1. Systém financování VŠ v ČR

1. Systém financování VŠ v ČR Slide 2 – Projekty vs. granty Lidé, kteří přicházejí na vysokou školu z podnikatelského prostředí, si většinou hned neporozumí s pracovníky, kteří většinu života strávili na fakultě, co se vlastně rozumí slovem projekt. Klasická definice říká, že jde souhrn aktivit a procesů, pomocí nichž se ve stanovené době dosáhne v rámci daných technologických a rozpočtových limitů určitých konkrétních cílů. Projektové řízení v podnikatelské sféře se uplatňuje především při vývoji nových produktů a jejich uvádění na trh. Projektem tedy může být vývoj, výroba a následný prodej nového druhu limonády. 1 Při realizaci projektů v podnikatelské sféře je zásadní bilance nákladů a výnosů projektu během jeho životního cyklu. Projektové řízení v neziskovém sektoru probíhá podle poněkud jiné logiky. Obecná definice projektu se nemění, ale ve značné části organizací je převrácený cyklus finančních toků. Zatímco u projektu v podnikatelské sféře stojí na počátku investice, která se realizací projektu vrací a – v ideálním případě – přináší zisk, v neziskovém sektoru začíná realizace projektu naopak často tím, že je třeba zajistit podstatnou část finančních prostředků, aby bylo možno vůbec začít. Ke specifikům projektového řízení v akademické sféře patří především to, že většina projektů nebývá bez zajištění víceméně všech financí nutných k realizaci projektu vůbec zahajována. Úkolem „akademického projektu“ tedy na rozdíl od projektu podnikatelského je „pouze“ za vynaložení získaných prostředků dosáhnout stanoveného cíle. Zákazník – poskytovatel finančních prostředků – si již dopředu kupuje produkt, který je následně „vyroben“. Podnikatel naopak musí produkt nejprve vytvořit a pak s ním za značné nejistoty vstupuje na trh, kde ho nabízí zákazníkovi. Nedorozumění pracovníka v akademické sféře se zaměstnancem přicházejícím z businessu se nakonec bude týkat ovšem především toho, čemu se vlastně na fakultě říká „projekt“ a „dělat projekty“. V běžné akademické mentalitě probíhá financování a akademická práce tak, že fakulta platí svým zaměstnancům jakýsi základ v podobě tarifní mzdy. V rámci tarifní mzdy se očekává, že akademik odučí určité penzum hodin a „vyprodukuje“ nějaký základní objem vědy. K tomu dostává každá katedra a ústav velmi omezené provozní prostředky. Kdo chce dělat víc, musí sehnat dodatečné prostředky, většinou formou grantu neboli projektu. Projektem se tedy obvykle rozumí záměr realizovat v určitém časovém horizontu nějaký výzkum, jehož výsledky budou shrnuty do vědeckého výstupu, nejčastěji publikace. Většina projektů na FF UK má tedy velmi jednoduchou podobu. Jde nejčastěji o lineární proces: 1. Formulace zadání, 2. Shánění finančních prostředků, 3. Výzkum, 4. Vytvoření výstupu. Přestože již tato elementární forma projektů vyžaduje značné zkušenosti, aby byly plány realistické a projekt byl řádně splněn (určité procento projektů stále končí poněkud jinými výstupy, než bylo původně zamýšleno), můžeme pozorovat svého druhu nereflektovaný přístup k projektovému řízení. Každý „tak nějak tuší“, co je třeba k úspěšné realizaci záměru (grantu, projektu…), cílem kurzu je tato „podvědomá tušení“ reflektovat a systematizovat. Kurz je určen začátečníkům, tj. především studentům navazujícího magisterského a postgraduálního studia.

1

Nepřeberné množství případových studií k projektům najdete v publikaci Harolda Kerznera „Project Management – Case Studies“, která byla zakoupena v rámci projektu FRVŠ a je k dispozici k absenčním výpůjčkám v Knihovně Jana Palacha FF UK.

Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 1

Slide 3 – Institucionální rámec VŠ Veřejná vysoká škola je nestátní neziskovou organizací. To znamená, že není založena za účelem podnikání, ale za účelem poskytování veřejně prospěšné služby – terciárního vzdělávání. Je organizací samosprávnou, takže není podřízena žádnému orgánu státní správy, samosprávy ani jinému. VŠ je zřízena zákonem. Základním právním dokumentem upravujícím postavení VŠ je zákon o vysokých školách (118/1998 Sb.), kterým byly veřejné vysoké školy formálně zřízeny (byť např. Univerzita Karlovy v Praze existuje již od 14. století). Na tento zákon navazuje soustava vnitřních předpisů univerzity, které upravují jednotlivé oblasti jejího života. K těmto základním dokumentům patří statut, studijní a zkušení řád, disciplinární řád, stipendijní řád, vnitřní mzdový předpis, pravidla hospodaření a mnohé další. 2 Z hlediska struktury se univerzita člení na fakulty a další základní součásti, které zastřešuje rektorát. Jménem univerzity jednají orgány, kterými jsou akademický senát, vědecká rada, správní rada, rektor a prorektoři a kvestor. V ČR se setkáváme se dvěma přístupy k řízení univerzit. Jde o centralizovaný a decentralizovaný model správy. Centralizovaným modelem rozumíme situaci, kdy většinu podstatných rozhodnutí činí rektorát a pro fakulty a další základní součásti připravuje jednotný systém standardů a opatření, které fakulty využívají. Takto je spravována např. Vysoká škola ekonomická v Praze. Na pomyslné druhé straně spektra stojí právě naše univerzita s historicky velmi decentralizovanou správou. Podle zákona o VŠ z roku 1998 nemají fakulty právní subjektivitu. Přesto jim statut univerzity vymezuje různá pole působnosti, v nichž ve věcech jich se týkajících, mohou vystupovat jménem univerzity a spravovat si své věci (pracovněprávní otázky, rozhodování o právech studentů v prvním stupni, většina obvyklých operací při hospodaření se svěřeným majetkem atd.). Fakulty se dále člení na základní součásti, typicky ústavy a katedry. Vztahy rektorát vs. Fakulta a fakulta vs. základní součást jsou dány jednak vnitřními předpisy, historickými okolnostmi a také povahou aktuálních reprezentantů. Při realizaci projektů je třeba mít ovšem stále na paměti, že v posledku jediným statutárním zástupcem univerzity je rektor. V některých oblastech může ve věcech fakulty zastupovat děkan nebo jím pověřený pracovník. Jiné osoby nemohou univerzitu zastupovat, tj. především nemohou jménem fakulty podepisovat projektové žádosti, grantové smlouvy apod. Slide 4 – Hospodaření VŠ VŠ je nezisková organizace, což znamená, že nesmí vytvářet zisk. Rozpočet musí být plánován jako vyrovnaný. Kladný hospodářský výsledek je potom přidělován do tzv. fondů a může být školou dále využíván. Při hospodaření VŠ se rozeznávají tzv. hlavní činnost a doplňková činnost. Hlavní činností se rozumí ten okruh činností, pro které byla vysoká škola založena, tj. vzdělávání a věda a výzkum. Doplňkovou činností se rozumí zjednodušeně řečeno ostatní, většinou „komerční“ aktivity, jako jsou pronájmy prostor, znalecká činnost apod. Základní principy hospodaření jsou dány jednak obecně platnými právními předpisy ČR a jednak pravidly hospodaření, která patří mezi základní vnitřní předpisy školy. Fiskálním obdobím je kalendářní rok a na rozdíl od podnikatelských subjektů není možno toto období posunout. Škola musí plánovat vyrovnaný rozpočet. K běžnému nakládání s majetkem je zmocněna zpravidla fakulta. Prodej a jiné typy zcizení 2

