V koncích
Když vás žere lev, je zvláštní, že vás netrhá po kusech – udusí vás. Zaútočí vší silou a zavalí vás jako polštářem. Myslím, že jsem měl být vlastně rád. Dospělý, dvěstěkilový lev, jenž se na mě vrhl zezadu, mi nejprve vyrazil dech. A když nabral mou hlavu do tlamy a stiskl ji, už jsem pomalu ztrácel vědomí. Probralo mě, až když se mi drápal na břicho, to se ve mně probudila vůle přežít. Byl to přesně ten okamžik, kdy vás při surfování zavalí ohromná vlna a vy ztratíte prkno: Světlo náhle prolomí zvířené vody a vy si uvědomíte, že chcete žít, a odrazíte se směrem k hladině. Máchl jsem pěstí nad hlavou a do lví tlamy. Ale chyběla mi síla. Zabije mě, ten mizera. Vzpomínám si, jak se mi – ještě než mě opustilo vědomí – mihlo hlavou: Který to je? Divoký lev, nebo jeden z našich? Byl to jeden z našich, Samotář, a další z našich, Freddie, mě zachránil. Freddieho jsem vypiplal od mláděte, ale na rozdíl od toho obrovského gangstera Samotáře, jehož se nám nikdy nepodařilo úplně zvládnout, mě Freddie měl rád. Zaútočil na Samotáře a odpoutal jeho pozornost dostatečně dlouho na to, abych alespoň trochu přišel k sobě a stihl se stočit do klubíčka. Freddie se vrhl na Samotáře ještě čtyřikrát nebo pětkrát, protože Samotář se na mě znovu začal sápat. I tehdy se mi větší lev dostal ke krku a pokoušel se mě zardousit. Prošel jsem tunelem jako v Reader´s Digest, už jsem měl na krajíčku – poslední pohled na tento svět patřil páchnoucí skládce
14
Tony Fitzjohn
u bran tábora. A jak se mé tělo poddávalo tmě, ty odpadky mě rozzuřily. Tehdy jsem už čtyři roky pracoval s Georgem Adamsonem – správcem rezervace v Keni, který navracel lvy do volné přírody, jak to popsala v knize Příběh lvice Elsy jeho manželka – a to on mě zachránil z lvího chřtánu. Zalarmován předákem Erigumsou vyrazil z tábora vyzbrojený jen krátkým klackem. Našel Samotáře, jak mě vláčí v tlamě, mé tělo bezvládně viselo mezi jeho předními končetinami a z ran na krku, ramenou a těle se mi valila krev. Starouš okamžitě poznal, že je se mnou zle. Pustil se do lva a s Freddieho pomocí Samotáře zahnal pryč a mne odtáhl do bezpečí. Bez Freddieho bych neměl šanci. Jeden lev mě napadl, druhý zachránil. Přišel jsem o zub a ucho mi viselo na vlásku. Lev mě kousl do pravého ramene a do krku, byla to tak velká rána, že se dala dovnitř vložit pěst. Stálo mě to několik bolestivých týdnů, než jsem se znovu postavil na nohy, a bylo to asi největší ohrožení, jemuž jsem byl kdy vystaven. Ale možnost pracovat se zvířaty, kterou mi onoho památného dne v roce 1971 George Adamson poskytl, takové riziko několikanásobně vyváží a za to jsem vděčný. Má cesta do Georgeova tábora v severní Keni byla skutečně dlouhá a připadá mi, jako bych do roku 1971, kdy jsem tam dorazil, ani nežil. Chci říct, že jsem se narodil v roce 1945, ale tehdy v životě nic nešlo tak, jak bych chtěl – byl jsem ve slepé uličce, zkrátka v koncích. Vyrůstal jsem v Cockfosters, na tom úplně nejsevernějším konci Piccadilly Line. Matka byla bankovní úřednice; můj otec ji opustil, ještě než jsem se narodil. Byla jednou z desítek tisíců, které se za druhé světové války potýkaly s podobným osudem. Pokoušela se mě vychovat sama, ale bylo to tehdy velmi obtížné, pořádná práce nebyla, jídla bylo málo, a nadto se musela vypořádat s oním nesejmutelným stigmatem, že se všude vláčí s malým klukem, aniž by byl vidět otec. Když mi bylo přibližně sedm měsíců, nabídla mě k adopci církevnímu sdružení Church of England Child
