15 Kč předplatné 10 Kč

hranice předsudky lhostejn 1 ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h

čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává nesehnutí ročník VI/č. 18

Velká výzva PriSHELLci Environmentální migrace Moderní turecké muslimky

15 Kč

předplatné 10 Kč

Úvodník

2

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

environmentální problematika se stává ožehavým tématem, kterému je v  médiích věnováno čím dál více prostoru. Tento fenomén je však z širšího úhlu pohledu studován také akademickou obcí a v neposlední řadě se úzce dotýká nejen lidí prchajících z oblastí postižených přírodními katastrofami, rovněž se dostává do povědomí širší veřejnosti. Je proto nasnadě, že číslo časopisu PŘES, které právě čtete, tomuto tématu věnuje značný prostor. Ať už ve formě velmi zajímavého rozhovoru s magistrem Robertem Stojanovem a profesorem Óscarem Álvarezem Gilou, ve studii o environmentální migraci od Radky Krylové či v podobě výzvy k šetrnému způsobu života a návrhů takové možnosti pod hlavičkou projektu Velká výzva, kterou Vám zprostředkuje Jiří Koželouh. V tomto čísle bychom Vám rádi představili novou rubriku s názvem Nefér trade. V rámci této rubriky budete mít možnost se dozvídat více informací o nefér jednání zaměstnavatelů vůči svým zaměstnancům a zaměstnankyním a  také o  porušování lidských práv v  oblasti obchodu či těžebního průmyslu. První vlaštovkou této rubriky je velmi zdařilá esej Petera Tkáče PriSHELLci, která pojednává o problematice lobbování za těžební práva v  Nigeru, kde se místní vláda společně se zástupci nadnárodní společnosti Royal Dutch Shell podílí na potlačování základních lidských práv a znečišťování životního prostředí. Začíst se můžete i do příspěvků v našich pravidelných rubrikách a nechybí ani glosy Lubora Kysučana, které tentokrát naleznete jako doplňkové reflexe k vybraným článkům. Toť jest pouze okrajový nástin témat, kterým se toto číslo časopisu PŘES věnuje. Nenechte si kazit moment překvapení a objevte sami/y, co dalšího Vám PŘES nabízí. Přeji Vám příjemný čtenářský zážitek. Radka Svačinková

Obsah Alternativní zpravodajství Téma: environmentální problematika Environmentální migrace: Kdo, kam a z jakých důvodů? Velká výzva: Globální zodpovědnost je i českou zodpovědností O environmentální migraci s Mgr. Robertem Stojanovem a prof. Óscarem Álvarezem Gilou (rozhovor) Na čem stojí náš blahobyt Nefér trade PriSHELLci „Problém“ jménem islám Moderní turecké ženy v boji za svobodu náboženského sebevyjádření (analýza/rozhovor)

3 4 7 9 13 16

19

Slavní uprchlíci/uprchlice Bosiljka Schedlich

22

Představuje se Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců

23

Alternativní zpravodajství STUPNĚ KE KLIMATICKÁ ZMĚNA: ČTYŘI KATASTROFĚ jících padesáti letech „Je skutečně možné, že v  následu ně,“ znělo na říjnové stoupne globální teplota o  4 stup na univerzitě v  Oxh konferenci o  klimatických změnác fordu. že zatímco na některých Podle vědců toto číslo znamená, stupně, na jiných až o 2 místech na zemi vzroste teplota ina oceánů o jehlad o 12 stupňů. Do roku 2100 stoupne h pak až o 12 etíc stol den až dva metry, v následujících za posledních lení otep metrů. Bude se jednat o největší 30 milionů let. , kdy světová teplota Vědci varovali, že už v  momentě ztrátu většiny koráloat stoupne o 2 stupně, lze očekáv částí oceánů, zmizeých vých útesů na světě, vymření velk ekosystémů. Hrozí ha mno ní horských ledovců a ohrožení u, za kterým se bod ího také nebezpečí dosažení hraničn oteplování rapidně zrychlí. o  klimatických změPodle závěrů Mezivládního panelu eta otepluje rychplan se nách, který se konal v roce 2007, ítačových modelů poč le lostí 0,16 stupně za deset let. Pod v  části USA, ve , adě vědci odhadují, že v  Brazílii, Kan padesáti letech ích ujíc střední Evropě a na Sibiři v násled ou mít o  20% bud y trop stoupnou teploty o  8 stupňů a  přístup k pitmít u udo méně srážek. Dvě miliardy lidí neb ě a záplaodn pov zí ohro né vodě, 500 milionů lidí naopak nejchudší na u hno dole vy. Následky změn přitom nejvíce přitom ku uhlí i ukc prod obyvatele Země, jejichž podíl na tvoří pouhá 3%. (ipsnews.net) NEJHORŠÍ A  NEJLEPŠÍ M ÍSTA PRO UPRCHLÍKY Thajsko, Jihoaf rická republik a a pásmo Gaz nejhorší místa a jsou na světě z  hlediska zach s  uprchlíky. V ázení yplynulo to ze zprávy Americ výboru pro up kého rchlíky a  mig ranty (USCRI) 2008. za rok Thajské námoř nictvo podle US CRI například to přijetí mya mísnmarských up rchlíků odtáhl vladatelné člun o ne oy s lidmi zpět na volné moře, je zanechalo je kde jich osudu. Xen ofobní útoky, vyústily i  ve které vraždění, vyhn aly z  domovů hoafrické repu v  Jiblice desítky tisíc cizinců a  nek. Raketové ciziútoky, které m á na svědomí Hamás v  pásm hn utí u Gaza, vedly k  izraelské in která za sebo vazi, u zanechala ví ce než 1400 m Palestinců. rtvých Mezi další sm utné vítěze pa tří Malajsie, Egypt a Ture Keňa, cko. Malajští úředníci prod portované žada áv al i detele/ky o azyl do otroctví, za egyptské pohr tímco aniční hlídky zastřelily více Afričanů, kteří než 30 mířili do Izrael e. Keňa se přív málských uprc al sohlíku snažila zastavit bitím silným zatlačov a  nááním lidí zpět za hranice. Tu vrací uprchlík recko y zpět do zem í původu, aniž poskytlo jakouk by jim oliv formu ochr any. USCRI však také vyhlásila země, které ne dodržují práva jvíce uprchlíků – na prvních příčká drží Brazílie, C ch se osta Rica a E kvádor. Evrop stavuje horší a předprůměr. (USCRI)

SLOVENSKO: OMLUVA ZA NU CENOU STERILIZACI?

Aktivisté za lidská práva vyzvali slovenskou vládu, aby se omluvila za sterilizace romských žen. Slovensko by tak mělo podle nich následovat české politiky, kteří v  listopadu vyjá dřili lítost za nucené sterilizace Romek, kter é se v  českých nemocnicích v minulosti odehrál y bez informovaného souhlasu těchto žen. Politici slíbili, že učiní opatření, která by podobným inci dentům do budoucna zabránila. Kauzu odstartovalo více než 80 žen, které v ČR podaly stížnost u Veřejného obhájce práv, který došel k závěru, že nucené sterilizace byly koordinovanou akcí československé vlády. V Česko slovensku byly ženám nabízeny za sterilizaci pen íze, případně jim bylo vyhrožováno, že pokud nepodst oupí sterilizaci, budou jim odebrány děti. Výbor OSN proti mučení kritizova l slovenskou vládu za „pasivní“ přístup k vyšetř ování nucených sterilizací Romek a požádal o prove dení nezávislého šetření a kompenzace obětí. „Sterilizační program byl ukončen s  pádem kom unismu. Nicméně máme informace o  tom, že i  poté byly prováděny nucené sterilizace, z  toho něk teré velmi, velmi nedávno. V  (české a  slovensk é) společnosti je stále přítomen silný rasismus,“ proh lásila Ostalina Maya, odbornice na ženská práv a z  Evropského centra pro romská práva v Budapešt i. (ipsnews.net)

EGRACE CIZINCŮ ČESKO: STÁLE MÉNĚ DO INT ých chvílích spíše než Upřednostňování zásahů v kritick integrace cizinců (v pora prevence, klesající finanční pod ce 2008) či výrazné v ro průměru pouze 52 Kč na cizince isející s  počtem ouv nes ů disproporce v  činorodosti kraj českého státu. tika poli cizinců – tak vypadá integrační sni, bylo v roce v tí věk Člo Podle studie, kterou zveřejnil em 25 milicelk /nek nců 2008 uvolněno na integraci cizi průmyslu ra, vnit í, ictv onů korun. Ministerstva zdravotn inistera m ovy ých ělov a obchodu, školství, mládeže a t a pět mál bez ady rom doh stvo místního rozvoje nevyužila . MV dků stře pro ých ělen milionů korun, tedy pětinu přid neou tivit efek ou tečn a  MŠMT to zdůvodňují nedosta schválených projektů. alizovaných aktivitách Také zveřejněných informací o re jší. Studie poukazužně ubylo, čímž se kontrola stává obtí pory - průměrný pod í nčn je také na postupné krácení fina činí 52 korun nce cizi o příspěvek na začleňování každéh vanou nelaro dek , rok) (tedy o 12 Kč méně než předešlý rty obcím reso i vým otli možnost poskytování dotací jedn referenci a p ů jekt pro h a krajům na výkon samostatnýc neformální spolupráce. aktivní role, reálně se Ač vláda vyzývá kraje k zaujímání ch. Situace přitom ade příp tak stává spíše ve výjimečných ch úředníků nebo ský kraj silně závisí na vlastní iniciativě anizací a  statuorg vých na působení lokálních nezisko tárních měst. (Člověk v tísni) Lenka Šafránková Pavlíčková

Téma

4

ENVIRONMENTÁLNÍ MIGRACE: KDO, KAM A Z JAKÝCH DŮVODŮ? „Migrace, ať už dočasná či trvalá, je odjakživa důležitá strategie přežití, kterou si lidé osvojili v přímém kontaktu s přírodními i lidmi způsobenými pohromami“[1].

Člověk jako součást ekosystému

Jedním z  důležitých pojmů současných přírodních věd je ekosystém. Toto slovo označuje soubor všech živých a neživých složek přírody, které jsou navzájem propojeny výměnou látek, tokem energie a  předáváním informací a které se vzájemně ovlivňují a vyvíjejí v určitém prostoru a  čase. Žádnou složku živého světa není možné oddělit od toho, co ji obklopuje, protože je se svým okolím propojena bezpočtem na první pohled nepatrných vazeb. Díváme-li se na člověka jako na živočišný druh, není tomu jinak - člověk je, stejně jako třeba lišejník, závislý na svém životním prostředí. Nám, obyvatelům pohodlných městských bytů, kteří sepjetí se světem přírody zakusí jen nejasně na víkendovém výletě na Praděd, se to může na první pohled zdát neskutečné. Jasně se to však projeví ve chvílích, kdy se naše zájmy nebo schopnosti s realitou vnějšího světa protnou – a jsou-li tyto střety příliš časté nebo příliš silné, nezbývá než zavelet k ústupu.

Potíže výzkumníků

Evironmentální migrace, tedy situace, kdy lidé z  důvodu zhoršení životního prostředí opouští svůj domov a hledají nové místo k životu, je ve vědě poměrně novým tématem – odborníci tento fenomén zkoumají teprve od 80. let 20. století. V  posledních letech výrazně narůstá zájem o  toto téma a  zdá se neuvěřitelné, že zřejmý vztah mezi stavem prostředí a pohybem obyvatelstva na tak dlouhou dobu unikal pozornosti odborníků. Jaké jsou možné důvody toho, proč bylo téma po tak dlouhou dobu v  pozadí a  s jakými problémy se dnes potýkají vědci, kteří se jím zabývají? Ačkoli vztah migrace nebo životního prostředí k rozvoji a  bezpečnosti jsou dobře prozkoumaná témata, vazba mezi všemi třemi složkami je zmapovaná jen málo. Důvodů ke zpožděnému a stále ještě málo četnému výzkumu je několik. Jedním z  nich je malá míra mezioborové spolupráce, která je k tomuto výzkumu nezbytná. Dalším důvodem může být také to, že environmentální migrace

se často odehrává pouze uvnitř hranic národních států a nepoutá tedy pozornost svým mezinárodním dosahem. Další komplikací je nejednoznačná terminologie. Tím nejvýznamnějším termínem, který v mezinárodní vědecké diskusi schází, je označení těch, které stav životního prostředí vyhnal z jejich domovů a přinutil je hledat obživu a zázemí jinde, tedy migrantů samotných. V literatuře se pro tyto osoby používá až deseti různých označení. Problémem při hledání konsensu přitom je, že tato skupina osob je velice různorodá – zahrnuje ty, kdo se stěhují na malé vzdálenosti uvnitř států i ty, kdo státní hranice překonávají; týká se lidí odcházejících pouze dočasně i těch, kdo volí odchod natrvalo. Mohou k  tomu být přinuceni náhlou přírodní katastrofou i dlouhodobě se zhoršujícím stavem životního prostředí. Diskuse se navíc vede také o  možné dobrovolnosti nebo nedobrovolnosti jejich odchodu. Řada autorů používá termínu environmentální uprchlík, jiní jej však zavrhují, protože termín nespadá do kategorie vytyčené Úmluvou o  právním postavení uprchlíků

„Evironmentální migrace, tedy situace, kdy lidé z důvodu zhoršení životního prostředí opouští svůj domov a hledají nové místo k životu, je ve vědě poměrně novým tématem – odborníci tento fenomén zkoumají teprve od 80. let 20. století.“ z  roku 1951 [2] a  jeho používání v  kontextu environmentální migrace je tedy zavádějící - migranti nemají na rozdíl od uprchlíků nárok na azyl ani jinou ochranu. Většina odborníků se však shodne na následující definici, ačkoli si ji někdy upravují podle vlastních potřeb (viz rámeček 1).

