172

NÁŠ ČASOPIS Únor 2016 / 172 Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání, kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. (Ef 4,1-6) Milí přátelé, v lednu se setkáváme k ekumenickým bohoslužbám. Více o těchto setkáních bude ještě v příštím čísle. V lednu jsem také byl na pohřbu prof. Pavla Filipiho, kterého jsem si moc vážil. Kromě toho, že byl výborným praktickým theologem a pedagogem, od kterého jsme se hodně naučili, snažil se celý život o domluvu mezi církvemi, vypracovával společná stanoviska a vedl rozhovory s theology a představiteli církví, které byly nejen vstřícné, ale také vždy mířily k podstatě věci. V lednu se také objevil na internetu článek o tom, jak byl papež František dotázán na možnost společného slavení Večeře Páně, resp. přístupu evangelíků ke stolu Páně u katolíků, což dosud až na výjimky možné není. Na tento článek mě upozornil br. Br. Trčka (bratr Broněk), se kterým v rámci ekumeny sdílím podobný osud i podobná stanoviska a vážím si jeho hlubokého zájmu a ponoru do Božích věcí. Ve všech církvích vždy bylo a je napětí mezi těmi, co se cítí být povoláni hledat, promýšlet a třeba i zkoušet nové nevyšlapané cesty a těmi, kdo se cítí být povoláni ve věrnosti starším generaObr. Štěpánka Trčková

cím uchovávat skutečné i domnělé poklady víry a církevní praxe. Papež František zjevně patří k těm prvním. Protože ale nechce druhé rozzlobit a způsobit nějaký rozkol v církvi, vyjadřuje se opatrně (nicméně jasně): říká, že jsou tu jiní, „kteří tomu rozumějí“ (sám však léta přednášel theologii na univerzitě), že on sám není kompetentní otázku rozhodnout. Problém však pojmenoval naprosto přesně: ptá se, jestli je společná eucharistie cíl nebo cesta: „Je účast na večeři Páně cílem cesty nebo je pokrmem na cestě při společném putování?“ (…) „Pravdou je, že v určitém smyslu něco sdílet znamená, že mezi námi není rozdíl, že máme stejnou doktrínu, zdůrazňuji to slovo, slovo, které je těžké k pochopení - ale já se ptám: nemáme snad stejný křest? A jestliže máme stejný křest, musíme putovat společně.“ Setkáváme se s tím vlastně ve všech církvích: s otázkou, jestli je Večeře Páně odměnou pro dokonalé, nebo posilou pro slabé, jestli je vyhrazena těm, kteří „správně věří“, nebo těm, kdo touží po Boží blízkosti, jestli církev může takříkajíc šafářovat na Božím dvorku a určovat, kdo může přistoupit blízko k Bohu, který se nám ve večeři Páně dává, nebo jestli zveme ke stolu, kde je Hostitelem sám Bůh a kde se lidem dává bez podmínek a omezení. Z papežovy odpovědi italské evangeličce vyplynulo, že nevidí problém v tom, aby jako manželka katolíka přijímala eucharistii, v případě že je to ve shodě s jejím svědomím. Důležité je, jestli je člověk upřímný sám k sobě a bere vážně Ježíšova slova. V otázce víry v Kristovu přítomnost ve svaté večeři, která je v rozhovoru mezi církvemi klíčová, citoval jednoho protestantského pastora: „My věříme, že Pán je tam přítomen. Je přítomen. Vy věříte, že Pán je přítomen. A pak tedy, jaký je rozdíl?“ A dodal: „Ach, ta vysvětlování, interpretace. Život je větší, než vysvětlování a interpretace. Vždy vycházejte ze křtu. 'Jedna víra, jeden křest, jeden Bůh.' Tak nám to říká Pavel a odsud vyvozujte důsledky.“ Rozhovory jsou důležité nejen mezi církvemi. Jakým způsobem při nich vyjasňujeme svá stanoviska? Jaké předkládáme argumenty? K čemu se utíkáme? K čemu se odvoláváme? Nebo se odvažujeme být osobní a jít s kůží na trh? Vzpomínám si, jak jsem kdysi – ještě v mládeži v Praze zažil rozhovor o večeři Páně a o tom, jak jí rozumíme. Vím, že mě mrzelo, že někteří z nás evangelíků „tlačili ke zdi“ přítomné katolíky, ať vysvětlí, jak rozumějí tzv. přepodstatnění, tomu, že se z obyčejného chleba stává chléb života či tělo Páně. Přitom toto schéma, které je doma ve středověké filosofii, už dnes lidem mnoho neříká. Jeho smyslem či spíše záměrem je však přesvědčení o tom, že je Ježíš mezi námi opravdověji, než si to sami dovedeme představit, že je nám blíž, než si připouštíme. Jsou ale i jiné důrazy – v různých církvích a společenstvích, které pro nás mohou být inspirativní. Přijměme tyto úvahy aspoň jako výzvu: ptejme se, co pro nás večeře Páně znamená. Večeře Páně je jedna z věcí, které nám ukazují, že můžeme žít z tajemství, do kterého pronikáme jen postupně. V kázání o svatbě v Káni jsem to vyjádřil tak, že celý život je velkým tajemstvím, ale že je to tajemství lásky. O přednášce br.f. Jana Bleši o Božím milosrdenství si můžete přečíst v samostatném článku s obrázkem. 2

