1
Přílohy
1.1 Příloha 1: Scénář pro loutkovou divadelní hru Hledá se strašidlo, kterou Hanuš napsal v Terezíně pro časopis Vedem. HANUŠ HACHENBURG HLEDÁME STRAŠIDLO Dějství I. Královská síň Král:
Já již nevím co si počít. Lid obecný svými hanlivými myšlenkami stále se proti mně vzpouzí. Nutno vše zaříditi tak, aby lid byl přesvědčen, že co bylo je dobré. Naši předchůdci vládli klidně a v pokoji lid se nevzpouzel. Věnoval se pokojně své práci a papíroval.
Ministr:
Vaše milosti! Zřídil jsem tábory, ve kterých se úspěšnými metodami lidé myslet odnaučí. A jaké to prospěšné je, plyne zajisté nejlépe z toho, že za urny lidí, kteří se myslet odnaučili plyne zisk nemalý do tajné státní královské pokladnice.
Král:
Ale jděte s vašimi metodami! Potřebujeme ne lidi nemyslící, ale myslící a to tak, jak si to přeji. Komu bych já jen na svá stará kolena ještě vládnul.
Policajt:
Zdar vaší královské milosti. Vaše garda Surových Salámů vám zůstane vždy při ruce.
Ministr:
Z dovolením, milosti, já bych měl návrh! Potřebujeme strašidlo.
Král:
Idea je dobrá.
Policajt:
Smrt. Kostru. Té se lidé nejvíce bojí.
Ministr:
Bezpečnostní služba Surových Salámů by ji mohla vodit.
Policajt:
K službám.
Král:
Výborně! Navrhnu vás, abyste dostal nějaký řád nejctnostnější lidu milosti. Řád Krve třebas. Pane hornohlavní nadveliteli pododdílu gratuluji vám. Rozhlásím všem svým souvěřícím. Přineste mi mikrofon. (mikrofon přinese policajt) (král odkráčí za plachtu a jde po schodech – stínově – na balkon, hraje tiše hudba, zvuk chůze po schodech)
Král:
(do mikrofonu): Všem mým poddaným. S okamžitou platností nařizuji. Všechny staré kosti jakéhokoliv původu se budou povolaným výkonnými orgány Spitomnělých Analfabetů sbírány. Sbírají se: všechny lidské a zvířecí kosti starší šedesáti let. Kdo zamlčí jakoukoli, osobu či zvíře odevzdáním povinné, bude potrestán věčným zatracením do ohně pekelného. Já, král Analfabet Huba I. Bohem osvícený. (k ministrovi a policajtovi): s nasbíraných kostí, moji milí spolupracovníci, sestavím totiž kostru na strašení, která jistě bude vyhovovat všem požadavkům moderního člověka.
Ministr a policajt: Geniální. (tleskají) (s nimi tleskají a přizvukují i ostatní herci v zákulisí) OPONA Dějství II. (příp. už vstupy z Terezína) Ulice Plačící selka: Moje babička, moje milá babička! Moje zlatá babička, moje ubohá babička. Honza (za scénou): Jdou dědečku, pojď dědečku. Honza (vchází s dědečkem na scénu): Nic si z toho, dědečku nedělej. Já jsem hrdý, že se tě ve prospěch našeho národa zbavím. Selka:
Ále – váš dědeček. Ale moje nešťastná babička.
Honza:
Zažádejte si, abyste si ji mohla jako samozásobitelka nechat. (chechtá se)
Selka:
Nechte si, pane, ty blbý narážky. Moje babička, moje starostlivá babička…
Honza:
Ó! Vaši babičku musíte z netajenou radostí našemu králi, pánovi a vládcovi odevzdat k dispozici. On je pán a on může mého dědečka třeba na kusy rozřezat, udělat si z něj brikety, střelný prach nebo vídeňskej řízek.