Rámeček 1: Kdo je environmentální migrant? Environmentální migranti jsou osoby, které byly donuceny dočasně, dlouhodobě nebo trvale opustit své původní bydliště v důsledku: a) významného zhoršení stavu životního prostředí, které jim už nadále nemůže zajistit bezpečné živobytí (např. ztráta životně důležitých přírodních zdrojů); b) environmentálních procesů, které ohrožuje jejich existenci anebo vážně ovlivňuje kvalitu jejich života (např. náhlé přírodní katastrofy typu zemětřesení, povodně či hurikány). (Stojanov et.al., Migrace obyvatel v kontextu environmentálních změn. Geografické rozhledy, 2007)

Téma

5

Tábor environmentálních uprchlíků, kteří prchali před tsunami v roce 2005. Zdroj: www.mongabay.com.

Problém příčin a následků Jedním z  problémů, který komplikuje zkoumání environmentální migrace, je také obtížné stanovení důvodů, které k migraci vedly. Většinou se jedná o celý komplex příčin a je těžké určit, které z nich převažují. Zhoršení stavu životního prostředí navíc může stát na počátku dlouhého kauzálního řetězce, při jehož zpětném odhalování ne vždy dojdeme až na samý začátek. Například vzhledem k  tomu, že změna přírodních podmínek znamená velmi často ztrátu způsobu obživy, je environmentální migrace snadno zaměnitelná za migraci ekonomickou apod. Tou nejviditelnější příčinou environmentální migrace je bezesporu katastrofa vedoucí k  náhlému přesunu velkých skupin obyvatel. Jedná se přitom jak o katastrofy způsobené člověkem (např. havárie jaderné elektrárny v Černobylu), tak o ty přírodního původu (např. výbuch sopky nebo zemětřesení). Méně viditelná ale neméně důležitá je postupná degradace životního prostředí, například desertifikace nebo deforestace. V  poslední době se také hojně diskutuje o  změně klimatu, kterou je možné řadit k změnám postupným, vzhledem ke své aktuálnosti a naléhavosti je jí však v řadě prací věnována zvláštní pozornost. Dalším důvodem ovlivňujícím migraci především na regionální úrovni je pak realizace velkých rozvojových projektů, jako je stavba vodních nádrží apod. K těmto příčinám však můžeme přiřadit celou řadu dalších, které nevedly k  migraci přímo, ale prostřednictvím vlivu na stav životního prostředí. Jako příklad

je možné uvést populační růst: větší množství obyvatel klade větší nároky na půdu, která je potom rychleji znehodnocována. Vedle populačního růstu stojí urbanizace, politická situace, chudoba a mnoho dalších. Příčiny se však poměrně snadno mohou proměnit také v následek – stejně jako chudoba ovlivňuje způsob nakládání s životním prostředím, vede také změna přírodních podmínek k problémům s hospodařením a tím k chudobě.

Kolik je environmentálních migrantů?

Jak je patrné z  předchozího textu, není snadné definovat environmentální migranty ani migraci samotnou. Z  tohoto důvodu není možné určit ani přesný počet environmentálních migrantů, odhaduje se však na 15 – 64 milionů v současnosti a až 150 milionů do budoucna, přičemž za nárůst bude zodpovědná především změna klimatu. Nijak nepřekvapí, že většina environmentálních migrantů pochází z rozvojových zemí, méně zřejmé však je, že jejich cesty často nekončí nijak daleko (viz rámeček 2).

Existují řešení?

Environmentální migrace není dosud uznána mezinárodními zákony ani většinou národních zákonů. V  současnosti se však vyjasnění postavení environmentálních migrantů, potenciálně uprchlíků, jeví jako nezbytné z  důvodu jejich právní ochrany. To si však žádá společný postup na mezinárodní úrovni. V  posledních letech vzniklo několik iniciativ, které si kladou

Téma

6

Rámeček 2: Odkud pochází a kam jdou? Ohrožené oblasti emigrací

Cílové oblasti migrantů

Sahel

Jižní a západní oblasti Sahelu, západoafrické pobřeží

Střední Afrika

Země střední Afriky

Bangladéš, Indie

Indie

Čína (centrální, severozápadní region)

Pobřežní oblasti Číny, Tibet

Kazachstán, Uzbekistán

Střední Asie, Rusko

Mexiko, střední Amerika

USA, severní Mexiko

Haiti

USA

Ostrovy v Tichomoří

Nový Zéland, Austrálie, USA

(Stojanov et.al., Migrace obyvatel v kontextu environmentálních změn. Geografické rozhledy, 2007)

za cíl změnit právní postavení migrantů (uprchlíků) [3] a téma poutá stále větší pozornost odborné veřejnosti i mezinárodních organizací, jako je IOM (International Organization for Migration). Odborníci navrhují řadu řešení současné i  budoucí situace, od snahy předcházet migraci včasným varováním před možností katastrofy, přes podporu výzkumu a  dostatečnému „know-how“ pro rozvojové země, až po podporu environmentálního vzdělávání ve třetím světě. Všechny tyto scénáře si však vyžadují společný již zmíněný postup na mezinárodní úrovni – už proto, že současné environmentální problémy dalece přesahují hranice národních států. A  to jak rozsahem, tak původem. Vždy je třeba mít na paměti, že naše planeta je globální ekosystém, propojený a závislý na stavu jednotlivých složek, které nepodléhají rozdělením světa na suverénní části. Podobně řada politických a  sociálních problémů jedné části světa, v tomto případě rozvojových zemí, souvisí s historickým vývojem i se současným chováním zemí rozvinutých. Environmentální migraci je tak možné vidět jako dědictví kolonialismu i  důsledek produkce skleníkových plynů, v  obou případech však řešení spočívá v rozsáhlé a dlouhodobé mezinárodní spolupráci, při které budou zájmy obou polovin světa na stejné úrovni. Radka Krylová Autorka je dobrovolnicí programu Bezpečí pro uprchlíky. Vystudovala humanitní enviromentalistiku a sociální antropologii na FSS MU. 1 2

3

TURISMUS NIČÍ LADAKH Kombinace turismu, klimatických změn a měnícího se životního stylu má vážný dopad na životní prostředí v indickém Ladakhu. Neregulovaný turistický ruch v Ladakhu – indickém státě v Himaláji - významně přispívá k odčerpávání již tak vzácné vody a narušuje křehký ekosystém této horské oblasti. I díky klimatickým změnám ubývá vody v zemi, jež bývá nazývána také „ledovou pouští“. Ladakh v posledním roce navštívilo téměř 80 tisíc turistů. Množství návštěvníků strmě roste každým rokem – v roce 2004 dosahoval počet turistů méně než poloviny (34 tisíc). Tito turisté si zvykli na standard koupelen v západním stylu. „Po desetiletí lidé v této oblasti užívali kompostovacích toalet, které nepotřebují vodu. Nyní je zde více než 200 hotelů se splachovacími toaletami, a to jsme oblastí s jednou znejnižších hustot obyvatel na světě,“ říká ekologický aktivista Akhtar Hussain. Navíc v oblasti není kanalizace, takže odpad z hotelových koupelen a toalet znečišťuje řeky, které jsou zdrojem pitné vody. Stále rostoucí turistika má také vliv na změnu života místních obyvatel, kteří upřednostňují stále více konzumní styl života. Ten následně posiluje negativní vliv ostatních faktorů na životní prostředí. (ipsnews.net)

Hugo, G.: Migration, Development and Environment. IOM, 2008. Podle této úmluvy a jejího Protokolu (1967) může být uprchlíkem pouze osoba, která je nucena překročit mezinárodní hranice kvůli opodstatněnému strachu z perzekuce na základě rasy, víry, národnosti, politického názoru nebo členství v určité sociální skupině. Jedná se např. o iniciativu „The Toledo Initiative on Environmental Refugees and Ecological Restoration“, která vznikla v roce 2004, nebo o „2006 Protocol on Environmental Refugees: Recognition of Environmental Refugees in the 1951 Convention and 1967 Protocol Relating to the Status of Refugees” podporovanou vládou Malediv.

7

Téma

VELKÁ VÝZVA: GLOBÁLNÍ ZODPOVĚDNOST JE I ČESKOU ZODPOVĚDNOSTÍ Že je Česká republika evropským rekordmanem v  emisích skleníkových plynů, je dnes již známý fakt. Na každého obyvatele je tu vyprodukováno ročně více než 12 tun oxidu uhličitého. Evropský průměr stejného ukazatele je kolem 10 tun [1]. Vzhledem k průměrné životní úrovni v Evropské unii se tedy ukazuje, že vyšší exhalace v žádném případě nepřinášejí větší vyspělost.

Právě naopak, nadprůměrné vypouštění oxidu uhličitého indikuje podprůměrnou energetickou efektivitu průmyslu a  větší závislost na fosilních zdrojích energie a dovozu paliv. Zdejší ekonomika na každou vyrobenou korunu HDP spotřebuje o 70% více energie – uhlí, ropy, plynu či uranu – než patnáct států původní EU. Každý jeden den vynaložíme 390 milionů korun za dovoz ropy [2]. Zároveň české exhalace, řádově převyšující exhalace v rozvojových zemích (Indie – 0,5 tuny na obyvatele a  rok, Keňa – 0,3 tuny na obyvatele a  rok a  tak podobně [3]) vyvolávají otázku odpovědnosti za dopady globální změny podnebí. Chudé obyvatelstvo států Jihu je již dnes vystaveno přírodním hazardům zahrnujícím ničivá sucha, zvyšování mořské hladiny, šíření infekčních nemocí, nedostatek vody v  řekách nebo naopak záplavy [4]. Pokud se objem emisí skleníkových plynů v České republice nesníží nebo dokonce poroste, bude se situace dále zhoršovat, a to z obou uvedených hledisek. Česká republika bude dál poškozovat rozvojové země. Zároveň bude přicházet o  ekonomickou hodnotu, kterou představují ušetřené emise v  evropském systému obchodování s  povolenkami. Naopak, pokud emise snižovat začne, otevře cestu inovacím a rozvoji zelených řešení a snížení energetické závislosti.

Velká výzva kampaň která hasí, co nás pálí

Proto Hnutí DUHA [5] spustilo kampaň Velká výzva, která má jednoduchý a jasný cíl. Prosadit zákon, který stanoví, jak bude Česká republika snižovat emise skleníkových plynů. Postupně, rok po roku, procento po procentu. Hnutí DUHA navrhuje stanovit roční redukci skleníkových emisí na 2%. Celkový závazný cíl by měl být snížení o 80% do roku 2050. Tato čísla navazují na propočty odborníků a odvíjejí se od českého podílu na redukci emisí, které je potřebné pro udržení růstu globální teploty Země na úrovni 2oC [6]. Snižování emisí však není hrozbou pro prosperitu. Ekonomové spočetli, že hrozbou je naopak neřešení situace a  odstraňování škod způsobených změnou klimatu [7]. A to i když bereme v úvahu jen ekonomickou stránku věci. Oproti tomu rychlá reakce a závazná pravidla pro redukci skleníkových plynů nám otvírají nové možnosti a  představují úžasný impuls pro moderní, čistou a  výkonnou ekonomiku. Legislativa inspirovaná britským vzorem sníží českou závislost na dovozu paliv,

zajistí zdravější život pro každého a hlavně: srazí český příspěvek ke globálnímu znečištění. Zákon připravovaný ve spolupráci se správními experty EPS [8] rozhýbe moderní, zelená řešení: čisté zdroje energie, zateplování domů, vysoce efektivní spotřebiče, recyklaci odpadu, rychlou a pohodlnou veřejnou dopravu a podobně. Zákon zajistí také postupné narovnání nespravedlivého vzorce spotřeby fosilních paliv v České republice a dopadů klimatické změny na chudé rozvojové země.

Přijme česká společnost nabídnutou výzvu?

