15. listopadu Nepatřím sem! Hned při první příležitosti jsem napsal dopisy několika svým vlivným známým a očekávám, že mě brzy odsud

01 15. listopadu 1948

Nepatřím sem! Hned při první příležitosti jsem napsal dopisy několika svým vlivným známým a očekávám, že mě brzy odsud odvedou pryč. Do té doby hodlám psát tento deník, aby se mi tak stal památkou na hrůzné skutky, které se zde dějí! Jen si to představte, před dvěma dny jsem navštívil tuto psychiatrickou léčebnu, která mi patří a kterou jsem pronajal dr. Richardovi Vágnerovi a ke všemu ji ještě financoval! Jenže se začaly ozývat různé stížnosti na to, jakým způsobem je léčebna vedena a jak se zde chovají k pacientům, že jsem se rozhodl místo navštívit a zjistit, jak se věci skutečně mají… Procházel jsem společenskou místností, viděl mnoho zubožených tváří a poté jsem zamířil do kanceláře doktora Vágnera. Neuvěříte, co mě tam čekalo! Bylo tam na mě připraveno několik zřízenců se svěrací kazajkou. Chytili mě, uvěznili v kazajce a do pusy mi narvaly kus látky, abych nemohl křičet. Bránil jsem se, ale bylo jich na mne opravdu hodně. Odtáhli mě do pokoje, který byl odříznutý od ostatních. Ihned mě zamkli, abych nemohl odejít. Na oknech jsou mříže, takže ani tudy cesta nevede...


Dnes mě v mé ubikaci navštívil dr. Vágner. Začal se mě vyptávat na základní údaje, jako je mé jméno (Kazimír Kašpar), datum a místo narození (21. dubna 1922 v Brně), mé povolání (investor a továrník), apod. Ze začátku jsem s ním nechtěl příliš spolupracovat, ale jelikož byl velmi neodbytný a já chtěl mít brzo zase klid, začal jsem přeci jenom na jeho hloupé otázky zodpovídat. Vůbec nechápu, proč se mě na něco takového ptá, vždyť mě zná. Já si akorát připadal jako blázen… Což mě přivádí opět k otázce, proč mě tu uvěznili. Chtějí mě umlčet? Nechtějí, aby někdo z venkovního světa věděl, co se zde děje? Co se mnou mají v plánu? Já to takhle rozhodně nenechám! Však brzy si pro mne přijdou mí vlivní známí a pak to tu zavřeme, stejně jako toho všiváka Vágnera. Což mi připomíná, že musím tenhle deník dobře schovat, aby si ho nikde nepřečetl. Bude jen a jen pro mě.


Doktor Vágner mi oznámil, že mám zkreslené vnímání reality a i přes jeho dlouhodobou léčbu léky se mu nedaří navrátit mě zpět do reality. Tvrdil mi, že jsem zde hospitalizovaný už přes půl roku, že pocházím z velmi chudé rodiny, že rozhodně nejsem zdejším investorem a že si to všechno jen vymýšlím, abych si kompenzoval útrapy, které mě provázaly v mém skutečném životě. Hloupost! Vždyť já vím, kdo jsem! Pocházím z bohaté rodiny, po válce jsem koupil tenhle objekt a pronajal ho tomu všivákovi, který tu dělá kdo-ví-co a když jsem ho přišel zkontrolovat, uvěznili mě zde násilím! Taky mi oznámil, že když na mě nezabírají medikamenty, zkusí na mě aplikovat elektrokonvulzivní terapii. To tak!


Prý jsem už týden bez léků a má mysl by měla být čistá a jasná... Doktor Vágner proto na dnešek naplánoval testy, které mají ověřit můj smysl pro realitu. Tak jsem mu hned vysvětlil, že je to pěkná hloupost, že já přeci vím, kdo jsem, že jsem tu ani žádné léky ještě nebral a že jestli mě chce zmást, že se mu to nepodaří, protože já nejsem žádný blázen! Když mě poplácal bratrsky po zádech, měl jsem chuť jednu mu vrazit, ale jelikož byl v místnosti i jeden statně vypadající zřízenec, udržel jsem se. Oznámil mi, že již má všechny potřebné testy (musel jsem například hledat obrázky mezi nějakými skvrnami na papíře, hrozná blbost), nyní je vyhodnotí a zítra spolu začneme s tou elektro terapií.