Dědeček (omdlévá): Pomóc!! Honza:
Slabochu. Nezasloužíš si, abys byl synem našeho národa! Odevzdej kosti s netajenou radostí. Tak, dědo, jdem do sběrny!
Selka:
Surovče. (Honza táhne dědečka za scénu, na scéně se už objevuje Smrt, ale Selka ji nevidí)
Honza (za scénou): Héj, sběrno! Jeden dědeček, 63 let, 16 a půl kg. Přikládám dokumenty a potravinové lístky.
Hlas 1.:
16 a půl kg to je vyznamenání Zlatého Kocoura IV třídy, gratuluji.
Selka:
Ó! Přece to není zadarmo. Budu vyznamenána a snad i dostanu šlechtický přídomek.
Hlas 1.:
Gratuluji.
Honza:
Není zač – rádo se stalo.
Smrt (vejde): To je hrůza, milostpaní, s těma kostma. Selka:
Pomóc! Patróóól!
Smrt:
Já se jdu odevzdat.
Hlas 2.:
A proč vy si ty kosti nenasbíráte na frontě? Tam se toho povalujou fůry!
Hlas 3.:
Ruce vzhůru (rána) byl jste doživotně odsouzen do polepšovacího tábora.
Smrt:
To jsou divný časy.
Selka:
Policiééé!
Policajt (vejde): Was hier? Halt! Á – vážená paní Smrt! Vás hledáme, vás potřebujeme. Se mnou! Smrt:
To mne ani nenapadne.
Policajt:
Jste zatčena. Okamžitě jděte se mnou (položil ji ruku na rameno a odejdou). OPONA Dějství III. Královská síň
Policajt (přivádí Smrt): Zde je ta Smrt. Král:
Těší mne. Vidím, že jste se velmi přičinil.
Policajt:
Ano, ano! Však jsem také plné 3 hodiny za ní běžel a vystřílel spoustu patron.
Ministr:
To je neodpovědné! Takové drahé zboží…
Král:
Angažuji vás jako své státní strašidlo. Garda Surových Salámů vás bude voditi a lidé budou mít před vámi strach. Váš rayon vám ihned vymezíme po dohodě s naším ministerským sborem.
Ministr:
V úvahu by připadla čára mezi 0° poledníkem dle Greenwiche až k 0° poledníku dle Greenwiche.
Král:
Nejspíše. Svoluji. Odveďte ji. OPONA
Dějství IV. Hlas: Po 3 létech Ulice Mařenka:
Vís,
Jenýctu,
ted
tady
pude
ta
smrt.
A
vodý
ji
takovej
pán, co má vyznamenáný. Chodý to dene ve štyry hodyny odpoledne. Us to delá ci roky. Hlasy (za scénou): Hurá! Už jde! Koukej se Vašíčku, na tu hubenou paní! (Smrt s policajtem vejde) Smrt:
Bububububu! Búúúú! Chlemst chrup chlamst! Bububu! Búúú!
Honza:
No to je jako na jarmarce v strašidelný jízdě.
Dědeček:
Co já stařec všechno ještě nezažiju. Chachacha!
Smrt:
Bububububu!
Policajt:
Rechts um! Links um!
Jeníček:
Pane, vy jste idyot (policajtovi)
Smrt:
Bububu!
Policajt:
Zatýkám tě (Jeníčkovi)
Mařenka:
Hihihihi! Koukej páprdo, kam se vytahuješ.
Policajt:
A tebe také zatýkám. (Přiběhne selka)
Selka:
Proboha! Moje děti! Pro pánbíčka Ježíška, pannu Marii na nebi. (Policajt se honí za Mařenkou, Jeníček běhá za ním a mlátí ho do zad. Smrt straší.)
Selka:
Moje děti!
Honza:
Necháte tu holku na pokoji?
Policajt:
Já jsem úřední osoba.
Smrt:
Búbúbú! (Mařenka a Jeníček utečou, co Honza drží Smrt.)
