1996

2. TŘÍDA Čepelák Roman, Šitinová Markéta 1995/1996 PASPORTIZACE TŘÍDY Navštěvovali jsme 2. třídu jedné ZŠ na Praze 1. Chodí do ní 19 dětí, 10 děvčat a 9 chlapců. Třída tvoří celkem dobrý kolektiv, nedá se říci, že by se mezi dětmi tvořily ustálené skupinky. Ve třídě sice samozřejmě existuje rozdělení na děvčata a chlapce, ale toto rozdělení je spíše pouze přirozené než antagonistické. Pro popis herního folklóru dětí z této třídy je důležité se zmínit o uspořádání třídy. Při vchodu do třídy se projde nejprve prvními dveřmi, kde je předsíňka o rozměru asi 2 x 2 metry. Zde jsou umístěna dvě křesílka a skříňky, kde mají děti uloženy oblečení na tělocvik a kde se též dívky na tělocvik převlékají. Teprve pak následují dveře přímo do třídy. Tato předsíň zároveň slouží k tomu, že děti mají možnost se o přestávkách rozdělit na skupinky, kdy někdo zůstává ve třídě a jiní odcházejí do předsíně. Každá skupinka pak může hrát jinou hru, aniž by si vzájemně překážely. Do předsíňky si chodí hrát spíše dívky, ale není to pravidlem a neznamená to, že by kluci do předsíně neměli přístup. (Navíc předsíní musí procházet, když chodí na záchod.) Ve třídě jsou lavice uspořádány do tvaru podkovy. V zadní části místnosti leží koberec o rozměrech asi 2 x 2 metry. Tento koberec využívá učitelka při výuce některých předmětů, kdy si povídají, cvičí jógu apod. O přestávce koberec slouží jako jedno z míst, kde si děti hrají hry vyžadující pohyb. Na koberci má každé dítě položený svůj polštářek, který má sloužit pro jógu, ale děti je o přestávce samozřejmě využívají i ke svým hrám. Dále je v zadní části třídy skříň, kde má každé dítě na polici uloženu jednu svoji hračku (plyšový medvídek, autíčko apod.) S těmito hračkami si mohou o přestávce hrát, ale většinou toho příliš nevyužívají. Někdy se stane, že si dítě vezme svoji hračku a položí si ji při vyučování na lavici (to je povoleno). SEZNAM HER Procvičování násobilky Hlásení se Kdo přijde dřív do školy Honěná Převlékání děvčat před hodinou tělocviku Zápasy chlapců Koníček Tanec Strkaná

Na sekačku Cukr káva limonáda Na mimina Točení se v kruhu - chlapci Točení se v kruhu – dívky Tetris POPIS HER Procvičování násobilky V hodinách matematiky učitelka vždy vyvolá dvojici, které pak dává příklady na násobilku. Kdo z dvojice první odpoví, získává bod. Takto dává učitelka 10 příkladů (případně 11, aby se rozhodlo). Vítěz postupuje do dalšího kola. Učitelka vždy dopředu oznámí, kdo bude druhý den s kým soutěžit. Dvojice vybírá zásadně nekoedukované, děvčata soutěží mezi sebou, chlapci mezi sebou. Ostatní děti často fandí. (Jednomu chlapci zvlášť intenzívně fandila celá třída - drželi mu palce, měli vytřeštěné oči, volali: “Do toho,” měli radost nad správnou odpovědí apod. Na náš pozdější dotaz jedné dívce, proč mu tolik fandili, odpověděla, že je kamarád. V čem je kamarád, nám blíže nespecifikovala.) Děti svůj neúspěch dost prožívají, viděli jsme jednoho chlapce, který po prohrané soutěži tiše plakal. Tato soutěž dost třídu ovlivňuje i o přestávce. Děvčata často tvoří skupinky, kde jedna dává příklady a body, dvě proti sobě soutěží a zbytek děvčat ve skupince přihlíží, fandí a kontroluje správnost výsledků. Soutěží i o přestávkách proto, “aby pak při hodině vyhrály”. Chlapci takto o přestávkách netrénují a děvčat si přitom většinou nevšímají nebo se jednotlivě připojují mezi diváky. Hlásení se Při hodinách se děti velice často hlásí, aby mohly být vyvolány k tabuli. Hlásí se velmi urputně, aby na sebe co nejvíce upozornily. Cílem je skutečně být vyvolán, nikoli ukázat, že to umím, protože často vyvolané dítě ani pak přesně neví, co se po něm u tabule chce. Kdo přijde dřív do školy Tuto hru hrají asi čtyři chlapci. Přijít do školy nejdříve ze všech ale pro ně není vysloveně cílem, kterému by vše podřídili, spíše se jedná o to, komu se to náhodou podaří tam být jako první. Před začátkem vyučování si pak jen potichu řeknou: “Já jsem tu byl první,” aniž by zbývající chlapci na to nějakým výrazným způsobem reagovali, případně zdůvodňovali, proč oni být první nemohli. Honěná Na začátku tělocviku, ještě než začnou organizovaně cvičit, se děti navzájem honí a dávají si babu. Hru hrají společně chlapci a dívky, aniž by pohlaví rozlišovali. V této hře jde vyloženě o radost z pohybu, děti nemají žádná pravidla co se týče možnosti se zapikat, a když někdo skončí jako baba, je to okamžitě zapomenuto a ani tomu dotyčnému to nevadí. Převlékání děvčat před hodinou tělocviku

