30
1.4
Historie židovské obce v Úsově Úsov ležel odedávna na hranici mezi českým a německým osídlením a velmi
výraznou část obyvatelstva tvořila právě židovská obec, která měla vyhrazeno návrší na severovýchodní straně města, lidově pojmenované Kilch(Kýly). Židé v něm nacházeli útočiště již od 15.století. Místo to bylo pro Židy opravdu výhodné, protože Úsov byl středem jednoho z největších moravských panství, byl sídlem vrchnostenského úřadu a panského pivovaru se sladovnou. První písemná zmínka o židovském osídlení v česky psaném urbáři „Registra Sprawny Panstwy Aussowskeho“ pochází z roku 1564, v kterém se uvádí, že Židé drželi zahrady a byli nuceni odvádět vrchnosti denáry, slepice, vejce a také koření – zázvor, hřebíček a šafrán v hodnotě 8 zlatých. V této době však Židé měli v obci významné postavení. Dokonce císař Maxmilián II. přeložil roku 1571 týdenní trhy ze soboty na středu, protože sobota je pro Židy svěcena jako den odpočinku - šabat. Rozmach židovské obce byl přerušen třicetiletou válkou, která značně zasáhla celý Úsov. Celé panství bylo označeno za „zkažené“. Neporušených zůstalo jen sedm domů. Po skončení války se židovská komunita začíná opět rozrůstat, neboť sem přicházeli vystěhovalci z Polska, Litvy a Ukrajiny. Židovská obec v Úsově byla řízena vlastní samosprávou v čele s rychtářem a spravována podle židovského práva. Událost v
roce 1721 byla
křesťanským kaplanem Jelínkem vyvolána
v židovském templu výtržnost a po procesu v Praze bylo nařízeno zboření templu a potupné pranýřování tří Židů. Představení se proti této nespravedlnosti ze strany křesťanů odvolali až ve Vídni a teprve v roce 1753 jim díky diplomacii Abrahama Leipnikera Löwyho povolila Marie Terezie tři modlitebny, ale ještě ne synagogu. Židé postavili však pouze dvě z nich, jelikož po vyplenění svých domů Prušáky se dostali do veliké bídy. Bohužel navíc přišla léta 1726-27 a spolu s nimi dekrety nařizující v celém Rakousku oddělení Židů od křesťanského obyvatelstva. Židovské ulice musely být opatřeny plotem a brankou, a to až do roku 1848. Prostor pro život byl natolik malý, že domky tu byly stavěny nepravidelně v úzkých uličkách, kudy neprojel ani vůz. Domy však byly hustě obydleny a propojeny podzemními chodbami. V letech 1783 – 1784 dokonce Židé dostali povolení od císaře Josefa II. postavit synagogu. Později zde byla zřízena také vlastní obecná židovská škola se třemi třídami.
31
Indikační skica k plánu stabilního katastru židovské obce Úsov, 1834, MZA Brno
Klenovský Jaroslav, Židovská čtvrť v Úsově, Brno 1993 Revoluční události roku 1848 zásadně odstranily oficiální diskriminaci a přinesly Židům rovnoprávnost i plná občanská práva, včetně práva bydlet v libovolné lokalitě. Série zákonů z let 1848-1867 zásadně změnila postavení židovského obyvatelstva. Byla zrušena ghetta, familiantský zákon, tzv. numerus clausus, inkolát i tolaranční daň, Židé měli zaručenu svobodu víry, rovnost před zákonem, volnost
32
stěhování, právo na nabývání nemovitého majetku včetně půdy, na provozování živností, získali přístup ke všem povoláním a první prosincová ústava z roku 1867 deklarovala jejich plnou občanskou i politickou rovnoprávnost včetně aktivního a pasivního volebního práva. (Bartoš, Kovářová, 2003, XXVI. Mikulovské sympozium,str.297) K úplnému sloučení obce židovské s městem Úsov došlo až o dva roky později. Úsovská obec židovská měla vlastního rychtáře, rabína, synagogu, hřbitov, školu se třemi třídami a dokonce podle rychtářova zápisu i nemocnici. V roce 1850 žilo v Úsově 780 Židů, což představovalo více než 30% obyvatel města. V druhé polovině 19. století nastává postupný pokles jejich počtu, neboť Úsov přestává být vlivem nově postavené železnice, která město minula, někdejším významným správním a hospodářským centrem, a tak se rodiny i jednotlivci stěhovali do větších, pro jejich podnikání výhodnějších měst. Během pogromu „Křišťálové noci“ úsovská židovská obec zcela zanikla. Většina úsovských židů zahynula v koncentračním táboře v Osvětimi. Synagoga byla vypálena, domy prodány, chodby zasypány. Jako připomínka starých časů však nadále zůstávají místa, do nichž se vtiskly osudy tehdejších obyvatel úsovské židovské obce, místa která společně navštívíme a budeme si číst v jejich minulosti.
