I. ÚS 1930/11 I. ÚS 1930/11 ze dne 10. 01. 2012 Porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávné interpretace spotřebitelské smlouvy Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Gűttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti I. Š., zast. Mgr. Ing. Janou Tempírovou, advokátkou, sídlem Václavské nám. 777/12, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16.3.2011, č.j. 25 Co 454/2010-87, a proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5.8.2010, č.j. 12 C 62/2009-68, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeňměsto, jako účastníků řízení, a společnosti DAIMONDS INTERNATIONAL CORPORATION - D.I.C., a.s., sídlem Široká 124/15, Praha 1, zast. Mgr. Danielem Slavíkem, advokátem, sídlem Kanovnická 69/3, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16.3.2011, č.j. 25 Co 454/2010-87, a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5.8.2010, č.j. 12 C 62/2009-68, bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16.3.2011, č.j. 25 Co 454/2010-87, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5.8.2010, č.j. 12 C 62/2009-68, se ruší. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") s požadavkem na jejich zrušení. K meritu věci uvedla, že se (na pozvání své známé, v té době zprostředkovatelky obchodů vedlejší účastnice) zúčastnila dne 23.11.2008 reklamní prezentace vedlejší účastnice konané mimo její provozovnu v prostorách hotelu Flora v Olomouc, kde téhož dne uzavřela svou podstatou formulářovou kupní smlouvu, podřízenou obchodnímu zákoníku, kterou vyjádřila vůli koupit od vedlejší účastnice diamantové šperky za kupní ceny ve výši 110 000,- Kč s tím, že "jestliže kupující zaplatí cenu do dvou dnů od podpisu Osvědčení o účasti na školení společnosti D.I.C. zaměřeném na problematiku investic do drahých kamenů částku ve výši 80 000,- Kč, je tato částka konečnou cenou, a kupující tudíž získává slevu ve výši 30 000,- Kč z kupní ceny." Osvědčení podepsala stěžovatelka spolu s kupní smlouvou, neboť tento úkon byl nezbytným předpokladem nabytí nabízeného šperku. Obsahem osvědčení byl závazek stěžovatelky - účastníka školení - zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, se kterými byl seznámen během školení, jakož i další závazky. Podle stěžovatelky mohl celý průběh školení směřovat k zapojení účastníků do obchodního systému společnosti popsaného v návrhu mandátní smlouvy, jehož podepsání bylo účastníkům školení v jeho průběhu též nabízeno. Stěžovatelka dne 23.11.2008 podepsala jen kupní smlouvu a osvědčení, teprve následně, opět z podnětu obchodní zprostředkovatelky vedlejší účastnice, se dostavila opětovně na reklamní prezentaci a na ní dne 25.11.2008
zmiňovanou mandátní smlouvu podepsala. Následně si stěžovatelka celou věc a její okolnosti uvážila, využila možnosti dané jí ustanovením § 262 odst. 4 obch. zákoníku ve spojení s § 57 odst. 1 obč. zákoníku, a od kupní smlouvy, jakož i od smlouvy mandátní, odstoupila s tím, že požaduje vrácení kupní ceny. Vedlejší účastnice jí sdělila, že výpověď považuje za neplatnou. 2. V další části návrhu popsala stěžovatelka průběh svého sporu s vedlejší účastnicí před obecnými soudy a zopakovala svoji argumentaci uplatněnou již v jejím odvolání proti rozsudku okresního soudu, včetně odkazu na usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11.1.2010, sp.zn. Ncp 2325/2009, v němž v odůvodnění vyslovil názor, že jde o spor z kupní smlouvy, kterou žalobkyně uzavřela jako fyzická osoba nepodnikatelka. 3. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozsudky bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když interpretace jednoduchého práva obecnými soudy nebyla dle jejího názoru souladná s účelem právní úpravy představované na úrovni komunitárního práva směrnicí Rady 85/577/EHS ze dne 20.12.2005, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory, a ocitla se tak v rozporu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). K tomuto tvrzení stěžovatelka doplnila výňatek z textu preambule uvedené směrnice a odkázala na judikaturu Ústavního soudu týkající se ochrany spotřebitele. Zdůraznila, že se ocitla v průběhu školení dne 23.11.2008 i v průběhu jednání dne 25.11.2008 materiálně posuzováno v postavení spotřebitele, přičemž obecné soudy zvolily zcela formalistický výklad pomíjející smysl právní úpravy zajišťující ochranu spotřebitele. Závěry obecných soudů, že se v daném případě (s ohledem na předmět koupě a úmysl použít ho k obdarování svých příbuzných) nemohlo jednat o běžný spotřebitelský přístup a že v době uzavírání kupní smlouvy byla vedena jako podnikatelka v živnostenském rejstříku, nepovažuje za relevantní a upozorňuje, že se soudy nevypořádaly s její námitkou, že při uzavírání kupní smlouvy jako podnikatelka nevystupovala. 4. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 1 odst. 2 Ústavy: Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. 5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení. 6. Krajský soud jen lapidárně sdělil, že nemá ústavní stížnost za oprávněnou z důvodů obsažených v jeho rozhodnutí. 7. Podle okresního soudu nebylo jeho rozsudkem porušeno žádné ústavně zaručené právo stěžovatelky, proto považuje ústavní stížnost za důvodnou. 8. Vedlejší účastnice se plně ztotožnila s oběma rozsudky, považuje je za právně i věcně správné. Akcentuje fakt, že kupní smlouvu uzavřela stěžovatelka jako podnikatelka, když takto byla označena v mandátní smlouvě ze dne 25.11.2008. Argumentaci usnesením vrchního soudu považuje za lichou, a to s ohledem na skutečnost, že byť kupní smlouvu uzavřela stěžovatelka jako podnikatelka, byl s ohledem na výši žalované částky věcně
příslušný okresní soud. Vedlejší účastnice navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. 9. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Ta po seznámení s jejich obsahem sdělila, že neobsahují nová tvrzení, ani důkazy, a setrvala na přesvědčení o opodstatněnosti své ústavní stížnosti. 10. Ze spisu okresního soudu sp.zn. 12 C 62/2009 Ústavní soud zjistil, že dne 4.2.2009 podala stěžovatelka žalobu s návrhem na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit jí částku ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodňovala jejím nárokem na vrácení kupní ceny vzniklým po odstoupení od kupní smlouvy uzavřené mimo obvyklé prostory žalované, přičemž ona vystupovala při jejím uzavírání jako spotřebitel. K žalobě předložila kupní smlouvu, v níž byly doplněny její identifikační znaky, a to jméno, příjmení a telefonní číslo, doklad o zaplacení kupní ceny, odstoupení od kupní smlouvy (s výpovědí mandátní smlouvy). Vedlejší účastnice nárok stěžovatelky neuznala, vytkla jí, že účelově zapomněla předložit mandátní smlouvu ze dne 25.11.2008 s uvedením jejího identifikačního čísla, namítla místní nepříslušnost okresního soudu (s ohledem na sídlo žalované v Praze) a věcnou nepříslušnost soudu (protože jde o obchodní věc) a navrhla zamítnutí žaloby. O námitce věcné nepříslušnosti rozhodl vrchní soud usnesením ze dne 11.1.2010, č.j. Ncp 2325/2009-33, výrokem, že k projednání a rozhodnutí věci jsou příslušné okresní soudy, protože kupní smlouvu uzavřela fyzická osoba nepodnikatelka (k tomu dodal, že i kdyby šlo o spor mezi podnikateli, šlo by stejně o výjimku z věcné příslušnosti krajských soudů, a to vzhledem k výši uplatněného nároku). Námitku místní nepříslušnosti okresní soud usnesením ze dne 12.2.2010, č.j. 12 C 62/2009-37, zamítl s odůvodněním, že ke změně sídla žalované společnosti došlo až po podání žaloby. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 5.8.2010, č.j. 12 C 62/2009-68, žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelčin návrh je zcela nedůvodný. Zamítavý výrok odůvodnil zjištěním, že stěžovatelka je podnikatelka a že neprokázala, že by kupní smlouvy neuzavírala jako podnikatelka. Tuto skutečnost dovodil i z listiny ze dne 23.11.2008, z níž vyplývá, že se zúčastnila školení zaměřeného na problematiku investic do drahých kamenů, že převzala další závazky, že tudíž nemohla od uzavřené kupní smlouvy odstoupit podle § 57 odst. 3 obč. zákoníku, protože toto ustanovení lze použít pouze v případě, že by kupní smlouvy uzavírala jako spotřebitel - nepodnikatel. Stěžovatelčino odstoupení od kupní smlouvy považuje za neplatné, protože nebyly splněny podmínky podle § 345 odst. 1 obch. zákoníku (nedošlo k podstatnému porušení smlouvy). Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání akcentující především její postavení jako nepodnikatelky (též s odkazem na usnesení vrchního soudu), neplatnost následné mandátní smlouvy pro vadné označení smluvních stran a požadovala změnu rozsudku soudu I. stupně. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 16.3.2011, č.j. 25 Co 454/2010-87, prvostupňový rozsudek potvrdil a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně, a doplnil k nim, že záhlaví kupní smlouvy ze dne 23.11.2008 nic nevypovídá o tom, v jakém postavení stěžovatelka k uzavření smlouvy přistupovala, že však její text napovídá ve spojení s obsahem listiny označené jako "Osvědčení o účasti na školení ...", že k uzavření smlouvy přistupovala z pozice podnikatelky (sjednaná možnost dalších nákupů drahých kamenů, závazek zachovávat mlčenlivost a další povinnosti), že byla v době uzavření smlouvy vedena v živnostenském rejstříku, formuloval též názor, že v daném případě se nemohlo jednat o běžný spotřebitelský přístup, neboť nákup šperků za účelem obdarování příbuzných si lze opatřit i nákupem v kamenném obchodě. Odvolací soud uzavřel, že postavení stěžovatelky při uzavírání kupní smlouvy je prokázáno samotným textem této smlouvy, resp. skutečnostmi