V koncích
15
ren´s Society. Nevím, kam se její osud ubíral potom, od té doby jsem ji už nikdy neviděl. Rovněž nevím, kdo je můj otec. Kdysi mi říkali, že byl ženatý a měl spoustu poct od Britského královského letectva, ale s jistotou to nevím; nepamatuji si, zdali to jsou pravdivé vzpomínky či spíše přání, a nyní to už není možné zjistit, protože většina záznamů církevního sdružení se poztrácela. Zato vím vše o svých adoptivních rodičích. Leslie a Hilda Fitzjohnovi si pro mě přišli, když se můj věk ještě počítal na měsíce. Vzali si mě do Cockfosters, kde vedli takový způsob života, z jakého jsem se později snažil v ymanit. Otec pracoval v bance. Každý den nasedl na vlak mířící do míst jako Greenwich, Covent Garden nebo Tooting. Během války sloužil u sborů zásobujících pouštní krysy, britské vojáky bojující na poušti v severní Africe, a během těch pěti let v Egyptě zažil nemálo otřesných věcí. Říkali mi, že když se vrátil, šest měsíců jen seděl a popíjel, zíral do krbu a odmítal mluvit. Dnes se to nazývá posttraumatická stresová porucha, ale tehdy pro to žádná slova neexistovala. Brzy poté, co se zotavil, postihlo rodiče neštěstí. Adoptovali miminko, které se s nimi velmi dobře sžilo a jejž bezmezně milovali. Za šest měsíců se však u jejich prahu objevila matka dítěte a chtěla ho zpátky; právě se vdala za muže, který ztratil manželku a čtyři děti při autonehodě. Mí rodiče se domnívali, že je jedině správné její prosbě vyhovět, a miminko jí předali, nicméně to s nimi otřáslo. V době, kdy jsem se na scéně objevil já, na tom byli už trochu lépe. Tátovi se v práci dařilo a s mámou vycházeli dobře. Ona podporovala různé charity, často byla pryč a dělala něco, co vyžadovalo nošení klobouku – buď se věnovala spolkům jako Unie matek či Městský spolek žen, nebo chodila do kostela. Mám za to, že jsme patřili k těm typickým rodinám střední třídy, takoví ti lidé, kteří se objevovali v oněch černobílých poučných filmech, jezdili si na dovolené na jihoanglické pobřeží a chodili na Festival Británie v podomácku upletených svetrech. Bydleli jsme v malém dvojdomku v ulici, ve které
16
Tony Fitzjohn
byly stovky podobných domů. Náš byl však o něco lepší než ty na druhé straně, z naší strany se totiž dal zahlédnout elektrický výboj na kolejích, ale to bylo asi tak vše, co se mi na tom domě líbilo. Když mi bylo dva a půl, tak jsme se vypravili do sirotčince znovu a já jsem si tam vybral sestřičku Margaret, která teď vede ve Spojeném království mnohem spořádanější život než její bratr. Nevíme, proč naši rodiče své potomky adoptovali. Možná měli nějaký fyzický problém nebo se dostatečně neoddávali sexu. Nikdy jsem je při něčem podobném neviděl, ale tohle byla 40. a 50. léta a sex rozhodně nepatřil k tomu, o čem by se tehdy s rodiči mluvilo. Naše domácnost bývala obzvláště přísná a projevy citů se potlačovaly, rodiče se možná čas od času pohádali, ale milovali nás a dobré nad zlým rozhodně převážilo. Tehdy byl konec trasy Piccadilly Line zároveň místem, kde začínala příroda. Chodíval jsem s našimi psy Trudi a