádající a rádoby „zdrcující“ kritika recenzované publikace byla oprávněná? Pravdu jistě měl s upozorněním na nižší kvalitu některých v rychlosti pro tisk zhotovovaných obrázků. Také název publikace, zvolený s ohledem na 32

k r. 1167.111 I když to v recenzi zvlášť nebylo zdůrazněno, Severin dokázal, že v tomto případě byl schopen jisté názorové proměny, když začal z Litomyšle na Prahu preferovat jinou trasu, než sebou dříve stanovenou.112 To je zcela v pořádku, protože jde o součást procesu jakéhokoliv zkoumání, a starých cest zvláště.

vedení starých dopravních tras i chabé schopnosti vyhledávat, rozpoznávat a interpretovat pozůstatky starých cest. K většině uvedených témat Severin sice umí předložit obsáhlý výčet literatury, ale výsledek ohledně průběhu starých dopravních tras na Litomyšlsku, konkrétně středověké spojnice Čech s Moravou, je – jak bylo s dostatečnou měrou na předchozích stránkách ukázáno - více než chabý. Severin svou recenzi, otištěnou v renomovaném periodiku, ukončoval voláním po „nutnosti zániku obskurní metody identifikace optimálního dopravního prostoru“. O jejím zániku autoři nepochybují, nikoliv však na základě Severinovy recenze, založené v zásadních věcech na výmyslech a manipulacích, nýbrž v souvislosti s rozvojem moderních metod vyhledávání pozůstatků starých cest, zvláště laserového 3-D scanningu. Ale po dobu, kdy z finančních či jiných důvodů nebudou na internetových serverech veřejně přístupné kvalitní výstupy 3-D scanování celé České republiky i zemí sousedních, nebo i více vzdálených, asi tak, jak tomu je dnes s mapami a satelitními snímky, jsme si životností zmíněné „obskurní metody“ jisti. Přes nesouhlas s většinou Severinových kritických odsudků a jeho osobně motivovanými výpady, neštítícími se v renomovaném periodiku předkládat falešné důkazy, chápeme Severinovu recenzi jako součást diskuse, která vždy posouvá poznání kupředu, někdy více, někdy o málo, ale posouvá. Přinejmenším podnítila autora recenze k upřesnění lokalizace mostu v „Dlouhých lukách“, uváděného ve falzu zakládací listiny litomyšlského kláštera

Autoři této odpovědi necítí potřebu se dál Severinovou recenzí zabývat. Spíše využijí příležitost a místo závěru zmíní některé doposud neřešené, nedořešené, nebo nejasné problémy starých komunikací na Litomyšlsku, o kterých by se měla vést další diskuse. (a) Zde předložený text již reakcí na Severinovu představu starého spoje mezi Moravou a Čechami a upřesněním linií trasy v prostoru severozápadně od Javornického hřbetu nepochybně přesáhl rámec starší práce „Jevíčko na cestě z Prahy do Olomouce v raném středověku“. I když ani zde nenacházíme prostor, abychom se detailně zabývali dalším pokračováním trasy minimálně velkomoravského stáří přes východní Čechy k severozápadu, pokusíme se alespoň některé důležité souvislosti naznačit. Podle našeho názoru bylo pro pokračování cesty ze střední a jihovýchodní Moravy určující rozvodí Loučné a Tiché Orlice severozápadně od Chocně, blíže k Hradci Králové pak rozvodí drobných levobřežních přítoků Labe a Tiché Orlice. Strategickou hodnotu královéhradecké výšiny dokazuje její opevnění již ve starším eneolitu lidmi kultury nálevkovitých

111 112

33

Viz výše poz. 25. Srov. výše poz. 108.

pohárů, a samozřejmě v dalších obdobích.113

i

využívání

Staré Mýto Staré

Staré Mýto Staré Mýto Staré

Obr. 28. Prostor východně od Vysokého Mýta s trasou od oblouku Loučné u Litomyšle procházející přes Staré Mýto k rozvodí Loučné a Tiché Orlice u Vysokého Chvojna (I. vojenské mapování). Červeně zakresleny úseky komunikace mapou již nezachycené. Obdélník vyznačuje plochu výřezů z leteckého snímkování z r. 1959 a Topografické mapy z r. 1960 (obr. 29), na kterých je průběh cesty dobře patrný. Modřepoloha lokality „Staré Mýto“.

