Občasník 70. oddílu Zálesák
č.13
zalesak.skauting.cz
2002
Jak bylo v U.K.
19.-24. dne měsíce trávy, zapsala Lenka Pokud to k vám naše oddílové tamtamy nedonesly, tak ve dnech 19. 4. – 29. 4. jsem se byla podívat, jak se žije v parlamentní monarchii. Začnu od cestování autobusem. Autobus jako obvykle přijel cca s půl hodinovým zpožděním, jen s tím rozdílem, že z Plzně jsem ve čtvrtek odjížděla sama, tudíž nikdo nevěděl, zda vůbec přijede. Nakonec přijel a bylo tam dokonce i místo, přesně v půli autobusu (dostatečně daleko od jedné televize a moc blízko ke druhé, tudíž titulky jsem nepřečetla). Krátce k celníkům. První na řadě byli čeští. Vše bylo v pořádku, po době optimální na české úředníky dali razítko do pasu a jelo se k Němcům. Tam už byly problémy. Mládenci, co seděli za námi, se jim nelíbili a chtěli vidět další průkaz. Jednoho cestujícího píšícího azbukou dokonce prošacovali. Nicméně v plném počtu se jelo dál. Francouzové nechali celý autobus vyklidit a úplně všechna zavazadla projeli rentgenem. Zase vše naskládat a popojet kousek dál k Britům. Tam jsem absolvovala něco jako přijímací pohovor. Hned v první větě jsem řekla půlku německy. Celník byl nejspíš ve velmi dobrém rozpoložení nebo poloněmec, ale komunikoval se mnou německy. Vše proběhlo OK a už jsme byli v Eurotunelu a potom už jen co by kamenem dohodil do Londýna. Měla jsem velký štěstí, ale 10 min po zakoupení jízdenky jsem cestovala busem do Bathu. V Bathu kupodivu nepršelo, ale svítilo sluníčko. Přemístila jsem se kousek po proudu řeky Avon, a vykramařila si pár věcí a vydala se 12% stoupáním prý 2,5 km na univerzitu, napsat našim SMS, že jsem dorazila bez problémů. Bath je pěkné „malé městečko“, ale to už jistě pravidelní čtenáři vědí. Během doby, kterou jsem v UK trávila, jsem se ještě stihla podívat do Bristolu (britským superextrarychlým vlakem), ochutnat typické jídlo města Thin-tongu (vážně fakt dobrý), okusit na vlastní kůži britské sluníčko a déšť, vidět park pro děti plný prolejzaček, houpaček, tarantulingu a dalších smyslů i nesmyslů, slyšet rozčilující se racky (nebo jak někdo trefně řek´ „hloupé velké husy“), málem to schytat golfovým míčkem, vidět hrát něco jako pétanque s velkejma šišatejma koulema, prolézt univerzitní knihovnu a přilehlé prostory, svézt se krásně oranžovým autobusem, učit se matematiku (geometrii) v angličtině, vidět čínské svatební fotoalbum, nechápavě kroutit hlavou nad rychlostí konzumace dušeného zelí s rýží tyčinkama, … Cestou zpět, zdá se, že britské ostrovy truchlily nad tou velkou ztrátou, protože celý den pršelo. Řidič britského busu byl v dobrém rozpoložení, cestou si pohvizdoval. Přesto, že byla neděle odpoledne, na Viktoriino nádraží jsme dorazili s 2 minutovým předstihem. Tam jsem měla na náš bus čekat 1 h 40 min, ale tato doba se ještě protáhla o 2,5 hod. Pak nám ještě ujel Eurotunel a zpoždění činilo 4 hodiny. To už jsme nedohnali. V době, kdy už jsem měli být v Plzni, jsme byli 180 km pře Norimberkem. Po cestě jsem si ještě stihla zlikvidovat kredit, dávala jsem domů vědět, že máme jaksi zpoždění, jelikož na českým autobusáku (na rozdíl od anglického) nejsou schopný něco dát vědět. Konečně jsem vystoupila v Plzni (Představte si, že z celého autobusu jediná.) políbila rodnou hroudu, nasedla do naší modré limuzíny a spokojeně se natáhla na mojí milované postýlce…
Ende 2
Čarodějnice 2002
27. dne měsíce trávy, zapsala Lucka Byl to zase jeden z nápadů vedení. Né ty Čarodějnice, ale jejich příprava. Letos padl tenhle úkol poprvé na Poštolky (pozn. Milana: Nápad byl sice náš, ale Poštolky dostaly ten nápad předložen pouze jako možnost, na kterou dobrovolně kývly.). Po dlouhém debatování se nám konečně povedlo dát dohromady program. A tak už nic nebránilo tomu, abychom se v sobotu sešli na Krkavci. V sedm hodin jsme měly mít my (Poštolky) sraz na zastávce U svazáčku, leč pokus krutě selhal. Ve čtvrt na osm jsme to já, Pejťa a Helča vzdaly, nastoupily do první tramvaje, která jela a trandily jsme si to na konečnou. Po dvaceti minutách přijel Kuba, kterýmu se nejspíš nechtělo vstávat. (To bysme ještě pochopily, jelikož to nejspíš dopředu nevěděl, i když …) Lukáše přivezlo rodičovstvo autem. (To bysme taky dokázali pochopit, jelikož Dobřany jsou přece jenom kapku z ruky.) No a Petra přivezlo taky rodičovstvo (ale ten prej to věděl den předem; víš, co je to telefon, Petře?). Michal se na nás nejspíš vykašlal a tak jsme se chvíli