1. Úvod Historie o starých norských králích

1

Obsah 1.

Úvod ...................................................................................................................... 2

2.

Historické a kulturní pozadí vzniku Theodorikovy kroniky ................................ 9 2.1

Norské království v raném středověku .......................................................... 9

2.1.1

Norský raný středověk (doba „postvikingská“)......................................... 9

2.1.2

Magnus Slepý, Harald Gille a jeho synové ............................................. 13

2.1.3

Arcibiskupství v Nidarósu ....................................................................... 16

2.1.4

Magnus Erlingsson a král Sverre............................................................. 18

2.2 Kulturní pozadí doby vzniku Theodorikovy kroniky ........................................ 23 2.3 Počátky skandinávské historiografie.................................................................. 38 2.3.1 Historia Norwegie...................................................................................... 42 2.3.2 Theodoricus Monachus .............................................................................. 44 2.3.3 Ágrip .......................................................................................................... 45 2.3.4 Ságy o králích a jejich kompendia ............................................................. 46 3.

O kronice ............................................................................................................. 52 3.1 Datace ................................................................................................................ 52 3.2 Autor .................................................................................................................. 54 3.3 Prameny ............................................................................................................. 60 3.3.1 Prameny skandinávské provenience ........................................................... 60 3.3.2 Prameny mimoskandinávské ...................................................................... 65 3.4 Dochování textu ................................................................................................. 69

4.

Theodoricus Monachus – Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium........ 72

5.

Závěr: Theodorik, jeho kronika a smysl norských dějin ................................... 117

6.

Primární literatura.............................................................................................. 128

7.

Sekundární literatura.......................................................................................... 130

2

1. Úvod Zde předkládaná Historie o starých norských králích kronikáře známého jako Theodoricus Monachus – pro nás dále mnich Theodorik – neměla jednoduchý osud. Vznikala někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech dvanáctého století jako oslava norské minulosti, především spravedlivých a zbožných norských králů. V jejím centru stojí postava svatého Olava Haraldssona, jehož mučednická smrt znamenala zlom v norských dějinách. V Norsku samotném však v té době již po čtyři desetiletí zuřily s různou – a zrovna eskalující – četností občanské války a srážky mezi pretendenty na trůn. Boje mezi Nory byly na každodenním pořádku, církví pomazaný král Magnus Erlingsson na ústupu a země v rozvratu. Arcibiskup Øystein, který byl, jak uvidíme, nějakým způsobem spjat s touto kronikou, se dostal do otevřeného konfliktu se samozvancem a budoucím králem Sverrem a byl vyhnán nejen ze své diecéze, ale na dlouhé tři roky (1180–1183) i z vlasti. V takové době vznikalo dílo, které mělo ukázat světu, že i tento zapadlý kout světa patří do západní křesťanské oikumené, a Norům samotným nabídnout první sepsání jejich dějin Theodorikovo dílo jakoby s sebou neslo těžkosti doby, ve které vznikalo. Ačkoliv jde o jedno z nejstarších děl norské historiografie, nestalo se součástí pozdějších historických narativů a de facto ani národního kulturního dědictví. Některé pasáže z Theodorika se objevují v pozdějším, již staroskandinávsky psaném tzv. Ágripu – a to je vlastně všechno. Útlé dílko, psané latinsky a věnující se spíše než hrdinským činům králů (což byla jedna z hlavních tematických složek ostatních tzv. královských ság) popisu pronikání křesťanství a upozorňování na ideál spravedlivého krále (rex iustus), bylo v domácí historiografii nejspíše velmi rychle odsunuto na vedlejší kolej. Budoucnost patřila ságám a to ságám psaným v domácím jazyce. Možná, vzhledem k okolnostem, jsme ještě měli štěstí – mnohé jiné latinské prameny se nedochovaly vůbec, známe je jen ze zmínek v jiných textech, nebo z překladů do staroskandinávštiny. Nebyla to však jen volba jazyka (a pro autora církevně vzdělaného ani o žádnou volbu nešlo), co komplikovalo recepci a rozšíření díla, ale také jeho kompozice. Nejde o strhující příběh, plný detailů a heroických činů, což je pro severské ságy typické, ale o spoustu krátkých kapitol rozbitých mnoha vsuvkami a odbočkami. Nejedna z nich je navíc natolik nejasná či rozvleklá, že se moderní čtenář může domnívat, že jde snad o dílo nedokončené, a velmi pravděpodobně je bude považovat za obtížné k četbě. Navíc je zde problém ideologický. Ačkoliv už nejranější islandská a z ní vycházející norská historiografie měla za klíčový bod dějin příchod křesťanství do Skandinávie, málo-

3 kdo jej zasazoval do celosvětového (v rámci dobového myšlení) rámce a vývoje takovým způsobem jako Theodorik. Olav Haraldsson (sv. Olav) je pro něj norským Konstantinem, jeho syna Magnuse přirovnává ke Karlu Velikému, pozdější král Øystein se stává severským Augustem apod. Nejenom to, Theodorik ve svém spisku navíc ukazuje takový ideál krále, který se měl v Norsku objevit a být propagován až za necelé století. Nikoliv spravedlivý křesťanský král, rex iustus, ale muž, který se dokáže postarat o svou družinu, má válečné nadání a především štěstí – to byl ideální kandidát na norský trůn (či trůny) v uplynulých staletích. Nejinak tomu bylo i v době, kdy Theodorik psal. Osud „jeho“ krále Magnuse Erlingsona, který byl sice rodem a Bohem vyzdvižen na krále, ale byl zabit v občanské válce, o tom svědčí nanejvýš výmluvně. V tomto Theodorik sice předběhl dobu, čtenář (nebo spíše posluchač) se však nejspíše obrátil k ságám, které byly méně didaktické, ovšem zábavnější. Nikdo v Norsku a na Islandu nepracoval s prameny tak jako Theodorik, který se explicitně odvolává na více než desítku autorů-autorit, ať již to jsou autoři antičtí, církevní Otcové či historiografové a hagiografové raného středověku. Co na tom, že si mnohé citace popletl a někde si nepamatoval správně ani jméno autora? V rámci teprve vznikajícího historiografického diskurzu na Severu musel působit jako vzdělaný muž, chtělo by se dokonce říci Evropan. Vtírá se ale otázka, zda takový způsob vytváření díla nekladl spíše překážky dobové recepci díla a nebyl jednou z příčin jeho nejspíše malého rozšíření. Stalo se totiž, že Historie o starých norských králích z dějin norské literatury brzy mizí a o rozšíření a vůbec zachování rukopisu nemáme na dlouhá staletí žádné zprávy. (Buďme ovšem spravedliví – takovýto osud potkal nejeden z nejstarších norských i islandských spisů). Až ve dvacátých letech sedmnáctého století Theodorikovu kroniku pro moderní čtenáře i badatele znovuobjevil lübecký knihovník a učenec Jakob Kirchmann. Ani tehdy nebyly dějiny kronice nakloněny – vydal ji až Kirchmanův vnuk v roce 1684 a to z opisu, původní nález Jakoba Kirchmanna zmizel. První a zatím poslední velkou kritickou edici potom připravil norský historik Gustav Storm v roce 1880 (Monumenta historica Norvegiae. Latinske kildeskrifter til Norges historie i middelalderen, 1880, s. 1–68), v dalších dekádách se objevovaly už jen reprinty, zjednodušené překlady do moderní norštiny nebo – většinou ve specializované filologické odborné literatuře – ukázky různočtení z těch verzí opisů kroniky, které Storm neznal (více o tom v kapitole 3.4). Na nové kritické a plné latinské edici, která byla ohlášena v r. 1998, se stále pracuje. 1 Paradoxně asi 1

S prof. E. Kraggerudem, norským filologem, který se k projektu nové edice vyslovil ve své studii z r. 1997, jsme byli v průběhu posledních let dvakrát v kontaktu s tím, že datum a podoba edice zatím nebyly ohlášeny.

4 nejlepší 2 a nejkomplexnější edicí Historie je edice anglická připravená Davidem a Ianem McDougallovými a opatřená předmluvou Petera Footeho, která vyšla v roce 1998 v Londýně a která se svou kompozicí a způsobem vytváření a obsahu komentářové složky stala vzorem i pro tuto naši práci, byť s obavou, že kvalit svého vzoru nemůže dosáhnout. O Theodorikově kronice byly moderními badateli vyřčeny mnohé soudy. Mezi ty nejčastější patří asi to, že šlo o neústrojnou složku ve vývoji norské literatury, že Theodorik byl autor, který chtěl svými hojnými citacemi dávat na odiv svou vzdělanost. O té však mnozí pochybovali, dokonce už samotný G. Storm, který si všiml mnoha chyb a nepřesností v Theodorikových „citátech“. Mnozí se samozřejmě shodli, že Theodorikův styl připomíná spíše církevní historiky západní Evropy než domácí trendy, téměř nikdo jej však v tomto kontextu neinterpretoval. Je to o to zvláštnější, že některé dochované opisy nesou název Ecclesiastica historia Norwagiensium! 3 Naopak, vybočování z kontextu vedlo k odsouvání této kroniky mimo domácí nebo šířeji islandsko-norský historiografický diskurz a k tomu, že naprostá většina bádání se zaměřila na filologickou nebo textologickou složku kroniky. 4 Zkoumány a porovnávány tak byly různé varianty opisů původního Kirchmannova nálezu, ale hlavně a především se badatelé zabývali otázkou Theodorikových pramenů. Jakoby otázka, které spisy znal z vlastní zkušenosti, které si pravděpodobně pamatoval jen z letmého čtení na studiích a které mohl potkat v různých florilegiích, mohla a měla vést k lepšímu pochopení kronikářových záměrů i jeho osoby. V širším kontextu je samozřejmě tento přístup pochopitelný, je běžný i u edic původní (staro)severské literatury a patří mezi tradiční a funkční textologické metody. V případě Theodorika ale vedl

2 3 4

Srov. pochvalnou recenzi na toto vydání od výše zmíněného E. Kraggeruda Theodoricus scrutinized. Collegium Medievale 11, 1998, s. 119–126. Více o tom v kapitole 3.4 a v Závěru. Nechceme tuto kapitolu přetěžovat poznámkovým aparátem, takže jen orientačním, ale snad reprezentativním výběrem: z literatury používané v této práci je tato tendence čitelná třeba již u Finnura Jonssona (Jónsson, F.: Den Oldnorske og oldislandske Litteraturs Historie II. København 1923, s. 593nn.), který má za to, že různé odbočky od norských dějin slouží pouze k tomu, aby ukázaly autorovo vzdělání (s. 599). Podobné závěry se objevují i u autorů ne-severských – Gabriel Turville-Petre, oxfordský specialista na islandskou literaturu, napsal v roce 1953, že naše kronika není jako literatura zrovna cenná (což je mimochodem u kroniky dosti zvláštní měřítko) a zabývá se pouze vyvozováním pramenů, z nichž autor čerpá (Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic Literature. reprint, Oxford 1967, s. 171). Podobně, ovšem raději úplně bez hodnocení, se zachoval nizozemský lingvista a literární historik Jan de Vries. Ve svých známých a rozšířených Altnordische literaturgeschichte (Band II, Berlin 1964, s. 248–250) se o kronice sice zmiňuje, načrtává však jen její možné prameny a místo analýzy spekuluje, proč v Norsku vzniká historiografie mnohem později než na Islandu. Dokonce i například moderní islandská monografie zaměřená na celosvětové publikum Eddas and sagas (autorem je Jónas Kristjánsson, vyšla v Reykjavíku 1997) se o Theodorikovi zmiňuje v jediném krátkém odstavci (s. 155) s hodnocením, že jde o „typické středověké cvičení s odbočkami, které nemají žádný vztah k norským dějinám“. Možná i název knihy – Eddy a ságy – jsou signifikantní pro to, jak je samotnými Seveřany jejich literatura vnímána. Latinská, církevně zabarvená a podle ne-severských vzorů vystavěná kronika se do tohoto konceptu prostě nevměstná.

5 k jistému manýrismu – ani čtyři 5 velké monografie, které se buď výlučně, nebo v kontextu nejranější severské historiografie jeho kronikou zabývají, nedošly k závěru nejen interpretačnímu, ale ani ke shodě v otázkách různých pramenů. Přesto se k této otázce vyjadřuje snad každý, kdo se Theodorikem zabýval, a otázka pátrání po historikových zdrojích a pramenech se jakoby stala klíčovou pro chápání celého díla. I proto mohl Norbert Kersken ve svém mohutném přehledu středověké historiografie Geschichtsschreibung im Europa der „nationes“ překvapeně a možná trochu smutně konstatovat, že až na malé výjimky se nikdo z historiků nepokusil Theodorika vlastně vůbec pochopit a případně interpretovat. 6 Touto výjimkou 7 byl známý norský medievista Sverre Bagge, který ve své studii r. 1989 8 poprvé ukázal, že zdánlivě chaotická struktura (která jednoho z badatelů vedla k závěru, že Theodorik prostě píše, co mu takříkajíc slina na jazyk přinese a s logikou textu si moc hlavu neláme 9 ) a mnohé odbočky jsou fakticky záměrně vystavěny a hloubkově propojují norské dějiny s těmi světovými. K Baggeho interpretaci se ještě dostaneme blíže v kapitole páté. Baggeho bádání však předcházela dlouhá diskuze. Vedla se primárně ve dvou rovinách: zda se Theodorik opravdu spokojil s popisem starších norských dějin (jeho dílo začíná Haraldem Krásnovlasým v roce 862 a končí smrtí Sigurda Křižáka v r. 1130), nebo zda se v narážkách či alegoricky vyjadřuje i ke své současnosti. Nebo, jak se také domnívá část badatelů, zda jde o dílo především propagandistické, sloužící buď straně arcibiskupově ve sporu se samozvaným králem Sverrem nebo obecně norské církvi a šíření její slávy v křesťanském světě. Cílem a úkolem této práce je, kromě vlastního překladu kroniky a k němu připojeného komentáře, zařadit Theodorika do literárního a historického kontextu a pokusit se interpre5

6 7

8 9

Míněny jsou: Johnsen, Arne Odd: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Avhandlinger utgitt av Det Norske Videnskaps-Akademi i Oslo, Oslo 1939; Ellehøj, S.: Studier over den ældste norrøne historieskrivning. København 1965; Lange, G.: Die Anfänge der isländischnorwegischen Geschichtsreibung. Reykjavík 1989 a velká a důležitá studie Jense Hanssena Theodoricus Monachus and European Literature (Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 70–127). Všichni samozřejmě vycházeli z komentáře, který k již zmíněné edici připravil G. Storm, kterého je zde třeba také započítat. Kersken, N.: Geschichtsschreibung im Europa der „nationes“. Köln/Weimar/Wien 1995. Kersken ovšem ví a je třeba to uvést, že i v jiných dřívějších studiích bylo poukázáno na některé styčné body s evropskou literaturou a objevuje se i snaha interpretovat některé části Theodorikova narativu. Namátkou – jak signalizuje již název – zmiňme třeba výše uváděnou Hanssenovu studii. Také Langeová (Die Anfänge… s. 36nn.) přináší velmi zajímavou analýzu a hledá srovnání v jiných evropských literaturách. Na druhou stranu J. de Vries, na kterého Kersken jmenovitě poukazuje, sice udává, že příčina „jinakosti“ této kroniky spočívá v jejích evropských (mimo-severských) vzorech, ale s de Vriesovou interpretací jinak nemůžeme souhlasit. Dávat příčinu vzniku historiografie do paralely s politickým zřízením Islandu v kontrastu s Norskem se nám nezdá dostatečně argumentované, ba možná naopak. Viz de Vries, J.: Altnordische Literaturgeschichte. Berlin 1967, s. 250–251. Bagge, S.: Theodoricus Monachus — clerical historiography in Twelfth-century Norway. Scandinavian Journal of History, roč. 14 (1989), č. 3, s. 113–133. Hanssen, J.: Theodoricus Monachus and European Literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 90. Hanssen v interpretačním zoufalství charakterizuje Theodorika jako „associative mind“.

6 tovat záměry tohoto středověkého historika. Protože jde z různých důvodů o komplikovaný problém, před vlastní překlad kroniky (kap. 4) jsou zařazeny dvě další kapitoly. Kapitola druhá je relativně obsáhlým vhledem do historického a kulturního kontextu, ve které kronika vznikala. Domníváme se, že jde o téma české historické obci v mnohém natolik vzdálené, že tuto kapitolu nebylo možné vynechat. Mnohem kratší kapitola následující (kap. 3) se zabývá osobou autora, tedy mnicha Theodorika, a některými aspekty jeho díla. Nejdůležitější z nich jsou nejspíše datace kroniky a také samozřejmě otázky Theodorikových pramenů. Vzhledem k existenci bohaté sekundární literatury na toto téma jsme se nicméně toto téma pokusili podat pokud možno koncentrovaně. Následuje samotný překlad kroniky, pro její strohost a eklektičnosti doprovázen poměrně velkým poznámkovým aparátem. Na závěr se vracíme k tomu, co jsme naznačili na začátku tohoto odstavce – ke snaze pochopit, interpretovat a zhodnotit tohoto téměř anonymního norského kronikáře dvanáctého století.

7 Ediční poznámka: V textu se objevuje množství vlastních jmen, toponym a výrazů specifických pro skandinávské prostředí. Protože se v mnoha případech v pramenech, v moderních vydáních i v sekundární literatuře objevuje různý způsob zápisu, stáli jsme před problémem, jak si s touto diskrepancí poradit. Např. jméno Erik se může v různé podobě objevit jako Erikr, Eirik nebo Eirík; námi používané jiné mužské jméno Tore se objevuje také jako Thore nebo Þore či dokonce Þórir atd. Problematické je i jméno, které se v Theodorikově kronice objevuje možná nejčastěji – Olav, v pramenech i historickém bádání existující ve variantách Ólafr, Olaf nebo i Olof, v případě švédského krále stejného jména jsme pro odlišení použili variantu Oluf. Sekvenci hlásek „Th“ (Þ) na začátku jmen jsme udržovali celou dobu u jmen vycházejících z latiny, především u samotného kronikáře, kde se zjednodušení na Teodoricus, resp. Teodorik, nezdá ani možné, ani vhodné. V kapitole, kde se zabýváme otázkou osoby kronikáře, jsme zachovali v rámci diskuze o původní podobě jeho jména různé nezjednodušené varianty. Snažili jsme se vyjít vstříc čtenáři dnešní odborné literatury a vycházeli proto z úzu, který – při absenci normativního přístupu – byl zaveden v Dějinách Norska, Islandu a Dánska, jež vydalo v posledních letech Nakladatelství Lidové noviny. Pokud se zde potřebná jména či termíny nevyskytovaly, pokusili jsme se je suplovat pomocí jiných „normativních“ příruček, jako jsou anglické The Cambridge History of Scandinavia, případně The Encyclopaedia of Viking Age (kompletní bibliografické záznamy jsou uvedeny na konci práce). V případě, kde jsme pociťovali vhodnost takového přístupu, jsme při prvním použití daného termínu do závorky uvedli i jeho skandinávskou podobu – Nidaros (Niðaróss; moderní Trondheim). V rámci sjednocení úzu dochází často ke krácení kvantity, výjimkou jsou názvy literárních děl (Ágrip, Gísli). Vzhledem k tomu, že v práci se mnohokrát opakují některé kroniky a díla, suplujeme jejich celé názvy na několika místech zkratkami za účelem ekonomičnosti projevu. Tyto zkratky jsou: EKU – ekumenický překlad Bible FGR – Fagrskinna KLNM – Kulturhistorisk leksikon for nordisk middelalder HN – Historia Norwegiae MHN – Monumenta historica Norvegiæ PO – Passio Olavi TM – Theodoricus Monachus: Historia de antiquitate regum Norwagiensium VUL – Vulgáta

8 Bibliografické záznamy jsou vedeny v poznámkách pod čarou a jsou vedeny většinou jako úplné. Nicméně, pro ekonomičnost zápisu i čtení, jsme si dovolili jednotlivé odkazy zkrátit tam, kde se v rámci jedné kapitoly nebo menšího prostoru často opakují, a to tímto způsobem: 1. výskyt: Bagge, S.: Theodoricus Monachus – clerical historiography in Twelfthcentury Norway. Scandinavian Journal of History, roč. 14 (1989), č. 3, s. 120. 2. a další výskyty v rámci kapitoly nebo menšího celku: Bagge, S.: Theodoricus Monachus..., s. 125. Zdálo-li se to relevantní, byly i u zkráceného zápisu ponechány místo a datum vydání. V soupisu sekundární literatury na konci práce byl použit komplexnější záznam, včetně vydavatele. Graficky jsou v něm vyznačovány ty položky, které odpovídají bibliografickému záznamu knižních katalogů (sborník namísto studie atd.) Bibliografické záznamy pramenů jsou vedeny ve stylu Název pramene, jeho případná kniha, kapitola, verš nebo jiný celek tak, aby je bylo možné ověřit bez ohledu na vydání. Různé kapitoly knihy mají různý účel a je za nimi různý materiál, čemuž odpovídá i různost poznámkového aparátu. Zatímco v této úvodní stati je výrazně okleštěn, v kapitole druhé je naopak extenzivní, protože jde o kapitolu vystavěnou především na sekundární literatuře a hojně na ni odkazující. V kapitole třetí a čtvrté je využívána především literatura zabývající se buď výhradně nebo především osobou autora a jeho dílem. U překladu samotného, tedy v kapitole 4., se do aparátu nutně musela vejít spousta poznámek vysvětlující okolnosti dějů a činů, o kterých Theodorik píše, neboť se domníváme, že jeho stručný, minimalistický styl by mohl neznalého čtenáře mást. Překlad nicméně není míněn a psán jako kritická textologická edice. I když jsme si vědomi postupů, které jsou při vydávání edic používány a do jisté míry normalizovány, snažili jsme se vytvořit spíše čtenářské vydání. Závěrečná kapitola je pak završující a interpretující, odkazů je v ní tedy méně.

9

2. Historické a kulturní pozadí vzniku Theodorikovy kroniky 2.1

Norské království v raném středověku

2.1.1

Norský raný středověk (doba „postvikingská“)

Theodorikova kronika je ve zprostředkovávání informací o norských králích poměrně nevyrovnaná. Nepřekvapí, že nejvíce prostoru se dostane Olavu Tryggvasonovi, prvnímu „misionářskému“ králi Norska (a Islandu a jiných zemí) a jeho následovníku Olavu Haraldssonovi, kterého norské dějiny znají také jako svatého Olava. Theodorik psal pravděpodobně na popud arcibiskupa a nejspíše pod jeho kuratelou a oslava norské církve byla jedním z primárních cílů jeho díla. Králům, kteří chronologicky tyto krále předcházejí nebo je následují, je věnováno nepoměrně méně prostoru, a to i přesto, že třeba o králích z druhé poloviny 11. století a počátku století 12. musel mít Theodorik více zpráv a dokladů než o králích vzdálených několik staletí. Je paradoxní, že Olavovi Mírumilovnému 10 , kterého kronikář výslovně hodnotí jako jednoho z nejlepších v norských dějinách (ne-li vůbec nejlepšího, jak cítíme v podtónu – obešel se totiž bez válek, a to i těch občanských), se dostane jen malé části jediné (29.) kapitoly. Theodorik alespoň připomíná, že tento Olav, stejně jako jeho otec Harald Krutý, postavil v Nidarosu (Niðaróssu, dnešním Trondheimu) kostel. Ještě pozdější král Øystein a jeho bratr a spolukrál Sigurd 11 jsou oslavováni ve spojitosti s rozvojem církve, resp. cestou do Jeruzaléma, jde však jen o kusé informace. Ve skutečnosti jsme však v poslední třetině 11. a v prvních dekádách 12. století svědky prudkého rozvoje a proměny celé země. Jedná se o změny v ekonomice, demografii a společnosti i v kultuře a náboženství. Theodorik ve své kronice mnohá fakta z církevních dějin vynechává a v souladu s tradicí oslavuje oba Olavy, ale je pravda, že křesťanství se v Norsku objevuje již od první poloviny 10. století. Je zcela bezpečně spojeno s postavou krále Hakona Haraldssona (vládl asi 935–960), nejspíše se ale šířilo také díky působení většinou anonymních anglosaských misionářů. Jde ovšem o šíření víry bez existence církve jako instituce, můžeme tedy snad našemu kronikáři toto mlčení odpustit. On sám již znal zemi rozdělenou na jednotlivé diecéze, které se začaly etablovat v druhé polovině 11. sto-

10

11

Olaf Kyrre, česky také jako Olaf Tichý. Vládl 1066–1093, z toho první asi tři roky jako spoluvládce se svým bratrem; více o něm i následujících králích v příslušných pasážích Theodorikovy kroniky a v komentáři. Øystein byl o rok starší než Sigurd, narodil se pravděpodobně v roce 1089, a spolu se svým bratrem vládl do roku 1027. Sigurd, přezdívaný Jórsalafari, tedy „cestovatel do Jeruzaléma“, u nás zván také jako Křižák, ho přežil o tři roky.

10 letí. Dříve totiž tvořili biskupové součást královských družin (hirdbiskupové), což byla praxe známá ještě za Haralda Krutého (který umírá 1066 v bitvě u Stamford Bridge). Za vlády Haraldova syna Olava Tichého se objevují první biskupství s centry v Nidarosu a na Selje (blízko Bergenu, kam bylo brzy přeneseno), následovaná možná ještě za jeho vlády biskupstvím v Oslo. 12 Nejspíše již král Sigurd Křižák (1103–1130, Theodorik nicméně oslavuje spíše jeho bratra Øysteina a je možné, že právem) se zapojil do církevní diplomacie a začal vést jednání o vytvoření samostatného norského arcibiskupství. Celou snahu ale zhatilo vytvoření nového arcibiskupství v dánském (dnes švédském) Lundu v r. 1103 (možná 1104). Sigurd a Øystein také stáli za zaváděním desátku v Norsku a jejich snaha upevnit církevní organizaci v zemi mohla být příčinou vojenských výprav do Jemtlandu, nové 13 provincie na severovýchodu země, kde se zdá, že pohanské pohřební rituály přežívaly až do konce jedenáctého století, a také do jihovýchodního Švédska (směrem na Kalmar). Tyto výpravy by mohly být vnímány také jako vnitřní křížové výpravy, vedené za účelem upevnění a organizace církevní správy. 14 Není však třeba si Sigurdův postoj k církvi příliš idealizovat – když v roce 1128 bergenský biskup odmítl požehnat jeho rozvodu s královnou Malmfrid, král obratem ruky „vytvořil“ nové biskupství ve Stavangeru a na místo tamního biskupa dosadil poslušnějšího benediktýna Reginalda, původem Angličana, který královu požadavku vyhověl. 15 Přesto, pokud ještě v sedmdesátých letech 11. století mohl Adam Brémský s trochou despektu 16 napsat, že v Norsku nejsou pevně vymezená biskupství, pouze misijní biskupové, na konci vlády Sigurda, kdy Theodorik končí svou kroniku, tomu bylo jinak. K biskupstvím v Nidarosu, Oslo a Bergenu se připojuje již zmiňovaná diecéze ve Stavangeru, všechny podléhající nejprve hambursko-brémskému a od roku 1103 lundskému arcibiskupství. Spolu s nimi se v zemi objevují první kláštery, benediktinská založení na Nidarholmu (u Nidarosu), na Selje, Munkeliv v Bergenu a možná i další klášter ve Stavange-

12 13

14 15

16

Biskupové ze Selje od počátku fakticky pobývali v Bergenu, byť bylo sídlo biskupství oficiálně přeneseno až v roce 1170. Krag, C.: Norges historie fram til 1319, Oslo 2000, s. 88. Jemtland dříve patřil ke Švédsku a stal se dlouhodobým předmětem sporů norsko-švédských dějin. Jeho připojení k Norsku se často tradičně, ale nesprávně připisuje až králi Sverremu Sigurdssonovi. Jemtland nicméně církevně spadal pod švédské (arci)biskupství i později, byť daně zde odváděné končily v pokladnici norských králů (Gunnes, E.: Norges historie…, Oslo 1976, s. 340). Andersen, P. S.: Samlingen av Norge og kristningen av landet 800–1130, Oslo 1997, s. 182. Nešťastník Reginald (nebo snad Reinald) nemohl tušit, že o sedm let později bude při jednom z převratů a nástupu nového krále Haralda Gilleho oběšen za to, že králi odmítne vydat daně vybrané a uschované zde za jeho předchůdce (nejspíše však šlo o omyl a Reginald žádné peníze neukryl). Gunnes, E.: Norges historie…, s. 348–349. Viz AB IV, kap. 34. Adam ve své kronice přeci jen ventiluje zaujatý postoj, což pramení jednak z toho, že velkou část svých informací získal od dánského krále Svena Estridsena, jednak z jeho příslušnosti k hambursko-brémskému arcibiskupství, které jen nerado vidělo vliv anglosaské a anglonormanské církve ve Skandinávii.

11 ru. Všechny byly, což je důležité, pod přímou jurisdikcí „vlastního“ biskupa a pravděpodobně pro něj vytvářely také jisté zázemí správní, intelektuální a možná i ekonomické. 17 Šlo však na druhou stranu o početně velmi malé konventy. Stále častěji bylo ve městech i mimo ně vidět kostely a kostelíky, a to nejenom na místech zde zmíněných, ale také v menších centrech, jako byl Hamar (později samostatné biskupství) nebo Borgund v Sunnmøre. Úplně pominout nelze ani pravděpodobný systém „domácích“ kaplí a kostelíků na jednotlivých samostatných a odlehlých usedlostech, které ovšem sloužily často jen malé skupině obyvatel a byly míněny jako privátní vyjádření víry, opravdové eigenkirche (i když často opravdu velmi malých rozměrů). I ty začaly ale od konce 11. století být nahrazovány většími stavbami, sloužícími velkým skupinám lidí. Byla to předzvěst rozvinuté farní organizace, jejíž vývoj ale nebyl dokončen dříve než v polovině 12. století. Přesto je možné, že díky donacím i vybírání desátku se církev už v této době stává významným ekonomickým činitelem. Faktem ale je, že před polovinou dvanáctého století nejsou doklady o aktivní ekonomické politice jednotlivých biskupů, ba dokonce ani není zřejmé, zda mohli vůbec ovlivnit ekonomické procesy v jim svěřené diecézi. Nad tokem financí nejspíše stále ještě dozorovali královi lidé, resp. farníci samotní, kteří chápali farní kostel a jeho příjmy jako uzavřený ekonomický systém té dané farnosti. 18 Spolu s rozvojem církevní organizace se Norsko dostává do „post-vikingské“ fáze vývoje i v jiných aspektech – dočasná proto-města 19 , známá z devátého a desátého století, nahrazují během jedenáctého století dodnes známá městská centra. Zatímco Nidaros a Bergen figurují již v životopisech obou Olavů, Harald Krutý je spojován s rozvojem Osla (kde jsou základy osídlení ale asi již z 10. století) a podporou měst vůbec. 20 Brzy vznikají další:

17

18

19

20

O ekonomickém postavení církve nemáme před polovinou dvanáctého století téměř žádné zprávy. Víme, že i biskupové, nemluvě o nižších klericích, byli ekonomicky poměrně závislí na králi či donátorech a především na desátcích či jiných poplatcích ze strany obyvatel. Ke změnám zásadně přispělo až vybudování arcibiskupství a pozdější ústupky ze strany světské moci. Viz také Helle, K.: The organisation of the twelfth-century Norwegian Church. In: Crawford, B.: (ed.): St Magnus Cathedral and Orkney’s Twelfth-Century Renaissance, Aberdeen 1988, s. 50; Andersen, P. S.: Samlingen…, s. 329nn. Více o struktuře a rozvrstvení norských kostelů viz Helle, K.: The Organisation …, s. 50nn. O tom, zda o příjmech a výdajích kostela rozhodovali místní faráři či jiní zástupcí církve, nebo donátoři, resp. samotní farníci, viz s. 52. Např. Hedeby v jižním Dánsku, Birka ve Švédsku, slovanská obchodní centra na Baltu jako Wolin aj.; v Norsku byla i sezónní tržiště jako Kaupang. Některá z těchto proto-měst nicméně vytrvala dodnes (např. Ribe nebo Roskilde v Dánsku). Královská podpora ovšem spočívala spíše v organizaci přístavních práv a povinností, podpoře církve a církevních budov a případně v instalaci královské administrativy, než v komplexní a systematické právní základně. Ta přichází až o dvě století později. Existují nicméně doklady o tom, že minimálně Bergen a nejspíše také Nidaros získaly za Olava Tichého specifická práva či statuta. Tak Anderson, H.: Urbanisation. In: The Cambridge History of Scandinavia I, ed. K. Helle, Cambridge et al. 2003, s. 336.

12 Hamar, Stavanger, Konghelle a jiná. Aktivita norských králů sahala i na daleký sever, (spolu)král Øystein rozvíjí třeba rybolov na severně položených Lofotách. A ještě poslední faktor je třeba zmínit, neboť je důležitý v souvislosti s naší kronikou. Theodorik, snad z neznalosti nebo z nezájmu, mnohé přední muže norské království označuje (nesystematicky) jako „principes“ nebo „duces“ či „comites“. Norsko desátého a jedenáctého, ba ani dvanáctého století šlechtu v „evropském“ duchu neznalo. Zatímco v době tradičně označované za vikingskou bychom v Norsku našli jako specifickou mocensko-sociální kategorii jen jarly, v následujícím století se začíná vytvářet poměrně komplikovaná struktura služebných a později dědičně služebných titulů, lendmannů a årmannů, ze kterých se až časem vytvořilo něco jako služebná aristokracie. Všichni mohli být součástí královy družiny, hirdu, kam ovšem spadali také skaldi v králových službách, jeho nejbližší vojenská družina, později biskupové a jiní lidé. Jarlů bylo v Norsku a vůbec v celém skandinávské světě jen málo a šlo o muže, resp. hodnosti velkého, tradičního významu. V norských dějinách se setkáváme především s jarly z Lade (Hlaðejarlar; oblast Trøndelagu na severu Norska, blízko dnešního Trondheimu), již od dob sjednocovacího procesu tradičními oponenty norských králů. Jejich linie a moc definitivně končí za Haralda Krutého, stejně jako předpokládaná existence jarlů z již zmiňované oblasti Opplandene (Uppland). Mezi další tradiční jarly patří vládcové Orknejí (Orkád), jejichž vztah k norské koruně procházel mnohými turbulencemi, skončil však, jak brzy uvidíme, fakticky podřízením se norským vládcům. 21 Náplň funkce lendmannů a årmannů, jejich vztah a vývoj v čase je v danou chvíli něco, co je mimo záběr této práce . 22 Je nicméně třeba mít na vědomí, že Theodorik všechny tyto nuance pomíjí a postavy své kroniky tituluje poměrně volně (a z nedostatku lepší terminologie překládáme jeho výrazy buď jako jarly, nebo – většinou – jako předáky). Theodorik končí svou kroniku smrtí krále Sigurda Křižáka (1130) a zmínkou o existenci jeho bratra, jistého Haralda „irského“. V kontextu toho, co jsme nastínili výše, to asi ve chvíli Sigurdovy smrti nevypadalo, že norské království se na téměř sto let ponoří do dob, které jsou v kronikách i moderních studích popisovány jako období občanských válek. 21

22

Je nutné dodat, že termín jarl se někdy v pramenech používá také obecněji jako označení svobodného muže z dobrého, starobylého rodu. Viz Andersen, P. S.: Samlingen…, s. 278; srov. také následující poznámka. Výčet těchto pozic a jejich funkcí není samozřejmě zdaleka úplný a je spíše schematizující. Například v Sáze o Haraldu Krásnovlasém píše Snorre, že král dosadil do každé fylke jednoho jarla a jemu dal k dispozici několik pomocníků s titulem hersir. Nevíme jistě, kdo byli tito „jarlové“, ale zcela jistě to nebyli muži tak specifického postavení, kterého se jarlům dostalo později – vždyť o 150 let později vkládá jinému Haraldovi, Krutému, do úst tvrzení, že od nástupu jeho otce Olava Haraldssona byl počet jarlů vždy omezen na jednoho (Heimskringla, Sága o Haraldu Krutém, kap. 49). O funkci hersir, pravděpodobně součásti lokální královské správy, v pozdějších pramenech mnoho neslyšíme, nacházejí se v nich ovšem zase jiné funkce.

13 2.1.2

Magnus Slepý, Harald Gille a jeho synové

Příběh Haralda, přezdívaného Gille, a jeho rivala a následníka trůnu Magnuse se nám může jevit jako zvláštní, co se práv na trůn týče, nebude však ve dvanáctém století v norských dějinách ojedinělý. Kdo vlastně byl Harald Gille, již nikdy nezjistíme. Objevil se v Norsku ještě za vlády Sigurdovy a tvrdil (nebo to spíše tvrdila jeho matka a jeden ze Sigurdových lendmannů, jenž Haralda do Norska přivedl), že je potomkem krále Magnuse Bosého, který před dvaceti lety padl v Irsku. Sám Harald byl totiž Ir, jeho skandinávské přízvisko je zkomolením keltského Kilchrist, služebník Boží. 23 Harald se nabídl, že podstoupí boží soud (chůzí po rozpáleném železném pluhu; srov. Theodorikovu kapitolu 34), což také s úspěchem vykonal a byl Sigurdem de facto i de iure uznán za nevlastního bratra, ovšem s podmínkou, že jak za vlády Sigurdovy, tak za předpokládané vlády jeho syna Magnuse nebude usilovat o královskou moc. Tento požadavek vládnoucího norského krále lze chápat jako snahu o ukončení praxe spoluvladařství a snad i jako zamýšlený krok k případné dědičnosti královské koruny, naneštěstí neúspěšný. Po smrti starého krále totiž Harald rychle na dohodu zapomněl a s dánskou 24 podporou v zádech se postavil do role Magnusova protikandidáta. Jejich vzájemné neshody vyvrcholily v srpnu 1134 vojenským střetnutím (kronikáři s povzdechem dodávají, že prvním mezi Nory po více jak sto letech) u dnešního Färlevu. Magnus sice zvítězil, ale Harald unikl do Dánska a o rok později se vrátil v čele nového vojska. Tentokrát se mu podařilo těsně po vánočních svátcích (7. ledna 1135) Magnuse zajmout v Bergenu. Z následujících událostí pramení smutné Magnusovo přízvisko: byl vítězným pretendentem zmrzačen, vykastrován a oslepený uvězněn v nidarholmském klášteře. Harald se z krvavého triumfu neradoval dlouho – již o rok později se objevil další zájemce o norský trůn, známý jako Sigurd Slembe (nebo Slembedjákn, snad „ukřičený“, „hlasitý“; jákn odkazuje k církevnímu svěcení, byl nejspíše knězem). Tvrdě o sobě, že je také synem Magnuse Bosého (!), podstoupil sám též boží soud (pravda, v Dánsku a jaksi s předstihem, zato potvrzený dokonce pěti přísedivšími biskupy) a vyzval Haralda k dělbě moci. Není asi překvapením, že reakce norského krále, navíc sedícího na trůnu přeci jen poněkud čerstvě, byla negativní a dokonce násilná, protiakce však nebyla o nic méně

23

24

Krag, C.: Norges historie fram til 1319. Oslo 2000, s. 104; Gunnes, E.: Norges historie, Oslo 1976, s. 346n. V literatuře se objevuje také mezistupeň nebo varianta „gillchrist“. Je to poslední panovník, kterého Theodorik jmenuje. A částečně i domácí, neboť chamtivý a osobně nepříjemný Magnus neměl v Norsku jednoznačnou podporu. Haraldovi se dokonce podařilo nechat se na jihovýchodě země (Tønsberg, Víken) prohlásit králem. Navíc nově nastoupivší dánský král Erik Emune měl vůči Magnusovi i osobní antipatie – ten totiž zapudil svou dánskou ženu, Erikovu příbuznou.

14 rázná: v prosinci 1136 Sigurd za pomoci některých mužů, kteří dříve sloužili Magnusovi, přepadl a zabil Haralda v Bergenu, když zrovna pobýval u milenky. Harald přesto v pramenech není zobrazen jako desperát a tyran s tragickým, ale snad zaslouženým koncem. Naopak, je popisován jako muž, který na svou stranu dokázal získat velkou část, ne-li většinu norských lendmannů, tedy buď potomků původních bohatých a tradičních rodů, nebo nově vznikající zárodky služebné aristokracie. Byl to prý veselý a pozemským radovánkám nakloněný muž. Fakt, že získal na svou stranu většinu země, by snad mohlo potvrzovat i to, že jeho lendmanni pocházeli ze všech částí království, nikoliv jen z některých z tradičních mocenských bází. Tito lendmanni se po jeho smrti nepřidali k vítězi, a to i přesto, že Sigurd Slembir osvobodil z kláštera-vězení nebohého Magnuse Slepého a udělal z něj svého spolukrále. 25 Naopak, jako protikandidáti této královské dvojice byli postaveni synové mrtvého Haralda Gilleho – čtyřletý Sigurd a dvouletý Inge, které dva různé sněmy přijaly za krále (Øyrating na severu a Borgarting na západě). Na pohled bizarní mocenské poměry zavládly v tuto dobu v Norsku: na jedné straně dospělí, ale vojensky, společensky a finančně slabí Magnus Slepý a Sigurd Slembir, na straně druhé dva mladincí synové (z toho jeden ze vztahu s konkubínou), kteří museli spoléhat na podporu lendmannů svého otce. Na první pohled nepřehledná situace, ve které jde spíše o interpretaci dějinných tendencí 26 než o jednotlivé vojenské a politické události, byla ukončena bitvou u Holmengrå 12. listopadu 1139. V ní jednoznačně zvítězila vojska obou stále ještě chlapců, Sigurda a Ingeho. K těmto dvěma spoluvládcům se nakonec ještě o tři roky později přidal třetí Haraldův syn, Øystein, jehož „zapojení se“ do systému se obešlo bez vojenských střetnutí. Zbytek čtyřicátých let proběhl ve znamení vnitřního i vnějšího klidu a míru, k rozkolům mezi bratry dochází až na konci dekády. Ze dvou hledisek se však království v první polovině 12. století rozvíjelo úspěšně: církev se etablovala v podobě nových biskupství a od čtyřicátých let, po příchodu cisterciáků, také ve stále větší síti klášterů. Rozvoj čekal také norská města. Kromě tří hlavních center 25 26

Sigurdovi asi nijak nepomohl fakt, že svého předchůdce nechal zabít či zabil v posteli, což bylo chápáno jako velmi zbabělý čin, navíc šlo fakticky o bratrovraždu. Nejzajímavější a nejdiskutovanější je pravděpodobně pomalý vznik středověké služebné aristokracie (lendmannů a členů hirdu), spojený s mocenským ústupem tradičních rodů („rodové aristokracie“, ovšem opět s tituly lendmannů a zapojené do královských družin). Není zcela jisté, jak s tímto vývojem souvisí fakt, že lendmanni Haraldovy syny podporovali – byla to snaha šlechty zamezit rozdrobení královské moci, rozpadu královské ekonomické základny, vyjádření podpory dědičnému nebo naopak volitelnému principu? Nebo šlo rodící se šlechtě, které chyběl prostor pro ekonomickou a vojenskou expanzi, spíše o to, aby si udržela kontrolu nad samotnými králi? Na tyto otázky samozřejmě není možné na tomto místě odpovídat, je však nutné na ně upozornit. Gunnes (Norges historie…, s. 359) upozorňuje také na vznikající tendenci předávat si úřady lendmannů uvnitř některých rodin, nejčastěji automaticky z otce na syna, pokud byl úřad v rodině držen již delší dobu.

15 království, Nidarosu, Oslo a Bergenu, z nichž poslední se stával čím dál více hlavním městem země (což odráží také ekonomickou, politickou a kulturní provázanost s Anglií, Skotskem, Irskem a všemi okolními souostrovími), se zvyšuje i celkový počet dalších městeček a osad. Tento vývoj odráží konec původního systému mobilního královského „dvora“: od konce dvanáctého století se norští králové již jen málokdy zdržují delší dobu mimo svá města. 27 Opět stojíme před otázkou, proč v padesátých letech dvanáctého století dochází ke značnému zhoršení domácích (politických) poměrů a posléze k návratu bojů mezi jednotlivými spolukráli. Samozřejmě lze vše do jisté míry vysvětlit na pozadí jejich osobních vlastností 28 ruku v ruce s dospíváním a snahou odsunout do pozadí rádce a lendmanny, kteří dlouhá léta fakticky museli vládnout za jednotlivé spolukrále. Koneckonců všichni tři Haraldovi synové jsou v narativních pramenech ze 13. století zachyceni jako nepříliš pozitivní postavy. Zásadnější roli nicméně hrály jiné tendence – snaha jednotlivých mocenských skupin ovládnout přece jen omezené ekonomické a mocenské zdroje země (navíc v situaci, kdy se z církve pomalu stával důležitý pozemkový magnát v království), snaha ukončit spoluvladaření ve prospěch sjednoceného království pod jediným králem, možná církevní snaha o totéž; navrhovány však byly a dodnes diskutovány jsou také jiné příčiny. 29 V souvislosti se vznikem norského arcibiskupství v roce 1152(3) se církev otevřeně postavila za Ingeho, který jediný byl Haraldovým legitimním synem. Inge na svou stranu kromě toho získal dva nejmocnější muže země, kterými byli Gregorius Dagsson a Erling Skakke. I díky tomu se pak zbavil svých dvou nevlastních bratrů, zabitých v letech 1155 (Sigurd Munn), respektive 1157 (Øystein). Ani jemu se však nevyhnula předčasná smrt, tak častá v této době.

27 28

29

Helle, K.: Norge blir en stat 1130–1319, Oslo 1974, s. 166. Vzhledem k tomu, že spoluvladaření bylo v Norsku realitou již ve století předcházejícím, mnozí badatelé hledají příčiny problémů po r. 1135 také v osobních dispozicích nastupujících králů a spolukrálů, případně poukazují na šťastnou shodou okolností, díky které nedošlo ke konfliktům již dříve, např. za života Olava Tichého. Více k diskuzi např. Gunnes, E.: Norges historie…, s. 354. Lakonicky, nicméně svým způsobem pregnantně shrnuje rozdíl mezi oběma stoletími Birgit Sawyerová (Sawyer, B.: The ‘Civil Wars’ Revisited. Historisk tidskrift 82, 2003, s. 44): „Konflikty o moc nebyly ve Skandinávii dvanáctého století ničím novým – ale království ano“ (překlad V.P.P.). Míněn je samozřejmě rozdíl mezi postvikingským, málo centralizovaným a na externí expanzi zaměřeným královstvím (resp. královstvími) 11. století a administrativně a správně mnohem vyvinutějším raně středověkým státem ve století následujícím, ve kterém již nebylo místo pro více center moci. Jeden z poslední souhrnných pohledů na otázku „občanských válek“ nejenom v Norsku, ale v celé Skandinávii přináší výše citovaná Sawyerová (The ‘Civil Wars’…, především 53nn.). Její vlastní teorii, ve které klade důraz na mocenské aliance dosahované skrze pečlivě plánovanou svatební politiku, a to včetně vazeb na slovanská a ruská území, však nevidíme v norském kontextu jako dostatečně vysvětlující. Koncept postavený na principu zúžení ekonomických prostředků a nechtěnému fungování občanských válek jako nástrojů pro vytváření středověkého „států“ preferuje pro Norsko přesvědčivě mj. Bagge, S.: State Building in Medieval Norway. Forum for utviklingsstudier, NUPI nr. (2), 1989, s. 132nn.

16 Jeho političtí protivníci, povzbuzení mimo jiné vraždou Gregoria Dagssona, se seskupili kolem Hakona, syna ubitého spolukrále Sigurda Munna, prohlásili jej za norského krále a v únoru 1161 dokázali porazit Ingeho vojsko; Inge sám byl zabit. Ani to neukončilo dlouhá léta bojů, do kterých se zapojovala stále větší část země. Erling Skakke (Křivý), vůdce poražených, nabídl svým příznivcům jiného krále –vlastního syna Magnuse Erlingssona, jehož matka Kristýna byla dcerou Sigurda Křižáka (a jehož nárok existoval tedy pouze v ženské linii, o čemž ještě uslyšíme). Magnus, kolem kterého se seskupili všichni bývali straníci nešťastného Ingeho, se po porážce protikrále Hakona Sigurdssona v červnu 1162 stal jediným a všemi uznaným vládcem Norska. Zdálo se, že nešťastná doba občanských válek by mohla být u konce. 2.1.3

Arcibiskupství v Nidarósu

Vznik norské arcidiecéze patří mezi nejdůležitější milníky dějin mladého státu a je proto jistým paradoxem, že nikdo neví přesně, kdy bylo arcibiskupství založeno. Víme pouze, že papežský legát Nicolaus Brekespear, pozdější papež Hadrián IV., přijel do Norska v létě 1152 (Snorre jeho příjezd datuje přesně – 20. července) a do Itálie se přes Švédsko 30 a Dánsko vrátil až v roce 1154. Vznik arcibiskupství v Nidarosu lze tak datovat pouze přibližně do let 1152/3. Lze se domnívat, že z organizačních a praktických důvodů je pravděpodobnější rok 1153, a to nejspíše jaro nebo časné léto, neboť vyhlášení arcibiskupství zcela jistě musely doprovázet organizační starosti a setkání všech důležitých mužů celého království v Nidarosu. Jako logickým termínem se zdá být některý z velkých církevních svátků, především Velikonoce. Nové arcibiskupství znamenalo velký zásah jak do církevních, tak mezinárodně politických a časem i kulturních poměrů. Zahrnovalo obrovské území, do kterého kromě pěti norských biskupství (Bergen, Nidaros, Oslo, Stavanger a nově vytvořené biskupství v Hámaru) patřila i oblast severoatlantického seversko-keltského osídlení: království ManHebridy (Peel), Orkneje (Kirkwall, resp. Kirkjuvåg) 31 , Faerské ostrovy (Kirkjubø), Island (Skálholt a Hámar) a Grónsko (biskup v Gardaru od 1126). Kromě domácích snah o vlastní

30 31

Kde měl za úkol sondovat situaci ohledně dalšího možného arcibiskupství, rozhádané vnitrozemské poměry ve Švédsku však jeho založení odsunuly do r. 1164. Orknejské a manské biskupství spadalo dříve pod arcibiskupa z Yorku, zatímco ostatní pod dánský Lund. Zatímco u většiny „severoatlantických“ biskupství lze říci, že je s Nidarosem, resp. Norskem, pojily kulturní, politické a ekonomické vazby (jak zdůrazňuje norské bádání, např. Andersen, P. S.: Samlingen av Norge…, s. 177), v případě Manu (ke kterému patřily Hebridy) se zdá, že na vině byla spíše politika. Evžen III. se totiž v diskuzích o následnictví na anglickém trůně postavil na stranu Anjouovců, zatímco Murdac, arcibiskup z Yorku, podporoval krále Štěpána. Je možné, že za Evženovou anglickou politikou stál právě Nicolaus Brekespear. Tak Johnsen, A. O.: On the Background for the Establishment of the Norwegian Church Province. Oslo 1967, s. 17–19.

17 arcibiskupství, které se možná datují i do dřívějších let, 32 zásadní roli nejspíše sehrály mezinárodní poměry. Mnohé ukazuje na to, že římští papežové 33 se reorganizací církve ve Skandinávii snažili vytvořit na severu mocenskou protiváhu arcibiskupovi hamburskobrémskému. 34 Je samozřejmě otázkou, zda šlo o rozpor mezi Římem a arcibiskupem a jeho případnou aliancí s německým císařem, nebo zda šlo prostě o definitivní vyjasnění otázky nároků hambursko-brémského arcibiskupa na sufragány na Severu. Legát Evžena III. měl vyřešit nejasnou situaci tak, aby ve Skandinávii vzniklo samostatné církevní centrum nakloněné papežství namísto císařům. 35 Svou roli mohly hrát i snahy Říma reorganizovat církve v Irsku a Skotsku a osvobodit je jednak od anglického vlivu, jednak omezit jejich samostatnost ve vztahu k Římu. 36 Vzhledem k domácím i mezinárodním poměrům bylo arcibiskupství od začátku postaveno jako samosprávná instituce, na jejíž chod neměl mít norský panovník žádný vliv. Poměry v norské církvi se měly normalizovat směrem k Římem prosazovanému trendu v otázce volby a investitury biskupů i správy farností. Skandinávské eigenkirche a obsazování biskupských stolců norskými králi bylo minulostí. Lze říci, že mocenské poměry mezi světskou a církevní mocí se měly vyrovnat, ne-li otočit. Nádavkem získala církev také ekonomické zisky z obchodu s Islandem a právo na výběr tzv. peníze sv. Petra (peterspenning, resp. Denarius beati Petri) 37 , jehož výtěžek ovšem končil v Římě. V neposlední řadě 32

33 34

35

36 37

Je zajímavé, že jeden osamocený pramen uvádí, že když byl v letech 1150–1151 nidaroský biskup na cestě a návštěvě u papeže, byl již vysvěcen na arcibiskupa, zemřel však při cestě zpátky. Uvádí Johnsen, A. O.: On the Background for the Establishment…, s. 16. Připomeňme si také již zmíněné snahy Sigurda Křižáka na přelomu 11. a 12. století. Doby pontifikátů: Evžen III. 15. 2. 1145 – 8. 7. 1153; Anastasius IV. 12. 7. 1153, – 3. 12. 1154; Nicolaus Brekespear – Hadrián IV. 4. 12. 1154 – 1. 9. 1159; Alexandr III. 7. 9. 1159 – 31. 8. 1181. Je to alespoň tradiční výklad, především ve skandinávské historiografii. Pravdou ale je, že hamburskobrémský arcibiskup měl v této době proti sobě mocnou opozici v osobě Jindřicha Lva a jeho pozice byla na dlouhá léta ohrožena. Srov. např.: Hrabová, L.: Stopy zapomenutého lidu. České Budějovice 2006, s. 151n. Srov. Johnsen, A. O.: Studier vedrørende Kardinal Nikolaus Brekespears legasjon til Norden, Oslo 1945, passim; nověji např. Helle, K.: Norge blir…, Oslo 1974, s. 46–47. Oba se domnívají, že Řím se snažil na Severu vybudovat oponenty vůči spojení císař – arcibiskup hambursko-brémský. Otázkou je postavení samotného lundského arcibiskupství a dánských králů, kteří se vzhledem k domácím sporům o trůn často obraceli na německého císaře se žádostí o pomoc výměnou za podporu jeho politiky. Claudia Zey (Zey, C.: Zum päpstlichen Legatenwesen im 12. Jahrhundert. In: Hehl, E. D. – Ringel, I. H.– Seiberd, H. (Hg.): Das Papstum in der Welt des 12. Jahrhunderts. Stuttgart 2000, s. 254) nicméně staví lundského arcibiskupa do opozice vůči Konrádovi a Fridrichu Barbarossovi a spojuje legaci do Norska a Švédska výhradně s přetrvávajícími nároky hambursko-brémského arcibiskupství na oblast Skandinávie. Tyto historické, ale dobově již jen hypotetické nároky měl Nicolaus Brekespear definitivně obrátit ve prospěch Lundu. To je nejpíše přesnější vzhledem k tomu, že lundský arcibiskup Eskil (1137–1181) byl na straně Hadriána IV. i Alexandra III. a byl v jednu dobu dokonce nucen odejít z Dánska. Toto propojení a zapojení norského arcibiskupství do intencí papežských reforem 12. století dále rozvíjí Johnsen, A. O.: On the Background for the Establishment…, s. 4 a 10–12. Claus Krag (Krag, C.: Norges historie fram til 1319. Oslo 2000, s. 110) se mýlí, když uvádí, že šlo o formu daně výlučnou pro severské země. Jde o poplatek či daň odváděnou již v anglo-saské éře z ostrovního království, která se rozšířila do Dánska za Knuta Velikého a pravděpodobně právě od mise Nikolase Brekespeara i do Norska a Švédska. Odvody jsou známy i z jiných zemí.

18 se zdá, že příchod cisterciáků do Norska (1146 Lyse u Bergenu, 1147 Hovedøy u Oslo) je třeba vnímat jako součást konzistentní politiky zařazení evropských periférií do centralizované a organizované západní křesťanské církve. Není překvapivé, že ve stejné době byly založeny také první cisterciácké kláštery v Dánsku (Herrevad, 1144) a Švédsku (Nydala, 1143). Vytvoření arcibiskupství dále podpořilo kulturní a vzdělanostní vazby na Evropu a bylo novým impulsem k rozvoji domácí kultury a literatury. Jak si ještě ukážeme dále, domníváme se, že i rozvoj jednoho směru domácí historiografie, jejíž počátky zde sledujeme, je nutné vidět především v těchto souvislostech. 2.1.4

Magnus Erlingsson a král Sverre

Aby se Erling Skakke vyrovnal s otázkami ohledně nároků svého syna na trůn, neboť nástupnictví v ženské linii bylo přes všechny rozporuplnosti norského nástupnického mechanismu novum a nejistota, spojil se s jediným spojencem, který jej mohl zaštítit – s církví. Druhý norský arcibiskup, Øystein Erlendsson (od 1157, resp. 1161, kdy se vrátil z cesty do Říma, kde od papeže Alexandra III. převzal arcibiskupské pallium), nebyl proti tomu, aby z Magnuse Erlingssona udělal prvního norského korunovaného krále, samozřejmě však za jistých ústupků vůči církvi. Když se obě strany dohodly, byl Magnus – sotva ve věku osmi let – pravděpodobně na konci léta 1163 korunován a pomazán v Bergenu za přítomnosti nejenom arcibiskupa a všech norských biskupů, ale také papežského legáta. 38 Korunu mu dle nově vytvořené státní ideologie propůjčil sv. Olav, nebeský patron a věčný král země. Ačkoliv byl Olav již dříve vnímán jako symbol norské státnosti, korunovační rituál vztahy mezi nebeským patronem a věčným králem Norska a jeho zástupcem na zemi vyjasnil a upevnil. Magnus Erlingsson a jeho budoucí následovníci měli od nynějška norskou královskou korunu od svatého Olava jen zapůjčenou, což kromě korunovačního slibu symbolizovalo i položení královské koruny čerstvě korunovaným panovníkem na oltář v nidaroském chrámu. Magnus se tak stal prvním panovníkem dei gratia v norských dějinách. Canones (Nidrosienses) norské církve, jak se nazývají dokumenty, které korunovaci následovaly či provázely (nejsou zcela přesně datovány a někdy jsou dávány do přímé souvislosti se vznikem arcibiskupství 39 ), jsou důležitým počinem Magnusovy vlády. Ze 38 39

Snorre: Heimskringla, Sága o Magnusi Erlingssonovi, kap. 21–22. Tak např. Seegrün, W.: Das Papsttum und Skandinavien bis zur Vollendung der nordischen Kirchenorganisation (1164). Neumünster 1967. Seegrün nepochybuje, že Canones jsou přímo dílem kardinála Nikolause Brekespeara a zeširoka rozepisuje jejich obsah a dopad (s. 150 nn.). Autor ovšem v mnohém

19 strany církve, v dané době již pravděpodobně největšího či spolu s králem stejně velkého držitele půdy v království, šlo o řadu privilegií, které jí zajišťovaly značnou nezávislost a pravomoci, v neposlední řadě v otázce zvýšení finančních příjmů. Šlo ovšem také o ideový střet mezi „starým“ a „novým“. Zatímco ještě v padesátých letech 12. století si král vybíral a poměrně volně dosazoval biskupy na uvolněné stolce, nově se měla norská společnost a v neposlední řadě král řídit kanonickým právem a do volby biskupů přímým výběrem nezasahovat. K tomu měly přispět i katedrální kapituly, přítomné v Norsku nejspíše již od vzniku arcibiskupství, jejichž pravomoci byly jasně definovány a nadřazeny do té doby dominantní královské moci. Také tvrzení, že církev dohlíží nad tím, aby král vykonával svou vládu v souladu s korunovačním slibem, bylo jednoznačným vítězstvím arcibiskupa Øysteina. Norský král se v korunovačním slibu navíc explicitně přidává na stranu Alexandra III. v jeho ideovém boji s Fridrichem Barbarossou. V papežské mezinárodní politice muselo jít o velké vítězství, zvláště když zvážíme rozsah nidaroské arcidiecéze. V neposlední řadě byl výsledkem vyjednávání mezi Magnusem Erlingssonem – či spíše jeho otcem – a církví následnický řád, který definoval primogenituru jako jedinou legitimní formu nástupnictví a uzákonil také podmínky pro situace, kdy král nemá legitimního dědice. Pro zajímavost uveďme, že větší důraz byl kladen na právo volby (volební sněm se sestává z arcibiskupa, biskupů a šedesáti „zástupců lidu“), menší na otázku rodu. Ačkoliv Magnusův následnický řád vzbudil mnoho polemik u moderních badatelů, pro naše potřeby jej můžeme odsunout stranou, neboť nikdy nevešel v praxi (tím se stal až následnický řád z roku 1260). V roce 1163 tak současníci opět doufali, že doba zmatků a bojů, trvající již téměř třicet let, je u konce. Vždyť země měla jediného, církví pomazaného krále a v následujících letech procházela administrativními změnami, které měly odrazit rozvoj země. 40 To vše se dělo za spolupráce mladého krále a jeho otce s arcibiskupem. Domácí opozice, živena nekonečným proudem pretendentů na trůn, nicméně neustávala v bojích proti králi. Šedesátá léta 12. století tak viděla několik neúspěšných pokusů o

40

staví na starší práci (1945) A. O. Johnsena, která byla později v dané otázce zpochybněna. K nedořešené dataci norských Canones i k tomu, které části se pravděpodobně vázaly již k roku 1152/3 a které vznikly v souvislosti s korunovací o dekádu později, viz např.: Helle, K.: Norge blir…, s. 48–52. Ta vedla v druhé polovině 12. století mj. k novému správnímu uspořádání země, když role lendmannů a årmannů z velké části převzali nově vytvoření královští úřednici, syslemanni (ke konci století jich bylo kolem 50). Sysle byla nižším správním obvodem. Větším pak byly lagsogn, spravované královskými lagsmanny. Korunovace Magnuse Erlingssona byla vlastně i první riksmøte, celonorským sněmem a sjezdem, který se poté dále konal pod patronací církve v Trondheimu. Byl to výrazný pokrok směrem k překonání různých nejednotností a odstředivých tendencí v jednotlivých částech země, zvlášť pokud mohli být díky výzvě arcibiskupa přítomni i zástupci severoatlantických oblastí, obchodně a kulturně propojených s Norskem.