Obr. 29. Detaily k obr. 28. Čárkovaně-průběh trasy od ohybu Loučné u Litomyšle k rozvodí Loučné a Tiché v prostoru Starého Mýta.

V. VOKOLEK, Počátky osídlení východních Čech. Hradec Králové 1993, s. 28.

113

34

Z pravobřeží Loučné západně od Litomyšle, kde jsme opustili jak větev přes Tržek, tak cestu přicházející od Benátek po vnější straně oblouku Loučné přes dnešní Litomyšl, bylo uvedené rozvodí dosažitelné nejsnáze přes prostor dnešní Tisové. Obě již spojené větve trasy procházely původně snad poblíž, později přímo přes archeologicky zkoumanou lokalitu „Staré Mýto“ (obr. 28 a obr. 29), založenou asi ve čtyřicátých letech 13. století podél tzv. „Voštické cesty“, která v těch místech má téměř severo-jižní průběh.114 Před založením města Vysokého Mýta na přelomu let 1258 a 1259115 neexistovalo nic, co by zde přinutilo cestu přecházet přilehlou širokou nivu Loučné z pravé strany na její levou stranu, takže logickým pokračováním komunikace ve starším období se jeví právě směr k výše zmíněnému rozvodí (přes Slatinu),116 které začíná poblíž

bývalého knížecího dvorce ve Vysokém Chvojně.117

Obr. 30. Vysoké Chvojno na mapě Stabilního katastru z roku 1840 s vyznačením pravděpodobného rozsahu zeměpanského raně středověkého dvorce, východně od kterého pokračovala komunikace z Litomyšlska ku Hradci Králové.

Přechody údolí Loučné od Starého Mýta ke „Spálenci“ a u samoty „Sárovec“, po kterých později vedly cesty do Vysokého Mýta, vyžadovaly umělé zásahy do prostoru široké říční nivy, spočívající ve výstavbě náspů a mostků, dnes již zcela zaniklých. K realizaci těchto jistě náročných prací, bez nichž se nově zřízené pokračování cesty z pravého břehu Loučné do Vysokého Mýta neobešlo, nemohlo dojít dříve, jak ve 13.-14. století. Již v úvodu jsme zmínili, že nemalý počet laténských žernovů nalezených na Starém Hradisku (okr. Prostějov) pochází z východočeské Kunětické Hory (viz obr. 1). Doprava těchto kamenných prvků směrem na Moravu patrně

Ke Starému Mýtu viz J. SIGL, Předběžné výsledky archeologického výzkumu v poloze „Staré Mýto" na katastru obce Tisová (o. Ústí nad Orlicí), in: Středověká archeologie a studium počátků měst, Praha 1977, s. 90-99; TÝŽ, Excavation at the Mediaeval settelment of Staré-Mýto in eastern Bohemia. In: Archaeology in Bohemia, Praha 1986, 243-245; M. RICHTER – J. SIGL, Výzkum Starého Mýta v roce 1986, Zpravodaj Krajského muzea východních Čech (ZKMVČ) 14, 1987, s. 90-93; TÍŽ, Archeologický výzkum Starého Mýta v r. 1987, ZKMVČ 15, 1988, s. 97-101. Podle K. KUČA, Města a městečka VIII, Praha 2011, s. 478 vzniklo Staré Mýto na trase Polička-Choceň., což byl názor dříve zastávaný i autory těchto řádků. 115 K problematice založení Vysokého Mýta např. R. DVOŘÁK, Vysoké Mýto: Stručné dějiny města. Český Těšín 1974; J. KLÍMA a kol., Vysoké Mýto, tradice a současnost. Vysoké Mýto 2004; K. KUČA, Města a městečka v Čechách na Moravě a ve Slezsku VIII. Praha 2011, s. 478, s tam uvedenou literaturou. 116 K románské křtitelnici pocházející z kostela ve Slatině viz Z. WIRTH, Soupis památek historických a uměleckých XVI. Politický okres vysokomýtský, Praha 1902, s. 212. 114

K tamnímu knížecímu dvorci, doloženému pobytem Soběslava I. r. 1139, viz J. BENEŠOVÁ, Vysoké Chvojno-přemyslovský knížecí dvorec, Pojizerský sborník 4, Turnov 1999, s. 83-92.