Než děti odejdou s učitelkou do tělocvičny, převlékají se do cvičebního úboru. Chlapci se převlékají ve třídě, děvčata v předsíni. Děvčata se připravují na to, že by tam mohl nějaký chlapec jít (jak již jsme se zmínili, chlapci tudy musí projít, jdou-li mimo třídu, např. na záchod), a proto se převlékají takovým způsobem, aby je “kluci neviděli”. Jedna z dívek z tohoto převlékání vytvořila úplný balet. Svlékla si kalhoty a začala si přes spodní kalhotky oblékat cvičební dres (jednodílný trikot). Oblékla si ho pod tričko natolik, že překryla prsa, pak tričko svlékla a dres si nahoře dooblékla. Na závěr si z pod dresu svlékla kalhotky nejdříve jednu nohavičku, pak si kalhotky podvlékla pod dresem a svlékla je i z druhé nohy. Podobným způsobem se převlékala i ostatní děvčata. Ve skutečnosti však chlapci do předsíně téměř nechodili, ani když učitelka ve třídě nebyla. Když skrz předsíň výjimečně někdo procházel (potřeboval mimo třídu), chodil zcela jednotlivě a dění v předsíni ho vůbec nezajímalo. Děvčata přitom na sebe nijak neupozorňovala žádným pokřikem ani pištěním typu: “Jé, kluk, pozor!”, ale v klidu dále prováděla své obřady převlékání. Zápasy chlapců Přestávky dost chlapců tráví tím, že zápasí na koberci. Při vstupu na koberec mají děti povinnost zout se, takže i zápas na koberci vlastně začíná zutím si přezůvek. Chlapci většinou zápasí ve dvojicích vedle sebe, bez agresivity, protože, jak nám řekli, zkouší svoji sílu. Pokud někdo použije nepřiměřený hmat, je druhým z dvojice na to upozorněn. Někdy se stává, že se ze zápasu vytvoří spontánně soutěž, kdy se vítězové z jednotlivých dvojic dále utkávají mezi sebou. Děvčata se nezapojují ani jako divačky, ani jako kritizátorky. Koníček Tuto hru hrají chlapci a většinou navazuje na jejich zápas. Jeden chlapec skočí druhému na záda a začne volat: “Hyjé!”. Tím se druhý chlapec stává koněm a rozhoduje se, zda tuto roli přijme. Pokud ji nepřijme, prvního chlapce ze zad setřese a začnou se prát. Jestliže roli koně přijme, buď začne prvního chlapce na zádech vozit, nebo se ho snaží aktivně shodit, ale musí to provést již způsobem, jako by byl skutečně kůň. Po skončení této fáze hry se objevuje mezi chlapci tendence si role vyměnit. Tanec Děti tancují před začátkem organizované části tělocviku, když jim učitelka pustí hudbu. Je vidět, že je tanec baví. Tancují většinou buď každý sám, nebo některé dívky spolu ve dvojicích proti sobě - disco nebo rock'n'roll. Strkaná Tuto hru takto děti samy nazývají. Spočívá v tom, že když například někde stojí v houfu a na něco společně čekají (např. než přijde učitelka), strkají do sebe. Konkrétnější pravidla se nám nepodařilo zjistit. Když jsme se ptali, kdo pak vyhraje, odpověděli nám, že nikdo. Na sekačku Opět vlastní název dětí. Jde o honěnou, kdy se baba předává tím, že se do druhého jemně sekne loktem. Druhý se může zachránit tím, že se skrčí, takže ten první ho loktem mine. Tato záchrana je ale pouze dočasná, protože když baba vidí, že se před ní ten dotyčný ohnul, sekne