20 převrat, mnohdy podporovaných i z těch částí království, která byla nespokojena s centrální vládou nebo osobami s ní spojenými. 41 Opozice byla aktivní mimo jiné proto, že Erling Skakke, který za svého syna fakticky vládl, nepatřil k charismatickým vůdcům a byl obviňován z přílišné krutosti vůči svým protivníkům, jimž často dopředu uzavřel cestu k vyjednávání a případnému světskému pokání a smíření. Těžila však také z podpory jednoho z největších dánských králů této doby, Valdemara Velikého (1157–1181), který měl jistý zájem o jižní Norsko 42 . Norský král a především jeho otec, který často vedl synova vojska jako velitel, si však se všemi těmito pokusy dokázali bez větších problémů poradit a nakonec uzavřeli i spojenectví s dánským králem, který přeci jen upíral svou pozornost více na východ, do oblasti Baltu a slovanského osídlení. 43 Proto když byl v roce 1177 poražen jeden z vážnějších prentedentů na trůn, Øystein Møyla, a jeho nepočetní přeživší straníci, známí jako březové nohy, birkebeinar, se rozhodli jako nového protikrále vybrat jistého Sverreho, byla to nejspíše pro Erlinga a Magnuse nepříjemnost, nicméně ani nová, ani neřešitelná. Alespoň zdánlivě. Osoba a osobnost Sverreho Sigurdssona patří mezi nejdiskutovanější 44 a nejzvláštnější v norských dějinách vůbec. Svou měrou za to může i fakt, že Sverre jako jeden z prvních pochopil význam psaného slova pro dějinnou roli i dobovou propagandu. 45 V jeho příběhu je zajímavé mj. to, jak si poradil se symbolikou a ideologií sv. Olava. Bylo totiž zřejmé, že 41 42 43

44

45

Větší srážky a malé války proběhly v letech: 1162–1163, 1165 (2x), 1168, 1174–1177. Přesněji o oblast přibližně dnešního Oslofjordu, známou jako Vík(en); zde uvádíme zkráceně Vik dle Dějin Norska. O šedesát let později tvrdil kronikář (Snorre: Heimskringla, Sága o Magnusi Erlingssonovi, kap. 23–24), že Erling Skakke nabídl Dánům Víken výměnou za podporu své věci při tažení v r. 1162, na jehož konci porazil všechny protivníky. To se zdá přehnané a nelegitimní. Na druhou stranu je jisté, že pozdější problémy s Valdemarem Erling vyřešil až na začátku sedmdesátých let tím, že Valdemara prohlásil suverénem ve Víken, kteroužto oblast od něj vzápětí přijal do své správy s titulem jarla dánského krále. Tento čin, připomínající oblénění, však pravděpodobně bylo jen formálním gestem, jehož zamýšlený význam nám zůstává skrytý – Víken nikdy nejevil odstředivou tendenci od zbytku norského království, naopak Snorre dává explicitně najevo, že požadavek, aby oblast Víken přešla pod Dány, se setkal s odporem ze strany místního obyvatelstva. Srov. Gunnes, E.: Norges historie…, s. 410; Helle, K.: Norge blir en stat…, s. 95; Snorre: Heimskringla, Sága o Magnusi Erlingssonovi, kap. 24. Sverreho postava přitáhla po svatém Olavu Haraldssonovi ze všech norských králů pravděpodobně největší zájem historiků. Také o interpretaci jeho dějinné role a postavení v periodizaci norských dějin bylo již napsáno opravdu mnoho. Část historiků preferuje tradiční zobrazení Sverreho jako „lidového“ krále v opozici vůči církvi a sílící aristokracii (jako takový byl mnohdy vítán i u levicových či přímo marxistických historiků jak na Východě, tak v domácím bádání), jiní naopak zdůrazňují fakt, že přejal mocenský aparát svých předchůdců, a je-li za jeho vlády vypozorovatelný silný přechod od zbytků staré aristokracie k nové, služebné, pak je to dáno jednoduše vzájemným vybíjením starých rodů v nekonečných vojenských střetech. Pro nás je mj. zajímavá Sverreho role v kultuře, kterou značně simuloval svou vlastní ságou – možná opravdu měl klerikální vzdělání a znal sílu psaného slova. Diskuze o postavě krále Sverreho viz např. Krag, C.: Norges historie…, s. 241–244. Kromě množství norské literatury je dostupná také anglická monografie Gathorne-Hardy, G. M.: A Royal Impostor: King Sverre of Norway. Oxford UP, Oxford 1956. U nás stručně, ale přehledně Hroch, M. – Kadečková, H. – Bakke, E.: Dějiny Norska, Praha 2005, s. 48–52. Podobnou funkci můžeme ovšem připsat třeba zde mnohokrát zmiňovanému Svenu Estridssonovi, který sloužil jako zdroj informací pro brémského kanovníka Adama a jeho kroniku.

21 arcibiskup Øystein udělal při korunovaci Magnuse Erlingssona vše proto, aby Magnusovu vládu a dobu propojil s ideologií věčného svatého krále a patrona země, svatého Olava, a učinil tak úspěšně. Sverre později tvrdil, že v jeho vlastních snech měl zemský patron vyjádřit svou nespokojenost s pomazaným králem a vyzvat tak Sverreho na cestu za trůnem. Sám sebe navíc mohl prezentovat jako přímého Olavova dědice v mužské linii. Byl to on, kdo nechal sepsat první královskou ságu „na míru“, když si k sobě v roce 1185 povolal Karla Jónssona, opata kláštera v Tingeyraru (Þingeyrar, Island), a nadiktoval mu první část své vlastní ságy. 46 Podle ní byl Sverre nemanželským dítětem norského krále Sigurda Munna († 1155), vychovaným ovšem v nevědomosti a připravovaným na církevní dráhu na Faerských ostrovech, ba dokonce již vysvěceným na kněze. To vše se Sverre měl dozvědět od své matky v roce 1175, kdy se tato vrátila z poutě do Říma, kde jí sám papež (!) přikázal, aby svému synovi sdělila pravdu. Nic již nemohlo Sverreho zadržet – odplul do Norska, kde se připojil k již zmiňovaným „březovým nohám“ a po smrti jejich dosavadního favorita Øysteina Møyly se stal novým zájemcem o norský trůn. Sverreho příběh má oproti všem ostatním „Lžidimitrijům“ (a domnívám se, že Sverreho příběh o příbuzenství s králem Sigurdem je zcela vybájený 47 ) trochu jiné vyústění: po osmi letech vzájemných bojů byli Erling Skakke (1179) i Magnus Erlingsson (1184) mrtvi a Sverre se stal jediným norským králem. Se Sverrem se do centra dění po delší době dostal opět Nidaros a celá oblast Trøndelagu. A pokud byl Theodorik členem tamního benediktýnského kláštera, Nidarholmu, nebo pokud se pohyboval blízko arcibiskupa Øysteina, mohl na vlastní oči vidět či prožít bojové střety mezi oběma stranami či zažít atmosféru strachu při obléhání, ošetřování zraněných, možná i útěk po porážce. Ve třech velkých srážkách v letech 1177–1179 bojovali mezi sebou Sverreho muži a vojska krále, králova otce a arcibiskupa o nadvládu nad Nida46

47

Je známa jako „Grýla“ a tvoří první část Ságy o Sverrem. Není dnes zřejmé, do které doby byla dovedena, neboť celá Sága o Sverrem byla dotvořena neznámým autorem až začátku 13. století a možná později upravována. Viz mj. de Vries, J.: Altnordische Literaturgeschichte, Bind II. Berlin 1967, s. 236. Abychom se nedopouštěli přílišného zjednodušení, je třeba přiznat, že Sverreho portrét v jeho sáze není zcela jednoznačný a mnozí jeho nepřátelé jsou v ní zobrazováni pozitivně. U Sverreho jde nakonec o jeho kvality válečné, o jeho obrovské štěstí a dozajisté inteligenci, díky které zvítězil – to jsou hodnoty, které v dobovém kontextu převažují nad legitimitou a dědičností trůnu. Pro vývoj ideálu norského panovníka od vůdce válečné družiny ke králi, jenž trůn dědí po svém předchůdci a ke korunovaci potřebuje také církevní pomazání viz monograficky Bagge, S.: From Gang Leader to the Lord's Anointed, Odense 1996; případně ve zkratce k otázce ideologie u Sverreho ságy ve studii Bagge, Sverre: How can we use Medieval Historiography? In: Dallapiazza, M. et al. (eds.): International Scandiavian and Medieval Studies in Memory of Gerd Wolfgang Weber. Trieste 2000, s. 33. Starší historické bádání, reprezentované zde např. klasickou prací Fredrika Paascheho (Kong Sverre, 3. vydání, Oslo 1948), však mnohdy Sverreho verbální tvrzení nekriticky nebo jen s malými výtkami přijímalo (Paasche na s. 30–31 a passim). I mnozí dnešní historici se k otázce vyjadřují opatrně, často bez závěru. Srov.: Helle, K.: Norge blir en stat…, s. 79–80.

22 rosem a Trøndelagem. Po Erlingově smrti nevydržel pomazaný král, sídlící v Bergenu, vzdorovat dlouho – v roce 1180 utíká do exilu do Anglie, provázen arcibiskupem, který byl ze své diecéze vyhnán již na podzim 1178. 48 Zda mohl odejít s arcibiskupem do exilu i Theodorik, nevíme – koneckonců podle jedné z možných datací by byla jeho kronika v roce 1178 hotová –, je to však méně pravděpodobné, ozvuky anglických reálií nebo autorů u něj nenalezneme. Zcela jistě však vývoj domácích událostí vysvětluje hořkost, se kterou popisuje občanské války v lidských dějinách, a zdůvodňuje, proč se nechce vyjadřovat k událostem po roce 1130. Vždyť narozdíl od předchozích sporů, které byly často otázkou bojůvek a srážek mezi malými skupinami a hirdy jednotlivých spolukrálů či pretendentů, měl spor mezi Sverrem a Magnusem charakter opravdové občanské války, ve které byly mobilizovány velké části země. Arcibiskup Øystein zůstal v Anglii až do roku 1183, 49 na dálku však podporoval protisverreovskou opozici (a uvalil na uzurpátora klatbu, ze které si však Sverre nic nedělal). Té doma v Norsku kromě Magnuse Erlingssona, který se se v dobách porážek a největšího nebezpečí periodicky uchyloval buď do Anglie nebo do Dánska, velel také stavangerský biskup Erik Ivarsson. Smíření mezi církví a Sverrem, symbolizované arcibiskupovým návratem z exilu a podmíněné jeho stažením se ze světské politiky a zaměřením se na budování církevní organizace, bylo sice nadějné, ale jak čas ukázal, nikoliv trvalé. Šlo navíc o velké Sverreho diplomatické vítězství. Poslední naděje opozice, ke které možná patřil i Theodorik, se brzy zhroutily zcela: v roce 1184 ztratil Magnus Erlingsson život v námořní bitvě u Fimreite a Sverre pevně dosedl na norský trůn. Jen o čtyři roky později zemřel přirozenou smrtí i arcibiskup Øystein. Co se vztahu Sverreho a církve týče, brzy po smrti Øysteina se ukázalo, že šlo jen o krátkodobé smíření. Novým norským arcibiskupem se stal králův bývalý sveřepý protiv-

48

49

Stojí za tímto odchodem, resp. oportunistickým chováním obyvatel Nidarosu negativní postoj našeho kronikáře Theodorika k obyvatelům Trøndelagu? Paasche (Kong Sverre, s. 53) o tom nepochybuje, ve skutečnosti ale neměli obyčejní lidé možnost nijak významně projevovat své názory po vzoru arcibiskupa bojem nebo emigrací. Pobýval nejdříve v Bury st. Edmunds, později v Lincolnu a na jiných místech, kde zastával různé funkce na momentálně uvolněných postech – např. v roce 1182 zastával po dobu přibližně půl roku funkci lincolnského biskupa. Nejasné je jeho postavení, resp. působení od podzimu 1182 do návratu na jaře 1183. Lincoln měl dlouhodobé vazby na skandinávskou církev – studovali zde mj. islandští biskupové Thorlák a Pál. Arne O. Johnsen se domnívá, že Øysteina mohla ovlivnit i zdejší spolupráce mezi biskupstvím a sousedním konventem augustiniánů-kanovníků, kterou se později snažil podpořit i doma v Norsku (Johnsen, A. O.: Om Erkebiskop Øysteins eksil 1180–1183. Det kgl norske videnskabers selskabs skrifter 1950, Nr. 5, Trondheim 1951, s. 13–14.) K otázce jeho pobytu v Peterborough, který je pravděpodobný, ale nedokladovaný, viz také zde v kap. 3.1.

23 ník, biskup ze Stavangeru Erik Ivarsson, stoupenec gregoriánské reformy 50 , který mj. studoval v Paříži u Sv. Viktora. Erik však pobyl ve své diecézi pouhý rok (1189–90), než byl nucen odejít do dánského exilu. Sverre se nakonec dostal i do konfliktu s papeži – Celestýn III. 51 jej v roce 1194 exkomunikoval 52 a samotný Innocenc III. uvalil na Norsko interdikt. Norští biskupové nakonec na jistou dobu opustili zemi a odešli za svým nadřízeným do Dánska. Církev také vedla a podporovala opozici až do konce Sverreho panování, a i později za vlády jeho syna. Sverre sám zemřel exkomunikován, přesto to byli právě jeho dědici, kdo dovedl norské království ve 13. století do epochy největšího rozkvětu a rozmachu. 53 Nechceme se více zastavovat u rozporuplného, nicméně fascinujícího období Sverreho vlády. Toto byla doba, ve které Theodorik psal a dopsal svou kroniku: doba střetů mezi prvním korunovaným králem Magnusem Erlingssonem a jeho oponenty, doba příchodu zběhlého kněze Sverreho a začátek další občanské války, o to bolestivější, že zasahovala i mezi neustálými boji ožebračené sedláky, kteří se se zbraní v ruce postavili proti svému králi. Byla to ale také doba slávy norské církve, jejíž arcibiskup spravoval diecézi obrovských rozměrů a potenciálu, a také období prvního velkého rozkvětu domácí kultury. 2.2 Kulturní pozadí doby vzniku Theodorikovy kroniky Pokud jsme se v předchozí kapitole zaměřili téměř výlučně na dění v samotném Norsku s akcentem na dějiny politické, musíme se v otázce vzniku a rozvoje středověké severské kultury více rozkročit a vzít v úvahu také situaci na Islandu. Zde se latinská vzdělanost a písmo setkává s domácí orální tradicí, aby dala vzniknout unikátnímu středověkému písemníctví, reprezentovanému nejvíce fascinujícím souborem islandských ság, ale zahrnující i mnohé jiné důležité prameny pro studium severských dějin a kultury. 50

51 52

53

Helle, K.: Norge blir en stat…, s. 86. Fredrik Paasche (Kong Sverre, s. 131) přikládá církvi, resp. církevní reformě a rozkolu za Fridricha Barbarossy velký význam jako jedné z příčin dlouhotrvajících vnitřních bojů a sporů. Je to samozřejmě ve své podstatě pravdivé tvrzení a bylo využito i ve Sverreho vlastní propagaci, míjí se však s podstatnou otázkou Sverreho právoplatnosti, resp. uzurpátorství. Není to však hlas ojedinělý. Doby pontifikátů: Celestýn III. 21. 3 1191 – 8. 1. 1198; Innocenc III. 8. 1. 1198 – 16. 7. 1216. V reakci na královskou korunovaci, ke které Sverre donutil osloského biskupa Nikolase, a v návaznosti na Sverreho ignorování kanonického práva a otázek investitury, jak byly stanoveny a schváleny v Canones norské církve. Nekončící spory s církví nechaly také vzniknout jiné fascinující literární památce, která znovu ukazuje Sverreho schopnost a chápání propagandy, totiž anticírkevního Traktátu proti biskupům (Ræða gegn biskupum, v moderním norském vydání En tale mot biskupene; někdy 1194– 1202; jde o pozdější název). Je vůbec otázkou, kdy norské „občanské války“ vlastně skončily – zcela jistě ne Sverreho smrtí (1202). Dvě nejčastější varianty, které se historikům nabízejí, jsou nástup Hakona Hakon(ar)ssona v r. 1217 a jeho vítězství nad poslední velkou domácí opozicí, jarlem Skule, v r. 1240. Jako určitý dozvuk rozkolu mezi osobou krále a norskými arcibiskupy – a přeneseně postavením církve v království – lze vidět korunovaci Hakona Hakonssona v r. 1245, kdy byla privilegia církve, před osmi dekádami sepsaná a vyžádaná arcibiskupem Øysteinem, zredukována dle požadavků krále.

24 Korpus, který na Islandu vznikl, nemá, což je poměrně zajímavé, obdobu v jiných severských zemích, přes místo svého vzniku jde však mimo jiné o základní příspěvěk k našemu poznání norských dějin. Je to dáno jednak stejným jazykem (šlo o raně a vrcholně středověké vývojové fáze původní tzv. západní staroskandinávštiny 54 ), jednak propojením politických, ekonomických a církevních dějin norského království a islandské protorepubliky. Základním impulsem pro rozvoj domácí vzdělanosti byl import a znalost obecně užívaného písma, latinky. I když první kontakty, a to i aktivní, s tímto písmem se datují nejpozději do poloviny desátého století, byly to kontakty jen ojedinělé a většinou mimo Skandinávii. Až příchod různých kleriků, spojených s christianizací obou zemí a se vznikem administrativy, otevřel latince (a latině) cestu do Skandinávie. A zatímco znalost latiny vždy zůstala omezena na přeci jen úzký okruh těch, kdo získali církevní vzdělání, písmo se stalo obecným majetkem především mnoha Islanďanů. Je třeba také podotknout, že známé runové písmo sice nesloužilo jen jako magický nástroj 55 či k dedikativním nápisům (jaké známe třeba z dánského Jellingu, místa oficiální konverze Dánů ke křesťanství), ale samotné runy by nejspíše nikdy nestačily nebo alespoň nebyly využity pro tvorbu literatury. A to přesto, že měly pravděpodobně od konce 11. století fonetickou platnost, která umožnila jejich využití pro zápis adekvátní latince. 56 K jejich masovému rozšíření a využití však nikdy nedošlo, a to pravděpodobně nejen kvůli poměrně náročné technice „psaní“ a potřebě specifického materiálu, 57 ale nejspíš primárně kvůli konkurenci jiného, etablovaného „evropského“ písma. 54

55

56

57

Norræna, resp. v dnešní literatuře „gammle norsk“, v angličtině pak „Old Norse“. K jazyku např.: Barnes, M.: Language. In: McTurk, R.: A companion to Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Oxford/Malden/Carlton 2007, s. 173–190. Především na s. 187 Barnes uvádí důvody, proč je možné vnímat islandsko-norskou literaturu ve 12. století jako jazykový celek, byť s lokálními odlišnostmi. U nás ve stručnosti Kadečková, H.: Dějiny severských literatur I. Středověk. Praha 1997, s. 11. Což je bohužel stále ještě převládající trend v literatuře dostupné v češtině, ať již překladové, či původní. Např. Lars Magnar Enoksen ve své monografii Runy (česky Praha 2003), v knize s podtitulem Dějiny – dešifrace – výklad, se objevům s runovými nápisy všedního, každodenního charakteru věnuje na jedné jediné straně (s. 214), ačkoliv dané kapitolce dává bombastický název Nejsenzačnější runologický objev 20. století. Domácí literatura se pak často staví otevřeně na stranu mytologicko-neopaganistickou (např. Runová magie Petry Neomillnerové, Praha 2007; dlužno podotknout, že autorka je také známou českou autorkou fantasy literatury). Velmi ironicky se k tomuto celosvětovému vnímání a interpretaci run a runových nápisů staví známý anglický badatel Raymond I. Page ve svém stručném úvodu do vědecké runologie The Runes (Berkeley 1987). Spurkland, T.: Norwegian Runes and Runic Inscriptions. Woodbridge 2005, s. 150. Larsson (Larsson, P.: Runes. In: McTurk, R.: A Companion…, Oxford et al. 2007, s. 413; s odvoláním na starší publikace; mj. právě Spurkland, T.: Norwegian Runes…, s. 182.) také v kontextu soužití latinské a runové abecedy upozorňuje na nález z norského Bergenu, na kterém bylo runami „napsáno“ známé Vergiliovo dvouverší „Omnia vincit amor, et nos cedamus amori“. Zde je třeba dát prostor hlasům, které naopak poukazují na fakt, že zatímco psací potřeby a pergamen byly poměrně exkluzivním materiálem, nůž a kus dřeva měl k dispozici ve Skandinávii téměř každý. Na druhou stranu si lze ve dřevě či kameni těžko představit rozsáhlejší texty. Runy se ovšem objevují i jako přípisky nebo vpisky do středověkých rukopisů.

25 Stovky nálezů především z norského Bergenu svědčí nicméně o tom, že i po rozšíření znalosti latinky (a možná v souvislosti s ním) byly runové znaky používány pro zachycení informací obchodního, administrativního nebo i soukromého rázu. To je zajímavé a důležité také proto, že dochované runové zápisy ukazují, že vzdělanost nebyla doménou církve či případně nejvyšších vrstev, ale poměrně brzy byly písemné (runové) zápisy používány např. mezi obchodníky. 58 Občas byly v pramenech runové vzkazy a texty spojovány i s korespondencí mezi králem a jeho poddanými. 59 Byly to tak latinské spisy, co stimulovalo rozvoj domácí literatury. A co je důležité, nejenom domácí literatury latinské, ale také a především literatury v domácích jazycích. Nevíme přesně, kdy a jaké spisy se objevují na Islandu a v Norsku v misionářské době desátého a jedenáctého století, případně dříve. Lze jen spekulovat, že podobně jako třeba při cyrilometodějských misiích na Moravě si i do této oblasti misionáři s sebou přinesli nejzákladnější spisy – části bible, žaltář, knihy exempel či cokoliv jiného, co mohlo působit na místní pohany či čerstvé konvertity. Víme koneckonců o lamentaci sv. Anskara, který byl na své misijní cestě do švédské Birky již v polovině devátého století přepaden piráty a obrán o své knihy, kterých byly údajně čtyři desítky. 60 Důležitější je nicméně až rozšíření latinské literatury 61 od druhé poloviny 11. století v souvislosti s ustavením biskupství a upevněním křesťanského charakteru Islandu a Norska. Tato literatura však měla jednu zásadní nevýhodu – byla v latině a byla proto nepřístupná širším vrstvám obyvatelstva. 62 První významní islandští (a nejspíše i norští) církevní představitelé navíc získávali své vzdělání v cizině. 58

59

60 61

62

Na to poukazuje mj. Jakobsen (Jakobsen, A.: Om Fagrskinna-forfatteren. In: Jakobsen, A. - Hagland, J. R. (eds.): Fagrskinna – studier. Trondheim 1980, s. 12). K norským runovým nálezům včetně bergenských (s. 173nn) nejnověji v angličtině monograficky Spurkland, T.: Norwegian Runes and Runic Inscriptions. Woodbridge 2005 (překlad a rozšíření starší práce I begynnelsen var futhark. Oslo 2001). Výsledky výzkumů (především 1955–1979) byly a jsou průběžně publikovány v sérii Bryggen Papers (Bergen 1984–dnes), resp. jsou dostupné anglicky (až na některé části, které jsou zveřejněny v norštině) na internetových stránkách Runic inscriptions from Bryggen in Bergen, dostupné z URL <>, cit. 21. 11. 2008. Na příklady ze Ságy o Hakonovi Hakonssonovi (60. léta 13. století) či z událostí datovaných do doby Sverreho Sigurdssona poukazuje Liestøl, A.: Correspondence in Runes. Mediaeval Scandinavia I (1968), s. 17–18. V této práci jsou uvedeny i další příklady o použití run pro světské účely. Rimbert: Vita Anskari, kap. 10. Vliv křesťanské literatury na vznik korpusu islandských ság, ať již s tématy soudobými nebo historickými, zcela jistě nelze podceňovat a je překvapivé, že až v posledních dekádách bylo dáno více prostoru bádání v této otázce. Ještě Jónas Kristjánsson v r. 1997 (Kristjánsson, J.: Eddas and sagas, Reykjavík 1997, s. 135) uvádí, že by těmto „církevním“ ságám a jejich vlivu na domácí literaturu mělo být věnováno více pozornosti. V posledních letech na toto volání odpověděl např. Paul White: Non-Native Sources for the Scandanavian Kings' Sagas. New York 2005. V tom mohli mít výhodu misionáři z anglo-saské oblasti (desáté století), kteří byli zvyklí na překlady a tvorbu ve vlastním jazyce, který nebyl Seveřanům nesrozumitelný. Podobně není překvapivé, že mnozí klerici, kteří se objevují po boku králů-misionářů Olava Tryggvasona a Olava Haraldssona, pocházeli z Anglie, možná specificky z oblasti Danelaw, tedy místa, kde se usadilo mnoho původně vikingských nájezdníků v 9. a 10. století.

26 To byl i případ prvního islandského biskupa Ísleifa Gissurarsona (*1006, biskupem 63 1056–80), který studoval v Herfordu ve Vestfálsku a byl vysvěcen hambursko-brémským arcibiskupem. Ísleif žil na rodové usedlosti ve Skálholtu, která se také za jeho syna (sic! 64 ), biskupa Gissura (1082–1118), stala prvním trvalým územním centrem biskupství. 65 Rozdělení Islandu na diecéze bylo posléze dokončeno vznikem druhého biskupství v Hólaru, které lépe odpovídalo organizačním a geografickým podmínkám země. První hólarský biskup Jón Ögmundarsson (sv. Jón) byl vysvěcen v roce 1106 již v Lundu, tedy v dánském arcibiskupství. O pokročilé christianizaci a funkční samosprávě země hovoří také zavádění desátku, které Islanďané platili jako vůbec první Seveřané pravděpodobně již od schválení na sněmu v r. 1097, byť jeho forma a způsob kalkulace a zpočátku i dělení byly odlišné od zbytku Skandinávie i Evropy. 66 K vytvoření pevné farní sítě však dochází i na Islandu až později, nejdříve v polovině 12. století – začátky institucionalizace církve se zde stejně jako v Norsku a jinde nesou ve znamení mnoha drobných privátních 67 kostelů, většinou obhospodařovaným po skupinách jediným knězem (þingaprestr), a stížnosti o nedostatku kněží jsou v pramenech slyšet ještě hluboko do dvanáctého století. Další islandskou zvláštností byly tzv. stadir (staðir, sg. staðr; dosl. „místa“), kostely, které byly zároveň vlastníky pozemků a usedlostí, na kterých byly vystavěny, měly však nad sebou světskou ruku většinou původního donátora, který výnosy z majetku stadir využíval pro sebe. Takovým příkladem 63 64

65

66

67

Při neexistenci královské moci byli první biskupové vybírání na všeobecném sněmu, altingu; později do volby budoucích nebo sousedních biskupů zasahovali i samotní biskupové. Tlak k dodržování celibátu se na Islandu objevuje až po vzniku norského arcibiskupství a především v souvislosti s osobami arcibiskupů Øysteina a Erika, pravděpodobně souvislosti se zaváděním nidaróských Canones v samotném Norsku. Ísleif měl celkem tři syny, všechny známé z islandských dějin. Gissur, druhý biskup, studoval ve Frakklandu, tj. snad též někde v německých zemích jako jeho otec a byl nejspíše vysvěcen v Magdeburku, jak říká Hungrvaka, kronika prvních pěti islandských biskupů (kap. 5). Dva první biskupové byli totiž vysvěceni pro Island, nikoliv pro pevně danou diecézi, byli tedy fakticky v postavení misijních biskupů. Na rozdíl od Norska ovšem za sebou neměli královskou oporu a především královu ekonomickou podporu (oba nicméně pocházeli z nejpřednějšího islandského rodu), Gissur proto daroval církvi rodovou usedlost s tím, že se stane centrem biskupství. Je také zajímavé si povšimnout, že první islandský biskup se vydal pro svěcení do Brém v době, kdy místní arcibiskup Adalbert morálně a slovně bojoval s norským králem Haraldem Krutým. Ísleif se přesto na zpáteční cestě zastavil v Norsku a dle ságy tam byl ctěným hostem. Na rychlé a bezproblémové schválení principu desátku na Islandu měl jistě vliv fakt, že majitelé a patroni jednotlivých kostelů si část výnosu ponechávali. K desátku podrobně viz Vésteinsson, O.: The Christianization of Iceland. Oxford et al. 2000, s. 67n. Ještě v roce 1178 nařizuje norský arcibiskup – Øystein Erlendsson – že všechny kostely, které jsou v rukou laiků, musí přejít pod správu biskupů. Dopis datuje Sága o biskupovi Thorlákovi, kap. 12. Biskup Thorlák se stal postavou spojovanou se zaváděním církevních reforem na Islandu. Jeho průběžná korespondence s Øysteinem je dochována v řadě dokumentů; sumarizována a s kompletními odkazy dostupná v Regesta Norvegica (I., 822–1263, ed. E. Gunnes, Oslo 1989), nr. 155–163. Je zajímavé, že všechna korespondence je soustředěna do let 1177–78 a pokračuje pak až za Øysteinova následovníka po r. 1188. K poměrům mezi norským arcibiskupem a Islandem viz také Vésteinsson, O.: The Christianization of Iceland. Oxford et al. 2000, s. 235.

27 byl i biskupský Skálholt. Je samozřejmě jasné, že osoby usazené na stadir nesly církevní nároky na oddělení se od světské správy a výlučnost církevního majetku velmi těžce. 68 Rozvoj církevních institucí šel ruku v ruce s rozvojem vzdělávání. Víme, že zatímco první islandští biskupové studovali v cizině, pravděpodobně v Porýní, po vzniku biskupství se domácí inteligence soustředila kolem obou usedlostí, resp. jejich katedrál. 69 Jak biskup Ísleif ze Skálholtu, tak jeho pozdější souputník z Hólaru nechali na svých sídlech postavit školy, o Jónovi se dokonce ví, že na Hólar přivedl dva učitele ze zámoří. 70 Nevíme přesně, jak probíhala místní „výuka“, ale ságy o biskupech mluví jasně o tom, že nejenom klerici, ale i mnozí učení laikové trávili často mnoho let ve Skálholtu nebo Hólaru. Intelektuální aktivity různého typu včetně opisování středověkých rukopisů atd. byly náplní práce nejenom kleriků, ale i laiků žijících na Hólaru, příležitostně včetně žen, jak je uvedeno v ságách. Druhým centrem vzdělanosti a kultury byly na Islandu také některé velké a bohaté usedlosti, případně k nim přidružené kostelíky. Nešlo zřejmě o žádné „školy“ v tradičním slova smyslu, ale o centra, do kterých se i díky tradiční islandské instituci pěstounských rodičů 71 dostávali lidé z jiných rodin a rodů než těch na daném místě přímo usedlých. Tak se ke svému vzdělání dostal i historik Ari Moudrý nebo jeden z jeho informátorů a bratr druhého skálholtského biskupa Teit Ísleifsson, sám vysvěcený kněz, kterého má Ari ve velké úctě a označuje jej za svého učitele. Ti oba se vzdělávali a žili ve známé usedlosti na Haukadaluru, kterou posléze Teit i sám vedl. Vzdělání se tak dostávalo nejenom aktivním členům církve, ale také zástupcům špiček společnosti (koneckonců první biskupové byli

68

69

70

71

Srov. Kadečková, H.: Dějiny Islandu, Praha 2001, s. 70–71; Þorláksson, H.: Historical Background. In: McTurk, R.: A Companion…, Oxford et al. 2007, s. 146; Byock, J. L.: Medieval Iceland. Berkeley et al 1990, s. 144–145. Výjimečně nadaní jedinci přesto stále studovali (i) v cizině, jako tomu bylo např. u pozdějšího (1177– 1193) skálholtského biskupa a druhého islandského svatého sv. Thorláka (Þorlákr), který studoval ve Francii (Paříž) i v Anglii (Lincoln). Náhled na problematiku zahraničních studií u studentů norskoislandské provenience shrnuje Sverre Bagge (Bagge, S.: Nordic students at foreign Universities until 1660. Scandinavian Journal of History 9 (1984), nr. 1, s. 1-29), jde ale o poměrně eklektickou studii. Podobně také White, Paul A.: Non-Native Sources…, s. 14–21 (pro Island, Norsko viz níže). Detailně se mobilitou zabývá ve své publikované disertační práci Dominik Waßenhoven (Waßenhoven, D.: Skandinavier unterwegs in Europa (1000–1250). Berlin 2006), který pro své účely excerpuje velký korpus narativních i jiných skandinávských pramenů. Především Sága o sv. Jónovi (Jóns saga helga) od Gunnlauga Leifssona klade velký důraz na vzdělávání, jehož se první hólarský biskup stal organizátorem a patronem. Srov. Vésteinsson, O.: The Christianization of Iceland. Oxford et al. 2000, s. 58–63; Þorláksson. H.: Historical Background…, s. 145. Tj. instituce „náhradních rodičů“, ke kterým byly děti umísťovány na vychování a vzdělávání, často na mnoho let. Tato sociální instituce pomáhala na Islandu vytvářet velmi komplikované sociální vztahy a aliance, které po staletí pomáhaly udržovat mocenskou stabilitu v zemi, kde fakticky neexistovala ústřední výkonná moc.

28 voleni z nejpřednějších rodů) a možná i širšímu kruhu významných osob a stalo se pomyslným majetkem celé islandské společnosti. 72 Třetím pilířem rozvoje literatury bylo brzké zakládání klášterů, byť o jejich rané podobě nemáme téměř žádné zprávy. O mnohých fundacích a jejich počátcích nevíme nic, známe jen jména jednotlivých prvních opatů nebo abatyší. Navíc se tato jména nebo toponyma často zachovala jen ve jménech autorů různých ság nebo jako součást názvů jednotlivých rukopisů. To opět svědčí o tom, že činnost těchto domů byla namířena na kulturní a intelektuální aktivity (nelze však zcela zapomenout také na časté využívání klášterů jako útulků pro přestárlé či ze světského života se stáhnuvší členy významných rodů atd.). Severně položený benediktinský klášter v Tingeyraru (Þingeyrar), patrně nejznámější z raných fundací, je tradičně spojovaný s osobností sv. Jóna Ögmundarssona, jde však o problematické spojení, neboť neznáme dobu jeho založení. Zatímco Jónova sága i jeden z islandských análů odkazuje na r. 1112, ostatní prameny uvádí až rok 1133 nebo 1134. 73 Ať již je tomu jakkoliv, v druhé polovině 12. století sloužil právě tento klášter jako zázemí pro autory, jako byl již zmíněný Karl Jónsson, opat, který v roce 1181 abdikoval a vypravil se na dvůr krále Sverreho napsat první část králova životního příběhu. Také Odd Snorrason či Gunnlaug Leifsson, životopisci norského krále Olava Tryggvasona, patřili k Tingeyrarskému klášteru. Benediktýni v Tingeyraru byli možná nejznámější, nebyli však na Islandu samozřejmě osamoceni. K jiným nejstarším klášterům patří např. benediktýnský klášter v Tverá (Þverá, Munkaþverá, obnovené založení r. 1155) či augustiniánské (?) založení v Tykvibæru z šedesátých let. 74

72

73

74

K otázce vzdělanosti u islandské laické společnosti se vyjádřili polemicky mnozí. Primární otázkou je to, do jaké míry byla islandská – a také norská – světská společnost analfabetizována. Dlouho se předpokládalo, že na Islandu nebylo vzdělání vymezeno na církevní kruhy, ba naopak, že právě umění číst a psát u laiků byl jedním z důvodů tak mohutné literární produkce středověkého Islandu. (Islandský filolog a historik Sigurður Nordal je autorem často parafrázovaného výroku, že islandští sedláci díky tomu měli jak strávit dlouhé zimní noci). Kriticky se k tomuto předpokladu vyslovil především Lars Lönnroth, který nicméně ve studii z roku 1991 připouští – ve světle pozdějších runových nápisů z Bergenu – že se v některých ohledech mohl mýlit. Mnohá jeho kritická stanoviska sice platí, odkazují však spíše k úzké spolupráci mezi světskou a církevní složkou společnosti (bohatí sedláci si mohli nechat napsat nebo přepsat různé rukopisy na objednávku v klášterech atd.). Shrnutí diskuze a argumentů viz Lars Lönnroth: Sponsors, Writers and Readers of Early Norse Literature. In: Ross, S. (ed.): Social approaches to Viking studies. Glasgow 1991, s. 3–10. Diskuze ohledně datace v jednotlivých pramenech viz Vésteinsson, O.: The Christianization, s. 133–134; O. V. se přiklání k pozdější dataci. Paasche (Paasche, F.: Norges og Islands litteratur inntil utgangen av Middelalderen, Oslo 1952 (původně Kristiania 1924), s. 390) z ne úplně jasného důvodu datuje založení Tingeyraru do r. 1170. Srov. u nás též Kadečková, H.: Dějiny Islandu, Praha 2001, s. 74. Mezi další patří např. Hítardalur, možná založen z Tingeyraru; klášter ve Flatey (založen 1172, 1185 přesun do Helgafell), Kirkjubær v Sídě (1186) a další a další. Seznam viz Vésteinsson, O.: The Christianization, s. 138n.)

29 Samozřejmě, vzdělávání poskytované těmito institucemi nemuselo být vždy v některém ohledu ani dobově kvalitní. Vždyť první islandské kláštery byly mnohdy opravdu malá založení pro méně než desítku mnichů a na „laických“ školách, resp. některých velkých zemědělských usedlostech se jejich obyvatelé museli věnovat (a nejspíše větší měrou než sebevzdělávání) také „obyčejnému“ hospodaření. Koneckonců víme, že se biskup Thorlák obával toho, že mnozí domácí kandidáti na kněžství nejsou či nebudou dostatečně vzděláni, 75 a nelze předpokládat, že situace mimo obě biskupská sídla byla v něčem lepší. Na druhou stranu však poměrně široký přístup islandské veřejnosti ke vzdělání a asi jen omezená znalost latiny či zájem o ni vedly k dalším dynamickým trendům. Prvním byl fakt, že latinská literatura začala být překládána do islandštiny, dalším to, že samotný domácí jazyk velmi rychle, samozřejmě z hlediska dobových kulturních měřítek, převzal otěže. Výsledkem je obrovský, byť dnes bohužel již jen fragmentárně zmapovatelný, rozvoj islandské kultury ve dvanáctém století. Jeho základními znaky jsou rozšíření a vstřebávání kultury křesťanské, ať již v latinské nebo přeložené podobě, její konfrontace s dědictvím domácí orální tradice 76 a následně vznik a vývoj literatury domácí. Zvláštní je také rychlý rozvoj překladové literatury. Situaci v druhé polovině dvanáctého století nám shrnuje anonymní autor tzv. Prvního traktátu o gramatice 77 [islandštiny] (kolem nebo před 1150), který píše, že svou práci o islandské latinské alfabetě sepsal proto, aby lidem umožnil přístup k literatuře, která se v tu dobu na Islandu v domácím jazyce nacházela – zákonům, genealogiím, náboženským textům a pracím Ariho Moudrého. 78 Víme o mnohých textech, které by mohly spadat do těchto kategorií – první zápisy zákonů se podle historika Ariho Moudrého, dobového svědka událostí, na Islandu objevují

75 76

77 78

Upozorňuje Cormack, M.: Christian Biography. In: McTurk, R.: A companion…, Oxford et al. 2007, s. 29. Kristjánsson (Kristjánsson, J.: Eddas and sagas, Reykjavík 1997, s. 149) v souvislosti se vznikem tzv. královských ság upozorňuje, že pokud se část dosavadního bádání snažila vidět rozdíly ve stylu a jazyku mezi překlady hagiografie (a vůbec církevní literatury) a literaturou, která vzniká jako „nová“, domácí (méně „učený“, méně „šroubovaný“ styl), pak šlo o srovnávání prováděné jen na minimu literatury a tudíž s málo relevantním výsledkem. Naznačuje tedy, že je možné, že tento rozdíl by nemusel být tak zásadní a pomyslný vývojový krok či vůbec kvalitativní rozdíl mezi importovanou a domácí literaturou je menší, než se starší bádání domnívalo. Pravda, výzkum v této oblasti stále není vzhledem ke komplikovanosti a obsáhlosti nijak zásadně uzavřen. Na druhou stranu (ibid., s. 151; při rozboru Hryggjarstykki, o které v kap. 2.3) říká též, že již i první tzv. královské ságy ukazují domácí tvůrčí invenci, nikoliv kopírování cizích vzorů, rozlišuje tedy zřetelně tyto dva trendy. „První gramatické pojednání“ – Kadečková, H.: Dějiny severských literatur I. Praha 1997, s. 79. Kristjánsson, Jónas: Eddas and Sagas, s. 117.

30 v letech 1117–1118. A ačkoliv dochované kodexy islandského práva, Grágas, jsou až z druhé poloviny 13. století, není důvod v dané věci Arimu nevěřit. 79 Zákony však nejsou tím, co nás zajímá nejvíce. I když zákon byl pro Islanďany základním kamenem existence jejich státu („Nemají krále, jen zákon,“ jak říká slavná charakteristika Islandu od Adama Brémského) a zákony a místní sněmy byly dlouho neméně důležité i v Norsku, literatura se vyvíjela primárně z jiných podnětů. Tím nejzákladnějším byla importovaná církevní literatura a její překlady. Stručný výčet nejčastějších a nejznámějších staroskandinávských překladů, který zde přikládáme, asi není překvapivý ve skladbě, ale je rozhodně zajímavý záběrem i přístupem překladatelů. Ze středověké „populárně naučné“ teologické literatury nemohlo chybět Elucidarium Honoria z Autunu. Nejstarší dochovaný islandský rukopis tohoto kosmologicko-didaktického díla je z doby kolem roku 1200, je však pravděpodobné, že původní překlad byl ještě starší. 80 Ve skandinávské literatuře se dochovaly i ozvěny jiných Honoriových spisů, 81 mj. v obou nejstarších homiliářích (viz níže). Především jeho Imago Mundi mělo vliv na kosmologii (kosmogonii) – tedy náhled na vznik kosmu, světa – u jiných skandinávských historiografických děl, možná i na kroniku Historia Norwegiae, není však zřejmé, zda bylo přeloženo celé – zachovaly se jen oddělené a samostatné fragmenty. Jiným velmi rozšířeným středověkým dílem, které bylo ve dvanáctém století přeloženo do staroskandinávštiny, byl populární exegetický Physiologus, jehož dva dochované fragmenty patří také k nejstarším islandským dochovaným rukopisům (opět kolem r. 1200) a opět je možné, že jeho překlad byl ještě starší. Rukopisy jsou navíc (pravděpodobně v souladu s předlohou) ilustrované, což je jinak u islandských textů výjimečné. Ruku v ruce s literaturou tohoto typu byly základem křesťanského života na Islandu a v Norsku také kázání a homilie. Dnes známe dva nejstarší svody těchto textů, pro přehlednost zvané Islandský homiliář a Norský homilář, z nichž obou lze část textů datovat před rok 1200 a lze u nich i předpokládat společné jádro, které vzniklo neznámo kde již v první polovině dvanáctého století. 82 Ačkoliv u většiny z nich bychom dohledali tematickou a sémantickou závislost na velkém množství evropské homiletické literatury předchozích 79

80

81 82

K islandským zákoníkům např. Sandvik, G. – Sigurdsson, J. V.: Laws. In: McTurk, R.: A companion to Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Oxford et al. 2007, s. 223–244; Byock, J. L.: Medieval Iceland. Berkeley et al. 1990, s. 20–30. U nás např. Kadečková, H.: Dějiny severských…, s. 79–80. Oskarsdóttir, S.: Prose of Christian Instruction. In: McTurk, R.: A companion…, s. 342. K dřívější dataci se přiklání také de Vries (de Vries, J.: Altnordische…, Berlin 1967, s. 198), který také upozorňuje na překladatelovu obratnost při práci s filozofickými a teologickými výrazy jako predestinace atd. O vlivu Honoria na skandinávskou literaturu: Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic Literature, 2nd edition, London 1967, s. 118–119 a 137–138. Oskarsdóttir, S.: Prose of Christian Instruction. In: McTurk, R.: A Companion…, s. 339. De Vries, J.: Altnordische…, s. 179–182

31 staletí, od církevních Otců po autory dvanáctého století, minimálně tzv. Dedikační homilie (In Dedicatione Tempeli; Kirkjudagsmál) je sice odvozená od evropských vzorů, ale přizpůsobením obsahu jedinečná pro skandinávské, pravděpodobně norské prostředí (popisuje symbolicky architekturu typicky norských dřevěných kostelů, stavkirke). 83 Křesťanské předlohy však nebyly jen parafrázovány, ale samozřejmě také překládány. Ve skandinávské prostředí se tak objevuje například několik kázání a celé Dialogy Řehoře Velikého. Datovat vznik překladů však neumíme, je znám pouze pozdější opis, dochovaný ze začátku 13. století. Mezi nejzajímavější překlady patří otázka překladů biblických. Zdá se, že Vulgáta nebyla ve středověku do skandinávštiny přeložena jako celek – pro liturgické potřeby stačila její latinská verze, pro účely jiné existovaly překlady částí, nebo jejich parafráze. Jako příklad fungování takovýchto překladů lze vzít v úvahu soubor překladů většiny knih Starého zákona, který je znám jako Stjórn. Stjórn se dělí do tří částí (pravděpodobně však od více autorů), z nichž jedna – nejmladší? – se zdá býti opravdovým překladem z latiny bez snahy o exegezi či jiný komentář, zatímco další nám ukazují způsob „překladu“ a recepce latinské literatury na Severu. Spíše než o překlady jde totiž o kompilace překladů latinské Vulgáty s texty mj. Petra Komestora (Historia scholastica) a Vincenta z Beauvais (Speculum historiale), doplněné ale i o prvky zcela nové. Pro faktickou správnost doplňme, že Komestorův komentář a výklad Bible byl po Evropě rozšířen a používán velmi často jako jakási náhražka Bible samotné, nemuselo jít tedy o ryze islandskou záležitost. Zatímco Stjórn lze datovat zhruba do druhé poloviny 13. století, je možné, že existovaly i starší překlady některých částí Starého zákona. U Nového zákona, jehož moderní severský (islandský) překlad spadá až do r. 1540, tuto jistotu nemáme – není zřejmé, zda odkazy na evangelia a citace z nich, které se hojně objevují ve staroskandinávských textech, vycházely z nějakých větších, rozšířených překladů, nebo zda šlo o citace využívané a překládané ad hoc. 84 Vůbec nejrozšířenějším typem církevních textů však byly jednoznačně životopisy svatých, ať v originále, nebo v překladu. Není to překvapivé – takové životopisy, vlastně le83 84

Viz např.: Turville-Petre, G: The Old Norse Homily on the Dedication. In: Turville-Petre, G.: Nine Norse Studies, London 1972, s. 80–81. Oskarsdóttir, S.: Prose of Christian Instruction…, s. 346. Kristjánsson, J.: Eddas and sagas, s. 143–144. De Vries (Altnordische…, s. 182–183 a 186–187) se také zabývá velkým množstvím apokryfních textů, které byly na Islandu známy a zapsány. De Vries také poukazuje, jakým způsobem při překladu některých apokryfních i jiných textů fungovala specificky severská interpretace křesťanských prvků (interpretatio norroena), o které se uvažuje jako prvku nutném pro misijní účely a výchovu konvertitů. Tak např. postava Satana byla překládána jako mytologický Miðgarðsormr, had, se kterým bude při Ragnaröku, Soumraku bohů, bojovat Thor pohanského skandinávského panteonu; ďábel („Teufel“) je přeložen jako troll atd.

32 gendy, vitae, případně texty o utrpení, passia a podobné, tvořily páteř liturgického roku a byly proto zapotřebí v domácím jazyce. První z nich se datují do poloviny 12. století, ale je možné, že některé části či celé texty byly přeloženy již dříve. Koneckonců již v jádru Grágás byl uveden seznam nejdůležitějších církevních svatých, jejichž svátky byli všichni Islanďané povinni dodržovat, a zdá se logické, že pro tyto účely bylo zapotřebí příslušných literárních textů – kázání, ale také legend, exempel apod. Každý kostel navíc vyžadoval mít ve svém inventáři legendu věnovanou osobě světce, jemuž byl vysvěcen, a nejstarší inventáře 85 kostelů ukazují, že právě legendy patřily k nejstaršímu a nejvzácnějšímu majetku prvních kostelů. V jádru celého korpusu byli „univerzální“ církevní svatí typu apoštolů, ale i mnozí jiní, např. postavy typické pro kulturní oblast severního Atlantiku (sv. Albán, sv. Edmund) nebo „lokální“ skandinávští svatí, jako byli sv. Magnús Orknejský, svatí islandští biskupové a samozřejmě královští svatí Olav, Knud a Erik. Objevily se i výjimky, jakou byl kostel sv. Klimenta, spojovaného tradičně 86 se sv. Cyrilem a Metodějem – pravděpodobně jeden z nejstarších kostelů v Norsku vůbec, postavený už Olavem Tryggvasonem. Vznikaly i legendy či jejich části, které byly originální islandské (či norské?), nemající přímé předlohy na kontinentě. 87 O popularitě, potřebě a rozšíření různých variant životů a utrpení církevních svatých svědčí i fakt, že v korpusu dnes dochovaných islandských rukopisů představují právě tyto texty zásadní majoritu – je jich více než dvakrát tolik, co rukopisů s texty tzv. ság o Islanďanech a ság ze současnosti dohromady. 88 Zde je nutné zdůraznit opět jeden fakt. Tyto legendy a jiné texty byly na Islandu překládány a komponovány 89 jako ságy. Jedním z nejznámějších příkladů je Maríu sága, komponovaný a z několika textů vyhotovený příběh Panny Marie, doplněný o exempla a odbočky. Své ságy mají ovšem i církevní Otcové (Augustinus saga), jiní středověcí svatí i svatí takříkajíc „novodobí“, jako byl sv. Tomáš Beckett (Tómas saga erkibyskups). Tyto „církevní“ ságy jsou často souhrnně, dle vydání z roku 1877, označovány jako heilagra manna sögur, tedy ságy o světcích.

85 86 87

88 89

O inventářích (máldagar) na Islandu viz Cormack, M.: Sagas of Saints. In: Clunies Ross, M.: Old Icelandic Literature and Society. Cambridge 2000, s. 303. V norské tradici se ovšem kult sv. Klimenta spolu s jeho ostatky šíří do Norska přes politicko-rodinné kontakty Olava Trygvassona a sv. Olava v Kyjevě. Exempla a miracula dodaná k islandským verzím legendy o sv. Cecílii i Paně Marii. Cormack, M.: Christian Biography. In: McTurk, R: A companion to..., s. 30. V Norsku pak legendy o sv. Sunnivě a sv. Hallvardovi (viz níže). Cormack, M.: Christian Biography…, s. 29. Kristjánsson (Kristjánsson, J.: Eddas and sagas, s. 137) vidí jako dělící hranici mezi spíše přesným překladem a „tvůrčím“ přístupem k převodu legend z latiny do staroskandinávštiny polovinu 13. století. To však nemůže platit obecně, protože Veraldarsaga, o které bude řeč v textu, je z konce 12. století a je rozhodně příkladem tvůrčího přístupu Více de Vries, J.: Altnordische…, s. 193–192.

33 Co je nicméně důležité – ságy přeložené z prozaických latinských předloh se objevují v islandsko-norském kulturním prostoru v druhé polovině 12. století, předcházejí nicméně prvním ságám o osobách či událostech domácích. Jedna z nejstarších je kompilace světových dějin známá jako Veraldarsaga, která vychází z mnoha předloh, jako byl Beda Ctihodný nebo Orosius, k nimž však neznámý autor přidává i vlastní znalosti či zkušenosti. Objevuje se – hrubě datováno – na konci 12. století. Pravděpodobně ze stejné doby přichází zpracování života a činů apoštola Matěje a jiné ságy, jako např. sága o Placidovi (Plácítus saga). 90 Zaměříme-li se na prameny, které se zabývají domácími událostmi a osobami, jako první se objevují ságy o svatých nejslavnějších, tj. královských – protože se však zabývají jak sv. Olavem Haraldssonem, tak jeho (nesvatým) předchůdcem Olavem Tryggvasonem, jsou tak trochu na pomezí mezi hagiografií a historiografií a vrátíme se k nim v příští kapitole. I Island však měl své svaté a tak se na začátku 13. století objevuje Sága o biskupu Torlákovi (Þorláks saga), jejímuž sepsání předcházelo sepsání zázraků tohoto svědce, předčítané před islandským všeobecným sněmem altingem (alþing) v r. 1199. Na tuto ságu navázaly další, např. sága věnovaná osobě sv. Jóna Ögmundarsona (1103–1121 na Hólaru, svatým prohlášen 1201), jejímž autorem byl benediktýnský mnich Gunnlaug Leifsson, který již dříve vytvořil Ságu o Olavu Tryggvasonovi. Již zmiňovaná Hungrvaka, zaznamenávající ve formě didaktických dějin islandské církve 91 životy islandských biskupů během let 1056–1176, pak spadá asi k roku 1210. O stavu „vzdělávacího systému“ a vzdělávání obecně v Norsku máme bohužel méně informací. Misijní biskupové, kteří až do poslední třetiny 11. století doprovázeli norské krále, zcela jistě nabyli své vzdělání mimo Skandinávii, nejpravděpodobněji opět v Anglii či v německých zemích. 92 Je možné, že po vzniku prvních pevných diecézí a biskupských sídel se u nich spolu se vznikem kapitul vyvinuly nějaké katedrální školy, bohužel však o

90

91 92

Více Kirby, I.: The Bible and biblical interpretation in medieval Iceland. In: Clunies Ross, M.: Old Icelandic Literature and Society. Cambridge 2000, s. 295. K nejstarším ságám o svatých také viz Cormack, M.: Sagas of saints. In: Clunies Ross, M.: Old Icelandic Literature…, passim. Za podobným účelem vznikla také kompilační Kristnisaga. Zdá se, že zatímco import kleriků, ať již biskupů, opatů či jiných, probíhal více z Anglie, o vzdělávání domácí a islandské inteligence máme více zpráv spojených s německými zeměmi či Francií. Stenton (Stenton, F.: Anglo-Saxon England, Oxford 1971, s. 463) se zamýšlel již nad první známou skupinou misijních biskupů, kteří přišli do Norska se sv. Olavem a z jejich jmen – Sigafrid, Grimhil (Grímkell), Rudolf a Bernard – usuzuje, že nejspíše nepřišli z jediného místa, ale možná až ze tří – Normandie, oblast Danelaw (severovýchodní Anglie) a Německa. Andersen (Andersen, P. A.: Samlingen av Norge…, s. 333) tuto úvahu rozšiřuje na sondu do národnostního složení všech norských biskupů do r. 1130; opět dle jejich jmen: 11–12 z Anglie, 7–8 z německých zemí, po jednom z Irska, Dánska a Islandu a 3 nebo 4 domácí.

34 nich nemáme žádné doklady. Nejstarší pramen, který zmiňuje – farní – školu, je ze začátku 14. století. 93 Centry vzdělanosti se tak nejspíše staly kláštery, kterých bylo během dvanáctého století v Norsku založeno kolem desítky. Nejdůležitější a i v našem kontextu často zmiňované jsou dva benediktýnské kláštery:

94

Nidarholm, postavený na ostrůvku blízko Nidarosu

kolem roku 1100, a Munkalíf v Bergenu, asi o dekádu mladší. Zatímco první z nich byl soukromé založení, bergenský klášter byl založen králem (Øystein Magnusson). Oba dva se však staly důležitými a velkými kláštery (na rozdíl od mnoha jiných, především drobných privátních fundací), spojenými se správní činností biskupství, resp. od druhé poloviny 12. století nidaroského arcibiskupství. Nějakou vzdělávací roli musely plnit též, lze si jen obtížně představit, že pro raně středověký státní aparát Norska 12. století by bylo dostačující „importovat“ jak světské úředníky, tak kněží, mnichy a členy sakrální správy království z ciziny. Poměrně rychlý, ba překotný rozvoj klášterů, upevnění role a rozlohy jednotlivých diecézí a rychlý vzrůst počtu kostelů 95 po celé zemi navíc naznačuje, že tento vývoj opět podpořil kontakty s Evropou. Šlo o otázku samotných fundací (některé z Anglie, doklady hlavně u cisterciáků 96 ), cest za vzděláním, inauguračních cest islandských a norských biskupů k německým a posléze dánskému arcibiskupovi, výpravy norských biskupů do Říma 97 , kontakty s Francií. Zde se v druhé polovině 12. století ustavily pevné vazby 93

94

95 96

97

Podle své ságy ale král Hákon Hákonarsson (1204–1263) získal vzdělání v katedrální škole v Nidarosu. Tak Liestøl, A.: Correspondence in Runes. Mediaeval Scandinavia I (1968), s. 19, i když z popisu v sáze není zcela zřejmé, o jaký typ instituce by mohlo jít, je ale dávána v souvislosti s vzděláváním kněží. Do první dekády 12. století se k nim řadí také benediktýnský konvikt na Selje, možná první klášter vůbec, jeho důležitost ale upadla v souvislosti s přesunem biskupství ze Selje do blízkého Bergenu někdy v 70. letech (?) 11. století. Během první poloviny dvanáctého století byla síť benediktýnských klášterů rozšířena ještě o Nonneseter (Oslo; ženský), Bakke (Nidaros), Gimsøy (Skien), v druhé polovině přibyly další, např. klášter sv. Olava ve Stavangeru. Z cisterciáckých klášterů jmenujme důležité Lyse (Bergen) a Hovedøy (Oslo) a ženský Nonneseter (Bergen). Augustiniáni kanovníci, o kterých již byla řeč v souvislosti s arcibiskupem Øysteinem, patří až do druhé poloviny 12 století: kláštery v Konghelle a Stavangeru a především Helgeseter u Nidarósu (dnes Elgeseter), jehož činnost byla úzce spojena s aktivitami arcibiskupství. Podrobněji Helle, K.: Norge blir en stat…, s. 239; Gunnes, E.: Norges historie…, s. 370, a týž: Klosterlivet i Norge. Tilblivelse – økonomi – avvikling. Foreningen til norske fortidsminnesmerkers bevaring. Årbok 1987, 1987, s. 51–52. Gunnes (Gunnes, E.: Norges historie…, s. 355) udává, že během 12. století bylo jen v Bergenu postaveno deset kamenných kostelů. Kontakty s Anglií byly tradiční, čemuž odpovídají také dedikace nejstarších kostelů sv. Albanovi a sv. Edmundovi, stejně jako vznik možná nejstaršího norského kláštera v Selje, na západním pobřeží, blízko Bergenu, zasvěceného kultu irské princezny Sunnivy. U cisterciáků je vliv Anglie o to nápadnější, že kláštery tohoto řádu v okolních zemích (Dánsko, Švédsko) byly založeny z Burgundska (Gunnes, E: Klosterlivet i Norge…, s. 55). Již o biskupovi sv. Olava Grimkellovi víme, že se v druhé polovině 30. let 11. století vydal do Říma a v pozdějších pramenech se objevuje celá řada norských biskupů, kteří se vydávají na tuto dlouhou cestu. To naznačuje, že Norsko již od poloviny 11. století muselo být vnímáno jako sice nový, ale již ne úplně exotický a neznámý prvek křesťanské Evropy. Je znám dopis papeže Řehoře VII. norskému králi Olavu Tichému z 1078, ve kterém jej vyzývá, aby ke kurii poslal mladíky z lepších rodin, aby mohli získat cír-

35 k augustiniánskému klášteru sv. Viktora v Paříži: studoval zde nejenom druhý norský arcibiskup Øystein Erlendsson, ale také dva pozdější norští biskupové, zapsaní ve svatoviktoriánských obituariích jako Theorodici. K tomu všemu zde byl Island, tradiční „exportér“ kultury, odkud do Norska přicházeli kněží či mniši za různými úkoly a účely. 98 Otázkou, na kterou je ovšem těžší odpovědět, je stav a rozvoj domácí literární produkce, ať již administrativní, nebo – především – narativní. Nemáme bohužel norskou paralelu Prvního gramatického traktátu, nevíme tedy explicitně, zda i zde v polovině 12. století existuje už literatura církevní, historiografická, právní či ryze narativní. Mnohé však dohledat a doložit lze. Zcela jistě tu není žádný norský Ari Moudrý a přehledné zpracování norských dějin, v otázce církevní a právní literatury však Norsko nemůže mít oproti Islandu žádné velké zpoždění. O Staronorském homiliáři už byla řeč, latinské církevní texty a jejich domácí paralely, tak jak byly načrtnuty výše v případě Islandu, musely být známé i v Norsku – těžko si jinak představit, jak by mohly jednotlivé kostely a vůbec celá církev provádět svou pastorační a výukovou činnost. Koneckonců u mnoha fragmentů dochovaných středověkých rukopisů, především latinských, je těžké odhadnout, pochází-li z norské, nebo islandské klášterní sbírky či farní knihovny. Co se středověkých zákoníků týče, Norsko bylo rozděleno na několik geografických oblastí, které si udržovaly vlastní zákoníky. Nejstarší z nich, Gulaþingslög (zákony/zákoník Gulatingu) je datovaný přibližně do poloviny 13. století s tím, že nejstarší dochované fragmenty jsou datovatelné asi do doby kolem r. 1180 (tj. jejich písemná forma, neboť jádro zákoníku je tradičně připisováno již sv. Olavovi a jeho synovi Hákonovi Dobrému). Obrovským impulsem pro další vývoj pak musel být vznik arcibiskupství. Je zcela jisté, že nová agenda přinesla nárůst administrativy a literární produkce oficiálního typu – vždyť nidaroské Canones, statuta nové církve, korunovační řád a všechny změny, které s sebou přinesla 50. a 60. léta 12. století, se těžko mohly obejít bez písemného uchování. Tím dochází sekundárně také k nutnosti většího počtu úředníků a vůbec lidí gramotných. V neposlední řadě byl vznik arcibikupství impulsem pro rozvoj domácí literatury spjaté v různých podobách s osobou svatého Olava a tudíž ve své podstatě hagiografické. Tak

98

kevní vzdělání a šířit je poté ve své zemi. (Diplomatarium Norvegicum VI, Nr. 1). Není ovšem známo, jak tato aktivita dopadla. Dodejme, že Bagge (Bagge, S.: Nordic Students…, s. 2) datuje dopis do roku 1079 kvůli chybě ve starším vydání latinských norských pramenů. Islandskému biskupovi Gissuru Hallssonovi, který v letech 1149–1152 také podnikl cestu do Itálie, je dokonce připisován (bohužel nedochovaný) „cestovní bedekr“, deník popisující zážitky z cest, zvaný Flos Peregrinationis. Souhrn známých mobilit opět podává White (White, P. A.: Non-Native Sources…), především na stranách 21–24.

