Tento {lánek byl napsán již před příletem Galilea k Jupiteru. Vzhle dem l< tomu, žc podává ucelenou zprávu o celém projektu, ro/.hodli jsme sc ho zařadit nezmenený.
Po téměř čtyřech miliardách kilo metrů cesty dosahuje sonda Galileo konečně svého cíle. Na oběžnou dráhu kolem Jupitera přilétá 7. pros ince 1995, více než šest let po vypuštění a 18 let od zahájení projek tu. Vědci a inženýři se konečně chys tají začít s podrobným studiem největší planety sluneční soustavy. "Jsem rozrušen a mám trochu obavy," říká Neil Ausman, šéf mise Galileo z Laboratoře tryskových pohonů (JPL) v kalifornské Pasadeně. "Tolik věcí musí fungovat naprosto bezchybně. Je to nejnáročnější plan etární mise, jakou jsme kdy podnikli." Ausman pracuje na Galileu již od doby, co misi v září 1977 schválil Kongres. Bylo to jen několik týdnů po vyslání dvojice sond Voyager 1 a 2 na jejich velkou výpravu k vnějším planetám. Galileo byla mise, která podle plánů NASA měla jako první 8
následovat. Plánovalo se, že sonda bude obíhat Jupiter a podrobně po dva roky studovat planetu, její měsíce a její intenzívní magnetosféru. Co je však nejdůležitější, sonda Galileo měla do Jupiterovy atmosfér}' spustit první vědeckou sondu. Ta měla během sestupu padákem uskutečnit měření složení a struktury atmosféry planety. JUPITEROVA SOUSTAVA Jupiterova soustava se čtyřmi velkými a nejméně dvanácti menšími měsíci, prstencem a magnetosférou 1200krát výraznější, než má planeta Země, je téměř věrnou zmenšeninou sluneční soustavy a je tak nazývána plným právem. Samotná planeta je více než lOOOkrát objemnější než Země. Její atmosféra se může chlubit obrovskými bouřemi, z nichž jedna,
Velká rudá skvrna, má více než dvakrát větší průměr než naše planeta a trvá již nejméně 300 let. Proudy pohybující se rychlostí až 600 km/li vytváří v atmosféře pestrobarevné pásy. Čtyři velké galileovské měsíce Io, Europa, Ganymed a Kallisto - jsou samy o sobě fascinujícími světy. Zahřívání měsíce Io Jupiterovou slapovou silou je původcem sopečné činnosti na tomto tělese. Pod rozpraskaným ledovým povrchem měsíce Europy se možná nachází oceán tekuté vody. Ganymed, největší měsíc ve sluneční soustavě (dokonce větší než Merkur a Pluto), je zbrázděn nezvyklými rýhovitými terénními útvary, což svědčí o působení obrovských tektonických tlaků. Kallisto, nej vzdálenější z galileovských měsíců je snad nejin tenzivněji krátery posetým tělesem sluneční soustavy. Průlety sond Pioneer a Voyager posunuly naše vědecké poznatky o Jupiterově sous tavě mílovými kroky kupředu. Tyto mise nás však také přivedly k mnoha novým otázkám. Například, jaká je vertikální struktura a složení mračen Jupiterovy atmosféry a co pohání složitý systém atmosférických proudů ? Co způsobuje změny v aktivitě sopek na Io ? Jsou podobná "žhavá místa" i na Europě ? Jaké je složení povrchu každého galileovského měsíce ? Jaké povahy je materiál Jupiterova prstence a odkud se vzal ? Dochází dlouhodobě ke změnám v Jupiterově magnetosféře ? Sonda Galileo se dostane ke každému z galileovských měsíců 20lOOkrát blíže než Voyagery 1 a 2. Výsledkem bude, že kamery a spek trometry na palubě sondy spatří na jejich povrchu daleko více detailů. Galileo užívá CCD kamery, pro srovnání, Voyager měl vidicon kameru, což je starší a méně přesná technologie. Sonda také nese mapo vací spektrometr pro oblast blízkou infračervenému záření (NIMS), jenž stěží mohl být na palubě Voyagerů, které nesly technologii počátku sed mdesátých let. Navíc, dvouletá mise sondy Galileo dovolí sledovat změny, k nimž dochází v soustavě v Astropis 1/1996