níž. Proto se ten dohoněný vlastně musí ohnout jen na chvíli a odběhnout dříve, než baba znovu zareaguje. Cukr káva limonáda Tuto hru hrají v předsíni, společně chlapci a dívky, aniž by rozlišovali pohlaví. Tuto hru hrají se známými pravidly: Jeden stojí u stěny tak, aby neviděl za sebe, a říká: “Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum,” a pak se rychle otočí. Ostatní stojí na začátku hry na druhém konci místnosti, a zatímco je ten u stěny otočený, postupují směrem k němu. Když se ten u stěny po slově “bum” otočí, řekne jméno toho, koho zahlédl se pohybovat. Ten se musí vrátit zpět na začátek. Pak se opět ten u stěny otočí a znovu říká: “Cukr, káva ...” Když se někomu podaří dojít až ke stěně a dotknout se toho, kdo vyvolává, mění si spolu role. Na mimina Název pochází od dětí a děti z této třídy si tuto hru pravděpodobně i samy vymyslely. Děti ji hrají většinou ve chvílích, kdy jsou chlapci na koberci (např. tam zápasí nebo si házejí s polštářky, které tam jsou). Pak přijdou děvčata, postaví se k jedné straně koberce a začnou rytmicky pokřikovat na chlapce: “Mimina, mimina ....” Tento pokřik nutí chlapce přiblížit se k okraji koberce a podnikat proti děvčatům výpady. Chlapci však přitom musí zůstat alespoň jednou nohou na koberci. V tom okamžiku se děvčata společně vrhají na chlapce, kteří již téměř koberec opouštějí, a snaží se je z koberce strhnout k nim na podlahu (děvčata zase nesmějí na koberec). Když nějakého chlapce z koberce strhnou, snaží se ho udržet mimo koberec u sebe na podlaze. Jednoho chlapce většinou drží tři až čtyři dívky. Chlapec se snaží se jim vytrhnout a vrátit se zpět na koberec. Pokud jsou blízko koberce, snaží se mu pomoci i ostatní chlapci, kteří jsou na koberci: lehají si na zem tak, aby zůstávali špičkami chodidel na koberci a v této poloze se strkají s děvčaty, která zajatého chlapce drží. Dívky, které drží zajatce, hlasitě počítají do patnácti, zatímco ostatní dívky kolem stojí nebo poskakují a nadále křičí: “Mimina, mimina...”. Pokud se nepodaří zajatému chlapci se vysvobodit, než dívky napočítají patnáct, začnou dívky nadšeně křičet a chlapce pustí. Ten se již nemůže na koberec vrátit a hra pro něho končí, již jen přihlíží. Hra většinou končí velkým chumlem, kdy se děti navzájem strkají a přetahují, aniž by již dodržovaly pravidla vymezená na začátku. Točení se v kruhu – chlapci Tuto hru hrají chlapci i dívky, ale každý s trochu jiným cílem. Chlapci tuto hru hrají tak, že se chytnou za ruce do kruhu a točí se co nejrychleji dokola. Přitom se snaží se co nejdéle v kruhu udržet, aby odstředivou silou neupadli, ale zároveň chtějí docílit toho, aby někdo upadl. Když někdo upadne, hra končí. Ten, kdo upadl, není nijak označen.

Točení se v kruhu – dívky Děvčata hrají tuto hru podobně jako chlapci, ale s tím rozdílem, že se vždy točí jen tak rychle, aby žádná z nich neupadla. “My nechceme spadnout, my se chceme točit, spadnout chtějí kluci,” nám sdělila jedna z dívek.

Tetris Asi dva chlapci ve třídě mají malou počítačovou hru tetris. Pokud ji někdo z nich vytáhne, několik ostatních chlapců se shlukne vedle něho a pozorují ho. Také se stává, že si hru navzájem mezi sebou půjčují, například stylem “každý dvě hry a pak další”. KATEGORIZACE HER První, hrubé dělení Při kategorizaci sebraných her dle účelovosti budeme postupovat tím způsobem, že nejprve hry rozčleníme dle velmi hrubého dělení, které nás ihned napadlo. V diskusi pak ukážeme rozdíly a shody mezi jednotlivými hrami, a na základě této diskuse na závěr vyplyne podrobnější a přesnější dělení. V prvním kroku bychom proto hry rozčlenili do tří základních kategorií. Je vidět, že některé hry již při tomto prvním dělení zasahují do více kategorií. Pohybové hry sloužící k vybití energie: Honěná Na sekačku Strkaná Koníček Cukr káva limonáda Zápas