Judy na dlouhé procházky do polí, která se rozbíhala jen pár metrů od našeho domu. Hrával jsem si v lese a s kamarádem Alexem Duncanem, synem místního vikáře, jsme lozili po stromech. Mívali jsme také vzduchovku, chodívali jsme k němu nahoru do domu a ženy, jež klopýtaly dole ulicí podél naší skrýše, jsme stříleli do zadku. Samozřejmě že nás chytili. Měl jsem tvář, která neuměla skrývat pravdu, od útlého věku na mně bylo vidět, když jsem se o to pokoušel, a tak jsem se vždycky choval o trochu lépe, než bych si byl přál. Mrazí mě při pomyšlení, čeho všeho bych byl schopen, kdyby z mého vzhledu vyzařovala nevinnost. Jednou z mých největších vášní byl skauting. V dnešní době nemá toto hnutí moc dobrou pověst – samí pedofilové a skandály – ale v padesátých letech skýtalo skvělou příležitost, jak uniknout do přírody a něco se o ní dovědět. V době, kdy jsem opouštěl školu, jsem měl víc odznaků, než kolik měl Idi Amin metálů. Skauting jsem miloval a věnoval se mu, do-
V koncích
17
kud jsem neopustil střední školu. Vždycky jsme měli vynikající vedoucí a volnost v přírodě jsem vzhledem k přísné disciplíně, jež doma vládla, pociťoval jako balzám. Všechny ty praktické dovednosti – uzly, vázání lana a podobně – byly v té době zábavou a později se ukázaly jako neobyčejně potřebné. Uzly uvazuji každý den a většinu z nich jsem znal, ještě než mi bylo deset. Přestože v Anglii je skauting už téměř vymizelou zálibou, v Africe se stále těší obrovskému vlivu. Je to jako s mnohými věcmi tady, jsou přesně takové, jaké bývávaly v Anglii 50. let. I duchovní se nechávají fotografovat v šortkách, kolem krku šátek svázaný turbánkem. Neustále se pořádají jamboree a lord Baden-Powell zašel dokonce tak daleko, že v Keni zemřel. Když se Daniel arap Moi, keňský skautský náčelník, stal prezidentem, učinil z jeho hrobu národní památku. Jeden z mých nejstarších a nejváženějších kamarádů je v této zemi současným skautským náčelníkem. Pokud jsem zrovna nebyl na skautu, býval jsem ve škole, ale téměř jediné, co si ze základní školy vybavuji, jsou králíci. Nevím, zda se chovali kvůli kožešině, na jídlo nebo coby mazlíčci, ale staral jsem se o ně s láskou. Sice jsem se tehdy ještě neodvážil vypouštět je do volné přírody, nicméně si vzpomínám, že už tenkrát jsem zahořel láskou ke zvířatům i k lumpárnám. A z nešťastné kombinace obojího jsem chytil tyfus. Napil jsem se z louže na školním hřišti a musel jsem strávit měsíce v posteli, zíral jsem na holou žárovku a z těla se mi řinul pot. A v této době jsem narazil na knihu, jež ve mně vzbudila touhu odjet do Afriky a pracovat se zvířaty, která jsem už dávno miloval. Jakkoliv to v dnešní době televizních kanálů Discovery a National Geographic může znít absurdně, touhu ve mně vzbudila kniha Edgara Rice Burroughse Tarzan mezi opicemi – jedna z nejméně pravdivých knih, jaká kdy byla napsaná o „černém kontinentu“. Doma jsme měli jen malou knihovničku, navíc plnou pouhých knižních výtahů a publikací o válce
18
Tony Fitzjohn
