18

RESPEKT

44

Ročník XV.

25.–31. 10. 2004 cena 25 Kč

Týdeník

předplatné ČR 20 Kč

Co chce strana žen 5 Špitály jako volební trhák 6 Báječná léta s Lukašenkem 10 Ropa ohlašuje bídu 18 /

/

/

/

Rozdělené státy americké

K O M E N T Á Ř E – Zvolí Bushe, nebo Kerryho? 2 / Ve hvězdách: Jerzy Popieluszko, mučedník Solidarity 2 / Ministryně Emmerové cesta do pravěku 3 / Tma za okny Bruselu 3 / Zmocněnec hluché vlády 3 / Poturčenec horší Turka 3 / D O M O V – Poslanci trvají na smrti pro nevinné 4 / Škromach zná své Hodonínské 4 / Vlasta Topolánek vs. Mirek Tlustý 5 / Co chce strana žen 5 / Nemocnice jako volební trhák 6 / Připomeňme si: Proces knížete K. 6 / E K O N O M I K A – Rozpočet 2005: Sobotka ztrácí vliv 8 / Poučení z Černého pátku 8 / Zvyšování daně z tabáku funguje, ale má své meze 9 / Třikrát na okraj: Paroubkův život, proč nemáme moře a výprodej Jukosu 9 / Z A H R A N I Č Í – Báječná léta s Lukašenkem 10 / Haiti se opět přetahuje 10 / Nizozemský boj s terorismem 11 / Hnědý příběh maďarské Diány 11 / Lídři Rudých Khmerů míří před mezinárodní tribunál 12 / T É M A – Rozdělené státy americké 13 / R O Z H O V O R – S generálporučíkem Tomášem Sedláčkem o vlastenectví, odvaze a dnešku 16 / C I V I L I Z A C E – Ropa ohlašuje bídu 18 / Kaleidoskop: Vědou proti bioterorismu, kontrolujte těhotné a zákeřné infekce 18 / S docentem Juliusem Špičákem o diagnóze českého zdravotnictví 19 / P O L E M I K A – Kauza Buttiglione, feminismus a evropské hodnoty 20 / K U LT U R A – Skálova magická krabice v pražském Rudolfinu 21 / Dva životy Gorana Bregoviće 21 / Múzy chtějí Kerryho 22 / Jižní Korea ve válce s Hollywoodem 22 / Mimochodem: Vyplněný sen 23 / S C É N A – Co se děje ve světě: Dánsko – vrtochy mecenáše Møllera 23

SK 39,00 Sk; DE 2,10 ; AT, BE 2,30

/

13

2/

K O M E N TÁ Ř E

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Zvolí Bushe, nebo Kerryho? FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Za týden se v Americe rozhodne o novém prezidentovi

Z Vietnamu dostal Američany Richard Nixon. Stáhne je teď z Iráku John Kerry? (Snímek z 24. ledna 1973, Kerry sleduje televizní vystoupení Nixona, který oznamuje zastavení útoků na sever Vietnamu.)

Není pochyb, že ve Spojených státech se schyluje k zásadním prezidentským volbám. Americká společnost se zdá ostře rozdělena, přitom její rozhodnutí bude mít zřejmě globálně největší odezvu za celé poslední půlstoletí. I proto agentury zkoumají mínění lidí po celém světě – takže se například dozvídáme, že Bushe by volila většina Poláků či Nigerijců, zatímco zbytek světa by zpravidla preferoval Kerryho. Až se nad tou záplavou varování ohledně „osudu planety“ chce říci: Stačí.

Kdo nás zavlekl do války Rozhodování mezi Bushem a Kerrym by za normálních okolností bylo v Evropě otázkou hlavně pro sázkové kanceláře a bookmakery – tak jako při předchozích více než padesáti prezidentských volbách. Po událostech posledních let však jméno příští hlavy Spojených států právem zajímá kdekoho. Po 11. září 2001, útoku na gravitační centrum této planety, po roce 2002, který měl přinést definitivní vítězství nad strůjci této hrozby v Afghánistánu, po roce 2003, který měl zabránit jejímu dalšímu šíření cestou útoku na Saddámův Irák. Co tedy přijde nyní? Přinese Kerry mír, nebo Bush bude nadále vířit válku? Jedno klišé z éry po druhé světové válce říká zhruba tolik, že kdykoli se Amerika ocitla v ozbrojeném konfliktu, zavlekli ji tam demokratičtí prezidenti, zatímco kaštany z ohně pak tahali jejich republikánští nástupci. Platí to o Koreji a prezidentech Trumanovi (1950), respektive Eisenhowerovi (1953) a rovněž o Vietnamu a prezidentech Johnsonovi (1964), respektive Nixonovi (1973). Že by se teď karty obrátily? Že by z války, do níž vyrazil republikán Bush junior, vytáhl Ameriku demokrat Kerry? Tak jasné to zdaleka není už proto, že Kerry před rokem a půl pro válku proti Saddámovi sám hlasoval. Nicméně ve své prezidentské kampani tvrdí, že jeho řešení by poválečnému Iráku i Americe přineslo skutečný mír. A byť jsou jeho slova v rámci kampaně účelová, polovina Ameriky a většina světa se k nim upíná. „Bush vyvolal více zlosti a spravedlivého hněvu na USA než kterýkoli lídr této země v její historii,“ řekl John Kerry v květ-

Vážené dámy, vážení pánové, před blížícími se krajskými volbami přinášíme třetí z volné série hodnotících textů o práci nově vzniklých samospráv. Po školství a sociální politice (viz č. 39 a 42/2004 v archivu na www.respekt.cz) naleznete na str. 6 text o tom, co kraje dokázaly ve zdravotnictví. V kulturní rubrice doporučujeme na str. 21 recenzi na výstavu Františka Skály; rozhovor s ním přineseme v některém z příštích čísel. Vzhledem k důležitosti letošních prezidentských voleb v USA věnujeme této události několik textů: kromě hlavního komentáře a analýzy tamní společnosti (str. 13) si v příštím čísle budete moci přečíst také zprávu našeho reportéra přímo z místa. Přejeme inspirativní čtení. [email protected]

VE

Bushe známe, Kerryho ne Předvolební dojmy a sliby se přitom mohou v realitě měnit dost zásadně. Stačí si vzpomenout na podzim 2000. Americká i evropská média podávala kampaň jako souboj intelektuála Ala Gorea a mírně přitroublého George W. Bushe. A následná realita? Onen přitroublý Bush byl konfrontován s výzvami, jaké nepoznal žádný americký prezident od druhé světové války. Udělal řadu kiksů, o kterých víme, respektive se postupně dozvídáme. V tažení proti terorismu však víceméně obstál. (A kdo proboha ví, kolik a jakých kiksů by na jeho místě udělal Gore?) Jistě, Gore by pravděpodobně tak nevyhrotil vztahy se spojenci v NATO. Zřejmě by podepsal Kjótský protokol o limitech vypouštění tzv. skleníkových plynů, nejspíše by ani neuvalil vysoká cla na evropskou ocel, ale už ve vztahu k fenoménu outsourcingu – stěhování pracovních míst do lokalit levných zaměstnání, jako je například Indie či sousední Mexiko – by nejspíše couvl směrem k obranné pozici. Bush, na rozdíl od Gorea a Kerryho, v tomto případě neváhá a je otevřený vůči konkurenci. Z pohledu Česka, Evropské unie či širší Evropy včetně Ruska je ovšem hlavní otázkou, jaký dopad by mělo zvolení Bushe, respektive Kerryho na bezpečnost a mezinárodní vztahy. Bushe už známe; Kerryho zatím ne. Něco však odhadnout přece jen lze.

Tři s tvrdou rukou Ve starém světě je Bush mnohem více prezentován v rámci jakéhosi triumvirátu spojeného společným zájmem, konkrétně v rámci trojúhelníku Bush-Putin-Šaron. Tito muži jsou představováni jako lídři zemí, které se rozhodly tvrdě reagovat na své ohrožení bez ohledu na mezinárodní právo, na většinový hlas v OSN a její Radě bezpečnosti, na názor nevládních organizací a humanitárních skupin, na hlas světové veřejnosti. Řečeno vel-

Jenže karty už leží na stole Bush je politik, který navzdory všem kiksům má svou vizi a jde za ní buldočím způsobem, ať se to někomu líbí či nelíbí. Kerry sází na blíže neurčenou vstřícnost, ať už povede k tomu či onomu. Jenže předvolební Amerika je v situaci rozehrané partie. Kerry nemůže říci „vraťme se zpět o čtyři roky a udělejme to jinak“ – a nejenom proto, že ještě loni podpořil útok na Saddámův Irák. Snad si zde lze vypomoci srovnáním s českými poměry. Počátkem 90. let měli různé představy o transformaci jak buldočí vizionář Klaus, tak kerryovsky vstřícnější Havel. Časem se objevovaly a sílily hlasy proti základním pilířům transformace, například proti praxi kuponové privatizace. Jenže když se koncem dekády měnil politický establishment, nikdo nemohl říkat „vraťme se zpátky do roku 1990 a udělejme to jinak“. Právě proto, navzdory veškerým mediálním konstrukcím, nelze tvrdit, že 2. listopad změní tvář světa. Nový či staronový americký prezident bude muset chtě nechtě vzít karty do rukou v té podobě, v níž leží na stole. Už proto nikdo v Evropě nemůže – na rozdíl například od listu The New York Times – doporučovat, zda volit Bushe, či Kerryho. Americká demokracie si to vyřeší sama. ZBYNĚK PETRÁČEK K tématu viz též článek na str. 13.

HVĚZDÁCH

Jerzy Popieluszko, mučedník Solidarity Tenkrát před dvaceti lety to vzbudilo strach i pobouření nejen v Polsku: tajná policie unesla a umlátila mladého varšavského kněze, zpovědníka stávkujících dělníků. Vražda Jerzyho Popieluszka byla v katolické zemi tak neslýchaná událost, že měla i bezprecedentní následek. Poprvé v komunistickém bloku šli důstojníci tajné policie za takovou akci do kriminálu. Život Jerzyho Popieluszka zní jak pašijový příběh. Původně venkovský kněz nastoupil do Varšavy a v 33 letech se pustil do tak odvážných veřejných vystoupení, že ho záhy znal kdekdo. V roce 1980, kdy se rodilo hnutí Solidarita, jako vůbec první kněz přišel mezi varšavské stávkující. Když o rok později vyhlásil generál Jaruzelski v zemi výjimečný stav, Popieluszko začal sloužit veřejné mše za vlast (jednou přizval exorcistu, aby „vymítali ďábla“ z Polska).

REPRO RESPEKT

EDITORIAL

nu. Tím vyvolal především v Evropanech očekávání, že současný stav dokáže zásadně změnit.

mi zjednodušeně, trojice je vnímána takto: pod záminkou boje proti terorismu Bush vraždí Iráčany, Putin Čečence a Šaron Palestince. Kerry chce právě toto změnit, jak napovídá i jeho slogan z volebního sjezdu: Síla doma, úcta ve světě. To zní dobře na starém kontinentu, ale jakou má tato idea šanci? Jakým směrem by se ubírala a k čemu by vedla? V tom už tak jasno není. Bushe pojí s Putinem vyslovená solidarita. Poprvé se jak známo projevila hned 11. září 2001, když Putin jako první zahraniční státník telefonicky kondoloval Bushovi. Na oplátku jel brzy poté na Bushův texaský ranč, což je destinace jen pro věru vážené hosty. Letos se Putin zase zastával Bushe, když argumentoval, že z pramenů ruské rozvědky opravdu vychází najevo Saddámovo sepětí se zbraněmi hromadného ničení. Naposledy pak tvrdil, že terorismus v Iráku slouží k tomu, aby zabránil Bushovu znovuzvolení. Takovou loajalitu – nebo spíš úsluhu – neprojevil ani Tony Blair. S Šaronem je pak Bush úplně jedna ruka. Vždyť letos se jako vůbec první americký prezident vyjádřil o „zelené linii“ (rozuměj o mezinárodně uznávaných hranicích mezi Izraelem a Jordánskem z let 1949–67) jako o „linii příměří“ a zcela explicitně uznal, že tato čára není svatá pro příští řešení v podobě dvou států – Izraele a Palestiny. A aby se zmíněný trojúhelník uzavřel, je třeba připomenout, jak často a rád se objevuje Ariel Šaron u Putina v Moskvě. Počátkem září, po hrůzném teroristickém útoku v severoosetském Beslanu, byl Izrael jednou z mála zemí, která Rusku projevila plnou solidaritu a účinnou pomoc, místo aby chladnokrevnou vraždu více než tří set rukojmích přičítal na vrub Putinovi a jeho brutální válce proti Čečensku, jak bylo běžné v Evropě. Jak by v tomto trojúhelníku fungoval Kerry? Podle prognóz by byl vstřícnější vůči spojencům z Evropské unie a zároveň přísnější na Putinovu Moskvu. Ale už tu je první háček. Vstřícnost vůči EU znamená mimo jiné nápravu vztahů s Německem. Ne že by o to Gerhard Schröder nestál, naopak, ale právě německý kancléř nyní rozvíjí velmi nadstandardní vztahy s Ruskem. Doložil to sám adopcí holčičky z Putinova rodného Petrohradu krátce před zářijovou návštěvou ruského prezidenta v Berlíně a rovněž rozladěním nad tím, že hamburská univerzita Putinovi při té příležitosti zatrhla čestný doktorát. Co se týče Izraele, již počátkem léta se Kerry nechal slyšet, že byl vždy v čele boje o izraelskou bezpečnost, ale zároveň se k izraelsko-palestinskému konfliktu vyjádřil s použitím tradičních evropských klišé o „spirále násilí“ a potřebě „zdrženlivosti na obou stranách“. Nicméně v situaci, kdy Šaron je hlavním proponentem jednostranného izraelského stažení z pásma Gazy, může jen těžko změnit Bushovu orientaci. A o možném přesunu americké ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma by rozhodl stejně Kongres.

Státní bezpečnost se populárního kazatele snažila tři roky zdiskredito-

vat, před domovní prohlídkou mu například podstrčila do bytu zásobu zbraní a výbušnin. Provokace však byla trapně nepravděpodobná – Popieluszko bydlel v garsonce po tetě, kam neustále chodily návštěvy. V noci 19. října 1984 se kněz vracel z Bydhoště. Vezl ho jeden z dělníků ze Solidarity, kteří se z obav o Popieluszkovo bezpečí rozhodli faráře osobně chránit. V lese před Toruní je zastavili muži v uniformách dopravní policie: šoféra přiměli přesednout do svého fiatu, kněze ztloukli a nacpali do kufru auta. Řidiči se však i s pouty na rukou podařilo za jízdy vyskočit. A tak když bylo 30. října nalezeno Popieluszkovo mrtvé tělo ve vzdálené vodní nádrži, záhy byla díky řidičově výpovědi zatčena i čtveřice vrahů, vesměs důstojníků tajné policie. Vůdce skupiny Grzegorz Piotrowski (třiatřiceti-

letý otec dvou dětí, atlet, vzděláním matematik) v mrazivě věcné výpovědi popsal, jak kněze coby nepřítele režimu umlátil holí i pěstí. Jednal prý na pokyn „z vyšších míst“; nikdy neprozradil z jakých. V únoru 1985 Piotrowski a další zabiják dostali 25 let, zbylí dva 14 a 15 (dnes jsou všichni díky amnestiím na svobodě). Za inspirátora akce je historiky považován tajemník komunistické strany Miroslaw Milewski, nespokojený s „příliš liberálním“ polským režimem. Z nově zveřejněných dokumentů plyne, že tohoto muže, napojeného zřejmě na KGB, podezíral také Jaruzelski – i proto nechal vyšetřovatelům volnou ruku. Popieluszkův hrob ve Varšavě se stal poutním místem. Je po něm pojmenována škola a Vatikán zahájil proces jeho blahoslavení. TOMÁŠ NĚMEČEK

RESPEKT /

K O M E N TÁ Ř E

44

/3

Cesta do pravěku FOTO GÜNTER BARTOŠ

Ministryně Emmerová hledá zpátečku před rok 1989

Ministryně zavelela zpátky, tak jedem.

Zestátnění nemocnic, vykoupení soukromých ordinací, zdravotní péče na příděl – nejnovější koncepce zdravotnictví z dílny ČSSD, která v pátek unikla na veřejnost, právem vyvolala údiv na všech stranách. Od ministryně Milady Emmerové věru nikdo nečekal zázraky, dílo jejích poradců však překonává i ta nejhorší očekávání. Vedle toho se sociální demokraté rozhodli ze zdravotnictví – konkrétně z přeměny nemocnic na obchodní společnosti – udělat hlavní téma krajských voleb. Nakonec proč ne: alespoň se otevře veřejná diskuse v oblasti, kolem které politici jen zlehka našlapovali.

Proč to zažít znovu? Návrh nové zdravotnické koncepce z Lidového domu připomíná dikcí spíš projev na sjezdu KSČ. Pod vrstvami šedivé hantýrky však vyčnívá základní směr: zpátečka před rok 1989. Stát určí páteřní síť nemocnic a ordinací, s nimiž budou zdravotní

pojišťovny povinny uzavírat smlouvy. Tato zařízení mají vesměs patřit státu, kraji nebo obcím. Jelikož se mnohé ordinace mezitím privatizovaly, stát by je vykoupil zpět, a to za „prokazatelné výdaje spojené s privatizací“. Komu z lékařů se to nebude líbit, bude laskavě přimáčknut ke zdi: zdravotní pojišťovna s ním na pokyn shora neuzavře smlouvu a v neposlušném zařízení se bude platit jen „na dřevo“. Abychom to řekli stručně: podle představ expertů ČSSD by stát rozhodl, kdo, kde, jak a co by ve zdravotnictví dělal. Lékaři, které si stát do páteřní sítě nevybere, budou poskytovat své služby za hotové. I sama Milada Emmerová se od návrhů svých poradců Júlia Müllera a Milana Šilhána mírně distancuje, jde prý pouze o „podklad k nové koncepci“; po bouři kritiky od něj v sobotu dalo ruce pryč i vedení ČSSD. Není divu, protože kdyby se plány měly naplnit, znamenalo by to zdravotnický systém dražší než

dnes, a ještě k tomu na příděl. Možnost volby by měli jen bohatí pacienti, kteří by si mohli dovolit soukromou léčbu. Pro lékaře by to byl návrat vazalského postavení a také důrazný vzkaz, že jejich zákazníkem není občan, ale stát. Ministryně Emmerová jistě upřímně věří, že je někdo schopen naplánovat a vybudovat zdravotnictví tak, aby se dalo ovládat jedním joystickem, a nepochybně sní o možnosti nabídnout národu vedle státních nemocnic i státní síť specialistů a praktických lékařů. Se zdravotnictvím na příděl máme ale bohaté zkušenosti, však tu existovalo čtyřicet let, kdy se musela o zahraniční lék žádat ministerská komise (tři měsíce předem) a bylo zakázáno připojit na umělou ledvinu pacienty starší šedesáti let. Otázka zní, proč to zažívat znovu.

Pohřbít fosílii Tato verze zdravotnické koncepce velmi pravděpodobně padne pod stůl, natolik jde proti zdravému rozumu a trendům vývoje. O to větší pozornost si místo těchto slov zaslouží odvážný politický čin – a tím je přeměna nemocnic na obchodní společnosti. Až dosud měla většina nemocnic formu tzv. příspěvkové organizace, což není nic než přežívající fosílie z dob reálného socialismu. Tenkrát se tím měly nemocnice motivovat k větší aktivitě: vydělané peníze si směly ponechat, ztráty jim hradil stát. Po roce 1989 mělo být zachování příspěvkových organizací dočasným řešením, jako obvykle se však dočasnost protáhla. Nemocnice si hospodařily po svém a stát jejich ztráty nakonec vždy zatáhl – proto ta ochota prodávat zboží a služby i zařízení s chronicky vymetenými účty. Ředitel takové přís-

Tma za okny Bruselu EU se musí víc angažovat proti Lukašenkově říši Během debaty o členství Turecka projevila část Evropské unie strach, že jednou budeme sousedit s Íránem a Sýrií, cizími světy, z nichž může vzejít nebezpečí. Dobrá. Jenže už teď EU s jedním cizím světem sousedí – s Běloruskem. Ponurým státem, kde vládne diktátor Alexandr Lukašenko, zarytý nepřítel Západu a vlastních občanů. Češi tuto tíhu dobře znají z časů, jež skončily sotva před patnácti lety, Bělorusové ji mají doma pořád a jen tak se jí zřejmě nezbaví. Podle referenda skončeného minulý týden může Lukašenko šéfovat státu i třetí volební období, a pak další a ještě další. Jako padesátiletý chlapík a nadšený hokejista na to má sil dost. Takže zatímco u jeho staršího souputníka Fidela Castra lze čekat, až jej smrt zastaví, v případě Lukašenka se musí stát něco jiného.

Jiné než za Husáka Jak se vlastně Bělorusko vymklo osudu ostatních postkomunistických společností a stalo se černou ovcí Evropy? Těžko říct. I tady se daly do pohybu změny vyvolané pádem železné opony. Zformovala se demokratická opozice, vznikl svobodný tisk, zárodky občanské společnosti. Po rozpadu Sovětského svazu sáhli Bělorusové po nezávislosti. Vše bylo slušně rozjeté k tomu být prozápadně orientovaným, slušným sousedem Polska aspirujícím na členství v EU a NATO. Například ve srovnání s Ukrajinou mělo Bělorusko výhodu geografické polohy: od rozšiřující se demokratické Evropy je nedělí pás Karpat ani různé historické re-

sentimenty. Jenže v roce 1994 se stala chyba: v prvních prezidentských volbách kandidoval neznámý mechanizátor a delegát minského parlamentu Lukašenko, sliboval voličům modré z nebe, vyhrál – a najednou bylo po nadějích. Nejdrsnější období Lukašenkovy vlády probíhalo na konci devadesátých let, kdy několik jeho politických odpůrců záhadně zmizelo. Dnes se v takové míře podobné zločiny neobjevují, režim už jich nemá zapotřebí. Opozice sedí v parlamentu, ale bez možnosti rozhodovat. V zemi vládne strach demonstrovat, stěžovat si, jít proti Lukašenkovi otevřeně. Likvidace nezávislých médií, občanských organizací a všeho, co žije mimo Lukašenkovu kontrolu, neprobíhá automaticky, jako tomu bylo v Husákově Československu. Lukašenko si osvojil jemnější metodu – pošle úřednické slídiče, kteří najdou chybičku (v účtech či záplavě různých formalit) a potrestají ji zákazem. Když člověk objíždí běloruská města, téměř všude najde skupinku demokratů, aktivistů, jsou ale izolovaní, bez vlivu či peněz, takže organizují třeba jen kroužky pro děti svých přátel, kteří se ještě nebojí.

Evropský úděl Tihle lidé teď spoléhají na pomoc zvenku. Z Ruska se jí patrně nedočkají. Celá devadesátá léta to přitom vypadalo nadějněji. Rusko mělo své chyby, vynikalo ale jistou schopností demokraticky kultivovat okolní země (Ukrajinu, Moldavsko, Kavkaz, Střední Asii), kde vládly horší reži-

my než v Kremlu. Za Putina už ale Rusko nikomu lekce z demokracie dávat nemůže. Ruskému prezidentovi vyhovuje Lukašenkova proruská orientace. Tuší totiž, že kdyby v Minsku vládli demokraté, dříve či později by se Unie a NATO posunuly ještě blíž k Moskvě. K podstatně větší aktivitě než dnes by se ale měla rozhoupat Evropská unie, zvlášť když kritizuje Jižní Ameriku za benevolenci vůči Castrovi a východní Asii za její postoj k barmské juntě. Na rozdíl od Putina nemá na Lukašenka přímý vliv. Kromě tlaku na ruského a ukrajinského prezidenta může však podporovat demokraty a zadělat tak na budoucí běloruskou prozápadní orientaci. Podobně to činí americký Kongres skrze své nadace na podporu demokracie ve světě. Problém je, že EU podobné nástroje nemá. Bruselské fondy na podporu východní Evropy jsou nastavené tak, že mohou spolupracovat jen s oficiálními organizacemi. Takové dnes v Bělorusku jsou, stát je však rychle ruší a kriminalizuje kvůli tomu, že si dovolily přijmout peníze z ciziny. Také Evropský parlament má účet, z něhož podporuje demokracii, jenže ani tyhle peníze do Běloruska kvůli formálním pravidlům nedojdou. Minimální výše příspěvku je tři sta tisíc eur a alespoň pětinu si musí adresát podpory sehnat sám. To jsou ale sumy zcela mimo představu malých a chudých běloruských spolků, časopisů a organizací. MAREK ŠVEHLA K tématu též článek na straně 10.

pěvkové organizace je všemocný a může podepsat cokoli; zároveň však může být kdykoli bez udání důvodu odvolán. Zkrátka model pro někdejší řízení „bez papírů“, pomocí telefonátů ze sekretariátu KSČ. Není divu, že pak nemocnice v 90. letech nakupovaly nepotřebné přístroje, budovaly nadbytečné kapacity a sekaly dluhy. Změnu přinesl až převod na kraje od ledna 2004. Hubené rozpočty samospráv neměly peněz nazbyt, takže krajští radní v Českých Budějovicích, Plzni či Hradci Králové začali měnit nemocnice na obchodní společnosti (do dnešního dne takto převedly asi čtvrtinu). Pro ně totiž platí jasná pravidla hry, dělba odpovědnosti, kontrola ze strany dozorčích rad. Výsledky jsou přesvědčivé, ztráta nemocnic se výrazně snížila. Ovšem právě tento proces chce ČSSD nyní zastavit: ve sněmovně už leží návrh jejího poslance, jímž se další převody zakážou.

Podpořme kraje Obava, že nemocniční akciovky se rázem kvůli ziskům vrhnou na odstraňování varixů a zvětšování prsou, je lichá a plyne z neznalosti přirozeného běhu věcí. Trh funguje na základě nabídky a poptávky, takže pokud tomu nebude bránit nějaká nesmyslná regulace, vždy se najde někdo, kdo si bude chtít vydělat peníze naším léčením. Vážná je námitka, že kvůli zisku začnou nemocnice zanedbávat kvalitu léčby. Právě proto je třeba zpřístupnit údaje o tom, jak nás kde léčí. Pro začátek není třeba nic složitého vymýšlet: máme zákon o svobodném přístu-

pu k informacím. (Autor těchto řádek na jeho základě podal žalobu na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a ZP ministerstva vnitra, aby zveřejnily údaje o nemocniční péči.) V současnosti neexistuje pro nemocnice vhodnější forma než obchodní společnost. Vždyť jaké jsou alternativy: změnit je na obecně prospěšné společnosti? To je riskantní krok, v podstatě znamená darování nemocnice skupině lidí, která obsadí správní orgány (v obchodní společnosti zřizovateli zůstanou vlastnická práva, kdežto chodu obecně prospěšně společnosti může jen přihlížet). Přijmout zákon o nemocnicích jako neziskových organizacích, jak to chystá lékařská komora? Hrozí tu podobné „darování“ jako v předchozím případě. Na Západě má tento model léty ukutá pravidla, u nás však není nač navazovat. Tradici si přes noc nenapískáme. Navíc nemocnice se za posledních 50 let podstatně změnily, z charitativních zařízení poskytujících přístřeší, stravu a ošetřovatelskou péči se staly moderní podniky plné drahé techniky, s nákladným provozem, čile obchodující se službami. Zkrátka a dobře: na řešení nadbytečné kapacity nemocničních lůžek, sporných investic, nízkých příjmů některých lékařů a vůbec neekonomického chování nemocnic nenabízí ČSSD žádný alternativní recept. Kraje si proto zaslouží plnou podporu. PAV E L V E P Ř E K Autor je lékař a bývalý ředitel Fakultní nemocnice Motol, dlouhodobě se věnuje reformě zdravotnictví. K tématu též článek na straně 6.

Zmocněnec hluché vlády Vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab odchází. Muž, který byl ochoten se loni porvat s přesilou rasistů, kteří v pražském metru napadli Afričana, nastupuje v příštích dnech k budoucímu eurokomisaři Vladimíru Špidlovi. Byla by však škoda, kdyby se tím z Česka vytratil i jeho hlas. Před třemi lety Jařab střídal svého předchůdce Petra Uhla se sympatickou vizí: hájit nejslabší, dosud mlčící skupiny lidí. Jestliže Uhlovým osobním tématem byly národnostní menšiny, Jařab zůstane spojen především s právy lidí z ústavů – dětí i dospělých, psychiatrických pacientů, lidí zbavených svéprávnosti. Zkrátka všech, kdo se kvůli věku nebo mentálnímu handicapu těžko hlásí o svá práva a jejichž osud bývá zcela v rukou jejich pečovatelů. Potíž byla v tom, že s nynější vládou si Jařab rozuměl zřetelně hůř než s předchozí. Stačí vzpomenout dva případy. V čase sporu o klecová lůžka Jařab výstižně formuloval, že nejde jen o „zakázat, či nezakázat“: jsou střípkem v mozaice nadužívání restrikce, v pomíjení potřeb klientů, v neznalosti moderních trendů. Stejně přesně pojmenoval i příčiny sterilizace romských žen na severní Moravě: ostravští lékaři prostě rozhodli za ně, přání klientek je nezajímalo a nutnost vysvětlovat odbyli s tím, že romské matky by tomu stejně nerozuměly. Za lepší konstelace by slova vládního zmocněnce byla začátkem zevrubné reformy. Realita je ale právě opačná: nová ministryně zdravotnictví o žádném „polidšťování“ ústavů neuvažuje, zamýšlí zrušit i zákaz klecových lůžek – a pacient nemá podle ní dostávat zbytečně moc informací, jen by ho to vyděsilo. Jako své možné nástupce Jařab uvedl Jana Rumla či Svatopluka Karáska. Zda by to byla dobrá volba, zatím těžko soudit, ale jistou logiku má: rozhýbat tak netečný kabinet asi dokáže jedině politik z vládní strany. H A N A Č Á P O VÁ

Poturčenec horší Turka Francie zaznamenala první dvě „oběti“ tzv. šátkového zákona. Podle nového zákona o laicitě, zakazujícího od počátku září nošení nápadných náboženských symbolů ve veřejných školách, byly minulou středu vyloučeny ze školy v Mulhouse dvě dvanáctileté muslimky. Co nešťastným Khouloud a Dounie zbývá? Buď drahá soukromá škola, nebo dálkové studium. Shodou okolností týž den během své soukromé návštěvy Francie udělil televizní stanici LCI rozhovor turecký premiér, reprezentant islamistické strany Recep Tayyip Erdogan. „Jako otec trpím,“ prohlásil na adresu faktu, že dvě jeho dcery studují v USA, neboť tam – na rozdíl od přísně sekulárního Turecka – mohou do školy nosit šátek. Je to prostě tak: v tomto smyslu splňuje Turecko evropský trend, který se prosadil zatím ve Francii a některých spolkových zemích Německa. Jenže je to skutečně znak, který dělá Evropu Evropou? Poturčenec horší Turka, říkávalo se před staletími. Dnes se – s ohledem na „šátkovou legislativu“ v Evropě – příměr posunul. Kdo se snaží být ve své sekulárnosti ještě přísnější než Mustafa Kemal Paša, je horší Atatürka. Nabízí se dvojí závěr. Za prvé: kdyby se měla evropskost poměřovat zákazy náboženských symbolů, je Turecko Evropanem par excellence. Ovšem za druhé: spočívá-li evropskost spíše v názorové mnohosti a toleranci, nebylo by od věci poohlédnout se – tak jako Erdoganovy dcery – po praxi v USA. Tam nikomu nevadí ani kříže, ani hidžáby, ani kipy, ani turbany. – ZP –

4/

DOMOV

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Poslanci trvají na smrti pro nevinné FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Konec bodovacího systému je špatnou zprávou pro 6000 dosud neznámých obětí

Asi nenadefinoval, že když se blíží auto, neměl by přecházet.