Kampaň se rozeběhla na konci března a postupně získává podporu. Požadavek zákona podpořila Strana zelených i ČSSD. Návrh zákona uvítal i Bedřich Moldan, odborník na životní prostředí z ODS. Diskuse se však nerozbíhá jen v  politických kruzích. Kampani poslal podpůrné poselství Václav Havel. Podpořila ji plejáda českých osobností. Zavedení závazné-

„Pokud se objem emisí skleníkových plynů v České republice nesníží nebo dokonce poroste, Česká republika bude dál poškozovat rozvojové země. “ ho rozvrhu pro snižování emisí skleníkových plynů již podpořily některé neziskové organizace, zejména Charita ČR jako největší nestátní poskytovatel sociálních služeb v České republice a významná humanitární organizace. Dále pak Gender Studies jako nejvýznamnější organizace zabývající se rovnými příležitostmi, asoci-

Větrná energie. Zdroj: RESEC, s. r. o.

Téma

8

Kolektory sluneční energie. Zdroj: Regulus.

ace českých ekologických nevládních organizací Zelený kruh či Společnost pro Fair Trade. Kampaň podporují i regionální organizace jako NESEHNUTÍ či Unie pro řeku Moravu.

Většina veřejnosti pro zákon

Podle nezávislého průzkumu veřejného mínění by legislativu, kterou Hnutí DUHA prosazuje, uvítalo 66% české veřejnosti. Čím dál více lidí také aktivně vyjadřuje zákonu podporu odesíláním e-mailů ze stránky www. velkavyzva.cz. Lidé tak apelují na své poslance a  poslankyně, aby potřebný zákon začali řešit tam, kde je to zejména nutné – v parlamentu.

Odpovědnost leží na každém z nás

Zmíněné rekordní emise České republiky mají původ u každého z nás. Skleníkové plyny unikají, když topíme či svítíme, jedeme autem, jíme ovoce z  druhé strany zeměkoule či vyhazujeme papír do popelnice. Proto mu-

síme začít každý sám u  sebe: šetřit energii, zbytečně nepřetápět, zaizolovat své obydlí, chodit pěšky, jezdit na kole nebo veřejnou dopravou, jíst lokální potraviny či třídit odpady. Něco zvládneme už dnes, ale pro řadu vylepšení potřebujeme podporu státu. Proto Hnutí DUHA navrhuje rámcový zákon o snižování emisí – neboť vlády, které jej budou plnit, budou nuceny a  motivovány zavádět všechna opatření pro podporu širokého spektra zelených řešení (od zateplování domů, přes pohodlnou veřejnou dopravu až třeba po recyklaci odpadů). Průlomová legislativa však nevznikne sama od sebe. Musí mít širokou společenskou podporu. Proto je potřeba každý hlas. Zapojte se a rozhýbejte své poslance a poslankyně – odešlete jim e-mail z www.velkavyzva. cz. Jiří Koželouh Autor pracuje v Hnutí DUHA.

World Resource Institut: Earth Trends Environmental Information. , 14. 4. 2009. 2 Český statistický úřad: Databáze zahraničního obchodu. , 19. 3. 2009. 3 Viz pozn. č. 1. 4 Klima a chudoba,, 2008. 5 Hnutí DUHA – Přátelé Země ČR: Hnutí DUHA již více než 20 let stojí na straně lidí, kteří chtějí žít v čistém a zdravém prostředí. Prosadilo důležitá ekologická řešení pro zlepšení života každého z nás. Více na <www.hnutiduha.cz>. 6 Zpráva nezávislé odborné komise pro posouzení energetických potřeb České republiky v dlouhodobém časovém horizontu, Úřad vlády ČR, Praha 2008. Dále Havránek, M., Vácha a kol.: Stanovení cílových emisních hodnot skleníkových plynů pro Českou republiku v roce 2020 a 2050, Praha 2007. 7 Stern, N., et al.: The Economics of Climate Change: the Stern Review, Cambridge University Press, Cambridge 2007. 8 Ekologický právní servis - nevládní, nezisková a nepolitická organizace právníků, hájící práva občanů a životního prostředí v České republice od roku 1995 právní cestou. Více na www.<www.eps.cz>. 1

ROZHOVOR

9

„MNOHO DŮSLEDKŮ KLIMATICKÝCH ZMĚN LZE ŘEŠIT, ALE LIDÉ K TĚMTO NÁSTROJŮM NEMAJÍ PŘÍSTUP“ Environmentální migrace je téma, které přivádí dohromady přírodovědce, sociology, geografy, klimatology a  další vědce. Jak spolu souvisí pohyb Vikingů, genocida amerických indiánů, Benátky a  Bangladéš? V diskusi, kterou jsme vedli s českým odborníkem na environmentální migraci Mgr. Robertem Stojanovem a španělským historikem Prof. Óscarem Álvarezem Gila, Ph.D., nabízíme pohled pod pokličku toho, jak pestré mohou být pohledy, které jednotliví vědci do tématu vnášejí. Odpověď na otázku, zda budeme žít ve vodním světě, ale nehledejte. Existuje mnoho definicí environmentální migrace. Jaká je ta vaše? RS: Environmentální migrace není považována za specifický vědecký obor, každý z  expertů pochází z  jiného kulturního prostředí. OAG: Prvním cílem je tedy vyvinout společný jazyk. Například otázka, co je environmentální migrace – každý z nás má vlastní představu o tom, co to znamená. Existují výrazy jako environmentální migrace, environmentální uprchlíci, environmentálně „vyvolaná“ migrace. Základem je, že všichni se shodnou na tom, že existuje nějaké spojení mezi environmentálními změnami a migrací. Existují ale dvě odlišné pozice. Jsou lidé, kteří tvrdí, že environmentální změny samy o sobě jsou hlavní příčinou migrace (např. v případě environmentálních uprchlíků), a ti, kteří se shodnou, že životní prostředí je dalším z mnoha faktorů, který je třeba brát v  úvahu (kromě ekonomiky, politiky, sociálních, kulturních struktur atd.). Podle nich je životní prostředí faktorem, který byl až doposud v migračních studiích marginalizován a je třeba mu porozumět. RS: Naše definice vede směrem od environmentálních uprchlíků k více obecné definici environmentálně vyvolané migrace. Původní definice environmentálních uprchlíků byla velmi zjednodušující, protože předpokládala, že životní prostředí je nikoliv jedním z více, ale jediným faktorem, který vytváří uprchlictví. Tak to ale pravděpodobně nefunguje. Pokud je vůbec něco takového možné, pak pouze ve velmi specifických případech, jako jsou přírodní katastrofy, které produkují dočasné, nikoliv však dlouhodobé uprchlíky. Víme tedy, že životní prostředí hraje v migraci nějakou roli a ptáme se jakou. Já tvrdím, že hlavní roli hrají ekonomické faktory, ale v  některých lokalitách mohou hrát primární roli environmentální faktory. Obecně pak životní prostředí hraje druhou nejdůležitější roli. Dobrým příkladem může být třeba Bangladéš nebo některé části Sahelu v  subsaharské Africe, kde panují sucha. Chudoba je zde

kombinací ekonomických a  environmentálních problémů. Pokud nemám úrodu, pak nemám příjem, což je ekonomický index. V pozadí jde tedy i o environmentální faktor. OAG: Životní prostředí není jediným faktorem, je třeba je chápat jako jednu z výzev, na které musejí společnosti reagovat a migrace může být jednou z reakcí. RS: Bavíme-li se o formách reakcí na určitou situaci, je třeba zdůraznit rozdíl v pojmu „vyrovnávat se“ (angl. coping) a adaptace. Když přijde ekonomická nebo environ-

„Před deseti lety, když to ještě nebylo ‚v módě‘, lidé v dotčených oblastech nezmiňovali nic o životním prostředí. Říkali: ‚Máme problém s úrodou‘. Nyní říkají: ‚Máme problém s úrodou kvůli environmentálním změnám‘.“ mentální krize, tak např. v Africe se jako živitel rodiny odstěhuji do města, ale rodina zůstane tam, kde je. Já budu tzv. „cirkulární migrant“ - když přijde sucho, odejdu do města pracovat a prodám stáda, po dobu deště pak budu doma. Tato strategie „vyrovnání se“ s  měnícími se podmínkami je dočasná. Adaptace je trvalá, tato strategie říká – musíme se přestěhovat, postavit nový dům. Bavíme se o  tom, jaké strategie produkují změny v systému. Co konkrétní lidé, kteří jsou nuceni čelit těmto změnám, uvědomují si roli, kterou v jejich situaci hrají environmentální faktory? RS: Na základě mých zkušeností z terénu ano. Mnoho z nich, např. v Bangaldéši, řeklo, že hlavní příčinou jsou klimatické změny. Jak to vědí? Je to vlivem médií, protože každý z  nich má televizi nebo rádio. Četl jsem, že lidé v Keni říkali v průběhu druhé poloviny 90. let, že hlavní

Prof. Óscar Álvarez Gila, Ph.D.: působí jako profesor na Baskické univerzitě ve Španělsku, působil také na univerzitě v Oxfordu. Zabývá se studiem mezinárodní migrace v průběhu 19. a 20. stol., především pak masové migrace z Evropy do Severní a Jižní Ameriky, zabývá se také studiem spojení mezi migrací a životním prostředím v historické perspektivě. Mgr. Robert Stojanov působí na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, na Mendelově zemědělské a lesnické univerzitě v Brně a na Karlově univerzitě v Praze. Zabývá se environmentální migrací, teoriemi rozvoje, rozvojovou spoluprací a rozvojovým vzděláváním. Dopady klimatických změn a rozvoj zkoumal např. v Bangladéši, Číně, Africe nebo v oblastech zasažených černobylskou katastrofou.

ROZHOVOR příčinou sucha a jejich bídy je „La Niña“. Byl to klimatický efekt v této části Indického oceánu, něco jako ekvivalent jihoamerického „El Niño“, a tito lidé z venkovských oblastí tento termín znali – z médií. OAG: Před deseti lety, když to ještě nebylo „v módě“, lidé v  dotčených oblastech nezmiňovali nic o  životním prostředí. Říkali: „Máme problém s  úrodou“. Nyní říkají: „Máme problém s  úrodou kvůli environmentálním změnám“. Dřív byly také příčinou environmentální faktory, ale oni si toho nebyli vědomi. Dávali vinu např. vládě, která jim v těchto případech nepomohla. Jak byste definovali environmentálního uprchlíka? Měla by tato definice být součástí Ženevské konvence z roku 1951, která definuje, kdo je uprchlíkem? OAG: Z  čistě vědeckého hlediska, v  některých specifických případech můžeme mluvit o  environmentálních uprchlících. Problém je, že slovo „uprchlík“ má velké zákonné implikace a nemyslím si, že by byl kdokoli ochoten měnit tuto úmluvu a přidat tam další definici. Už dnes je mnoho problémů způsobeno tím, jaké definice konvence obsahuje a jsou snahy je co nejvíce zúžit. RS: Výzvou je například migrace, která je ovlivněna rozvojem. Tyto lidi jsem viděl v Číně, kde se stavěla přehrada Tři soutěsky. Byli vysídleni ve spojení se stavbou a žili ve velmi špatných ekonomických a  sociálních podmínkách, když tyto podmínky srovnám s těmi, ve kterých žili před tím, než byli vystěhováni. Byl jsem si jist, že jde o uprchlíky. Na druhou stranu obdrželi nějaké kompenzace. Velmi malé a komplikovaně, ale dostali. Někteří z nich dostali nové byty na pobřeží. Dnes jsou šťastní, mají nové zaměstnání a vyhovuje jim to, mají dobré příležitosti ke vzdělávání… Stále je to ale jen malá část z těch, kteří byli přesídleni. Dalším příkladem může být černobylská migrace. Jsou tito lidé uprchlíky nebo ne? Já myslím, že ano. OAG: Ano, byli nuceni utéct z dané oblasti, protože se báli o  svůj život. A  to je to, co je obsaženo v  definici uprchlíka – je to ten, kdo utíká, protože se bojí o svůj život.

Profesor Óscar Álvarez Gila. Zdroj: Osobní archív profesora Gily.

10 RS: V Černobylu byly dvě skupiny lidí. Jedna, která se musela odstěhovat z  oblasti v  okruhu 30 kilometrů od místa havárie, ti byli přesídleni během dnů a týdnů po katastrofě. Ale je zde obrovská skupina lidí, kteří dobrovolně přesídlili do Minsku, Kijeva. Ale je to přesídlení skutečně „dobrovolné“? Pokud jste nemocní a vaše děti mohou umřít? Oficiální představitelé dokonce nutili lidi zůstat a slibovali jim např. traktor, pokud neodejdou – to mi ří-

„Dnes jsme ochotni přijmout tato vysvětlení pro společnosti, které se nacházejí daleko v čase nebo daleko od nás, co se týče úrovně rozvoje, v méně rozvinutých zemích. Ale například snažit se spojit environmentální faktory se západními společnostmi, to je něco, co by si dovolilo udělat jen málo lidí.“ kali lidé, se kterými jsem se tam setkal. Tito představitelé přijeli se spektrometry, měřili radioaktivitu a  ukazovali místním, že nic nenaměřili. Ale jedna žena měla syna, který pracoval v Rusku v elektrozávodě a se stejným přístrojem naměřil několikanásobně vyšší hodnoty radioaktivity. Skutečnými environmentálními uprchlíky by mohli být lidé z  ostrovů v  Tichém oceánu. Tito lidé, kterým hrozí v  důsledku zvyšování hladiny oceánů zatopení ostrovů, na kterých žijí, se pravděpodobně budou muset v blízké budoucnosti vystěhovat. Tohle by mohl být jasný případ environmentálního uprchlíka. Např. vláda Nového Zélandu přijala 1000 lidí z Tuvalu, ale neprohlásila je ani za žadatele o azyl, ani za environmentální či klimatické uprchlíky (klimatický uprchlík je oblíbený výraz v Austrálii, na rozdíl od jiných jej najdete i na wikipedii), ale za „ekonomické migranty s dobrou šancí na získání občanství“.