36 v roce 1153 prezentoval pozdní skaldský básník Einar Skulasson na shromáždění, kterého se zúčastnili všichni tři tehdejší norští králové i arcibiskup, báseň Gísli 99 ([Sluneční] paprsek). 71 slok opěvuje ve zvláštní směsici tradičního skaldského básnictví a nové křesťanské symboliky Boha, symbolizovaného sluncem, a sv. Olava, jenž je paprskem Boží existence, dopadajícím na zemi. Gísli se zaměřuje především na svatoolavovské zázraky a podle některých badatelů tvořila báseň ve své době organickou část, doplněk již existující, snad písemně zaznamenané tradice kolem Olava. 100 O něco později se objevilo dílo, jehož autorem nebo alespoň spoluautorem a iniciátorem 101 nebyl nikdo menší než sám arcibiskup Øystein. Text s poměrně komplikovanou textologickou historií 102 je dnes znám jako Passio Olavi. Jeho jádrem je soupis zázraků spojených s mučednickou postavou sv. Olava a jeho hrobem v nidaroské katedrále. Ani u Passia není jisté, do jaké míry navazuje na případné písemné záznamy vedené v katedrále samotné či na jinou formu Olavovské hagiografie. Nebo, což je otázka neméně důležitá, do jaké míry se snaží tuto tradici a literaturu probudit a vybudovat. Domnívám se spíše, že šlo o text propagandistický, zaměřený na evropské vzdělané publikum (především ve své druhé, „anglické“ verzi) a na oslavu mladé norské církve a jejího hlavního svatého. Církevní literatura se však v Norsku v druhé polovině dvanáctého století projevuje také v legendistice orientované na další dva domácí světce: sv. Sunnivu a sv. Hallvarda. Ostatky první jmenované byly v roce 1170 přesunuty z osamělého ostrova Selja do Bergenu, kde se staly středobodem bergenského biskupství. Možná právě při této příležitosti byla sepsána

99 100

101

102

Více viz Turville-Petre, P.: Origins of Icelandic Literature, Oxford 1953, s. 156–169; de Vries, J.: Altnordische Litteraturgeschichte, Band II. Berlin 1967, s. 19–20. Tradici v tuto chvíli tvoří jednak desítky a stovky skaldských veršů, které se věnují postavě tohoto krále a které známe zapsané v pozdějších ságách, jednak záznamy mimo Skandinávii. Skaldská poezie, předpokládá se, existovala jako imanentní soubor orální tradice až do doby svého zápisu. Největší soubor skaldských veršů na sv. Olava má Snorri Sturlusson ve své Sáze o sv. Olavu. O existenci norského mučedníka ovšem věděla Evropa i díky zmínkám v jiných pramenech, jako byl Adam Brémský, Anglosaská kronika a jiné prameny z 11. století. K těm více např. Birkeli, F.: Tolv vintrer hadde kristendommen vært i Norge; Oslo 1995, s. 189–194; kratince se zmiňuje i de Vries, J.: Altnordische…, s. 239. Diskuze o tom, zda před polovinou dvanáctého století existovala písemná forma domácí hagiografie ke sv. Olavovi (miracula, passio, vita…), je stále otevřená. Na jednu stranu se často argumentuje pro existenci dnes ztraceného Translatio sancti Olavi (de Vries, J.: ibid.), na druhou stranu žádné zásadní důkazy či dochované texty neexistují. Viz mj. Gunnes, E.: Om Hvordan Passio Olavi ble til. Maal og Minne, 1973, s. 3. Bibliografický souhrn k vývoji názorů, z nichž modernější se přiklánějí k tomu, že arcibiskup nejspíše nebyl autorem celého PO, ale jeho iniciátorem a/nebo „redaktorem“, viz Waßenhoven, D.: Skandinavier unterwegs in Europa, Berlin 2006, s. 129–130. Je možné, že původní název zněl Vita et Miracula Beati Olavi (Gunnes, E.: Om Hvordan Passio…, s. 1). Edice připravená Gustavem Stormem (1880) nese nicméně název Acta Sancti Olavi. Passio bylo navíc dochováno také v jednom anglickém manuskriptu jako Passio et Miracula Beati Olavi, tato verze – úplnější, bez textových lacun – nicméně nebyla Stormovi známa a vyšla až o rok později. U anglické verze je možné, jak poukázal Arne Odd Johnsen, že vznikla během arcibiskupova exilu v Anglii (Johnsen, A. O.: Om Erkebiskop Øysteins eksil 1180–1183. Trondheim 1951, s. 6). Byla dlouho uchovávána v cisterciáckém klášteře ve Fountains (Yorkshire), který měl silné vazby na norské kláštery a norskou církev – byl to mj. mateřský klášter pro cisterciácké Lyse u Bergenu.

37 Acta sanctorum in Selia. O sv. Hallvardovi, spíše lokálnímu světci z Oslo, byla později sepsána sága, je však možné, 103 že navazuje na latinskou legendu z druhé poloviny 12. století. Legendy pak doplňuje již zmiňovaný Staronorský homiliář. Tento výčet je sice na jednu stranu poměrně krátký, ukazuje ale na existenci minimálně dvou, pravděpodobněji však tří center latinské vzdělanosti, zformovaných kolem arcibiskupství a dvou nejdůležitějších biskupství země. Je pravda, že norská literární produkce, ať již v latině nebo ve staroskandinávštině (už zmiňovaná Řeč proti biskupům, kronika známá jako Ágrip aj.) svou kvantitou (a z jistých ohledů ani literární kvalitou) nemůže konkurovat mohutné literatuře provenience islandské. Je však již asi zřejmé, že geografické hranice v tomto případě netvoří neprůchodné kulturní bariéry, ba naopak. Víme o tom, že Islanďané byli v Norsku častými hosty, ať už z obchodních, osobních nebo jiných důvodů. Víme o přepravě rukopisů mezi Islandem, pravděpodobně častým a vytrvalým producentem opisů, překladů i nových děl, a Norskem – zmínku máme sice ojedinělou, může to však být jen špička ledovce. 104 Koneckonců výzkum především fragmentů dochovaných rukopisů v Zemském archívu v Oslo prokázal, že nadpoloviční část z nich je s největší pravděpodobností vytvořena Islanďany. 105 Některé norské kláštery se navíc aktivně zapojovaly do obchodní výměny probíhající v prostoru severního Atlantiku – např. z cisterciáckého Lyse máme doklady o tom, že na začátku 13. století byly v režii kláštera nejenom podnikány časté cesty na Island (a z jiných klášterů třeba do Anglie), ale že klášter dokonce získal možnost jisté úlevy na clu pro dovážené zboží. 106 Je velmi nepravděpodobné, že by při těchto cestách nevznikaly a nebyly udržovány kontakty i na poli kulturním. Navíc existenci domácí „inteligence“, můžeme-li použít tento výraz, možná podceňujeme. Ano, král Sverre si za účelem sepsání své propagandistické ságy povolal (r. 1185) k sobě Islanďana, opata z Tingeyraru. To však nemusí nikterak vypovídat o tom, že by bylo nemožné najít domácího autora. Možná byl problém v zaujatosti, snad měli Islanďané

103 104

105

106

Tak Helle, L.: Under kirke og kongemakt, 1130–1350. Oslo 1985, s. 48. Jde o známou příhodu z roku 1180, kdy se kněz Ingimund Thorgeirsson, vychovatel pozdějšího biskupa Gudmunda Arasona (v jehož sáze se příhoda nachází), vydal na cestu do Norska. Bohužel ztroskotal hned po vyplutí, přičemž truhla s rukopisy, které vezl s sebou, skončila v moři (byla posléze nalezena na pobřeží). Lze předpokládat, že úspěšné převozy rukopisů se do pramenů, na rozdíl od této nehody, nedostaly. K barvitému osudu Ingimunda v kostce White, P.: Non-Native Sources…, s. 19. Karlsson, S.: Islandsk bogeksport til Norge i middelalderen. Maal og Mine 1979, s. 10. Karlsson navíc do svého výzkumu nezahrnuje rukopisy s texty právní povahy či jiné podobné texty. Z průzkumu je ale také zřejmé, že velká část z dochovaného materiálu pochází až z doby zhruba po r. 1260. Metodika není na druhou stranu schopna odhalit, nakolik jsou tyto rukopisy opravdu islandské provenience, tedy zda by například nemohly být dílem Islanďanů pozvaných za tímto účelem do Norska. Gunnes, E.: Klosterlivet i Norge…, s. 73.

38 větší renomé jako literáti. Domácí církevní a státní aparát si nutně žádal jistý počet vzdělaných kleriků pro svoje fungování, z nichž mnozí mohli působit i na poli literárním. 107 Posledním tématem, která bylo již zmíněno v souvislosti s Islandem, je otázka existence vrstvy vzdělaných sedláků či obchodníků, kteří by dokázali číst a možná i psát alespoň v domácím jazyce. Ačkoliv více důkazů o takové skupině lidí pochází až ze 14. století, je možné, že sahají i dále do minulosti. Koneckonců runové nápisy, zmíněné na začátku této kapitoly, jasně svědčí o tom, že středověké Norsko nebylo společností, ve které by byla vzdělanost omezena výlučně na církevní kruhy či špičky společnosti. 108 Díla napsaná v latině však byla spíše směřována na jiné než laické publikum. A právě v tom tkví významný rozdíl mezi literární produkcí a také literárním odkazem obou zemí. 2.3 Počátky skandinávské historiografie Při četbě této kapitoly je důležité mít stále na vědomí, že v rané fázi severské literatury je hranice mezi historiografií a hagiografií mnohdy velmi nejasná, takříkajíc polopropustná, můžeme-li si vypůjčit termín z oblasti technického názvosloví. Přesto vždy byl a nejspíše i nadále bude při recepci zde zmíněných titulů kladen důraz na jejich historickou složku, na jejich funkci historiografickou. Účelem této kapitoly je především popsat a rozvrstvit kontext, ve kterém vznikala kronika Theodorikova; přitom ovšem s vědomím toho, že jiní badatelé by od sebe striktně odlišovali Ariho Knihu o Islanďanech, „synoptické historie“, královské ságy a možná i jejich kompendia. Pro naše účely postačí, domníváme se, níže uvedený přehled.

107

108

Jakobsen (Jakobsen, A.: Om Fagrskinna-forfatteren. In: Jakobsen, A. - Hagland, J. R. (eds.): Fagrskinna – studier. Trondheim 1980, s. 14) poukazuje např. na to, že pokud autor kompendia zvaného Fagrskinna (viz další kapitola) měl umět francouzsky (což se domnívá editor kritického vydání Gustav Indrebø), pak se musíme ptát, zda by nebylo jednodušší najít dostatečně schopného autora mezi „svými“, např. v okruhu nidaróského arcibiskupství, než jej hledat až na vzdáleném Islandu. Otázkou analfabetizace, resp. vzdělanosti selské vrstvy norské společnosti se naposledy zaobíral pravděpodobně A. Nedkvitne (Nedkvitne, A.: Bønder og skrift i norsk middelalder. Historisk tidsskrift 84, 2005, passim) v článku, ve kterém selektivně shrnuje závěry monografie The Social Consequences of Literacy in Medieval Scandinavia (Utrecht Studies in Medieval Literacy 11, Turnhout 2004). Nedkvitne poukazuje na existující písemné doklady (většinou smlouvy o převodu majetku), u kterých lze na základě vnějších – ovšem nepřímých znaků – usuzovat, že byly nejenom uzavřeny mezi dvěma sedláky za přítomnosti laických svědků, ale také někým z této skupiny sepsány. Jak již bylo řečeno, příklady z Norska jsou až z doby po r. 1300, což ovšem není až tak překvapivé, vezmeme-li v úvahu, že originální dokumenty z 12. století z Norska zachovány nemáme. Již zmíněný T. Spurkland poukazuje na náhlý vzestup počtu středověkých runových záznamů paralelně s rozvojem knižní latinské kultury ve 12. století a udává, že počet dochovaných nálezů všech typů z období ca 12.–14. století je ca 1400. Spurkland, T.: Norwegian Runes…, s. 175. Překvapivý je vysoký počet nálezů tzv. futharku (fuþark), tj. runové abecedy, vyryté do dřevěného špalíčku. Máme tu před sebou pozůstatek nějaké školy? Jde o výsledek cvičení pod dohledem profesionálního rytce?

39 Nejstarším dochovaným 109 skandinávským textem, který můžeme zařadit mezi historiografické, je tzv. Kniha o Islanďanech, Íslendingabók (známá také pod latinským názvem Libellus Islandorum), již několikrát zmiňovaného Islanďana Ariho Thorgilssona, zvaného Moudrý (inn Fróði, cca 1067/8–1148). Podle pozdějších – ovšem středověkých – ohlasů Ariho tvorby měla Íslendingabók dvě verze, dochovala se však jen druhá, zkrácená, datovaná do začátků 30. let 12. století. První verze byla přitom obsáhlejší a obsahovala mj. seznam a dataci vlády severských panovníků, známý jako Konunga Ævi. Ari je obecně brán a dodnes chápán jako autorita při ustanovení chronologie především islandských dějin. Ariho útlý spis se, ve shodě se svým názvem, zaměřuje na zásadní události a procesy islandské historie – osídlování země, založení altingu, rozdělení země na čtvrtě a především na proces přijímání křesťanství a jeho konsolidace 110 (z velké části formou genealogie prvních islandských biskupů). To samozřejmě není překvapivé v kontextu toho, v jakém prostředí Ari získal své vzdělání a koho prohlašuje za svého učitele. Převratným počinem ovšem bylo vytvoření díla v rodném jazyce. Ari tak předeslal vývoj islandské historiografie a beletristické tvorby, která byla z podstatně větší části psána nadále islandsky (staroskandinávsky). Ari přistupuje k psaní historie s dobově vysokým kritickým standardem. Využívá orálních zdrojů a odvolává se při tom, podobně jako například náš Kosmas, na staré moudré muže ze svého okolí a potomky těch, kteří zažili události, které popisuje. Na rozdíl od našeho kronikáře však své informátory jmenuje přímo (ačkoliv jména a údaje byly pozdějším výzkumem v některých případech zpochybněny), což se stalo praxí i pro jeho následovníky. Písemné prameny – ponecháme-li stranou zmínku o Sæmundovi – Ari po ruce nemá. Předpokládá se také, že Ari Moudrý spolu s Kolskeggrem byli spoluautory jádra (genealogie, o které mluví anonymní autor Prvního gramatického traktátu?) dalšího význam109

110

Ari sám se zmiňuje o (i jinak známém a zde již také zmiňovaném) knězi Sæmundovi Sigfússonovi, obdařeném stejným kognomen Moudrý (1056–1133), který byl autorem nejstaršího historického díla, genealogie, chronologie nebo nějakých gesta norských králů, dnes ztraceného; psaného ovšem latinsky. Objevily se dokonce spekulace, zda i sám Ari nenapsal první nebo nějakou zcela neznámou, archetypální verzi svého díla latinsky. Víme jen to, že první verzi ukázal oběma islandským biskupům, kteří mu doporučili práci přepracovat a zahrnout do ní více informací o islandských dějinách (a tedy pravděpodobně vypustit onu v dnes známé verzi chybějící genealogii nebo chronologii norských králů). Možná tuto tématiku vypustil právě s ohledem na Sæmundovo dílo. Rozsáhlé shrnutí diskuze o rozsahu ztraceného díla a jeho roli viz mj. Turville-Petre, E. O. G.: Origins of Icelandic Literature. Oxford 1967, kap. „Ari a jeho vliv“, především s. 93 nn. Sandvik a Sigurdsson nabízí jinou variantu výkladu, totiž že Íslendigabók se dá chápat jako seznam nejdůležitějších právních změn a vyhlášek od založení altingu po Ariho dobu. Jak bylo řečeno dříve, v Ariho době dochází k zapsání prvních islandských středověkých zákoníků. Sandvik, G. – Sigurdsson, J. V.: Laws. In: McTurk, R.: A companion…, Oxford 2007, s. 25.

40 ného islandského díla, tzv. Knihy o záboru země, Landnámabók. 111 Její nejstarší verze je dochována z konce 13. století (Sturlubók; dnes pouze v opisu ze 17. stol.), ale existují i další varianty. V tomto díle je vypsán příchod více než čtyř set záborců a celkem zahrnuje přes tři tisíce osob, několik set lokalit a spoustu různých příhod. Je to unikátní pokus písemně zachytit a fixovat kořeny a původ vlastního lidu a země, který co do formy, pečlivosti a rozsahu nemá v evropském středověku obdoby. Možná paralelně s přípravnými pracemi na Landnámabók či v jiné volnější souvislosti s jejím vznikem se na Islandu objevují první domácí anály, zapisované pravděpodobně od r. 1131 112 , ve své dochované formě nicméně retrospektivně dovedené až daleko do minulosti. Např. tzv. Annales Regii, asi nejznámější kompilace, zapsaná někdy po r. 1300, nejenom že se v historii světa vrací do času Julia Caesara, ale je zajímavá i užitou směsicí latiny (především pro starší události, resp. od devátého století pro události mimo Skandinávii) a staroskandinávštiny. 113 Další dílo, o kterém je třeba se zmínit, se paradoxně též nezachovalo a příliš o něm nevíme. Zmiňuje se o něm Snorre Sturlusson ve své Heimskrinzle jako o zdroji informací pro dobu krále Sigurda Slembira a jeho spoluvládců i jejich otců a udává jméno tohoto pramene jako Hryggjarstykki 114 . Autorem Hryggjarstykki je jinak neznámý Erik Oddsson a pasáže z jeho díla jsou zachovány i v jiném historickém kompendiu, Morkinskinně, o které více níže. Z dochovaných fragmentů lze soudit, že autor popsal události od začátku dvanáctého století asi do roku 1139. Datum kompozice se pak odhaduje na 40.–50. léta 12. století. Jde ovšem o obtížný soud, neboť nevíme, zda si autoři pozdějších děl nevybrali z Hryggjarstykki jen části, které se jim hodily, či zda tyto části nějak nepřepracovávali. 115 V kontextu poloviny 12. století je kronika Erika Oddssona ojedinělým milníkem. Všechny ostatní královské ságy spadají až mnohem blíže k roku 1200, což před nás klade 111

112 113 114

115

Období osidlování se nazývá landnámatíð, cca 870–930; samotný proces záboru se označuje jako landnám; jednotliví prvotní přistěhovalci, záborci, pak landnámmenn. O Landnámabók v zde citované literatuře např.: de Vries, J: Altnordische…, s. 211nn; Turville-Petre, E. O. G.: …, passim, především s. 103nn. U nás o Arim a Landnámabók viz Kadečková, H.: Dějiny severských..., s. 104–106. Tak de Vries, J.: Altnordische…, s. 191. K tomu opět de Vries, J.: Altnordische… s. 213. Annales Regii byly původně vedeny asi do r. 1306, posléze se na nich pracovalo dále. Název se nejčastěji interpretuje jako „kus páteře“, lze jej však spojovat i s názvem jistého ptačího druhu a tak připodobnit k „Šedé huse“. Výklad je každopádně nejasný, viz de Vries, J: Altnordische…, Berlin 1967, s. 234, pozn. 2. Kristjánsson, J.: Eddas and Sagas. Reykjavík 1997, s. 151. Na základě nejasného vyjádření samotného autora je ale možné dedukovat, že by se jeho kronika mohla datovat až do let šedesátých a že události v ní popsané sahají až do r. 1261. Konsensus v této záležitosti neexistuje a nejspíše není vzhledem k torzovitosti dochovaného materiálu dosažitelný. Bjarni Guðnason (Guðnason, B.: Fyrsta sagan, Reykjavík 1978, s. 144) se naopak domnívá, že Hryggjarstykki byla věnována výlučně nešťastnému králi Sigurdu Slembirovi, možná i s jistou snahou vykreslit jeho smrt jako mučednickou – tím by se tato první kronika blížila legendám a vůbec měla mnoho společného s hagiografickým charakterem prvních královských ság. Kroniku samotnou datuje do let 1146–1155.

41 otázku, zda byla mezi Hryggjarstykki a vlnou těchto velkých narativů opravdu tak veliká mezera. Pokud je totiž pravdivý předpoklad, že poslední části Snorreho Heimskringly, dovedené do r. 1177, jsou alespoň zčásti postavené na jiných, dobových pramenech – kronikách, pak musíme předpokládat existenci jiných, dnes neznámých děl, které podobně jako Erik Oddsson popisovaly soudobé nebo jen málo dávné události. Možná že se tedy na Islandu od poloviny dvanáctého století vytváří jakási „islandská škola“ historiků – autorů ság, jejichž díla byla zaměřená na norské dějiny a v Norsku známá. 116 Tuto domněnku lze ovšem jednoduše postavit do opozice k určení Hryggjarstykki jako kroniky sahající do r. 1161; na ni by pak, co se popisovaných událostí týče, téměř bez přerušení navazovala Sága o Sverrem, která, ač pozdější, by mohla samozřejmě sloužit jako pramen pro Snorreho. 117 Erik Oddson navazuje na Ariho způsob psaní, tj. zachycování jednotlivých důležitých milníků a osob-králů. Je dosti možné, že své dílo chápal i jako chronologické pokračování Ariho Íslendingabók. Na rozdíl od něj je však jeho podání, jak se zachovalo především u Snorreho, živější a dramatičtější. Erik kromě využívání informantů měl ještě jednu zásadní výhodu – sám pobýval v Norsku a stal se svědkem některých popisovaných událostí (tak Eríka jako hodnověrný zdroj popisuje Snorre). Mezi Hryggjarstykki a vlnu ság z konce století se pak s jistotou řadí pouze jedna velmi specifická trojice děl, uzuálně nazývaných synoptické historie (někdy též norské synoptické historie 118 ). Jde o trojici poměrně stručných kronik, z nichž u jedné známe i autora – je jím „náš“ Theodoricus Monachus, jehož Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium tvoří chronologicky prostřední článek celé trojice (kolem r. 1180). Theodorika doplňuje anonymní a torzovitá Historia Norwegiae a mladší Ágrip af Nóregs konunga sögum (Výtah ze ság o norských králích; zkráceně Ágrip) rovněž neznámého autora. Jde o poměrně krátká, často velmi stručná díla, která spíše než na vznikající islandskou linii dlouhých a komplikovaných vyprávění – ság – navazují na starší Ariho dílo. Ačkoliv bádání, které se vztahuje k době, místu a souvislostem vzniku těchto kronik a především

116

117

118

Mohla by být jedním z důvodů, proč si král Sverre pro sepsání své ságy povolává opata z islandského Tingeyraru, i jinak známého centra kultury a vzdělanosti? Nebo to bylo naopak – nebyl opat Karl Jónsson, životopisec krále Sverreho, po svém návratu z Norska impulsem, který pomohl k rozvoji a rozmachu psaní královských ság? Srov. Kristjánsson, J.: Eddas…, s. 152; a Andersson, T. M.: Kings’ Sagas. In: Clover, C. J. – Lindow, J. (eds.): Old Norse-Icelandic Literature. Ithaca/London 1985, s. 217n. Andersson ponechává ve svém přehledu hledání ztracených Snorreho pramenů stranou otázku jejich provenience. Termín Norwegian synoptics zavedl Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic…, s. 169-75. K nim paralelně vytváří i termín Icelandic synoptics, pod který řadí ztracené Ariho Konunga Ævi a Hryggjarstykki a možná až příliš jednoznačně předpokládá i jiné písemné prameny, dnes ztracené, obsahující biografické údaje o život významných Islanďanů, které by se mohly stát jedním ze základů Landnámabók (ibid., s. 166–169). Tento termín a klasifikace se v odborné literatuře dle našeho mínění příliš neuchytily.

42 jejich provázanosti s jinými prameny, je opravdu rozsáhlé,

119

ne vždy dává jednoznačné

nebo vůbec uspokojivé odpovědi. Pokusíme se zde načrtnout nejzávažnější otázky bádání a v případě Theodorikovy kroniky je následně více rozvést. 2.3.1 Historia Norwegie

Historia Norwegie je torzem kroniky, které přináší ve své první části (asi dvě třetiny dochovaného textu) geografický popis Norska a jemu blízkých či přímo poplatných území včetně např. Islandu a Grónska, a ve zbytku popisuje dějiny norské dynastie od legendárních Ynglingů po svatého Olava, jehož příjezdem do Norska (r. 1015) text končí. Jelikož je dochovaná část nadepsána jako liber primus a také díky některým náznakům v textu je mezi badateli většinový konsenzus v tom, že jde o dílo nedokončené 120 . Otázka datace a místa vzniku Historia Norwegie je klíčovým a ne zcela rozřešeným problémem. Z textu samotného a pramenů, které používá, dostáváme velmi vágní časové období s daty cca 1150 a 1230 jako termíny post a ante quem. Výjimečně se objevující, především starší názory, že kronika se má datovat až do století třináctého 121 , jsou dnes chápány jako překonané a neodpovídající. Naopak, na konci devadesátých let dvacátého století došla Inger Ekremová ve své práci Nytt lys over Historia Norwegie k závěru, že kroniku je třeba datovat na druhou stranu této škály, ke vzniku arcibiskupství v letech 1152/3. 122 Chápe kroniku jako oslavný spis, který poukazuje na velikost norské diecéze a na úspěšné šíření křesťanství vlivem norských biskupů, které má vrcholit právě vytvořením nového arcibiskupství. Pokud by byla totiž vytvářena primárně pro norské publikum (spíše než čtenářstvo), nejspíše by autor nemusel vysvětlovat mnohé geografické detaily či překládat a vysvětlovat v latině norská toponyma či přízviska. Existují ale i jiné argumenty ve prospěch Ekremové. Na druhou stranu největší slabina její teorie (nepočítáme-li absenci jednoznačných časových údajů) spočívá v tom, že lze jen těžko vysvětlit, proč by HN neznal Theodorik, který sám sebe nazývá prvním norským kronikářem. Připusťme, že je snad možné, že by 119 120 121

122

Dobrý přehled bádání mj. Andersson, T. M.: Kings’ Sagas…, s. 201nn. Ojediněle se objeví i jiné názory, např. že šlo o prosté školní cvičení, nikoliv zamýšlené velké historiografické dílo, viz níže. Např. F. Paasche: Norges og Islands litteratur indtil utgangen av middelalderen. Kristiania 1924, s. 421. Paasche vychází z jinak nejasné dedikace knihy, jejímž nositelem je jistý „Agnellus“. Toho ztotožňuje s františkánem téhož jména, který se v r. 1224 objevuje v Oxfordu. Neznámý Agnelle, Angnelle nebo Anguelle, kterému je kniha dedikována, vyvolal celou řadu pokusů o ztotožnění s reálně žijící postavou a tím o dataci. Ačkoliv existovala i teorie spojující jej s jeruzalémským patriarchou Agnellem či jinými nositeli tohoto jména, k žádným uznávaným výsledkům se bádání tímto směrem nedobralo. Jiní datují HN za rok 1211 kvůli popisu mohutné podmořské sopečné exploze u Islandu – je známo, že právě v tomto roce se jedna taková v islandských dějinách objevuje. Na druhou stranu sopečné erupce nejsou a nebyly na Islandu ničím neobvyklým ani v dřívějších letech. Ekrem, I.: Nytt lys over Historia Norwegie. Bergen 1998, passim, především ale s. 66nn. Nověji její esej Essay on Date and Purpose v anglické edici HN z r. 2003.

43 Theodorik pominul dílo psané staroskandinávsky, těžko by však ignoroval latinsky psanou kroniku své země. Tím spíše, kdyby vznikla za účelem propagace v kulturním zázemí nidaroského arcibiskupství. (Dodejme, že tento problém by byl vyřešen, kdyby HN byla skutečně autorsky nedokončeným textem, školním cvičením nebo dílem určeným pro velmi specifického příjemce, například orknejského jarla.) Názory, které spojují HN se vznikem nidaroského arcibiskupství, se i z tohoto důvodu zdají být spíše mylné, s datací je to však komplikovanější. Možností je více. Historia Norwegie mohla předcházet Theodorika, musela by však vznikat v jiné oblasti Norska. Vzhledem k tomu, že autor HN zcela jistě znal a jako jeden ze svých hlavních pramenů využíval brémského kanovníka Adama, který nebyl příliš rozšířen mimo oblast severních území Říše a Dánska, mohla kronika vzniknout v oblasti Víken (osloské biskupství), o které víme, že byla jistou dobu nějak vázána na dánského krále Valdemara a která měla dlouhodobě obchodně-kulturní vazby na Dánsko. Ne zcela nemožnou variantou je také její vznik přímo v Dánsku, případně – ale to je již spíše spekulace – jinde v zahraničí. Stejně jako u Theodorika existuje domněnka, že autor kroniky studoval mimo samotné Norsko, pravděpodobně v Říši (Sasku?) 123 a není nemožné, že jeho kronika vznikla během studií. To by vysvětlovalo i fakt, že část dochovaného textu je věnována geografickému popisu Skandinávie, tedy něčemu, co se zdá odpovídat čtenáři mimo Norsko. Mohla to však být opět výpůjčka z Adama Brémského, který se skandinávské geografii věnuje taktéž. To samozřejmě stále neřeší otázku a problematiku datace – pokud by kronika vznikla v polovině století pod kuratelou biskupa z Oslo, zdá se i tak málo pravděpodobné, že by o ní o dvě dekády později neslyšeli v Nidarosu. Je možné, že nebyla Theodorikovi časově tak moc vzdálená – pokud by vznikala paralelně nebo jen s krátkým předstihem, nemusel by si toho být vědom. Další variantou je, že Historia Norwegie byla napsána až v 90. letech 12. století, kdy již zmiňovaný nový norský arcibiskup Eirik Ivarsson utekl do dánského exilu. Kronika tak mohla sloužit propagaci „jeho“ věci v Evropě. Proti tomuto staršímu datu se nicméně zdají hovořit prameny bezejmenného kronikáře, které lze všechny datovat před rok 1140 – není pravděpodobné, že by neznal novější díla jak islandsko-norské, tak zahraniční provenience. Největší problém pro všechny „dánské“ teorie představuje fakt, že Dánové samotní nejsou

123

Ještě de Vries (de Vries, J.: Altnordische…, s. 253; dle Lehnmann, P.: Skandinavisches Anteil…, s. 77– 78) ovšem předpokládá, že autor studoval ve Francii. Faktem je, že prameny, které HN využívá, odkazují spíše k německému prostředí a jsou velmi kontrastní k pramenům, které zná a používá Theodorik, u kterého předpokládáme studia právě ve Francii.

44 v HN vykresleni zrovna v nejlepším světle, na což poukazuje nejsilněji Ekremová 124 . To by kroniku mohlo znovu posouvat do oblasti jižního Norska, kde kvůli snahám o uplatňování přímého nebo nepřímého vlivu nemuseli být Dánové vždy přijímáni s otevřenou náručí. Při všech teoriích a dedukcích zůstává faktem, že přesněji než do druhé poloviny 12. století se HN nejspíše datovat nepodaří. 125 Jsou zde i další otazníky. Textové shody mezi touto kronikou a pozdějším Ágripem lze nejlépe vysvětlit využíváním společného staršího latinského pramene. Nevíme ovšem, co by jím mohlo být – první verze Íslendingabók Ariho Moudrého nebo ještě starší dílo Sæmundovo? Nebo zcela jiný pramen, možná norské provenience, jak se domnívalo starší norské bádání? 126 Tato otázka není zanedbatelná, protože by znovu odkazovala k nějakému mezičlánku mezi nejstaršími kronikami islandskými a pozdějšími ságami, navíc – nejde-li ovšem spíše o zbožné přání historiků – norské provenience, spojené nejspíše se vznikem arcibiskupství. Ani tato diskuze nás ve finále, bohužel, neposouvá blíže k závěru. Faktem zůstává, že Historia Norwegie je pravděpodobně první z norských synoptických kronik, nezanechala však zásadní kulturní otisk ve svých současnících či nejbližších následovatelích. Je to dáno zcela jistě i tím, že její text je torzovitý, jazyk importovaný a textové rozšíření pravděpodobně malé – nepočítáme-li dva velmi krátké výtahy v manuskriptech ze Švédska, pak je nám dochovaný text znám z jediného nálezu z Orknejí. 2.3.2 Theodoricus Monachus

Theodorik a jeho Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium stojí pravděpodobně časově „mezi“ dalšími dvěma synoptickými historiemi. Je to kronika, o které bude samozřejmě vše řečeno v následujících kapitolách, zde ale shrňme alespoň nejzákladnější fakta. Autor, nejspíše benediktýnský mnich, o kterém se dle dedikace kroniky soudí, že se pohyboval ve službách nebo jinak v blízkosti arcibiskupa Øysteina Erlendssona, vytvořil 124 125

126

Ekrem, I.: Nytt lys…, s. 58. Přehledně shrnuje starší bádání Ekrem, I.: Nytt lys…, s. 7–14. Nejnověji v angličtině viz Lars Boje Mortensen v předmluvě k anglicko-latinské edici z r. 2003, kap. „Datace a umístění“, s. 11–24; v téže edici na stejné téma také podobně Ekrémová na s. 158–161. Svend Ellehøj, který vytvořil pravděpodobně nejrozsáhlejší a nejdetailnější textové srovnávání všech tří „norských synoptických kronik“, poukazuje na tematické a na několika málo místech textové shody mezi HN a Ágripem. Dochází pak k závěru, že mají společný vzor nebo pramen, ale není možné jej detailněji určit. Možné také je, že společné prvky pochází z ústní tradice nebo folklóru, který je zcela zřejmě zodpovědný za některé obsahové shody raných skandinávských historiografických prací. Ellehøj, S.: Studie over den ældste Norrøne historieskrivning. København 1965, passim, především s. 259n. Shrnutí bádání do začátku 80. let nejlépe přináší komparatistická monografie Ulset, T.: Det genetiske forholdet mellom Ágrip, Historia Norwegiae og Historia de antiquitate regum Norwagiensium. Oslo 1983. Ulset je také skeptický k tomu, že by bylo možné přímo doložit a najít pasáže, které by si autor Ágripu vypůjčil z HN. Závěry viz s. 114nn.

45 své dílo asi v horizontu let 1176–1183. Využívá v něm vzdělání, které získal v zahraničí, pravděpodobně v Paříži, a existují i pokusy ztotožnit jej s jedním ze dvou pozdějších norských biskupů tohoto jména, o nichž víme, že studovali v tamním klášteře sv. Viktora. Buď jak buď, Theodorik staví především na více než dvou desítkách „zahraničních“ pramenů, z domácích kromě neznámého soupisu („Catalogus Regum Norwagiensium“) norských králů a anonymních sepsání zázraků spojených se sv. Olavem (jde tedy o některý z textů uváděných výše – Passio Olavi apod.) přiznává jen využití informantů-Islanďanů. Na rozdíl od Ariho je však necituje jménem a vzhledem k tomu, že popisuje události od poloviny devátého století do roku 1130, není pravděpodobné, že by šlo o očité svědky popisovaných událostí. Theodorikova kronika, jejíž struktura a způsob vyprávění je značně odlišná od všeho, co islandsko-norská historiografie do té doby znala a zažila, stála zřetelně mimo hlavní proud způsobu vyprávění a tvorby domácích kronik. To platí jak o pozdějším výzkumu, který si s tímto dílem mnohdy nevěděl rady, tak nejspíše i o dobové recepci – víme, že si z Theodorika vypůjčoval informace a pasáže autor Ágripu, byl však nejspíše jedinou výjimkou. Takové postavení mimo hlavní proud je v rané skandinávské historii poněkud neobvyklé a je způsobeno – kromě uvedených faktorů – nejspíš i jazykem díla. Theodorikova odlišnost však vyvolává také otázky po záměru a předpokládaném publiku této kroniky. Na tyto a další otázky se zaměříme detailně v závěrečné, páté kapitole této práce. 2.3.3 Ágrip

Ágrip, tedy kronika či kompilace celým jménem známá jako Ágrip af noregs kónungasögur (Výtah ze ság o norských králích) se uzuálně datuje kolem roku 1190. Autorství, opět na základě sekundárního dovozování, se připisuje nejčastěji neznámému norskému historikovi, pravděpodobně z oblasti Trøndelagu, byť se Ágrip zachoval jen v opisu v jednom islandském rukopise. V domácím jazyce psané dílo zachycuje norskou historii od dob Haralda Krásnovlasého do roku 1161 (kdy zemřel Inge Hrbáč), ale protože konec (i první list) Ágripu je opět porušen, předpokládá se, že byl dopsán také do roku 1177, tedy do nástupu krále Sverreho. V Ágripu vidíme využití skaldského verše, tak typické pro klasické ságy, jejichž nástup se datuje přibližně do této či jen trochu mladší doby. Drobným paradoxem je fakt, že jedné z vložených skaldských slok samotný autor či kompilátor nerozuměl, z čehož lze také usuzovat, že autor byl spíše Nor než Islanďan. Pravděpodobně měl církevní vzdělání.

46 Zajímavou otázkou samozřejmě je, z jakých dalších pramenů by měla být jeho práce „Výtahem“. Víme již, že znal Theodorikovu kroniku, 127 čímž byl svým způsobem mezi středověkými skandinávskými autory unikum. Zcela jistě ale autor Ágripu znal také množství orální tradice, čehož využil pro vkládání či vytváření drobných anekdot, jimiž doprovázel svůj záznam historie. Tento kompoziční přístup je pro Ágrip typický. Navíc z toho, že některé z těchto příhod nejsou známé z islandských pramenů, můžeme odvodit, že autor znal a zaznamenal domácí, norskou tradici. Jejich množství a způsob zapracování do textu vedlo jednoho badatele k poznámce, že Ágrip je jakousi světskou variací na učené odbočky a příběhy, kterými svůj text přetěžuje právě Theodorik. 128 Jiné známé písemné prameny domácího původu však v tomto anonymním a torzovitém díle vysledovat nelze, byť se o nich občas uvažuje. 129 2.3.4 Ságy o králích a jejich kompendia

Někdy v druhé polovině dvanáctého století, spíše k jeho konci, se v islandské historické literatuře objevuje druhý směr, propojující, jak již bylo naznačeno, domácí průkopnické práce Ariho Moudrého a snad i Sæmunda Sigfússona s tradicí hagio- a historiografie latinské, se kterou se domácí inteligence seznamovala jak v originálech, tak v překladech. Tato vlna dospěla k vrcholu v první polovině 13. století v díle Snorreho Sturlussona a mnoha jiných, méně známých či zcela anonymních autorů a kompilátorů. Byly to samostatné narativní celky, ságy, věnované většinou jednotlivým králům nebo alespoň významným jarlům, na které pak od začátku 13. století navázaly jejich různé kompilace. Mezi postavy, které zaujaly islandské autory, z nichž část známe jménem, byli samozřejmě také oba Olavové – Olav Tryggvason a Olav Haraldsson. První z nich se stal tématem zájmu dvou autorů, kteří opět pocházeli z jednoho z center islandské kultury, benediktýnského kláštera v Tingeyraru. Ani o jednom z nich se nedochovalo mnoho informací. Narativní historie Odda Snorrasona je často vágně datována do druhé poloviny 12. století (nejspíše vznikla někdy v období 1180–1200 s přikloněním se k časnějšímu datu 130 ) a byla

127 128 129

130

Kromě jiných viz zde komparativní studii Ulsetové (Ulset, T.: Det genetiske forholdet..., Oslo 1983), passim, především závěry na s. 149 a následné pasáže porovnávající textové shody Ágripu s TM. Ellehøj, S.: Studie over…, s. 198. Především o některé z raných verzí ság o Olavu Tryggvasonovi. Možná byl autor seznámen také s paralelně vznikající ságou o králi Sverrem či alespoň o nějaké její podobě a funkci. Starší předpoklad (ještě např. Turville-Petre, P.: Origins…, s. 172), že Ágrip vychází také z Historia Norwegie, je již, jak bylo uvedeno výše, opuštěn ve prospěch předpokládaného společného pramene. Mohl ale znát i jiné rané královské ságy – např. Ságu o Hákonu Dobrém, dnes ztracenou, ale doložitelnou z jiných pramenů. Tak naposledy Andersson, T. M.: The Growth of Medieval Icelandic Sagas (1180–1280), Ithaca 2006, s. 25. Andersson se již dříve zabýval otázkou relativního stáří Oddovy ságy a tzv. Nejstarší ságy o sv. Olavu, o jejichž pořadí byly vysloveny různé soudy, ve studii The First Icelandic King’s Saga: Oddr Snorrason’s Óláfs saga Tryggvasonar or The Oldest Saga of Saint Olav? (Journal of English and Ger-

47 napsána latinsky. Stejnou řeč si pro svou tvorbu (která zahrnuje i díla na jiná témata) vybral Oddův duchovní bratr Gunnlaug Leifsson, o kterém víme, že zemřel v roce 1218 nebo o rok později a jehož latinská olavovská sága je o něco mladší. Obě olavovské kroniky byly velmi brzy, na začátku 13. století, 131 přeloženy nebo spíše převedeny do islandštiny. Nevíme ovšem, zda autory samotnými nebo někým jiným. Fakt, že latinské originály 132 jsou dnes ztracené, mimoděk vypovídá něco o osudu latinské literatury v islandském středověku. Je také možné, že obě tyto ságy, vystavěné více či méně ve snaze o vytvoření specifického domácího hagiografického žánru, tvoří neústrojnou dvojici ve skupině ostatních raných ság, které jsou dle některých badatelů vystavěny spíše na domácí narativní tradici s důrazem na příběh a osoby s jinými hodnotami a charakteristikami, než lze nalézt v hagiografii. 133 Oddův text je každopádně prvním, který si zaslouží označení královská sága jak co do výstavby (biografie na pomezí hagiografie), tak kombinací písemných a orálních pramenů. Samotný autor se hlásí k využití islandských písemných kronik Sæmunda a Ariho a je také možné 134 , že znal a částečně kopíroval Theodorikovu kroniku. To by jednak umožnilo upřesnit dataci post quem, ale především by podpořilo domněnky o aktivních a intenzivních kulturních kontaktech minimálně mezi kleriky a mnichy obou zemí. Navíc množství informací, které o norském králi uvádí, svádí k myšlence, že měl k dispozici buď další prameny, nebo jiný přístup k původně norskému (orálnímu, písemnému, 135 popř. skald-

131

132 133

134

135

manic Philology. 2004, Nr. 2, s. 139–155), v níž je i polemika se starším bádáním. Na základě porovnání některých pasáží obou děl potvrzuje Oddův primát. de Vries, J: Altnordische…, s. 242. O latinském originále není mnoho známo, nicméně i z faktu, že Oddova sága byla dalším kronikářům a kompilátorům známa nejspíše jen v přeložené verzi, lze usuzovat, že latinská verze se velkého rozšíření nedočkala. V případě ságy Gunnlauga Leifssona je bohužel ztracen jak originál, tak překlad. Dochovaly se z ní jen pasáže v pozdějších kompilacích. Tak Andersson, T. M.: Kings’ Sagas…, s. 213 s odvoláním na starší práce. Otázka hagiografické literatury jako jednoho (hlavního?) zdroje pro islandské královské ságy je dlouhodobě diskutována a přehodnocována. Sám jsem se ve své diplomové práci snažil dokázat využití hagiografických motivů v ságách o sv. Olavu (kde je lze samozřejmě předpokládat), a to v souladu se staršími názory např. TurvillePetreho (Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic…, s. 190), ovšem v opozici k jiným, často domácím badatelům.Komplikovaná je také otázka jazyka – např. prof. Peter Foote se zásadně staví na stranu těch, kdo v jazyce tzv. královských ság nevidí žádné vlivy latiny, ačkoliv se o to někteří jiní badatelé pokoušejí (případně mluví o tzv. učené islandštině). Nakolik by byl jeho soud platný i pro Oddovu ságu, není však zřejmé. Srov. Foote, P.: Saints‘ Lives and Sagas. In: Bekker-Nielsen, H. – Carlé, Birte (eds.): Saints and Sagas: a Symposium. Odense 1994, s. 75. Je to jedno z vysvětlení. Stejně tak však mohl Odd Snorrasson čerpat ze stejný ztracených předloh (Sæmund, Ari) jako Theodorik. I tato varianta by však vypovídala o kontaktech Island – Norsko, byť v opačném gardu. Anderson, T. M.: The Growth…, s. 29, má za jisté, že Odd znal norské Acta Sanctorum in Sel(i)o. To před ním uvádí, stejně jako propojení s Theodorikem, již de Vries, který se také domnívá, že Odd by nebyl schopen vytvořit svou ságu jen na základě materiálu dostupného na Islandu a tamní tradice. Musel by tedy mít informace nebo informátory i z Norska (de Vries, J.: Altnordische…, s. 242–243; podobně White, P. A.: Non-native sources…, s. 9 ).

48 skému 136 ) materiálu: snad i sám podnikl cestu do Norska, možná nějak spolupracoval se svým bývalým opatem Karlem Jónssonem. Ságy o norském „věčném králi“ sv. Olavu Haraldssonovi jsou pozdější. Tento fakt je překvapivý jen zdánlivě. Ze struktury a obsahu prvních ság je zřejmé, že jedním z důvodů, proč při vytváření prvních ság dostal přednost Olav Tryggvason, byla snaha zachytit jej jako strůjce konverze Islandu a tak z něj vytvořit islandského svatého patrona. U Odda Snorassona je rozpor mezi postavením obou Olavů vidět ve snaze vytvořit nový, funkční model, kde by první z nich byl vnímán jako „severský Jan Křtitel“, zatímco druhý jako Ježíš Kristus. 137 Kromě toho sv. Olav a království a arcibiskupství vzniklé na jeho odkazu nejspíše nebyli Islanďany vnímáni zcela bezproblémově – v potaz je nutné brát Olavovy snahy připoutat Island těsněji k Norsku i pozdější mocenské a organizační nároky nidaroského arcibiskupa na islandskou církev. Nezapomínejme, že se pohybujeme v době, kdy norský arcibiskup začíná po svých podřízených požadovat dodržování pravidel, která do té doby nebyla brána vážně (vzájemný vliv a nadřazenost světské a církevní moci; zákazy kněžských konkubinátů atd.). Problematickou je otázka datace 138 tzv. Nejstarší ságy o sv. Olavu, která se dochovala jen fragmentárně. Předpokládá se však, že její text byl kompletně zachován v tzv. Legendární sáze o sv. Olavu, její vznik se nicméně datuje až do doby po vzniku největšího kompendia, Snorreho Heimskringly v 30. letech 13. století. Nejstarší/Legendární sága má velmi silný hagiografický nádech a stojí na pomezí historiografie a hagiografie. 139 Odráží tak to, co bylo vzpomenuto v minulé kapitole, tj. vliv ryze církevní literatury na rozvoj literatury domácí a rozšíření hagiografických vitae ve formě ság obecně, ale také vliv domácí tradice, především ve formě skaldských veršů, kterých je v tzv. Legendární sáze několik desítek (a část z nich se objevuje i v identifikovatelných fragmentech Nejstarší ságy). 136

137

138

139

Využití skaldských strof u Odda je trochu záhadou a novější bádání se domnívá, že skaldské verše chyběly v latinském originálu, neboť jejich překlad by byl příliš obtížný. Verše mohl do textu zakomponovat neznámý překladatel. Anderson, T. M.: The Growth…, s. 41. K analýze tohoto postoje viz Lönnroth, L.: The Baptist and the Saint: Odd Snorrason’s View of the Two King Olavs. In: Dallapiazza, M. et al. (eds.): International Scandinavian and Medieval Studies in Memory of Gerd Wolfgang Weber. Trieste 2000, s. 262. Její původní editor (pro Monumenta Historica Norvegiæ, 1893) G. Storm navrhoval dataci 1155–1180, což by z této ságy činilo nejstarší dochovanou a možná nejstarší vůbec. Tato datace byla obecně přijímána až do chvíle, než se ukázalo (Louis-Jensenová), že jeden z fragmentů textu (a právě ten, na kterém Storm založil svou dataci!), do textu ságy nepatří. Dnes se vznik této ságy odhaduje na dobu kolem roku 1200. Shrnutí problematiky viz např. Andersson, T. M.: Kings’ Sagas…, s. 212nn. Turville-Petre (Turville-Petre, G.: The origins of Icelandic…, s. 179) přímo uvádí, že Nejstarší sága o sv. Olavu velmi připomíná legendu o sv. Martinu. Jeho názory na vliv hagiografie na vznik prvních islandských ság byly nicméně mnohokrát kritizovány jako přehnané. M. Cormack (Cormack, M.: Sagas of Saints. In: Clunies-Ross, M. (ed.): Old Icelandic Literature and Society; Cambridge 2000, s. 308) zdůrazňuje naopak vliv znalosti a překladů evropské historiografie na vznik a rozvoj islandského písemnictví. Vzhledem k motivaci a konstrukci prvních ság i kronik se nicméně domnívám, že vliv církve a církevní literatury je zde primární.

49 Na rozdíl od předchozích autorů se však anonymní tvůrce Nejstarší ságy/Legendární ságy neodvolává na domácí ani islandskou písemnou tradici, i když je možné, že znal tradice zapsané v již zmíněných synoptických historiích, případně přímo tyto kroniky. Samotný Snorre Sturlusson se samozřejmě sv. Olavu Haraldssonovi věnoval na velkém, ba přímo obrovském prostoru – v rámci jeho kompilace zabírá Ólafs sága helga téměř dvě třetiny rozsahu, Snorre ji pravděpodobně napsal nejdříve jako samostatné dílo. Autorem jiné ságy o sv. Olavu byl Snorreho spolupracovník a přítel Styrmir Kárason (také s přízviskem „inn fróði“, tj. „Moudrý“); jeho dílo se datuje přibližně do 30. let 13. století. Kromě těchto dvou nejvýznamnějších královských jmen se však v druhé polovině 12. století, resp. až na výjimky v období 1180-1120, objevilo množství těchto tzv. královských ság, jako jsou dochované ságy o jarlech z Orknejí (Orkneyinga saga 140 ), již mnohokrát zmiňovaná, ale přesto výjimečná, neboť dobové události popisující Sága o Sverrem (Sverris saga) či alespoň její první část, Grýla, několik verzí ságy o jómských vikingzích (Jómsvíkinga sága) a dnes již ztracené ságy o jarlech z Lade (Hlaðajarlar saga) či o dánských (Skjöldunga saga, Knúts saga) nebo norských králích (Haralds saga hárfagra, Hákonar sága góða 141 ). Co je však důležité a z některých hledisek výzkumu zásadní, je fakt, že ságy o obou Olavech mají více či méně silný hagiografický nádech, který se především u sv. Olava logicky promítá i do synoptických kronik. Tento prvek bychom v ostatních ságách nenašli, ty vycházejí z jiných premis, možná ovlivněny i Sverreho soudobou „sekulární“, ale zároveň oslavnou ságou. Možná bychom neměli úplně zapomínat, že kolem roku 1190 dokončil svou práci také první dánský kronikář. Svend Aggesen studoval ve Francii a patřil do jednoho z předních rodů své země. Jeho Historia Regum Daniae compendiosa přináší stručný přehled dánských dějin od nejstarších dob do r. 1185. O dekádu později na něj navázal nejznámější dánský historik (nejenom) středověku Saxo Grammaticus – dánská situace tak velmi volně připomíná situaci v norsko-islandském prostoru, kde kroniky nevelkého roz140

141

Sága o druhém velkém severském osídlení na atlantických ostrovech, totiž o Faerských ostrovech (Færeyinga saga), se řadí někdy mezi královské, někdy mezi tzv. rodinné ságy. Není dochovaná samostatně, ale části z ní jsou použity v různých ságách nebo kompendiích. Existuje také další možnost klasifikace: Melissa Bermanová označila tyto dvě ságy spolu se Ságou o jómských vikinzích (Jómsvíkinga saga) jako „politické ságy“ („political sagas“). Vedly ji k tomu především tématické odlišnosti – tyto ságy nejsou biografiemi norských králů, ale spíše kronikami území, která se sice vyvíjela samostatně, ale dostávala se do konfliktů a časem do područí norských králů. Viz Berman, M. A.: The Political Sagas. Scandinavian Studies 57 (1985), s. 113–129. Na ni později navázala Judith Jeschová (Jesch, J.: History in the „Political Sagas“. Medium Ævum 62 (1993), Nr. 2, s. 210-220), která ovšem klade důraz spíše na literárněhistorické okolnosti, které tuto miniskupinu (Bermanová používá výraz podžánr, subgenre) vydělují ve vztahu k ostatním. O ztracených a předpokládaných ságách viz Andersson, T. M.: Kings’ Sagas. In: Clover, C. J. – Lindow, J. (eds.): Old Norse-Icelandic Literature. London 1985, s. 218; de Vries, J.: Altnordische Literaturgeschichte, Band II, Berlin 1967, s. 258n.

50 sahu, jako bylo dílo Ariho, Theodorikovo nebo Ágrip, nakonec doplňuje a svým způsobem nahrazuje Snorre Sturlusson. Pokud se konec dvanáctého století, resp. přelom století 12. a 13. nesl ve znamení rozmachu individuálních královských ság, o dvě dekády později se objevují první kompendia či kompilace věnující se norským dějinám opravdu zeširoka, vznikající však výlučně na Islandu. Prvním z nich byla tzv. Morkinskinna („tmavá kůže“, „tmavý pergamen“, někdy překládáno i jako „shnilý“). Bývala často datována ca do roku 1220 nebo pomocí relativní stupnice: jsou v ní výpůjčky z Ágripu 142 a naopak materiál z ní se objevuje v pozdější Fagrskinně („světlá kůže“) a také u Snorreho. Poslední editoři Morkinskinny 143 (které bylo jinak věnováno poměrně málo badatelské i editorské činnosti) umístili text na základě vnitrotextových indikátorů mezi roky 1217 a 1222. Morkinskinna pokrývá období 1030 až 1157 (původně nejspíše 1177; největší část tvoří ságy Magnuse Dobrého a Haralda Krutého), což za posledních sto padesát let bádání vyvolalo nejednu otázku, především ve smyslu hledání literární vzorů pro autora Morkinskinny pro období před a po Olavu Tryggvasonovi a Olavu Haraldssonovi, které je jinak v literatuře poměrně málo „pokryté“. Diskuze se však ukazuje částečně jako nekonkluzivní, neboť vedla část badatelů k předpokladům existence stále většího množství tajemných ztracených pramenů, většinou ság jednotlivých autorů, 144 navíc ponechává bokem faktickou možnost inovativního přístupu autora. O něm sice nevíme nic, ale vzhledem ke kompozici i obsahu díla víme, že používal nejenom známé starší prameny jako Hryggjarstykkii a novější jednotlivé královské ságy, ale také skaldskou poezii, a především (jak zdůraznili naposledy již zmínění autoři edice z roku 2000) vytvářel svůj narativ na základě mnoha krátkých, většinou ústně tradovaných příběhů (sættir, tedy jakýchsi „povídek“), nejspíše s velkou dávkou osobního vkladu. Kompendium zvané opět jednoduše Fagrskinna („světlý pergamen“ 145 ) jde ještě dále do minulosti, její text začíná vládou pololegendárního Halvdana Černého (Svarti) a pokračuje do roku 1177. Vytváří tak vlastně první komplexní pohled na „oficiální“ norské ději142 143

144 145

Ten však není mezi jmenovanými zdroji, kam patří Hryggjarstykki, Knýtlinga sága, tj. Sága o Knutovi [Velikém] a pramen pojmenovaný nepřesně, označující však nejspíše Ságu o Orknejích. Anglické vydání z r. 2000. Protože text, který se nám dochoval, je pozdější, z druhé poloviny 13. století, existují i hlasy, které posouvají Morkinskinnu dále do minulosti, cca do doby kolem r. 1200 s tím, že až pozdější přepisovatel nebo upravovatel originálu přidal údaje, dle kterých kroniku dnes datujeme, především jména norských králů Ingiho (1204–1217) a Jóna (1216–1222). Srov. de Vries: Altnordische…, s. 280–281. Srov. opět Andersson, T. M.: Kings’ Sagas…, s. 217–219. Opisy z poloviny třináctého století nesou jméno Nóregs kónunga tál, resp. Ættartal Nóregs konunga. De Vries, J.: Altnordische…, s. 282.

51 ny, v čemž možná (volně, vědomě?) navazuje na Ágrip (jehož konec je ztracený), ale zcela jistě jej překračuje co do šíře a způsobu zpracování. Její autor je pravděpodobně Islanďan, ovšem kompilující v Norsku, případně alespoň z norské perspektivy. 146 Kromě již ověřeného využívání skaldské poezie pracoval neznámý autor se staršími psanými texty, především jednotlivými ságami, ale také s nějakou verzí Morkinskinny a kromě toho dodává informace a prameny z dřívějších textů neznámé (např. básně Eriksmál a Hrafnsmál aj.), se kterými se setkal pravděpodobně opět v Norsku. Jako historik je mnohem kritičtější k využití různých příhod a anekdot, které tolik oživují Morkinskinnu, což mu však na druhou stranu dává punc věrohodného historického pramene. Ačkoliv známe jen pozdější opisy a verze, dle využití u jiných autorů lze přibližně datovat výslednou podobu této kompilace kolem roku 1225. 147 Poslední v řadě tří základních islandských kompilací o severských dějinách je monumentální Heimskringla Snorre Sturlussona, jejíž sepsání spadá do let 1225–1235. Heimskringla je pravděpodobně nejznámější ze severských ság vůbec, a to i díky překladům do mnoha jazyků, ať již úplných, nebo částečných, jako je i případ češtiny. Snorreho svod dějin, který vystavěl na mnoha písemných pramenech své doby včetně většiny ság uváděných zde (ovšem asi bez znalosti latinských norských synoptických kronik), se stal jakousi normativní národní kronikou pro norské a samozřejmě částečně také islandské dějiny, podobně jako u nás kronika Kosmova. Nepřekvapí proto také, že Heimskringla již od počátku přitahovala také pozornost historiků a literárněvědných badatelů a že literatura vážící se k ní by s trochou nadsázky vydala na samostatných studijní obor. Pro naše účely však stačí sumarizovat, že Snorre připojil k dosavadnímu téměř uzuálnímu dějinnému rozsahu (Harald Krásnovlasý – nástup Sverreho Sigurdsona) ještě (po vzoru Fagrskinny?) této době předcházející ságu o Haraldově otci Halfdanovi Černém a také tzv. Ságu o Ynglinzích, 148 která popisuje legendární norské dějiny od prvopočátků po moderní dobu a vytváří tak národní mýtus, ve kterém se ohlasy starých pohanských pověstí, legend a příběhů propojují s osudy dobového křesťanského Norska.

146

147 148

Proti tomu Jakobsen, A.: Om Fagrskinna-forfatteren. In: Jakobsen, A. – Hagland, J. R.(eds.): Fagrskinna – studier. Trondheim 1980, s. 14, který ukazuje na důvody, proč je autor Fagrskinny s největší pravděpodobností Nor. De Vries (de Vries, J.: Altnordische…, s. 285) teoretizuje, zda za kompilací Fagrskinny nestála aktivita nebo požadavek norského královského dvora. Srov. také Turville-Petre, E. O. G.: The origins of Icelandic..., s. 219. U nás stručně Kadečková, H.: Dějiny severských..., s. 109 Tak již jeden z prvních editorů Fagrskinny Gustav Indrebø v edici Fagrskinna, Avhandlinger fra universitetets historiske seminar, 4de bind. Kristiania 1917. Z celé Heimskringly vyšla česky právě Sága o Ynglinzích v překladu Heleny Kadečkové (naposledy ve druhém vydání v nakl. Argo, Praha 2003) a samostatně také Sága o sv. Olavu v překladu Ladislava Hegera (Lidová demokracie, Praha 1967).

52

3. O kronice 3.1 Datace Při datování Theodorikovy kroniky, která není časově určena ani autorem, ani zmiňovaná relevantními dobovými zdroji, je nutné vyjít z textu samotného, tedy údajů v ní obsažených, které umíme usouvztažnit k nám známým dobovým událostem. Jako nepochybný terminus post quem lze brát útok březových noh na Nidaros v září 1176, který Theodorik nepřímo zmiňuje v kapitole 31. Mluví v ní o zabití jistého Nikolase (Nikulase) Sigurdassona a vinu za tento čin klade po právu na bedra jednoho z dobových vzdorokrálů Øysteina Møyly, který sám byl poražen a zabit v lednu 1177. Theodorik (kap. 31) tituluje Øysteina slovy infelix tyrannus, která vzbudila jistou kontroverzi. Zatímco většina historiků se domnívá, že kronikář tímto vyjadřuje negativní postoj k tomuto vůdci birkebeinar, Jens Hanssen a v návaznosti na něj i jiní poukazují na ne zcela jednoznačné dobové používání slova tyrannus. V Historia Norwegie je jako beatissimus tyrannus popisován samotný svatý Olav a ve středověkých pramenech se najde velké množství dokladů o tom, že slovo tyrannus mohlo být ekvivalentní jednoduše ke slovu král, rex. 149 Při takovém čtení by tedy Theodorikův postoj k Øysteinu Møylovi mohl být spíše útrpný – „nešťastný král“ –, přesto se však domnívám, že v daném případě jde o hodnocení negativní, směřující k překladu a výkladu „nešťastný (?) tyran“. Jde především o kontext, ve kterém je jmenován – daná kapitola se zabývá vojenskými činy a nájezdy Magnuse Bosého, které kronikář nehodnotí přiliš pozitivně, a také s trpkou ironií popisuje „zvyk“ Norů stavět proti svým králům vzdorokrále a vyvolávat tím občanské nepokoje. Theodorik navíc jednoznačně stojí na straně legitimity, tedy krále Magnuse Erlingssona a nidaroského arcibiskupa Øysteina. Je možné se i opatrně domýšlet dále, že kronikářův postoj k Øysteinu Møylovi posouvá okamžik post quem vzniku díla (nebo jeho závěrečné části) za leden 1177, kdy byl pretendent již mrtvý a Theodorik se nemusel bát případného postihu z jeho strany. Za terminus ante quem lze s jistotou považovat smrt arcibiskupa Øysteina v lednu 1188. Lze jen těžko předpokládat, že by jinak Theodorik svou kroniku dedikoval právě arcibiskupovi, „svému pánu a otci“, případně že by byť jen v odbočce či narážce nereago-

149

Hanssenovy doklady a rozbor viz Hanssen, J..: Theodoricus Monachus and European Literature, Oslo 1949, s. 94–95.

