1. Sportovní hry se vyznačují realizací činnosti a) dvou soupeřů v jednotném prostoru a čase s úsilím o prokázaní vlastní převahy lepším ovládáním společného předmětu, a to podle pravidel; b) dvou nebo několika soupeřů s úsilím o získání většího počtu bodů střídavým zasahováním cíle společným předmětem, a to podle pravidel; c) dvou soupeřů v jednotném prostoru a čase s úsilím o prokázaní vlastní převahy lepším ovládáním dvou nebo více předmětů, a to podle pravidel. 2. Základní jednotkou soutěže ve sportovních hrách je a) individuální herní výkon; b) utkání; c) tréninková jednotka. 3. Do kategorie sportovních her nepatří a) sálový fotbal, streetball, plážový volejbal, squash; b) softbal, kolová, vodní pólo, stolní tenis; c) golf, curling, kuželky, kulečník. 4. Pro sportovní hry invazní je příznačné to, že soupeřící strany bojují o společný předmět a) současně; b) střídavě; c) příležitostně. 5. Pro sportovní hry neinvazní je příznačné to, že soupeřící strany bojují o společný předmět a) současně; b) střídavě; c) příležitostně. 6. Ve sportovních hrách brankového typu plní strana, která je v držení společného předmětu, a) současně úkoly útočné i obranné; b) úkoly obranné; c) úkoly útočné. 7. Ve sportovních hrách síťového typu plní strana, která je v držení společného předmětu, a) současně úkoly útočné i obranné; b) úkoly obranné; c) úkoly útočné. 8. Ve sportovních hrách pálkovacího typu plní strana, která je v držení společného předmětu, a) současně úkoly útočné i obranné; b) úkoly obranné; c) úkoly útočné. 9. Lakros, pozemní hokej, florbal jsou sportovní hry a) síťového typu; b) pálkovacího typu; c) brankového typu. 10. V programu deaflypiád jsou zařazeny soutěže ve sportovních hrách
a) pro hráče a hráčky s poruchami dorozumívání; b) pro hráče a hráčky s poruchami intelektu; c) pro tělesně postižené hráče a hráčky. 11. Sportovní hry pro zdravotně a mentálně postižené občany zařazujeme do kategorie a) institucionalizovaných průpravných her; b) modifikovaných sportovních her; c) neoficiálních sportovních her. 12. Určete, která z uvedených mezinárodních organizací má multisportovní charakter: a) FIFA (UEFA); b) FIBA (FIBA Europe); c) FISU. 13. Pro organizaci a přípravu soutěže ve sportovních hrách je rozhodující a) počet účastníků a předpokládána doba trvání soutěže; b) počet utkání; c) počet cyklů. 14. Formou soutěže (hracím či soutěžním systémem) se ve sportovních hrách rozumí a) úprava a sjednocení pravidel; b) způsob uspořádání jednotek soutěže, tj. utkání; c) veškerá administrativní a legislativní opatření. 15. Stejnoměrná forma soutěže ve sportovních hrách je charakterizována a) vyřazením poloviny účastníků po prvním kole; b) přesně neurčeným počtem utkání; c) počtem utkání odpovídající soutěžnímu systému „každý s každým“. 16. Pro stejnoměrnou formu soutěže se dvěma cykly ve sportovních hrách platí pro výpočet celkového počtu utkání vzorec (x – počet utkání; n – počet účastníků) a) x = n (n – 1); b) x = n (n – 1) / 2; c) x = 2n (n – 1). 17. Do stejnoměrné formy soutěže s jedním cyklem v nějaké sportovní hře je přihlášeno 8 účastníků. Určete celkový počet utkání soutěže: a) 56; b) 28; c) 14. 18. Při celkovém počtu osmi účastníků odehraje ve stejnoměrné formě soutěže se dvěma cykly v nějaké sportovní hře každý jednotlivý účastník a) 16 utkání; b) 32 utkání; c) 14 utkání. 19. Ve význačných soutěžích typu OH, MS, ME se u sportovních her brankového typu používá a) hrací (soutěžní) systém smíšený; b) vylučovací systém s jednou porážkou;
c) vylučovací systém se dvěma porážkami. 20. Pro většinu soutěží v tenisu a v jiných individuálních sportovních hrách síťového typu je nejvíce příznačný hrací (soutěžní) systém a) smíšený; b) vylučovací s jednou porážkou; c) každý s každým. 21. Uveďte nejméně vhodný hrací či soutěžní systém pro turnaj např. ve florbalu ve školní TV: a) smíšený; b) každý s každým; c) vylučovací s jednou porážkou. 22.Pro vylučovací formu soutěže s jednou porážkou se pro výpočet celkového počtu utkání použije vzorec (x – počet utkání, n – počet účastníků) a) x = n – 1; b) x = n (n – 1); c) x = 2n (n – 1). 23. Určete celkový počet utkání pro vylučovací formu soutěže s jednou porážkou, je-li do takové soutěže v nějaké sportovní hře přihlášeno 16 účastníků: a) 13; b) 15; c) 14. 24. Je-li do soutěže např. v tenise, realizované vylučovací formou s jednou porážkou, přihlášen počet účastníků, který neodpovídá mocnině dvou (např. 19), dojde k tomu, že a) nadbyteční účastníci jsou ze soutěže vyřazeni losováním; b) soutěž je zrušena; c) do soutěže je zařazeno tzv. předkolo. 25. Při osmi účastnících v soutěži např. ve volejbalových deblech, realizované vylučovací formou s jednou porážkou, odehraje finalista (včetně finále) a) 3 utkání; b) 7 utkání; c) 5 utkání. 26. Vylučovací forma soutěže s jednou porážkou se při realizaci ve sportovních hrách také označuje jako a) „náhlá smrt“; b) K.O. systém; c) O.K. systém. 27. Vylučovací forma soutěže s principem jedné porážky se při realizaci ve sportovních hrách také uplatňuje jako část smíšené formy soutěže. Uveďte, jak se tato část označuje: a) play down; b) play away; c) play off. 28. Délku trvání jednoho utkání lze nejpřesněji určit podle pravidel sportovních her