33
1.4.1 Synagoga První úsovská modlitebna, původně dřevěná, ještě nebyla synagogou. Ovšem i ona byla zničena za doby bojů a pustošení třicetileté války. Druhou, postavenou v roce 1688, stihl smutný osud díky konfliktu s dubickým katolickým kaplanem Samuelem Jelinkem, který vyvolal 22. září 1721 výtržnost a po pražském,
rok
trvajícím
procesu
musela
být
zbořena.
Součástí
tehdejších
protižidovských represí bylo dokonce i soudní rozhodnutí, podle kterého židovští účastníci incidentu dostali na čelo vypálené znamení - písmeno R (relegiert - vyloučen), jiní byli potrestáni 36 ranami nebo prací v cihelně.
Úsovská synagoga má nový plášť
Po mnohých peticích, manifestacích a žádostech byla po svolení císaře Josefa II. roku 1784 na zbořeništi původní stavby synagoga opět vybudována Josua Fröhlichem a ostatními členy židovské obce. Z pravého boku byl vchod pro ženy, protože jak známo, ženy nesměly do centra synagogy vstupovat společně s muži. Původní kazatelna, „bíma“, byla ve středu synagogy. Později byla posunuta k východnímu portálu, tedy k místu pro uložení tradičních židovských symbolů – sedmiramenný svícen, lúláb
34
(palmová ratolest), etrog (citrusový plod), schránka na svitek Tóry (aron ha-kodeš), šofar (opracováním roh z ovce pro slavnostní troubení) a nádobka na olej. Po vchodu do synagogy vlevo byste tenkrát našli knihovnu a vpravo šatnu pro muže, kde se oblékali a upínali si na ruce tefilin, což jsou řemínky s texty tóry, které obdržel každý chlapec při svátku bar micva ve svých třinácti letech. O tomto účelu šatny dodnes svědčí nápisy na stěně, kde je v jednom z původních semitských jazyků, tedy aramejštině, zapsáno, jak se daný tefilin navléká, aby muži mohli věnovat své myšlenky již modlitbě a neobtěžovali se věcmi světskými. Taktéž v samotném centru synagogy se dochovali po stěnách aramejské nápisy, texty z tóry, aby i Ti nemajetní mohli zpívat spolu s ostatními, pokud nevlastnili zpěvníky a podílet se tak aktivně na modlitbě. Synagoga sloužila svému účelu až do příchodu nacistů v roce 1938. V noci z 9. na 10.listopadu 1938 vypukl na celém území pogrom s cílem útoku na Židy, jejich obchody a synagogy. Údajně podle zvuku rozbíjených skel ve výlohách a oknech se události začalo říkat „Křišťálová noc“. Že se nejednalo o výbuch lidského hněvu, ale o předem organizovanou akci, dosvědčuje právě průběh pogromu v Úsově. Do židovské čtvrti nejprve přijeli němečtí hasiči, natáhly hadice z kašny na náměstí a začali kropit střechu synagogy i okolní domy. Teprve potom vtrhl rozvášněný dav do synagogy a ničil starobylé vybavení. Shořela knihovna a cenný archiv. Domy zůstaly uchráněny, neboť s nimi měli árijci své plány, (Šumperský a jesenický deník) říká Luděk Štipl ze sdružení Respekt a tolerance. O vyvrcholení pogromu v Úsově se postaral německý řemeslník, který vylezl na střechu synagogy a kladivem srazil kamenné desky desatera, a ty se po pádu na zem roztříštily. Tak skončily naděje všech Židů pod nacistickou nadvládou. Byl to počátek zorganizovaného násilí, při němž zemřelo šest milionů nevinných lidí.