po osmý hodině cpali k Lochnessovi do auta (velice „příjemná“ cesta). Už nám zbejvalo jenom dojít ten kousek do „našich“ údolí. Lochness se ale musel vrátit, jelikož zapomněl doma pilu. Jó, co není v hlavě, musí bejt v nohou. Hned, jak jsme se dostali do údolí, začaly přípravy. Vyčistilo se ohniště. „Přidělaly“ se lavičky a připravila se košťata v podobě neforemných kůlů. Vytyčila se trasa její jednotlivé body (obvzlášť při nafukování balónků bylo veselo). No a pak už se jenom čekalo, kdy přijde to (jenom o trošku) mladší osazenstvo. Čekali jsme dlouho, ale dočkali jsme se. Když dotvořili svoje čarodějnice (které měli udělat cestou), začal hlavní program. Na pěti stanovištích s úkoly a hádankami se vystřídali všichni a odnášeli si razítka ve svých řidičských průkazech. Po dovršení správného počtu razítek (který stejně všichni přeťápli) už nasedali na košťata a „vylétávali“ na dráhu. První zastávka na dráze byla u střelby šišek do „terče“, pak u balónků (pozor, dali jsme si záležet a u některých byla i H2O). Potom běželi k Helče a společnými silami uvázali ambulák. Pak skok o koštěti a nakonec kopání do míčku. Před cílem si ještě proběhli slalom mezi stromy a pak už na ně čekala cílová rovinka. Dvojice, čekající na let, si vzal pod dohled Lukáš. Zaměstnával je svými hrami, dokud se všichni nevylítali. Když se vystřídali všichni, dostali za úkol uvařit čarodějný lektvar a Poštolky zatím sečetli(y) body. Lektvary se dopískaly a ochutnaly. Po dokončení programu už se zapálil oheň a Pejťa s mojí maličkostí „provedly“ vyhodnocení. Když všichni převzali bodovací kartičky, chytly Zuzka s Luckou (neboli se mnou) kytary a pěkně jsme si zazpívali. Dokonce jsme dali i Božovu oblíbenou Dajánu. Mělo to jenom jeden háček: Boža tam nebyl. No a pak už nás čekal jenom úklid a cesta zpátky. Část Poštolek odešla s ostatními a část odjížděla s Lochnessem. Každopádně se všichni dostali tam, kam jsme potřebovali, tj. domů. Dodatek Milana: Letošních Čarodějnic se účastnili i 3 členové 74. oddílu Šipka (původně jich mělo přijít 10). Podle různých svědectví se jim akce moc líbila. A jejich zúčastnivší se vedení si povzdechlo, že tak šikovné skororovery by taky chtělo. Musím se k tomu názoru připojit (ale zase nezpychnout, Poštolky!). A ještě jednu drobnost – zapřemýšlejte každý sám nad tím, kdo z vás sedmi se na přípravě skutečně aktivně podílel. 3
3. Západočeské skautské jamboree v Plzni 2.-5. dne měsíce sazenic, zapsala Káťa, Pejťa a Lukáš a Milan
1. 5. – středa Dneska jsme se sešli v – před devátou na Výstavišti. Projeli jsme ňáký fotky, sebrali Lochnessovi dvoje hrabata a sunuli se před pavilon R (0 , R1). Tam jsme poslouchali instrukční projev (do hospody se jde až po práci!). Rozdali jsme si práci. Holky (Mirka, Kačka, Janina, Pejťa a dvě Limanky) dělali štábní kulturu placu pro WC – Toi–Toi. Kluci (Lukáš, Boža, Milan – sorry, jenom kluci – a od Limana Bumla, Hejkal, Digi, Uzlík, Liman a Jarda a Tim) sestavovali vojenský umývárky, který sestavovat nešly. Mezitím se dělalo spousty zajímavejch věcí. Třeba podpisy na silně zaprášený umývárky. Ostatní oddíly stavěly červený stany, bouraly velkej bílej Gambrinus stan a tak. Tak jsme makali až do večera (čistili jsme cestičky hráběmi, nejtrapnější a nejzbytečnější byly ovšem plenty dělící na um. dívky : um. hoši, a jiné okolo um.). Domů jsme se dostali okolo sedmý. 2. 5. – čtvrtek Dnes jsme se sešli před 12. Mysleli jsme (!), že budeme ještě makat, ale omyl. Když jsme přicházeli za Liman budku, všimli jsme si partičky lidiček v bordových krojích s žlutočerným šátkem. Mysleli jsme, že je to už ňáká cizokrajná výprava, ale pak jsme zjistili, že mají na domovence napsáno S O S. Pak jsme zjistili, že S O S sídlí v budově s nápisem SOSka a S O S je Skautská Ochranná Služba. Asi 3 hoďky jsme se flákali s ringo kroužkama, ostatníma a obhlížením Výstaviště. Pak přišla Janina. My zabavili čtyřkolý vozík a dělali TAXI. Za sušenky nikdo nic vozit nechtěl, tak jsme slevili a odváželi jen tak. Bylo to super, ale asi za dvě hodiny nám teplý SOSák řekl: „Myslím, že byste s tím vozíkem měli jít někam jinam.“ Měli jsme odpovědět: „My myslíme, že ne!