1. ÚVOD
V samém srdci Pražského hradu se nachází nenápadné schodiště, které v sobě skrývá odkazy na mnoho vzdálených a dávno minulých kultur. Vnoříme-li se do jeho nitra, snadno se nám stane, že ztratíme povědomí o současnosti a necháme se unášet atmosférou řeckých chrámů, minojských paláců nebo egyptských pyramid. To vše se nám přitom nabízí ve velice malém prostoru - na Býčím schodišti postaveném slovinským architektem Josipem Plečnikem.1 Ten byl přizván k začínající rekonstrukci Hradu poté, co přesvědčil tehdejší uměleckou společnost o svých profesorských kvalitách na pražské Uměleckoprůmyslové škole. Byl také považován za jediného, kdo se dokáže vypořádat s nelehkým úkolem – obnovit zašlou krásu Hradčan a učinit z nich opětovný symbol české metropole. 2 Své role hradního architekta se ujal v listopadu 1920 a setrval v ní až do roku 1935, kdy nadobro odešel z Čech v souvislosti s abdikací svého „zaměstnavatele“ a hlavně duchovního mecenáše, prezidenta Československé republiky, T. G. Masaryka. 3 Býčí schodiště z let 1927-1931 4 završuje Plečnikovy úpravy jižních hradních zahrad, a spadá tak do vrcholného období tvorby jeho života. Jedná se o významné dílo, které bezesporu přispívá k architektově popularitě a uznání ve světovém měřítku. Toto je jeden z několika důvodů, proč jsem se rozhodla napsat bakalářskou práci právě o
1) 23. 1. 1872 Lublaň - 7. 1. 1957 Trnovo (předměstí Lublaně). Josip Plečnik je pohřben na hřbitově v Žale, který on sám několik let před svou smrtí vyprojektoval. 2) Srov. Pavel Janák, Josef Plečnik v Praze, Volné směry XXVI., 1928, s. 97-108. 3) Zdeněk Lukeš, Damjan Prelovšek, Tomáš Valena, Josip Plečnik- Architekt Pražského hradu, Praha 1996, s. 15.
2
schodišti. Dále mě k tomu vedla především má obliba Pražského hradu jako místa, kde nalezneme vlivy všech slohů, které prošly naším územím. Podle mého názoru se Plečnik do této řady zapsal velice podstatným způsobem, protože se mu podařilo zcela moderně sjednotit hradní prostory pomocí originálních parafrází minulých slohů. Je tedy potřeba zabývat se dílem tohoto architekta, který díky svým pracím stojí na počátku dějin architektury nově vzniklé demokratické republiky. Mohlo by se zdát, že o moderním schodišti, jemuž je většinou připisována pouhá komunikační funkce, nelze napsat samostatnou práci. Plečnik ale netvořil jen nějaký „průchozí prostor“, stavěl schodiště s hlubokým symbolickým významem, které lze zcela právem zařadit po bok jiných uměleckých památek Pražského hradu a monografie na toto téma je tedy podle mého názoru zcela na místě. Plečnikovým prvním životopiscem byl jeho současník Kosta Strajnić. Své zápisky zhotovené při rozhovorech s Plečnikem vydal roku 1920.5 Díky osobnímu kontaktu spisovatele s umělcem vypovídají mnohé o architektově povaze, rodině a studiích, ale bohužel zaznamenávají jen malou část jeho života. Důležitou
osobností,
která
seznámila
českou
uměleckou
společnost s Plečnikovou tvorbou byl jeho přítel a kolega Jan Kotěra. Ten se stal roku 1900 členem redakce časopisu Volné směry a poté v něm pravidelně publikoval články o Plečnikových dílech. Také Pavel Janák, důležitá postava moderní architektonické scény, napsal několik pochvalný článků o slovinském architektovi, který se v té době zabýval rekonstrukcí Pražského hradu. Poté se literární zmínky o něm, až na několik málo výjimek, na dlouhou dobu umlčely. Nacistům ani komunistům nebylo Plečnikovo 4)
Damjan Prelovšek, Josip Plečnik Život a dílo, Brno 2002, s. 608-609. Kosta Strajnić, Josip Plečnik, Zagreb 1920. Z jeho pera pocházejí i zápisky o Plečnikovi uložené ve sbírkách rukopisů SAZU v Lublani.
5)
3
umění nijak zvlášť blízké a podle toho se s ním také zacházelo. Širší veřejnost se s jeho tvorbou hlouběji seznámila až na základě pařížské výstavy v Centre Georges Pompidou 1985, která následující čtyři roky putovala po evropských městech.6 Na naše území v té době samozřejmě ještě zavítat nemohla. S Plečnikovou tvorbou jsme se tváří v tvář mohli setkat v podstatě až po pádu komunismu, kdy byly opět zpřístupněny hradní zahrady a obnoven zájem o jeho osobu. K uspořádání naší prví a zatím jediné výstavy na téma Josip Plečnik s podtitulem Architektura pro novou demokracii došlo v květnu 1996. V souvislosti s výstavou vznikl i obsáhlý katalog.7 Zdeněk Lukeš a Tomáš Valena, jedni z jeho tvůrců, jsou předními českými badateli a odborníky především na Plečnikovu tvorbu v České republice. Dalším autorem katalogu je slovinský historik umění a současný ředitel Institutu dějin umění při slovinské Akademii, Damjan Prelovšek, kterého lze obecně považovat za vůbec největšího znalce Plečnika. Výstavní katalog není první ani poslední Prelovškovou prací na toto téma. V roce 2002 byla v Čechách vydána kniha s názvem Josip Plečnik Život a dílo, 8 ve které nás dosti podrobně seznamuje s osobností architekta i jeho pracemi. Samozřejmě, že odborníků zabývajících se Plečnikem je mnohem víc, ale jejich teorie většinou neberou v potaz různorodé inspirační zdroje jeho tvorby, a jsou tedy nepřesné. Za všechny jmenujme alespoň Petra Krečiče a knihu Plečnik- The Complete Works.9
6)
Jindřich Vybíral(rec.), Damjan Prelovšek, Josef Plečnik 1872-1957. Architektura Perennis, Umění XLII., 1994, č. 1, s. 94- 96. 7) Zdeněk Lukeš, Damjan Prelovšek, Tomáš Valena, Josip Plečnik- Architekt Pražského hradu, Praha 1996. 8) Damjan Prelovšek, Josip Plečnik Život a dílo, Brno 2002. 9) Peter Krečič, Plečnik-The Complete Works, London 1993.
4
Jak je tedy vidět, literatury o Josipu Plečnikovi vzniklo v nedávné minulosti vcelku hodně. Ve výše jmenovaných knihách nalezneme dokonce i určité kapitoly o Býčím schodišti. Proč je tedy potřeba psát právě o tomto tématu? Některé důvody již byly zmíněny, tím dalším a velice podstatným důvodem je fakt, že většina zmínek se týká pouze některého aspektu schodiště, např. materiálu, forem, symboliky. Neexistuje komplexní práce vysvětlující všechny prvky schodiště najednou, a proto stále ještě hodně otázek čeká na své objasnění. Mým cílem tedy bylo vytvořit takovou práci, která by čtenáře seznámila s Býčím schodištěm od prvních projektů až k realizaci a zaplnila tak doposud „bílá místa“ nejen v interpretaci schodiště.
5
2. BÝČÍ SCHODIŠTĚ NA PRAŽSKÉM HRADĚ Býčí schodiště je začleněno do východní části jižního traktu Pražského hradu. Pro snazší orientaci nastíníme cestu, jak se k němu dostat od hlavní hradní brány, tedy z Hradčanského náměstí. Nejprve vstoupíme Matyášovou bránou z I. na II. nádvoří. V paláci šikmo naproti nám se nachází otevřený průchod k III. nádvoří. Jakmile jím projdeme, ocitneme se před průčelím katedrály svatého Víta, která je dominantou III. nádvoří. Obejdeme-li ji zprava, otevře se před námi prostranství obklopené ze tří stran palácovými křídly a ze čtvrté strany podélnou stěnou katedrály. Když se postavíme k vysokému kamennému obelisku, spatříme vchod na Býčí schodiště v protějším pravém rohu tohoto pomyslného obdélníku. Chceme-li se ke schodišti dostat naopak ze zahrady, máme dvě možnosti. Můžeme projít zahradní bránou od Starých zámeckých schodů a pokračovat po centrální pěšině zahrady Na Valech směrem na západ, až přijdeme k písčité ploše, kde je doposud rovná jižní palácová fasáda Hradu přeťata kolmým Ludvíkovým křídlem a svým záhybem tvoří tzv. kuchyňský dvorek. Právě do něj ústí Býčí schodiště. Druhá cesta, která k němu vede, začíná nad „novými“ Zámeckými schody u sloupového portálu do Rajské zahrady a pokračuje přes její monumentální schodiště pěšinou kolem barokní kašny opět až k velké písčité ploše. Z toho vyplývá, že Býčí schodiště tvoří průchod mezi III. nádvořím a zahradou Na Valech. Zahrada, do které ústí Býčí schodiště, vznikla na svahu pod Hradem, a proto je výškový rozdíl mezi ní a nádvořím téměř 12 metrů. K jeho
překlenutí
Plečnik
zvolil
dvouramenného schodiště.
