11. Od Od Týden s Antonínem Dvořákem. E. Hakl: Intimní schránka Sabriny Black. Večer s Milesem Davisem

3/11 3/11

Od 5. 9. Týden s Antonínem Dvořákem Od 10. 9. E. Hakl: Intimní schránka Sabriny Black 23. 9. Večer s Milesem Davisem

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

3/11

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

Dům Goldman & Salatsch (Looshaus) na Michalském náměstí ve Vídni foto Jiří Kamen

OBSAH

STRANA

02

MILÍ POSLUCHAČI A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA,

04

03

ANTONÍN DVOŘÁK

1

DEN VARHAN

OPERNÍ CYKLUS

10

08

05

ROK NĚMECKÉHO JAZYKA

FRANZ LISZT

ROZHLASOVÉ PREMIÉRY

13

12

15

14

PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA

EMIL HAKL

v létě jsme se moc neohřáli a už je tu zase podzim... Ani odborníci statistici nemají tak úplně jasno, jestli má špatné počasí pozitivní nebo negativní vliv na poslech rozhlasu. Například mé vlastní nejsilnější zážitky z poslechu rádia jsou ryze podzimní: jsem sám na chalupě v drsných severních Čechách, venku mrholí a je zima, krb plápolá a Vltava vysílá sobotní operu... Na podzim nás čekají ty Dvořákovy, v souvislosti s jeho výročím. Těším se hlavně na přímý přenos premiéry Jakobína z Národního divadla. Ostatně přímé přenosy z domácích operních scén patří po technické, organizační i finanční stránce k nejtěžším úkolům, které kulturní stanice plní. Pokračuje i Rok německého jazyka, dokončují se pro něj nové rozhlasové hry. Vedle Dvořáka budeme oslavovat i výročí Lisztovo a bez ohledu na případný déšť se suchou nohou projdeme po architektonických skvostech z dílny Adolfa Loose. Vltava je prostě „holka do nepohody“.

LIDOJEDI — LUKÁŠ HURNÍK —

ČEKÁNÍ NA LINA

18 17

SOFIJA GUBAJDULINA

22 ROZHOVOR S MARKUSEM KRISTANEM

24

25

DEN S CÍSAŘEM

STOLETÍ ROZUMU

26 MILES DAVIS

ZLATÉ ČASY

21

20 KAREL JAROMÍR ERBEN

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA KLUB VLTAVA

ZDENĚK MATĚJ KUDĚJ

. . . . . . . . . . . . . . . . . .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

strana strana strana strana

27

28

32

ROZHLASOVÝ PODZIM

VIZITKA

JIŘÍ SUCHÝ

38 39 46 47

34

36

POSVÁTNÉ KRAJINY

POZVÁNKA NA FESTIVAL

37 PROFIL: ADOLF LOOS

VÝROČÍ

STRANA

Antonín Dvořák se narodil právě před 170 lety

TVÁ SLUŽBA VĚCEM JE BOHOSLUŽBA… Na blízku místa, kde spojuje se Vltava s Labem, pod hrdým zámkem v chudé chatě narodil se hošík. Je pozdní večer, otec dlí ještě venku za prací, matka unavená sedí u kolébky, tichounce zpívá, až dítě usne a jí samotné klíží se unavené, ustarané oči. (…)

Přistupuje postava druhá, líbá děcko v ústa a říká: „Ústa Tvá nebudou mluviti řečí sladkou a úlisnou. V jediném Tvém slově bude více moudrosti než v celých knihách mnohých ješitných mudrců. Budeš tichý ve dnech největších utrpení i největších radostí.“

Kde se vzaly, tu se vzaly – pojednou tři tajemné ženské postavy obklopují kolébku. Sudičky.

A ta třetí postava, nad pomyšlení krásná, líbá dítě na srdce a říká: „Budeš vyvýšen mezi největší syny Vlasti silou rozumu a citu. Tvé dílo bude věčné, ale buď připraven na to, že věčné dílo nemůže být dobře chápáno jepičí ješitností. Synáčku této země, věz, že cizina se Ti pokloní a v Tobě se pokloní i Tvé vlasti, ale právě ve Vlasti poznáš mnohé zklamání. Tvou duši ale bude míjet hněv a roztrpčení, – neb zůstaneš dítětem s tak čistou duší jako dnes.“

První sklání se nad děckem, líbá je na čelo a praví: „Mnohé utrpení a strádání bude Tvým údělem, ale budeš silný a velký. Zapomeneš na veškeru bídu, a ač chud, budeš rozdávat lidem štěstí a bohatství. Přemýšlení Tvé a práce Tvá vyloudí na tvářích lidí úsměv i slzy osvobozující.“

Dítě zaplakalo a matka líbá polekaná dětská očka. – To je pohádka z Nelahozevsi…

2

Autorem této pohádky je Dvořákův žák a zeť Josef Suk. Ke slovům jeho sudiček není mnoho co dodat. Svět Antonína Dvořáka, od jehož narození uplyne ve čtvrtek 8. září 2011 právě 170 let, dobře vystihují. Není to svět zázračného dítěte, které má leccos snazší a cestu k hudbě přímočařejší. Kdyby záleželo jenom na skladatelově otci Františkovi, talent jeho syna by se možná ani nerozvinul. Kdo ví. Dvořákova cesta byla opravdu – i když to zní málem jako fráze – cestou mnohého strádání a osobní bolesti, cestou překonávání překážek a také cestou trpělivé práce. Ale právě v tom je síla jeho hudby – není v ní neupřímnost, nic nepředstírá, není okázalá. Působí jakoby přirozeně, samozřejmě a prostě. Věříte jí. Protože i její tvůrce měl víru. Dvořákův svět lidi fascinuje, ale taky provokuje a irituje. Už ve svojí době si skladatel mohl vyslechnout a přečíst leccos, co jeho hudbu degradovalo. Podle některých kritiků byla příliš jednoduchá, málo sofistikovaná, málo vyztužená idejemi a rozsáhlými traktáty, ve kterých by skladatel zdůvodňoval, proč píše, jak píše. Jenže Dvořák to nepotřeboval, vždyť: „V jediném Tvém slově bude více moudrosti než v celých knihách mnohých ješitných mudrců.“ V čele těch mudrců stáli bohužel čeští muzikologové vedení Zdeňkem Nejedlým, kteří právě před sto lety rozpoutali mimořádně hloupý boj o to, jestli větším a pokrokovějším skladatelem byl Bedřich Smetana, nebo Antonín Dvořák… Jak že to říká jedna ze sudiček? „Tvé dílo bude věčné, ale buď připraven na to, že věčné dílo nemůže být dobře chápáno jepičí ješitností.“ 170. výročí Dvořákova narození je dobrá příležitost nechat se pozvat do jeho světa. Ve vysílání Vltavy najdete těch pozvání několik. Samozřejmě bude znít ve větší míře skladatelova hudba. Z hlubin rozhlasového archivu na svého otce zavzpomínají Antonín a Otakar Dvořákovi. A skladatelův vnuk Antonín III. nás provede po Dvořákově letním sídle na Vysoké u Příbrami. Vysoká bude také prvním ze čtyř dvořákovských míst, odkud budeme o víkendu 10. a 11. září 2011 vysílat čtyři mimořádné koncerty. V sobotu dopoledne tam vystoupí Heroldovo kvarteto. Odpoledne se přesuneme do Lužan, kde žil Dvořákův přítel – architekt Josef Hlávka. Lužanskou mši, kterou si od Dvořáka

A

STRANA

objednal, zazpívá Pražský filharmonický sbor. Nedělní dopoledne bude patřit Biblickým písním. V kapli zámku Sychrov (kam Dvořák jezdil za přítelem Aloisem Göblem a kde sám hrál na varhany) je zazpívá basista Richard Novák, na varhany ho doprovodí Irena Chřibková. Kde jinde dvořákovské oslavy zakončit než v rodné Nelahozevsi! Bennewitzovo kvarteto zahraje Cypřiše a Smyčcový kvartet As dur op. 105. Týden od 5. do 11. září bude vltavským setkáváním s Antonínem Dvořákem. S mužem, kterého reportér New York Heraldu v prosinci 1893 (při premiéře Novosvětské symfonie) popsal takto: „Je tmavý. Má tmavé vlasy, na temeni hlavy již prořídlé. Jeho tvář je ozdobena krátkou tmavou bradkou, která prokvétá stříbrem. Má tmavé oči a jeho pohled je jasný a veselý – občas se však zatoulá kamsi daleko. Je v tom trochu zvláštního patosu. Jeho obličej je upřímný, laskavý – nese pečeť něhy a poctivosti.“ € Petr Kadlec

DVOŘÁKOVSKÝ OPERNÍ CYKLUS Pro Smetanových osm dokončených oper známe říkanku bra-proda-li-dvě-hu-ta-če, ale pro Dvořákových deset oper bychom to s obdobnou metodou asi těžko zvládli. Navíc tato řada začíná Alfrédem z roku 1870, jehož námětem je vítězný odpor britských Sasů vedených králem Alfrédem Velikým proti dánským Vikingům, kteří vtrhli do Anglie kolem roku 878 a je zkomponován na německý text. Úryvky z opery v původním německém znění provedl poprvé Československý rozhlas 6. února 1938, pod taktovkou dirigenta Georga Singera, záznam se však nedochoval. Přesto by mělo by patřit k základním kulturním znalostem dokázat vyjmenovat alespoň zbylých devět Dvořákových oper. Jaké je ono dvořákovské brapro-da-li…? Tedy vězte: Král a uhlíř (1874), Tvrdé palice (z téhož roku), Vanda (1875), Šelma sedlák (1877), Dimitrij (1882), Jakobín (1888), Čert a Káča (1899), Rusalka (1900) a konečně Armida (1903). Pojďme se věnovat těm méně známým. Jejich vývoj byl dosti složitý a Antonín Dvořák vždy s obtížemi hledal vhodného libretistu. Začneme u pohádky, tedy přesně řečeno u loutkové hry Matěje Kopeckého Posvícení v Hudlicích aneb Jak doma, pane Matěj. Zkomponoval ji třiatřicetiletý Antonín Dvořák. Autorem českého libreta s názvem Král a uhlíř byl notář Bernard Guldener, který podepsal své svěží dílko pseudonymem B. J.

Lobeský. Tuto operu komponoval Dvořák nejméně dvakrát a několikrát ji upravil. Z první verze byla provedena pouze předehra ještě pod taktovkou Bedřicha Smetany. Poté Dvořák Krále a uhlíře přepracoval, zlehčil pěvecké party a v této podobě se objevila na scéně Prozatímního diFOTO — ARCHIV

FOTO — MISTŘI KLASICKÉ HUDBY

VÝROČÍ

Autograf opery Dimitrij

vadla 24. listopadu 1874. Představení řídil s velkým úspěchem znamenitý Adolf Čech. V opeře Tvrdé palice vystupuje pouze pět postav, k nimž se v závěru přidává sbor. Třebaže Štolbovo libreto není svou kvalitou mimořádné, inspirovalo mladého skladatele ke kompozici svěží a vtipné hudby, která rozhodně stojí za poslech. Zápletka opery je jednoduchá: Lenku a Toníka chtějí dát dohromady jejich rodiče. Přestože mladí lidé cítí k sobě vzájemnou přitažlivost, počnou vzdorovat, protože si nepřejí, aby o jejich budoucím životě rozhodoval někdo jiný. Teprve vyprovokovaná žárlivost je konečně svede dohromady. Čtvrtým operním opusem je Vanda, která se odehrává v mytolo-

3

gickém období sousedního Polska, v Krakově, s mohutnou citadelou bájného hradu Vavel. Po smrti bájného knížete Kraka převezme moc v zemi jeho dcera Vanda. Její láska k polskému rytíři Slavojovi vede ke konfliktu s německým knížetem Roderickem, který neúspěšně požádal polskou panovnici o ruku. Její odmítnutí vyvolá válku. Po porážce Němců musí však Vanda splnit svůj slib a vrhá se jako oběť do chladných vod Visly před zraky svých nejbližších. Tak trochu Mozartovu Figarovu svatbu a Smetanovu Prodanou nevěstu připomíná libreto Dvořákovy páté opery Šelma sedlák, které pro mistra české hudby napsal literát Josef Otakar Veselý. Operní příběh pojednává o půvabném selském děvčeti Bětušce, která má ráda chudého Jeníka, ale otec ji chce provdat za bohatého ženicha Václava. Do všeho se připlete kníže a komorník Jean, jimž se Bětuška také líbí. Naštěstí zasáhne moudrá kněžna, která se převleče do selských šatů, vyčká do soumraku na smluveném místě a v temnotě noci vytne svému záletnému manželovi pořádný políček. Je to půvabné dílko, plné veselých zvratů a neobyčejně svěží hudby Antonína Dvořáka. Dimitrij na libreto Marie Červinkové Riegrové vznikal ve vzrušené atmosféře před očekávaným otevřením Národního divadla v Praze. Tragický příběh domnělého syna cara Ivana Hrozného - Dimitrije Ivanoviče - se odehrává na počátku 17. století a je vlastně volným pokračováním Musorgského Borise Godunova. Dvořákovo tvůrčí zaujetí se projevilo mimořádnou nápaditostí a dramatickou silou hudby. € Ivan Ruml

DEN VARHAN

STRANA

Není hudební nástroj jako hudební nástroj. Většinu z nich si muzikant jednoduše zavře do ochranného pouzdra a odnese s sebou na místo vystoupení. S klávesovými nástroji a zvláště s varhanami už to tak jednoduché není.

Váží od několika desítek kilogramů do několika tun a už se s nimi snadno necestuje. Je ještě možné převážet varhanní pozitiv, ale velký nástroj je nerozlučně spojen s prostorem, do kterého byl postaven. A tak má varhaník nějaký cvičný nástroj doma a jdeli hrát na koncert, zabalí si s sebou pouze noty a boty pro hru na pedál. Hrát na varhany je svým způsobem dobrodružství. Co nástroj to

V

originál, co nástroj to nová výzva vytvořit prostřednictvím jedinečné rejstříkové dispozice i osobitých zvukových charakteristik vtisknutých mistrem varhanářem ten nejvhodnější zvukový oděv pro danou skladbu. K tomu všemu se připojuje tajemný a pro mnohé inspirující prostor chrámu s nádhernou akustikou. Zajímavé je, že varhany nalezneme téměř na každém kůru jak ve městech tak i v té nejzapadlejší vesničce. Prsty a chodidla varhaníků zde rozeznívají nejen proslulé nástroje z dílen mistrů zvučných jmen, ale také obyčejné nástroje nacházející se mnohdy v havarijním stavu. Zvuk varhan dodnes doprovází důležité okamžiky lidského života. Dodává lesk univerzitním slavnostem, například imatrikulacím nebo promocím. Bez Mendelssohnova pochodu ze Snu noci svatojánské si lze jen těžko představit svatbu. Nástroj králů, jak se varhanám říká, se už více než deset století rozeznívá během bohoslužeb křesťanských církví. Varhany drží ve světě hudebních nástrojů hned několik nej. Bezesporu jsou největší a nejsložitější.

FOTO — ALENA MICHÁLKOVÁ

DEN VARHAN NA VLTAVĚ

Louka u Znojma

Slavnostní a majestátní zvuk vytvářejí tisíce píšťal různých velikostí a tvarů. Vyjímečné jsou i návrhy a výzdoba varhanních skříní, na kterých se podíleli a dodnes podílí významní umělci, jak architekti, tak sochaři a malíři. Varhany jsou unikátní hudební nástroj. A právě proto se 22. listopadu na stanici Český rozhlas 3 - Vltava rozeznějí nástroje všech velikostí pocházející z nejrůznějších historických období. Tento den nebyl vybrán náhodou. V liturgickém kalendáriu na něj připadá svátek svaté Cecílie, patronky hudebníků. Světice z doby prvních křesťanů je tradičně zobrazována, jak na nástroj králů hraje, a její obraz vymalovaný na klenbě nad varhanní kruchtou nebo zasazený do zábradlí kůru zdobí nejeden barokní chrám. V průběhu Dne varhan se zaměříme jak na nástroje stojící na českých

4

nebo moravských kůrech, tak na zahraniční nástroje, reprezentanty jednotlivých národních směrů ve stavbě varhan. České, moravské a slezské varhany představíme v nahrávkách vzniklých v projektu Českého rozhlasu Historické varhany Čech a Moravy. Přednost dáme těm, které ve vysílání nezaznívají příliš často. Dále se vypravíme do francouzského opatství St. Maximin v Provence, kde stojí v klášterním kostele svaté Marie Magdaleny velké barokní varhany z roku 1775 z dílny zdejšího řeholníka bratra Isnarda. Během francouzské revoluce je málem postihl osud mnoha nástrojů, které zničily davy rozvášněných revolucionářů. Naštěstí varhaník přítomný na kůru začal buďto hrát, nebo zpívat Marseillaisu v okamžiku, kdy lid vtrhnul do chrámu, a tím varhany zachránil. Neméně zajímavá bude jistě návštěva varhan na ostrově Mallorca od varhanáře Jordiho Bosche, které překvapí bohatstvím jazykových rejstříků, typickým znakem španělského a portugalského varhanářství. Jejich zvuku totiž dodávají nezaměnitelný lesk a sílu. Chybět nebude ani výlet za varhanami německými, představíme nástroje z Holandska, Anglie a Itálie. Během Dne varhan nebude znít pouze hudba „tisíců píšťal“. Královský nástroj se představí za doprovodu smyčcových nástrojů a zazní skladby původně sice určené varhanám, avšak v úpravě pro nástroje jiné, například pro zobcové flétny, harfy, či cembala, nebo naopak orchestrální skladby v úpravě pro nástroj králů. Den ve společnosti varhan zakončí koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Na programu bude slavná „varhanní“ Symfonie č. 3 c moll Camilla Saint-Säense. € Alena Michálková

STRANA

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

DRAMATICKÉ PREMIÉRY NĚMECKÉHO ROKU ROLLAND SCHIMMELPFENNIG: ARABSKÁ NOC

ED

IA

R .O

G

Rozpálené sídliště se utápí v podvečerním slunci a v nejvyšších patrech jednoho z věžáků přestala téct voda. Domovník Lomeier pátrá po příčině havárie, zatímco Františka v bytě 7-32 se ještě může osprchovat. Netuší, že ji zahlédl Karpati z protějšího bloku a přitahován magickou silou pospíchá za ní. Františčina arabská spolubydlící Fatima běží hledat přítele Kalila, který cestou k jejich bytu uvízl ve výtahu. Po schodech vzhůru zatím

stoupá Karpati a Lomeier. Co se stane až, hnáni nepochopitelnou touhou, políbí spící Františku? Všední, anonymní prostor bytového domu otevíFO TO — rá se západem slunce cesty do zázračných světů W IK IP – kouzlo orientu s tržišti, harémem, pouští či oázou, kde tryská ztracená voda, je prostoupeno pachem koňaku z poloprázdné lahve, která pozře toho, kdo se z ní napije… Divadelní hra Arabská noc Rolanda Schimmelpfenniga (1967) se záhy po svém uvedení ve stuttgartské Státní činohře (2001) stala v Německu hitem, byla přeložena do řady evropských jazyků a neustále přitahuje inscenátory i diváky. Autor v ní svou bohatou obrazotvornost nechává promluvit neobvyklou formou – dramatický dialog je nahrazen vnitřními monology postav zahrnujícími i detailní popis jejich jednání a stavů. Zároveň jsou veškeré

5

události prezentovány v přítomném čase, dějí se „tady a teď“ a nelze jim uniknout. Právě pro svou formální podobu bývá Arabská noc často charakterizována jako text blížící se rozhlasové hře – i když při důkladnějším rozboru je zřejmé, že stejně jako na divadle i pro mikrofon potřebuje jasné uchopení, které povede posluchače spletí vzájemně provázaných příběhů a zároveň dílo neochudí o nic z jeho původní sugestivity. Před touto výzvou stojí nyní Petr Mančal, režisér připravované rozhlasové inscenace Arabské noci. Ke spolupráci přizval mimo jiné herce Jiřího Lábuse, Tatianu Vilhelmovou, Magdalénu Borovou či hudebníka Petra Kofroně. Jak on sám vnímá obsah Schimmelpfennigova textu? „Hra je travestií příběhů současného světa, do kterého stále vtéká jeho pohádková, iracionální část, aby nám připomněla, že jsme bytosti plné nezvladatelných tužeb a emocí, přestože žijeme v době, kdy prameny nahradilo potrubí s kohoutky. Když z něj ale přestane téct voda a polibek jedné ženy promění realitu v sen, ukáže se, jak křehkou nádobou je člověk se svými civilizovanými výdobytky. A teprve ve chvíli, kdy je rozbita napadrť, objeví se to, co skutečně jsme, nebo o čem uvnitř sebe sníme.“ (Rozhlasové jeviště – 12. listopadu 2011, 14.00 hodin.)

GEORGE TABORI: JAK BÝT ŠŤASTNÝ A NEUŠTVAT SE Přestože byl George Tabori v 70. letech 20. století v Německu uznáván jako významný divadelní režisér, jako dramatika ho pro divadelníky i veřejnost objevil zejména rozhlas. Režisér Jörg Jannings byl častokrát prvním, kdo se těšil výsadě uvést Taboriho dramatickou novinku (byť samozřejmě v textově redukované a upravené rozhlasové verzi), než se prosadila na jevišti. Spolupráce Taboriho s Janningsem začala v roce 1978, kdy se Tabori usadil v Západním Berlíně. První společnou inscenací byla hra Weissman a Rudá tvář. Natočena byla ve studiích dnes již neexistující společnosti RIAS (Rundfunk im amerikanischen Sektor), která sehrála významnou úlohu v poválečném životě Německa. Vznikla v roce 1946 z popudu americké vojenské správy v Západním Berlíně jako médium pro svobodné šíření

STRANA

6

FOTO —RENATA VENCLOVÁ

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

Nina Divíšková

G

21. listopadu 1811 u jezera Wannsee nedaleko Berlína, společně se svou milenkou, dobrovolně ukončil svůj (i její) život německý dramatik, básník a spisovatel Heinrich von Kleist (nar. 1777). Dvousté výročí jeho úmrtí, jistě jeden z významných „milníků“ Roku německého jazyka, se rozhodla stanice Český rozhlas 3 –Vltava připomenout premiérou hry Rozbitý džbán (1806). Inspirací pro toto dílo byla Kleistovi stará rytina zobrazující soudce, ke kterému se obrací

R .O

HEINRICH VON KLEIST: ROZBITÝ DŽBÁN

rozčilená žena s rozbitým džbánem v rukou, a nešťastný pár mladých milenců. Výjev jej přiměl, aby se svými přáteli uspořádal básnické klání – jeden z mladých autorů měl inspirován obrazem napsat povídku, druhý satiru, třetí idylu a Kleistovým zadáním byla veselohra. Tak se zrodila vynikající komedie o jednom povedeném vyšetřování, kde soudce nehledá viníka, ale snaží se jej vší mocí zapřít – vždyť ten, kdo rozbil džbán, byl i pokušitelem dívčí cti. Postavy tu ožívají ve znamenitě FO napsaných dialozích a mnohý ví TO — W IK o něco více, než může a chce IP prozradit. A když už proces „hrozí“ rozuzlením, vždycky je možné navrhnout, že by bylo nejlepší před posouzením této kauzy vznést úřední dotaz na soud přímo v Haagu, zdali je právně možné připustit, že v noci rozbil džbán sám Belzebub. Kolika vytáčkami, útoky a úhybnými manévry se dá lež udržet při životě? Kam až lze v jejím rozvíjení

IA

níž si Tabori vypůjčil Oidipa a Iokasté, vystupuje i starý orientální Mistr Cvi představující lidskou moudrost a jeho protipólem je slepý Don John, postava z rodu Dona Juana a Casanovy, dožívající svůj požitkářský život v Benátkách v době moru. Ve hře, v jejíž německé nahrávce si Tabori i zahrál, se střídá jemný humor s tragikou, nechybí obvyklý motiv holocaustu i skepse z vývoje dějin, jejichž křivolaké cesty pokryla naše civilizace hromadami mrtvých a horami neužitečných spotřebních předmětů. Taboriho hru natočil v srpnu režisér Aleš Vrzák s herci Josefem Somrem, Aloisem Švehlíkem, Eliškou Balcarovou, Pavlou Beretovou, Janem Dolanským a Kamilem Halbichem. (Klub rozhlasové hry - 15. listopadu 2011, 21.30 hodin.)

ED

informací a demokratizaci společnosti. Její výhodná poloha ji v době studené války předurčila k úloze působit propagandisticky vůči komunistické Německé demokratické republice. Až do zániku RIAS v roce 1993 vytvořili Tabori s Janningsem, které pojilo i pevné přátelství, na 15 společných rozhlasových uměleckých projektů. Mezinárodně nejúspěšnější byl hned jejich první. Weissman a Rudá tvář získal ještě v roce své premiéry cenu Prix Italia. V rozhlasové verzi byla později uvedena i nejznámější Taboriho dramata jako Mein Kampf, satiricky zobrazující Hitlerova mladá a nuzná léta prožitá ve Vídni, či Goldbergovské variace, v nichž pojednal stvoření světa jako tvorbu velkolepé inscenace a jejímu režisérovi – Stvořiteli vyčetl, že dopustil holocaust. Rozhlasová hra Jak být šťastný a neuštvat se je dobrým příkladem Taboriho tvůrčího přístupu k přepisu původně divadelního textu pro rozhlas. Její předlohou je u nás dosud neinscenovaná a nepřeložená hra Babylonské blues, autorem komponovaná z 22 minidramat. V rozhlasové adaptaci použil Tabori pouze tři z nich a dopsal závěrečný epilog. Oproti divadelní verzi zpřehlednil komplikovanou dramatickou strukturu, a tak i zvýraznil základní téma, jímž je lidská existence a milostné vztahy. Ve zvláštní sestavě dramatických postav, do

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ

STRANA

FO

Na začátku 20. století se stala populárním fenoménem své doby maska Neznámé ze Seiny. Dívčí, ještě skoro dětský obličej se zavřenýma očima a tajemným úsměvem zdobil nejprve ateliéry evropské bohémy. Ve dvacátých a třicátých letech, kdy jeho popularita dosáhla v Německu a ve Francii vrcholu, se stal trochu morbidní, ale oblíbenou ozdobou i těch nejobyčejnějších domácností. Všeobecně se mělo za to, že jde o posmrtnou masku mladičké dívky, která si vzala život skokem do řeky. Tělo děvčete bylo vystaveno v pařížské márnici v naději, že bude mrtvá identifikována, její totožnost však zůstala neznámá. Pomocník v márnici, kterého dojala dívčina krása, prý sňal její posmrtnou masku. Uchvátil ho zvláštní, líbezný úsměv, o kterém se skoro nechce věřit, že ho do tváře děvčete mohla vepsat smrt. Odborníci z řad lékařů později upozorňovali, že obličej utopené by nemohl mít tak ostré rysy, jako má maska, a příběh Neznámé ze Seiny byl několikrát zpochybněn, ale legenda už byla na světě

Klára Novotná, Hynek Pekárek a Renata Venclová

G

ÖDÖN VON HORVÁTH: NEZNÁMÁ ZE SEINY

—

R .O

Literární odkaz si po smrti autora často začne žít životem, který spisovatel nepředvídal. Důkazem může být i dílo významného rakouského romanopisce a esejisty Hermanna Brocha. V roce 1931 napsal pro divadlo hru Rozhřešení, kterou dnes ovšem znají spíš literární badatelé. Mnohem dravěji než postavy sociálního dramatu z časů hospodářské krize vtrhla na německy mluvící jeviště služebná Zerlína z povídkového románu Nevinní. Vyprávění služky, která rekapituluje velkou milostnou baladu svého života, umožňuje vyzrálé herečce, aby v Zerlíně zplna rozvinula celý rejstřík schopností a nabytých zkušeností. Takových příležitostí v divadelní literatuře nebude nikdy dost. Vyprávění služky Zerlíny je pátou částí z jedenáctidílného povídkového cyklu, z něhož Broch zkomponoval román Nevinní. Osudy svých postav sleduje vždy po deseti letech v období 1913, 1923, 1933. Podobně jako v prvním románu Náměsíčníci také v Nevinných rozvíjí Broch svou teorii světa po rozpadu všech hodnot, ve kterém nejčastějším exemplářem lidství je takzvaný nevinný maloměšťák. Lhostejný k dobru stejně jako ke zlu se maloměšťák necítí nikdy vinen, přesto je podle Brocha vinen vším. Etická lhostejnost s sebou zpravidla nese i lhostejnost politickou, a právě tato lhostejnost dovolila nástup fašismu a následnou katastrofu 2. světové války. V Brochově novele zaklepe stará služka na dveře pokoje mladého obchodníka s diamanty, pana A., který se usadil v podnájmu Zerlíniny paní, baronky Elvíry. Z ospalého mladíka učiní zprvu

TO

W IK a začala si žít vlastním žiIP votem, především ve francouzské a německé literatuře. Ödöna von Horvátha na námět poprvé upozornila herečka a spisovatelka Hertha Pauli, se kterou se dramatik přátelil. V roce 1931 vydala v Berliner Tageblatt povídku Neznámá ze Seiny a vyzvala Horvátha, aby podle ní napsal divadelní hru. Horvátha nabídka zaujala, ale, jak Hertha Pauli přiznává, výsledkem bylo zcela autonomní dílo, které s její novelou nemá příliš společného. Horváth si představil, jaký by byl osud mladého neukotveného stvoření v časech a poměrech, o kterých psal téměř ve všech svých hrách. Totiž v neklidné a tísnivé době po velké inflaci, během světové krize a před nástupem fašismu v Německu. A tak pošle Neznámou na jedno maloměstské předměstí v předvečer loupežné vraždy. Dívka svým křivým svědectvím zachrání před vězením mladého muže Alberta, jeho lásku však nezíská a nakonec končí život na dně řeky. Vedle legendy o Neznámé ze Seiny prosvítá půdorysem hry také archetypální příběh malé mořské víly, Rusalky, nebo víly Ondiny. Formálně však Horváthova hra nemá s pohádkou nic společného, autor vypráví moderním, zkratkovitým způsobem, události hry se řítí dopředu za pomoci téměř filmových střihů, takže máme dojem, že sledujeme současnou hru a ne příběh ze třicátých let 20. století. Tento dojem jistě podpoří i režisér rozhlasové inscenace Aleš Vrzák, který hru začne natáčet v průběhu října. Představitelka titulní role Šárka Vaculíková vzešla z červencového konkursu (při kterém se zároveň hledala rozhlasová interpretka Giraudouxovy Ondiny). (Rozhlasové jeviště – 26. listopadu 2011, 14.00 hodin.) €

IA

HERMANN BROCH: VYPRÁVĚNÍ SLUŽKY ZERLÍNY

nedobrovolného posluchače svého životního příběhu – milostného vzplanutí k prostopášnému panu von Junovi, o jehož zájem soupeřila s vlastní paní. Před očima pana A. i čtenářů prožívá Zerlína znovu svoje tehdejší triumfy i zklamání, dává se unášet silou milostné vášně, aby se vzápětí přiznala k ubohosti jejích konců. Cítíme Zerlíninu marnou snahu pochopit skutečný smysl prožitého příběhu. A vidíme, jak pokřivená je podoba spravedlnosti, kterou se služka snaží v příběhu svých pánů alespoň zpětně nastolit. Brochovu moderní podobu donjuanovského mýtu, na který upomínají nejen jména postav, poprvé uvedlo na české jeviště Divadlo za branou II v roce 1992 s Věrou Kubánkovou, či Bohumilou Dolejšovou v hlavní roli. Rok německého jazyka na Vltavě je dobrou příležitostí vytáhnout neprávem opomenutý text ze zapomnění. Pro rozhlasovou inscenaci Hany Kofránkové vznikl nový překlad Vratislava Slezáka, do role služky Zerlíny obsadila režisérka Ninu Divíškovou. (Klub rozhlasové hry – 22. listopadu 2011, 21.30 hodin.)