Přehled vnitřních předpisů Univerzity Karlovy v Praze viz webová prezentace UK: http://www.cuni.cz/UK-2535.html (dostupné k 9.1.2012).


majetku jsou většinou vyhrazeny vedení univerzity, v některých případech podmíněny souhlasem správní rady univerzity. U příjmů je opět vnitřními předpisy vymezeno, jaké typy a do jaké výše mohou jménem univerzity přijímat její základní součásti a kdy je třeba podpisu rektora (u darů je např. tato hranice 100.000 Kč). Základními zdroji financování jsou tzv. institucionální dotace, tj. dotace, která není vázána na splnění konkrétních cílů, a příspěvky státu. Podstatným zdrojem příjmů je i doplňková činnost a výnosy majetku. Na naší fakultě například každoročně výnosy z doplňkové činnosti kompenzují záporný hospodářský výsledek v hlavní činnosti. Třetí skupinou příjmů jsou „projekty“ a obdobné příjmy, které můžeme celkově označit jako účelovou podporu. Slide 5 – Dotace Dotací se rozumí nenávratný příjem z rozpočtu státu nebo územního samosprávného celku, jde o svého druhu dar určený na realizaci nějakého cíle (účelu) nebo obecně určené na rozvoj některých činností organizace. Dotace se dělí na vypořádávané a nevypořádávané, tj. takové, kde je třeba prokázat dosažení účelu a splnění specifických podmínek použití dotace daných rozhodnutím, a takové, kde se použití řídí pouze obecněji stanovenými pravidly. Institut dotace je právně zakotven v různých zákonech, které dovolují státu tyto svého druhu dary poskytovat (např. zákon o podpoře výzkumu, zákon o vysokých školách). U některých typů dotací jsou stanoveny limity pro poskytování. U mnoha typů dotací je stanovena tzv. spoluúčast příjemce, což znamená, že poskytovatel nepokryje veškeré náklady projektu, ale vyžaduje finanční podíl jiného poskytovatele nebo dofinancování projektu z vlastních zdrojů příjemce. U dotací ministerstev je často tento maximální podíl stanoven na 70% schváleného rozpočtu. Jiným omezením je poskytnutí dotace v tzv. režimu „de minimis“. V rámci legislativy Evropské unie jsou vymezeny oblasti, kde je poskytování veřejných dotací chápáno jako zvýhodňování subjektu na trhu. Proto je celkový objem dotace omezen na 200.000 EUR za tři po sobě jdoucí roky (tato částka se sčítá za celou univerzitu). 3 Poskytovatelem dotace se míní ten orgán státní správy nebo samosprávný celek, který dotaci přímo poskytuje. Příjemcem dotace je subjekt, na kterého zní rozhodnutí o přidělení dotace. V některých případech je dotace přidělena příjemci a jeho partnerům, tzv. spolupříjemci. Za splnění podmínek daných rozhodnutím většinou i za spolupříjemce ručí příjemce. Jelikož fakulty nemají právní subjektivitu, je příjemcem vždy univerzita. Podmínky pro udělení dotace jsou stanoveny třemi okruhy dokumentů: 1. Obecné předpisy, 2. Zadávací dokumentace, 3. Specifické podmínky stanovené v rozhodnutí o přidělení dotace. Dotace se přiděluje příjemci na základě rozhodnutí o přidělení dotace, vzhledem k tomu, že dotaci přiděluje stát, nejde o dvoustranný akt, ale o svého druhu správní rozhodnutí, tj. o jednostranný akt poskytovatele. Slide 6 – „Běžná“ dotace MŠMT Někteří odborníci na financování vysokých škol a zaměstnanci rektorátu jsou někdy rozčíleni, že základnímu objemu finančních prostředků, který na fakultu každoročně přichází, říkáme „běžná dotace“.

3

Více o režimu veřejných podpor např. článek na webových stránkách Operačního programu Praha – Adaptabilita: http://www.prahafondy.eu/cz/oppa/pro-prijemce/pravidla-programu/168_verejna-podpora-v-ramci-oppa.html (dostupné k 9.1.2012).


Přísně vzato jde skutečně o terminologické pomatení pojmů dotace a příspěvek, neboť podle zákona o vysokých školách se onomu základu správně říká „příspěvek ze státního rozpočtu na vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost,“ a je nesprávně přezdíván „běžná“ nebo „vzdělávací“ dotace. Příspěvku se někdy také říká základní příspěvek. Příspěvkem se rozumí nároková podpora vyplácená na základě splnění zákonem stanovených parametrů, dotace je oproti tomu podpora nenároková. Veřejná vysoká škola má nárok na příspěvek na vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost. Už sám název dobře specifikuje okruh účelů, na který je tento příspěvek přidělován. §18 zákona o vysokých školách číslo 118/1998 Sb. stanoví kritéria pro výpočet výše příspěvku: „Pro stanovení výše příspěvku je rozhodný typ a finanční náročnost akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání, počet studentů a dosažené výsledky ve vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké nebo další tvůrčí činnosti a její náročnost. Pro výši příspěvku je též rozhodný dlouhodobý záměr veřejné vysoké školy a dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové a inovační, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol vypracovaný ministerstvem a jeho každoroční aktualizace (dále jen „dlouhodobý záměr ministerstva“). Veřejné vysoké škole přísluší záloha na příspěvek stanovená na základě rozhodných údajů podle stavu k 31. říjnu předchozího kalendářního roku.“ Sledovanými ukazateli, na jejichž základě se výše příspěvku stanovuje, jsou např. počty studentů, RIVové body, počty citací odborných publikací, objem získaných účelových neinvestičních prostředků na VaV, počet profesorů a docentů, zaměstnanost absolventů, vyslaní a přijatí studenti v rámci mezinárodních mobilitních programů atd.4 Slide 7 – Institucionální dotace Jiným nenávratným státním příspěvkem formou velmi podobným základnímu příspěvku je institucionální dotace dle zákona 130/2002 Sb., která je poskytována na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace na základě zhodnocení jí dosažených výsledků. Dosažené výsledky se kvantifikují pomocí bodového ohodnocení výsledků VaV obsažených v databázi RIV (podrobněji viz 4. přednáška). Výhodou institucionální dotace z hlediska využití je její neúčelovost. Organizace jí tedy může využít na celou škálu účelů a není třeba použití této dotace poskytovateli nijak zdůvodňovat a obhajovat, jak byla využita (samozřejmě při zachování zákonnosti a dodržení obecně platných právních předpisů a pravidel pro hospodaření VŠ). Stanovení výše institucionální dotace mezi VŠ a další výzkumné organizace probíhá tak, že je přisouzeno peněžní ocenění. Kolísající peněžní ocenění bodu je jednou z podstatných slabin systému, neboť kromě obecného „více znamená lépe“, nelze tento ukazatel použít při finančním plánování VŠ. Suma prostředků je každoročně poukázána univerzitě jako celku a univerzita dále prostředky rozděluje. Pro rozdělování je použito několik mechanismů, které v době uzávěrky tohoto textu nebyly na Univerzitě Karlově stále ještě jednoznačně stanoveny. UK jako celek ovšem přistupuje k rozdělování prostředků v podstatě tak, řže z institucionální podpory přerozděluje podporu na úroveň fakult spíše systémem účelové podpory. Pro 4

