10 DŮVODŮ PROČ ORGANIZACE ANI JINÁ ÚČAST NA VÝZVĚ DĚKUJEME, ODCHÁZÍME NENÍ TRESTNÝM ČINEM Jelikož se v souvislosti s výzvou Děkujeme, odcházíme začínají objevovat první objednávky na represivní řešení, shrnujeme hlavní argumenty, proč organizace ani jiná účast na této výzvě nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu. Již dříve jsme zpracovali stanovisko konkrétně ke skutkové podstatě vydírání, teď následuje výčet některých základních důvodů, které vylučují trestněprávní odpovědnost jako takovou. Níže předestřené představuje spíše úvod do problematiky, než vyčerpávající výčet všech dalších skutkových i právních důvodů legality „doktorské kauzy“. Jednotlivé důvody jsou seřazeny do tematických okruhů, z nichž každý sám o sobě a tím spíše spolu vyvrací obvinění z trestní protiprávnosti: výkon práva, prevence vzniku újmy (nebezpečí), proporcionalita a aprobace orgánem veřejné správy.
Výkon práva (1) Mezinárodní lidskoprávní úmluvy, které mají dle čl. 10 Ústavy ČR a dle čl. 2 Listiny základních práv a svobod přednost před zákonem (tedy i trestním zákoníkem), zakládají právo zaměstnanců a odborů sdružovat se na ochranu hospodářských a sociálních zájmů. Sdružování v sobě z povahy věci zahrnuje organizaci, koordinaci, solidaritu a vzájemnou pomoc. Stejné právo zakotvuje i čl. 27 Listiny základních práv a svobod. Zdůraznit je třeba použitého slovního spojení „na ochranu zájmů“, tedy nikoliv jen práv již vzniklých. Tradičním projevem tohoto práva byla a je činnost odborových organizací. (2) Významné místo mezi těmito mezinárodními smlouvami, jež tvoří nedílnou součást právního řádu České republiky, zaujímá Evropská sociální charta přijatá v roce 1961 na půdě Rady Evropy. Součástí právního řádu České republiky se stala vyhlášením ve Sbírce mezinárodních smluv pod č. 14/2000 Sb. m. s. Čl. 5 tohoto dokumentu zakazuje aplikovat vnitrostátní právo tak, aby bránilo svobodě zaměstnanců organizovat se k ochraně hospodářských a sociálních zájmů. Podle čl. 6 bod 4 mají zaměstnanci právo na kolektivní akci. U tohoto pojmu se stojí za to zastavit. Za nejznámější projev kolektivní akce (někdy také jako industrial action či job action) bývá považována stávka. Není to však jediná forma. Ostatně Evropská sociální charta zmiňuje stávku jen příkladmo. Kolektivní akcí může být i hromadné podávání výpovědí (mass resignation).
V roce 2007 podalo ve Finsku současně výpověď přibližně 12 tis. zdravotních sester sdružených v odborovém svazu Tehy kvůli sporu o růst mezd. Dohody bylo dosaženo poslední den výpovědní doby. Mimochodem rozsah hrozícího problému byl mnohem větší než v ČR, uvážíme-li, že Finsko má poloviční počet obyvatel a k tomu několikanásobně větší územní rozlohu. Dokonce se počítalo s evakuací pacientů do sousedních zemí. Historie lékařských mass resignation (někdy kombinována se stávkou a v několika případech dokonce s okupací nemocnic) čítá v posledních 100 letech řadu případů prakticky ze všech světových kontinentů.