č.172

Únor 2016

Leden byl tedy ve znamení ekumeny, ale rozhodně to nevypadá, že by vztahy mezi církvemi byly u ledu. Spíš to vypadá, že ledy tají, a sice nejen u nás ve Valašském Meziříčí. Kéž se všichni snažíme překonávat to, co nás dělí. Kéž bychom i v našich mezilidských vztazích a v našich rodinách častěji hledali porozumění. Při hledání vzájemného porozumění většinou nepomohou argumenty a přesvědčování druhých o své pravdě, ale snaha pochopit druhého, to, o co mu jde, na čem mu záleží, čemu vlastně věří: Má cenu zkusit pochopit obsah i důvod, proč je to pro druhého důležité – a pak se na to budeme možná dívat jinak, než dřív; nebo naopak zjistíme, proč je pro nás naše stanovisko opravdu důležité, a třeba budeme i vědět, jak to druhým vysvětlit. Z ekumenických shromáždění nám zbývá ještě společný večer chval – kázat bude br. Jaromír Zubík, kazatel Bratrské jednoty baptistů. V únoru se sejdeme také ke sborovému večeru s názvem Podzim ve Skandinávii. David Jelínek studoval jeden semestr ve Finsku a procestoval další skandinávské země. Má pro nás připravené zajímavé vyprávění a fotografie ze zemí mimochodem tradičně evangelických… Mějte se dobře!

Srdečně Váš Daniel Heller

Setkání v rámci měsíce přátelství Chaverut Program: - čtvrtek 11. února 2016 v 18:00 – vernisáž výstavy v Muzejním a galerijním centru v Zámku Žerotínů: Židovské školství a vzdělávání. Výstava potrvá do 13. března. - neděle 14. února 2016 v 16:00 M-Klub (Zámek Žerotínů): Rabín brněnské židovské obce Štěpán Menaše Kliment - přednáška na téma Tóra a její význam. V rámci programu vystoupí kantor brněnské synagogy Avidan Madar. - neděle 28. února v 16:00 M-Klub (Zámek Žerotínů): Filozof, estét a pedagog Tomáš Kulka a meziříčský rodák Petr Jansa, beseda na téma Vzpomínka na útěk Erika a Otty Kulkových z transportu v Ostravě. V rámci programu vystoupí dívčí pěvecké trio ZUŠ Alfréda Radoka ve Val. Meziříčí pod vedením Terezy Válkové. - neděle 6. března 2016 v 19:30, malá scéna za Oponou (S-Klub Zámku Žerotínů): Izraelský jazzový kytarista a skladatel Assafa Kehati and friends.

Jubilanti ——————————————————————— Milada Vrajová Jiřina Besedová Oldřiška Volková