Odlišit se mezi pohlavími: Převlékání se děvčat

Získání prestiže: Násobilka Hlásení se Kdo dřív přijde do školy Tetris

Tanec Točení se - chlapci Točení se - dívky Na mimina Diskuse nad kategorizací Kategorie Získání prestiže Nyní podrobněji rozčleníme kategorii získání prestiže. Je zřejmé, že v každé ze čtyř her, které jsme při prvním dělení zařadili do kategorie získání prestiže, jde o získání poněkud jiné prestiže. Při Násobilce jde o agon, soutěž, o vítězství. Ten, kdo zvítězí, stoupne v očích druhých i svých vlastních. Atmosféra této hry připomíná skutečná sportovní klání. Děvčata na tuto hru dokonce skutečně trénují, při vlastní soutěži se fandí a je pak i určen jednoznačný vítěz. Ten, kdo prohraje, mívá v očích slzy. Při Hlásení se, kdo bude vyvolán k tabuli, již nejde o to ukázat, že jsem v něčem dobrý, ale prestiž je získána již v okamžiku, kdy je dotyčný vyvolán, jde tedy o prestiž z výběru. Hra Kdo přijde dřív do školy by se dala hrát jako agon, ale způsob, jakým ji hrají čtyři chlapci ve třídě spíše připomíná los. Připadalo nám, že chlapci pro vítězství vlastně nic neobětují, nečekají před školou, až školník otevře a neběží co nejrychleji do třídy, je to spíše:

“poštěstilo se mi být shodou okolností první ve třídě” nebo: “měl jsem to štěstí, že ostatní přišli později než já.” U Tetrisu je možné pozorovat několik aspektů. V prvním se podobá Násobilce - jedinec, který Tetris hraje, se vlastně něco učí: v Násobilce počítat, v Tetrisu prostorové představivosti, pozornosti a pohotovosti. Druhým aspektem je zde získání prestiže ve dvojím smyslu: jednak jako ten, kdo umí Tetris dobře hrát a získává hodně bodů, jednak majitel Tetrisu získává prestiž z vlastnictví hry. Třetím aspektem jsou diváci okolo hráče, kteří mají napětí ze sledování hry. Z tohoto podrobnějšího rozboru her, kde jde o získání prestiže, nám tedy vyplynulo toto jemnější členění: Prestiž z vlastního Prestiž z vlastnictví: výkonu: Tetris

Tetris

Prestiž z výběru: Hlásení se

Los, událo se to tak: Kdo přijde dřív do školy

Násobilka Kategorie Odlišit se mezi pohlavími Do této kategorie zcela jednoznačně patří převlékání se děvčat před hodinou tělocviku. Děvčata zde stojí jakoby proti chlapcům. Chlapce tato hra nezajímá a asi o ní ani nevědí, ale pro děvčata je existence chlapců u nich ve třídě nutná, aby ji vůbec mohla hrát. Kategorie Pohybové hry pro vybití energie Honěná, tak jak ji tyto děti hrají, pravděpodobně má jako svůj skutečně jediný účel vybít se po dlouhém sezení a soustředění se ve škole. Hra Na sekačku je podobná Honěné, ale zde již hraje větší roli i mrštnost a postřeh, díky kterým má hra i trochu nádech snahy o získání prestiže (Honěný: dokázal jsem se včas sehnout, dokázal jsem uskočit, když mě chtěl honící seknout níže; honící: dokázal jsem ho seknout, když se sehnul, byl jsem pohotovější). Strkaná působí na první pohled také jako hra, kde jde o vybití energie, protože děti při ní vypadají, jako když “s nimi šijí všichni čerti”. Jde zde však také o to ukázat, že si umím dát pozor, být ve střehu před nebezpečím, které na mě může i bez mého vlastního přičinění dopadnout. Ten, kdo si nedokáže dát pozor, je zesměšněn, což je vlastně druh porážky. Koníček je vlastně velmi podobný předchozí hře, Strkané. I zde chlapec, který si nedá pozor, je označen tím, že se stává koněm. Narozdíl od Strkané je zde však označení dlouhodobější. Kůň si musí své označení prožít, na vlastní kůži poznat, co to znamená nedat si pozor. Zajímavá je při této hře již zmíněná tendence vyměnit si potom role koně a jezdce. Ten, kdo se stal koněm, je podobně jako ve Strkané zesměšněn a to mu vadí natolik, že má touhu ze sebe toto zesměšnění setřást, “vynulovat” ho tím, že se stane potom koněm ten druhý. Při hře Cukr káva limonáda děti vybíjejí svoji energii, protože při ní běhají. Velkou roli zde však opět hraje “dát si pozor”, avšak v trochu jiné podobě než u předchozích dvou her. U Strkané nebo Koníčka bylo dáno nebezpečí zvenku, nebezpečí se jakoby vznášelo nad hlavami a pak na někoho, kdo nebyl ve střehu, dosedlo. V této hře mohou účastníci toto nebezpečí regulovat, používat různé taktiky, jak se mu vyhnout. V předchozích dvou hrách