“ , ale radši jsme se kousek odsunuli, protože jsme slušně vychovaní skautíci. Později (asi o deset minut), nám byl vozejk zabaven ňákym zvířetem. Buď Bobrem, nebo Lišákem, nebo ňákym úplně jinym. Pak jsme šli na obídek do města a zvonili na Davida, kterej nebyl doma. Když jsme se vrátili, zase jsme se jen flákali a potkávali všude spoustu skautů. Původně měl bejt v půl sedmý první nástup, ale na novym programu byl psanej až v osum. Od 18:30 měli mít v amfíku přehlídku hasiči. Ještě před tim se Poštolky sešli s Mirkou, Arnym a Petrem. Něco řešili a pak se sunuli do amf. Hasiči byli dobrý, ale strašně dlouho jim to trvalo. Spouštěli se z 52 metrů dolů po laně, ale s robotem a nohama napřed. Nakonec to jeden profík vzal i po hlavě dolů a s osmičkou. V autě všechno šílenym způsobem hledali (otevřeli šoupačku, probrali, zjistili, že to tam není a šli hledat do další), tak jsme usoudili, že maj asi auto nový a teď s nim machrujou. Nebo – že by to tak dělali pořád? Pak byl asi v 8:20 nástup. Bratr Akela hezky všechno zahájil. Mluvil sice pěkně, ale drobíček zdlouhavě => od hodinovýho stání nás drobet bolely nožičky. Po nástupu se v pavilonu nad jídelnou (R1) něco promítalo. My jsme se pakovali, prohlídli odpaďáky, do ToiToek dodali papír (na kreslení, jak jinak) a někdo z nás stačil k odznáčku Jamboree fásnout ještě služební (modrej s Jambo logem) šátek. Asi v půl jedenáctý jsme se rozběhli na tandaj. My nastoupili do tandajky č. 4 (stála za č. 1), štípli lístky a v tom nás pan tandaják vyhodil (všechny). Se slovy: „Vystupte prosím, budu asi tlačit“. Vylezli jsme a zjistili, že ta č.1 jednoduše nejede. Pak ji náš řidič nabral a tlačil. Nevěděli jsme co dělat, jelikož odjetí č.1 chvíli trvalo, my museli domů a navíc jsme měli štíplý lístky. Nakonec (po obvolání babi – a někdo volal dědovi ) jsme se rozhodli nastoupit do 4. tandaje v pořadí (za tu 4
naší 4 přijela další 1 a za ní zas 4 ) a domluvit se s tandajákem na štípnutí lístku z druhý strany. Pak už se jelo téměř bez potíží. Nesmím zapomenout, že jsme se na Výstavišti rozhodli, postavit si v pátek stan. Teď už je jen na rodičích, zda nám to dovolí. 3. 5. – pátek Ráno jsme se sešli po sedmý (nečekaně) u Pejti. Ta si během asi hoďky sbalila a už jsme razili. Ještě jsme koupili stuhu (pro nás, pro Jižany) a jelo se. Kecli jsme věci za Liman budku a jali jsme se zajišťovat důležité věci (Lukášova a Kačky spací podmínka byla zajištění stravy). Lukáš to oběh (od kuchařek přes Bon–Bona) a byli jsme hozeni do spárů Věrky. Tam u ní jsme potkali Lenky dědu a pěkně jsme pokecali („Ty znáš Lenku?“, „Cože?“, „Ty znáš Lenku?“, „Jo, to je moje vnučka!“ … a tak) a pak jsme byli posláni za sestrou Cvrčkem ze Sušice. Tam jsme ji nenašli. Tudíž jsme se šli věnovat dopolednímu programu. Byli dvě možnosti: Brigáda v ZOO nebo Skautská pouť. Byli jsme přihlášeni do ZOO, ale sešlo se nás tam moc, tak jsme to vzdali. Teď nás ale odchytil Tim a poslal nás bufetit (vysejpání odpaďáků a úklid kolem nich). Tak jsme bufetili. Po dlouhé chvíli jsme zjistili, co je Skautská pouť, abychom se mohli zúčastnit. Šlo o vykonávání sportů na různých stanovištích. Nejdřív jsme šli za našim známým Karlem. Byl z nás nadšenej (a my z něho taky). Hezky jsme si hráli a dostávali Peňule. Přišel oběd. S ním i Tim. S Timem (jak se stává zvykem) další práce. Odchytil Pejťu a ta šla umravňovat strávníky. Ta k tomu vyzvala ostatní. Všichni jsme byli zblblý z: „Vlevo na polívku a vpravo a doprostřed na druhé jídlo, plastový obaly vyhoďte u dveří do plastů, zbytky do beden a kýblů.“ Takhle zkuste kecat na 2 tisíce lidí. Super. Po obídku byla zase Skautská pouť. Při této hře se v Perníkové chaloupce za Peňule prodávaly různé upomínkové předměty (lakroska – 30 P., Jana v závěrečnejch slevách ukořistila buzolu, lízátka, baterky, knížky, …). K večeru bylo slavnostní zahájení hry Sever proti Jihu. Byl odehrán příběh o černoušcích otrocích a už jsme začali bojovat. Šlo o přenos jablek. Štafetově a samozřejmě v běhu. Když po ukončení téhle hry zaznělo, že si jabka můžeme rozebrat, polovina lidí se navalila na stoleček s bednama (naplněnejma těma ošklivě natlučenejma jabkama) a ten to nevydržel. Už z téhle hry jeden kluk odkulhával a po zbytek Jamboree jsme ho potkávali s ortézou na koleni. Těch her bylo ještě mnoho a v mnoha jsme se také zúčastnili. Dobrá byla hra, kde sháněli 50 kluků a 50 holek z každé části. Jih nastoupil na ostrovy u začátku mostu, sever na druhou stranu. Pak se ozvalo start a úkolem bylo přeběhnout na druhou stranu, uchopit pytlík s jídlem (látková kulička s nevim čim) a běžet zpátky. Vyběhli a my, okolostojící a fandící, začali přemejšlet, co se stane, až doběhnou doprostřed. Po doběhnutí na svůj ostrov bylo úkolem se na něm asi 3 minuty udržet. Což ale neodhadli, takže se tam netísnili, ale stáli v pohodě. Už to vypadalo, že to bude nerozhodně, ale v tom od jižanskejch kluků vyrazil ňákej zmatenej Seveřan! Na večer byl připravenej zábavnej program. Tem jsme skoro viděli, až na to, že jsme v tu dobu stavěli náš super stan. Když jsme dostavěli, bylo skoro po všem. Vlastně jsme ještě stihli lasování ve svitu auta, což vypadalo strašně pěkně. Pak jsme ještě chvíli bloumali po okolí a nakonec – chrupi, chrup! 5