Uhněte mi, vyrábím „Já najedu ročně 60 tisíc kilometrů, takže vím, že lidé, kteří používají auto jako výrobní prostředek, se nevyhnou porušení nějakého toho zákazu,“ říká stínový ministr Říman. Jeho benevolenci k nerespektování předpisů rozhodně nesdílejí rodiny 6572 lidí, kteří minulý rok na českých silnicích z tohoto důvodu zemřeli nebo byli zmrzačeni. Ze 1309 mrtvých za minulý rok to bylo 704 spolujezdců, chodců nebo cestujících v autobuse. Nový zákon měl ambici

toto vysoké číslo zásadně seškrtat. Metoda na zkrocení siláků pohrdajících „nějakým tím zákazem“ je totiž známá: jmenuje se bodovací systém. O to v novele šlo – zavést trestné body za chování řidičů, kteří by pak po získání určitého počtu černých teček přišli na nějaký čas o řidičské oprávnění. Stejně na to šli i jinde ve světě a měli úspěch. „Například v Irsku zaznamenali doslova skokový rozdíl v respektu k předpisům poté, co řidič dostal své dva první trestné body,“ říká Jaroslav Hořín z brněnského Centra dopravního výzkumu (CDV), které pro ministerstvo dopravy zajišťuje výzkum v oblasti dopravy. Ve statistice usmrcených obětí znamená bodový systém stovky zachráněných lidských životů ročně. „Příklady ze zahraničí navíc ukazují, že hrozba ztráty řidičského průkazu má na bezpečnost a klid provozu takový kladný vliv, že umožňuje snížit četnost dozoru přímo na silnicích,“ čteme v analýze CDV pana Hořína. O bodovacím systému se v Česku mluví od poloviny devadesátých let, žádný z minulých ministrů dopravy ale jeho zavedení neprosadil. I pokus současného ministra Milana Šimonovského vznikal dva roky a jeho cesta sněmovnou byla podle předpokladů bouřlivá. Téměř každý z po-

slanců navrhl něco změnit – většinou snížit bodovací přísnost. Přitom právě to je fenomén, po kterém dopravní policie volá nejvíc. V zemi, kde vysoké pokuty za nebezpečnou rychlou jízdu neznamenají pro bohaté řidiče vůbec nic, je třeba dobrat se univerzálního trestu, který dopadne na všechny stejně. „Ten zákon je tak represivní, že ho nebude nikdo dodržovat. Tak už to bývá s předpisy, které jsou příliš přísné,“ komentuje vládní návrh systému (viz rámeček) Říman. Není ale v české silniční džungli represe na místě? „Je to všechno o míře. A my tu hranici vidíme jinde,“ říká Říman, který při projednávání zákona navrhl vlastní

Počet usmrcených lidí na milion obyvatel (2003)

Politická síla v letadle Od roku 1989 zemřelo na českých silnicích přes dvacet tisíc lidí, poslední dobou je to v průměru 1300 ročně. Pomoci zachránit část těchto zbytečně ztracených životů odmítli i jiní delegáti než Říman: klub ODS například hlasoval proti jako jeden muž. „Po takovém množství pozměňovacích návrhů v tom byl takový zmatek, že jsem nemohl s čistým svědomím takový zákon pustit,“ říká stínový ministr vnitra Ivan Langer (ODS). „Ostatně za katastrofální situaci na silnicích může špatný stav vozovek, zkorumpovaná policie a bezzubé přeZ D R O J : C E N T R U M D O P R AV N Í H O V Ý Z K U M U

Dolní komora parlamentu rozhodla, že každý týden v příštím roce bude v Česku zabito 25 lidí. Tvrdý verdikt vynesli poslanci, když neschválili zákon snažící se po letech bezmoci vnést bezpečí a disciplínu na zdejší silnice. „Nežijeme v době nulových rizik. Ten zákon by stejně nikdo nerespektoval,“ komentuje to s uspokojením ideový vůdce odpůrců novely, stínový ministr dopravy Martin Říman (ODS). Česko tak zůstává na smrtelné špici zemí s nejnebezpečnějším pohybem na cestách. Po tom, aby tato nebezpečná výjimečnost už konečně skončila, volají přitom kromě chodců a policie už i samotní řidiči.

verzi bodovacího systému. Podle ní by se body dávaly jen za ty nejzávažnější přestupky jako alkohol za volantem nebo jízda bez oprávnění. Za rychlou jízdu obcí by pak řidič podle Římana inkasoval až ve chvíli, kdy by limit překročil o třicet kilometrů v hodině. Statistiky CDV přitom ukazují, že takových pirátů je už málo. Bezohlední řidiči dnes většinou projíždějí obcemi rychleji „jen“ o patnáct, dvacet kilometrů, ale i to nese při kolizi chodcům a cyklistům jistotu smrti či vážného zranění. „Padesátka je hraniční rychlost, kdy chodec může ještě reálně přežít srážku s vozidlem,“ upozorňuje expert CDV Josef Andres. Největší počet nejvážnějších nehod se stane právě v obcích (143 tisíc z celkových 196 tisíc v roce 2003) a zaviní je v drtivé většině šoféři (93 procent všech nehod). Na tyto informace má stínový ministr Říman svůj už citovaný argument: „Prostě nežijeme v době nulových rizik.“ Menší překročení rychlosti by dál trestal peněžně.

stupkové řízení. Kdyby tohle fungovalo, nepotřebujeme bodový systém,“ soudí Langer. „Na nápravu ovšem nemáme v opozici politickou sílu.“ Jak se ukázalo, politickou sílu postrádá i vládní koalice, především poslanci sociální demokracie. Sílu pracovat v pátek odpoledne totiž právě při schvalování zákona o pozemních komunikacích nenašlo jednadvacet poslanců ČSSD (a třináct z opozice). „Spěchala jsem na letadlo domů,“ říká Hana Šedivá (ČSSD). „Ale jinak mohu říci, že naše silnice nejsou bezpečné. Kdybych tam byla, hlasovala bych pro.“ Z přítomných členů ČSSD se sedm zdrželo hlasování. Jedním z nich je i Miloš Melčák, autor 71 pozměňovacích návrhů. A ne tak ledajakých. Rád by například zrušil přednost chodců před automobily. „Chodci si musí uvědomit, že řidič si není jistý, jestli ten chodec opravdu chce přejít nebo ne,“ říká poslanec Melčák. „Je to trochu problém nadefinovat, ale v zásadě, když se blíží auto, neměl by přecházet.“ Stejně tak by Melčák rád zvýšil rychlost v obci, alespoň na šedesát. „Všichni přece jezdíme šedesátkou,“ říká naléhavě poslanec. „Ale někteří řidiči vám to dělají schválně, že jedou přesně padesát a nenechají vás předjet. To je pak problém.“ Ministr Šimonovský prosazování bodového systému nevzdává. „Zákon navrhnu znovu, v řádu několika měsíců,“ sdělil po neúspěchu novinářům. Nicméně poslanci v posledních dnech avizují, že možná nestihnou ani projednat všechny už naplánované body nabitého programu, takže je těžké říci, kdy se bodovací systém dostane znovu na pořad dne. J A N K O VA L Í K

Dvanáct bodů a dost Bodovací systém umravňuje řidiče možnou dočasnou ztrátou řidičského oprávnění. To se stane každému, kdo za přestupky a trestné činy nasbírá dvanáct bodů. Nejvyšší bodová pokuta je sedm bodů a vztahuje se na nejvážnější a nejnebezpečnější porušení předpisů jako řízení bez oprávnění nebo pod vlivem alkoholu nebo nepovolený vjezd na železniční trať. Šest bodů řidič dostane za překročení rychlosti v obci o víc než čtyřicet kilometrů v hodině. Za telefonování z mobilního telefonu při jízdě inkasuje řidič čtyři trestné body. Tři body lze pak získat při jakémkoli překročení povolené rychlosti a nepřipoutaný řidič riskuje body dva. Jestliže řidič během dvanácti měsíců neporuší pravidla, budou mu automaticky naopak dva trestné body umazány.

Škromach zná své Hodonínské Nový uhlobaron přesvědčil ministry i ČEZ, na jižní Moravě se těží dál Františku Vláčilovi se povedl husarský kousek. Letos v červnu koupil doly na Hodonínsku, jež se měly kvůli beznadějným ztrátám do konce roku zavřít. Za tři měsíce dokázal, co jeho předchůdci nezvládli za pět let: s pomocí vicepremiéra Zdeňka Škromacha, hodonínského rodáka, přesvědčil vládu k mimořádné dotaci 155 milionů korun. Teď musí ještě k zamhouření oka přimět Evropskou komisi.

Úspora není podpora Podobný příběh už Česko jednou zažilo. Před pěti lety Mostecká uhelná oznámila, že kvůli neefektivní těžbě zavírá důl Koh-i-noor s devíti stovkami horníků. Ti vyhlásili okupační stávku a zůstali v zemi plné tři týdny. Nakonec je přijel osobně uklidňovat tehdejší vicepremiér Vladimír Špidla. Výsledek: aby důl prodloužil těžbu o tři roky, vláda na jeho útlum uvolnila bezmála půl miliardy korun. Dosud neznámý podnikatel Vláčil z Lužice u Hodonína (má firmu na radiátory) sehnal státní peníze i bez stávky. Přitom hnědé uhlí z dolů Lignit Hodonín je nejméně kvalitní

v Česku – aby ho firma vůbec mohla prodat, musí do něj přimíchávat dvakrát výhřevnější uhlí ze severních Čech. Letos se nad šachtami na Hodonínsku začaly propadat zdejší vinohrady (Lignit za to vinaře draze odškodňuje). V březnu doly oznámily brzký konec. „Pět let jsme objížděli všechny ministry průmyslu a jejich náměstky, jestli by nám nějak nepomohli, ale marně,“ vzpomíná jeden z tehdejších spolumajitelů Milan Gromus. Pro své NE má náměstek ministra průmyslu Martin Pecina logický důvod: „Pokud my bychom jim dali nějaké peníze, byla by to podle evropských pravidel zakázaná veřejná podpora.“ Jak se tedy povedlo uspět Vláčilovi? „Chcete recept na dotaci? Dokud to Brusel neodkývne, tak nic říkat nebudu,“ utíná pokusy o rozhovor nový majitel. František Vláčil slibuje těžbu nejméně do roku 2010. Povedlo se mu zvrátit rozhodnutí společnosti ČEZ, která chtěla do své hodonínské elektrárny raději dovážet kvalitnější uhlí ze severu Čech. Po Vláčilově příchodu ČEZ v červnu podepsal nové smlouvy – na pět let a za vyšší ceny než dosud. „Bylo třeba jim trochu pomoci, takže jsme

zprostředkovali jednání. ČEZ pak pochopil, že už je nemůže víc ždímat,“ sděluje náměstek Pecina. (Mluvčí ČEZ Ladislav Kříž tvrdí, že šlo o čistě ekonomické, nikoli politické rozhodnutí: „Pokud Lignit příliš zdraží, nakoupíme severočeské uhlí.“) Jak to, že najednou může vláda vyplatit dotaci 155 milionů? „Protože to půjde z ministerstva práce a sociálních věcí, ne od nás. Je to vlastně úspora z peněz, které by jinak šly propuštěným horníkům v sociálních dávkách. To by Bruselu nemělo vadit,“ říká Pecina. Vicepremiér a ministr práce Zdeněk Škromach ujišťuje, že k dotaci ho přesvědčily pouze údaje hodonínského úřadu práce: „Propuštění všech zaměstnanců by přišlo státní pokladnu na sociálních a dalších dávkách na 450 milionů korun. Dotace je o dvě třetiny lacinější.“

A teď Brusel Výpočet Škromachových úředníků vychází z předpokladu, že ani jeden z 400 propuštěných horníků si po dobu šesti let nenajde práci. „Havířina je velmi specifické povolání, tito lidé hledají uplatnění jen obtížně,“

argumentuje ministr práce. Totéž tvrdí ředitel hodonínského úřadu práce a zastupitel za ČSSD Vladimír Šťáva (před nástupem na úřad sám strávil dvacet let na tamní šachtě). Naopak zkušenosti z jiných okresů říkají, že většina propuštěných ani na úřad práce nedorazí a najde si práci sama. „Máme s horníky dobré zkušenosti, určitě ne horší než s jinými profesemi, při hledání práce jsou aktivní,“ říká zástupce ředitelky mosteckého úřadu práce Milan Hanzlík. Dříve tomu bylo jinak: propuštění horníci měli nárok na vysoké doživotní renty, a proto se do práce logicky nehrnuli. Renty jsou však už několik let zrušeny. Dnes mají horníci nárok jen na 5300 korun po dobu maximálně tří let (podle délky praxe) – a nástupem do práce o ně nepřijdou jako dřív. I Grossova vláda proto nad dotací pro Hodonín váhala. Z 13 přítomných ministrů hlasovalo 10 pro a tři se zdrželi. „Dlouho jsme zvažovali pro i proti. Uznávali jsme, že je to nestandardní státní pomoc,“ říká ministr vnitra František Bublan, podle svých slov si ale už nepamatuje, jak hlasoval. Ministr životního prostředí Libor Ambrozek, který stejně

jako Škromach pochází z Hodonína, zvedl ruku pro: „Splnili naši podmínku, že budou tvořit dostatečné rezervy na kultivace. Navíc znám tamní poměry, 400 nezaměstnaných by byla pro Hodonínsko rána.“ Představitelé Lignitu jsou z rozhodnutí vlády nadšeni. „Ale jistě, přijeďte, rád vám všechno ukážu a povím,“ říká v pondělí vstřícně ředitel podniku Josef Foltýn, jediný ze čtyř bývalých spolumajitelů, který ve firmě zůstal. Druhý den však domluvenou schůzku ruší. „Když to napíšete a vyjde to, můžete ohrozit 400 míst,“ říká rozčileně. „Zatím nic nemáme a ta nenávist a závist, že my dostaneme a někdo jiný ne, je katastrofální.“ V tom jsou s ním zajedno i místní odbory. „Půl roku jsme kolem toho běhali. Tady padá jeden podnik za druhým, a jestli nám to Brusel neschválí, tak to bude kvůli vám a já osobně chlapy naložím do autobusu a pojedeme vám rozbít hubu,“ sděluje šéf místních odborů Jaroslav Rozsypálek. Evropská komise by měla dotaci pro Lignit Hodonín posoudit do dvou měsíců. MAREK POKORNÝ

RESPEKT / 44

DOMOV

/5

Vlasta Topolánek vs. Mirek Tlustý FOTO GÜNTER BARTOŠ

Hledání rozdílu mezi kandidáty na předsedu ODS

Pro někoho nesmyslné otázky, pro jiné běžná zvědavost, jak se tady bude žít.

Dnes už každý čtenář novin ví, že v ODS probíhají urputné přípravy na souboj o předsednickou židli. A že jediným, kdo může sesadit současného šéfa Mirka Topolánka, je Vlastimil Tlustý – Klausův člověk, zamlada prospěchářský komunista, nyní stínový ministr financí, sporná, ale vlivná postava zdejší politiky. Mnohem méně známé je ovšem to, o co se vlastně zápasí. V čem by byla politika naší nejsilnější strany pod Tlustým jiná, než je teď? Patří ke zvláštnostem současné české scény, že při snaze najít odpověď na tuto banální otázku se člověk docela zapotí.

Míň je v ODS víc „Nevím, proč mi kladete nesmyslné otázky,“ bortí místopředseda ODS Petr Nečas podrážděným hlasem „mýty“ o tom, že politik s ambicí řídit stát by měl umět odpovídat klidně a věcně. „Mě teď zajímají volby, a ne nějaké hrátky uvnitř ODS. Nevidím jediný důvod, proč na to nyní odpovídat,“ dodává. „Vůbec jsem o tom nepřemýšlel,“ vyzouvá se z otázky i jeho poslanecký kolega a ekonomický expert ODS Martin Kocourek, po-

dobně jako místopředsedkyně Miroslava Němcová: „Nebudu na to odpovídat. Je to jen rozšťourávání ODS před volbami. Až pan poslanec Tlustý oznámí kandidaturu, pak se bavme, co tahle kandidatura přinese.“ A co si o věci myslí potenciální koaliční partneři? „Nevím, jestli se Topolánek a Tlustý nějak programově liší, nesleduji je,“ oznamuje ministr Karel Kühnl z Unie svobody. Vlastimil Tlustý byl minulý týden na cestě po USA, a tak kolečko končí u Mirka Topolánka, v poslední době zcela vytíženého aférou Kořistka a předvolební kampaní. „Přijďte po volbách, před nimi se nebudu vyjadřovat. Proč bych měl?“ říká. Další pokus o orientaci v nabídce „válčících“ politiků lze zahájit zkoumáním samotného programu ODS a jeho vzniku. Lídři ODS čas od času připomínají, že pobyt v opozici je dobrý k tomu, že poskytuje dost času k přemýšlení o politických vizích a pilování jejich podoby. Jak tedy tohle pilování vypadá? Loni vznikla patnáctičlenná stínová vláda, která se podle mluvčího Petra Husáka každý měsíc schází (podle webu ODS ale naposledy v březnu). Stínoví ministři postup-

ně sepisují své dílčí programy zvané Modrá šance. Jde o dvaceti- až třicetistránkové sešity, které schvaluje a bere za své celá stínová vláda včetně Tlustého a Topolánka. Zatím jich bylo sepsáno devět, čeká se například na zahraniční, sociální, bytovou či dopravní politiku. Texty přitom mají společný ráz: začíst se do nich je oříškem i pro někoho, kdo je za to placený, jako třeba novinář. Konkrétní návrhy či sliby tu často chybějí, nebo jsou obratně přikryté dekou úřednické češtiny. (Zásadním způsobem je rozvíjena komplexní schopnost v obraně a ochraně proti ZHN, láká voliče například stínový ministr obrany Petr Nečas.) Hlavní teze ale stejně vycházejí z dlouhodobé politiky ODS a s jejich schvalováním nebyl problém. S jednou výjimkou, kterou je ostře sledovaný Tlustého rezort financí. Právě tady lze jakýsi věcný rozdíl mezi ním a Topolánkem pozorovat. Stínový ministr financí sepsal svůj program jako první z „vlády“ už loni v létě. Ve srovnání s kolegy vyniká čtivostí, slibuje rovnou daň 15 %, jinak ale do podstatných detailů nezachází a klouže po povrchu. Například píše, že je nutné „sblížit“ regulo-

vané a tržní nájemné či „postupně“ snižovat rozpočtový deficit. Topolánek se s tímhle nespokojil a sestavil vlastní tým ekonomických poradců, který měl vypracovat detailní, radikálnější návrh reformy veřejných financí. Ten ale zatím nevznikl. Koordinátor Topolánkova ekonomického týmu Karel Kříž k tomu říká: „Pan Topolánek zastává názor, že by se program reformy měl připravit a jít s ním na veřejnost. Stínová vláda ale dala na obavu Tlustého, že to je riziko. Mají prostě strach, že by takového materiálu zneužila ČSSD, označila ho za moc radikální a ODS by kvůli tomu mohla prohrát volby. Prostě se rozhodli poskytovat raději méně informací než více.“ Jiné rozdíly než v taktice si ale Kříž mezi Topolánkem a Tlustým nevybavuje. „Oba mají stejné základní představy o tom, že by mělo skončit tohle příšerné hospodaření na dluh, že by se měly snížit a zjednodušit daně, méně regulovat, snížit počet úředníků. Obecně řečeno nic moc nového nevymýšlet a jít irskou cestou. O jiných bodech programu ODS jsem se s nimi nebavil, ale předpokládám, že jejich názory na věc jako třeba deregulace nájmů jsou shodné,“ vysvětluje.

Různá pnutí V čase vládní krize letos v létě se objevil další procedurální nesoulad – Tlustý navrhoval, aby ODS vstoupila do velké koalice s ČSSD, Topolánek to ale odmítl. „Šlo o dočasné řešení jen do voleb,“ soudí Petr Mach, ředitel Centra pro ekonomiku a politiku, politice ODS blízkého think-tanku. Ani on programové rozdíly nevidí. „Na podstatné věci, tedy eurorealistický postoj a daňovou politiku, mají oba stejný názor.“ Bývalý přední člen ODS, někdejší primátor Prahy Jan Kasl a dnes šéf konkurenčních Evrop-

ských demokratů se přiklání k názoru, že rozdíly je nutné hledat spíš v taktice politického boje: „Oba reprezentují neideologické křídlo ODS. Tlustý je ale pragmatik do morku kostí, ochotný uzavřít obchod s kýmkoli. Je také zkušenější, v ekonomické rovině umí lépe argumentovat, je méně emotivní. Celkově ale mezi nimi nejde o programový rozpor, to vás ujišťuji. Jde o vnitřní politický boj.“ Srovnání politických názorů Tlustého a Topolánka komplikuje i fakt, že oba sedí v jiných komorách parlamentu, Tlustý ve sněmovně, Topolánek v Senátu. V obou komorách se praktikuje odlišná politická strategie, hlasování se tedy obtížně srovnávají. „Ještě loni jsme měli pocit, že mezi nimi programový rozdíl je,“ vzpomíná přední muž sociálních demokratů, předseda sněmovny Lubomír Zaorálek. „Třeba ve vstřícnosti vůči Evropské unii. ODS s Topolánkem podpořila v referendu vstup do Unie. Na dalších konkrétních výstupech se to pak ale neprojevilo. Teď cítíme, že už se oba drží nulové tolerance vlády.“ Podle politického komentátora, kdysi Klausova šéfporadce Bohumila Doležala se před rozhodujícími parlamentními volbami a případnou prací ve vládě věcný, programový rozdíl mezi oběma muži neobjeví. „ODS se neprezentuje jako strana, kde by to názorově kypělo,“ míní Doležal. „Dosud jsme mohli pozorovat jakési dva proudy – Zahradilův nacionálně liberální a Nečasův konzervativní. V čem se ale kromě postoje k registrovanému partnerství homosexuálů liší, to mi není jasné. Osobně si nemyslím, že by byl mezi Tlustým a Topolánkem ideový rozdíl. Vlastně to je na ODS nejhorší. Pozorujeme v ní různá pnutí, různé tenze, člověk ale vůbec neví, co za tím je.“ MAREK ŠVEHLA

Co chce strana žen FOTO GÜNTER BARTOŠ

Aby nás muži nedusili, říkají zakladatelky

Alespoň dohnat Makedonii. (Zleva Jindřiška Buřvalová, Zdenka Ulmannová a Danica Samková.)

Pod názvem Rovnost šancí vzniká v Česku politická strana žen. Někdo se tomu směje, pro někoho je to hrozná zpráva, protože takové strany vznikají spíše ve státech s vážnými problémy, například v Kyrgyzstánu, Severním Irsku, Rusku a na mnoha místech v Africe. Znamená to, že jsme v krizi, kterou nejde řešit jinak než organizací typu „ženy sobě“ na menšinovém základě? Nebo jde pouze o jakousi anomálii či slepou uličku?

Seznámení v autobuse Zakladatelkám strany je kolem padesátky, mají fungující rodiny, úspěšně vychovaly děti, ale přesto jsou frustrované, naštvané. „Postavení žen ve společnosti je špatné, muži nás dusí! Politickou stranu zakládáme, abychom to změnily,“ vy-

světluje v malé kanceláři v pražských Holešovicích vedoucí přípravného výboru novinářka Zdenka Ulmannová. „Proč tady ženy vydělávají v průměru o třetinu méně než muži? Proč je v parlamentu jenom 17 procent žen a v Senátu ještě méně?“ ptá se vedle sedící socioložka Danica Samková, „znám statistiky, pracovala jsem jako zástupkyně žen v mezinárodních odborech. Máme například méně žen ve vedoucích funkcích než Srbsko nebo Makedonie. Je to ostuda.“ Obě ženy se seznámily před měsícem v autobuse. „Zaslechla jsem Zdenku, jak s někým rozebírá diskriminaci žen, a oslovila jsem ji,“ vzpomíná paní Samková. Realizační tým, tvořený ještě makléřkou Jindřiškou Buřvalovou a „nehrajícím kapitánem“, dokumentaristkou Olgou Sommerovou, zatím stačil sepsat petici „Nastal čas pro ženy“

a sbírá potřebných tisíc podpisů k založení strany. Nástřel programu obecně volá po změnách nerovného postavení mužů a žen prakticky ve všech oblastech života. Ulmannová a režisérka Věra Chytilová, jež s aktivitou sympatizuje, sepsaly ještě doplňující výzvu „Už dost“, která je o něco konkrétnější. Jako nejdůležitější krok požaduje „založení ministerstva rodiny“, přísnou kampaň proti týrání žen, dětí a zvířat, dále žádá pro ženy „významnou účast na ministerstvu životního prostředí“, protože muži ho nedokáží ochránit. Snažily se aktivistky prosadit své představy uvnitř stávajících politických stran? „Ne, ani jedna z nás nebyla nikdy členkou žádné strany. Nemělo by to ani smysl,“ říká Ulmannová, „jen málo žen se dostane na volitelná místa, a když už, tak hrají v mužském dresu. Podléhají totiž stranické disciplíně, kterou diktují muži. Absolvovala jsem řadu diskusí s poslankyněmi, které to v podstatě potvrdily.“

Nevím Motivaci žen okolo vznikající strany rozumí ředitelka Sociologického ústavu Akademie věd Marie Čermáková. „Muži nevyřeší a nezlepší nic, k čemu je nepoutají osobní zájmy. Chtějí-li ženy v této zemi věci zlepšit, musejí to udělat samy a po svém. Jejich postavení je špatné, například v rozdílu mezi platy mužů a žen jsme podle průzkumů na posledním místě v EU. Méně diskriminované jsou ženy po této stránce i na Slovensku.“ Kvůli převaze mužů se o „ženských“ tématech – například růz-

ných sociálních zákonech, možnosti přivydělat si na mateřské apod. – ve sněmovně vlastně vůbec nedebatuje. Přitom cesta, jak zvednout v politice počty žen, existuje. Jsou to kvóty pro jednotlivá pohlaví na kandidátkách, se kterými počítá i nový návrh volebního zákona (a pro odpor lidovců a Unie svobody vůči nim jej zatím vláda odložila). Kvóty podle pohlaví již zavedli například Švédové, Němci (minimum je 40 % žen) nebo Francouzi (50 %). „Nejsem sice obecně příznivcem kvót, ale strany jinak v tomto ohledu nic nenutí, aby svou politiku měnily. Kdyby to mělo být jen tlakem veřejného mínění, tak je to na generace,“ říká bývalá poslankyně Hana Marvanová. „Je to nesmysl. Podobné pokusy jsou sociálním inženýrstvím. Naše ženy jsou stejně schopné jako muži a cítily by se uraženy, pokud bychom usilovali o něco podobného,“ oponuje jí poslanec Petr Nečas (ODS). „Asi bych se neurážela, ale kvóty nepomohou. Naopak hrozí nucením žen, aby vstoupily do politiky. To musí zůstat svobodným rozhodnutím,“ říká místopředsedkyně sněmovny Miroslava Němcová (ODS), „pro mě je přijatelnější, že si ten prostor vydobudu sama.“ A proč je z 57 poslanců ODS jen sedm žen? „Nevím. Jsme pořád ve fázi startu, 15 let vývoje je málo. Rodiny bez mámy neumí zatím fungovat. Chybí tady služby pro rodinu a finanční zabezpečení. Chůvy jsou stále chápány jako buržoazní přežitek. Naše společnost ještě není vyzrálá.“ Ženy ustavující stranu Rovné šance zatím v otázce kvót nemají jasno a diskuse je teprve čeká.

Mission possible „Monotematické strany mají obecně malou šanci uspět a nevím, jestli mohou posbírat nějaké protestní hlasy,“ říká politolog Tomáš Lebeda. „Rozhodující je, jaká bude po straně Rovnost šancí společenská poptávka.“ Zakladatelky ženské strany tvrdí, že o jejich projekt projevilo zájem hned v prvních dnech po zveřejnění „obrovské množství žen“ a pod jejich peticí prý rostou podpisy jako houby po dešti. „Je to skvělé, fandím jim. Stačí se podívat na kterékoli televizní zprávy a je jasné, že muži zklamávají, že potřebujeme změnu,“ říká herečka Aňa Geislerová, která ovšem svou kariéru za politickou měnit nehodlá. Dokonce i socioložka a zakladatelka českých Gender Studies Jiřina Šiklová, která je k ustavování stran na základě etnika nebo pohlaví velmi skeptická, má k Rovnosti šancí jisté sympatie. „Obecně tu iniciativu vítám, alespoň se o těchto problémech začne mluvit.“ Jejímu optimismu odpovídá i jeden příklad z demokratického světa, kdy se strana žen dokázala prosadit a nepříznivou situaci ve své zemi radikálně zvrátit. Na Islandu totiž vznikla podobná strana počátkem 80. let a její členky pak pravidelně obsazovaly 3–5 křesel v šedesátičlenném parlamentu. Na začátku jejich angažmá bylo ve sněmovně 5 % žen, na konci šestkrát víc. Koncem 90. let se „feministická“ strana rozplynula do okolních běžných formací. Mise byla splněna. J A R O S L AV PA Š M I K

6/

DOMOV

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Nemocnice jako volební trhák

„Nedopustím privatizaci Klaudiánovy nemocnice,“ slibují na billboardech shodně dva rivalové středočeských krajských voleb – Karel Machovec (ČSSD) a Raduan Nwelati (ODS). Slib splní snadno. Kraj má sice se sítí nemocnic odvážné plány, tenhle špitál ale privatizovat nechce. Navzdory své absurditě však billboardy přinášejí báječnou zprávu. Oblast, která se týká každého z nás a stojí hodně peněz, se poprvé stala volebním trhákem. Tím ale zásluhy krajů na poli zdravotnictví nekončí. Za dva roky pod jejich vládou hospodaří nemocnice bez dluhů. Teď se krajští politici chtějí pustit do další věci, kde stát selhává: dát pacientům dost informací.

vatel příspěvkové organizace je povinen zajistit její vyrovnané hospodaření. Kdyby se ředitel nemocnice choval nezodpovědně, nakonec by tam kraj stejně musel nalít peníze. Mohli bychom udělat jediné – odvolat ho. Obchodní společnost na nic takového spoléhat nemůže. Navíc její ředitel odpovídá za problémy svým majetkem,“ vysvětluje důvody změny plzeňský hejtman Petr Zimmermann (ODS). Ztráta západočeských nemocnic se za půl roku v novém režimu snížila pětkrát (ze 70 na 14 milionů korun). „Zmizely podezřelé a příliš drahé nákupy a smlouvy,“ říká hejtman Zimmermann. Kromě jasných pravidel má změna další výhody: nižší daně, možnost nákupu přístrojů na leasing, smluvní odměňování zaměstnanců místo státních tabulek. Stejnou změnu plánovali také Středočeši. Jejich situace je ale ještě svízelnější než v ostatních krajích. Nemocnic tu mají celkem jedenáct (kraj je přebíral od státu s dluhem tři čtvrtě miliardy korun), pro potřeby kraje však stačí čtyři – na Kladně, v Kolíně, v Příbrami a Klaudiánova nemocnice v Mladé Boleslavi. Právě ty chce kraj převést na akciové společnosti, ostatní pronajmout, případně prodat. Jejich další osud bude záležet na tom, zda si budoucí majitel najde místo na trhu. „Uvolní se nám tím ruce, abychom dali do pořádku páteřní síť čtyř nemocnic,“ popisuje hejtman Petr Bendl (ODS) odvážný plán redukce krajské sítě. „Víc jich nepotřebujeme. Nemáme dost peněz na to, abychom se starali o jejich modernizaci.“

Odvážní Středočeši Kraje dostaly před dvěma lety osm desítek do té doby státních nemocnic se závratnými dluhy 6,5 miliardy korun. Této situaci vděčí samosprávy za jedno. Poprvé se spojily a jako jeden muž hrozily: Státe, dej nám spolu s nemocnicemi také peníze na dluhy. Jinak tě poženeme k Ústavnímu soudu. Po tři čtvrtě roce dohadování s ministryní Marií Součkovou nakonec slavily úspěch. Ve státním rozpočtu se našla částka ve výši dvou třetin dluhu. Až potud běžná historka ze světa našeho zdravotnictví, kde stát co chvíli dolévá peníze do bezedných pokladen nemocnic nebo Všeobecné zdravotní pojišťovny (na konci roku skončí VZP s pravidelnou, ale tentokrát rekordní ztrátou zhruba 10 miliard korun). Krajští politici si ovšem byli vědomi toho, že nové dluhy budou muset platit ze svého rozpočtu. Proto se dali do práce. Podařil se jim husarský kousek. Většina nemocnic, které zřizují, dnes hospodaří vyrovnaně. „Motivovali jsme ředitele. Kdo dobře hospodaří, dostane prémie,“ prozrazuje jednoduchý recept zlínský hejtman František Slavík (KDU-ČSL). Na odměnu ve výši několikanásobku měsíčního platu dosáhli šéfové tří ze čtyř zdejších nemocnic. Některé kraje (Plzeňský, Karlovarský, Královéhradecký) šly ještě dál. Změnily nemocnice z příspěvkových organizací na organizace obchodní. „V zákoně stojí, že zřizo-

Plzeňská kvalita

M A PA R E S P E K T

Co prodat, co ne

Středočeši si chtějí nechat páteřní síť čtyř nemocnic (označené černým kolečkem), ostatních sedm nabídnou k pronájmu či k prodeji.

Právě Středočeši dokázali udělat ze zdravotnictví volební trhák. Překvapivě ovšem není řeč o dalším osudu sedmi „odepsaných“ špitálů, ale jen o změně čtyř vyvolených nemocnic na obchodní společnosti. Začalo to aktivitou ústeckého poslance Jaroslava Krákory (ČSSD), který do sněmovnou projednávaného zákona o hluku vetkl před měsícem větu: Kraje nesmí převádět nemocnice na obchodní společnosti. Sněmovna bude o předloze hlasovat až začátkem listopadu. Vzápětí ministryně Milada Emmerová slíbila, že připraví zákon o neziskových organizacích ve zdravotnictví a bude se snažit, aby všechny nemocnice přešly na tuto právní formu. Kandidát na hejtmana Karel Machovec (ČSSD) se rozhodl vytěžit chytlavé téma do dna: ODS se chystá rozkrást špitály, ohrozit vaše zdraví a my jí v tom zabráníme. „Převod nemocnic na obchodní společnosti povede k jejich divoké privatizaci a k problémům s dostupností a kvalitou péče,“ říká Karel Machovec. Nijak ho od takové rétoriky neodrazuje fakt, že nic takového se v Plzeňském kraji nestalo. Klaudiánovu nemocnici si na svůj billboard nevybral náhodou. Právě tady je totiž šéfem jeden z je-

Zlínský patriotismus Jeden problém však přece jen krajské zdravotnictví přineslo. Kraje, které nemají na svém území velkou nemocnici, kde dělají špičkovou medicínu, to chtějí rychle napravit. Síť současných fakultních nemocnic je ale dost hustá a budovat mezi nimi a bývalými okresními nemocnicemi pro běžnou péči ještě krajské není třeba. Jednak jde o investice v řádu miliard. Navíc většinou platí, že čím víc stejných případů dané pracoviště řeší, tím větší je erudice tamních doktorů a ruku v ruce s tím také kvalita jejich práce. Krajští politici se ale v tomto případě projevují především jako patrioti. Krajskou nemocnici plánuje Vysočina, Liberec chce kardiochirurgii, také zlínští zastupitelé změnili okresní Baťovu nemocnici na krajskou, s kardiochirurgií a onkologickým centrem. A teď chtějí, aby změnu akceptovala i Všeobecná zdravotní pojišťovna a začala jim posílat na špitál finance odpovídající „krajskému“ titulu – tedy zhruba o třetinu peněz navíc. „Přece nebudeme jezdit do nemocnice sto kilometrů,“ reaguje zlínský hejtman František Slavík (KDU-ČSL) na dotaz, proč by se lidé s vážnými problémy nemohli jako dosud léčit v sousedních krajích. „Naši občané jsou ochuzeni o kvalitní péči. Protože bydlím ve Zlíně, nechodím tak často na koncerty do Obecního domu jako ten, kdo bydlí v Praze. S nemocnicí je to stejné, lidé za ní nikam daleko nepojedou, a proto mají špatnou péči.“ Na rozdíl od většiny hejtmanů odešel František Slavík z první schůzky, na kterou minulé úterý pozvala hejtmany ministryně Milada Emmerová, potěšen. „Popsali jsme ministryni náš problém,“ říká hejtman Slavík. „Čekáme, že ho v celostátní koncepci zohlední.“ H A N A Č Á P O VÁ

Přestalo se rozhazovat, říká karlovarský hejtman Josef Pavel (ODS)

Když jste vdově po Ivanu Hlinkovi dal zdravotní dokumentaci jejího manžela, vypadalo to jako populismus. Pak jste ale udělal záslužnou věc – doporučil krajem zřizovaným nemocnicím, aby totéž udělaly v podobném případě pokaždé. Jak se vyvíjel váš názor? Sledoval jsem kauzu zpočátku jen zpovzdálí. Pak ale v pořadu na Nově zpochybňovali postup léčení. Uvědomil jsem si, že pověst naší nemocnice je ohrožena. Chtěl jsem rozptýlit všechny pochybnosti o tom, zda léčba proběhla standardně a zodpovědně. Proč nemocnice takhle nehájila své dobré jméno sama? Její právní zástupci jí radili: Nic nevydávejte, s nikým se nebavte, zákon to neukládá. To je obecný názor v našem zdravotnictví.

