1999 Sb

Zdravotní pojišťovny jako povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb. Příjemce a realizátor projektu: Kancelář veřejného ochránce práv Mgr. Zuzana Kučerová / 19. října, 2015. © Copyright Veřejný ochránce práv, 2015

§ 2 zákona č. 106/1999 Sb.

(1) Povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. (2) Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti.

Mgr. Zuzana Kučerová / 19. října, 2015. © Copyright Veřejný ochránce práv, 2015

• Zřejmě není pochyb o tom, že zdravotní pojišťovny jsou „subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy“ (viz např. § 14b, 16, 33, 53 zákona č. 48/1997 Sb.)


Otázkou je, zda lze zdravotní pojišťovny považovat za veřejné instituce ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. • Odpověď je důležitá z hlediska rozsahu informací, které je třeba poskytovat: • informace vztahující se k působnosti subjektu x informace pouze v rozsahu jeho rozhodovací činnosti


Šetření veřejné ochránkyně práv – sp. zn. 7250/2014/VOP/ZK • Ještě není formálně ukončeno – až se tak stane, bude zpráva o výsledku šetření a závěrečné stanovisko VOP dostupné na http://eso.ochrance.cz/Vyhledavani/Search • Již nyní lze říci, že VOP má za to, že zdravotní pojišťovny jsou veřejnými institucemi podle § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.


Stanovisko Svazu zdravotních pojišťoven ČR ze dne 20. 5. 2015 • Zdravotní pojišťovny prostřednictvím svazu, v kterém jsou sdruženy, dospěly k závěru, že nejsou veřejnými institucemi a informační povinnost podle zákona č. 106/1999 Sb. se na ně vztahuje jen pokud jde o jejich rozhodovací činnost. • Tento závěr vychází z analýzy dostupné judikatury k pojmu „veřejná instituce“, zejména z jeho definičních znaků, které formuloval Ústavní soud.


Společné znaky veřejných institucí podle nálezu ÚS ze dne 27. 2. 2003 (sp. zn. III. ÚS 686/02) • • • •

veřejný účel zřizování státem tvorba jejich orgánů státem státní dohled nad jejich činností


Nález ÚS ze dne 24. 1. 2007 (sp. zn. III. ÚS 260/06) – bližší vymezenení pojmových znaků veřejné instituce • způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu) • osoba zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), • subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci) • existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je typická pro veřejnou instituci) • veřejný nebo soukromý účel instituce


• podle ÚS tato kritéria nemusí být splněna kumulativně: • „ Je tak třeba reflektovat skutečnost, že se v činnosti mnoha institucí prolínají aspekty soukromoprávní s veřejnoprávními a rozhodující pro kvalifikaci instituce jako veřejné či soukromé potom je, které aspekty převažují. Zařazení zkoumané instituce pod instituci veřejnou či instituci soukromou tak musí vyplývat z “převahy” znaků, jež jsou pro instituci veřejnou či soukromou typické.“


Způsob vzniku/zániku instituce • ÚS toto kritérium označuje jako „v jistém smyslu 'formální' hledisko“ • „V této souvislosti lze poukázat i na názory části odborné nauky, které dokonce považují za nevýstižné kritérium rozlišování právnických osob soukromého práva a právnických osob veřejného práva podle jejich vzniku (totiž tak, že právnické osoby soukromého práva vznikají na základě soukromoprávního úkonu, kdežto právnické osoby veřejného práva vznikají zákonem nebo administrativním zřízením či schválením, popř. administrativněprávní registrací) a domnívají se, že toto kritérium rozlišení právnických osob na právnické osoby soukromého práva a právnické osoby práva veřejného spolehlivě nepodává (srov. Knapp, V.: O právnických osobách, Právník, 1995, s. 998).“


• Dle dostupných informací vznikly všechny v dnešní době působící zdravotní pojišťovny rozhodnutím MPSV na základě § 3 zákona č. 280/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 1995. • Ke vzniku tedy nedošlo soukromoprávním úkonem, ale aktem veřejné moci – zákon tehdy MPSV označoval jako zřizovatele, takže lze mít za splněné nejen kritérium veřejnoprávního způsobu vzniku, ale také je možné uzavřít, že zřizovatelem zdravotních pojišťoven byl stát.