4. 5. – sobota Ráno v 6:20 jsme vstali, udělali 3 kroky ze stanu a přišel (přiběh) Bumla. „Jdeme bufetit. Okamžitě. Pokud to nestihnem do hodiny, nejdeme na průvod,“ pravil. No, dobufetili jsme, v běhu na sebe hodili kroje a už nás Liman veze na Chodský. Tam jsme chvíli bloumali, zkoušeli mexický vlny, fotili se a udělali nařízené šesti stupy. Vyrazili jsme centrem v uzavřeném pravém pruhu vozovky, okolo nás policajti na motorkách. Každej třetí člověk třímal v ruce kameru nebo foťák. Prodavačky vylezly z krámů. Byli jsme pěkně dlouhý a capkali jsme 2,5 kiláku na náměstí Republiky. Na tribuně tam něco povídali do mikrofonu. Po nastoupení na náměstí a dopovídání jsme se šli podívat na doprovodnej program a něco jsme si i zkusili. A to rozdělání ohně třením dřev. Je to docela zajímavý. Dál tam vystavovali teepko, hráli živou dámu, závodili na mini koloběžkách, … Na obídek jsme měli bejt zpátky. Po obědě jsme se náhle potkali na mostě a pokecali se Slovincema. Vidíte, máme kamarády všude. Pak jsme je ale museli opustit, chtěli jsme se zúčastnit hry a to znamená, jít na sraz na náměstí. Cestou Kačenka pomáhala zvednout upadnutou babičku. Z náměstí jsme se sunuli do zadnějších uliček. Tam nás rozpočítali a my se rozdělili na 2 skupiny (Mirka, Lukáš, Pejťa; Janina, Kačka). Dostali jsme půl zprávy, slepou mapu a 10 životů. Úkolem bylo běhat po stopách (na nichž byla písmena zbytky zprávy) a přitom se nenechat zastřelit gumičkou. V poklidu jsme běhali, až jsme se zase sešli. Zrovna tam, kde hlídal Fretka. Když jsme mu konečně uběhli, zalezli jsme na poradu do baráku. Ha! On tam přišel – ač nezván – taky. Na konci jsme našli i poklad. Bonbón pod mostem u řeky. Když se vyhodnocovalo, vyhrála J + K, ale náš zbytek (M + L +P) si musel stěžovat na výpočetní středisko, které nám odečetlo životy dvakrát. Nakonec jsme byli první společně – ti nejlepší jim to všem natřeli. Z této hry jsme šli zkratkou zpět, protože v amfíku začínala ukázka historickýho šermu. Tu jsme stihli. Na večer byl připravenej oheň, kterej se strašně dlouho nacvičoval. Vedoucí výprav – u nás se střídali dle potřeby – se dozvěděli, že budou 3 ohně, že se okolo nich bude stát v šišce (oválu) a jak a kde má kdo stát. Hned na začátku jsme se všichni postavili o polovinu šišky jinam, takže jsme se třičtvrtě hodiny posouvali. Mezitím jim vyhořeli fagule a slavnostní prostřední oheň rozfoukávali na kolenou, krajní doutnal a na druhej krajní se už nedostalo. Večer bylo v amf. vystoupení skautskejch i jinejch kapel. Bylo to hezký. Ještě před tim byla vyhlášena hra Rychlých šípů. Všichni se museli zdravit a když pozdravili člena R.Š., tak od něj dostali kartičku. 5. 5. – neděle Od rána už většina výprav balila své věci, aby stihli svůj spoj. Dnes se dohrávala hra S – J. Na závěrečném nástupu se ukázalo, že Jih je prostě nejlepší (hurá!!!). Akela mluvil taky o těch, bez kterých by se tohle Jamboree nekonalo. Ti, co četl, se řadili před tribunou. Vyjmenoval dokonce všechny, co se podíleli v Občerstvení u žabiček, pak pravil „středisko bratra Tima“ a my byli rádi, že se o nás aspoň takhle zmínil. Ale ne! On náš četl všechny a jmenovitě! Dostali jsme papíry „Uznání a dík“ a podali jsme si s Velkým vůdcem tlapinku. Pak četli i všechny průvodce, mezi kterejma byla i naše Lenka, která tam měla skupinu Němců a vždycky jsme jí někde potkali. I zlobivej Fretka byl průvodce a to těch našich kámošů Slovinců. Pak se stahovaly vlajky (u nás středisková, Šipky i Zálesáka). Rozloučili jsme se se Slovincema, vyměnili šátky, adresy, podpisy a už nám odjeli. Někdy je určitě přijedeme navštívit! Na nás už ale čekali další věrné služby – poslední bufetění, dokonce jsme vytírali hnusný záchody (v tý zděný budově u řeky), fuj. Nakonec jsme si sbalili i my a ještě chvíli hráli lakros. Taky jsme našli volejbalovej míč, kterej nechtěli, tak už je odd. Když jsme odcházeli, dostali jsme od Bumly Jamboree nálepku. Pak jsme odvezli naší super nástěnku (po dobu Jamba sídlila v TICJ, kde byla strašně hezká) a Janina, Pejťa a Lochness šli ještě do Borčáku trochu zalakrosovat. Jamboree bylo moc pěkný a všem se nám i přes naše zaměstnání (bufíci nebo ToiToi služba) líbilo. No, uvidíme příště!! 6