průběhu času, a provést doplňující pozorování k dřívějším objevům. Mise téměř jistě odkryje spoustu nových záhad a postaví před nás otázky, na něž budou hledat odpověď budoucí generace vědců a příští kos mické sondy. TRNITÁ CESTA GALILEA Sonda Galileo měla být původně vynesena raketoplánem už v roce 1982. Zůstala však na Zemi pro opakovaná zpoždění ve vývoji rake toplánu i raketového stupně, který měl sondu odstartovat z oběžné dráhy kolem Země. Katastrofa Challengeru v lednu 1986 oddálila misi o další tři roky. Následně byl zrušen projekt rakety Centaur, která by byla sondě umožnila doletět k Jupiteru po přímé dráze za přibližně dva a půl roku. Sonda proto musela použít složité tra jektorie Venuše-Země-Země, která si vyžádala 6 let a gravitačně urychlila sondu tak, aby měla dostatečnou energii k cestě k Jupiteru. 18. října 1989 vynesl konečně raketoplán Atlantis na dráhu kolem Země oběžnou část sondy dlouhou 5,3 m a vážící 1291 kg (plus navíc ještě 1089 kg paliva) s atmosférickou sondou o hmotnosti 338 kg. Několik hodin nato byl zažehnut raketový motor na tuhé palivo a odstartoval sondu na cestu k Venuši. Setkání s Venuší v únoru 1990 navedlo sondu Galileo zpět na průlet kolem Země, ke kterému došlo v prosinci 1990. Země vymrštila
Sonda Galileo byla právě ve správné pozici pro pozorování dopadu úlomků komety Shoemaker-Levy 9 na noční stranu Jupitera v červenci 1994. Tyto snímky posledního dopadu (fragment W) byly pořízeny v inter valech dvou a jedné třetiny sekundy. Ukazují meteor připomínající záblesk, vzniklý při pádu fragmentu do atmosféry rychlostí 60 km/s. sondu za dráhu Marsu, kde sonda v říjnu 1991 uskutečnila první blízký průlet kolem planetky, 951 Gaspra. Druhý průlet kolem Země v pros inci 1992 udělil sondě příslušnou kosmickou rychlost a nasměroval její let k Jupiteru. Během cesty, v srpnu 1993, sonda proletěla okolo dalšího asteroidu - 243 Ida. Překvapivě však sonda Galileo nalezla malý měsíček Dactyl obíhající kolem Idy - poprvé, co byl objeven měsíc na oběžné dráze kolem planetky. Ne všechno však bylo na sondě v pořádku. Sonda měla používat rozevírací vysokovýkonnostní anténu o průměru 4,8 m sestrojenou tak, aby se rozevřela podobně jako obrovský deštník. Inženýři z JPL zamýšleli, že z důvodu inten zivnějšího slunečního záření v blízkosti dráhy Venuše ponechají
anténu zavřenou až do doby po prvním průletu kolem Země. Když se ji pokusili v dubnu 1991 rozevřít, nepodařilo se to. Tři z jejích 16 žeber se neuvolnila správně a všechny pokusy o odstranění tohoto problému selhaly. Jak měla sonda Galileo vysílat data od Jupitera - na vzdálenost šesti až devíti set miliónů km bez své vysokovýkonnostní antény ? "Když se anténa neotevřela, nemohl jsem tomu uvěřit," říká Ausman. "S takovým selháním jsem nepočítal. Myslel jsem si však, že se nám to v každém případě podaří opravit. Když jsem konečně došel k závěru, že to nezvládneme, uvědomil jsem si, že se mise zdaří i s použitím antény s nízkým výkonem. Během toho všeho jsem vůbec neměl čas se zlobit . Měli jsme příliš mnoho práce." POMALÝ PROUD DAT
i Ke Slunci
aha sondy£
Než dojde palivo, Galileo oběhne 11krát obří planetu. Počátkem je první přiblížení 7. prosince 1995. Galileo přilétá k Jupiteru
Vědci a inženýři pracující na pro jektu vynalezli důmyslné postupy, jak získat ze slabé nízkovýkonnostní antény co nejvíce. Protože sonda Galileo obíhá kolem Jupitera po elipse, největší vědecká aktivita nastává během sedmidenní části každého obletu kolem největšího přiblížení k planetě. V těchto obdobích se pokaždé uskuteční nejméně jeden těsný průlet kolem některého z galileovských měsíců, při němž se sonda přiblíží až na vzdálenost 200 km, a většinou také. doplňující průlet kolem jiného měsíce ve větší vzdálenosti (20 000 - 100 000 km). Nápor dat při každé z těchto sedmidenních "návštěv" zcela zaplaví palubní páskový magnetofon, který je 9