Únor 2016

Veronika Krištofová Milan Kejzlar Jan Sláčík

č.172

3

Staršovstvo —————————————————————  Reminiscence - br. farář děkuje za službu během své nepřítomnosti - sborový den – bratr Bleša z Kelče – kladně hodnoceno - ekumenická shromáždění – je kvitována hojná účast, pro příští rok pozveme další křesťany z okolí Valašského Meziříčí - br. farář podal zprávu o bohoslužbách v Seniorparku ve Val. Meziříčí a Rožnově  Žádosti - žádostí Petra Brodského o finanční pomoc pro krajany v Bohemce - bude podpořeno z účelových sbírek našeho sboru za rok 2015 - koncert Lucie Rédlové pro Hospic v úterý 5.4.2016 od 19hod. – starš. souhlasí  Dopis celocírkevního kantora L. Moravetze - žádost o podporu naší studentky SCHEA Daniely Valchářové. Staršovstvo rozhodlo o příspěvku 500,- Kč na studium a 500,- Kč na cestovné; vyřazení studentů bude 26.6.2016 v Ostravě  Další termíny - termín praxe studenta teologie Jana Mikschika v našem sboru bude od 29.2.2016 do 20.3.2016 - termín sborového shromáždění je stanoven na neděli 13.3. 2016  Sestra Eva Janírková podala finanční informace k 27. lednu 2016: Pokladna: 30.586,- Kč, bankovní účet: 335.857,- Kč, saláry hotově leden: 14.200,Kč, saláry bankou leden: 4.400,- Kč, sbírky celkem leden: 14.067,- Kč, z toho 1.855,- Kč účelová sbírka, 6.815,- Kč pro potřeby sboru, 5.397,- Kč při ekumenických bohoslužbách. Účelové sbírky v roce 2015 vynesly celkem 24 815,- Kč. Staršovstvo o jejím rozdělení rozhodlo takto: 4.900,- Kč Adopce na dálku, 790,- Kč předplatné časopisu Český bratr pro sbory na Ukrajině, 5.125,- Kč na sociální fond, 7.000,- Kč pro Diakonii – středisko ve Valašském Meziříčí a 7.000,- Kč pro sbory na podporu kazatelské stanice Pervomajsk na Ukrajině (přes ÚCK). Sbírka na tisk a jinou publikační činnost ČCE bude vykonána 14.2. 2016. Náš sbor podpoří časopis Český bratr.  Hospodářské záležitosti: - Zůstává úkol ošetření varhan proti červotoči - jedná se o skříň varhan. Je třeba ošetřit přípravkem Lignofix napadená místa. Bude řešeno v dubnu. - Arch. Alena Vráželová připraví dva návrhy řešení sborového sálu: s výměnou podlahy a bez výměny podlahy. - Projekt na opravu fasády fary, věže, plotu, elektrorozvodů, hlavního rozvaděče, vyčištění kanalizace ve dvoře apod. - byl předložen projekt od paní Flekačové. Prioritně budou provedeny opravy klempířských prvků na střeše kostela a fary. Bratr farář Heller podá žádost o dotaci na Zlínský kraj. Po konzultaci s bratrem Mikšem bylo rozhodnuto posečkat s instalací zařízení na odvlhčení osmotickým elektrofyzikálním systémem OsmoDry. ze zápisu Tomáše Jelínka 4

č.172

Únor 2016

Konfirmační opakování/Krátké kapitoly o bohoslužbách -Pozdravení pokoje Pozdravení pokoje bylo původně políbení – apoštol vyzývá křesťany: Pozdravte jedni druhé svatým políbením. (2Kor 13,11) Pozdravte se navzájem svatým políbením. (1Kor 16,20) V Ježíšově době byl polibek běžným způsobem vyjádření úcty a přátelství (srov. např. Lk 7,45). Polibek pokoje se brzy stal nedílnou součástí slavení večeře Páně. Boží lid slaví večeři Páně jako smířené společenství, jehož členové, smířeni s Bohem, odkládají hněv i nepřátelství. V některých dobách a společenstvích vyjadřoval polibek pokoje také překonání schizmat (věroučných rozkolů a rozdělní) ve společenství a byl tak vyjádřením jednoty. Zajímavé je, že obava z pohoršení vedla později k tomu, že bylo dovoleno jen, aby se při bohoslužbě líbali muži s muži a ženy s ženami. Tyto obavy vedly později dokonce k tomu, že se políbení pokoje předávalo pomocí zvláštní destičky nebo křížku, až se úplně přestalo praktikovat. Mnohem později se vrátilo ve formě, která je nám dnes známá – v podání ruky. U pravoslavných je však běžné, že si lidé vyměňují polibky, zatímco duchovní si „předávají“ Kristův pokoj objetím. V našem sboru v Českém Brodě se při pozdravení pokoje také někteří lidé spontánně políbí. Při různých debatách o zavádění různých „novot“ v bohoslužebném pořadu ve sborech naší církve jsem si vždycky uvědomoval, že toto gesto je tím nejobyčejnějším prvkem liturgie a že vnáší do bohoslužeb něco lidského. Přesto se to některým lidem nelíbí, protože si říkají, že se přece se svými sousedy v lavici již při příchodu do kostela pozdravili. Výzva k pozdravení pokoje však prozrazuje, že tady jde ještě o něco jiného: „Přejte si navzájem Kristův pokoj“ apod. nám dává možnost si uvědomit, že zde nejde o naše osobní sympatie (s kým se pozdravíme a s kým ne, příp. komu se vyhneme), ale o to, že mezi nás vstupuje Kristus a jeho pokoj nás proměňuje. V evangelické církvi v Německu jsem vícekrát zažil, že se pozdrav pokoje šířil směrem od stolu Páně až ke konci kostela, aby bylo zřejmé, odkud pochází ta podivuhodná moc a síla ke smíření. Prof. Filipi poukazuje na to, že večeře Páně byla dlouho chápána jen jako dění mezi vzkříšeným Pánem a přijímajícím jednotlivcem, kterému se potvrzuje odpuštění hříchů a smíření s Bohem a obnovuje se jeho víra, avšak nyní se začíná chápat i její mezilidský rozměr, dopad na odpuštění křivd, smíření a nápravu vztahů mezi lidmi: „Tak jako najisto počítám s odpuštěním svých osobních hříchů, tak najisto počítám s tím, že bližní, s nímž jsem se při večeři Páně pozdravil s přáním pokoje, vstoupil se mnou do obnoveného vztahu a já s ním. Kdyby tomu tak nebylo, byla by večeře Páně grandiózním rouháním.“ V našem sboru je pozdravení pokoje zařazeno za vyznání vin a slovo milosti: Boží odpuštění nám umožňuje odpustit sobě navzájem. Pozdravení pokoje je znamením toho, že bereme vážně, že Boží odpuštění platí pro druhé lidi stejně tak jako pro nás. Je znamením nového začátku v našich vztazích, můžeme při něm myslet i na další lidi, kteří s námi nejsou a za kterými půjdeme, až bohoslužby skončí. Pak teprve Únor 2016