Honza:
Tak! Teď je to v pořádku. (odchází s dědečkem.)
Dědeček:
Dobrý odpoledne, pane Tajná službo! (odejde) OPONA . Dějství V.
Komnata čaroděje. Král:
Vážený pane čaroději! Utíkám se k vám o radu.
Čaroděj:
Hm – o radu. – Jo – Máte peníze?
Ministr:
Až zvítězíme, drahý Judre. Dávám vám záruku.
Čaroděj:
Věřím ve vaše slova. Sedněte si! – Není zde žádné židle! Aha! No tak prosím chviličku stůjte. - - Prosím.
Král:
Můj národ – pane doktore, chová rebelantské myšlenky.
Čaroděj:
AHA!
Ministr:
No – a teď! Včera, když jsem šel po ulici na kontrolu, lidé koukali na smrt jako na zjevení čistě jarmareční a ještě pokřikovali!
Čaroděj:
Směl bych prosím - vážení klienti - vědět - jak pokřikovali?
Král:
No na příklad: Paní, dejte mi svoje hovězí kosti na polívku! nebo někdo vylepil plakát ohromných rozměrů: Svoje kosti, kostičky, chrupavky a chrupavčičky si naložte do denaturovaného lihu. K dostání za 3.50 KL v Drogerii Ána Vodenková Újezd. Vchod z průchodu
Čaroděj:
Hm – Hm. Závažný delikt.
Ministr:
A tak náš oblíbený doktore Práv a Čarodějství, co má jeho Excelence náš král Analfabet Huba I. dělat? Něco v naší říši za našeho regimu přece strašit musí – tak kdo má strašit – ne-li smrt? Co je nejlepší strašidlo?
Čaroděj:
(Přemýšlí delší dobu). Vy – Excelence! (Přestávka).
Král:
A – budou mě lidé – alespoň považovat za strašidlo?
Čaroděj:
Zajisté. Vy jste nejlepší strašidlo dnešní doby.
Král:
Óh – Óh – hm - děkuji. Má úcta.
Ministr:
Zdar! Král děkuje! Chtěl jsem říci – stát děkuje!
Král:
Budete-li něco potřebovat, obraťte se na mne! Ale až zvítězím!
(Odcházejí. Čaroděj povážlivě kroutí hlavou.)
OPONA.
Dějství VI. V královském paláci. (Král na trůně).
Policajt: (vejde)
Vážený pane králi! Venku stojí jeden váš podaný!
Král:
Rád věřím. A jak vypadá?
Policajt:
Velmi tlustě. Pak jako detail – Pískají mu kalhoty a má nos – nodarmo povídat a Pejzy.
Král:
No – dobrá. Přiveďte mi ho sem.
Mordechaj: (vejde)
Gitn tug! (3x se pokloní)
Král:
Mluv!
Mordechaj:
Ó králi! Vyslyš mě, lépe řečeno má nehodná ústa! Ústa tvého nejpodanějšího, nejvěrnějšího, nejchudobnější otroka na tomto světě!
Král:
Řekl jsem, že můžeš mluvit, co ti libo. (vejde Policajt, ale zastaví se u vchodu)
Mordechaj:
Óh! Mé srdce svírá hrozná bolest! Ai Waj Waj! Ty můj nejvyšší králi Jehovou vyvolený, proč zbíráš takovýmto způsobem kosti?
Král:
No – a jakým způsobem je proboha mám zbírat? Přece mi nikdo nevydá své příbuzné dobrovolně!
Mordechaj:
Sälspferständlich. Můj veliký král má vždycky a ve všem pravdu. Ale líto jest spravedlivému pohleděti na ty holé kosti ničím nepokryté! Ó králi! Měj slitování! Nech, aby se kosti tvých nízkých podaných pokryly koží!
Král:
Budiž.