Naše úklidová jednotka humusáčků Naše středisko dostalo na starosti v podstatě úklidové práce. Hlavní činnost spočívala ve výměně plných odpadkových košů za prázdné, doplňování toaletního papíru na WC a dalších radostech podle nápadů štábu jamboree. Občas to byla práce dost hnusná a pochybuji, že by si naši členové svůj pobyt na jamboree představovali zrovna takhle. Bohužel, v danou chvíli nebylo vyhnutí a i když mi to možná mají za zlé, nemohl jsem s tím nic dělat. Ještě jednou bychom jim měli poděkovat. I díky jejich práci vypadalo jamboree přijatelně a netopili jsme se v odpadcích. Vedle některých členů Limanova oddílu, kteří denně “dojížděli”, šlo i o čtyři Zálesáky, kteří na výstavišti přespávali (aby s prvními paprsky slunce mohli vyskočit a jít zkontrolovat odpadky), a to o Pejťu, Lukáše, Káťu a Janu. Skaut je hospodárný Alespoň to tak stojí v devátém ze skautských zákonů. Jak se ale na jamboree ukázalo, pravdou je někdy něco snad ještě horšího než opak. V odpadkových koších jsme nacházeli nerozbalené oplatky, nenakousnutá zdravá jablka, v igelitu zatavený nenačatý (a neprošlý) trvanlivý salám, neotevřené jogurty, z poloviny nedopité lahve limonád a další poklady. U výdeje jídla někteří vyfasovali jídlo a aniž by se ho dotkli, šli ho hned vyhodit, zatímco ti za nimi museli někdy čekat, až přivezou další. Každý si asi představujeme hospodárnost jinak. Skautští vůdci zřejmě své svěřence neuhlídají (i když je podivné, že by je v něčem takovém vůbec měli hlídat), ale co by na to asi řekli rodiče? Děsím se toho, že by nad tím mávli rukou a zeptali se mne, co je mi do toho. Je to jistě otřepaná fráze, ale ve světě denně umírají spousty dětí hlady, zatímco čeští skauti jídlo házejí do popelnic.
7
Výroba gelových svíček 8. dne měsíce sazenic, zapsala Lenka
Ve středu 8.5. se po deváté hodině v klubovně k Lochnessovi, Lence a Gábině připojili: Kuba, Ančí, Petr, Pavel, Lukáš, Káťa, Lucka, Zuzka, Pejťa o berlích (prý hrála fotbal), Jana, Alice, Martin, Martin ml., Petr ml., Nikola, Marek, Ferda,…. a jali se zasmrádnout klubovnu. Jenom klubovnu, aby pan domácí neměl důvod si stěžovat na „smrad“, otevřeli jsme v klubovně dvě okna, aby dovnitř proudil čerstvý vzduch a smrádek ven. Lochness přivezl, jelikož tam byl autem, většinu těžších věcí. Například propanbutanový vařič (i s bombou), kastrůlek, naběračku, mušle, barviva (žlutou, oranžovou, červenou, modrou, fialovou a zelenou), kolíčky a 10 kg průhledné hmoty, která se roztomile třásla jako sulc. Jenže tenhle sulc byl ve skutečnosti bezbarvý gel na svíčky, tedy nejdůležitější ingredience. Každý si s sebou přinesl skleničku, někdo dokonce i náplň na dno. Celkem bylo k dispozici: sušené ovoce, citron, mušle, korálky, modrá koupelová sůl, slaměnky, střepy z vánočních ozdob, různé koření a vonné esence nebo olejíčky na provonění vosku. Pracovní postup: Postavíme skleničku, připravíme knot, který důmyslným lochsystémem (ze špejlí a kolíků) přidržíme uprostřed skleničky. Na dno kolem knotu vložíme, dle vlastní fantazie, libovolné předměty (i kostkový cukr a sůl) event. nadrobíme kusy tuhého gelu (pro vytvoření vícebarevného efektu) a zalijeme rozehřátým gelem. Je-li libo míti voňavou svíčku, doporučujeme přidat několik kapek vonného oleje. Pak už jen necháme vychladnout. Také můžeme do jemně zatvrdlého gelu ještě něco přihodit, čímž docílíme levitujícího efektu :-) Konec návodu. Na stole jsme si připravili propanbutanový vařič a pěkný kastrůlek, do kterého jsme naporcovali trochu toho třesoucího průhledného sulcu. Během zahřívání se z něj stala tekoucí hmota (ze sulcu, samozřejmě, ne z kastrolu) a byl připraven na nalití do skleniček. Obdobně jsme připravili barevný gel jen s tím rozdílem, že jsme do rozehřátého gelu dali barvivo, množství dle požadovaného odstínu, a zbytek postupu byl stejný jako u bezbarvého. A výsledky? Mezi výrobky byste našli hráčskou misku s kostkami a mincemi (pětikoruna dokonce i se žvýkačkou), vzácné květy v pryskyřici, různé koktejly (jeden i s medvídky Haribo) a … mnoho dalších. Stručně řečeno: „Kdo jste tam nebyl, litujte a příště rozhodně přijďte.“
Ošelín 2002 – 1. část