vyplývajícími ze samotné kupní smlouvy (nebylo proto zapotřebí zkoumat souvislost kupní smlouvy a mandátní smlouvy ze dne 25.11.2008). V kupní smlouvě sjednaná práva a povinnosti vylučují, aby mohl být učiněn závěr o tom, že stěžovatelka při jejím uzavírání nejednala v rámci své podnikatelské činnosti. Odvolací soudu zaujal stanovisko také k odkazu stěžovatelky na usnesení vrchního soudu, když připomenul, že jeho závěry se týkají jen věcné příslušnosti soudů okresních, nejde proto o závěry ve věci samé, kterými je soud I. stupně vázán. 11. Na základě skutečností uvedených v narativní části Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. 12. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. 13. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že meritum sporu je založeno na posouzení, zda stěžovatelka uzavírala kupní smlouvy dne 23.11.2008 v pozici podnikatele nebo v pozici spotřebitele. Přitom obecné soudy dospěly k závěru (i přes její identifikaci v záhlaví smlouvy), že ji uzavírala jako podnikající osoba, tudíž jí nepřísluší ochrana cílená na spotřebitele (§ 52 a násl. obč. zákoníku). Je tedy evidentní, že stěžovatelčiny námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1995, str. 257). 14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu krajského soudu a též v postupu okresního soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo (viz bod 12.), je tudíž nutné poskytnout stěžovatelce ústavně právní ochranu. K zásahu do základního práva stěžovatelky došlo kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení zaměřených na ochranu spotřebitele (§ 52 a násl. obč. zákoníku, a to i ve vztazích podřízených režimu obch. zákoníku - srov. § 262 odst. 4 obch. zákoníku), resp. posouzením, zda tato ustanovení lze aplikovat v posuzované věci. Stěžovatelka se odvolává na závěry Ústavního soudu (srov. nález sp.zn. I. ÚS 342/09 a nález sp.zn. II. ÚS 2877/10), které sice byly formulovány k postavení spotřebitele v právních vztazích vzniklých před transpozicí
komunitární úpravy do českého právního řádu (srov. zák. č. 367/2000 Sb.), jež však mají právní relevanci i de lege lata. Ústavní soud v nich formuloval závěr (jak připomenula i sama stěžovatelka), že "východiskem spotřebitelské ochrany je názor, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb, a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od dodavatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využíván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele, v případě prodeje na obchodních prezentacích je u něj navíc vyvolán pocit vděčnosti za poskytnuté doprovodné služby spojené s prezentací, které se spotřebitel může snažit kompenzovat snahou vyhovět nabídce dodavatele, spotřebitel často nemá na místě samém možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami atd. Společným znakem právní úpravy spotřebitelských smluv je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle." K této myšlenkové konstrukci lze dodat, že základním prostředkem ochrany spotřebitele (vedle absolutní neplatnosti tzv. unfair terms) je právo od uzavřené smlouvy odstoupit. Přitom vznik tohoto práva není následkem nedostatku náležitostí právního úkonu, či porušení právní povinnosti, ale výronem zmíněné ochrany spotřebitele, který tak má možnost narušit princip pacta sunt servanda. Ústavní soud po přezkumu napadených rozhodnutí a řízení předcházejících jejich vydání dospěl k závěru, že v posuzované věci jsou zjevně naplněny ty předpoklady, pro které - v souladu s jeho výše citovanými dřívějšími názory - odůvodňují aplikaci § 57 obč. zákoníku. Jestliže obecné soudy aplikaci tohoto ustanovení odmítly, buď s akcentem na později uzavřenou mandátní smlouvy, v níž stěžovatelka byla označena jako podnikatelka, či s odkazem na obsah kupní smlouvy (připravený vedlejší účastnicí v podobě formuláře neumožňujícího kontraktační jednání), přijaly závěry, jež jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což vedlo k zamítnutí žaloby a tím - z ústavně právního hlediska - zásahu do základního stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. 15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v neveřejném jednání se souhlasem účastníků a presumovaným souhlasem vedlejší účastnice, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. ledna 2012 Vojen Gűttler předseda senátu