a) brankového typu; b) síťového typu; c) pálkovacího typu. 29. Počtem vítězných setů jsou limitována utkání ve sportovních hrách a) brankového typu; b) síťového typu; c) pálkovacího typu. 30. Pojmem standardní situace se ve sportovních hrách označuje a) situace, kdy společný předmět přechází způsobem povoleným pravidly z jedné poloviny hřiště na druhou; b) úsek utkání, kdy vztah soupeřů ke společnému předmětu zůstává neměnný; c) pravidly předepsaný způsob zahájení děje hry na začátku utkání a po kterémkoli přerušení děje hry. 31. Pojem hráčská funkce je ve sportovních hrách vymezen a) jednak pravidly, jednak zvoleným herním systémem; b) jenom pravidly; c) jenom herním systémem. 32. Pojem hráčská funkce se týká a) všech sportovních her; b) týmových sportovních her a sportovních her dvojic; c) individuálních sportovních her. 33. Kapitán družstva nějaké sportovní hry představuje a) určení konkrétní herní funkce; b) neformální určení hráčské role; c) formální určení hráčské role. 34. V grafickém značení herních situací znamená symbol a) hráče (zpravidla útočníka); b) hráče (zpravidla obránce); c) hráče (zpravidla útočníka) ve změněném postavení. 35. V grafickém značení herních situací znamená symbol a) pohyb hráče s míčem (s jiným společným předmětem); b) pohyb hráče bez míče (bez jiného společného předmětu); c) přihrávku. 36. V grafickém značení herních situací znamená symbol a) přihrávku; b) zvýrazněný význam přihrávky; c) střelbu. 37. Obsah (v užším slova smyslu) každé sportovní hry tvoří a) herní činnosti; b) herní úkoly; c) herní cíle. 38. Herní činnosti jednotlivce lze charakterizovat jako a) sumu herních dovedností; b) specificky zaměřené pohyby, jimiž hráč realizuje svůj individuální herní výkon; c) systémové pojetí individuálního herního výkonu.
39. Herní kombinace nejlépe charakterizuje a) nahodilá spolupráce dvou hráčů při řešení herních situací v útoku nebo v obraně; b) návaznost herních činností jednotlivce v útoku nebo v obraně; c) součinnost dvou nebo více hráčů při řešení úkolů v herních situacích. 40. Herní systémy se v teorii a didaktice sportovních her definují jako a) součinnost všech hráčů (na hřišti) a organizace vztahů mezi nimi při plnění úkolů v útoku nebo v obraně; b) součinnost svou nebo tří hráčů v návaznostech základních herních kombinací; c) pojetí týmového herního výkonu. 41. Herní výkon představuje a) činnost hráče, skupiny hráčů nebo družstva v podmínkách utkání; b) řešeních herních situací v utkání; c) snahu o úspěšné provedení činnosti v tréninkovém procesu. 42. Herní výkon určuje realizaci činností a) v kondičním tréninku; b) v celém utkání, včetně jeho jednotlivých částí; c) v tréninku herních kombinací a herních systémů. 43. Týmový herní výkon představuje a) součet individuálních výkonů hráčů; b) stupeň volního úsilí v průběhu utkání; c) činnost družstva v průběhu utkání. 44. Didaktika sportovních her je obor, který se zabývá a) výhradně problematikou učení herním dovednostem; b) činností učitele či trenéra, činností žáka či hráče a obsahem výuky (učivem); c) výhradně vyučováním, tj. činností učitele či trenéra. 45. Nejbližším vědním oborem, umožňujícím řešit teoretické problémy v didaktice sportovních her, je a) kineziologie; b) biomechanika; c) pedagogika sportu (pedagogická kinantropologie). 46. Základním kritériem se pro výběr učiva v didaktice sportovních her stává (stávají) a) intelektuální a výkonová úroveň žáků či hráčů; b) kompetence učitele či trenéra; c) podmínky k realizaci výuky. 47. Nejobecněji pojatým záměrem didaktiky sportovních her je a) dosažení co možná nejvyšší efektivity herního výkonu v dospělosti; b) rozvoj a kultivace herního výkonu; c) dosahování co možná nejlepších výsledků v soutěžích. 48. Základními okruhy realizace v didaktice sportovních her jsou a) nácvik a herní trénink; b) kondiční trénink a regenerace; c) utkání a tréninkový proces. 49.Didaktická redukce v tréninkovém procesu ve sportovních hrách znamená a) míru zjednodušení činnostních úkolů;
b) stupeň pochopení významu herních činností žáky (hráči); c) míru složitosti poskytování zpětných informací učitelem či trenérem. 50. Didaktickou redukci v tréninkovém procesu ve sportovní hrách rozlišujeme na a) individuální, skupinovou a týmovou; b) elementární a situační; c) objektivní a subjektivní. 51. Elementární didaktická redukce se předpokládá u učiva, které se týká a) herních systémů; b) řešení herních situací; c) herních činností jednotlivce, částečně herních kombinací. 52. Kritériem pro rozlišení metodicko-organizačních forem je a) nepřítomnost či přítomnost soupeře a míra proměnlivosti herně situačních podmínek; b) míra, podíl jednotlivce na týmovém herním výkonu; c) organizace a struktura vztahů vyplývajících z didaktické interakce. 53. Pro průpravná cvičení 1. typu je charakteristické a) přítomnost soupeře a relativní stálost (neměnnost) situačních podmínek; b) nepřítomnost soupeře a relativní stálost (neměnnost) situačních podmínek; c) nepřítomnost soupeře a náhodná, i když do jisté míry omezená proměnlivost situačních podmínek. 54. Nepřítomnost soupeře a relativní stálost (neměnnost) situačních podmínek představují kritéria pro určení a) průpravných cvičení 2. typu; b) herních cvičení 1. typu; c) průpravných cvičení 1. typu. 55. Přítomnost soupeře je z hlediska metodicko-organizačních forem příznačná pro a) herní cvičení a průpravné hry; b) průpravná cvičení; c) skupinové formy realizace cvičení. 56. Relativní stálost (neměnnost) situačních podmínek a přítomnost soupeře je příznačná pro a) herní cvičení 2. typu; b) herní cvičení 1. typu; c) průpravné hry. 57. Souvislý herní děj a počítání bodů charakterizují a) herní cvičení 1. typu; b) herní cvičení 2. typu, c) průpravné hry. 58. Relativní stálost (neměnnost) situačních podmínek v herních cvičeních 1. typu lze docílit a) přesným vymezením činnosti jednoho ze soupeřů nebo obou soupeřů; b) vymezením určité plochy pro realizaci činnosti obou soupeřů;