11 Pane Alvarézi, Vy jste coby historik studoval vliv životního prostředí na migraci v historii. Jaké formy environmentální migrace lze najít v historii? Změnily se tyto formy nějak? OAG: Problém je, že environmentální migrace je relativně nový fenomén. Identifikace příčin migrace v  historii se vždy soustřeďovala na ekonomické a politické důvody, nicméně životní prostředí patřilo mezi hlavní příčiny migrace v historii. Příčiny migrace se dříve hledaly uvnitř lidských společností (příkladem je pokrok, který byl považován za hlavní příčinu migrací v 19. stol.). Dnes se vracíme zpět, abychom si uvědomili, že lidé nejsou sami, že jsme přítomni v prostředí, jež nás ovlivňuje. Nicméně existují nějaké historické reflexe v určitých případech v minulosti, ve kterých jsou migrační toky spojovány s životním prostředím. Např. masová migrace Mayů v Jižním Mexiku, kdy se vylidnila celá oblast, byla spojena s klimatickými změnami – existuje spousta reflexí tohoto proce-

„Důsledky environmentálních změn – rychlých nebo pomalých - korelují se stupněm rozvoje společnosti.“ su, dokonce ze strany klimatologů, geografů apod., kteří se snaží spojit tuto migraci s klimatickými změnami, které se staly. Někteří vědci např. spojují expanzi Vikingů do Evropy a dál na Island, do Grónska a do Ameriky a jejich odchod z těchto oblastí se změnami klimatu, oteplovalo se a ochlazovalo. Dnes jsme ochotni přijmout tato vysvětlení pro společnosti, které se nacházejí daleko v čase nebo daleko od nás, co se týče úrovně rozvoje, v méně rozvinutých zemích. Ale například snažit se spojit environmentální faktory se západními společnostmi, to je něco, co by si dovolilo udělat jen málo lidí. Víme například, že v 17. stol. směřoval hlavní proud evropské migrace ze severu na jih. Ve Španělsku, Itálii i na jihu Rakouska – Uherska docházelo ke kolonizačním procesům přivádějícím lidi ze sever-

Poušť vzniknuvší v důsledku ústupu Aralského jezera. Zdroj: wikipedia.org

ROZHOVOR ní Evropy, např. z Německa. Moje vlastní rodina z obou stran např. přišla do Španělska přes Maďarsko z Německa, kde byly tyto procesy migrace podporovány španělským králem a rakouským císařem. Chudí lidé byli přiváděni na jih kontinentu. V průběhu tohoto století také nastala tzv. „malá doba ledová“. Lze spojovat tyto dva jevy? Pravděpodobně ano. Problém je, že historikové a sociální vědci nechtějí užívat životní prostředí jako faktor k vysvětlení sociálních změn. V západní vědě se v tomto paradigmatu pohybujeme od 18. století. Je to něco, co nás blokuje, protože už jako studenty nás učili, že se za každou cenu máme vyhýbat determinismu. V některých společnostech hrály environmentální změny roli v migračních procesech a v rozvoji společností a dokonce i v jejich zániku (například někteří původní obyvatelé střední a severní Ameriky zmizeli kvůli neschopnosti adaptace na proces desertifikace v některých oblastech). Očekáváme tedy, že díky vyššímu stupni rozvoje méně podléháme vlivům prostředí než nerozvinuté země? OAG: Ano, ale náš rozvoj má také své limity. Když společnost dosáhne svých limitů (technických, ekonomických apod.), potom zranitelnost vůči environmentálním vlivům roste. Můžeme se učit z minulosti? OAG: Problém je, že dnešní společnost je jiná, než jaká byla jedno nebo dvě století zpátky, takže nelze využít stejných nástrojů. Můžeme ale srovnávat, lze najít podobné vzorce. Například přírodní katastrofy a migrace. RS: Já věřím, že můžeme některé věci udělat lépe než v minulosti. OAG: Ano, máme lepší prostředky, ale jsou určité základní aspekty lidského chování, které se nemění. A jaké společné aspekty máte na mysli? OAG: Například přírodní katastrofy. Zjistili jsme, že důsledek katastrofy – a  nejen co se týče migrace, ale

ROZHOVOR i obecného rozvoje společnosti po katastrofě, není spojen primárně se samotnou katastrofou, ale s předcházejícími podmínkami ve společnosti. Někdy může být katastrofa ve svém důsledku paradoxně dobrem, a to v místech, které už předtím dosáhly vyšší úrovně rozvoje. Důsledky environmentálních změn – rychlých nebo pomalých - tedy korelují se stupněm rozvoje společnosti. Čím rozvinutější společnost, tím menší dopad? OAG: Ne, odlišný dopad. Řekněme, že katastrofa nezmění situaci ve společnosti, ale přinese důkaz o  tom, jaká ta společnost byla. Studovali jsme případy tří důležitých měst v 18. stol. - Lisabonu, Londýna a Limy, které byly zasaženy třemi obrovskými přírodními katastrofami – tsunami, zemětřesením a požáry. Ve všech případech ná-

„Studovali jsme případy tří důležitých měst v 18. stol. - Lisabonu, Londýna a Limy, které byly zasaženy třemi obrovskými přírodními katastrofami – tsunami, zemětřesením a požáry. Ve všech případech následoval po pohromách ekonomický boom.“ sledoval po pohromách ekonomický boom. Místo, aby lidé utíkali, přicházeli do měst. Bylo zde mnoho práce a příležitostí, např. k  překreslení plánů města, lépe placená práce, lepší bydlení... Využili těchto příležitostí k  tomu, aby pohřbili starý způsob organizace a vytvořili lepší. To vše bylo možné proto, že už předtím šlo o zdravé a silné společnosti. Kdyby se to však stalo na místě s opačnými charakteristikami, následky by byly horší. Skutečně velké migrační toky však nikdy v historii nenastaly, protože tu nikdy nebylo dost lidí, aby je vytvořili. Jedna z věcí, kterou nelze srovnávat s historií, je obrovský počet lidí na zemi. Města, o kterých se bavíme, měla třeba 100 tisíc obyvatel. Dnes je na zemi tolik lidí, kolik jich bylo od začátku historie až do dneška. Vždy bylo na zemi dost místa. V tom je situace dnes zcela jiná. RS: V minulosti zde bylo dost prostoru a málo lidí. Další věc – majoritou společnosti byli zemědělci a nomádi, a ti se dokázali vyrovnat s  klimatickými změnami lépe, než lidé ve městě. Dnešek je úplně jiný, např. v jižní Americe dosahuje míra urbanizace 70 procent. OAG: Ale už během malé doby ledové odcházeli lidé do jižní Evropy nebo do Severní a Jižní Ameriky. V této době také nastala první vlna kolonizace dnešních USA. To, že lidé v té době zabíjeli indiány, bylo projevem toho, že hledali volný prostor, na kterém by se mohli usadit. Zajímal by mě váš názor na tvrzení, že hrozí, že průměrná teplota na Zemi se zvedne až o 4 stupně a povodněmi bude zasaženo nejméně 500 milionů lidí. Tyto údaje nedávno zveřejnila OSN. OAG: Nevím, kolik milionů lidí bude „zasaženo“, možná tolik, možná více, ale „být zasažen“ neznamená „bude nuceno utéci“. RS: Další číslo by bylo, kolik lidí je ohroženo a  třetí, kolik lidí bude skutečně muset utéci. OAG: Problémem je také to, jak se dochází k těmto typům odhadů. Vědci řeknou, že takové množství lidí může

12 být ovlivněno, ale novináři pak napíšou, že tito všichni lidé budou muset utéci. Setkal jsem se i s odhadem, že bude zasažena jedna miliarda lidí. Problém je v tom, jak jsou sbírána data. Tito lidé by mohli být zasaženi. To ale neznamená, že utečou, protože lidé mohou žít pod vodou – podívejte se na Nizozemí. Tedy i v případě, že k tomu dojde, to neznamená, že lidé odejdou. Před pár lety jsme u odhadů začínali na 25 milionech lidí a každým rokem výzkumníci a  různé organizace produkují vyšší a  vyšší čísla. Metodologie velkých odhadů je taková: Španělsko má pobřeží. Pobřežní státy jsou ohroženy klimatickými změnami. Kolik lidí žije ve Španělsku? 40 milionů. RS: (směje se) To je dobrý příklad toho, jak se některé odhady provádí. OAG: Česko, Slovensko a Rakousko nemají pobřeží, takže nejsou ohroženy. Někdy to tak opravdu probíhá, je to legrační. RS: Je pravda, že pokud k situacím, o kterých se bavíme, dojde, mnoho lidí zvolí jako adaptační strategii migraci. Na druhou stranu, mnoho lidí zůstane – města jsou přece také na kopcích. Nebo například Benátky – historické město, přitom Evropa byla zasažena klimatickou změnou čtyřikrát, pětkrát za posledních 2000 let. A lidé tam stále žijí. Město je postavené na dubových pilířích. OAG: Nicméně v mnoha místech lidé budou muset odejít. Musíme si však uvědomit, že když budou k dispozici nástroje k adaptaci na nové podmínky, neznamená to, že lidé budou z různých důvodů schopni je použít. RS: Když jsem cestoval člunem z Dháky po jihozápadní části Bangladéše, byl jsem překvapen, jak tam mohou žít lidé. Stačilo by, kdyby úroveň vody v deltě řeky stoupla jen o pár centimetrů... V Bangladéši každoročně dochází k povodním kvůli tání ledovců v Himalájích, možná několikrát za rok jsou zatopeni kvůli tropickým bouřím a miliony lidí tam stále žijí. Proč by potom neměli lidé žít i v jiných pobřežních oblastech, které budou trpět kvůli klimatickým změnám? Zůstávají, protože nemají na výběr. Ale jednou budou muset odejít, kam půjdou? RS: To je otázka. Mnoho z nich chodí pracovat do Indie, jsou levnou pracovní silou, ale trpí tam rasismem. Já věřím, že tito lidé tam budou i v další dekádě a v dalším století. Možná v lepších domech na pilířích nebo tak. Zároveň mě drtí, že vidím, jak jsou tito lidé chudí a životní prostředí je jednou z příčin. I když tvrdě pracují. OAG: Protože jsou chudí, nemají přístup k nástrojům, aby dokázali efektivně čelit klimatické změně. Problém není v tom, že nejsou možnosti, jak bojovat proti změnám, problémem je, že lidé k nim nemají kvůli své chudobě přístup. RS: Tak se vracíme k  první otázce – kdo je environmentální migrant nebo uprchlík? Je tolik různých důvodů environmentální migrace a  kombinací s  ekonomickými, politickými, demografickými a  dalšími faktory a  my bychom měli říci: ano, tito konkrétní lidé jsou vysoce ohroženi možným vzestupem hladiny oceánů nebo jinými důsledky klimatických změn, jako je nárůst intenzity tropických bouří atd. A tito lidé se tedy pravděpodobně budou muset přestěhovat v průběhu následujících dvou, tří, pěti dekád. Vlády, počítejte s tím, musíte tyto populace připravit na adaptaci. Prosím, udělejte to. A země OECD, MMF, Světová banko, pomozte jim. Tohle je nutné říci. Lenka Šafránková Pavlíčková Autorka je členkou redakční rady časopisu PŘES.

Téma

13

NA ČEM STOJÍ NÁŠ BLAHOBYT

Rozvojové země nesmí doplácet na naši lhostejnost Co mají společné uprchlíci z vysychajících afrických pastvin a obyvatelé Horního Jiřetína v severozápadních Čechách? Jejich osud se snaží předurčit ekonomika založená na fosilních zdrojích energie. Jiřetín leží na zásobách hnědého uhlí, které je páleno v uhelných elektrárnách. Elektrárny produkují oxid uhličitý [1] způsobující změnu klimatu a úbytek životodárného deště například v Africe [2]. Globální změna podnebí způsobená lidmi se stala jedním z nejpalčivějších enviromnetálních a humanitárních problémů dneška.

Přitom má původ již v minulosti, když lidé začali ve velkém pálit uhlí a následně i ropu či zemní plyn. Přesněji, když začaly dnešní rozvinuté průmyslové země zakládat svoje ekonomiky, jak je známe (bohužel stále ještě) dnes. Postupný nárůst výroby, nárůst spotřeby, opět nárůst výroby a tak pořád dokola nás tak dovedl až na hranici krize. Dnes již víme minimálně dvě věci. Neomezený růst bez ohledu na životní prostředí nadále není možný a musíme přijmout odpovědnost za to, co jsme jeho realizací způsobili v minulosti. Ve vztahu ke klimatu to znamená, že musíme okamžitě učinit opatření pro snižování skleníkových exhalací v rozvinutých zemích a zároveň pomoci rozvojovým zemím adaptovat se na změny klimatu a dosáhnout vyspělosti bez využití dalších zásob fosilních paliv.