tedy byli účastníci spíše pasivní a odměnou nebyl kladný zážitek, ale to, že se účastníkovi nedostalo zážitku pasivního. Ve hře Cukr káva jsou hráči vůči nebezpečí aktivní, a když zvítězí, jsou za to odměněni v pozitivním smyslu - jsou vybráni jako ti, kteří mohou vyvolávat. Tím se ke hře přidává i aspekt soutěže a vítězství, dokázat ovládnout své tělo natolik, že ho dokážu včas uvést do pohybu a včas ho zastavit. Hra Cukr káva v sobě navíc zahrnuje i teatrální prvek. Hráči často v okamžiku, kdy jsou nuceni zastavit svůj pohyb, zůstávají v nejrůznějších pozicích. Tyto pozice nejsou ve skutečnosti nutné, protože kdyby účastník hry nevnímal ostatní hráče zároveň i jako obecenstvo, pravděpodobně by se soustředil pouze na cíl hry. Vystupuje zde tedy navíc i jakási snaha o komično pohybu. Přestože to není v pravidlech hry, je ostatními spoluhráči oceněn i ten, který dokáže zaujmout co nejkomičtější pozici, ostatní si na něho ukazují, smějí se a tím ho odměňují. Při Zápase chlapců jde pravděpodobně také o vybití energie, zároveň zde však hraje velkou roli též získání prestiže z úspěšného výkonu. Aniž si to chlapci sami pravděpodobně uvědomují a aniž by jim o to asi i šlo, zároveň se tím i učí - jednak obratnosti, síle a mrštnosti a jednak i jistému sociálnímu chování: umět se ovládnout při používání hmatů, neublížit, dodržet pravidla, která nejsou sice explicitně dána, ale která ostatní nějakým způsobem cítí. Kategorie smíšená (vybít energii, ukázat odlišnost mezi pohlavími) Tanec na začátku hodiny tělocviku je přirozenou reakcí zejména děvčat na hudbu, kterou pustí učitelka. Děvčata při ní mají radost z pohybu, ale také ze zvládnutí vlastního těla (viz též hra Cukr káva limonáda nebo Zápas). Chlapci na hudbu také tancují, ale u nich to příliš nevyvěrá z jejich přesvědčení jako spíše z touhy ukázat děvčatům, že i oni dokázali své tělo kultivovat. Z tohoto důvodu jsme tuto hru zařadili již při prvním dělení mezi hry ukazující odlišnost mezi pohlavími. Chlapci jsou při Tanci totiž jakoby dívkami tlačeni k nějaké vyšší, dospělejší formě chování. Točení se v kruhu je opět hra pohybová, ale zde již velmi zřetelně vystupuje odlišnost mezi pohlavími. Hra je pro obě pohlaví velmi podobná, ale přesto je její cíl u obou pohlaví zřetelně odlišný. Děvčata podobně jako v Tanci jakoby ukazují chlapcům, že ony jsou natolik kultivované, že se nemusí točit tak, aby spadla, ale naopak tak, aby to bylo estetické. Tím se jakoby opět snaží tlačit chlapce k vyšší vývojové úrovni. Při této hře se však chlapci narozdíl od Tance děvčatům nepoddávají a zůstávají u svého způsobu točení se. Když se začne jedna skupina (např. dívky) točit v kruhu, druhá skupina (chlapci) reaguje tak, že se začne točit svým způsobem. Přitom mezi sebou nepokřikují, že by se jedna nebo druhá skupina točila špatně, ale pouze si ukazují, že to dělají odlišně a že na tom trvají. Působí to dojmem, že při Tanci chlapci tuší, kde je vyšší úroveň, a proto se podřizují, zatímco u Točení se v kruhu to zcela jasné není. Dochází zde k určitému dialogu mezi děvčaty a chlapci, kdy si navzájem jakoby ukazují, že muž a žena hrají ve společnosti jinou sociální roli. Od žen se očekává větší estetičnost, u mužů naopak síla. Účel hry Na mimina by opět náhodnému divákovi připadal na první pohled spíše jako vybití energie, protože na ní upoutá nejdříve pranice a křik. Odlišnost mezi pohlavími zde však vystupuje zřetelně na dvou rovinách: Za prvé tím, že zde kolektiv děvčat stojí výrazně proti kolektivu chlapců, každý stojí na jiné straně hřiště. Druhá rovina tkví v tom, že děvčata opět jako u Tance a u Točení se v kruhu jakoby stojí nad chlapci (což jim dávají i najevo pokřikem “Mimina”), jsou těmi, která kultivují chlapce a zvou je z jejich omezeného prostoru koberce do prostoru mnohem širšího a členitějšího, ve kterém je obtížnější se orientovat, než na jednoznačném koberci.