schopen pojmout jen asi 900 MB dat, což je asi čtvrtina kapacity pevného disku moderního osobního počítače. Vědci naprogramovali sondu tak, aby získaná data pomalu přehrávala během svého jedno až dvouměsíčního putování po oběžné dráze před dalším přiblížením k Jupiteru. Předtím, než selhala vysokovýkonnostní anténa, plánovali inženýři pracující na Galileu, že se data budou vysílat rychlostí až 134 000 bitů za sekundu (jeden běžný snímek má přibližně 5 miliónů bitů). Při použití antény s nízkým výkonem mohly přijímací stanice na Zemi dostávat od sondy nacházející se u Jupitera pouze 10 bitů za sekundu. Inženýři z oddělení sítě pro vzdálený vesmír (Deep Space Network) tuto rychlost výrazně zvýšili, když na pozemských stanicích nainstalovali nové přijímače a napájecí trychtýře (primární zářiče, součást radiote leskopu - pozn. VL). Tyto úpravy snižují šum pozadí a dovolují se son dou Galileo komunikovat rychlostí až 160 bitů za vteřinu. Inženýři z galileovského týmu též vyvinuli nové způsoby komprese dat vysílaných sondou, takže se za pomoci složitých matematických kódů přenáší stejná informace v méně bitech. Aby se snížil objem dat, bude každý z jedenácti vědeckých přístrojů svá data ještě před uložením na magneto fonový pásek editovat. Z pásku se pak nahrají do paměti centrálního počítače, kde je nové algoritmy, napsané inženýry a vědci z týmu Galileo, dále uspořádají a zkomprimují. Jen nejnepostradatel nější informace pro dosažení vědeck ých cílů mise budou zachovány a odeslány na Zemi. Za zmínku stojí, že tyto a mnohé další obtížné situace se podařilo zvládnout s výrazně zkráceným rozpočtem a redukovaným person álem. Utahování opasků v NASA mělo za výsledek třicetiprocentní škrt v provozním rozpočtu projektu. Práce v menším letovém týmu a větší pra covní vytížení dovedlo mnoho lidí k vyčerpání a na schůzích svolávaných k řešení problémů se často dával prů chod podrážděnosti. Pro mnoho vědců, kteří věnovali projektu více než 18 let, j e příslib menšího množství informací velkým zkla máním. Stále však v týmu vládne obrovský elán. "Ohromuje mě 10
pružnost našich lidí," říká Ausman."Když se něco nedaří, nej dou domů. Musíte je odtud vyhnat. I v dobách, kdy je nejvíce práce, je žene vpřed oddanost úspěchu mise." Z K O U M Á N Í ATMOSFÉRY Pro sondu Galileo již mise u Jupitera začala. 13. července se od sondy oddělila část pro vstup do atmosféry a byla nasměrována na ohnivý sestup do Jupiterovy rovníkové oblasti, načasovaný na 7. prosince. 27. července, o dva týdny později, byl zažehnut hlavní motor sondy, aby ji navedl na manévr, kterým měla být ve stejný den nave dena na oběžnou dráhu kolem plane ty. První den u Jupitera je nejnáročnější. V 8:08 EST sonda pro letí kolem Europy ve vzdálenosti 32 450 km, což je asi osmkrát blíže, než se k tomuto měsíci dostal Voyager. Ve 2:45 ji čeká přelet necelých 1000 km nad činnými sopkami měsíce Io. Galileo pořídí záběry měsíce Europy i přesto, že porouchaný palubní mag netofon nedovolí snímat záběry měsíce Io a místa vstupu druhé části sondy do atmosféry. Čtyři a půl