ED

zajít? Dočkáme se vůbec pádu jejího nestydatého strůjce? Otázky, které od dob Kleistových neztratily nic ze své naléhavosti, a pokud je ve hře, tak jako v Rozbitém džbánu, mocenský aparát (byť poněkud úsměvný), nabývají zvláštní pikantnosti. Rozhlasovou inscenaci Rozbitého džbánu v překladu Jindřicha Pokorného připravuje režisérka Markéta Jahodová. V roli vypečeného rychtáře Adama se představí Jiří Lábus, žalobkyní Martou bude Simona Stašová. (Rozhlasové jeviště – 19. listopadu 2011, 14.00 hodin.)

7

VÝROČÍ

STRANA

Franz Liszt

MUŽ

BEZ DOMOVA Dvousté výročí narození osobnosti, která zářila po velkou část 19. století na evropském hudebním nebi jako níže zmíněná kometa, by se mělo stát příležitostí provádět, poslouchat a poznávat díla, která dodají Lisztovu obrazu sytější kontury. V běžném repertoáru se totiž opakuje stále jen zlomek jeho kompozic – především ty virtuózní, podporující image mladého Herkula klaviatury. Lisztova osobnost a tvorba měly však mnohem více vrstev. Fascinující dráha tohoto pianisty, skladatele, učitele, dirigenta, publicisty a hudebního organizátora jako by přesahovala rozměry jednoho lidského života. Po celý rok 1811, rok pro Evropu velmi bouřlivý, bylo možné na nebi pozorovat velkou a stále zářivější kometu. Pro Napoleona, jehož armáda se chystala vytáhnout do Ruska, mělo být nebeské divadlo předzvěstí drtivých porážek. V maďarské vesničce Raiding k nebi s napětím vzhlížela i Anna,

V

novomanželka esterházyovského úředníka Adama Liszta. Čekala své první dítě a proroctví kočovných cikánů o tom, že kometa oznamuje narození velkého člověka, vztáhla na svého syna, který přišel na svět 22. října. Dítě, zprvu neduživé, bylo od počátku obklopeno hudbou. Jeho otec byl dobrý amatérský hudebník a znal se se všemi členy esterházyovské kapely v Eisenstadtu. Díky těmto častým hostům a Adamovu klavíru bývaly večery naplněné hudbou. Dalším formujícím zážitkem bylo setkání s cikánskými muzikanty, jejichž vášeň, spontaneita a exotické melodie se později staly silným inspiračním zdrojem nejen Lisztových kompozic. Malý Franz se klavíru domáhal, sotva rukama dosáhl na klávesy. Záhy bylo jasné, že jeho nadání je fenomenální, zvlášť co se týká hraní z listu a improvizace. Inteligentnímu otci bylo jasné, že jeho povinností je zajistit chlapci nejlepšího učitele a tím byl tehdy Beethovenův žák Carl Czerny ve Vídni. Přesídlení do rakouské metropole se neobešlo bez problémů se zaměstnavatelem a bez značného materiálního strádání celé rodiny. Ale tato „investice“ se bohatě vyplatila. Czerny ihned uhodl nevídaný potenciál malého Liszta a nabídl své služby velkoryse bez nároku na honorář. Chlapcovu poněkud divokou klavírní techniku ukáznil Czerny stupnicemi a prstovými cvičeními. V teorii a kompozici se Liszt vzdělával – taktéž zdarma – u Salieriho,

8

na nějž s vděčností vzpomínal. Prozíravý otec nepodcenil ani jazykovou výbavu a všeobecné vzdělání příštího cestujícího virtuosa. „Franziho“ reputace ve Vídni rostla díky četným privátním koncertům ve šlechtických salonech – veřejná vystoupení zatím Czerny neschvaloval. Po deseti měsících tvrdého tréninku uznal i učitel, že je žák schopen obstát před kritikou a veřejným publikem. „Talent, který se snesl z nebe“ předvedl „výkon na hranici uvěřitelného“, jak napsala Allgemeine Zeitung po prvním vystoupení v prosinci 1822. V této době se odehrála jedna z emblematických příhod Lisztova života, známý „zasvěcující polibek“, jenž měl chlapci před publikem vtisknout samotný Beethoven. Epizoda, tradovaná v biografiích i výtvarně ztvárněná, proběhla však trochu jinak: Liszt se po několika intervencích dostal do bytu obdivovaného mistra, zahrál mu a vzbudil jeho nadšení. „Jsi šťastlivec vyvolený k tomu rozdávat lidem radost a štěstí. Není nic lepšího,“ zvolal hluchý Beethoven, když chlapce líbal na čelo. Ten okamžik si Liszt s dojetím vybavil ještě padesát let poté. Po celou svou kariéru byl velkým advokátem Beethovenova díla, zařazoval je do svých koncertů a de facto je představil a prosadil ve Francii. Monumentem spřízněnosti a obdivu, jaké k němu cítil, jsou jeho klavírní transkripce devíti Beethovenových symfonií. Bylo na čase plánovat první zahraniční turné. Jako šedesát let před nimi Mozartovi, zvolila trojice cestu přes Mnichov, Augsburg, Štrasburk a Stuttgart. Kočár s vavříny ověnčeným pianistou dorazil do Mekky všech virtuosů na sklonku roku 1823. V metropoli nad Seinou si cestující virtuosové podávali dveře, publikum bylo lačné nových tváří a oslňujících výkonů. Dveře věhlasné pařížské konzervatoře však mladému Lisztovi zůstaly zavřené – její ředitel Luigi Cherubini s odvoláním na vládní nařízení cizince nepřijal. To se však ukázalo jako výhoda: pro Liszta byli najati nejlepší soukromí učitelé (Antonín Rejcha a Ferdinando Paer) a navíc mohl za vydatné podpory majitele firmy na klavíry Erarda koncertovat a cestovat. Jeho hra a Erardovo sedmioktávové piano mu přinášely slávu. „Le petit Liszt“ se v Paříži stal miláčkem publika. Litografie útlého mládence s hřívou plavých vlasů se

vystavovala ve výlohách obchodů a kamkoli přišel, málem jej umačkal dav. V Paříži strávil Liszt dvanáct let. Francouzštinu si osvojil jako mateřštinu a dával jí přednost před rodnou němčinou. V letech 1824, 1825 a 1827 podnikl Liszt cesty do Anglie. V patnácti letech už hrál před mnoha pomazanými hlavami, pilně komponoval – a náruživě se modlil a četl. Inklinaci k náboženství zdědil po svém otci, který kdysi sběhl z kněžského semináře. „Náležíš umění, ne církvi,“ nabádal jej otec. Syn to čtyřicet let dodržoval – poté přijal nižší kněžské svěcení… Tři roky vydatného cestování se podepsaly na chlapcově zdravotním stavu a otec, často napadaný za to, že si hleděl hlavně peněz, rozhodl zůstat v lázních Boulogne-sur-Mer. Byl to ale Adam, kdo onemocněl, a než mohla dorazit Franzova matka, zemřel. Ještě ne šestnáctiletý Franz Liszt se s traumatem vyrovnával po svém: kompozicí smutečního pochodu. Musel se zotavit ze smrti otce, přijmout roli živitele rodiny a zažít první milostné zklamání a následné deprese. Poté se Franz Liszt naplno zapojuje do pařížského hudebního života. Ve dvaadvaceti potkává ženu svého života – Marii d’Agoult. O šest let starší vdaná hraběnka opustila manžela a uprchla s mladým umělcem, čímž spáchala společenskou sebevraždu. Pár žil nejprve ve Švýcarsku a v Itálii, než se odhodlal vrátit do Paříže obnovit potřebné sociální vazby. Léta exilu vydala plody – tři děti a klavírní cyklus Léta putování. Roky 1839 až 1847 jsou v Lisztových biografiích popisovány jako čas triumfu. Nikdo před ním ani po něm nezpůsobil takový poprask: lisztománie zachvátila Evropu. Byl první, kdo hrál celé večery zpaměti. Uchvacoval svými parafrázemi a improvizacemi. Prováděl repertoár od Bacha po Chopina s klavírem obráceným tak, aby víko odráželo zvuk do publika. Jako první použil pojem „recitál“. „Le concert, c’est moi!“ parafrázoval právem Ludvíka XV. V době, které ještě neznala železnici, absolvoval tisíc koncertů ve Španělsku, Portugalsku, Francii, Německu, Rakousku, Čechách, Anglii, Irsku, Rumunsku, Turecku, Rusku… Vše, co si do té doby bylo možné představit na klaviatuře, obrátil vzhůru nohama. Peníze k němu tekly proudem a stejně rychle odtékaly.

STRANA

FOTO —MISTŘI KLASICKÉ HUDBY

VÝROČÍ

Franz Liszt

Avšak umění virtuosa je pomíjivé. On byl povolán k vyšším, trvalejším hodnotám. Ještě ne šestatřicetiletý Liszt tuší ve své hlavě příští symfonické kompozice, které nemá čas zapisovat. Rozhodne se obrátit zády k obdivu a lichocení, slávě, bohatství a přijmout místo kapelníka v nevelkém, ale kulturním německém sídle Výmaru. To se pod

SPECIÁLNÍ DEN EURORÁDIA K VÝROČÍ FRANZE LISZTA

9

jeho taktovkou stane místem ztělesňujícím moderní hudební směry. Liszt diriguje, vyučuje, komponuje. Vytváří žánr symfonické básně, stává se reprezentantem progresivní „novoněmecké školy“, proti níž stojí tábor zastánců hudby „absolutní“ v čele s Brahmsem. Když po třinácti letech Výmar opouští, zanechává zde mnoho iluzí a nesplněných snů. Během této druhé životní etapy Liszta provázela druhá velká láska jeho života – princezna Carolyne Saynt-Wittgenstein. Navzdory vysilujícímu boji o anulování jejího předchozího sňatku a osobní intervenci u papeže byla plánovaná svatba s Lisztem na poslední chvíli zmařena. Další rány osudu následovaly: zemřel i Lisztův syn Daniel a dcera Blandine. Druhá dcera Cosima opustila svého muže Hanse von Büllow kvůli Wagnerovi, někdejšímu Lisztovu příteli. (Následných pět let spolu oba skladatelé přerušili veškeré styky, paradoxně ale Liszt umírá během festivalu v Bayreuthu 31. 7. 1886 a je pochován ve Wagnerově stínu.) Z člověka vyzařujícího kdysi neodolatelnou sílu zůstala prázdná schránka. Liszt se upnul k chrámové hudbě, k víře, přijímá nižší svěcení. Upevňuje vztah s rodnou zemí, pomáhá založit hudební akademii v Budapešti, která dnes nese jeho jméno. Temná, hořká disonantní hudba, jakou v posledních letech komponoval, se stala proroctvím blížící se atonality. €

200. výročí narození Franze Liszta připomene Evropská vysílací unie Speciálním dnem Euroradia 23. října 2011, tedy hned následující den po výročním datu. Do celodenního mezinárodního vysílání, ve kterém bude z různých koncertních sálů znít zejména Lisztova hudba, přispěje svými programy 8 rozhlasových stanic. O zahájení i závěr se postará dvěma vstupy Vatikánský rozhlas, zastoupeno je Rakousko, Rumunsko, Maďarsko, britská BBC, Český rozhlas, německé stanice reprezentují Bavorský a Středoněmecký rozhlas. Stanice Vltava přispěje záznamem recitálu naší

Dita Hradecká

přední klavíristky Jitky Čechové, který se uskuteční ve čtvrtek 29. září 2011 v 19.30 hodin v novém koncertním sále Pražské konzervatoře. Do programu zařadila interpretka Lisztovy Tři koncertní etudy Trois Caprices poétiques, suitu Mefisto s vlastním aranžmá Mefistových valčíků a polky a také díla Lisztových vrstevníků Schumanna a Smetany, které Lisztova tvorba částečně ovlivnila. Dramaturgie celodenního vysílání nabízí všechny žánry zastoupené v tvorbě Liszta, zazní díla symfonická, klavírní, sakrální, vokální i transkripce děl jiných autorů. € Dagmar Henžlíková

STRANA

FOTO —WIKIPEDIA.ORG / AUTOR: MAYER BRUNO

BERNHARD DÜRRENMATT MUSILWALSER

4x z podzimních pořadů Roku německého jazyka

SCHŮZKY S LITERATUROU THOMAS BERNHARD: VELKÝ, NEPOCHOPITELNÝ HLAD Rakouský prozaik a dramatik Thomas Bernhard (1931–1989) vystudoval v Salcburku hudbu a herectví, studia

zakončil prací o A. Artaudovi a B. Brechtovi. Ve své tvorbě Bernhard reaguje na zvyšující se odcizenost jedince v moderní společnosti, pracuje s vyhraněnou groteskní komičností a anekdotickou dějovou zkratkou s politickým obsahem. Z pozdějších Bernhardových textů již nevysvítá tak jasně, jak obtížné měl tento autor dětství a mládí. Úplně opuštěn, bez jasné perspektivy, byl doslova zmítán protichůdnými pocity a jen silná vůle a pomocná ruka v podobě o 27 let starší H. Stavianicekové, která se ho ujala, když v něm včas rozpoznala velký talent, jej zachránily od naprostého zpustnutí. Bernhardovi se od ní tehdy měsíčně dostávalo něco málo šilinků na živobytí a hlavně neustálé pobídky – pracuj, piš! Z Bernhardovy rané tvorby uvedeme ve Schůzkách s literaturou tyto texty: O sedmi jedlích a o sněhu…, Chudobinec u sv. Laurina, titulní Velký, nepochopitelný hlad a závěrečný Starší muž jménem August. Komentovaný soubor raných próz rakouského spisovatele z vlastního překladu připravil a průvodním slovem opatřil Radovan Charvát. Režie Petr Mančal. (Vysíláme 18. 9. 2011 ve 20.00 hod.)

PSÁNO KURZÍVOU ROBERT MUSIL: SKICA K POZNÁNÍ BÁSNÍKA Rakouský romanopisec a esejista, autor jednoho z nejvýznamnějších románů světové literatury 20. století Muž bez vlastností Robert Musil (1880– 1942) byl synem nobilitovaného vysokoškolského profesora, jehož rodina pocházela z Rychtářova na Vyškovsku. Robert se měl na přání rodičů stát důstojníkem, a tak byl vychováván ve vojenských učilištích. Podivná atmosféra těchto zařízení se stala tematickým

10

FOTO —WIKIPEDIA.ORG

SETKÁNÍ

základem Musilovy prvotiny Zmatky chovance Törlesse (1906), jež je považována za první expresionistické dílo v německé próze. Musil pak studoval strojní inženýrství, později i filozofii a matematiku. V roce 1938 odešel do Švýcarska, kde za války v osamění zemřel. Dnes je považován za jednoho z největších prozaiků dvacátého století a v literární historii stojí po boku Jamese Joyce a Marcela Prousta. Musilův esej s názvem Skica k poznání básníka je z roku 1918 a na základě zamyšlení nad podstatou básnické existence přináší pronikavé ohledávání bytí moderního člověka ve 20. století. Autor nedochází k žádným definitivním soudům, jeho uvažování je otevřené, náznakové, nedogmatické. Básníka vymezuje ve vztahu k jeho protikladu: tím je člověk „s pevným bodem A, racionální člověk v racioidní oblasti“… Z překladu Jitky Bodlákové připravil Petr Turek. Režie Petr Mančal. (Vysíláme 22. 9. 2011 v 10.00 hod.)

STRANA

dílu, detektivky, rozhlasové hry. Velmi záhy se projevilo jeho kreslířské a malířské nadání, jímž předformuloval řadu motivů svých pozdějších literárních děl. Dürrenmattovým cílem nebylo zobrazovat lidské nitro ani nějakou historickou nebo sociální situaci v její jedinečnosti, nýbrž nacházet základní modely lidského chování a myšlení platné od mytického pravěku až do současnosti, tedy dramatickými prostředky vyjádřit jakousi „formuli světa“. Silnějším FOTO —WIKIPEDIA.ORG

FOTO —WIKIPEDIA.ORG / AUTOR: ELKE WETZIG

SETKÁNÍ

MODERNÍ POVÍDKA FRIEDRICH DÜRRENMATT: SISYFŮV OBRAZ Švýcarský dramatik, prozaik a esejista Friedrich Dürrenmatt (1921–1990) patřil k tvůrcům, jejichž dílo zapůsobilo výrazně a osvobodivě na naši i celosvětovou kulturu – jeho neúplatný kriticismus a demaskující vtip rozbíjel svět iluzí. Vedle divadla se Dürrenmatt zabýval i malováním a kresbou, psal povídky, stati o divadle, eseje na obecná filozofická a politická témata, komentáře k vlastnímu

NOC MOUDRÝCH MUŽŮ Cena Alfréda Radoka je nejstarším oceněním udělovaným v České republice za umělecké počiny v oboru divadla. Součástí Cen Alfréda Radoka je i soutěž o nejlepší původní divadelní hru neuvedenou dosud na žádném jevišti. Právě do

této soutěže se z popudu Literárně-dramatické redakce zapojil i Český rozhlas. Z výběru her do finále soutěže se vybírá hra, která obdrží cenu Českého rozhlasu. Tu potom natočíme. Rozhoduje nejen téma či umělecká úroveň textu, ale i jeho vhodnost k rozhlasovému zpracování. V minulém roce byla tato cena udělena hře Noc moudrých mužů. Překvapivé i sympatické zároveň bylo, že ji nenapsal profesionální dramatik, ale amatérský divadelník, v civilu učitel jazyků Jiří Homola. Přestože si vybral již mnohokrát zpracované téma

inspiračním zdrojem než krásná literatura mu byla filozofie, především Platon, Kant, K. Barth a S. Kierkegaard. V roce 1977 řekl: „Jen jedno mají člověk a lidstvo společné, a to smrt – v tom jsem ovšem apokalyptik. V přísném slova smyslu pak existuje už jen apokalyptické umění.“ Povídka s názvem Sisyfův obraz přináší podobenství o hledání podstaty umění a tvorby, jde o tajemný příběh s mytologickými kořeny. Z překladu Vratislava Slezáka připravil Petr Turek. Režie Petr Mančal. (Vysíláme 29. 9. 2011 v 16.00 hod.)

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ ROBERT WALSER: PROCHÁZKA Švýcarský prozaik a lyrik Robert Walser (1878–1956) patří k autorům, jejichž dílo je obtížné zařadit – spisovatel se celý život bránil všemu zavedenému, tvorbu nechápal jako prostředek společenského vzestupu či možnost, jak měnit svět. Vystřídal desítky zaměstnání, často se stěhoval, pokoušel se usadit, ale vždy se vrátil ke svému dosavadnímu způsobu života – k toulkám po krajině, po městech a vesnicích, a k psaní. Vedle tří románů napsaných v předválečném

holocaustu, dovedl si s ním zajímavě poradit. Děj své komorní hry zasadil do prostředí terezínského ghetta, konkrétně do transportního oddělení, kde několik mužů sepisuje donekonečna seznamy lidí určených k transportům na východ. Když se v jejich kanceláři objeví zaběhlý pes, vyvolá to zděšení, protože v Terezíně bylo zakázáno chovat domácí zvířata. Situaci zkomplikuje jeden z nacistických důstojníků. Ten psa objeví a chce ho zastřelit. Když se jeden z mužů psa zastane, přikáže, že ještě týž večer musí vybrat jednoho ze

11

Berlíně, básní a několika scénických prací tvoří jeho dílo přes tisíc črt či povídek, jež publikoval v literárních přílohách tehdejších časopisů. Většina jeho krátkých próz vyšla až po jeho smrti. Teprve posmrtně byl také R. Walser oceněn jakožto jeden z tvůrců základů moderní německy psané literatury. Walser se sice těšil uznání takových osobností jako Ch. Morgenstern, F. Kafka, R. Musil nebo H. Hesse, ale stále více se uzavíral do sebe. Z Berlína nejprve odešel do rodného Bielu, odkud se v roce 1921 vydal do Bernu. Po hlubokých depresích byl roku 1930 přijat do léčebného ústavu. Po třech letech byl proti své vůli přemístěn do ústavu Herisau a navždy se odmlčel. Zemřel na sv. Štěpána roku 1956 při procházce po zasněženém úbočí v Herisau, jak to ve svých textech několikrát předpověděl. Walserova novela Procházka je drobný skvost s lehce humornými a ironickými pasážemi. Čtyřdílnou četbu na pokračování z vlastního překladu připravil Radovan Charvát. Režie Natália Deáková. (Vysíláme od 2. 10. 2011, vždy v 18.30 hod.) € Petr Turek

svého středu, který odjede s následujícím transportem. Až do rána prožívají smutní hrdinové příběhu drama volby, která znamená smrt nebo další přežití v ghettu. Který z nich pojede vstříc nejistému osudu, má nakonec rozhodnout soud, v němž je každý zároveň žalobcem i obhájcem. Hru natočil režisér Ivan Chrz, který do hlavních rolí obsadil Jiřího Ornesta, Karla Pospíšila, Zdeňka Žáka, Ladislava Hampla a Vladimíra Javorského. Premiéru vysíláme 29. září ve 20.00 v předvečer výročí podepsání Mnichovské dohody. €

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

ČE NA L I KÁ NA NÍ Cha Ťin (1956, vlastním jménem Süe-fej Ťin) žije od roku 1985 v Americe a píše anglicky, ale přesto je příběh jeho románu Čekání čínský, stejně jako způsob vyprávění.

V knize se vrací do prostředí, které dobře znal, do své vlasti v období Kulturní revoluce. Ve čtrnácti letech vstoupil do Lidově osvobozenecké armády, kde rodiče pracovali jako lékaři. Když z armády odešel, studovat nemohl, protože univerzity byly během Kulturní revoluce zavřené. Pracoval tedy dočasně jako telegrafista na železnici a teprve po znovuotevření vysokých škol začal studovat angličtinu na univerzitě v Charbinu. V roce 1985 využil možnosti doktorandského studia v USA s úmyslem vrátit se a pracovat coby překladatel. Po tragických událostech na náměstí Tchien-an-men v Pekingu v roce 1989 se rozhodl definitivně zůstat ve Spojených státech. Snažil se postupně více a více pronikat do anglického jazyka a překonat tak těžkosti imigranta, jehož mateřským jazykem je čínština. Volba to jistě nebyla snadná. V té době neměl žádné zázemí ani kontakty, žádné odborné ani literární publikace.

V

Nikdo na něj nečekal. Süe-fej Ťin se začal živit, jak se dalo – jako poslíček, jako noční hlídač – a přitom psal. Jako správný čínský literát začal psát básně – anglicky. Byl pilný a vytrvalý. Už v roce 1990 vydává sbírku s názvem Between Silences: A Voice from China (Mezi tichem a tichem: Hlas z Číny). Debut byl úspěšný. V roce 1993 přijali Ťina na atlantskou univerzitu jako lektora tvůrčího psaní. Začal publikovat povídky. A za první sbírku próz Ocean of Words (Oceán slov) dostal v roce 1996 Hemingwayovu cenu. Později přišel s novelou In the Pond (V rybníku), kterou vybrali čtenáři Herald Tribune jako nejlepší knihu roku 1998. Poté přišlo Waiting (Čekání). Cha Ťinova vůle stát se americkým spisovatelem přinesla ovoce: román Čekání na Lina získal v roce 1999 prestižní cenu National Book Award a roku 2000 Faulknerovu cenu za literaturu. Jedním z důvodů úspěchu románu je fakt, že se autorovi podařilo zachytit zážitky

12

z Číny zdánlivě prostým, ale propracovaným stylem s důrazem na detaily. „Každé léto se Lin Kchung vracel do Husí vesnice, aby se rozvedl se svojí ženou Šu-jü.“ Tímto jednoduchým sdělením otvírá autor svůj příběh a předjímá zároveň i ironický tón vyprávění. V pomalém tempu se postupně vynořují hlavní hrdinové: doktor Lin Kchung, který jako mladík odchází z bídy rodné vesnice do provinčního města. Než se tam usadí, dostojí slibu, který dal rodičům, a ožení se. Na poslané fotografii vidí příjemně vyhlížející dívku; ve skutečnosti dostane ženu kolem čtyřiceti „se sedřenýma rukama a nepřirozeně svázanými malými chodidly“. To byla Šu-jü, dívka, kterou mu vybrali a se kterou zplodil v jediném okamžiku sblížení dceru. Další léta ovšem žije de facto staromládenecký život ve městě, dokud se neobjeví spolupracovnice, zdravotní sestřička Man-na Wu. Její přátelství s Linem pozvolna přerůstá ve vztah podobný lásce. Snad by spolu chtěli i žít. Možná. Aby však na takovou věc mohli vůbec pomyslet, aniž by se existenčně zničili, musí Lin podstoupit předlouhou proceduru a rozvést se ve svém domovském okrese, kam přísluší a kde má „rodinu“, i když mu rodiče dávno zemřeli a se ženou má společný jen dům, hrob a dceru. Prostor románu je vymezen dvěma póly: vesnicí a městem. Prostředí zaostalé čínské vesnice i „moderní“ vojenské městské nemocnice však mají mnoho společného: život jednotlivce je zcela podřízen zájmu společenství, individuální svoboda se tísní pod nepřeberným množstvím pravidel. Zatímco však v tradiční komunitě cítíme, že omezení mají hlubší smysl a vycházejí z určitého mravního řádu, v armádě slouží jen k dokonalému ovládnutí člověka a k jeho podřízení zvrhlé vládnoucí ideologii. Postavy v románu nedocházejí na zásadní křižovatky, kdy se rozhoduje o všem. Jsme svědky možná drobných ústupků, ale většinou jde jen o pokorné uposlechnutí pravidel. Ta nám připadají naprosto absurdní – například dva nesezdaní lidé opačného pohlaví se spolu nesmějí procházet mimo areál nemocnice – ale hrdinové o jejich nutnosti a oprávněnosti ani na okamžik nezapochybují. I to krátké „procházení se vedle sebe“ ovšem

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

STRANA

JAROSLAV RUDIŠ A PETR PÝCHA: LIDOJEDI Své nejnovější hře dali autoři podtitul Hororová komedie. Příběh odstartuje telefonát bohatého a extravagantního podnikatele do cateringové agentury Mlsný Jack. Její provozovatelé, Martin, Bára a Ondřej, neprožívají zrovna nejšťastnější chvíle svého podnikání, které zastřešuje slogan „ugrilujeme vaše sny“. Proto vážně začnou zvažovat velmi lukrativní nabídku podnikatele, jehož snem je ale ugrilovat člověčinu. Nakonec dostanou nápad, který z počátku vypadá jako nadějné

m můžeme si představovat, že domýšlí n na samé dno problémů a situace, ale v vzápětí si nejsme jisti, jestli v tom n není jen obyčejný nedostatek životn ní síly nebo prostá touha po klidu a pohodlí. Neukojené citové a fyzické potřeby jsou u jeho partnerky Man-ny Wu mnohem hmatatelnější, je daleko jasnější postavou. A také snad nejvíc nešťastnou, ovšem nadmíru trpělivou. Po osmnácti letech(!) je doktor Lin Kchung rozveden, mohou se tedy vzít. Jenže oba o oněch osmnáct let zestárli. Touhy vyšuměly, přání přestala existovat, stěží hledáme smysl společného bytí. A tak v momentě, kdy se rodí Linova dvojčata (jaký paradox v zemi, která povoluje jen jedno dítě) Man-na Wu křičí: „Proklínám tě, je příliš pozdě. Jsi pytel rýže… kuřecí srdce, bídáku!“ Postava Lina, v celém románu jaksi neuchopitelná, se v jeho poslední části téměř rozpadá. Pod tíhou odpovědnosti za své nově nabyté bytosti ztrácí půdu pod nohama. „Lícní svaly mu zacukaly.