Klima jako složka našeho prostředí

Podnebí neboli klima je definováno jako charakteristický stav a  střídání stavů atmosféry (počasí). Podnebí v konkrétním místě je formováno několika skupinami klimatotvorných faktorů: astronomických (sluneční záření, pohyby zemského tělesa atd.), geografických (vzdálenost od rovníku, nadmořská výška, charakter povrchu, vegetační kryt apod.), cirkulačních (stálá cirkulace vzduchových hmot v atmosféře) a antropogenní (změny vlastností atmosféry a zemského povrchu způsobené člověkem). Podnebí na určitém místě definujeme teplotou vzduchu a úhrnem srážek. Na základě toho můžeme vyčlenit čtyři základní typy klimatu: teplé suché, teplé vlhké, studené suché, studené vlhké. Podnebí ovlivňuje další přírodní procesy (vodní režim, zvětrávání a erozi hornin, vznik půdy, růst rostlin a existenci živočichů), ale také lidskou společnost. Klima tedy není zdaleka jen souhrn všech možných počasí, které můžeme na konkrétním místě očekávat [3].

Klima se mění

Podnebí je sice stabilní oproti počasí, ale ve skutečnosti podléhá kolísání a změnám (ve smyslu změn průměrných teplot či srážkových úhrnů). To je způsobeno opět několika faktory: změnami v  přísunu energie od Slunce, změnami obsahu atmosférických aerosolů, interakcemi atmosféry a oceánu a změnami koncentrace skleníkových plynů v atmosféře. Klima se tedy mění z přirozených důvodů (např. vlivem slunečních skvrn) i přičiněním člověka (např. vypouštěním skleníkových plynů či aerosolů do ovzduší) [4].

Kde je problém

Vyjdeme-li z vědeckých poznatků, problém není obecně v tom, že se klima mění, ale v tom, že se mění velmi rychle a velmi výrazně. A to právě důsledkem emisí skleníkových plynů při lidské činnosti – spalování uhlí a  dalších fosilních paliv, výroby cementu, odlesňování apod. [5] Zvyšující se koncentrace tzv. radiačně aktivních plynů posiluje skleníkový efekt atmosféry (atmosféra je schopna pohltit a zpět k povrchu vyzářit více energie). Koncentrace CO2 se od roku 1750 zvýšila o 31%, podle údajů z ledovcových jader je současná koncentrace CO2 nejvyšší, jaké bylo v posledních 650 000 letech dosaženo [6]. Díky tomu už narostla globální teplota o 0,7°C. Poslední dekáda 20. století byla nejteplejší od roku 1861 a devět z deseti nejteplejších let od roku 1861 se vyskytlo po roce 1990. Vůbec nejteplejší rok byl rok 1998, na druhém místě se umístil rok 2001 [7]. Další zvyšování emisí povede k dalšímu oteplování – podle různých scénářů (kalkulujících s různými objemy vypuštěných emisí) o 1,1 až 6,4°C [8]. Taková změna klimatických podmínek by měla fatální dopad na přírodu, ale i lidskou společnost.

REFLEXE Václav Klaus hraje se špinavou kartou Netřeba se obávat, že obstrukce Václava Klause z  principu poškozují Evropskou unii či Česko. Nejsou o  nic problematičtější než opakované referendum v  Irsku k  Lisabonské smlouvě či před lety v  Dánsku o  přistoupení k  EU. Pokud nějaká instituce neumí přijmout výsledky demokratického procesu a  musí je usměrňovat s tím, že vše je třeba voličům znovu správně vysvětlit a poté v již obezřetnější režii zopakovat, není na tom s  demokracií nikterak slavně a chová se spíše jako reklamní agentura, misionářská stanice či okresní kancelář politické propagandy. A ve svém vlastním zájmu provokatéry Klausova typu přímo potřebuje, nemá-li zakrnět docela. Co je však na celé věci bytostně nefér, je karta, kterou český prezident vybalil, totiž populistický fetiš Benešových dekretů, pod nímž se družné spojil bezmála celý český národ. Není na světě společnost, která by neměla své kostlivce ve skříni. Těmi, kteří u  nás straší nejvytrvaleji, jsou právě Benešovy dekrety a  vyhnání sudetských Němců. S  výjimkou omluvy Václava Havla ně-

Téma

14

meckému národu, omluvy Jiřího Paroubka německým antifašistům a  přehlížené činnosti kulturních sdružení a  nevládních organizací se český národ s  tímto traumatem vlastních dějin dosud nevyrovnal. Naopak, v  dojemné shodě se naježí a  sjednotí, kdykoliv nabude dojmu, že se našim bývalým německým spoluobčanům v  čemkoliv ustupuje. Svou hru o  duši však neuhrajeme tím, když budeme ohrnovat nos nad balkánskými genocidami a bušit se hrdě v prsa, jak mírově jsme se to rozešli se Slováky, ale jen tehdy, když si natvrdo a na rovinu přiznáme a  do oficiálního výkladu novodobých dějin zahrneme následující. Vedeni barbarskou ideou kolektivní viny a  kolektivní odplaty jsme spáchali bezpříkladnou etnickou čistku, jíž padly za oběť statisíce nevinných lidí, našich spoluobčanů, kteří tu s  námi žili ku prospěchu celé země od doby prvních českých králů. Vyhladili jsme jejich památku, zničili jejich kulturní i  ekonomické hodnoty a  dokonce vymazali krajinu, kterou po staletí utvářeli svou tvrdou prací a neopakovatelnou autentickou kulturou. Pokud se český prezident svým soubojem o  hloupé dodatky snaží tuto pravdu zastřít, pak zájmy Česka opravdu poškozuje. Takové chování ve stylu staročeského politika by bylo nemoderní již na sklonku habsburské monarchie, tím spíše pak v  Evropě jednadvacátého století.

Po odeznění poslední doby ledové jsme se adaptovali na určité podmínky, naše populace se rozrostla do miliardových počtů. Adekvátně rychlá adaptace na nové podmínky není prakticky možná, leda snad s krutými ztrátami na životech a obrovskými ekonomickými náklady [9].

Co hrozí?

Zmíněné změny podnebných podmínek budou znamenat, že někde bude pršet více a jinde méně, než tomu bylo dříve. Zimy budou mírnější, jinde (například změnou cirkulace vzduchu) naopak chladnější. Letní vlny veder či povodně nastanou tam, kde tomu tak dříve nebývalo. Zejména však dojde k rozložení zásob vody na pevnině, vyšší hladina oceánu pohltí část souše. To vše způsobí problémy zejména v roz-

„Nastíněná rizika jsou reálná, nikoliv však nevyhnutelná. Ještě stále je možné s tím něco dělat. Musíme však začít jednat hned.“ vojových zemích, kde jsou velké masy obyvatelstva přímo závislé na přírodních poměrech a živí se zemědělstvím. Navíc ani jednotlivci, ani státy nemají dostatek prostředků na to, aby mohly změnám čelit. Úbytky srážek a sucha zasáhnou zejména subsaharskou Afriku, povodně zase tropické oblasti Jihovýchodní Asie [10]. Oteplení a tání horských ledovců bude znamenat mizení vodních zdrojů pro hustě zalidněné oblasti pod Himalájemi a Andami [11]. Hydrometeorologické extrémy jako sucha, povodně, vlny veder, hurikány apod.

Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomoucí a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Alternativní možnost zisku energie. Zdroj: Archív Hnutí DUHA.

15 lze v teplejší atmosféře očekávat častěji. Zdraví lidí bude více ohroženo nemocemi vyžadujícími teplejší klima. Zejména komáři a s nimi malárie budou postupovat do vyšších (dříve zdravých) oblastí nad zamořenými tropickými nížinami [12]. Stoupající hladina oceánů (nejdříve zejména vlivem tepelné roztažnosti vody)[13] vyžene z domovů miliony lidí. Zemědělství a místní ekonomiky nebudou schopny zabezpečit dostatek potravin a bude se šířit hlad [14].

Řešení obsahují příležitosti

Nastíněná rizika jsou reálná, nikoliv však nevyhnutelná. Ještě stále je možné s tím něco dělat. Musíme však začít jednat hned. Je nutné udělat nejméně tři základní opatření: • snížit emise skleníkových plynů (zejména ve vyspělých průmyslových zemích) tak, abychom udrželi růst globální teploty Země na +2°C (tedy na hranici řešitelnosti následků); • poskytnout dostatečné prostředky rozvojovým zemím, aby se mohly adaptovat na změny podnebí, které jsou už nevyhnutelné (v důsledku historických, současných a nejnutnějších budoucích skleníkových exhalací); • poskytnout rozvojovým zemím pomoc a podporu při budování bezuhlíkové ekonomiky, která odstraní chudobu bez toho, aby spotřebovávala další fosilní paliva nebo likvidovala lesní porosty a  zatěžovala životní prostředí; • zamezit likvidaci a  pomoci v  ochraně lesních a  jiných přirozených ekosystémů, které jsou schopny zachycovat z atmosféry skleníkové plyny a vázat je v rostlinných pletivech a půdě. Realizace uvedených opatření bude vyžadovat rychlou a razantní akci na všech úrovních: od globální, přes úroveň států, regionů, obcí, komunit až po rodiny a jednotlivce. Na globální úrovni je nutné přijmout účinnou a přísnou dohodu zavazující průmyslové státy ke snížení emisí skleníkových plynů a  k pomoci rozvojovému světu. Na úrovni jednotlivých států je třeba vytvořit legislativu závazně

Téma stanovující dlouhodobý ambiciózní cíl postupného snižování emisí (Spojené království takový zákon již přijalo, v  18 dalších evropských zemích včetně Česka probíhají kampaně za jeho přijetí) [15]. Taková rámcová pravidla povedou k vytvoření právního i ekonomického prostředí pro rozvoj zelených řešení od úspor energie a čistých zdrojů tepla, přes recyklaci odpadů a kvalitní veřejnou dopravu až například po podporu místních potravin. V regionech a obcích je nutné zavádět konkrétní opatření: přesouvání dopravy ze silnic na železnici, snižování spotřeby energie v  budovách i  výrobě, hledání místních zdrojů energie či potravin, podpora třídění a recyklace odpadů apod. Základem regionální a místní politiky ochrany klimatu musí být prostorové plánování zahrnující regulační nástroje územního plánování i stimulační nástroje plánování strategického. Řadu věcí mohou ovlivnit i komunity, rodiny a jednotlivci. Jedná se zejména o snižování spotřeby energie (zateplování domů, využívání obnovitelných zdrojů tepla a elektřiny), spotřebu paliv (preferovat veřejnou dopravu před osobním autem), třídění odpadů a kompostování, spotřebu potravin od místních zemědělců, nakupování u malých obchodníků a tak dále.

Změňme zákony a své chování, ne klima

Jak již bylo zmíněno, není dnes pochyb o tom, že musíme napravit a odčinit problémy, které změny podnebí způsobily, způsobí a  mohly by způsobit, a  že je nutné těmto problémům předcházet. Ekonomové spočetli, že bojovat proti změně klimatu nás vyjde levněji než se pokoušet adaptovat [16]. A to i tehdy, když nemluvíme o ztrátách na lidských životech, která by si i sebelepší a sebedražší adaptační opatření vyžádala! Měli bychom mít tedy jasno. Místo měnění podnebí se pusťme do změny chování, zákonů a ekonomiky. Můžeme tím jenom získat. Jiří Koželouh Autor pracuje v Hnutí DUHA.