Obdobné kauzy řešil ombudsman před dvěma lety a vláda se tehdy usnesla, že pozůstalí mají na dokumentaci právo. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, jsem o iniciativě doktora Motejla nevěděl. Příjemně mě překvapilo, že on už v tom konal. To usnesení vlády – mám ho před sebou – je z 13. ledna 2003. Ukládá ministerstvu zdravotnictví předložit návrh změny zákona tak, aby zaručoval právo blízkých osob zemřelého pacienta. Mluvil jste o tom s ministryní? Minulé pondělí jsem jí napsal dopis a připomínám jí, že je zákon třeba uvést do souladu s občanským zákoníkem a listinou základních práv a svobod. Chystáte se, podobně jako plzeňští, zveřejňovat data o kvalitě péče? Ještě jsme to neřešili. Ale osobně si myslím, že zdravotnictví by se mělo více otevřít. Tím pádem by se dostalo do konkurenčního prostředí – a to je velice dobře. Je u vás zdravotnictví tématem krajských voleb? U nás je situace kuriózní. ODS je tu v koalici s ČSSD, zdravotnictví má na starost sociální demokrat. Společně jsme provedli transformaci tří našich nemocnic na obchodní společnosti. Jeho stanovisko je stejné jako moje. Zlepšilo se jejich hospodaření, změnilo se klima, ministerští nám přestali vstupovat do odměňování a dalších věcí a rozhazovat systém.

PŘIPOMEŇME SI

Proces knížete K. Obavy nejvyšších ústavních činitelů, že tato země padne do područí jednoho šlechtice, se pomalu rozplývají. František Oldřich Kinský (68) minulý čtvrtek prohrál odvolací soud o rodový palác na pražském Staroměstském náměstí. Šlo o nejvýznamnější část rozsáhlého majetku, o jehož navrácení Kinský ze svého argenDostál na frak. tinského domova usiluje. Seznam pří, které zatím prohrál, se tak s palácem zvýšil na čtyři. Pravomocně Kinský naopak uspěl celkem pětkrát. Právě tento úspěch rozpoutal loni v květnu poprask, který později pohnul i nejvyššími patry české politiky. Kníže tehdy podle rozhodnutí okresního soudu restituoval pozemky, kus lesa, rybník a oboru kolem Ústí nad Orlicí. Jeho právník tehdy uspěl s argumentem, že František Oldřich Kinský – dědic rodového panství – nikdy neztratil československé občanství, a o majetek tedy nepřišel. Reakce části médií a politické scény se po ústeckoorlickém rozsudku posunuly do oblasti hysterie. Ministr kultury Pavel Dostál varoval před „prolomením Benešových dekretů“. Prezident Václav Klaus svolal na Hrad k poradě politické špičky, tehdejší premiér Vladimír Špidla uspořádal další schůzku, kde politici zkoumali, „jak tomu napříště zabránit“. Vláda pak parlamentem i přes námitky Senátu protlačila zákon, podle něhož má stát povinnost pomoci obcím soudícím se s restituenty, a požádala Nejvyšší soud, aby rozhodl, zda lze o zabavený majetek žádat i skrze občanský zákoník (jak to udělal Kinský), nebo pouze prostřednictvím restitučních zákonů, kde by šlechtic vzhledem k dávno prošlým lhůtám už neměl šanci. Nejvyšší soud se na jednotném postoji neshodl. Nicméně „Lex Kinský“ o státní pomoci obcím je tu a nese své plody. Od chvíle, kdy se do hry zapojili politici, neuspěl Kinský v jediném sporu. Jeho advokát Jaroslav Čapek v létě celou situaci označil za „politickou objednávku“. Ministr kultury Dostál na to reaguje stručnou výzvou: „Jakým způsobem politici ovlivnili soudy? Jak? Ať to exaktně prokáže!“ Čapkovo prohlášení ale zpochybňuje i prezident Soudcovské unie Jaromír Jirsa, který loni na možné ovlivňování ze strany politiků upozorňoval. „Je to zoufalý výkřik někoho, kdo neuspěl ve sporu a neumí si vymyslet jiný důvod,“ říká Jirsa. Kinského advokát se však nevzdává. „Teď počkáme na výsledky dovolání k Nejvyššímu soudu,“ plánuje Čapek, „a pokud neuspějeme, nezbude než obrátit se na zahraniční instituce – Evropskou komisí počínaje a Soudem pro lidská práva konče.“ FOTO ČTK

Ministryně na schůzce s hejtmany: zákon o hluku to všechno vyřeší.

ho rivalů, patnáctka na kandidátce ODS Raduan Nwelati. „Použil jsem stejný slogan, aby bylo vidět, že to není pravda. Pan Machovec jen straší lidi,“ říká Raduan Nwelati. „Nemocnici nikdo privatizovat nechce, jejím jediným akcionářem zůstane kraj. Privátní nemocnice nejsou špatné. Kraj je ale ze zákona povinen zajistit péči, musí si proto zachovat vliv.“ Jenže strašení sociálních demokratů má přece jen racionální jádro. Ředitelé nemocnic předvedli, že jsou schopni zruinovat rozpočet, když na ně nikdo nedohlíží. Teď jim kraje v tomhle směru postavily hráz. Co když předvedou, že jsou stejně tak dobře schopni šetřit na úkor kvality lékařských služeb? Cesta z toho je prostá – postavit hráz i na téhle straně. Konkrétně, zveřejňovat data o kvalitě zdejší nemocniční péče. Také tady kraje zřejmě předstihnou centrum. Zatímco ministryně Emmerová nechce o informacích pacientům ani slyšet, Plzeňský kraj už se pustil do práce. „Loni jsme vypsali výběrové řízení na počítačový program, který nám umožní získávat a srovnávat data z našich nemocnic. Budou nám reportovat nejen o ekonomických výsledcích, ale také o počtu komplikací, reoperací, nákazách nemocniční infekcí,“ říká hejtman Petr Zimmermann. „Koncem příštího roku budou první výstupy. Vyvěsíme je na našich internetových stránkách. Jako lékař i jako politik se držím toho, že lidé mají právo na informace.“ Hejtman Zimmermann zároveň předpokládá, že mezi kraji stejně jako v jiných případech proběhne dominový efekt a další se přidají. „Například karlovarský hejtman Pavel udělal gesto se zpřístupněním zdravotní dokumentace,“ říká. „Tím dal jasně najevo svůj vstřícný postoj k informacím.“

FOTO LUDVÍK HRADILEK

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Vláda krajů nad špitály přinesla naději

S I LV I E B L E C H O VÁ K tématu viz též články v č. 10/2004 a 51/2003 v archivu na www.respekt.cz.

RESPEKT / 44

INZERCE

/7

8/

EKONOMIKA

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Hospodařit jako Gross FOTO GÜNTER BARTOŠ

Rozpočet 2005: reforma financí se zastavila, ministr Sobotka ztrácí vliv ficit rozpočtu tak bude spíš kolem 104 miliard korun. Zatím vláda aspoň plní sliby dané Evropské unii o postupném snižování celkového schodku veřejných financí. Z letošních očekávaných 5 % HDP se má snížit na 4 % (pro přijetí eura je ovšem nutné srazit tento schodek aspoň pod 3 % HDP). Viceguvernér centrální banky Luděk Niedermayer ovšem v rozhovoru pro německý tisk varoval, že tím také úspěchy při snižování deficitu mohou skončit, takže České republice se „nepodaří přijmout euro ani v roce 2010“.

Víc úředníků, vyšší platy

Už vidím, jak se tváří, až to budou po nás splácet.

Nejvyšší daňové zatížení za více než šest let. Třetí nejvyšší schodek. A největší meziroční zvýšení platů pro státní zaměstnance. Tak lze shrnout státní rozpočet na rok 2005, který Poslanecká sněmovna právě projednává ve druhém čtení. Ekonomičtí analytici hodnotí plánované vládní hospodaření s téměř jednohlasným zklamáním: „Reforma veřejných financí ministra Sobotky byla už tak málo ambiciózní – teď se ovšem vlastně zastavila,“ říká analytik Atlantiku FT Petr Sklenář.

Trik za devatenáct miliard Příští rok mají občané i firmy na daních zaplatit 21,4 % veškerého HDP. Když připočteme i odvody na zdravotní a sociální pojištění, jde o 38,1 % HDP. Tato tzv. složená daňová kvóta je nejvyšší za poslední léta, například předloni se pohybo-

vala kolem 37 %. Je to proto, že vláda už schválila zvýšení DPH či spotřebních daní, zatímco se snížením si dává na čas (například společné zdanění manželů vstoupí v platnost až od ledna 2006). Rozpočet stojí na několika klíčových číslech popisujících, jak se bude země vyvíjet: celkově má ekonomika podle Sobotkových úředníků vzrůst o 3,6 %, tedy o dvě desetiny méně než letos (bez toho se nepodaří naplnit příjmy), a nezaměstnanost má zůstat zhruba na letošní úrovni kolem 10 % (pokud bude vyšší, stoupnou i výdaje). Odhady označuje ministerstvo financí za velmi zdrženlivé, takže by se prý příjmy i výdaje měly dodržet; s tím souhlasí i předseda rozpočtového výboru Miroslav Kalousek z KDU-ČSL. Mluvčí ministerstva financí Marek Zeman zdůrazňuje, že jeho úřad nepoužívá pro „papírové“ vylepšení rozpočtu žádné účetní triky, například nezahrnuje do příj-

mů jednorázové výnosy z privatizace (vláda Miloše Zemana s klidem zalepila díry v rozpočtu pomocí miliard z prodeje Transgasu či ruského dluhu). Nutno dodat, že nezapočítávat příjmy z privatizace je celkem snadné, protože vláda se zatím nedohodla, zda v příštím roce prodá Severočeské doly a hlavně Český Telecom. Chloubou vládních politiků je snížení schodku z letošních 115 miliard korun na 83,6 miliardy napřesrok. Jeden účetní trik by se v tom ovšem našel: skutečný schodek je větší, vláda totiž do výdajů tentokrát nezapočítá ztrátu České konsolidační agentury ve výši 19 miliard korun (v letošním rozpočtu šlo na tento účel 18 miliard). Proč? „Odpovídá to metodice Evropské unie,“ sděluje Radek Němeček z tiskového odboru ministerstva financí. K tomu ještě různé státní fondy budou hospodařit s celkovou ztrátou 1,5 miliardy. Skutečný de-

Jedním z hlavních úsporných slibů Sobotkovy reformy bylo postupné snížení počtu státních zaměstnanců o 6 % (v letech 2004–2006 pokaždé o 2%). V příštím roce ovšem nic takového nebude. Ministerstvo financí sice hrdě hlásí snížení tabulkových míst o více než 90 tisíc, to je ovšem způsobeno převedením více než 86 tisíc zaměstnanců, hlavně učitelů, pod správu krajů. A jelikož další státní úřady si vymohly výjimky, počet státních zaměstnanců se pro příští rok nesníží, ale naopak nepatrně zvýší (přesně o šestnáct lidí). „Bylo by sice logické snižovat každý rok počet míst o 2 %,“ připouští Sobotkův tiskový úředník Radek Němeček, „ale počty si určují jednotlivá ministerstva.“ Optimisticky však dodává: „Celkové snížení o 6 % však nakonec splníme.“ Mimořádně rostou také průměrné platy ve státním sektoru – o 11 %. Důležité je slovo „průměrné“: na výplatní pásce změnu poznají především policisté, hasiči a vězeňská stráž, jimž premiér a donedávna ministr vnitra Stanislav Gross vybojoval dlouho nevídaný nárůst v průměru o 8000 korun (na 32 000 měsíčně). V celkovém průměru tak mzdy ve státním sektoru po dlouhé době předstihnou platy u soukromníků, zhruba o šest tisíc korun. Raketové zvýšení policejních platů se neúspěšně pokouší zastavit lidovecký předseda rozpočtového výboru Miroslav Kalousek – nový pokus chce podniknout v listopadu.

Hlavním výdajem jsou důchody a různé sociální výdaje včetně nemocenské. Jejich podíl na celkových výdajích rozpočtu se neustále zvyšuje (před deseti lety činily zhruba 45 %, napřesrok to má být 54 %). Ministrovi financí se alespoň podařilo zbrzdit tempo každoročního nárůstu. Po letošním zpřísnění mají například výdaje na nemocenskou mírně klesnout z 31 na necelých 30 miliard. V rychlosti nárůstu výdajů pak mezi ostatními rezorty jednoznačně vítězí zemědělství. Například jeho výdaje v rámci evropské Jednotné zemědělské politiky (přímé platby farmářům apod.) stoupnou z letošních 13 na 24 miliard. Nápadné zvýšení zaznamenává také Bezpečnostní informační služba z 968 milionů na 1,17 miliardy: kontrarozvědka však své výdaje tradičně skrývá pod tajuplnými šiframi typu „zabezpečení OUS I – stavební úpravy“ nebo „rekonstrukce objektu B“. Podobně se zvyšuje rozpočet Úřadu vlády z 516 na 620 milionů.

Pět restů Co udělat, aby se země přestala každoročně zadlužovat o další desítky miliard? Ekonom Daniel Münich z institutu CERGE, který byl členem Sobotkova expertního týmu pro reformu financí, shrnuje vládní resty takto: „Neproběhla zásadní reforma nemocenské, zatím se udělal jen první snadný krok – snížila se platba během prvních tří dnů nemoci. Vláda nezpřísnila vyplácení sociálních dávek, naopak zvýšila daňovou zátěž. Reforma zdravotnictví není v dohledu, vláda je v této otázce rozštěpena. Neexistuje politická dohoda o tom, co udělat s penzijním systémem. Nedaří se snižovat počty státních zaměstnanců. Takže všechny problémy se jen odsouvají do budoucna.“ Na poslance zatím čekají jen dílčí úkoly. Tak například poté, co neschválili zvýšení DPH u hotelových služeb, bude v příjmech rozpočtu napřesrok chybět 4–5 miliard korun – a tato suma se musí někde ušetřit. MAREK HUDEMA

Nevyhánět čerta ďáblem Před 75 lety otřásl světem Černý pátek, jaké je poučení? Velká deprese ze 30. let – dodnes známý strašák z komunistických učebnic, na němž se dokazovaly hrůzy kapitalismu – oslaví 75 let od svého psychologického začátku, tzv. Černého pátku na newyorské burze 24. října 1929. Tento den sice Velkou depresi z ekonomického hlediska neodstartoval (ta začala již v srpnu téhož roku) a nejednalo se ani o historicky největší pokles amerického akciového trhu (ten nastal v říjnu 1987), ale přesto je v učebnicích dějepisu uváděn jako počátek nejdramatičtější a nejhlubší krize v moderní ekonomické historii, o jejíchž příčinách se dodnes přou jednotlivé ekonomické školy.

Tři vysvětlení Existují zhruba tři základní vysvětlení ekonomického kolapsu. Komunisté považovali Velkou depresi za znak zhroucení kapitalismu jako takového a předzvěst komunistických revolucí všude na světě. Druhé vysvětlení vychází z předpokladu, že všechny tržní ekonomiky procházejí periodicky obdobím růstu a recese. Nicméně Hooverova vláda nereagovala včas

na ekonomický vývoj a místo doplnění agregátní poptávky zvýšením státních výdajů zvolila přístup laissez-faire. New Deal prezidenta Roosevelta byl pak krokem správným směrem, který agregátní poptávku podpořil. A tam, kde nestačil New Deal, dokončila dílo válečná ekonomika. Teoretické základy takové interpretace a hlavně doporučené hospodářské politiky státních intervencí položil anglický ekonom John Maynard Keynes. Problém s tímto vysvětlením je v tom, že mu neodpovídá historická skutečnost. Byla to právě Hooverova vláda, která zavedla do americké ekonomiky regulace cen, podporovala činnost odborů a jejich mzdové požadavky, požadovala po podnikatelích zvýšení mezd, dostala cla na nejvyšší úroveň v historii USA, zavedla nové daně a vytvářela obrovské rozpočtové deficity. Hoover byl také velkým propagátorem veřejných prací a dotací všem sektorům ekonomiky od zemědělství až po banky. Rooseveltův New Deal nebyl ničím jiným, než institucionalizací a rozšířením špatných politik prováděných Hooverovou vládou. Vznikly ztrátové veřejné podniky jako Tennessee Valley

Administration. Byly upevněny monopoly energetických a telekomunikačních společností. Stát založil stovky regulačních agentur. Během prvních let své vlády vytvořil Roosevelt z americké ekonomiky v podstatě direktivně řízený stát. Během války sice významně vzrostla výroba – ovšem pouze pro vojenské účely a pokles nezaměstnanosti byl pouze optickým klamem vyvolaným odvelením zhruba deseti milionů lidí na frontu. Americkou ekonomiku vyvedla z krize až po válce kombinace tří faktorů – Nejvyšší soud USA zrušil nejhorší regulační instituce, Federální rezervní fond od roku 1933 přestal snižovat množství peněz v ekonomice a především s koncem druhé světové války byla zrušena většina regulací cen, mezd a direktivního řízení hospodářství. Nejpravděpodobnější vysvětlení krize paradoxně nabídli ekonomové již na jejím počátku, ale bylo „oprášeno“ až desítky let poté. Vychází z tzv. Rakouské teorie hospodářského cyklu. Ta tvrdí, že nadměrná měnová expanze skutečně může krátkodobě povzbudit ekonomický růst, protože zaprvé u podnikatelů vytváří iluzi, že ceny jejich

produktů rostou, a za druhé snižuje úrokové sazby, které zlevňují investice. Podnikatelé pak více investují a spotřebitelé více spotřebovávají, což vyvolá období současného růstu spotřeby i investic. Na druhou stranu spotřebitelé kvůli nízkým úrokovým sazbám méně spoří, a tudíž neexistují zdroje pro udržení tempa ekonomického růstu. V určitém okamžiku nedostatek zdrojů způsobí vzestup úrokové míry, prudké ochabnutí investování, ekonomika se dostane do recese. Následně dojde k odstranění špatných investic. Ekonomická krize je v tomto ohledu léčebným procesem. Krach na burze a pokles investic a spotřeby tak byl jenom korekcí inflačního růstu 20. let. V noční můru ji ovšem změnil právě smrtící koktejl omezení zahraničního obchodu, měnové restrikce, zvýšení daní a pokusů o centrální plánování za prezidentů Hoovera a Roosevelta.

Může se krize opakovat? Mnohem zajímavější než popis vlivu Velké deprese na politický vývoj je však otázka, zda je možné její opakování. Celá devadesátá léta to-

tiž připomínají vývoj v letech dvacátých – dlouhodobý růst, přestavba amerických měst, nástup nových technologií (především informačních systémů a internetu), nadšení z činnosti Federálního rezervního systému (neboli americké centrální banky), která se „již naučila ekonomiku řídit“, relativně stabilní cenová hladina při měnové expanzi zaplacená obrovským vzestupem cen akcií a nemovitostí. Rozdíl je ale v reakci vlád i centrálních bank. Nedošlo k žádné dramatické měnové restrikci, k žádnému zvyšování daní a dramatickému růstu regulací. Hospodářská politika USA sice není optimální, ale přesto je výrazně lepší než ve 30. letech. K přílišnému optimismu do budoucna ale není důvod – dodnes je mnoho lidí (včetně ekonomů) přesvědčeno, že se ve dvacátých letech jednalo o krizi způsobenou selháním tržního hospodářství, popřípadě kapitalismu jako takového. A hledají pomoc u toho, kdo byl skutečným původcem jedné z největších hospodářských katastrof v dějinách – u vlád a centrálních bank. M I R O S L AV Z A J Í Č E K Autor je ekonom.

RESPEKT / 44

EKONOMIKA

/9

Co típne kouření REPRO RESPEKT

Zvyšování daně z tabáku funguje, ale má své meze

Zabíjí, před tím ale dobře chutná a parádně sluší.

Česká vláda připravuje podstatné zdražení cigaret. Během let 2005 až 2007 by měla cena jedné krabičky vzrůst až o 21 korun. Toto opatření přinese kromě podstatných prostředků do státní pokladny také snížení počtu vykouřených cigaret zejména mezi mladými lidmi. Jaké jsou výhody a omezení této cesty snižování počtu kuřáků?

Co platí na mládež Varování před poškozením zdraví musí povinně nést krabičky cigaret ve většině vyspělých zemí. Přesto je tato snaha korunována jen malým úspěchem. Dokonce čím více se státy snaží přesvědčovat veřejnost o škodlivosti kouření, tím více přibývá mladých kuřáků. Během let 1993–97 vzrostl v USA počet kuřáků mezi studenty nižších stupňů vysokých škol (colleges) z 22,3 % na 28,5 %. Celkem se od

roku 1988 do konce 90. let množství kuřáků mezi americkými teenagery zvýšilo o 73 %. „Málokterý projekt veřejného zdravotnictví selhal tak jako boj proti kouření,“ poznamenává psycholog Malcolm Gladwell ve své knize The Tipping Point (Bod zlomu). Spojené státy nejsou v tomto ohledu osamocené. I v Evropě lze zaznamenat nárůst počtu mladistvých kuřáků a doslova exploze nastala v asijských zemích, kde byla ještě před několika lety cigareta záležitostí prostitutek a žen z bohémských a intelektuálských kruhů. V současnosti kouří sice jen asi 8 % asijských žen, ale růstový trend zejména u mladých je strmý. V Číně kouří zhruba dvě třetiny mužů, ale necelá 4 % žen, ale mezi teenagery kouří 8 % dívek. V Jižní Koreji vzrostl počet kouřících dívek z 1,6 % během krátké doby na 8,7 %. Mladí lidé si podle Gladwellova průzkumu spojují kouření s dojmem

nezávislosti, rafinovanosti a dospělosti. Psychologický mechanismus, který asociuje kouření se „zakázaným ovocem“ a pocitem svobody, navíc funguje samočinně a bez reklamy. Na mladé lidi navíc nefungují apely na nezdravost tabákové závislosti – mají často pocit vlastní nesmrtelnosti. Kampaně poukazující na „nemodernost“ kouření jsou proto směšné. Informovanost o negativních následcích kouření může sice pomoci, ovšem pouze u starších kuřáků. Kromě toho Gladwell doporučuje omezovat prodej cigaret s vysokým obsahem nikotinu, protože vznik fyzické závislosti je pak méně pravděpodobný.

Rada Adama Smithe Pravděpodobně nejjistějším způsobem boje proti kouření je zvýšení cen cigaret. Studie z nejrůznějších zemí, například z Kanady, Velké Británie

a Jižní Afriky, ukázaly, že vyšší cena skutečně omezuje spotřebu, nutí kuřáky přestat kouřit a odrazuje potenciální kuřáky před získáním návyku. Ukazuje se, že ve středně a málo vyvinutých ekonomikách je tento efekt ještě vyšší než ve vyspělých zemích. V Číně například 10% nárůst ceny způsobil 4% pokles poptávky. Výsledky podobných studií z Brazílie a Jižní Afriky naznačují, že pokles poptávky při zvýšení ceny o 10 % by se mohl pohybovat dokonce mezi 6 a 10 %. Studie Světové banky dále uvádí, že dopad vyšších cen cigaret je největší v segmentu mladých lidí. Je to proto, že mladí lidé mají zpravidla nižší příjmy a nemohou si cigarety zkrátka dovolit. Studie amerického Centra pro kontrolu a prevenci nemocí (CDCP) uvádí, že 10% nárůst ceny způsobil pokles poptávky v segmentu 18–24 let o 6 %. V delším období však mohou vysoké ceny mít ještě výraznější vliv. Relativně nízká poptávková elasticita cigaret znamená, že zvýšení spotřebních daní může nejen pomoci zlepšit zdraví populace, ale má i příznivý efekt pro státní pokladnu. Ostatně, již Adam Smith ve svém díle Bohatství národů z roku 1776 navrhoval daň z tabáku, která „uleví chudým lidem od některých jiných, obtížněji snesitelných daní, kterými jsou zatíženy životní potřeby nebo komodity pro průmyslovou výrobu“.

Daně a index korupce Lze tedy celý problém vyřešit podstatným zvýšením daní? Dejme tomu, že krabička cigaret bude stát 200 Kč – co se stane? Samozřejmě nastane rozvoj pašování a černého trhu. V geografických podmínkách České republiky nelze účinně zabránit pašování levných

cigaret nebo tabáku ve velkém. Mohou se vyskytnout i případy rozsáhlé korupce – ostatně, bylo by překvapující, kdyby se tak nestalo. Pašování, daňové úniky a korupce jsou nevyhnutelné dopady velmi vysokého zdanění cigaret. Může se dokonce stát, že pozitivní efekt vysokých daní (snížení spotřeby) bude zastíněn těmito nepříznivými důsledky. V roce 1994 byla Kanada nucena snížit spotřební daně z cigaret, protože problém pašování se stal neúnosným. Ekonomové John W. Galbraith a Martin Kaiserman uvádějí, že každé 1% zvýšení kanadské spotřební daně mělo za následek 1% pokles objemu vybraných spotřebních daní. Celková spotřeba přitom poklesla jen o 0,4 %, zatímco nárůst objemu pašovaných cigaret se odhadoval na 0,6 %. Ze srovnání expertních odhadů z různých částí světa je zřejmé, že podíl pašovaných cigaret na trhu zřejmě souvisí s indexem vnímání korupce podle Transparency International. Celosvětový průměr tržního podílu pašovaných cigaret se pohybuje kolem 6 %. V zemích jako Barma, Lotyšsko, Pákistán nebo Vietnam tento podíl dosahuje několik desítek procent. Jedná se tedy o země s nepříliš dobrým indexem vnímání korupce, které přitom sousedí se zeměmi, odkud lze snadno pašovat. Nechceme-li tedy zvyšovat nebezpečí korupce potenciálně gigantických rozměrů, nelze ani cigaretové daně zvyšovat do nekonečna. Kromě toho trh lehkých drog nabízí celou řadu substitutů – alkohol, marihuanu, extázi atd. Ve všem je zkrátka potřeba správné míry a i pro efektivní zdanění cigaret existuje určitá hranice, kterou samozřejmě není lehké odhadnout. PAV E L K O H O U T Autor je analytikem PPF.

T Ř I K R ÁT N A O K R A J

Paroubkův život, proč nemáme moře a výprodej Jukosu „Ptám se proto, kdo jsou ti domácí informátoři, ať vystoupí,“ vyzývá hrozivě ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek. Reagoval tím na kritickou studii Světového ekonomického fóra, podle nějž Česká republika klesla ve světovém žebříčku konkurenceschopnosti ze 39. na 40. místo. Paroubek nechápe proč, když přece v naší zemi „export oproti minulému roku vzrostl o 29 procent, odhad meziročního nárůstu průmyslové výroby se pohybuje mezi 9,5 až 12 procenty a odhad meziročního nárůstu HDP mezi 4 až 4,5 procenty“. Jenže Světové ekonomické fórum neměří konkurenceschopnost jen procenty HDP, ale také úrovní vzdělání, mírou korupce, technologickou vyspě-

lostí či pracovní morálkou (na základě rozhovorů se znalci tuzemského prostředí, podle Paroubka „domácími informátory“). „Není třeba uvádět složité ukazatele, vyjadřovat metodologické příručky katedrových ekonomů tam, kde rozhoduje sám život,“ vybízí ve svém prohlášení Paroubek. Zlatá slova, ale že by život ministra pro místní rozvoj spočíval v exportu a růstu HDP? ••• Zemědělské dotace za sucho, za povodně, za neúrodu, nadúrodu i za holomrazy už tu byly – ale za to, že nemáme moře? Tento návrh předložil jménem středoevropských rolníků ministr zemědělství Jaroslav Pa-

las spolu s maďarským kolegou Evropské komisi. S iniciativou podle něj sympatizuje i Rakousko a Slovensko. Letos má totiž být nejlepší úroda obilí za posledních deset let a státní sýpky jsou plné. V Evropě se již nic neprodá. Lze vyvézt přebytky do zámoří, ale doprava do přístavů něco stojí. Dokonce tolik, že by české zrno bylo neprodejné a doma by kvůli tomu klesly ceny. A právě za tu vzdálenost od moře by podle Palase měla přijít kompenzační dotace. Šelma sedlák! Mimochodem, podle ministerstva zemědělství nikdy neproudilo do agrárního sektoru tolik státních peněz jako nyní v Evropské unii a příliv se bude dále zvyšovat.

••• V uzavřené jednokolové aukci a za směšně nízkou cenu 3,75 miliardy USD má být podle ruského tisku prodán příští měsíc Juganskněftěgaz, hlavní část koncernu Jukos uvězněného magnáta Michaila Chodorkovského. Firma najatá ruským ministerstvem spravedlnosti přitom ocenila Juganskněftěgaz na 10,4 miliardy dolarů, nevládní analytici odhadují jeho hodnotu na 17 miliard a samotný Jukos si ho cení na 30 miliard. Zároveň se šíří zprávy, že ropnou firmu by měla koupit polostátní plynárenská společnost Gazprom. Obří koncern má kromě Juganskněftěgazu zájem ještě o další, tentokrát státní ropné firmy Rosněfť a Zaruběž-

něfť. Vzhledem k tajemnému mlčení ruských úřadů se v ruských médiích tento vývoj začíná brát jako hotová věc. Zahraniční naftařské firmy, například americký ChevronTexaco, by přišly zkrátka. Proto také zřejmě představa zmanipulované aukce, kde bude majetek Juganskněftěgazu koupen státní firmou za směšnou cenu, popudila i jinak k Putinovi vstřícné americké ministerstvo zahraničí. USA obvinily Rusko z protežování některých podniků a z nuceného výprodeje za nízkou cenu. Rozruch potěšil alespoň právníky Chodorkovského, kteří zatím marně hledají pro svého klienta podporu v zahraničí. – MH –

inzerce

10 /

ZAHRANIČÍ

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Báječná léta s Lukašenkem FOTO LUBOMÍR KOTEK

Běloruský diktátor si prodloužil šance na neomezenou vládu

Jak přitáhnout voliče? Zahrát jim ve volební místnosti.

Bělorusku nesvítí zrovna šťastná hvězda. Tři miliony jeho obyvatel nepřežily druhou světovou válku a osudy milionů dalších krutě poznamenala komunistická hrůzovláda. Už bezmála dvacet let je navíc pětina jeho území prakticky neobyvatelná – kvůli následkům černobylské katastrofy. Nevypadá to přitom, že by se Bělorusům mohlo v dohledné době začít dařit lépe. Už deset let v jejich čele stojí poslední evropský diktátor Alexandr Lukašenko a po minulém týdnu je jasné, že ještě nějaký čas stát bude. V parlamentních volbách totiž neuspěl ani jediný kandidát opozice a Lukašenko navíc zaznamenal souběžné vítězství i v referendu, které mělo rozhodnout o tom, zda bude moci navzdory ústavnímu omezení potřetí za sebou kandidovat na úřad hlavy státu. Ač měly oba akty k demokratickým standardům více než daleko, otevřená zůstává jiná otázka: Co bude s touto zemí a přístupem Evropy k ní dál?

Triumf elegance Není divu, že pravou rukou Lukašenka je šéfka Ústřední volební komise (ÚVK) Lidia Jermošinová. Ta má všechny páky k tomu, aby zařídila výsledek podle jeho přání. Před pár měsíci vůdce pronesl, že by si

„představoval“ podporu tří čtvrtin voličů. A získal 77 %! Podle Jermošinové to bylo „elegantní vítězství“. „Ukažte mi jinou zemi na světě, kde by národ vyslovil takovou podporu svému prezidentovi!“ rozplýval se Lukašenko. „Elegantního vítězství“ dosáhl několika statistickými triky. Od posledních voleb ubyl milion voličů. ÚVK snížila počet občanů zapsaných ve volebních seznamech ze 7,9 na 6,9 milionu – kvůli snazšímu dosažení 50% kvóra nutného pro platnost referenda. Pokud tito vyškrtnutí přišli volit, bylo jim to většinou (tedy za přítomnosti pozorovatelů) umožněno, ale jejich účast se nezahrnula do oficiálních statistik. Nejsilnějším nástrojem manipulace je institut předčasného hlasování. Studenti, vojáci a lidé v továrnách byli nuceni či režimem motivováni jít volit předčasně (studenti mohli například mít volno až do konce týdne, pokud odvolili dříve). „Volební komise v pátek či v sobotu otevře urny, a pokud zjistí, že opoziční kandidát má příliš mnoho hlasů, je pod nějakou administrativní záminkou vyřazen,“ říká Aleš Michalevič, místopředseda Běloruské lidové fronty. On sám proklouzl volební registrací, ale byl vyřazen v sobotu (pátý den voleb) kvůli nálezu KGB podvržených volebních letáků (obsahovaly na své

Jak mít hlasy pod dohledem? Donést chatrné urny až do chalup.

jediné stránce 22 gramatických chyb v běloruštině). Další z kandidátů se spletl ve svém přiznání příjmů o 25 rublů (asi 0,25 Kč), jinému představiteli opozice prý našli na jeho chatě střelnou zbraň a v Soligorsku neměl jeden člověk z tisíce podepsaných pod kandidátkou opozičního představitele Markotka běloruské občanství, tudíž ani tento kandidát nebyl zaregistrován. Demokratické standardy byly pošlapány už samým nastavením volebního systému. Nejenom že opozice neměla přístup do masmédií, ale ani sám volební proces není v Bělorusku oddělen od státní administrativy, členové volebních komisí byli tak v drtivé většině státními zaměstnanci, tedy lidmi závislými na Lukašenkově systému. Zastoupení opozice v těchto komisích dosahovalo pouhých 3 %.