117

35

nemohla probíhat jinudy, než od přechodu Labe v Kuněticích118 po příhodném hřbetu tvořícího rozvodí Loučné a Ředického potoka, který se táhne přes Sezemice a Časy směrem na Staré Holice. Poblíž pozůstatků jistě až později u Starých Holic vzniklého hrádku či tvrze „Hradce“, dochovaného v terénních náznacích,119 by se pak spojovala s výše zmíněnou trasou přicházející od Hradce Králové kolem Vysokého Chvojna. Ačkoliv každá z obou tras uvozovala jiné pokračování východními Čechami, prodloužíme-li jejich směr dál přes severní Čechy, nemělo by nás překvapit, že skončíme až v Sasku. Takovéto dalekosáhlé souvislosti bychom si nedovolovali zmínit, kdyby neexistovaly zprávy zaznamenané ve 2. polovině 10. století kronikářem Widukindem z benediktinského kláštera v saském 120 Corvey (obr. 31), dle kterých Maďaři po zániku Velké Moravy uskutečňovali v prvních desetiletích 10. století (patrně za asistence starých Moravanů) vpády až do Saska?121 Tak dlouhé, stakilometrové přesuny vojsk se sotva mohly uskutečňovat mimo běžně užívané dálkové spoje. Ověřit tyto zatím jen hypotetické trasy

může pouze náročný široce založený výzkum, jenž však svým rozsahem přesahuje možnosti jednotlivců.

Zajímavý relikt původního přístupu k přechodu Labe se nachází naproti Kuněticím na pozici WGS: N50 04 08.5 E15 49 54.9. 119 K „Hradcům“ u Starých Holic viz M. LÜSSNER, Zbytky hradů a tvrzí v Holicích, ve Velini, v Ředicích a v Chvojenci, Památky archeologické 7, 1866-1867, s. 290; L. SVOBODA a kol., Encyklopedie českých tvrzí, 1. díl A-J, Praha 1998, s. 205. 120 Základní informace o klášteru viz E. ARNOLD – S. KOTYRBA, Corvey. Ehemalige Reichsabtei und Residenz. Halberstadt 2011. 121 Widukind, I-20, MMFH I. 2. vydání. Brno 2008, s. 154. K problematice viz Z. MĚŘÍNSKÝ, Morava v 10. století ve světle archeologických nálezů, Památky archeologické 77/1, 1986, s. 18-80.

(b) Přestože autoři vyvrátili Severinovu představu raně středověké trasy z Čech na Moravu, vedoucí od Litomyšle k pozdějšímu městu Poličce, nikterak nepochybují o dávném komunikačním významu lokality „Na políčkách“, která se objevuje ve falzu zakládací listiny litomyšlského kláštera k r. 1167. Až do vrcholného středověku však prostorem kolem Poličky neprocházely trasy z Čech primárně směřující k hornímu toku Svitavy a dál

Obr. 31. Westwerk benediktinského kláštera v saském Corvey, postavený v 2. polovině 9. století, tedy v době největšího rozkvětu Velkomoravské říše. V druhé pol. 10. stol. v klášteře působil kronikář Widukind, který zaznamenal informace o vpádech starých Maďarů do Saska. Ty se v prvních desetiletí téhož století mohly uskutečňovat přes jihovýchodní Moravu, východní a severní Čechy.