Mordechaj:
A jej, um Gotes willen,slzy se mi derou do očí a Duši mou obestírá těžký smutek. Óh -Óh! Nahá kůže jejíž nic nechrání před mrazem a nepohodou a slídivými zraky lidí. Ó králi, vyslyš můj zmatený pláč. Nech, aby se slabá kůže, když ne šaty důstojnými alespoň prostými hadry co lidé zahazují, pokrýt mohla. Óchóoch!! Bože můj! (bije se v prsa)
Král:
Máš docela pravdu. Budiž.
Mordechaj:
A - králi můj, nyní nech mne sloužit duší a tělem tobě a dovol, abych po tvé slavné a širé zemi sbírati mohl ony hadry, kosti a kůže, neboť - věř mi, mám dlouholetou praxi.
Král:
Policajte!
Policajt:
Prosím.
Král:
Tento muž je státním šéfem pro sběr odpadků a osob starších 60 let. A vy, pane,…
Mordechaj:
Israel ben Kohn ben Isak Jehuda ben Mordechaj Karpeless.
Král:
Tudíž, pane Karpelessi, odebeřte se za svými povinnostmi. Béžovou uniformu s příslušnými odznaky, vyznamenáními a lampasy dostanete v naší státní konfekci.
Mordechaj: (odchází):Blahořečený budiž král dobrotivý, který vyslyší dítky svoje v jejich bídě a pomůže jim k plnému měšci. Ámen. Vyslanec (vstoupí):
Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. Jsem vyslán v právních záležitostech svaté církve katolické, samospasitelské a jediné správné.
Král:
Poslouchám.
Vyslanec:
Vaši zplnomocnění úředníci včera vnikli do chrámu Panny Marie Strašidelné, vyrvali ze stříbrného relikviáře znázorňujícího Pannu Marii spodky sv. Josefa peroucí, 3 žebra a jednu morkovou kost sv. Sebastiána blahé paměti. Ovečky se proti tomu bouří i žádají, aby alespoň morková kost a to se svým obsahem nejpozději do 6. hodiny večerní zaslána byla klášteru Zářícího Dobrodiní, kde z ní bude uvařeno 30 l polévky pro chudé nezaměstnané. Zbytek bude poslán expres rekomando zpět do chrámu P. Marie Strašidelné.
Král:
Já uznávám vaši církev za jedině správnou, ale tu kost vám vydat nemohu. Nutně ji potřebuji.
Vyslanec:
No proboha, tak alespoň ten morek! Vaše Excelence, račte pamatovati na zbožné hladovící ovečky.
Král:
Dobrá dobrá. Vemte si morek. Kost ale potřebuji. Právě mi došel klih.
Vyslanec:
Ó hrůzo!!! Copak měl sv. Sebastián blahé paměti kopyta místo svých ctihodných svatých nohou, že z jeho kostí se vaří klih.
Král:
Ano! Z této holení morkové kosti si uvařím klih přidáním kozích bobků a vody. Já si vždycky v době nouze vypomohu nějakou náhražkou. Račte dělat totéž, vy máte přece spoustu starých svatých zubů a jiného haraburdí a ty zuby ohromně lepí.
Vyslanec:
Jak si račte přáti, pane králi. Ale to vám říkám, s toho vzejde vaší osobě dozajista veliké neštěstí!
Král:
Propouštím vás s audience!
Vyslanec:
Děkuji! Dějství VII. Cirkus Honza, Mařenka, Jeníček, selka; nápis: Cirkus Dějiny Osud a spol.
Žid:
Velební pánové! Teď přijde Hauptatrek ejón! Přijde ten král zhýral co ty kosti zbíral! Tancuje tu s smrtí, ta ho v pažích drtí!
Mařenka:
Teď to psíjde Jeníctu!
Smrt s králem:
Já to nesnesu!
Král:
To je hrozný!
Smrt:
Ty si vinen!
Král:
Ty si vina!
Smrt:
Já jsem vina! Ty jsi vinen!