c) přesným vymezením začátku a konce realizace jednoho provedení v rámci cvičení. 59. V záměrech herních cvičení 2. typu se objevují a) neměnné situační podmínky; b) proměnlivé situační podmínky; c) přesně určené situační podmínky. 60. Průpravné hry odlišuje od herních cvičení 2. typu a) proměnlivost herně situačních podmínek; b) požadavek na dodržování pravidel; c) souvislý herní děj. 61. Metodicko-organizační formy se týkají tréninku (učebních podmínek) a) všech herních činností; b) jenom herních činností jednotlivce; c) herních systémů a herních kombinací. 62. V rámci tréninku (učebních podmínek) nějaké sportovní hry ve školní TV použijeme u žáků na začátečnické výkonové úrovni a) především průpravná cvičení 1. typu; b) všechny metodicko-organizační formy; c) především herní cvičení a průpravné hry. 63. Aplikace všech metodicko-organizačních forem v didaktice sportovních her zdůrazňuje význam a) tréninku (učebních podmínek) techniky herních činností jednotlivce; b) tréninku (učebních podmínek) herních kombinací a herních systémů; c) přizpůsobovaní učebních podmínek realizaci herního výkonu. 64. Vztahy mezi učitelem a žáky a mezi žáky navzájem tvoří hledisko pro určení a) sociálně interakčních forem; b) metodicko-organizačních forem; c) organizačních forem. 65. Převaha jednosměrné komunikace ve vztazích mezi učitelem a žáky je příznačná pro a) skupinovou formu vyučování; b) hromadnou formu vyučování; c) individuální formu vyučování. 66. V aspektech sociálně interakčních forem je pro didaktiku sportovních her ve školní TV nejméně typická a) hromadná forma vyučování; b) skupinová forma vyučování; c) individuální forma vyučování. 67. Metodou se v didaktice sportovních her míní a) model uspořádání operací s herními činnostmi (učivem) a časových aspektů tréninku; b) organizační rámec tréninkového procesu s vymezením časových a místních podmínek; c) koncepce vyučovacích prostředků v ohledech na specifika jednotlivých sportovních her.
68. O didaktických metodách se nejčastěji hovoří v souvislosti a) s kritérii pro uspořádání tréninkových cyklů; b) se záměrností vyučovacích postupů a možností jejich opakovaného použití; c) s měřítky hodnocení herního výkonu. 69. Kritériem pro určení metod v didaktice sportovních her není a) strukturace herních činností související se vztahem celku a částí; b) koncentrace a distribuce herních činností v čase; c) stálost či proměnlivost herně situačních podmínek. 70. Metodu věcné a časové strukturace herních činností (učiva) dokumentují kritéria a) celku, částí a vztahů mezi celkem a částmi; b) koncentrace a distribuce; c) manipulace se zatížením v bioenergetickém slova smyslu. 71. Z hlediska obsahu sportovních her jsou v kritériích metody věcné a časové strukturace nejvyšším možným celkem a) herní činnosti jednotlivce; b) herní systémy; c) herní kombinace. 72. Podřazenými celky a zároveň částmi nějaké herní kombinace jsou v kritériích metody věcné a časové strukturace a) všechny herní činnosti jednotlivce; b) všechny ostatní herní kombinace; c) související (v kombinací obsažené) herní činnosti jednotlivce. 73. Aplikace vyučovací metody po částech u nějaké herní činnosti jednotlivce je výsledkem a) diagnostiky a didaktické elementární redukce; b) diagnostiky a didaktické situační redukce; c) integrace herních dovedností s tělesným zatížením. 74. Pro motivaci žáků či hráčů má při aplikaci metody věcné a časové strukturace herních činností největší předpoklad kritérium a) po částech; b) v celku; c) progresivního spojování části v celek. 75. Riziko nadměrného důrazu na detaily provedení herních činností jednotlivce objevujeme u dlouhodobé aplikace didaktické metody a) v celku; b) od celku k částem a k celku; c) po částech. 76. Metody koncentrace a distribuce herních činností představují a) modely uspořádání herních činností v čase; b) modely upořádání herních činností v kritériích částí a celků; c) modely uspořádání herních činností v prostoru. 77. Aplikací metody koncentrace se předpokládá a)rozložení nějaké herní činnosti do několika kratších bloků, mezi něž se vkládají bloky jiné činnosti;
b) umístění jedné činnosti do jednoho déletrvajícího bloku; c) umístění dvou činností do několika kratších bloků. 78. Aplikací metody distribuce se předpokládá a) umístění jedné činnosti do jednoho déletrvajícího bloku; b) umístění jedné činnosti do několika kratších bloků. c) rozložení nějaké herní činnosti do několika kratších bloků, mezi něž se vkládají bloky jiné činnosti; 79. Jestliže je činnost nejprve umístěna do jednoho časově delšího bloku a následně rozložena do více kratších bloků s proložením s bloky jiné činnosti, jedná se o metodu a) koncentrace – distribuce; b) distribuce – koncentrace; c) koncentrace. 80. Variabilitu (proměnlivost, pestrost) tréninkového procesu zvyšuje metoda a) koncentrace; b) distribuce; c) v celku. 81. Inhibiční efekt se u žáků či hráčů v tréninkovém procesu často dostavuje a) při rozložení činnosti do několika kratších bloků; b) ve cvičeních soutěživého typu; c) při koncentraci jedné činnosti do déletrvajícího bloku. 82. Způsoby řídící činnosti učitele, které se odlišují různou mírou přenosu kompetencí a rozhodnutí z učitele na žáka, se označují jako a) didaktické styly; b) interakční styly; c) modely řízení vyučovacího procesu. 83. Uplatnění širokého spektra didaktických stylů má v současném pojetí výuky sportovních her význam především z hlediska a) snižování nároků na činnost učitele či trenéra; b) zvyšování aktivity a samostatnosti žáků či hráčů; c) zjednodušení podmínek učení. 84. V (jedné) tréninkové jednotce lze využít a) pouze jeden didaktický styl; b) nanejvýš dva didaktické styly; c) i několik didaktických stylů. 85. Naprostou omezenost přenosu kompetencí z učitele na žáky a přímou podřízenost žáků učiteli vyjadřuje a) didaktický styl příkazový; b) didaktický styl praktický; c) didaktický styl s nabídkou. 86. Jestliže se při zadávání úkolu (cvičení) nechce učitel nebo trenér zabývat zdlouhavým vysvětlováním provedení činnosti, použije a) didaktický styl příkazový; b) didaktický styl praktický; c) didaktický styl reciproční.