118

36

přes Malou Hanou na Olomoucko či Prostějovsko.122 Využívaly jej dvě hlavní starobylé cesty z Čech na jižní Moravu, prvá větvemi přes Letovice i Svitávku na Boskovice, přes Drahanskou vrchovinu a Vyškovskou bránu na Kyjovsko, druhá nad jižní stranou údolí Křetínky na Olešnici, Černou Horu a Staré Brno, s pokračováním k přechodům Dyje pod Pálavou. Struktura komunikací v prostoru vymezeném místy jmenovanými v souvislosti s jihomoravskými trasami byla samozřejmě nepoměrně složitější, na tomto místě však není možné ji rozebírat, ani popisovat situace s relikty, či se zabývat dalšími prameny, které výše zmíněné linie dokládají. Pro nás je důležité, že v opačném směru, po průchodu kolem později založeného města Poličky,123 se obě spojené jihomoravské větve poblíž Nových Hradů pravděpodobně opět rozdělily. Jižnější větev zcela nepochybně pokračovala přes Luže do Chrudimi,

průběh severnější větve lze odvozovat od ideální suché trasy, táhnoucí se od Podhořan přes Libecinu až k Vraclavi (obr. 32-2). Z předpolí vraclavského hradu, založeného patrně knížetem Břetislavem I. na místě pravěkého hradiště (obr. 321),124 musela komunikace od Poličky při dodržení stávajícího směru pokračovat k řece Loučné. Ta se mohla překonávat na dvou místech, mezi Stradouní a Sedlíšťky (obr. 33), nebo po sestupu přes Sv. Mikuláš mezi Janovičkami a Týnišťkem.125 Podle záznamu Necrologia Podlažického z počátku 13. stol. existovala ve Stradouni celnice,126 jež ovšem s trasou od Poličky nemusela souviset. Podíl na clu, který zde podlažičtí benediktini získali, spíše naznačuje vazbu celnice (obr. 32-3) na trasu z Chrudimi do prostoru Vysokého J. SLÁMA, Střední Čechy v raném středověku II. Hradiště, příspěvky k jejich dějinám a významu, Praha 2006, s. 94; ŽEMLIČKA, K dotváření hradské sítě za Břetislava I. („Přemyslovská" jména v názvech českých a moravských hradišť), Historická geografie 28, 1995, s. 27-47; L. SKRUŽNÝ, Hradiště Vraclav u Vyskokého Mýta. Jeho místo v Provincii vraclavské, při Trstenické stezce a v české historii, in: Vraclav-genius jednoho místa. Příspěvky ze sympozia konaného na Vraclavi dne 11. října 2001. Uspořádali Věra Sekotová, Martin Svatoš, Michal Svatoš, Okresní muzeum Vysoké Mýto 2002, s. 7-37; M. JEŽEKP. SOMMER, Bývalý kostel sv. Václava ve Vraclavi, Průzkumy památek 8/2, 2001, s. 97-109; V. ČTVERÁK – M- LUTOVSKÝ – M. SLABINA – L. SMEJTEK, Encyklopedie hradišť v Čechách, Praha 2003, s. 346. 125 O významu místního jména typu „Týnec“ a jeho vtahu ke starým cestám nevznikají pochyby (viz Z. SMETÁNKA, Diskuse o problematice sídlišť typu "Týn", Archeologické rozhledy 30, 1978, s. 210212; P. MEDUNA, Krátce k Týncům, in: Na prahu poznání českých dějin. Sborník prací k poctě Jiřího Slámy, Studia mediaevalia Pragensia 7, 2006, s. 83-88). 126 Necrologium Podlažicense, ed. B. DUDÍK, Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte. Brünn 1852, s. 421: „...Stephanus qui contulit theloneum in stradune...“. 124

Až po založení města Poličky r. 1265 (viz níže) a s prosazením zkratky z Chrudimi k Poličce přes Skuteč a Předhradí nejspíše vznikly cesty od Poličky jak na Hradec nad Svitavou (přes Radiměř), tak na Březovou (kolem Rohozné), které obě měly pokračování k Jevíčku (přes Křenov). Původ uvažované raně středověké trasy z Hřebečovského hřbetu k Poličce přes Hradec nad Svitavou (viz D. CENDELÍN – P. BOLINA – D. ADAM, Jevíčko na cestě, s. 38) by také měl spadat až do 13. století. Zmínku o „cestě do Jevíčka“ v zakládací listině Horní Hynčiny z r. 1270 lze pak pokládat za nejstarší doklad trasy přes Březovou (CDB V/2. 620, s. 223-225; srov. D. CENDELÍN – P. BOLINA – D. ADAM, Jevíčko na cestě, s. 41). 123 K založení města Poličky r. 1265 viz CDB V/1. 457, s. 673-677; D. LÍBAL-L.REML, Polička, historický a architektonický vývoj královského věnného města a okolí, Praha 1961; S. KONEČNÝ, O zakládací listině města Poličky, Polička 2000; K. KUČA, Města a městečka v Čechách, n Moravě a ve Slezsku V. Praha 2002, s. 362-363; K. SEVERIN, Kolonizace Hřebečska, s. 179-184. 122