53 val na úmrtí tak význačné osobnosti. To vše je podpořeno faktem, že v incipitu kroniky Theodorik píše, že ji posílá 150 arcibiskupovi k přečtení a revizi. Otázkou je, do jaké míry a zda lze tuto desetiletou dataci zúžit a zpřesnit. Pokusů bylo učiněno v minulých letech mnoho. Již Gustav Storm v edici Theodorikovy kroniky upozorňuje, že autor se zmiňuje o kostele Panny Marie v Nidarosu, ačkoliv arcibiskup Øystein nechal v r. 1183 kostel přesunout a znovu vysvětit při vzniku kláštera v Helgeseter. Ve skutečnosti tato interpretace není jednoznačná, neboť kronikář pouze zaznamenal, že Olav Mírumilovný byl pohřben právě v tomto kostele a že tento kostel je ve městě v době psaní kroniky stále možné spatřit. Nově založený klášter však ležel na kraji města, nikterak daleko od původní lokace, výpovědní hodnotu této části kroniky je tedy možné zpochybnit. 151 Na druhou stranu legitimita, nástupnictví a možná i otázka moci světské a církevní moci, tedy témata u Theodorika velmi častá, se zdají naznačovat, že kronika byla opravdu napsána před rokem 1183, kdy se arcibiskup usmířil se Sverrem a vrátil se z exilu do Nidarosu – propagandisticky zaměřená, otevřeně protisverreovská kronika by se mu v tu dobu nejspíše nehodila. K této otázce se dostaneme ještě v Závěru. Další pokusy o zpřesnění datace vychází z toho, že arcibiskup musel Nidaros opustit poté, co jej dobyl Sverre na podzim 1177, a další dva roky pobýval v Bergenu, odkud musel nakonec v létě 1180 prchnout do Anglie. Vrátil se, jak již bylo také řečeno, o tři roky později. Je možné, jak se mnozí domnívají, předpokládat, že Theodorik svou kroniku psal a dopsal v krátké periodě leden 1177 – podzim 1178, kdy byl arcibiskup stále ještě v Nidarosu? Nenaznačuje fakt, že jedinou soudobou událostí, kterou Theodorik do své kroniky zanáší, je zabití Nikolase Sigurdarssona skrze tyrana Øysteina Møylu, že šlo o událost poměrně živou? Tomu by napovídalo také negativní hodnocení obyvatel Trøndelagu, v kronice viditelné na dvou (kap. 5 a 19) místech. Tyto pasáže mohou naznačovat, že kronika vznikala kolem nebo brzy po událostech podzimu 1178, kdy Nidaros a celý kraj přešel na stranu Sverreho. 152 Možná byla dokončena tak, aby si ji arcibiskup mohl odnést s sebou do exilu.

150

151 152

Theodorikem použitý výraz „librum mittere“, tj. „zaslat“, „dodat“, svádí někdy k závěru, že šlo o zaslání na větší vzdálenost, tj. např. z Nídarosu do Bergenu v případě let 1177–80 nebo z Norska do Anglie během arcibiskupova exilu. Je to však velmi nejistá interpretace jinak obvyklé dedikační fráze. Tak upozorňuje již Jonsson, F.: Den oldnorske og oldislandske litteraturs historie. København 1923, s. 591. Období 1177–1180 je u všech badatelů označováno jako nejpravděpodobnější. Uvádí je již Storm, předmluva v MHN, s. III. Shrnutí diskuze k dataci viz Johnsen, A. O.: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Oslo 1939, s. 86–87 (sám Johnsen nevylučuje možnost periody 1180– 1183). Dále srov. také Lange, G.: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtsreibung. Reykjavík 1989, s. 21–22.

54 Na druhou stranu vznik kroniky a sbírání podkladů jistě byl dlouhodobější proces a ohlas aktuálních událostí byl jen jednou jeho složkou. Domnívám se, že Theodorikova kronika odráží následující vývoj: začátek psaní snad na popud arcibiskupa Øysteina nejspíše již před událostmi roku 1177, a to více ve smyslu kroniky zaměřené především na postavu svatého Olava a jeho předchůdce. Postupem času, jak se situace v zemi měnila, byla doplněna 153 nejen o přímý ohlas jedné či dvou aktuálních událostí. Je dokonce možné, že i některé odbočky, především ty větší, v druhé polovině kroniky, jsou reakcí na dobové události. Možná vznikala po celé tři roky před arcibiskupovým odchodem do exilu a byla mu prezentována někdy před rokem 1180 nebo nejpozději toho roku. 154 Tomu by odpovídal i jeden málo diskutovaný nepřímý důkaz: v jednom exempláři kroniky Gesta regis Henrici secundi, který se nejpozději v roce 1177 objevuje v Peterborough a který byl později doplňován ještě do r. 1192, se objevuje k roku 1180 vsuvka o dobových událostech v Norsku. K této pasáži je ještě doplněna krátká sumarizace norských dějin po r. 1130, o které se Vandvik 155 domníval, že stylem a obsahem připomíná psaní Theodorikovo. Na druhou stranu Theodorik s arcibiskupem do exilu pravděpodobně necestoval, neboť množství omylů a nesprávností v citátech z knih, které uvádí, by jistě napravil, kdyby měl k dispozici např. knihovnu v Bury St Edmunds a jiných místech, kde se objevil vyhnaný norský arcibiskup. Je tedy možné, že prostředníkem byl sám arcibiskup, snad na základě nedokončené pasáže Theodorikovy kroniky (?), možná jen v závislosti na stylu jejího autora – tedy pokud by v tu chvíli již jeho Historia de antiquitate regum Norwagiensium znal a měl k dispozici. Na základě jistých údajů a několika indicií tedy nelze Theodorikovu kroniku datovat přesněji než do mezních letopočtů 1177–1188 s pravděpodobnějším datem vzniku na začátku tohoto období, nejspíše před rokem 1180. 3.2 Autor Historia de antiquitate regum Norwagiensium je jedno z mála děl norské a skandinávské provenience, jejíhož autora sice známe jménem – v Prologu se ke svému dílu hlásí jako

153

154 155

Nebo snad i krácena o popis událostí po roce 1130? To je samozřejmě čirá spekulace, ale zdálo by se logické, že kronika by mohla být ukončena spíš například vznikem arcibiskupství, než událostmi kolem r. 1130. Přímo do tohoto roku kroniku datuje Paasche, F.: Norges og Islands litteratur inntil utgangen av middelalderen. Kristiania 1924, s. 370. Vandvik, E.: Magnus Erlingssons privilegiebrev og kongevigsle. Skrifter utgitt av Den Norske Videnskaps-Akademi. II. Historisk-Filosofisk Klasse, ny serie, bd. 1, Oslo 1962, s. 71–76. Na celou záležitost odkazuje Waßenhoven, D.: Skandinavier unterwegs in Europa (1000–1250), Berlin 2006, s. 132–133, ovšem bez jakékoliv návaznosti na otázky datace Theodorikovy kroniky. Waßenhovenovým záměrem je mapovat Øysteinovy cesty po Anglii; předpokládá, že se objevuje právě i v Peterborough.

55 „pokorný hříšník Theodoricus“ (Theodricus, humilis peccator) –, bohužel ale netušíme, kdo se za tímto topoickým popisem skrývá. Starší spekulace o podobě jak latinské (Theodricus, Theodoricus nebo Theodericus), tak především norské podoby autorova jména z velké části shrnul a ukončil všemi respektovaný Gustav Storm. V jeho komentáři k edici Theodorika jsou fakta podána takto 156 : autor je Theodricus, nikoliv Theodoricus, čemuž odpovídá staroskandinávský ekvivalent Þjóðrikr, v moderním přepisu Thjodrik. Toto tvrzení bylo poměrně překvapivé, protože již Storm sám uvádí, že takové jméno je jinak v pramenech neznámé, snad s výjimkou pozdějšího v Norsku doloženého toponyma Þjórikstader a podobného jména jistého islandského záborce – Þjóðrekr. Přesto se tato varianta jména autora používala minimálně po zbytek devatenáctého století a mnohdy i později, ačkoliv již v roce 1895 vychází drobná studie L. Daaeho, který poukazuje na nelogičnost Stormova řešení a navrhuje dvě jiné možné varianty: Thord nebo Thore. K této druhé podobě jména, Thore, resp. Thorir (Þórir), se brzy přiklání většina dalších badatelů. 157 (Ve dvacátém století, hlavně v poválečném bádání, se také v komentářích a sekundární literatuře přechází na „zmodernizovanou“ variantu tohoto jména, tedy Tore.) Např. E. Gunnes se s tímto problémem vypořádává rázně: jakékoliv jiné varianty než „T(h)ore“ považuje za neopodstatněné „výplody historického romantismu“. 158 Otázka norské či skandinávské varianty jména Theodorik se může zdát podružná, je však neoddělitelně spjata s diskuzí, zda byl vlastně kronikář Nor a zda by bylo možné jej případně ztotožnit s některou z historicky doložených postav tohoto jména. Co se otázky původu týče, uzuální shoda mezi badateli říká, že autor je Nor. Faktem je, že Theodorik vystupuje na straně Norů – ti jsou pro něj gens nostra, jejich jazyk lingua materna nebo lingua nostra. Králové, o nichž se v knize píše, jsou majores nostri a ante-

156 157

158

Storm, MHN, předmluva k edici, s. VII. V edici jsou ovšem „přiznána“ různočtení v jiných, autorovi známých rukopisech. Viz pozn č. 3. k epilogu kroniky (Storm, MHN, s. 68). Daae, L.: Om historieskriveren Theodricus monachus og om biskop Thore af Hamar. [Norsk] Historisk tidskrift, (Kristiania) 1895, s. 398-400. Diskuzi ve prospěch Daaeho řešení podpořil ve svých velkých kompilačních dějinách literatury např. Finnúr Jonsson (Jonsson, F.: Den oldnorske og oldislandske litteraturs historie. København 1923, s. 590) a po něm mnozí další. Pro srovnání ve zde citovaném materiálu dále např. (lat./nor.): Skard (1935): Theodricus/–; Lehmann (1937): Theodricus/–; Johnsen (1939): Theodoricus/Tore; de Vries (1967): Theodricus/–; Ellehøj (1965): Theodoricus/Thore; Gunnes (1976): Theodoricus/Tore atd. Kraggerud (Kraggerud, E.: Theoderiks tekst etter Storm. . In.: Ekrem, I. – Mortensen, L. B. – Skovgaard-Petersen, K. (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. København 2000, s. 266–267) přináší malý přehled o všech variantách autorova jména v dochovaných rukopisech, nakonec však – možná trochu zmatečně – uznává nomenklaturu A. O. Johnsena, tedy „Theodoricus“, sám však dále používá jméno „Theoderik“. S formou „Theodoricus“ pracujeme i my, ovšem s počešťováním jména do formy Theodorik tak, aby se nechovalo problematicky při tvoření adjektiv (*„Theodoricových“) aj. Gunnes, E.: Norges historie. Bind 2. Oslo 1976, s. 423.

56 cessores nostri. Je pravda, že tyto argumenty nejsou de facto konkluzivní, na druhou stranu však není důvod tento závěr zpochybňovat. Neuzavřenou a v rámci známých informací asi neřešitelnou otázkou je také význam kronikářova kognomen. Je ale nejpravděpodobnější, že výraz Monachus označuje příslušníka benediktýnského mnišského řádu a tedy i stejného kláštera. Theodorik není sám, kdo má podobné přízvisko – mezi jeho kolegy-literáty bychom našli zde již zmiňované islandské autory ság o obou Olavech Odda munka Snorrasona a Gunnlauga munka Leifssona. Pokud by tomu tak bylo, zdá se pravděpodobné spojovat Theodorika s benediktýnským klášterem v Nidarholmu (Níðarholm), založeném kolem roku 1100 na ostrůvku v blízkosti vlastního města Nidarosu. Druhou variantou je klášter sv. Michaela, Munkalíf, v Bergenu, založený králem Øysteinem Magnussonem asi o dekádu později. Spojení s Bergenem by sice snad vysvětloval autorův ne zcela pozitivní postoj vůči obyvatelům Trøndelagu, je ovšem možné, jak bylo ukázáno v předchozí kapitole, že toto hodnocení je spojené spíše s odvratem tohoto regionu od arcibiskupa Øysteina a s přijetím Sverreho za krále. Navíc z textu kroniky lze předpokládat, že autor obě města znal, nejspíše osobně, více se v ní však píše o Nídarosu. Také explicitní spojení textu s Theodorikovým „otcem a pánem“ arcibiskupem Øysteinem (dedikace v Prologu: „domino et patri suo, viro reverendissimo Augustino Nidrosiensi archiepiscopo“) a silná adorace kultu sv. Olava, který měl své sídlo v nídaroské katedrále, ukazuje na sídlo arcibiskupství. Jsou-li tyto závěry správné, a my se domníváme, že ano, zůstává otázka, kde Theodorik nabyl své vzdělání a zda jej lze případně ztotožnit s některou doloženou historickou postavou. Ačkoliv, jak již bylo řečeno v předchozích kapitolách, o možnostech vzdělávání v Norsku v této době nemáme žádné zprávy, víme, že mnozí Islanďané ve 12. století odcházeli za studiemi do Říše či Anglie. Jiní ale zůstávali a studovali v domácích „školách“. Studoval tedy Theodorik po vzoru Islanďanů někde v „domácí“ klášterní knihovně? 159 Nebo snad odjel na Island? Nebo můžeme usoudit z jeho kroniky, plné citací ze zahraničních pramenů a odkazů na francouzské reálie, že tyto informace by v Norsku získal jen obtížně a tudíž velmi pravděpodobně studoval v zahraničí? Otázka vzdělání a hodnocení Theodorika po této stránce byla pro mnohé historiky věc citlivá a komplikovaná, v některých aspektech ovšem i historicky zajímavá. Jak již bylo

159

Je zajímavé, že Christian Lange ve své (dodnes de facto jediné) monografii o vzniku a historii norských klášterů (De norske Klostres Historie, Christiania 1856; zde cit. s. 543) na základě Theodorika usuzoval, že klášterní knihovna v Nídarholmském klášteře musela být bohatě zásobena. Žádné soupisy či přímé informace o stavu klášterních knihoven v této době totiž nemáme. Tato dedukce se pak objevuje v mnoha dalších studiích, i když proti ní vystoupil např. právě Gustav Storm. Ten ovšem, jak víme, Theodorikovi velké vzdělání nepřipisoval.

57 řečeno, Theodorik cituje nebo odkazuje k více než dvěma desítkám pramenů a autorů, nemluvě o třech pramenech domácí provenience. Zná také některé francouzské reálie a o jiných se domnívá, že je o nich dostatečně poučen studiem klasických i dobových autorů. Taková erudice se zdá silně nadstandardní pro norského klerika konce dvanáctého století, a vyvolávala proto otázky. Jedním z přetrvávajících východisek je (již v úvodu zmíněné) hodnocení G. Storma 160 , který sice přiznává Theodorikovi formálně široký záběr, kritizuje jej však za to, že nemalou část autorit cituje nepřesně – plete si pořadí Vergiliových veršů, Pliniovi přiřazuje výrok, který v jeho díle vůbec není, a z nějakého důvodu, nejspíš neznalosti, označuje Ovidia jen jako satirika (satiricus). Co víc, mnohdy nedokáže správně citovat ani díla církevních Otců a jiná díla raného středověku, jako jsou knihy Bedy Ctihodného. 161 Storm proto předpokládá, a nebyl v tomto osamocen, že náš kronikář své prameny „znal jen z excerpt od pozdějších autorů“. 162 Velké procento z toho, co bylo v následujících dekádách na téma Theodorikovy kroniky napsáno, se dotýkalo a dotýká tohoto neuralgického bodu: byl Theodorik opravdu kvalitně vzdělán, nebo jeho volná, někdy ledabylá práce s prameny odkazuje spíše na povrchní seznámení s klasickou a církevní literaturou formou excerpcí u jiných autorů? V třicátých letech A. O. Johnsen a v další dekádě především Jens Hanssen věnovali tři dlouhé studie tomu, aby dokázali, že Theodorik pracoval zcela v intencích dobového kronikářství, a snaží se argumentovat proti Stormovu spíše negativnímu hodnocení. Jeden příklad za všechny: u problematické citace Ovidia zdůrazňuje Hanssen, že již od dob sv. Augustina byli „pohanští“ římští básníci často označováni jako „poet, satyrias, sapiens“, Theodorikovo označení tedy nemusí znamenat, že autora neznal jménem. 163 Naopak, Hanssen podporuje myšlenku, která se objevila již dříve, totiž že Theodorik studoval v cizině. Navázal tím na (mj.) již zmíněnou studii Ludviga Daaeho, která patří mezi první větší „obrany“ Theodorika vůbec. Daae nejenom odmítl Stormův výklad Theodricus/Þjóðrikr, ale rozvedl také známý fakt o množství citátů z materiálů francouzské provenience a spojil Theodorika nejen obecně s Francií, ale přímo s Paříží a tamním klášterem Sv. Viktora. Je pravda, že Daaeho přístup byl založený zčásti na dedukci a zčásti na mnohem pozdějším 160 161

162

163

Soustředěno v předmluvě, s. VIII nn; dále passim v celé edici v komentářích. Storm se takto vymezil ke staršímu dánskému vydání Theodorika u Suhma a vnímání Theodorika jako vzdělaného historika, jak jej prezentovali starší norští historikové (zde výše zmiňovaný Ch. Lange, ale také R. Keyser aj.). Storm, MHN, předmluva, s. IX. Storm překvapivě vůbec nebere v potaz otázku kvalit dobových opisů různých pramenů, které se mohly v mnohém rozcházet s tím, co dnes považujeme za kanonický text. Je ale zřejmé, že citáty v různých florilegiích se od původního, autorského textu mnohdy velmi lišily. Hanssen, J.: Theodoricus Monachus and European literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 82–83.

58 (počátek 18. století) 164 soupisu popisujícím poměry v dané diecézi, v klášteře sv. Viktora, sousedním klášteře sv. Jenovéfy a v pozdější dánské koleji. Jím navržené spojení Theodorika s tímto klášterem bylo ale mnohými badateli přijato za platné. Zvlášť když se ukázalo, že u Sv. Viktora studoval nejen Theodorikův „nadřízený“ arcibiskup Øystein, ale v druhé polovině 12. století letech také dva Skandinávci jménem Theodoricus, oba ztotožnitelní s pozdějšími postavami norských církevních dějin. 165 Na Daaeho spíše logické než historické argumenty navázal řádně až Arne Odd Johnsen v roce 1939. Dohledal a ověřil existenci i obsah svatoviktorského obituaria, ve kterém se objevuje „Theodoricus Hamarensis episcopus noster canonicus“, tedy pozdější hamarský biskup Thore (biskupem 1189 nebo 1190 – 1196) a také „theodoricus [sic] Norvegiensis archi-episcopus frater noster“, arcibiskup z let 1206–1214. Kromě toho při poměrně detailním rozboru Theodorikových pramenů zjistil, že devatenáct z nich lze doložit na nejstarším známém (ovšem redigovaném až v 15. století) katalogu knihovny kláštera sv. Viktora. 166 Je sice pravda, že se mezi nimi najdou spisy, které byly pravděpodobně dostupné v mnoha jiných knihovnách, jako díla Augustinova, langobardská kronika Pavla Diákona nebo básně Ovidiovy, Johnsen však poukazuje spíše na tituly jako byla Historie Huga od sv. Viktora, kterou Theodorik zjevně znal a která přitom byla vázána na poměrně malý okruh čtenářů. 167 To vše spolu s jiným „podpůrným“ materiálem, který vychází z analýzy vlastního textu kroniky, kde je např. Francii z hlediska historického, geografického či církevního dán nepoměrně větší prostor než jakékoliv jiné zemi, se zdá potvrzovat jediný závěr. Theodorik studoval ve Francii, s největší pravděpodobností v augustiniánském klášteře sv. Viktora v Paříži. 168 Zbývá „vyřešit“ historickou identitu našeho kronikáře. Jak bylo řečeno výše, již Daae v 19. století zjistil, že v 2. polovině 12. století se u sv. Viktora objevují dva muži jménem Theodoricus, oba později činní v rámci norského kléru. Daae na základě faktu, že arcibiskup Thore (1206–1214) je v pramenech spojován s Oslo, kde byl dříve kanovníkem a zároveň toto město a jeho tradice (sv. Hallvard atd.) není v naší kronice vůbec zmiňována, ztotožňuje našeho Theodorika s druhým z těchto studentů, stejnojmenným biskupem z Hamaru. Časově to jistě možné je – nevíme sice, kdy 164 165 166 167 168

Denyse de Sainte-Marthe (Dionysius Sammarthanus) a jeho revize souboru Gallia Christiana. Viz Daae, L: Om historieskriveren „Theodricus monachus“…, s. 403–405. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Oslo 1939, s. 56n. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 39–41 poukazuje na fakt, že Theodorik znal Huga, ačkoliv to Storm ve svém komentáři popírá; viz také tamtéž, s. 58, na tvrzení o malém rozšíření Hugovy práce. Srov. ale např. názor Petera Footeho v předmluvě k anglické edici z r. 1998 (Theodoricus Monachus, London 1998, s. X), který se domnívá, že s latinou a se svými zdroji se teoreticky Theodorik mohl seznámit i v doma v Norsku.

59 se přesně v Paříži pohybovali, ale vzhledem k letům jejich úmrtí a faktu, že Historia de antiquitate regum Norwagiensium vznikla asi na konci 70. let 12. století, zapadala by jejich studia do 60. nebo 70. let. Daae při své argumentaci ovšem záměrně nezdůrazňuje jeden důležitý fakt: hamarský biskup Thore se v 90. letech 12. století stává významným podporovatelem krále Sverreho. Dokonce se účastnil jeho korunovace, zatímco ten, kdo ji měl vykonávat, totiž norský arcibiskup Erik, byl již několik let v exilu. Biskup Thore byl také součástí poselstva, které Sverre poslal asi v r. 1296 do Říma, kde mělo jednat s papežem o klatbě, do které byl Sverre a „jeho“ biskupové uvrženi (na zpáteční cestě pak biskup umírá 169 ). Jak do tohoto obrazu zapadá kronikář, který své dílo dedikuje tomu, kdo strávil velkou část života bojem proti Sverremu, a který v celé své kronice zdůrazňuje potřebu jednotné země, spolupráce mezi králem a církví, nutnost legitimnosti panovníka a skrytě kritizuje svou současnost? Je možné argumentovat také opačně, jak učinil např. Johnsen: když po Sverreho smrti měl být znovu obsazen arcibiskupský stolec, nebylo by logické povolat na něj člověka, který byl svými morálními a názorovými hodnotami na straně již dávno mrtvého arcibiskupa Øysteina? Nebyl by jím právě kanovník Thore, kdysi Øysteinův přítel a pomocník, který v pohnutých dobách kolem arcibiskupova vyhnání sepsal pro něj a pro svou zemi první kroniku? Není právě fakt, že tento Thore je ve francouzském obituariu zván frater a ne canonicus, důvodem, proč je jako kronikář nazýván Monachus? 170 Stal-li by se ovšem autor „naší“ kroniky arcibiskupem, nepostaral by se o opravu některých omylů a chyb, které v ní jsou? Nedosáhla by obecně většího rozšíření či alespoň „exportu“ do jiných zemí? A nebyl nakonec Theodorik augustinián, stejně jako jeho „otec a pán“ arcibiskup Øystein? Vždyť – velmi pravděpodobně – studoval v Paříži u augustiniánů a přípisek Monachus mohl dostat i neprávem či omylem. Je jisté, že 70. a 80. léta (nebo spíše Øysteinova doba) jsou v Norsku ve znamení rozmachu augustiniánů a sv. Augustin je u Theodorika jmenován častěji než sv. Benedikt. 171 Navíc, jak upozornil Daae (který Theodorika ztotožnil s augustiniánem-kanovníkem Thorem), je možné, že úvod a závěr textu, kde lze – a pouze zde – najít Theodorikův kognomen Monachus, byl dopsán později nebo že prostě

169 170

171

Není úplně jisté, kde a kdy, prameny si v tomto protiřečí. Viz Daae, L.: Om historieskriveren…, s. 409– 410. Je zvláštní, že tento argument sám Johnsen částečně zpochybňuje již dříve ve své práci (srov. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 87 a s. 93), kde upozorňuje na zaměňování titulů canonicus/monachus v dobových pramenech. Je to, pravda, ne zrovna průkazný argument, nicméně uvádíme jej zde především proto, že se objevuje i u Johnsona.

60 došlo k chybě nebo k invenčnímu zásahu opisovatele. Za jistou bere kronikářovu příslušnost k augustiniánům např. i již zmiňovaný E. Gunnes. 172 Otázkou zůstává, zda tato honba za historickým autorem není ve své podstatě zbytečná. Vyjdeme-li z textu, a to je jediné, co můžeme a máme dělat, máme před sebou autora z církevních kruhů, který si vzal za úkol sepsat první kroniku své země. Je pravděpodobné, že byl k tomuto úkolu vybrán či vyzván arcibiskupem Øysteinem a následně snad poslán na studijní pobyt do Paříže, kde už před ním arcibiskup pobýval. (Případně tomu mohlo být i naopak: Theodorik mohl být vybrán právě díky tomu, že měl již za sebou studia v zahraničí.) Někdy po návratu začal psát své dílo, naplněné odkazy na evropské (světové) dějiny a kulturní tradici a ovšem čím dál více také narážkami na soudobé dění, které nutně odsuzoval. Více se ohledně osoby autora z kroniky samotné vyčíst nedá. 3.3 Prameny 3.3.1 Prameny skandinávské provenience

Názory na to, zda a případně jaké domácí nebo v širším slova smyslu islandsko-norské prameny Theodorik používá, se v zásadě točí kolem jeho vlastního vyjádření, totiž že je prvním historikem své země a národa, což bylo jedním z impulzů sepsání celé kroniky. A také, jak píše v Prologu, že jako prameny využívá staré písně – carmina – Islanďanů, zatímco jeho nulla scriptorum auctoritas (Prolog) či in illa terra, ubi nullus antiquitatum unquam scriptor fuerit (kap. 13) svádí k závěru, že skutečně neznal či neměl po ruce žádné dostupné písemné domácí prameny. Některé, především starší studie 173 se opravdu držely kronikářových slov a přiznávají mu práci pouze s orální tradicí a ústně tradovanými a od informátorů, ke kterým se sám hlásí, získanými informacemi. Na druhou stranu Theodorik ve (zdánlivém?) rozporu uvádí, že nejméně jeden písemný pramen použil. Je jím jinak nedochovaný soupis s názvem Catalogus regum Norwagiensium (kap. 20). Již G. Storm se domníval, že šlo o jednoduchý soupis králů a dob jejich panování, který nejspíše počínal Olavem Haraldssonem, neboť „Theodorik před tím cituje pouze Islanďany“ 174 . O nejpodrobnější rozbor možného obsahu tohoto ztraceného soupisu 172

173 174

Gunnes, E.: Norges historie. Bind 2. Oslo 1976, s. 423. Gunnes se tak domnívá pravděpodobně – explicitně to nelze z jeho práce vyčíst – na základě vazeb s Francií. Daaeho „návrh“ o záměně či mylném přípisku Monachus ke kronice při pozdějším opisováním ale není přesvědčivý a nebývá jinak brán v potaz. Viz např. Jónsson, F.: Den oldnorske og oldislandske Litteraturs Historie, II, København 1923, s. 593. Pro další bibliografické odkazy viz Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 15. Storm v edici MHN, s. 44. Islanďany jsou u Storma míněny ústní, nikoliv písemné islandské prameny – kdybychom připustili opak, pak je možné, že by tímto soupisem norských králů mohla být i dnes ztracená díla islandská, např. Ariho soupis Konungaævi. Na to, že fakticky neznáme místo provenience ani jazyk (viz latinsky doložený název Libellus Islandorum pro Ariho Íslendigabók) Theodorikem zmíněného

61 norských králů se pokusil nejlépe asi S. Ellehøj – analyzuje v Theodorikově kronice strukturu vyprávění, vystavěnou na triádě doba vládnutí – obecná charakteristika vlády – smrt 175 a sleduje, které informace o délce vlády, spoluvlády či jiných mocenských vztazích vychází ze samotného textu a které do ní musely dojít „zvenčí“. Dochází tak k závěru, že Catalogus sahal ještě před dobu svatého Olava a zcela jistě pokrývá celé období, které Theodorik zachycuje ve své kronice, tedy již od Haralda Krásnovlasého. 176 Ellehøjův postup a rekonstrukce jsou zajímavé a nejspíše v mnoha ohledech pravdivé, bohužel není a nikdy nebude zřejmé, zda nemohl Theodorik některé údaje čerpat i z jiné domácí nebo islandské tradice. 177 Kromě toho Theodorik ve stejné kapitole píše, že se nebude obšírněji zaobírat zázraky spojenými s osobou sv. Olava, protože tak již učinili jiní. Koho mohl mít na mysli? Vycházíme-li z předpokladu, že Theodorik patří do kruhu arcibiskupa Øysteina, případně šířeji do kulturně-politického pozadí nidaroského arcibiskupství, zdá se téměř nemožné, že by neznal a nepoužil spisy, které se dotýkají norského zemského patrona, tj. Acta Sancti Olavi (=Passio Olavi) a ztracené Translatio (sancti) Olavi. Je ovšem pravda, že příslušná pasáž kroniky říká „memoriae tradita sunt“, což vedlo některé badatele k závěru, že šlo pouze o orální tradici. 178 Na to, že v této kapitole Theodorik vychází z norské písemné předlohy, poukazují ale také stylistické a textologické rozbory. 179 Theodorikovo překvapující datování Olavovy smrti (1029) se zdá být kompromisem mezi podáním hagiografa (1028), tj. Passio Olavi, a islandskou tradicí (1030). Mezi TM a PO se navíc objevují přímé textové či obsahové shody. Mezi ty první patří např. často rozebíraná věta Throndenses [TM] / hostes [PO] convenerunt [in Nidrosiensem civitatem, u TM] quasi vir unus adversus dominum et adversus

175 176 177

178 179

soupisu Catalogus regum Norwagiensium, který by tak mohl pocházet i z Islandu, upozorňuje mj. Lange, G.: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtschreibung. Reykjavík 1989, s. 54. Jde však o ojedinělý názor, Theodorik se jinak s islandskou historiografickou tradicí, především chronologií, míjí a není zřejmé, že by snad znal islandské písemné prameny. Ellehøj, S.: Studier over den ældste norrøne historieskrivning. København 1965, s. 187. Ellehøj, S.: Studier …, s. 184. Před ním tak již Jónsson, F.: Den oldnorske…, s. 593. Celý rozbor a rekonstrukce viz Ellehøj, S.: Studier over…, s. 182–196. Ellehøj ukazuje také na kronikářův postoj k jednotlivým autorům a snaží se na rozboru jednotlivých kapitol zjistit, zda a případně odkud mohl Theodorik získat detailní informace o jednotlivých událostech či králích; případně na čem založil svůj soud dějin. Lange, G.: Die …, s. 52 Storm dedukuje dle změny stylu i obsahu, že Theodorik se v tomto místě opíral o Translatio sancti Olavi. Již brzy však bylo poukázáno na to, že kronikář měl po ruce nejspíše nějaká miracula, text, který se obšírněji zabýval zázraky spojenými se sv. Olavem. Podrobnější rozbor má E. Skard (Skard, E.: Kirchliche Olavustradition bei Theodricus Monachus. Symbolae Osloenses 14, 1935, s. 122–125), který předpokládá také další ztracený hagiografický text (=Translatio?), případně vůbec nějakou předlohou pro Passio Olavi (což je možná až příliš krkolomné). Srov. také Lange, G.: Die Anfänge…, s. 52, resp. pozn. 64 na s. 200, kde upozorňuje na špatné chápání Skardovy studie jinde.

62 christum ejus, která se objevuje u obou, 180 mezi shody obsahové patří např. pasáže o Olavově péči o církev a církevní stavby, tvorbu spravedlivých zákonů atd. Je to sice opět něco, co patří do korpusu středověkých hagiografických topoi, přesto však, již z historického kontextu, se zdá, že některé shody a Theodorikův odkaz na dříve existující texty vypovídají o jeho znalosti a využití těchto literárních památek. Přitom jim však nepřiznává hodnotu písemné historie, které skrývá pod své „antiquitas“, což jej vede ke vnímání sama sebe jako prvního norského kronikáře, zaznamenavatele dějin norských králů. 181 Z jiných potencionálních či hypotetických zdrojů informací ovšem s největší pravděpodobností vypadávají královské a jiné ságy. Není to snad otázka toho, že by se Theodorik obával využít „světské“ prameny, jak naznačuje Johnsen. 182 Jak již víme, první ságy byly sepsány v klášterech či na popud světských autorit osobami z řad církve. Byly navíc sepsány jak latinsky, tak staroskandinávsky, tedy v jakési primární, oficiální podobě, i v podobě určené pro širší obecenstvo. Problém nicméně nejspíše spočívá v chronologii žánru – Theodorik mohl teoreticky využít snad jen nejstarší Hryggjarstykki Erika Oddsona. Všem ostatním je souputník nebo je předchází. Již z úhlu pohledu je navíc diskutabilní, zda by Theodorik, odkojený církevním a klasickým učením, vnímal jednu jedinou islandskou ságu – neznaje pozdější vývoj a etablování nového žánru – jako dostatečnou písemnou autoritas. Kronikář sám však třikrát zdůrazňuje svůj nejdůležitější pramen, totiž Islanďany (Prolog, kap. 1 a 13). Není samozřejmě možné odhadnout, kdo všechno zapadá pod tuto skupinu informátorů 183 – mohli to být kupci či námořníci, ale je mnohem pravděpodobnější, že to byli klerici různého zaměření a postavení od mnichů v klášterech po ty, které přijímal či diplomaticko-církevními úkoly pověřoval arcibiskup Øystein. Možná se v Nidarosu objevovali i zájemci o církevní vzdělání, i když víme, že i na domácí islandské 180

181

182 183

Blíže Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 20. Skard (Skard, E.: Kirchliche…, s. 125) ve své studii tak trochu stranou, v posledním odstavci, též připouští, že Theodorik mohl své hagiografické pasáže vytvořit „jen“ ze znalosti topoi hagiografické literatury. Podrobný rozbor má Ellehøj (Ellehøj, S.: Studier over…,s. 180–181), který také upozorňuje na fakt, že náš kronikář nepřejímal všechny údaje bez kritického úsudku – Theodorik např. zmiňuje různé tradice o tom, kde se nechal sv. Olav pokřtít, ačkoliv Passio má jiné podání. Blíže o vnímání autorit a dějepisectví viz Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 18. Je také možné, že mezi auctores by pro Theodorika mohli patřit jen klasičtí autoři, s jejichž dílem se mohl seznámit během studií, tj. rozhodně ne domácí nebo minoritní autoři. O seznamech těchto „školních autorů“ viz stejnojmenná kapitola u Curtia (Curtius, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk, Praha 1998, s. 60–65– je možná zajímavé, že velká většina Theodorikových pramenů a vzorů se v těchto seznamech objevuje pravidelně. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, Oslo 1939, s. 16. V kontextu skandinávské středověké historiografie se dnes většinou nepřipouští možnost, že by v případě „očitých svědků“, které zmiňují i autority jako Ari Moudrý, Snorre Sturlusson nebo Saxo, mohlo jít o historiografický topos, známý již z antiky. Zmiňuje to okrajově jen Gerd W. Weber ve studii Intellegere historiam. Typological perspectives of Nordic prehistory (in Snorri, Saxo, Widukind and others).

63 půdě existovaly kvalitní vzdělávací instituce. Stejně tak se Theodorik mohl potkat s těmi, kdo usilovali o arcibiskupovo požehnání nebo vysvěcení do příslušné církevní pozice, jako byl např. Thorlák Torhallsson, budoucí biskup ve Skálholtu, který od podzimu 1177 do července 1178 pobýval v Nídarosu. 184 Nejasný je Theodorikův postoj ke skaldské poezii. Na jednu stranu se odvolává 185 na moudrost Islanďanů, kteří znají historii skrze své básně (carmina), na druhou stranu nejmenuje ani žádného básníka-skalda, ani žádné dílo. Využívání skaldů jako nositelů informace a tradic přitom není v soudobé skandinávské historiografii nic nového, ba přímo naopak. Ágrip, jen o něco málo mladší, čerpá ze skaldské poezie otevřeně a v pozdější historiografii, i když je spojena primárně se ságami, jsou skaldské verše základním stavebním kamenem. Islanďané jako informátoři se však objevují i v dánské kronice Svena Aggesøna či v mnohem dřívější historii hambursko-brémského arcibiskupství kanovníka Adama Brémského. Některé pasáže v TM se nicméně zdají naznačovat přímé využití některých i nám dochovaných básní a veršů. Je však třeba mít na paměti, že jde o materiál pouze nepřímý, a je otázkou, zda hledání „pevného“ vzoru může vzhledem k textovým rozdílům dojít ke konkluzivnímu závěru. 186 Musíme vzít do úvahy i fakt, že velká část skaldské poezie je z doby pohanské, případně oslavuje činy a osoby, které náš kronikář buď nemá v lásce, nebo se o nich zmiňuje jen málo. Znal třeba verše, ve kterých je král „pěkného vzhledu, tělesně silný, vynikající duchovní ctností, a velice oblíben u všeho lidu“ 187 Hakon Haraldsson popisován jako odpadlík od víry? 188 Věděl, že jarl Hakon Zlý, pro Theodorika negativní postava, byl velký zastánce a podporovatel skaldů a skaldské poezie? Je možné, že informace filtroval a soustředil se na vhodné, případně křesťanské básníky a verše, jako byli ti z okruhu sv. Olava nebo pozdější norská skaldská skladba Gísli? S tou má rozhodně nejvíce styčných obsa-

184 185

186

187 188

Blíže Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, Oslo 1939, s. 23. Je vůbec prvním kronikářem, který hodnotí využití a vhodnost skaldských veršů pro prozaickou kroniku, jak připomíná E. Mundal (Mundal, Else: Den latinspråklege historieskrivinga og den norrøne tradisjonen: ulike teknikkar og ulike krav. In: Ekrem, I. – Mortensen, L. B. – Skovsgaard-Petersen, K. (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. København 2000, s. 15). Viz např. otázky kolem epiteta „Zkáza bratrů“, které se vázalo ke králi Erikovi Haraldssonovi – kap. 1, pozn. 6; dále některé obsahové shody, např. počet lodí (11), se kterými Olaf Tryggvason bojoval ve své poslední bitvě, se jinak v pramenech vyskytuje jen ve skaldských verších atd. Znamená to však, že Theodorik znal právě a jen tu jedinou báseň, ve které se stejný údaj dochoval až do naší doby? Domnívám se, že takto argumentovat nelze. Theodorik, kap. 4. Takto je Hákon zachycen ve skaldské tradici – v básni Hákonarmál je popisována jeho apostaze, smrt a nakonec triumfální přivítání ve Valhale. Více u nás např.: Kadečková, H.: Dějiny severských literatur I. Středověk. Praha 1997, s. 65–66.

64 hových bodů, a vezmeme-li v potaz kontext, ve kterém obě díla vznikala, bylo by spíše překvapivé, kdyby Theodorik tuto báseň neznal. 189 Je zřejmé, že některé informace, uchované v islandské tradici, Theodorik znal. Je dokonce pravděpodobné, že se o nich dozvídal formou skaldských básní, ať již jim rozuměl plně, nebo se k němu dostaly jen jako ozvěna dávných časů. Je ovšem otázkou, zda obrovské úsilí, které bylo badateli vynaloženo na hledání kronikářových „přímých zdrojů“, bylo adekvátní. Zatímco Storm se spokojil s tím, že vzal kronikářova slova za bernou minci a do komentáře obecně napsal 190 , že Theodorik znal (pouze v ústním podání) skaldské básně a čerpal z nich, mnozí hledali přesnější údaje. Už Johnsen navrhuje možné využití básně o Haraldu Šedoplášti (Gráfeldardrápa), možné využití dalších dvou a jako jisté má za to, že Theodorik znal a do kapitoly o Olavu Tryggvasonovi vložil údaje z básně Rekstefja. 191 Detailně také rozebírá souvislosti mezi TM a již zmiňovanou Gísli. Jeho rozbor přejímá později Svend Ellehøj, 192 který se nicméně jinak zaměřuje spíše na hledání norských latinských pramenů. Nejvíce práce na poli hledání možných islandských přímých zdrojů a vzorů však podnikla G. Langeová. Ta po pečlivé komparaci různých motivů, údajů nebo toponym dochází k závěru, že Theodorik mohl a nejspíše i znal ne méně než 30 (!) různých básnických skladeb. 193 To je samozřejmě absurdní. To, co lze podobnou komparací dokázat, je existence a znalost islandské orální tradice u Theodorika, respektive v jeho díle. Je pravděpodobné, že se tam dostala skrze jeho „informátory“, ale nelze dedukovat, že znal islandské básnické skladby tak, jak je máme zachovány my, případně samozřejmě že neznal jiné, dnes ztracené. Pravděpodobnou výjimkou je křesťanská oslavná báseň o sv. Olavu Gísli. Další pravděpodobná shoda s básní Rekstefja, která oslavuje život a kariéru Olava Tryggvasona je problematická, protože neznáme její stáří a bývá často datována až do doby kolem r. 1200. 194 Pátrání po dalších přímých zdrojích tak můžeme uzavřít slovy A. O. Johnsena, který – trochu re-

189 190 191 192 193

194

Celý rozbor shodných míst nejpodrobněji asi Lange, G.: Die Anfänge…, s. 80–82. Storm, G.: Monumenta…, s. X–XI. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 24–29 Ellehøj, S.: Studier over…, s. 177. Celý rozbor s citacemi jednotlivých strof viz Lange, G.: Die Anfänge…, s. 56–92. Langeová se vlastně snaží ukázat soubor údajů a motivů, které mohl Theodorik k sepsání své kroniky získat. Svým způsobem se tak vlastně – možná nezáměrně – snaží odpovědět na základní otázku, tj. jak mohlo vzniknout první historiografické dílo, které nemělo předchůdce a prameny? Vliv orální tradice a předávání informací mezi generacemi formalizuje a dokonce spekuluje i tom, zda by se Theodorik nemohl se skaldskými verši setkat i v písemné podobě (s. 95–96). Srov. Kristjánsson, J.: Eddas and sagas. Reykjavík 1997, s. 110. Johnsen si je vědom tohoto rozporu, proto báseň jednoduše „předatovává“ do r. 1150–1175. Langeová je si problému též vědoma, upozorňuje nicméně na to, že Rekstefja je známa z různých textů (do nichž byla vkládána) a může být datována obecně do druhé poloviny 12. stol. Langeová podává přehled možností v pozn. 100 na s. 202.

65 zignovaně – své hledání ukončil tím, že „navíc se ke svým zdrojům Theodorik často staví velmi volným a specifickým způsobem.“ 195 3.3.2 Prameny mimoskandinávské

Badatelů, kteří se zaměřili na hledání mimoskandinávských pramenů Theodorikovy kroniky, je relativně méně než v předchozím případě. Je to dáno jak podrobným a většinou přesným komentářem Stormovým, tak následně především velkými, zde již citovanými, studiemi Paula Lehmanna, Arne O. Johnsena a Jensse Hanssena, k nimž je možné přiřadit ještě řadu drobných příspěvků. Postup a kladené otázky však byly většinou jiné než v předchozím případě. Theodorik se totiž na své „evropské“ prameny explicitně, rád a často odvolává a badatelům tak poskytuje jednoduchou možnost tyto odkazy verifikovat. To vedlo k zajímavému efektu – vzhledem k tomu, že se Theodorik často mýlí, a to nejen v drobnostech, ale například v celých dílech (záměna Lucana za Statia v kap. 4), byla na základě těchto nepřesností zpochybňována Theodorikova „údajná“ učenost. Nebylo tomu ani tak proto, že by se někdo snažil zpochybnit otázku Theodorikových studiích v Paříži (i když i takové hlasy jsou), spíše se dával do kontrastu údajný autorův záměr působit jako vzdělanec 196 a jeho „ledabylé“ nakládání s prameny. Na druhou stranu je dnes zřejmé, že Theodorik rozhodně neměl a nemohl mít v písemné formě po ruce všechny autory a díla, na která se odvolává. Otázkou je, co z toho můžeme vyvodit. Zcela jistě nejčastějším zdrojem, který náš kronikář používá, je samozřejmě Písmo. Pokud můžeme soudit, většina z přímých odkazů odpovídá textu Vulgáty, ze kterého jsme při srovnávání vycházeli. 197 Rozdíly, na které lze narazit, je možné vysvětlit autorovou nepečlivostí nebo citováním z paměti, což je velmi pravděpodobně častá metoda jeho práce. Johnsen vypočítává, že na Bibli se přímo nebo nepřímo autor odvolává téměř padesátkrát, 198 přímých a odkázaných citací však napočítáme „jen“ devět. Co je však zajímavější, je fakt, že pět z nich je oproti předloze kráceno a jedna dokonce zapsaná chybně, s vsuvkou, která v textu Vulgáty není (je možné, že šlo o pozdější, neautorské doplnění, jak uvidíme dále v překladu). 195 196 197 198

Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 28. Viz zde v první kapitole citovaný F. Jónsson. Vulgátní verze pro elektronické mezinárodní zpracování Bible Theophilos Bible Software LLC. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 31 + pozn. č. 4. Srov. také Lehman, P.: Skandinaviens Anteil an der lateinischen Literatur und Wissenschaft des Mittelalters. München 1937, s. 71, kde Lehmann vypisuje některé Theodorikovy chyby při citaci Bible (a jiných autorů na stranách okolních). Lehmann se domnívá, že jde o cílené, autorské parafráze, nikoliv omyly. To je však na základě textu samotného jen obtížné posoudit, byť je podivné, že by Theodorik neměl po ruce žádný text latinské Bible, nebyl-li opravdu v krajně obtížné situaci.

66 Kromě toho však Theodorik ve své kronice jmenuje dvacet různých autorů, na které se odvolává, a k nim připojuje ještě tři díla bez autora: Římskou historii, Historii Normanů a traktát O povýšení Svatého kříže. Výčet těchto autorit je vskutku obdivuhodný: nejčastěji je zmiňován římský básník Marcus Annaeus Lucanus, celkem devětkrát (kap. 4 – dvakrát, dále kap. 14, 18, 23, 26, 27 a opět dvakrát v poslední kapitole 34), navíc jde vždy o citace. V jednom případě se sice Theodorik mýlí a verš, který patří někomu jinému 199 , připisuje také Lucanovi (kap. 4), jinde se ale latinské předlohy drží tak věrně (dvakrát došlo ke krátké odchylce), že můžeme předpokládat, že měl u sebe buď psaný text, nebo si alespoň Lucana z nějakého důvodu oblíbil tak, že jeho citace z paměti jsou přesné. 200 U ostatních zmiňovaných jmen je však situace komplikovanější. Theodorik má ve zvyku odvolávat se na psané autority ve chvíli, kdy jeho líčení dějin opustí nejenom Skandinávii jako takovou, ale přesouvá se i v čase do dob dávno uplynulých, případně věnuje-li se různým odbočkám, které má tak rád. Většina autorů, o kterých mluví, se tak v jeho textu objeví jen jednou (Boëthius, Sigbert z Gembloux, Chrýsippos, Pavel Diákon, Jordanes, Platón, Origenes, sv. Augustin, Isidor Sevillský, Eusebius, Beda Ctihodný, Remigius z Auxerre, Vergilius, Horatius a životopisec Karla Velikého Einhard), případně dvakrát (Hugo od sv. Viktora), výjimečně třikrát (Plinius Starší – Gaius Plinius Secundus/Maior) nebo pětkrát (sv. Jeroným). Kromě toho se tu objeví jednou Ovidius, označený ovšem jako „satyricus“; na druhou stranu se v textu objeví tři verše z Horatia, „přiznaný“ je však jen jeden. A věc je ještě komplikovanější při detailním rozboru. Jak bylo řečeno, u Lucana je oproti osmi přesným citacím básníkovi jedna přiřazena omylem. U ostatních zdrojů, na které se Theodorik odvolává, se však ukáže, že své informace nemá velmi pravděpodobně z první ruky, ale nějakým způsobem zprostředkované, případně že míchá různé informace z více zdrojů, nebo svou předlohu jen parafrázuje. Uveďme pár příkladů. V kapitole osmé se objevuje odbočka o výpravě římského císaře proti Parthům a Theodorik se odvolává na svatého Jeronýma. Ten sice ve svých Epištolách daný příběh opravdu má (ovšem v něčem ne nepodstatném se od Theodorika liší), ale v takové podobě, že jej z tohoto zdroje Theodorik nemohl převzít celý. Již Storm upozornil na to, že náš kronikář si zde nejspíše vypůjčil pasáže z jednoho či více jiných zdrojů –

199 200

Detailněji o omylech a interpolacích u Theodorika v komentáři k překladu kroniky. Proti tomu Hanssen, J.: Theodoricus Monachus…, s. 88. Hanssen poukazuje na – dle jeho názoru – nelogické a neorganické využití sousedících veršů v různých částech kroniky a dedukuje z toho, že Theodorik Lucana neznal. S tímto závěrem nemůžeme souhlasit, spíše se nám zdá, že by to mohlo podpořit tezi o orálním (memorickém) uchování Lucanových veršů; případně samozřejmě tezi o přístupu k excerptům.

67 pravděpodobně od Huga ze sv. Viktora, možná od Ekkeharda a Otty z Friesingu. Je dokonce možné, vzhledem k chybě, kterou udělal, že Jeronýma vůbec nečetl, respektive jej znal jen podle pozdější tradice, což by tyto chyby vysvětlovalo. 201 Pomiňme i fakt, že si náš kronikář plete Parthy s Peršany, což bylo ve středověku běžné. 202 Jiný problém prezentuje například otázka znalosti nebo využití textů Sallustia (Gaius Sallustius Crispus). Kapitola 14, ve které se popisuje smrt krále Olava Tryggvasona, obsahuje pasáž, která je bezpochyby převzatá ze Sallustiova Spiknutí Katilinova. 203 Johnsen 204 pak připomíná, že v Královském archivu v Oslo se dochoval fragment jiného Sallustiova textu (Války s Jugurthou) ze 12. století a – rétoricky – ptá se, zda by nemohl Theodorik opravdu znát Sallustiovy spisy z domácího prostředí. Znalost některých klasických textů na Severu není překvapivá, Lehmann odkazuje nejenom na Sallustia, ale také Lucana či Homéra a Ovidia. 205 Theodorik sice o využití Sallustia nikde nemluví, ale on nezmiňuje ani Horatia, ačkoliv právě tuto – čtrnáctou – kapitolu ukončuje jeho veršem. Je dokonce možné, že nepřiznaných zdrojů bylo více. Kromě Sallustia lze v Theodorikově kronice najít blízké textové nebo obsahové shody s Vilémem z Malmesbury (Gesta regum Anglorum) a Einhardem (Vita Caroli) – obě výpůjčky tvoří kostru velkých odboček v kapitolách 18 a 30 –, ani jeden z nich však není kupodivu jmenován. Důvod neznáme. S domněnkou, že Theodorik zde citoval dle výpisků, které si pořídil na studiích nebo získal jinak, které ale neobsahovaly jméno autora, lze jen těžko souhlasit. 206 Obě díla byla na Severu známá. Na druhou stranu Theodorik cituje například Platóna (kap. 18), ale jde o citát, který nejspíše nenajdeme v tom malém zlomku Platónova díla, který byl obecněji znán a rozšířen ve dvanáctém století.207 O Platónovi se však Theodorik mohl dozvědět u autora, na kterého se odvolává vícekrát, totiž u Huga od sv. Viktora, jenž se Platónem zabýval. Hugovy spisy, koneckonců stejně jako Platónovy, byly uloženy ve svatoviktorském pařížském klášteře. Zatímco u Platóna dochází badatelé ke shodě, že je méně pravděpodobné, aby se s jeho dílem Theodorik setkal přímo, více problémů přinášejí autoři nebo prameny citova201

202 203 204 205 206 207

Tak již Storm v komentáři, více rozvíjí Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 38n. Hanssen (Hanssen, Jens s. Th.: Observations on Theodoricus Monachus & his history of the old Norwegian kings, from the end of the XII sec. Symbolae Osloenses 24, 1945, s. 166–167) vypočítává všechny možné zdroje, odkud Theodorik mohl čerpat nejenom motivy, ale hlavně textové podklady – jde ovšem jen o několik málo slov -, není ale schopen dojít k žádnému závěru, protože shody a neshody jsou příliš malé. Za objasnění děkuji prof. L. Hrabové, ústně. Skard, E.:: Kirchliche Olavustradition…, s. 120. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 35. Lehmann, P.: Skandinaviens Anteil…, s. 12. Tento závěr viz White, P.: Non-native sources..., s. 46. White má i větší shrnutí problematiky některých Theodorikových pramenů na s. 41–47. Storm v komentáři, s. 36; podrobně opět Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 32.

68 né vícekrát. Plinius k nim patří, odkazy na jeho dílo však jsou jak volnější: „Plinius Starší […] a mnozí další říkají, že…“ (kap. 17), tak zdánlivě přesné: „Plinius Starší píše [] těmito slovy:“ (kap. 26). Ani v jednom případě však nejde o citaci, ale jen o parafráze obsahu Pliniova Přírodopisu. Znal Theodorik původní Pliniovo dílo, nebo se k němu dostal ve výpiscích či skrze jiné autory? Zatímco Paul Lehmann předpokládá druhou možnost, A. O. Johnsen nezavrhuje ani první. 208 Protože zde nemáme přesnou textovou shodu, jen vágní shodu obsahovou – Pliniovo dílo opravdu obsahuje části toho, co si Theodorik vypůjčuje, přičemž kronikář se zároveň odvolává i na jiné autory – není tuto otázku asi možné vyřešit. Konečně i anonymní Římská historie či Historie Normanů vzbuzují otázky. Zatímco druhá zmíněná je pravděpodobně nějakou variantou nebo ohlasem na Viléma z Jumièges (Gesta Normannorum Ducum), hledání té první bylo a je komplikovanější. Hanssen ukazuje příklady ze středověkých kronikářů, kteří pod titulem „Historia Romana“ mohli mít na mysli celou škálu děl počínaje historiky z dob antického Říma a konče středověkými kronikáři (německých) císařů, kteří přece byli pokračovateli dějin a tradice Říma. 209 Paul Lehmann nakonec podrobil příslušné pasáže z Theodorika textové komparaci s Historia Romana italského historika a učence jména a přízviska Landolfus Sagax (Landolfo Sagace, přelom 10. a 11. století; Sagax jako „důvtipný“, „chytrý“). Landolfus sám navazoval na Pavla Diákona a jeho Historia je také známá jako Historia Miscella. Lehmann přesvědčivě ukazuje 210 , že jak textové, tak především obsahové shody jsou dostatečně veliké na to, abychom mohli předpokládat, že právě Landolfovo dílo je Theodorikovou „Římskou historií“. Problém je ještě komplikovanější v tom, že v Landolfovi se najdou i pasáže z Plinia, které nacházíme u Theodorika, což vedlo k mnoha diskuzím o tom, zda Theodorik Plinia zná, nebo si jen „vypůjčuje“ jinde. Na příslušné pasáže ještě poukážeme níže. Velmi pregnantně ukazuje na „problémy“ s Theodorikem poslední příklad. V kapitole sedmnácté se Theodorik zabývá Charybdou, Langobardy i Huny v odbočce, která je pro čtenáře sama o sobě mírně enigmatická, neboť je v ní mnoho motivů a příběhů. Kronikář se zde stihne odvolat na Plinia, Chrysippa, Pavla Diákona a Jordanese. Po mnohém detailním srovnávání několika autorů dochází již několikrát zmiňovaný A. O. Johnsen k tomuto závěru: „Storm se domníval, že Theodorik neměl [dané motivy] přímo z Pavla Diákona nebo Jordanese, ale z dobových excerpt u jiných autorů. Na žádné takové výpisky však přímo poukázat nedokázal. My [=Johnsen] jsme nyní v situaci, kdy jsme tyto výpisky našli 208 209 210

Srov. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 33–35. Lehmann, J.: Skandinaviens Anteil…, s. 72. Také srov. Hanssen, J.: Observations…, s. 169, který je v otázce znalosti originálu skeptický. Hanssen, Jens s. Th.: Theodoricus Monachus and European Literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 80. Lehmann, P.: Skandinaviens Anteil…, s. 72–74 (textové shody), s. 75 obsahuje ještě další výklad.

69 u Sigiberta 211 , ale zase nemůžeme s jistotou tvrdit, že Theodorikovým zdrojem je Sigibert.“ 212 Jakoby tímto závěrem badatel shrnoval uzavřený kruh, který se v hledání přímých zdrojů u Theodorika objevuje. Na jednu stranu zde máme badatele, kteří se kloní k tomu, že své prameny a autority čerpá Theodorik z dobových kompendií a výpisků a že je jeho vzdělání pravděpodobně přeceňované (Storm, Skard, z nejnovějších autorů Bagge). Na druhé straně je varianta, ke které se přiklánějí ti, kdo upřednostňují tezi o Theodorikově dřívějším studiu v zahraničí, pravděpodobně v Paříži. Jeho nejasné a občas nepřesné odkazování je výsledkem dřívějšího memorování. To, viditelné v častějším odvolávání se např. na Huga od sv. Viktora, mohlo být dále podpořeno buď vlastními nebo získanými rukopisy či excerpty, které by vysvětlily vyšší počet textových shod např. u Lucana. I zde je nicméně nutné podotknout, stejně jako u předchozí kapitoly, že samotná komparatistika textových shod z různých pramenů a zdrojů nemůže asi nikdy daný spor přesně rozsoudit. Je škoda, že až na výjimky jde u Theodorika o velmi krátké citace, které by navíc mohly patřit k obecnému kulturnímu vlastnictví – je pravděpodobné, že i proto se u něj objevují dva verše (kap. 13 a 30) z Horatia, aniž by ovšem kronikář uvedl, že jde o tohoto latinského klasika 213 . 3.4 Dochování textu Jak již bylo zmíněno, nemáme žádnou původní středověkou verzi Theodorikovy kroniky. Text, ze kterého se dnes vychází, objevil v knihovně lübecké radnice mezi léty 1620 až 1625 Johannes Kirchmann, německý knihovník a učenec. Rukopis, jehož původ a stáří bohužel neznáme, neboť byl později opět ztracen, obsahoval kromě Theodorikovy kroniky i další historické spisy. 214 Ze sedmnáctého století jsou kromě edice z roku 1684, připravené Kirchmannovým vnukem, dochovány ještě varianty-opisy známé ve variantách A, B a S. (Kirchmannova edice je někdy označována jako „verze K“.) Podle první edice připravil své vydání také 211 212

213

214

Sigibert z Gembloux a jeho Chronographia sive Chronica; více v poznámce k příslušné pasáži v překladu. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 45. Srov. Lehmann, P.: Skandinaviens Anteil…, s. 72; Lehmann se naopak domnívá, že většinu svých informací o Charybdě aj. přebírá Theodorik z Isidorových Etymologií (kniha 13, kap. 20 – „De abysso“ aj.). Srov. i Hanssena (Hanssen, J: Theodoricus Monachus and European Literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 75), který takto vnímá i citaci z Boëthia aj; dále (s. 83) stejně tak hodnotí Horatiovy verše. Podobně Skard, E.: Kirchliche…, s. 119. Lehmann sám rukopis popisoval v dopise svému kolegovi, řediteli lübecké knihovny dr. Stuckovi: „Eiusdem de bello Judaico lib. VII in membr.; vita b. Genovefae virginis edita a domino Wilhelmo abbate de Paracleto; historia de profectione Danorum in Hierosolymam.“ Dopis cituje Paul Lehmann v Skandinaviens Anteil…, s. 70. V pozdější sekundární literatuře (např. u Langeové) se objevuje také odkaz na stejnou citaci u Lehmann, P.: Auf der Suche nach alten Texten in nordischen Bibliotheken, Zentralblatt für Bibliothekswesen 54 (1937), s. 290.