87. U didaktického stylu recipročního se předpokládá, že a) žáci či hráči mají možnost volby v nabídce několika řešení úkolu; b) žáci či hráči sami objevují vhodný způsob řešení úkolu; c) při adekvátní organizaci cvičení si žáci či hráči navzájem poskytují zpětné informace. 88. Nejvyšší nároky na kognitivní procesy žáků či hráčů přináší a) didaktický styl se samostatným objevováním; b) didaktický styl praktický; c) didaktický styl s nabídkou. 89. Jestliže učitel či trenér vhodně zvolenými otázkami navádí žáka či hráče k efektivnějšímu provedení nějaké činnosti, jedná se o a) didaktický styl reciproční; b) didaktický styl s řízeným objevováním; b) didaktický styl s nabídkou. 90. Vhodnou propojenost dvou didaktických stylů v jedné didaktické situaci představuje a) příkazový styl a styl s nabídkou; b) praktický styl a reciproční styl; c) styl se sebehodnocením a styl s řízeným objevováním. 91. Diagnostikou (diagnostikováním) se v didaktice sportovních her rozumí a) záměrné vyšetření (vyšetřování) osob a jevů, které se týkají didaktického procesu; b) nahodilé vyšetření (vyšetřování) osob a jevů, které se týkají didaktického procesu; c) indiferentní vyšetření (vyšetřování) osob a jevů, které se týkají didaktického procesu. 92. Nejčastějším předmětem diagnostiky (diagnostikování) v didaktice sportovních her je a) herní výkon; b) výkon činností v učebním procesu a herní výkon; c) výkon činnosti učitele či trenéra. 93. Nejobjektivnějším zdrojem diagnostiky (diagnostikování) ve sportovních hrách je pro učitele či trenéra a) výkon žáka či hráče v testech; b) výkon činnosti žáka či hráče v průpravných cvičeních; c) herní výkon (výkon v utkání). 94. Nejběžnější technikou (prostředkem) diagnostiky v didaktice sportovních her je a) přímé pozorování; b) zprostředkované pozorování; c) testování. 95. Běžnou součástí diagnostiky ve sportovních hrách je a) metoda kritických případů; b) hodnocení a posuzování; c) statistické zpracování získaných dat.
96. Pružnou a bezprostřední reakci na výkon nějaké činnosti žáka či hráče umožňuje učiteli či trenéru v rámci diagnostiky a) zprostředkované pozorování (pozorování videozáznamu, DVD); b) testování; c) přímé, písemně neevidované pozorování. 97. Princip zpětné vazby (feed back) se v diagnostice sportovních her uplatňuje jako a) poskytování informací o průběhu a výsledku činnosti; b) kategoriální systém pozorování; c) obsahová analýza. 98. Zpětná informace, poskytovaná v rámci diagnostiky jako přímá reakce na výkon nějaké činnosti, teoreticky obsahuje sdělení a) pouze ve formě hodnocení; b) jednak ve formě hodnocení, jednak ve formě korekce; c) pouze ve formě korekce. 99. Správné, vhodné poskytování zpětných informací má v rámci diagnostiky pro žáky či hráče význam z hlediska a) konfrontace plánu a realizace výkonu; b) registrace údajů o výkonu; c) motivace. Test z TZDSH (1. NAVMGR – zápočtový požadavek) ČÁST B – teorie a základy didaktiky jednotlivých SH BASKETBAL 1. V basketbale se rozlišují dva základní typy porušení pravidel. Uveďte jaké: a) přestupky a chyby; b) technické chyby a osobní chyby; c) technické přestupky a nesportovní chyby. 2. Čáry, ohraničující hřiště na basketbal, jsou součástí a) hřiště (hrací plochy); b) zázemí (autu); c) zázemí (autu), ale jen pro případy hráčů bez míče. 3. Basketbal. Hráč se po chycení míče zastaví postupným doskokem (došlapem) v pořadí levá – pravá. Jako obrátkovou smí použít a) kteroukoli nohu; b) pravou nohu; c) levou nohu. 4. V pravidlech basketbalu se vyskytuje odlišnost pro muže a pro ženy. Týká se: a) velikosti a hmotnosti míče; b) velikosti hřiště; c) počtu oddechových časů ve 4. hracím období. 5. Basketbal vozíčkářů je součástí programu a) deaflypiád; b) paralympiád;
c) speciálních olympiád. 6. Obrátkou (obrátkami) hráče s míčem se v teorii basketbalu míní pravidly povolený způsob a) pohybu s míčem ve výskoku; b) střelby (po tzv. dvojtaku); c) uvolňování s míčem na místě. 7. Teorie basketbalu rozlišuje dva základní způsoby střelby. Jedná se o: a) střelbu z místa a střelbu v pohybu; b) střelbu z krátké, resp. střední vzdálenosti a střelbu z dlouhé vzdálenosti; c) střelbu v postoji čelem ke koši a střelbu v postoji bokem ke koši. 8. Basketbal. V kombinaci založené na akci hoď a běž musí útočník po přihrávce a v záměru znovu získat míč použít a) dribling; b) uvolnění bez míče; c) střelbu v pohybu. 9. Hlavním kritériem pro rozlišení rychlého protiútoku od postupného útoku je v basketbale a) rychlost provedení; b) participace jednotlivců; c) organizovanost obrany soupeře. 10. Jestliže v basketbale brání jeden hráč osobně a ostatní čtyři hráči zónově, jde o a) kombinovaný obranný systém; b) systém zónového presinku; c) osobní obranný systém se stálým zesilováním krytí. 11. Basketbal. Pro trénink střelby z místa je u dětí (začátečníků) nejvhodnější aplikace didaktické metody a) po částech; b) v celku; c) od částí k celku. 12. V basketbalu dětí (začátečníků) se pro trénink obranných činností považuje za základní a) systém zónové obrany v rozestavení 2-1-2; b) systém nátlakové zónové obrany v rozestavení 2-3; c) osobní obranný systém (se zdůrazněním krytí přiděleného útočníka). 13. Basketbal. V rámci tréninku základů přihrávek jednoruč se u postoje zdůrazňuje a) opačná noha vpředu (s ohledem na ruku provádějící odhod míče); b) stejnostranná noha vpředu (s ohledem na ruku provádějící odhod míče); c) obě nohy, resp. chodidla na stejné úrovni. 14. Charakteristickým znakem pro herní výkon v basketbalu začátečníků je a) činnost všech hráčů na velkém prostoru hrací plochy; b) shlukování hráčů bez míče kolem útočníka s míčem; c) zakončování útoků střelbou z krátké vzdálenosti.