Král:
Ne já Potvoro - ale ty
Smrt:
Já? Ty chlape! Ty! (obecenstvo tleská a král a smrt stále rychleji se hádají)
K:
Ty si vina
S:
Ty si vinen
K:
Ty si vina
S:
Potvoro ty si vinen!
K:
[nečitelné] Ty si vina!
S:
Já nejsem vina
K:
Já nejsem vinej!
Jeníček:
Vony sou neviný!
Žid:
Končíme, představení a zveme vás zítra v za 5 minut 12 vstupné volné.
1.2 Příloha 2: Stránka věnovaná Hanuši Hachenburgovi na webu www.geocaching.com. Hanus Hachenburg – sirotek a basnik1
Hanus Hachenburg byl zidovsky basnik, ktery zahynul behem nacisticke perzekuce ve 14 letech v Osvetimi. Jeho basen Terezin je prelozena do nekolika svetovych jazyku a je v pametni mistosti v Terezine.
Pocatek zivota
Hanus Hachenburg: nar. 1929 v Praze, Bubenci jako jedine dite Jiriho a Elisky. O Hanusove ranem detstvi temer nic nevime, v osmi letech se vsak Hanus dostava do zidovskeho sirotcince na Vinohradech nejspise ze socialnich duvodu. Hanus pozdeji sam pise, ze tento petilety pobyt byl pro nej, „dite ponekud rozmazlene, podivnych nazoru a zpusobu, opovrhujicich chudou zebrackou holotou“, velmi tezky.
Sirotcinec a Terezin V sirotcinci Hanus pise sve prvni basne, protoze „jsem se musel nekomu sverit a sveril jsem se papiru.“ Hanus byl odtransportovan do Terezina, kde byl nejprve zarazen na Domov 2. Tam si ho vsiml vychovatel Waltr Eisinger a prosadil jeho prerazeni na Domov 1. Hanus se stal pomerne pravidelnym prispevatelem casopisu Vedem, sve prispevky signoval zkratkou Ha- nebo Akademie. Ve Vedem uverejnoval nejen sve mimoradne hluboke basne, ale i uvahy, postrehy a povidky. Velmi zajimavy je napriklad clanek, ve kterem Hanus upozornuje na problemy Republiky SKID – zesmesnovani autoru pisicich do Vedem. Pro konkurs casopisu Vedem Hanus vytvoril i divadelni loutkovou hru Hledame strasidlo. Jeden z pametniku – kluku z Domova 1 vzpomina, jak Hanus sedaval nad svymi basnemi s Waltrem Eisingerem a spolecne je pilovali. Dnes jsou Hanusovy texty uverejnene ve Vedem spolu se vzpominkami
1
V době vzniku stránky nepodporoval web www.geocaching.com českou diakritiku při psaní
textů, proto je celý text bez diakritiky.
nekolika pametniku tim jedinym, co nam po nem zustalo.