č.172

5

následuje vyznání víry. Ve východní církvi je to podobně: „Prokažme si lásku, abychom mohli jednomyslně vyznávat“, zní pravoslavná výzva k pozdravení pokoje. Že má pozdravení pokoje smysl i tehdy, když se večeře Páně neslaví, zdůvodňuje prof. Filipi takto: „Přece sama zvěst evangelia, která zaznívá v každém kázání i tehdy, když večeře Páně nenásleduje, v nás ukrocuje hněv a nevraživost…“ Zařazení před slavení večeře Páně tkví samozřejmě i v poslušnosti Ježíšova slova z Kázání na hoře: Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Mt 5,23-24) Nejzajímavější mi přijde ještě další způsob, který se prý také někde praktikuje: „Účastníci stolu Páně, rozcházejíce se do svých lavic, podávají si ruce či dávají políbení. Logika tohoto způsobu je přesvědčivá. Vyjadřuje, že ve večeři Páně se něco reálného odehrálo, stalo se něco, co má dopad i na naše vzájemné vztahy. Skutečné smíření s Bohem, jež jsme přijali, se promítá do skutečného smíření s bratrem a sestrou.“ (Pavel Filipi, Pozvání k oslavě, str. 214) Daniel Heller

Událo se ve sboru —————————————————— V lednu jsme měli jako hosta sborového dne faráře římskokatolické farnosti v Kelči, br. Jana Blešu. Vysvětlil nám, o co se jedná, když papež vyhlásil Rok milosrdenství. Nejde jen o to, že Boží láska a milosrdenství je velkým důrazem současného papeže. Tradice let milosti, tzv. milostivého léta, je už starozákonní. V Mojžíšově zákoně (Lv 25,10-34) Hospodin po svém lidu žádá, aby jednou za padesát let otrokáři vyhlásili svobodu všem otrokům a svobodu všem zajatcům. Všichni, kdo upadli do otroctví kvůli majetku (krutější forma dnešní exekuce), byli opět svobodni. Odpouštěly se dluhy a každý, kdo musel něco v nouzi prodat či zastavit, mohl získat svůj majetek zpět. Na základě toho papež Bonifác VIII. (1235 – 1303) vyhlásil, že každých padesát let bude „svatý rok“ Božího milosrdenství. Poslední běhl v roce 2000 a další řádný by měl být v roce 2025. Papež František to však „urychlil“ a položil velký důraz na obsah slavení Roku Božího 6

č.172

Únor 2016

srdenství. Duchovní význam je v pojmu „pouť“, tedy cesta za Bohem, ať již jde o symbol celého našeho života či o putování za konkrétním cílem. Proto se po staletí vydávali poutníci nejprve do Svaté země (Izraele) a následně do Říma k hrobům apoštolů, aby si na těchto místech vyprosili zvláštní požehnání od Boha. V některých kostelech byly pro tento rok otevřené či dokonce probourané zvláštní dveře, které se jindy nepoužívaly, aby se staly symbolem Božího milosrdenství a odpuštění – a cílem lidské poutě, jejíž náplní je především pokání (proměna smýšlení) a odpuštění (vděčnost za Boží milosrdenství). Když člověk putuje do takového kostela (ať už pěšky nebo jinak), může si uvědomit nejen všechno, čím se provinil proti Bohu i proti lidem, ale to, co s sebou v životě vláčí, co by mohl odevzdat a co naopak by měl trpělivě nést dál. A když projde symbolickou branou milosrdenství, může prožít odpuštění a dotek Boží lásky, což je vždycky znovu nová zkušenost. „Logem“ Roku milosrdenství je obrázek od slovinského jezuitského umělce a theologa jménem Marko Ivan Rupnik. Tak jako milosrdný Samařan nese na svých zádech zraněného, tak nese milosrdný otec svého syna. Není náhodou, že jejich oči na obraze splynuly: jakoby se Bůh otec, který se stal v Kristu člověkem, díval pohledem člověka, protože ví, jaké to je být člověkem. Ale člověk se zároveň učí dívat na svět kolem sebe Božíma očima. Děkujeme br. Janu Blešovi za výklad, ze kterého jsem samozřejmě pochytil jen malou část. Daniel Heller