37

1 3

4

Obr. 33. Komunikační souvislosti Vraclavi na prvním vojenském mapování. Červená čárkovaná linie-přechod Loučné mezi Stradouní a Sedlišťkami, červená tečkovaná-zakreslení přibližného průběhu cesty směrem k Týnišťku. Žlutá šipka označuje polohu systému úvozů z následujícího obrázku, kroužek polohu václavského hradiště. Modře zvýrazněna trasa Chrudim-Vraclav-Vysoké Mýto.

2

5

Mýta (obr. 32-4), po které se však v raném středověku nemuselo cestovat do Litomyšle, nýbrž např. pokračovat přes Choceňsko na Kladsko (obr. 32-4). Směru výše uvedené teoreticky odvozené dálkové komunikace od Poličky přes Vraclav k přechodu Loučné mezi Stradouní a Sedlíšťky dobře odpovídá výrazný systém úvozů, jenž se zachoval necelý kilometr severozápadně od Vraclavi (obr. 33; obr. 34), poblíž dnešní silnice do Stradouně.127 Za Loučnou by pak další stopu této trasy mohl představovat nápadný k severu vybíhající úzký pás katastrálního území Sedlíštěk, který podle terénní konfigurace i zakreslení cest na I. vojenském mapování komunikaci směruje k Vysoké u Holic.

6 Obr. 32. Okolí Vraclavi na II. vojenském mapování. 1-hradiště Vraclav, 2-trasa PoličkaNové Hrady-Vraclav, 3-předpokládaná poloha celnice ve Stradouni, 4-trasa Vysoké MýtoChrudim, 5-trasa Skuteč–Vysoké Mýto–Choceň (původně snad Pasov-Chýnov-Kladsko), 6-trasa Polička–Luže.

127

38

WGS: N49 58 22.4 E16 04 39.7.

Z celkového průběhu trasy PoličkaVraclav tak lze usuzovat, že poblíž fortifikace v poloze „Hradce“ u Starých Holic se spojovala s trasou přicházející sem od Litomyšle přes Staré Mýto. Zdá se být možné, že původní průběh a větvení tras přicházejících k Litomyšli i Poličce ze střední a jižní Moravy byl dán konkrétními přechody českých pohraničních hor směrem do Saska.

i s prosazením trasy (Chrudim-Vraclav-) Vysoké Mýto-Cerekvice-Litomyšl.

Obr. 35. Systém úvozů stoupající jižně od Vanic k Brtči. Úsek cesty Vysoké Mýto-Polička, který původně pravděpodobně sloužil trase spojující Podunají se Slezskem (přes Chýnov, Skuteč, Choceň a Kladsko). Stav v předjaří r. 2009.

(c) Mimo rámec původní práce i této odpovědi na Severinovu kritickou recenzi zatím zůstalo spojení oblouku Loučné u Litomyšle, existencí benáteckého hradiska důležitého již v době velkomoravské, s velmi významným a od hlubokého pravěku osídleným prostorem dnešního města Chrudimi.130 Spojnice by ze hřbetu mezi Loučnou a Desnou nejspíše vedla přes most v „Dlouhých lukách“ na Morašice, jak to navrhuje K. Severin. Cestu lze ale dávat do souvislosti s dopravním pohybem směrem ku Praze až po vzniku českého raně středověkého státu a jeho vymanění se z rámce středočeské oikumeny. Po staletí předtím komunikační význam Chrudimi spočíval na trasách s jinými výchozími body, i když spojení s částí středního Polabí na

Obr. 34. Systém úvozů trasy sestupující od Vraclavi z masivu Kamence (337 m) k brodu Loučné mezi Stradouní a Sedlíšťky. Stav v předjaří r. 2009.