řešení. Druhou dějovou linku tvoří příběh venkovského kněze. Jeho farnost v Podkrkonoší skomírá, do kostela zatéká, zrovna přišel o ministranta a díky životosprávě přichází i o paměť. Právě k němu, jakožto bývalému lékaři, zamíří trojice z Mlsného Jacka hledat pomoc poté, co se jejich plán po nočních eskapádách v pražských Holešovicích zásadně zvrtne. Jde o první původní rozhlasovou hru autorské dvojice, která má za sebou několik adaptací svých divadelních her. Veřejnosti je známý především prozaik Jaroslav Rudiš, autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu a Konec punku v Helsinkách. S Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia

Oženil ses s ní z lásky?…ve skutečnosti jsi ji nemiloval. Ne, čas nemusí nic dokazovat. Ve skutečnosti jsi čekal osmnáct let jen pro to čekání.“ Zprávu o tom, že Man-na Wu trpí nevyléčitelnou srdeční chorobou, která má záhy ukončit její život, vnímá Lin jako v podstatě úlevnou výzvu k dalšímu čekání – tentokrát na to, až se bude moci vrátit ke své zapuzené první manželce. A ta na něho samozřejmě počká. Sledujeme pomalé destruktivní žití. Nerozhodný Lin Kchung, chátrající Man-na Wu, oddaná prostá Šu-jü, která se po rozvodu celkem úspěšně stěhuje s dcerou do města, do toho města, kde žije Lin „svůj život“. Šu-jü, kterou v začátku vyprávění vnímáme nejspíš jako stín bez vlastní vůle, končí paradoxně nejlépe. Její píle, skromnost a důstojnost, s nimiž přijímá svůj úděl, jsou nakonec odměněny. Má totiž naději, že se k ní Lin vrátí. Cítíme pachuť? Je to málo? V příběhu, kde postavy prohrávají své životy průběžně, je to nejspíš až dost. € Vladimíra Bezdíčková

Český rozhlas 3 – Vltava: Četba na pokračování, 22.9.–1.10. 2011 od 18.30 hod.

Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Do kin právě míří filmové zpracování komiksu Alois Nebel. FOTO —MARTIN VELÍŠEK

stačí k tomu, aby „na konci prosince Lina poprvé nezvolili vzorovým důstojníkem. Někteří lidé si stěžovali na způsob života, který vede. Jeden důstojník upozornil na to, že Lin nestál řádně v pozoru tak jako ostatní, když vysílali národní hymnu…“ Lin Kchung je člověk zvláštní. Jako by byl bez vůně či zápachu: sterilní, neschopen emocí, citů, natož jejich projevení. A to i v situacích vypjatých – když jeho Man-nu Wu znásilní, když ji vedení nemocnice doporučí jako vhodnou kandidátku pro manželství se stranickým komisařem, „…hluboko v srdci Lin cítil velké rozčarování nad tím, že ji ztrácí,… současně se v něm ale rozléval jakýsi zvláštní pocit úlevy – nebude se už muset každé léto snažit, aby dosáhl rozvodu…“ Navenek působí jako slušný, jemný člověk, neustále se ovládající. Ale zároveň občas cítíme nutkání ho „popohnat“ k jakémukoli jednoznačnému rozhodnutí. Je mdlý, nic fyzického na něm neulpívá. Můžeme poukazovat na jeho citlivost, na snahu nikomu neublížit,

Realizační tým

13

Žije a pracuje mezi Lomnicí nad Popelkou, Prahou a Lipskem. Petr Pýcha se zabývá literární publicistikou, píše fejetony a povídky. Od konce 90. let se autorsky a režijně věnuje amatérskému divadlu. Napsal divadelní hry Republiku za koně a fotbal a Nastavená hra. V současné době připravuje k vydání povídkový román. Učí na gymnáziu a žije v Podkrkonoší. Inscenaci dalšího příspěvku do cyklu Vinohradská dvanáctka připravil režisér Aleš Vrzák. V hlavních rolích uslyšíte Oldřicha Kaisera jako svérázného faráře, Jana Dolanského, Václava Neužila a Táňu Vilhelmovou jako provozovatele agentury. V dalších rolích si zahráli Oldřich Vlach, Lukáš Hlavica a Kryštof Hádek. Premiéru vysílá Český rozhlas 3 – Vltava v úterý 27. 9. ve 21.30 hod. € (mv)

STRANA

Emil Hakl: INTIMNÍ SCHRÁNKA SABRINY B (final cut)

„Říkám, že potřebuju zastavit lochnesku vzpomínek. Přestat se hodnotit. Celkově přestat hodnotit. Přestat recyklovat svoje vlastnosti. Tak trochu nebýt.“ „Mluvíte jak ňákej poeta,“ povídá. „Patřim do týhle sorty mrzáků.“ „Vy píšete? Řekněte ňákej verš.“ „Na ostrov kapitána Nemá/ vesluje další směna/ (na rozdíl od něj bezejmenná)/ a do tmy noci mrkají oči/ v nejprapodivnějších skafandrech./ Velryba v dálce pluje,/ tlustá a spokojená./ A nese ostrov na zádech.“ „Vyšlo vám něco?“ „V jednadevadesátym, Hakl.“ „Vy jste Hakl? Honza Hakl, bejvalej muž Blanky Závorkový?“ „Ano, akorát jste přiřadila špatný jméno ke špatnýmu příjmení.“

Jan Beneš alias Emil Hakl. Nebo naopak? Ve svém oficiálním životopise spisovatel vtipně uvádí, že se v březnu 1958 narodil „pod pseudonymem Jan Beneš“. Hanes, Honza, postava s výrazně autobiografickými prvky, vystupuje v jeho knihách, v nichž se týž představuje i jako „Hakl“. Hra se jmény, dvojí identitou, procházení zdánlivě protichůdnými světy, fabulace na základě skutečnosti a realita vylíčená ve svých téměř neuvěřitelných paradoxech, to jsou, zdá se, hlavní znaky a postupy, které využívá pro život i své úspěšné a čtené dílo Emil Hakl i Jan Beneš. Z životopisných dat Emila Hakla je možné uvést několik nepochybných záchytných bodů, které ale jenom vzdáleně ilustrují okolnosti, které prožíval v době skomírající šedi normalizace, v sedmdesátých a osmdesátých

J

letech minulého století. Absolvoval obor Tvorba textu na konzervatoři Jaroslava Ježka, prošel zaměstnáním skladníka, strojníka čerpací stanice, zvukaře, knihovníka. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let pracoval ve vodárně. O desetiletí později působil několik let jako textař a grafik v řadě reklamních agentur. Byl redaktorem literárního obtýdeníku Tvar, ale též časopisu Instinkt, Joy či editorem lifestylového magazínu Time in. Také svou tvorbou potvrzuje Emil Hakl sklon k ověřování různě zaměřených pohledů. Do literatury vstoupil jako autor dvou básnických sbírek (Rozpojená slova a Zkušební trylky z Marsu). Čtenářskou přízeň mu ale přineslo jeho dílo prozaické. V roce 2001 to byl povídkový soubor Konec světa. Za novelu O rodičích a dětech získal v roce 2003 Cenu Magnesia Litera. V režii Vladimíra Michálka byl podle této knihy natočen stejnojmenný celovečerní film, který měl premiéru roku 2007. Po dalších dvou příznivě přijatých knihách: O létajících objektech a Let čarodějnice, přišla i prozatím poslední, nazvaná Pravidla směšného chování, za kterou autor v roce 2010 získal Literární Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha Intimní schránka Sabriny Black (Argo, Praha 2010) má v díle Emila Hakla zvláštní pozici. Jako jeho vůbec první román vyšla v roce 2002. Umožnila tehdy čtenářům nahlédnout za kulisy reklamních agentur, do prostředí „vymýšlené pravdy“ sloganů a prodejních frází. Jasnou inspirací byla osobní zkušenost autora. Po téměř deseti letech se Emil Hakl k textu románu vrátil, zásadně ho přepracoval a podle vlastního přesvědčení z něj „vyházel zbytečnou veteš“. Nové vydání dostalo

14

FOTO —ARCHIV

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

Emil Hakl

v roce 2010 do titulu přídavek: „(final cut)“. Radikální střih, kterým Emil Hakl svůj někdejší výtvor „provětral“, z něj učinil dílo sympaticky méně osobně zainteresované, o to však pravověrnější ve smyslu výpovědi o životě a podnikatelské kultuře raných devadesátých let minulého století. Zůstala hlavní postava vypravěče, sběratele historek, groteskních detailů, událostí vystředěných z normálu. Dynamiku dodává líčení bystré tempo dialogů a krátkých náhledů do jednotlivých situací. Emil Hakl je výborný pozorovatel, ne nadarmo byly jeho texty hojně přirovnávány k hrabalovskému stylu. Oproti chápavému duchu podivínů Hrabalova světa se ale Hakl snaží o razantnější záznam. Jak sám uvedl v jednom rozhovoru,

ROZHLASOVÁ HRA

STRANA

jeho snahou je literatura, která „má potenciál bigbítovýho koncertu, maximum emocí na minimální ploše“. Haklovi hledači životní rovnováhy nejsou žádní pábitelé, kteří by se nechávali volně kolébat kolem okrajů světa. Naopak je v nich nepokojný duch, jenž se sice pokouší evidovat stopy včerejška v zanikajícím koloritu pražského Žižkova, Holešovic či Letné. Ale zároveň je nesmířený s přežívajícími relikty minulého režimu, které mnohdy nejsnáze pronikaly do portfolií nově zakládaných firem a společností. Život ve svobodném prostředí není očekávanou nirvánou, ale zase jen kolbištěm, banálním i neuchopitelným zároveň. K porozumění často nepomůže extrémní nasvícení reality, drsný jazyk vyprávění, firemní argot, ani alkohol či drogy. Haklův hrdina se jen opakovaně pokouší naskakovat do koloběhu „nové doby“. Založí vlastní reklamní agenturu, ale neobstojí, je vlastními spolupracovníky „vyhozen“ a opět na začátku. Chce zachovat kamarádské vztahy, udržet vztahy partnerské. Jenže stále jako by mu unikal ten pravý prožitek. A z kolotoče se stává centrifuga. V chrlených zážitcích a charakteristikách se Hanes ztrácí, propadá ve virtuální realitě honby za úspěchem a penězi. Neobstojí ve světě zaměřeném na snobismus a povrchnost, ani v pokusu o zodpovědný partnerský život. Jako jediná záchrana před sebedestrukcí se nakonec ukáže útěk z negace, z prostředí přetvářky k psaní a pomalý boj za znovunabytí duševní rovnováhy. „Piš, nebo chcípni, byl tehdy můj režim.“ Román Intimní schránka Sabriny B. Emila Hakla byl už ve své původní podobě, a ještě výrazněji je v té nově revidované, přiléhavou výpovědí o kruhu, který na sklonku dvacátého století opsala generace tehdejších čtyřicátníků. Jejich příběh je bez happy endu, uspokojení, spočinutí. Je možné ho přepracovávat, a tak se posouvat. Ale asi je nemožné ho dokončit: „Zapíšu to a pokračuji dál. Píšu týden, měsíc, zbytek zimy. Je to, jako když se protrhne přehrada. Zdivočelá voda odnáší peřiny, ploty, šuplíky, kabáty, slepice, stará vysvědčení, dopisy, žádosti, dekrety, boty, postele, auta, lidi, roztříštěné stromy. V jedné chvíli to je a v další ne. A člověk na to kouká a směje se a směje. A sám neví čemu.“ € Milena M. Marešová

15

Hrabalova Příliš hlučná samota rozhlasově

„TŘICET PĚT LET PRACUJI VE STARÉM PAPÍŘE A TO JE MOJE LOVE STORY…“ Když Bohumil Hrabal dokončil v roce 1976 rozsahem novelu, obsahem román Příliš hlučná samota, bylo mu dvaašedesát. Když se hrabalovský dramatizátor a režisér Ivo Krobot v roce 2010 ujal v brněnském Divadle u stolu dramatizace a inscenace příběhu lisovače starého papíru Hanti, bylo mu také tolik. Náhoda?

Rozhodně ne: „V roce 1980/81 jsem dělal v Činoherním klubu dramatizaci Něžného barbara a po úspěchu jsem měl s Hrabalem mnohé debaty, mj. též o Samotě, a on mi tehdy velice moudře řekl: ‚Počkejte, do toho ještě musíte dorůst, ne snad umělecky – ale zestárnout.‘ A když jsem loni ve stejném věku začal Samotu zkoušet v Divadle u stolu, pochopil jsem, proč mínil, že člověk musí mít jakousi větší a hlubší životní zkušenost,“ říká Ivo Krobot. Přitom část hanťovské životní zkušenosti, totiž nucenou spoluúčast na ničení vlastního milovaného světa, měl Ivo v té době už za sebou: Za účast na nepovolené akci strávil v roce 1971 několik měsíců na Borech a v tamní knihárně vyřezával několik divadelních kapitol z čerstvě vytištěného devátého dílu Československé vlastivědy – jednu z nich napsal Krobotův milovaný teatrolog a učitel Bořivoj Srba. I tahle okolnost vedla Hrabala k tomu, že

R

STRANA

FOTO —MILAN JANKOVIČ

ROZHLASOVÁ HRA

Bohumil Hrabal v roce 1978

16

tehdy mladičkému režisérovi udělil svůj souhlas k inscenaci knihy, o níž svého času Pařížan Petr Král v Le Mondu výstižně napsal, že je to dílo, v němž Hrabal nejméně slovy řekl nejvíc. Problém, s nímž se Ivo Krobot musel vypořádat především, byla forma Hrabalova vyprávění – v knize je ztvárněna jako monologický výpovědní proud rozdělený do osmi částí (jistě se tu režisérovi hodily zkušenosti z dramatizace Tanečních hodin pro starší a pokročilé (Divadlo Husa na provázku) a Rozvzpomínání, jak nazvali s P. Oslzlým v roce 1985 scénickou podobu románu Obsluhoval jsem anglického krále (dodnes na repertoáru DHNP!). Převést reflexivní Hanťovu výpověď do dramatického tvaru na scéně pomáhali Jan Kolařík jako Hanťa, Pavel Zatloukal jako jeho Šéf, v epizodních rolích herečky Martina Krátká a Kateřina Dostalová, Michal Bumbálek, Cyril Drozda a další. Hudební složil rocker Zdeněk Kluka a do představení vstupuje vlastním autentickým hlasem i sám autor: Bohumil Hrabal. To všechno a trvalá životnost hanťovského tématu rozhodly pro vytvoření rozhlasové verze, či spíše rekonstrukce divadelní inscenace. Krobotova scénická verze Příliš hlučné samoty zákonitě přišla o mnoho vizuálních akcí, dílem opuštěných, dílem nahrazených prostředky zvukovými. Na své si proto při výrobě přišel nejen Zdeněk Kluka, ale také produkce – režisér žádal dětský sbor, aby zapěl dnes už pozapomenutou pionýrskou píseň Radima Drejsla Zní zpěv a smích náš po kraji (děkujeme vedoucí a dětem z pěveckého kroužku ZŠ a MŠ Staňkova Brno), a pochopitelně i zvukový mistr Lukáš Dolejší. A především – součástí Krobotovy rozhlasové Samoty jsou i vstupy Hrabalova autentického čtení. O co nám šlo? Přenést poetiku Hrabalovy prózy do živého rozhlasového tvaru a přitom nepoškodit smysl groteskně donkichotského příběhu muže ze společenského dna, jehož práce i záliba v knihách tvoří jeden pól košaté zpovědi, na niž jsou navlečeny korálky epizod jeho lásek, rodinných vzpomínek, styků s vědci, vyhozenými z ústavů k práci kanálníků, návštěv poloslepého badatele sbírajícího divadelní recenze z tisku 30. let minulého století i kamarádů z hospody. Hanťova důkladná pomalost, věčně přivádějící k šílenství jeho Šéfa, vytrvalé hledání životní pozice mezi mladým rozhorleným Ježíšem a rezignujícím Lao-c‘ v groteskních i krutých obrazech, nemá ovšem v povrchně rychlém světě modernity žádnou naději, jenom čest. Obrana svobody být sám sebou v proměnách světa je nakonec trvalým tématem moderní doby. Snad zaujme ty, kdo se nechají přilákat k poslechu nenapodobitelným zpěvem Josefa Čečila ve staré Hašlerově písni Vltavo, Vltavo, do níž je rozhlasová verze Krobotovy inscenace zasazena jako do patinovaného rámu. € Tomáš Sedláček

STRANA

17

FOTO —HANA HLOŽKOVÁ

ROZHLASOVÁ HRA

ZLATÉ ČASY Podzimní premiéra z Brna Pět dialogů na rozličná a příbuzná témata. Tak zní podtitul hry Marka Horoščáka, která vznikla v rámci vltavského projektu „Vinohradská 12“. Příběh ambiciózního moderátora a jeho peripetií při živém vysílání diskusního pořadu Zlaté časy se odehrává v rozhlasovém studiu. Upřímná snaha o vytvoření nekonvenční a smysluplné talkshow, po níž moderátor touží, se neplánovaně mění v marný boj se zpovídanými hosty. Čím víc se moderátor dožaduje, aby mu dotazovaný člověk pomohl nalézt odpovědi o pravdě, štěstí a životě, tím vzrůstá vzájemné nedorozumění. Pořad, do něhož pečlivě vybíral i sociálně různorodé osoby, nakonec poutá pozornost spíše nechtěně kuriózními situacemi.

MAREK HOROŠČÁK Vystudoval divadelní dramaturgii na JAMU, působil mimo jiné jako dramaturg rozhlasových her v Českém rozhlase Brno. V průběhu devadesátých let obdržel ocenění v dramatické soutěži Cen Alfréda Radoka za hry Mein Faust, Trakl, Vařený hlavy.

Je autorem i dalších divadelních textů a dramatizací. Patří k nemnoha českým autorům, kteří byli vyzváni k účasti na prestižních dramatických dílnách např. při festivalu Bonner Biennale a k rezidenčnímu pobytu v londýnském Royal Court Theatre. Rozhlasová tvorba Marka Horoščáka začíná v roce 2001 dramatem Trakl, poté jsou v průběhu několika let natočeny hry s poněkud komplikovanými názvy W. zjistil, že válka je v něm a Muž, který ztratil humor a žena, co neexistuje. Autorova tvorba je typická groteskně vyjádřenou existenciální výpovědí osamělých individualit – antihrdinů, dominujících jeho příběhům. Ať už jde o expresionistického básníka Georga Trakla, jehož výstřední život a tvorba Horoščáka inspirovaly ke vzniku trýznivě ponuré stejnojmenné hry, odehrávající se ve válečné vřavě 1. světové války, nebo o hlavní postavy dvou soudobých tragikomedií, vystihující neschopnost vzpoury proti prázdnotě vlastního života. Nutno podotknout, že „jeho zkrachovalci“ jsou pokaždé jemně karikováni, nebo spíš humorně nahlíženi v bizarních, někdy též až zlomyslně nastražených situacích. Kromě vlastních textů přeložil a pro rozhlas upravil hru Davida Greiga Labutí píseň, jako bývalý redaktor literárně dramatické redakce je též podepsán pod desítkami slovesných pořadů.

Marek Horoščák Marek Horoščák

ZLATÉ ČASY Hra pracuje s tématem nostalgie po „zlatých časech“ – jakémsi „mytickém období“, ve kterém se vše odehrávalo správně a člověk se cítil šťastný. Prostřednictvím částečně typizovaných postav odlišných generací zaznamenává výpovědi o tom, jak se člověk staví k času právě probíhajícímu. V pěti tragikomických dialozích tak vznikají portréty osob, jež jsou zklamané či odevzdané, vyrovnané či znechucené chodem tohoto světa. Tím zároveň nadsazeně popisuje pocity jedince uprostřed chaotického chodu současné společnosti. Neopomenutelným tématem Zlatých časů je také rozhlas. Znalost tohoto sdělovacího prostředku, ve kterém autor několik let působil, mu pomohla odlehčit neobvyklé situace obecně srozumitelným, i když profesním humorem. Rozhlas je zde vylíčen nejen jako médium ovlivňující masy, ale i jako prostředek, kterým může

posluchač vstoupit do světa zvukové fantazie. Režisér Zdeněk Dušek vystavěl inscenaci na jednoduché atmosféře vysílání komerčního rádia, kterému dominují výkony svérázných hereckých osobností mimo jiné i ze zlínského divadla. V hlavní roli Moderátora tak máme možnost slyšet talentovaného Pavla Vacka, jeho kolegové Kateřina Liďáková a Pavel Leicman ztvárňují postavy Kouzelné dívky a Legendárního režiséra, v roli Bývalé pornoherečky a Mediálního odborníka zazní hlas Marie Ludvíkové a Jakuba Žáčka. V postavě Obyčejného člověka – své poslední roli, se s rozhlasem bohužel navždy rozloučil vynikající brněnský herec a neokázale „obyčejný člověk“ Erik Pardus, který zemřel krátce po natáčení. Na realizaci inscenace se podíleli také hudební skladatel Daniel Fikejz a zvukový mistr Josef Daněk. Premiéra se vysílá 25. 10. 2011 ve 21.30 hod. € Hana Hložková

HUDEBNÍ FÓRUM

STRANA

18

SOFIA GUBAJDU LINA Životní a hudební protiklady

24. října oslaví osmdesáté narozeniny Sofija Gubajdulina, jedna z nejvýznamnějších skladatelek současnosti. Narodila se roku 1931 v Čistopoli v rusko-tatarské rodině, dětství strávila v Kazani, kde se jí také dostalo prvního hudebního vzdělání. Kompozici studovala na Moskevské konzervatoři (Pejko, Šaporin, Šebalin), ale mnohem více ji – tak jako řadu tvůrců její generace, odmítnuvších diktát socrealistické estetiky – ovlivnila „neoficiální stránka studia“, spočívající v samostudiu západoevropské Nové hudby prostřednictvím partitur a nahrávek obstarávaných nejrůznějšími komplikovanými způsoby, v četbě nelegální literatury

vydávané samizdatem, v setkáních uměleckých obdobně smýšlejících kruhů… Taková setkání probíhala například ve Skrjabinově muzeu, kde se scházely později slavné osobnosti z řad režisérů, herců, básníků, výtvarníků či hudebníků, diskutovaly, předváděly ukázky ze své tvorby a poslouchaly těžko dostupné nahrávky. Tehdy byl v muzeu dočasně instalován i legendární fotoelektronický syntezátor ANS, na němž – po jeho přemístění do nově vybudovaného Experimentálního studia elektronické hudby – Gubajdulina vytvořila svou jedinou elektroakustickou skladbu Vivente Non-Vivente (1970). Další posezení, kterých se Gubajdulina účastnila, pořádal u sebe doma skladatel Vjačeslav Arťomov. Právě zde se zformovalo improvizační trio, jehož sestavu vedle Gubajduliny a Arťomova doplňoval Viktor Suslin. Toto zvláštní uskupení, které si dalo název Astreja (podle zednářské lóže existující v Rusku na přelomu osmnáctého a devatenáctého století) a které vystupovalo i veřejně, se oddávalo společné hře na tradiční nástroje, jež si Arťomov přivážel z folkloristických expedic na Kavkaz a do Střední Asie. Trio neimitovalo lidovou hudbu; jeho snahou bylo

STRANA

FOTO —

archiv Marka Kopelenta

FOTO — ARCHIV SIKORSKI MUSIKVERLAGE

HUDEBNÍ FÓRUM

Paul-Heinz Dittrich, Marek Kopelent a Sofija Gubajdulina v Praze, při tvorbě společného díla Laudatio pacis

Sofija Gubajdulina

objevovat nové zvuky, rodící se při kolektivním improvizování. Gubajdulina, která se pohybovala v disidentském prostředí, nesla těžce zprávy o sovětské invazi do Československa. V té době složila dvě kantáty, Noc v Memfisu a Rubajat, v nichž jako by se snažila před realitou uniknout do dávné minulosti – do starověkého Egypta, respektive Persie. První zmíněné dílo bylo v roce 1970 díky intervenci skladatele Václava Kučery (který mimochodem jako jeden z prvních referoval o autorech Gubajdulininy generace ve své útlé knížce Nové proudy v sovětské hudbě, vydané nedlouho předtím) nahráno v Českém rozhlase. Ve stejném roce Gubajdulina napsala pro pražský soubor Musica Viva Pragensis

– na objednávku jeho uměleckého vedoucího Marka Kopelenta – skladbu Concordanza (1970). Tehdy se také začala rodit – i z dnešního pohledu velice zajímavá a pohříchu pozapomenutá – spolupráce Sofiji Gubajduliny s Markem Kopelentem a východoněmeckým skladatelem Paul-Heinzem Dittrichem na týmovém oratoriu Laudatio pacis (Chvála míru, 1975), komponovaném na slova Jana Amose Komenského. Pozoruhodné půlhodinové dílo, zasvěcené „myšlence míru, soužití mezi národy a lidské snášenlivosti“ a věnované 30. výročí vzniku UNESCO, se i přes dlouhotrvající snahy o uvedení dočkalo premiéry (a dosud také jediného provedení) teprve v roce 1993 v Berlíně. Pro soubor Due Boemi di Praga, přitahující pozornost především díky Josefu Horákovi coby hráči na basklarinet, Gubajdulina složila v roce 1976 skladbu Tečky, čáry a klikyháky. V domácích „našineckých“ hudebních kruzích bylo jméno Gubajduliny vyslovováno s respektem, její skladby ale kvůli represivní kulturní politice dlouho zněly jen výjimečně. Živobytí jí zajišťovalo psaní filmové hudby. Zlomový okamžik přišel s koncertem, který se podařilo zorganizovat dirigentovi Gennadiji Rožděstvenskému v dubnu 1982 ve Velkém sále Moskevské konzervatoře: tehdy

19

vůbec poprvé během jediného večera zazněla orchestrální díla „moskevské trojky“, jak se tenkrát říkalo třem klíčovým postavám ruské avantgardy šedesátých a sedmdesátých let (kromě Gubajduliny též Edison Děnisov a Alfred Šnitke). Houslový koncert Offertorium, který na tomto koncertě s ohromným úspěchem provedl Oleg Kagan, se stal poté Gubajdulininou vizitkou. Vznikal ve třech redakcích v letech 1980–1986 na výzvu Gidona Kremera, jehož hrou na housle byl inspirován – skladatelce se asocioval s obětováním se zvuku a samotné prováděné hudbě (analogicky představě génia coby oběti, tedy jedné z myšlenek ruského filozofa Nikolaje Berďajeva, jehož dílo Gubajdulinu silně ovlivnilo). Tvorba pro konkrétní interprety s „ohmatáním si“ jejich hry je pro Gubajdulinu vůbec příznačná. Významnou roli v tomto ohledu sehráli například cellista Vladimir Toncha a bajanista Friedrich Lips (pro ně byla mimo jiné napsána další slavná skladba Sedm slov z roku 1982), hráč na bicí nástroje Mark Pekarskij, fagotista Valerij Popov či již zmíněný Rožděstvenskij. Jedním z typických rysů tvorby Gubajduliny je drama protikladů, vedené v symbolické rovině. Někdy je tento moment vyjádřen přímo v názvech skladeb: Rumore e silenzio (1974), Pro et contra (1989) apod. Ve dvanáctidílné symfonii Stimmen… Verstummen… (1986) jsou liché části opřeny o durový materiál („věčný mír a kosmická harmonie“), zatímco sudé expresivně vyjadřují chaotické pozemské bytí. Počínaje devátou větou liché části přebírají charakter sudých a větu „překřížení“ končí němá gesta dirigenta vypsaná v partituře („hieroglyf našeho setkání s kosmickým rytmem“). Od roku 1992 žije Sofija Gubajdulina v Německu, v malé vesničce nedaleko Hamburku. Po emigraci se dočkala mezinárodního renomé, které jí zajistilo objednávky od významných umělců a prestižních institucí či festivalů z celého světa. Při příležitosti životního jubilea Sofiji Gubajduliny uvede Český rozhlas 3 – Vltava v týdnu od 24. října cyklus pořadů Hudebního fóra věnovaný této skladatelce. € Vítězslav Mikeš

ERBEN NA VLTAVĚ

MOCNÉ ERBENOVO SLOVO OD OTESÁNKA AŽ PO KYTICI „První uslyšel a pochopil českou řeč. Česká země svěřila mu své pověsti a nabídla mu všecka tajemství své řeči,“ přiléhavě napsal ve dvacátých letech Jaroslav Durych v eseji, ve kterém se pokusil nahlédnout duchovní i kulturní zázemí básníka Karla Jaromíra Erbena a jeho Kytice. Díla takřka nepřeložitelného a přece evropského významu, o kterém sám autor skromně tvrdil, že je to „jen hříčka z mladších let.“ Dvě stě let od narození Karla Jaromíra Erbena (7. listopadu 1811) nás vybízí, abychom se znovu zamysleli nad odkazem jednoho z „nejspanilejších z českých básníků“ (F. X. Šalda). Jeho Kytice patří k základním kamenům české kultury - podobně jako Máchův Máj, Němcové Babička, Dvořákova hudba či plátna Kosárkova – a k nejčtenějším (v posledních letech také několikrát dramatizovaná i nepovedeně zfilmována) v české poezii. Erbenovy Pohádky (Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska, Otesánek) a Prostonárodní české písně a říkadla žijí v každém z nás od dětství, aniž si to uvědomujeme. A jeho rozsáhlá vědecká práce obohatila naši literaturu o hlubší poznání vzácných pokladů slovanské a středoevropské minulosti.