• Méně jednoznačné je posouzení za současného stavu, kdy zákon stanoví, že k provádění veřejného zdravotního pojištění je třeba povolení, o kterém rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví po vyjádření Ministerstva financí. • Žadatelem o povolení je existující právnická osoba, která se získáním povolení „transformuje“ na zdravotní pojišťovnu, která je právnickou osobou svého druhu – dojde tedy ke změně právní formy, názvu, předmětu činnosti… • Stricto sensu nelze hovořit o zřizovatelské úloze státu a o tom, že zdravotní pojišťovna vzniká veřejnoprávním úkonem. • Na druhou stranu proces vzniku zdravotní pojišťovny vykazuje více veřejnoprávních znaků, než např. vznik obchodní společnosti, získáním povolení se charakter stávající právnické osoby podstatně mění – viz např. zákonná formulace „závazek žadatele, že uhradí náklady spojené se založením zaměstnanecké pojišťovny“ nebo fakt, že je třeba předložit návrh zakládací listiny pojišťovny (§ 4 zákona č. 280/1992 Sb.).


• Ke zrušení zdravotní pojišťovny může dojít sloučením s jinou zdravotní pojišťovnou - sloučení schvaluje vláda na základě vyjádření MZ a MF. • Dále může dojít ke zrušení zdravotní pojišťovny buď na vlastní žádost nebo jestliže jí MZ odejme povolení k provádění všeobecného zdravotního pojištění (§ 6 zákona č. 280/1992 Sb.) • I zánik zdravotní pojišťovny tedy vykazuje veřejnoprávní prvky.

Mgr. Zuzana Kučerová/ 19. října, 2015. © Copyright Veřejný ochránce práv, 2015

Subjekt vytvářející orgány zdravotní pojišťovny • Orgány zdravotní pojišťovny jsou ředitel, Správní rada a Dozorčí rada (§ 10 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb.) – jejich postavení upravuje statut, který schvaluje Ministerstvo zdravotnictví. • Ředitele pojišťovny jmenuje a odvolává Správní rada. • 1/3 členů Správní rady i Dozorčí rady jmenuje vláda. • Stát tedy není jediným subjektem vytvářejícím orgány pojišťovny, podílí se na jejich chodu významným způsobem, což nasvědčuje spíše veřejnoprávnímu charakteru pojišťovny – u osob soukromého práva stát nijak neingeruje.


Existence státního dohledu nad činností zdravotních pojišťoven • Kontrolu činnosti zdravotních pojišťoven provádí Ministerstvo zdravotnictví v součinnosti s Ministerstvem financí. Zdravotní pojišťovny jsou k tomuto účelu povinny vždy do 60 dnů po skončení kalendářního čtvrtletí podat těmto ministerstvům zprávu o svém hospodaření (§ 7 odst. 1 zákona č. 280/1992 Sb.) • MZ může zavést nucenou správu. • Pojišťovny jsou také povinny v návaznosti na termíny stanovené MF pro předkládání návrhu státního rozpočtu a státního závěrečného účtu předložit uvedeným ministerstvům návrh zdravotně pojistného plánu na následující kalendářní rok, účetní závěrku a návrh výroční zprávy za minulý kalendářní rok a zprávu auditora (§ 15 odst. 2 téhož zákona).


Účel zdravotních pojišťoven • Hlavním účelem existence zdravotních pojišťoven je provádění veřejného zdravotního pojištění, které je určeno k uspokojování veřejné potřeby – zajištění zdravotní péče obyvatelstvu. • Tento účel má bezpochyby veřejnoprávní charakter.


Shrnutí • Pomineme-li historický původ stávajících pojišťoven, tak obecně platí, že ze čtyř kritérií rozhodných pro určení soukromoprávního či veřejnoprávního charakteru instituce hovoří dvě bezezbytku pro veřejnoprávní povahu v současnosti působících zdravotních pojišťoven (jejich účel a státní dozor nad jejich činností). • Zbylá dvě (způsob vzniku/zániku pojišťoven a utváření jejich orgánů) již nevyznívají tak jednoznačně – řešením může být uvědomění si faktu, že právo na informace zaručuje Ústava ČR a je pojímáno spíše šířeji. Případná omezení poskytování informací je třeba vykládat restriktivně (viz např. nález ÚS ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06).


1999 Sb

Recommend Documents