Blíže viz „Zásady a pravidla financování veřejných vysokých škol pro rok 2012“ vydané 9.11.2011 ministerstvem školství. K 9.1.2012 dostupné na adrese: www.msmt.cz/file/18713_1_1/


první orientační rozdělení prostředků mezi fakulty jsou sice aplikovány ukazatele MŠMT, v pravidlech přerozdělování mezi fakultami je ovšem ponechána rektorátní úrovni velká svoboda pro korekce. Některé korekce jsou naší fakultě příznivé, zvláště tzv. koheze ve prospěch sociálních a humanitních věd, na straně druhé panuje velká nejistota v tom, zde skutečně fakulty obdrží tu část institucionální dotace, která jim podle jejich vědeckého výzkum náleží. Existence vnitrouniverzitní soutěže je důležitá z hlediska našeho kurzu, neboť část prostředků bude rozdělována na základě reálné soutěže, např, UNCE (viz příslušná kapitola dále). Slide 8 – Účelová dotace U minulého slide jsme mluvili o dotaci institucionální, určené na rozvoj celé instituce bez určitého zaměření. Opakem institucionální dotace je dotace účelová, jejímiž typickými znaky jsou zaměřenost na realizaci konkrétního cíle v určitém časovém období. Jde vlastně o dotaci na realizaci nějakého projektu s předem jasně stanovenými cíli a položkově daným rozpočtem s více či méně rigidními pravidly pro použití finančních prostředků a přesunů mezi jednotlivými položkami rozpočtu. Účelem dotace se rozumí jednak stanovené výstupy, které indikují dosažení cíle. Vedle toho ovšem účel nepřímo vymezuje i věcný obsah realizace projektu. Přidělené prostředky je třeba vynaložit na dosažení cíle a věcná vztaženost k tomuto cíli limituje jejich použití. Cíle je třeba dosáhnout v daném časovém rámci. Značná část dotací je přidělována na jednoleté období, u víceletých projektů každý rok znovu. Málokdy jsou přiděleny prostředky bez rozdělení na kalendářní léta. Účelovost dotace potrhuje strukturovaný rozpočet, jehož realističnost z hlediska poskytovatele bývá jedním z kritérií úspěchu v dotačním řízení. Jelikož účelové dotace svou konstrukcí nejspíše odpovídají projektu a zároveň jsou z hlediska vysokých škol jedním z nejbohatších zdrojů, tvoří pilíř tzv. vícezdrojového financování, tj. financování, kdy vedle základního příspěvku vysoká škola financuje své činnosti i z účelově určených prostředků (dotací, grantů, darů apod.) a vlastní hospodářské (doplňkové) činnosti. Termín vícezdrojového financování byl v nedávné době velmi populárním konceptem, než se ukázalo, že spíše než spektrum zdrojů, které jsou využívány, je mnohem důležitější, o kolik peněz „se hraje“, tj. jaký objem finančních prostředků je pro vysoké školy reálně ve společnosti dostupný. Slide 9 – Vedlejší příjmy Zdrojem vedlejších příjmů, totiž příjmů z doplňkové činnosti, jsou více či méně podnikatelské aktivity, k jejichž výkonu je často potřeba živnostenského oprávnění. Vysoké školy mají většinou celou řadu živnostenských oprávnění, některá z nich jsou specificky vázána na některou z fakult, jiná jsou obecně platná pro celou vysokou školu. Typickými aktivitami v rámci doplňkové činnosti je například expertní činnost – naše fakulta vykonává expertní činnost například v oblasti překladů, psychologie apod. Další rozsáhlou oblastí doplňkové činnosti jsou komerční vzdělávací programy. Jde jednak o různé typy rekvalifikačních programů, programů celoživotního vzdělávání, profesního vzdělávání apod. Dalším zdrojem příjmů je vstupné. Naše fakulta provozuje například Galerii antického umění v Hostinném nedaleko Trutnova. Dále jsou příjmy fakulty například konferenční poplatky a další. Významným zdrojem příjmů jsou výnosy vlastního majetku reprezentované především výnosem z pronájmů fakultou spravovaných objektů. Jde jednak o pronájem Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 5

nebytových a ovšem také bytových prostor. Pro pronajímání platí univerzitní pravidla pro hospodaření s majetkem, takže není možno pronajímat libovolně velké prostory na libovolně dlouhou dobu. Výnosy z doplňkové činnosti mají pro hospodaření fakulty zásadní význam především proto, že jejich kladné saldo každoročně vyvažuje ztrátu v hlavní činnosti. Podobně jako u mnoha zahraničních vysokých škol, vedlejší příjmy dotují ztrátu hlavní činnosti. Slide 10 – Dary a sponzoring Stále rostoucí význam mají pro fakultu dary a sponzoring. České právo zná pouze pojem daru a to v občanském zákoníku. Sponzoring upraven v českém právu není a sponzorské smlouvy se proto uzavírají podle §51 občanského zákoníku, který počítá s tím, že smluvní strany budou moci uzavřít i smlouvy v národním právu nevymezené, tzv. nepojmenované smlouvy. Rozdílem mezi darem a sponzoringem je, že dar je nenávratný finanční příspěvek na určitý účel, jehož poskytnutí není spojeno s protislužbou. Sponzoring naopak s protislužbou počítá. Typickou protislužbou sponzorovi je jeho propagace (proto jsou fotbalisté zpravidla ověnčení různými logy). Vedle smlouvy sponzorské bývá ještě někdy uzavírána smlouva o reklamě. Poskytnuté prostředky jsou stejné, ale daňově jde o náklad sponzora a o daňový příjem podpořeného. Pro sponzorujícího je tedy takový „dar“ nejvýhodnější, pro podpořeného naopak nejméně výhodný. Zůstaneme-li u prvního druhu nevratných finančních příspěvků, u darů, na prvním místě stojí peněžní dary, tj. dary konkrétní finanční částky většinou převáděné na bankovní účet obdarovaného. Buď jde o dary určené kompletně ke spotřebě na daný účel, nebo o dary zřizující svého druhu nadaci, tj. poskytující určitý majetkový substrát, který obdarovaný investuje a z výtěžku této investice teprve financuje účel, na který byl dar poskytnut. Většinu darů představují účelově vázané dary, tj. dary poskytnuté na přesně vymezený účel. Jen v mála případech poskytují dárci dary na účel široce vymezený (např. podpora studijního oboru bez bližšího určení). Vedle peněžních darů je fakulta nezřídka příjemcem věcných darů. Typickým věcným darem je technika, často počítače apod. V minulosti jsme obdrželi například i několik věcných darů ve formě umělecké sbírky určené pro realizaci výuky apod. Dalším typickým věcným darem jsou knihy a studijní materiál a další movitý majetek. Předmětem daru by mohly být teoreticky i nemovitosti, ale nepamatuji si, že by v poslední době někdo fakultě daroval nějakou nemovitost. Sponzoring, ve výše uvedeném vymezení, hraje oproti skutečným darům na fakultě jen velmi malou roli. Slide 11 – Stipendijní fond Jiným bohatým zdrojem pro podporu fakultních projektů je stipendijní fond. Stipendijní fond je jedním z několika fondů, které zřizuje vysoká škola. Stipendijní fond se plní různými poplatky studentů (např. za delší nebo další studium), přídělem z nerozděleného hospodářského výsledku minulých let či převodem z rezervního fondu. Fakulta má povinnost ročně vyčerpat alespoň 80% prostředků, kterými byl fond v daném roce utvořen. Jelikož studenti naší fakulty se ukončováním studia příliš nepospíchají, je stipendijní fond velmi bohatý. Určení prostředků ze stipendijního fondu je velmi striktní. Prostředky lze použít opět pouze ve prospěch studentů naší fakulty. Pravidla pro udílení stipendií ze stipendijního fondu stanoví stipendijní řád univerzity a fakulty. Většinu stipendií hrazených ze stipendijního fondu tvoří stipendia účelová, která se Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 6