Pod obrazem knírku Na pondělí 18. října svolaly hlavní opoziční síly demonstraci na Říjnové náměstí v centru Minsku. Na obrovskou reklamní obrazovku nad hlavami účastníků pustily úřady přesně v šest hodin, kdy měla demonstrace začít, zprávy státní televize, aby přehlušily jediný megafon protestujících. Lukašenkův knírek dominoval celé relaci.

Do davu prolezlého fízly se vmísily dvě stařenky, jež začaly protestujícím nadávat do chuligánů, kteří si neváží všeho dobrého, co pro ně jejich prezident dělá. Stejným tónem komentovala demonstraci státní televize. Kdosi, kdo se ujal megafonu, zavelel k pochodu k několik set metrů vzdálenému prezidentskému paláci. Policie si počkala, až čelo průvodu přejde šestiproudý bulvár, a během několika okamžiků oddělila zbytek průvodu a pustila mezi obě části zase auta. Nejradikálnější aktivisté byli tedy odříznuti v úzké ulici a pro speciální jednotky OMON již nebyl problém je pozatýkat. Pokud se všechny skupiny, roztroušené náhle po čtyřech chodnících, chtěly spojit, musely projít podchodem pod bulvárem, kde však na ně čekali policisté. Slabá reakce opozice na tak drtivé vítězství totality je dnes bohužel skutečností. Jeden či dva tisíce lidí, kteří vyšli do ulic v Minsku, jsou chabou reakcí na tak flagrantní porušení všech zásad demokracie ve srovnání se statisícovými demonstracemi z druhé poloviny 90. let. Lukašenko má nyní téměř dva roky na to, aby si připravil půdu pro další vítězství v prezidentských volbách v roce 2006. Lze tedy očekávat, že pokud se rozhádaná opozice nesjednotí a nezíská silnou podporu západu – především Evropské

unie –, další léta s diktátorem Bělorusko neminou. První náznak toho, že si režim nyní nebude brát vůči svým oponentům servítky, byla pravděpodobně politicky motivovaná brutální vražda nezávislé novinářky listu Solidarnosť Veroniky Čerkasovové.

Ticho v Bruselu Lukašenkův režim opět prodloužil sérii zfalšovaných voleb a referend. Pozorovatelská mise OBSE vydala překvapivě ostré stanovisko, jež pojmenovalo všechny klíčové problémy těchto voleb. Český poslanec Svatopluk Karásek přečetl na pondělní demonstraci prohlášení Václava Havla a dalších představitelů Výboru pro svobodné Bělorusko, ve kterém tato organizace vyzývá „Evropskou unii a všechny demokratické státy, aby neuznaly výsledky těchto nedemokratických hlasování a zaměřily se na efektivnější podporu nezávislých iniciativ v Bělorusku“. Evropská unie se však dosud oficiálně k situaci nevyjádřila. Přitom mohou-li Bělorusové odněkud získat naději na světlejší budoucnost, pak jedině z Evropy. V Á C L A V N E K V A P I L , Minsk Autor pracuje jako analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Haiti se opět přetahuje Nejchudší zemi Ameriky zachvátila další vlna nepokojů „Vím, že se něco musí změnit. Nemám ale nejmenší tušení, jak to provést,“ svěřila se reportérům BBC minulý týden nešťastná haitská úřednice Aline Goncourtsová na ulicích hlavního města Port-au-Prince posetých mrtvolami. Není sama. Haiti už letos postihly dvoje záplavy, jeden státní převrat a teď právě prožívá ozbrojené povstání. Země se propadá do chaosu s jedinou palčivou jistotou: bez cizí pomoci se neobejde. Jenže k účinné pomoci zvenčí je potřeba shoda. A ta neexistuje.

Pyramidy a narkopeníze Haiti se před patnácti lety dopracovalo k demokracii: charismatický katolický kněz Jean Bertrand Aristide získal sliby o přerozdělení majetku podporu většiny chudých obyvatel a vyhrál se 70 % hlasů první demokratické volby. Pokus o lidovládu však nevyšel. O devět měsíců později už Aristide prchal před jednotkami generála Cedrase placenými z peněz kolumbijských drogových kartelů do exilu ve Spojených státech.

OSN uvalila na nejchudší zemi Ameriky ekonomické sankce, jinak se ale nedělo nic. Pak se však na floridské pobřeží nahrnulo 40 000 haitských uprchlíků a Američanům přestala být situace za humny lhostejná. Clintonova administrativa po dlouhém váhání a na nátlak svých černošských senátorů a kongresmanů vsadila na Aristida a za doprovodu námořní pěchoty ho v roce 1994 dosadila zpátky. Republikáni nepovažovali vojenský zásah za oprávněný, neboť podle nich Haiti nepředstavovalo nebezpečí pro zájmy USA ani pro mezinárodní bezpečnost. Pár týdnů po invazi ztratili demokraté většinu v Kongresu a ten pak zablokoval finanční pomoc. Clinton tak sice pomohl Aristidovi rozpustit armádu, už ale neměl dost prostředků ani na její odzbrojení, ani na výcvik policie, která ji měla nahradit. Plány na vybudování infrastruktury šly k čertu, o investicích do demokratických institucí ani nemluvě. Volby v roce 1995 poznamenaly podvody, opozice jejich výsledky neuznala a už se ni-

kdy žádných voleb nezúčastnila. Republikáni ve Washingtonu ji v tomto postoji navíc vždy podporovali. Když Američané z Haiti v roce 1997 odcházeli, nechávali za sebou pouhých 5200 policistů a osm kilometrů silnice. Sázka na Aristida demokratům příliš nevyšla. Ze zachránce Haiti se totiž vyklubal populistický despota. Třebaže se těšil široké podpoře, rozhodl se neponechat nic náhodě – nechával fyzicky likvidovat své politické protivníky a novináře a spoléhal se na podporu ozbrojených hord ze slumů, tzv. chimeres. Zahraniční pozorovatelé pravidelně označovali výsledky voleb za zmanipulované a George W. Bush v roce 2000 reagoval pozastavením ekonomické pomoci. Haiti je však na zahraniční pomoci naprosto závislé. Jedinou ekonomickou aktivitou spojovanou s Aristidovým prezidentováním byly totiž pyramidové hry, v nichž Haiťané přišli o 200 milionů dolarů. Zhruba polovina populace je dnes podvyživená, polovina negramotná a očekávaná délka života je

49 let. Pšenka kvete pouze obchodu s drogami – chaotické Haiti je důležitým překladištěm na cestě z Kolumbie do Spojených států a odhaduje se, že desetina drog prochází právě tudy. Narkopeníze se prokousaly politickým systémem, zkorumpovaly soudnictví i policii.

Modré přilby viní Kerryho Na jaře letošního roku došlo na Haiti k povstání. Na hlavní město táhly ozbrojené skupiny příslušníků rozpuštěné armády. Izolovaný Aristide nakonec pod vojenským tlakem pouhých několika stovek ozbrojenců a diplomatickým naléháním Američanů ze země uprchl. Kontrolu převzaly jednotky USA, Francie a Kanady, jež později nahradili vojáci OSN. Do čela prozatímní vlády byl dosazen Gerard Latortue, floridský byznysmen se zkušenostmi z OSN. Jenže situace se opakuje. Místo osmi tisíc modrých přileb přišly pouhé tři tisícovky. V chaosu násobeném přírodními pohromami, při nichž přišly letos o život tři tisíce Haiťanů, nemají šanci prosadit odzbrojení ani

vzbouřeneckých band, ani Aristidových chimeres. 30. září se vydali chimeres do ulic, aby si připomenuli výročí prvního Aristidova svržení, a všechno začalo nanovo. Velitel jednotek OSN, brazilský generál Augusto Heleno, obviňuje z rozdmýchání nepokojů prezidentského kandidáta Johna Kerryho. Ten totiž kritizoval letošní postup Bushovy vlády a prohlásil, že on by na Haiti vyslal jednotky na podporu Aristida. Podle generála posilují podobné výroky naději příznivců svrženého prezidenta na jeho návrat. Další změna favoritů po případné výhře demokratů v amerických prezidentských volbách skutečně není vyloučena – černošští zastupitelé se svého oblíbence nevzdali. „Latortue je pouze loutkou instalovanou těmi, kdo podpořili státní převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi,“ uvádí jménem dalších 22 černošských členů Kongresu v písemném prohlášení demokratka Maxine Watersová. J I Ř Í S O B O TA Autor je spolupracovníkem Respektu.

RESPEKT / 44

ZAHRANIČÍ

/ 11

Když moc kontroluje občany I v nizozemském boji s terorismem vítězí strach nad právním státem V Nizozemsku již několik týdnů existují určité zakázané (a tedy trestné) dohody mezi lidmi, totiž dohody s „teroristickým záměrem“. Jen málokdo ví, že když kamarádovi nad pivem řekne „v téhle zemi to jde od desíti k pěti, podpálíme parlament“ a kamarád odpoví „dobrý nápad“, oba se v podstatě dopouštějí trestného činu, a to i v případě, že si to druhý den rozmyslí. Ani nemuseli nakoupit benzin či udělat cokoli jiného. Pouhá dohoda stačí. Zhruba takto lze charakterizovat atmosféru, jež se odvíjí od zpřísněného boje proti civilizačním hrozbám.

Nemluvte o džihádu Stejně jako jiné země západního světa zavádí Nizozemsko novou legislativu, která má úřadům umožnit efektivnější zákroky proti možným teroristům, ale zároveň zasahuje do práv a soukromí občanů. Nizozemsko, jehož obavy z teroristických útoků ospravedlňuje i skutečnost, že vyslalo vojenské jednotky do Iráku, již přijalo několik nových zákonů. Nyní ministři

spravedlnosti Piet Hein Donner a vnitra Johan Remkes oznámili, že připravují další opatření, která podle kritiků podkopávají základy právního státu. Představme si fiktivní situaci: nizozemský muslim, člen střeleckého spolku, pravidelně navštěvuje mešitu, která je známa jako ortodoxní. Často telefonuje s „přáteli“ v Madridu a v e-mailové zprávě použije slovo „džihád“. Je tento muž terorista? Nemusí to tak být, ale taky to tak být může. V každém případě by měly v blízké budoucnosti podobné údaje stačit k tomu, aby policie tohoto muže začala sledovat. Ministři spravedlnosti a vnitra chtějí prosadit, aby k zásahům policie v podobných případech nebylo nutné ani žádné konkrétní podezření. Pouhá domněnka, že někdo vyvíjí teroristické aktivity, by měla policii opravňovat ke sledování a pozorování dotyčných osob a k odposlouchávání jejich telefonických hovorů. A pokud někdo bude skutečně označen jako podezřelý z teroristických aktivit, nebude již nutné, aby státní zastupitelství předalo jeho advokátovi veškeré

procesní spisy v zákonem stanovené lhůtě 106 dní.

Kdo se vzdává, prohrává Podle mluvčího Kolegia pro ochranu osobních údajů Gerta Onneho takováto opatření hluboce zasahují demokratickou společnost. „Musíme si klást otázku, jakou společnost si přejeme. Nyní máme společnost, ve které můžeme kontrolovat moc. Zdá se však, že nadále bude moc kontrolovat občany. Kde jsme to už viděli? V Singapuru, Číně, východním Německu…“ Špičková advokátka Britta Böhlerová formulovala své znepokojení nad vývojem nizozemského práva v knize Krize v právním státě. Právo na spravedlivý proces je ohroženo, stát proniká do osobních sfér života a zneužití moci autoritami již nelze nazvat něčím výjimečným. Ale především: mizí pojem právního státu jako morální hodnoty, historické vymoženosti a projevu civilizace. Bezpečnost se stala tak důležitou, že potírání kriminality a terorismu postihuje samotné základy právního státu. Vyznění její knihy je jedno-

Aby právo vyhrálo, i když je v nevýhodě

značné: kdo chce bránit vymoženosti právního státu proti teroru tak, že se jich vzdává, boj okamžitě prohrává. Lze uvést různé příklady takových vymožeností, kterých se Nizozemsko v nedávné minulosti vzdalo pod vlivem atmosféry strachu a mizících sympatií pro přistěhovalce: zavedení všeobecné identifikační povinnosti, možnost preventivních osobních prohlídek ve veřejných prostorách, provádění testů DNA v širokých kruzích obyvatel při vyšetřování trestných činů, zakládání seznamů zakázaných organizací, preventivní zatýkání a stále častější využívání poznatků tajných služeb v trestních procesech. Argumenty poctivých občanů typu „nevadí mi to, protože nemám co skrývat“ považuje Gert Onne za krátkozraké. „Stát stírá hranici mezi trestnou činností a podezřelým chováním, tedy chováním, které lze interpretovat různými způsoby. Kdo vlastně určuje, kdo bude preventivně prohledán nebo zatčen? A na základě čeho bude stát rozhodovat o tom, kdo pravděpodobně má teroristické záměry?“

I odpůrci nových opatření však nemohou neuznat, že se vláda potýká s dilematem. „Nelze totiž popřít skutečnost, že trestní právo v boji proti terorismu selhává. Je reakcí na něco, co se již stalo, a jeho silou je odstrašující účinek, zatímco terorismu je nutno předcházet,“ říká docent trestního práva Coen Mulder z Amsterodamské univerzity. Podle Jeroena Brouwera, předsedy advokátní komory, řeší ministři „ďábelské dilema“ v hledání rovnováhy mezi dodržováním práva a jeho ochranou. „Mám však pocit, že v současné době hrozí nerovnováha.“ Za znepokojivé považuje Brouwer především to, že lze někoho odsoudit na základě informací tajné služby, které sám obžalovaný nesmí znát, a také podkopávání a obracení principu, podle kterého je osoba nevinná, dokud není její vina dokázána. H A N A K U L I Š A N O VÁ , Nizozemsko Autorka je překladatelka.

Hnědý příběh dívky Diány prý kvůli aktivitám své dcery přesunut na ministerstvo vnitra. Podle její matky úřednice měli hungaristy nechat, „aby uskutečnili svou malou akci, a nedělat z toho politikum“. Média prý podávají falešný obraz její dcerky, jež by nebyla schopna provádět krutosti, které jí připisují. Diániny názory jsou skutečně poněkud zmatené: Maďaři prý nepatří k Ugrofinům, jak to tvrdí oficiální věda „stojící pod škodlivým materialistickým a judeoliberálním vlivem“, nýbrž k „prapůvodní protoindoevropské árijské rase“. Od 90. let vyzkoušela řadu krajně pravicových skupin, ale opustila je, neboť „tam neprobíhalo pravidelné vzdělávání v hungaristické ideologii a jejich členové nečetli základní díla“. Nejznámější maďarský extremista István Csurka, lídr Strany maďarské spravedlnosti a života, ji označil za provokatérku. Nakonec zjistila, že je sama „nebeským mistrem učitelem“, a letos v dubnu založila vlastní organizaci. Otevřené hlásání nacistických idejí je však i pro většinu spřízněných skupin nepříjemné. Kazí jim totiž jejich strategii spočívající ve využívání mezer v zákonech. Dojemné je vyhlášení maďarské pobočky neonacistické organizace Krev a čest, podle které hrozí kvůli Bácsfiové postih i „poctivé, pracující a platných zákonů dbalé hungaristické, skinheadské mládeži“.

Až když hajlovala Běžná krajní pravice využívá mezer v zákonech...

Dne 15. října měla Budapešť zažít nebývalou demonstraci. Na 60. výročí nacistického puče, kdy hnutí šípových křížů Ference Szálasiho uchopilo s německou pomocí moc a zavedlo hrůzovládu, sešikovala desítku svých stoupenců šestadvacetiletá Diána Bácsfiová, jež se prohlásila za přímou dědičku maďarských nacistů. Tak otevřený „coming out“ je v Evropě výjimkou. A i když neonacisté nakonec nemašírovali, ukázalo se, jak úřady i politici mohou projevit neschopnost a média naopak mají vystaráno. Skupina maďarské budoucnosti Diány Bácsfiové se hlásí k hungarismu, „maďarské praxi národního so-

cialismu“ a k dědictví Szálasiho, jenž se plně podřídil německým válečným cílům a jen z nedostatku času nedokončil holocaust maďarských Židů – v roce 1946 byl popraven. Upozornila na sebe koncem srpna, když začala na jedné z nejrušnějších ulic Budapešti vylepovat své mobilizační plakáty. Opravdový poprask však nastal až po oznámení zmíněné demonstrace.

My, původní rasa Bácsfiová je studentkou budapešťské univerzity a pochází ze spořádané rodiny. Její otec dokonce pracoval do roku 2000 u tajné služby, pak byl

Zmatek v řadách extremistů je však ještě poměrně malý ve srovnání s tím, co předvedla vláda a policie. Kladem je, že hungaristy v nebývalé shodě odsoudily všechny parlamentní strany. Orgány činné v trestním řízení naopak ve shodě s ministry vnitra a spravedlnosti dlouho tvrdily, že demonstraci nemohou na základě stávající liberální legislativy zakázat. Ta jim totiž dovoluje zasáhnout až při porušení zákona. Jde ovšem o průhlednou výmluvu, policie totiž v posledních letech bez větších problémů několik demonstrací zakázala s odůvodněním, že by „neúměrně omezovaly dopravu“. Vládní socialisté reagovali ve stylu léčit symptomy místo nemoci: návrhem zpřísnit shromažďovací

Tohle nelze stíhat

zákon. To ale odmítla menší koaliční strana, liberálové. Národně konzervativní opozice vládě právem vyčítá nemohoucnost a tvrdí, že problém schválně neřeší a uměle nafukuje, aby odvedla pozornost od svých problémů směrem k opozici. Ta totiž má sama máslo na hlavě. Její neochota distancovat se od názorů krajní pravice značně přispěla k tomu, že se usídlily ve „středním proudu“. Například místopředseda opozičního Fideszu Zoltán Pokorny se nedávno zúčastnil výročí týdeníku Magyar demokrata – ten spojuje krajní a konzervativní pravici a na jeho stránkách je čas od času popírán holocaust či chválen Hitlerjugend. FOTO THE BUDAPEST SUN

FOTO TIBOR SOMOGI / SME

Maďarsko prokázalo váhavost vůči nacistickým sentimentům

...Bácsfiová hajluje zcela otevřeně.

Bácsfiovou nakonec krátce před demonstrací odsoudili pro rušení veřejného pořádku k 10 dnům vězení a z plánované akce hungaristů sešlo. Navštívila totiž veřejnou podpisovou akci, která se konala na protest proti jejímu vystupování, a shromážděné pozdravila zdviženou pravicí. Na žádost přítomných fotografů pozdrav zopakovala a policie ji zadržela. Místo Bácsfiové a spol. se tak nakonec 15. října v Budapešti sešla asi desetitisícová demonstrace socialistů, liberálů, židovských a etnických organizací proti neonacismu. Účastnil se jí nový premiér Ferenc Gyurcsány i řada ministrů jeho vlády.

Případ Bácsfiová oživil diskusi o možnostech trestního postihu neonacistických projevů. Existující zákon soudy interpretují zúženě, za trestné považují pouze nabádání ke konkrétnímu násilí vůči skupině občanů. (Novelizaci zákona postihující i slovní vyvolávání nenávisti letos s odvoláním na svobodu projevu odmítl ústavní soud.) A to se zatím podle nich nikdy v žádném konkrétním případě neprokázalo. Typické jsou vytáčky policie, jež zprvu odmítla zakročit i proti hungaristickým plakátům, neboť na jejich obsah prý ještě nelze bezezbytku vztáhnout zákon o používání totalitních symbolů. Do této kategorie spadají hákové či šípové kříže i pěticípé rudé hvězdy. Na zmíněných plakátech však měly šípové kříže netradiční zelenou barvu a uprostřed bílý čtvereček. Stanovisko policie změnila po několika dnech, prý po konzultaci s odborníky, spíše však po nátlaku politiků a médií. Bácsfiovou na 3 dny zadržela a vyslechla. Prokuratura ji pak obvinila z používání zakázaných totalitních symbolů, obvinění však nerozšířila na podněcování nenávisti ani na ohrožování ústavního zřízení. Bácsfiová přitom veřejně prohlásila, že hungaristé plánují do deseti let převzít moc v zemi. V záznamu z policejního výslechu, který získala média, jasně říká, že usilují o zavedení diktatury. „Hungaristický stát je totalitní… V národně socialistickém státě není místa pro odlišné názory… Fyzická likvidace se uskuteční tehdy, nebude-li v případě daných osob hungaristická agitace stačit k převýchově… Židé, podobně jako Cikáni, se musí konstruktivně tvůrčím způsobem účastnit výroby. Nebudou-li ochotni, jedinou možností je vystěhování… V národně socialistickém státě určí úřady pověřené rasově antropologickými výzkumy, kdo bude označen za Žida. Pro nás jsou určující hungaristické zákony z roku 1944,“ vykládala policistům, kteří na oněch slovech nenašli nic, co by bylo možné trestně stíhat. P E T R M O R V A Y , Budapešť Autor je redaktorem slovenského deníku SME.

12 /

ZAHRANIČÍ

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Někomu důchod, někomu soud

Svět kolem Morgan Tsvangirai, lídr opozice v Zimbabwe, je opět na svobodě. V pátek 15. října ho soud zprostil obvinění z velezrady, které se táhlo od počátku roku 2002, a byť Tsvangirai nebyl v oficiální vazbě, pouze v domácím vězení, stále se nad ním vznášel trest smrti. Nynější verdikt byl ve světovém tisku komentován jako poměrně překvapivý, neboť podle odůvodněně skeptických očekávání se dalo předpokládat, že diktátor Robert Mugabe prosadí svou vůli – rozuměj zásadní odpor vůči předsedovi Hnutí za demokratickou změnu – i vůči formálně nezávislému soudu. Nicméně soudce Paddington Garwe prohlásil Tsvangiraie za nevinného. Před soudní budovou v metropoli Harare již čekaly davy stoupenců demokratické opozice projevující nelíčenou radost. Promugabeovští ozbrojenci stáli hned vedle a tvářili se zapškle, leč podle zpráv médií pouze přihlíželi, ale nezasáhli. Tím snad končí kauza táhnoucí se od února 2002, kdy byl Tsvangirai na základě ne zcela jasné nahrávky z bezpečnostní videokamery obviněn z úmyslu konspirovat zavraždění prezidenta Mugabeho. Tento úmysl měl rozvíjet ve spolupráci s kanadským politickým konzultantem Ari Ben Menashem, jenž dříve pracoval právě pro Mugabeho. Je

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Lídři Rudých Khmerů míří před mezinárodní tribunál

FOTO EGP

Ruleta kambodžské spravedlnosti: Ieng Sary amnestován, Ta Mok obviněn z genocidy, Nuon Chea amnestován.

Kambodža se rozhodla vypořádat s tíživou minulostí Rudých Khmerů. Po letech váhání a vnitřních třenic parlament 4. října odstranil poslední překážku – souhlasil s návrhem mezinárodního trestního tribunálu pod patronací OSN, před nímž by měly snad již počátkem roku stanout hlavy režimu, který v letech 1975–79 připravil o život téměř dva miliony lidí. Symbolem přerodu Kambodže se má stát i 29. říjen: v pátek bude korunován Norodom Sihamoni, nástupce odstoupivšího krále Norodoma Sihanuka (81), za jehož panování prožívala země své nejtěžší chvíle vzestupů a děsivých pádů. Téměř v každé kambodžské rodině nalezneme příbuzné obětí Rudých Khmerů, ale i po čtvrt století se stále mohou jen ptát: Co se tehdy vlastně stalo, co bylo příčinou? Naleznou v procesech s khmerskými pohlaváry svou odpověď?

Kdo koho soudí

V Libanonu ve středu odstoupila vláda Rafíka Harírího, premiéra, který zemi řídil většinu času od konce občanské války v roce 1990. Harírí ve své rezignaci do rukou prezidenta Emila Lahúda uvedl, že další vládu už sestavovat nehodlá. V celé věci ovšem nejde jen o prosté střídání kabinetů, premiérů A a B či vládních stran X a Y. Demise přišla ve chvíli, kdy na situaci v Libanonu začala tlačit OSN, kdy Rada bezpečnosti vyzvala Damašek, aby stáhl svůj vojenský kontingent (původně až 35, nyní asi 14 tisíc mužů). Sýrie okupuje větší část této země již více než čtvrt století, aniž to dosud světovému společenství vadilo alespoň srovnatelnou měrou, jako vadí izraelská okupace palestinských území či spojenecká okupace Iráku. Nyní nastala změna a lze se pouze domýšlet, nakolik se na ní podepsala změna v poměrech celého regionu. Formálním důvodem Harírího rezignace byla skutečnost, že Lahúd prosazoval změnu ústavy, která by mu umožnila zůstat v křesle prezidenta i poté, co mu za měsíc vyprší mandát. Nicméně RB OSN již začátkem září schválila rezoluci požadující stažení všech zahraničních – rozuměj syrských, jiné tam nejsou – armád z Libanonu. Zdá se tedy, že dění v Levantě se po letech klidu dostává do pohybu, ačkoli oficiálně je Bejrút se syrskou vojenskou přítomností na svém území zcela srozuměn. Pro jistotu ještě vyčkejme. – ZP –

Mnozí se domnívají, že procesy budou příliš pod kontrolou vlády premiéra Hun Sena. Ten se drží v nejvyšších kruzích kambodžské moci od pádu Rudých Khmerů, z jejichž řad coby neznámý člen odešel roku 1978 spolu s odštěpeneckým východním křídlem do Vietnamu, aby se o rok později po vietnamské vojenské intervenci vrátil jako ministr zahraničí.

Když krev byla ještě čerstvá Jedním z hlavních svědectví zvěrstev Rudých Khmerů, k jejichž odhalení vietnamská intervence přispěla, je phnompenhská věznice Tuol Sleng, kterou režim označoval tajným kódem S-21. Když vstoupila

vietnamská armáda do Phnompenhu, krev v celách bývalé vysokoškolské budovy, o jejíž hrůzné přeměně neměl předtím nikdo tušení, byla ještě čerstvá. Dva vietnamské fotožurnalisty na objekt upozornil pach rozkládajících se těl. Co však bylo důležitější, v objektu se nalezly hromady dokumentů o zvěrstvech výslechů a mučení domnělých i skutečných oponentů režimu určených k likvidaci. Vietnamci si rychle uvědomili důležitost svědectví S-21 a tamní dokumentační středisko dodnes tvoří jeden ze základních zdrojů informací. Od roku 1980 je S-21 otevřena veřejnosti coby muzeum kambodžské genocidy. Věznicí prošlo na šestnáct tisíc lidí, jen hrstka přežila. Ze zatčených cizinců západního světa, obviňovaných prostě ze špionáže, přežil jediný – francouzský učitel François Bizot (www.theconnection.org/shows/2003/04/20030411 _b_main.asp). Po výsleších a mučení byli vězni odváženi za město k popravě na neblaze proslulá „vražedná pole“. Exhumované proražené lebky z masových hrobů dokazují, že zde byli lidé doslova umláceni k smrti, často motykami. Zastřelení bylo považováno za plýtvání municí. Přes veškeré úsilí se Vietnamcům do jejich odchodu ze země v roce 1989 nepodařilo nalézt dokumenty prokazující přímé spojení mezi příkazy k likvidaci vězňů v S-21 a vrcholnými představiteli režimu

Důkazů prý bude dost Dnes je Youk Chhang, ředitel Kambodžského dokumentačního centra, které shromažďuje svědectví o genocidě prováděné polpotovci, optimističtější. Podle něho už se nyní důkazů k odsouzení činitelů Rudých Khmerů najde dost a dost. Středisko provedlo na dvacet tisíc interview, shromáždilo sedm tisíc dokumentů, dvacet tisíc fotografií a tři stovky dokumentárních filmů. Identifikovalo 19 541 masových hrobů, 941 věznic a 88 likvidačních táborů. Samo materiály neanalyzuje a budou při procesech k dispozici žalobci i obhajobě. Bude však po tak dlouhé době ještě koho soudit? Tzv. bratr číslo jedna, tedy vůdce Rudých Khmerů Pol Pot, je již po smrti. Zemřel v roce 1998 ve spánku v domácím vězení, které mu uložila sama strana po jeho sesazení rok předtím. Ta Mok, bývalý velitel na jihozápadě země zvaný Řezník, který Pol Pota sesadil, byl v roce 1999 zatčen a obviněn z genocidy – nyní jako osmasedmdesátiletý čeká ve vazbě na proces. Spolu s ním pak už jen Kang Kek Ieu, šéf věznice S-21, ve svých dvaašedesáti letech nejmladší z exponovaných představitelů Rudých Khmerů. Ostatní vrcholní představitelé režimu si užívají klidného stáří na svobodě poté, co se oficiálně vzdali vedení Rudých Khmerů a víceméně za to dostali přislíbenou amnestii: bratr číslo dva v hierarchii velení Nuon Chea, bratr číslo tři Ieng Sary (ministr zahraničí Rudých Khmerů) a oficiální hlava státu Khieu Samphan. Podle předběžných odhadů by mělo před tribunálem stanout pět až deset obviněných. Těžko říci, kteří to budou. Kambodžané však stále čekají odpověď na otázku: Proč se to stalo, proč Kambodžané zabili tolik Kambodžanů? „Toto je velká otázka, o které Kambodžané nemají stále ani ponětí,“ tvrdí Brad Adams, který za Human Rights Watch odpověď v Kambodži pět let hledal. R A D E K PA L ATA Autor je novinář.

Od utopie ke genocidě FOTO ARCHIV

ovšem třeba dodat, že tím zdaleka nekončí temná etapa historie Zimbabwe, země, v níž má nyní téměř vše pod palcem Robert Mugabe. To je ovšem do značné míry věc mezinárodního tlaku. Nicméně proces, o jehož očekávání Tsvangirai referoval počátkem srpna v obsáhlém rozhovoru pro Respekt – zřejmě jediném, který udělil evropskému listu –, pro něho skončil úspěšně. Blahopřejeme.

Při vypracování návrhu OSN na ustanovení tribunálu se neprosadila myšlenka, aby se uskutečnil v zahraničí a s většinou zahraničních soudců (podobně jako haagský tribunál pro bývalou Jugoslávii). Procesy se odehrají v Kambodži s většinou kambodžských soudců, i když jejich verdikt bude muset potvrdit nejméně jeden zahraniční soudce. Zkušení obhájci lidských práv jsou proto skeptičtí. Brad Adams, ředitel asijské sekce americké nevládní společnosti Human Rights Watch, míní, že vláda bude mít pod kontrolou formování soudu i formulaci žaloby. Stíny minulosti padají i na současnou moc, možná i na samotného Hun Sena. „Může něco tajit. Nemáme ponětí, co dělal, když byl členem Rudých Khmerů, ale řada představitelů jeho strany s největší pravděpodobností má co skrývat. Někteří přední straníci zaujímali vysoké posty u Rudých Khmerů v oblastech země, kde docházelo k rozsáhlému násilí,“ řekl Adams stanici BBC.

Rudých Khmerů Pol Potem a Ieng Sarym.

Někteří z tehdejších mučitelů mohou být dnes v režimních funkcích. Obrázky z věznice – nyní muzea genocidy – Toul Sleng.

Když 17. dubna 1975 vstoupila vojska Rudých Khmerů do Phnompenhu, mnozí je vítali s nadšením jako mírotvorce v zemi zmítané letitým konfliktem v Indočíně a znejistělé korupčním režimem generála Lon Nola. „Bylo mi patnáct. Cítila jsem to jako návrat míru, protože už tolik let jsme byli ve válce,“ vzpomíná dnes v australském rozhlase ABC Seda Douglasová. Rychle však přišla studená sprcha. „Plné ulice, celé davy na útěku – chaos! Lidé křičí, ječí, hledají své známé a příbuzné,“ popisuje Douglasová atmosféru dvoumilionového Phnompenhu, jehož obyvatelé dostali okamžitý příkaz opustit město během několika hodin. Utopie „nového lidu“ rolnické společnosti Rudých Khmerů inspirovaná pravděpodobně Maovou kulturní revolucí se začala realizovat. Obyvatelé měst byli vyhnáni po celé zemi na venkov mezi „základní lid“, rolníky, kteří tvořili

základnu expanze režimu. V zemědělských pracovních táborech museli do úmoru dřít na rýžových polích. Před sklizní rýže na konci roku 1975 Rudí Khmerové soustředili skupinu 800 tisíc městských obyvatel a poslali je na severozápad země, kde se tak náhle zdvojnásobila populace. Desítky tisíc lidí příštího roku zemřely hlady, zatímco režim mohl zahájit export rýže. Mezitím se rozběhly politické čistky, které se zvrhly v krvavé potírání jakéhokoli projevu odporu. Stabilitu režimu měl zajistit teror, strach a nemohoucnost zbídačené většiny obyvatelstva. Hladomor a represe vrcholily v roce 1978. Podle studie uveřejněné v roce 2002 v magazínu Critical Asian Studies se do začátku roku 1979 stala obětí poprav, hladovění, otrocké práce a nedostatku zdravotní péče přibližně čtvrtina khmerského „nového lidu“ (650 000 mrtvých) a patnáct procent „základního lidu“ (675 000

mrtvých). Režim Rudých Khmerů si vzal na mušku také etnické menšiny – zmizela polovina čínské komunity, čtvrt milionu lidí, přes sto tisíc etnických Vietnamců bylo vystěhováno, deset tisíc zbývajících dopadeno a zabito, sto tisíc příslušníků muslimské komunity Čamů a Malajců nepřežilo nucené přesídlování a čistky po jejich povstání v roce 1975. Poměry vedly k rozkolu v samotném hnutí a v roce 1978 odešla část Rudých Khmerů na východě země, které vedl Heng Samrin a Chea Sim, do Vietnamu, kde požádali o pomoc armády, jež se už tak utkávala s Kambodžou v pohraničních srážkách. Vietnam přistoupil na intervenci 25. prosince 1978. Se stopadesátitisícovým vojskem překvapivě rychle režim svrhl a 7. ledna 1979 obsadil Phnompenh – do čela země se prosadili zmínění Heng Samrin, Chea Sim a ministrem zahraničí se stal dnešní premiér Hun Sen.