V roce 1948 byla synagoga zkonfiskována a prodána českobratrské církvi evangelické. V této době o budovu nikdo nepečoval. Dokonce sloužila i jako sklad. Tím pochopitelně velmi chátrala. Naštěstí se o jejím stavu dozvěděl potomek Josua Fröhlicha, Nina Hofmanová z Anglie, a ta ji v roce 1993 koupila zpět a darovala židovské obci v Olomouci pod podmínkou jejího opravení a znovuotevření. Dnešní synagoga je tedy zrekonstruována a plastika znázorňující desku s Desaterem božích přikázání v hebrejštině opět zdobí její střechu. Je připomínkou a památkou tolika zmařených životů, ale i starých dobrých časů, kdy synagoga sloužila Židům ze širokého okolí k modlitbám a rozjímání. Navíc byly odhaleny nápisy v deseti
35
dochovaných kartuších, na jejichž překladu pracovali Olga Sixtová z Židovského muzea a hebraista Achab Haidler. Nápisy obsahují hebrejské či aramejské modlitby, krátká veršovaná úsloví z Bible. Nejsou tedy jen dekorativní, ale i praktické. Věřící se podle nich mohli modlit. Potvrdilo se, že jde o původní výzdobu z roku 1785, tedy jen rok po stavbě synagogy. Slavnostně byla synagoga opět otevřena letos 8.6.2008, jak symbolicky právě v čas vyvrcholení tohoto projektu s dětmi. Bude naplněn její původní záměr. I dříve se jí německy říkalo „schule“, tedy škola. I dnes by tedy měla být centrem vzdělávání a rozjímání pro lidi otevřené novým informacím o věcech dávno minulých. I když je lidstvo v jádru nepoučitelné, věřím, že když děti seznámíme se semínkem poznání a respektem těchto lidí, budou samy alespoň o síle a víře tohoto národa přemýšlet. I proto bude obnovena původní knihovna a přední část synagogy se přemění na studovnu s moderním vybavením pro jejich lepší a přístupnější informovanost.
Foto: Luděk Štipl Interiér současné - rekonstruované synagogy, ovšem s původními aramejskými texty z tóry a s „bímou“ - kazatelnou situovanou na východ, tedy propojenou s „aron ha-kodeš“ - schránkou pro uložení svitků tóry a dalších věcí důležitých pro židovské obřady.
36
1.4.2 Židovský hřbitov v Úsově
„Je dobré mít už zaživa takovou pověst, jak se pak o nebožtíkovi píše na kameni vzpomínek.“
Hřbitov je jednou z nejstarších pamětihodností městečka. Najdeme jej samozřejmě v již zmiňovaném ghettu – návrší lidově zvaném Kyly. První prokazatelný hřbitov byl však na Židovském rybníku v blízkosti katovny pod Malou Holubicí, kde bývala pastviště. Jeho místo však změnil roku 1590 Jan Šembera, který na svém panství vydal židovské artikule a na jejich základě povolil Židům bydlet na místech jen k tomu určeným. Vykázal je tedy na již výše zmiňovaném návrší. Severní část křivolakého židovského města s malými uličkami tvoří BetHachajim (dům věčného života), také Bet-Haolam (dům věčnosti). Dobré místo pro židovský hřbitov. Pověst vypravuje, že roku 1645, jedné sobotní noci byla anděli přenesena na nový hřbitov tumba svatého mučedníka z husitských válek, rabbiho Moše Ha-Kodeše a od této chvíle se používalo jen nového hřbitova. Zmíněná tumba se stala poutním zázračným místem. Za nacistického pogromu však byla zničena a na jejím místě zůstal jen trávník a v lidech pověsti a balada o jeho krásné vnučce Miriam, zvané „Úsovská růže“.(Polák,1982,Židovský hřbitov v Úsově) Nejstarší dodnes zachovaný náhrobek pochází z roku 1745.