6
kombinaci
jednoramenného
a
Přicházíme-li od katedrály sv. Víta, sestupujeme do nitra paláce nejprve po jednoramenném schodišti, které se záhy otevírá do dvouramenného. V tomto místě prostor získává na šířce a jeho výška se zvětšuje o jedno celé patro. Valená klenba nad vstupní částí a stěny horního prostoru jsou vystavěny z režných červených cihel prokládaných nahrubo opracovanými kameny. Zdi těchto prostor nejsou nijak povrchově upraveny, pouze je zde zvýrazněno světlé spárování. Jediným dekorativním prvkem tohoto patra je kamenná balustráda opticky oddělující režnou část od jinak hladkých stěn. Dvouramenné schodiště probíhá dvěma patry otevřenými do zahrady balkóny. Všechny jeho stupně včetně systému podpěrných trámů jsou vyrobeny z šedého mramoru, leštěného na všech viditelných stranách. Střední přepážka, stejně tak jako plocha obvodových zdí, je obložena deskami ze zlatavé hlazené opuky. Dělící zeď je vždy na vnější straně u balkónu a uvnitř směrem k podestě prolomena vysokým otvorem. V těchto výklencích jsou umístěny masivní sloupy z černého dioritu, jejichž tvar se směrem dolu sužuje, jsou bez patky a mají velice jednoduchou hlavici. Zcela nahoře, v ose dělící zdi se nachází ještě jeden sloup. Jeho dřík se sužuje směrem nahoru a hlavici tvoří dvě voluty. Na obvodových stěnách uvnitř schodiště se otevírají niky (v každém patře jedna) zdobené nízkým reliéfem. Dále je třeba upozornit na netradiční kliky u dveří spojujících vnitřek schodiště s palácovými interiéry a na malé kovové zábradlí v druhém patře schodiště. Vstupujeme-li na schodiště ze zahrady, naskytne se nám pohled na vysoký obdélníkový otvor, vodorovně rozčleněný dvěma balkóny vystupujícími před plochu zdi paláce. Ty jsou osazeny
kovovým
zábradlím, které sahá až ke kamenné podestě a je tvořeno pravidelnou sítí trubek. Svislou osu tvoří již zmiňované, nad sebou umístěné čtyři sloupy.
7
Plečnik také musel vyřešit zapojení schodiště do stávající fasády traktu. Použil k tomu rustiku kladenou od prvního patra po celé výšce výřezu až k bohatě profilovanému architrávu. Okraje architrávu jsou na obou koncích ohnuty směrem nahoru a celý je obložen měděnými deskami. Jednotlivé pláty jsou k sobě připevněny pomocí velkých pod sebe řazených kovových nýtů. Přístup k samotnému schodišti architekt umožnil sedmi do stran zalomenými schody. Vchod na Býčí schodiště z III. nádvoří je z důvodu odlišné funkce tohoto prostranství na první pohled zcela nesourodý s jižní fasádou. Baldachýn zde zakrývá část schodiště, která přesahuje z paláce ven a zařezává se do dlažby nádvoří. Střechu baldachýnu tvoří prohýbaný měděný plát položený přes dva dřevěné podélně umístěné kulové trámy. Do jejich spodní části a čelního profilu jsou vyřezány nízké reliéfy. Trámy spočívají svými konci na zádech bronzových býků. Celá tato horní část (střecha, trámy, býci) je nesena čtyřmi mramorovými pilíře čtvercového průřezu. Mramorová jsou také masivní zábradlí umístěná mezi pilíři na dlouhých stranách baldachýnu. Originálním způsobem Plečnik vyřešil odtok dešťové vody ze střechy. V jejím středu zhotovil po celé délce otvory, pod ně vložil úzkou trubku, která ústí asi 25 cm před samotným vstupem. Těsně před vchod a do místa, kde se schody noří do paláce, Plečnik umístil mříže s drobným plastickým dekorem, jimiž lze celé schodiště uzavřít.
8
3. UMÍSTĚNÍ A FUNKCE SCHODIŠTĚ Plečnikova tvorba je prodchnuta složitou symbolikou, skrytými odkazy na minulost a hlubokými myšlenkami. Zdá se, že náhoda nenachází v jeho díle téměř žádné uplatnění, protože každé realizaci přechází dlouhé hledání toho správného tvaru, formy, nebo místa. Ani Býčí schodiště není výjimkou. Jeho umístění právě tam, kde se nachází, architekt zvolil nejen proto, aby vytvořil co možná nejfunkčnější průchod mezi III. nádvořím a zahradami, ale sledoval tím i mnoho dalších cílů, pro něj jistě neméně důležitých. Jedním z nich bylo akceptování původních hradních cest a průchodů. Nedaleko Býčího schodiště, o několik metrů stranou směrem na východ, se nacházela jižní hradní brána propojující Starý královský palác s městem. Vznikla po roce 1135, ale již v druhé polovině 14. století se díky růstu stavební činnosti stala součástí nově vznikajícího zdiva a její funkce tím zanikla.10 O něco později, pravděpodobně více na západ (na místě dnešního Býčího schodiště), vzniklo schodiště spojující prostranství před katedrálou s kuchyňským dvorkem. Ani to nebylo zachováno, protože zaniklo po požáru roku 1541, který závažně poničil velké množství budov. Jeho následnému obnovení bránilo zvýšení úrovně dnešního III. nádvoří při rekonstrukci těchto prostor po požáru.11 V době prací pro Hrad zde Plečnik nalezl pouze malé dřevěné schodiště z kuchyňského dvorku do nitra paláce. Předpokládáme ale, že se jako velice vzdělaný a všímavý architekt zajímal o zdejší historickou zástavbu a neunikla mu tedy ani informace o existenci již zmizelého průchodu.
10)
Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000, s. 162-163. 11) Viz Lukeš ( pozn.3), s. 278.
9
Samotný fakt, že se zde kdysi nějaké schodiště nacházelo, samozřejmě ještě neopodstatňuje Plečnikovu potřebu ho obnovit. Byla to úcta
k minulosti
národa
a
respektování
uměleckých
děl
s ním
souvisejících, které ho k tomu přivedly.12 Myšlenka, že zde vytvoří schodiště,
se
shodovala
s jeho
zásadami
uplatňovanými
při
rekonstrukcích památek. Usilovat totiž o vytváření pěších cest skrz památky a kolem nich tak, aby návštěvníkovi umožnil jejich úplné prohlédnutí. Navíc se snažil také o architektonické zkrášlení a pozvednutí zapomenutých děl.13 Oba tyto přístupy nacházejí své důsledné uplatnění v Býčím schodišti. Ono „zkrášlení“ bylo koncipováno tak, aby vytvářelo kontinuitu mezi starým a novým pomocí symbolických odkazů na původní zástavbu. Dalším argumentem pro umístění schodiště právě na současné místo je jeho začlenění do schématu pohledových a komunikačních os zahrady Na Valech. Ta vznikla na jižním svahu Hradčan v místě původních ochranných valů. Společně s Rajskou zahradou, která na ni plynule navazuje v její západní části, tvoří dlouhý pás zeleně vinoucí se po celé délce hradního traktu od Zámeckých schodů až k Opyši a vyplňuje prostor mezi ním a obrannou zdí. Zahrada je složena z rozlehlých travnatých ploch, ze stromoví a z písčitých cest. Celý komplex oživují Plečnikovy architektonické doplňky, které představují výsledek monumentalizace historických prvků, citlivého sledování průčelí Hradu i obdivu k panoramatu města. Podlouhlým tvarem pozemku je dána ústřední komunikační osa, písčitá cesta, která se táhne po celé délce zahrady přibližně u středu. Její linie je výrazně porušena pouze jednou, a to právě v místě, kde se hradní křídlo zalamuje do takzvaného kuchyňského dvorku s vyústěním Býčího
12)
Srov. Jiří Kovtun, Zdeněk Lukeš, Pražský hrad za T. G. Masaryka, Praha 1995, s.73-75. 13) Viz Lukeš ( pozn.3), s. 448-449.
10
schodiště. Přibližně tudy totiž vedla stará cesta k již zmiňované bráně.14 Plečnik ji připomněl širokou písčitou plochou, která rozděluje zahradu na dvě části, a stává se tak jejím pomyslným středem. Je to jediné místo, kde umožnil příčný průchod, čímž dosáhl velice silného vizuálního kontaktu Hradu s městem pod ním. Písčitá plocha bez stromů navíc umožňovala velice široký a ničím necloněný výhled na panorama z balkónů Býčího schodiště. Pohledová funkce této osy vyvstává ještě zřetelněji, když si uvědomíme, že protějškem schodiště je půlkruhová terasa vybíhající z okraje valu směrem k městu. Svým tvarem, který se otevírá třem světovým stranám nabízí jeden z nejhezčích pohledů na Prahu. Spatřit město z těchto míst nebylo o několik let dříve vůbec možné. Zahradu obklopovala vysoká cihlová zeď, která bránila jakémukoliv kontaktu s okolním světem. Až v rámci Plečnikových úprav došlo k zásadnímu snížení zdí a vytvoření četných vyhlídek. Těmito zásahy bylo docíleno nejen sblížení Hradu s městem, ale hlavně Pražanů s ním. Prolomením dřívější izolovanosti došlo k zásadní změně funkce jižních zahrad. Když se Plečnik v roce 1920 ujal práce na Rajské zahradě a o něco později úprav zahrady Na Valech, obě sloužily k ryze soukromým potřebám prezidenta a jeho rodiny.15 Z toho do značné míry vycházela i jejich podoba, uzpůsobená Masarykově až asketické povaze, ale také jeho obdivu k antické kultuře. Prezidentovým cílem bylo vytvořit z Pražského hradu symbol demokratické republiky, k čemuž mu měla pomoci didaktická role umění, potažmo architektury. Z počátku byly jeho ideje naplňovány postupnou rekonstrukcí a zpřístupňováním hradních nádvoří. Čím dál tím častěji docházelo také k návštěvám zahrad veřejností při různých slavnostních příležitostech.