RESPEKT / 44

TÉMA

/ 13

Rozdělené státy americké FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Velký rozkol v USA se prohlubuje

Někdy je nutné upustit páru. (Milionářský večírek na podporu Bushe.)

Týden před americkými prezidentskými a kongresovými volbami 2. listopadu jsou Spojené státy rozdělenou zemí. Současný prezident George W. Bush před čtyřmi roky sliboval, že bude „prezidentem sjednotitelem“, který urovná spory mezi tábory konzervativců a liberálů, rozvášněných skandály předchozího šéfa Bílého domu Billa Clintona. O 4 roky později je patrné, že se oba póly americké politické scény od sebe jen víc vzdálily a vztahy mezi nimi lze stěží pojmenovat jinak než slovy hluboká nevraživost. Rozkol však není způsoben pouze pokračováním války o Clintonovo dědictví, rozdílnými názory na válku v Iráku nebo činností politizovaných médií na obou stranách politického spektra. Podrobnější pohled na Spojené státy naznačuje, že rozkol pramení z ekonomických, etnických, náboženských a kulturních rozdílů mezi jednotlivými oblastmi USA, které jsou konzervovány a prohlubovány politickým systémem, jejž dali Americe do vínku už její otcové zakladatelé.

Válka o procenta Před čtyřmi lety rozhodlo o vítězi prezidentských voleb jen 537 voličů na Floridě a členové Nejvyššího soudu, kteří v poměru 5 ku 4 zastavili kontroverzní přepočítávání hlasů. Ačkoli Gore zvítězil v absolutním počtu všech odevzdaných volebních lístků v národním měřítku o více než půl milionu hlasů, prezidentem se nakonec díky systému Sboru volitelů stal jeho vyzývatel. O čtyři roky později existuje reálná možnost, že se historie z roku 2000 může s menší obměnou v některém státě opakovat, a mohutné právní týmy obou kandidátů se už připravují k tvrdému povolebnímu klání. George W. Bush sice po srpnovém sjezdu republikánů v New Yorku předehnal svého soupeře ve voličských preferencích až o 10 procentních bodů, v nedávných televizních debatách však Kerry náskok stáhl na mikroskopický rozdíl pod hra-

nicí statistické chyby. Lítý boj se vede o rozhodující zlomek elektorátu – dosud nerozhodnuté voliče, kteří se plánují zúčastnit voleb. Pevně rozhodnutých je už totiž více než devadesát ze sta voličů. Každý z hlavních kandidátů by v současné době získal zhruba 45 % hlasů, třetí vzadu Ralph Nader má preference kolísající mezi jedním a třemi procenty. Důležitější než celková federální statistika jsou ovšem předvolební čísla ve Sboru volitelů podle preference v jednotlivých státech. Ke 20. říjnu bylo podle informací listu Los Angeles Times pevně rozděleno 311 z celkem 538 hlasů volitelského sboru. Sto padesát osm by získal současný nájemník Bílého domu, 153 jeho vyzývatel a o 227 se stále bojuje. Pohled na mapu Spojených států pak ukazuje, odkud přichází rozhodná podpora jednoho či druhého tábora. George W. Bush je populární především ve státech „biblického pásu“ amerického Jihu, dále ve venkovských oblastech Středozápadu a v oblas-

ti Skalistých hor. Nejdrtivěji by porazil Bush Kerryho v Utahu, 69 % ku 21, ale i ve státech jako Wyoming, Idaho, Kansas nebo Texas vede Bush s náskokem, který je nemožné dohnat. Vyzývatel John Kerry čerpá sílu hlavně ze států obou pobřeží a oblasti Velkých jezer. Nejlépe si vede ve státě New York, kde by Bushe porazil rozdílem 51 ku 31 procentům. Takový rozdíl je téměř srovnatelný s odporem, jaký má vůči Georgi W. Bushovi současná „stará“ Evropa jako Německo či Francie. I státy Nové Anglie – například Kerryho domovské Massachusetts či Vermont – se zdají být jednoznačně na protibushovské straně. Na „levém pobřeží“, jak říkají Američané, tedy americkém Západě, pak Kerry nepochybuje o přízni nejlidnatějšího státu Kalifornie, kde vede rozdílem 10 procentních bodů, do kapsy mu zřejmě spadnou i Oregon a stát Washington. Dvě třetiny jednotlivých amerických států mají jasného favorita: 18 států volí jednoznačně

Ralpha Nadera platí republikáni, ale mizivě, V roce 2000 rozhodl volby vysoký zisk levicového kandidáta Ralpha Nadera (získal skoro 3 %). Může se něco podobného opakovat? Letos je toto potenciální nebezpečí o něco nižší, Nader z formálních důvodů nemůže kandidovat všude. V osmi státech není na volebních listinách a v sedmi ještě nejsou rozhodnuty soudní spory o to, jestli na volebních listinách bude. Mezi těmi sedmi jsou i tzv. swing states, které mohou volby rozhodnout. Nakolik by ale hlasy pro Nadera ubraly hlasy Kerrymu, není podle mne příliš jasné. Přímý vztah asi neexistuje.

FOTO ARCHIV

říká Petr Maule ze San Francisca Jací lidé Nadera volí? Progresivní levicové křídlo amerických voličů. Lidé, kteří nejsou ochotni v zájmu volebního vítězství Kerryho udělat kompromis, i když jsou si vědomi, že Nader nemá šanci na vítězství. Volí podle svědomí a Kerry (před čtyřmi roky Gore) pro ně zosobňuje stávající politický systém, kdy mezi umírněnými demokraty a republikány není příliš mnoho rozdílů. Jednou z Naderových kamarádek a hlavních propagátorek je třeba zpěvačka Patti Smith, která se vcelku o politiku nezajímá a podporuje Nadera víceméně z ideologických a morálních důvodů.

I když nahrávají Bushovi? Naderovi voliči buďto nevěří, že jejich hlasy pomáhají Bushovi, nebo to pro ně není důležité. Je pravda, že republikánští příznivci podporují finančně i Nadera? Je to tak. Doufají, že hlasy Naderovi uberou Kerrymu. Sumy jsou ovšem v porovnání s penězi, které se točí kolem Bushe a Kerryho, vcelku mizivé. Největší přispěvatelé dají republikánům 200 tisíc dolarů a Naderovi tak dva tisíce. Levicověji ladění Američané neustále tvrdí, že jde ve volbách o hodně. Proč tedy Nader

nevyzve své voliče, aby volili Kerryho, a sám neodstoupí? Kerry je v jeho očích zrovna tak zaprodán zájmům korporací jako Bush. Pravé důvody ovšem zná jen Ralph Nader sám. Demokraté jej obviňují z egoismu a neschopnosti porozumět politické situaci. Před čtyřmi lety jste Nadera volil. Co letos? Právě v Kalifornii není na kandidátní listině. Zatím tedy nevím. Možná ho tam dopíšu, což je mé právo, nebo někoho úplně jiného. P. Maule pracuje jako inženýr ve firmě vyrábějící stroje na výrobu čipů.

TÉMA

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

14 /

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

K jaké Americe se přidají? Možná právě to rozhodne.

...a Ann Coulterová, neboli Michaelové Moorové ve službách republikánů.

Sean Hannity z Fox News...

Bushe, 12 Kerryho, ve 21 státech se ještě bojuje, ale v řadě z nich se výsledky rýsují jasnými konturami. Rozhodovat se bude ve velkých státech, které dosud nejsou rozhodnuty pro jednoho či druhého z kandidátů a disponují vyšším množstvím hlasů do sboru volitelů. K nejdůležitějším tzv. swing states (tedy státy „houpající se“ od jednoho kandidáta ke druhému) patří Pennsylvánie, Virginie, Arizona a samozřejmě Florida.

Metro versus Retro Senátor ze Severní Karolíny John Edwards nebyl až do letošního roku příliš výraznou postavou americké politiky a nepatřil ani mezi favority primárek Demokratické strany. Do povědomí voličů se nakonec dostal svým řečnickým uměním a zanícením, se kterým často vyprávěl o „dvou Amerikách“. „Pořád žijeme v zemi, kde jsou dvě různé Ameriky,“ vykládal neúnavně na desítkách předvolebních shromáždění. „Jedna pro ty, co prožili Americký sen a už si nemusí dělat starosti, druhá pro všechny ostatní, kteří žijí od výplaty k výplatě.“ Edwards mluvil o Americe pro bohaté a chudé, o značných handicapech v přístupu ke vzdělání, lékařské péči či dobře placeným pracovním příležitostem, se kterými se potýká nižší střední třída. Tato strategie dělení voličů na bohaté a chudé ovšem nemusí být příliš efektivní: Američané se nedělí na příznivce re-

Amerika před volbami ZDROJ: LOS ANGELES TIMES

ZDROJ: THE GREAT DIVIDE

Amerika podle Sperlinga

publikánů či demokratů pouze podle toho, jak tučné mají bankovní konto. Náboženské, rasové a kulturní faktory jsou často důležitější. Řada bílých členů nižší střední třídy volí přesvědčeně republikány na základě křesťanské víry, přestože je to právě republikánská ekonomická politika volného obchodu, která často stojí u kořene jejich existenčních problémů. Mezi nejštědřejší přispěvatele demokratů zase patří tzv. „limuzínoví liberálové“, tedy movití podnikatelé či umělci, kteří navzdory svým velkým příjmům a luxusnímu životnímu stylu podporují na americké poměry levicová opatření, jako je všeobecné zdravotní pojištění nebo bezplatné vyšší vzdělání pro chudé. Jedním z nich je i John Sperling, autor kontroverzní knihy The Great Divide (Velké rozhraní). Americký podnikatel, jehož majetek se odhaduje na 2 miliardy dolarů, je známější spíše jako zakladatel University of Phoenix a společnosti Apollo Group, která je největší americkou organizací specializující se na vzdělávání pracujících. Už v minulosti se však pustil do politiky, když v alianci s Georgem Sorosem financoval kampaň za dekriminalizaci marihuany a její legalizaci pro lékařské účely. Kniha Velké rozhraní je mnoharozměrnou studií odlišností rozdělujících současnou Ameriku. „Geopoliticky tvoří Ameriku vlastně dva odlišné národy, a v každém z nich vládne pouze jedna politická strana,“ říká Sperling. Ve své knize pak Ameriku rozdě-

luje na „Retro“ státy venkovského Jihu, Středozápadu a Skalistých hor (s výjimkou Colorada) a „Metro“ státy městských aglomerací obou pobřeží a oblasti Velkých jezer. Mezi těmito dvěma Amerikami existuje podle Sperlinga řada výrazných rozdílů. Z ekonomického hlediska je Retro Amerika založena na zemědělství, průmyslové výrobě a těžbě surovin, tedy odvětvích, která mají svůj zenit výkonnosti a důležitosti pro americké hospodářství za sebou. Metro Amerika naopak podle Sperlinga nabízí klíč k udržení konkurenceschopnosti a k hospodářskému úspěchu v budoucnosti – je založena na perspektivních odvětvích, jako jsou informační technologie, biotechnologie či finanční služby. Z etnického a kulturního hlediska je Retro Amerika „zemí bílého muže“, zatímco Metro je multietnická a multikulturální krajina tolerance vůči odlišným rasám, kulturám, pohlaví či sexuálním preferencím. Retro Amerika je dle Sperlinga centrem křesťanského fundamentalismu a odmítání vědeckého pokroku, zatímco Metro Amerika nabízí toleranci všech druhů náboženství, agnosticismu či ateismu a špičkový vědecký potenciál. V politické rovině v Retro Americe drží politickou moc pevně v rukou konzervativní republikáni. Metropolitní část USA zase ovládají liberální demokraté. Vítězství republikánů ve volbách je tam naprostou výjimkou a i v případě kalifornského guvernéra Arnolda Schwarzeneggera či newyorského starosty Rudolpha Giulianiho se jedná o „konzervativce“, nad kterými se republikánům z Alabamy či Wyomingu obracejí oči v sloup. Porovnáme-li volební výsledky prezidentských voleb z roku 2000, současné volební preference a provokativní rozdělení Johna Sperlinga, zjistíme, že se „modré“ demokratické státy, ve kterých vítězí John Kerry, a „červené“ státy republikánské, kde jednoznačně vede George W. Bush, skutečně úzce překrývají s Metro a Retro Amerikou.

Bush je idiot a Kerry má velkou hlavu Metro Retro

váhající státy (227 hlasů) jistá podpora pro Kerryho (153) jistá podpora pro Bushe (158)

K prezidentství je potřeba 270 hlasů.

Americká média jsou pravidelně obviňována, že jsou to právě ona, kdo rozděluje Ameriku na dva stále nesmiřitelnější tábory. Letmý pohled na

letošní volební kampaň tento názor potvrzuje. Globální proslulost si získal filmař Michael Moore, který svým subjektivním pohledem na administrativu prezidenta Bushe a válku v Iráku zvedl tlak mnoha republikánům a jejich pravicovým příznivcům v USA i zahraničí. Nazývat jeho film Fahrenheit 9/11 vyváženým dokumentem je jistě více než nadsázkou, což ostatně přiznává sám jeho tvůrce. Na druhé straně, řečeno slovy komentátora listu The New York Times Paula Krugmana: „Proč očekávat od člověka, který sám sebe označuje za ,filmaře‘, vyšší standardy než od prezidenta Spojených států?“ Krugman tím zjevně narážel na trhliny v původním odůvodnění irácké invaze, zejména tvrzení o akutním nebezpečí pro Spojené státy a o tom, že Saddám má zbraně hromadného ničení, jejichž existence se později nepotvrdila. Moore není se svojí účelovou interpretací skutečnosti v amerických médiích ani zdaleka osamocen. Spíše než mezi seriózní politické komentátory je možné jej zařadit do kategorie bulvárnější politické zábavy, kde se stírá rozdíl mezi zpravodajstvím, fundovanou analýzou a show, jejímž cílem je vzbudit emoce. Mezi stálice a zakladatele této scény patří například přední konzervativní rozhlasový komentátor Rush Limbaugh. Ten už od roku 1988 provozuje velice úspěšný rozhlasový pořad, který poslouchají desítky milionů Američanů. Limbaugh v něm prezentuje svůj pohled na zásadní politické události, který se většinou, ne však vždy, shoduje s postoji Republikánské strany. Podobně jako Moore ani Limbaugh nepředstírá nestranný, vyvážený pohled na věc. Moore je svými odpůrci nazýván komunistou a zrádcem, Limbaugh je často označován za fašistu a rasistu. „Jsem bavič, nikoli reportér, a prezentuji jen svůj vlastní názor,“ odbývá Limbaugh své kritiky podobně jako Moore. Jak liberálové, tak konzervativci se domnívají, že jejich pohled na svět je v amerických médiích hlavního proudu nedostatečně zastoupen, ba přímo cenzurován. Důsledkem je, že média USA stále více ovládá vyhraněná stranická publicistika. Limbaugh patřil koncem osmdesátých let mezi inovátory tohoto odvětví, který jako jeden z prvních předělal suchopárné politické zpravodajství na tříhodinovou šou nabitou energií, kontroverzí a emocemi. V posledních letech ho v souboji o konzervativního posluchače úspěšně kopírují např. bývalý homeopatik, nyní politický komentátor a spisovatel Michael Savage a Sean Hannity z nejsledovanější zpravodajské televizní stanice Fox News. I o její provázanosti s nejvyššími konzervativními kruhy Republikánské strany už byly popsány stohy papírů a natočeny stovky metrů filmu. Na poli spisovatelském jim sekunduje extrémně pravicová, prostořeká politická komentátorka Ann Coulterová, autorka úspěšných bestsellerů Pomluvy a Zrada, ve kterých podává jednoduchý obraz světa – liberálové jsou hloupí komunisté a zrádci Ameriky, konzervativci chytří, tvrdě pracující lidé, jimž liberálové škodí. V jednom ze svých projevů v roce 2002 vyjádřila názor, že americký Tálibánec John Lindh by měl dostat trest smrti, aby „i liberálové (rozuměj příznivci Demokratické strany) byli fyzicky zastrašeni, protože i jim by se to mohlo stát“. Hrozba elektrickým křeslem by podle Coulterové vyhnala liberálům z hlavy jejich snahu zradit Ameriku. Dlouhonohá blondýna, která ví, že k úspěchu v amerických médiích je třeba být kontroverzní, atraktivní a sečtělá (a to všechno Ann Coulterová je), bývá též častým hostem diskusních pořadů svých ideologických souvěrců na Fox News. Na levé straně bulvární publicistiky je za hranicemi Spojených států nejznámější veličinou již zmíněný Michael Moore. Ten sice nevyzývá přímo k fyzické likvidaci svých politických odpůrců jako Coulterová, přesto však svými propagandistickými metodami pomáhá rozdmýchávat vášně na obou stranách politického spektra. Jinou postavou levicové politické zábavy je Al Franken, newyorský komik, který získal proslulost jako jeden z původních autorů scénáře komediálního pořadu Saturday Night Live, za který obdržel 3 ceny Emmy. V posledních letech se však zabývá spíše kritikou konzervativních komentátorů, jako je Limbaugh či Hannity. Mezi hvězdami politického šoubyznysu nikdy není daleko k osobním urážkám, tvrdším slovům či prezentaci extrémních názorů. Kontroverze přináší pozornost publika, pozornost přivádí inzerenty, a ti přinášejí peníze. Rush Limbaugh se pyšní vlastním vynalézavým a svérázným slovníkem, např. feministky standardně nazývá feminacistky. Při skandálu s mučením vězňů v iráckém vězení Abú Ghraib celou záležitost bagatelizoval na vtip, citovou relaxaci amerických vojáků a „upouštění páry“. Al Franken do této publicistické kategorie vstoupil knihou, nazvanou „Rush Limbaugh je velký tlustý idiot“. Ann Coulterová se o islámských zemích vyjádřila, že „je třeba je vojensky obsadit, zabít jejich vůdce a konvertovat je na křesťanství“. Média vždy patřila a budou patřit k nezastupitelným a velice vlivným faktorům ovlivňujícím kvalitu liberální demokracie. Trend splývání šoubyznysu a zpravodajství, vzájemného

RESPEKT /

TÉMA

44

/ 15 FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

osočování a ostrých slov je jistě dobrý pro sledovanost rozhlasových či televizních pořadů a prodejnost kontroverzních publikací. Na druhou stranu však jistě má negativní vliv na polarizaci politického spektra ve Spojených státech, když jej někteří konzumenti berou příliš vážně. Pro řadu Američanů, kteří politiku sledují jen okrajově a velmi často hlavně v interpretaci svých oblíbených bulvárních komentátorů zprava či zleva, pak předvolební kampaň nabyla podoby sloganu „Bush je idiot a Kerry má velkou hlavu“. Že to příliš neprospívá respektu k demokratickým institucím a jednotě Ameriky v kritickém období války v Iráku a v určité mezinárodní izolaci, v níž se díky válce ocitla, je jasné. Na druhou stranu se ale nejde vyhnout otázce, zda je radikalizace médií skutečnou příčinou politického rozdělení Ameriky, nebo jen symptomem hlubších, strukturálních problémů dělících Spojené státy.

Boj o penězovod „Chudáci a ztroskotanci se už zase spikli, aby zvolili Johna Kerryho, který se podbízí zájmu obyčejných Američanů. Je naší svatou povinností, jako strážců výsad a moci, bránit Bushovu administrativu před tímto barbarským volebním útokem,“ píše se v náborovém letáku organizace Billionaires for Bush (Miliardáři pro Bushe). Členové této recesistické organizace objíždějí v luxusních pronajatých limuzínách důležité předvolební mítinky současného amerického prezidenta a tam ve smokingu a s cylindry na hlavách s humornou nadsázkou upozorňují, že jeho ekonomický program příliš upřednostňuje vyšší příjmové třídy. Ale podobně jako John Edwards ve své řeči o dvou Amerikách, i Miliardáři pro Bushe pravděpodobně dělají chybu, když za účelem změny na prezidentském postu rozdělují Ameriku na bohaté a chudé. Politická debata v tradičních mantinelech pravice versus levice, svobody proti otroctví, či souboje svobodného podnikání a státní kontroly není správným popisem konfliktu současné Ameriky. Mezi přesvědčené odpůrce Bushovy administrativy patří nejen recesisté, ale i skuteční miliardáři jako George Soros nebo John Sperling. Základní stavební kámen Bushova politického programu, masivní daňový škrt, kritizoval otec nejbohatšího může světa William H. Gates, Sr. a druhý nejbohatší muž světa a nejúspěšnější investor v historii Warren Buffet, tedy muži, kteří na něm vydělají veliké peníze. Buffetovy politické a ekonomické názory procházejí liniemi jak Republikánské, tak Demokratické strany, a tak je ekonomickým poradcem demokratického prezidentského kandidáta Kerryho i republikánského guvernéra Kalifornie Schwarzeneggera. „Základním konfliktem současné Ameriky,“ říká už citovaný John Sperling, „není konflikt bohatství a chudoby. Je to konflikt Metro versus Retro.“ Podíváme-li se na pozadí tohoto politického sporu, zjistíme, že jde jako obvykle o peníze. Sperling ve své knize Velké rozhraní uvádí, že v 90. letech žilo v Metro Americe 65 % obyvatelstva USA, které vyprodukovalo 70 % hrubého domácího produktu a zaplatilo zhruba stejný podíl federálních daní. Metro Amerika přitom za tuto dekádu zaplatila na federálních daních o 1400 miliard dolarů více, než získala zpátky. Retro Amerika naopak získala od federálních úřadů o 800 miliard dolarů více, než dala do kasy. Celkové daňové přerozdělení ve prospěch Retro Ameriky je tedy zhruba 220 miliard dolarů ročně, což je více, než zatím utratily Spojené státy za dva roky války v Iráku. Podle Sperlinga jde většina těchto dotací do odvětví tvořících ekonomickou páteř Retro Ameriky – tedy zemědělství, těžby nerostných

V Iráku se nedaří, Amerika je rozdělená, třeba ale dostane šanci všechno napravit.

surovin, dřeva a v menší míře do průmyslové výroby. Např. dotace uhelnému průmyslu pomocí daňových úlev odhaduje Sperling v období 1992–2002 na 2,2 miliardy dolarů ročně. Nový energetický zákon Bushovy vlády, který neprošel hlasováním Kongresu, by ropnému, uhelnému a plynárenskému průmyslu rozdělil během příštích deseti let dalších 30 miliard dolarů ve formě dotací a daňových úlev. Pro takové peníze už se vyplatí lobbovat a finančně přispět správným politickým kandidátům, případně svojí inzercí podporovat rozhlasovou či televizní stanici se správným názorem. Organizace Common Cause, která lobbuje v Kongresu za důkladnou reformu současného financování americké politiky, udává, že v letech 1995–2002 přispěl uhelný průmysl finančně politickým stranám 14 miliony dolarů, z nichž 82 % šlo republikánům. Ropný a plynárenský průmysl přispěl 43 miliony dolarů, z nichž 75 % získali republikáni. Z výše uvedeného samozřejmě nevyplývá, že by ropný či uhelný průmysl musel nutně sdílet jiné zásadní hodnoty vlastní Republikánské straně, jako je křesťanská víra, podpora zákazu potratů či podpora volného obchodu. Lobbistické skupiny si prostě vybírají tu stranu, která má ve státech jejich působení větší politickou moc, a tu finančně podporují. Výsledkem je pak dle Sperlinga systém, kde obě strany fungují ve federálním měřítku jako dva monolity peroucí se navzájem o federální finanční zdroje, jeden téměř bez výjimky hlasující pro voličskou a finanční základnu Retro, druhý pro voličskou a finanční základnu Metro. Situace je podobná dotacím zemědělství v Evropě. I tam si malá skupina vlastníků velkých zemědělských korporací s dobrými kontakty na vládní orgány žije nad své poměry díky masivním státním dotacím. Je však ironické, že jsou to právě republikáni, tradiční zastánci volného obchodu v odvětvích, kde patří Spojené státy mezi absolutní světovou špičku,

kteří se stávají díky chronickým problémům financování amerického volebního procesu nástrojem přerozdělování a dotací odumírajícím hospodářským odvětvím. Navzdory tomu, že Retro Amerika je populačně i hospodářsky menší než její Metro sestra, podle Sperlinga si udržuje politickou moc díky ústavním mechanismům, jako je Senát či Sbor volitelů. V Senátu má podle ústavy každý stát pouze dva zástupce. To znamená, že např. hlas každého voliče z Wyomingu má v zastoupení svého senátora 71x větší váhu než hlas občana Kalifornie. V případě Sboru volitelů, který volí amerického prezidenta, je situace o něco lepší, nikoli však uspokojivá. Každý stát má tolik volitelů, kolik činí celkový počet jeho poslanců ve Sněmovně reprezentantů amerického Kongresu (počet se mění a přepočítává podle počtu obyvatel státu, a je tedy v proporcích relativní velikosti státu) a senátorů. V konečném efektu má pak hlas jednoho voliče z Wyomingu v prezidentských volbách téměř 4x větší váhu než hlas voliče z Kalifornie. „Ve volebním systému našeho prezidenta je hrubě porušována zásada ,jeden občan, jeden hlas‘, je to výsměch demokracii,“ zlobí se Sperling. Podle něj je současný ústavní systém, konstruovaný kdysi jako obrana proti „tyranii většiny“, ve svém současném provedení „tyranií menšiny“ malých Retro států, které mají ve federálních orgánech nadproporční zastoupení, jehož využívají k zisku nadproporčních dotací a konzervaci neperspektivních hospodářských odvětví.

The Divided States of America „Spojené státy nepotřebují třetí politickou stranu, úplně by stačila druhá,“ žertují někdy kritici amerického politického systému. Narážejí na to, že systém financování politických kampaní vynáší do úřadu pouze ty demokraty a republi-

kány, kteří podporují zájmy velkého byznysu, a ten na oplátku zčásti financuje jejich volební kampaně. Sperling dává tomuto žertu i jiný rozměr – z jeho pohledu jsou Spojené státy dvěma rozdílnými politickými entitami a v každé z nich vládne dlouhodobě pouze jedna strana. V Retro státech jsou to republikáni, Metropolitní Amerika je pak pod kontrolou demokratů. Ačkoli Sperlingova hypotéza konfliktu Metro versus Retro trpí řadou trhlin a výjimek, přesto se zdá být blíže pravdě než klasické dělení na souboj pravice a levice či vysvětlení, že skutečným důvodem vzájemné nevraživosti politických stran, tvrdošíjného dělení Američanů na liberály a konzervativce a nespokojenosti Američanů s politickým systémem jsou pestré kulisy médií, válka v Iráku či Michael Moore. Chce-li George Walker Bush vstoupit do historie jako moudrý státník, který obratně provedl vůdčí světovou velmoc začátkem třetího tisíciletí ku prospěchu jejích občanů i ku prospěchu občanů globální vesnice, bude kromě obrovské dávky politického umu a intuice potřebovat i z pekla štěstí, napsal Respekt počátkem roku 2001 před inaugurací současného amerického prezidenta (Bombastický Bushkin přichází, Respekt č. 3/2001). Ohlédneme-li se za uplynulými čtyřmi lety, můžeme konstatovat, že prezident Bush ve svém funkčním období rozhodně štěstí neměl. Teroristické útoky z 11. září a přetrvávající hospodářské potíže mu bedra obtěžkaly problémy, o které by nestál žádný z amerických prezidentů. Názory na jeho umění řídit světovou velmoc ku prospěchu jejích občanů a spojenců dnes Ameriku hluboce rozdělují a před novým americkým prezidentem, který vzejde z voleb 2. listopadu, bude stát i přetěžký a možná nesplnitelný úkol – otupit ostří sporu hluboce znesvářených táborů. MAREK FAK Autor je spolupracovníkem Respektu.

inzerce

16 /

ROZHOVOR

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Člověk neví, jak se zachová S generálporučíkem Tomášem Sedláčkem o vlastenectví, odvaze a dnešku vodajské úkoly zaměřené do budoucna. Odmítli pomoc Angličanů a jasně prohlásili, že Slovensko se nachází v jejich operační oblasti a že si se zásobováním povstalců poradí sami. Ale nepostarali se o ně. Vidím tu obdobu s Varšavským povstáním, kde se odehrálo totéž: Sověti stáli za Vislou a nechali Varšavu vykrvácet. Po čtyřech letech jste se v říjnu 1944 ocitl znovu na půdě republiky. Jak jste to prožíval? Žádné vítání v rodné zemi nebylo, přistávala další letadla, bylo to nebezpečné, museli jsme hned zmizet. V té době už bylo povstání skoro zahubené. Nápor Němců byl úděsný. Organizoval jsem dělostřelecké jednotky, kryli jsme ústup Slováků a snažili se snížit jejich ztráty. Pak byla armáda rozpuštěna, Slováci zahodili flinty a šli domů. My, čeští oficíři z Anglie, jsme to udělat

podívejte se na jejich osudy: Šverma v horách zůstal a stal se národním hrdinou, Slánského komunisti popravili a Laušman zemřel v jejich kriminále. Jak umřel Šverma? Byl tintítko, hubeňour. Prostě ten přesun přes hory nezvládl. Ale fakt je, že soudruzi se na něj vybodli a nepomohli mu. Zemřel vysílením. Pro mě ten pochod byl jednou z nejhorších zkoušek mého života: trval bez přestávky den a téměř celou noc. Byli jsme zesláblí hladem, podvyživení, navíc se strhla prudká chumelenice, mráz, museli jsme se brodit ledovými potoky, klečí… Co člověku v takových chvílích pomáhá? Mít hlad a vydat se na takovou pouť, to je sebevražda… Sebezáchovný pud: jít, nezastavovat se, neohlížet se.

Ti vzadu, nenápadní V roce 1940 jste se dostal do Francie, a pak do Anglie. Jaké to tam bylo? Když jsme se dozvěděli, že jedeme do Anglie, říkali jsme si: Co tam proboha budeme dělat, Hitler udělá invazi a kam budeme utíkat? Proč ji neuskutečnil, je dodnes sotva vysvětlitelné. Z Francie jsem byl zklamaný, tam jako by se vůbec neválčilo, ale dojem z Anglie byl úžasný. Něco naprosto opačného oproti bordelu ve Francii, to odhodlání bojovat… Jak vypadal výcvik v paradesantní jednotce? Dělaly se pochody, cvičení s trhavinami, stříleli jsme od boku a takovéhle voloviny. Pak jsme šli do parakurzu. Z těch, kteří úspěšně prošli celým výcvikem, si velení vybíralo lidi do akcí v protektorátu. Vždycky někdo zmizel. Třeba můj kamarád Franta Závorka: výtečně prošel kurzem, zničehonic zmizel a už jsme se nikdy neviděli; byl vysazen ve skupině Antimony a zemřel v obklíčení v Rovensku pod Troskami. Já jsem se vrátil k dělostřelecké jednotce, připravovali jsme se na invazi přímo na pobřeží, pak se ale rozhodli nás poslat na východ, kde bylo málo důstojníků. Jak jste se o invazi dozvěděl? Z rozhlasu. Seděli jsme v hospodě a já měl divný pocit, že tady popíjím a kousek dál, pár kilometrů, se válčí a umírá. To jsem ovšem netušil, co mě čeká a že to všechno doženu na východní frontě. Dostal jsem se tam k naší druhé paradesantní brigádě, která byla na pochodu směr fronta. Brigáda měla jen minimum dopravních prostředků, všechno se přesunovalo pochodem dlouhým asi 90 kilometrů a rovnou se šlo do boje. Pěšáci útočili bez podpory dělostřelectva, bez týlu, brigádního obvaziště, zásobování střelivem. Bojovali dobře, dostali se někde i do zákopů, ale docházelo střelivo, vznikala panika. To trvalo pět dní, pak nás letecky přesunuli na Slovensko, kde probíhalo povstání. Nikdo ale neví, proč parabrigáda, speciálně vycvičená pro boj v týlu, tu byla vysazena jako pěší. Co si o tom myslíte vy? Já podezírám Sověty. Oni nikomu nevěřili. A slovenské povstání vymysleli slovenští důstojníci ve spolupráci s Londýnem. Rusové vysazovali na Slovensko partyzánské organizátory, kteří plnili specificky politické a zpra-

právě Čurda, většinou nějak zklamou. A takoví ti vzadu, nenápadní, do kterých by to člověk nikdy neřekl, ti zkouškou projdou.