70 P. F. Suhm v rámci vydávání pramenů k dánským dějinám (Scriptores rerum Danicarum V, København 1774, s. 311–341). Všechno to byly však jen opisy, nikoliv edice, jak je známe dnes. Tu připravil na základě v té době známých vydání a variant Gustav Storm při zařazení Theodorika do Monumenta historica Norvegiae v r. 1880. Neznal později objevené rukopisy M (1903) a L, z nichž L (nazvané L podle Paula Lehmanna, který jej našel v r. 1936 a publikoval o rok později 215 ) se zdá být přímo Kirchmanovým autografem 216 . Stormova verze byla posléze ještě reprintována v nezměněné podobě v r. 1977. Kompletní nová edice se připravuje, její editor Egil Kraggerud mezitím vydal kritické poznámky ke Stormově edici ve studii Theoderiks tekst etter Storm z r. 2000 217 . Kraggerud mimo jiné přehodnocuje Stormem upřednostněné pořadí rukopisů a na první místo dává verzi M, ze které vychází ve své práci. Fakticky jde však o změny poměrně malé a až na výjimky neměnící nijak vyznění rukopisu. Tam, kde se nám zdálo vhodné či nutné otevřít otázky různočtení, připojili jsme poznámku k samotnému překladu. Jedna věc je ovšem zásadní: rukopisy L, M, A a K mají takovýto nadpis: Incipit prologus Theodrici monachi in Ecclesiastica historia Norwagiensium. Storm ve své edici upřednostnil verzi S, která má variantu, jež se používá dodnes: Incipit prologus Theodrici monachi in historiam suam de antiquitate regum Norwagiensium. Jde v případě ostatních opisů o pozdější zásah někoho z kopistů nebo editorů, pravděpodobně již J. Kirchmanna, jak se domníval již dánský filolog Martin Clarentius Gertz v r. 1920 218 ? Pravdou je, že v každém z dochovaných rukopisů se název kroniky objevuje ještě jednou (v Obsahu a na konci textu) a to vždy jako Historie o starých norských králích, nicméně myšlenka, že Theodorik se (mimo jiné) pokoušel napsat jakési malé dějiny norské církve, je lákavá a ještě se k ní vrátíme v závěru. Kromě rukopisů a edičních vydání byla Theodorikova kronika přeložena také do norštiny a to dvakrát, jednou E. Skardem jako Tjodrek munk. Soga um dei gamle norske

215 216

217

218

Rukopis L je publikován ve výše uvedené monografii Skandinaviens Anteil… jako varianty různočtení některých slov a pasáží na s. 120–122. Lehmannova práce je krásně viditelná v místech, kde vynechává např. Vergiliovy verše (kap. 27) a nahrazuje je autorským znamínkem, pravděpodobně proto, že se k jejich podobě nebo významu chtěl ještě vrátit. Kraggerud, E.: Theoderiks tekst etter Storm. In.: Ekrem, I. – Mortensen, L. B. – Skovgaard-Petersen, K. (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. København 2000. Starší seznam korekcí ke Stormově edici viz též Kraggerud, E.: Theodoricus scrutinized. Collegium Medievale 11, 1998, s. 122 a některé komentáře na následujících stranách. V komentáři k pramenům k dánské historii Scriptores minores historiae Danicae medii aevi, København 1918-1922 (reprint 1970). Viz díl II, s. 444, pozn. 2; a s. 449, pozn. 449. Na upozornění na tuto diskuzi vděčím Langeové – Lange, S.: Die Anfänge…, pozn. 136 na s. 193. Langeová jinak k diskuzi o názvu kroniky viz s. 37–38.

71 kongane v r. 1932 (jde o překlad do nynorsk, „nové norštiny“) a znovu v r. 1969 Astrid Salvesenovou jako Historien om de gamle norske kongene. Posledním překladem a jak bylo již řečeno, podle nás i nejvhodnějším zpracováním Theodorikovy kroniky, co se způsobu uvedení a komentáře týče, je anglické vydání z roku 1998. 219 Při práci na tomto překladu jsme vycházeli ze Stormovy edice s přihlédnutím ke zveřejněným různočtením a variantám (především Lehmann a Kraggerud). Uložení známých variant Theodorikovy kroniky: M – Det kongelige Bibliotek i København (Kodaňská královská knihovna), Thott samling (sbírka) č. 1541 4to B – Det kongelige Bibliotek i København (Kodaňská královská knihovna), Kallske samling No. 600 L – Staatsbibliothek Berlin (Státní knihovna v Berlíně), Ms. lat. F 356 A – AM rkp. 98 fol. A (Arnemagneovská knihovna v Kodani) S – Univerzitní knihovna v Uppsale, sbírka De la Gardie, No. 32 220

219 220

Pro bližší bibliografické záznamy viz soupis primární literatury. Při naší návštěvě Uppsaly na podzim 2008 nám bylo sděleno, že rukopis se pohřešuje od r. 1986. Není zřejmé, zda byl vypůjčen či předán např. do Norska za účelem vytvoření nové edice, nebo zda je skutečně zcela postrádán.

72

4. Theodoricus Monachus – Historia de Antiquitate Regum Norwagiensium

Zde začíná prolog mnicha Theodorika k jeho Historii o starých norských králích Svému pánu a otci, nejctihodnějšímu Øysteinovi, arcibiskupu nidaroskému, pokorný hříšník Theodorik, v poslušnosti služebníka a s pomocí modliteb. Pokládal jsem za záslužnou práci, nejjasnější pane, v krátkosti zaznamenat to málo o starých norských králích tak, jak jen to můžeme důvtipně vyzkoumat u těch lidí, u nichž věříme, že památka těchto události je obzvláště živá. Zveme je Islanďany, kdo tyto [vzpomínky] ve svých starých básních udržují a dále šíří. A protože téměř žádný národ není tak hrubý a nevzdělaný, aby nepřenechal potomstvu nějaké vzpomínky na své předky, pokládal jsem za vhodné předat potomkům to nejdůležitější z naší historie, byť toho není mnoho. Ale protože je jisté, že před dobou Haralda Krásnovlasého neexistovalo v této zemi žádné pevné nástupnictví v královské linii, počínám od něho. Ne však proto, že bych pochyboval o tom, že před jeho dobou byli v této zemi muži méně znamenití než dnes, neboť bezpochyby, jak říká Boëthius, „nejslavnější muže starých dob zničilo nerozumné opomenutí spisovatelů“ 221 . Abych to dokázal, povolám spolehlivé svědky. Hugo blahé paměti, kanovník od Sv. Viktora v Paříži, člověk všestranně velmi vzdělaný, takto ve své kronice zmiňuje náš národ: „Seveřané,“ říká, „vyšli z Dolní Skýtie,“ jíž bezpochyby rozumí Horní [Skýtii], kterou my nazýváme Švédsko, „připluli na lodích do Gálie a vnikli do ní po řece Seině a vše zpustošili mečem a ohněm.“ 222 Sigibert, mnich z Gembloux, ve své kronice napsal toto: „Seveřané,“ říká, „nejkrutější lid ze severu, přišli do Gálie na svých dlouhých lodích a pronikli po řece Loiře a dostali se [až] k Tours, vše ničíce.“ 223 Z tohoto je tedy jasné – ó nejlepší z mužů – že i před Haraldovou dobou byli v této zemi muži vynikající ve věcech válečných, ale jak jsem říkal, vzpomínky na ně byly zapo221

222

223

Boëthius (asi 480-524): De consolatione philosophiae, 1, II, v. VII: „Sed quam multos clarissimos suis temporibus viros scriptorum inops delevit oblivio!“ Theodorik krátí a mění poslední slovo: „clarissimos suis […] opinio“, citaci tedy znejasňuje ve smyslu „zničení mínění o někom“. Jde pravděpodobně o zkrácenou podobu popisu Seveřanů z Liber exceptionum, kniha X, kap. 10, jejíž autorem ale není Hugo od sv. Viktora, jak se dříve věřilo a jak udává ještě Storm v komentáři na s. 3–4, ale jeho žák a pokračovatel Richard od Sv. Viktora, kde působil v letech 1162–1173. Textová shoda je ale malá, odkazuje spíše na citaci po paměti. Kraggerud (Kraggerud, E.: Theodoricus scrutinized..., s. 125) nabízí vlastní interpretaci poněkud zmateného střídání „Dolní“ a „Horní“ Skýtie, kde Skýtií se rozumí Skandinávie (přesněji Švédsko a Norsko), Dolní Skýtií pak samotné Norsko. Sigbert z Gembloux (asi 1035–1112): Chronicon sive Chronographia, záznam k roku 853. Opět jde o velmi malou textovou shodu, Theodorik dokonce sám Sigbertovi do úst vkládá charakteristiku Seveřanů jako „nejkrutějšího severního lidu“, „aquilonaris gens atrocissima“.

73 menuty vinou neschopnosti spisovatelů. Míra pravdivosti v tomto mém vyprávění musí být za všech okolností posuzována podle těch, jejichž zprávy zde zaznamenávám, protože sepisuji pouze to, o čem jsem slyšel, a ne, co jsem viděl. Podle zvyku starých kronikářů připojuji také příslušných místech různé odbočky, jež, soudím, nejsou neužitečné 224 a pobaví mysl čtenáře. Posílám proto tuto knížečku 225 nejdříve Vaší excelenci k přezkoumání, neboť vím s jistotou, že Vám nechybí ani schopnost odstranit nadbytečné, ani laskavost k uznání toho, co bylo uvedeno správně. Kéž všemocný Bůh pro svou církev po dlouhou dobu opatruje Vaši svatost v bezpečí. Vale. Zde končí Prolog.

224

225

Hanssen (Hanssen, J.: Observations on Theodoricus Monachus & his history of the old Norwegian kings, from the end of the XII sec. Symbolae Osloenses 24, 1945, s. 176) upozorňuje, že Theodorikovo „inutilis“, zde překládané jako „neužitečné“, mohlo mít ve středověku také význam „nezajímavé“, což by odpovídalo i zbytku věty. Theodorik píše „schedulae“, což by mohlo znamenat i „volné listy“ nebo „list“. Hanssen (Hanssen, J.: Theodoricus…, s. 76–77) poukazuje na to, že slovo “schedulae” se ve středověké literatuře používalo i ve významu „malá kniha“ nebo „knížečka“, jak ji používáme i tady.

74 Zde začíná soupis nadpisů v tomto díle O Haraldu Krásnovlasém O jeho synu Erikovi O objevitelích Islandu O Hakonovi a Haraldu Šedoplášti O Hakonovi Zlém O zabití Gunnhildy zradou Hakonovou O lstivém spiknutí oné strany proti Olavu Tryggvassonovi Jak se Olav vrátil do vlasti a vzal jistého biskupa a jiné kleriky, aby Norům kázali slovo Boží Jak se jeho vytrvalostí stal orknejský jarl křesťanem spolu se všemi svými lidmi Jak byly Hakonovy úklady a zrady odhaleny Olavovi O jeho stálosti ve slově božím Jak skrze jeho vytrvalost Island přijal víru Kristovu Názor různých lidí na křest blahoslaveného Olava O smrti Olava, syna Tryggveho O návratu blahoslaveného Olava z Anglie do Norska O útěku blahoslaveného Olava na Rus O povaze Charybdy a o Langobardech a Hunech Jak se blahoslavený Olav vrátil do své země a o zmenšování se lidských těl Jak svatý Olav padl v bitvě jako mučedník O různých počítáních let od počátku světa O Magnusovi, synovi blahoslaveného Olava O uzavření míru mezi Magnusem a králem Dánska O smlouvě, která byla uzavřena mezi Karlem Velikým a jeho bratrem Jak se týž Magnus stal králem Dánů a vedl válku s Vendy O návratu Haralda Krutého z Řecka Autorův výpad proti ctižádostivým a o tom, jakým způsobem zemřel Husrav Jak si král Magnus se svým strýcem rozdělil norské království; a o Magnusově smrti Jak Harald vedl výpravu do Anglie a zemřel v bitvě O jeho synovi Olavovi O Magnusovi Bosém a zmínka o znameních, která předcházela smrt Karla [Velikého] O činech tohoto Magnuse O smrti tohoto Magnuse a jeho syna O králi Sigurdovi a jeho činech O Haraldovi irském Zde končí tento soupis.

75 Kap. 1: O Haraldu Krásnovlasém V roce 862 226 od vtělení Pána vládl Harald Krásnovlasý, syn Halfdana Černého. Nejdříve vyhnal všechny drobné krále a sám držel vládu nad celým Norskem po sedmdesát let, než zemřel. 227 Uvedl jsem zde takový počet let Páně, který jsem zjistil nejpečlivějším zkoumáním u těch, které v naší řeči nazýváme Islanďany a o nichž je bezpochyby známo, že jsou v těchto věcech více zběhlí a více zvídaví než ostatní severské národy. Ale protože je nesmírně obtížné dospět v těchto záležitostech k čisté pravdě, obzvláště kde není ku pomoci žádná písemná autorita, nemíním se žádným způsobem vyslovovat na podporu tohoto čísla na úkor jiného, pokud takové bude nalezeno a převáží, neboť mám v mysli slova apoštola Timotějovi: „vyhýbat se rodokmenům a nekonečným otázkám“ 228 a jinde: „Je-li někdo neústupný, [tomu říkám] my tento obyčej nemáme“ 229 . Kap. 2: O jeho synu Erikovi Haralda následoval 230 jeho syn, jménem Erik, který, protože zabil své bratry, získal přezdívku „Zkáza bratrů“ 231 . Výše zmíněný Harald poslal jednoho ze svých synů, jehož 226

227

228

229

230

231

Stormovo vydání má 858 podle S; verze A, M, a K mají zcela chybné 1052; L – snad nejvěrnější verze, srov. předcházející kapitolu) má 862. Vegard Skånland (Skånland, V.: The year of king Harald Fairhair's access to the throne according to Theodoricus monachus. Symbolae Osloenses 41, 1966, s. 127) dochází k závěru, že původní a autorem zamýšlené bylo 852 – datum, které se objevuje i v Suhmově staré edici Scriptores rerum Danicarum Medii Aevi 5 na základě interpolace jednotlivých údajů. Vyvozuje tak na základě sčítání délky vlád jednotlivých králů zpětně od smrti Olava svatého (kterou nicméně Theodorik chybně datuje do r. 1029), vychází tedy z vnitřní struktury rukopisu. Harald Krásnovlasý (Haraldr hárfagri Hálfdanarsson, u Theodorika pulchre-comatus) je tradičně spojován s unifikací Norska, ačkoliv je dnes jisté, že jeho role byla menší, než se domnívali středověcí autoři i moderní historikové 19. století. Někdy v letech 860–880 se pevně usadil na norském „trůně“ po postupném potlačování rivalů na jižním a západním pobřeží Norska. Ne zcela jasný je jeho postoj k jarlům z Lade, ale zdá se, že šlo o mocenské a obchodní partnery a suverény v dané oblasti. Dle tradičního počítání držel Harald vládu do 30. let následujícího století. Nejčastěji je vzpomínán v souvislosti s bitvou v Hafrsfjordu (Hafrsfjörður) na jihozápadním pobřeží Norska, datovanou dnes někdy mezi 890–900. Ačkoliv není jisté, proti komu zde Harald bojoval, zda proti lokálním náčelníkům, pretendentům z jiné větve vlastní dynastie či snad proti Dánům nebo jejich přívržencům, byla to poslední velká bitva, kterou Harald musel se svými oponenty svést. 1Tim 1:4; VUL: „Neque intenderent fabulis et genealogiis interminatis quae quaestiones praestant magis quam aedificationem Dei quae est in fide.“; EKU: „A zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru.“; TM: „Geneologias et infinitas quaestiones devita.“ Theodorik tedy verš elipsou silně zkracuje a trochu mu ubírá smysl. 1Kor 11:16; VUL: „Si quis autem videtur contentiosus esse nos talem consuetudinem non habemus neque ecclesiae Dei.“; EKU: „Chce-li někdo umíněně na tom trvat, tomu říkám: Není to obyčejem ani u nás, ani v ostatních církvích Božích.“; TM: „Si quis contentiosus est, nos hujusmodi consuetudinem non habemus.“ Norsko v té době – a ještě dlouho poté – nemělo žádný fungující nástupnický systém. Běžné bylo, což je jedním z leitmotivů kroniky, že o vládu se dělili všichni nebo někteří synové zemřelého krále atd. Nutné však bylo jejich uznání na jednotlivých zemských sněmech, thinzích. U Theodorika „fratrum interfector“, ve většině pramenů však „Krvavá sekera“ – „blóðøx“ (tak už Ágrip, kap. 5), v latině pak někdy také „sanguinea securis“ (Historia Norwegiae, kap. 11). Fagrskinna, kap. 8, udává, že tuto přezdívku Erik získal pro vikinské nájezdy na západní pobřeží Norska, tj. oblast Vestlandet. Langeová (Lange, G.: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtschreibung. Reykjavík 1989, s. 56–59; též pozn. 94 na s. 202) předpokládá, že Theodorik vychází z epiteta „bræðra søkkvi“, kterým tohoto krále popsal Egil Skallagrímsson (Lausavísur, 20: „blekkir brœðra søkkva“); česky v překladu K. Vrátného „vraha bratří žena“), tj. jde o využití skaldské tradice. Co se Erika týče, pak –

76 jméno bylo Hakon, k Æthelstanovi 232 , králi Anglů, aby zde byl vychován a naučil se zvykům těchto lidí. Norové jej (však) povolali kvůli krutosti jeho bratra a především jeho ženy Gunnhildy 233 a udělali z něho svého krále. Co se Erika týče, ten odplul do Anglie a tam byl králem s poctami přijat a tam také zemřel. 234 Zde [v Norsku] vládl tři roky, z nichž dva roky samostatně a třetí se svým bratrem. 235 Kap. 3: O objevitelích Islandu V devátém nebo, jak někteří věří, v desátém roce Haraldovy vlády pluli nějací obchodníci na cestu k ostrovům, které zveme Faerskými, kde je zachvátila bouře a velmi dlouho je štvala oceánem. Nakonec byli zavlečeni do velmi vzdálené země, o které někteří věří, že to je ostrov Thule; 236 ale protože sami to nevíme, nemůžeme pravdivost tohoto tvrzení ani potvrdit, ani popřít. Poté se vylodili a procházeli okolí a ačkoliv vystoupili na horu, nenašli žádné stopy lidského osídlení. Po návratu do Norska podali zprávu o zemi, kterou objevili, a velmi ji vychvalovali. Podnítili tak mnohé, aby ji hledali. Přední mezi nimi byl vznešený muž jménem Ingolf, z kraje, který se jmenuje Hordaland. Vystrojil loď, vzal s sebou kromě jiných svého švagra jménem Hjorleif 237 , a vydal se hledat onu výše zmíněnou zemi, kterou nalezl a někdy kolem desátého roku Haraldovy vlády ji začal se svými lidmi osidlovat. 238

232

233

234

235

236

237 238

ačkoliv je znám pod spíše pod přízviskem „Krvavá sekera“ než „Zkáza bratrů“ – je možné, že jeho nástup na trůn a cestu k moci lemovala snaha a snad i nutnost odstranit konkurenci v podobě svých sourozenců. Æthelstan, u Theodorika chybně nazván Halstanem, vládl 924–939. Proč se Hakon ocitl na jeho dvoře, není zcela jisté. Možná byl sem opravdu vyslán „jen“ na vychování, spojené s jeho pokřtěním (je prvním norským králem spojeným s novou vírou), možná ale také sloužil jako rukojmí proti případné expanzi Haralda Krásnovlasého vůči Anglii. Hakon je v severských pramenech zván Aðelsteinfóstri, „vychován Aethelstanem“. Podle jedné tradice byla Gunnhilda dcera dánského krále Gorma Starého a sestrou Haralda Gormssona, zvaného Modrozub (Blåtann). Tato vazba naznačuje jak vliv Dánů na záležitosti v Norsku, tak jednu z možných příčin nesporné vojenské síly Erika a později jeho synů – je pravděpodobné, že po Erikově smrti se jeho žena s dětmi uchýlila do Dánska. Odtud, jak uvidíme níže, se pak tito synové vydali bojovat o norský trůn. Islandská tradice má ovšem zato, že Gunnhilda byla ze severního Norska, a často ji spojuje s čarodějnictvím, které bylo tradičně připisováno Laponcům – Sámům. Datovat přesně Erikovy činy je obtížné. Záznamy v Anglosaské kronice (verze D, E; záznamy k rokům 948, 952 a 954) vypovídají, že Erik byl nejprve přijat na trůn v Northumbrii v r. 948, ale ještě téhož roku vyhnán. Vrátil se r. 952, ale o dva roky byl nucen zemi opět opustit a byl brzy poté zabit, ačkoliv prameny se rozchází v určení místa smrti. Pravděpodobně byl zabit v bitvě u Stainmore v Northumbrii, ačkoliv Ágrip (kap. 7) a HN (kap. 12) umisťují jeho smrt do Španělska (Spáníaland, resp. Hispanie). Je pravděpodobné, že došlo k jednoduché záměně Stain- za Spain. Jiné prameny udávají jiná čísla – např. v Ágripu (kap. 5) se udává 5 let vlády, z toho dva roky jako spoluvládce; aj. To je ovšem častý případ téměř u všech nejstarších králů či pretendentů v kronice zmiňovaných a protože zde nejde o detailní komparaci pramenů, pouze na to upozorňuji obecně. Jméno Thule se objevuje již od antiky a v raném středověku u mnoha autorů, nicméně ne vždy popisuje totéž místo; bylo aplikováno jak pro Norsko, tak pro Island. Více viz např. Jones, G.: The Norse Atlantic Saga. London et al. 1964, s. 3–5. K počátkům Islandu česky Kadečková, H.: Dějiny Islandu. Praha 1997, s. 13–15. Správněji asi Torleif, Thorleifr; Theodorik píše, že Torleif byl Ingolfův tchán, ale jde zřejmě o omyl. Theodorikova datace zde je nejistá i z výše zmíněných pochybností o tom, kdy dle něj začala Haraldova vláda (a kdy začala fakticky). Islandské prameny, z nichž zde snad autor vychází, udávají rok 870 (Íslen-

77 A tehdy byla tato země, kterou dnes nazýváme Islandem, osídlena poprvé, než že dříve tam bylo několik málo lidí z ostrova Hybernie, tedy Malé Británie 239 . Věří se [tak] podle jistých indicií, totiž nálezů jejich knih a nějakého načiní. 240 Přece však zmíněného Ingólfa předešli v této záležitosti alespoň dva [muži] , z nichž první se jmenoval Gardar a tato země byla nejdříve známa po něm jako Gardarsholm, druhý se jmenoval Flokki. 241 Ale to by stačilo k této věci. Kap. 4: O Hakonovi a Haraldu Šedoplášti Hakon, schovanec Aethelstanův a syn Haraldův, vládl dvacet pět let. Byl pěkného vzhledu, tělesně silný, vynikající duchovní ctností, a velice oblíben u všeho lidu. 242 Vládl v míru po devatenáct let. Poté synové jeho bratra povstali proti němu, jak řečeno Lucanem: „toť válka pro ubohé království,“ 243 a jak stejný autor říká na jiném místě: „žádná moc nebude snášet druha“ 244 . Tato válka mezi nimi trvala pět let. Na konci svedli bitvu na místě zvaném Fitjar na ostrově, který se jmenuje Stord. Zde se při prvním střetnutí stal Hakon

digabók, kap. 1) a 874 (Landnámabók, kap. 8). Zatímco Ari Moudrý v Íslendigabók vychází z datace „mezinárodní“ – dává osídlení Islandu do stejného roku, kdy „Ívar, syn Ragnara Loðbróka, nechal zabít anglického krále svatého Edmunda, a to bylo 870 let po narození Krista“, a o kousek dále dodává, že Ingolfova cesta se uskutečnila v době, kdy byl Harald starý 16 let, Landnámabók zůstává v kontextu skandinávských dějin a říká, že v době Ingólfovy výpravy byl Harald králem dvanáct let. 239 Theodorikovovou Hybernií je samozřejmě Irsko. „Malá Británie“ je omyl, neboť výraz Britannia minor je fakticky označení Bretaně, u Theodorika je to nicméně označení možná mylně vycházející z názvu Británie jako Britannia major v kap. 7. 240 O nálezech, které po sobě zanechali irští mnichové, papové, se zmiňují již Íslendigabók a Landnámabók, obě kap. 1. Theodoricus se na rozdíl od nich nicméně nezmiňuje o tom, že by v době osídlování Islandu tito papové na ostrově stále žili, avšak odcestovali proto, že nechtěli žít s pohany v jedné zemi, jak píše Ari Moudrý i autoři Landnámabók. Informace o osídlení Islandu Iry se objevují již ve spisu Liber de mensura orbis terræ irského mnicha Dicuila z kolem r. 825. O cestování na Island se zmiňuje také Beda Ctihodný (672/673–735) ve spise De temporum ratione (r. 725; kap. 31), odvolává se ovšem přitom na starší písemné autority, zatímco Dicuil mluví o svědcích. 241 Landnámabók, kap. 3–6 (různě ve verzích H a S), podává detailnější popis objevování Islandu a to v pořadí: blíže neznámý viking Naddodd, který dal zemi první jméno – Snæland (pouze v S), Země sněhu; Švéd Gardar Svávarsson, který zemi obeplul a dokázal, že jde o ostrov, a konečně Flokki, pravděpodobně první a neúspěšný kolonizátor, jehož výprava byla natolik zdecimována dlouhou zimou, že dal zemi v pořadí již čtvrté jméno (započítáme-li i Thule): Island, Země ledu. Ingólf se musel z Flokkiho neúspěchu poučit, neboť evidentně dlouho hledal ideální místo k založení hospodářství, až se usadil na místě dnešního Reykjavíku. Ačkoliv je tedy v pramenech jeho hledání „vylepšeno“ mnoha dobrodružněpohanskými prvky, v pozadí je pravděpodobně několikaleté hledání zkušeného cestovatele, který přesně ví, jaké přírodní podmínky jsou pro dlouhodobý rozkvět ideální. Podrobnější převyprávění pramenů, viz např. Jones, G.: The Norse..., 1964, s. 11–16; u nás Kadečková, H.: Dějiny Islandu, Praha 1997, s. 28nn. 242 V pozdější tradici je známý také jako Hakon Dobrý, především pro svou činnost zákonodárnou a snahu o spravedlivou vládu a soudnictví. 243 Ve skutečnosti jde o: Publia Papinia Statia (mezi 40–50 – kolem 96), Thebais (*Báseň o Thébách), kniha 1, v. 150–151.: „Sed nuda potestas armauit fratres, pugna est de paupere regno.“ Srov. s následující poznámkou – dochází ke zřejmé kontaminaci dvou citací za účelem poukázat na to, že bojem o moc mezi bratry trpí celá země. TM správně cituje druhou část Statiova textu a Lucana. 244 Marcus Annaeus Lucanus (39–65): De bello civili sive Pharsalia / Farsalské pole, kniha 1, v. 92–93: Omnisque potestas impatiens consortis erit. V českém překladu J. Nechutové: „Ti, kdo se o vládu dělí, si nebudou věrni, moc žádná nesnese druha.“

78 vítězem, ale když pronásledoval své protivníky, byl nečekaně zasažen šípem, což někteří toto přičítají ničemnosti 245 Gunnhildy, která byla ženou jeho bratra Erika. 246 Když [Hakon] takovým způsobem zahynul, stal se jeho nástupcem na trůně – spolu se svými bratry – Harald Šedoplášť, 247 který naslouchal radám své kruté matky a po dvanáct let velmi trýznil norský lid. Poté byl zabit v Dánsku 248 jistým Haraldem 249 , který byl synovcem stejnojmenného dánského krále, 250 syna Gormova. Později se tento Harald [Gormsson] jako první ze všech dánských králů stal křesťanem. Harald Šedoplášť byl ve skutečnosti zabit na radu řečeného dánského krále, který jej vychoval, z podnětu a zradou jarla Hakona, syna Sigurdova, který byl přezdíván „Zlý“ 251 . Po zabití Tryggveho, otce Olava, trýznil Harald Šedoplášť spolu se svou matkou a bratry Hakona mnoha způsoby a přinutil jej hledat malého chlapce Olava. Ten mohl po zabití svého otce jen stěží najít bezpečný úkryt kvůli Gunnhildiným úkladům. Obávala se, že se stane vládcem království namísto jejích synů. Neboť jeho otec Tryggve byl z královského rodu – byl synem Olava, syna Haralda Krásnovlasého 252 – a vládl v tom horském kraji 253 , který Norové nazývají Opplandene.

245 246

247

248 249

250

251 252

V daném kontextu je otázkou, zda „malitiae Gunnhildar“ nemá mít konotaci „čarodějnictví“, viz i následující poznámka. Hakonova smrt je v Ágripu vykreslena jako způsobena Gunnhildiným čarodějnictvím (kap. 6), není zde však využit motiv, který se nabízel, a který najdeme naopak v HN (kap. 13): králova smrt je způsobena jeho odpadlictvím od víry, apostazí. Tento aspekt Hakonova života je velmi diskutovaný. Dle svědectví jak skaldské poezie, tak středověké historiografie se na sklonku života odvrátil od křesťanské víry, kterou si přivezl s sebou z Anglie, a účastnil se pohanských rituálů. Dnes není zřejmé, nakolik byla tato jeho apostaze jen venkovním politickým gestem, nebo zda skutečně odrážela královo přesvědčení. Prameny lze vyložit oběma způsoby. Theodorikovo mlčení o možném Božím trestu za apostazi se zdá být zarážející o to více, že v kapitole 8 vykresluje osud Juliána Apostaty. Hakon je ale pro Theodorika spravedlivý a oblíbený král. Harald Gráfeld. Ágrip a jiné pozdější prameny jako Snorriho Heimskringla jmenují i jeho bratry; Snorri dodává, že většina z nich byla zabita v konfliktech s norskými sedláky nebo výše postavenými lidmi, kteří se nehodlali smířit s jejich tyranií. Doba Haralda Šedopláště a jeho bratrů je v pramenech vykreslována negativně, ačkoliv se alespoň částečně snažili o podporu křesťanství. Theodorik má chybně Dacia místo správného Dania. Gull-Harald, syn Knuta Gormssona. Theodorik nepíše, na rozdíl od ostatních zdrojů (Ágrip, k. 11 aj.), že Harald byl neprodleně zabit jarlem Hakonem z Lade, pro kterého se tak otevřela cesta k moci v Norsku ve funkci regenta dánského krále. Harald Gormsson, zvaný Modrozub, Blåtand, zemřel c. 986, paradoxně též v konfliktu se svým synem Svenem. Harald je nejčastěji spojován s christianizací Dánska, jak ještě uvidíme, a také pro zahraniční politiku, která kromě zasahování do vývoje v Norsku (jehož jižní části byl pravděpodobně přímý vládce, stejně jako části dnešního Švédska) znamenala také navazování dynastických a politických vztahů s Polabskými Slovany, pravděpodobně jako součást vágně definované koalice proti Sasům. Jeho (druhá?) manželka Tova (Tovi) byla podle runového kamene z kostela v Sønder Vissingu „dcerou Mistivoje“. Harald sám na konci života po konfliktu se synem prchnul právě k Slovanům. Přesto všechno však konflikty mezi Dány a Slovany (Vendy) čas od času vystoupily na povrch, jak ještě uvidíme. Tj. „malus“ pro našeho kronikáře. Theodorik, který vykresluje Hakona jako odpadlíka a pohana, zamlčuje, že v severských pramenech je Hakon znám také jako inn ríki, tedy Mocný. Což není zase tak neobvyklé, neboť podle různých pramenů byl Harald otcem až dvaceti synů s různými ženami, přičemž jejich potomci disponovali určitým „právem“ na trůn. Tryggve Olavsson se stal drobným (pod)vladařem na východě Norska již pod Hakonem Dobrým (viz např. Jones, G.: A History of the Vikings, Oxford 1984, s. 119).

79 Kap. 5: O Hakonovi Zlém Protože již zmíněnému Hakonovi bylo pomoženo od výše vzpomenutého krále Haralda dánského, byla mezi nimi uzavřena smlouva tak, že každý rok se bude Haraldovi platit asi dvacet sokolů, 254 a že pokud by náhodou potřeba války postihla krále Dánů, onen [Hakon] mu se svým vojskem přijde neprodleně na pomoc. [Hakon] se pak vrátil do Norska s velkou družinou a vyhnal Gudrøda, syna Gunnhildina, a sám držel království norské po třicet let, ale bez titulu krále. 255 V ten čas se dánský král Harald velmi obával nejkřesťanštějšího císaře Oty, jehož cílem bylo vložit na něj sladké jho Kristovo, což se mu také podařilo. Byl to ten Oto, muž velmi počestný, nejvíce vynikající i mezi nejslavnějšími muži. Církev a všechno duchovenstvo více ctil a ještě více obdarovával, než od ní vyžadoval a podřídil jí vazaly, knížata i hrabata. Ale z nadbytku se posléze zrodila nestoudnost, jak je možné vidět dodnes. Z tohoto důvodu, jak je možné zjistit v Římské historii, anděl pravil: „Ty jsi dal jed církvi.“ Běda, jak pravdivá jsou tato slova, dokazují denně příklady nepřetržitých nesvárů mezi knížaty a biskupy. Neboť je jedna věc udržet zkaženost zlých mečem světské moci a jiná věc řídit duše pastýřskou péči a berlou. Tento Oto, přízviskem Ryšavý, byl synem toho Oty, který byl zvaný Zbožným. Z nejlepšího otce vzešel téměř ještě lepší potomek. Ale teď se vrátím ke svému tématu. Kap. 6: O zabití Gunnhildy zradou Hakonovou Poté, co se Hakon navrátil do Norska, se mezi ním a Gunnhildou rozhořely různé spory a spiknutí, neboť ani jeden nepostrádal dostatek vrozené zloby. Zdálo se, že ona vždy ustupovala, předstírajíc útěk, a on ji pronásledoval. 256 Mezitím bylo království zpustošeno a všechen lid byl postižen mnohými strastmi. Nakonec proto Hakon vymyslel následující lest: poslal zprávu dánskému králi, jenž byl jeho přítelem, protože byl [tenkrát] ještě pohanem, a požádal jej, aby poslal Gunnhildě tajně dopis a požádal ji o manželství. Tvrdil, že Dánsko bude šťastné s takovou královnu, a on sám již je v letech, ale že nedychtí po sňatku s mladou ženou. A spolu by se mohli velmi dobře shodnout. Tak dostala tato žena králův list a velice rozradostněna, s ženskou leh-

253 254

255 256

Theodorikova „superior provincia“ je vlastně kalk pro Opplandene, centrální norský kraj severně od Viken, tj. přibližně od dnešního Oslofjordu. Bílí sokoli patřili mezi prestižní zboží, velmi ceněné na evropských dvorech, kam se dostávali jako předměty obchodu ze severu Skandinávie, Islandu i Grónska. Někdy se mylně překládá jako jestřáb, bílí jestřábi (druh Leucopternis albicollis) však v severských podmínkách nežijí. Otázka délky Hakonovy vlády se v pramenech řeší různě, faktem je, že titul jarla držel od roku 963 a nejpozději od r. 970 do své smrti v r. 995 byl faktickým vládcem Norska. Po smrti Haralda Šedopláště se Gunnhilda s posledními dvěma syny uchýlila na Orkneje, odkud její synové po více než dvě dekády podnikali pustošivé vikingské nájezdy na norské pobřeží

80 komyslností, příliš důvěřivá, se vydala se do Dánska, kde ji král pak nechal zajmout a utopit v jakési bažině. 257 A to byl konec Gunnhildiných zločinů a zla. 258 Zabezpečiv tak vládu v království, stal se Hakon brzy převelikým sluhou démonů a pravidelnými obětmi je uctíval, aby získal jejich pomoc. 259 Deset let poté zrušil smlouvu 260 , kterou uzavřel s králem Haraldem, a zdůvodnil toto odvolání tím, že nejkřesťanštější císař Otto důrazně tlačil na krále Dánů, aby jej s celou zemí podrobil Kristu: což ten s pomocí toho samotného Spasitele nakonec splnil. 261 Kap. 7: O lstivém spiknutí oné strany proti Olavu Tryggvassonovi Ve dvacátém devátém roce své vlády se [Hakon] dozvěděl, že Olav Tryggvasson je v Anglii. Byl to mladík dobré povahy, který se navrátil z Rusi, kde byl vychován a podporován králem Vladimírem. 262 Když byl na pirátské 263 výpravě v Dánsku, opustil své lodi a byl zaskočen svými nepřáteli tak, že se k lodím nemohl dostat zpět. Donucen tak v tísni vzývat boží pomoc, slíbil se stát křesťanem, pokud bude z tohoto nebezpečí zachráněn. 257

258

259

260 261

262

263

Bažiny a mokřiny sloužily jako obětní místa, ačkoliv detaily o kultu a rituálu neznáme. Dnes je známo mnoho nálezů z (v moderní době vysoušených) mokřin, od mincí přes silou znehodnocené a zdeformované zbraně až po lidské oběti. Gunnhildina smrt v bažině by tak mohla jít ruku v ruce s její pověstí čarodějnice. Domníváme se, že výraz „maleficiorum“, spojovaný s Gunnhildou, je v kontextu opět možné chápat jako čarodějnictví. Gunnhilda je v severských pramenech také často zobrazována v rámci stereotypu „žena, která ovládá události pomocí intrik“, většinou při zneužití či využití okolních mužů. Na jiné příklady stejného typu poukazuje např. Jesch, J.: Women in the Viking Age, Woodbridge 1991, s. 182nn, obzvl. s. 189–190 („The female inciter“). Německá historiografie a literární historie v této souvislosti používá také termín R. Hellera „Hetzerin“, jak připomíná Jochens, Jenny M.: The Medieval Icelandic Heroine: Fact or Fiction? Viator 17, 1986, s. 39. Ačkoliv zde Theodorik nepokrytě Hakona démonizuje, je jisté, že tento jarl ze severně ležícího Trøndelagu skutečně podporoval původní skandinávské pohanství, nicméně s tolerantním postojem ke křesťanům. Hakon je ve skaldské tradici v podání ság opěvován pro znovuobnovování pohanských svatyň a obřadů. Srov. Jones, G.: A History of …, s. 125 a 129. Míněno smlouvu o placení tributu. Theodoricus zde patrně přejímá mylnou myšlenku Adama Brémského, že dánský král Harald přistoupil na křest po porážce od německého císaře Oty I. (AB kniha II, kap. 3) Adam ovšem především zdůrazňuje nárok hambursko-brémského arcibiskupství na dánská biskupství. Ve skutečnosti šlo o nájezd Oty II. r. 974, odvetu za dánské výpady do Holštýnska. To však byl již Harald nejspíše přes deset let křesťanem. Datum jeho konverze a křtu není přesně známé (c. 965), spojuje se však nejčastěji s osobou mnicha Poppa, který byl ochoten podstoupit před králem Boží soud rozžhaveným železem, aby dokázal nadřazení křesťanství nad skandinávské pohanství. Adam Brémský také spojuje začátek christianizace Dánska s působením brémského arcibiskupa Unniho a jeho misiemi, které dospěly až do Švédska (Birka-Bjőrkő); AB kniha I, kap. 57–59. Je pravděpodobné, že sousedství s Říší a její vojenský a kulturní tlak stály v pozadí zrychlené christianizace Dánska v tomto období. To mohlo být jedním z důvodů, proč mezi Hakonem a Haraldem došlo k napětí, které vyvrcholilo ve vojenském tažení Dánů pro Hakonovi (datace nejistá) – snad šedesát lodí se vydalo z Limfjordu na severu Jutska do Horundarfjordu (existuji-li, pak snad jižně od moderního Ålesundu), kde Hakon Dány porazil ve spektakulární bitvě. Ta se nám zachovala v různě deformované, nicméně heroické podobě nejenom u Snorriho, ale např. také v samostatné Sáze o Jómských vikinzích. Moderní podobu celému příběhu christianizace Dánska vtiskl F. G. Bengtsson v románu Zrzavý Orm, který je populární i u nás. Tj. Vladimírem Velikým, který se v r. 972 prosadil v Novgorodu a od 980 vládl jako kníže Kyjevské Rusi. Olavovo útlé mládí je s mnohými bezpochyby fiktivními detaily popsáno v několika ságách, je však jisté, že jeho matka se musela v Norsku skrývat před syny Erika Krvavé sekery a nakonec se s asi tříletým Olavem (nar. 968–9?) pokusit o útěk na Rus, kde sloužil její bratr Sigurd. Čti: vikingské.

81 Osvobozen tedy božím zásahem, dostal se zpět k lodím [a] odplul do Irska, odkud pokračoval na Scillské ostrovy, 264 které jsou v blízkosti Velké Británie, a tam byl se všemi svými pokřtěn ctihodným mužem, opatem Bernardem. 265 Odtud pokračoval do Anglie, kde se zdržel po několik let. 266 Změnil však jméno a říkal si Ole, protože nechtěl, aby bylo veřejně známo, kým je. Když se Hakon o něm s jistotou dozvěděl, že se tam [v Anglii] zdržuje, všemi způsoby namáhal mysl, jak jej připravit o život, neboť téměř jen z něho měl strach jak o sebe, tak o své dědice. A protože byl vesrkze zákeřný, mnoho dní u sebe rozvažoval, co by se mělo udělat. Nakonec k sobě přivolal Olavovy strýce – totiž bratry jeho matky – Jósteinna a Karlshofuda a vyhrožoval jim smrtí, pokud neuposlechnou příkazů. A tak je poslal do Anglie spolu s jistým starým zrádcem jménem Tore Klakke, který se dříve po jistou dobu zdržoval v Olavově společnosti. Netroufajíce se odmítnout jeho rozkaz, slíbili, že půjdou, ale pouze za podmínky, že odhalí jarlovo ujednání a radu, jakmile Olav dospěje za Agdenes k místu, které se jmenuje Tjalvehelleren. 267 Tomu Hakon přikládal málo váhy, důvěřoval obvyklým metodám a jako by měl Olava již ve svých rukou, pokud se [tento] přiblíží až tam, nevěda o zradě. A protože jistě věděl, že Olav nebude věřit nikomu jinému než jim, souhlasil s tím, co žádali. Přikázal jim tedy ohlásit Olavovi svou smrt a to, že celá země očekává jeho příchod a že by si měl pospíšit, aby se nevyskytlo něco nečekaného. Kap. 8: Jak se Olav vrátil do vlasti a vzal jistého biskupa a jiné kleriky, aby Norům kázali slovo Boží Olav vyslyšel posly a uvěřil jim, neboť to byli jeho ujci. Pospíchal s přípravou lodí a vzal s sebou kleriky, totiž biskupa Sigwarda 268 , který byl vysvěcen k tomu, aby lidu kázal 264

265

266

267 268

V originále „Sullingae insulae“. Storm v komentáři k edici uvádí, že nejčastěji byly Scyllské ostrovy v ságách jmenovány „Syllingar“. Reálně jde nejspíše o Wales či Cornwall, který však Theodorik v kap. 31 označuje jako Bretland. Tuto verzi, případně její variantu či kombinaci mají i jiné prameny, nicméně často se pokládá za důvěryhodnější zpráva z Anglosaské kroniky k r. 994, podle které přijal Olav křest v Andoveru (Hampshire, Anglie) po vyplacení danegeldu ve výši 16 000 liber. Je také možné, že Olav přijal byl pokřtěn nebo primsignován několikrát z politických nebo vojenských důvodů. Jisté je, že Olav splnil slib, který při tomto křtu dal králi Æthelredovi – odjel z Anglie a již nikdy se do ní nevrátil. Theodorik zamlčuje, že Olav se jistě účastnil vikingských nájezdů na Anglii, které byly po dlouhých desetiletích klidu obnoveny v 90. letech 10. století. Olav se mohl účastnit již slavné bitvy u Maldonu (991), ale jisté je, že se v Anglii objevil jako jeden z náčelníků tažení v r. 994 jako spojenec nového dánského krále Svena Haraldssona. Agdenes je mys v blízkosti Trondheimu/Nidarosu. Přesná lokace „Tjalvehelleren“ je neznámá. Jindy se v pramenech objevuje jako Jon-Sigurd nebo jen Sigurd, v anglických pramenech také jako Siward, v HN (kap. 17) naopak jen jako Jon – Iohannes. Je možné, že šlo o biskupa z Ramsay, o kterém víme, že v Anglii v roce 1006 vysvětil kostel v blízkosti tamního kláštera. To by znamenalo, že se po smrti Olava Tryggvasona vrátil zpátky do Anglie. Srov. také záznam o Olavově křesťanství a snaze obrátit Norsko na víru u Adama Brémského (kniha II, kap. 36–40) a kapitoly o popisu Norska a jeho konverze (kniha IV, kap. 33–34).

82 slovo Boží, a několik dalších, koho byl schopen vzít s sebou: Theobranda, kněze z Flander, a ještě jednoho Therma, také kněze, a také měl s sebou nějaké jáhny. Neboť tento ctnostný muž se dopředu rozhodl všemi způsoby pracovat na tom, aby buď celou zemi podrobil Kristovi, anebo vůbec nevládnout úplným pohanům, následujíc tak příkladu Joviána, muže nejzkušenějšího, který, když se římská armáda ve válce s Peršany ocitla v největším ohrožení, byl žádán vojáky, aby se stal císařem, bez váhání odpověděl: nechci nikterak vládnout pohanům. 269 Julián [oproti tomu] odpadl od Krista, ač byl křesťanem a podjáhnem, a stal se nejnešťastnějším odpadlíkem a pronásledovatelem křesťanského jména. Na této výpravě proti Parthům 270 , jak svědčí svatý Jeroným, vydávil šest knih proti Kristovi. 271 Tento Julián byl sveden zlými duchy, kteří mu slíbili jisté vítězství na této výpravě, a těmto démonům obětoval téměř denně nejenom hloupá zvířata, ale také, což mnohem raději přijímali, své vlastní tělo a duši. Nechal spálit všechny lodě, na kterých tam byl přivezen, aby tak odňal naději na návrat a povzbudil srdce vojáků do bitvy. Avšak zvrátil Pán na hlavu rouhače jeho vlastní proradnost, neboť v oné bitvě byl božím řízením probodnut, neznámo kým, a položil ruku pod ránu, z níž vytékala krev, a rozstřikl ji do vzduchu, s tímto rouháním: Zvítězil jsi, Galilejský (neboť takto byl náš Pán tenkrát nazýván). A s tímto rouhačským slovem překročil ze smrti dočasné do smrti věčné. Římské vojsko pak, jak jsem již řekl, v nejvyšší nouzi ustanovilo a pozvedlo na císaře již zmíněného Joviána, nejkřesťanštějšího z mužů, obdařeného nejlepšími mravy, a slíbili jednomyslně, že se stanou křesťany. Neboť Julián mnohé odvrátil od pravé víry. A tak když se Jovián chopil moci, s veškerou pečlivostí stáhl vojsko a uzavřel s Peršany dohodu, jaká jen byla možná v tak obtížné situaci. On sám pak, běda, zemřel příliš předčasnou smrtí, neboť nevládl ani půl roku. Ale vraťme se k našemu tématu. 269

270 271

Jak bylo již řečeno, jde pravděpodobně o nepřiznanou výpůjčku od Huga ze sv. Viktora. To si myslí Johnsen (Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, Oslo 1939, s. 53). Upozorňuje na to již ale G. Storm v komentáři k edici MHN, s. 15, pozn. k řádku 12. Odkazuje také na Ekkeharda a jeho Chronicon Universale a Ottu z Frísingu. Diskuzi o tomto jinak rozšířeném motivu – objevuje si i dále u Theodorika v kap. 18 – viz také Hanssen, J.: Observations on Theodoricus Monachus…, s. 166–167. Hanssen ale navrhuje jiný zdroj, ze kterého mohl Theodorik čerpat. Mnozí také upozorňují na to, že Theodorik neznal nebo záměrně vynechal příběh o tom, že Jovián byl zabit sv. Merkuriem na pokyn Panny Marie, ačkoliv se jinak v severské literatuře objevuje a byl dosti rozšířen. Nejnověji celou pasáž analyzovali Karlsen, E. - Vatsend, K: On Theodoricus Monachus’..., Collegium Medievale 16, 2003, s. 243n. Dochází k závěru, že Theodorikovým zdrojem byla tzv. Historia tripartita, kompilace řeckých kronikářů přeložená do latiny v 6. století. Jejich studie je příznačná pro osud naší kroniky – po deseti stranách pečlivého srovnávání syntaxe a lexika Theodorika a jeho (domnělého?) vzoru v poznámce drobným písmem přiznávají (s. 253, pozn. 31), že „Theodorik mohl mít ke kronice Historia tripartita přístup také skrze jiná díla, která ji citují.“ Sic! Jak již bylo řečeno, šlo o častou záměnu. Jeroným, Epištola 70: „Julianus Augustus septem [sic!] libros, in expeditione Parthica, adversus Christianos vomuit.“

83 Kap. 9: Jak se jeho vytrvalostí stal orknejský jarl 272 křesťanem spolu se všemi svými lidmi Po odjezdu z Anglie zamířil Olav přímo k Orknejským ostrovům, protože byly podřízené králi Norska a naléhal na jarla Sigurda, který tehdy spravoval tyto ostrovy, aby se stal křesťanem. Když se vykrucoval a vznášel námitky, Olav na něj ještě více tlačil. Ale Sigurd slíbil, že se mu podvolí jako králi, pouze pokud ho nebude nutit do křesťanství. A když dlouho vzdoroval, Olav prý unesl z místa, kde byl vychováván, jeho syna, malého tříletého chlapce jménem Torfin 273 . Přísahal, že jej zabije před zraky otce, a nadto hrozil [Sigurdovi] věčným nepřátelstvím, pokud se nepodvolí. Jak je psáno: „Pohanou jim pokryj líce, aby hledali tvé jméno, Hospodine,“

274

jarl se skutečně bál obojího, jak nej-

spravedlivějšího hněvu Olavova, tak ztráty syna. Takže uvěřil anebo spíše souhlasil a byl pokřtěn spolu se všemi lidmi jemu poddanými. A později utvrzen ve víře, zůstal poté věrným křesťanem, stejně jako všichni jeho následovníci. Kap. 10: Jak byly Hakonovy úklady a zrady odhaleny Olavovi Poté spěchal Olav na své cestě do Norska a nejdříve 275 přistál na ostrově, který se jmenuje Moster, 276 a kde později postavil kostel, který byl ze všech v Norsku zbudován jako první. Poté, když připlul pod Agdenes na místo, které se jmenuje Tjalvehelleren, zůstal zde jednu noc, i když [tam] téměř není žádný přístav, nevědom si stále zrady a úskoků Hakonových. Této noci za ním přišli výše zmínění jeho ujcové [a] odhalili Hakonovu zradu, neboť nyní byli osvobozeni od přísahy, kterou Hakonovi složili. Žádali horlivě, aby se neprodleně staral o své vlastní a jejich dobro a tak o dobro celé země. Olav byl vpravdě zneklidněn, jak je obvyklé v takových nesnázích, ale svěřil celou svou záležitost všemocnému Bohu, aby to, k čemu jej podnítil, byl schopen s jeho pomocí vykonat. Poté tam byl zabit onen starý zrádce Tore Klakka, který jel do Anglie, aby jej oklamal. Hned druhého dne, s Boží pomocí, pokračoval Olav na místo, které se jmenuje Nidaros,

272 273

274 275 276

Theodorik má „comes“, tedy hrabě, v daném případě se však držíme historicky správnějšího titulu jarl. Jarl Torfin, přezdívaný Mocný, vládl Orknejím v letech 1020–1065. Za něj a za vlády jeho otce Sigurda (ca 985-1014) mělo orknejské panství největší územní rozmach a moc, když jarlům byly podřízeny i Hebridy, Shetlandy a severní území Skotska (Caithness, Sutherland, Ross). Torfin byl první orknejský jarl vychovaný jako křesťan a rozvoj křesťanství soustavně podporoval mj. založením biskupství stavbou katedrály v Birsay kolem roku 1050, kdy se vrátil z cesty do Brém a do Říma. Torfin se ovšem narodil asi r. 1009, Theodorik se zde tedy (záměrně?) mýlí. V jiných pramenech se jméno syna, kterého měl Olav zajmout, objevuje jako „Huelpr, Hvelpr nebo Hundi“, což je poněkud neobvyklé jméno a navíc se neshoduje s žádným z nám známých Sigurdových synů. Žalmy, 82(83).17. VUL: imple facies illorum ignominia et quaerent nomen tuum Domine // EKU: Pohanou jim pokryj líce, aby hledali tvé jméno, Hospodine. Theodorik zde přesně cituje text Vulgáty. Není zřejmé, zda to bylo ještě v r. 994 nebo až o rok později. Jihozápadní pobřeží Norska, přibližně v poloviční vzdálenosti mezi dnešním Stavangerem a Bergenem.

84 kde tenkrát bylo jen něco málo domů různých obchodníků, ačkoliv dnes je to hlavní město celého království, město slavné nejenom jako sídlo arcibiskupa, ale také díky ostatkům nejblahoslavenějšího mučedníka Olava. 277 Zde se k němu sbíhalo množství lidí. Poté, co byl prohlášen za krále, pronásledoval hned Hakona. Hakon, opuštěn 278 svými [lidmi], hledal naději jen v útěku. Dospěl na malý statek jménem Rimul 279 , kde ho skryla jeho konkubína Tora i s jeho jediným sluhou, jménem Kark 280 , v prasečím chlívku. Když ho přemohl tvrdý spánek, jak je obvyklé při sklíčenosti, ten samý služebník jej bodl do hrdla a Hakon zemřel. Poté však, když onen sluha přinesl hlavu svého pána [Olavovi], jako odměnu za zločin, který spáchal na svém pánu, jej král nakázal pověsit. Kap. 11: O jeho stálosti ve slově božím Potom král, pilný to rolník na vinici Páně, upřel svou mysl na to, aby veškerými silami [a] s pomocí nebes vyhubil v celé vlasti modloslužebnictví a uctívání démonů. Usiloval o to modlitbami a kázáními, občas přidal výhrůžky a zastrašování. Viděl totiž [, že] divoká srdce barbarů nic jiného než silná ruka nemůže osvobodit od tupé nečisté proradnosti a jakéhosi vrozeného uctívání démonů, jež téměř s mateřským mlékem nasávali. A protože jen málo byli pohnuti slovy, často k nim přidal také rány. Napodoboval tak svého Pána, který nalil olej a víno 281 do ran zraněného, stejně jako slova evangelia: „Přinuť je vstoupit, aby se můj dům naplnil.“ 282 Je jedno místo v nidaroské diecézi, které se jmenuje Mærin. Zde prý démoni dávali odpovědi a Hakon zde shromáždil množství model. Proto když sem král dorazil, povolal 277

278

279 280 281

282

Theodorik kupodivu nedodává, ačkoliv si této tradice musel být vědom – obzvláště, pokud opravdu pobýval v Nidarosu –, že založení města je tradičně připisováno právě Olavu Tryggvasonovi. Založení města blízko místa, kde měli své tradiční sídlo jarlové z Lade, jeho největší protivníci, bylo logické – vytvořilo se tak nové, ovšem královské sídlo moci v oblasti severozápadního Norska. To bylo vhodné a důležité hlavně ve chvíli mocenského vakua po smrti jarla Hakona. Trøndelag byl vůbec, spolu se západním pobřežím, důležitým centrem Olavovy moci. Oproti tomu východní část Norska zůstávala pod vlivem dánského království. Vzhledem k tomu, jak je Hakon u Theodorika vykreslen, necítí náš kronikář potřebu blíže vysvětlit, že na konci se mnoho lidí začalo proti Hakonovi bouřit. Zatímco většina Hakonovy vlády, jak již bylo řečeno výše, není v pramenech popisována negativně, konec byl popisován různě. Je možné, jak píše Snorri, že s pokročilým věkem a úspěchy proti Dánům se začal chovat příliš tyransky – v Heimskringle je obžalován z arogance, lakomosti i nestřídmosti a chlípnosti. Jisté je, že mu nikdo nenabídl pomoc proti Olavovi, který byl bleskurychle všude uznán za krále. Dnešní Romul v okrsku Melhus v jižním Trøndelagu (Sør-Trøndelag). V Theodorikově latinském textu je ve všech verzích nejspíše pozdější chybou „Barke“, což Storm emenduje na „Carke“ v souladu s většinou jiných pramenů, které udávají nejčastěji podobu Karkr. Lukáš 10.34, parafráze; VUL: „et adpropians alligavit vulnera eius infundens oleum et vinum et inponens illum in iumentum suum duxit in stabulum et curam eius egit“; EKU „přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral“; TM: „imitatus dominum suum, qui vulneribus sauciati infudit oleum et vinum“. Lukáš 14.23; VUL: „et ait dominus servo exi in vias et sepes et compelle intrare ut impleatur domus mea“; EKU „Pán řekl služebníkovi: ‚Vyjdi za lidmi na cesty a k ohradám a přinuť je, ať přijdou, aby se můj dům naplnil.‘“; Theodorik cituje jen část verše: „Compelle intrare, ut impleatur domus mea.“

85 k sobě všechny ty, kdož byli pevně zachyceni do ďáblových lží a kdo se v běžném jazyce nazývají seidmenn. 283 A protože je shledal nevyléčitelnými, aby neškodili nové setbě, přikázal je shromáždit v domě zasvěceném démonům a spálit spolu s modlami; říká se, že jich bylo osmdesát, obého pohlaví. 284 Kap. 12: Jak skrze jeho vytrvalost Island přijal víru Kristovu Rok poté poslal král na Island kněze Theobranda 285 kázat slovo Boží. Jak jsme řekli výše, někteří kvůli jistým podobnostem soudí, že tento ostrov je Thule. Především proto, že okolo letního slunovratu je stále den a stejně tak v zimním [stálá] noc. 286 Když tam Theobrand přišel, začal jim kázat Krista, ale přes velké úsilí dokázal během dvou let obrátit jen málokteré kvůli jejich vrozené zatvrzelosti a kruté povaze. Mezi těmi, kdož přece přijali jho Kristovo, byli především tito: Hall ze Sídy se svou celou domácností a Gissur ze Skálholtu, který byl otcem biskupa Ísleifa. Ten první v této zemi ustavil biskupské sídlo 287 v kostele, který sám postavil, zasvětil blahoslavenému apoštolu Petrovi a odkázal mu všechno své dědictví. Třetím byl Hjalti z Tjorsádalu a čtvrtým Torgils z Ølfusu. Při návratu ke králi doprovázeli Theobranda dva z výše zmíněných mužů, totiž Gissur a jako druhý Hjalti. Když Theobrand přišel ke králi, byl od něj pokárán pro nedostatečně splněný úkol. Král proto poslal příštího léta kněze Herma, kterého [Islanďané] v mateřském jazyce nazývali Tormod. S ním šli i oba výše zmiňovaní muži a slíbili králi, že budou všemi silami spolupracovat na [šíření] evangelia Kristova. Kázání tohoto kněze provázela tak vydatná milost Ducha svatého, že všechny tyto barbary v krátkosti obrátil ke Kristu. Neboť když vstoupili do této země, konalo se tam právě veřejné shromáždění, kterému tam říkají Alting. Když se to množství pohanů dozvědělo o 283

284

285 286

287

Theodorik píše „seithmen“. Seiðr je termín popisující praktikování pohanského náboženství, magii. Seiðmenn (seidmenn) jsou tedy lidé zabývající se magií. Blíže monograficky nejnověji asi Blain, J.: Nine worlds of seid-magic: ecstasy and neo-shamanism in north European paganism. Routledge, London/New York 2002. Pobíjení pohanů a čarodějů v Mæren, jak je popsáno u Theodorika, ovšem předcházelo dlouhé a násilné tažení proti pohanství v Norsku vůbec, ve kterém nechyběly ani podobné scény upalováni zaživa – např. na jihovýchodě Norska, blízko dnešního Tønsbergu, je podobný výjev zachycen u Snorriho (Heimskringla, Sága o Olavu Tryggvasonovi, kap. 69). V sáze Odda Snorrasona je příběh vypálení pohanské svatyně oddělen od zabíjení modloslužebníků, které je umístěno jinam. Právě Olavova snaha sjednotit zemi pod svou vládu a přivést ji ke křesťanství byla jednou z příčin jeho pádu, na druhou stranu se díky ní objevuje v různých pramenech jako král, který obrátil na víru mnohé země – u Theodorika to byly Orkneje a Island. O tendenci popsat Olava Tryggvasona jako islandského národního patrona již byla řeč. Jinak se objevuje v severských pramenech jako Tangbrand(ur). Srov. také v Historia Norwegiae, kde se takto uvádí v kap. 17. Tuto informaci může mít Theodorik opět od Bedy (De Temporum Ratione, kap. 31), kde se přímo píše: „Thule, inquit, ultima, in qua aestivo solstitio sole de cancri sidere faciente transitum, nox nulla, brumalis solstitio perinde nullus dies.“ Připomínám ještě, že Beda zde cituje Gaia Julia Solina. Stejná informace, opět založená (jmenovitě) na Bedovi Ctihodném, se objevuje i v prologu k Landnámabók. Jak víme, Ísleifovo biskupství bylo bez stálého sídla – to ustanovil až jeho syn a následník ve funkci Gissur (1082).