Tradice a náboženské zvyklosti ukládaly Židům vždy mimořádnou úctu k místům, kde jsou uloženy pozůstatky jejich předků. Názvy dokládají víru v transcendenci lidského života. Judaismus tedy lidskou smrtelnost nepopírá.
Na našich hřbitovech najdeme vždy stejný nápis „Odpočívejte v pokoji“. Odkazuje k úctě mrtvým duším. Na židovském hřbitově v Úsově najdeme tento nápis: „Úctu k životu – mír a čest mrtvým.“ Myslím, že to jasně vypovídá o židovské filozofii a významu těchto míst. Tradice říká: „Je lepší dostávat květiny už za živa a po smrti jen kamení, než naopak …“. Není zvykem ve výroční dny, nebo při kterékoli návštěvě hrobu přinášet věnečky a květiny. Obecně známý zvyk položit na hrob kamínek má své kořeny také v Zákoně (Bibli). „Kamkoli Abraham přišel, vzdělal kamenný oltář
37
Hospodinu. Kamínek na „kameni vzpomínky“ má tedy symbolizovat právě ono „místo modlitby“. Stejně tak se praví: „Žij tak, aby písmo zapsané na Tvé desce bylo oslavou Tvého života!“. Život i smrt zde nejsou striktně odděleny a náhrobky jsou připomenutím a oslavou života.
Když vystoupáte několik starých kamenných a vydrolených schodů, projdete tmavou obřadní síní na vlastní hřbitov, otevře se před Vámi pohled na bezpočet prostých náhrobních kamenů. „Saxa loquntur! Nechť mluví kameny! Nápisy mluví o utrpení mnoha staletí, pronásledování, vraždění, válkách a moru. Osud úsovských židů…
38
Všechny hroby jsou obráceny k východu, bez ozdoby, nápisy do roku 1850 v hebrejštině, písmena z kamene plasticky vytesána. Kameny obdélníkové, často nahoře zašpičatělé nebo zakulacené. Hroby bez rovů kryje lesní, polní a luční kvítí, každoročně obrůstající divoce šípkovými růžemi, hlohem, barvínkem, keře rulíku, kaliny, bezu a jasmínu zakrývají náhrobky svými větvemi. Několik cedrů, zasazených Židy před rokem 1938, vzrostlo do mohutných stromů. Spolu s listnatými stromy a keři skýtají obraz jedinečného divokého půvabu.(Polák,1982, Židovský hřbitov v Úsově) Tento obrazný popis by v současnosti mohlo ještě umocňovat několik vzrostlých a silných jírovců, jejichž podzimní zbarvení navozuje melancholickou náladu a tajemnost, zvláště poté, co listí zasype náhrobní kameny. Potom ve vás vyvstávají poetická slova Artura Poláka: Zpuchřelé pomníky zírají na návštěvníka svými runám podobnými nápisy jako vrásčité tváře velmi starých lidí, smutně, beznadějně. Pomíjejícnost, zapomenutí…
Vandalismus nacistické zlovůle však změnil tvář tohoto poetického popisu. Spolumajitelka firmy Rudolf Sitta jistá Hilda Opitzová, (provdaná Sittová) narozená v Židovské ulici u synagogy, nechala vyplenit novou část hřbitova a na celém hřbitově byla zřízena střelnice pro členy Hitlerjugend a SS, čímž naprosto hanebně zneuctila místo mrtvých… Dnes je starý hřbitov místem pro rozjímaní a vzpomínky nad osudy a dějinami národa, který po staletí trpěl jako málokterý na světě.
Ještě jednou bych ráda
připomněla hebrejský nápis nad branou obřadní síně hřbitova: „Úctu k životu – mír a čest mrtvým!“ Jakkoliv tato slova znějí pateticky, jsou nadčasová. I dnes dochází k vandalismu na hřbitovech. Neúcta k mrtvým se však přechází i na neúctu k živým. Jak se asi cítí lidé, kteří prožili hrůzy nacismu, při soudobých neonacistických projevech? Budiž nám tedy nápis výzvou dozvědět se vše o pohnuté historii Židů, abychom byli schopni jejich život uctívat a respektovat.