dělí do několika typů. Patří sem stipendia vyplácená za zvláštní vědecké úspěchy, na podporu v doktorském studiu, cestovní stipendia atd. Přidělení stipendia se řídí principy společnými všem správním řízením. Stipendium uděluje děkan (v některých případech rektor) buď z vlastního podnětu, nebo na návrh. Rozhodnutí děkana má náležitosti individuálního správního aktu a doručuje se studentovi osobně nebo písemně. Proti rozhodnutí, pakliže byla např. snížena výše přiděleného stipendia oproti studentově žádosti, se student může odvolat prostřednictvím děkana k rektorovi univerzity. Mechanismus rozdělování prostředků ze stipendijního fondu se v počáteční fázi liší podle toho, od koho vzchází návrh na jeho udělení. Buď je na počátku vlastní podnět děkana, nebo návrh katedry či žádost studenta. K žádostem studentů se vyjadřuje fakultní stipendijní komise, která je poradním orgánem děkana. Stipendijní komise hraje na naší fakultě velmi aktivní roli, protože každoročně sestavuje pravidla pro podporu studentských projektů ze stipendijního fondu formou tzv. vnitřních grantů (do roku 2011 byly tyto vnitřní granty nazývány projektovými účelovými stipendii). Pro rok 2012 bylo rozděleno téměř sedm milionů korun více než stovce studentských projektů. Slide 13 – Fakultní infrastruktura pro realizaci projektů Na vrcholu pomyslné hierarchie grantové politiky stojí vedení fakulty, které hraje roli ve čtyřech směrech. Jednak motivuje akademiky i studenty k podávání projektových žádostí, dále připravuje koncepci grantového financování, dále konstruuje zásady vnitřních grantových soutěží a v neposlední řadě vyhodnocuje a schvaluje projektové žádosti, které budou jménem fakulty podány do různých soutěží. Vedení fakulty patří v tomto směru statutární orgány, především děkan a proděkani pro vědu a výzkum a studium (pro investiční a infrastrukturní projekty rovněž proděkan pro rozvoj) a jejich poradní grémia, jako již zmíněná stipendijní komise nebo komise pro vědu, které pomáhají koncipovat strategie grantové politiky především v rámci interních grantových soutěží a podílí se ne výběru podpořených projektů. Administrativně zajišťuje přípravu a realizaci projektů děkanát. Klíčovým pracovištěm pro přípravu a realizaci projektů je grantový referát, kam by měla vést první cesta studenta či akademika při promýšlení projektové žádosti. Grantový referát zpracovává přehledy finančních zdrojů pro akademickou obec, pořádá informační školení o finančních zdrojích, o přípravě projektových žádostí i o realizaci projektů. Asistuje studentům a akademikům při přípravě žádostí, zpráv, při uzavírání smluv vážících se k realizaci projektů (grantové smlouvy, licenční smlouvy nakladatelské, autorské smlouvy, smlouvy o dílo atd.). Ekonomické oddělení poskytuje řešitelům projektů asistenci při čerpání přidělených finančních prostředků. Přezkoumává oprávněnost výdajů, pomáhá řešitelům dodržovat pravidla pro využití prostředků stanovená obecnými právními předpisy s pravidly poskytovatele a také asistuje při sestavování zpráv různého druhu nebo při kontrolách poskytovatele a dalších oprávněných orgánů na projektu. Personální oddělení má obdobnou úlohu jako ekonomické oddělení ovšem v oblasti pracovněprávních vztahů. Tajemník fakulty je druhou instancí pro řešení všech nerutinních situací. Rovněž je příslušným při stanovování zdrojů případné finanční spoluúčasti v projektu, při uzavírání různých smluv atd. Zvláště u studentských projektů hrají nezastupitelnou roli ústav, katedra, vedoucí základní součásti, vedoucí semináře nebo oddělení či školitel, kteří jsou primárními informátory o fakultní praxi, rádci a pomocníky při řešení všech druhů standardních i mimořádných situací při řešení grantového úkolu.


Slide 14 – Projektové financování VŠ Výše jsme uvedli, že prostředky, se kterými hospodaří VŠ se dělí – jde-li o prostředky přidělené ze státního nebo regionálního rozpočtu – na institucionální a účelové. Při řešení grantových projektů se budete setkávat především s účelovými prostředky. Na počátku realizace vašeho nápadu bude stát projekt, tj. záměr strukturovaný do cíle, sady aktivit a kontrolovatelných výstupů, kterým á být dosaženo během stanoveného realizačního období. Pro projektový záměr bude třeba sestavit strukturovaný rozpočet a určit odpovědného řešitele. Vzhledem k tomu, že se většině lidí nepodaří získat hned první žádostí veškeré prostředky na komplexní realizace jejich záměru, je třeba mít pro období svého studia připraven svého druhu podnikatelský záměr, business plan, který zahrnuje všechny akademické i mimoakademické aktivity, které nás v daném životním úseku čekají. Jde o to, aby si tyto aktivity zásadně časově nebo jinak nekonkurovaly. Zvláště během doktorského studia je třeba sladit pracovní, životní i studijní život, což v počátečních fázích profesní kariéry a při zakládání rodiny nebývá zrovna snadné. Na takový podnikatelský plán bude navazovat fundraisingový plán, v němž si stanovte, z jakých zdrojů byste mohli získat prostředky na realizaci svého projektu, jaká je pravděpodobnost, že se vám to podaří a co pro to musíte kdy udělat. Tohoto všeho byste po absolvování našeho kurzu měli být mocni. Slides 15 až 18 – Přehled témat Kurz začíná přehledem systému financování vysokých škol v ČR. Na tento všeobecný úvod navazuje první velký blok přednášek, který je zaměřen na popis jednotlivých finančních zdrojů. Jde o témata: 

Tuzemské zdroje pro studenty a doktorandy



Tuzemské zdroje pro vědu a výzkum



Systém měření výkonu instituce



Tuzemské zdroje pro rozvoj výuky



Zahraniční zdroje



Přehled aktuální diskuse o financování VŠ v ČR

Druhý blok je zaměřen prakticky. Jeho cílem je seznámit ve velmi hrubých obrysech se s teorií projektového managementu a dále s praktickými návody pro přípravu a realizaci projektu jak v domácím tak v zahraničním prostředí. Závěr kurzu je věnován praktickým nácvikům, které by měly vyústit v sestavení a podání konkrétní projektové žádosti: 