Podrobnější dělení Z předchozí diskuse tedy vyplývá, že hry bychom mohli dále rozčlenit podle dalších účelů, než které byly vymezeny v prvním, hrubším dělení, a že většina her spadá současně do více kategorií. Účely, podle kterých tedy můžeme třídit: 1. Pohybové hry, vybití energie: Do této kategorie můžeme začlenit hry tak, jak již to bylo provedeno v prvním členění. Jak však vyplynulo z diskuse, většina her zařazených do této kategorie neplní jen tento jediný účel a často to není ani účel hlavní. 2. Odlišit se mezi pohlavími: Tuto kategorii můžeme rozčlenit na dvě podkategorie: a) Zdůraznění fyzické odlišnosti - Převlékání se děvčat. b) Děvčata jako “nositelky kultivace” – Tanec, Točení se v kruhu, Na mimina. Pokud bychom chtěli způsob, jakým chlapci přijímají to, že jsou děvčaty kultivováni na vyšší vývojovou úroveň, hiearchizovat, napadá nás toto řešení: 1. Točení se v kruhu - chlapci kultivaci nepřijímají a dochází k neverbálnímu dialogu mezi děvčaty a chlapci o odlišnosti sociálních rolí mužů a žen 2. Na mimina - chlapci si chtějí nezávazně vyzkoušet být na vývojově vyšší úrovni tím, že se nechají mezi děvčata vtáhnout, potom se ale snaží dostat se zpět 3. Tanec - chlapci kultivaci přijímají 3. Získání prestiže: Tuto kategorii lze opět podrobněji rozčlenit: a) Prestiž z vítězství vlastním aktivním přičiněním – Násobilka, Tetris, Cukr káva limonáda, Zápas, Na sekačku. b) Prestiž z výběru – Hlásení se. c) Prestiž získaná losem, náhodou, událo se to tak – Kdo dřív přijde do školy. d) Prestiž z vlastnictví – Tetris. 4. Umím si dát pozor před nebezpečím: a) Nebezpečí je ve vzduchu, mohu se bránit jen pasivně – Koníček, Strkaná. b) Nebezpečí se bráním aktivním přičiněním – Cukr káva limonáda. 5. Hry s teatrálními prvky a obecenstvem a) Obecenstvo není přítomno fyzicky, ale v hlavách účastníků -- Převlékání se děvčat. b) Obecenstvo se může i nemusí vyskytovat; pokud se obecenstvo vyskytuje, má napětí ze sledované hry a vžívá se do zážitků hrajících – Násobilka, Tetris. c) Hráči jsou zároveň obecenstvem – Cukr káva limonáda. 6. Hry s učením se v užším slova smyslu: a) Kognitivní učení – Násobilka, Tetris. b) Ovládání a zvládání těla – Na sekačku, Tanec, Zápas, Cukr káva limonáda. c) Sociální učení (ve smyslu umět plnit i implicitně dané normy) – Zápas.