15. Basketbal. Určete herní činnost, která z hlediska učebního procesu dětí (začátečníků) vyžaduje důraz na vizuální kontrolu míče: a) uvolňování s míčem na místě; b) uvolňování s míčem v pohybu; c) chytání míče. FLORBAL 1. Florbal. Během utkání se střídání hráčů může provádět a) kdykoli; b) kdykoli se souhlasem rozhodčího; c) pouze při přerušeních herního děje. 2. U hokejek pro florbal jsou podle pravidel IFF a) všechny úpravy zakázány; b) všechny úpravy zakázány s výjimkou zkrácení; c) úpravy povoleny v rámci stanovených norem. 3. Velké brankoviště na hřišti pro florbal má rozměry a) 5 x 3 m; b) 6 x 4 m; c) 5 x 4 m. 4. Florbal. Je-li skóre utkání vyrovnané i po limitovaném (deseti minutovém) prodloužení, rozhodne/rozhodnou o výsledku a) trestná střílení; b) vstřelení branky v novém prodloužení; c) losování. 5. Mezi standardní situace nepatří podle pravidel florbalu a) rozehrání; b) střídání hráčů; c) volný úder. 6. V teorii florbalu se herní činnosti jednotlivce rozlišují a) na základě postoje a postavení hráče; b) s ohledem na časovou a prostorovou realizaci; c) podle vztahu k míčku a podle charakteru herní činnosti. 7. „Florbalový dribling“ představuje způsob ovládání míčku a) pouze forhendovou stranou čepelí hokejky; b) pouze bekhendovou stranou čepelí hokejky; c) střídavě forhendovou i bekhendovou stranou čepelí hokejky. 8. Základními způsoby střelby jsou ve florbalu a) střelba v postoji čelem, bokem a zády (po obrátce) k brance soupeře; b) střelba švihem, přiklepnutím a golfovým úderem; c) střelba po přihrávce a po driblingu. 9. Základní a nejčastější obrannou kombinací je ve florbalu a) zdvojování; b) přebírání; c) zajišťování. 10. Florbal. Cílem kombinace založené na odběhnutí je a) vytvoření prostoru pro činnost spoluhráče s míčkem;
b) rychlé a překvapivé přenesení činnosti do prostoru neobsazeného soupeřem; c) omezení obranné činnosti soupeře ve vztahu k útočníku bez míčku. 11. Florbal. V základech tréninku přihrávání (u dětí, začátečníků) zdůrazňujeme a) postoj s uvolněnými rameny; b) postoj na pokrčených nohách; c) pružný pohyb zápěstí. 12. V tréninku florbalu začátečníků se upřednostňuje způsob provedení střelby a) golfovým úderem; b) přiklepnutím; c) švihem. 13. Florbal. Určete nejvhodnější obranný systém pro trénink dětí (začátečníků): a) systém osobní obrany na celé ploše hřiště; b) systém zónové obrany 2-1-2 na vlastní polovině hřiště; c) systém kombinované obrany. 14. V tréninku florbalu dětí (začátečníků) by učitel či trenér měl využívat nejvíce a) didaktický styl reciproční; b) didaktický styl praktický; c) didaktický styl se sebehodnocením. 15. Florbal. Pro pochopení a rozvoj herní činnosti, označované jako uvolňování bez míčku, mají v tréninku dětí (začátečníků) největší význam a) průpravná cvičení ve dvojicích nebo v trojicích; b) utkání realizovaná podle pravidel IFF; c) průpravné hry s menším počtem hráčů. FOTBAL 1. Řídící organizací (institucí) fotbalu v České republice je a) Fotbalová asociace České republiky ( FAČR); b) Českomoravský fotbalový svaz (ČMFS); c) Česká fotbalová asociace (ČFA). 2. UEFA je hlavní řídící organizací (institucí) fotbalu a) v celosvětovém měřítku; b) na evropském kontinentu; c) na asijském kontinentu. 3. Podle pravidel fotbalu hráč není v ofsajdové pozici tehdy, když mezi jeho postavením a brankovou čarou a) je jeden hráč soupeře; b) jsou tři hráči soupeře; c) jsou dva hráči soupeře. 4. Podle pravidel fotbalu platí dosažení branky tehdy, když míč přejde brankovou čáru a) jeho celým objemem; b) jeho polovinou objemu; c) jenom částí jeho objemu. 5. Podle pravidel fotbalu je míč při kopu od branky ve hře, jakmile a) se míče dotkne spoluhráč hráče, který provedl kop; b) míč opustí pokutové území;
c) se míče dotkne soupeř. 6. Teorie fotbalu rozlišuje tři způsoby zpracování míče. Určete jaké: a) zastavením, držením, stopinkem; b) vběhnutím, odebráním, vypíchnutím; c) převzetím, stažením, tlumením. 7. Fotbal. Při přihrávce nebo střelbě vnitřní stranou nohy došlapuje stojná noha a) na úroveň míče; b) za úroveň míče; c) před úroveň míče. 8. Podle teorie fotbalu patří výběr místa do kategorie a) obranných činností jednotlivce; b) útočných činností jednotlivce; c) obranných kombinací. 9. V současném fotbale se především využívá systém a) kombinované obrany; b) osobní obrany; c) zónové obrany. 10. Mezi standardní situace patří ve fotbale a) vhazování, zahájení hry; b) rozehrání, trestné střílení; c) střídání hráčů, postavení mimo hru. 11. Fotbal. V rámci součinnosti hráčů na menším prostoru se většinou používá přihrávání a) přímým nártem; b) vnitřní stranou nohy; c) vnitřním nártem. 12. Trénink přihrávek ve fotbale dětí je vhodné propojit přímou návazností na a) vedení míče a obcházení soupeře; b) obsazování prostoru a odebírání míče; c) účelný pohyb hráče bez míče a zpracování míče. 13. Fotbal. Při zadávání činnostního úkolu v tréninkovém procesu dětí má největší význam a) stručný popis a ukázka; b) přesný popis činnosti; c) korekce a zpětná informace. 14. Fotbal. Při diagnostice a hodnocení žáků v utkání má stěžejní význam pozorování a) týmového herního výkonu; b) individuálních herních výkonů; c) spolupráce a organizace vztahů mezi hráči. 15. Pro kvalitativní hodnocení úrovně individuálních herních dovedností jsou nejvhodnější a) posuzovací škály; b) motorické testy; c) dotazníky.