Řekl jsem jasně ne

F O T O I VA N P I N K AVA

Jste Čech, narozený ve Vídni… Ve Vídni proto, že můj otec byl rakouský důstojník a nějaký čas tam sloužil. Pak narukoval do první války a maminka ve Vídni zůstala. Po válce jsme se přesunuli do Čech. Otec to měl jako rakouský plukovník trochu složité, všechno ovládli legionáři, ale tenkrát mu pomohl generál Rudolf Medek. To otec vás nasměroval na vojenskou akademii? Ne tak docela. Mě ovlivnilo spíš sokolství. A pak, jak se to tenkrát pěstovalo, kdo měl maturitu, šel automaticky do záložní školy. Mě šoupli do Litoměřic, a odtud jsem šel na Vojenskou akademii do Hranic. Ta škola je pro každého, kdo jí prošel, důležitým mezníkem. Já jsem byl poslední ročník, osmatřicátý. Jak jste ten rok prožíval? Zažil jsem mobilizaci, to bylo něco úžasného. Považuji to za poslední vzepětí českého národa, kdy armáda byla ochotna bojovat a obětovat se. Ovšem nesmíme zapomínat na jednu věc – tehdy s námi žily tři miliony Němců. Byl jsem velitelem baterie, která měla sto dvacet lidí a sto čtyřicet koní. Mezi námi bylo dvacet Němců, taky dva oficíři, záložáci, které jsme už tak trošku hlídali. Jeden z nich, zřejmě antifašista, když viděl, že mu nedůvěřujeme, tak se z toho zhroutil a vozili jsme ho pak na lehkém vojenském voze jako maroda.

Ing. T O M Á Š S E D L Á Č E K se narodil roku 1918 ve Vídni. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích, v dubnu 1940 emigroval do Francie, po jejím pádu byl evakuován do Anglie. Prodělal tu speciální výcvik a byl přiřazen jako důstojník k 2. paradesantní brigádě čs. armádního sboru v SSSR, která se zúčastnila počátku bojů o Dukelský průsmyk a pak byla přesunuta na pomoc SNP. Po válce absolvoval Vysokou školu válečnou a působil jako učitel na Vojenské akademii v Praze. V únoru 1951 byl zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí. Byl vězněn ve Valdicích, Mírově, v Leopoldově a na Bytízu. Po amnestii v r. 1960 pracoval jako skladník. Po roce 1989 byl rehabilitován, stal se předsedou Čs. obce legionářské a přednáší na Vojenské akademii v Brně. V roce 1991 mu byl udělen Řád M. R. Štefánika, letos 28. října převezme jedno z nejvyšších státních vyznamenání. Žije v Lázních Toušeň.

nemohli. Chtěli jsme se dostat podél Nízkých Tater k frontě, jenže to bylo sto kilometrů, napadl sníh a v horách jsme byli v troubě. Partyzáni si tam už dávno zabezpečili základny, natahali jídlo na celou zimu. My měli jenom to, co jsme nesli s sebou, zbraň, nějaké patrony a něco v pinglu. Byla to nejhorší válečná zima. Hlad, mráz, omrzliny, průjmy, odřené nohy, nachlazení, špatná výstroj, neustálé útoky protipartyzánských komand. Jednou ráno nás objevili. Nastal zmatek, já zůstal mezi posledními. Vzpomínám, jak na sněhu ležel můj kamarád Martin Obdržálek, pořádný chlap, moravský Slovák, s prostřelenou nohou. Položili ho na celtu, dali mu pistoli a ten náš štrúdl mašíroval kolem něj do hor. Tenkrát se k vám přidali tři českoslovenští poslanci – Šverma, Slánský a Laušman. Poslali je z Moskvy do povstání a nedostali se už zpátky. Mimochodem,

V boji se musíte ve vteřině rozhodnout. Co všechno rozhoduje o tom, jak se člověk zachová? Musí tam být určité mravní podloží, ale já tvrdím, že nikdo nedokáže předvídat, jak se kdo chová v krizové situaci. I když prošel náročnými kurzy, když jde opravdu do tuhého, je to úplně nová věc. Jak se díváte na lidi, kteří zradili? Z parašutistů třeba Karel Čurda a Václav Kindl, které jste osobně znal? Čurda zpanikařil a vyloženě zradil. Ale u Vaška Kindla si nejsem jistý. Když se nedokázal okamžitě otrávit, a každý z nás měl u sebe kapsli jedu, tak to s ním pak ve drápech gestapa jelo ráz na ráz. Můj kamarád Franta Závorka to zvládnul, v obklíčení se otrávil. Nebo z mého ročníku Josef Šandera, ten se v obklíčení zastřelil. To je vždycky riziko, člověk neví, jak se zachová. Je ale zajímavé, že frajeři a suveréni, jako byl

Pokoušeli se vás po válce získat do KSČ? Už před únorem. Řekl jsem jasně: ne. Pak se začali ztrácet do kriminálů vaši kamarádi. Vás zatkli 21. února 1951 a odvezli do pověstného „domečku“ na Hradčanech. Dodnes slyším první zabouchnutí dveří v samotce, to se nedá popsat! A pak mám ještě druhý takový zvukový vjem: když nás přivezli do vězení v Leopoldově, vjeli jsme autobusem do šancí, do toho tunelu, zabouchly za námi vrata. Jak v hrobce. Slyšel jste z hradčanské mučírny loretánské zvonky? Každou hodinu. My jsme viděli na Černínský palác a na 1. máje všechny ty fangle. Vymyslel jsem si tehdy heslo: Vydržet! A když jsem měl po výsleších a nechávali mě chodit ve dne v noci na ajnclíku, tak jsem si šeptal: Vydržet, vydržet, vydržet. Někteří žili od amnestie k amnestii. Já jsem na nic takového nevěřil, jen jsem byl prostě přesvědčený, že přežiju, že vydržím. I v „domečku“, kde se člověk dostal opravdu ke dnu. Měl jsem ovšem kliku, že mně vyšetřovatel nikdy nehrozil provazem, a já netušil, že to tak může dopadnout. Říkal jsem si: Co mně tak můžou dát? Když mě zavřeli, vůbec jsem netušil, o co jde. Co jste vyšetřovatelům odpovídal? Říkal jsem jim pravdu: nevím. Mysleli, že zapírám, a tak mě hned šoupli do želez, abych změknul. Po čase už jste tak zblblý, že nevíte, jestli jste opravdu někde byl, něco udělal, nebo ne. Oni se snažili z nás dostat ne to, co se skutečně dělo, ale co jsme v jejich představách mohli dělat. A to je šílený. Devět dní a nocí mě vyšetřovali v jednom kuse. Zkoušeli sovětskou vědeckou metodu: nenechat člověka vyspat, vymazávat mu paměť. Po několika dnech jsem jim něco řekl. Nechali mě dva dny vyspat, a já jsem to odvolal. No a začalo to znovu, ale jiným způsobem. Zahnali mě k výslechu, který trval do půlnoci, a do rána mě každou čtvrthodinu budili. To trvalo asi týden. Když přišel soud, byl jste v šoku z rozsudku? Měl jsem naivní představu, že se u soudu všechno vysvětlí, že to nějak vyhádám. Prdlajs. Tam už to jelo nalinýrované: dvě doživotí, jeden třiadvacet let, jeden dvacet a jeden patnáct. Jaké to je, dostat doživotí? Na mě to působilo s prominutím legračně: něco tak absurdního jsem nemohl brát vážně. Teprve dodatečně jsem zjistil, jak málo je od doživotí ke špagátu. A hrůza na mě padá dodnes. Mému kolegovi Kučerovi vyhrožovali špagátem, takže když dostal doživotí, velice si oddechl. Byli jsme pak spolu ve Valdicích na cele a byl z toho pořád vyjevený. Jenže prokurátor se odvolal a už jsem ho viděl jen ze dvora na vycházce, jak stojí za oknem a ukazuje mi, že dostal špagát. Na podzim ho popravili.

Jen opovržení Vzpomenete si na den, kdy vás pustili z vězení? 11. května 1960. Koupil jsem si kalhoty, polobotky, fusekle, pletenou vestu a triko, a s tím jsem vyrazil do svobody. Odvezli nás do Příbrami, pamatuju si na první dojem, když jsme vjeli do první ulice, že je to tam strašně špinavé, ošuntělé, odrbané. V Praze na Wilsoňáku naše parta vylezla ven a vyloženě jsme se motali. Neznali jsme peníze, nevěděli jsme, jak to chodí s lístky na tramvaj… Když jsem přijel do Toušeně za maminkou, hned mě popadla, šli jsme na hřbitov a tam ohlásili tatínkovi, že jsem se vrátil.

Co vám v kriminále pomáhalo přečkat? Já jsem stále a intuitivně předpokládal, že se vrátím do Toušeně. Fantazíroval jsem, jak to doma zařídím a já nevím co všecko. Na samotkách měl člověk hodně času. Nejtěžší bylo, když mně žena při jedné návštěvě oznámila, že se rozvádí. Je to ale složité, vydržela čekat osm let… Jak jste se z toho dostal? No přetěžko. Tenkrát jsem dělal mašinkáře, vždycky jsem šel na šichtu, a když jsem nic nerozvážel, tak jsem jenom seděl, hlavu mezi kolenama. Člověk se v kriminále upne na ženu a celou dobu přemýšlí, až se dostane ven, co s ní bude dělat, jak budou žít… A teď najednou bác ho, a vůbec nevíte, co bude dál. Světýlko na konci tunelu najednou někdo sfoukl. Vydržel jsem i tohle. Cítíte ke komunistům nenávist? Ne, jenom opovržení, že mohli něco takového dělat. Jinak se tím nezabýváte? Ono je to takhle: mohl bych někoho z nich zažalovat, ale kdybychom se dostali k soudu, tak tady bude on, a na druhé straně já. Já budu tvrdit tohle, a on něco jiného, a vyšumí to do ztracena. Když nedokázali odsoudit ty největší grázly! Grebeníčka, Vaše… Jak vidíte z toho pohledu naši současnost? Jeví se mi to, mírně řečeno, prohandlované. Dneska, když preference komunistů stoupají, se najednou volá po jejich zrušení. Proč se to neudělalo hned v roce 1990? Když slyšíte v televizi soudruha Grebeníčka, ústa plná lidských práv a svobody a Masaryka. A pak, když mluví ke svým někde na Džbánu, tak tam stíná hlavy. Tohle zmijí chování je v nich. Já si ale po tom všem, co mám za sebou, strašně vážím toho, že je svoboda. Ať už je jakákoli, někdy mělčí a někdy hlubší, tak tu je. A doufám, že zůstane. Vždycky používám citát starého Masaryka, který říkal, že tahle země potřebuje padesát let demokracie, aby se naučila, co to demokracie je, abychom se s ní naučili zacházet.

Tenhle rozměr Co pro vás znamená pojem „důstojnická čest“? Už slovo důstojník naznačuje, o co by mělo jít. Čistý štít, rovná páteř a slušnost, což by se mělo jaksi snoubit. Tohle se však nedá přednášet, to se musí zažít. Když složím přísahu, měl bych ji dodržovat, držet slovo, být mu věrný. A pak je tu úzká souvislost s přátelstvím. Na frontě je to ještě znásobené. Nedávno se mě kdosi na přednášce optal: Prosím vás, ale to vlastenectví se nějak nikde nepěstuje, nikde nevyučuje… Odpověděl jsem, že se nedá vyučovat, nemůžete přinést příručku a z ní přečíst: Vlastenectví je, když… A získá se, když… Já jsem tenhle rozměr nasával podvědomě přes Sokol a rodinu. Ale mohl byste říct, co vlastenectví pro vás znamená. Je to řekněme jasně deklarovaná příslušnost k domovskému prostoru nebo k idejím? Je to snaha nejen brát, ale taky něco dávat a v nouzi obětovat. Mně velice vadí, že dnes si lidi vůbec neuvědomují, že svoboda není zadarmo, že něco stála, že někdo k ní přispěl svým životem. Také je scestné si myslet, že demokracie a svoboda jsou napořád a samozřejmou věcí. Musí se udržovat a obhajovat proti všemožnému prevítu a hulvátství, které je jak kyselina. A k tomu – v globálním světě se nás týká každá nespravedlnost, každý malér. Nemůžeme si dnes říct: My si tady budeme žít v pohodě, nějaký Afghánistán nás nezajímá. To je blbost. Existuje mravní odpovědnost za svět. MILOŠ DOLEŽAL Autor je redaktorem ČRo 3 – Vltava.

RESPEKT / 44

INZERCE – PŘEKLADY A TLUMOČENÍ

/ 17

Po-Pá 9:00-17:00

PŘEKLÁDÁME •Vaše texty překládají zkušení odborníci

PRO NEJVYŠŠÍ KVALITU VAŠÍ KOMUNIKACE VOOR DE BESTE KWALITEIT VAN UW COMMUNICATIE FOR THE BEST QUALITY OF YOUR COMMUNICATION

•Kvalitu neponecháváme náhodě TLUMOČÍME

•Spolupracujeme se špičkovými tlumočníky •Nabízíme i techniku k tlumočení

TAAL s. r. o. Dlouhá 16, 110 00 Praha 1 [email protected] www.taal.cz Tel.:00420/222 32 31 31 Fax: 00420/222 32 59 89 GSM: 00420/777 212 934

větších akcí KORIGUJEME •Nejrychlejší a nejkomplexnější nabídka korektorských služeb! •Sjednocení korporátní identity všech písemností

DĚLÁME VŠE RÁDI A K VAŠÍ SPOKOJENOSTI [email protected]

www.alipas.cz

Tel.: 251 563 340

Jeronýmovy dny

BRITISH/CZECH COMMERCIAL

sobota 6. 11. 2004 9–18 hod.

UK/US Commercial Intelligence US Stock Market English/Czech Interpreter

JEDNOTA TLUMOČNÍKŮ A PŘEKLADATELŮ

CONSULTANCY Linked with top local lawyers, asset managers and tax advisors

(420) 602 852 939 [email protected]

K-centrum, Senovážné n. 23, Praha 1

přednášky, prezentace, besedy o překladu a tlumočení, překladatelský software, slovníky, encyklopedie aj. tištěné i na CD.

V S T U P

Z D A R M A

více na

www.JTPunion.org

Středisko jazykových služeb

Soudní překlady a tlumočení nizozemština/čeština a mnoho dalších jazyků. Organizace konferencí a seminářů. • Beëdigde vertalingen en tolkdiensten Nederlands/Tsjechisch en vele andere talen. Organisatie van conferenties en seminars. • Official translation and interpreting Dutch/Czech and many other languages. Organisation of conferences and seminars.

☛

překlady a tlumočení různých odborných textů

☛ ☛ ☛

soudní překlady a tlumočení

☛

kvalita za přiměřenou cenu

krátké dodací lhůty u zakázek většího rozsahu individuální kalkulace

Opletalova 4, 110 00 Praha 1 (budova Agropolu, 1. patro) tel./fax: 242 444 962, tel.: 242 444 542 e-mail: [email protected]

kvalita, rychlost, tradice, 40 jazyk˘, expresnÌ termÌny, soudnÏ ovϯenÈ p¯eklady, kur˝rnÌ sluûba, p¯ÌjemnÈ ceny od 249 KË, telefon 224 930 632, mobil 777 199 802, [email protected], www.manes.cz

18 /

CIVILIZACE

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Ropa ohlašuje bídu FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Kontrakt století Ázerbájdžáncům štěstí nepřinesl

Podle průzkumů Světové banky jsou zdroje nerostných surovin většinou prokletím.

Jde o jednu z největších investic světa, která má zachránit Evropu a Spojené státy před ropnou krizí. Na druhé straně jde o projekt, který se stává zdrojem teroru místních lidí a devastace životního prostředí. Řeč je o Ázerbájdžánu a tamním ropovodu.

Nadějné vyhlídky Rozlámaná asfaltka vede z Baku do příměstské aglomerace Surachany kolem nejstarších ropných polí. Je těžké rozlišit, kde je město a kde průmysl – obytné domy jsou ze všech stran obklíčeny ropnými jezery, zrezivělými těžebními věžemi a dodnes funkčními ocelovými pumpami. Tady před sto lety bohatli bratři Nobelové a rodina Rotschildů, zrodila se Royal Dutch-Shell i tehdejší podnikatelská elita Ázerbájdžánu. „Žije se nám tu dobře, všechno v pořádku,“ říká ustrašeně muž u jednoho z domů, „ropná strategie našeho bývalého prezidenta Gejdara Alijeva je základem národního hospodářství.“ Přímo pod okny bílého stavení je jezero vylité nafty, odporně páchnoucí v padesátistupňovém vedru. „Co je na tomhle v pořádku,“ křičí ze zápraží žena v županu. „Podívejte se, co tady udělali, tady člověk může akorát onemocnět a umřít. A co z toho máme? Ropu prodají a peníze si strčí do vlastní kapsy.“ Takový pohled se naskýtá široko daleko. Přitom generální ředitel BP Lord John Brown před deseti lety na ceremoniálu k podpisu „kontraktu stole-

tí“ prohlašoval: „Investice otevřou nové možnosti a zajistí tisíce pracovních míst. Bude to jeden z největších projektů v historii Ázerbájdžánu.“ Místo toho se za poslední desetiletí v zemi upevnila především krutá vláda autokratické dynastie Alijevových a neustále se zhoršující chorobná korupce. Absence demokracie se zřetelně ukázala loni v říjnu, kdy došlo k prvnímu přenosu moci z otce na syna v zemích bývalého Sovětského svazu. Ilcham Alijev zvítězil v prezidentských volbách a získal 98 % volebních hlasů. O rozsáhlých manipulacích s volebními protokoly, mučení a násilí proti voličům i příslušníkům opozice referovaly mise OECD i OBSE a označily volby za masivně zfalšované. Organizace Human Rights Watch potvrdila, že více než tisíc aktivních členů opozice bylo po volbách bez důvodu pozatýkáno, když se vláda bála demonstrací proti nainstalovanému prezidentovi.

Nejvyšší standardy Kaspické moře ukrývá téměř jedno procento světových ropných rezerv, jen v kazašském a ázerbájdžánském sektoru jde o 130 miliard barelů ropy. Problém, který dlouhou dobu trápil světové stratégy, byl, jak surovinu dopravit do Evropy a Spojených států. Kaspické moře je obklíčeno pevninou a Kavkaz je nejen územím se složitým terénem, ale je také jednou z oblastí světa nejvíce sužovaných etnic-

kými konflikty. Řešení se nakonec našlo – exportní ropovod BTC, spojující Baku s gruzínským Tbilisi a tureckým přístavem Čejhan ve Středozemním moři. Odtud mají vyplouvat tankery na Západ. Hlavními investory jedné z největších investic světa se staly Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD) a Mezinárodní finanční korporace (IFC) zřízená Světovou bankou. Pro stavbu za 3,74 miliardy dolarů poskytly loni v listopadu klíčové půjčky ve výši 620 milionů. Mezinárodní finanční instituce propagují ropovod jako „ukázkový příklad projektu, který vede k celkovému rozvoji, snižování chudoby a ochraně lidských práv v regionu“. Jsou si jisté, že „účast mezinárodních finančních institucí poskytla nejlepší vyhlídky, že ropovod bude postaven a provozován podle nejvyšších sociálních a ekologických standardů“. Rozhodnutí o půjčkách pro projekt BTC přišlo prakticky vzápětí po zfalšování voleb v Ázerbájdžánu, desítkách mrtvých, zatýkání a mučení členů opozičních stran. Mezinárodní lidskoprávní a zelené organizace dokázaly, že projekt BTC porušuje vlastní sociální a ekologická kritéria Světové banky ve 173 bodech. Ropovod má například projít národním parkem Boržomi-Karagauli v Gruzii, který je nejen jednou z nejkrásnějších a nejcennějších částí celého Kavkazu, ale i zdrojem minerální vody, jejíž export naplňuje pětinu státního rozpočtu. Organizace WWF tvrdí, že případná havárie by měla pro Gruzii fatální

následky, a označila ropovod BTC za „časovanou bombu“. Banky však prohlásily, že rozpory nejsou významné a drobné nedostatky je možné opravit v průběhu stavby.

Tichá banka Ázerbájdžánská Státní ropná společnost vytěžila za posledních deset let 130 milionů tun ropy, což by při dnešních cenách představovalo 43 miliard dolarů. Více než dvě desítky smluv se zahraničními korporacemi přinesly od roku 1994 investice ve výši sedmi miliard. Po následující tři desítky let očekává Ázerbájdžán jen v souvislosti s provozem ropovodu BTC miliardu dolarů ročně. Země je dnes podle výše zahraničních investic na prvním místě mezi bývalými satelity Sovětského svazu. Na současné realitě Ázerbájdžánu ale vytrvalý přísun ropných dolarů není příliš vidět. Podle statistiky Světové banky žije v zemi minimálně polovina obyvatelstva pod hranicí chudoby, tedy s jedním dolarem na den. Zhruba sedmdesát procent lidí je bez zaměstnání. Ve srovnání s loňským rokem se Ázerbájdžán letos, podle tabulky Transparency International, posunul z deváté příčky žebříčku nejzkorumpovanějších zemí světa na místo sedmé. „Ropa je naše bída,“ říká předsedkyně nezávislých odborů zaměstnanců ropného průmyslu Mirvary Gahramanová a ukazuje modravou tisícovku, na níž jsou vytištěny těžební věže a ropné pumpy. „Za tohle si nekoupíme ani chleba, přitom máme obrovské přírodní bohatství. Právě díky ropě ale nemůžeme žít šťastně – ropa je příčinou politických represí, bojů o moc, konfliktů.“ Za kritiku korupčních praktik se její organizace dostala na index a Mirvary byla několikrát vězněna státní policií. „Příjmy z prodeje ropy nikdy nedojdou k občanům, zůstávají na zahraničních kontech vládnoucího klanu, který rozhoduje i o tom, kdo smí a nesmí pracovat,“ říká Mirvary. Nezávislé odbory upozornily na korupční kauzy spojené s výstavbou ropovodu BTC Světovou banku loni v září. Mirvary dostala po dvou urgencích přípis, v němž banka napsala, že „vyšetřování korupčních případů je komplikované a může si vyžádat dlouhý čas“, a poděkovala za snahu o větší transparentnost mezinárodních investic. Od té doby se banka neozvala.

Podepiš a mlč „Pěstovali jsme kukuřici, teď je všechno zničené,“ říká babička v šát-

ku, stojící mezi troubami ropovodu u vesnice Pojlu v okrese Akstafa západního Ázerbájdžánu. „Nechtěli jsme, aby to tu stavěli, naše pole je malé a potřebujeme ho. Přicházeli pořád dokola. Můj muž je slepý. Když jsem jednou nebyla doma, donutili ho něco podepsat. Teď nám rozjezdili kukuřici a staví ropovod. A nic nám nezaplatili.“ Podobný osud je tu běžný. „Takhle v naší vesnici okradli třináct rodin,“ rozčiluje se bělovlasý muž v typické černé čapce a ukazuje mapy. „Národní výbor si vyžádal od lidí, kteří měli pozemky na trase ropovodu, jejich smlouvy. Pak řekli, že tu půdu potřebují. Nevrátili ani půdu, ani dokumenty. Stěžovali jsme si, kde se dalo, ale nic se nezměnilo, jen představitelé okresního národního výboru nám začali vyhrožovat vězením.“ Soudy, policie a média jsou pod kontrolou státu a není se kam odvolat. Podle průzkumů Světové banky jsou zdroje nerostných surovin většinou prokletím. Pouze pět z osmadvaceti zemí, které patří ke světové špičce exportérů ropy, je možné označit za politicky otevřené. Všechny patří k zemím Západu. V dalších pěti arabských státech platí právo a zákony. Zbylých osmnáct zemí trpí korupcí, bezprávím a pošlapáváním lidských práv. Tak je tomu i v Ázerbájdžánu. IFC i Evropská banka se však dodnes tváří, že projekt BTC je bezproblémový. A to přesto, že dostávají pravidelně zprávy o konkrétních případech porušování lidských práv ze všech tří zemí – Ázerbájdžánu, Gruzie a Turecka. „Monitorovací tým věřitelů se čtvrtletně seznamuje s přehledem stížností, stejně jako s jejich obsahem a vyřizováním každé z nich, aby zabezpečil, že se všemi lidmi, již mají nárok být kompenzováni, je zacházeno slušně a každý má přístup k opravným prostředkům. V průběhu nadcházející cesty do Baku se tým EBRD bude snažit o setkání s nevládními organizacemi, včetně té vaší,“ napsala Evropská banka v nedávné odpovědi na padesátistránkový materiál nezávislé odborové organizace Ázerbájdžánu, který popisuje mnoho desítek konkrétních případů porušování lidských práv a zákonů v šesti okresech Ázerbájdžánu a žádá banku o neprodlenou pomoc lidem poškozeným stavbou BTC. Nezbývá tedy než čekat. MARTIN SKALSKÝ Autor pracuje jako pozorovatel projektů Světové banky a EBRD a poradce nevládních organizací v Ázerbájdžánu.

KALEIDOSKOP

Vědou proti bioterorismu, kontrolujte těhotné a zákeřné infekce Když dosud neznámý útočník začal v říjnu 2001 po Spojených státech rozesílat antraxové dopisy, vznikla USA a pak všem ostatním zemím nová starost: bioterorismus. Na světě je přitom asi 500 ústavů nebo laboratoří, které skladují kultury zhoubných bakterií nebo virů, a jen v zemích bývalého Sovětského svazu žije 6000 mikrobiologů, kteří se v časech studené války zabývali přípravou biologických zbraní. Není proto divu, že Spojené státy vynakládají ročně přes 90 milionů dolarů, aby je nějak neškodně zaměstnaly, tedy aby se ve svém oboru dovedli slušně uživit a nesváděla je spolupráce s podezřelými skupinami a režimy. Jak upozorňuje jedno ze zářijových vydání časopisu Science, v Kazachstánu tak například USA spolufinancují budování velkých nových a bezpečných laboratoří pro studium nebezpečných bakterií, které mají jednak zaměstnat experty na mikro-

biologii a jednak vypracovávat ochranné postupy proti vzniku a šíření bioteroru. Podobným způsobem se pak Amerika v příštích letech hodlá angažovat i v Uzbekistánu. Má to svůj smysl. Když byl britský premiér svými oponenty kritizován za tvrzení, že Irák je schopen použít zbraně hromadného ničení během 45 minut, ukázala se neinformovanost jeho kritiků. Zdaleka totiž nejde o přehnaný údaj, jak mu kritici vyčítali. Stačí jedna lahvička spreje s virem černých neštovic nenápadně rozprášená v místech se spoustou lidí (nádraží, metro s příhodným průvanem, klimatizační systémy velkých budov) a během 45 vteřin tu je smrtící epidemie. Státy celého světa by si měly vytvořit dostatečné zásoby očkovacích látek a investovat do vývoje spolehlivých detektorů nebezpečných látek. První výrobky tohoto typu se sice dnes už zkoušejí, nijak zásadní ochranu ale zatím pořád nepředstavují: i ty nejdo-

konalejší totiž k vyvolání poplachu potřebují několik hodin. ••• Pomineme-li infekce, pak všechny ostatní lidské choroby jsou způsobeny poruchami v metabolismu. Dosud se soudilo, že sklon k těmto nemocem je dán dvěma faktory: genetickou vlohou a životním stylem. Nyní autoři z Nového Zélandu v americkém časopise Science dokazují, že těchto faktorů je více a že hlavním určovatelem lidského osudu jsou už vlivy působící na lidský plod. Typickým příkladem může být kouření, alkoholismus nebo podvýživa matky v době těhotenství. Zpravidla tyto věci totiž zapříčiňují nízkou porodní váhu, která pak v pozdějším životě jedince koreluje s větším výskytem vysokého krevního tlaku a cukrovky. Také životní prostředí a výživa v dětství mají na další osud člověka velmi významný vliv. Epidemiologické studie ve Finsku napří-

klad ukázaly, že riziko cukrovky 2. typu (z nedostatečné citlivosti na inzulin) je zejména vysoké u osob, které měly nízkou porodní váhu. Podle některých studií navíc svou roli hraje i datum narození – v podzimních a zimních měsících je větší výskyt virových infekcí u těhotných žen, a to ovlivní i vývoj plodu. Při vzniku nemocí se tedy uplatňují i tzv. epigenetické faktory, nikoli jen dědičné zatížení. Z toho všeho plyne, že je třeba věnovat zvýšenou pozornost vývoji dětí, které se narodily s nízkou (ale i s nadměrně vysokou) porodní vahou, a také pečlivěji než dosud sledovat zdravotní stav těhotných žen. ••• Vědci z gerontologického centra Univerzity jižní Kalifornie v Los Angeles sledovali vztah mezi kojeneckou úmrtností a dobou dožití. Prokázali přitom, že obě veličiny spolu souvisí: čím je v dané generační skupině kojenecká

úmrtnost vyšší, tím nižšího věku se její příslušníci dožívají. Čím to je? Na první pohled je zřejmé, že v obdobích zvýšeného rizika dětských nemocí je prostě hygienická a zdravotní situace obyvatel špatná, a proto se dožívají i nižšího věku. Výzkum však navíc ukázal, že významnou roli hrají i zánětlivá onemocnění: čím kdo v dětství prodělá více zánětů, tím menší má naději na dožití se vysokého věku. Vyšlo totiž najevo, že u lidí, kteří během dětství a dospívání prodělají zánětlivé choroby, dochází v dospělosti k častějšímu výskytu rakoviny a cukrovky a jsou ve vyšší míře náchylní i k onemocněním srdce, cév a dýchacích cest. Chceme-li tedy zvyšovat průměrnou dobu dožití, je nezbytně nutné zaměřit se na prevenci zánětlivých chorob u dětí, a v případě, že jimi onemocní, nezanedbávat jejich důslednou léčbu. V R A T I S L AV S C H R E I B E R Autor je endokrinolog.

RESPEKT / 44

CIVILIZACE

/ 19

Slovenské reformě se nevyhneme FOTO GÜNTER BARTOŠ

S docentem Juliusem Špičákem o diagnóze českého zdravotnictví

Doc. MUDr. J U L I U S Š P I Č Á K , CSc. působí od roku 1995 jako přednosta Kliniky hepatogastroenterologie Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze (IKEM). Bývalý předseda České gastroenterologické (choroby trávicí trubice, jater a slinivky) společnosti je členem několika zahraničních odborných společností. Před několika týdny předsedal největšímu medicínskému kongresu, který se konal na našem území.

Je v našem zdravotním systému dost peněz? Kdybych řekl, že je v němu dostatek prostředků, byl bych označen za zrádce lékařského stavu, v moderní společnosti nic nezískáte, pokud si nestěžujete. Problémem nikoli pouze naším – problémy začínáme mít i na úrovni Evropské unie – jsou regulace finančních toků. Vše je pod obrovským tlakem výrobců techniky a léků. Jejich zájmem je přirozeně zisk a pro něj musí být schopni, dá se říci, téměř čehokoli – je to stejný byznys jako všechno ostatní.

Je tedy možné, že i současné varování před pandemií chřipky je zčásti vyvoláno tlakem výrobců léků? To si nemyslím. Jisté ale je, že firmy často zdůrazňují nutnost dlouhodobého užívání léků tam, kde by důraz měl být kladen spíše na jednoduchá životosprávná opatření – příkladem mohou být třeba lidé, kteří trpí zvýšeným množstvím tuků v krvi. Ideálem farmaceutických firem je prostě situace, kdy jejich produkty bude užívat každý, proto je z jejich pohledu skutečná prevence naprosto nezajímavá, pokud ovšem nezahrnuje

jejich výrobky. Pro výrobce techniky jsou zase snem drahé přístroje na jedno použití. Je přitom pozoruhodné, že nové produkty zlepší péči řekněme v procentech, dražší jsou ovšem o řád. Oba druhy výrobců ovlivňují zdravotníky přímo i nepřímo a ve světě se proti tomu zvedá velký odpor. Výrobce ovšem nelze stisknout příliš tvrdě, jsou součástí národního hospodářství včetně placení daní a zaměstnanosti jako jakékoli jiné průmyslové odvětví. Nelze si také bez jejich podpory představit výzkum, výuku ani publikace. Nejúčinnější regulací je skutečně maximální aktivizace a zapojení celé veřejnosti – musí být motivována a hlavní motivací, ať se nám to líbí či nikoli, jsou peníze. Takže se nevyhneme nějaké formě slovenské reformy? Nevyhneme, bude ale tím bolestnější, čím více se bude odkládat. S tím souvisí i platy zdravotníků. V některých městech, jako například v Praze a Karlových Varech, pracuje zejména specialistů příliš mnoho – jejich potřeba se vytváří za současného systému uměle, a dále neadekvátní množství prostředků se přelévá do jiných oblastí: investic, léků a spotřebního materiálu. Jásáme nad každou investicí, přitom vždy znamená snížení v segmentu příjmů. Byl jsem v ordinaci nejbohatšího endoskopisty světa, šetří každým centimetrem, každým dolarem. Jste zaměstnancem výzkumného ústavu. Jaká je úroveň výzkumu ve vašem oboru v Čechách? Ve výzkumu je to podstatně horší než v klinické medicíně. Kritérium je zde v podstatě velmi jednoduché – publi-

kační činnost (tzv. impact factor). Často se kritizuje, je ovšem naprosto transparentní a umožňuje zcela univerzální srovnání. Český výzkum byl na úrovni v šedesátých letech, emigrace a normalizace jej prakticky pohřbily. Některé jevy byly až groteskní svou náhražkovostí, když se objevil ve světě účinný lék na vředy, zkoumalo se u nás, zda by jej bylo možné podávat v polovičním dávkování! Takže k výše uvedenému kritériu – publikacím v renomovaných časopisech a na zahraničních kongresech. Po roce 1989 se naši odborníci začali objevovat na zahraničních kongresech po desítkách, prezentace však byly naprosto ojedinělé. Situace se zlepšila v posledních pěti letech, kdy se několik talentovaných vědců vrátilo ze zahraničních stáží. Přinesli know-how, systém i ambice. Obecným problémem zůstává určitá zkostnatělost a zejména zaráží malá provázanost s výzkumně vyspělými zeměmi. Je zajímavé, jak je tato rigidita úporná. Celý vědecký svět migruje, zahraniční laboratoře jsou neuvěřitelně polyetnické, u nás jsem ještě zahraničního lektora nebo mladého vědce téměř nezažil! Nedivím se, byl by leckde vnímán jako velmi nepohodlné zrcadlo. Jaká byla specifická pozitiva a negativa medicíny před rokem 1989? Pozitivní byly entuziasmus, sociální cítění a systém vzdělávání, někdy logičtější než dnešní v Evropské unii. Negativem bylo a setrvačností do značné míry zůstává propojení s mezinárodní komunitou. Za komunismu byly výjezdy na zahraniční akce, pominu-li skupinku vyvolených, výjimečné až nemožné, tvrdě potlačované byly také čistě odborné

kontakty s úspěšnými emigranty. Naopak, při vědecké práci se hodnotily citace sovětských odborníků! Společnost se tím velmi uzavřela, byli jsme papežštější než papež. Polsko a Maďarsko se chovaly daleko méně servilně a své zahraniční kontakty si i v době totality hýčkaly. Česká kotlina je poněkud více xenofobní, sebestředná, zapšklá a k zahraničí rezervovaná. Když pořádáte v rámci mezinárodního setkání večeři, cizinci se rozptýlí, ale Češi (zejména starší) raději sedí pohromadě. Láme se to až kolem třiceti let věku, absolventi přibližně od roku 2000 se chovají normálně. Jak vidíte situaci na vysokých školách? Jisté je, že získávání docentur i profesur je často stále velmi pohodlné. Nově ustanovení docenti i profesoři bez jakýchkoli relevantních publikací jsou běžným zjevem, kritéria některých vysokých škol jsou poměrně měkká, individuální vlivy a preference značné. Jsou čerství docenti a profesoři, kteří neumějí téměř vůbec anglicky a neznají dostatečně ani základy technologie výzkumné práce a publikací. Některé příběhy jsou až anekdotické. Po dosažení titulu si ovšem nárokují vedoucí postavení, a lze si snadno představit, jak oni pak budou motivovat své mladší podřízené! Například v Německu je situace zcela odlišná: bez kvalitních publikací jsou vědecké a pedagogické tituly a akademická kariéra vyloučené a hodnotící procesy jsou transparentní a nezmanipulovatelné. M I R O S L AV F O Ř T Autor je publicista, dlouhodobě se zabývá zdravotnictvím.

inzerce

Hotel Aurum, 543 44 Černý důl Tel./fax: 499 435 169, e-mail: [email protected] www.aurum.mus.cz

M A S A RY K OVA U N I V E R Z I TA V B R N Ě DĚKAN FAKULTY SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

SednÏte na lep... ...nebo se ptejte!