Pokud se týče r. 1265 zmíněné cesty z Vysokého Mýta přes Poličku do Brna,128 vedla nepochybně od Hradce Králové a její existence je výmluvným dokladem skutečnosti, že stará trasa přes Vraclav se tou dobou již nepoužívala. Ne však docela, protože v první fázi cesta Vysoké Mýto – Polička (-Brno) asi využívala jak linii starší komunikace Choceň-Skuteč (v úseku Vysoké MýtoBrteč) se zajímavými relikty JZ od Vanic (obr. 35),129 tak zmíněnou trasu VraclavPolička (v úseku od Brtče). Až následně se z Vysokého Mýta směrem na Poličku začalo jezdit přes Cerekvici, Morašice a Horní Újezd, což nepochybně souviselo 128

129

J. FROLÍK – J. SIGL, Chrudim v pravěku a středověku. Obrazy každodenního života. Chrudim, 1998; J. FROLÍK, Chrudim – raně středověké centrum jižní části východních Čech (Archeologie a 950. výročí první písemné zmínky), AH 31, 2006, s. 7-19.

130

CDB V/1. č. 457, s. 673-677. WGS: N49 55 47.3 E16 07 48.6

. 39

levém břehu řeky, přes které se později muselo jezdit i do Prahy, bylo jistě jedním z nejdůležitějších. K větvení trasy ze střední až jihovýchodní Moravy na směry do východních až severních Čech a na Chrudim by patrně docházelo jednak na východním okraji dnešního města Litomyšle, nejpozději na hřbetu mezi Loučnou a Desnou (viz obr. 15). Již jsme zmínili, že trasa přicházející z jižní Moravy přes prostor pozdějšího města Poličky pokračovala jednou větví přes Vraclav na Hradecko a druhou přes Nové Hrady a Luže k Chrudimi. Právě území mezi Novými Hrady a Lužemi patrně představovalo prostor, kde se cesta vedená od Litomyšle nejprve křižovala s komunikací Polička-Vraclav a posléze spojovala s větví téže trasy směřující do Chrudimi. Prostor, kde se vše se odehrávalo, byl velmi malý a lze jej patrně vymezit územím mezi Leštinou a Bílým Koněm, ke kterému se na druhé straně údolí Novohradky nápadně druží rozlehlé chronologicky nejasné hradiště u Rabouně.131 Pro lokalizaci Kosmových „Hrutovských polí“, kde roku 1055 mělo dojít k zadržení tří set moravských předáků,132 by pak připadal v úvahu buď samotný hřbet mezi Loučnou a Desnou, nebo nepoměrně rozsáhlejší území

táhlých výšin mezi levobřežními přítoky Loučné od Višňár až po Vysokou, které v 11.-12. stol. bylo dobře přístupné (a tím i kontrolovatelné) z vraclavského hradiska. Příhodný prostor se také nachází mezi Žižkovým stolem a Lužemi, dál pak je možné uvažovat ještě o rovině mezi Radimí a Žejbrem u Rosic. Z logiky Kosmových údajů a dalších informací však vyplývá, že s narůstající vzdáleností od Litomyšle pravděpodobnost ztotožnění s Hrutovskými poli klesá. (d) S posledním problémem, který v krátkosti zmíníme, se opět vracíme tam, odkud jsme vyšli, tj. do Benátek u Litomyšle. Jde o otázku tzv. „Staré silnice“, po níž se nazývá celá severní část katastru Benátek. Se „Starou silnicí“ se setkáváme již v Josefském katastru z konce 18. století, který jednoznačně od sebe odlišuje jak „Starou silnici“ a „Císařskou cestu“, tak „Starou silnici“ a „Voštici“ vedoucí k Brlence.133 „Císařská cesta“ pak může představovat jen tzv. Zemskou silnici, zřízenou kolem r. 1720 z Týnce nad Labem přes Přelouč, Pardubice, Vysoké Mýto, Litomyšl, Janov, Gajer a Mikuleč do Svitav,134 která definitivně vyřadila z provozu středověkou „Voštici“ z Litomyšle přes Benátky a Brlenku do Svitav, jíž od 13./14. stol. konkurovala jen cesta vedoucí z Benátek proti toku Loučné a pokračující přes Čistou, Trstěnici a Karli do svitavského údolí (viz výše). Vývoj pak završila císařská silnice z let 1805-1814, jejíž trasa s drobnými obměnami je užívána až dodnes.