14) 15)
Ibidem, s. 267. Viz Kovtun (pozn. 13), s. 67.
11
Kolem let 1924-1925 Plečnik začal uvažovat o jejich širším otevření lidu, a právě v té době vznikla první myšlenka o vytvoření průchodu mezi III. nádvořím a zahradami.16 Z toho vyplývá, že jedním z hlavních úkolů Býčího schodiště bylo, a stále je, zpřístupnit další prostory Pražského hradu svým návštěvníkům a zcela jistě také nabídnout pohled na výjimečnou krásu zahrad a úchvatné panorama hlavního města.
16)
Viz Lukeš (pozn. 3), s. 278.
12
4. HLEDÁNÍ DEFINITIVNÍ PODOBY SCHODIŠTĚ Hledání definitivní podoby schodiště byl proces trvající bezmála pět let (1925-1930). Na jeho počátku stála již zmíněná idea zpřístupnit Hrad veřejnosti. Paradoxem je, že první návrh se až tak nezabýval průchodem, jakožto funkční záležitostí, ale spíše se obracel k tématu zarovnání jižní fasády u Ludvíkova křídla pomocí kulisní architektury. Tato varianta se tak stala výlučně záležitostí zahrad,17 a výrazně tedy zasáhla do jejich vzezření. Cílem projektu bylo nejen zarovnat zalomenou fasádu jižního traktu, ale také „posadit“ věž katedrály sv. Víta vyčnívající nad střechou paláce na klasicizující podstavec. Při pohledu z vyhlídkové terasy a z města by tak Pražský hrad připomínal antickou památku, čímž by se zdůraznila myšlenka o podobnosti Hradčan s Akropolí, se kterou si Plečnik rád pohrával.18 Takového
účinku
chtěl
dosáhnout
pomocí
monumentální
kolonády s vysokou profilovanou římsou a figurální sochařskou výzdobou na jejím vrcholu.19 Kolonáda se skládala z pěti toskánských sloupů,20 které měly podle Prelovška symbolizovat pět historických zemí Československa (Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko, Podkarpatská Rus). Za sloupy se pak nacházelo samotné dvouramenné schodiště přilepené svou podélnou stranou na fasádu budovy. Aby nepůsobilo příliš robustně, vyřízl Plečnik do jeho stěny otvor ve tvaru oblouku a osadil ho sochami. 21 V lednu 1925 předložil svůj návrh dr. Wirthovi z Ministerstva školství a národní osvěty, který se zabýval problematikou památkové 17)
Vstupem na schodiště z III. nádvoří se Plečnik v té době ještě nezaobíral. Viz Lukeš (pozn. 3), s. 97. 19) Z plánů Archivu Pražského hradu známe také kolonádu s tympanonem bohatě sochařsky a reliéfně zdobeným, nebo také návrh, kde jsou sochy osazeny do sloupů v jejich horní třetině. 20) Podle dochované skici z roku 1925 je vidět, že experimentoval i s více sloupy a průběžně měnil sloupové řády od dórského po korintský. 21 ) Archiv Pražského hradu(dále jen APh), Nová plánová sbírka, SG 10 313, SG 10 111. 18)
13
péče. Ten z pozice památkáře striktně odmítl jeho návrh a obecně se vyslovil proti jakékoliv kulisní architektuře, která by rušila ráz Pražského hradu.22 Plečnik se přesto k tomuto projektu vnitřně upnul a nechtěl jej opustit.23 Ve své snaze byl silně podporován i samotným prezidentem a jeho dcerou Alicí. Ta se po smrti manželky stala v podstatě první dámou republiky a pro zaneprázdněnost svého otce dohlížela na úpravy Pražského hradu a Lán. Masarykovu náklonnost lze přisoudit jeho lásce k antice a přístupu k umění, jakožto určité morální hodnotě. V těchto názorech se Plečnik s Masarykem naprosto shodoval a byl to také důvod, proč architekt, i přes sílící kritiku široké veřejnosti, mohl nadále pracovat na úpravách Hradu. Prezidentovo nadšení kolonádou je patrné také z jeho závěti z 20. 4. 1925, kde napsal, že si přeje: „aby Na Valech stálo pět kamenných sloupů, spojených architrávem.“ 24 K tomu, že nakonec nedošlo k realizaci kolonády přispěl nejen negativní postoj památkářů, ale také nešťastné okolnosti. V roce 1926 se totiž začala sesouvat zemina východní části zahrady. Muselo se přistoupit k velice náročnému a dlouhodobému zpevňování, které samozřejmě citelně snížilo zbývající rozpočet na úpravu zahrad.25 Mohlo by se zdát, že na tolik exponovaném místě, jakým je Hrad, se nelpělo na financích uvolňovaných k jeho obnově. Dokladem opaku však může být fakt, že mnohé Plečnikovy největší projekty nemohly být právě z finančních důvodu nikdy realizovány.26
22)
Viz Lukeš (pozn. 3), s. 278. V téže době vytvořil pětici sloupů i v Lublani, kde bylo mnohem snazší využít tento antický motiv, protože nacionální cítění lidu nemělo takovou síly a tím se prvky cizí architektury mohly snáze integrovat do místní kultury. Damjan Prelovšek, Architekt Josip Plečnik Práce pro prezidenta Masaryka, Praha 2001. 24) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 278. 25) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 608-609. 26) Obelisk v Rajské zahradě, kolonáda v zahradě Na Valech, alej v severní části Hradu. 23)
14
Abychom si udělali alespoň rámcovou představu o tom, jak tato architektura byla zamýšlena, můžeme navštívit park v Lánech,27 kam Plečnik umístil kolonádu vycházející z konceptu té pražské.28 Kolik projektů vzniklo než architekt dospěl k definitivnímu řešení Býčího schodiště přesně nevíme. Podle celkem dobře dochovaných plánů z Archivu Pražského hradu známe minimálně čtyři z období 1925 – 1927. Když byla varianta s kolonádou v roce 1926 definitivně zamítnuta, pustil se Plečnik do řešení schodiště jako takového. Původně ho zamýšlel ponechat z předešlého projektu, samozřejmě bez sloupů. Přístup k němu z III. nádvoří chtěl vést buď tunelem, a nebo dalšími schody vnitřkem paláce na horní podestu. Zde se napojovalo samotné dvouramenné schodiště.29 V pokročilé fázi projektování této varianty najednou změnil podobu schodiště z dvouramenného na čtyřramenné. To získalo strukturu jakéhosi meandru postupně sestupujícího až na úroveň písčité cesty.30 V tomto případě by navrhovaná architektura svou rozložitostí zaujímala celý prostor dvorku a zarovnala by tak i nepravidelnost jižního traktu. Aby zbytečně neplýtval místem a materiálem chtěl Plečnik pravděpodobně využít nově vzniklých prostorů pod schody k vybudování místností s účelem nám bohužel skrytým.31 Tuto hypotézu potvrzuje i plán schodiště, na kterém jsou všechny zdi prolomeny vysokými okny. 32 V posledním známém projetu se již odpoutal od meandru a pokusil se vytvořit průchod mezi nádvořím a zahradou pomocí přímého
27)
Plečnikovi práce v areálu Lán začaly ve stejné době, jako jeho rekonstrukce Pražského hradu, tedy přibližně v roce 1920. Během svého působení upravil zahradu (cesty, drobné stavbičky, zeď) a interiéry. 28) Pět sloupů s plastikami lvích hlav, ze kterých tryská voda do společného proudu a po té se vlévá do rybníčku. Jedná se opět o symboliku pěti historických zemí, použitou i na rekonstruované Orlí kašně na III. nádvoří. 29) Viz APh (pozn. 21). 30) Viz APh (pozn. 21). 31) Stejným způsobem se zachoval při projektování schodů v Rajské zahradě, když prostor vzniklý pod nimi využil k výstavním účelům.
15
jednoramenného schodiště. Vzhledem k téměř dvanáctimetrovému převýšení schodiště vybíhalo až před zlom jižního traktu přibližně k linii zakončení Ludvíkova křídla a výrazně také zasahovalo do prostoru nádvoří.33 Plečnik tím dosáhl ještě většího zdůraznění příčné osy zahrady.
Nevíme
přesně,
proč
od
tohoto
řešení
upustil.
Lze
předpokládat, že plocha, potřebná k realizování projektu by byla příliš velká a schodiště by se tak promítlo i do panoramatu Hradu, což by se ze strany památkářů nesetkalo s pochopením. Pravděpodobně také nechtěl vnášet další prvek do historicky definovaného III. nádvoří, které by jen stěží sneslo nové monumentální akcenty. 25.10.1927 Plečnik předložil umělecké komisi svůj projekt Býčího schodiště tak, jak ho až na několik málo drobností známe dnes.34 Mohlo by se zdát, že jeho podoba je oproti předešlým monumentálním návrhům dána neustálými ústupky, které byl nucen činit pod tíhou kritiky. Při důkladném prozkoumání všech detailů ale zjistíme, že čím méně finančních prostředků a prostoru pro vlastní tvorbu mu bylo poskytnuto, tím více se snažil dovést každý tvar i užitý materiál do naprosté dokonalosti. Nelze tedy říci, že by současná podoba byla skromnější. Její monumentálnost je jen mnohem více skryta v detailech, materiálu a precizním zpracování všech tvarů.