P

ANDĚLÉ I BĚSOVÉ Erbenovi bylo vyměřeno necelých šedesát let života. Velepodstatným se pro něj stalo rodiště

STRANA

a krajina kolem – malé městečko Miletín u Jičína, otec švec, matka pocházející z učitelské rodiny. Od dětství se u něj projevovalo nadání pro zpěv a hudbu (vzpomeňme závratných rytmů a melodie Kytice). Erbena jako kdyby od začátku provázel dobrý anděl – z devíti sourozenců se dočkali dospělého věku pouze on a sestra Anna; na životní cestě potkával v pravý čas pravé a dobré lidi, kteří mu ukazovali směr. V Miletíně to byl farář Jan Arnold, který jej vyslal na studia (šest let na gymnáziu v Hradci Králové). Statkář Ignác Falge zase stipendijně zaštítil mladého hocha na studiích v Praze. Nebo věrní kamarádi ze studií a pozdější celoživotní přátelé Karel Havlík a Antonín Rybička, mimochodem - jako studenti chodili po Praze v tmavomodrých kabátech a kolegové jim proto začali říkat „modrokabátníci“, Havlík seznámil Erbena v Žebráku se slečnou Barborou Mečířovou, která se později stane básníkovou ženou a matkou tří jeho dcer, Rybička nám zase zachová zajímavou Erbenovu korespondenci. Básník Erben byl slabé a křehké tělesné konstrukce, což potvrzuje jeho několik zachovalých portrétních fotografií: vysoké čelo, řídké vlasy - nad ušima zakudrnacené a nad čelem ulízlé, kulaté brejličky a za nimi lehce nepřítomný pohled, jemné líce, chmýří knírku a tvář celkově plachá, hloubavá, senzitivní, měkká a nenápadná, neprosazující se. Píši o Erbenově měkkosti, ale současně musím dodat, že žádným suchopárným archivářským c.k. ouřadou či šedivou kancelářskou myší nebyl. Stačí si přečíst jeho hororovité sny i jiné básně či nedokončené balady, aby bylo jasné, jaké vášně a běsi v něm a s ním cloumali, a co na své vnitřní ozvučné desce mohl slýchat. A jak ve svém zásadním eseji Erben čili majestát zákona napsal Vojtěch Jirát: „Erben se snaží ne o malebné, vznosné a odstíněné slovo, nýbrž o ‚mocné‘ slovo.“

JINOCH ZA NĚJAKÝ ČAS UMŘEL Vedle lyrických básní začíná Erben už za studií psát první balady, do Kytice později nezařazený Smolný var, a především vzniká první „nástřel“ Polednice. Ve svém rodném kraji sbírá o prázdninách po starých pamětnících a vypravěčích písně, pohádky a říkadla. Sbírá i v okolí Žebráku a jeho

20

zájem se časem rozroste na další slovanská území. Ve stejném roce, kdy se žení (1842), mu kamarád z miletínského dětství vypravuje pověst o dvou osobách, které „učinily sobě slib, že se vezmou za manžely. Jinoch za nějaký čas umřel…“ Geniální Erben z lehce nahozené vyprávěnky vytepe mistrovsky vystavěný horor Svatební košile. Po dvaceti letech se odhodlá své balady svázat do Kytice (1853). Jak proti tomu působí směšně velkoprodukce dnešních autorů a inflace básnického slova. Není tu pochopitelně místa pro podrobnější ponor do Erbenova díla, ale i tak je jasné, že každý z nás si v sobě neseme kus svého Erbena. Když jsem před několika lety požádal pro jeden sborník řadu českých básníků a literátů o reflexi Erbenova díla, každý odpověděl po svém. Ivan Diviš vzkřiknul: „Erbenova Kytice na mne působí jako droga.“, Andrej Stankovič zahřímal: „Nikoli rozvážně kupředu, ale rozhodně dozadu – neboť před námi je propast!“ a Karel Kraus podotkl: „Řád, který nesl ty baladické příběhy, a také je soudil, nám vepsal za uši, že svět není bezhraničnou manéží, v níž si kdejaký spratek může řádit, jak si zamane.“

VLTAVSKÝ ERBENOVSKÝ DEN 6. listopadu 2011, v předvečer 200. výročí narození, se ke Karlu Jaromíru Erbenovi bude hlásit v celodenním vysílání také stanice Vltava. Z různých stran a úhlů budeme vstupovat do jeho literárního odkazu i životního příběhu. Například Rudolf Matys představí jeho lyrickou poezii, zazní řada erbenovských reflexí a esejistických fragmentů českých literárních historiků a kritiků, ze skrytu „vyneseme“ dopis malíře Jana Zrzavého o vlastních ilustracích Kytice, pochopitelně zazní i hudba, inspirovaná Erbenovými baladami. A samozřejmě nemůže chybět ani Kytice (balady natočené Josefem Melčem a premiéra některé z těch, které již nemocný režisér nestihl zrealizovat). Pamětlivi rady Durychovy: „Chceme, aby byl splacen Erbenovi dluh, aby jeho kniha nebyla jen čtena, ale aby každý, kdo ji čte, jí také naslouchal aspoň tak, jak jest schopen naslouchati. Neboť v Kytici jest opravdu obsažena všecka sláva a krása české řeči.“ € Miloš Doležal

PÁTEČNÍ VEČER

KUDĚJ, VONI MĚ NENUDĚJ ANEB SPISOVATELOVA TASEMNICE

Romanopisec, překladatel Dickense, Scotta a Burroughsova Tarzana, redaktor, povídkář, ale také houbař, lékárenský praktikant, kamelot, natěrač, čistič střev na jatkách, myč nádobí v New Yorku, farmář v Kanadě, vězeň carské policie v Kyjevě. To všechno byl Zdeněk Matěj Kuděj (1881–1955), tulák, pijan, kumpán Haškův a Panuškův, kráčivec, kterému se majetek vešel do batohu a kufříku. Nikoli cestovatelská stylizace – nýbrž neklidná povaha, jakýsi „osten nepokoje v botách“, který mu nedovoloval spočinout. Usedlým a spořádaným občanem

R

STRANA

nikdy nebyl – ani spisovatelem žijícím ze stipendií. V lokálech mezi lidmi, a přece samotář. Do svého deníku si napsal: „Tulákův domov – celý svět.“

LODNÍ LÍSTEK A REVMA Rodák z Hořic, dožívající a pohřbený v Litomyšli. Studium na gymnáziu nedokončil a rád k tomu poznamenával: „Čemu jsem se ve škole pracně naučil, to jsem kupodivu lehce zase zapomněl.“ Stal se lékárnickým praktikantem (Pacov, Sadská) a vojenské službě se vyhnul předstíráním duševní choroby. V roce 1903 se Kuděj vydává do Hamburku, aby „poprvé a naposledy“ uviděl moře. V hamburském předměstí Altona zašel tenhle nemajetný zvědavec do herny. Nechal se vlákat do hry a kupodivu vyhrál – lodní lístek do New Yorku. Dlouho neváhal. V USA a Kanadě strávil šest let. Na podzim 1912 navštívil carské Rusko, jenže záhy byl zatčen a v nesnesitelných podmínkách ruského vězení strávil půl roku. Silně prochladl a přivodil si revmatismus, který ho sužoval do konce života. Z Ruska byl následně vyhoštěn a dopraven eskortou na rakouské hranice. Kuděj později prorajzoval podkarpatskou Ukrajinu a další středoevropské končiny, ale ani Praha mu nepřirostla k srdci a za svůj „domov volbou“ si zvolil Vysočinu. A nejen že ji proputoval skrz naskrz, zakusil za nočního potácení, v nemoci i euforii, ze škarpy i z bryčky, ale také „zaznamenal“ ve svých textech. Onu Vysočinu pod vrchem Melechovem a přilehlé okolí. Ledeč, Dolní Město, Radostovice, Lipnice, Humpolec, Světlá. Později i Polná. Našel tam své mecenáše, dobrodince, postavy svých povídek a trocha střechy nad hlavou.

ZLÝ DĚDEK Z VYSOČINY A TAJEMNICE Sám sebe nazval „zlým dědkem z krabatiny“. Ještě dnes si tam lidé vybavují Kudějovu postavu: na hlavě čepice se štítkem, kulaté brýle, odřený kožený kabát, podkolenky, okované boty, hůl. A na zádech batoh a v něm buď houby nebo kartáček na zuby, bačkory a holení. Někteří vyprávějí o jeho opileckých eskapádách, jiní vzpomínají na pana spisovatele s úctou, vytahují jeho podobenku nebo podepsané knížky. V zimě býval často hostem v humpolecké nemocnici u primáře Melichara. Zde

21

si vždy v teple poležel a dosyta se najedl. Primář mu také z těla vyjmul devítimetrovou tasemnici. Pro její ctihodnou délku ji věnoval místnímu školnímu kabinetu, kde stávala naložená v lihu s nápisem: „Tasemnice pana spisovatele Kuděje“. Tasemnice vydržela v humpoleckém kabinetu až do konce druhé světové války, kdy ji šikmoocí rudí vojáci ze skleněného válce vyhodili a obsah vypili. Závěr svého života strávil Kuděj v Litomyšli, kde se o něj trpělivě starala jeho známá Anna Soukupová. Místní národní výbor mu dokonce přidělil světničku, nicméně Kuděj nebyl přijat do Svazu spisovatelů pro otevřeně deklarované názory na Rusko. Vždy říkával, že „na východě žijí tři druhy lidí: ti kteří byli zavřeni, potom ti, kteří jsou zavřeni a konečně ti, kteří budou zavřeni.“

KUDĚJOVSKÝ PÁTEČNÍ VEČER Kudějova bibliografie čítá stovky položek, překlady, články roztroušené po všemožných novinách, knížku pro děti, přes třicet románů a novel – od cestopisných črt z amerického a ruského putování, přes populární vyprávění o bohémských tazích s Haškem (Ve dvou se to lépe táhne a další dvě pokračování) až po lidové čtivo tipu Tarzanova babička či Král tuláků. K vrcholům jeho tvorby patří pozdní novely a povídky z Vysočiny. Z. M. Kuděje si v rozhlase připomeneme u příležitosti 130. výročí jeho narození komponovaným Pátečním večerem. Řada pamětníků z Vysočiny i Litomyšle bude vzpomínat na Kuděje jako na originálního přítele, dobrodruha, provokatéra i pijana. Za všechny jmenujme pana továrníka Z. Vorlíčka, literárního historika J. Meda, paní hostinskou Puflerovou a hostinského S. Bednáře, spolustolovníky pány Kubu, Vaňkáta, Baštu, Dvořáka a Doležálka, pamětnici z humpoleckého špitálu paní Velíškovou či spoluhledačku hub paní Bártovou. Z rozhlasového archivu zazní vzpomínky herce Františka Kovaříka. A celý pořad budou provázet ukázky z nově nalezených Kudějových vzpomínek, deníků, veršů a dopisů. A jestliže si poeta T. R. Field kdysi napsal v putyce na účtenku rýmovačku: „Kuděj, voni nás nuděj“, my můžeme prohlásit pravý opak! € Miloš Doležal

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

STRANA

FOTO — JIŘÍ KAMEN

„S NARŮSTAJÍCÍM ČASEM SE STÁVÁM JEHO OBDIVOVATELEM…“

Na sobotu 5. listopadu připravujeme v rámci Roku německého jazyka speciální vydání Víkendové přílohy stanice Vltava věnované architektu Adolfu Loosovi. Pro toto vysílání natáčíme pořady na místech, která jsou spojena s jeho životem a dílem: v Brně s historiky architektury Dagmar Černouškovou a Jindřichem Chatrným, v Praze s prof. Rostislavem Šváchou a Marii Szadkowskou, v Plzni kolega Miroslav Buriánek připravil pořad o Loosových interiérech s Davidem Růžičkou z Národního památkového ústavu Plzeň a Karlem Zochem z Odboru památkové péče. S Eliškou Závodnou jsme se vypravili do Vídně, kde jsme se setkali s kurátorem sbírky architektury v Albertině dr. Markusem Kristanem, abychom s ním pro naše „loosovské“ vysílání natočili rozhovor, z něhož jsme pro vltavský magazín vybrali některé pasáže.

FOTO — JIŘÍ KAMEN

Rozhovor s Markusem Kristanem, kurátorem sbírky architektury ve vídeňské Albertině

N

Markus Kristan v archivu vídeňské Albertiny

Dům Goldman & Salatsch (Looshaus) na Michalském náměstí ve Vídni

Markus Kristan: Jsme ve sklepních prostorách Albertina, v architektonických sbírkách a to co teď budeme probírat není přímo Loosova pozůstalost, ale všechno, co jsme z jeho tvorby

i života nasbírali. Přesněji řečeno všechno, co se podařilo zachovat jeho spolupracovníkům a žákům. On sám na nic takového nepomýšlel, když svůj ateliér stěhoval do Paříže, dokonce své přátele a kolegy žádal, aby všechno zničili. Nestalo se. Naopak, postupně se sbírka jeho návrhů, textů a dopisů rozrůstala, až ji před více než 40 lety odkoupil tehdejší ředitel Albertina. Sbírka, pokud se o ní tak tehdy dalo mluvit, spíš bychom mohli říct „hromada“ materiálů, ležela

22

v těchto podzemních prostorách nějakou dobu nevyužita a nezpracována, až se jeden z kurátorů, dr. Bruckhardt Rukschcio, zeptal tehdejšího ředitele, zda smí sbírku zpracovat. Povolení dostal a tak se pustil do zpracování Loosových sbírek. Výsledkem je tento archiv a také řada publikací o životě a díle Adolfa Loose. Díky doktoru Rukschciovi tady máme souborně zpracovanou nejméně tisícovku Loosových náčrtů, kreseb a návrhů, k tomu kolem pěti set fotografií a celou řadu dopisů i dalších dokumentů. Fotografií máme značné množství – je to důležitý dokument pro badatele. Kdybych se vrátil ještě trochu dál do historie, do roku 1930, kdy Loos slavil šedesátiny a jeho přátelé mu chystali k narozeninám biografii, pověřili tehdy Martina Gerlacha, známého fotografa architektury, aby zdokumentoval jeho stavby. Tyto fotografie se staly později významným dokumentem pro všechny loosovské badatele. Albertina pak asi před 15 lety zakoupila z Gerlachovy pozůstalosti všechny skleněné negativy – i ty teď máme ve sbírkách. Proč si Loos nepřál, aby byly jeho stavby fotografovány? Upřímně řečeno, byly to asi oprávněné výhrady. Když se díváte na nějaké výtvarné dílo na fotografii a v reálu, je to vždycky rozdíl. Fotografie trojdimenzionálních objektů nejsou nikdy – řekněme – „věrné“. Proto jsou jeho výhrady opodstatněné. I když se ke svým šedesátinám stejně této fotodokumentace dočkal. Nevybral si něco takového, ale smířil se s tím… Jeho okruh přátel byl ve Vídni i jinde neobyčejně rozsáhlý. Jsou mezi

STRANA

nimi i velmi slavná jména – Oskar Kokoschka, Karl Kraus, Peter Altenberg a další. Co je spojovalo? Já bych připojil ještě jedno jméno: Arnold Schönberg. A hned musím dodat, že všichni jmenovaní, i mnoho nejmenovaných, patřili tehdy k takzvané vídeňské avantgardě. Spojovalo je vzájemné hledání nového, moderního. A to v nejrůznějších oblastech kultury - Karl Kraus v literatuře, Arnold Schönberg v hudbě, Adolf Loos především v architektuře. Dnes bychom řekli – také v životním stylu. Jejich heslem, kdybychom to zjednodušili, byla „redukce“. Zbavit se všeho, co je zbytečné. Pro Loose to byl ornament. Všichni známe to jeho slavné tvrzení, že „ornament je zločin“. S Karl Krausem měl možná společného mnohem víc. Oba byli velmi výřeční, dovedli být ironičtí – a samozřejmě značně kritičtí… Loos sám uměl psát, určitě by se „uživil“ i jako novinář. Uměl totiž nejenom stavby navrhovat, ale také o architektuře – a nejenom o ní – skvěle psát… Ano, Adolf Loos nebyl „jenom“ architekt, ale také vynikající řečník a esejista; jeho přednášky byly ve své době pojmem, stejně jako ty Krausovy. Loos se zajímal o kulturně filozofické otázky – i o ten již zmíněný „životní styl“. Já sám právě teď dokončuji publikaci pojednávající o Loosových úvahách o jídle a stolování. Jsou to skvěle psané eseje, vtipné, ironické, podobně jako ty literární Krausovy. Některé jeho úvahy jsou lehce „skurilní“, ale nikdy nenudí. Když se vrátím k otázce, kdo v té skupině „modernistů“ ve Vídni byl vůdčí osobností, řekl bych, že Kraus i Loos stejnou měrou. Mohli spolu vést nekonečné rozhovory a vzájemně se obohacovat o nové postřehy - kde jinde než v některé z vídeňských kaváren. Kraus dovedl své přátele podpořit. Když se vedly ve vídeňské společnosti nekonečné, většinou protiloosovské, diskuse mimo jiné o dům, kterému dnes říkáme Loosův, najdeme v Krausově Pochodni vášnivou obhajobu jeho architektury. Jak jste se vy osobně „dostal“ k Loosovi? Byla to náhoda, nebo volba? Vlastně náhoda. Zpracovával jsem totiž původně dokumentaci o vídeňském architektovi – mimochodem také moravského původu – Hubertu

FOTO — WIKIPEDIA

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA

23

Dokáže vás Loos – nemyslím denně, ale přesto – ještě něčím fascinovat? Nebo dokonce překvapit? Měl bych se přiznat, že já sám jsem dlouho nebyl Loosovým fanouškem. Raději jsem se zabýval tvorbou jeho méně známých a méně slavných souputníků. Ale teď připouštím, že čím déle se zabývám jeho prací, teoriemi i jeho osobností, tím víc mě fascinuje. A snad mu i lépe rozumím. Když se teď například zabývám jeho esejemi o jídle a stolování, tak je mi mnohem bližší. Mohl bych dokonce tvrdit, že s narůstajícím časem se stávám jeho obdivovatelem. Co je podle vašeho názoru dnes „zajímavější“ – současnější – jeho teoretické názory nebo jeho „praktická“ tvorba? Na tuto otázku je odpověď poněkud komplikovanější. Jeho teorie a jejich praktická realizace se mnohdy rozcházejí… Někdy se divím, že pracoval s takovými zadavateli, kteří si vlastně někoho jako Loose neměli nikdy vybrat. Nechápali ho… Tehdejší stavebníci často nesplňovali jeho představy, s řadou projektů nesouhlasil, což vedlo mimo jiné také k tomu, že Loos při vší své lásce k Vídni toto město ve dvacátých letech opustil. Odjel do Francie. Strávil tam celé desetiletí.

Adolf Loos

Gessnerovi. Narodil se ve Valašských Kloboukách a studoval na německé průmyslové škole v Brně – byl také spolužákem Adolfa Loose. Dokonce jsem objevil školní fotografii, na které oba budoucí architekti stojí vedle sebe. Když jsem pokračoval v badatelské práci, dostal jsem se i do Albertiny, kde mě můj předchůdce odkázal na Burkhardta Rukschcioa a hned se – jako správný zaměstnanec Albertiny – dotázal, zdali v Památkovém ústavu nemáme k dispozici Gessnerovu pozůstalost a zda by bylo možné ji převést do Albertiny. Možné to bylo a tak jsem se ocitl tady a začal se postupně věnovat dalším osobnostem naší architektury. Především dílu Adolfa Loose. Každý, kdo se dnes zabývá jeho tvorbou i osobností, musí dřív nebo později „zakotvit“ u nás. Tak se stalo, že se také já téměř denně zabývám Adolfem Loosem…

Řekněte nám na závěr, jak se daří spolupráci mezi Albertinou a českými – především však brněnskými kolegy? Musím říct, že čeští kolegové jsou nesmírně pilní a snaživí. A navíc vždycky ochotni pomáhat. Samozřejmě se u nás velmi často objevují badatelé - ať už z Prahy, Brna nebo Plzně, aby u nás v archivu studovali. Nebo také kvůli výpůjčkám pro nejrůznější expozice. Platí to i naopak. Mám-li já otázky nebo problémy, mohu se na ně spolehlivě obrátit. Na nás se totiž obracejí „loosologové“ z celého světa s nejrůznějšími dotazy a problémy, které musím často řešit společně s mými českými spolupracovníky. Naše spolupráce je bezproblémová. Dokonce bych řekl, že se z nás v průběhu času stali i přátelé… € Markuse Kristana z vídeňské Albertiny se ptali Jiří Kamen a Eliška Závodná, která jeho odpovědi přeložila

SPECIÁLNÍ PROJEKT

STRANA

DEN S CÍSAŘEM

FRANTIŠKEM JOSEFEM I. 21. listopadu 2011 uplyne 95 let od úmrtí císaře Františka Josefa I., krále českého, uherského, lombardského etc. Jde o výročí, které by v novodobé české historii mělo najít své místo a být připomínáno. Třeba i s malým zamyšlením nad tím, co všechno rokem 1916 skončilo a co všechno také začalo. Kam Království české od dob prvních českých knížat, králů Přemyslovců a přes další legitimně vládnoucí rody Jagellonců, Lucemburků a Habsburků dospělo a kam se na počátku 20. století po rozpadu monarchie země Česká (resp. Československo) co by republika vydala a kam došla? To jsou otázky, které by se při podobné příležitosti, tváří v tvář naší současnosti, mohly položit a třeba se i trochu nad nimi zamyslet. Cílem zvláštního vysílacího dne na Vltavě „Den s císařem Františkem Josefem I.“, není připomenout pouze „stařičkého monarchu“, jak bývá často a zcela nesmyslně prezentován (a je bohužel v této podobě i dobrým komerčním artiklem), nýbrž pokusit se připomenout si jeho epochu, ke které dnes můžeme vzhlížet spíš s neskrývaným obdivem. Délka panování Františka Josefa I. byla mimořádná, vládl 68 let (1848–1916) a s výjimkou několika nešťastných a v jistém smyslu osudových vojenských excesů

2

(tažení v Itálii či prusko-rakouská válka v 60. letech) to byla až do roku 1914 doba v zásadě velmi příznivého hospodářského, kulturního a společenského rozvoje. Vltavský Den s císařem Františkem Josefem I., jakési rozhlasové leporelo, přinese v běžném vysílacím schématu tematicky zaměřené pořady publicistické, literární a hudební. Ranní Sólo pro... s hudbou Johanna Strausse ml. a jeho současníků v historických i novodobých nahrávkách, dopolední kulturně-publicistická Víkendová příloha nabídne pestrý kaleidoskop na témata Habsburkové, monarchie, nebudou chybět rozhovory s historiky. Promenádní koncert bude s hudbou vídeňských klasiků, tematicky naváže i Vltavský poledník. Odpolední Euphonie nabídne pohled na to, co se událo v hudbě a národních kulturách v době Františka Josefa I., dále to budou dvě ukázky ze vzpomínkové knihy rakouského spisovatele Stefana

24

Zweiga Svět včerejška, přibudou dva mimořádné malé Promenádní koncerty s vídeňskou hudbou bratří Straussů či Schrammelů a dalších, pravidelný Odpolední koncert nabídne symfonická díla mající nějakou souvislost s mocnářem či významnou událostí té doby. V hlavním večerním vysílacím čase, v Operním večeru bude uvedena opera Dalibor Bedřicha Smetany, jejíž pražská premiéra 16. 5. 1868 v Novoměstském divadle byla součástí oslav pořádaných u příležitosti kladení základního kamene Národního divadla. Není bez zajímavosti, že národní sbírka, mající nezpochybnitelný velký vlastenecký význam, nebyla jediným zdrojem financování stavby Národního divadla. Dostatek prostředků poskytl stát, ale i sám císař František Josef I., který navštívil zahájení výstavby a při této příležitosti poskytl první osobní příspěvek 5 tisíc a později věnoval ještě 13 tisíc zlatých. Velké finanční prostředky na stavbu Národního divadla pak uvolnil Zemský výbor království Českého, členové císařské rodiny a v nemalé míře i česká šlechta – Lobkovicové, Chotkové, Kolowrat-Krakovští, Schwarzenberkové, Kinští, Černínové, Nostitzové, Harrachové a další. Jako by se při této pro celou českou kulturu zvlášť významné události mající mimořádný význam, a která přesáhla rámec své doby, nade vším vznášelo ono císařovo heslo „Viribus unitis – Spojenými silami“. Z epochy Františka Josefa I. pochází mimo jiné i jeden z nejkrásnějších paláců hudby a umění, pražské Rudolfinum (postavené u příležitosti 50. výročí České spořitelny a pojmenované na počest panovníkova syna korunního prince arcivévody Rudolfa), který do dnešních dnů (130 let od postavení budovy) nebyl překonán novou a stejně kvalitní stavbou s koncertní síní. V epoše Františka Josefa I. nebylo vše ideální, jak by se třeba mohlo zdát. Na straně jedné to byly nesplněné sliby a očekávání v národnostních otázkách či v modernizaci státu, ale na straně druhé to byl, řečeno slovy Stefana Zweiga, „zlatý věk jistoty, kde se zdálo, že vše je založeno pro dlouhé trvání a nejvyšší zárukou této stálosti je sám stát...“ € Libor Dřevikovský

Český rozhlas 3 – Vltava: Sobota 19. 11. 2011, 7:15–22:45 hod.

SERIÁL

STRANA

25

V rámci Roku německého jazyka připravila stanice Vltava osmero rozprav o německé klasické filozofii a jejím vlivu na literaturu a drama. Autory jednotlivých pořadů jsou filozofové, soustředění ve svém bádání kolem autority profesora Milana Sobotky ve Filozofickém ústavu Akademie věd. Doba osvícenství je přechodem od starého světa k novému, cestou k překonání předsudků, pověr a fanatismu až k celkové emancipaci člověka skrze rozum a vzdělání. Německá klasická filozofie bývá srovnávána s Platónovým a Aristotelovým vystoupením v antickém Řecku, které bylo podobně časově krátké a přitom určující. Podobná myšlenková vzepětí lze chápat jako kolektivní tvůrčí akt, k němuž dochází v mimořádné konstelaci na sebe vzájemně působících tvůrců a vzájemně se podněcujícího myšlení. Tak se v cyklu setkáme se jmény Immanuel Kant, Friedrich Hegel, Johann Gottlieb Fichte, Johann Gottfried Herder, Friedrich Schiller a Johann Wolfgang Goethe, Wilhelm Humboldt a Friedrich Hölderlin.