39
1.4.2.1 Stručný výklad nápisů a symbolů židovských náhrobků Základem je slovo „maceva“. Je to kámen na znamení něčeho. Tradice mu říká poetičtěji „eben zichron – „kámen vzpomínek“. Původně bývala maceva pouze vztyčeným kamenem nebo hromadou kamení. Stejným způsobem se značil i „úhelný kámen“ budoucí svatyně – budoucího oltáře. Co z toho plyne? Ne každý vztyčený kámen byl označením hrobu, ale každý byl „pamětným znamením“. Teprve později v dějinách se rodí potřeba odlišit macevu od jiných „vztyčených kamenů“, které sloužily k obětem a klaněly se svým bůžkům. Je pravděpodobné, že potřebu zakládat vlastní (židovská) pohřebiště vyvolal teprve exil a diaspora. V Izraeli je zvykem umisťovat kámen na hrob naplocho, v diaspoře se naopak ujala tradice macevy vztyčovat. Umisťují se do hlavy hrobu, v ortodoxnějších komunitách vždy směrem k Jeruzalému, kde se má, podle tradice zjevit Mesiáš. Rozestupy mezi jednotlivými řadami stél jsou však kratší než „na jednoho nebožtíka“. Skutečný důvod má své biblické kořeny. Vložení je podle judaismu pouze harmonizací přírodních (Božích) zákonů. Schránka pro duši se obrací v prach, z něhož byla vzata. Podle tradice trvá tento „návrat“ zhruba jedenáct měsíců. Pokud se stalo, že plocha hřbitova byla zcela zaplněna, z důvodu příkazu neporušitelnosti hrobů musely být tedy hroby zavezeny hlínou, takže často najdeme hřbitovy s několika hroby nad sebou.
Židovské náhrobní kameny obsahují většinou tyto údaje: jméno zemřelého a obvykle i jméno otce titul případně jeho příslušnost k rodu; nejčastěji se setkáváme s titulem rabbi, nebo se zkratkou MHRR, což znamená „mórénu ha –ráb rabbi“ = náš pán, náš učitel rabbi chvalořečení - výčet vlastností a činů za jeho života dobrořečení a přání vztahující se k posmrtnému životu letopočet bývá vyjádřen písmeny, protože hebrejština nemá zvláštní znaky pro číslovky a tak užívá k jejich označení 22 písmen své abecedy.
Není výjimkou, že se setkáváme i s dvojhroby. Talmud totiž doporučuje, aby se manželé po svém sňatku hlásili jako „jedno tělo a jedna duše“. Na ukázku bych ráda citovala překlad jedné takové maceby z úsovského hřbitova:
40
Levá strana náhrobku : Zde jest uložen svatý muž, odevzdávala dával přátelský užitek národu. Svatý beránek, ryzí potomek, světlo v příkazech, on byl zářící ozdobou rozměrů čistých, společník v řadách, ochránce knih, ochránce obklopený národem, MHRR Cvi syn rabína Izáka Jafe blažené paměti, na začátku vlády pohřben roku 454 malého počtu čtvrtého Adaru. Nechť je jeho duše pojata do svazku živých. Pravá strana náhrobku: Zde jest uložena vzácná a ryzí Cipora, naříká dům nad vytrženým potomkem, časně s příchodem temnoty se navrátila skála, každého hladového uchopila a příjemné jídlo obětovala, v jámu svržená Cipora dcera Gaona MHRR Jákoba kohena, spravedlivého blažené paměti, pohřbena 16. Adaru, mezi divokým skotem ona gazelou. Nechť je její duše pojata do svazku živých.