Kotecký, V., Polanecký, K.: Fosilní faktor: analýza hlavních zdrojů znečištění oxidem uhličitým a emisní intenzita českých uhelných elektráren, Hnutí DUHA, Brno 2005. 2 Climate change 2007: impacts, adaptation and vulnerability. Contribution of Working Group II to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change, Cambridge University Press, Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA. 4 Netopil, R.: Fyzická geografie I., SPN, Praha 1984. 4 Kalvová, J., Moldan, B.: Klima a jeho změna v důsledku emisí skleníkových plynů, Univerzita Karlova, Praha 1996. 5 Climate Change 2007: The Physical Science Basis. Contribution of Working Group I to the Fourth Assessment Report of the Intergovernmental Panel on Climate Change. Cambridge University Press, Cambridge, United Kingdom and New York, NY, USA. 6 Jansen, E., Overpeck, J., Briffa, K.R., Duplessy, J.-C., Joos, F., Masson-Delmotte, V., Olago, D., Otto-Bliesner, B., Peltier, W.R., Rahmstorf, S., Ramesh, R., Raynaud, D., Rind, D., Solomina, O., Villalba, R., et Zhang, D.: Palaeoclimate, 2007. in cit. dle č. 5. 7 Meehl, G.A., Stocker, T.F., Collins, W.D., Friedlingstein, P., Gaye, A.T., Gregory, J.M., Kitoh, A., Knutti, R., Murphy, J.M., Noda, A., Raper, S.C.B., Watterson, I.G., Weaver, A.J., et Zhao, Z.-C.: Global climate projections, 2007. in cit dle č. 5. 8 Ibid. 9 Stern, N., et al.: The Economics of Climate Change: the Stern Review, Cambridge University Press, Cambridge 2007. Také viz pozn. č. 2. 10 Kundzewicz, Z.W., Mata, L.J., Arnell, N.W., Döll, P., Kabat, P., Jiménez, B., Miller, K.A., Oki, T., Sen, Z., et Shiklomanov, I.A. (2007): Freshwater Resources and Their Management, in: Parry, M.L., Canziani, O.F., Palutikof, J.P., van der Linden, P.J., et Hanson, C.E. (eds.), 2007: , in cit dle pozn. č. 2. 11 Mirza, M.Q., Warrick, R.A., Ericksen, N.J., et Kenny, G.J.: Trends and Persistence in Precipitation in the Ganges, Brahmaputra and Meghna River Basins, Hydrological Sciences 43 (6): 845-858, 1998. 12 WHO: Health in a changing climate: Statement by Dr Margaret Chan, WHO Director-General, on the Occasion of World Environment Day, <www.who.int/mediacentre/news/statements/2007/s11/en/index.html>, 23. 9. 2007. 13 Viz pozn. č. 5. 14 Viz pozn. č. 2. 15 Friends of the Earth Europe: The Big Ask (www.thebigask.eu/) a Hnutí DUHA – FoE CZ: Velká výzva <www.velkavyzva.cz>. 16 Viz pozn. č. 9. 1

nefér trade

16

PriSHELLci Začiatkom júna sa objavila v niektorých médiách správa, že nadnárodná spoločnosť Royal Dutch Shell sa má postaviť pred obvodný súd v New Yorku a čeliť tam obvineniam zo zločinov proti ľudskosti spáchaných pri ťažbe ropy v Nigérií.

REFLEXE Barack Obama si Nobelovu cenu zaslouží Sotva bychom – snad s  výjimkou Abrahama Lincolna a Franklina Delana Roosevelta - našli v amerických dějinách prezidenta, který přebíral správu Spojených států v  horších časech. Spící prezident o  tolik diskutovaném udělení Nobelovy ceny snad ještě ani nevěděl a už se ozvaly rejpavé hlasy pivních filozofů a  salonních intelektuálů s  tím, že si ji nezaslouží. Po Obamovi dnes hážou blátem nejen ekonomicky frustrovaní běžní Američané, kteří se nikoliv vinou jeho administrativy ocitli na ulici, ale stejně tak jeho republikánští odpůrci, kteří jejich problémy svou umanutou podporou volného trhu bez přívlastků způsobili. Pro levicové intelektuály a  snílky o  vzdušných zámcích je prezident mistrem nesplněných slibů a  hlasatelem neuskutečněných změn. Nevím však, zda-li by se našel na světě někdo, kdo by dosáhl globálního jaderného odzbrojení se zeměmi, jako jsou Čína a  Rusko, ale také třeba Británie a  Francie, do půl roku, současně vyřešil právně zapeklitý problém uzavření Guantanáma (zvláště za situace, když nikdo z amerických spojenců není ochoten sdílet břímě přijetí tamních vězňů na vlastním území) a k tomu ještě rozpletl situaci v Afghánistánu či Iráku bezvýchodnou natolik, že jakékoliv řešení bude vždy jen špatné. Nemluvě o tom, že Nobelovy ceny míru se, narozdíl od těch sportovních, uměleckých či vědeckých, udělují nikoliv za to, co bylo vykonáno a dokonáno, nýbrž za dobrou vůli. Lepší svět není něco, co někdo zařídí svým charismatem nebo mávnutím kouzelného proutku trvale jednou provždy, nýbrž

Odpustok

Celých 14 rokov sa žalujúca strana, tvorená samotnými obeťami a ich príbuznými, podporovaná širokou škálou ľudsko-právnych hnutí, snažila právnymi prostriedkami prinútiť spoločnosť a  jej dcérsku pobočku Shell Petroleum Development Company of Nigeria zodpovedať sa za svoje činy. Využili ústavu USA, ktorá umožňuje cudzincom obracať sa na americké súdy v prípadoch porušovania ľudských práv z celého sveta. Napokon sa spoločnosť Shell súdnemu procesu vyhla prísľubom vyplatenia 15,5 milióna dolárov kompenzácií, z  ktorých 5 mil. sa má použiť na vznik nadácie na podporu miestnych komunít v Ogonilande, zvyšok majú dostať žalobcovia. Táto jedna z najväčších svetových firiem sa podľa žalobcov podieľala spolu s militaristickým režimom v  Nigérií na brutálnom potlačovaní mierového hnutia ľudu Ogoni v  90. rokoch minulého storočia v  delte rieky Niger, oblasti najviac postihnutej ťažbou ropy. Firma obvinenia odmieta, rozhodnutím vyplatiť odškodné však svoju vinu nepriamo priznala. Ekologické a ľudskoprávne organizácie v súvislosti s tým dúfajú, že vďaka danému precedensu budú nadnárodné spoločnosti ľahšie volatelné k zodpovednosti za svoje činy páchané kdekoľvek na svete [1].

Ropa nad život

Smutný príbeh delty rieky Niger sa začal písať roku 1958, keď tam v  rámci spoločného podniku s  nigérijskou vládou začala spoločnosť Royal Dutch Shell ťažiť ropu. Tá už dnes v krajine ovláda 60% jej ťažobných polí a hoci je Nigéria šiesty najväčším exportérom ropy na svete, 70% jej obyvateľov žije z  menej než jedného doláru denne [2]. Ťažba tak tejto ľudnatej africkej krajine nepriniesla blaho a prosperitu, ale devastáciu životného prostredia a priame ohrozenie existencie obyvateľov postihnutých oblastí, zároveň s pošliapavaním ich ľudských práv. Opakované havárie na ropovodoch spôsobili zamorenie pôdy a  rieky Niger, pripraviac tak obyvateľov o  pitnú vodu a  často jediný zdroj obživy – obrábanie polí a rybolov. Najznečistenejšou

Táto jedna z najväčších svetových firiem sa podľa žalobcov podieľala spolu s militaristickým režimom v Nigérií na brutálnom potlačovaní mierového hnutia ľudu Ogoni v 90. rokoch minulého storočia v delte rieky Niger, oblasti najviac postihnutej ťažbou ropy. oblasťou v  delte Nigeru sa stal Ogoniland, obývaný kmeňom Ogoni, ktorého príslušníci a príslušníčky sa začiatkom 90. rokov rozhodli príkoriam Shellu sa vzoprieť. V roku 1991 vzniklo MOSOP – Hnutie za prežitie ľudu Ogoni, prezidentom ktorého sa stal známy spisovateľ a ekologický aktivista Ken Saro-Wiwa. Cieľom MOSOPu bolo nenásilnými prostriedkami prinútiť firmu Shell k zastaveniu devastujúcej ťažby, vyplateniu podielu z vyťaženej ropy a odstráneniu či náhrade vzniknutých ekologických škôd. Reakcia zo strany militaristického režimu bola brutálna: na jej následky zomrelo až 2000 ľudí, 30 000 ich prišlo o svoje domovy a nespočetné množstvo bolo mučených a zná-

17 silněných [3]. Bežnou sa stala streľba do demonštrantov, prenasledovanie vodcov MOSOP-u a početné útoky na mestá a dediny Ogoniov. Mediálne najznámejšou sa stala práve justičná vražda charizmatického Ken Saro-Wiwa a ďalších ôsmych aktivistov vo vykonštruovanom procese, proti ktorému sa ozývali protesty z  celého sveta. Shell dodnes odmieta obvinenia, že si popravu aktivistov objednal a že spolufinancoval vojenské akcie nigérijskej vlády, ale ako sme už spomenuli, šancu dokázať svoju údajnú nevinu pred súdom nevyužil.

Ekologické dopady ťažby

Ani dnes nieje situácia v delte Nigeru kludná. Pokojné protesty ľudu Ogoni vystriedali ozbrojené útoky militantov na ropné zariadenia, únosy a rozsiahle krádeže ropy, pri ktorých prichádza Nigéria až o tretinu svojej produkcie ropy. Militanti podľa vlastných slov bojujú za spravodlivejšie prerozdelenie ropného bohatstva zeme medzi jej obyvateľov [4], ich velitelia však obývajú honosné paláce obohnané elektrickým plotom a  za zástupcov prostých farmárov ich môžeme považovať len ťažko [5]. Na násilnostiach v oblasti má veľký podiel aj fatálne znečistenie životného prostredia, spôsobené práve ťažbou ropy. Podľa jednej štúdie patrí delta Nigeru medzi päť najznečistenejších oblastí sveta [6], pričom však na jej prírodných zdrojoch závisia životy miliónov ľudí, či už priamo v delte žijúcich (Nigéria je jedným z najľudnatejších štátov Afriky), alebo v  ostatných krajinách západnej Afriky, živiacich sa lo-

„Opakované havárie na ropovodoch spôsobili zamorenie pôdy a rieky Niger, pripraviac tak obyvateľov o pitnú vodu a často jediný zdroj obživy – obrábanie polí a rybolov.“ vom rýb odtiaľ migrujúcich. Oblasť je domovom nespočetného množstva ohrozených živočíšnych a  rastlinných druhov, nachádza sa v  nej až tretina mangrovníkov západnej Afriky, rovnako ako aj jedny z najdôležitejších mokradí a  vodných ekosystémov sveta. Ekologické následky ťažby ropy sú katastrofálne. Za posledných 50 rokov uniklo do oblasti 1,5 milióna ton ropných produktov, čo je rovnaké množstvo ako keby sa tam každý rok vylial tanker Exxon Valdez, ktorého havária roku 1989 pri pobreží Aljašky sa stala jednou z najhorších ekologických katastrof na mori spôsobenou človekom. Úniky ropy sú spôsobované jednak zlým technickým stavom potrubí, zlyhaním ľudského faktora, ako aj sabotážami. Spôsobujú znečistenie pôdy, ktorá sa tak stane poľnohospodársky nevyužiteľná, čím prichádza miestne obyvateľstvo o zdroj obživy. K ešte katastrofálnejším následkom dochádza, pokiaľ sa ropné produkty dostanú do vodných tokov. Okrem straty často jediného zdroja pitnej

Autor: Peter Tkáč.

nefér trade stav mysli a konzistentní způsob jednání, o  něž je třeba usilovat znovu a  znovu, s  každým novým probuzením. Barack Obama však po této cestě kráčí odvážně a  navzdory všem neveselým znamením času s  veselou myslí. O řadě z jeho kroků většinová média ani neinformují. Například o tom, že pár týdnů po svém nástupu jeho administrativa zařídila veřejné zdravotní pojištění pro děti ilegálních imigrantů, živořících v  propadlišti společnosti bez jakékoliv záchranné sítě. Stejně tak nyní připravuje dekriminalizaci ilegální imigrace na americké území, tzn. že ilegální imigranti do USA nebudou již více vězněni v ponižujících podmínkách se zločinci jen za svůj sen o lepším životě či jeho holé záchraně. Jak propastně odlišný postup od praktik, stále více se prosazujících i v našem schnegenském ráji volného pohybu, kde jsou kriminalizováni už nejen uprchlíci, ale i lidé, kteří jim nezištně pomohli. Včetně kapitánů lodí, kteří zachránili tonoucí africké nešťastníky z  vod Středozemního moře, zcela v  souladu s  mořeplaveckou etikou, považovanou za naprostou samozřejmost už po dlouhá staletí... Právě vztahem k  těm nejslabším lze měřit kvalitu politika a  politiky. A  právě řadou těchto zdánlivě drobných a mediálně nezajímavých kroků v jejich prospěch může jednou vzniknout svět, o němž chceme, aby byl lepším místem k životu pro všechny. Lubor Kysučan Autor působí na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomoucí a na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

nefér trade vody dochádza k úhynu rýb, ktoré sú v oblasti dôležitou zložkou potravy. Pokiaľ aj nejaké ryby v riekach zostanú, obsahujú tak veľké množstvo ťažkých kovov a toxických látok, že ich konzumácia sa stáva priam životu nebezpečná. Jeden miestny rybár to vyjadril

18 ropy a bežne vo svete sa ďalej spracuváva a predáva ako zemný plyn. Nie však v  Nigérií, kde preň údajne v dôsledku chudoby obyvateľstva nieje dostatočne veľký trh. Plyn sa tak nevyužíva ale rovno spaľuje, hoci je to v  krajine už od roku 1984 zakázané. Pri

„Ak chcete chytať ryby, musíte veslovať vyše štyri hodiny rôznymi ramenami rieky, až dorazíte do oblasti kde sa chytať dá a znečistenie je menšie... Mäso niektorých chytených rýb však smrdí ropou“. slovami: „Ak chcete chytať ryby, musíte veslovať vyše štyri hodiny rôznymi ramenami rieky, až dorazíte do oblasti kde sa chytať dá a  znečistenie je menšie... Mäso niektorých chytených rýb však smrdí ropou“. Obyvatelia postihnutých oblastí si ďalej sťažujú na dýchacie problémy, pálenie kože a  očí, rôzne kožné exémy a  žalúdočné ťažkosti. Amnesty International kritizuje ropné spoločnosti a  vládu Nigérie zato, že záchranné práce na odstraňovaní následkov zamorenia prostredia prebiehajú pomaly a sú nedostatočné. Paradoxne sú tieto práce, ak k  nim vôbec dojde, jedinou možnosťou pre miestnych zarobiť si nejaké peniaze [7]. V Holandsku sa v súvislosti s únikmi ropy chystá ďalší súdny spor, tamojšia pobočka organizácie Friends of Earth spolu s obyvateľmi postihnutých oblastí delty Nigeru žalujú spoločnosť Shell z  ničenia ich životného prostredia [8]. Na devalvácií sa podielajú aj ďalšie činnosti súvisiace s  ťažbou ropy: rozsiahle odlesňovanie, stavba potrubí a obslužných ciest, úprava vodných tokov, no a  predovšetkým spaľovanie voľne unikajúceho plynu. Tento plyn vzniká ako vedľajší produkt pri ťažbe

spaľovaní unikajú do ovzdušia toxické látky zamorujúce prostredie, ničiace úrodu a  spôsobujúce širokú škálu zdravotných problémov od rakoviny, až po impotenciu [9].