V

Velký příběh německé klasické literatury a filozofie začíná u Immanuela Kanta, filozofa, který po celý život nevytáhl paty z rodného Královce, a přece pohnul myšlením v celé Evropě. V obratu, který bývá nazýván jako kopernikánský, opouští Kant definitivně tradiční theocentrické východisko poznání a nahrazuje je východiskem soustředěným v člověku. Lidská subjektivita se stává základem našeho rozumění světu a také východiskem našeho jednání ve světě. Kant po vzoru Rousseaua je vidí v lidství, humanitě, jež je jádrem i podmínkou svobody. Kant je myslitelem důstojnosti člověka jako schopnosti jednat podle vlastního rozumu. V této souvislosti se známá Kantova nauka o kategorickém imperativu stává východiskem moderního lidského společenství jako společenství lidí, kteří jednají na základě vlastní důstojnosti a vzájemného respektu a vytvářejí právní stát jako instituční rámec, v němž jedině je to možné zajistit. Kantova filozofie se okamžitě setkala s reakcí, jak souhlasnou, tak polemickou. Po Kantovi, který definuje osvícenství, nazýváme celou řadu filozofů filozofy německého idealismu. Prvním významným je Kantův chráněnec J. G. Fichte. Právě on dovedl tuto problematiku jako první k myšlence vzájemného uznání jedinců. Převrat probíhající v Kantově myšlení a v myšlení filozofického idealismu našel silnou odezvu v celé

FOTO — WIKIPEDIA.ORG

STOLETÍ ROZUMU

Humboldtova univerzita v Berlíně

dobové německé kultuře a inspiroval také literaturu. Nejvýznamnější jsou tu ovšem oba výmarští klasici – Goethe a Schiller. Téma činné individuality lze sledovat na mravním dramatu Markétky v Goethově Faustovi, dále však také v Schillerových Loupežnících, kde se ukazuje jako střet jedince a společnosti. U Goetha a Schillera lze rovněž nalézt úvahy o tom, že i nejednání je zvláštním typem jednání. Všechny tyto motivy spojuje Hegel, filozof neustálého vývoje, ve své Fenomenologii ducha z roku 1807. Hegel nahlíží dějiny jako nárůst vědomí a uskutečnění lidské svobody. Znamená to, že právě v motivu lidské svobody mají dějiny svůj smysl a jednotu. Nejvýraznější představení této myšlenky – významné např. i pro pojetí dějin ve dvacátém století – lze nalézt v Hegelově Filosofii dějin. V oblasti náboženství reaguje německá idealistická filozofie také na

krizi posvátna, která vyplývá z poznatků moderní vědy. Filozofie svobody se ovšem také vztahuje k pojmu absolutního ducha, k němuž se podle Hegela vztahuje základní podmínka existence tvořivého člověka: totiž uznání. Absolutní duch vane i dílem Hölderlinovým. Vyvrcholením „století rozumu“ je středoškolská i univerzitní reforma pruského ministra školství, jazykovědce a filozofa Wilhelma von Humboldta. Podoba Humboldtovy univerzity v Berlíně ovlivnila univerzity v Evropě i v Americe. € Alena Zemančíková

Český rozhlas 3 – Vltava: První dvě rozpravy cyklu Století rozumu, věnované Immanuelu Kantovi, uvedeme v sobotu 10. a 24. září v 16 hodin odpoledne.

JAZZ

STRANA

VÝROČÍ

MILESE DAVISE FOTO — BOB KATO

NA VLTAVĚ

Jazzový trumpetista a skladatel Miles Davis má letos dvojí výročí (v květnu 85 let od narození, v září pak 20 let od úmrtí). Při této příležitosti otevírají nahrávací společnosti své archivy, vyplouvají na povrch nová svědectví, vycházejí nové knihy,

pořádají se výstavy Davisových obrazů, bývalí spoluhráči přicházejí s více či méně povedenými „tribute“ bandy. A občas v té záplavě poct a ohlédnutí zaniká základní Davisovo krédo. „Ohlédnu-li se, zahynu.“ Tímto aforismem popsal kdysi Miles Davis svou neutuchající potřebu změny. Vracet se zpět, hrát repertoár předchozích, jakkoli progresivních dekád, Davis považoval za něco nepatřičného. Výjimku učinil prakticky až koncem života na dvou evropských vystoupeních v létě 1991. Ve švýcarském Montreux (8. července 1991) svolil s účinkováním v orchestru Quincyho Jonese, jenž vzpomínal na Davisovu spolupráci s Gilem Evansem (Birth of the Cool, Porgy and Bess, Sketches of Spain atd.); v dosud nepublikovaném záznamu z Paříže (10. července 1991) je zase obklopen svými největšími hudebními odchovanci (Shorter, Corea, Holland, Scofied atd.) a hraje i neobvykle staré kompozice jako Donna Lee (1947), Out of the Blue (1951), All Blues (1959) nebo In a Silent Way (1969). Jen o několik týdnů později (28. září 1991) Davis umírá. Není třeba být patetický a prohlašovat, že zemřel právě proto, že se poprvé ohlédl zpět. Spíš to tak vypadá, jak míní publicista Paul Tingen, že se ohlédl zpět proto, že cítil svůj brzký odchod. Nicméně Davisovo závěrečné ohlédnutí bylo skutečně ojedinělé – podle jeho tehdejších spoluhráčů z něj neměl dobrý pocit a ještě po zakončení letního turné 1991 nahrával s rapperem Easy Mo Bee své poslední, posmrtně vydané hip-hopové album (Doo-Bop). Český rozhlas 3 odvysílá svou poctu Milesu Davisovi v rámci několikahodinového tematického bloku 23. září (17:45–22:00). Velká část programu, na němž spolupracovaly literární i jazzová redakce Vltavy, bude vycházet z knižní biografie Milese Davise, která nedávno vyšla v novém českém překladu. Davisova Autobiografie vznikla v 80. letech z rozhovorů, které s trumpetistou vedl publicista a básník Quincy Troupe. Ačkoli knih o Davisovi vyšlo po světě mnoho, v tomto případě jde o jediný autorizovaný životopis. Ten vyniká hlavně expresivitou projevu a bezprostředností, s níž Davis o svém životě mluvil: „Tak teda poslouchejte. To nejparádnější vzrůšo v celým mým životě, to myslím oblečenej, jsem

26

zažil, když jsem někdy v roce 1944 slyšel v Saint Louis, Missouri hrát společně Dizzyho a Birda. Bylo mi osmnáct a měl jsem zrovna po matuře na Lincolnově střední škole (…). Když jsem slyšel Dizzyho a Birda v kapele, co vedl B., tak jsem si řekl: ‚Teda, co je tohle zač!?‘ Teda, mezi náma to byl takovej nátěr, až se mi z toho ježily všechny chlupy po celým těle. Rozumíte, Dizzy Gillespie, Charlie ‚Yardbird‘ Parker, Buddy Anderson, Gene Ammons, Lucky Thompson a Art Blakey, všichni v jedný kapele, a to ještě nesmím zapomenout na B.: na Billyho Eckstinea osobně. To teda byla jízda.“ V první části davisovského večera na Vltavě (17:45–18:30) odvysíláme záznam koncertu, který se konal při křtu knihy v pražském klubu Jazz Dock (1. 5. 2011). Se zvláštním programem zde v první polovině večera vystoupilo kvarteto saxofonisty Františka Kopa s Davisovým repertoárem z 50.–60. let. Druhá část záznamu reflektuje Davisovu tvorbu jazz-rockové éry: elektronické těleso Muff zde výjimečně interpretuje skladby z jeho alb Live Evil nebo On The Corner. Hostem Čajovny (19:00–20:00) tentýž den bude Josef Rauvolf, který knihu o Davisovi přeložil. Známý překladatel beatnické literatury v rozhovoru s Alešem Opekarem přiblíží okolnosti vzniku nového českého vydání Autobiografie či její zajímavé pasáže. Hlavní část davisovského speciálu (20:00–22:00) pak bude patřit rozhlasové četbě zmiňované knihy. V deseti ukázkách zazní nejzajímavější úryvky z trumpetistovy biografie, vše doplněno o jeho dobovou tvorbu. € Petr Vidomus

Český rozhlas 3 – Vltava: 23. 9. Večer s Milesem Davisem: 17:45 Jazzový podvečer. Jazz live z pražského Jazz Docku 1. května 2011. Pocta Milesu Davisovi. Účinkují František Kop Quartet a MUFF. Připravil Jiří Starý. 19:00 Čajovna. Nad autobiografií Milese Davise s autorem překladu Josefem Rauvolfem. Připravil Aleš Opekar. 20:00 Páteční večer. Miles Davis. Několik úryvků z autobiografie jazzové legendy připravil Josef Rauvolf. Hudební spolupráce Petr Vidomus.

FESTIVAL

Letošní ročník hudebního festivalu Rozhlasový podzim je ve své podstatné části programově koncipován v souladu s tématem, které se prolíná ve vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava, a to Rok německého jazyka. Jsme moc rádi, že právě v těchto souvislostech přijal naše pozvání Symfonický orchestr Hesenského rozhlasu se svým šéfdirigentem Paavo Järvim. Toto těleso, které tvoří kvalitativní orchestrální špičku v rámci evropských rozhlasových domů, se představí hned na dvou koncertech ve Dvořákově síni Rudolfina, a to 8. a 9. října 2011 s programy, které zcela korespondují s vytčeným tématem; první večer bude patřit Brucknerově 8. symfonii a na druhém koncertě zazní díla Carl Marii von Webera, Wolfganga Amadea Mozarta a Franze Schuberta. Sólistkou v Mozartově klavírním koncertu pak bude mladá gruzínská pianistka Khatia Buniatishvili, která je ověnčena mnohými cenami z velkých mezinárodních klavírních soutěží a má na svém kontě četná vystoupení s předními světovými orchestry, jako jsou Izraelská filharmonie, BBC SO nebo právě zmíněný orchestr Hesenského rozhlasu. Dalším koncertem bude 17. 10. v pražském Rudolfinu laureátský koncert mezinárodní rozhlasové interpretační soutěže Concertino Praga. Ke spolupráci jsme přizvali Plzeňskou filharmonii s dirigentem Tomášem Braunerem, která v této koncertní sezoně slaví 65. výročí svého založení. Nutno podotknout, že tento orchestr má nejvýznamnější část své historie prodchnutou svou rozhlasovou minulostí, a to byl i jeden z důvodů, proč jsme ke spolupráci s laureáty Concertina Praga pozvali právě toto těleso. Jsme rádi, že naše

L

FOTO — MARK LYONS

PODZIM

pozvání k vystoupení na tomto koncertě přijala flétnistka Veronika Blachuta z Vídně, letošní absolutní vítězka Concertina, a trumpetista Walter Hofbauer, nejlepší český účastník tohoto ročníku, vítěz oboru trubka. Protože však nechceme opakovat tradiční laureátský koncert, který se vždy koná v červnu v Rudolfinu před zahájením Jihočeského festivalu Concertina Praga, přizvali jsme ke spolupráci houslistu Jana Mráčka, který před třemi lety zvítězil v národním kole Concertina Praga a jeho kariéra se začala velmi slibně rozvíjet. Jeho provedení Sibeliova koncertu v rámci abonentní sezony SOČR bylo tak skvělé, že vedení našeho orchestru nabídlo Janu Mráčkovi s platností od

Paavo Järvi FOTO — ARCHIV

ROZHLASOVÝ

STRANA

Jan Simon

27

počátku sezony 2011/2012 statut „Sólisty SOČR“ za účelem podpory jeho profesního růstu. I program laureátského koncertu koresponduje s tématem, které jsem zmínil na počátku, je jakousi poctou klasicismu a autorům, kteří působili v českoněmecko-rakouském kulturním prostředí. Zazní tedy díla Haydna, Mozarta, Hummela a Stamice. Zcela specifickým projektem, který bude jakousi předehrou k těmto symfonickým koncertům, bude 4. 10. vystoupení sdružení ARS ACUSTICA v pražském divadle Archa, které se výhradně zabývá neortodoxními tvůrčími trendy a kompozičními experimenty. Toto vystoupení je součástí festivalu „Babel Prague – Festival of Improvisation sound adventure“ a zazní na něm díla Steva Reicha a Pauline Oliveros. Tímto chce Rozhlasový podzim rozšířit své programové portfolio o další součást tvůrčího spektra, které nabízí Český rozhlas ve svých programových aktivitách. Prohlubování vztahů mezi veřejnoprávními rozhlasy jsme letos nasměrovali i k našim východním sousedům z Bratislavy, kde chystáme na 18. 10. program na zámku Hluboká ve spolupráci s mezinárodním oddělením Českého rozhlasu a Slovenským rozhlasem. Program tohoto koncertu je zatím překvapením, které pro nás slovenští kolegové chystají. Na závěr samozřejmě nemůžeme pominout roli SOČR, coby hostitelského tělesa. V letošním roce se organizačně situace trochu zkomplikovala, neboť SOČR se v druhé půli října nalézá v Belgii a Švýcarsku na turné. Nicméně jsme se rozhodli ihned po skončení tohoto turné program přenést i do Prahy a dne 1. 11. v Rudolfinu SOČR s dirigentem Petrem Vronským letošní Rozhlasový podzim uzavře koncertem s díly B. Smetany, A. Dvořáka a C. Saint-Sa¨ense. Letošní Rozhlasový podzim není koncentrován časově do tak zhuštěné podoby, jako uplynulé dva ročníky, nicméně věřím, že nabídne svým návštěvníkům atraktivní a umělecky plnohodnotný program. € Jan Simon Intendant SOČR a programový poradce Rozhlasového podzimu

VIZITKA

STRANA

28

REDAKCE VÁŽNÉ HUDBY SE PŘEDSTAVUJE Klasická hudba je ve vysílání stanice Český rozhlas 3 – Vltava přítomna průměrně dvanáct hodin denně. Hudba všech dob, forem a žánrů – hudba vážná i veselejší, instrumentální i vokální, světská i duchovní, náročnější i k příjemnému poslechu. Redakce vážné hudby vysílá takovou hudbu a také vysílá o takové hudbě. Vlastními silami i díky řadě spolupracovníků – blízkých, pravidelných i občasných, předních osobností z řad publicistů, muzikologů, kritiků a interpretů. Věnujeme se hudbě v šíři sahající od středověkého, renesančního a barokního odkazu přes díla klasicismu, romantické opery, oratoria, symfonie, písně a komorní a varhanní skladby až ke klasikům dvacátého století a k současné tvorbě. Hudbu necháváme znít i o ní hovoříme; snažíme se o její propagaci a popularizaci, o to, aby byla a zůstávala samozřejmou součástí života. Obracíme se k širokému spektru posluchačů.

K Otomar Kvěch

Ivan Ruml

Využíváme úžasné fondy rozhlasového archivu i produkci gramofonových společností a často také vlastní sbírky nahrávek. Stanice Český rozhlas 3 – Vltava navíc hudbu nejen vysílá, ale rovněž natáčí – ve studiu i v koncertních sálech a divadlech. Sledujeme hudební dění v metropoli i v dalších velkých městech a v regionech. Při natáčení nových snímků spolupracujeme s tuzemskými sólisty, komorními soubory a orchestry, pravidelně dáváme prostor Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Zprostředkováváme živě i v záznamech události, které nelze pominout, ať už jsou to koncerty, recitály, festivaly či operní představení, stavíme se na stranu všech dobrých projektů. Připojujeme se tak mimo jiné i k přímým přenosům z Metropolitní opery v New Yorku. Vybíráme stále častěji rovněž z bohaté nabídky mezinárodní hudební výměny poskytované Evropskou vysílací unií EBU, která

VIZITKA

STRANA

Jana Kudrnová

Zdena Vavroušková

umožňuje být při tom nejlepším, co se děje v orchestrálním, operním i komorním žánru. Snažíme se o víc, než jen pouštět CD – co nejvíce vám vedle opakování legendárních uměleckých činů minulosti zprostředkovávat vrcholné a jedinečné umělecké výkony současnosti, důležité okamžiky naší doby a připomínat a představovat jejich protagonisty a nositele. A vedle programů a pořadů vysílaných na stanici Český rozhlas 3 - Vltava připravujeme rovněž nepřetržité hudební vysílání digitální stanice D-dur. Běžný pracovní den sestává z tisíce maličkostí - z hledání hudby a vymýšlení témat, z psaní textů, plánování, natáčení a odbavování pořadů, přípravy smluv, evidence honorářů, vykazování práv… To vše by nešlo bez našich čtyř programově provozních pracovnic a produkčních. Jana Kudrnová je mezi nimi ta, která navíc podrobně sleduje finanční stránku věci a která vidí nejvíc do tajů a možností

redakčního systému. Petra Karásková asi víc než ostatní komunikuje s regionálními spolupracujícími redaktory, podílí se na organizační přípravě vysílání D dur a jako někdejší pracovnice fonotéky dokáže vždy poradit ve věcech hudebních nosičů a fondů. Zdeňka Vavroušková komunikuje nejen s redaktory, ale i s techniky a se správci internetu. A Martinu Kolajovou, která se vedle běžné agendy kolem pořadů stará například i o náš přístup do mezinárodní hudební výměny, znají posluchači navíc také jako hlasatelku. A i kdyby snad některé v soukromí poslouchaly i jiné stanice než Vltavu, pracují všechny čtyři od rána do odpoledne pro dobro hudebního vysílání. Hudební redaktoři, to jsou ti, co mají odpovědnost za obsah pořadů; ti, od kterých se očekávají nápady, znalosti, dovednosti, pohotovost, pracovitost a plnění termínů, kroužení kolem hudby takřka čtyřiadvacet

hodin denně; ti, kteří mají hudbu rádi a transformují svou lásku do neustále nových a nových kombinací skladeb, do organizování přenosů, zpracovávání záznamů, prolézání fondů, nalézání nahrávek, generování a zpracovávání témat, do vlastních pořadů i do vyhledávání zajímavých a dobrých spolupracovníků; ti, kteří by měli mít přehled a nadhled a vědět víc než specializovaný externí autor, protože musí jeho práci redigovat… Redaktorů je v redakci vlastně už jen pár – před lety byla rozhlasová práce rozdělena mezi mnohem větší počet lidí. Tím důležitější je dnes výběr spolupracovníků a mobilizace vlastních sil bez sklouznutí k únavě či rutině. Několik desetiletí již prožil v rozhlase Rafael Brom. Vždy kolem hudby, ale v řadě redakčních oborů, tváří v tvář nejrůznějším výzvám sahajícím od výběru hudby po živé vysílání. Katalog jeho pořadů je dlouhý, mnohé zanikly, jiné změnily tvář a název. V poslední době se zabýval hlavně cykly pořadů Matiné, kritickými sondami do světa CD v pořadech Rondo, vstupy do programových řad Akademie, Výročí týdne či Depozitář Hudební galerie, častěji přichází také k odbavování přímých přenosů koncertů. Detailní znalosti má v okruhu autorů valčíků a operet. A v mimorozhlasových zájmech zůstává stále na prvním místě houslařské umění. Libor Dřevikovský pravidelně připravuje množství programů z oblasti symfonické, komorní a příležitostně i operní a operetní hudby; redakčně i autorsky stojí zejména za pořady Trylek, Hudební galerie, Pasticcio a Depozitář Hudební galerie. Má detailní znalosti repertoáru, málokdo by s ním mohl třeba soutěžit ve vhledu do podrobností Köchelova

29

Alena Michálková

seznamu Mozartových skladeb. Působil dříve na konzervatoři a v Českém hudebním fondu, byl odborným redaktorem v nakladatelstvích, spolupracoval s Českou televizí a vyučoval na ZUŠ. Jako skladatel je absolventem pražské konzervatoře. Později navštěvoval semináře o hudební vědě na Univerzitě Karlově a roku 2007 začal studovat na Pedagogické fakultě. Dagmar Henžlíková se po léta věnuje zpracování nahrávek poskytovaných do systému mezinárodní výměny hudebních programů Evropské vysílací unie (EBU). Český rozhlas se v posledních letech počtem více než 100 koncertů ročně řadí k těm nejaktivnějším. K její práci patří odbavování přenosů do sítě EBU i příprava programů pro pravidelné cykly i mimořádné projekty Euroradia. Několik let byla hudební dramaturgyní stanice Vltava, nyní se věnuje také náplni rozhlasových internetových stránek věnovaných klasické hudbě. Je

VIZITKA

absolventkou oboru hudební věda na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V posledním období je členkou volené pracovní skupiny hudebních expertů Euroradia. Otomar Kvěch se na Vltavě stará o programy Symfonického orchestru Českého rozhlasu, o některé pořady soudobé hudby a kromě části programové náplně též o organizační stránku vysílání digitální stanice D - dur. Počátky jeho rozhlasové práce sahají do roku 1976, kdy nastoupil do hudební redakce pro děti a mládež. Delší dobu byl pak tajemníkem Svazu českých skladatelů a koncertních umělců a do rozhlasu se vrátil v roce 1989, tehdy do Hlavní redakce hudebního vysílání, a to ve funkci dramaturga. Po celý profesní život se však vedle zaměstnání věnuje svému hlavnímu povolání – komponování, v poslední době také pedagogické činnosti. Na konzervatoři vyučuje teoretické předměty a kompozici a je tam vedoucím skladatelského oddělení. Od roku 2002 přednáší teoretické předměty rovněž na Hudební fakultě AMU. Alena Michálková, v redakci od letošního roku, ale již s delšími rozhlasovými zkušenostmi, soustavně a s velkým nasazením připravuje pořady o mladých a pro mladé – čtvrteční Studio M a páteční Concertino Praga. Přispívá však také do programové řady Musica antiqua a zabývá se komorní a duchovní hudbou. Na Karlově univerzitě studuje hudební vědu a dokončuje studium katolické teologie. Zaměřuje se především na oratorium v Praze v polovině 18. století a na novodobé dějiny liturgie v souvislosti s reformami II. Vatikánského koncilu. Studovala také hru na varhany. Ve volném čase buď hraje na

STRANA

varhany a zvonohru v pražské Loretě, nebo podniká výlety na kole. Ivan Ruml je především operním redaktorem. Připravuje a uvádí proto přímé přenosy z Metropolitní opery, zprostředkovává do vysílání záznamy Operní sezóny Eurorádia, vytváří pravidelný nedělní pořad Krásné hlasy, přispívá do Operního magazínu a programové řady Akademie, připravuje vysílání a pozvánky sobotního operního Pasticcia a publicistické pořady. Vystudoval hru na klavír a poté dějiny hudby a dějiny divadla. Po začátcích v ČTK nastoupil v první polovině 80. let na celých deset let do hudební redakce Československého rozhlasu. Po pauze strávené v Supraphonu a na postu dramaturga hudebního vysílání České televize se do Českého rozhlasu vrátil v roce

Josef Třeštík

30

Dagmar Henžlíková

2001. Je aktivním členem Chopinovy společnosti v České republice. Josef Třeštík s rozhlasem spolupracoval od roku 2003, kdy začal vybírat hudbu pro ranní Mozaiku. V Redakci vážné hudby se věnuje staré i současné hudbě, obě sféry patří k jeho osobním zájmům. Připravuje proto nejen vysílání pořadů Hudební fórum a Soudobá hudba, ale také pořady Musica antiqua a stále častěji se s velkou chutí a invencí podílí i na mimořádných projektech, jako když se třeba letos ve vysílání výrazněji objevila hudba Igora Stravinského či Arnolda Schönberga. Je absolventem třídy s hudebním zaměřením Gymnázia Jana Nerudy a Hudební fakulty Akademie múzických umění v Praze, na které vystudoval skladbu ve třídě profesora Ivana Kurze. Ve volném čase rád hraje fotbal, v poslední době se také pokouší hrát na violu da gamba. Martina Kolajová

Petra Karásková

VIZITKA

STRANA

Jana Vašatová

Rafael Brom

Jana Vašatová se léta věnuje hudební publicistice a hudebně-vzdělávacím pořadům. Po absolutoriu hudební vědy a historie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci začala pracovat v rozhlase, kde připravila nespočet pořadů věnovaných našemu i zahraničnímu hudebnímu životu. Ve spolupráci s externími autory pak také koncipuje velké cykly o našich i zahraničních skladatelích a interpretech. Za jejího přispění před lety vznikl živě vysílaný pořad Telefonotéka, který dosud pravidelně moderuje, i pořady Posluchárna a Slovo o hudbě. Pro knižní vydání připravila rozhlasové vzpomínky Pavla Ecksteina, operního organizátora, znalce a pamětníka. Mezi nejbližší pravidelné spolupracovníky redakce patří bývalí rozhlasoví kolegové. Doménou Wandy Dobrovské je soudobá či novější hudební tvorba nejrůznějších žánrových

oblastí, v neposlední řadě i takzvaná hudba na pomezí. Je u všeho, co se týká nové tvorby a její prezentace, a to zdaleka ne pouze v rozhlase, kde roky působila nejprve jako redaktorka, poté jako webeditorka. Jako spolupracovnice stanice Vltava každý pátek připravuje ze zajímavých nových nahrávek pořad Rondo. Ve vysílání ji lze často slyšet také v pořadech Hudební fórum a Matiné a v dalších publicistických programech nebo pravidelně jako moderátorku přímých přenosů a záznamů koncertů z tuzemska i zahraničí. Skladatel, varhaník a hráč na zvonkohry Radek Rejšek se specializuje na varhany a zvony, které po celé republice soustavně mapuje a vytváří tak unikátní zvukový archiv, který využívá v pravidelně vysílaných pořadech i při dalších příležitostech. Publicista, dramaturg a pedagog Bohuslav Vítek byl rozhlasovým redaktorem do roku 2007, redakci také

řadu let vedl. Pravidelně nadále pro naše vysílání připravuje zejména pořady CD Laser a Rondo. Je prvořadým znalcem nových i starých nahrávek a náruživým diskofilem. Právě z toho vyplývá nadšení a fandovství, slyšitelné z jeho rozhlasových příspěvků. Když sám neposlouchá hudbu anebo o ní nepíše, relaxuje rád na turistických trasách v české krajině, zvláště na horách. S redakcí spolupracuje řada dalších – někdejší kolegyně Stanislava Střelcová a Markéta Vejvodová, publicistky a publicisté Eva Ocisková, Jarmila Novotná, Helena Havlíková, Radek Menoušek, Tomáš Slavický, Josef Prokop a mnozí jiní. Jsou mezi nimi i varhaník Jaroslav Tůma a klarinetista Jiří Hlaváč, zběhlí popularizátoři hudby a pedagogové. Pořady Duchovní hudba připravuje Petr Bajer. V pořadech Rondo se objevují hudební kritici Luboš Stehlík a Věra Drápelová nebo vltavský kolega, hudební publicista Jindřich Bálek. A čím dál častěji se do hudebního vysílání autorsky zapojují také Pavel Ryjáček s Tomášem Černým, rozhlasáci tělem a duší, a hudebně vzdělaní moderátoři a hlasatelé Eva Hazdrová Kopecká a Vojtěch Babka. Koordinátorem toho všeho se snaží být Petr Veber, čtvrtým rokem vedoucí redakce. I on se však zároveň autorsky podílí na vysílání koncertních přenosů a záznamů, připravuje rozhovory a průvodní texty k hudebním pořadům, zapojuje se do rozhlasové publicistiky a do ohlasů na aktuální dění, věnuje se pořadům CD Laser, Rondo a Duchovní hudba, připravuje sobotní Odpolední koncert a tvoří hudební bloky pro vysílání stanice D - dur. Nedokáže ani zapomenout na to, že byl a je novinář, hudební a operní kritik

31

Petr Veber

a autor textů o hudbě, spolupracovník měsíčníku Harmonie a deníku Hospodářské noviny – a ještě stále návštěvník koncertů a divadel. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby a za hudbou rád cestuje. Vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě a v letech 1984 až 2007 byl kulturním a církevním zpravodajem ČTK. A ještě dovětek: Petr Kadlec sice do Redakce vážné hudby organizačně už nepatří, stal se z jejího redaktora hudebním dramaturgem celé stanice, ale jeho práce se tohoto týmu nadále dotýká – nejen z pozice iniciátora a posuzovatele projektů a pořadů a jejich zaměření a proporcí, ale také autorsky. Jeho publicistické i moderátorské schopnosti jsou využívány pravidelně. A jeho nápady ovlivňují práci redakce denně. € Petr Veber Foto: Tomáš Vodňanský

VÝROČÍ

STRANA

JIŘÍ SUCHÝ průkopník stále tvořící

J FOTO — WIKIPEDIA.ORG

Je na světě málo osobností, které výrazně ovlivnily kulturní dění své země v době svého mladistvého tvůrčího vzepětí a zároveň po celý následný život neúnavně nadále tvořily a tvořily a tvoří. Patří mezi ně Jiří Suchý, který se 1. října dožívá osmdesáti let.