HÁZENÁ 1. Při provádění výhozu mohou podle pravidel házené útočníci vstoupit na polovinu soupeře a) po zapískání rozhodčího; b) poté, co míč opustí ruku provádějícího hráče; c) kdykoliv (pravidla neurčují, kde mají útočníci stát). 2. Podle pravidel házené musí hráč, který provádí vhazování, stát a) oběma nohama za postranní čarou; b) alespoň jednou nohou na postranní čáře; c) oběma nohama ve hřišti. 3.Uveďte, která dvojice hodů se podle pravidel házené musí provádět na zapískání: a) vhazování, hod brankáře; b) hod brankáře, volný hod; c) výhoz, 7m hod. 4. Házená. Při odrazu ke střelbě v náskoku se střílející útočník dotkne čáry brankoviště. Rozhodčí a) nařídí hod brankáře bránícího družstva; b) nechá pokračovat ve hře; c) nařídí volný hod bránícího družstva. 5. Obránce se poslední dotkne míče, který přeletí vnější brankovou čáru na obranné polovině. Rozhodčí a) nařídí volný hod útočícího družstva; b) vhazování útočícího družstva; c) hod brankáře bránícího družstva. 6. Teorie házené nezařazuje do kategorie uvolňování s držením míče a) trojtakt; b) obrátku; c) dribling. 7. Házená. Střelba ve výskoku se nejčastěji používá z prostoru a) spojky; b) křídla; c) pivota. 8. Házená. Uveďte, které kombinace se nejčastěji využívají v systému osobní obrany a) clonění, zajišťování; b) proklouzávání, přebírání; c) přebíhání, víceblok. 9. Označení 1+0:5 v teorii házené znamená, že družstvo využívá a) systém osobní obrany; b) systém zónové obrany; c) systém kombinované obrany. 10. Házená. Přihrávka brankáře spoluhráči na útočnou polovinu je většinou součástí a) rychlého útoku;
b) protiútoku; c) postupného útoku. 11. Trénink střelby v házené dětí (začátečníků) je vhodné zahájit způsobem provedení a) v náskoku; b) ze země; c) ve výskoku. 12. Tréninkový proces v házené dětí (začátečníků) by měl obsahovat především a) útočné kombinace založené na clonění a systém zónové obrany; b) herní kombinace a systém kombinované obrany; c) herní činnosti jednotlivce a systém osobní obrany. 13. Házená. Při nácviku řešení situace jeden proti jednomu preferujeme z pohledu útočníka a) uvolnění s držením míče; a) uvolnění driblingem; c) nepreferujeme žádný způsob uvolnění. 14. Házená. Útočnou kombinaci založenou na přihrávání využíváme proti a) obrannému systému 0:6 nebo kombinovanému systému 1+0:5 b) osobním obranným systémům nebo obrannému systému 1:2:3 c) obranným systémům 1+0:5 nebo 2+0:4 15. Házená. Diagnostika herního výkonu hráčů nebo družstva nevyužívá a) kvantitativní vyjádření úspěšnosti střelby z prostoru spojky; b) popis kvalitativních charakteristik uvolnění driblingem; c) testy odrazové síly dolních končetin. LEDNÍ HOKEJ 1. Pro posouzení porušení pravidla o zakázaném uvolnění je v ledním hokeji rozhodující a) střední červená čára; b)modrá čára obranného pásma; c) modrá čára útočného pásma. 2. Hřiště pro lední hokej (ledová hrací plocha) je rozděleno a) třemi čárami na tři třetiny; b) dvěma modrými čárami na tři pásma a střední červenou čárou na poloviny; c) červenými brankovými čárami na třetiny a modrými čárami. 3. Počet hráčů na hřišti určený pravidly ledního hokeje pro utkání je a) pět hráčů a vždy jeden brankář; b) dvacet hráčů a dva brankáři; c) šest hráčů, přičemž pouze jeden z nich může být brankářem. 4. K přesilové hře v ledním hokeji může dojít v poměru soupeřících hráčů a) 4 : 3; b) 4 : 2; c) 5 : 2. 5. Do programu zimních paralympiád je zařazena modifikace ledního hokeje pro vozíčkáře. Uveďte, o jakou modifikaci se jedná: a) parahokej;
b) sledge hokej; c) bandy na ledě. 6. Podle teorie ledního hokeje jsou obrannými činnostmi a) uvolňování hráče s kotoučem, klamání a fintování; b) obrana vlastního brankáře, obrana vlastní modré čáry; c) obsazování hráče s kotoučem a bez kotouče, obrana prostoru, blokování střel. 7. Teorie ledního hokeje rozlišuje dva základní způsoby střelby. Jedná se o: a) střelbu po ruce a střelbu přes ruku; b) střelbu z voleje a střelbu z ledu; c) střelbu v útočném pásmu a střelbu ze středního pásma. 8. Kombinace přihraj a jeď se v tréninku ledního hokeje používá a) jen v seniorské kategorii; b) od nejmladších věkových kategorií; c) od dorosteneckých kategorií. 9. Pojem „transition“ se v teorii ledního hokeje používá pro popis a) přemísťování obranných formací; b) výměny hráčských pozic; c) změn herních činností v důsledku přechodu z obrany do útoku nebo naopak. 10. Lední hokej. Jestliže součinnost v obraně vyvíjí tlak na hráče s kotoučem se současnou snahou obsaditprostory pro znesnadnění přihrávky soupeře, jde o: a) zónový presink; b) kombinovaný obranný systém; c) zónovou obranu. 