J. MILITKÝ – D. VÍCH, Nálezy mincí v areálu hradiště Rabouň u obce Doly (okr. Chrudim), Numismatický sborník 23/2008, 2009, s. 231–234. Význam prostoru umocňuje napříč procházející další důležitá trasa Skuteč-Doly-Řepníky-BrtečVysoké Mýto-Choceň, kromě Rabouně kontrolovaná dalšími fortifikacemi (např. na Kusé hoře, k.ú. Srbce), kterou zatím jen pracovně považujeme za součást trasy Podunají (Pasov)jižní Čechy (Chýnov)-východní Čechy (Choceň)Kladsko-Slezsko (srov. výše text při pozn. 20 a obr. 32-5, obr. 35) 132 Viz výše pozn. 11. 131

133 134

40

Viz K. SEVERIN, Toponyma Voštice, 58-59. K. KUČA, Města a městečka III, s. 563.

Ze situace před výstavbou Zemské silnice zatím známe jen cestu vedoucí přes Benátky, Brlenku a Javornický hřbet na Svitavy; nebyla však jedinou, která z jihovýchodní litomyšlské (tzv. „Horní“) brány vycházela. Důkazem toho je rozsáhlý relikt dopravního pohybu mezi Litomyšlí a osadou Janov, dnes již rozoraný, dosud ale patrný na porostových příznacích. Velice dobře ho v délce asi 1800 m zachytilo 2. voj. mapování (obr. 38).

Obr. 36. Zemská silnice Litomyšl-Svitavy z doby kol. roku 1720 na prvním vojenském mapování (osmdesátá léta 18. století).

Z uvedeného je zřejmé, že první vojenské mapování z osmdesátých let 18. století zachycuje situaci se Zemskou silnicí z doby kolem r. 1720 (obr. 36), přitom však právě k ní se pomístní název „U Staré silnice“ vztahovat nemůže. Z porovnání prvního a druhého mapování pak vyplývá, že průběh někdejší Zemské silnice z r. 1720 se prakticky shoduje s trasou Císařské silnice z počátku 19. století, což potvrzuje i situace zachycená Müllerovou mapou z roku 1720 (obr. 37).

Obr. 38. Relikt komunikace směřující z Litomyšle k Janovu a jižněji probíhající císařská silnice Litomyšl-Svitavy na II. vojenském mapování.

Blíže k Litomyšli relikty této komunikace z větší části zmizely pod tělesem Zemské, později Císařské silnice,135 jen těsně před městem, kde se silnice vychyluje k jihu (obr. 39-5), aby se spojila s cestou přicházející od Benátek (obr. 39-1), lze původní její průběh rozeznat na mapě Stabilního katastru. Ta ukazuje, že komunikace směřovala přímo k Horní bráně (obr. 39-3), a to až do určité doby před roky 1670-72, kdy v rámci rozšiřování přilehlého morového Zbytky cesty od Janova jsou na mapě stabilního katastru zobrazeny po jižní straně císařské silnice a respektují je i parcely polí na leteckém snímkování z roku 1953.

135

Obr. 37. Zemská silnice z Litomyšle do Svitav na Müllerově mapě Čech z r. 1720. 41

hřbitova byla do její trasy vestavěna raně barokní kaple sv. Anny (obr. 39-4).136