Jestliže je dnes umělci osmdesát, znamená to, že začal být aktivní před nějakými neuvěřitelnými šedesáti lety. Startovní ranvejí byl Jiřímu Suchému podnik Propagační tvorba, kde poznal Františka Sodomu (Viktora Sodomu staršího). Ten s manželkou Vlastou zpíval na různých večírcích spoustu písniček, které se učili podle vysílání západních rozhlasových stanic. Suchý už znal gramodesky Graeme Bella a jazzové nahrávky firmy Decca, které byly na našem trhu dostupné až do roku 1950. Krátce před svou vojenskou službou objevil blues a zjistil, že se na ně dá dobře improvizovat a vymýšlet vlastní textové i hudební nápady: „Nesnesu ti modré z nebe, jak jsem ti to sliboval, nesnesu ti modré z nebe, jak jsem ti to sliboval, nemiluju já už tebe, tak jak jsem tě miloval.“ Dvanáctky s antimilostnými texty! V tom byl ve srovnání s opěvováním horoucího partnerství, typickým pro tehdejší swingový pop, zárodek budoucí originality. Nejvíc klidu k nasáknutí americkou kulturou měl ale Jiří Suchý paradoxně na vojně. Sloužil ji v letech 1952-54 ve Slaném. Důstojníci z operačního štábu si u něho objednávali zakreslování map, neboť to sami moc neuměli, a mladý grafik ochotně pracoval i přesčasy, aby mohl tajně z kvalitního přijímače nasávat hudbu z americké stanice AFN Mnichov. Když manželé Sodomovi rozšířili duo na kapelu a začaly vystupovat pravidelněji, chyběly jim české texty. Vznikla poptávka: Sodoma nabídl Suchému stovku za každý nový text. První zakázka – Letní den („Ráno vítr stébla trávy loutnám pročeše…“) – přinesla uznání a povzbuzení. Pak následovalo Mám rád blues (Bye Bye Blues podle Les Paula) a další a další. Sodoma dodával nahrávky a Suchý textoval. Když už se schylovalo k vystupování pro veřejnost, chyběla v kapele basa. Známá historka praví, jak mladý Jiří zalhal, že na ni umí, uháněl do bazaru pro basu a úpěnlivě začal cvičit. Zrodil se Akord club. Legendární amatérská kapela, od níž se odvíjí jak historie českého rock‘n‘rollu, tak historie divadel malých forem, především Semaforu. V Redutě, která se stala kapele domovskou scénou, proběhlo i osudové setkání se skladatelem a pianistou Jiřím Šlitrem, s nímž Suchý vytvořil nezaměnitelnou autorskou a hereckou

32

dvojici, která bez nadsázky položila základy moderní české populární písničky. Semafor vznikl v roce 1959 a jen s Jiřím Šlitrem napsal Suchý 21 inscenací a 287 písní. Společně se podíleli se na filmech Konkurs (1963), Kdyby tisíc klarinetů (1965), Zločin v šantánu (1968) a na řadě zábavných televizních pořadů. Po Šlitrově nešťastné a předčasné smrti v roce 1969 se stal Suchého hlavním hudebním spolupracovníkem František Havlík a od roku 1975 je jeho stálou hereckou a uměleckou partnerkou Jitka Molavcová. Připomeňme alespoň názvy některých dalších her: Čarodějky (1971), Kytice (1972), Smutek bláznivých panen (1977), Jonáš dejme tomu v úterý (1985), Vetešník (1987), Pokušení sv. Antonína (2002) a filmů: Jonáš a Melicharová (1986), Kdo unesl Klaudii? (2000). Tvorba Jiřího Suchého je tak obsáhlá a mnohostranná, že ji lze stěží postihnout v úplnosti: ilustrace, písňové texty na cizí melodie, písně včetně hudební složky, básničky, divadelní hry (většinou volnější pásma s dominantním podílem písniček), filmy, drobné prózy, zpěv, hra na kontrabas, banjo a další nástroje, herecké role, moderace. Jiří Suchý navázal v tom nejlepším slova smyslu na odkaz Osvobozeného divadla, rozvinul možnosti českého písňového textu, především pokud šlo o propojení pregnantního a objevného rýmu, jazykového rytmu, zvukomalby a jemně ironizujícího obsahu. Ve svých hrách navíc vždy poskytoval prostor řadě mladých talentů, včetně budoucích pěveckých a tvůrčích hvězd populární hudby. Český rozhlas 3 – Vltava přeje Jiřímu Suchému hodně zdraví, pohody a štěstí a spoustu dalších tvůrčích nápadů! € Aleš Opekar

Český rozhlas 3 – Vltava: Stránky na dobrou noc. Od 29. 9., 23:00. Literární drobničky Jiřího Suchého v jeho vlastní interpretaci. Rozhlasové jeviště 1. 10., 14:00. Jiří Suchý: Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo nám. 40. Sladké je žít 1. 10., 17:45. Sladké je žít. Jiří Suchý - Černá vzducholoď. Čajovna 1. 10., 19:00. Jiří Suchý. Z Reduty do Národního divadla. Půlnoci 4. 10. – 8. 10. a 11. – 15. 10., 0:00 – 0:05. Vyprané písničky Jiřího Suchého

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU DVOŘÁKOVA SÍŇ RUDOLFINA, 19.30 hodin

pondělí 5. září 2011

pondělí 19. prosince 2011

pondělí 20. února 2012

pondělí 11. června 2012

Brahms dirigent O. Lenárd sólisté S. Šaturová, V. Chmelo Pražský filharmonický sbor

J. V. Stamic – K. Stamic – Blodek – J. S. Bach dirigent J. Stárek sólisté V. Kobrle, D. Pokorný, Ž. Vokálková, I. Bilej Brouková, M. Cukrová, J. Březina, T. Král Pražský filharmonický sbor

Beethoven – Mahler dirigent O. Lenárd sólisté J. Kollert, T. Kružliaková, T. Juhás

Martinů – Kabalevskij – Dvořák dirigent R. Zollman sólista M. Kaňka

středa 5. října 2011 Strauss – Schumann – Brahms dirigent O. Lenárd sólisté J. Bárta, P. Zdvihal, V. Kroupa

pondělí 14. listopadu 2011 Liszt – Saint-Saëns dirigent V. Válek sólisté H. Leclère, A. Bárta

pondělí 16. ledna 2012 Havelka – Fišer – Sternwald – Liška dirigent S. Vavřínek sólisté v jednání Pražský filharmonický sbor

pondělí 6. února 2012 pondělí 28. listopadu 2011 Dutilleux – Milhaud – Fauré – Berlioz dirigent R. Zollman sólista P. Nouzovský

Tomasi – Saint-Saëns – Waxman – Čajkovskij dirigent T. Brauner sólisté Z. Rys, T. Knapp, L. Kořínek, L. Härtelová, J. Mráček

pondělí 18. června 2012 pondělí 5. března 2012 Massenet dirigent V. Válek sólisté E. Dřízgová, B. Polášková, J. Zedník, Z. Plech Český filharmonický sbor Brno

pondělí 19. března 2012 Skrjabin – Martinů dirigent A. Marković sólista R. Martinowicz

úterý 17. dubna 2012 Respighi – Paganini – Franck dirigent O. Lenárd sólista I. Ženatý

Prokofjev – Stravinskij – Čajkovskij dirigent O. Lenárd sólista I. Kahánek

VEŘEJNÉ GENERÁLNÍ ZKOUŠKY proběhnou ve dnech

14. listopadu, 28. listopadu, 6. prosince 2011 16. ledna, 5. března, 30. dubna, 11. června a 18. června 2012 VŽDY V 9.30 HODIN

úterý 6. prosince 2011

pondělí 30. dubna 2012

Šostakovič dirigent M. Šostakovič sólista H. Kim

Kukal – Suk dirigent T. Hanus sólista R. Janál Dámy z Kühnova smíšeného sboru

bližší informace: www.rozhlas.cz/socr, socr.rozhlas.cz

ABONENTNÍ KONCERTY, 85. SEZONA 2011 | 2012

ROZHOVOR

STRANA

34

POSVÁTNÉ KRAJINY VÁCLAVA VOKOLKA Zatímco někteří pod tlakem doby padají vysílením a jiní se točí v kruhu bezmoci, založil Václav Vokolek Svobodnou univerzitu – Collegium lucis. Básník, literát, malíř a pravidelný spolupracovník Vltavy symbolicky navazuje na Komenského plán ve Společenstvu světla hledat naději v temnotách. Vypravuje se už léta po vlastech českých – ať sám či s dalšími, kteří hledají dosud málo známé tváře krajiny. K některým výpravám jsou zváni i posluchači Vltavy. Co připravujete za téma do podzimního vysílání Vltavy? V první řadě se v září budou čtrnáct dní vysílat mé ranní úvahy na téma posvátných vod. Tento pořad mám rád a dělám ho pravidelně každý rok. Představa, že řada lidí vstává s mými úvahami, mě těší. Pro náboženskou redakci připravuji pro letošní podzim, tak jako pro celý rok, řadu půlnočních úvah – Slovo na příští týden. I tady mluvím o posvátnosti. Plánujeme také nejméně dva pořady Neznámých Čech. Jeden bude o trpaslících v severních Čechách a druhý již tradičně vánoční. Jak dlouho již spolupracujete se stanicí Vltava?

VÁCLAV VOKOLEK (1. 1. 1947, Děčín) Syn spisovatele Vladimíra Vokolka, synovec nakladatele a tiskaře Vlastimila Vokolka, malíře a sochaře Vojmíra Vokolka. Pro stanici Vltava natočil od roku 1993 velkou řadu literárních a publicistických pořadů. Posledních šest let vznikaly a vznikají pořady na téma vztahu krajiny, historie a spirituality.

Vltavu jsem začal poslouchat již v šedesátých letech. Musím říci, že mě nikdy nezklamala. Bylo tedy více než logické, že jsem začal spolupracovat hned na počátku devadesátých let s její literární redakcí, konkrétně s Janem Halasem. Tak vznikl pro mne nepřehledný počet pořadů, zejména Schůzek s literaturou. Dnes převládají hlavně

pořady o krajině, o její posvátnosti. Za Neznámé Čechy jsme dokonce dostali cenu Syndikátu novinářů. Souvisí vaše práce pro rozhlas s vaší literární činností? S mým psaním souvisí všechno. Když napíšete více jak čtyřicet knih, nejde to jinak. Řada mých knih byla zdramatizována, včetně Krajin vzpomínek, několik knih bylo posluchačům představeno v četbě na pokračování, existuje i několik pořadů s mou poezií. Řada pořadů souvisí s mými knižními projekty mapujícími duchovnost české krajiny. Knižní projekt a ten rozhlasový se jmenují společně – Neznámé Čechy.

ROZHOVOR

Jaké knihy plánujte v nejbližší době? Těším se hlavně na luxusní knihu Český rok, která vyjde jako vánoční dárek v nakladatelství Plus. Pak v nejbližší době vyjde obsáhlá publikace o naší rodině, bude se jmenovat Jméno Vokolek, kde budu mít novou sbírku a velkou studii o strýci Vojmírovi. V létě jsem psal dětskou knihu o tajemstvích starých hradů, ale nesmím nic prozradit. Po novém roce musí vyjít další díl Neznámých Čech. Na spadnutí je také Očarovaný les, což je další svazek textů s DVD, na němž je filmové zpracování J. Marouška a hudba J. Pecha. A další milé zadání, také do Vánoc – mám texty doprovodit knihu fotografií Hany Rysové na téma kameny. Tolik v nejbližší době, což vyžaduje až nepředstavitelné vypětí a pracovitost. Od kdy zkoumáte krajinu v jejích dalších souvislostech? Megalitické památky? Kdo vás k zájmu o ně přivedl? Krajina mě zajímala vždy a pokaždé nějak souvisela s mou tvorbou. Hodně dlouho mě inspirovala pro výtvarné práce, dalo by se dokonce říci, že jsem celoživotním krajinářem, ale hodně jinak, než se člověku při tomto termínu vybaví. Krajina také hrála velkou a podstatnou roli v mých literárních dílech, která začala vycházet až po listopadu 1989. Velkými inspirátory byli pro mne němečtí romantičtí malíři, zejména geniální C. D. Friedrich. Byl totiž stejně tak mystikem jako pozorným pozorovatelem přírody. Osudové bylo pro mne setkání s megality. Kameny doslova změnily můj život. Nikdo mě k nim nepřivedl, prostě si mě po prvním setkání přitáhly. Jsme velcí spojenci. Napsal jsem o nich odbornou dvojdílnou knihu, kde se snažím popsat posvátnost kamenů v rozmezí statisíců let. Dostaly se do mých obrazů, do básní, prostě do mého myšlení. Zatížily je. V čem se liší váš pohled od pohledu jiných, kteří se kulturní a duchovní historií krajiny zabývají? Chci být systematický, propojovat různé obory, pokoušet se o hypotézy přesahující ty běžné, ale nehledám žádné beztělce ani mimozemšťany. Chci poukázat na kdysi běžné propojení krajiny

STRANA

a posvátnosti. Na ztracené souvislosti, na pevné duchovní vazby, na zásadní principy. Ani jsem na počátku netušil, jak rozsáhlý je to úkol v tak malé zemi, jako jsou Čechy. Jak ovlivňují vaše procházky krajinou vaši krajinumalbu? Nikdy jsem nemaloval ani nekreslil v terénu. Nikdy jsem neměl na mysli nějaký určitý krajinný námět. A přece jsou mé krajiny mnohdy naprosto přesné. Většinou malbu spojuji s texty a ty vznikají jako určité slovní reflexe na spatřené. Mým hlavním tématem jsou severní Čechy, zejména Středohoří. Například nyní na Vysočině intenzivně maluji Říp, to není vůbec paradoxem. Co přinese další díl knih Neznámé Čechy? Ve čtvrtém díle bude posvátná krajina jihovýchodních Čech. Je to zase zcela jiná krajina, jiné duchovní souvislosti, to je nesmírně vzrušující. Bude tam pravěk, počátky křesťanství, samozřejmě reformace, židovská posvátnost, poutní místa a posvátné vody. A zase nečekané souvislosti dokazující jednotu spirituality, jak ji definoval M. Eliade. Kdo vás v rodině ovlivnil? Koho si nejvíc vážíte? Patřím k mimořádnému rodu. Kniha o něm bude velkým překvapením. Maximálně mě ovlivnil můj otec, básník a filozof. Stejným vzorem mi byl strýc Vojmír, jedinečná duchovní postava, jeho bratr Vlastimil, kultivovaný vzdělanec, a teta Květa, která prožila život v naprosté svatosti jako řádová sestra. Ale stejně tak mi byla nedostižným příkladem obětavost mé matky. Jak vás ovlivnila přátelství? Měl jsem mnoho přátel, ale ovlivnilo mě jen několik. Většinou jsou mrtví. Myslím si, že člověk by měl daleko více ovlivňovat, než si ovlivnění připustit. Jaké je to být ve vašem věku otcem ani ne půlročního dítěte? Čím je člověk starší, tím je to úžasnější pocit. Tady příroda něco naznačuje, sám nevím co.

35

Co se snažíte předávat svým žákům na Vyšší odborné škole publicistiky? Přednáším tam vybrané kapitoly z dějin umění, zejména posledních sto let. Jsem rád, když mladý člověk pochopí dnes nepochopitelné a naprosto opomíjené – význam kultury a umění v existenci lidstva. Žijeme v době kultu pomíjivých věcí a bude to zase jen umění, které nás přežije. Jinak opravdu nic. Učím také autorskému psaní. Tam si předáváme navzájem. Úctu a pravdivost. Smysl výpovědi. Poctivost. Někteří mí studenti již vydali své první knížky, to je má radost a zadostiučinění. A také pocit, že není tak zle. A Collegium lucis – Společenství světla, které se zabývá studiem duchovních a kulturních odkazů? To je významný projekt. Vznikl právě před šesti lety. V Collegiu se s kolegy, všichni jsou vynikajícími odborníky ve svých oborech, snažíme mluvit o základním a přece utajovaném. Je to zásadní atak na materialismus, chtěl-li bych to stručně charakterizovat. Vnímáte současnost jako dobu krize hodnot? V čem vidíte krizi postmoderního člověka? Krize hodnot je vleklý proces trvající již více jak sto let. Lidstvo tou krizí prochází jako bahnem. Milióny mrtvých v nesmyslných světových válkách, zrůdné totality, destrukce všeho pozitivního, ztráta duchovnosti. Na druhé straně materialistický ráj. Chrámy obchodních domů. Vědomí vrcholu. Ale na druhé straně vznikající pochybnosti. O všem. To je možno považovat za počátek nového. Rád bych k tomu přispěl malým dílem. Je z krize cesta ven? Každá krize je vynikajícím prostředím pro vznik nových hodnot. Každý zánik je okamžikem počátku. To je základní zákon kosmu a tedy i naší společnosti. Krize nás aktivují, proto mohou být blahodárné. Záleží jen na nás. Jestliže naše společnost ztratila svůj smysl, musí nutně hledat a najít nový. Je to jednodušší, než se zdá. € Jolana Matějková Foto: Archiv autorky a Václava Vokolka

FESTIVAL

Ojedinělý tuzemský festival Hudební fórum Hradec Králové vstupuje letos do sedmého ročníku.

Festival si klade za cíl nabídnout publiku regionálního kulturního centra soudobou orchestrální hudbu zahraniční provenience, moderní a aktuální, a současně koncertním provozem světových festivalů už prověřenou, v nastudování tuzemských těles a špičkových českých i zahraničních sólistů. V minulosti už takto představil například

F

světovou akordeonovou špičku Teodora Anzellottiho (2007) nebo ruské virtuosy, houslistku Taťjanu Grinděnko a violoncellistu Davida Geringase (2009), z českých umělců pak mimo jiné Petra Růžičku (2007), Karla Košárka (2010) nebo violoncellistu Jana-Filipa Ťupu, kterého letos po dvou letech zve k vystoupení opět. Festival se koná začátkem listopadu v podobě čtyř koncertů během dvou týdnů. V minulých letech přizpůsobili organizátoři zaměření festivalu vždy také jeden z koncertů hlavní abonentní řady Filharmonie Hradec Králové. Praxe se zřejmě osvědčila, a tak festival nejen že v ní pokračuje (koncert 8. 11. je součástí abonentní řady B), ale jeden koncert – „pärtovský“ neboli autorský z tvorby estonského skladatele Arvo Pärta (3. 11.) – dokonce odvážně zařazuje dva dny po sobě, jednou jako festivalový a poté jako součást abonentního cyklu A. Na tomto koncertě hraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Kasparem Zehnderem, na programu jsou Pärtovy skladby Nekrolog, Symfonie č. 3 a Lamentate s podtitulem „pocta Anishi Kapoorovi a jeho soše Marsyas“. Tato skladba z roku 2002 má podobu klavírního koncertu, sólistkou bude estonská klavíristka Marrit Gerretz-Traksmannová. Účast Rozhlasových symfoniků má na festivalu hlubší smysl, neboť Hudební fórum Hradec Králové je společným projektem Filharmonie Hradec Králové a Českého rozhlasu 3 FOTO — WIKIMEDIA.ORG

HUDEBNÍ FÓRUM HRADEC KRÁLOVÉ 2011

STRANA

Hradec Králové

36

– Vltava a skutečnost, že všechny koncerty mají možnost sledovat v přímém přenosu i posluchači ve vzdálených regionech (včetně posluchačů rozhlasové sítě Evropské vysílací unie), je dalším jedinečným rysem festivalu. Na prvním a posledním koncertu (1. a 11. 11.) účinkuje domovská Filharmonie Hradec Králové, na třetím (8. 11.) Filharmonie Brno pod taktovkou Petera Vrábela. V neobvyklé roli – možná – uvidíme i hobojistu Viléma Veverku, který loni v Hradci na abonentním koncertě královéhradecké filharmonie zaujal svým uměním v koncertantních skladbách Bernda Aloise Zimmermanna a Wolfganga Rihma a letos je uveden na závěrečném koncertě festivalu jako druhý dirigent spolu se Stanislavem Vavřínkem. V programu festivalu je letos vyváženě zastoupena soudobá hudba „nová“ a „starší“. Nejmladší skladbou, která na královéhradeckém fóru zazní, jsou Reflections on Narcissus pro violoncello a orchestr od Matthiase Pintschera (2004/2005), vročení 21. století mají dále díla Johna Corigliana (Circus Maximus), Jörga Widmana (Píseň pro orchestr), Yorka Höllera (Sféry pro velký orchestr a živou elektroniku) a již zmíněná Lamentate Arvo Pärta. Naproti tomu skladby Wolfganga Rihma (Styx a Lethe, hudba pro violoncello a orchestr), Hanse Wernera Henzeho (Král duchů), Iannise Xenakise (Nomos Alpha), Oliviera Messiaena (Et expecto ressurectionem mortuorum) a Pärtův Nekrolog a Symfonie č. 3 jsou v kontextu soudobé hudby „klasikou“, pro většinu posluchačů však přesto „novinkami“ v tom smyslu, že je na Hudebním fóru Hradec Králové mají mnozí možnost slyšet v živém provedení poprvé. Tak se ostatně festival také přirozeným, nenásilným a sociálně příjemným způsobem stará o to, aby takové hudebně-kulturní položky jako Henze, Xenakis, či v minulých ročnících Berio, Gubajdulina, Kančeli, Tan Dun a jiní nebyly jen prázdnými pojmy, ale aby za nimi hudbymilovný posluchač vnímal i obsah, který není dán jen hudbou samotnou, ale i zážitkem z koncertní reality. K té pravidelně přispívá i „lightdesign“, světelná režie, jíž jsou všechny koncerty Hudebního fóra Hradec Králové doprovázeny. € Wanda Dobrovská

STRANA

„SKON

ORNAMENTU MOCNĚ POMOHL VÝVOJI VŠECH UMĚNÍ…

“

Medailon Adolfa Loose, proslulého architekta a esejisty, jednoho ze zakladatelů moderní architektury.

Pro nejkrásnější tanečnici světa – Josefinu Bakerovou – z pouhého nadšení, bez objednávky, v roce 1927 Adolf Loos (1870–1933) projektoval dům snů s bazénem v interiéru. Před tím v Paříži postavil spektakulární rodinný dům pro dadaistu Tristana Tzaru a přepychový obchod s luxusním pánským zbožím Kniže & Comp. Svůj nejznámější dům

P

ve Vídni postavil na Michalském náměstí naproti císařskému Hofburgu pro firmu s pánskými oděvy Goldman & Salatsch (1909–1911). V této stavbě Loos poprvé realizoval svůj „Raumplan“ (výškové rozlišení jednotlivých prostorů), vyvolal svou architektonickou jednoduchostí a „nezdobností“ skandál. Dům, který je dnes považován za první moderní stavbu ve Vídni, byl tehdy označován za „sýpku“, císař měl o něm prohlásit, že je to dům bez obočí. Architektonická jednoduchost a „nezdobnost“ se tehdy jevila skandálně. Dům na Michalském náměstí inspiroval významné architekty, například Gropia, Le Corbusiera. Loos, jeden z největších architektů dvacátého století, který usiloval o funkční pojetí architektury a užitkových předmětů před funkcionalismem a intenzivně se zabýval otázkami kultury bydlení ve velkoměstě, byl také znamenitým esejistou. Jeho esej Ornament a zločin patří k nejdůležitějším textům v dějinách umění. („Skon ornamentu mocně pomohl vývoji všech umění. Symfonie Beethovenovy nemohly by být napsány člověkem oblečeným v atlasu, aksamitu a krajkovinách.“) Adolf Loos v letech 1893–1896 podnikl cestu do Spojených států. Byl zde zaměstnán jako prostý zedník a umývač nádobí, ale pracoval i jako kreslíř, parketář, pilař nebo roznašeč novin. Americký pobyt a hlavně návštěva světové výstavy v Chicagu natrvalo ovlivnily Loosův postoj k architektuře. Obdivoval především práce architekta Louise Sullivana, na jehož výzvu, že by „bylo žádoucí vzdát se na několik let ornamentů, aby se naše myšlení mohlo soustředit na konstrukci staveb, jež působí toliko svou nahotou“, se odvolával ve své stati Ornament a zločin. Patřil mezi proslulé vídeňské osobnosti, k jeho blízkým přátelům patřili Karl Kraus nebo Peter Altenberg. V monografiích se o Loosovi píše jako o dandym, který se vybraně oblékal. Adolf Loos se narodil v Brně, byl československým občanem, měl u nás hodně příznivců, například profesora Bohumila Markalouse. „Můj nekrásnější dům! Pro mého nejinteligentnějšího stavebníka, jakého jsem kdy měl…“, napsal Loos do knihy hostů Müllerovy vily, kterou postavil v Praze. Šedesáté narozeniny oslavil v Praze. Nejdříve Bohumil Markalous uspořádal na jeho počest čaj

37

FOTO — WIKIMEDIA.ORG / AUTOR: MIAOW MIAOW

PROFIL

Müllerova vila

ve Společenském klubu, večer se sešla užší společnost v Müllerově vile. Československý stát architektu při příležitosti jeho životního výročí daroval 10 000 korun a byl mu udělen i čestný důchod prezidenta republiky Masaryka. „Dojista soukromý život Loosův by byl skvělým literárním námětem, život plný rychlých změn a tragických událostí, z nichž pozvolné umírání ochablého organismu bylo tou nejtragičtější,“ napsal český architekt Karel Lhota. „Věčný bohém, sám bez prostředků, uskutečnil první Schönbergovy koncerty ve Vídni, ujal se Petra Altenberga v době, kdy se ještě vůbec netušilo, jaký je to básník, a dlouhý čas byl jediným zákazníkem Kokoschkovým. Konzervativní revolucionář, jak nazval Loose jeden historik architektury v Pravidlech pro toho, kdo staví v horách (1913), poznamenal: „Nestav malebně. Malebný účinek přenechej zdivu, horám a slunci. Člověk, který se šatí malebně, není malebný, ale tatrman. Sedlák se nešatí malebně. Ale je malebný.“ € Jiří Kamen

PRŮVODCE

PRŮ– VODCE SVĚTEM KULTURY Sledujte také aktuální nabídku na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – kulturní zpravodajství).