Kdysi v dětství na Křižanově pile (Vzpomínka na rodiny Křižanových a Palackých.) Přátelé, pokud jste někdy viděli v televizi na ČT 2 video o staré americké truhlárně, čtěte! Ostatně zkuste přečíst i tehdy, pokud jste ten kouzelný film o zpracování dřeva neviděli. Tak toto pamatuji (právě citovaný film to ve mně vyvolal) jako malý, šestiletý špunt, z pily pana Jana Křižana, evangelického podnikatele ve Valašském Meziříčí. Byla to především pila, též však truhlárna. Bylo tam všechno rozměrnější a přece jen již z dvacátého století! Truhlárnu nebo spíše podnik na výrobu nábytku, měl ve Valašském Meziříčí další evangelický podnikatel, pan Jindřich Jelínek, dnes stále v pokračující generaci dobrý duch našeho evangelického sboru. Evangelíci byli čelní občané Města. Na pile u Křižanů byla „mašina“, hodná dnes technického muzea. Parní stroj pro pohon úplně celé pily. Pro něj se pára vyráběla ve vlastní kotelně, vytápěné pouze domácími pilinami. Měl hranatou strojovnu tak 10m vysokou, která už zdaleka, spolu s komínem kotelny a ocelovým silem na piliny, svému okolí dominovala. Parní stroj, nezaměňujme, že jen kotel, byl obsluhovaný jednorukým panem Theofilem Palackým, evangelíkem z našeho sboru. Také rozsáhlé rozvody pohonu celé pily transmisemi, Únor 2016

č.172

7

spravoval jemu podléhající četou mazačů oleje. Tu ruku panu Palackému kdysi v zápěstí těžce pořezala cirkulárka v továrně pana Křižana, utrpěl těžký pracovní úraz. Ten pro chlapce až obří ocelový parní stroj, měl asi 5m vysoké setrvačníkové kolo, spřažené s kolem pohonným. Od něho k jednotlivým strojům vedly celou více než hektarovou továrnou hřídele (transmise), zavěšené pod stropem dílen, nebo místy v zakrytých kanálech v podlaze. Mezi dílnami venku pak na sloupech - od dílny, k dílně, hřídele kryté dlouhými stříškami proti nepohodě. Do pravého úhlu se rotační pohyb přenášel kuželovými ozubenými koly v rozích dílen. Z transmisí vedly k jednotlivým strojům samostatné řemeny, v průhybu zatěžované napínacími koly se závažím. Pilou chodili údržbáři a po celou směnu kapali do všech možných maznic („štauferek“) olej z konviček s podlouhlými husími krky, zakončenými malými otvory, aby olej neukápl mimo. Dávkám oleje pomáhali mazači mačkáním pomocného pístu mazničky palcem ruky, až olej vystříkl. Podobně jste to vy starší asi viděli na dráze, kde stejným způsobem topiči lokomotiv promazávali ve stanici odpočívající parní lokomotivu. Mazači neměli se dřevem nic společného – byli to vlastně údržbáři, kterým velel hlavní strojník, evangelík - pan Theofil Palacký. Na pile pana Jana Křižana (dědečka zemřelého scénáristy Jiřího Křižana) se dřevo zpracovávalo do mnoha podob: hranolů, fošen, prken, nehoblovaných i hoblovaných, nejrůznějších i velkých stavebních rozměrů. Z nich ale dál také do prkének různých tlouštěk, i nejrůznějších hranolků, právě pro další truhláře, kteří z nich umně sestavovali různé bedny, krabice, i krabičky. Moje první domácí klukovská stavebnice nebyla z obchodu, ale odsud z pily. Někdo šikovný mi ji z těch minihranolků vyrobil jako dárek synečkovi zemřelého pana faráře, nejspíše k Vánocům. Měl jsem ty krásné, již také vlastníma rukama ohlazené hranolky, kostečky i válečky schované v jednom kuchyňském šuplátku až do dospělosti. Dětský pokoj jsme na Králově ulici neměli – maminka na mě pamatovala koutkem v kuchyni a obětovala mi šuplátko v kredenci! Dřevěnou krabici, říkali jsme „škárnici“, stavebnice jsem měl pod kredencí, do šuplátka se nevešla. Později sloužila na uložení mého prvního nářadí. Procestovala se mnou „kraj světa“ a mám ji v naší dílně na Žerotínově ulici dosud. Ta stará doba a rodiče nás naučili skromnosti. Dřevo – lesní kulatina, bylo dováženo na pilu železniční vlečkou vagony z blízkého nádraží, tak řečeno „přes ulici“. Však zbytky vlečky dodnes před nádražím existují. Vždy tak čtyři, pět vagonů, většinou s klanicemi, odposunovala lokomotiva z nádraží na pilu. Byly, stejně jako kulatina sama, z nejrůznějších míst Valašska. Surové kmeny byly ukládány na asi 6m vysokou a jistě dvacet, třicet metrů dlouhou hromadu věžovým jeřábem - tehdy oblíbené zn. Wolf. Jeřáb pojížděl po vlastních širokorozchodných kolejích podél železniční vlečky. Kabina jeřábníka byla asi uprostřed výšky jeřábové věže a jeřábník kladl kmeny na skládku pod sebou pečlivě a bezpečně. Musel na vše vidět z výšky – vždyť na hromadě kulatiny byl vazač, který jeřábový úvazek uvolňoval. Co kdyby se kmeny z hromady začaly kutálet? Však jsme ten typický věžový jeřáb znali, kamarádi stavaři, ještě ze stavebnictví o hodně let později, pravda? 8