17. – 19. dne měsíce sazenic, zapsali Pavel (Pá), Káťa (So), Jana (Ne) 17. 5. – pátek Dnes jsme se sešli na nádraží: já, Jana, Zuzka, Pejťa, Martin ml. Káťa, Anča, Lucka, Kuba, Lukáš, Michal, Milan, Mirka a David. Jeli jsme vlakem do Ošelína, na zastávce vystoupili jenom malí velký a vedení David a Milan. Tam jsme se dozvěděli, že ty velký velký pojedou dál a v sobotu za námi přijdou. Šli jsme do ukrutně vzdálené chaty, asi tak 250 metrů. Když jsme se tam dobelhali, tak jsme zjistili, že je ukrutně malá, a proto se holky musely zabydlet nahoře. Drobet jsme pojedli a šli jsme ven, kde nám David řek, že máme vyrobit snovou síť. Dali jsme se do práce. Za chvíli jsem zjistil, že mi to moc nejde, a tak jsem nechal vyniknout Martina. Skončil časový limit a my jsme museli uznat, že holky jsou lepší. 8
Potom se mocná menšina rozhodla, že půjdeme ven. Tam nám David řek, že si zahrajeme házenou (na strom), ze které se pak přešlo na ragby. Když jsem dal druhého góla z brány a vyhrávali jsme už hodně : málo, tak aby to bylo vyrovnanější přešli někteří hráči do jiných týmů, proto to skončilo pro hráče nerozhodně, ale pro týmy asi ne. Velevážená menšina se rozhodla, že se půjdeme najíst, přičemž jsme si zahráli bingo. Nakonec jsme šli ven, kde jsme se dohadovali, jestli si máme zahrát petang nebo fotbal. Za půl hodiny překřičel petang fotbal o padesát decibelů. Rozhodnutí bylo tedy jasné. Petang nevyhrál nikdo, protože se rozhodovalo, kdo s kým bude podle hracích koulí. Eště jedna zajímavost na konec: když jsme šli spát, tak si Káťa hrála s míčem a drobet ho zakopla, ale to je detail. 18. 5. – sobota V sobotu jsme měli rozcvičku (fuj). Když jsme si namáhavě protáhli tělo, dozvěděli jsme se, že jdeme na túru. Výlet vedl přes Kosí potok, Anakondu, Vlčí horu a zříceninu Volfštejn. Byl dlouhý asi tak no, to teď taky nevím, ale možná tak 12 km a s holkami jsme se domluvili, že až přijdeme, vykoupeme se v řece, abychom splavili pot. Poprvé jsme se zastavili v lesíku, kde jsme se najedli a zahráli hru s čísly. Potom jsme se zastavili u Kosího potoka a kousek dál u Anakondy, kterou Poštolky a vedoucí dobře znají. Něco se vyfotilo a pak jsme si vyzkoušeli orientaci v mapě (moc nám to nešlo – skoro vůbec). Vydali jsme se na Vlčí horu, byla vysoko a cesta, kterou vybral David, vedla kopřivami. Po výstupu nahoru jsme odpočívali a za chvíli se vydali na Volfštejn, tedy jeho zříceninu. Byla super, a tak nás napadlo zahrát si schovku, a tak jsme jako blbci hráli schovku. Při zpáteční cestě jsme si i našli koně (strom), určitě ho znáte z fotek, jak na něm Ruda jede. Když jsme přišli na chajdu, chtěli jsme si trošku zahřát naše zmrzačený nohy, ale co to, po spacácích zbyl jen dopis, ž pokud je chceme, máme si pro ně přijít k pidijeskyňce. Martin pak vlezl na půdu a spacáky tam objevil. Tajili jsme to, ale pak jsme to řekli Davidovi a ten byl bez sebe a řekl, že tam stejně půjdeme. Byli jsme naštvaný a napsali dopis, který jsme předali u jeskyně. Poštolky nevypadaly moc nadšeně a poté se vydali k chajdě. Poštolky šly zase pod širák a ještě byla bouřka (šli do čekárny na nádraží). Měli jsme divnej pocit, ale radši jsme se zachumlali do našich milých spacáků, které všechno přežijí. 19. 5. – neděle Vstávali jsme asi v půl jedenácté, vyčistili jsme si zuby a nasnídali se. Hned po snídani jsme si udělali IQ testíky, abychom zjistili to, co už dávno víme, že jsme inteligentní. Uprostřed naší soutěže přišly Poštolky. Naobědvali jsme se, začali uklízet, luxovat mrtvé včeličky, smetat pavučiny a mýt nádobí. Když bylo uklizeno a zabaleno, zahráli jsme si fotbal. Na 9 m2 se nám hrálo fakt dobře. Ještě jsme složili rozstříhaný text a pomalu jsme začali odcházet. Na kolejích jsme se podívali na těstoviny (vůbec nevíme, čí byly) A už přijel vlak, který nás odvezl do Plzně. 9
Ošelín 2002 – 2. část