86 jejich příchodu, utíkali všichni lidé pro zbraně, chtěje je jednomyslně připravit o život. Avšak byli božím přičiněním udrženi na uzdě, takže [ač] proti nim stála hrstka křesťanů, jejich protivníci se ani neodvážili jim něco udělat. Co bylo teď k tomu řečeno, postačí. 288 Kap. 13: Názor různých lidí na křest blahoslaveného Olava Aby král Olav snadněji přivedl celou zemi pod jho Kristovo, provdal své tři sestry za nejpřednější muže: první, jménem Astrid, za Erlinga, syna Skjalgova, druhou za Torgeira, mocného muže z Víku, který později v jistém domě upálil Gudrøda, syna Gunhildina, protože chtěl vtrhnout do království 289 proti Olavovi; a třetí za jeho bratra Hyrninga. A jakmile je všechny přiměl ke křtu, zamířil vzhůru do Opplandene. Zde tehdy nalezl tříletého chlapečka Olava 290 , který se později stal oddaným mučedníkem Kristovým. Olav, tato budoucí šťastná naděje a ozdoba Norska, žil se svou matkou Astou, [neboť] jeho otec Harald byl již mrtev (byl synem Gudrøda sýra, který pocházel z otce Bjørna, jehož přízvisko je „Obchodník“ a který byl synem Haralda Krásnovlasého). Podle některých 291 jej nechal [Olav Tryggvason] tehdy a na tomto místě pokřtít spolu s matkou, jiní tvrdí, že byl pokřtěn v Anglii, ale já sám jsem četl v Historii Normanů 292 , že byl pokřtěn Robertem, metropolitou z Rouenu v Normandii. Jisté je, že Vilém, vévoda Normandie, jej přibral s sebou na pomoc proti Robertovi, králi Francie, přízviskem Kapet (byl synem nejvznešenějšího vévody Huga Capeta), který se spolu s hrabětem flanderským připravoval válečně napadnout vévodovu Viléma. Snažil se totiž vypudit jej z Normandie, protože jeho předci tuto provincii násilně vyrvali králi Francie. 293

288

289 290 291

292

293

O christianizaci Islandu jakýmsi „veřejným hlasováním“ coby unikátního příkladu přechodu z pohanství na křesťanskou víru, existuje extenzivní sekundární literatura a samotný proces je zaznamenán v mnoha severských pramenech. Z české literatury je asi nejdostupnější příslušná kapitola v Dějinách Islandu (Kadečková, H.: Dějiny Islandu. Praha 2001, s. 53–57.), případně ze zde citované literatury je možné vyzvednout monografii Vésteinsson, O.: The Christianization of Iceland. Oxford 2000. Jakoby zde Theodorik naznačoval, že Víken v té době ještě pod norské království, resp. norského krále nepatřil. Tedy svatého Olava Haraldssona, budoucího krále a svatého patrona Norska. Theodorik zde správně zachytil rozdílné tradice, které se ke křtu budoucího sv. Olava váží: první, zachycující spojení mezi Olavem Tryggvasonem coby favoritem islandské historiografie, odráží podání většiny ság severské provenience; druhé podání, o křtu v Anglii, se explicitně objevuje v Passio Olavi a muselo být známé a možná i blízké člověku z okolí arcibiskupa Øysteina, autora spisku; třetí je spojena s normanskými a anglickými prameny. První z nich je nejméně pravděpodobná, naopak křest v Rouen poté, co se Olav Haraldsson po velkém nájezdu na Anglii přistoupil na mírová jednání a vyplácení tzv. danegeldu v roce 1012, se zdá reálná. Shrnutí názorů a pramenů ohledně Olavova křtu přináší Røthe, G.: Fortellinger om Olav den helliges fødsel og dåp i sagalitteraturen. In: Ekrem, I. – Mortensen, L. B. – Skovsgaard-Petersen, K. (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. København 2000, s. 170–185. O neznámé kronice Historia Normannorum byla řeč v kapitole 3.3.2. Vilém z Jumièges píše o Olavově křtu v Normandii, pravděpodobně v Rouen, neboť jde o akt spojený s tamním arcibiskupem Robertem (989-–1037), syném vévody Richarda I. Gesta Normannorum Ducum, kniha V, kap. 12. Celá pasáž o francouzských dějinách je velmi nepřesná. Srov. v kostce pozn. 103 k anglické edici, s. 72.

87 Ale ať již byl pokřtěn v Rouenu nebo v Anglii, jisté je, že byl pokročilého věku 294 , když byl korunován mučednickou korunou, jak říkají ti, kdož jsou v této věci nejvíce důvěryhodní. A není divu, že se s Olavem stalo takto v zemi, kde nebyl nikdo, kdy by zapisoval věci minulé 295 , když toté píše blahoslavený Jeroným o Konstantinovi Velikém, synu Konstantina a Heleny, o kterých jedni říkají, že byli pokřtěni v Bythynii ve velmi pokročilém věku, jiní [že] v Konstantinopoli, či v Římě blahoslaveným papežem Silvestrem. A dosud je spor o to, kdo psal pravdivěji. 296 Kap. 14: O smrti Olava, syna Tryggveho V pátem roce vlády Olava, syna Tryggveho, který byl jeho [rokem] posledním, rozpoutali [proti němu] válku Sven 297 , král Dánska, Oluf 298 , král Švédska a Erik 299 , syn Hakona Zlého, a běda, nalezli jej zcela nepřipraveného, neboť říká se, že s pouhými jedenácti lodmi se střetl se sedmdesáti. Nakonec, protože se mohli navzájem střídat a zraněné vždy nahradit čerstvými, ani ne tak zvítězili nad vojskem našeho krále, jako jej vyčerpali. Ale ani nepřátelé si neodnesli nekrvavé vítězství, neboť jejich nejudatnější buď v bitvě padli nebo [z ní] odešli těžce zraněni. 300 Někteří pak říkají, že král unikl na loďce a pro spásu své duše

294

295

296

297

298

299

300

Různé verze kroniky zde nabízí různou interpretaci. Zatímco Stormova edice zde má „provectioris aetatis … quam illi dicant“, které chápe ve smyslu „více pokročilého věku, než říkají“, Langeová (Lange, G.: Die Anfänge…. s. 100–101) upřednostňuje podle opisů L a K čtení „quomodo“ (L), resp. „quemadmodum“ ve smyslu uvedeném zde. Kraggerud (Kraggerud, E.: Theodoricus scrutinized..., s. 123) navrhuje – dosti možná správně – že jde o omyl pozdějších opisovatelů a že zde autor chtěl zmínit nikoliv dobu mučednické smrti, ale dobu křtu. Langeová navrhuje navrhuje dvě změny v interpretaci místa. Zaprvé zcela zavrhuje diskuzi o tom, zda „touto zemí“ se rozumí Norsko (tak i zde) a ne Island (jak se objevuje např. u Ellehøje, de Vriese aj., u nichž vede k debatě o Theodorikově ne/znalosti islandských pramenů). Kronikářovo „illa terra“ interpretuje jako celou Zemi, celý svět. Díky tomu Theodorik dle Langeové propojuje tak norské dějiny se světovými. Zadruhé to, že Theodorik s jistou skepsí říká, že v této zemi nejsou žádní kronikáři, je pak dle Langeové možné intepretovat tak, že zde nejsou žádní kronikáři, kteří by dané události sami viděli, tedy žádné autority, pouze ti, kdo – stejně jako autor sám – mohou pouze říci „non visa, sed audita“. Lange, G.: Die Anfänge…, s. 101–106. Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l. – 8. př. n. l.), Epistola ad Pisones (De arte poetica) / O umění básnickém, v. 78: „Adhuc sub judice lis est.“ Česky jako „podnes však vědci se přou (a kauza se vleče)“ v překladu D. Svobodové. Sven Haraldsson, zvaný Vidlí vous (Tveskæg), vládce Dánska asi od r. 978, kdy sesadil svého otce Haralda, do r. 1014. Jeho vztah k Olavovi byl komplikovaný - v devadesátých letech spolu vedli vikingské nájezdy proti Anglii (snad 991, jistě 994), v druhé polovině dekády se však oba zaměřili spíše na svá vlastní království. Růst Olavovy moci nakonec skončil protialiancí dánského krále Svena a švédského krále Olofa. Olof Skötkonung, král Švédska asi 995–1022. Byl prvním, kdo ve Švédsku nechal razit vlastní mince a nejspíše i prvním, kdo dokázal vládnout celému Švédsku – jak Svearům, tak Götům. Ve Skaře založil první švédské biskupství. Ačkoliv stál po boku Svena proti Olavu Tryggvasonovi, stal se později podporovatelem jeho nástupce, Olava Haraldssona, kterému dal za ženu svou dceru Astrid. Erik Hakonsson byl po příchodu Olava Tryggvasona do Norska nucen odejít do exilu do Dánska. Později svou kariéru spojil s dánskou politikou i tím, že si vzal za ženu jednu z dcer Svena Vidlího vouse, Gythu. Umírá asi v r. 1023 jako earl v Northumbrii poté, co byl znovu donucen uprchnout z Norska, tentokrát kvůli nástupu Olava Haraldssona. Již bylo řečeno, že Skard (Skard, E.: Kirchliche…, s. 120) zde identifikuje textové shody s Sallustovým (Gaius Sallustius Crispus, 86 př. n. l. – 35 př. n. l) Spiknutím Katilinovým. Srov. především verš 61/7:

88 navštívil cizí země, jiní zase, že se vrhl ve zbroji do moře. Kdo je v tomto pravdivější, neodvažuji se tvrdit. Chci věřit toliko tomu, že užívá věčného míru s Kristem. Tato bitva se odehrála blízko ostrova, který se jmenuje Svold a leží blízko Slavie, kterou v našem mateřském jazyce nazýváme Vinnland 301 . V této bitvě slíbil Erik stát se křesťanem, dosáhne-li vítězství, a to i skutečně splnil. Byla mezi nimi, tedy králi a Erikem, uzavřena dohoda, že podaří-li se jim vyrvat Olavovi království, každý z nich dostane jednu třetinu. Erik dostal dvě třetiny království (vzdal se ale titulu krále, stejně jak učinil jeho otec), neboť Sven, král Dánska, mu přenechal svůj díl kvůli své dceři, kterou mu zasnoubil. Olav, král Švédska, svěřil 302 svůj díl Svenovi, Erikovu bratru. Několik let po tomto ujednání začal Sven závidět svému bratru Erikovi, protože zatímco tento měl dvě části Norska, on držel jen třetí a to ještě ve správě. Erik však, vytrvale spravedlivý vůči svému bratrovi, nechtěl znečistit království bratrovraždou a zároveň tušil, že se k němu těžko bude v budoucnu chovat bratrsky, jak takto u Lucana: „Není důvěra mezi spoluvládci, žádná moc nestrpí druha“. 303 Odjel [poté] z vlasti a odplul do Anglie, zanechav za sebou svého syna Hakona jako následníka království. Tento Erik vládl se [svým] bratrem Svenem patnáct let. Křesťanství ani neomezoval, ani nešířil, povolil každému v tomto ohledu žít podle práva, jaké si přál. Jeho život skončil rozsáhlou ztrátou krve, když si nechal odstranit zhnisané mandle. 304 Po jeho odjezdu z vlasti [zde] jeho bratr a syn vládli dva roky. Kap. 15: O návratu blahoslaveného Olava z Anglie do Norska Toho času pobýval Olav, syn Haraldův, budoucí mučedník Kristův, v Anglii. Zde usmířil Æthelreda s jeho bratry a dosáhl vyzdvižení na krále. Knut, král Dánska, kterému se říká Mocný 305 , připravil tohoto Æthelreda později o království a donutil jej žít ve věčném vyhnanství.

301 302 303

304

305

Nam strenuissumus quisque aut occiderat in proelio aut graviter volneratus discesserat, který Theodorik cituje téměř doslovně. Správněji snad Vindland, země Vendů, tj. Slovanů. Lokace je jinak nejistá. Theodorik píše „Olavus commendavit partem suam“, tj. s konotací svěřit někomu něco v léno. To je ovšem ahistorický výklad, i když se někdy objevuje. Lucanus: Pharsalia / Farsalské pole, kniha I, v. 92-93. Srov. český překlad A. Nechutové: „Ti, kdo se o vládu dělí, si nebudou věrni, moc žádná nesnese druha.“ Stejný verš, resp. jeho druhou polovinu, Theodorik již vložil do kapitoly čtvrté. Theodorik: pituita. Podle starších rozborů (Hanssen 1945, s. 174–175 aj.) i dle logiky jde o chybu, pravděpodobně vzniknuvší vypadnutím slova uva, uvula, tj. změkčená část horního patra, resp. mandle. Původně tedy pituitam [uvam] fecisset abscidi. Podobně je Eiríkova smrt zaznamenána i v jiných pramenech, např. v Ágripu, kap. 21, nebo u Snorriho. V dnešní historiografické tradici nese ovšem přízvisko Veliký. Ačkoliv u Theodorika není vykreslen v nejlepších barvách, byla jeho severoatlantická říše do jisté míry vyvrcholením několika století vikingských nájezdů.

89 Říká se, že tenkrát Olav navštívil jistého poustevníka, muže velké svatosti, který mu mnoho předpověděl. Že Pán na něj nebude šetřit hojností své milosti i to, jakou smrti přejde z tohoto světla ke Kristu. O rok později se Olav připravil na svou cestu do Norska, se dvěma obchodními loděmi a vybraně vyzbrojenou družinou, o níž se říkalo, že čítala sto dvacet [mužů] v plné zbroji. Překročil zdárnou plavbou oceán a přistál nejprve jakoby zázračnou předpovědí na onom ostrově, který se v našem mateřském jazyce jmenuje Sæla 306 , což se latinsky vykládá štěstí, bezpochyby na znamení budoucí blaženosti tohoto muže a na znamení toho, že svým příchodem přinesl celé vlasti naději věčného štěstí. Odtud plul na místo, které se jmenuje Saudungssund 307 , kde zůstal několik dní. Zde se k němu doneslo, že se blíží Hakon, syn Erikův, se dvěma loděmi, jednou malou, které říkáme scuta, druhou dlouhou, kterou kdysi nazývali liburna, jak u Horatia: Na liburnách se vydáš mezi hradby vysokých korábů, příteli 308 Když se to náš Olav dozvěděl, vymyslel tuto lest: rozestavil svoje lodě na protilehlých stranách toho průlivu, který byl v tomto místě velmi úzký, natáhl mezi nimi provaz zatopený tak, aby neodhalili lest a kdyby tam neopatrně vpluli, nezraněni a bez prolévání krve by mohli být chyceni. A tak se také stalo. Když Hakon připlul, nečekaje nic jiného než kupce, byl bez prodlení zajat králem. Zde se hned zřekl všech těch částí Norska, které držel, a poté odjel do Anglie. Když se Sven, jeho strýc, doslechl o příjezdu blahoslaveného Olava, sebral vojsko a brzy jej pronásledoval. Král Olav – byl již k tomuto titulu vybrán svými lidmi po zvyku starých Římanů, u nichž bylo obvyklé, že vojsko volilo císaře a udělovalo královský titul – však nevěřil v pomoc trøndelandských 309 (znal dobře jejich povrchnost a nestálost) a stáhl se do Horního kraje 310 , kde strávil zimu u svého otčíma Sigurda a matky Asty. Když přišel jarní čas, oba se vydali do Víku, kde se sešlo vojsko a rychle pospíchali proti Svenovi. I ten spěchal ke střetnutí. Setkali se v námořní bitvě v místě, které se jmenu306

307 308

309

310

Není zřejmé, zda jde o reálné místo (a kde je jeho lokace), nebo o omyl kronikáře nebo lidovou etymologii. Logicky se nabízí, což navrhuje již Storm, že jde o ostrov Selja, spojovaný se sv. Sunnivou, jak již bylo uvedeno výše, není to však jisté. Srov. také poznámku č. 123 v anglické edici, kde je shrnutí různých pramenů a možností. Sauesund při západním pobřeží Norska, asi sto dvacet kilometru severně od Bergenu. Horatius: Epodon liber / Knihy Epód (var. Ódy a epody), kniha I: „Ibis Liburnis inter alta navium // amice, propugnacula“; v českém překladu O. Jiráni: „ty na liburnských lodích mezi koráby // se vydáš, mocné, příteli.“ Theodorik zde cituje originál správně. TM: „Throndensium“, asi tedy trondheimští, předpokládáme ale, že nejde o město (Nidaros) ale oblast Trøndelagu, překládáme tedy „trøndelandští“. Tak překládáme i dále v kap. 19. Dobově je pravděpodobně zaměnitelné. Čti: Opplandene.

90 je Nesjar. Když byl Sven poražen, odmítl útěk, připraven padnout se svými. A bylo by se tak stalo, kdyby mu v tom nebylo zabráněno a jeho loď nebyla odtamtud stažena zpět jedním jeho předákem, Einarem Tambaskelmim 311 , mužem velmi zdatným, který si vzal za manželku jeho sestru jménem Bergljót. Ten mu radil k útěku a do jisté míry ho donutil, aby odjel na Rus, kde [Sven] jednoho dne zemřel. Kap. 16: O útěku blahoslaveného Olava na Rus Za toho času, kdy [zemi] spravoval Erik, se velké množství lidí odvrátilo od křesťanské víry. Král Olav všemi způsoby usiloval přivést je zpět na [správnou] cestu a ukázat jim cestu spasení. Zakládal kostely v místech, kde nebyly, a obohatil příjmy již založené. Stal se tak spolupracovníkem nejlepšího muže Olava, syna Tryggveho, a poučen božím duchem zaléval, co tento nádherně zasadil. Nechal zapsat zákony v jazyce mateřské země, plné spravedlnosti a mírnosti, které jsou dodnes všemi dobrými lidmi dodržovány a ctěny. Zachovával spravedlnost vůči všem, nikoho nesužoval, nikoho nezkormoutil a nikoho nezatratil než snad ty, které zatratila jejich vlastní zloba a zatvrzelost ve zlu. Abychom ve zkratce shrnuli, takovým způsobem vládl smrtelníkům, aby je vedl k slávě nesmrtelnosti, jak jen to bylo v jeho silách, což zřetelně dokázal výsledek věcí, stejně jako každodenní dobrodiní všemohoucího Boha, které, jak věříme, pro jeho zásluhy se více než dostatečně projevuje. Král se poté oženil s Astrid, dcerou švédského krále Olufa, s jehož prvorozenou byl dříve zasnouben, ale otcův hněv zasáhl a ani jeden z nich se proto nemohl těšit z vytoužené svatby. Olav měl s Astrid dceru jménem Ulfhild, kterou později provdal za vévodu Otu Saského. Poté Knut, král Dánska a Anglie 312 , člověk žádostivý majetků jiných, upřel pozornost na to, že jeho otec Sven vlastnil třetinu Norska a také vzal do úvahy, že Hakon, syn jeho sestry, tenkrát pobýval u něj, [neboť] byl vyhnán ze své vlasti. Začal vyjednávat s norskými předáky proti králi a tajně je uplácet penězi, rozumí se Erlinga, syna Skjála ze Solu, Kalfa, syna Arnova, Toreho Hunda 313 a mnohé další. A protože Erling byl mezi nimi nejvýznamnější, sebral vojsko a utkal se s králem Olavem v námořní bitvě, kde sám padl.

311

312

313

Einar Eindridason, zvaný thambaskelmir nebo thambarskelfir, což byla přezdívka pravděpodobně odrážejícího jeho schopnosti při střelbě z luku. Pozdější podporovatel Olavova syna Magnuse, jak ještě uvidíme. Na anglický trůn, který jeho otec Sven vybojoval na konci roku 1013, byl přijat až po dlouhých bojích tři nebo čtyři roky po svém otci – po smrti Edmunda Ironside na podzim r. 1016 trvalo ještě několik měsíců, než byl korunován, pravděpodobně na začátku dalšího roku. Dánský trůn, kde po smrti Svena vládl Knutův bratr Harald II., zdědil po jeho smrti v r. 1019 (dle některých pramenů 1018). Tedy Toreho „Psa“.

91 Stalo se tak v místě, jehož jméno je Tunga 314 . Proti vůli krále byl zabit svým vlastním příbuzným, Aslakem Fitjarskallim. Potom se král dozvěděl, že král Knut je blízko s nesčetným vojskem (jeho loďstvo mělo mít dvanáct set lodí) a poznal nerovnost takového boje, opustil lodi a zamířil ke svému tchánovi, Olufovi, králi Švédska. Poté se vydal do Ruska ke králi Jaroslavovi 315 , který si vzal za ženu Ingigerd, s níž byl dříve zasnouben Olav, ale nemohl ji mít, jak jsem před chvílí říkal. Zůstal tam jeden rok a byl od krále Jaroslava přijat s poctami a se vší laskavostí. Svěřil mu na výchovu svého syna Magnuse, pětiletého chlapce, kterého měl s jednou konkubínou. Mezitím král Knut k sobě přivábil všechny norské předáky, mnoho rozdávaje a ještě více slibuje, pokud by slíbili věrnost jeho synovci Hakonovi, jehož vzal s sebou. A když přijal rukojmí od těch, které pokládal za méně důvěryhodné, vrátil se do Anglie. Poté, dalšího roku, se Hakon vydal do Anglie, aby přivezl svou ženu, ale na zpáteční cestě byl uchvácen bouří a vehnán do Charybdy v té části moře, která se jmenuje Petlandsfjord 316 , blízko Orknejských ostrovů, kde byl spolu se všemi svými muži stažen do tohoto přehlubokého víru. Kap. 17: O povaze Charybdy a o Langobardech a Hunech O povaze Charybdis, protože na ni padla řeč, podávají starobylí autoři tato mínění. Plinius Starší 317 , autor Přírodopisu, člověk zběhlý a z nejučenějších, filozof Chrysippus a mnozí další říkají, že toto místo je průchodem do mateřské propasti, ze které, věří se, proudí všechna hojnost vody, a proto nelze najít jejího dna. O této propasti stojí v Genesis: „provalily se všechny prameny obrovské tůně“ 318 . Také Pavel Diákon 319 , mnich z kláštera [Monte] Cassino, který napsal velmi krásné dějiny Panonské provincie, do nichž vložil 314 315 316 317

318

319

Dnes Tungenes na jihozápadním pobřeží Norska, asi třináct kilometrů severozápadně od Stavangeru. Jaroslav Moudrý (asi 978–1054), velkokníže Kyjevské Rusi. Úžina Pentland Firth mezi severním pobřežím Anglie (Skotska) a Orknejemi. Plinius Starší, Gaius Plinius Secundus (23 nebo 24 – 79). Jeho Naturalis historia, česky jako Přírodověda, se otázky Charybdis dotýká v jediné pasáži, jak podotýká už Storm. Chrysippus ze Solu byl řecký stoický filozof z 3. století př. Kr. Není zřejmé, co zde Theodorik cituje nebo na co odkazuje. Paul Lehmann předpokládá, že tyto pasáže jsou vypůjčeny z Isidora Sevillského (Etymologie, kniha 13, kap. 20, 1), možná cestou nějakého kompendia. Viz Lehmann, P.: Skandinavisches Anteil…, s. 72. Srov. Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 32-34. Johnsen nesouhlasí s Gustavem Stormem, který v komentáři odmítl, že by Theodorik mohl znát Plinia přímo. Johnsen uznává, že Theodorik sice necituje přesné pasáže, ale přesto se dané motivy a témata se u Plinia objevují, což je pravda (kniha 3, kap. 8). Gen 7,11. Vul.: „anno sescentesimo vitae Noe mense secundo septimodecimo die mensis rupti sunt omnes fontes abyssi magnae et cataractae caeli apertae sunt“; EKU: „V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely“; Theo zkráceně: „Et rupti sunt omnes fontes abyssi magnæ.“ Pavel Diákon (Paulus Diaconus, ca 720–ca 799) je autorem jednak spisu Historia Romana, který se zdá připomínat stejnojmennou kroniku, zmiňovanou v kap. 5, jednak Historii Langobardů; z Historia Langobardorum ale Theodorik již cituje, případně si vypůjčuje části textu a motivy (již Storm odkazuje na knihu 1, kap. 6; kap. 9; knihu 2, kap. 5). Možné jsou také opět výpůjčky nebo cesta motivů přes Isidora Sevillského (Etymologie, kniha 9, 2, 95)

92 mnoho užitečných a kromě toho zábavných odboček, téměř stejně hovoří o povaze Charybdis. Tvrdí také, že z Panonie pocházel ten nejdivočejší a Bohu nepřátelský kmen, který s povolením patricia Narsese vnikl do Itálie. Tenkrát se nazývali „Longobarbi“ podle „longa barba“, „dlouhý vous“, ale dnes jsou záměnou „D“ za „B“ zváni nesprávně jako Longobardi. Pannonie se ale od té doby, co si ji Hunové vynutili jistým způsobem silou od císaře Kontantinopolského, nazývá Hungaria. Aby císař zabránil loupení a plenění svého království, ponechal jim tuto provincii a její předchozí obyvatele přestěhoval jinam. Tito Hunové, jak píše Jordanes ve své historii 320 , se vyhrnuli z maiotských bažin, kam je prý zahnal a držel Alexandr Veliký, syn Filipův. [Byl to] polozvířecí a bezbožný kmen, ohyzdného vzezření, neboť na hlavě měli místo očí jakoby dvojici děr, jakoby vyplněných nejhlubší černí. Hned v dětství byli pořezáni na tvářích, aby se spolu s mateřským mlékem naučili snášet bolest. Když jednou byl jistou laní objeven přístup [z těch míst], roztáhli se po tváři celé země po způsobu kobylek a se svým králem Attilou pronikli celou Galií. Všude ji naplnili loupením, požáry, ohavnostmi, znesvěcováním svatých míst, která zpustošili. Byli to oni, kdo zavraždili blahoslaveného Nikasia, arcibiskupa remešského, spolu s jeho sestrou, svatou pannou Eutropií, a spálili město Remeš. Později, když oblehli Agrippinu, které se dnes říká Kolín, byla umučena svatá Uršula, dcera krále Britů, spolu s celou svou družinou – téměr neuvěřitelné množství obého pohlaví. Po spáchání tohoto zločinu byli [Hunové] zázrakem ihned zahnáni na útěk a město bylo osvobozeno zásluhou nejblahoslavenějších panen. A naplněno bylo v nich, jak se praví v Písmu: „bezbožníci utíkají, nikým nepronásledováni,“ 321 a stejně tak praví žalmista: „Zde padli ti, kdo činili bezpráví“, rozumí se ve svém srdci, „vyhnáni byli a neschopni zůstat.“ 322 Kap. 18: Jak se blahoslavený Olav vrátil do své země a o zmenšování se lidských těl Když se Knut, král Anglie, dozvěděl o smrti svého synovce Hakona, ihned poslal svého syna Svena spravovat norské království a zároveň se postavit na odpor Olavovi, kdyby se rozhodl vrátit zpátky do vlasti. Oh, nešťastná a neukojitelná chtivost smrtelníků! O, velmi

320

321

322

Míněn je Jordanes, biskup konstantinopolský v 6. století, a jeho kronika De origine actibusque Getarum (O původu a dějinách Getů, také jako Getica, asi z 50. let 6. století). Pasáž popisující Huny a jejich osud se u Jordanese objevuje především v počátečních kapitolách knihy 24. Není ovšem zřejmé, nepřevzal-li Theodorik tyto informace od Sigiberta z Gembloux (kol. 1030–1112; míněna je Chronographia sive Chronica), kde jsou doslovně přepsané. Textový rozbor má Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 44. S jeho závěrem v dané otázce jsme se seznámili v kap. 3.3.2. Přísloví 28,1. VUL: „fugit impius nemine persequente iustus autem quasi leo confidens absque terrore erit“; EKU: Svévolníci utíkají, i když je nikdo nepronásleduje, ale spravedliví žijí v bezpečí jako lvíče“; TM: „Fugit impius nemine persequente“. Žalmy 35, 13. VUL: „ibi ceciderunt qui operantur iniquitatem expulsi sunt nec potuerunt stare“; EKU (36,13): „Ano, pachatelé ničemností padli, jsou sraženi, nejsou schopni povstat“; TM: „ibi ceciderunt qui operabantur iniquitatem, in corde scilicet, expulsi sunt nec potuerunt stare“. Storm v edici dodává, že v rukopise A jsou slova in corde scilicet v závorkách a je u nich poznámka „glossema est“.

93 nešťastná lidská duše! Čím více se rozptyluje nad viditelnými věcmi a prodlévá v podobě tohoto světa, který pomíjí, tím obtížněji se po tomto životě napravuje a tím více se vzdaluje od Boha, který vpravdě jest vše potřebné. To je dostatečně a nadmíru viditelné u Knuta, který, ačkoliv vlastnil dvě království, usiloval uchvátit třetí od nejspravedlnějšího krále Olava, který jej vlastnil dědičným následnictvím. A tak když Olav, jak se říká, byl ve spánku upomenut, že se má vrátit do Norska 323 , dal sbohem Jaroslavovi a Ingigerd; ponechav u nich svého syna Magnuse. Potom se vrátil ke svému tchánu Olufovi, švédskému králi, kde toho roku zůstal. A když přišlo jaro, shromáždil s pomocí svého tchána vojsko, které bylo z velké části pohanské, a vedl jej horem 324 do Norska. Když král naléhal na pohany, aby se nechali pokřtít a ti odmítli přijmout jho Kristovo, řekl, že nepotřebuje pohany a bezbožníky, obzvláště proti křesťanům, neboť vítězství, kterého by dosáhl s pomocí nespravedlivých, by bylo bezcenné. Pohané odpověděli, že jsou připraveni ke službě v boji a jinému, co král nařídí, ale že odmítají stavět novou víru nad své staré zvyky. To se raději vrátí do vlasti. Když toto král slyšel, dovolil jim všem odejít. Přispěchali pak k němu jeho příbuzní s bratrem Harald, který tenkrát byl patnáctiletý mladík, a také jiní předáci. Byl mezi nimi Hring Dagsson se synem stejného jména a jarl Finn Arnasson, bratr Kalfa, jednoho z největších oponentů krále. Nerozlučným společníkem královým, kterého podporoval při každém nebezpečí, byl Ragnvald, syn Brúsiho, syna Sigvardova, který byl prvním křesťanem ze všech orknejských jarlů, jak jsme psali výše. Byli to muži tělesně a duševně silní a mohutní, mnohem silnější než lidé z dnešních nešťastných časů, ale stejně mnohem méně mocní než jejich předkové. O tomto zmenšování se nabízí vysvětlení Plinius Starší ve svém Přírodopisu 325 , cituji jeho slova: celkově, říká, lze pozorovat, že celý lidský rod se denně zmenšuje a [jen] málokteří převyšují své otce, úrodnost pokolení se vyčerpává ohněm, k takovému osudu se chýlí tento věk. Takto Plinius, ale [tento] osud nebyl skryt filozofům, kteří se dozvěděli, že předchozí věk skončil potopou a dnešní bude spálen. Lucanus, který nebyl horším filozofem, než byl básníkem, takto promlouvá k Juliu Césarovi, když tento zakázal zpopelnit padlé v bitvě: 323

324

325

Theodorikův odkaz na Boží znamení ve snu je zde nejasný. U Snorriho (Heimskringla, Sága o sv. Olavu, kap. 188) se dozvídáme, že králi se ve snu zjevil jeho předchůdce Olav Tryggvason a pobídl jej, aby šel bojovat za právo na svou zemi a že Bůh mu pomůže zvítězit. (Ve světle pozdějšího vývoje trochu nejasný příběh.) V Passio Olavi, které zachycuje návrat Olava z Rusi, je primárním hybatelem Bůh a jeho výzva, je tedy možné, že Snorri míchá různé tradice, které se k němu dostaly. V Passio je navíc od počátku zřejmé, že Olav se nebojí mučednické smrti, která jej očekává. Tj. tzv. severní cestou, po souši, po pomyslné přímce, která by spojovala oblast dnešního Stockholmu a okolí (nejstarší mocenská švédská centra v Uppsale, Sigtuně, Birce atd.) s Trøndelagem. Většina přesunů a mobility jinak probíhala samozřejmě po moři. Srov. Plinius, Naturalis Historia, kniha 7, kap. 16 („Příklady neobyčejné velikosti“).

94 Nestráví-li, Césare, oheň nyní toto množství, spálí je se zemí, spálí je s hlubinou mořskou, zbývá světu pohřební hranice, která smíchá kosti s hvězdami dohromady. 326 Neboť všechno na zemi je stvořeno z horka a vlhka. V čem převažuje horko, stává se slabším, štíhlejším a jemnějším, a kde má navrch vlhko, jsou věci silnější, vyšší a tělesnější. Platón přivádí k tomu, že svět je střídavě zničen ohněm nebo povodní. Říká, že po uplynutí patnácti tisíc let se stane střídavě jedno nebo druhé a všechen lidský rod zahyne s výjimkou nejmenšího počtu, který nějakou náhodou unikne a z kterého později lidstvo opět povstane. Tak tomu vždy bylo a vždy bude. Nemyslel tím však, že by svět byl stejně starý jako Bůh, neboť sice jako šlépěj pochází od nohy a ne noha od šlépěje, obojí pochází z jednoho, noha i šlépěj. Tak svět skrze είmarmenem, tedy nepřetržitost času, může jistě napodobovat věčnost, ale nemůže ji nikdy získat. Neboť Bůh je samozřejmě nejčistší věčnost, nekonečný ve své podobě, všudepřítomný a shlížící na veškerenstvo, zatímco svět střídá změny a období. I Origenes, ctěný komentátor svatých knih, upadl v otázce střídání věků v tento omyl, jak je zřetelně vidět (bohužel) v té [jeho] knize, kterou nazval περί άρχῶν (tedy O základech) a v níž k pravému učení přimíchal mnoho jalového z knih filozofů. Také svatý Jeroným 327 hovoří o zmenšování se [lidských] těl, když zmiňuje o dvanácti kamenech, které synové Izraele vynesli z koryta řeky Jordán, kterou přešli suchou nohou, stejně jako před tím Rudé moře, jak zpívá žalmista: „Co je ti, moře, že utíkáš? A tobě, Jordáne, že se obracíš zpět?“ 328 Pán totiž přikázal, aby na znamení tak velkého zázraku jeden muž z každého kmene vynesl na říční břeh takový kámen, který snadno unese. A svatý Jeroným potvrzuje, že je viděl a že jeden z nich byl náhodou rozbit a přepásán železem a každý z nich byl tak veliký, že jej sotva unesli dva muži. Ale ne proto, že by se kameny zvětšily, ale protože se lidé zmenšili. A je to přeci nyní téměř osm set let, kdy svatý Jeroným odešel do království nebeského. Před asi sedmdesáti lety bylo v Římě nalezeno [tělo] Pallase, Evanderova syna, kterého zabil Turnus a o jehož smrti svatý Augustin řekl, že ji oplakala Apollónova modla, jakoby – neobyčejná lstivost tohoto démona – truchlila nad pádem tohoto velmi vynikajícího 326

327

328

Lucan, Pharsalia/Farsalské pole: „hos, Caesar, populos si nunc non usserit ignis / uret cum terris, uret cum gurgite ponti. / Communis mundo superest rogus ossibus astra / mixturus.“ Theodorik má doslovný citát. V českém překladu J. Nechutové: „Jestliže nespálí oheň ty národy, Caesare, nyní / se zemí potom je spálí či spálí je s hlubinou mořskou. / Společná hranice čeká tu nakonec na svět, jež s kostmi / hvězdy má smísit.“ Editoři anglického vydání došli k závěru, že daná pasáž není převzatá od Jeronýma, na kterého se odkazuje, ale ze spisu De locis sanctis opata Adomnána, který vznikl v druhé polovině 7. století v irském klášteře v Ioně a byl poměrně známý a rozšířený. Příběh o kamenech viz zde kniha 2, kap. 13 (nikoliv 15, jak se nejspíše omylem objevuje v anglické edici v pozn. 183). Žalmy 113, 8: VUL.: „quid est tibi mare quod fugisti et tu Iordanis quia conversus es retrorsum“; EKU (114,5): „Moře, co je ti, že utíkáš, Jordáne, že se zpět obracíš?“; TM odpovídá VUL.

95 muže. Byla tam také nalezena stříbrná nádoba, položená na jeho hrudi, v níž byla drahocenná směs myrhy a balzámu. Z ní vystupovala dvě zlatá stébla, jejichž konce byly připevněny v jeho nosních dírkách tak, aby působením této masti bylo tělo zachováno neporušené nejen zvenčí, ale také zevnitř. Byly tam také nalezeny dva vyryté verše: Pallas, Evanderův syn, kterého zabil oštěp Turna válečníka, leží zde podle svého přání Když bylo později [jeho tělo] vztyčeno, veliká rána pod jeho hrudí odkrytá, jeho výška se téměř vyrovnala městským zdím. Stálo tam, dokud balzám nevyplavily deště, [pak] se zhroutilo do sebe a podruhé svěřilo své kosti zemi. Kap. 19: Jak svatý Olav padl v bitvě jako mučedník Když svatý Olav shromáždil takovou družinu, jakou jen mohl v Opplandene získat, zaslechl, že Sven, syn Knuta, na něj čeká ve Víku s mocným vojskem. Odvrátil se proto od něj a zamířil k Trøndelagu. Ale trøndelandští se doslechli o příchodu krále, shromáždili se ve městě Nídarosu jako jeden muž proti Pánu a proti jeho pomazanému 329 , mladí se starými ve spolčení nevěřících, aby bojovali proti božímu vyvolenému. Byli mezi nimi předáci, kteří nejvíce brojili proti králi, Tore Hund a Kalf, syn Arnův. Když se král doslechl, že veliké množství se jich proti němu shromáždilo, poslal k nim Fina, bratra Kalfova, kterého jsem zmínil výše. Měl jim nabídnout mír a oznámit, že králova mysl je připravena zapomenout jejich předchozí bezpráví a prominout, co do té době špatného vykonali. Hrozil se [král] prolévání lidské krve a nejvíce pak v občanských válkách a za žádnou cenu nechtěl s nimi utkat v boji 330 , pokud se podvolí jeho výhodné výzvě. Divoká mysl těchto barbarů se ale svorně vyslovila proti míru a všichni ti bídní lidé se rozhodli raději nepřátelsky napadnout Božího svatého, než naslouchat jeho užitečným radám. Kvapili tedy všichni proti králi a ve spěchu dospěli na místo, které se jmenuje Stiklestad. Finn, králův posel, je ale předstihl a oznámil králi, že jejich špatnost je neoblomná. Svatý Olav poté, když dostal Božím zjevením znamení své smrti 331 , povolal k sobě svého pokladníka 332 a přikázal mu, aby byly těm, kdo v této bitvě padnou, nesouc zbraň

329

330 331

332

Skaard (Skaard, E.: Kirchliche Olavustradition…, s. 124) poukazuje na možnou textovou shodu s Biblí, Žalmy 2,2 (VUL: „adstiterunt reges terrae et principes convenerunt in unum adversus Dominum et adversus christum eius“; EKU: „Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho“; TM: „Throndenses […] convenerunt […] adversus Dominum et adversum christum ejus”.) Zde preferujeme různočtení „conferre“ (S) proti Stormově „conserere“. Hagiografické topoi o předzvěsti smrti se objevuje ve většině pramenů, které se týkají sv. Olava, nejčastěji ve formě snu, ve kterém Olav vidí žebřík vedoucí až do nebe. Tento motiv se objevuje už u Adama Brémského (kniha II, scholio 42 ke kapitole 59). Theodorik používá výraz dispensator, což by mohl být správce královského majetku, anebo také někdo, kdo rozdává almužny. Tak v komentáři k anglické edici na s. 87, pozn. 193. U Snorriho (Heimskringla,

96 proti němu, z královy pokladny spravedlivě rozděleny zvláštní almužny. Neboť nebyl nepamětliv příkazu svého Pána: „Milujte své nepřátele a žehnejte těm, kteří vás nenávidí“ 333 . Pohleďme zde se zalíbením na odvahu našeho mučedníka: zuřivost pronásledovatelů běsnila 334 a oni, omámeni ubohou slepotou, s hanebnou krutostí bouřili proti božímu svatému, avšak ten zůstával nehnutě zakotven v Kristu a snažil se opatřit spasení pronásledujícím, ačkoliv sám v tak obtížné situaci, kdy by jiný mohl zapomenout i na své nebližší. Lidé celého světa, zapřísahám vás, slyšte toto: tento muž se narodil téměř v těch nejvzdálenějších místech severu, mezi barbary a nevzdělanci. Pohleďte, jak zářil jako hvězda, jak skromný, tak vznešený byl a to ne v postavení otroka, ale v důstojenství královském. Povšimněte si, v jakém stavu mysli se připravoval k bitvě, o co usiloval. V této záležitosti je zřejmé, že [Olav], zbaven veškeré pochybnosti, zadrží zločinné a nespravedlivé lidi od pronásledování dobrých, zavede Kristovy svaté zákony a může se stát, že z nejtvrdších kamenů stvoří syny Abrahamovy. 335 A že tak to bylo, je nejjistěji dokazováno každodenním dobrodiním a zázraky, které jsou nejen opakované, ale také neobyčejné, a které všemohoucí Bůh uznává za hodna konat pro jeho zásluhy, a to nejenom v naší zemi, ale na všech místech, kde by kdokoliv ve víře prosil o pomoc blahoslaveného mučedníka. Lze také vidět, jak oddaně a horlivě následoval v šlépějích prvního nositele zástavy našeho Spasitele, rozumí se nejblahoslavnějšího prvního z mučedníků Štěpána. Ten pod přívalem kamení se modlil za kamenující, stejně jako Olav přikázal vyplatit almužny mezi své vrahy. Ale v tom všem On je poznáván, On chválen, On oslavován, kdo na první volání dává víru a na druhé stálost. Když se [vojska] srazila, nesl před králem praporec jistý silný muž jménem Bjørn. Byl zabit hned při první srážce Tore Hundem, který vedl šik proti králi. Brzy poté přišlo zabití krále a říká se, že utržil veliké rány. Čí paže na něj zaútočila a zda utržil jednu nebo vícero ran, říkají různí lidé různě 336 a [proto] nechceme nic nerozvážně potvrzovat, ani úslužnými lžemi laskat uši ostatních.

333 334 335 336

Sága o sv. Olavu, kap. 207) se mluví o místním sedlákovi, kterému král svěřil před bitvou stříbro s tím, že má dohlédnout na to, aby za padlé byly slouženy mše. Matouš 5,44; VUL: „diligite inimicos vestros benefacite his qui oderunt vos“, EKU: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují“; TM odpovídá VUL. Opět Skaard (Skaard, E.: Kirchliche…, s. 123) zde poukazuje na topoické využití této fráze v hagiografických vitae. Parafráze Mt 3,9: „Pravím vám, že Bůh může Abrahamovi stvořit děti z tohoto kamení.“ Nejdetailnější popis má samozřejmě Snorri v Sáze o sv. Olavu (kap. 228), kde jsou za smrt krále přímo odpovědni Kalf Arnason, Tore Hund Toreson a Torstein Stavitel lodí. Vzhledem k tomu, že jde o čistou historickou fikci, která ovšem vyhovuje Snorriho příběhu a jeho dramatickému oblouku, dělá v tomto místě Theodorik čest historikově řemeslu. Snorri představuje zajímavé vyvrcholení problému, kterým pro všechny předchozí autory byl fakt, že Olav je svatým a navíc mučedníkem – víme již, že mu byla smrt předpovězena a on ji přijal – přesto však na svou obranu bojoval se zbraní v ruce a dokonce se podle Snorriho i schoval za štítovou obranu (chování pochopitelné u krále, nepřijatelné u mučedníka).

97 Když pak Dag, jeden z králových předních mužů a také jeho příbuzný, viděl, že prapor padl společně s králem, zmužile jej vztyčil a povzbudil a zapřísahal spolubojovníky, aby nenechali královu smrt nepotrestanou, ať si nepřátelé neodnesou dvojí radost – jak ze smrti krále, tak z nekrvavého vítězství. A potom pospíchali všichni do boje, dvakrát nebo třikrát pronikli řadami nepřátel a mnohé srazili a prodloužili boj až do večera, kdy noc bojující rozdělila. Nakonec se obě strany rozešly, ani ne tak přemoženy, jako vyčerpány a sužovány zraněními. Blahoslavený Olav padl nakonec o čtvrtých kalendách srpnových, což byl tenkrát čtvrtý den týdne roku 1029 337 od vtělení Páně, podle toho, co jsme dokázali s nějakou jistotou vypátrat. Kap. 20: O různých počítáních let od počátku světa Je vpravdě známo, že v knihách není nic tak chybně podáváno jako počítání čísel, tu chybami písařů, jinde také malou pracovitostí těch, kdo je počítají. Proto, jak jsme řekli dříve, nechceme dopředu soudit, že toto počítání let je jisté, neboť vždy a všude jsme se vyhýbali sporům a to především ve věcech, které nejsou proti víře. A uvádím zde něco málo ze starých knih tom, co si jejich [autoři] mysleli o počítání roků od stvoření světa a od příchodu Krista, a uvádím různé počínání různých [lidí]. Eusebius, biskup z Kaisareie 338 , první ze všech, jejichž spisy se nám dochovaly, vypočítal na základě židovské tradice 339 , že od počátku světa do narození Spasitele [uběhlo] 3971 let. Ale sám Eusebius, nechtě zpochybňovat názory překladatelů Septuaginty – pokud

337

338

339

Theodorik o způsobu boje cudně mlčí, jeho následovník, autor Ágripu sice přiznává, že král držel v ruce meč, neměl však ani helmici, ani brnění a poté, co byl zraněn na koleně, odhodil zbraň a modlil se za své nepřátele. Arcibiskup Øystein v Passio Olavi píše o „brnění z víry“ a „meči Ducha“. Konflikt historie a hagiografie je v této fázi Olavova života pro jeho kronikáře evidentně nejvíce tíživý (jistý problém muselo také činit Olavovo mládí a dospívání, plné vikingských nájezdů a plundrování, mj. i v křesťanské Anglii). Pravděpodobně i proto jsou královi protivníci popisováni jako „divocí pohané“, kterými zcela jistě nebyli, a jejich politický podpůrce, zbožný a v křesťanském světě přijímaný Knut Veliký, vykreslován jako člověk hnaný hříchem mamonu. Theodorikovo počítání tedy odkazuje na 28. července, ačkoliv králova smrt se datuje nejenom na další den – 29. 7. – ale především na rok 1030. Prameny nejsou úplně jednoznačné, čehož si byl Theodorik možná vědom a vybral si kompromis mezi norskou olavskou legendou (1028) a islandskou tradicí (1030). Možná i to je důvod, proč autor navazuje kapitolou o nejasnosti v počítání let. Srov. Lange, G.: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtsreibung. Reykjavík 1989, s. 118–120. Upozorňuje na to již Storm, s. 42. Eusebius z Kaisareie (asi 275–339; též Caesarea, Cesareja, dnes Kesari) je spojován především s Církevními dějinami (Historia ecclesiastica) a Kronikou (Chronicon). Zde udávaná čísla se nevyskytují v žádném z těchto spisů, Theodorik se k nim musel dostat jinou cestou a možná je i na základě Eusebiových údajů dopočítal. Storm v komentáři k edici navrhuje Orosia, Historiae adversum paganos. První kniha Dějin proti pohanům by skutečně odpovídala údajům, které Theodorik uvádí, je však možné, že měl k dispozici i jiné zprostředkovatele Eusebiových údajů. Theodorikovo „veritas“ zde překládáme jako „tradice“; u sv. Jeronýma i jinde ve středověku se výraz „hebraica veritas“ používal ve smyslu hebrejských biblických textů.

98 to vůbec bylo jejich [počítání] – spočítal, že podle ní je to 5199 let. Isidor 340 , španělský biskup, uvádí 5154 let. Beda 341 následuje židovskou tradici, ale uvádí o devatenáct let méně než Eusebius, tedy 3952. Bedu následuje Remigius, biskup 342 z Auxerre, muž v učených textech nadmíru sečtělý, a ani o jeden rok se od něj neliší. Nicméně Hugo 343 , kanovník z Paříže, dle soudu všech a bez jakýchkoliv výhrad nejpečlivější komentátor následuje, jak je v jeho kronice dostatečně ukázáno, ve šlépějích blahoslaveného Jeronýma a ve všech věcech upřednostňuje židovskou tradici. Podle Jeronýma tedy a podle toho, co [Hugo] nejpečlivěji vypátral z židovských pramenů, roků od Adama ke Kristu bylo 3952. Zde vyřčené o různosti počítání postačí. Jakým způsobem dal všemohoucí Bůh dal brzy najevo zásluhy svého mučedníka! Slepým vrátil zrak a mnoho prospěšného udělil chorým lidem. A po roce a pěti dnech 344 biskup Grimkell (který byl synovcem biskupa Sigwarda 345 , kterého s sebou z Anglie přivedl Olav, syn Tryggveho) nechal z místa, kam bylo přeneseno ihned po konci bitvy, vyzvednout mučedníkovo tělo a pohřbít je na náležitě vystrojeném místě v hlavním městě Nídarosu. Ale protože o tom všem nejedni zanechali svědectví 346 , máme za zbytečné se více zdržovat u věcí [již] známých. Blahoslavený Olav vládl patnáct let, z nichž třináct let držel království sám. Neboť v prvním roce bojoval se Svenem, synem Hakona zlého, a vyhnal jej ze země, jak jsme vzpomněli výše, a v posledním roce byla [jiným] Svenem, synem Knuta, krále Anglie a 340

341 342

343

344

345

346

Sv. Isidor Sevillský (asi 560–636), autor především všeobecné encyklopedie lidského poznání Origines sive Etymologiae (Počátky neboli Etymologie). Počítání let u Isidora viz Etymologie, kniha 5, kap. 24, „De descriptione temporum“. Beda Venerabilis, De temporibus liber, kap. xxii. Již Storm, s. 43. Jak upozorňuje opět již Storm, Remigius (c. 841–908) nebyl biskupem, nýbrž vedl školu v auxerrském klášteře St. Germain. Sám nikdy nenapsal žádný historický spis, je znám pro své komentáře na Bedovo dílo, odkud jej nejspíše Theodorik znal. Srov. názor Johnsenův (Johnsen, A. O.: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Oslo 1939, s. 46 a dále s. 62), který se domnívá, že Theodorikova znalost Remigiova díla (nejenom komentářů na Bedu) je dalším důkazem toho, že náš autor studoval v zahraničí. Z jedné jediné zmínky, sice obdivné, ale přeci jen krátké a fakticky nesprávné, to lze však jen těžko vyvozovat. Již mnohokrát zmiňovaný Hugo od sv. Viktora. Jeho „kronikou“ je myšlena učebnice De tribus maximis circumstantiis gestorum (okolo 1130). Vzhledem k malému rozšíření její chronologické části, na což upozorňují autoři anglické edice (pozn. 210 na str. 91), je možné, že by se s tímto textem Theodorik setkal přímo v Paříži. Údaj se objevuje už v Gísli (verš. 25) a byl dále tradován. Přenos těla mrtvého krále do nídaroské katedrály splňoval všechny aspekty přenosu svatého těla, translatio – tělo bylo v neporušeném stavu, jeho vousy a vlasy stále rostly, tělo vydávalo příjemnou vůni. Nejdetailnější popis má opět Snorri (Sága o sv. Olavu, kap. 244), ale tradice je starší, dokonce je rozvíjena ve skaldských verších. Na možnou příbuznost mezi Sigwardem (Sigurdem) a Grímkellem viz Birkeli, F.: Tolv vintrer hadde kristendommen vært i Norge. Oslo 1995, s. 113–114. Grímkella (Grimkil) zná i Adam Brémský (kniha IV, kap. 34), který ale také udává spoustu jiných jmen norských kleriků včetně některých, které do Norska vyslalo hambursko-brémské arcibiskupství. V norsko-islandské tradici má ale Grímkell přednostní postavení, spojené především s translatio těla sv. Olava. Otázka, zda se v tomto místě Theodorik odvolává na zapsaný text nebo na orální tradici, je diskutována v kapitole 3.3.1. Totž platí i o Soupisu norských králů. citovaném o kousek níže.

99 také Dánska, o němž bylo dosti řečeno, vyvolána vzpoura a království bylo v neklidu. Ale v Soupisu norských králů je jak Knutovi, tak jeho synovi Svenovi a vnukovi Hakonovi připsáno po pěti letech [na norském trůně]. Kap. 21: O Magnusovi, synovi blahoslaveného Olava Poté neuběhly ani tři roky 347 a Norové – příliš pozdě – začali litovat zločinu, který spáchali na blahoslaveném Olavovi. Zároveň neschopni snášet tyranii Alfivy 348 , Svenovy matky, rozhodli se poslat pro Magnuse, syna blahoslaveného Olava, tehdy desetiletého chlapce, ve snaze konečně navrátit synovi, co krutě vzali jeho otci. Vybrali pro toto jednání čtyři muže: jarla Ragnvalda, kterého jsme výše označili za blízkého přítele blahoslaveného Olava, Einara Tambaskelmiho, Svena Bryggjufota a Kalfa, bratra Arnova, který dříve projevoval vůči blahoslavenému Olavovi velké nepřátelství, ale poté, veden pokáním 349 , usiloval všemožně o to, aby jeho synovi navrátil království. A když přišli na Rus k Jaroslavovi a Ingigerd, kde byl chlapec vychováván, seznámili krále s rozhodnutím nejen svým, ale celého Norska. Královna Ingigerd za žádnou cenu nechtěla chlapce vydat, pokud [vyslanci] nesloží přísahu a neslíbí jej vyzvednout na krále. 350 Velice totiž milovala blahoslaveného Olava a proto přelaskavě vychovávala jeho syna. Slíbili tedy vše, co se od nich žádalo a ještě více, a odrazili k návratu. Po návratu do Norska byli celou zemí přijati s velkou slávou a chlapec Magnus byl přízní všeho lidu ihned vyzdvižen na krále. Kap. 22: O uzavření míru mezi Magnusem a králem Dánska A když Sven, syn Knuta, slyšel o oddanosti lidu vůči králi Magnusovi, přestal věřit ve svou věc a vrátil se do Dánska a ještě v tom stejném roce ukončil svůj pozemský život. Ale také jeho otec Knut, král Anglie, opustil ve stejném roce tento svět. Neuplynulo mnoho času a král Magnus si vzpomněl na nespravedlnosti, které Dánové vykonali v norském království, svolal loďstvo a zamířil do Dánska. Dospěl k ostrovům, kterým říkáme Brenneyjar 351 , kde se mu postavil Hardaknut, syn Knutův a Svenův bratr. 347 348

349

350 351

Rozumí se po třech letech od translatio Olavova těla, nikoliv od jeho smrti. Alfífa, v anglických pramenech známá jako Ælfgifu z Northamptonu, byla konkubínou Knuta Velikého a dcerou jarla z Northumbrie. V letech 1030–1035 koregentka Norska (spolu se synem Svenem), v norské tradici velmi nepopulární. Kálf a ostatní Olavovi oponenti byli vedeni spíše praktickým politickým myšlením než pokáním vůči králi-mučedníkovi. Dánská nadvláda byla v Norsku nepopulární i kvůli zvýšení daní a vytlačení některých mocných a předních zástupců norských rodů ze správy země. V kronikářské tradici je však prvek pokání imanentní – i Snorri, který má v oblibě hrdinské souboje a vikingské nájezdy, píše, že jeden z největších Olavových oponentů a jeden z těch, kdo jej ubili, Tore hund, odešel z Norska na kajícnou pouť do Jeruzaléma (Heimskrigla, Sága o Magnusovi Dobrém, kap. 11). Z hlediska norských předáků však byla mnohem důležitější dohoda o tom, že nebudou trestáni za to, že zapříčinili smrt Magnusova otce sv. Olava… Pravděpodobně souostroví drobných ostrůvků při ústí „hraniční“ řeky Göta Älv, dnes v sousedství Göteborgu. Jedním z těchto drobných ostrovů je i Brännö.

100 Když ale předáci [obou království] viděli, že nedospělí králové se mohou snadno přiklonit k různým stranám, a že by jim bylo přičítáno za vinu, kdyby se něco špatného stalo, dospěli raději k užitečnějšímu usnesení. Byla ujednána mírová dohoda s takovým návrhem, že když jeden z králů odejde z tohoto světa bez jistého dědice (tak jest potomka svého těla), druhý z nich získá bez odporu obě království 352 . A tak se vzájemně rozešli nejenom ve shodě, ale dokonce jako nejlepší přátelé. Kap. 23: O smlouvě, která byla uzavřena mezi Karlem Velikým a jeho bratrem [Smlouva mezi Magnusem a Hardeknutem] nebyla vzdálená smlouvě, kterou uzavřel Karel (který byl poté díky svým skvělým vítězstvím a nejpoctivějším mravům zvaný Veliký) se svým starším bratrem Karlomanem. O dva roky později nicméně tento Karloman odložil své lidské tělo a zanechal dva syny, které vdova po něm vzala, když v ženské povrchnosti utekla k Liutprandovi 353 , králi Itálie, což se Karlovi velice nelíbilo. Tento král Langobardů velmi sužoval římskou církev a dokonce v Pavii obklíčil a uzavřel našeho pána papeže. V této velice tísnivé situaci zaslal náš pán papež Karlovi, králi Francie, prosebný dopis 354 , neboť slyšel, že jde o mladého muže vrozených kvalit. Požádal jej, aby přišel na pomoc církvi v nouzi, [neboť] nic nemůže být opravdovějšího, než podpořit matku v nesnázích. Vyzval jej, aby jako křesťanský král poslechl jeho, papežovu, výzvu, neboť ten se nachází v největším nebezpečí a dnem a nocí očekává jeho příchod, a také aby v dané věci vše urychlil, neboť se [papežovi] brzo nebude dostávat zásob. Karel obdržel papežův dopis a s obdivuhodnou rychlostí shromáždil vojsko, ačkoliv v tu dobu zvažoval výpravu do Saska (které v té době ještě bylo oddáno pohanským modlám) – vyhlásil, že přísně zakročí proti všem šlechticům, kteří by prodlévali po jeho odchodu. Neuvěřitelnou a nečekanou rychlostí překročil Alpy, takže tento Lucanův [výrok] se k němu přiléhavě hodí: Již rychlým postupem překonal César Alpy. 355 Objevil se nečekaně, žádná zvěst jej nepředcházela, a položil své řady okolo vojska krále Langobardů, takže zvláštním a nejneobvyklejším příkladem (var.: vývojem, řízením) se stalo, že pro ty, kdo předtím jiné oblehli, nebyla žádná cesta k úniku. Když se to stalo ve 352

353 354 355

Podle Snorriho (Heimskringla, Sága o Magnusovi Dobrém, kap. 36–37) si Magnus na základě stejné úmluvy činil nárok i na anglický trůn, alespoň verbálně. Jeho žádost byla Eduardem Vyznavačem – což asi nikoho nepřekvapí – odmítnuta, stojí však v pozadí motivace pozdějšího výjezdu Haralda Krutého do Anglie a bitvy u Stamford Bridge. Theodorik zaměňuje Liutpranda (králem Langobardů 712–744) s králem Desideriem (757–774), ke kterému vdova po Karlomanovi opravdu uprchla v roce 771. Theodorik evidentně smíchává několik různých papežských výzev a proseb. Více k tomu Hanssen, J. Th.: Theodoricus Monachus and European Literature. 1949, s. 90–91. Lucanus: Pharsalia / Farsalské pole, kniha 1, v. 183: „Iam gelidas Caesar cursu superaverat Alpes“ V překladu J. Nechutové: „Caesar pochodem rychlým již překonal ledové Alpy.“ TM: „Iam rapido cursu Caesar superaverat Alpes“

101 městě známým, naplnilo se největší radostí a jeho občané otevřeli brány a zmužile zaútočili na nepřátele. S Karlem svírajícím [nepřítele] zvenčí a měšťany dotírajícími zevnitř bylo celé langobardské vojsko poraženo a posláno do otroctví /sub iugum mittitur/. [Langobardský] Král sám byl k nohám našeho pána papeže přiveden v řetězech a byl předán ne úřadům, ale pohaně davu, jak si mnohokráte zasloužil. Král Karel se dotázal našeho pána papeže, co nařizuje, že se má [se zajatcem] stát. Papež odpověděl prostě: „Jsem nositelem duchovního meče, ne tělesného. 356 Mně postačí, když se církvi navrátí kanonické a patronátní právo a věci svatého Petra mu budou navráceny. Na tobě je, nejdražší synu,“ pokračoval, „zda by měl v Itálii setrvati titul krále, neboť Konstantin, syn Heleny, jej odtud odebral na počest našeho Pána Ježíše Krista a na věčné časy jej předal svatému Petru a římským pontifikům. A tak král Karel sesadil krále Langobardie a poslal jej do exilu do Vienne, navrátil mu však ženu a děti a dostatek peněz a zacházel s ním milosrdně a laskavě. A tak od té doby byla přičinlivostí a dobrodiním nejkřesťanštějšího krále Karla církev římská osvobozena od langobardské tyranie, [Stalo se tak] asi tři sta let poté, kdy Langobardi vtrhli do Itálie357 . Ale vraťme se do Norska. Kap. 24: Jak se týž Magnus stal králem Dánů a vedl válku s Vendy Nedlouho poté, co byla uzavřena výše vzpomenutá dohoda mezi oběma králi, Magnusem a [Harde]Knutem, zemřel tento Knut bez dědiců. Jakmile se to král Magnus dozvěděl, shromáždil loďstvo a plul do Dánska, kde byl s poctami přijat těmi předními muži království, kteří byli přítomni u výše zmíněné smlouvy, a vyzdvižen na krále. Když se o tom doslechl Sven 358 , syn Ulfa a Estrid, sestry Knuta, krále Anglie, sebral vojsko a utkal se s Magnusem v námořní bitvě, brzy byl ale poražen a uprchl. Zatímco se dělo tohle, Vandalové, které v naší mateřské řeči zveme Vindir, 359 kmen pohanský a Bohu nepřátelský, divoký a nevzdělaný, který měl vždy ve zvyku napadat a 356

357 358

359

Hanssen uvádí (Hanssen, J. Th.: Theodoricus Monachus…, s. 112), že jde pravděpodobně o první zmínku tzv. Konstantinovy donace v severské literatuře. Analýze tohoto a podobných výroků se Hanssen věnuje velmi pozorně na dalších cca 13 stranách. Theodorikův postoj k otázce vzájemného vztahu mezi církví a státem a jejich poměrem není v kronice jednoznačný, je proto těžké na jeho základě usuzovat, zda se pomocí některých odboček a výroků vyslovuje ke vztahu Sverre – Øystein, k otázce boje o investituru nebo k nějakým domácím problémům či církevnímu postoji obecně. Viz také Lange, G.: Die Anfänge..., s. 42–43, kde je shrnutí předchozích názorů. Langobardské panství v Itálii lze datovat ca mezi roky 568 a 774, jedná se tedy spíše o dvě století, nikoliv tři. Svenova matka Estrid (Ástrid) byla nevlastní sestrou Knuta Velikého (dcerou Svena Vidlího vouse), jeho nároky byly tedy „pouze“ po ženské linii a ačkoliv předávání po přeslici nebylo zcela obvyklé, nebylo nemožné, což se později ukázalo i v Norsku. Základem korunovace však stejně jako v Norsku bylo uznání pretendentových nároků na královskou korunu na místních nebo oblastních sněmech-thinzích. Sven tento nárok zdůrazňoval i tím, že používal matronymikon Estridsson. S Magnusem byl téměř nepřetržitě ve válečném stavu. Theodorik, který zde používá latinského výrazu „Wandali“, myslí samozřejmě Slovany, Vendy, nikoliv germánské Vandaly. Jde o záměnu u středověkých historiků častou.