Namiesto záveru

Aby sme my, štastní to obyvatelia severnej pologule, mali lacnejší benzín do našich plechových miláčikov a  prípadne sa v  nich mohli niekde na diaľnici rozsekať, musia nešťastníci v  Nigérií zaplatiť strašnú cenu. Po strate zdrojov pitnej vody a obživy im veľa alternatív pre život neostáva. Môžu zostať v zamorenej oblasti a  pomaly umierať na rakovinu, môžu sa nechať naverbovať do niektorej z  početných polovojenských militantných skupín a  zomrieť pri krádeži ropy guľkou vládneho vojaka, alebo si môžu zbaliť tých svojich šesť kontaminovaných sliviek a  utiecť inam kde ich čaká neľahký osud utečenca.

Autor: Peter Tkáč.

1 2 3 4 5 6 7 8 9

<www.shellguilty.com>. . Viď 1. Rice, X.: Nigeria Begins for the Niger Delta Militants. The Guardian, 6. 8. 2009. Moore, P.: Poison Fire Interview. The Ecologist, September 2008. Niger Delta Natural Resource Damage Assessment and Restoration Project, 2006. Nigeria. Petroleum Pollution and Poverty in the Niger Delta. Amnesty International London, 2009. . Viď 5.

Peter Tkáč Dobrovolník NESEHNUTÍ.

19

„problém” jménem islám

MODERNÍ TURECKÉ ŽENY V BOJI ZA SVOBODU NÁBOŽENSKÉHO SEBEVYJÁDŘENÍ Do jaké míry je v turecké společnosti přijatelné, aby moderně smýšlející vzdělaná žena nosila šátek? Je šátek považován za symbol politicko-náboženského boje proti nastavené státní ideologii kemalismu, která prosazuje laicizaci státu (tj. odstranění náboženských symbolů z veřejného a politického života)? Je žena nosící šátek apriori zpátečnická a nesvobodná, jak tvrdí odpůrci používání šátků? A jak se s tímto nastaveným modelem vzdělané moderní ženy nosící šátek vypořádávají? Turecká republika je dávána za vzor jako země s majoritní muslimskou populací, která se pokusila přiblížit evropskému modelu oddělování náboženských věcí od věcí státních či veřejných. Co s sebou však přinesla systematická snaha o  eliminaci islámu ze společenského života a striktní státní ideologie kemalismu v boji proti „zpátečnickému muslimskému“ způsobu života (jak jej spatřoval zakladatel současné Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk a  jeho sympatizanti) zůstává otázkou. Spletitá cesta k budování jedinečné turecké identity oproštěné od muslimského způsobu života nepřinesla pouze očekávaný pokrok a  osvícenství evropského střihu, ale rovněž další problémy a otázky pídící se po tom, co zahrnout do oné turecké identity, která chtě nechtě stojí na kořenech islámsko-osmanského dědictví. Užívání náboženských symbolů na veřejnosti a ve státní správě (parlament, knihovny, univerzity, státní budovy) se proto zdá být jako vhodná ukázka roztříštěnosti různých myšlenkových proudů a hodnotových systémů v Turecku.

Různé postoje k náboženským symbolům ve veřejném prostoru

V jednotlivých obdobích státní politiky vůči islámu byly šátky na veřejnosti přijímány různorodě. V  souvislosti s  armádní správou země v  letech 1980-1983 existoval

striktnější postoj vůči šátkům ve veřejné správě, počátkem 90. let se tento postoj částečně uvolnil. Debata o zákazu či povolení nošení šátků ve státních zřízeních se znova rozproudila v  souvislosti s  volebním programem Strany prosperity (RP), kdy její předseda Necmettin Erbakan začal hovořit o aktivní podpoře nošení šátků, což bylo sou-

„Od roku 1998 platí striktní zákaz nošení šátku na univerzitách a ve státních institucích a vyvolává debaty žen, kterých se to týká, do jaké míry tento zákaz narušuje jejich osobní práva a svobody náboženského vyznání, které jim garantuje čl. 24 ústavy z roku 1982.“ částí proislámsky vnímané rétoriky, která nakonec vedla k vojenské intervenci v únoru 1997. Od roku 1998 platí striktní zákaz nošení šátku na univerzitách a ve státních institucích a vyvolává debaty žen, kterých se to týká, do jaké míry tento zákaz narušuje jejich osobní práva a svobody náboženského vyznání, které jim garantuje čl. 24 ústavy z roku 1982. Je nutné zmínit,

Turecké aktivisty bojují proti zákazu nošení šátků na univerzitách. Slogan hlásá „Nesahejte mi na můj šátek“. Zdroj: Wordpress.com

„problém” jménem islám že od roku 1997 do roku 2005 opustilo na základě zákazu nošení šátků na univerzitě a  ve státní správě více než sto tisíc studentek a  více než tisíc žen ve státní správě své studentské/pracovní pozice [1]. V současné době platí nadále zákaz nošení šátků ve státních budovách a na univerzitách, které mají kompetence rozhodnout samostatně o tom, zda povolí vstup zahalených studentkám na pozemky univerzity. Ambice politických stran podpořit žádost o  zrušení zákazu šátků měla např. Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), avšak z důvodu obvinění z narušení laického charakteru republiky (za což hrozí zrušení strany a trest odnětí svobody na několik let) tuto záležitost strana dále neurguje k projednání v tureckém parlamentu.

Co vyjadřuje šátek

Nošení šátků je chápáno nejen jako individuální projev náboženského vyznání, ale také jako manifest sympatií s  politickým islámem. V  Turecku termín politický islám umožňuje poněkud širokou výkladovou linii a často s sebou nese kontroverzi. Za stoupence politického islámu bývají označovány jak lidskoprávní aktivistky nosící šátek, které volají po svobodě náboženského vyjádření, jak jej zmiňuje turecká ústava, tak i takové politické strany, které ve svém programu pracují s náboženskou rétorikou a v některých vyhrocených případech požadovaly návrat k právu, které by vycházelo z Koránu a muslimské tradice (tzv. šarí’a). Někdy ke stoupencům politického islámu bývají řazeni rovněž členové současné nejvlivnější politické strany v Turecku - Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejíž čelní představitelé, ač jsou praktikující muslimové, striktně odmítají jakékoli požadavky na implementaci šarí’i do společnosti.

Za dodržování práv garantovaných ústavou

Jelikož ženy nosící šátky bývají stereotypně vnímané jako zpátečnické, utlačované či nevzdělané, vznikly jako opozice vůči těmto stereotypům některé lidskoprávní organizace zaměřující se na podporu zahalených žen - např. organizace AK-DER (Ženskoprávní organizace proti diskriminaci žen). Tato organizace byla založena v roce 1995 převážně vysokoškolsky vzdělanými ženami, které se jakožto ženy používající šátek cítily být diskriminovány na pracovišti a  na univerzitách. Na základě společně sdílených zájmů (porušování osobní svobody) založily tuto apolitickou organizaci, která má sloužit jako sdružení

20 upozorňující na zmiňované stereotypní vnímání zahalených žen a případnou diskriminaci vůči nim. V rozhovoru s lidskoprávní aktivistkou z organizace AK-DER Neslihan Akbulut se můžete dozvědět, jaké cíle má tato organizace či čeho zatím dosáhla. Proč ses stala členkou organizace AK-DER? NA: Členkou AK-DER jsem od června 2007, kdy jsem se vrátila do Turecka ze Švédska. Do Švédska jsem odjela, abych si dokončila univerzitní vzdělání, což je pro ženu nosící šátek v  Turecku nemožné. Když jsem ve Švédsku získala magisterský titul, rozhodla jsem se vrátit zpátky do Turecka a bojovat proti zákazu nošení šátků.

„Pracovala jsem pro soukromou firmu, která mi platila půlku z normální mzdy, protože nosím šátek.“ Je pro zahalenou ženu obtížné žít v Turecku? NA: Ano, pro ženu nosící šátek není snadné žít v Turecku, pokud nechce být pouze žena v domácnosti, která se věnuje domácím pracem. Každá oblast veřejného života je pro ni těžká. Nedosáhne univerzitního vzdělání, což je problém, protože pokud nemá dobré vzdělání, není snadné najít řádné pracovní místo. Nemůže například pracovat ve státní sféře. V soukromém sektoru má rovněž dost omezené možnosti, protože některé soukromé firmy praktikují také politiku zákazu nošení šátků, aby si udržely dobrou reputaci. Pokud ji v  soukromém sektoru zaměstnají, vědí moc dobře, že zahalená žena má omezené pracovní možnosti, takže jí dávají menší mzdu (někdy až poloviční) oproti ženě, která šátek nenosí. To je v  Turecku běžná praxe. Já osobně jsem měla tento problém. Pracovala jsem pro soukromou firmu, která mi platila půlku z  normální mzdy, protože nosím šátek. Moje matka například také nosí šátek, ale protože je ženou v domácnosti, nemá žádné problémy, až na jeden incident, který dobře ilustruje situace v Turecku. Moje matka se chtěla před čtyřmi roky zúčastnit jedné televizní show, na kterou se vydala se svými přítelkyněmi. Když přišly do studia, řekli jim, že pokud chtějí být při natáčení, musí si odložit šátek. Moje matka to odmítla, a proto z natáčení odešla. Napsala jsem producentům dopis, že o tom hodlám napsat článek a udělám protestní kampaň. Týden na to zrušili zákaz nošení šátku při natáčení. Jaké jsou tvoje osobní zkušenosti s lidmi, které potkáváš na ulici? Jak reagují na zahalenou ženu? NA: Čelím mnoha předsudkům z okolí, ale je jich rovněž spousta i v televizi. V AK-DERu jsme analyzovali některé projevy vůči ženám nosícím šátek (i v okolních zemích) a na základě těch výsledků vyšlo najevo, že lidé si myslí, že žena s šátkem není svobodná, nerozhoduje o svém životě a nemůže si sama zvolit, co chce v životě dosáhnout. Podle těchto předsudků žena, která nosí šátek, je jednoduše symbol vlastní existenciální závislosti na muži. Zahalená žena nemůže mít vlastní volbu. Což jsou argumenty, které používají lidé vystupující proti šátkům na veřejnosti. My odmítáme postoj, kdy je žena pasivní nebo podřadná vůči muži. Pokud má žena možnost nenosit šátek a je to v pořádku pro společnost, mělo by to platit i v případě, kdy si žena zvolí šátek nosit.