Projektový přístup



Projektová žádost



Realizace projektu



Projektová angličtina



Případové studie o

Cvičení 1: Příprava ideového záměru a výběr vhodného finančního zdroje

o

Cvičení 2: Zpracování projektové žádost

o

Cvičení 3: Připomínkování již připravené žádost

o

Cvičení 4: Výběrová komise


Slide 19 – Jak používat tento kurz Myšlenka na semestrální volně volitelný kurz se zrodila postupně při realizaci jednotlivých seminářů a kurzů pro studenty a akademiky FF UK v letech 2006 až 2010. Kurz je koncipován ve dvou blocích, blok teoretický, který je přehledem finančních zdrojů a je rozpracováním různých informačních materiálů a setkání pro studenty, které jsou prezentovány obvykle na začátku zimního semestru a dosud byly směřovány na doktorandy v prvním ročníku. Blok praktický věnovaný přípravě a realizaci projektů má trochu bohatší historii, neboť byl těžištěm dosavadní práce autorů kurzu. Kurz je připraven tak, aby bylo možno s užitkem realizovat a absolvovat jak jednotlivé semináře tak jeden z bloků nebo celý semestr. Kurz, jak byl během roku 2011 připraven, je pouze základním substrátem připraveným pro modifikace. Podle zkušeností se teprve po realizaci jednoho či dvou běhů ukáže, jestli byly zvoleny proporce jednotlivých témat správné, jaké informace jsou nadbytečné, jaké jsou naopak představeny příliš obecně. U praktických témat předpokládáme provedení konkretizace na výzvu určitého poskytovatele, protože praktické kurzy se dosud vždy konaly v souvislosti s konkrétní grantovou uzávěrkou, abychom během kurzu jen planě nepovídali, ale směřovali k určitému výsledku. Jednotlivá témata bude třeba rovněž podle minulých zkušeností adaptovat pro danou cílovou skupinu, protože jiné informace jsou užitečné pro magisterské studenty, jiné pro doktorské atp. Informace uvedené v některých přednáškách zastaraly bohužel již během sestavování kurzu. Z tohoto důvodu bude nutná před každým konáním aktualizace, neboť v oblasti financování vysokých škol se vše nyní velmi rychle mění. Kurz je volně dostupný na webu a má sloužit jako inspirace i pomoc pro pořádání obdobných kurzů jinde. Proto jsou všechny prezentace zveřejněny v editovatelné podobě ve formátu PPT, texty pak ve formátu PDF, ze kterého je možno volně kopírovat text.

Přehled rozšiřující četby V rámci projektu FRVŠ, z nějž bylo financování vytvoření tohoto kurzu, byla nakoupena zahraniční odborná literatura poskytující značné množství materiálu k rozšiřující a prohlubující četbě. V následujícím textu najdete přehled nakoupených publikací s odkazy k jednotlivým tématům našeho kurzu, k nimž se vážou. Všechna uváděné publikace jsou k dispozici k absenčním výpůjčkám v Knihovně Jana Palacha FF UK. Kromě zde uvedených publikací, byla ještě pořízena kniha H. Kerznera „Project Management“, která se váže k tématu 8. Projektový přístup, kde je odkazována. Ostatní publikace a informační zdroje jsou odkazovány přímo u jednotlivých témat. 1. Ekonomie amerického vysokého školství The Economics of American Universities : Management, Operations and Fiscal Environment / Stephen A. Hoenack and Eileen L. Collins (eds.), [New York] : State University of New York Press, 1990. Ač jde o publikaci starou dvacet let, je podivuhodně aktuální pro naši situaci, neboť se zabývá tématy, která jsou v ČR nyní traktována v rámci diskusí o reformě terciárního vzdělávání a jeho financování. Zatímco pro nás díky mnohaletému přeryvu komunistické totality jsou mnohá témata nová, americké vysoké školství řeší ekonomické a sociální otázky spojené se svým provozem průběžně. Publikace přináší teoretické základy i empirické důkazy pro mnohé názory zastávané v rámci podání přednášek našeho kurzu. I z tohoto Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 9

hlediska představuje publikace zásadní a velmi doporučeníhodnou četbu zvláště pro ty, kteří nebudou chtít nekriticky přijmout námi zastávané pohledy na financování a fungování vysokého školství. Publikaci budou s větším užitkem číst ti, kdo mají za sebou základní kurz mikroekonomie. S výjimkou několika pasáží, kde jsou pro explanace použity matematické modely, lze ovšem podstatná sdělení pochopit i bez předchozího ekonomického základu. S. A. Hoenack v Úvodu upozorňuje, že téma vysoké školství je velmi citlivé, neboť je průsečíkem individuálních aspirací studentů, k jejichž naplnění se studium zdá být klíčem, a aspirací celé společnosti, která chápe univerzity jako svého druhu uchovatele vědění a zásadního aktéra technologického pokroku. Z tohoto důvodu je vysoké školství důležité politicky, a to především z hlediska toho, že vysoké školství je převážně financováno z veřejných zdrojů. Pro ty samé skupiny (studenty a veřejné představitele) je často velmi nezřetelné, nakolik jsou dodatečné finanční vklady do institucí terciárního vzdělávání efektivní a produkují-li žádané výstupy (srov. s. 1n). První kapitola přináší přehled teoretických základů produkční funkce vysokého školství. David Hopkins stanovuje sadu poměrně obsáhlou sadu vstupů a výstupů, pomocí nichž dále popisuje produkční funkci vysoké školy (s. 12nn). Počínaje s. 24 rozšiřuje výklad o společnou produkční funkci pro vzdělávání a výzkum (joint production function for instruction and research), na níž ukazuje, do jaké míry jsou v různých situacích vzdělávání a výzkum realizované v rámci jedné instituce komplementární nebo spíše vzájemně soupeřící. Od s. 28 navazuje zamyšlením na přítomností úspor z rozsahu na VŠ (economies of scale). Důkazy pro existenci úspor z rozsahu nachází u institucí primárně zaměřených na vzdělávání, pro výzkum jsou úspory spíše tušené než empiricky zjistitelné (s. 29). F. Balderston v druhé kapitole podrobněji zkoumá ekonomické parametry výzkumu realizovaného na univerzitách. Všímá si faktu, že v USA mnohem více než v Evropě a bývalém Sovětském svazu nacházíme model výzkumné univerzity (research university), na níž se integruje výuka s výzkumem. V evropských zemích je dle něj (píše to na začátku devadesátých let minulého století) výzkum koncentrován do speciálních institucí (u nás např. Akademie věd, v současné době ovšem např. UK nebo MUNI mají jednoznačnou ambici být výzkumnými univerzitami). Univerzity existují ve stále se proměňujícím finančním prostředí, kde se mění struktura a objemy podpory a také její zacílení. Balderston konstatuje, že americké univerzity neuspěly v politickém tlaku na federální úrovni a federální finanční rámec musejí spíše trpně přijímat (s. 35). Nestabilní finanční rámec má na univerzity ničivější dopady než na podnikatelské privátní korporace, neboť univerzity si nemohou tvořit dostatečné rezervy. Neustálé změny rámce tedy způsobují šoky vedoucí k neefektivnímu najímání a propouštění personálu a vedou k špatným alokacím zdrojů a plýtvání (tamtéž). Škála aktivit, které je potřeba na univerzitách financovat, se jen částečně prolíná s prioritami poskytovatelů financí a to univerzity nutí realokovat zdroje uvnitř instituce. Balderston popisuje tři klasické vnitroinstitucionální alokace (s. 42n): 1. podpora mladých akademiků na začátku akademické kariéry (seed money), 2. překlenovací podpora výzkumných programů mezi dvěma granty (tide-over money), 3. podpora oborů, které jsou mimo pozornost poskytovatelů a donorů (money for unsupported fields). Balderston se dále zabývá způsoby, jak univerzity pokrývají nepřímé náklady (indirect cost recovery). Dochází k přesvědčení, že veřejné školy jsou schopny pokrýt jen asi 2/3 nepřímých nákladů ve srovnání se soukromými školami. Důvod vidí v tom, že veřejné vysoké školy si takto získané prostředky nemohou ponechat na svůj rozvoj, ale jsou tak či onak o tyto prostředky zkráceny (s. 48). Veřejné školy tedy nemají Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 10

dostatečnou motivaci pro to, aby zatěžovaly své činnosti a projekty „daní“ nepřímých nákladů. Ve třetí kapitole Tuckman a Chang zkoumají povahu rozhodovacích procesů na univerzitách. Vzhledem k tomu,