ANALÝZA HRY “NA MIMINA” Popis této hry je uveden v kapitole Popis her. První, co nás na této hře zaujalo, je vymezení prostoru. Tuto hru děti hrají tehdy, když jsou chlapci na koberci, kde spolu např. zápasí. I když by se chlapci při svých hrách proti přítomnosti děvčat na koberci asi hlasitě nebouřili, děvčata cítí, že na koberec nemohou. Koberec se stal územím chlapců, oni si ho zabrali, oni na něm hrají klukovské hry a děvčata by tam byla navíc, překážela by tam. Přestože si děvčata dokáží hrát mimo koberec, určitým způsobem je provokuje, že chlapci si koberec zabrali pro sebe, a proto se snaží chlapce z jejich území dostat. Území chlapců, které si sami zabrali, je však jistým způsobem posvátné, děvčata do něho nemohou libovolně vkročit. Chlapci se ho musí nějak vzdát, opustit ho. Děvčata se proto seskupí kolem koberce a jejich pokřik “Mimina, mimina” působí jako válečný pokřik, jako mobilizace sil a také jako symbol toho, že se “začne něco dít”. Na otázku, proč volí právě pokřik “Mimina, mimina,” nám dívky neodpověděly, jen pokrčily rameny. I když jsme se jim pokusili vnutit odpověď pomocí otázky: “Není to proto, že kluci jsou oproti vám ještě takoví malí a hloupí jako mimina?,” nesouhlasily s tím. Řekly, že to nevědí. Podle toho, jak jsme tuto třídu pozorovali, si myslíme, že tento pocit zde ale asi hraje určitou roli, ale ne na vědomé úrovni, děvčata to vědomě necítí. Navíc ani učitelka se nesnaží v nich takové pocity vyvolávat tím, že by děvčata a chlapce mezi sebou navzájem konfrontovala (viz např. násobilka). Avšak ve třetí části naší práce v diskusi nad kategorizací dle účelu hry jsme již hovořili o tom, že v této třídě stojí dívky vývojově jakoby nad chlapci a jsou nositelkami něčeho vývojově vyššího, co táhne chlapce dopředu. Z tohoto úhlu pohledu pak hra Na mimina působí jako jeden ze způsobů kultivace chlapců skrz dívky. Chlapci jsou ti, kteří leží na malém, omezeném koberci, vlastně se po tomto koberci při zápase válejí. Děvčata přicházejí z prostoru, který je mnohem členitější a ve kterém již není možné se válet, kde je mnohem složitější se orientovat, kde není pouze koberec. Svým křikem “Mimina, mimina” dávají chlapcům najevo, že chlapci jsou ještě v nižším vývojovém stádiu, a provokují je k tomu, aby se snažili svoji omezenost kobercem přestoupit. Chlapci na to reagují, ale ambivalentním způsobem. Na jedné straně koberec opustit chtějí, proto podnikají proti děvčatům výpady. Jedině tak je totiž mohou děvčata z koberce vytáhnout a pozdvihnout k nim, výše. Na druhé straně se však chlapci bojí neznáma, proto zůstávají stále jednou nohou na koberci a koberec neopouštějí dobrovolně, ale pouze tehdy, jsou-li z něho dívkami vytaženi ven. Je-li někdo vytažen, je obklopen děvčaty, která ho drží. Tím si chlapec zkouší nejen, jaké to je být vývojově výše, ale zakouší i odlišnost mezi pohlavími. Dosud byl tento chlapec na koberci obklopen jen chlapci, byl s nimi i ve fyzickém kontaktu (zápas). Nyní se dostává mezi děvčata, je jimi obklopen, je ve fyzickém kontaktu s nimi. Když děvčata chlapce obklopí a drží ho, s křikem počítají do patnácti. Toto rytmické hlasité odpočítávání je zajímavým momentem. Připadalo nám, že tento rytmus působil na chlapce obklopeného děvčaty tak, že se dostával do jakéhosi změněného stavu vědomí.. Vypadal jako očarovaný a nevěděl, co vlastně má dělat. Tato část hry nám připomíná některé pohádky: Hlavní hrdina, který opouští domov, kde to znal a kde si byl jistý, odchází do světa na zkušenou. Na osamělé mýtině se dostane mezi tančící víly, kterými je násilím vtažen do kola, je jimi obklopen a musí s nimi tančit. Přitom neví, co se přesně děje, točí se s ním celý svět a často mu hrozí nějaké očarování ze strany vil. Podobně je na tom i chlapec, který se ve hře Na mimina dostal mezi dívky. Nejdříve opustil svůj starý, známý svět - koberec a pak je násilím vtlačen mezi víly - své spolužačky,