č.172

Únor 2016

K Palackým na pilu, bydleli tam ve žlutém deputátním dvojdomku při zadním oplocení, mě brala maminka za odměnu. V čase, kdy ona seděla s paní Fafou (Františkou) Palackou na "táčkách", mě zase pan Francál (Theofil) prováděl celou pilou v době nedělního klidu. Když jsem chtěl vidět jeho práci v hlavní strojovně, již zmiňované vysoké krychli, podřizující se výškou zejména rozměru obrovského hlavního setrvačníkového, ale i pohonného kola, museli jsme tam zajít s maminkou ve všední den. I to se někdy podařilo. Chodila s námi i moje starší sestra Vlasta. Ta si ale hrála a povídala s dcerou Palackých, Věrou „po holčenčím“. Věřin bratr, rovněž Pavel, byl tehdy ještě malý, a tak se procházek po pile nezúčastňoval. Prohlídka za chodu všech zařízení ve všední den byla daleko zajímavější než v neděli, kdy provoz utichl. Všemožná kola se točila, řemeny svištěly, a tak zvláštně mlaskaly. Připomínalo mi to zvuk řemenů mlátičky obilí u strýce Jana v Hodslavicích, jenže zde to byl skoro koncert zvuků! V pracovní den mě ale vedl pan Theofil za ruku, abych se někde, nedej Bože, nepřipletl. Mohli jsme vstoupit jen někam, nejlépe na nějaký ochoz, lávku, či schody do patra, pro lepší rozhled. 1.část – pokračování v příštím čísle, Pavel Hromádka

Zemřelí ——————————————————————— Paní Jaroslava Malá, roz. Šebestová, se narodila 10.5. 1922 tehdy v polském Rovně (dnes Rivno na Ukrajině) a byla pokřtěna v tamním sboru reformované církve. Když jí byly dva roky, vrátili se její rodiče s ní a dvěma staršími sestrami z Volyně do nedávno vzniklého Československa. Přistěhovali se do „zahrady Čech“, do Polabí, kousek od Litoměřic. Úrodná půda, pracovitost a houževnatost rodiny přinášela ovoce, bylo dost pro všechny a ještě i navíc. V době dospívání paní Jaroslavy bylo české pohraničí už plné napětí a protičeských nálad, a tak se rodiče uchýlili ze Sudet do bezpečného vnitrozemí (byť jen pár kilometrů jižněji) – do vesnice Krabčice pod Řípem. Paní Jaroslava pak pracovala u Bati v Napajedlech, kde pomalovávala veselými barvičkami pryžové figurky. Toto místo ji zachránilo před nucenými pracemi v Německu. Právě při pobytu v Napajedlech se seznámila se svým budoucím manželem. S Vladimírem Malým z Hutiska se potkali v tamější evangelické modlitebně. Vzali se na Silvestra roku 1942. Pan Malý Byl vojákem z povolání. Českoslovenští profesionální vojáci bojovali spolu s německou armádou, nesměli mít ovšem zbraň, protože jim Němci nedůvěřovali; byli nasazováni na týlové práce (zásobování ap.). Pan Vladimír byl na italské frontě a poslední rok války o něm jeho manželka vůbec nevěděla. Po válce se vrátili domů do Sulejovic u Třebenic, pan Vladimír se vzdal uniformy a pracoval jako soudní úředník v Litoměřicích. V domě ubytovali jedny staré německé manžele, kteří nebyli pro těžkou nemoc odsunuti (což bylo v době odsunu výjimečně milosrdné), mnozí lidé je však kvůli tomu neměli rádi. Protože se pan Malý angažoval proti vyvlastňování malých živností, musel v rámci „čistek“ v 50. letech odejít od soudu „k lopatě“ – nejdříve pracoval v ostravských dolech, pak stavěl chemičku Secheza v Lovosicích. Pan Vladimír nechtěl, aby jeho žena musela dojíždět do práce, přál si, aby se mohla starat o děti; paní Jaroslava pracovala doma - uplatnila svůj výÚnor 2016