102 rabovat Dánsko, dostal k tomu kvůli nepokojům v království výjimečnou příležitost. V neuvěřitelném množství přijeli do Dánska, pokrývajíce tvář země jako kobylky 360 . Když se to král Magnus dozvěděl, jeho mysl byla zneklidněna, neboť nejen že neměl čas shromáždit vojsko, ale také si myslel, že není bezpečné proti tak obrovskému množství [nepřátel] bojovat jen s málo muži. Zároveň se mu však zdálo nesnesitelné, aby země byla pustošena v jeho přítomnosti. Říká se, že když se král nacházel v této duševní tísni, následující noci se mu zjevil blahoslavený Olav, jeho otec, a vyzval jej, ať důvěřuje v Boha, neboť pro Něj je stejně snadné odarovat vítězstvím jak ty, kterých je málo, tak ty, kterých je mnoho. Nařídil mu druhého dne vyrazit do války, neboť s Boží milostí mu vítězství nebude odepřeno. Posílen tímto zjevením 361 , vytáhl král Magnus druhého dne zmužile do bitvy pod praporem, který patříval jeho otci. Držel při tom v ruce onu dvoubřitou sekeru, která je nyní uložena v nidaroské katedrále a která v onom boji byla zlomena. Tímto mocnější vřítil se na nepřítele. Většinu z nich porazil a ostatní s pomocí Boží obrátil na potupný útěk. Tato bitva se udála na místě, kterému se říká Lyrskov Hede 362 . Později se udály různé potyčky mezi Magnusem a Svenem, několik bitev na různých místech, z nichž tyto byly největší: jedna na Helganes, další u Áróssu a kromě toho pár dalších. Ale protože by dlouho trvalo věnovat se každé z nich, přejdeme k dalšímu [tématu]. Kap. 25: O návratu Haralda Krutého z Řecka Když tudíž Sven viděl, že není schopen postavit se na odpor Magnusovým silám, odešel z vlasti, ale král jej pronásledoval se svým loďstvem. Přistál na místě, kterému se říká Eyrarsund. Jednoho dne, zatímco se tam zdržovali, spatřili blížit se loď s neobyčejně krás360 361

362

Všimněme si paralely s Huny, kteří v kap. 17 taktéž plenili křesťanské země „jako kobylky“. Akt Olavovy pomoci v boji s protivníkem v mnohém připomíná roli svatého Václava v bitvě u Chlumce v r. 1126. Bylo to první symbolické vystoupení sv. Olava v roli zemského patrona, byť v dané chvíli jde o boj na dánské půdě – jde však o propagandistický podtón, přítomný v norsko-islandské tradici, který v dané chvíli přivlastňuje Dánsko pod norského krále. Bitva, která v r. 1043 proběhla v jižním Jutsku, blízko známé obchodní stanice Hedeby, je tradičně označována jako bitva u Lyrskov Hede (u Theodorik „Luirscogs-heithr“, staroskandinávsky pak „Hlýrskógsheiðr“, případně v přepisu Lyrskogheden). Adam Brémský (kniha II, kap. 79) uvádí těžko uvěřitelný počet více než 15 000 mrtvých a připomíná také, že Dánové jiý zabili slovanského knížete Ratibora, který byl ovšem křesťanem, nikoliv pohanem, jak se hodilo našemu historikovi. I Snorri píše (Heimskringla, Sága o Magnusi Dobrém, kap. 26–28), že takové zabíjení se nikdy předtím ve Skandinávii neudálo. Více o vztazích mezi Dány a Slovany – Vendy např. Damgaard-Sørensen, T.: Danes and Wends: A Study of the Danish Attitude Towards the Wends. In: Wood, I. – Lund, N. (eds.).: People and Places in Northern Europe 500–1600, Woodbridge 1991, s. 171-186. O bitvě u Lyrskogheden zde s. 177–178 s tím, že počty zabitých nepřátel mohly sloužit Magnusovi jako vhodná propaganda v rámci Dánska. Magnus nebyl nikdy jednomyslně přijat za dánského krále, ačkoliv se to Theodorik v duchu výše zmíněné dohody mezi předáky království snaží naznačit. Norský král byl akceptován především v Jutsku, zatímco ostrovy a „švédská“ část Dánska byly nakloněny Svenu Estridssenovi, který nicméně mocensky a vojensky na norské krále dlouho nestačil. Srov. také Hrabová, L.: Stopy zapomenutého…, s. 87.

103 ně ozdobeným plachtovím – celá plachta zářila purpurem. Král, ohromený tak neobvyklým zjevením, vyslal ihned [posly], aby se dotázali, kdo a odkud to vlastně přichází. Královi vyslanci dostali odpověď, že to je Harald, bratr 363 Olava, krále Norska, přicházející z Řecka. Druhá strana se ptala, kdo že je velitel toho loďstva, které viděli v přístavu. Odpověděli, že to je Magnus, syn blahoslaveného Olava, král Dánska a Norska. Brzy poté, co to Harald uslyšel, uchýlil se ke svému synovci, kterým byl přijat s příslušnými poctami a několik dní tam zůstal. Když ho Magnus požádal, aby mu byl nápomocen podmanit dánské království, které mu po právu náleží, odpověděl prý, že spíše chce žádat od něho,aby se s ním rozdělil o norské království, které mu patří dědickým právem. Když mu král Magnus laskavě odpověděl – byl totiž milý a dobrotivé povahy – jeden z králových rádců, Einar Tambaskelmi, uvážil v mysli, že slova obou králů nevyvěrají ze stejného zdroje laskavosti, a odpověděl mu, že by viděl jako spravedlivé, jestliže by král Magnus Haraldovovi postoupil polovinu Norska, aby se Harald rozdělil s králem o polovinu peněz, které si přinesl z Řecka. Král [Magnus] totiž velmi potřebuje peníze, protože jich spotřeboval mnoho na stálých výpravách. Takovou odpověď měl Harald za hanebnou a řekl, že se v dalekých krajích nevystavoval nebezpečenstvím kvůli získání peněz proto, aby obohacoval družiníky svého synovce Magnuse. Na to [odpověděl] Einar: věz tedy, že budu vždy proti tomu, abys království získal. Tato řeč, jak potvrdil výsledek událostí, se stala v jistém čase příčinou smrti Einara a jeho syna, neboť byli později oba Haraldem zabiti. 364 Pobouřen touto odpovědí, rozešel se Harald s králem a odtáhl do Norska. Když se Sven dozvěděl, co bylo příčinou rozchodu mezi Haraldem a Magnusem, šel v jeho stopách a připojil se k němu, slibuje mu polovinu Dánska, když [spolu] dokáží vytlačit Magnuse.

363

364

Nevlastní a podstatně mladší. Harald, přezdívaný Harðraðe, tedy „tvrdý vládce“, tradičně v češtině „Krutý“, se narodil v roce 1015. Již v patnácti letech bojoval po boku sv. Olava u Stiklestadu. Po porážce uprchl přes Švédsko na kyjevský dvůr Jaroslava Moudrého, kde začal svou bohatou a známou kariéru. Einarovu smrt je třeba vidět v širším kontextu. Byl přiženěn do rodu jarlů z Lade, kteří vždy tvořili největší opozici vůči norský králům a jejich centralizačním tendencím. I naše kronika o tom dostatečně vypovídá (příběh jarla Hakona Zlého, opozice vůči sv. Olavu atd.). Einarem a především samozřejmě jeho synem tak rod vymírá a odstředivé či opoziční postoje Trøndelagu tak končí. Je možná symbolické, že právě v Nidarosu, který geograficky téměř splýval s centrem moci Ladejarlů, trávil Harald nejvíce času a věnoval mu spoustu péče. O rozporu mezi Haraldem a Magnusem na první schůzce a rolí Einara nemáme v ostatních pramenech informace. Pravděpodobnější se zdá, že Harald uzavřel koalici se Svenem Estridssenem ještě dříve, než dorazil do Norska, případně hned po prvním jednání, aby získal možnosti nátlaku na svého synovce.

104 Kap. 26: Autorův výpad proti ctižádostivým a o tom, jakým způsobem zemřel Husrav O ta nešťastná touha po slávě! O nešťastná a politováníhodná a – jak ji popisují filozofové – opravdu slepá ctižádost, která pošlapává lidské i božské, nectí přírodu a ty, jejichž mysl jednou ovládla, činí nepříčetnými. Ctižádost vyzbrojila Absolona k útoku na jeho otce, aby otcovraždou získal království pro sebe. A abych užil i pohanský [příklad], ctižádost dohnala Pharnaca, syna pontského krále Mithridata (který vedl čtyřicet let válku s Římany) k tomu, aby oblehl svého otce, uzavřeného v jistém městě. Mithridates dlouho z nejvyššího místa na hradbách mluvil ke svému synovi a přemlouval jej k milosrdenství, a když viděl, že je neoblomný, říká se, že vykřikl: „Bohové předků, pokud vůbec existujete, dejte mi, že Pharnaces bude stejnými prosbami přesvědčovat své syny a nebude vyslyšen!“ Poté sestoupil z hradeb a podal jed všem svým konkubínám a synům a dcerám. Nakonec sám pozřel jed, ale síla tohoto jedu na něho nepůsobila kvůli nesčetným prostředkům, kterými často opevňoval své útroby proti stejné zhoubě, totiž aby nebyl od jiných otráven. A když byla hradba prolomena, nastavil šíji k ráně. 365 Jak o tom Lucanus: „stěží jen zahuben barbarským jedem“. 366 Plinius Starší píše 367 o tomto králi tato slova: Mithridates, říká, král pontský, člověk velmi mocný a bohatý, vedl proti nám čtyřicet let válku s různými výsledky. Byl králem dvaceti dvou národů a vyhlašoval právo v právě tolika jazycích a na shromáždění k jednotlivým národům mluvil bez tlumočníka. Tato stejná nešťastná ctižádost vyzbrojila Syroise k vraždě jeho otce Husrava. A protože jsem [výše] učinil zmínku o tomto králi, prosím čtenáře, aby neviděl jako přítěž, když sem vložím něco málo, co jsem vypsal z Římské historie, neboť v onom díle, které se nazývá O povýšení Svatého Kříže, jsou s pravdou promíchány mnohé lži a není proto přijímáno svatou církví římskou. Tak papež Gelasius, člověk velmi učený a s velkou autoritou v boží církvi, odděluje v jednom krátkém kázání apokryfní spisy od svatého kánonu, když říká: církev boží nevyžaduje lživé důkazy, neboť je založena samotnou boží pravdou. To potvrzuje – ve stejném smyslu a téměř stejnými slovy – na velmi mnoha místech i svatý Augustin. Ten samý Gelasius zahrnuje mezi apokryfy spisy o mučednictví apoštolů (pouze 365 366 367

Podle různočtení spiculatori místo speculatori (zvěd, vyzvědač), které má Storm, a které nedává moc smyslu. Lucanus De bello…/Farsalské pole, kniha 1, v. 337: „proelia barbarico vix consummata veneno“. TM vynechává „proelia“, které se mu sem nehodí. Česky „stěží jen skončených barbarským jedem“. Plinius opravdu má pasáž (Přírodopis, kniha VII, kap. 24), ve které se v překladu F. Němečka píše „Mithridatés, král dvaadvaceti národů, mohl soudit bez tlumočníka oslovuje každého jeho rodnou řečí.“ Příběh o Mithridatovi může mít Theodorik také z Orosia, jak ukazuje Hanssen (Hanssen, J. S. Th.: Theodoricus Monachus…, s. 86–87) nebo z Landolfa Sagaxe, kde je nachází Lehmann. Zde je i příběh o Husravovi a jeho synovi. (Lehmann, P.: Skandinaviens Anteil..., s. 73–74)

105 s výjimkou Ondřejova), knihu o Ježíšově dětství, knihu o narození svaté Marie, Klimentův itinerář, evangelium podle Tomáše, evangelium podle Bartoloměje a mnoho dalších [spisů], jež vyjmenovat by trvalo dlouho. 368 Ale pojďme se nyní podívat, jak se tento spis O povýšení kříže shoduje s pravdou Římské historie. Heraklius (syn Heraklia, prefekta Afriky), muž velmi zdatný ve věcech vojenských, byl vojáky vybrán za římského císaře 369 . Po šest let nepřetržitě pronikal do celé Persie a se zemí srovnal nesčetná města a dokonce i prastaré stavby dávných králů. Na jistém mostě bojoval v souboji jeden na jednoho s perským obrem, porazil jej a shodil do řeky. A přinutil samotného Husrava 370 utéci do úkrytů v nejzazších místech svého království. Husrav podlehl největšímu zoufalství a jmenoval svého syna Mardasana králem. Když se o tom dozvěděl jeho prvorozený Syrois, velmi špatně nesl, že sám byl odstrčen, neboť podle práva nástupnictví náleželo království jemu. A hned jak pro sebe získal vzbouřivšího se vojenského velitele Gundabundu, pronásledoval s vojskem svého otce Husrava, zajal jej a poté, co jeho nohy a krk zatížil masivními řetězy, uzavřel jej v podzemní stavbě, kterou [Husrav] postavil v nejskrytějším místě, aby v ní ukryl [své] poklady. Tak rozkázal a řekl: “Ať jí zlato a stříbro, kvůli kterému mnohé bezbožně zabil a celý svět ničil.” Spáchal pak Syrois zločin po staletí neslýchaný – bylo tak [však] rozhodnuto božím soudem. Neboť uložil satrapům, o nichž věděl, že více než jiní nenáviděli jeho otce, a předal jim jej na pět dní, kdy byl vysmíván a popliván a byla mu činěna různá bezpráví. A než jej konečně přikázal zabít střelami lučištníků, bylo nejprve před očima otce zabito pět jeho synů. Takový byl konec tohoto bezbožného muže, hanobitele chrámu Páně, [člověka] zpupného nad všechnu míru. Neboť Herakliovu vyslanci, který přišel prosit o mír, arogantně odpověděl, že buď se křestané vzdají svého náboženství a budou s ním uctívat slunce, nebo jejich království bude zcela zničeno. Ale Bůh obrátil na hlavu rouhače jeho vlastní vzpurnost. A ačkoliv Husrav zaplatil odpovídající trest za své zločiny, přesto je hodné zatracení jak před Bohem, tak před lidmi, že takto trpěl z rukou svého potomka. A co jiného než nešťastná ctižádost dohnala Domitiána, největšího zločince a do jisté míry druhého Nerona, aby usiloval o krev Tita, svého bratra? Tento Titus byl pro svou příjemnou povahu a vrozenou dobrotu nazýván potěšením lidského pokolení. Jednoho dne 368

369 370

Jde jen o část toho, co mezi apokryfní knihy zařazuje Decretum Gelasianum. Vzhledem k různým nepřesnostem je pravděpodobné, že Theodorik neměl přímou znalost tohoto dekretu, nebo se dostal k nějaké jeho zkrácené nebo upravené verzi. Podrobněji Hanssen (Hanssen, J.: Theodoricus Monachus…, s. 92–93). Heraklius, byzantský císař 610–641. Husrav II, panovník pozdně sasánovské Persie v letech 590–628. Za jeho expanzivní vlády se Peršané pravidelně vojensky objevovali v Malé Asii, dobyli Jeruzalém a dosáhli velkých úspěchů. Právě pádu Jeruzaléma a osudu Kristova kříže se dotýká Theodorikem zmiňovaný spis.

106 k večeru si vzpomněl, že toho dne pro nikoho nevykonal žádné dobro, protože jej nikdo [o nic] nepožádal. Říká se, že ke svým spolubojovníkům pronesl: „Dnes jsem promrhal den, neboť jsem nevynaložil nic ve prospěch jiného.“ Svého bratra Domitiána laskal libou výmluvností a prosil jej, ať se netřísní bratrskou krví, neboť již brzo bude vláda jeho a neslušelo by se mu získat ji takovýmto zločinem. Což bylo – bohužel – až příliš pravdivé, neboť Titus přežil na trůně jen dva roky a poté jej následoval Domitián, který ke svým zločinům přidal také to, že po Neronovi podnítil druhé pronásledování křesťanů. Ale zabývejme se nyní naším tématem. 371 Kap. 27: Jak si král Magnus se svým strýcem rozdělil norské království; a o Magnusově smrti Když král Magnus slyšel, že jeho strýc Harald a Sven uzavřeli proti němu spojenectví a vydali se na cestu do Norska, začal je pronásledovat. Avšak když [Harald a Sven] slyšeli o jeho příchodu, měli strach jej napadnout a vrátili se do Dánska. Král Magnus tudíž usoudil, že by byl jen stěží schopen ubránit obě království proti jejich nájezdům, a vyslal poselstvo, aby povolalo zpět jeho strýce Haralda. Magnus mu přenechal polovinu norského království, aniž by na oplátku cokoliv požadoval kromě toho, že Harald bude povinen spolu s ním bránit obě království 372 , přece však tak, aby v království dánském Magnus vládl sám. Tato smlouva mezi synovcem a strýcem byla sjednána u [jednoho] jezera v Opplandene za přítomnosti biskupa Grimkela, Einara Tambaskelmiho a mnoha jiných předáků, kteří všichni společně prohlásili, že za žádnou cenu nejsou ochotni sloužit pod dvěma králi, pokud by nebyli v míru spojenci. Byli si beze vší pochybnosti vědomi toho, že každé vnitřně rozdělené království bude zpustošeno, a ustanovili mezi sebou takovou dohodu, že připraví o život toho, kdo by se nechtěl spokojit s mírem. O takové nesmyslné nesvornosti volá Vergilius: Již drahný čas znesvěcují vládci řádné mírové dohody, bídníci zachvácení příšernou touhou vládnout, vyznání jsem sepsal, zadosti je pamatovat si tato zla. 373 371 372

373

Hanssen (Theodoricus Monachus…, s. 86) podotýká, že celá kapitola vypadá, jako by byla vytvořena na základě nejakého exempla na téma „ctižádost“, což by nemuselo být daleko od pravdy. O instituci dvoj- a vícekrálovství již byla několikrát řeč. V případě Magnuse a Haralda se nicméně zdá, že mohlo jít o vztah vyšší (Magnus) – nižší (Harald) král, ačkoliv ságy a jiné prameny přisuzují Haraldovi nejen větší slávu a z Byzance dovezené bohatství, ale také expanzivní mocenské záměry, mezi které patřilo ovládnutí Dánska. Pro diskuzi o státoprávním uspořádání mezi oběma králi viz Andersen, P. S.: Samlingen av Norge og kristningen av landet 800–1130. Bergen et al. 1997, s. 168. Ve skutečnosti nejde o Vergilia, ale o vergilovské cento, koláž z Vergiliových veršů, z pera básnířky Proby (Faltonia Betitia Proba, asi 320–370): Cento Virgilianus (také Virgiliocentones), prolog, verše 1–2 a 8: „Iamdudum temerasse duces pia foedera pacis / regnandi miseros tenuit quos dira cupido / […] / Confiteor, scripsi: satis est meminisse malorum.“ Vzhledem k tomu, že Vergilius opravdu je autorem těchto veršů, spekuluje A. O Johnsen, že si této chyby nemusel být vědom a poukazuje na fakt, že

107

A Lucanus na stejné téma: Blíží se zuřivost válek a meč svou mocí zvrátí hanebně veškeré právo a ohavný zločin ponese jméno ctnosti; po mnoho let neodejde toto šílenství. 374 Když byl takto uzavřen mír mezi strýcem a jeho synovcem, vyplul král Magnus do Dánska a vyhnal 375 z něj Svena, který si mezitím již podrobil celou zemi. Svenovo vyhnání přežil Magnus [jen] o jeden rok. Když cítil, že se blíží den jeho smrti, poslal svého nevlastního bratra z matčiny strany, jménem Tore, ke Svenovi a navrátil mu dánské království, neboť mu patřilo dědičným právem. 376 Tento Magnus, syn blahoslaveného mučedníka Olava, byl muž vynikající svou dobrotou, obdařený vlídností, rázný ve věcech vojenských a ve spravování věcí veřejných byl zkušený a neobyčejně schopný. I proto téměř ze všech konfliktů vyšel jako vítěz a díky své laskavé povaze a šlechetnosti byl všemi poddanými oblíben. Tento Magnus vládl jedenáct let, z nichž pět ovládal obě království. Kap. 28: Jak Harald vedl výpravu do Anglie a zemřel v bitvě Po něm vládl Harald, bratr blahoslaveného Olava, a to dvacet let, z nichž devatenáct sám a jeden rok se svým synovcem Magnusem. Byl to mohutný muž, prozíravý při rozhodování, ochotný k boji, střežící své a dychtivý cizího. Proto vedl mnohé války 377 se Sve-

374

375

376

377

v pozdějším soupisu knih nidaroské kapituly byla i jinak neznámá „Opera Virgilij“. Johnsen, A.O.: Om Theodoricus…, s. 36–37. Theodorik jinak cituje text správně. Lucanus: Pharsalia / Farsalské pole, kniha 1, v. 666–669: „inminet armorum rabies, ferrique potestas / confundet ius omne manu, scelerique nefando / nomen erit uirtus, multosque exibit in annos / hic furor.“ Theodorik cituje opět správně. V překladu J. Nechutové: „Zuřivé boje jsou na dosah ruky a zbraně svou mocí / násilně zvrátí veškeré právo: tak zločiny hříšné / jméno ponesou ctnosti. To šílenství přetrvá léta.“ Míněno z pevninského Dánska do Skåne, kde Sven pobýval i během konfliktů s Haraldem Krutým. U Haralda je velmi pravděpodobné, že pevninské Jutsko leželo v centru jeho pozornosti především kvůli klíčovým přístupům k severomořskému a baltskému obchodu. Zatímco norská historiografie traduje, že Magnus předal na smrtelné posteli Svenovi „jeho“ království (což je ve světle tradice schvalování králů na jednotlivých sněmech nepravděpodobné), pak nejslavnější dánský historik, Saxo, s jistou dávkou ironie uvádí, že Magnus zemřel poté, co si při honu na zajíce zlomil při pádu vaz. Historka s předáváním trůnu samozřejmě v této verzi nenašla své místo (Saxo Grammaticus, Gesta Danorum, kniha 10, kap. 22.6; srov. Busck, s. – Poulsen, H. (eds.): Dějiny Dánska. Praha 2007, s. 19–21). Mír mezi nimi byl uzavřen až v r. 1064, kdy se Harald vzdal dánského trůnu (na který měl koneckonců jen pochybné nároky) a zaměřil se na cíl mnohem ambicióznější, na Anglii. Přitom původně o Dánsko zcela jistě stál – když se snažil zavádět ve svých královstvích ekonomické reformy na základě zkušeností, jež nabyl na cestách po Evropě, první mince s titulem „rex“ nechává razit právě v Dánsku, už asi v roce 1046. Haraldova snaha o monetární systém, zavádění fisku a královského regálu ovšem brzy vedly také k inflaci a poklesu poměru stříbra k mědi, což by naznačovalo ekonomické problémy tohoto panovníka, který je jinak v severské tradici spojován s poklady, které si dovezl z válečných a žoldáckých výprav především na Kyjevskou Rus a do Byzance. Pro stav a kvalitu platidel pod Haraldem a roli Ha-

108 nem, kterému chtěl odebrat dánské království, ale když s tím příliš neuspěl, vystrojil výpravu do Anglie, povzbuzován k tomu Tostigem, bratrem Harolda, krále Anglie. 378 Tostig mu slíbil, že pokud vyžene tohoto bratra, dostane polovinu království, neboť mu patří dědickým právem. 379 Když král spolu s výše zmíněným Tostigem dorazili do Anglie, podmanili si kraj jménem Northumbrie. Anglický král Harold se toho času vydal na cestu do Normandie 380 , ale když se dozvěděl o příchodu nepřátel, kvapně se vrátil do Anglie, sebral nespočetné vojsko a nečekaně dorazil. Když tam přišel, větší část vojska Seveřanů, obtížená kořistí, se stáhla k lodím, ale ostatní, ačkoliv jich bylo jen málo, se začali s vytrvalou odvahou připravovat k bitvě. Ale co zmůže tak málo silných mužů proti tolika tisícům? 381 Když Harald nasedal na koně a snažil se seřadit šik, byl pádem z koně shozen na zem. Tehdy prý řekl: „Málokdy předpovídá takovéto znamení vítězství.“ Nešťastné znamení ho nezklamalo, neboť byl v této bitvě zabit. Také bratr anglického krále Harolda Tostig, který sem Haralda přivedl, byl zabit a zničeno bylo téměř celé [norské] vojsko. Tato bitva se udála roku 1066 od narození Páně, kdy se objevila kometa s narudlým ohonem, která předpovídala onu zkázu Angličanů, jež následovala poté 382 . Tento Harald vykonal ve svých mladých letech mnoho udatných činů, vyvrátil mnoho pohanských měst a získal mnoho peněz v Rusku 383 a v Etiopii, kterou my v mateřském

378

379

380

381

382 383

raldova byzantského „pokladu“ v ekonomice země viz Skaare, K.: Harald Hardråde som myntherre. In: Berg, A. (ed.): Harald Hardråde. Oslo 1966, s. 44nn a Grierson, P.: Harold Hardrada and Byzantine coin types in Denmark. Byzantinische Forschungen I, 1966, s. 124–138. Tostig byl v roce 1055 jmenován northumbrijským jarlem, jeho nepopulární a despotická vláda však vedla k povstání a následně odebrání titulu anglickým králem Haroldem, jeho vlastním bratrem. Více k Tostigovi a celé invazi v literatuře uvedené v následující poznámce. V Anglii ovšem nefungovalo dědičné právo tak, jak si ho představoval (nebo, vzhledem k historickým norským okolnostem, spíše idealizoval) Theodorik. Král byl volen, stejně jako v Norsku nebo Dánsku (a Anglii wotanem, nikoliv na více lokálních sněmech). Existuje více teorií o Haraldově motivaci, z nichž Tostigovo přemlouvání je zcela jistě nutné brát v potaz, stejně jako historické vazby Norska na Northumbrii, kdysi oblast dánského osídlení, Danelaw, kde Harald nejspíše očekával přátelské přijetí. K Haraldovi a jeho cestě za smrtí u Stamford Bridge viz především DeVries, Kelly: The Norwegian Invasion of England in 1066. Woodbridge 1999; případně McLynn, Frank: 1066: The Year of the Three Battles. London 1998. Harold Godwinsson v době nájezdu Norů v Normandii rozhodně nepobýval. Jde snad o kontaminaci jeho dřívějšího pobytu na kontinentu, kdy měl po jistých nesnázích (snad) slíbit věrnost a trůn Vilému Dobyvateli (alespoň to byla Vilémova záminka pro pozdější invazi do Británie). Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – asi 18 n.l.): Fasti / Kalendář ii.229: „quid faciant pauci contra tot milia fortes?“, česky „Co zmůže hrdinů hrstka, již přesila tisíců svírá?“ v překladu Ivana Bureše; TM se shoduje s originálem. Tj. příchod Normanů pod vedením Viléma Dobyvatele a bitvu u Hastingsu 14. října 1066. Bitva u Stamford Bridge se udála 25. září. V Kyjevě Harald pravděpodobně vstoupil do služeb knížete Jaroslava Moudrého v roce 1031 a po tři nebo čtyři roky sloužil jako velitel vojenských oddílů, možná také jako výběrčí daní z podmaněných území. Zde možná leží začátek jeho pozdějšího bohatství. Z Kyjeva posléze odešel do Byzance sloužit ve známé císařově gardě, ale vazby s kyjevským dvorem nezpřetrhal – po útěku z Konstantinopole se

109 jazyce nazýváme Bláland 384 . Odtamtud zamířil do Jeruzaléma a všude získával slávu a vítězství. Poté, co procestoval Sicílii a získal odtamtud veliké peníze, přišel do Konstantinopole, kde byl obviněn před císařem, způsobil však témuž císaři dosti potupnou pohanu a nečekaným útěkem unikl. 385 Kap. 29: O jeho synovi Olavovi Poté, co byl Harald v Anglii usmrcen, vrátil se jeho syn Olav 386 se zbytky vojska do Norska. Tento Olav měl bratra 387 jménem Magnus, který před tím v Norsku vládl jeden rok, zatímco se jeho bratr zdržoval na výše řečené výpravě do Anglie. Poté Magnus přežil jen málo let a zanechal jednoho syna, jménem Hakon, jehož výchovy se ujal jistý Stigatore, muž poctivý a mezi svými lidmi vysoce urozený. Poté Olav vládl dvacet sedm let. Byl to muž Bohem a lidem milý, usilující všemožně o mír a klidné časy, jenž ponechal každému, co mu patřilo, [ale] svrchovanou mocí krotil zpupnost zlých. V hlavním městě Nidarosu zbudoval kostel k poctě svaté Trojice 388 - kde

384 385

386 387

388

sem opět uchýlil a nakonec si za manželku vzal jednu z Jaroslavových dcer Alžbětu – Elizavetu, v severských pramenech známou jako Ellisiv. Zde buď ve smyslu Severní Afrika, nebo pravděpodobněji Palestina. Viz literatura uvedena v následující poznámce. Haraldova téměř desetiletá (1034 nebo 1035 až 1043) kariéra patří mezi nejslavnější epizody existence tzv. varjagů (varangů) v Byzanci. Většina z nich sloužila v císařově osobní gardě, případně byla využívána i jako součást námořnictva nebo pěšího vojska, díky čemuž se Harald pravděpodobně dostal na všechna místa líčená Theodorikem, byť jisté zprávy máme hlavně o Sicílii či Balkánu. Harald působil na různých postech velitele armády i velitele císařské gardy a nejspíš se dostal i k vybírání daní, z čehož mu plynul jednak legální, jednak boční příjem – právě ten se nejspíše stal důvodem prvotního obvinění před císařem. Skandinávská tradice ovšem Haraldovi připisuje ještě nepovedený románek nebo románky se členkami císařské rodiny, které měly vést k jeho tajnému útěku z Konstantinopole – údajně s dvěma loděmi naplněnými zlatem a jinými poklady, z nichž nakonec do Kyjeva unikla jen jedna. V tradici ság je ovšem v případu Haraldových eskapád v Byzanci pravda poměrně volně promícháná s fikcí. Pravda ovšem je, že když se Harald v roce 1046 vrátil do Norska, měl za sebou slávu, peníze, bohatou vojenskou kariéru a příbuzenství s kyjevským knížecím rodem. To vše ve věku třiceti let! Blíže k tomu viz Blöndal, S.: The Varangians of Byzantium. Cambridge 1978, především s. 54–102; Davidson, H. R. E.: The Viking Road to Byzantium. London 1976, především s. 207–229; případně biografické shrnutí Haraldových „mladých let“ v deVries, K.: The Norwegian Invasion.., především s. 25–40. Je poměrně překvapivé, že tato barvivá postava norských dějin nemá zatím vlastní monografii. Jednotlivé tematické studie jsou shrnuty do Berg, A. (ed.): Harald Hardråde. Oslo 1966. Zvaný většinou Tichý, Kyrre, u nás také Mírumilovný. V pramenech se ale také objevuje jako Olav bóndi, tj. sedlák. Viz např. Ágrip, kap. 39, nebo FGR, kap. 78. Oba bratři však pocházeli z Haraldovy druhé (?) ženy Tory Torbergsdatter. V daném kontextu je role Ellisiv poněkud nejasná. Haraldovi porodila dvě dcery, Marii a Ingegerd, ale svého muže zcela jistě přežila. Byla tak svědkyní toho, kdy Tora Torbergsdatter porodila Haraldovi syny-dědice, nevíme však, jestli Harald svou první ženu zapudil, praktikoval otevřenou polygamii, nebo si vydržoval konkubínu za účelem získat mužské potomky. Vzhledem k tomu, že Ellisiv odplula s Haraldem na jeho poslední výpravu směrem ke Stamford Bridge (zůstala však po cestě na Orknejích), nezdá se, že by byla vyhoštěna z oficiálního života. Možná má však pravdu Knut Berg, který ruskou princeznu vidí jen jako tragickou oběť Haraldových mocenských záměrů, kdy mu mělo oficiální spojenectví s Kyjevskou Rusí pomoci domoci se trůnu v Norsku nebo Dánsku, přestalo však později sloužit svému účelu (viz Berg K.: Haralds Dronning Ellisiv. In: A. Berg (ed.): Harald Hardråde. Oslo 1966, s. 39-40). Výstavba kostela sv. Trojice nebyla jediným Olavovým činem na poli církevní politiky. Naopak, Theodorik jeho činy značně podceňuje. Olav pochopil roli církve v mezinárodní politice, usiloval o navázání a narovnání vztahů s Římem a hambursko-bremenským arcibiskupstvím a také zavedl první pevná biskupství v Norsku se sídly v Nidarosu, na Sejle (blízko Bergenu – zde je situace složitější; v r. 1170 bylo

110 dnes odpočívá tělo blahoslaveného mučedníka Olava -, stejně jako jeho otec Harald, který v tom stejném městě zbudoval kostel svaté Panny Marie, který je k vidění dodnes. 389 Jen nelehko bych uvedl některého z norských králů od časů Haralda Krásnovlasého až dodnes, jenž by se těšil šťastnější vládě. 390 Zemřel ve Víku, ale říká se, že byl pohřben v tom již zmíněném nidaroském kostele, který sám zbudoval. Kap. 30: O Magnusovi Bosém a zmínka o znameních, která předcházela smrt Karla [Velikého] Po Olavovi následoval Magnus, jeho syn, zrozený z konkubíny, a jehož přízvisko bylo Bosý 391 . Vládl deset let, z toho jeden rok dohromady se synem svého strýce, Hakonem. Tento Hakon, mladík dobré povahy, byl oslavován proto, že odstranil nespravedlivé daně, až do té doby naložené na bedra všech lidí z kraje, odkud pocházel. Když jej předčasná smrt odstranila ze světla tohoto světa, přenechal království svému bratranci Magnusovi, který potom vládl devět let. Tento Magnus byl, co se povahy týče, velmi odlišný od svého otce a byl mnohem více podobný svému strýci Haraldovi. A protože jsem kousek výše učinil zmínku o tom, jak u Haralda byla jeho smrt předpovězena pádem z koně, rád bych krátce vyložil, jaká znamení 392 předcházela smrt vždy vítězného a nejpřednějšího z vynikajících mužů, Karla Velikého.

389

390

391

392

biskupství oficiálně přeneseno do Bergenu, ale zdá se, že toto město bylo faktickým centrem biskupství již od začátku) a v Oslo. Do té doby byli norští biskupové členové královské družiny-hirdu (hirdbiskupové). Celý administrativní aparát se za Olava v porovnání s vládou jeho otce rozrostl asi čtyřikrát a Norsko směřovalo konečně k centralizovanému středověkému království, byť během celého 11. století se král a jeho družina stále pohybovali po celé zemi jednak po vlastních, jednak spojeneckých a posléze církevních majetcích. Krag, C.: Norges historie fram til 1319, Oslo 2000, s. 88; Andersen, P. s. Samlingen…, s. 173. V české literatuře podávají krátký přehled administrativy království Hroch, M. – Kadečková, H. – Bakke, E.: Dějiny Norska. Praha 2005, s. 39nn. Knut Helle teoretizuje, že za aktivní podporou církve a mezinárodních církevních vztahů mohl stát krátký Olavův pobyt na Orknejích, kde již v této době existovalo biskupství v Birsay. Viz Helle, K.: The organisation of the twelfth-century Norwegian Church. In: Crawford, B. (ed.): St Magnus Cathedral and Orkney’s Twelfth-Century Renaissance. Aberdeen 1988, s. 47. Tato věta byla dlouho brána jako klíčová pro určení datace Theodorikovy kroniky, neboť původní Haraldův kostel dal arcibiskup Øystein přenést na jiné místo. Fráze však není jednoznačná, co se výkladu týče. Hodnocení Olavovy vlády zde odpovídá i jiným pramenům. Paradoxně se tak také stalo, že o Olavovi a jeho „bezproblémové“ vládě je v pramenech věnováno snad nejméně prostoru ze všech králů. FGR: kap. 72–73 a 78–80; u Snorriho má Olavova sága v moderním vydání pouhé 4 strany (7 kapitol; ve srovnání s např. s dvaceti stranami, které jsou věnovány jeho nástupci, který vládl jen 10 let, citováno dle anglického vydání z r. 1999) Theodorik udává v nadpisu kapitoly „berfort“, v textu však „nudipes“; v severských pramenech je Magnus nazýván „berfœttr“ nebo „berleggr“. Pravděpodobně jde o odezvu toho, že Magnus přijal na svých výpravách na západ tamní oblečení, které odhalovalo spodní část nohou. Takto přezdívku vykládá i Snorri (Heimskringla, Sága o Magnusovi Holém, kap. 16), který dodává, že Magnus byl zván také Vysoký nebo Magnus Válečník (Styrjaldarmagnús). Jsou takto shrnuta u Karlova životopisce Einharda (Vita Karoli Magni, kap. 32). Einhard ovšem dánského krále zná jako Godfrida („expeditionem contra Godofridum regem Danorum“), což je historicky správnější, protože výprava se datuje do r. 810 a vedla skutečně proti Godfridovi (Godfredovi). Theodorikův Hemming nastoupil na trůn až po něm, vládl krátce 810-812. Je ovšem pravda, že s Karlem Velikým uzavřel mír. Jens Hanssen (Hanssen, J.: Theodoricus…, 1949, s. 86) naznačuje – jeho soud není ex-

111 Prvním znamením byl most přes Rýn v Mohuči, stavěný osm let a zbudovaný tak pevně, že se mělo za to, že vydrží věčně. Ale hned jak byl dokončen, stáhl se nad ním mrak, týž den vyletěl blesk a vše spálil tak, že nad vodou nezůstala ani tříska. Druhé znamení se týkalo ohromného sloupořadí v Cáchách, mezi bazilikou a palácem. Jedné neděle, když chtěl tudy císař vstoupit do vrchního kostela, to vše se před jeho nohama zhroutilo k zemi. Třetí znamení se týkalo vladařova jména, napsaného na vrcholu zdi zlatým písmem tak velkým, že jej mohl snadno přečíst ten, kdo stál stojí na podlaze. To bylo posledním roce jeho života tak setřeno, že nemohlo být nijak přečteno. Čtvrté znamení předznamenávající jeho smrt přišlo, když jel jednoho klidného dne na koni, nesouc v ruce kopí, a [najednou] před nohy jeho koně uhodil blesk a povalil jej i s králem. Také kopí vyletělo daleko z jeho ruky a podbřišník sedla praskl, sám císař zůstal však nezraněn. To se stalo na jeho poslední [válečné] výpravě, kterou vedl proti dánskému králi Hemmingovi, který se předtím vyslovil neuctivě k jeho císařské důstojnosti a prošel středem Saska, které [Karel] po třiceti letech nepřetržité vzpoury jen obtížně – skrze mnoho namáhavé práce a neúnavné přičinlivosti – donutil se sklonit pod libé jho Kristovo. Třikrát Sasové krutě usmrtili biskupy a kněze, kteří k nim byli posláni. Nakonec tedy nejlaskavější císař, zhnusen jejich špatností, poslal a nechal usmrtit všechny dospělé obého pohlaví, kteří byli vyšší než jeho meč. Když pak zůstaly jen samotné děti, nechal jim vysvětit biskupy a kněze, kteří je měli učit o cestě věčného spasení, neboť „nádoba si dlouho ponechá vůni toho, čím byla jednou jako nová naplněná“. 393 Avšak když Hemming uslyšel o příchodu císaře, pokorně mu vyšel vstříc a dostalo se mu odpuštění. A ačkoliv Karel s největší jistotou poznal, že tato znamení jakýmsi způsobem předpovídají jeho smrt, přece s mužným klidem a velikostí ducha je všechna tajil. Zazářil v tomto projevu nezdolné síly ducha, v níž přes šťastná i nepříznivá znamení kráčel dál. A aby žádná stopa jeho předností nebyla v tomto obraze opomenuta, převyšoval téměř všechny smrtelníky v získávání a udržování přátelství, neboť přátele lehce získával a laskavě je opatroval. Ale vraťme se k našemu tématu.

393

plicitní – že Theodorik mohl znát Einharda z doslechu, případně citoval po paměti, protože se od francouzského kronikáře liší ve více detailech. S tím se de facto shoduje i již zmiňovaný Paul White (White, P.: Non-Native Sources for the Scandinavian Kings’s Sagas, New York/London 2004, s. 44.) Quintus Horatius Flaccus (65 př. n. l. – 8 př. n. l.): Epistuale / Listy, kniha I, ep. 2, v. 69-70 „Quo semel est imbuta recens, servabit odorem testa diu. […]“ Česky „Nový čím načichne džbán, ten pach si uchová dlouho“ v překladu R. Mertlíka.

112 Kap. 31: O činech tohoto Magnuse A když zemřel Hakon, syn Olavova bratra Magnuse, Stigatore, který jej vychovával, těžce nesl to, že se celé norské království podřizuje Magnusovi, a tak proti němu pozvedl nějakého Svena, syna Haraldova, jako jeho protikrále 394 , jak to bývá u Norů zvykem. Když se to Magnus dozvěděl, okamžitě jej začal prchajícího pronásledovat a zajmul jej na malém ostrově jménem Vambarholmen v kraji Halogaland. Tam ho Magnus zbavil života oprátkou spolu s jiným předákem jménem Egil, člověkem poctivým a velmi výřečným. Zmíněný Sven však unikl. Poté Magnus připravoval výpravu do Gotlandu, kde chtěl znovu získat tři kraje, jejichž jména jsou Dal, Hovud a Vear. Tvrdil, že za starých dob patřily norským králům a byly odcizeny skrze násilí gótských králů 395 a proto je chce získat je zpět zbraněmi, pokud nebude dána jiná možnost. Podobně, jak říká Lucanus: „všechno dá tomu, kdo drží zbraně.“ 396 Na této první výpravě ale Magnus pořídil jen málo. Na druhé sice došlo k bitvě, ale byl poražen a zpět unikl sám, doprovázen jen jediným svým druhem, Augmundem, synem Skoptovým. Mezitím byl dojednán mír díky laskavosti gótského krále Ingeho 397 , syna Steinkelova, velmi řádného muže, který navíc dal Magnusovi za ženu svou dceru Margaretu a výše zmíněné kraje mu přenechal jako věno. V Magnusově vojsku byli tenkrát mnozí urození muži, z nichž nejen poctivostí, ale také rodem byl nejpřednější Sigvard Ullstreng, který později postavil na jednom maličkém ostrově, který leží blízko hlavního města Nidarosu, proslulý klášter 398 k poctě svatého Benedikta a nejvzácnějšího a nepřemožitelného mučedníka Kristova, Vavřince.

394 395

396

397

398

Theodorik zde používá zvláštního zápisu ψeudoregem, tedy „pseudokrál“. Gautové, Gótové – švédský kmen Götar, obývající západní část Švédska, které v raném středověku fakticky bylo rozděleno na dvě samostatná centra moci – východnější Svear se koncentrují v oblasti s centrem zhruba kolem dnešního Stockholmu, Sigtuny a (Staré) Uppsaly. Jméno Gautů doznívá v dnešních názvech švédských provincií Östergötland a Västergötland. Nájezdy proti Švédsku (přesněji Gautlandu a Hallandu, 1101 a 1105) však nebyly čistými nájezdy za kořistí ani snahou narušit územní integritu obou sousedních království, nemluvě snad o snaze získat další korunu. Šlo primárně o tažení proti možným centrům domácího odporu (protikrálovská opozice, spojená s osobou jeho nevlastního bratrance a spolukrále Hakona, po jeho smrti vyvolala domácí rozbroje, které král musel řešit silou a tresty smrti) a o tažení, které mělo vymezit sféry vlivu v ekonomicky zajímavé oblasti u ústí řeky Gauty (Göty; kde leží moderní Göteborg, ve dvanáctém století však bylo centrem švédské moci zde městečko Lödöse). Lucanus: Pharsalia / Farsalské pole, kniha I, v. 348–49: „Vilibus utendum est quas fecimus. Arma tenenti / omnia dat, qui justa negat. Nec numina derunt“; TM jen střední pasáž „arma tenenti omnia dat“. V českém vydání celá pasáž: „Nabraných sil je využít třeba. Když se zbraní přijdeš, / ten, kdo ti upíral právo, víc vydá. A bozi jsou s námi,“. Inge I. Stenkilsson byl králem asi 1080–1110. Je chápán jako první král sjednoceného švédského království, tj. jako král Svear i Götar. Více např.: Helle, K. (ed.) The Cambridge History of Scandinavia. Cambridge et al. 2003, s. 224–224. Tj. klášter Nidarholm, se kterým byl možná spojen i sám Theodorik.

113 Poté se Magnus vydal na Orknejské ostrovy, které byly součástí jeho království. Magnus byl člověk neklidný, dychtící po majetku druhých, málo však dbající o svůj vlastní. Skotsko a Cornwall, kterému říkáme Bretland, sužoval loupežemi a pirátskými nájezdy. Tehdy tam zabil hraběte Huga z Cornwallu, jehož přízvisko bylo Tlustý, 399 který se mu postavil. 400 Byl s ním tenkrát orknejský jarl Erlend spolu se svým nejšlechetnějším potomkem Magnusem 401 , osmnáctiletým mladíkem dobré povahy. Mnohé zázraky svědčí o tom, jak veliké jsou před Bohem jeho zásluhy. Bylo tam také mnoho dalších: Dag, otec Gregoria, Vidkunn, syn Jóna, Ulf, syn Raneho (bratr Sigurda, jenž byl otcem toho Nikolase, kterého nešťastný tyran Øystein zabil v hlavním městě Nidarosu) a mnozí další. Kap. 32: O smrti tohoto Magnuse a jeho syna Král Magnus se vrátil do Norska s loděmi naloženými velkou kořistí. Poté, co uplynulo jen pár let, vystrojil další loďstvo a s [pro něj] obvyklou nepokojností ducha se vrátil do Irska v naději, že si podrobí celý ostrov. Když si však podmanil část toho ostrova, doufal, že zbytek už podrobí snadno, a začal vojsko vést s menší opatrností. Byl oklamán stejným způsobem jako jeho děd Harald [Krutý] v Anglii. Když totiž Irové, připraveni zemřít pro svou vlast, sebrali veškeré muže, odřízli [Norům] ústupovou cestu k lodím a rázně zaútočili na nepřítele, přičemž krále Magnuse strhli k zemi. Část jeho vojska zemřela s ním, ostatní se tak či onak vrátili k lodím.

399

400

401

Hugh z Montgomery, earl of Shrewsbury, který padl v bitvě u Anglesey v červenci 1098. Více o střetu a možnostech Magnusovy politiky viz Forte, A. – Oram, R. – Pedersen, F.: Viking Empires. Cambridge et al. 2005, s. 236nn. Interpretace Magnusových nájezdů směrem na západ je nejasná. Zatímco nejstarší bádání a do jisté míry i středověká narativní tradice se domnívají, že šlo o pozdní ohlas vikingských nájezdů, běžných o století dříve, zdůrazňuje se dnes králova snaha připojit či blíže propojit norské království i jeho ekonomiku k těm oblastem, kde byla vazba na skandinávský svět již tradičně velmi silná – na Seveřany osídlených Orknejích a v místech, která sloužila jako základna severské moci před sto lety, jako bylo království na ostrově Man a na Hebridách. Tak tažení vykládají i výše zmínění autoři ve Viking Empires, pohled na Magnusovy výpravy jako na doznívající ohlas vikingských výprav (tedy primárně za účelem kořisti, nikoliv záboru nebo konsolidace vlastního království) je ovšem živý dodnes. Naposledy tak Magnuse hodnotí pravděpodobně Claus Krag (příslušná kapitola v Helle, K. (ed.): The Cambridge History…, s. 199). Krag (ibid., s. 207) také nastoluje otázku, zda se Magnus nepokoušel sjednotit tyto ostrovy v nové samostatné království, které by připadlo jeho synovi. Orknejské jarly (spoluvládci a bratři Pål a Erlend) nechal dokonce uvěznit a odeslat do Norska. Mocenské propojení Norska a králů z Manu a jarlů z Orknejí upevnil Magnus každopádně natolik, že se stalo realitou pro celé dvanácté a třinácté století. Orkneje byly ve svazku s norskými králi dokonce do roku 1468, než se staly součástí Skotska. Vazby se promítly také do církevního uspořádání: jak mansko-hebridské království, tak Orkneje spadaly později pod nidaroské arcibiskupství. Míněn je svatý Magnus, jarl orknejský cca 1105–1115. Jeho vztah k norskému králi byl ovšem jednoznačně negativní, jak je naznačeno o poznámku výše. Magnus se stal orkenjským jarlem až po smrti Magnuse Bosého, kdy se norský princ Sigurd, dočasně instalovaný jako orknejský jarl, vrátil do Norska.

114 Magnus zanechal tři syny 402 – Øysteina, Sigurda a Olava. Při cestě do Irska uvedl Sigurda na Orkneje. Po smrti otce se Sigurd vrátil do Norska a spolu se svými bratry byl vyzdvižen na krále. Olava postihla předčasná smrt, která ho zbavila světla tohoto světa tři roky po otcově smrti. Celé Norsko pro něho hořekovalo, neboť byl všem milý díky svým vybraným mravům a příjemnému projevu. Po jeho smrti si království mezi sebe rozdělili oba bratři. Øystein odešel z tohoto světa potom, co panoval království dvacet let. Jeho bratr Sigurd pak vládl samostatně sedm let celému Norsku. Øystein vynikal poctivostí, vládl umírněně a prozíravě nejenom svým poddaným, ale také sobě. Byl to král mírumilovný, pečlivý správce veřejných záležitostí a vynikající pěstitel křesťanské víry. Proto postavil k poctě svatého archanděla Michaela blízko města Bergenu klášter, 403 který můžeme vidět i dodnes. Postavil také na mnoha místech království velmi prospěšné stavby jako palác v Bergenu, krásné dílo, ačkoliv dřevěné, které se dnes pro přílišné stáří již téměř zhroutilo, nebo přístav na místě, které se jmenuje Agdanes, velice užitečný pro ty, kdo se tam plaví. Tím napodobil Augusta 404 Césara, který postavil přístav v Brindisi, který byl prospěšný téměř celému světu. Tentýž Augustus také nařídil, aby se pro užitek celého království s neobyčejnými náklady vydláždily veřejné cesty na místech dříve neprůchodných a bažinatých. Přál si na těchto veřejných cestách takový všeobecný mír, že když na nich byl chycen zloděj, vrah nebo zločinec, pro poctu vládce neměl zakusit žádnou újmu, dokud se na nich zdržoval. Ze starých spisů je dostatečně doloženo, že to tak bývalo zvykem. Kap. 33: O králi Sigurdovi a jeho činech Mezi vším znamenitým, co král Sigurd vykonal, jedna věc je nad jiné oslavována – totiž že sedm let poté, co byl Jeruzalém díky božímu milosrdenství osvobozen z perského tyranství, do tohoto města připlul s loďstvem. 405 Byl oslavován za to, že na této cestě srovnal se zemí mnoho pohanských měst. Mezi nimi pohanům odňal a křesťanům navrátil i

402

403 404 405

Ani jeden však nepocházel z královny Margaret a žádný z nich neměl stejnou matku. Jediným plnoletým v tuto chvíli byl nejspíše Øystein, kterému bylo 14 let. Sigurdovi bylo o rok méně a nejmladšímu Olavovi dokonce asi ještě o deset méně. Všichni tři byli na místních sněmech přijati za spolukrále. Klášter Munkeliv, zmiňovaný výše v kapitole 2.1. K této paralele, o níž již byla řeč v úvodu, si Theodorik také vypomáhá tím, že Øysteina uvádí latinizovanou formou jeho jména, tj. Augustinus. Výprava postupovala relativně pomalu, přezimovala nejprve v Anglii (1108–1109) a posléze v severní části Španělska (1109–1110). Po cestě se několikrát Seveřané utkali na moři se Saracény a přes Sicílii se nakonec v srpnu 1110 ukázali u Jaffy; jejich hlavní aktivitou však byla námořní blokáda Sidonu v zimě téhož roku. V příštím roce se Sigurd a jeho křižáci objevili v Byzanci, odkud před nějakými šedesáti lety utekl ze služby Sigurdův vzdálený předek Harald Krutý, a kde mnoho ze Sigurdových vojáků nyní vstoupilo do císařova žoldu. Sigurd se nakonec vrátil po souši; přes Bulharsko, Uhry a německé země a dle zpráv mu pro naložení veškerých zbylých souputníků stačila v Dánsku jediná loď. Sigurd a jeho muži nebyli první, kdo se ze Skandinávie vydal do Svaté země. Severské prameny i křižáčtí kronikáři vědí o několika málo Norech a Dánech, kteří se připojili již k první křížové výpravě v letech 1096–99.

115 Sidon, nejproslulejší město země fénické. Jisté jeskyně na úbočí jedné hory, plné banditů, kteří sužovali celý kraj, více dovedností než silou se zmocnil a a osvobodil tak zemi od jejich loupeží. Za mnohé udatné činy byl králem Balduinem 406 poctěn četnými dary, z nichž nejpřednější a zaslouženě nad ostatní ceněný byl kus dřeva z kříže našeho Pána. Sigurd vrátil z této výpravy s ohromnou slávou, když jeho bratr Øystein byl ještě naživu. Sigurd byl [tenkrát] zaslouženě počítátán mezi nejlepší vládce, později ale vpravdě mezi průměrné. Někteří říkají, že jeho myšlení se změnilo, protože vypil nějaký škodlivý lektvar. Ale ať ti, kdo tohle tvrdí, ať hledí sami dokázat, co říkají; já toto téma nechávám nerozhodnuté. Kap. 34: O Haraldovi irském Toho času přišel ke králi Sigurdovi jistý Harald ze Skotska 407 a řekl, že je jeho bratrem – rozumí se synem krále Magnuse, přezdívaného Bosý. Usilovně požadoval, aby mu podle zákonů země bylo dovoleno dokázat, co tvrdí. Král Sigurd mu nařídil, přísněji než bylo spravedlivé, jak se některým zdálo 408 proti církevním zákazům, kráčet po devíti do ruda rozpálených pluzích. Ale s pomocí Boží, jak se věří, se ukázalo, že nebyl popálen. Několik málo let poté král Sigurd zesnul. A já zde také končím tuto knížku, neboť soudím, že by bylo velmi nedůstojné zanechat potomkům vzpomínky na zločiny, vraždy, porušování přísah, zabíjení příbuzných, poskvrňování svatých míst, pohrdání Bohem, olupování nejenom církve, ale všeho lidu, únosy žen a jiné ohavnosti, jež vyjmenovat by trvalo dlouho. Všechny tyto věci vystoupily v hojnosti na povrch, jako kal, po smrti výše zmíněného krále Sigurda, jako kdyby satirik narážel na náš národ, když pravil: Pak vtrhlo žilou [velké] zlo do tohoto věku, všechno je dovoleno, mravnost, pravda a víra prchají a na jejich místo vstupují podvody a klamy, nástrahy a násilí a zločinná láska k majetku. 409

406 407

408

409

Balduin I. Jeruzalémský (1058–1118). Není zcela jasné, proč a jak u Theodorika dochází ke kontaminaci „irského“ (Hyberniensis) krále a jeho příchodu ze Skotska („de Scotia“). Může jít také o záměr. Jak již bylo vzpomenuto výše, Haraldův severský kognomen Gille je zkomolením keltského Kilchrist, služebník Boží. Více kruté než spravedlivé snad proto, že Harald byl de facto i de iure uznán za nevlastního bratra krále Sigurda, ovšem s podmínkou, že jak za vlády Sigurdovy, tak za předpokládané vlády jeho syna Magnuse nebude usilovat o královskou moc. Tento požadavek vládnoucího norského krále lze chápat jako snahu o ukončení praxe spoluvladařství a snad i jako zamýšlený krok k případné dědičnosti královské koruny, naneštěstí neúspěšný. Publius Ovidius Naso: Metamorphoses / Proměny, kniha I, v. 128-31: „protinus inrupit venae peioris in aevum / omne nefas: fugere pudor verumque fidesque; / in quorum subiere locum fraudesque dolusque / insidiaeque et vis et amor sceleratus habendi.“ V českém překladu I. Bureše „Do věku z horšího kovu hned pronikl veškerý zločin, / zmizel veškeren stud a pravda a poctivost všecka, / na jejich místo šla lest a přetvářka, úklad a podvod, přišlo násilí hrubé a po jmění zločinná touha.“ Theodorik cituje správně. K diskuzi k označení Ovidia jako „satyrika“ viz Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, 1939, s. 37;

116

Také Lucanus připomíná, že zločiny vlastního národa se mají skrývat, když říká: Uteč, má mysli, této části války a ponechej ji stínům žádná doba ať se nedozví z mé básně o zlech tak velikých a tolika, jak je možné jen v občanských válkách. 410 a na jiném místě: O tom, co jsi učinil v této bitvě, Říme, budu mlčet. 411 Předestřel jsem tu něco málo o našich předchůdcích, jak jsem byl schopen a nezkušeným perem opakoval jsem většinou to, co jsem sám neviděl, [ale] o čem jsem jen slyšel. Proto, kdyby někdo uznal za hodné to číst a snad mu nebylo po chuti, jak jsem sestavil pořadí dějů, prosím, aby mě neobviňoval ze lži, neboť co jsem napsal, dozvěděl jsem se ze zpráv jiných. A nechť ví, že bych si zajisté přál, aby někdo jiný než já zpravoval o těchto činech, ale protože se to dodnes nestalo, dávám přednost sobě než žádnému. Zde končí mnicha Theodorika Historie o starých norských králích.

410

411

Hanssen, J.: Theodoricus…, 1949, s. 82–83. Hanssen dokládá, že označovávání latinských klasiků přezdívkami není ve středověku neobvyklé a to už u církevních Otců. Lucanus: Pharsalia/Farsalské pole, kniha 7, v. 552–554: „hanc fuge, mens, partem belli tenebrisque relinque, / nullaque tantorum discat me vate malorum, / quam multum bellis liceat civilibus, aetas.“ TM správně. V překladu J. Nechutové: „Této části války se vyhni, má mysli, ji zanech / temnotě, žádná doba ať z básně mé nepozná hrůzy / kolik a jakých jich smějí si dovolit občanské války“ Opět Lucanus, kniha VII, v. 556: „quidquid in hac acie gessisti, Roma, tacebo.“ TM opět správně. V překladu J. Nechutové: „To, jak sis vedl v té bitvě, já, Říme, úplně smlčím.“

117

5. Závěr: Theodorik, jeho kronika a smysl norských dějin V této kapitole se pokusíme zodpovědět na dotazy, které nám přineslo jak seznámení se s kontextem sekundárního bádání o Theorodikově kronice, tak její text samotný. Ačkoliv byly všechny již nastoleny v předchozích kapitolách, pro přehlednost si je můžeme ještě jednou shrnout: 1. Co se kompozice a skladby kroniky týče, lze souhlasit s tvrzením, že jde o dílo chaotické, výsledek „asociativní mysli“ (Hanssen), která kronikáře nutí skákat od jednoho tématu k druhému? Nebo jde o kompozici promyšlenou, skrývající případně jiné než explicitní významy? 2. Jak zapadá Theodorikova kronika do stavu a vývoje skandinávské historiografie? Reflektuje nějak domácí tradici, nebo jde o mechanickou kopii mimoskandinávských vzorů? Mohl by kronikářův přístup k tvorbě i k obsahu díla podporovat tezi o jeho studiu v cizině? 3. Co nám může samotný text říci o tolikrát diskutované kronikářově práci s prameny? 4. Je opravdu Theodorikovo dílo oslavou a propagandou norské církve a případně relativně nového norského arcibiskupství? Mohla by být zvána kronikou norské církve, jak naznačují některé opisy? 5. Pokud ne (a samozřejmě i v případě kladné odpovědi), co je leitmotivem Theodorikovy kroniky? Jak nahlíží na norské dějiny? Interpretuje je nějak, hledá jejich „smysl“? 6. Je Theodorik kronikářem žijícím ve slonovinové věži, který na soudobé dějiny nahlíží z pohledu nezúčastněné „věčnosti“ (Bagge) a svou kroniku ukončuje v roce 1130, protože ho přítomnost nezajímá, nebo se ke své době vyjadruje, ovšem alegoricky? Začněme kompozicí. Theodorikova práce je rozdělena celkem do 34 kapitol, pokud nezapočítáváme Prolog, který je ovšem nejen od zbytku textu jednak oddělen obsahem, ale hlavně se textově a intencí výrazně odlišuje. Prolog, zcela v intencích středověké historiografie, představuje autorův záměr a cíl, dovolává se arcibiskupa coby záštity a jiných auto-

118 rů-historiků jako vzorů a učitelů. Je také provázen zcela topoickými prvky, jako je omluva za nedostatečné vzdělání apod. 412 Byl-li by Prolog započítán do celkové kompozice, pak by se jako ústřední jevila kapitola 18, zabývající se mj. návratem sv. Olava z Rusi do Norska. Je sice teoreticky možné s touto kapitolou nakládat jako centrální, klíčovou, ale jako pravděpodobnější se zdá, že kronikář neměl v úmyslu vytvořit jednu jedinou ústřední kapitolu, jakýsi středobod. Naopak, centrální jednotkou kompozice i obsahu kroniky je osoba sv. Olava, která se objevuje průběžně v kompozičním středu kroniky na prostoru pěti, resp. sedmi kapitol kapitol – 13 (se zmínkou o Konstantinovi Velikém), 15, 16, 18 (s odbočkou o zmenšující se tělesné výšce lidstva), 19 a okrajově v kapitolách 20 a 21, nepočítaje drobné zmínky v kapitolách pozdějších. Zajímavá je kapitola 17, která rozbíjí tento téměř monotematický blok (kapitola 14 je spojená s postavou Olava Tryggvassona), neboť se zaměřuje na popis propasti známé jako Charybda a dále zmiňuje osud Langobardů, Hunů a kolínské mučednice sv. Uršuly. Zdá se tedy tematicky vybočovat, ale nejspíše to tak není – k jejímu pravděpodobnému smyslu se dostaneme níže. Druhou postavou, jíž je věnován největší prostor, je předchůdce tohoto misionářského krále, Olav Tryggvasson. Objevuje se již v kapitole 4 a dále v kapitolách 7, 9, 10, 11, 12 a 14. Část z nich je věnována boji o trůn mezi Olavem a jarlem Hakonem, část (9, 11, 12) především Olavovým misionářským aktivitám. Ve 14. kapitole Olav Tryggvasson umírá. Co se prostoru týče, je tedy zmiňován dokonce více než svatý Olav! (Kapitola 8 je z velké části vsuvkou na osud Juliána Apostaty, pravděpodobně paralelou na jarla Hákona.) V druhé polovině kroniky se již žádnému králi nedostane výraznějšího prostoru. Olavův syn Magnus je zmiňován v kapitolách 21, 22, 24 a 25 a 28, v obou posledních však zabírá stejný prostor jeho nevlastní bratr Harald Krutý. Ostatní králové, jak starší, tak z pozdějších století, jsou jen pozadím, jejich portréty jsou načrtnuté, chybí jim často širší kontext a období jejich vlády se zužuje na několik málo heslovitých údajů. Nedílnou a nepřehlédnutelnou složkou celého díla jsou Theodorikovy odbočky. Někde relativně krátké, jako příběh císaře Juliána v kapitole osmé, jinde však tvořící celé kapitoly. Tak v kapitole 17 nalezneme již zmíněné vyprávění „O povaze Charybdis a o Langobardech a Hunech“. Stejně tak samostatný, na první pohled s norskými dějinami zcela nesou-

412

K toposům předstírané skromnosti a vůbec k toposům v historiografii středověku má základní shrnutí a přehled např. Curtius, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk, Praha 1998, s. 94–102. Na dobovém materiálu také Burrow, J. A.: Medieval Writers and their Work: Middle English Literature 11001500. New York 1982, s. 32–34.