11. Lední hokej. Pro trénink střelby u dětí (začátečníků) volíme nejdříve způsob provedení a) golfovým úderem; b) švihem; c) přiklepnutím. 12. Základnílokomocí v ledním hokeji je bruslení. Při překládání vpřed jsou odrazy v rámci této lokomoce prováděny a) z vnější hrany nože vnější brusle a vnitřní hrany nože vnitřní brusle; b) pouze z vnitřní hrany nože vnější brusle; c) z vnitřní hrany nože vnější brusle a vnější hrany nože vnitřní brusle. 13. Lední hokej. Osobní soubojeje vhodné u dětí začínat tréninkem a) odebírání kotouče holí a kontaktů tělem; b) napadání a bodyčekování ; c) forčekinku. 14. Určete vhodnou modifikaci ledního hokeje pro utkání dětí (začátečníků): a) na hrací ploše o rozměrech udávaných pravidly ledního hokeje a s větším počtem hráčů; b) na menší hrací ploše (např. na šířku obranných třetin) s menším počtem hráčů; c) na menší hrací ploše (např. na šířku obranných třetin) s větším počtem hráčů. 15. Při tréninku vedení kotouče je v ledním hokeji dětí (začátečníků) třeba hned od počátku zdůrazňovat provedení a) s neustálou vizuální kontrolou kotouče;
b) se střídavou vizuální kontrolou kotouče; c) s minimální vizuální kontrolou kotouče. SOFTBALL 1. Utkání v softballu (bez zkrácení nebo prodlužování) se hraje na a) 7 směn; b) 8 směn; c) 9 směn. 2. Softbal. K (vy)nucenému postupu dochází v situaci, když a) je běžec nucen udělat bod; b) je běžec nucen uvolnit metu pro pálkaře, který se stal běžícím pálkařem a usiluje o první metu; c) polaři donutí běžce, aby se vrátil na metu, ze které vyběhl. 3. Softball. Pálkař odpálí míč do foulballové zóny (do zázemí), kde míč přímo ze vzduchu chytí polař. Pálkař a) půjde pálit znovu, protože odpálil do foulballu; b) půjde pálit znovu, ale má na odpal pouze jeden pokus; c) bude vyhlášen aut. 4. Softball. Za stavu nadhozů 2 striky a 1 ball pálkař odpálí míč do zázemí a je vyhlášen foulball. Určete relativně nový stav nadhozů: a) 2 striky a 1 ball; b) 2 striky a 2 bally; c) 3 striky a 1 ball. 5. Softball. Běžec může nejdříve vyběhnout z mety v okamžiku, když a)pálkař kontaktuje nadhozený míč; b) nadhazovač vypustí míč z ruky; c) rozhodčí dá pokyn k nadhozu. 6. Softball. Chytání míče po odpalech, zpracování míče a odhod na metu ve snaze vyautovat běžce na ni běžící patří mezi činnosti a) útočné; b) útočné i obranné; c) obranné. 7. Teorie softballu rozlišuje dva základní způsoby nadhazování. Jedná se a) o nadhoz (o)točkou (windmill) a prakem (slingshot); b) o nadhoz spodním obloukem a vrchním obloukem; c) o nadhoz prakem (slingshot)a nadhoz bočním obloukem (side arm). 8. Softball. Situace: žádný (0) aut, obsazeny všechny mety, odpal míče do vnitřního pole. Z taktického hlediska je pro polaře nejvýhodnější usilovat o dosažení autu na a) první nebo druhé metě; b) domácí metě; c) na třetí metě. 9. Softball. Hlavním kritériem pro určení krátké útočné hry (na pálce – tzv. ulejvka) je a) co nejkratší provedení švihu pálkou; b) délka setrvání pálkaře v pálkařském boxu;
c) úmyslné ztlumení nadhozeného míče pálkou do prostoru blízko domácí mety. 10. Softball. Hlavní osu v obranné činnosti družstva tvoří dvojice a) nadhazovač – zadák; b) nadhazovač - spojka; c) coach - zadák. 11. Softball. Pro trénink odpalování ze spodního tosu je u dětí (začátečníků) nejvhodnější aplikace didaktické metody: a) po částech; b) v celku; c) od částí k celku. 12. Softbal. Při zadávání úkolů ve cvičeních, která kladou důraz na bezpečnost žáků či hráčů, použije učitel či trenér a) didaktický styl s nabídkou; b) didaktický styl se samostatným objevováním; c) didaktický styl příkazový. 13. Softball. V tréninkovém (učebním) procesu dětí klademe na první místo a) bezpečnost cvičení; b) správné provedení chytu; c) správné provedení odpalu. 14. Softball. Správné držení pálky spočívá v úchopu a) oběma rukama, kdy spodní ruka svírající pálku je „zadní rameno pálkaře“; b) oběma rukama, kdy spodní ruka svírající pálku je „přední rameno pálkaře“; c) jednou - dominantní rukou. 15. Softball. V rámci diagnostiky provedení hodu jednoruč vrchním obloukem je u žáků či hráčů začátečnické úrovně vhodné sledovat a) rychlost, která byla míči udělena; b) správné dýchání v průběhu činnosti; c) jednak nápřah paže a ruky držící míč, jednak výkrok nohy, která směřuje k cíli hodu. TENIS 1. Čáry ohraničující tenisový dvorec jsou a) součástí hřiště; b) součástí autu; c) součástí autu s výjimkou čáry pro podání. 2. K vítězství ve standardní tenisové sadě je zapotřebí získat alespoň a) 7 her; b) 6 her; c) 10 her. 3. Hráči střídají v tenise strany a) po ukončení každé sady; b) po ukončení druhé, čtvrté a každé další sudé hry v sadě; c) po ukončení první, třetí a každé další liché hry v sadě. 4. Pro ovládání míče v tenise platí, že a) míč musí být udeřen nejpozději před druhým dopadem na dvorec; b) míč smí být udeřen všemi částmi těla od pasu nahoru;