STRANA

JUBILEJNÍ SVATOVÁCLAVSKÉ SLAVNOSTI 3. 9.–2. 10. 2011 Podvacáté se letos rozezní pražské (a nejen pražské) sakrální prostory tóny mezinárodního festivalu duchovního umění Svatováclavské slavnosti. Festival opět zprostředkovává inspirativní setkání s uměním, které reprezentuje živé duchovní kultury Evropy i vzdálenějších oblastí – umění zdánlivě nenápadné svojí velikostí, ale silné svým sdělením. Kromě známých českých umělců zejména z oblasti staré hudby představí festival zajímavé zahraniční hosty. Díky nim čeká návštěvníky nejeden hudební výlet – do slunné Umbrie, starého Izraele, dálné Persie a pohádkového Estonska. Český rozhlas 3 – Vltava zaznamenává dva z festivalových koncertů. U příležitosti oslavy 20. narozenin čeká návštěvníky také zajímavé hudební překvapení.

www.svatovaclavske.cz

minifestival. O oslňující lesk Strun podzimu se postarají též vynikající operní pěvec Sir Willard White, finský akordeonista Kimmo Pohjonen či legendární saxofonista Charles Lloyd. A v neposlední řadě hvězda nedávného Jarního GALA pro Struny podzimu Dee Dee Bridgewater – tato výjimečná vokalistka se po nadšeném ohlasu zdejšího publika vrátí se svým kvartetem, aby Struny podzimu 26. září zahájila. Do 10. listopadu, kdy Struny podzimu ve Stavovském divadle uzavře okouzlující a před tuzemskými posluchači debutující Vivica Genaux s vivaldiovským programem, čeká návštěvníky festivalu deset večerů plných nezměrné rozmanitosti hudebního světa a přehlížejících vyjeté žánrové koleje.

www.strunypodzimu.cz

4+4 DNY V POHYBU 16. ročník festivalu současného umění. 14.–21. 10., Praha, různá místa

STRUNY PODZIMU 2011 26. 9.–10. 11. 2011 Na import zavedených i nově zářících hvězd na hudebním nebi si příznivci Mezinárodního hudebního festivalu Struny podzimu již zvykli. Festival však nabízí možnost vidět a slyšet etablované interprety v nových a netradičních hudebních souvislostech, s žánrovými či repertoárovými přesahy. Toho všeho se dostane publiku vrchovatou měrou i během nadcházejícího 16. ročníku Strun podzimu. Zárukou jsou jména houslového virtuosa Thomase Zehetmaira, jazzového kontrabasisty Avishaie Cohena nebo mezzosopranistky Vivicy Genaux. Zásadním letošním posunem pak je rozvinutí projektu Struny dětem a transformace festivalové platformy věnované mladým talentům Spotlight v samostatný

Mezinárodní festival současného umění 4+4 dny v pohybu se koná od roku 1996 s cílem prezentovat současné inovativní umělecké projekty, které zahrnují všechny druhy současného umění (divadlo, tanec, hudba, výtvarné umění, film, video art a další). Efektem propojování jednotlivých druhů a žánrů umění v dramaturgické skladbě programu je i propojení návštěvníků divadelních akcí s návštěvníky koncertů, galerií a milovníků současné hudby. V tomto ohledu je festival 4+4 dny v pohybu v českém kontextu zcela ojedinělý. Specifikum festivalu mj. spočívá v oživování objektů pražské architektury uměním a v prezentaci mezinárodních projektů, na nichž se dramaturgicky a produkčně spolupodílí. Festival během patnáctileté existence představil více než 160 profesionálních uměleckých souborů z 25 zemí

38

světa a je vysoce ceněn jak v České republice, tak ze zahraničí.

www.ctyridny.cz

14. FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU 24.– 30. 11. 2011 Praha (Světozor, Lucerna, Kino 35, CineStar Anděl), Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Olomouc, Ostrava, Pardubice, Plzeň (Europa Cinemas a CineStar) Již 14. v řadě bude letošní Festival francouzského filmu. Opět divákům představí několik filmových novinek v distribuční premiéře. Chystá se také soutěžní sekce – Výběr české kritiky, v níž se desítka filmů utká o cenu diváků. Svého kandidáta do soutěže vyslal i Tomáš Pilát, redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava. Z letošní francouzské produkce ho nejvíce zaujal snímek Tomboy režisérky Céline Sciamma. Film, jenž zahajoval sekci Panorama letošního Berlinale, pojednává o dospívání dívky Laury a jejím tápání ve vlastní pohlavní identitě. Festival dále uvede speciální sekci filmů vzniklých v koprodukci televizní stanice Arte, nepostradatelný Večer krátkých filmů, jakož i sekci filmových hitů, která připomene distribuční filmy letošní sezóny. Jako doprovodný program festival nabídne výstavu věnovanou slavnému francouzskému kreslíři a karikaturistovi Plantu, který přes 30 let publikuje své kreslené komentáře ke světovým událostem na titulní straně deníku Le Monde a zároveň je iniciátorem asociace Cartooning for Peace, prosazující lidská práva prostřednictvím angažovaných kreseb. Výstava bude přístupná zdarma v pasáži Lucerna.

www.festivalff.cz

PROGRAM

PRO– GRAM

STRANA

VÁŽNÁ HUDBA Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber [email protected]

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 85. KONCERTNÍ SEZONA SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu z Dvořákovy síně Rudolfina

13. 9. 19.30 (záznam z 5. 9.) Brahms: Německé requiem. Pražský filharmonický sbor, sbormistr Lukáš Vasilek, dirigent: Ondrej Lenárd 11. 10. 19.30 h (záznam z 5. 10.) Strauss: Don Quijote | Schumann: Koncert pro violoncello a orchestr | Brahms: Variace B dur na téma Josepha Haydna. Sólista: Jiří Bárta, dirigent: Ondrej Lenárd 22. 11. 19.30 h (záznam ze 14. 11.) Liszt: Preludia. - Koncert pro klavír a orchestr č. 1 | Saint-Saëns: Symfonie č. 3 c moll „Varhanní“. Sólisté: Hugues Leclère klavír, Aleš Bárta – varhany, dirigent: Vladimír Válek

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 19. 9. Operetní večer: Oskar Nedbal: Vinobraní (rekonstrukce české nahrávky z roku 1958) 23. 10. Speciální den EBU k 200. výročí F. Liszta 19. 11. Den s Františkem Josefem I. 22. 11. Den varhan, svátek sv. Cecílie 28. 11. Operetní večer: Jacques Offenbach: Orfeus v podsvětí (česká nahrávka)

KONCERTNÍ SEZONA Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, z abonmá českých orchestrů a z tuzemských festivalů 1. 9. Přímý přenos z festivalu v Lucernu Berlínská filharmonie, dirigent: Simon Rattle (Britten, Bruckner)

4. 9. Záznam z festivalu Concentus Moraviae (21. 6. Slavkov u Brna). Monika Knoblochová – cembalo, kladívkový klavír, Clara Nováková – flétna, Adéla Štajnochrová – housle, Hana Fleková – violoncello, viola da gamba (Bach, Rameau, Martinů, Koželuh ad.) 5. 9. Záznam ze Šlesvicko-holštýnského hudebního festivalu (27. 8. Lübeck). Symfonický orchestr Severoněmeckého rozhlasu, dirigent: Ch. Eschenbach (Dvořák, Bartók) 6. 9. Přímý přenos z festivalu BBC Proms Pittsburský orchestr řídí M. Honeck (Rihm, Mahler) 8. 9. Přímý přenos Česko-rakouského zámeckého koncertu na zámku Schloss Hof. Zemlinsky Quintett a Zemlinského kvarteto (Dvořák, Zemlinsky, Janáček, Mozart) 10. 9. Den s A. Dvořákem. Přímý přenos z Vysoké u Příbrami (komorní koncert). Přímý přenos ze zámecké kaple v Luňanech (koncert Pražského filharmonického sboru). Přímý přenos z festivalu Dvořákova Praha. Účinkuje Vídeňský chlapecký sbor, Chorus Viennensis, Pražský komorní orchestr, dirigent Aleksandar Marković (Dvořák, Haydn, Mozart, Schubert) 11. 9. Den s A. Dvořákem. Záznam koncertu basisty Richarda Nováka na zámku Sychrově z 19. 8. Přímý přenos z Nelahozevsi. Koncert Bennewitzova kvarteta 12. 9. Přímý přenos z festivalu Dvořákova Praha. Orchestra Filarmonica della Scala, dirigent Daniel Harding (Puccini, Verdi, Mascagni, Leoncavallo, Dvořák) 24. 9. Přímý přenos z festivalu Dvořákova Praha. Truls Mørk (violoncello) a Rotterdamská filharmonie, dirigent: Yannick Nézet-Séguin (Dvořák, Beethoven) 26. 9. Záznam z festivalu Dvořákova Praha z 18. 9. Håkan Hardenberger (trubka) a Symfonický orchestr WDR Kolín nad Rýnem, dirigent Jukka-Pekka Saraste (Beethoven, Haydn)

39

27. 9. Záznam z festivalu Dvořákova Praha z 18. 9. Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent: Ondrej Lenárd (Dvořák: Slovanské tance) 28. 9. Přímý přenos Česko-slovenského zámeckého koncertu z Nitrianského Pravna. Trio Dubios: Irvin Venyš – klarinet, Jan Thuri – hoboj, Martin Petrák – fagot (Mozart, Ibert, Zámečník, Beethoven aj.) 3. 10. Záznam z festivalu BBC Proms Steve Reich: Clapping Music . - Electric Counterpoint. - Music for 18 Musicians. Účinkuje Ensemble Modern, řídí autor. 10. 10. Záznam koncertu Moravské filharmonie Olomouc a dirigenta Petra Vronského z 22. 9. (Fibich aj.) 12. 10. Přímý přenos koncertu Pražské komorní filharmonie (Gounod, Schubert, Mařatka) 18. 10. Přímý přenos Česko-slovenského zámeckého koncertu z Hluboké 22. 10. F. Liszt: Legenda o svaté Alžbětě. Záznam koncertního uvedení v Drážďanech 1. 11. Přímý přenos z festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Hans Werner Henze: Král duchů | Jörg Widmann: Píseň pro orchestr | York Höller: Sféry pro velký orchestr a živou elektroniku. Hraje Filharmonie Hradec Králové, dirigent Pavel Šnajdr 4. 11. Přímý přenos z festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Arvo Pärt: Nekrolog. - Symfonie č. 3. - Lamentate pro klavír a orchestr. Symfonický orchestr Českého rozhlasu řídí Andreas Sebastian Weiser 11. 11. Přímý přenos z festivalu Hudební fórum Hradec Králové. Olivier Messiaen: Et expecto resurrectionem mortuorum | John Corigliano: Circus Maximus - Symfonie č. 3 Hraje Filharmonie Hradec Králové 12. 11. Přímý přenos koncertu laureátů rozhlasové soutěže Concerto Bohemia 14. 11. Záznam z festivalu Hudební fórum Hradec Králové z 8. 11. Iannis Xenakis: Nomos Alpha | Wolfgang Rihm: Styx a Lethe | Matthias Pintscher: Reflections on Narcissus. Filharmonii Brno řídí Peter Vrábel

PROGRAM

21. 11. K 75. výročí prvního natáčení koncertu na magnetofonový pás. Záznam koncertu z 10. 2. 1984, repliky programu, který uvedl 19. 11. 1936. Thomas Beecham. | Ralph Vaughan-Williams: Vosy. Frederick Delius: Letní noc na řece. - První kukačka | Nikolaj Rimskij-Korsakov: Zlatý kohoutek | W. A. Mozart: Symfonie č. 39 | A. Dvořák: Symfonie č. 8 Anglická | London Philharmonic Orchestra, dirigent Vernon Handley

OPERNÍ VEČER sobota

CYKLUS DVOŘÁKOVÝCH OPER KE 170. VÝROČÍ SKLADATELE 3. 9. 20.00 h A. Dvořák: Král a uhlíř 17. 9. 20.00 h A. Dvořák: Tvrdé palice 1. 10. 20.00 h A. Dvořák: Šelma sedlák. Rozhlasová nahrávka z roku 1961 8. 10. 19.00 h A. Dvořák: Jakobín. Přímý přenos premiéry inscenace Národního divadla v Praze 15. 10. 19.30 h A. Dvořák: Vanda. Historická nahrávka 29. 10. 19.00 h A. Dvořák: Dimitrij. Historická nahrávka 5. 11. 19.30 h A. Dvořák: Armida 19. 11. 20.00 h B. Smetana: Dalibor 26. 11. 20.00 h G. Puccini: Tosca. (Z archivu Metropolitní opery, 1/3)

AKADEMIE & STUDIO LIVE středa, 20.00 – 21.45

7. 9. Antonín Dvořák stosedmdesátiletý 14. 9. „Kdybych lásky neměl...“ Johannes Brahms a Clara Schumannová 21. 9. O Lucernském festivalu 5. 10. Steve Reich 19. 10. 85 let Glagolské mše… 28. 10. Rafael Kubelík očima svého syna Martina (mimořádně) 2. 11. Concertino Praga z rozhlasového archivu 16. 11. O hudbě a politice s muzikologem Ivanem Vojtěchem

STRANA

HUDEBNÍ FÓRUM S…

CD LASER

pondělí až pátek, 23.15 – 24.00

neděle, 21.00 – 23.00

Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní v současné a moderní hudbě. Zvou si k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí novinky.

DVOŘÁK SVĚTOZNÁMÝ (KE 170. VÝROČÍ NAROZENÍ SKLADATELE)

RONDO pondělí až pátek, 9.00 – 9.30

Kritické sondy do světa kompaktních disků. Pořad pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky klasické hudby, který střídavě připravují Wanda Dobrovská, Bohuslav Vítek, Jindřich Bálek, Eva Hazdrová-Kopecká, Věra Drápelová, Helena Havlíková, Luboš Stehlík, Petr Veber a další hudební kritici.

MATINÉ pondělí až pátek, 10.15 – 11.30

Dopolední hudební pořad naplněný známými a posluchačsky přístupnými skladbami, který se snaží být především příjemným společníkem při práci i relaxaci. Průvodci týdenními bloky pořadů budou hudební redaktoři Českého rozhlasu 3 Vltava i některé známé hudební osobnosti. Výběr z chystaných pořadů: 5.–9. 9. S Vojtěchem Babkou 12.–16. 9. Matiné z Brna 19.–23. 9. S Rafaelem Bromem 26.–30. 9. Matiné z Ostravy 3.–7. 10. S Jiřím Hlaváčem 10.–14. 10. Matiné z Brna 17.–21. 10. S Wandou Dobrovskou 24.–28. 10 S Vojtěchem Babkou 31. 10.–4. 11. S Veronikou Žajdlíkovou 7.–11. 11. Matiné z Brna 21.–25. 11 Matiné z Ostravy

Zahraniční umělci a orchestry ve špičkových nahrávkách skladeb A. Dvořáka

4. 9. (1/3) Serenáda pro smyčce E dur op. 22 (Akademie sv. Martina, Neville Marriner) | Legendy op. 59 (Budapešťský festivalový orchestr, Iván Fischer) | Symfonie č. 6 D dur op. 60 (Vídeňští filharmonikové, Myung-Whun Chung) 11. 9. (2/3) Příroda, Život, Láska (Královský filharmonický orchestr Londýn, John Farrer) | Serenáda d moll op. 44 (Dechový soubor Sabiny Meyerové) | Symfonie č.7 d moll op. 70 (Concertgebouw Amsterdam, Nikolaus Harnoncourt) 18. 9. (3/3) Česká suita op. 39 (Orchestr Severoněmeckého rozhlasu, John Eliot Gardiner) | Koncert pro housle (Maxim Vengerov, Newyorská filharmonie, Kurt Masur) | Symfonie č. 9 Z Nového světa (Symfonický orchestr Cincinnati, Paavo Järvi) BAVORŠTÍ ROZHLASOVÍ SYMFONIKOVÉ (K 15. VÝROČÍ ÚMRTÍ RAFAELA KUBELÍKA) 25. 9. (1/2) Rafael Kubelík a jeho předchůdci | Mozart: Symfonie č. 36 Linecká (řídí Eugen Jochum) | Wagner: Lohengrin - předehra (řídí Rafael Kubelík) | Mahler: Symfonie č. 10 - Adagio (řídí Rafael Kubelík) | Janáček: Glagolská mše (řídí Rafael Kubelík) 2. 10. (2/2) Kubelíkovi pokračovatelé Hindemith: Symfonické metamorfózy (řídí Sir Colin Davis) | Prokofjev: Koncert pro housle č. 2 (sólista Nikolaj Znajder, řídí Mariss Jansons) | Strauss: Sinfonia domestica (řídí Lorin Maazel) LISZTOVY SYMFONICKÉ BÁSNĚ (K 200. VÝROČÍ NAROZENÍ SKLADATELE) Gewandhausorchester Leipzig řídí Kurt Masur

9. 10. Symfonické básně č 1. Co slyšíme na horách, č. 2 Tasso: Lamento e Trionfo, č. 3 Preludia, č. 4. Orpheus a č. 5. Prometheus

40

16. 10. Symfonické básně č. 6 Mazeppa, č. 7 Slavnostní zvuky, č. 8 Smutek hrdiny, č. 9 Hungaria, č. 10 Hamlet a č. 11 Hunská bitva 23. 10. Symfonické básně č. 12 Ideály a č. 13 Od kolébky ke hrobu, Faustovská symfonie VEČERY NĚMECKÝCH ORCHESTRŮ 30. 10. Staatskapelle Dresden Mozart: Symfonie č. 41 Jupiter (řídí Otmar Suitner) | Bruckner: Symfonie č.4 Es dur Romantická (řídí Giuseppe Sinopoli) 6. 11. Gewandhausorchester Leipzig Hindemith: Symfonie Harmonie světa (řídí Herbert Blomstedt) | Strauss: Čtyři poslední písně (zpívá Jessye Norman, řídí Kurt Masur) | Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 3 Skotská (řídí Riccardo Chailly) 13. 11. Münchner Philharmoniker Beethoven: Leonora III. (řídí Sergiu Celibidache) | Čajkovskij: Koncert pro klavír č. 1 b moll (hraje Alice Sara Ott, řídí Thomas Hengelbrock) | Brahms: Symfonie č. 1 (řídí Christian Thielemann) 20. 11. Berliner Philhamoniker Dvořák: Othello (řídí Claudio Abbado) | Bartók: Hudba pro strunné a bicí nástroje a celestu (řídí Seiji Ozawa) | Berlioz: Fantastická symfonie (řídí Simon Rattle)

DUCHOVNÍ HUDBA neděle, 8.00 – 9.00

4. 9. Antonín Dvořák: Mše D dur 11. 9. Antonín Dvořák: Stabat mater 18. 9. John Taverner – mistr anglické polyfonie 25. 9. Židovský rok 1/13 2. 10. Židovský rok 2/13 9. 10. Židovský rok 3/13 16. 10. Židovský rok 4/13 23. 10. F. Liszt 30. 10. Jan Dismas Zelenka: Missa Omnium sanctorum 6. 11. Duchovní hudba z rožmberské knihovny 13. 11. Židovský rok 5/13 20. 11. Židovský rok 6/13 27. 11. Známí a neznámí II (1/2) – W. A. Mozart

PROGRAM

LITURGICKÝ ROK

STRANA

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA

neděle, 7.00 – 7.35 repríza sobota, 1.05 – 1.40

SLOVO O HUDBĚ – VARHANY

Česká duchovní píseň šesti století

Pondělí, 17.00 – 17.30

MUSICA ANTIQUA

Pořady Radka Rejška o zajímavých tuzemských i zahraničních nástrojích

čtvrtek, 21.20 – 22.45

Komentované záznamy koncertů z EBU a z českých a moravských festivalů. Komponované pořady z hudby středověku, renesance, baroka a klasicismu. 15. 9. Theatrum figuratum quo Petrus lacrimans | Oratorium z 1. poloviny 18. století ze želivského kláštera. Záznam koncertu z 27. 8. 2011, který se konal během festivalu Želivské kulturní léto - Musica Figurata 2011. Hraje soubor Harmonia Delectabilis, umělecký vedoucí Lukáš Vendl. Připravila Alena Michálková. 22 .9. J. D. Zelenka: Hudba pro saskou kurfiřtku a polskou královnu Marii Josefu Připravil Radek Menoušek. 29. 9. Letní slavnosti staré hudby (1/5) Na křídlech lva. Záznam vystoupení sopranistky Dorothee Mields a souboru Musica Fiata Köln z 22. 7. v Míčovně Pražského hradu. Připravila Alena Michálková. 6. 10. Letní slavnosti staré hudby (2/5) Festa Liturgica. Záznam vystoupení souboru Capilla Flamenca z 27. 7. v Anežském klášteře v Praze. Připravil Josef Třeštík. 13. 10. Letní slavnosti staré hudby (3/5) Barroco Latinoamericano. Záznam vystoupení souboru Música Temperana z 1. 8. v Trójském zámku v Praze. Připravila Alena Michálková. 20. 10. Letní slavnosti staré hudby (4/5) Dulce novumque melos. Záznam vystoupení hráče na cink Dorona Sherwina a cembalistky B. M. Willi z 3. 8. v Anežském klášteře v Praze. Připravil Josef Třeštík. 27. 10. Letní slavnosti staré hudby (5/5) Hausmusik. Záznam vystoupení souboru Laterna Magica z 4. 8. v Břevnovském klášteře. Připravila Alena Michálková. 3. 11.–24.11. „Bachovské“ varhany. Sondu do historie evropského varhanářství připravil Pavel Černý.

SLOVO O HUDBĚ POSLUCHÁRNA + DA CAPO Úterý, 17.00 – 17.30 repríza ve středu, 00.35 – 01.05

Slovo o hudbě patří v tomto čase jednak Lukáši Hurníkovi, jednak Ivanu Štrausovi. Střídají se tak pořady Da Capo (kde autor rekapituluje to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba dávno zapomněli. A navíc tak činí zábavnou a přitažlivou formou) a Posluchárna (které připravuje vynikající houslista, pedagog a hudební popularizátor a vybírá skladby zajímavé postavením ve světě hudby i jejich osudy.) SLOVO O HUDBĚ středa 17.00 – 17.30

Hudebně-publicistická půlhodinka věnovaná aktuálním otázkám našeho i zahraničního hudebního života. V těchto týdnech přiblíží například Haydnovy hudební slavnosti v jihozápadních Čechách, olomoucký Festival duchovní hudby, České komorní slavnosti či začínající koncertní sezony našich těles.

Antonín Dvořák. K této příležitosti připravila nový šestidílný rozhlasový cyklus muzikoložka Jitka Slavíková. Dalším hudebním velikánem, kterého připomeneme, je Ferenc Liszt, který se narodil před dvěma sty lety, 22. října 1811 v Doborjánu. Jako skladatele a klavíristu ho přiblíží ve svém cyklu Martin Vojtíšek.

41

SÓLO PRO sobota, 7.15 – 8.00

PROMENÁDNÍ KONCERT sobota, 11.00 – 11.30

ODPOLEDNÍ KONCERT sobota, 16.30 – 17.45

ZVONY – NEDĚLE, 12.00 – 12.05. Repríza v pondělí 0.00 – 0.05

TELEFONOTÉKA

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU ČESKÉHO ROZHLASU

neděle, 16.30 – 17.45

neděle, 12.10 – 12.50

Živě vysílaný hudebně- publicistický pořad se soutěží o kompaktní desky a s možností telefonických dotazů posluchačů na hosty ve studiu – osobnosti z hudební, literární, výtvarné, divadelní či filmové oblasti. Pozvání přijali např. spisovatel a publicista Pavel Kosatík, předsedkyně sdružení Tanec Praha a umělecká ředitelka projektu Plzeň - Evropské město kultury Yvonna Kreuzmannová, operní a hudební znalec Jan Králík, cembalistka Edita Keglerová, dirigent a předseda Společnosti Antonína Dvořáka Radomil Eliška či členové Guarneri Tria.

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY TRYLEK pondělí až pátek, 13.00 – 13.30

HUDEBNÍ GALERIE pondělí až pátek, 13.40 – 15.00

PASTICCI

KRÁSNÉ HLASY neděle, 13.05 – 14.00

VÝROČÍ TÝDNE neděle 15.15 – 15.30/15.45 – 16.00

VARHANY neděle 10.00 – 10.30

KOMORNÍ KONCERT neděle, 14.15 – 15.45

JAZZ, ALTERNATIVA, ETNO, WORLD MUSIC, FOLK, ROCK

pondělí až sobota, 12.10 – 12.50 Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš Opekar ([email protected])

STUDIO M

PAUZA

Čtvrtek 17.00 – 17.30 repríza v sobotu, 0.35 – 1.05

pondělí až pátek, 16.30 – 17.00

Magazín mladých muzikantů

pondělí až pátek, 01.05 – 2.00

PARTITURY

JAZZOFON

CONCERTINO PRAGA

pondělí až neděle, 6.05 – 6.50. Repríza druhý den 4.00 – 4.45

všední dny 9.30–10.00

Pátek 17.00 – 17.30

Alena Michálková vybírá a komentuje nahrávky z rozhlasové soutěže mladých hudebníků

SOUDOBÁ HUDBA

DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE pondělí, 22.00 – 22.45

CONCERTINO PRAGA pátek , 17.00 – 17.30

EUPHONIA

KOMORNÍ HUDBA

sobota, 13.00 – 14.00

pátek, 22.00 – 22.45

V této programové řadě bude věnována pozornost především dvěma hudebním výročím. 8. září 1841, tedy před sto sedmdesáti lety, se v Nelahozevsi narodil

HLASY A HLÁSKY sobota, 6.55 – 7.15

JAZZOVÁ HUDBA

PONDĚLÍ - Projížďka v rytmu s Antonínem Matznerem. ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem Svobodou. STŘEDA střídavě Swing Session s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing z Ostravy.

PROGRAM

STRANA

ČTVRTEK střídavě Ochutnávka z jazzových kompaktů s Lubomírem Dorůžkou a Popjazz s Petrem Zvoníčkem. PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček.

NOČNÍ VLNA JAZZU

JAZZOVÝ PODVEČER

ČAJOVNA

17.45-18.30

19.00 – 20.00

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz Update s Davidem Bradou. ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky s Antonínem Matznerem, Jazzová myš s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím Hlaváčem. STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz s Alešem Bendou. ČTVRTEK Jazz notes - týdeník aktualit a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí Jiří Starý, Najponk, Otakar Svoboda a Rudolf Kulka. PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival jazzového piana, který připravuje Vladimír Truc. SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz). NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem Bendou.

Hudba a styl nové generace.

každou noc 2.00 – 3.00

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY

pátek 22.30 – 24.00

satelitní přenosy jazzových koncertů: 30. 9. Přímý přenos jazzového koncertu z Velké Británie. 28. 10. Přímý přenos jazzového koncertu z Holandska. 25. 11. Přímý přenos jazzového koncertu ze Slovinska.

JAZZOVÁ SNÍDANĚ víkend 4.45 – 5.55

střídavě z Brna, Ostravy a Prahy

JAZZOVÝ KLUB noc ze soboty na neděli 0.05 – 1.30

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej Konrád a Otakar Svoboda.

Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek Pekárek ([email protected])

HUDEBNÍ FÓRUM

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ

víkend 23.15 – 24.00,

denně 18.30 – 19.00

SOBOTA Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. Etnohrátky. Tématické pořady a záběry z koncertů world music, etnické a folkové hudby domácí i zahraniční scény uvádí Ivana Radechovská. NEDĚLE Oáza. Hudbu pro relaxaci a meditaci, povzbuzení i uklidnění, střídavě uvádějí Vlastimil Marek a Jiří Mazánek.

MEZI DRAKEM A HADEM 3.00 – 4.00

Magickou předjitřní hodinku s relaxační hudbou k meditaci připravují externí autoři: Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová.

2. 9.–9. 9. Rainer Maria Rilke: Zápisky Malta Lauridse Brigga (8 částí) 10. 9.–21. 9. Emil Hakl: Intimní schránka Sabriny Black (12 částí) 22. 9.–1. 10. Cha Ťin: Čekání (10 částí) 2. 10.–5. 10. Robert Walser: Procházka (4 části) 6. 10.–23. 10. Bertolt Brecht: Třígrošový román (18 částí) 24. 10.–12. 11. Jan Novák: Zatím dobrý (20 částí) 13. 11.–24. 11. Andrzej Bart: Továrna na mucholapky (12 částí) 25. 11.–6. 12. Pavol Rankov: Stalo se 1. září (12 částí)

OSUDY ODPOLEDNÍ MOZAIKA pondělí – pátek 15.00 – 16-00

EURORADIO JAZZ SEASON

LITERATURA A ROZHLASOVÁ HRA

Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická hudba i world music, kterou vybírá kolektiv externích spolupracovníků: Ivana Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, Kateřina Andršová a Eliška Svobodová.

všední dny 11.30 – 12.00 / repríza následující všední den 0.05 – 0.35

Rozhlasové memoáry. 5. 9.–9. 9. Marie Viková (5 částí) 12. 9.–16. 9. Jiří Hraše (5 částí) 19. 9.–23. 9. Lubomír Kaválek (5 částí) 26. 9.–30. 9. Ladislav Matějka (5 částí) 3. 10.–7. 10. Vladimír Karfík (5 částí) 10. 10.–14. 10. Eva Fuková (5 částí) 17. 10.–21. 10. Jan Spálený (5 částí) 24. 10.–28. 10. Josefa RosolováChleborádová: Paměti (5 částí) 31. 10.–11. 11. Václav Daněk (10 částí) 14. 11.–25. 11. Vlasta Chramostová (10 částí) 28. 11.–2. 12. Milan Kohout (5 částí)

42

MODERNÍ POVÍDKA čtvrtek 16.00 – 16.30

1. 9. Dino Buzzati: Obluda 8. 9. Václav Kahuda: Exhumace 15. 9. Wolfgang Borchert: Pampeliška 22. 9. Mo Yan: Kluci ze železa 29. 9. Friedrich Dürrenmatt: Sisyfův obraz 6. 10. František Kautman: Nepřekročená hranice 13. 10. Christoph Peters: Válka 20. 10. Milada Součková: Realistická povídka aneb U nesnědeného krámu 27. 10. Woody Allen: Šílencův příběh 3. 11. Krisztina Tóthová: Neobydlený člověk 10. 11. Varlam Šalamov: Poslední boj majora Pugačova 17. 11. Edgar Dutka: Muž, který poslední mluvil s dr. Miladou Horákovou 24. 11. Christoph Janacz: Pták ve žlabu

POVÍDKA neděle 11.30 – 12.00

4. 9. Gertuda Gruberová-Goepfertová: Holoubě 11. 9. Marek Edelman: A byla láska v ghettu 18. 9. Ladislav Klíma: Já a strýc 25. 9. Philipp Langmann: Nehoda 2. 10. Jaroslav Putík: Žlutá skvrna 9. 10. Stefan Zweig: Neviditelná sbírka 16. 10. Zdenek Slouka: Lojza 23. 10. Michael Karagatsis: Šéf 30. 10. Eda Kriseová: Živá nebožka 6. 11. Rainer Maria Rilke: Reflexe 13. 11. Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Plazunkov 20. 11. Heinrich von Kleist: Zemětřesení v Chile 27. 11. Zdeněk Matěj Kuděj: Světoví lidé

NOČNÍ BIBLIOTÉKA neděle 1.30 – 2.00

4. 9. Věra Stiborová: Mouchy 11. 9. Anton Pavlovič Čechov: O lásce 18. 9. Blanka Kubešová: Pro černé a bílé ruce 25. 9. Arnošt Lustig: Štěpán a Anna

PROGRAM

2. 10. Restif de la Bretonne: Sára aneb Poslední milostné dobrodružství pětačtyřicátníka 9. 10. Jean Moréas: Gugemer 16. 10. Edvard Valenta: Nejdražší jídlo světa 23. 10. Robert Louis Stevenson: Markheim 30. 10. Josef Škvorecký: Krpatovo blues 6. 11. Luigi Pirandello: Mezi dvěma stíny 13. 11. Fráňa Šrámek: Klavír a housle 20. 11. Gustavo Adolfo Bécquer: Miserere 27. 11. Lev Blatný: Začarované město

STRANA

16. 10. Ivan Martin Jirous: Hlohy ze dvora v Kartouzích 23. 10. Prázdné hory jsou plné větru a deště (korejští zenoví mistři) 30. 10. Rainer Maria Rilke: Elegie z Duina 6. 11. Karel Jaromír Erben: Hoj, to jsou moje neozvané hlasy 13. 11. Dang-Tran-Con, Doan-Thi-Diem: Nářek bojovníkovy ženy 20. 11. Bohumil Pavlok: Hukvaldská preludia 27. 11. Václav Renč: Ódy, písně, chvalozpěvy

SVĚT POEZIE SCHŮZKY S LITERATUROU

sobota 22.45 – 23.00

neděle 20.00-21.00

3. 9. Petr Král: Svědek stmívání 10. 9. Bořivoj Kopic 17. 9. Raša Perič: Zrno, sen a zákon 24. 9. Jaroslava Kutheilová: Upsána pokoře světic 1. 10. Jaroslav Dostál: Co v tobě zůstane, je láska 8. 10. Co jsme my lidé... (německá barokní poezie) 15. 10. Vít Janota: Jen třídit odpad nestačí 22. 10. Pavel Řezníček: Mizející ve voliéře 29. 10. Petr Čermáček: Vrstevnice 5. 11. Věra Jirousová: Co je tu, co tu mám 12. 11. Jan Spáčil Žeranovský: Proč jsi mne opustila? 19. 11. Karl Kraus kontra současnost 26. 11. František Listopad: Hymny zkratky

4. 9. Život a názory nečekaného Pazdery 11. 9. Ronald Lee: Mizerný gádžové, mizerný cigoši 18. 9. Thomas Bernhard: Velký, nepochopitelný hlad 25.9. Petrkov (Bohuslav Reynek) 2. 10. Snídal jsem se Stifterem a Nestroyem (R. Kopřiva) 9. 10. František Halas: Potopa 16. 10. Zeno Kaprál 23. 10. Jaromír John 30. 10. Jürgen Fuchs: Vměšování do vlastních záležitostí 6. 11. Průlom kruhových hradeb: Jürg Amann na cestě k Franzi Kafkovi 13. 11. Paul Celan 20. 11. Bláznův kabát aneb Josef Kainar ve vzpomínkách současníků 27. 11. Claudio Magris: Daleko odkud (J. Roth)

SOUZVUK neděle 9.00 – 10.00

4. 9. Kobajaši Issa: Sakury rozkvetly i na onom břehu 11. 9. Else Lasker-Schülerová: Já doma modrý klavír mám 18. 9. Jaroslav Seifert: Když jsem se narodil... 25. 9. Bohuslav Reynek: Okno 2. 10. Josef Palivec: Listy 9. 10. Don Quijote míří k věčnosti (František Tichý v poezii)

NEDĚLNÍ VERŠE 12.05 – 12.10

4. 9. Václav Renč: Polibek v září 11. 9. Eugenio Montale: Dějiny 18. 9. Jaroslav Seifert: Královský letohrádek 25. 9. Bohuslav Reynek: Nedělní dopoledne 2. 10. Seamus Heaney: Rýč 9. 10. Vlasta Dvořáčková: O břečťanu 16. 10. Marina Cvetajevová: Oči 23. 10. Hanuš Bonn: Podzim 30. 10. Philip Larkin: Svítáníčko 6. 11. Karel Jaromír Erben: Povzbuzení k radosti

13. 11. Jaromír Zelenka: Listopadový pozdní den 20. 11. Zuzana Nováková: Vzpomínka na kocoura 27. 11. Václav Renč: Můj příteli

43

SLADKÉ JE ŽÍT sobota 17.45 – 18.30

Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz.