Když sonda prolétala kolem Idy, vyfotografovala první měsíc (Dactyl o průměru 1,5 km), o němž je známo, že obíhá kolem planetky. hodiny po průletu kolem Io se sonda Galileo nejvíce přiblíží k Jupiteru - na 216 452 km od svrchní vrstvy mračen (přibližně 3 Jupiterovy poloměry). Deset minut nato zahájí atmosférická sonda sestup do atmosféry 6,6° sev erně od rovníku, rychlostí 47,4 km/s. Třením při vstupu do atmosféry shoří asi dvě třetiny jejího tepelného štítu. Za necelé dvě minuty sonda zpomalí na 0,8 km/s, přičemž bude stále ještě
Sonda Galileo měla podle plánu při svém prvním průletu Jupiterovou soustavou pořídit záběry měsíce Io ve velkém rozlišení. Každý čtverec představuje plánovaný záběr. Pro poruchu palubního magnetofonu ze záměru sešlo. Astropis 1/1996
asi 20 km nad Jupiterovou oblačností. Výbuchem nálože se rozevře padák, který vyjme vlastní pouzdro sondy z tepelného štítu. To pak bude za pomo ci padáku pomalu sestupovat atmo sférou. Během sestupu bude sonda měřit teplotu, tlak, hustotu, složení atmosféry, ale i velikost částic, z nichž se oblačné vrstvy skládají, a také množství pronikajícího slunečního světla. Sonda bude také pátrat po stopách výskytu blesků. Jejích pět vědeckých přístrojů bude svá data vysílat k oběžné části sondy. Část z nich však bude muset být kvůli závadě palubního magnetofonu ukládána do paměti počítače. Oběžná část sondy bude data z atmosféry zaz namenávat celkem 75 minut, během nichž pouzdro sestoupí do hloubky odpovídající tlaku 20 barů (atmos férický tlak při povrchu Země je přib ližně 1 bar), tj. asi 160 km pod svrch ní vrstvy Jupiterovy oblačnosti. Mise atmosférické sondy možná skončí ještě o něco dříve, než vyprší oněch 75 minut. Vzrůstající atmos férický tlak může poškodit konstruk ci, která nese jednotlivé přístroje, a rostoucí teplota pravděpodobně spálí elektroniku. Bude také již docházet elektrická energie z baterie sondy. V tu chvíli bude mít atmosférická sonda svoji misi úspěšně za sebou, zatím co poklad cenných dat bude bezpečně uložen na palubě oběžné části Galilea. "OBĚŽNÉ S M Y Č K Y " K O L E M JUPITERA Po skončení přenosu z atmo sférické sondy je pro sondu Galileo v pořadí dalším úkolem připravit se na zážeh, který umožní navedení na kri tickou oběžnou dráhu. Sedmačtyřicetiminutový zážeh hlavního motoru zahájený v 19:27 EST zpomali sondu natolik, aby mohla být zachycena na protáhlou oběžnou dráhu kolem Jupitera. Speciální soft ware, který chrání systém před chyba mi a nachází se na palubě sondy, zaručuje, že se data z atmosféry pře nesou a že bude proveden zážeh, i když na sondě dojde k dalším sel háním. Posledním úkolem sondy v tomto náročném dni je provést při průletu "za" Jupiterem (z pohledu ze Země) tzv. okultační experiment. Radiový signál sondy se z důvodu refrakce v Jupiterově atmosféře postupně ztratí Galileo přilétá k Jupiteru
a následně znovu objeví, jakmile se sonda vynoří na druhé straně obří planety. Tento experiment slouží jako dodatek k měření atmosférické sondy - napomáhá určit strukturu atmosféry na jiných místech planety. První oběh sondy Galileo kolem Jupitera je nejdelší. Potrvá 209 dní a bude využit pro pomalé vysílání dat získaných atmosférickou sondou a záběrů měsíce Europy, jež byly pořízeny při prvním přiblížení. Sonda bude také vysílat data z průběžných měření Jupiterova magnetického pole a výskytu nabitých částic. V nejvzdálenějším bodě dráhy, ve vzdálenosti asi 275 Jupiterových poloměrů (19,7 mil. km, 0,13 AU), se znovu spustí hlavní motor, aby sondu navedl na setkání s dalším z měsíců, Ganymedem, k němuž dojde 4. 7. 