Dobře, tak tohle jsem nečekal. Ani v těch nejhorších nočních můrách jsem si nepředstavoval, že budu tak trpět během té elektrokonvulzivní terapie. Přidělali mi na hlavu dráty a pustili do mě elektrický proud. Jediné, co si pamatuji, je hrozná bolest… Asi jsem upadl i na chvíli do bezvědomí a když jsem se probral, viděl jsem, že mám okolo pusy a na tričku krvavou pěnu. Předpokládám, že jsem slintal a že jsem se kousl do jazyka. Teď už mi je dobře. Každým dnem očekávám, kdy přijde někdo z mých známých. Dopisy už určitě mají u sebe a chystají se sem. Doufám, že mě nezklamou.


Mám za sebou další sezení s doktorem Vágnerem, tedy rozumějte: další elektro terapii. Opět jsem zažíval to, co před tím. Snažil jsem se protestovat, snažil jsem se bránit, ale blízko je vždy několik svalnatých zřízenců, kterým se prostě neubráním. Včera jsem se ale velmi snažil, pokopal jsem je a jako “odměnu” jsem dostal injekci a pořádnou dávku elektrického proudu. Ještě teď mě bolí trochu hlava a nepatrně se mi třesou ruce… Pamatuji si, že před puštěním proudu a poté, když jsem zase přišel k sobě, Vágner neustále omílal dokola tu svou historku o tom, že jsem už dlouhodobě hospitalizovaný pacient, že pocházím z chudé rodiny, že mám pokřivené vnímání reality a že si vymýšlím. Plivl jsem mu do tváře a pak jsem se probral až na svém pokoji. Jsem stále na pokoji mimo ostatní pacienty, takže jsem se s nimi ještě nemohl setkat.


Zatím mě nenavštívil nikdo z mých známých. Začínám tak trochu pochybovat o tom, že skutečně dostali mé dopisy. Házel jsem je do té schránky nacházející se u vjezdu do léčebny. Byl jsem pod dohledem zřízenců. Je dost možné, že to oznámili Vágnerovi a že si ty dopisy přečetl a zničil je? Měl jsem být opatrnější! Byl jsem bláhový rozčilený hlupák, který jednal v afektu! Měl jsem si to lépe promyslet! Štěstí, že zatím tento deník zatím nikdo neobjevil...

08 2. prosince 1948

Dnes jsem měl poprvé možnost navštívit společenskou místnost od doby, co jsem zde hospitalizovaný. Bylo to právě po mé další terapii, byl jsem ještě malátný a celý roztřesený. Přesto jsem však tuto příležitost přijal s nadšením. Alespoň se budu moci ostatních vyptat na místní poměry a na to, co si myslím o doktorovi Vágnerovi a této léčebně. Bylo tu celkem pár desítek pacientů. Většina z nich vypadala velmi ztrápeně, někteří jakoby ani nebyli na tomto světě a jiní se chovali jako malé děti. Pak tu byla ještě jedna zrzka, která na mě působila zvláštním dojmem. Chvíli jsem si ji prohlížel, připadala mi jako někdo, kdo neví, zda je muž či žena. Sice byla výrazně namalovaná a měla na sobě lodičky, ale jinak byla oblečena jako muž. Akorát u ní stáli zřízenci a polohlasem jí něco říkali. Žena se na ně jen mračila. Zjistil jsem, že se jmenuje Vladimíra.