4

3

v těsné blízkosti Litomyšle výstavbou kaple sv. Anny počátkem sedmdesátých let 17. stol. vyřazena cesta do Moravské Třebové, je nutno předpokládat existenci patřičné náhrady. A tu ve 3. čtvrtině 17. století mohla představovat odbočka z cesty Litomyšl – Benátky – Brlenka Svitavy, která směřuje na východ přesně do místa, kde relikt cesty od Janova směrem k Litomyšli na II. vojenském mapování končí (obr. 38; obr. 41-3). Původně šlo jistě o běžnou cestu, jaká se od každé usedlosti v Benátkách táhne mezi jednotlivými lány, její proměna v dálkovou komunikaci vzhledem k příhodnému terénu nebyla náročná, zvláště pokud nebyla rozšiřovaná, aby nedošlo k majetkovým sporům. V důsledku toho ale neumožňovala obousměrný provoz. K jeho zajištění byla do projektu zahrnuta ještě první paralelní z jihu přilehlá polní cesta (obr. 41-3).

2 5 1

Obr. 39. Jihovýchodní okraj Litomyšle na mapě Stabilního katastru z r. 1839. 1-trasa na Benátky (s naznačením možnosti původního průběhu komunikace prostorem pozdějšího města), 2cesta na Strakov (a Staré Město u Mor. Třebové), 3-cesta na Janov a Moravskou Třebovou (s naznačením průběhu osou litomyšlského náměstí), 4-kaple sv. Anny z let 1670-72, která přerušila trasu od Moravské Třebové, 5-císařská silnice.

Při funkčním spoji LitomyšlBrlenka-Svitavy, se kterým musíme počítat (viz výše), mohl směr na Janov původně sloužit pouze cestě do Moravské Třebové, tehdy již z trasy Strakov/Janov – Opatov – Dětřichov Vysoké Pole - Udánky asi převedené do komunikace Gajer - Starý Valdek – Koclířov - Hřebeč.137 Mohla-li být

Obr. 40. Jižní větev tzv. Staré silnice v Benátkách (v pohledu od severozápadu). Šipkou označen uměle vytvořený úsek cesty, který umožňoval pohodlné překonání výškového rozdílu mezi terasou Loučné a plání s poli východně od Benátek.

K. KUČA, Města a městečka III, Praha 1998, s. 561. 137 Spojnice Litomyšle s Moravskotřebovskem, prodělaly složitý vývoj, ovlivněněný vedením tras jak k původnímu centru ve Starém Městě u Moravské Třebové, tak na samotnou Moravskou Třebovou. Starší varianty cest se ve směru od Litomyšle dělily snad na přechodu údolí Končinského potoka ve Strakově (viz obr. 42), kde jsou dochovány relikty jak trasy na Staré 136

Na té však bylo třeba změnit podélný profil, aby výškový rozdíl mezi terasou Loučné a východněji ležící plání Město (WGS: ....), tak na Moravskou Třebovou (WGS: .......). 42

se překonával v pozvolnějším sklonu. Za tím účelem byla část opukového podloží cesty odsekána a ze získaného materiálu nižší část doplněna násypem, což jistě nepředstavuje úpravu, se kterou by se dalo setkat na běžné polní cestě. Nejednalo se o práce zanedbatelného

rozsahu a pokud probíhaly po třicetileté válce, lze předpokládat, že další informace ke „Staré silnici“ v Benátkách se mohlo podařit získat archivním výzkumem. Bez něj problematika „Staré silnice“ zůstává otevřená, s možností předložení i jiných hypotéz.

1 3 4 2

Obr. 41. Komunikace v severní části katastru Benátek na topografické mapě 1:10 000 z r. 1963. 1-trasa Litomyšl-Janov-Moravská Třebová (v době před r. 1670), 2-trasa Litomyšl-Benátky-Brlenka-Svitavy (do cca r. 1720), 3-dvě paralelní polní cesty upravené před r. 1670 jako „silnice“, 4-Zemská (od r. 1720), později císařská silnice Litomyšl-Mikuleč-Javorník-Svitavy (dnes silnice č. 35 – E442).

43

2 1 3

Obr. 42. Trasy z Litomyšlka na Moravskotřebovsko na přechodu Končinského potoka ve Strakově na leteckém snímkování z r. 1953. 1-cesta od Litomyšle, 2-trasa na Staré Město se zvýrazněním místa viditelných porostových příznaků svazku úvozů v lese, 3-trasa na Moravskou Třebovou s vyznačením místa nejvýraznějších úvozů.

44