1996. Galileo proletí kolem Ganymedu ve vzdálenosti pouhých 500 km, více než stokrát blíže, než se k tomuto měsíci dostaly Voyagery. Navíc k získaným vědeckým pozorováním tento průlet sondu gravitačně urychlí tak, že se její oběžná doba zkrátí z 209 na 64 dny. Druhý průlet kolem Ganymedu v ještě těsnější vzdáleno sti dvou set kilometrů, který se chys tá na 6. září 1996, "sklopí" oběžnou rovinu sondy, aby odpovídala oběžné rovině galileovských měsíců, a tak umožní 4. listopadu 1996 první setkání s měsícem Kallisto na vzdálenost 1232 km. Až se sonda Galileo dostane do této roviny, opakovaně během příštího roku navštíví Europu, Ganymed a Kallisto. Bohužel není možný návrat k měsíci Io, protože druhý průlet intenzivními radiačními pásy v takové blízkosti Jupitera by poškodil palubní ele ktroniku. Celkem JPL chystá 11 obletů sondy kolem Jupitera. Při deseti z nich dojde k těsnému průletu kolem některého měsíce. Při pátém obletu bude sonda příliš blízko Slunce (z pohledu ze Země) na to, aby byl zajištěn spolehlivý přenos příkazů a dat. Desátý oblet zanese sondu Galileo do vzdálenosti 140 Jupiterových poloměrů (10 miliónů km), až na samý okraj Jupiterovy magnetosféry, kde provede klíčová měření magnetického pole a výskytu nabitých částic. Mise sondy Galileo formálně skončí 6. 11. 1997 průletem kolem Europy. Inženýři očekávají, že tou dobou již bude téměř vyčerpáno palivo potřebné na korekce dráhy a
letové polohy. Navíc, energie z nuk leárních generátorů začne být příliš málo na to, aby mohly být udrženy v chodu všechny vědecké přístroje najednou. Také vystavení radiaci Jupiterových pásů energeticky nabitých částic začne působit závady elektroniky. Pokud však zůstane dost paliva a energie, letový tým doufá, že se uskuteční několik dalších oběhů a vědecká mise sondy se prodlouží, jak to jen bude možné. TO NEJLEPŠÍ JEŠTĚ PŘIJDE Navzdory závadě vysokovýkonnostní antény a problémům s palub ním páskovým magnetofonem se očekává, že mise Galileo dosáhne 7 0 % původních vědeckých cílů. Měření sondy vyslané do Jupiterovy atmosféry, která jsou nejdůležitějším vědeckým úkolem, nebudou o nic ošizena. Podaří se také získat kom poziční mapy a snímky tří galileovských měsíců ve vysokém rozlišení. Sonda bude po dva roky průběžně sledovat Jupiterovu magne tosféru. Největšími vědeckými ztrátami budou nepořízené detailní snímky měsíce Io a nemožnost dlouhodobě sledovat dynamičnost pohybu mračen v Jupiterově atmosféře, což je úkol, který' by vyžadoval přenášet v malých rychlostech příliš mnoho záběrů. Sonda také bude v mnohem menším rozsahu schopná provádět doplňková pozorování svých vlastních objevů, protože všechny snímky musí být vzhledem k omezené rychlosti přeno su dat pečlivě plánovány dopředu. Nicméně, při pozdějších obězích zbývá nějaký čas na aktualizaci toho to plánu, aby se sonda mohla ke svým některým novým objevům vrátit. Očekává se, že kamery sondy u Jupitera pořídí 900 až 1400 snímků, což je bolestná redukce původně plánovaného počtu 50ti tisíc záběrů. "Každý ví, že je na jedné lodi s ostat ními a to přispívá k vysokému stupni, spolupráce," říká Catherine Heffermannová, vědecký koordinátor týmu, který má na starosti snímkování. "Soustřeďujeme se spíše na to, co získáváme, než o co přicházíme." V roce 1997 budou mít vědci a inženýři za sebou 20 let své profesionální kariéry věnovaných misi. Bude veškerá snaha nakonec stát za to ? Odpovědět na tuto otázku budou muset oni sami, až obdrží a 11
vyhodnotí nová data. "Nedovedu si představit, že nebudou žádné překva pující objevy schopné konkurovat všemu, co jsme doposud viděli," říká Ausman. To je mínění, jež sdílí všichni lidé oddaní misi Galileo. Z A s t r o n o m y 1/96 přeložil V á c l a v Laifr
data z Galilea Dojde k přehodnocení tární vědy ?