09 6. prosince 1948

Poslední dny si musím čím dál tím častěji procházet své záznamy v deníku, abych si uvědomil, kdo vůbec jsem. Terapie doktora Vágnera se na mě začíná podepisovat… Už jsem ztratil jakoukoliv naději v to, že se mé dopisy dostaly do správných rukou. Dnes jsem se bavil s jistou Annou, která mi tvrdila, že slyšela sestry, jak si povídají o tom, že si dopisy jen přečtou a pak je vyhodí. Jelikož ta dívka je slabomyslná (jako dost jiných zde), nevím, zda jejímu tvrzení můžu věřit, ale zatím vše nasvědčuje tomu, že má pravdu. Chudák děvče, vyprávěla mi, že zde byla hospitalizována kvůli schozofrenii a je léčena pomocí lobotomie, která jí očividně dostala na mentální úroveň malého dítěte.

10 9. prosince 1948

Na dnešním sezení doktor Vágner položil na stůl přede mě můj deník se slovy, že o mé skrýši v podlaze ví a že si pravidelně čte mé zápisy. Takže ví všechno, ví úplně všechno! Nahněvalo mě to, popadl jsem deník do ruky a chtěl odejít z ordinace ven, ale doktor Vágner mě chytil za ruku a donutil mě posadit se. Začal ke mně promlouvat jako otec ke svému synovi, který provedl něco nepatřičného. Vysvětloval mi, že má léčba bohužel nezabírá tak dobře, jak doufal. Dlouho prý nad tím přemýšlel a jelikož léky a elektrokonvulzivní terapie samostatně nepřinášejí kýžené výsledky, zkusí je spojit dohromady. Vzedmul se ve mně odpor. Musím něco podniknout!

11 13. prosince 1948

(písmo je lehce kostrbaté, jakoby se pisateli třásla ruka)

Takhle zle, jako mi je dneska, mi snad ještě nikdy nebylo. Mám strach, že mi ten parchant Vágner začíná přicházet na kobylku. Už jsem se několikrát přistihl, že začínám sám o sobě pochybovat. Je opravdu možné, že jsem tu už hospitalizovaný delší dobu a že jsem si celý příběh o tom, jak jsem tuhle budovu koupil a pronajal Vágnerovi, jenom vymyslel? Jak mohu zjistit pravdu? Kdo mi jí řekne? Komu můžu věřit?


Každý den docházím za doktorem Vágnerem, který mi vždy připojí k hlavě dráty, pustí do mě proud, já se svíjím v křeči, upadnu do bezvědomí a když se proberu, začne mi říkat, kdo ve skutečnosti jsem a co se se mnou stalo. Poté mi píchnou nějakou injekci a odvedou mě na pokoj. Jenom tu a tam se dostávám do společenské místnosti, abych si mohl promluvit s ostatními pacienty. Dnes jsem hrál karty s jistou Emílií. Chuděrka byla oblbnutá léky (ostatně, to já taky, ale ona na tom byla mnohem hůř) a když jsem omylem převrhl sklenici s vodou, celá se naježila, vyskočila ze židle a zakřičela, jako by ji na nože brali.



Mám pocit, že to doktor včera s elektrickým proudem nebo léky trochu přehnal. Dneska mám v ruce neuvěřitelný třes, nedokáži jej zastavit a také cítím, jak prudce mi bije srdce a občas mám pocit, že se na okamžik zastaví, pak trochu poskočí a začne zase bít jako o závod. Bolí mě taky hlava a mám mžitky před očima. Ačkoliv jsem to původně nezamýšlel, nakonec jsem přeci jen navštívil společenskou místnost, posadil se do rohu do jednoho z křesel a listoval si knížkou. Vůbec nevím, o čem byla, nečetl jsem ji, jen jsem potřeboval něco dělat… Když tu jsem zaslechl šílený rámus na opačné straně místnosti - jeden z pacientů se vykadil na koberec, křičel něco o tom, že tohle si o doktorovi myslí a když ho zřízenci odváděli pryč, uštědřili mu několik ran pěstí. Taky jsem změnil skrýš pro svůj deník. Teď už ho Vágner určitě neobjeví.