v poušti s černobílými obrázky mužů s rukama nad hlavou. Ale přece jen se vzadu na poličce krčilo paperbackové vydání Tarzana zdobené barevnou obálkou. Četl jsem to pořád dokola. A třebaže v těch dnech běžel v kině Johnny Weissmuller s Cheetou, ve skutečnosti mě inspirovala kniha, nikoliv celuloid, i když jsem se tehdy docela zakoukal do Maureen O’Sul livanové v roli Jane. Tarzan mě fascinoval a probudil ve mně celoživotní lásku k Africe, lidem i divočině, a chovám ji v sobě dodnes – i když jsem polykal africký prach, její obyvatelé na mě stříleli a její zvěř do mě zabořila své dravé zuby. Stále je pro mě obtížné definovat, čím si mě to místo tak získalo – svobodou, nutností kuráže či zodpovědnosti – ale vím jistě, že Afriku miluji, až mě to bolí, a nesnáším, kdykoliv musím odjet pryč na delší dobu. Už když jsem četl Tarzana poprvé, umínil jsem si, že musím podniknout cestu do Afriky. A také jsem zoufale toužil naučit se komunikovat se zvířaty tak, jak to uměl můj hrdina. Rice Burroughs nikdy na africkou půdu nevkročil (vlastně se mi stal spolehlivějším průvodcem spíš William S. Burroughs), jeho popisy neodpovídají tomu, jak to tady vypadá či jaké to je zde žít. První školou, na niž si pořádně vzpomínám, bylo gymnázium Enfield, od našeho domu vzdálené jen pár autobusových zastávek. Bezpochyby jsem rodiče téměř připravil o rozum, když jsem tu školu navštěvoval, byl jsem sice docela inteligentní, ale vůbec jsem nebyl ochotný se učit. Nejvíc mě tehdy zajímaly krádeže. Říká se, že já osobně jsem přímo zodpovědný za instalaci zrcadel proti krádežím v místním obchodním domě Woolworth´s, protože jsme se tam neustále potulovali a kradli, místo abychom byli ve škole. Nekradli jsme proto, že bychom chtěli ty věci, které jsme ukradli, ale proto, že jsme toužili po vzrušení a lumpárnách – nuda v Enfieldu byla k nepřežití, připomínalo to tam Cockfosters, jen špíny bylo víc a i v mých nejbarvitějších představách zůstává škola černobí-
V koncích
19
lá. Mé drobné krádeže byly zpočátku neškodné, avšak rychle narůstaly, přiživované trvalou potřebou nacházet něco vzrušujícího a neochotou odříct si lumpárnu. Na obzoru se už začal rýsovat pasťák Borstal nebo vězení. Přibližně v této době se můj život začal měnit. Otec v bance pracoval úporně a mohl si dovolit koupit první auto – Vauxhall 10. To auto jsem miloval, a pokud jsem zrovna nelítal někde v polích s našimi psy, hrával jsem si s jeho motorem. Otec ho o víkendech úzkostlivě leštil, až se blýskalo jako nové. V té době mít auto, to bylo něco, a vědomí, jakou má stroj obrovskou cenu, jsem si s sebou odnesl do života. Nadace, již jsme s Georgem založili, dnes vlastní nesčetně aut a jen díky jakési vrozené skrblivosti je udržuji v pojízdném stavu o mnoho déle, než by se patřilo. Každé auto, které jsme kdy v Tanzanii získali, je stále pojízdné, a byl jsem na to nesmyslně pyšný, dokud jsem se nedověděl, kolik nás to stojí úsilí. Prodej na příděl v Británii skončil až v roce 1954, to mi bylo devět, a ani potom se rozhodně nežilo lehce. Otcova lopota v bance však přinesla ovoce, nabídli mu místo vedoucího nové pobočky. Přestěhovali jsme se do nedaleké – přesto mnohem noblesnější – čtvrti Southgate a táta se připojil ke klubu Rotary, událost, jež mě vrhla na zcela jinou životní cestu. Místo do Borstalu jsem se sbalil do Mill Hill, elegantní internátní školy na předměstí severního Londýna. Měli tam stipendijní program, díky němuž škola ve spolupráci s oblastní radou Middlesex County Council pomáhala každý rok platit školné několika chlapcům. Tátu na to upozornil jeden člen Rotary klubu. Nevím, proč si vybrali právě mě, ale měl jsem velké štěstí, že se tak stalo. Téměř všichni správci naší nadace ve Spojeném království jsou dodneška mí bývalí spolužáci z Mill Hill, včetně mého nejstaršího kamaráda ze školy, Boba Marshall-Andrewse, který se stal jedním ze zakládajících členů Nadace George Adamsona a dnes je jejím předsedou. Vzrušuje mě představa, kam by se mi asi ubíral život,