POEZIE SNY

všední dny 13.30 – 13.40

neděle 0.00 – 0.05

Slova ze sna a do snů. 4. 9. Jan Slavíček 11. 9. William Saroyan II 18. 9. Historka Indiána z kmene Siouxů 25. 9. Jiří Mahen II 2. 10. Joseph von Eichendorff 9. 10. Po Ťü-i 16. 10. Walther von der Vogelweide 23. 10. Josef Topol 30. 10. Marie Molová 6. 11. Karel Jaromír Erben 13. 11. Jeden z tzv. „švanků“ 20. 11. Samuel Taylor Coleridge 27. 11. Lesja Ukrajinka

ETICKÁ KNIHOVNA sobota 1.40 – 2.00

10. 9. Suzuki: O etickém smyslu čajového obřadu 17. 9. Henry David Thoreau: Walden čili Život v lesích 24. 9. Arthur Schopenhauer: O štěstí 1. 10. Starý zákon: O moudrosti života 8. 10. Myšlenky řeckých tragiků o pravdě, moci a právu 15. 10. Aristotelés: O normách mravních hodnot 22. 10. Stobaios: O smyslu zákonů 29. 10. Demokritos: O mravní odpovědnosti 5. 11. Dopisy Sókrata a jeho žáků 12. 11. Platón: Obrana Sókrata 19. 11. Seneca: O shovívavém životě 26. 11. David Hume: O spravedlnosti

PSÁNO KURZÍVOU všední dny 10.00 – 10.15

Úvahy a fejetony.

STRÁNKY NA DOBROU NOC denně 23.00 – 23.15

Krátké prózy a výňatky z próz.

FONOGRAMY pátek 16.00 – 16.30

Návraty po stopách zvuku.

KLUB ROZHLASOVÉ HRY úterý 21.30

6. 9. Ödön von Horváth: Půlhodinka lásky 13. 9. Bertolt Brecht: Lukullův výslech 20. 9. Wolfgang Borchert: Venku přede dveřmi 27. 9. Petr Pýcha – Jaroslav Rudiš: Lidojedi 4. 10. Heinrich Böll: Hodina v rodném městě 11. 10. Ilse Aichingerová: Knoflíky 18. 10. Günter Eich: Sabeth 25. 10. Marek Horoščák: Zlaté časy 1. 11. Wolfgang Hildesheimer: Balkanexpress 8. 11. Hans Magnus Enzensberger: Čechu u moře 15. 11. George Tabori: Jak být šťastný a neumořit se 22. 11. Hermann Broch: Vyprávění služky Zerliny 29. 11. Martin Františák: Dva chlapi za město

HRA PRO TENTO VEČER čtvrtek 20.00

1. 9. Jana Knitlová: Soukromá derniéra 8. 9. Georges Simenon: Maigret a mrtvá dívka 15. 9. Hilary Bellová: Vlčí ukolébavka 22. 9. Bohumil Hrabal: Příliš hlučná samota 29. 9. Jiří Homola: Noc moudrých mužů 6. 10. Michal Walczak: Amazonie

PROGRAM

13. 10. Gerhard Fritsch: Noční jízda 20. 10. Agatha Christie: Není kouře bez ohýnku 27. 10. Lucille Fletcherová: Promiňte, omyl 3. 11. Georges Simenon: Maigret a přízrak 10. 11. Tom Rob Smith: Dítě číslo 44 (1. část) 17. 11. Tom Rob Smith: Dítě číslo 44 (2. část) 24. 11. Fritz Joachim Raddatz: Proces Ezry Pounda

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ sobota 14.00

3. 9. John Murell: Poslední léto 10. 9. Pavel Landovský: Hodinový hoteliér 17. 9. Karel a Josef Čapkové: Lásky hra osudná 24. 9. Ivan Sergejevič Turgeněv: Bez peněz 1. 10. Jiří Suchý: Dr. Johann Faust, Praha 2, Karlovo nám. 40 8. 10. Václav Havel: Spiklenci 15. 10. Jaroslav Vrchlický: Noc na Karlštejně 22. 10. Jean-Claude Brisville: Rozhovor pana Descarta s mladým panem Pascalem 29. 10. Eugen O´Neil: Tak trochu básník 5. 11. Sibylle Berg: Už to bude. Odnaučte se milovat! 12. 11. Roland Schimmelpfennig: Arabská noc 19. 11. Heinrich von Kleist: Rozbitý džbán 26. 11. Ödön von Horváth: Neznámá ze Seiny

ROZHLASOVÉ SERIÁLY neděle 10.30

4. 9. Boleslaw Prus: Faraon (10. část) 11. 9.–18. 9. Theodor Dreiser: Americká tragédie (1.–2. část) 25. 9.–2. 10. Christopher Hampton: Povídky z Hollywoodu (1.–2. část) 9. 10.–27. 11. Norman Mailer: Duch Děvky (1.–8. část)

STRANA

STOLETÍ ROZUMU

KRITICKÝ KLUB

každá druhá sobota v měsíci, 16.00 / repríza pátek, 00.35

pondělí, 16.00 – 16.30, repríza čtvrtek 0.35 – 1.05

Cyklus v rámci Roku německého jazyka.

Diskuse odborníků o současné literatuře, filmu, architektuře a výtvarném umění, které připravují moderátoři: Pavel Janáček, Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková a další.

ČAJOVNA poslední neděle v měsíci

Hry a dokumenty nové generace.

44

26. 10. Jan Dufek: Komiks v rozhlase 2. 11. Milan Hanuš: Umění vytvářet společenství 9. 11. Tereza Janečková: Lékařem na Haiti 16. 11. Roman Štětina, Michal Pěchouček: Mám raději umělce než umění 23. 11. David Hertl: Nešlo to 30. 11. dokument z nabídky Slovenského rozhlasu

FILMOVÝ TÝDENÍK

ZPRAVODAJSTVÍ A PUBLICISTIKA, DOKUMENTY Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní publicistiky Antonín Pfeifer ([email protected]) Vedoucí Redakce dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen ([email protected])

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY všední dny v 6.00, 7.00, 8.00, 12.00, 15.00 a 17.30 přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 16.30 a v 19 hodin.

MOZAIKA Pondělí až pátek 7.00 – 9.00, 15.00 – 16.00.

Živě moderovaný pořad kulturního zpravodajství a publicistiky. Informace, rozhovory, reportáže, recenze a glosy, přehledy domácího i zahraničního tisku, hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr hudby, s jakou se na jiných stanicích nesetkáte.

úterý, 16.00 – 16. 30, repríza pondělí 0.35–1.05

RADIOATELIÉR

Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.

sobota 00.05

HISTORICKÝ KLUB středa, 16.00 – 16.30

Reflexe historických událostí, výročí, osobností, novinek historické literatury apod. Připravuje Eliška Závodná.

VLTAVSKÝ POLEDNÍK sobota, 11.30 – 12.00 Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška Závodná.

PROSTOR – ARCHITEKTURA – DESIGN ŘEČ VĚCÍ každá druhá sobota v měsíci, 16.00 – 16.30

Zajímavosti ze světa architektury a designu. Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová.

RADIODOKUMENT středa 21.45

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE VLTAVA sobota, 8.00 – 11.00

Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, dokumentů, literárních ukázek a hudby jazzové i vážné připravují a uvádějí Blanka Stárková a Jiří Kamen.

7. 9. Christian Falvey: La Folia 14. 9. Bronislava Janečková: Lenka 21. 9. Alena Zemančíková: Paní Fengyün Song aneb Mystika za hlasem 28. 9. Jana Davidová-Kracíková: Meda Mládková 5. 10. Hana Soukupová: Češi v srbském Banátu 12. 10. Maria Hammerich-Maier: Mecenáš Karl Wittgenstein a jeho Poldi 19. 10. Brit Plieštik-Jensen: Jeden den nahoře, druhý dole

10. 9. Arto Lindsay: Solo in Berlin 17. 9. Peter Szely: This city is built on sand 24. 9. PremEdice – Johana Švarcová & Michal Kindernay: ON 1. 10. Nové kompozice studentů skladby HAMU z roku 2011 8. 10. Andreas Hagelücken: Shanghai 15. 10. Thomas Ankersmit & Valerio Tricoli: Echelon Teufelsberg 22. 10. Schwitt-CD 29. 10. PremEdice – Andrea Dancer & Michal Kindernay: Pěší zvuky 5. 11. Zvukové panorama Evropy #1 12. 11. Zvukové panorama Evropy #2 19. 11. Zvukové panorama Evropy #3 26. 11. PremEdice – Petra Gavlasová – nová kompozice

SEKCE

EURO JAZZ DENNÍ PROGRAM jazz.rozhlas.cz

STRANA

PONDĚLÍ

ČTVRTEK

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Future Shock 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23:00 – 24:00 Modern Mainstream

ÚTERÝ

PÁTEK

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina českého jazzu 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 ‚Round Bop 19.00–24.00 Modern Mainstream

STŘEDA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–8.00 Modern Mainstream 8.00–9.00 Mostly Bop 9.00–13.00 Modern Mainstream 13.00–14.00 Mostly Bop 14.00–15.00 Modern Mainstream 15.00–16.00 Modern and Experimental 16.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina free jazzu a experimentální hudby 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

SOBOTA 0.00–1.00 Modern Mainstream 1.00–2.00 Modern and Experimental 2.00–3.00 Experimental 3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 ‚Round Bop 15.00–18.00 Modern Mainstream 18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 19.00–20.00 Modern Mainstream 20.00–21.00 Jazz Club 21.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

NEDĚLE 0.00–1.00 1.00–2.00 2.00–3.00

Modern Mainstream Modern and Experimental Experimental

45

3.00–9.00 Modern Mainstream 9.00–10.00 Mostly Bop 10.00–14.00 Modern Mainstream 14.00–15.00 Odpolední swing 15.00–16.00 Modern Mainstream 16.00–17.00 Modern and Experimental 17.00–18.00 Experimental 18.00–19.00 Popjazz hour 19.00–22.00 Modern Mainstream 22.00–23.00 Mostly Bop 23.00–24.00 Modern Mainstream

POPIS BLOKŮ MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou současností i minulostí. Občasné výlety k jazzrocku, world music i aktuálním fúzím. MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou současný jazz okořeněný špetkou free jazzu a experimentální hudby. EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě náročnější posluchače. MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ HUDBY Pouze free jazz a související

žánry každou středu od šesti. FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, či electro-swing? Říkejte tomu, jak chce, ale s tímto blokem nahlédnete do budoucnosti. ‚ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. Pro ty, kteří stále nemají dost. HODINA JAZZROCKU A FUNKU

Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle výbušnou směs si nenechte ujít. JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů i prestižních festivalů. ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta pravá hudba pro nedělní odpoledne. POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer (nejen) s jazzovými vokalisty.

KLUB

STRANA

PRO PŘÁTELE A ČLENY KLUBU VLTAVA PŘEHLÍDKA ROZHLASOVÉ DOKUMENTÁRNÍ TVORBY V rámci 15. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, který proběhne tradičně poslední říjnový týden (25.– 30. 10. 2011), nabídne Český rozhlas – letos poprvé – zajímavou přehlídku rozhlasové dokumentární tvorby. Od 27. do 29. října (vždy v časech 10:00 – 12:00 a 14:00 – 16:00 hod.) se v nově otevřeném jihlavském divadle DIOD (bývalé kino Sokol) budete moci zaposlouchat do dokumentárních pořadů české i zahraniční tvorby. Přehlídkou poslechů provedou moderátoři-dokumentaristé a o rozhlasovém dokumentu, jeho specifičnosti ve tvorbě, pohovoří teoretička a odbornice na rozhlasový dokument Andrea Hanáčková. Festival svojí návštěvou poctí i pozvaní hosté, mezi něž patří Miloš Doležal (redaktor Českého rozhlasu 3 – Vltava) či Katie Burningham z Anglie. Rovněž představíme krátké a experimentální formy tvorby, nabízející širokou paletu zvukového designu. Návštěvníci festivalu tak budou mít poprvé možnost nechat se unést zvukovou kuchyní s převahou hlasu, či

diskutovat s tvůrci i hosty festivalu o jejich tvorbě. Český rozhlas 3 – Vltava a Radio Wave celou akci obohatí doprovodným hudebním programem přímo v místě dění. Letošní propojení rozhlasové i televizní dokumentární tvorby na festivalu dává vzniknout křižovatce setkání audiovizuálních cest se svými specifiky zachycování reality, která jsou pro film a rozhlas ojedinělá. Možná Vás překvapí, že k natočení rozhlasového dokumentu není potřeba nijak drahá a speciální technika, jako spíše nápad a způsob jeho provedení. Tvořit lze v podstatě kdekoliv! Ale o tom se dozvíte více přímo v Jihlavě. Pro členy Klubu Vltava v současné době vyjednáváme slevu z ceny vstupného.

KLUB VLTAVA

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových pořadů, návštěvy kulturních akcí.

www.dokument-festival.cz

NA DVOJKU DO ÁČKA Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají po letní přestávce od 6. října 2011 vždy 1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A, Český rozhlas, Hybešova 10, Praha 8.



Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají stanici Česky rozhlas 3 – Vltava a k jejichž životním potřebám patří kontakt s hudebním a slovesným uměním a kulturou v tom nejširším slova smyslu. Je určen těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový program.

Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní rozhovory, podrobné informace o programu stanice, přehled partnerů Klubu, členských výhod a slev, aktuální nabídky, soutěže a další zajímavosti.







Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast na natáčení přímých přenosů, organizuje

Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod sjednaných s partnerskými institucemi, které vybírá tak, aby umožnil svým členům

46

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA NOVĚ TAKÉ NA FACEBOOKU PŘIPOJTE SE K NÁM!

www.facebook.com/vltava3 www.facebook.com/vltava.mozaika www.facebook.com/cajovnarozhlas

NALAĎTE SI… ČESKÝ ROZHLAS 3–VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) BRNO — 102 | BRNO-MĚSTO — 90,4 | Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY — 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 96,8 | VARNSDORF — 88,4 | VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36

ještě intenzivnějši kontakt s aktualním děním ve světě kultury. Členské výhody poskytují přední kulturní organizace po celé České republice – hudební festivaly a symfonické orchestry, divadla a divadelní festivaly, galerie, muzea, nakladatelství a další. Jejich počet se stále rozšiřuje.



Aktuální nabídky, setkání, soutěže a akce, stejně jako statut Klubu naleznete na www strankách Klubu.



Osobní členství: roční členský příspěvek činí 150Kč. Rodinné členství: roční členský příspěvek činí 290Kč (obdržíte průkazy

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné příslušníky).



Pro zaslání členského příspěvku si vyžádejte individuální variabilní symbol.

Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 informační linka Klubu Vltava tel.: +420 221 552 686 nebo +420 221 552 677 e-mail: [email protected] vltava.rozhlas.cz/klubvltava

PARTNEŘI

PART– NEŘI KLUBU VLTAVA Na uvedené otázky odpovídejte výhradně na lince Klubu Vltava. Aktuální nabídku sledujte také na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava.

STRANA

HUDBA ČESKÁ FILHARMONIE 15% sleva na abonentní koncerty České filharmonie Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1, tel.: 227 059 227 [email protected], www.ceskafilharmonie.cz PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR – AGENTURA S. R. O. 20% sleva na nákup vstupenek na abonentní koncerty Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 tel.: 274 772 697, www.pko.cz, [email protected] SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO ROZHLASU 30% sleva na dopolední veřejné generální zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50Kč Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 socr.rozhlas.cz, [email protected] ČESKÁ KULTURA S.O. Pořadatel a spolupořadatel festivalů konaných v rámci Českých kulturních slavností Houskova 1876, 413 01 Roudnice nad Labem, tel: 606 269 016, 777 269 032 www.ceske-kulturni-slavnosti.cz [email protected], [email protected] COLLEGIUM MARIANUM Pořadatel cyklu koncertů Barokní podvečery, 10% sleva z ceny vstupného. Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 tel.: 224 229 462, 731 448 346 www.collegiummarianum.cz, [email protected] ARS/KONCERT, SPOL. S R. O. Organizátor Mezinárodního hudebního festivalu Brno (Moravský podzim), sleva 10% z ceny vstupného

Hybešova 29, 602 00 Brno, tel.: +420 543 420 951, www.arskoncert.cz, e-mail: [email protected]

DIVADLA NÁRODNÍ DIVADLO Opera Národního divadla Denní pokladny jsou otevřeny každý den od 10.00 do 18.00 v Provozní budově Národního divadla (Ostrovní 1) a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). Činohra Národního divadla Nabízí členům Klubu Vltava vstupenky s 20% slevou na následující tituly: – J. Topol: KONEC MASOPUSTU, 11. a 18. 10. 2011 v 19.00 hod., Národní divadlo – A. P. Čechov: RACEK, 15., 24. a 28. 9. 2011 v 19.00 hod., Stavovské divadlo – E. Jelinek: CO SE STALO, KDYŽ NORA OPUSTILA MANŽELA aneb OPORY SPOLEČNOSTÍ, 22. 9. a 13. 11. 2011 v 19.00 hod., Nová scéna – L. Lagronová: PLÁČ, 7. 9.; 9. a 28. 11. 2011 v 19.00 hod., Divadlo Kolowrat Na jeden členský průkaz lze se slevou zakoupit maximálně dvě vstupenky na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1, tel.: 224 901 419, www.narodni-divadlo.cz, [email protected] NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 10% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem Dvořákova 11, 657 70 Brno, tel.: 542 158 111 www.ndbrno.cz, [email protected]. DIVADLO KOMEDIE 20% sleva z ceny vstupného na představení pořádaná divadlem Jungmannova 1, 110 00 Praha 1, tel.: 224 222 734, www.prakomdiv.cz, [email protected]

47

DIVADLO VIOLA Až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické řady Rozhlasová hra na jevišti Národní třída 7, 110 00 Praha 1 tel./fax: 224 220 844, www.divadloviola.cz DIVADLO NABLÍZKO 20% sleva z ceny vstupného. V sezoně 2010/11 pravidelně v divadle Komedie. tel. rezervace: 777 929 099, www.nablizko.cz, [email protected] DIVADLO PONEC 30% sleva z ceny vstupného Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 tel.: 224 817 886 (9–17h), 222 721 531 (17–20h), www.divadloponec.cz, [email protected] MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 50% sleva z ceny vstupného Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) www.moravskedivadlo.cz, [email protected]

VÝTVARNÉ UMĚNÍ GALERIE RUDOLFINUM Aktuální výstava Kontroverze. Právní a etická historie fotografie (do 13. 11. 2011). Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 tel.: 227 059 309 (pokladna) www.galerierudolfinum.cz, galerie@rudolfinum.org GASK / GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE 50% sleva z ceny vstupného na aktuální výstavy. Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora tel.: 725 607 388 (sekretariát), 725 377 433 (pokladna), www.gask.cz, [email protected]

PARTNEŘI

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 20% sleva ze vstupného na aktuální výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. Mariánské nám.1, Praha 1, tel.: 222 310 489, 222 313 357, www.citygalleryprague.cz TOPIČŮV SALON 50% sleva z ceny vstupného. Národní 9, 110 00 Praha 1, tel.: 224 232 500, [email protected] ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM Specializovaná cestovní kancelář. Muchova 9, č. p. 223 (1. patro), 160 00 Praha 6, tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 www.arsviva.cz, [email protected]

KNIHY, ČASOPISY, CD SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 30% sleva na veškerou knižní produkci z nakladatelství Široká 14, 110 00 Praha 1, tel.: 224 227 452 www.franzkafka-soc.cz, [email protected] RADIOSERVIS, A. S. Hudební a knižní vydavatelství Českéhorozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 25% sleva v zásilkovém obchodě na vlastní zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog. Objednávky: Jeseniova 36, 130 00 Praha 3 tel.: 222 713 037, 221 551 384, [email protected]

STRANA

10% sleva na celý sortiment ve firemní prodejně Vinohradská 13, Praha 2, tel.: 222 254 480 Kniha Nebylo těžké říci ne vznikla na základě vyprávění básníka, esejisty a překladatele Jana Vladislava v rozhlasovém cyklu na stanici Český rozhlas 3 – Vltava. Znáte jméno tohoto cyklu? Autor první správné odpovědi získá zmíněnou knihu. A2 KULTURNÍ TÝDENÍK Americká 2, 120 00, Praha 2. tel.: 222 510 227, www.tydenikA2.cz SANQUIS Časopis o všech podobách umění a o zdravém životním stylu. 30% sleva na roční předplatné a hodnotný dárek pro každého předplatitele (cena zvýhodněného ročního předplatného činí 553Kč, s předplatným získáte klubovou kartu nabízející slevy v knihkupectvích, galeriích, divadlech i třeba relaxačních centrech). Při objednávce udávejte kód Vltava. Více informací najdete na www.sanquis.cz OPERA PLUS Internet magazine. www.operaplus.cz, [email protected] NAKLADATELSTVÍ ROMEO 30% sleva z ceny knih Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 tel.: 283 840 193, 605 960 211 www.jirijosek.com, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB Až 25% sleva na všechny publikace Počernická 76, 108 00 Praha 10 tel.: 222 541 166, [email protected] NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM Edice klubové poezie, Edice knih doplněných o DVD. 20% sleva na veškeré tituly Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 tel.: 519 423 378, www.carpe.cz, [email protected] LIBRI, SPOL. S. R. O. 15% sleva z ceny knih Na Hutmance 7, 158 00 Praha 5 tel.: 251 613 113, fax: 251 611 013 www.libri.cz, [email protected] V jakém roce vznikl stálý a samostatný orchestr Česká filharmonie? Autor první správné odpovědi získá knihu Dějiny zemí Koruny české v datech.

NAKLADATELSTVÍ BASET až 15% procent sleva na vybrané publikace. Redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2 - Nové Město, tel.:244 402 705 expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 www.baset.cz, [email protected] MLADÁ FRONTA A.S. 20% sleva z ceny knih. Při objednávce nad 600Kč balné a poštovné zdarma. Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4Modřany, Objednávky: [email protected] tel:: 225 347 313, www.kniha.cz, www.mf.cz NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 20% sleva z ceny knih redakce: Dittrichova ulice č. 5, 120 00 Praha 2, tel. a fax: 224 922 422 labyrint.net, [email protected]

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 30% sleva z ceny všech map při přímém odběru Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 tel.: 210 083 570, www.zaket.cz, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ TITANIC 20% sleva na všechny knihy Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 tel.: 257 211 257, www.titanic.n.cz, [email protected]

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 20% sleva na produkci nakladatelství, při objednávce dvou a více knih neplatíte poštovné PS 374, Česká 15, 602 00 Brno tel./fax: 542 213 221, www.atlantis-brno.cz, [email protected]

ČLENSKÉ VÝHODY

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XVI. ročník, číslo 3, září 2011–listopad 2011 Vychází 4× ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Tiskárna Macík, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: [email protected]

48

Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat prostřednictvím informační linky Klubu Vltava. Odpovědi volejte na klubovou linku 221 552 686. Chcete-li využít členských výhod u našich partnerů, uvádějte při písemných objednávkách členské číslo. Při osobním odběru se prokažte průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod partnerů a konkrétních forem spolupráce vyhrazena.

Mezinárodní hudební festival

Rozhlasový podzim 4|10 >1|11> 2011 www.rozhlasovypodzim.cz Prodej vstupenek on-line na www.rozhlasovypodzim.cz, v Reprezentační prodejně Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, tel. 221 551 349, v pokladně Rudolfina, nám. Jana Palacha, Praha 1, tel. 227 059 227. Ceny vstupenek 90–490 Kč.

Za finanční podpory

od 12. 11.

Premiéra nového nastudování.

27. 9., 25. 10. 8. 10. a 29. 11. 21.30 hodin VINOHRADSKÁ 12 Původní rozhlasové hry (P. Pýcha – J. Rudiš, M. Horoščák, M. Františák).

20.00 hodin DVOŘÁKŮV JAKOBÍN V PŘÍMÉM PŘENOSU Z NÁRODNÍHO DIVADLA

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA

12. 9. 20.00 hodin „KDYBYCH LÁSKY NEMĚL...“ O vztahu Johannesa Brahmse a Clary Schumannové.

23. 9.

od 14. 11. 11.30 hodin OSUDY Vlasta Chramostová.

19. 11. DEN S FRANTIŠKEM JOSEFEM I. Přípomínka 95. výročí úmrtí císaře.

Za finanční podpory

NĚMECKÁ DRAMATIKA

Prodej vstupenek on-line na www.rozhlasovypodzim.cz, v Reprezentační prodejně Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, tel. 221 551 349, v pokladně Rudolfina, nám. Jana Palacha, Praha 1, tel. 227 059 227. Ceny vstupenek 90–490 Kč.

1. 10.

www.rozhlasovypodzim.cz

R. Schimmelpfennig, G. Tabori, H. von Kleist, H. Broch, Ö. von Horváth.

4|10 >1|11> 2011

14.00 / 17.45 / 19.00 hodin DEN S JIŘÍM SUCHÝM: Rozhlasové jeviště / Sladké je žít / Čajovna.

Rozhlasový podzim

17.45 / 19.00 / 20.00 hodin VEČER S MILESEM DAVISEM: Jazz live / Čajovna / Páteční večer.

Mezinárodní hudební festival