č.172

9

tvarný talent při malování šátků, které se lidem velmi líbily. Lidé si k ní chodili půjčovat knihy. Na děti měla čas, předčítala jim básničky a prohlížela si s nimi knihy o umění, historií či cestování. Malí bydleli dále v Sulejovicích, v ulici plné dětí a dobrých sousedů, až na jednoho milicionáře, který pana Vladimíra udával pro jeho protikomunistické postoje. Proto se Malí odstěhovali na Moravu. Manželovi se prý stýskalo po Valašsku, ale hlavním důvodem bylo neustálé sledování rodiny. Přišly i další nezmíněné těžké věci, které by jiné lidi zlomily, ale manželé Malí se semkli a společně všechno zvládli. V roce 1963 prodali dům a přistěhovali se s dětmi Jitkou a Pavlem do Nového Jičína. Paní Malá pracovala kousek od rodinného domku, který koupili, v Dětském domově. Opravovala dětem prádlo, šila, látala ponožky, ale hlavně tišila dětské duše. Kolem šicího stroje v její místnosti často visel hrozen dětí. Zpívání, hádanky, pohádky - děti s pusou dokořán sledovaly paní, která pro ně vytvářela panenky či jiné hračky. Vedení domova se tato nová „kouzelná teta“ nelíbila, musela místo opustit a jít pracovat do Autopalu, kde už mezitím manžel pracoval na vodárně. Tam se oba dočkali důchodu. Aby byli co nejblíž dceři Jitce Vahalíkové, která žije ve Valašském Meziříčí, přestěhovali se do našeho města – na Hulince. Spolu s manželem si užívali šťastné roky, které tak rychle přibývaly. Přibývalo bohužel i zdravotních potíží. Proto se sami rozhodli pro pobyt v Domově důchodců v Podlesí, kde oslavili diamantovou svatbu. Společně prožili 61 let společného soužití v dobrém i zlém. Po smrti manžela se paní Malá věnovala dále malování obrázků a velikonočních vajíček, psaní básniček, šití panenek, pletení a četbě. Pravidelně ilustrovala časopis tohoto Domova, jehož vedení se paní Malou chlubilo před každou delegací. Výjimečnou věcí je osobní deník paní Jaroslavy, který si vedla od roku 1985 až do listopadu 2015. Na stolku vedle postele v Domově Seniorpark, kam ji ještě přestěhovali, měla paní Malá Kralickou Bibli a v ní záložku na Žalmu 23. Mnohé životní útrapy a reakce některých křesťanů (někdy i dobře míněná, avšak nedomyšlená slova útěchy) vedly u paní Jaroslavy k tomu, že se vůči církvi vymezila, v Domově však vedla dlouhé debaty s panem farářem Vladimírem Ježíkem. Do svého deníku si napsala toto krásné vyznání: „Jsem vděčná tomu, kdo mě tak dlouho ponechává při zdravém rozumu. S náboženstvím jsem si to sice vyříkala, ale přesto mám pocit, že mě někdo ochraňuje, a tomu důvěřuji.“ Paní Jaroslava Malá zemřela v nemocnici ve Valašském Meziříčí 15.1. 2016. Její život mi připadá jako košatý strom s pevnými kořeny, ošlehaný větrem, nebo jako květ, rozvitý i v mrazu. Při pohřebním rozloučení v našem kostele 22.1. nás provázela hudba Antonína Dvořáka, kterou měla ráda (sama uměla zpívat Rusalku). Na smutečním oznámení byl kromě jedné její krásné květinové malby citát z filosofa Seneky: „V každém dobrém člověku je Bůh, jen nevíme, který.“ Chcete-li, přečtěte si slova apoštola Pavla (Sk 17,22-32), který reaguje právě na řeckou filosofii a náboženství, ovšem citlivě a moudře. Podává vnitřní kritiku každého lidského pokusu o náboženství a zvěstuje Boha, který nepotřebuje, aby mu kdokoli sloužil, ale který nabízí člověku vztah. Ano, s náboženstvím se lze vypořádat, ale ne s Bohem – ten je jako 10