32)
Viz APh ( pozn. 21). Viz APh ( pozn. 21). 34) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 609. 33)
16
5. ČÁSTI SCHODIŠTĚ A VÝCHODISKA JEJICH PODOBY 5.1. Inspirační zdroje Plečnikovy tvorby Plečnikův „architektonický jazyk“ je velice složitý. Na jeho vzniku se podílelo mnoho aspektů, které se promítly i do podoby Býčího schodiště. Abychom mu co nejlépe porozuměli, musíme se stručně zmínit o Plečnikových studiích a osobnostech, které ho nejvíce umělecky ovlivnily. Středoškolské vzdělání získal u prof. Leopolda Theyera
na
průmyslové škole ve Štýrském Hradci.35 Po jejím absolvování pracoval dva roky v renomované truhlářské továrně u p. Müllera ve Vídni.36 Tato zkušenost značně zformovala jeho budoucí tvorbu. Seznámil se zde s technologiemi zpracování dřeva i jiných materiálů a sám se je naučil dokonale využívat. Plečnikovým cílem nebyla práce v rodinné truhlářské dílně, s čímž počítal jeho otec, ale chtěl se stát architektem. V té době platila za jednu z nejlepších škol architektury třída Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. A právě o místo v ní se Plečnik ucházel. Po prvním nezdařeném pokusu uspěl roku 1894.37 Ani jeho talent, píle a neskonalá cílevědomost však nedokázaly vyrovnat propastný rozdíl mezi ním a spolužáky. Chybělo mu předchozí klasické vzdělání, neměl teoretický základ a ač výborný kreslíř, neovládal pravidla technické kresby. V danou chvíli ho tyto nedostatky jistě diskriminovaly, ale do budoucna se projevily spíše v pozitivním smyslu. Neuvízl totiž, jako mnoho ostatních, v dogmatických poučkách a ponechal si určitý prostor pro vlastní invenci, která mu umožňovala porušování i jinak nedotknutelných norem. Především díky své umíněné povaze a nemalou zásluhou profesora
se
nevzdal
pod
tíhou
35)
1888-1892. Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 2. Ibidem, s. 3. ) Ibidem, s. 7.
36) 37
17
prvního
neúspěchu.
Wagner
pravděpodobně rozpoznal nadání svého studenta a umožnil mu doplnit si potřebné znalosti ve vlastním soukromém ateliéru. Plečnikovi stačil pouhý jeden rok, aby se mohl
vrátit do standardního vyučovacího
programu na Akademii. V průběhu následujících čtyř let se natolik vypracoval, že se stal jedním z nejúspěšnějších absolventů v historii této školy, čímž získal prestižní Římskou cenu, která mu umožnila cestovat po Itálii i Francii a prakticky doplňovat jeho znalosti.38 Plečnikovi se tím konečně naskytla možnost obdivovat na vlastní oči památky antiky, které dosud znal jen prostřednictvím látky vyučované na Akademii. Ve škole se také seznámil s názory německého teoretika a architekta, Gottfrieda Sempera, který značně ovlivnil umělecké dění 19. století. Pro Plečnika se stal klíčovým zdrojem inspirace a základním kamenem jeho „filosofie architektury“. Wagner využíval některé Semperovy myšlenky pro teoretický základ výuky, ale co se týče celkové architektonické koncepce, víceméně s ním nesouhlasil. V tomto ohledu se Plečnik od svého učitele značně odchýlil. Semperovy teorie chápal v univerzálním smyslu, neboť doslova vycházely vstříc jeho vlastní tvorbě, kterou záhy výrazně poznamenaly. V Býčím schodišti nalezneme hned několik prvků, z nichž lze vyčíst názory německého teoretika, a proto se jim budeme věnovat v průběhu následujících kapitol. Ve stejné době, kdy Plečnik začal hlouběji rozpracovávat koncept Býčího schodiště, zabýval se také pracemi na Obchodní živnostenské a průmyslové komoře v jeho rodné Lublani.39 Plečnikovým úkolem zde bylo vytvořit nejen reprezentativní sály a kanceláře, ale i několikapatrové schodiště. Stejně jako ostatní prostory, tak i schodiště pojal v monumentálním okázalém stylu, což mu zajistilo značný úspěch. Možná právě díky pozitivním ohlasům, ale hlavně kvůli podobnosti obou 38
) Ibidem, s. 25. Práce probíhaly v letech 1925-7, schodiště pak 1925-6. Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 248-249
39)
18
zakázek využil mnoho prvků z lublaňské stavby v Praze. Oba architektonické celky na nás dýchají stejnou atmosférou a po bližším prozkoumání vykazují velké množství stejných nebo velice podobných forem, na které ještě upozorníme.
5.2. Schody a stěny, stavební materiál V následujících
kapitolách
se
budeme
zabývat
rozborem
jednotlivých stavebních prvků schodiště. Pro lepší orientaci v textu jsme si schodiště rozčlenily na menší části, přičemž nejprve zmíníme důležité momenty v interiéru schodiště, poté upřeme pozornost na zahradní fasádu a nakonec se přesuneme na III. nádvoří k baldachýnu. Jedním ze základních a charakteristických rysů Plečnikovy tvorby je specifická práce se stavebním materiálem a kladení důrazu na jeho zpracování. To, jak s ním zacházel, je do značné míry ovlivněno myšlenkami již zmíněného Gottfrieda Sempera, který považoval materiál za jeden z aspektů určujících umělecký styl. Otázka materiálu u něj těsně souvisí s existencí „praforem“. Semper tímto pojmem označoval prvotní formy, které se účastní vzniku forem nových a zajišťují jim historickou kontinuitu. Jde o jakýsi základ, ze kterého se odvozuje forma nová. Její vnější podoba je přizpůsobena dobové módě, technologickým způsobům zpracování a nebo právě materiálu, z něhož je vyrobena. Podle Sempera totiž jednotlivé formy nejsou fixovány na konkrétní druh materiálu, a ten proto může být vzhledem k funkci budovy a záměru architekta různě pozměňován.40 Jaký konkrétní dopad na podobu Býčího schodiště tyto teorie měly, vysvětlíme v průběhu textu.
40)
Michael Podro, The Critical Hstorians of Art, New Haven – London 1991, s. 44-58.
19
Snad díky svému jižanskému původu a antice, kterou miloval, měl Plečnik neuvěřitelné zalíbení v přírodním kameni. Právě v antice vznikla architektonická díla, která nejen díky konstrukčním technologiím, ale hlavně kvůli materiálu přežila tisíciletí. Tváří v tvář jim si Plečnik nejspíš uvědomil majestátnost, krásu i elegantní jednoduchost nerostů. Ostatně výrok: „…kdyby na to byly peníze udělal bych Vám celý hrad z kamene…“ 41 dostatečně dokládá jeho postoj. Většina tehdejších umělců sahala po kamenech z ověřených evropských dolů se staletou tradicí a kvalitní produkcí. Ne tak Plečnik. Velice dobře si uvědomoval, jak důležitou pozici zaujímá Pražský hrad ve sféře národního cítění, a proto, ač cizinec, snažil se využívat materiály výhradně z českých zdrojů.42 Díky tomu také došlo k velké propagaci místních kamenolomů a k oživení povadajícího odvětví, jakým těžba kamene v tehdejší ČSR byla.43 Vedle druhů, které patřily v našem prostředí mezi běžně využívané, se nebál sáhnout i po zcela netradičních typech. Schody a trámy sice vytvořil z celkem obvyklé mrákotínské šedé žuly, ale největší plochy– obvodové zdi a přepážky obložil nevšední nazlátlou kopaninskou opukou, která byla do té doby využívána jen jako stavební materiál a nikdy před tím pro své estetické vlastnosti. Velice exoticky také působí černé sloupy z broušeného prachatického dioritu, známého doposud jen v jižních Čechách. Pro sokl a zábradlí baldachýnu použil tmavý lipovský mramor s výraznou vnitřní kresbou, která plnohodnotně nahrazuje jakýkoliv ornament.44
41)
Václav Rybařík,Kámen v díle Josipa Plečnika,Umění a řemesla XXXVIII., 1996, č.1, s. 71. 42) Dal přednost dvojici moravských borovic před betonem pro vlajkové stožáry na I. nádvoří. Připomněl tím důležitost českých lesů a zároveň zapojil Moravu do budování symbolu nové demokratické republiky. 43) Viz Rybařík (pozn. 41), s. 71. 44) Viz Rybařík (pozn. 41), s.72.
20
Býčí schodiště spolu s dlážděním I. a III. nádvoří se tak stává doslova poctou českým nerostům a jejich zpracování. Je až k nevíře, že takové dílo vzniklo v době, kdy většina architektů hledá nové stavební možnosti v kovových konstrukcích a uměle vyráběných hmotách. Uvědomoval si to i tehdejší čelní představitel moderny Pavel Janák, když Plečnikovu tvorbu na Hradě ohodnotil slovy: „Dole ovládá snaha nalézt způsob stavby co nejracionelnější, nejvýhodnější, zde kdosi, kdo jakoby neznal cenu materiálu a který právě jeho vzácnost zvláště cení, neboť staví i z nejdražších a nejvybranějších.“45 Vnitřní prostory Býčího schodiště Plečnik obložil kamennými deskami z opuky nejen pro jejich estetické působení, ale také proto, že zde vycházel
z další Semperovy teorie –„o textilním původu stěn“.