20
Tony Fitzjohn
dyby mě neovlivnil Mill Hill. Pokračoval bych s krádežemi k ve Woolworth´s, dokud bych neskončil ve vězení, nebo bych si naopak sehnal pořádnou práci a ve středním věku se vystříhal alkoholu? V Mill Hill jsem se naučil mnoho úžasných věcí, ale šlo mi především o způsob života, ne o plat; pravidelnou výplatu jsem neobdržel až do dne, kdy jsem v roce 1971 poznal George Adamsona. Když mi udělovali vyznamenání Řád britského impéria, Bob v projevu řekl, že koncepce Mill Hill byla přijmout lidi pocházející z různého rodinného zázemí – z rodin bohatých i z rodin zbohatlíků, ze střední třídy i z chudých vrstev – vcucnout je do vzdělávacího procesu a poté vyplivnout do života jako prospěšné, oddané a schopné členy společnosti. Pak se obrátil ke mně a pronesl: „U tebe, Fitzjohne, to nějak nefungovalo.“ Asi se ze mě nestalo přesně to, co zamýšleli, ale od prvního okamžiku, co jsem se dostal do Mill Hill, jsem věděl, že té šance musím využít. Po třinácti letech strávených na špinavých ulicích severního Londýna bylo úžasné přijít do Mill Hill. Školu obklopuje park o rozloze 120 akrů, z jedné strany vidíte až ke kopcům Chilterns a druhým směrem je pěkný výhled na Londýn. Školní budovy se nedaly porovnat s ničím, co jsem doposud poznal – úžasně vysoké stropy se zdobenou omítkou, podlahy z leštěného dřeva a všude obložení. Vypadalo to jako ve filmu. Ve škole se nacházely tělocvičny, divadelní sály a laboratoře na přírodní vědy – všechno z toho by působilo impozantně i dnes, natož v 50. letech. Vyděsilo mě to. Ocitl jsem se v neznámém světě: musel jsem občas někomu sloužit za poskoka, stlát cizí postel, čistit cizí boty a tu a tam se vyrovnat se šikanou – ale kdo nemusí? Dlouho to netrvalo. Když jsem se tam dostal, chodil jsem do nejnižší třídy, ale od začátku jsem věděl, že to musím zvládnout, že se musím dostat do vyššího ročníku. Měl jsem pocit velkého privilegia a zároveň jsem si byl vědom, že tohle je má velká šance. Školné za mě bylo hrazeno, ale pro rodiče představoval břemeno i nákup učeb-
V koncích
21
nic a školní uniformy, museli proto škudlit, aby zajistili, co jsem potřeboval, a nadto pokrýt školné mé sestře v klášterní škole ve Whetstoneu. Všechny děti kolem mě měly věci, po nichž jsem toužil. Rozhodl jsem se tedy, že musím dokázat následující: změnit svůj přízvuk, ze tří předmětů odmaturovat na vyšší úrovni a hrát ragby za první patnáctku. Ta první dvě předsevzetí nebyla tak obtížná, ale býval jsem vyzáblý prcek, a ačkoli jsem uměl skákat jako Masaj na pérovací tyči – velmi užitečné při ragbyových lineoutech – dostat se do první patnáctky bylo dost obtížné. Škole jsem se skutečně oddal. Pilně jsem studoval a mimo učebnu jsem připomínal někoho, kdo se snaží dostat k mariňákům. Běhal jsem na dlouhé vzdálenosti, v tělocvičně dělal shyby, šplhal po