č.172

Únor 2016

myšlenka, která se člověku vrací, ale ne proto, že by Bůh člověka pronásledoval, ale proto, že ho nechce nechat samotného. Člověk v sobě nosí Boha (Bůh je to dobré v lidech, vlastně v nich nemůže nebýt) a záleží na tom, jestli mu otevírá své srdce. Bůh člověka někdy vede, někdy doprovází, ale nikdy jej nenechává napospas zlému, a nakonec jej provede i roklí šeré smrti, aby mu dopřál pít z kalicha věčné radosti, který plní po okraj (Ž 23). Daniel Heller

Domácí péče – Žerotínova 319 757 01 Valašské Meziříčí telefon: 737 966 347 č.účtu:1855020319/0800 [email protected] www.diakonievm.cz

Hospic Citadela - Žerotínova 1421 recepce: 571 629 084 fax: 571 629 085 č.účtu: 94-2556380247/0100 [email protected] www.citadela.cz

Diakonie pořádá ve Valašském Meziříčí nové kurzy pro lidi, kteří doma pečují o vážně nemocného člověka Diakonie ČCE Vás zve na kurzy s tématikou Péče a závěr života, které pořádá ve středisku ve Valašském Meziříčí, Žerotínova 319/21 Sobota 27. 2. 2016 (9 -13h) DOPROVÁZENÍ VÁŽNĚ NEMOCNÉHO – TEORETICKÁ ČÁST (13 -16 h) DOPROVÁZENÍ VÁŽNĚ NEMOCNÉHO – PRAKTICKÁ ČÁST Pondělí 29. 2. 2016 (9 -11 h) ÚKOLY ŽIVOTNÍHO PODVEČERA (11,30 -15,30 h) POMÁHAJÍCÍ PROFESE U LŮŽKA UMÍRAJÍCÍHO První dva kurzy jsou určeny především laickým pečujícím, další seniorům a poslední kurz je pro profesní skupiny. Kurzy jsou financovány z Programu implementace švýcarsko-české spolupráce, pro účastníky jsou zdarma. Podrobný program a registrace na www.pecujdoma.cz nebo u paní Ludmily Vašákové, tel. 730 816 756 (731 133 927) nebo e-mailem na [email protected]. Odkaz přímo na akci: http://www.pecujdoma.cz/akce/pece-a-zaver-zivota-kurzy-vevalasskem-mezirici/

Únor 2016

č.172

11

Bohoslužby: neděle 9.30

7.2.

9.2. úterý

17.30

pravidelné bohoslužby – farář Vladimír Kopecký ekumenické bohoslužby v modlitebně Církve adventistů sedmého dne, formou večera chval,

káže br. Jaromír Zubík z Bratrské jednoty baptistů. 14.2.

neděle 9.30

1. neděle postní – boh. s večeří Páně

21.2.

neděle 9.30

pravidelné bohoslužby

28.2.

neděle 9.30

sborový den, bohosl. s večeří Páně, host: farář Pavel Dvořáček

14.00

přednáška hosta na téma: „Boj za křesťanské hodnoty?“

neděle 9.30

6.3.

bohoslužby s kázáním pro děti

Další program v našem sboru v prosinci:

Úřední hodiny: kdykoli dle dohody Farář Daniel Heller mobil: 777 342 910 pevná linka: 571 161 561 [email protected]

Pastorační pracovnice Věra Tyralíková mobil: 723 981 253

Pokladník Eva Janírková mobil: 777 344 994

Adresa sboru:

Pondělí 16.00

dorost

Středa

16.00

náboženství

18.00

biblická hodina - v únoru 17. a 24.2.

Blahoslavova 3 757 01 Val. Meziříčí telefon do kanceláře: 571 161 560 e-mail: [email protected] číslo účtu u Poštovní spořitelny: 190396260/0300 http://valasskemezirici.evangnet.cz

18.00

mládež

NÁŠ ČASOPIS

8.45

nácvik sborového zpěvu

9.30

bohoslužby a nedělní škola

Vydáno 31. 1. 2016 Příspěvky, ohlasy a připomínky přijímá: Anna Jelínková Palackého 420/21 757 01 Val. Meziříčí mobil: 721 935 185 [email protected]

pondělí 15. 2. v 18.00 – sborový večer – David Jelínek: „Podzim ve Skandinávii“

Pravidelný týdenní program:

Pátek Neděle

Bohoslužby v Seniorparku: Neděle co 14 dní ve 14.00 hod - farář Daniel Heller 31.1., 14.2.