které na něm uplatňují svoji převahu jak početní, tak i duševní, protože ony přicházejí ze světa, který je chlapci dosud neznámý. Hrdina z pohádky je na mýtině většinou sám. Ve hře Na mimina je zajatý hoch ve skutečnosti proti děvčatům a jejich přesile také sám. Ostatní hoši mu sice teoreticky mohou pomoci, aby se vymanil, ale protože musejí zůstat jednou nohou na koberci, je to dost obtížné a vlastně nereálné. Chlapci na koberci se dokonce ani příliš nesnaží svému zajatému kamarádovi pomoci, ale spíše provokují svými výpady ta děvčata, která ještě žádného zajatce nedrží. Děvčata, která zajatce drží, nahlas odpočítávají: “Jedna, dva, tři ...”. Rytmické odpočítávání dívek připomíná rytmus bubnů před popravou. Chlapec v této době řeší vnitřní konflikt: Na jedné straně si přeje se vysvobodit z rukou děvčat a vrátit se zpět mezi ostatní chlapce na koberec, protože tam to zná, to je jeho domácí prostředí. Na druhé straně ale cítí možnost postoupit o stupínek výše, poznat něco nového, dosud neznámého. Proto si zároveň přeje mezi děvčaty zůstat. To však navenek znamená prohru. Zajatý chlapec to řeší tak, že se zpočátku brání, aby ukázal, že si zajetí nepřeje, ale čím vyšší je odpočítávané číslo, tím se brání a vzpírá méně. Sám před sebou i před ostatními si to totiž může omluvit: neubránil se přesile, nemůže za to. Nikdo vlastně nepozná, že zajatý hoch ve skutečnosti nevěděl, jak se rozhodnout. Odpočítání konce, čísla patnáct, se pak stává pro chlapce vysvobozením. Chlapec jakoby prohrál, ale ve skutečnosti je odpočítáním konce vysvobozen, protože konflikt je vyřešen. Opustil koberec, vyzkoušel si něco nového, dosud neznámého. Zajímavý je také úplný závěr hry. Chlapec, který se nedokázal ze zajetí dívek vymanit, si po odpočítání čísla patnáct stoupne mimo a sleduje dál hru. Jenže v tomto okamžiku se již hra zcela změní. Místo aby děti pokračovaly dál podle pravidel, přestávají je dodržovat. Chlapci opouštějí koberec, a přestože to jinak nebývá v této třídě zvykem, začnou se za obrovského křiku s děvčaty prát a přetahovat. Zajatý chlapec se zapojí mezi ostatní. Vzniká obrovský zmatek, který končí zcela prozaicky - zvoněním na hodinu. Připadá nám, že závěrečné praní se slouží k vybití energie, která se v dětech během hry nashromáždila. Hra je (zejména pro chlapce) silně emocionálně nabitá, rytmický pokřik děvčat “Mimina, mimina” a jejich odpočítávání tuto emocionalitu ještě více stupňuje, a tak na závěr je potřeba ji nějakým způsobem vybít. Když jsme se dětí ptali, co se stane se zajatým chlapcem, odpověděly: “Ten je pak s holkama.” Chtěli jsme vědět, co to znamená přesněji, zda se mu ostatní smějí, že prohrál, nebo že pak musí s děvčaty bojovat proti ostatním chlapcům nebo co jiného se s tímto chlapcem stane. Děti nám nedokázaly dát konkrétnější odpověď. Proto nám připadá, že závěrečné zvonění na hodinu je něco, co vlastně k této hře patří také. Děti s ním počítají jako s rámcem, do něhož je hra zasazena. Vědí, že hra skončí právě tímto zazvoněním a ony nebudou muset řešit, co se vlastně stalo, jaké má mít hra důsledky. Takto zvonění hru přeruší a při další přestávce je již vše zapomenuto. Kdyby se hra hrála v čase, který by nebyl omezen vnějšími podmínkami, pravděpodobně by se hra stala složitější. Asi by se na závěr musel vytvořit nějaký rituál, který by zajatému chlapci umožnil vrátit se zpět mezi ostatní chlapce. I v pohádkách to tak bývá. Hrdina, který opustil domov, prošel nějakou zkouškou, něco dokázal a tím obohacený se vrací zpět domů. Ve hře Na mimina však tento pohádkový motiv chybí. Zajatý chlapec v novém, neznámém prostředí zatím ještě zkouškou procházet nemusí. Přestože počátek hry vypadá jako něco osudového (opustit známý koberec), ve skutečnosti to je zatím pouze “nanečisto”. Opuštění koberce, zajetí dívkami a možnost být ve světě, který je členitější, než byl ten dosavadní, je pouze dočasné. Slouží k tomu, aby si chlapec tuto možnost ozkoušel. Až to bude skutečné, nebude to pro chlapce již tak obtížné, protože to bude pro něho alespoň částečně známé.