Slogan hlásá „Toto je i moje země“ - ženy bojují za dodržování práva svobody náboženského přesvědčení. Zdroj: Muslim Media Network

„problém” jménem islám

21 Zažila jsi na vlastní kůži nějakou formu diskriminace plynoucí z tvého náboženského přesvědčení? NA: Od doby, co nosím šátek, jsem neustále diskriminována ze strany státu. Projevilo se to například na univerzitě, kam mi znemožnili vstup s šátkem. Od roku 1999, kdy je striktně aplikován zákaz nošení šátků, dokonce i  privátní sektor uplatňuje tuto politiku na své zaměstnankyně. Jak osobně vnímáš státní prosazování zákazu nošení šátků na univerzitě? NA: Turecká vláda zakázala nosit šátky na univerzitě na základě laicismu (pozn. red.: jeden z tzv. šesti šípů Atatürkovy Republikánské lidové strany - CHP). Nicméně interpretace tohoto článku je dost problematická. Na jedné straně je stát laický, což znamená, že jako laický stát nemá dělat žádné rozdíly mezi občany různých náboženských přesvědčení. Na druhé straně však stát znemožňuje jedincům vyjadřovat své náboženské přesvědčení. Znemožňuje věřícím lidem jednat podle jejich náboženského přesvědčení, protože požaduje, aby lidé nepoužívali náboženské symboly na veřejnosti a aby na veřejnosti nepraktikovali náboženské úkony vycházející z  jejich náboženství. Stát požaduje, aby se věřící lidé chovali na veřejnosti, jako by byli nevěřící (což odporuje ústavě, která zdůrazňuje svobodu náboženského vyjádření - pozn. red.). Zákazu nošení šátků na univerzitě nerozumím, protože univerzita představuje místo, kde se střetávají různé názory a  postoje ke světu a kde mají mít studenti prostor debatovat o záležitostech týkajících se jich samých bez ohledu na jejich vyznání. Zákaz nošení šátků je v rozporu s tím, co má univerzita představovat. Já jsem například opustila tureckou univerzitu ve druhém roce svých studií, protože jsem byla nucena odložit šátek na půdě univerzity. Předtím šátky problém nebyly, studentky chodily na přednášky s  šátkem na hlavě. Po té, co se začal zákaz šátků aplikovat, jsem začala nosit klobouk, abych zakryla své vlasy a takto jsem dokončila univerzitu. Nošení klobouků byl také problém. Zákaz nošení šátků na univerzitách byl vynucen státní autoritou a týkalo se to všech pokrývek hlavy, včetně paruk. Tisíce žen byly tím zákazem poškozeny, některé byly ze školy vyloučeny, některé ztratily práci. Jen pár lidí odešlo studovat na zahraniční univerzity. Jaké to bylo pro zahalenou ženu ve Švédsku v porovnání s Tureckem? NA: Ve srovnání se situací v Turecku jsem ve Švédsku neměla žádný problém. Mohla jsem studovat s  šátkem. Nicméně to neznamená, že Švédsko je naprosto otevřené vůči muslimům. Ve Švédsku jsou problémy s muslimskými migranty. Někdy jsem na ulici zažila vůči mé osobě hrubé chování. Někteří z  mých přátel měli kvůli svému náboženství potíže při pracovních pohovorech. Nicméně ve Švédsku neplatí oficiální zákaz nošení šátků a je možné podat žalobu na ty, kteří diskriminují na základě náboženského přesvědčení. Ještě bych dodala, že většina švédské společnosti si prvotně myslela, že šátek nosím na přání mužských členů mé rodiny, nikoli na základě vlastního rozhodnutí. Máte v  AK-DERu k  dispozici statistku kolik zahalených žen má podobné potíže v Turecku při hledání zaměstnání či při vzdělávání? NA: To je problematické. Když zahalené ženy ztratily zaměstnání či musely opustit univerzity, nebyl pochopitelně

jako oficiální důvod udán šátek. Studentky bývaly vyloučeny údajně na základě tvrzení, že nemají dostatečnou školní docházku nebo nesplnily požadavky při zkouškách. U  státních úřednic to bylo zdůvodněno tak, že nesplňovaly očekávání zaměstnavatelů. Nicméně podle průzkumů TESEV (Turecká instituce pro ekonomické a sociální záležitosti) 62% žen v Turecku používá šátek, což může dát zhruba informaci o tom, kolik asi žen je obětí zákazu nošení šátků. Jak vnímají aktivity AK-DER politici, vládní představitelé, veřejnost či média? NA: Vláda práci AK-DER neschvaluje, protože AK-DER je vůči vládě kritická za její přístup k ženám. Účastníme se porad a schůzek Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW). V  roce 2008 jsme připravili zprávu pro CEDAW ohledně zákazu nošení šátků v Turecku. Jeden novinář o tom napsal článek. Dva dny na to jsme v AK-DERu obdrželi zprávu od místní státní autority pro nevládní organizace. Měli jsme jim během 24 hodin poslat

„Nejčerstvější případ se odehrál začátkem října, kdy úředníci ve městě Denizli, které je na západním pobřeží Turecka, odmítli oddat jeden pár, protože žena předložila úředníkům fotografii, kde měla šátek.“ všechny dokumenty a vypracované zprávy na kontrolu našich aktivit, jinak nám hrozil trest. Na to neměli právo, ani neexistoval důvod, proč by chtěli vést audit. Takže jsme předpokládali, že ten podnět vznikl na základě našeho kritického přístupu, který se dozvěděli prostřednictvím toho novinového článku. Přes 70% obyvatel Turecka si myslí, že zákaz nošení šátků na univerzitě je zbytečný. Více než 60% si myslí, že by neměl platit ani ve státní úřadech. Od veřejnosti nemáme žádné negativní reakce. Asi pouhých 5 % společnosti si myslí, že šátky by měly být zakázány i v obchodních střediscích, nemocnicích apod. Myslíš, že se postoj vůči šátkům v budoucnosti změní? Jaký by byl hlavní aspekt případné změny? NA: Od roku 1999 byl zákaz šátků rozšířen na všechny státní instituce. Turecko je touto záležitostí proto dobře známé. Tisíce žen byly tímto opatřením postiženy, protože se ten zákaz uplatňuje ve školách, nemocnicích, knihovnách. Nejčerstvější případ se odehrál začátkem října, kdy úředníci ve městě Denizli, které je na západním pobřeží Turecka, odmítli oddat jeden pár, protože žena předložila úředníkům fotografii, kde měla šátek. Je to protizákonné, protože neexistuje zákon, který zakazuje používání šátků v této situaci. To jsou případy, kdy jsou porušována práva žen. A  zdá se, že se tato situace nedá snadno vyřešit, dokud se turecké státní autority nepostaví realitě. Konkrétnější řešení problému neznám. Radka Svačinková Autorka je členkou redakční rady. (The original English interview may be downloaded from http://uprchlik.ecn.cz/cz/pres/neslihan.html) 1

, s. 7.

slavní uprchlíci/uprchlice

22

BOSILJKA SCHEDLICH: „MLČENÍ JE NUTNÉ PROLOMIT“[1] Bosiljka Schedlich je rodačka z dnešního Chorvatska a lidskoprávní aktivistka, která podporuje dialog různých etnických skupin, které byly zainteresované v bosenských válkách. Smiřuje oběti a rozvíjí vzájemnou toleranci, která je nutná pro další rozvoj tohoto regionu.

Bosiljka Schedlich se narodila na území dnešního Chorvatska v  roce 1948. Odtud odcestovala v  60. letech do Berlína, kde studovala německý jazyk a literaturu. Zde se seznámila se svým současným manželem, se kterým povila dvě děti. Od 70. let působila jako soudní překladatelka a pracovnice v poradenském centru pro jugoslávské ženy.

Pomoc válečným obětem

V roce 1991 založila v  Berlíně Jihovýchodní evropské kulturní centrum, které sdružuje válečné uprchlíky z bývalých balkánských válečných oblastí. Cílem tohoto centra je především poskytnutí terapeutických a  poradenských služeb traumatizovaným pozůstalým, rovněž také vzdělávací centrum a poradna pro mládež. Jedním z dalších projektů je vytvoření sítě kaváren v bývalých válečných oblastech na Balkánu, kde mají možnost různé etnické a náboženské skupiny říci nahlas své životní příběhy. Bosiljka Schedlich se domnívá, že vytvořením prostoru, kde se otevřeně sdílejí traumatické zážitky i životní zkušenosti lidí různých etnických a  náboženských minorit, pomůže vyčistit napjatou atmosféru v  regionu a  otevřít možnost společného utváření budoucnosti. Pro svou humanitární práci a snahu udržet mírové vztahy mezi lidmi v  tomto regionu byla v  roce 2005 nominována na Nobelovu cenu míru.

sféra se však postupně proměňovala a na čerstvý vzduch se dostaly zapomenuté křivdy. Bosiljka Schedlich ve své dlouholeté práci s uprchlíky a traumatizovanými lidmi došla k závěru, že potlačování vzpomínek na traumatické zážitky vede k dalším psychologickým problémům a naopak snaha o  nich hovořit může mít na člověka pozitivní vliv. Při sezeních povzbuzuje zúčastněné, aby detailně hovořili o svých zážitcích, což vyvolává vlnu hněvu a touhu po odplatě. Právě detailním popisem plánu pomsty si lidé často uleví - jak může ilustrovat příklad jednoho Albánce, který byl mnohonásobně znásilněn Chorvaty. Ten při sezení hovořil o kruté a brutální pomstě v detailním provedení, kterou by chtěl násilníkům provést, pokud by měl možnost odplaty. Když svůj detailní plán pomsty vyřkl nahlas ve skupině lidí, vztek jej postupně přecházel, až dospěl k závěru, že již nemá touhu svůj plán realizovat [3]. Bosiljka Schedlich pro svůj specifický přístup k  terapeutické práci a  zdůrazňování aspektu lidství nad nacionalistickou ideologií dokázala pomoci několika tisícům válečných obětí a přispět ke stabilitě mezilidských vztahů na Balkánu. Radka Svačinková Autorka je členkou redakční rady.

„Bosiljka Schedlich ve své dlouholeté práci s uprchlíky a traumatizovanými lidmi došla k závěru, že potlačování vzpomínek na traumatické zážitky vede k dalším psychologickým problémům a naopak snaha o nich hovořit může mít na člověka pozitivní vliv.“ Čím je její práce specifická

Po skončení konfliktů se mezi lidmi projevovala traumata a stres (neustálý strach, nervozita, přecitlivělost), což jsou symptomy běžné pro oběti válečných konfliktů. Bosiljka Schedlich se ve svých terapeutických skupinách pokusila potlačit nacionalismus zúčastněných a trvala na tom, aby byly etnicky i  nábožensky různorodé. „V jedné mužské terapeutické skupině bylo asi osmdesát mužů rozličných národností, kteří na sebe křičeli a nadávali si“ [2], atmo1 2 3

Viz . Viz < http://word.world-citizenship.org/wp-archive/492>. Tamtéž.

Bosiljka Schedlich. Zdroj: http://www.suedost-ev.de

23 Představuje se JIHOMORAVSKÉ REGIONÁLNÍ CENTRUM NA PODPORU INTEGRACE CIZINCŮ Dne 1. dubna 2009 byl Ministerstvem vnitra, odborem azylové a  migrační politiky, schválen projekt „Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců“. Projekt byl připraven pracovníky odboru regionálního rozvoje Krajského úřadu Jihomoravského kraje ve spolupráci se zapojenými partnery projektu.

Zdroj: www.kr-jihomoravsky.cz

Jedná se o  jednoletý projekt, který bude financován ze 75% z  prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí (dále jen „EIF“) a 25% výdajů bude hrazeno z rozpočtu Jihomoravského kraje. Cíle projektu Schválený projekt si klade za cíl podpořit a usnadnit proces integrace cizinců (státních příslušníků třetích zemí pobývajících na území členského státu legálně v  režimu zákona o  pobytu cizinců č. 326/1999 Sb.) prostřednictvím iniciace vzniku a  provozu Jihomoravského regionálního centra na podporu integrace cizinců (dále pouze Centrum). Centrum představuje zastřešující organizaci celoregionální poradní platformy klíčových aktérů integrace (státní a  samosprávní úřady, sociální zdravotnické a  vzdělávací instituce, policie, NNO, zaměstnavatelé atp.), jejímž primárním účelem je naplňování těchto cílů: • zajištění poradenství a  zprostředkování pomoci sociální, právní, jazykové a kulturní cizincům; • zajištění služeb zaměřených na zlepšení sociální, právní, jazykové a  kulturní situace a  postavení cizinců na území JMK (výuka českého jazyka pro cizince; terénní sociální práce ve prospěch integrace cizinců; podpora socio-kulturní orientace cizinců se zaměřením na podporu jejich uplatnění na trhu práce a dosažení sociální nezávislosti a soběstačnosti; • podpora integrace cizinců do majoritní společnosti prostřednictvím kulturní a osvětové činnosti a dalších veřejných akcí. Projekt je realizován ve spolupráci s  partnery projektu, kterými jsou: Statutární město Brno, Diecézní charita Brno, Oddělení migrace, SOZE - Sdružení občanů zabývajících se emigranty, o. s., Organizace pro pomoc uprchlíkům (OPU), o. s. a Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, v. v. i. Autorka je koordinátorka projektu „Jihomoravské regionální centrum na podporu integrace cizinců“.

tiráž Čtvrtletník PŘES vydává: NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ - NESEHNUTÍ, tř. Kpt. Jaroše 18, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Radka Svačinková, Lenka Šafránková Pavlíčková Milan Štefanec, Lubor Kysučan Jana Mistrová, Irena Kocí, Kristýna Kabelová Rediguje: Radka Svačinková Sazba a grafická úprava: Denisa Kuglerová Jazykové korektury: Markéta Dvořáčková, Alena Nekvapilová Olga Nekolná, Zuzana Helešicová Grafické korektury: Lenka Šafránková Pavlíčková Radka Svačinková Foto na titulní straně: Lenka Šafránková Pavlíčková, Maroko Registrace: MK ČR E 15578 Tištěná verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti. cz. Vytištěno na recyklovaném papíře.