Datum: 4. A 16. Adaru 5454 připadá na rok 1694. (M.aJ.Kejzlarovi,1994, Předemancipační náhrobky na židovském hřbitově v Úsově,str. 17)
41
Tradiční symboly
Jedním z hlavních motivů, které tedy v židovské náhrobní symbolice budeme neustále potkávat, je motiv Zákona a dobročinnosti – motiv milosrdenství a soudu. Tradice učí, že před každým člověkem a před každou skutečností kráčejí dva andělé. Jeden je anděl Soudu a druhý anděl Milosrdenství. Většinou jsou neviditelní, ale občas některého z nich zahlédneme. Jiní tomu říkají „aura“ anebo „sympatie“. A podle toho, kterou z andělských tváří dokážeme na svém bližním vidět, podle toho je nám dotyčný sympatický anebo ne. Tak to bylo zařízeno už před stvořením člověka. Rovněž ti dva s plamennými meči, které Všemohoucí postavil k „branám ráje“ jsou právě oni dva. Jejich „křídla“ vytvářejí dvojité „boží oko“. A tím se o dvojice andělů dostáváme zpět k úvodní trojici tohoto zamyšlení, trojici pilířů Světů. Anděl jako zákon a soud a anděl milosrdenství se spojují ve službě všudypřítomnému Bohu. Symbol kasičky se objevuje na náhrobcích správců charitativní pokladny. O charitu a podporu sociálně slabších se v židovské komunitě starala celá řada organizací. K nejznámějším patřila např. tzv. Chevra kadiša. Úkolem těchto organizací je shromažďovat potřebné zdroje a prostředky, hospodařit s nimi a vytvářet zdroje nové. Do jejich pokladny však přispívají všichni členové obce. Být pověřen funkcí správce charitativní pokladny znamenalo tak neuvěřitelnou poctu. Opisovači náhrobcích
tzv.
stamim
mívají
víceznačné symboly,
na
svých
zpravidla
svitky Zákona, někdy také knihy anebo knižní police (ty také
mohou
znamenat
pouze
studovaného, učeného člověka), dále také pero, perořízek, svícen (podle biblického verše Svíce nohám mým jest slovo tvé…)
42
Strom v judaismu není oním „klasickým“ Stromem poznání, jak ho známe v podobě lákavé jablůňky z křesťanské ikonografie. Strom v judaismu symbolizuje tóru a moudrost v
tóře
obsaženou.
Zároveň
může
být
i
symbolem
spravedlivého života. Zcela zvláštním stromem je pak palma a tzv. smuteční vrba. Motiv palmy se opět vztahuje k ctnostnému životu (Spravedlivý jako palma pokvete..) zatímco „smuteční vrba“ tzv. alon bachot se vztahuje ke smrti Rachel a její chůvy Debory – a časem se stal obecným symbolem úmrtí milované osoby.
Rostlinné motivy rovněž nejsou pouze samoúčelně dekorativní. Květ či jen pouhý výhonek vyjadřuje neuvěřitelnou naději na budoucí skutečnosti (vzkříšení z mrtvých) a zároveň pomíjivost lidského bytí. Naopak o pomíjivosti lidského usilování hovoří následující žalm: „Dnové člověka jsou jako tráva a jako květ polní kvete si, vítr naň povane a již ho víc není, aniž ho vzpomene místo jeho…“ (Tóra) Další skupinou rostlinných symbolů jsou jednotlivé plody (piniová šištice, hrozen, granátové jablko v řezu apod.) O nich by se dalo obecně říci, že jsou to symboly lásky – lásky partnerské i lásky k Zákonu. Taková „židovská srdíčka“, protože všechna tato symbolika se vztahuje zejména k Šalamounově Písni.
O granátovém jablku se v tradici zase věřilo, že obsahuje 613 zrnéček přesně jako je v tóře obsaženo symbolických 613 Pokynů a Upozornění
Svíce (svícen) je dalším symbolem, který je věřícímu Židu naprosto srozumitelný. Vždyť stojí psáno: „Svíce nohám mým jest slovo tvé …“ „Kdo činí nepravost, zhasne svíce jeho…“. Tedy opět symbolika lidského života (odtud i naše české „Zhasnul jako svíčka…“) a symbolika Zákonů života tj. tóry.