Transport a pobyt v Birkenau
V prosinci 1943 byl Hanus i se svou matkou odtransportovan na vychod do Osvetimi. V te dobe jeste neexistovala zeleznicni vlecka vedouci az primo do Birkenau, Hanus jel proto z kmenoveho osvetimskeho tabora do Birkenau na nakladnim aute. Mel vsak stesti, pokud se v takovemto pripade da o stesti vubec mluvit, protoze terezinsti Zide z tohoto transportu byli umisteni do takzvaneho rodinneho tabora. Rodinny tabor byl tvoren pouze lidmi ze zarijoveho a prosincoveho (Hanusova) terezinskeho transportu. Tyto transporty neprosly uvodni selekci a na rozdil od ostatnich taboru zde zily rodiny pohromade (muzi a zeny s detmi spali na oddelenych baracich, mohli se vsak v ramci tabora setkavat). Lide z rodinneho tabora si mohli ponechat i cast zavazadel a meli take dalsi vyhody. Vychovatel Alfred „Freddy“ Hirsch v tabore dokonce vymohl zrizeni „detskeho bloku“. Byl to barak, ve kterem se udrzovalo pomerne teplo a kde mohly deti (do ctrnacti let) travit cely den. Nebyly zde prycny jako na ostatnich baracich, ale zidle stojici po obvodu. Deti zde dokonce recitovaly basne nebo hraly divadlo. Steny bloku byly pry pomalovane vyjevy z pohadek. Nevime jiste, zda se Hanus do detskeho bloku dostal, bylo mu tehdy uz pres ctrnact let. Do detskeho bloku se vsak nekdy dostaly i starsi deti, zvlast kdyz zde bylo po breznovem vyvrazdeni zarijoveho transportu mene tech malych. V Birkenau Hanus slozil basen Gong, ktera zde podle vypraveni mela takovou popularitu, ze se ji vezni ucili nazpamet. Tato basen se vsak nedochovala. V cervenci 1944 uplynula prosincovemu transportu sestimesicni lhuta. Na rozdil od transportu zarijoveho zde probehla selekce a cast muzu a zen z tabora byla vybrana pro praci. Vypravi se, a mnoho pametniku to poklada za nemozne a proto za legendu, ze kdyz jednou prochazel mezi detmi doktor Mengele, vystoupil pred nej jeden ze starsich chlapcu a odvazil se ho pozadat o milost. Udajne tento chlapec oslovil doktora Mengeleho a prohlasil, ze v tabore je „mnoho chlapcu, kterym jeste nebylo sestnact, ale kteri jsou silni a jsou ochotni pracovat pro risi. Dejte jim sanci.“ A doktor Mengele pry souhlasil a provedl selekci i mezi starsimi chlapci. Nekteri z nich ziji dodnes. Neni jasne, proc Hanus touto selekci neprosel. Snad kvuli sve fyzicke krehkosti, slabosti. Hanus Hachenburg byl zavrazden pravdepodobne 10. cervence 1944 v plynovych komorach Osvetimi-Birkenau.
Hanus a soucasnost
Dilo Hanuse Hachenburga je zcasti uverejneno v knize Marie Rut Krizkove, Kurta Jiriho Kotouce a Zdenka Ornesta: Je moji vlasti hradba ghett? Basne, proza a kresby terezinskych deti. Hanusovu divadelni loutkovou hru nastudoval v roce 2001 australsky loutkar Gary Friedman, v roce 2008 o hre i o Hanusovi natocil dokumentarni film Looking for a Monster. V roce 2010 byl v ramci projektu Stolpersteine Hanusovi polozen pametni kamen, ktery lezi pred budovou byvaleho sirotcince v ulici Belgicka v Praze na Vinohradech. Basne Hanuse Hachenburga byly v roce 2010 vydany ve sbirce Hned vedle bila barva mracku. V roce 2011 byla Hanusova loutkova hra predvedena i u nas - v Mestske knihovne v Praze - studenty Prirodni skoly. Vzdaleni pribuzni Hanuse Hachenburga ziji v USA, Francii i v Praze.
Basen Srdce Kdes v srdci v koutku bez jmena bude as maly pokojicek a kazdy clovek v nem as ma sve ja jak maly prsten na malicek.
Tak hrozne to je, co ja tam mam Tak tolik citu bez jmena a nemohu je vyjadriti! Jsem vetrny jak ozvena.
Me detatko kdyz narodi se a bude k svetu, bude muz ja doufam, ze uz nezazije co videl jsem a trpel uz.
Ja nevim, jak bych slovy nazval svuj pokojicek s vratkama snad jednou mi to septnou ptaci a vzkaze mi to ozvena
a nebo rekne moje decko ,,vis – tati, ty jsi ten a ten!“ tak krute je ke mne me srdce a nedopreje kratky sen,
a vzdycky rekne: ,,Brachu mily jak bys mne prece vyjadril!?“
Dnes jsem si rek: Srdce je ohen a hasit ohen nemam sil.