Semper tvrdil, že prvotní stavba byla složena z podpěrné konstrukce a střechy. V případě, že chtěl její uživatel uzavřít nebo rozčlenit vnitřní prostor, použil k tomu látkový závěs upevněný na onu konstrukci. Pevná kamenná, cihlová nebo dřevěná zeď se pak postupem času vyvinula z této textilie.46 Semper a posléze i Plečnik se ve svých realizacích snažili připomenout tuto myšlenku tím, že „nechávaly zkamenět“ na povrchu svých zdí různé druhy textilních výrobků: přehozy, závěsy, lana, uzly, stuhy, atd. Opukové desky jsou upevněny na povrchu jinak cihlové zdi, a tím je lze pod dojmem této teorie chápat, jako určitou metaforu látkové tapety. V souvislosti se stavebním materiálem je třeba zmínit, jak se Plečnik vypořádal s tou částí vnitřního schodiště, která není obložena opukou. Jedná se o oblouk při vstupu z III. nádvoří a podstropní část
45) 46
Pavel Janák, Josef Plečnik v Praze, Volné směry XXVI., 1928, s. 97. ) Viz Podro (pozn. 40), s. 44-58.
21
stěn horního patra. Tento prostor vznikl podle dodatečných plánů zhotovených až v průběhu stavby.47 Nově vzniklé plochy byly obloženy červenými cihlami,48 přičemž jejich povrch není nijak dále upraven, pouze je zde zvýrazněno světlé spárování. Cílem zmíněného projektu bylo umožnit průhled na Prahu, resp. kopuli Sv. Mikuláše na Malé Straně přímo od katedrály Sv.Víta. Toto, ještě větší otevření se Hradu okolí sám autor vtipně parafrázoval na jedné skice, kde po římse Býčího schodiště žene směrem k městu houf slepic, hus a kozlů.49 Plečnik nepatřil mezi zastánce techniky štukování. Tento způsob povrchové úpravy se mu jevil přijatelný snad jen v obytných interiérech. Co se jeho tvorby týče, používal ho oproti ostatním architektům minimálně. Pokud se k němu přece jen přiklonil, bylo to pravděpodobně z úsporných důvodů, neboť štuk je podstatně levnější než přírodní kámen. Svůj názor sdílel s kolegou Janem Kotěrou,50 kterému napsal: „Ovšemže je všechno lež a nesmysl – co je omítnuté – nemůže být dobré. Hloupé, to ano – může to být i nafoukané – i sentimentální – a plné „tiché poezie“ – ale mužné – a mladé – zdravé to není.“51 Nepřekvapí nás tedy již, že na Býčím schodišti použil štuk pouze pro strop a jinak dal přednost kameni a
režnému zdivu, které lépe
navodí charakter starobylého paláce. K posílení tohoto dojmu Plečnik do své koncepce začlenil fragmenty původního zdiva. V horní části se otevírá pohled na středověké kameny a hned u vstupu po levé straně se nachází obnažený blok renesančního zdiva. Všechna tato „svědectví
47)
Únor 1929: zvýšení oblouku schodiště, srpen 1929: rozšíření horní části prostoru a připojení balustrády. Viz APh (pozn. 21). 48) Obkládání začalo v červnu 1930. 49 ) Viz APh (pozn. 21). 50) S Kotěrou se seznámil při studiu ve Vídni u Wagnera a od té doby byli přáteli. Dokládá to i jejich rozsáhlá korespondence, ve které mimo jiné navzájem hodnotí svá díla. Byl to také on, kdo Plečnika přivedl do Prahy1911, nabídl mu místo profesora na Uměleckoprůmyslové škole (1911-1921) a doporučil ho do funkce hradního architekta. 51) Damjan Prelovšek, Kotěra/Plečnik korespondence, Praha 2001, s. 127.
22
minulosti“ jsou citlivě a velice efektivně zakomponována do stávající podoby schodiště. Způsob, jakým zachoval historickou část budovy, dokládá jeho přístup k rekonstrukcím a otázkám památkové péče. Ústředním stanoviskem při posuzování díla pro něj nebylo stáří artefaktu, ale jeho aktuální
návaznost
na
přítomnost.
Památka
tak
podle
něj
prostřednictvím národního sebeuvědomění dokládá, že národ, který ji stvořil, dokázal uhájit své právo na existenci až do současnosti. Šlo tedy o určitou reprezentaci historické kontinuity.52 V tomto duchu prováděl veškeré práce na Pražském hradě. Pietně zasazoval nalezené objekty do vznikajících celků,53 respektoval a znovu vystavěl zaniklé komunikační osy a snažil se zachovat a svými úpravami akcentovat zapomenuté hodnoty sídla hlavy státu. Svými zásahy tuto památku nejen zkrášlil, ale hlavně ji probudil k novému životu v demokratické společnosti.
5.3. Sloupy Specifická podoba Býčího schodiště je do značné míry dána netradičními sloupy. Sloup hrál v Plečnikově tvorbě zásadní roli. Odjakživa je považován za symbol a hlavní prvek antiky. Na tuto epochu měl stejný názor se Semperem. Oba tvrdili, že pouze a jedině návratem k počátkům architektury lze správně stavět a vyvarovat se zásadních chyb.54 V tomto ohledu se zcela rozcházel s názory zastánců moderní architektury. Plečnik tehdejší architektonickou situaci hodnotil velice negativně. Kritizoval přehnanou modernost a přál si, aby opět vznikala díla v egyptském a řeckém slohu – jediných originálních tektonických 52)
Viz Lukeš (pozn. 3), s.449. Např. fragmenty z již neexistujících hradních kostelů využil v kryptě kostela Nejsvětějšího srdce Páně na Vinohradech. 54) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 213.
53)
23
stylech antiky.55 Díky tomu byl mnohými kolegy ve své době, ale i později, považován za naprostého zpátečníka a zastánce dávno překonaného historismu. Karel Teige jeho působení na československé umělecké scéně zhodnotil takto: „Význam jako architekta a jeho vliv jako učitele je vcelku toliko negativní a protichůdný zdravým tendencím vývoje nové architektury.“56 Plečnik si nejspíš velice dobře uvědomoval, že podobně odmítavá stanoviska na jeho tvorbu budou pod vlivem rychle se šířícího funkcionalismu pravděpodobně narůstat. Paradoxní bylo, že čím více příznivců ztrácel, tím intenzivněji se upínal ke sloupu a klasickým prvkům, jako symbolům humanistické kultury.57 Jeho podoba klasicismu se ale od té běžně známé radikálně odlišovala. Tento rozdíl výstižně popsal Pavel Janák: „U Plečnika se nic neopakuje, tak jak to již kdysi bylo, ale všecko je v něm znovu dokázáno, nalezeno a učiněno… Všude tam, kde Plečnik užívá klasické formy, kde mluví sloupy, kladím, římsami, podává je s hlubokým proniknutím a opodstatňuje je jako něco nově přirozeného. Není to klasicismus italský, ale dosažený včera a dnes, právě teď, znovu, mocnou vůlí a hlubokým pojetím osobnosti. Neopírá se o ustálenou prostorovou nebo tvarovou definici a konvenci – ale jeho sloupy, pilíře a hmoty hluboce prosté a nově, vnitřně srdcem odůvodněné, ustavuje v prostory úplné novoty a přece navždy definitivní. Tedy nikoli klassik, nikoli romantický klassik, ale zcela současný člověk, který musí si vše sám odůvodnit, utvořit.“58 Vraťme se ale zpět k našemu schodišti. K jeho dnešnímu definitivnímu vzhledu dospěl Plečnik až v září 1930. Z toho vyplývá, že projekt, podle kterého se začalo stavět roku 1927, obsahoval některé 55)
Viz Prelovšek ( pozn. 4), s. 104. Jan Sedlák, Santini a Plečnik-Tradice a invence, Brno 1999, s. 5. 57) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 97.
56)
24
odlišné prvky. Největší změna se týkala právě sloupů. Původně na schodiště zamýšlel umístit pětici dórských sloupů. Jak již víme, Plečnik antické prvky nekopíroval, ale sám si je přetvářel do originální podoby. V tomto případě vynechal kanelování, upravil proporce a hlavice vymodeloval jako volnou variaci dórského tvarosloví. V září 1930 se rozhodl obrátit dříky sloupů o 180°.59 Podnětem mu mohlo být vydání druhého dílu monografie o vykopávkách v Knóssu na Krétě.60 Autor této knihy Arthur Evans, amatérský archeolog a milovník secesního umění, v ní zveřejnil dosud neznámé materiály o zrodu evropské kultury. Plečnik se o téma předantické evropské a mimoevropské kultury zajímal samozřejmě i před tím. Své poznatky často diskutoval s prezidentovou dcerou
Alicí
Masarykovou,
jež
mu
v tomto
byla
rovnocenným
partnerem.61 Minojskou kulturu tak můžeme vedle antiky a Egypta považovat za důležitý zdroj architektovy inspirace. Víme, že stejný styl sloupů použil také na schodišti Obchodní živnostenské komory v Lublani, ještě před vydáním zmiňované knihy.62 Během úprav sloupů zvýšil i jejich počet, a to o jeden. Nasadil mu hlavici s vejcovcem,63 který v poslední fázi změnil na iónskou volutu. Nejspíš tím sledoval estetickou stránku schodiště, protože voluta, tím že je umístěna na sloupu, který je nejvýš, tvoří zajímavé optické zakončení vertikální osy zahradní fasády.