43
Koruna
není
znakem
židovské touhy po ovládnutí světa. Její příběh je daleko krásnější. Tradice hovoří o tom, že každý člověk
ve
skrytu
duše
touží
dosáhnout alespoň jedné ze tří korun. Koruny Koruny
moudrosti kněžství
(vzdělání), (duchovní
a
společenské vědy, filosofie apod.) a Koruny království (kariéra, úspěch, vážnost u druhých). Nade všemi se však vznáší Koruna dobrého jména, a ten, kdo opouští tento svět korunován touto korunou, zvítězil nade všemi… V jiném pojetí je korunou všeho stvoření Harmonie. Koruna na náhrobku je tedy znakem moudrosti, hluboké znalosti tóry a nebo připomínkou záslužného, tichého a obětavého života – korunou dobrého jména. Proto se židé snaží žít tak, aby symbol na jeho kameni byl symbolem jeho života a oslavou jeho jména. Někdy bývá koruna podpírána dvěma lvy, dvěma jeleny nebo jinými figurálními motivy. I v tomto případě se můžeme vycházet ze slov Tóry. Veškerá zvířecí i jiná symbolika vychází ve svých kořenech z tzv. Jákobovského požehnání, které udílí dvanácti čeledím Jisroele v závěru první knihy Mojžíšovy. A tak bývá tradičně lev spojován s čeledí a v přeneseném smyslu reprezentuje „judovství“ (věrnost zásadám judaismu). Mušle si v českém a moravském prostředí dokonce vysloužily svůj vlastní příběh. Všeobecně se má za to, že mušlový dekor je vlastně kamenickým podpisem tzv. Mušlovské kamenické dílny – Jedná se údajně o lokalitu nedaleko Mikulova (ta skutečně existuje), kde se tzv. mušlovský mramor těžil, kde se náhrobky zadávaly ke zpracování a ty pak zdejší dílna dekorovala právě svou typickou mušlí. Mušlovské motivy na převážně barokních
44
náhrobcích jsou krásné, stejně tak symbol květináčů (zpravidla na ženských hrobech) anebo vyloženě dekorativní růžice, voluty, rostlinné dekory apod.
Nejhojněji je však na úsovských náhrobcích vyobrazen symbol rukou. Je to znak tzv. kohenů, což byli ti „nejvyšší“ v židovském kastování, kteří měli právo stát se židovskými knězi a učiteli. Roztažené
ruce
jsou
naproti
sobě,
přičemž ukazovák a prostředník jsou k sobě spojeny. Je to symbol dávání, tedy přenášení Božího učení na lidi. S tímto symbolem úzce souvisí další postavení v kastě, postavení tzv. levitů, tedy těch, kteří byli pomocníky kněží a měli připravovat všechno, co potřebovali k bohoslužbě. Písmo je proto nazývá „darovanými“ kněžím, kterým měli sloužit,
asistovat
kohenům při bohoslužbách, omývat jim ruce, aby je očistili. Proto mívají na náhrobcích znak konvičky. Tedy již ze samotného jazyka symbolů se dozvídáme vše podstatné. Jméno zesnulého (Jisrael) symbolizované lvíčkem, a jeho synagogální a liturgickou funkci – levity.
45
Novodobé symboly
Novodobé symboly, tedy ty vznikající ve druhé polovině 19. Století, zcela zřetelně dosvědčují, jak se judaismus po opuštění ghetta velice rychle přejímá podněty od okolního prostředí. Sem lze zařadit většinu manýristicky zpracovaných náhrobků, pseudo-gotiku, náhrobky s více či méně zdařilými architektonickými, tak jak to běžně známe z nežidovských hřbitovů. Občas také novodobá symbolika tiše svědčí o vnitřním zápase, který svádí pozůstalí anebo zesnulý sám s emancipací a osvícenstvím. Tak objevujeme i jiné „profesní“ symboly – misky vah Spravedlnosti u právníků, třecí misky u mediků, kružítka u stavitelů apod. Výjimku netvoří ani tzv. zednářskoosvícenecké znaky, znaky v trojúhelníku pletoucí si s tzv. božím okem, podaných rukou, patrně revolučním symbolem Bratrství- Svornosti – Rovnosti. S nástupem secese se mění i matriál - leštěný mramor a žula, a dokonce i samotný dekor. Kuriózní je v tomto smyslu například náhrobek, jehož boky zdobí stylizovaná secesní svastika. Na židovské náhrobky se dostává i zdobí je také porcelánové fotografie zesnulých. Na náhrobcích se můžeme také setkat s velkým množstvím „zlomenin“. Zlomené růže, zlomené svíce, zlomené stromy, ale také např. zlomené makovice. Najdeme také dokonce motiv pelikána drásajícího svou vlastní hruď /helénistický symbol sebeobětavosti a moudrosti/.