PRYČ S ŠEDÍ PODZIMU! J a k n a t o ? Vy u ž i j t e 4 - d e n n í h o p o b y t u z a p o u h ý c h

1580,- Kč/os/pobyt

„ČERNODOLSKÝ BAREVNÝ PODZIM“ 3x ubytování, 3x snídaně formou bufetu, 3x večeře, 1x za pobyt sauna a částečná masáž, volný vstup do bazénu, whirlpoolu a posilovny

004 1. do 20. 12. 2 1 . 1 d o tí la p Nabídka

www.hraozemi.cz

Pro děti do 10 let sleva z pobytu!

SETKÁNÍ ČESKONĚMECKÝCH UMĚLECKÝCH INICIATIV PRO LIDI BEZ PŘÍSTŘEŠÍ Návštěva MENSCHENSINFONIEORCHESTRU (Köln am Rhein) a divadla RATTEN 07 (Berlin)

Zelen˝ kruh 222 51 83 52

Občanské sdružení JEŽEK A ČÍŽEK – divadlem k sobě, k druhým hrou ve spolupráci s klubem NoD – ROXY pořádají

HIC SUNT LEONES PRAHA 24. 10. – 29. 10. 2004

PONDĚLÍ 25. 10. 20:00 – NoD–Roxy, představení divadla Ježek a Čížek ÚTERÝ 26. 10. ALTER(EGO)NATIVNÍ PRAHA: 9.30 – Squat Milada / 10:45 Armáda spásy / 12:00 Naděje / 14:30 – Nový Prostor / 16:00 – Klub Pavel Pěnkava P1 / 18:30 – Hlavní nádraží, koncert Menschensinfonieorchestru / 20:00 – NoD–Roxy, představení divadla Ratten 07 STŘEDA 27. 10. 13:30 – VELKÉ PROCESÍ, Letná, Praha 7, slavnostní projev, převážení podnapilého Švejka přes Vltavu / 15:15 – NoD–Roxy, veřejná zkouška Menschensinfonieorchestru / 16:00 – NoD–Roxy, tisková konference (inscenovaná) / 16:30 – NoD – Roxy, příspěvky k tématu Černobílé vidění česko-německých dějin atd. / 18:00 – NoD–Roxy, promítání filmů / 20:00 – No–Roxy, koncert Menschensinfonieorchestru

vyhlašuje výběrové řízení na místo

asistenta/odb. asistenta na Katedru mediálních studií a žurnalistiky Podmínky: • 5letá praxe v masových médiích, popř. Ph.D. (nebo CSc.) v oblasti mediální žurnalistiky • publikační činnost v tištěných médiích, popř. v odborném tisku Nástup: 1. ledna 2005 Přihlášky: přihlášku s přiloženým odborným životopisem, doklady o vzdělání a praxi a přehledem publikační činnosti zašlete do 23. 11. 2004 na adresu: Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, personální oddělení, Bc. Radana Kureková, Gorkého 7, 602 00 Brno [tel.: 549 495 795, e-mail: [email protected]]

20 /

POLEMIKA

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Za vším hledej ženu Kauza Buttiglione, feminismus a evropské hodnoty Bezprecedentní rozhodnutí Evropského parlamentu nepodpořit Rocca Buttiglioneho kvůli jeho osobním názorům na homosexualitu a ženy na post komisaře pro záležitosti vnitra a spravedlnosti je činem, který jasně vypovídá o hodnotovém a ideovém směřování evropského soustátí, jehož jsme členy. Co vlastně pan Buttiglione tak nehorázného na adresu žen a homosexuálů řekl?

jsou názory extrémní. Nechme nyní jeho pohled na praktikovanou homosexualitu stranou a zaměřme se na jeho názory na rodinu. Přesvědčený katolík a otec čtyř dětí Rocco Buttiglione přece jen dal najevo, že preferuje tradiční model rodiny, v níž se žena věnuje převážně dětem a úlohou muže je tuto rodinu dostatečně zabezpečit a chránit.

Matky do práce, otcové domů

Na počátku bylo slovo Z českých médií mohl člověk nabýt dojem, že se v osobě italského politika má stát členem Evropské komise zarytý reakcionář tálibánského ražení, který bude zavírat homosexuály do káznic a závaznou eurovyhláškou nařídí okamžité vyloučení všech žen ze zaměstnání a jejich povinné přikování řetězy k plotně. Jeho výroky o homosexualitě však lze shrnout takto: V duchu Kantova rozlišení mezi morálkou a právem mohu osobně považovat praktikovanou homosexualitu za mravně nesprávnou (neboli v náboženské terminologii za „hříšnou“), to však nijak neimplikuje, že bych ji pokládal za trestnou. Ba naopak jsem přesvědčen, že nikdo nesmí být na základě své sexuální orientace diskriminován, a pokud by k tomu došlo, jsem připraven ho hájit. Zároveň však nejsem zastáncem zvláštních právních kategorií pro homosexuály, spíše se domnívám, že mají požívat téže právní ochrany jako všichni ostatní občané. O ženách se vyjádřil tak stručně, že lze jeho výrok citovat v plném znění: „Slovo manželství pochází od latinského ,matrimonium‘, což znamená totéž co ochrana matky. A tak existuje rodina, aby umožnila ženě mít děti a aby se těšila z ochrany muže, který se o ni stará.“ Že by si pan Buttiglione za tyto názory skutečně zasloužil nebýt doporučen coby nebezpečný reakcionářský živel do řad evropských komisařů? Jsou to názory zajisté konzervativní, zcela určitě to však ne-

Proč tedy ten rozruch? Buttiglioneho pohled na rodinu se jeví jako reakcionářský zejména z pohledu oné části liberálně-levicového spektra Evropského parlamentu, která přijala za své některé základní ideologické postuláty feministického hnutí a vidí v jejich prosazování v praxi jedno ze svých životních poslání. V českém prostředí se tyto ideje nikdy příliš neujaly, v některých starých zemích Evropské unie však značnou měrou ovlivňují tamní politiku. Takovým základním ideologickým postulátem je přesvědčení, že tradiční rozdělení rolí muže a ženy v rodině je dnes již překonaným, čistě historicko-sociálním konstruktem. Panem Buttiglionem preferovaný model tradiční rodiny je proto vnímán jako jakýsi relikt patriarchálního ujařmení žen volající po nápravě. Jde přitom o nápravu ve smyslu feministického ideálu absolutní funkční rovnosti rodičů, tj. že se otec i matka budou naprosto stejnou měrou a hlavně stejným způsobem podílet jak na výchově dětí a chodu domácnosti, tak na finančním zabezpečování rodiny. Že je tento feministický model snad realizovatelný u rodin s jedním dítětem, mnohem hůře však u rodin velikosti té pana Buttiglioneho, je nabíledni. Vždyť právě z existenciálních potřeb velkých rodin (po nichž přitom evropští politici vzhledem k současné demografické krizi čím dál hlasitěji volají), a ne z nějakého domnělého patriarchálního útisku žen tento „tradiční“ model rodiny vyrůstá.

Jako příklad snahy převést ideál absolutní funkční rovnosti rodičů do praxe lze uvést nedávno zveřejněné plány německé ministryně pro rodinu a dlouholeté feministické aktivistky Renaty Schmidtové, podle níž by mladí otcové měli být zákonem donuceni strávit povinně alespoň určitý čas na mateřské dovolené, má-li mít jejich rodina nárok na její proplácení. Z téhož ideologického pozadí vyvěrá také její snaha rozšířit v Německu v masivním měřítku nabídku školek a jeslí. Německé matky totiž zůstávají, podle slov ministryně, příliš dlouho s dětmi doma, což prý odporuje principu rovného postavení mužů a žen.

dělat „kariéru“. Tím není řečeno, že by dravá kariéristka na straně jedné a žena celoživotně v domácnosti na straně druhé musely být jedinými dvěma alternativami. Spíše by mělo jít o to umožnit matkám, které se zodpovědně rozhodnou, nebo jsou okolnostmi donuceny, nastoupit do zaměstnání, aby se tak nemuselo dít na úkor dětí. V tomto ohledu jsou zajisté pozitivní snahy některých méně dogmatických proudů feministického hnutí, které přijímají rozdíly muže a ženy a hledají například způsoby, jak přizpůsobit pracovní trh specifické situaci a potřebám matek (rozšíření nabídky zaměstnání na snížený úvazek, možnost práce z domova atd.).

Co je to dobro

Rovní a rovnější

Plány německého ministerstva pro rodinu názorně ukazují, v čem tkví hlavní problém feministického pohledu na rodinu: východiskem většiny feministických úvah o rodině není otázka Co je dobré pro děti?, nýbrž otázka Jaký model rodiny nejvíce vyhovuje emancipaci žen? Perspektiva, z níž je rodina nazírána, tedy není dobro jejího nejslabšího článku, kvůli němuž navíc primárně existuje, totiž dítěte, ale určitým specifickým způsobem pojaté „dobro“ ženy. Toto „dobro“ je pak spatřováno především v jejím profesním uplatnění, viděném přitom nikoli jako služba rodině a společnosti, ale v prvé řadě jako nástroj její osobní seberealizace a emancipace. (Tento poslední problém se jiným způsobem, zato v míře o to větší, týká samozřejmě také mužů.) Kdyby totiž feministé odvíjeli své úvahy od otázky po dobru dítěte, museli by přiznat, že panem Buttiglionem preferovaná rodina, v níž se matka věnuje svému dítěti naplno, zpravidla nejlépe odpovídá jeho psychickým a pedagogickým potřebám. Rozhodně lépe než model, v němž se matka za každou cenu snaží dostát ideálu emancipované ženy a pokouší se s malým dítětem

Kdyby se názory pana Buttiglioneho týkaly jen rozdělení úloh v rodině, snad by nad tím Evropský parlament dokázal mávnout rukou. Ony však mají vážné implikace pro oblast, která je mnoha feministicky uvažujícím ještě mnohem větším trnem v oku: je jím nerovné zastoupení mužů a žen v různých profesích, především nerovné zastoupení obou pohlaví v politických a řídících funkcích. Je přece nehorázné, že i v roce 2004 zastává stále mnohem více mužů než žen vysoké politické úřady, zatímco naopak ve školkách najdete samé vychovatelky a téměř žádného vychovatele. V pozadí tohoto pohledu na věc stojí tatáž ideologie naprosté funkční rovnosti obou pohlaví, jež vnímá přetrvávající rozdílnosti v zastoupení mužů a žen ve společnosti jako relikt čistě historicky podmíněného „patriarchálního“ zřízení, jež je třeba nahradit modelem, v němž muži a ženy budou ve všech společenských oblastech a povoláních zastoupeni podle možnosti naprosto paritně. Tím, že pan Buttiglione dal najevo, že poslání ženy vidí především v rodině a ve výchově dětí, implicitně totiž řekl, že právě feministickými liberály tak zdůrazňované kariérové vzestupy žen s cílem dosažení

rovného zastoupení obou pohlaví v řídících a politických funkcích jsou pro něho spíše druhořadé. Také tím naznačil, že zřejmě není velkým přítelem oněch pozitivně diskriminačních opatření a kvót, jež mají za cíl stávající „patriarchální“ uspořádání společnosti odstranit. Tím se však dotkl (jak nedávno výstižně napsal český lidovecký poslanec Evropského parlamentu Jan Březina) jádra sporu mezi evropskými konzervativci a liberály, jímž je výklad v evropské ústavě zakotveného článku zakazujícího jakoukoli diskriminaci na základě pohlaví. Pan Buttiglione svými výroky o rodině totiž dal najevo, že zákaz diskriminace nebude chápat v duchu liberálně-feministického rovnostářství. Tedy že například nebude nutně považovat za nápravyhodnou „diskriminaci“, sedí-li ve vedení některého podniku či v některé vládní komisi „nedostatečný“ počet žen. Na celé kauze je však zajímavý ještě jiný aspekt. Případ Rocca Buttiglioneho názorně ukázal, že se z liberálně-feministického rovnostářství stává jeden z dalších prvků hodnotového kodexu evropského soustátí. Zejména nové země Evropské unie, které mají s utopickými a ideologickými sociálními teoriemi a snahami podle nich uspořádat společnost zkušeností víc než dost, by se měly proti tomuto nezdravému trendu postavit. PAV E L B L A Ž E K Autor je historik.

inzerce

DOPISY Pálí se už deset let Autor článku Zdarma k tanci i poslechu (Respekt č. 43/2004) píše, že první vypalovačka byla uvedena na trh v roce 1998. To je omyl. Vypalovačky se rozšířily už v roce 1995, když je firma HP začala nabízet za cenu pohybující se kolem jednoho tisíce amerických dolarů. K dostání však byly za zhruba 4 až 6 tisíc amerických dolarů i v první polovině devadesátých let. Lukáš Tyl, Praha

Pařížané flámovali Dovolte mi drobnou poznámku k článku Matěje Stránského Pařížané nešli spát (Respekt č. 43/2004). Výraz „nuit blanche“ by se neměl překládat doslova, tedy jako bílá noc. Jde totiž o ustálené slovní spojení, jehož význam vystihuje spíše české „probdělá noc“. Velmi často se používá ve spojení „faire des nuits blanches“ ve smyslu „proflámovat, probdít noci“. Aneta Rozkovcová, Liberec

Komisař trochu jinak Reaguji na komentář Erika Taberyho Jdi, komisaři, a nehřeš více (Respekt č. 43/2004). Rocca Buttiglioneho jen těžko lze označit za „blízkého spolupracovníka italského premiéra Silvia Berlusconiho“, jak to autor činí. V roce 1994 totiž s postkomunisty a Ligou Severu dohodl akci, která vedla k pádu první vlády televizního magnáta. Po dvou letech sice přešel na stranu pravice a stal se jedním z hlavních představitelů UDC, katolické centristické strany, jedné ze čtyř složek současné italské vládní koalice, premiérovi však činí potíže nadále. Na jaře například prohlásil, že pro jeho stranu „je radikální změna současného zákona o potratu mnohem důležitější než federalizace státu“. Berlusconi pak musel vynaložit velkou snahu, aby uklidnil rozčilenou Ligu Severu, pro kterou je federalizace vlastním důvodem existence. Snaha „pacifikovat“ UDC premiéra vedla k tomu, že udělal v záležitosti Evropské komise první chybu: ještě na jaře slíbil patrně největší hvězdě dosavadní evropské komise, Mariu Montimu, který řídil rozhodující rezort hospodářské soutěže, že navrhne, aby zůstal v Bruselu dalších 5 let. V létě ale překvapivě oznámil, že jmenuje Buttiglioneho, dosavadního ministra pro vztahy k EU.

Skutečnosti úplně neodpovídá ani tvrzení pana Taberyho, že to byla Itálie, která navrhla, aby v Libyi a Tunisu vznikly tábory pro africké uprchlíky. Návrh předložil německý ministr vnitra Otto Schily po letním sporu mezi Berlínem a Římem o skupinu uprchlíků, kteří se vylodili na Sicílii z lodi Cap Anamur a o které nestála ani jedna strana. Je sice pravda, že Itálie se pak k německému návrhu připojila a že politika Berlusconiho vlády vůči uprchlíkům je oprávněně kritizována nejen v zahraničí, ale i doma, je však třeba také dodat, že v řadách vládní většiny je to právě Buttiglioneho UDC, která nejvíce brzdí otevřeně xenofobní výpady Ligy Severu. Rocco Buttiglione je jistě neústupný katolický konzervativec, který pravděpodobně považuje za hříšníky nejen homosexuály či svobodné matky, ale i každého protestanta, a do funkce komisaře pro vnitro a spravedlnost se nehodí. Ne za všechno, co je mu přičítáno, však může a ne všechno je mu přičítáno spravedlivě. Josef Kašpar, Řím

Co platí pro referendum, mělo by platit i pro volby Nejsem velkým příznivcem přímé demokracie, ba mám k ní vážné výhrady. Přesto se mi zdá, že nezdar brněnského referenda (Signál z hlubin referenda, Respekt č. 43/2004) ukazuje na cosi špatného v našem ústavním systému. Jak to, že městské zastupitelstvo může být na čtyři roky zvoleno v podstatě jakýmkoli procentem občanů, ale referendum k jedné konkrétní kauze je platné pouze při nadpoloviční účasti? Vždyť takových kauz může zastupitelstvo během svého volebního období řešit desítky. Jak to, že má tak silný mandát? Otázka: Požaduje-li se při referendu určitá minimální účast oprávněných voličů, neměla by se požadovat také pro platnost voleb? Co třeba pro obojí 20 %? Co by se stalo při neplatných volbách – s poddvacetiprocentní účastí? Obec by byla na 4 roky prohlášena za nesvéprávnou a řídil by ji shora kraj. Nemáte zájem o demokracii, a proto vám bude na čas omezena! Petr Pavlovský, Praha

Adresa Respektu: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 fax: 224 930 792, e-mail: [email protected]

RESPEKT / 44

K U LT U R A

/ 21

Krabice s magií, humorem a špionáží FOTO MARTIN POLÁK

František Skála v pražském Rudolfinu má stejně blízko k ironii i posvátnu

Skálovo šamanské čarování s popkulturou.

Mezi umělci střední generace zaujímá letos osmačtyřicetiletý František Skála jedinečnou pozici. Patří k ústředním postavám výtvarné scény, ale zároveň jako by se vytrvale držel jejího nejzazšího okraje, kde se estetické kategorie rozostřují a tvůrčí originalita těsně sousedí s výstředností podivínských kutilů. Jeho talent přitom na uznání dlouho nečekal. Už v roce 1984 získal Skála jako ilustrátor Cenu Ministerstva kultury za nejkrásnější knihu roku a hned počátkem devadesátých let obdržel za volnou tvorbu prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Ve světě asi nejvíc proslul svou účastí na bienále v Benátkách roku 1993, kam se vydal pěšky na 850 kilometrů dlouhou pouť, aby pak v tamním českém pavilonu vystavil kresby z cesty a objekty z předmětů, které při putování našel. Také pozoruhodných tuzemských výstav uskutečnil František Skála během posledních let řadu, konaly se však až dosud v menších prosto-

rách, které zvláštní poetika jeho výtvorů obvykle cele opanovala. Většinou jim vtiskla atmosféru sklepů, půd, garáží či kůlen ve starých staveních, kde se vrší věci vyřazené z běžného provozu, jehož potřebám přestaly odpovídat nebo je nějakým divným způsobem přesahovaly. Na výstavě v Rudolfinu, která probíhá od poloviny října do konce roku, se umělec pokusil podobně naložit i s rozlehlými sály jedné z nejhonosnějších pražských budov.

Divošský raut Rudolfinum ztělesňuje kulturní sebevědomí, k jakému dospěla česká Praha v rámci habsburské monarchie na počátku poslední čtvrtiny 19. století. Pojmenováno bylo na počest korunního prince Rudolfa, jenž pět let po dokončení stavby spáchal skandální sebevraždu, a původně bylo určeno za sídlo obrazárny notně konzervativní Společnosti vlasteneckých přátel

umění. Po vzniku republiky byla budova díky reprezentativnímu vzhledu i poloze vybrána pro parlament, který v ní působil s okupační přestávkou až do roku 1946, a později sloužila pod názvem Dům umělců nejslavnostnějším rituálům socialistické kultury. Výtvarný provoz se do ní vrátil teprve roku 1994. Každá z velkých výstav, které se tu během posledních deseti let konaly, se musela nějak vyrovnat s oficiózním duchem novorenesančních interiérů, u Františka Skály se však od počátku počítalo s tím, že se samo Rudolfinum stane součástí expozice. Ta má být podle tiskových materiálů „jedinečnou a neopakovatelnou kreací na téma génia loci budovy Rudolfina a zároveň pokusem objevit její hranice a nové možnosti“. Výtvarník prý použil galerijní prostor jako krabici, kterou naplnil nalezenými, přetvořenými i vytvořenými předměty, aby posunul, případně rovnou vykolejil naše zavedené představy o světě.

Svým laděním expozice trochu připomíná výstavu Petra Nikla Hnízda her, jež se v Rudolfinu před čtyřmi lety setkala s velkým zájmem veřejnosti, a to zejména dětí, které si směly s exponáty hrát. Skála tak vstřícný není. Vystavené objekty jsou na fyzickou interakci příliš křehké, nemají herní charakter, ale spíš obřadný, a zvou k dotekům pouze duchovním. Artefakty z nejrůznějších materiálů tu evokují tajemné kulty přírodních národů, komiku i hrozivost šamanského čarování, hrůzostrašné sbírky lovců lebek z conradovského srdce temnoty. S kritickým duchem současné vědeckotechnické civilizace spojuje umělce ironie, jejím rovnocenným protipólem je však docela vážné zaujetí hlubšími vrstvami nevědomí, v nichž přetrvávají archetypy divošské minulosti lidstva. Dlouhý stůl s napodobeninami lahůdek, na který narazíme v prvním výstavním sále, lze snadno vnímat jako satirický obraz životního stylu, v němž hlavní takt udávají večírky s pohoštěním, jenže objekt je vypracován s takovou péčí a úctou, že svým vyzněním přesahuje rozměr parodie. Kdyby na něj narazil někde v pustinách věhlasný ufolog Erich von Däniken, nejspíš by jej interpretoval jako zmytologizovaný otisk vzpomínky nějakého primitivního lidu na setkání s příslušníky vyšší civilizace, jež si libovala v rautech. Prkýnka prolezlá červotočem tu nahrazují pláty rokfóru, cosi podobného zahnědlým pýchavkám simuluje šrůtky parmské šunky a v seškvířených plastikových zapalovačích se magicky zrcadlí obloha z naložených papriček. Dochází tu k nezvyklému efektu, který je pravým protikladem travestie. Vážné tu není zesměšněno, ale naopak: zjevný žert nás orientuje k čemusi skrytě posvátnému, mystifikace nerozlišitelně splývá s mystériem. Vzrušující napětí výstavy vychází z polarity mezi humorem a tušením hrozivých tajemství. Výsledný pocit je smíšený. Obří gramofonovou desku, jež se s němým svištěním otáčí pod odpudivým pařátem přenosky, vnímáme v jedné rovině jako gro-

teskní atrakci, ale v druhé se stává děsivou metaforou, kterou nelze slovy plně postihnout. Možná je obrazem slepě dynamické civilizace, jež se žene stále dokola, ale o nakupenou absurditu ani neškobrtne. Zdánlivě dětinské variace na tvary elektrických kytar nebo automobilů se nejdřív jeví jen jako rozmarná hra s ikonami popkultury, dokud v nich nespatříme ubohost božstev, která jsme si zvolili k uctívání.

Pod slupkou Rudolfinum je architektonickým výrazem éry, pro niž se ve světě asi nejvíc ujal přívlastek viktoriánská. Tehdy se zdálo, že civilizace dospěla k vrcholu, který je záhodno už jen konzervativně uchovávat. Jenže pod tenkou slupkou už kvasilo dvacáté století s radikálním modernismem, psychoanalýzou a zdivočelými masami. Výstavu Františka Skály lze v jistém smyslu chápat jako reminiscenci situace, do níž před sto lety vstoupil Carl Gustav Jung s převratným učením o stále živých pozůstatcích iracionality a barbarství, které se skutečně později významně uplatnily v kultuře, politice i společenském životě. Rozhodně tu však nejde jen o reminiscenci. Skála si nepohrává jen s archaickými vrstvami kolektivní paměti, ale také s motivy, které se žánrově nejvíc blíží futurologickému thrilleru. Jejich klíčovým pojmem je špionáž. Špionážním čmuchalem je obří Nosál, kovová socha, která neprošla dveřmi Rudolfina a musela být umístěna venku na schodech, a celá výstava začíná cyklem „špionážních fotografií“. V obrazu světa, který umělec předkládá, se zlověstné obrazy utajených sil lidského nitra prolínají s neméně zlověstnými stopami trvalé přítomnosti neidentifikovatelných tajných služeb, jež se stávají jakýmsi institucionalizovaným podvědomím, vědomím i nadvědomím soudobé společnosti. Nelze se divit, že výtvarník, používající nejbizarnější materiály, dovedl vytěžit překvapivé umělecké efekty i z nich. VIKTOR ŠLAJCHRT

Dva životy Gorana Bregoviće FOTO EGP

Portrét muže, který otřásl world music

„Věřím metodě imitace.“

Největší rocková hvězda bývalé Jugoslávie, talentovaný skladatel filmové hudby, mág balkánské folklorní muziky, ale také protřelý plagiátor – to všechno jsou tváře Gorana Bregoviće, který minulý pátek vystoupil v pražské Lucerně.

Pastýř na LSD Goran Bregović se narodil srbské matce a chorvatskému otci v roce 1950 v multikulturním Sarajevu.

Pro lenost a údajný nedostatek talentu byl vyhozen z hudební školy. Coby teenager, vyrůstající v bouřlivých 60. letech, se tedy místo houslí naučil na kytaru. Na přelomu 60. a 70. let hrál po italských barech repertoár ovlivněný Jimim Hendrixem a stejně jako jeho idol konzumoval velké dávky LSD. „Od té doby mám invalidní mozek,“ tvrdívá v rozhovorech. Jeho mozek na tom ale nebyl až tak špatně. Bregović čtyři roky studoval na sarajevské filozofické fakultě, a nebýt úspěchu prvního singlu jeho skupiny Bijelo Dugme (Bílý knoflík), možná si místo role rockové hvězdy vybral kariéru profesora marxistické filozofie. V písních, které skládal pro Bijelo Dugme, skloubil Bregović hard rock a blues s bosenskými lidovými motivy. Jeho „pastýřský rock“ si přes kritiku ortodoxních ochránců rockové čistoty získal v Jugoslávii nesmírnou popularitu. Od poloviny 70. let vedlo Bijelo Dugme hitparády. „Prodali jsme tolik desek, kolik je v Jugoslávii gramofonů,“ tvrdil po úspěchu jednoho alba Bregović. Kapela však neunikla pozornosti státních orgánů pro „šíření západního vlivu mezi mládeží“, zvlášť poté, co policie našla v jejím bubnu tři kilogramy hašiše. Na Bregovićův návrh odčinili členové skupiny své hříchy účastí na socialistické pracovní akci, za niž získali medaile. K sluš-

ným vztahům s vrchností kapele pomáhaly také stranické legitimace. V roce 1982 byl ale Bregović z komunistické strany vyloučen – nikoli pro revoltu, ale protože nestíhal schůze své domovské buňky. V liberální atmosféře jugoslávského socialismu to nemělo žádné následky. V 80. letech, kdy v zemi narůstaly nacionalistické tendence, nosil Goran Bregović hodinky s portrétem maršála Tita a ideály jednotné Jugoslávie propagoval i v hudbě. Za rockového doprovodu zpíval dokonce na koncertech revoluční píseň se slavným partyzánským velitelem a stranickým funkcionářem Svetozarem Vukmanovićem-Tempem. Převedeno na české poměry: jako kdyby Petr Janda s Olympicem pěl na stadionech duet s generálem Ludvíkem Svobodou. Únava z dlouholeté kariéry, spory ve skupině i nacionalistické projevy na koncertech vedly v roce 1989 k jejímu rozpadu. Po symbolu společné jugoslávské kultury se rychle rozpadla také komunistická strana a brzy po ní celá země.

Svatby a pohřby Po vypuknutí války přesídlil Bregović do Paříže. Nejznámější jugoslávský rocker se změnil v nejznámějšího balkánského etnomuzikanta. Zlom v jeho kariéře nastal už o něco dříve,

když k filmu Emira Kusturici Dům k pověšení složil hudbu využívající balkánské lidové motivy. Stejný recept aplikoval na další Kusturicovy filmy Arizona Dream a Underground. Soundtrack k Undergroundu se proslavil a vyvolal obrovskou módní vlnu zájmu o balkánskou dechovku, která dosud nepolevila. V prvních letech v cizině komponoval Bregović hudbu k filmům, reklamám a pro interprety z celého světa jako na běžícím pásu. Bál se prý, aby v emigraci nezůstal o hladu. Krom balkánského folkloru většinou recykloval hudbu své někdejší rockové skupiny. V rozhovoru pro srbský týdeník NIN uvedl, že písně pro Bijelo Dugme skládal kdysi v rychlosti pod vlivem kokainu, který mu platila státní nahrávací firma Jugoton, aby byla alba hotová včas. Podle svědectví spoluhráčů byl Bregović naopak již jako rocker velice disciplinovaný a písně komponoval pečlivě. Buď jak buď, melodie někdejších jugoslávských hitů v novém aranžmá zpívali například Iggy Pop, Cesaria Evora, izraelská zpěvačka s jemenskými kořeny Ofra Haza nebo Řek Jorgos Dalas. Goran Bregović získal světovou slávu jako talentovaný skladatel world music, od prvních úspěchů na tomto poli ale zároveň neustále čelí obviněním z plagiátorství a imitace. Nestor srbské romské hudby Šaban Bajramo-

vić dokázal, že hit Mesečina z filmu Underground nahrál již o dvacet let dřív. Bregović se s ním zřejmě nějak vyrovnal, protože Bajramović si nakonec na jednom z alb skladatele, kterého předtím označoval za zloděje, sám zazpíval. Kontroverze se dotkla i Bregovićovy nové desky Balkan Silence, na níž podle kritiků „vykradl“ gruzínský folklor a podvrhl ho naivnímu Západu jako autenticky balkánský. Bregović se ovšem k podobným metodám hrdě hlásí: „V umění věřím metodě imitace a kopírování.“ I velcí skladatelé vážné hudby, tvrdí, přetvářeli folklorní motivy stejným způsobem. V rodné Bosně převažuje názor, že hudba, kterou skládal doma, byla lepší než ta komponovaná v emigraci. Navíc mu leckdo zazlívá, že během krvavé občanské války mlčel a své zemi nijak nepomohl. V posledních letech koncertuje Bregović po celém světě s početným Orchestrem pro svatby a pohřby. Pro mnoho lidí zůstává především mazaným obchodníkem a mediálním demagogem, skalní fanoušci v něm ale vidí vtělení autentického muzikanta z Balkánu. Na jednom se pak shodnou skoro všichni – ať už Goran Bregović skládá hudbu jakkoli, výsledek nebývá špatný. FRANTIŠEK ŠÍSTEK Autor je redaktorem srbského kulturního časopisu Sent.

22 /

K U LT U R A

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Múzy chtějí Kerryho Politická kulturní horečka v Americe právě vrcholí

F O T O PA R A M O U N T P I C T U R E S

Ředitelství washingtonského městského muzea zažilo na začátku října šok. Objednalo si u místních mladých umělců výstavu moderního nábytku s názvem Funky Furniture, když ale členové vedení muzea spatřili hotovou instalaci, propadli panice. Na stěně stylizovaného obýváku se objevil například obraz místní malířky Kayti Didriksenové, který představoval novou verzi slavné Olympie Eduarda Maneta: místo krásné ženy ležel na pohovce nahý prezident Bush, kterému viceprezident Cheney coby sluha přinášel na polštářku zlatou korunu

z Guantánama, cenzurovaných dopisů dalších dvou a výpovědí jejich rodinných příslušníků a obhájců. Hra líčí okolnosti zadržení Britů, jejich cestu do oranžových tepláků, tvrdé podmínky ve věznici a obtíže s dovoláním se spravedlnosti. Média představení sledují pečlivě, naposledy mu věnovala pozornost na začátku října, když přijel do New Yorku na dva večery zahrát roli obhájce zadržovaných „nelegálních bojovníků“ mírový aktivista a laureát Nobelovy ceny míru z roku 1984, jihoafrický duchovní Desmond Tutu, který byl během apartheidu považován ve své vlasti za teroristu. „Pro mě je to déjà vu,“ nechal se slyšet před představením a dodal, že roli přijímá proto, aby vyjádřil znepokojení nad podmínkami v Guantánamu a odpíráním spravedlivého procesu. Tutu se tak vlastně nepřímo zapojil do volební kampaně: „Snad se díky představení dostane záležitost k uším veřejnosti a Američané si řeknou: Tak tohle chceme podporovat?“ Některá newyorská média se však ke hře vyjadřují skepticky: „Není jasný rozdíl mezi uměleckou licencí a dokumentární pravdivostí, mezi přesvědčivou argumentací a propagandou,“ napsal například na Nytheatre.com kritik Martin Denton.