58)
Viz Janák (pozn. 45), s. 97. Viz Lukeš (pozn. 3), s. 609. 60) Arthur Evans, The Palace of Minos at Knossos , London 1928. 61 Viz Lukeš (pozn. 3), s. 148. 62)V Lublani ovšem použil obrácené dříky spíše z praktických důvodů, protože schodiště bylo příliš úzké a otočením dříků dosáhl jeho optického rozšíření. Pravděpodobná je i souvislost mezi středovým sloupem vstupu do Rajské zahrady a Lví bránou v Mykénách. Damjan Prelovšek, Architekt Josip Plečnik. Práce pro prezidenta Masaryka, Praha 2001. 63) Srpen 1930. 59)
25
5.4. Dekorativní prvky uvnitř schodiště Pozitivní vlastností Plečnikových realizací je, že „nestárnou“ tak rychle, jako například budovy postavené v barokním nebo secesním slohu. Je to dáno jejich stylově nezařaditelným tvaroslovím oproštěným od přehnané pomíjivé dekorativnosti. A přece se nedá říci, že by tím jeho architektura ztrácela na atraktivitě a bohatosti. Noblesy je dosaženo precizním zpracováním používaných materiálů a jednoduchými, zato symbolikou prodchnutými a do posledního bodu promyšlenými detaily. Plečnik původně plánoval umístit na několik míst schodiště (např. místo iónského sloupu) sochařskou výzdobu z dílny Damjana Pešana. K její realizaci nedošlo z důvodu špatné finanční situace, způsobené výdaji na otočení dříků sloupů, na obložení klenby a stěn cihlami a kvůli nákladnému způsobu opracování schodů i obkladů. Po rozšíření horní části prostoru schodiště do něj vložil balustrádu, ve které nahradil tradiční kuželky antikizujícími kamennými vázami.64 Navázal zde na Semperovu myšlenku o metamorfóze materiálů. Materiál, z něhož byl předmět původně vyráběn, v našem případě hlína k výrobě nádob, může podle něj procházet vzhledem k místním okolnostem a podmínkám výraznými změnami. V souvislosti s tím dochází i k vývoji formy daného předmětu, přičemž jeho základ, praforma, se přenáší do nově vznikajícího objektu. 65 Na Pražském hradě se tak pod Plečnikovýma rukama původně hliněné a poté kovové nádoby mění v monumentální umělecká díla z kamene.66 Keramiku Plečnik použil jako sjednocující prvek téměř všech
64)
Schodiště tak potkal stejný osud jako Rajskou zahradu a zahradu Na Valech, kde také počítal s figurální sochařskou výzdobou. Navrhovaná díla Kalvody a Štursy neshledal dostatečně antikizujícími, a tak namísto nich použil různé nádoby. 65) Viz Podro (pozn. 40), s. 44- 58. 66) Řecký kráter v balustrádě u vstupu na Rajskou zahradu, alabastron, dioritová mísa atd.
26
jím upravovaných prostor na Pražském hradě.67 Podobně ve svých hradních
exteriérech
zopakoval
motiv
nenápadných
kruhových
osvětlovacích těles, která umístil i uvnitř Býčího schodiště. Podle nik, které vyříznul do vnitřní stěny schodiště, soudíme, že i zde měla být sochařská výzdoba, ke které jak víme nedošlo. Plečnik se tedy nejspíš rozhodl již vestavěné výklenky dokonale opracovat a je samé pojmout jako umělecká díla. V obou nikách se nachází nízkým reliéfem ztvárněný kanelovaný dórský sloup. V prvním patře se nad jeho hlavicí otevírá půlkruh s třemi šesticípými hvězdami a vodními vlnami. Podle Tomáše Valeny jsou hvězdy odkazem na českého světce Jana Nepomuckého.68 Vlny by potom pravděpodobně připomínaly jeho smrt v řece Vltavě. Z archivních plánů Pražského hradu víme, že do druhého výklenku hodlal umístit písmena ČSR nebo jiný znak odkazující na Československo.69
Známe
dokonce
různé
varianty:
s rostlinným
dekorem, ornamentem, křížem. atd. Ani jedna z nich nakonec nebyla realizována a nad sloupem tak vystupuje pouze neopracovaná opuka. Doposud se bohužel nepodařilo najít žádnou informaci, která by chybějící reliéf vysvětlila. Možné je, že Plečnik nebyl spokojený ani s jednou variantou, a tak raději nezvolil žádnou a měl v úmyslu se k řešení výklenku do budoucna ještě vrátit.70 Co se vnitřního zařízení týče, nelze opominout originální kliky na dřevěných půlkruhově klenutých dveřích, které vedou z každé vnitřní podesty do paláce. Jejich úchytky ve tvaru šakalích hlav opět čerpají 67)
Vázy se nacházejí v Masarykově apartmá, v zahradě Na Valech, v zahradě na Baště i v Rajské zahradě. 68) Damjan Prelovšek, Architekt Josip Plečnik. Práce pro prezidenta Masaryka, Praha 2001. 69 ) Viz APh ( pozn. 21). 70) Podobná situace nastala i u obelisku na III. nádvoří. Vytvořil několik variant jak ho zakončit, ale žádnou z nich nerealizoval, a tak zůstal v podstatě nedokončen. Dnešní zlatá pyramida se na něj dostala až v roce 1996 v souvislosti s velkou výstavou o Plečnikovi, kdy ji na jeho vrchol umístili tvůrci výstavy jako poutač a díky pozitivní reakci veřejnosti tam zůstala dodnes.
27
z mimoevropské kultury – tentokrát pravděpodobně z Egypta, kde byla v té době objevena Tutanchamónova hrobka.71 Tento nález Plečnika bezesporu nadchl a je pravděpodobné, že se podepsal na jeho tvorbě. Schodiště v sobě také ukrývá nenápadné zábradlí, které je přitom jedním z nejnázornějších důkazů vlivu Sempera na Plečnika. Doslova se tu demonstruje teorie o metamorfóze materiálů, když se tkanina napnutá mezi dvě tyče změní v měděné zábradlí.
5.5. Zahradní fasáda Plečnik se ve svých realizacích inspiroval nejen odkazem starobylých kultur, ale zjevně i historií místa, do kterého měl zasáhnout. Nezajímal se jen o ověřená fakta, ale právě naopak byl fascinován mýty, bájemi a pověstmi. On sám bohužel nezanechal žádné písemné záznamy objasňující ikonografii jeho děl. O tom, co jimi chtěl říci a z čeho konkrétně vycházel, můžeme tedy jen spekulovat. Podle Tomáše Valeny Plečnik dobře znal Jiráskovy Staré pověsti české a při tvorbě zahradního průčelí se nechal ovlivnit jejich příběhem o Libušině proroctví, konkrétně slovy:,,Stavěli, vystavěli, pevně jej ohradily, nejvíce na západ k Strahovu lesu, neb tu byl hrad nejpřístupnější. Příkop hluboký a val vysoký tam zdělali, na vale hradbu roubenou, v ní i nad branou vysoké sruby“.72 Tím, že zde použil rustiku, znovu ,,vystavěl“ ony sruby a bránu ze dřeva. Připomněl tak nejen pověst, ale hlavně pestrou minulost Hradu. Nepochybně také zde poukázal na Sempera, konkrétně na jeho „princip roury“- hypotézu, že řecký chrám prošel při přeměně z dřeva do kamene ještě kovovou fází.73 V tomto smyslu rustika odkazuje na dřevo, resp. archaický způsob stavění z kulových trámů, a nad ní umístěný 71) 72)
Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 148. Alois Jirásek, Staré pověsti české, Praha 1973, s. 48.
28
ocelový architráv potažený mědí symbolizuje právě onen „kovový mezistupeň“.74 Z jiného úhlu pohledu lze obložení architrávu vysvětlit také jako proměnu látkového potahu v měděný. Architráv sám je pojat velice netradičně. Jeho profily sice odkazují na řecký styl, ale při troše fantazie není těžké v něm spatřit japonizující typ zastřešení. Je to dáno zakřivením konců směrem nahoru a členitostí plochy.75 Měděné pláty, které překrývají ocelový překlad, jsou k němu připevněny nýtováním. Plečnik tuto techniku nepoužil jen z praktických důvodů, ale chtěl jí také připomenout velice starý způsob spojování materiálů, na který upozorňuje i Gottfried Semper. Linie nýtů si lze v rámci jeho teorie o textilním původu ornamentů vysvětlit jako přiznané švy na látce. Nemůžeme ale opomenout jejich nemalou podobnost s nýty, které použil Otto Wagner na fasádě vídeňské Poštovní spořitelny. Jejich rozdíl tkví v tom, že Plečnikovo nýtování, narozdíl od Wagnerova, splňuje svou funkční úlohu.