Basen Terezin Ta troska spiny v spinavych zdech a kolem ta trocha dratu a 30 000, kteri spi. Kteri se jednou probudi a kteri jednou uvidi rozlitu svoji vlastni krev.
Byl jsem kdys ditetem - pred dvema lety To mladi touzilo pro jine svety. Nejsem jiz ditetem – videl jsem nach, ted jsem jiz dospelym, poznal jsem strach, krvave slovo a zabity den. To jiz je jine nez bubaci jen!
Avsak ja verim, ze dneska jen spim, se svym ze detstvim se navratim, s tim detstvim tam jak s planou ruzi, jak se zvonem, ktery ze sna rusi, jak s matkou, ktera vadne dite miluje nejvic zenstvim zpite.
Jak hrozne mladi, ktere pase po nepriteli, po provaze,
jak hrozne mladi, jez v svuj klin si rekne: ten dobrym, ten zas zlym. Tam v dali kdes spi detstvi sladce, v cestickach tam ve Stromovce, tam nad tim domem, kdes se sklani kde zbylo pro mne pohrdani, tam kdesi v zahradach a v kvetu, kde z matky jsem se zrodil k svetu - abych plakal.
V plamen svicky na pelesti spim a jednou snad jiz pochopim, ze byl jsem hrozne maly tvor zrovna tak maly jak ten chor tech 30 000.
Text pochazi ze stranek www.vedem-terezin.cz, kde je mozno se docist o teto tematice mnohem vice. Stranky spravuje kolektiv studentu prazskeho gymnazia Prirodni Skola. Autor cache se tomuto tematu dlouhodobe venuje.
Cache naleznete na souradnicich N 50° 0A.BCD E 014° 2E.BCF
A: Hanus zahynul ve 1A letech.
B: V roce 2010 byla vydana knizecka Hanusovych basni. Jake nakladatelství ji vydalo? Baobab: 2 Libri: 8 Albatros: 1
C: Gary Friedman o Hanusovi natocil dokumentarní film Looking for a Monster v roce 200C.
D: Hanus byl odtransportovan do Osvetimi v roce 194D
E: V Belgicke ulici jsou polozeny dva pametni kameny. Kdo krome Hanuse tam ma svuj pametni kamen? Freddy Hirsch: 5 Ota Freudenfeld: 6 Petr Ginz: 7
F: Jak se jmenoval casopis, ve kterem Hanus v Terezine publikoval? Domov 1: 8 BoNaKo: 7 Vedem: 52
2
[online]. [cit. 2014-06-20]. Dostupné z: http://www.geocaching.com/geocache/GC3B2AD_hanus-
hachenburg-sirotek-a-basnik?guid=d6597817-ccfd-4113-8332-9bab997c7b89
1.3 Příloha 3: Naskenované dokumenty odkazující ke změnám bydliště Jiřího Hachenburga, Elsy Hachenburg a transportní sken Hanuše Hachenburga. Poskytnuto s laskavým svolením ze sbírky Ruth Hachenburg- Adelman.