provaze, zkrátka cokoliv – pokud to jen byla dostatečná dřina. Chlapci v tomto věku přibudou na váze přirozeně, ale já byl navíc velmi atletický typ – a to mi zůstalo, což je štěstí, jinak bych nebyl schopen zvládnout polovinu věcí, které jsem pak dělal. Stopovat celý den lvy nebo pronásledovat levharty je vyčerpávající, na to jsem opravdu potřeboval sílu. Ani akademický rok nebyl bez boje. Vždycky jsem měl problémy udržet něco v paměti, a i když jsem byl natolik šikovný, že jsem složil zkoušky vyšší úrovně, nemohu říct, že by se o mě vysoké školy zrovna praly, a neměl jsem nejmenší naději dostat se na medicínu, přestože chemii, biologii i fyziku jsem navštěvoval společně se všemi těmi budoucími studenty medicíny. Chemikář mi ale zprostředkoval kontakt s vedoucím osobního oddělení mlékárenské firmy Express Dairies a byl jsem přijat jako manažerský učeň ještě předtím, než jsem opustil školu. Většina mých vrstevníků odešla ze školy také rovnou do zaměstnání, ale já jsem neměl žádné známosti jako oni, takže tady mi přálo štěstí, třebaže to žádná Afrika nebyla. Spoustu času jsem, stejně jako v Cockfosters, věnoval skautům. V Mill Hill jsme si mohli zvolit buď skauting, nebo mládežnickou organizaci CCF podporovanou armádou – snadná
22
Tony Fitzjohn
volba. Hrát si v přírodě, dělat, co jsem vždycky miloval, nebo nosit vyřazenou vojenskou uniformu z druhé světové války a pochodovat dokola za neustálého řevu penzionovaného seržanta? Bez potíží jsem získal do posledního všechny odznaky, které se získat daly, avšak nikdy jsem neobdržel ocenění Královnin skaut. Vždycky jsem byl na štíru s autoritami a stát se Královniným skautem si žádalo chovat se podle pravidel. V době, kdy jsem dokončoval poslední rok a ve škole jsem už dosáhl všeho, co jsem potřeboval, nadto jsem měl smlouvu na práci u Expressu v kapse, jsem si mohl začít trochu užívat. Bob, který skončil školu o rok dříve, se pro mě stavoval o sobotních večerech a vyráželi jsme za děvčaty ve starém autě Hillman Minx, které patřilo jeho otci. Bezúspěšně. Ale byla to svoboda. Mill Hill jsem miloval, ale stejně, zbavit se pout autority přinášelo skvělý pocit. S kamarádem ze školy jsme se vypravili na motorkách na okružní jízdu po Británii. Přivodili jsme si nejeden malér, ale byly to jen krátké prázdniny, nezmizeli jsme na rok, takže velmi brzy jsem začal pracovat v Expressu. Jako součást svého zaučování jsem cestoval po celé zemi a vykonával rozličné práce, od hotelového managementu až po rozvážení mléka na londýnském předměstí Muswell Hill, přesně jako Matt Monro, který nazpíval ústřední oscarovou píseň pro film Volání divočiny. V roce 1963 bylo báječné být mladý, a navíc v Londýně a já jsem si skvěle užíval obojího. Byl jsem manažerský učeň v obrovské společnosti dobrého jména, razící průkopnickou „technologii spalujícího bílého žáru“, jak to svými okřídlenými slovy nazval Harold Wilson, a zároveň jsem časně zrána klepával na dveře v malé modré čapce. Brzy jsem zjistil, že všechna ta klišé, která kolují o mlékařích a ženách v domácnosti, jsou pravdivá. Zkrátka jsem se měl skvěle. Jak jsem tak klopýtal mezi večírky a dobou nových technologií, začínali na mně v Expressu spatřovat chyby. Dva dlouhé roky se snažili přehlížet mé pozdní příchody do práce,