plane
Dne 20. ledna 1996 se konala v sídle NASA tisková konference, která prezentovala první část výsledků měřeni modulu sondy Galileo, který na počátku prosince prolétl částí Jupiterovy atmosféry. Co jsme se tedy vlastně dozvěděli? Předběžné analýzy prvních dat z historické mise modulu sondy Galileo do atmosféry planety Jupiter v mno hém vědecké pracovníky projektu překvapily. Především se to týkalo informací o množství vody a mraků a o chemic kém složení Jupiterovy atmosféry, které byly zvláště podrobné. Přístroje sondy zjistily, že vstupní region je mnohem sušší, než se předpokládalo. Také nezaznamenaly trojvrstevnou strukturu mraků, kterou předpovídalo mnoho badatelů. Naměřené množství helia bylo poloviční než očekávané. Podle vědeckého pracovníka pro jektu sondy dr. Richarda Younga z Amesova výzkumného střediska NASA, utvrzují tyto počáteční objevy vědce v tom, že bude třeba přehod notit jejich teorie o vzniku Jupitera a o podstatě procesů planetárního vývoje. "Kvalita dat ze sondy Galileo převyšuje všechny naše nejoptimističtější předpoklady, " říká dr. Wesley Huntress z NASA. "To umožní vědcům lépe proniknout do povahy vzniku a vývoje naší sluneční soustavy a původu života v ní." Podle Marcie Smitha z NASA se modulu podařil nejsložitější atmo sférický vstup v historii. Při pronikání Jupiterovou atmosférou 7. prosince 1995 přečkal modul Galilea rychlost přes 170 000 km/h, dvakrát vyšší 12
Místo, které bylo vybráno pro průnik modulu sondy Galileo do atmosféry obří planety. teploty než jsou na povrchu Slunce a následné zpomalení, téměř 230-krát vyšší než je gravitace na Zemi. Modul přenášel data získaná během 57 min utového sestupu zpět k více než 208 000 km vzdálené sondě Galileo k uložení a přenosu na Zem. Poté sonda Galileo Orbiter zahájila na oběžné dráze misi, při níž bude dva roky zkoumat Jupiter a svět jeho měsíců. "Modul naměřil během sestupu hustou atmosférou silné proudění a velmi intenzivní turbulenci. Tak se dokázalo, že zdroj energie, který řídí Jupiterův význačný fenomén cirku lace, je nejspíš teplo unikající z nitra planety, " říká Young. "Modul také objevil nový intenzivní radiační pás ve vzdálenosti přibližně 50 000 km nad vrcholky mraků a faktickou absenci blesků, " poznamenává. Podle vědeckých pracovníků pro jektu nabízí složení Jupiterovy atmosféry mnohá překvapení. Obsahuje významně menší objemy hélia, neonu a jistých těžkých prvků, jako jsou například uhlík, kyslík nebo síra. Pro řešení často probírané otázky barev Jupiterovy atmosféry modul nepřinesl žádné řešení. Modul se během své 600 km cesty nestřetl s žádným pevným objektem ani povrchem, což odpovídá naší před stavě o Jupiteru jako o obří plynné planetě. Jaké jsou tedy důsledky těchto objevů Galilea? Mnoho vědců věří, že Jupiter má z velké části podobné složení jako oblak plynu a prachu původní sluneční mlhoviny, ze které se planety a Slunce zformovaly s připojením těžkých prvků z komet a meteoroidů. Měření modulu Galilea
mohou vést k přehodnocení existu jících pohledů na to, jak se Jupiter vyvinul ze sluneční mlhoviny. Například menší než očekávané obje my hélia a neonu vztahující se k účinku Slunce, vedou vědce k pochopení procesu frakcionace hélia a neonu během planetárního vývoje. Tlaky při zpomalení sondy ve velké rychlosti vysoko v atmosféře při vstupní fázi ukázaly, že atmos férická hustota bude mnohem větší, než se předpokládalo. Tomu odpoví dající teploty byly také mnohem vyšší, než předpovězené. Tyto vysoké teploty ukazují, že pro tuto oblast atmosféry musí existovat zatím nei dentifikovaný tepelný mechanismus. V následující etapě "padákového sestupu" skrze 156 kilometrů, sbíralo data šest přístrojů modulu. Během této fáze překonal modul několik větrných proudů a období chladu, žáru a silné turbulence. Extrémní teploty a tlaky prostředí Jupitera také konečně zapříčinily ukončení přeno su dat komunikačním podsystémem modulu. Pozemská pozorování ukazují, že místo průniku modulu do atmosféry by mohlo být v jedné z nejméně mračných oblastí na Jupiteru. V místě průniku modul nezaznamenal tři rozdílné vrstvy mraků (nejvyšší vrstvu krystalků amoniaku, střední vrstvu hydrogensíranu sodného a konečně mocnou třetí vrstvu vody a ledových krystalků), které předpoklá dali badatelé. Některé známky amoniakového ledu ve vysoké úrovni byly zare gistrovány "mřížkovým indukčním radiometrem" (net flux radiometer). Důkaz tenkých mraků, které by Astropis 1/1996