119 visející příběh podávají např. kapitoly 23 (O smlouvě, která byla uzavřena mezi Karlem Velikým a jeho bratrem) a 26 (Autorův výpad proti chamtivým a o tom, jakým způsobem zemřel Husrav). O těchto úsecích již bylo napsáno mnohé. Nejpodrobněji se jimi zabýval norský medievista Sverre Bagge, který kromě shrnutí dosavadních komentářů (většinou kritických a k materiálu selektivních 413 ) se pokusil o novou a ucelenou interpretaci. Bagge vycházel, stejně jako někteří před ním a s tímto postojem se shodujeme i my, z premisy, že Theodorik jako církví školený autor nemohl svůj text psát bez jasně daného, byť nám třeba skrytého smyslu. Není pravděpodobné, že by kronika byla dílem autorových volných asociací a nic nenaznačuje tomu, že by snad šlo o dílo nedokončené. Je tedy třeba podívat se na smysl těchto exkurzů. Bagge vypočítává celkem 12 odboček, které dělí na dvě skupiny, z nichž jedna – v první části kroniky – se zabývá tématem konfliktu mezi pohanstvím a křesťanstvím a druhá, soustředěná hlavně do druhé poloviny textu, ideálem spravedlivého krále, rex iustus. I když se s tímto dělením neshodneme přesně 414 , je zcela zřejmé, že Theodorikova kronika sledovala promyšlený kompoziční plán, založený na paralelách a asociacích, tedy něco, co se pravděpodobně naučil u svých zahraničních vzorů. Baggeho interpretace pak vystihuje dva ze základních ideologických prvků kroniky. Prvním je konflikt mezi pohanstvím a křesťanstvím, resp. příchod křesťanství na sever Evropy a jeho vítězství ve skandinávských zemích. To je leitmotiv rané skandinávské literární tvorby, ať sekulární nebo církevní (Íslendingabók, Gísli), a není nijak překvapivé, že jej nacházíme i u Theodorika. Kromě explicitního popisu, jaký najdeme v kapitolách 8, 9 nebo 15, se tento konflikt objevuje v odbočkách v kapitolách 5, 6, 8, 13 a 17 (někdy chápáno šířeji než jen otázka christianizace Severu, jako celkový konflikt mezi barbarstvím a křesťanstvím). Je pravda, že tyto vypravěčovy exkurzy a narážky jsou distribuovány nerovnoměrně – na jedné straně jde o celé kapitoly (17 a 13), jinde jen o drobné vsuvky. Někde je to tématicky jasná aluze – paralela Julián Apostata a Jovián vložena do vyprávění o jarlu Hakonovi a Olavu Tryggvassonovi –, jinde jde o zmínky, které vzbuzují otázky. Pří413

414

Badatelé se nejčastěji zabývali analýzou jednotlivých vsuvek a paralel, nikoliv jejich celkem. Někdy to bylo za účelem odhalit autorovu ideologii – tak např. v kapitole 5 se nachází odbočka o církevním majetku („anděl pravil: „Ty jsi dal jed církvi.“), která vedla k mnoha diskuzím, do jaké míry zde Theodorik např. skryl jistou kritiku svého pána, arcibiskupa Øysteina. Apod. Snaha o celkovou analýzu především delších pasáží však chyběla. Bagge nedefinuje, co si přesně představuje pod „odbočkou“ (u něj „digression“), není tedy úplně snadné sledovat a ověřovat jeho myšlenky. Jako odbočky z textu by bylo možné vnímat i kapitolu o objevení Islandu a krátké výlety do dějin Normandie a Franské říše, nicméně vzhledem k tomu, že se nezdá, že by měly alegorický výklad, zde s nimi takto nepracujeme. Stejně tak citace z jiných pramenů nebo autorů nechápeme jako odbočky od hlavní linie – zde jsme možná v jistém rozporu s Baggeho počítáním, jak uvidíme níže.

120 Kladem budiž již zmiňovaná pasáž kritizující církevní bohatství v kapitole páté nebo komplikovaná kapitola sedmnáctá, míchající odkazy na Charybdu, Langobardy, Alexandra Velikého i Atillovy Huny. Sverre Bagge 415 vnímá kapitolu 17 jako složenou dokonce ze dvou odboček a má pravděpodobně pravdu, protože vyprávění „o povaze Charybdy“ je jen velmi volně propojeno s příchodem metly křesťanstva, Huny. Charybda (Charybdis) může být interpretována jako přírodní paralela k lidskému zlu, zastoupenému pohany (tak Bagge); je ale možné, že patří k jiné tematice, totiž eschatologickému vyznívání kroniky. Stejně jako odbočky o zmenšující se výšce lidstva a o počítání let od počátku světa tak naznačují další tematiku, ke které se kronikář několikrát vrací, obzvláště v závěru své práce: svět stárne, křesťanství už dostoupilo až k hranicím známého (pokřešťanštění Islandu a Skandinávie) i polomytologického světa (Charybda), vše se blíží ke konci. Tato tematika je akcentována v kapitole 34, která je trýznivou lamentací nad stavem současného světa. Vyprávění o Hunech, na druhou stranu, je zcela jiného vyznění. Klíčem nejsou Hunové, ale jimi umučená sv. Uršula. Ta ve své smrti získává boží milost, díky níž jsou Hunové zázračně vyhnání z Kolína. Tím připomíná svatého Olava, který je sice zabit, ale ve své smrti je vlastně vítězným – poté, co „byl korunován korunou mučednickou“ (kap. 13), stává se svatým symbolem a věčným králem, v jehož jménu bude dokončena christianizace celé země, završená etablováním arcibiskupství. Tuto paralelu podtrhuje kronikář tím, že v kapitolách, které následují po odbočce o Hunech a sv. Uršule, se zabývá právě popisem Olavovy mučednické smrti. Fakt, že Olav Tryggvason a svatý Olav Haraldsson si pro sebe „uzurpují“ největší část kroniky, jejíž podstatná část je věnovaná christianizaci Severu, není v kontextu dobové, vznikající historiografické tvorby, jak jsme si ji popsali výše, vůbec překvapivý. Naopak, navzdory všem výtkám o přebírání cizích vzorů je jí zde Theodorik dokonale poplatný. Svým způsobem dokonce předbíhá islandské autory, jejichž oslavné a v mnoha aspektech hagiografické ságy na oba krále přichází teprve později. Je i pravděpodobné, že stejně jako pozdější autoři Theodorik čerpal z informací dochovaných nebo tradovaných do jeho doby ústním podáním, nejsme však schopni je v textu nijak rozeznat. Snad jen nejasné zprávy o křtu sv. Olava, trochu zmatený popis příchodu Olava Tryggvassona do Norska nebo mučednické, nikoliv však válečnické a taktické chování sv. Olava v bitvě, kde našel svou smrt, odkazují na rozporuplné zkazky a příběhy, které kronikář zaslechl. 415

Bagge, S.: Theorodicus Monachus..., s. 118-119.

121 Odbočky v druhé polovině kroniky se zabývají především ideálem spravedlivého krále (proložené, jak bylo řečeno, úvahami o konci světa). Tento ideál zcela zřejmě vychází také od svatého Olava (paralela s Konstantinem Velikým v kap. 13), je však realizován především v jeho potomcích. Tak kapitola 23 je samostatnou odbočkou (O smlouvě, která byla uzavřena mezi Karlem Velikým a jeho bratrem), ve které je Olavův syn Magnus připodobněn ke Karlovi Velikému. Možná zde kronikáři pomohl i již zmíněný fakt, že Magnus dostal své jméno právě po Karlovi („Karlamagnús“ severských pramenů), je však zřejmé, že Magnus je v norských dějinách vnímán jako dobrý a spravedlivý král (poté, co překonal vrtochy a pomstychtivost mládí.) V kapitole 30 se objevuje „zmínka o znameních, která předcházela smrt Karla [Velikého]“. Tato poměrně dlouhá odbočka může být matoucí v tom, že je vztažena k osobě Haralda Krutého, ačkoliv o pár kapitol dříve je ke Karlovi připodobňován právě Magnus. Zřejmě je ale nutné tuto pasáž interpretovat nikoliv jako paralelu mezi dvěma osobnostmi, ale dvěma epochami – jde o zlo a rozvrat, které ve franské říši nastaly po císařově smrti, na co zde kronikář upozorňuje a před čím varuje. 416 O dvě kapitoly později se objeví poslední přímá paralela, tentokrát mezi králem Øysteinem – kterého, zdá se, měl Theodorik ve větší úctě než jeho bratra Sigurda Křižáka, ačkoliv ten se zapojil i do křížových výprav – a císařem Augustem. Naopak jak v následující, šestadvacáté kapitole, tak v kapitole poslední 417 nacházíme odbočky, které se sice k ideálu spravedlivých králů vymezují, ale negativně: jde o lamentaci nad stavem soudobých poměrů, mužů na trůnu, ale také obyčejných lidí, Norů, kteří se vrhají do domácích válek a ohrožují jednotu země. Ačkoliv se nám tedy odbočky dělí spíše do tří než do dvou skupin, je zřejmé, jaká základní témata Theodorik ve své kronice skrze zdánlivě nesourodé odkazy a vyprávění zachycuje: o dějinné střetávání pohanství a křesťanství a vítězství víry; o obraz ideálního křesťanského panovníka, který do jisté míry klade do kontrastu se svou dobou; tento ideál je volně spojen s varováním před rozdělením království; o skrze rozšíření víry do nejzazších míst světa a v souvislosti s jeho stárnutím naznačuje možné otázky konce nebo alespoň úpadku;

416 417

Tak také Bagge, S.: Theodoricus Monachus..., s. 121. Pokud počítáme správně, Bagge ji chápe jako samostatnou odbočku, spadající k tématu rex iustus.

122 Taková kompozice ovšem radikálně vybočuje od toho, co se nám z rané skandinávské historiografie dochovalo a zdá se nasvědčovat tezi, že náš kronikář těžil ze zkušeností a vzdělání, které nabyl někde v zahraničí. Vraťme se ještě jednou k jeho zdánlivě ledabylé práci s prameny, diskutované zde především v kap. 4.3.2. Množství citací a zároveň množství chyb, které v nich Theodorik činí, stejně jako nepřiznané či nevědomky vsunuté verše z Horatia i narážky na Písmo nejspíše znamenají, že jde o ohlas dřívějšího studia a memorování textů. Pokud byla a je otázka orální kultury a orální paměti ve Skandinávii vždy zdůrazňovaná při studiu původní skandinávské literatury, je až s podivem, že bývá podceňována v otázce vzniku skandinávské latinské literatury. Jakoby se automaticky předpokládalo, že každý autor – pravda, většinou asi klerik – měl po ruce širokou latinskou knihovnu, nebo alespoň bohaté a přesné výpisky. Theodorik, zdá se, by mohl být příkladem právě opačného způsobu psaní, založeného na memorování a ohlasu jiných latinských spisů, které v době tvorby vlastní kroniky již neměl k dispozici pro případné konzultace. I to se zdá dokladovat teorii o znalostech nabytých na studiu v zahraničí. Vsuvky, které Theodorik do své kroniky vkládá, neslouží však „jen“ k pobavení a poučení příkladem. Pomáhají nám rozšifrovat širší kontext jeho díla. Proč se vlastně kronikář odhodlal k vytvoření této kroniky? Důvodem není jen to, co zmiňuje v Prologu, tedy vůle a potřeba zaznamenat činy předků pro budoucí generace a dokázat tak, že norský národ již není „hrubý a nevzdělaný“. Jistě, je to důležitý motiv, který nacházíme u mnoha prvotních kronikářů různých zemí, oblastí a kmenů. Nicméně je tu něco důležitějšího. Pro našeho kronikáře, který studoval ve Francii, je leitmotivem celého díla propojení norských dějin s těmi evropskými. Místní, norské dějiny, jsou jen paralelou dějin věčných, tedy křesťanských. Zde je další smysl všech exkurzů a odkazů – vytváří alegorický popis zapojení severské, donedávna pohanské země, do evropské latinské oikúmené. Ukazují, že to, co známe z evropských dějin minulých staletí, tedy příchod, vzestup a vítězství křesťanství, dorazilo až na sever. I nedávno pohanské Norsko má svého svatého patrona, Olava Haraldssona, symbolického pokračovatele Konstantinova. To, co je pro současného čtenáře obtížné dešifrovat, bylo pro Theodorikovo publikum relativně obvyklé. 418 Tímto publikem nejspíše nebylo domácí nebo v širším kontextu norsko-islandské laické obyvatelstvo, které se začalo stávat příjemcem literatury ve staroskandinávštině. Cílovou skupinou kroniky byli pravděpodobně církví vzdělaní lidé a samotní členové církve. Vzhledem k tomu, jak Theodorik přistupuje k reáliím (tedy nevysvětluje je na rozdíl třeba od autora Historia Norwegiae apod.) a historickým okolnostem, ze kterých vytahuje jen 418

Weberovými slovy, byť na jiném, biblickém materiálu (Weber, G. W.: Intellegere historiam..., s. 99): „Ti, kdo věří, pochopí tato „znamení“; ti, kdo nevěří, nemohou „číst“ a „rozumět“ dějinám.“

123 opravdu základy či kontury, publikum kroniky musíme hledat nejspíše v samotné Skandinávii („naši potomci“, pro které je kronika psána). Pro nezorientovaného čtenáře – zde může jako příklad dobře posloužit dnešní český příjemce textu – by Theodorikova kronika byla nejspíše příliš stručná, vytržená z historického, geografického i kulturního kontextu. Domněnka, že spis sloužil k propagaci 419 relativně mladého norského arcibiskupství v Evropě, naráží také na fakt, že arcibiskupství samotné je zmíněno jen velmi okrajově (kap. 10) a že doba jeho vzniku, stejně jako sláva a velikost norské církve v ní vůbec vylíčeny nejsou. I proto asi Theodorikova kronika nesplňuje podmínky, aby se mohla nazývat církevními dějinami, Ecclesiastica historia Norwagiensium, jak tvrdí některé opisy. 420 Vývoj domácí církve je v ní vlastně popsán poměrně povrchně, stejně ale jako i činy mnoha norských králů a vládců. Kronikář úzkostlivě šetří i přesnými daty, v celém díle najdeme jen tři údaje – nástup Haralda Krásnovlasého, mučednickou smrt Olava Haraldssona a pád Haralda Krutého u Stamford Bridge. Theodorik si je vědom toho, že norské dějiny začaly dříve a pokračují do jeho vlastní doby, odmítá se o nich však bavit. O starší době z důvodů pramenných, o své současnosti z důvodů, které bychom mohli nazvat etickými, ve skutečnosti však nejspíše z příčin politických, mocenských nebo osobních. Základní prvky pro zařazení do historiografické literatury, tak, jak je vymezil jeho „učitel“ Hugo od sv. Viktora, tj. pojmenování osob, které tvoří dějiny, vyjmenování jejich činů a zařazení do časového rámce a vývoje 421 , nicméně Theodorik bez problémů splňuje. Zároveň, pomocí odboček, tento základní rámec přesahuje. V jednom se nicméně náš autor silně odlišuje od jednoho trendu dobové „evropské“ 422 historiografie. Na rozdíl od mnoha jiných kronikářů své doby se nesnaží vytvářet genealogický mýtus domácí královské dynastie. To, co známe z českých dějin v podobě mýtického 419

420

421 422

V daném kontextu je třeba zmínit také sílící hlasy o tom, že knihy ve dvanáctém století, vzhledem k jejich relativně malému rozšíření a jisté posvátné hodnotě jen těžko mohly sloužit jako nástroj propagace. Viz Mortensen, L. R.: Mythopoiesis in Norway, Denmark and Hungary. In: Mortensen, L. B. (ed.): The Making of Christian Myths in the Periphery of Latin Christendom (s. 1000–1300). Copenhagen 2006, s. 249, pozn. 4 a dále ohledně rozšíření/rozšiřování historiografických děl na s. 255. Na druhou stranu je jisté, že i u některých mladších kronik můžeme hledat a nacházíme prvky propagandy nebo obecně autorské agendy, tak jako u Adama Brémského jasnou tendenci zamlčovat ty křesťanské misie na Sever, které nebyly spojeny s „jeho“ arcibiskupstvím atd. Shrnutí diskuze o tom, kdo a do jaké míry považoval Theodorika za propagátora arcibiskupství nebo norské církve viz Lange, G.: Die Anfänge..., s. 37nn. Langeová sama žádné zásadní stanovisko nezaujímá, ale myšlenka církevní kroniky je jí podle všeho blízká. Za církevní propagandu považuje Theodorika např. také Johnsen, A. O.: Om Theodoricus…, s. 79–80, který v knize nachází možná až příliš mnoho detailů, které mu do sebe zapadají. Na Hugovo vnímání historie a historiografie viz (bez souvislosti s Theodorikem): Goetz, Hans-Werner: The Concept of Time…, s. 142. Míněno v protikladu s domácí skandinávskou, která se naopak v mnohém od kontinentálních tradic a postupů odlišovala.

124 příchodu praotce Čecha a následně vzniku přemyslovské dynastie, Theodorik pomíjí, ačkoliv je to prvek, který je fundamentální pro vytváření toho, co bychom nazvali národní kronikou. Nesnaží se o interpretace norských dějin tak, jak to o pár desetiletí později udělá Snorri Sturlusson, který domácí ynglingovskou dynastii propojí 423 přímo s Asií a euhemeristicky ukazuje, že pohanští bohové jeho předků byli vlastně lidé. Právě tato národní „mýtogeneze“ vede k tomu, že Snorre, Saxo Grammaticus nebo třeba i náš Kosmas se stávají kanonickými kronikáři svých zemí. Jedenácté a dvanácté století je navíc bohaté na kroniky, které různým způsobem legitimizují nové dynastie či království nebo již existujícím dávají novou minulost. 424 Theodorik se o to však nesnaží. 425 V jeho interpretaci je smyslem norských dějin jejich zapojení do univerzálních dějin spásy 426 . K tomu je jeho přístup dostatečný. Theodorikova kronika tak není dílem faktografickým, ale především ideologickým. Ani u těch vládců, kterým Theodorik věnuje více prostoru (oba Olavové, Magnus), se nám nedostane podrobnějšího, pečlivého popisu jejich státotvorné činnosti, jejich vlivu na zakládání měst nebo jejich politiky. Jsou to především misionářské aktivity, které kronikáře zajímají a které vrcholí sanktifikací sv. Olava. Nepřekvapí nás, že Theodorik jako křesťan s určitou agendou zamlčuje pohanský 427 relaps Hakona Haraldssona (Hakona Dobrého) a jenom připomínáme, jakým laskavým způsobem Theodorik pominul nejenom vikingská léta sv. Olava, ale také například pomlčel o jeho posledním boji se zbraní v ruce (více viz 423 424

425

426

427

Snorre, Heimskringla, Sága o Ynglinzích. Dostupná je i v českém překladu ve výboru Edda a Sága o Ynglinzích. Praha 2003. Pro krátké shrnutí některých evropských kronik viz např.: Breisach, E.: Historiography. Ancient, Medieval & Modern. Chicago/London 1994, s. 107–120; dále ve zmiňované monografii N. Kerskena Geschichtsschreibung im Europa nebo jeho studii Mittelalterliche Geschichtsentwürfe in Alt- und Neueuropa. In: Wenta, J. (ed.): Die Geschichtsschreibung in Mitteleuropa. Toruń 1999, s. 111–134. Kersken dělí tuto „národní“ historiografii do tří hlavních proudů: jeden při výkladu navazuje přímo na Bibli, druhý na mýtus přestěhování praotců rodu z jiné oblasti, nejčastěji z Asie, třetí čerpá z etymologie původního zakladatele (heroi eponymoi). Ačkoliv to neříká, je implicitní, že tyto modely jsou prostupné. Více příkladů a podrobnější výklad mechanismu a procesu vytváření mýtu („mythopoiesis“) přináší již zmiňovaný Mortensen (Mortensen, L. B.: Mythopoiesis..., passim). Tím do jisté míry vybočuje z celé řady skandinávských, anglických nebo normanských kronik té doby. Za upozornění a konzultaci děkuji Thomasi Foersterovi z Centra pro středověká studia v Bergenu, ústně, 13. listopadu 2009. Se Snorrem a i s ostatními kronikáři se při své interpretaci nicméně shoduje v centrální, klíčové roli sv. Olafa, který na pohanský Sever, který má již v bibli blízko k ďáblu, přináší teplo křesťanské víry. Pro severské kronikáře a to i církevní je vůbec typické, že v centru jejich christianizačních popisů figující velké královské nebo šlechtické postavy, nikoliv misionáři jako byl švédský Anskar nebo třeba Theodorikem zmiňovaní klerikové norských králů. Dobu pohanskou však nezamlčuje, naopak mluví o ní s jistým respektem. Musel si být vědom, že již od Augustina je zřejmé, že všechny činy, všechny dějiny a všichni lidé jsou součástí Božího plánu. Je to problém, který po něm „zdědili“ i ostatní skandinávští kronikáři. O koncepci všeobecných dějin viz Weber, G. W.: Intellegere historiam..., s. 98. Zde se rozcházíme s Lehmannovým (Lehmann, P.: Skandinaviens Anteil an der lateinischen Literatur und Wissenschaft des Mittelalters. München 1937, s. 70) tvrzením, že Theodorik se k pohanské době staví jednoznačně negativně. To by bylo možné vztáhnout jen na osobu jarla Hakona Zlého, který byl ovšem přeci odpadlík od pravé víry...

125 kap. 19). Problém ovšem je, že takové podání historie neobstálo ve srovnání se vznikajícími domácími texty na pomezí historiografie a prózy, tj. s královskými a jinými ságami. Tomu, co domácí čtenář nebo spíše posluchač vyžadoval, pravděpodobně lépe odpovídá Ágrip, jehož neznámý autor sice Theodorika znal a využil, ale místo jeho občas enigmatických odboček do svého textu zapracovává domácí anekdoty a skaldské verše. V druhé polovině svého narativu si pak autor všímá spíše těch ideologických prvků, které zapadají do obrazu spravedlivého a křesťanského krále. I proto jsou jeho hrdiny Olav Mírumilovný nebo Øystein Magnusson, nikoliv třeba Harald Krutý, který jinak svými – ať již legendárními nebo pravdivými – hrdinskými činy přitahoval pozdější domácí kronikáře. Naopak, byl to právě Harald, u kterého Theodorik poprvé důrazně poukazuje 428 na to, jak lidská chamtivost a touha po moci může vést k ničivému rozdělení země a v dlouhodobém kontextu k občanské válce, kterou trpí všichni poddaní. Počet míst, kde je kriticky nebo ironicky popisován „zvyk“ Norů bojovat mezi sebou nebo stavět vzdorokrále vůči těm, jež legitimně sedí na trůně, jistě není náhodný. Je to skrytý „příběh“ norských dějin, objevující se v polovině 10. století při bojích mezi syny Erika Krvavé sekyry a trvající do kronikářových dní. Někde je nesvornost sourozenců, bratrů, nebo i spory mezi otcem a synem vykreslena veřejně i s jejími následky, jako v kapitole č. 4, kde je podpořena i vhodným citátem z Lucana. Jinde nám Theodorik kromě popisu rozporů mezi bratry (Magnus a Harald Krutý) přináší ještě alegorickou pasáž o tom, kolik zla způsobila hamižnost a touha po moci v lidských dějinách (kap. 26 aj.) Jen ti výjimeční, jako byli synové Magnusovi, si dokáží moc a vládu rozdělit bez obtíží a především ten, kdo je připodobňován k Augustovi, Magnusův syn Øystein, je vzorem hodným následování. Bohužel, takových králů nachází Theodorik v norských dějinách až příliš málo. Někdy je ovšem mohou zastoupit moudří předáci království, jako ti, kteří zabránili hrozící válce mezi Svenem Estridssenem a Magnusem Dobrým (kap. 27). Také chamtivost a touha po majetku je vlastnost, kterou Theodorik nachází u mnoha králů a vladařů, bohužel včetně těch norských, jako byl Harald Krutý (kap. 28) nebo později Magnus Bosý (kap. 31). Ušetřeni nezůstanou ale ani potomci jiných královských rodů,

428

Zde se rozcházíme s Baggem, který chápe Theodorika jako člověka, který současné dění chápe sup specie aeternitatis (Bagge, S.: Theodoricus Monachus..., s. 132) a věnuje se mu jen velmi okrajově. Jen na okraj podotkněme, že v jiné své studii uvádí, že ne všichni církevní historikové jsou nutně odtrženi od reality své doby (Bagge, S.: Propaganda, ideology and political power in Old Norse and European historiography: a comparative view. In: Genet, J.-P. (ed.): L'Historiographie médiévale en Europe. Paris 1991, s. 207; Theodorikova kronika v této studii ale zmiňována není).

126 dokonce i Knut Veliký je popsán jako „člověk ctižádostivý majetků jiných“. 429 Konečně, ani potomci Ladejarlů nejsou immunní vůči sporům o majetek (kap. 14, 18). Opět ale nejde jen o ideál spravedlivých králů a individuální selhání jednotlivců na norském trůně. To, co je zde v sázce, je jednota celé země. V tom je tíživé poselství Theodorikovy kroniky - norské království bylo v minulosti mnohokrát rozděleno a nejednou ohrožováno jak domácími spory, tak mocenskými ambicemi sousedů, především dánských králů s jejich nároky na Víku. Jednota země je primárním cílem a úkolem norských králů, kteří musí překonat osobní ambice, ctižádosti a řevnivost, protože země, které vládnou, je jim pouze propůjčená od svatého patrona a věčného krále, svatého Olava, jehož smrt samotná byla zaviněna rozpolcením země (byť ideovým, náboženským). Ani prostí Norové neujdou kritice – především obyvatelé Trøndelagu jsou cílem kronikářovy kritiky, jejich povrchnost a nestálost je dotčena v kapitole 15 a v kapitole 19 dokonce bojují jako jeden šik proti božímu vyvolenému. 430 Norové vůbec mají ve zvyku dosazovat si na trůn vladaře dle vlastní vůle. Někdy je to dobře (Hakon Dobrý, Magnus Olavsson), jindy to vede ke zhoubě, ba dokonce i k podpoře vzdorokrálů ne-královské krve, které si Norové volí na trůn, neboť volit protikrále „je u nich zvykem“ (také kap. 31). Je to lamentace, která vrcholí v poslední, 34. kapitole, kdy je Theodorikovými ústy na „náš národ“ vloženo mnoho kritického a varovného, kde se kronikář nebojí mluvit o „zločinech vlastního národa“. Vzhledem k míře zastoupení této tematiky se tedy nelze vyhnout závěru, že Theodorik, ačkoliv explicitně říká, že nebude psát o své současnosti, se k ní a o ní vyjadřuje alegoricky 431 a to s velmi kritickým a sžíravým hodnocením. Poselství kroniky je pak jasné: tato země často trpěla a nyní opět trpí nesváry mezi králi a vnitřními spory, tato země potřebuje spravedlivého a legitimního krále. Theodorik končí rokem 1130, kdy se na trůn dostává bývalý sluha boží, pravděpodobně zcela nelegitimní pretendend odněkud ze Skotska. Po

429

430

431

Zde se vkrádá otázka, zda nebyl Knut u Theodorika kritizován nejenom proto, že stál za pádem svatého Olava, ale zda nešlo o pars pro toto vůči dánským králům obecně. Víme, že dánské nároky na oblast Víken se táhly hluboko od desátého století a ještě nedlouho před dobou, kdy kronika vznikala, se o ni přetahoval Magnus Erlingsson a Valdemar Veliký. Připomeňme, že ani starší nebo soudobá Historia Norwegiae Dány nezobrazuje zrovna pozitivně. Je otázkou, zda je kritika trøndelažských „pouze“ ozvěnou konfliktu trøndelažští/trondheimští vs. vyhnaný arcibiskup, nebo přímo skrytou kritikou krále Sverreho, který u nich našel podporu. První interpretace je asi jistá, vycházeli jsme z ní i při diskuzi o dataci kroniky v kap. 3.1. Druhá je ošemetnější, ale také pravděpodobná. Srov. podobná interpretace Hanssenova (Hanssen, J.: Theodoricus Monachus and European Literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 94nn), viz také o dvě poznámky níže. Další příklady kronik, kde se autoři přes avizované nebo i nepřiznané mlčení vyjadřují o některých událostech nebo osobách pomocí příkladů nebo alegorií viz Kersken, N.: Dura enim est conditio historiographorum… Reflexionen mittelalterlicher Chronisten zur Zeitgeschichtsschreibung. In: Kooper, E. (ed.): The Medieval Chronicle III. Amsterdam/New York 2004 s. 67–69. Kersken mezi příklady jmenuje i Theodorika.

127 něm nastává několik dekád utrpení, rozbrojů a občanských válek. Nemusíme se příliš domýšlet, abychom tušili, že kronikářovi současníci zde uvidí paralelu s neznámým Faeřanem Sverrem Sigurdssonem, který požaduje uznání legitimity a bojuje s bohem pomazaným králem Magnusem Erlingsonem. Je zde skryto varování – země rozpolcená mezi dva tábory vždy vede ke strádání, bratrovražedným bojům, ba dokonce může přijít o svou integritu. Mohli bychom se divit, jak již bylo učiněno,

432

proč Theodorik nemluví explicitně o

modelu historia magistra vitæ. Například v Prologu, kde historik vypočítává důvody vzniku tohoto díla, se tento přístup téměř nabízí. Přesně to samozřejmě nevíme, ale je velmi pravděpodobně, že v době, kdy kroniku psal, by něco takového bylo příliš nebezpečné. Možná i proto je jen velmi krátká a povrchní i zmínka o arcibiskupu Øysteinovi. To také samozřejmě ztěžuje možnost dešifrovat, nakolik jsou některá místa namířená přímo proti králi Sverremu, ale vede nás to k souhlasu s tezí, že kronika vznikala někdy po prvních vělkých Sverreho úspěších, možná už i v době, kdy byl arcibiskup vyhnán z Nidarosu, tj. v letech 1177–1180. Theodorikova kronika Historia de antiquitate regum Norwagiensium je zcela jistě nedílnou součástí norské historiografie. Tak jako autoři po něm i Theodorik chápe jako ústřední postavu norských dějin svatého Olava, který završil christianizaci země a díky své oběti pomohl připojit Norsko do světa západní křesťanské civilizace. Protože však psal o dějinách své země jako první, vypomohl si nikoliv domácími vzory, ale znalostí „evropské“ křesťanské historiografie, což jej v kontextu pozdější světské historiografie na Severu samozřejmě vyděluje. Jeho kronika si navíc nevšímá „jen“ činů norských králů, je psána s jasným ideovým a ideologickým záměrem, z nichž ten nejzásadnější je propojení norských dějin se světovými pomocí paralel, odboček a asociací. Zároveň norský kronikář využívá tohoto principu k tomu, aby se vyslovil k událostem soudobým, i když tak činí se závěrem bezpochyby pesimistickým a kritickým. Jeho dílo nám možná nepřínáší příliš nového k poznání norských dějin, na to je příliš výběrové, někdy nepřesné nebo podléhající autorskému záměru. Na druhou stranu je to však kronika velmi zajímavá jak pro poznání autorské techniky, tak také tím, že je schopna nám přes bariéru mnoha staletí zprostředkovat dojmy a názory jednoho vzdělaného muže, naštěstí pro nás také historika.

V Olomouci 21. srpna 2010 432

Hanssen, J.: Theodoricus Monachus…, s. 74.

128

6. Primární literatura Adomnán Adamnan’s De locis sanctis. Scriptores Latini Hiberniae 3, Ed. Denis Meehan. Dublin Institute for Advanced Studies. Dublin 1958. Ágrip Ágrip af néregskonungasögum. A twelfth-century synoptic history of the kings of Norway. [Bilingvní staroskandinávká-anglická edice.] Ed. M. J. Driscoll. Viking society for norhern research, University College London, London 1995. Anskar (Rimbert: Vita Anskari) Anskar, the Apostle of the North. Transl. a ed. C. H. Robinson. Society for the Propagation of the Gospel in Foreign Parts, London 1921. Vitae Anskarii et Rimberti. Scriptores rerum germanicarum. MHG 55, Impensis bibliopolii Hahniani, Hannoverae 1884. Trillmich, Werner – Buchner, Rudolf: Quellen des 9. un 11. Jahrhunderts zur Geschichte der hamburgischen Kirche und des Reiches. Rutten u. Loening, Berlin 1961, s. 1-133 Adam Brémský Gesta Hammaburgensis ecclesiae pontificum. Monumenta Germaniæ Historica in usum scholarum. Ed. Bernhard Schmeidler, Hannover/Leipzig 1917. Činy biskupů hamburského kostela. Ed. a překlad Libuše Hrabová, Argo, Praha 2009. Ari Moudrý Íslendingabók. Íslenzk fornrit. Hiđ Íslenzka Fornritafélag, Reykjavík 1986, s. 3–28. Beda Venerabilis De temporibus liber. In: The Complete Works of Venerable Bede VI . Ed. J. A. Giles, London 1843, s. 123-139 De temporum ratione. In: The Complete Works of Venerable Bede VI . Ed. J. A. Giles, London 1843, s. 139-342. Boëthius De consolatione philosophiae. Ed. A. J. Valpy, Londini 1823. Eusebius Církevní dějiny. Red. J. Novák, Ústřední církevní nakladatelství, Praha 1988. Fagrskinna Fagrskinna. A catalogue of the kings of Norway. Ed. a překlad Alison Finlay, Brill, Leiden/Boston 2004. Jordanes De getarum sive Gothorum origine et rebus gestis. Patrologia latina, tomus LXX, Ed. J. P. Migne, s. 1252–1296. Iordanis Romana et Getica. MHG, Scriptores, tomus 5, ed. T. Mommsen, Berolini, 1882. Jeroným Epistolae. Patrologia Latina, tomus XXII, Ed. J. P. Migne, 1845. Gísli Einarr Skúlason: Gísli. Critical edition. Ed. M. Chase, University of Toronto Press, Toronto 2005. Historia Norwegiae Historia Norwegie. Eds.: Inger Ekrem – Lars Boje Mortensen, transl. Peter Fisher. [Bilingvní latinskoanglická edice s různočtením v latině.] Museum Tusculanum Press, Copenhagen 2003. Historia Norvegiæ. Monumenta Historia Norvegiæ – Latinske Kildeskrifter til Norges Historie i Middelalderen. Ed. G. Storm, Kristiania, 69–125. Horatius De arte poetica. O umění básnickém. Překlad D. Svobodová, Academia, Praha 2002 Ódy a epódy. Překlad O. Jiráni, nakl. L. Bradáč, Praha 1923. Vavřín a réva. Ódy, Epódy, Satiry, Listy. Překlad R. Mertlík a J. Pokorný, Odeon, Praha 1972. Isidor Sevillský Etymologiarum sive Originum Libri XX, ed. W. M. Lindsday, Oxford UP, Oxford 1911 a následující vydání. On-line text ve fondech University of Chicago, http://penelope.uchicago.edu/Thayer/e/roman/texts/isidore/home.html, 21. 8. 2010. Lucanus De bello civili sive Pharsalia. Citováno dle The Latin Library, http://www.thelatinlibrary.com/lucan.html, 21. 8. 2010. Farsalské pole. Svoboda, Praha 1976. Orosius

129 Historiarum adversum paganos libri VII. Citováno dle The Latin Library, http://www.thelatinlibrary.com/orosius.html, 21. 8. 2010. Ovidius Fasti. Citováno dle The Latin Library, http://www.thelatinlibrary.com/ovid.html, 21. 8. 2010. Kalendář. Fasti. Překlad Ivan Bureš, Nakladatelství J. Otto, Praha 1942. Proměny. Překlad Ivan Bureš, Plot, Praha 2005. Passio et miracula beati Olavi A history of Norway and the passion and miracles of the blessed Olafr. Ed. Carl Phelpstead, překlad D. Kunin, Viking society for norhern research, University College London, London 2001. Plinius Starší Naturalis Historia. Ed. Karl F. T. Mayhoff, Teubner, Lipsiae 1906. Natural History. Transl. H. Rackham – W. H. S. Jones – D. E. Eichholz, Harvard UP – W. Heinemann, Massachusetss/London 1949–1954. Proba, Faltonia Betitia Cento Virgilianus. Poetae Christianae minores. Ed. Carolus Schenkl, Tempsky, Vindobonae 1887, s. 569–609. Sallustius Crispus Bellum Catilinae. Ed. J. C. Rolfe, Edice Loeb Classical Library, Harvard 1921, rev. 1931. Sigbert z Gembloux Chronicon sive Chronographia. MGH, Scriptores VI, Hannoverae 1864, s. 300–374. Theodoricus Norges Historie. Theodricus Munk: Historien om de Gamle Norske Kongene. Historien om Danenes Ferd til Jerusalem. Thorleif Dahls Kulturbibliotek. Oversatt av Astrid Salvesen. Aschehoug, Oslo, 1969 Monumenta Historica Norvegiæ. Latinske kildeskrifter til Norges historie i middelalderen. Ed. G. Storm, Christiania, 1880, reprint 1973. Tjodrek munk: Soga um dei gamle norske kongane. Ed. Eiliv Skard (nynorsk). Norrøne bokverk, Oslo 1932. The Ancient history of the Norwegian Kings. Ed. a překlad McDougall, David – McDougall, Ian. Viking Society for Northern Research, London 1998. Vilém z Jumièges Gesta Normannorum Ducum of William of Jumièges, Orderic Vitalis and Robert of Torigni. Volume II. Ed.: Elisabeth M. C. Van Houts. Oxford medieval texts, Clarendon Press, Oxford et. al. 1995, reprint 2003.

130

7. Sekundární literatura Andersen, Per Sveaas: Samlingen av Norge og kristningen av landet 800–1130. Handbok i norges historie, bind 2. Universitetsforlaget, Bergen/Oslo/Trondheim 1997. Anderson, Hans: Urbanisation. In: The Cambridge History of Scandinavia I. Ed. Helle, Knut, Cambridge UP, Cambridge et al. 2003. Anderson, Theodore M. – Gade, Ellen: Introduction. In: Morkinskinna: The earliest Icelandic Chronicle of the Norwegian Kings (1030–1157). Cornell UP, Ithaca/London 2000, s. 1-80. Anderson, Theodore M.: Kings’ Sagas (Konungasögur). In: Clover, Carol J – Lindow, John (eds.): Old Norse-Icelandic Literature. A Critical Guide. Islandica XLV, Cornel UP, Ithaca/London 1985, s. 197–238. Anderson, Theodore M.: The First Icelandic King’s Saga: Oddr Snorrason’s Óláfs saga Tryggvasonar or The Oldest Saga of Saint Olaf?. Journal of English and Germanic Philology. Vol 103 (2004), Nr. 2, s. 139–155. Andersson, Theodore M.: The Growth of Medieval Icelandic Sagas (1180-1280). Cornell University Press, Ithaca 2006. Bagge, Sverre: Eleventh Century Norway: The Formation of a Kingdom. In: Urbańcyk, P. (ed.): The Neighbours of Poland in the 11th Century. DIG, Warsaw 2002, s. 29–47. Bagge, Sverre: From Gang Leader to the Lord's Anointed: Kingship in Sverris Saga and Hakonar Saga Hakonarsonar. Odense UP, Odense 1996. Bagge, Sverre: How can we use Medieval Historiography? In: Dallapiazza, Michael et al. (eds.): International Scandiavian and Medieval Studies in Memory of Gerd Wolfgang Weber. Edizioni Parnaso, Trieste 2000, s. 29–42. Bagge, Sverre: Nordic students at foreign Universities until 1660. Scandinavian Journal of History 9 (1984), nr. 1, s. 1–29. Bagge, Sverre: Propaganda, ideology and political power in Old Norse and European historiography: a comparative view. In: Genet, Jean-Philippe (ed.): L'Historiographie médiévale en Europe, Paris 29 mars – 1er avril 1989, Éditions du CNRS, Paris 1991, s. 199–208. Bagge, Sverre: State Building in Medieval Norway. Forum for utviklingsstudier, NUPI nr. (2), 1989, s. 129–146. Bagge, Sverre: Theodoricus Monachus — clerical historiography in Twelfth-century Norway. Scandinavian Journal of History, roč. 14 (1989), č. 3, s. 113–133. Barnes, Michael: Language. In: McTurk, R.: A companion to Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Blackwell Publishing, Oxford/Malden/Carlton 2007, s. 173–190 Berg, Arno (ed.): Harald Hardråde. Selskabet for Oslo byes vel, Dreyers Forlag, Oslo 1966. Berman, Melissa A.: The Political Sagas. Scandinavian Studies 57 (1985), s. 113–129. Birkeli, Fridtjov: Tolv vintrer hadde kristendommen vært i Norge. Kjell O. Hauge, Oslo 1995. Bjarni Guðnason: Fyrsta sagan. Studia Islandica 37, Bókútgáfa menningarsjóðs, Reykjavík 1978. Breisach, Ernst: Historiography. Ancient, Medieval & Modern. 2nd edition, Chicago UP, Chicago/London 1994. Burrow, John A.: Medieval Writers and Their Work. Middle English Literature and its background 1100– 1500; Oxford UP, New York 1982. Busck, Steen – Poulsen, Henning (eds.): Dějiny Dánska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007. Byock, Jesse L.: Medieval Iceland. University of California Press, Berkeley et al 1990. Clover, Carol J. – Lindow, John (eds.): Old Norse-Icelandic Literature. A Critical Guide. Islandica XLV, Cornel UP, Ithaca/London 1985. Cormack, Margaret: Christian Biography. In: McTurk, Rory: Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Blackwell Publishing, Oxford/Malden/Carlton 2007, s. 27–42. Cormack, Margaret: Sagas of Saints. In: Clunies-Ross, M. (ed.): Old Icelandic Literature and Society; Cambridge UP, Cambridge 2000; pp. 302–325, Clunies Ross, Margaret (eds.): Old Icelandic Literature and Society. Cambridge UP, Cambridge et al. 2000. Curtius, Ernst Robert: Evropská literatura a latinský středověk. Triáda, Praha 1998. Daae, Ludwig: Om historieskriveren „Theodricus monachus“ og om biskop Thore af Hamar. [Norsk] Historisk tidskrift, (Kristiania) 1895. Damsgaard-Sørensen, Tinna: Danes and Wends: A Study of the Danish Attitude Towards the Wends. In: Wood, Ian N. – Lund, Niels (eds.): People and Places in Northern Europe 500-1600, essays in honour of Peter Hayes Sawyer. The Boydel Press, Woodbridge 1991, s. 171–186. Ellehøj, Svend: Studier over den ældste norrøne historieskrivning. Munksgaard, København 1965.

131 Foote, Peter: Saints‘ Lives and Sagas. In: Bekker-Nielsen, Hans – Carlé, Birte (eds.): Saints and Sagas: a Symposium. Odense 1994, s. 73–88. Forte, Angelo – Oram, Richard – Pedersen, Frederik: Viking Empires. Cambridge UP, Cambridge et al. 2005. Grierson, Philip: Harold Hardrada and Byzantine coin types in Denmark. Byzantinische Forschungen – Inernationale Zeitschrift für Byzantinistik (Polychordia, Festschrift Franz Dölger zum 75. Geburtstag) I, 1966, s. 124–138. Goetz, Hans-Werner: The Concept of Time in the Historiography of the Eleventh and Twelfth Centuries. In: Althoff, Gerd – Fried, Johannes – Geary, Patrick J. (eds.): Medieval Concepts of the Past. Ritual, memory, historiography. German Historical Institute and Cambridge UP, Cambridge et al. 2002 Gunnes, Erik: Norges historie. Bind 2. Rikssamling og kristning, 800-1177. J. W. Cappelens Forlag AS, Oslo 1976. Gunnes, Erik: Klosterlivet i Norge. Tilblivelse – økonomi – avvikling. Foreningen til norske fortidsminnesmerkers bevaring. Årbok 1987, s. 49-84. Gunnes, Erik: Om Hvordan Passio Olavi ble til; Maal og Minne, 1973, 1-11. Hanssen, Jens S. Th.: Observations on Theodoricus Monachus & his history of the old Norwegian kings, from the end of the XII sec. Symbolae Osloenses 24, 1945, s. 164–180. Hanssen, Jens S. Th.: Theodoricus Monachus and European Literature. Symbolae Osloenses 27, 1949, s. 70–127. Helle, Knut: Norge blir en stat, 1130-1319. 2. upr. vydání, Universitetsforlaget, Bergen/Oslo/Tromsø 1974. Helle, Knut: The Organisation of the Twelfth-Century Norwegian Church. In: Barbara Crawford (ed.): St Magnus Cathedral and Orkney’s Twelfth-Century Renaissance. Mercat Press, Aberdeen 1988, s. 46–55. Helle, Knut: Under kirke og kongemakt, 1130-1350. Aschenhougs Norgeshistorie, Bind III. Aschenhoug, Oslo 1995. Hrabová, Libuše: Stopy zapomenutého lidu. Veduta, České Budějovice 2006. Hroch, Miroslav – Kadečková, Helena – Bakke, Elisabeth: Dějiny Norska. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2005. Jakobsen, Alfred: Om Fagrskinna-forfatteren. In: Jakobsen, Alfred – Hagland, Jan Ragnar (eds.): Fagrskinna – studier. Nordisk institutt skrifter No 3, Tapir, Trondheim 1980, s. 9–45. Otištěno původně pod stejným názvem v Arkiv för nordisk filologi 85, 1970, s. 88-124. Jesch, Judith: History in the „Political Sagas“. Medium Ævum 62 (1993), Nr. 2, s. 210-220. Jesch, Judith: Women in the Viking Age, The Boydell Press, Woodbridge 1991. Johnsen, Arne Odd: On the Background for the Establishment of the Norwegian Church Province. Some new Viewpoints. Avhandlinger det Norske Videnskaps-Akademi II, Hist.-Filos. Klasse, Ny serie No. 11, Universitetsforlaget, Oslo 1967, s. 1–19. Johnsen, Arne Odd: Om Erkebiskop Øysteins eksil 1180-1183. Det Kongelige Norske Videnskabers Selskabs skrifter 1950, Nr. 5, Trondheim 1951. Johnsen, Arne Odd: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Avhandlinger utgitt av Det Norske Videnskaps-Akademi i Oslo, Oslo 1939. Johnsen, Arne Odd: Studier vedrørende Kardinal Nikolaus Brekespears legasjon til Norden. Disertační práce, Fabritius & Sønners Forlag, Oslo 1945. Jochens, Jenny M.: The Medieval Icelandic Heroine: Fact or Fiction? Viator 17, 1986, s. 35–50. Jones, Gwyn: A History of the Vikings. (2. vydání) Oxford UP, Oxford 1984. Jones, Gwyn: The Norse Atlantic Saga. Oxford UP, London et al. 1964. Jónsson, Finnur: Den oldnorske og oldislandske Litteraturs Historie I–II. G.E.C. Gad, København 1920–1923. Kadečková, Helena: Dějiny Islandu. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001. Kadečková, Helena: Dějiny severských literatur I. Středověk. Karolinum, Praha 1997. Karlsen, Espen – Vatsend, Kyrre: On Theodoricus Monachus’ Use of Late Classical Authors. Collegium Medievale 16, 2003, s .239–264. Karlsson, Stefán: Islandsk bogeksport til Norge i middelalderen. Maal og Mine 1979, s. 1–17. Kersken, Norbert: Dura enim est conditio historiographorum… Reflexionen mittelalterlicher Chronisten zur Zeitgeschichtsschreibung. In: Kooper, Erik (ed.): The Medieval Chronicle III. Proceedings of the 3rd International Conference on the Medieval Chronicle Doorn/Utrecht 12–17 July 2002. Rodopi B. V., Amsterdam/New York 2004, s. 61–75. Kersken, Norbert: Geschichtsschreibung im Europa der „nationes“. Köln/Weimar/Wien 1995. Kersken, Norbert: Mittelalterliche Geschichtsentwürfe in Alt- und Neueuropa. In: Wenta, Jarosłav (ed.): Die Geschichtsschreibung in Mitteleuropa. Subsidia historiographica I. Wydawnictwo Uniwersytetu Mikołaja Kopernika, Toruń 1999, s. 111–134 Kirby, Ian: The Bible and biblical interpretation in medieval Iceland. In: Clunies Ross, M.: Old Icelandic Literature and Society. Cambridge University Press, Cambridge 2000, s. 284–301.

132 Krag, Craus: Norge som odel i Harald Hårfagres ætt. Et møte med gjenganger. Historisk tidsskrift 1989, s. 288–302. Krag, Claus: Norges historie fram til 1319. Universitetsforlaget i Oslo, Oslo 2000. Kraggerud, Egil: Theodoricus scrutinized. Collegium Medievale 11, 1998, s. 119–126. Kraggerud, Egil: Theoderiks tekst etter Storm. In.: Ekrem, Inger – Mortensen, Lars Boje – SkovgaardPetersen, Karen (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. Museum Tusculanums Forlag, København 2000, s. 263-280. Kristjánsson, Jónas: Eddas and Sagas. Hið íslenska bókmenntafélag, Reykjavík 1988 a 19973. Lange, Gudrun: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtsreibung. Bókaútgáfa menningarsjóđs. Reykjavík 1989. Larsson, Patrik: Runes. In: McTurk, Rory: A compation to Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Oxford et al. 2007, s. 403-426. Lehmann, Paul: Skandinaviens Anteil an der lateinischen Literatur und Wissenschaft des Mittelalters, I-II. Sitzungsberichte der Bayerischen Akademie der Wissenschaften. Philosophisch-historische Abteilung. Jahrgang 1937, Heft 7. Verlag der Bayerischen Akademie der Wissenschaften. München 1937. Liestøl, Aslak: Correspondence in Runes. Mediaeval Scandinavia I (1968), s. 17–27. Lönnroth, Lars: Sponsors, Writers and Readers of Early Norse Literature. In: Ross, Samson (ed.): Social approaches to Viking studies. Cruithne Press, Glasgow 1991, s. 3–10. Lönnroth, Lars: The Baptist and the Saint: Odd Snorrason’s View of the Two King Olavs. In: Dallapiazza, Michael – Hansen, Olaf – Sørensen, P. Meulengracht – Bonnetain, Yvonne S. (eds.): International Scandinavian and Medieval Studies in Memory of Gerd Wolfgang Weber. Trieste 2000, s. 257–64. McTurk, Rory: A companion to Old Norse-Icelandic Literature and Culture. Blackwell Publishing, Oxford/Malden/Carlton 2007. Mortensen, Lars Boje: Mythopoiesis in Norway, Denmark and Hungary. In: Mortensen, Lars Boje (ed.): The Making of Christian Myths in the Periphery of Latin Christendom (s. 1000–1300). Museum Tusculanum Press – University of Copenhagen, Copenhagen 2006, s. 247–274. Mundal, Else: Den latinspråklege historieskrivinga og den norrøne tradisjonen: ulike teknikkar og ulike krav. In: Ekrem, Inger – Mortensen, Lars Boje – Skovsgaard-Petersen, Karen (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. Museum Tusculanum Forlag – Københavns Universitet, København 2000, s. 9–25. Nedkvitne, Arnved: Bønder og skrift i norsk middelalder. Historisk tidsskrift 84, 2005, s. 97–106. Nyberg, Tore: Monasticism in North-Western Europe, 800-1200. Ashgate, Aldershot/Burlington USA/ /Singapore/Sydney 2000. Paasche, Fredrik: Kong Sverre. (3. nezměněné vydání) Aschehoug, Oslo 1948. Paasche, Fredrik: Norges og Islands litteratur inntil utgangen av middelalderen. Kristiania 1924. Paasche, Fredrik: Norges og Islands litteratur inntil utgangen av middelalderen. Ny utg. ved Anne Holtsmark, Oslo 1957. Røthe, Gunnhild: Fortellinger om Olav den helliges fødsel og dåp i sagalitteraturen. In: Ekrem, Inger – Mortensen, Lars Boje – Skovsgaard-Petersen, Karen (eds.): Olavslegenden og den latinske historieskrivning i 1100-tallets Norge. Museum Tusculanum Forlag – Københavns Universitet, København 2000, s. 170–185. Sawyer, Birgit: The ‘Civil Wars’ Revisited. Historisk tidskrift, bind 82, 2003, s. 43-73. Sawyer, Birgit – Sawyer, Peter: Medieval Scandinavia. From Conversion to Reformation circa 800-1500. (5. nezměněné vydání) University of Minnesota Press, Minneapolis/London 2000. Seegrün, Wolfgang: Das Papsttum und Skandinavien bis zur Vollendung der nordischen Kirchenorganisation (1164). Quellen und Forschungen zur Geschichte Schleswig-Holsteins, Band 51, Karl Wachholtz Verlag, Neumünster 1967. Skaare, Kolbjørn: Harald Hardråde som myntherre. In: Berg, Arno (ed.): Harald Hardråde. Selskabet for Oslo byes vel, Dreyers Forlag, Oslo 1966, s. 41–68. Skånland, Vegard: The year of king Harald Fairhair's access to the throne according to Theodoricus monachus. Symbolae Osloenses 41, 1966, s. 125–128. Skard, Eiliv: Kirchliche Olavustradition bei Theodricus Monachus. Symbolae Osloenses 14, Oslo 1935, s. 119–125. Spurkland, Terje, Norwegian Runes and Runic Inscriptions. Boydell Press, Woodbridge 2005. Spurkland, Terje: I begynnelsen var futhark. Cappelen akademisk forlag, Oslo 2001. Stenton, Frank M.: Anglo-Saxon England. Oxford UP, Oxford 1971. Turville-Petre, G: The Old Norse Homily on the Dedication. In: Turville-Petre, Gabriel (ed.): Nine Norse Studies. Viking society for Northern research, text series, vol. 5, London 1972, s. 79–101. Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic Literature, Clarendon Press, Oxford 1953. Turville-Petre, G.: Origins of Icelandic Literature. (2. vydání) Clarendon Press, Oxford 1967 Vésteinsson, Orri: The Christianization of Iceland. Oxford UP, Oxford et al. 2000. de Vries, Jan: Altnordische Litteraturgeschichte, Band II. Walter de Gruyter & Co., Berlin 1967.

133 Waßenhoven, Dominik: Skandinavier unterwegs in Europa (1000–1250). Untersuchungen zu Mobilität und Kulturtransfer auf prosopographischer Grundlage. Akademie Verlag, Berlin 2006. Weber, Gerd Wolfgang: Intellegere historiam. Typological perspectives of Nordic prehistory (in Snorri, Saxo, Widukind and others), In: Hastrup , Kirsten – Sørensen , Preben Meulengracht: Tradition og historieskrivning, Acta Jutlandica 63, 2, Humanistisk serie 61, Århus 1987, s. 95–141. Ulset, Tore: Det genetiske forholdet mellom Ágrip, Historia Norwegiae og Historia de antiquitate regum Norwagiensium. Novus forlag, Oslo 1983. White, Paul A.: Non-Native Sources for the Scandinavian Kings’ Sagas. Routledge, New York/ London 2004. Zey, Claudia: Zum päpstlichen Legatenwesen im 12. Jahrhundert. In: Hehl, Ernst-Dieter – Ringel, Ingrid Heike – Seiberd, Hubertus (Hg.): Das Papstum in der Welt des 12. Jahrhunderts. J. Thorbecke Verlag, Stuttgart 2000, s. 243–262.

134 RESUME

This paper focuses on the chronicle Historia de antiquitate regum norwagiensium, written in the 1170s by an otherwise unknown author Theodoricus, whose cognomen is Monachus, i.e. a monk. This chronicle, although one of the earliest in Norwegian historiography and perhaps even the first chronicle from Norway known to us, has had a peculiar history. Written in Latin and in a form that was highly unusual to the contemporary Scandinavian reader, it was soon forgotten and only few traces can be found in a later compilation called Ágrip (or Ágrip af Nóregs konunga sögum). The future of Norwegian and Icelandic historical writing were the sagas – narratives of a somehow different kind, compiled, after the earliest attempts in Latin, mostly in the native Old-Norse. The History of the ancient Norwegian Kings was rediscovered in the seventeenth century, yet a proper, critical edition of the text was not prepared before 1880, when a famous Norwegian scholar Gustav Storm published the text in his Monumenta historica Norvegiae. Latinske kildeskrifter til Norges historie i middelalderen. The text, in Latin with emmendations and commentary, covers 68 pages of the edition. Even then the chronicle caused controversies and brought questions. The most important, or at least as it seems to the modern researches, were the whereabouts of the author himself. There were discussions about the proper form of his name (with the conclusion that Theodoricus is a Latinized form of original Tore, or Þórir), his identification with some known persons, discussions about his suggested studies, his knowledge of the many „authorities“ he quotes and many pages were devoted to the painstaking research on his sources. Whether that was just a heritage of the positivistic methodology or whether the chronicle seemed to be just a bit too unimportant for the Norwegian history and historiography, for a long time nobody asked the major question: why and how did the monk Theodoricus write his work? Since most of the scholarly research was focused on the matter of Theodoricus’ sources, there are several major studies dealing with the problem. Not forgetting G. Storm, who had discovered many quotations and textual loans in the chronicle in the edition he prepared, major studies that followed are: Johnsen, Arne Odd: Om Theodoricus og hans Historia de antiquitate regum norwagiensium. Oslo 1939; Hanssen, J.: Theodoricus Monachus and European Literature. Oslo 1949, p. 70–127; Ellehøj, S.: Studier over den ældste norrøne historieskrivning. København 1965; Lange, G.: Die Anfänge der isländisch-norwegischen Geschichtsreibung. Reykjavík 1989. Although much comparative work was added and many sources traced, there is basically no conclusion. We know Theodoricus has used some few native (Norwegian or

135 Icelandic) sources and more than twenty Latin works, yet in many places it is disputable whether he knew the original titles or just used some compilations or compendia. Since he has so many misquotations and sometimes even confuses authors or titles, some are inclined to believe that his scholarship and wisdom were only pretended. Others, including me, believe on the other hand, that Theodoricus has studied abroad, most likely in Paris, but the state of his material reflects most likely the fact that he quoted by heart, memorized some parts and misplaced others.

Not only the use of “ancient authorities” puzzled the scholars. Also the form and structure of the work raised questions. Unlike the usual Norse narratives, being epic, objective and, in the case of kings’ sagas, also full of colorful speeches, battles’ descriptions and details from the different kings’ lives, Theodoricus chronicle more closely reminded one of its European predecessors. Its 34 chapters were full of digressions, the main narrative was fractured and fragmentized into small chapters and even paragraphs and the reader was amazed by stories from the ancient history to the life and deeds of Charlemagne. Interesting as these stories were, they seemed to have nothing to do with Norwegian history. Since some were used only to support the author’s claims, such as the digression of diminishing of the peoples’ bodies though ages, many scholars claimed that the structure was created only to show off the author’s wisdom (which, on the other hand, was even denied by some on the ground of the sources’ question). Jens Hanssen was even so puzzled by the structure of the chronicle that he described the author as “associative mind” and was unable to deconstruct the chronicle any further. It was probably, although some smaller questions were asked and answered, not until 1989 when the Norwegian medievalist Sverre Bagge tried to analyze the chronicle as a whole, explaining its structure and interpreting the digressions as a tool to interlink Norwegian history with the history of the Christian world. Also some eschatological meaning was detected in the Historia. Even for Bagge, although most of his analyses is brilliant, one thing remains unclear – the attitude of the historian to his contemporary events. Does his chronicle, which describes events until 1130, talk also about the later development, although indirectly? Or does Theodoricus really put away his pen, trying to avoid later years, consisting mostly of civil wars, murders and perjuries? What I have tried to reach in this paper is finding the right “place on the map” for the chronicle, both in analysis of its text and intentions and in context of the development of Norwegian historiography. To fulfill this proposal, the translation of the chronicle itself had to be accompanied by a large commentary. On top of that I have reassessed previous research and came to some conclusions, of which the most important are:

136 •

it is not possible to identify the author with any known living person in the Norwegian history and it is actually not important;

•

the work was written between 1177–1188, most likely in the first three years of this period;

•

the amount of foreign sources and the unusual way these are used in the work, including many corruptions and many texts or words that are medieval common-places, one must conclude that the author studied abroad, where he memorized most of the material; using Latin sources for his work was not a merely “show-off”, but a logical instrument for someone who was learned in the literature of the Latin West;

•

the work, although it may seem otherwise, is in fact a coherent and logical part of the development of both Norwegian and Iceland literary tradition, antecedent to the kings’ sagas;

•

the digressions’ of Theodoricus serve a threefold purpose: o

they intertwine the Norwegian history with that of the Christian world and by describing the arrival of Christianity to the Norse describe how the Scandinavians became a part of the Christian society

o

the depict the ideal of the “good king”, rex iustus, and explain the contemporaries the disadvantages of the civil war, unrest and unlawful claimants for the throne

o

the warn about the division of the country between two or more kings or war parties’;

•

by these, I also believe, unlike S. Bagge and some others, that Theodoricus is trying to describe his own period. Since the time of civil unrest and war (in which he was most likely on the losing side), he is doing it allegorically.

Hopefully will this work to help our understanding not only of the Norwegian historiography, but also history and the ideas and work of one almost anonymous Norwegian chronicles. In Olomouc, 21st August 2010.