že

univerzity

představují

složité

a

komplexní

organismy,

vyzdvihují

obecnou

skepsi

ohledně existence jednoznačných rozhodovacích mechanismů. Základní námitky jsou tři: 1. Není možno definovat institucionální cíle, 2. Pokud je možno institucionální cíle definovat, není možno je sledovat, 3. Jelikož v rámci instituce, jak popíšeme dále, existují vedle sebe cíle formální a „skutečné“, není možno cíle formální (proklamované) využívat při řízení organizace (s. 62). Nejpesimističtější koncept ohledně řízení univerzit na základě vytýčených cílů představuje teze C. Conrada, že zaměřenost univerzit na cíle a kontinuita v jejich sledování nejsou tím, co stojí na počátku rozhodovacího procesu, ale ukazuje se až na konci jako svého druhu vedlejší produkt nepredikovatelného vývoje (s. 62). Zajímavý je postřeh, že neexistují studie, které by se vyjadřovaly k otázce, zda externí donoři svými příspěvky na realizaci cílů univerzity mění tvář instituce (s. 65). Důvodem je možná i to, že případná negativní odpověď by znamenala snížení ochoty externích přispěvatelů univerzity financovat. Estelle James ve čtvrté kapitole podrobněji analyzuje rozhodovací procesy na univerzitě. Vychází z toho, že vysoké školy coby neziskové organizace nemohou být zaměřeny na maximalizaci zisku, ale nutně se zaměřují na maximalizaci užitku ze získaných příjmů (s. 77n). Maximalizace užitku ze získaného příjmu je na rozdíl od spíše neuchopitelných institucionálních cílů analyzovaných v předchozí kapitole cílem nepochybným. Maximalizace užitku z příjmu od jednoho poskytovatele nespočívá jen v tom, bezezbytku splnit závazky vůči němu, ale zároveň pokud možno podpořit i ostatní univerzitní projekty a aktivity, na které prostředky darovány nebyly. Jedná se o tzv. křížovou podporu, cross-subsidization (s. 78). Tento jen je pozorovatelný nejen na rozhraní univerzita/externí dárce, ale rovněž na každé přerozdělovací úrovni uvnitř instituce (příklad viz s. 79). Křížová podpora je možná díky povaze akademické práce, kdy jen malá část výkonů je efektivně monitorovatelná a připsatelná konkrétnímu projektu (s.80). Věčným a primárním cílem univerzity je totiž především „přežití“ (s. 88). Křížová podpora umožňuje financovat např. malé obory na útraty větších, doktorské studenty z prostředků určených na bakaláře atp. James upozorňuje na to, že globální institucionální cíl „přežít“ má svůj protějšek na individuální rovině, většina zaměstnanců na univerzitě zde nakonec pracuje kvůli mzdě, podobně základní součásti preferují blaho ústavu či katedry před blahem instituce. Toto soupeření cílů může vést až k úplné paralýze organizace (s.96). James tento „boj o blaho“, tj. především o finanční zdroje nikterak překvapivě charakterizuje jako „zero-sum game“ (s. 98), neboli, co jeden získá, musí druhý ztratit, neexistuje řešení „win-win“. Z tohoto důvodu bojují základní součásti o vliv nad přerozdělovacími procesy uvnitř instituce. Boj o vliv polarizaci v rámci školy či fakulty dále prohlubuje (s. 99). James dále analyzuje efektivitu různých opatření na eliminaci uvedených konfliktů. Závěry jsou spíše pesimistické. V páté kapitole navazuje Paul Brinkman analýzou nákladové křivky VŠ. Vychází z toho, že VŠ coby nezisková organizace nesleduje cíl minimalizace nákladů (s. 109), nýbrž se snaží maximalizovat příjmy, které potom – protože nemůže jinak – všechny utrácí (s. 110). Dalo by se říci, že VŠ tedy spíše než minimalizuje náklady, maximalizuje výnosy. Proces minimalizace nákladů je nepochybně rovněž přítomen, ale z hlediska poskytovatele je skrytý, neboť odhalení možností úspor poskytovateli prostředků odstraňuje pro vysokou školu žádoucí asymetrii informací, jejíž existence přispívá k cíli maximalizace výnosů. Brinkman dále analyzuje úspory z rozsahu (economies of scale), jejichž přítomnost na veřejných VŠ se nepodařilo Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 11

jednoznačně prokázat (s. 114-122). Brinkman dále analyzuje nákladovou křivku v situaci produkce více výstupů (výuka a výzkum). Optimální mix mezi výukou a výzkumem je frekventované a živé téma i u nás. Brinkman se ptá, existují-li nějaké úspory ze škály sortimentu 5 (economies of scope). Závěr je opět nejednoznačný. Brinkman cituje teorii, že poměr výuky a výzkumu je dán spíše svobodným rozhodnutím školy než nějakou pevnou, technologií danou, mírou (s. 123-128). V šesté kapitole se Stephen Hoenack zamýšlí nad příčinami obtížného stanovení průběhu nákladových funkcí na VŠ. Za jeden ze zdrojů těžkostí považuje skutečnost, že skutečné nákladové funkce, tj. přesné vztahy mezi určitou úrovní vstupů transformovaných určitou technologií do určitého množství výstupů jsou známy pouze jednotlivým zaměstnancům univerzity, nikoliv však managementu (s. 131). Náklady na monitorování uvedených veličin ze strany managementu jsou totiž příliš vysoké. Proto mohou jednotliví zaměstnanci, základní součásti nebo fakulty vůči své nadřízené úrovni tyto informace svým způsobem tajit a profitovat z možné křížové podpory nebo přecenění potřeby vstupů pro produkci určitého vzdělávacího či výzkumného výstupu (s. 132). Veškeré pokusy o stanovení „objektivních“ monitorovacích systémů a motivačních nástrojů selhávají i díky neznalosti individuálních oportunitních nákladů akademiků (s. 135). Každý monitorovací i motivační systém indikuje žádoucí chování, takže po nějaké době se všichni vykazují takové parametry, jaké jsou žádané. Pokud je kladen důraz na vzdělávání pregraduálních studentů, vykazuje škola žádané parametry a pomocí křížové podpory financuje např. výzkum, jehož priorita z hlediska monitorovacího systému ustoupila do pozadí. Hoenack tak cituje zjištění, že i v USA např. příjmy na vzdělávání slouží k dofinancování výzkumu (s. 136). Sedmá kapitola se zabývá poptávkou po terciárním vzdělávání, což je téma mimo náš kurz. V osmé kapitole se Joseph Froomkin zamýšlí nad důsledky nestability financování VŠ na jejich chování. Froomkin vychází z, podle mého názoru velmi realistického poznatku, že neexistuje žádná správná nebo spravedlivá výše financování terciárního vzdělávání, neboť VŠ nemají dostatečně přesně vymezený a kvantifikovaný výstup, který by měly produkovat (s. 189). Finanční zdroje pro vysoké školství představují velmi nestrukturované a nestabilní prostředí. Neustále se mění nejen celková výše financování, ale i proporce alokací na jednotlivé účely (s. 193). Nestrukturované, tj. nepřehledné prostředí, kde nejsou přesně známy nákladové funkce jednotlivých aktérů, a kde navíc působí protichůdné zájmy, neumožňuje činit efektivní úsporná opatření. Froomkin uvádí příklad snahy optimalizovat síť VŠ v USA, která nevedla k původně zamýšlenému snížení jejich počtu a koncentraci aktivit a v důsledku k žádoucím úsporám z rozsahu, neboť regionální vlády se nechtěly zříci „vlastní“ VŠ ve vlastním městě (s. 212). Pokles financování tedy vedl ke snížení finančních alokací do konstantního počtu škol, takže došlo k posunu na nákladové křivce opačným než původně zamýšleným směrem, tj. produkuje se menší výstup s většími průměrnými náklady (původní záměr byl produkovat stejný výstup s menšími průměrnými náklady).6 V deváté kapitole rozvádí Paul Brinkman téma kapitoly předchozí. Vychází z toho, že klíčovým ukazatelem pro VŠ je počet studentů, kteří jsou ekonomickým přínosem pro VŠ buď formou dotace na studenta, nebo vybraným školným (s. 216). Drtivá většina nákladů VŠ tvoří náklady osobní (s. 217). Zatímco 5