17. – 19. dne měsíce sazenic, zapsali Lucka, Pejťa, IronMéďaMan, Lukáš, Arny Měli jsme se sejít v 16:20 na hlaváku. Mirka se nám trochu opozdila, ale zjistili jsme, že vláček který měl jet v 16:27, má 10 minutek zpožděníčko. Ale to nebyl náš vláček. Náš jel ve 42. Ten stihla, koupili jsme si společnou lístek do Planý a hnali do vláčku. V něm jsme se sešrotovali mezi spoustu lidí a papali kukuřici. Taky jsme pokecali s paní s kolií (Alanem) a čuměli z okna a poslouchali úžasnej zpěv jedný cestující. Najednou se vynořilo spousty hlav, aby shlédli vymletý rigol překypující vodou, jejíž libá vůně nás doprovázela k naší konečné zastávce. Tam jsme vystoupili (překvapení). Naše dvě mladé lepé děvy došly pro vodu k výčepu, kde společnost činily velice pofidérní osoby, ze kterých lehce vyzařoval etanol. Byl s nima fakt super pokec. Naše dvě mladé lepé děvy u výčepu zjistily,že pan výčepní nevlastní ve svém arsenálu zbraně tak tvrdého kalibru, jako je čistá průzračná voda. Vodu minerální jsme zakoupili a hned na to požili, abychom do nádoby plastové posléze nabrali vodu čistě pramenitého původu (hnusný nádražní umyvadlo). Pak jsme se vši pomléčili mlékem bránícím spálení vesmírnému. Vyrazili jsme cestou sem. Pak jsme ale zjistili, že jsme tam. Tak jsme se otočili (s buzolinkou a mapinkou) a razili si cestu žluťounkým polem řepky. Vši jsme byli v kraťasech a maximálně v tričku. Výsledek byla poleptaná sliznice a podivné žluté lemování. Abychom z toho neonemocnili zákeřnou chorobou, plavali jsme mořem kopřivek. Když jsme šťastně přeplavali moře k., nastalo moře vody. To nás nenadchlo, a proto jsme ho obešli. Poté jsme přeplouvali další, tentokrát však panelákové. Ono těch moří bylo víc, třeba močůvkový, a tak podobně. Když jsme se zdárně dostali až k Vyhlídce, vlezli jsme na silnici a už se capalo k lesu. Cestičkou jsme se potkali s letišťátkem. Na něm bylo jedno, ne – teda dvě, vlastně tři letadýlka. Měli jsme sice chuť si zalítat, ale pak jsme šli dál. Za chvíli tu byl les. Ještě kousek po silnici a odbočujeme na polní – lesní cestu. Po ní už jen kousek a k hezkýmu stromu složit baťůžky. Rozdělení úkolů (Lukáš, Lucka, Pejťa – oheň; Mirka, Michal, Arny – bejvák) a už ve tmě hačáme u ohýnku, papáme, povídáme si, zpíváme … Ráno od půl šestý nás budil Michal. Pak (asi v půl devátý) jsme byli vzhůru všichni. Vstávalo se s obtížema, protože se v našem nízkopodlažním domečku nedalo ani hnout. V té době už dávno hořel Méďův oheň. My shodili plachty, zvedli se, poklidili, rozpočítali peníze. U ohýnku (kterej Lucka s Pejťou již vyhaslej znova rozhořely) jsme posnídali vánočky, chlebík, sejra, taveňák, salám a čajík. V tuto dobu jsme již věděli, že na Michala to brzké vstávání hodně zapůsobilo. Potom jsme se namlíčili, pokecali o Ironu, prosledovali stavbu ze zahradou, kterou ráno stavěl Michal, navštívili náš super záchod a vydali se na cestičku. Pejtě chvíli trvalo, než rozešla ztuhlej kotník, pak jsme slejzali docela prudkej kopeček, až jsme stanuli na cestičce. Ta nás dovedla na silnici. Po ní jsme ťapali, až jsme doťapali k začátku Naučné stezky. Od doby, kdy jsme začali ťapat po silnici, Lukáš myslel – HA! BLBOST! prostě dumal, co je NH3. Přičemž na první Lukášovo otázku položenou na Michala, jestli to není náhodou amoniak, bylo odpovězeno něco, co znělo spíš jako ne. Tak 10
jsme přemejšleli všichni. Byli dokonce nápovědy: je to těkavina, stačí si čuchnout a máš dost, TRI – hydrogen dusný … Pak se Luky po 3 hoďkách zeptal, jestli to není čpavek a Michal řek: „No, náhodou jo.“ Podle Lukyho Méďovi nedošlo, že amoniak je čpavek. Taky jsme se párkrát nabumbali, kochali se přírodou, napapinkali, dokonce jsme chytali rybičky. Na Michalovo poznámku: „Neměl by bejt náhodou ten háček neviditelnej?“ Lukáš odp.: „Měl, ale tady jsou blbý ryby.“ Chytili jsme nakonec jenom klacek. Též jsme cestou potkali pár rozpláclejch slepejšů. A dva živý. Jak jsme tak šli, potkali jsme Anakondu a Poselství kmene Cree. Tady už se někteří od Kida Lomihnáta chytali. Dále už jsme putovali známou cestou. Míša si sice zničil podrážku, ale všem se to líbilo. Nakonec jsme projeli i okolo tajemné jeskyně ONOho, ve který byl pěknej svinčík. Dolezli jsme až k budově nad tunelem. Tam jsme statečně shodili zavazadla, botky a nechali libé vůni se činit. Mirka s Lukášem se šli projít a my furt seděli. Potom jsme seděli. Potom jsme seděli. Po jisté době, co si Pejťa lehla v tílku do kopřiv, jsme byli zase kompletní. Sňali jsme nástroj strunný, a zjišťovali, která nit hrací nám praskla. Bylo to éčko. Napadlo nás zkusit tam natáhnout saturnu, tak jsme to zkusili, ale jedna jediná plachá struna nestačila. Tak nás zase napadlo, že by nebylo špatný to splést. Vzali jsme 3 stejně dlouhý plachý saturny a jali se splétat. Provazec jasně průhledných tvrdých saturn začali jsme tvořiti. Mezitím všichni právně zodpovědní a více než patnáctiletí, kteří se před chvílí vrátili ze záchoda lesního, se ztracenivším se Lukášem, který po malém zdržení (asi třičtvrtě hodiny strávené v