1.4 Příloha 4 Originál předmluvy Madelaine Albright k dvojjazyčnému vydání sbírky Hanušových básní: Foreword by Madeleine Albright I was invited to provide this foreword by George (Jiří) Brady, a survivor of Terezín, a one-time acquaintance of Hanuš Hachenburg, and a fellow contributor to Vedem (In the Lead), the remarkable magazine produced between 1942 and 1944 by boys incarcerated in that ghetto. Mr. Brady’s request was prompted by the inclusion of an excerpt from a Hachenburg poem in my book, Prague Winter, an account of my family’s experiences during the Second World War, including the death of more than two dozen relatives who had been imprisoned at Terezín. Among the books I read while doing research was We Are Children Just the Same: Vedem, the Secret Magazine by the Boys of Terezín. That volume, overflowing with art, is a work of art itself: a brilliant mix of essays, poems, drawings, interviews and commentary that pulls the reader deeply into a time and place that should never be forgotten. Terezín’s rich intellectual and cultural life – created against a backdrop of racist persecution, over-crowding, disease, and the ever-present shadow of death – was the product of many brave hearts and minds. One of the authors was an adolescent, a sickly boy with memorable eyes and a flair for writing. Like all the art of Terezín, the poems of Hanuš Hachenburg cannot be separated from the grim setting in which they were composed, but their quality far transcends mere pathos. Hachenburg’s use of imagery, breadth of vocabulary, irony, humor, inventiveness, and choice of themes are striking, but most amazing is the charismatic quality of his voice. Reading the poems, we cannot help but wish to embrace and comfort the youthful writer, to engage him in dialogue and probe his thoughts. This was a boy dreaming of his stolen childhood, comparing himself to an unfinished novel, envying the wind-driven flight of the clouds, and picturing himself as a madman shivering with cold, standing and peering “in the window where the heart is partitioned off from the heart.” Among the more terrifying of his poems is May, a narrative that offers images of Spring and then undercuts them so that the “blushing” dawn is accompanied by the sound of a hurricane, the “dew that falls on the field” is seen by the “mocking light”’ of the moon and, when life awakens fromits winter sleep, it does so with “arms bloodied and torn with death.” Elsewhere, the poet imagines his heart to be on fire and laments, “I
haven’t the strength to put out fire.” Eager for beauty but surrounded by ugliness, he writes in frustration, “I learn to dream.” Exasperated, he asks, “Is the groaning and faith of the night all that remains for me now? Mere faith?!” All this from a thirteen year old. The few people who actually knew Hachenburg and survived to tell us about him remember a child who was “odd” and with “his head in the clouds.” From my vantage point across the decades, I imagine a boy acutely self-aware and alive, appreciative of natural beauty, adventurous of mind, yearning with a full heart to love and be loved – in short, a child withordinary desires but an extraordinary gift for depicting the awful situation in which he had been placed. In his foreword to We Are Children Just the Same, former Czech President Václav Havel wrote: “The magazine Vedem, produced by children living in Terezín under the constant threat of transport and death…[is] for us who read now, not only a memento of the horrors of the ghetto and of war, but an inspiration to live, and a measure of the pettiness of our present complaints.” I agree with that assessment; however, it is no contradiction to say that the dominant feeling I have when reading Hachenburg’s poems is rage. Whether Hanuš was executed, starved to death or died of illness is immaterial, the crime is the same, and so is our sadness and anger. Even seventy years later, we cannot ignore the reality that among the millions of atrocities committed by the Nazis was the destruction of the fragile body that housed this unique mind. Certainly, Hanuš was furious at what was being done to him and to his fellows. He was no meek martyr; his sensibility was that of a warrior. In his writing, there are moments of despair, but also notes of a fierce refusal to accept. If his poems have meaning today -- and they do -- it is because of this anger; this fury at injustice; this anguished plea that the world somehow be made right so that a poet would be able to describe springtime without irony and the radiance of a summer’s day without encompassing it in “shackles, bloody shackles.” The American journalist James Agee wrote that, “In every child who is born, under no matter what circumstances and ofno matter what parents, the potentiality of the human race is born again.” The sad corollary is embodied in the fate of Hanuš Hachenburg: every time a life is prematurely snuffed out, the potentiality of the human
race is diminished. We lack the power to turn back the clock or to grant the young boy’s wish (“I want to live”); but we do have the power of remembrance, the ability to learn, and the unrelenting duty – as individuals and as a civilization – to recognize and prevent the resurrection of evil. Madeleine Albright January 20133
3
HACHENBURG, H. Hned vedle bílá barva mráčků, s. 5.