Kufr z Floridy O předvolební filmový rozruch se dlouho staral Michael Moore, nyní už americká kinematografie nabízí čerstvější politický kousek: snímek Team America: World Police od tvůrců legendárního kresleného seriálu South Park. Kritici jej pasovali na nejzábavnější a zároveň nejdrsnější událost filmové sezony. V loutkové parodii na válku proti teroru sice nenajdeme Bushe ani Kerryho, zato se tu objeví aktivistické celebrity (například Moore v roli sebevražedného útočníka), severokorejský diktátor Kim Čong-il, který zpívá sebelítostivé balady a kuje ďábelské plány, všudypřítomní teroristé a samozřejmě tým Američanů, který je zarputile honí. Film začíná na poklidné pařížské ulici, kde se prochází skupina Arabů s blikajícím kufrem. Američané tam okamžitě vlítnou a při pacifikaci teroristů vyhodí do vzduchu mimo jiné Eiffelovku a Louvre. „Vyhodí je ovšem nedopatřením,“ připomíná kritik A. O. Scott v New York Times, „a to není triviální morální rozdíl, ale rozdíl, na kterém film trvá s impozantní vážností.“ Další a hojně přetřásanou akcí je projekt The Voting Booth (Volební

budka nebo spíš kufr). Když se před časem procházel americký hoteliér André Balasz po bleším trhu kdesi v Miami, všiml si nabídky desítek autentických volebních kufrů, které se používaly v minulých volbách na Floridě pro sběr a přenos hlasovacích lístků. S přítelem Paulem Goldbergerem, děkanem Parsons School of Design v New Yorku, oslovili skupinu předních newyorských designérů (mezi nimi i Davida Byrna, hlavní profesí muzikanta), aby kufry různě dotvořili a komentovali jejich důležitost v minulých volbách, kdy podivným způsobem rozhodlo právě několik stovek hlasů z Floridy. Designéři pak kufry ironicky vyzdobili golfovými míčky, zpětnými zrcátky a různými „bushovsky“ nesmyslnými slogany jako Svoboda je otroctví, V ignoranci je síla nebo Válka je mír. Politika hýbe předvolební kulturní Amerikou, ale vzrušuje to vůbec politiky samotné? „Nemyslím si, že voliči si v otázkách národní bezpečnosti nechají radit od bavičů,“ komentoval nedávno masivní uměleckou aktivitu mluvčí Bushovy kampaně Kevin Madden. „Umělcům lidé naslouchají, když mluví o umění.“ J A R O S L AV PA Š M I K

FOTO PROFIMEDIA CZ / AFP

Tutu na scéně

s vrtnou věží. Přilehlý zaneřáděný konferenční stolek pokrývalo nádobíčko pro přípravu drog, proložené citáty minulého washingtonského starosty Mariona Barryho, jenž se za držení omamných látek dostal do kriminálu. V místnosti se také objevila kostelní lavice vyzdobená obrázky a texty, jež obviňovaly bývalého prezidenta Ronalda Reagana z netečného přístupu k AIDS. „Akce se neshoduje s posláním muzea. Přicházejí sem většinou skupiny dětí s učiteli, kteří se jim snaží říct něco o historii. Mysleli jsme si, že umělci dodají funkcionalistický nábytek,“ zdůvodnilo vedení muzea své rozhodnutí zrušit Funky Furniture hned druhý den po otevření. Delšího života si užívá divadelní hra Guantánamo: Honour Bound to Defend Freedom (Guantánamo: Svobodu ubráníme), protože se odehrává na půdě soukromého divadla poblíž Broadwaye. Jde o původně britskou hru, v New Yorku však vyvolává daleko větší rozruch než v domovském Londýně – stala se dokonce „volbou kritiků“ deníku New York Times. Scénář sepsali britská novinářka Victoria Brittainová a spisovatelka Gillian Slovoová podle přímých svědectví dvou propuštěných britských zajatců

F O T O WA R N E R M U S I C

Ještě nikdy nebylo umění ve Spojených státech zpolitizováno tak jako teď. Tamní divadla, kina, koncertní sály i galerie jsou doslova nabité produkcí s politickým obsahem. Umělci, kteří v drtivé většině podporují demokratického kandidáta Johna Kerryho, horečnatě objíždějí zemi a vyzývají občany, aby šli k volbám. U nás se zatím nejvíce referovalo o aktivitách hudebníků Bruce Springsteena, R.E.M. nebo Pearl Jam, sdružených v protibushovské kampani Vote for Change. Zajímavou aktivitou ale překypují také další tvůrčí obory.

Trocha předvolební kultury: loutkový Kim Čong-il, jedna protibushovská deska a Desmond Tutu v akci.

Kdo by chodil na Titanic Jižní Korea ve válce s Hollywoodem Hollywoodské filmy postupně ovládly biografy ve většině zemí světa, výjimky se ale dosud najdou. Jižní Korea, v současnosti přední asijská kinematografická velmoc, zatím americké expanzi vzdoruje udatně, a boj o diváka dokonce patří k horkým tématům ve vzájemných vztazích obou zemí. Potvrdil to i filmový festival, který v polovině října proběhl v jihokorejském Pusanu.

Sever na plátně Americkému filmu se v Koreji příliš nedaří: v návštěvnosti je stále na druhém místě za domácím filmem. Americká studia dlouho věřila, že po asijské ekonomické krizi v roce 1997, která tvrdě postihla místní filmovou výrobu, získají konečně v korejské audiovizi ekonomickou převahu. Bez masivní státní injekce by domácí filmový průmysl rok 1997 opravdu nepřežil, díky státní překlenovací dotaci a systému ochranných kvót se však k rozčarování Američanů brzy otřepal. Už v roce 1999 dobyl kina domácí hit Swiri, příběh ozbrojené konfrontace Severní a Jižní Koreje – se svými šesti miliony diváků trojnásobně překonal návštěvnost hollywoodského velkofilmu Titanic. A to byl začátek boomu, který trvá dodnes. Nejdražší film v historii místní kinematografie Silmido (stál 10 milionů eur), vyprávějící příběh tajného sebevražedného komanda, které mělo v 60. letech zavraždit se-

verokorejského vůdce Kim Il-sunga, letos v návštěvnosti trojnásobně trumfnul největší hollywoodské trháky a na další letošní premiéru, akční film z korejské války Taegukgi pak s jeho 12 miliony diváků nestačily ani Troja, Pán prstenů – Návrat krále a Shrek 2 dohromady. Mohlo by se zdát, že jde o malichernost, jenže Jižní Korea je z hlediska distribučního prostoru sedmou nejvýznamnější zemí světa a také konkurentem. Ročně se tu natočí osmdesát i více celovečerních filmů a na rozdíl od amerických studií je každý třetí snímek ziskový (v Hollywoodu každý pátý). Korejským filmům se dobře daří také v Evropě – čtvrtina distribuovaných neamerických filmů je made in Korea. Jména režisérů jako Im Kwon-taek, Kim Ki-duk nebo Kang Je-guy se stala pojmy největších mezinárodních festivalů. Pro americká studia je to nebezpečná situace. „Pokud země produkuje kvalitní filmy, má zdravou produkční základnu a přijme kvotaci ve prospěch domácího filmu, stane se pro Hollywood prakticky nedobytná,“ říká francouzský filmový kritik a specialista na Asii Hubert Niogret. Korejský trh chrání zákon, podle nějž musí být alespoň 40 % distribuovaných filmů domácí výroby. Boj o kvóty se stal několikrát horkým politickým tématem. Letos Spojené státy Koreji výslovně pohrozily, že odstoupí od plánované obchodní doho-

dy, jež by měla usnadnit přístup korejských automobilek, elektronických a softwarových firem na americké trhy, pokud Korea neodvolá nebo aspoň významně nesníží kvotaci. Ministr kultury a turismu Chung Dong-chea pak pod tlakem letos v červnu přislíbil kvóty snížit, čímž notně popudil domácí filmaře. Kritici už delší dobu upozorňují, že boom korejského filmu může být pouze dočasný: až do roku 1997 se na jihu nesměly točit filmy s tematikou komunistického severu. Po zrušení zákazu teď vyhladovělé publikum hltá každý takový snímek, jednoho dne se však nasytí a domácím tvůrcům pak může záchranná síť povinných kvót citelně chybět.

Stav ducha Filmový festival v třímilionové metropoli jižní části Jižní Koreje nemá dlouhou tradici, má však know-how, výbornou technologickou úroveň a spoustu zanícených diváků. Ambicí pořadatelů je vytvořit asijskou obdobu Cannes. Do určité míry se to daří: je tu velké množství novinářů, červené koberce, zelené kopce, černé festivalové limuzíny, luxusní přímořské hotely a vyzdobené ulice plné obchůdků se suvenýry. Do roku 2008 bude na pobřežním bulváru postaven festivalový palác po vzoru Cannes. Asie se tu však nezapře: v uličkách kousek od pobřeží stojí řady prodejců s melouny, ponožkami a cédéčky, z várnic před restauracemi vo-

ní korejské polévky a mezi tím se proplétají psi. Skutečně prestižní akce však potřebuje také uvádět dostatečný počet mezinárodních premiér, a tady Pusan zatím pokulhává. Ne snad v kvantitě, ale rozhodně v úrovni představených novinek. Jen pro ilustraci: do soutěžní sekce Nové asijské filmy byl letos například zařazen podprůměrný komerční bollywoodský muzikál Zabíjení, pojednávající o duševně vyšinuté krásce, která se vydává za bohyni Bhagawati, a jejím krásném nápadníkovi. V kvalitnější nabídce divák našel velký podíl politických filmů, žánru, který je na vzestupu nejen v Asii. Pro domácí publikum byl bezesporu zajímavý celovečerní britský dokument Stav ducha Daniela Gordona. Režisérovi se podařilo proniknout do uzavřené severokorejské společnosti a se svolením vlády na různých místech metropole Pchjongjangu i mimo ni natočit pozoruhodný film o přípravách největšího choreografického spektáklu v dějinách, tzv. Masových her – je to něco na způsob naší bývalé spartakiády. Film sleduje během roku 2003 dvě gymnastky ve věku 13 a 11 let a jejich rodiny. Pro dívky je největším životním cílem zacvičit pro Velkého generála. „V Masových hrách jde o absolutní podřízení individua potřebám kolektivu,“ říká v komentáři k filmu Gordon. Masové hry mají zároveň zocelit vědomí lidí pro případný americký útok. „Nenávist k USA a pocit ohrožení Amerikou se

v Severní Koreji staly součástí každodenního života,“ tvrdí Gordon. Podle jeho názoru zanechaly hrůzy napáchané Američany během korejské války 1950–1953 tak hluboké stopy ve vědomí lidí, že se dědí z generace na generaci. „Za naše současné problémy může imperialistická ekonomická blokáda,“ říká přesvědčeně ve filmu sympatická maminka jedné cvičenky. „Dokud máme generála Kim Čong-ila, je všechno v pořádku,“ dodává její manžel, profesor fyziky. Za své služby vlasti dostala jeho rodina přídělem byt v hlavním městě. Film uzavírá komentář: „Kdyby vypukla mezi Korejemi válka, znamenala by jeden milion mrtvých během 24 hodin.“ Není divu, že po projekci Stavu ducha panovalo v Pusanu zdrženlivé mlčení a přímo fyzicky bylo cítit jakýsi zvláštní strach. R A D O V A N H O L U B , Pusan Autor je filmový publicista.

RESPEKT / 44

SCÉNA

TIP

KNIHY

DJ Sebastian Bach Vůbec poprvé zahraje v České republice v rámci festivalu Struny podzimu osmačtyřicetiletý klavírista Uri Caine, vyhledávaný postmoderní skladatel a interpret na pomezí jazzu, vážné hudby a moderní elektroniky. Se svým ansámblem představí v pražském kostele sv. Anny v pondělí a úterý (25. a 26. 10.) originální zpracování Goldbergovských variací J. S. Bacha. Ve středu pak zahraje ještě na jihlavském dokumentárním festivalu. Uri Caine vyrostl v ortodoxní židovské rodině v New Yorku a hudba ho lákala od mládí. V počátcích se poněkud zasekl na obdivu k legendárnímu Herbiemu Hancockovi, k tvůrčímu osamostatnění mu ale brzy pomohla záliba v crossoveru, neboli křížení hudebních stylů. Zhlédl se v laptopové elektronické hudbě, používání reálných zvuků v kombinaci s nástroji, přitom všem ale neztrácel ambici být virtuózním interpretem jazzu a klasiky. Surreálná imaginace, humor a obliba v parafrázování známých motivů mu postupně vynesly přízvisko Frank Zappa vážné hudby. Dosavadním tvůrčím vrcholem Uriho Cainea jsou moderní adaptace klasických děl vážné hudby, v nichž si pieta výborně rozumí s jemným nadhledem a odvážnou aktualizací. Z této rodiny pocházejí i Goldbergovské variace, jež hudebník přiveze do Česka. – PT –

Čtenáři, zajímající se o dějiny sovětské říše zla, budou nyní jistě trávit večery četbou Dějin gulagu americké historičky Anne Applebaumové. Neměli by si ale nechat ujít ani další novinku. Kniha Ztracený deník sovětské školačky Niny Lugovské (1932–1937) je přepisem autentického deníku mladé dívky žijící ve Stalinově Moskvě. Ninin otec byl od říjnové revoluce bolševikům trnem v oku a léta strávil ve vyhnanství na Sibiři. Krátce po jeho návratu v roce 1932 si třináctiletá dívka začala psát deník, do nějž zaznamenávala nejen trampoty s dospíváním a kluky, ale především své názory na „zlotřilé bolševiky“ a postřehy o životě v nesvobodné zemi. Poutavá drobnokresba stalinské každodennosti bohužel sehrála v jejím životě fatální roli: po objevení deníku při domovní

HUDBA prohlídce v roce 1937 tajná policie osobní záznamy použila jako důkaz, že „plánovala teroristický čin proti Stalinovi“, a Nina byla odsouzena k dvanácti letům vyhnanství na Kolymě a Sibiři. ••• Čtivou a fundovanou práci Radikální pravice v Německu s podtitulem Od roku 1870 po současnost irského historika Leea McGowana vydává nakladatelství Prostor. Autor se nesoustředí jen na dobře zmapovaná období Výmarské republiky a třetí říše, ale zkoumá také méně známé kořeny německé ultrapravice před rokem 1918 a její aktivity po pádu berlínské zdi. Všímá si důležitosti internetu a proměn strategie současných neonacistických skupin. – PT –

Pražská skupina Traband má vzácnou vlastnost, že se stejnou měrou dokáže vyvíjet jako zůstávat rozpoznatelně svá. Od prvních kytarovek, jež zněly trochu, jako by Vladimír Mišík jamoval s The Clash, se skupina dopracovala k svéráznému výrazu, kterému sama přezdívá „dechno“ a hudební publicisté v něm nacházejí vlivy šansonu, hospodských odrhovaček, ska nebo balkánské dechovky. Na vlně zájmu o křížence lidové muziky ze zaprášené východní Evropy se kapela prosadila na Západě, ačkoli publikum nerozumělo textům, jež u Trabandu rozhodně nejsou na druhé koleji. V těchto dnech Traband vydává u Indies Records nové album Hyjé: hospodské odrhovačky v něm s chutí rozbíhá do klezmerových temp s ostrými zatáčkami, jindy s ležér-

dýna. Rakušan Martin Bruch, kterého roztroušená skleróza upoutala na invalidní vozík, projel s kamerou několik kontinentů a do soutěže přihlásil svůj ojedinělý cestopis Handbikemovie. V sekci Průhledné bytosti, sloužící k představování výrazných osobností světového dokumentu, diváci uvidí jednak filmy dánského poetického experimentátora Jorgena Letha a také díla kontroverzního kubánského „filmaře revoluce“ Santiaga Alvareze, obrazově virtuózního a názorově zaslepeného dokumentátora režimu Fidela Castra. A jsou tu i další zajímavosti – třeba srbský dokument Krásná Dyana o tom, co všechno dovedou romští uprchlíci v Bělehradě postavit ze starých citroenů, nebo film Supersize me, který se snaží přijít na to, proč jsou Američané tak tlustí. – PT –

Již od šedesátých let uvažoval režisér Stanley Kubrick o zfilmování Snové novely rakouského spisovatele Arthura Schnitzlera – prózy vyrůstající z dobového zájmu o Freudovu psychoanalýzu. Nakonec se mu to podařilo až o třicet let později a film nazvaný Eyes Wide Shut (Široce zavřené oči) se stal zároveň Kubrickovým posledním – premiéry se režisér již nedožil. Temná, nevědomá zákoutí duše lákala Kubricka odjakživa. Film vypráví příběh žárlivého manžela, který se vydává za sexuálním dobrodružstvím a shodou náhod se dostane na podivnou orgii maskovaných milenců. Vysílá ČT 2 v pondělí 25. 10. od 21.30.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

MIMOCHODEM

Dánsko: vrtochy mecenáše Møllera

Vyplněný sen

Dánové dostali letos prvního října dar v hodnotě dvanácti miliard českých korun. Obdaroval je jejich krajan, jednadevadesátiletý rejdař Mørsk McKinney Møller (na snímku), a to novou budovou Opery v kodaňském přístavu. Velkorysost starého pána se zdá být mimořádná, přesto jeho dar získal v části dánské společnosti přívlastek danajský. Møllerova firma nemá co do zisku v zemi konkurenci, její majitel je suverénně nejbohatším Dánem a světle modré kontejnery Mørsk budou asi důvěrně známé i našinci. Nedávno stoletá firma, pojmenovaná A. P. Møller po rejdařově otci, ovšem není jen čelním světovým kontejnerovým přepravcem. Po celé planetě také staví železnice a za ropné krize v 70. letech začal Møller senior v Severním moři těžit ropu a zemní plyn, čímž Dánsku zajistil soběstačnost. Syn slavného zakladatele Mørsk McKinney Møller se na sklonku milénia rozhodl, že se zařadí do úctyhodné řady dánských mecenášů umění,

kterou už koncem 19. století započal syn zakladatele pivovaru Carlsberg Carl Jacobsen. Møller ale nechtěl stavět ledajakou operu, nýbrž stánek, který by se vyrovnal nejslavnější „dánské“ opeře zeměkoule – veledílu Jørna Utzona v Sydney. Najal si proto světově proslulého architekta Henninga Larsena, nejen ten měl však brzy poznat, že otěže rozhodování Møller junior nepustí z ruky a stavbě opery bude šéfovat stejně autokraticky jako své firmě. Výhrady odborné i laické veřejnosti k poloze a dimenzím opery, která výrazně zasáhla do linie přístavní hráze v srdci Kodaně, Møller smetl se stolu a neustoupil ani o píď. Proč si to Dánové nechali líbit? Socialistická vláda roku 2000 dar po těžkém vyjednávání přijala, a pak už všem nezbylo než srazit paty. Politici si nijak nepojistili spolurozhodování v celé věci. A vlastně ani nemohli: rejdař totiž od začátku nabízel všechno, nebo nic. Veřejnost tak mohla jen útrpně přihlížet souboji investora a architek-

ním patosem námořníka po šichtě přemítá o Bohu, a občas se dotkne onoho báječně špinavého zvuku, jaký obvykle závidíme americkým barovým povalečům. Ne každá kapela v Čechách zní, jako by za oknem šplouchalo moře. ••• Hiphopový svátek čeká zájemce v sobotu 30. října v pražském Paláci Akropolis. Proběhnou tu koncerty nejznámější slovenské formace Kontrafakt, která v současnosti vydává nové album, a amerického rappera Planet Asia. Paralelně se na Žižkově koná finále „soubojů“ nejlepších evropských DJs. Kdo viděl film Osmá míle, tuší, o co půjde. Podobně jako u rapperů při battlech na scéně vedle sebe stojí dva hráči na gramofony a za striktních pravidel v krátkém vymezeném čase musí svými kouzly přesvědčit diváky, že ten druhý je neumětel a břídil. – PT –

TELEVIZE

F E S T I VA L

Od svého vzniku v roce 1996 míří Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava v kvalitě i v kvantitě směrem vzhůru a letošní 8. ročník, který proběhne od úterý do neděle (26.–31. 10.), se bude snažit kormidlo udržet. Jediná akce svého druhu ve střední Evropě chce především mapovat produkci regionu, proto se velká pozornost upíná k soutěžní sekci nejlepších dokumentů Rakouska, Polska, Maďarska, Slovenska, Česka a Slovinska nazvané Mezi moři. K favoritům letos patří filmová reality show Český sen nebo polský snímek Bar na Victoria Street. Režisér Leszek David v něm mapuje cestu dvou nezaměstnaných třicátníků za prací do Lon-

/ 23

ta, který nakonec vyústil v to, že Larsenem původně navržené čistě skleněné průčelí budovy ve finální podobě dělí vodorovné ocelové pásy. Rejdař byl totiž toho názoru, že sklo vizuálně rychle zastará a nadto by do hlediště bylo nediskrétně vidět zvenčí. Prosadil si tedy ocel, a budově se tak začalo přezdívat proutěný košík nebo gril. Renomovaný recenzent architektury Henrik S. Møller přirovnává v deníku Politiken fasádu k chladiči (Pontiac, ročník 1955) a pokračuje, že „opera sice odjakživa byla nejpitomějším uměním, ale to ještě nikoho neopravňuje k tomu, aby ze stavby operního domu udělal frašku“. Řadě komentátorů se navíc nelíbí, že fond nadále přenechá celé břímě financování opery státu a kodaňské radnici. Obrovská suma, kterou ročně provoz stánku bude stát, zákonitě odčerpá finance odjinud. Starý pán se projevil jako sice štědrý, ale také povýtce nevelkorysý dárce. Jak kousavě poznamenal deník Politiken, rejdař si dánskou společnost soustavně plete s kontejnerovou lodí, na jejímž kapitánském můstku stojí. Dánové prý dostali operní dům, který bude pravděpodobně stejně funkční jako jeho plně naložené námořní příšery, ale zároveň na vlas stejný mastodont. Chce se dodat, že demokracie mohla takhle zabalený dárek také s díky odmítnout. H E L E N A B Ř E Z I N O VÁ Autorka je skandinavistka.

••• Historik Karel Bartošek (na snímku) měl být průvodcem dokumentárního projektu deseti portrétů zakladatelů komunistického režimu v Československu – Zápotockého, Nejedlého, Čepičky… Po dokončení čtvrtého dílu ale historik zemřel, a cyklus tak zůstal pouhým torzem. Jeho spoluautoři proto natočili ještě jeden díl o životní cestě samotného Bartoška, jímž nedokončený cyklus tento pátek na obrazovce České televize zahájí (ČT 2, 29. 10., 20.00). – PT –

Kdo byl valnou část života ideologicky deptán, ten musel před nějakými deseti lety s potěšením sledovat, jak se nastupující generace politiků zříká ideologických přístupů. Na nové problémy se už nemělo pohlížet clonou starých schémat, ale prostě pro ně vždycky hledat jen ta nejlepší řešení. Víc než pozice v pravolevém spektru měla znamenat korektnost. Politický styl byl kladen nad politický program. Znělo to báječně. Veřejný život se konečně zbaví nevraživých předpojatostí a dobří lidé z různých stran se spojí v jednotném boji za lepší svět. Veterána krachů tolika nadějí mohlo něco takového varovat. Když si lidé něco opravdu hodně přejí, často se jim to opravdu splní, ovšem způsobem, který je přinejmenším zaskočí. Kolikrát se jen během minulého století v českém tisku psalo, že se národu splnil odvěký sen. Postupně jsme si vytoužili samostatnost, demokracii, socialismus a pak zase demokracii, jenže vždycky se něco zvrtlo, jako by si z nás někdo nahoře utahoval. Nelíbí se vám ideologie? Prosím, stačí malé kouzlo a jsou fuč. Dneska se v mediálním prostoru opravdu ideologicky argumentuje jen zřídka, a kdo se k tomu uchýlí, riskuje společenské znemožnění. Jenže zbroj, jež ideologickou výbavu nahradila, řinčí už taky hodně podezřele. Skoro se mi začíná kacířsky zdát, že ideologie samy o sobě nebyly až tak hrozné. V podstatě šlo o více méně ucelené soustavy poznatků, myšlenek, domněnek a společných zkušeností, z nichž si určitý kolektiv odvozoval své vidění světa. Hrozně se ovšem s ideologiemi zacházelo, když se jich zmocnili kovaní strážci, aby vahou doktrín drtili lebky všech, jejichž přesvědčení jim nepřipadalo dostatečně přesvědčivé. Takto jsme poznali hlavně marxismus, i když později svým světovým názorem divoce mával i leckterý superzelený ekolog či blankytný thatcherista s hayekovskými sklony. Poznatkům, myšlenkám, domněnkám či zkušenostem však vinu přičítat nelze. Fotbaloví fanoušci nám opakovaně předvádějí, že se orgie netolerance mohou pořádat i na základech naprosto neideologických. Vzpomínky na éru, kdy si občan vybíral podle svého založení mezi zřetelnými ideologickými směry, z nichž jeden kladl důraz na individuální svobody, zatímco druhý spíš na kolektivní kázeň, dnes působí nudně a kýčovitě. Vždyť už víme, že každý politik je bez ohledu na zastávaný názor lump, a to tím větší, že se mu to nedá dokázat. Ani pravda už není, co bývala. Dřív se o ní člověk mohl pohádat, dneska se neobejdeme bez detektoru lži. Ideologové jistě právem patří na smetiště dějin. Jenže z jejich nahrazení odborníky na odposlech běhá mráz po zádech. VIKTOR ŠLAJCHRT

24 /

M I N U LÝ T Ý D E N

2 5 . – 31 . 1 0 . 2 0 0 4

Nový herec a noviny přinesli zprávu, že Superman se vrací. Cena dolaru poprvé klesla pod pětadvacet korun za jeden kus. Teploty vystoupaly až na dvacet stupňů nad nulou. Evropská centrální banka oznámila, že Česko kvůli nedobrému stavu svých veřejných financí není zralé na přijetí eura. V Pantheonu Národního muzea začalo poosmé Fórum 2000. Předseda ODS Mirek Topolánek požádal o mimořádnou schůzi sněmovny, kde by chtěl diskutovat o tom, proč policie nedávno při vyšetřování údajného pokusu uplatit koaličního poslance Kořistku k vystoupení proti vládě prohlížela Topolánkovy účty a odposlouchávala jeho soukromé rozhovory; současně Topolánek a jeho právník Tomáš Sokol rozeslali do médií dopis s varováním, aby se nikdo eventuálně nepokoušel získané odposlechy přetisknout. Mohou tam být

nejrůznější vulgarismy, mohou tam být mé rozhovory s Klausem a já nevím kým ještě, takže toto své soukromí budu tvrdě bránit, prohlásil předseda ODS. Uplynulo dvacet let od vraždy Jerzyho Popieluszka a sto padesát let od narození Arthura Rimbauda. Na festivalu Žižkovský podzim hráli Gypsy Hery Band s Filharmonií Hradec Králové. Dolní komora schválila zákon liberalizující trh s plynem a elektřinou. Stát se rozhodl zaplatit šest miliard korun za dluhy nasekané neschopným vedením neschopné zbrojovky Aero Vodochody. V Ústí nad Labem hrál Sugar Blue. Novou velvyslankyní Velké Británie v Česku se stala Linda Duffieldová. Šéf lidovců Miroslav Kalousek navrhl, aby sněmovna přestala proplácet svým ostravským členům cestování do práce letadlem – a poslanci po kratší debatě jeho návrh schválili.

Dobře, podřídím se, ale dopředu varuji, že teď už budu mít na své voliče jen málo času – místo pondělních besed s nimi budu nucen vyrazit do Prahy na schůzi, prohlásil po hlasování jeden z poslaneckých milovníků létání, ostravský delegát Pavel Hrnčíř (ODS). Senátoři z výboru pro místní rozvoj se vypravili na zkušenou do Austrálie. Vláda se rozhodla postavit přísnou věznici pro zločinné děti. Koordinátorem státní protidrogové politiky se stal Jaroslav Bureš. Pekaři a cukráři soutěžili v Pelhřimově. Zástup několika desítek lidí si přišel prohlédnout kuličky Buddhových ostatků, které do libereckého Centra pro tibetská buddhistická studia přivezla delegace ze švýcarského kláštera Rabten Čhöling. Vedení ostravských oceláren Ispat Nová huť se rozhodlo snížit stavy zaměstnanců a vybraným lidem nabídlo pětadvacet mě-

síčních platů odchodného. Pro odpor lidovců a unionistů zatím vládní koalice odložila schválení zákona přidělujícího stranám státní dotace mimo jiné i podle toho, zda mají na svých kandidátkách dostatečný počet žen. Dostalo se nám názorné ukázky toho, jak totalitní či autoritativní režimy dáví občanskou společnost, komentoval bývalý prezident republiky Václav Havel referendum, v němž obyvatelé Běloruska manifestačně rozhodli, že jim jejich diktátor Alexandr Lukašenko může vládnout až do konce svého života. Ensemble Martinů odjel na turné do Brazílie. Příbramská radnice zvýšila o 60 procent nájem místním školám. Z ublížení na zdraví obvinili policisté pražskou učitelku tance, která při nácviku jedné těžké figury ohýbala svoji čtrnáctiletou žačku tak hrubě, až jí zlomila páteř a způsobila velmi váž-

né zranění. Agentury přinesly zprávu, že objevitel „ledového muže“ Ötziho, Helmut Simon, zmizel na túře v Alpách. V Praze proběhlo dvanácté Fórum Else Lasker-Schülerové. Podražily správní poplatky. Kancelář prezidenta republiky oznámila, že Václav Klaus neudělí 28. října medaili hrdinům protikomunistického odboje bratrům Mašínovým, ale že vyznamená atleta Romana Šebrleho a herečku Janu Brejchovou. V konkurenci nevypadají lidé nijak impozantně, citoval tisk amerického vědce Francise Collinse, jehož tým v minulých dnech odhalil, že člověk má mnohem méně genů, než se dosud myslelo: zhruba 25 tisíc, tedy přibližně tolik jako každý červ. Obchodníci varovali veřejnost, že vzhledem ke snížení exportních kvót bude o Vánocích dražší kaviár. [email protected]

inzerce

Motto: Posláním Nadace české architektury je podpora a prezentace architektury jako nedílné součásti současné kultury. Klade si za cíl zvyšovat obecný zájem veřejnosti o architekturu.

Správní rada Nadace české architektury vyhlásila

výběrové řízení na přidělení nadačních příspěvků pro rok 2005 v těchto oblastech: • V Ý S TAV N Í Č I N N O S T • P R O P A G A C E A R C H I T E K T U R Y.

Celkem bude rozdělena částka

1 milion korun. Výběrové řízení je určeno pro občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, veřejnoprávní instituce, příspěvkové a rozpočtové organizace, fyzické osoby, právnické osoby. Podmínky výběrového řízení včetně formuláře jsou k dispozici na http: //www.nca.info nebo v kanceláři nadace. Písemné žádosti jsou přijímány ve dvou vyhotoveních v kanceláři nadace v termínu

do 26. 11. 2004. NADACE ČESKÉ ARCHITEKTURY

korespondenční adresa: Masarykovo nábř. 250 – Mánes, 110 00 Praha 1, tel.: 224 932 929 kontaktní osoba: Marie Krátká [email protected] http://www.nca.info

RESPEKT Ročník XV.

ADRESA:

Křemencova 10, 110 00 Praha 1, IČO 61457345, tel. 224 934 759, 224 934 441, fax 224 930 792, E-MAIL: [email protected], [email protected], e-mailové spojení na jednotlivé redaktory: [email protected];

INTERNET HOMEPAGE, RESPEKT ON-LINE:

Marek Švehla.

EDITOŘI:

www.respekt.cz. VYDAVATEL: R-PRESSE, spol. s r. o. MAJORITNÍ

Ivan Lamper, Tomáš Pěkný.

REDAKTORKA VYDÁNÍ

(TIŠTĚNÝ,

ON-LINE):

VLASTNÍK:

Karel Schwarzenberg. ŘEDITELKA: Anna Soumarová. ŠÉFREDAKTOR: Tomáš Němeček.

Kateřina Ducháčková.

KOMENTÁŘE:

Zbyněk Petráček.

DOMÁCÍ RUBRIKA

ZÁSTUPCI ŠÉFREDAKTORA:

Kovalík. EKONOMIKA: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. ZAHRANIČÍ: Matyáš Zrno (vedoucí), Josef Greš. CIVILIZACE: Erik Tabery. KULTURA: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). DTP A David Němec, Jakub Němeček. KRESBY: Pavel Reisenauer. OBRAZOVÝ Jakub Tabery – tel./fax 224 934 586. ROZŠIŘUJÍ:

DISTRIBUCE

REDAKTOR:

Ivan Kuťák. FOTO: Ludvík Hradilek. SEKRETARIÁT: Kateřina Spurná, Jan Svoboda.

([email protected]): Renata Kovačková, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792.

Jaroslav Spurný,

([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Hana Čápová, Jan

INZERCE

GRAFICKÁ ÚPRAVA

([email protected]):

([email protected]): Milan Greguš, Andrea Krsková, Helena Štiková,

PŘEDPLATITELSKÝ SERVIS:

zelená linka 800 100 634.

TISKNE:

MAFRA, a. s., Praha.

Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN

0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. WEBDESIGN, WEBHOSTING: NET servis, s. r. o. KANCELÁŘSKÉ SLUŽBY: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. UZÁVĚRKA: 24. 10. 2004, © Copyright, R-PRESSE, spol. s r. o.