5.6. Balkóny Semper měl velice specifický postoj ke kovům. Neuznával je v roli primárních stavebních materiálů, ale cenil si jich pro rozmanité možnosti zpracovávání.76 Plečnik do kovu s oblibou přetvářel ty části stavby, které byly podle Sempera původně z textilií, kůže apod. K nadnesení váhy balkónů využil tenké ve spodní části zahnuté kovové pláty, které zakomponoval do zábradlí. Není těžké v nich pod dojmem výše zmíněných teorií rozpoznat kožené řemeny. I samo kovové zábradlí připomíná textil. Podle prvního projektu mělo být vytvořeno ze tří 73)
Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 179. Ve stejném smyslu je použil ve dvoře Obchodní živnostenské a průmyslové komory a na Lidové záložně v Celje. 75) Další ,,japonismus“ využil při řešení keřového parteru zahrady Na Baště. 76) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 210. 74)
29
„zauzlovaných lan“ a širokého „prošívaného pruhu látky“.77 Realizovaná varianta nakonec pracuje s mříží, která asociuje síť s velkými oky. Nosné trámy balkónů a schodů jsou zhotoveny z žuly. Jejich profily a proporce tomu nikterak neodpovídají. Setkáváme se zde s dalším využitím metamorfózy – tentokráte dřeva do kamene. Plečnik využíval této záměny s velkou oblibou. V podstatě v ní uplatňoval své první povolání truhláře s povoláním architekta. Nahrazením dřeva za kámen dosáhl monumentálnějšího vyznění stavby.
5.7. Střecha baldachýnu Při popisu Býčího schodiště bylo naznačeno, že jeho vchodová část nemá z důvodu odlišné funkce III. nádvoří téměř nic společného se zahradní fasádou. Zatímco zahrada vybízí k soukromým procházkám a relaxaci, nádvoří zaujímá roli reprezentativní a slouží k oficiálním ceremoniím. V průběhu rekonstrukce Hradu ve 20. a 30. letech 20. stol zde navíc byly objeveny cenné fragmenty historického zdiva, čímž se hodnota tohoto prostoru ještě navýšila. Plečnik si při projektování schodiště velice dobře uvědomoval bezprostřední blízkost významných uměleckých děl ( katedrála Sv. Víta, Orlí kašna, socha Svatého Jiří), jež mu nedovolovala vytvořit nový dominantní prvek ,ale naopak ho směrovala ke snaze vymyslet takovou architekturu, která nenaruší historicky definovaný prostor. Řešení nalezl v podobě baldachýnu. Ten díky své jednoduché konstrukci nezatěžuje prostor plochami stěn či vysokou střechou. Podle Sempera je možné tento typ stavby nazvat s trochou nadsázky ,,nábytkem“ vytvořeným ze stálých materiálů (kov, kámen).78 Právě jejich užití zajišťuje stavbě statut monumentální architektury. 77) 78)
Viz APh ( pozn. 21). Viz Lukeš (pozn. 3), s. 212.
30
Podíváme-li se na baldachýn z hlediska konstrukce, zjistíme, že jeho jednotlivé části jsou na sebe jen jakoby volně poskládány. Na diváka to působí dojmem, že by bylo možné celou stavbu kdykoliv rozložit a znovu postavit. Patrné je to především na sloupcích a na zábradlí. Jsou vyrobeny z přírodního kamene, ale svými profily napodobují řezbářskou práci- tedy nábytek, se kterým je možné hýbat. Tento dojem posiluje i výběrem kamene s vnitřní kresbou, která připomíná strukturu dřeva. Plečnik zde tedy opět využil svých znalostí, získaných v truhlářské dílně a na průmyslové škole. Jedinou, zato zásadní společnou vlastností baldachýnu a průčelí do zahrady je jejich návaznost na Sempera. Dochází zde totiž k doslovné realizaci teorie o ,,textilním původu architektury“. Střešní měděné pláty jsou přehozeny přes dřevěné trámy, a tak, jakoby na nich ležela látka, se prohnou uprostřed a na krajích svou vlastní váhou, čímž utvářejí zvlněnou podobu střechy. Při rekonstrukci Býčího schodiště v 90. letech bylo dokonce zjištěno, že pláty nejsou k podkladu ničím připevněny,
79
čímž metafora přehozu dosahuje své nejzazší možné podoby. Jednotlivé desky tvořící střechu jsou opět spojeny pomocí nýtů. Architekt tak znovu uctil starou řemeslnou techniku, Semperem oceňovanou pro působivou dekorativnost. Neobvyklým prvkem baldachýnu jsou malé železné plátky stočené do tvaru písmena C, které umístil mezi dřevěné trámy a střechu. Jejich úkolem je oddělit dřevo od kovu, a zároveň vytvořit podložku pro přehoz. Plečnik
tím
chtěl
pravděpodobně
naznačit
určitou
výjimečnost
baldachýnu a slavnostní vzhled stavby. Je možné, že ho inspirovaly starokřesťanské sarkofágy, kde svatí drží kříž, ale nedotýkají se ho přímo, protože je vypodložen kusem látky.80
79)
Za informaci děkuji Zdeňku Lukešovi. Za informaci děkuji Damjanu Prelovškovi. U vlajkových stožárů na I. nádvoří použil podobného prvku, když měděný prstenec obepínající stožár posadil na velký kamenný polštář. 80)
31
5.8. Dřevěné trámy Jedinou opravdu dřevěnou částí Býčího schodiště jsou dva kulové trámy nesoucí měděný přehoz baldachýnu. Jejich povrch zdobí po celé délce zlacené řezbářské práce od Damiana Pešana, které vznikly, jak napovídá vyrytá signatura, v roce 1929. Znázorňují abstraktní ornamenty a ženy v bohatém rouchu bez jakýchkoliv specifických atributů. Podle dochovaných skic, na které si Plečnik zaznamenával slova, jež ho při kreslení
napadala:
„Kvete,
zahrada
kvete“,
„oslík“
atd.,81
je
pravděpodobné, že tato znázornění nemají skrytý význam a jejich funkce je pouze dekorativní. Snad jen výjevy na čelních stranách trámů lze konkrétně interpretovat. Představují muže a ženu držící větvičky rostliny. Pozadí tvoří zlatá tkanina splývající po jejich hlavě a zádech. Tento motiv pravděpodobně opět odkazuje k Semperovi a jeho „teorii oblékání“, ale dvojici by bylo možné v rámci ikonografie celého schodiště vysvětlit také jako věštící kněžnu Libuši a Přemysla Oráče.
5.9. Býci Býčímu schodišti daly jméno čtyři bronzoví býci podpírající baldachýn. Je tedy zřejmé, že jsou to klíčové body interpretace programu schodiště. Jejich podobu lze odvodit z více možných zdrojů. Jedním z nich je minojská kultura, ze které Plečnik rád čerpal. Odpovídala by tomu i jeho změna sloupů z dórských právě na minojské. Domněnku, že zvířata byla zamýšlena jako odkaz na starobylou kulturu, podporuje i pohlednice, kterou Plečnik poslal na jaře roku 1927 svému pomocníku Otto Rothmayerovi ze studijní cesty po Aténách. Je na ní plastika býka
81
) Viz APh ( pozn. 21).
32
v klasickém řeckém stylu a architektův vzkaz: „Pražský hrad – věren Akropoli“.82 Býci z Pražského hradu jsou tomu na obrázku velice podobní. Původně měli mít celá svá těla pokryta kruhovými ornamenty, které architekt pravděpodobně viděl na zvířecích fragmentech z 6. stol. př. Kr. v muzeu na Akropoli.83 Nakonec tímto netradičním prvkem ozdobil pouze jejich hlavy. Na první pohled by se mohlo zdát, že býci jednoznačně vznikli jako reakce na antickou kulturu. Přitom stejné kruhové vzory najdeme i na soše sv. Jiří na III. nádvoří. Tento příklad dokládá Plečnikovu snahu propojit historické památky s nově vznikajícími pomocí společných symbolů tradičně užívaných v dané lokalitě. Poukazuje to také na jeho zálibu v hledání takových motivů, jež vycházejí zároveň z klasického antického tvarosloví a českých mýtů či legend. Nejnázornějším důkazem jsou právě býci u vstupu na schodiště. Druhá možnost interpretace je spojená s pověstí o Přemyslu Oráčovi. Podle legendy byl Přemysl zastižen kněžninými posli ve chvíli, kdy oral na poli. Poté, co mu sdělili Libušino proroctví, aby s nimi odešel a stal se knížetem, zmizeli jeho voli ve skále.84 Jak již víme, Plečnik tuto báji znal, a je tedy dost možné, že těmi voli jsou právě ony sochy z baldachýnu. Folklórní původ podporuje i architektova fotografie soch býků na pilířích, která byla pořízena během jeho studijní cesty, na statku u Zvolena na Slovensku.85 K výkladu býků, jakožto symbolu starobylé pověsti, přispívá i mnoho dalších aspektů Býčího schodiště, které budou záhy objasněny.
82)
Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 181. Viz Lukeš (pozn. 3), s. 95. 84) Viz Jirásek (pozn. 72). 85 ) Viz Lukeš (pozn. 3), s. 95. 83)
33
5.10. Symbolické významy schodiště Pokusme se tedy na základě výše uvedených informací interpretovat Býčí schodiště jako celek. Podle mého názoru lze program schodiště vysvětlit dvěma způsoby založenými na výše zmíněných možných významech býků. Vzhledem k Plečnikovu zjevnému obdivu k starobylým kulturám může být schodiště chápáno, jako určitá pocta minojské architektuře, potažmo antické kultuře a snaha obohatit Pražský hrad netradičním prvkem, který mu zajistí ještě větší monumentálnost a odkáže na archaičnost místa. Tuto domněnku lze odvodit především z podoby sloupů, zjevně ovlivněné stavitelstvím na Krétě, z drahocenných materiálů a ze soch bronzových býků. Jejich umístěním na výrazné místo u vstupu upozornil na zásadní roli, kterou hrají v interpretaci celého díla, což potvrzuje i samotný název průchodu. Tím, že Plečnik tato zvířata chápal jako symbol minojské kultury,86 v podstatě definoval smysl celého schodiště. Druhý výklad lze založit na již zmíněné pověsti o kněžně Libuši. Jistě není náhodou, že ze všech prostor schodiště se naskytuje pohled na Vyšehrad, místo, odkud Libuše věštila svá proroctví o Přemyslu Oráčovi a založení Prahy, potažmo Pražského hradu. Plečnikovým cílem tedy dost možná bylo připomenout onu slavnou báji, ze které vzešel první český kníže a naše hlavní město. Argumentů podporujících tuto myšlenku se nabízí vcelku hodně. Připomeňme si např. možnou identifikaci soch býků s Přemyslovými voli, reliéf muže a ženy na kůlech, který lze ztotožnit s Libuší a
86
) Viz Prelovšek (pozn. 4), s. 181.