Tak zní nepříliš elegantní, ale v české literatuře se vyskytující ekvivalent anglického termínu. V části odborné literatury se dva aspekty úspor nerozlišují a economies of scale i economies of scope se překládají souhrnně jako úspory z rozsahu. 6 Výstupem se zde nemyslí jen počet absolventů ale i jejich kvalita, takže snížení výstupu může znamenat i stav „stejně absolventů menší kvality“.


pro firmy je technologický pokrok zdrojem úspory, pro VŠ představuje nutnost neustále nákupem moderních technologií držet krok se společností, spíše dodatečné neefektivní náklady (s. 218). Podobně působí i různá nařízení a předpisy týkající se bezpečnosti práce atd. Trendu rostoucích nákladů čelí VŠ primárně snahou zvyšovat příjmy, např. zvyšováním počtu studentů (s. 222). Úspory nejsou pojímány jako svého druhu zdroj. Podle průzkumů vycházejí VŠ při řešení dopadů různých finančních krizí z předpokladu, že se jedná o krizi krátkodobou. Řešením tedy nejsou strukturální změny, ale jen dočasné zmrazení mezd, útlum projektové aktivity nebo dočasné podinvestování infrastruktury (s. 123). Legislativa nedovoluje VŠ tvořit dostatečné rezervní fondy na překonání strukturálních krizí (s. 228). Krom toho akademické obce svou povahou samosprávné postrádají jednotné vedení a v nutnosti řešit krizi optimalizací, jsou efektivní řešení často politicky neprůchodná (tamtéž). Celkový pohled autorů této publikace není optimistický. Jejich pohled založený na podrobných analýzách ovšem koresponduje s mnoha východisky, která používáme dále v našem kurzu. Četba této publikace je cenná právě z důvodu, že zdánlivě nezaloženým tvrzením v základním kurzu, který je ten náš, dává solidní teoretický a empirický základ. 2. Vedení školy a fundraising7 Ncube, Peggie, The Univesity President and Fundraising, VDM Publishing, Saarbrücken, 2010. Jde o případovou studii o osobnosti Theodora Hesburgha, jednoho z nejúspěšnějších amerických rektorů, který za více než třicet svého působení v čele univerzity, nevídaným způsobem zvýšil objem finančních darů od absolventů a dalších subjektů na univerzitní projekty. Autorka analyzuje Hesburghovu komunikační strategii vůči potenciálním donorům. V rámci našeho kurzu upozorňujeme na to, že fundraising a individuální dárcovství jsou v českém vysokoškolském prostředí dosud málo rozvinutou oblastí získávání finančních prostředků. Z tohoto důvodu jsme pro rozšíření četby zakoupili i tuto poměrně úzce specializovanou publikaci. Ncube vychází z premisy aktuálně platné spíše pro americké než pro naše prostředí, že rektor (university president) má z přirozené povahy své funkce klíčový úkol být schopným fundraiserem: „Rektor je esencí školy a klíčovým katalyzátorem fundraisingu.“ (s. 1) Nejdůležitějším přínosem rektora k institucionálnímu rozvoji své školy je formulování vize tak důkladně a přesvědčivě, že bude sdílena všemi skupinami v rámci instituce, i mimo ni, do té míry, že ji přijmou za svou. Zajímavé je jistě srovnání tohoto výměru osobnosti rektora, resp. děkana, s příklady z českého prostředí. Ncube uvádí slavnou větu z fundraisingových školení, že většina těch, kdo dosud na žádný účel nedarovali žádné prostředky, to neučinila, protože jim o peníze nikdo neřekl. Ncube to dokládá citací výsledků výzkumu publikovaných na začátku devadesátých let minulého století (s. 7: „One quarter of alumni at some point have given to their undergraduate institutions, while another quarter have not because they never have been asked.“). Tvrzení, že absolventy nikdo neoslovil, lze rozumět doslovně. Je realitou například FF UK, že s absolventy nikdo prozatím systematicky nepracuje, takže jim skutečně nikdo o dar neříká (toto se nyní postupně mění realizací dlouhodobého projektu na práci s absolventy). Vedle toho je možné tvrzení 7

Výraz „university president“ překládám volně ze dvou důvodů: v českých podmínkách by bylo správné říci „rektor“, ale protože náš kurz je primárně zaměřen na fakultu, použil jsem termín „vedení školy“.


interpretovat ovšem i tak, že univerzity si o podporu absolventům říkají, ale neefektivně. Jako když mluvíte k člověku, který je k vám zády nebo který nerozumí česky. Analýza Peggie Ncube se zaměřuje právě na druhý případ. Ncube předpokládá, že různá setkání absolventů a další komunikační kanály jsou nějakým způsobem běžné, ale že mnoho univerzit je nedokáže efektivně využít. Jádro publikace spočívá v podrobné rétorické analýze projevů rektora Hesburgha. Publikace je přístupná všemu druhu čtenářů, nejlépe z ní budou profitovat lingvisticky orientovaní studenti. 3. Management vědy Hazelkorn, Ellen, University Research Management : Developing Research in New Institutions, Paris : Organisation for Economic Co-operation and Development, 2005. Ellen Hazelkorn se ve své studii zpracované pro OECD zabývá tím, jak od sedmdesátých let minulého století probíhal proces formování nových univerzit transformací dosavadních vysokých škol zaměřených pouze na výuku do institucí terciárního vzdělávání kombinujících výuku s vlastním plnohodnotným výzkumem. Ve studii jsou zahrnuty i dvě české "nové" univerzity, TUL a ZČU. Studie je zajímavá ze dvou hledisek: 1. Ukazuje možnosti a omezení nedávných snah české vlády vybudovat regionální univerzity. Do realizace tohoto cíle jsou nyní investovány desítky miliard korun z Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost; 2. Je příspěvkem do teoretické diskuse o multiprodukční nákladové křivce vysoké školy a hledání optimálního mixu vzdělávání a výzkumu pěstovaných na jedné instituci. Studie začíná otázkou, jak může být terciární vzdělávání lépe strukturováno tak, aby se stalo efektivnějším a účinnějším motorem ekonomického rozvoje (s. 3). Studie vychází z předpokladu, že žijeme v informační společnosti, tj. společnosti založené na vědění (tento koncept, jak uvidíme později, je teoreticky v poslední době zpochybňován např. rakouským sociologem K. Liessmannem). Hazelkorn ovšem v souladu s aktuálním ekonomickým mainstreamem chápe generaci nových poznatků (výzkum) a jejich difuzi ve společnosti (vzdělávání) jako určující faktor osobního i národního pokroku a blahobytu. Mluví se o lidském kapitálu (s. 18). Trh práce vyžaduje stále vyšší množství vysokoškolsky vzdělaných pracovních sil (s. 19). Vysoké školy a univerzity jsou tak vládami pojímány jako generátor lidského kapitálu a podpora vysokého školství se stává jakousi investicí do tohoto typu kapitálu. Stát, který se nyní chápe jako investor, se snaží mít hospodaření s touto investicí a výstupy více pod kontrolou, školy a stát bojují o to, jaká bude výsledná podoba volby mezi akademickými svobodami a nutností skládat účty vládě coby investorovi (s. 22). Stávající univerzity totiž nesledujíc stejný cíl jako vláda (rozmnožování a difuze inovací), nýbrž se chovají jako kartel snažící se bránit novým institucím vstoupit na trh (s. 24). Hazelkorn popisuje, jak se po druhé světové válce prudce zvyšuje individuální i společenská poptávka po terciárním vzdělávání. Na tuto rostoucí poptávku, na kterou tradiční univerzity neodpovídaly dostatečně pružně, odpověděly vysoké školy neuniverzitního typu, které masivně vznikaly zvláště od sedmdesátých let minulého století (s. 30). Tyto školy byly na rozdíl od univerzit zaměřeny více prakticky. Později reagovaly na změnu poptávky i univerzity, které začaly ve větší míře implementovat profesní programy (s. 31). V 90. létech proběhl (i v ČR) proces unifikace institucí terciárního vzdělávání tak, že mnoha svou povahou neuniverzitním školám byl udělen statut univerzity (s. 33). Tyto (u nás regionální školy) začaly budovat i svou výzkumnou infrastrukturu. Hazelkorn uvádí na str. 42 přehlednou tabulku srovnání charakteristik tradiční a nové univerzity. Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 14