Začal jsem přemýšlet o tom, že podniknu svou cestu za vysvobozením. Zkusil jsem si promluvit s několika zřízenci, kteří se nezdáli zase tak moc zapálení do našeho zdejšího trýznění, zda by mi nebyli ochotni pomoci. Tedy samozřejmě jsem se jich nevyptával takhle přímo, snažil jsem se je oťukávat. Dost z nich mě odpálkovalo se slovy, ať jim dám pokoj, ale dva z nich se chytli a tvářili se, že nad tím minimálně alespoň uvažují. Začal jsem je trochu zpracovávat a naznačil jsem jim, že jsem mám opravdu velké množství peněz. Mám pocit, že se chytli, zkusím s nimi být v kontaktu a co nejdřív něco podniknout...


K mému velkému překvapení probíhaly Vánoce poklidně, nikdo nechodil na terapie a dokonce jsme každý dostal i dárek. Teda dárek, ženské dostaly nějakou panenku a chlapi dostali dřevěné auto. To si jako myslí, že jsme děti? No, některým to udělala radost, třeba té holce po lobotomii, Anně. Já jsem si to své autíčko položil do rohu pokoje a dál se o něj nehodlám zajímat. Jeden z těch zřízenců, které jsem se pokoušel uplatit, aby mi pomohl, zmizel. Ten druhý se mi teď vyhýbá a já nevím, co si o tom mám myslet. Stalo se to přeci, ještě jsem si o tom napsal záznam, před chvílí jsem si ho četl. Že by se k Vágnerovi doneslo, oč se pokouším, a potrestal ty zřízence? Proč ale tedy neudělal něco mně?

16 2. ledna 1949

Jedno mu musím uznat. Ví, jak manipulovat s lidmi. Ví, jak veřejnost uklidnit a zamaskovat veškeré stopy o tom, co se tu děje. Ví, jak nás udržet v bezpečí za těmito zdi. Ví, jak zajistit, abychom nikdy neutekl. Jediným možným vysvobozením je asi smrt. Nic jiného tu nepřichází v úvahu. Začínám si vést záznamy o tom, jak je který pacient na tom a kdy jaký zmizí. Poslední dobou jich začalo poměrně dost ubývat. Chci tomu přijít na kloub!

17 7. ledna 1949

Na dnešním sezení mě Vágner uvítal se zlověstným úsměvem na tváři a v ruce svíral deník. Můj deník! Jak ho našel? Hned mě odvedl do místnosti, kde se mnou provádí tu svou terapii elektřinou. Rozklepala se mi kolena jen při vzpomínce na tu hroznou bolest, která mě čekala. Posadil mě na křeslo a začal se mě zase vyptávat na to, kdo jsem, proč tu jsem, kdy jsem se narodil a takovéhle údaje. Odpovídal jsem mu stejně jako před několika měsíci, i když musím přiznat, že jsem chvílemi o sobě pochyboval. Přivázali mě, nasadili mi na hlavu dráty a pak to začalo...

18 10. ledna 1949


Mám problémy s chůzí i s mluvením. Všechno mi působí neuvěřitelnou bolest, bolí mě každý sval v těle a musím se na každou svou činnost tuze soustředit. Dneska jsem si ani nestihl dojít na záchod a pomočil jsem se. Sestry to musely po mně uklízet a samozřejmě jsem si vyslechl dost nepěkných slov.

19 14. ledna 1949


Ztrácím přehled o dění okolo mě... Opět jsem se pomočil, tentokrát v noci. Probudil jsem se ale až ráno v hrozné louži. Moč už byla studená, takže předpokládám, že jsem v tom ležel netečně několik hodin. Srdce mi pořád vynechává a jindy bije jako splašené. Mám strach, že to už dlouho nevydrží. Já to taky dlouho nevydržím… Rád bych ho nechal za všechno zaplatit, ale jak? Co ho donutí trpět?