(3) Pokud jsou představitelé Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů obviňováni, že „organizují“, potom jejich počínání je přímým výkonem shora uvedených práv, které garantují mezinárodní úmluvy, stejně jako Listina základních práv a svobod. (4) Podání výpovědi z pracovního poměru je pak realizací individuálního práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Právo ukončit pracovní poměr zákonem stanoveným způsobem garantují normy tvořící ústavní pořádek neomezitelně. Každá z podaných výpovědí byla vlastnoručně podepsána každým jedním lékařem, který ji podal. Každý takový lékař pak vlastnoručně podepsal zmocnění k obstarání doručení výpovědi. Z toho vyplývá, že vždy šlo o individuální rozhodnutí a úkon zaměstnance, kterému právo na svobodnou volbu povolání přísluší. Pomoc při výkonu tohoto nezadatelného práva ze strany odborové organizace (např. poskytnutím vzorového dokumentu či obstaráním doručení) nemůže být považována za trestný čin. Totéž platí pro příslib solidarity či jiné pomoci. A trestným činem nemůže být ani výzva či doporučení, aby zaměstnanci svého individuálního práva využili. (5) Požadavky lékařů, jejichž nesplněním odůvodňují podání výpovědí, se přímo týkají pracovních podmínek (především odměny za práci, prohlubování kvalifikace a přetíženosti přesčasovou prací atd.), čili nejsou vznášeny jakékoliv jiné nesouvisející (excesivní) požadavky. Lékaři dokonce poukazují a dokumentují, že jsou obětí porušování zákoníku práce, které trvá několik let a je všeobecně tolerováno, ba systémově utvrzováno (typickým, ale zdaleka ne jediným příkladem po desetiletí zůstává obcházení limitu přesčasové práce souběžným uzavíráním dohod o pracovní činnosti s kmenovými zaměstnanci v pracovním poměru). Běží tedy o legitimní požadavky běžné v pracovněprávních vztazích.
2
(6) Lékaři tyto požadavky vznesli v jistém smyslu kolektivně nikoliv vůči konkrétním zaměstnavatelům, ale vůči státu z toho důvodu, že zdravotnictví má povahu regulovaného, tedy ne zcela tržního systému. Splnění požadavků lékařů ze strany zaměstnavatelů není možné bez systémových změn. Jednotliví zaměstnavatelé nejsou objektivně schopni tyto požadavky splnit bez změny celostátně nastavených parametrů (např. úhradové vyhlášky). V tomto smyslu narazilo vyjednávání kolektivních smluv na podnikové úrovni na limity, které obě strany nejsou bez nápravy systému schopny překročit. Proto také lékaři akcentují požadavek buď na změnu právní úpravy, anebo na uzavření kolektivní smlouvy vyššího typu, to druhé umožňuje § 23 odst. 4 písm. -bzákoníku práce. Prevence vzniku újmy či nebezpečí (7) Zákoník práce konkretizuje výkon práva na svobodné povolání tak, že zaměstnanec může podat výpověď z jakéhokoliv důvodu nebo bez udání důvodu a že výpovědní doba činí 2 měsíce počínaje prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž byla doručena zaměstnavateli. Tato doba slouží zaměstnavateli na vyřešení problému, který mu podání výpovědi(í) může způsobit. Je si však třeba uvědomit, že v případě iniciativy Děkujeme, odcházíme došlo nad rámec zákona ze strany zaměstnanců a odborové organizace – právě s ohledem na možný větší počet výpovědí – k několikerému předchozímu upozorňování na to, že hrozí jejich podání. Uvedený proces notifikace začal s ročním předstihem oproti době, kdy mají výpovědi nabýt účinnosti. Postupováno bylo v několika etapách, z nichž zvláště důležitou součástí se stalo písemné podepisování výzvy jednotlivými zaměstnanci v období září – listopad 2010, jejímž výsledkem byl přesný seznam lékařů, kteří předem deklarovali, že výpověď koncem roku podají. Na tomto základě bylo možné zjistit nejen počty lékařů u jednotlivých zaměstnavatelů, ale i pracovní zařazení těchto zaměstnanců. Fakticky tedy byla výpovědní doba násobně prodloužena. Zaměstnanci zde postupovali záměrně koordinovaně za pomoci odborové organizace právě s tím motivem, aby umožnili zaměstnavatelům i státní moci včasnou reakci. Pro srovnání platný zákoník práce v § 62 umožňuje zaměstnavateli hromadně propustit zaměstnance, a pro tento případ stanoví 30 denní notifakční lhůtu před dáním výpovědí. V daném případě tedy lékaři postupovali víc než analogicky, když 30 denní lhůtu dokonce prodloužili. Jestliže zákon umožňuje, aby hromadné výpovědi podávali zaměstnavatelé, tím spíše toto právo svědčí zaměstnancům.