34
Přemyslem nebo zahradní rustiku připomínající sruby postavené na Hradě po Libušině věštbě. Ne přímo na schodišti, ale v jeho bezprostřední blízkosti Plečnik použil motiv ženské hlavy jednou s hvězdami a podruhé se stylizovanou korunkou, který by mohl opět odkazovat na kněžnu Libuši. Nalezneme ho nad brankou v zahradě Na Valech orientovanou stejným směrem jako Býčí schodiště- tedy k Vyšehradu a nad vjezdem k bytu prezidenta republiky na III. nádvoří. Znamenalo by to tedy, že mu toto téma bylo blízké a v Býčím schodišti ho rozvedl do monumentální podoby. V průběhu stavby Plečnik zvýšil vnitřní prostor schodiště vybouráním jednoho patra a umožnil tak pohled na Prahu přímo z nádvoří. Docílil tím ještě většího optického spojení Hradu s městem, a tedy i s Vyšehradem. Ve stejné době, kdy Plečnik pracoval na schodišti, probíhala mezi odbornou i laickou veřejností diskuze o vytvoření pomníku Přemysla Oráče pro Hradčany.87 Po vzniku nové republiky byl zájem o počátky českých dějin pochopitelný. Veřejnost jakoby ztotožňovala postavu Masaryka právě s knížetem Přemyslem, který stejně jako prezident vzešel z prostého lidu, a byl tak ideální hlavou českého národa.
Pokud by
Plečnik mohl do debaty zasáhnout, jistě by se přiklonil na stranu zastánců pomníku. K realizaci samotné nikdy nedošlo, ale je možné, že chtěl alespoň pomocí symboliky svého schodiště vzdát hold knížeti Přemyslovi a připomenout dávnou minulost Pražského hradu.
87)
V.D., Pomník Přemysla Oráče, Styl IX., 1928/9, s. 113-114.
35
Není lehké rozhodnout ve prospěch jedné či druhé varianty výkladu. Podle mého názoru to v tomto případě není ani potřeba. Myslím si, a je to i postoj Damjana Prelovška, že Plečnik velice rád používal takové motivy a prvky, kterým lze přiřknout více než jeden význam. Interpretace založené na folklorním a minojském původu forem schodiště se proto podle mě nevylučují, ale naopak, tvoří zajímavý celek, který vybízí k hlubšímu zamyšlení při průchodu schodištěm.
36
6. ZÁVĚR Jedním z úkolů této práce bylo představit Býčí schodiště jako svébytné umělecké dílo, které si zaslouží širší pozornost laické i odborné veřejnosti, a tedy i svou vlastní monografii. Podařilo se vytvořit text, který se zabývá všemi aspekty schodiště najednou (přípravnými plány, funkcí, dobovými okolnostmi a hlavně interpretací), a ne pouze jednotlivými prvky vytrženými z celkového kontextu, jak tomu většinou bylo doposud. Nově zde došlo k hlubšímu rozboru variant schodiště předcházejících realizované verzi a v té souvislosti i k popisu dobových okolností, které spoluutvářely dnešní vzhled Pražského hradu. Odlišným způsobem se nahlíželo na interpretaci některých prvků schodiště spojených s vlivem Gottfrieda Sempera. Jeho teorie byly na výklad aplikovány v té podobě, jak je vysvětluje britský historik umění, Michael Podro. Takto bylo nahlíženo např. na otázku materiálů použitých na schodišti nebo na původ tvarů odvozených z existence praforem. Druhá část práce se zabývala symbolickým významem schodiště a snažila se najít pokud možno takový, který by byl v souladu se zásadami Plečnikovy tvorby obecně a nebyl založen pouze na spekulacích kolem nejistých informací. Zda se tento záměr povedl, je velice těžké soudit. Plečnikova díla jsou plna rozmanitých odkazů na starobylé kultury mnoha zemí i dob, dochází v nich ke spojování bájí a legend s reálnou minulostí a propojování na první pohled nesourodých technik, materiálů i prvků odlišných slohů. Sám architekt nám nezanechal žádnou publikaci, ve které by objasnil ikonologii svých děl a myšlenkové pochody, které ho k ní vedly. Ani období, ve které Plečnik tvořil, nepřisuzovalo jednotlivým symbolům konkrétní významy, jak tomu bylo například v baroku, a nepomůže nám tedy s vysvětlením významu schodiště. Můžeme proto vytvářet různé hypotézy a závěry, ale to, co zjistíme lze považovat pouze za „více či méně pravděpodobné“, ale ne za zcela jisté.
37
A tak i tato monografie chtěla přispět novými postřehy k dalšímu poznání Plečnikových děl na Pražském hradě, resp. Býčího schodiště, ale i přes maximum snahy věnované objasnění všech jeho aspektů zůstává toto téma i nadále pootevřeno přínosům dalších badatelů.
38
7. Prameny Archiv Pražského hradu, Nová plánová sbírka SG 10 111 –interiér Býčího schodiště SG 10 313- nerealizované projekty, zahradní průčelí, průčelí z III. nádvoří. Damjan Prelovšek, Kotěra/Plečnik korespondence, Praha 2001. Josip Plečnik, Iz Ljubljanske šole za arhitekturo, Praha 1928. Josef Plečnik, Výběr prací školy pro dekorativní architekturu v Praze z roku 1911-1921,Praha 1927.
8. Použitá literatura Jiří Burian, Jiří Svoboda, Pražský hrad, Praha 1973. Vilém Dvořák, Pomník Přemysla oráče, Styl IX.,1928/9, s. 113-114. Mojmír Horyna, Architektura přísného a pozdního historismu, in: Taťána Petrasová, Helena Lorenzová(ed.), Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890 III./2, Praha 2001. Pavel Janák, Architekt na Pražském hradě, Architektura ČSR VII., 1948, č. 1, s. 13-21. Pavel Janák, Josef Plečnik v Praze, Volné směry XXVI. ,1928, s. 97-108. Alois Jirásek, Staré pověsti české,Praha 1972. Miloslav Klement, Monolity a mísa pro Pražský hrad, Praha 1997. Jiří Kovtun, Zdeněk Lukeš, Pražský hrad za T. G. Masaryka, Praha 1995. Peter Krečič(ed.), Plečnikova šola v Ljubljani, Ljubljana 1996. Peter Krečič, Plečnik. The Complete Works, London 1993. Zdeněk Lukeš, Josip Plečnik:architektonický průvodce, Praha 1996. T. G. Masaryk, Česká otázka, Praha 1990, s. 199-200.
39
Věra Nejedlá, Nad dílem Josefa Plečnika, Památková péče XXII., 1962, č. 4, s.152-155. Jože Plečnik: Aforismy sull´architettura, Domus, 1988, č. 696, s. 17-24 Michael Podro, The Critical Hstorians of Art, New Haven – London 1991. Damjan Prelovšek, Architekt Josip Plečnik. Práce pro prezidenta Masaryka, Praha 2001. Damjan Prelovšek, Zdeněk Lukeš, Tomáš Valena, Josip Plečnik Architekt Pražského hradu, Praha 1996. Damjan Prelovšek, Josip Plečnik Život a dílo, Šlapanice 2002. Zdena Průchová, Architekt T. G. Masaryka, Ateliér, 1996, č. 17-18, s. 1. Zdena Průchová, Josef Plečnik a Praha, Umění XX., 1972, s. 442. Zdena Průchová, Plečnik a česká moderna, Ateliér, 1996, č. 17-18, s. 8. Václav Rybařík, Kámen v díle Josipa Plečnika, Umění a řemesla XXXVIII., 1996, č.1,s.71-73. Jan Sedlák, Santini a Plečnik. Tradice a invence, Brno 1999. Oldřich Starý, Dílo Josefa Plečnika, Architektura IV, 1942, s. 62-66. Karel Švácha, Od moderny k funkcionalismu, Praha 1985. Karel Teige, Modern Architecture in Czechoslovakia , Praha 1947. Tomáš Valena, Plečnikova Rajská zahrada, Umění LV., 2003, č. 5, Pavel Vlček a kol., Umělecké památky Prahy. Pražský hrad a Hradčany, Praha 2000. Jindřich Vybíral(rec.), Damjan Prelovšek, Josef Plečnik 1872-1957. Architektura Perennis, Umění XLII., 1994, č. 1, s. 94- 96. [Wagner], Alleingang am Rand Der Moderne, Art, 1993, č. 9, s. 30-40. Zdeněk Wirth, Stavební úprava Pražského hradu, Umění IX., 1936, s. 452.
40
9. Obrazová příloha
41