20 18. ledna 1949


Začínám pochybovat o tom, kdo doopravdy jsem. Vágner mi tak často opakuje, že jsem ubožák, chuďas a nemocný člověk, že si tu a tam myslím, že jím doopravdy jsem. Že jsem opravdu jen utekl před svým životem a vymyslel si život Ing. Kazimíra Kašpara, továrníka a investora. Nedávno v noci se mi zdálo, že jsem malý chlapec a že žiji ve velmi nuzných podmínkách. Ten sen byl tak realistický… Měl jsem pocit, že je to spíš vzpomínka. Už nejsem téměř schopný chodit. Když jsem si stěžoval sestře, donesla mi jenom hole a řekla mi, že se to brzo zlepší. Vůbec jsem jí ale nevěřil. Řekla to tak chladně...

21 25. ledna 1949


Nezvládám už chodit ani o holích, a proto trávím většinu času v pokoji. Zírám do zdi a přemýšlím. Mám pocit, že tohle nicnedělání a přemýšlení je nejhorší jed na mozek, který znám. Určitě to je horší než ty prášky, které mi pořád předepisují a po kterých se cítím malátně a je mi zle. Nepochybuji o tom, že se odsud nikdy nedostanu. Přál bych si před svou smrtí najít klid a zjistit, kdo tedy doopravdy jsem...

22 1. února 1949


Dnes venku sněžilo. Většina pacientů šla ven a hráli si ve sněhu jako děti. Bylo až nezvyklé je vidět se usmívat. Snad na chvíli zapomněli, že žijí v pekle. Já jsem samozřejmě ven nešel. Už nejsem po všech těch elektro terapiích schopen chodit, neustále se mi klepou nohy a v rukou už skoro nic neudržím. Také mi začíná dělat potíže dýchání a stále mám problémy se srdcem. Nikdo se o to ale nezajímá. Nikdy mě pořádně nevyšetřili. Tohle nejsou zdravotní pracovníci, to jsou hyeny!

23 6. února 1949


Již s obtížemi píšu tento záznam. Píši ho pro Vágnera, aby viděl, že mám pořád sílu vzdorovat. Už si ten deník ani neschovávám, ale mám ho hezky na stole, aby si ho mohl přečíst každý, kdo chce. Dneska ráno mě hrozně moc píchalo u srdce a bolest mi vystřelovala do levé ruky. Byl jsem zrovna v pokoji, a proto jsem si lehl na postel a snažil se to rozdýchat. Myslím, že mi už selhává srdce. Stejně jako mi selhávají ruce, již déle neudržím pero v…

(zbytek věty chybí, je zde jenom jedna dlouhá čára, jako by pisateli pero vyklouzlo z ruky)

24 10. února 1949


Včerejší a dnešní den jsem výjimečně neabsolvoval žádnou terapii. Zůstal jsem zavřený ve svém pokoji a většinu dne prospal. Už ani nevím, kolik je hodin. Rozeznávám pouze den a noc, a to jen díky světlu, které mi proniká skrze okno. Taky poznám, kdy je čas jídla, protože to mi vždycky sestry něco donesou. Poslední dobou je to jen nepoživatelná šlichta. Stejně nemám hlad. Vzpomínám na svůj život. Respektive snažím si vzpomenout… Na ten skutečný, ne na ten vymyšlený…

25 13. února 1949


Dneska k mému velkému překvapení za mnou do pokoje přišel sám doktor Vágner. Vyptával se na můj zdravotní stav a na to, jak se cítím. Výjimečně mě o ničem nepřesvědčoval a nechal mě mluvit. Rozpovídal jsem se, ačkoliv jsem se musel často zastavovat, protože mi bylo zle. Na závěr mi oznámil, že mě zítra čeká poslední terapie elektřinou a pak už budu volný...

26

15. listopadu Nepatřím sem! Hned při první příležitosti jsem napsal dopisy několika svým vlivným známým a očekávám, že mě brzy odsud

Recommend Documents