3
(8) Oproti tomu reakce státu jako garanta zdravotního systému se jeví v čase naprosto nedostatečná. Stát měl rok na to, aby buď začal s lékaři vyjednávat, nebo vyjednávat nemusel a mohl dostatečný časový prostor využít na přípravu a realizaci opatření, kterými by zdravotní péči zabezpečil i po 1. 3. 2011. Například mohl - dokonce v rámci celého Evropského hospodářského prostoru - poptávat zájemce o zaměstnání, mohl přistoupit k restrukturalizaci sítě zdravotnických zařízení apod. Namísto toho státní moc v období duben – prosinec 2010 volila toliko jedinou strategii, totiž bagatelizaci (chcete-li podceňování) problému. Výrazem tohoto přístupu se staly opakované výroky ministra zdravotnictví, že odejde-li 4 tis. lékařů, znamená to prázdninový provoz v nemocnicích, který bude možné udržet několik měsíců nebo jindy, že jde o vítanou příležitost k restrukturalizaci sítě nemocnic. Takže po dobu několika měsíců oficiální pravomocí a působností vybavený státní orgán širší i zdravotnické veřejnosti sděloval, že odchody lékařů v měřítku do 4 tis. nepředstavují vážný problém pro zdravotní péči. Také s tímto vědomím nepochybně řada lékařů přistoupila k rozhodnutí výpověď podat. Po podání výpovědi se situace změnila jen tak, že exekutivní moc postupně vystřídala dvě nikterak originální manipulativní techniky: ostrakizaci a rozdělování protistrany. Teprve v druhé polovině ledna 2011 se uvolila k prvním jednáním, které však vede s frekvencí přibližně 1x týdně, tedy intenzitou nenasvědčující vážnosti problému. Popsaný skutkový děj navíc dokumentuje fakt, že tolik diskutovaná expresivní otázka na sanitce, která jezdila po České republice do listopadu 2010, nepůsobila na veřejnost či státní moc jako hrozba, problém začal být vnímán jako vážný až tím, že lékaři výpovědi podali, podle dostupných informací, ovšem v tu dobu sanitka už několik týdnů stála mimo veřejná prostranství.
Proporcionalita (9) Z hlediska zachování proporcionality je vedle shora zmíněného časového předstihu poměrně zásadní, že výzva Děkujeme, odcházíme upozorňovala na celkem 13 důvodů, které lékaře vedou k exodu ze systému. Prakticky všechny rozhodující účastníci zdravotního systému se shodují, že jde o požadavky převážně oprávněné a léta (přesněji 20 let) nevyřešené. Tyto důvody, respektive požadavky měly a mají systémový charakter a panuje i široká shoda na tom, že jejich splněním dojde k pozitivní a dokonce zásadní změně systému ve prospěch pacienta. Je přitom zřejmé, že ať již odpočatý nestresovaný lékař nebo více prostředků do zdravotnictví získaných třeba omezením korupce, musí přinést pozitivní dopady v péči o zdraví pacientů. Z toho vyplývá, že požadavky lékařů a jejich
4
odborové organizace vedou v konečném důsledku k zlepšení péče o pacienty a jejich zdraví. Tento faktor třeba vzít do úvahy v testu proporcionality, a to jak po stránce právní, tak etické. Tlak na systémové změny může pozitivně ovlivnit zdraví statisíců pacientů. Hrozbu pro ně představuje současný neřešený stav, ne tlak na jeho změnu. Toto stanovisko oficiálně zastávají i organizace pacientů působící v České republice.
Aprobace subjektem pověřeným výkonem veřejné správy (10) A konečně postup lékařů a jejich odborové organizace trvale jako legální a legitimní podporuje Česká lékařská komora, tedy právnická osoba, na níž zákon č. 220/1991 Sb. přenesl výkon části veřejné správy v oblasti zdravotnictví mimo jiné včetně uplatňování disciplinární pravomoci (viz § 2 odst. 2 písm. f uvedeného zákona). Postup Lékařského odborového klubu – Svazu českých lékařů a jednotlivých lékařů je nepochybně veden i vědomím kladného předchozího stanoviska České lékařské komory.
Tyto řádky jsou připomenutím i varováním, že právní řád působí jako celek, a to včetně mezinárodněprávních záruk. Státní moc bude v následujících dnech nepochybně vystavena pokušení potlačit lékařské hnutí represí. Měla by si být vědoma, že jde o řešení z nejnákladnějších, neboť suma finančních nároků z následných žalob osob, do jejichž práv by bylo zasaženo, značně přesahuje částky, o kterých teď vede spor s lékaři. Ostatně mezinárodní ochrana práv a svobod dochází svého smyslu právě v těch případech, kdy menšina stojí proti státní moci i většině společnosti.
Mgr. Martin E l g e r, advokát (7. 2. 2011)
5