lese na v. straně) též dorazil, odrazili zpět k chatě. Že prej pozorovati život v bohužel již živoucím stavení. Cesta jejich byla dlouhá. Potkali krvežíznivého plaza, jenž se slunil a bídně na ně chrup svůj vystrkoval. Slepýš slepýšil, ale naši 3 odvážní se potichu kradli k chatrči plné života. Překážky byly kruté, ale čin statečný se vyplatil. Trojice ONO přivolala. To se činilo. Kradmo se vkradlo a ukradlo nějaké spacáky. Nějaké všechny. Také se naprosto kradmo vkradlo na půdu a zde je uskladnilo. ONO zanechalo poštovní zprávu a uteklo. Tím jsme se s ním rozloučili. Úderná trojka se ještě vracela pro těstovinkovou omáčičku. Pěkně hnusnou. Mezitím L & P skoro dopletly cop. Přišel k nám ňákej děda a ptal se, zda-li tu přenocovati hodláme. Že prej do sloupku nad tratí hrom často burácí. Pak přišlo trio a my, celí okousaní, jsme se porozhlídli po ohnivém kruhu. Kde nic, tu nic. Tudíž jsme se vydali krkolomnou cestou – necestou a na stanici železniční, jež se nádražím nazývá, hnáty své složili a propan – butanovou nádobu využili, večeři sobě uvařili. Těstoviny jsme na linky železného oře téměř vyklopili. Pak zeleninku jsme do pasty přiklopili a mezitím flašku míru vykloktali. Papání bylo naprosto senzační. Sluneční kotouč se za obzor klopýtá a my s nástrojem vyluzujícím zvuk drnkací, se strunkou copovou, sesedli se k propan – butanu a pěti počali. Pěli a pěli – my. O desáté jsme k jeskyni, kde ONO přebývá, svou schránku tělesnou přemístili. Tymiánšroubky položili a na ně se sesunuli. Světlo baterijní rozžehli a pěti opět počali. Na straně řeky protější pěvci nás ke svému ohni zvali. Poté, co jedenáctá odbila a lampa ještě svítila, nemajetní spacáků se šourati počali, hnusné psaní výhružné vyšmatali. Všichni se přišourali a pak jsme se odšourali. Nemajetní zprávu dostali, že spacáky ONO sežralo. Rozlobeno nad počínáním nepěkným. Majetní čtyry švestky své posesbírali a pro zavazadla se vydali. Do lesa se jako linie ohňové hnali. V čase následovném objekty mokré z oblohy věčné snášeti se počaly. 11
Z rozumu našeho převelkého, na letiště jsme se k noclehu vydali. A tam do rána vesele chrupali. Když Sluneční kotouč opět se vykoulel, my bulvy své protřeli a z kukly vykukli. Poté chatu navštívili a hráti si počali. A dal Pán Bůh a my šťastně se navrátili. Poznámka Milana: V obou zápisech z Ošelína se obchází to, že obě zúčastněné skupiny jsou pořád jeden oddíl a přesto si ohledně spacáků a ONOho mírně řečeno „neporozuměly“. Vše se přešlo prakticky mlčením. Co na to třeba oddílová rada ?!
Pepíčkův comeback
15., 16. dne měsíce růží, zapsal Boža Těch několik měsíců, na které nám Pepíček zmizel z očí (ale jistě ne z mysli), uteklo jako voda a Pepík se nám zase vracel. Jelikož měl zrychlení, tak jsem na autobusovém nádraží chytnul akorát příval vody, který mě promáčel na kost; je vidět, že nám přivezl pohodu a klid :-) Na neděli večer se mu dostalo malého přivítání, na které dorazil každý, kdo chtěl Pepíka vidět a pokecat s ním, ale i ti, jejichž největším zájmem bylo házet po sobě kelímky :-( Pepík si na fotkách prohlédl, o co během měsíců přišel, a na oplátku vykládal on nám, jak se měl v Bathu (a jak tam prodlužka stojí 10 £, tak co by jí tam nechával; když jsem se ho zeptal, proč jí nestřelil v bazaru, tak hodil ksicht „spadnuls z višně?“).
Takže vítej zpět!
Velké poděkování nejenom od Milana
V průběhu roku se objevilo několik zaznamenatelných „činů” rodičů našich členů, na které bychom chtěli vzpomenout (v podstatě chronologicky řazeno): pan Legíň
V našich tahanicích kolem opuštění či koupě klubovny nám věnoval spoustu času a svých právnických znalostí. Sehnal nám už podruhé i finanční příspěvek od svého zaměstnavatele.
paní Legíňová
Domluvila nám dva velké sponzorské dar, které nám vytrhly trn z paty při koupi klubovny.
paní Mikolášová
Sáhla do vlastní kapsy a přispěla nám penízky na to, abychom se měli kde scházet.
pan Kuda
Ujal se trénování týmu pro Chlupatý tenisák. Asi si musel dost vytrpět při tréninku i při turnaji.
paní Rotová
Opravila naše tři potrhaná týpí, aniž by si za to cokoliv vzala (prý jako brigádu). Kdo si vzpomínáte, jak moc byla potrhaná, umíte si představit, jaká práce to asi byla. A kdybyste nevěděli, kdo to je, tak maminka Martina mladšího.
Snad jsme na nikoho nezapomněli. Pokud ano, odpusťte nám naši sklerózu a zkuste to s námi ještě jednou. Stejně tak nám odpusťte vy, které jsme takto nejmenovali v letech minulých. 12