Nové univerzity naráží na nedostatek výzkumných kapacit jak lidských tak materiálních (s. 46), protože byly původně založeny na jiném konceptu. Hazelkorn analyzuje proces transformace (s. 49), které stojí v cestě mnoho překážek. Základní z nich je tzv. Matoušův efekt (podle biblického verše), ekonomický koncept, podle kterého aktér přicházející na trh jako poslední má za jinak stejných podmínek nejobtížnější pozici, neboť "kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má" - studenti, výzkumné prostředky, důvěra privátních investorů atd. (s. 50). Původním úkolem regionálních VŠ bylo udržet vzdělanou pracovní sílu v regionu (s. 54). V teoriích regionálního rozvoje hraje velkou roli inovace. Pro zvýšení komparativní výhody regionu je lepší, když nejen v regionu dobře probíhá difuze inovací (když je v něm umístěna vysokoškolská instituce, takže studenti neodcházejí do jiných regionů), ale když inovace v regionu přímo vznikají (endogenní zdroj růstu). Proto se zdálo vládám důležité na těchto školách podnítit i výzkumné činnosti. Prvním z problémů bylo přitáhnout dostatečné množství výzkumníků, tj. dosáhnout určitého kritického množství. Odtud pochází koncept sledovaný i v aktuálním Operačním programu Výzkum a vývoj pro inovace, na budování center excelence, jako práce ohnisek, kde se shromažďuje nadkritické množství výzkumníků v regionu (s. 59). Hazelkorn dále analyzuje motivace škol i jednotlivců. Na prvních místech jsou vedle dostupnosti finančních prostředků (např. OPVK a OP VaVpI jsou dostupné pouze pro regionální univerzity) i možnosti uplatnění dalších absolventů postgraduálního studia (tradiční univerzity jsou již "obsazené" a další a další absolventi v regionálních školách nalézají svou "niku"), (s. 72). Při bližším pohledu Hazelkorn zjišťuje, že jen 23% rozhodnutí o rozvoji výzkumných činností na regionálních univerzitách pochází od vedení těchto škol. V souladu se zjištěním z USA srov. publikaci Economics of American Universities) tedy výsledná podoba školy není tak docela výsledkem plánovitého stanovování priorit ale spíše ne docela dobře predikovatelným výsledkem mnoha individuálních a nekoordinovaných motivací a rozhodnutí (s. 77, 78 a 80). Jakmile bylo učiněno rozhodnutí o vybudování výzkumné báze na regionální univerzitě, začíná boj o granty a další zdroje s etablovanými pracovišti. Hazelkorn spolu s dalšími autory toto charakterizuje jako akademický kapitalismus (s. 92). Výhody jsou často na straně tradičních univerzit, takže výzkumníci nových univerzit musí přijmout některá omezení pro své odborné směřování. Jedním z nich je nutnost spíše se zaměřit na aplikovaný výzkum (s. 95) a také přijmout větší míru osobní nejistoty, neboť 47% pracovněprávních vztahů ve výzkumu na regionálních univerzitách má povahu krátkodobých smluv (s. 102). Regionální univerzity se snaží tyto nevýhody kompenzovat např. poskytováním většího objemu volna na výzkumné aktivity, cestovními granty atp. (s. 105). Hazelkorn dále popisuje, jak se liší situace nových univerzit od tradičních z hlediska jejich pozdního vstupu na trh. Vychází ze zamlčeného předpokladu, že vláda už ví, že je dobře, že nové univerzity vznikají a proto má smysl pomáhat jim překonávat bariéry vstupu na trh. Pokud vláda takové stanovisko přijme, musí ochraňovat nové univerzity před konkurencí ze strany tradičních, musí jim pomáhat při rozvoji infrastruktury atd. (s. 112). Z hlediska vlády se tedy vyplatí omezit komparativní výhody tradičních univerzit (s. 113). To se stalo v ČR v posledních letech naprostým přesměrováním finančních zdrojů od pražských škol do regionů. Přesto se regionální univerzity domnívají, že základní "pravidla hry" jsou ve prospěch tradičních univerzit (granty jsou udělovány spíš na tradiční témata než na nová, pěstovaná na regionálních univerzitách apod.), takže ty nemohou nikdy vyhrát (s. 137). Problémem je, že na této úrovni již chybí kritérium, co společnost Připraveno v rámci projektu „Projektové financování vysokých škol“ podpořeného FRVŠ pod číslem 72/2011 http://kurz-projekty.ff.cuni.cz 15

vlastně potřebuje (srov. kritiku K. Liessmanna), že jsme společností vědění, ale nevíme, co chceme vědět). Je tedy možno kritizovat vládu, že spíše podporuje jeden vědní obor než druhý, ale v mnoha případech nelze přinést intersubjektivně platné argumenty, proč je to špatně nebo dobře, krom toho, že si jeden stěžuje na to, že jeho téma zrovna není podporováno. Hazelkorn uzavírá konvenčně, že úkolem vlád je podporovat rozvoj výzkumné báze, rozuměj nových univerzit (s. 148), aby byl aktivován dosud blokovaný potenciál, "to unlock potential" (s. 153). Slabinou celé studie ovšem je, že vychází z jednoho ekonomického konceptu, který nekonfrontuje s ostatními. Sluchu popřává pouze zástupcům nových univerzit, z jejichž odpovědí na dotazníkové šetření vznikla empirická báze její studie. Užitkem publikace je ovšem poměrně podrobné zmapování procesu zrodu regionální univerzity. Anotace dalších publikací budou postupně přibývat.


1. Systém financování VŠ v ČR

Recommend Documents