c) míč smí být udeřen až po dopadu na dvorec. 5. Standardní situace v tenise je/jsou a) tie-break a střídání stran; b) pouze podání; c) vrácení podání (ritern) a úder ve hře. 6. S ohledem na podmínky, ve kterých hráč realizuje svou činnost v utkání, rozlišujeme v tenise tyto herní činnosti jednotlivce a) volej, forhend a bekhend; b) smeč, úder po dopadu a volej; c) podání, vrácení podání (ritern) a úder ve hře. 7. Podle taktického záměru lze údery v tenise rozdělit na a) obranné, přípravné, vítězné; b) základní a speciální; c) z místa a v pohybu. 8. Tenis. Mezi pět základních herních situací nepatří a) podání; b) smeč; c) vrácení podání (ritern). 9. Tenis. Hráčskou funkcí ve čtyřhře není a) podávající hráč; b) spoluhráč podávajícího; c) hráč na bekhendové straně. 10. Tenis. Úderem ve hře je a) každý úder kromě podání a vrácení podání (riternu); b) každý úder; c) podání, vrácení úderu (ritern). 11. Didaktický postup s nahrávkou v tenise má výhodu především v tom, že a) maximálně rozvíjí vnímání letu míče a odhad jeho dráhy; b) umožňuje žákům plně se soustředit na optimální provedení úderu; c) učí žáka reagovat na činnost soupeře tak, jak je tomu v utkání. 12. Tenis. Didaktický postup s rozehrou a) umožňuje žákům plně se soustředit na optimální provedení úderu; b) je nejlepší pro výuku techniky úderů; c) rozvíjí vnímání letu míče a odhad jeho dráhy. 13.Tenis. Didaktický styl se samostatným objevováním se osvědčuje především při výuce a) taktiky; b) techniky; c) kondice. 14. Tenis. Metodu v celku využíváme zpravidla pro nácvik a) podání; b) forhendu; c) situace podání-volej. 15. Účinnost úderu v tenise znamená a) procento úspěšně vrácených míčů do pole soupeře;
b) procento zahraných míčů příslušným úderem ze všech úderů v utkání; c) procento úspěšně ukončených rozeher vítězným míčem. VOLEJBAL 1. Rozměry hřiště volejbalu šestek jsou a) 18 x 9 m; b) 16 x 8 m; c) 10 x 10 m. 2. Volejbal. Antény upevněné na okrajích sítě převyšují síť a) o 60 cm; b) o 80 cm; c) o 75 cm. 3. Volejbal. Při příjmu a v rámci jedné akce a) není povolen dvojdotek; b) je povoleno odbít míč pouze vrchem; c) je povolen dvojdotek. 4. Volejbal. Po signálu rozhodčího musí být podání provedeno a) do osmi (8) sekund; b) do tří (3) sekund; c) do pěti (5) sekund. 5. Mezinárodní volejbalová federace má zkratku a) FIVL; b) FIVB; c) IFVA. 6. Teorie volejbalu rozlišuje v kategorii herních činností jednotlivce a) odbití obouruč vrchem, odbití obouruč spodem, odbíjení jednoruč nebo obouruč v pádu; b) vedení hry s jedním nahrávačem, vedení hry s jedním smečařem, vedení hry s jedním liberem; c) podání, přihrávku, nahrávku, útočný úder, blokování, vybírání. 7. Podle teorie volejbalu je úkolem bloku a) zabránit přeletu míče od soupeře se snahou o docílení bodu pro vlastní družstvo; b) pokrýt část vlastního hřiště; c) umožnit vlastnímu družstvu znovu zahájit útok. 8. Přihrávka ve volejbale se nejčastěji provádí a) odbitím jednoruč vrchem; b) odbitím obouruč spodem; c) odbitím obouruč vrchem. 9. Volejbal. Herní kombinace na signál patří do skupiny a) plnící převážně úkoly obrany; b) neplnící žádné herní úkoly; c) plnící převážně úkoly útoku. 10. V utkáních vrcholového volejbalu lze rozlišit hráčské funkce a) nahrávače, smečaře, univerzála, blokaře a libera; b) jenom nahrávače a smečaře; c) jenom blokaře auniverzála.
11. Volejbal. U dětí (začátečníků) je vhodné začínat s nácvikem a) podání; b) odbití obouruč vrchem, odbití obouruč spodem a podání; c) odbití jednoruč spodem. 12. Volejbal. V základním provedení odbití obouruč spodem dopadá míč a) na plochu spojených palců před tělem; b) na jakoukoli část pokrčených paží s rukama u sebe; c) na předloktí napnutých paží, které jsou vytaženy z ramen. 13. Volejbal. V základním provedení odbití obouruč vrchem opouští míč prsty rukou a) téměř napnutých paží v poloze před tělem a nad hlavou; b) z polohy paží nad hlavou a vedle těla vpravo nebo vlevo; c) pokrčených paží v poloze u prsou. 14. Volejbal. V herních podmínkách se k provedení přihrávky používá a) nízký střeh nebo střední střeh; b) jakýkoli střeh, a to v závislosti na dráze letu míče; c) vysoký střeh. 15. Volejbal. Poslední fáze útočného úderu se provádí a) v zapažení nad hlavou; b) ohnutou paží před tělem; c) napnutou paží a ve výskoku.
